I. MICHAELA
Po ulici běží osamělá dívčí postava. Má delší hnědé vlasy a krvácí jí ruka. Utíká, proplétá se mezi zaparkovanými auty, keři a popelnicemi. Zraněnou ruku si v běhu podpírá tou zdravou, jako když drží panenku, ale raději ji k sobě netiskne, aby si neušpinila svetr od krve. Zranění je čerstvé a ještě nebolí. Dívka s hrůzou čeká, kdy se ruka vzpamatuje. To pak bude bolest! Roztrhla si dlaň, když přelézala plot. Někde si musí ránu vyčistit. Už nestačí s dechem, a tak zvolní, stále se však pohybuje velmi rychle. Ulice je studená, tichá a temná. Je tma už, anebo ještě? Neví. Zastaví a rozhlédne se. Najednou si uvědomí, že se na té liduprázdné ulici hrozně bojí. Strach ji celou pohltí. Těká očima sem a tam. Vyčkává, pohledem hledá útočníka. Všimne si nízké zídky. Rozběhne se k ní a bez ohledu na zranění ji rychle přeleze. Seskočí na druhé straně a zahlédne nevelký dvorek. Odkudsi sem dopadá světlo pouliční lampy a kreslí na zdech strašidelné stíny. Dvorek je tvořen zdmi dvou opuštěných domů, spojených zídkami z dutých červených cihel. Vzadu někdo spí, uvědomí si. Najednou se přestane bát. Najednou totiž není sama.
15
Přiblíží se ke spícím a potěšeně zjistí, že to jsou dva chlapci, zhruba stejně staří jako ona. Nikoho v tu chvíli nevidí raději. Chlapci leží na špinavé dece a jeden z nich, střapatý a tmavovlasý, je přikrytý kabátem. Mezi nimi je kousek místa a dívka bytostně zatouží po lidském teple. Přistoupí k nim a lehne si mezi ně. Na okamžik je úplně šťastná. Její zraněná ruka se vzpamatuje. Krvácení se již zastavilo, krev začíná zasychat a zranění pálí, štípe a bolí. Zavře oči a tiše zasténá. Když je zase otevře, spatří oba probuzené chlapce, jak se na ni překvapeně dívají. Beze slova jim ukáže rozbitou dlaň. Menší z jejích společníků, blonďák s dospělým výrazem, se nad ni nakloní. Ve světle pouliční lampy si dívka všimne, že má obličej posetý drobnými pihami. Chlapec má na sobě špinavé šaty a ještě špinavější rukou vytáhne z kapsy překvapivě čistý kapesník, kterým jí ruku obváže. Druhý kluk je mlčky pozoruje. Potom vezme kabát, dívku jím přikryje a přitulí se k ní z pravé strany. Zleva ji zahřívá blonďáček. Oba chlapci opět usnou. Dvorek je temný, tichý a studený. Ve světle pouliční lampy je vidět čile poletující hmyz. Za zídkou projede auto a jeho reflektory krátce osvětlí opuštěnou ulici. Dívka tiše pláče, protože je úplně sama. Chlapce si jen vymyslela, aby překonala strach a pocit osamění. Vymyslela si i dvorek a ulici. A místo roztrhané dlaně má jen trošku poraněný prst, jak se řízla při krájení jablka…
16
Do reality ji vrátil až hlas paní Haluzové, který k ní pronikl zavřenými dveřmi: „Míšo, večeře je na stole!“ Probrala se ze snění, prst si omotala kapesníkem a odšourala se do kuchyně. „Nemám hlad,“ zavrčela jako obvykle. „Musíš jíst, jsi ve vývoji!“ Obrátila oči v sloup a usadila se k jídelnímu stolu. „Máš všechno připravené? Ne abys zítra ráno zase plašila a přišla první školní den pozdě!“ dorážela paní Haluzová. „No jo, mám,“ odsekla a rychle do sebe házela večeři. Do školy se celkem těšila, ale obětovat kvůli tomu poslední volný večer prázdnin nehodlala. Však ono to ráno nějak dopadne…
17
II. PRVNÍ ŠKOLNÍ DEN
Míša se řítila na skejtu školní chodbou plnou dětí, které před ní uhýbaly. Právě nastoupila do sedmé třídy, nehodlala však v ničem slevit ze svých zvyků z předchozích let. Dobíhání do školy těsně před zvoněním a svištění po chodbách na skejtu patřilo mezi její nejoblíbenější aktivity. Dávalo jí to pocit, že má navrch. Hlavním důvodem jejích pozdních příchodů však byla skutečnost, že po ránu měla vždycky velký problém dostat se z postele, dosnídat, posbírat po bytě hřeben, kapesník, přezůvky a školní tašku a tak podobně, do čeho se jí ještě pletla paní Haluzová. Když míjela sborovnu, ozvalo se rozzlobené zvolání: „Kam se řítíš, stůj! Víš, že na tom nesmíš dovnitř! Můžeš někoho porazit a zranit! Máš to nechávat v šatně!“ Míša si však jen lhostejně upravila tmavočervenou látkovou čelenku, která se jí trochu svezla do čela, ušklíbla se a projela kolem, jako by se nic nestalo. Věděla, že je na této škole nedotknutelná. „Nech ji, to je ta Marešová,“ zaslechla vzápětí za sebou. Letmo otočila hlavu a s uspokojením spatřila, jak dějepisářka Hajná poučuje jinou kolegyni, která prve děvče okřikla – upozornila ji na stříbrnou plaketu s ná-
18
pisem: Čestné uznání Otto Marešovi za zásluhy o tuto školu, která visela na zdi ve vstupní hale. „Když si bude stěžovat tátovi, přijdeme o sponzoring,“ dodala omluvným tónem učitelka dějepisu. „Minule vybavil celou počítačovou učebnu, nestojí to za to!“ Hajná nepatřila mezi nejoblíbenější učitelky – aspoň ne u nikoho, s kým se Míša kamarádila. Někdy však dokázala uhodit hřebík na hlavičku. Kdyby se Míša obtěžovala zastavit, spatřila by ve dveřích sborovny neznámou mladou tmavovlasou ženu, která se při těchto slovech zamračila. To už ale dorazila do třídy, která bude tento rok patřit její sedmé bé. Do zvonění chyběla poslední minuta. Letmo se rozhlédla a s uspokojením konstatovala, že jí její kamarádi Radim Fiala a Kryštof Kolář uhlídali čtvrtou lavici v řadě u dveří. Sami jako obvykle obsadili místa před ní. Uvědomila si, že nápadně připomínají její imaginární kamarády z nočního dvorku. Loni Míša seděla s Jáchymem Ježkem, ten však byl dlouho nemocný a musel opakovat ročník. To je ovšem k vzteku, pomyslela si už nejméně posté od chvíle, co jí to Jáchym s nešťastným výrazem na začátku prázdnin sdělil. No co, tak letos bude sedět sama. O nikoho jiného nestojí. Drobný blonďák Kryštof si prohlížel nejnovější číslo časopisu Svět motorů a okolní svět vnímal jen tak napůl. Jen co ale spatřil Míšu, hodil časopis do tašky a otočil se k ní, byl rád, že ji zase vidí. Tmavovlasý Radim dospával se střapatou hlavou položenou na lavici – celé léto ponocoval nad hraním počí-
19
tačových her a teď měl přehozený spánkový režim. Měl robustnější postavu, kulatý obličej a na rozdíl od většiny spolužáků téměř nebyl opálený. Naklonila se k němu a zazpívala v parodii na Křemílka a Vochomůrku: „Vstávej, semínko, holala, bude z tebe Fiala…“ Když zvedl hlavu a zakřenil se na ni, úsměv opětovala, hodila skejt pod lavici a svezla se na svou židli. Pak opět nasadila nadřazený otrávený výraz, kterým si záměrně udržovala odstup od ostatních dětí a hlavně od učitelů. Sotva usedla, zazvonilo na hodinu. Vzápětí, jakoby čekala za dveřmi na znamení, vešla jejich třídní – češtinářka Kodetová, přezdívaná Kodetka. Přes léto trochu zhubla, což zvýraznila novou přiléhavou halenkou a úzkou sukní. Také změnila účes – i když ten módní sestřih se k ní podle Míšina názoru hodil méně než vlasy volně splývající na ramena. Ještě měla nové brýle bez obrouček. Míša přemýšlela, jestli je za tím její nová známost – tělocvikář Tůma, se kterým se dala dohromady těsně před koncem školního roku. Neměla však příliš čas zabývat se úvahami nad duem Kodetka-Tůmič, protože k překvapení všech přítomných s sebou třídní přivedla novou žákyni. Učebnou se nesl zvědavý šepot: Kdo to je? Jak to, že jsme o tom nevěděli? Jejich rozvědka obvykle fungovala spolehlivě – Mirek Lesák byl synem školníka, který dokázal leccos zaslechnout, když prováděl různé opravy na chodbách, v šatnách či ve sborovně. Tentokrát k nim však žádná informace nepronikla.
20
Nová dívka budila dojem, že se vůbec nebojí, přestože se ocitla mezi neznámými dětmi. Stála vedle paní učitelky, pokukovala po ostatních a klidně se usmívala. Byla štíhlá, měla šedomodré oči, rovné světle hnědé vlasy vzadu sepnuté do culíku a ofinu. Její umně skrývanou nervozitu prozrazovalo pouze drobné gesto – její prsty si bez ustání pohrávaly s maličkou malířskou paletou, připnutou ke klíčům, které jí koukaly z kapsy u džín. Na tričku měla legrační obrázek netopýra s velkýma očima. „Tak, moji milí,“ usmála se na svou třídu Kodetová, „vítám vás z prázdnin! A představuji vám novou spolužačku. Jmenuje se Barborka Králová a přistěhovala se k nám z Letné.“ Rozhlédla se po třídě a pronesla: „Barunko, můžeš se posadit třeba tamhle vedle Míši. Její kamarád Jáchym teď bude chodit jinam.“ Než se Míša vzpamatovala, nová holka seděla vedle ní. Rozverní kluci, kteří musejí dělat hlouposti za každou cenu, na ni začali tiše pokřikovat. Pihovatý Petr Hájek s rezatými vlasy na ježka si ji dobíral: „Skáčeš babičce přes plot pro peříčka, Barunko?“ ve zjevné narážce na postavu z Babičky od Boženy Němcové. „Pst, no tak, že se nestydíte,“ okřikla je třídní. „Místo abyste jí podali pomocnou ruku, ještě jí to ztěžujete!“ Nová dívka však nevypadala, že by jí někdo něco ztěžoval. Usmívala se stejně poťouchle jako pošklebující se kluci a zdálo se, že by k tomu měla co říct. Přece jen se ale první den neodhodlala. Po chvíli jí někdo poklepal na rameno a zezadu jí při-
21
šel papír s obkreslenou rukou, na níž stálo velkými křivými písmeny: POMOCNÁ RUKA. Dívka vyprskla. Učitelka, která právě něco zapisovala do třídní knihy, zvedla zrak a zahleděla se jejím směrem. Bára papírový výtvor hbitě schovala do lavice, ale Kodetové to neušlo. „Copak to tam máš?“ chtěla vědět. Děvče muselo papír vytáhnout. Učitelka si improvizovaný výkres prohlédla. Zdálo se, že váhá, zda má jeho tvůrce pokárat, nebo se rozesmát. Nakonec v ní převládl člověk nad pedagogem a zacukaly jí koutky. Položila jej zpět Báře na lavici, poznamenala s úsměvem: „Vám tak něco poradit!“ a vrátila se k učitelskému stolu. Na rozdíl od zbytku třídy byla Míše její nová spolužačka lhostejná. Uvědomovala si, že dívka stojí o kontakt, ale nijak jí s tím nepomohla. Po chvíli to její sousedka vzdala, a zatímco Kodetová zapisovala docházku, vytáhla blok a něco si do něj začala kreslit. Ve třídě si leckdo šeptal a panoval tu lehký šum. Třídní učitelka věděla, že se děti musejí po prázdninách vypovídat, a tak je zatím nenapomínala. Po chvíli Bára obrázek dokončila, odsunula tužku a přistrčila k Míše svůj výtvor. Ta se na něj překvapeně zadívala. Z papíru na ni hleděla dívčí tvář, která se nápadně podobala její. Bára nakreslila její portrét. Proti své vůli si prohlédla novou spolužačku s trochu větším zájmem. Ta se jen ušklíbla. „Můžeš si to nechat,“ pošeptala jí potom.
22
Míša zaváhala, ale pak si obrázek mlčky přitáhla k sobě. Potom už si jejich pozornost znovu vyžádala Kodetová. Míšu ale dnes její výklad nezajímal. Myšlenkami byla na míle daleko. Přemýšlela, jak přežije ještě dva týdny, než se vrátí táta ze služební cesty. Dva týdny! Chtěl přijet na její první školní den, ale nakonec mu to nevyšlo. Jako obvykle. Míša si nahlas povzdechla, až se na ni pár spolužáků tázavě zadívalo. Zamračila se a dala najevo, že o dotěrné otázky nestojí. Jakmile zazvonilo na přestávku, nahrnuly se k jejich lavici děti, dychtivé oťukat si novou spolužačku. Nebylo to právě obvyklé, běžně si nováčků nevšímaly; čekaly, až se nějak projeví. Bára se ale stihla předvést už v prvních minutách a upoutala jejich pozornost. „Takže ty jsi z Letný, jo?“ prohodil zrzavý Hájek. Bára přikývla. „A není to divný, že se někdo přistěhuje z velkých bytů na Letný do krcálků na sídlišti?“ zopakoval, co slýchal u rodičů, toužících bydlet ve staré zástavbě blízko centra Prahy. „Kdo ti řekl, že jsme měli velký byt? Právě proto jsme se přistěhovali sem, protože dva plus jedna už pro nás bylo moc malý.“ „Kolik vás je?“ ptal se dál Hájek, který se zjevně stal mluvčím ostatních. „Pět – máma, táta, brácha, já… a sestra.“ Při slově sestra trochu zaváhala, jako by si nebyla jistá, zda k nim vlastně patří. Nikdo si toho ale nevšiml.
23
„Dobrý,“ pokýval uznale hlavou. „Tak to se nedivím, že vám to nestačilo,“ dodala pisklavým hlasem třídní šprtka Alena Sýkorová a pohodila blonďatou hlavou s přerostlou ofinou, která jí padala do očí. Pár dětí jí věnovalo pohrdavý pohled. Přestože byla Alena docela hezká i s těmi rovnátky, které už pár let musela nosit, nikomu nebyla sympatická. Ve třídě jí opovrhovali pro její žalování a odmítání radit při písemkách a zkoušeních. Má bráchu a ségru, pomyslela si Míša, která se sice tvářila, že neposlouchá, ale z rozhovoru jí neuniklo ani slovo. Přistihla se, jak nové spolužačce závidí. O to víc se vůči ní zatvrdila. Sama měla jen tátu – a ten věčně nebyl doma. Naprosto ji otrávilo, že nová holka zaujala i Kryštofa s Radimem. Sebrala se a vyšla na chodbu, poohlédnout se po Jáchymovi. Vždyť přece říkal, že se budou vídat o přestávkách. Nikde ho však neobjevila. Měla tím definitivně po náladě. Courala se po chodbách a do třídy se vrátila až po zvonění, když na konci chodby spatřila přicházející třídní Kodetovou, která je měla mít celý první den. „Kdes byla?“ zašeptala jí Bára, když si sedla na své místo vedle ní. „Hledala jsem tě.“ „Nikde,“ odsekla Míša lhostejným tónem a doufala, že tím spolužačku odradí. Bára se však nadále snažila navázat hovor. Zadívala se na Míšin sešit a všimla si, že má v řádku na jméno napsáno Micha3la. „Proč tam máš místo E tu trojku?“ ptala se zvědavě.
24
