Píšeme... (praktické ukázky)

Píšeme... (praktické ukázky)

Pavel Šimík Šíma



-1-



Píšeme... (praktické ukázky) © 2014 Pavel Šimík Šíma text knihy + praktické ukázky – autor grafika + použité obrázky – free images v rámci volné licence Zakazuje se bez vědomí autora pořizování výňatků, či jiné zasahování do obsahu díla. Doslovná citace je povolena spolu s užitím názvu díla a jména autora. Stejně tak se zakazuje prodávání či půjčování této publikace za úplatu. Tato elektronická publikace je volně ke stažení a užití v rámci osobní potřeby.

-2-



Několik slov úvodem O tom, jak psát, toho bylo napsáno již mnoho... Různé knížky, příručky a knihy, dokonce byly vytvořeny i webové stránky o tom, jak správně psát a jak se stát úspěšnými autory. Jak tedy chytat čtenáře za pačesy? Kdybych zde napsal, že vím (na sto procent) jak na to, asi bych vám lhal. Proč? Protože žádný autor se nevejde do čtenářova vkusu! Nemůžeme tedy psát pro všechny čtenáře (to prostě nejde), ale můžeme psát pro určitou skupinu čtenářů! Někdo je totiž na pohádky, další na fantasy příběhy, jiný se rochní ve sci-fi a další miluje historické příběhy. Můžeme napsat i knihu, která bude obsahovat různé žánry, jejíž děj se bude odehrávat hnedle ve více časových rovinách (minulost, přítomnost a budoucnost) a mít neskutečně postav, které budou zažívat svá dobrodružství v mnoha prostředích (lokacích), a přesto se tato kniha nemusí chytit... Proč? Psaní je jako sázka do loterie. Sami přece víte, že ji hrají všichni, ale jen někteří vyhrávají. Ovšem, mějte na paměti, že na rozdíl od hazardních her má psaní v sobě ukryto ještě jedno kouzlo: můžeme růst a zlepšovat se (v rámci tvůrčího psaní) a nakonec dosáhnout mety nejvyšší – stát se oblíbenými a čtenými autory. A vo tom to je...

-3-



Hledáme správné ingredience Tak, hezky jsme si někde kecli v koutku a hurá do toho... Představte si, že jste jako ten Pejsek (nebo Kočička) a pečeme dort! Že to vůbec neumíme? Vždy je něco poprvé... O psaní si již povídat nebudeme, všichni jsme se číst a psát naučili na ZŠ (jak skládat k sobě písmenka) a také na SŠ (střední škole). Nakonec v osnovách byl i sloh, čili naučit se, jak udělat ze slůvek čtivý text. Stvoříme rovnou literární postavu... O kom budeme psát? Kdo bude našim vyvoleným hrdinou, který zažije naše vysněné dobrodružství? Co třeba... Vyberme si malou holčičku! Že už byla použita v nejedné pohádce, hororu či fantasy příběhu? No a co? Holčičky jsou vděčným tématem – viz neohrožené dívky (samy proti všem), ať už vyhrají, nebo ne. Nebojte se, ostatní postavy přijdou cestou... Kde se bude náš příběh odehrávat? V jakém prostředí? Musíme zohlednit nejen žánr, ale i historickou dobu... Půjde o realitu? Fikci? O fantasy prostředí? Budou toto místo čtenáři znát, nebo se s ním budou muset teprve seznámit? Ať už půjde o to či ono, budeme mít s vykreslením prostředí stejnou práci. Jaký je rozdíl mezi textem, ve kterém se něco děje a ve kterém nikoliv? Zkuste se dívat na fotografii nebo na film. Povídka bez děje je jen jakousi statickou črtou, můžeme se na fotku dívat jak dlouho chceme, stále půjde jen a pouze o obrázek, byť bude sebekrásnější. V tomto případě plánuji několik ukázek, proto nemá cenu se o ději více rozepisovat. Snad budete překvapeni, co bychom asi tak s malou holčičkou mohli provést? Uvidíme... Zda ve svém povídání užijeme (či neužijeme) dialogy (komunikaci mezi hrdiny), bude jen a jen na nás. Každopádně rozhovory postav příběh hezky oživí, přidají mu na autentičnosti a také dodají patřičnou hloubku. Holčičky si přece rády povídají, když ne s někým, tak samy se sebou určitě. Zápletka... Pozor, abychom se v ní nezapletli. Každé vyprávění by mělo mít v sobě ukrytou nějakou tu krizi, nesnáze, které musí naši hrdinové řešit (malou či velkou), aby nebylo čtení jen nudným procházením našeho vysněného světa, ve kterém by sice naše postavy existovaly (a fungovaly), ale bylo by to o ničem. Takže? Zkusíme nějakou zápletku vymyslet za pochodu. Třeba nás něco napadne. Co se vaší reálné tvorby týče – toto nedoporučuji, spíš si předem vše dobře promyslete, abyste měli psání o to lehčí... -4-



Píšeme... Tak, hurá do toho! Dost bylo řečí... Zkusíme spolu něco sesmolit, slepit, stvořit, prostě napsat! Naostřete si tužky, vyměňte náplně u propisovaček, pásku u psacího stroje a dobijte si baterie u notebooků. Pojedeme z kopce a nebrzdíme... Pohádka. Zkusíme nějakou pohádku, nejen děti ji mají rády. Ano, pohádka o Karkulce tu už byla, že ano, ale co takhle Karkula 100x jinak? Bylo, nebylo... Kdo ví? Jedno je však jisté, ona holčička v krásném červeném kostýmku skutečně existovala. Měla na hlavě i velmi vkusný červený čepeček. Ovšem nenechte se mýlit, kdykoliv jí někdo řekl, že je Karkulkou, dokázala mu nejen vytrhnout jazyk, ale i vyškrábat oči. (STOP!) Tak dobře... Bylo, nebylo... Stmívalo se. Slunce zapadalo za nedaleké kopečky. Na nebi nebyl ani mráček. A ačkoliv ještě panovalo léto, začínalo být v lese docela chladno. Po v trávě vyšlapané cestičce mezi stromy hopsalo sotva dvanáctileté děvčátko, v ruce neslo košíček a cosi si broukalo pod nosem. Když tu... Z nedalekého křoví vyskočil vlk. „Baf,“ houkl na ni. „Doprdele, to jsem se lekla!“ otřela si orosené čelo, div z košíčku nevysypala všechny dobroty, které nesla své nemocné babičce, která bydlela v lese na palouku ve své malé chaloupce. „Co to neseš, holka?“ zeptal se jí. „Co je ti po tom?“ opáčila. „Jdu za babčou, je nemocná!“ „Aha,“ zamyslel s vlk. „A můžu jít s tebou?“ „To známe,“ zahrozila mu prstem. „Sežereš nejdřív babču, pak mne, aby nás nakonec zachránil hodný pan myslivec!“ „Aby mě nakonec hodil do studny s kameny v břiše...“ mávl vlk tlapou. „To mě už nebaví.“ „Cože?“ nechápala dívka. „Hele, je už docela pozdě a začíná mi být zima. Netušíš, jak mi táhne pod sukénku!“ „Tak jo,“ povzdechl si vlk. „Takže nemůžu jít s tebou?“ „Co máš za lubem, vlku?“ zamračila se. „Hele, chodila jsem na karate, tak si tu nehraj na dobráka a ven s tím!“ „Bojím se...“ řekl vlk tiše. „Cože?“ opáčila. „Ty? Se bojíš?“ „Jo,“ souhlasil vlk, „copak se nesmím bát? Sám? V lese?“ „A koho?“ rozhodilo děvče ruce. „Čeho?“ „Když zapadne slunce, dějí se v tomhle lese divné věci!“ řekl vlk tajemně. „Divné věci?“ obrátila holčina oči v sloup. „Tak dobře, jde se!“ „Ani nevíš, jak jsem rád, že můžu jít kus cesty s tebou!“ oddechl si vlk. -5-



Horor? Divná pohádka, že ano? Copak má asi ten vlk za lubem? Proč se nechová podle klasického scénáře, jak napověděla Karkulka? Tedy... Ona dívčina? Zkusíme krapet přitvrdit... Noc byla na spadnutí. Na nebi blikaly všemu lidskému pachtění lhostejné hvězdy. Tu a tam zahoukala sova. Šero se proměnilo v tmu, která by se dala krájet. Každé, byť i sebemenší, zašustění trávy nebo listí nutilo vlka i holčičku k obezřetnému ohlédnutí se za záda. Dívka zapálila malou lampičku, která se vzdáleně podobala lucerničce bájných trpaslíků, kteří se lopotí pod zemí. Světlo z lucerny jí dodávalo až nelidský nádech. „Vypadáš děsivě,“ řekl jí vlk. „Díky,“ přikývla. „Za pasem mám ve šněrovačce schovaný velký nůž. „Proklatě,“ povzdechl si vlk. „Ne nadarmo se tomuto lesu říká Temný hvozd...“ povzdechla si dívčina, ale kdesi hluboko v její mysli, i srdci, začínal bujet strach. „Já mám nůž a ty máš zuby!“ „Taky pravda, ale nezapomeň, že jsem už před důchodem...“ pokrčil vlk rameny. „Tak to je mi tě líto,“ řekla dívka chladně. „Jdem, nebo nás tu ještě v tomhle lese něco ošklivého potká...“ Kráčeli pomalu lesem. Pešina se klikatila všemi směry. Větve z okolních stromů se k nim natahovaly jako pařáty. Les se pozvolna měnil v rodinu dřevěných démonů, kteří se šklebili na všechny strany. Kdyby je nedržely kořeny v zemi, určitě by se na oba poutníky už dávno sesypali. Vítr hučel nad korunami stromů a shazoval na ně seschlé listí. Holčička vzala jeden list do dlaní. Připadal jí jiný a tak si na něj posvítila. „To je... krev?“ zeptala se vlka. „Vypadá to, že ano...“ řekl vlk, když k listu přičichl. „Ale stromy nekrvácí, pokud tedy...“ „Pokud toto není obyčejný les...“ souhlasila dívka. „Připrav se, bůh ví, co se může stát!“ Trvalo to neskutečně dlouho. Možná cestou i zakopli o bludný kořen, ale nakonec přeci jen dorazili k domku babičky. Ve světnici se svítilo, dům však vypadal docela opuštěně, což bylo velmi podezřelé. Dívka chtěla otevřít branku, ale ta jí zůstala v rukou. Tráva okolo domku vypadala docela seschle, tyčila se k nebi jako hromada vztyčených ukazováčků. Tiše šuměla ve větru. Oběma se zdálo, že se jim něco snaží říci. Co asi? „Bojím se jít dál!“ řekl vlk dívce. „K babičce?“ uchechtla se dívčina. „Proč? Musíme dál, proč bych sem jinak šla?“ „Bojím se, co najdeme uvnitř domku...“ ukázal vlk čenichem na kaluž krve, která vytékala z pode dveří. -6-



Fantasy. Dostali jsme se k domku nemocné babičky. Cesta lesem nebyla žádná procházka růžovým sadem. Teď už jen zbývá otevřít dveře a vejít dovnitř. Ale co ta krev? Budou mít oba dostatek odvahy? Dívka se zhluboka nadechla a zabrala za dřevěnou kliku. Čekala, že se dveře za nesnesitelného kvílení otevřou, ale nic podobného se nestalo. Nesměle nakoukla dovnitř. Pokoj byl úhledně zařízený. V krbu hořel oheň, na stole stála hořící svíčka a v houpacím křesle tiše podřimovala její babička. I vlk nejprve nedůvěřivě nasál všechny pachy vycházející z domku, než se odvážil nahlédnout dovnitř. „Co to je?“ zeptal se holčiny. „Babčin domek,“ pokrčila rameny. „Ale co ta krev?“ zeptal se vlk. „Dívka opatrně položila prst na temnou skvrnu na prahu a pak ji olízla. „Brrrr,“ otřásla se. „Je to malinový džem, jak já jej nesnáším. „Babi? Přišla jsem na návštěvu... Cesta se krapet protáhla... Spíš?“ „Co když je mrtvá?“ zeptal se dívky vlk. „Co když nás někdo předběhl?“ „Nesmysl,“ řekla dívka a vešla odhodlaně dovnitř. „Ahoj, babi, jsem tu s kamarádem!“ Babička se probudila a pohlédla s úsměvem nejdříve na dívku a pak na vlka. Úsměv ze rtů jí však nezmizel. Jen pokynula bodře hlavou, ať jdou dovnitř a zavřou dveře. Opatrně vstala z křesla, přiložila do krbu a zapálila další svíčku. „Jdeš pozdě,“ řekla dívce babča. „Já vím,“ pokrčilo děvče rameny. „Noc přišla nějak rychle... A taky jsem potkala vlka...“ „Jak se vede?“ otočila se babi k vlkovi. „Jsem už starý...“ řekl jí vlk. „Pořád si nemůžu zvyknout na to, že v tomhle našem lese pořád v noci straší!“ „Já také nejsem obyčejnou babičkou...“ zamračila se babi. „V noci se proměním vždy v čarodějnici a sama pak nevím, čeho jsem schopna!“ „Čáry a kouzla,“ mávla holčina rukou. „Na prince na bílém koni už dávno nevěřím, stejně tak, že čápi nosí děti!“ „Pche,“ uchechtl se vlk. „Mě spíš zajímá, cos přinesla babičce!“ otočil se vlk k dívce. „Co by?“ řekla holčina. „Doufám, babi, že mi zase nezabalíš ten svůj džem, nesnáším ho!“ „Džem?“ zamyslela se babi. „Co tě nemá!“ Vlk se tiše rozhlížel kolem. Díval se na velkou knihovnu plnou různých knížek, na tlustou bifli položenou nedaleko stolu, na sadu nádobí, misek a bůh ví čeho nedaleko něčeho, co se podobalo velmi vzdáleně dnešní kuchyňské lince. Jak mohou vlci vědět, co mají lidé dneska v kuchyní? Kde kdo má přeci vlka... „Ty nejsi normální, babičko,“ řekl vlk. -7-



Sci-fi. Ano, zdá se, že babiččin domek není obyčejnou chaloupkou ukrytou kdesi na mýtině v lese. Čím, nebo kým byla vlastně ona osůbka? Co když se za babičku jen vydávala? Co když mají ona kouzla a čáry své opodstatnění? Změníme úhel pohledu, kdo ví, co uvidíme... „Vlku!“ řekla náhle babi. „Mně se zdá, že toho nějak moc víš!“ „Ale já...“ zavrtěl hlavou vlk. Hrozně se lekl, div mu neopadaly všechny chlupy z těla. Víte, jak vypadá vlčí srst, když je už starý a vypelichaný? „Hele, vlku, žádný normální vlk by nesnesl, aby jej každou chvíli někdo nevykuchal a nehodil do studny s kamením v břiše!“ vybafla na něj babka. „Cože?“ otočila se k němu dívka. „Ty nejsi normální? No... Když se jako vlk bojíš v temném lese, není to normální, že ano?“ „Tak jo,“ posadil se vlk blíže ke krbu. „Jsem kouzelný vlk... Robovlk!“ „Ale...“ mávla babka rukou. Kdesi cosi zapípalo. Ze stolu vyjela nahoru malá obrazovka, na které se objevil obraz dvou postav, které míří zvolna do temného lesa. „Co to je?“ zeptala se dívka a ukázala na ten podivný přístroj. „To je... Televize,“ pokrčila babka rameny. „Te-le-vi-ze?“ zamračila se dívka. „A co to umí?“ „Coby?“ usmála se stará dáma, která se stále vydávala za dívčinu babičku. „Ukazuje obraz a zvuk ze vzdálených míst!“ „Jen tak?“ zeptal se vlk. „Jen tak ne,“ zavrtěla žena hlavou. „Na co myslíš, že to jde? Na elektřinu!“ „To jako třeba z bouřky?“ zamračila se dívka. „To zrovna ne,“ opáčila žena, ale mám ve sklepě takový menší generátor na domácí kořalku, proč myslíš, že stále běhám po lese, sbírám divoké ovoce a pak jej pálím v noci ve sklepě?“ „Pálíš?“ zamyslel se vlk. „Dělám z něj alkohol! Destilací...“ usmála se babka. „Pro pána krále,“ plácl se vlk do čenichu. „Já tu neměl chodit...“ „A co bude dál?“ zeptala se dívka babči. „Budeš pro mne něco muset udělat,“ řekla jí babča mile. „Víš, že na druhém konci lesa bydlí můj potrhlý dědek? A že spolu nemůžeme vyjít, protože má ještě bláznivější nápady než já?“ „Děda?“ zamračila se dívka. „Ale... rodiče mi zakázali za ním chodit... Je prý na malé holky... Bůh ví, co by mi udělal...“ „No právě,“ řekla babka a ukázala na podivný opasek z kovu a kůže!“ „Co to je?“ vyděsila se dívka. „Pás cudnosti,“ uchechtla se babka. „A klíček budu mít jen já, takže se nemusíš ničeho bát!“ „Jezusku,“ pronesla dívka tiše, div neodpadla. „Ber, nebo nech být,“ řekla babča tajemně. -8-



Thriller. Nebojte se, neskončíme v červené knihovně, kdy bude naše mladá hrdinka skotačit se svým dědečkem kdesi na druhé straně lesa. Náš příběh není pohádkou pro dospělé, takže si budeme dávat dobrý pozor, aby naše vyprávění nevybočilo z kolejí a nestalo se erotickou literaturou (viz zakázaná láska). Dívce nezbylo nic jiného, než přijmout nabízenou pomoc. Babička si klíček schovala ve své truhlici se šperky a jinými cennostmi a podala zamyšlené dívčině batůžek, ve kterém podivně chrastilo několik pro ni neznámých věcí. „Za nic na světě jej neotvírej!“ pohrozila dívce prstem. „Jasně,“ řekla dívce krátce. „Uf,“ řekl vlk. „To půjdem potmě lesem? Zase?“ „Ano...“ pronesla babka tajemně. „Strašpytle,“ řekla dívka a usmála se na babku. „Chtělo by to ještě ten dobrý čaj na cestu a něco pro vlka!“ „Málem bych zapomněla,“ spráskla babi ruce a všichni tři si dali šálek dobrého horkého pampeliškového čaje. „Tak ahoj, babi,“ zamávala babči dívka na prahu, „zase se stavím!“ „Brrrr,“ otřásl se vlk. „Pampeliškový čaj...“ A šlo se. Vstříc temnému lesu, který nebyl o nic méně strašidelný, než před hodinou. Kráčeli jinou stezkou, která se vinula porůznu lesem. Tu se ocitli na břehu nehlubokého potoka, tu se proplétali hustým hvozdem, tu se ocitli na okraji docela hluboké strže. Celou cestu je doprovázely jen mlčenlivé hvězdy a hučící vítr nad korunami stromů. Občas kdesi zakoukala sova nebo zavyl divoký vlk. „Jsem už na to starý,“ řekl vlk dívce, když byli v půli cesty. „No a?“ řekla mu holčina. „Nikdy neříkej nikdy!“ „Co ti to dala babča za dárek?“ „Víš to je...“ řekla dívka a něco pošeptala vlku do ucha. „Fuj,“ odplivl si vlk, „a není to nepříjemné?“ „Nosit to?“ pokrčila dívka rameny. „Trochu to studí a je to docela nepraktické, ale jak řekla babi, děda je schopen všeho!“ Po pravdě seděl děda nějakou dobu v base. Jedni tvrdí, že byl opravdu na nedospělé dívky, jiní si šeptali, že vykrádal banky, další byli přesvědčení, že ukradl jeden z největších vynálezů, který kdy spatřil světlo světa. Ať už to bylo jak chce, byl děda nebezpečným individuem, před kterým bylo nutno být se na pozoru. K cíli dorazili až za svítání, kdy padla rosa. Rosa padala i z listí, takže byli za chvíli mokří až na kost. Dědkův domek se vůbec nepodobal útulné chaloupce, kterou vlastnila dívčina babička. Tento příbytek se spíše podobal pevnosti, či hi-tech stavbě, kterou hlídal plot z ostnatého drátu, kamery, pohybová čidla a další vymoženosti. „Já dál nejdu,“ zavyl vlk. „Musíme splnit misi,“ pronesla dívka odhodlaně a vykročila k něčemu, co vypadalo jako vjezd do garáže... -9-



Psychologická próza. Jeden by nevěřil, kam až se dostaneme. Ano, vypadá to, že se blížíme ke konci našeho vyprávění, přestože by toho mohla naše dívka prožít ještě mnoho, ale... Nenechme se unášet naší tvořivostí! „Dědo?“ zavolala dívka do mluvítka, když stiskla patřičné tlačítko vedle rolovacích dveří do širokého vchodu do dědova domku, který vypadal jako nějaká garáž a vůbec do lesa nepasoval. „Děda, pfff...“ odfrkl si vlk. „Beztak to bude nějaký uchyl. „Dědo, jsi doma?“ zeptala se znovu dívka. „Vezmeme roha,“ řekl vlk tiše. „Všimla sis? Když jsme prošli tou bránou? Hlídají to tu i dobrmani! Já se psů bojím...“ „Kuš,“ strčila do něj dívka nohou. „Dědo, jestli neotevřeš, půjdem domů a nedostaneš to, co jsme ti přinesli...“ „Přinesli?“ ozval ose v reproduktoru. „Kdo přinesli?“ „Já a vlk...“ řekla dívka věcně. „Ty máš vlka?“ nechápal děda. „Jo, opravdového... Robo... Vlka!“ opáčilo děvče. „Pustíš nás dovnitř?“ „Musím si to rozmyslet,“ ozvalo se. „Ale to nás dřív roztrhají tví psi,“ řekl vlk. „Kdo to byl?“ zeptal se děda nedůvěřivě. Nebylo se mu co divit, čekal svou vnučku a namísto ní mohl přijít kdokoliv. „Vlk,“ řekla dívka rázně. „Tak otevřeš, nebo ne?“ „A co když neotevřu?“ trval si starý muž na svém. „Tak odejdeme,“ řekl vlk. Měl chuť zavrčet, ale nechtěl provokovat dědovy psy. Přeci už byl v letech a netroufal si na nějaké šarvátky, nakonec, byli v přesile. „Tak já vám otevřu, ale nezdržíte se dlouho, že ne?“ ozval se nakonec děda. „Ne,“ otřela si dívka orosené čelo. Také neměla z těch psů dobrý pocit, ale nechtěla před vlkem ukazovat, že má strach. „Pojďte dál,“ ozvalo se před zadrnčením. Dveře se na okamžik vysunuly nahoru a pak za nimi spadly jako klec. „A zase tma,“ pronesl vlk věcně, než se rozsvítilo. „No nazdar,“ řekla dívka, když spatřila svého uslintaného a roztřepaného dědu na kolečkovém křesle. „Rád vás vidím,“ řekl jim, přestože mu nevěřili ani slovo. „Takže?“ „Přinesla jsem ti batůžek od babči,“ podala mu jej dívka a čekala co udělá. „Že děkuju,“ řekl a dal se do prozkoumávání obsahu ruksaku. Pomalu vytahoval všechny věci, o kterých neměla dívka, ani vlk, páru. Natož k čemu jsou. Oba tiše přešlapovali na místě, div nezačali stepovat. Když dědek skončil s prohlídkou, hodil prázdný batůžek zpět dívce do rukou. „Todle vrať babči!“ řekl a zarazil se: „Nedáte si čaj?“ „Pampeliškový?“ zarazil se vlk. „Ne, díky! My raději půjdeme, že?“ - 10 -



Několik slov na závěr Zajímá vás, jak to celé dopadlo? Konců může být hned několik: a) Děda holčinu nepustil za babčou, ani domů, a udělal si z ní svou otrokyni. b) Dívka i s vlkem odešli zpátky do lesa, stavili se nejdříve za babičkou a pak vyrazili svorně na diskotéku, kdo se může pochválit živým vlkem za partnera? c) Dívka se přidala k dědovi a spolu ovládli svět. Vlk jim dělal komplice a dokud všichni nezemřeli, vládnou světu dodnes. d) Děda s babkou se udobřili a postavili si sídlo kdesi na kopci nad lesem a dívka (i s vlkem) k ním ráda chodila. Nakonec, vymyslete si vlastní závěr. Že je celé toto povídání (i v rámci samotných příkladů) docela ujeté? Máte pravdu, ale psát o psaní je ujeté už samo o sobě, pak nezbývá, než si ponechat nějaký nadhled a špetku humoru, protože psát o něčem, to není vůbec jednoduché... Psaní zdar.

- 11 -



Obsah Několik slov úvodem ….............................................................................................. 3 Hledáme správné ingredience …................................................................................. 4 Píšeme... ….................................................................................................................. 5 Několik slov na závěr …............................................................................................ 11

Kniha je součástí psaní o tvůrčím psaní: „Literární jednohubky“ (autorův web: psimik.sweb.cz) V Bystřici dne 25.9.2014 - 12 -

Píšeme... (praktické ukázky)

Recommend Documents