Pohled do historie školství v Krásné Lípě Na úvod poznamenávám, ţe pokud by se někdo opravdu blíţe zajímal o historii zdejšího školství, odkazuji jej na své dvě jiţ vydané knihy.1 Ostatně tento text z nich také vychází, pouze je k nepoznání zestručněn. Zde se jen velmi zběţně seznámíme s tím, co je o této historii zatím známo. Je třeba úvodem poznamenat, ţe obvykle chybně vidíme rozvoj školství u nás teprve od zavedení povinného školního vzdělávání r. 1774.2 U nás má totiţ školství podstatně delší a velice znamenitou tradici. Naše země byla jiţ od středověku zemí dvojjazyčnou, po staletí v ní ţila česká většina s menšinou německou, která ovšem nebyla jedinou cizojazyčnou, ale nejvýraznější. Stopy po naší škole jsem se pokoušel hledat m.j. i v tzv. Lahmerově kronice3 (vznikla koncem 19. století) a v Mussikově monografii4, ale třeba i v Sommerově topografii, u A. Davida (autor 18. stol.) i jinde. Škola mohla v Krásné Lípě být uţ někdy ve 13. století. V té době zde jiţ byla fara a je docela dobře moţné, ţe se jednou třeba v ţitavském archivu, kam naše fara v systému církevní správy patřila, najde o tom písemný záznam. Obecně se předpokládá, ţe první škola (instituce, nikoli budova) zde byla asi v polovině 16. století za panování Šlejniců, jistě to byla škola s vyučovacím jazykem německým. Ze srovnání z jiných míst naší země víme, ţe asi od první čtvrtiny 15. stol. mělo svoji školu prakticky kaţdé město a městečko, dokonce i většina velkých vsí. To platilo samozřejmě i pro německou jazykovou oblast, která se tehdy rozkládala v některých místech pohraničí. V 16. stol. vzniká řada škol např. na Liberecku: v Liberci roku 1544, v Českém Dubu r. 1547, v Chrastavě r. 1550, ve Frýdlantu před r. 1565, v Osečné r. 1565 atd. Dá se proto také předpokládat podobný vývoj i zde. V naší zemi přibývá nový typ škol, zvláště školy ovládané protestanty, tedy třeba luteránské, nebo bratrské. Mají vysokou úroveň a humánní vztah k ţákům, mívají téţ i výtečnou úroveň didaktickou. Profesor Ernest Denis dokonce uvádí: „Za této doby snad ţádný druhý národ v Evropě nebyl pojat takovou touhou po čtení a vědění, nikde ţivot duševní a mravní není tak silný, školy tak četné a tak dobře zřízené“. Mezi nejlepší mimopraţské městské školy období renesance bývají zpravidla řazeny i školy hradecká, lounská, litoměřická a ţatecká. Ze čtyř jmenovaných jsou tři severočeské (všechny jsou české), coţ jistě souvisí s vyspělostí českého severu těch dob. Podobný vývoj se týká i škol německých, kde školy spravované luterány mají obvykle rovněţ vysokou kvalitu. České školství se dostává do významného spojení s vysokým učením. Jiţ na sklonku 16. století měla praţská univerzita ve své správě 101 městských škol. Rektor osobně jmenoval správce (= ředitele) těchto škol, osobně schvaloval i jejich vzdělávací programy – kaţdá škola jiţ tenkrát musela mít svůj vlastní.5 Učitel musel jiţ minimálně v dobách lucemburských mít univerzitní vzdělání, většinou na úrovni bakaláře, správce školy míval dokonce hodnost magisterskou.6 Vedle těchto škol existovaly i školy českobratrské, katolické, utrakvistické, evangelické, od r. 1556 i školy jesuitské i další.7 Učitelé tehdy jako lidé vzdělaní zastávali i důleţité úřady ve správě měst. Stávali se písaři, městskými Karel Jarolímek: Letmý pohled do historie školství v Krásné Lípě ve světle obecného vývoje školství u nás a kniha K historii pletařské školy v Krásné Lípě (příspěvek k poznání dějin této školy). Obě byly vydány v roce 2005. K dispozici jsou například u autora. 2 Obvykle se chybně hovoří o povinné školní docházce, ta ovšem nařízena nebyla. Nikdo nemusel docházet do veřejné školy, ale mohl se vzdělávat i ve škole soukromé, nebo pod vedením domácího učitele. Ten, kdo nenavštěvoval veřejnou školu, se musel ale pravidelně podrobovat zkouškám ve veřejné škole. 1
Gedenkbuch der Stadt Schönlinde von Robert Lahmer (+ 1899). Verlag von Johann Künstner in B. Leipa für den Buchhandel in Commission bei Josef Marschner in Schönlinde. 1900. 4 Der Markt Schönlinde und dessen eingepfarrte Ortschaften. Nebst einem kurzen Abrisse der Herrschaften Böhmisch-Kamnitz, Hainspach, Schluckenau und Rumburg. Ein historischtopographischer Versuch von Franz Aloys Mussik. Prag 1820, gedruckt bei Gottlieb Haase, böhmischständischem Buchdrucker. 5 Dnešní snahy v tomto smyslu tedy nejsou vůbec ničím novým, ani převratným, jen návratem… 6 Dnes užívané tituly „magistr“a „bakalář“ nejsou výmyslem dnešní doby, ale jsou to tituly prastaré, vlastně spolku s titulem doktorským jediné původní. Univerzita od roku 1348 udělovala tituly bakalářské, magisterské a doktorské. I Jan Hus jako rektor vysokého učení byl mistr (magistr). 7 Tehdy se ovšem v Čechách ke katolictví hlásilo pouze asi maximálně 17 % obyvatelstva. 3
1
úředníky, konšely, jejich společenská prestiţ sice pomalu a ne všude stejně, leč stále vzrůstala. Úroveň škol a hustota jejich sítě bývala znamenitá. Např. Pavel Stránský, který znal dobře školy u nás i v cizině, tvrdil, ţe „nikde mládeţi a zvláště chudé mládeţi nebylo tak snadno se vzdělávat“ a litoval toho, ţe školská soustava z doby předbělohorské zanikla: “Nebývaloť u nás zajisté města, ani městečka, ba skoro ani vsi bez školy…Řečené pak školy niţší jiţ dávno od předků našich všudy tak byly zřízeny, ţe chuďas i boháč všichni stejně nalézali tam hojnost prostředků pro vzdělání ducha, neli všudy oplývající, aspoň dojista dostatečnou.“ Tehdy bývalo na městských školách obvyklé, ţe školní rok začínal v říjnu, vyučování končilo v půli července. Školní rok ovšem ještě nekončil, protoţe aţ do konce srpna se konaly slavnostní veřejné zkoušky za účasti místní honorace. Aţ pak byly prázdniny, čili „vakace“ (z lat. vacare = mít prázdno, odpočívat). Mimochodem – i dnes školní rok dle zákona končí posledním dnem měsíce srpna, 30. června pouze končí pravidelné vyučování. Jen na okraj: nejstarší zatím známý slabikář pochází z roku 1547. Je to sice slabikář český a my se pohybujeme spíše v retrospektivě školy německé, ale i tento fakt dává tušit něco bliţšího o obecném stavu a úrovni školství v době, kdy škola v Krásné Lípě jiţ pravděpodobně existovala, nebo vznikala. Ale ještě něco: tištěné učebnice stály v 16. století asi 12–18 malých grošů, coţ bylo tehdy hodně peněz a převedeme-li to na váhu stříbra, pak taková učebnice přišla na nějakých 5,8–8,7 gramů čistého kovu. Z této doby se nám zachovala jako památka na někdejší školu také některá slova, jimţ bohuţel často dnes jiţ ani pořádně nerozumíme. Tak např. „kakabus“ byl hrnec stojící neustále na kamnech ve třídě, a proto stále očouzený, zamračený. Kaţdý byl od nástupu na školu nejen „ţák“, ale byl nazýván také vznešeněji: scholár, či prostě česky „školník“. Ţe toto slovo dostalo časem jiný obsah, je uţ jiná věc. „Školomet“ bylo prosté označení ţáčka, který ve škole zametal, zatímco “knihonoš“ míval práci s bohosluţebnými knihami v kostele. Učitel byl tehdy svými ţáky uctivě oslovován „Vaše milosti“, z čehoţ nedbalou výslovností ţákovskou povstalo pozdější „vašnosti“ (asi tak jako „souška“ namísto vyţadovaného „soudruţka učitelka“ v nedávno minulé době). Univerzitní studenti zase měli obvykle nocleh v komorách (camerata), z čehoţ později povstalo mezinárodní slovo, které v našem jazyce zní „kamarád“. Předpokládáme, ţe podobným vývojem prošly i termíny uţívané v německých školách, zatím bohuţel o tom nic nevíme. Jistě známe výraz „sedět ve škamnách“. Slovo „škamno“ pochází z latinského „scamnum“ = lavice. Ostatně i dnes říkáme školním stolkům se ţidličkami stále zvykově a poněkud nelogicky „lavice“ – a jak se zdá, činíme tak jiţ hezkých pár století. Podle Lahmerovy kroniky byla Krásná Lípa roku 1551 jiţ úplně protestantská a podobně tomu bylo v celém výběţku. Tady podle kroniky zůstalo jen málo katolických obcí a luterské učení se šíří. Zdejší škola je v písemné zmínce zachycena teprve v roce 1653. Jak vypadala, bohuţel nevíme, ale snad nám trochu pomůţe srovnání s poměry jinde panujícími. Zikmund Winter tehdejší městskou školu popisuje takto (zkracuji, pravopis je zachován): „Školy byly dlouho malé, skrovné, i jen dřevěné. … Uvnitř nebývalo místností mnoho. Obyčejně veliká světnice školní, druhá menší; jedna nebo dvě světničky, ba i jen komory8 jako byt učiteli. V hlavní síni, která slula auditoř, stávala při zdi katedra (stůl) jako kazatelnice, s příhradami, v nichţ učitelé měli knihy. … Podle katedry visely obyčejně dvě tabule černé, jedna ku psaní, druhá k notám, ke zpěvu. Ostatek síně naplněn lavicemi nízkými a bez lenochů; nynějším škamnám se nepodobaly. Psáti se na nich nemohlo, leč psal-li ţák na kolenou. Proto býval ve škole dlouhý stůl, kolem něhoţ ţáci na lavičkách i na stoličkách sedali. … Na zdi auditoře visela skrovná mapa a někde při zdi stály malé varhánky pro učení zpěvu. V 16. století uţ všude ve školách měli v oknech skla. Před tím bývaly mázdry … Záchodek čili ,zadní pokoj’ ve škole samé, jakţ takţ upravený za onoho času byl vzácnou věcí – ţáci obyčejně běhávali za hřbitov na hnůj k ţumpě.“ Maně člověka napadá, ţe Komenský musel mít něco takového před očima, kdyţ ve své Didaktice velké téměř snivě psal: „Škola sama má býti místem líbezným, vnady očím přinášejícím vnitř a zevnitř. Vnitř budiţ pokoj světlý, čistotný, ozdobený malováním po všech stranách, buď ţe to ovšem jsou obrazy lidí slavných, buď ţe mapy zeměpisné, buď ţe památky dějin, buď emblémy nějaké.“ Učitel národů vídal ve svých představách věci líbezné… V onom roce 1653 je písemně stanoven plat zdejšího učitele Georga Jakuba Knappa; jde o příjem dobrý, málokde vídaný. V Krásné Lípě má obec zřejmě tradičně dobrý vztah ke škole. Lahmer se domnívá, ţe škola jiţ v onom roce 1653 měla vlastní budovu.9 Sám Jiří ze Šlejnic prý školu hmotně
8 9
Komora – obvykle vedlejší místnost bez oken a většinou i bez topení. To nebylo vždy pravidlem, učívalo se obvykle totiž spíše v prostorách pronajatých.
2
podporoval. Ovšem jiţ předtím, v r. 1621, byli ze země vypovězeni všichni nekatoličtí kněţí a učitelé a dozor nad zbylými školami byl svěřen jezuitům. Po třicetileté válce následkem vylidnění mnoha míst hlavně ve vnitrozemí zcela zpustlo v Čechách a na Moravě na tři sta zámků, 100 měst a více jak 1100 vsí, z nichţ některé jiţ nikdy obnoveny nebyly. Dochází k rozšíření německého ţivlu zvláště z podhůří hraničních hor do vnitrozemí, do úrodnějšího kraje, který byl nyní z valné části pustý. Tehdy byla m.j. poněmčena města Ţatec, Ţlutice, Bílina, Dubá, Uničov, Nové Město Praţské, ale i Český Krumlov, Prachatice a další. V zemi získala naráz cizí šlechta značné majetky a přivedla s sebou své lidi ze zemí, z nichţ pocházela. Některé staré české rody, kterých zde ostatně zůstala jen asi desetina původního počtu, se poněmčily, i jedna větev rodu Vchynských ze Vchynic a Tetova se od roku 1619 začala psát jako Kinsky (německy). V této době není vzdělání pro poddané prioritou, jim jde především o uhájení ţivobytí. Kromě toho jsou zbylí obyvatelé venkova suţováni robotními i dalšími povinnostmi natolik, ţe jim nezbýval čas na cokoli jiného. Proto se ani docházka do školy netěší valnému zájmu, důleţité je přeţít. Ještě předtím, neţ k popisovanému stavu došlo, se naše školství dostalo na úroveň skutečně vynikající. Tak například v protestantských školách v 16. století bylo zcela běţné, ţe součástí vzdělávání byla i péče o vzdělání estetické (např. hudební) a praktické. Jiţ tehdy bylo nutné, aby při takové škole byly slušně vybavené školní sbírky s výbornými pomůckami. Ţáci se vzdělávali nejen ve třídách, ale také v laboratořích, na pozemcích, v dílnách, nebo třeba i v chovu a pěstování zvířectva. Je to také doba vzniku a obecného rozšíření odborné literatury pro řemeslníky, zemědělce, pěstitele i chovatele. Vše se přirozeně pěstovalo v národních jazycích ţáků, kteří se krom toho na vyšším stupni školy učili i tehdejšímu mezinárodnímu jazyku vzdělanců, latině. Shrňme si tedy, ţe školství v Čechách se stalo na přelomu 16. a 17. století relativně vyspělým systémem, který jako celek dobře fungoval ve prospěch své země. Za třicetileté války ale bylo zničeno a vůbec neobnoveno mnoho škol. Na těch venkovských školách, jeţ zůstaly, se vyučovalo pouze náboţenství a čtení, psaní ne vţdy, počtům téměř vůbec ne. Na městských školách vyučovali náboţenství, psaní, čtení, počítání a latině. Hmotné zabezpečení učitelů bylo bídné a bylo zcela závislé na libovůli vrchnosti, fary i rodičů. V té době se oceňovala poslušnost k církvi katolické víc, neţ odbornost; ta bývala často nízká a doháněla se všelijak - asi nám to něco připomíná, ţe? V Lahmerově kronice nacházíme stručnou zprávu o krásnolipské škole aţ v 18. století. Zdejší škola prý byla umístěna na náměstí ve dřevěné budově postavené v roce 1734. Mělo jít o tzv. Wiesnerskou novostavbu č. p. 2, v níţ sídlila škola, která se později stala onou „Musterschule“ (školou vzorovou), jiţ zmiňuji jinde. Ještě předtím však škola sídlila v (dřevěné) budově, které se, jak kronika uvádí, říkalo obecně „Stará škola“ v Horní Krásné Lípě. Mussik je na informace o škole ve své monografii poměrně skoupý. Uvádí, ţe na východní straně náměstí, která ještě nebyla domy zcela uzavřena, má jednou být postavena nová školní budova. Naše škola byla školou újezdní, slouţila i obcím, kterým se v češtině i v němčině říkalo „obce přiškolené“.10 Uţ tehdy byly značné rozdíly ve mzdách kvalifikovaných dělníků a mzdách nádeníků bez kvalifikace, například ve sklářství to byl aţ desetinásobek. To pochopitelně vyvolávalo tlak na rozvoj potřeby vzdělání, a tím na rozvoj odborného školství, které ovšem bez dobrého školství základního nemůţe existovat. Proto ve 2. pol. 18. stol., kdy se u nás začal rozvíjet průmysl, vznikají i odborné školy, mezi prvními školy báňské, přadlácké a tkalcovské. Odbornou přípravu ale potřebovali i úředníci, chovatelé dobytka, chmelaři, včelaři, rolníci apod. Tyto školy nebo odborné kursy byly často zřizovány i při obecných školách. Prostě vzniká potřeba školství zorganizovat lépe a pokud moţno v celosti. V roce 1774 začala zásadní reforma, reforma školství, především základního. Císařovna Marie Terezie povolává do své říše zaháňského augustiniánského opata a výtečného pedagoga, jímţ byl páter Johann Ignaz Felbiger, znalec díla Komenského. Tak byl dne 6. 12. 1774 vydán „Všeobecný řád školní pro německé normální, hlavní a triviální školy v c.k. zemích dědičných“.11 V zemi, která má českou většinu, se jako vzdělávací jazyk nařizuje řeč, která byla po věky jazykem etnické menšiny a teprve po bělohorské katastrofě byla uznána jako druhý zemský jazyk! I takováto nešťastná opatření byla součástí příčin toho, ţe se klín vraţený mezi dva zemské národy ještě více projevil. Roku 1775 vyšel
Byly to: Falkenhain, Nová Víska (Neudörfel), Rybniště, Neuforstwalde, Kamenná Horka, Krásný Buk, Hely, Kyjov, Zahrady a Nová Krásná Lípa. 11 Jmenoval se „Allgemeiner Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in sämtlichen Kaiserlich-Königlichen Erbländern.“ 10
3
jednotný slabikář.12 R. 1777 vyšla Methodní kniha I. Felbigera, vydána byla německy i česky. Kromě záleţitostí metodických jsou uvedeny i zásady vztahu učitele k faráři, vlastně jde o stanovení absolutní podřízenosti učitele. Učitel musel faráři prokazovat vţdy čest, poslušnost, musel svědomitě plnit všechny jeho příkazy a musel se chránit „chtíti vše lépe věděti a lépe rozuměti neţ farář“, učitel musel být faráři vděčen za poučení, „i za zaslouţené potrestání“. Tady trochu text odlehčím vzpomínkou učitele jedné městské školy z roku 1730: „Nelze vypsati bídného a hrozného stavu naší školy, zvláště vyšší třídy. Ţáci vztekají se a zuří po celou hodinu jako blázni, tlukou se v mé přítomnosti a posmívají se mi, převrhnou stůl a lavice, ječí tak hlasitě, ţe daleko přes ulici je slyšeti a ţe musím se styděti před sousedy a před lidmi, kteří kolem školy jdou. … Chci-li je potrestati, vzeprou se mi, utekou, vlezou pod lavice, vytrhnou mi prut z ruky a postaví se k obraně, napřahují na mne a vyhroţují mi, však ţe odměna mne nemine. … Všecko počínám s úzkostí. Mám-li jíti do tříd, není mi jinak, neţ-li jako bych měl jíti mezi samou lítou a vzteklou zvěř … tato muka přivodí mi jistě smrť.“ Tehdy byly zřízeny školy triviální (v kaţdé farní obci), hlavní (v kaţdém krajském městě) a školy normální (téţ: vzorové, min. v kaţdém hlavním městě země). Školu v místě kontroloval farář, okresní či krajský dozor vykonával původně vikář. Proč? Jednoduše proto, ţe jedině církev měla své expozitury všude a ty byly vţdy obsazeny vzdělanými lidmi. Jiná moţnost před zavedením státní správy prostě nebyla. Vyučovací jazyk školy triviální byl jazykem místa, v němţ škola sídlila. Na škole hlavní se od třetí třídy vyučovalo jiţ jen německy. Pro osoby ve věku 18 – 20 let se od r. 1774 zřizovaly ještě povinné opakovací školy nedělní.13 V nich se nejen zčásti opakovalo školní učivo, ale probírala se i legislativa, zeměpis, bezpečnost práce, hygienické předpisy, první pomoc, očkování, něco jako občanská výchova, hygiena, rozpoznání jedovatých hub a rostlin, hygiena bydlení apod. Opakovací škola měla poměrně slušnou náplň, ale učitelé zde museli učit zadarmo, takţe asi neradi. Od roku 1866 se tam učilo hlavně slohu, písemnostem vůbec, trojčlence, vedení knih, poučení o směnkách a kreslení, vesměs tedy věcem praktickým a nezbytným.14 Později byly nově školy pokračovací zřizovány při měšťanských školách; všude se smělo uţívat pouze úředně schválených učebnic. Uţ před 140 lety se ale vědělo, ţe špatné vyučovací výsledky jsou způsobeny sestavováním osnov středních škol, přeplněností tříd obecných škol (80 – 100 ţáků), i to, ţe „dříve přijímali se do gymnasií jenom ţáci nadaní, kdeţto nyní přicházejí na studie děti tělesně i duševně nespůsobilé a přijímají se beze všelikého výběru.“ Nepřipomíná nám to něco? Od roku 1805 směl vyučovat jen učitel se způsobilostí. Vyučovalo se celodenně, vyšší třídy tři hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne. Plat učitele měl být min. 150 zl., pomocníka pak 70 zl. Do platu se započítávaly i sluţby kostelnické15, i výnos školného, jeţ si ale učitel vybíral sám. Učitelova vdova ale dostávala od místního chudinského ústavu denně 8 krejcarů (58 zl. ročně), pokud byl učitel ve sluţbě alespoň 10 let. Byt učitele měl být oddělen od školy, učebna měla mít dvojitá okna, kamna, lavice (pro 6 ţáků) měla být dlouhá 10,5 stopy a široká 2 stopy. Ve třídě musel být učitelský stolek, tabule, skříň na knihy a ţidle pro místního faráře a dozorce, v učebně smělo být aţ 80 (!) dětí. Jedním z nejbliţších Felbigerových spolupracovníků byl páter Ferd. Kindermann, vrchní inspektor škol, který pocházel z Království u Šluknova. Známe jej s přídomkem „von Schulstein“, který obdrţel za své zásluhy o školství. V duchu školských reforem zavedl např. na školách v Litoměřicích a Ţitenicích pěstování ovoce a zeleniny, v Lovosicích a Libochovicích chov bource morušového, v Mostě a Bílině se ţáci zase učili zpracovávat bavlnu. V Litoměřicích zřídil i vzdělávací institut pro dívky obou národností.16 Při triviálních školách byly otevírány učební kursy pro včelaře, tkalce, sadaře, ale i pro zaměstnance v textilních profesích apod., všude podle místních podmínek. Je téměř jisté, ţe i tato aktivita způsobila pozdější značnou hospodářskou vyspělost celé této původně dosti chudé oblasti naší země, i kdyţ to spíše vypadalo jako pouhý nástroj boje s chudobou lidu. Podobné odborné kursy (například ovocnářské, mlékařské, či podkovářské a další) byly následně otevírány i při školách odborných. Nakonec jich bylo v celé zemi asi 230. Kindermann se přičinil i o to, ţe se učitelé museli povinně dále vzdělávat v prázdninových kursech. Znalost pěstování rostlin a štěpování stromů byla „Slabikář, obsahugícý v sobě způsob, gak se dítky magí učiti písmeny znáti, slabikovati a čísti“. Pracovalo se samozřejmě i v sobotu. 14 Tato škola bývala i v Krásné Lípě. 15 Za ně býval učitel placen lépe než za vyučování. 16 V dalším století se podobné kursy pořádaly (jako povinné) pro učitele na pražské technice. 12 13
4
také součástí slavnostních zkoušek, které se konaly na konci školního roku. Děti si mohly domů odnášet nejen výpěstky, ale i sazenice a vypěstované ovocné stromky. Pěstovaly se rostliny hospodářsky důleţité, léčivé i jedovaté. Tady jsou kořeny pozdější úcty, jíţ se na venkově u nás těšil učitel, který byl vedle pana faráře tehdy prakticky jediným, kdo dokázal šířit vzdělanost a nové odborné i další poznatky mezi děti i dospělé, kdo byl nositelem pokroku a kdo tak stál na počátku procesu, v jehoţ průběhu dochází ke hmatatelnému zlepšení ţivotní úrovně lidí a kdy se jiţ znatelně pociťuje blahodárný vliv kvalifikovanosti. Úctě se proto začíná těšit i vzdělanost. Začátkem 18. století se v Krásné Lípě rozvíjí tovární výroba, která zaměstnává hodně zdejších lidí a vytváří pro ně významnou výdělečnou moţnost. Tehdy se ale zaměstnávaly i děti ve věku do 12 let, které bychom raději viděli jen ve zdejší škole. Monarchie nakonec přijala zákon, který byl přejat i do právního řádu ČSR, který zakazoval práci dětí mladších 14 let. Podle Mussika byla 6. října 1808 zdejší škola povýšena na vzornou školu (Musterschule). Později dokonce Krásná Lípa, jako jedno z šesti měst v Čechách, měla vlastní městský školní okres! Ředitelem byl pan Thaddäus Palme, vzorný učitel, zakladatel zdejšího znamenitého orchestru. Druhým učitelem byl pan Ambros Fridrich a oba vyuţívali ještě sluţeb dvou školních pomocníků – škola to tedy byla velká17 a znamenitá. Jako katechetové se ve vyučování střídali (stále dle Mussika) farář pan P. Joseph Palme s oběma kaplany, panem P. Florianem Kindermannem a panem P. Antonem Pohlem. Jako místní školdozorce18 zvolen zdejší obchodník pan Nikolaus Römisch. Škola měla přibliţně 500 ţáků, průměrná školní docházka byla asi 82% příslušných dětí. Lahmer dodává, ţe právě v roce 1823 dala postavit kněţna M. K. Kinská novou školní budovu (č. p. 248), která byla vysvěcena dne 10. 7. 1825. Lahmer dodává, ţe zde r. 1836 působili dva učitelé, tři podučitelé a vyučovalo se ve dvou chlapeckých a ve dvou dívčích třídách. I toto je zajímavé: „Začátkem září téhoţ roku zřídili Jos. May, P. Joh. Maresch (zdejší kaplan, pozdější obávaný zemský školní rada) a p. Franz Vater bezplatnou nedělní školu pro 30 ţáků ze stavu řemeslnického a ţivnostenského. Vyučovací doba byla 7 ½ aţ 10 hodin. Jiţ 8. 10. 183819 mohla být otevřena týdenní ţivnostenská škola ve staré školní budově č. p. 2. … Následně bylo dekretem ministerstva ze dne 7. ledna 1852 rozhodnuto o přeměně krásnolipské triviální školy na trojtřídní hlavní školu.“ Sommer20 o zdejší škole říká: „Je zde dále škola se šesti učebnami, budova vrchnostenského úřadu a lékárna.“ Nic víc. Topografie je z doby, kdy Krásná Lípa proţívá počátek svého rozkvětu. Od roku 1874 má Krásná Lípa svou obecnou školu organizovanou jako čtyřtřídní. Je zde ale i jiná zajímavá zpráva, týkající se Krásného Buku: „Krásný Buk (jinak Schönbach), západně od Krásné Lípy a spolu s ní při Křinici leţící rustikální vesnice, má 67 domů a 522 obyvatel, školu (!), mlýn a bělidlo.“ Zkusme popustit uzdu fantazii a podívejme se do venkovské školy 20. let 19. století. Jde o poměry ve škole nedaleko od nás, v kraji poblíţ Vysokého nad Jizerou. Volně s komentáři parafrázuji: Děti se učily čtení, psaní, počítání a katechismu. Učily se i důleţitým písemnostem: sluţebným vysvědčením, účtům, dluţním úpisům, kvitancím. V počtech probíraly i trojčlenku a zlomky, učily se počítat peníze, učily se znát míry a váhy, coţ při sloţitosti tehdejší měny a před zavedením desetinné soustavy21 bylo velmi sloţité. Učilo se krasopisu; děti musely umět psát ozdobným písmem, latinkou i švabachem. Četlo se česky, německy a kvůli kostelnímu zpěvu i latinsky. Všechny děti se učily zpěvu, téměř kaţdý ţák tehdy hrál alespoň na jeden hudební nástroj. Tohle všechno ve třídách, kde bývalo 80 dětí různého věku a někdy i více! Škola byla čtyři hodiny dopoledne a aţ tři hodiny odpoledne, teprve potom se učilo hudbě a zpěvu. Ve čtvrtek byl feriální den, ale učilo se i v sobotu odpoledne. Všechny děti seděly v jedné třídě, menší vpředu v malých lavičkách, nejstarší vzadu ve škamnách. Po jedné straně dívky, na druhé hoši. V čele třídy visel krucifix a dvě velké lakovaným plátnem potaţené tabule ke psaní (na ně předepisoval učitel vzory písma). Na stěnách byly umístěny obrazy i výtečné ţákovské práce. K práci ve třídě slouţila třetí tabule umístěná na trojnoţce. Známkovala se i píle a kdo měl pět známek pilnosti, byl zapsán do zlaté knihy, kam se zapisovali také ţáci, kteří při vizitaci Připomínám, že škola sloužila pouze vlastní Krásné Lípě a místům přiškoleným (viz výše). Nešlo ovšem o dohled odborný, který by se týkal vzdělávací práce učitele. 19 Snad nejde o formulační chybu nebo chybu vzniklou nepřesným překladem, jinde totiž uvádím, že nedělní řemeslnická škola vznikla v Krásné Lípě roce 1837. 20 Johann Gottfried Sommer – Das Königreich Böhmen; statistisch – topographisch dargestellt. Erster Band. Leitmeritzer Kreis. Prag 1833. Dobře zpracovaná a věrohodná kniha. 21 Monarchie přijala desetinnou soustavu až v roce 1875. 17 18
5
dostali výborné známky. Jiná kniha byla černá, kam se zapisovali provinilí ţáci. Tehdy patřily mezi významné výchovné prostředky, dnes by asi před obránci práv dítěte neobstály. Prvním ranním úkolem učitele hned po společné modlitbě byla oprava per z husích brků, mezitím pracovali s dětmi pomocníci. Sčítání a násobení se odříkávalo hromadně, takţe si všechny děti poměrně snadno a rychle vše zapamatovaly. Tolik o podobě tehdejší školy. Jak přibývá obyvatel, přibývá i dětí. Proto v 19. století na dnešním území Krásné Lípy vznikaly školy v tehdy samostatných obcích: Krásný Buk, Kyjov, Sněţná, Vlčí Hora, Falkenhain, nebo i sousední Neudörfel či Doubice, tedy v této době také v těch místech, kde fara existovala, ale také tam, kde nikdy nebyla. Čemu všemu se vlastně na obecných školách začátku 19. století vyučovalo? V katalogu dívčí třídy krásnolipské obecné školy z roku 1834 jsem nalezl tento seznam vyučovacích předmětů: Glaubenslehre (věrouka – náboţenství), Sittenlehre (mravouka), Geschichte A.B., Geschichte N.B., Apostel Geschichte, Zeremonien. K tomu se ovšem sledovala Abwesenheit (nepřítomnost) – ta se dělila na Abw. Schule a Abw. Kirche. Zajímavý je zápis z r. 1841, kde je seznam ţáků „nach ihrem Fortgange, Fleiss (píle) und Sitten (mravy).“ Dále tam je seznam ţáků „des Gewerbeschule für Jahr 1841“.22 Uvedeno je 17 jmen ţáků, jejichţ píle a chování stály za zaznamenání. Z toho lze vyvodit, ţe v této době byla odborná škola umístěna v budově školy obecné, moţná byla i její součástí. Pokud místní školní obec zřídila vlastní školu, musela vzniknout místní školní rada,23 která m.j. v podstatě zařizovala to, co školní obec měla jako povinnost ze zákona zajišťovat (topení, osvětlení, úklid, byt po ředitele školy, školní nářadí, pozemek, „zřizovat a vydrţovat školní stavení“ apod.). Jiţ v roce 1873 bylo výnosem ministra stanoveno, jak se mají zřizovat školní budovy – uţ tenkrát tam byl např. poţadavek na rozměry tříd a chodeb, ale třeba i na splachovací WC. Škola byla zřizována obcí (jako dnes), učitelé placeni ze státních prostředků a podle státem vydaného předpisu (trvá dodnes), po stránce odborné byla škola řízena a kontrolována státem či jeho orgány (jako dnes). Moderní světový trend poţaduje, aby se škola starala spíše o záleţitosti týkající se výuky, neţ aby se detailně zabývala starostmi organizačními, ekonomickými, stavebními apod., to má být svěřeno odborníkům, tedy specialistům24. U nás se bůhvíproč ujalo přesvědčení, ţe moderní ředitel musí být především manaţer, dílem právník, dílem ekonom, personalista, pak psycholog (pokud moţno i sociální), trochu sociolog, ale aţ teprve poté pedagog. Vedle toho musí rozumět hasičství, účetnictví, rozpočtu, bezpečnosti práce, krizovému řízení, sociálnímu, zdravotnímu i dalšímu pojištění, údrţbě, revizím, opravám, atd., atd., atd. Ne nadarmo se říká, ţe mnoho psů je zajícova smrt. V 19. stol. se učitelé věnovali i odborné práci. Učitelé německých škol z našeho regionu pravidelně jednali o problémech školství. Například učitel J. F. Herrmann z Varnsdorfu v r. 1848 sepsal „Pamětní spis o stavu lidového školství v Čechách…“. Prezentoval zde své názory na tehdejší školství a konstatoval m.j., ţe: „Dozor ke školám je nespravedlivý, učitelstvo špatně placené, vzdělání dorostu učitelského nepatrné a nepřiměřené, školní mládeţ chodí do školy nepořádně a předčasně ji opouští…“. Slova jistě odváţná. Je ale třeba zároveň poctivě říci, ţe kolega Herrmann nebyl za své názory nijak postiţen, naopak se později stal poradcem ministra školství Hasnera. Byl jmenován jedním z prvních školních inspektorů pro školní okres Rumburk (s působností i pro Varnsdorf a Krásnou Lípu). Jeho kniha „Die Unterklasse“ byla přeloţena i do češtiny. Autor výroku: „Bůh ochraňuj národ a nás před opětovným návratem školy, kterou jsme měli před rokem 1869“ byl za své dílo dokonce odměněn císařem zlatou medailí. Zajímavé byly poměry v monarchii, o níţ jsme zpravidla zvykli slýchat jen vše špatné! Prosincová ústava z r. 1867 pak svěřila právo řízení a kontroly školství výhradně státu. První krásnolipská řemeslnická odborná škola sice neměla dlouhého trvání, ale uţ v r. 1875 v Krásné Lípě vznikla C.k. státní odborná škola pletařská. Podle Lahmera si ji museli místní významní občané v podstatě do jisté míry přímo vymoci tím, ţe na její vznik (rodina Hielle a Carl Dittrich) přispěli celkem osmi tisíci zlatých. Škola měla za vedení ředitele Fr. Heindricha ve dvou ročnících celkem 80 ţáků, z toho 19 denních; večerních a nedělních bylo 61. Nebyla ovšem v regionu školou jedinou.25 Odborná škola tady v té době existovala již asi čtyři roky. V jazykově smíšených obcích se měly zřizovat dvě („národní“) místní školní rady, jejichž členové měli být té národnosti, jejíž školu rada spravovala. Praxe ovšem zvl. ve věci českých škol bývala jiná. 24 Zde vycházím z rozboru povinností ředitelů škol v 18 zemích EU. 25 Byly to například: C.k. škola pro odborné kreslení a tkalcovství ve Varnsdorfu (zal. 1873, v r. 1891 32 denních a 153 večerních žáků, ředitelem byl T. Weigner), C.k. odborná škola tkalcovská v Rumburku (zal. 1872, denních žáků 30, večerních a nedělních pro tkalcovství 93, večerních pro odborné kreslení 22 23
6
Odborná škola pletařská (údaje jsou aţ z roku 1914) zahrnovala: Všeobecnou odbornou školu pletařskou (doba učení: jeden školní rok), speciální odbornou školu (technologické oddělení pro pletaře; učební doba: jeden rok), dále zde byly kursy ke vzdělávání pracovníků textilního průmyslu ze speciálních oborů (pracovní) činnosti, nadto Jednoletý odborný vzdělávací kurs pro pletaře (učební doba: 7 měsíců). Vedle toho zde probíhaly speciální kursy, a sice: Speciální kurs mistrovský pro mechanické pletení (učební doba: 2 měsíce), a speciální kurs pro zkoumání příze a pleteného zboţí. Tento kurs se otevíral občas podle potřeby, učební doba: 2 měsíce. Vyučovací řečí ve všech odděleních byla řeč německá. Školné se neplatilo. V roce 1869 byl vydán říšský školský zákon. Nově vznikají tzv. obecné školy, na nichţ děti absolvují povinné osmileté vzdělání. Po pátém ročníku bylo moţno přejít na školu měšťanskou, nebo všech osm let dokončit na škole obecné. Navíc se vyučuje přírodopis, dějepis, zeměpis, měřictví, zpěv, krasopis, tělocvik. Kreslení se dělí na „geometrické“ a „kreslení od ruky“. Dívky se kromě toho vyučovaly ţenským ručním pracím a nauce o domácím hospodaření. Školství je jiţ odděleno od zásadního vlivu římskokatolické církve, zákonem byly věda a vědecké učení prohlášeny svobodnými, školství řídil stát prostřednictvím ministerstva a školních rad (zemských, okresních a místních). Stará školská soustava (školy triviální, hlavní a normální) zaniká. Školní a vyučovací řád zakazoval tělesné tresty, stanovoval dobu vyučování a dobu prázdnin, povinnosti v docházce do školy, povinnosti učitelů, podrobnosti školních zkoušek, náleţitosti vysvědčení apod. Zajímavé je, jak byly stanoveny platové poměry učitelů: „Nejmenší plat buď vyměřen tak, aby učitel a mladší učitel, jsa prost všelikého překáţejícího mu zaměstnání vedlejšího, mohl se ze vší síly povolání svému oddávati, učitel aby pak mohl také rodinu svou dle poměrů místních vyţivovati, menšího platu neţli takto vyměřeného, nesmí v niţádné školní obci býti.“ Pokud bylo učitelů na škole víc, byl na kaţdé škole ustaven správce školy, zde měl titul Oberlehrer, v češtině se ujal název řídící učitel. Ředitel byl jmenován jen na velkých školách. Všechna jmenování se konala na základě konkursů, i místa řadových učitelů se takto obsazovala. O financování školy se zmiňuje i Lahmer, ţel opravdu letmo: „Aby se čelilo vyšším školním výdajům, byla 20.9. 1864 zavedena pivní krejcarová daň“. Chodit na pivo vlastně znamenalo podporovat školu. V r. 1888 vydalo ministerstva kultu a vyučování nové nařízení, jímţ stanovilo poţadavky na školní budovy: poloha volná, okolí přiměřené, přístup přívětivý, vnějšek důstojný, vnitřek dobře vybavený, budova vzdušná a světlá, škola na místě suchém a pokud moţno uprostřed školního obvodu, ne vedle hřbitova, stojatých vod, páchnoucích míst (např. některých provozů), v blízkosti hlučných ulic a míst či náměstí apod. Má mít dostatek místa na třídy, dvůr, tělocvičnu, zahradu školní i učitelovu. Stanoví se šířka chodeb i dveří, podsklepení, zřizování kabinetů, sboroven a ředitelen26, výšku místností, vytápění, větrání, úklid, osvětlení apod. Byla stanovena i délka vyučování, způsob zadávání domácích úkolů, zásady rozvrhů hodin, poţadavky na pomůcky, chování ţáků apod. Důraz se klade na čistění obuvi, úklid, topení i větrání. Schvalovací protokol kaţdé nové školy podepisují technický odborník, pedagog a lékař. Je podstatně zpřísněn lékařský dohled nad provozem škol. Kdysi se na školách vyvěšovalo tzv. Zdravotní desatero se zásadami zdravého ţivota. Ţáci znali říkánky typu: „Denně jest můj obyčej mýti ruce, obličej“, „Uhřátý, kdo náhle pije, samý jed do sebe lije“, „Nezralé ovoce působí nemoce“. Velký význam se jiţ připisuje správnému drţení těla, dbá se na řádné osvětlení, na správnou vzdálenost psací desky od ţákova obličeje, prostě na hygienu školní práce. Učitelé jiţ mají k dispozici opravdu velký výběr jak odborných časopisů, tak odborné literatury. Právě tak bohatý byl přehled oficiálně vydávaných školních pomůcek. Ty ostatně mnohý učitel ještě pamatuje, protoţe měly obvykle vynikající výtvarné zpracování a uţívaly se ještě dlouho poté, co jiţ byly k dispozici nové. V roce 1874 vznikl Německý zemský učitelský spolek v Čechách. Jeho sídlem bylo Ústí n. L., poté i Děčín, později Liberec, coţ bylo rozhodnuto na valné hromadě konané v r. 1881 v Rumburku, kam jen z venkovských obcí přišlo asi 100 učitelů. Jednání se jistě zúčastnili i učitelé z našeho regionu a z naší školy, známe jména dvou individuálních členů: Josef Gertler, učitel měšťanské školy z Varnsdorfu, August Kreissl, učitel v Krásné Lípě. V téţe době se zvyšují nároky na odbornost učitele. Jan Neruda poněkud přeháněl, kdyţ s jistou ironií konstatoval, ţe „učitel musí umět číst tištěné i psané, psát švabachem, latinkou i frakturou, počítat i se 80, ředitel J. Aichinger), C. k. odborná škola tkalcovská ve Šluknově (zal. 1875, denních 44, večerních a nedělních 82 žáků, ředitel F. Hansel) a zemědělská zimní škola ve Šluknově. Přehled není úplný. 26 Ředitelny bývaly nejčastěji v prvním patře, které je tradičně považováno za „piano nobile“.
7
zlomky, hrát housle, cello, basu, pískat flautu, klarinet, oboe, foukat roh i fagot, dělat muziku na kruchtě, v hospodě i při funuse, zpívat tenor, bas i koledu, dovést všechny druhy dopisů a ţádostí, okrášlit oltář, obléknout kněze, ministrovat, musí znát zpaměti celou bibli, katechismus, nebeklíč a všecka poboţná říkadla … zvonit a linkovat, péra řezat a tvářit se jako by rozuměl latině…“, je ale jisté, ţe od učitele se jiţ tehdy vyţadovala znalost všeho, čeho bylo k ţivotě na obci v jeho roli třeba. Asi ani tehdy to s přípravou učitelů po stránce praktické nebylo nijak slavné - jako i dnes. Víme, jak je ošidné tvrdit, ţe ty současné děti se chovají tak špatně, jako nikdy dříve. Eduard Štorch, známý český spisovatel, který jako učitel v severních Čechách v 19. stol. působil, například vzpomínal na to, co sám viděl, jak v průmyslových oblastech dvanáctileté děti běţně kouří, poţívají alkohol apod. Uvedl m.j. toto: „… kaţdý učitel bojí se zdejší krajiny nejen pro vzduch zkaţený dýmem, ale pro spustlé děti, které jsou postrachem vychovatele… Malé děti kouří, jakmile se naučily běhat, kořalku pijí s dospělými zároveň, lţou, podvádějí, jsou do krajnosti drzé, surové… Děti ţebrají… učitelů se nebojí, stráţníkům utečou… I do školy přijde ţák někdy namol opilý.“ Štorch si pořídil statistiku z 5. třídy: asi 2 % dětí nepijí vůbec lihoviny, 40 % nepije nikdy kořalku, 30 % pije někdy kořalku, téměř všechny pijí pivo. Asi 20 % dětí kouří často, o peníze hraje karty asi 16 %… Podívejme se, jak asi mohla vypadat chudá obecná škola konce 19. století: „Ve školách byly staré dlouhé lavice pro čtyři ţáky, odřené, jen trochu vyspravené a zeleně natřené. V kaţdé třídě byla černá tabule zadělaná do zdi, stupínek, stůl, skříň a na ní v pouzdře housle pana učitele. Ţáci v první třídě mívali břidlicové tabulky v dřevěném rámu s dírkou na provázek, s houbu a hadrem na utírání. Na tabulku se psalo kamínkem, tuţky bývaly nenatřené, v obyčejném dřevě, primitivní násadky, kalamáře s inkoustem většinou fialovým, který vyráběl sám školník… Kázeň ve škole byla ţelezná. Rákoska, které se říkalo ukazovátko, bývala také skoro v kaţdé třídě … Kaţdé neomluvené zanedbání školy se přísně trestalo trojkou z mravů“. Od roku 1869 je školní docházka osmiletá, zřízeny jsou školy měšťanské, v kaţdém okrese musela být alespoň jedna chlapecká a jedna dívčí.27 Kaţdá škola jiţ musí mít sbírky pomůcek, školní knihovnu, musí zde probíhat jednání pedagogické rady. V čele školy stojí ředitel nebo řídící učitel, slouţí zde učitelé a podučitelé, uţ je také zavedena tzv. definitiva. Byla stanovena i míra vyučovací povinnosti učitelů, která činila 30 hodin týdně (učilo se ovšem šest dní v týdnu), ve třídě smělo být nejvýše 80 ţáků. Zajímavé je, ţe takové pracovní úvazky byly stanoveny učitelům v době, kdy běţná pracovní doba v průmyslu činila aţ 66 hodin týdně. Zdá se, ţe stát cítil potřebu uznávat i činnosti související, tedy správu kabinetů a sbírek, přípravy na vyučování, opravy písemností, účasti na konferencích apod. Přímá vyučovací povinnost dosahovala zhruba poloviny běţné týdenní pracovní doby, coţ znamenalo přiznání faktu, ţe učitel stejnou dobu, kterou tráví s dětmi ve třídě, stráví i pracemi souvisejícími, coţ v podstatě platí aţ dodnes. Zákon ale také pamatoval na dobrou školní docházku: Pokud rodiče nepošlou děti školou povinné do školy na začátku školního roku, „upadnou do peněţité pokuty, která mezi 1 aţ 5 zlatými se má vyměřiti, a kdyby platiti nemohli, změniti u vazbu nejvýše 24 hodin“. Tresty ale mohly být i tvrdší. Nedostatečná omluva nepřítomnosti se pokládala za rovnou absenci neomluvené. Koncem 19. století byly zpracovány zemské školní osnovy, ale ty se musely podle tehdejších předpisů povinně upravit pro kaţdou měšťanskou školu podle místních poměrů. Nařízení z roku 1883 uvádí výslovně, ţe k projednání osnov kaţdé měšťanské školy se musely sejít okresní konference28 za účasti učitelů všech příslušných měšťanských škol, ředitelů „v okrese se nalézajících učilišť, pro která školy měšťanské připravovati mají, jakoţ i zástupců ţivnostenských a hospodářských zájmů školního místa a okresu.“ Osnova se měla postavit tak, aby tam, kde to je třeba, se více důrazu kladlo na kreslení, nebo na „rejsování“, počty, „lučbu“ (chemii) apod., v úvahu se bralo i to, jak je škola vybavena školní zahradou, štěpnou školkou apod. Osnova musela být postavena tak, aby poskytovala předběţné vzdělání pro přijetí na učitelský ústav nebo na jinou střední školu. A co dnes? Krásná Lípa byla císařem v roce 1870 povýšena na město a vzápětí se dočkala i nové školní budovy,29 která v místě slouţí dodnes. Obě postranní křídla byla přistavěna později. Z této doby se nám částečně Na území Šluknovského výběžku byly od roku 1862 dva politické okresy – Rumburk a Šluknov. Ta se odehrávala v době mimo vyučování a směla trvat maximálně tři dny. 29 V Kronice města Krásná Lípa Lahmer píše, že základní kámen byl ke stavbě školy (č.p. 558) položen dne 30. dubna 1870. Vyučovat se v ní začalo již 27. listopadu 1871 (!). Na stavbu školy přispěly i některé významné osobnosti z řad místních občanů: Josef May, Carl Dittrich, Carl Hielle, Gust. 27 28
8
dochovaly záznamy o počtech ţáků. Do obecné (dívčí) školy podle katalogu začaly chodit v roce 1871 23 ţákyně, v roce 1872 86 ţákyň a konečně v roce 1873 celkem 92 ţákyně. Chlapecká měšťanka vznikla v roce 1872 a měla tehdy 368 ţáků. Ani nově postavená škola v Krásné Lípě nestačila potřebám, protoţe (viz Lahmer) musela být jedna dívčí třída v roce 1880 umístěna v náhradních prostorách v č. p. 291. Tak došlo k výstavbě oněch dvou postranních křídel školní budovy. Jen stavba přišla na téměř 30.000 zlatých. Vyuţívat se začala v roce 1886. Jiţ tehdy byla budova opatřena teplovodním topením, na které přispěla Elisabeth Hielle částkou 2.000 zlatých. V budově byly umístěny chlapecká a dívčí obecná i měšťanská škola a odborná škola pletařská,30 chlapecká měšťanská škola zde začala svoji působnost od 1. 10. 1872, dívčí měšťanka později, od 1. 9. 1893. Škola tehdy měla, jak bývalo obvyklé, dva vchody (směrem od parku). Jeden slouţil škole dívčí, druhý škole chlapecké. V jedné publikaci z roku 188931 jsem našel i toto: Krásná Lípa byla školní obcí a patřila do školního okresu Rumburk. Ředitelem zde byl J. Schlegel, katechetou P. Hugo Schwertner, učiteli pak Joh. Hübner, Ferd. Seifert, J. Siegel, K. Grund, August Kreisl, K. Palme, Rud. Paul, J. Pipota, F. Pruy, J. Zeitler, Clementine Weigl, K. Reinisch, Hermann Weiss, Karoline Schäfer, Berta Weiss, Joh. Pospischil. Škola (obecná a měšťanská) měla celkem 814 ţáků a ţákyň. Ve Falkenhain bylo 149 ţáků a 4 pedagogové, v Kyjově 113 ţáků a dva pedagogové (chodily sem i děti z obce Hely), na Vlčí Hoře 119 ţáků a tři pedagogové (vyučování zde podle Lahmera začalo 1.12. 1868), v Krásném Buku (chodily sem děti z Kamenné Horky a ze Zahrad) měla 140 ţáků a tři učitele a ve škole na Sněţné bylo 100 ţáků a dva učitelé. Budovy škol dodnes existují a slouţí jiným účelům. Klasifikované učební předměty školy byly tyto: mravy, píle, náboţenství, němčina, dějepis a zeměpis (jeden předmět dohromady), přírodopis, přírodozpyt (zde jen fyzika), aritmetika, geometrie a rýsování, kreslení z volné ruky, účetnictví, krasopis, zpěv a tělocvik. V Krásné Lípě, jak Lahmer uvádí, tehdy byla i mateřská škola (Kindergarten), která byla otevřena 3.7. 1876, krátce zde prý působila ještě druhá. Jestliţe ovšem v našich zemích byla první mateřská škola otevřena v roce 1869, pak Krásná Lípa nezůstala věru nijak příliš pozadu! Robert Lahmer nám také zanechal vzpomínku na některé učitele krásnolipské školy: Thadeus Palme, vzorný učitel (*1765 v Krásné Lípě, †1836), Wenzel Siegel (*1802, †1864), Franz Bendel (*1803, †1854), Josef Zeitler st. (*1818 v Tschausch32, †1887) a Josef Schlegel (*1814 v České Kamenici), který odešel po 56 letech učitelování do pense v roce 1892. Krásná Lípa koncem 19. a zač. 20. století měla mateřskou školu, pětitřídní obecnou a trojtřídní měšťanskou školu (chlapecké i dívčí) a státní odbornou školu pletařskou (punčochářskou), kromě toho zde existovala pokračovací řemeslnická škola a škola hospodyňská. Ţivnostenská pokračovací škola33 měla ve školním roce 1917/18 69 ţáků34. Ředitelem školy byl Karl Palme, na škole působili ještě Franz Rafelt a Franz Hladik. Ţáci byli ve věku od 14 do 17 let. Z Krásné Lípy bylo celkem 17 ţáků, 2 z Krásného Buku, 2 z Rumburku, 1 z Nových Doubic, 2 ze Sněţné, 1 z Mikulášovic, 1 z Horního Podluţí, 1 z Vlčí Hory atd. Škola zde působila i za ČSR. Ve školním roce 1900/1901 byl v Krásné Lípě ředitelem chlapecké měšťanské školy pan Johann Vatter, v 1. A byli tehdy maximálně 53 chlapci, v 1.B 50 a ve 2.A rovněţ 50 chlapců. Působili zde tito učitelé: Josef Schnittner (počty a kreslení z volné ruky), Johann Hübner (přírodozpyt), Fr. Pachalitschka (náboţenství), Fr. Seifert (němčina, psaní, tělocvik), Franz Rafelt (geometrie a rýsování,
Hielle, Jos. Müller a Joh. Jos. Michel celkovou částkou 3.100 zlatých, přičemž jen stavební materiál (dodával kníže Ferdinand Kinský) stál 11.000 zlatých. 30 Škola působila již dříve, vlastní budovu dostala později. 31 Schematismus des Volksschulwesens im Königreich Böhmen 1889. 32 Asi Souš u Mostu. 33 Škola byla (dle informací nalezených v Okresním archivu Děčín) založena v roce 1838. V roce 1852 byla připojena k triviální škole, která tehdy byla v této souvislosti povýšena na školu hlavní. V roce 1856 se prý živnostenská pokračovací škola osamostatnila. Nejdříve byla jednotřídní, v roce 1863 byla otevřena druhá třída. Informaci nebylo možné ověřit. V katalogu obecné školy dívčí v roce 1841 ale byl nalezen i tento zápis: Schüler des Gewerbeschule für Jahr 1841, následoval seznam 17 jmen, což existenci oné školy v tomto roce spojené se školou obecnou asi dostatečně potvrzuje. 34 Jiný katalog, neţ z tohoto roku, se totiţ nedochoval.
9
zpěv), Anton Hirsch (zeměpis a přírodopis). Jména nejsou uvedena všechna, ne všechny podpisy se totiţ v třídním katalogu podařilo rozluštit. Zastavme se nyní ale jiţ u krásnolipského (základního) školství hned ve školním roce 1918/1919. Ředitelem obecné školy dívčí byl pan Ferdinand Seifert, učitelé: Anna Wyhnanovsky, Josef Rauer (katecheta), Emilie Fritsche. Zachoval se katalog 3. ročníku, kde bylo maximálně 36 dívek, třídní učitelkou zde byla Anna Wyhnanovsky. Některé podpisy učitelů se opět nepodařilo rozluštit. Ředitelem chlapecké obecné školy byl pan Josef Vatter, vyučovali zde: Johann Schale, Hermann Ulischberger, Rudolf Herlt, Adolf Wilhelm Kschowak. Ředitelem dívčí měšťanské školy byl pan Ferdinand Seifert, jedním třídním učitelem pan Hermann Weiss, dále Josef Rauer, Franz Hladik, Josef Neumann, Elise Hladik. První třída měla maximálně 57 ţákyň, druhá 54, třetí 30. Vyučovací předměty: náboţenství, němčina, zeměpis, dějepis, fyzika, přírodopis, geometrie a rýsování, kreslení z volné ruky, krasopis, zpěv, ţenské ruční práce. Nepovinné předměty: tělocvik, český jazyk, francouzština. V chlapecké měšťanské škole učili mimo jiné třídní učitel A. Hirsch, Anton Hirsch, Johann Hübner, W. Kschowak. Některé podpisy opět nebylo lze ani za pomoci pracovníků archivu rozluštit. Počty chlapců byly o něco menší neţ počty dívek, např. třída 1.A měla maximálně 35 ţáků. Za republiky zde bylo asi 340 chlapců, za války asi 270 chlapců (o počtu dívek se zde nic neuvádí). Alespoň o letech z doby konce republiky podrobněji: Dívčí obecná škola se ve školním roce 1937/1938 jmenovala Mädchen Volksschule in Schönlinde. Ředitelkou školy byla Olga Kausek, Pan Wilhelm Hampel na ní působil „für čsl. Sprache“, učili zde ještě Friederike Welek, Johann Schale, Zimmermann, Franz Ewald Fuchs (starokatolický farář). Počty ţákyň (maximální): v prvním ročníku 16, ve druhém 23, ve třetím 31, ve čtvrtém 21, ještě zde byl ročník pátý; protoţe škola byla čtyřtřídní a nemohla mít 5 tříd, byl označený jako 4.B. Ředitelkou dívčí měšťanské školy ve školním roce 1938/1939 byla (jen do 15.12. 1938, tedy do doby reorganizace škol) paní Olga Kausek. Působili zde ještě Wilhelm Hampel, Rosemarie Schlesinger, Jordan Matschi, Ernst Potucek, Gertrud Pitloun, Johann Schale, Irene Grund, Marie Schlesinger, Gertrud Hartmann a Josef Prokoph. Chlapecká měšťanská škola měla v roce 1938/1939 na (kulatém) razítku tento text: „Direktion der Distriktbürgerschule für Knaben, der Knabenvolksschule und des Einjährigen Lehrerkurses in Schönlinde. Nedochovaly se všechny doklady, není nikde zachycen ani onen jednoroční učební kurs. Vyučovacími předměty byly: náboţenství, němčina, občanská nauka, zeměpis, dějepis, fyzika, počty a jednoduché účetnictví, geometrie a rýsování, kreslení z volné ruky, krasopis, chlapecké ruční práce, zpěv, tělocvik. Za okupace byly i krásnolipské školy přeorganizovány na systém uţívaný v Říši. S tím souvisely i personální změny ve vedení škol. Další přišly se spojením obecných a měšťanských škol v roce 1940 na Volks und Bürgerschule, ale to uţ je něco, co se týká období druhé světové války a okupace, kdy se německým školstvím zabýváme spíše okrajově. Dívčí měšťanská škola měla od roku 1943/1944 formu Hauswirtschaftliche Form (coţ jí zůstalo do konce existence této školy). Je nutné dodat, ţe pokud čtenáři připadají počty ţáků škol malé, je třeba si uvědomit, ţe na území dnešní Krásné Lípy, která jiţ pohltila některé sousední obce, byly tehdy ještě další obecné školy: ve Falkenhain, v Krásném Buku, na Sněţné, na Vlčí Hoře, v Kyjově. Činnost zdejší (německé) školy skončila v květnu 1945, po obnově ČSR byly všechny německé školy zrušeny, ţákům pak byla dána moţnost navštěvovat pouze školy s vyučovacím jazykem českým. Od r. 1923 aţ do r. 1938 působila v Krásné Lípě vedle tradiční velké německé školy i česká menšinová škola. Jejími ţáky byly především děti českých státních zaměstnanců – četníků, financů, ţelezničářů, poštovních úředníků apod., kterých zde podle vzpomínek pamětníků ţilo aţ 180. O ní bude podrobně pojednáno v jiţ dokončené zvláštní práci. Rozhodujícím obdobím se stal rok 1938, kdy se projevilo i zde sílící a velmi aktivní henleinovské hnutí. Neklid tady vypukl jiţ v květnu a kulminoval v září, kdy v celém regionu dochází k povstání proti československému státu. V tom smutném podzimu osmatřicátého roku přerušoval řídící učitel v krásnolipské české škole častěji školní vyučování, protoţe se obával o ţivoty a bezpečnost dětí i zaměstnanců. Školní rok v české škole skončil krátce poté, co začal. Evakuace českých rodin začíná jiţ 12. září a dva dny poté demolují skupiny ordnerů (za účasti krásnolipských) české a ţidovské obchody v Rumburku a také zapalují pilu
10
u nádraţí. Čeští četníci, financové i příslušníci SOS35 jsou přepadáni a odvlékáni do Německa. Pak přichází mnichovský diktát a jiţ 6.10. projíţdí naším regionem triumfálně a bouřlivě pozdravován nadšenými davy Adolf Hitler. Jede od Fukova přes Šluknov, Rumburk, Krásnou Lípu a Chřibskou do Č. Kamenice, kde jej v uniformě SA přivítal F. O. Kinsky. V Krásné Lípě byla po válce byla činnost školy obnovena, do regionu přicházeli z vnitrozemí mladí učitelé. Poslední z nich ještě ţijí mezi námi.36 Byla uţ ovšem obnovena jako škola s českým vyučovacím jazykem. V Krásné Lípě se stal prvním poválečným ředitelem měšťanské školy pan Josef Manias, v prvním poválečném školním roce zde působili učitelé P. Švec, J. Přikryl, J. Paďour, E. Zikmund, Z. Hauserová, M. Drobníková a J. Kolář. Ředitelem obecné školy se stal C. Broţ, učili zde J. Říčná, Z. Přibylová-Vítková, H. Škopová, M. Vítková, M. Říčařová-Šnídová, M. Václavíková, B. Vaníček. Ve 20. století ale v Krásné Lípě působily i další školy a školská zařízení: Především zde byly městské jesle, coţ bývalo zařízení pro děti mladšího předškolního věku, tedy pro děti do tří let. Pro děti staršího předškolního věku zde byly mateřské školy, kterých ze bývalo celkem 5. Dalším důleţitým zařízením v Krásné Lípě bývala Státní dětská ozdravovna. Při ní původně existovala i základní škola, která však svoji činnost ukončila na začátku 70. let. Mateřská škola, která zde rovněţ byla, svoji činnost ukončila spolu s ozdravovnou v 90. letech. Dalším významným školským zařízením je dětský domov, který uţ více neţ třicet let je domovem rodinného typu. Původně sídlil v místní části Krásný Buk (v pozdějším Domě s pečovatelskou péčí), posléze, tedy aţ dodnes, v ulici Smetanově ve dvou budovách. Podotkněme, ţe při základní škole existuje školní druţina a školní stravovna. V Krásné Lípě je dodnes pobočka rumburské základní umělecké školy. Byla poněkud zvláštní cestou a vlastně do jisté míry proti vůli úřadů obnovena koncem 70. let 20. století. Od počátku 50. let 19. století sídlilo v Krásné Lípě Střední odborné učiliště stavební, respektive pobočka této děčínské školy se svým domovem mládeţe a vlastní stravovnou v bývalých továrních objektech v Křiţíkově ulici. Svoji činnost pro nedostatek zájemců skončilo brzy po roce 2000. Ostatně skončilo i učiliště děčínské. Pamětníci také vědí, ţe v dnes pustých prostorách někdejších továren za sídlem Policie ČR býval internát SOU textilního Elite s vlastní vyvařovnou. Jde o objekty sice staré a zjevně nevhodné po školské účely, ale – dnes tyto budovy stojí pusté a jiţ neţijí. Poslední z institucí, které zde v 80. letech 20. století sídlily, bylo Jazykové středisko, které pro zvládnutí základů českého jazyka cizinci přijíţdějícími do tehdejšího Československa za prací nebo za odbornou přípravou či studiem, zřídilo pod patronací Ministerstva práce a sociálních věcí KNV Ústí nad Labem. Podívejme se tedy ještě na to, ve kterých místních částech dnešní obce Krásná Lípa historicky existovaly školy. Zdrojem informací je Ottův Slovník naučný, stav koncem 19. stol.: Krásná Lípa: Pětitřídní obecná a trojtřídní měšťanská škola. Školní budova existuje a slouţí stále jako škola. Krásný Buk: Trojtřídní škola. Školní budova dodnes existuje, slouţí jiným účelům. Škola zde byla zrušena v 70. letech 20. století. Falkenhain: Trojtřídní škola (dnes obytný dům). Kyjov: Jednotřídní škola (dnes turistická ubytovna). Vlčí Hora: Dvojtřídní škola. Škola zrušena koncem 60. let 20. století, dnes penzion. Sněţná: Jednotřídní škola, dnes penzion. V ostatních místních částech obce (Neuforstwalde, Zahrady, Hely, Kamenná Horka, Nová Krásná Lípa a Dlouhý Důl) škola nebyla. Tolik z historie školství v Krásné Lípě a v nejbliţším okolí. Karel Jarolímek Stráž obrany státu. Malé lehce vyzbrojené jednotky tvořící první clonu aktivního odporu armády. V červnu 1945 přišli z Kladna do Rybniště jako noví učitelé manželé Jindrovi. kteří v našem regionu a zejména v Krásné Lípě prožili většinu své aktivní učitelské služby. Pan František Jindra zde působil i jako ředitel školy. 35 36
11
