30. 6. 2012 Příjezd (píše: Travex) Nejdříve bych chtěl upozornit, že tento náš čundr je přelomový. Jedná o nejmasňáčtejší čundr, který jsme kdy podnikli. Tzn. že poprvé všechny strávené noci bydlíme pod střechou a dokonce jedeme i autem. Civilizace nás nutně dohnala. Nicméně je faktem, že doprava do Slovinska autem bohužel zůstává nejlevnějším způsobem dopravy a také, přiznejme si to, nejpohodlnějším. Start z Adamova máme v 8:30. Sraz je před naším barákem. Jsem před barákem v 8:29…a čumím tam ještě cca 10 minut jak péro, než se začínaj srocovat i ostatní. Vypadá to asi, že všichni ostatní se již postupně na dovolenou aklimatizují a pojali domluvu na čas srazu po balkánským způsobu. Největší balkánec byl vyhlášen Honza, dojel jako poslední. Nacpem věci do auta a jedem. Po cestě se ještě stavíme v obchoďáku pro jídlo a potom už jedeme směrem Slovinsko. Cesta ubíhá bez problému, žádné zácpy. Žehnám klimatizaci, je strašný vedro. Kousek od Klagenfurtu leží pěkné jezero, teda alespoň podle mapy to tak vypadalo. Rozhodneme se tam zajet a vyzkoušet ho. Je tam solidní frmol. Samé chaty, spoustu lidí, ale žádný přístup k jezeru. Naštěstí se nám podaří najít jakýsi park, kde je i kousek přístupu. Sice je před parkem spoustu zákazových značek (zákaz koupání, opalování, vodění psů atd.), ale všichni dělají opak. Tak se osmělíme a jdeme dovnitř. Super, nikdo nás nevyrazil. Očáchneme se, osušíme se a jedeme směr Bled. K přestupu hranic si vybíráme Loibl pass. Silnice je dost prudká a místy se řadí i dvojka. Nicméně je zde na co koukat, krajina je pěkná. Po průjezdu tunelem je to již jen kousek do Bledu. Zde se ubytujeme. Ubytování ač bylo prezentováno jako hostel, vypadá spíš jako rodinný penzión. Pokoje jsou moc hezký. Hajzlík se sprchou jsou sice na chodbě, ale to nevadí. Na chodbě je i kuchyň. Podle ledničky poznávám, že baby (Ivča s M íšou) už dojely. Koupačka čeká. Jezero je od ubytování cca 10 minut chůze vzdálené. Dojdeme k jakési loděnici, opět spoustu zákazových značek a opět lidi, kteří si s tím hlavu nelámou, my si ji také lámat nebudeme. Ve vodě se řádně vyřádíme a během koupačky přijdou i holky. Po návratu na ubytko dáme dýmku, pokecáme a jdeme spát s tím, že na túru se domluvíme až další den.
1. 7. 2012 Vrchol Brda - 2008 m. n. m. (píše: Travex) Vstávám jako první, všici ostatní spí jak o život. Jdu na chodbu a slyším nějaké rabušení v lednici. V kuchyni je Ivča, dáme snídani a pokusíme se naplánovat na dnešní den túru. Naplánovali jsme odjezd směr M rzli Studenec a odtud lesní cestou k Javorniku. Zde zaparkovat auto a vydat se po svých směrem na Blejskou koču, odtud na hřeben a přes Viševnik se opět dostat k autu. Na papíře to vypadá moc pěkně. Ostatní s tím souhlasí. Skutečnost je však o něco drsnější. Ne že by terén byl nějak složitý, spíš slunko do nás pražilo takovým způsobem, že jsme trasu museli zaříznout o něco dřív. Na Blejskou koču to ještě bylo v pohodě, ale jakmile jsme vylezli z lesíku začlo peklo. Od koči jsme se vydali směrem hora Brdo. Na ni jsme se vyhrabali v plným záběru slunka. Z této hory byl krásný výhled na ostatní vrcholy. Zahlídli jsme i Triglav. Zde jsme pojedli, popili a vyrazili postupně dál. Šli jsme na Lipanska vrata a vrchol Lipanski vrch. K mé radosti se po trase vyskytovaly drobné ferratky, na kterých se dalo trochu zařádit. Slunce bylo ale nemilosrdný a roupy mě za chvíli přešly. Hovor ve skupince ustal a šlo vidět, že každej má dost…bohužel čeho nebylo dost, tak byla voda. Nikdo tedy neprotestoval, že jsme se nakonec otočili a přes Lipanski vrch se vrátili k Bjelské koči. Je to v podstatě taková horská chata, kde se dá koupit za rozumný peníze nějaké pití. Což taky děláme. Najdeme stín a kocháme se okolím. Vedle nás sedí nějaká mamka s malou holčičkou. Holčička dovádí, ale do cesty se jí k její smůle staví čerstvé hovno z krávy…čili kravinec. Zásah to byl za 100 bodů. Zahovněná holčička se vrací k mamce s brekotem, ale už jí to není moc platné…hovno se ji drží. M amka ji mlčky otírá papírovými kapesníčky, holčička i maminka budou mít z dnešního výletu rozhodně zážitek. Show skončila, zvedáme se a vracíme se k autům. Po cestě trochu zaváháme a ptáme se místních čupr babek ze Slovinska na cestu. Pak se s nimi dávám i do řeči. Dělám reklamu České republice, říkaly, že u nás ještě nebyli, tak uvidíme, třeba někdy do Česka zavítají. Cesta zpět k autům byla už bezproblémová, byli jsme rádi, že si můžeme sundat boty a dát nohám svobodu. Až přijedeme do Bledu, tak nás zas čeká koupačka a dýmka.
2. 7. 2012 Bohinské jezero (píše: Pavel) Ráno po snídani jsme dokonce vyjeli téměř ve smluvený čas. Ohledně plánu na dnešní den proběhla docela mohutná diskuze. Ono totiž je docela problém něco vymyslet. Túry po horách jsou zde moc dlouhé, spíše dvou a vícedenní přechody, když k tomu připočítáme hodně teplý počasí a vyprahlý hory, chce to spíš jen lehčí pohodovou vycházku. Nakonec byla přehlasována moje varianta, kdy bychom ze Staré Fužiny vylezli nad jezero a pokračovali dále po vrstevnici s nádhernými výhledy na jezero a protější hřeben (jezero cca 600 metrů pod námi), dle času a fyzických možností poté otáčka zpět.
Vyjeli jsme opět ve dvou autech podle krabičky GPS, která nás nakonec po pár sekancích přímo v Bledu dovedla do Staré Fužiny. Nutno ovšem říct, že zde nebylo jasné, čí to byly sekance. Opět se tedy potvrdilo, že podle GPS jezdit je dobré, nicméně je potřeba být pořád ve střehu a nejet bezmyšlenkovitě. Problém nastal ve Fužině, kdy jsme nemohli trefit cestičku, která nás měla vytáhnout dál do hor. Po nechtěném poznávání této krásné vesničky, jsme ji nakonec asi na pátý pokus našli, ale museli jsme konstatovat, že průjezdnost je nulová. Autama, kterýma jsme disponovali, nesjízdné. Nakonec tedy vyhrála varianta výletu, kterou jsem před tím navrhoval já. Já vám to říkal, já mám vždycky pravdu a já se nikdy nemýlím. Satisfakce hadra. Auta jsme museli nechat na parkovišti pod kopcem, dále zákaz vjezdu. Parkoviště překvapivě placené, 8 Euro na auto a den. Docela hnus, kus štěrkový plochy, parkovací hodiny a jedna budka Toitoi, panečku za ty prachy neber to. Travex se vydal aktivně koupit parkovací lístky, ale nevšiml si, že poslední věta u manuálu na automatu bylo něco ve smyslu: mašina peňažky nevraca. Tak tam pro jistotu narval dvacetieurovku a dostal parkování na dva a půl dne. Trošku jsme zaimprovizovali, dali lístek za okno, Travex přidal další lísteček, kde anglicky napsal, že je stupid a že ten lístek platí pro obě dvě naše auta a že se moc omlouvá. Holky si napsaly svůj papírek za okno auta a napsaly na něj, že sory, kámoš je stupid a tam ten lístek vedle je taky na půl náš, jsme Češi, co naděláš. Po nakrmení parkovacího automatu jsme začali pomalu stoupat po asfaltce k odbočce na hřeben nad jezero. Cestou ještě Iva M atulka zjistila, že je jí nějaký vedro, tak se vracela zpět k autu se převléct do kraťasů. My ostatní jsme toho využili k zevlování na louce. Ráno mně byla taky docela zima, my ostatní jsme byli oblíknutí hodně na lehko a na dooblečení jsme nic s sebou neměli. O sebe strach nemám, nějak to vydržím, ale spíš o Ivu. M imo to, jsem její oblékací guru na čundry, vždycky na sebe obleče tolik vrstev, kolik jí řeknu a vždycky je to akorát. Dneska to vypadalo, že ztratím tvář, ale nakonec se naštěstí vyčasilo (až moc) a opět byly úmorný vedra.
Vystoupali jsme nad jezero (cca 500 výškových metrů), poslední dobou musím uznat, že docela ztrácím energii na takovýdle výstupy. M ožná to bylo tím teplým ulepeným počasím, faktem ale je, že jsem se vlekl jak sopel. Nahoře krásná výhlídka. Relaxovali jsme na sluníčku a přišla banda Poláků s paraglajdama. Asi nějakej výcvikovej kurz. Lektorka startovala lidi, kecala cosi do vysílačky, lektor ze spodu kecal taky a asi jim pomáhal s přistáním. Asi to chce docela odvahu vrhnout se s kusem hadru s prádelníma šňůrama do takový díry a pak někam doplachtit. Pšonci startovali jeden po druhém, my koukali a bavili se. Největší šou udělal Waldek, start docela dobrej, rozběhl to pěkně a vznesl se. Pak slyšíme z lektorčiny vysílačky, jak ho naviguje lektor odspodu: … áááá Waldek…. dobro Waldek dobro…. sprawny, sprawny…. ááá Waldek lewa, Waldek lewa….. Waldek! lewa, lewa!.... kurvááááá
Waldek lewáááá Waldek!!! Pak to teda Waldek pochopil a nahnul to doleva. Dost pokoukání a vyrazili jsme dál. Za necelý kiláček jsme narazili na chatu s hospodou Kosijev dom. Neodolali jsme a hnedka jsme si šupli za dvě éčka jedno pivko v plechu. Krásně v nás zasyčelo. Vedro začínalo být opravdu drsný.Podle mapy nás měla čekat pohodová cesta po hřebeni nad jezerem a permanentní perfektní výhled na jezero, 500 metrů pod náma. Teda samozřejmě podle mapy a podle toho jsem taky tenhle výlet naplánoval. Kromě těch 500 metrů to moc nevyšlo. Hřeben byl nakloněnej šikmo nahoru a lesníci asi mezi tím vysázeli stromy. Sem tam sice na nás jezero vykouklo, ale nebylo to ono. Holky to ještě hecovali, že vylezeme až na vrchol Pršivec (1761 m. n. m.), ale když jsme ho uviděli před sebou, usoudili jsme, že na to serem a raději se vrátíme dolů, k jezeru a vykoupat se. Ještě ke všemu jsme začali slyšet blesky, jak mlátí a také se zatáhlo. Cesta bohužel stejná. Úplně jsem zapomněl, na moji oblíbenou hru „Já si myslím“. Kdosi to tam vytáhl tak jsme hráli. To mi udělalo radost. Hlavně jsem na to dost dobrej, tak to lidi asi se mnou moc nechcou hrát. Travex: „já si myslím.“ Já: „žena?“ Travex: „ano.“ Já: „tak to by snad mohla být jedině M arie Curie-Sklodowska.“ Travex: „to si děláš prdel, ne? Jak to víš?“ Ivča M atulová: „vy dva se spolu kamarádíte asi dost dlouho, co?“ Cesta dolů byl docela nášup, nohy dostaly zabrat. Nakonec tento výlet byl tak akorát, jakmile jsme došli k autu, všichni začli skučet a bylo vidět, že máme tak akorát dost. Převléct do plavek, vyměnit boty a hurá do auta přiblížit se jezeru a vykoupat se. Travexovi to nedalo a šel ještě jednou zkontrolovat nenažranej parkovací automat – ten pro jistotu hlásil: mašina eror, takže se pravděpodobně tou dvacetieurovkou zadusil hajzl jeden. U jezera samozřejmě opět parkovací automat, na to chvilkový vykoupání jsme to riskli bez lístečku. Začalo pršet, lidi se hrnuli od jezera a my do jezera. Vybrali jsme si takovou pěknou zátoku, kterou jsme viděli z kopců, voda tam měla krásnou světlou barvu a vypadalo to jako nejlepší možné místo na koupání. Nakonec to místo bylo nejhorší. Světlá barva vody byla způsobená tím, že tam bylo mělko a strašně moc šutráků obrostlých mechem. Asi to byl ten důvod, proč se v tomto místě nikdo nekoupal, stačilo jít o 30 metrů vedle a to byla hnedka jiná koupačka. Cesta zpět proběhla bez problémů. V Bledu opět koupání v jezeře. Na to, že jsme šli jen na chvíli, zůstali jsme skoro hodinu ve vodě. Paráda, bledské jezero bylo nejlepší koupání z celé dovolené. Večerní program klasika – dýmka, pivko u PETky co jsme si dovezli a mám pocit, že se do toho všeho přiloudilo i víno a možná i nějaký ten rum. Kolem druhé jsme znavení sluníčkem, túrou a alkoholem zapluli do postelí. 3. 7. 2012 Pokus o obchvat Bledského jezera, cesta k moři (píše: Pavel) Ráno hodně zvolna, nebylo kam spěchat, odpočinkový den volal k lenošení. Jako cíl dneška bylo stanoveno: obejít jezero v Bledu a serepetičky kolem – Bledský hrad, kostel uprostřed jezera atd… a dopravit se k moři, kde jsme měli objednáno ubytování. Po snídani jsme zaparkovali na našem oblíbeném koupacím místě u jachtařského klubu. Vykoupali jsme se a dali fotbal já s Honzem proti Travexovi s Ivou. Po drsném souboji jsme nakonec s Honzem vyhráli a poté pokračovali dál kolem jezera. Zhruba po kilometru cesty nákup v samošce M erkator, sedli jsme k jezeru a jedli. Aha, co si tak teda zaplavat doprostřed jezera na ostrov s kostelem? Bylo to zhruba 400 metrů. Ostrov krásnej, určitě to mělo svoji atmosféru. Obrovský kostel se schodama až do vody, vedle něj další domečky, kavárna. Klidné místo. Jak jsme doplavali zpět, už si nás našly holky – Ivča M atulová a M íša. Po krátké poradě jsme usoudili, že jezero asi neobejdeme, času nebylo moc, proto jsme se vydali na kopec na hrad. Počasí nezměněno – úmorné vedro, takže výstup na hrad nás zapotil. Omylem jsme sešli z cesty a vyšli pod hradbami, směrem k jezeru. Krásný výhled. Nakonec jsme se přeci jen dostali k bráně, kde po nás chtěli 8 éček za vstup. Dávat se nám to nechtělo, proto jsme raději dali 2,5 éčka v podhradí za pivko. Nabalení jsme již byli ráno, takže stačilo jen sednout do aut a zavelet přesun k moři do městečka Piran. Cestou jsme se ještě stavili u starého hradu ve skále, který se zove Predjama. Pravda to byla, jáma tam byla hezká. Opět vstupné vysoké, takže jsme se jen pokochali pohledem z venku. Podle mě stačilo,
hrad velice zajímavej. Cestou dál jsme se opět trošku prali s GPS navigací, kdy nám krabička tvrdila, že jedem dobře, přitom vedle nás valila dálnice a nás to hnalo po nějakých okreskách. Jak byla možnost, najeli jsme na dálnici a navigace kupodivu nic. Pak dál navigovala, jakože se nic neděje – však sem vám ukazovala, že máte najet na dálnici ne? Co tak na mě blbě všichni čumíte? Do Piranu jsme dorazili k večeru, zbývalo najít ubytování. GPS nás dovedla na nejbližší možné místo, kam se dalo dojet autem, dále jen schody a uličky šíře max. 2 metry. Tady naopak musím GPS pochválit, zde odvedla dobrou práci. Ubytování bylo v ulici Alma Vivoda 3. Inteligentně tu měli seřazená popisná čísla na baracích, takže trojka kupodivu nebyla mezi jedničkou a pětkou (obojí jsme našli a byly vedle sebe), ale mezi třicetpětkou a devítkou. Zajímavé. Byl to vlastně takový klasický hostel, pro nás to byla jedna cimra s kuchyňskou linkou, čtyřma postelema a stolem. Sociálka na patře. Díky za tu kuchyňskou linku – byla jediná v celým baráku a díky taky za to, že hostel byl spíš prázdný než plný, protože sociálka byla taky jediná. Holky neměly dojednaný ubytování tak jako my, ale nebyl problém se také ubytovat. Nakonec jsme ještě potřebovali vymyslet, kam uložit auta. Parkování v Piranu je, ale pouze rezervovaný, dále se zde nachází parkovací dům, kde jsme auta na 4 dny nechávat nechtěli, zbytečný výdaje. Jel jsem s Honzem, za náma jela M íša a hledali jsme příhodné místo, kde trvale zaparkovat. Nakonec jsme dojeli až do milionářské ulice nad město s trefným názvem Razgled. A ten tady opravdu byl, krásnej pohled na celý pobřeží. Velikost a honosnost baráků, vozový park kolem a celková upravenost nám dávala vědět, že se jedná o hodně zazobanou čtvrť. Cestou zpět jsme to vzali přes moře, s Honzem jsme udělali první pozdravení moři. Na bytě ještě rychlou večeři z konzervy zalitou PET pivem a pak ještě na noční koupání. Víc jsme toho dneska opravdu nestihli.
4. 7. 2012 Válení se, výlet na kole (píše: Travex a Pavel) Holky měly nápad, že si půjčí kola a někam vyrazí. Nápad se mi moc líbí, tak vyrážím s nimi. Půjčení kola přišlo cca na 8 € na 6 hodin, což pro naši akci plně postačuje. Cíl zvolíme Sečovlje na hranicích s Chorvatskem. Je to vesnice, kde jsou vybudovány nádrže pro odpařování mořské vody a následné těžbě soli. M oc se na to těším, je to technická památka. Soliny zde vznikly údajně už v 9. století. Je opět velké vedro, tak si plánujeme po cestě koupačky. První koupačka je kousek od nějakého přístavu pro jachty. Žádná idylka to není, dokážu si představit i lepší, ale voda byla vcelku jistá, tak se nořím do vln, nakonec se noří M íša, Ivča koupačce tentokrát odolala. Když dojedeme k solinám, tak zde vzniká veliké lákadlo dojet až do Chorvatska a dát koupačku i tam. Lákadlu neodoláme a ke všemu ještě po cestě potkáváme sad se švestkama a nektarinkama. Sad samozřejmě musíme prověřit, jestli je vše v pořádku…a když člověk pečlivě vybíral tak opravdu bylo. Hranice už jsou kousek. Přestup přes slovinskou stranu no problemo. Na té chorvatské proběhla kolize s místním orgánem. Šel jsem jako první, holky za mnou. Už jsem chtěl stoupnout do pedálů a jet dál, ale slyším Ivču jak říká, že byly zajmuty. Myslím si, že si dělá srandu, ale ono to byl fakt. Byl jsem vcelku zvědavej, co ty dvě
kriminálnice provedly. Nakonec se z toho vyklubalo to, že holky byly nevhodně oblečený, že si mají přes plavky něco hodit. Vypadá to ale, že si spíš chtěl celník nahonit triko (a kdo ví co ještě) před slečnou policajtkou, s kterou seděl v budce. Tak holky, šup oblíct se a jedeme. Po pár kilometrech jsme narazili na osadu bungalovů, poblíž ní byla vcelku sympatická pláž. Hodíme koupačku, sbalíme se a jedeme nazpět. Hraniční přechod tentokrát úplně bez problémů. Do Piranu se vracíme něco před šestou hodinou. Vrátíme kola a jdeme zpět do hostelu.
My ostatní jsme se nepředřeli, po spánku do desáté hodiny jsme zevlovali akorát tak u moře. Bylo pěkně vidět, kdo je z Česka. Hlavně tím chováním. Čecha a Němčoura v zahraničí poznáte hnedka. Někdy se stydím. Večer byl plán jít se nějak ven najíst a ještě před tím, aby nám vyhládlo, podívat se na hradby nad městem. Byl to pěknej krpál, takže během chvíle z nás teklo. Načasování bylo pěkný, chytli jsme to hezky na západ slunce. Výhled moc pěknej, pofotili jsme a řádně hladoví se vydali dolů do města na jídlo. Štěstí jsme moc neměli. Po chvíli hledání mořských specialit, nebo alespoň nějakých ryb jsme nakonec skončili v ne dost dobré hospodě. Sortiment spočíval sice v mořských věcech, ale všechno bylo smažený. Prostě slabota. Poslední den půjdeme někam do luxusnější a roztočíme zbytek peněz, protože kulinářský zážitek jest potřeba. 5. 7. 2012 Ranní focení, plážový zevl a večerní dýmka (píše: Pavel) Honza mě včera vyhecoval, že když už teda máme s sebou haldu fotokrámů, měli bysme i vyrazit fotit východ slunce. Nechal jsem se překecat a o půl čtvrté ráno mě tahal z postele na pláž. Že sem se nechal ukecat… Samozřejmě jsme dorazili na pláž a hodinku se nic nedělo, pak udělalo slunko švunk a během deseti minut byl konec. Nakonec nás zdrbal místní orgán, že fotíme kolem policejní stanice (byla to pravda) a byl vůbec jakejsi agresivní. Tak sme zahráli nechápající turisty, mysleli si svoje a šli na jedno ranní plážový kafe. Pohoda, přijednej chládek, turisti ještě zalezlí, výhled na pláž a teplý kafe. Idylka hnedka po ránu. Přes den jsme měli v plánu pouze plážový zevl a cajdání ulicemi Piranu. Standardní záležitost. Iva M atulka a M íša to zabalily a jely dle plánu zpět do hor. Večer se k nám připojili Zimičové, kteří také trávili dovolenou ve Slovinsku. Vyšli jsme opět na západ slunce na městské hradby a opět super. Nakonec jsme večer čapli vodárnu, lehli všichni na pláži a hulili a chlastali. Dovolenková pohodička.
6. 7. 2012 Honzovo focení, plážovačka a první deštivý den. Ráno Honza opět nevydržel a ještě za hluboké tmy vyběhl ven fotit. Vrátil se k snídani a nevypadalo to, že by byl spokojený se svým foto výkonem. Ještě že jsem se nenechal ukecat, abych šel s ním, a v klidu jsem spal. Ráno opět na pláž, nějaké míčové hry, ale spíš nás bavilo koukat po lidech a tak trošku drbat. Tak například jsme viděli naprosto superluxusní slečnu a týpkem, který skoro vláčil břicho po zemi. Ano i takto vypadá láska (k penězům). Páreček se plážoval nedaleko nás a hnedka získal přezdívku Pašík a Prsatice. Jak se před náma začla promenádovat osmdesátiletá důchodkyně nahoře bez, usoudili jsme, že nejvyšší čas jít na oběd. Cestou jsme ještě navštívili kafáreň. Začali jsme spřádat plány na večer, ve hře byla návštěva Terstu, kde jsem chtěl vést odbornou exkurzi na molo Sartorio, kde doktor Farolfi roku 1875 stanovil pomocí mareografu po dvouletém sledování hladiny moře základní nivelační bod pro Jaderský výškový systém. Tento bod se nachází na budově celnice a je +3,356 metrů nad hladinou moře. Později bylo stejně zjištěno, že Farolfi asi moc pil místní víno, protože střední hladina moře je o celých devět centimetrů jinde. Celou exkurzi jsem chtěl doplnit i názornou vizuální ukázkou, aby si všichni odnesli co nejhlubší dojem, ale bohužel začlo dost pršet a na výlet to moc nevypadalo. Celý odpoledne bylo díky tomu fuč. Čekal nás poslední večer a jak již bylo napsáno, šli jsme do restaurace všechny zbylé peníze prožrat. Po chvilce obcházení restaurací jsem zasedli, objednali vínko a obrovskej talíř pro všechny s mořskýma potvorama. Všichni, až na Ivu, která mořský živočichy nerada, jsme si pěkně chrochtali. Konečně pořádný rybí hody! Pak jsme ještě dostali jako prezent místní kořalku a dobrá byla.
7. 7. 2012 Cesta zpět (píše: Travex) M áme vypadnout v 10:00. To se plus minus daří. S Honzem jdeme k autu, volíme zkratku, kde je sice horší cesta, ale je to o to dál. Zakufrujeme, ale v zápětí se zas najdeme a auto opravdu objevíme. Naházíme věci do auta a jedeme domů. Po cestě se ještě stavujeme v Ljubljani. Je to hezké město, škoda, že zde můžeme strávit poměrně krátkou chvíli. Jako správní kavárenští povaleči dáváme ve městě kafe, počučíme v po okolí, Pavel s Ivčou si koupí nějaké gramofonové desky a jede se dál na Rakousko. Cesta bez problémů. Před Grazem sjíždíme na odpočívadlo. Parkujeme vedle Čechů. Rozložitější paní, která vystupovala z auta, které parkovalo vedle nás, si chtěla udělat prostor a řádně otevřela ze široka dveře…ozvalo se zadunění, které se ale ozvalo z našeho auta. Honza poté otcovsky asi šedesátileté paní vyčinil, že se tohle nedělá, paní to pochopila a omluvila se. Další cesta byla bez nějakých zvláštních událostí…zažili jsme jen pár těžko uvěřitelných manévrů polských řidičů a velkou zácpu před Poysdorfem. Domů jsme dojeli něco kolem deváté hodiny večer.
