PŘÍBĚHY MÍSTA STUDIUM MASTER

P ŘÍBĚ H Y MÍ S TA

S T UDIUM M A S T E R 2 011 - 2 013

TÉMA: MÍSTO Během slavnosti posvěcení místa určil římský augur svou holí dvě hlavní osy, které je rozdělily na čtyři díly. Tímto bylo místo definováno, stejně tak i jeho orientace. (Christian Norberg - Schulz). Pokud bychom chtěli definovat místo, můžeme říci, že je to přesná část světa člověka, jež odpovídá jeho činnosti či pobytu a která díky tomu dostala přesně pojmenování v rozmanitosti přírody či komplexnosti města. Je něčím, co se nachází mezi nebem a zemí, má svůj soubor znaků, které jej charakterizují, tvoří jeho atmosféru. Má svou historii, své vrstvy jednotlivých období existence, stratifikaci událostí, které jsou v něm vepsány a jež tvoří knihu; její kapitoly či stránky čas postupně sepisuje či vymazává. Rozmanitost místa by se dala srovnat s rozmanitostí lidí a jejich charakterů, vlastností a nálad. Místo má rovněž své nálady v situaci jednotlivých dnů či ročních období. Jestliže je rozmanitost člověka vázána na délku lidského života, rozmanitost místa je k měřítku času daleko relativnější. Práce architekta se odehrává v rámci architektonického projektu a jeho realizace. Můžeme říci, že je procesem spojujícím místo s událostí změny, která vždy spíše obnovuje. To znamená, že vytváří spíše nové situace, než aby je vynalézala. Přesto zůstává tvorbou, je dalším vývojem, znovuobjevením místa. To nám nakonec vždy samo „odpoví“, jako by potvrdilo, zda řešení, která vycházejí z jeho knihy sepsané časem, jsou již předem určitým způsobem v místě vepsaná, zda jsme mohli respektovat jeho identitu.

PŘÍBĚHY MÍSTA | STUDIUM MASTER 2011 - 2013

IVAN KOLEČEK

PROF. ING. ARCH. ARCHITEKT VUT, SIA, FAS

MOTTO: „Nic se v architektuře neopakuje, to je její krása a stálá dynamičnost, ale zároveň se v ní nic neobjevuje. Vše již bylo někde definováno a je jen na objevení. Tato hra na objevení objeveného je jednou z podstaty architektury samotné. Architektonický projekt je myšlenkový proces, vedený na základě různých podmínek jak účelu, tak místa. Vztahy mezi těmito podmínkami a rodícím se projektem nejsou jen objektivní, logické a pochopitelné. Existuje mezi nimi i určitá nepochopitelnost. Jinými slovy, projekt se nachází i v mezerách reálného a abstraktního světa, v mezerách paměti jak místa, tak člověka. V tom okamžiku můžeme hovořit o mimořádném. Architektonický projekt je něco mimořádného, kterým je magická rovnováha mezi rozumným a nepochopitelným.“ Ivan Koleček

ŽIVOTOPIS 9. 3. 1943 narozen v Ostravě 1960 – 1966 studium architektury na Vysokém učení technickém v Brně 1966 promován jako inženýr architekt (ing. arch.) 1969 přesídlení do Švýcarska Od 1982 založení vlastní architektonické kanceláře v Lausanne, 8 – 10 spolupracovníků realizace soutěžních projektů veřejných a obytných staveb restaurace a renovace kulturních a správních budov urbanistické studie účast v soutěžích a soutěžních porotách 1990 zakládající člen Nadace pro podporu Čs. architektury 1990 jmenován členem FAS, Federace švýcarských architektů Od 1990 externí učitel na FA VUT v Brně, vedení ateliérů, přednášky 1992 habilitace na FA VUT v Brně, jmenován docentem 1996 – 1997 prezident FAS, francouzského Švýcarska 2005 jmenován profesorem v oboru ARCHITEKTURA FA VUT


STUDENTI

„Ukončení studia architektury nemůže vést jen k brilantním profesionálům ( odborníkům ), ale musí vést hlavně k výchově intelektuálů plných kritického myšlení na základě morálního uvědomění jejich odpovědnosti. Budoucí architekt musí rozvinout svou kapacitu a schopnost kritického pohledu na dnešní realitu a jeho zájem musí být napřed založený na etickém přístupu, což znamená, že etická realita architektury je před její kvalitou estetickou.“

Luigi Snozzi

METODA SPOLEČNÉ PRÁCE Společná analýza a práce na projektu v rámci jediného zadání dává společný pohled znásobený individuálním přístupem každého studenta. Metoda otevřených kritik nechává přitom každému hodnocení jak svého, tak jiných projektů s určitým odstupem vlastního pohledu, pohledu učitelů a kolegů. Tento otevřený přístup vyžaduje na druhé straně odpovědnost každého účastníka vzhledem k pravidlům hry a vzhledem k vlastní práci. Odpovědnost a etiku přístupu, velkou investici energie a zájmu. Jen tak si každý může odnést z celkového systému více než z individuální práce. Společná práce potvrzuje, že není jen jediná hodnotná odpověď na daný problém, byť by byl sebekomplexnější. Práce bude probíhat v koncentrovaných „tvůrčích dílnách“ spojených s hodnocením průběžných úkolů, které se budou konat jednou za měsíc za účasti pozvaných kompetentních osobností. DLABÁČ FRANTIŠEK HRADEC MILOŠ JAŠEK JIŘÍ JUST MICHAL KLINKOVSKÝ LUKÁŠ KOTKOVÁ LUCIE MARKOV DANIEL MIKITOVÁ KAROLÍNA PIJÁK JOSEF POHŮNEK JAKUB SUPERATOVÁ ALENA TOMAN RADEK TURČAN ANDREJ TYPLTOVÁ HANA ZÁVODNÁ JANA ZEZULA ADAM


HADRIÁN

N A D A C E H A D R I Á N O V Y V I LY

HADRIÁNOVA VILA - OTEVŘENÍ MÍSTA Římský osvícený císař Hadrián byl jeden ze čtyř nejvýznamnějších římských vládců a následníkem císaře, bojovníka a válečníka Trojana. Období jeho vlády je obrazem uklidnění, posílení římské civilizace v nových provinciích, prosperity a mírových dohod. Hadrián, velký cestovatel, obdivovatel řecké a egyptské kultury, se stal silně otevřený poezii, filozofii, vědám a hlavně umění. Architektura se stala jeho nejvášnivějším koníčkem. Opravoval koncepty svého dvorního architekta a můžeme říci, že jak Pantheon, tak jeho sídlo – dnešní Hadriánova vila, jsou jeho díla. Vila se dnes stala architektonickou učebnicí díky své bohatosti typů prostorů, jejich formy, funkce a způsobu stavění. Dnes napůl archeologickým místem se stává v naší ateliérové práci základem v úvahách o stavění v kontextu jejího sousedství, měřítka, krajiny. Nábojem k odhalení bude, s prodloužením do architektonického projektu, její nadace a nové činnosti, které na její existenci navazují.


MENDEL

MENDELOVY ZAHRADY

Pro obyvatele Brna jsou více známy problémy Mendlova náměstí než vědecká činnost J.G.Mendela. Ta je naopak jednou z referencí znalosti Brna v učebnicích biologie všech gymnázií v celém světě. Asi podobně jako Špilberk, který naopak znají všichni Italové z jejich učebnic historie jako vězení italských revolucionářů Garibaldiho boje za její nezávislost. Pro brněnské architekty je „Mendlák“ strašidelným snem nedokončených soutěží a boje s dopravními specialisty. Mendlovo jméno je ale silně spojeno s místem jeho činnosti. Odhalení k jeho novému vyjádření dá jistě jiný pohled na jeho sousedství, jak nejprve městských prostorů tak typologie zastavění.


FLON A SÉ VELIN

Jestliže má každé místo své geografické parametry, podnebí nebo polohu – jeho vývoj, historie a měnící se prostředí se stávají příběhy, které jsou stále vázány na čas – další dimezi architektury. První dva příběhy se odehrály v prvních semestrech 2011–2012. Hned na začátku se místo Hadriánovy vily velice rychle otevřelo do měřítka celé její krajiny, do dnešního zastavění v sousedství a přístupu k mimořádné příležitosti poznání. Pro nás architekty se navíc jednalo o vytvoření kontextu nového odhalení vazby mezi dnešním chápáním světa a jeho chápáním před téměř dvěma tisíci lety. Pokud by se přístup k této tvorbě – spojení tisítiletí – neodehrával v měřítku krajiny, bylo by těžko na něj najít hodnotné odpovědi. Historie krajiny daleko více přesahuje tisíciletí a její časový vývoj se stává nositelem v návaznosti na její zastavění, zabydlení, obývání, funkce. Z programu samotné nadace se vykrystalizovalo pochopení její základní struktury vztahu uživatelé-návštěvníci, které odpovídá dvojí dimenzi obydlení místa. Místo Mendelovy činnosti se rychle stalo místem neočekávaně bohatých vazeb mezi současnou situací, historií, potenciálem a skrytými možnostmi rozšíření místa do na první pohled - banálního svahu. Pojmenování projektu na „Mendelovy zahrady“ se automaticky stalo základem úvahy architekta. Co vlastně skrývá jejich název a jak je můžeme vytvořit. Nejsou ani zahradnictvím, botanickou zahradou nebo vědeckou laboratoří výzkumu genetiky. Zmenšený “komorní” ateliér zůstal v dynamice projektu Hadriána a byl doplněn na dálku švýcarskou “čtyřkou”. Výsledné projekty jsou pro mne překvapením, přeci jen architektova úvaha může opustit všeobecnou představu skleníku, záhonu, sadu či vinice. Každá semestrální práce končila výstavou, snad se jejich materiál neztratí. Jsou konrétním pohledem a srovnáním jednotlivých odpovědí. Mendelovy zahrady se stanou trochu putovními, v Národním technickém muzeu v Praze, v rodných Hynčicích, snad o ně bude mít zájem i město Brno. Obě semestrální práce skončí výstavou v hale rektorátu. Vše záleží na organizaci činnosti v ateliéru, stejně jako konktrétní “stopa” jeho práce v jiné podobě - papír, CD, „uložení“ v paměti školy.


L AUSANNE DVOJÍ RE AKCE N A JEHO Z A S Y PA NOU ŘÍČK U F LON

Lausanne, z prvního pohledu město na klidném svahu k jezeru, se stalo během jeho vývoje uvězněným mezi dvěmi říčkami, Flon a Louve, které si v geologickém čase vyhloubily divokou cestu v měkkém pískovci k jezeru Léman, hlavně v Lausanne neříkejme Ženevskému jezeru. Historické město se stalo ostrohem, v 19. století těžko přístupném. Švýcaři jsou zvyklí reagovat na topografii jejich krajiny. Jejich mosty, tunely jsou jedněmi z největších v Evropě ještě dnes. V Lausanne se vybudovaly nejen mosty nad divokou říčkou, ale říčka samotná byla zkrocena do podzemního kanálu a zasypána na začátku 20. století. Nově vzniklá situace vytvořila velké horizontální plochy v nakloněném prostředí svahu k jezeru. Objevily se vztahy horního a dolního města, historické struktury a ploch zásypu, které kupodivu nebyly nakloněné ve směru toku říčky, ale postupně uskakují jako velké horizontální plošiny. Nazývají se Flon, Sévelin a Sebeillon. Tyto plochy byly nejprve logicky zastavěny sklady, průmyslovými halami, nákladním nádražím. Dnes se stávají již desetiletí studovaným novým městem s nebezpečně vyvíjeným nábojem toho, co je dnes charakterem dynamického města s dvojím prostředím - dne a noci. Dvě místa, silně vázána na vývoj “území“ říčky, jsou připravena k jejich nové definici použití. Prvním je - svah mezi dvěmi úrovněmi města, kterými je dnes již překrystalizovanou plochou Flon a ještě historickým městem 19. století. Druhým místem jsou bloky další horizontální plochy Sévelin, dnes postupně přestavované s nábojem střídajícího se dne a noci, stále více orientovaného k městským programům (divadla, profesionální školy), vyvažujícím kulturní život vzhledem k historické struktuře města. Stejný funkční program - městská knihovna a archiv - je umístěn v obou situacích. Každé místo jim dá charakter se silnou vazbou na jeho prostředí. První je “domemmostem” nového spojení dvou úrovní města, druhé je přestavbou bloků skladů a průmyslových hal.


POEZIE V ARCHITEK TUŘE

MICHAL JUST Na počátku bylo slovo...

stavba, která bude pořád stejně poetická nezávisle na svém krajinném, filozofickém či Má první úvaha o architektonickém poetičnu byla utilitárním kontextu? Existuje taková stavba, založena na tom, co v architektuře není. Abych kterou když přemístím na úplně jiné místo a upřesnil, na tom, co je nedefinováno, nevyřčeno, Snažil jsem se v hlavě dopátrat nějakého příkladu. udělám z ní třeba skladiště, bude pro mne napsáno mezi řádky, nepostaveno. V literatuře pořád stejně poetická?“ A i takovou jsem bych hledal paralelu v symbolice, kdy slova opisují Chvíli to trvalo, ale přece jsem si vzpomněl. Podzemní garáže v Lyonu, které nabízejí lidem našel. Je to právě výše zmíněná Corbusierova něco, co není v básni přímo vysloveno, ale také pohled do svých útrob prostřednictvím kaleipoutní kaple v Ronchamp. Najednou jsem třeba moment čtenářovy interpretace, kdy autor doskopického kukátka, jsou pro mne rovněž nevěděl jak pojmenovat to, co činí tuto stavbu básní vysloví pouze polovinu, a zbytek celkového poetické. Jejich poezii vidím v úplně novém konpoetickou. Se svým raciem jsem byl u konce. obrazu dotvoří čtenář na základě svých subjektextu, do kterého postavily každodenní činnost a Přitom jsem však její poetiku vnímal možná tivních zkušeností. Vzniká tedy jakýsi volný prosv některých městech i velký problém parkování nejsilněji ze všech výše uvedených příkladů. tor, který najednou může nabývat různých podob. automobilů, který ji najednou zprostředkovává oku Kaple je poetická prostě tím, jaká celá je – Jedna báseň může být pochopena více způsoby, nezainteresovaného diváka. Živým elementem svým tvarem, barvami, světlem, povrchem, jedna stavba může být zažita „pokaždé jinak“. jsou zde pro mne lidé, kteří parkují auta pokaždé materiály, svým způsobem bytí. „Jaká báseň Velmi neobratně jsem tento moment nazval „živý jinak, v jiném uspořádání, v jiné četnosti, a obraz by to mohla být?“ říkal jsem si, a ihned mne element“. v kukátku je tedy proto také něčím, co se neustále napadla paralela v onomatopoických verších. mění. Básních, které se najednou zcela oprostily od Vezmu-li tedy například kapli na vodě od snahy něco sdělit a těžily čistě ze své fóniky. Tadaa Anda, vidím onen živý element v přírodě Poezie vyhnaná k vrcholné abstrakci atakuzpřítomněné v pozadí celého prostoru za proskle- Takže už to není pouze živá a měnící se příroda, ale obecněji, „něco“, co se mění, a svou změnou jící hranici hudebna. Najednou to byly pouhé nou stěnou. Vodní hladina a stromy nabývají v odráží fenomén času, jeho plynutí, a jedinečnost slabiky a jejich zvuk, rytmus a melodie, co závislosti na počasí či roční době různé podoby a každého okamžiku tvořící poezii v silném kontras- tvořilo poezii. Poezie se stala hudbou. tvoří tak nestálou část Andovy architektury. Její tu se stálostí, pevností a trvanlivostí stavěného. objektivní i subjektivní obraz tak může nabývat Chtělo by se říci silný argument, ale... hned se mi -„Není tato stavba příkladným ztělesněním nekonečného množství podob. v mysli vybavila stavba, na které se nic zásadtvrzení o pojetí architektury jako zkamenělé hudby?“ Náš pavilon na jezeře v Ženevě byl porotou rovněž ního nemění, přítomnost přírody, či jí samotné v přírodě rovněž není, tím co by jí dodávalo poetična, shledán jako poetický. Osobně jeho poezii vidím a přesto ji jako poetickou vnímám. Na mysli mám Napadlo mne. Spatřil jsem ji jako čistou v momentu, kdy k němu návštěvník přistupuje krematorium v Kakamigahara od Toya Ita. Její hudbu - abstraktní poetickou kompozicí v arna lodi a nemá jasně definovanou cestu. Najedpoetiku spatřuji v samotném tvaru nikoli v jeho chitektonickém jazyce. Náhle se mi tak v jednou se součástí architektury stává i celé jezero, kontextu krajinném, nýbrž filozofickém. Bíla vlající nom bodě hranice mezi architekturou, poezií co by přístupový prostor nabízející návštěvníkovi a vznášející se skořepina střechy ve mne evokuje a hudbou zcela setřela. Svou domněnku jsem bezpočet možností, kudy a jak dlouho k pavilonu silnou představu lehkosti a čistoty odcházející chtěl druhý den potvrdit či vyvrátit studiem pojede. duše zemřelého. Poezie už tedy náhle není pouze materiálů v knihovně, a když jsem si přečetl v něčem, co se mění, ale čistě v symbolice něčeho architektova slova o tom, že se při tvorbě kaPoetické jsou pro mne rovněž kinetické fasády ple inspiroval „akustikou okolní krajiny“, má umělce Ned Kahna, které svým pohybem a odrazy přirozeného, dosud konkrétního, ale již nehesej byla u konce. Le Corbusier se pro mne zpřítomňují mraky, vítr a další přírodní elementy a matatelného. stal virtuosem. dávají tak stavbám v každém momentu naprosto jedinečnou podobu. U všech těchto staveb je jejich Pořád jsem však nacházel vlastnosti ležící mimo architekturu samotnou. Stavby je tak mohly poz...na konci je zvuk. silnou součástí práce s přírodou, ať už v interiébýt a svou poetičnost pro mne ztratit. Vždy šlo ru, exteriéru, či je stavba samotná zasazena ve o do jisté míry kontextuální závislost, která se svébytném krajinném kontextu. mohla, více či méně pravděpodobně, a pokud ne v -„Příroda ale přece určitě není jediným univerzál- praktické, tak alespoň v teoretické rovině, změnit. Kladl jsem si tedy dále otázku:-„Existuje poetická ním zdrojem poezie!“, říkal jsem si,


-„určitě musí existovat i poetická architektura uprostřed velkoměsta, která má s přírodou společného pramálo.“

ROLE A R CHI T E K TA

FRANTIŠEK DLABÁČ Etika. Etika človeka. Etika architekta. Naše morálne zásady, vnútorné hlasy, ktoré nám radia, podľa ktorých sa správame. Naše svedomie, zrkadlo nášho správania. Je to jedna z podstatných častí každého človeka, ktorá určuje jeho charakter.

JOSEF PIJÁK S každým projektem začínáte v architektuře úplně znovu, všechno je jiné, místo, zadání i program. Nic se v architektuře neopakuje. Návod jak narýsovat architekturu naštěstí neexistuje. Jinak by ji rýsovaly počítače. Pro mne znamená práce při tvorbě plánů neustálé hledání, hledání možnosti řešení a její vhodnosti. Při tom musíte mít vnímavý pohled. Musíte být schopen vidět věci v souvislostech okolí stávajících i nově přidaných. Vidět podměty kolem a rozhodnout se, jak na ně podle svých zkušeností, představ a zážitků zareagovat. Jde o logický proces, který ale pracuje s abstraktními plány a podměty utvářenými v mysli architekta. Každý projekt si tak musíte vyvzdorovat, alespoň sám sobě. Architektura je stavěna pro lidi. Je to služba. Není to nic výjimečného, nic, co je samo pro sebe zahaleno závojem. Sebegeniálnější architektura, která ztrácí své uživatele, ztrácí i svůj smysl.

JANA ZÁVODNÁ Práca architekta je ako hľadanie. Ešte viac ako hľadanie odpovedí na otázky zadania, je však architektúra o hľadaní otázok. Vedieť sa pýtať tie správne, je častokrát ťažšie ako odpovedať. Etika architekta spočíva v tom, či architekt ide ďalej ako zadanie jeho práce.

LUCIE KOTKOVÁ Architektura je hlavně pro lidi, pro společnost. Je to prostředí, v kterém všichni žijeme. A bez lidí by to nešlo… Čím se stává architektura bez lidí? Když je opuštěná? Je to jen prázdná schránka, kde se nic neděje. To, co bylo vytvořeno, ztrácí smysl. V každém projektu přemýšlíme o tom, jak budu objektem procházet, kde se budou lidé scházet, jaké aktivity budou probíhat v tom kterém prostoru a jaký bude jeho charakter.

KAROLÍNA MIKITOVÁ Povolání architekta není pouhým stavěním, ale především spočívá ve vytváření míst, kde žijeme, pláčeme, smějeme se, prožíváme různé emoce.


PŘÍBĚHY MÍSTA STUDIUM MASTER

Recommend Documents