Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Převod a přechod vlastnického práva Bakalářská práce
Autor:
Barbara Weissová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Mgr. Kateřina Kuncová
Březen, 2010
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.
V Praze dne
Barbara Weissová
Anotace Tématem bakalářské práce je rozlišení převodu a přechodu vlastnického práva. Převod je zaloţen na vůli obou stran převést vlastnické právo a pro přechod je podstatná jiná právní skutečnost neţ je vůle stran. Těţiště práce spočívá v popisu jednotlivých převodů a přechodů vlastnického práva a jejich právní úpravě (např. kupní smlouva, darovací smlouva, dědění). Největší pozornost je přitom věnována úpravě v občanském zákoníku.
Annotation The topic of the bachelor's thesis is difference between two ways of transfers of property. One way is based on consensus of both contracting parties for transferring ownership and the second one is based on other legal fact (another then consensus). The main part of the thesis is description of these transfers of property and their legal regulations (e. g. purchase agreement, gift covenant, succession), mostly the regulation in the Civil Code.
Poděkování Děkuji za pomoc své vedoucí práce Mgr. Kateřině Kuncové, dále mým přátelům právníkům Lence Roţnovské a solovi za odpovědi na mé dotazy, a také mé rodině a příteli za to, ţe se mou prací prokousali a provedli korekturu.
Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 6 1 Vlastnické právo a jeho nabývání ........................................................................................ 7 1.1 Charakteristika vlastnického práva ............................................................................... 7 1.2 Nabývání vlastnického práva ........................................................................................ 8 1.3 Úprava nabývání vlastnického práva v občanském zákoníku ................................. 9 2 Převody vlastnického práva ................................................................................................. 10 2.1 Okamţik nabytí vlastnického práva smlouvou ........................................................ 10 2.2 Zápisy do katastru nemovitostí .................................................................................. 11 2.3 Kupní a směnná smlouva ............................................................................................ 11 2.4 Smlouva o koupi najaté věci........................................................................................ 15 2.5 Smlouva o prodeji podniku ......................................................................................... 16 2.6 Darovací smlouva ......................................................................................................... 17 2.7 Smlouva o dílo ............................................................................................................... 19 2.8 Smlouva o půjčce .......................................................................................................... 21 2.9 Sázka a hry...................................................................................................................... 22 2.10 Smlouva o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ............................ 22 2.11 Zajišťovací převod vlastnického práva ................................................................... 23 2.12 Neplatnost a odstoupení od smlouvy...................................................................... 24 2.13 Smlouvy o převodu vlastnického práva podle zvláštních zákonů ...................... 25 2.13.1 Zákon o archivnictví .......................................................................................... 25 2.13.2 Zákon o zbraních ............................................................................................... 26 2.13.3 Zákon o vlastnictví bytů .................................................................................... 27 3 Přechody vlastnického práva............................................................................................... 29 3.1 Dědění............................................................................................................................. 29 3.2 Rozhodnutí státního orgánu ....................................................................................... 33 3.2.1 Rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu ................................................................... 33 3.2.2 Rozhodnutí pozemkového úřadu ...................................................................... 35 3.2.3 Rozhodnutí soudu ................................................................................................ 36 3.2.3.1 Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem .................. 37 3.2.3.2 Přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku .............................. 38 3.2.3.3 Zpracování cizí věci ..................................................................................... 38 3.3 Přechod vlastnického práva na základě jiných skutečností stanovených zákonem ................................................................................................................................................. 39 3.3.1 Vydrţení ................................................................................................................. 39 3.3.2 Nález ztracené, opuštěné nebo skryté věci, přisvojení věci ........................... 40 3.3.3 Zpracování cizí věci.............................................................................................. 40 3.3.4 Přechod vlastnického práva ze zákona ............................................................. 41 3.3.5 Draţba – příklep licitátora ................................................................................... 42 3.3.6 Nabytí věci v dobré víře od nevlastníka............................................................ 43 Závěr ............................................................................................................................................ 44
5
Úvod Cílem mé bakalářské práce je rozlišit pojmy převod a přechod vlastnického práva a zmapovat jednotlivé způsoby převodu a přechodu vlastnického práva. Nejprve se pokusím velmi stručně charakterizovat vlastnické právo a poté nastínit, jak jsou způsoby nabývání vlastnického práva, včetně převodu a přechodu, rozlišovány v literatuře. Definovanými podmínkami pro rozdělení převodu a přechodu se pak budu řídit v následujících kapitolách. Druhá kapitola rozebírá podrobněji jednotlivé způsoby převodů vlastnického práva a ve třetí se zabývám přechody. V obou případech se budu věnovat především úpravě obsaţené v občanském zákoníku, výchozím ustanovením je paragraf 132 odst. 1 (kupní smlouva, darovací smlouva, dědění…), v menší míře pak i úpravou obsaţenou v jiných právních předpisech (například obchodní zákoník, zákon o vlastnictví bytů, zákon o veřejných draţbách). Do druhé kapitoly jsem také kromě popisu jednotlivých způsobů převodu práva zařadila krátké podkapitoly o zápisech do katastru nemovitostí a neplatnosti a odstoupení od smlouvy, neboť se dotýkají probíraného tématu.
1
Vlastnické právo a jeho nabývání
1.1
Charakteristika vlastnického práva
Všeobecná deklarace lidských práv uvádí v článku 17: „Každý má právo vlastnit majetek (…)“. V ústavním pořádku České republiky je toto základní lidské právo zakotveno v Listině základních práv a svobod (2/1993 Sb.) v článku 11. Listina zde zároveň zaručuje rovnost všech vlastníků, co se týče obsahu vlastnického práva a jeho ochrany. Na neústavní úrovni je pak základním právním předpisem upravujícím vlastnické právo občanský zákoník (40/1964 Sb.) ve své druhé hlavě spolu s úpravou ostatních věcných práv. Stručnou a přesnou definici vlastnictví je těţké vymezit („Na pokusy o podání stručné, exaktní a přitom výstižné definice vlastnictví je třeba patrně rezignovat a zůstat u vysvětlování podstaty vlastnictví bez snahy o definici.“).1 Předmětem vlastnického práva mohou být pouze hmotné předměty – věci hmotné a byty a nebytové prostory.2 Jiţ v římském právu se obsahem vlastnického práva rozumělo právo předmět vlastnictví drţet (ius possidendi), uţívat (ius utendi), poţívat jeho plody (ius fruendi) a právo věc zničit (ius abutendi), coţ je v zásadě jedna ze sloţek práva disponovat (ius disponendi).3 Stejné vymezení obsahu vlastnického práva najdeme i v občanském zákoníku v § 123. Vlastnické právo je tzv. absolutní právo – působí erga omnes – vůči neurčitému počtu těch, kteří mají povinnost vlastnické právo nerušit, avšak není neomezené. Omezení vyplývá jak z podstaty vlastnictví, protoţe i ostatní vlastníci mají stejná práva, tak i ze zákona (např. § 127 o. z. – sousedská práva, § 128 o. z.). Vlastník také můţe omezit své právo sám, vlastním právním úkonem, například vypůjčením věci.
1 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.479. 2 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil; MACKOVÁ, Alena; MATEJKA, Ján; MIKEŠ, Jiří; PLÍVA, Stanislav. Občanské právo hmotné, Svazek I. s.316. 3 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. s. 154.
Pominou-li důvody omezení, nabývá vlastník oprávnění v původním rozsahu (tzv. elasticita práva).
1.2
Nabývání vlastnického práva
Při rozlišování jednotlivých způsobů nabývání vlastnického práva se v literatuře4 setkáme s pojmy originární a derivativní způsoby nebo pojmy přechody a převody vlastnického práva. U originárního (původního) nabývání se vlastnictví nabývá „bez ohledu na případné vlastnické právo předchůdce.“5 Vlastnické právo buď vzniká úplně poprvé (zhotovení nové věci), nebo se získává nezávisle na předchozím vlastníkovi (vydrţení, vyvlastnění). Derivativní (odvozené) způsoby nabytí se naopak od předchozího vlastníka odvozují. Platí zde zásada „nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet“ (nikdo nemůţe převést na druhého více práv, neţ kolik má sám). Výjimkou je specifický případ nabytí od nevlastníka, kterým se budu zabývat na jiném místě. Pokud jde o dělení na převod a přechod vlastnického práva, při převodu je důleţitá vůle zúčastněných stran převést vlastnické právo, zatímco k přechodu dochází z jiných právních skutečností neţ je projev vůle (např. ze zákona)6. Fiala a kol.7 uvádí, ţe nelze ztotoţnit originární nabytí s přechodem a derivativní s převodem. Převod vlastnického práva je vţdy derivativním způsobem (vţdy se odvozuje od předchozího vlastníka), na druhou stranu přechod vlastnického práva můţe být buď derivativním (např. dědění), nebo originárním způsobem nabytí (např. vyvlastnění). O přechodu a převodu však vţdy můţeme uvaţovat jen tam, kde věc jiţ nějakého vlastníka měla.8
4 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.528. FIALA, J. a kol. Občanské právo. s.80 5 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.528. 6 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.528; FIALA, J. a kol. Občanské právo. s.80. 7 FIALA, J. a kol. Občanské právo. s.80. 8 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.528.
Z takto daných podmínek pro určení a rozdělení převodu a přechodu vlastnického práva budu nadále v textu vycházet. K otázce, proč je důleţité rozlišování mezi přechodem a převodem, Švestka a kolektiv v Komentáři k občanskému zákoníku9 píše: „Toto rozlišování má nezanedbatelný praktický význam; zatímco totiž v jádru převodu leží projevy vůle stran, takže na vady těchto projevů se vztahují ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech, v případě přechodu tato ustanovení v zásadě užít nelze (částečně s výjimkou, např. přechodu na základě závěti).“
1.3 Úprava nabývání vlastnického práva v občanském zákoníku Základním právním předpisem pro nabývání vlastnického práva je občanský zákoník (40/1964 Sb.) a jeho paragraf § 132 odst. 1: „Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.“ Občanský zákoník pak dále některé způsoby upravuje podrobněji (kupní a darovací smlouva, dědění), přičemţ jejich úpravu můţeme nalézt i v jiném právním předpisu – např. kupní smlouva je upravena i obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb., § 409 a násl.). Ony „jiné skutečnosti stanovené zákonem“ taktéţ najdeme v občanském zákoníku v jeho dalších ustanoveních, ale také v jiných právních předpisech. Mimo způsobů nabývání vlastnického práva, které lze podřadit pod převod nebo přechod vlastnického práva, upravuje občanský zákoník i další způsob nabytí vlastnictví. Je jím nabytí přírůstků věcí, ke kterým nabývá vlastník vlastnické právo v okamţiku jejich oddělení (§ 135a o. z.).
9 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 528.
2
Převody vlastnického práva
Převodem vlastnického práva rozumíme změnu vlastníka na základě vůle stran, tedy smlouvou. Základní typy smluv pro převod vlastnictví jsou kupní, darovací a směnná.
2.1
Okamžik nabytí vlastnického práva smlouvou
V § 133 občanského zákoníku najdeme obecná pravidla pro okamţik nabytí vlastnického práva smlouvou. Musíme zde především rozlišovat, zda jde o věc movitou či nemovitou, a u nemovitých, zda je nemovitost předmětem evidence v katastru nemovitostí či nikoli. Movité věci se nabývají převzetím věci pokud právní předpis nestanovuje nebo se účastníci smlouvy nedohodnou jinak (odst. 1). Na základě smlouvy (právní titul převodu) tedy vzniká povinnost vlastnické právo převést, ale samo vlastnictví se převádí aţ okamţikem předání věci (modus převodu). Pokud se však účastníci dohodnou, můţe vlastnictví přecházet uţ samotnou smlouvou (nebo naopak aţ zaplacením kupní ceny – výhrada vlastnictví v § 601 o. z.). Občanský zákoník má zvláštní ustanovení o nabývání např. v § 594 týkající se odeslané koupené věci, kde se předáním rozumí doba, kdy byla věc předána k přepravě. U nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí (odst. 3) se vlastnictví nabývá okamţikem účinnosti smlouvy. Podle § 2 odst. 2 katastrálního zákona (344/1992 Sb.) se v katastru neevidují drobné stavby. Pojem drobná stavba definují odst. 7, 8 a 9 § 139b stavebního zákona (183/2006 Sb.). Nemovité věci, které jsou předmětem vkladu do katastru nemovitostí, se nabývají vkladem do katastru (odst. 2).
2.2
Zápisy do katastru nemovitostí
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se do katastru nemovitostí zapisují vlastnická práva, zástavní práva, práva odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky věcného práva a jiná práva, pokud byla zřízena jako věcná práva k nemovitostem. Týká se to převodů i přechodů vlastnického práva. Pod pojmem zápis se rozumí vklad, záznam, poznámka, případně jejich výmaz (§ 1 odst. 3). Převody vlastnického práva se zapisují vkladem. Právní účinky vkladu pak vznikají pravomocným rozhodnutím o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen příslušnému katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3). U přechodů vlastnického práva pak přichází v úvahu záznam – v § 7 odst. 1 se uvádí, ţe práva uvedená v § 1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora ve veřejné draţbě, vydrţením, přírůstkem a zpracováním se zapisují záznamem. Záznamy, na rozdíl od vkladů, tedy mají deklaratorní povahu, nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práv (§ 14 odst. 1 a 2).
2.3
Kupní a směnná smlouva
Cílem kupní smlouvy je převést vlastnické právo z prodávajícího na kupujícího za úplatu. Prodávajícímu vzniká povinnost předmět koupě odevzdat kupujícímu a kupujícímu vzniká povinnost zaplatit kupní cenu (§ 588 o. z.). Kupní smlouva je nejdůleţitějším smluvním typem v trţním hospodářství.10
10 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s.170.
Základní úprava kupní smlouvy je v § 588 – 627 občanského zákoníku. Kupní smlouvy obchodní povahy (tedy především mezi podnikateli, pokud je při vzniku zřejmé, ţe se týkají jejich podnikatelské činnosti – § 261 odst. 1 obch. z.) podrobně upravuje obchodní zákoník v § 409 – 475, avšak tato úprava se týká pouze movitých věcí (§ 409 obch. z.). Koupě nemovitosti se řídí vţdy občanským zákoníkem, pouze pokud je prodávaná nemovitost součást podniku, řídí se tento prodej smlouvou o prodeji podniku dle obchodního zákoníku (§ 476 – 488a obch. z.) bez ohledu na povahu účastníků, tedy i v případě, kdy je stranou nepodnikatel (§ 261 odst. 3 písm. d) obch. z.)11 Směnná smlouva se kupní smlouvě velmi podobá, pouze se zde směňuje věc za věc, a nikoli za peníze. Občanský zákoník upravuje směnnou smlouvu v rámci kupní smlouvy, a to tak, ţe se na směnnou smlouvu přiměřeně pouţijí ustanovení o kupní smlouvě, přičemţ kaţdá ze stran je povaţována za stranu prodávající ohledně věci, kterou dává, a ohledně věci, kterou přijímá, za stranu kupující (§ 611 o. z.). Podobné pravidlo platí i pro obchodní směnnou smlouvu, která se řídí ustanoveními obchodního zákoníku pro kupní smlouvu (§ 261 odst. 6 obch. z.). V některých případech můţe jít o smíšený smluvní typ – např. koupi a směnu v případě, ţe se strany dohodnou na peněţním doplatku, nebo o darování a směnu, kdyţ cena jedné věci výrazně převyšuje cenu druhé. Musí se proto vzít v úvahu i ustanovení o darování.12 Podstatnými náleţitostmi kupní smlouvy jsou cena a předmět koupě.13 Pokud je předmětem koupě nemovitá věc, je zákonem určena písemná forma smlouvy. Písemná forma platí i pro ostatní smlouvy o převodu nemovitosti (§ 46 odst. 1 o. z.). Jestliţe se strany nedohodly jinak nebo to není jinak obvyklé, je povinností prodávajícího odevzdat předmět koupě kupujícímu bez zbytečného odkladu, a stejně tak má kupující povinnost bez zbytečného odkladu zaplatit kupní cenu. Pokud kupující 11 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s.171. 12 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s.144. 13 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.1049.
nezaplatí kupní cenu včas, můţe prodávající odepřít odevzdání kupované věci. Na druhou stranu, pokud se předmět koupě na místo určení nebo plnění odesílá, kupující nemá povinnost zaplatit cenu, dokud nemá moţnost věc si prohlédnout (§ 591 o. z.). Odesílá-li předávající věc na místo plnění nebo určení, platí, ţe věc byla předána v době, kdy byla předána k přepravě (§ 594 o. z.). Jak bylo řečeno výše, movité věci se nabývají převzetím věci. Paragraf 590 občanského zákoníku určuje, ţe na kupujícího přechází nebezpečí nahodilé zkázy či nahodilého zhoršení předmětu koupě současně s nabytím vlastnictví. Tudíţ po dobu přepravy toto riziko nese prodávající. Náklady spojené s odevzdáním věci nese taktéţ prodávající, pokud se však věc odesílá na místo, které není místem splnění, pak náklady odeslání hradí kupující (§ 593 o. z.). Všechna tato ustanovení jsou dispozitivní a účastníci se mohou ve smlouvě dohodnout jinak. Kupující musí převzít věc včas nebo poskytnout součinnost s převzetím, jinak se dostává do prodlení podobně jako věřitel a přechází na něj nebezpečí nahodilé zkázy věci.14 Nahodilou zkázou věci se rozumí i zničení či ztráta, příp. odcizení třetí osobou, přičemţ ona nahodilost spočívá v tom, ţe není způsobena prodávajícím nebo kupujícím.15 Ta strana, která nese riziko nahodilé zkázy, má povinnost uhradit škody straně druhé. V případech, kdy se vlastnické právo k movité věci převede dříve neţ dojde k předání věci (účastníci se například dohodnou, ţe vlastnické právo přechází jiţ uzavřením smlouvy) má prodávající aţ do odevzdání práva a povinnosti schovatele (§ 590 o. z.) – tyto práva a povinnosti jsou určena ustanoveními o smlouvě o úschově (§ 747 – 753 o. z.).
14 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 1062. 15 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s. 182.
Je-li kupující v prodlení, můţe prodávající předmět koupě uloţit u jiného schovatele nebo ve veřejném skladišti, náklady hradí kupující. Po předchozím upozornění můţe věc i prodat, a u rychle se kazící věci není nutné ani upozornění (§ 592 o. z.). Účastníci smlouvy se také mohou písemně dohodnout, ţe vlastnictví prodané movité věci přechází aţ po zaplacení kupní ceny (tzv. výhrada vlastnictví). V tom případě ale nebezpečí nahodilé zkázy přechází na kupujícího uţ odevzdáním věci (§ 601 o. z.). Dohoda musí být uzavřena ještě před předáním věci, jinak platí obecné pravidlo, ţe vlastnické právo přechází převzetím.16 Z povahy věci vyplývá, ţe oprávnění věc uţívat nabývá kupující jejím převzetím bez ohledu na to, ţe vlastnické právo přešlo aţ po převzetí.17 Jestliţe vlastnické právo přechází aţ po odevzdání věci, uţitky věci náleţí kupujícímu jiţ od převzetí věci, i kdyţ to zákon výslovně nestanovuje (týká se především výhrady vlastnictví).18 V případě, ţe vlastnické právo přešlo ještě před předáním věci, má kupující jako vlastník nárok na všechny uţitky věci uţ od převodu vlastnického práva a prodávající je v postavení schovatele. Kromě výhrady vlastnictví si mohou účastníci ke kupní smlouvě dohodnout další vedlejší ujednání. Veškerá vedlejší ujednání předpokládají uzavření platné kupní smlouvy, pokud zanikne smlouva, zanikají i vedlejší ujednání. Vedlejší ujednání trvají i poté, co byly všechny závazky prodávajícího a kupujícího splněny. Předkupní právo (§ 602 – 606 o. z.) zavazuje kupujícího, aby v případě, ţe se rozhodne koupenou věc dále prodat, ji nabídl nejprve ke koupi prodávajícímu. Předkupní právo můţe být sjednáno i pro jiné způsoby zcizení věci, nejen při prodeji. Spoluvlastníci mají ze zákona předkupní právo týkající se všech způsobů převodu vlastnického práva, nejde-li o převod na osobu blízkou (§ 140 o. z.). 16 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 1070. 17 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s. 182. 18 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.1071.
Právo zpětné koupě (§ 607 – 609 o. z.) znamená, ţe prodávající můţe po určitou dobu po prodeji ţádat vrácení věci, vrátí-li kupujícímu kupní cenu. Toto ujednání musí být uzavřeno písemně. Pokud je prodávajícím podnikatel, který prodává zboţí v rámci svého podnikání osobě, jeţ podnikatelem není (případně podnikatelem je, ale je zřejmé, ţe zboţí nemá slouţit k podnikatelské činnosti), řídí se kupní smlouva mimo obecné úpravy i zvláštními ustanoveními v § 612 – 627 o prodeji zboţí v obchodě. Platí zde obecná zásada, ţe vlastnické právo přechází na kupujícího převzetím věci. Výjimkou je samoobsluţný prodej, kde k převodu dojde aţ v okamţiku zaplacení kupní ceny, a do té doby můţe kupující vybranou věc vrátit. Poškodí-li či zničí kupující věc ještě před převedením vlastnického práva, odpovídá prodávajícímu za způsobenou škodu (§ 614 odst. 3).
2.4
Smlouva o koupi najaté věci
Tento smluvní typ upravuje obchodní zákoník v § 489 – 496. Smluvní strany si sjednávají v nájemní smlouvě právo kupujícího koupit během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku najatou věc. Toto právo si mohou sjednat i po uzavření nájemní smlouvy. Smlouva o koupi najaté věci musí být vţdy písemná. Tuto smlouvu musíme odlišit od kupní smlouvy s odkládací podmínkou a od smlouvy o budoucí smlouvě. Kupní smlouva zde vzniká aţ později, ne tak jako u kupní smlouvy s odkládací podmínkou, zde jde jen o ujednání o koupi v budoucnosti. Avšak na rozdíl od smlouvy o budoucí smlouvě ke vzniku kupní smlouvy dochází jednostranným úkonem kupujícího, nepotřebuje jiţ následný projev vůle prodávajícího.19 Nájemce (nebo bývalý nájemce) písemně oznámí druhé straně, ţe uplatňuje právo na koupi věci a doručením tohoto oznámení vzniká kupní smlouva (§ 492 o. z.). Vznikem kupní smlouvy zároveň přechází vlastnické právo k movité věci na kupujícího. U věcí nemovitých je však potřeba pro vznik vlastnického práva vklad 19 BEJČEK, Josef; ELIÁŠ, Karel; RABAN, Přemysl a kolektiv. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. s. 286.
do katastru nemovitostí (§ 492 odst. 1 o. z.). Vznikem kupní smlouvy zároveň na kupujícího přechází i nebezpečí škod na věci (odst. 2). Nájemní smlouva doručením oznámení o uplatnění práva na koupi věci v podstatě zaniká, pokud je nájemce oprávněn ke koupi i po skončení nájemní smlouvy, musí oznámit svou vůli uplatnit toto právo bez zbytečného odkladu po zániku nájemní smlouvy, jinak jeho právo zaniká (§ 491 o. z.). Smluvní strany se také mohou dohodnout, ţe nájemce po určité době trvání nájemní smlouvy nabývá vlastnické právo k najaté věci bezplatně (§ 496 o. z.). Musí ovšem toto právo uplatnit písemným oznámením.
2.5
Smlouva o prodeji podniku
Právní úpravu smlouvy o prodeji podniku nalezneme v obchodním zákoníku (§ 476 – 488a obch. z.). Smlouva o prodeji podniku slouţí k převodu vlastnického práva podniku z prodávajícího na kupujícího, který je zavázán převzít závazky související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Smlouva musí být písemná (§ 476 obch. z.). Pojem podnik je definován v § 5 obch. z. (podnik je „soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání“ (odst. 1), jde o věc hromadnou a „na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem (…) apod., pokud jsou součástí podniku.“ (odst. 2)). Účinností smlouvy přechází vlastnické právo k movitým věcem, které jsou zahrnuty do prodeje, z prodávajícího na kupujícího. U nemovitostí však přechází aţ vkladem do katastru nemovitostí (§ 483 odst. 3). Marek20 uvádí, ţe při prodeji podniku, jehoţ součástí jsou nemovitosti (coţ je velmi pravděpodobné) musí být projevy účastníků na stejné listině (podle § 46 odst. 2 o. z.) a současně doporučuje: „…aby nemovitosti, které jsou součástí podniku, byly uvedeny a specifikovány v samostatném článku o prodeji podniku. Je třeba uvedení potřebných (včetně práv, která na nich váznou) a obvyklých náležitostí, které by se jinak
20 MAREK, K. Smlouva o prodeji podniku.
uváděly u kupní smlouvy na nemovitosti. Usnadní to komunikaci s pracovníky katastrálních úřadů a vyplývá to i z § 5 odst. 2 obchodního zákoníku.“ Účastníci ke dni účinnosti smlouvy sepisují o převzetí věcí zahrnutých do prodeje zápis podepsaný oběma stranami (§ 483 odst. 2). Smluvní strany nemusí převádět podnik podle smlouvy o prodeji podniku, mohou např. zvolit větší počet dílčích smluv nebo smlouvu nepojmenovanou.21
2.6
Darovací smlouva
Podstatou darovací smlouvy je bezúplatný převod (příp. slib takového převodu) vlastnického práva z dárce na obdarovaného. Jde o dvoustranný právní úkon, neboť obdarovaný musí souhlasit a dar (slib) přijmout. Občanský zákoník upravuje darovací smlouvu v § 628 – 630 a úprava platí i v situaci, kdy jsou oba účastníci podnikatelé. Zákon stanovuje písemnou formu pro darovací smlouvu nejen v případě převodu nemovitosti, ale i pro převod movité věci, kdy k předání věci nedochází v okamţiku darování. Darování lze uskutečnit pouze mezi ţivými, nelze darovat pro případ smrti, neboť by se takto mohla obcházet omezení stanovená pro závěť. Závazek z písemné darovací smlouvy, kde dárce zemřel ještě před splněním, však na dědice přechází. 22 Důleţitou charakteristikou darování je bezplatnost, dárce za dar nemá dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Neznamená to však, ţe by se obdarovaný nemohl zavázat k povinnosti, která majetkovou hodnotu nemá.23 Darování musí být dobrovolné, proto např. alimenty nejsou darováním, nýbrţ splněním právní povinnosti. 21 MAREK, K. Smlouva o prodeji podniku. 22 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 145. 23 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s.203.
Dárce neodpovídá za vady věci podle § 499 – 510 o. z. (protoţe jde o bezúplatný převod), ale má povinnost upozornit na vady, o kterých ví, jinak má obdarovaný právo věc vrátit a jestliţe v důsledku takových vad vznikla obdarovanému škoda, můţe se domáhat náhrady škody podle § 420 o. z., neboť „každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“. Pokud jde o darování manţelům, o tom, zda dárce chtěl obdarovat oba manţele nebo jen jednoho, rozhoduje jeho úmysl. Je to důleţité z hlediska určení, zda dar spadá do společného jmění či nikoli. Manţelé si mezi sebou nemohou darovat věci, které jsou předmětem společného vlastnictví, protoţe kaţdý z manţelů k nim má vlastnické právo.24 Dárce se má moţnost podle § 630 o. z. domáhat vrácení daru, jestliţe se obdarovaný chová vůči dárci nebo členům jeho rodiny způsobem, který hrubě porušuje dobré mravy. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Brně (sp. zn. 20 Co 72/95) zaniká darovací vztah okamţikem, kdy projev vůle dárce došel obdarovanému, a tímto okamţikem se také obnovují původní právní vztahy. Obdarovaný tedy jednostranným právním úkonem dárce vlastnické právo pozbývá, stává se neoprávněným drţitelem a má povinnost vydat dar podle § 126 odst. 1 o. z. Forma takového právního úkonu není v občanském zákoníku stanovena, dle rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1620/2001) „… i pro náležitosti tohoto úkonu platí obecná ustanovení o právních úkonech obsažená v § 34 a následujících ObčZ a (…) proto k platnosti úkonu směřujícího k vrácení daru je nezbytné, aby v něm dárce uvedl zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů vůči němu, a to z důvodu jejich přezkoumatelnosti, a tedy zákonnosti a právní jistoty.“ Pokud obdarovaný darovanou věc ještě před doručením poţadavku na vrácení daru například jiţ prodal, jde o platný převod, neboť mu v době převodu vlastnické právo náleţelo. Obdarovaný se tím však nezbavil povinnosti vrátit dar, přestoţe jej jiţ 24 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 146.
nemůţe dárci fyzicky předat. Dle rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Odo 563/2004): „Právo dárce na vrácení daru založené zákonem totiž nelze učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný již darovanou věc nemá v držení.“ Proto obdarovaný musí dárci poskytnout peněţitou náhradu podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 458 o. z.), jinak by tu mohly nastat situace, kdy „se obdarovaný v případě, že dar vzápětí po jeho obdržení zcizí, může chovat k dárci a jeho rodině způsobem hrubě odporujícím dobrým mravům, aniž by mu hrozilo, že v důsledku toho bude povinen dar vrátit.“ Domáhá-li se dárce vrácení darované nemovitosti, bude katastr nemovitostí pro provedení záznamu podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. vyţadovat souhlasné prohlášení dárce a obdarovaného nebo potvrzení o zániku práva zapsaného v katastru vydané obdarovaným (§ 40 odst. 2 vyhlášky 26/2007 Sb.). V případě, ţe by obdarovaný s vrácením daru nesouhlasil (domníval by se, ţe mravy hrubě neporušuje), bude nutno zahájit soudní řízení a zápis katastr nemovitostí provede následně na základě soudního rozhodnutí.
2.7
Smlouva o dílo
Smluvními stranami smlouvy o dílo (§ 631 – 656 o. z.) je objednatel, který zadává zhotoviteli provést dílo za sjednanou cenu na zhotovitelovo vlastní nebezpečí. Smlouva o dílo je podobně jako kupní smlouva upravena podrobně kromě občanského zákoníku také v obchodním zákoníku (§ 536 – 565 obch. z.). Kromě obecné úpravy platné pro všechny smlouvy o dílo rozlišuje občanský zákoník dva nejčastější typy, a dále jejich úpravu rozvadí. Jde o: 1. smlouvu o zhotovení věci na zakázku a 2. smlouvu o opravě a úpravě věci.
V případě druhého typu se otázka změny vlastníka neřeší, vlastnické právo má stále původní vlastník (nejčastěji tedy objednatel). Jinak je to u smlouvy o zhotovení věci. Občanský zákoník tuto otázku výslovně neupravuje, ale z úpravy nabývání vlastnického práva můţeme dovodit, ţe u movité věci nabývá objednatel vlastnické právo jejím předáním, a do té doby je vlastníkem zhotovitel.25 Do doby neţ je dílo splněno, zhotovitel nese odpovědnost i za nahodilé zmaření (§ 640 o. z.). V případě zhotovení stavby však občanský zákoník v § 651 stanovuje, ţe zhotovitel do převzetí stavby odpovídá za poškození nebo zničení stavby, ledaţe by ke škodě došlo i jinak, a za nahodilou škodu tedy neodpovídá. Z tohoto ustanovení lze pak dovodit, ţe vlastníkem stavby je objednatel, neboť je speciální úpravou k § 640 a v případě, ţe by byl vlastníkem zhotovitel, byl by tento paragraf nadbytečný.26 Tuto domněnku by mohla podpořit i úprava v obchodním zákoníku. Ten v § 542 o odpovědnosti za škodu na věci stanovuje, ţe pokud zhotovitel zhotovuje věc na objednatelově pozemku nebo pozemku, který objednatel opatřil, je vlastníkem zhotovované věci právě objednatel (odst. 1). V ostatních případech nese nebezpečí škody zhotovitel a je i jejím vlastníkem (odst. 2). Obchodní zákoník dále také stanovuje podrobnosti pro předání díla (§ 554 obch. z.). Zhotovitel provede dílo tak, ţe je řádně ukončí a předá předmět díla na dohodnutém místě poté, co vyzve objednatele k převzetí díla, případně se předání uskuteční předáním dopravci. Není-li ve smlouvě dohodnuté místo předání ani povinnosti odeslat předmět, předává zhotovitel dílo v místě, kde se mělo dílo dle smlouvy provádět (nebo o němţ objednavatel v době uzavření věděl, ţe bude místem
25 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s. 220. 26 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s. 221.
provádění), příp. v místě, kde má zhotovitel sídlo, místo podnikání či bydliště (zde musí objednavateli zavčas oznámit, kde toto místo je). Vlastnické právo nabývá objednatel právě předáním (pokud ho do té doby měl zhotovitel). Stejně jako u kupní smlouvy si mohou strany samozřejmě domluvit, ţe k nabytí vlastnického práva dochází jiţ před nebo po předání (§ 444 a 445 obch. z.). Kaţdá strana má také právo poţádat o sepsání zápisu o předání díla.
2.8
Smlouva o půjčce
Při smlouvě o půjčce (§ 657 – 658 o. z.) přenechává věřitel druhově určené věci dluţníkovi a dluţník se zavazuje po uplynutí určité doby vrátit věci stejného druhu. Nejčastějším předmětem půjčky jsou peníze. Na rozdíl od smlouvy o výpůjčce (§ 659 – 662 o. z.) můţe být půjčka i úplatná, předmět je druhově určený (u výpůjčky jde o předmět určený individuálně) a věřitel zde převádí vlastnické právo. Zákon proto nijak neomezuje dluţníkovu moţnost nakládat s půjčenými věcmi, koneckonců stává se vlastníkem půjčené věci. Smlouvu o půjčce nelze uzavřít ohledně nemovitosti, protoţe ty jsou vţdy určeny individuálně.27 Vrácení věci znamená, ţe dluţník převede vlastnické právo zase zpět na věřitele. Smlouva o půjčce má na rozdíl od smlouvy o úvěru reálnou povahu.28 S uzavřením smlouvy dochází k reálnému předání předmětu půjčky. Smlouva o úvěru upravená obchodním zákoníkem (§ 497 – 507 obch. z.) jako absolutní obchod (řídí se obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků) zakládá povinnost věřitele poskytnout na poţádání peněţní prostředky a dluţník je pak musí spolu s úroky vrátit. Důleţité tedy je, ţe zde jde pouze o peněţní prostředky, smlouva o úvěru je vţdy 27 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s. 227. 28 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. s. 229.
úplatná a při uzavření nedochází k předání předmětu – předání se odehraje pouze na poţádání dluţníka.
2.9
Sázka a hry
Ustanovení o sázce a hrách v občanském zákoníku (§ 845 – 846 o. z.) jsou poměrně strohá. Zákoník především vymezuje závazek z tohoto smluvního typu jako naturální obligaci, tedy závazek nevymahatelný u soudu. Avšak dobrovolné plnění se nepovaţuje za bezdůvodné obohacení, proto se výherce při předání věci stává jejím vlastníkem. V případě výhry nemovitosti, kde nestačí pouhé předání, uvádí Švestka a kolektiv potřebu postupní smlouvy se všemi potřebnými náleţitostmi.29
2.10 Smlouva o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví Ţádný ze spoluvlastníků nemůţe být nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu.30 K zániku spoluvlastnického vztahu můţe dojít stejným způsobem jako v případě zániku běţného vlastnictví (např. zničením věci), nebo zvláštním způsobem, který vyplývá z charakteru spoluvlastnictví. Je jím zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to buď dohodou (§ 141 o. z.), nebo rozhodnutím soudu (§ 142 o. z.). Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu se budu věnovat dále v textu v rámci kapitoly o přechodu vlastnického práva na základě rozhodnutí státního orgánu. Smlouva o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má charakter smlouvy o převodu vlastnictví31 (tzn. jestliţe je předmětem dohody nemovitost, musí se tato skutečnost zapsat do katastru nemovitostí vkladem, převod podléhá dani z převodu nemovitosti stejně jako jiné převody)32 a obsahem bude převod vlastnictví jedním ze způsobů stanovených v § 142 odst. 2, kdy se spoluvlastnický vztah ruší rozhodnutím soudu.33
29 30 31 32 33
ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 530. ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 575. HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 221. HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 223 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 222.
Jde o reálné rozdělení věci, přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu, případně i prodej věci a následné rozdělení výtěţku podle podílu. Občanský zákoník předepisuje pro dohodu povinnou písemnou formu pouze v případě, kdy je předmětem spoluvlastnictví nemovitost. Pokud dohoda nebyla písemná, má kaţdý ze spoluvlastníků povinnost vydat ostatním písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali (§ 141 odst. 2 o. z.).
2.11 Zajišťovací převod vlastnického práva Zajišťovací převod práva patří k jednomu ze způsobů zajištění závazků. Jeho úprava v občanském zákoníku je velice stručná. V § 553 stanovuje moţnost zajistit splnění závazku převodem práva dluţníka ve prospěch věřitele a povinnost uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu písemně. Vlastnické právo zde přechází na věřitele podmíněně, splněním zajištěného závazku zaniká a věřitel je povinen převést vlastnické právo zpět na dluţníka. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006 uvádí své přesvědčení, ţe smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání, jak se strany vypořádají v případě, ţe se dluţník ocitne v prodlení, je absolutně neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 o. z.). Zároveň je absolutně neplatné takové ujednání, podle kterého by v případě prodlení dluţníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky mělo za následek, ţe by se věřitel stal bez dalšího trvalým vlastníkem převedeného majetku (tzv. propadná zástava podle § 169 písm. e) o. z.: „Ujednání zástavních smluv (…) jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli…“ ). V důsledku výše uvedeného pak Nejvyšší soud v rozsudku nabízí dvě moţná, právně dovolená, ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva:
1. ujednání ve formě kupní smlouvy – splatnost dohodnuté kupní ceny bude vázána k okamţiku splatnosti zajišťované pohledávky, a nedojde-li k řádné a včasné úhradě pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitelovo vlastnictví se tak stává trvalým. Splní-li dluţník závazek, obnoví se jeho vlastnické právo a věřitel ztrácí povinnost k úhradě kupní ceny. Nejvyšší soud ale upozorňuje i na moţný problém „účelového chování dlužníka, spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky“ a věřitel by v důsledku dluţníkova prodlení musel vracet podstatnou část kupní ceny. Je proto vhodné zváţit, zda se věřitel skutečně chce za určitých podmínek stát trvalým vlastníkem věci a případně se proti takovému chování dluţníka smluvně pojistit. 2. ujednání, podle kterého bude mít věřitel moţnost majetek zpeněţit a případný přebytek zpeněţení vrátí dluţníkovi.
2.12 Neplatnost a odstoupení od smlouvy Nastane-li situace, ţe smlouva o převodu vlastnictví se stane neplatnou, musíme na ní pohlíţet, jakoby nebyla nikdy uzavřena. Rozhodnutí soudu v případném sporu o platnost či neplatnost takové smlouvy je pouze deklaratorní. Neplatnost právních úkonů se rozlišuje na absolutní, která nastává přímo ze zákona, a relativní.34 Relativně neplatný právní úkon platí do té doby, dokud se jeho neplatnosti nedovolává ten, kdo je takovým úkonem dotčen (§ 40a o. z.). Pokud jiţ bylo na základě neplatné smlouvy plněno, je kaţdý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle takové smlouvy dostal (§ 457 o. z.). Odstoupení od smlouvy občanský zákoník povoluje v případě, ţe to sám stanoví nebo se účastníci dohodnou (§ 48 o. z.). Odstoupení má podobné účinky jako
34 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil; MACKOVÁ, Alena; MATEJKA, Ján; MIKEŠ, Jiří; PLÍVA, Stanislav. Občanské právo hmotné, Svazek I.s. 163 – 164.
neplatnost, totiţ ţe smlouva se od počátku ruší (nestanovuje-li zákon nebo dohoda účastníků jinak) a účastníci si musí vrátit, co jim bylo plněno podle § 457 o. z.35 Otázkou odstoupení od smlouvy podle § 48 odst. 2 se zabýval Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 78/06. Rozhodl zde, ţe „odstoupením od smlouvy (…) se smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.“ Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu totiţ předtím ve stanovisku Cpjn 38/1998 zaujal názor opačný (tj. ţe odstoupením se ruší vlastnická práva dalších nabyvatelů) a tento právní názor se pak uplatnil i v další judikatuře Nejvyššího soudu. Ústavní soud však uvedeným rozhodnutím konstatoval, ţe tento výklad narušuje princip právní jistoty.
2.13 Smlouvy o převodu vlastnického práva podle zvláštních zákonů Speciální úpravu týkající se smluv o převodech vlastnického práva můţeme nalézt i ve zvláštních předpisech. Některé z nich bych zde ráda zmínila podrobněji. Do této kategorie můţeme zařadit i smlouvy o převodu majetku v rámci privatizace nebo jiné převody mezi osobami a státem (např. zákon č. 427/1990 Sb., který budu ještě zmiňovat v kapitole o draţbách).36
2.13.1 Zákon o archivnictví Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové sluţbě, stanovuje v § 28 povinnost pro vlastníka archiválie, který zamýšlí její převod, nabídnout archiválii přednostně ke koupi České republice. Toto přednostní právo se netýká určitých – v zákoně
35 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 160. 36 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 530.
uvedených – převodů, jako je například převod mezi osobami blízkými nebo převod na státní podnik, územně samosprávní celek… Uplatní-li Česká republika přednostní právo ke koupi, předkládá Národní archiv nebo státní oblastní archiv ve lhůtě 90 dnů od doručení nabídky od vlastníka návrh kupní smlouvy, pokud se tak nestane, právo České republiky na přednostní koupi zaniká.
2.13.2 Zákon o zbraních Při převodu vlastnictví zbraní se postupuje podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních). Ten, kdo zbraň převádí, má povinnost oznámit převod do 10 dnů od převedení zbraně příslušnému orgánu policie a současně s tím odevzdat průkaz zbraně (§ 42 odst. 2 zákona o zbraních). Tato povinnost se týká pouze zbraní kategorie A, B, C (definovány v § 4 – 6 zákona o zbraních). V odst. 3 § 43 se upravuje postup pro případ, kdy zbraň převádí fyzická nebo právnická osoba v rámci podnikatelské činnosti. V souvislosti s převodem vlastnictví zbraně bych zde zmínila i další otázku, kterou zákon o zbraních upravuje, a tou je postup při dědění zbraně, ačkoli samotným děděním jako takovým se budu zabývat aţ v kapitole o přechodu vlastnického práva. V § 8 zákona o zbraních je stanoveno, ţe nabývat vlastnictví ke zbrani je oprávněn pouze ten, kdo je drţitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence – s výjimkou právě dědění. Nastane-li situace, ţe vlastnictví ke zbrani nabude fyzická nebo právnická osoba, která nemá příslušné oprávnění k jejich drţení, v rámci dědění, má moţnost do dvou měsíců ode dne právní moci rozhodnutí soudu o dědictví poţádat o vydání zbrojního průkazu, zbrojní licence (§ 66 zákona o zbraních). Jestliţe tak neučiní, musí postupovat stejně jako drţitel zbrojního průkazu, jehoţ platnost vypršela, tedy převést vlastnictví ke zbrani na jinou oprávněnou osobu, poţádat příslušný útvar policie o povolení ke znehodnocení nebo zničení zbraně nebo poţádat policii o předání zbraně podnikateli v oboru zbraní za účelem jejího prodeje nebo úschovy (§ 64 odst. 1 zákona o zbraních).
2.13.3 Zákon o vlastnictví bytů Paragraf 125 občanského zákoníku odkazuje úpravu vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům na zvláštní zákon, tímto zákonem je zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Prohlášením vlastníka budovy se určují prostorově vymezené části budovy, které se stávají jednotkami a společnými částmi domu (§ 4 z. v. b.). S vlastnictvím jednotky (bytu nebo nebytového prostoru) je spojeno spoluvlastnictví společných prostor domu, a při přechodu nebo převodu vlastnictví k jednotce přechází i spoluvlastnictví ke společným částem domu. V § 6 zákon o vlastnictví bytů stanoví i specifické náleţitosti kaţdé smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, které se uplatní vedle obecných náleţitostí takového převodu, přičemţ většina z těchto zvláštních náleţitostí se uplatní pouze, pokud jde o první převod jednotky do vlastnictví. Je-li nájemcem bytu fyzická osoba, musí vlastník budovy v případě, ţe chce převést vlastnictví tohoto bytu na jinou osobu, nabídnout převod nejprve nájemci. Nájemce má moţnost tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, přijmout, a nepřijme-li můţe ji vlastník převést někomu jinému. Nájemce má však i po této lhůtě přednostní právo na nabytí bytu podle § 606 občanského zákoníku. Ve lhůtě jednoho roku od původní šestiměsíční lhůty můţe zaplatit cenu nabídnutou jiným zájemcem (§ 22 z. v. b.) Jeho předkupní právo zaniká, nemůţe-li byt koupit nebo splnit podmínky nabídnuté vedle ceny. Bytová jednotka musí být vymezena, proto předkupní právo nemá nájemce v případě, ţe vlastník domu prodává dům jako celek (bez vymezených jednotek prohlášením vlastníka budovy). Toto předkupní právo také platí jen na první převod jednotky po vymezení jednotek, resp. „neplatí pro pronajaté byty nabyté do vlastnictví podle tohoto zákona nebo podle dosavadních předpisů“ (§ 22 odst. 3 z. v. b.). Tento nájemník uţ předkupní právo nemá. Zákon o vlastnictví bytů také ve svých dalších ustanoveních (§ 23 a násl. z. v. b.) upravuje i převody jednotek bytových druţstev. Je-li nájemce fyzická osoba – člen
druţstva – lze byt ve vlastnictví bytového druţstva převést jen tomuto členu druţstva (§ 23 z. v. b.).
3
Přechody vlastnického práva
3.1
Dědění
Hned v prvním paragrafu občanského zákoníku věnovaném nabývání dědění (§ 460) je stanoveno, ţe dědictví se nabývá jiţ okamţikem smrti zůstavitele. Okamţik smrti určí lékař ohledáním těla (vyhláška č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví) a tento den je pak uveden v úmrtním listu (§ 31 odst. a) zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení). Nelze-li zjistit okamţik smrti ohledáním, prohlásí soud osobu za mrtvou, jestliţe lze zjistit její smrt jinak nebo pokud u nezvěstné osoby lze se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, ţe uţ neţije (§ 7 odst. 2 o. z.). Řízení o prohlášení za mrtvého je upraveno občanským soudním řádem (§ 195 – 200 zákona č. 99/1963 Sb. ). Soud ve svém rozsudku o prohlášení za mrtvého určí den smrti. Okamţikem smrti však ještě není jasné, kdo a co vlastně nabývá. Zjištění těchto skutečností je předmětem řízení o dědictví upraveného občanským soudním řádem v § 175a aţ 175ze, které zahajuje soud z úřední povinnosti, jakmile se doví, ţe někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§ 175a odst. 2 o. s. ř.). Soud zjistí případnou existenci a obsah zůstavitelovi závěti (§ 175c odst. 1 a 175d odst. 2 o. s. ř.). Jestliţe zůstavitel závěť nezanechal, nebo se závěť dotýká jen části majetku, případně dědic ze závěti dědictví nenabyl např. z důvodu nezpůsobilosti, odmítnutí dědictví, dochází k nabytí dědictví ze zákona. Dědic můţe současně nabývat ze závěti i ze zákona (§ 461 odst. 1 o. z.). Dědic je nezpůsobilý dědit, pokud se vůči zůstaviteli nebo jeho rodině dopustil úmyslného trestního činu nebo zavrţeníhodného jednání vůči projevu zůstavitelovi poslední vůle (§ 469 o. z.). K trestnému činu musí dojít ještě za zůstavitelova ţivota37 a v případě trestného činu proti manţelovi v době trvání manţelství.38 Zavrţeníhodným 37 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 841. 38 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 163.
jednání můţe být například falšování, skrývání závěti, vyvíjení nátlaku na formulaci závěti. K takovému jednání můţe dojít nejen za ţivota, ale i po smrti zůstavitele.39 Pokud zůstavitel dědici odpustí, dědická nezpůsobilost pomine. Takové odpuštění je pak neodvolatelné.40 Zůstavitel můţe také vydědit potomka, který je jinak tzv. neopomenutelným dědicem (§ 479 o. z.), a to z taxativně uvedených důvodů v § 469a odst. 1 o. z. Těmito důvody jsou případy, kdy potomek „a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.“ Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti je k vydědění nutný projev vůle zůstavitele na tzv. listině o vydědění. Ta musí mít stejné náleţitosti jako závěť, navíc však musí být uveden důvod pro vydědění (§ 469a odst. 3 o. z.). Závěť můţe mít tři formy (§ 476 odst. 1 o. z.) – závěť napsaná vlastní rukou, písemná závěť za účasti svědků nebo závěť v podobě notářského zápisu. Kaţdá závěť musí obsahovat den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 2 o. z.). Pokud není závěť napsána vlastní rukou, musí jí stejně jako u vlastnoruční závěti zůstavitel podepsat vlastní rukou a za účasti dvou svědků, kteří k závěti připojí své podpisy, prohlásit, ţe obsahuje jeho poslední vůli (§ 476b o. z.). Přítomnost tří svědku je vyţadována, pokud zůstavitel nemůţe číst nebo psát (§ 476c odst.1 o. z.), případně je nevidomý (§ 476d odst. 3 o. z.) nebo neslyšící a hluchoslepý, a nemůţe číst nebo psát (§ 476d odst. 4 o. z.). Poslední vůli lze také projevit notářským zápisem, tato forma je povinná pro nezletilé, kteří dovršili 15. rok (§ 476d odst. 3 o. z.). Přísnější podmínky stanovené pro závěť oproti běţným právním úkonům jsou odůvodněny skutečností, ţe v době, kdy se závěť uplatní, jiţ nebude zůstavitel naţivu a nebude proto jiţ moţné zjistit, zda závěť zamýšlel zřídit, případně co v ní sledoval.41
39 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 164. 40 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 841. 41 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.853.
Zůstavitel v závěti ustanoví dědice a určí podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout, pokud podíly nejsou v závěti určeny, má se za to, ţe jsou podíly stejné (§ 477 o. z.). Určí-li zůstavitel, ţe má dědici připadnout konkrétní věc a zůstavitel mezitím vlastnictví k této věci pozbude, nebude se k tomuto ustanovení dále přihlíţet.42 Podmínky připojené k závěti nemají ţádné právní důsledky (§ 478 o. z.). Toto se však nevztahuje na případ, kdy zůstavitel v závěti ustanoví, ţe se do dědického podílu započítá to, co dědic od zůstavitele bezplatně získal za jeho ţivota, nejde-li o obvyklé darování. K započtení daru dochází i bez zůstavitelova příkazu, pokud by obdarovaný dědic byl neodůvodněně zvýhodněn oproti neopomenutelnému dědici a také v případě, kdy se dědí ze zákona (§ 484 o. z.). Obsah závěti je omezen ustanovením o neopomenutelných dědicích (§ 479 o. z.). Jsou jimi potomci, kteří nebyli vyděděni. Nezletilí potomci musí dostat podíl odpovídající podílu, který by jim připadl při dědění ze zákona, a zletilí potomci alespoň polovinu takového podílu. Závěť lze zrušit pořízením závěti nové, pokud nejsou obě vzájemně slučitelné, nebo odvoláním závěti, které má stejné náleţitosti potřebné pro pořízení závěti. Lze také zrušit závěť zničením listiny, na které je napsána (§ 480 o. z.). Při dědění ze zákona, ke kterému dochází v případě, ţe zůstavitel závětí rozhodl pouze o části majetku, závěť vůbec nezanechal nebo došlo k odmítnutí dědictví či případu dědické nezpůsobilosti, se dědici dělí do čtyř skupin. V první skupině dědí stejným dílem děti (nebo jejich potomci) a manţel nebo partner zůstavitele (§ 473 o. z.). Pokud děti nedědí, přichází na řadu druhá dědická skupina (manţel či partner tedy nemůţe dědit v rámci první skupiny sám), ve které jsou rodiče zemřelého, jeho manţel nebo partner a také osoby, které se zůstavitelem ţily minimálně dva roky před jeho smrtí ve společné domácnosti a o společnou domácnost pečovaly nebo byly 42 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.855.
na zůstavitele odkázány výţivou. Manţel či parter v této skupině dědí nejméně polovinu dědictví, ostatní stejným dílem (§ 474 o. z.). Ve třetí skupině dědí stejným dílem sourozenci (nebo jejich děti) a osoby ve společné domácnosti zmíněné výše. Nedědí-li ani třetí skupina dědiců, dědí stejným dílem prarodiče, a pokud nedědí ani prarodiče, dědí stejným dílem jejich děti (§ 475 o. z.). Soud v řízení o dědictví pověřuje notáře, aby prováděl úkony, které se pak povaţují za úkony soudu, notář zde působí jako soudní komisař (§ 38 o. s. ř.). Má za úkol připravit veškeré podklady pro to, aby mohl soud vydat usnesení a potvrzení (§ 175zd o. s. ř.). Kromě zjištění dědiců, zjistí také zůstavitelův majetek a dluhy, provede soupis aktiv a pasiv (§ 175m o. s. ř.). Ještě předtím musí soud určit, co z majetku ve společném jmění manţelů patří do dědictví a co pozůstalému manţelovi (§ 175l o. s. ř.). Toto rozhodnutí má konstitutivní povahu, ale vztahuje se jiţ k okamţiku smrti zůstavitele a pozůstalý manţel se stává na základě tohoto rozhodnutí vlastníkem majetku okamţikem smrti.43 Dědic má moţnost ústním prohlášením před soudem nebo písemně odmítnout dědictví (§ 463 odst.1 o. z.), a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem vyrozuměn o takové moţnosti (§ 464 o. z.). Tuto moţnost však ztrácí, dal-li svým počínáním najevo, ţe dědictví odmítnout nechce (§ 465 o. z.). Nelze ani odmítnout jen část dědictví (§ 467 o. z.). Odmítnutí nebo prohlášení o neodmítnutí je neodvolatelné (§ 467 o. z.). Řízení o dědictví končí usnesením soudu, ve kterém potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Pokud je dědiců víc, buď se spolu vypořádají dohodou, kterou následně schválí soud, nebo, nedojde-li k dohodě, soud potvrdí dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 175q odst. 1 o. s. ř.).
43 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 175.
Stát podle § 462 občanského zákoníku nabývá dědictví, které nenabude ţádný dědic – tzv. odúmrť (dědici buď nejsou vůbec, nebo dědictví odmítli). Soud vydá potvrzení o připadnutí dědictví státu (§ 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Občanský zákoník také řeší případ, kdy se po projednání dědictví zjistí, ţe oprávněným dědicem je někdo jiný. Oprávněný dědic má moţnost uplatnit dědickou ţalobou proti nepravému dědici právo na vydání dědictví. Toto právo se však promlčuje po třech letech od právní moci rozhodnutí o skončení dědického řízení (§ 101 a 105 o. z.), na rozdíl od vlastnické ţaloby.44 Nepravý dědic je povinen vydat oprávněnému dědici majetek podle zásad bezdůvodného obohacení. Oprávněný dědic se stává vlastníkem aţ rozhodnutím soudu, ţe mu má nepravý dědic majetek vydat, ale se zpětnou účinností k okamţiku smrti.45
3.2
Rozhodnutí státního orgánu
Odst. 2 §132 občanského zákoníku uvádí obecné pravidlo pro nabývání vlastnictví rozhodnutím státního orgánu: „Nabývá-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.“
3.2.1
Rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu
Jedním z nejzávaţnějších zásahů do vlastnického práva je vyvlastnění. Listina ve svém článku 11 odst. 4 připouští moţnost vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva (např. věcným břemenem) ve veřejném zájmu, ale pouze na základě zákona a za náhradu. Obdobně to pak formuluje občanský zákoník v § 128 odst. 2 a upřesňuje – vyvlastnění je moţné, nelze-li účelu dosáhnout jinak (např. dohodou; jde o princip subsidiarity, k vyvlastnění se přistupuje aţ jako ke krajnímu řešení) a pouze pro tento účel. Na rozdíl od omezení uvedeném v odst. 1 („Vlastník je povinen strpět, aby ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita jeho věc, nelze-li dosáhnout účelu jinak.“) jde o změnu trvalého charakteru. 44 HOLCOVÁ, Irena; KŘESŤANOVÁ, Veronika; KŘÍŢ, Jan; MIKEŠ, Jiří; PÍTRA, Vladimír; RADVANOVÁ, Senta; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné, Svazek III. s. 327. 45 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 182.
Základní úpravou pro vyvlastnění je od roku 1997 zvláštní zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Stanovuje podmínky pro odnětí nebo omezení vlastnického práva, poskytnutí náhrady, příp. i zrušení takového odnětí a navrácení práv dosavadnímu nositeli (§ 1 odst. 1). Veřejný zájem musí převaţovat nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného (§ 3 odst. 1) a musí být dokázán ve vyvlastňovacím řízení (§ 4 odst. 2). Přípustný účel vyvlastnění stanovují zvláštní zákony. Například stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) umoţňuje odejmutí nebo omezení práva k pozemkům a stavbám, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde zároveň o stavby dopravní a technické infrastruktury, stavby k zajištění obrany a bezpečnosti státu, příp. za účelem sniţování ohroţení přírodními katastrofami nebo asanace území (§ 170 odst. 1). Další přípustné účely vyvlastnění nalezneme i v jiných zákonech, například v § 60 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v zákoně č 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích („pro uskutečnění stavby dálnice, silnice nebo místní komunikace“ – § 17 odst. 1) a dalších. Důleţitý je i zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, kde je upravena moţnost vyvlastnění ve zkráceném řízení v případě válečného stavu nebo stavu ohroţení státu (§ 45 a násl.). Rozhodnutí se musí vydat do sedmi dnů od zahájení řízení. I v takovémto výjimečném stavu však platí zásada, ţe stanoveného účelu (tedy zajištění obrany státu) nelze dosáhnout jinak a vyvlastňuje se za náhradu. Na rozdíl od ostatních vyvlastňovacích zákonů, které se typicky týkají pouze nemovitostí, je moţnost vyvlastnit i věci movité. Vyvlastňovací řízení (§ 15 – 25 zákona o vyvlastnění) vede vyvlastňovací úřad. Tím je obecní úřad obce s rozšířenou působností, Magistrát hlavního města Prahy a magistrát územně členěného statutárního města. Oznámení o zahájení řízení se kromě
účastníků dává na vědomí i příslušnému katastrálnímu úřadu, aby se zabránilo nakládání s objektem vyvlastnění, a katastrální úřad následně o této skutečnosti zapíše do katastru nemovitostí poznámku (jestliţe jde o nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí). Pokud byly splněny podmínky pro vyvlastnění, rozhodne vyvlastňovací úřad o odnětí vlastnického práva (příp. jen o jeho omezení) a určí výši náhrady. Na základě tohoto rozhodnutí pak přechází vlastnické právo z vyvlastňovaného na vyvlastnitele.
3.2.2
Rozhodnutí pozemkového úřadu
Jedním z tzv. restitučních zákonů vydaných po roce 1989 s cílem zmírnit majetkové křivdy z minulosti je vedle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Oprávněná osoba uplatňuje svůj nárok na vrácení dotčeného majetku u pozemkového úřadu a zároveň vyzve osobu povinnou k vydání nemovitosti. Povinná a oprávněná osoba následně po podání výzvy uzavřou do 60 dnů dohodu o vydání nemovitosti (§ 9 odst. 1). Tato dohoda musí být podle § 9 odst. 2 schválena pozemkovým úřadem formou rozhodnutí. Pokud pozemkový úřad dohodu neschválí, přezkoumá jeho rozhodnutí na návrh účastníka soud. Jestliţe ani pak není dohoda schválena, vrátí soud věc zpět pozemkovému úřadu a ten ve věci rozhodne (odst. 3). Pozemkový úřad rozhodne věc i v případě, ţe k dohodě podle odst. 1 nedojde (odst. 4). I toto rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci je na návrh účastníka přezkoumatelné soudem (odst. 6). Nejvyšší soud svým rozhodnutím (sp. zn. 3 Cdon 1264/96) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém odvolací soud uvádí, ţe vlastnictví podle zákona o půdě přechází na oprávněnou osobu vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí a nikoli tedy podáním výzvy k vydání nemovitosti nebo uzavřením dohody. Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotoţnil a zaujal stanovisko, ţe „v případě, že povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb., nabývá oprávněná osoba vlastnictví k vydávané nemovitosti dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení této dohody, vydaného podle § 9 odst. 2 citovaného zákona.“ Podle Nejvyššího soudu to vyplývá z ustanovení § 9 odst. 4, kdy pozemkový úřad rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby v případě, ţe k dohodě nedojde. Toto rozhodnutí se zapisuje do katastru nemovitostí zápisem, neboť jde o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu. Nejvyšší soud pak uvádí, ţe není důvod, aby v případě, ţe k dohodě mezi účastníky dojde, neexistuje mezi nimi spor o uplatnění restitučního nároku a dohodu pozemkový úřad schválí, byly vyţadovány pro nabytí vlastnického práva přísnější podmínky, neţ v případě, kdy k dohodě nedojde. „Proto je třeba dovodit, že oprávněná osoba nabývá vlastnického práva k nemovitostem vydávaným na základě dohody s osobou povinnou (§ 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody (§ 9 odst. 2 tohoto zákona)…“ Dalším zákonem, podle kterého pozemkový úřad rozhoduje o přechodu vlastnického práva, je zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (§ 11 odst. 8 zákona). Pozemkovou úpravou se podle § 2 „ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy.“ Zároveň rozhoduje i v případě tzv. „duplicitního vlastnictví“, kdy je v rámci vypracovávání soupisu nároků zjištěno, ţe jsou v katastru nemovitostí zapsány dvě a více osob jako vlastníci a nejde přitom o spoluvlastnictví. Pozemkový úřad v takovém případě navrhne dotčeným osobám způsob řešení dohodou (§ 13 odst. 4) nebo rozhodne sám, nedojde-li k dohodě (odst. 5).
3.2.3
Rozhodnutí soudu
K přechodu vlastnického práva rozhodnutím státního orgánů dochází také na základě rozhodnutí soudu. Jde o rozhodnutí konstitutivní – zakládající, měnící či rušící práva a povinnosti – a nikoli deklaratorní, které jen potvrzuje jiţ existující právní vztahy, jako je tomu např. u rozhodnutí o vydrţení.
3.2.3.1 Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem
Nedojde-li podle § 141 o. z. mezi spoluvlastníky k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, můţe rozhodnout o vypořádání soud na návrh některého spoluvlastníka (§ 142 o. z.). Komentář k občanskému zákoníku46 upozorňuje na nedostatek právní úpravy: „Občanský zákoník neobsahuje právní úpravu vyloučení spoluvlastníka ze spoluvlastnictví za náhradu, byť na tento nedostatek společenská praxe v mnoha případech odůvodněně poukazuje.“ Občanský zákoník stanovuje v § 142 odst. 1 moţné způsoby vypořádání i pořadí, v jakém mají být uplatňovány. Na prvním místě stojí reálné rozdělení věci, přičemţ soud vţdy přihlédne k velikosti podílů a k účelnému vyuţití věci. Pokud není rozdělení moţné, nastupuje moţnost přikázat věc jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Soud opět přihlíţí k účelnému vyuţití věci. V případě, ţe věc ţádný ze spoluvlastníků nechce, přichází v úvahu poslední moţnost – prodej věci a rozdělení výtěţku podle spoluvlastnických podílů. Soud by měl návrhu na zrušení a vypořádání vyhovět vţdy, neboť – jak bylo uvedeno
výše
–
ţádný
ze spoluvlastníků
by
neměl
být
nucen
setrvávat
ve spoluvlastnickém vztahu. Pokud však není moţné věc rozdělit a vyskytují se „důvody zvláštního zřetele hodných“, soud nemusí spoluvlastnictví zrušit a vypořádat přikázáním věci nebo jejím prodejem. Takovým důvodem bude především skutečnost, ţe by způsob vypořádání poškodil některého ze spoluvlastníků nebo ţe návrh na vypořádání byl podán ze šikanózních důvodů.47 Na tomto místě bych ráda zmínila i případ, kdy soud rozhoduje o vypořádání společného jmění manţelů podle § 150 odst. 3 o. z. Knapp a kolektiv48 uvádí toto vypořádání společného jmění manţelů rozhodnutím soudu jako příklad nabytí
46 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 577. 47 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 232. 48 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil; MACKOVÁ, Alena; MATEJKA, Ján; MIKEŠ, Jiří; PLÍVA, Stanislav. Občanské právo hmotné, Svazek I. s. 362.
vlastnictví soudním výrokem. Naproti tomu v Komentáři k občanskému zákoníku49 nalezneme větu, ţe „přikázání věci v rámci vypořádání společného jmění manželů nebývá vzhledem k povaze tohoto institutu za nabytí vlastnictví považováno.“ Podobně pak tento názor rozvádí Holub a kolektiv50 a říká, ţe toto rozhodnutí „…nemá povahu nabývacího důvodu, protože při tomto společném jmění má každý z manželů pozici jako vlastník výlučný, která je omezena stejnou pozicí jeho partnera. Při vypořádání tohoto společného jmění po jeho zániku nebo zrušení jeden z manželů své vlastnictví ztrácí, anebo vznikne-li podílové spoluvlastnictví, ztrácejí je částečně oba. Nedochází však v žádném případě k nabytí vlastnictví.“ S tímto stanoviskem se ztotoţňuji. 3.2.3.2 Přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku
Postaví-li někdo neoprávněně stavbu na cizím pozemku, řeší takovou situaci na návrh vlastníka pozemku soud (§ 135c o. z.). Soud můţe přikázat odstranění stavby na náklady toho, kdo stavbu postavil, ale to nemusí být vţdy to nejúčelnější řešení, a soud proto můţe přikázat takovou stavbu za náhradu do vlastnictví vlastníkovi pozemku. Vlastník pozemku s tím však musí souhlasit. Do doby neţ soud rozhodne, zůstává stavitel vlastníkem stavby. O neoprávněnou stavbu nepůjde, pokud je stavitel oprávněným drţitelem pozemku, neboť oprávněný drţitel má podle § 130 odst. 2 o. z. stejná práva jako vlastník. Podobně to pak bude zřejmě platit i pro oprávněného drţitele jiného neţ vlastnického práva, na jehoţ základě je oprávněn ke stavbě na cizím pozemku.51 3.2.3.3 Zpracování cizí věci
Za určitých okolností rozhoduje soud o vlastnickém právu také v případě zpracování cizí věci. Pokud někdo v dobré víře zpracuje cizí věc na věc novou, stává se vlastníkem ten, jehoţ podíl je na věci větší (§ 135b odst. 1 o. z.). Jde tu tedy o přechod vlastnického práva na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Jestliţe jsou však podíly stejné, můţou se účastníci buď dohodnout, nebo na návrh
49 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 532 50 HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. s. 129. 51 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 561.
kteréhokoli z nich rozhodne soud. Komentář k občanskému zákoníku52 uvádí: „Do rozhodnutí soudu je věc patrně v podílovém spoluvlastnictví (pro tuto dobu lze těžko najít rozumnější právní vztah k věci, rozhodně je třeba na tento vztah vztáhnout přiměřeně ustanovení o spoluvlastnictví), nicméně speciální úprava v § 135b odst. 1 vylučuje možnost toto spoluvlastnictví zrušit a vypořádat podle § 142.“ Vlastník, kterému věc připadne, má povinnost uhradit druhému vlastníku cenu v takové výši, o co se jeho majetek zmenšil. Výše uvedené platí, pokud je věc zpracována v dobré víře. Zpracuje-li někdo cizí věc, přičemţ ví, ţe mu nepatří, můţe vlastník poţadovat její vydání a navrácení do předešlého stavu. Pokud není navrácení do předešlého stavu účelné nebo moţné, určuje soud, kdo je vlastníkem a jaká náhrada náleţí vlastníkovi nebo zpracovateli, nedojde-li mezi nimi k dohodě (§ 135b odst. 2 o. z.).
3.3 Přechod vlastnického práva na základě jiných skutečností stanovených zákonem 3.3.1
Vydržení
Cílem úpravy vydrţení je srovnat faktický stav s právním stavem. Vznik vlastnického práva vydrţením je podmíněn výkonem nepřetrţité oprávněné drţby. Pokud oprávněný drţitel drţí věc po určitou, zákonem stanovenou dobu, stává se jejím vlastníkem. Drţitel má věc ve své moci (má corpus possidendi) a nakládá s věcí jako se svou vlastní (má animus possidendi).53 Oprávněnost drţby je pak dána tím, ţe drţitel je, se zřetelem ke všem okolnostem, v dobré víře, ţe mu věc patří (§ 130 odst. 1 o. z.). Objektem vydrţení nemůţe být věc nezpůsobilá být předmětem vlastnictví nebo věc, která můţe být jen ve vlastnictví státu, příp. zákonem určených právnických osob. Občanský zákoník stanovuje vydrţecí dobu na tři roky u movitých věcí a deset let u nemovitostí. Okamţikem, kdy vydrţecí doba uplyne, se drţitel (za předpokladu splnění všech dalších podmínek vydrţení) stává vlastníkem věci ze zákona bez dalšího. 52 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s.557. 53 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. s. 162.
Není třeba rozhodnutí ţádného orgánu, případné rozhodnutí má pouze deklaratorní povahu. Do vydrţecí doby se počítá i oprávněná drţba právního předchůdce. Kupříkladu koupí-li kupující věc od oprávněného drţitele, nenabude tímto převodem sice vlastnictví, ale nabývá taktéţ oprávněnou drţbu a dobu oprávněné drţby „prodávajícího“ si můţe započítat ke své vlastní.
3.3.2 Nález ztracené, opuštěné nebo skryté věci, přisvojení věci Vlastník můţe svou věc ztratit, neztrácí však svá vlastnická práva. Nálezce je povinen odevzdat věc vlastníkovi nebo obci, na jejímţ území k nálezu došlo. Pokud se vlastník do šesti měsíců od odevzdání věci nepřihlásí, přechází vlastnické právo na tuto obec. Před novelou č. 359/2005 Sb. vlastnictví přecházelo na stát, a to aţ po uplynutí roční lhůty. Podobně se postupuje i v případě věci skryté a opuštěné (§ 135 o. z.). Opuštěním věci dal vlastník najevo, ţe jiţ nechce vykonávat vlastnické právo, proto nemá význam věc vlastníkovi vracet. Protoţe platné právo nezná věc ničí, musí okamţikem opuštění nabýt vlastnické právo nový vlastník, v tomto případě tedy obec. Tato úprava se nevztahuje na odpadky, jejich reţim se řídí zvláštním zákonem č. 185/2001 Sb. o odpadech. Přisvojení (okupace) věci tedy v našem platném právním řádu není moţná, lze o ní částečně uvaţovat snad jen v případě sběru lesních plodů a klestí (§ 19 lesního zákona č. 289/1995 Sb.) či u myslivců (zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti) a rybářů (zákon č. 99/2004 Sb. o rybářství), kterým je umoţněno přivlastnění ulovené zvěře a ryb za podmínek stanovených těmito předpisy.
3.3.3
Zpracování cizí věci
Jak jsem jiţ uvedla výše v kapitole o přechodu vlastnického práva na základě rozhodnutí státního orgánu, jde při zpracování cizí věci o přechod vlastnického na základě jiných skutečností stanovených zákonem v případě, ţe věc je zpracována v dobré víře a podíly na věci nejsou stejné. Vlastníkem se tu dle § 135b odst. 1 o. z. stává ten, jehoţ podíl na věci je větší.
3.3.4
Přechod vlastnického práva ze zákona
Tento způsob přechodu vlastnického práva je spíše výjimečný, jako příklad zástupců této kategorie uvádí literatura54 obvykle případy § 872 odst. 1 aţ 4 občanského zákoníku a zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vlastnické právo přechází na obce také podle zákona č. 128/2000 Sb. o obcích v souvislosti s oddělením části obce. Zákon upřednostňuje, aby původní obec a nově vzniklá obec uzavřeli písemnou dohodu o rozdělení majetku, avšak nedohodnou-li se stanovuje v § 22 odst. 4 pravidla pro takové rozdělení. Majetek přechází na nově vzniklou obec dnem vzniku této obce (odst. 7). V případě movitého majetku se můţe nově vzniklá obec domáhat u soudu určení, jaký majetek na ní podle odst. 4 písm. b) přešel. Rozsudek na určení, zda existuje určité právo, je rozhodnutím deklaratorním55, proto nejde o přechod vlastnického práva rozhodnutím státního orgánu. Při sloučení nebo připojení obce přechází majetek na nově vzniklou obec dnem, ke kterému se obce slučují nebo se obec připojuje (§ 19 odst. 6 zákona o obcích). Podle § 872 odst. 1 aţ 4 občanského zákoníku se ke dni účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., tj. 1. 1. 1992, měnilo právo osobního uţívání pozemku na vlastnické právo. Vzniklo-li právo uţívání pozemku více osobám, 54 KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil; MACKOVÁ, Alena; MATEJKA, Ján; MIKEŠ, Jiří; PLÍVA, Stanislav. Občanské právo hmotné, Svazek I. s. 362. ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 533. FIALA, J. a kol. Občanské právo. 55 Rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 26 Cdo 3589/2007
u nezastavěných pozemků se staly podílovými spoluvlastníky se stejnými podíly a u nezastavěných podílovými spoluvlastníky s podíly, jejichţ velikost odpovídá velikosti podílu ke stavbě postaveném na tomto pozemku. Manţelé získávali vlastnictví do bezpodílového vlastnictví, pokud stále trvalo a pokud ne, stali se podílovými spoluvlastníky se stejnými podíly.
3.3.5
Dražba – příklep licitátora
Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, definuje draţbu jako „veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby…“ (§ 2 písm. a) zákona o veřejných draţbách). Vlastnictví předmětu draţby tedy podle tohoto zákona přechází k okamţiku udělení příklepu (resp. za podmínky, ţe vydraţitel uhradí cenu dosaţenou vydraţením ve stanovené lhůtě – § 30 a obdobně § 53). Zákon současně rozlišuje mezi draţbou dobrovolnou a draţbou nedobrovolnou. Dobrovolná dražba se provádí na návrh vlastníka a navrhovatel za účelem provedení draţby uzavírá s draţebníkem písemnou smlouvu (§ 17 odst. 1 a § 19). Nedobrovolnou dražbou zákon rozumí draţbu prováděnou na návrh draţebního věřitele, jehoţ pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu draţby a zároveň je taková pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo je doloţena vykonatelným notářským zápisem (§ 36 odst. 1 a 3). Komentář k občanskému zákoníku56 ukazuje na případu sporu z počátku 90. let 20. století o to, zda draţby podle zákona č. 427/1990, o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, jsou převodem (na základě smlouvy) nebo přechodem (na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem – v tomto
56 ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. s. 528.
smyslu se vyjádřil např. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cdo 31/92: „Vlastnictví k věcem vydraženým při prodeji ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. (…) se nabývá nikoli smlouvou, ale na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem. Touto skutečností, kterou stanoví zákon č. 427/1990 Sb., je udělení příklepu licitátora.“ ), důleţitost rozlišování těchto pojmů: „Zatímco v druhém případě by podstatný omyl vydražitele, vyvolaný dražebníkem, byl nevýznamný a neměl by vliv na přechod vlastnického práva a povinnost vydražitele zaplatit kupní cenu, v případě převodu by šlo o právně významné skutečnosti.“ Uvádí, ţe judikatura se nakonec přiklonila k názoru, ţe vlastnictví se v tomto případě nabývá na základě smlouvy (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. II Odon 33/96). Zároveň pak komentuje zákon o veřejných draţbách slovy: „…objevují se názory, že tento zákon vychází z koncepce přechodu vlastnictví; proti tomu je však právem namítáno, že dobrovolná dražba je způsobem převodu vlastnictví a že zákonodárce pouhou slovní ekvilibristikou nemůže měnit podstatu právních institutů. Dobrovolná dražba nepochybně vychází ze shodné vůle stran a je procesem uzavírání smlouvy (…). Samo, byť opakované, použití termínu „přechod vlastnictví“ v zákoně o veřejných dražbách v souvislosti s příklepem na této skutečnosti nemůže nic měnit.“ Příklep soudu v případě výkonu rozhodnutí prodejem movitých a nemovitých věcí podle páté hlavy občanského soudního řádu se řadí mezi přechod vlastnictví na základě rozhodnutí soudu.
3.3.6
Nabytí věci v dobré víře od nevlastníka
Jak jsem jiţ uvedla na začátku své práce u vlastnického práva platí zásada, ţe nikdo nemůţe převést na druhého více práv, neţ kolik má sám. Existují však dva významné případy, kdy je tato zásada prolomena v zájmu ochrany dobré víry. První z nich je nabytí od nepravého dědice, kterému bylo dědictví potvrzeno (§ 486 o. z.) a druhá je upravena v rámci kupní smlouvy podle obchodního zákoníku (§ 446), kde kupující nabývá vlastnické právo i v případě, ţe prodávající není vlastníkem zboţí. Vţdy je zde však nutná přítomnost nabyvatelovy dobré víry. Podobně platí i v případě převodu cenného papíru podle § 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (převody
cenných papírů se ostatně podle § 13 tohoto zákona řídí úpravou kupní smlouvy v obchodním zákoníku). Protoţe v obou případech by za normálních okolností vlastnické právo nepřešlo, povaţuji tento způsob nabytí vlastnického práva za přechod na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo popsat, jaký je rozdíl mezi převodem a přechodem vlastnického práva, a následně uvést a podrobněji rozebrat jednotlivé konkrétní způsoby převodů a přechodů vlastnického práva. Důraz jsem kladla především na ty způsoby, které upravuje občanský zákoník, a obzvláště pak na ty, jeţ jsou výslovně jmenovány v § 132 odst. 1 - tedy kupní smlouva, darovací smlouva a dědění. Pro svou důleţitost (která vyplývá i ze znění paragrafu 132) je dědění v samostatné podkapitole, ačkoli si myslím, ţe by se dalo zařadit mezi přechody vlastnického práva na základě skutečností stanovených zákonem Mnoho způsobů je však upraveno v jiných předpisech neţ je občanský zákoník např. smlouvu o koupi najaté věci upravuje obchodní zákoník, speciální úpravu převodu vlastnictví k bytům obsahuje zákon o vlastnictví bytů. Vzhledem k rozmanitosti a rozsáhlosti tématu a právní úpravy jsem si vědoma, ţe se mi nepodařilo vyčerpat veškeré moţné způsoby převodů a přechodů vlastnického práva, proto jsem z těchto předpisů vybrala ty, které povaţuji za nejdůleţitější (vyvlastňovací zákon, zákon o půdě) nebo za zajímavé (např. kapitola o úpravě podle zákona o zbraních vznikla z otázky nadnesené mým spoluţákem: „Co se stane, když zdědím zbraň a nemám zbrojní průkaz.“). Některé ze způsobů jsou jen letmo zmíněny, ačkoli by jejich rozbor mohl vydat na samostatnou práci (privatizační smlouvy, převody jednotek bytových druţstev). Na sporu ohledně draţby podle zákona č. 427/1990 Sb. je pak ukázáno, proč je vlastně důleţité rozlišovat oba pojmy - převod a přechod vlastnického práva.
Seznam použité literatury Knižní publikace 1. BEJČEK, Josef; ELIÁŠ, Karel; RABAN, Přemysl a kolektiv. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 3. vydání. Praha : C.H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-7464. 2. HOLCOVÁ, Irena; KŘESŤANOVÁ, Veronika; KŘÍŢ, Jan; MIKEŠ, Jiří; PÍTRA, Vladimír; RADVANOVÁ, Senta; ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Občanské právo hmotné, Svazek III. 4. vydání. Praha : ASPI, 2002. ISBN 978-80-7357-230-3. 3. HOLUB, Milan; POKORNÝ, Milan; BIČOVSKÝ, Jaroslav. Občan a vlastnictví v českém právním řádu. Praha : Linde, 2002. ISBN 80-7201-348-3. 4. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha : C.H. Beck, 1995. 5. KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil; MACKOVÁ, Alena; MATEJKA, Ján; MIKEŠ, Jiří; PLÍVA, Stanislav. Občanské právo hmotné, Svazek I. 4. vydání. Praha : ASPI, 2005. ISBN 80-04-25663-5. 6. KNAPP, Viktor; KNAPPOVÁ, Marta; ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; MELICHAROVÁ, Dita; KANDLA, Antonín; KOPÁČ, Ludvík; MIKEŠ, Jiří; SALAČ, Josef; ŠKOPOVÁ, Věra. Občanské právo hmotné, Svazek II. 4. vydání. Praha : ASPI, 2005. ISBN 80-7357-131-5. 7. ŠVESTKA, Jiří; JEHLIČKA, Oldřich; ŠKÁROVÁ, Marta; SPÁČIL, Jiří. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. C.H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-486-4. 8. FIALA, J. a kol. Občanské právo. Praha : ASPI, 2006. ISBN 80-7357-212-5. Odborné články 9. MAREK, Karel. Smlouva o prodeji podniku. Právní fórum 2/2008. s. 59 – 68 . (ASPI ID: LIT29906CZ)
Právní předpisy 10. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zkratka „o. z.“) 11. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zkratka „obch. z.“) 12. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (zkratka „o. s. ř.“) 13. usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů 14. Všeobecná deklarace lidských práv 15. zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů 16. zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů 17. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů 18. zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů 19. zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů 20. zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů 21. zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (zkratka „z. v. b.“), ve znění pozdějších předpisů 22. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů
23. zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů 24. zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráţi, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů 25. zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů 26. vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů 27. zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů 28. zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů 29. zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové sluţbě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů 30. zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů 31. vyhláška č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, ve znění pozdějších předpisů 32. zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů 33. zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů 34. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
35. zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů 36. zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných draţbách, ve znění pozdějších předpisů 37. zákon č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, ve znění pozdějších předpisů 38. zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů 39. zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 40. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů Judikatura 41. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6.2.1996, sp. zn. 20 Co 72/95 (ASPI ID: JUD12286CZ) 42. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001 (ASPI ID: JUD28603CZ) 43. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004 (ASPI ID: JUD33765CZ) 44. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (ASPI ID: JUD154269CZ) 45. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.8.2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007 (ASPI ID: JUD139764CZ) 46. Nález Ústavního soudu ze dne 16.10.2007, sp.zn. Pl. ÚS 78/06 (ASPI ID: JUD39238CZ) 47. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1997, sp.zn. 3 Cdon 1264/96 (ASPI ID: JUD12611CZ) 48. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1996, sp.zn. II Odon 33/96 (ASPI ID: JUD7399CZ)
49. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27.10.1993, sp.zn. 1 Cdo 31/92 (ASPI ID: JUD5382CZ)
