Příběh dluhové smršti

KN N ii ž žN N íí E ED D ii c cE E K 1/2011, cena 90 Kč

Příběh dokonalé bouře pokračuje:

Příběh dluhové smršti

Lukáš Kovanda Ronald Coase Robert Solow Philip Kotler Douglass North Robert Kiyosaki Vernon Smith Deirdre McCloskeyová William Baumol John B. Taylor Jacob Frenkel Arnold Harberger Gerald Celente George Akerlof Robert Mundell Richard Thaler Harry Markowitz Michael Spence a další

a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize

Ohlasy na knihu Příběh dokonalé bouře, na niž Příběh dluhové smršti navazuje a z jejíž koncepce vychází: „Současná finanční a ekonomická krize je předmětem obrovských dezinterpretací a svévolných výkladů, které ji karikují a které tuto karikaturu zneužívají v politickém boji. Kniha Lukáše Kovandy Příběh dokonalé bouře obsahuje jeho vlastní pečlivou analýzu této krize a unikátním způsobem zprostředkovává názory významných světových ekonomických autorit na toto téma. Je to nesmírně důležité a potřebné čtení.“ Václav Klaus, prezident České republiky „Fascinující sbírka názorů na finanční krizi a stav ekonomického poznání.“ Deirdre McCloskeyová, profesorka ekonomie, historie, literatury a komunikace na Illinoiské univerzitě v Chicagu „Kovandova kniha by mohla být nazvána Osmnáct fascinujících pohledů na finanční krizi a za ní. Sedmnáct z nich má podobu velmi dobře vedených rozhovorů s významnými ekonomy včetně některých laureátů Nobelovy ceny. Ten osmnáctý je autorův vlastní popis vývoje krize. Všech osmnáct pohledů si zasluhuje čtenářovu pozornost.“ Harry Markowitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a průkopnický autor moderní teorie portfolia „Příběh dokonalé bouře Lukáše Kovandy je velkým počinem. Zvláště dnes: poskytuje unikátní konfrontaci názorů světových ekonomů v době, která bude formovat ekonomickou teorii i hospodářskou politiku na mnoho let dopředu. K tomu je zde vlastní Kovandův pohled na genezi dnešní finanční a ekonomické krize. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, ale jen pouhý fakt, že mladý český ekonom a novinář dokázal svůj pohled na krizi vyjádřit tak dobře a na tak sevřeném prostoru, je obdivuhodný. Stejně pozoruhodná je i Kovandova schopnost s velikány ekonomie rovnocenně komunikovat. Knížka je to malá rozsahem, ale velká obsahem.“ Vladimír Dlouhý, mezinárodní poradce Goldman Sachs, pedagog FSV UK „Chválím Lukáše Kovandu pro jeho odvahu tázat se laureátů Nobelovy ceny za ekonomii na jejich názory stran finančního kolapsu a hospodářské krize. Jeho rozhovory jsou užitečné pro studenty, ekonomy a všechny občany, kteří chtějí interpretovat příčiny krizí a být lépe varováni a připraveni čelit krizím budoucím.“ Philip Kotler, „světový marketingový guru“, profesor mezinárodního marketingu na Kellog School of Management při Northwestern University

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168605



Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize Lukáš Kovanda


Lukáš Kovanda Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize Knižní edice TÝDEN Vydal Mediacop s. r. o., Panská 7, 110 00 Praha 1, v roce 2011 jako svoji 2. publikaci. 152 stran, v ČR rozšiřuje společnost Mediaprint Kapa. Místo vydávání: Praha. Uzávěrka: 1. 3. 2011. Publishing © Mediacop s. r. o., 2011 Copyright © Lukáš Kovanda a Mediacop s. r. o., 2011 Photography © Lukáš Kovanda a Mediacop s. r. o., 2008, 2009, 2010, 2011 Výtvarný návrh obálky © Tomáš Klomfar, 2011 Layout © Mediacop s. r. o., 2011 ISSN 1804-1701 MK ČR E 19258


Obsah

9 Předmluva Karla Janečka:

Slabina demokracie? Populismus!

11 Slovo autora:

Šestadvacetkrát o krizi

12 Lukáš Kovanda:


Hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize 39 Kevin Dowd:

90 Harry Markowitz:

Euro nemůže fungovat

94 Gerald Celente:

Svět čeká velká válka

100 Robert Solow:

Pokrok pohřeb za pohřbem

104 George Akerlof:

Kroťme živočišné pudy

107 Jacob Frenkel:

Zkuste žít bez bankéřů!

Do pekla s politiky i bankéři

42 Vernon Smith:

Řecko: buď opasky, nebo inflace

47 Robert Mundell: Američané

nemají euro rádi, ohrožuje dolar

52 Richard Epstein:

Obama? To skončí katastrofou

56 Sergej Karaganov: Putin je velmi moudrý, Indové negramotní

60 Roland Vaubel: Brusel ohrožuje demokracii i svobodu

64 Gerald Steele: Eurozóna

se zhroutí, inflace je nezbytná

68 Frederic Scherer: Kapitalistický zázrak končí... po 300 letech

72 Robert Kiyosaki:

Bankrotuje celý svět

76 Deirdre McCloskeyová:

Byla jsem mužem, koněm nebudu

112 William Baumol:

Snížit daně bohatým? Chyba!

115 Richard Thaler:

Nejsme roboti. Na tom vydělávám

120 Oldřich Vašíček:

Český ekonom číslo jedna

124 Robert Higgs:

Evropská unie je extrémně korupční

128 Arnold Harberger:

Služebník Satanův?

132 Ronald Coase:

Všechno závisí na štěstí

136 Philip Kotler:

Ekonomie má 60 let zpoždění

141 Axel Leijonhufvud:

Wall Street ničí Ameriku

145 Douglass North:

Čínu čekají krize. Ale ustojí to

80 John B. Taylor: Terminátorův ekonom

151 Literatura

86 Michael Spence:

152 O autorovi

Roubini rád straší lidi

7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


Předmluva

Slabina demokracie? Populismus!

V

tují rozsáhlá regulační opatření, nicméně většina těchto opatření jsou nesmyslné a zbytečné byrokratické kroky, jejichž cílem není často nic jiného než alibisticky uspokojit poptávku neodborné veřejnosti, tedy voličů. Důsledkem je přeregulovanost se všemi negativními důsledky na ekonomickou prosperitu. Paradoxní je, že ani tato opatření dostatečně neřeší problém too big to fail, tedy problém institucí, jejichž manažeři jsou náchylní k morálnímu hazardu, institucí, jejichž ▲

ětšina předních myslitelů-ekonomů zpovídaných v této knize se velice obává ekonomického vývoje v zemích eurozóny. Jsou tyto obavy oprávněné, nebo byla finanční a následná hospodářská krize pouze standardní realizací hospodářského cyklu? Obavy o budoucí vývoj není možné pominout ze dvou hlavních důvodů. První důvod obav je, že hlavní příčina finanční krize přímo souvisí se slabinou demokracie vyspělých zemí. Druhým důvodem je, že důsledkem krize je nevyřešené obrovské zadlužení států v Evropě i ve Spojených státech, přičemž není vůbec jasné, zda lze extrémní zadlužení z dlouhodobého hlediska ustát. Velkou slabinou demokracie je populismus, jehož důsledkem je mimo jiné podpora žití na dluh. Ekonomicky neoprávněné deficitní financování lze označit za morální hazard politických představitelů. Morální hazard, a to v první řadě na úrovni států a v druhé řadě na úrovni bank, je hlavní příčinou krize, ačkoli se tento fakt málo zdůrazňuje. Morální hazard na úrovni bank je dobře popsán známým výrokem manažera významné americké banky: „Dokud muzika hraje, musíme tančit.“ Bankéři podporovali neracionální úvěrování vytvářením netransparentních derivátových produktů tak, aby se dlouhodobě ztrátové úvěry schovaly, čímž se stavěla obrovská nestabilní konstrukce, která jednou musela spadnout. Morální hazard tkví v tom, že bankéři chtěli za každou cenu dosahovat krátkodobých zisků a maximalizovat tím své bonusy, přičemž riziko krachu nesl akcionář a v nejhorším případě daňový poplatník. Jaké je dosavadní poučení z krize? Obávám se, že velmi nedostatečné. Státy Evropy implemen-

▲

SELHÁNÍ ELIT. „Případ Řecka odhalil nejhorší formu státního populismu, naprosté selhání elit,“ soudí Karel Janeček. 9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168605

Předmluva byznys představuje riziko nejen pro vlastní akcionáře a investory, nýbrž i širokou veřejnost. Z toho důvodu je jen otázka času, kdy se podobný problém morálního hazardu projeví znovu. Případ Řecka odhalil nejhorší formu státního populismu, naprosté selhání elit, kdy za účelem udržení popularity a moci byli politici ochotni lhát a uplácet voliče neudržitelnými státními výdaji. Řecko je velmi špatný precedent, kdy navzdory úmyslně špatné politice mu ostatní státy Evropy pomohly. Pokud by podobným způsobem zvyšovaly dluhy i ostatní země, důsledkem bude globální kolaps ekonomiky. Existuje dlouhodobě stabilní řešení? Jsem přesvědčen, že dlouhodobé řešení je neustále upozorňovat na to, co je a co není reálné. Dlouhodobé řešení je kvalitní vzdělání. Kvalitní vzdělání většiny obyvatel může zmírnit slabinu demokratického systému tím, že sníží náchylnost veřejnosti k populismu politiků a poskytne širším vrstvám schopnost analyticky vidět a posoudit i dlouhodobé důsledky. Kvalitní vzdělání umožní posoudit, co je a co není reálné.

Je známý fakt, že zásahy státu do ekonomiky mají často – možná většinou – dlouhodobé negativní důsledky, které nejsou okamžitě viditelné, nicméně tyto negativní důsledky v součtu převyšují ty viditelné krátkodobé (a populisticky zneužitelné) efekty. Kvalitní vzdělání podporuje schopnost každého postarat se sám o sebe, nespoléhat na takzvané sociální jistoty, pochopit, že stát není žádná garance prosperity – vždyť stát může jednoduše zbankrotovat. Kniha Lukáše Kovandy, významného českého novináře a vynikajícího ekonoma, má šanci významným způsobem rozšířit znalosti české odborné veřejnosti. Pevně věřím, že publikace názorů předních světových ekonomů přispěje k lepšímu pochopení zákonitostí politické ekonomie a tím přispěje k tomu, aby se ve střednědobé budoucnosti zrealizoval v naší zemi i v Evropě optimistický scénář vývoje, jímž je vymizení populistických praktik a dlouhodobá prosperita. Karel Janeček, generální ředitel a předseda představenstva RSJ algorithmic trading, Praha 20. 1. 2011

10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168605

Slovo autora

Šestadvacetkrát o krizi

K

niha Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize vychází z koncepce mé předchozí publikace Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi. V „Dokonalé bouři“, jež vyšla koncem roku 2009 (s dotiskem v roce 2010), jsem se snažil mapovat vývoj finanční krize, která v letech 2007 až 2009 tak či onak zasáhla celý svět. Její úvodní text uváděl sedmnáct rozhovorů s předními světovými investory a ekonomy, včetně několika laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. Podobně je tomu v případě „Dluhové smršti“. Mým cílem je nejprve popsat stručně a čtenářsky přístupně klíčové ekonomické události roku 2010 a následně seznámit čtenáře s příslušnými názory klíčových veličin světa ekonomie. Rok 2010 už sice nebyl rokem finanční krize, zato se však celý svět – zejména ovšem USA a Evropa – musel vypořádávat s jejími dopady. Zatímco v Americe se stále nedařilo nastartovat svižný ekonomický růst, mnohé evropské státy se potýkaly s hrozbou neudržitelného státního zadlužení. Kolaps hrozil nejen jim, ale dokonce i eurozóně, jež byla zejména řeckými a irskými problémy těžce zasažena. Zásadním problémem jak v USA, tak v mnohých evropských, ale i dalších vyspělých státech je tedy bobtnající a dlouhodobě neudržitelné státní zadlužení, jehož závratnost se naplno projevila právě v rámci bojů s dopady finanční krize. Všechno to zevrubněji popisuji ve svém úvodním textu, v Příběhu dluhové smršti, jenž je opět jakousi předehrou k tentokrát celkem 26 rozhovorům se špičkovými světovými ekonomy a dalšími experty, včetně mnoha laureátů ekonomické Nobelovy ceny. Rozhovory, z nichž druhá část knihy sestává a na něž úvodní text mnohdy odkazuje (stejně jako i na jinou literaturu k tématu), byly publikovány od ledna 2010 do února 2011 v časopisu TÝDEN, mnohdy ovšem jen ve zkrácené podobě. Všechna tato interview jsem – opět jako v případě „Dokonalé bouře“ – pořídil osobně, nikoli přes email či telefon. Zážitků s tím spjatých si cením, ať již to bylo setkání s dnes již více než stoletým

ekonomem, laureátem Nobelovy ceny Ronaldem Coasem v Chicagu, u břehů Michiganského jezera, či povídání v kampusu Kalifornské univerzity Los Angeles s Arnoldem Harbergerem, duchovním otcem pravicových reforem prováděních v Chile za vlády generála Augusta Pinocheta. Rád též vzpomínám na příjemné rozmluvy s Robertem Solowem, Georgem Akerlofem či Michaelem Spencem v italském letovisku Iseo, kde se tito nobelisté účastnili letní školy. Vděčen jsem ale samozřejmě za všechna setkání a všechny rozho-

RONALD COASE s autorem knihy. Chicago, červenec 2010.

vory, které zde publikuji a které jsou souborem podle mého soudu jedinečných, často ovšem velice rozdílných až protichůdných názorů na hospodářskou realitu současného světa. Kniha je výsledkem práce týmu lidí. Všem, kteří se na ní podíleli, děkuji za spolupráci. Jmenovitě děkuji vydavateli TÝDNE Sebastianu Pawlowskému za možnost ony rozhovory uskutečnit a posléze i vydat, panu Karlu Janečkovi, šéfovi společnosti RSJ algorithmic trading, za sepsání předmluvy k této knize, i panu Ivu Feierabendovi, synovi Ladislava Karla Feierabenda, někdejšího ministra financí československých exilových vlád za druhé světové války, který mě nezapomenutelně hostil během mé návštěvy San Diega. Lukáš Kovanda, Praha 9. 2. 2011 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS168605



S

akra, mají tady vůbec nějaký alkohol? přerušil Marc Faber náhle naši společnou rozmluvu. Právě se totiž jal zkoumat obsah hotelového minibaru. Poté co našel, po čem bažil, otevřel okno pokoje, uvelebil se na parapetu, zapálil lačně cigaretu a pokračoval ve svém stylu, lehce pozérsky namíchnutě, anglicky s nepřeslechnutelným německým akcentem: „Amerika je plná gangsterů a podvodníků. Západoevropané jsou zase jak rozmazlení fracci“ (viz Kovanda 2009: 87–91). Krátce se odmlčel, vyhlédl z okna do ulic večerní Vídně, kde jej následujícího dne čekala konference, a lokl si moku. Krátce jej to zchladilo, jen aby se zase rozohnil: „V Česku dobře víte, že socialismus totálně selhal. Jenže západní svět nyní kráčí vstříc právě socialismu. Vlády se zavazují ke stále masivnější podpoře zdravotní péče, k různým sociálním programům, přičemž míra zdanění je velmi vysoká. A evropské mzdy jsou rovněž stále vysoké v porovnání s Asií.“

Prostitutky a analytici

▲

Finanční média i pořadatelé ekonomických konferencí po celém světě Faberova nesmlouvavá slova

milují snad ještě více než on to své pivo, cigarety a Asiatky – s jednou z nich v Thajsku žije. Vědí, že zvednou čtenost, sledovanost či návštěvnost. Původem švýcarský investiční bankéř je ekonomickými novináři vzýván coby „guru“ či „prorok finanční krize“. Vychutnává si to – jako to své pivo. Správně v březnu 2009, když se burzy ocitly na dně, radil, ať již lidé nelení s nákupem akcií, uhodl burzovní krach roku 1987 i ten z přelomu tisíciletí, opěvují jej média. Má respekt. A to i tehdy, nabije-li opět ostrými a prohlásí-li třeba, že takoví Američané už produkují pouze prostitutky a – ano, správně – pivo. Když na přelomu jara a léta 2008 poskytla administrativa dosluhujícího prezidenta George Bushe juniora Američanům daňové úlevy ve výši 600 dolarů „na hlavu“, mělo toto opatření povzbudit spotřebu v době, kdy se nejsilnější hospodářství světa začalo hroutit pod tíhou dopadů finanční krize. Faber tehdy zásah po svém glosoval: „Utratí-li Američané těch šest stovek ve WalMartu, půjdou peníze do Číny. Pokud jimi zaplatí u benzinky, poputují k Arabům. Koupí-li si za ně počítač nebo software, budou se z nich tě-

GURU V OKNĚ.

„V Česku dobře víte, že socialismus selhal. Jenže západní svět nyní kráčí vstříc právě socialismu,“ potáhl na okenním parapetu Marc Faber, světový finanční guru.


mistická doporučení. Analytik (a analytické oddělení vůbec) se tak ocitá pod tlakem: na jedné straně touha zaměstnavatele po pozitivním obrazu firmy „X“, na straně druhé snaha nepokazit si osobní pověst až příliš zavádějící analýzou. Ztráta reputace samozřejmě vede k nižšímu ohodnocení za uskutečněné obchody (za makléřskou činnost), jelikož málokdo z investorů dá všanc své peníze prostřednictvím břídilských analytiků (či makléřů). Jenže protože příjmy z úpisů a poradenství při fúzích a akvizicích jsou pro instituce zabývající se investičním bankovnictvím a poradenstvím zlatou žílou, většinou upřednostňují nepodložené vylepšení obrazu analytickým oddělením. Zkrátka, úspěch fúze či úpisu je důležitější než analytikova neposkvrněná pověst. Analytici, kteří se třeba na fúzi či úpisu tak či onak podílejí (například dokážou investory nalákat na upisované akcie), jsou patřičně ohodnoceni – investiční firma je tedy finanční motivací snadno dostane tam, kam potřebuje. Analytikovi se prostě i po materiální stránce vyplatí být nezdůvodnitelným optimistou – čím více investorů jeho analýzám uvěří, tím bude primární úpis úspěšnější a tím štědřejší budou analytikovy bonusy. Krajním případem je booster shot, česky snad „nakopnutí“, kdy analytik napíše superlativní analýzu na titul, který je třeba po primární emisi (například takové, kterou organizoval analytikův zaměstnavatel) zvláště povzbudit, neboť zdaleka nepodává očekávaný výkon. Vše výše uvedené ústí v jev, jejž odborná literatura označuje za optimistické uchýlení (optimism bias; je umocněno i ze strany firmy, která je analyzována – je-li k ní analytik příliš kritický, nemusí mu třeba už příště dodat neveřejná data a podobně). Analytici tíhli k neopodstatněnému optimismu zvláště v době před finanční krizí, kdy svými analýzami přispěli k euforii na trzích, jimž zároveň nasadili klapky na oči tak, že blížící se kolaps viděl málokdo – právě až na výjimky Faberova typu. Nezdravými optimisty, kteří zesilují euforii, bývají analytici, zdá se, od té doby, co profese existuje, a to proto, že vlastně vůbec nejsou nezaujatými experty – jak praví mýtus umně vypěs▲

šit v Indii. Pořídí-li za ně ovoce a zeleninu, zamíří do Mexika, Hondurasu nebo Guatemaly. Koupí-li dobré auto, půjdou ty peníze do Německa, a pokud koupí jen průměrný vůz, pak zase na Tchaj-wan. Ani jedna z možností nepomáhá americké ekonomice.“ Co zbývá? „Jediným způsobem, jak ty peníze udržet v USA, je utratit je za prostitutky nebo pivo, neboť to jsou jediné produkty dosud tam vyráběné“ (viz Gosnell 2008: 1). Zkrátka celý Faber. Někdejší ředitel hongkongské pobočky investiční banky Drexel Burnham Lambert rád provokuje a zveličuje, ovšem jeho slova není radno brát na lehkou váhu. Pod vší tou nadsázkou je mnohdy nepříjemná pravda, kterou mnozí škrobení analytici – ti, kteří by si v onom hotelovém pokoji dali zřejmě jen minerálku či možná pomerančový džus – neznají, nechtějí znát či nechtějí, aby ji znala veřejnost, tedy klienti bank a jiných finančních institucí (jež ony analytiky zaměstnávají). Ti samí analytici, kteří – na rozdíl od Fabera – nechvalně prosluli pro své zaspání a otálení s předpovědí finanční krize. Proč vlastně zaspali? Analytici jsou takoví „permoníci burz“ – sbírají a rozebírají informace a předkládají závěry, bez nichž by kapitálové toky nebyly tak plynulé. Problém je, že tito permoníci zpravidla kopou za zaměstnavatele: přes zdání objektivity a nadhledu, které budí mezi nepoučenými novináři, laickou veřejností a snílky, jsou jejich doporučení ve skutečnosti uchýlená. Přesto, že jde mezi zasvěcenci o známý fakt, trhy obecně stále naslouchají analytikům až příliš oddaně a poddajně. Typickým zaměstnavatelem takzvaných sell-side analytiků (analytiků strany prodeje), na jejichž hlavy padalo v souvislosti s finanční krizí nejvíce výtek, jsou investiční banky a jiné finanční společnosti či instituce obchodující s cennými papíry. Zde problém začíná. Zmíněné společnosti totiž žijí ze tří druhů příjmů: z podnikového financování, kam spadají úpisy akcií či poradenství při fúzích a akvizicích, dále z makléřských služeb a z obchodování na vlastní účet. Svízel je v tom, že investiční firma, chce-li profitovat, je často postavena před střet zájmů. Asistuje-li zrovna při primárním úpisu akcií (tedy při vstupu na burzu) firmy „X“, příliš se jí do karet nehodí, aby vlastní analytici předkládali pesi-

13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Příběh dluhové smršti tovaný investičními domy –, leč sofistikovanými „marketingovými“ pracovníky. Jsou jako kolportéři: neprodávají ale večerníky a černé kroniky, nýbrž až příliš růžová investiční doporučení. Stejně jako černé kroniky lákají masového čtenáře, růžová doporučení lákají masového klienta investiční společnosti. Optimistické uchýlení není ale jediným odklonem od racionálního a objektivního jednání, jímž analytici – a lidé obecně – trpívají. Některá uchýlení, jak uvidíme, vedou analytiky například i k tomu, že zase vidí věci až příliš temně. A to zejména v dobách mdlé ekonomické situace – například po finanční krizi. Celkově je ale jejich profese proslulá spíše svým sklonem k přepjatému optimismu – a zvláště v časech, kdy jsou trhy v euforii, zaplaveny volnými penězi, jak tomu bylo v letech před finanční krizí. Několik čísel pak může dobře dokumentovat ten fakt, že po zahrnutí všech možných uchýlení – vědomých či nevědomých – jsou tipy většiny analytiků k ničemu. O zřejmě první rozbor analytických doporučení se v roce 1933 pokusil Alfred Cowles (viz Cowles 1933), průkopník ekonomie na Yaleově univerzitě. Ve studii, která pokrývala léta 1928 až 1932, shrnul, že naslouchání analytikům v zásadě nevede k žádným nadstandardním výnosům. Ekonomové Dennis Logue a Donald Tuttle čtyřicet let poté dospěli k obdobnému závěru: analytici jsou slabí tváří v tvář nákladům, které jsou zapotřebí pro tvorbu doporučení (viz Logue a Tuttle 1973). Tým kolem ekonoma Wilbura Lewellena v roce 1980 dokonce zjistil, že vyššího nadstandardního výnosu tituly dosahují předtím, než je analytik doporučí (viz Lewellen a kol. 1980). Novější studie jsou k analytikům nepatrně shovívavější, i když například tým výzkumníka Brada Barbera (viz Barber a kol. 2001) označuje za „katastrofu“ rok 2000 (rok krachu technologické bubliny). Tehdy analytici totálně pohořeli, když tituly, které nejvíce doporučovali, zaostaly za trhem jako celkem o 31,2 procenta, kdežto nejméně doporučované akcie si polepšily o téměř 49 procent. Sílící optimistické uchýlení v posledních desetiletích je patrné z dat o jednotlivých doporučeních. V osmdesátých letech byl poměr v počtu doporučení „nákup“ a „prodej“ deset ku jedné a v devadesátých letech se nůžky dále rozevřely (platí pro

USA; v jiných zemích jsou nůžky rozevřené trochu méně). Platí, že když už analytikům naslouchat, tak spíše těm, jejichž zaměstnavatel nemá s analyzovanou firmou nic společného. Analytikům se nevyhýbají ani jiné neduhy: jak ukázal ekonom Ivo Welch v roce 1999, trpí „stádním chováním“ a dokonce i mezi sebou opisují – doporučení bývají ovlivněna předchozími radami jiných analytiků (viz Welch 1999). Stádovost analytiků je dovedena k dokonalosti v malých zemích s miniaturními kapitálovými trhy, jako je Česká republika, kde nenalezneme žádného „střelce“ Faberova typu třeba jako v USA – tedy analytika či experta, který předkládá originální a neotřelé prognózy, a v případě, že jsou úspěšné, se hbitě proslaví (je-li neúspěšný, ještě hbitěji se na to zapomíná). Jinak samozřejmě i pro českou obec analytickou nejspíše platí všechny tu uvedené neduhy. Zarážející pak je – což se projevilo i při finanční krizi –, že investoři obecně nedokážou příliš kalkulovat s prokázanými nedostatky analytiků a ve značné míře se jejich „marketingem“ nechávají vodit za nos – za oceánem, ale i u nás.

Zpoždění ekonomové

Slovo „marketing“ vlastně ani není třeba dávat v souvislosti s analytiky do uvozovek. Své o tom ví Philip Kotler (viz str. 136), milovník českého skla a světový marketingový guru, jehož učebnice Marketing Management (poprvé vyšla v roce 1967) je doslova „biblí marketingu“. Právě marketing uplatňovaný analytiky a dalšími bankovními pracovníky, a to nejen ve vztahu ke klientům oněch bank, ale i ve vztahu k jiným finančním ústavům, přispěl podle Kotlera k rozpoutání finanční krize. „Marketing byl zacílen nejen na spotřebitele, jimž, jak známo, bylo doporučeno, že si mají pořizovat nové bydlení, neboť ceny jdou nahoru,“ zapředl guru řeč při našem podvečerním setkání v jednom pražském hotelu – zrovna se vrátil z jisté pražské galerie, žádným kouskem českého skla však toho dne svoji sbírku nerozšířil. „Marketing byl rovněž uplatňován vůči bankám z celého světa, kterým se nabulíkovalo, že není třeba bát se hypoték,“ pokračoval. „Šlo o takzvaný B2B marketing (business to business čili mezifiremní, pozn. L. K.): banka,


Příběh dluhové smršti

Recommend Documents