STARÁ ČEŠTINA /opora k předmětu/
PhDr. Lukáš Zábranský, Ph.D.
Poděkování: Děkuji váženému kolegovi doc. PhDr. Vladimíru Koblížkovi, Ph.D., za dodatečnou korekturu částí 2 a 3, kterou provedl v dubnu a květnu roku 2014.
Tento materiál byl vytvořen v rámci projektu „Inovace studijních oborů na PdF UHK“, reg.č. CZ.1.07/2.2.00/28.0036.
2
Obsah: Úvod
s. 6 1 Teoretická část s. 6 1.1 Praslovanština s. 6 1.1.1 Význam studia psl. a stsl. s. 6 1.1.2 Místo a chronologie slovanských s. 7 jazyků 1.1.3 Místo psl., stsl. a stč. s. 10 1.1.4 Od indoevropštiny k psl. s. 11 1.1.5 Vývoj psl. vokalismu s. 12 1.1.6 Vývoj psl. konsonantismu s. 17 1.1.7 Staroslověnština - hlaholice s. 22 Cyrilice s. 26 Psl. změny ve srovnání staroslověnských, s. 33 českých a ruských slov 1.2 Pračeština a stará čeština /úvod/ s. 35 1.2.1 Hláskosloví pračeštiny s. 36 Hláskosloví staré češtiny s. 39 1.2.2 Morfologie staré češtiny s. 44 1.2.2.1 Jmenný systém v tabulkách s. 44 1.2.2.2 Vznik adjektivní deklinace s. 55 1.2.2.3 Skloňování číslovek základních s. 57 1.2.2.4 Vývoj slovesného systému s. 58 1.2.2.4.1 Atematická slovesa s. 59 1.2.2.4.2 Prézens sloves tematických s. 60 1.2.2.4.3 Minulé časy v stsl. a stč. s. 64 1.2.2.4.4 Aorist asigmatický s. 64 1.2.2.4.5 Aorist sigmatický s. 65 1.2.2.4.6 Imperfektum v stsl. a stč. s. 67 1.2.2.4.7 Participia v stsl. a stč. s. 68 1.2.2.4.8 Futurum v stsl. a stč. s. 73 1.2.2.4.9 Supinum v stsl. a stč. s. 73 1.2.2.4.10 Infinitiv s. 74 1.2.2.4.11 Kondicionál s. 75 1.2.2.4.12 Kořeny sloves - rozdíly s. 76 1.2.2.4.13 Pasivum s. 78 1.2.3 Staročeská syntax s. 79 1.2.3.1 Specifika stsl. syntaxi s. 79 1.2.3.2 Pračeská a psl. syntax s. 81 1.2.3.3 Staročeská syntax s. 82 1.2.3.3.1 Větné členy s. 82 1.2.3.3.2 Typy vět podle postoje mluvčího s. 84 1.2.3.3.3 Staročeské souvětí s. 85 1.2.3.3.4 Větná kondenzace s. 87 1.2.3.3.5 Negace ve stč. s. 88 1.2.4 Staročeská slovní zásoba s. 89 1.2.4.1 Staroslověnská slovní zásoba s. 89 1.2.4.1.1 Stsl. lexikum a památky obecně s. 90 1.2.4.1.2 Sémantická redundance v stsl. s. 96 3
(případová studie) 1.2.4.1.3 Metafory v Mariánském kodexu – kognitivní přístup (případová studie II) 1.2.4.2.1 Staročeská slovní zásoba – obohacování slovní zásoby z domácích zdrojů 1.2.4.2.2 Staročeská slovní zásoba – obohacování slovní zásoby ze zdrojů cizích (výpůjčky a kalky) 1.2.5 Vnější dějiny a okolnosti vývoje češtiny 1.2.5.1 Vnější dějiny do 14. století 1.2.5.2 Vnější dějiny ve 14. století 1.2.5.3 Vnější dějiny ve století 15. 1.2.6 Vývoj pravopisu 2 Úryvky významných stč. textů 2.1 První česká věta: text, přepis a komentář 2.2 Slovo do světa stvořenie: text a komentář 2.3 Hospodine pomiluj ny: opis ze 14. století, přepis a komentář 2.4 Popravčí kniha pánů z Rožmberka: ukázka, překlad do nč. a komentář 2.5 Mastičkář: ukázka a komentář 2.6 Jan Hus – Postila a Výklad viery…: ukázky v přepisech, překlad a komentář 2.7 Pavel Žídek – Jiří Správovna: ukázka v přepisu o Václavu IV. a komentář 2.8 Tkadleček: ukázka v přepisu ze 14. kapitoly a komentář 2.9 Život svaté Kateřiny: ukázka se symbolikou barev, novočeský básnický překlad, komentář literární a jazykový 2.10 Život knížete Václava: ukázky tří redakcí, české překlady a poznámky 2.11 Podkoní a žák: ukázka v přepisu s komentářem 2.12 Viklefice: ukázka s komentářem 2.13 Dalimilova kronika – O sedlčie knieni Boženě: ukázka, jazykový rozbor, komentáře z knih N. Kvítkové 2.14 Alexandreis: ukázka v přepisu „Aristotelovy rady“ ze Svatovítského zlomku 3 Komplexní cvičení 3.1 Hláskosloví 3.1.1 Komparace českých slov – rekonstrukce 3.1.2 Cvičení na metatezi likvid 3.1.3 Cvičení na rekonstrukci jerů 3.1.4 Cvičení na určování kmenů – rekonstrukce koncových/lichých jerů
s. 98 s. 105
s. 107
s. 109 s. 109 s. 109 s. 110 s. 111 s. 113 s. 113 s. 114 s. 115 s. 116 s. 117 s. 119 s. 121 s. 122 s. 126
s. 137 s. 141 s. 145 s. 149
s. 152 s. 157 s. 157 s. 157 s. 157 s. 157 s. 157
4
3.1.5 Komparace dvojic českých a polských slov – rekonstrukce nosovek 3.1.6 Alternace samohlásek - rekonstrukce 3.1.7 Rekonstrukce praslovanských slov do nové češtiny 3.1.8 Komparace českých a slovenských slov – určování hláskoslovných změn 3.2 Morfologie 3.2.1 Aorist asigmatický 3.2.2 Aorist sigmatický 3.2.3 Imperfektum – určování tvarů 3.2.4 Samohláskové kmeny (cvičení na duály a ženské a-kmeny) 3.2.5 Souhláskové kmeny (neutra) 3.2.6 Jmenná a složená adjektiva a), b), c): Jmenné tvary adjektiv d) Kolísání měkké a tvrdé deklinace adjektiv e) Duálové tvary adjektiv 3.2.7 Sloveso II a) Tvary supina a infinitivu b) Opisné tvary slovesné c) Tvary participií 3.2.8 Určování tvarů číslovek druhových Klíče řešení Seznam zkratek Seznam památek Seznam literatury
s. 157 s. 158 s. 158 s. 158 s. 158 s. 158 s. 159 s. 159 s. 160 s. 160 s. 160 s. 160-161 s. 161 s. 161 s. 162 s. 162 s. 162 s. 163 s. 163 s. 163-173 s. 173 s. 174 s. 178
Úvod: 5
Elektronická skripta s názvem Stará čeština vznikají v rámci grantu inovace předmětů a záměrem tohoto počinu je připravit a poskytnout komplexní oporu k předmětu dostupnou formou každému studentovi. Učebnici jsem pojal tak, že kromě staré češtiny jako takové poskytuji její nezbytný předpoklad: pojednání o praslovanských hláskoslovných procesech a staroslověnštině, navíc uvádím též kontinuitu důležitých změn do češtiny doby střední. Vedle hláskosloví, morfologie se zaměřuji na některé vysoce důležité změny v oblasti historické syntaxi, přičemž není opomenuta ani problematika slovní zásoby, jak v široké obecnosti, tak i v ukázkách dvou případových studií, kde student poznává ukázku hlubšího ponoru do parciálního problému. První část je pojata jako teoretické kompendium – učebnice, část druhá (praktická) pak obsahuje ukázky staroslověnských a staročeských textů; práce je zakončena částí třetí, poslední, kde si frekventant ověří, zda vědomosti načerpané v této pomůcce po něm „nesklouzly“ jako voda ve sprše. V samém závěru uvádím výchozí literaturu předmětu. Tato elektronická skripta nemohou být – z povahy věci – adekvátní náhradou za tematicky zaměřené monografie v oboru, jsou jen možností pro studenty jak si rychle a snadno zafixovat základní systémové znalosti, posléze je však nezbytné vyhledat prameny fundovanější. V samém centru cíle se ocitá dobový požadavek sestavit taková inovační skripta, která by podávala látku velmi přehledným i poutavým způsobem s důrazem na obrazovou strukturu (tabulky, srovnávací tabulky, schémata), neboť „civilizaci textu“ střídá „civilizace obrazu“, v níž je stále více relevantní fyzikální veličina rychlosti. Z tohoto minimalistického grafického, avšak náročného informačního přístupu, kde právě vynikne význam srovnání jevů, si čtenář lépe kriticky zhodnotí danou epochu, její charakteristické jazykové jevy, a co z toho plyne pro kulturu člověka v nejširším slova smyslu. 1 Teoretická část 1.1 Praslovanština: 1.1.1 Význam studia praslovanštiny a staroslověnštiny: Pomocí praslovanštiny (poznání hláskoslovných změn) posluchači dokáží pochopit mnohé rozdíly mezi slovanskými jazyky, a tak se jim přinejmenším pasivně snadno naučit. Vedle toho nepovrchně rozumí výchozímu bodu dalších změn a jsou schopni plnohodnotně absorbovat staré texty, jež představují kulturní a civilizační bohatství slovanských národů, současně jsou rovněž aktuální výzvou interpretace. Poznání praslovanštiny, rekonstruovaného prvního společného jazyka Slovanů, je však také zcela zásadní pro hlubší pochopení jevů kteréhokoliv současného slovanského jazyka. Staroslověnština vznikla jako výsledek emancipační snahy vzdělaných Slovanů, ukazuje nám nepodbízivě velikost jejich kulturního vzmachu. Zásadní je studium staroslověnštiny pro poznání jí samé, ona je totiž samotná památníkem doby a kultury a neopomenutelně také osvětluje další vývoj z hlediska evolučního, poskytovala ve formě náboženských křesťanských textů nepochybnou kulturní výhodu v evolučním procesu (etika křesťana: desatero atd.). Mimo poznání jí samé tu však shledáváme další zásadní přínos, pomocí tohoto liturgického jihoslovanského jazyka (nelze na něj aplikovat metaforu mrtvý, neboť stsl. je jazyk, který nikdy nebyl 6
živý) jako filtru vnímáme výsledky praslovanských změn, hraje tu tedy roli prostředníka při poznání rekonstruované praslovanštiny. Pádným důvodem je také fakt, že staroslověnština byla prvním dochovaným spisovným jazykem Slovanů a její otisk při formování dalších slovanských jazyků je nepřehlédnutelný (Velká Morava, přemyslovské Čechy, stará Rus, staré Charvátsko, staré Bulharsko a Makedonie, kde byla v podstatě „doma“). 1.1.2 Místo slovanských jazyků mezi indoevropskými jazyky a historické souvislosti: Uspokojivý přehled o počtu a třídění jazyků na světě zatím nepodala žádná teorie, je tomu nejspíš tak proto, že jsou oblasti, kde je výzkum přes všechny civilizační výhody prakticky nemožný buď z přírodních (jazyky malých skupin vymírajících mluvčích v pralesech), nebo z kulturních příčin (v Africe mnohé občanské války a obecně nebezpečí původem lidská). I kdyby mohl být nabídnut poměrně přesný popis soudobého stavu, nemůže být ani přibližně rekonstruován pro několik minulých tisíciletí prudkého kulturního vzmachu lidského pokolení. Odhadovaný počet jazyků světa se v naší době pohybuje mezi 3000-7000, a je tak pro utvoření konkrétní představy o jazykové situaci novověku i starších epoch prakticky bezcenný. Také třídění z hlediska genetického (rodové příslušnosti) má velmi omezený rozsah. Týká se pouze prozkoumaných jazyků, které zkoumali vědci z bohatých evropských států od 19. století a je tak – z povahy věci – velmi omezené, týká se přesvědčivě jen jazyků indoevropských a semitohamitských, zatímco u indiánských, australských, ale např. i kavkazských jazyků hovoříme o hledisku geografickém. Porozumění systému jazyků Afriky zůstává pak pouze zbožným přáním úzké skupiny lingvistů. Již jen z výše napsaného je čtenáři zřejmé, že teorie jazykové příbuznosti má dané mantinely, tak jako i celkové třídění jazyků je důvěryhodné jen z určitého úhlu pohledu. V této souvislosti nemohu nepřipomenout, že také neexistuje jednotící hledisko pro rozlišování jazyků a dialektů. Mezi některými dialekty jednoho spisovného jazyka (arabština) mohou být větší rozdíly než mezi určitými příbuznými oddělenými jazyky (čeština a slovenština). Pohleďme však do jazyků indoevropských, do nich zařazujeme: slovanské, baltské, germánské, keltské, italické, anatolské, reliktní a indoíránské jazyky (dělí se na skupinu indickou a íránskou) a jazyk albánský, řecký (starý i nový), tocharský (dvě známé varianty označujeme jako A a B). V rámci indoevropské fáze vývoje hovoříme o tzv. baltoslovanské jednotě jazykové, která nemůže být uspokojivě vysvětlena vlnovou teorií šíření jevů. Jedná se o shody v různých jazykových rovinách.
Chronologie indoevropské fáze po rozpad praslovanské jednoty
7
Chronologie stěhování Indoevropanů a některých jejich sousedů A. Nejstarší období: původní pravlast a počátek stěhování kolem 6000 – 2500 př.n.l. 6000 – 4000 př. n.l.
Praindoevropská jednota a společný praindoevropský jazyk Vznik indoevropských areálových dialektů Anatolská větev se stěhuje První Indoevropané v Evropě
4000 – 3500 př. n. l. 3500 př. n. l. 2500 př. n. l.
2250 př.n.l. 2100 př.n.l. 2000 př.n.l. 1900 př.n.l. 1700 př.n.l. 1600 př.n.l. 1400 př.n.l. 1300 př.n.l.
B. Nejstarší stěhování 2500 - 1300 př. n. l. ●Achájové do Řecka ●Chetité a Luvijci do centrální Malé Asie ● Keltové v Evropě ●Italické kmeny na Apeninách řečtí Dórové do Ilýrie ● Achájové zakládají Mykény ● Áriové do Severní Indie ● Založení Starochetitského království ● Slované v praslovanské pravlasti ● Keltové na Iberském Poloostrově ● Achájové ovládají Kypr ●Ilýrové se spouštějí z Panonie do Dalmácie C. První vlna stěhování národů 1300 – 700 př.n.l.
1250 př.n.l. ● Baltové – stěhování na sever a východ 1230 př.n.l. ● Ahejci ovládají Tróju 1200 př.n.l. ● Keltové na území Galii a Německa ● Ilýrové osídlují Jižní Itálii ● Dórové obsazují Řecko: způsobují zánik Mykénské civilizaci 1100 př.n.l. ● Trákové na Balkáně 900 př.n.l. ● Další vlny Italických kmenů na Apeninském poloostrově 753 př.n.l. ● Latinové zakládají Řím 750 př.n.l. ● Počátek Řecké kolonizace 720 př.n.l. ● Arménské království 650 př.n.l. ● Keltové na území Británie a Irska
D. Druhá vlna stěhování národů 8
700 – 100 př.n.l. 650 př.n.l. 600 př.n.l. 380 př.n.l. 559 př.n.l. 510 př.n.l. 495 př.n.l. 493 př.n.l. 483 př.n.l. 480 př.n.l. 450 př.n.l. 449 př.n.l. 322 – 64 př.n.l. 280 př.n.l. 267 př.n.l. 250 př.n.l. 146 př.n.l. 133 př.n.l. 50 př.n.l. 31 př.n.l. 9 př.n.l.
● Skytové v Evropě ● Nová invaze Keltů na území Španělska ● Založení Ilýrského království ● Založení Perského státu ● Řím získává nezávislost od Etrusků ● Makedonie ● Persie dobývá Milet ● Indo-Áriové dosahují Ceylonu ● Trákové zakládají Odriský stát ● Keltové na území Itálii ● Řecké rozhodující vítězství nad Persií ● Arménský stát ● Keltové na Balkáně ● Řím ovládá uzemí Itálie ● Sarmatové v Evropě ● Řím ovládá: Řecko území Španělska Galie Thrácie Ilýrie a Panonie E. Velké stěhování národů 1 – 500 n.l.
● Germáni v Evropě ● Řím se pokouší ovládnout Germány ●Řím ovládá 43 – 142 Británii 112 Dácii 150 ● Slované se rozšiřují na jih 180 ● Gótové ve Východní Evropě 233 ● Konec římské expanse 270 ● Římané opouštějí Dácii 395 ● Rozdělení Římské říše 409 ● Římané opouštějí Británii 410 ● Germánské kmeny na území Španělska 413 - 436 ● Stát Burgundů 418 ● Stát Vizigótů 429 ● Stát Vandálů 449 ● Anglo-Sasové v Británii 450 - 550 ● Keltové se stěhují do Británie 476 ● Pád Římské říše 486 ● Založení Franské říše 488 ● Římané opouštějí oblasti kolem Dunaje 493 ● Založení Ostrogótského státu 1 st. n.l. 39 – 236
9
527 530 555 –796 560 –774 623 627– 926 629 –751 681 700 721 768–814 829 830 843 844 862 863 870 896 963 982 988
F. Závěrečná stěhování a stanovení národnostních hranic 500 – 1000 ● Justinián obnovuje Římskou říši ● Slované se rozšiřují na Balkán ● Avarové ● Stát Langobardů ● Sámova říše – první slovanský stát ● Chazarský kaganát ● Arabové ● Bulharský stát ● Vikingové ● Arabové ovládají Španělsko ● Karel Veliký ● Sjednocení knížectví Anglo- Saxů ● Velko-Moravská říše ● Rozdělení Franské říše ● Skotské království ● Kyjevská Rus ● Mise Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu a v Panonii ● Vikingové objevují Island ● Maďaři v Evropě ● Polské království ● Vikingové objevují Grónsko ● Christianizace Kyjevské Rusi
1.1.3 Místo praslovanštiny, staroslověnštiny a staré češtiny mezi slovanskými jazyky: Praslovanština je výchozí nedochovaný jazyk všech dalších slovanských jazyků. Nejčastěji bývá vymezena lety 400 n. l. – přibližně 1000 n. l., uvnitř ní se někdy dále rozlišuje tzv. období „klasické“ od „pozdního, obecného“ = 800-1000 n. l. Slovanské jazyky se pak tradičně dělí na tři skupiny (ačkoliv existují i další možnosti členění): západní, východní a jižní. Západoslovanské jazyky jsou: čeština, slovenština, horní a dolní lužická srbština, polština, kašubština a vymřelá polabština.
Čeština: O češtině podložené souvislými písemnými projevy můžeme mluvit od konce 13. století, kdy se ještě navíc jedná zejména o překlady z němčiny. Do 13. století obvykle hovoříme o tzv. pračeštině. Ve 14. století dochází k prudkému rozmachu písemnictví 10
a toto období vývoje češtiny (až do konce 15. stol.) nazýváme starou češtinou. Následuje období češtiny doby střední, to bývá omezeno Národním obrozením. Posléze od 80. let 18. století používáme pojem čeština nová. Východoslovanské jazyky jsou: ruština, ukrajinština, běloruština. Někteří národní buditelé z oblasti Podkarpatské Rusi (a přilehlých oblastí Slovenska a Polska) se v poslední době snaží ustanovit spisovnou rusínštinu. Jihoslovanské jazyky jsou: slovinština, chorvatština, srbština, makedonština, bulharština a nejstarší dochovaný čistě spisovný slovanský jazyk – staroslověnština. 1.1.4 Od indoevropštiny k praslovanštině: Vývojovou linii některých nejdůležitějších foneticko-fonologických praslovanštiny, kterou sestavil A. Lamprecht, uvádím zde:
změn
1. palatalizace velár po r. 375, kdy byla zničena říše Gótů nájezdem Hunů, přibližně tomu tak bylo v letech 400-475; souběžně (nejspíš s menším zpožděním) dochází k praslovanským přehláskám samohlásek; monoftongizace diftongů po r. 500; 2. palatalizace velár okolo r. 600; změny souhlásek „před jotací“ (tedy tzv. palatalizace alveolár), ty se začaly původně na západě slovanského území a vlnově se posouvaly do východoslovanského a jihoslovanského areálu v letech 675-750; vznik epentetického l (s největší pravděpodobností ne na celém území praslovanštiny) okolo roku 750; vznik nosovek po r. 750; poslední fáze metateze likvid okolo r. 800; denazalizace a jiné změny nosovek v 10. stol., v ruském areálu již na jeho počátku, u nás později, tj. kolem r. 1000, na slovanském jihovýchodě (bulharština, makedonština) až v první polovině 11. století ; zánik jerů a jejich vokalizace na většině slovanského území okolo r. 1000, na východoslovanské půdě však až o století později a na severoruském teritoriu možná ještě později; vývoj jať nastává ještě po vývoji nosovek a jerů.
11
1.1. 5 a) Vývoj praslovanského vokalismu Ablaut (významotvorné indoevropské střídání samohlásky v kořeni): Model předslovanského ablautu lze přehledně zpodobnit takto: ē Ō e O e/o ,Ø Kde e a o znázorňují tak zvaný „plný stupeň“ ablautu (kmenostupu, střídy), ē a ō pak stupně „zdloužené stupně“. E a o v horním indexu zaznamenávají tak zvaný „oslabený stupeň“ ablautu. Přeškrtnutá nula pak celkem srozumitelně reflektuje „nulový stupeň“ ablautu. Stupně se mezi sebou střídají/alternují. Ablaut může být dále členěn na: 1. kvalitativní (nesu - nosím, řeknu - výrok); 2. kvantitativní (ide. e - é, tedy v psl. e - ě, např. rešti - rěchъ; ide. o - ó, tedy v psl. o - a, v češ. např. nosit - snášet); 3. střídání plného a oslabeného stupně (psl. ber - bьrati, kořeny čen - čьn v paradigmatu slovesa začęti). Další příklady ablautu: praslovanské: sъborъ a sъber (první osoba indikativu prézenta aktiva) („plný e, o stupeň“) tok, tek, pritěkati (*-tēk-), tьci (imperativ 2. osoby singuláru) („plný e, o stupeň“, „zdloužený e stupeň“ a „redukovaný stupeň“) pluti (*-e-), plov (první osoba indikativu prézenta aktiva) a plavati (*-ō-) („plný e, o stupeň“ a „zdloužený o stupeň“) stsl. zrakъ (<*zorkъ), zьrěti „zřít“, č. obzor, psl. zrьcadlo („plný o stupeň“ po metatezi likvidy a dloužení samohlásky, „redukovaný stupeň“, „původní plný o stupeň“ bez metateze a „zánikový stupeň“) české příklady: pero, prapor (<*porporъ), prát (*pьrati) („plný e a o stupeň“, „redukovaný stupeň“) bdít (<*bъděti), budit (<*boditi ) („redukovaný stupeň“ a „plný o stupeň“ po praslovanské monoftongizaci diftongu) otevřít (<*ot-verti), otvor („plný e a o stupeň“) řeřavý (<stč. žeřavý <*bsl. ger), hořet (<*psl. gorěti), žár (<* bsl. gēr), oharek (<* psl. gōr), hrnec (<*gъrnьcь) („plný e a o stupeň“, „zdloužený e a o stupeň“, „zánikový stupeň“ ablautu) Praslovanské přehlásky samohlásek: Psl. vokalismus, dochází k přesunu některých tak zvaných zadních samohlásek (s výjimkou dlouhého ā a ō) na přední pozice: i ← y e ← ę ь ←
u o
ъ 12
ě
a
1. ´o > e (*morjo > psl. mor´e; *jogo> jego); 2. ´ъ > ь (*psl. otьkъ > otьcъ > otьcь); 3. ´oi > ei (*lok. sg. n. morjoi > morjei > psl. mor´i, srov. lok. sg. masc. raboi > psl. rabě); 4. ´ai > ei (*dat. sg. fem. [duš]ai > [duš]ei > psl. duši na rozdíl od ide. guenai > psl. ženě). Praslovanské přehlásky samohlásek vedly v morfologickém ohledu k rozštěpení na tzv. „tvrdé“ a „měkké“ deklinační typy. Změny v důsledku zákona otevřených slabik: Tak zvaný zákon otevřených slabik v praslovanštině se někdy nazývá „tendencí k progresivní sonoritě slabik“, spadají do něj tyto změny: zanikání souhlásek, spojení samohlásek s neslabičnými sonorami, monoftongizace diftongů, vznik nosovek, „metateze likvid a plnohlasí“, vznik protetických hlásek. 1. Zánik konsonantů na konci či uprostřed slov (ide. súnus > psl. synъ, ide. guenas > psl. žena), jen velmi omezený počet slov nekončí samohláskou či redukovanou samohláskou (jerem); zánik skupiny souhlásek dl, tl v jihoslovanské a východoslovanské větvi, pouze západoslovanská větev tyto skupiny souhlásek zachovává, Příklady ze slovesného systému: čes. vedl, pol. wiódł ≠ rus. вел, srbochar. veo čes. pletl, pol. plótł ≠ rus. плел, srbochar. pleo Příklady ze jmenného systému: čes. mýdlo ≠ rus. мыло čes. sádlo ≠ rus. сало čes. šídlo ≠ rus. шило čes. pometlo ≠ rus. помело čes. rydlo ≠ rus. рыло výjimky typu rus. повидло vznikly výpůjčkami (tento lexém byl převzat do ruštiny z polštiny). Srovnání konců slov s neslovanskými jazyky: srov. psl. vьlkъ – lat. lupus, ř. lykos, lit. vilkas (kde za ъ je v lat. u, ř. o, lit. a; koncové konsonanty -s, -m, -n v slovanštině odpadly v rámci zákona o otevřených slabikách, což je dobře znatelné ve staroslověnských kanonických památkách). ● Zánik konsonantů uvnitř psl. slov – zůstávají pouze takové skupiny konsonantů, které se mohou vyskytovat a jsou obvykle na počátku slova, jako např. st, sk, zd, dále bl, kr; v západoslov. jazycích také dl, tl na počátku slabiky: ne-sti, ve-dlъ, ple-tlъ, my-dlo. ● Slabičná hranice se ovšem posouvá, aby se slabika otevřela: srov. nes-ti a ne-sti gněž-do a gně-zdo. 2. Monoftongizace diftongů Zjednodušeně dochází ke vzniku těchto monoftongů: *e, *o > i (řec. cheima, lykoi - psl. zima, vlci) 13
*a, *o > ě (lat. caesar, poena - psl. cěsarъ, cěna) *e, *a, *o > u (něm. Leute, lat. taurus, ide. roudh - psl. l´udьje, turъ, ruda) Mění se tedy samohlásky s tautosylabickým (téžeslabičným neboli neslabičným a na prosté samohlásky). Klasické mluvnické příklady v přehledné tabulce: Podstata změny: změna dvojhlásek v samohlásky prosté. Změna *a, *o > ě (ē > ě) vzniká vokál "jať") *o > i *e > i *a > u
*e > ʼu
Korespondence lit. kaina ř. laiwos ř. (v)oida v koncovkách: lat. femin-ae lit. kain-ai lit. vilkoi lit. veidas lit. sausas raudas pozdněide. dausos lat. taurus ř. pleu-mōn
Slov. cěna lěvъ vědě žen-ě (k ženě) cěn-ě (k ceně) vlci vidъ suchъ rudъ duchъ turъ pl’u-tja (stč. pl’ú-ca, č. plí-ce) l’u-bъ
ř. leub-os
3. Vznik nosovek (ide. nom. imen > psl. imę, ale gen. zůstává i-me-ne; inf. ide. za-čen-ti > psl. začęti, ale 1. sg. préz. za-čь-n); tautosylabická spojení samohlásek e, o s nosovými sonorami n, m vedla ke vzniku nosových samohlásek neboli nosovek ę a . Pravidelně se tak děje uprostřed slova před souhláskou: řec. pénte, psl. pętь (č. pět); lat. pons, psl. ptь (č. cesta). Dále se vyvíjí psl. ę za tautosylabické *-ьn- (<*-in-) a *-ьm- (<*-im-) uprostřed slov, ať se jednalo o původní střídnice (srov. např. lat. mens s psl. pa-mętь /vzpomínak, památka, paměť/), nebo o přejatá slova (srov. např. psl. výpůjčku z germánštiny cęta /mince, zlaťák/ s gót. kintus). Na konci slov před pauzou vznikaly nosovky do značné míry jiným způsobem. Nosovka ę vznikala ze staršího –ēn/- m (např. akuzativ singuláru osobního zájmena * mēm > mę (čes. mě) a nazálu ze staršího –ān/-ām (srov. akuzativ feminina singuláru rk /ruku/ a řeckou koncovku –ān i latinskou –ām. Naopak koncové –on a –om se dlouhé i krátké s intonací taženou v –ъ (např. ak. sg. rabъ < *ǒ𝐦; pokud bylo dlouhé s intonací raženou, vyvíjelo se v –y (např. nom. sg. *kamō𝐧 > kam𝐲 (kámen). V současné češtině nemáme žádnou nosovou samohlásku, při realizaci výslovnosti samohlásek je nosní dutina vždy uzavřená, avšak nosovou výslovnost samohlásek známe například ze současné polštiny či francouzštiny. 3. Metateze likvid: uprostřed slov ide. skupiny -or-, -ol-, -er-, -el- dávají v záp. a již. slov. jazycích (tedy na slovanském severu) skupiny -ra-, -la-, -rě-, -lě- (dochází tedy k přesmyku likvidy a dloužení samohlásky, avšak v tomto ohledu nepanuje na slovanském západě jednota), ve východních tzv. genezi plnohlasí -oro-, -olo-, -ere-, -ele-. Např.: 14
*gord > stsl., pračes. gradъ – rus. gorod, v polštině dochází k přesmyku, ale již ne k dloužení o>a, pol. gród (např. ve slově ogródek) *golva > stsl., pračes. glava – rus. golova, pol. głowa *berg > stsl., pračes. brěgъ – rus. bereg *melko (něm. Milch) > stsl., pračes. mlěko - (rus. moloko). Na počátku slov je situace takováto: Na slovanském jihu dochází jak k metatezi likvidy, tak i ke zdloužení samohlásky, výsledkem jsou tedy skupiny rat-, lat-: srbochar. ramo, rasti, lakom. Na slovanském severu (východ i západ) dochází ve všech případech k metatezi, ale k dloužení samohlásky dochází jen v případě slabik s intonací raženou, zatímco ve slabikách s intonací taženou ke dloužení nedochází, a tak v češtině a ruštině někdy pozorujeme skupiny rat-, lat-, jindy však skupiny rot-, lot-, např. rámě, lakomý, rataj, ratejna, ale růsti (<stč. rósti), rovný (rus. ровный), loket (rus. локоть), robota (rus. работа – „práce“ z psl. *orbota). Další příklady srovnání výsledků metatezí likvid: Česky Polsky rusky Zlato Złoto золото Prach Prоch порох Vlas Włos волос Hrách Groch горох Ide. vokalismus:
Psl. vokalismus:
i, í
u, ú e, é
i e ę ь ě
o, ó a, á
ei, ai, oi, eu, au, ou.
y
u o
ъ a
Nejdůležitější změny praslovanského vokalického systému oproti indoevropštině tedy jsou: vznik nosovek, jerů, jať, monoftongizace diftongů a výslovnost tvrdého y. 4. Vznik a zánik jerů: Obecně se měkký (ь) vyvozuje z krátkého neslabičného i a tvrdý jer (ъ) se vyvozuje z krátkého neslabičného u. Tak zvané jery se však zcela jistě nevyslovovaly stejně jako hláska /i/ a hláska /u/, neboť pak by v rukopisech klasické staroslověnštiny byly tyto hlásky zapsány grafémy /i/ a /u/, tedy trojím hlaholským i či hlaholským u, případně cyrilským i, I a ou. srov. lat. mŭscŭs – slov. mъchъ („mech“) lat. vidua - slov. vьdova lit. dukt - slov. dъšti lat. gostis („nepřítel“) – slov. gostь Střídnice za jery v češtině: Slovo střídnice v češtině vychází ze slovesa střídat se, tedy znamená, že se určitá hláska na určitém místě za určitých podmínek mění (střídá) za hlásku odlišnou, zatímco slovem střída máme na mysli v češtině tzv. ablaut (též kmenostup, viz výše). Pro český jazyk připravili pravidlo o pravidelnosti zániků a vokalizace A. Havlík (18551925) a J. Gebauer: - liché jery počítáno od konce slov či sousloví zanikaly; 15
- sudé jery počítáno od konce slov či slovních spojení se vokalizovaly, tj. měnily na krátké -e; - pokud následuje slabika s jiným vokálem, je další jer zase lichý. šьvьcь > švec šьvьca > ševce šьvьcьmь > ševcem otъpustilъ > odpustil. Pro staroslověnštinu po cyrilometodějském období, pro makedonštinu i ruštinu, ukrajinštinu a běloruštinu platilo, že tvrdý jer, pokud nezanikl, se vokalizoval na samohlásku o a měkký jer, pokud nezanikl, se vokalizoval na samohlásku e. V některých slovanských jazycích ale měkčící jery i tvrdé jery realizované výslovností rázu se zachovaly, místy se jedná o výslovnost jen na základě úcty/tradice. Pro bulharštinu platí to samé, co platilo pro makedonštinu s tou výjimkou, že tvrdý jer se vokalizoval na samohlásku o pouze na území západním, kdežto na východě areálu se zachoval beze změny (ъ). V poštině i češtině se tvrdý i měkký jer vokalizovaly na samohlásku e, avšak e takto vzniklé měkčilo předcházející souhlásku. Ve slovenštině je v rámci západoslovanské skupiny změny, zde se měkký jer vokalizuje na e (ie), avšak tvrdý jer se vokalizuje na různé samohlásky: e, a, o. psl. *dьnь *sъnъ *lъžь
chorvatsky dan san laž
bulharsky ден сън лъжа
makedonsky ден сон лага
Česky Den Sen Lež
polsky dzień sen *
slovensky deň sen lož
rusky день сон ложь
* současná polština disponuje pouze ekvivalentem jiného základu: kłamstwo
5. Protetické jevy v praslovanštině: Na počátku praslovanských slov začínajících původně samohláskou j-, v- vznikají tak zvané protetické souhlásky, ty měly usnadnit uživatelům výslovnost a odstranit šev („hiát“). Protetické j- vzniká u slov původně začínajících přední samohláskou: *e-, *ę-, *ь- (např. psl. jestь, ale lat. est; psl. jьm, ale lit. imti). Protetické v- vzniká u slov původně začínajících na zadní samohlásku *ъ-, *y- (psl. vydra, ale lit. údra; psl. vъpiti /křičet/). Změny indoevropských samohlásek na praslovanské ve stručném zjednodušujícím výčtu: i > ь (srov. lat. vidua - psl. vьdova) í > i (srov. lat. vívus - psl. živъ) e > e (srov. lat. feró - psl. ber) é > ě (srov. lat. vérus - psl. věra) u > ъ (srov. lat. domus - psl. domъ) ú > y (srov. lit. súnus - psl. synъ) a, o > o (srov. lat. mare, domus - psl. mor´e, domъ) á, ó > a (srov. lat. máter, dónum - psl. mati, danь) ei, oi > i (srov. řec. cheima, lykoi - psl. zima, vlci) ai, oi > ě (srov. lat. caesar, poena - psl. cěsarъ, cěna) 16
eu, au, ou > u (srov. něm. Leute, lat. taurus, ide. roudh - psl. l´udьje, turъ, ruda) en, em > ę (srov. lat. menta, tremere - psl. męta, tręsti) on, om > (srov. lat. pons, columbus - psl. ptь, golbь) Vznik praslovanských samohlásek z indoevropských, kompletní popis: i (í, ei, oi) e (e, ´o) ę (en, em) ě (é, ai, oi) ь (i)
y (ú)
u (eu, au, ou) o (a, o) (on, om) a (á, ó) ъ (u)
1.1.6 b) Vývoj praslovanského konsonantismu Indoevropský konsonantismus: I. II. III. IV. V. VI. VII. Labiály: bh b p m v Dentály: dh d t n j r l s (z) Veláry: 1. čisté: gh g k 2. palatalizované: gh' g' k' u u 3. labializované: gh g ku (I. - aspirované, II. - znělé, III. - neznělé, IV. - nosové, V. – „polosamohlásky“, VI. - likvidy, VII. - sykavky) ZMĚNY PŘI ODŠTĚPENÍ PRASLOVANŠTINY: 1. Splynutí aspirovaných hlásek se znělými. 2. Splynutí labializovaných velár s čistými. 3. Změna palatalizovaných velár v sykavky (*g' > z, *k' > s) čili tzv. satemový jev (srov. něm. Wagen - psl. vozъ, řec. deka - psl. desętь). 4. Změna ide. *s > psl. ch (pokud následovalo po i, u, r, k: lit. teisus, sausas - psl. tichъ, suchъ, lat. vetus - psl. vetъchъ). 5. Měkčení konsonantů následujícím j. Tato změna se tradičně nazývá změnou souhlásek „před jotací“. Tato palatalizace alveolár začala na západě slovanského území a postupně zasáhla areál východoslovanský a následně i jihoslovanský, pravděpodobně v létech 675-750 (+–25 let). *kj > č, *gj >(d) ž, *chj > š (alternace plakat - pláču, lhát - lžu, dýchat - dýšu); *sj > š, *zj > ž (alternace psát - píšu, mazat - mažu); *rj > r', *lj > l', *nj > n' (ide. morjo, poljo, konjos - psl. mor'e, pol'e, kon'ь); *bj > b' (bl'), *pj > p' (pl'), *mj > m' (ml'), *vj > v' (vl'). V západoslovanských jazycích se vyskytují změkčené retnice, ve východo- a jihoslovanských pak tak zvané epentetické (tedy vkladné) l'. Jedná se též o měkčící prvek. Příklady rus. korabl', kuplju, ljublju, zemlja, Jaroslavl'. 17
Specifický byl vývoj jotovaného d a t podle areálů: *tj, *dj > v češtině na c, z, ve staroslověnštině na št, žd (ide. svetja, medja - čes. svíce, mez, stsl. svešta, mežda. Alternace světit - svěcen, hradit - hrazen), ve východoslovanských jazycích na č, ž, pokud je jinak, pak se jedná o vliv církevní slovanštiny, jak ukazuje tabulka srovnávající české, ruské a staroslověnské ekvivalenty, viz níže; *stj > št (čistit - čištěn), *zdj > žd (jezdit - ježdění), *slj > šl (myslit - myšlen), *skj > št (hledisko - hlediště). 6. Tři praslovanské palatalizace velár předními vokály se rozlišují takto: I. palatalizace je regresivní, přičemž ji způsobují tzv. přední vokály i, e, ę, ě, ь monoftongického původu, ty pak mění předcházející veláry k, g, ch > č, (dž) ž, š (alternace člověk - člověče, bogъ - bože, duchъ – duše); tuto změnu kromě vokativu singuláru animat okmenů pozorujeme v první slovesné třídě podle prézentního kmene, a to v indikativu prézenta aktiva vyjma 1. os. sg. a 3. os. plurálu. Dále lze slovanské tvary srovnávat s neslovanskými, např.: lit. ketury – rus. četyre. Změna proběhla jednotně ve všech slovanských dialektech ještě před rokem 500 n. l., tj. ještě před hlavním rozsídlením slovanských kmenů. ● Historické opěrné body: 1) Probíhá až po přijetí některých výpůjček z germán. jazyků: *kinda/kintha > slov. čędo ("dítě") (srov. též něm. Kind) 2) Názvy některých řek během 5. stol. balt. Laukesa, Akesa > slov. Lučesa, Očesa Další příklady: ● lit. gyvas (gīvas) > slov. živъ (č. živý) ● *slūchētei > slov. slyšěti (č. slyšet) ● slovanské příklady slov. pek, pek+eši > pečeši>pečešь tek, tek+etъ > tečetъ rka > rk+ьka > rčьka bogъ > bože / božьi mog, mog+eši > možeši > možešь noga > nog+ьka > nožьka vьrchъ > vьrch+ekъ > vьršekъ mucha > much+ьka > mušьka tichъ > tich+ina > tišina Změna souhlásek před jotací: *stărg-ja > straža *plak-jam > plač
č. pečeš teče ručka bože můžeš nožka vršek muška tišina stráž pláču
18
II. palatalizace velár je také regresivní tautosylabická změna jako palatalizace první, avšak způsobují ji hlásky i, ě (<*o, *a) diftongického původu; výsledky této změny jsou od první palatalizace odlišné, neboť k, g, ch > c, (d)z, ś (kdy poloměkké ś se ve slovanských podmínkách vyvíjelo různě, v češtině na š); (alternace louka - louce, noha - noze, moucha mouše, vlk - vlci, bůh - bozi, hoch - hoši). Probíhá mezi r. 575–650 (±25), tj. asi sto let po ukončení I. palatalizace. Probíhá v pozici po tzv. novém ě nebo i, vzniklém monoftongizací diftongu ăi. Zatímco fáze k, g > k’, g’ proběhla ve všech slovanských dialektech, tak změna k’ > c’ nemusela dosáhnout všech okrajů slovanského areálu (např. některých východoslovanských na území Ruska). Změna ch > s’ je historicky ještě méně jasná. Příklady konkrétněji: ● lit.kăina > slov. k’ěna > slov.c’ěna (č. cena) ● lit. vilkoi > slov. vьlci (č. vlci) ● lit. rankai > slov. rc’ě (č. ruce) (dat./lok. sg.) ● slovanské příklady slov. 1. V deklinaci pravidelně (kde ě, i < *ai, *oi) vьlkъ: vьlk+i > vьlci (nom. pl.) rokъ: rok+ě > roc’ě (lok. sg.) rogъ: rog+i > roz’i (nom. pl.) rog+ěchъ > rodz’ěchъ > roz’ěchъ (lok. pl.)
stč. a č
vlci roce/roku rozi/rohy rozěch/ rozích > múše/ mouše > Češi
mucha: much+ě > mus’ě (dat./lok. sg.) Čechъ: Čech+i > Česi (střední slovenština jako jihoslov. jazyky) 2. V imperativu před i, ě: strigati, strig: "stříhám" strig+i > stridzi strig+ěte > stridzěte (imperativ 1., 2. os. pl.) 3. Palatalizace skupin sk, zg V západoslovanských jazycích v morfologických tvarech: *sk, *zg > šč (č. št, ždž) stč. vojsko – u vojščě nebeský – nebeščí – (č. nebeští) 19
stpol. Polska – v Polszcze stsl. dręzga („les, háj“) > dręzdzě > dręzdě 4. Palatalizace skupin kv, gv, chv: Např. *květъ, *gvězda, (*vlъchvъ – *vlъsvi) *květъ - v jihoslov. a východ. jazycích *květъ > cvmak., srb., horv. slovin. cvet bulh. cvjat rus., bělor. cvet ukr. cvit (! ale také kvitka) - v západoslov. jazycích – změna neproběhla vůbec: č. květ slov. kvet pol. kwiat hluž., dluž. kwět
*gvězda - v jihoslov. a východoslov. jazycích *gvězda> dz’/z’mak. dzvezda srb., chorv., slovin. zvezda bulh. zvezda rus. zvezda bělor. – (zara, zarka) ukr. – (zorja, zirka) - v západoslov. jazycích – změna neproběhla vůbec: pol. gwiazda dluž. gwězda hluž. hwězda č. hvězda sloven. hviezda III. palatalizace velár přináší stejné výsledky jako palatalizace druhá, ale jedná se o změnu progresivní a heterosylabickou, způsobují ji přední (polo)vokály i, ь, e, ę monoftongického původu kdy veláry k, g, ch > c, z, s (čes. š), např. ide. otikos - psl. otьcь, germ. kuningas - psl. kъnędzь, vьchъ - vьsь, čes. veš-. Ohledně podmínek vzniku a stáří třetí palatalizace velár se vedou vědecké spory, nepanuje zde názorová jednota. Svou roli by zde podle některých badatelů mohla hrát morfologická analogie. Probíhá s největší pravděpodobností až koncem 7. století:
20
Příklady konkrétněji: slov. stč./č. sufixy k-ové, např. -ьkъ > ьcь - ьka> ьca aj. otьkъ> otьk’ъ >otьc’ъ>otьcь otec devika > děvic’a > děvica děvic’ě/ děvice/ dívka zajęnkъ > zajęcь zajiec/ zajíc vьchъ > vьsь/ vьšь veš
Praslovanský konsonantismus po indoevropských změnách: Labiály: Dentály: Sykavky - ostré: - tupé: Veláry:
b, b' d, d'
p, p' t, t'
m, m' n, n'
v, v' r, r'
l, l'
j
s, z, c š, ž, č ch, g, k
Vznik praslovanských konsonantů z indoevropských: b ← (bh, b) b', bl' ← (bj) p ← (p) p', pl' ← (pj) m ← (m) m', ml' ← (mj) v ← (v) v', vl' ← (vj) d (dh, d) ← d' (dj) t ← (t) t' ← (tj) n ← (n) n' ← (nj) r ← (r) r'← (rj) l ← (l) l' ← (lj) j ← (j) s ← (ide. s, k' – satem, ch – II. a III. palatalizace) z ← (ide. s před znělými, g' – satem, g – II. a III. palatalizace, české z vzniklo též z *dj) c ← (k – II. a III. palatalizace, české c vzniklo též z *tj, *ktj) š ← (chj, sj, ch – I. palatalizace, české š vzniklo též II. a III. palatalizací ch) ž ← (gj, zj, g – I. palatalizace) č ← (kj, k – I. palatalizace) 21
ch ← (ide. s po i, u, r, k) g ← (gh, g, ghu, gu) k ← (k, ku)
1.1.7 Staroslověnština: a) kulatá (bulharská) hlaholice, cyrilice a alfabeta
Hlaholice Vyskytují se dva základní typy hlaholice: kulatá (bulharská) a pozdější hranatá (charvátská). Následující font vystihuje záznam památky Kyjevské listy. Níže uvedenou hlaholici lze označit za polokulatou. Upozorňuji na ukázky kulaté hlaholice na internetu, které jsou ve většině případů chybné již od samého počátku, neboť hlaholice je písmo umístěné na horní lince, písmena tedy „visí jako hrozny“, a nestojí na řádce, jak to leckdy s rozpaky pozorujeme ve zmiňovaném médiu. Hlaholici považujeme za originální výtvor mladšího ze soluňských bratří, geniálního filozofa Konstantina (Cyrila). Nacházíme tu ideové rysy chřesťanství v grafice: kříž (symbol ukřižování), trojúhelník (trojjediný Bůh), kruh (boží dokonalost).
Písmeno Staroslověnské jméno Hláskový význam
Číselná hodnota
A
azъ
[a]
1
B
buky
[b]
2
V
vědě
[v]
3
G
glagoľi
[g]
4
D
dobro
[d]
5
E
jestъ
[e]
6
Ÿ
živěte
[ž]
7
22
Ð
dzělo
[ʒ] (tradičně česky psáno dz)
8
Z
zemlja
[z]
9
I,Í
iže
[i]
10
J
i
[i], [j]
20
Ï
děrv
[ʥ] (palatální g nebo d)
30
K
kako
[k]
40
L
ljudьje
[l]
50
M
myslite
[m]
60
N
našь
[n]
70
O
onъ
[o]
80
P
pokojь
[p]
90
R
rьci
[r]
100
S
slovo
[s]
200
T
tvrьdo
[t]
300
23
U
ukъ
[u]
400
f,7
fertъ
[f]
500
H
chěrъ
[x] (tradičně česky psáno ch)
600
Ó
otъ
[o] (používalo se jen pro přepis řeckého omega (Ω 700 ω)
Œ
šta
[ʃt] (tradičně česky psáno št)
800
C
ci
[ʦ] (tradičně česky psáno c)
900
È
črьvь
[ʧ] (tradičně česky psáno č)
1000
Š
ša
[ʃ] (tradičně česky psáno š)
-
W
jer (dnes tzv. tvrdý jer) (velice krátké u)(doporučuje se číst jako ráz)
Ü
Jery
Q
jer (dnes tzv. měkký [ɘ] (velmi krátké i) jer)
Ì
jatь
[æ; ja]
-
Ù
ju
[ju]
-
X
ęsъ
[ę]
-
(podobně jako ruské ы)
24
-
-
-
Ê
jęsъ
[ję]
-
Õ
sъ
[]
-
Ô
jsъ
[j]
-
6
-
[θ] (používalo se jen pro přepis řeckého theta)
(500)
Y
yžica
[ʏ] (vyslovuje se jako německé ü)
(400)
Cyrilice Pro srovnání cyrilic jednotlivých soudobých slovanských jazyků s cyrilicí původní (staroslověnskou) lze použít odkaz na internetu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Cyrilice. Cyrilice není na rozdíl od hlaholice originální útvar, vznikla nápodobou řecké alfabety (majuskulevelkého písma). Pro pochopení systému alfabety a jejích aspektů lze použít také odkaz na internetu: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eck%C3%A1_abeceda.
STAROSLOVĚNSKÁ CYRILICE
[a]
[b]
[v] 25
[g] [d] [e] [ž] [dz] [z] [i] i děrv [gˇ; dˇ] () [k] [l] [m] [n] [o] [p] [r] [s] [t] [u] [f] [ó] [št] [c] [č] 26
[š]
[] = [ə] "tvrdý jer"
[y]
[ˇ], [’]
1. [ja] 2. [je] = [ě]
[ju] [ja] [je] [en] = [ę] [on] = [] [jen] = [ję] [jon] = [j]
[x] = [ksí]
[ps] = [psí]
[fí]
[υ] = [y]
27
"jery"
"měkký jer"
Staroslověnský otčenáš s paralelním textem podle Bible kralické:
1. Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.
2. Přijď království tvé. 3. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
4. Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
5. A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme viníkům našim.
6. I neuvoď nás v pokušení,
7. ale zbav nás od zlého.
Podoby dnešních cyrilic: Русский алфавит "Russkij alfavit" ● Název: podle stsl. a církevněslov. názvu prvných dvou písmen (srov. název abeceda, angl. alphabeth (pův. řecké α + β, v byzantské a nové řečtině: alfavit - [AZ] - [BUKY] 28
● dnešní podoba grafémů: graždanka (zavedena v roce 1798 reformou Petra I., Velikého) A a, Б б, В в, Г г, Д д, Е е, … Русский алфавит А А [a] Б
Б
[b]
В
В
[v]
Г
Г
[g]
Д
Д
[d]
Е
Е
[ě, je]
Ё
Ё
[jo]
Ж
ж
[ž]
З
З
[z]
И
И
[i]
Й
Й
[j]
К
К
[k]
Л
Л
[l]
М
м
[m]
Н
Н
[n]
О
О
[o] ([а])
Aлла [Alla] бабушка [babuška] волк [volk] горoд [gorаd] дом [dom] Eлена [Jelěna] ёлка [jolka] женщина [ženščina] заяц [zajac] Ирина [Irina] Георгий [Georgij] кто [kto] любовь [ljubov’] мама [mama] Нина [Nina] Олег [Olěg] отец [atěc]
П
п
[p]
Р
р
[r]
С
с
[s]
Т
т
[t]
У
у
[u]
Ф
ф
[f]
Х
х
[x]
Ц
ц
[c]
Ч
ч
[č]
Ш
ш
[š]
Щ
щ
[šč]
Ъ
ъ
[â]
Ы
ы
[yj]
Ь
ь
[’]
Э
э
[e]
Ю
ю
[ju]
Я
я
[ja]
* přízvuk je označen podržením příslušné samohlásky * přízvuk u písmena "o" : "o" pod přízvukem = [o] "o" bez přízvuku = [а] např. молоко [malako], яблоко [jablaka]
29
папа [papa] Россия [Rassija] свет [svět] ты ]tyj] ужас [užas] Фёдор [Fjodar] хлеб [chlěb] царь [car’] человек [čělаvěk] шашлык [šašlyjk] щастье [ščastje] объём [abâjom] быть [byjt’] мать [mat’] этoт [etat] Юрий Jurij Я [Ja]
Srovnání jihoslovanských cyrilic: BULHARSKÁ, MAKEDONSKÁ A SRBSKÁ AZBUKA BUL MAK SRB BUL А а A А а А а П п Б б B Б б Б б Р р В в V В в В в С с Г г G Г г Г г Т т g’ Ѓ ѓ Д д D Д д Д д У у dz’ Ђ ђ Ф ф Е е E Е е Е е Х х Ж ж Ž Ж ж Ж ж Ц ц З з Z З з З з Ч ч Dz S s И и I И и Ш ш Й й J J j J j Щ щ К к K К к К к Ъ ъ k’ Ќ ќ Ь ь Л л Ľ Л л Л л Ю ю Љ љ Љ љ Я я М м M М м М м Н н N Н н Н н Ň Њ њ Њ њ О
о
O
О
о
О
p r s t c u f ch c č dž š šč â [’] ju ja
MAK П п Р р С с Т т У Ф Х Ц Ч Џ Ш
у ф х ц ч џ ш
SRB П Р С Т Ћ У Ф Х Ц Ч Џ Ш
п р с т ћ у ф х ц ч џ ш
о
Ъ se vyskytuje jako běžný vokál. Speciální bulharské grafémy neexistují (lze vysvětlit ruským vlivem bulharského obrozenectví). Pouze makedonské grafémy: г´, ќ, s. Pouze srbské grafémy: Ђ ђ , Ћ ћ. Pouze srbské a makedonské grafémy: J j, Љ, Њ, Џ.
30
Cvičení na četbu alfabety prostřednictvím vlastních jmen (nomin proprií) zde: ’ ’ ’ ’ ’ ‘ ‘ ’
Asija Byzantion Gymnasion Delfoj Euripidés Zefyros Élektra Themistoklés Ithaké Kyros Lakedajmón Miltiadés Naxos Xenofón Orestés Plutón Rhodos Sókratés Tantalos Hyjakinthos Filipos Chersonésos Psyché Ókeanos
31
b) tabulka srovnání zásadních psl. hláskoslovných změn na materiálu staroslověnštiny, češtiny a ruštiny,
Tabulka srovnání jerů: staroslověnština, čeština, ruština: staroslověnština: čeština: samohlásky: 7 v silné pozici e s7n7, r7p7tati, pr5d7k7 sen, reptat, předek
ruština: o сон, роптать, предок
7 v slabé pozici d7va, m7nogo, led7, v7•3ti i7§viti s7bor7, v7skr5[eni
dva, mnoho, led, vzít zjevit sbor, vzkříšení
/ъ два, много, лед, взять изъявить ale*: собор, воскресение
6 v silné pozici
e
e, (→ ё)
d6n6, kon6c6, t6m6n7yi
den, konec, temný
день, конец, тёмный
6 v slabé pozici
/ь
v6dova, slav6n7yi, ac6 kost6, m7y[6, vol6n7yi bo'6stvo, gr6+6sk7yi
vdova, slavný, zajíc kost, myš, volný božstvo, řecký
вдова, славный, заяц кость, мышь, вольный ale*: божество, греческий
5
ě, (→ e, í)
е
v5k7, b5'ati, m5h7, s5no, d5lo
věk, běžet, měch, seno, dílo век, бежать, мех, сено, дело
3, «
a, ě, (→ e, í)
я, а
m3so, +3sto, p3t6, •3t6, m5s3c6 maso, často, pět, zeť, měsíc мясо, часто, пять, зять, месяц «•7yk7, «+6m7y jazyk, ječmen язык, ячмень
4, ¬
u / ú (→ ou; 'u → 'i)
у, ю
r4ka, 4troba, m4drost6 pi¬; pa4k7
ruka, útroba, moudrost piji; pavouk
рука, утроба, мудрость пью; паук
]! (< *kt, *tj)
c
ч
no]6, sv5]a, ]ou'dii, pe]i pomo]6, osv5]eni¨, mo]6 мощь (rus.)
noc, svíce, cizí, péci pomoc, osvícení, moc
ночь, свеча, чужой, печь ale*: помощь, освещение,
souhlásky:
]@ (< *sk')
šť
щ
]edr7yi, ]it7, ¨]e, t7r'i]e торжище (rus.)
štědrý, štít, ještě, tržiště
щедрый, щит, ещё,
'd (< *dj)
z
ж
me'da, ]ou'dii, r7'da me'dou, n4'da
mez, cizí, rez mezi, nouze
межа, чужой, ржа(вчина) ale*: между, нужда
trat, tlat (< *tort, *tolt)
trat, tlat
торот, толот
grad7, vrana, glava, •lato золото (rus.)
hrad, vrána, hlava, zlato
город, ворона, голова,
hláskové skupiny:
ale*: (Волго)град, глава, злато(уст)
tr5t, tl5t (< *tert, *telt)
trět, tlět (→ třet/ří, tlet/lí)
терет, толот
br5g7, dr5vo, ml5ko, ml5ti молоть (rus.);
břeh, dřevo, mléko, mlít
берег, дерево, молоко, ale*: (верхний) брег, млеко(питающие),
rat-, lat- /al7t-(< *ort-, *olt-)
rat- / rot-; lat- / lot-
рат- / рот-; / лат- лот-
ralo, ratai; rav6no, rast7 rádlo, rataj; rovně, (vz)růst рало, ратай; ровно, ростъ rasti, raoum7 růst, rozum ale*: расти, разум lakom7, la+6n7 / al7+6n7 lakomý, lačný лаком; ale*: алчный lak7t6, ladii / al7dii
loket, loď
локоть, лодка; ale*: ладья
tr7t, tr6t; tl7t, tl6t
trt; tlt / tlut
торт / терт; толт
tr7g7, dr6'ati; pl7k7, vl6k7
trh, držet; pluk, vlk
торг, держать, полк, волк
epentetické l
ne
ano
eml§, oslablni, korabl6
země, oslabení, koráb
земля, ослабление, корабль
vkladné -d-
ne
ne
radrou[iti, v7drast7, idrail6
rozrušit, vzrůst, Izrael
разрушить, возраст, Израиль
zjednodušení skupin -dl-, -dnsalo, molitva, v3n4ti
ne sádlo, modlitba, vadnout
ano сало, молитва, вянуть
změkčení skupin kv'-, gw'cv5t7, xv5da / v5da
ne květ, hvězda
ano цвет, звезда
33
Vysvětlivka: * označuje vliv církevní slovanštiny a přejímky z církevní slovanštiny; u příkladů расти, разум se navíc jedná o vliv tzv. „akání“.
1.2 Pračeština a stará čeština Obecný úvod do historické gramatiky staré češtiny: Tak zvané jazykové plány (roviny) se nevyvíjejí stejnoměrně. Také nelze konstatovat, že by se změny odehrávaly v souvislosti se změnami společenskými. Např. kolem desátého století našeho letopočtu proběla v pračeštině celá škála dalekodůsažných hláskoslovných změn (kontrakce, zánik a vokalizace jerů, denazalizace nosovek), zatímco v morfologickém plánu evidujeme vývoj velmi klidný a málo výrazný, ačkoliv k určitým změnám následkem hláskoslovných posunů též došlo (např. kontrakce měla konsekvence v morfologii). Celkově vzato jazyk je odraz kultury člověka, vyvěrá z přírody a stejně jako v přírodě je úplný klid vyloučen, neboť po nezvyklém klidu přicházejí v přírodě obvykle větší změny (i katastrofálního rázu: zemětřesení, výbuch sopky, povodeň, uragán atp.), tak i v jazyce českém došlo nejen v hláskosloví k zásadním proměnám. Veliký mezník ve „vnitřním“ vývoji češtiny představuje století XIV., kdy pozorujeme na českém území celkový společenský rozkvět (mj. univerzita a osvěta s ní spojená, vznik mnoha originálních staročeských památek). Vedle široké škály hláskoslovných změn tehdy proběhly i důležité změny morfologické (ustupují jednoduché minulé časy, o důvodu tohoto ústupu viz úsek 1. 2. 2. 4; důsledněji se uplatňuje kategorie rodu v deklinaci jmen, což se tradičně s vědomím zjednodušení pojmenovává jako přechod od systému kmenového k systému rodovému; rozvíjí se kategorie životnosti a neživotnosti u maskulin) a také došlo k rozvoji syntaxe spisovné češtiny. V období tzv. staré češtiny tedy dochází k masivnímu vývoji hláskosloví (to pak ustává v době střední, v XVI. století), k obohacování slovní zásoby spisovného jazyka docházelo po celou dobu vývoje češtiny, tedy i v období staročeském, avšak největší nárůst kvantity spisovných lexémů zaznamenala čeština jako výsledek záměrné tendence v Národním obrození a krátce po něm, nejvíce na počátku XIX. století. Jaké jsou zákonitosti jazykového vývoje? Které faktory způsobují jazykové změny? To jsou otázky, které si – z povahy předmětu - obvykle pokládá každý student před první hodinou historické gramatiky češtiny, pokud si ve studijním volnu předem nepřečetl alespoň některou ze základních příruček. Pokusme se lakonicky a explicitně popsat hlavní faktory. Základním elementem zákonistosti vývoje jazyka je tzv. inerce mluvidel, v podstatě je to snaha o úsporu artikulační energie (tak lze vysvětlit monoftongizace, palatalizace, zjednodušování skupin souhlásek atp.). Vedle tohoto biologicky podmíněného faktoru se jako princip vývoje uvádí i antagonistický proces, kterým je tendence k distinkci, tedy k co nejkontrastnějšímu rozlišení jednotlivých hlásek (v českém hláskosloví např. diftongizace, v morfologii vznik složeného adjektivního skloňování před kontrakcí). Střet těchto dvou antagonistických faktorů podmiňuje hláskoslovný vývoj. Jazykový systém tenduje k vyrovnanosti (vyváženosti), obvykle tak jedna změna zapříčiní další. Pro funkční strukturalismus, kam historická mluvnice spadá, stejně jako i pro moderní přístupy, jako je kognitivní lingvistika/jazykový obraz světa, platí fakt, že se shodně rozlišuje tzv. centrum a periferie systému, přičemž ohniskem změn bývá periferie. Prvky vyskytující se na periferii totiž nejsou propojeny tolik vzájemnými vztahy jako prvky v centru, proto může snadněji dojít ke změnám. V hláskosloví to např. v češtině znamená, že snadno docházelo k tzv. palatalizacím velár (k, g, ch). Morfémy u flexivních jazyků (koncovky hromadí/vrství gramatické významy) plní funkce: plánu syntaktického (gramatické morfémy) a plánu pojmenovacího (morfémy kořenné a slovotvorné). To je však typické pro jakýkoliv jazykový znak, totiž že musí mít na jedné straně aspekt zařazovací (do systému), jednak také pojmenovávací. Následkem některých hláskoslovných změn může být, že znemožní funkci některých morfů → což systém dále řeší morfologickou změnou, např. a) v praslovanštině se cizí 34
přípony –us a –um či –os shodně změnily na tvrdý jer, u maskulin tak došlo k homonymii nominativu a akuzativu singuláru. To se však u jmen osob ukázalo jako zásadně nevýhodné, neboť syntakticky se jedná o rozdílné funkce, zatímco nominativ je zejména pádem podmětu, tak akuzativ je především pádem objektovým, a proto vznikl tzv. genitiv-akuzativ, tedy původně pouze genitivní tvar plní i formu akuzativní, odlišuje se tak ve výsledku od tvaru nominativního. Charakter systému může být postupnými změnami zcela přestavěn, to se týká deklinace jmen, kdy v raně praslovanském období byl jednotícím faktorem nepochybně kmenový princip, později však vlivem nejrůznějších hláskoslovných změn a důrazem na rodovou gramatickou kategorii nedošlo jen k přestavbě systému deklinace, ale původní kmenový systém je následkem proběhlých hláskoslovných změn na první pohled (bez znalosti postupů historické srovnávací gramatiky) neprůhledný. Vedle již zmíněných faktorů se přidávají daší (vnitrosystémové), které mohou spolupůsobit, např. tendence k eliminaci nefunkčních alternací v základu, tak se odstranil staročeský tvar první osoby singuláru indikativu prézenta aktiva: prošu, vizu, hozu atp. nebo maskulinní tvary lokálu singuláru typu na březě, v mešě. Syntaktický plán je od hláskoslovného a morfologického odlišný zejména tím, že (i když přeneseně) odráží lidské myšlení: jeho strukturu, složité vztahy. Vývoj syntaxe zrcadlí směr vývoje lidského myšlení, které v průběhu času postupuje k vyššímu stupni abstrakce. Na syntaktický vývoj působí nesporně i rys spisovnosti (mnoho prostředků mluveného jazyka nelze písmem dokonale/přesně vyjádřit [intonace, gesta, další prostředky neverbální komunikace], a to vše musí jazyk kompenzovat právě pomocí syntaktických prostředků). Vrchol vývoje české syntaxe však přichází mnohem později než ve staré češtině, stane se tak až v době humanismu, kdy se syntax rozvine vlivem překladů antických děl (latinských a řeckých). Vývoj jednotlivých plánů v závislosti na vnějších faktorech lze zjednodušeně podat takto. S vývojem společnosti a jejích institucí nejtěsněji souvisí vývoj slovní zásoby. Hláskosloví a hlavně tvarosloví jsou ve vývoji určovány především svými funkcemi v systému jazyka. Syntax je závisla na dějinách společnosti jen zprostředkovaně prostřednictvím pokroku v lidském myšlení, případně kulturními kontakty společnosti.
1.2.1 Pračeština v hláskosloví: vývoj fonologického systému pračeštiny do konce XIII. století Zachování skupiny kv, gv Zachování skupiny velár k, g s retozubným v: kv, gv ve slovech typu květъ, gvězda nacházíme v západoslovanskék jazykové skupině (srov. čes. květ, hvězda, pol. kwiat, gwiazda); ve východoslovanských a jihoslovanských jazycích tu došlo ke druhé palatalizaci velár (viz výše), a tak tu vzniklo cv, dzv > zv (srov. rus. cvet, zvezda, stsl. cvětъ, dzvězda). Kontrakce Kontrakce (stahování) je zásadní hláskoslovná změna, která má dalekosáhlé morfologické následky v češtině. Důsledkem této změny je vznik samostatné morfologické kategorie složených adjektiv (dnes chápaných jako základní), tak vznikla zvláštní adjektivní deklinace, odlišná od jmenné i zájmenné, a páté slovesné třídy podle prézentního slovesného kmene. U páté slovesné třídy evidujeme nepravidelnou (nestaženou) první osobu singuláru (dělaju, sázěju), kde se později prosazuje koncovka –m od sloves ATEMATICKÝCH (např. podle dám – dáš… vzniklo i dělám k extistujícímu děláš). Touto analogií bylo dosaženo stejnoslabičnosti v celém singuláru paradigmatu. Kontrakci lze v simplifikované variantě popsat jako zjednodušení spojení samohlásky + j() + samohláska, kdy se ztrácí intervokalické j() a oba vokály splývají v samohlásku dlouhou. Tam, kde nebyly samohlásky stejné kvality, došlo povětšinou nejdříve k jejich ASIMILACI, např. oje 35
oe ee é. Rozhodující vliv na kvalitu výsledného staženého vokálu má zpravidla rozhodující vliv druhý vokál (či polovokál/jer), např.: dobroje dobré, moja má, našeji naší. Na „měkkost“ a „tvrdost“ slabiky měl rozhodující vliv první vokál, např.: dobrj dobrý, dobroje dobré (s neměkčícím é), moja má, ovšem pěšj pěší. Vokál á mohl být jak ve tvrdých, tak i v měkkých slabikách. Ve výjimečných případech ke stahování nedošlo. Kontrakce nenastala jednak u slov s výraznou slovotvornou strukturou (změnou by se porušil sklad slova), např.: stája ( stájě), gen. rataja „oráče“ (nom. rataj). Výrazná slovotvorná struktura dále neumožnila stažení zájmena moji (systém se zřetelně brání jiným než nominativním jednoslabičným tvarům). Taktéž svůj vliv prokázaly morfologické zřetele, kdy ve slovesných prézentních tvarech nevykazuje pro výsledek kvality kontrakce rozhodující úlohu první vokál: dělaješ (srov. s ruským tvarem) děláš (nikoliv předpokládané děléš), podobně příklad znaješ znáš (nikoliv předpokládané znéš). Dále změna nenastala u zájmen ve východomoravských nářečích: mojeho, mojemu (místo běžných stažených tvarů mého, mému), patrně se tak nestalo vlivem jiných zájmenných tvarů, srov. našeho, našemu. Ke kontrakci dochází jednak uvnitř slova: vojevoda – vévoda, stojati – státi, stryjьcь – strýc; v zakončení adjektiv: dobrъjь – dobrý, dobraja – dobrá, dobroje – dobré; v zakončení zájmen: mojego – mého, moja – má, moje – mé; v zakončení ijo- a ija-kmenů: znamenьje – znamenie, gen. Mariae – Mařie; v zakončení sloves 3. třídy: dělaješ – děláš, uměješ – umieš. Vokalizace a zánik jerů (jsou popsané obšírně výše) Jery (měkké i tvrdé) se v češtině vokalizovaly bez výjimky pouze na vokál e. Některé příklady: šьvьcь – švec, šьvьca – ševca, šьvьcьmь – ševcem, pьsь – pes, pьsa – psa, vъ dьne – ve dne. Ne vždy ale probíhaly vokalizace a zánik jerů zcela pravidelně v souladu s tzv. HavlíkovoGebauerovým pravidlem jako ve výše popsaných případech. Původní pravidelnost byla v průběhu času narušena tendencí, aby tvary téhož slova a slov příbuzných měly stejnou hláskovou podobu, např.: mech ( mch), pak bychom očekávali v genitivu singuláru tvar mcha ( mcha), avšak výsledný tvar zní mecha (mechu) analogicky k nominativu singuláru mech. Typickým mluvnickým příkladem, který se v této souvislosti uvádí, je český tvar nominativu singuláru domeček (namísto původního domček), který vznikl analogií podle genitivu domečka. Ve slovenštině došlo ke změně opačné, naopak podle nominativu domček vznikly další pády včetně genitivního domčeka. V substantivech blcha, dska a stblo (za něž by dle G.-H. pravidla mělo být blcha, dska a stblo), jež hromadí mnoho souhlásek došlo k analogiím dle genitivů plurálů: blecha, deska a stéblo. Vedle těchto tvarů nalézáme v češtině stblo v asimilovaném tvaru v podobě zblo ve rčení „nebylo tam ani zbla“. Tvar blcha se vyskytuje v polštině v přesmyknuté podobě: pchła. Střídnice za nosovky Za nosové (krátké i dlouhé) vzniklo na na většině slovanského území (i na českém) u: = u: rka – ruka, db – dubъ, nes – nesu; = ú: sdъ – súd, blditi – blúditi, nestъ – nesú. Za nosové ę (dlouhé i krátké) vzniklo na našem i slovenském území ä: m̕ äso, sv̕ ätý, p̕ ätь, gov̕ ädo. Toto široké ä se dodnes zachovalo ve slovenštině v krátkých slabikách po retnicích (mäso, svätý, hovädo). V češtině však došlo k depalatalizaci souhlásky (m̕ äso > mäso), vznikla tak zadní varianta ä, ta se ihned změnila v a (mäso > maso, svätý > svatý). V ostatních pozicích, tj. před měkkou souhláskou (p̕ ätь) a dále před k (m̕ äkký, p̕ äkný), se ä zachovalo a později se změnilo v ě stejně jako a po měkké, které s tímto ä splynulo. 36
České příklady denazalizace: ´ę = ě: pętь – pět, pamętь – paměť; ´ę = ie: oni prosętъ – prosie, měsęcь – měsiec; ę = a: pamętovati – pamatovati; ę = á: pętъjь – pátý. V ruštině se mění na u (budu), dále pak nosovka ę > ä > ̕ a (p̕ atь). V polštině se nosovky zachovaly, za krátké je však ę (ręka, pięć, gęś), zatímco za dlouhé se nachází v současné polštině , které se zapisuje pomocí grafému ą: (mąka, miesiąc). Párová měkkost souhlásek neboli hlavní historická depalatalizace (ztráta měkkostní korelace) Dochází k ní po změně 'a 'ě a započnutí změny r' ř (ve XIII. století): sějati – s´áti – sieti, d´ьn´ь – d´en´, dъnъ – den (g. pl. „dno”). Párové jsou: b-b´, p-p´, m-m´, v-v´, d-d´, t-t´, n-n´, l-l´, r-r´, s-s´, z-z´. Dochází k depalatalizaci na většíně území, srov. peče, bere, mete, veze, sedí, země, vajce, nebudete. Pouze tvrdé konzonanty jsou: g, k, ch. Pouze měkké konzonanty jsou: c, č, š, ž, ň, j. Další vývoj: d´, t´, n´ před i, ě – ď, ť, ň; depalatalizace před e (pat´ero – patero), před ä (sv´ätý – svatý), před zaniklým měkkým jerem (star´ьca – starca). Slabiky ďa, ťa, ňa vznikly buď analogií: koťata, háďata, káňata (podle sg. kotě), nebo se vyskytují ve slovech onomatopoických a expresivních, je zde i slabika ťu – ťapat, ťukat, ťulpas. Proces u retnic byl delšího trvání a měl i různé způsoby řešení, srov. pěna, oběd, město (rozklad na pje, bje, mje), dílem došlo k depalatalizaci: pivo, bič, milá, viděl. Poznámka: V polštině jako největším západoslovanském jazyce z hlediska počtu uživatelů se měkkostní korelace vyskytuje v daleko větší míře než v češtině. Profil polštiny je díky tomu daleko více konsonantický, zatímco čeština se pohybuje někde na pomezí vokaličnosti a konsonantičnosti. V polštině jsou tak slova rozdílného významu lišící se pouze měkkostní korelací: pasek – piasek, mecz – miecz atp. Vznik ř Asibilace se objevuje u měkkého r´, během XIII. století z něj vzniká ř (star´ec – stařec); někdy vzniklo ř i ze spojení rs – ř (ors – oř, gen. trsti – třti). Podstatou změny je vznik sykavého šumu mezi jednotlivými kmity měkkého r´. V ř se mění každé r´ (z psl. rj z r před i, ě, e, ä, ). Změna proběhla na celém území českého jazyka, za podobných podmínek došlo ke změně i v polštině. Ve slovenštině měkké r´ ztvrdlo tr´i tri, mor´e e. Přehláska a ě K přehlásce a v jať docházelo v průběhu XIII. století za rozdílných okolností: V koncových slabikách: a) za původní ´a: duša duš dušě, kóža kóž kóžě, z´em´a z´em´ä země; b) za původní ä (z ę): kot´ä kotě, kurę kur´ä kuřě; v 3. os. pl. indikativu prézenta aktiva sloves se později ie úží v dlouhé í: trp´ä trpie (dlouhé ä).
Uvnitř slova: a) za původní ´a: l´ežat´i l´ežät´i ležěti, čáša čäšä (dlouhé první ä) čiešě; b) za původní ä (z ę): p´ät´ pět, sčäst´ie sčěstie. Tato změna platí na území Čech a přilehlých úsecích Moravy.
37
Vznik f: Foném f objeven ve slovech onomatopoických (frkati), jednak z přejímek cizích: farář, flaška, funt, jednak též ze střídnice pv → f (doupьvati – doufati). Vznik kvantity: Kvantita ve staré češtině vznika: 1) prozodickými poměry, 2) kontrakcí (moje – mé), 3) náhradním dloužením za původní jer (domъ – dóm). Stará čeština a hláskosloví: Vývoj fonologického systému staré češtiny od XIV. století do XVI. století: Inventář hlásek na počátku XIV. století: i, í, e, é, ě (cěsta), ie (znamenie), u, ú (súd), o, ó (Bóh), a, á; slabikotvorné r (krk), l (vlk); b, b´, p, p´, v, v´, f, f´, m, m´, d, d´ (v´ed´eš), t, t´, n, n´, l (val), ł (vał), r (krev, krve), ř, ď, ť, ň, j, c, č, z, z´, ž, s, s´, š, k, h, ch. Poznámka: přední středový vokál ě později zaniká z analogických důvodů (nemá svůj systémový protějšek ve vokálu zadním středovém: jo). V tomto období dochází zejména k zásadním změnám v systému samohlásek: Přehláska ´u ´i: K této přehlásce dochází od druhé čtvrtiny XIV. století do poslední čtvrtiny XIV. století, kdy je přehláska kompletně provedena. Postup přeměny byl tento: ´u ´ ´i (juž jž již). Rozsah změny shledáváme v této míře: Mění se každé ´u bez ohledu na následující samohlásku: uvnitř slova, v koncovkách i na rozhraní kořene a sufixu (heterosylabicky). Příklady přehlásky uvnitř slova: l´ud → lid, řújen → říjen, Ježúš → Ježíš, Juří → Jiří, břuch → břich, c´uzí → cizí, jutro → jitro; kožuch → kožich. Příklady přehlásky ´u ´i v koncovkách: dat. meču → meči, znameňú → znamení, akuz. našu → naši, zem´u → zemi, instr. dušú (sek. dušou) → duší, slovesa píšu → píši, kryjú (sek. kryjou) → kryjí. Příklady přehlásky na rozhraní kořene a sufixu: dělajúci, mažúci → dělajíci, mažíci; kral´uje → kralije. Přehláska nebyla provedena u onomatopoických (zvukomalebných) slov: šustěti, ťukati, kňučeti. Z územního hlediska změna důsledně proběhla jen v českých nářečích. V hanáckých nářečích například neproběhla ani v slabikách kořenných, v nářečích východomoravských a slezskomoravských se přehláska neprovedla: břuch, čuch, kožuch (případy jako cit, cizí pocházejí s největší pravděpodobností ze spisovného jazyka). Přehláska o ě: Ve XIV. století se vyskytují nečetné pozice s o po měkké hlásce. Přehláska však do spisovného jazyka zcela nepronikla. Výsledky byly odstraněny vznikem nových analogických tvarů: Přehláskové tvary se držely jen v dativu u neuter typu mořím ( mořiem moř´óm) a u substantiva kůň (koním). Různé výsledky (z hlediska analogií) jsou dobře patrné v sufixech s -o-: dat. Judášovi – Judášěvi, gen. zlodějóv – zlodějiev, dat. koňóm – koniem, mořóm – mořiem, poses. Ježíšóv – Ježíšiev, Ježíšova – Ježíšěva, slovesa ukřižěvali a další. 38
Diftongizace ó – uó (o - uo): Diftong uo vznikl vydělením labializace před ó, př.: dóm dóm duom. V dlouhé samohlásce: Bóh – Buóh, gen. zástupóv – zástupuóv; V krátké samohlásce Boha – Buoha, děťátko – děťátkuo; docházelo také k dloužení po neslabičných předložkách a předponách: k ócasu – k uócasu, v óči – v uóči, vz hóru – vz huóru, v óbec – v uóbec, zóstati – zuóstati (srov. graf. woopat∫twi, k aapo∫ tolom). Ztráta jotace: Výslovnost ě byla neudržitelná z hlediska nesystémovosti, viz výše. Dochází ke ztrátě jotace a vzniká tak ve výslovnosti běžné přední středové krátké e. Příklady: řěč – řeč, hřěčský – řecký, cěsta – cesta, sě – se, dušě – duše, na lúcě – na louce, gen. starcě – starce, slyšěti – slyšeti, aor. jěchu – jechu; Ke ztrátě jotace dochází nejprve po j, ň, později po ď, ť, následně po ž, š, č, pak po ř, z, s, c; jotace zůstala po retnicích (př.: měl, pěna, zvěstovat, běžet, někdy atd.). Zánik párové měkkosti souhlásek (hlavní historická depalatalizace): Pojednáno o této změně již výše. Měkké konsonanty splývají s tvrdými (b´ – b), ľ a ł splývá l, nemění se ď, ť, ň. Např. kost´– kost, ale [kosťi]; pout´ – pout (dnes analogie pouť podle pouti). Hláska l zaslouží bližšího popisu. Ve dvojici tzv. tvrdého (ł) a měkkého (ľ) l došlo k přehodnocení vzájemného vztahu. Příznakovým členem se stalo ł tvrdé, počátek tohoto procesu je dán ztrátou palatalizovanosti ě e, ľe le. Ve staré češtině se tak setkáváme s lexémy les, levý, míle namísto ľěs, ľěvý, míľě. Na předělu XIV. a XV. století je díky Husovému svědectví o pražské výslovnosti doložen počátek splývání ł a l. Komparační poznámka: Zatímco v češtině splynulo l a máme tak v ortografii (jako diktát etymologie) tzv. vyjmenovaná slova po l, ve slovenštině na rozdíl od češtiny nesplynulo l, ale r, Slováci tak mají tzv. vyjmenovaná slova po r. Vývoj slabikotvorných likvid (i před XIV. stol.) Staročeské průvodní vokály se dochovaly výjimečně, a to v těchto případech, např.: tlúci, žlutý, zatímco v přídech jako milčěti, hirnec, pirvý došlo k eliminaci průvodního vokálu. Vedle tohoto zůstalo také –er po č-, ž-, např.: črt, žrnov – čert, žernov. Pokračování hláskoslovného vývoje na sklonku období staré češtiny: Vývoj fonologického systému staré češtiny během XV. století. Vztah i – y: Celkově dochází k přesunu zadní vysoké samohlásky na přední samohlásku, děje se tak v několika konsekvencích: i/y se mění po retnicích (chlapi – chlapy), změna i → y se mění po ostrých sykavkách (cyzý sýla) a v některých nářečích (í → ej) po č, ž, š, l, ř (dolejzat, přejkopa). Ve staré češtině byl rozdíl mezi bíti a býti atd. Pozdější je změna ý aj ej (cejtit, sejto). Nakonec proběhla změna y, ý i, í. Diftongizace ý ej: Počíná se v památkách objevovat koncem XIV. století a šíří se zejména ve století XV. Na rozhraní XV. a XVI. století je na většině území již provedena, přesto se však v převážném počtu památek XV. a XVI. století zachovává psaní s ý. Staré ý i nové ý se mění v nářečích na ej po sykavkách c, z, s (sejkora, vozejk). Z hlediska místa artikulace se jedná opět o posun do přední části spektra. 39
Další příklady z dialektů, ke kterým došlo i mimo sykavky: pýcha pejcha, dobrý dobrej, mlýn mlejn. Diftongizace ú ou: Grafika au, aw (Kraupa, do rothawzu). Též nepřehlasované ú (píšou, han. plóca). Též v předponě (ouřad), zde však kvantita kolísala (údolí/udolí). Varianty v nářečí se vyskytují rozličné: dlouhej, dlóhé, dlúhý, dluhy. Ve spisovném jazyce pozorujeme alternaci kruh – kroužek (srov. stan – stánek). Monoftongizace ie í: Pokud ie vzniklo z dlouhého jať (ě ie), pak se převaha původní e-ové složky postupem času změnila na převahu i-ové složky, až nakonec došlo k monoftongizaci: dievka – dívka, graficky dat. sg.: dyewczie – dievcě – dívce. Nezměněno ve slovenštině. Výsledkem jsou pak v paradigmatech substantiv alternace typu: vítr – větru, víra – věřit. Monoftongizace uo ú: Monoftongizace uó v ú je pokračováním diftongizace ó v uó v tom smyslu, že se mění podíl oové a u-ové složky. Nejprve převládá v diftongu složka druhá, o-ová, později ale nabyde převahy složka první, u-ová, až nakonec dojde dokonce k monoftongizaci. Celý proces lze zaznamenat takto: dóm dóm duom dum dúm (v ortografii diktát etymologie: dům). Zkrácené další transkribované zápisy změn: buoh bůh, kuoň kůň, suol sůl, stuol stůl, vuoz vůz, muoj můj, chlapuo(v) chlapů(v). Změna probíhá v XV. století, do jehož konce je ve výslovnosti provedena. V zápisech však se uo drží až do poloviny XVI. století, např. u Hájka, Veleslavína. Výsledkem historické monoftongizace jsou v paradigmatech substantiv alternace: Bůh – Boha, bok – bůček (srov. stan – stánek) atp. Úžení é í: Dokladů této změny z období XIV. a XV. století není mnoho, přibývají až ve století XVI. Do spisovného jazyka však změna pronikala velmi pomalu, dnešní spisovný stav se ustálil až na rozhraní XVI. a XVII. století, ve slabice lé až ve století XVIII. (zelé zelí, chválé chválí). V novočeském spisovném jazyce je í místo é po měkkých hláskách: řéci – říci, zelé – zelí, pečénka pečínka, žénka žínka, avšak po l bývá dílem í, dílem é, objevuje se ve spisovné češtině kolísání: kamínek, obílí, zelí, želízko, avšak spisovně chlév, mléko, polévka i polívka, létat i lítat, lépe i líp, světélko i světýlko. Po tvrdých může též dojít ke změně: dobrému dobrýmu, často se však vyskytuje původní é (stéblo). Následkem provedení této změny vznikají u substantiv alternace typu: lem – límec (srov. stan – stánek). Tautosylabická přehláska aj ej: Tautosylabické aj během XV. a XVI. století přecházelo v ej, tradičně se označuje jako zpětná přehláska aj ej: vaj/cě – vej/ce (ale va/jec), naj- – nej- (najlepší nejlepší), dě/laj – dě/lej (ale děla/jí), vo/laj vo/lej, kraj/čí – krej/čí (ale krá/jet). Ve starém jazyce se změna provedla všude, kde k tomu byly podmínky, analogií však byly některé výsledky této změny odstraněny, tedy ve spisovné češtině se vyskytuje: tajný, hajný, kraj atd., zůstal však např. tvar imperativu prodej. Výjimkou jsou obě varianty ve spisovné češtině, u imperativu hraj/hrej jsou přípustné obě varianty. Změna se neprovedla v nářečích východomoravských a slezskomoravských, srov. daj, zavolaj, najlepší. Změna šč šť, ždž žd, šť št: Historická souslednost střídnice je tato: ve XIV. století převažuje ještě šč, ale objevuje se i šť, v XV. století šč ubývá, v XVI. století již převažuje šť. V dialektech změna neproběhla na Moravě. Příklady: ješče ještě, ščestie štěstí, ščeně štěně. Po provedení změny šč šť 40
došlo k depalatalizaci tohoto šť v postavení před souhláskami: ščkáti – šťkáti – štkáti; ščváti šťváti štváti; uščnúti ušťnúti uštknouti (s vkladným/epentetickým k); piščcě pišťce pištce (k tomu pak nový nominativ singuláru pištec místo původního piščec). Změna obouretného w na retozubné v: Ve staré češtině bylo v hláskou obouretnou, bilabiální w. Bilabiální výslovnost je přesvědčivě dochována ve staročeských změnách, např.: w Prazě u Prazě, w púšči u púšči. Východočeská změna w proběhla v zavřené slabice prawda prada, šawle šale, krew kre, kawka kaka. Ke změně v češtině dochází po XIV. století, ovšem v různých nářečích v nestejné míře. Výslovnost neslabičného se stala typickým znakem východočeských nářečí, místy se zde zachovala i původní bilabiální výslovnost (okrajové úseky, např. Semilsko: wot pašeráka). Posun bilabiálního (obouretného) w v labiodentální (retozubné) v vyvolalo s největší pravděpodobností objevení nového fonému f, ten byl posílen zejména přejímáním cizích slov (farář, flaška, funt) a onomatopoickými výrazy, vznikla tak korelační dvojice f – v. Vývoj pobočných slabik: Laterální úžinové hlásky byly různě doplňovány ve slabiky či opačně; typ rty: r, l, m zachováno (rty, lhát, mstivý), j jen zčásti (jmieti – mít, jmění, jsem/sem). Typ krve a sedlka byl buď plně slabičný (krve, jablko), nebo zjednodušený (selka, jabko), nebo doplněný (cyprský – cyperský). Lžička nářečně přesmykem (metatezí) změněna na tvary: žlička, žička, vžička, užička. Typ bratr byl buď plně slabičný (bratr, vedl, sedm), nebo byl zjednodušen (ved), nebo doplněn (sedum, sester, gen. pl. model, bázn – bázeň). Hlásky v proudu řeči a/ Protetické hlásky: Historicky řečeno se jedná o neetymologické hlásky na počátku slova před vokály, méně často před konsonanty. Staré j- (psl. nebo pračeské) před a či přední krátkou samohláskou: j/eden, j/áz (azъ), j/ablko (srov. něm. Apfel), j/ahoda, j/de (idetъ – jьdetъ), j/estь (srov. lat. est). Staré v- (před –y): vydra (srov. lit. údra). Stč. h- (před –i, -e, -o, -u): čest hi chvála, Holomúc, hohen (oheň), vlivem Vulgáty Helizeus, Hizmahel. Dnes záležitost ojedinělých reliktů jihozápadočeského dialektu. Stč. v- (před –o) se začíná objevovat ve XIV. století: vovcě, u votcě, von. Protetické v- se hojně vyskytuje i v dalších slovanských jazycích, např. v ukrajinštině či běloruštině, na rozdíl od češtiny tam však proniklo do spisovného jazyka. Protetické v- se v dialektech na východní polovině Moravy (a ve Slezsku) nevyskytuje. K protetickým hláskám bývá přiřazován i tzv. ráz (specifický způsob nasazení hlasu a jeho rozeznění na začátku samohlásky po absolutní pauze). Zpravidla se dnes vyskytuje před vokály po pauze a na rozhraní slov. Častější je jeho výskyt v Čechách než na Moravě, na Slovensku se též vyskytuje méně. Ve staré češtině není nutné věnovat rázu zvláštní pozornost, neboť se v ní buď nevyskytoval vůbec (srov. vóči vůči), nebo byl jeho výskyt výrazně nižší. b/ Hiátové hlásky: Typickou hiátovou hláskou je j. Ve staré češtině dochází ke vkládání -j- mezi samohlásky (Marii, graf. marigi, srov. Maří, graf. marzy) a také -h-(vlivem Vulgáty: Johel, Izrahel, Hizmahel). c/ Asimilace znělosti: K asimilaci znělosti dochází ve staré češtině od začátku XIV. století, děje se tak nejprve v případě regresivní asimilace souhlásky k: gdyž, gdež. Též velmi brzy dochází k progresivní asimilaci u hlásky ř (dvojí psaní rs a rz). U dalších hlásek je asimilace na počátku XIV. století neprovedena: sbožie, dchoř, všdy atp. V průběhu XIV. století znělostní asimilace přibývá, na 41
přelomu XIV./XV. století se objevují i příklady asimilace/neutralizace na konci slov: vrach, knich atp. Na konci slov tedy asimilace probíhala později, v některých dialektech k ní vůbec nedošlo (např. východočeské nářečí: had, dráb, teď). K regresivní asimilaci (neutralizaci) dochází tak, že před pauzou se mění znělé souhlásky v neznělé: dub dup, roh roch, brázd brást, vjezd vjest. K progresivní asimilaci dochází před souhláskami ř, h, v. U ř se rozlišuje neznělé ř (tři) a ř znělé (dři). U h (ve skupině sh) dochází k progresivní asimilaci jen v Čechách a na nejzápadnější Moravě, jinde dochází k regresivní asimilaci (schoda x zhoda, schromáždění x zhromáždění). Ve skupinách tv, kv na severovýchodní Moravě se hláska v asimiluje zřetelně, např.: tvoje tfoje, kvočna kfočna. Před touto hláskou se však na celém území moravském (i na Slovensku a jižním Polsku) realizuje regresivní asimilace znělosti: tag viďíš, tag honem. Do ortografie asimilace znělosti povětšinou nepronikla (na rozdíl např. od polštiny). Došlo k tomu jen u slov s takovou slovotvornou motivací, která byla obyvatelstvu neviditelná: dchoř tchoř, sde zde atp.
1. 2. 2 Morfologie staré češtiny v komparačních přehledných tabulkách: 1. 2. 2. 1 Kmenový systém pozdní praslovanštiny a přestavba na systém rodový včetně zaznačené masivní infiltrace u-kmenů do kmenů jiných: Staroslověnský substantivní systém rekonstruujeme na základě stavu pozdně praslovanského, kdy již kmenový princip ustupuje následkem mnohých výše popsaných změn. Struktura tabulek tedy slučuje dva principy: jednak výchozí kmenový, jednak později převládající a určující – rodový. V jednotlivých paradigmatech substantiv určitého kmenu rozepisujeme konkrétní maskulinní, femininní či neutrový typ. Duálové tvary se mohou vyskytovat i v nové češtině jako výsledek stylizace v beletrii (záměrné poetismy-archaismy), např. se tak děje u J. Nerudy či S. Čecha, nevyskytují se však kromě názvů některých párových vnějších částí těla v běžném jazyku. Jaká však byla podstata a osudy duálu a proč tomu tak bylo? O duálu podal monografii Antonín Dostál (Dostál 1954). Zde stručný souhrn jeho poznatků: Ve většině slovanských jazyků jsou plně rozvinuté pouze dvě paradigmata koncovek: singulárová a plurálová. Dokonce ani pro předhistorické období slovanských jazyků nelze předpokládat plné rozvinutí duálových koncovek. V klasických jazycích je situace velmi pestrá. Klasický sánskrt duálové koncovky ve jménech ani slovesech neužívá. Staroperské nápisy duál obsahují, ale dnešní perština nemá po starém stavu ani památku. V latině podle klasických filologů duál zanikl již v době prehistorické. V řečtině je v přímé antické komparaci situace značně odlišná. V byzantských řeckých kronikách se duál používá jako archaismu nebo u autorů, kteří měli archaizující tendence. V řeckých dialektech byly duálové tvary rozšířené 42
nestejnoměrně. V keltských jazycích ani v bretonštině se nevyskytuje, avšak je dosvědčen ve staré irštině. V lotyštině jsou pouze zbytky duálu, litevština však duál zachovala s tím, že má v deklinaci pouze dva odlišné tvary (dativ se od instrumentálu liší pouze intonací). Klasická arabština duál zná, kdežto hovorová nikoliv. V klasické staroslověnštině je duál běžný jak v různých časech sloves, tak i ve jménech. Základními znaky slovanského duálu bylo: ne plně rozvinutá potrojná sada koncovek (nominativ, akuzativ, vokativ – genitiv, lokál – dativ, instrumentál), u sloves homonymie druhé osoby plurálu a třetí osoby duálu, duálové koncovky se nevyskytují spontánně jako plurálové (jsou omezené na dvojice částí lidského těla a na předměty i bytosti, které se pravidelně vyskytovali či vyskytují ve dvojicích atp.). Převažující zánik duálu v češtině 15. století vysvětlujeme obvykle sémantickou redundancí duálu (inkluze v plurálu) a homonymií koncovek (nevýrazné koncovky vždy systém v průběhu času nahrazuje jednoznačnějšími). Tradiční čistě gramatické popisy opomíjejí nutně nahlížený sémantický aspekt kategorie duálu. Číselný pojem dva se nekryje přesně s pojmem dvojice, párovosti, pro nějž se duál především používá. Ve významu párovosti je zdůrazněn těsný vztah obou členů dvojice, je tu podtržena integrita členů, vzájemné společenství obou členů. Je tu patrná kvalitativní parita. V ostatních slovanských jazycích je situace takováto. V šestnáctém století se v ruštině dovršuje náhrada duálových tvarů plurálovými. Podobný je také vývoj v ukrajinštině, bulharštině, srbocharvátštině. V nejstarších staročeských textech je velmi častý (potvrzje např. i F. Trávníček). Gebauer tvrdí, že se používal poměrně dost důsledně. Kašubština udržela, stejně jako polština, z duálových forem pouze zbytky, zejména u číslovek. Slovinština, staroslověnština a lužická srbština mají mezi slovanskými jazyky zvláštní postavení (historické-staroslověnština, územní okrajovost-slovinština a lužické srbštiny). Lužická srbština dolní i horní duál zachovala dodnes. Slovinština se konzervací duálu zřetelně odlišuje od srbštiny a chorvatštiny. V dnešní spisovné slovinštině je ovšem duálové paradigma promícháno tvary duálovými. Ve všech třech jazycích se jedná o vědomou snahu o udržení starobylého charakteru tohoto jazyka, t. j. restituci všeho starého a tím k extrémní archaizaci. Ve všech případech lze tuto snahu snadno vysvětlit snadno: staroslověnština vznikla na okraji byzantsko-řecké kultury, slovinština ztratila kontinuitu se širokým územím slovanským, lužická srbština byla a je ohrožena silným vlivem němčiny. Deklinace substantiv (o-kmeny maskulin): Psl.:
Stč.:
Nč. (živ.):
Nč. (neživ.):
Sg.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
rab-ъ rab-a rab-u rab-ъ rab-e rab-ě rab-omь
pán-0 pán-a pán-u pán-(a) pan-e vlc-ě XXX
pán-0 pán-a pán-u pán-(a) pan-e XXX XXX
hrad-0 les-a hrad-u hrad-0 hrad-e hrad-ě XXX
Pl.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
rab-i rab-ъ rab-omъ rab-y rab-i rab-ěchъ rab-y
pán-i Čech-0 pán-óm pán-y pán-i vlc-iech pán-y
pán-i Čech-0 pán-ům pán-y pán-i vlc-ích pán-y
hrad-(y) Lán-0 hrad-ům hrad-y hrad-(y) les-ích hrad-y
pán-ové pán-óv
Du.: N+A
rab-a
XXX
XXX
XXX
pán-y
43
Jiný kmen:
hrad-u pán-ovi hoch-u pán-u/-ovi pán-em
pán-ové pán-ech
G+L D+I
rab-u rab-oma
pán-ú pán-oma
XXX XXX
XXX XXX
Některé příklady: bez diva, skutka mého, pro bóh, majě za bóh výra ušatého, črt v Strachkvas vstúpi, po břěhovi, v lese, v potoce, vaši domové hustí luzi, hřieši, chtě od Čech polské zlato, v chrámiech. Poznámky ke srovnávací tabulce: Na dnešním výsledném typu (modelu)1 pán vidíme masivní průnik tvarů původního u-kmenu. Tento proces je obzvláště důležité si uvědomit ve tvaru lokálu singuláru a genitivu plurálu. V případu lokálu singuláru se náhradou tvaru (o) rabě za u-kmenové (o) pánovi zamezuje rušivé alternaci v tom případě, kdy je v substantivu na konci kořene velára (nedojde tak ke druhé palatalizaci velár). V případě maskulinního o-kmenu ve tvaru genitivu plurálu vznikl výraznější tvar (pánů/v/), než tomu bylo u původního o-kmenu, kdy bylo zakončeno slovo pouhým nevýrazným jerem; ke stejné změně došlo ze stejných důvodů u měkké varianty: jo-kmenů (mužů/v/). Odsunutí původního koncového v v tomto tvaru popisuje již v Čechořečnosti J. V. Rosa, činí toto vymezení z důvodu homonymie s tvary přivlastňovacích zájmen (otcův).
o-kmeny neuter: Psl.: Sg.: Nom. lět-o Gen. lět-a Dat. lět-u Akuz. lět-o Vok. lět-o Lok. lět-ě Instr. lět-omь
Stč.:
Nč.:
Jiný kmen:
měst-o měst-a měst-u měst-o měst-o měst-ě XXX
měst-o měst-a měst-u měst-o měst-o měst-ě XXX
měst-u měst-em
Pl.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
lět-a lět-ъ lět-omъ lět-a lět-a lět-ěchъ lět-y
měst-a měst-0 měst-óm měst-a měst-a rúš-iech měst-y
měst-a měst-0 měst-ům měst-a měst-a rouš-ích měst-y
Du.: N+A G+L
lět-ě lět-u
měst-ě měst-ú
dvě st-ě kolen-ou
1
měst-ech
Pojem vzor nepoužívám, protože je zavádějící. Z povahy popisu daného paradigmatu je adekvátnější pracovní použití pojmu model či typ.
44
D+I
lět-oma
měst-oma
křídl-oma
Některé doklady: u vojščě, v Lipště, v městiech, v ňadřiech, v sloviech, o hlediscích, na kolenou, křídloma. Poznámky k paradigmatu o-kmenů neutra: Do o-kmenových neutrových tvarů lokálu singuláru, plurálu a singuláru instrumentálu pronikají produktivní u-kmeny. U lokálových tvarů se tak opět systém zbavuje nefunkční/rušivé případné alternace v tom případě, kdy je v substantivu na konci kořene velára (nedojde tak ke druhé palatalizaci velár).
Deklinace substantiv (jo-kmeny maskulin):
Sg.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr. Pl.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok.
Psl.:
Stč.:
Nč. (živ.):
Nč. (neživ.):
mž-ь mor´-e mž-a mž-u mž-ь mž-u mž-i mž-emь
muž-0 moř-e muž-a, -ě muž-u, -i muž-(a), -(ě) muž-u, -i muž-i XXX
muž-0
meč-0 moř-e meč-e, moř-e moř-i meč-0, moř-e meč-i, moř-e meč-i, moř-i XXX
mž-i mor´-a mž-ь mor´-ь mž-emъ
muž-i moř-ě přátel-0 moř-0 XXX
muž-i
mž-ę mor´-a mž-i
muž-ě moř-ě muž-i
muž-e
muž-e muž-i muž-(e) muž-i muž-i XXX
přátel-0 XXX
muž-i 45
meč-(e) moř-e peněz-0 vajec-0 XXX meč-e moř-e meč-i, moř-e
Jiný kmen:
muž-ovi muž-ovi muž-em muž-ové muž-óv moř-í muž-óm moř-iem muž-ové
Lok. Instr.
mž-ichъ mž-i
muž-ích muž-i
muž-ích muž-i
meč-ích, moř-ích meč-i, moř-i
Du.: N+A G+L D+I
mž-a mž-u mž-ema
muž-ě, moř-i muž-ú, moř-ú XXX
XXX XXX XXX
XXX XXX XXX
muž-oma (muž-ěma)
Některé doklady: Ježíšěvi, Libušě jej za muž pojě, na kóň, kněže náš, strýče, ta dva prorádcě, U dvú sluncú, pět tisíc, koláčiev, koniem. Poznámky k paradigmatu jo-kmenů maskulin: Vedle masivního průniku u-kmenových tvarů do tohoto typu pozorujeme i průnik některých tvarů tvrdého typu (o-kmenů), konkrétně v dativu plurálu (mužóm jako pánóm) a v dativu/instrumentálu duálu (mužoma jako raboma).
Deklinace ijo-kmenů neuter: Sg. Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
Psl. znamen-ьje znamen-ьja znamen-ьju znamen-ьje znamen-ьje znamen-ьji znamen-ьjemь
Stč. znamen-ie znamen-iá > -ie znamen-iú > -í znamen-ie znamen-ie znamen-í XXX
Nč. znamen-í znamen-í znamen-í znamen-í znamen-í znamen-í znamen-ím
Pl. Nom.
znamen-ьja
znamen-í
Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
znamen-ьjь znamen-ьjemъ znamen-ьja znamen-ьja znamen-ьjichъ znamen-ьji
znamen-iá > -ie Juř-í (< -ьji) znamen-í XXX znamen-iá > -ie znamen-iá > -ie znamen-ích XXX
Du.: N.+ A.
znamen-ьji
G. + L. D. + I.
znamen-ьju znamen-ьjema
znamen-í znamen-ím znamen-í znamen-í znamen-ích XXX
znamen-í Juř-ie (< -ьja) znamen-iú < -í XXX
Jiný kmen:
znamen-ím (<ьjьmь)
znamen-ím (dle adj. pěším)
znamen-ími (dle adj. pěšími)
znamen-íma (dl adj. pěšíma) 46
Poznámky k paradigmatu ijo-kmenů neuter: Jedná se vlastně o variantu jo-kmenů vzor mor'e: ke kmenovému konektému -ьj- se přidávají koncovky vzoru mor'e. Znamenьje je vzor neuter. Ijo-kmenová maskulina (Juří, řebří) - v nč. se vyskytuje pouze svatý Jiří. Odchylné tvary nom. pl. Juř-í (< -ьji) a nom. + akuz. duálu Juř-ie (< -ьja) souvisí s jo-kmeny (oráč-i, oráč-ě). Další ijo-kmenová maskulina: mj. střěví, klí, pondělí, úlí, Jiljí, Alexí (< -ius). Instr. sg. znamen-ím (<ьjьmь) souvisí s pračeskou var. o-/jo-kmenů (lět-ъmь, mor´-ьmь). Koncovky dativu plurálu, instrumentálu plurálu a dativ + instrumentál duálu vzešly z adjektivní deklinace (pěším, pěšími, pěšíma).
Deklinace u-kmenů maskulin: Sg. Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
Psl. syn-ъ, dom-ъ syn-u, dom-u syn-ovi, dom-ovi syn-ъ, dom-ъ syn-u syn-u, dom-u syn-ъmь, dom-ъmь
Stč. syn-0, dóm-0 dom-u syn-ovi, domovi dóm-0 syn-u syn-u, dom-u syn-em, dom-em
Nč. syn-0, dům-0 dom-u syn-ovi dům-0 syn-u syn-u/(-ovi), dom-u syn-em, dom-em
Pl. Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
syn-ove, dom-ove syn-ovъ, dom-ovъ syn-ъmъ syn-y, dom-y syn-ove, dom-ove syn-ъchъ, dom-ъchъ syn-ъmi
syn-ové, dom-ové syn-óv, dom-óv XXX syn-y, dom-y syn-ové, dom-ové syn-ech, dom-ech XXX
syn-ové syn-ů, dom-ů XXX syn-y, dom-y syn-ové syn-ech, dom-ech XXX
Du.: N. + A. G. + L. D. + I.
syn-y syn-ovu syn-ъma
syn-y XXX XXX
XXX XXX XXX
Poznámky k paradigmatu u-kmenů maskulin: 47
Jiný kmen:
syn-ú syn-oma
Koncovky této deklinace se rozptýlily k několika českým vzorům. Vyjadřují u nich rozdíl rodu nebo životnosti. V duálových koncovkách pozorujeme ve tvarech genitivu/lokálu a dativu/instrumentálu průnik o-kmenů. Některé doklady: s polu hory vzradujú sě, do polu - dlouž. do polú < do polou, čbán počě svrchu plavati, požehnal domovi israhelskému, budú vaši domové hustí luzi, dva syny krásná. Další příklady staročeských u-kmenů: dól, jěd, jíl, led, sad, stan atd.
Deklinace - i-kmenů feminin a maskulin: Sg. Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
Psl. kost-ь kost-i kost-i kost-ь kost-i kost-i kost-ьj host-ьmь
Stč. kost-0 kost-i kost-i kost-0 kost-i kost-i kosť-ú host-em
Nč. kost-0 kost-i kost-i kost-0 kost-i kost-i kostí host-em
Lok. Instr.
kost-i host-ьje, ljud-ьje kost-ьjь kost-ьmъ kost-i kost-i host-ьje kost-ьchъ kost-ьmi
kost-i host-ie, l´ud-ie kost-í kost-em kost-i kost-i host-ie kost-ech kost-mi
kost-i XXX kost-í kost-em kost-i kost-i XXX kost-ech kost-mi
Duál: N. + A. G. + L. D. + I.
kost-i kost-ьju kost-ьma
kost-i kosť-ú kostma
Pl. Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok.
48
host-é, lid-é
host-é
Poznámky k paradigmatu i-kmenů feminin i maskulin: I-kmenová maskulina (typ host) se lišila od feminin (typ kost) jen v instrumentálu singuláru a nominativu/akuzativu/vokativu plurálu. V tabulce jsou tedy maskulinní tvary rozepsány jen při odlišnosti od femininního typu. Posléze buď přešla k femininům (pouť), nebo k dalším samohláskovým kmenům (host, kmet, zvěř ustalý). I-kmenová feminina často přecházela k ja-kmenům: báseň, bázeň, daň, dlaň, rozkoš, tvář. Pozdější se tak v českém jazyce nacházejí dublety: jediná choti, za hostě, čelistiem, v tvých řěčiech, kostěmi. V současné nové češtině pak vidíme dublety ve spisovné varietě, např.: hosti/hosté, hostem/hostům, s hosty/hostmi.
Deklinace a-kmenů feminin i maskulin:
Sg.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr. Pl.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. ech Instr. Duál: N. + A. G. + L. D. + I.
Jiný kmen
Psl.
Stč.
Nč.
žen-a žen-y žen-ě, sludz-ě žen- žen-o žen-ě, sludz-ě žen-oj
žen-a žen-y lúc-ě, sluz-ě žen-u žen-o lúc-ě, sluz-ě žen-ú
žen-a žen-y louc-e žen-u žen-o louc-e žen-ou
žen-y, slug-y žen-ъ, slug-ъ žen-amъ, slug-amъ žen-y žen-y žen-achъ, slug-achъ
žen-y, sluh-y žen-0, sluh-0 žen-ám, sluh-ám žen-y žen-y žen-ách, sluh-ách
žen-y žen-0 žen-ám žen-y žen-y žen-ách
sluh-ové sluh-ů sluh-ům
žen-ami, slug-ami
žen-ami, sluh-ami
žen-ami
sluh-y
žen-ě žen-u žen-ama
ruc-ě, sluz-ě ruk-ú, *sluh-ú ruk-ama, sluh-ama
ruc-e ruk-ou ruk-ama (I.)
49
sluh-ovi
sluh-ovi
sluh-ové sluz-ích, předsed-
Poznámky k deklinaci a-kmenů feminin a maskulin: V případě substantiv spadajících do původního typu a-kmenů feminin se setkáváme, pokud kmen končil na veláru, s palatalizací vyvolanou 2. palatalizací velár (způsobuje regresivně jať vzniklé monoftongizací diftongu – v tomto případě diftongu a). U maskulinních typů a-kmenů (model sluga/sluha) je komplikující alternace odstraněna nahrazujícím tvarem u-kmenu, to se děje v dativu a lokálu singuláru (/o/ sluhovi namísto /o/ sluzě). I v některých dalších pádech dochází k náhradě u-kmenem, ačkoliv se zde nemůže vyskytovat alternace daná 2. palatalizací velár: nominativ, genitiv a vokativ plurálu (sluhové, sluhů, sluhové). Vedle toho se zde uplatňují i další formy kmenů: o-kmen v dativu, lokálu i instrumentálu plurálu. V lokálu plurálu i v určitých slovech i i-kmen.
Deklinace ja-kmenů feminin a relikty ja-kmenů maskulin: Psl.
Stč.
Nč.
Sg.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
duš-a duš-ę duš-i duš- duš-e (< -´o) duš-i duš-ej (< -´oj)
duš-a > -ě, prorok-yni duš-ě duš-i duš-u > -i, súdc-u > -i duš-e duš-i duš-ú > -í , súdc-ú > -í
duš-e duš-e duš-i duš-i duš-e duš-i duš-í
Pl.: Nom. Gen. Dat. Akuz. Vok. Lok. Instr.
duš-ę duš-ь duš-amъ duš-ę duš-ę duš-achъ duš-ami
duš-ě, súdc-ě žákyň-0, súdec-0 duš-ám > -iem, súdc-iem duš-ě duš-ě, súdc-ě duš-ách > -iech duš-ami > -ěmi, súdc-ěmi
duš-e žákyň-0 duš-ím duš-e duš-e duš-ích duš-emi
Duál: N. + A. G. + L. D. + I.
duš-i duš-u duš-ama
duš-i, súdc-i duš-ú > -í, súdc-ú > -í duš-ama > -ěma, súdc-ěma
Poznámky k reliktům ja-kmenů maskulin: 50
Jiný kmen
soudc-ovi soudc-(e) soudc-ovi soudc-em
soudc-i, -ové duš-í, soudc-ů soudc-ům soudc-i, -ové soudc-i
Ja-kmeny maskulin byly infiltrovány mnoha jinými tvary dalších kmenů. V singulárovém paradigmatu se dle očekávání uplatňuje v dativu a lokálu u-kmenová forma, zatímco v akuzativu jo-kmenová koncovka. Instrumentál singuláru typu soudce vykazuje koncovku vyskytující se u většiny maskulinních samohláskových kmenů. V plurálovém paradigmatu panuje situace také velmi nejednotná. V nominativu a vokativu plurálu se vyskytují dubletní koncovky původu jokmenového a u-kmenového. Genitiv plurálu eviduje pouze koncovku původu u-kmenovou, u dativu singuláru se vyskytuje pouze koncovka původu o-kmenového. Instrumentál plurálu je u typu soudce identický s tvarem jo-kmenovým (oráči).
Deklinace substantiv ija-kmenů: Praslovanský typ maskulina se tvoří takto: sd-ьji, feminina takto: lan-ьji (ke konektému -ьj- se vždy připojuje koncovka ja-kmene). Výchozí nominativ singuláru buď -ьji (stč. sudí, paní), nebo -ьja (stč. zmie, Alexandřie). Staročeská maskulina náležící k tomuto typu jsou např.: sudí, krajčí, purkrabie, feminina pak např.: paní, laní, lodí (vstúpichu na lodí), pradlí, hromadná substantiva: bratřie, kněžie (nom. sg. milá bratřie = doslova “milé bratrstvo”), přejatá substantiva na –ia např.: Maří (gen. lat. Mariae - stč. Mařie), biblí, deklarací, Samařie (lat. Samaria, dnes neutrum Samaří) apod.
Popis reliktů konsonantických deklinací v češtině (pouze výběrově):
Sg.: Nom. Gen. Dat. Akuz.
ъv-kmeny:
r-kmeny:
kr-ъv-ь > krev-0 kr-ъv-e > krv-e kr-ъv-i > krv-i kr-ъv-ь > krev-0
mat-i > mát-i, dc-i lak-ъt-ь > lok-et-0 mat-er-e > mat-eř-e, dc-eř-e lak-ъt-e > lok-t-e mat-er-i > mat-eř-i, dc-eř-i lak-ъt-i > lok-t-e mat-er-ь > mat-eř-0, dc-eř-0
t-kmeny:
Pl.: Gen.
slov-es-(o) slov-es-(a) atd. (-es- užit jako konektém)
lak-ъt-ъ > lok-et-0
Duál: N. + A. G. + L. D. + I. nt-kmeny: Sg.: nom. kur-ę > kuř-ě gen. kur-ęt-e > kuř-ět-e dat. kur-ęt-i > kuř-ět-i
s-kmeny:
oč-i, uš-i (oč-ú, uš-ú) (oč-ima, uš-ima)
Pl.: kur-ęt-a > kuř-at-a kur-ęt-ъ > kuř-at-0 kur-ęt-ъmъ XXX kuř-at-óm atd.
n-kmeny mask.: Sg. nom. kam-y, dьn-ь > XXX, den-0 gen. kam-en-e, dьn-e > kam-en-e, dn-e dat. kam-en-i, dьn-i > kam-en-i, dn-i
Pl. Dol´-an-é, zem´-an-é > zem-ěn-é Dol´-an-0, Praž-an-0, zem´-an-0 51
akuz. lok.
kam-en-ь, dьn-ь > kám-en-0, den-0 kam-en-e, dьn-e > XXX, ve dn-e
n-kmeny neutra: Sg. Ide. nom. -en-0 gen. -en-e dat. -en-i
Psl. brěm-ę brěm-en-e brěm-en-i
Dol´-as, Radl´-as (< Dol´-an-sъ)
Stč. břiem-ě břěm-en-e břěm-en-i
Poznámky k reliktům konsonantických deklinací: České dubletní tvary v nové češtině jsou tak snadno vysvětlitelné: konektém -en- užit ve všech pádech a za něj dány koncovky o-kmene: břem-en-o, břem-en-a, břem-en-u atd. Podobně símě semeno, plémě - plemeno, rámě - rameno. K n-kmenům mužským patřilo mnoho substantiv: den, ječmen, kámen, kořen, plamen, prsten atp. Většina substantiv této deklinace přešla k tvarům okmenů. Nt- kmeny středního roku jsou jedinou konsonantickou deklinací, která se plně dochovala až do současnosti. Jeji produktivita je dána množstvím jmen domestikovaných zvířat (mláďat): kuře, hříbě, house, tele, kůzle, kotě, prase, morče atd. S-kmeny neuter přecházely k okmenovému paradigmatu (kolo, slovo, tělo), jen ve třech případech se uměle vytvořily nové skmeny: koleso (např. kolesové parníčky), sloveso, těleso (např. topné těleso). Vedle toho existuje relikt s-kmenu neutra plurálu v náboženském diskurzu (na nebesích). R-kmeny feminin obsahují ve stč. pouze dvě substantiva: máti a dci. Pozůstatky tohoto r-kmenu vidíme v nové češtině v kompozitu mateřídouška a ve tvaru dativu singuláru dceři. Zajímavé je zde též srovnání s ruštinou, kde v singuláru figurují archaické r-kmenové tvary shodné v genitivu i dativu: матери, дочери. T-kmeny byly ve staré češtině omezeny na několik málo dokladů: drobet, krapet, loket, nehet. Ty jsou v nové češtině buď o-kmenové (drobet, nehet), nebo nesklonné (krapet). Reliktní tvary původního t-kmenu se vyskytují u substantiva loket (praštil se do lokte).
52
1. 2. 2. 2 Vznik adjektivní deklinace: O kontrakci již bylo pojednáno, viz výše. Složené a posléze asimilované a kontrahované tvary adjektiv jsou dnes chápány jako základní (viz kodifikační příručku Stručnou mluvnici češtiny). Gramatický systém se bránil shodě skloňování jmen a adjektiv, neboť to bylo nepraktické z hlediska syntaktického, adjektivum primárně zastupuje atribut kongruentní, zatímco substantivum primárně bývá nejčastěji subjektem či objektem. Sklad morfémů v tabulce je tento: kořen + substantivní koncovka + tvar zájmena *jь, *ja, *je. Složené tvary tzv. tvrdého skloňování, kde je výchozí i původní jmenná pádová koncovka: Sg. Nom. Gen. Dat. Akuz. Lok.
Mask. dobr-ъ-jь > dobr-ý dobr-a-jego > dobr-é-ho dobr-u-jemu > dobr-é-mu = Gen., Nom. dobr-ě-jemь > dobř-ie-m
Fem. dobr-a-ja > dobr-á dobr-y-ję > dobr-é dobr-ě-ji > dobř-iej dobr--j > dobr-ú dobr-ě-ji > dobř-iej
Neutrum dobr-o-je > dobr-é dobr-a-jego > dobr-é-ho dobr-u-jemu > dobr-é-mu = Nom. dobr-ě-jemь > dobř-ie-m
Pl. Nom. Gen. Akuz. Instr.
dobr-i-ji > dobř-í dobr-ъ-jichъ > dobr-ý-ch dobr-y-ję > dobr-é dobr-y-jimi > dobr-ý-mi
dobr-y-ję > dobr-é dobr-ъ-jichъ > dobr-ý-ch dobr-y-ję > dobr-é
dobr-a-ja > dobr-á dobr-ъ-jichъ > dobr-ý-ch dobr-a-ja > dobr-á dobr-y-jimi > dobr-ý-mi
dobr-ě-ji > dobř-iej dobr-u-ju > dobr-ú
dobr-ě-ji > dobř-iej dobr-u-ju > dobr-ú
Du. N. + A. dobr-a-ja > dobr-á G. + L. dobr-u-ju > dobr-ú
53
Tvary, ve kterých se vyskytují zkrácené původní substantivní koncovky nebo zájmena: Mask.
Fem.
Neutrum
Sg. Instr. Instr.
*dobr-omь-jimь > dobr-y-jimь > dobr-ý-m = Mask. *dobr-oj-j > dobr-oj > dobr-ú
Pl. Dat. Dat. Lok. Lok. Instr.
*dobr-omъ-jimъ > dobr-y-jimъ > dobr-ý-m = Mask. *dobr-amъ-jimъ > dobr-y-jimъ > dobr-ý-m *dobr-ěchъ-jichъ > dobr-ý-ch (analogie podle genitivu) = Mask. *dobr-achъ-jichъ > dobr-ý-ch (analogie podle genitivu) *dobr-ami-jimi > dobr-y-jimi > dobr-ý-mi
Du. D. + I. *dobr-oma-jima > dobr-y-jima > dobr-ý-ma = Mask. D. + I. *dobr-ama-jima > dobr-y-jima > dobr-ý-ma
Tvary tzv. měkkého složeného skloňování (včetně přehlásek): Sg. Nom. Gen. Dat. Akuz. Lok.
Mask. pěš-ь-jь > pěš-í pěš-a-jego > pěš-ie-ho pěš-u-jemu > pěš-ie-mu = Gen., Nom. pěš-i-jemь > pěš-ie-m
Fem. pěš-a-ja > pěš-á > pěš-ie pěš-e-ję > pěš-ie pěš-i-ji > pěš-í pěš--j > pěš-ú > pěš-í pěš-i-ji > pěš-í
Neutrum pěš-e-je > pěš-ie pěš-a-jego > pěš-ie-ho pěš-u-jemu > pěš-ie-mu = Nom. pěš-i-jemь > pěš-ie-m
PL. Nom. Gen. Akuz. Instr.
pěš-i-ji > pěš-í pěš-ь-jichъ > pěš-í-ch pěš-ę-ję > pěš-ie pěš-i-jimi > pěš-í-mi
pěš-ę-ję > pěš-ie pěš-ь-jichъ > pěš-í-ch pěš-ę-ję > pěš-ie
pěš-a-ja > pěš-á > pěš-ie pěš-ь-jichъ > pěš-í-ch pěš-a-ja > pěš-á > pěš-ie pěš-i-jimi > pěš-í-mi
pěš-i-ji > pěš-iej pěš-u-ju > pěš-ú > pěš-í
pěš-i-ji > pěš-iej pěš-u-ju > pěš-ú > pěš-í
Duál N. + A. pěš-a-ja > pěš-á > pěš-ie G. + L. pěš-u-ju > pěš-ú > pěš-í atd.
Poznámky ke složené deklinaci adjektiv: Složená adjektivní deklinace tzv. tvrdého typu vychází ze jmenné deklinace o-kmenové a akmenové, jak je vidět přehledně v paradigmatech. Rozdíly proti nové češtině spočívají zejména v duálových formách. Vedle toho se jedná o lokál singuláru maskulina a neutra (kde typ dobřiem bývá od XIV. století nahrazován koncovkami –ém a –éj: dobrém a dobréj). V dativu a lokálu singuláru feminina tvar dobřiej je analogizován/vyrovnán ke tvaru genitivnímu (dobré). U tzv. 54
měkkého typu adjektivní deklinace se v některých tvarech projevuje vliv tvrdé deklinace, týká se to dativu a lokálu singuláru feminina, pak zde nacházíme tvary na –iej (např. o válcě dievčiej). Podobně se skloňují adjektivizovaná patricipia: genitivu singuláru stsl. vedšt-a-jego, stč. vedúcie-ho, nč. vedouc-í-ho apod. Tedy se původně jedná o tzv. participia prézenta aktiva složeného skloňování. U substantiv můj, tvůj, svůj vznikly adjektivní koncovky z původních tvarů zájmenných: gen. moj-e-go > m-é-ho, moj-e-je > m-é, dat. moj-e-mu > m-é-mu, moj-e-ji > m-é(j), atd.
1. 2. 2. 3 Skloňování číslovek základních – jen vybrané tvary: 2 - gen. + lok. dъvoju > dvú > dvou (duál zájmena ten) 3 - nom. mask. trьje, fem. tri; instr. trьmi > třie, tři, třmi 4 - nom. mask. četyre, fem. četyri, gen. četyrъ konsonantický > čtyřie, čtyři, čtyř 5 - nom. pętь, instr. pętьjo > stč. pěťú; pętь > pět, ale pętъ + jь > pátý 10 - lok. sg. desęte a gen. pl. desętъ jsou konsonantické, viz pętь na desęte (15) a pętь desętъ (50) > stč. patnádste, patdesát 21 až 29 - dvamecítma (10 + 2 + 10), třimecítma, čtyřmecítma atd. 40 - četyri desęti > stč. čtyřidcěti, ale 50 - pętь desętъ > patdesát 200 - dъvě sъtě, ale 300 - tri sъta, 500 - pętь sъtъ 2000 - dъvě tysšti, 3000 - tri tysšte, 5000 - petь tysštь > stč. dva tisúcě, tři tisúci, pět tisúc (jakmen) Poznámky ke skloňování číslovek: Základní číslovky 11 až 90 byly původně složeninami (kompozity) různé geneze. Základní číslovky 11-19 byly ve staré češtině již složené ze tří segmentů, ve staroslověnštině je ještě vidíme v původní trojčlenné formě (12 = dva na des3te). Ve stč. se jedná o výrazy končící na – nádcět(e), -nádc(e)t(e), -nást apod. Základní číslovky 20-40 jsou ve stč. dvojčlenná kompozita (20 = *dva desěti), později odpadlo v nominativu a akuzativu koncové –i. Základní číslovky 5090 jsou dvojčlenná kompozita s významem pět desát „pět desítek“. Specialitou staré češtiny je v ohledu základních číslovek škála mezi 21-29, která se nedochovala v běžném jazyce. Starší výrazy typu *jeden mezi desietma, *dva mezi desietma (znamenají „jeden, dva atd. mezi desítkami“, tj. názorně 10+1+10, 10+2+10 atp.); výraz desietma je navíc archaický instrumentál 55
duálu, vedle skutečnosti, že se jedná o trojčlenné kompozitum. Ve stč. jsme již svědky zjednodušení formy: dvametcietma, dvamecítma atp.
1. 2. 2. 4 Vývoj slovesného systému (srovnání stsl. a češ.) Praslovanské koncovky slovesné (podané přes „filtr“ staroslověnštiny) Třídění sloves: J. Dobrovský přijal třídění na 6 slovesných tříd dle infinitivu (infinitivního kmene) od Pavla Doležala (Grammatica slavobohemica, Prešpurk 1746.). F. Miklosich (jeho gramatika z r. 1876 vydaná ve Vídni) dělí již slovesa dle dvou slovesných kmenů: prézentního a infinitivního. A. Leskien pak racionalizaci procesu dělení sloves dovršuje, když jako první při dělení vychází primárně z kmene prézentního. Zatímco totiž příslušnost k prézentnímu kmeni nám ukazuje celé paradigma přítomného času, tak infinitivní kmen nám ukazuje méně (např. jen indicie k tvoření aoristu či některých participií). Logické je nesporně dělit slovesa dle prézentního kmene s fakultativním vnitřním doplněním dle kmene infinitivního. Výklad osobních koncovek: Slovesné koncovky sloužily od indoevropštiny (přes praslovanštinu ke staré češtině) k rozlišení gramatických kategorií verbálních: osoby, čísla a rodů. Osobu tradičně rozlišujeme na první, druhou a třetí (zde se v jazyce odráží faktor komunikační, neboť první osoba je obyčejně produktor či agens, druhá osoba je adresát či patiens a třetí osoba představuje obvykle to/ho/ o kom /čem/ je referováno). Číslo je vedle singuláru a plurálu i dvojné (duál). Dvojné číslo vedle početního údaje zahrnuje i příznak integrity, ne nadarmo zůstal v češtině v číslovce dva, oba a u většiny vnějších párových orgánů (částí těla). Z důvodu homonymie koncovek duálu a plurálu v nesložených minulých staročeských časech (aoristech a imperfektu viz níže), které zanikají ve století patnáctém, zaniká ve stejném století i duál ve slovesném systému, zatímco u jmen může být jako stylizace použit i např. v beletrii 19. století (J. Neruda, S. Čech). Gramatická kategorie rodu se na materiálu nejstarších jazyků rozlišuje na aktivum, medium a pasivum. Všechny 56
koncovky se dělí na primární a sekundární. Dále se liší koncovky skloňování tematického a atematického, termíny vycházejí z řečtiny, tedy tematické (zřetelně převažující) skloňování je takové, které obsahuje kmenotvornou příponu – tému, zatímco atematické tvary postrádají kmenotvornou příponu. Primárními koncovkami se tvořily od indoevropštiny: - indikativ prézenta - sigmatické futurum Sekundárními koncovkami se tvořila: préterita s augmentem → t. j. indikativ imperfekta, aoristu a plusquamperfektum i optativ
1. 2. 2. 4. 1 Atematická slovesa a jejich prézens: Praslovanský stav primárních koncovek v prézentních tvarech atematických sloves vidíme nejlépe v kánonu staroslověnských památek. Ve staroslověnštině rozlišujeme 5 atematických sloves: b¾ti (být), v5d5ti (vědět), dati (dát), §sti (jíst), im5ti (mít). Do nové češtiny se jako plně atematické zachovalo pouze sloveso být, ostatní ve většině tvarů přešla pomocí analogie ke skloňování tematických typů (např. sloveso vědět je v nč. skloňované dle 4. slovesné třídy dle prézentního kmene, dle typu sázet, ale zůstává např. starý imperativ věz!, kde vidíme průzračně změnu *dj → z). Na stsl. slovese v5d5ti (vědět) v prézentních tvarech si exemlárně ukážeme genezi primárních koncovek, jak se připojovaly ke kořeni: Paradigma: Sg. Pl. Du. 1. v5m6 v5m7 v5v5 2. v5si v5ste v5sta 3. v5st7 v5d3t7 v5ste Poznámky k praslovanským (stsl.) prézentním tvarům atematických sloves: Koncovky se připojují ke kořeni, který u většiny atematických sloves končil na –d (věd-, dad-, jad- z *ēd), zatímco u byti končil na –s (jes-). V psl. –d- však před –m-, -s-, -v- zaniklo (viz úsek o hláskosloví), tedy proto např. *věd-mь → věmь, dále tu probíhá již vysvětlená změna dt → tt → st (dobře známá ze vzniku podoby psl. infinitivů), tedy konkrétně na tomto slovese: *věd-tъ → věstъ (změna je to již baltoslovanská). Koncové –d- tak zůstává u tvaru 3. osoby plurálu. Zatavme se u některých koncovek: 57
Paradigma: Sg. 1. -m6 (*mi) 2. -si (*ide. si) 3. -t7 (*ide. ti)
Pl.
Du. -m7 (*mos) -te -3t7 (*nti)
-v5 -ta -te
→ Ve třetí osobě singuláru zde R. Večerka (na rozdíl od jiných) předpokládá jako výchozí jer měkký, což považuji za podloženou a logickou úvahu. Výsledky dalšího vývoje u atematických sloves (zejména po vokalizaci a zániku jerů): Prézens sloves atematických u staročeských tvarů (býti, věděti, jmieti, dáti, jiesti): Sg. Pl. Du. STČ. 1. -mь > -m -mъ; stč. -m, -my, -me -vě dám, dámy/dáme, dávě 2. -si -ste; stč. -ste/-te -sta; stč. -sta/-ta jsi, vieste, jsta/dáta 3. -stъ > -st -tъ/-ętъ > -ú/-ie -ste; stč. -sta/-ta jest, jsú/dadie, jsta/dáta Poznámka k tabulce stč. koncovek prézentních tvarů atematických sloves: rozdíly jsou dány předvídatelně pozdně praslovanskými změnami a pračeskými hláskoslovnými změnami: vokalizací jerů a denazalizací. Další změny vidíme v 1. osobě plurálu, kde se vyskytuje tripletní koncovka, zcela očekávatelně také pozorujeme ve 2. a 3. osobě duálu klasickou staročeskou homonymii těchto tvarů. 1. 2. 2. 4. 2 Prézens sloves tematických: Vývoj tematických prézentních koncovek od indoevropštiny ke staré češtině vysvětlíme na staroslověnských koncovkách (jejich pozdně praslovanském stavu): Sg. Pl. Du. 1. -4 (ide.*ōm) -m7 (*mos) -v5 2. -[i (ide.*ši) -te -ta 3. -t7 (ide. *ti) -4t7 (*nti) -te - 3t7 Poznámky k tabulce tematických prézentních koncovek v stsl. (psl.): Slovesné třídy se zde rozlišují dle prézentních koncovek na 1. až 4. třídu (stejně jako posléze ve staré češtině), přičemž pátá slovesná třída vzniká až později jako výsledek kontrakce (z původní třídy 3.). V stsl. tedy rozlišujeme koncovku -4t7 pro třetí osobu plurálu pro první až třetí slovesnou třídu, zatímco koncovka -3t7 se nachází u sloves třídy čtvrté. Již v nejstarším slovanském spisovném jazyce bývají slovesa svojí paradigmatikou zřetelně příslušná k jedné slovesné třídě, jednou z mála výjimek je např. sloveso hot5ti (chtít), které jako deverbativum vidíme i v dalších novočeských slovech, např.: choť, chtíč. V stsl. paradigmatu většina tvarů náleží ke třetí slovesné třídě (původní –j- zjevně způsobilo změnu souhlásky před jotací, tedy *tj → št), pouze ve třetí osobě plurálu se nachází tvar náležící do čtvrté slovesné třídy, viz:
Paradigma: Sg. 1. ho]4 2. ho]e[i
Pl.
Du. ho]em7 ho]ete
ho]ev5 ho]eta 58
3. ho]et7
hot3t7
ho]ete
Slovesné třídy nesou tedy kmenotvorné přípony: 1. –e-/-o2. –ne-/-no3. –je-/-jo4. –j-/(-i-) Poznámky ke slovesným třídám a nejdůležitějším přechodům do staré a posléze i nové češtiny: V praslovanštině, jejíž pozdní odraz vidíme ve staroslověnštině, se jednotlivé slovesné třídy vyznačují tímto: 1. třída podle prézentního kmene je velmi archaická, dodnes se tu drží ve spisovnosti slovesa, která již nejsou v úzu (např. stříci, housti atp.). Pokud prézentní kmen končí na veláru, dochází pod vlivem původního –e- k 1. palatalizaci velár s jejími výsledky (viz výše úsek hláskosloví). V stsl. se to týká sloves jako: péci (západloslovanská střídnice za *tj, *kt je c) ← pe]i (pek4, pe+e[i), moci ← mo]i (mog4, mo'e[i), říci ← re]i (rek4, re+e[i). Pro zřetelnost uvádím celé jedno paradigma v stsl. jako výsledek pozdně praslovanského stavu: Paradigma slovesa péci v stsl. (západloslovanská střídnice za *tj, *kt je c) ← pe]i (pek4, pe+e[i): Sg. Pl. Du. 1. pek4 pe+em7 pe+ev5 2. pe+e[i pe+ete pe+eta 3. pe+et7 pek4t7 pe+ete Poznámky k exemplárnímu paradigmatu: K první palatalizaci velár, kdy pod vlivem původní indoevropské přední samohlásky (-e-) dojde regresivně k měkčení předchozí souhlásky, dochází všude tam, kde se –e- jako kmenotvorná přípona nachází: ve 2. a 3. osobě singuláru, v 1. a 2. osobě plurálu a ve všech osobách duálu. V první osobě singuláru a ve třetí osobě plurálu předchází veláře nosovka vzniklá z o a m či n, viz výše, k palatalizaci tak nemůže dojít. Další vývoj tvarů v češtině doznal změn právě v první osobě singuláru a třetí osobě plurálu: peku (→ peču), pečeš, peče, pečeme, pečete, pekou (→ pečou). Tato změna je analogická, není výsledkem první palatalizace velár, kdy podle č převažujícího v celém paradigmatu se tato hláska dostává i do těchto tvarů. 2. slovesná třída přináší průhledně bez větší problémů tvořená slovesa v prézentních tvarech, k žádným hláskoslovným rušivým změnám tu v prézentu nedochází. V nejstarším období byla druhou slovesnou třídou tvořena zrcadlovitě perfektiva k imperfektivům první slovesné třídy, např. v klasické staroslověnštině existuje pouze bosti (bod4, bode[i), dokonavý protějšek existuje pouze vytvořený prefixací: probosti (probod4, probode[i), v češtině je pak originálně dotvořeno dokonavé sloveso bez prefixu: bodnout (bodnu, bodneš). Infinitivní -n- není v stsl. jen u slovesa stati (stan4, stane[i). 3. slovesná třída je vzhledem k první a druhé sl. třídě podle prézentního kmene více různorodá. Nutno také dodat, že v dnešní nové češtině je nejproduktivnější, nejčastěji se např. tvoří slovesa s kořenem přejatým z cizího jazyka právě pomocí tématu této třídy: např. surf (-ovat). Od staroslověnštiny (v ní vidíme praslovanský pozdní stav) 59
rozlišujeme samohlásková slovesa bez témy v infinitivu v této třídě, např. zna-ti (zna¬, zna-¨[i), v češtině jsme pak svědky kontrakce a analogie podle infinitivu, v první osobě singuláru je koncovka –u nahrazena –m z atematických sloves. Vedle samohláskových bez témy v infinitivu, rozlišujeme také samohlásková s témou v infinitivu, např. la-§-ti (la-¬, la-¨[i). A samozřejmě také slovesa souhlásková, tedy taková, která na konci prézentního kmene disponují souhláskou. Zde z povahy věci dochází ke změně souhlásek před jotací (viz úsek hláskosloví). V infinitivu se zachovává nejotovaná souhláska, v prézentním paradigmatu ale dochází ke změně souhlásky ve všech osobách a číslech, což se dále přenáší i do staré a tím i nové češtiny: kj → č plakati ≠ pla+4 (pláču) gj → ž p7gati ≠ l7'4 (lžu) zj → ž v3zati ≠ v3'4 (vážu) sj → š p6sati ≠ pi[4 (píšu) dj → žd z6dati ≠ zi'd4 atd. 4. slovesná třída vykazuje v prézentním paradigmatu zvláštnost v první osobě singuláru, zde totiž neslabičné (kmenotvorná přípona) vyvolalo stejný výsledek, jako se vyskytuje ve všech tvarech 3. třídy. Ve všech ostatních osobách a číslech (kromě 3. osoby plurálu) nacházíme kmenotvornou příponu. Ve tvarech 3. osoby plurálu došlo k praslovanské přehlásce ʼ → (viz úsek hláskosloví), a proto je tu jiná koncovka než v první až třetí slovesné třídě. Již v stsl. existují dva typy tvorby paradigmatu. V prvním končí infinitivní kmen na i-ti. Například: prositi (pro[4 /* pros--/, prosi[i). Ve druhém případě se před tvarotvornou příponou (infinitivní) vyskytuje původní ide. * -ē- ti, to má pak dvojí možný důsledek. Ve většině případů se projevuje jako „jať“ 5. Po ž, š, č, š, št a j se toto původní ide. -ē- projevuje jako a, přičemž tam, kde je ž, š, č, š, št a j v infinitivu, tam zůstává v celém paradigmatu časování. Podívejme se na několik staroslověnských příkladů jako doklad pozdní praslovanštiny a vyjďeme od nich ke tvarům staročeským a novočeským: l©biti - l©bl¬, l©bi[i lomiti - loml¬, lomi[i loviti - lovl¬, lovi[i s4diti - s4'd4, s4di[i vis5ti - vi[4, visi[i vid5ti - vi'd4, vidi[i m¾sliti - m¾[l¬, m¾sli[i m4+iti - m4+4, m4+i[i b5'ati - b5'4, b5'i[i V ruštině, kde je systém slovesný velmi archaický běžně vidíme dochované staré střídnice v první osobě indikativu prézenta aktiva ve čtvrté slovesné třídě dle prézentního kmene: я люблю, вижу, прошу. Ve staré češtině se také vyskytovala běžně stará střídnice, než byla nahrazena analogicky kmenotvornou příponou s dodatečnou 60
koncovkou pro první osobu singuláru atematických sloves –m. V Mastičkáři či některých rukopisech Dalimilovy kroniky tak běžně čteme: hoz´u, pros´u, raz´u, viz´u, zatímco později dojde ke zmíněné změně na: hodím, prosím, radím, vidím atd. Tabulka pro všechny třídy prézentního kmene tematických sloves, v levé části je vždy staroslověnský (pozdně praslovanský) tvar psaný pro názornější srovnání v latince, v pravé části pak uvádím staročeský/é/ tvar/y/, případně i tvary češtiny doby střední a novočeské; v duálu (ve střední češtině již o něm ani hypoteticky u sloves v systematickém hledisku neuvažujeme) pochopitelně nevypisuji samostatně z důvodu jedné rozdílné koncovky, uvádím ji v závorce: Singulár: 1. nes- 2. nes-e-ši, 3. nes-e-tъ, Plurál: 1. nes-e-mъ, 2. nes-e-te 3. nes-tъ kry-j-tъ pros-ętъ
> nes-u // kry-j- > kry-j-u > kry-j-i // pros-j > proš-u > proš-i čes. nes-e-šь > nes-e-š čes. nes-e-0 stč. nes-e-m, nes-e-my, nes-e-me // pros-í-m, pros-í-my, pros-í-me > > >
nes-ú > nes-ou // kry-j-ú > kry-j-í ALE I kry-j-ou // pros-ie > pros-í
Duál: 1. nes-e-vě, 2. nes-e-ta, 3. nes-e-te /ve stč. –ta/ Poznámka k vývoji staročeských slovesných tříd a typů (vývoj od stsl. /psl./ do stč.): Nejdůležitějším posunem dané doby je přesun typů samohláskových III. slovesné třídy podle prézentního kmene (kromě typu krýti → kryju, kryješ…) do V. slovesné třídy následkem kontrakce (viz výše). Dále pak přesun sloves typu mazati (ma, ma) od 3. slovesné třídy dle prézentního kmene do stč. a později i nč. slovesné třídy I. (dnes typ maže).
61
1. 2. 2. 4. 3 Minulé časy a jejich proměny od staroslověnštiny do staré češtiny: Obecně: Staroslověnština jako první slovanský jazyk, stejně jako stará čeština, nedisponuje srovnatelně bohatým slovesným systémem jako např. stará řečtina či latina (méně bohatá z hlediska konjugace), což se projevilo např. na úrovni překladů. Jednoduché minulé časy měly nebo neměly svou specifickou funkci. Aorist (ať již mladší/starší sigmatický/chiatický či asigmatický) nemá žádný příznak, je to pouhý prostý minulý čas, tento faktor představuje zásadní bod pro další vývoj, právě proto aorist později tak rychle zaniká. Imperfektum bylo ve staré češtině průběhovým časem vedlejšího děje, to však bylo později snadno vyjádřitelné i jinak: sousledností vět, posílení vidovosti sloves (dokonavá i nedokonavá slovesa v l-ovém participiu). Ve staroslověnštině se imperfektum vyskytuje často v kanonických památkách, vedle toho ovšem musíme zmínit i enormně časté výskyty kombinace aoristů a participií, které dokáží kondenzovaně vyjádřit totéž.
1. 2. 2. 4. 4 Asigmatický aorist: Asigmatický aorist se tvoří pouze od souhláskových sloves I. a II. slovesné třídy podle prézentního kmene. Někteří badatelé jej pokládají za pokračování indoevropského aoristu silného, častěji však jako náhradu za indoevropské imperfektum bez augmentu. Již ve staroslověnštině je skutečným důkazem stáří textu, neboť tato forma minulého času nebyla progresivní. Podobně i ve staré češtině nacházíme spíše v malé kvantitě tyto formy ve 14. století. Základním důvodem neprogresivity/neperspektivnosti aoristu asigmatického byly velmi málo výrazné koncovky (vedle ostatních důvodů strukturních). Rekonstrukce (dvoufázová) koncovek staroslověnských (pozdně praslovanského stavu): Sg. 1. -7 (ide.*ōm)
Pl.
Du. -om7 (*omos) 62
-ov5
2. -e (ide. –s odpadlo) 3. -e (ide. –t odpadlo)
-ete -4 ( ide. –t od.)
-eta -ete
Na celém paradigmatu vidíme, že původní indoevropské přípony se staly součástí stsl. (a dále pak staročeských) koncovek, v první osobě singuláru pak ve staré češtině není historicky vzato koncovka žádná. Ve druhé a třetí osobě singuláru odpadá původní ide. s a t, děje se tak na základě praslovanské tendence k vnitřní sonoritě slabik (tendence, aby slova nekončila souhláskou). Stejně tak ve třetí osobě plurálu odpadá indoevropské –t, zatímco kmenotvorná přípona o tu s pozůstatkem koncovky vytvoří v psl. nosovku. Nyní pokus o plnou rekonstrukci do indoevropštiny: Sg. 1. kořen + o – m 2. kořen + e - s 3. kořen + e - t
Pl. kořen + o – mos kořen + e – te kořen + o – nt
Du. kořen + o – ve kořen + e – ta kořen + e – te
Asigmatický aorist ve staré češtině: Po původních stsl. koncovkách uvádím staročeské (za symbolem ), rozdíly jsou minimální: zánik jeru v 1. osobě singuláru a plurálu, ve 3. osobě plurálu denazalizace a ve 3. osobě duálu analogie s koncovkou 2. osoby duálu.
nés-ti Sg. 1. -ъ > -0 nes-0 2. -e nes-e 3. -e nes-e Pl. 1. -omъ > -om 2. -ete 3. - > -u, -ú
vés-ti (*ved-ti)
jí-ti (*id-ti)
ved-0 jid-0 ved-e jid-e ved-e jid-e Du. -ově -eta -ete stč. -eta
moci zdvih-nú-ti (*mog-ti) (stsl. dvig-n-ti) moh-0 zdvih-0 mož-e zdviž-e mož-e zdviž-e stč. nes-om, nes-ově nes-ete, nes-eta nes-u/nes-ú, nes-eta
1. 2. 2. 4. 5 Aorist sigmatický a jeho rekonstrukce z indoevropské do praslovanské fáze: Nejdůležitějším příznakem aoristu sigmatického je sufix –s- , tedy sigma. Sg. 1. – s - o – m → - sъ 2. - s – s →x 3. - s – t →x
Pl. - s - o – mos → - somъ - s – te → - ste - s – t → - s
Du. - s - o – ve → sově - s - ta → sta - s – te → ste
Přičemž značku x používám pracovně pro zápis nulového morfému. A. Meillet (Le slave commun. Paris 1934, p. 56 a 275.) vykládá vznik aoristu sigmatického tak, že 1. osoba singuláru aoristu sigmatického dle něj vzniká ze * -s, tedy z atematického útvaru, právě tak jako řecké – sa, tedy nikoliv z * om. Dávám ke zvážení jako alternativu výkladu. 63
Staroslověnské (pozdně praslovanské) paradigma aoristu sigmatického/chiatického: Sg. 1. -s7/-h7 2. –x sta 3. –x ste
Pl.
Du. -som7/-hom7 -ste -[3
-sov5/-hov5 -
Praslovanský aorist sigmatický je pokračovatelem indoevropského aoristu sigmatického, který se vyznačoval formantem –s-. Toto –s- se na slovanském území v určitých pozicích změnilo na – ch- (odtud název chiatický aorist, tedy vzniklý za pomocí chý). K této změně došlo, když před s předcházelo krátké nebo dlouhé i, původní krátké nebo dlouhé u či r, k a po s následovala nepřední samohláska. To vše v paradigmatu koncovek vidíme. Jer je chápán jako polosamohláska (tedy v první osobě singuláru ke změně došlo), v první osobě plurálu je podmínka také dodržena (následuje –o-), zatímco ve druhé osobě plurálu následuje –t-, a tak se chiatická přípona nemohla vytvořit. V duálu je situace podobná, tedy podmínky k vytvoření chý byly splněny v první osobě, ve druhé a třetí nikoliv. Odtud plynule navazuji do staré češtiny: Rozlišení typů aoristu v stč.: - u sloves, jejichž kmen končí na souhlásku (nes-ti): 1. asigmatický (nes-ъ), 2. sigmatický sekundární (nes-e-chъ), tedy aorist sigmatický mladší se liší ve staré češtině od staroslověnštiny podobou augmentu (v stsl. –o-, ve stč. –e-), - u sloves, jejichž kmen končí na samohlásku (děla-ti): 1. sigmatický primární (děl-a-chъ) Podoba sigmatického aoristu ve staré češtině (na rozdíl od stsl. aoristu tu odpadávají jery a dochází ke kontaminaci s koncovkami imperfekta): Sg. 1. -chъ > -ch děl-a-ch nes-e-ch 2. -0 děl-a-0 nes-e-0 3. -0 děl-a-0 nes-e-0 Pl. 1. -chomъ > -chom děl-a-chom nes-e-chom 2. -ste, stč. -ste/-šte děl-a-ste/děl-a-šte nes-e-ste/nes-e-šte 3. -šę, stč. -chu děl-a-chu nes-e-chu Du.: stč. 1. děl-a-chově, 2. děl-a-sta/děl-a-šta, 3. děl-a-sta/děl-a-šta Poznámka k paradigmatu: Vedle aoristu sigmatického staršího (kratšího) existuje jak v stsl., tak i ve stč. aorist sigmatický mladší (delší), který má stejné koncovky jako aorist sigmatický starší, ale tvoří se jen od souhláskových sloves první a druhé slovesné třídy dle prézentního kmene (tedy se jedná o jakousi náhradu za aorist asigmatický). Tvar druhé a třetí osoby singuláru je vypůjčen od aoristu asigmatického. Rozdílem je, že před příponu se ještě přidává augment, ten je ve staroslověnštině –o- (např. vesti - vedoh7, vede, vede, vedohom7...), ve staré češtině –e- (např. vésti vedech, vede, vede, vedechom… ).
64
1. 2. 2. 4. 6 Imperfektum ve staroslověnštině (pozdně praslovanský stav): Výchozí formou staročeského imperfekta je stsl. imperfektum; vyskytuje se zde příznak souslednosti, průvodnosti v minulosti. Základní paradigma vypadá v klasické staroslověnštině takto: Sg. 1. -ah7 2. –a[e 3. –a[e
Pl.
Du. -ahom7 -a[ete -ah4
-ahov5 -a[eta - a[ete
Poznámky k tabulce: V stsl. je tvoření různé, koncovky se bezprostředně připojovaly k infinitivnímu základu, končil-li na –a- nebo –ě- (a, 5), např.: znati - znaah7, znaa[e ..., oum5ti - oum5ah7, oum5a[e. Pokud ovšem infinitivní kmen končí jinak, pak se souhláskový základ ostatních sloves rozšiřuje o příponu, resp. o původní * ē → na slovanské půdě reflektované jako –ě- (jať), po ž, š, č, j pak jako –a-, např.: nesti - nes5ah7, nes5a[e..., pe]i - pe+aah7 (z pův. *pekēchъ) , pe+aa[e atd. U třetí slovesné třídy dle prézentního kmene se k základu připojuje –j-, následně se původní * -ē- reflektuje jako –a-, např.: p5ti - po§ah7, po§a[e... Ve staré češtině jsou ve srovnání i tvary „kratší“, tedy v souhláskových základech se připojuje – ie- (původní jať), navíc sem pronikají koncovky z aoristu (což je zároveň výborným dokladem ústupu forem prostých minulých časů):
Sg. 1. -ách/-iech 2. -áše/-ieše
děl-á-ch děl-á-še
nes-ie-ch nes-ie-še 65
3. -áše/-ieše
děl-á-še
nes-ie-še
Pl. 1. -áchom/-iechom 2. -ášte/-iešte 3. -áchu/-iechu
děl-á-chom děl-á-šte/děl-á-ste děl-á-chu
nes-ie-chom nes-ie-šte/nes-ie-ste nes-ie-chu
Du.: 1. děl-áchově/nes-iechově, 2. a 3. děl-ášta, děl-ásta/nes-iešta, nes-iesta Poznámka k tabulce: Některá slovesa tvořila imperfektum dvojím způsobem (např. brách – beřiech, umiech – umějiech, stách – staniech atp.).
1. 2. 2. 4. 7 Participia (slovesná adjektiva) ve staroslověnštině a staré češtině Participia mají ve starších spisovných slovanských jazycích nezastupitelné místo. Představují přechod od slovesa ke jménů svojí strukturou i významem. Kořen/původ je slovesný, avšak přidáváme k němu již koncovky jmenné či složené (jméno a zájmeno). Plní funkci kondenzační, tedy ve staroslověnštině je mnoho struktur s participii pod vlivem řečtiny a latiny. V bohemistice se vyskytují pro pozůstatky participií různé názvy, pojem přechodník pochází z doby obrozenecké, avšak nebyl bohužel později nahrazen žádným přesnějším termínem, v porovnání s ruskou a polskou lingvistikou nemáme tedy pojmy, které by explicitně, exaktně a přitom lakonicky zachytily charakter tohoto úkazu. Participia bývají někdy pojmenovávána čistě formálně, povrchně (např. s-ové participium). Ve staroslověnštině rozlišujeme 5 typů participií: participium perfekta aktiva (dle formy tzv. l-ové), participium perfekta pasiva (tzv. n-ové, t-ové participium), participium prézenta aktiva (tzv. nt-ové), participium prézenta pasiva (tzv. m-ové) a participium préterita aktiva (tzv. s-ové). Nejprve se v krátkosti zaměřím na ptc. perfekta aktiva i pasiva, dále pak na ptc. prézenta pasiva. Posléze popíši obšírněji ptc. prézenta a préterita aktiva, neboť jejich ustrnulé následky tvoří dnešní tzv. přechodníky.
Participium perfekta aktiva (tzv. l-ové): V stsl. i staré češtině se tvoří od infinitivního kmene přidáním formantu –l a rodové koncovky. Jedná se o konatelské adjektivum, což vyplývá z latinského názvu (aktiva). Je důležité, protože jeho část se stává součástí složeného stč. perfekta s příznakem výslednosti.
66
Koncovky rozlišují rody a čísla (ve staré češtině shodné kromě zániku jeru v mask. sing.), paradigma v nominativu: Mask. Fem. Neut. Sg. -l7 -la -lo Pl. –li -l¾ -la Du. –la
-l5
- l5
Ve staré češtině tedy v singuláru: –l, -la, -lo a v plurálu se vyskytují koncovky –li, -ly, -la. Ve staré češtině se můžeme setkat (jsou doložené) i s jinými tvary než s ustrnulým novočeským akuzativem a nominativem, např. (genitiv maskulina singuláru) v Pasionálu: Rubína nelezše umrla. Tedy případné jmenné skloňování je „tvrdého“ typu: maskulina dle o-kmenů, feminina dle a-kmenů a neutra dle o-kmenů. V stsl. jsou oproti stč. některé rozdíly v tvorbě dané genetickou odlišností (stsl. jako jihoslovanský jazyk, čeština je západoslovanský jazyk). Pokud je infinitivní kmen zakončený samohláskou (samohláskový), pak tu není rozdíl, ke kmeni se přidávají pravidelně uvedené koncovky, např.: zna-l7, b¾-l7, pek-l7, min4-l7 (v češtině shodně znal, byl, pekl, minul…). V případě souhláskového kmenu ale mohou – z povahy věci – nastat rozdíly (např. skupiny dl, tl se ve stsl. zjednodušovaly, ale v češtině nikoliv, viz úsek hláskosloví): vesti vel7, §sti - §l7 (zatímco v češtině: vedl, jedl atp.). Participium perfekta pasiva (tzv. n-ové a t-ové): V stsl. i staré češtině se tvoří od infinitivního kmene přidáním formantu –t či -n a rodové koncovky. Paradigma koncovek v nominativu je shodné jako u participia perfekta aktiva, tedy pouze s tím rozdílem, že místo –l- se vyskytuje –n- či –t-. V nové češtině toto participium nazýváme tradičně n-ovým a t-ovým příčestím. Tvorba je většinově (až na výjimky) shodná ve staroslověnštině i staré češtině. Na rozdíl od nové češtiny se vyskytují i jiné tvary než v nominativu. Skloňování je jmenné, „tvrdé“: maskulina dle o-kmenů, feminina dle a-kmenů a neutra dle o-kmenů. Příklad (dativu maskulina singuláru o-kmenu) Jan Husa: Nelze bez krstu spasenu člověku býti. V stsl. formant –t byl tvořen v těchto případech: a) u nosovkových sloves I. slovesné třídy dle prézentního kmene (např. «ti → «t7, v č. /za/jat), b) u sloves I. slovesné třídy končících kořenem na –r-, c) u sloves III. slovesné třídy končící infinitivní kmen na –i- či –ě- (např. poviti → povit7, p5ti → p5t7, proliti → prolit7). U příkladu slovesa pěti vidíme rozdíl, v češtině se tvoří toto ptc. s n-ovým formantem, „motiv byl pěn“. Zatímco formant –n byl tvořen u ostatních případů. U sloves s infinitivním kmenem na -a a -ě je prosté –n (např. znati → znan7; glagolan7; d5lan7; oum5n7; vid5n7...). U kořenných souhláskových sloves I. slovesné třídy dle prézentního kmene se stejně jako v češtině přidává ve staroslověnštině –e- před –n: re+en7, veden7, §den7 (stejně tak v češtině: řečen, veden, jeden). U druhé slovesné třídy se do tvorby tohoto ptc. nezapojuje morfém –n4- (v češtině nú → nou): dvi'en7, sti'en7 (v češ. /z/dvižen, stižen) atd. Participium prézenta pasiva (tzv. m-ové): Ve staroslověnštině i staré češtině se vyskytuje jen výjimečně (v nové češtině jen relikty typu: Jsem si vědom.). Skloňuje se opět „tvrdě“ jako ptc. perfekta aktiva a pasiva, vyskytuje se forma 67
jmenná i složená. Ve staré češtině se vyskytují shodné koncovky jako v níže uvedeném paradigmatu s výjimkou absence/zániku jeru v 1. osobě singuláru. Sada koncovek pro nominativ jmenného skloňování: Mask. Fem. Neut. Sg. -m7 -ma Pl. –mi -m¾
-mo -ma
-m5
Du. –ma
- m5
Příklady staroslověnské a české: nesom7, s5knom7, zna¨m7, prosim7, §dom7, pitom, vidom/ý/, vědom, znám atd. Participium préterita aktiva (formálně tzv. s-ové): Tvoří se od infinitivního kmene dokonavých i nedokonavých sloves, má velkou historii, navazuje na indoevropské participium (např. řecký aorist ptc. aktiva). Hojně se ve staroslověnštině vyskytuje skloňování jmenné i složené. Užívá se pro vyjádření děje předčasného před dějem minulým. Tvoření je měkkého typu, jak je vidět na následujícím schématu, čili jmenné části se skloňují: maskulina dle jo-kmenů, feminina dle ja-kmenů a neutra dle jo-kmenů. Je velice časté ve staroslověnštině, staré češtině i v češtině nové, kde se nepřesně nazývá přechodníkem minulým. Formální tvoření je trojího druhu již od stsl.: a) kořen končí na souhlásku (slovesa I. a II. slovesné třídy dle prézentního kmene), pak: Mask. Fem. Neut. N. sg. -7 -7[i -7 G. sg. –7[a –7[3 –7[a Příklady: hoditi → [6d7 (v češ. po vokalizaci sudého a ztrátě lichého jeru: šed), dvign4ti → dvig7, nesti → nes7, b) infinitivní Mask. N. sg. -v7
kmen
končí
na
jinou
Fem.
samohlásku
než
na
–i-:
Neut. -v7[i
-v7
Příklady: v5d5ti → v5d5v7, znati → znav7, min4ti → min4v7, b¾ti → b¾v7, dati → dav7, §sti → §d7 atd. c) infinitivní kmen končí na –i-, tedy v stsl. se odráží psl. změna souhlásek před jotací: Mask. N. sg. ʼ-6
Fem.
Neut. ʼ -6[i
ʼ -6
Poznámka: na rozdíl od stsl. ve staré češtině je při tvorbě participia zachována kmenotvorná přípona –i-: nosiv, chváliv, prosiv atp. Zatímco v stsl. se –i- nevyskytuje: prositi → pro[6! 68
Typy tvorby v stsl. a stč.: (ide. -us-, stsl. -ъš-, -ьš-) a) nesъ, nesъši, nesъše b) znavъ, znavъši, znavъše c) nosь, nosьši, nosьše
čes. nes-0 čes. zna-v-0, čes. nos-i-v-0,
nes-ši, zna-v-ši, nos-i-v-ši,
nes-še zna-v-še nos-i-v-še
Ukázka skloňování jmenného a složeného: Pád mask. femin. plur. (mak.) čes. mask. 1. nes-ъ (+jь) nes-ъš-i (+ja) nes-ъš-e (+ji) nes-0, znav-0 2. nes-ъš-a (+jego) nes-ъš-ę (+ję) nes-ъš-ь (+jichъ) nes-šě, znav-šě 3. nes-ъš-u (jemu) nes-ъš-i (+ji) nes-ъš-emъ 4. nes-ъš-ь (+jь) nes-ъš- (+j) nes-ъš-ę Podobně např. znavъ, znavъša, znavъšu atd. Participium prézenta aktiva (formálně nt-ové): Jedná se o nejčastěji užívané participium ve staroslověnštině i staré a nové češtině. Tento typ je široce rozšířený v indoevropských jazycích sanskrt, latina, řečtina, chetitština). V našich podmínkách se skloňuje měkce jmenně či složeně. Pokud je skloňování jmenné, pak skloňujeme (jak je vidět z následujících schémat): maskulina dle jo-kmenů, feminina dle ja-kmenů a neutra dle jo-kmenů. Je velice časté ve staroslověnštině, staré češtině i v češtině nové, kde se nepřesně nazývá přechodníkem přítomným. Participium prézenta aktiva vyjadřuje zpravidla vedlejší děj (průvodní), který probíhá současně s jiným dějem (hlavním), ať je tento děj v jakémkoli čase. V stsl. se obvykle tvoří od sloves nedokonavých, doložené je ale i od sloves dokonavých. Může mít i funkci adjektivní a substantiva (deverbativa), v těchto funkcích se častěji vyskytuje v podobě složené. Bylo užíváno hojně již ve staroslověnštině pod vlivem řečtiny. Kompletní tabulky formálního tvoření v stsl. (jmenného i složeného v jednotlivých slovesných třídách podle prézentního kmene) již podal J. Kurz (Učebnice jazyka staroslověnského. Praha 1968.), a proto uvedu pouze několik poznámek k historickému (výchozímu) formálnímu tvoření. V I. slovesné třídě dle prézentního kmene a ve slovesech atematických vypadá situace koncovek v nominativu a genitivu následovně: Mask. Fem. Neut. N. sg. -¾ -4]i -¾ G. sg. –4]a –4]3 – 4]a Příklady: b¾ti → Mask. Fem. N. sg. s¾ s¾ G. sg. s4]a s4]a Další: v5d5ti → v5d¾, pe]i → pek¾ atd.
Neut. s4]i s4]3
Ve II. slovesné třídě dle prézentního kmene vypadá situace koncovek v nominativu a genitivu stejně, jen je rozšířená o –n-: dvign4ti → Mask. Fem. Neut. 69
N. sg. dvign¾ G. sg. dvign4]a
dvign¾
dvign4]i
dvign4]a
dvign4]3
III. slovesná třída dle prézentního kmene mění charakter přípony v nominativu maskulina a neutra, genitiv a další pády ale vykazují stejnou nosovku jako v nižších sl. třídách: Např. glagolati → glagol«, glagol¬]i, glagol« znati → N. sg. zna« G. sg. zna¬]a
Mask. zna«
Fem.
zna¬]a
Neut. zna¬]i zna¬]3
IV. slovesná třída dle prézentního kmene vykazuje změnu přípony ve všech rodech a pádech: např. hvaliti → hval3, hval3]i, hval3. hvaliti → N. sg. hval3 G. sg. hval3]a
Mask. hval3
Fem.
hval3]a
Neut. hval3]i hval3]3
Srovnání vývoje ptc. préz. aktiva (nt-ového) v ide., stsl., stč. a nové češtině Ide: -ontj- ČI -entjStsl.: -št-ęštnes-št-i zna-jšt-i pros-ęšt-i Stč.: -úc-iecnes-úc-[i] zna-júc-[i] > zna-jíc-[i] pros-iec-[i] Nč.: -ouc-ícnes-ouc zna-jíc pros-íc Typy dle slovesných tříd: I. nesy, nesšti, nesšte III. znaję, znajšti, znajšte IV. prosę, prosęšti, prosęšte
čes. nesa, nesúci > nesouc, nesúce > nesouce čes. znaje, znajúc > znajíc, znajúce > znajíce čes. prosě > prose, prosieci > prosíc, prosiece > prosíce
Nástin složeného skloňování v nominativu až akuzativu singuláru a plurálu: Pád. Sg. Mask. Pl. Fem. Pl. (Mask.) Stč. Mask. sg. 1. nes-y (+jь) nes-št-i (+ja) nes-št-e (+ji) nes-a 2. nes-št-a (+jego) nes-št-ę (+ję) nes-št-ъ (+jichъ) nes-úc-ě 3. nes-št-u (+jemu) nes-št-i (+ji) nes-št-emъ (+jimъ) 4. nes-št-ь (+jь) nes-št- (+j) nes-št-ę (+ję) nes-úc-0 Stč. příklady: slovo proroka Izaiášě řkúcě, vizu ho ležiec.
70
1. 2. 2. 4. 8 Futurum Ve staroslověnštině existovaly ještě 3 způsoby, jak vyjádřit budoucí čas. a) Dokonavá slovesa v prézentní formě mají futurální význam, podobně jako dnes v nové češtině: prines4 (přinesu), pomol¬ s3 (pomodlím se). b) Nedokonavá slovesa tvořila futurum pomocí analytických (opisných) tvarů. Tvoří se pomocí prézentu „pomocného“ slovesa a infinitivu plnovýznamového slovesa. „Pomocná“ slovesa však zachovávají významové odstíny (fázovost, modalitu → očekávanost, záhodnost, nutnost): ho]4 ← hot5ti, na+6n4 ← na+3ti, v7+6n4 ← v7+3ti, imam6 ← im5ti. Příklad: Mariánský kodex, Lukášovo evangelium kap. XVIII, v. 13-14: v7s5 eliko ima[i proda'd7 i razdai ni]iim7. I im5ti ima[i s7krovi[te na nebese. c) Tzv. futurum exactum II je v podstatě významem předbudoucí čas složený z budoucího tvaru slovesa b¾ti → b4d4 + participium perfekta aktiva (tzv. l-ové), např. nesl7 → nesl7 b4d4. 71
Stará čeština ještě uchovává pozůstatky byvší pestrosti při tvoření futura nedokonavých sloves (vedle možnosti u dokonavých): chcu nésti, jmám nésti, budu nesl… Dnešní typ tvoření získal ve XIV. století celkovou převahu. Futurum exactum alias futurum II. se vzácně vyskytuje ještě ve staré češtině, z hlediska kvantity se jedná o marginální formu.
1.2.2. 4. 9 Supinum Supinum byla ve staroslověnštině (v menší kvantitě ve staré češtině) ustrnulá deverbální forma vyjadřující cíl po slovesech pohybu. Sufix –tъ (po měkké souhlásce se ъ mění na ь) se připojuje k infinitivnímu kmeni po předcházejícím slovese pohybu. Kořenná samohláska jednoslabičných supin byla na rozdíl od infinitivu krátká: spat – spáti, nest – nésti. Slovesa s akuzativním předmětem měla u supina předmět v genitivu: příde súdit živých i mrtvých. V 15. a 16. století tvarově splynulo s infinitivem (tradičně se tak vysvětluje dnešní zakončení infinitivu na –t). Příklady ve staroslověnštině: Savvina kniga, Matoušovo evangelium kap. 20, verš 1: /…/ izide za outra na3t7 d5latel6 vinogradou svoemou Assemanův kodex, Markovo evangelium kap. VI., verš 17: t7 bo irod7 pos7lav7 «t7 ioana Savvina kniga, Matoušovo evangelium kap. 14, verš 23: I ot7pou]6 narod7 v6zide na gor4 edin7. pomolit7 s3 Ve staré češtině se po slovotvorné stránce jedná o neohebný slovesný útvar, konkrétně o příslovce. Přípona –t se přidává ke slovesným kořenům nebo kmenům: pit, ležat, brat, dělat (proti infinitivům píti, ležěti, bráti…). Ve všech staročeských dokladech představuje supinum příslovce účelu: král spat jide (Dalimilova kronika, rukopis Cambridžský, 14. století), jedú bránit svého dvoru (Hradecký rukopis, první polovina 14. století), příde súdit živých i mrtvých (pasionál ze 14. století). Supinum bývá zpravidla tvořeno od nedokonavých sloves pohybu, ačkoliv se fakticky může jednat o děj dokonavý: byl jest jel navštěvovat Jarama (Olomoucká bible, r. 1417), jeden bratr přijide navštěvovat jeho (Životy otců, 14. a 15. století). Jen málo supin od sloves dokonavých nalezl J. Gebauer: jdu k otci miesta vám připravit (Drkolenský rukopis ze druhé poloviny 14. století), přišel jsi zatratit nás (Petra Comestora Historica scholastica z druhé poloviny 15. století). Předmět byl u supina zpravidla v genitivu: když klášteruóv chtieše jíti navštěvovat (Životy otců). Akuzativ se dle J. Gebauera vyskytuje velmi zřídka: má přijíti súdit živé i mrtvé (Tomáš Štítný ze Štítného), přišli sme chválu vzdát (Nikodémovo evangelium z roku 1442). Supinum se hojně vyskytovalo ve století 14. a 15., jen zřídka ve století 16. Supinum začalo být v systému jazyka redundantní, infinitiv byl vhodnější, neboť rozlišoval vid a míval pravovalenční předmět v akuzativu. Již ve století čtrnáctém se místo supina klade infinitiv, důvodem nahrazování supina infinitivem je významová platnost infinitivu, často byla totiž účelová: když přídeš súditi (Klementinský žaltář z první poloviny 14. století), přišel jest hledati a spasiti, což zahynulo jest (Petr Chelčický). 72
1. 2. 2. 4. 10 Infinitiv Je od původu ustrnulým adverbializovaným pádem slovesného substantiva na –t (pád není jistý, nejčastěji se odkazuje na dativ). Weingart soudil, že ke každému indoevropskému slovesu existoval infinitiv bez časového určení. Ze slovanských jazyků existoval ve staroslověnštině, naopak v bulharštině a makedonštině zanikl, v srbštině částečně ustoupil. Často se v češtině setkáváme s infinitivními tvary na –t, ty se vyskytují ve staré češtině od druhé poloviny čtrnáctého století vlivem supina. Dlouhá samohláska v kořeni slovesa se někdy krátila při prefixaci: stč. žíti → užiti, krýti → ukryti, dáti → vydati (tak i v nové češtině), bíti → zabiti.
1. 2. 2. 4. 11 Kondicionál slovesa b¾ti Ohledně termínu kondicionál vznikla i debata iniciovaná prof. O. Uličným, který navrhl z dobrých důvodů předefinovat tuto formu/obsah na termín by l-ové participium (tak čistě formálně), nebo přesněji dle obsahu na: ireál. Staroslověnské paradigma uvádím bez duálových forem, neboť ty nejsou v stsl. doložené: Sg. 1. bim6 2. bi 3. bi
Pl. bim7/bihom7 biste b4/bi[3
Pokus o rekonstrukci stsl. kondicionálu do indoevropštiny: Sg. 1. *bh - ī – mi 2. *bh - ī - s 3. *bh - ī - t
Pl. *bh - ī – mos *bh - ī – te *bhnt nebo *bhont 73
Poznámky k rekonstrukci stsl. kondicionálu do indoevropštiny: V první osobě singuláru se vyskytuje primární koncovka! V celém paradigmatu je dobře (již od stsl. dob) patrné, jak velký byl (tvarový) vliv aoristu. V celém plurálu je to viditelné již na našem paradigmatu. Kmenotvorná přípona –i- je optativního původu (již na tom vidíme dobře potvrzenou správnost Uličného formu přejmenovat na ireál). Postupně jsou tvary nahrazovány novotvary aoristovými. První analogie přichází u tvaru 2. osoby biste na výsledné b¾ste. Tato analogie se pak rozšiřuje dál, nejdříve se mění 3. osoba plurálu, později i tvar 1. osoby plurálu, viz tabulku výše. Tvar bim6 je v nejstarších památkách stsl. doložen dobře (srov. s dnešní polštinou), dochoval se i v čakavských dialektech chorvatštiny, i tam je však nahrazováno -m6 za -h7. Dále se do 2. a 3. osoby plurálu dostaly vlivem aoristu tvary na -¾-, ty se pak rozšířily do celého paradigmatu, tak se plynule navázalo na kondicionál ve staré češtině. Tzv. kondicionál ve staré češtině má tedy již aoristové tvary: bych… + l-ové participium slovesa významového. Počáteční tvar 3. osoby plurálu bychu je doložen vzácně, brzy je nahrazený dnešním tvarem by.
1. 2. 2. 4. 12 Rozdíly prézentního a infinitivního kořene sloves jako následek psl. hláskoslovných změn: NES + -ti = nesti VED + -ti = vesti + + - , -eši... = neso, neseši... - , -eši... = ved, vedeši... Poznámka: Učebnicový příklad na střídnice *tt, *dt → st. BER + -, -eši... = ber, bereši... (z.vati / zov...) / B.R + -ati, -al. = b.rati, b.ral. Poznámka: Pozůstatek ide. ablautu a na konci psl. zánik tvrdého jeru a měkkého jeru ve slabé /liché/ pozici: tečka ve slovesech v úseku vždy značí dávný měkký /zde v případě slovesa bráti/ či tvrdý jer /zde ve slovese zváti/. MAZ + -j, -ješi... = maž, mažeši... + -ati, -al. = mazati, mazal. Poznámka: Změna souhlásek před jotací v prézentních tvarech (*zj → ž). 74
PEK + -, -eši = pek, pečeši... (MOG- mošti / mog) + -ti, -l. = pešti (péci), pekl. Poznámka: Zvláštní střídnice za *kt a *gt ve změně souhlásek před jotací + první palatalizace velár v prézentních tvarech. MER + -ti = mrěti > mřieti > mříti / M.R + -, -eši... = m.r, m.reši Poznámka: Pozůstatek ablautu, dále ve vzniku infinitivu metateze likvid a dloužení samohlásky. V prézentních tvarech zaniká měkký (lichý) jer, pracovně je označený tečkou. TISK + n-, n-eši... = tiskn, tiskneši... + n-ti, -l. = tisknti, tiskl. (stč. aor. tisk-0, tišč-e...) MI + n-, n-eši... = mino, mineši... + n-ti, n-l. = minti, minl. Poznámka: Rozdílnost absence/přítomnosti morfému. (za-) ČEN + -ti, -l. = začti, začl. > začieti, začal / (za-) Č.N + -, -eši = zač.n, zač.neši > začnu, začneš (v.z-) JEM + -ti, - l. = v.zti, v-zl. > vzieti, vzal / (v.z-) J.M + -, -eši = v.z.m, v.z.meši > vezmu, vezmeš Poznámka: Rekonstrukce ablautu *ken x *kon (jak souvisí /za/čát/ek/ a kon/ec). Denazalizace nosovek v češtině a její zákonitosti. Tečka opět označuje zaniklé jery. KRY + -ti, -l. = kryti, kryl. + -j, -ješi... = kryj, kryješi... -jt. = kryjt. > stč. kryjú > kryjí n. kryjou KUP + ov-a-ti, ov-a-l. = kupovati, kupoval. + u-jo, u-ješi... = kupuj, kupuješi... (č. kupuju > kupuji) Poznámka: Denazalizace nosovky . PROS + i-ti, i-l. = prositi, prosil. (raditi) + jo = proš > stč. prošu > proši // pros-í-m (stč. raz'u>-i) i-ši = prosiši > pros-í-š i-t. = prosit. > pros-í-0 e-t. = prost. > pros-ie-0 (pros-í-0) TRP + ě-ti, ě-l. = trpěti, trpěl. + 75
jo = trplj > trp'u > trpi // trp-í-m i-ši = trpiši > trpíš Poznámka: Ve čtvrté slovesné třídě podle prézentního kmene došlo ke změně souhlásek před jotací v první osobě singuláru indikativu prézenta aktiva. SAD + ja-ti, ja-l. > stč. sáz-ě-ti, sáz-ěl + ja-j = stč. sáz-ě-ju > sáz-ě-ji // sáz-í-m ja-ješi = stč. sáz-ě-ješ > sázieš > sáz-í-š ja-jet. = stč. sáz-ě-je > sázie > sáz-í-0 Poznámka: Změna souhlásky před jotací v celém paradigmatu. DĚL + a-ti, a-l. > dělati, dělal. + a-jo = dělaj > stč. dělaju > dělaji // děl-á-m a-ješi = dělaješi > děl-á-š a-jet. = dělajet. > děl-á-0 (stsl. znati - znajo...) Poznámka: Vznik páté novočeské slovesné třídy podle prézentního kmene následkem kontrakce. 1. 2. 2. 4. 13 Pasivum, jeho původ, existence ve staré češtině a odraz do češtiny doby střední Pasivum původně v indoevropštině neexistovalo. Vytvořilo se až v éře praslovanské nejprve připojením zvratné částice sę k aktivním tvarům. Později se pod vlivem latiny používá spojení nového či t-ového participia s prézentními tvary slovesa býti, např. iudicatus est – súzen jest. Pasivum se tedy vyskytuje ve vazbách s participiem perfekta passiva (-n, -t) viz úsek 1. 2. 2. 4. 7. Toto participium se tvoří jen od sloves přechodných, jinak nabývá nových významů, např.: dopúščený hřiech = hřích, kterého jsem se dopustil, proviněný člověk = člověk, který se provinil, člověk zapomenutý = člověk zapomínající, zapomnětlivý, zpráva oklamaná = zpráva klamná. Pasivní participium se také objevuje ve vazbách jako doplněk: znaju sě přemožen, spasena mě učiň. Možnosti uplatnění pasiva: a) pasivum prézenta, např.: huben učiněn jsem /Wittenberský žaltář/, ve třetí osobě bývá pomocné sloveso vynecháváno, př.: komuž poručeno komorníky vydávati /Kniha pánů z Rožmberka/, b) pasivum imperfekta, např.: slepá žena bieše před ň přivedena /Hradecký rukopis/, c) pasivum aoristu, např.: i nebych pohaněn /Wittenberský žaltář/, d) pasivum perfekta, např.: a byl jsem bičován cělý den /Wittenberský žaltář/, e) pasivum futura, např.: váma potupen nebudu /pasionál /, f) pasivum imperativu, např.: buď buoh pochválen /Hradecký rukopis/, g) pasivum kondicionálu, např.: abych nebyl pohaněn na věky /Wittenberský žaltář/, h) pasivum infinitivu, jako doplněk v dativu ve vazbě s infinitivem, např.: poslův k císaři vypravenu býti majících /F. Palacký, Dějiny národu…/, 76
i) pasivum participia /přechodníku/, např.: v túžebnosti jsa ostaven /Svatovítský rukopis z let 1380-1400/. Pasivum se poprvé ve staré češtině objevuje u Tomáše Štítného ze Štítného ve 14. století. Velký rozkvět zažilo pasivum v 16. století pod vlivem latiny. Typickým příkladem je Daniel Adam z Veleslavína. Národní obrozenci také pasivum užívali hojně, napodobovali tak vědomě formy a normy veleslavínské češtiny. Soustava pasivních forem se ustalovala až do 18. století.
1.2.
3 Staročeská syntax a její specifika i východiska
1. 2. 3. 1 Staroslověnská syntax jako první dochovaná slovanská syntax, její specifika Při poznávání stavu staroslověnské syntaxi narážíme na několik gnozeologických limit. To, co nazýváme klasickou staroslověnštinou, je v podstatě konvenčně stanovený korpus 19 památek psaných částečně hlaholicí (tzv. kulatou) a cyrilicí (počet památek dle různých terorií kolísá. Památky jsou to vesměs bulharsko-makedonského středověkého původu (z konce 10. a 11. století). Je nanejvýš pravděpodobné, že počet těchto zásadních památek psaných staroslověnsky byl vyšší. Vycházíme tedy při rekonstrukci větné i souvětné syntaxi z omezeného souboru příkladů. Staroslověnština nebyla nikdy živým jazykem, je však zřejmé, že tento jazyk chápeme po tisíci letech ve zcela odlišných kulturně-historických souvislostech a nemůžeme se spoléhat na naše chápání reálií a souvislostí. Nemůžeme se tedy opřít o normativní znalost přirozeného či dokonce rodného jazyka a náš náhled je vždy hypotetický. Vedle syntaxe se to nepochybně týká také spojených sémantických a pragmatických významů a dobových asociací, což nám poctivě vzato zamezuje plně pochopit přesný význam stsl. formulací. Omezení dané zachováním čistě grafické formy jazyka nám nedovoluje vedle jednoznačnosti výslovnosti některých slov ani učinit závěry ohledně charakteru intonace, ani ohledně koncových a nekoncových pauz. V úseku o stsl. syntaxi se zaměřuji pouze na zásadní, výrazné a frekventované charakteristické rysy, zejména však na ty, které se do nové češtiny nedochovaly. Dativ adnominální Jedná se o přívlastkový dativ po substantivech, ve stsl. je to typický a častý jev (v češtině je jeho paralelou genitiv adnominální v pozici atributu nekongruentního), např.: 77
hram7 molitv5 („dům modlitby“); vr5m3 plodom7 („čas plodů“); az7 ¨sm6 dv6r6 ov6cam7 („jsem dveřmi pro ovce“); az7
¨sm6 sv5t7 v6semou mirou („jsem světlo celého
světa“). Dativ absolutní (syntax stsl. participií) Polovětná vazba, vždy obsahuje nespojité participium (tj. participium, které má jiný podmět než sloveso řídící), nejčastěji se jedná o participium prézenta aktiva a participium préterita aktiva. Méně často se můžeme setkat ve vazbě dativu absolutního s participiem perfekta pasiva, výjimečně pak s participiem prézenta pasiva. Nejčastěji překládáme dativ absolutní do češtiny vedlejší větou příslovečnou časovou. Příklady: Mariánský kodex, Mt kap. 26, verš 20. ve+erou 'e b7yv7[ou... („Když byl večer,…“); Mar Mt 26:21. I §d4]em7 im7 re+e... („Když jedli, řekl jim:…“); Mar Mk 14:66. I s4[tou petrovi nizou na dvor5... („A když byl Petr dole na nádvoří,…“); Assemanův kodex Mk 16:1 i min4v7[y s4bot5... („A když minula sobota,…“).
Modalita dativu V památkách klasické staroslověnštiny lze nalézt i příklady jmenného dativu s funkcí modální (nutnosti, záhodnosti). Ve staré řečtině je totéž vyjadřováno genetivní strukturou. Příklad z Mariánského kodexu (Janovo evangelium, kap. 2, verš 4): glagola ei isous7. +to est7 m6n5 i teb5 'eno („Řekl jí Ježíš: Co /náleží/ mně, a co /náleží/ tobě, ženo?“). Vazba dativu s infinitivem Je pro staroslověnštinu typická polovětná vazba, funkčně odpovídá řecké vazbě akuzativu s infinitivem. Po slovesech usuzování (a mluvení) tuto vazbu do češtiny překládáme vedlejší větou obsahovou se spojkou že, př.: glagol¬]ei v7skr5[eni© ne b7yti („Tvrdí, že vzkříšení není.“). Nejčastěji je však nutné vazbu dativu s infinitivem ve staroslověnštině převést do vedlejší věty účelové nebo žádací se spojkou aby, vazba je také hojná po neosobních výrazech., např.: i na+3t7 ou+iti «, §ko podoba¨t7 s7ynou +lov5+6skou¨mou m7nogo postradati i iskou[enou b7yti ot7 star6c6 i arhi¨rei i k7ni'6nik7, i oub7yenou b7yti i po tr6h7 d6n6h7 v7skr6sn4ti („I začal je učit, že záhodné, aby syn člověka hodně vytrpěl a zkusil od starců, veleknězů a zákoníků a aby byl zabit a po třech dnech vstal z mrtvých.“). Pod vlivem řečtiny se ve staroslověnštině vazba dativu s infinitivem rozšířila také po spojce §ko = takže a v konstrukci b7yst7 + dativ + infinitiv = stalo se, že... Savvina kniga, Lukášovo evangelium, kap. 16, verš 22: b7yst7 'e oumr5ti ni]©mou i nesen8 b7yti angeli na lono avramle („I stalo se, že musel chudý zemřít a že byl nesen anděli do lůna Abrahámova.“). Vedlejší věty podmínkové 78
Bývají uvozeny spojkou a]e = jestliže, pojící se s indikativem různých časů (pro vyjádření reálné podmínky nebo možnosti) nebo kondicionálem (pro vyjádření ireálné podmínky), např.: Zografský kodex, Matoušovo evangelium, kap. 6, verš 22: a[te oubo b4det7 oko tvoe prosto.vse t5lo tvoe b4det7 sv5t7lo („Jestliže tvé oko bude prosté, celé tvé tělo bude světlé.“). Vedlejší věty žádací a účelové Vedlejší věty žádací a účelové jsou ve staroslověnštině uvozeny nejčastěji spojkou da = aby, pojící se s indikativem prézenta nebo (méně často) s kondicionálem. Někdy má funkci věty účinkové (da = takže), např.: Assemanův kodex, Janovo evangelium, kap. 1, verš 7: s6 pride v7 s7v5d5tel6stvo. da s7v5d5tel6stvouet7 o sv5t5 („Ten přišel ve svědectví, aby svědčil o světle.“).
1. 2. 3. 2 Pračeská a praslovanská syntax a její specifika – teorie vzniku některých forem Větné útvary v asyndetické podobě vznikaly s největší pravděpodobností již v praslovanské epoše. Těsnější spojení různých vět se projevovalo následnými gramatickými změnami. Je viditelné, že např. ze zjišťovacích otázek se vyvinuly podmínkové věty. Po zautomatizování takových spojení původní tázací částice li začala mít funkci podmínkové spojky a došlo ke ztrátě původní tázací intonace. Z rozdílných rukopisů např. Dalimilovy kroniky je také patrné, že i spojení beze spojek se chápalo již jako souvětí. Z tázacích vět s velkou pravděpodobností vznikly i vztažné věty s kdo, co, který a dalšími vztažnými zájmeny a příslovci tázacího původu. Z Dalimilovy kroniky: kto chce zbýti strasti, neroď prsta mezi dřvi a podvoj klásti („Kdo se chce vyhnout utrpení, ať nedává prst mezi dveře!“). Přípustkové věty se spojkou kakž (kak, kako, kakož) vznikly z vět zvolacích. V Alexandreidě např.: kakž mnoho věž bě ve zdi, však sě jemu nic to nezdí („Ačkoliv bylo v hradbě mnoho věží, přece se mu to nezdálo ničím.“). Vedle toho se ovšem do staré češtiny zachovaly i zvolací věty s kak. Obsahové vedlejší věty nejspíš vznikly ze dvou samostatných vět: uvozovací a z přímé řeči. Ve staré češtině často souvětí tvořily věty položené vedle sebe (juxtapozice) bez skutečných spojovacích prostředků. Spojky vznikaly přehodnocením původního významu slov (často tázacích, zvolacích atp.). Dobře je to patrné u stupňovacího vztahu souřadného souvětí s ba, nýbrž. Citoslovce ba se stalo spojkou stupňovacího vztahu teprve v 15. století. Ké(ž) jakožto dnešní přací částice se vyvinula s částice tázací, ale etymologicky se jedná o zájmeno neutra singuláru po kontrakci ké ← *koje. Některé prostředky však u laiků mylně budí dojem vyšší starobylosti, než jaké ve skutečnosti jsou, např. výrazy bodejť, bodejž se vyskytují v češtině až od 15. století a vznikají ze staročeského imperativu přacího: Bóh daj (ti) (že). Původní až staročeský význam byl: Bůh ti to dej! Významově částice poklesla k významu „ovšem, zajisté“. Tyto výrazy ale vedle tohoto 79
významového posunu dokazují přítomnost imperativu přacího ve formě 3. osoby singuláru. Tu máme dochovanou až do dnešního pověrčivého, antropocentrického noa výrazu: Čert ho vem! Částice ať a nechť pocházejí také teprve ze století patnáctého.
1. 2. 3. 3 Staročeská syntax a její specifika 1. 2. 3. 3. 1 Staročeská syntax vybraných větných členů a jejich pádů Podmět Podmět se ve staré češtině nejčastěji vyjadřoval nominativem substantiva nebo zpodstatnělým přídavným jménem a zájmenem zastupujícím substantivum. Podmět známý z kontextu či situace se nevyjadřoval, např.: závistivý z zloby tyje /Alexandreis/. Podmětem mohl být také infinitiv či celá vedlejší věta, př.: sta sě, že kněz Oldřich v jeden čas lovieše /Dalimilova kronika/. Všeobecný podmět Generalizace se dosahuje nejčastějí formou 3. osoby singuláru (člověk), obyčejně se tak děje bez reflexivního se, na které jsme zvyklí v nové češtině, např. na horu Sinaj musí jíti skrze púšť arabskú /český překlad cestopisu tzv. Mandevilla ze století patnáctého/. Stejně tak bylo možné využít v tomto smyslu tvaru 3. osoby plurálu, př.: král měl jednu dceru, téj řekli Uršila /pasionál/. Přísudek Přísudek slovesný se neměnil, př.: každý kraluje přátely svými /Dalimilova kronika/. Přísudek jmenný se sponou se měnil zásadním způsobem. Ve staré češtině byl častější přísudek jmenný s vypuštěnou sponou /elipsa spony/, př.: Hospodin mi pomocník /žaltář Wittenberský, ale žaltář Klementinský též z první poloviny 14. století: Hospodin mi jest pomocník /. Jmenná část přísudku: 80
a) substantivum se častěji vyskytovalo v nominativu: obec jest každého ohrada /Dalimilova kronika/, syn buď mi /Alexandreis/, s olivovým pokrmem mně pokrm bieše /pasionál/, b) predikativní instrumentál v substantivu se vyskytoval již v pračeské době, ale ve staré češtině bylo jeho užití většinou omezeno na vyjadřování úkolu, povolání nebo měnícího se stavu: uhel často ohněm bývá /Dalimilova kronika/, v době střední ale již často instrumentál překračuje toto vymezení: vše to hříchem jest /bible Kralická/, c) adjektivum ve jmenné části predikátu bylo vždy v nominativu, př.: kak jest ten svět bieden /Jan Hus/, výjimkou je význam „státi se“ nebo zpodstatnělé přídavné jméno: aby zlé dobrým bylo /Tomáš Štítný/, d) jmennou částí predikátu mohlo být do 16. století i aktivní participium (participium prézenta aktiva, préterita aktiva) po sponě býti: jenžto mi byl věrně slúžě /Alexandreis/, kdež byl dříve slúživ /Alexandreis/. Shoda podmětu s přísudkem Ve staré češtině se více uplatňovala shoda podmětu s přísudkem podle smyslu. Odchylky se vyskytovaly zejména v rodu podmětu a přísudku v případě množného čísla, př.: všecka kniežata řekly sú (žaltář Klementinský), až na něm vlasy jako peří orličí vzrostli a nehty jako ptačí pazourové byli (pasionál: rozlišení životných a neživotných maskulin v plurálu začíná až v češtině doby střední). Spona mohla být ve shodě s přísudkovým jménem, nikoliv s podmětem, jak jsme zvyklí z nové češtiny: to město byla hlava našeho království (pasionál). Do nové češtiny se však zachovala shoda spony s přísudkovým jménem v plurálu: čas jsou peníze. Předmět Obecná tendence ve staré češtině je šíření vazby verbum finitum – objekt v akuzativu (nejčastěji ve formě substantiva) na úkor jiných pádů, zejména genitivu. Již v pračeské epoše ustupoval genitiv v objektu u sloves smyslových vjemů, ve staré češtině nacházíme jen trosky: slyš těchto nových řečí (Tkadleček), patři smělosti německé (Postila Jana Husa). Ustupuje genitiv partitivní, který se v historické češtině používal k vyjádření částečného zasažení předmětu dějem, př.: kázachu jemu octa s žlučí dáti (Hradecký rukopis). Ve staré češtině bylo závazné užití genetivu v předmětu u sloves s prefixy: na-, při-, u-, po-. Později se v češtině doby střední stal tento genitiv pouze fakultativní možností vedle akuzativu. V nové spisovné češtině proces dovršen i přes umělou renesanci národních obrozenců (jazykovědců) u sloves tohoto typu. Předmět v dativní vazbě se měnil mnohem méně, např. ustoupil dativ v předmětu u slovesa dívati se: nalezli jej, an se dívá dělníkuom (V. Hájek z Libočan, Kronika česká, význam je: „jak se dívá na dělníky“). Ukázka užití větných členů v souvětí Jana Husa: Protož kteráž chce se mnoho chechtati, mnoho šeptati s jinými a klamati, po oku na ně vzhlédajíc, a vždy chce seděti v okénci jako cílem se učiniec, aby na ni každý hlédal, kteráž vším snaženstvím strojí se ke skokóm, k tancóm svým rúchem i vší postavú, ježto jen smilstvo a frej ukazuje neb přielišnú hrdost, kteráž před svým mužem kryjíc hromazdí sobě, kteráž před svým mužem vždy jen smutna a kromě něho jako pléše – ktož móž takú jinak súditi, než ji vidí? Poznámky: 81
frej, -ě – namlouvání, milkování, zálety /MSS –s. 62/ pléše – 3. osoba singuláru indikativu prézenta od plesati Větné členy a vedlejší věty: chechtati, šeptati, klamati – několikanásobný přísudek se učiniec – atribut verbální, určující valenční doplněk aby na ni každý hlédal – vedlejší věta účelová snaženstvím, rúchem, postavú – adverbiale prostředku ke skokóm – předložkový (nevalenční) předmět ktož móž takú jinak súditi – vedlejší věta příslovečná způsobová
1. 2. 3. 3. 2 Staročeská syntax a její specifika – větná syntax Typy vět podle postoje mluvčího Je možné aplikovat na staročeský materiál tradiční rozlišení typů vět podle postoje mluvčího, pak rozlišujeme věty: oznamovací, tázací, rozkazovací a přací. a) věty oznamovací, př.: vypusti z sebe pět pramenóv a z nich prokvite pět ořechóv (Dalimilova kronika) lépe by bylo orati než neděli tancěvati (Hradecký rukopis) mrzí mě v tomto přiebytce být! (Dalimilova kronika – zvolání) ach, člověče, kak si křivý, kak jsi svéj hospodě lstivý! (Alexandreida) kako divné jest jmě tvé (žaltář Wittenberský) jak důstojné jest jméno tvé (bible Kralická)
b) věty tázací, př.: kak sě jmáš? (Hradecký rukopis) čemu jest mi tato čest (Hradecký rukopis) 82
kakú omluvu nesete proti člověku tomuto? (Čtenie zimnieho času, zlomek evangeliáře) hosti, chceš-li vrci krychle? (Hradecký rukopis, Satira o ševcích) Rubíne, skoro-li mé masti budú? (Mastičkář) Která, bože, moje vina? Či jsem byl v čem právo mina…? (Alexandreis) Čili zapoměne smilovati se bóh…? (žaltář Wittenberský) I zda sám již neznáš sebe? (Podkoní a žák)
c) věty rozkazovací a přací, př.: zpoviedajte sě tobě všickni králové zemští (žaltář Klementinský) znamenaj to člověk všaký (Hradecký rukopis) nepřichoď na mne noha pyšných, a ruka bezbožníků ať mne nezavozuje (bible Kralická)
a ké by zpřiemily sě /cesty/ (žaltář Kapitulní – konec 14. století) ké sobě nynie móžeš pomoci (Hradecký rukopis) a rty tvá ať nemluvíta lsti (žaltář Wittenberský, doklad s duálovým slovesným tvarem) o byť jen Izrael živ byl před tebou (bible Kralická)
1. 2. 3. 3. 3 Staročeské souvětí, specifika jeho vzniku, přechody mezi souvětím souřadným a podřadným, souřadné souvětí
Vznik nejstarších souvětí lze vysvětlit jako juxtapozici vět původně samostatných. Takové vztahy vedle vztahů vyjádřených spojkami a spojovacími výrazy trvaly dále. Oproti současné nové češtině nebyly jednotlivé typy souvětí vyhraněné, většina spojek tak mohla vyjadřovat několik vztahů, podoba spojek nebyla ustálena. Až v češtině doby střední se souvětné typy začaly podobat těm dnešním, existovaly již prakticky všechny dnešní spojovací prostředky. Velkou roli zde sehrála latina, resp. překlady z klasických děl do češtiny, tyto překlady vyžadovaly vypracovanou hyposyntax k zachycení složitých vztahů. Ve staré češtině nebylo jednoznačně odlišeno souvětí souřadné a podřadné. Oba typy mohly být vyjádřeny pouhým přiřazením vět beze spojek, př.: ve mnozě sem zemiech byl, nikdá sem lepšieho vina nepil (Hradecký rukopis, souřadné souvětí, vztah odporovací); 83
a netaže toho řéci, tak sě ihned uzřě na břězě u svého kláštera (Životy svatých Otců, podřadné souvětí, vedlejší věta příslovečná časová – „než to stačil říci, hned viděl, že je na břehu u svého kláštera“). Mnohoznačnost spojek ve staré češtině plyne z jejich původu (často citová slovce alias citoslovce).
Přechody mezi souřadným a podřadným souvětí: a) některé vztahy vět nebyly ani jednoznačně koordinační, ani jednoznačně determinační, diferencovaly se teprve časem, b) leckdy se užívalo téhož prostředku k vyjádření vztahů koordinačních i determinačních. Povětšinou však nacházíme ve staročeských památkách již jasně rozlišené souřadné a podřadné typy. Souřadné souvětí Jedná se o syntaktický vztah koordinace, přičemž významový vztah může být: slučovací, odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový nebo důvodový. Daný vztah se nejčastěji vyjadřuje: souřadícími spojkami, někdy také příslovci, zájmeny či částicemi se spojovací funkcí. V případě asyndetického spojení vět vyplývá vztah jen z jejich obsahu. a) Vztah slučovací: Nejčastější spojky a, i byly významově rozlišeny. I spojovalo věty s ději těsně spjatými, skutečně sourodými, zatímco a připojovalo větu vyjadřující něco nového. Později došlo ke zobecnění spojky a, zároveň bylo omezeno užití spojky i. b) Vztah odporovací: K vyjádření tohoto vztahu se využívalo velmi pestrých, nesourodých prostředků, jednak bylo možné použít příslovce pak, dále původních citoslovcí naliť, ano a ande, ovšem též částic as, až a dokonce i příslovcí obák, obáč a všeliko. Vedle dnes nejčastější odporovací spojky ale, býval odporovací vztah častěji než v nové češtině vyjadřován primárně slučovacím a. Zájmenné příslovce však se ve staré češtině zřetelně uplatňuje ve spojovací funkci. Z původního významu tohoto zájmenného příslovce („všelikým způsobem“) se vedle funkce odporovací spojky vyvinul jednak význam „vždyť“ (styď se, všaks člověk a muž – Tkadleček), jednak význam „přece“ (Jaromír mlád ještě bieše, však země rád brániti chtieše – Dalimilova kronika). c) Vztah stupňovací: Souvětí stupňovací se jako samostatný souvětný typ formoval postupně. Vedle asyndetického typu se užívalo lexikálních prostředků nadto, k tomu, viece nebo spojek a, ale, př.: Sedlka velmi krásná bieše, k tomu ovšem stydlivé nravy mějieše (Dalimilova kronika). Ve druhé polovině 15. století se ustálila dvojitá stupňovací spojka netoliko-ale pod vlivem latinských 84
předloh: Kněz obdržie kostel penězmi, netoliko buď kostela zbaven, ale i kněžství buď oblúpen (Jan Hus, Knížky o svatokupectví v rukopise Budyšínském z druhé poloviny 15. století). Spojka nýbrž (vzniklá z nébrž úžením /é/ v /í/ pod vlivem úžení /ó/ v /ú/) proniká na místo ale až v době střední, v šestnáctém století. Její komplexní rozšíření však spadá až do češtiny nové. Dnes knižní složené spojky (alebrž, anobrž, nýbrž) obsahující komparativ příslovce brzo → brž(e) = „spíše“ ve spojení vět vyjadřovaly, že obsah druhé věty platí spíše než obsah věty první: Ani poraženým již a mrtvým neodpouštěli, nýbrž tím víc a nelítostivěji na ně sekali (Jan A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce). d) Vztah vylučovací: Dvojitá spojka buď – nebo, která se používá dodnes, vznikla až v češtině doby střední (16.17. století) z imperativu slovesa býti, měla však jiný významový odstín: „ať – nebo“, př.: Kdež jaké sem potvorné věci buď spatřil, nebo se s nimi potkal… vše to v přítomném traktátu jsem jako vymaloval (Jan A. Komenský, Labyrint světa a ráj srdce). Spojek či, čili se užívalo zejména při vylučovacím spojení zjišťovacích otázek, př.: Chromý-li jest, nebo pravý, nemocný-li, či pak zdravý (Legenda o svaté Kateřině). e) Vztah důsledkový: Ve staré češtině neexistovala příčinná spojka protože. Důsledek se vyjadřoval větami se spojkou i a příslovci proto (protož, protože, protoť), tak (tož, tehdy, tudiež, tudy), příklady: Bohu se jich dielo neslíbi i jich jazyky tak zmýli… (Dalimilova kronika, i ve významu „proto“), svatý Prokop tej chvále nechtieše, protože takto mluvieše (Hradecký rukopis). f) Vztah důvodový: Tento vztah býval často vyjádřen asyndeticky, př.: Chovaj sě jména zlého, nic dražšieho nenie jména dobrého (Dalimilova kronika), nejčastěji se ale užívalo vět se spojkou nebo. Vždyť v důvodovém významu je záležitostí až nové češtiny, ve staré češtině nese význam „vždycky“. Ve větách citově zabarvených se užívalo částic aj, toť, ano, ande, veď a příslovce však.
1. 2. 3. 3. 4 Specifika staročeské syntaxi – prostředky větné kondenzace
a) Infinitivní věty typu: Nd + C + I /nomen v dativu, kopula-spona slovesa být ve třetí osobě singuláru, infinitiv/. Konstrukce nejčastěji vyjadřuje různé modální významy: nutnost, nevyhnutelnost, souzenost. Je to do značné míry dáno podstatou dativu jako sémantického pádu, který vyjadřuje od nejstarších dob dynamický význam. Příklady: a dlúho živ jsa, vždy jest umřieti (Tkadleček, modalita nutnosti); jedinému tobě jest sě s smrtí minúti (Dalimilova kronika, modalita možnosti); vždyť jí /válce, L. Z./ někdy konci jest býti (Prokop z Plzně, modalita nutnosti-záhodnosti). V devatenáctém století má konstrukce knižní 85
zabarvení, např.: Konečně i mně bylo opustit loď (J. V. Sládek, Americké obrázky 82, modalita možnosti). b) Věty tvořené sponou a slovesem vnímání: C + Ivs, např.: aby chodili tak, jakž by znáti bylo, že jsú židé (Tomáš Štítný, Knížky šestery); na pražském mostě nebude Čecha viděti (Dalimilova kronika); jest viděti, že (Frantovy práva); Na pahorku mezi buky kostelíček s věží nízkou, s věže pak slyšeti zvuky hájem a sousední vískou (K. J. Erben, Kytice); němému nerozuměti (J. A. Komenský); na Marii vnitřní zápas pozorovat (J. Neruda, Žerty); Stromy po ovoci znáti (J. A. Komenský, Moudrost starých Čechů). c) Infinitivní otázky. Modifikace infinitivních konstrukcí sponových; ve staré češtině jsou časté otázky doplňovací, zjišťovací jsou vzácné, existují 4 varianty (kombinace, T = tázací výraz). T + Nd + C + I
co je nám sobě sdieti (Mastičkář, rukopis Muzejní)
T + Nd + I
co mi tomu hoři sdieti (Hradecký rukopis)
T+C+I
co jest učiniti, svatý otče (Životy svatých Otců)
T+I
proč-li juž meškati viece (Alexandreis)
d) Infinitivní věty přací. Většinou se jedná o případ tzv. infinitivu absolutního (tj. jednočlenná infinitivní věta jmenná): Ach, by mi bylo umřieti (sborník Baworowského z r. 1472). e) Infinitivní věta v úloze věty vedlejší. Taková věta bývá uvozena zájmenem, zájmenným příslovcem nebo podřadící spojkou: Aby chodili tak, jakž by znáti bylo, že jsú židé (Tomáš Štítný, Knížky šestery). f) Infinitivní věty rozkazovací. V nejstarším období není přímá obdoba.
1. 2.3.3.5 Negace ve staré češtině – specifika staročeské syntaxi Do konce patnáctého století se běžně používaly dva způsoby větného záporu: a) jeden zápor, větný nebo členský: 1. zápor větný. Pokud se záporka ne- použila ve staré češtině u slovesa, pak zájmena v téže větě (kto, každý, vše) byla chápana v negaci (tedy jako nikdo, žádný, nic atp.), např.: by vše nebylo ztraceno („aby nic nebylo ztraceno“), každý člověk nenie bez božie milosti („žádný člověk není bez boží milosti“). Žádný je deverbální adjektivum od slovesa žádati, žádný tedy neslo původně význam „žádaný“, čili např. žádná žena byla ve staré češtině „žádaná, chtěná žena“. Číslovka /i/ jeden se používala ve větách s významem „ani jeden“: jeden člověk živ neosta („ani jeden člověk nezůstal na živu“). Ve složených časech (minulém a budoucím) se záporka ne často vyskytovala na jiných místech než v nové češtině, např.: nejsem volal, nevolati budu, nemoci budu volati (u překladů z latiny je vliv latinské syntaxi zjevný).
86
2. zápor členský. Použil-li se zápor prostřednictvím zájmena nic, pak ve staré češtině zůstalo sloveso kladné (s negovaným významem), např.: nic mi je známo („nic mi není známo“). b) dva nebo více záporů, situace je většinou podobná jako v češtině nové, např.: nikto nevie („nikdo neví“). Záporné věty se také tvořily pomocí ani/ž/: ani otec ani matka nebývá. Zbylé archaizmy (podle Gebauera), např.: nechat (původní význam „nestarat se“); nenáviděti; nedej zahynouti nám i budoucím; nemám kdy, kam, proč; nemám co dělat.
1. 2. 4 Staročeská slovní zásoba 1. 2. 4. 1 Staroslověnská slovní zásoba jako částečné východisko a paralela staročeského období Vystihnout základní charakteristické rysy staroslověnské slovní zásoby je nesnadné nejen díky východiskům popsaným již v úseku 1.2.3.1, ale také z hlediska faktu, že slovní zásoba může být nazírána odlišnými přístupy, klasicky např.: sémantikou, etymologií, frazeologií a lexikografií. Mnoho výrazů obsažených v nejstarších památkách se v bulharštině (a dalších slovanských jazycích) přestalo používat, jiné se však zachovaly jako řídce užívané archaizmy v dialektech. Hlavní rozdíl mezi staroslověnštinou a současnou spisovnou bulharštinou /21. století/ v oblasti slovní zásoby je ten, že staroslověnština byla bohatší na výrazy praslovanské. Ve staroslověnském lexiku se vyskytuje mnoho přejímek z latiny, například: oltar, koleda, ocet, košulja, pogan, car, banja2, komin. Ze staré řečtiny se do staroslověnštiny dostávala slova dvojí cestou: a) prostřednictvím překladů textů, b) ustní cestou. Knižní přejímky ze staré řečtiny jsou velmi hojné v památkách Preslavské školy (kam spadá i nejrozsáhlejší památka klasické staroslověnštiny – Supraslský kodex). Pro Preslavskou školu je typickým rysem kalkování původních řeckých slov: akrogonii3 – krajeǫglьnъ kamenь, archierei4 – starěišina žrьčьskyi,
2
banja = lázeň akrogonijei = úhelný 4 archierei = velekněz, nejvyšší kněz 3
87
vlasfimija5 – chula, idololatrь6 – služitelь, idolъ7 – kumirъ, olokavtomata8 – sъžeženyę žrъtvy, tektonъ9 – drěvodělja atd. Ve starých bulharských památkách se vyskytuje mnoho grécizmů, ale některé jsou hapax legomeny, jsou dosvědčeny pouze v jedné památce, a proto se často můžeme jen domnívat, jaký byl geografický dosah slov a jaké bylo sémantické zabarvení těchto výrazů. Pohleďme na několik bulharských výrazů a jejich vývoj ve slovanských jazycích, budou to slova ze sémantických skupin: a) člověk a části jeho těla, b) stavby, c) rodinné vztahy, d) názvy zvířat, e) kvantifikátor. Mezi výrazy o člověku vybírám praslovanské slovo *ǫsi „vousy“, které se odrazilo v drobných variantách do většiny slovanských jazyků (češtiny, polštiny, ruštiny, ukrajinštiny). Verze bez protetického v- existovala již ve staroslověnštině, později v bulharštině protetická varianta vytlačila balkanizmus řeckého původu: mustaci. Dalším frekventovaným slovem této skupiny ve staroslověnských památkách bylo řecké travchlo" překládané výrazem v¾§, které se vyskytuje např. v textech staroslověnských evangelií, žaltářů, apoštola, parimejníku, euchologia, dokonce jej nalézáme i v Supraslském kodexu. V podobné škále staroslověnských památek se nalézá beze změny praslovanské *prьsi (v stsl. pr6si), což známe i ze současné češtiny, avšak v bulharšitě zaniká již v době střední. Z hlediska staveb je jistě zásadní praslovanské *chormъ, které neslo původně význam „velká budova“ a tentýž prvotní význam nese staroslověnské hram7. Avšak i v památkách klasické staroslověnštiny nalézáme – např. v Supraslském kodexu – kolísání významu „dům“ s významem „svatyně“. Z rodinné terminologie vybírám výrazy pro český význam „otec“. I v bulharštině existoval a existuje výraz dědictví praslovanského *otьcь. V současné bulharštině je však vyhrazen pro význam duchovní osoby. V primárním významu převážil výraz bašta. U názvů zvířat nemohu pominout stsl. výrazy: kurъ a kokotъ, které překládají řecké ajlevktwr. První se vyskytuje například v Zografském a Assemanově kodexu, Savvině knize, druhý výraz nalézáme v Supraslském kodexu. Golěmъ není dochováno v nestarších bulharských památkách, v těch je řecké mevga" překládané adj. velii a velikъ. Z velii zůstaly v bulharštině jen stopy v dialektech, velikъ získal speciální význam „znamenitý“.
1. 2. 4. 1. 1 Staroslověnská slovní zásoba a památky obecně – charakteristické rysy Většina nejstarších staroslověnských dochovaných textů vychází z řeckých a latinských paralel, které zobrazují v evropském kontextu od počátků naší civilizace ideovou, kulturní a náboženskou jednotu. Jazyk pro nás skýtá možnost poznat a pochopit kořeny nejen naší kultury, ale náboženství, a tím i v křesťanském pojetí etiky a morálky i směřování v dalších staletích. Slovo samo o sobě je svědkem (památníkem) doby nejen z hlediska etymologického, ale i sémantického. Výzkum stsl. a csl. se rovněž opírá o nezbytné srovnání s praslovanštinou, jejíž znalost umožňuje hlubší pochopení nejen těchto liturgických jazyků, ale i současného stavu kteréhokoliv slovanského jazyka, tedy charakteristických rysů hláskoslovných, morfologických, ale i lexikálních. Staroslověnština svědčí též o slovanské emancipaci liturgického jazyka ve srovnání s původní trojnou omezenou možností: hebrejštinou, řečtinou a latinou. 5
vlasvimija = rouhání idololatrь = modloslužebník 7 idolь = modla 8 olokavъtomata = celopaly, zápalné oběti 9 tektonъ = tesař 6
88
Staroslověnština představuje nejstarší slovanský spisovný jazyk, jazyk literární (knižní), který byl vytvořen na základě jihoslovanského soluňského dialektu bratry Konstantinem a Metodějem a jejich literární družinou. Primárně měla staroslověnština (stsl.) sloužit k christianizaci Slovanů na Velké Moravě, odkud vyslal kníže Rostislav do Byzance poselství s žádostí o učitele víry znalé domácího (slovanského) jazyka. Soluň představovala v té době město s početným slovanským obyvatelstvem a také okolí Soluně bylo osídleno do značné míry Slovany. V bilingvním prostředí se tak Konstantin a Metoděj naučili soluňský dialekt stejně dobře jako svoji rodnou řečtinu. Slovanské dialekty severní a jižní větve si byly navíc v té době ještě natolik blízké, že jihoslovanské nářečí soluňských Slovanů bylo velmi dobře srozumitelné i pro západoslovanské kmeny na Velké Moravě. Po příchodu Konstantina a Metoděje na Moravu r. 863, možná však už v Soluni, začaly vznikat první překlady z řečtiny do staroslověnštiny (známy jsou – ovšem v poměru k řeckým předlohám v omezené míře – také překlady z latiny a staré horní němčiny). Především řecké předlohy značně ovlivnily právě vznikající slovanský jazyk, nejvíce v rovině syntaktické, srov. např. časté vazby dativu absolutního ve spojeních typu ve+erou 'e b7yv7[ou.v7•le'e s ob5ma na des3te ou+enikoma, aj., a lexikální, např. ad7 - peklo, akrid7/ akrid6 kobylka atd.; také v morfologické rovině sledujeme vliv řečtiny, např. ve tvarech ptc. préz. akt., typ vedom7, zna¨m7, vidim7 / vidom7..., v hláskosloví je pak specifickým jevem u výpůjček např. tzv. vitacismus a itacismus pramenící ze změn výslovnosti řeckého grafému b a h, srov. avel6 / avel7 Abel – řec. [Abel (lat. Abel), avraam7 Abraham – řec. jAbraavm (lat. Abraham); podir6 plášť – řec. podhvrh~ (lat. poderes, tunica talaris), skinii / skinija obydlí, příbytek, stan – řec. skhnhv (lat. tabernaculum, habitatio) atd. Nejprve vznikaly překlady textů biblických – aprakostní verze evangelií a tetraevangelií, poté zbývající části Nového zákona, ze Starého zákona byl pak přeložen především žaltář, ale i další knihy, obsažené často kratšími či delšími perikopami, někdy též v úplnosti, v slovanské verzi bohoslužebné knihy východního obřadu – v tzv. parimejníku. Zda byla do stsl. přeložena celá bible, nebo pouze její část, je dodnes předmětem akademických debat. Z doby Velké Moravy se nezachoval žádný rukopis. (Jedinou výjimku by zde mohly představovat Kyjevské listy, překlad římského sakramentáře z latiny, který bývá některými badateli pokládán za rukopis velkomoravský, většinou se však řadí až k opisům, které byly pořízeny v Čechách.) Z toho plyne, že není znám ani jeden autograf Konstantina a Metoděje. Pozdější opisy textů, které dříve vznikly na Velké Moravě, ukazují však velmi názorně, jak obsahová i žánrově bohatá byla literární produkce velkomoravská. Kromě překladů sv. Písma vznikaly i překlady textů homiletických, hagiografických, liturgických, právnických aj., úspěšně se začala rozvíjet i tvorba originální. Také unikátní nálezy hlaholských a cyrilských rukopisů ze 70. let minulého století, které byly objeveny v klášteře sv. Kateřiny na hoře Sinaj, jsou dokladem toho, že i přes velké množství dosud známých opisů z doby velkomoravské představovalo písemnictví cyrilometodějského období velmi rozsáhlý korpus, vybízející k dalšímu studiu a nalézání nových či potvrzování existujících hypotéz: Například v hlaholském rukopisu Sinajského žaltáře, tj. v oné nově nalezené části, která od žalmu 138 navazuje přímo na dosud 89
známý úsek téže památky, končící žalmem 137 (Kurz 1969, s. 30), se nacházejí doklady s velmi starou literou, tzv. pavoukovitým ch (H), vzácností mezi stsl. rukopisy a současně dalším signálem šíření křesťanství u nás již v době předcyrilometodějské je i zakončení Otčenáše amen7 amen s literou e (E), proti obecně užívanému grecizujícímu amin6 / amin7 apod. Historicko-politické okolnosti nepřály sice dlouhodobému rozvoji stsl. písemnictví na Velké Moravě, zákazem slovanské liturgie však slovanské písemnictví nezaniklo. Naopak, začalo se šířit do řady slovanských zemí, a dokonce i mimo jejich rámec. Někteří z žáků Konstantina a Metoděje našli útočiště v Čechách, kde se stsl. písemnictví rozvíjelo v přímé kontinuitě na období velkomoravské, a dalo tak vznik rozsáhlé literární produkci českocírkevněslovanské. Další z učedníků se možná uchýlili do Charvátska, pokud tam nezůstali již dříve, v době cesty soluňských bratří do Říma. Osudy cyrilometodějských žáků, kteří nepřešli do Čech, příp. do Charvátska (a snad i na Vislansko, jak se někdy soudí), byly zpočátku velmi pohnuté až dramatické, osud byl však nakonec i jim a s nimi i slovanskému písemnictví příznivě nakloněn. Na dvě stě mučedníků bylo zprvu prodáno do otroctví, odkud je vykoupil jistý byzantský hodnostář, jiní byli vyhnáni nazí do maďarské pusty, kde si sestrojili vory a po Dunaji se doplavili do Bělehradu. Bulharský car Symeon, který byl nakloněn slovanské vzdělanosti, se žáků ujal a umožnil jim založení dvou záhy velmi významných center slovanského písemnictví: v sídelním městě Prěslav a v makedonském Ochridu. Z Bulharska a Makedonie se pak staroslověnština, ve své pozdější fázi, od 12. stol., označovaná v odborné literatuře termínem církevní slovanština (csl.), rozšířila do Srbska, na Rus a do Rumunska, některé rukopisy byly přeneseny zřejmě přes Bosnu i do Charvátska. Po odchodu žáků Konstantina a Metoděje z Velké Moravy začalo se tak stsl. písemnictví rozvíjet v slovanských oblastech, kde postupně přijímalo prvky lokálních dialektů a stalo se základem tzv. redakcí staroslověnštiny. Časovou hranici mezi stsl. a csl. (11./12. stol.) není ovšem třeba chápat absolutně, neboť některé rukopisy zachovávají ještě i v pozdější době řadu znaků typických pro stsl., jiné už jsou rusifikovány, kroatizovány atd. do té míry, že je chápeme jako redakční úpravy csl. Staroslověnština české redakce podle nejnovějších výzkumů není dnes již zdaleka chápána tak, jak se o ní kdysi vyjádřil Vatroslav Jagić, který ji označil jako „útlou květinku pokojovou“. Jak ukazují nejnovější výzkumy, v českém prostředí vznikala řada překladů, zdůraznit je však třeba i významné skladby originální. Specifické postavení zaujímají v návaznosti na českocírkevněslovanskou odnož staroslověnštiny vztahy s Kyjevskou Rusí (je mj. známo, že na Sázavě byly uloženy a uctívány ostatky ruských světců Borise a Glěba). Z rozsáhlé literatury české redakce se v přímém rukopisném podání zachovaly texty sice objemem nepatrné, co do významu však povahy zásadní. Je to jednak nejstarší stsl. rukopis psaný hlaholicí – Kyjevské listy (viz i níže), jednak asi o sto let mladší Pražské zlomky hlaholské; z památek neliterárních jsou to především latinkou psané glosy Jagićovy a Paterovy, vpisky do latinských rukopisných textů (Radobibel, Libri dialogorum... Řehoře Velikého). Ostatní rukopisy původem z Čech se zachovaly v pozdějších opisech, zejména charvátských a ruských (některé z nich patří dokonce k nejrozsáhlejším v rámci staršího období slovanského písemnictví, např. Besědy na evangelium Řehoře Velikého, přeložené z latiny; jejich edice se právě připravuje). 90
Zánik slovanského písemnictví v Čechách se pak datuje k r. 1097, kdy v Sázavském klášteře, který byl zřejmě nejvýznamnějším střediskem stsl. písemnictví, zvítězila nad liturgií slovanskou liturgie latinská. Charvátská redakce je i přes počáteční období torzovitě doložených písemných památek (kam patří např. Vídeňské listy hlaholské z 11. nebo 12. stol., protějšek Kyjevských listů, dále Grškovićův a Mihanovićův apoštol a Bašťanské zlomky, vše ze 12. stol.) doložena po oficiálním obnovení slovanské bohoslužby papežem Inocentem IV. (r. 1248 v senjském biskupství, r. 1252 pak i na ostrově Krku) obrovským množstvím rukopisů, později i inkunábulí a tisků, které tu byly v užívání až do novověku. Jsou to mj. právě rukopisy charvátské, v nichž se zachovala pro nás tak cenná díla jako je První svatováclavská legenda (zapsaná v breviářích Lublaňském z konce 14., příp. zač. 15. stol., Novljanském z r. 1459, Římském z r. 1379 a v Novljanském II. breviáři z let 1493-1495; zde pouze prvních pět vět). Charvátskohlaholská verze První svatováclavské legendy je jazykově velmi starobylá a i jinak je blízko původnímu znění. U Charvátů jsou doloženy i úryvky ze Života Konstantinova. Také hlaholská část tzv. Remešského evangeliáře z r. 1395 je dílem charvátských hlaholitů, kteří ji opsali v pražském klášteře Na Slovanech (Emauzy) v době Karla IV. (Označení evangeliáře, zčásti hlaholského, zčásti cyrilského – viz níže, je spjato se skutečností, že to byl právě tento slovanský rukopis biblického textu, na nějž v Remeši, která byla od r. 987 do r. 1825 korunovačním městem, přísahali francouzští králové.) Kromě desítek bohoslužebných knih, zejména misálů a breviářů, dochovaly se z charvátské oblasti četné sborníky, legendy, apokryfy, homilie a rituály, ale i vzácná, paleograficky starobylá epigrafika. Mnohé z charvátskohlaholských textů, představujících překladovou literaturu, vycházejí z řeckých předloh, a svými kořeny jsou tak nepochybně spjaty s písemnictvím velkomoravským. Bulharsko-makedonská redakce staroslověnštiny představuje ve starší fázi slovanského písemnictví nejobjemnější soubor rukopisů, které jsou řazeny k tzv. kánonu památek. Podle textů tohoto kánonu byly a jsou vytvářeny mluvnice staroslověnštiny, neboť právě takto rozsáhlý okruh rukopisů poskytuje dostatečné množství materiálu pro sestavení příslušných paradigmat i dalších pro gramatiku potřebných údajů. Základní rozsáhlé hlaholské památky představují čtveroevangelia kodexu Zografského a Mariánského, evangeliář Assemanův, Sinajský žaltář, euchologium Sinajské (modlitební kniha), tzv. Glagolita Clozův, obsahující pět homilií na pašijový týden (jedna z těchto homilií, označovaná jako anonymní, bývá někdy připisována Metodějovi) aj. Cyrilské rukopisy zastupuje především Savvina kniga, Apoštol Eninský a kodex Supraslský (životy svatých a homilie na měsíc březen). Rukopisy byly postupně objevovány v druhé polovině 19. stol., jejich vznik se váže k 10. až 11. stol. Spojitost s tvorbou velkomoravskou je zřejmá, nejasné však zůstává přesné určení cest, jimiž se velkomoravské písemnictví do bulharsko-makedonské oblasti dostalo. Makedonská redakce byla dříve pojímána jako součást písemnictví středobulharského. S vývojem bádání je dnes hodnocena od 12. století jako samostatná redakce církevní slovanštiny. Její klasické období spadá do 12. – 13. stol. Ze zač. 12. stol. pochází např. Dobromirovo evangelium, Slepčenský a Ochridský praxapostol aj. Ze 12. – 13. stol. pochází Grigorovičův parimejník a mladší tzv. Lobkovův (Chlodovův) parimejník z let 1294 – 1320. Ve 13. stol. byly pořízeny rukopisy jako Dobrejšovo čtveroevangelium (1221?), Makedonský (Strumický)
91
praxapostol, Vranešnický apoštol (oba 2. pol. 13. stol.), z 13. stol. pochází také Pogodinův žaltář aj. Ruská redakce, rozvíjející se na bázi rukopisů přenesených sem z Bulharska a Makedonie, ale i z Čech, dala vznik rozsáhlému a po staletí nerušeně se rozvíjejícímu písemnictví, jehož jazyková pečeť je zřetelně patrná i ve spisovné ruštině. V redakčních úpravách ruského typu nacházíme Život Konstantinův v opise z 15. století a Život Metodějův z 12. století. Dalekosáhlý význam mají pak především opisy památek, které se svým vznikem hlásí do Čech, zejm. originální První staroslověnská legenda o sv. Václavovi v redakci Vostokovově a v redakci minejní, dále Druhá slovanská svatováclavská legenda (podle svého objevitele zvaná legenda Nikol̓ského), která je překladem latinské legendy Gumpoldovy, Služba o sv. Václavu, zachovaná ve velmi starobylém minejním rukopise z let 1095-1096, proložní legendy o sv. Ludmile a o sv. Václavu, dochované ve slovanském Prologu neboli synaxáři, který asi v pol. 12. stol. vznikl jako překlad synaxáře byzantského, představujícího liturgický sborník se stručnými životopisy světců, dále např. proložní legenda o přenesení ostatků sv. Václava, vycházející z První svatováclavské legendy, také ovšem Život sv. Víta aj. K ruské redakci staršího období patří také rozsáhlý soubor rukopisů z 11. – 12. století, např. Ostromirův evangeliář (1056-1057), Archangelské evangelium (1092), cyrilská část Remešského evangeliáře (konec 11. nebo zač. 12. stol.), Mstislavovo evangelium (1115-1117), evangeliář Jurjevský (kol. r. 1120), Galičské čtveroevangelium (starší část z r. 1144, mladší ze 12. – 13. stol.), Dobrilovo evangelium (1164), žaláře z 11. stol. (Čudovský žaltář a zlomky žaltáře Eugeniova a Byčkovova), Svjatoslavův sborník (1073, 1076), Uspenský sborník (12. století) s homiliemi a životy svatých (např. již zmíněný Život sv. Víta) atd. Významem velmi důležité jsou i další rukopisy ruské redakce – např. parimejníky Zacharijův (1271) nebo Perfirijův (1378) aj. Srbská redakce je rukopisně doložena cyrilskými památkami, zprvu v návaznosti na literaturu bulharskou a makedonskou. Nejstarším rukopisem je listina bána Kulina republice dubrovnické z r. 1189, k nejstarším kodexům patří zejména nádherně iluminovaný Miroslavův evangeliář z konce 12. století, Vukanův evangeliář z let 1201 – 1208, praxapostol Šišatovacký z r. 1324 aj. Srbské parimejníky jsou zastoupeny nejstarším Bělehradským parimejníkem z první čtvrtiny 13. století, dále parimejníky Leningradský, Chilandarským a Dečanským ze 13. století, parimejníkem z Crkolezu z let 1310 – 1320 a parimejníkem Pećským z 2. čtvrtiny 15. století. S originálními památkami velkomoravskými je spjat Život Konstantinův doložený srbskocírkevněslovanským zněním z 15. století. Panonská redakce bývá někdy považována za „lokální variantu staroslověnštiny velkomoravské“ (Večerka 1984, s. 30). To proto, že její oficiální užívání je vázáno pouze na léta 869-873; od r. 874 bylo užívání slovanské liturgie v Panonii zakázáno, ale zákaz zřejmě dodržován nebyl, podobně jako u Charvátů, neboť ještě z doby o sto let pozdější pochází písemný doklad z této oblasti, latinkou psané tzv. Frizinské památky, které představují zpovědní formule přeložené ze staré horní němčiny a výzvu k pokání. Existence polské redakce zůstává nejistá, někdy se s ní však počítá, zejm. v souvislosti s rozšířením Svatoplukovy moci na Vislansko. 92
Rumunská redakce představuje oblast velmi specifickou. Rumunští pravoslavní křesťané užívali až do 19. stol. církevněslovanské texty zejm. bulharské redakce, které byly promíšeny domácími (rumunskými) prvky. Otázky, které se bezprostředně váží k stsl. a csl. písemnictví, se týkají také oblasti grafických systémů. Nejstarší slovanské památky jsou psány dvojím písmem – hlaholicí a cyrilicí (jen Frizinské zlomky a glosy Jagićovy a Paterovy jsou psány latinkou – viz výše). Od dob Josefa Dobrovského se vedly (a mezi některými badateli dosud vedou) spory o to, které z obou písem je starší. Sám Dobrovský soudil, že starší je cyrilice, hlaholice je pak podle něj „chytrostí mnišskou předělaná z cyrilice“. Dobrovský ovšem vycházel pouze ze znalosti mladších hlaholských památek, zejm. charvátskohlaholských. Nejstarší hlaholské rukopisy (Kyjevské listy, Pražské hlaholské zlomky), které se hlásí k českému typu stsl., Dobrovský znát nemohl, neboť v jeho době ještě nebyly objeveny. Teprve Pavel Josef Šafařík, i přes počáteční názorovou shodu s Dobrovským, vystoupil s názorem o prioritě hlaholice před cyrilicí. Tento názor byl ve slavistice posléze téměř obecně přijat a průběžně potvrzován. Důvody, které svědčí o tom, že hlaholice je starší než cyrilice, jsou přesvědčivé. Rukopisy psané hlaholicí jsou jazykově starší než rukopisy cyrilské. Dále – existují palimpsesty, které mají spodní, setřené písmo hlaholské, nejsou však známy palimpsesty, které by měly spodní písmo cyrilské, a to bylo přepsáno hlaholicí. (K palimpsestům, které mají spodní písmo hlaholské, přepsané po setření v dávné době opět písmem hlaholským, patří např. 1. list Pražských zlomků hlaholských, jejichž spodní písmo nebylo dosud rozluštěno.) Starobylost hlaholice je často právem spojována také s paleografickými znaky řady liter samotných, srov. např. hlaholské grafémy e (e), O (o), u (u), W (tvrdý jer), Q (měkký jer) aj., které jsou svérázné natočením zprava doleva, podobně jako jiné staré grafické systémy, např. hebrejský; utváření a podoba takových liter koresponduje nápadně i s hebrejskými texty, které se čtou, jak víme, zprava doleva, nikoliv, jak jsme zvyklí, např. v stsl., csl., češtině, ale i v jiných indoevropských jazycích, zleva doprava; starobylost hlaholského grafického systému je tak podpořena i z tohoto pohledu. Je namístě zdůraznit i skutečnost, že hlaholské litery jsou zapisovány prastarým, snad neevropským způsobem, tj. na horní linku, nikoliv na linku dolní, jak jsme zvyklí dnes u našich textů psaných latinkou. Josef Vašica píše výstižně, že „písemné znaky o nestejné výšce jsou zavěšovány na jedinou horní linii, z níž visí volně „jako hrozny“ (Vašica 1996, s. 21). Také číselná platnost hlaholských liter je originální, nikoliv vázaná na číselnou platnost grafémů řecké abecedy, jako je tomu u pozdější cyrilice. Původ hlaholice a rekonstrukce její podoby z doby Konstantinovy bývají často předmětem diskusí, aniž by se do dnešní doby dospělo k definitivním, obecně přijatým závěrům. Hlaholice, jejímž tvůrcem byl Konstantin, představuje tak samostatný grafický systém, že se jeho kořeny často hledají v písmu řeckém, ale i hebrejském, samaritánském, koptském, arménském aj. Někteří badatelé se snaží vyložit sestavení hlaholice prostřednictvím symboliky jednotlivých jejích prvků, jiní kombinují starší teorie s novějšími náhledy vlastními. Metod a výsledků, jak se přiblížit rekonstruované podobě hlaholice, je v současnosti velké množství.
93
Rozdílnost názorů na původní podobu Konstantinovy hlaholice vyplývá jednak z toho, že se nám z nejstarší doby slovanského písemnictví nezachovala žádná verze nejstaršího slovanského grafického systému, jednak z toho, že doklady, z nichž lze vyjít, jsou až pozdějšího data, v mnoha různočteních se liší, a není ani jednoty v tom, jak některé údaje podle mladších opisů interpretovat. Cyrilice jakožto mladší slovanské písmo vznikla až v 10. století, byla vytvořena žáky soluňských bratří a na počest Konstantina-Cyrila nazvána cyrilicí. Vznikla napodobením řecké majuskule a její další vývoj je spjat s oblastmi východních a části jižních Slovanů, kde byla přizpůsobována hláskovým potřebám jednotlivých jazyků. V upravené podobě byla přijata i jako písmo některých Neslovanů. Staroslověnština je tedy jazyk, který prostřednictvím památek dochovaných přibližuje epochu vzmachu naší kultury a civilizace. Děje se tak několikerým způsobem. V první řadě nám staroslověnské písemnictví umožňuje pochopit historické praslovanské hláskoslovné změny, tím i kořeny našeho jazykového původu, naši identitu. Za druhé, má nevyčíslitelnou kulturní hodnotu jako literární fenomén. Za třetí, přináší dva ortografické systémy zaznamenávající slovanský jazyk: hlaholici a mladší cyrilici. Upravená cyrilice je dodnes používaná mnohými slovanskými národy a hlaholice byla dlouho používaná v charvátském prostředí, navíc jako funkční mechanismus zaznamenávající dalekodůsažné jevy nesporně ovlivnila dnešní podobu fonetického chorvatského pravopisu (1hláska - 1grafém) a taktéž reformu Jana Husa v českém pravopisu (diakritický pravopis), z něj vyplývající později užívaný bratrský pravopis a konečně definitivní zásadní reformy českého pravopisu poloviny 19. století. Staroslověnské a církevněslovanské písemnictví se tak stalo součástí kulturního dědictví, na jehož bázi se spoluvytvářely nejen základy náboženství, ale zejména též základy slovanské knižní vzdělanosti.
1.2.4.1.2 Vybrané specifikum staroslověnské slovní zásoby (případová studie I): sémantická redundance ve staroslověnských kompozitech Sémantická redundance v kompozitech je můj pracovní název pro jev, kdy pod vlivem kalkování z řečtiny dochází v důsledku kvantity formy k jejímu částečnému vyprázdnění. Zavedený pojem „sémantické vyprazdňování“ neužívám (kromě důvodů kognitivních – nelibé konotace) z toho důvodu, že k vyprazdňování došlo již ve staré řečtině, zatímco otisk tohoto vyprázdnění ve staroslověnštině se dále nevyvíjí (staticky tu pozorujeme sémantickou redundanci). Tento fenomén nebereme v úvahu při reduplikaci kořene, tedy zkoumáme pouze ta dvoukořenná kompozita, která vznikají ze dvou geneticky rozdílných kořenů. V tom případě pozorujeme kreativní ornamentálnost formy, přičemž sémanticky vzato se nejedná o plnohodnotné formy kompozit. V důsledku kvantity formy (vznikající pod vlivem řečtiny kalkováním) dochází k jejímu částečnému vyprázdnění, pozorujeme ornamentálnost formy, sémanticky vzato se nejedná o plnohodnotné formy kompozit. Srov. např.: dobrovoni¨ (libá vůně, eujwdiva, SSr - s. 190, Supr), přičemž existuje i nesložené slovo von§ (1. vůně, -ojsmhv; 2. pl. tantum vonné věci /masti apod./, ajrwvmata, SSr – s. 121), které je pro vystižení denotátu zcela dostatečné. Z hlediska současného slovanského jazyka vzniká otázka, zda by substantivum von§ nemohlo ve stsl. mít neutrálnější význam, jak to pozorujeme v českém slovesu zavánět či ruském вонять (páchnout). Výskyt tohoto substantiva v kanonických i dalších stsl. památkách však nutnost 94
dalšího vymezení sémantiky fundujícího substantiva nepodněcuje (SJS I – s. 215-216), zatímco jiná situace nastává u řecké paralely (Prach 1998, s. 377) hJ ojsmhv (zápach, vůně, čich). Vystižení vůně s první částí dobr- tak představuje opět vliv řečtiny. Analogická situace nastává u lexému dobrov7god6n7 (eujavresto~, příjemný, vhodný; SSr - s. 190, Supr). U následujících dvou kompozit se jedná o nápodobu řečtiny a tendenci k doslovnému překladu, opět v Supraslském kodexu, textu preslavské školy, neboť existují i nesložené lexémy, synonyma dostatečně postihující sémantiku řeckých výrazů: gov5in7 (eujlabhv~, semnov~; zbožný, bohabojný; SSr – s. 172, Euch) a gov5ni¨ (eujlavbeia, zbožnost, bohabojnost; SSr – s. 172-173, Euch Cloz Supr), kompozita pak znějí: dobrogov5in7 (eujlabhv~, zbožný, bohabojný; SSr - s. 191), dobrogov5ni¨ (eujlavbeia, zbožnost, bohabojnost; SSr - s. 191, Supr). Právě na kompozitu dobrogov5ni¨ zachycuje jako první R. Večerka (Večerka 1984, s. 219) pojem sémantické nadbytečnosti, kdy by bylo zcela dostačující užití prostého gov5ni¨. Podobné případy redundance dobrého aspektu nalézáme v kompozitech: dobropob5d6n7 (vítězný, kallivniko~; SSr - s. 191, Supr), dobropomo]6nica (dobrá pomocnice, kalh; bohqov~, SSr - s. 191, Supr), dobropotr5b6n7 ([velmi] potřebný, užitečný; eu[crhsto~, SSr - s. 191, Supr 287,15, přičemž samotné potr5b6n7 za eu[crhsto~ je v 2T 4,11 Moskb), dobrorazoumiv7 (znalý, moudrý; eujgnwvmwn, SSr - s. 191, Supr, zatímco za eujgnwvmwn je razoum6n7 v Cloz 13b36), dobro+6stiv7 (zbožný, eujsebhv~, SSr - s. 192, Supr, přičemž za eujsebhv~ je +6stiv7 v Ev L 2,25), dobro+6sti¨ (zbožnost, eujsevbeia; SSr - s. 192, Supr, přičemž za eujsevbeia je +6st6 v Cloz 1a25), dobro+6st6 (ctnost, ajrethv, SSr - s. 192, Supr), dobro+6st6n7 (zbožný, eujsebhv~, SSr - s. 192, Supr, přičemž je též doloženo za ř. eujsebhv~ pouhé +6st6n7 Supr 188,13). Stejná sémantická redundance je pozorovatelná u produktivního prvního komponentu blag-. Tato redundance se týká lexémů: blagov5rovati (zbožně, správně věřiti, eujsebei`n, SJS I - s. 93, Napis), blagov5r6stvi¨ (zbožnost, – eujsevbeia, SJS I - s. 93, ale též blaga§ v5ra – Supr 86,28), blagogov5in7 (zbožný, – eujlabhv~, SJS I - s. 95, kdy existuje se stejným významem gov5in7 – SJS I, s. 412, tedy zbožný, bohabojný), blagomilostiv5 (přemilostivě, SJS I - s. 101, Venc Nik, avšak v staroslověnských památkách pouze milostivo v Bes SJS II - s. 207 z lat. misericorditer). Adjektivum blagopotr5b6n7 (SJS I, s. 102 – Parim eu[crhsto~, potřebný, užitečný) představuje synonymum k výše analyzovanému dobropotr5b6n7. Další případy částečného sémantického vyprázdnění prvního komponentu jsou doloženy v kompozitu blagoougoditi (SJS I, s. 107, Služ – zalíbiti se, eujarestei`n, ougoditi - zalíbiti se, SJS IV, s. 598), podobně pak v blagoougod6n7 (SJS I - s. 107 – Christ – milý, příjemný z ř. eujavresto~, k tomu ougod6n7 např. Ev Supr Euch – bohu(libý), milý, příjemný – za ř. ajrestov~ a za řec. eujavresto~ např. v Supr 514,11). Tyto příklady mohou být též hodnoceny jako zesílení (umocnění) významu druhého kořene prostřednictvím prvních částí (a to jak pozitivního, tak i negativního významu). Tak bychom mohli pokračovat příklady složenin s první částí blag-, např. blago+6stiv7, blago+isti, blago+6sti¨, synonymními k příslušným kompozitům s dobro-. Podobnou sémantickou redundanci můžeme nalézt i u jiných determinativ, uveďme jedno antonymního charakteru s první částí z7lo-: z7lohoul6n7 (Klim SJS I - s. 688, zlolajný, 95
maledicus k houl6n7 – sv3za zlohoulnaa ousta eretigom7), kdy pro vystižení obsahu by zcela dostačovalo adjektivum houl6n7 (hanlivý, potupný, rouhavý, blavsfhmo~, th`~ blasfhmiva~, SSr – s. 768, Supr). Opět se nabízí uvažovat o „zesilování“ významu druhé části kompozita prostřednictvím první části. Sémantická redundance představuje ve staroslověnských rukopisech unikátní fenomén, jehož potenciální existenci bude velmi náležité prozkoumat i v dalších slovanských jazycích.
1.2.4.1.3
Vybrané specifikum staroslověnské slovní zásoby (případová studie II): metafory v Mariánském kodexu (ukázka kognitivního přístupu)
Mariánský kodex představuje hlaholský neúplný rukopis tetraevangelia, jehož hlavní část (171 listů) získal V. Grigorovič v klášteře sv. Bohorodičky na Athosu. Rukopis pochází s největší pravděpodobností z konce X. století. Edici vyhovující vědeckým požadavkům pořídil V. Jagić: Pamjatnik glagolitičeskoj pis̕mennosti. Mariinskoje četveroevangelije s primečanijami i priloženijami (S.-Pb. 1883, fototypická reedice Graz 1960.). Další informace včetně popisu charakteristických fonetických a grafických znaků rukopisu podává Z. Hauptová a R. Večerka v „čítance snů“ (Staroslověnská čítanka. Praha: Karolinum, 2004, s. 22-25.). Text je ve výchozí edici transliterován do cyrilice (chybějící začátek Matoušova evangelia v kodexu Mariánském je doplněn textem Dečanského evangelia ze XIII. století). Z této edice excerpuji metafory v rozsahu Matoušova evangelia Mt 5.23 – Mt 28.20. Text Dečanského evangelia neberu pro případ zkreslení výsledků v úvahu. V tomto rozsahu jsem našel čtyřicet různých metaforizací, přičemž některé se opakovaly. Neberu v úvahu pojmenování Bůh Otec, Syn a Duch svatý, ačkoliv i ty by byly nosné pro verifikaci existence tzv. /konzervativního/ modelu přísného otce (Lakoff 2002). Důvody, proč jsem zvolil právě tuto památku, jsou tyto. Mariánský kodex patří k tzv. kanonickým památkám, které patří k tomu nejpůvodnějšímu, co máme ve staroslověnském písemnictví k dispozici. Projevuje se tu zjevný otisk řečtiny, máme k dispozici hojnost variant 96
pro různočtení (Zogr, As, Sav, Ostr) z dalších nejstarších evangelních kanonických památek konce X. a XI. století. Kromě přístupnosti edice dále sehrál svou roli při výběru pro analýzu fakt, že evangelium podle Matouše bylo určeno křesťanům židovského původu (důležitá kontinuita se Starým zákonem), v jejichž prostředí také vzniklo. Metaforické pojmy pojímám široce, zahrnuji do nich i zjevné metonymie. Z vyexcerpovaných metaforických pojmů podrobím analýze čtyři skupiny výrazů. Nejprve se zaměřím na metaforické pojmy, kde zdrojovou doménu zobrazuje živočich, posléze na frekventovaně užívané předměty a nástroje ve zdrojových doménách. Ve třetím bloku zkoumaných metaforizací budu zkoumat ve zdrojových doménách části lidského těla, zde lze očekávat nejvyšší míru antropocentrismu. Na závěr zařazuji metaforický pojem, kde zdrojovou doménu zastupují výrazy pro rostlinstvo a jejich plody. Postupně budu analyzovat jednoznačné strukturní konceptuální metafory zvířat, tedy zdrojová doména zvíře (pes, svině, ovce a zmije), cílová doména člověk. Mar Mt 7,6 ne dadite s{v3}tago psom6 ni pom5taite bis6r7 va[ih7 pr5d7 svin65mi da ne poper4t7 ih7 nogami svoimi. I vra]6[e s3 rastr7gn4t7 v¾ Konceptuální metafora se zdrojovou doménou psa (Mt 7,6) a KM se zdrojovou doménou svině (Mt 7,6 a 8,31-32) jsou vytvářeny tímto způsobem: KM ČLOVĚK JE PES10 (tedy domestikované zvíře poslušné lidským autoritám) nenabízí složitější interpretaci, pes tu zastupuje blízkého člověka nebystrého vnímání (antropocentricky pravděpodobně dáno tím, že u člověka je dominantním smyslem zrak11, který u psa není dostatečně vyvinut, to se projevuje i u dalších lidských názvů využitelných člověkem zvířat, která mají tento smysl nedostatečně rozvinut, např. slepice), kterému nemůže být svěřeno nic nevšedního, výjimečného. Odlišný dosah významu přináší metafora pro svini ČLOVĚK JE SVINĚ 12 hojně užívaná i na jiných místech evangelií, ta je začleněna do komplikovanějších struktur mentálních prostorů, v případě Mt 7,6 je tato KM součástí GPS: SVINĚ PERLY NEŽEROU A ROZTRHAJÍ DÁRCE. Negativní pohled člověka plný despektu v biblickém přirovnání k těmto zvířatům plyne z charakteru života vepře vzhledem ke křesťanské morálce („lenost, obžerství a sexuální apetit“13). Aktivita vepře je minimální, většinu dne proleží (až 20 hodin denně) a vyniká výrazně 10
Původní indoevropský název psa, který shledáváme v dnešních termínech této čeledi se týkající, byl nahrazen v psl. názvem *pьsъ (nic ovšem nenasvědčuje explikaci, že tomu tak mohlo být z důvodu tzv. etymologického tabu). Motivace bývá shodně vysvětlována vábicí interjekcí, Machek tuto motivaci dokonce považuje za nepochybnou (Havlová 2010, s. 126; Rejzek 2001, s. 462-463; Machek 1971, s. 445). 11 Smyslovou ne/omezenost jako adaptaci na ne/vymezené životní prostředí shledává jako zásadní J. Sokol (Sokol 2002, s. 33): „Mezi živočichy najdeme takové, kteří mají už své smyslové orgány striktně omezené. Tak klíště vnímá jen světlo a pach potu, přesněji kyseliny mléčné, a to mu k životu stačí: za světlem leze vzhůru, a když ucítí pot, spustí se dolů v naději, že padne na teplokrevného hostitele. A to je všechno. Smyslový „svět“ jiných živočichů je sice podstatně bohatší, vjemy se jim ale účinně filtrují jen na ty užitečné. Tak mnozí živočichové „vidí“ jen to, co se pohybuje, anebo vůbec jen své specifické podněty: nebezpečí, potravu, příležitost k páření. Všechno ostatní je nechává úplně lhostejné. Možná jste si všimli, že psovi obraz v zrcadle nic neříká, patrně proto, že ho zároveň necítí. To si člověk, jak už víme, nemůže dovolit. Na rozdíl od jiných, přesněji adaptovaných živočichů totiž předem neví, které vjemy jsou důležité a které ne. Musí tedy postupovat jinak.“ Proto srovnání vyplývající z antropocentrického lidského pojmenování některých zvířat není korektní. 12 Etymologie psl. názvu *svinja se zdá být poměrně snadno čitelná. Jedná se o femininní odvozeninu od adj. *svinъ, to vše má s nejvyšší pravděpodobností původ v ide. kořeni *seu- ve významu rodit. Jedná se tedy z hlediska původní slovotvorné motivace o plodnou samici, kterýžto název ovšem v stsl. a v mnoha současných slovanských jazycích funguje jako zoologický termín (Havlová 2010, s. 155-156; Rejzek 2001, s. 618; Machek 1971, s. 596-597). 13 Právě zahálčivost a zejména důraz na pohlavní akt jsou z hlediska křesťanské morálky obzvláště nepřijatelné, jak dokládá ve zmínce k etice křesťana dokonce i největší a nejchytřejší odpůrce křesťanství F. Nietzsche: „Ještě dnes je takový život možný, pro určité lidi dokonce nutný: pravé, původní křesťanství bude možné po všechny časy… Nikoli věřit, nýbrž činit, především mnohé nečinit, jiným být…“ Nietzsche, F. Antikrist. Olomouc: Votobia, 2001, s. 58. Křesťan by měl pomocí víry bezbřehý sexuální pud a obžerství plynoucí ze strachu ze smrti překonávat (Sokol
97
vyvinutým pohlavním orgánem. Stejně tak jako u většiny názvů domácích (užitkových z pohledu člověka) zvířat i v češtině jsou rozlišovány výrazy pro mláďata, samici, samce (plodného, neplodného). Současná čeština obsahuje tedy názvy: vepř (dnes kastrovaný samec), prase (původně mládě, což dokládá i původní psl. nosovková koncovka), sele (vzniká poté, co prase již není názvem pro mládě) a svině (o původu viz výše); označení kanec (funguje v lidovém označení dodnes) se používá pro nekastrovaného samce (Havlová 2010, s. 155-156). O pyji vepře píše ve smyslu výtky k Rejzkově metafoře prasečího ocásku v rámci hesla šroub V. Fejt, jasně tak ukazuje, že veterinárního/biologického náhledu je při hledání původní slovotvorné motivace výrazů a metafor spojených se zvířaty leckdy nezbytně zapotřebí14. Mt 8, 31-32 poveli nam7 iti v7 stado svinoe I re+e im7 id5te. oni 'e i[ed7[e id4 v7 svini« I ab6e oustr7mi s3 stado v6se v7 more V případě Mt 8, 31-32 však konceptuální metafora ZLÝ DUCH JE SVINĚ tvoří součást GPS: KRISTUS POSÍLÁ ZLÉ DUCHY15 DO STÁDA SVINÍ, kde dochází ke komplikovanému vrstvení mentálních prostorů. Mt 9, 36
… 5ko'e ov7c3 ne im4]a past¾r5
Mt 15, 24 On7 'e ot7v5]av7 pog¾b7[im7 domou izFlvou.
re+e.
n5sm6
pos7lan7.
t7kmo
k7
ov7cam7
KM používající zdrojovou doménu ovce (Mt 9, 36 a Mt 15, 24), kde strukturní konceptuální metafora ČLOVĚK (VĚŘÍCÍ) JE OVCE16 je zasazena do GPS: OVCE JSOU BEZ PASTÝŘE (Mt 9, 36) a (Mt 15, 24) PASTÝŘ PŘICHÁZÍ KE ZTRACENÝM OVCÍM. Konceptuální metafora HOSPODIN JE PASTÝŘ má svůj základ již ve Starém zákoně, jak dokládá J. Sokol17, kde zdrojová doména vychází ze samé podstaty dávného života izraelského pokolení jako 2010, s. 95): „Moudrost přitom znamená vymanit se z posedlé snahy o přežití a reprodukci, získat si odstup a zbavit se závislosti na vlastním životě, a tudíž i strachu ze smrti.“ 14 „Autor etymologického hesla nemůže vědět, že prasátka mívají i ocásek rovný. Jazyk mu podává zprávu o souvislosti páření, anatomii bravu a zakroucenosti. Jazyk ho může přiblížit k lidovému záznamu obdivu k rozměrům a výkonnosti příslušných orgánů kance, v písni, rčení a přirovnání. Nemůže a nemusí však vědět, že kancův pyj (už jen rozměry vzbuzující úctu i u prostých pasáků vepřů) má žalud stočený v několik závitů, jimž odpovídají slizniční řasy v krčku děložním. Matice vlastně odpovídá starému výrazu matka ve smyslu děloha. Prostě i šroub a matice má v přírodě svůj předobraz a dávný anonymní tvůrce nemusel být nadaný hledač metafor.“ Fejt, V. K etymologii slova šroub. In: Češtinář, č. 2, roč. 18 (2007-2008), s. 44-45. ISSN 1211-6874. 15 V kontextu je podmětem stsl. běsъ ve formě plurálu, nikoliv duchъ, kde by byla motivace související s dechem zřejmá. Stsl. a psl. běsъ (Rejzek 2001, s. 76; Machek 1971, s. 51-52) má svůj základ v ide. názvu démona, kdy metatezi z *sěbъ *běsъ posuzuje Machek přesvědčivě jako výsledek tabu (etymologické tabu jako výsledek primitivního strachu souvislosti názvu démonů s věcí samou), jeho tezi lze pracovně přijmout. 16 Ovce jako název druhu má svůj původ už indoevropský, v tomto ohledu v literatuře panuje shoda (Havlová 2010, s. 185; Rejzek 2001, s. 437; Machek 1971, s. 423). Machek psl. a stsl. název *ovьca vidí jako zdrobnělinu odvozenou od výchozího ide. slova *ovi-s pomocí sufixu –ca. 17 „Starý Izrael začínal jako kočovný kmen, který se živil pastevectvím. Zejména v méně úrodných krajích se musí pastviště střídat, aby se nezničila: když Číňané v Tibetu zrušili důmyslný tradiční systém střídání pastvin, pěstování dobytka se za pár let zhroutilo. Pastevectví proto potřebuje daleko větší rozlohy země. /…/ Kočovník žije v pohybu a nikde, na žádném místě není trvale doma. Ne že by neměl domov, ale je jím celá širá krajina. S nedůvěrou se dívá na to, jak je usedlý zemědělec svázán se svými poli, stavením, vesnicí. Život zemědělce je jistě pohodlnější, ale zdá se mu být málo svobodný. /…/ Kočující kmen, velká pastevecká rodina, musí žít daleko pospolitěji. Jejich majetek a hlavní obživa, to jest stáda, se obstarávají a často i pasou společně. V divočejších poměrech jsou jednotlivé rodiny často odkázány jedna na druhou, při práci, při ochraně dobytka před dravou zvěří i před nepřáteli. Proto jsou i vztahy lidí v kmeni daleko těsnější a pevnější. V nemovitém majetku, který je pro zemědělce základem jeho svobody jako nezávislosti na druhých, vidí kočovník spíš břemeno, které skutečnou svobodu člověka omezuje.“ (Sokol 1996 , s. 13). Podobně též Sokol 2008, s. 26-28.
98
kočovného kmenu. Generickou příběhovou strukturu (Mt 15, 24) PASTÝŘ PŘICHÁZÍ KE ZTRACENÝM OVCÍM shledáváme i v žalmech Starého zákona. Její frekvenci a dosah dokládá též I. Procházková (Procházková 2011, s. 65-93), ta pokládá činnost pastýře za jasnou paralelu: Hospodin pečuje o Izrael, jako pečuje pastýř o své stádo ovcí. V rámci žalmů však I. Procházková označuje tuto metaforu HOSPODIN JE PASTÝŘ za submetaforu metafory HOSPODIN JE KRÁL, postupně analyzuje tyto generické příběhové struktury: PASTÝŘ ŽENE STÁDO NA PASTVINY, PASTÝŘ OVCE NAPÁJÍ A SYTÍ, PASTÝŘ STŘEŽÍ OVCE PŘED NEPŘÍTELEM, PASTÝŘ LÉČÍ OVCI, PASTÝŘ HLEDÁ A PŘIVÁDÍ ZPĚT ZTRACENOU OVCI, PASTÝŘ CHOVÁ OVCE, PASTÝŘ BYDLÍ VE STANU, PASTÝŘ SHROMAŽĎUJE ROZEHNANÉ STÁDO, PASTÝŘ VYDÁVÁ OVCE NA PORÁŽKU. Mt 12, 34 I[t3d65 ehid7nova kako mo'ete dobro glFati z7li s4]e ot7 izb¾t7ka bo srFdcou ousta gFl¬t7. Mt 23, 33 z7mi« I[t3d65 ehid7nova kako oub5'ite ot7 s4da Geon7skaago Konceptuální strukturní metafora ČLOVĚK (ZLÝ) JE ZMIJE 18 používající jako zdrojovou doménu zmiji (Mt 12, 34 a Mt 23, 33) je zcela odlišná od předešlých, neboť zmije není domácí (užitkové) zvíře, navíc může být i (smrtelně) jedovatá, v dokladu Mt 12, 34 je KM zasazena do GPS ZMIJE NEPŘINÁŠÍ NIC DOBRÉHO, v případě řečnické otázky Mt 23, 33 (pragmaticky výtky z pozice autority) pozorujeme vedle figurálního opakování (variace) synonyma zasazení do GPS ZMIJE NEUNIKNE ŠPATNÉMU KONCI (TRESTU). I. Němec (Němec 1980, s. 78) na materiálu stč. dokládá, že v nadávkách lidem se jmen živočichů užívá zřídkakdy. Pokud ano, tak prostřednictvím jmen živočichů neužitečných (např. výr). Mezi stč. vulgarismy zastupují jména zvířat velmi malé procento. I ve staré češtině (podobně jako vidíme ve stsl.) mohlo být nadávkou jméno užitečného zvířete (na práci, maso), jako např. osel, jednalo se ale vždy z pohledu člověka o zvíře neplnohodnotné (viz Němec 1980, s. 28). Zmije ve staroslověnštině do tohoto konceptu zapadá. Dnešní frekvenci nadávek jmény užitečných zvířat např. v českém jazyce (prase, slepice, vůl, kůň, kráva, jalovice, husa, koza, bažant) svědčí o zlepšení životní situace člověka v daném geografickém areálu v průběhu uplynulých staletí, zejména o dostatku potravy a přístupnější strojové mechanizaci pro transport a v zemědělství, což dříve právě zaručovalo úctyhodnější pozici těmto zvířatům v lidském českém jazykovém obrazu světa. Nyní se zaměřím na složitější strukturní konceptuální metafory používající jako zdrojovou doménu předměty, tedy zdrojová doména předmět, cílová doména různá. K průhledně interpretovatelným patří KM používající jako zdrojovou doménu meč, číši či hřivny. Mt 10, 34 ne m7nite 5ko prid7 v7vr5[ti mira na zeml¬. ne prid7 v7vr5[ti mira n7 me+7 Meč zapojený do metaforizované struktury (UŽITÍ) MEČ(E) JE (OBČANSKÁ) VÁLKA je v podstatě konkretizace metonymie části pro celek (pars pro toto). Zdrojovou doménou je zde meč, cílovou revoluce, občanská válka. Ta je součástí GPS: KRISTUS PŘINÁŠÍ MEČ. Mt 20, 23 I glFa ima +a[4 mo¬ ispieta 18
Psl. výraz *zmьja našel své uplatnění v stsl. kanonických památkách jako zmi§ (SSr – s. 237-238; Machek 1971, s. 717; Rejzek 2001, s. 739-740), kterýžto tvar je výsledkem dloužení jeru před j na i. Název zmije jako živočicha jedovatého, a tím tedy i smrtelně nebezpečného, je s největší pravděpodobností výsledkem etymologického tabu, kdy výraz zmije má souvislost se země, jedná se tak o noa výraz pro „zemního hada“. Tabu má tedy opět důvod strachu ze smrti, respektive souvislosti slova s živočichem samým.
99
Mt 26, 39 ... da mimoidet7 ot7 mene +a[a si Zcela jiným případem je výše uvedené užití zdrojové domény číše. Ta se přenáší do cílové oblasti utrpení (osud). Metaforizovaná struktura v příběhu o bratrech Zebedeových (Mt 20, 23) zní ČÍŠE JE OSUD a je součástí GPS KRISTUS POVĚŘUJE SVOU ČÍŠÍ BRATRY ZEBEDEOVY, zatímco v případě Mt 26, 39 při stejné metaforizované struktuře je GPS jiná: KRISTUS SE CHCE VYHNOUT SVÉMU OSUDU ČÍŠE. Zde je člověk metaforizován jako nádoba na obsah (osudu), který má hořkou chuť19. Antropomorfizace a tělesnost této metonymie je zcela zjevná.
Mt 25, 22 ...prist4pi 'e i priem¾ d7va talan7ta re+e. Fgi Fb talan7ta mi esi pr5dal7. se drouga5 d7va priobr5t7 ima ... Podobenství o hřivnách20 nám přináší cennou metonymii (Mt 25, 14-30), kde zdrojová doména hřiven (peněz) je přenášena na cílovou doménu nadání (schopností). Metaforizovaná struktura je HŘIVNY JSOU NADÁNÍ je zasazena do generické příběhové struktury SPRÁVCE HODNOTÍ, JAK SLUŽEBNÍCI NALOŽILI S PENĚZI ZA DOBU JEHO NEPŘÍTOMNOSTI.
Mt 7,6 ne dadite s{v3}tago psom6 ni pom5taite bis6r7 va[ih7 pr5d7 svin65mi da ne poper4t7 ih7 nogami svoimi. I vra]6[e s3 rastr7gn4t7 v¾ Mt 13, 46 I'e obr5t7 edin7 m6nogoc5nen6 bis6r7. [ed7 prodast7 v6se im5nie. eliko im5a[e i koupi i Význam může být metonymicky přenášen i pomocí periferní zdrojové oblasti. Týká se to nepochybně perly21. Na rozdíl od jiných metaforizovaných zdrojových domén (meč, číše, peníze, trám, vrata, tříska, kvas, rybářská síť) je perla jako předmět (entita) v zásadě neužitečná22, významný je zde pouze aspekt vzácnosti a vnější krásy, představuje kvalitativně periferní doménu v Matoušově evangeliu Mariánského kodexu. V následujícím dokladu (Mt 7,6) je perla zdrojovou doménou metaforického vyjádření PERLY JSOU VZÁCNÉ DARY a je součástí generické příběhové struktury NEHÁZEJTE PERLY SVINÍM. V dalším verši (Mt 13, 46) je stejné metaforické vyjádření zasazeno do jiné GPS: KUP ZA KAŽDOU CENU PERLU.
19
O smyslech v řeči na materiálu češtiny pojednala I. Vaňková (Vaňková 2007, s. 235-254). Zatímco etymologická analýza stsl. názvů meče a číše neposkytuje z kognitivního hlediska relevantní informace, tak v případě hřivny je tomu jinak. Staroslověnské griv6na jednak M. Vepřek přesvědčivě považuje za pravděpodobný lexikální bohemismus (Vepřek 2006, s. 116-119) a nasvědčuje tomu ne/výskyt v konkrétních staroslověnských a církevněslovanských památkách (SJS I – s. 434). V Mar Mt 25,22 ostatně jako v dalších stsl. památkách nacházíme výraz talant7, ten je přejímkou z řeckého deverbativa tavlanton („miska, váha“). Přenesený význam názvu řecké peněžní jednotky na lidské schopnosti a vůbec danost začal být používán od 16. století, dnes se používá i v českém prostředí (talent) zcela běžně bez většinového vědomí o původní slovotvorné motivaci (Prach 1998, s. 513; Rejzek 2001, s. 650). 21 Etymologie stsl. bis6r7 bývá většinově interpretována hypotézou o přijetí výrazu z arabského busra s významem „skleněná perla“. Původní slovotvornou motivací tak nejspíš byl křišťálový lesk perly (ESJS 1989, s. 63). 22 Nad přebytečností/výjimečností této ozdoby filozofoval i slavný literát: „Existuje jen různý smysl téže věci v různých jazycích. Černá perla není stejná pro kupce, kurtizánu nebo potápěče. Diamant má svou cenu, jen když ho dobýváš anebo prodáváš, když ho dáváš či ztrácíš, když ho najdeš, nebo když zdobí čelo k slavnosti. Že by byl diamant užitečný, o tom nic nevím.“ Saint-Exupéry, Antoine de. Citadela. Vyd. ve Vyšehradu 2. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 196. 20
100
Mt 23, 27 gore vam7 k6ni'6nici i faris5i upokriti 5ko podobite s3 grobom7 povap6nenom7 Ojedinělá metonymie se týká zdrojové domény hrobu obíleného vápnem. Metaforická struktura vyznívá jednoznačně negativně pro farizeje, zákoníky a pokrytce: (MYŠLENÍ) ZÁKONÍKŮ, FARIZEJŮ23 A POKRYTCŮ JE VÁPNEM OBÍLENÝ HROB24. S tím co je mrtvé, nelze se přít, avšak odhaluje se tu záměrný rozpor spočívající ve sterilitě, čistotě (ta zdůrazňuje neplodnost myšlení, a tím i následných činů). Ježíš tu nepřímo kárá farizeje za zbytečně izolovanou, separovanou realizaci víry, která bez intenzivního kontaktu s méně vzdělanými věřícími nemá naději na reálnou společenskou změnu.
Mt 5, 29 a]e 'e oko tvo¨ desnoe s7bla'naat7 t3 Iz6mi e vr7Zi ot7 tebe... Mt 5, 30 I a]e desna tvo5 r4ka s7bla'naat7 t3 ous5ci ¬... Mt 18, 8 a]e li r4ka tvo5 li noga s7bla'n5et7 t3. Ot7s5ci i i ot7vr7Zi ot7 sebe. dobr5a ti est7 v7niti v7 'ivot7 hromou li b5d7nou. ne'e... Mt 18, 9 I a]e oko tvoe li noga s7bla'naat7 t3. Iz6mi i vr7Zi ot7 sebe. dobr5a ti est7 s7 edin5m6 okom6 v7 'ivot7 v6niti... V excerpovaném úseku Mariánského kodexu se vyskytuje mnoho množství metonymií, které užívají jako zdrojovou doménu části těla, nejfrekventovanější je srdce25, dále se několikrát vyskytuje ruka26 či oko. Mt 6, 22 … sv5til6nik7 t5lou est7 oko... Mt 7, 3 … a br7v7na e'e est7 v7 oc5 tvoem6 ne +©e[i... Mt 23, 24 vo'di sl5pii oc5'da¬]ei m6[ic4 a vel6b4d7 pogl7[ta¬]e
Ve verších Mt 5, 29-30 představuje pravé oko a pravá ruka části zdrojových domén hlava27 a pravá paže, jedná se o orientační metonymie - synekdochy. Cílové domény jsou hřích. 23
J. Sokol uvádí posun významu v označení „farizej“ na pravou míru (Sokol 2004, s. 149): „Protože v evangeliích Ježíš nejčastěji polemizuje právě se „zákoníky a farizeji“, dostal tento název v evropských jazycích silně pejorativní význam: „farizej“ znamenal pokrytce. To je ovšem vážný historický omyl. Dnes víme, že naopak ze všech soudobých směrů byli farizeové Ježíšovi nejbližší a že s nimi polemizoval právě proto, že to mělo nějaký smysl. /…/ V každém případě byli farizeové Ježíšovi blízcí vážností a opravdovostí svého náboženského úsilí, jistou mravní přísností, očekáváním dne Hospodinova a ovšem odmítáním násilných činů a ozbrojeného povstání.“ 24 Psl. a stsl. *grobъ je deverbativum vycházející z *grebti („hrabat“). Podobně i v neslovanských jazycích toto slovo vychází ze sloves (srov. angl. grave odvozené z /to/ grave) (Machek 1971, s. 181-182; Rejzek 2001, s. 214-215). 25 Ačkoliv je srdce centrem oběhové soustavy, nikoliv nervové, tak bývá od nejstarších dob spojováno s city člověka. Vysvětlení nenalezneme v etymologii slova, ale s největší pravděpodobností spočívá ve skutečnosti, že srdce je nezbytným „motorem“ těla a přeneseně cit (láska k někomu či něčemu) může představovat elementární „motor“ (smysl, motivaci) naší existence. 26 Zatímco etymologie staroslověnského duálu o+i i sg. oko se nejeví být jasná, v případě slova r4ka se zdá být původní slovotvorná motivace průhlednější, je výsledkem substantivizace z ide. slovesa *renk- (s významem sbírat), tedy vytvořená dle účelu pohybu (Rejzek 2001, s. 549).
101
Metaforické vyjádření by bylo možné popsat jako ZRAK A HMAT JSOU POKUŠENÍ. Podobné jsou metonymie Mt 18, 8-9, mění se pouze zdrojová doména noha. Zároveň se jedná o hyperbolizace. Orientační metonymie vykazují příznak pravé strany jako prototypově strany dobré. V prvním výše zmíněném dokladu však zrak pomocí zdrojové domény oka má jednoznačně pozitivní význam (Mt 6, 22). Tak je tomu ve stsl. evangeliářích i v případě hmatu, když např. Kristus léčí slepce dotykem (Mt 9,29).
Mt 7, 16-19 Ot7 plod7 ih7 poznaite «. eda obeml¬t7 ot7 tr7ni§ grozn¾. li ot7 r5pi5 smok7vi. 17 tako vs5ko dr5vo dobro. plod¾ z7l¾ tvorit7. 18 ne mo'et7 dr5vo dobro plod7 zol7 tvoriti. ni dr5vo z7lo plod7 dobr7 tvoriti. 19 vs5ko dr5vo e'e ne tvorit7 ploda{da} dobra. pos5ka¬t7 i v7 ogn6 v6m5ta¬t7 20 t5m6 'e oubo ot7 {plo}plod7 ih7 poznaete « Velmi rozsáhlou skupinou slov účastnících se metaforizace jako zdrojové domény jsou výrazy pro rostliny v zemědělství. Následující pasáž obsahuje metaforickou strukturu ČLOVĚK JE STROM28 zasazenou do generické příběhové struktury ČLOVĚK JE STROM /NE/PŘINÁŠEJÍCÍ PLODY29. Verifikace metod kognitivní lingvistiky30 na materiálu Matoušova evangelia Mariánského kodexu přinesla cenná zjištění. Výchozí poznatky ohledně metafor z prostředí české lingvistiky/bohemistiky nekognitivního směru nemůžeme v mikrosondě potvrdit. Taxonomii metafor, metonymií a synekdoch v popisu F. Čermáka (Čermák 2010, s. 74-78 a 94-96) založené na excerpci SSJČ není ve staroslověnském rukopisu použitelná. Předně při rozčlenění výchozích domén na čtyři skupiny: názvy lidí, zvířat, na abstrakta a konkréta nevím, kam by bylo lze zařadit domény rostlin, ty však v Matoušově evangeliu Mariánského kodexu leckdy plní roli zdrojových domén, což vyplývá ze staršího zemědělského náboženství, tedy ze samé struktury společnosti. Na analyzovaném vzorku je též zřetelně patrné, že i když by podobně jako v češtině v Mar byla u metafor častěji výchozím zdrojem konkréta (názvy zvířat, předmětů), pak v případě metonymií nelze v Mar ze sondy konstatovat, že by – podobně jako v češtině – zdrojovou doménou byla častěji abstrakta. U konceptuálních metafor se zdrojovou doménou zvířat eviduji na jedné straně názvy nedomácích zvířat za starší tabuizované (zmi§) svědčící o strachu a z toho plynoucí lidské nenávisti, na straně druhé zdrojové domény zvířat, které dokládají 27
Všeslovanské slovo hlava (tím i stsl. glava) lze považovat za kakofemismus z hlediska jazykového tabu. Psl. *golva může být zahrnuto do etymologického hnízda s psl. *gol-ъ „holý“. Hlava by tak byla nazvána výsměšně jako „holá /lebka/“ (Večerka 2006, s. 183). Holost (ve smyslu ochlupení) nese v přenesených pojmenování ve slovanském areálu obyčejně negativní slovotvornou motivaci (srov. č. holka, holobrádek, nechat na holičkách; pol. golec atd.). 28 Zdrojová metafora stromu poukazuje na staré kultovní zemědělské náboženství našich předků, jak o něm pojednal J. Sokol (Sokol 2004, s. 61-66). Náboženství jako společenský výtvor vždy vyplývá z podoby společnosti (viz výše pastevectví židovského etnika a z toho pocházející starozákonní metafora HOSPODIN JE PASTÝŘ). Přechod k usedlému zemědělství přináší nejen změnu společnosti (pěstování obilí, přebytky, sídlo a jeho bohatství i obrana, důraz na půdu, oheň), ale přirozeně i změnu v charakteru společenských vazeb (slabší rodová sounáležitost ve srovnání s pasteveckým způsobem života) i samého „domácího náboženství“: domestikace vody (např. svěcená voda v kostele též pozůstatkem staršího náboženství), ohně i země; vliv kumulovaného majetku a hospodářství upevnil mezigenerační vztah v rodině → nutnost existence potomka jako dědice, tím na straně druhé oslabil vztah s mimorodinnými členy sídliště. Tato tendence je dobře patrná i v náboženské křesťanské literatuře, např. v práci K. Komárka jsou dobře patrné entity staršího náboženství v podobě motivů světla, vody a chleba (Komárek 1995). 29 Psl. a stsl. *plodъ může dle tezí některých badatelů mít svůj původ ve významu „plnit se“ pramenící z ide. *pel„lít, plnit“ (Machek 1971, s. 461-462; Rejzek 2001, s. 477). 30 Kognitivnost přijímám široce, ve studii sémantika tvoří s pragmatikou soubornou množinu, neboť v konkrétním kontextu nelze poctivě uvažovat o sémantice bez zohlednění komunikační funkce.
102
antropocentrismus lidského pojmenování některých zvířat, kdy zvíře buď chováním (svini§) nebo smysly (p6s7) nedosahují náročnému a nekorektnímu srovnání s člověkem. U zdrojových domén předmětů vyniká svou výjimečností neužitečnosti a vzácnosti periferní motiv perly (bis6r7), vedle toho též nekompromisní a morbidní zdrojová doména hrobu (grob7), tato metonymie nekompromisně naznačuje neproduktivitu a marnost postoje náboženských skupin. Některé GPS jsou jen stěží interpretovatelné, dochází k mísení mnoha mentálních prostorů, ty nebyly do analýzy zařazeny. Z rozboru vyplývá, že komplexně, tak jak to učinila např. I. Procházková na materiálu starozákonních žalmů, metody kognitivní lingvistiky nelze při rozboru všech metafor v plné šíři na materiál Mariánského kodexu vztáhnout. Lze však v parciálních doménách odhalit důležité rysy tehdejšího jazykového obrazu světa (tabu, antropocentrismus, prototypy, historické sociolingvistické vztahy atd.).
1. 2. 4. 2. 1 Staročeská slovní zásoba – obohacování slovní zásoby z domácích zdrojů Období 12.-13. století: Velká část náboženské terminologie je shodná se staroslověnskou, což svědčí o vlivu prvního spisovného slovanského jazyka na češtinu: Bóh (v psl. epoše význam „úděl, osud“), Duch svatý, duša (původně „dech“), spas, prvěnec, hřiech (v psl. původně význam „chyba“), hřiešník, zákon, vzkřiešenie, mučeník. Z civilizační (kulturní) sféry můžeme předpokládat rozvinutou českou terminologii v soudní a právní praxi, např.: glava „vražda“, nárok „trestný čin, ze kterého vznikla škoda“, póvod „žalobce“, hrdost „násilí na majetku“. Ze 13. století pocházejí glosy, které svědčí o snaze češtiny vyrovnat se terminologii latinské. Nejznámnější jsou české glosy k latinskému slovníku Mater verborum – jedná se cca o 340 českých termínů z oboru biologie (např. čistec „cín“, hlemýžď, vápenný kámen, žlútek), z medicíny (baňky púščedlné, žlázy, kýlavec „člověk s kýlou“), ale i z pohanské terminologie (vlchvec „věštec“, poludnicě), z terminologie zemědělské a řemesel (črtadlo „pluh“, cěv „cívka“, člunek „pohyblivá součástka z tkalcovského stavu“, klubko). Vědomé slovotvorné úsilí překladatele dosvědčují také knižní slova jako námezečník „hermafrodit“ či lichoplesy „Sirény“ (doslovný význam „plesající se zlým úmyslem“). 103
Období 14. století: Vznik pražské univerzity za vlády Karla IV. přinesl i nutnost komplexní české terminologie. Některé z terminologických příruček vytvořil mistr Claretus de Solentia (Bartoloměj z Chlumce): Physiologiarius, Astronomiarius, Medicaeminarius. Pro dějiny českého jazyka mají větší význam 3 soubory přinášející terminologii i českou: Vokabulář, Bohemář a Glosář. Veršované skladby byly však tehdy určené k pamětnímu učení, navíc byly pod vlivem latiny sepsané hexametrem. Klaretovy slovníky shromažďují dosavadní poznatky o světě a autor je doplňuje o nově utvořené termíny: názvy exotických ptáků (větrožil, rájikras), ryb (rakopún), větrů (tichovietr, slunovietr), rostlin (drakorza „aloe“), slovy jako tělorytna, „sochařská dílna“, piesnotvora „komedie“, duchoprodník „svatokupec“, měrozemna „geometrie“, hladplesk „povrch“, běhohvězd „planeta“, bohomluva „teologia“, chytromuž „sophista“, myšlečára „mathematika“ apod. Dlouho v jazyce žily jeho názvy planet: Králemoc (Jupiter), Smrtonoš (Mars), Dobropán (Mercurius), Hladolet (Saturnus). Některá slova však uvedl do češtiny šťastně a stala se součástí centrální slovní zásoby, například: děloha, brúk (→ brouk), čtena („litera“, z toho se vyvinulo slovo čtenář), jepicě, právěpis „orthographia“, záhněda, zlatohlav, znak atd. Většina tehdejších českých teoretiků se neobešla bez individuálně tvořených termínů, např. Tomáš Štítný používal tyto: držimý „stálý“, probyšúcný „prospěšný“, duchovenstvie „nábožnost“, šlechetnost „ctnost“ apod. Období 15. století: V době hodnotové diskuse české společnosti (občanská válka – husitství) z povahy věci - nedochází k tak výrazné slovotvorné terminologické snaze. Přesto i v této epoše se vytvářejí neologismy zejména takové, které odrážejí morální nedostatky a pomocí nichž se má vytvořit negativní vztah k popisovaným charakterovým vlastnostem člověka. Jan Hus obohacuje slovní zásobu například kompozicí: křivověrec, svatokrádec. Je u něj patrná snaha o co největší srozumitelnost výkladu, tak vznikají české odborné termíny: čtena (od Klareta), nabodeníčko „punctum“, spoluhlas „consonans“ atd. Na tuto demokratizaci spisovného jazyka navazuje Jan Rokycana a Petr Chelčický. Husitské válečnictví zcela dle přepokladu rozšířilo některé termíny do jiných jazyků (podobně např. ve století dvacátém se po druhé světové válce začalo užívat pojmů původně vázaných na válku i v civilním významu: fronta na maso, brigáda socialistické práce atp.): píšťala byla střelnou lidovou zbraní, jednalo se o metaforu podle podobnosti s lidovým hudebním nástrojem, ve třicetileté válce se slovo vrátilo změněné zpět, avšak již nepoznané: pistole/t/; houfnice byla střelnou zbraní vrhající „houf“ střel najednou. V patnáctém století bylo slovo přejato do němčiny, posléze se dostalo i do francouzské slovní zásoby. Tábor byl původně názvem biblické hory, dále pak husitského města a později obecně znamenalo slovo husitské vojenské ležení. Slovo bylo přejato do němčiny s významem „opevnění“ (doložené roku 1486), slovo existovalo též v maďarštině, srbocharvátštině a rumunštině. Do oblasti názvosloví vojenského, které přešlo i do různých jazyků evropských, buď přímo přejatých, nebo přeložených dále spadají výrazy: hákovnice, tarasnice, hradba vozová, ztracenci apod. Změny ve slovní zásobě staré češtiny jako systému jsou mnohého druhu, přesvědčivě je popsal například Igor Němec (Němec 1980). Uvedu několik jeho případů. Lexikální vývoj zasahuje do vývoje fonologického, např. rozvojem českých substantivních typů krajčí, purkrabie a Máří se po úžení ie → í zvětšilo funkční zatížení samohlásky /í/, takže s ní nemohl splynout foném /ý/, a proto nastoupil odlišnou vývojovou cestu, cestu diftongizace ý → ei. Lexikální vývoj dále souvisí s vývojem gramatickým, ze starých tvaroslovných kategorií přecházejí některé formy z tvarosloví do slovní zásoby (stč. duál očí, plurál oka → nč. plurály rozlišují dvě slova). 104
Lexikální význam se mění: a) změnou počtu, b) změnou jakosti (např. sekundární význam slova kouzlo „eskamotérský kousek“ vznikl záměnou nereálnosti děje za rys existence zdánlivé), c) změnou hierarchického uspořádání svých sémantických komponentů (např. lexikální název látky nach se změnil proti stavu ve staré češtině tím, že centrálním sémantickým komponentem se zde stala červená barva, zatímco ve staré češtině byla centrálním komponentem vzácnost látky). Ztráta rysů společných s jinými lexikálními jednotkami znamená její posun od centra k periférii. Nicméně jednotky, které se posunuly od centra k periférii, nejsou vždy odsouzeny k zániku, mohou se dostat do dílčích lexikálních systémů zvláštních, např. do subsystémů expresivních (šibal nesl původně význam lotr, kterému bylo vytrpět trest mrskání – šibání –, později však zanikla reálie – šibání, ale slovo šibal v jazyce zůstalo jako pojmenování expresivní: zprvu jako pojmenování darebáka, později, tak i dodnes, jako pojmenování čtveráka, šprýmaře). Vývoj v rovině denotace probíhá několika směry: a) konkréta nabývají schopnosti označovat abstrakta (např. kořen /stromu/ → kořen /zla/); b) abstrakta nabývají schopnosti označovat předměty konkrétní (např. stč. chodba „chůze“ → nč. chodba /prostor/); c) apelativa se stávají proprii (např. most přes řeku → Most, skála → Skála /příjmení/, spadá sem i postup terminologizační = země → Země jako astronomický termín). Expresivní jednotky tvoří expresivní subsystém slovní zásoby. Nápadně se tu vyčleňuje /zdůrazňuje/ sémantický komponent, což nebývá u neexpresivních významových posunů běžné. Například urážky osob jsou realizovány běžně těmito jmény neplnohodnotných jevů: a) zvířat (osel, kráva, vůl, slepice, beran atd.); b) věcí (klacek, bandaska, almara atd.); c) osob neplnohodnotných tělesně (mrzák), duševně (blázen, magor), věkem (nemluvně, mládě, dědek), stadiem vývoje (nedochůdče), sociálním postavením (chudák). Apelovou a expresivní povahu mají vedle citoslovcí také částice (To vám to sluší!). Faktory lexikálního vývoje jsou trojího druhu: a) faktory působené mimojazykově (změny v označené skutečnosti), b) vývojové změny působené psychickými faktory (změny v psychickém zpracování označované skutečnosti a v postoji mluvčích k ní), c) vývojové změny působené faktory jazykovými (změny v jazykových formách a jazykovém ztvárnění příslušných obsahů vědomí). Danou etapu společenského vývoje charakterizují zejména tzv. klíčová slova. Jejich sémantika odráží hlavně sociální vztahy, společenské hodnoty a pojmy dotvořené sociálně-politickým uvědoměním společnosti daného období. Přehodnocování lexémů v průběhu času podám v několika příkladech. Příkladem ameliorace (ztráty hanlivého příznaku slova) z námi zkoumané epochy jsou např. lexémy: husita, viklefista, táborita apod. Nejprve se tyto názvy vyskytovaly v protireformačních textech v latině, pak přešla do češtiny s citovým zabarvením hanlivým. Stoupenci Husa a Viklefa se sami tak nenazývali, ve svém názvu zdůrazňovali následování Písma: zachovatelé božieho zákona, obránci zákona božieho… Synonyma se mohou významově diferenciovat na jedné straně, na straně druhé se mohou sémanticky sbližovat (např. hoch, chlapec, mládenec → všemi slovy můžeme pojmenovat mladší mužskou postavu různé sociální interakce se ženami: nápadníka, mladíka, milence apod.). Frekventovanými historickými sémantickými změnami jsou dále rozšiřování (snižuje se obsah, zvyšuje se rozsah) a zužování (zvyšuje se obsah, snižuje se rozsah) významu (viz Večerka 2006, s. 160-185). Název nevdané šlechtické dcery: šlechtična → slečna začal v poslední čtvrtině devatenáctého století zahrnovat i městské nevdané ženy (původně označované názvem panny), 105
rozšířil se, později tedy slovo slečna zahrnovalo jakoukoliv „lepší“ dívku z města. Slovo pivo doznalo zúžení významu, neboť je odvozeno od slovesa pít, původně tedy pivo znamenalo „nápoj vůbec“. Rozšíření významů podstoupilo staročeské slovo kóža (odvozené od *koz-ja), v pozdější češtině není kůže jen povrch kozy, ale všech obratlovců. Zúžení významu doznalo slovo zloděj a nábytek, neboť zloděj je v dnešní češtině ten, kdo „pouze“ krade (nikoliv však loupí) a nábytek se týká jen věcí vyskytujících se v obydlí, zatímco původně se jednalo o jakoukoliv věc, kterou člověk „nabyl“. Častými cestami vzniku nových slov jsou různé typy tropů: metafory, metonymie, synekdochy. Koruna jakožto ozdoba hlavy, se prostřednictvím metonymie začala používat i pro význam „peníz“ a prostřednictvím metafory také pro význam „vrchní část stromu s větvemi“. Játra z indoevropského *en-tero „to, co se nachází uvnitř“ je pars pro toto, respektive totum pro parte.
1. 2. 4. 2. 2 Staročeská slovní zásoba – obohacování slovní zásoby ze zdrojů cizích (výpůjčky a kalky) Období 12.-13. století: část pračeských slov náboženského významového okruhu je (společná se stsl.) latinského původu: koleda (Calendae), kříž (lat. crux), mnich (lat. monicus), oltář (lat. altare), papež (lat. papa), pohan (lat. paganus – „venkovan“), kmotr, kmotra, křest. V náboženském lexiku to byly dále přejímky z němčiny: póst, postiti sě a z řečtiny: sobota. Oslabením vlivu staroslověnštiny vzrostl počet českých slov, která vznikla buď překladem z latiny, např.: svědomie (conscientia), provorozenec (primogenitus – postupně vytlačil starší stsl. termín prvěnec), anebo přejímkou z latiny (nejčastěji německým prostřednictvím) a z němčiny, např.: biřmovati, fara, farář, žalm, jeptiška, ofěra, almužna, kalich, klášter aj. Mezi slova náboženské terminologie přejatá z latiny tohoto období, která nebyla ani ve staroslověnštině, ani v církevní slovanštině, patřila dále: kostel, páteř (lat. Pater noster, „Otčenáš“, i „růženec“). Nečetná jsou v náboženském diskurzu té doby slova pouze německá: břitov (později hřbitov, něm. Friedhof, sthn. Frithof), vánoce (něm. Weihnacht, sthn. diu whe naht, wnahten). S rozvojem měst a řemesel v nich souvisí názvy přejímané z němčiny. Jednak se germanizmy týkají hospodářské soustavy: lán, léno, hrabě, markrabie, říšě, šlechta, jednak rytířského stavu a válečnictví vůbec: oř, brně, turnaj, rek, rytieř, šturm. Dále se jedná o civilizační městskou vrstvu slovní zásoby: rychtář, purkmistr, clo, rada, rathúz, rynk. Vedle toho nalézáme silný vliv němčiny na terminologii řemesel: barvieř („barvíř i holič“), brnieř atd. Období 14. století: Slovní zásoba se dále dynamicky rozvíjí. V běžném jazyce šlechtickém a měšťanském se do češtiny dostává mnoho slov přejatých z němčiny, které charakterizují „světácký“ módní život nebo vztahy lidí, např.: frejieř, frejovný, frejovati, folkovati („následovat“), krik („hádka“), halžě („náhrdelník“), kvalt („násilí“) apod. Nové fenomény v rytířském životě a při zábavě šlechty vyžadovaly nová slova. Přejímalo se zejména od Němců a Francouzů, např.: spalnieř „oděv pod pancíř“, pancieř, pukléř („štít“), klejnot („odznak na přilbě“), karnáč („dlouhé ženské šaty bez rukávů“). Období 15. století: Zcela výjimečně česká slovní zásoba proniká do sousedních jazyků, viz výše, nikoliv opačně. Lexikum Jana Husa naznačeno v komentáři ukázky úseku 2.6.
106
1. 2. 5 Vnější dějiny a okolnosti vývoje českého jazyka 2. 2. 5. 1 Vnější dějiny a okolnosti vývoje českého jazyka do 14. století Vliv staroslověnštiny jakožto prvního spisovného slovanského jazyka na vývoj českého spisovného jazyka viz úsek 1. 2. 4. 1. 1. Je nezbytné předpokládat, že prvním spisovným jazykem na našem území byla latina, což čteme i v tzv. Životě Metodějově, misie přicházely z Bavorska a akvilejského patriarchátu (severní Itálie). Tato centra trvala na monopolu tzv. trojjazyčnosti (hebrejština, řečtina a latina). Čeština v době vrcholu centralizace státní moci v rukou Přemyslovců nemohla plnit funkci kulturního jazyka v celém rozsahu, tu totiž plnila latina (jazyk liturgie, diplomacie i administrativy). V období 12.-13. století jednoznačně převládá latinsky psaná literatura na našem území. Minuskulní doklady o existenci češtiny té doby nám podávají tzv. bohemika (česká vlastní jména osobní a místní, jež jsou součástí nejčastěji latinského textu). Spolehlivější jsou bohemika český autorů, např. v Kosmově kronice české (Chronica Boemorum) se bohemik nalézá mnoho. Jsou to nomina propria v plurálu i v singuláru: Trebovane, Lutomerici, Václav („Maior Gloria“), Vojtěch („Exercitus Consolatio“). Větší význam pro následný vývoj českého spisovného jazyka měly glosy: překlady jednotlivých slov v cizojazyčném textu, později i pokusy o překlady úryvků vět a souvětí. Glosy se objevují již ve 12. století, např. nepočetné glosy v hebrejských textech (Chebská bible). Dobově současné glosy 107
Jagićovy a Svatořehořské jsou mnohem bohatší a významnější, jsou psané latinkou, češtinou s občasnými reminiscencemi staroslověnskými. Rozsáhlejší glosy nesporně českého původu pocházejí až ze 13. století (např. glosy latinského slovníku Mater verborum, tzv. Žaltář glosovaný aj.). Doklady tohoto druhu však mohou podat jen nepřesný obraz o fragmentech slovní zásoby, velmi málo jsme z nich ale schopni vyrozumět o úrovni tehdejší morfologie, prakticky nic o dobové syntaxi. Z konce 13. století se zachovaly pouze dvě souvislé české památky v originálním zápisu: píseň Ostrovská (Slovo do světa stvořenie) a Kunhutina modlitba (Vítaj, králu všemohúcí). V obou případech se však s velkou pravděpodobností jedná o překlady z latiny, ale přímé předlohy nebyly nalezeny.
1. 2. 5. 2 Vnější dějiny a okolnosti vývoje českého jazyka ve století 14. Kolonizace ze třináctého století přinesla na naše území usedlíky mluvící německy. Městský patriciát byl převážně německý, navíc se začala poněmčovat i část české šlechty. Jan Lucemburský však roku 1318 přísahal, že úředníky bude volit jen z řad Čechů, později je navíc podepsán Dekret kutnohorský, kde je většina hlasů přiřčena Čechům. Hospodářský vzestup, existence Univerzity Karlovy a růst vzdělanosti umožnily rozmach literatury. Karel IV. povolal do nově založeného Emauzského kláštera charvátské mnichy z ostrova Pašman, u kterých se staroslověnština ve formě tzv. hranaté hlaholice udržela jako jazyk liturgie. Latina na českém území převládá ve čtrnáctém století v dílech historických, např. ve Zbraslavské kronice, ale také v legendách (útvarech dobově typických i typizovaných), např.: prokopská Vita maior, Legenda aurea J. de Voragine atd. Ve studentské prostředí vznikají exkluzivní, nadstavbové texty, např. satirické básnické skladby, např. makaronské verše. Střídání češtiny s latinou má výsledný komický účinek (používá se později i v češtině nové, např. K. H. Borovský). Ve čtrnáctém století vznikají v rámci poezie také české satiry Hradeckého rukopisu, které jsou svým vznikem nepo chybně vázané na exkluzivní intelektuální prostředí. Užívá se tu jako prostředku dynamizace děje dialogů, tedy prvků běžně mluveného jazyka. Jazyk satir je městský (zejména řemesla) s charakteristickým lexikem. Dalším protikladem mající výsledný komický efekt je tu přítomnost spisovně až knižních morfologických variant (např. aoristy duálu v Satiře o ševcích). Latina se dále tradičně uplatňovala v oblasti diplomatické. Němčina se vedle literární tvorby realizovala v oblasti administrativní dokumentů. Čtrnácté století znamená pro češtinu vzmach i v oblasti umělecké literatury. Nejstarší dochované české literární texty byly veršované. Čtenář dnešního typu prakticky neexistoval. Duchovní lyrika byla určená k recitaci, zatímco milostná lyrika byla určená ke zpěvu. V epice převažuje osmislabičný verš se sdruženým rýmem (např. veršovaný rytířský epos Alexandreis, jehož doklady často užíváme). Nápadnými dobovými charakteristickými rysy byly: eufonie (vynikla při hlasité realizaci), pestrost slovní zásoby, složitost souvětí. To vše řadilo Alexandreidu jako dílo vysokého stylu do náročného šlechtického prostředí. Díla určená šlechtě však nemusela vždy spadat do tzv. vysokého stylu. Např. Kronika tak řečeného Dalimila byla sice určena pro šlechtické prostředí, avšak je lexikálně i syntakticky prostá. Verš je bezrozměrný, skladba je lexikálně i syntakticky záměrně „primitivní“, neboť pozornost se měla soustředit na tendenční, vlasteneckou ideu (je zde patrná agitační, apelová funkce). Bezrozměrný verš Dalimilovy kroniky předpovídá příchod prózy. Poezie byla obecně v dobách dřívějších považována za literární druh hodnotnější a trvalejší. Obdobný stylový protiklad nalézáme ve dvou dobových legendách ze druhé poloviny 14. století: náročná legenda 108
Život svaté Kateřiny a stylově prostá legenda o svatém Prokopu, která obsahuje slovní zásobu běžně mluveného jazyka. Ideově je legenda o svatém Prokopu podobně cílena jako Dalimilova kronika, jedná se o dílo protiněmecky zaměřené. Poezie čtrnáctého století dosáhla velkého stylového rozpětí. Česká próza se začíná vyvíjet později, první dochované texty jsou až ze století čtrnáctého: sbírka legend Pasionál a tzv. Životy svatých Otců. Próza se začíná rychle syntakticky zdokonalovat. Skladba Tkadleček pocházející z počátku 15. století je stylovou obdobou Života svaté Kateřiny. Tato lexikálně bohatá próza využívá rozvinuté synonymie. Synonymní paralelismus je tu rozveden nejčastěji do trojice, např.: zahyň, zmizej i propadni se… I přes formu dialogu je skladba syntakticky složitá. Základy odborného stylu položil v poslední třetině čtrnáctého století Tomáš Štítný. Tematizuje filozofickou a etickou problematiku, např.: Knížky o šašiech („knížky o šachách“). Dobové obohacování lexika tzv. Klaretem (Claretus de SolentiaBartoloměj z Chlumce) bylo již popsáno v úseku 1.2.4.2.1. Dialektické prvky lze v dobových památkách najít jen velmi zřídka, např. jihočeské dialektismy v písni Dřěvo sě listem odievá ze druhé poloviny 14. století (např.: pila hřěže, nechceš dbáci atd.). 1. 2. 5. 3 Vnější dějiny a okolnosti vývoje českého jazyka ve století 15. V patnáctém století byla počeštěna řada dvojjazyčných měst, a to i měst převážně německých (Kutná Hora, Žatec, Litoměřice). Dokonce i v Praze němčina ustupuje. Čeština se stává nástrojem agitace (i v mluvené formě). Užívání latiny není již pouze exkluzivní záležitostí duchovenstva a šlechty. Latina se nadále používá ve vědě, dokonce i Jan Hus psal vědecká díla latinsky, avšak v beletrii se čeština prosazuje ve značné míře. Mezi formálně vyspělou literaturu doby husitské můžeme počítat např. tzv. Budyšínský rukopis: Žaloba Koruny české, Porok Koruny české a Hádání Prahy s Kutnou Horou. Je tu patrná ještě tradiční forma 14. století: osmislabičný verš a sdružený rým. Vyspělé formy je užito jako nástroje dobových politických idejí (protiněmecký postoj). Vzhledem k charakteru celospolečenské hodnotové diskuse (občanská válka) je očekávatelné, že nevznikají vysoce exkluzivní díla z intelektuálního prostředí, která by nebyla účelově monotematicky pojatá. Literární úzus ovlivnil sám Hus (viz také úsek 2.6). V hláskosloví je J. Hus konzervativní až regresivní, zachovává např. dlouhé vokály před diftongizací (ó, ú, ý), dokonce nepřijímá ani již počínající monoftongizaci ie → í, žádá však striktní rozlišování dvojího l i i, jak ve výslovnosti, tak i v grafice. Tyto tendence jsou v rozporu s jemu připisovaným progresivním uvažováním o funkčním mechanismu češtiny (pravopisu). Ve tvarosloví je na rozdíl od hláskosloví mnohdy progresivní, přimyká se k mluvenému jazyku, např.: dává přednost tvarům první osoby typu volám, prosím, umiem; omezuje jmenné tvary adjektiv; v syntaxi preferuje styl vysoké formální dokonalosti, delší souvětí obvykle přerušuje vsuvkami. Dále užívá ve svých dílech prvků až rétorických, které dosvědčují vliv mluveného jazyka: přímé oslovení, paralelní antonymní a synonymní dvojice, synonyma se někdy hromadí v řetězce (viz jeho souvětí v úseku 1.2.3.2). O Husově obohacování slovní zásoby viz komentář úseku 2.6.
1. 2. 6 Vývoj pravopisu Na počátku úvah o vývoji českého pravopisu je nezbytné připomenout polysémii slova pravopis (kalk z řečtiny). Pravopis v českých podmínkách znamená: 1. souhrn pravidel o grafickém zaznamenávání jazykových projevů, ortografii, ale i za 2. soubor grafémů tvořících soustavu ke 109
grafickému záznamu jazyka. Tato realizační forma jazyka vyžaduje uplatňovat pravopisná pravidla; jde o ortografii. První závaznou kodifikační příručkou pro psanou formu spisovného českého jazyka se stala Pravidla českého pravopisu hledící k tvarosloví až roku 1902, jejichž autorem se stal Jan Gebauer. Další úpravy pravopisné kodifikace probíhaly v letech 1913, 1941, 1957, 1974; aktuálně platná kodifikace byla zavedena v r. 1993. Z těchto faktů je zřejmé, že čeština neměla po tisíc let ohledně pravopisu žádná závazná pravidla. Písmo v českých zemích procházelo výraznými vývojovými proměnami. V 10.-11. stol. n. l. (po Kr.) existovala v přemyslovských Čechách staroslověnská liturgie (bohoslužba) a vzdělanost. Navazovala na Velkou Moravu, kde byla staroslověnština rozšířena již v 9. stol. Nejprve tu byla užívána hlaholice, ale později se přešlo k jednodušší cyrilici. Z cyrilometodějského období však žádné přímé autografy nemáme. O hlaholici a cyrilici v souvislosti se staroslověnštinou bylo již pojednáno zejména v úsecích: 1.1.7 a 1.2.4.1.1. Nejstarším typem pravopisu, který se objevuje v literárních památkách až do konce 13. století, je pravopis primitivní (jednoduchý). Pro záznam českých hlásek (fonémů) se užívalo latinských písmen (grafémů). Problém spočíval v tom, že těchto písmen bylo jenom 22, kdežto českých hlásek existuje více (více než 30). Proto se pro záznam většího počtu hlásek užívalo třeba jen jednoho písemného znaku (kupř. písmeno c označovalo hlásky: c, č i k. Tímto pravopisem je zapsána i nejstarší česká věta (viz úsek 2.1), která se nachází jako přípisek v zakládací listině kapituly litoměřické (listina pochází z r. 1057, avšak přípisek z poč. 13. stol). Velká písmena se vyskytují na začátku větných celků a u vlastních jmen (proprií), avšak ve druhém případě nikoliv důsledně. Jedna hláska mohla být označována více písemnými znaky, kupř. v jako u nebo w. Písmeno g označovalo hlásku j, h na konci slov označovalo hlásku ch. Typickým rysem tohoto pravopisného systému bylo neoznačování kvantity samohlásek. Jistým pokrokem bylo vytvoření spřežkového pravopisu; pro záznam těch hlásek, jež se v latině nevyskytovaly, se začalo užívat spřežek (digrafů), tedy spojení dvou (výjimečně tří) písemných znaků. Existují dvě formy tohoto systému, a to starší (z poč. 14. stol.) a mladší (ze druhé pol. 14. stol.). Prvním typem jsou psány staročeské legendy (kupř. Legenda o Panně Marii, o apoštolech, o umučení Páně) a nejstarší rukopisné zlomky staročeského rytířského eposu Alexandreis (např. zlomek jindřichohradecký či budějovický). Tento typ pravopisu byl z dnešního pohledu značně složitý a nevýhodný; snažil se však zachytit fonetickou stránku staré češtiny. Pečlivě byly rozlišovány ostré a tupé sykavky: hláska s byla označována zz (bizzcupzztwa), š bylo zaznamenáváno ſſ (ſſezzteho), z se zapisovalo jako z (cazal = kázal), hlásku ž označovalo písmeno s (sivot). Délka samohlásek se někdy zaznamenává jejich zdvojením (píší se nad sebou) nebo se nad samohlásku umisťuje háček. Druhý typ byl sice méně přesný, avšak nebyl tak složitý. Je doložen v rukopise takzvaného Klementinského žaltáře a v dalších památkách (např. v Olomoucké bibli; i nejstarší české tisky užívají tohoto systému). Hláska s byla označována grafémy ſ, ſſ (Hoſpodin, czaſſu), š se zaznamenávalo ſſ (naſſ), ſ ( duſiu), někdy i z, ž bylo zaznamenáváno grafémem z (boze), někdy ſ (ponyſi = poníží). Poté, co došlo ke stabilizaci tohoto pravopisného typu, byla hláska s 110
zaznamenávána ſ, š se zapisovalo ſſ, z znamenalo hlásku z, zz zachycovalo hlásku ž, hláska c byla zapisována cz a č bylo označováno czz. Zatímco v rámci morfologie a slovní zásoby byl v dubletách Jan Hus poněkud nesystematický a výběr jevů, kterými se zabýval, chaotický, tak reforma pravopisného systému, která mu většinou badatelů bývá připisována, je pro vývoj češtiny skutečným trvalým přínosem. Měkké souhlásky a tvrdé ł se v jeho diakritickém pravopisu označují tzv. nabodeníčkem (tečkou) nad grafémem. Dálka samohlásek a slabikotvorných likvid se označuje čárkou nad písmenem, např. á, é, ŕ. I přes Husovu nezměrnou autoritu (o níž svědčí strach jeho nepřátel a forma jeho tragického konce) se tento přístup neustálil ihned, ale postupem času jeho význam zesílil.
2
Úryvky významných staročeských textů s eventuální ukázkou rozboru a případným novočeským překladem (nejsou řazené chronologicky)
2.1
První česká věta
Pauel dal geſt ploſcoucih zemu Wlah dal geſt dolaſ zemu bogu i ſuiatemu ſcepanu ſe duema duſnicoma bogucea aſedlatu
V přepisu: Pavel dal jest Ploskovicích zem´u Vlach dal jest Dolás zem´u Bogu i sv´atému Ščepánu 111
se dvěma dušníkoma,31 Bogučeja a Sedlatu
Komentář: Český přípisek z počátku 13. století považujeme za nejstarší písemně dochovanou českou větu, ta byla vepsána do zakládací listiny kapituly litoměřické z r. 1057. Je psána tzv. pravopisem primitivním. Obsah věty je banální, daný zápis v podstatě představuje dnešní výpis z katastrálního úřadu. Jedná se o údaj majetkového práva. Z jazykového hlediska je tu dokladem stáří neprovedená přehláska ´u → i (zem´u). Dále nalézáme doklad instrumentálu (dativuinstrumentálu) duálu o-kmenového maskulina: dušníkoma.
2.2
Slovo do světa stvořenie
Slovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino shřěšenie na svět posláno.
Dievcě dřéve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno32. 31
dušník m. = poddaný na záduší, na církevním majetku
112
Ot něhože naše krščenie jmenem nazváno, pro drahé naše spasenie Židóm prodáno.
I pro naše vykúpenie na smirt prodáno, jehož nám slavné vzkřiešenie vesele dáno. Komentář: Na tzv. Písni ostrovské (Slovu do světa stvořenie) pozorujeme, jak se daří českému jazyku v náboženském textu vyrovnat se s potřebou abstraktního vyjadřování a jak se v překladech větná stavba i styl vybrušovaly pod vlivem vyspělého jazyka latinských originálů. Charakteristická je tu zejména hojnost verbálních substantiv (stvořenie, shřěšenie). Tyto tvary jsou však již hojné v památkách klasické staroslověnštiny. V tzv. Písni Kunhutině z téže doby vidíme vedle verbálních substantiv také činitelská jména (stvořitel, těšitel, zbavitel, slavitel, krmitel) a adjektivizované přechodníky přítomné (od původu participia prézenta aktiva ve složené formě): vševidúcí, milujúcí, kochajúcí atd. Komplexní jazykový rozbor památky viz odpovídající pasáž monografie Josefa Vintra (Vintr 2014, s. 103-106).
2.3
Hospodine, pomiluj ny
Traktát Jana z Holešova o písni "Hospodine, pomiluj ny" (opis ze 14. století), NK ČR, III. D.17
32
vzchovati = vychovat, vykrmit
113
Přepis do diakritického pravopisu: Hospodine, pomiluj ny! / Jezukriste, pomiluj ny! / Ty, spase všeho mira, / spasiž ny i uslyšiž, / Hospodine, hlasy nášě! / Daj nám všěm, Hospodine, / žizn a mir v zemi! / Krleš! Krleš! Krleš! Komentář:
114
Skladba Hospodine, pomiluj ny obsahuje staroslověnské prvky ve stylizaci (spas „spasitel“, mir „svět“, pomilovati „smilovat se“), její stáří bude s největší pravděpodobností vysoké. Znal ji již Kosmas, který zemřel roku 1125, předpokládá se ale, že je ještě starší. Obsahově se jedná o modlitbu, ve které se prosí o elementární hodnoty (život a úrodu). Zájmeno ny reflektuje ještě tvar před vznikem (syntakticky podmíněným) tzv. genitivu-akuzativu (kdy se genitivní formy začne užívat i v akuzativu pro odlišení podmětu od předmětu). Imperativ daj je ještě před vznikem tautosylabické přehlásky aj → ej. Nedochází ke ztrátě jotace, př.: nášě, všěm.
2.4
Popravčí kniha pánů z Rožmberka
Ukázka výslechu Vaňka z Křižovice z 18. listopadu 1423: /fol. 38b/ Waniek z Krzizowicze ſſany wyznal ten den na mukach tez rownye yako przedepſany Senator a ze ſam zaſtrzelil Mikalica z Krtel. A take prawil, ze bil ſam ſtawil ſie w Krzizowniczi v Petra, v ſweho ſtricze, a ten gemu prawil, ze Katherzina tato, ma ſuſeda, ma doſti rucha, czepicz, ſukny a ginich wyeczi, geſto gye gegi bratrzie ſ Czakowa nanoſily, a geſtit ma przietelkynye. Tu on pak poyal tato ſwa dwa towariſſe, Senatora a Duchonie, y pobrali to w noczi, iako naprzied ſtogi pſano. Item prawil, ze gedenact nediel bil na Prachaticzich a tu wigiezdiel dwakrat ſ nymy k Wint´berku a do Brzeznice etc. Item prawil, ze Rzehorzowi, kowarzi z Plaſtowicz wzal ſ truhliczi 1 ½ kop gr., gſa v nieho pacholkem. Item p/ra/wil, ze ſ Duchoniem w gedne wſy podle Prakerze wzaly ſukny, kabatecz a kuklu etc. Novočeský překlad zápisu z výslechu Vaňka z Křižovice: Vaněk z Křižovice – výše uvedený – přiznal se ten den při mučení, stejně jako výše uvedený Senator, že sám zastřelil Mikalica z Krtel. A také pravil, že se sám stavil v Křižovnici u Petra, u svého strýce, a ten mu řekl, že tato Kateřina, jeho sousedka, má dost roucha, čepic, sukní a jiných věcí, co jí její bratři z Čakova nanosili, a je to jeho přítelkyně. Tu on vzal tyto dva své druhy, společníky, Senatora a Duchoně, i pobrali to v noci, jak vpředu stojí psáno. Rovněž pravil, že jedenáct týdnů byl v Prachaticích a tu vyjel dvakrát s nimi k Wint´berku a do Březnice atd. Rovněž pravil, že Řehořovi, kováři z Plastovic vzal z truhlice jeden a půl kopy grošů, jsa u něho čeledínem (sluhou). Také řekl, že s Duchoněm v jedné vsi blízko Prakéře vzali sukni, kabátec a kuklu atd. Komentář: Popravčí33 kniha vychází z tzv. popravčí, tj. soudní pravomoce pánů z Rožmberka. Byla založena nejdéle roku 1389, ale velký význam měla po roce 1405, kdy byl Jindřich z Rožmberka jmenován zemským popravcem. Kniha zahrnuje výslechy na mučidlech nebo i bez mučení. Jedná se o první doklad tzv. černé neboli smolné knihy. Jejich knihy jsou přínosné, neboť přinášejí doklad o mluvené staré češtině a často také o kriminálním slangu/argotu, protože výpovědi obyčejně nebývávaly formálně ani stylizačně upravovány.
33
popraviti = učinit /vykonat/ po právu
115
2.5
Mastičkář
Muzejní Mastičkář (polovina 14. století) MASTIČKÁŘ: Rubíne! Rubíne! (Dále praví): Hý,34 Rubíne, žeť vran35 oka nevykline, že mój tirh cný pro tě hyne! Rubíne, móžeš prudkým, zlým, nevěrným synem býti, že kdy tebe volajiu, a ty nechceš ke mně přijíti? RUBÍN: É, žádný36 mistře, nemluv mi na hanbu mnoho, neb sem nedóstojen slova toho. Neb kdež jáz stojiu nebo chozu,37 tuť vešdy tvú čest ploziu.38 MASTIČKÁŘ: Rubíne, mój věrný slúho, tuto býti nemóžem dlúho. Nechce k náma i jeden kupec přijíti, juž musívě odsud přič jíti. RUBÍN: É, žádný mistře, rač vesel býti, chce k náma dobrý kupec přijíti. Vizuť39 ondeno dobrého druha syna, a u něho jest veliká lysina. Bude náma zaplacena tohoto postu vyzina, 34
Hý = hej vran = havran, vrána 36 žádný = milý, žádoucí; dychtivý 37 chozu = chodím 38 vešdy tvú čest ploziu = vždy ti dělám čest, vždy ti sloužím ke cti 39 vizuť = vidímť 35
116
jež lepší bude než s veliky noci kozina.40
Komentář: O památce již obšírně psal z hlediska literárního Václav Černý (Černý 1999, s. 327-350), kterého zajímala zejména otázka vzniku díla. Prapůvodem výjevu o mastičkáři je bible, respektive 16. kapitola evangelia svatého Marka. Autorství památky Mastičkář je – z povahy věci - iluzorní, v každém případě se tvůrci nevyhýbají „košilatým“ vtipům a výrazům, např. v dialogu Rubína s Mastičkářem na jiném místě čteme: Rubiene, vo pistu kvest? – Teď sem, mistře, polib mě v pezdi (vo pistu kvest = něm. „wo bist du gewest, kdes byl“; teď = zde, tady; pezd = zadnice). Černý považuje Mastičkáře za žakéřské dílo. Žakéř přicházel se svou hrou ve středověku pobavit za nápoje a pokrmy na soukromé zábavy, na svatby, trhy, na božítělové či velikonoční slavnosti. Z jazykového hlediska v této konkrétní ukázce stojí za pozornost zejména staré tvary první osoby indikativu prézenta aktiva sloves čtvrté slovesné třídy dle prezentního kmene: volajiu (jedná se později o pátou slovesnou novočeskou třídu dle prezentního kmene), chozu, ploziu, vizuť. Důkazem stáří uvedeného textu je také dochovaný prezentní tvar první osoby duálu: musívě.
2.6
Jan Hus – Postila
Z doslovu (přepis): Aby, ktož budeš čísti, rozuměl mé české řeči, věz, žeť sem psal tak, jakož obyčejně mluvím; neb v jednom kraji Čechové jinak mluvie, a v jiném jinak. U příkladě já píši nižádný nevie, a jiní 40
kozina = kozí maso, vyzina = vyzí maso
117
řiekají žádný nevie. Opět já diem musiem učiniti. A jiní řkú musím. Opět já diem tělestný, a jiní tělesný. Já protiv. A jiní proti. Já vzjeviti. A jiní zjeviti. Já popad ho. A jiní popad jej. Já diem bychme byli dobří. A jiní bychom byli dobří. A jest drahně proměn. Protož prosím každého, ktož bude psáti, aby jinak nepsal, než jakož sem já psal; než chybil-li sem kde čteny neb sřeku neb slovce opustil, za to prosím, aby opravil, jest-li jist plně, aby mi pravého úmysla nepřevrátil; neb viem, že mnozí mniejíce, by lépe rozuměl, což dobře jest psáno, shlazují a zle napisují. A na ty sě velmě hněval svatý Jeroným; neb sú jemu to činili. Novočeský překlad /L. Z./: Abys ty, kdo budeš číst /mé texty/, rozuměl mé češtině, věz, že jsem psal takovým způsobem, jakým obyčejně mluvím, protože v každém kraji mluví Češi odlišně. Na příklad: já píšu nižádný nevie, a jiní říkají žádný nevie. Já zase říkám: musiem učiniti. A jiní říkají: musím. Opět říkám: tělestný, a jiní: tělesný. Já jsem proti tomu. A jiní jsou také proti. Já /upřednostňuji/ vzjeviti. A jiní /upřednostňují variantu/ zjeviti. Já /upřednostňuji variantu/ popad ho. A jiní /upřednostňují variantu/ popad jej. Já říkám: bychme byli dobří. A jiní říkají: bychom byli dobří. A je mnoho dalších variant. Proto prosím každého, kdo bude psát, aby nepsal jinak, než jak jsem psal já; ale jestliže jsem někde v písmenech, slabikách či slovech chyboval, pak prosím, abych byl opraven, jestli si tím je čtenář plně jist, pak aby opravil bez změny původního významu; neboť vím, že mnozí myslíce, že lépe rozumějí u toho, co je dobře napsané, vymazávají /původní písmena a slova/ a chybně přepisují. Na ty se velmi hněval svatý Jeroným, protože jemu toto dělali. Výklad viery… (z kapitoly 40) Též by kniežata, páni, rytieři, vládyky, měštěné měli brániti, aby lidé jich nesmilnili, a zvláště necizoložili. Pakli by nechtěli nechati, ale mrskati, bíti, ale nesmiem řéci zabiti, ač tento svatý stínal jest. Neb po tom Kristus, král milostivý, nechtěl jest cizoložnicě ihned na smrt odsúditi. Také mají sě postaviti, aby česká řeč nehynula, pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned sě česky učily a nedvojily řeči; neb řeči dvojenie jest hotové záviděnie, roztrženie, popuzenie a svár. Protož svaté paměti Karel ciesař, král český, přikázal jest byl Pražanóm, aby své děti česky učili a na radném domku, jemuž německy řiekají rothaus, aby česky mluvili a žalovali. A věrně, jakož Neemiáš, slyšav, ano dietky židovské mluvie ot poly azotsky a neumějí židovsky, a pro to je mrskal a bil. Též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie od poly česky a od poly německy, řiekajíc tobolka za tobołka, líko za łýko, hantuch 41 za ubrusec, šorc42 za zástěrku, knedlík za šišku, renlík43 za trérožku, pancieř za krunieř, hunškop za konský náhlavek, marštale44 za konnici, mazhaus45 za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hausknecht za domovní pacholek, forman za vozataj. A kto by mohl vše vypsati, co sú řeč českú již zmietli, tak že kdy pravý Čech slyší, ani tak mluvie, nerozumie jim, co mluvie. A odtud pocházie hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupenie. Komentář:
41
hantuch m. = ručník, ubrousek šorc, -ě m. drátěná rytířská zástěra; široká slavnostní zástěra 43 renlík m. – rendlík, kotlík 44 marštale, -e f. = stáj pro koně, konírna 45 mázhúz, mázhauz, -a m. = předsíň 42
118
Husovo kazatelské slovo se obracelo se zásadní kritikou a zpochybněním přístupů do vlastních řad zastánců katolické církve, a proto usiloval o srozumitelnost a obecnou přístupnost. Mluvený projev měl však také úlohu kulturní a přirozeným východiskem byla spisovná čeština. Východiskem tedy pro Husa byla mluvená podoba spisovného jazyka. J. Hus to činí zcela vědomě, což dosvědčují výše uvedené věty z doslovu Postily: „… žeť sem psal tak, jakož obyčejně mluvím…“. Fakt, že východiskem i cílem Husa je mluvený projev, vedl k větší srozumitelnosti a nižší uzavřenosti nejen jeho češtiny. Se snahou o přístupnost jazyka souvisí u Husa poměrně časté užívání lidových expresivních výrazů (např. blekotný, chropie; pro prostitutku má celou škálu synonym: ženima, podběha, vydra, kuběna) i živých lidových úsloví (např. nenie lepšie silnice než z kuchyně do pivnice). V konkrétní ukázce vidíme, že Hus počešťuje nejen latinská slova (jak to bylo běžné ve 14. století), ale i běžně používaná slova německého původu: „Též nynie hodni by byli mrskánie Pražené i jiní Čechové, jenž mluvie od poly česky a od poly německy, řiekajíc tobolka za tobołka, líko za łýko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík46 za šišku, renlík za trérožku, pancieř za krunieř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní sien, trepky za chódy, mantlík za pláštěk, hausknecht za domovní pacholek, forman za vozataj“. Drobným paradoxem je, že sám Hus podobných slov ve svých českých textech užívá, např.: hynšt („kůň“), maštaléř, kunštovati47, šprechéř48, frej49, frejovati50 atp., často s expresivním významem (obvykle hanlivým). Z hlediska slovotvorby Hus oproti Klaretovi vytváří česká slova s obvyklou příponou na –ník, např.: hněvník, chlubník, blekotník, potomník apod., na –ák, např. lapák („lupič“), na příponu –č a –ec, jako dokonavač, domnievač, chytřec51, svatokrádec, svatokupec apod., často též adjektiva na –dlný (významu latinských slov na –bilis), věci jedlné, nevyčiščedlná vina a další na –avý, ivý, jako nesetrvalý, odplativý, prázdnivý atp. Vedle kompozit však častěji užívá v překladech exaktnějších a explicitnějších dvouslovných forem, např.: bludné hvězdy („planety“), svrchní sien a domovní pacholek (viz výše).
2.7
Pavel Žídek – Jiří Správovna
O Václavu IV:
46
Slovo knedlík se snaží později někteří jedinci nahradit výrazem českým; např. v 19. století ho chce odstranit Jan Neruda pomocí humorného fejetonu o sladkých knedlících. Tyto snahy – jak je vidět z dlouhodobého vývoje češtiny – však byly zcela bezúspěšné. 47 kunštovat = žertovat, posmívat se 48 šprechéř m. = mluvčí, řečník 49 frej m. = namlouvání, milkování, zálety 50 frejovati = dvořit se, milkovat se, namlouvat si, chodit na zálety 51 chytřec m. = chytrák, vychytralec
119
Václav Třetí, stý a šestý ciesař, volený, nekorunovaný než železnú korunú v Cáchách, a s ním jeho paní, paní Johanna, dcera kniežete holandrského, léta božieho tisícieho třístého sedmdesátého šestého, vedlé kterého té chvíle byl otec jeho ciesař Karel, Ludvík Míšeňský, mohučský, trírský, kolínský biskup a ten ho korunoval jménem fridrich, mohutský vévoda, rajnský, saský, bramburský, knieže holandrské, bavorský, subaudský, přátelé Johanny a kněz Jan, arcibiskup pražský. Za něho drahně52 zlých věcí učiněno skrze krále Václava. Najprvé, když byl ve dvú letú, totiž léta božieho tisícieho třístého padesátého devátého, tehdy korunován jest na Hradě, a v té chvíli plakal náramně a zesral oltář svatého Mauricií na Hradě, na kterým stál, když ho korunovali, a plakal, až jeden pekař dal mu koláček, teprv se utajil53. A tomu pekaři dána moc, aby sám jediné pekl koláčky až do smrti. Také že se byl narodil v Nornberce, tu zescal křtitedlnici, když ho křtili. Druhé, že byl žráč54 a opilec. Třetie panny, paní bral bezděky55, a když mu bylo učiněno, aby nemohl roditi56, kázal před sebú milostníkóm57 hřešiti, vzdali by se jemu zechtělo. Třetie, miloval řezáky58, šípy, psy, touly a vydal se na netbánlivost59. Čtvrté, když měl zlé domněnie60 do své paní, a ona se zpoviedala mistru Johánkovi, děkanu Všech svatých, i přišel k němu král, aby mu pověděl, s kým přebývá; a kdy děkan nechtěl jemu nic praviti, kázal ho utopiti. Potom přeschla řeka, a když lidé pro mlýny chleba neměli, počeli proti králi reptati, a to byl počátek zlého. Páté, když počel mistr Jan Hus z knih Viklefových kázati na kněží před lidem obecným,61 a aby měli chudobu apoštolskú, tu počel učiti a neřády kněžské lidu oznamovati, ješto toho neměl činiti, neb i kněží i mistři měli své starší a práva, aby se trestali, to se líbilo králi i lidu pražskému mnohému; a když kanovníci králi veliké dary dávali, prosiec, aby nedal mistru Husovi kázati, a ti, kto Husa milovali, také, řekl král: „Ó, dobrá to hus, nese mi zlatá vajce!“ A když tak zanetbal jest a učení zkazil jest, tak že mistruov a studentuov každého jazyka v témdni na šestmezcietma62 tisíc, kteříž na hotový groš trávili, vystěhovalo se. A potom, když byl Hus upálen v Konstancií i mistr Jeroným, a král byl na Novým hradě, tehdy začeli najprv u svatého Štěpána dávati pod obojí zpuosobú, a potom kněz Jan, mnich poběhlý, řekl lidu: „Děkujte pánu Bohu z daruov božích, že ste pravdu boží poznali a krev boží přijímali; již nelitujte své krve vylévati… A již poďme k rathúzu a prosme pánuov, ať nám propustí svobodu pravdy božie…!“ I šli jsú k rathúzu novoměstskému muži, ženy, děti a křičeli hlasem velikým. A páni byli zavřeli rathúz a někto zhuory udeří na monstrancí kamenem a chudina obořéci se šturmují63 k rathúzu a dobudúc s meči konšeluov jedenácte – a dvanádctý byl poslán k králi – a ztepú všecky. Potom, když králi tu novinu povědí, zařeva upadne v šlak, a prvé než mistr Albík, jeho lékař, přijde, umře teskností64. Komentář:
52
drahně = hodně, mnoho utajiti sě, -ju, -jíš sě = ukrýt se, odejít; zde ve významu utišit se 54 žráč, -ě m. = žrout, nenasyta 55 bezděky adv. = nedobrovolně, proti vůli 56 roditi, -z´u, -díš sě ned. = chtít 57 milostník m. = milovník 58 řezák m. = lovecký nůž, tesák 59 netbánlivost, -i, f. = nedbalost, nepečlivost; lhostejnost; neopatrnost 60 domněnie, -ie n. = domněnka; podezření 61 obecným = veřejným 62 šestmezcietma = šestadvacet /šest mezi desítkami = 10+6+10/ 63 šturmovati, -uju, -uješ ned. = útočit, hnát útokem 64 tesknost f. = smutek, zármutek, hoře, žal 53
120
Pavel Žídek (1413-1471) nazval dílo Jiří Správovna prozaicky dle osoby, jíž je určené, tedy dle Jiřího z Poděbrad. Názory a požadavky týkající se nápravy stavu ve společnosti tlumočí Pavel Žídek panovníkovi prostřednictvím spisu z katolického stanoviska. Dílo obsahuje nekompromisní kritiku morálky a hodnot tehdejší společnosti. V této ukázce se terčem zdrcujících výtek stává Václav IV., avšak kritika Žídka zahrnuje prakticky všechny stavy. Vize tehdejší společnosti popisovaná autorem je obrazem kompletní demoralizace a zkázy. Z jazykového hlediska je vedle dalšího např. zajímavé i-kmenové skloňování substantiva hus; v morfologickém plánu také zůstává koncové –v v genitivech plurálu o-kmenových maskulin (konšeluov, mistruov, studentuov).
2.8
Tkadleček
(úryvek ze 14. kapitoly, kde Neštěstí popisuje svůj původ v Bohu, památka pravděpodobně z roku 1407) Nediv se tomu, žeť sme tak mocné, žeť sme tak k tomu vysokému úřadu65 vydáni: od velikého pána jsme zavoláni, od mocného pána vládnem. Zdali´s neslýchal, že veliký pán velikými věcmi daří, veliké úřady rozdává? A ty sám prvé nám rozprávěje o svéj téj kuchometici 66 pravil´s, že to žádný div nenie, že mocný pán velikými dary daří67. A zdali jeho moci neznáš, jímžto naše protivenstvie jest? Slyš proroka, coť praví a řka: „Veliký Pán, jehožto kázaním všechno jest, kázalť jest a bylo nebe; kázal jest býti zemi – i byla jest; řekl a kázal býti moři a – a bylo jest; kázal, aby vše, což jest v světě, bylo – stalo se jest vše jím; kázal jest býti hvězdám, slunci a měsieci – bylyť hned bez meškánie; kázal býti peklu, kázal tam přebývati zlým duchóm, všem zlým, hřiešným – vše se stalo a státi má na věky.“ Hleď a nediv se tomu, žeť jest i nám kázal býti! A poněvadž jest téj moci a tak veliký mistr, že všemu z ničehož býti kázal, a to se jest vše stalo, jest a byl tak dobře mocen toho nám kázati býti i nebýti; jsúce, jako bychom nebyli, nejsúce nic, i jsme něco. Kdy a kterak jsmy a nejsmy jím a jeho vólí, toť ten sám vie, ješto všemu z ničehéhož kázal býti, a stalo se jest. Toť mocný pán a moc jeho veliká! Nediv se tomu, žeť my mocně vším protivenstvím na světě jím a od něho vládnem. Věčnýť jest, bez počátkuť jest, konceť nemá; nenieť div, žeť moc svú námi ukazuje. Pravíť tobě Aristotileš v svých čtvrtých knihách Metafyziky a řka: „To, což kýmž hnúti má, od přirozenie samo prvé býti muší.“ A poněvadž jest netoliko téj moci, že jest člověkem hnul, ale i hvězdy i měsiec i všechno jeho poslušno býti muší, co jest on stvořil, tebúť pak také i nadto hnem a hnúti móžem jeho povolením, když toho čas jest a bude, v němžto poznáš, žeť jest mocný; a my po něm sme prvé nežli ty, neb my jím tebú hnúti móžem.
Komentář obecně: Ve skladbě Tkadleček se stýká nový stylový nástup s vyvrcholením stylových zásad středověkých. Stírají se tu rozdíly mezi útvarem prozaickým a veršovaným.
65
úřad m. = úkol, poslání kuchometice, kuchometnicě f. = uklízečka kuchyně 67 dařiti nedok. = obdarovávat 66
121
Z literárního hlediska skladbu analyzovali různí vědci, problematiku přesvědčivě shrnul E. Petrů (Petrů 1972, s. 66-70 a 122-127), zde jsou výsledky jeho bádání: Ve starší české literatuře byla skladba Tkadleček připisována Vavřinci z Březové. Jde o básnický spor, který vznikl na přelomu 14. a 15. století a je dokladem vysoké stylistické úrovně prózy tohoto období. Spor je veden mezi milencem, který se sám označuje jako Tkadleček, a alegorickou postavou Neštěstí. Tkadleček ve vyhroceném dialogu obviňuje Neštěstí z toho, že způsobilo nevěru jeho milé Adličky, Neštěstí se proti jeho výpadům brání a posunuje celý spor do obecnější filozofické roviny, k otázce, do jaké míry určuje člověk svůj osud sám a do jaké míry je určen vyššími silami – bohem. Neštěstí argumentuje tak obratně, že se mu podaří spor vyhrát. Tkadleček není skladba originální. O něco starší je podobná německá skladba Jana ze Žatce Oráč a Smrt (Ackermann aus Böhmen). Obsahově se liší od Tkadlečka tím, že jde o spor mezi Oráčem a zosobněnou Smrtí o to, zda Smrt měla právo odvést Oráčovi manželku. Gebauer a po něm další badatelé se pokusili rekonstruovat postavu Tkadlečka podle konkrétních historických údajů v textu. Když se ukázala neudržitelnost výkladu Tkadlečka jako textu autobiografického (tj. ztotožnění postavy milence a postavy autora), řešil F. M. Bartoš otázku právě s pomocí vztahu Tkadlečka k Ackermannovi, ze stejného vztahu vyšel Dušan Třeštík. Třeštík popírá především jakoukoliv formu osobního zážitku autorova v Tkadlečkovi a ve shodě se zásadami středověké estetiky hledá vztahy nikoliv ke skutečnosti, ale k podobným středověkým literárním dílům. Dle něj šlo autorovi o vytvoření alegorické skladby, založené na dvorském pojetí lásky, bez vztahu k životní realitě. Z výsledů germanistického bádání, na které se odvolává, vyplývá, že autor Tkadlečka měl při této práci v rukou skladbu Jana ze Žatce, i když v pojetí lásky se od této skladby odklání. Pojetí Ackermanna má totiž charakter ryze měšťanský, pojetí lásky v Tkadlečkovi je dvorské. Vztah mezi těmito dvěma památkami vede Třeštíka k tomu předpokladu, že Tkadleček vznikl v okruhu žatecké školy, kterou Jan ze Žatce vedl a kde se učilo jak německy, tak česky. Autorem mohl být mladý žatecký klerik Jan, o němž píše Jan ze Žatce ve svém dopise faráři Mikulášovi do Říma (roku 1404) jako o Janu Tkalci (v latinském textu je uvedeno: „Johannes clericus textor“, význam latinského textor je pak jak tkadlec, tak písař). Toto určení se však nejeví jako pravděpodobné. Bartošova hypotéza se zdá jako méně pravděpodobná, jeho argumentace se pohybuje spíše v oblasti psychologie autorů nežli v okruhu doložených historických skutečností. Bartoš vychází z toho, že Václav IV. navštívil v dubnu 1404 Žatec, a uvádí, že je snadno si domyslit, že při této příležitosti mu Jan ze Žatce, který hledal cestu ke dvoru, věnoval své dílo Oráč a Smrt. To je ovšem příliš slabý argument pro to, abychom Vavřinci z Březové Tkadlečka připsali. Také u Třeštíka by skutečně bylo potřeba ještě prokázat, že užití přezdívky „textor“ u klerika Jana nebylo jen běžným označením povolání, které se pouze nahodile shoduje s podobným užitím v Tkadlečkovi. Bylo by třeba dokázat, že v případě klerika Jana šlo o vzdělance literárně činného. Některá díla starší české literatury – alegorické skladby – jsou pouze obtížně dešifrovatelná, či jejich dešifrování je téměř nemožné. Obtíž je v abstraktním zaměření díla, kde stanovení paralelismu mezi příběhem a konkrétní historickou realitou je téměř znemožněno.
122
Josef Hrabák ve své studii Veršované „disputace“ doby husitské odkazuje na slova Neštěstí, které říká Tkadlečkovi: „Jiné míníš, nežli jmenuješ“. Z tohoto výroku i z celkového charakteru skladby vyvozuje, že musíme Tkadlečka chápat jako dílo alegorické. To vyplývá z využití hádanek a kryptogramů, které zařadil autor Tkadlečka na počátek skladby: „Jáť jsem Tkadlec učeným řádem, bez dříví, bez rámu a bez železa tkáti umím. Člunek můj, jímžto osnuji, jest z ptačí vlny; příze má z rozličných zvířat oděvu jest. Rosa, jež roli mou zkropuje, není obecná voda, ani sama o sobě, ale jest s obecnou vodou smíšena, jížto v svou potřebu jednak nahoru, jednak dolů i sem tam krůpěj podávám. A jsem z české země hlavou a nohama odevšad. Jméno mé pravé jest sbito a otkáno z osmi písmen abecedních. Písmě první mého jména na počátku jest z abecedy jedenácté, a potom jest dvacáté a potom čtvrté, a po těch jest opět dvacáté a hned po něm deváté a poslední písmeno jest desáté.“ Tolik uvádí Tkadleček sám o sobě. Stejným způsobem zašifroval však také údaje o své milé, tentokrát v promluvě Neštěstí, které odpovídá na prvou invektivu Tkadlečkovu. „Neb nečijeme, bychom tobě byli v čem vinovali ani tvému kterému, ježtoť by se tebe v které míře toho co dotklo, kromě žeť jsme nyní nedávno v Hradci na Labi, v tom ohrazeném městě v Čechách, mocí svou a úřadem svým dvé mladých lidí sobě na letech jako rovných, již spolu od několika let jsou dobře a počestně byli, rozdělili a různo rozloučili, ale je s obou stran do jich obou smrtí nespojiti míníme. Jméno její bylo první z abecedy na špici jako posazeno, jež vůdce jest všech jiných písmen a nejokrášlenější jiných písmen. Druhé písmeno jest bylo k třetímu písmenu podobné, jež bylo v tom, s nímžto jsme se rozloučili. Třetí písmeno její bylo jeho první, čtvrté bylo jeho páté, její páté bylo z abecedy třetí; šesté bylo třiadvacáté, sedmé bylo jeho poslední a jejího jména písmeno poslední bylo podobné ku prvnímu. Toť jsou ti jich jména, takto jsou otkána. A to se jest stalo od nás léta toho před shořením toho města snad jako třetí měsíc, potom od stvoření světa počítaje pět tisíc let a potom léta sto a šedesátého sedmého, o čemž oni oba vědí, kdy, kterak a proč jsou rozloučeni. Ona jest byla postavou svou panna; příjmí její bylo jest Perníkářka, jež jest jí byli sami dali jméno to, ne proto, že jí byla, ale proto, co jest kdy, kde a komu přimluviti chtěla, že jest slovo to, jež jest z úst vypustila, dobře a více nežli dobře na své mysli sem i tam převálela, sem i tam jím vrhla, nežli je vypustila. Než topička jest byla na knížecím dvoře, pec jest skrytě mnohým tajnou milostí pálila i mnohé svou osobou zarmucovala i mnohé jest také podle světa těšila; toto jest dílo její tajné a skryté v ty časy bylo před mnohými obecnými lidmi.“ Kryptogramy po rozluštění ukazují toto: Tkadlec, který tká bez rámu, železa a dříví učeným způsobem = spisovatel, který z různých textů sestavuje podle středověkého způsobu tvorby kompilací vlastní dílo. Hrabák upozorňuje při výkladu i na analogii s latinským textor (tkadlec). Toto slovo je odvozeno od latinského textus, znamenající jak tkanina, tak text. Spojení tkadlec = spisovatel je tedy nejen možné, ale i pravděpodobné. Člunek z ptačí vlny = písařský brk. Příze z rozličných zvířat oděvu = pergamen, zpracovávaný skutečně z kůže některých zvířat. Rosa, která není čistou vodou, ale do níž je voda přimíšena = inkoust, u něhož technologie přípravy skutečně tomuto postupu odpovídá. Posunování krůpěje této rosy nahoru a dolů = sám akt psaní. Určení, že Tkadleček jest hlavou z české země a nohama odevšad – odkaz na český původ a na cesty (snad studia) v zahraničí. Pořadí písmen jména Tkadlečkova je pak 11 – 20 – 4 – 20 – 9 – 10, tj. L V D V I K. V pravopise staročeských textů „v“ mohlo znamenat jak skutečně „v“, tak také „u“, takže dostáváme jméno Ludvík. Podobným způsobem lze rozluštit záhadu 123
Tkadlečkovy milé, kterou Neštěstí označuje jako Perníkářku. V textu čteme, že byla v době rozchodu s Tkadlečkem na dvoře v Hradci Králové a že k tomuto rozchodu došlo asi tři měsíce před požárem Hradce Králové a roku 5167 od počátku světa. A. Sedláček uvádí ve 14. století a na počátku 15. století v Hradci dva velké požáry, a to požár celého města roku 1339 a velký požár, při němž vyhořel kostel roku 1407. S ohledem na vztah Tkadlečka k básni Ackermann aus Böhmen, která vznikla roku 1400, a na další údaj skladby, tj. rok 5167 od stvoření světa, je nutno považovat za dataci rok 1407. Výsledek získáváme ze židovského kalendáře, který určuje vznik světa na rok 3761 před naším letopočtem, pak 3761 + 1406 = 5167. Z toho vyplývá, že k události došlo na zlomu roku 1406 – 1407 a skladba vznikla nedlouho potom. Funkci Tkadlečkovy milé jako „topičky“ na knížecím dvoře nelze brát doslovně, jak upozorňuje Hrabák, ale podobně jako povolání Tkadlečkovo jako alegorii, v tomto případě jako alegorii erotickou, připomínající, že mnohé rozpalovala láskou. Pro určení jména milé musíme užít již použité abecedy a dále též jména Tkadlečkova:
1.
písmeno abecedy = A
3.
písmeno jména Tkadlečkova = D
1.
písmeno jména Tkadlečkova = L
5.
písmeno jména Tkadlečkova = I
3. písmeno abecedy = C 23. písmeno abecedy = Z 6. písmeno jména Tkadlečkova = K 1. písmeno abecedy = A
Výsledkem je spřežkovým pravopisem psané ženské jméno Adlička (cz = č). Na nedostatek údajů obsažených v textu si tedy nemůžeme stěžovat. Tkadleček se tedy jmenoval Ludvík, byl literárně činný, studoval v cizině, i když byl původem Čech, a kolem roku 1406 – 1407 pobýval v Hradci Králové. O jeho milé se přímo z textu dozvídáme, že žila na dvoře v Hradci Králové, že se jmenovala Adlička a že to byla neprovdaná dívka. V otázce interpretace a autorství není situace jednoznačná. Vilikovský ve své studii Tkadleček právem varuje před tím, aby byl hrdina skladby ztotožňován s jejím autorem. Přináší pro své tvrzení doklad z 13. kapitoly skladby, kde autor díla pozapomněl na to, že má mluvit jménem stran sporu (Tkadlečka a Neštěstí) a v promluvě Neštěstí zařazuje větu v 1. osobě „Pravil jsem dávno v mé řeči...“, a uvádí i doklady další.
124
Vilikovský uvádí: „Ve středověku však poměr mezi zážitkem a jeho literárním zpracováním nebyl tak úzký, středověké básnické dílo pravidelně není výrazem osobního zážitku a nelze ho tedy předpokládat, pokud o tom nemáme výslovného svědectví.“ V tomto konkrétním případě však údaje, které z hádanek a kryptogramů získáváme, jsou natolik historicky konkrétní (včetně určení místa, času a jmen), že odmítnout jakýkoliv vztah ke konkrétní realitě se jeví jako skepse upřílišněná. I když připustíme, že autor skladby nebyl totožný s Tkadlečkem (pro to nemáme dostatek důkazů), nic nám nebrání v předpokladu, že Tkadleček měl dva inspirační zdroje. Jedním bylo literární dílo Jana ze Žatce Ackermann aus Böhmen (Oráč a Smrt), druhým konkrétní událost, které byl svědkem. Autor Tkadlečka vyšel z literární inspirace (formy sporu) a zcela ve smyslu středověkého estetického myšlení povýšil konkrétní příběh do obecné roviny. Dílo je tedy pojato jinak nežli Alexandreida, pokud jde o poměr prvého a druhého významového plánu. U Tkadlečka druhý významový plán (historicky vymezená realita) tvoří jen odrazový můstek pro prvý významový plán filozofický a teologický, který nejen kvantitativně, ale i funkčně má charakter primární, pro autora i pro čtenáře nejdůležitější. Lze tedy vyslovit shodu se závěry Hrabákovými o abstraktním významovém plánu, aniž bychom museli obětovat zcela druhý (konkrétní a historicky přesně určený) významový plán.
2.9
Život svaté Kateřiny
Symbolika barev: Proto těžké muky pro tě míle i pokorně trpěla, neb ty sluhy jejie těla měkkosti nelitováchu, v tu žádúcí kóži práchu
práchu = zde ve významu tloukli
biči ze všeho ramene, jakž od každého pramene stanieše sě vláščie škoda i nejednaká nehoda na jejiem čistúciem těle. Toť tu dle svého přietele z šesti barev čistá mesla
meslo n. = pruh
u věrnéj milosti nesla, 125
jakož věrná milá svého nositi jmá dle milého. První barvu nesla v spěchu, ež tě líčci, ješto ktviechu u biele i v červenosti tě sě obě v téj žalosti změnivše, však krve nezbyvše, ale krásu svú pokryvše, zelenásta pravým studem, ež před tiem pohanským bludem stáše obnažena jsúci. U pravé milosti vrúci, spenši svoji ruce k sobě, zatvořivši očci obě, hlavu schýlivši, sě tiši. Nad níž ti pohani liší
lichý = nejen zlý, ale též: prázdný, jalový
divoké bitie tvořiechu, od nichžto ran sě nořiechu blesky z jejie očí jasnú v horkých krópkách, čilú nečasnú, přěs tě líčci dle bolesti. Druhú barvu bez všiej pesti
pest = hana, potupa
nesla dle jiných nadějí. Ba, kteréj jest kdy milejí byl který chot než téj drahéj, ež jejie bělúcie nahé tělo před pohanstvem stkvieše, na němžto črvená ktvieše 126
barva ot jejie krve svatéj, kterú ty panošě klaté zkropichu tu bělost stkvúcí? Mezi tiem pak mnohú ktvúcí róži bieše toho časa znáti z kuože i od masa, jakž jě udicě zahnavše,
udicě, -ě = hák k mučení
mnohé od kostí vydravše ostavily biechu svrchu: ty pak zmrtvěvše na vrchu črnáchu sě bolestivě. Pátú barvu žalostivě nesla dle ustavičnosti svému choti vše k libosti jako jistá věrná sluha. Nejedna batožná duha,
batožný = adj. od důtek
bolest jí k srdečku vzdřěhši,
vzdřehnúti = způsobiti, zadrhnuvši
pod koží s krví naběhši, modráše sě, stezku stáhši, mezi rány sě rozpřáhši, kadyž mukař bičem mieřil. Nesnad bych již tomu věřil, by nynie která bez omyla tak věrnéj milosti byla a svému choti tak přála, by proň jednéj ráně stála,
rána = též pohroma
ješto svatá Kateřina, rozkošná dci mateřina, 127
mnoho set na sobě jměla. V šestú barvu bieše dospěla, by sě oděla v též časy, v něž jejie žádúcie vlasy tu také trpiechu za to, jěž sě dráže než vše zlato stkviechu, což ho jest na světě. Ty sě u zvláštivé přietě
přieta = hrozba; zápas, boj
chvějiechu po jejie pleci, a kdež ti bičové mecí, mezi ně sě zapletiechu, tu jě i s pltí vytrhniechu; pak zvězením jdúce zasě ostaniechu jí u mase, v němž sě skrze krev bleskniechu. Tak sě ty barvy leskniechu všecko druha přémo druze, zde u mase, onde v duze, biele, črně i zeleně, modře, žlutě i črveně, každá v svéj vlastnéj postatě.
postata f. = postava; postavení; podoba, tvar, forma
Novočeský básnický překlad této části od Kamila Bednáře: Proto strašná muka pro tě ráda pokorně trpěla, neboť nešetřili těla tak něžného krutí kati, neustavší bičem rváti 128
hebkou kůži ze vší síly, takže důtky působily velkou škodu šlehý svými a ranami nesčetnými psaly po tom čistém těle.
Tak tu pro svého přítele nesla pruhy z barev šesti, jak jenom je může nésti s láskou srdce oddaného věrná milá pro milého. Prvou z barev nesla živě, když se líčka, která dříve kvetla ruměná a bílá, obě žalem proměnila ne snad bez krve, jen tiše půvab svůj a krásu skryvše – když se zelenala studem,
ZELENÁ BARVA cudnosti
že má před pohanským bludem stát ta panna obnažena! Pravou láskou uchvácena, sepjala své ruce krásné a zavřela oči jasné, mlčíc se skloněnou skrání. Neustali v bičování pohané, jak by se vztekli, až od krutých šlehů tekly třpytné proudy z jejích očí 129
v horkých krůpějích, jež smočí líce, zkřivené od rány. Druhou barvu bez vší hany nesla v naději nejvyšší. Což kdy o větší se slyší lásce k choti, než zde u té, před pohany vysvléknuté, jejíž tělo bíle svítí,
BÍLÁ BARVA naděje
kvetouc jako rudé kvítí,
ČERVENÁ BARVA rozkvetlé lásky
barvou její krve svaté, jak jí ty stvůry proklaté zkropily pleť běloskvoucí? A též přemnohé kvetoucí bylo možno vidět růže, rozkvetlé tu z masa, kůže, kam se jehly udic vťaly, a od kosti odervaly navrchu je ponechavše, kdež ty růže uvadavše, zčernávaly za bolestí.
ČERNÁ BARVA bolesti
Pátou barvu chtěla nésti i když bolest strašná zdá se, aby choti líbila se jako věrná služebnice. Od ran modřin na tisíce bolesti jí k srdci hnalo, krví silně nabíhalo, modralo se v pruzích všude
MODRÁ BARVA věrnosti 130
u každičké rány rudé, co jich katan bičem měřil. Sotva bych dnes tomu věřil, že by někde která žila, jež by tak oddána byla, aby ke cti choti – pánu vydržela jednu ránu, jakých svatá Kateřina přelíbezná dceř matčina, stovky snesla na svém těle. Šestou barvou pak se skvěla, když se přioděla vlasem, jenž byl nádherný svým jasem, vlasem taktéž pykajícím, zlato překonávajícím,
ZLATÁ BARVA naplnění tužeb a slávy
co ho na světě je vůbec. Vlasy, jichž nešetřil hrubec, na zádech se třásly panně a biče při každé ráně pletly se do krásné kštice, vlas i s kůží trhajíce, než ve spleti zpátky zase padaly a tkvěly v mase, kde se krví zablýskaly. Tak ty barvy leskem hrály, jak zde byly, každá jiná, v mase nebo na modřinách, bíle, černě i zeleně, 131
modře, zlatě a červeně, každá ve vlastní podstatě. Komentář: Z literárního hlediska komplexně dílo analyzoval E. Petrů (Petrů 1972, s. 47-57), zde jsou výsledky jeho bádání: Pro současného vnímatele díla, který je k četbě legendy připraven na základě zcela jiných estetických konvencí a který vychází velmi často z jiných filozofických i náboženských premis, řada vrstev legendy zůstává ve stínu. Dnešní čtenář je tak často schopen pochopit příběh pouze částečně. Dílo vrcholného středověku vznikalo z jiného kulturního kontextu. Text Života svaté Kateřiny vznikl nejspíš ve druhé polovině 14. století, přesná datace ale chybí. Dílo je dochováno v rukopisu stockholmském, tento rukopis se takto nazývá, protože byl převezen do Stockholmu švédskými vojsky v průběhu třicetileté války a tam uložen v tamní královské knihovně a teprve v druhé polovině 19. Století byl vrácen do Čech. Toto dílo vrcholného středověku obsahuje i třetí fázi vývoje legendy. Ve vývoji hagiografické literatury lze snadno určit tři fáze. V první z nich byli světci zachyceni v podobě nepříliš individualizované (tzv. společná místa), byli v podstatě charakterizováni prostřednictvím svých dobrých skutků. Čteme společná místa typu: péče o nemocné, dobrodiní k chudým atd. V dalším vývoji legendy se ukázala nutnost bližší a zejména diferencovanější charakteristiky. V této druhé vývojové fázi je hrdina legendy charakterizován již určitými vnějšími atributy, a to nejen svými skutky, ale tyto atributy se nedotýkají vnitřního života světce nebo světice. Vnější podoba se u jednotlivých postav příliš nelišila. U světic byla zdůrazňována jejich krása, ale také urozenost, ctnost a moudrost. Ani popisem těchto vnějších atributů nebylo dosaženo toho, aby byl hrdina legendy identifikovatelný jako neopakovatelná a individuální osobnost. Situace se mění teprve ve třetí vývojové fázi, u níž autor legendy dospívá k individualizaci postav světců a světic, podobně jako v době Karla IV. Nacházíme již první pokusy o skutečné portréty osob. Svatá Kateřina je charakterizována svými činy, nese všechny atributy, které středověký vnímatel u světice očekával, tedy krásu, urozenost, ctnost, moudrost, ale zároveň autor uplatňuje i motivy jejího vnitřního života, které vedly ke konkrétním vnějším postojům a činům. Zde se však ocitl v situaci, jež v literatuře té doby byla neobvyklá. Život svaté Kateřiny vykazuje nejen vztah k výtvarnému umění, ale autor předpokládá také znalost duchovní literatury i dvorského milostného eposu. Motiv „deščky“, tj. výtvarného zobrazení, se v legendě objevuje opakovaně. Nejprve poustevník, jehož zásluhou je Kateřina přivedena ke křesťanské víře, daruje budoucí světici obraz Panny Marie, nesoucí v náručí Krista. Kateřina se k tomuto obrazu modlí a prosí Pannu Marii, aby jí ukázala svého syna, jehož nevěstou se chce stát: Vyněmši tu deščku krásnú i postavi ji před sobú. Nevzlitova rukú obú, tepúci sě k srdci jima, svýma jasnýma očima hořce plačíc i slzlivě proséci té panny živě, aby sě nerozpáčila, jie ukázati ráčila svého synáčka milého.
132
Podobně jako modlitba k obrazu Panny Marie s Ježíškem, kdy má výtvarné dílo základní význam pro její další osud, také v závěru legendy dostává výtvarné dílo klíčový význam ve chvíli, kdy se Kateřina před stětím modlí k Bohu: Ješče tebe proši toho, kdež mé muky budú u koho psány v domu neb na listě, nebo které knihy jistě o nich budú učiněny, rač jim dáti jich odměny. Tak jako výtvarné dílo otevřelo Kateřině cestu k Bohu, tak si v díle sama přeje, aby obraz jejího umučení otevíral cestu k Bohu těm, kteří jej budou vlastnit. Dvojí motiv výtvarného díla, umístěný symetricky na počátku i v závěru, ukazuje autorův smysl pro architekturu díla. Jeví se tedy jako značně pravděpodobné, že byl seznámen s dobovými náznaky portrétního zobrazení a že také tento vliv mohl vést k jeho nové umělecké koncepci legendy. Již v 19. století si badatelé povšimli toho, že ve srovnání s latinskou předlohou má Život svaté Kateřiny dvě původní místa, vložená zřejmě českým autorem. Je to vylíčení druhého snu svaté Kateřiny, v němž se setkává s Pannou Marií a Kristem v nádherné zdobené síni a v němž se také s Kristem jako se svým nebeským ženichem zasnubuje, a drastická scéna bičování, v jejímž vylíčení neváhá autor zachytit barvy, které se objevují na mučeném těle. Za klíčové jsou v díle považovány motivy barev. Obdobné symbolické výklady barev nalézáme také v soudobé milostné lyrice, např. v písni Barvy všecky, kde je vysloveně každé barvě připisována symbolická hodnota, např. žár lásky, bolest, věrnost, nestálost atd. „Barvy všecky, jenž rostú na poli, kteréž nosí zemská rolí, Buoh zjednal k své vóli, co se to znamená koli. Modrú barvu múdří chválé, neb se v ničem nezkalé; co činí, to všecko stálé, protož jest ta hodna krále. Bielá barva dobrú naději miení, ale žeť sě snadně ušpiní, protož ji mnozí viní, že z radosti smutek činí. ... Černá barva smutek plodí, vdovskému se stavu hodí. Komužť žalost v srdci škodí, mnohýť člověk v ní tak chodí. Žlutú barvu toto hanie, nebť jest hnutna klevetánie; nejednu pannu, paní nebo svým jazykem lstivě raní. Modrý květ ustavičnost zvěstuje, blaze tomu, komužť ona přeje. Milost, jejie milost jestiť, jestiť mé utěšenie.“ (mieniti = znamenati, jest hnutna = podněcuje, milost = láska) 133
Tento motiv symbolického významu barev, který byl typický pro dvorskou milostnou lyriku i epiku, nacházíme v Životě sv. Kateřiny několikrát. Bezpečně víme, že autor legendy měl živý vztah k výtvarnému umění, mimo jiné k barevnému vidění a k symbolickému významu, který byl barvám v dvorské literatuře této doby přikládán. Drahokamy a polodrahokamy, které jsou jako součást výzdoby v legendě uvedeny, nemají jednu barvu, ale vyskytují se v různých barevných odstínech, možnosti jsou v podstatě tyto: bílá, červená, zelená, modrá, zlatá a fialová. Tento soubor barev koresponduje s barvami, které známe ze scény bičování, v níž autor uvádí barvy bílou, červenou, zelenou, modrou a zlatou, ale místo fialové černou. Vezmeme-li v úvahu symboliku barev, budeme chápat bílou jako symbol čistoty svaté Kateřiny, červenou jako její lásku ke Kristovi, zelenou jako schopnost proměny (z pohanky na křesťanku), modrou jako výraz naděje a stálosti ve víře a zlatou jako příslib nebeského oslavení světice. Důležitou funkci má barva fialová, naznačující utrpení, tj. spojující vlastně obě místa, jež jsou založena na barevné symbolice, a barva černá, vyvolávající představu Kateřininy mučednické smrti. Při prvním setkání svaté Kateřiny s Kristem na krásné louce autor uvádí pouze barvy dvě, spojené s postavou Jezulátka, kterého... ...šijka bielá svietí lsknúcí, jako lilium bělúcí lskne kdy z najsvětlejší lásky. A jeho žádúcie vlásky svietie, všie poskvrny nahé, jako ryzé zlato drahé... Zlatá a bílá barva se objevuje pak vedle dalších barev v souvislosti s polodrahokamy ve scéně, kdy se Kateřina zasnubuje s Kristem, a znovu ve scéně bičování, opět ovšem vedle dalších barev. Teprve v závěru textu legendy pak najdeme opět jen bílou a zlatou jako výraz Kateřininy čistoty a její nebeské slávy, když ve chvíli její mučednické smrti ... svých stkvúcích vlasóv dosáhši, svú bělúcí šíji ztáhši... vystupuje před čtenářem v podobě bílé a zlaté (bílá barva je ještě zdůrazněna tím, že po jejím stětí vytéká z rány místo krve mléko). Je zřejmé, že zde koresponduje první a poslední místo (bílá a zlatá jako znaky Jezulátka i jako znaky svaté Kateřiny, chystající se do nebeského království k duchovnímu sňatku s Kristem) a druhé a třetí místo, kde soubor barev funguje jako způsob vylíčení duchovního života svaté Kateřiny i jako jisté předznamenání jejího dalšího osudu. Duchovní rozměr hrdinky je již na začátku předznamenán verši: ... panny tak červenéj zoři i bělosti tak veliké, rozkošnéj krásy všeliké vy nikdie neuhlédáte... Tyto verše tak poukazují nejen bílou barvou na Kateřininu nevinnost, ale červenou barvou symbolizují cestu lásky, která Kateřinu ke Kristu přivede.
134
Barevná instrumentace textu a úsilí o psychologickou motivaci jednání představují pouze jednu ze stránek mnohovrstevnatého díla. Jsou to i projevy formálního opakování prvků, tedy figury. Patří k nim anafora (opakování slov nebo sousloví na počátku po sobě následujících veršů) toho typu jako: ...všech neščastných nezboženstvie, všech smutných truchlost veliká, všech žalostných moc všeliká..., ale také opakování hlásek na počátku po sobě následujících slov (aliterace) ve verši: ...čistý čistě z panny čisté..., v níž se mimo to spojuje s obrazným pojmenováním i autorova oblíbená barevná instrumentace textu, zdůrazňující čistotu (bělost). Život svaté Kateřiny je vyprávěním o životní touze člověka po Bohu a jeho milosti, o hledání a nalezení Boha za každou cenu. Charakteristika jazyka: Rozsáhlá legenda o sv. Kateřině pochází z let 1350-1360 (tzv. Stockholmská legenda) a je dokladem tzv. „vysokého“ stylu. V památce se propojují (částečně viz výše) epické, rétorické a lyrické prvky s postupy středověké učené disputace. V textu legendy si můžeme povšimnout např. četného množství antonym: I zle bych smysla zajala („nerozumně bych učinila“), / bych toho za chot pojala, / jehož jsem nikdy zdospěla / ani znala, ni viděla, / kak jest vzrostlý na životě, / hrbovat-li, či v lepotě, / hradyli jmá, či zlé domy, / slepý-li je, či vidomý, / mrzutý-li („ošklivý“), čili tvárný („pěkný“), / skúpýli je, čili dárný, / krásný-li jest, či nekrásný, / nemúdrý-li, či věhlasný, / chromý-li jest, nebo pravý, / nemocný-li, či pak zdravý, / kaký-li jeho obyčej jest: / radějši já svú čistú čest / slibuji nésti bez děky / do méj smrti i na věky, / neb méj múdrosti ni krásě / nikte živý nevrovná sě. Rytmus závazně osmislabičného verše podporuje sdružený rým, často realizovaný starými formami jednoduchých (neanalytických) minulých časů. V /naší/ ukázce o barvách tak čteme v rýmech tvary třetí osoby plurálu imperfekta: nelitováchu, práchu; tvořiechu, nořiechu; zapletichu, vytrhniechu; bleskniechu, leskniechu. Taktéž tu můžeme najít případ tvaru třetí osoby singuláru aoristu sigmatického staršího: sě tiši. Mimo koncové rýmy nacházíme ve verších ukázky případu třetí osoby singuláru imperfekta spojené s barvami: črnáchu sě, modrášě sě. Konečně čteme i příklad třetí osoby duálu imperfekta: zelenásta. Barvy jsou fenoménem v současné lingvistice hojně zkoumaným, zejména v kognitivních přístupech (jazykovém obrazu světa, lingvistické antropologii). Ačkoliv ve většině jazyků lze aplikovat rozlišení na barvy „teplé“ a „studené“, či na barvy světlé a tmavé, existují i jazyky, v nichž je toto dělení (náš náhled) nemožné. V některých jazycích barevné kategorie přímo popírají principy výše uvedených dělení. V salishských a algonkinských jazycích se objevuje kategorie žlutá-zelená, kategorie žlutá-zelená-modrá existuje v jihoamerických jazycích culina, karajá, javaé, čadském lele, patrně také jazyce arrernte, ainu, pukapuka a dalších. Kategorie žlutá-zelená-modrá hypoteticky (dle některých etymologických rekonstrukcí) existovala i v praslovanštině. Některé barvy jsou v našem kulturním okruhu z hlediska škály jednoznačně druhořadé (se vzácným výskytem) a svědčí o tom již pouhý název, respektive jeho etymologie: 135
oranžová (pol. pomarańczowa; jednoznačně pojmenována dle barvy exotického, tj. pro naše prostředí nepůvodního citrusového plodu), fialová (je odvozena od substantiva fiala, které je přejímkou ze střední latiny, opět je výmluvné, že barva je nazvána pomocí pojmenování pro naše prostředí exotické rostliny). Všechny jazyky rozlišují přinejmenším černou a bílou, ačkoliv z hlediska spektra pak v jednotlivých jazycích nemusí např. černá znamenat to samé. Člověk s poruchou barvocitu rozlišuje omezenější spektrum, jeho vnímání je odlišné, ale nelze říct, že by barvy nerozlišoval vůbec. Také vnímání jednotlivých kultur je odlišné. Rodilý mluvčí v ruštině přirozeně odlišuje dvě základní barvy modré (sinij – goluboj, přičemž goluboj je odvozeno od názvu ptáka /holuba/, nikoliv naopak), zatímco pro rodilého Čecha je to pouze rozdíl ve světlejší a tmavší variantě. Vietnamština zahrnuje do jednoho pojmu a slova (xanh) barvu čerstvých rostlin i bezmračného nebe, tedy českou modrou i zelenou. Toto jsou záležitosti rozdílné konceptualizace barev v českém, ruském a vietnamském jazykovém obrazu světa. Pro hlubší náhled do problematiky konceptualizace barev viz monografii Ryszarda Tokarského (Tokarski 2004).
2.10 Život knížete Václava Památka, nazývaná též někdy První staroslověnská legenda o svatém Václavu, vznikla patrně už v polovině 10. století v Čechách. V rukopisech se však zachovala až v mladších církevněslovanských opisech ruské a charvátské redakce. Podávám 3 úryvky z kritického vydání známých rukopisů od N. J. Serebrjanského a J. Vajse ze Sborníku staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile (Praha 1929). Z tohoto vydání jsou citovány úryvky: a) z redakce jihoruské (vostokovovské) podle rusko-církevněslovanského tzv. Toržestvenniku ze 16. století (uložen v Moskvě); b) z redakce severoruské (minejní) se základním textem podle rukopisu velkých minejí Státní veřejné knihovny M. J. Saltykova-Ščedrina v Leningradě z 16. století; c) z redakce charvátskohlaholské se základním textem z breviáře novljanského z 15. století. Tyto texty rekonstruuji a uvádím simplifikačně bez titel a nadřádkových liter. Paralelně uvádím české překlady a), b) z knihy E. Bláhové a V. Konzala Staroslověnské legendy českého původu (Praha 1976) a v ukázce c) český překlad J. Vajse z jeho edice památky. a) b5 'e kn3z6 velik7 slavo© v +ehah 'iv¾i imenem7 vorotislav7 i 'ena ego dorogomir7, rodista 'e s¾na per6veica i §ko krstista i nareko[a im3 em8 v3+eslav7. I v7zraste wtrok7 §ko b¾ ou§ti em8 volos7 i prizva vorotislav7 kn3z6 episkopa etera s7 vs5m6 kliroswm7 i p5v[im7 lit8rgi© v7 cr7kvi sv3t¾« mari3 i vzem7 wtroka postavi na stepeni pred wltarem i blagoslovi i se rek7 gospod6 isous7 hristos7 blagoslovi wtro+a se blagosloveniem7 im'e blagoslovil7 esi
vs3
pravedniki
tvo§
i
postrigo[a
kn3zi
ini
t5m'e
mnim7
§ko
oubo
blagosloveniem7 episkopa togo no molitvami blagov5rn¾mi na+a otrok7 rosti blagod5t6©
bo'ie©
hranim7
i
v7da
i
baba
svo3
l©dmila
ou+iti
knigam7
sloven6skim7 po sl5d8 popov8 i nav¾+e raz8m7 dobr5 wtsadi 'e vorotislav7 v b8du+6 i na+a wtrok7 ou+itis3 knigam7 lat¾n6skim7 i naou+is3 dobr5 136
Žil v Čechách kníže slávou veliký, jménem Vratislav, a žena jeho Drahomíra. A zplodili prvorozeného syna, a když ho křtili, nazvali ho jménem Václav. A dítě vyrostlo, takže bylo třeba postřihnout mu vlasy. I pozval kníže Vratislav jednoho biskupa se vším duchovenstvem. A když vykonali bohoslužbu v kostele svaté Marie, vzav chlapce, postavil (ho) na stupni před oltářem a požehnal mu, pověděv toto: „Pane Ježíši Kriste, požehnej toto dítě požehnáním, jímž jsi požehnal všechny své spravedlivé.“ A postřihli (ho) i jiní velmožové. A tak se domníváme, že pro požehnání tohoto biskupa, ale i pro zbožné modlitby začal chapec růst, jsa chráněn milostí boží. A jeho bába Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova; a dobře si osvojil (jejich) smysl. Odvedl (jej) pak Vratislav na Budeč; a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře. Poznámky: Ruská redakce českého textu zanechává mimo jiné charakteristický otisk v těchto jevech: plnohlasí (např. vorotislav7, dorogomir7), změna souhlásek před jotací skupiny *tj východoslovansky → č (např. v3+eslav7), částice sę se připojuje přímo ke slovesu (podobně jako v současných ruských zvratných slovesech), např.: naou+is3. b) v to'e vrem3 oumre vratislav7 kn3z6 i posadi[a kn3za v3+eslava na stol5 wtca svoego vratislavli. a boleslav7 na+a pod7 nim7 hoditi b5sta 'e e]e ©n6 i vozrastom7 mal7 mati 'e ego dragomir7 i outverdi zeml© i l©di svwa oustroi y §ko voskormi s¾na svoego drougago boleslava i na+a v3+eslav7 stroiti l©di svwa i im3sta 'e sestr¾ +et¾ri i vdasta i v razna kn3'Ya i oustroi[a 3 i vozlo'i
blagod5t6
sicevou
na
v3+eslava
kn3Za
i
na+a
oum5ti
knigam6
lat¾n6skim7 ili 3ko'e episkop7 ili s]ennik7 da a]e voz3[e gre+esk¾a knig¾ i slovenskYi i +t3[e v n5 sob5 soblazna radi i ne tokmo 'e knigam6 oum53[et6 no i v5r8 sovr7[aa vs5m7 oubog¾m7 dobrod53[e i b5dn¾a nakorml3[e i strann¾a priima[e po euangel6skomou slovou A v té době kníže Vratislav zemřel. I dosadili knížete Václava na stolec jeho otce Vratislava; a Boleslav mu začal být od té chvíle podřízen – byl ještě mladý a vzrůstem malý. Avšak jejich matka Drahomíra zemi upevnila a spravovala svůj lid, až odchovala i svého druhého syna Boleslava. A začal svůj lid spravovat Václav. A měli čtyři sestry; a provdali je do různých knížectví a vybavili je. A (Bůh) dal knížeti Václavovi takovou milost, že počal rozumět knihám, i latinským, jako biskup nebo kněz. A kdykoli vzal řecké knihy i slovanské, četl si v nich kvůli chybování. Netoliko však v knihách se vyznal, nýbrž i – víru naplňuje – všem chudým činil dobrodiní, nuzné živil a cizince přijímal podle slov evangelia. Poznámky: 137
Podobně jako v jihoruské redakci textu i v severoruské redakci poznáváme změnu souhlásek před jotací skupiny *tj východoslovansky → č (např. v3+eslava), avšak není tu stopy po plnohlasí (např. vratislav7). Dále se tu vyskytuje typický východoslovanský jev: epentetické l (např. zeml©). c) biva©]im6 'e sve]eniem6 cr5kvenim6 v6 vs5h6 grad5h6, ve]eslav6 5zde[e po vs5h6 grad5h6, vnide 'e v boleslaval6 grad6 v ned5l© 'e biv[ou prazdnikou kouzmi i dom5na, poslou[av6 mise otpravi se domom6 poiti v6 prag6 boleslav 'e oustavi i skvrn6nim6 oumom6 reki: po +to othodi[i, ibo i pivo celo imam6. sa 'e ne otre+e brata na vs5d6 na kon6 na+et6 igarti sa slougami svoimi. tou 'e mnim6 da pov5d5[e emou rekou]e, 5ko ho]et6 te brat6 boleslav6 oubiti, sa 'e ne verova tomou, na boga vzlo'6 sie. pri[ad6[i 'e no]i, sabra[e se ti zali vrazi na dvor6 etera vraga gn5vise, i prizva[e 'e boleslava, outvrdi[e [ nim6 ti nepri5znini s6v5t6 o brat5 ego. 5ko'e bo i pr5e snido[e se 'idove na hrista misle]i tako ti zali vrazi sa[ad[e se s6v5t6 stvori[e, kako bi oubili gospoda svoego kneza ve]eslava. r5[e 'e: egda poidet6 na ©trn©, tagda latim6 ego. ©trou 'e biv[ou zvoni[e na ©tn© ve]eslav6 'e sli[av6 zvon6 re+e: hvala teb5 gospodi i'e dal6 esi do'iviti do ©tra sego, i vstav6 poide na ©tri©. abie 'e sasti'e i boleslav6 va vrat5h6, ve]eslav 'e ozr5 se k7 nemou i re+e: brate dobar6 b5 nam6 slou'abnik6 v+era. boleslavou 'e prinik[ou d5vlou va ouho, i razvrz[ou srdce ego, da izvl5k6 me+6 otve]a k nemou reki: nine tebe ho]ou ouni biti, sie 'e rek6 oudari i po glavi me+em6 ve]eslav6 obra]6 se k nemou i re+e: +to esi oumislil6 brate? i em6 podvr'e i na ziml© tou'a eter6 pritek6, oute
ve]eslava
po
rouc5.
sa
'e
vr5'den6
rouko©,
pou]6
brata
pob5'e
v cr5kav6. zlod55 'e dva rekoma tira i +asta oubista i va vrat5h6 cr5kvenih6. gn5visa 'e eter6 pripad6 rebra emou probode me+em6. ve]eslav6 'e abie ispousti douh6 svoi. Když pak bývala „Posvěcení chrámů“ v hradech, Václav jezdil po všech. Vešel pak do hradu Boleslavova v neděli, an byl svátek Kosmy a Damiana; vyslechnuv mši, chystal se jeti domů do Prahy. Boleslav však jej zadržel, zlobnou myslí řka: „Proč odcházíš, bratře, vždyť i nápoj zdravý mám?“ Tento pak neodřekl bratrovi, ale vsed na koně počal hráti se služebníky svými. Tu pak myslíme, že mu pověděli řkouce: „Bratr Boleslav tě chce zabíti;“ on však tomu neuvěřil, ale vložil věc na Boha. Když pak přišla noc, sešli se ti zlí nepřátelé na dvůr jakéhosi vraha Hněvyse, a povolavše Boleslava, utvrdili s ním onu nepřátelskou radu o bratru jeho. Neboť jakož se i dříve sešli Židé, proti Kristu obmýšlejíce, tak i tito zlí nepřátelé sešedše se radili, jak by zabili svého pána knížete Václava. Řekli pak: „Až půjde na jitřní, tehdy vyčíháme jej.“ Když pak bylo ráno, zvonili na jitřní. Václav pak, uslyšev zvon, řekl: „Chvála tobě, Pane, jenž jsi nám dal dožíti se tohoto jitra,“ a vstav šel na jitřní. Ihned pak zastihl jej Boleslav ve vratech. Václav pak ohlédl se 138
na něj a řekl: „Bratře, dobrý jsi nám byl služebník včera.“ Boleslav však, an se ďábel přiklonil k uchu (jeho) a rozvrátil srdce jeho, tasiv meč odpověděl mu řka: „Nyní chci tobě lepším býti;“ to pak řek, udeřil jej po hlavě mečem. Václav, obrátiv se k němu, řekl: „Co jsi si usmyslil, bratře?“ a chopiv ho, povalil jej na zemi. Tuža pak jakýsi přiběhnuv udeřil Václava do ruky. Tento pak, jsa raněn na ruce, pustiv bratra, utekl do kostela. Dva vrahové však, řečení Tira a Česta, zabili jej ve vratech kostelních. Hněvysa pak přiskočiv probodl mu bok mečem. Václav pak ihned vypustil duši svou. Poznámky: Text charvátskohlaholské památky je prakticky jednojerovou záležitostí (ь). Poznáváme změnu souhlásek před jotací skupiny *tj jihoslovansky → št (např. rekou]e, no]i). Nosovka ę je již denazalizovaná (např. ve]eslav6). Z hlediska tvarů jednoduchých minulých časů nacházíme i doklad skutečného stáří: aorist asigmatický (např. vnide).
139
2.11 Podkoní a žák Z těch jeden člověk bieše mladý, nejmieše známě brady, na němž sukně šerá, umlená, a k tomu kukla zelená; ta také zedrána bieše. Mošnu na hrdle jmieše, v niž by vložil, což mu třeba, mním, že knihy, také chleba; dešťky68 jmieše u pasu. Jakž jej viděch při tom času i jinú k tomu přípravú, vše bieše školskú postavú. Druhý ten sě starší zdáše, vždy sedě bradku súkáše69, na němž kabátec úzký, krátký, a dosti zedrané šatky; okasalý70 tak dvorně, k tomuť bieše obut v škorně71: tyť biechu drahně povetšely, avšak okolo děr cěly, skrzě něž viděti nohy. A také bieše vpal ostrohy, točenku72 jmějě na hlavě. Tak, jakž jej sezřěch právě,
68
deščka f. = destička; tabulka na psaní súkati, súču, -češ ned. = soukat; (bradu) tahat se za vousy 70 okasalý = nastrojený (po dvorském způsobu) 71 škorně, -ě f. = hrubá selská bota 72 točenka f. = vysoký biret (stočený z látky) 69
140
jistěť mi sě dvořák zdieše; hřbelce73 za pasem jmějieše. Ten mluvieše, hrdě sedě, na své špice74 pyšně hledě, řka: „Nenie v světě toho, ani kto má zbožie75 tak mnoho, bych chtěl jeho zbožie vzieti a dvora sě odpověděti76. Neb jest tu tolik utěšenie77! V světě ten jeden nenie, když by dvořěnie okusil, věčně by dvořiti musil. Ktož mi o lepšiem bydlu praví, každý sě ve lži ostaví.“
Dotud mluvě, usta trudi, až žáka na sě vzbudi. Ten mu k tomu odpovědě a řka: „Já to dobřě vědě a tomu já také věři, že páni i také rytieři, tiť u dvora dobrú mají i bohatí, to já znaji. Ale nebožátka chudí! Div, že sě jim neostudí78 pro zlé bydlo jich dvořenie, neb již věčší psoty nenie. 73
hřbelce, -ě n. = hřebelec špicě, -ě f. = dlouhá špička u bot 75 sbožie, -ie n. = jmění, bohatství, peníze 76 odpověděti sě = odřeknout se, zřeknout se, vzdát se 77 utěšenie, -ie n. = útěcha, rozkoš, potěšení, radost 78 ostuditi sě, -z´u, -díš dok. = zprotivit se, zošklivit se, znechutit se 74
141
Tiť sě chodiec psotú klonie. A nad to pak vy, podkonie, vy ze všech najhorší máte, kromě že sě v tom neznáte. Byšte sě chtěli poznati, svú psotu popsati dáti, což vy jie máte, podkonie: v světě většie psoty nenie, než vy ji trpíte dobrovolně. Ale naše bydlo školnie, toť já tobě pravím hole, tuť je ve všem pravá zvóle79, i od pitie i od jedenie, v ničemž nedostatku nenie. Myť netrpíme nikdy hladu. Když již tovařišie sadú, tuť já dosáhne úkrucha80, nenie partéka81 tak sucha, bych jie nerozmočil jíchú, tiem lekuje82 svému břichu; i budemy dobřě syti. K tomu máme dosti píti pitie ctného do nerody83. Častokrát také vody napijěmy sě pro zdravie, neb jest velmi dobra hlavě. Ba, od ztravyť sě mámy pyšně84, 79
zvóle, -e f. = svoboda, volnost; zvůle, libovůle úkruch m. = kus, krajíc, chleba 81 partéka f. = krajíc 82 lekovati, -uju, -uješ ned. = léčit, hojit 83 do nerody = do přesycení, do znechucení, do omrzení 80
142
masa, kúr dost přielišně – toť jest na každé posviecenie, v ničemž nedostatka nenie: když to koli u nás bývá, mámy přieliš dosti piva. Ale vám miesto sniedanie dadie políček za ranie. Však ste jedno za ranie syti, bývajíce vždycky biti. Miesto jědenie oběda kyjevá rána přisědá.“ Komentář: Parodie metody sporu ve středověké disputaci autor dociluje zrcadlovou strukturou argumentace. Při hádce podkoního a žáka vidíme, že ten či onen nejprve popírá předchozí slova svého soka, poté následuje pasáž, která potvrzuje domnělé výhody vlastního bydla, posléze opět přicházejí výtky vůči protivníkovi a jeho sociálnímu zařazení. V klasické scholastické disputaci byla morfologie opačná, nejprve řečník nabídl pozitivní teze svědčící pro jeho teorii, poté si sám poskytl námitky, které by mohly jeho teorii vyvrátit, ty však v koncové pasáži opět vyvrátí a potvrzuje tím platnost svého přístupu. Z jazykového hlediska tu nacházíme mnoho starobylých jevů, např. aoristy sigmatické starší (trudi, vzbudi, odpovědě), imperfekta (bieše). Humornosti a zpochybnění středověkých akademických přístupů je vedle parodického postupu také docilováno pomocí specifických, netypických nadávek (partéka, jícha atp.).
84
pyšně adv. = nádherně
143
2.12 Viklefice Stala se jest příhoda nynie toho hoda,
hod = doba, čas; svátek, hod (Boží), výroční den
že jedna viklefice pozvala k sobě panice a chtiec ho vieře naučiti
a řkúc: Pro Ježíše, příď ke mně velmi tiše! Chci tě vieře naučiti, ač ty mne chceš poslúchati, chciť Písmo otevříti.
Panic viklefce odpovědě a na ni velmi mile hledě řka: Já chci rád vše učiniti, ač ty mne chceš naučiti
ač = jestliže
v tvém zákoně býti.
Vece viklefka: Zezři na mě,
zezřieti, vezřieti = pohlédnout, pohledět
paniče, příď ke mně až po klidu, když tu nebude lidu; chciť Písmo zjeviti.
144
Panic bez meškánie učini jejie kázanie. Po večeři v neděli, když uhlédal svú chvíli,
uhlédati, -aju, -aješ = vyhlédnout si (vhodný okamžik, chvíli)
přišel jest k ní tiše.
Vece viklefice bez lenosti: Vítaj, mój milý hosti, co sem dávno žádala, po němž má duše prahla, rač ke mně vstúpiti,
se mnú málo poseděti,
málo adv. = jen trochu
chciť Písmo vyložiti, biblí i také čtenie. S námať žádného nenie, budeš sám obierati.
obierati = pracovat, jednat
Tuť mu bába biblí vyloži, dvě kapitole vyloži pěkné, velmi okrúhlé; k hruškám byšta podobné a tak velmi bílé.
Panic vece bez strachu: Podáš jich sem, milá brachu! Je se biblí rozkládati
jieti = chopit, chytnou, začít
a kapitol vykládati 145
s večera až do světu.
svět = též význam: světlo, svítání, úsvit
A když poče svítati, panic se chtieše pryč bráti. Viklefice se ho chváti a řkúc: Zdeť jest ostati, se mnú jitřni dokonati.
jutřně, jitřně = ráno
/…/ Když sú jitřni skonašta, pěkneť se mile objašta, v boží lásce i v milosti. Nebylo tu nemilosti, což mohu znamenati. /…/ Sladkéť mají výklady, úplné, beze všie vady. Komuť jich dadí požíti, muož dobře vesel býti. Rač je, bože, ploditi!
ploditi = množit, rozmnožovat, šířit
Komentář: Samotný název příslušnice hnutí (Viklefice) je hanlivým pojmenováním. Z jazykového hlediska se tu střídají v minulých časech třetí osoby singuláru perfekta: stala, pozvala, ale na straně druhé i třetí osoby singuláru aoristů: odpovědě, hledě, vyloži. Dokonce se tu vyskytují již v té době zastaralé tvary aoristů sigmatických starších ve třetí osobě duálu: skonašta, objašta, byšta. Vedle dalších tu nalezneme i formu 3. osoby singuláru imperfekta: bieše. Vazba spony s infinitivem je zde učebnicovým příkladem staročeského vyjádření modality nutnosti: zdeť jest ostati („tady musíš/máš zůstat“). Urážlivá metafora hrušek jako ňader Viklefice je dokladem nepřímé komunikační strategie: dvě kapitole vyloži, pěkné, velmi okrúhlé; k hruškám byšta podobné a tak velmi bílé. Do tohoto okruhu rámcování erotické morální nenáležitosti spadá jistě i synestézie: sladkéť mají výklady. Z literárního hlediska se skladbou Viklefice zabýval E. Petrů (Petrů 2002, s. 74-77), uvádím některé jeho zásadní poznatky: Památka Viklefice vykazuje určité znaky, které ji 146
spojují s projevy kurtoazní lyriky, což je možné prokázat zcela konkrétními doklady. Jedná se o shodu základní situace lyrického útvaru tzv. alby, Václav Hanka pro tento útvar zavedl české označení „svítáníčko“. Tematizovaná situace daného útvaru je zjevná: loučení milenců po společně prožité noci. Jsou zde ještě další rysy, např. vztah milostné služby ve verši: Muožte jim rádi slúžiti. Ačkoliv je zde bekyně označená jako „bába“, je zde sugerována představa půvabné ženy ve smyslu dvorské milostné lyriky. Autor (zajisté zastánce katolické strany) zpochybnil zásadním způsobem morálku husitských jeptišek a vylíčil je jako ženy předstírající zájem o Písmo, ale ve skutečnosti mající jen zájem o získání muže. Prostřednictvím kanonizovaného literárního útvaru se zde uskutečňuje profánní parodie, jsou diskreditovány husitské jeptišky.
147
2.13 Dalimilova kronika – O sedlčie knieni Boženě Pak kněz Oldřich u Postoloprt lovieše. Když skrzě jednu ves jedieše, uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše, sedlka krásna velmi bieše a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše. Počě sě jejie krásě diviti stojě a inhed ji za knieni sobě pojě. Ta knieni šlechetna velmi bieše, sobě jmě Božěna jmieše. /…/ Ta knieně velmi šlechetna bieše, každého podlé stava jeho poctiti umějieše. Pak kněz s Boženú syna jměl tomu byl Břěcislav vzděl.
Jazykový rozbor: V ukázce o Boženě a Oldřichovi (tzv. erotismus) vidíme mnoho forem jednoduchých minulých časů. Vyskytují se tu imperfekta ve formě 3. osoby singuláru v koncích veršů, které jsou upevněny rýmem: lovieše, jedieše, práše, stáše, bieše, jmieše, jmieješe, umějieše. Dále jsou to formy 3. osoby singuláru aoristu sigmatického staršího: uzřě, počě sě. Mimo jiné tu též nalézáme tvary jmenného adjektiva: bosa, krásna.
Komentář obecně: 148
Kvítková, N.: Kategorie duálu v rukopisech kroniky t. ř. Dalimila: Autorka se zabývá srovnáváním rukopisů Dalimilovy kroniky 1. (XIV. st), 2. (XIV. – XV. století) a 3. redakce (konec XV. století). • Východiskem pro kategorii duálu jsou substantiva párová (oči, uši, pleci, rucě, nozě, kly a rohy), ta se nejčastěji vyskytují v akuzativu duálu. U substantiva noha, nozě se duálu moc neužívá, častější je pouze v akuzativu, zřejmě pod vlivem substantiva rucě. • Pevně se dodržuje duál u číslovek dva, oba. Ve všech rukopisech se pravidelně zachovává v lokálu – na dvú miestú. Duál byl častý v autorově rukopise, v mladších opisech (Pelclův a Fürstenberský) jsou již tyto formy převedeny do plurálu. se dvú stranú x se dvú strán obú kněží x obú kniežat • Z mužských o-kmenů (pán, pohan, pacholík, bratr) – se vyskytují duálové tvary nominativu ve spojení s ukazovacím zájmenem – ta pány knězě podstúpišta. • Nejčastějším duálovým tvarem je akuzativ a nominativ, nejvýraznější pokles výskytu duálu je pozorován v genitivu. • Adjektiva – duál je prostředkem pro vyjádření shody se substantivem, někdy adjektivum upřesňuje, jestliže se jedná o duál nebo plurál u substantiva. • Zájmena – v pozici subjektu nebo objektu zachovávají duál. Všechny rukopisy dodržují plurál ve spojení se substantivem děti. • Slovesa – duál slouží pro vyjádření shody se substantivy. Duálové tvary se vyskytují i ve větách s nevyjádřeným podmětem. Autor měl v oblibě gramatický rým, kdy užil plurálu místo duálu, aby skladba dobře zněla. Můžeme vyvodit, že duálové tvary se používaly pravidelně, ale nepociťovaly se za závazné, a proto mohly být nahrazeny plurálem. Stejná situace nastala v kondicionálu. • Imperativ – nahrazen plurálem (obojému vojsku kažmy...). V tomto jevu se všechny rukopisy shodují, ve všech případech se jedná o plurál majestatikus, což by bylo vysvětlení, proč jej i autor použil. • Slovesné časy – koncovky se zachovávaly v minulých časech, v prézentu a futuru jsou koncovky plurálové. Vysvětlit se to dá tím, že minulé časy, aoristy a imperfekta, jsou zastarávající a udržely si svůj duálový tvar. Zároveň byly rýmovými slovy a odolaly změnám.
Kvítková, N.: Proměny textu a jazyka Dalimilovy kroniky ve XIV. a XV. století, Praha 1992. Na další monografii N. Kvítkové nejlépe vidíme, jak komplikovaná je textologická problematika jednotlivých rukopisů dané památky. Kvítková podrobně analyzuje zlomky a rukopisy obsahující Dalimilovu kroniku (zlomky Hanušovy, zlomky Hradecké, rukopis Cabridžský, rukopis Františkánský, zlomek Olomoucký, fragment Strahovský, také rozebírá rukopisy druhé redakce: 149
Lobkovicův, Pelclův, Cerronský, Fürstenberský). Všechny rukopisy druhé redakce obsahují určité přídavky, které doplňují nebo obohacují vyprávění děje, vyznačují se osobitými jevy textovými. Dalimilova kronika reprezentuje literární jazyk začátku 14. století i stav jazyka své doby, ale také postoj uživatele, tj. písaře, k jazyku a jeho vývojovým změnám. Nejstarší zlomky jsou psány tzv. druhým systémem spřežkového pravopisu, od konce 14. století se sporadicky objevuje označování délek u samohlásek a diakritická znaménka k označování ž, č, ň, a ř. Kvítková vyzkoumala tyto hlavní rysy: Hláskový systém ukazuje, že archetyp měl pravidelně po měkkém konsonantu nepřehlasované u a že ukazoval stav po přehlásce a>ě. Jotace se v systému nacházela v plném rozsahu. Součástí vokalického systému bylo dlouhé ó. Slabikotvorné r bylo provázeno vokálem, nejčastěji i-ového rázu, např. ve slovech birzo, smirt, hirdinstvo. Velmi staré jevy obsahoval i archetyp v konsonantických jevech. Nezjednodušují se souhláskové skupiny čs v případech jako čso, ničs, němečský, gen. čsti, Čstibor, také skupiny šč, např. déšč, ješče, ščedrý, ščít. Dále byl zde zachycen stav před asimilací znělosti skupin šd, sd, např. vešde, vešdy, sde, sdieti, dále též skupin tb, sb, např. tbáti, sbožie, sbýti. Předložky a předpony ot/ot- měl v původní podobě: otpovědě, otdati, ot každého, ot žen, ot lípy aj. Na druhou stranu je nezbytné konstatovat, že se archetyp kroniky nemusel shodovat s územ mluveného jazyka své doby. Lze předpokládat, že jej psal zkušený starší člověk, který dával přednost při tvorbě prostředkům starším. Pro archetyp je typické pravidelné užívání aoristů a imperfekt, zejména pokud šlo o autorské vyprávění dějů a událostí. Dokonce se uplatňoval i starý asigmatický aorist, tj. tvary 3. osoby plurálu nalezu, podjidu, přiběhu, vzběhu, vladu, vynidu apod. Jako jazykovou modernizaci lze hodnotit náhradu těchto tvarů sekundárním aoristem sigmatickým, tj. tvary nalezechu, podjidechu, přiběžechu, vnidechu apod. Tento druh změn je typický pro rukopis Vídeňský. Dále se vyskytuje modernizace, náhrada nástupnickým l-ovým préteritem, např. nalezu>nalezli V. Tento druh se vyskytuje zejména u aoristu sigmatického, např. zavini>zavinil V, učini>učinil V, sě poká > sě pokál C, poslasta > poslala C. Ve Františkánském rukopisu je příznačné, že se staré asigmatické aoristy (formálně blízké tvarům prézentním) upravují na tvary prézentní, např. dotku>dotknú, padu>padnú. Tento jev vlastně není modernizace, ale tendence učinit vnímateli díla text srozumitelný. Přes všechny snahy učinit text čtenáři jazykově bližším, se ve své naprosté většině v textu kronik udržují tvary jednoduchých préterit i v pozdějších opisech z 15. století. Nepochybně na to mělo vliv postavení slovesných tvarů na konci veršů a jejich využívání pro potřeby rýmu. Mimo jiné se projevují proměny různých flexivních typů. I když v gen. sg. maskulin převládala původní o-kmenová koncovka –a, např. lida, časa, do smiecha, ot pluha, úžitka, nezřídka se vedle ní objevovala u těchto typů substantiv koncovka původu u-kmenového /-u/, např. u slov slibu, sboru, trhu. V gen. pl. sice již byla častější koncovka –óv, např. diekóv, ptákóv, cizozemcóv, ale objevovaly se i původní o-kmenové tvary bez koncovky: ot měščan, ot pohan, sto vóz, zeman aj. U zájmen – vedle téměř pravidelného tvaru jáz se objevovalo také já nebo jáť. U sloves se vyskytovaly dvojice prézentních koncovek pro 1. os. pl. -my / /-m, např. nemámy, nevyplatímy, poručímy, prosímy, učinímy/ /chcem, nemóžem. Celková tvarová 150
přestavba se výrazněji projevila v rukopise Františkánském, kde se prosadila i v 1. os. pl. koncovka –me i v situacích, kdy došlo k porušení rýmu. Archetyp kroniky obsahoval poměrně mnoho lexikálních archaismů. K lexikálním jednotkám, které brzy vyšly z užívání, patřila substantiva kněz ve významu kníže, kněžstvo s významem knížectví, femininum knieni, domácké báťa, substantivum lada a vila s významem hlupák, adjektiva velí, chlapi aj. V = Vídeňský rukopis C = Cambridžský rukopis
2.14 Alexandreis: Aristotelovy rady: Hic docet magister Alexandrum „Poslúchaj mne tuto sada, toť jest moje prvnie rada: Jměj dvór svój po kněský vnadě85, své šlechtice jměj v svéj radě; chovaj86 sě obojetníkóv87, hospodnie čsti proradníkóv! Ti toho jsú obyčeje: oko sě jich veždy směje, jazyk jmají vniž meč v sobě, jenž seče straně na obě. Z chlapieho řáda nikoli i jednoho88 v čest nevoli; nebo chlap, když jest povýšen, nesnadně bude utišen. Zlé kolo najviece skřípá, malý had najviece sípá a chlápě89 najviece chlípá90. 85
vnada = zvyk, způsob, obyčej chovati sě = vystříhat se, varovat se 87 obojetník = licoměrník, falešník 88 i jednoho = žádného 89 chlápě = rolnické, selské dítě, selský synek; sedláček 86
151
Aspis91 slove hádek jeden, ten jest tak velmi nezbeden, jakž nedbá i jedněch92 kúzel, hlavu stáhne jako uzel; když kto kúzly ktě jej jieti, nemóže ničse93 prospěti; jedno ucho k zemi stulí a druhé chvostem zatulí94. A takéž chlap95, když bude vyší, dobřě slyšě, však neslyší. Kteříž potok voden bude, ten sě vždy viece zabude96 než která hluboká řěka, ježto široce vytieká. Takéž chlap, když obohatie, když sedí, daní neplatě, dobře znav, však nepozná tě. Avšak ktož jmá dobré nravy, ktoliž jest své viery pravý, nebo ač i pokolenie některý zbožného nenie, však jsú dóstojni čstnosti, když dbajú o múdrosti; neb najvěčšie šlechta tu je, kdež smysl97 nravy okrašlije. Šlechetný ščep bývá z pláni, když sě starý peň oplaní: tak z chuzších bývají páni. Když zbožie98 neb smysla nenie,
90
chlípati, -aju, -áš = vzpupně se chovat aspis = zmije 92 i jedněch = žádných 93 ničse = nikterak 94 zatuliti = ucpat 95 chlap = neurozený člověk, sedlák 96 zabyti sě = rozzuřit se 97 smysl = rozum 91
152
v šlechtě bude porušenie99. A pakli sě kdy to udá utazovati100 tobě súda, pro dar nepřěvracuj práva, jakž juž pohřiechu sě stává. Kterúž stranu peniez súdí, druhá sě naprázdno trudí, nejeden sě tiem oblúdí. Buď lehek101 proti chudému, protiven102 buď protivnému; nenieť nikde tako tuhý103, chceš-li, budeš jemu druhý. Přěd zástupem první bývaj, svých sě lidí nepokrývaj104 ; a když tě tu uzřie tvoji, tu rád každý tobě sstojí. Když pastýř přěd vlkem srší, toho sě stádo rozprší, ten jest nehoden své vrši105. Potom, mój kněžiče, věz to: ač kde dobudeš město, dobytek, poklad vybera, všěcky svoje lidi sbera, otplacijž každému míle podlé skutkóv, úsilé. Juž v službě nynie otplátka, že hospodnie milost vratká,
98
zbožie = majetek, jmění, bohatství, statek porušenie = zkáza, úhona 100 utazovati = dotazovat se, vyptávat se na něco 101 lehek = milosrdný 102 protiven = zlý, nepřátelský 103 tuhý = nepřátelský, krutý 104 pokrývati sě = ukrývat se, skrývat se 105 vrš = dávka nasypaného obilí 99
153
zle sě brž než dobřě zračí; jak sě z mračna nebe zmračí, tak sě hospoda rozpáčí106. Snad jsi chud, že nejmáš dáti? Uč sě v tom rady chovati: když dobudeš, tehdy dávaj, a když nejmáš, oběcévaj107. Lékař vždy jmá čáku108 k sěči, pták rád slyší, kdežto skřěčí, sluha věří slibný řěči. To ti naposled povědě, jenž k tvéj čsti najlepšie vědě: v rozkoši sě neobložij109, u panosti110 neumnožij; ač sě v tom dvém neostřěžeš, sám sě tiem najviec sviežeš111. Plodu nedá moklé pole, a čest i v rozkoši vóle nesedí na jednom stole. Juž ti všicku radu kráci, v jedno slovo sě navráci: milosrden bud’ k nevinnému, najviece k člověku svému. Chovajž tvrdě moje slova, budeť služba vždy hotova112 a ve cti vždy obnova.“ 106
rozpáčiti = uvést do rozpaků, zviklat oběcievati = slibovat, zavazovat se 108 čáka = naděje 109 obložiti = oddat se, začít holdovat 110 panost = opilství, obžerství 111 svázati, sviežu, -eš sě = svázat, spojit, spoutat 112 hotova = pravá, skutečná 107
154
Komentář: Veršovaná epická památka vznikla na přelomu 13./14. století a je dochována v celé škále zlomků ze století 14. a 15. Naše ukázka je psána novějším spřežkovým pravopisem a pochází ze zlomku Svatovítského z počátku 15. století.
155
3
Komplexní cvičení ze staré češtiny s klíčem řešení
3.1 Hláskosloví 3.1.1 Určete, kterými praslovanskými hláskovými změnami jsou způsobeny rozdíly ve dvojicích českých slov. Rekonstruujte praslovanskou podobu těchto slov a srovnejte je případně s odpovídajícími slovy v dalších slovanských jazycích: svítit moucha tekl kniha mohu
svíce o mouše téci (v,o) knize moc
člověk vrah duch nosit (po)sadit
člověče vrazi duši nůše saze
3.1.2 Určete za pomocí ruštiny, polštiny a slovenštiny, jestli jsou skupiny hlásek „ra/ro, la/lo, re, le“ v uvedených novočekých slovech výsledkem metateze likvid (případně použijte etymologický slovník češtiny): rádlo, brána, hrách, chladný, loket, břeh, dřevo, před, předek, král.
3.1.3 Určete, ze kterého jeru pochází „e“ v těchto novočeských slovech: lež, ret, ocet, dnes, nedostatek, otec, úhel, loket, černý, statečný, déšť, krev, kupec, stařec, samec.
3.1.4 Rozhodněte, který jer byl na konci těchto slov, své tvrzení zdůvodněte: král, loket, sen, den, kost, přítel, host, pouť, mráz, hlas, ocet, hřeben, holub, posel, sůl, učitel, milost, dům, meč.
3.1.5 Z komparace českých a polských slov vyvoďte, která nosovka byla v praslovanštině v těchto slovech: pátek – piątek, jazyk – język, měsíc – miesiąc, houba – gąbka, peču/peku – piekę, paměť – pamięć, mouka – mąka, pět – pięć, pátý – piąty, kupují – kupują, vidí (3. pl.) – widzą, mě – mię, vodou – wodą, duší (7. sg.) - duszą, duši (4. sg.) – duszę, moudrý – mądry.
156
3.1.6 Vysvětlete alternace samohlásek u těchto novočeských slov na základě historického vývoje hlásek: pět – pátý, brát – beru, hnát – ženu, kůň – koňský, vůz – vozík, keř – křoví, pero – prach – prapor, dělej – dělají.
3.1.7 Jakým vývojem od praslovanštiny do dnešní češtiny prošla tato slova? Rekonstruujte do nové češtiny: *prędja, *sadja, *ljudьje, *večerja, *ključь, *govędo, *tjudjьjь, *perdъkъ, *porsę, *sъdorvъjь, *sъbožьje
3.1.8 Pomocí komparace českých a slovenských lexémů vysvětlete, ke kterým hláskoslovným změnám v obou jazycích došlo: maso – mäso, pět – päť, lež – lož, cizí dítě – cudzie dieťa, stroji – stroju, půda – pôda, míra – miera, více – viac, úhel – uhol.
3.2
Morfologie 3.2.1 Morfologie – aorist asigmatický
Určujte tvary asigmatického aoristu a dalších forem minulého času a objasněte jejich vývoj: 1. nalez kroniku u kněze starého (Dal) – 2. nemoh jmu jmene zvěděti (Alx) – 3. naleze mnicha starého (Hrad)- 4. všecko nalezechom (Otc) – 5. sebravše sě dievek šest, i nalezú jednu radu (Dal) – 6. a jakž brzo Moravu předbrědú, ihned na Čechy pojědú (Dal) – 7. ihned na všě, již tu stáchu, dar svatého ducha spade (Leg) – 8. vrácu sě v dóm, otkadž vynid (EvA) – 9. když hledajiec jeho jidech, otšedši hrob otevřený nalezech (Hrad) – 10. Kateřina jide tam, kdež tiesař stáše (LegKat) – 11. a když by večer, přídú s ním všichni apoštoli (Hrad) – 12. tam nádechu ty hrdiny (Baw) – 13. a když tam přijideta, hned u boží chrám vnideta, tu jho střěd mistrův uzřěsta (Hrad) – 14. tu se rukama objesta a před kněžnu pojidesta (Baw) – 15. liška sě v studnici vrže, ihned ji čbán na dno vtrže (Hrad) – 16. kněz Oldřich to dobře vidieše, ihned z rukú lučišče vrže a koně svého potrže (Hrad) – 17. pastýř se vlka převelmi leče, vzchytiv ovci, před ním kleče (Baw)
157
3.2.2
Morfologie – aorist sigmatický
Určujte tvary aoristu sigmatického, případně asigmatického a dalších forem minulého času: 1. muž jeden jím se slitova, vzem ten had, v svém domě chova (Baw) – 2. jakož se sta jednomu člověku, jemuž had da jed za dieku (Baw) – 3. uda sě jmu jeti tady (Alx) – 4. kněz Oldřich skoči s koně, svinul plášč (Hrad) – 5. jmá přěvelikú radost (Hrad) – 6. Petr toto povědě (Hrad) –7. a když on tu řeč uslyšě, tehdy na svém srdci vzdyše (Hrad) – 8. vze dar (Baw) – 9. ciesař jej obje velmi pilně (Baw) – 10. Přemysl vyně sýr (Dal) – 11. ciesař Vratislava prvním králem korunova (Dal) – 12. my od stola vstachom (Otc) – 13. a když sě k němu přibrachom, pokorně jeho pozdravichom (Otc) – 14. byť nejměl viny na sobě, nevodili bychom jeho k tobě (Hrad) – 15. byšte mohli (Alx) -16. Alexandr vzděchu jemu (Alx) – 17. Vršovici takto řečechu (Dal) – 18. židové pověděchu (Hrad) – 19. vecechu jej (Hrad) – 20. velmi sě smútista oba (Hrad) – 21. Herodes s Pilátem sě smířista (Hrad) - 22. a když do krčmy jidesta, brzo tři krošě propista (Hrad) – 23. tě dvě létě minušta (KarlŽiv) – 24. když ten prorok uslyšesta, obě sě tu zamútušta. Pak sě obě pokloništa, do svých bydl sě vrátišta (Budyš) – 25. odpověděl a vece (Troj) – 26. a když minušta dva měsiece, daná k příměří (Troj) – 27. vecechu (BiblNZT) – 28. jiná semena padechu (BiblNZT) - 29. sebrachu se k němu zástupové mnozí (BiblNZT) – 30. sešli se k němu zástupové mnozí (BiblMel) – 31. by kvělenie na vše strany (Baw) – 32. bě obyčej časa toho (Alx) – 33.oba běsta syta (Baw) – 34. když by k večeru (BiblNZT) – 35. když bylo k večeru (BiblMel)
3.2.3
Morfologie – imperfektum
Určujte tvary imperfekta a eventuálně dalších forem minulého času: 1. když to kuřence ty bráše, čemu se muky nebáše? (Baw) – 2. Když ješče rostiech, podťal mě (ŽaltKlem) – 3. nadějiech sě (ŽaltWittb) – 4. ty uslyšováše (ŽaltKlem) – 5. kněz český jemu slúžieše (Dal) – 6. Bořivoj slibu zemanóm neplnieše (Dal) – 7. on plná tři léta v jedné jeskyni stojieše (Otc) – 8. pokrm tělesný jedno v neděli přijímáše (Otc) – 9. Soběslav jeho ždieše (Dal) – 10. Soběslav jemu sto hřiven střiebra dadieše (Dal) – 11. Darius jezdieše (Alx) – 12. bieš tu také ober jeden (Alx) – 13. ten poslušen bieše (Troj) -14. v Egyptě sediechom (Štít)- 15. stráže okolo města ležíchu (Gesta) – 16. Čechy za knězem jako lvové jdiechu a svého kněze věrně střežiechu. Ot kniežecích rán také jiskry jdiechu, že jeho ne člověka, ale ďábla mniechu. (Dal) – 17. v svých chalúpkách bydléchu (Otc) – 18. hrozné rány jim dáváchu (Baw) – 19. a narozenie Kristovo takto bieše (BiblNZT) – 20. Kristovo pak narození takto se stalo (BiblMel) – 21. Jezukristovo narození pak takto se stalo (BiblBlahNZ) – 22. a když to mysléše (BiblNZT) – 23. a když o tom myslil (BiblMel) – 24. když pak o tom přemyšloval (BiblBlahNZ) 158
3.2.4
Morfologie – samohláskové kmeny
Určujte tvary duálu těchto samohláskových kmenů: 1. v tom tlumoce byla jsta dva ornáty (PoprRožmb) – 2. byla s ním jiná dva člověky (Brikcí) – 3. byla dva bratra (GS) – 4. oba knězě sama na horu přijedešta (Dal) – 5. ten den stáli jsú v lesiech ve dvú houfú (PoprRožmb) – 6. nemohl prodati dvú sudú vína (Brikcí) – 7. Ondřej pojičil Volkéřovi dvú střelcí (PoprRožmb) – 8. pánoma slúží dvěma (Baw) – 9. přěd dvěma dnoma (Hrad) – 10. s dvěma pacholkoma (PoprRožmb) – 11. ten synoma zemi rozděli (Dal) – 12. rtoma svýma (ŽaltKlem) – 13. jemu dvěma penězma dlužen bieše (Dal) Určujte tvary ženských a-kmenů: 1. kuroptva, když ji jastřáb drží (Štít) – 2. vecě: liška, co to neseš? (Hrad) – 3. máť tú cěstú jěti (Dal) – 4. mnoho vrásk na čele (Baw) – 5. nechce tvých slez hledati (Hrad) – 6. jiných modlitv neuměji (Hrad) – 7. u dvorských desk (VýbAkad1.) – 8. liška v kamnách čbána zoči (Hrad) – 9. domové biechu ozdobeni rytinami (Troj) – 10. z toho dostala jsta jemu sě dvě kopě grošóv (PoprRožmb) – 11. vyjdetať dvě olivě z něho (Dal) – 12. viděl dvě rybě (Konáč) – 13. dvě řěcě přějedu (Dal) – 14. káza Prkošovi rucě i nozě utieti (Dal) – 15. by boj tvirdý s obú stranú (Alx) – 16. napsal na dvú kamennú dskú (Hrad) – 17. pod dvěma zpósobama (Budyš) – 18. v kyčlách (KomDvéře) 3.2.5
Morfologie – souhláskové kmeny
Určujte tvary středních konsonantických kmenů a vyložte jejich vývoj: 1. vostalo jich plemeno (ZrcKrál) – 2. dobývajte sobě mene dobrého (Dal) – 3. aby člověk jmene nejmenoval (Hrad) – 4. bez břemene (Konáč) – 5. nedámy kniežecímu plemeni vzníti (Dal) – 6. jmenu tvému slávu řkú (ŽaltKlem) – 7. jmeni tvému (ŽaltKlem) – 8. všickni, již milujú jmě tvé (ŽaltKlem) – 9. zetři rámě hřiešného (ŽaltKlem) – 10. zahradník rozličné siemě sěje (Hrad) – 11. na svém břemeni (Štít) – 12. ve jmeni svatém jeho úfali jsme (ŽaltKlem) – 13. u vymeni jest mléka plno (Baw) – 15. rameni mojě lidi súditi budeta (Pror) – 16. dvě jmeně (Comest) – 17. na jejú ramenú (Pas) – 18. ramenoma kostel podpieraje (Pas) – 19. po jmenech (BiblOl) - 20. po jmeniech (BiblOl) - 21. na rameních (GS) – 22. semeny dobrými (Štít) – 23. s semenami (Comest) 3.2.6
Morfologie – jmenná adjektiva a jejich skloňování; složená adjektiva
a) Určujte jmenné tvary přídavných jmen a všímejte si jejich užití: 1. Dobrojtro! (Hrad) – 2. slíbichu ni stara, ni mlada neživiti (Dal) – 3. aniž jest od prva počátka bylo pánóv (Štít) – 4. úpěl k živu bohu (Hrad) – 5. vzeli jsú jednéj chudě ženě plátno (PoprRožmb) – 6. od veliky noci (Pas) – 7. křestěné pamatují umučenie k velice noci (Štít) – 8. letos po velice noci (PoprRožmb) – 9. jiných pušek jmáš pln krám (Mast) 159
– 10. budú nám plni stoli (Dal) – 11. plny ulice lidí oděných vidieše (Dal) – 12. Marketa a Polka, tě dvě běžně ženě (PoprRožmb) – 13. vezměte plně rucě popela (BiblOl) – 14. ve mnozě sem zemiech byl (Hrad) – 15. vybrav sě s málem l´uda (Alx) b) Určujte ustrnulé tvary jmenných adjektiv a všímejte si jejich užití: 1. má vlasy na běl (PoprRožmb) – 2. to sě jmá za jisto státi (Hrad) – 3. počěchu ve mnozě jemu vinu dávati (Hrad) – 4. na krátcě povědě (Hrad) – 5. nemóžeš na dlúzě trvati (Alx) – 6. byl milostivý za mladu (Alx)
c) Určujte jmenné tvary adjektiv a všímejte si jejich užití: 1. nikdy prázden nebieše (Hrad) – 2. jest velmi vzácen (Hrad) – 3. viec vesel býti nemohu (Hrad) – 4. budiž dobr družci (Baw) – 5. těžeks mi nésti, mój pane (Hrad) – 6. Havránku, kteraks krásen a ve vší lepotě jasen! (Baw) – 7. by zástup pohanský řiedek (Alx) – 8. smutek blíz jest (ŽaltKlem) – 9. tázal jeho, dobře-li svědom, dobře-li hradu Chusníka chovají (PoprRožmb) – 10. cělý den smuten chodiech (ŽaltKlem) – 11. Proč, člověče, pyšen chodíš? (Hrad) – 12. musil čtvernoh lézti (Hrad) – 13. dalek od nás stoji! (Baw) – 14. Kristus učini sě jiej tak jasen (LegKat) – 15. aby dievky črstvy a múdry byly (Dal) – 16. lidé v tom domu jsú veseli (Hus) – 17. řěka činí sě vodna (Hrad) – 18. nikdy sem neviděl spravedlivého opuštěna (Hus) – 19. on tebe náha nenechá (Hus) – 20. živa tě ostavi (Baw) – 21. jehož vidíš otsúzena (Hrad) - 22. hospodine, zdráva mě učiň! (ŽaltKlem) – 23. vieře věrnu sluší býti (Baw) – 24. třeba opatrnu býti každému pánu (Štít) d) Všímejte si kolísání adjektiv mezi tvrdou a měkkou deklinací a rozdílů proti současnému stavu (pokud není uveden kontext, jsou adjektiva v tvaru nom. sg. mask.): 1. od dávních časuóv (ChelčPost) – 2.od obecného lidu (Troj) – 3. obecní (Troj) – 4. pro obecné dobré (KomDvéře) -5. ohně pekelnieho (BiblNZT) – 6. pekelného ohně (BiblMel) -7. do pekelného ohně (KomDvéře) – 8. sněm valní (VelKal) – 9. sníh cihelné barvy (VelKal) – 10. pilnost daremní byla (Konáč) -11. opační (KomDvéře) 12. zbyteční (KomDvéře) e) Určujte duálové tvary této deklinace: 1. kto má tako světlá zraky (Alx) – 2. přěs cělá dva dny (BiblOl) – 3. že ho střežena dva býky hrozná (Troj) – 4. groš platil dva zlatá uherská (Blah) – 5. uzřel jiná dva bratry (BiblMel) – 6. uzřel jiné dva bratry (BiblKral) – 7. podal krásu jich v rucě nepřátelščiej (ŽaltWittb) – 8. vaši čistiej rucě (AlbRáj) – 9. dvě nebeščie perle (Dal) –10. vymoz mě z jich hřiešnú rukú (VýbAkad 1.) – 11. bosýma nohama (GS)
160
3.2.7
Morfologie – participia, infinitiv a supinum, opisné tvary slovesné
a) Interpretujte tvary infinitivu a supina, všímejte si užití supina a jeho míšení s infinitivem: 1. tys byl kázal židy křestíti (Dal) – 2. cizozemec nepřišel jest hledat tvého dobrého, ale na to, aby hledal úžitka svého. Bude-li sě tobě zle vésti, kto jemu nedá do své země lézti? (Dal) – 3. král spat jide (Dal) – 4. vyněde Pilát hi Juda s mnohem ľudí krátit chvíle (Leg)5. přijde kupovat (Hrad) – 6. z hrobu tvé vyňato tělo, jehož mazat přišla byla (Hrad) – 7. jezdil lúpit a krást (PoprRožmb) – 8. syn boží přijde súdit živých i mrtvých (Hus) – 9. spat oba provodichu (Baw) – 10. pak na ně puójde bít jich (AktaBratr) – 11. příde soudit živých i mrtvých (AktaBratr) – 12. nepřišel sem zákona rušiti, ale naplniti (AktaBratr) – 13. poďme spat (ChelčPost) – 14. vyšel vsévat semene svého (BiblNZT) – 15. spat chvátati bude (Troj) – 16. hnavše retovat (Troj) – 17. musím to též vyznati (ZrcKrál) – 18. musím platit draze (ZrcKrál) – 19. krev dychtili vyliti (ZrcKrál) – 20. nemohl se z vás jeden najít, by šel z města na zdi hájit (ZrcKrál) – 21. ve všem chci, já pravdivě spravit každého (ZrcKrál) – 22. budete prchat sem i tam (ZrcKrál) - 23. jali se hledat kamení (ZrcKrál) – 24. ona přišla mluviti (Ř. Hrubý) b) Určujte opisné tvary slovesné: 1. napal jest lučišče své (ŽaltKlem) – 2. divie sě, ač je ta řeč mohla pravú býti (Dal) – 3. Běda, že kdy jeho máti na svět jej provodila (Baw) – 4.tehdy sú sě židové spolu sněli (Hrad) – 5. Holík Kristofóv syn z Čočovic, pak Janek Hanspilář s Janem, ješto jsú jeho stěli v Česticích, oblúpili jsú jednoho sedláka podlé Mnichovic, vzali jemu sukni a plášť (PoprRožmb) – 6. nevím, kam sou se děli (ZrcKrál) – 7. z toho dostala jsta jemu sě dvě kopě grošóv (PoprRožmb) – 8. v tom tlumoce byla jsta dva ornáty (PoprRožmb) – 9. Marketa a Polka zrazovala jsta lidi pánóv z Rožmberka (PoprRožmb) – 10. Petr a Jan, ta jsta sě bála, proto jsta s nu neostala (Hrad) -11. oba sú v odpornosti stála (ŠmerhKron) – 12. oči mé sem i tam běhaly jsú (ŠmerKron) -13. kněz Břetislav životem dobrý byl, Bavory byl udatně pobil (Dal) – 14. velmi viece potřebuji toho, ješto jsem byl dal za zisk těžěti (VýbAkad 1.) – 15. Otci náši sú sě na pokoj byli dali (Dal) 16. vyšel bě sobě na vádu (Leg) – 17. přišla běchu smutná léta (Alx) – 18. oba běsta to slíbila (Hrad) 19. ješta 161
sě raditi, kako byšta mohla kniežěcí rod zatratiti (Dal) – 20. snad by ty mě naha ostavil (Comest) -21. Kristus vzkazovávše, aby ty k němu přišla byla (Hrad) – 22. (chlapec a dívka) tak abyšte jmenováni byla potom od každého (Šmerh Kron) - 23. čímž sě bieše viece od světských věcí oddálil, tím viece bieše pána boha k sobě přiblížil (Otc) – 24. Z Vršovic jeden utekl bieše, ten Jan Tista slovieše. (Dal) – 25. Když toho města dobyl bieše, nižádný se neprotivieše. (Baw) – 26. Bolest tvú všichni krotieše, kdyžť hřiechy odpustil bieše. (Hrad) – 27. zapomenula bieš bázni (Hrad) – 28. to knieže ostavilo bieše syna (Baw) c) Určujte tvary participií: 1. tu truhlu nalezneš přěvrácenu (Dal) – 2. Rubína nalezše umrla (Pas) – 3. nelze bez krstu spasenu člověku býti (Hus) – 4. by jeho oči byle zavázaně (Pas) – 5. již jaty vedli ny (ŽaltWittb) – 6. bratrcě mého chozi hledajíci (Pas) – 7. takýto pták výr nad sobú sediec uzříš (Pas)
3.2.8 Morfologie – číslovky Určujte tvary číslovek druhových: 1. čtver obyčej (Štít) – 2. sedmera věc (AlbRáj) – 3. desatero kur jsú pokradli (PoprRožmb) – 4. pateru ctnost (Hus)- 5. od šestery věci (AlbRáj) – 6. k tomu čtveru (Štít) – 7. v desateře přikázání (Štít) – 8. o desateru přikázání (Štít) -9. v desaterém přikázání (GS) – 10. těla čtverem budú slavným darem obdarována (Štít) – 11. čtverým obyčejem (Hus) – 12. sedmeří jsú manželé (Štít).
KLÍČE: 3.1.1 Řešení/klíč: svítit/svíce (stč. svietiti - sviecě) → denazalizace (ę) a ve slově svíce navíc změna souhlásek před jotací *tj → c; moucha/o mouše → druhá palatalizace veláry před jať z diftongu (*a); tekl/téci → kořen tek je navýšen o tvarotvornou příponu –ti, proto *kt západoslovansky → c; kniha/knize → druhá palatalizace veláry g před jať z monoftongizace diftongu (*a); mohu/moc → ve tvaru mohu denazalizace nosovky (ǫ) + *mog-ti-s → *moktь → moc, jinými slovy: asimilace znělosti g → k podle neznělého t, následně pak skupina *kt → c; člověk/člověče → ve vokativu první palatalizace velár (regresivní, tautosylabická) pod vlivem původního ide. e; vrah/vrazi → v nominativu plurálu vzniká i po monoftongizaci diftongu (*o), dochází tu ke druhé palatalizaci veláry g: g → dz → z, navíc *vorgъ → vrah, čili dloužení o v a a metateze 162
likvidy; duch/duši → *do-sj (původně ablaut plného o stupně, následuje monoftongizace diftongu o → u) se po změně souhlásky před jotací mění na š: *sj → š, dále pak duša → dušä → dušě → duše je výsledkem přehlásky ´a → e po měkké souhlásce; nosit/nůše (stč. nositi – nóša) → ve slově nůše opět vidíme změnu souhlásky před jotací, kdy se mění s na š: *sj → š, dlouhé ó se nejprve diftongizuje, posléze monoftongizuje na /ú/, grafický kroužek je v českém funkčním mechanizmu (tzv. pravopisu) výsledkem diktátu etymologie, je tedy faktickým dokladem původního kořenného o; (po)sadit/saze (psl. *sadja) → ve slově saze proběhla změna souhlásek před jotací, tedy *dj → z.
3.1.2 Klíč/řešení: rádlo → je výsledkem metateze likvidy r a dloužení samohlásky o → a, psl. *ordlo je odvozeno od slovesa or-a-ti připojením nástrojového sufixu –dlo, čili *or-dlo; brána → pol. brona, r. a ukr. boroná, podoba českého slova je výsledkem metateze likvidy r a dloužení samohlásky o → a, psl. *borna pochází od ide. kořene bher- = rozrývati; hrách (pol. groch, r. goróch) → je výsledkem metateze likvidy r a dloužení samohlásky o → a, psl. *gorchъ; chladný (pol. chłód a r. chólod) → je výsledkem metateze laterály l a dloužení samohlásky o → a, psl. *choldъ je dle Machka nepochybně expresivní variantou k původně jiné verzi; loket (pol. łokieć a rus. lókoť) → je výsledkem metateze laterály l bez dloužení samohlásky o → a, psl. *olkъtь bylo kmenem konsonantickým; břeh (stč. břěh, pol. brzeg, r. béreg) → je výsledkem metateze likvidy r, psl. *bergъ (v češtině jsou odvozená slova od břeh: nábřeží, pobřeží); dřevo (stč. dřěvo, stsl. drěvo, pol. drzewo, r. dérevo) → je výsledkem metateze likvidy r, psl. *dervo; před (stč. přěd, psl. perdъ, r. péred) → je výsledkem metateze likvidy r; předek (psl. *perdъkъ)→ je taktéž výsledkem metateze likvidy r, přičemž psl. *per- mohlo být ve staré češtině samostatně na začátku slova jako stč. přě- (prefix); král (psl. korľь, pol. król, r. koról) → je výsledkem metateze likvidy r a dloužení samohlásky o → a.
3.1.3 Klíč/řešení: lež (psl. *lъžь) → tvrdý jer (ъ) viz tabulku na s. 11 (úsek 1.1.5); ret → tvrdý jer (ъ), rus. a ukr. rot, psl. a csl. *rъtъ; ocet → měkký jer (ь), rus. uksus, ukr. ócet, psl. a stsl. *ocьtъ; nedostatek (psl. *nedostatъkъ) → tvrdý jer (ъ: sufix -ъkъ) viz slovenské nedostatok; otec → měkký jer (ь), rus. a ukr. otéc, psl. a stsl. *otьcь; úhel → tvrdý jer (ъ), rus. úgol, psl. *ǫgъlъ; loket → tvrdý jer (ъ) (pol. łokieć a rus. lókoť), psl. *olkъtь; statečný (psl. *statъčьnъ) → tvrdý jer (ъ), sloven. statočný, odvozeno od psl. *statъkъ, rus. státočnyj; déšť → tvrdý jer (ъ), rus. dožď, psl. a stsl. *dъždь; krev → tvrdý jer (ъ), rus. a ukr. krov, psl. (dotvořeno podle akuzativního tvaru, původně nedochovaný tvar *kry) a stsl. *krъvь; kupec → měkký jer (ь), sufix –ьcь, stejně tak i stařec (← *star-ьcь) a samec (← *sam-ьcь), slovo samec dotvořeno od samъ, samý jako název o zvířatech proto, že samec některých zvířat žije dlouho sám a starost o mláďata ponechává samici.
3.1.4 163
Klíč/řešení: král → na konci byl měkký jer (ь), psl. *korljь (v české oblasti došlo k metatezi likvidy a dloužení samohlásky o v a); loket → na konci byl měkký jer (ь): (pol. łokieć a rus. lókoť), psl. *olkъtь; sen → na konci byl v psl. tvrdý jer (ъ, viz tabulku); den → na konci byl v psl. měkký jer (ь, viz tabulku): psl. *dьnь *sъnъ
chorvatsky bulharsky dan ден san сън
makedonsky Česky ден Den сон Sen
polsky dzień sen
slovensky deň sen
rusky день сон
kost → na konci byl v psl. *kostь měkký jer (napovídá samotná příslušnost k paradigmatu typu kost, kosti, původně se jednalo o tzv. i-kmen); přítel → na konci byl v psl. (*prьjateľь) měkký jer (napovídá samotná příslušnost k paradigmatu typu muž, muže, původně se tedy jednalo o tzv. jokmen); host → na konci byl v psl. a stsl. *gostь měkký jer (původně se jednalo o tzv. i-kmen, genitiv singuláru končil na koncovku –i, některé dubletní původem i-kmenové koncovky se vyskytují v tomto slově v nové češtině i dnes: /bez/ hostí, /o/ hostech, /s/ hostmi); pouť → na konci byl v psl. i stsl. *pǫtь měkký jer (původně se jednalo o tzv. i-kmen maskulin, koncovky ikmenu maskulin zachovalo v nové češtině pouze slovo lidé v plurálu); mráz → na konci byl v psl. *morzъ tvrdý jer (rus. moróz, pol. mróz, tvrdému jeru napovídá již samotná příslušnost k paradigmatu typu hrad, hradu, navíc tu proběhla v češtině metateze likvidy a dloužení samohlásky o v a); hlas → na konci byl v psl. *golsъ tvrdý jer (rus. gólos, pol. głos, tvrdému jeru napovídá již samotná příslušnost k paradigmatu typu hrad, hradu, navíc tu proběhla v češtině: změna g na h, metateze likvidy a dloužení samohlásky o v a); ocet → na konci byl v psl. tvrdý jer (ъ), rus. uksus, ukr. ócet, psl. a stsl. *ocьtъ; hřeben → jedná se částečně o tzv. „chyták“, v praslovanštině nebyl v nominativu žádný jer, neboť se jedná o souhláskový kmen: *greby (genitiv greb-ene), ve staré češtině hřebeň, v pračeském období lze tak předpokládat měkký jer jako výsledek tvaru akuzativního v pozici nominativu (stejně tak nč. kámen atp.); holub → jedná se o další tzv. „chyták“, neboť v psl. lze předpokládat na konci oba typy jeru: *golǫbь i –bъ, ve staroslověnštině se holub skloňuje i-kmenově, jer byl v stsl. jednoznačně měkký: golǫbь; posel → na konci byl v psl. tvrdý jer, slovo je deverbativem od psl. slovesa *posъlati, tedy psl. *posъlъ; sůl → na konci byl v psl. *solь měkký jer (napovídá samotná příslušnost k paradigmatu typu kost, kosti, původně se jednalo o tzv. i-kmen, ten však pocházel ze staršího souhláskového kmene, dále tu proběhl posun ó v ú diftongizací a následnou monoftongizací, délka vznikla náhradou za zánik lichého jeru); učitel → na konci byl v psl. (*učiteľь) měkký jer (napovídá samotná příslušnost k paradigmatu typu muž, muže, původně se tedy jednalo o deverbativum tzv. jo-kmenu); milost → na konci byl v psl. *milostь měkký jer (pol. miłość, dále měkkému jeru napovídá samotná příslušnost k paradigmatu typu kost, kosti, původně se jednalo o deadjektivum tzv. i-kmenu s významovým posunem); dům (psl. *domъ, lat. domus, stč. dóm → duom → dům, 14. - 16. století) → jedná se o nejednoznačnou situaci při rekonstrukci, na konci lze v psl. *domovь předpokládat měkký jer (v stsl. byl ale tvrdý jer: domъ, v češtině dále proběhlo dloužení samohlásky o v a, délka vznikla náhradou za zánik lichého jeru, nejednoznačnému původu napovídá i časté –ov- v příponách odvozenin); meč → na konci lze předpokládat měkký jer (psl. i stsl. mečь).
3.1.5 164
Klíč/řešení: pátek – piątek → v praslovanštině byla nosovka ę: *pętъkъ; jazyk – język → v praslovanštině byla nosovka ę: *językъ; měsíc – miesiąc → v praslovanštině byla nosovka ę: *měsęcь; houba – gąbka → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *gǫba; peču/peku – piekę → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *pekǫ; paměť – pamięć → v praslovanštině byla nosovka ę: *pamętь; mouka – mąka → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *mǫka; pět – pięć → v praslovanštině byla nosovka ę: *pętь; pátý – piąty → v praslovanštině byla nosovka ę: *pętъ; kupují – kupują → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *kupujǫtъ; vidí (3. pl.) – widzą → v praslovanštině byla nosovka ę: *vidętъ; mě – mię → v praslovanštině byla nosovka ę: *mę; vodou – wodą → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *vodojǫ; duší (7. sg.) – duszą → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *dušojǫ; duši (4. sg.) – duszę → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *dušǫ; moudrý – mądry → v praslovanštině byla nosovka ǫ: *mǫdrъ.
3.1.6 Řešení/klíč: pět – pátý → široké ä se z nosovky ę měnilo na jať (ě) tehdy, pokud následovala měkká souhláska (zde –tь), v ostatních pozicích se široké ä z nosovky ę měnilo okamžitě na a; brát – beru → ablaut (psl. *bьrati), střídá se –e- stupeň s redukovaným stupněm; hnát – ženu → ablaut (psl. *gъnati - žen), střídá se –e- stupeň s redukovaným stupněm; kůň – koňský → změna je tautosylabická (stč. kóň → kuoň → kůň, 14.-16. století, kóň – koně byla rozdílná kvantita, nč. kůň – koně je rozdílná kvalita i kvantita), tedy k diftongizaci a následné monoftongizaci nemohlo dojít ve slově ko-ňský; vůz – vozík → změna je tautosylabická (stč. vóz → vuoz → vůz, stč. vóz – vozu byla rozdílná kvantita, nč. vůz – vozu je rozdílná kvalita i kvantita), tedy k diftongizaci a následné monoftongizaci nemohlo dojít ve slově vo-zík; keř – křoví → ablaut (psl. kořen *kor- se střídá s oslabeným kořenem *kъr- ve slově keř), střídá se tak –o- stupeň s redukovaným stupněm, ve slově křoví navíc došlo k metatezi likvidy; pero – prach – prapor → ablaut (psl./ide. kořen *per- ve slově pero se střídá s kořenem *por- ve slovech prach a prapor), střídá se tak – o- stupeň s –e- stupněm, vše je dědictvím indoevropského tvoření slov; dělej – dělají → změna je tautosylabická, tedy aj se nemění v ej, pokud je na rozhraní slabik: dě-lej ≠ dě-la-jí.
3.1.7 Řešení/klíč: *prędja → z nosovky ę se široké ä měnilo na jať (ě) tehdy, pokud následovala měkká souhláska (zde *–dj), ie se pak dále úží v dlouhé í a měkké r´se mění na ř, skupina *–dj podléhá změně souhlásek před jotací, mění se v západoslovanském prostředí na hlásku z, také dochází ke změně ´a v ´e po měkké souhlásce, koncové jať podléhá historické depalatalizaci: *pr´ędja → *pr´äz´a → stč. přiezě → nč. příze; *sadja → skupina *–dj podléhá změně souhlásek před jotací, mění se v západoslovanském prostředí na hlásku z, také dochází ke přehlásce ´a v ´e po měkké souhlásce, koncové jať podléhá historické depalatalizaci: *sadja → *saz´ä → stč. sazě → nč. saze; *ljudьje → psl. tvar *l´udьje má indoevropské kořeny: *leudh- (kde se diftong *e monoftongizuje na 165
měkčící ´u), ´u se po měkké souhlásce mění na samohlásku i, skupina –ьje po kontrakci dává –é: *leudh- → *l´udьje → nč. lidé; *večerja → měkké r´se mění ve 13. století na souhlásku ř, ´a se po měkké souhlásce přehlasuje na jať (ě), později dojde k historické ztrátě jotace: *večerja → večer´ä → stč. večeřě → nč. večeře; *ključь → ´u se po měkké souhlásce mění na samohlásku i, jer ve slabé (liché) pozici mizí, náhradní délka za jer se projevuje v í: *ključь → stč. kľúč → nč. klíč (přehláska ´ú → í; 1. polovina 14. století); *govędo → g se mění v h, nosovka ę se v tvrdém okolí mění přes široké ä na samohlásku a: *gov´ędo → *gov´ädo → govädo → hovado; *tjudjьjь → dochází ke změně souhlásek před jotací skupin *tj- a *–dj-, v našem západoslovanském prostředí se mění *tj- na hlásku c a skupina *–dj- na hlásku z, skupina –ьjь se kontrahuje na dlouhé í, ´u se po měkké souhlásce mění na samohlásku i: *tjudjьjь → stč. cuzí → nč. cizí (přehláska ´ú → í; 1. polovina 14. století); *perdъkъ → dochází k metatezi likvidy r a vzniku jať (ě), dále zaniká lichý (v pozici slabé) jer, zatímco sudý se vokalizuje na samohlásku e, r´ se mění na souhlásku ř, dochází k historické depalatalizaci jať: *perdъkъ → pr´ědъkъ → pr´ědek → stč. přědek → nč. předek; *porsę → u praslovanského tvaru dochází k metatezi likvidy a dloužení samohlásky o v a, nosovka ę se mění přes široké ä na jať (ě), které později prodělává historickou depalatalizaci: *porsę → *pras´ę → *pras´ä → stč. prasě → nč. prase; *sъdorvъjь → dochází k metatezi likvidy a ke dloužení o v a ve skupině –or-, lichý jer po indoevropském s zaniká, skupina –ъjь se kontrahuje na –ý, do pravopisu se dostává výjimečně i asimilace znělosti skupiny sd → zd, protože v myslích staročeských uživatelů našeho jazyka nebylo indoevropské s popisné, avšak značkové: *sъdorvъjь → stč. sdravý → nč. zdravý; *sъbožьje → jery zanikají bez náhrady, ie se později úží v dlouhé í, do pravopisu se dostává výjimečně i asimilace znělosti skupiny sb → zb, protože v myslích staročeských uživatelů našeho jazyka nebylo indoevropské s popisné, avšak značkové: *sъbožьje → stč. sbožie → nč. zboží.
3.1.8 Klíč/řešení: maso – mäso → nosovka ę se v obou jazycích změnila na široké ä, které se v češtině okamžitě změnilo v samohlásku a (m´ęso → m´äso /depalatalizace/ → mäso → maso), zatímco ve slovenštině vývoj nepokračoval; pět – päť → nosovka ę se v obou jazycích změnila na široké ä, které se v češtině dále změnilo před měkkou souhláskou (zde ť) v jať (ě): p´ętь → p´äť → pět, zatímco ve slovenštině vývoj dále nepokračoval; lež – lož → různé výsledky vokalizace sudého jeru (tvrdého jeru v pozici silné), viz tabulku: psl. *lъžь
chorvatsky bulharsky laž лъжа
makedonsky Česky лага Lež
slovensky lož
rusky ложь
; cizí dítě – cudzie dieťa → dochází ke změně souhlásek před jotací ve skupinách *tj a *dj, kdy *tj se v české i slovenské oblasti změnilo na c, avšak *dj se v české oblasti změnilo na z, zatímco ve slovenštině zůstalo dz, ´u se po měkké souhlásce změnilo v samohlásku i pouze v češtině v důsledku přehlásky, psl. *dětę spadá k tzv. souhláskovým –nt- kmenům typickým pro názvy zvířecích mláďat, v češtině se úží ie v dlouhé í (monoftongizace), ve slovenštině zůstává archaičtější stav; stroji – stroju → ´u po měkké souhlásce se mění v i pouze v češtině, ve 166
slovenštině zůstává archaičtější stav; půda – pôda → dlouhé ó se mění přes diftong u v obou jazycích, dále pokračuje změna v dlouhé /ú/ pouze v češtině; míra – miera → psl. *měra zůstává ve slovenštině beze změny, zatímco v češtině vývoj pokračuje úžením ie v dlouhé í; více – viac → psl. *vętje se mění na stč. viece (nosovka přes široké ä na jať /ě/, změna souhlásek skupiny *tj na c) a do nové češtiny se ještě úží ie v dlouhé í, ve slovenštině je rozdílný vývoj nosovky, zůstává tam jať; úhel – uhol → *psl. i stsl. ǫgъlъ, nosovka ǫ se denazalizuje na samohlásku u v obou jazycích, velára g se mění v h, lichý jer (v pozici slabé, napjaté) mizí, v češtině nahrazen délkou samohlásky, zatímco sudý jer (v pozici silné) se vokalizuje v češtině v samohlásku e, ve slovenštině v samohlásku o.
3.2.1 Morfologie – aorist asigmatický a další formy minulých časů Řešení/klíč: 1. aorist asigmatický: první osoba singuláru; 2. aorist asigmatický: první osoba singuláru; 3. aorist asigmatický: třetí osoba singuláru; 4. aorist sigmatický mladší: první osoba plurálu; 5. aorist asigmatický: třetí osoba plurálu; 6. aorist asigmatický u obou slovesných tvarů: třetí osoba plurálu; 7. stáchu: imperfektum, třetí osoba plurálu, spade: třetí osoba singuláru asigmatického aoristu; 8. první osoba singuláru asigmatického aoristu; 9. jidech, nalezech: formy první osoby singuláru aoristu sigmatického mladšího; 10. jide: třetí osoba singuláru aoristu asigmatického, stáše: třetí osoba singuláru imperfekta; 11. třetí osoba plurálu aoristu asigmatického; 12. třetí osoba plurálu aoristu asigmatického; 13. přijideta, vnideta: třetí osoby duálu aoristu asigmatického, uzřěsta: třetí osoba duálu aoristu sigmatického staršího; 14. objesta, pojidesta: třetí osoby duálu aoristu sigmatického staršího (objesta) a mladšího (pojidesta); 15. třetí osoby singuláru aoristu asigmatického; 16. vidieše: třetí osoba singuláru imperfekta, vrže a potrže: třetí osoby singuláru aoristu asigmatického; 17. leče, kleče: třetí osoby singuláru aoristu asigmatického.
3.2.2
Morfologie – aorist sigmatický
Klíč/řešení: Určujte tvary aoristu sigmatického, případně asigmatického a dalších forem minulého času: 1. slitova, chova: třetí osoby singuláru aoristu sigmatického staršího; 2. se sta, da: třetí osoby singuláru aoristu sigmatického staršího; 3. uda sě: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 4. skoči: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 5. jmá: prézens, třetí osoba singuláru; 6. povědě: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 7. uslyšě, vzdyše: třetí osoby singuláru aoristu sigmatického staršího; 8. vze: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 9. obje: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 10. vyně: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 11. korunova: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 12. vstachom: první osoba plurálu aoristu sigmatického staršího; 13. přibrachom, pozdravichom: první osoby plurálu aoristu sigmatického staršího; 14. byť nejměl (= neměl by): třetí osoba singuláru kondicionálu; nevodili bychom: první osoba plurálu kondicionálu; 15. byšte mohli: druhá osoba plurálu kondicionálu; 16. vzděchu: třetí osoba plurálu aoristu sigmatického 167
staršího; 17. řečechu: třetí osoba plurálu aoristu sigmatického staršího; 18. pověděchu: třetí osoba plurálu aoristu sigmatického staršího; 19. vecechu: třetí osoba plurálu aoristu sigmatického staršího; 20. smútista: třetí osoba duálu aoristu sigmatického staršího; 21. sě smířista: třetí osoba duálu aoristu sigmatického staršího; 22. jidesta, propista: třetí osoby duálu aoristu sigmatického staršího; 23. minušta: třetí osoba duálu aoristu sigmatického staršího; 24. uslyšesta, zamútušta, pokloništa, vrátišta sě: třetí osoby duálu aoristu sigmatického staršího; 25. odpověděl: třetí osoba singuláru préterita; vece: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 26. minušta: třetí osoba duálu aoristu sigmatického staršího; 27. vecechu: třetí osoba plurálu aoristu sigmatického staršího; 28. padechu: třetí osoba plurálu aoristu sigmatického mladšího; 29. sebrachu se: třetí osoba plurálu aoristu sigmatického staršího; 30. sešli se: třetí osoba plurálu préterita; 31. by: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 32. bě: imperfektový základ třetí osoby singuláru aoristu sigmatického staršího; 33. běsta: imperfektový základ s koncovkou aoristu sigmatického třetí osoby duálu; 34. by: třetí osoba singuláru aoristu sigmatického staršího; 35. bylo: třetí osoba singuláru préterita.
3.2.3
Morfologie – imperfektum
Řešení/klíč: určujte tvary imperfekta a eventuálně dalších forem minulých časů a): 1. bráše, nebáše: druhé osoby singuláru imperfekta; 2. rostiech: první osoba singuláru imperfekta; podťal: třetí osoba singuláru préterita; 3. nadějiech sě: první osoba singuláru imperfekta; 4. uslyšováše: druhá osoba singuláru imperfekta; 5. slúžieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 6. neplnieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 7. stojieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 8. přijímáše: třetí osoba singuláru imperfekta; 9. ždieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 10. dadieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 11. jezdieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 12. bieš: třetí osoba singuláru imperfekta; 13. poslušen bieše: složený minulý čas, nové ptc. v nominativu singuláru maskulina (participium perfekta pasiva) a třetí osoba singuláru imperfekta; 14. sediechom: první osoba plurálu imperfekta; 15. ležíchu: třetí osoba plurálu imperfekta; 16. jdiechu, střežiechu, mniechu: třetí osoby plurálu imperfekta; 17. bydléchu: třetí osoba plurálu imperfekta; 18. dáváchu: třetí osoba plurálu imperfekta; 19. bieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 20. stalo se: třetí osoba singuláru préterita; 21. se stalo: třetí osoba singuláru préterita; 22. mysléše: třetí osoba singuláru imperfekta; 23. a myslil: třetí osoba singuláru préterita; 24. přemyšloval: třetí osoba singuláru préterita.
3.2.4
Morfologie – samohláskové kmeny
Řešení/klíč: Určujte tvary duálu těchto samohláskových kmenů: 1. nominativ duálu maskulina; 2. nominativ duálu maskulina; 3. nominativ duálu maskulina; 4. nominativ duálu maskulina; 5. lokál duálu maskulina; 6. genitiv duálu maskulina; 7. genitiv duálu maskulina; 8. dativ duálu maskulina; 9. instrumentál duálu maskulina; 10. instrumentál duálu maskulina; 11. dativ duálu maskulina; 12. instrumentál duálu maskulina; 13. instrumentál duálu maskulina. Řešení/klíč: Určujte tvary ženských a-kmenů: 168
1. kuroptva: nominativ singuláru; 2. liška: nominativ singuláru ve funkci vokativu; 3. cěstú: instrumentál singuláru; 4. vrásk: genitiv plurálu; 5. slez: genitiv plurálu; 6. modlitv: genitiv plurálu; 7. desk: genitiv plurálu; 8. liška: nominativ singuláru; v kamnách: lokál plurálu; 9. rytinami: instrumentál plurálu; 10. dvě kopě: nominativ duálu; 11. dvě olivě: nominativ duálu; 12. dvě rybě: akuzativ duálu; 13. dvě řěcě: akuzativ duálu; 14. rucě i nozě: akuzativy duálu; 15. s obú stranú: genitiv duálu; 16. na dvú kamennú dskú: lokál duálu; 17. dvěma zpósobama: instrumentál duálu; 18. v kyčlách: lokál plurálu.
3.2.5
Morfologie – souhláskové kmeny
Řešení/klíč: Určujte tvary středních konsonantických kmenů a vyložte jejich vývoj (není-li psáno jinak, pak koncovka je vždy původní, tedy z paradigmatu souhláskového kmenu): 1. nominativ singuláru (neutra); 2. genitiv singuláru; 3. genitiv singuláru; 4. genitiv singuláru; 5. dativ singuláru; 6. dativ singuláru (koncovka je ovšem již o-kmenová); 7. dativ singuláru; 8. akuzativ singuláru; 9. akuzativ singuláru; 10. akuzativ singuláru; 11. lokál singuláru; 12. lokál singuláru; 13. lokál singuláru; 15. nominativ duálu; 16. nominativ duálu (ale již o-kmenového tvaru); 17. genitiv/lokál duálu (ale již o-kmenového tvaru); 18. instrumentál duálu (ale již o-kmenového tvaru); 19. lokál plurálu (ujímá se, až když se ujal tvar chlapech místo chlapiech /analogie podle u-kmenové koncovky: synech/, stejně tak bylo původně v okmenech neuter městiech → městech); 20. lokál plurálu (koncovka podle o-kmenů); 21. lokál plurálu (koncovka podle o-kmenů); 22. instrumentál plurálu (koncovka podle o-kmenů); 23. instrumentál plurálu (koncovka podle a-kmenů).
3.2.6
Morfologie – jmenná adjektiva a jejich skloňování; složená adjektiva
Řešení/klíč: Určujte jmenné tvary přídavných jmen (vždy tvrdé typy: maskulina, neutra – o-kmeny, feminina – a-kmeny) a všímejte si jejich užití: 1. nominativ singuláru neutra; 2. genitivy singuláru maskulina; 3. genitiv singuláru maskulina; 4. dativ singuláru maskulina; 5. dativ singuláru feminina; 6. genitiv singuláru feminina; 7. dativ singuláru feminina; 8. lokál singuláru feminina; 9. akuzativ singuláru maskulina; 10. nominativ plurálu maskulina; 11. akuzativ plurálu feminina; 12. nominativ duálu feminina; 13. akuzativ duálu feminina; 14. lokál singuláru feminina; 15. instrumentál singuláru neutra. a)
b) Řešení/klíč: Určujte ustrnulé tvary jmenných adjektiv a všímejte si jejich užití: 1. akuzativ singuláru maskulina; 2. akuzativ singuláru neutra; 3. lokál singuláru neutra; 4. lokál singuláru neutra; 5. lokál singuláru neutra; 6. genitiv singuláru maskulina (tvar podle koncovky u-kmenů).
c) Řešení/klíč: Určujte jmenné tvary adjektiv a všímejte si jejich užití: 169
1. nominativ singuláru maskulina; 2. nominativ singuláru maskulina; 3. nominativ singuláru maskulina; 4. nominativ singuláru maskulina; 5. nominativ singuláru maskulina; 6. krásen a jasen: nominativy singuláru maskulina; 7. nominativ singuláru maskulina; 8. nominativ singuláru maskulina; 9. nominativ singuláru maskulina; 10. nominativ singuláru maskulina; 11. nominativ singuláru maskulina; 12. nominativ singuláru maskulina; 13. nominativ singuláru maskulina; 14. nominativ singuláru maskulina; 15. črstvy a múdry: nominativy plurálu feminina; 16. nominativ plurálu maskulina; 17. nominativ singuláru feminina; 18. genitiv singuláru maskulina; 19. genitiv singuláru maskulina; 20. genitiv singuláru maskulina; 21. genitiv singuláru maskulina; 22. genitiv singuláru maskulina; 23. dativ singuláru maskulina; 24. dativ singuláru maskulina. d) Řešení/klíč: Všímejte si kolísání adjektiv mezi tvrdou a měkkou deklinací a rozdílů proti současnému stavu (pokud není uveden kontext, jsou adjetiva v tvaru nom. mask. sg.): 1. měkká deklinace: rozdíl od nč.; 2. tvrdá deklinace; 3. měkká deklinace: rozdíl od nč. (ovšem i v nové češtině existují tvary měkké deklinace, např.: obecní knihovna, Obecní dům v Praze atp.); 4. tvrdá deklinace; 5. měkká deklinace: rozdíl od nč.; 6. tvrdá deklinace; 7. tvrdá deklinace; 8. měkká deklinace: rozdíl od nč.; 9. tvrdá deklinace; 10. měkká deklinace: rozdíl od nč.; 11. měkká deklinace: rozdíl od nč.; 12. měkká deklinace: rozdíl od nč. e) Řešení/klíč: Určujte duálové tvary této deklinace: 1. akuzativ duálu maskulina tvrdé deklinace; 2. akuzativ duálu maskulina tvrdé deklinace; 3. nominativ duálu maskulina tvrdé deklinace; 4. akuzativ duálu maskulina tvrdé deklinace; 5. akuzativ duálu maskulina tvrdé deklinace; 6. akuzativ plurálu maskulina tvrdé deklinace; 7. akuzativ duálu feminina tvrdé deklinace; 8. nominativ/akuzativ duálu feminina tvrdé deklinace; 9. nominativ duálu feminina tvrdé deklinace; 10. genitiv duálu feminina tvrdé deklinace; 11. instrumentál duálu feminina tvrdé deklinace.
3.2.7
Morfologie – participia, infinitiv a supinum, opisné tvary slovesné
a) Řešení/klíč: Interpretujte tvary infinitivu a supina, všímejte si užití supina a jeho míšení s infinitivem: 1. křestíti: infinitiv; 2. hledat: supinum, vésti: infinitiv, lézti: infinitiv; 3. spat: supinum; 4. krátit: supinum; 5. kupovat: supinum; 6. mazat: supinum; 7. lúpit a krást: supina; 8. súdit: supinum; 9. spat: supinum; 10. bít: supinum; 11. soudit: supinum; 12. rušiti, naplniti: infinitivy; 13. spat: supinum; 14. vsévat: supinum; 15. spat: supinum; 16. retovat: supinum; 17. vyznati: infinitiv; 18. platit: infinitiv (již po tvarovém splynutí se supinem); 19. vyliti: infinitiv; 20. najít, hájit: infinitiv (již po tvarovém splynutí se supinem); 21. spravit: infinitiv (již po tvarovém splynutí se supinem); 22. prchat: infinitiv (již po tvarovém splynutí se supinem); 23. hledat: infinitiv (již po tvarovém splynutí se supinem); 24. mluviti: infinitiv.
170
b) Řešení/klíč: Určujte opisné tvary slovesné (nekomentuji triviální tvary l-ových participií a perfekt): 7., 8., 9., 10.: jsta: třetí osoba duálu indikativu prézenta aktiva; 11. duál; 16. bě vyšel: třetí osoba singuláru plusquamperfekta (antepréterita); 17. běchu přišla: třetí osoba plurálu plusquamperfekta (antepréterita); 18. běsta: třetí osoba duálu aoristu sigmatického od imperfektového základu; 24. bieše utekl: třetí osoba singuláru plusquamperfekta (antepréterita), slovieše: třetí osoba singuláru imperfekta; 25. bieše, neprotivieše: třetí osoby singuláru imperfekta (bráno jako složené tvary: plusquamperfekta alias antepréterita); 26. krotieše, bieše: třetí osoby singuláru imperfekta (bráno jako složené tvary: plusquamperfekta alias antepréterita) atp. c) Určujte tvary participií: 1.
akuzativ singuláru feminina participia perfekta pasiva ve jmenné formě; 2. genitiv singuláru maskulina participia perfekta aktiva ve jmenné formě; 3. dativ singuláru maskulina participia perfekta pasiva ve jmenné formě; 4. nominativ duálu neutra participia perfekta pasiva ve jmenné formě; 5. akuzativ plurálu maskulina participia perfekta pasiva ve jmenné formě; 6. nominativ plurálu maskulina participia prézenta aktiva (tzv. nt-ového) ve složené formě; 7. akuzativ singuláru maskulina participia prézenta aktiva (tzv. nt-ového) ve jmenné formě.
3.2.8 Morfologie – číslovky Řešení/klíč: Určujte tvary číslovek druhových: 1. nominativ singuláru maskulina, jmenné skloňování; 2. nominativ singuláru feminina, jmenné skloňování; 3. akuzativ singuláru neutra, jmenné skloňování; 4. akuzativ singuláru feminina, jmenné skloňování; 5. genitiv singuláru feminina, jmenné skloňování; 6. dativ singuláru neutra, jmenné skloňování; 7. lokál singuláru neutra, jmenné skloňování (o-kmenová koncovka); 8. lokál singuláru neutra, jmenné skloňování (zde však na rozdíl od minulého případu se uplatňuje u-kmenová koncovka); 9. lokál singuláru neutra, složené skloňování (typ „mladý“); 10. instrumentál singuláru neutra, jmenné skloňování (o-kmenová koncovka); 11. instrumentál singuláru neutra, složené skloňování (typ „mladý“); 12. nominativ plurálu maskulina, složené skloňování.
Seznam zkratek: 171
balt. – baltský (tvar) bělor. – běloruština, běloruský bulh. – bulharština, bulharský csl. – církevní slovanština, církevněslovanský č., čes. – český, čeština dluž. – dolní lužická srbština, dolnolužickosrbský GPS – generická příběhová struktura hluž. – horní lužická srbština, hornolužickosrbský ide. – indoevropština, indoevropský lat. – latina, latinský lit. – litevština, litevský mak. – makedonština, makedonský nč. – nová čeština, novočeský p., pol. – polština, polský psl. – praslovanština, praslovanský r., rus. – ruština, ruský ř., řec. – řecký, řečtina SJS – Slovník jazyka staroslověnského slov. – slovanština, slovanský (tvar) sloven. – slovenština, slovenský SSr – Старославянский словарь stč. – stará čeština, staročeský sthn. – stará horní němčina, starohornoněmecký stpol. – stará polština, staropolský stsl. – staroslověnský, staroslověnština ukr. – ukrajinština, ukrajinský Seznam citovaných památek stsl.: Staroslověnské památky jsou citovány dle SJS: viz Úvod LXII-LXXVI. Výše uvedené jazykové doklady jsou ze staročeských památek: AktaBratr – Akta Jednoty bratrské Spisy, traktáty, korespondence a další památky Jednoty bratrské sestavené do souboru ve druhé polovině 16. století (materiály i o století starší). První a druhý svazek obsahuje památky ze druhé poloviny 15. století; v přepisu je vydal J. Bidlo (Brno 1915, 1923). 172
AlbRáj – Ráj dušě Překlad latinského traktátu do staré češtiny z druhé poloviny 14. století (z r. 1383). J. Menšík: Počátky staročeské mystiky. Praha 1948. Baw – Sborník hraběte Baworovského Soubor světských epických veršovaných i prozaických skladeb z r. 1472. Objevují se tu zejména epické skladby s rytířskou tematikou a veršovaný překlad Ezopových bajek. Paleografické vydání J. Loriš: Sborník hraběte Baworovského, Praha 1903. BiblBen – Bible Benátská Bible tištená v Benátkách z r. 1506. BiblKladr – Bible Kladrubská Rukopis bible ze 2. poloviny 15. století. BiblKral – Bible Kralická Bratrská bible tisknutá v Kralicích, šest dílů vyšlo v průběhu let 1579-1594. Jako jednosvazkový počin bible vyšla poprvé v roce 1613. BiblMel – Melantrichova bible Bible pořízená Jiřím Melantrichem (1511-1580) v r. 1549. BiblNZT – Nový zákon Tisk Nového zákona z r. 1475 (patří mezi prvotisky alias inkunabule, tedy mezi tisky do r. 1500). BiblOl – Bible Olomoucká Rukopis bible první české redakce z r. 1417. Fototypické vydání podal J. Vašica v Olomouci roku 1933. BiblZam – Starý zákon Zamojských Rukopis Starého zákona z poloviny 14. Století. Ukázky vydal paleograficky J. Polívka, LF 21, 1894, s. 219-225. Blah – Jan Blahoslav Jan Blahoslav (1523-1571) napsal např.: mluvnici češtiny (1572), dílo Musica (1558, 1569), bratrský kancionál (tzv. Šamotulský 1561, v Ivančicích 1564) a překlad Nového zákona (tisk r. 1564 a 1568). Brikcí – Brikcí z Licka, Městská práva Brikcí z Licka (nejspíš 1488-1543) sepsal soubor Městská práva vydaný r. 1536 v Litomyšli. 173
Budyš – Rukopis Budyšínský Sborník veršovaných i prozaických husitských skladeb polemického a agitačního charakteru. CestMand – Cestopis tzv. Mandevilla Z němčiny přeložil na poč. 15. století Vavřinec z Březové. Rukopis z roku 1445 vydal v přepisu F. Šimek v Praze 1963. Comest – Comestor Překlad náboženského latinského spisu Petra z Troyes (Comestora), Historia scholastica z druhé poloviny 14. století. Dochován např. v rukopisu z roku 1404 a v několika dalších. Paleograficky např. vydal J. V. Novák: Petra Comestora Historia scholastica, Praha 1910. Dal – Kronika Dalimilova První česká kronika z počátku 14. století, vydaná v mnoha rukopisech. EvA – Evangeliář Zlomek evangeliáře s úryvky evangelistů, první polovina 14. století. EvOl – Evangeliář Olomoucký Rukopis ze druhé poloviny čtrnáctého století obsahuje epištoly a evangelia. Paleograficky vydal např. F. Černý v Praze r. 1901. FlašRada – Smil Flaška z Pardubic, Nová rada Alegorická veršovaná skladba z konce 14. století je dochována ve dvou rukopisech z poloviny 15. Století. V přepisu ji vydal např. J. Daňhelka, Praha 1950. GČ – Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/2, Časování, Praha-Vídeň 1898, druhé vydání Praha 1909, znovu vyšlo s doplňky F. Ryšánka v Praze roku 1958. Gesta – Gesta Romanorum Tzv. exempla s výkladem, tedy soubor stručných povídek přeložených z latiny ve druhé polovině 14. století. Práce je dochována např. v rukopisu z roku 1443. GS – Jan Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III/1, Skloňování, Praha 1896, znovu vyšlo s doplňky F. Ryšánka, Praha 1960. HájKron - Václav Hájek z Libočan, Kronika česká Kronika z roku 1541. Hrad – Rukopis Hradecký Rukopis z počátku druhé poloviny čtrnáctého století. 174
ChelčPost – Petr Chelčický, Postila Postila Petra Chelčického (nejspíš 1390-1460) je dochována v tisku z roku 1522. Paleograficky ji vydal E. Smetánka v Praze roku 1900 a 1903 ve dvou dílech (Petra Chelčického Postila). KarlŽiv – Vlastní životopis Karla IV. Český překlad latinského Karlova životopisu z druhé poloviny 14. století, dochovaný v rukopisech ze druhé poloviny patnáctého století. KomDvéře – J. A. Komenský: Dvéře jazyků otevřené Jan Amos Komenský (1592-1670) nejznámější představitel Jednoty bratrské po Bílé hoře. Česká verze DJO vyšla v roce 1633. Konáč – Mikuláš Konáč z Hodiškova Mikuláš Konáč z Hodiškova († asi 1546), přední český humanista, překladatel a tiskař (tisk 1507-1528). Krist – Život Krista Pána Próza o životě Ježíše z poloviny čtrnáctého století na základě různých latinských předloh. Opisy ze druhé poloviny čtrnáctého století. Kruml – Krumlovský sborník Náboženské a mravoučné prozaické skladby z počátku 15. století. Leg – staročeské legendy Nejstarší české veršované legendy dochované ve zlomcích z počátku a první poloviny 14. století (např. legenda o Jidášovi, o Pilátovi, o apoštolích atd.). Paleograficky vydal J. Cenjar: Nejstarší české veršované legendy. Praha 1964. LegKat – Legenda o sv. Kateřině Původem ze druhé poloviny čtrnáctého století, zachovaná v rukopisu Brněnském (Stockholmském) opsaném cca v roce 1400. Mast – Mastičkář Žakéřská satirická hra z první poloviny čtrnáctého století. K dispozici v rkp. Drkolenském ze druhé poloviny 14. století a Muzejním z poloviny století čtrnáctého. Otc – Životy svatých Otců Prozaický překlad latinské sbírky legend a výkladů o životě a učení starokřesťanských poustevníků, dochovaný v několika rukopisech ze století patnáctého. Paleograficky vydal E. Smetánka: Staročeské životy svatých Otcův. Praha 1909. Pas – Pasionál 175
Staročeská sbírka legend, zpracovaná podle latinských předloh a dochovaná v řadě rukopisů ze druhé poloviny 14. století a ze století 15. PísOstr – Píseň Ostrovská Píseň Slovo do světa stvořenie ze druhé poloviny století 13. PoprRožmb – Popravčí kniha pánů z Rožmberka Zápisy výslechů na mučidlech i bez mučení z let 1389-1429. V přepisu vydal F. Mareš, Praha 1978. Pror – Knihy proroků Je to překlad proroků Izaiáše, Jeremiáše a Daniela z konce 14. století. Pulk – Přibík Pulkava z Radenína, Kronika králů českých České znění Pulkavovy kroniky ze 70. let čtrnáctého století, dochované v celé škále rukopisů z 15. a 16. století. Rožmb – Kniha Rožmberská Nejstarší česká právnická kniha obsahující procesní právo vznikla v první polovině 14. století, její nejstarší rukopis pochází asi z roku 1360. Byla vydána několikrát, poprvé ji vydal F. Palacký v Archívu českém 1, Praha 1840. ŘádZem – Řád práva zemského Právní kniha ze druhé poloviny 14. století, dochovaná v různých rukopisech z 15. století. ŘHrubý – Řehoř Hrubý z Jelení Řehoř Hrubý z Jelení (zemřel r. 1514) patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého humanismu. Naše doklady jsou z jeho překladu Erasmovy Chvály bláznovství z r. 1513. ŠmerhKron – Jan Šmerhovský, Kronika… Druhý výtisk ze dvou českých tisků tiskaře Jana Šmerhovského, pochází z roku 1519. Jedná se o překlad z němčiny Boccaciova díla. Překladatele neznáme. Štít – Tomáš Štítný Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333-1404) napsal a přeložil z latiny celou škálu spisů, zejména náboženského obsahu. Díla v opisech od konce čtrnáctého století. Troj – Kronika Trojánská Volný překlad latinského spisu z konce 14. století. Dochovaný je v řadě rukopisů ze století patnáctého. VelKal – Daniel Adam z Veleslavína, Kalendář historický 176
D. A. z V. (1546-1599) přednášel na pražské univerzitě historii, posléze se oženil s Melantrichovou dcerou a převzal jeho tiskárnu. VýbAkad 1. – Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957. VýbAkad 2/1. – Výbor z české literatury husitské doby I, Praha 1963. ZrcKrál – Zrcadlo rozděleného království Politické satiry ze 16. a z počátku 17. století. Pod tímto názvem vydal tento soubor J. Kolár v Praze roku 1963. ŽaltKlem – Žaltář Klementinský Rukopis žaltáře z první poloviny čtrnáctého století. Paleograficky vydal A. Patera v Praze roku 1890. Žerot – Kateřina ze Žerotína Česká korespondence manželky Karla st. ze Žerotína z první poloviny 17. století.
Seznam literatury: Balhar, J. a kol.: Český jazykový atlas I - V. Praha 1992 – 2006. Bauer, J.: Vývoj českého souvětí. Praha 1960. Bauerová, H.: Texty ke studiu staroslověnštiny se slovníčkem. Olomouc 1989. Bělič, J.: Nástin české dialektologie. Praha 1972. Bělič, J.; Kamiš, A.; Kučera, K.: Malý staročeský slovník. Praha 1979. Cuřín, F.: Vývoj spisovné češtiny. Praha 1985. Cuřín, F. – Novotný, J.: Vývojové tendence současné spisovné češtiny kultury jazyka. Praha 1982. Černý, J.: Dějiny lingvistiky. Olomouc 1996. Černý, V.: Staročeská milostná lyrika. Praha 1999. Dejmek, B.: Cvičení ze základů slavistiky, z historické gramatiky a dialektologie: Určeno pro posluchače pedagogických fakult. Hradec Králové 1985. Dostál, A.: Vývoj duálu v slovanských jazycích zvl. v polštině. Praha 1954. Dvořák, E.: Vývoj přechodníkových konstrukcí ve starší češtině. Praha 1970. Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002. Etymologický slovník jazyka staroslověnského, Praha od r. 1989. Evans, V. – Green, M.: Cognitive Linguistics. An Introduction. Edinburgh 2006. Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého I, Hláskosloví. Praha-Vídeň 1894. 177
Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého III, Tvarosloví (I. skloňování). Praha-Vídeň 1896. Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého III, Tvarosloví (II. časování). Praha-Vídeň 1898. Gebauer, J.: Historická mluvnice jazyka českého IV, Skladba. Praha 2007. Grzegorczykowa, R. – Waszakowa, K. (eds.): Studia z semantyki porównawczej: nazwy barw, nazwy wymiarów, predykaty mentalne. Warszawa 2000. Hauptová, Z., Večerka, R.: Staroslověnská čítanka. Praha 2002. Havlová, E.: České názvy savců: historicko-etymologická studie. Praha 2010. Havránek, B.: Vývoj českého spisovného jazyka. 2. upravené vydání. Praha 1979. Hoňová, E.: K vývoji české syntaxe. Praha 1994. Koblížek, V.: Vývoj českého pravopisu a pravopisné kodifikace (slova přejatá). Češtinář 4, 1993-94, s. 71-74. Komárek, M.: Dějiny českého jazyka. Brno 2012. Komárek, M.: Historická mluvnice 1 – Hláskosloví. Praha 1962. Komárek, M.: Nástin morfologického vývoje českého jazyka. 2. vyd. Praha 1981. Kurz, J.: Učebnice jazyka staroslověnského. Praha 1969. Kvítková, N.: Kategorie duálu a duálové tvary v rukopisech kroniky t. ř. Dalimila. In: Listy filologické, roč. 105, č. 1 (1982), s. 13-22. Kvítková, N.: Proměny textu a jazyka Dalimilovy kroniky ve XIV. a XV. století. Praha 1992. Lakoff, G. – Johnson, M.: Metaphors we live by. Chicago 1980. Lakoff, G.: Moral politics: how liberals and conservatives think. Chicago 2002. Lakoff, G.: Women, fire, and dangerous Things: what categories reveal about the mind. Chicago 1987. Lamprecht, A.: Praslovanština. Brno 1987. Lamprecht, A. – Šlosar, D. – Bauer, J.: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986. Lamprecht, A. – Šlosar, D. – Bauer, J.: Historický vývoj češtiny. Praha 1977. Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1971. Meillet, A.: Le slave commun. Paris 1934. Miklosich, F.: Lexicon palaeoslovenico-graeco-latinum emendatum auctum. Vindobonae 18621865. Němec, I.: Genese slovanského systému vidového. Praha 1958. Němec, I.: Práce z historické jazykovědy. Praha 2009. Němec, I.: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha 1980. Němec, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968. 178
Petrů, E.: Vzdálené hlasy: studie o starší české literatuře. Olomouc 1996. Petrů, E.: Zašifrovaná skutečnost. Ostrava 1972. Petrů, E.: Zrcadlo skutečnosti: kniha o středověké, renesanční a barokní parodii. Praha 2002. Pleskalová, J.: Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno 1998. Pokorný, J.: Lingvistická antropologie (jazyk, mysl a kultura). Praha 2010. Porák, J.: Vývoj infinitivních vět v češtině. Praha 1967. Porák, J.: Cvičebnice staročeského tvarosloví. Praha 1977. Porák, J.: Chrestomatie k vývoji českého jazyka (13. – 18. století). Praha 1979. Prach, V.: Řecko - český slovník. Praha 1998. Procházková, I.: Hospodin je král. Starozákonní metafora ve světle kognitivní lingvistiky. Praha 2011. Rusek, J.: Dzieje nazw zawodów w językach słowiańskich. Warszawa 1996. Rusek, J.: Studia z historii słownictwa bułgarskiego. Wrocław 1984. Rusínová, Z.: Tvoření staročeských adverbií. Brno 1984. Slovník jazyka staroslověnského, – Lexicon linguae palaeoslovenicae (hlav. red. J. Kurz). Praha od r. 1958, I. 1966, II. 1973, (hlav. red. Z. Hauptová) III. 1982, IV. 1997. Sokol, J.: Člověk a náboženství: proměny vztahu člověka k posvátnému. Praha 2004. Срезневский, И. И.: Материалы для словаря древне-русского языка I-III. Санкт-Петербург 1893–1912. Старославянский словарь (по рукописям X – XI веков). Москва 1994. Šaur, V.: Česká historická morfologie. Opava 1995. Šlosar, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno 1981. Šlosar, D. – Večerka, R.: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno 1982. Tokarski, R.: Semantyka barw we współczesnej polszczyźnie. Lublin 2004. Tokarski, R.: Struktura pola znaczeniowego (studia językoznawcze). Warszawa 1984. Vaillant, A.: Grammaire comparée des langues Slaves IV, La formation des noms. Paris 1974. Vaňková, I. – Nebeská, I. - Saicové Římalová, L. – Šlédrová, J.: Co na srdci, to na jazyku. Praha 2005. Vaňková, I.: Nádoba plná řeči: člověk, řeč a přirozený svět. Praha 2007. Večerka, R. aj.: K pramenům slov, Uvedení do etymologie. Praha 2006. Večerka, R.: Staroslověnština. Praha 1984. Večerka, R.: Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků. Olomouc 2006. Vepřek, M.: Česká redakce církevní slovanštiny z hlediska lexikální analýzy. Olomouc 2006. Vintr, J.: Ostrovské rukopisy. Olomouc 2014. Weingart, M.: Rukověť jazyka staroslověnského. Praha 1937. 179
Weingart, M.: Texty ke studiu jazyka a písemnictví staroslověnského. Praha 1949. Zábranský, L.: Kompozita ve staroslověnštině. Hradec Králové 2012.
180
