Přijímací řízení FAMU. Otto Piene, skupina ZERO a osudy virtuálnaa. Jakub Krejčí

1

Přijímací řízení FAMU

Otto Piene, skupina ZERO a osudy virtuálnaa

Jakub Krejčí 2015

2

Obsah 1. Úvod.................................................................................................................................................6 2. Část I.................................................................................................................................................7 2.1 Co je dokumentární film?...............................................................................................................7 2.2 Televizní dokument........................................................................................................................8 2.3 Role dokumentaristy.....................................................................................................................10 2.4 Role objektu..................................................................................................................................11 2.5 Role publika..................................................................................................................................11 3. Historie českého dokumentu..........................................................................................................12 4. Současnost českého dokumentu.....................................................................................................15 4.1 Tři generace, tři přístupy, tři ženy českého dokumentu................................................................16 4.2 Helena Třeštíková: Výpověď časosběrných dokumentů..............................................................17 4.2.1 Život..........................................................................................................................................17 4.2.2 Dílo............................................................................................................................................17 4.2.3 Marcela......................................................................................................................................19 4.3 Olga Sommerová: O čem sní ženy...............................................................................................20 4.3.1 Život..........................................................................................................................................20 4.3.2 Dílo............................................................................................................................................21 4.3.3 O čem sní ženy..........................................................................................................................21 4.4 Erika Hníková: Dokumentaristka – bojovnice.............................................................................22 4.4.1 Život..........................................................................................................................................22 3

4.4.2 Dílo............................................................................................................................................22 4.4.3 Ženy pro měny...........................................................................................................................23 4.4.4 Tři ženy a já...............................................................................................................................23 5. Role ženy ve společnosti i v dokumentu........................................................................................24 6. Část II.............................................................................................................................................25 6.1 Příprava.........................................................................................................................................25 6.1.1 Volba postav..............................................................................................................................25 6.1.2 Místo a čas.................................................................................................................................28 6.1.3 Kamera......................................................................................................................................28 7. Realizace.........................................................................................................................................29 7.1 Technické zázemí..........................................................................................................................29 7.2 Střih..............................................................................................................................................29 7.3 Zvuk..............................................................................................................................................30 7.4 Problematika realizace..................................................................................................................31 7.4.1 Narušení intimity.......................................................................................................................31 7.4.2 Dotáčky......................................................................................................................................31 7.4.3 Výsledný produkt......................................................................................................................32 8. Závěr...............................................................................................................................................32 9. Abecední rejstřík.............................................................................................................................33 10. Zdroje, použitá literatura.............................................................................................34

4

Tato práce se učinila spíše náhodným konstruováním textů, informací a postojů  poslední doby, s kterými jsem se jako autor setkal. Tvoří pohromadě jisté zamyšlení  nad minulými, ale I novějšími zdroji osvěty a východisky.. Může se tedy jednat o  volnou esej rekapitulující prostřednictvím zážitku pohled na Otto pieneho vzhlede k současné virtuální situaci. Nad pochybnými formáty bych se raději nezastavoval ai omluvou, pokud vzejdei její smysl, který by stál za to nadále především fyzicky  rozvíjet.

5

úvod Motivem psát tuto práci mi je jako u jiné mé tvorby bezprostřední zkušenost, myslím tím jednu konkrétní cestu do Berlína. Přišel jsem až později na jistou spojitost mého  uvažování. Pokud jsem po zprávě o smrti Otto Pieneho teprvě zjistil, jak se správně  vyslovuje jeho jméno, na cestě, když jsem se před Drážďany snažil stopnout na  pumpě zastavující auto. V nočním příjezdu i s člověkem, který mě po hodinách  stopování vzal až přímo před galerii, kterou se mnou posléze navštívil, pak jsem  uviděl, že nejde o tolik, ale až po chvíli jsem zjistil: jde o všechno. Usedl jsem a nechal jsem se unášet „Proliferací Slunce“. Jednalo se o ohromné  projekce, jak se dalo očekávat z fotografií mnoha zpravodajství, připomínající  velkého umělce. Samotné genius loci Nové národní galerie v Berlíně dodává dílu  patřičné monumentálnosti. Vystoupíli jsme a šli pro novinovou dokumentaci k  výstavě a ihned se nechali unášet strmými změnami obrazů s povely samotného  Pieneho. Zvuk starýh kotoučových promítaček, ponuky k stídání tempa, opakování slov, nejsem si jistý, zda v takovém tranzu z opakování jednotlivým slovům dobře  rozumím. Byla jedna hodina v noci, když jsme přijeli, stačil jsem se rozloučit s člověkem, který  mě vězl ­ zvukovým inženýrem, potkat se náhodou se spolužáky, ti jak se zdálo  výstavu v posledních dnech navštívili rovněž. Spíše to byli siulety jako mnoho  ostatních návštěvníků. Já už jsem vyběhl ven a obcházel geniální budovu galerie  od Mies Van Den Rohe. Vlastně I první návštěva Berlína se začala zdát přívětivá.  Stačil jsem ještě shlédnout celý cyklus aspoň dvakrát, dokud galerie nezavírala. To  mě už budil hlídač. V prostoru bylo možné uvelebit se do sedacíh polštářků a  nechat se unášet projekcí rozmanitých a pestře zbarvených snímků. Jejich detail,  pokud má představovat planety, slunce, cokoli, určitě představuje svým  provedením zajímavý cíl k pzorování. Přičemž se jedná o 1200 ručně malovanýh  snímků promítaných na mnoha projektorech. Když jsem odcházel, nestačil jsem se zeptat, zda někdo z mladých návštěvníků  6

galerie neví o nějakém přespání, spíše jsem to neudělal. Vzal jsem tedy svou  čerstvou přítomnost na takovém místě a vydal jsem se do nové zástavby plné  domů, když jsem uviděl, jak nepochodím, otočil jsem se směrem zpět k Postdamer  Platz. Přímo za galerií začíná známý park Griser Tiergarden protnutý monumentální  třídou mířící přímo k Brandenburgské bráně s přilehajícím Říšském sněmem. Již  unavený jsem prošel několika částmi parku, v postranní části na lavičce  zabezpěčuji věci a snažím se uvelebit k nadcházejíímu nestálemu spánku a  přečkávám noc. ­­­­­­­­ Asi bych se k samotné cestě nikdy nedostal, kdybych nebyl upozorňen  spokužákem po jiné již skončené cestě. Bylo to sympozium na hraně jizerských hor,  kde vidíte jen nekonečnoukrajinu polské země na severu, na hoře, v chatě, nad  ránem ji opouštím, abych splnil mé fotografické poslání. Tedy pomocí zařízení,  které jsem tvrdohlavě stvořil, pronést jej skrze hory a nechat zaznamenat svůj  průběh. Nezáleželo mi přesně na tom co se přesně fotografuje, ale pokračoval  jsem dál, zaznamenali se detaily, rozmazané šmouhy, ale I scenérie. Na konci vše  působilo jako film, má se esteticky odlišovat nebo je to jen intenzivní památkou?  Když jsem hory sebíhal, abych si jen odskočil na obhajoby světelných a hudebních  maleb v mé performenci, málem jsem byl vyhozen, neboť po tak náročné cestě  jsem nebyl schopen hovořit. Proto jsem se I vrátil a přečkal zbytek soustředění,  abych se na konci nadcházejícího léta vrátil a cestu, kdy přecházím pěšky hory  dokončuji. Scházím podél Jablonce nad Nisou, navštěvuji spolužáka Petra Hostaše  a jsem upozorněn na urgující přání, abych navštívil Berlín příkazem Stanislava  Zippeho, prostřednictvím Martina Hofmana, kterého jsem v té době na síti  ignoroval. Výsledek v podobě obrázků není důležitý, ne co se týče správného fotografování.  V reakci na internetovou kulturu, s profily a sebeprezentací, v tomto případě,  odmítám a pořizuji fotky se specifickými podmínkami a okolnostmi. Vyrobení  fotografického zařízení díky technologii minipočítačů, jak strastiplná další cesta.  Zabýval jsem se tím celý předposlední rok bakalářského studia. Aktuální možnosti  7

jsou obrovské,, manuálně neprofesionální. Co se týče rukopisu, je výsledek vlivněn  těžkostmi v procesu, snad by to bylo znát i kdyby se jednalo průmyslově designové zpracování. Nařezat části, perfekte pasující a sestavené. Tímto směrem by se mělo  pokračovat, připravit, koupit, sestavit čistě a bez destrukce, precizně. Čisté  prostory a zvyklosti mají svojí krásu, ale realita je často ošklivá a pošpiněná. Zařízení  je ve své podstatě funkční a pro nějaký čas, než se posunu dál a opustím manuální práci stroji. I kdyby. Mnohé se nejspíš nestane správně a nebude. Proč tedy takto  zabíjet čas? Udělej si sám je fenomén doby, s technologickými novinkami zní  skvěle. "Proč si kupovat fotoaparát, když si mohu sestavit vlastní experimentální?",  Jsem si říkal, ale teď už vím, že je to jen další fáze pro interakci s ostatnímilidmy a  posun v mém vztahu k fotografii, dematerializaci, horám, přírodě, akčnímu umění,  tvoření ve venkovních prostorách, návrat k čistě digitální tvorbě představující stejný akt, jako kdyby se malovalo čistě barvami.

8

ČÁST I  „...výsledek intenzivní práce k vyjádření myšlenek, hromadí se, rostou a dozrávají v  dlouhé periodě času a v nějakém místě na konci musí vyjít ven a otevřít se.“  Tadeasz Kantor Při praxi na Wroclawské Akademii jsem zvažoval divadelní performance – rituál.  Neměl být hrán, I přes klíčové body děje se jednalo o rekonstrukci mysli v  proměnlivou scénu. Vznikla forma instalace, kdy je centrem pozorovatelna, kde  autor přehrává a diktuje scéně její děj, je však možné s ním mluvit. Performance  naposledy trvala 8 hodin. Spolu s tématem srdce se klaním k postoji, kdy hodnota  toho fyzického žádná nění.  Realita nerealita, stejná obtížnost, což je hloupé lidské rozhodování, nositel času,  pozornosti, myšlení, akce, obojího, připojení a vyjednávání. Reagovat méně než si  nebýt jistý, že je něco opět špatně. Kde, okolnsti, nezbytně přidané významy, risk  odmítnutí, zranění a otevření dveří k budoucí sekvenci. Hroutící se prostor, zvuk,  nově zahrnutý prostor, sky art, jeho absence, generující materiál. Jen obrázky,  barvy, nikoli video, "pain ting", skrz, hluboký, v pohledu, sen, databáze, struktura v  užívání. Architektura teď reálná není. Připojen k dalšímu kurzu "Sculpter designing in architecture and town planning",  půvoně z důvodů vytvoření reálných instalací / soch ve veřejném prostoru. ztrátou  Galerie 69, prostoru v Liberci, kterou jsem plánoval použít jako platformu k diskuzi a  organizaci akcí pro Liberecký prostor vzhledem k jeho nesmírnému potenciálu pro  derivaci akcí inspirací blížících se monumentům jako je např. Ars Eletronica,  Documenta. Úmysl byl v spluprácí s mnohými školami a osobnostmi v tomto  případě zaujatých. S patronátem výzkumné Technické university & Fakulty umění a architektury, ve městě, které je pravdu mrtvé, ale krásné svou zvláštní situací a  neuvěřitelným potenciálem. Wroclaw byla placatý prostor nikde, Ústí nad Labem  funkční spletitost, v Praze jsem nalezl mnohé z nádechů, ovšem možnost vlastně  vše více spojit a zintenzivnit skončila nezdarem. Údajně z důvodů komunikace, což  9

je ironizovaná poze sekce celého rozebírání, mohla se zdát existence v městském  kontextu opět zvláštně nijaká až na sérii dobrovolných akcí. Tímto, a nikoli osobně,  ale také pro smysl, se výchdikem začalo stávat prosbou prostoru, když ne  fyzického, tak toho na virtuální bázi. IracionálnírRacionální. Zdroje identity, které již  není možné najít ve smyslu náležitosti k danému místu? Je třeba okolní prostory  měnit, doplňovat, obohacovat, možná I ničit? Zničit nudné prostory?

Skupina ZERO

Skupina navazovala na koncepce z dvacátých let, ať už se dá mluvit o László  Moholy­Nagym, Nam Gabovi, Kurtu Schwerdtfegrovi, zmínit můžeme I českého  umělce Zdeňka Pešánka se světelnými plastikami a barevným klavírem. Thomas  Wilfred v té době pracovalna vizuálí kompozici „klavilux“. Světelná kinetika se těšila obdivu. Odmítnutí psychologie a kompozice. Nechuť k pollokovskému výbušnému  expresionismu, ale I ke konstruktvismu, obě jsou již u konce. Snaží se zapojit a vtáhnout diváka do díla, pomáhat tomu má I jisté usmíření s  technikou, ale I s přírodou. Kinetické tendence vznikají po válce v Dusseldorfu,  Paříži, New Yorku. Japonsku, atd.  V Dusseldorfu se jednalo přitom o jistou odnoš – světelný kinetizmus. ZERO Přihlásili se ke všem vzpomenutým tendencím ve Francii Holandsku, Itálii, USA,  Japonsku. Hans Salentin, Christian Megert, Hermann Gepfert, Jan Schoonhoven byli  obdobného zaměření, ale se skupinou pouze spolupracovali a byli zmíněni v  časopise Zero. V čísle III jsou jména jako Yves Klein, Jean Tinguely, Billi Kluver, Piero  Manzoni, Daniel Spoerr, Bernard Aubertine.

10

V časopise Zero I a II sformovali vůj program tíhnoucí k abstrakci. Vycházeli z  teoretických úvah  Heinze Macka, Otto Pieneho, Yvese kleina, Johny Antgonyho  Thwaitese. Vyjadřovali se proti figurálnosti, mohli vše vyjádřit rovnoceně. Mnohé matematicky počítané rastry a struktury, vázající vibrace a optickou eergii. Vytvořili naprosto nové otáčivé kotouče – projekční stroje, označované jako  „Mlýny na světlo“. Názvem Zero se zřeli tradiční umělecké tvorby ve prospěch puristické oncentrace  na čistou barvu a n dynamické kmitání světl v prostoru. Zóna mlčení, klidu a viditelných možností pro nový počátek. Napětí před startem  rakety. Hledání nulvého bodu se v umění naštěstí objevuje neustále, například u  Kazimira Maleviče, Yvese Kleina, Lucio Fontany. Rovněž je mohl ovlivniť Francouz Jean Tinguely. Klíčovou roli sehrála Galerie  Alfreda Schmely v Německém Dusseldorfu, kde krom Tingueliho vystavovali také  Arman, Christo, Yves Klein. Hlavou op­artu Victor Vasarely, ke kterému skupina jistě také měla jistý vztah.

Otto piene byl již od roku 1964 v USA, kde hostoval jako profesor na Pensilvánské  univerzitě a do Neměcka trvale dojížděl. Heinz Mack pobýval v New Yorku pouze krátce.  Gunter Uecker odmítal propagaci nového idealismu v rámci skupiny a  nepovažoval ideje skupiny za konečný utopický horizont. Hřebíky byli rovněž příliš  materiální, stejně jeko jeho mnohý přístup, vracející se spíše k objektu od optiky.  Stvořil I naprosto obří hřebík zatlučený do obchodního domu. Stal se spíše 

11

akcionistou než idealistou ve smyslu tvorby skupiny ZERO. Vytvořil I hřebíkový stůl. Skupina Zero vznikla roku 1958 v německém Duesldorfu. Založil ji Heinz Mack a Otto Piene, později se k nim připojil Gunther Uecker. Skupina měla poměrně krátkého  trvání, tedy do roku 1966. Důvodem bylo jisté rozcházení se v postojích individuální  tvorby, i vzhledem k mezinárdnímu úspěchu a odlišným uměleckým obsahům. Ke  skupině později patřili další umělci, známí svojí příslušností k jiným známým  uměleckým skupinám. I tak považuji tuto tendenci, neli legendu za významný  spojující znak, bez ohledu na trvání samotné skupiny, právě v jendotlivých  osobnostech a I těch kteří právě přicházejí. Je to něco, co je třeba opakovat a  cítit neustále znovu, výchozí bod. V počátcích stál zájem o tvorbu monochromních obrazů, kdy je celý povrch  obrazu pokryt převážně jednou barvou či strukturou a texturou, reflektující  primárně okolní prostředí, v zájmu o čistou barvu nebo čisté světlo Tvorba je však  ve spojení I s Novým realismem a především kinetizmem a se světelným umění.  Chtěli se vypořádat se subjktivním vyjádřováním, charakteristickému pro Tašismus a Art informělu (Art Brut) oné doby, které představovali jistou odpoutanou tendenci  jak se vypořádat s poválečnou dobou I jejími pozůstatky, důsledky.  I když budeme uvažovat abstraktní expresionismus, konceptuální umění, minimalismus, land art,  atp. Právě skupina Zero se snažila uchopit tendence starší, jako je Suprematismus a Konstruktivismus a užít je v současné době. Srovnání vesmíných sil jako synonymum  individuality. Důležitým bodem však nebylo opakovat stejná vyjádření, ač pod  obdobnou myšlenkou. V totmto tíhli k novým technologiím a způsobům vyjádření,  myšlení I chápáníi, načež se jejich primárním zájmem stal pohyb a světlo. „Zero nebyl míněn jako výjádření nihilismu, ale spíše neměřitelnou zónu, kde staré  pdmínky dají vzniknout těm novým.“ Otto Piene Historie skupiny se pojí k časpoisu ZERO o třech vidáních. Obsahovaly texty Yvese  Kleina, Heinz Macka a Otto Pieneho a báseň Voyelles od Arthura Rimbauda.  Vydání probíhalo v rámci  7. večerní výstavy v Mackově a Pienově ateliéru, které  se účastnilo 45 umělců. Mnohdy se odehrávali neoficiálně, měli přesah ven před 

12

ateliér. Sonnet des Voyelles A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek já jednou vypovím váš různý vznik a druh. A černý korset, plný rudých much, jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek, zátoka stínů; E, běl stanů, čirý vzduch, šíp ker a bílých králů, chvění vrásek; I, purpur, krev a smích, jež tryská ze rtů krásek, ve hněvu, či kajícný a bludný kruh. U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly, mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí prst alchymie pilným čelům vševědů; O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla, jímž poletují planety a archandělská křídla. O, modrý paprsek jejího pohledu. Zero 2 bylo vydán v říjnu 1958 aby doprovázelo 8 večerních výstav s tématem  vizuálního pohybu. Zaměření se posléze otevřelo kinetickému a světelnému umění. Rokem 1959 začalo jít o výměnu a kitiku myšlenek na mezinárodní úrovní. Tinguely  rozhodil 150 000 letáků s jeho manifestem Fur Statik po Dusseldorfu. V Ueckerově  atelieéru v Dussseldorfu byl 3 denní festival pro Tinguelyho, Kleina, s modrou a  červenou místností. V březnu1959 se prostor v Antwerpském přístavišti stal mezinárodním setkáváním  místem skrze výstavu Vision in Motion­Motion in Vision pořádaná Tinguelym  Paul  van Hedorckm, Pol Burym a Danielem Spoerrim. Nagy. Stejně jak Mack, Piene a  Uecker, daších deset umělců byl součástí výstavy. Společným tématem vynořili  nový dynamický fenomén používaný v umění, ten pro rozšířování llidského vnímání. 13

Na festivalu d'art d'avantgarde v Paříži roku 1960, rozlišení mezi  tendencí Zero a  Novými realisty. Zero­Edition, první spojující akce v Dusseldorfu. Galerie byla přibita, ulice byla nabarvena s velkým bílým kruhem a horkovzdušný balón byl vypuštěn. Zero reprezentovalo energii a představivost rozvíjející celé splečnosti s cílem k  krásnějšímu a lepšímu světu. Příroda a technologie se měli harmonicky potkat v  této vizi. Optimistický výhled této doby, kdy politické překážky začali dávat  přednost a kde nové perspektivy vypadali možné, našli vizuální exprese v  projektech Zero. Společně například vytvořili Mack, Piene A Uecker mnoho propojených "Zero  místností", kde fyzická gravitace byla pozastavena. V roce 1964 byla místnost  „Hommage a Fontana“ prezezentována na Documentě III vKasselu, nyní v  Dusseldorfu. 

Heinz Mack Pracuje na světelných reliéfech, krychlích, ze strukturovaného kovu a skla. Uvádí je  do pohybu pomocí motorů. Chtěl vyjádřit dynamické pronikání světla prostorem.  Vibrace světla na jejich površích. Také rád používal plexisklo a hliník.Hliník je vysoce rexlexní, zatímco plexisklo propustné. Hliník je materiálem moderním, staví e z něj  lehké duralové a jiné konstrukce letadel. Umělec známý jako jeden ze zakladájících členů skupiny ZERO, instaloval své  reflektivní sochy v poušti. Vzasoval objekty reflektující krajinu a její život i do objektů  velikostí nereálných. Výbuch, válka, síla, zmíňená slova jsou to co mám s pouští v dnešní době spojené.  Jako obyvatel evropy a uživatel internetu, jsem masírován rozvrácenou situací v  poušťích, které si spojiji s oblastí "za Evropou", respektivně pod ní.  Jak můžu chtít  budovat reálné struktury opěvující krásu v prostředí domovském, když v oblastích  jižně, ale i ostatních, jsou monumenty dokonce ničeny a systémy měněny v jakési 

14

duchovní elementy. Nevím jestli se za svůj život do pouště dostanu, ale představuji  si jí horkou a v noci studenou monumentální krajinu. Nemohu si tudíž představit  objekty reálného zpracování, ani projekty jejich zhotovení, ale spíše ideu, kteoru z  této oblasti cítím, i když cítím jen myšlenku, co tato oblast ve skutečnosti je.  Kdybych byl na poušť tak bych křičel a hledal skálu, orientační bod. Je to  fatamorgána nebo by se mělo opět hledat v poušťi něco "dalšího"? Jak může jen  takový monument vypadat, možná je to právě ten sen v nás.  Čas nehraje roli,  obrazce nalezené v Americkém kontinentě, ale i Turrellův záměr může v krajině  přežít, život je čas jednoho chápání. Umělec Heinz mack, známý svými kineticko­ světelnými objekty byl fascinovaný neskaženým prostředím s čístým světlem. Kromě Africké a Arabské pouště tomu bylo prostředí arktické. V jeho sochách se nyní  pohyb světlem odrážel, ale tímto famózním prostředím, které efektem a čistotou  prostředí v sobě násobili, stejně jako prostor kolem sebe.  Po roce 1963 usiloval  projekt Sahara. Světelná zahrada uprostřed pouště, objekty  vysoké  metrů. Mohutná světelná fontána. Bouřkový mrak, na kterém zazářilo 600 žárovek.

Gunter Uecker Své první „hřebíkové práce“ sestrojil již po absolvání studia v roce 1957 a našel tím  formu pro svůj monochromní obraz. Později se snažil hřebíky zatloukat, aby vytvářel jisté světelné vybrace. S přijmutím představ skupiny zero rovněž konstroval světelné  mlýny, sud s hadrem vytírající písek kolem sebe, apod.

Pracoval s hrou světel a stínů na svých reliéfech strlučených z hřebíků. Podmínku  pohybu dal prostor a čas, v kterém se kvalita světla v mnoha podobách měnila.

Otto Piene „Jediný pohled k nebi, do Slunce, na moře stčí ukázat, že svět mimo člověk je větší 15

než svět v něm, že je tk mocný, že člověk potřebuje médium, by sílu slunce  přetransformoval na světlo. Náš umělecký záměr nesměřuje pouze k pohybu a  světlu, nýbrž tké k teplu, zvuku, optické iluzi, mgnetimu, stažení a rozšíření mateirálů, vdy, pohybu písku a houby, ohně, větru, kouře a četných jiných přirozených a  technických jevů.“ Otto Piene Yves Klein mu v roce 1958 navrhl, aby si celý svět rozdělili podle živlů, Yves Klein měl mít Vzduch, Norbert Kricke vodu a Otto Piene Oheň. Otto Piene se zabýval ohňovými a kouřovými obrazy.  Chtěli využít čisté barvy a světla ke znázornění prostoru. Konkrétně Otto Piene v  roce 1959 přišel s návrhem pro „Světelný balet“. Člověk se při tomt baletu ocitá v  zážitku pohyblivého světla v účasném představení. Zažil jsem verzi se zvukem v  Berlíně I tu bez v Benátkách. Každé z těchto spracování utkně jistou přecizností a  krásnou dokonalostí a jistu neznámou podobou. Piene po roce 1967 organizzuje již v duchu sky­artu . Vypouští tzv. Světelné koule a vzdušné projekty Jeho velice známým dílem je tzv. „Duha“, kterou vypouští v roce 1972 na slavnostní derniéře olympijských her v Neměckém Mnichově. Jednalo se o 5 obrovských  balónů naplněných heliem, vytvořili oblouk dlouhý 460m. Další díl – černé kotoučové heliové skuptur se vznášeli nad městem Minneapolis  v  USA a pod názvem Icarus nad Rakouským Lincem v roce 1982. Piene chtěl předvádět krásu přírodních jevů. V roce 1974 se stal ředitelem Center of advanced Visual Studies in Cambridge  (Massechusetts). Přičemž cestoval mezi Německem a USA. Šíření Slunce  Snažím se ignorovat obsahy I texty v úctě k ideji, I přesto je nemohu přeslechnout.  Raději vzhlížet k dílu, kde vidím prostorové znaky, jako Otto Piene v svém „šíření  16

Slunce“ razil duhovou barevností obrazy planet a Slunce, směřujících jako  východisko raději k výzkumům vesmíru, čímž reagoval na tehdejší smlouvu o šíření  Jaderných zbraní. V dnešní době stojíme v hrozbě informační, kdy ty skutečné  informace možná ani nebudeme schopni identifikovat. Již je ticho, významy  obrazů a slov, I přes mnohý šok, ať jsou raději monumenty, křičící mnoho informací,  přesto jsou jen hudbou a barvou.

Kinetičtí a Rytmičtí přátelé Aldo Tambeliny Byl průkopník multimediálního umění a básník. Divadlo Black Gate Nicolas Schöffer Byl sochař Fracoouzsko Maďarského úůvdu s hlubokým zájmem o architekturu a  urbanismus. Piere Manzoni Tvořil především mezi lety 1956 a 1963, kdy umřel ve věku 29 let. Svými pracemi  přehonocoval samotný nádech konceptuálního umění. Je to tedy umělcův dech,  prd, výkal. Esence bytosti zakonzervovaná k jakési muzejní věčnosti? Krabičky  nesmějí být otevřeny.

Nový realismus Ostatě I s mnohými stál u zrodu skupiny Noví Realisté (Noveax Réalistes) právě Yves Klein spolu s teoretikem Pierrem Restanym. Se skupinami pop­artu je spojovala  vztažnost k reklamě, masovým médiím, vazbě k průmyslovým materiálům.  Dalším propagonistou byl např Rauschenberg, který pracoval I s odbadky a jiným  17

šrotem (Junk Art). Inspirací byl například dadaismus. Zajímalo je stírání hranic mezi uměním a životem. Dalšími umělci, kteří se hlásili k rancouzským novým realistům byli: Arman, Daniel  Spoerri, Jean Tinguely, Christo, Niki de Saint­Phalle, Mimmo Rotella. Yves Klein Modrá barva, hluboce ultramarínová„International Klein blue“ se stala  nejznámnější znakem tohoto všestraného umělce. Stál u založené směru Nový  Realismus, přímo v jeho domě v pařízi. V tomto neodadaistickém združení dávající  menší pozornost smaotnému autorovi změnšením jeho důležitosti oproti  skutečnému konání I s divákem. Inicioval happeningy, kdy natíral své ženské  aktérky do modré barvy a obtiskával je na dlouhé plátno, přičemž menší orchestr  hrál jím určený jediný tón po jistou dobu střídanou s tichem. Už jen rozhodnutí  odložit štětec a použít místo něj krásné ženy v „antropometriích“ vypovídá leccost  o volbě, toho co je důležité co se týče tvorby a času. Jisou absenci dovedl k  dokonalosti, když vystavil prázdnou galerii, kterou 48 hodin bílil. Divák měl vnímat  totální prázdno. Yves vystavval během 50. I 60. let. Jeho známé modré  monochromní malby, ale I ohňové představují další okruh, stejně jako prostorové  návrhy. Umělec umřel na infarkt během filmového promítání v roce 1962. Jean Tinguely Švýcarský umělec známý svými mechanickými prostorovými díly, plné převodů a  nesmyslných pohybů. Vytvářel je z různých šrotů, kol a jiných materiálů. Mnoha  jeho děl se sama destruovala a sama ničila jako „mechanický happening“, z nichž nejznámnější je Homege TO New York, 1960, kdy dílo začalo I hořet a zničilo samo  sebe na počest velkého města. Z jeho trvalých realizací – soch jich mnoho existuje  ve veřejném prostoru.  Christo Christo se proslavil zabaleným Reichstagem v Berlíně, pařížským mostem Pont­ Neuf, obalená kunsthalle v Bernu, ale I monumentálním závěsem přetnuté údolí v  18

kajině. Vždy se týká nebo přibližuje tématu Land Artu nebo spíše enviromantalnímu umění.

19

ČÁST II Časový skok Najednou se ocitámě v inspiraci mnohem současnější, jen o pár generací, možná  jen o jednu později. Je to I paradoxem, kdy v rámci dějim výtvarného umění  máme vše, především to starší připraveno k nahlížení. O to mi občas dřív I  připadalo obtížnější opravdu poznat to nejvíce nedávné, obzlášť s pohledem  často rozšířeným, kdy se chcete dozvědět víc předchozích souvislostí, ale to  pdstatné a aktuální vám uniká. Nerad bych tvrdil, že tento pohled má poskytovat  odbornou rozpravu se všemi možnostmi, svým pohledem je naopek individuální  výsečí, spíše souhrnem úvah. Text o něčem jiném  Tento úvodní text byl již jendou napsán, ale došlo k jeho smazání, to co napíšu  znovu nebude nikdy již jako originál. Když jsem seděl v ateliéru Architektury,  přemýšlel jsem a byl rozhodnutý jaký je opět cíl mého uvažování a práce o které  chci pojednávat. Jasně jsem si na základě několika obratů určil, že je to Otto Piene a k němu souvztažná umělecká skupina Zero, jíž byl v letech 1958 ­ 1966  zakladatelem a členem. Je to tedy samotná osoba pieneho a jeho umělecká  idee, vize, tak i celý nádech skupiny. Pokusím se tedy identifikovat historii a kontext  uskupení Zero a uvážit osud jejich dalších članů, vize, cíle, a právě spíš to za čím šli.  Jednalo se přecejenom o dobu přibližně před půl stoletím. Což by se dalo  považovat za přílišný zájem do minulosti, co mě zaujalo a kam skupina směřovala  však spíše koresponduje s vizí do budoucna, s tzv. pojemm "nulového bodu", od  kterého se lze odrazit do nového lepšího zítřku.  Pokud  jsem četl knihu od  Marshalla McLuhana dnes, ale rovněž vyšle v dobách o něco pozdějších než když  probíhaly Dusseldorfské akce, pak i u něj se jednalo o senzaci, když byl vydán. Jak  se ale ve spise popisující celý jeho rozvoj psalo, velice silnou popularitu a až  revoluční nádech jeho myšlenek propojenosti a evoluce pomocí techniky, tak se 

20

dozajistá nejednalo tak nepřehlednou situaci, jaké čelíme nyní v roce 2015.  Nezáleží na tom, jestli stojíme na zemi uprostřed evropy, na pobřeží Černého moře, v Rusku, v Číně, v USA, všude jsme součástí jedné propojené síťe. Když však jměnuji  některé takto odlišné lokality, pozastavím se nad tím, že ta propojenost a jisté  nadšení z globalizovaného světa, který může vést k společnému planetárně  pojímanému osudu a dalším bodu v evoluci, tak si uvědomím, že až tak propojeni  nejsme. Pokud jsme studenti, pedagogové, umělci, novináři, politici, kdokoli s více  časem dění prostřednictvím modulů sledovat, tím obtížnější je orientovat se co je  pravda a co není. Pravda možná přestala existovat. Dále stačím McLuhanův  pohled posoudit pouze z díla esejí k jednotlivým médiím, i když je pak v  jednotlivých částech rozebíral, s genezí růstu od telegrafu k automatizaci atd., tak  vždy pojednával o všem. Míťi však notebook, chytrý telefon s dotykovým  displayem neustále připojeným k internetu a sociálním síťím. Snad ani nemusím  jmenovat další. Problematikou médií se stojí dozajista zabírat odborněji a  podrobněji, to ale není přesný úhel mého pohledu. Je to jistý doplňek, situace. To  kde je viděn obbraz a čtena informace. Mnohem víc je někdy hodnoceno to jak  je ten oný obraz a informace viděna, kdy vidění asi znamená i pochopení, ale  člověk mnohem méňě ví co by měl idelně představovat, kdy to ideální by nemělo  býti nic jiného než realita, kterou však vnímáme všem smysly, což se o informačních produktech říci né vždy dá. Takže tu zajisté máme protikladnou tendenci, názor,  kdy se planeta pomocí technologií rozvíjí, dále pak pohled, který tedy předchozí  nevylučuje, ale více se zaměřuje  problematiku těchto zdrojů, jejich držení v rukou  korporací, zneužívání vládamia světovými mocnostmi snažících se udržet jistu  kontrolu. Vlastně jak se říká, to o čem píše Orwell v románu orwel 1968. O čem se  zmiňuje Debord ve Spolenčosti spektáklu. McLuhan Francois Lyotard – O postmodernismu Foucault – Dějiny šílenství Kdo je tedy blázen? Jsem to já prokletý svým osudem? V zhdnocení napříč naší 

21

Evropsko­Amerikou civilizací jsou to právě jednotliví velikání, kdy se však už nejedná o pouhé vědce, ale vždi to byli ti všichni tvořící společnost, normální lidé, ale I   blázni uzavíraní do institucí jako se tomu dalo vzniknout blázinci. Spojitost I  překlenutí by mohli být k samotnému vzniku moderní psychologie, obnoveným  pohledům do nitra, například díky Freudovskému dílu, ale I kritika současného  veškerého stavu Nietzchem a přehednocení tou jistou kuráží a objektivní  neobjektivitou uznávaných hodnot. Komunikace  Pokud se jedná o kulturní komunikaci, nastává nebezpečí, že odeslaná zpráva  není úspěšně rekonstruována a srozumněno to co je onou zprávou míněno. To jak  je konkrétní program/stránka vytvořen ovlivňuje nebo tvaruje to jaký typ zprávy je  sdělen. Divák nečte stejnou zprávu, jako autor odesílá. Hodnocení textu vede  od  autora k textu a k čtenáři. Čtení je omezené na smysly a skutečnost vnímáme více  smysly.Vztaženo k poznání osobnosti, v textu pravou niternost nepoznáme, I když ji  cítíme. Post internet? Kolektivní inteligence? Válka iniciátorem vývoje? Vývoj civilní  expanzí. Světový mír jako konečný cíl? Otroci dělnici a svět z nich? Post­mediální estetika Organizovat data a struktury uživatelské zkušenosti s jeho daty. Neměla by být  vázána na konkrétní uložiště nebo komunikančím médiem. Měla by přijmout nové  koncepty, metafory a operace éry počítačů a sítí. Raději než používání konceptu  média, bychom měli použít koncept softwaru, k mluvení o starších médiích, např.  Zeptat se jaký druh uživatelových informačních operací konkrétní médium  umožňuje. Kulturní software. Informační chování. N Specifické prostorové instalace Socha musí být on­line. Diváka konkrétně snímá kamerou, ta je vstupním zařízením  pro webovou část. Fyzickou část tvoří kinetická a audiovizuální instalace. Dílo lze  přemístit, lépe však vytvořit další, kdy každé z nich je spojeno se společným  22

serverem. Cílem je ovládnutí technik, ale zároveň postoj, jak dál žít a vycházet ve  vztazích s ostatními. Tématem práce jsou nízké osobní záležitosti jako: šetření,  sexuální frustrace, víra, rituály, odpírání, nejistá obživa. Především stravování, co  budeme jíst, za co, jak a zda vůbec? Individualita, uvědomění, názory / bludný  rozum. K tomu technologie a moc (špehování, drony). Struktura dne, marný  workoholismus, k penězům, bez nich. Alkohol jako společenská příležitost, s kým a  kde? Chůze s hudbou. Čím poslouchám? Ženy, muži a něco mezi. Obecné /  konkrétní, jednotlivec / celek. Osobní prostor měnící se v čase, je sám instalací  uměleckou. U někoho není. Formálně projekt vychází z již realizovaných instalací či  experimentů. Charakter vychází z hudebního názoru na svět a z procesu instalace, kdy je vždy site­specific. Hudební je pak víc než jen zvukové. Vše je volně  rozšiřitelné, roste. Dílo se skládá z mnoha částí: soustavy drátů, LED diod, motorů s  navijáky, vlasců, reproduktorů, sluchátek, dále pak Raspberry PI a klon Arduina,  NetArt s PHP a MySQL, elektronické fotografie, texty a potraviny. Také moje  osobnost se tává médiem. Snažím se obsáhnut širší dojem pomocí různých  prostředků, některé ponižují, účast všech v jakési chaotické harmonii? Díla  zařazená a uchovaná tvoří databázi, systém obsáhlejší, podrobnější. V kinetické  části soustava navijáků ovládá pojíždějící platformu, která sleduje diváka kamerou  a reaguje na něj. Technologicky by to bylo náročnější, fyzická konstrukce navijáků  byla nejvíc komplikovaná. Pohyblivým elementem je ready­made had. Ve  webové části vycházím z principů sociálních sítí a ukazuji, co člověk nezíská  osobně. Jak se vlastnosti seznamují? Základem je komunikace, profily, dojem z nich dohromady, databáze zpráv a fotek. Širší informace a vztahy mezi nimi.  Doplňování z instalace. Nutnost fyzického prostoru. Spojuje nás připojení přes  internet? Jídlo v instalaci představuje konkrétnější část. Obaly od sojového masa  Upečené tzv. „socka­tousty“, pečení vlastního pečiva a jiné hledání zdravých a  levných kombinací potravin vzhledem k rozpočtu, aneb jak šťastně v životě dál?  Chtěl bych performativně péci tousty, tlouci kávu v prostěradle, pizzu z kynutého  těsta. S finančním dostatkem by to nebylo přirozené, ale pohoštění. Tvořit fyzické  obrazy je nezbytností (přímý kontakt, rytmus). Chaotické prostory, interaktivní  scénografie. Pohyb a architektura v abstraktním obraze, nekonečnost. Hudba a  rytmy v obrazech. Případně video ­ Zarathustrova pouť (do nitra hor). Vidím dílo  23

jako „mikro­instalace“, případně zabírají celou scénu – místnost. Proč by neměl obraz svítit a být slyšen? Hledání poloh. Hudební je víc než slyšitelné, skládat! V experimentální pozici  hudební nástroj se softwarem a vizualizací. V pevné pozici autonomní interaktivní  instalace. Jedná se o dlouhodobý a variabilní projekt. Malovat přirozeně obrazy, i  když nebudou domalované ideálně, lze pokračovatnavěky. Obraz je jakýsi základ  umění, především na zeď. Při nedostatku peněz z digitálních prostředků,  současných technologií. Výrobu šlo zaplatit a získat průmyslovější ~ kvalitnější / čistší charakter. V rukodělné práci a intenzivním kontaktu rukou autora s dílem ­ spojitý  rituál prožívání, znamená postoj. Ohled ­ Arte Povera. Programovatelné, síť mezi  nimi ­ více spojitostí, než v namalovaném, v úhlu pohledu. Představení záleží na  skladbě programu. Umět vyrábět nástroje jako v minulosti luk. Vilém Flussera, jeho  technické obrazy a vztah k hudbě. Komunikace a souvislosti. Integrace počítačů  do předmětů kolem nás. Síť jako východisko evoluce? Kyber­komunikace, světelná malba prostorem. Obraz je vymezená hudba. Scéna v obraze je architekturou  opět vymezenou. Všechny obrazy tvoří další scénu. Objekt / instalace v prostoru,  ve: veřejném ­ budovy / venkovní prostory, rodí prostředí, oproti decentnímu, které  známe. V galerii, v ateliérovém či koncertním prostoru jako experimentální  prostředí – performativní, teatrální nástroj pro představení a interakci s diváky nebo staticky za uchycené. Jak se má dílo jmenovat? Kitty_chaos_planet,  lightwallpaintings, audiolightwallpaintingsonline, UNTITLED? Raději řešit, vztahy.  Vezměme si k k autora závislého na umělé interaktivní konverzaci. Napříč  prostředky, stylizací abstraktních forem jako redukce konkrétních pojmů. Malby do  formy světelných objektů & hudebních nástrojů. V tomto pohlížím na Zdeňka  Pešánka a jeho světelné plastiky a barevný klavír. Výstavní podobu ovlivňuje  modifikovatelný a rozšiřitelný charakter díla. Kdy je momentálně ve ve verzi 1­ beta[triptych : FUCKOFFPAININGS, foodclone666bitch, foodclone2packz;Pi­ Kocicka ]. Kontroléry a mikropočítač i tlačítka jsou obrazy, vzájemnými vztahy  propojené. Je každý obraz scénou a scéna obrazem? Soustava je nezávislá ­  nepotřebuje přídavný počítač, ten již obsahuje. Jedná se o programovatelnou  sochu / instalaci / platformu / hudební nástroj on­line. Statičtější instalace soustava  24

je zavěšena na stěnách, samostatné nebo propojené, dle série. Tlačítka jsou  určená divákovi. Funkce chatu. Jednotlivé soustavy jsou od sebe vzdáleny,  vzájemně naplňují konverzaci, kterou vidí každý po svém, v projekci, pak ve  světelné, zvukové interpretaci, která nemusí doslovně říkat, co se ve skutečnosti  komunikuje. Společně upravená konverzace může být například webová stránka,  server, aplikace. Praktická instalace, slouží jako hudební nástroj , aktérem je  umělec oproti divákovi. Koncert, kde hraje roli pouze to funkční a nutné. Tlačítka  na stole, jako pult, na zemi, zavěšené v prostoru, ale i na zdi. Jako efektové  pedály, doprovázejí el. Kytaru nebo hrají autonomně. Experimentální instalace,  využití v site­specific pro zkoumání. Má teatrální charakter, prolínání s funkcí  ateliéru. Stádium díla – zkoumají se vztahy mezi médii a myšlenkovým pozadím.  Pohled na společnost. Jak své umění angažovaně použít. Vtažení diváka. Dialog  světelných obrazů s malbami a fotografiemi, hudbou, slovy, texty etc. Zavěšení /  na zdi / koncertně / kombinace. Zásadně musí měnit prostor. Co je za zvukem,  světlem, obrazy a jednotlivými díly? V textové zprávě, v proslovu nebo mají hovořit  sami za sebe? Vzhledem ke globalizaci & sériovosti zdůrazňovat jedinečnost a  souvislosti, i když jsou neznámé. Proč je co / jak instalováno. Pohrdání uměním?  Instalovat čistě nebo pracovně? Estetizace a užitnost k designu, zásahem do  prostor k architektuře. Ladně ?. Pak se jedná jen o 1 stádium tvorby, skrývá co je za autorem. Nenechme umění stroji. Komunikace, na projekci vizualizace hudby /  chat. Přijmout, jako by tvořil někdo jiný, Kateřina zabila Veroniku. Jakub jen  ozvěnou minulosti. Iluze.Neztrácet čas a vrátit se zpět. Návrat k mysticismu, obnovit znovu kruh. Sociální, a feministické? xD hájí osobnost? Jedinečné světem. Nutné  respektovat jaké jsou nebo nechat ...?

25

ČÁST III 38 stran se stalo osudem, když jsem měl psát tuto práci. Bylo to vše dané  kontextem návratu z Polska, ve Wroclawi, krajině selzké a velerozsáhlé. S níkým  jsem školně příliš o tomto zážitku nemluvil, ale dodávalo to jisté okruhy jiného  napětí. Již vím, že mi sic, doŕozumívání v Anglickém či polsko­českém rozhodně  nečiní potíže, chtěl bych všaj být jinde.  V čechách nejsem umístěn žádným  domovem ani spojitosti. K tomu se dostávám jedině díky úvahám o umění, kdy  moje žití bylo vždy uzavřené, ale změny jsou v pořádku, tak jak je chápu v tvorbě  se změnou  veřejnému místu. To jak národy a lid ovlivňuje prostředí kolem něho,  umění vizí a utopických představ a to právě v kontextu dnešního světa, mediálním  vývojem a informacemi na výhradním místě v historii, s jeho očekávanými zlomy a  východisky  čase.

Minulost Cílem života je sex, pokud ideální sex je již nedosažitelný, je tu uzavřený kruh, sebe  požírající had. Jako ve světě nemůže existovat harmonie, je to boj černé a bílé.  Zdraví je pomíjivé, jsou tu jen východiska. Východiskem je láska, když není pravý  sex. Východiskem je smrt, když je každý den jen jako sen. Východiskem je zájem o  lid, jenž končí, směřuje k extrémismu, který je nutný někomu nutit. V podstatě  umění, tvořit a zasáhnout, i kdyby to nebylo vidět. Mlčeti je  zlato. Poslouchej a  pozoruj. Nachoď neskutečně času a pozoruj svět, vnímej přírodu. Miluj ji. Mysli na různé zážitky prolínající tvůj život, neboť tvoří výraz toho za čím jít dále.  Nejpevnější kus z člověka, vědomí není trvalé. Nedávno mi někdo vyčetl, že jsem sobec, nechápal jsem. Zní to až urážlivě, tak  jsem se to snažil vyvrátit nebo napravit. Jako umělec, který je nesamostatný, v  procesu získávání znalostí a zkušeností, při samotném poznávání sebe sama. V  tomhle se soustřeďuji na sebe, ale celou dobu vnímám okolí, zajímám se o něj a  chci na něj reagovat. I když se věc zdá vystředěná, pořád je tu důraz na pohled  26

ven. Myšlenka musí být nejdřív k vlastní osobě, aby se dala rozšířit na ostatní kruhy.  Spatřování myšlenek a jejich psaní, bez přemýšlení. Jestli takhle automaticky  mluvím, to ano. V tolika případech jsem řekl lidem špatné věci, může mě ještě  někdo brát vážně? Rád se na lidi dívám a mlčím. Už toho mnohého nemám co  říkat.   Pocit, že naivní skvělý milý kluk je pryč, byl tady někdy? Nenavrátí však snaha  většinu věcí? Spousty věcí vrátit nejde. Co způsobí zdravotní problém takový, že  znemožní tužby a šťastný průběh mozku? Může vyprodukovat jen o to větší snahu u nepodstatných jiných věcí, jako je umění, to mi je více než sexem, sex v životě je  umění. Není to hloupé svádět inspiraci na vlastní sexuální podstatu? S deseti a  mnohem více lety smutku se hravě vyrovnáváme. Osobní prostor Bydlení kterými si každý projde, např. sqot v Šalounově ateliéru. K čemu byl tento  počin, když jsem chtěl ušetřit peníze a přespával jsem v budově akademie. Mohl  jsem celou tu dobu bydlet levně na kolejích a tam dojíždět pracovat. Došlo k  absolutnímu prolnutí s uměním, prokletím k té budově a k odcizení. Zkoumal bych v temné věži čaroděje, abych vyrobil působivé artefakty. Ovšem prostor nebyl příliš  vhodný, opět spatřuji větší hodnotu v tom, co jsem tam dělal za chyby. A teorie  „Art as agency“ dávám za pravdu. Ovšem dost řečí, když mlčím. Raději bych měl  artefakt a hudbu. Lobování mezi umělci nechápu. Když jsem nespolečenský, asi  bych si z toho neměl dělat příliš hlavu. Lobování Družení jako nástroj. Mapování města. Instinktivní nebo uvědomělá snaha znát  lépe systém pro lepší úspěšnost v něm. Kamarádství, debata o něčem. Osudovost  v rozhodování. Jednotlivec v zaplněném světě, vybírá si čím si plní mysl, nebo si to  neuvědomuje a činí tak dobře nebo špatně. Jako nezúčastněného uměleckých  kruhů hlavního města Prahy a Čech mi připadá, jako by se od instituci k instituci  jako je škola ve skrze galerie a výstavní projekty, dbalo na komunikativnost,  obdobnou té, která je vyžadována pro hledání práce. Mně se tudíž zdá  27

odvrácena neboť jsem si nikdy nedělal dobré známosti a musím myslet údajně  negativněji, z jistého pozorování vztahů a známostí nad pořádek a oficialitu.  Nekorektnost, jak se říká, mít známosti. Spíše vlastní neschopnost. Východiskem je  opět potřeba snahy a vůle. Internet Net art v podobě jakési kritiky sociální sítě. Jak obejít toto téma, aniž bych mluvil  přímo nebo se snažil mluvit nepřímo. Absence domácího internetu je očisťující,  avšak komplikovaná, když vyloučí pravidelné sledování internetových  informačních serverů – internetových novin, sociálních sítí a už jen internetu. To  považuji k digitální tvorbě téměř nezbytné. Bez toho přicházím o poslední zbytky  komunikace a i tak chatrná pozice se těžko upevňuje. Internet není jistota a  prostor k práci lze využít i tak. Snažení ve vzdělávání míním jistým duchem,  samozřejmě je nemyslitelné, aby každý takto činil, ale ti praví si musí najít svojí  pozici a možná ji našli tím, že jí nemohou nikde nalézt nebo naopak jsou přijímáni  jako experti ti jimž je žito blaze. Práce Nechápu jak se hledá práce. Jsem schopný dlouhou dobu moc s nikým nemluvit,  ani nevím jestli dokážu mluvit ještě sám se sebou. Poslední dobou mám v hlavě jen  podivné éterické dunění a zapřený pohled. Práce v knihovně  poctivé strojové  přesvědčení a drsnost všech lidí, kteří na vysokých školách opravdu studují.  Touha  se navrátit na začátky a znovu začít pracovat, nespatřujíc dostatečné přiblížení  ideje. Tedy – snažení se v čase. Budování sebe sama Čtení příběh ďábla. Problém uvědomění se sama sebe. Cvičit na elektrickou  kytaru. Protahovat se a posilovat tělo, abych u počítače vypadal dobře.  Odhmotnění díla, přes lásku k materiálu jako správné řešení. Dočasné. Skládání  technických obrazů. Obraz dnešní společnosti v hudbě, hudba je schopná otevřít  hlavě neuvěřitelnou energii k žití. Dle mého názoru se hudba vybírá jednotlivě, 

28

protože jsou lidé rozdílní, ale také bych tvrdil, že je hudba špatná a dobrá. Hudební kompozice a její unikátní podoba. Dostávám se k osobě, jak jsem si snadno  vzpomenul na Nietzcheho knihu. Radši být pro život rytířem hudebního kultu než  vymyšleného státu.

Budoucnost Literatura Vyjadřovat se jazykem je nutné. Některé myšlenky jsou přímou reakcí na literaturu,  nebo jsou tyto pocity čtením přímo katalyzovány. Ovšem čtení není dominantní,  jen když se čte. Vycházejí z velmi myšleného prožívání v čase. Studium filozofické  literatury vázané k umění. S uměním může být svázána jakákoli literatura. I tak si  kladu otázku, zda jen nerozšiřuji svůj přehled, utužený jak jednotlivé témata  probírali konkrétní autoři. A zda při své tvorbě činím nějak metafyzicky, odpoutaně, průlomově, tak aby obohatilo umělecký okruh a svět. Možná jen tvořím design a  zkoumám různé možnosti vyjádření. Absolutní, tím míním přesahující, mi připadá  hudba. A pohled na psané vyjadřování mám s přimhouřenýma očima. I teď o té  tvorbě jen píši.  Hudba Npříklad hudební zážitek z hudebního festivalu Brutall Assault 2012. Tento typ hudby přirovnávám k mystériím, jak chápu vedlejší kulty náboženství antického Řecka.  Tak jak ve svém raném dílě připomíná nietzche – samotnu základní tragédii  Apolóna a Dionýse v „Zrodu tragédie z ducha hudby“. A vlastně poslouchání této  hudby většinou přes sluchátka, bez společenských akcí a pohybu mezi těmito  skupinami. Přesto se jedná o klasickou dostupnost samotného digitálního zvuku, již  napříč žánry, ještě více, než před pár lety. Proto má pro mě speciální místo zvláštní  hudba, ale má výtvarno být zaky o sobě jen jekýmsi představením a když  ochuzeným o smysly na konceptuální úroveň, pak v uzavřené podobě tradičních  setkání? Nová setkání budou pak jen již stará. To je ta síla spočívající v hudbě,  která se nesmí přestat poslouchat. Jak naivní únik, těch tu moc není, pokud 

29

mluvíme o čase, něco nás v něm musí udržet, vize, ideje, bohové. Když se nedá nic říct, nejmenší a nejbezpečnější je číslo, kde dostává svou  živelnost. Základně to je ale jeden bit, tak si myslím, že uchýlení k jistým notám  nebo pravidlům je nezbytné. Jako bychom uvažovali přítomnost v Antických  Syrakusách mezi Pythagorejci, vlastně I v dnešní době je veganská a jiná strava  jakožto extenze jistých morálních nebo mentálních scopností velice populární,  stejně jako v celé historii znovu a znovu. Když čtu a poslouchám hudbu, tak si můžeme představovat obrazy. Umění je však  zhotovovat je a prezentovat – vystavovat pro oči a mysl druhých. Když jsem četl  Viléma Flussera, opět jsem přitakávál po době, tomu co jsem četl. Zejména v knize  Do universa Technických obrazů. Jsem autor, ve jménu hudby, kterou  poslouchám? Nikoli, tím bych zúžil pohled na úzké spektrum. I když toto spektrum  považuji za výjimečné a výsledkem je výtvarný názor, hodnotový způsob, jak  přemýšlím, styl vyjadřování. Které je spíše rozumové, v obrazech neutrální. Proto je  pro mě barevnost a struktura vytvořených obrazů tou nejpřívětivější. Tvořit v  konceptech a myšlenkách napojených na díla nedokáži, spíše si představím věc,  jak vypadá, ale vlastně z ní mám jen pocit. Ty vycházejí z mého žití. Nemohu  vtěsnat silnější myšlenku, když mám jen sebe. Přesahující musí být dojem z díla a  případně nově vzniklé reakce mezi lidmi. Tyto reakce však nelze očekávat,  nedosahuje li dílo správných kvalit. Po téhle cestě velice vítám technologické  umění, jak je znám z vizuální komunikace FUA TUL. Možnosti jak se vyjádřit, sílu těch  prostředků, s nimiž mohu pracovat jako s novými obrazy. To, aby člověk tvořil  obrazy jisté obrazy, trpí.  Ty ručně malované nemám možnost příliš malovat. Asi ani  nejsou dobré, když nejsou prodány.  Je to nehudební banální pohled, rovněž nevědecký, ovšem šel programově přes  čísla a efekt měl být hudební. Osobní život se dávno jeví do ústraní, v deprimacích  a neúspěších s lidmi. To stěhování, přesto pestrý společenský životi, ale chceme  víc. Všechno se nám jen zdá. Jako úzkost a nevědomost smyslu na střední škole.  znovuobjevená Citlivost teď. Jak to spojit. Chceme čas, který jsme nevyužili dříve.  Chcemei se učit hodně věcem a zorveň je máme již umět. Stydíme se. Jsme  30

internetové děti, jenž s mnohými komunikují. Psaní nás činí a ničí.  Máme strach ze  společnosti. Zaměřenost myšlenek na finance. Jak pohledět k  budoucnosti,  zodpovědnosti,  stát se součástí systému. Na začátku, přesto hleďmě až na konec. Tvůrce technických obrazů Být autorem technických obrazů s nutností abstrahovat množství informací, abych  stvořil ve skutečnost svou ideu, tedy pocit, který k světu zaujímám. Neschopnost  dát přednost jedinému tématu. Vztah jedince a okolí. Touha po uskutečnění  harmonických prostor. Útržky nastiňující pocit jednotlivce, cílem je pohlcení  hudbou. Inspiraci nacházím především ve čtení knihy od Viléma Flussera ­ Do  universa technických obrazů. Dále pak z dojmů které mám z pravidelného  sledování spektra zpravodajství o světě, ať jde o válku v Sýrii, postavení mocností,  česká politická scéna a nepřeberné množství dalších. Současně i v sexuální  stránce člověka a jeho postavení ve společnosti. Prostor kde se žije, v průřezu  časem, v pozorování a paměti, záznam ve fotografiích a videu. Věci, které jsem  opomenul a kterým se nemám kde věnovat, neboť prostor je i mentální. Universum technických obrazů Telematické společnosti tvůrců obrazů a sběratelů obrazů.  Starost o budoucnost, překvapivá dobrodružství, předvídání, uroboros a  vytěsňování. Sedět u obrazovek ­ již se děje, tudíž roboti a práce – supermozek.  Komorní hudba ­ dialogická komunikace. Program ­ předpis, improvizace z  nahrávek. Obraz je audiovizuální – hudební. Bio/ucho ­ vlnění. Audio signál je víc  než jen obraz/hudba. Abstraktní obrazy, všichni jsou skladateli. Hudební fantazie.  Umělecké/vědecké obrazové kompozice. Universum hudební fantazie. Svět jako  vůle. Autor technických obrazů  "Zdrojem veškeré tvořivosti je utrpení. Toto utrpení je v předtelematické situaci  především utrpením individuálním, privátním. Celá literatura pojednává o tomto  tvořivém utrpení. V telematické situaci je zrojem tvořivosti soucit. Můžeme to,  máme­li k tomu zrovna chuť, nazvat také "láskou"." Vilém Flusser Technický obraz je chápaný jako hudba. Barevnost, přitom obsah. Měnit prostor,  nastolovat atmosféru umocněnou zvuky. Vyjádření barevných pocitových sfér 

31

pulzující hudbou. Zastihnutí co největší plochy. Vnitřní prostor jako celek, forma  audiovizuální instalace se site­specific znaky. Finální dílo z procesu instalace.  Médium je světlo. Projektory, videozáznam programu ovládající digitální obraz  aplikace processing. V čase generuje prvky z databáze posbíraných materiálů,  obraz, zvuk, video, a to na základě rytmu, času. Světelné objekty odkazují k  vesmírnému místu. Technický obraz je odkaz k pohybu, zvuk k mysli. Svět Jsem velmi nespokojen s politikou světa, mocenské chtění. Přesto se musím  identifikovat jako občan světa, nikoli jako občan jedné země a jedné aliance.  Myslím na lid a na krásné duše. V tom nemohu být vyslyšen. Měl bych pracovat,  objevit život. Reagovat na existující a prožívané. Prostřednictvím internetu a v prostoru, kde se  skutečně pohybujeme. Stvoření vlastní virtuální identity, tedy mýtického světa, jenž  je potřeba představovat i ve hmotné podobě. Sebrat se a začít dělat něco  nového. Kde jsme a jak daleko, kdy se začne používat pro vše lidský posun, na  vyšší organizmus celku,  nový pohled na svět. Moc ústí tak i tak v tento přirozený  organizmus, tříděný bojem, ohněm. Jsme tedy jen částice programu.  Stará a nová média Změňme přístup k hmotnému a zastaňme se novějších médií, neboť ná činí  mnohem kulturnější co se týče kvality žití. Myslím tím, jak je bídné pracovat s  materiálem, je nevděčný, ať už se jedná o malbu nebo sochy, prostorové  instalace a bordel. Elektronika ano, ale uváženě, případně světelně, interaktivně,  projektor jako nejsilnější a přitom snadný přístup k velkému obrazu v prostoru. Bez  ohledu na obsah, ale nakládání s nimi. Už to zavání totalitou, ale v jistém pravidlu  to I v uměleckém rozhodování požaduje tu jistou věděckou a badatelskou  charakteristiku umělce. Příliš osvětlené ateliéry pro malíře, zajímají je jiné pohledy. Když umělec bez stálého domova veze spousty věcí sebou. Mnohdy je s ním jednáno s neúctou a 

32

nepochopením, když se za svou věc dostatečně nepostaví a nezaplatí se. Proč by  se za ní stavěl, když je nízká. Proč ze sebe činit elitu, tolik lidí se setkává s  posměchem, styďme se. PC hry PC hry simulují žití, naprogramovaní bohové, udržují nás v představě o další realitě,  kterou lze prožívat. Hrajeme ovladatelné prostředí, simuluje realitu a dodává pozici na obrazovce, ale tělo nevykonává pohyb, mnoho mladých lidí je schopná v  tomto světě strávit velice mnoho času. Získávají jisté zkušenosti, ale stále jsou  udržováni touto iluzí. Kdy vnímají čas jinak. Je to inspirační, ale do jaké míry, není   lepší hrát reálnou hru? I když se zdá jakoby neměla skoro smysl. Dobré je hrát obě  hry, někdy i celý den. Vše Každý musí respektovat jistá pravidla, nerespektuje­li jich mnoho, ocitne se příliš na  okraji. Třídění je velká část práce, v počítači, problematika propagace.  Zveřejňovat veškeré umění na internetu, na sociálních sítích a serverech pro zprávu obrázků, kde by mohl díla kdokoli vidět? Proč ne? Je potřeba udělat nové umění. Počítač napojený na internet mění lidem životy, bez něj by žili ještě poctivěji a  možná hůře, právě tím, když používají internet, jakožto nová generace. Žijí možná  poctivěji a hůře, neboť akce odporu nemají téměř smysl. Stejně jako internetové  diskuze a nepřeberná propast aktuálních zpráv, různých kvalit. Člověk by si měl  nejspíše opravdu utvrdit svůj názor, a navštěvovat co by měl a třídit úsudek. I když  je to samozřejmé, vzhledem k počtu studujících občanů, stále pochybuji o  zodpovědné práci většiny. Když u vedení je mnohdy nezodpovědná, ne­li líná  práce. Nemůžeme chtít hodně, ale proč chtít hodně po těch nejmenších  částečkách. Jako příklad okolních, ekonomicky lépe fungujících zemí, si  představuji, a to téměř bez zkušenostních podnětů, že to začíná u jednotlivých  charakterů, celou společnost tvořící. Nepřestal bych být kritický, k tomu s čím se  setkávám. S tolika spokojenými životy. Ty bych nechtěl urazit nebo shodit, masy  poctivých a skvělých lidí. 33

Jestli by se neměl pozorovat spíše obraz umělce, na svět myšlenkově všeobecně  reagující. A prostřednictvím sebe sama se vrátil k tomu, co mu je nejpřirozenější  inspirací a tématem.. A opuštění rodinného prostoru, časté stěhování je natolik   odhmotněná věc, že v každém dni můžeš vidět školu, které říkej práce, která bude  ale něčím víc, pozorováním, i jinou činností o nalezení, smyslu nebo o umění žít a  měnit. Kde mám žít? Jak jsem tlačen k tomu žít ve škole, Nisa dluh, neschopnost integrace do  výdělečné společnosti. Na vždy. Základní inspirace je mi jídlo, jeho nedostatek a  správná výživa a životní styl obecně, neboť se snažím efektivně těžit z mého času a přesto. Stejně jako rozhodnutí obnovy, ukončení vztahů a nových začátků, můžu  být absolutně odosobněn a dlouhé dny nemluvit. Dále inspiruje touha po  dosažitelné lásce, a láska ke kráse, tedy umělecké realizování s tématy. Probuďte  se. Přestaň kecat. Slova jsou prokletí. Jsem nucen objevovat hodnoty ustáleného a slušného žití, takto to nelze, nepřináší nic než utrpení. Tak tedy změna v čase. Lakomství a pýcha. Vztah ke společnosti s pokorou a hněvem ubitým v požitcích  jenž jsou cílem, a není­li to rodina je to zanechávaný odkaz a pomyšlení na ostatní  svět, řekněme stát, vesmír a chuť řídit, mít moc a tvořit jistým způsobem. Ovšem  není cesty ven, a o tom jak by se měl člověk rozhodovat je řečeno mnohé. Realita Nevím co si přesně myslet po návratu do Třeboně, vlastně to je podobné, když se  člověk vrací z cestování. Ovšem z Třeboně si odnáším divný pocit, duchovního rázu spíž než konkrétního dojmu. Trochu lituji, že jsem již odjel, dva dny před koncem,  musel jsem, nechtěl jsem. S těmi lidmi jsem si mohl říct mnohem víc a dny před tím  jsem neřekl téměř nic. Rád bych s tebou ještě mluvil, i když jsem chtěl. Nemohl  jsem. Teď zase cítím okolí a  vidím, jak šťastný jsem na tomto místě byl, víc než kdy  jindy, neboť prostor tvoří lidé, i bez prostoru. Nebo svým dílem. To se uvidí v září,  snad při zdařilém setkání.  „aha :D tady jsou i chlapi? :D A dobry jo? zrovna jsem  koukal na fotky nějakých chlapů a říkám si, hmm, když ještě nejíš tolik, tak asi ještě  34

nebudeš tolik chlap, takže budu si muset počkat“ interface Součástí scény je artefakt, funkcí Midi kontrolér. Uvažoval jsem mezi zakoupením  hotového výrobku, vybral jsem extenzi zvládnutím další technologie. Připomínám  fenomén „do it yourself“ (udělej si sám). Myšlenkou rozhraní člověk – počítač je  oddělení funkce od realizace. V některých situacích člověk nezná systém, ale  pouze jeho rozhraní. Stavba hudebních a jiných elektronických zařízení je dalším  fenoménem virtuality, kde se programy a technologie svobodně sdílejí tzv. open  source – neboli svobodně šířené programy, kódy a technologie jako alternativa k  těm komerčním. Co se týče designu snaží se být funkční, kdy je příhodné využívat  co nejvíc automatizované výrobní procesy (řezání laserem, výroba plošných  spojů). Tyto postupy rovněž cítí ruku umělce, I když jednodušší postupy se svou až  brutální podobou v abstraktnosti nepředčí.  Interaktivita Byla tu vize dát divákovi větší roli než jen tu pasivního pozorovatele. Avšak každé  vnímání diváka se dá považovat za aktivní.  Dílo Bena Rubina a Marka Hansena  Listening Post rozšiřuje definici interaktivty, kdy nedochází k přímému zásahu  diváka, který jen pozoruje a naslouchá výňatkům z chat místností na internetu.   Dochází k pasivní ­ čistě mentální interakci. Pro interaktivitu dokonce není  vyžadován počítač, interaktivita může být více relaxačního charakteru. Světelné objekty  Doplnění novými / existujícími světelnými objekty je možnost jak ucelit prostor.  Poslední, které jsem tvořil jsou spojeny s konkrétními osobnostmi.  Fotografie Proč jste vyráběl fotografické zařízení? „...Usmyslel jsem pro sympozium s tématem  Jizerských hor vytvořit vlastní fotoaparát. Časem jsem zjistil, že jeho fyzické  zpracování svou  bizarností mění celou akci v performance stranící se od běžné 

35

formy fotografického zařízení. Vymyká se I proces focení neboť je instinktivní a  náhodné. Chtěl jsem vytvořit nový objekt na základě dostupných prvků. Jeho  výstupem je série tisíců fotografií. Pořizoval jsem jimi I videozáznamy, které jsem  dále využil, zpracovával, manipuloval. Veškerý tzv. osudový materiál dává respekt  místu a okamžiku, které zachytil. Má působit jako monumentální výpověď o  čase...“. Dílo ve veřejném prostoru  Zamýšlel jsem pořádat happeningy měnící prostor v duchu večerních výstav  skupiny ZERO v Düsseldorfu 60. let. Po ztrátě výstavního prostoru Galerie 69 jsem se  začal už definitivně uvažovat o obrazově čistě virtuální práci. Krajina byla rovná,  mihotající se nikde, dokud nedošlo k překročení hor, kde horizont není tajemstvím.  Začal jsem vytvářet  „Post apokaliptické utopické urbanistické rekonstrukce  prostoru“ vmanipulováním 3D struktur do video záznamů s podtitulem: „Fuck  boring spaces“. Neracionální racionálno. Zdroje identity, které již nejsou možné  najít z pocitu náležitosti k určitému místu.  Live Coding  Mým nejaktuálnějším tvůrčím postupem je ovládání a vytváření tzv. živého obrazu.  Zkoumám možnosti pomocí komunitních open source platforem: puredata.info,  Processing.org a praxislive.org. Projekce se snaží zasáhnout co největší plochu  místnosti. V jiné prostorové konfiguraci přichází v úvahu video­mapování na  rozmístěné promítací plochy. Příbuzný je pojem „vizuální deejay“ a  „Live Cinema“. Mým cílem je kontrolovat celou periférii obrazů, včetně zvuku.  Chat Pokud komunikuji stávám se nejoriginálnějším „chatterem“, kdy už naprostá většina nerozumí mým významům a záměrům. S tzv. Zasvěcenými dochází k porozumění. S nádechem prastarých dopisů a obsáhlým sdělením, oproti zkratkovitému jazyku  sociálních sítí. Tímto narušením standardů dochází k situaci odloučení a  nevyužívání možností propagace a růstu. Tyto možnosti sociální sítě nabízejí, pokud 

36

přijmete jejich standatizovaný výraz toho, jak správně psát a toho jak se správně  vyfotografovat. Pokud volíte správně, společenská odměna může být značná.  Většinový dojem o člověku může být vytvořen na základě virtuálních domněnek z  kusých slovních a obrazových zpráv. Udržení nestandardního přístupu může být  podporováno jen přesvědčením o jeho nutnosti. Nezbytnost, nemožnost jinak  vyslovovat a nutnost vyslovovat jinak. Realita, nerealita, stejná obtížnost, hloupé  lidské rozhodování. Nosič času pozornosti, myšlení, akce, obojího,  připojení a  vyjednávání. Reagovat méně než si nebýt jistý, že bude něco řečeno špatně. Kde  okolnosti, nutně přidaných významů, riskují odmítnutí, zranění a opětovně uzavření  dveří pro budoucí sekvence. Dešifrování  Nové chování je ovlivněno aktivitami, které obsahují hledání, vytahování,  zpracování a komunikaci velkého množství informací. Umělci vyvíjejí nové techniky  zakódování informace, kdy zase posluchač, čtenář a pozorovatel vyvíjí svoje  vlastní kognitivní techniky extrahování této informace. Kódování technických  obrazů se odehrává uvnitř „black box“. Představa co se děje uvnitř může pomoci  obrazy dekódovat, pokud se tedy to to co se uvnitř děje nezajímáme, stáváme se  analfabety, kteří neví co se odehrává. I tak jsme svědky rozmělnění kultury do  amorfní masy – masové kultury. Vědecké texty jsou překódovány do věcných  konfigurací, modelů, snaží se učinit představitelnými. Lidé vstřebávají celé dějiny –  kolotoč společenské paměti. Lev Manovich – to je ale kniha Přečetl jsem Jazyk nových médií a připadal jsem si obhacený o jisté souvislosti a  pojmovou tématizaci, v mnohém v problemaci utvrdil. 

KYBERPROSTOR NEBOLI VIRTUALIZACE KOMUNIKACE  Navigace na www, postoj – lov (hledání přesné informace) a postoj – kořistění  (jedno téma, kdykoli odbočit do nekonečna odkazů). Na internetunetu je vše.  Hledáme v záplavě informací.  37

Spektrum internetových zpravodajství. Bludy kterým jsme vystaveni, stránky které se stávají jakoby kritičtějšími a rozvíjejí zajímavější úvahy o dění ve světě a v zemi. A  pak zahraniční zpravodajství. I když se mluví o matení mas lidí, i o tom můžeme  přemýšlet raději kriticky. Pravda neexistuje. Komunikace přes internet, co všechno  jsme schopní napsat.  komunikace užitá pro konference a vzájemné vzdělávání. Příspěvky jsou  zaznamenávány v databázích. Lidé se vzájemně vzdělávají. Internet byl stvořen  nadšenci. Kolektivy zainteresované na společných tématech. Vše lze vyhledat.  Sociální sítě, sexuální, normální. Email, oficiality. Odborné zdroje (fóra), de­ informovanost. Hesla, sociální sítě. Nahrazuje čtení informací on­line a účast na  diskusích kontakt mezi lidmi osobně? Nebo naopak? S někým se setkáváme jen  on­line. Umocněná osudovost, co by se stalo, kdybych na internetu nenarazil na  tolik lidí. Jedná se o katalyzátor evoluce?  Každý náš krok je zaznamenán v databázi, ostatní vnímají náš vlastní pohyb. Každý přispívá ke konstrukci světa, jedná se o komunikační zařízení všichni­všichni. I ti co  se nevyznají v programování, mohou využívat služeb elektronické komunikace  nebo prohlížet internet.  Programy jsou automatické, schopné sami o sobě vyhledávat, výsledky hledání  jsou prezentovány jako v knize.  Kyberprostor se rozšiřuje, nelze postihnout veškeré vědění, nelze postihnout svět  informací jako celek. Kyberprostor je chaos. Jak skloubit virtualitu kyberprostoru s  teritorialitou měst?  Před­literární společnost, nástup písma, nástup vědce a knihovny Došlo k  přechodu z kultur ústní tradice ke kulturám psaným. Vznik kyberprostoru prostoru  má dopad radikální, jako vznik samotného písma. Jako písmo otevřelo nový  prostor, umožnilo přijímat texty vzdálených míst a zemřelých lidí. Ohromné záznamy civilizací byli však mnohokrát zničeny. Když nastane chas, nastane i obnova, kdy  vzplane svět z popela. Kdy a jak shoří náš svět? 

38

Tomu komu píši, nachází se úplně v jiném kontextu Na internetu čteme pozorně a  nepozorně. Sledujeme milióny lidí a celém světě. Mnozí se zaměřují na minimální  interpretační schopnost většiny z lidí. Nedbá se na jedinečnost jednotlivce, sociální  příslušnost, jeho mikrokulturu, konkrétní situaci v daném prostoru. Leccos lze tedy  vypozorovat z jeho písemného projevu. Lidé mnohdy nepoužívají pravopisných  pravidel, kombinují s jinými jazyky, používají smajlíky. Celkově se jedná o deformaci  s jistým rukopisem. Empatičtí jedinci jsou schopní vypozorovat a vcítit se do svých  lidí. Znalý názor rozpozná ovlivňující zprávy od těch přívětivětivějších, o všem se  dnes však dá pochybovat. Na sociálních sítích je možné prezentovat se i fotkami a údaji o sobě samém. Rozdíl v pohlaví povaze, vzdělání.

SOCIÁLNÍ HNUTÍ KYBERKULTURY  Připojení má přednost před izolací. Vyhlídkou je celosvětová komunikace. Každý  počítač, zařízení, artefakt, člověk musí mít internetovou adresu. Každý posílá a  přijímá informace. Všeobecné propojené. Pocit všeobjímajícího prostoru. Celý  prostor by se stal jedním interaktivním kanálem. Spěje k všeobecné přítomnosti na  dálku. Spojité prostředí bez hranic.  Univerzalita skrze kontakt.  virtuálních společenství Závisí na vzájemném propojení. Utvářejí se na základě  podobnosti zájmů, znalostí, sdílení společných plánů, v procesu sdílení a výměn a  spolupráce. Nezáleže na vzdálenostech a příslušnosti. S četbou zpráv se dovídáme nové věci, je potřeba poskytnout naše informace.  Odměnou je pověst kompetentnosti. Možnost je i stranit se vyjadřování. Urážky, to  je jedna kategorie. Stávají se konflikty. Vznikají i sympatie spojenectví, přátelství.  Seznamky, konkrétní osobnosti s kompetencemi.  Komunikace přes internet tu fyzickou nenahrazuje, nýbrž doplňuje, pomáhá  připravovat. Nová pravidla slušného chování. Veřejná debata a anonymita. Nové  formy veřejného mínění. 

39

Společenství není emočně chladné, nepostrádá osobní odpovědnost ani veřejné  mínění a soudy. Společenská morálka, co se týče správnosti informací. Vidina  jednotlivce izolovaného před svojí obrazovkou, je spíše klamná představa. Touha  po virtuálních společenstvích. Ideály lidí a vztahů. Přesto komerelizace.  Lidé kteří komunikují přes internet ve skutečnosti nejsou izolováni u obrazovky, ale  mnohdy cestují více, než ostatní občani. Nyní je prostor k setkávání lidí zabývajících se jedním problémem, kteří by se dříve nikdy nepotkali.. Umožněn je rozmanitý a  překvapivý život v univerzalitě zrozené z kontaktu.  kolektivní inteligence  Kolektivní inteligence tvoří pole problémů spíše než aby byla jejich řešením.  Součinnost vědomostí, představ a duchovních sil, těch kteří se připojí.  Je to duchovní perspektivou, jejím nejvyšším cílem. Je to správně? Má být  nucená? Má plynout přirozeně nebo povede k robotizaci lidí? Lidské mraveniště.  Podřídit jednotlivce organismu, který je přesahuje? Jeden velký živočich, aneb  zhodnotit osobní přínos každého jednotlivce. Každý se může považovat za střed?  Je inteligentní kolektiv dynamický a nezávislý? Hrozba dohledu, špehování.  Vývoj evoluce k tzv. „supermozku“. Tudíž vývoj světa jako jednoho organismu s  kolektivní inteligencí. Mě zajímá otázka jednotlivce v tomto stádu, kdy na jednu  stranu, je důraz dán na jednotlivce, na druhou vlastně nic neznamená v celém  kontextu. Jsou tu slabší a silnější buňky.  Forma komunikace je interaktivní pospolitá, diagonální a rozvětvená. Nezávislost a  otevřenost k jinému. Propojení je pozitivní ať už spojuje cokoliv a kohokoliv.  Kolektivní inteligence by mohla být jakýmsi dovršením lidskosti, kterou digitální síť  podporuje. Nevíme však kam směřují organizace, které se angažují. Připojení by  mělo být celosvětové, v některých zemích dochází však k cenzuře informací, ne­li  všude. Stává se tím totalitní, netoužíme po takové totalitě?  Univerzalita skrze kontakt. Není kolektivní inteligence ve velké měřítku bez  virtualizace a odpoutání společenství od konkrétního místa v kyberprostoru.  40

Nedochází k degeneraci znalostí a názorů? Informovanost je rozhodně větší něž  kdykoli předtím. Zdroje budou a jsou různorodější.Avšak čím je internet rozsáhlejší,  tím je nemožnější ho totalizovat a ovládnout. Různorodost.  Nelze ho ohraničit, uzavřít, ne­li zničit. Všeobecnost nám dodává pocit ze  světovosti. Osobní nezávislost. Internet nelze zakazovat, jako jiné vynálezy se musí  nechat plynout. Umožňuje nové a nové kontexty, nové mythologie. Došlo k  zpřístupnění informatiky. Co však s novou generací,  až se dostane k moci? Připojení má přednost před izolací. Vše je napojené na  internet. Další DNA. Na internetu se potkávají lidé s podobným zájmy., nezávisle na  zeměpisných vzdálenostech.

ZÁVĚR POZNÁMKY 1. 2. 3 4. 5. 6.

LITERATURA Domenico Quaranta – Beyond New Media Art Link Editions ebook 2013

41

Marshall McLuhan – Eseje Gadamer – Člověk a řeč Lev Manovich – Jazyk nových médií Francois Lyotard – O postmodernismu

Čteno: Guy Debord – Společnost spektáklu Vilém Flusser – Do universa technických obrazů Aldou Huxley – Brány vnímání Lev Manovich – The new media language Michel Foucault – Dějiny šílenství Vilém Flusser – Příběh Ďábla Orwell – 1984;

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

42