Příběhy plyšových přátel
Michaela Sanytrová pro děti z Czech School without Borders, London
Taky věříte, že se Vám splní nějaké přání, když si překřížíme dva prsty a nebo když se budeme dívat, jak padá hvězda? Tyhle děti z Londýna, o kterých Vám chci vyprávět, měly pro štěstí své talismany. A víte Vy o tom, co se stane, když takové talismany přestanou být jen obyčejnými plyšovými hračkami? Příběhy plyšových přátel jsou hlavně o přátelství dětí a jejich hraček. A nebo vlastně o přátelství těch hraček? Nechte se překvapit! Už teď Vám můžu ř íct, ž e Vás č eká spousta dobrodružství, lumpačin a pořádné zábavy.
Ke vzniku příběhů a jejich čtení Příběhy vznikly na pokračování pro děti z druhé třídy České školy bez hranic v Londýně za účelem rozvíjení č etby s přemýšlením. Podtržena slova v textu umožňují bilingvním dětem, a nejen jim, učit se novým slovům a slovním spojením. Otázky a úkoly za každou kapitolou jsou určeny k rozvíjení tvořivých schopností čtenářů , kteří nad textem uvažují, zodpovídají otázky a sami dotváří příběh.
1. Jednoho slunečného dne čekalo prasátko Pepa v Tomášově školní tašce. Zbývalo ještě deset minut do konce vyučování a Pepa už se těšil na hřiště, kde měl potkat psa Karlíka a kočku Mínu. Domluvili se, že si dneska budou společně hrát na schovávanou. Scházeli se na hřišti skoro každý den po tom, co dětem skončila š kola. Tomáš chodil hrát fotbal a plyšové prasátko si bral vždycky sebou jako talisman. Mína patřila Honzovi a Karlík byl malý plyšový pejsek s flíčkem na čumáku. Jirka mu dal jméno podle psa Karla, který mu před rokem umřel. Od té doby, co se plyšová zvířátka seznámila, zažila společně spoustu legrace. „Ahoj, Míno,“ křičel Pepa už zdálky na plyšovou kočku. „Mňaaau, nazdar, kluci!“ pozdravila Mína a protáhla si hřbet. „Při hře na schovávanou se teprve protáhneš,“ zaštěkal Karlík a usmál se. Dlouho se dohadovali, kdo bude pikat. Mína byla mrštná a ze všech nejrychleji běhala. Pepa byl zase malinký a všude se vlezl tak, že ho nebylo vůbec vidět. A Karlík – ten vám všechno vyčmuchal, protože pejsci jsou zkrátka výborní detektivové. Nakonec se rozhodli, že bude jako první pikat prasátko Pepa: „Jedna, dva, tři, čtyři, pět........ před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát,“ pikal Pepa a šel hledat zvířátka. Zatímco prasátko počítalo, Mína vyskočila do koruny stromu. Karlík se přikrčil za strom tak, aby ho nebylo vidět, a vyhlížel Pepu. Ten chodil bezradně dokola a nemohl je najít: „Tak kdepak jste? To není fér! Já Vás nevidím! Určitě jste utekli daleko...“ Mína se v koruně stromu usmívala a ani nedýchala. Když vtom najednou těsně před jejím čumáčkem zamával křídly malý ptáček, až to kočku polechtalo a kýchla. Pepa si toho zvláštního zvuku všiml a podíval se do koruny stromu. Hned podle mňouknutí poznal kočku. „Mám tě, Míno! Už můžeš vylézt!“ zavolalo vesele prasátko. „A kdepak je Karlík?“ protáhla se kočka. „Nemůžu ho nikde najít,“ prohlásilo prasátko. „Ale počkej, Míno. Slyšíš to taky?“ „Myslíš to mlaskání, Pepo?“ mňoukla kočka a přimhouřila oči směrem ke stromu. „Takhle přece mlaská Karel,“ zaradovalo se prasátko a vydalo se za zvukem. „Tak tady jsi, ty jeden nenažraný pse!“ začal se smát Pepa, když našel Karla umazaného od povidel. Představte si, že měl plyšový pes takový hlad, že snědl Jirkovi svačinu. A tím svým mlaskáním se prozradil! Během toho, co kluci hráli fotbal, se zvířátka ještě několikrát prostřídala. Jednou pikala Mína, jindy zase Pepa. Nejraději
pikal Karlík, který měl moc dobrý čich, a vždycky je oba rychle našel. Tentokrát už ale uběhla pěkná chvilka a pes nemohl najít Mínu. „Vážně nevíš, kdepak je Mína?“ ptal se Karlík prasátka Pepy. „Opravdu nevím,“ odpovědělo vystrašené prasátko. „Ale myslím, že jsem ji viděl utíkat támhle za ten dům,“ pokračoval Pepa a začal se rozhlížet směrem k domu, který byl na druhé straně cesty. „To je hloupost! My nehrajeme za domem. Tam přece jezdí auta!“ řekl pes Karel. „Věř mi! Ona tam vážně běžela,“ opakoval Pepa. „Pojďme ji najít!“ zavelel Karlík a vydali se s prasátkem směrem k cestě, kde jezdila spousta aut. „Míno!“ „Kočko!“ „Míničko, kočičko, tak už vylez!“ volal zoufalý pes. „Slyšíš to mňoukání?“ zeptal se Pepa. „Pepo, já myslím, že to zní spíš jako pláč!“ lekl se Karel. „Tady! Tady leží! Pojď rychle sem!“ „Míničko, co se ti stalo? Už neplakej. Jsme tady,“ začalo ji utěšovat prasátko. „Srazilo mě auto, když jsem se chtěla schovat,“ zafňukala kočka. „Ty jedna hloupoučká kočko, proč jsi tady běžela?“ zvedl přísně obočí pes Karel a pokračoval: „Copak ty nevíš, že děti a my plyšová zvířátka nesmíme samy chodit přes cestu? Je to nebezpečné!“ „Já vím. Jen jsem chtěla utéct daleko, aby mě Karlík nenašel. Už to nikdy neudělám. Slibuji!“ mňoukla kočka a sklopila hlavu. „Pojď ji odnést Honzovi do batohu, aby se po ní nesháněl,“ zavelel pes Karel. A šlo se. Zvířátka uložila Mínu do batůžku a sama naskákala do ostatních tašek. Kluci dohráli fotbal a všichni se vydali svou cestou domů. Když Honza večer vybaloval pouzdro, učebnice a sešity, narazil na svou plyšovou kočku a zhrozil se: „Copak, jsi to zase dělala, ty kočko bláznivá? Vždyť jsi celá špinavá!“ zatvářil se přísně a uložil ji do postele. Oba okamžitě usnuli jako malé děti. Honza byl unavený z fotbalu a Mína ze hry na schovávanou. Kdyby tak jen Honza tušil, kolik dobrodružství dnes plyšová zvířátka zažila!
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 1 VYMYSLI NÁZEV! KDO JE KARLÍK? JAK SE JMENUJE PRASÁTKO? UDĚLALA MÍNA NĚCO ŠPATNĚ? MÁŠ TAKY PLYŠOVÉ ZVÍŘÁTKO? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
2. Jednou mrzlo, až praštělo. Sníh poletoval městem a mráz kreslil na okna ty nejkrásnější obrázky. Ten den se Pepa doma náramně nudil. Tomáš odjel k babičce a zapomněl ho samotného v prázdném bytě. Prasátko se smutně dívalo z okna a přemýšlelo o tom, jak se dostat ke svým kamarádům. Jak dlouho už nevidělo psa Karla a kočku Mínu! Už týden bylo škaredé počasí a děti se nemohly scházet na hřišti. Prasátko sice nikdy nebylo venku bez Tomáše, ale rozhodlo se, že se vydá navštívit Mínu. Kočka bydlela skoro za rohem, a tak si Pepa řekl, ž e to zvládne. Ťapkou si na orosené okno nakreslil plánek cesty a vydal se ven. Ale copak může chodit malé prasátko samotné ve velkém městě? „Tůůůůů, tůůůů,“ zatroubilo auto tak, až prasátko vyskočilo metr nad zem. „Fuj, to jsem se lekl. Co mě strašíš, ty plechová krabice?“ utřel si Pepa zpocené čelo a vydal se dál. Ale tentokrát už správně – po chodníku. „Au. AAAauu. To bolí. Pane, málem jste mě zašlápl!“ rozčiloval se Pepa. Byl tak malinký, že ho lidé neviděli. „Nezvedej tady tu nohu, ty pse jeden. Copak mě nevidíš? Přece tady nebudeš čůrat?“ naštvalo se prasátko a rozhodlo se, ž e půjde tou cestou, kde nikdo nechodí. Šlo a šlo. A šlo tak daleko, až se ztratilo. „Támhle musím zahnout,“ přemýšlelo zmateně. „A nebo támhle? Vždyť ty domy vypadají všechny stejně,“ povzdychl si Pepa a sedl si na lavičku v parku. Byl z toho bloudění tak unavený, až usnul. Ještěže šel tou dobou z nákupu Jirka! „To je přece prasátko!“ spráskl tlapky plyšový pes Karel, který vykukoval z Jirkova batohu. „Pepo!“ zavolal pes na prasátko. Ale Pepa v tom hluku velkoměsta volání neslyšel. „Peeeeepo, co tady děláš? Jsi to ty?“ „Jééé. Ahoj Karle! Já jsem tak rád, že tě vidím,“ začalo se radovat prasátko. Chtělo vstát a rozběhnout se za Karlem. Ale nešlo to. Přimrzlo totiž k lavičce! A v té chvíli se na lavičku podíval taky Jirka, který si chtěl položit tašky s nákupem a na chvíli si odpočinout. „Ale to je přece Tomášovo prasátko. Copak tady dělá?“ divil se Jirka a vzal prasátko do batohu. Po cestě domů stihl Pepa Karlovi povědět všechno o tom, jak se ztratil. Pes jen kroutil hlavou, ale při pohledu na zmrzlé prasátko raději neříkal nic. Když přišel Jirka domů, podal mamince nákup a rozhodl se navštívit Honzu. Chtěl mu říct o svém záhadném objevu Tomášova prasátka. K Honzovi domů to bylo jen pár minut, když člověk ví, kudy jít....
„Jé! Ahoj Jirko! To je super, že jsi přišel. Zrovna jsem se nudil. Pojď dál,“ přivítal Honza kamaráda. Jirka si svlékl bundu, šálu, čepici a vytáhl batoh s Karlem a Pepou. „Podívej, co jsem našel v parku na lavičce,“ ukázal Honzovi prasátko. „To je přece Tomášův talisman,“ divil se Honza. „Máš pravdu. Musím mu ho donést, až se vrátí od babičky. Ten bude překvapený, kde ho zapomněl,“ řekl Jirka a šel si s Honzou hrát s vláčky. Zatímco si kluci hráli, kočka Mína přišla přivítat své přátele. „Mňaaau, ahoj kluci,“ protáhla si hřbet. „To je milé překvapení. Vás jsem tady dneska nečekala. Dáte si čaj?“ „No jasně! Uvař nám prosím čaj a my ti budeme vyprávět, co se Pepovi přihodilo,“ řekl pes Karel. Zatímco popíjeli teplý čaj, který jim zahřál bříška, prasátko vyprávělo, jak se ztratilo. „Ty jsi ale hloupé prasátko. Pamatuješ, co se stalo mě, když jsem šla sama přes cestu?“ zeptala se káravě Mína. Pepa sklopil uši a řekl: „Já vím. Ale já jsem si říkal, že když bydlíš tak blízko....“ nedokončil svou větu, protože mu do řeči skočil Karel. „Haf haf. Žádné „ale“! Ty přece nemůžeš chodit sám! I nebojácné prasátko se může ztratit. A co pak my? Nechceme ztratit kamaráda!“ pronesl přísně pes. „Ty jsi chtěl být „superprasátko“, které všechno zná, a místo toho jsi se super ztratil,“ usmála se Mína. „Tak se mi zdá kamarádi, že z vás mám rozum jenom já,“ zasmál se pes Karel a dopil spokojeně svůj šálek čaje. Když po víkendu potkal Honza ve škole Tomáše, dal mu prasátko. „To je zvláštní. Přísahal bych, že bylo prasátko na stole, když jsem odjížděl,“ kroutil Tomáš hlavou. „Já ti říkám, že jsem ho našel v parku,“ trval na svém Honza. „Já jsem v parku ale vůbec nebyl,“ dodal nechápavě Tomáš: „To je jedno. Hlavní je, že už mám zase svůj talisman! Na návštěvě u babičky mi moc chyběl. Hráli jsme s klukama hry a já jsem vždycky prohrál, protože jsem u sebe neměl prasátko, které mi nosí štěstí,“ posteskl si a hned strčil prasátko do kapsy. Tak si myslím, že Pepa už sám ven nikdy nepůjde. Co vy na to?
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 2 VYMYSLI NÁZEV! JAKÉ VLASTNOSTI MÁ PRASÁTKO PEPA? JAK PODLE TEBE PEPA VYPADÁ? NAMALUJ HO! CO BYSTE DĚLALI, KDYBYSTE SE ZTRATILI VE MĚSTĚ? TAKY UŽ SE VÁM NĚKDY ZTRATIL PLYŠÁK A NAŠLI JSTE HO ÚPLNĚ JINDE? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
3. Pamatujete, jak se Pepa minule ztratil? Vy možná ano, ale on už na to asi dočista zapomněl. Každé normální prasátko by po takové zkušenosti zůstalo navždycky zavřené doma. Ale Pepa přece není normální prasátko! Je to plyšové zvířátko. Docela malinký talisman, který nosí Tomášovi štěstí. A představte si, že taková plyšová zvířátka mají někdy pěkně bláznivé nápady. Jednoho jarního dne prasátko zase kulo pikle. Vy asi nevíte, co to znamená, když někdo kuje pikle. Ale určitě už jste to dělali. Však já vás znám. Pikle kujete, když vymýšlíte něco nekalého. Že nevíte, co znamená nekalé? To je tak, když děláte něco, co byste neměli, protože je to zakázané. A přesně tohle prasátko dělalo. „Slyšeli už jste o Marušce?“ Přiběhl Pepa za ostatními na hřiště. „Mňaaau, my kočky si říkáme na přivítanou AHOJ,“ mňoukla Mína. „Haf, haf, my psi taky!“ štěkl Karlík. „Promiňte, přátelé!“ opravil se Pepa a pokračoval. „Maruška už je měsíc nemocná a je z toho moc smutná.“ „To je ta holčička z vedlejší třídy, že?“ zeptala se Mína. „Jo, to je ona. Tomáš ji včera nesl úkoly. A potom vyprávěl doma u večeře rodičům, jak je děsně nešťastná,“ řekl Pepa. „To je mi líto, Pepo. Ale my ji nemůžeme pomoct,“ zakroutil hlavou Karel. „Ale právě, že můžeme, kamarádi!“ řekl odhodlaně Pepa. „Jak to myslíš?“ nechápala Mína. „Já náhodou vím, že má Maruška moc ráda divadlo. Tak mě napadlo, že by bylo moc fajn udělat pro ni divadelní představení.“ „No teda!“ spráskla tlapičky Mína. „Já jsem vždycky chtěla být herečka!“ „Haf, haf, že tobě to minule nestačilo!“ zamračil se pes na Pepu. „No tak, kamarádi, Maruška bydlí přece hned přes ulici. Pojďte ji potěšit!“ „Ale kdy se k ní chceš dostat?“ „Všechno jsem to vymyslel! Posaďte se a já vám to vysvětlím!“ řekl rozrušeně Pepa. Zvířátka se dohadovala. Pes kroutil hlavou a občas zaštěkal. Mína se párkrát protáhla a kroutila ocasem. Až bylo najednou všechno dohodnuto. „Co když se jí to nebude líbit? Mám trému!“ strachovala se Mína převlečená za holčičku Mařenku. „A co když nás budou kluci hledat?“ ptal se Karel v převleku staré ježibaby. „Hele, vy jste mi strašpytlové. Zkazíte každou srandu,“ pokáralo je prasátko a oni už neřekli ani slovo. Když byli před domem, ve kterém bydlí Maruška, nemohli se dohodnout, jak se dostat dovnitř. To víte, takoví plyšáci nemůžou jen tak zazvonit u dveří. Dovedete si představit vaši maminku, kdyby otevřela dveře a na prahu stála plyšová zvířátka? Ta by se asi divila!
Když se Pepovi, Karlovi a Míně podařilo vyšplhat po okapu, sedli si na parapet a chvíli koukali na holčičku, která ležela v posteli. Měla na čele obklad a smutně koukala do stropu. „To je hrůza. Nemůžu vidět, když jsou děti nešťastné!“ řekl Karel. „Mňnnnaaau, já taky ne. Pojďme už konečně za ní!“ Zamňoukala Mína a zaklepala ťapičkou na okno. Maruška nejdříve nevěděla, co se děje. Až po chviličce přišla otevřít okno. „Jééé. Ahoj. Kdo jste? Já jsem myslela, že to jsou ptáčci na parapetu.“ „Ahoj Maruško. Rychle šup zpátky do postele! Jsi přece nemocná,“ zavelel Karlík a začal ji vysvětlovat, kdo jsou a odkud se vzali. „To je od vás milé, že jste mě přišli navštívit. Představte si, že už tady ležím měsíc! Nemohla jsem jít s maminkou ani do loutkového divadla, kde byla pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Ta je moje nejoblíbenější...“ vzdychla smutně Maruška. Pepa mrkl na Karlíka a ten zase na Mínu. „Maruško, my jsme dneska tady, abychom ti zahráli pohádku!“ „Jen se pořádně přikryj, koukej se a už ani slovíčko, protože začínáme“ řekl Karlík. A Pepa začal vyprávět: „Jednoho dne se do lesa vydal Jeníček a Mařenka . . . . . .......
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 3 VYMYSLI NÁZEV! KDO JE TO STRAŠPYTEL? JSI TO I TY? ŘÍKAJÍ SI OPRAVDU KOČKY „AHOJ“? JAK SE ASI ZDRAVÍ? ZNÁŠ POHÁDKU O JENÍČKOVI A MAŘENCE? VYPRÁVĚJ JI DOMA! CO DĚLÁTE, KDYŽ JSTE NEMOCNÍ? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
4. „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejlepší a nejkrásnější?.....“ Jestli si myslíte, že vám chci vyprávět pohádku o děvčátku se sněhovou pletí, tak jste na omylu. Tuhle větu si před zrcadlem opakovala Mína. Ano, skutečně! Naše milá kočka Mína. Po svém prvním hereckém výkonu se rozhodla, že se stane slavnou herečkou. Doma před zrcadlem začala cvičit nejrůznější gesta a pózy. To víte, jednou si zahrála Mařenku a sláva ji stoupla do hlavy. Říkáte si, jak mohla nějaká sláva vyšplhat až do její hlavy? Má snad sláva ruce a nohy, aby mohla lézt? To si pište, že má. A to tak dlouhé, že se do hlavy dostane lehce. A s naší Mínou to bylo tak.... Nejdříve naše plyšové herce chválila Maruška, kterou divadlo vážně potěšilo. Představte si, že se za pár dnů vyléčila a zase mohla s dětmi dovádět venku na hřišti. Ale tahle holčička nebyla jediná, kdo plyšové přátele chválil. Lidé normálně neví o tom, že plyšová zvířátka žijí. Ale nemocné děti jsou výjimkou. Karlík, Mína a Pepa zopakovali představení pro další dvě nemocné děti. Pro brášky Jakuba a Tima. Oba dva je odměnili potleskem a Míně dokonce dali lízátko za výborný herecký výkon. A to bylo něco pro kočičí ješitnost! Víte, co to znamená ješitnost? Je to pěkně hloupá vlastnost. Radši se s ní vůbec nepřátelte, protože je s ní pořádná nuda. Když je někdo ješitný, tak je pořádně nafoukaný. A naše Mína div že nepraskla. Nejvíce byla nafoukaná, když ji děti ve škole chválily: „Jé, ta je pěkná! A jakou má hezkou mašli,“ chválili spolužáci plyšovou kočku, která vždycky vykukovala z tašky. Kočky už jsou zkrátka zvědavá zvířata. A Mína svůj čumáček strkala všude. „Ahoj, Míno. Budeš s námi hrát na schovávanou?“ ptalo se jednoho dne prasátko. „Mňaaau, mě se nechce. To je hloupá zábava. Prostě nuda,“ zívla kočka „Ale Míno, před týdnem tě to ještě bavilo,“ odpověděl zmatený Pepa. „Nemám čas. Musím cvičit novou roli, víš,“ zamňoukala a zmizela. Pepa jen sklopil své prasečí pidi uši a vydal se za Karlem. „Karle, mám strach o Mínu. Chová se pěkně pitomě.“ „To víš, je to kočka bláznivá. Ale myslím, že bychom ji měli dát lekci!“ „Napadá tě něco?“ ptalo se prasátko. „A víš, že jo! Pojď, jdeme na hřiště. Mína tam určitě bude.“ „Ale co chceš dělat? Ona si nás nebude všímat. Má teď plno obdivovatelů.“ „To budeme mít my taky,“ řekl pes a spiklenecky se usmál. Když přišlo prasátko se psem na hřiště, Mína už se vyhřívala na sluníčku. Málem je ani nepozdravila. Až když prošli těsně kolem ní, mňoukla na pozdrav a hned předstírala, že něco děsně důležitého dělá. „Jen počkej pár minut a uvidíš, jak přiběhne,“ mrkl pes na Pepu a začal na zemi hledat ořechy.
„Na co je sbíráš?“ ptal se Pepa. „Říkal jsem ti někdy, že umím žonglovat?“ „Neříkal! A já zase umím přemety a stojky,“ usmálo se prasátko a začalo zvesela poskakovat, stát na hlavě a metat přemety. V tom si toho všiml vrabec, co seděl na větvi, a začal jim zpívat. Za pár minut přišly veverky, ježci a myšky. Představte si, že vylezl i krtek, který sice nic neviděl, ale poslouchal. A tak se jeden roh hřiště proměnil v cirkus. To vám bylo zábavy! Ještě teď se popadám za břicho, když na to vzpomínám. Jen Mína se tehdy moc nesmála. Styděla se totiž za to, jak se chovala. Byla zvědavá, co se děje, ale nechtěla to na sobě nechat znát. Nakonec přece jen přišla. „Co tady blbnete?“ zeptala se: „Ty umíš žonglovat?“ podivila se kočka. Ale ani Karel, ani Pepa si ji nevšímali. Hleděli si svého a nedali na sobě nic znát. „Vy už mě nemáte rádi, že?“ sklopila kočka své velké modré oči. A v té chvíli to Karel nevydržel a řekl: „To víš, že jo,“ řekl Karel. „Jen jsme ti chtěli dát za vyučenou,“ dodal a objal ji ťapkou kolem ramen.
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 4 VYMYSLI NÁZEV! JAK SE JMENUJE POHÁDKA, KDE SE KRÁLOVNA PTÁ ZRCADLA: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? VYPRÁVĚJ JI DOMA! JAKÉ ZNÁŠ DALŠÍ ŠPATNÉ VLASTNOSTI KROMĚ JEŠITNOSTI? DOSTALI UŽ JSTE NĚKDY ZA VYUČENOU? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
5. „Ahooooj Pepo! To je dost, že ses taky ukázal,“ volala kočka na prasátko a skočila mu kolem krku. Od té doby, co jí kamarádi minule dali za vyučenou, sekala jen dobrotu. Ale nebojte, děti, neměla žádnou sekyrku a nic doopravdy nesekala. To se jen tak říká, když je někdo moc hodný a nezlobí. Však vy určitě taky sekáte dobrotu po tom, co vám maminka pohrozí. Míně ta lekce úplně stačila. Vykašlala se na svou hereckou kariéru a trávila čas jen se svými kamarády. A jen tak mezi námi – stejně ji to herectví moc nešlo. Ale to jí neříkejte! „Ach jo, kamarádi. Bylo mi po vás smutno,“ povzdechl si Pepa a přátelsky objal kočku a psa. „Kde ses toulal, kamaráde?“ zeptal se Karel a přihrál Pepovi pingpongový míček, se kterým hrála plyšová zvířátka fotbal. „Tomáš už týden nebyl venku!“ řekl Pepa. „To je pravda. My jsme se už málem báli, jestli není nemocný,“ řekla vážným hlasem Mína. „Ne, ne. Kdepak. Ten má energie!“ řeklo prasátko zamračeně. „Ale zato ty vypadáš nějak vyčerpaně,“ prohlížela si kočka Pepu. „Aaaach. Jsem už z toho přinášení štěstí celý unavený,“ povzdechl si Pepa a sedl si k brance. „Seš přece talisman. To se sluší, abys nosil dětem štěstí,“ mrknul na něj Karel. „Já vím. A doteď jsem to dělal rád. Ale teď už je toho příliš,“ řeklo vyčerpané prasátko. „Co se stalo? Povídej, Pepo!“ zavelel pes a kopl balón do brány. „Góóól,“ zaradoval se pes Karel. „To není fér, Karle! Já jsem nechytala. Nevidíš, že poslouchám Pepu?“ zvedla kočka jedno obočí: „Pepo, řekni nám, co se stalo s Tomášem!“ „Hele, nenapínej nás, kamaráde, nebo tahle kočka zvědavostí praskne,“ zasmál se pes. „No dobrá. To vám bylo takhle......“ Pepa začal vyprávět o tom, proč je tak unavený. „Tomáš před týdnem dostal na narozeniny novou počítačovou hru. První den se mi moc líbila. Byl jsem zvědavý. Seděl jsem s ním u stolu a přinášel mu štěstí. Ale pak už mě to přestalo bavit. Jenže Tomáše ne! Hrál pořád dál a dál. Myslím, že se zbláznil!“ vyprávělo smutně prasátko. „Jirka taky občas hraje hry na počítači,“ chtěl ho uklidnit Karel. „Ale to není tak jednoduché. Představte si, že Tomáš skoro vůbec nedělá domácí úkoly. Pořád jen hraje!“ „To není možné. Vždyť byl vždycky nejlepší ve třídě,“ nevěřila Mína. „Tak proto dostal tu špatnou známku z angličtiny!“ zvolal pes.
„A nejen z angličtiny. Dneska taky z matiky a vlastivědy,“ zesmutnělo prasátko ještě více. „A co na to máma a táta?“ ptala se kočka. „Ti si toho ještě nevšimli. Tomáš má vždycky u stolu otevřenou učebnici,“ prozradil Pepa. „To je ale herec!“ zvolala Mína a kamarádi se na ní zašklebili. To víte, měli s herci špatné zkušenosti. „Ale pořád nechápu, proč jsi unavený ty?“ zeptala se kočka. „Ty si sedíš na vedení, kočičko?“ škádlil ji pes. „To je přece jasné! Pepa je talisman a musí nosit svému majiteli štěstí. A když Tomáš od rána do večera hraje, Pepa musí být neustále ve střehu,“ vysvětlil ji Karel. „Přesně tak. Musím s ním sedět u počítače a starat se o to, aby vyhrával,“ vzdychlo prasátko. „Ale už zkrátka nemůžu. Dochází mi síly,“ sklopil Pepa hlavu. Sotva to dořekl, Tomáš už pro něj přišel a schoval ho do batohu. „Tady seš prasátko. Jdeme domů pěkně hrát,“ broukal si pod nosem a už uháněl domů. Představte si, že s kamarády ani nedohrál fotbal. Spěchal zase hrát. „Takhle to nemůžeme nechat!“ řekla Mína. „To rozhodně ne. Mám plán!“ souhlasil Karel a vysvětlil Míně, co chce udělat. O půlnoci se kočička s pejskem sešli u domu, kde bydlí Tomášova rodina. Přes oči měli překrytou černou pásku a vypadali jako lupiči. „Připravena?“ „Jasně! A ty?“ „Že váháš! Jde se na to!“ řekl pes a vyšplhal po hromosvodu na okenní parapet. Kočka mu byla v patách a potom oba vklouzli dovnitř oknem. „Támhle je počítač,“ ukázala Mína ťapkou směrem k psacímu stolu. „Podívej! Vedle spí Pepa,“ všiml si Karel. „Nebuď ho! Jen ať se prospí,“ zašeptala Mína a už ťapičkami odmontovávala drátky. Karel jí pomohl a vymontoval několik kabelů, které vedly z počítače. Za několik minut byli se vším hotovi. Přehodili si přes záda pytel se vším, co vymontovali, a mizeli oknem pryč. Na stole jen zůstalo napsáno:
KM
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 5 VYMYSLI NÁZEV! Z ČEHO BYL PEPA UNAVENÝ? CO DĚLAL TOMÁŠ, ABY SI RODIČE NEVŠIMLI, ŽE HRAJE HRY? HRAJEŠ SI RADŠI NA POČÍTAČI NEBO NA HŘIŠTI? CO MYSLÍŠ, ŽE SE STALO RÁNO, KDYŽ SE TOMÁŠ PROBUDIL? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
6. „Představte si, že se Tomáš konečně vzpamatoval,“ oznamoval Pepa kamarádům. „Jak to? Už nehraje?“ hráli si kočka se psem na hloupé. „Leda tak fotbal. A na opravdovém hřišti!“ zasmál se Pepa. „Tak to je paráda, ne? Konečně se zase více uvidíme!“ prohlásila Mína, protáhla hřbet a mrkla svým kočičím očkem na Karla. „Přestal mu fungovat počítač,“ oznámilo prasátko. „Ale nepovídej!“ zaštěkal pes a kočka trošku zakašlala. Panečku, to vám byli výborní herci tihle dva! Prasátko na nic nepřišlo a konečně bylo zase veselé. Už přinášelo Tomášovi štěstí opět hlavně ve škole, kde museli oba pořádně zabrat. Dny plynuly jako voda. Zvířátka se scházela odpoledne na hřišti a užívala si různých her. Jednou to byla schovávaná, podruhé vybíjená, potřetí skákali panáka. A já už vlastně ani nevím co ještě. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy, protože tehdy bylo pořádné horko. Sluníčko svítilo několik týdnů a všichni už z toho bylo unavení. To víte, lidé v Anglii nejsou zvyklí být dlouho bez deště. „Ani kapka... To je hrůza,“ naříkala kočka. „Nebuď jako dospělí, Míno. Ti si pořád na něco stěžují,“ zabručel Karel. „A tobě snad není horko, pse?“ zeptalo se prasátko. „To víš, že je. Ale copak s tím můžu něco udělat?“ kroutil hlavou pes. „Ale možná, že můžeš! My všichni můžeme!“ vyskočila Mína na všechny čtyři. Přimhouřila oči a měla ten výraz, který kočky mají, když usilovně přemýšlí. „Co tím myslíš, že můžeme?“ nechápalo prasátko. „Slyšeli jste někdy o tom, že indiáni umí přivolat déšť? Honza zrovna čte knížku o indiánech a tam o tom píšou,“ vyprávěla kočka. „Ale my nejsme žádní indiáni, Míno! Nežijeme v Indii, ale v Anglii,“ kroutilo hlavou prasátko. „Ty seš popleta, Pepo. Indiáni přece nežijí v Indii, ale v Americe,“ poučil ho Karel. „A jak ten tanec vypadá?“ vyzvídal pes. Mína začala kamarádům vyprávět o indiánech a jejich magickém tanci. A co myslíte děti, že z toho vzniklo? No samozřejmě že se během hodiny z našich plyšových talismanů stali indiáni. Teda oni to tak úplně indiáni nebyli, protože spíše vypadali, jako by se jen někde umazali. Pepa našel v Tomášově batohu fixy a Mína kamarádům pomalovala čumáčky. A oni zase na oplátku pomalovali kočku. To kdybyste viděli, tak byste se popadali za břicho. „Tak hurá do toho,“ zavolala nedočkavá kočka. Zvířátka se chytla za ruce a začala v kruhu tancovat a přitom zpívat:
„Slunce běž, jen si běž. My chceme zase déšť. Chceme slyšet kapy kap kapky padat na okap!“ Celé to zopakovali třikrát. Víte proč zrovna třikrát? Protože trojka je odjakživa magické číslo. A taky možná proto, že jsou oni tři tak výborní kamarádi. A představte si, že když tahle zvířecí trojice odříkávala poslední slovo „okap“, začalo opravdu kapat! „Hurá, hurááááááá!“ vykřikovala zvířátka. „Dokázali jsme to,“ překřikovalo jedno druhé. A najednou lilo jako z konve. Kapky dopadaly na trávník a kluci se začali sbíhat ke svým batohům. „Rychle, utíkejme se schovat pod střechu!“ zavelel Honza a běžel si sbalit věci. Ostatní utíkali za ním. V mžiku všechno sbalili a už byli namačkaní jeden na druhého pod střechou stanice metra. Panečku, ti vám byli zmoklí jako slepice. Rozloučili se a uháněli každý svým směrem domů. Jenže oni tam ti kluci zbrklí něco zapomněli . . .
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 6 VYMYSLI NÁZEV! CO KLUCI NA HŘIŠTI ZAPOMNĚLI? UŽ JSTE TAKY NĚCO DŮLEŽITÉHO NĚKDE ZAPOMNĚLI? JAK BYSTE PŘIVOLALI DÉŠŤ? KDE ŽIJÍ INDIÁNI? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
7. Lidé si ve světě povídají, že v Londýně každý den prší. Vykládají si historky o Angličanech, kteří pořád nosí deštníky. A vy se tomu ještě divíte, děti? Já už teda ne! Po tom, co jsem viděla, jak plyšová zvířátka přivolala déšť, už chápu, proč v Londýně pořád prší. Tehdy vážně lilo jako z konve. Kluci pořádně zmokli. Přiběhli domů a tam se zase vysušili. Stačilo jim pověsit oblečení na topení a vzít si něco suchého. A když jim maminky uvařily kakao na zahřátí, začali si z promočených batohů vytahovat všechny věci. A najednou...... Co myslíte? Ž e na ně něco vyskočilo? Kdepak.... Ti se vám panečku lekli... Protože nenašli své talismany. A najednou jim to došlo. Všem třem – Jirkovi, Tomášovi i Honzovi. „Vždyť já jsem zapomněl svůj talisman na hřišti,“ zavolali vyděšeně každý na opačné straně Londýna. A zatímco oni byli pěkně v suchu a teple, plyšová zvířátka měla co dělat. Vzpomínáte, jak se radovali, když začalo pršet? „Jupí! Hurá! My jsme to dokázali,“ vykřikovalo jedno zvířátko přes druhé. Ale potom se to semlelo pěkně rychle. „Hele, kluci běží pro batohy. Rychle za nimi!“ zavelel Karel. Jenže to nebylo tak jednoduché dohonit tyhle sportovce. Zvířátka jim se svýma malýma nožičkama nestačila. Ať cupitala, jak cupitala, kluky nedohonila. Nebe bylo temné jako v noci. Déšť bubnoval na trávník a nikde nebylo ani živáčka. Jen tihle tři plyšoví kamarádi. A nikdo z nich nevěděl, co dělat. „Pojďme se schovat pod strom,“ křičela Mína. Pepa s Karlíkem ji byli v patách. A nakonec všichni konečně stáli pod velkým dubem. Na nebi se ženili všichni čerti. A najednou se na černé obloze vybarvil blesk. Ten byl panečku veliký. Zvířátka se lekla a přitulila ke stromu. A vzápětí se ozvala rána jako z děla. Kamarádi samým leknutím vyskočili metr nad zem. „Co to bylo?“ třásla se Mína. „To byl hrom,“ drkotalo zuby prasátko. „Ale my jsme chtěli jen déšť, ne bouřku,“ mňoukla nešťastně kočka. „Měli bychom běžet někam jinam. Stát pod stromem je nebezpečné,“ zaštěkal pes. Rozhlédnul se a uviděl auta, která byla zaparkovaná u hřiště. „Poběžme se schovat támhle pod ta auta,“ ukázal k parkovišti.
A představte si, že chvíli po tom, co se zvířátka schovala pod auto, stalo se něco nečekaného. Jako kdyby někdo na nebi rozsvítil světlo! Ale nebyla to žádná lampa, ani slunce – jen další blesk. Tenhle blesk najednou uhodil do stromu, pod kterým zvířátka ještě před chvíli stála. Blesk zlomil strom na půl. Hrom zaduněl široko daleko a nejednou se nebe začalo vyjasňovat. Bouřka byla pryč. Pepa, Mína a Karel na to všechno koukali s otevřenou pusu. Tenhle den, kdy se na obloze ž enili č erti, měla naše zvířátka z pekla štěstí. Jestli to taky nebylo tak trochu proto, že jsou talismany! Ale kdo jim přinese štěstí, aby se dostali zpátky ke klukům?
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 7 VYMYSLI NÁZEV! UŽ JSTE VIDĚLI, KDYŽ SE NA OBLOZE ŽENILI ČERTI? PROČ JE NEBEZPEČNÉ STÁT POD STROMEM? KDE BYSTE SE SCHOVALI PŘED BOUŘKOU VY? CO SE TALISMANY ASI STANE? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
8. Slyšeli jste někdy o tom, že houby rostou nejlépe po dešti? Každý houbař by vám řekl, že je to pravda pravdoucí. Ale kdo ví, jestli po dešti rostou taky plyšová zvířátka... Pokud ano - naši kamarádi Mína, Karel a Pepa by museli být velcí alespoň tak jako vy. To by se jich lidé nejspíš pořádně lekli, viďte? Ale nebojte se, plyšáci po dešti nevyrostli. Pořád jsou tak malincí, že dětem nesahají ani ke kotníkům. Jen samou hrůzou, strachem a možná taky tím hrozným deštěm úplně zbledli. Zatímco už dávno svítilo sluníčko a všechno usychalo, tři promočená klubíčka seděla na fotbalovém hřišti. Únavou a vyčerpáním se jim ani nechtělo mluvit. „Měli bychom se prospat,“ zívl Pepa. „Ááááuuuaaaa,“ souhlasila ospalá Mína a zavřela očka. „Jen spěte, kamarádi. Já budu hlídat, kdyby kluci přišli,“ štěkl pes a za minutu usnul taky. Jak tak zvířátka spala a spala, sluníčko se je snažilo usušit. Jenže když zmokne takový plyšák, to není žádná sranda. Váží třikrát víc než normálně a každá ťapička je náramně těžká. Je to stejné, jako když máte chřipku. Jste slabí, smutní a nemůžete se hýbat, protože se vám zdá, že jsou vaše nohy a ruce pořádně těžké. Tak přesně takhle se cítili podřimující kamarádi. Naštěstí se od stanice metra začaly ozývat známé hlasy. „Čau Tomáši! Co tady děláš?“ volal na kamaráda Jirka. „Zapomněl jsem na prasátko!“ odpověděl Tomáš. „Hele a támhle je Honza se svou sestřičkou,“ ukázal Jirka na Honzu. „Zdar kluci. Neviděli jste na hřišti někde Mínu? Musel jsem ji ztratit!“ řekl smutně. „Pojďme naše talismany najít, nebo se nám bude smůla lepit na paty!“ vyzval je Tomáš. „Jasně. Vzhůru na hřiště!“ zakřičeli Honza s Jirkou. Po chvilce rozhlížení uviděla Honzova mladší sestra tři malé chlupaté kuličky, které vzdáleně připomínaly naše kamarády. ¨Honzo, myslím, že jsou támhle,“ ukázala Magda na plyšová zvířátka. Kluci rychle přiběhli a lekli se toho, co viděli...... Jsou to velcí kluci, takže na sobě nechtěli nic dát znát, ale ve skutečnosti plakali. Tekly jim slzy jako hrachy, když viděli, jak plyšáci vypadají. Kdepak zmizela ta hebká plyšová srst, kterou tak rádi hladili, když si něco přáli? Tohle přece nejsou jejich milované talismany, ale nějaké promočené, ušmudlané chlupaté příšerky! „Naši talismani umřeli,“ řekl Honza a rozvzlykal se.
„Ale vždyť jsou to jen hračky! Přece nikdy ani nežily!“ kroutila hlavou jeho malá sestra. „Co ty o tom víš?!“ zvýšil hlas Jirka a vzal ty promočené chudinky do rukou. Kluci ve skutečnosti své talismany nikdy neslyšeli mluvit. Neviděli je ani chodit, běhat a provádět všechny ty vylomeniny, které zvířátka dělala. Jenže všichni tři tušili, že to nejsou jen plyšová zvířátka. Vždycky je našli jinde, než je naposled nechali. A dokonce by přísahali, že viděli, jak na ně talismani ve škole spiklenecky mrkali „Pojďme je vysušit,“ vysmrkal se Tomáš a přestal konečně brečet. „Třeba se z toho ještě seberou,“ řekl Honza a vykročil jako první z hřiště. Ostatní šli za ním se sklopenou hlavou. Když přišli domů, maminky jim pověsily jejich hračky za uši na prádelní šňůru. Uběhlo mnoho hodin, než se zvířátka z toho vyčerpání probudila. Ale naštěstí neumřela. Nejdříve otevřela očka Mína, potom Karel a nakonec prasátko Pepa. Všichni tři viseli za uši a náramně je to tahalo. Seskočili dolů na zem a začali čistit svá špinavá tělíčka. Nevím, nevím, jestlipak tohle někdy ještě vyčistí... Vám taky zůstane malá jizvička, když si ublížíte. Tak i oni budou vždycky vypadat jako dešťové příšerky.
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 8 VYMYSLI NÁZEV! NAMALUJTE ZVÍŘÁTKA, JAK VISÍ NA PRÁDELNÍ ŠŇŮŘE! KOLIK HODIN JSTE NEJDÉLE SPALI VY? MĚLI UŽ JSTE NĚKDY NĚJAKÝ ÚRAZ? MÁTE JIZVU? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
9. Kdepak jsme naše plyšové přátele opustili minule? Bylo to zrovna v tu chvíli, kdy se z nich stali pěkní ušáci ... Kroutíte hlavou, že nechápete, o čem to mluvím? No jasně, že to nejsou žádní králíci. Je to jedna pravá britská kočka Mína, německý ovčák Karel a české vykutálené prasátko Pepa. Ale teď najednou vypadali, jako by je někdo pořádně vytahal za uši. Pamatujete, co se jim to tehdy stalo na hřišti? Z bouřky sice vyvázli bez škrábnutí a taky se ubránili všem bleskům, ale strašně zmokli. A pak je maminky pověsily na prádelní šňůru za uši. A oni jen spali. Voda z nich kapala po kapkách a jejich plyš pomalu usychala. Jenže když seskočili ze šňůry, tak se v zrcadle nejdříve málem nepoznali. Jejich ouška se trochu vytahala. Tak jako se nám někdy vytahají rukávy u mikiny. Pepa a Karel si z toho neděli hlavu. Přišlo jim to vtipné. „Hele, možná bychom mohli létat,“ smál se Pepa. „Panečku, s takovýma ušima! Co by ne?“ dělal si legraci Karel. Jen Mína seděla a neříkala nic. „Jsi dneska nějak potichu Míničko,“ otočil se Pepa za kočkou. „Mně to vůbec směšné nepřipadá!“ zvedla čumáček nahoru. „Už jste viděli nějakou britskou kočku s králičíma ušima?“ povzdychla si. „Ale nenaříkej a buď ráda, že jsme to tehdy přežili!“ plácl ji po zádech Karel. „Taky tě mohl ten hrozný blesk spálit na uhel,“ řeklo prasátko. „Mnnnn,“ mňoukla a schoulila se do klubíčka. „Ale když děti se mi budou smát...“ zafňukala. „To jen ty hloupé. Chytré děti se nikdy nesmějí tomu, že jsme trochu jiní,“ řekl Karel. Zatímco kočka spala a Pepa s Karlem si cvrnkali kuličky, Jirka přinesl zpátky k hromadě batohů draka. Byl krásně strakatý. Jedno oko měl modré a druhé oranžové. Místo nosu otazník. Pusa byla velká jako vrata do garáže. A uvnitř té garáže se leskly dvě řady bílých zoubků. Namísto tváří se červenala dvě jablíčka. Vlasy měl zelené jako trávu. Ale nejlepší byl na něm ocas – panečku ten byl neskutečně dlouhý. Každá mašle měla jinou barvu. Kluci si dali pořádnou práci, než draka postavili a namalovali. Nemohli se dočkat, až ho uvidí létat. Ale tohle úterý ho zkrátka do vzduchu nedostali. Těsně před tím, než vylezli na kopec, se udělalo úplné bezvětří. A to vám, děti, nepomůžou ani talismani . . . Naštěstí si kluci nenechali zkazit náladu a pustili se do sestavování fotbalového mužstva. Zeptali se dětí, které si poblíž kopaly, a najednou jich bylo více jak dost. Někteří dokonce seděli na střídačkách. „Kluci, ten drak je krásný!“ prohlížela si ho Mína, které se trochu zpravila nálada. „Takhle se s ním proletět... To by bylo něco,“ zamyslel se Pepa.
„To by bylo žůžo dobrodrůžo,“ štěkl pes. A najednou se ozval úplně neznámý hlas: „Tak když jinak nedáte...“ zívl drak. „Jéé, ty mluvíš?“ nemohla Mína věřit vlastním uším. „Coby nééé,“ zasmál se. „Ale jen když se mi chce!“ „A jak se jmenuješ. Já jsem Karel, to je Mína a támhle je Pepa,“ podával mu packu pes. „Jsem dráček mráček,“ řekl papírový drak a zašustil ocasem. „A fakt bychom se mohli proletět?“ zeptala se znovu Mína. „No jasně – ale jen proto, že máte takové krásné uši. Ty vám budou panečku vlát!“ řekl Mráček. Pes s prasátkem se na sebe usmáli a mrkli na zaskočenou Mínu. „Tak pojďte už! A pořádně se do toho opřete!“ zavelel drak. Zvířátka chytla draka a rozběhla se z kopce dolů. Plyšoví kamarádi cupitali, co jim jen nožičky stačily. A najednou vzlétli! „Vzhůru do oblak,“ zakřičela Mína. A v tu chvíli se všichni tři cítili volní jako ptáci...
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 9 VYMYSLI NÁZEV! UŽ JSTE NĚKDY POUŠTĚLI DRAKA? NAMALUJTE HO! SLOVO „DRAK“ A „MRAK“ SE RÝMUJÍ. VYMYSLI NĚJAKÝ RÝM! VE KTERÉM ROČNÍM OBDOBÍ POUŠTÍME DRAKA? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
10. Když jsme naše kamarády minule opouštěli, drželi se pacičkami pevně drakova ocasu a letěli nad městem. Lidé vypadali z té výšky jako mravenci a domy byly jen o trochu větší než domečky z lega. To vám byla sranda. Přistání proběhlo hladce, zvířátka drakovi pěkně poděkovala a pak se zase po svých vydala za kluky do batůžků. Od té doby uplynulo hodně času a taky spadlo hodně kapek, ale zvířátka na svůj historický první let pořád vzpomínala. Jako jeden deštivý den, kdy se všichni sešli u Jirky doma. Seděli u krbu a povídali si: „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se mu líbily naše vytahané uši,“ kroutila hlavou Mína. „Vždyť jsme ti říkali, že se ti nikdo smát nebude,“ plácl ji po zádech pes. „Já se vždycky bojím, že když budu jiná, ostatní se mi budou smát,“ povzdechla si. „Buď ráda, že jsi jedinečná a netrap se,“ šťouchl ji do zad Pepa. „Pamatujete si ještě vůbec na to, jak se děti kdysi smáli Honzovi?“ zeptala se Mína. „Něco se mi v té má psí hlavě vybavuje, ale moc si nevzpomínám,“ zvedl obočí Karel. „No některé děti si z něj ve škole dělaly srandu,“ řekla kočka. „Proč, prosím tě?“ ptal se Pepa. „Protože občas koktal,“ řekla Mína. „Joooo, už si pamatuju. On koktal, když chtěl mluvit rychle. Ž e jo?“ ptalo se prasátko. „Přesně tak! Jak to víš, Pepo?“ ptala se Mína. „To zní úplně jako Honza. Víš, že je ve všem nejrychlejší. Ve fotbale i v diktátech. Jenže při mluvení se mu občas zamotal jazyk,“ usmál se Pepa. „No právě. A některé děti se mu smály,“ řekla Mína. „Ale jeden posměváček dostal pěkně za vyučenou,“ pokračovala. „Jak???“ řekli pes s prasátkem společně. „Jmenoval se Ondra a byl děsně namyšlený. Jednou chtěl pozvat svou spolužačku na narozeninovou párty. Byl přitom strašně nervózní. A když měl promluvit, tak začal koktat,“ vyprávěla kočka. „To byla lekce! Od té doby se už nikdy nikomu nesmál,“ dořekla. „Takže už si pak z Honzy nedělal srandu?“ ptal se pes. „Nesmál a ani nemusel, protože Honza za čas přestal koktat. Pomohl mu jeho nejlepší kamarád. Dal mu vždycky ruku na rameno, když viděl, že chce Honza mluvit rychle. A ono to fungovalo. Honza se párkrát pořádně nadechnul, počítal do desíti a snažil se mluvit pomalu. Takhle to několikrát udělal a pak přestal koktat úplně.“
„Ještě, že jsou na světě kamarádi!“ zamyslela se kočka. „Já nevím, co bych dělala, kdybyste mě pořád neutěšovali a nepomáhali mi,“ dodala. „No asi bys vybrečela slzné jezero z toho, jak pořád bulíš,“ zasmál se Pepa. „Ale Mína má pravdu, Pepo. Já taky nevím, co bych si bez vás počal“ zaštěkal pes. „Mmmn mě by bylo hrozně smutno,“ řeklo prasátko a všichni se objali. Když to viděla víla z planety Přátelství, psala jim do žákovské knížky obrovskou jedničku s hvězdičkou. Najít si pravé kamarády, kteří vám pomůžou, nezklamou a nesmějí se, když vám něco nejde – to je někdy pořádná dřina. „Já už se vlastně vůbec nebojím, že se mi někdo bude smát,“ protáhla se Mína a byla zase spokojená. „Koukej na tu naši kočku, ta nadělá řečí kvůli uší. A přitom já si nemůžu vynachválit, jak výborně slyším,“ řeklo prasátko. „Zrovna teď slyším přicházet kluky. Šup zpátky na stůl,“ zakvičelo prasátko. Ale už bylo pozdě a kluci otevřeli dveře. „Hele, to jsem blázen. Já bych řekl, že jsme je nechali na stole a oni jsou přitom na krbu. A ještě to vypadá, jako by se objímali,“ řekl Jirka a vyměnil si s kluky nechápavé pohledy.
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 10 VYMYSLI NÁZEV! NAMALUJTE UŠATOU KOČKU! TAKY SE VÁM NĚKDO NĚKDY KVŮLI NĚČEHO SMÁL? JAK BY MĚL VYPADAT SPRÁVNÝ KAMARÁD? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
11. Jednoho slunečného dne kočka přiběhla celá udýchaná za Pepou a spustila: „Co si se sebou všechno balíš k moři?“ ptala se. „Jak balím? Co bych si měl balit?“ nechápal Pepa. „Jedeme přece s kluky do Brightonu. Řekni něco Karle!“ pobídla psa. „Haf haf, to je sice pravda. Ale nic se sebou nepotřebujeme,“ namítl pes. „No, však já vám to připomenu, až se spálíte,“ mňoukla si kočka pod čumáčkem. Kroutíte hlavou, jak by se mohla plyšová zvířátka spálit? Zní to jako hloupost, ale když si vzpomenete, co už se těmhle kamarádům všechno stalo... Prasátko málem umrzlo. Když se vzpamatovalo, tak zase málem z toho přinášení štěstí padlo únavou. Míně hrozilo, že kvůli své pýše ztratí kamarády. A pak všichni najednou málem nepřežili obrovský liják. Kdybych já byla v jejich plyšové kůži, tak bych se trochu bála. Když děti přijeli do Brightonu, složily si věci na pláž a začaly dovádět. Paní učitelky měly co dělat, aby je uklidnily. Někteří hráli volejbal a jiní zase stavěli hrad z písku. Zvířátka vyskočila z batohů a usadila se na rybářské molo. „To je žůžo dobrodrůžo,“ pochvaloval si Karel. „Moje řeč, pse. Božský klid. Jen poslouchej to moře,“ zavřelo oči prasátko. Když prasátko se psem odpočívali, Mína si vytáhla opalovací krém a namazala si čumáček, aby se nespálila. Ale co to! Když se na ni Pepa podíval, nejdříve se lekl a potom se začal smát, až se popadal za břicho. Šťouchnul packou do psa, který se taky začal smát. „Ty trdlo! Ty jsi si spletla krém se zubní pastou,“ štěkal pes a dusil se smíchem. „Co to?“ nechápala Mína a podívala se do moře, kde uviděla ve vodě svůj odraz. „Jejda! Co teď?“ lekla se sama sebe a taky se začala smát. „Musíš si to pořádně umýt. Jinak se tě leknou i děti,“ řekl pes. „Chytneme tě za ťapky a natáhni se pro trochu vody,“ navrhlo prasátko a už ji oba drželi. Jenže jak kočka natáhla ťapičku, tak se o něco píchla. „Auuu. Co to je?“ lekla se a najednou prosvištěla vzduchem rychlostí blesku. „Kde kde kde je?“ zakoktal Pepa a vytřeštil oči. „Letěla támhle tím směrem. Ale jaaak?“ nechápal Karel. Nenarostla ji křídla, ani se neuměla kouzlit. Jen se kočka nešťastná napíchla na rybářskou návnadu. A když ji rybář vytáhl, pořádně se lekl. Měla ještě pořád bílý čumáček a vůbec nevypadala jako ryba, na kterou se ten potetovaný pán těšil. Chudák zmateně zakroutil hlavou a položil ji do kýble s ulovenými rybami.
Když pes s prasátkem za Mínou doběhli, kočce tekly velké kočičí slzičky. „Koukejte na ty ryby,“ zafňukala: „všechny budou k večeři.“ „Pojď rychle, nebo budeš za chvíli smrdět jako ty ryby,“ řekl Karel a vzal Mínu za ťapičku. Jenže na to bylo trochu pozdě, protože kdybyste ji cítili, hned byste si zacpali nos. Děti byly na zpáteční cestě vlakem unavené. Některé se dokonce spálily. Taky Karel a Pepa byli hnědší než normálně. Jen Mína byla pěkně běloučká. Když paní učitelka všechny počítala, zastavila se u Jirky a Tomáše. „Kluci, co to tady smrdí?“ ptala se. „Nevíme, paní učitelko,“ řekli oba najednou. „Doufám, že nemáte někde v kapse rybu,“ zvýšila hlas. „Rybu nemám. Ale něco tu fakt smrdí,“ zakroutil hlavou Honza. Jestlipak to nesmrděla neplecha! Vy nevíte, co je to neplecha? No to je tak, když za zády dospělých někdy vyvádíte vylomeniny. Usmíváte se, protože víte, o čem mluvím? No však já vás znám. Stejně jako ty malé uličníky, co pořád tropí nějaké hlouposti.
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 11 VYMYSLI NÁZEV! NAMALUJ KOČKU NA UDICI! CO MÍNA TENTOKRÁT POPLETLA? PROČ SE MAŽEME OPALOVACÍM KRÉMEM? UŽ JSTE NĚKDY BYLI U MOŘE? CO JSTE TAM DĚLALI? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
12. Máte rádi hrůzostrašné příběhy o pirátech, zlodějích a loupežnících? Ten, co vám teď chci vyprávět, je tak trošku z rodiny lupičských povídaček. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu, co se mohlo našim plyšovým přátelům stát. Ono se to všechno semlelo pěkně rychle, když jely děti z Brightonu. Dříve, než vlak dojel do Londýna, kluci odběhli na záchod. Ale běda těmhle nepozorným dětem, které si nehlídají věci! Zatímco byli pryč, zloděj se nenápadně přikradl do jejich vagónu a vzal jim batohy. Rychle se vypařil a když se kluci vrátili, jejich věci byly fuč. Uff, taky jste napjaté, co bylo dál? Já to sama nevím. Zvířátka nic neviděla. Byla zavřená v taškách a s hrůzou čekala, co se bude dít. Po několika hodinách ten darebák konečně otevřel tašky. Přehraboval se věcmi a ohrnul nos. Nebyly tam ani žádné velké peníze, ani telefon, ba ani pořádné jídlo. Jen tři plyšová zvířátka, nedojedená svačina, peněženka s drobnými mincemi a školní průkazky. A k tomu ještě Mínin rybí smrad. Zloděj si držel nos, zanadával a tašky odhodil na ulici. „Heeej, Karle, Míno! Jste v pořádku?“ vyskočilo prasátko z batohu. „Mňaaaau, jsem celá potlučená,“ vzdychla Mína. „Já taky. Ten ale běžel, panečku!“ vyskočil Karel. „Kde to jsme?“ rozhlížela se kolem kočka. „Nemám zdání. Ale hele – támhle jede autobus,“ ukázal Pepa. „Co tam je napsané, Karle?“ ptala se Mína. Pes byl totiž jediný, který se naučil číst. Mrkl na autobus a usmál se, protože poznal název. „Je tam napsáno Hammersmith,“ řekl. „Hurá, takže jsme v Londýně!“ zaradovala se Mína. „Moc nejásej. Děti se zrovna včera ve š kole učily, ž e v Londýně žije okolo 12 000 000 lidí. Jakpak v takové džungli asi najdeme kluky?“ řekl Karel. „Musíme jim vrátit batohy. Ale jak je uneseme?“ mračilo se prasátko. „Nech mě přemýšlet,“ řekl Karel, zavřel oči a vypadal, jako kdyby meditoval. „Hi hi hi, ty vypadáš jako KUNG-FU PANDA, Karle,“ smála se Mína. „Jen se směj, ale já už mám nápad,“ štěkl pes. „Tak povídej!“ řekli prasátko s kočkou najednou. Karel jim hned začal vyprávět, co musí udělat. To vám byla podívaná na tyhle ty plyšáky. Představte si červenou telefonní budku a uvnitř tři plyšová zvířátka. Kamarádi nejdříve vyšplhali na poličku, ale stejně nemohli dosáhnout na sluchátko, protože byli příliš malí. A tak lezli jeden na druhého. „Vlez mi na záda,“ řekl Karel. A Pepa vylezl. „Teď vlez na záda ty mě,“ řekl Pepa kočce. A Mína vylezla. Natáhla pacičku, hodila mince do otvoru a vzala sluchátko. Všichni tři trochu zavrávorali, jak bylo sluchátko těžké, ale naštěstí udrželi balanc.
Kočka jednou ťapkou držela sluchátko a druhou vytočila číslo, které jí diktoval Pepa. Jen se na ně podívejme! Karel uměl číst, jako lidé. Pepa zase počítat. A kočka, rozená herečka, se naučila napodobovat lidskou řeč - anglicky i česky! Mína spustila, jako by se nechumelilo. Předstírala, že je paní, která našla tři batohy na ulici. Po pár větách položila sluchátko, seskočila dolů a uklonila se. „Klobouk dolů, Míničko,“ hvízdnul Pepa. „Seš fakt dobrá, Míno,“ řekl pes a poplácal ji po zádech. Zvířátka vyšla z telefonní budky, došla zpátky k batohům a čekala, až někdo přijede. Když viděli z autobusu vystoupit Jirku s Honzou a Tomášem, skočili spokojeně do batohů a samou únavou usnuli. „Ale kdepak je ta paní?“ otáčel se kolem dokola Honza. „Chtěl jsem ji poděkovat,“ zamračil se Jirka. A tak se kluci vydali domů, aniž by tušili, ž e mají hrdiny ve svých š kolních taškách.
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 12 VYMYSLI NÁZEV! CO BYSTE DĚLALI, KDYBYSTĚ NĚCO NAŠLI? UKRADL VÁM NĚKDY NĚKDO NĚCO? CO UMÍ MÍNA, CO KAREL A CO PEPA? POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
13. Nezdá se vám, že se těm našim plyšákům pořád něco děje? Není to náhodou tím, že jsou úplně stejní jako vy? Pořád strkají č umáky tam, kam by neměli. Tentokrát ten čumák strčil někam pes. A to rovnou do kyblíku s barvou! Když nebyl Jirka doma, tak chodil Karel občas potají do kuchyně ujídat maminčinu marmeládu. Jenže tentokrát to nebyla žádná marmeláda, ale barva, kterou tatínek zapomněl na stole. „Mmm, marmeládka čeká jen na mě,“ oblízl se Karel. Přišel blíž a trochu se mu nezdála barva. Chtěl si jen čichnout. Ale co to? Zavrávoral a namočil si čumák. A když doběhl do koupelny, bylo už pozdě. Barva zaschla. „Aaaaaa,“ křičel Karel, když se viděl v zrcadle. Co vám budu povídat - vypadal jako klaun. Vsadím se, že jste psa s takhle červeným čumákem ještě neviděli! „Sakrýš, dobře mi tak,“ mračil se Karel. Ale pak si řekl, že si tím nebude lámat hlavu. Skočil Jirkovi do batůžku a společně se vydali směrem k jejich oblíbenému hřišti. „Hele, támhle je Karel,“ ukazovala kočka prasátku. „Počkej, to není pes. A nebo jo?“ řekl Pepa. „Pffff aaaaahahaha,“ vyprskli oba smíchy, když přišel Karel blíže. Ale pes se neurazil. Tohle psi nedělají. Namísto toho, aby byl smutný, že vypadá jako šašek, začal dělat šaška ze sebe. To je, děti, někdy moc důležité umět se zasmát se sami sobě. Urážet se – to je děsná nuda a nikoho to nebaví. Ale umět si tak udělat sám ze sebe blázny, to je někdy pěkná sranda. Karel začal dělat opičky. Skákal jako ratlík a taky žongloval. Mína s Pepou se na sebe nejdříve nechápavě podívali a pak dostali záchvat smíchu. Pes pokračoval skoro hodinu, než se do čista unavil. Nakonec se uklonil a kamarádi mu zatleskali. A nejednou se z koruny stromu přiřítil kos Bos. „Piip piip pipppiii piii,“ klovl Karla. „Auuuvajs! Co blbneš?“ naštval se Karel.
„Copak nevíš, že jen já smím dělat cirkus na tomhle hřišti? Já jsem největší bavič!“ řekl vážně. „A kde to je napsáno?“ zeptal se Pepa. „Napsáno? Napsáno! Nikde to není napsáno. Všichni daleko široko ví, že kos Bos je nejlepší klaun,“ pípl ukřivděně. „Já tě teda vůbec neznám. A taky myslím si, že jsi trochu nafoukaný,“ mňoukla Mína. „Já a nafoukaný?“ načepýřil se kos. „Že ty jen žárlíš na Karla?“ „Tsss, proč bych žárlil. Nikdo na mě nemá,“ řekl povýšeně. „Tak se ukaž! Pojďte soutěžit o to, kdo je lepší,“ řekla kočka. A to už byla okolo zvířátka z celého hřiště. Všichni napjatě čekali, co se bude dít. A co se dělo... Co myslíte?
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 13 VYMYSLI NÁZEV! KDO JE TO KLAUN? JAK VYPADÁ A JAKÉ MÁ VLASTNOSTI? ZNÁTE NĚKOHO, KDO JE NAFOUKANÝ? NAMALUJTE PSA KARLA S ČERVENÝM ČUMÁKEM! POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
14. Když jsme naše kamarády opustili minule, skoro se zdálo, že se z moudrého a rozvážného Karla stane cirkusový klaun. Ale to by nebyl on, děti! Jen se chtěl zasmát sám sobě, když si namočil č umák do barvy. Jenže kos Bos to vzal děsně vážně. Víte, vypadá to, že na Karla žárlil a bál se o svůj čumák. Pardon, vlastně o zobák. A tak se rozhodl se psem soutěžit. Mína, Pepa a ostatní zvířátka z celého hřiště se sešli kolem těch dvou a čekali, co se bude dít. Začalo to slibně. Kos Bos se strašlivě soustředil a dělal nejlepší triky, které uměl. Lítal sem a tam. Tančil ve vzduchu a přitom taky zpíval tak, že by zahanbil jakéhokoliv slavíka. „Píííípii píííííIIIIIPPPiiiiiÍÍÍÍÍÍÍÍ pipÍÍÍÍÍPIIpíípíípípppííí,“ pěl jednu píseň za druhou a u toho tančil. Ale když on se přitom tvářil děti tak vážně! Představte si, že se vůbec neusmál. A copak se může správný klaun mračit? A pak přišel na řadu Karel, který byl vysmátý od ucha až k uchu. Cenil se na kamarády, dělal stojky, salta, přemety a nakonec začal napodobovat kosa Bosa. Snažil se lítat a u toho vydával ptačí zvuky. No a to víte, s úsměvem jde všechno líp. Všichni se náramně bavili. „Karel, Karel, Karel,“ křičela zvířátka na celém hřišti. A to kos nevydržel, urazil se a uletěl. „To je ale náfuka. Ani neumí snést porážku,“ řekla Mína. „Ale mě je ho vlastně líto,“ řekl pes a rozběhl se za ptákem. „Líto, nelíto – ten kos je prostě jelito,“ řekl Pepa a smál se svému rýmu. „Je to ten nejsmutnější klaun, kterého jsem kdy viděla,“ mňoukla Mína. „Co chceš? Mám ti gratulovat? Dej mi pokoj!“ pípal kos, když ho pes doběhl. Stál otočený zády, aby Karel neviděl, že mu z očí tečou slzy jako hrachy. „Co blbneš? Já přece žádný klaun být nechci. Hřiště je tvoje,“ uklidňoval ho Karel. „Moje? Moje? Jak může být po téhle ostudě moje?“ zavzlykal kos. Karel ho vzal kolem ramen a začal mu cosi šeptat. A za chvíli už se oba dva smáli. A co mu pes tehdy říkal? To se asi nikdy nedozvíme, protože oba tvrdí,
že to už zapomněli. Ale jedno je jisté. Kos se ten den začal radovat a každý den na hřišti vesele cvrlikal jako vrabčák. Kdykoliv někdo nad hlavou viděl černého kosa Bosa s velkým žlutým zobákem, slyšel jeho písničku: „Hola hej, už je tady černý Kos. Lítá nebem a nikdy není bos. Říká se mu Bos, protože je klaunů boss a má žlutý nos! „Ten je jako vyměněný,“ usmívala se Mína, když ho viděla. „Pojďte rychle. Dneska prý napodobuje učitele ze školy. Seděl celý den na parapetu a všechny se je naučil,“ smál se Pepa. A takhle to pokračovalo den co den. Kos Bos se stal výborným kamarádem našich plyšových kamarádů, kteří byli jeho největšími fanoušky. A někdy bylo dokonce na jeho představení tak narváno, že Mína musela prodávat na hřišti lístky. Ale o tom snad zase až jindy...
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 14 VYMYSLI NÁZEV! KDO JE TO SLAVÍK? CO UMÍ? JAKÝ ZVUK VYDÁVÁ VRABČÁK? NAMALUJ KOSA BOSA, KDYŽ UŽ BYL ZASE VESELÝ! VYMYSLI RÝM NA JMÉNA KAREL, PEPA A MÍNA! POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
15. Jednoho slunečného rána šli kluci naposledy do druhé třídy. Ve školních taškách už si ani nenesli učebnice. Jen svačiny a samozřejmě taky talismany. Nejspíš si mysleli, že jim přinesou ještě před vysvědčením štěstí. A myslíte, že přinesli? Já vám nevím, protože vysvědčení už bylo dávno napsané... Děti si ještě poslední den zpívaly a vykládaly si s paní učitelkou o tom, co budou dělat v létě. Mína, Karel a Pepa seděli na lavici, kde je kluci položili. Jen na sebe občas mrkli, když slyšeli o tom, co jejich kamarádi budou v létě dělat. „Zase budu v létě v Česku,“ radovala se Mína, která si loni u babičky moc oblíbila české kočky. „Hihihi, já pojedu na Nový Zéland a seznámím se s ptákem Kiwi,“ smál se Pepa. „A já pojedu do Skotska, kde budu na procházkách štěkat jako na lesy,“ zavrčel spokojeně Karel. Ještě před vysvědčením měly děti přestávku, kdy si vyměňovaly adresy a domlouvaly se, kdy se zase uvidí. Představte si, že hřiště vedle školy bude dva měsíce bez těchhle uličníků. To bude pro kosa Bosa asi děsná nuda.... Zatímco se děti bavily, Mína mrkla na Karla, Karel mrkl na Pepu a Pepa zpátky na Mínu. Takhle nenápadně se zvířátka vždycky připravují na nějakou akci. „Šup, no tak hněte kostrou,“ pobídla je Mína a skočila dolů z lavice. Za ní Karel a Pepa. „Kdepak paní učitelka ta vysvědčení asi má?“ přemýšlel Karel. „Jsou támhle! Sledoval jsem ji, když otevírala támhletu složku,“ řeklo prasátko. „No Pepo! Ty jsi úplný Sherlock Holmes,“ smála se Mína. „Jsi skoro tak dobrý jako můj kamarád voříšek komisař Vrťapka,“ poplácal ho pes po ramenou. „Takže, kdo má zmizík?“ zeptala se Mína. „Já já já,“ kvičelo prasátko a podalo Míně zmizík. „Karle, takže čti. Víš, že nám to ještě moc nejde,“ řeklo prasátko.
A děti, potom se vám začaly dít divy. Ani Harry Potter se svou hůlkou by neuměl tak rychle čarovat jako Mína se zmizíkem. Za minutku byli hotoví a utíkali zpátky do lavic. „To jsem blázen! Před chvílí tady to prasátko nebylo,“ mračil se Tomáš a říkal své kamarádce: „Už jsem si myslel, že jsi mi ho vzala.“ „Mě se zdá, že tě ten tvůj talisman moc neposlouchá,“ řekla mu spolužačka. „Tsss. Neposlouchá. Prosím tě. Uvidíš, jak mě poslouchá,“ zasmál se Tomáš a vyhlížel paní učitelku. Ta začala děti volat jednoho po druhém k tabuli. Některé měly dobré známky a jiné zase trošičku horší. „Jako další je Tomáš, který má samé jedničky,“ popřála mu. „A opět samé jedničky. Kdopak to je? Honza!“ potřásla mu rukou a něco se ji nezdálo. Ale to už byl na řadě Jirka, který dostal taky samé jedničky. „To jsem blázen,“ mumlala si paní učitelka a říkala si, že si tu skleničku vína před spaním asi neměla dávat. Mít takové talismany – to se vyplatí, děti! Když jste na ně hodní, všude je sebou nosíte, nezapomínáte je venku a moc je netrápíte, přinesou vám štěstí. Hromadu štěstí. Možná i kopec štěstí. A těm nejšťastnější celou Sněžku štětí. Kluci vyšli ze školy naposledy jako druháci a začali se radovat. „Hurá. Prázdniny!“ volal Honza. „Hurááá,“ přidal se k němu Jirka s Tomášem. „Tak zase v září ve třetí třídě,“ rozloučili se a šli každý svou cestou. A co naši talismani? Kdopak ví, jestli šli s nimi, nebo vlastní cestou....
OTÁZKY A ÚKOLY K PŘÍBĚHU č. 15 VYMYSLI NÁZEV! NAMALUJ OBRÁZEK! VYMYSLI PRÁZDNINOVÉ POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU! KTERÝ JE TVŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ HRDINA? POPIŠ HO A NAMALUJ! POZNÁVEJ PODTRŽENÁ SLOVA A POVÍDEJ SI O NICH!
