Petr Vaňouček JAK JSME POSLOUCHALI PÍSNIČKY

Petr Vaňouček

JAK JSME POSLOUCHALI PÍSNIČKY

Vydané vlastním nákladem v počtu 50 výtisků. Neprošlo jazykovou úpravou. Grafická úprava: Linda Marčeková, Atelier CHOMA Žilina © 2009. Koláže autor. Neprodejné. Žilina 2009

Věnováno všem, kteří se v těchto vzpomínkách najdou, anebo se vzpomínkami už stali, ale byli u toho. Bez nich by tato knížka nemohla vzniknout. Děkuji Stevovi z Chomutova a Jurovi „ Satchmovi „ z Bratislavy za jejich skvělé memoáry, které mi pomohly překonat ostych pokusit se o něco podobného. Stevovi a Honzovi z Brna děkuji za laskavou podporu a všechno, čím mi v krušných začátcích pomáhali. Last but not least patří můj hluboký vděk akad. malíři doc. Pavlovi Chomovi a Lindě Marčekové, bez jejichž přátelského porozumění a všestranné pomoci by tato knížka neuzŕela svétlo světa.

obsah

Začátky..............................................................................5 Hity, na které jsme nezapomněli................................. 6 Rána mezi oči....................................................................7 Moje první diskotéka.......................................................8 Rádia.................................................................................. 9 Houpačka........................................................................ 13 Melodie............................................................................14 Písničky a film.................................................................14 První singly...................................................................... 18 Brothers in listeningin................................................. 26 Zpěváci a písničky, na které se nezapomíná.............................................. 34 Soukromý a téměř veřejný pouštěč........................... 51 When dream come strue aneb když se splní sen.................................................. 51 First CutIs The Deepest................................................53 Dodatek osobních TOP 20, aneb Co máte nejraději.................................................55

Předmluva Prý je pravidlem, že úvod se píše jako poslední. V mém případě to byla nutnost, protože i když jsem na začátku měl jakousi představu o čem chci psát, netušil jsem, kam až mne vzpomínky zavedou.Čím dále tím více jsem si uvědomoval, že popsat aspoň velice stručně všechna ta leta prožitá s písničkami je nad moje síly. Proto jsem – ač nerad a po dlouhém zvažování – dospěl k tomu, že skončím před nástupem Beatles a celé britské vlny, která odstartovala to, co se v popmusic a rocku dělo v šedesátých letech a v dalších desetiletích. Vždyť výše jmenovaní, ale řada dalších skupin, zpěváků a zpěvaček by z hlediska toho, jak jsme je poslouchali, měli je rádi a kolik krásných písniček nám zanechali, zasluhovala více než jednu stránku. A při dnes nepředstavitelné pestrosti žánrů šedesátých let a jejich plodnosti by to snad bylo zvládnutelné jedině týmovou prací. Snad každý, kdo se touto knížkou prokouše shledá, že v ní chybí mnoho jmen, často i slavných. A mnozí nebudou souhlasit s mým hod- nocením písniček a jejich interpretů, pokud jsem se nějakého dopustil. Jsem si toho vědomý a nemá smysl mne na to upozorňovat, případně mne kárat. Jsou to vzpomínky výsostně osobní, subjektivní, ovlivněné nejen mými prioritami a zážitky, ale i stavem paměti a vzpomínkovými klamy. Dovoluji si proto požádat, jak se říká, aby laskavý čtenář byl ke mně shovívavý. O shovívavost prosím i v případě chyb, text neprošel žádnou jazykovou ani grafickou úpravou.


V textu neuvádím příjmení těch, na které vzpomínám, jsem si jist, že každý se pozná. Doufám ,že jsem nikoho nevzpomenul způsobem, který by se ho nemile dotknul, pokud ano, omlouvám se. Pokud jsem nedostatečně zvýraznil něčí přednosti, omlouvám se též. Knížka je věnována těm, kteří mne na mém celoživotním putování s písničkami provázeli a provázejí dodnes. Pokoušel jsem se vrátit do časů, kdy jsme začínali, kdy každá nová písnička slyšená v rádiu a později z magnetofonu byla spojena se zážitkem, kdy hudba byla pro nás důležitou součástí našeho každodenního života. A chtěl jsem také připomenout neopakovatelný půvab oněch pionýrských začátků, který se s přibývajícími léty stále více vytrácel. Zda se mi to alespoň trochu podařilo, posoudíte sami.

Začátky Nejtěžší je začít. Mám nejdříve napsat nějaký úvod, prolog, vysvětlení proč jsem se odhodlal zachytit vzpomínky na hudbu, které budeme pracovně říkat písničky, provázející mne od puberty do dnešních dní? Už tohle je samo o sobě příšerně nabubřelé. Mám si nejdříve udělat plán, rozvrh a držet se ho, nebo psát, co mne napadne a potom to nějak uspořádat? Musí to přece mít nějakou formu..! Jak se vyrovnat s tím, že to bude někdo číst, a vyvarovat se stylizování a neupřímnosti? Ono tedy začít něco psát v bezmála 64 letech není bůhvíjaký nápad… Chci se pokusit – a v tom kéž jsou ke mně všichni historici populární hudby milostiví – vysvětlit, že i populární hudba jakéhokoliv žánru, se může stát trvalou součástí našeho života, být spojena s krásnými i smutnými vzpomínkami, že může pomoci navázat trvalá, celoživotní přátelství, ať už děláme cokoliv. Takže, vpřed do minulosti. Díky rodinnému prostředí jsem od útlého věku… ne. Rodiče měli vybraný hudební vkus, což se …..ne. Hudba byla součástí našeho každodenního … to už vůbec ne. Maminka byla z hlediska oblíbeného repertoáru romantička. Prim hrály klavírní koncerty a All Time Top Of the Chart byl klavírní koncert P.I.Čajkovského Bmi ovšem i Griegův Ami byl oblíbený a další. Rovněž opery a arie, které jsem upřímně nesnášel, což mi, jistě k mojí škodě, zůstalo dodnes. Až na to, že lety jsem získal dostatečnou schopnost být snobsky pokrytecký, abych dokázal mluvit o interpretech a jejich výkonech očekávaným způsobem, byť nepodloženým příslušným prožitkem. Táta měl raději symfonie. Vévodila jim Mendelssohnova „Italská, která Ovšem sváděla urputný boj o přízeň a poslouchanost se symfonií Dmi Césara Francka. Zmíněná díla mám dodnes rád, i když Čajkovskij měl tu smůlu, že se jeho dílo – není to tak dávno – stalo zvukovou kulisou televizních reklam, vesměs neuvěřitelně stupidních.Hudební dění se odehrávalo jednak prostřednictvím rozhlasu, který kromě jiného vysílal speciální pořady (velice populární byl „Co máte nejraději „věnující se převážně operní tvorbě, jeho obliba u mne viz výše), jednak prostřednictvím gramofonových desek 78 rpm/ot.za min., těžkých a křehkých. První gramofon koupil táta od své sestry, žijící v Praze, která se svojí švagrovou – tedy maminkou – neměla právě nejlepší vztahy. Byl to impozantní kufříkový přístroj, značky His Master´s Voice, ovšem již ne s obrovskou troubou, ale velice moderní, na kliku. Otec to dal pod vánoční stromek

někdy na Vánoce v roce 1952 nebo 53. Celá rodina na ten zázrak zírala (tedy já a moje starší sestry Olga a Svaťa) s úctou, v očekávání velebných zvuků, které se dostavily v podobě Jeannette Mc Donaldové a její písně „Pochod Grenadýrů„ z filmu Přehlídka lásky. Jenže grenadýrům v polovině nějak došel dech, což se otec snažil napravit úsměvem a dotočením klikou, výsledkem čehož bylo několik vzdechů těch udatných vojáků a rozhostilo se ticho… Maminka se s nevěřícím podezřením v očích otočila k tátovi a zeptala se – ten tón bych těžko popsal – „TO JE TEN GRAMOFON OD OLGY????„ zřejmě už ho někdy viděla……táta se snažil podat vysvětlení možných technických problémů, které mohly být jen dva – ocelové jehly, vhodné k plnění šrapnelů, a pero.. jehly to nebyly. Naše první „vlastní „hudební Vánoce proběhly tedy bez hudby, i komunikace byla poněkud stísněná. Ovšem po opravě gramofon sloužil věrně až do zakoupení supermoderního třírychlostního elektrického gra mofonu s přepínáním jehel, na kterém jsem slyšel první rockń´roll. Jenže, to mělo teprve přijít. Na prahu puberty – což má být poetické vyjádření toho, že mi bylo asi dvanáct, jinak je to úplná blbost – jsem se o tehdejší populární hudbu nijak nezajímal. Jenže z radia už zněly tu a tam písničky, které poslouchaly moje sestry. No a v roce 1955-56 kraloval český crooner Rudolf Cortés, jehož „Dobrou noc „(do tmavého převléklo se nebe….), Píseň pro Kristýnku, Starý honec krav… se mi líbily. S postupující pubertou jsem začal kupovat šelakové 78 desky ale i první tzv. mikrodesky, tedy singly nebo LP – dlouhohrající desky, jak zněl překlad. Rodiče mne v tom podporovali, matka proto, že v tom viděla potvrzení svého ne dosti podloženého přesvědčení, že mám hudební nadání (musel jsem, stejně jako sestry, chodit na klavír), táta protože to jako psycholog považoval za zájem přiměřený a vhodný pro můj věk. Koupil mi také a tím mne i uvedl do moderní „vážné „hudby, Gershwinovu Rhapsody In Blue, na dvou sedmdesátosmičkách průměru 30 cm, klavír hrál Jan Panenka. Pro mámu byla vrcholem populární hudby velice oblíbená písnička Lud - víka Podéště „U nás přece jaro nekončí „ovšem mnou už začínaly cloumat hity jako „Mambo Italiano“ které mi přivezla sestra Svaťa z MLR na desce značky Eterna, a další, zvláště na deskách Amiga z NDR, kde kraloval orchestr Kurta Henkelse. Když jsem slyšel tehdy velice populární instrumentálku Zambezi, byl jsem na vrcholu blaha. No co, však ji nahráli i Shadows. To byl zkrátka „flák „jak jsme tehdy říkali.

Stále jsem ovšem nemohl tušit, co mne ještě čeká. Ještě se vracím k prvnímu gramofonu mého života – když byl zakoupen onen supermoderní Supraphon, rodiče mi dali stařičký HMV doslova v plen. Skončil tak, že jsme si venku s kamarády pouštěli desky tak dlouho, až jsme ho úplně zničili. Vědět tenkrát, jakou by dnes měl sbératelskou hodnotu……ovšem, takových věcí bylo více, které bych dnes rád měl, a možná i mohl mít, jenže za jakou cenu? Byla ovšem dvě místa, kde populární hudba oné doby – pochopitelně domácí provenience – mohla znít naplno, veřejně, decibelově neomezeně. Bylo to známé a svým zpúsobem unikátní koupaliště Kamencové jezero v Chomutově, a zimní stadion, nekrytý, kam jsme chodili bruslit. Z „Kamenčáku „druhé poloviny let padesátých si pamatuji především písničky Jaroslava Ježka - Mercedes, Zasu, David a Goliáš, Šaty dělaj člověka, Píseň strašlivá o Golemovi, a řadu dalších, které jsem sice znal už dříve, ale tady se mi uložily do paměti. Zprvu to bylo tu a tam proloženo slovenskými tangy a později přibývaly písničky našich interpretú. Velice oblíbená byla členy orchestru Karla Vlacha zpívaná a zeswingovaná lidovka „Na hornom konci“. Na průběh koupání to žádný vliv nemělo, na rozdíl od rychlosti bruslení na zimním stadionu. Tady rychlost pohybu evidentně podléhala tomu, co znělo z reproduktorů. Z ploužícího se oválu bruslících za zvuků velebných Čermákových varhan se stala smečka chrtů, když nastoupila Gerry Scott s Bromem a „When The Saints Go Marchin´ In. Nejhorší to bylo, když současně zazněl povel „změňte směr jízdy!! „protože jsem neuměl pořádně přešlapovat do prava.

Hity, na které jsme nezapomněli Jsou písničky, které jsem slyšel tolikrát, že si pamatuji nejen jejich melodii, ale v mnoha případech i texty, což vzhledem k tomu, kdy jsem je poslouchal, je pro pokročilý věk příznačné. Přesné vročení si nepamatu ji, byla to druhá polovina padesátých let, tedy počátek mého teenager age. Byla to např. Arrivederci Roma, interpreta si nepamatuji, píseň to velice populární, hraná v rádiích i v kavárnách. Trio písniček Váš dům šel spát - Dobrou noc – Je ráno – týkající se spánkového cyklu byla melodicky rozhodně zajímavá, interpretačně dobrá, textově velice chytlavá, zvláště pro prvně a nesměle zamilované – s výjimkou posledně jmenované, jejíž optimismus z toho, že ráno musí člověk vstávat kamkoliv jsem nikdy nesdílel. Peckou byla Tina Marie, na tu dobu odpálený kus, začínající až scatově, (hip hop aha uhu), což byla v podstatě swin-govka,velice oblíbená k tanci, a ten


jsem tenkrát neovládal.(dodnes). Rytmus mne však okouzlil natolik, že jsem si na chomutovském náměstí na trhu koupil ručně malovanou kravatu s notami, obrázkem černovlás-ky a nápisem Tina Marie.Pro nedoporučení rodičů visela ve skříni až do jejího zmizení. Byla skutečně dost šílená, ale rád bych ji dnes měl jako připomínku mého mladistvého tápání. Jako autor tohoto hitu byl uvedený jakýsi Bob Merril, nikdy jsem ho však neslyšel v podání jakéhokoliv zahraničního interpreta, a to jsem stanice vysílající hudbu poslouchal velice pilně. Velmi populární byla písnička Plují lodi do Triany ze zpěvohry Sto dukátú za Juana. Zpívala se všude, zvláště tam, kde city rozjitřené etanolem žádaly průchod. Byl to takový šmalc, že jsme si z něj dělali srandu téměř od začátku. Nezapomenu na interpretace v hospodách na chmelo- vých brigádách, kdy jsem procítěně zpíval chorus a kamarádi čekali na refrén, aby mohli z plna hrdla zařvat „BÁRKA, NA KTEROU DÁVNO ČEKÁM „až padaly půllitry. Byly ale věci, které jsou poslouchatelné dodnes (pokud by byly k mání). Jednou z nich byla Až budeš má (Rudolf Cortes, Sestry Alanovy). Perfektní swing, v závěru skvělý mix chorusu a refrénu, sound k němuž jsem se po desetiletích vrátil prostřednictvím Andrews Sisters a Manhat- tan Transfer. Velice oblíbené bylo Houslové Boogie (Fiddle Boogie) v podání smyčcového orchestru Dalibora Brázdy. Vyskytovalo se ve filmových týdenících při skocích na lyžích. Klasická dvanáctka v medium rytmu, zvláštní právě neobvyklou instrumentací, púsobila tajemně a vzrušivě. Úplně nový sound a seznámení s dixielandem přinesl singl Graeme Bella Czechoslovak Journey/ I Wish I Could Shimmy Like My Sister Kate. GB byli Australané a zúčastnili se Festivalu demokratické mládeže v Praze někdy v roce 1947, a Supraphon to vydal po deseti letech. Zvláště Sister Kate byla velice populární, dala se jednoduše doprovázet na kytaru při zpěvu odposlouchaného textu, z větší části doplněného zvuky připomínajícími Vlastu Buriana, dokazujícího Sherloc-kovi svoji perfektní anglickou výslovnost s horkým bramborem v puse. Jelikož byla tolerována italská populární hudba, každý, kdo ovládal pár akordů na kytaru, uměl zahrát (pochopitelně v přítomnosti co největšího počtu dívek) slavné hity Domenica Modugna Volare a Ciao Ciao Bambina. Byly to ale skutečně hezké písničky, vítězné na festivalu v San Remu, který později Čs televize vysílala každý rok (čekání na něco, co by zaujalo, bylo většinou marné). K Italii patří i – dá se

říct až zlidovélý hit Vzpomínka na Miláno. Pospolitý lid tuto píseň miloval i přesto, že byla po všech stránkách příšerná, o což se drtivou mírou přičinil text. Byla pod naši posluchačskou úroveň, v paměti ovšem utkvěla asi jako nepříjemný úraz v dětství. Zato některé songy, vzešlé ze soutěže „Hledáme písničku pro všední den“, jako Blues pro malého chlapečka Vlasty Průchové nebo Docela všední, obyčejný den měly všechny atributy hitu –chytlavou melodii (jistě, dvanáctka byla pro nás king), dobré texty, skvělou interpretaci, instrumentaci a aranžmá. Rád vzpomínám i na Dva modré balonky a Malou černou kočičku, první z nich byla úspěšná i ve spřátelených zemích. Čestné místo patří určitě Cortesově baladě Nelly Gray, často hrané u táborákú nebo v tu správnou chvíli na mejdanech pro posílení dívčí vstřícnosti a dosažení cíle, kterým byla pusa. Až Louis Armstrong mi na jednom výběru nedávno koupeném potvrdil originalitu této krásné písničky. Nelze nevzpomenout Příběh naší lásky, který se svojí nyvostí mohl rovnat snad jedině hitu Příliš mlád, který v originále přivedl na svět Nat King Cole (Too Young). Trojici těchto sester v kráse doplnil slavný Lásko má (Unchained Melody), jejíž comeback po mnoha letech zaří – dili The Righteous Brothers. Popularita těchto písniček byla porovnatelná, nás ovšem zaujaly pouze druhá a třetí, hrál v tom roli i text, který byl v prvním případě – zkrátka, nic nám neříkal. Měsíc ve víně Milana Chladila byla hezká písnička, spíše vyjímka po stránce textové, melodické i interpretační v převládající šedi. Co jsme ovšem milovali, byly Krokodýlí slzy Gustava Broma. Úvod, hraný sólově slide trombonem, okamžitě připoutal pozornost, připojivší se band to rozjel, a Brom nás svým ne – vzrušeným, polozpívaným a polovyprávěným přednesem seznámil s příběhem sice banálním, leč nám srozumitelným a blízkým, na rozdíl od mnoha jiných. Úplně na kraji opačného konce našeho zájmu se nacházela Lavička v jasmínu. Zpěvačka se mírně třaslavým hlasem omlouvala lavičce, že do ní s milým kdysi vyryli srdce s monogramem. Byla to píseň velice populární, pohříchu pro nás však předmětem pošklebků a dokonce vymýšlení parodických textů, vesměs nepublikovatelných. K tomu nejlepšímu patřila Zlá noc Milana Chladila (Green Door), svěží dvanáctka s úderným refrénem a vtipným textem, který byl navíc o muzice. Málem bych zapomněl na dvě písničky, které byly široce populární, je možné říct mezi posluchači bez rozdílu věkových kategorii, a to přesto, že byly dobré. Byla to Touha po domově (Memories Are Made Of This) kterou jsem kromě české verze vlastnil i

v nahrávce Freda Frohberga (Heimweh) a Tou starou stezkou (South Of The Border). Obě měly dobré texty, chytlavou melodii a dobře se hrály na kytaru, čím pronikly do repertoáru čundráků, tedy kluků a někdy i děvčat, stále více holdujících „trampování „tedy individuální formě trávení volného času v přírodě, oficiálně více potlačované než podporované. Písniček, které si z konce padesátých a začátku šedesátých let pamatujeme je jistě mnohem více, jenže vzpomínat je z různých důvodů nemá smysl. Proto jsem uvedl jenom ty, které byly pro nás zajímavé, a takové, které se zkrátka nedaly přeslechnout, za které bych uvedl bez komentáře alespoň Zhasněte lampiony.

Rána mezi oči Mé postupné seznamování se s půvaby populární hudby – ať českoslo –venské, nebo z okolních zemí, tedy NDR, MLR, PLR, protože žádná sovětská populární hudba (kromě hitů z filmu Kubánští kozáci, z kterého jsem uměl nazpaměť úvodní píseň) ani rumunská či bulharská ještě pro nás neexistovala, dostalo nečekaný úder. Švagr Vladimír, který pracoval ve Stalinových závodech, zanedlouho přejmenovaných na Chemické závody ČSSP, jednou přinesl něco jako singl, bylo to bílé, nahrané jen z jedné strany, vypadalo to jako silně voskovaný papír, a po vložení do gramofonu to vydalo něco neuvěřitelného, konkrétně – Shake, Rattle and Roll, Dim, Dim the Lights, Happy Baby a ABC Boogie, vše v podání Bill Haley and his Comets.Tedy jak jsem zjistil mnohem později, jedno z EP této nezapomenutelné kapely. Tuto kopii mu nahrál – dodnes nevím jak- jeho spolupracovník, což je důkazem toho, že pirátské šíření zvukových záznamů je mnohem staršího data, než by se mohlo zdát. Švagr mi ji potom dal k narozeninám nebo svátku, a tento historický kus skončil – jak jinak – úplně prodřený. Šelak byl holt šelak. Přiznávám se, že nejvíce na mne zapůsobil – a to okamžitě – rytmus, do té doby neslyšený a nezažitý. Více rń´r zpěváků, kteří věnovali písničku rockandrollu, to vyjádřilo většinou sloganem „praštilo mne to rovnou mezi oči „a to samé se tenkrát stalo mně. Odhalení toho, že existuje jiná hudba než vysílaná čs. rozhlasem (televizi jsme neměli) a na deskách Supraphonu a podobných mne zmátlo, a vedlo k pátrání – mezi kamarády, a z počátku i v prodejnách Supraphonu. Několikrát jsem se byl zeptat, zda nemají něco, co jsem slyšel v rádiu (nevím, na jaké stanici, určitě ne na naší) což bylo komplikované tím, že jsem název buď neznal, nebo jenom zkomoleně, a výsledkem bylo poznání, že druh hudby, který mne doslo

va pohltil se u nás nevysílá a na deskách nevydává. Určitě se naživo už tenkrát někde hrál i u nás ale to jsem se dozvěděl až mnohem později.

Moje první diskotéka Byl jsem v osmé třídě, psal se rok 1957, měl jsem už docela slušnou sbírku desek zn. Supraphon s nahrávkami orchestrů Karla Vlacha, Gustava Broma, Erika Knirsche a dalších se zpěváky R. Cortésem, R.Adamem, sestrami Alanovými, nějakého K. Henkelse a podobně. Už si nepamatuji, jak k tomu došlo, ale soudružka učitelka, která nás učila něco jako občanskou výchovu souhlasila, abych desky přinesl do školy, že si je poslechneme. Kromě toho mi na tento účel zapůjčil Honza Š., známý milovník jazzu, nějaké desky. Tento pán, ke kterému mne jednou dovedl kamarád, měl sbírku desek předních amerických jazzmanů a – magnetofon! Snažil se v nás vzbudit lásku k jazzu, ale kdeže, tenkrát, kdy se k nám pomalu, opožděně, ale přeci jen dostával rockandroll! K jazzu jsem se dostal až mnohem později. Za účelem své prezentace ve škole jsem v prodejně Supraphon zakoupil speciální obal na desky, vešlo se jich tam osm, byl z tvrdého kartonu, který se svazoval tkaničkami, a byl opatřen černobílou fotografií polonahého černocha s pery ve vlasech, bušícího do tamtamu a pestrobarevným nápisem „JAZZ „. Nádhera. Hodina hudby dopadla dobře, s. učitelka podala celkem slušný výklad otom, jaké nástroje v této hudbě hrají. Největší úspěch mělo „Páteční boogie „z filmu „Hvězda jede na jih „, který se u nás nikdy nepromítal.

78 rpm Jeden kamarád – později zpěvák skupiny, kterou jsme založili – měl příbuzné v Belgii, kteří jeho rodinu navštívili a kromě jiného s sebou přivezli gramofonové desky. Byly to 78 šelaky, a zřejmě vyřazené z hracího automatu, protože otvor pro nasazení byl zpevněn mosazným prstencem. Pamatuji si skupinu Four Aces a jejich „Sh Boom“ (mně nejde na rozum, proč tvoje srdce malé dělá bum š bum), se kterým v r.1954 bodovali v US hitparádě The Chords (to vím až dnes) a na B side byla slavná „I´m In The Mood For Love „(kdekdo, pro mne Fats Domino) Bylo to další zjevení, i když to nebyl rń´r ani zdaleka. Vícehlasý zpěv, perfektní instrumentace, ve které jsme marně hádali některé nástroje a to aranžmá, houpavý rytmus…. Potom na nás vypustil „I Want You To Be My Baby“ o kterém dodnes nevím, kdo to zpíval, ale byla to naprostá pecka, s doprovodem bigbandu,


to, čemu bychom dnes řekli pěkně odpálená rhytmandbluesovka. Není divu, že můj zájem o současné interprety domácí populární hudby vůčihledně slábnul, posílen občas a jen dočasně stále populárními dixielandovými nahrávkami, nebo takovými skvosty, jako byla „Good bye Lollipop“ Jarmily Veselé a G. Broma. Moje první seznámení s Louisem Armstrongem mohu přičíst právě těmto prvním zahraničním sedmdesát osmičkám, ovšem stálo za to. Byla to skladba Skokiaan (South African Song). Na první straně to istrumentálně „rozbalil“ orchestr Sy Olivera s jeho sopran saxem a Armstrongovou trubkou, na druhé se přidal Louisův zpěv. Od prvních taktů nemohl strhující rytmus nechat nikoho v klidu, skladba byla na tu dobu nezvykle dlouhá – přes pět minut(jenom se musela v polovině otočit deska), měla – a dodnes má – obrovskou gradaci a napětí. Po druhé jsem se s ní setkal na střední škole, kdy mi prof. Cajthaml půjčil na jeden večer domů (!) LP „Ambassador Satch „, kde kromě tohoto pokladu byla řada jiných, jako O-TschiTschor- Nye, New Orleans Function, jehož rychlou část hrál pod názvem „Návrat domú“ orchestr Ladislava Bezubky. Poslouchali jsme to tenkrát s kytaristou Honzou do jedné v noci …. Desky nebyly, magnetofony už určitě někde existovaly, ale nám se o nich ještě ani nesnilo, rozhlas vysílal co vysílal a do našeho života vstoupil fenomén, jehož významu pro nás neporozumí, kdo to nepro žil.Byly to rozhlasové stanice.

Radio AFN Munich a Radio Luxembourg Jednomu známému klukovi, o pár let staršímu, se říkalo „Junyk „.Nebyl to kamarád, zdravili jsme se a neměl jsem žádný důvod pátrat po původu jeho přezdívky. Už nevím při jaké příležitosti na to jednou přišla řeč a dozvěděl jsem se, že je to víceméně posměšné, protože kdekoho otravuje na potkání otázkou „poslouchal jsi junyk? „a proto mu ta přezdívka „přischnula“. Jednou jsem se zeptal, co to junyk je, a dozvěděl jsem se, že rozhlasová stanice, kde výborně hrají. Zjistil jsem, kde „to hraje „tedy na jaké vlnové délce, byly to střední vlny úplně vpravo / vlevo byl RL, jak jsem zanedlouho také našel). To že je to rozhlasová stanice amerických ozbrojených sil v Evropě mi časem řekli kamarádi i máma, kterou jsem jednou donutil chvíli poslouchat. To byl ovšem další, i když ne hlavní důvod k poslechu – všechno americké jsme nekriticky obdivovali, asi právě proto, že jsme nesměli a naopak měli obdivovat něco úplně jiného. Celý název zněl „American Forces Network, Munich „(to je ten „junyk „). Mezitím mne Junyk instruoval, kdy hrají (nehráli v kuse, jako dnešní radia, nebo tenkrát i Luxembourg). Tak jsem postupně získal přehled, kdy hrají ty fantastické písničky s kytarami (country, tenkrát jsme neměli ani tušení, že něco takového existuje), kdy bigbandy, kdy to, o čem jsem se mnohem později dozvěděl, že se tomu říká rhytm and blues. Nevýhodou bylo, tedy z hlediska poslouchání, že jsem musel chodit do školy. No a pochopitelně rń´r už byl podstatnou součástí repertoáru. Ráno jsem to měl puštěné když jsem se chystal do školy a potom odpoledne mezi pátou a šestou. Později, po maturitě, kdy jsem rok pracoval u geologického průzkumu, jsem poslouchal i noční vysílání, často na úkor spánku, jenže, když hráli tak bezvadně, bylo někdy těžké se od toho odtrhnout. Až před pár lety, když jsem si s chutí přečetl „Stone Alone„Billa Wymana jsem zjistil, že on též poslouchal v Německu AFN a byly to jeho první kontakty s hudbou, která ho ovlivnila a nakonec určila jeho další život.Dokonce jsme měli stejné oblíbené pořady, například odpolední „Stickbuddy Jamboree „s krásnou znělkou Banjo Special hranou duem D.Reno a J. Smiley. Je hloupost být na to pyšný, ale potěšilo mne to! Poslouchání anglicky mluvících stanic s sebou přineslo i první krůčky k seznamování se s tímto jazykem. Matka učila dlouhá leta soukromě jazyky, kromě jiných i angličtinu. Otec mne v mých

deseti letech naučil poměrně slušně německy, ale matčiným pedagogickým snahám jsem dlouho odolával. Až písničky mne k tomu přivedly přirozenou cestou. Mým oblíbeným poledním pořadem bylo „Lančn n mančn „.Vzhledem k času vysílání matka správně usoudila, že to první je „Luncheon „, ale to druhé nevěděl nikdo. Až na internetu – tedy po téměř padesáti let jsem zjistil, že tak deejay PFC Sargeant xy vyslovoval název„Munchen“ - rýmovalo se to! Když jsem v roce 1961 přišel do Žiliny studovat na VŠD (no, studovat…) tak jsem zjistil, že většina nových kamarádů sice zná Luxembourg, ale AFN neznali kluci ze Slovenska ani Moravy. Důvod byl jasný, stanice byla určena americkým vojákům v tzv. západním Německu a měla omezený dosah. Chomutov byl z tohoto hlediska od Mnichova nedaleko. Stanice AFN Munich ukončila svoje vysílání v roce 1992. Já jsem ji prožíval koncem padesátých a začátkem šedesátých let, byl to první zdroj novinek, slyšel jsem tam poprvé písničky, které mám dodnes rád (např. Greenfields od Brothers Four a Tom Dooley od Kingston Trio,Love Is Strange od dua Mickey and Sylvia (neuvěřitelná kytara), kterou si na LP Wildlife zopakoval Paul Mc Cartney, a mnoho dalších. A také mi přinesla první kontakty s jazzem, i když, tenkrát jsem to při čekání na „můj „program nějak přetrpěl….Jestli někdo múže být vděčný něčemu jako „rádio „tak já jsem. Téměř systematické poslouchání však přišlo až s Radiem Luxembourg. Upozornil mne na něj kamarád Luděk. Byla to tehdy jediná plně komerční stanice v Evropě. Většina programů byla zaměřena na presentaci jednotlivých „labelů „, tedy značek a gramofonových firem, jako byly Brunswick, Philips, London, Decca, RCA, PYE, Columbia a mnoho dalších. Tyto pořady trvaly 30 minut až hodinu. Potom byly pravidelné štvrt až půlhodinky, které měl jeden zpěvák nebo skupina. Koncem 50tých a začátkem 60tých let byl v Anglii velmi populární dixielandový revival. Vzpomínám si, že Mr. Ackerbilk and His Paramount Jazzband měl jeden čas pravidelnou půlhodinku na začátku vysílání. V pořadu „Two Rockin´ Boys „poměřovali pravidelně své síly Elvis a Cliff. V „Battle Of The Giants „stáli proti sobě dva zpěváci nebo skupiny. Jednotlivé pořady věnovaly pozornost i reklamě, která byla poněkud jiná, než jak ji známe dnes. Vzpomínám na reklamní tažení „Things Go

10


Better With Coca Cola, Things Go Better With Coke „kdy slogan nazpívali Ray Charles,Roy Orbison, a další tehdejší hvězdy. Pořady vedli skvělí deejays, pro mne byl jednička Alan Freeman, výborný byl i David Jacobs (this is your deejay deejay) Pete Murray, které všichni pamětníci znají z filmu It´s A Trad, Dad, neboli Jazzová Revue. Velmi dobrý byl i Jimmy Saville a jeho TTDC – teen and twenty disc club. Vrcholem každého týdne však byla neděle večer a hitparáda – „British Top Twenty Bestselling Records „.V letním období začínala v 11 večer a v zimě (angličané posouvali čas) o půlnoci. Pro mne to v letním čase znamenalo spěchat z nedělních čajů v klubu Koule, které končily v deset, abych stihl začátek hitparády. Bylo skutečně vyjímečné, abych poslech Top20 vynechal. Pořad uváděl DJ Barry Aldiss, který nahrál i závěrečnou znělku „Go Get It „– skvělou klavírní instrumentálku. V té době byla britská hitparáda univerzální, zahrnovala všechny možné styly populární hudby, desky se umísťovaly podle počtu prodaných kusů. Takže jste v jedné přehlídce mohli slyšet vedle Elvise, Cliffa, Kenny Balla nebo jiného revivalisty i Take Five Dave Brubecka nebo operního pěvce Harry Secomba. A často také velice otravné hity o kterých jsem si (tenkrát) říkal – jak si tohle může někdo koupit a poslouchat to???? Vysílání RL bylo kromě anglického (London W 1) i německé a holandské. Anglické začínalo v sedm večer a končilo v půl jedné po půlnoci pořadem Midnight With Brian Matthew, hudebně pro mne značně nezáživným. Začátkem šedesátých let se rozšířilo do tří ráno pořadem „RL International „kde byl anglický, némecký a francouzský moderátor. Neříkám úmyslně DJ, protože tam nehráli skoro nic, pokud ano, tak se to nedalo poslouchat, ale dobře se bavili. Odpolední německé vysílání jsem občas poslouchal, a i když to nebylo ono, Peter Kraus, Bill Ramsay (Souvenire), Catherine Valente, Hazy Osterwald (skvělé Kriminal Tango)nebyli špatní. A kromě toho byla i Schlagerparade, ve které se vždy nějaké americké hvězdy našly. Holanďané měli jen půlhodinku, ta ale, když jsem ji ještě v sedmdesátých letech poslouchal, nebyla špatná (prvně jsem tam slyšel Wish You Were Here!) Díky AFN jsem se seznámil s originály písniček, které jsem potom znovu slyšel na RL v podání anglických interpretů. Abych ale RL nekřivdil, díky jemu jsem se zase v mnoha případech dostal k americkým originálům. V Anglii kraloval Cliff Richard se Shadows, výborný byl Marty W ilde (otec Kim),Billy Fury, Adam Faith, Craig Douglas byl z dnešního

hlediska moc „popový „, zato dost tvrdý byl Johnny Kidd and The Pirates (ShakinÁll Over), Johnny Leyton, a další, mnozí z nich už dnes zapomenutí, jako Brook Brothers (angličtí Everly´s), nebo klavírista, který měl jistou dobu I vlastní čtvrthodinku, Russ Conway. Nesmím ovšem zapomenout na Lonnie Donegana, který ať s Chris Barberem nebo svým skifflem byl vždy osvěžením, ať s přebranými věcmi, nebo svými. Občas se vyskytla naprostá „pecka „originál anglická - jako byla např. instrumentálka „Hoots Mon „orchestru – nebo jak to nazvat – Lord Rockingham´s XI. v r. 1959. Přes poměrně bohatou fonotéku, tuto nahrávku jsem neobjevil na žádném výběru a dodnes ji nemám. Ale snad ještě není všem dnům konec! (nebyl, v době kdy pokračuji v psaní, ji už mám). Radio Luxembourg jsem poslouchal na vlně 208 m asi do poloviny sedmdesátých let, i když nepravidelně. V době brněnského studia mu dost tvrdě konkurovalo Radio Caroline. Obě tato radia dnes poslouchám občas na internetu, je to ale něco jiného. K radiu Luxembourg se budu vracet stále, při vzpomínkách na písničky a jejich interprety. Ovšem úplně první zahraniční stanicí, kterou jsem poslouchal ne snad pravidelně, ale vždy, když jsem byl nemocný a „ home alone „ byla Svobodná Evropa. Jako kluk jsem měl dost často angíny a záněty středního ucha – nijak vážné, ale dostačující na vítané výpadky ze školy. Otec každý večer poslouchal BBC a RFE a ještě nějaké německy hovořící stanice „aby si udělal obraz „ jak říkal. Bylo to často zdrojem neshod mezi ním a mat – kou. Ne, že by mu nepřála informovanost, spíše proto, že v bytě nad námi bydlel kapitán chomutovské VB. Pamatuji, jak jednou v létě otec, nespo - kojen s kvalitou příjmu (krátké vlny) přemístil radio na kamna. V bytě nad námi byla kamna na stejném místě, kvůli komínu. Vzdálený strýc,který k nám občas chodil na návštěvu, to zhodnotil slovy „ to ho rovnou můžeš pozvat, ať poslouchá s tebou „.Ona to tenkrát až taková legrace být vůbec nemusela, ale představa cimrmanovské scény jak důstojník bezpečnosti poslouchá s uchem přitisknutým na rouru od kamen, případně u otevřených dvířek, je dnes půvabná. RSE o hudbě tenkrát moc nebyla a politika mne – vzdor časté výměně názorů mezi rodiči – moc nezajímala. Občas se ale vyskytl – mezi komentáři blok tří písniček, nebo skladeb, většinou jazzových. Ač to zní nepravděpodobně, pamatuji se, že jsem tam slyšel skladbu Artie Shawa „ Nekonečná promenáda“ a v roce 1955 oznámení a komentář k úmrtí Alberta Einsteina. RSE potom sehrála velkou roli v šíření hudby, kterou máme rádi, ale až v šedesátých letech. 11

12


Nevím přesně, kdy začalo vysílání toho pořadu, vím ale jistě, že v roce 1964 jsem už poslouchal – kdykoliv to bylo možné – pořad RSE, nazvaný Odpoledne s hudbou. Byl vysílaný každý den od tří hodin do šesti odpoledne, s pětiminutovými zprávami v celou hodinu. Moderátory, které si pamatuji, byli Rozina a Ľudo Dvorský. Písničky byly vybírány na přání a bylo zajímavé, že tam psalo zřejmě hodně posluchačú a jejich dopisy byly doručeny. Mohu to potvrdit, protože na podzim 1964 jsem poslal svoje přání, aby „pro Magdu a skupinu Drinkers „ zahráli Surf City od Jean & Dean, Pretty Paper Roye Orbisona (blížily se Vánoce) a něco od Cliffa Benneta – název si už nepamatuji. V přání muselo být uvedeno, kdy to má být zahráno. Když jsem v určený den seděl u rádia svého kamaráda v Brně, a kýžené písničky z něj zazněly i s věnováním, prožíval jsem hvězdnou chvilku.

dokonalé, a nebylo ani v tomto případě. Fero Hora totiž neuměl anglicky, což byl dost velký problém vzhledem k tomu, že poctivě uváděl překlad názvů anglických písniček. Kdyby to nedělal, na nic by se nepřišlo. Jenže takhle jsme dozvěděli perly, které jakoby přeložil počítač, což v té době nepřipadalo v úvahu. Takže pár, které si pamatuji: Don´t Leave Me This Way – Neopúšťaj ma na tejto ceste. Don´t Stay So Close To Me – Keď ma nemôžeš vystať, tak ma zatvor. I Can´t Stand The Rain – Nemôžem stať na daždi. Napsal jsem do redakce pořadu spíše uctivý, než jedovatý dopis, a FH mi asi za dva měsíce odepsal stručně, že měli dlouhodobě práceneschopnou překladatelku. Což mne uklidnilo a pak už to bylo jedno, protože pořad záhy zanikl.

Pořad byl nejdříve vysílaný – jako všechno – na asi pěti frekvencích krátkých vln, a fadingy podstatně snižovaly kvalitu poslechu. Potom ale začalo vysílání na středních vlnách, a Odpoledne s hudbou dokonce ani nebylo rušené!! Poslech se tím kvalitativně výrazně zlepšil.

V roce 1965 se ve vysílání Čs rozhlasu objevil pořad, který se naprosto vymykal všemu, nač jsme do té doby byli zvyklí (tedy od Čs rozhlasu). Jmenoval se Třináct na houpačce a jeho duchovním otcem, moderátorem (ono to „ deejayování „ moc nebylo) a do jisté míry arbitrem toho, co se bude hrát, byl hudební publicista, muzikolog a kritik Jiří Černý. Vysílaný byl týdně, a měl dvě podoby – domácí a zahraniční, které se střídaly. Houpačku jsem začal poměrně brzo pravidelně sledovat, a abych byl upřímný, především tu zahraniční. Přiznávám se, že i když v té době vznikala řada velice kvalitních písniček a jejich nahrávek našimi skupinami a interprety, nevěnoval jsem jim pozornost, protože jsem uznával jenom anglickou a americkou produkci. To mi ovšem umožnilo po mnoha letech se vracet k českým a slovenským písničkám a objevovat jejich krásy. Co jsem vůbec neuznával byly české nebo slovenské coververze an-am hitů a doufám, že pamětníci mi dají v mnoha případech zapravdu. (čest vyjímkám, za všechny Boty proti lásce Yvonne Přenosilové). Bylo toho poměrně velice málo, co jsem slyšel v zahraniční houpačce a neznal to, neměl už nahrané. V čem tedy bylo její kouzlo? Ve způsobu, jakým Černý písničky uváděl, jaké informace přinášel o textech a interpretech, v zasvěcenosti a zaujetí, kterými byl pořad prodchnut. V tom bylo pro mne novum, že se konečně našel někdo, kdo písničkám rozumí, dokáže o nich něco říct, byť i kriticky a třeba v rozporu s mým názorem. Černý se navíc snažil zvyšovat laťku posluchačského vkusu zařazováním nehitů, písniček málo známých ale kvalitních, ať objektivně, nebo podle jeho subjektiv – ního úsudku. V tom bohužel příliš úspěšný nebyl, často vypadla po prvním uvedení věc velice dobrá, pro nezájem posluchačů. O postupu písniček do dalšího kola se totiž hlasovalo.

Aby mládež neposlouchala štvavou vysílačku, začal Čs rozhlas vysílat pořad Mikrofórum, ve stejnou dobu, jako bylo Odpoledne s hudbou. Začátek byl impozantní a velice efektivní. Znělkou bylo Raunchy Billy Vaughna, a potom tři hodiny nabité hudbou, kde najednou v plné kráse znělo všechno,co jsme v letech minulých slyšet neměli, a kromě toho i novinky! Jsem si jist, že neexistuje žádná statistika, která by prokázala, že to mělo nějaký vliv na poslouchání RSE. Podle reakcí svého okolí a nakonec i mé si myslím, že to poslech RSE snížilo – proč bych ji měl poslouchat, když to samé můžu mít na domácí stanici a v kvalitnějším příjmu. Jenže začátek sedmdesátých let zazvonil Mikrofóru hranu – dostalo ji pod palec SSM a z původně čistě hudebního pořadu se stal sled reportáží z brigád, pracovišť a plků, proložených hudbou těch, co z naší domácí scény mohli hrát, a to k poslouchání nebylo. Osud Mikrofóra jsem dále nesledoval, nebylo proč. Ale těch pár let bylo výborné. V letech tuhé normalizace začal Čs rozhlas Bratislava vysílat hodinový pořad, jehož název si už nepamatuji, snad Radio Maják. Byl v éteru jednou týdně a jeho moderátorem byl Fero Hora, jeden z prvních deejays Rock FM radia, které bylo snad první hudební stanicí v republice, se vším všudy, a skvělou programovou skladbou. Radio Maják (?), resp. Fero Hora uváděl novinky světové i domácí pop a rock hudby, a vždy jsem se na ten pořad těšil. Jenže nic není

Houpačka

13

Houpačka byla hitparádový hybrid, nové písničky do ní zařazoval Černý a o jejich postupu a udržení se rozhodovali posluchači. Nešlo tedy o statistiku prodejnosti, to by bývalo bylo šlo snad v případě domácí Houpačky, ale ani to objektivně možné tenkrát nebylo. Měl jsem Houpačku rád a zažil při jejím poslechu hezké a zajímavé chvíle. Skončila slavně, uvedením písničky Dobře míněná rada v březnu 1969. Za jakých okolností, a o čem písnička byla, snad nemusím uvádět. Pravdou ale je i to, že v té době se už dalo leccos v Čs rozhlase poslouchat. Byla řada programů zaměŕených na jazz, ale i na zahraniční populární hudbu a to, co se souhrnným, jenom u nás dodnes používaným názvem označovalo jako bigbeat. Existoval dokonce specializovaný pořad Vysíláme pro vaše magnetofony který umožňoval nahrát si kompletní LP anglických a amerických skupin a interpretů. Dodnes mi není jasné, jak to tenkrát bylo s autorskými právy, a také mi to bylo tenkrát úplně jedno. Jisté je, že takto se písničky šířily pŕímo masově, kdo měl magnetofon, mohl si budovat slušnou fonotéku. Mělo to obrovský význam především pro ty, kteří měli omezený, nebo žádný přístup k zahraničním deskám.

Melodie Tento měsíčník, zabývající se zpočátku především jazzem, ale postupně stále více populární a rockovou hudbou, uzřel pulty trafik v roce 1962 (nejsem si jist, ale myslím, že PNS tehdy ještě nebyla). Do té doby neexistovalo žádné periodikum, zaměřené na tuto tematiku. První časopisy, ve kterých jsem se pracně se slovníkem dočetl něco o svých idolech a viděl jejich obrázky, byly filmové magaziny Silver Screen a Screenplay někdy v roce 1959. Potom nám v prvním ročníku VŠD v Žilině půjčoval jeden student (údajně princ snad z Kambodže, otec král, matka v domácnosti) francouzský magazin, který se tuším jmenoval Salut de copains. V něm jsme si s Honzou Š. s potěšením listovali a kochali se obrázky Everly Brothers, Ray Charlese a dalších, což bylo všechno, protože francouzsky jsme neuměli ani slovo. Melodii jsem začal soustavně odebírat až v roce 1966, až na pár čísel ji mám kompletní až do poloviny osmdesátých let. Proč, vysvětlím na konci, ale stejně to každý ví. Melodie sice nemohla konkurovat takovým novinám, jako byly New Musical Express nebo Melody Maker, především svojí aktuálností (ediční lhůta byla dva měsíce), měla ale pro nás obrovský význam. 14


Časem se vypracovala díky redakčnímu týmu a externím spolupracovníkům na vysokou profesionální úroveň. Přinášela informace o dění v populární hudbě z celého světa, přehledy zahraničních hitparád, portréty hvězd a rozhovory s nimi, texty našich písniček a překlady zahraničních, upozornění co kdo kde natáčí a kdy to vyjde a především úvahy nad minulostí, současností a budoucností populární hudby, recenze desek a kritiky. V tom posledním vynikal již zmíněný Jiří Černý, jehož břitké pero, nemilosrdné, ale přesné formulace a schopnost vystihnout podstatu kladů i nedostatků dokázaly nejednu z našich tehdejších (a v některých případech dodnes se vyskytujících) hvězd populární hudby rozžhavit do běla. Dokázal být ale kritický stejnou mírou i k zahraniční produkci. Jeho analýzy tvorby se četly jako napínavá povídka (Led Zeppelin, Pink Floyd). Zajímavá byla také rubrika Jak já to slyším, ve které interpreti, textaři a skladatelé reagovali a hodnotili, co jim bylo puštěno, aniž to věděli dopředu (obdoba Blindfold date z NME). Časem se mi podařilo získat na Melodii předplatné což nebylo vůbec jednoduché, a dostával jsem ji do schránky. Když přišla, těšil jsem se na večer, jak ji v posteli přečtu od A do Z. Toto všechno skončilo prvním číslem ročníku 1984. Při jeho otevření jsem nevěřil vlastním očím. Nešlo jenom o to, že se úplně změnila grafická úprava, ale o obsah. V podstatě tam nebyl žádný. Jak jsme rychle zjistili, celá redakce byla vyměněna, nikdo z těch, kdo časopis dělali nezůstal, včetně externistů. V rámci normalizační recidivy bylo jediným zásahem zničeno, co mnoho lidí léta budovalo. Protože naděje zkomírá poslední, vydržel jsem ještě pár měsícú, ale v půli roku jsem to vzdal a předplatné zrušil. V roce 1988 jsem si namátkou koupil pár čísel, bylo to už nesrovnatelně lepší, někteří lidé se vrátili, ale už to nebylo ono. Doba se změnila a já také. Začátkem devadesátých let jsem se dočetl, že Melodii koupila agentura GOJA, tedy tandem dvou velikánů socpopu, kteří svého času dostávali od Melodie pořádně do těla. Považoval jsem to za geniální ironii osudu, ale bylo mi to jedno, protože už vycházel Rock&Pop.

Písničky a film No, tak to byla bída. Tu a tam se v našich filmech objevila písnička, doplňující děj, někdy docela poslouchatelná. Ovšem první film, zabývající se písničkami, byť trochu jiného žánru, než na jaký vzpomínáme, byl Zítra se bude tančit všude. Byl velice oblíbený začátkem padesátých let, velice optimistický, radostný, opěvující krásy života v naší socialismus budující vlasti. Dalším byli slavní Kubáňští kozáci. Ten

15

pro změnu opěvoval krásy života v SSSR. Ovšem, melodie v něm byly silné. Už jsem se zmínil, že jsem úvodní píseň ze scény bohaté žatvy znal nazpaměť (pochopitelně s českým textem). A další, jako Kalina a Jaký jsi byl, typické ruské dumky, si umím klidně představit zpracované do kytarové podoby a hrané Shadows nebo Spotnicks (jako Políčko,pole=Rocket Man). Jiným filmem o hudbě byla Hudba z Marsu, o amatérské kapele, jedoucí na nějakou soutěž. Byla to veselohra natočená v prvním nesmělém uvolnění po XX. sjezdu KSSS, tak se později stala ideologicky vadnou a z kin zmizela. No a nesmím zapomenout na O Cangaceiro, pro nás tenkrát kultovní, protože měl nejblíže k westernu a ty se v našich kinách nevyskytovaly. Píseň o krajkářce (O Lemula Rendera) u nás doslova zlidověla a mezi pamětníky je populární dodnes. Druhá písnička, o smutku (Scudaco) upadla do zapomnění, je ale velice krásná.

Bonds, Chubby Checker, Helen Shapiro,Del Shannon a další). Děj nebyl podstatný, I když pan starosta byl roztomilý. Byla to směs, která nás zvedala ze sedadel. Chodil jsem tenkrát už s Magdou, a byli jsme na od šesti a hned od osmi znovu. Příznačné bylo, že jako předfilm byl hudební skvost „Keď chýba trombón „o orchestru ZV ROH, který nemohli zachránit ani takoví páni herci jako Dibarbora, Zvarík, Štercl a další.

V roce 1957 přišel do kin film, ve kterém zazářila pro nás vycházející hvězda francouzské populární hudby Gilbert Bécaud – Země, odkud přicházím. Carného výborně udělaný film, s ústřední melodií a písní stejného názvu, navíc vánoční tématikou, se stal okamžitě hitem, a jeho obliba přetrvala desetiletí a trvá dodnes. Pro nás byla vrcholná scéna v obchodním domě, kde Gilbert zkouší klavír a pěkně odpálí písničku Le Grand Magasine, i když to rokenrol nebyl.

Potom přišly filmy s Cliffem Richardem a Shadows – The Young Ones a Wonderful Life. Byli jsme za ně vděčni, kdo tenkrát nezbožňoval Shadows (Cliffa už méně). To, že děj i herecké výkony za mnoho nestály vúbec nevadilo, šlo o hudbu. A té tam k naší lítosti zase tak moc nebylo. Vyskytly se ovšem filmy, ve kterých zazněly alespoň úryvky toho, co lahodilo našemu sluchu. Jedním z nich byl koncem padesátých let slavný Útěk v řetězech, příběh dvou trestanců na útěku (Sydney Poitier a Tony Curtis). Nevím, co to bylo, většinou instrumentálky, znějící z tranzistoru jednoho člena komanda pronásledovatelú, a moc jsem si to neužil, pro- tože federální marshall každou chvíli tomuto nám sympatickému poslu- chači přikázal, aby to vypnul.

Zásadní význam pro nás ale mělo shlédnutí amerického filmu Syncopation, uvedeného pod názvem Synkopy (Čs film tenkrát neměl tolik skvělých převaděčů názvů, kteří by dali filmu titul s obsahem nemající nic společného). Tento film o historii jazzu od New Orleans do čtyřicátých let, byl pro nás přelomovou událostí. Prvně jsme viděli americké hudebníky, jak vypadají, jak hrají. Nezapomenutelná scéna, kdy soudce přijme do důkazního řízení ukázku, jak tato nemorální hudba zní, a síní se nese skvělé, zrychlované boogie woogie, byla přímo kultovní a když předseda poroty prezentuje její výrok tím, že se pokusí o pár tanečních krokú, vyvolávala potlesk v kinosále. Bylo nás na tom společně asi dvacet studentů prvního ročníku JSŠ a psal se rok 1958. Potom se dlouhých pět let nic nedělo, až v roce 1963 k nám dorazil film It´s Trad, Dad, uváděný pod ideologicky přijatelným názvem Jazzová revue „, i když skutečného jazzu v něm nezazněla ani nota. Byla to přehlídka anglických dixielandových, nebo lépe řečeno revival orchestrů skvělé úrovně (Chris Barber, Mr Ackerbilk, Terry Light - foot,Kenny Ball) jejichž sláva byla již v té době v Anglii na ústupu, a popových a rokenrolových hvězd (Gene Vincent, Gary US 16


Nevím, zda v případě Jazzové Revue to bylo záměrem tvůrců filmu, v tom případě geniálním, nebo zda šlo o to, aby v něm bylo co nejvíce atraktivní hudby a jejích interpretů. Každopádně však byl jakýmsi roz – mezím, oddělujícím různé éry populární hudby. Jazzová revue je pro naši generaci kultovní film. Jsem rád, že ho vlastním na DVD a kdykoliv jím mohu potěšit sebe i své přátele.

Kdyby tisíc klarinetů přenesených v roce 1964 z jeviště na plátno byl film písničkami nabitý, a to dobrými, zrovna tak jako našimi špičkovými interprety populární hudby i jazzu. Znovu jsem ho mohl vidět až v deva- desátých letech. Další big bang byl až A Hard Day´s Night s Beatles, který jsem viděl v rámci týdne Britského filmu v Brně na podzim roku 1964. Ale to byl už začátek úplně nové éry. A po něm film, poskytující přehlídku toho nejlepšího let šedesátých po hudební stránce, road movie Easy Rider. Skvělé spojení jednotlivých scén s písničkami (kupování drog, a k tomu Steppenwolf, a Pusher), o Born To be Wild se není třeba zmiňovat. Všechno, co ve filmu zaznělo, a nebylo toho málo, jsme znali a měli nahrané, ovšem ve spojení s příběhem a osudy jeho postav vše znělo jinak, nově. Je to

17

další kultovní film, ve kterém má hudba jednu z hlavních rolí, a je potřebné si ho občas pustit. Začátkem osmdesátých let se do našich kin dostal film svým významem na úrovni Jazzové revue. Jmenoval se podobně krotce, ba ještě nevinněji: V zajetí rytmu. Pod tím se skrývala bomba o historii rockandrollu, a jeho prvního deejaye Alana Freeda, originální název byl American Hot Wax (výraz pro úplnou novinku, „ještě teplý „výlisek). Myslím, že úvodní scéna, kdy Alan přijde do vysílacího studia, na stole najde štůsek singlů označený „V žádném pŕípadě nehrát!!! „vezme vrchní, do mikrofo-nu ohlásí „Hi gang, here´s Alan Freed and rockandroll „a z gramofonu zazní „wobbobalumanlabbamboom „nadzvedla všechny lety ostřílené posluchače rocku, nejen mne. A kromě toho jsme ve filmu viděli řadu rokenrolových hvězd, hrajících sebe sama tak před dvaceti lety.

První singly V roce 1958 jsme s kamarády Mirkem, Honzou, Pepíkem a Edou založili - teď nevím jak to nazvat – no zkrátka, chtělo se nám hrát muziku, kterou jsme měli rádi. Mirek byl jediný, kdo znal noty a uměl aranžovat, a kromě toho byl výborný saxofonista a klarinetista. Honza hrál kytaru, výborný sluchař, já klavír s tím, co jsem se naučil u soukromé učitelky (moc toho nebylo díky mému lajdáctví, v tomto případě ale o to větší snaha). Vliv na to mělo poslouchání rádia AFN a Luxembourg, ale především singly, které dostal zpěvák Eda od svých belgických příbuzných. Snad si vzpomenu na všechno, co jsme měli k disposici, ale pouštěli jsme si to stále dokola, pokud bylo kde. Jako znělku jsme si vybrali ABC Boogie Billa Haleye, pochopitelně jen v instrumentální verzi.

Elvis Presley: Hound Dog/ Don´t Be Cruel O Elvisovi jsme nevěděli téměř nic, odkud také? A že tu neuvěřitelnou kytaru hraje nějaký Scotty Moore, basu Bill Black a bicí D.J.Fontana, vokálem dodávají drive Jordanaires, to nám přinesl až čas. Hound Dog byl ovšem jiné kafe, než Bill Haley, jakkoliv ho mám rád. Proti Elvisovu nasazení a Scottyho kytaře, „ kulometu „ D.J. Fontany na bicí, zpěvu a vytleskávání Jordanaires najednou těch pár písniček, které jsme od Billa znali a považovali za nepřekonatelné, znělo krotce a uhlazeně. Dosud jsme takovou kytaru nikdy neslyšeli, ono ji vůbec také nebylo kde moc slyšet, výjimku tvořili Kučerovci, které jsme měli moc rádi a tímto jim jako předvoji vzdávám hold. Bez rozpaků se přiznávám, že při prvním poslechu této písníčky jsem byl zmatený, nedokázal jsem se v tom vyznat, jedno si ale pamatuji velice dobře – úplně mne fascinoval rytmus, který byl složitější než u rokenrolů, které jsme do té doby slyšeli. Jerry Leiber a Mike Stoller odvedli – jako vždy – perfektní práci. Byl jsem dojat, když jsem je viděl jako sympatické starší pány, vzpomínající na to co dělali, v pořadu History Of Rock And Roll. A jakou z toho měli srandu! Hound Dog byl nehratelný, neopakovatelný, což dokazuje minimum cover verzí (Chubby Checker, pár bluesmanů). Textu jsme nerozuměli, také nehrál podstatnou roli (tu nemá ani dnes). Často jsme si desky pouštěli v kanceláři chomutovského 18


19

městského divadla – vedl ji jeden pán, jméno jsem zapomněl, kterému za to patří dík. A nezapomenu, jak jsme Elvise pouštěli po telefonu kamarádkám / dům/, kteří ho doma měli /ten telefon /. Don´t Be Cruel byla a je B side tohoto slavného singlu. Faktem je, že tato písnička byla opakována v x cover verzích (u nás Eva Pilarová, Co je to láska),skvělá je instrumentální verze Bill Black Combo a zajímavé je superpomalé podání Billy Swanna. Proti A side zaujal především úvodní kytarový riff, jinak jsem ale kouzlo, aranžmá a interpretaci této písničky docenil až po letech. Na druhé stra- ně měla tu výhodu, že se dobře tancovala, její medium rytmus je velice podmanivý. Ocenili to moji spolužáci z JSŠ (po a před gymnáziem) v Kadani na třídních dýcháncích ve staré Sokolovně, které s porozuměním a myslím i láskou zastřešoval skvělý a nezapomenutelný profesor chemie, pan Sochor.

Louis Prima: Buona Sera / Pennies From Heaven Tento singl založil moji celoživotní lásku k L. Primovi. Původně měl vlastní bigband, hrál trubku a zpívala s ním jeho manželka Kelly Smith. Vývoj populární hudby v padesátých letech zachytil tím, čemu se někdy říká „ jumpswing „ – spojení swingového základu s prvky rń´b a rockand-rollu, v tomto případě ještě okořeněné italskou hudební kuchyní. Výsledek byl fascinující. Primův mírně „ nastydlý „témbr, trubka, dueta s manželkou nebo její sólový zpěv, šlapající kapela a především neopakovatelný saxofonový mág Sam Butera, to všechno vytvořilo vyjímečný, ojedinělý sound, chytlavý na první poslech a přitom hudebně kvalitní. V rychlých skladbách Prima prokládal svůj zpěv néčím, co bychom mohli nazvat „ scat „ – jenže, velice osobitým a originálním způsobem, který se přes veškerou snahu nepodařilo nikomu napodobit. Právě v písničce Pennies From Heaven v souboji se Samem Buterou, který přesně opakuje zpívané pasáže v pekelném tempu, předvádí Prima svůj rejstřík „ hudlebobů „ a „ zumulumbuzumulu „ a dalších. Tyto souboje najdeme ve více písničkách, např. „ Oh, Marie „. Prima ve svých úpravách nahrál mnoho tzv. standardů a tradicionálů, jako St.Louis Blues, Basin Street Blues, Old Black Magic a dalších. Po rodičích 20


byl Sicilián a vliv italských písniček byl v jeho repertoáru silný. Tak tomu je i ve slavné Buona Sera. Úvod ve stylu kavárenského tanga přejde po můstku Primova scatu do rychlé, rytmicky neodolatelné pasáže, která mne ani dnes, dávno za hranicí středního věku a po celoživotním poslouchání hudby nenechá v klidu. Je to jeho snad nejznámější písnička a největší hit, i když často se v úpravách hraje spíše Just A Gigolo/ I Ain´t Got Nobody, a velice populární byla – i u nás – Angelina Zooma Zooma. Pro mne je Prima nadčasový. Na podiu byl kromě toho i skvělý bavič, dostal titul Entertainer Of Entertainers „ – ten, který baví baviče. Celá sedmdesátá a osmdesátá léta jsem – přes rozrůstající se fonotéku – od Louise Primy neměl nic, snad dvě písničky na mg kotoučích. Nikdo z mých známých ho zkrátka neměl! Tento nedostatek se mi podařilo odstranit až v druhé polovině devadesátých let, kdy mi jeden kamarád, jehož dcera se vdala do USA, na moje přání dovezl CD. Je učitelem hudby a velkým znalcem populární hudby od jazzu po rock, ale L.P. slyšel poprvé a byl jím vyloženě nadšený. Rovněž oba synové, hudebníci, přijali Louise hned za svého, i když mladší z nich je vyloženě orientovaný na jazz. Během návštěvy USA v r. 1998 jsem si doplnil v tomto směru fonotéku ke své úplné spokojenosti.

Little Richard: The Girl Can´t Help It / All Around The World Aniž jsme si to tenkrát mohli uvědomit, s prvními singly jsme dostali vzorek toho nejlepšího, co rockandroll nabízel. Little Richard byl první černý muzikant, kterého jsme slyšeli (tedy kromě Paula Robesona), respektive o kterém jsme věděli, že je černý. Eda totiž dostal i pohlednicovou fotografii, kde – zřejmě na klubové party – sedí L.R. za obrovským křídlem,s jednou nohou na klaviatuře a na klavíru stojí jeho obrovský saxofonista, celý v bílém. Tuto fotografii jsem nosil v peněžence, dokud jsem oboje neztratil v polích v okolí Chomutova, kde jsem jako zaměstnanec Geologického průzkumu pomáhal našemu hospodářství odkrýt severočeskou hnědouhelnou pánev. LR byl zase něco úplně jiného. Jeho zpěv, styl hry na klavír, saxofonová sekce a obrovský drive, celkový sound, to všechno v nás vyvolávalo zmatek a otázku – „ jak může někdo takhle hrát? „ V úvodu The Girl… zazní do saxofonového rifu vícehlasý zpěv „can´t help it, the girl can´t help it „ a pak

nastoupí RL. All Around… je v jiném rytmu, zpěv mohutně podporují basovou figurou saxofony … Byl to zážitek, který jsme často a s chutí opakovali. A to jsme, angličtiny neznalí, netušili, že LR nám touto písničkou přináší proroctví, které se stále ještě – a doufám bude i nadále – plní: Rock and roll přišel, aby tady zůstal ……. Little Richarda si občas s chutí poslechnu, má skvělé pomalé věci(Shake A Hand, Can´t Believe That You Leave), méně známe jsou jeho gospely z doby, kdy „ se polepšil „ a opustil tu ďábelskou hudbu (aby se k ní zase vrátil). Bylo mnoho skvělých rockandrollových zpěváků a muzikantů (ubývají nám …), ale Little Richard byl jedním z kmotrů mé lásky k rń´r - na to se nedá zapomenout!

Svým charakterem je Raunchy typický jingle, znělka, ideální pro upoutá- ní pozornosti posluchače a vyvolání očekávání něčeho vzrušujícího. Proto jsme si ji, když jsme v r.1961 založili v Žilině studentskou kapelu, jednu z prvních tohoto druhu v Československu, zvolili jako znělku. Potom byla zhruba od poloviny šedesátých letech znělkou pořadu čs. rozhlasu „ Mikroforum „, konkurujícího vysílání pořadu „ Odpoledne s hudbou „Radiem Svobodná Evropa (k oběma pořadům se ještě vrátím). A právě pro výše popsané vlastnosti a přiznávám se i z nostalgie jsem ji zvolil jako znělku pro pořad oldies, který jsme s kamarádem dělali pro žilinské lokální radio Fajn v letech 2006-7.

Billy Vaughn:

Tyto instrumentálky, jak jsme jim říkali, nebyly v té době zdaleka ojedinělé. Do hitparád se dostávaly nejčastěji tzv „ kytarovky „, ale i hity saxofonové, hrané na trubku, piano, elektrické varhany. Dostaneme se k nim prostřednictvím konkrétních skladeb a interpretů. Dnes je to bída. Poslední instrumentálkou hodnou poslechu byla „ Lily Was Here (Candy Dulfer sax, Dave Stewart g) pokud nepočítáme Oldfieldovské, Jarréovské nebo Pontyovské opusy.

Sail Along Silv´ry Moon / Raunchy A side se stala světovým hitem a evergreenem. Nás nejvíce zajímal sound orchestru, proslavený především vedením melodie altsxofonem, často v souzvuku se sopran saxem. V té době u nás vévodily velké orchestry, a řada z nich začala skladby hrané B. Vaughnem přebírat do repertoáru. Bodejť by ne, vždyť Sail… má tak chytlavou melodii, že jí málokdo odolá hned napoprvé. Chomutovský bigband vedený panem Kovandou byl tehdy orchestrem Městského divadla (pozn. jako budovy a kulturního stánku, stálá scéna tam nikdy neexistovala) a hrál na nedělních čajích o páté, které jsme navštěvovali. Tam jsme byli i svědky pokusů – někdy více, často méně vydařených – hrát á la B.V. Kromě toho ale vděčím tomuto orchestru za seznámení se s repertoárem předních swingových orchestrů, na jejichž skladby, jako In The Mood, Moonlight Serenade, Woodchoppers Ball, Song Of India, Dinah, Ponciana, Trumpet Blues a mnoho dalších jsme se pokoušeli tancovat. Mým rodičům se Sail… líbil hned (na rozdíl od ostatních singlů). Zato B side – Raunchy, už neměla takový úspěch. Otec ji ohodnotil výrokem, který přibližně zněl asi tak, že „ je to zajímavé jako příklad, jak běloši dokážou udělat černošskou hudbu poslouchatelnou „ což na moje okouzlení melodií, rytmem a sóly nemělo žádný vliv. Opakující se úderný riff proložený sóly saxofonu, kytary a klavíru tvořil podmaňující celek, jak by se dnes řeklo – zdvíhající hladinu adrenalinu. Nemohli jsme vědět, že už je to cover verze, tedy nikoliv původní nahrávka. Ta pochází od autora této skladby, Billa Justise, který s ní v listopadu 1957 obsadil 2 místo v americké hitparádě. Seznámil jsem se s ní až po mnoha letech a i když to byl „ originál „, zdaleka se mi nelíbila (a nelíbí ani dnes) tak, jako B. Vaughn.

Ricky Nelson: Stood Up / Waiting School There Never Be Anyone Else But You/ It´s Late V srpnu 1960, pár měsíců po maturitě, jsem nastoupil do zaměstnání v Geologickém průzkumu jako laborant. Moje práce spočívala v suché destilaci vzorků uhlí, vyvrtaných v Severočeském kraji, čímž jsem přispěl k pozdější mnohaleté devastaci celého regionu. Z hlediska hudby však bylo významné to, že jsem se tam seznámil s Evou K., kterou jsem zaujal tím, že jsem si na chodbě pohvizdoval Elvisův Mess Of Blues, který byl v té době v Top 20. Později mi řekla, že čekala, jestli z toho nevyleze nějaká blbost, ale moje pískání ji uspokojilo. Ověřování a zjišťování, co ten druhý z RL zná, nás naplnilo vzájemnou úctou, alespoň v této oblasti. Díky příbuzným v NSR měla Eva nějaké singly a dokonce výběrové LP Country Western. S Rickym – jak píšu dále- mne seznámila ona. Nebyl to ten pravý rń´r, mělo to blízko country, kterou jsem tenkrát téměř neznal. Bylo to ale něco nového, love baladu There.. Ricky zpíval tak vemlouvavě, že neznalost textu vúbec nevadila(a nevadila by ani dnes). Rychlejší skladby, více rockabilly než rń´r, však byly skvěle interpretované a dominovala 21

22


v nich nezaměnitelná kytara Jamese Burtona, což jsem se ovšem dozvěděl až po letech. Ricky zpíval nerokenrolově, nepamatuji, že by se pokusil něco zařvat aspoň jako Cliff Richard, jeho písničku jsem však poznal okamžitě, i když jsem ji jako novou chytil na RL. K uvedeným singlům přibyl Poor Little Fool (co byla B side si už nepamatuji), další z mnoha skvělých slaďákú, které jsme tak rádi poslouchali a posloucháme dodnes, i když jimi vyvolané pocity jsou dnes dost odlišné od těch před lety. Od Evy jsem měl i EP.

Pat Boone: Tutti Frutti / I Almost Lost My Mind/ Long Tall Sally / I´m In Love With You. Jelikož jsme Tutti a Long Tall už měli pod kůží od Little Richarda, kolektivní poslech členy kapely vyzněl pro Pata velice nevlídně, od pošklebků po urážlivé výroky. Ovšem jeho I Almost Lost My Mind zaujala všechny dokonce tak, že jsme ji hráli v instrumentální verzi. Patův crooning s doprovodem orchestru Billa Vaughna, saxofonové vehrávky, to všechno vytvořilo baladu, hodnou sklenky dobrého vína a chvilky nostalgie i dnes. Jinak Patovy slaďáky byly špičkové (I´ll Be Home, Remember You´re Mine), ale pokusy o rń´r byly, mírně řečeno, rozpačité. Později zabodoval významně se skladbou Speedy Gonzales (netwist proti Chubbymu), ovšem za poslech bude vždy stát jeho interpretace slavné Dear John Letter s doprovodem Billy Vaughna. Ze stejného zdroje jsme měli k dospozici i EP Paul Anka: I Love You Baby / Don´t Gamble With Love / Tell Me That You Love Me / When I´ll Stop Loving You Baby. To sice rokenrol vůbec nebyl, ještě méně než Ricky Nelson,ale bylo to naše první setkání s PA po Dianě, kterou jsme slyšeli z magnetofonu u Honzy Š. Byly to písničky plně odpovída - jící tomu, co jsme chtěli slyšet – svižná I Love You Baby, oblíbená i u nás, i když si už nevzpomínám jaký byl její český název a kdo to zpíval, já jsem měl nejraději Tell Me… pro zvonivé kytarové sólo a vehrávky. Ono se vlastně u nás přebíralo dost písniček, které byly hitem na západě, problém byl někdy v tom je poznat. Zmínil jsem se o tom, že pirátské šíření zvukových nahrávek má u nás kořeny už v padesátých letech.

Dúkazem toho byly desky, vyráběné zřejmě podloudně, v jednom obchodě v krajském městě Ústí nad Labem. Co to bylo za obchod a čím se ve skutečnosti zabýval nevím, výsledek byl však byl skvělý. Nevím, který z příznivců to objevil, důležité ale bylo, že jednoho dne přinesl do vinárny U dvou rytířů, zvané U raubířů, kopu desek. Jmenovaná vinárna byla proslulá svojí kuchyní a velice tolerantním personálem, v podstatě v Chomutově byla jen dvě místa, kde se scházeli lidé, kteří si o sobě mysleli, že jsou intelektuálové nebo bohémové, druhým byl klub horníků, zvaný Švermák, na kterém dnes visí pamětní deska připomínající éru rokenrolu a rocku v Chomutově a Česku vůbec, protože v tom sehrál obrovskou roli. Vinárna U raubířů byla vybavena poměrně kvalitním gramoradiem, na kterém jsme si mohli pouštět do omrzení všechny poklady z výše zmíně-ného zdroje. Byly to desky vskutku bytelné, základem byl hliníkový ko –touč, potažený černou hmotou, rychlost otáček 78 pm,tudíž na každé straně jedna skladba, cena na tu dobu naprosto šílená – 60 Kčs za kus!!! Myslím, že tenkrát vznikl pro sedmdesátosmičky, stále rychleji ustupující z gramofonového trhu, název fošna. Jsou to ale nezapomenutelné chvíle, kdy nás sedělo třeba osm kolem gramofonu, a žadonili jsme –pusť to ještě jednou..! Zmíněný kamarád do toho na tu dobu vrazil hodně peněz. Jelikož gramofon byl vybaven přenoskou nezvyklou na takovou zátěž, začala tato po určité době vypovídat službu a klouzat po deskách.. pomohli jsme si zatížením přenosky mincemi a hrálo se dál. Nejsem si jistý, ale myslím, že první písničkou, kterou jsem slyšel od Sama Cooka byl Chain Gang, a další Cupid, figurující v britské hitparádě.První z nich nebyla zajímavá ani nějakým zvláštním rytmem,ale melodií a hlavně zpěvem. Byla pro mne jednou z lepších, ale nevěnoval jsem jí moc pozornosti. Zato Cupid už svým úvodem na první poslech upoutal, teskná melodie vedená dechy a Cookův nástup jakoby s povzdechem byl předzvěstí toho, co možná už existovalo, ale námi objeveno až v polovině šedesátých let, soul music. Osobně si myslím, že Cooke byl nejen jejím průkopníkem, ale i jedním z nejlepších interpretů, ne- li nejlepším vůbec. To, že byl autorem a originálním interpretem Only Sixteen, kterou jsme znali z britské Top 20 s Craigem Douglasem, později jenom posílilo moji touhu mít s ním co nejvíce nahrávek, která dosáhla svého naplnění až v roce 1991 ve sklepení nottinghamského Virgin Music Store (nahoře byly už tenkrát jenom CD). Tam jsem v nepřeberném množství LP objevil jeho double 23

Man And His Music, na kterém bylo snad všechno, co jsme si dlouhá léta s láskou pouštěli – s jedinou výjimkou, nebyla tam Sa – mova verze Tennessee Waltz, kterou vlastnil jenom Puppie.. tato nahrávje dodnes – a obávám se, že ještě dlouho bude – příkladem toho, co dokáže invence udělat z tak otřískaného c&w cajdáku, kterým písnička v mnoha interpretacích byla. A dnešní populární hudba, její interpreti a producenti nemohou ani snít o něčem takovém, jako byla Cookova A Change Is Gonna Come. To jsem ale trochu odbočil, předcházející vzpomínka patří spíše do nezapomenutelných písniček. Vrátím se proto k singlům. První, které byly skutečně moje, jsem zakoupil v Tuzexu ve Veletržním paláci v Praze (později vyhořel). Bylo to roku 1962, singl stál 7 bonú a EP 10, tedy spoustu peněz, v porovnání s cenou supraphonských. Byly vydány ve Francii, což mi z hlediska jazykového úplně znemožnilo orientovat se v sleevenotech.

toár..zpíval jsem to já, štěstí bylo, že jsem do piana mlátil tak, že zpěv nebylo moc slyšet.

Johnny Preston: Charming Billy / Leave My Kitten Alone Billyho jsem znal už z RL, takže při spatření singlu jsem neváhal ani okamžik. Byla to jedna z písniček, kde jsme trochu rozuměli textu, navíc dobře gradovaná, kde se postupně přidávaly jednotlivé nástroje. Příběh teenagera, který sice umí hrát rokenrol, ale nejde to, protože nemůže opustit maminku, se nám v šlapajícím rytmu skladby velice líbil. Upřímně řečeno, B side si ani moc nepamatuji. Jo, kdyby tam býval byl Running Bear, ale to by byly dvě A side…

Betty Johnson:

Také to už nebyly hity, které by v tu dobu zrovna brázdily hitparády, nicméně pro mne poklady. Ostatně posuďte sami:

You Can Get To Heaven On Roller

Bryan Hyland:

Dream, If You Feelin´Blue /

Itsy Bitsy Teeny Veeny / Baby Face

to poslední si nepamatuji

To byl popík úplně ideální pro v podstatě nevinné party, tenkrát mejdany, na kterých se, pokud to bylo možné, tancovalo. S A side jsme se seznámili prostřednictvím hitparády o dva roky dříve (slyšel jsi to ici pici?) a rozhodně to byla písnička, která svojí nevšedností zaujala. Nebyl to tedy žádný odvaz, ale goodtimovka, která se vrátila na začátku 90´ties do britské hitparády. B side v jakémsi pseudolatino rytmu byla na doplnění, kdo ji slyšel s Little Richardem nebo Bobby Darinem se pŕi ní mohl pohoupat do rytmu, na poslouchání to moc nebylo. I když, tenkrát…

Tak toto EP byl totální omyl a vyhozené bony. Koupil jsem ho kvůli Hula Hoop, který jsem si pamatoval z radia. Jeho éra ovšem velice rychle pominula, a tato celkem milá písnička nemohla vyvážit to ostatní, co na EP bylo. Zvláště Dream, If ….. zpívané třaslavým témbrem, marně se snažícím navodit atmosféru denního snění… brrrrr. V životě jsem už o BJ neslyšel ani nečetl v čemkoliv.

George Jones: In Your Arms Again / Who Shot Sam? Když jsme si to prvně pouštěli v předsálí ZK Slovena, tak kytarista Braňo vyslechl A side, typickou hitovou C&W, (jejímž byl Jones v té době vrcholným interpretem) a pravil: „ Teraz by sa zišiel na druhej strane nejaký riadný rokenrol „. A on tam byl…. Honky tonk piano, krásně břinkavé, dvanáctka přímo vzorcová, dokonce jsme to tu a tam hráli, když docházel reper24


Skates/ Hula Hoop/

Bobby Darin: Clementine / Tall Story O Bobbym se zmiňuji obšírněji v jiné části, takže jenom k druhé straně – to bylo skutečně „ béčko„ – nemastná neslaná swingovka, aspoň pro nás. S gradací a napětím Clementine se nemohla měřit. S mými singly to dopadlo tak, jak jinak ani nemohlo. V místním bazaru pro- dávali přehrávače singlů do aut (žádné naše ho v té době nemělo) za 5O Kčs, což si mohla většina hudbymilovných studentů dovolit – museli mít jenom radio, ke kterému by přehrávač mohli připojit. Důsledkem toho bylo, že moje singly putovaly po kolejích tak dlouho, až se nedaly vystopovat. Naštěstí to už bylo v době, kdy sice pozvolna,

ale stále více sílil příliv písniček všeho druhu, především na magnetofonových páskách.

Sil Austin: He´s A Real Gonne Guy / Dues Day Tento saxofonista byl v té době v USA oblíbený, stylově měl blízko k R&B. Strana A byla typická dvanáctka v rychlém tempu, s výborným klavírem. Hned jsme ji zařadili do repertoáru. B strana byla pomalejší, ale svěží pohodovka. Ze zvědavosti a nostalgie jsem si někdy v polovině devadesátých let koupil CD jakési obskurní značky a odpovídající ceny, a jelikož jsem nic nečekal, nebyl jsem zklamán. Instrumentální verze těch nejomlácenějších hitů nebyly ani stínem dravého, chraplavého saxofonu, který jsem pamatoval. Nejblíže to mělo k produkci Kenny G, ovšem bez jeho pompézních aranžmá. Tak to mám jako vzpomínku…

Gladiolas: Little Darlin´ / Guitar Gable: Guitar Rhumbo Tento singl na labelu Moonglow byl zajímavý už tím, že na jeho stranách byly snímky rozdílných interpretů. Little Darlin´ je typická doowapová záležitost, jako hit ji proslavila skupina Diamonds, originál byl ale výše uvedený. Podobných písniček bylo nahráno mnoho, ovšem když jsem tehdy prvně slyšel „ ááááá jajajajáááááá“, potom narativ uprostřed, to všechno v mírném rumbovém rytmu, byl jsem v sedmém nebi. Dnes mám obě její verze. Druhá strana byla kytarovka v pomalém rytmu a její melodie a interpretace tak jednoduchá, že ji hrával na vystoupeních i náš zpěvák Eda.

Singly jako takové Když vzpomínáme na singly je na místě připomenout si i to, čemu se dnes říká dizajn, tedy jak singly, případně EP (těch bylo méně) vypadaly. Supraphonské byly buď v jednoduchém, žlutobílém obalu a v lepších případech v obalu s krytem, na kterém však byly jenom emblémy firmy pro všechno stejné, ať už uvnitř bylo cokoliv. Bylo zbytečné na nich hle – dat jakékoliv informace. Obaly importovaných singlů byly pestré, nápadité, i když ne vždy vkusné (to je pochopitelně hodnocení z odstupu desítek let, tenkrát zkrátka neměly chybu). Především se na nich uplatňovala reklama firmy – labelu, propagace Interpreta a informace o něm (např. zda už se s něčím umístil v hitparádě), téměř vždy jeho fotografie, někdy jeho malovaný portrét nebo karikatura, a často upoutávka na další interprety ze stáje labelu a jejich nahrávky. Obaly Elvisových SP a EP u společnosti RCA téměř vždy využívaly jeho fotografii z akce „ on stage „ černobílou nebo barevnou, tedy na těch vydaných v padesátých letech. Zajímavé bylo též řešení středu tak, aby singl byl použitelný v jukeboxu. V podstatě byly dva způsoby vytlačitelný střed – potom se už ale deska nedala použít na normální gramofon, anebo trojúhelníček z umělé hmoty, většinou stříbrné barvy, který se dal vybrat a podle potřeby nasadit zpět. Těžko popsat vzrušení a nedočkavost ve chvílích, kdy jsme získali nějakou novou nahrávku, ať už neznámou, nebo kterou jsme znali jenom z radia a mnohdy ne celou. Pokud jsme písničku znali, čekali jsme nábožně na konkrétní momenty, klavírní, kytarová nebo saxofonová sóla, vzájemně jsme se upozorňovali – „ teď to přijde, dávej bacha! „ ačkoliv jsme dobře věděli, co bude následovat. Mnohdy bylo takové poslouchání provázeno silně citově podbarvenými komentáři, či spíše výlevy – „ co to tam ten cvok hraje, to není možný, já se z něj …“ Prožívali jsme to, což se projevovalo i v tom, že o písníčkách jsme si dokázali povídat i tehdy, když jsme je neposlouchali. Já jsem se v takových případech často rozohnil až příliš (a v některých případech mne to drží dodnes). Jako příklad mohu uvést situaci, kdy jsme někdy v polovině šedesátých let seděli s Honzou u čaje v kavárně U Dorotíka v Brně na České a já jsem mu líčil krásy posledního singlu The Animals „ Inside looking out„. Při popisování kytarového sóla jsem přecenil prostor, který miniaturní stolek poskytoval a nedocenil rozmach svých gest – zkrátka převrhl jsem čaj, polil neznámou dívku, která seděla naproti nám…. ještě že měla smysl pro humor, musel jsem vypadat 25

dost komicky. Ale sólo to bylo bezvadné. To ale trochu předbíhám, stále jsme ještě v Chomutově koncem padesátých let, pak přijde Žilina, potom Brno, a zase Žilina, už natrvalo…

Brothers in listening in Použivám parafrázi názvu nezapomenutelného LP skupiny Dire Straits ke vzpomínce a uvedení kamarádů, se kterými jsem v průběhu dlouhých let od konce padesátých do současnosti - sdílel všechny radosti a vzrušení při poslouchání písniček, shánění desek, pořizování a kopírování nahrávek. O některých jsem se už zmínil, s dalšími se setkáme později. Považuji však za potřebné vzpomenout je podrobnéji protože s většinou z nich – pokud jsou ještě mezi námi – mám dodnes velmi dobré kamarádské vztahy a s několika mne pojí skutečné, hluboké přátelství. Těmi prvními byli Honza A. -kytarista (později výborný bubeník a zpěvák) a Mirek H..- saxofonista, oba zakládající členové našeho ABC Klubu. Společně jsme strávili mnoho hodin posloucháním desek a hlavně rádia, diskutovali o slyšeném, ohrnovali nos nad většinou naší populární hudby (ne, že by k tomu bylo málo důvodů). Oba byli aktivními muzikanty dlouhá léta. Patřil k nim i Eda K., náš zpěvák, který měl výsadní postavení dané vlastnictvím desek, které mu posílali příbuzní ze zahraničí. K jeho cti a chvále dlužno podotknout, že toho nijak nezneužíval a desky nám (a nejenom nám) ochotně půjčoval. Na druhé straně to mělo ten neblahý důsledek, že desky byly záhy patřičně „ sjeté „, na čem se podílela i rozdílná kvalita gramofonů, na kterých byly hrané. Vzpomínám si, jak je půjčil naší kamarádce Renatě, která pořádala mejdan, i na své zděšení, když jsem na místě zjistil, že pouští singly na gramofonu s ocelovými jehlami…. A nevadilo jí, že je tam rychlost 78rpm! Koncem padesátých let jsem se seznámil s Jirkou K.řečeným George, který sice na nic nehrál, měl ale obrovský přehled o „ naší „ muzice, znalo - sti o audiotechnice,které uplatňoval později, když se stal renomovaným zvukařem těch nejlepších chomutovských skupin. V průběhu sedm a osmdesátých let jsem ho v rámci svých služebních cest vždy navštívil. Bydlel na privátě nad hospodou zvanou Vexl. Pokaždé měl pro mne nachystané nějaké novinky a vždy jsem si do Žiliny odvážel nějaké nové nahrávky. George měl tetu v Kanadě, možná díky tomu poslouchal vysílání Kanadského rozhlasu, především jazzo26


vých pořadů. Zúčastnil se posluchačských soutěží a vyhrával LP, která mu posílali. Díky tomu jsme mohli poslouchat výborné LP Count Basieho Ambassador, Cannonball Adderleye, Thelonia Monka.. U něj jsem se blíže seznámil se začínající produkcí společnosti Tamla Motown, díky LP Detroit Sound. Naše kontakty s Jirkou se prakticky nepřerušily,dnes jsme díky technice (internet a skype) spolu kdy chceme a díky jeho vybranému hudebnímu vkusu jsem zásoben skutečnými lahůdkami,převážně už na DVD. V posledních letech se tak jednou za rok navštěvujeme, je to vždy mnoho hodin prožitých při vybrané hudbě, ať na CD nebo DVD, vzpomínek a debat. George je specialista na rockovou muziku, zvláště americkou, a z ní má nejraději jižanský rock. Musím přiznat, že naše radost z písniček byla často umocněna nějakým tím pivem, později i širším nápojovým lístkem, a jak jinak, vykouřili jsme přitom nespočitatelné množství cigaret značky Lipa, (později i kvalitnějších). Upřímně řečeno, to, co jsme vypili a vykouřili za zvuků oblíbené hudby s mými přáteli za všechny ty roky by jistě stačilo na několikaletý provoz denně a hojně navštěvované restaurace s širokou nabídkou piv, vín, destilátů a cigaret – ba i doutníků - i těch nejlepších značek. Kamarádem, který sice do party nepatřil, ale měl a stále má pro šíření písniček nejen v rámci bývalého Československa a toho, co je z něj dnes, ale i za hranicemi naprosto zásadní význam, je Pavel K. Seznámil jsem se s ním jako s klukem, kterého moje matka učila angličtinu. Nikdy nekouřil a nepil alkohol, nechodil na čaje, do hospody, ani na mejdany. Jeho zájem o písničky začal – jak jinak - u rock and rollu a v průběhu let se rozvinul do encyklopedických znalostí anglofonní populární hudby. Díky jemu jsem měl i v letech největšího úhoru stálý přísun toho nekvalitnějšího, co scéna popu, rocku a blues nabízela. V rámci svého zaměstnání jsem mohl na služební cesty jezdit do Chomutova, což jsem hojně využíval a nestydím se přiznat i zneužíval. Podle Pavlova avíza jsem pak plánoval SC tak, aby mi do nich padl termín, kdy západoně- mecká televize vysílala Rockpalast. To byl pořad, začínající zpravidla v deset večer a končící ráno v šest a ve kterém se on stage střídaly ty nejlepší světové skupiny a interpreti. V Žilině se pochopitelně signál německé televize přijímat nedal (v Chomutově zas rakouské, tedy Vídeň). Byly to celonoční maratony, nikdy nezapomenu, jak jsem v přímém přenosu viděl Johnnyho Wintera, J. Geils Band, Patti Sm ith s Ivanem Králem, Rogers Band,

Dexys´Midnight Runners a mnoho dalších. Pavel mi posílal seznamy nových nahrávek, abych si mohl vybrat, a potom mi posílal nahrané pásky, které jsem já zase přetáčel pro své kamarády. Své pracovně říkal „ Music Factory „ jeho páskotéka dosáhla v průběhu let počet přes tisíc. Když uvážíme, že jedna mgf páska průméru 15 cm hrála při stereo záznamu tři hodiny, což představuje zhruba pět LP, získáme představu o rozsahu jeho fonotéky, kromě vinylových LP a singlů. Díky jemu dnes vlastním sbírku rockabilly a blues, jakou se může pochlubit málokdo. A last but not least: koncem sedmdesátých let přeložil a vydal jako samizdat Book Of Rock Nicka Logana, což byl počin naprosto ojedinělý, svým významem v té době vyjímečný. O knihu byl obrovský zájem (náklad byl asi 300 výtisků), pochopitelně se šířila skrytě v zasvěcených kruzích. Pavel vybudoval digitální fonotéku rozsahu, kterou si byť zasvěcený milovník rockabilly, rockandrollu, blues a rocku nedokáže představit, a dále ji rozšiřuje návštěvami v Anglii a USA. Kromě toho všeho měl vždy smysl pro humor, zvláště ten černější, a je skvělý kuchař. Vzpomínání na chomutovské kamarády uzavřu Láďou N.,řečeným Laco. Byl to spolužák našeho kytaristy Honzy a velký příznivec naší kapely. Nepotkal jsem ho čtyřicet let, i když jsem do Chomutova jezdil relativně často. Ozval se mi telefonem po více jak čtyřiceti letech a díky skype jsme spolu ve styku. Zásobuje mne takovými poklady na DVD, o kterých jsem neměl ani tušení, že existují. Písničky s námi občas poslouchalo mnoho dalších kamarádů a známých, ovšem nikdo se jim nevěnoval tak „ do hloubky „ jako my. Bylo to i tím, že jsme hráli na hudební nástroje a přistupovali k písničkám trochu jinak, rozebírali jsme sóla, hledali akordy, abychom v repertoáru použili všechno, co bylo z hlediska úrovně našeho muzicírování a vybavení možné. Padesátá léta skončila a pro mne – aniž jsem to tušil – se stal rok 1961klíčovým v dalším životě. Byl jsem přijat na Vysokou školu dopravní v Žilině. Pominu raději své studium a řadu nepříliš lichotivých okolností které se ho týkaly. Z hlediska toho, na co vzpomínáme, bylo důležité založení tzv. Vysokoškolské umělecké skupiny, která kromě řady dalších tzv. malých forem měla¨ pod svými křídly i dva studentské orchestry – jeden zaměřený na jazz a druhý na populární hudbu. Samozřejmě jsem se zapojil do té druhé, a tím plynule navázal na svoje chomutovské hraní.Zároveň jsem se tím ale dostal opět do kontaktu s lidmi, kteří se o hudbu zajímali podobným

způsobem, jako já. Byli to členové naší hudební skupiny, ale nejen oni, byla to řada dalších kamará- dů, spolustudentů, kteří s námi po večerech poslouchali radio Luxembourg, popíjeli čaj a – jak jinak – občas svařené víno. Z hlediska poslechu písniček přibyl pro mne nový zdroj, tzv Vídeň, jejíž vysílání se dalo v Žilině dobře přijí – mat. Nebyl to sice Fab 208, zato ale vysílala přes den – v 11 hod. dopoledne to byl pořad „ Beswingt um elf „ a odpoledne – tuším v šest – slavná Eva Maria Kaiser a její Autofahrer Unter Weg. Hrálo se tam leccos – pochopitelně hodně německých interpretů jako Peter Kraus, Catherina Valente a další.Ale měli jsme tam i svého Elvise, Fatse, Connie Francis.. bylo to vítané zpestření, když to Eva Maria „ rozpálila“, říkala tomu „heisse musik“. S kapelníkem Láďou K., saxofonistou jsme dumali nad písničkami, už jsme měli občas půjčený nezapomenutelný Sonet Duo. Já jako sluchař jsem to Láďovi přehrával na klavír a on to „házel“ do not. Okolo naší skupiny se z řad studentů vytvořil kruh příznivců, ze kterých někteří s námi absolvovali výjezdy do okolí Žiliny, přicházeli s nápady a návrhy, co bychom měli hrát, občas přinesli nějakou desku nebo spíš magnetofonovou nahrávku. Výborný kamarád byl Kája H., sám dobrý klavírista, který po mém odchodu do Brna zaujal místo pianisty ve skupině. Byl dobrosrdečný, ochotný vždy kamarádům pomoci, podělit se s nimi o cokoliv, nezkazil žádnou legraci. VŠD podobně jako já nedokončil, po nějaké době zaměstnání se vrátil k hudbě, v sedmdesátých letech hrával s kapelou na turistických lodích, z výdělku si koupil na tu dobu kvalitní keyboard. Zabil se v autě na cestě do Hamburku, kde se měl nalodit na další plavbu. No a last but not least tu byl – a zaplať pánbůh stále je – Honza Š. Na seznámení se a sblížení s ním měly písničky, jejich poslouchání a debaty o nich nemalý podíl. S ním a Kájou jsme měli mnoho společných krásných zážitků, jako například natáčení Top 20 z radia Luxembourg. Měli jsme na to půjčený magnetofon vyrobený v NDR, značka K100 (jako nějaká sedmitisícovka).Radio bylo sice miniaturní, nevím jaké značky, pamatuji jenom, že pohnutí frekvenčího potenciometru o půl milimetru znamenalo odladění kýžené stanice. Nahrávali jsme přes mikrofon, neboť radio nemělo nic, do čeho by se dala strčit propojovací šňůra. Tím pádem bylo vyžádáno absolutní ticho, aby nahrávka byla co nejkvalitnější. Pamatuji se na naši zuřivou pantomimu, když do místno- sti neočekávaně vrazil bubeník Karel M. Nahrávka se bohužel nedochovala, neboť po skončení hitparády jsme zjistili, že Kája nezapnul nahrávání ….. Při seznamování 27

„ prváků“ mezi sebou jsme se zpočátku scházeli na jedné buňce, bylo nás tam i patnáct, poslouchalo se přitom RL. Já jsem měl dost dobrý přehled o tom, kdy jsou které pořady vysílány. Pamatuji se, jak při jednom rokenrolu – už nevím, co to bylo – přicházelo mohutné kytarové sólo, na které jsem chtěl upozornit Honzu slovy „ a teď dávej bacha, přijde těch stočtyřicet kytar“ načež Karel M.,budoucí bubeník a příznivec swingu nevěřícně vyvalil oči se slovy „nekecej, a to fakt“?????? S kapelníkem Láďou K jsme často poslouchali magnetofon i radio RL,na základě toho jsme uvažovali, co bychom z toho mohli hrát, co bychom ještě zvládli a na co v žádném případě nemáme. Jedno z hlavních omezení (kromě nedostačivosti muzikantského umu) bylo technické a instrumentační vybavení. O elektrofonických varhanech jsme ani snít nemohli, nebyla to jen otázka peněz, zkrátka žádné se nevyskytovaly. Kromě dechů ovládaly repertoár stále více elektrifikované kytary, a proto se hvězdou první velikosti stal kytarista Pavel P.. Absolutní sluchař, který dokázal na dva poslechy zvládnout skladby Shadows, Spotnicks, Ventures, nebo sóla ve zpívaných věcech. Poslouchali jsme spolu často, jemu šlo ale – to je můj osobní názor – více o zajímavost skladeb, jejich technickou náročnost, než o nějaké emoce. Honza Š. je – kromě mnoha jiných věcí, které nás pojí celoživotním přátelstvím, také partner v poslouchání písniček, diskusí o nich, analysování proč se nám líbí nebo ne, ale i společného prožívání tiché radosti, když jsme poslouchali po x té nějakou písničku, kterou jsme měli rádi. Dokázal nejen precizně vyjádřit svá pro a proti, ale měl dar ozvláštňovat písničky svojí imaginací, nacházet, co v nich možná vúbec nebylo, ale vyvolalo představu, pocit. Jako příklad mohu uvést Midnight Paula Anky. Krásná písnička, ve které se po „ midnight „ ozvalo fadingové „ night.. night.. night.. vedlo Honzu k zasnění, a následovnému opisu: „ jako bys jel v kabrioletu, před sebou barevná světla velkého města, a bloky dálnice, na které naráží kola tvého auta, opakují NIGHT - night - night ….. Pokud bych se snažil odhadnout, s kým jsem strávil nejvíce času posloucháním písniček, tak mohu říct s jistotou, že je to Honza. To, že u toho byl občas nědo jiný, se mu započítává.

28


Honza se v rámci ZVS(základní vojenská služba, rok pro absolventy VŠ, pro eventuální nezasvěcené, kteří by se neměli vyskytovat) v Praze seznámil s dvěma Mirky, zvanými Pupina K a Pupina L. Jakkoliv byli tito vyjímeční jedinci odlišní,měli společné minimálně dvě věci: Skvělou znalost angličtiny (v případě L na tlumočnické úrovni) a hlubokou lásku k dobré hudbě, tedy té „naší „.To nám přineslo v mnoha následujících letech spoustu radosti jako svědkům jejich názorových rozdílú, rozepří, pří, vztyčených prstú, nesou – hlasných mručení a mimiky, kterou bohužel slovy není možné popsat. Vždy se to týkalo textů, nikoliv ovšem jejich otrockého překladu, ale jemných nuan- cí, které jejich výklad umožňoval. Nezapomenutelný je ovšem geniální překlad názvu písně Mungo Jerry You Don´t Have To Be In The Army To Fight In The War jako Nemusíš být v armádé, abys měl vojnu jako řemen. Původce Pupina K. Byli jsme si sympatičtí od začátku a vzniklo tak přátelství, které se lety upevňovalo a trvá, přes všechny možné životní zádrhele, dodnes. Nezapomenu, jak v šedesátém devátém, když jsem dělal diskžokeje na kolejích na Lenince v Brně, za mnou udělali kontrolní výpravu, tra- bantem z Prahy, pro jehož nespolehlivost se cesta stala velice napínavou. Naposlouchali jsme toho – Honza, Pupinové a já strašně mnoho,společně,neve dvojicích. Pupina K vlastnil na tu dobu malý poklad. Byl a je velice dobrý šachista a tak se seznámil s Lubošem K, později šachovým velmistrem, který studoval v Žilině ve stejné době jako já a Honza a tudíž jsme se s ním znali. Ten zanechal před emigrací Pupinovi svoji sbírku LP, kde bylo např. double album Pata Boona,Sama Cooka a řadu singlů. Tuto sbírku potom Pupina rozšiřoval při svých zahraničních služebních cestách. Kromě jiných skvostů také o první čtyři LP Fleetwood Mac, které jsme zbožňovali, i když o nich Bill Bear Hite z nezapomenutelných a nezaměnitelných Canned Heat řekl v interview pro Áčko Melodie že hrají podobně, ale „ jako kdybyste si pouštěli tu samou desku stále dokola „. Nesouhlasili jsme s ním, později mu ale dali zapravdu. S Pupinou K, později pro snažší identifikaci zvláště v dopisech(those were the days, když jsme klopotně psávali na psacích strojích několikastránkové dopisy, přičemž jsme překlepy, nutně se vyskytující, opravovali pomocí papírkú z NDR …).přejmenovaného na „ Puppie „ jsem prožil mnoho krásných večerů a občas i nocí, v rámci svých služebních cest do Prahy, které jsem plánoval častokrát jenom za tímto účelem. Jednou mi Puppie – to jsem byl čerstvý podnikový psycholog v ZVL Kysucké Nové Město - poslal krásně vybavenou pozvánku na prezentaci přístrojů pro psychologická pracoviště, pořádanou PZO Polytech-

na Praha, které se nikdy nekonala, ale mohl jsem se zůčastnit dvoudenního mejdanu se svými přáteli. V tomto vzpomínání na lidi, se kterými jsem rád poslouchal a poslouchám písničky se dostávám k těm nejbližším, ke své rodině. S Magdou jsem se se známil – jak jinak – díky hudbě. Chodila na nedělní čaje do ZK Slovena, kde jsem v rámci svého působení v té době oblíbené, a v okolí až slavné kapely Ládi Keprdy ničil klavír. Žilina v té době prožívala něco jako smíření se s tím, že do poklidných vod jejího maloměstského života vtrhl živel naprosto cizorodý, z jejího hlediska spíše kalný příval v podobě studentú z celé republiky. Podrobnosti našeho seznámení a dalšího vývoje nejsou pro tyto vzpomínky důležité. Snad jenom to, že Magdin otec byl skvělý a moudrý člověk, dostatečně trpělivý, aby počkal na to, co se z toho vlasatého individua, ucházejícího se o přízeň jeho milované dcery, vyvine. Já jsem v té době byl – díky užněkolikaletému poslouchání RL a AFN – něco jako jednooký mezi slepými. Znal jsem hodně písniček, které druzí nikoliv, dokázal jsem je identifikovat v radiu a na magnetofonových nahrávkách, což pochopitelně přispívalo k tomu, co bychom dnes nazvali image. S Magdou jsme neměli a dodnes nemáme úplně stejný hudební vkus, nebo spíše to, co máme rádi, ale vždy to společné převládalo. Magda, jako konzervatoristka – klavíristka měla vždy trochu jiná měřítka na hodnotu a úroveň toho, co jsme poslouchali. Společným jmenovatelem však byli a jsou Carlos Santana, Pink Floyd, blues v celé své kráse, ať bílý, nebo černý (Clapton – Mayall – King – Waters a x dalších) a celé sixties ve své dnes neuvěŕitelné hudební různorodosti. Neměla to se mnou lehké (kromě jiného), protože jsem občas při nočním poslouchání nedocenil úroveň decibelů ve vztahu k zvukově isolační schopnosti panelů. První sluchátka zn. Supraphon, frekvenčně ořezané tak, že zněly jak mobil z barelu jsem dostal od ní. Bakelit tak tlačil uši, že jsem si sluchátka vylepil molitanem ze starého kanape. (na tuzexové jednak nebylo, jednak nebyly). Magda mi také darovala k ježíšku první magnetodynamickou přenosku zn. Shure, což byl velice významný krok ve zkvalitnění reprodukce. Osadil jsem ji do kvůli tomu koupenému gramochassis NC 500 hifi, což byl rozhodně přístroj v té dobé minimálně evropské úrovně (gramofony byly to jediné, co z celé reprodukční elektrotechniky u nás vyráběné, za něco stálo) a zvuky, linoucí se potom z reprobeden vlastnoručně postavených (materiál polystyrenové výlisky, Hifi klub Smečky, dodavatel Pupina L) byly přímo božské.

K reprobednám, bez kterých bylo poslouchání písniček na přijatelné úrovni nemyslitelné, jenom tolik, že jsem je sestavoval jako naprostý amatér, byť absolvent jediného úspěšného ročníku VŠD odboru slaboproud, který však byl zaměřen na zabezpečovací techniku železnic, tudíž k ničemu. Jenom sehnat reproduktory, zvláště basové, vyžadovalo spoluúčast mnoha kamarádů a známých. Postupoval jsem podle příručky, nezapomenu na navíjení měděného drátu pro tzv. vyhýbku. Ovšem, když to bylo „ v kupě „ a prvně jsem se pln obav a nejistoty pokusil to ozvučit, a hrálo to – těžko popsat, co jsem tenkrát prožíval. Bedny mi spolehlivé sloužily až do roku ´91 a pak byly ve sklepě, protože jsem neměl to srdce je vyhodit(byly stále funkční, ale nastoupil Sony). Magda je stále mým partnerem v poslouchání hudby, dnes už více v její audiovizuální formě na DVD. Sice náš dům se neotřásá decibely tak často jako dříve, když ale dostanu něco „ nového „, co je přiměřeně staré, tak si uděláme pohodový hudební dýchánek. A vůbec to není jenom hudba, o které je tato knížka. V průběhu let přibyli dva spoluposluchači, synové Peter a Michal, dnes profesionální hudebníci. Protože je mezi nimi dost velký věkový rozdíl – 13 let – byl Peter jako dítě u těch nejrannějších začátků. Oba však vzali bez vyjímek za své Beatles a mají je rádi dodnes. Michal, postižený absolutním hudebním sluchem, v sedmi letech hrál písničky Beatles na klavír, noty ještě neznal.Pamatuji, jak George, který mne v té době navštívil v Žilině, nevěřil vlastním uším. Oba byli svědky postupně se rozšiřující fonotéky, zahrnující LP a především magnetofonové pásky. Zprvu byli nuceni trpně poslouchat to, co se líbilo nám, postupně ale byli stále aktivnější a začali nosit domů zají- mavé desky k nahrání. Výměnný obchod něco za něco byl v té době velice čilý. Ze začátku jsem byl pochopitelně jejich průvodcem, asi ovlivňoval i jejich vkus a výběr toho, co je dobré a podle mých,subjektivních měřítek,hodnotné. Tato moje role ale časem stále více ustupovala do pozadí,pozice se vyrovnávaly, vznikaly debaty a diskuse, názory se začínaly odlišovat, a někdy dost podstatně, dokázali je obhajovat, zkrátka, nic lepšího a hezčího jsme si jako rodiče nemohli přát. Když tak dvakrát do roka nastane vzácná situace, kdy se sejdeme všichni čtyři u rodinné partičky taroků, tak přenechávám hudební režii jim, a většinou se ozve něco z prvních Santanových LP, Beatles, ale i Louis Prima nebo hodně starý Mike Oldfield, také Al Jarreau, se kterým jsem je kdysi seznámil prostřednictvím supraphonského LP. Několikrát mne pře 29

30


kvapilo,kolik písniček si pamatují z doby, kdy byli kluci ;dokonce mi připomněli takové, na které jsem už dávno zapomněl. A jelikož dnes už múže mít z hudby každý, co chce, převažuje více vzájemné informování se (slyšel jsi už … objevil jsem..) a teprve potom eventuální ukázka, protože není čas (nechám Ti to tady, poslechni si to v klidu.. tak já Ti to napálím). Idylické časy mírně šumících a někdy praskajících elpíček, společně nábožně poslouchaných, jsou definitivně pryč. Velmi dobrým společníkem při poslouchání písniček byl kamarád Peter S. Společně jsme začátkem sedmdesátých let objevovali a sledovali Pink Floy -dy a Mika Oldfielda. Peter byl vynikající fotograf s neomylným smyslem pro detail, ať už byl objekt v centru jeho objektivu živý nebo neživý. Jelikož videotechnika byla tenkrát v plenkách a u nás pro nadšence pohyblivých obrázků byla vrcholem techniky Admira 8 mm, našlo se pro promítání obrázků dostupné řešení, zvané diapozitivy. Peter tenkrát udělal serii skvělých fotografií v Bulharsku, a dostal nápad spojit je s hudbou. Byli jsme nadšení pro tento miniprojekt, určený původně pro potěšení naše a úzkého okruhu přátel a známých. Avšak již první pokus přinesl výsledky více než překvapivé. Byla to serie fotografií z přírody, prezentovaná synchronizovaně s úvodními pasážemi LP Pink Floyd Obscured By Clouds. Po nadšeném přijetí na soukromých dýcháncích jsme jej promítli členúm SZM po nějaké schůzi v ZVL Odbyt, kde jsem tenkrát pracoval a jako nečlen (na to jsem byl už moc starý),jsem pro svazáky dělal tu a tam diskotéky (předseda SZM byl skvělý kluk a dokázal vydupat na vedení spoustu věcí). Úspěch byl jednoznačný, mnozí členové slyšeli Pink Floydy poprvé, ovšem spojení s vizuálním prožitkem bylo velice púsobivé. Peter byl průkopníkem audiovizuálního show, nejen v Žilině, ale v celé republice. Povzbuzen úspěchem před početnějším publikem vytvořil pečlivě prokomponovanou dia show na hudbu A side Oldfieldových Tubular Bells, které znali všichni skuteční milovníci progresivní hudby a všichni snobi. Peter dokázal spojit vizuální imprese z každého obrázku s konkretním zvratem v hudbě, s překvapivým akordem tak, že se vizuální a sluchové dojmy vzájemně umocňovaly. Nevím, kolikrát jsem to viděl, ale nikdy mi to nezevšednělo. Škoda, že Peter dále nepokračoval, pracoval převážně v zahraničí, jsme stále ve styku a rádi na chvíle prožité s Tubular Bells vzpomínáme.

Vzpomínka na Richarda a na Kokina Souběžně se založením naší kapely v Žilině vznikl bigband, vedený výborným saxofonistou Richardem M. Hrál v nově otevřeném Domu Odború v centru Žiliny. Dá se říct, že jsme si konkurovali, především proto, že zatím, co jsme hráli my, šli mladí, kdežto za swingem (velice dobŕe hraným) spíše střední a starší generace. To však není důležité. Jako členové dvou kapel, jakkoliv odlišných, ale oblíbených, jsme se zákonitě museli seznámit. Jistá počáteční nevraživost se postupně změnila ve vzájemné tolerování se a v některých případech snad i kamarádství. Pro mne však nejvýznamnější bylo(i když jsem si tenkrát význam toho neuvědomoval) seznámení s hudbou, o které jsem něco mlhavě věděl, ale nijak ji nevyhledával. Podstatně k tomu přispěl i Honza Š., který se už v té době dostal dále v kontaktech díky jak se říkalo – „ chození „ s jednou žilinskou dívkou. Zkrátka, měli jsme to privilegium navštěvovat Richarda a poslouchat LP, která měl, nebo která byla od bubeníka bigbandu, Petera V., zvaného Kokino. Probíhalo to tak, že senioři (což Richard a jeho spoluhráči s kapely proti nám byli) hráli preferans (karetní hra typu licitovaný mariáš, možná zajímavější) a my jsme si mohli pouštět desky. Ty byly uskladněny v lepenkové krabici, podobně jako bylo uloženo gramofonové chasis. Tam jsem poprvé v plné kráse slyšel LP Atomic Basie,snad to nejlepší, co Count kdy nahrál. Jeho sólo v úvodní skladbě The Kid From Red Bank bylo mimo mé chápaní klavírní hry(což vzhledem k mé úrovni bylo zcela zákonité). Byli tam ale také Hendricks, Lambert & Ross zpívající party dechů orchestrů Count Basie a Duke Ellington. Bylo to jako zjevení. Jsa prošpikován rokenrolem, byl jsem úplně zmatený z toho, jak je možné zpívat, co je možné zpívat. Bylo to něco, co u nás v té době nemohl interpretovat nikdo, ale trochu to posunulo moje do té doby dost omezená hodnocení, a současně jsem si uvědomil, že se mi můžou líbit i věci, o kterých bych to nepředpokládal. Kokino byl purista, nechci mu křivdit, ale myslím, že souhlasil s Rychlíkovým rozsudkem, že „rokenrol je zahnívající odnož jazzu „. Richard byl mnohem otevřenější všemu novému, rád si zahrál i s námi na Sloveně, a jeho saxofonová sóla v rokenrolech vyvolávala v Laďovi Keprdovi mírnou depresi. Richard emigroval, s Kokinom jsem se řadu let ještě potkával s tím, že konečně musíme vyslechnout vzájemně svoje diskotéky, však času dost. 31

Nebylo, dnes jsou oba ve swingovém nebi. Richard mi kdysi, jako víceméně nesmlouvavému rń´r zastánci řekl: „ Priateľu, raz sa zídeme u swingu „. Škoda, že jsme to nestihli, měl jsi pravdu. Velice rád doplňuji tuto vzpomínku. Podle zaručených informací měl být Richard již několik let mrtev, vyskytly se však určité pochybnosti. Richardův bratr Marcel tuto smutnou zvěst definitivně vyvrátil: Richard žije v Thajsku, a podle tradovaného pravidla by jako již jednou „ pronounced dead „ měl být ještě dlouho naživu, což mu ze srdce přeju, a mohu tím také doufat, že se ještě u toho swingu sejdeme. O Evě K. jsem se už zmínil, ale vzpomínku na ni bych rád doplnil. Vzhledem k tomu, že poslouchala radio Luxembourg déle než já, měla pře- hled o písničkách a interpretech, vedla si záznamy kdy a co vysílali a vzhledem k slušné – na tu dobu – znalosti angličtiny věděla i něco o textech. Dost značnou část pracovní doby jsme trávili debatami o písničkách, přetřásali informace o oblíbených zpěvácích a skupinách, ať už jsme je měli z vzácných časopisů nebo z doslechu, „z druhé ruky“. Navštěvovali jsme se a po večerech poslouchali spolu RL. Vlastnila též desky, o kterých jsem psal. V šedesátých letech se aktivně zapojila do chomutovského hudebního dění, jako jedna ze zpěvaček jedné z prvních kapel tohoto druhu v Chomutově, (první byl náš ABC klub), repertoár Buddy Holy, její hlas tomu odpovídal. Udržoval jsem s ní kontakty i po svém odchodu do Žiliny, stále řidčeji, jak to bývá. V 80 tých letech se vdala do Norska, kde stále žije. Poslední kontakt v podobě LP Enye Watermark, které mi poslala, se odehrál koncem osmdesá- tých let, mimochodem mi napsala, jak to můžu poslouchat, nebyl to její šálek čaje. Okruh lidí, se kterými rád trávím čas posloucháním písniček, sledováním hudebních DVD a hlavně povídáním si o nich, se v posledních letech rozšířil o Dušana H. Jsme stejné věkové kategorie, je to člověk, se kterým si mám vždy co říct. Seznámila nás spolu naše společná kamarádka tím, že mne na něj upozornila. Poslal jsem mu seznamovací mail ve kterém jsem stručně napsal co rád poslouchám a skončil pozdravem „ Hail RŃ´R „. To Dušanovi úplně stačilo. Má encyklopedické vědomosti o populární a rockové muzice a nejen o ní, začneme u písniček a skončíme u knížek, či jiného tematu. Občas se sejdeme, napálíme si vzájemně CD či DVD. Přesto, že zdravotní problémy mu komplikují život, 32


dokáže z něj užívat to, co je možné, a myslím, že naše písničky a všechno kolem nich mu v tom pomáhají. Jeho vytříbený vkus a neomylný cit pro dobrou muziku mu dávají právo vynášet soudy nad současnou úrovní populární hudby, které bych jejím interpretům, zvláště našim, nepřál slyšet. Z počátku let šedesátých, tedy doby mého studia na VŠD v Žilině, se po 45ti letech vrátil do mého života kamarád, na kterého, přiznávám se, jsem téměř zapomněl. Bohouš B., řečený Bob. Přišel do naší kapely na vrcholu její slávy jako druhý kytarista, byl o něco mladší, skromný a spíše introvert, což mu pozici mezi ostřílenými bigbítovými kozáky, za které jsme se tenkrát považovali, nijak neulehčovalo. A byl dobrý, což jsme brali jako samozřejmost, i když to tenkrát tak úplně nebyla. Ozval se mi telefonem a trochu nesměle si ověřoval zda jsem ten, se kterým by chtěl mluvit. Když jsme si všechno rychle vyjasnili, rozpoutala se mezi ná – mi mailová korespondence nevídaného rozsahu. Po tolika letech jsem zjistil, že jsem bydlel v jednom pokoji na kolejích s někým,o němž jsem v podstatě nic nevěděl. (bylo to v době před mým odchodem do Brna). Je dodnes aktivní muzikant, což v našem věku není už žádná sranda, ale i tak mu trochu závidím. A závidím mu i jeho zápal, hledačské nadšení, umožňující mu stále nacházet v písničkách let dávno minulých radost ze znovu nalezeného, nebo nově objeveného. Náš reunion má ovšem i jisté – ne snad stinné, ale na mé straně možná trochu rozpaky vyvolávající stránky, spočívající v Bobově- vzhledem k věku – pozoruhodně, až nepříjemně dobré paměti. Jelikož je mu dán i dar slova, dokázal mi formou téměř povídkovou osvěžit události, situace a zážitky, které jsem jaksi zapomenul. Určitě by každého čtenáře pobavily, ale toto je vzpo – mínání především na písničky, nikoliv na vedlejší, byť někdy nevyhnutelné efekty. Spolužákem mojí ženy na žilinské konservatoři byl Jarko V.,neboli Gerry. V sedmdesátých letech jsme vídali častéji, potom spíše sporadicky. V té době mi Gerry nahrál řadu věcí, v paměti mi uvízlo Up On The Cripple Creek od Machine Gun Kelly. Zlom nastal až v polovině devadesátých let poté, když se jeho dcera, velice nadaná klavíristka, vdala do USA. Gerry měl a má vybraný hudební vkus, a jeho znalost jazzu, popu i rockové hudby ho řadí mezi špičku všech, o kterých píšu. Přivezl mi první CD Louise Primy,o které jsem ho požádal, a zároveň pro něj i objevil. Na Velikonoce ´98 nás navštívili společně s americkým zetěm, který nás pozval na návštěvu ostrova

33

poblíž Stuartu na Floridě, kde sídlí, což jsme po krátkém váhání (byl to šok) přijali. Pominu všechny krásné a dobrodružné zážitky, které by stačily na samostatnou knížku. Musím ale vzpomenout naše výpravy s Gerrym po tzv. „ cédéčkárnách „ jak je nazýval, ve Stuartu a jeho okolí. Byli jsme jako hledači pokladů, znali jsme lokalitu, ale ne to, co bychom tam mohli najít. Naše úsilí ale bylo bohatě odměněno.Já jsem si pŕivezl asi 70 CD, včetně některých rarit, které na evropských labelech nebyly vydány. Poslouchat s Gerrym písničky byla vždy záležitost na celou noc, povídání si nich bylo jako skládání mozaiky nebo puzzle. Každý z nás má svůj způsob, jak dávat najevo potěšení z toho, co rád slyší a co se mu líbí. Pro některé momenty Gerryho prožívání mne nenapadá jiné označení, než tichá slast. Doufám, že ještě budu mít příležitost být jejím svědkem. V této části jsem se dostal z let padesátých až do současnosti, je čas ji ukončit. Se všemi, o kterých jsem psal, mi bylo a je fajn, a jsem jim za to vděčný.

Zpěváci a písničky, na které se nezapomíná Je mnoho písniček, které měl člověk rád, ale v průběhu let na nězapomněl. O to milejší bylo setkání s nimi po mnoha letech, při náhodném poslechu radia nebo jejich objevení na nějakém výběru oldies. Některé však utkvěly v paměti trvale, ať už pro svoji vyjímečnost, nebo pro spojení s nějakým prožitkem, událostí, setkáním, seznámením, nebo rozchodem. Poslouchání RL a AFN tento okruh neustále rozšiřovalo.Od první písničky se jedněmi z mých favoritů stali Everly Brothers, a byla to jejich slavná All I Have To Do Is Dream. Neměl jsem tušení, kdo to zpívá, zprvu jsem si dokonce nebyl jistý, zda to nejsou ženské hlasy. Úvodní, chvějivě rozložený akord a následující dvojhlas opakující „ dream“ rozpoutal v mém pubertou zmítaném nitru bouři pocitů, nejasných a neznámých. A to jsem nerozuměl textu, byl to jenom účinek melodie, způsobu zpěvu a instrumentace. Nepamatuji se, jestli jsem byl zrovna do někoho zamilovaný, to by určitě bývalo bylo moje city (bohužel často neopětované) k dívce mých tužeb prohloubilo. Kouzlo prvního prožitku se lety vytratilo, písničku mám ale dodnes velmi rád, neubralo jí ani to, když jsem textu porozuměl. Ten tvoří dokonalý celek se zpěvem a melodií, love song zamilovaného, který může o milované dívce jenom snít. Co mohlo tenkrát vyjadřovat lépe citové rozpoložení nešťastně zamilovaného teenagera? V tomto druhu písniček byli Everlys vždy nadprůměrní a proto také velmi úspěšní v hitparádách. Snad nikdy nesklouzli do toho, čemu Američané říkají „schmaltzy“, i když leckterá jejich písnička byla dost sladkobolná, vždy se výrazně odlišovala od většiny slaďáků, z nichž řada byla skutečně hluboko pod hranicí dobrého vkusu (jistě, to je velice individuální). Everlys byli skvělí „ storytellers“, vypravěči příběhů, většinou baladických. Stačí si vzpomenout na Take A Message To Mary, příběh vyprávěný odsouzeným za přepadení dostavníku, nebo na I´m Here To Get My Baby Out Of Jail, o matce, která po dlouhém hledání nachází svého syna ve vězení a když jí dovolí, aby se s ním setkala, obejme ho a zemře, ale s úsměvem (she held her darling baby, and she died, but smiling), či Ebony Eyes vyprávějící o vojákovi, za kterým letí jeho dívka aby se za něj provdala a letadlo havaruje (to je superheartbreaker).

34


Skvělých a slavných, mnoha interprety nejen v minulosti, ale i dnes přebíraných písniček o lásce ať šťastné či naopak, začínající, nebo končící měli Everlys mnoho (So Sad, Crying In The Rain, Cathy´s Clown, Bye Bye Love). To však neznamená, že jejich repertoár omezoval jenom na téma lásky (i když toto převažovalo). Stížnost teenagera na milovanou dívku, která všude usíná a po skončení filmového představení ji musí budit, aby nepřišla pozdě domů, je obsahem jednoho z jejich nejslavnějších hitů Wake Up, Little Suzy, a dokázali to také pěkně „rozbalit“ v úplně ke svému stylu interpretace přizpůsobené a přearanžované Lucille, slavném hitu Little Richarda, ale i v jiných písničkách. Z konce padesátých let pochází Broken Hearted Melody, jedné z nejlepších a nejslavnějších jazzových zpěvaček Sarah Vaughn. Byla to v jejím repertoáru dost velká vyjímka, která nás však okamžitě okouzlila. Po několika posleších z radia jsme ji hned zařadili do repertoáru, i když jen jako instrumentálku – zpěvačky se v té době – tedy věkem nám přiměřené a použitelné- nevyskytovaly, o kvalitách, které by interpretace vyžadovala, ani nemluvě. Bylo mnoho skvělých černošských skupin, ať orientovaných více na tzv, doo-wap nebo na r&b či rock and roll. Písničky mnohých se podobaly – i z hlediska interpretace – často k nerozeznání,byly ale vyjímky, jejichž sláva, byť pokrytá nánosem času, přetrvává. Jednou z nich byli The Fleetwoods a jejich Mr.Blue. Melodicky i harmonicky se odlišovala od běžných postupů, použití pozounu jako sólového nástroje nebylo časté, mužský hlas s dívčím doprovodem na druhé straně nebyl nijak zvláštní, ale ta atmosféra…nebyl to ani smutek, ani melancholie, spíše nostalgie, nejen za tím, co už se nevrátí (co takového by také šestnáctiletý teen – ager mohl cítit) ale i za představami, o kterých jsem tušil a o nékterých vědél, že se nesplní. Text opět nebyl důležitý, celek působil okamžitě. Česká coververze zpívaná Jarmilou Veselou s doprovodem orchestru Gustava Broma je jednou z kvalitativně špičkových vyjímek na této roli hojně obdělávané našimi interprety nejen v té době, ale dodnes. První písnička, kterou jsem slyšel od černošského kvarteta The Coasters mi přinesla radostné poznání, že o rń´r ještě zdaleka nevím všechno. Byla to slavná Yakety Yak, rychlá, dravá a zároveň hravá, s vícehlasým zpěvem a skvěle šlapající doprovodnou skupinou, které vévodil legendární saxofonista King Curtis. Jeho na staccata bohatá sóla byla nezaměnitelná a Coasters je využili i v dalších písničkách, jako

např.CharlieBrown - o černé ovci třídy a postrachu učitelů. Texty Coasters byly vtipné, ironické až sarkastické, což nebylo v nadprodukci písniček, věnovaných zpívajícím nebo lámajícím se srdcím běžné. Jerry Leiber a Mike Stoller odvedli – jako vždy – perfektní práci. Dialog mezi teenagerem a jeho seký – rujícím rodičem je podle mne jedním z nejlepších textů v historii rń´r: „ Vyhoď smetí a vydrhni kuchyňskou podlahu, nebo nedostaneš kapesný, zameť si pokoj, ať se ti práší od smetáku, ukliď si ty krámy, nebo v pátek nikam nepůjdeš, vem si něco na sebe a skoč do čistírny, přiveď psa a vypusť kočku, nebo nebude žádný rokenrol, nech si ty hnusný pohledy a řekni svým povedeným kamarádům venku, že nemáš čas na flákání, a NEODMLOUVEJ!!!!!! ….a dialog spočívá v tom, že deptaný potomek se vždy zmůže jenom na „ blablabla“…..škoda, že jsme tenkrát textu nerozuměli, kdo z nás v tom věku občas neprožíval podobné situace. Coasters byli vyjímeční v tom, že přinesli do rń´r humor, což bylo patrné ze způsobu zpěvu, frázování i instrumentace skladeb a texty mi to potvrdily až mnohem později. Jejich písničky měly obrovský drive. Po jejich rozchodu v polovině šedesátých let pokračoval King Curtis velice úspěšně v sólové kariéře, i jako sideman vyhledávaný slavnými hvězdami. Jedna z jeho posledních známých účastí je v Lennonově „ It´s So Hard“ z alba Imagine. Nebyly to však jenom písničky, tedy zpívané věci, které nás ohromovaly a oblažovaly. Jednou mne zastavil kamarád zvaný Trubka, každodenní posluchač RL a AFN a zeptal se mne – „ slyšels to s těma píšťalkama? Říkali něco jako livr rok!“ Samozřejmě jsem to slyšel a s naprostou převahou,, založenou na mé znalosti asi padesáti anglických slovíček, jsem ho hned poučil, že „liver“ jsou anglicky játra a že to bude něco o jídle, to ale v případě instrumentálky nedávalo žádný smysl, což mi Trubka potvrdil výrokem, že je to naprostá blbost. Pochopitelně to byli Johnny And The Hurricanes a jejich nesmrtelný (a dodnes jediný z jejich produkce občas v radiu zaslechnutelný) Red River Rock. Bylo to zase něco úplně nového - saxofon jak šmirglpapír, třeskutá kytara, ale co je proboha to, co hraje melodii?? Nějaký druh flétny? Že existuje něco jako elektronkové varhany jsme věděli, jediný exemplář v tehdejší ČSR si postavil pan Čermák, jezdil s nimi po republice (a přišel přitom o život). Skladba „ Narcis“ v jeho podání byla skutečný hit. Jenže zvuk, který dominoval v skladbách JaH byl tak odlišný od toho, co jsme znali, že nás ani náhodou nenapadlo, že jsou to el. varhany. Hudba JaH byla tak jednoduchá, triviální, až byla geniální. „Čéče, 35

podle nich by sis moh nastavit metronom“ pravil jednou George. Pochopitelně jsme se pídili po dalších nahrávkách, a ty nás nezklamaly – ať to byla „ Rocking Goose“ s kejhajícím saxofonem, nebo „ Reveille Rock“na téma budíčku americké kavalerie a mnoho dalších. Instrumentální hity byly koncem padesátých let poměrně vzácné, jejich boom přišel začátkem let šedesátých, i když třeba The Happy Organ amerického bluesmana Dave „Baby“ Cortese se začátkem roku 1959 prodral do US hitparády a dostal se dokonce na první místo! Miloval jsem tu skladbu a mám ji rád dodnes, je to takový „good time fertilizer“ a jeden z důkazů, že zvuky varhan Hammond nedokázal dodnes nahradit žádný syntezátor nebo jiný digitální zázrak. Potvrzuje to i Bill Black Combo, jehož neopakovatelný sound jsem poprvé slyšel někdy v roce 1959 a okamžitě jsem mu propadl. Bill Black hrál basu na prvních nejslavnějších Elvisových peckách That´s All Right, Mama, Good Rockin´Tonight a dalších, potom založil vlastní skupinu. Jejich první nahrávky byly s klavírem a byly to pěkně tvrdé, syrové dvanáctky. Potom klavír nahradily Hammondy, které dominovaly společně s patřičně chraplavým tenorem celkovému soundu a přispěľy vydatně k vítězství instrumentální verze Don´t Be Cruel v US Billboardu a umí - stěnív britské TOP 20. I když nehráli jenom dvanáctky - velký hit byla jejich verze Blue Tango – tyto převládaly a celkový dojem byl dost monotónní. Proto bylo ideální mít BBC namixované mezi jiné písničky, což na magnetofonu byl trochu problém, a pak svým nesložitým, houpavým,ale do ucha dobře jdoucím soundem vždy upoutali. Příkladem za všechny ostatní je jejich nahrávka Heart Of Stone. Osobně si myslím, že dali základ zvuku a stylu, z něhož později vydatně čerpali Booker T And The MG´s a Bar Keys. Jedna z nejslavnějších instrumentálek, kterou můžeme slyšet i dnes v různých obměnách a v reklamách byla Tequila od The Champs. Jelikož jde o velice jednoduchou, snadno zapamatovatelnou, přitom ale vzrušující melodii, slavila velké úspěchy. Ideální kus na rozjetí party, dobře se tancuje, a proto také existuje v nesčetných coververzích. Pro mne důkaz toho, že hezké a úspěšné věci nemusí být složité. Ještě údernější, a také s masivním dopadem do úplně jiné oblasti, bylo Let´s Go skupiny Routers. To muselo napoprvé rozhýbat snad i zarytého příznivce dechovky. Při vytleskávaném rytmu ta-ta-tatata 36


–tatatata-ta- ta k němuž se připojily bicí a výkřik Let´s Go! a celé se to rozjelo, nemohl zůstat nikdo s troškou rytmu v těle klidný. Není divu, že se rychle stalo jinglem fotbalových fanoušků v Anglii i v Evropě, a rozšířilo se jako adre – nalin povzbuzující prostředek i do jiných sportů, a v konečném důsledku i úplně jinam. Jsem si ale jist, že valná většina těch, kteří ho používali a používají, nemá ani tušení, kde se ten rytmus vzal. Podobně notoricky známou se stala písnička Lollipop. Slyšel jsem ji prvně od britských Mudlarks, kteří s ní byli úspěšní v britské hitparádě. Popěvek, který si každý dokázal opakovat, až vlezlý, a časem využitý ve všem možném, nebyl žádný odvaz, ale všichni jsme ho měli rádi. Časem jsem zjistil, že originál byl od americké skupiny Chordettes.Některé písničky jsem si pamatoval celá dlouhá léta bez toho, že bych je znovu slyšel. Z konce padesátých let to byl Emil Ford a jeho doowah- a doowy doowy doowah - What Do You Want To Make Those Eyes At Me For? a Floyd Robinson s Makin´Love. Nebyly ani na žádném sampleru, které jsem začátkem devadesátých let začal horečně sbírat. Často jsem objevil některý z pokladů, což v praxi znamenalo, že kvůli jedné písničce jsem si koupil CD, přestože ostatní už jsem měl, nebo nestály za nic. Po čtyřiceti letech jsem je slyšel až z vysíláni tehdy satelitního Radia Caroline v pořadu Good Rockin´Tonight Del Richardsona. To už ale bylo v novém mileniu. Moje dychtivost mít písničky, které jsem měl rád a dávno neslyšel, však někdy přinášela značné zklamání. Revival oldies vyplavil do hudebního byznisu kal hitových replayů slavných a oblíbených skupin, za nimiž se ovšem často skrýval jenom jeden původní člen, přiměřeně zestárlý a podle výkonu soudě na pokraji svých sil. Aranžmá a instrumentace byly předělány, originální nástrojové obsazení často nahrazeno syntezátorem. Zkuste si představit Rogera Millera, jeho slavnou King Of The Road, na které je doprovázen místo krásně houpavým western swingem synťákem. Big Hits Of Pat Boone ze začátku devadesátých let nelze nazvat jinak než průser. Coasters na vlastních replayích nemají nic ze své dravosti a hravosti konce padesátých a začátku šedesátých let, o saxofonu nemluvě. Bohužel se to týkalo i řady slavných britských a amerických skupin. Já sám jsem si jednou pěkně naběhl, když v jedné z prvních Zpáteček,

věnované sixties, jsem bez kontroly pustil z čerstvě zakoupeného sampleru Needles And Pins od Searchers, a do éteru se neslo něco jako bábiččin Maršovský valčík. Jsou dvě hezké písničky, které mají společného cover interpreta, a tím je Elvis. V obou případech měli mnozí za to, že jde o originální nahrávky. Jde o Suspicion a The Fool, původně je nahráli Terry Stafford a Sanford Clark. Elvis byl tentokrát v obou případech horší, pro přehnaný patos a těžkopádné aranžmá. Nebylo to špatné, u mne měl ale tu smůlu, že jsem obě písničky znal v originále před jeho interpretací. Mám je rád dodnes, „ Foola „, jak říká Puppie, odvedl také velice pěkně Marty Wilde, otec Kim. Brook Benton a jeho krásný až basbaryton byl častým průvodcem našich late night show, tedy chvil, kdy už rozjařenost – pokud nějaká byla – opadla, dostavila se únava, ale ještě se nám nechtělo jít spát. To byly chvíle pro jeho písničky jako Hotel Happines, True Confession, Got You On My Mind a speciálně I´v Got What I Wanted (But Lost What I Had) a mnoho dalších. Krásně se při nich vzpomínalo, povídalo a někdy i trošku snilo. Také nám učarovala jeho The Boll Weevil Song, jenom jsme se nemohli dopátrat, o čem je. Mirkové ovšem vynaložili úsilí, vedoucí k odhalení, že Boll Weevil je brouk květopas bavlníkový a písnička o farmářově snaze domluvit se s ním, aby mu nesežral všechnu úrodu. Ach jo….. Mezi kytarovými instrumentálkami kraloval jednoznačně Duane Eddy. Kdo slyšel jednu jeho skladbu, nemohl si ho už splést s někým jiným pro neobvyklý, zcela zvláštní zvuk jeho kytary. Duane - anglicky vysloveno - zvukomalebně připomíná charakteristický styl jeho hry a používání strunyE6(pokud to nebylo něco jiného). Hned první věc, kterou jsem s ním slyšel, upoutávala atmosférou plnou napětí, melodie jakoby varovala před nějakým ne- jasným, temným nebezpečím. Byl to Peter Gunn, ze stejnojmenného televizního seriálu, jejímž autorem je velmistr žánru filmové hudby Henry Mancini. Z filmu byla rovněž melodie Because They´re Young, která se objevovala ve vysílání RL v různých nahrávkách, i zpívané. DE měl více hitů, jako Shazam, Cannonbal, Pepe a dokázal se objevit v hitparádách i po drtivé „british invasion“ v první polovině 60tých let (Dance With The Guitar Man). Nebyl vybíravý, jeho trademark byl styl, nikoliv repertoár, hrál vše od country přes mexické a jiné lidovky, melancholické a sentimentální melodie typu „Musik Zum Traumen“ (viz Last Date v jeho podání

coby znělku stejnojmen- ného pořadu O3, vždy od jedenácti do půlnoci) až k tvrdým rń´r a blues(lepší instrumentální verze Blueberry Hill podle mne neexistuje). Když jsem studoval v Brně, tak jsme si s Honzou – kromě jiného- často poušteli z pásku jeho LP Dance With The G.M. a za jeho twanging tónů vypili nejednu sklenku vavřince. Kytaristů bylo více, např. Santo And Johnny, jejich Sleep Walk později proslavili The Shadows, slavný byl Link Wray a jeho Rumble, kytarových skupin však bylo málo. Jednou z nich byli The Ventures, jejichž chytlavá Walk, Don´t Run zaujala svojí jednoduchostí a syrovostí, snadno se dala naučit a proto byla oblíbená v repertoáru u nás vznikajících skupin. Horší to už bylo s její druhou, „vylepšenou“ verzí, ve které se objevila pasáž sestupných, rychle hraných tónů, jakoby „vypleskávaných“ o hmatník. Tento kytarový riff nejvíce proslavili The Shantays ve skladbě Pipeline, která svojí molovou harmonií vyvolávala pocit neurčitého stesku. Byl to jejich jediný hit a dal se dobře hrát na klavír. Velký hit, až evergreen měli Stringalongs se svými Wheels. Originální nahrávku této goodtimové, rozkošně hopsavé skladby dnes už zná málokdo, coververzi nahrál kdekdo (byla nahrána i u nás, a vydaná pod názvem „ Koleje „ – někdo se přeposlechl). Asi neznámější je nahrávka Billy Vaughna. Pokud se klavíru týká, v RL soupeřili dva interpreti, jeden britský a druhý americký. Prvním byl Russ Conway, jehož břinkavý, jakoby mírně rozladěný klavír evokoval „ honky tonk“ nebo „barrel house“ piano(tenkrát jsem samozřejmě ani netušil, že takové termíny existují¨). Svého času měl dokonce svoji čvrthodinku ve vysílání RL a objevoval se v TOP 20. Patřil do pestrého hudebního menu, pro mne to však bylo moc blízké lidové hospodské muzice (nikdy jsem od něj neslyšel dvanáctku, natož boogie woogie) a proto mi k srdci nijak nepřirostl. To druhý pianista, američan Floyd Cramer, to byla také jedna z mojich lásek na první poslech. I když jeho kořeny vězely hluboko v žírné půdě country (kde by bez ní rockandroll byl), zapojil se hned – jako mnoho dalších ze sféry country – do dravě nastupujícího proudu rń´r. Hrál na ranných Elvi sových věcech, stačí si vzpomenout na jeho boogie sólo v „ One Sided Love Affair“ nebo doprovod v „ Money Honey“. Jeho spojení s Duane Eddym a saxofonistou Boots Randolphem (neopakovatelný originál Yakety Sax) ve skladbě „Waltz Of The Wind“ lahodí stárnoucímu uchu dodnes. FC nahrál mnoho hitů, které se objevily v hitparádě, jako On The Rebound, Old Piano 37

38


Roll atd., ovšem v popularitě, hranosti(vysílanosti) se žádný nemohl porovnávat s jeho „Last Date“. Tato pomalá, nepříliš složitá skladba mne dostala hned napoprvé. Klavír začíná sólově, třemi základními akordy; FC hraje trochu jakoby „nečistě“, s přírazy; postupně se k němu připojují - nejprve sotva slyšitelně, ale stále sílící – smyčce; z melodie a jejího provedení nevane deprese, hluboký smutek nebo zoufalství z rozchodu, ale resignované poznání, teskné smíření se s ním. Ještě dnes ve mně dokáží tóny „posledního rande“ vyvolat příjemnou nostalgii, nikoliv z rozchodů s láskami už polozapomenutými, ale za časy, kdy člověk mohl z radia slyšet tolik bez- vadné muziky. Dosud jsem v této části nevzpomenul ani jednu zpěvačku a proto hned vyložím esa, kterých bylo sice mnohem méně než jejich mužských protějšků, za všechny alespoň pár jmen: Connie Francis, Brenda Lee, Wanda Jackson. Už si přesně nevzpomínám, kterou písničku Connie Francis jsem slyšel jako první – zda to byla „ Among My Souvenirs“ nebo „ My Happiness – jsou to rodné sestry, dalo by se říct dizygoti. Obě se staly velkými hity a evergreeny, i u nás (Drahoušku můj). Byly (a jsou) to děsné slaďáky; ovšem skvělý zpěv CF umocněný perfektním aranžmá a doprovodem vyvolával slastné tetelení (nebo melancholii, podle okolností) v nitru nejen teenagerů. CF byla jedničkou v interpretaci sladkých, sentimentálních melodií a nahrála jich (s úspěchem) až moc, naštěstí to však uměla i jinak. Její „ Lipstick On Your Collar“ by se při troše dobré vůle dal nazvat rokenrolem, každopádně to však byla svižně zazpívaná písnička s ostrým kytarovým doprovodem, sólem a úvodním riffem. I text byl trochu jiný, než obvykle, nahořklá story o objevení důkazu nevěry. Také „ Robot Man“ měl blízko k rokenrolu méně už hit léta ´60 „ Vacation“. CF měla i svoji čtvrthodinku na RL, znělkou byla slavná „Who´s Sorry Now“. LP „Greatest Hits“ CF spolu se stejnojmennou LP Everly Brothers a Platters,které dovezl trumpetista Jirka S. z Budapešti, jsme nahrávali na sklonku léta1964 v jeho chomutovském bytě, spolu s dalšími členy skupiny „ Delfíni“, se kterou jsem tehdy o prázdninách hrál v chomutovském klubu „ Švermák“. Byl jsem už třetí rok v Žilině,měl jsem před svatbou. Uvedená LP jsme nahrávali na magnetofonu Sonet Duo, na pásku Supraphon rychlostí 4,5 cm/s, aby se to všechno vešlo. Byla to moje „svatební“ páska, kterou jsme po mém příchodu do Brna poslouchali s Honzou v bytě jeho přátel na České. Byly to moje

první mgf nahrávky, páska se velice brzo ztratila ve víru kolejního života. Někdy v polovině roku 1960 jsem v Top20 prvně slyšel hlas, který nás provázel dlouhá léta a který rádi slýcháváme dodnes. Byla to Brenda Lee a její písnička vymykající se běžné hitparádové produkci, „I´m Sorry. Nevěděli jsme, samozřejmě, že v té době měla patnáct let a za sebou raketo-vý nástup v USA a koncertování po Evropě. Jenže to byl jen baladický začátek. Při následném poslechu „ Dynamite „ a „ Sweet Nothin´s „ vznikly spory o tom,zda to zpívá stejná zpěvačka. V první písničce neuplatnila svúj hlasový rejstřík naplno, jako v úvodu Sweet N. - kde do ticha vypálila „my baby whisper in my ear „ způsobem rovnocenným všem velikánům rokenrolu. S přibývajícími informacemi a nahrávkami se tento problém rychle vyřešil. Brenda nás provázela celá šedesátá léta, jednak svými lyrickými baladami (Emotions, All Alone Am I) nebo Truly, Truly, Truly, v českém originále „Tenkrát voněl čas „ ve Vašíčkově interpretaci, což byl v té době jeden z velice vzácných průniků naší popmusic do bezbřehého moře západní produkce, jednak svižnými písničkami jako Dum Dum či Sweet Impos- sible You a mnoha dalšími. Za všechny alespoň jednu, která určitě přispívá k vánoční atmosféře všech obstarožních milovníkú rokenrolu - RockinÁround The Christmas Tree. Brenda se v průběhu let stále více přikláněla k C&W, z jehož kořenů vyšla, a vytrácela se z našeho zorného – pardon, posluchačského pole. V roce 1960 se ten pravý, drsný rokenrol stále více z rádií vytrácel. Do toho však přišla úplná bomba – Wanda Jackson a její Let´s Have A Party. Písničku jsme znali s Elvisem a zpívala ji řada dalších interpretú, ale proti Wandě byli krotcí, včetně Elvise. Klasické rń´r aranžmá, jednoduché, ale s neuvěřitelně šlapajícím backgroundem, v němž vynikala kytara a klavír, silně připomínající Johnsona od Chucka Berryho. Tento rokenrol zazněl po mnoha letech v plné kráse i tam, kde by to nikdo nečekal – v Čs televizi, kde na něj stvárnil svoji nezapomenutelnou kreaci mim Miroslav Čejka coby černošská uklízečka. Při pátrání po dalších „ peckách „ WJ jsme objevili o tři roky starší Fujiyama Mama, což byl další skvost, pochopitelně jsme nevěděli, že WJ je nositelkou přídomku „Queen Of Rockabilly „ a nahrála řadu věcí tohoto žánru. Její další velký hit byl Right Or Wrong z r. 1961, typický C&W slaďák, což jsme netušili, když jsme poněkud nevrle poslouchali jeho českou verzi (… ať nás lidé pomlouvají …), kterou už nevím kdo zpíval. Wanda však pověsila rockabilly na hřebík a 39

vydala se naplno cestou C&W, podobně jako Brenda a v druhé půli šedesátých let Bobbie Gentry. Ta sice s rń´r neměla společného nic, ale její Ode To Billy Joe se svým příběhem,tísnivou atmosférou a interpretací vryla do paměti každého, kdo ji slyšel a pro její Okaloma River Bottom Band mne nenapadá jiné ozna- čení než skřetovská píseň. Na Bobbie si vzpomněl každý, kdo ji slyšel, když po dvou desetiletích v éteru zazněl těžký jižanský sound Black Velvet od Alanah Myles. Od roku 1955 provázely náš život Spartakiády, od základní školy přes střední až po vysokou. Účast na jejich nácviku byla součástí školních povinností, podmiňující např. vydání vysvědčení na střední škole až po účasti na městském kole, nebo zápočet z tělesné výchovy na vysoké. Tuto skutečnost však neuvádím z nostalgie za masovou tělovýchovou. V roce 1959 sekonalo místní vystoupení cvičenců (výběr na Strahov byl pečlivě připravován v předstihu) v Klášterci, kterého jsme se jako studenti JSŠ v Kadanizůčastnili. Když jsme odcházeli po skončení ze stadionu, ozvaly se z reproduktorů, do té doby chrlících příkazy „ na značky! „ a příslušně radostnou hudbu, zvuky přímo nebeské. Začalo to „ mm tarata ta ta „ a nastoupil saxofonový riff, svojí úderností a efektem porovnatelný snad jen s úvodem Raffertyho Baker Street. Poprvé jsem tenkrát – a pěkně nahlas – slyšel v celé kráse When od Kalin Twins. Samozřejmě jsem neměl tušení, kdoto je, a dost dlouho trvalo, než jsem to zjistil. Kalins byli vícemé –ně to, čemu se říká „ one hit wonder „. Nicméně, podle mého cítění se touto písničkou zapsali do historie populární hudby. Pod názvem „ Ven(Simono- vá,Chladil) byla populární i u nás, jenže… prvně jsem tuto nahrávku slyšel na lyžařském výcviku, který se konal v zimě 1960 na Božím Daru, a téměŕ jsem ji nepoznal (živé vysílání, Orchestr Karla Vlacha, moderoval Vladimír Dvořák). Nevím, co bylo tenkrát silnější, jestli zklamání, nebo znechucení. Pravdou je, že dnes se mi to už tak strašné nezdá, čas vyhojí dost věcí. Od spolustudentky, do které jsem byl shodou okolností v té době zamilovaný, jsem se dozvěděl, že desky tenkrát pouštěl pán, žijící v Klášterci, kytarista, ale kontakt s ním se mi navázat nepodařilo. Byly slaďáky, které přímo rvaly naše mladá srdce – jako příklad mohu uvést Paula Anku a jeho You Are My Destiny, Crazy Love, It´s Time To Cry, které svojím aranžmá a mohutností instrumentace nemohly nechat nikoho pochybovat, že láska je velice vážná, často přímo tragická věc. S Paulem byl ale jeden problém, spočívající v tom, že dospívání s sebou kromě řady podstatných změn přináší u 40


jedinců mužského pohlaví často i změnu hlasu, která se nazývá mutace. Po všech superhitech se najednou Paul Anka ztratil z éteru. Nebylo to sice nadlouho, ale zmužnělý Paul nám nabídl hudbu úplně jinou, než na jakou jsme byli od něj zvyklí, ať to bylo Tonight My Love Tonight, nebo bossanova Eso Beso. I v této nové éře měl však krásné písničky, jako Still Guitar And Glass Of Wine, či Hello, Jim. Pro mne byl problém v něčem jiném. Když jsem počátkem devadesátých let začal bu – dovat CD fonotéku svých oblíbenců tak jsem zjistil, že všechny Paulovy slavné hity jsou remaky, nahrané po mutačním třesku. Většina z vás to ví a dá mi za pravdu, že rozdíly v aranžmá a instrumentaci jsou někdy povážlivé. Nejde o to, že se navždy ztratil – s tím se nedalo nic dělat – teenagerovský pel Paulova hlasu a nahradil ho mužnější patos, ale Diana z těchto let je z hlediska aranžmá a využití nástrojů proti nahrávce z roku 1957 těžkopádná, neváhám použít termín utahaná. Nástup saxofonů v originále zaútočí nezapomenutelným riffem, v remaku zní jak mlžné rohy. Podobně tomu bylo se všemi remaky, ani jeden nepřinesl něco, co by zaujalo více, než původní nahrávky. Byla ale spousta krásných písniček o lásce, ve svěžím rytmu, které nepůsobily tak depresivně, jako Oh Carol Neil Sedaky, nebo Dream Lover Bobby Darina. Oba tito zpěváci nás provázeli od samého začátku, a mohu aspoň za sebe říct, že mne nikdy nezklamali. Bobby svojí verzí Mack The Knife a slavnou Clementine (spopularizovanou až k zlidovění - a právem- Suchým a Šlitrem) byl daleko od rokenrolu, ale byly to písničky, v jejichž duchu jsme vyrůstali, navíc skvěle interpretované, kromě toho všechno dokázal napravit rokenrolem umývače nádobí Splish Splash (anebŠplích Šplách, jak kdysi geniálně uvedl J. Černý v zahraniční houpačce). Dream Lover byl superhit, zrovna jako Carol, i když to byly písničky na čtyři akordy, jako ostatně většina produkce. Na B side byl Bullmoose, jeden z nemnoha rokenrolú, které Darin nahrál. A Jailer, Bring Me Water si pamětníci dodnes zpívají, při stále vzácnějších setkáních, co by Jó, třešně zrály… Neil Sedaka byl nezaměnitelný. Jeho Oh Carrol patŕí do naší síně slávy, nebo lépe řečeno, do „ Teenage Heaven „ což byla písnička o písničkách. Dal se poznat při prvním poslechu, osobně ale považuji za jeho nejlepší King Of Clowns, která byla tak odlišná od jeho dosavadní produkce, že mi trvalo nějakou dobu,než jsem si na ni zvykl a pak si ji zamiloval. Snadno zapamatovatelná, chytlavá Calendar Girl

41

42


se po mnoha letech stala klíčem k rozuzlení případu seriových vražd ve filmu January Man. Jedním z králů RŃ´R byl Jerry Lee Lewis, jehož styl hry na klavír dokázal přivádět k zoufalství mnohem lepší pianisty, než jsem byl já. První na-hrávky, které jsme s ním slyšeli, byly Great Balls Of Fire, Breathless a Ray Charlesova What´d I Say (to jsme o Rayovi ještě nevěděli). Snaha o napodobování byla více než úporná, navíc komplikovaná nedostatky v technice hry. Přesto se Lewisovým glissandům nedalo odolat, což někdy vedlo k odřeným prstúm, v případech, kdy na některých klávesách chyběly kryty až do krve. JLL toho nahrál hodně, i v oblasti c&w, dnes však považujeme se svými přáteli za nejlepší ukázku jeho hry a RŃ´R vůbec trojici Boogie Woogie Country Man, Honky Tonk Piano Man a Rockin My Life Away. Jerry nebyl nikdy přehnaně skromný, o čem svědčí jeho výrok „ Elvis byl největší, ale já jsem byl nejlepší „. Po mnoha letech, když už bylo k dispozici mnohem více informací, jsem s dozvěděl, že ze stejné „ stáje „, tedy Sun Records, kde začínal JLL, vyšel také Roy Orbison (a Elvis Presley, Carl Perkins a Johnny Cash). Roy byl na písničkovém nebi hvězda úplně jiné – ne snad velikosti, zářivosti nebo stálosti, ale barvy. Jeho písničky a zvláště jejich interpretace byly jiné než to, co už jsme znali. Moje seznámení s ním padlo do období, kdy se mi bortil svět, nitro jsem měl rozervané, srdce zlomené, zkrátka dostal jsem kopačky. Hledal jsem útěchu u přítele, který nikdy nezradí, tedy u Radia Luxembourg. Každý si snad umí představit, co to se mnou udělalo, když na mne Top 20 vypustila na prvním místě Tell Laura I Love Her s Ricky Valancem a na druhém Only The Lonely s Roy Orbisonem. To teda byla útěcha. Právě odlišnost Orbisonových písniček nás přitahovala, témbr jeho hlasu, rozsah, ale i jiná atmosféra, feeling. Jeho balady jsou nadčasové – Blue Angel, Blue Bayou, It´s Over, Running Scared, a mnoho dalších. Dokázal jít s dobou, jeho Pretty Woman nebylo přizpůsobením valícímu se Mersey soundu, ale vítězným vkladem při zachování všech specifik vlastního stylu. Rádi jsme ho poslouchali, dokázal vyvolat pohodovou, možná lehce nostalgickou náladu, když bylo třeba. Když už začínala být k dispozici videa s comebacky hvězd našeho mládí, tak jsem zjistil, že Roy byl snad jediný, kdo dokázal své písničky zpřed mnoha let zazpívat v plném rozsahu výšek, a ty nebyly ledajaké (Del Shannon to už nedokázal). Díky Lacovi mám DVD Black And White Night, live koncert, kde to Roy plně potvrzuje.

Carl Perkins, jako jeden z otců zakladatelů, dost dlouho unikal naší pozornosti. Bylo to tím, že v anglické hitparádě se nevyskytoval, americká byla mimo dosah. Jeho kultovní Blue Suede Shoes jsme znali v Elvisově podání, že je to Perkinsova skladba jsme nevěděli. Plně jsme si ho užili až v jeho pokročilém věku (my už jsme také nebyli mladíci). Na své každoroční dovolené v podnikové chatě na Vranovské přehradě jsem začátkem osmdesátých let náhodou zachytil koncert k jeho padesátinám (dala se tam chytat vídeňská televize a O 3). Bylo to samozřejmě černobílé, ale Carl byl ve vrcholné, nepřezrálé formě, doprovázeli ho Ringo, George, Lee Rocker, hosty byli Dave Edmunds a Eric Clapton. Naprostá lahůdka, která se po čase objevila na VHS, dnes ji mám na DVD. Carl se pak ještě objevil na koncertu pro Montserrat začátkem devadesátých let, přímo nabitém hvězdami. Pravdou ale je, že jsem jeho nahrávky neměl a tudíž jsme si je nikdy nepouštěli tedy v oněch pionýrských letech. Dnes ho mám téměř kompletního. Přiznávám, že se nepamatuji, kdy jsem poprvé slyšel písničku, kterou zpíval Johnny Cash. Je téměř jisté, že jsem na AFN Munich slyšel jeho slavnou Ballad Of Teenage Queen, ovšem byla to jen jedna z hezkých písniček. Její snad nejhezčí verze je ve spolupráci s Everly Brothers. Nahrávky jsem tenkrát žádné neměl. Tu a tam bylo něco slyšet v rádiích (I Walk The Line), ale průlom přišel až s Ring Of Fire, hitparádovou písničkou, jejíž skvělou cover verzi uvedl později Eric Burdon. Pro moje bližší seznámení s JC měl však kupodivu velký význam Supraphon, který na double LP Dvorana Slávy I. věnoval Johnnymu jednu stranu LP, zato ale plnou skvostů. V té době nám tuto poměrně řídkou Cashovu fonotéku doplnil Puppie mgf nahrávkami, kde byla jedna z nejkrásnějších gunsmoke balad Don´t Take Your Gun To Town. JC byl velký storyteller, ať už šlo o balady, nebo svižné, někdy na pokraji rockabilly, countryovky. Jeho příběhy z historie indiánů byly hořké, (As Long As The Grass Will Grow) dozvídali jsme se to díky textovým analýzám obou Mirků při společných setkáních, z nichž ty nejhezčí byly u Honzy Š. na chvalčovské chatě. A jeho A Boy Named Sue – to bylo spojení příběhu s interpretací vzácné jako nemnoho dalších – snad jenom Everlys v některých písničkách, Lorne Green v Ringo a Jimmy Dean v Big Bad John. Měli jsme a máme c&w rádi, jakkoliv se mění, Johnny Cash ale byl jeho největší stálicí, provázející nás ve stále rychleji ubíhajícím čase. Mnoho mých vrstevníkú, ale i lidí starších a mladších (o něco) má stejně jako já, dodnes rádo písničky 43

44


Semaforu, tedy Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Z jejich spolupráce, nebo jak bychom dnes řekli „ tvořivé dílny „, vzešlo mnoho - po stránce melodické i textové - nezapomenutelných písniček. Kromě toho však neváhali převzít i zahraniční, pokud se jim líbila, a upravit ji k obrazu svému. Na rozdíl od jiných, činících totéž, se jim to téměř vždy povedlo. Důkazem toho je (kromě dalších) Hluboká vráska, písnička po stránce interpretační i textové nadčasová. Měl jsem ji rád tenkrát a mám ji rád dnes. Jenže až po letech jsem si uvědomil, že jejím originálem je Goin´To The River a původním interpretem Fats Domino. Náš Facka. I když jsme toho měli v průběhu let čím dál více k poslouchání, mohu říct s jistotou, že nebylo mejdanu, (a v době, kdy už jsme byli na „ mejdany „ věkem nepatřiční, setkání, nebo jak to nazvat) na kterém by Fats nezazněl. Fats nebyl naše vlajková loď, tu jsme měli každý trochu jinou, byl ale spole- hlivým lodivodem, který nás dokázal vždy dovést z rozbouřených vod populární a rockové muziky zpět do přístavu, ze kterého jsme kdysi nesměle vypluli. Opět nevím, kdy jsem Fatse slyšel prvně, ale v paměti mi utkvělo jeho Blue Monday, které jsem slyšel na AFN Munich. Potom už v Top 20 hit Be My Guest a nedlouho poté Walkin´To New Orleans … byla to hudba jako pohlazení. Fatsův zpěv, podmalovaný jeho úspornou hrou na klavír a skvělou saxofonovou sekcí, nepřinesl nikdy něco převratného. Jeho aranžmá se podobaly jako vejce vejci (Red Sails In The Sunset, I Don´t Want To Set The World On Fire) v rychlých občas nabídl hezké sólo (I´m Ready, I´ m Walking) ale vždy šlo o feeling, který jsme z jeho písniček měli, a ten byl jedinečný. On to rokenrol moc nebyl, spíše jeho směs s komerčním r&b, ale pokud bych se měl pokusit charakterizovat, jak jsme ho vnímali, tak jako laskavou hudbu. Seznámení s jeho comebackem koncem šedesátých let zařídil Honza Š., který z dovolené v Jugoslávii tenkrát kromě jiného přivezl LP Fats Is Back (label Jugoton, odgovorni uradnik už nevím) Byla to Fatsova standarně dobrá muzika, byla tam ale jedna perla, a sice Lady Madonna, která ve Fatsově podání předčila beatlesovský originál. Chuck Berry k nám de facto přišel až s tsunami britského popu a rocku. První sice byla Sweet Little Sixteen někdy v roce 1958, ale potom dlouho nic. Nikomu z případných čtenářů nemusím připomínat, že za seznámení se s americkou bluesovou a r&b hudební scénou vděčíme nástupu britských skupin, především Rolling Stones, Animals, částečně i Beatles v první polovině šedesátých let. Proto jsme také prvně slyšeli Memphis Tennessee v podání Dave Berryho (vlastním příjmením Grundy, přejmenoval se podle Chucka), jehož verzi však v Top 20 převálco-

vala reedice Chuckova originálu. Roll Over Beethoven proslavili Beatles na LP For Sale, Come On Rolling Stones na prvním singlu,Rockin´ And Reelin´ Dave Clark Five, Beautiful Delilah The Kinks. No a potom přišlo No Particular Place To Go a You Never Can Tell v britské hitpará dě a s tím vlna reedice Chuckových nahrávek z padesátých let, které se k nám složitými, ale fungujícími nahrávacími kanály dostávaly, a tím se nám otevřela celá krása Chuckovy muziky. Johnny Be Good jsme slyšeli v nespočetných coververzích, ovšem Chuckovi se nic nevyrovnalo. Jeho sóla nepřinášela nic nového, ale podobně jako u Fatse, šlo o celkový sound, ve kterém Johnsonúv klavír hrál nemalou roli. Jeho pomalé, bluesové skladby nejsou tak známé, ale každý milovník r&b je má rád. Nevím, kolik z našich skupin, snažících se kopírovat Beatles v šedesátých letech vědělo, že Rock And Roll Music není jejich skladba. A pokud to vědělo, a znalo i originál, stejně kopírovalo exaltovanou verzi Beatles. Nic proti ní. Chuckovi nahráli krásný tribute Steppenwolf ve skladbě Berry Rides Again. Myslím, že všichni můžeme souhlasit se slovy –Keith Richardse? -, platící- mi na Chucka Berryho na 100%: It´s Only Rock And Roll, But I Like It. Keith produkoval kultovní film o Chuckovi, Hail, Hail Rock And Roll. Tam je všechno.

Elvis

Tady je těžké cokoliv dodat. Všechno bylo napsáno v jeho biografiích, studiích o něm, kritických i nekritických rozborech jeho písniček a filmů. Jisté je, že mne a nás všechny provázel od samého začátku. Jak praví Puppie, „ Elvis byl a je King „. Bylo by zbytečné vyjmenovávat všechno, co se nám od něj líbilo, ať to byly neopakovatelně odpálené rokenroly – namátkou Hound Dog, Jailhouse, Big Hunk O´Love, Dixieland a mnoho dalších, nebo pomalý, napětím doslova nabitý Heartbreak Hotel, či jeho balady a úpravy známých písní, jako It´s Now Or Never, Surrender, No More. Elvisovy novinky jsme znali hned z radií a hitparád, a jenom s malým zpožděním průběžně doplňovali jeho fonotéku. S koncem šedesátých let můj zájem o něj, vzhledem k repertoáru, slábnul, stále ale bylo co doplňovat z let minulých. Velice si dnes považuji LP Sun Sessions, zachycující jeho rané období u Sama Phillipse. V roce 1992 jsem byl spolu s dalšími spolupracovníky týden na studijním pobytu na Nottinghamské 45

46


universitě. Kromě spousty jiných zážitků jsem měl to potěšení být na koncertu, na kterém v rámci turné k 15.výročí Elvisovy smrti vystupovali Scotty Moore, D.J. Fontana, Jordanaires, tedy kromě Bill Blacka všichni původní Elvisovi sidemani. Elvise měl zastoupit Carl Perkins, nevím už, proč tomu tak nebylo,ale mladý zpěvák, jehož jméno si bohužel už nepamatuji, se zhostil své náročné a nevděčné role více než dobře. Nikdy jsem ani nesnil o tom, že bych mohl kohokoliv z těch legend zažít on stage, šťastná náhoda mi k tomu pomohla. Scotty, byť se mu gibson pohupoval na kulatém bříšku, nezaostal nijak za svými sóly z před mnoha let, Jordanaires perfektně zopakovali Elvisův repertoár, jak ho kdysi nahráli. Byl to krásný zážitek, hodný mnohem více, než téch 10 liber za vstupenku. Další snový zážitek jsem měl (byl rok 1992, tady toho stále moc nebylo) když jsem se vypravil do třípatrového Virgin Megastore. Hnán slastnými vidinami jsem vstoupil a byl jsem obklopen tisícemi CD, ani jeden vinyl, podotýkám, že jsem v té době ještě neměl CD player. Zmatený a zklamaný jsem tam bloudil, pak se mne ujal mladík, který podle vzezření nemohl mít s hudbou, o kterou mi šlo, absolutně nic společného. Na múj plachý dotaz, jestli mají nějaké vinyly, se na mne znechuceně podíval a pravil „ gotta go downstairs to our cellar „. Sešel jsem po scho- dech do podzemí a ani jsem nemusel vyslovit „ Sesame, otevři se! „Ocitl jsem se v místnosti asi tak 20x20 m, perfektně osvětlené, a předemnou byl jakoby nekonečný, barevný koberec LP, seřazený abecedně podle žánrú… Byl jsem tak konsternován, že jsem hodnou chvíli jenom stál, nevěděl jsem, kam jít nejdřív.. měl jsem čas, byl jsem tam úplně sám, tudiž jsem si mohl dovolit i nekontrolované výkřiky nadšení…a to mi bylo padesát… Byl jsem tam tři hodiny, přičemž polovinu času zabralo řešení konfliktu co si vybrat, který byl dán omezeností finančních prostředkú. Vyhrál to Elvis Sun Sessions, BrothersFour Big Hits, Double Sama Cooka, Thin Lizzy, Electronically Tested Mungo Jerry a ještě tak tři další. Ještě na RL jsem koncem padesátých let slyšel Elvisovy Blue Christmas. Náš rozhlas tenkrát na Vánoce nic vánočního – co se hudby týká – nevysí – lal. RL vysílal vánoční písničky, většinou Little Drummer Boy a Little Donkey v rúzných interpretacích. Elvis byl, jako vždy, i v tomto případě král. Lehce nostalgická melodie, nesentimentálně zazpívaná a zahraná mne dostala napoprvé. Později jsem zjistil, že Elvis vydal Christmas Album, kde na jedné straně byly vánoční písničky v pěkném rokenrolovém hávu, a na druhé gospely a Silent Night. Toto LP v naší sbírce chybělo celá šedesáté léta. Získal jsem ho – spolu s dalšími výbor-

nými nahrávkami – až začátkem sedmdesátých let, kdy jsem s dvěma magnetofony B 41 jel do Havířova za bývalým kapelníkem Láďou. Přetáčeli jsme do pozdních nočních hodin, něco přitom vypili, taktak jsem chytil vlak do Žiliny, a probudil se v Liptovském Mikuláši. Tam se mne ujal kamarád Gerry, takže jsem domů dorazil v přijatelném stavu. Bylo to naposled, co jsem Láďu viděl, zanedlouho se zabil při autonehodě. Vánočního Elvise mám spojeného se vzpomínkou na Láďu. V polovině šedesátých let jsme s Honzou Š. a dalšími přáteli rádi a často poslouchali Elvisovo LP Girl Happy, a měli to štěstí, že už jsme si mohli pustit téměř cokoliv, co jsme od něj měli rádi (bylo to všechno, takže šlo spíše o momentální náladu). Myslím, že na závěr mohu říct, že Elvisovi patří náš dík za mnoho krásných chvil a situací, prožitých za zvuku jeho písniček, i za ty, které ještě můžeme kdykoliv prožít. Záleží to jenom na nás.

Ray Na jaře 1962 jsme s Honzou Š. často poslouchali radia. Honza byl původně přijat ke studiu na letecké katedře VŠD, což ovšem dodatečně považoval příslušný uliční stranický výbor vzhledem ke kádrovému profilu jeho otce za nepřijatelné, a obraz doby doplňuje to, že akademické vedení VŠD – jak jinakposlušně sklonilo hlavu a dalo Honzovi na výběr buď odejít, nebo pře- stoupit na jiný směr. Což učinil. Byť dočasně. Pro mne to mělo ten význam, že neodešel s letci v druhém semestru na výcvik do Prahy. V těch jarních měsících jsme stále častěji slýchali – tu a tam na RL, či více na Vídni – I Can´t Stop Loving You od zpěváka, o němž jsme něco málo věděli, víceméně jenom, to, že měl jednu – dvě zajímavé písničky, vymykající se běžné produkci. Jisté je, že tato písnička se nikomu nemusela vemlouvat, bylo to take it, or leave it. To jsme netušili, že je to countryovka Dona Gibsona. Čím častěji jsme ji slyšeli, tím více jsme se utvrzovali v tom, že to bude superhit. Stalo se tak v červenci 1962, kdy obsadil No.1 v Top Twenty, bohužel už mimo semestr, ve kterém jsme spolu byli.. Ale náš odhad se splnil. A od té chvíle začal Ray Charles postupně, ale stále intenzivněji vstupovat do světa našich písniček. Nešlo o hitparády, i když hity byly (Take The Chains From My Heart). Nebylo jednoduché, sehnat jeho nahrávky, ale postupně přibývaly. V šedesátých letech měla jedna studentka naší fakulty pásku, kterou jsme si často půjčovali – byly na ní věci, které nám braly dech – Losing 47

48


Hands, Mess Around, etc. Ray byl pro nás stabilní zdroj toho, co vždy rádi uslyšíme. Jeho verze country balad, ale i drsných r&b vypalovaček, to byla často čerstvá voda ve vyprahlosti populární hudby, zejména sedmdesátých let. Dokázal vždy překvapit, jako například v Busted, nebo v poněkud ušišlaném Yesterday, vidět a slyšet ho live byť po letech je lahůdka. Jeho klavír dokázal smutnit, konejšit, i rozpumpovat, jeho hlas naříkat, i nesmlouvavě nařizovat. Ray byl, je a bude náš.

Shadows a Cliff Přesně v tomto pořadí. Mám Cliffa rád, ale myslím si, že Shadows se – alespoň v určité fázi – mohli obejít bez Cliffa lépe, než on bez nich. Společně však vytvořili sound, který nás provázel téměř celá šedesátá léta. Když jsem poprvé v létě 1960 slyšel na RL Apache, tak to bylo zase něco úplně nového, kytarový zvuk dosud neslyšený, dramatické aranžmá, a ta melodie… V Top20 jsem zachytil, jak deejay po odeznění a krátké pauze řekl: Shadows,and Apache. Co znamená shadows už jsem tenkrát věděl, se zbytkem jsem běžel za matkou, které jsem reprodukoval, co jsem si zapamatoval, asi jako šedousonepetč. Matka chvíli přemýšlela, a usoudila že patč může být i záhon, nebo kousek políčka. Výsledek? skladbu jsme co nejrychleji přearanžovali pro saxofon (je to neuvěřitelné ale bez magneto – fonu jsme si tenkrát na pár poslechů zapamatovali melodii), zařadili do repertoáru naší kapely a nějakou dobu hráli pod názvem „ Stíny na políčku „ což vzhledem k melodii znělo dostatečně tajemně. No a potom to už byla šňůra hitů, jeden krásnější, než druhý. Bez chronologie, ať to byly pověstné dumky (Midnight, Sleepwalk, Peacepipe), nebo úderné, jakoby trochu zlověstné, perfektně šlapající skladby (FBI, Savage, Man Of Mystery), nebo nádherné, vznosné melodie s backgroundem smyčců Norrie Paramora (Wonderful Land,Atlantis, Kon Tiki, Theme For Young Lovers). Pro mne je dodnes souběžně s Apache jako č. 1 další indiánka Geronimo. Rytmus koňského dusotu v trysku, temné vzlyknutí dechů a melodie, kterou jakoby člověk už znal, tak se hned dostala pod kůži. Tedy pod mojí určitě. Rychlá, dynamická, s překvapujícími zvraty, teskná. Netušil jsem tenkrát, co název znamená, časem jsem se dopátral, že Geronimo byl historická postava, poslední náčelník Apačů, který nejen dokázal vzdorovat bílému muži, ale dokonce nad ním i vítězit. Případné zájemce odkazuji na skvělý román Forresta Cartera Odvedu vás do Sierra Madre.

Shadows byli trvale součástí našeho písničkového repertoáru. Vždy bylo vítané si je kromě jiného poslechnout, a je tomu tak dodnes. Byli dostatečně flexibilní, reagovali na dění v hudebním byznisu. Bohužel, čím dále tím více se vzdalovali od toho, co pro ně komponoval tzv. pátý Shadow Jerry Lordan (Apache, Wonderful Land, Geronimo, Mary Ann) a produkovali coververze letících hitů (Winchester Cathedral). Plně do jejich soundu – téměř nerozeznatelně – vpluli odpadlíci Jet Harris a Tony Meehan (bg a ds) se svým Diamond a díky tomu patřičně zabodovali v TOP20. Další jejich věc, Scarlet O´Hara, už tak dobrá nebyla. Přes desítky kytarových skupin padesátých a šedesátých let Shadows pro mne zůstávají něčím vyjímečným, součástí mého – jak to nazvat – nevymazatelného, osobního hudebního fondu. Cliff mne – a myslím, že nejenom mne – upoutal poprvé s po všech stránkách perfektně odvedeným Move It (jistě, ale jak by znělo bez Shadows?) Každá jeho nová nahrávka bodovala v britské hitparádě. Měl v té době řa- du – aspoň pro mne – krásných písniček (Next Time, Please Don´t Tease Me, Bachelor Boy, Big News, Dancing Shoes). Na druhé straně mne písničky typu When The Girl In Your Arms nudily, tím spíše, že je vysílali stále dokola. (This terrible noise makes my son?? zeptal se jeho filmový otec v Young Ones) Jenže nejlepší Cliffovo období – aspoň pro mne – bylo předtím a postupně jsem ho začal objevovat. Coververze Buddy Holyho, Elvise, a písničky jako Livin´Lovin´ Doll, Living Doll, We Say Yeah, vše z jeho sampleru Rock And Roll Years si rád pustím. Potom to už šlo z kopce.. slavná eurovizní Congratulations už neměla s Cliffem nic společného, byť slavila obrovské úspěchy (i u nás, výborný Neckář), ale pro mne to bylo na úrovni Chrise Andrewse a jeho rozjuchaných pivních dupáků. No a Cliffovou komercí let pozdějších se zabývat nemohu, protože jsem ji ne - poslouchal. Myslím ale, že se dá objektivně říct, že Cliff byl největším fenomenem britského popu před Beatles. Za všechno hezké, Thank You, Sir. Začátek šedesátých let, poznamenaný ústupem rokenrolu, přinesl na druhé straně větší pestrost, nové interprety. Vzpomeňme si na Marcels a jejich verzi Blue Moon,která pro mne byla více zajímavá, než líbivá (tenkrát) na písničkáře, jako byli Bobby Vee, Ronnie Hilton, nebo Bobby Vinton, jehož nostalgickou Blue Velvet znovu objevil a proslavil Lynch ve stejnojmenném filmu po více jak čtyřiceti 49

50


letech. Nastala éra dívčích vokálních skupin jako Ronnetes, Dixie Cups, Martha and Vandellas, Chiffons, Supremes a dalších. Přiznávám se, že většinu této produkce jsem nijak zvlášť nemiloval, byly ovšem vyjímky, jako Be My Baby od Ronettes, které produkoval pro nás tenkrát neznámý Phil Spector,tvůrce nového nahrávacího principu. No, neznámý… jenom jsme nevěděli, že ho známe už dávno, jako člena skupiny Teddybears, jejichž hit To Know Him Is To Love Him jsme měli rádi a patří do zlatého fondu. Nejvíce ovšem rozčeřil poklidnou písničkovou hladinu twist. Byl to pŕedevším módní klubový tanec, jako watussi, limbo a řada dalších, které měly většinou sezónní životnost. Ovšem twist přivedl na scénu zpěváka, kterým byl Chubby Checker. Ten mne – a myslím, že většinu z nás – dostal hned napoprvé svým It´s Pony Time. Chubby mne okouzloval svým skvělým drivem v rychlých skladbách a napětím v pomalejších (The Twist). V jehopodání a aranžmá zazněla řada cover verzí, z nichž mám nejraději Back InThe U.S.S.R. V létě 1962 opanoval hitparády Let´s Twist Again, který jakmyslím, je dodnes jeho nejznámější písničkou (zopakovanou koncem m-desátých let s Fat Boys). Dokonce jsme ji hráli a byla nějaký čas stabilně v našem repertoáru. Po ústupu twistu mne přechod na limbo moc nebral, ale dodnes mám rád goodtime písničky jako Loddy Lo, Hooka Tooka nebo Hey Bobba Needle. Chubby nahrál i LP s Bobby Rydellem, na kterém je výborná verze JingleBells Rock, kterou mám rád, a písnička, ve které Bobby prosí Chubbyho, aby ho naučil twist.. (Chubby, come teach me to twist). Ze slavných twistů je nutné uvést ještě Peppermint Twist – Joey Dee + Starlighters a Cookův nezapomenutelný Twistin´The Nigh Away.

Soukromý a téměř veřejný pouštěč V průběhu let se moje fono a diskotéka především díky Pavlovi K. stále rozšiřovala. Byl jsem většinou aspoň o krůček dále v novinkách co se popu a rocku týká. Jelikož jsem vždy rád poslouchal písničky s jinými lidmi, rád jsem se s nimi scházel, vyzýval je, ať si přijdou něco poslechnout, ať to bylo na kolejích na Lenince v Brně, nebo v soukromí domova. Obávám se, že při sebekritickém pohledu na sebe sama zpět z toho nevycházím příliš dobře. Jak jsem se z mnoha zpětných vazebněkdy po letech – dozvěděl, fungovalo to tak, že jsem na začátku učinil nabídku co všechno skvělého můžeme dnes večer slyšet, vyslechl přání a někdy žadonění, a pak jsem si – tvrdí přímí účastníci!! – stejně pustil, co jsem uznal za vhodné. Prý jsem to oddaloval zdůvodněním„ jistě, hned to bude,

ale předtím si poslechněte ještě tohle „ s následným „ no není to nádherné?? a to jste ještě neslyšeli tohle!!! takže, jak zlí jazykové tvrdí, málokdy se stalo, že někdo slyšel, co původně chtěl. Obávám se, že by to každému moje manželka Magda potvrdila na 100 %. A prý to (tomu bych trochu oponoval) fungovalo stejně, když jsem byl nebo byli pozváni k někomu, kdo mne požádal, abych písničky zabezpečil já. A abych dosypal zbytek popela na svoji hlavu dodávám, že i když jsem toho už věděl o písničkách, interpretech a dění okolo nich poměrně dost, aj tak jsem si některé věci – no ne přímo vymýšlel, dejme tomu domýšlel. Rád na to vzpomínám, dnes by mne to ani nenapadlo, fantasie a drzosti ji používat ubylo. V roce 1969 za mnou přišel student stejného oboru, z nižšího ročníku, známý jako Jacek. Jelikož o mně bylo na kolejích známo, že mám hodně nahrávek a jejich přísun, navrhl mi, abychom společně dělali diskotéku ve společenské místnosti na přízemí věžáku. Kolejní rada s tím souhlasila, takže jsme s technicky raději nezmiňovanou výbavou (která ale na dan -cefloor 3x3 m stačila) začali. Jacek měl nějaká LP a gramofon, já spoustu pásek a magnetofon, tak jsme si podělili role. I když to byla doba diskoték, po počátečních rozpacích se ta naše uchytila, a časem se stala vyhledávanou, pochopitelně především vysokoškoláky, ale nejen jimi. Ne každá byla vydařená, ale byly tam i nezapomenutelné, jako když ji navštěvovaly studentky JAMU, ročníku později označeného jako nejsilnějšího, dnes slavné herečky, které dokonce už tenkrát tancovaly s holým bříškem. (bez piercingu). Trvalo to něco přes rok, skončilo to v průběhu mé VPS na vojenské akademii v Brně, a možná trochu neskromně si troufám říct, ža na to nevzpomínám rád jenom já.

When dream comes true aneb když se splní sen Teď přeskočíme desítky let a dostaneme se do velice nedávné minulosti, téměř ještě současnosti. Ani nevím kdy, ale je to už dávno, kdy jsem si začal představovat, jaké by to bylo, kdybych mohl pouštět písničky tak, aby je slyšelo co nejvíce lidí, zkrátka mít někde svůj hudební pořad jako dj. Zpočátku to byly před – stavy velice nejasné, zmatené, ovlivněné posloucháním RL a jeho pořadů. Sestavoval jsem si v duchu a několikrát dokonce písemně, co bych 51

zahrál, jaký superpořad sestavený z toho nejlepšího, podle mého názoru, bych svým posluchačům dopřál. Většinou mne to napadlo po vyslechnutí velice dobré Top20 nebo podobného pořadu. Byly to představy velice naivní, spíše daydreaming, a ani jsem se s nimi nikomu nesvěřoval. Časem mne to přešlo, ale vrátilo se,byť z jiného důvodu, v posledních deseti letech při poslechu komerčních radií. Jistě, je úplně jiná doba, a všechno se jí přizpůsobilo. Když jsem ale denně slyšel z rádií vysílané věci, které nikdy neměly dosáhnout sluch posluchačů, ba ani dorazit do nahrávacích studií, kladl jsem si zbytečnou otázku proč, když je tolik dobré muziky. Zbytečnou, protože jsem na ni znal odpověď. Snad nebude posuzováno jako samolibost když vzpomenu, že někteří moji přátelé mi vícekrát řekli, že si umí představit, že bych nějaký vlastní hudební pořad moderoval. Kamarád Jano Š. u mne vícekrát poslouchal písničky, s evidentní rozkoší se hrabal v Cdéčkách, já jsem mu občas něco pustil, a když to bylo zajímavé, řekl i obsah, o čem to je. Jano najednou zjistil, že ačkoliv zná spoustu písniček (a to je pravda), tak text jim dává úplně nové vyznění. Jelikož je to člověk, který se umí zapálit pro věc, navíc profesionálně se zabývající kulturním děním v městě po organizační stránce, tak z něj najednou vyhrklo – „ale to by malo počuť viac ľudí, zrovna tak počuť originály toho, čo majú radi a o čom si myslia, že je to české alebo slovenské. A ja sa na to pozriem! „ To bylo v roce 2005 a Jano sa na to pozrel. Výsledkem toho bylo, že 7.1.2006 vysílalo regionální radio Fajn první pořad, nazvaný Zpátečka – Spiatočka. Byl hodinový, ve skvělý vysílací čas každou sobotu od 11.00 do 12.00, tedy v době, kdy se na televizi nedívá snad nikdo, a naopak, cíloví posluchači naší věkové kategorie se buď k obědu chystali (muži) nebo jim byl připravován (manželkami či partnerkami), zkrátka byli doma. Jelikož šlo o pořad oldies dost širokého záběru, každý si snad našel něco, co měl kdysi rád a potěšilo ho to. Radio mělo výkon umožňující příjem tak do 40 km od Žiliny, bylo ale internetové, a tím pádem nás mohl poslouchat kdokoliv kdekoliv. Byli to téměř všichni, o nichž a kterým je věnována tato knížka. Kromě bývalé republiky jsme měli posluchače v Kanadě, v Australii, na Kypru, v Anglii. Je nutné přiznat, že kmenoví brothers in listening (Honza Š., Puppie, Pupina L, George a někteří další) nám nic nedarovali. Dostávali jsme maily, někdy přímo v průběhu vysílání (to nebylo moc často). Jelikož Zpátečka měla reprízu vždy v neděli v 20.00, měli 52


možnost si potvrdit své názory. Honza Š. byl vždy věcný, nedostatky posoudil a upozornil na ně (nebylo jich málo), a svoji radost dokázal dát nepokrytě najevo. To Puppie byl jiný kalibr. V rozsáhlém mailu dokázal rozmést konkretní pořad na prach, s odkazy na to, co jsme v žádném případě neměli a naopak měli. Jindy dokázal napsat ódu, která při jeho slovní zásobě a schopnosti formulovat nás nutila vzpomínat, jak se rdít při nezasloužené chvále. George byl vždy stručný, když se nelíbilo tak nic, když ano, tak jedna věta, jako v průběhu vysílání pořadu o Radiu Luxembourg: Poslouchám, mám radost, nemá to chybu. Zpátečka si rychle získala v Žilině ne moc rozsáhlý, ale stabilní okruh posluchačů. Vedení radia nám dalo absolutně volnou ruku, já jsem moderoval česky, Jano slovensky. Výběr toho, co budeme hrát, byl naší věcí, nikdy do toho nikdo nezasáhl. Pořady byly vždy tematicky na něco zaměřené. V tom se Zpátečka určitě výrazně lišila od jiných pořadů, asi jako dinosaurus od vyšlechtěného salonního pejska. První vysílání bylo bezvadné. Přišli jsme do radia připraveni, byť plni trémy, součástí byl vždy vysílací technik, který věděl co, kdy, a jak. Předem jsme se mu omluvili za případné lapsy s tím, že jsme to naživo ještě nikdy nedělali. Bylo mu asi dvacet, a tichým hlasem nám řekl – já taky ne… V premiéře, věnované začátku šedesátých let v Žilině, se tedy zákonitě vyskytla řada technických i moderátorských chyb, reakce ale přesto předčila naše očekávání. Samozřejmě jsme předem imformovali všechny známé, co se bude dít, a první ohlasy nás až dojaly. A když už se pořad vžil jako pravidelný, tak potom začaly chodit připomínky, návrhy atd. což nás těšilo, protože to bylo důkazem, že jsme posloucháni. Vždy jsme se prezentovali jako československý pořad, což nebyla ani tak nostalgie, jako nutnost vzhledem k mé češtině. Kdybych se pokoušel moderovat slovensky, výrazně by to potlačilo hudební složku Zpátečky. Příprava každé Zpátečky zabrala dost času a práce, troufám si říct, že jsme byli poctiví. Ovšem, jak i nepříliš pozorný posluchač mohl postřehnout, občas to v pořadu jiskřilo, mezi mnou a Janom. Komentáře k písničkám jsme měli rámcově připravené, ovšem některé naše dialogy a diskuse vznikaly spontánně, ad hoc, a vždy se týkaly rozdílných názorů na to, co momentálně hrajeme. Jano je více na – jak on sám říká - „ popík „ nejraději sedmdesátých let, přitom ale znalý a uznávající všechno, co v populární a rockové hudbě něco pozitivního znamenalo. Já jsem o něco vybíravější a taky starší, což znamená jenom to, že

jsem toho víc naposlouchal. Když jsme vybrali téma, o kterém Zpátečka bude (většinou to už bylo dané, dávali jsme plány na čtvrtletí, ovšem nemuseli je dodržet) tak jsme si doma sedli a Jano mi poslal svůj výběr a já jemu. Do pořadu se vešlo 11-13 písniček, podle toho, jak byly dlouhé. No a to byl moment, který Werich geniálně nazval názorovým srůstem: Názory, které byly původně od sebe diametrálně vzdálené, se sbližovaly a sbližovaly, až moje nabyly vrchu. Jano je ale velký bojovník a nejednou se stalo, že jsem z tohoto bitevního pole neodcházel jako vítěz. Nikdy to ale nebylo na úkor pořadu. Navíc jsme časem zjistili, že to naše ukrývané hádání se leckoho baví, nikdy jsme to ale nevyužili a nechali to jen spontaneitě. Poslední vysílání Zpátečky bylo před Velikonocemi 2007. Potom byla ohlášena krátká přestávka z důvodu instalace nové antény, umožňující rozšíření dosahu terestriálního vysílání. Bylo stanoveno několik termínů, kdy se určitě začne znovu vysílat. Anténu instalovali a nic se nedělo, poslední betonový termín obnovení vysílání Radia Fajn byl – tuším - 1.9. 2007. Nestalo se tak, a zabývat se důvody proč, se mi nechce a nemá to smysl. Zpátečka je pro mne splněným snem, a každý sen jednou skončí. Díky za ní.

First Cut Is The Deepest Na začátku jsem žehral, jak je těžké začít něco psát, teď bych mohl navázat tím, jak těžké je skončit. Když jsem se přehoupl přes rozjezdové muldy a nabral rychlost, přišel jsem časem na to, že neumím brzdit. Je něco jiného mít trať přečtenou a přesně vědět, kdy a čemu se vyhnout a naopak, kam zatočit, nebo jet po paměti s tím, že to jste přece xkrát projeli, což je můj případ. No a v průběhu jízdy začala moje paměť odkrývat záludnosti terénu, se kterými jsem nepočítal. Zjistil jsem, že toho, na co chci vzpomínat je tolik, že nebude lehké se rozhodnout, čemu se věnovat, o čem se jenom zmínit, a co vynechat úplně. A to můžu být vlastně rád, že paměť už zdaleka neslouží jak by měla, a tím mi to trochu usnadňuje. Proto chcí využít závěrečnou část na uvedení toho, co v předcházejících chybí, ale každopádně do nich patří, a to -jak se říká – „ napříč celým spektrem „, jinými slovy, bez ladu a skladu. Do Dvorany slávy rock and rollu patří ještě další jména. Buddy Holly, jehož písničky jsem zachytil na RL, mne sice tolik neoslovil, jako jiní, a také jsem v poz-

dější době neměl mnoho jeho nahrávek. Moc se mi líbily jeho Think It Over, Baby I Don´t Care, Peggy Sue, i verze známých rń´ r Rip It Up a Ready Teddy. Jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších byla Oh, Boy! která se hojně vyskytovala v repertoáru našich skupin začátkem šedesátých let. Buddy byl dobrý,a uměl krásné pomalé písničky jako Reminiscing, ale nikdy jsme si ho moc nepouštěli. Pro mne měly větší drive rokenroly Eddie Cochrana, konkrétně Jeanie,Jeanie, Jeanie, Weekend, C´ mon Everybody a pochopitelně Summertime Blues. A jeho pomalejší, melodické Three Steps To Heaven a Pocketful Of Hearts neztratily ani po mnoha letech ze svého půvabu nic. V rozmezí jednoho roku potkal tyto legendy stejný osud, a sice že odešly do Teenage Heaven, což byla také Eddieho písnička.A málem se to stalo i třetí legendě. Gene Vincent seděl ve stejném autě jako Eddie, na rozdíl od něj však přežil. Gene měl nejblíže z této trojice k rockabilly a podle mého názoru nejsyrovější zvuk. Nejslavnější hit Be Bop A Lula nahráli snad všichni, kdo měli s rokenrolem něco společného, u nás i Josef Laufer a Karel Gott, kteří s ním neměli naopak společného vůbec nic. Mezi ty, kteří zaslouží každopádně alespoň stručnou zmínku, patří zcela jistě Bryan Hyland. Kromě Itsy Bitsy, o které už byla řeč, měl velice zajímavou písničku Gypsy Woman, která sice nebyla velký hit, měla ale zvláštní atmosféru, odlišnou od jeho veleúspěšných Ginny Come Lately a zvláště Sealed With A Kiss. To byla a je čirá nadčasová nostalgie za letními láskami a s přibývajícím věkem bůhví za čím, možná za momentem, kdy jsem ji slyšel poprvé. The Lions Sleeps Tonight od skupiny Tokens mne napoprvé trochu zmátli, ale neodolatelné wimoweha-wimoweh mne velice rychle přesvědči lo, že tu písničku budu mít rád, a platí to dodnes. A to jsem tehdy ani netušil, že zakládajícím členem byl Neil Sedaka. Takto bych ale mohl pokračovat donekonečna. Vzpomínat na interprety a jejich písničky jako byli Clarence Frogman Henry, Carl Dobkins, RonnieHilton, Bobby Vinton,Robin Luke, Lloyd Price, a celou plejádu skvělých C&W zpěváků - Johnny Horton, Marty Robbins, Bob Luman, Leroy Van Dyke Bobby Bare, Jim Reeves a mnoho dalších by vedlo do nekonečné spirály. Nemohu se ale vyhnout vzpomínce na to nejlepší, co u nás v populární hudbě vzniklo, co bylo tak dobré, že to musel musel brát v úvahu a nakonec mít i rád (čím dál víc) i takový anglofilní fanatik, jako jsem byl já. 53

Byl to Semafor, konkretně písničky Šlitra a Suchého. Nechci se rozepisovat o všem, co spolu vytvořili, bylo toho napsáno dost a fundovaněji, než bych byl kdykoliv schopen napsat já. Ale to, co po sobě zanechali, se pokusím ozřejmit jinak. Umím s vlastním kytarovým beglajtem zahrát a zazpívat pár známých písniček s originálním anglickým textem (jak, zvláště co se zpěvu týká, to je jiná). Ale: Take A Message To Mary od Everlys můžete zahrát poměrně úzkému okruhu lidí. Ale Pramínek vlasů můžete zahrát téměř každému. A bude si zpívat s vámi. Po padesáti letech. Na závěr ještě vzpomínka na dva kamarády z naší žilinské kapely. Prvním je Karel M., náš první bubeník. Nebylo to s ním lehké, od začátku dával najevo, že směřování našeho repertoáru je mu čím dál víc proti srsti. Ale dobrý bubeník byl, bohužel čím dál méně pro to, co jsme hráli. Inklinoval ke swingu a jazzu vůbec. Když já jsem se mu pokoušel pusti něco z hitů, aby postřehl, jak se to hraje, on mne krmil s Jazz Messengers a jejich No Problem. Bez mučení přiznávám, že mi to tenkrát moc neříkalo. Přes životní zvraty jsme zůstali v kontaktu, dokonce velice těsném. Prožil jsem s Karlem mnoho krásných dní a nocí na jeho chatě v Jakubově, hodně jsme toho spolu naposlouchali, napovídali, a vypili kolem toho. Juraj Š. řečený Satchmo, zpěvák hlasově skvěle vybavený, mne také zásoboval nahrávkami. Jako bratislavák měl kontakty na hudební zdroje. Nahrávali jsme spolu pásku, na které jsem objevil, že Cristian St. Peter měl mnohem více a hezčích písniček, než byly v hitparádě. A také mi nahrál Duane Eddy Dance With The Guitar Man LP. Satchmo je dodnes v naší oblasti aktivní, napsal hezkou knížku o šedesátých letech a přispěl do superencyklopedie História Slovenského Bigbeatu. Na koncertě Legendy ´60, konaném v Bratislavě v dubnu 2007, kde účinkovali snad všichni žijící, kteří u toho ten- krát byli, Satchmo suverénně interpretoval svůj tribute Elvisovi - I Gotta Know. A je to zvěčněno na DVD.

54


A na úplný závěr snad jenom to, že naše cesta od gramofonů na kliku k CD a DVD přehrávačům a rekordérům a domácím kinům a nevím ještě čemu byla v podstatě celoživotní, po stránce technické ; ale jak jsem už naznačil – je sice skvělé si dnes poslechnout v hifi to, co jsme poslouchali kdysi na permanentně dolaďovaných radiových stanicích, praskajících deskách nebo z mírně až značně zašumlané pásky, často neznámo kolikáté kopie, ale ….. First Cut Is The Deepest, jak zpíval Rod Stewart.

Dodatek o osobních TOP Twenty aneb Co máte nejraději V průběhu psaní jsem požádal kmenové souputníky posloucháním pisniček o sestavení vlastního žebříčku, založeného nikoliv na úspěšnosti v hitpará – dách, ale na tom, proč si je pamatují,proč je mají rádi dodnes,protože k tomu se pojí téměř vždy osobní prožitky z daleké minulosti, více, nebo méně příjemné. Výsledky jsou nikoliv překvapivé, ale zajímavé; od prostých se -znamů přes komentované, až po fundované rozbory, proč to není možné udělat. I když původní zadání bylo do sedmdesátého roku, nijak jsem na tom netrval. Pŕiznávám se, že jsem zpočátku kroutil hlavou nad námitka-mi, že je to těžké, že prostor na to je příliš omezený, že je to nefér vůči jiným interpretům a písničkám. Měl jsem zato, že když se člověk nechá vést jenom emocemi, nemůže to být tak těžké. Když jsem to zkusil sám, poznal jsem, jak hluboce jsem se mýlil. První dvacítku jsem měl hotovou za pár minut. Jenže potom nastala reakce téměř řetězová: Písničky vyplouvaly z hlubin paměti jedna za druhou, chtěl jsem dodržet mnou stanovený počet, takže jsem stále řešil problém, kterou z už vybraných nahradit některou z těch, na které jsem si vzpomenul, a opět – kterou?? nakonec jsem se na něčem ushodl, ale spokojený s tím nejsem....Nemělo smysl dělat statistiku, není to anketa, jsou tam shodné výběry, takže kdo bude mít zájem, najde si favority sám. Jsou tam zajímavé bílé vrány, celkově to svědčí o širokém záběru a vybraném hudebním vkusu respondentů. Myslím, že mohu směle vyjádřit přesvědčení, že všichni zúčastnění by si hezky užili společný oldi-es session, škoda, že o tom lze jenom snít..... K velkému pohoršení nad sebou samým jsem si právě uvědomil, že jsem zapomněl na moji milova -nou Ruby Baby od Diona, a jsem zvědavý, co s tím udělám...!

Pro osvěžení přehledu co se hrálo, poslouchalo a kupovalo uvádím za dekády padesátých a šedesátých let žebříčky 100 TOP Hits. Na první po-hled bude každému jasné, že jsou anglické provenience. Nenajdete v nich žádný soul, ani bohatství, které poskytla americká scéna let šedesátých. Pro mne z toho vyplýva, že náš vkus a cit pro to, co je a bylo v populární hudbě dobré, byl (a je!!!) vysoko nad konzumentským průměrem. To víte, angličani......

55

Pavel K. 1. Elvis Presley Jailhouse Rock 2. Bill Haley Rock Around The Clock 3. Chuck Berry School Days 4. Eddie Cochran Jeannie Jeannie Jeannie 5. Carl Perkins Blue Suede Shoes 6. Billy Vaughn Raunchy 7. Duane Eddy Dance With The Guitar Man 8. Little Richard Kansas City 9. Buddy Holly Peggy Sue 10.Cliff Richard Move It 11.Del Shannon Runaway 12.Chubby Checker Twistin USA 13.Beatles Twist And Shout 14.Swinging Blue Jeans Hippy Hippy Shake 15.Rolling Stones Satisfaction 16.Bob Dylan Visions Of Johanna 17.Animals House Of The Rising Sun 18.Dave Clark Five Glad All Over 19.Doug Sheldon I Saw Linda Yesterday 20.Little Eva Locomotion

Dušan H. 1. Chubby Checker Let´s Twist Again 2. Pat Boone Speedy Gonzales 3. Little Richard Good Golly Miss Moly 4. Buddy Holly Oh Boy 5. Ventues Walk Don´t Run 6. The Shadows Shadoogie 7. Spotnicks Amapola 8. Bobby Darin Oh That K.C. 9. Johnny And The Hurricanes Red River Rock 10. Duane Eddy Dance With The Guitar Man 11. Del Shannon You Never Talked About Me 12. Gene Vincent Spaceship To Mars 13. Dave Brubeck Take Five 14. Elvis Presley Jailhouse Rock 15. Astrud Gilberto& Stan Getz Girl From Ipanema 16. Fats Domino Ain´t That Shame 17. Chuck Berry Johnny Be Good 18. Gerry And The Pacemakers You´re The Reason 19. DC 5 Do You Love Me 20. Rolling Stones Little Red Rooster

56


Jano Š.

(neuvádí pořadí ) The Move: Blackberry Way - Deep Purple: Hush – Beatles: Penny Lane, Nowhere Man –Rolling Stones: Street Fighting Man,Last Time Moody Blues: The Nights In White Satin - The Who: Pinball Wizzard Petr Novák: Klaunova zpověď – Olympic: Želva – DC 5: Glad All Over The Byrds: Tambourine Man – DDDBMT: Legend Of Xanadu The Kinks: Lola – Lemon Pipers: Green Tambourine – Cream: Sunshine Of Your Love – Steppenwolf: Magic Carpet Ride – Tremeloes: Silence Is Golden – CCR: Who´ll Stop The Rain , Midnight Special,Down On The Corner – Uriah Heep: Gypsy – Eydie Gorme: Blame it On The, Bossanova

Puppie - s komentářem hodným uvedení ....ono totiž vůbec nejde o problém, nýbrž o jeho řešení použitím tzv. snadné ruky. Elementary, Dear Watson, elementary ! A tak díky tvému geniálnímu návodu půjdu níže zkusit, i když, ,přiznávám, některé pochyb-nosti přetrvávají..Víš, Ty například řekneš „ No a pak tam vraž pár Fatsů „ No jo, ale kterejch, ,když já miluju od Fatse minimálně právě těch magic – kých dvacet a z těch se mi nechce nic slevovat. A stejně v případě Elvise a jemu podobných. Navíc mám rostoucí pocit, že výběrem jenom dvaceti z jejich „ děl“ se dopustím logicky něčeho jako snižování nebo jejich dehonestace,, což cítím jako fér vůči všem těm miláčkům. Takže začnu a uvidíme ,jak mi to půjde. 1. Elvis – Are You Lonesome Tonight ? 2. Elvis No More ( La Paloma) Mohl bych ale jmenovat minimálně dvacet jiíných songů krále 3. Led Zeppelin – Stairways To Heaven 4. Led Zeppelin – Whola Lotta Love ( ta neuvěřitelná šlapka ) 5. Brook Benton - I Have What I Wanted ( But I Lost Evrything I Had ) 6. Pat Boone – Speedy Gonzales 7. Deep Purple – Smoke On The Water 8. Johnny Horton – Lost Highway 9. Fats Domino – Kansas City 10. Fats Domino –Red Sails In The Sunset 11. Royal Guardsmen – Snoopy Vs Bloody Red Baron 12. Louis Prima – Buona Sera (to úžasné voprsklé

ságo Sama Butery) 13. Chris Rea – Road To Hell 14. Ray Charles – I Can´t Stop Loving You 15. The Animals – House Of The Rising Sun( můj přímo kultovní song k přímo nábožnému naslouchání a prožitku ) 16. Johnny Cash - Ghost Riders In The Sky ( tu považuji filosoficky za jednu z absolutních písní vůbec, po všech stránkách ) 17. Brend Lee – Sweet Nothings(a další „ nothings“ té malé americké ženušky-hospodyňky 18. Key Karr – Bei Mir Bist Du Schon ( Superhit z mého vodáckého posázavského mládí: „ Svou mlásku mi dej a své srdce s ní „ ) 19. Del Shannon – Runaway ( Ach to mládí: „Předevčírem krutý žal mi přikázal zpívat žalmy a s rákoskou stál nade mnou ..“) 20. Del Shannon – You never Talked About Me ( moje favoritka z filmu našeho mládí „ Jazzová revue „ ) . A protože mi začínají přicházet na mysl desítky dalších písní a mistrů pěvců, tak raději skončím.

Bohouš – s komentářem muzikanta aktivního od začátku šedesátých let dodnes. ....pořadí zde uvedené není určující – ke všem písničkám zde uvedeným mám víceméně stejný vztah. Vždy to byla z mojí pomyslné špuntovky trefa a já si mohl udělat do pažby zářez. Těch bylo tenkrát mnohem více, ale budiž: 1. Billy Vaughn –Raunchy . Vždy jsem se na ni jako na vynikající znělku těšil a dodnes ji považuji za instrumentální hit číslo jedna. V Hradci jsme to nikdy nehráli, neměl jsem nahrávku. 2. Guess Who – ShakinÁll Over .Nahrávku jsem si přivezl ze Žiliny, ale v podání Johnny Kid & The Pirates. Hráli jsme to asi 3 roky. 3. Duane Eddy – Dance With The G.M. Stejně jako Apache, Amapola nebo Sleep Walk byla tahle instrumentálka povinnostní a kultovní. Na Laxu v době našeho spoluvegetování sice už neletěla , pamatuji ale Ring Of Fire, coby podobně efektní udělaturu. 4. Little Eva - Locomotion . Poprvé jsem to slyšel na pokoji u Keprdy – zkoušel na to dělat český text , pak se vyjádřil v tom smyslu, že tak skvělou anglickou zvukomalbu nebude prznit češtinou a navíc vokály.. Zagorová tomu ale dala na prdel. (Diskohrátky – fuj) 5. Dave Berry – My Baby Left Me. Tahle verze mne uchvátila vynikajícími kytarovými riffy a fantastickým, skoro nadčasovým sólem. Zajímalo by mne, kdo to kytaroval. Nád-

hera. ( pozn. aut. – nahráno 12/1963 , G Jimmy Page, BG John Paul Jones . Nádhera ) 6. Four Tops – Baby I Need Your Loving .Tehdy mne to zaujalo nezvykLou stavbou frázování i melodií. 7. Elvis Presley – Bossanova Baby. Bližší mému srdci byly sice jiné El – visovy hity,( Godd Luck Charm, I Gotta Know nebo Little Sister, ale tohle mělo zvláštní stavbu napůl bossanova nebo cajun, ale podstatěje to skvělej rokáč s výborně pojatým sólem. V mý době na RL big hit. 8. Marketts – Out Of Limits. Naprosto nezvyklá instrumentálka,dosti silně jsem ji prožíval a mám ji rád dodnes.Hráli jsme ji, i když to li di sralo, k t ancování to moc nebylo. 9. Trashmen – Surfin´Bird. Ohromující, nadčasová věc ,patřící spíše do pozdější párplovské doby. Skvěle zazpívané. 10. Roy orbison – Born On The Wind. Nádherná melodie s lehce latinským pojetím zejména vedením melodie ve střední části. Jak už jsem se dříve zmínil – na žádném Orbisonově albu to nevyšlo a zajímalo by mne proč. 11. Bobby Darin – Dream Lover .Vzpomínám si, že jsem se to učil z pásku, který jsi přinesl , a mám dojem , že to byla verze Dionova ( to těžko, pozn. aut.) My jsme to hráli pozdéji jednodušeji, podle Lobo, protože nahrávku Ricky Nelsona jsem získal až později ( ? ). Ale nejvíce se mi to líbí v podání Tanyi Tucker a Glenna Campbella. 12. Mojos – Everything Allright . Celej svůj život sem myslel, že je to jednoznačně Manfred Mann a všude jsem to tvrdil. Až na netu jsem obejvil svůj omyl... 13.Ronettes – By My Baby. Když to poprvé vyletělo, byl jsem z toho dost v hajzlu – senzace po všech stránkách. Navíc Láďa Keprda spáchal výbornej českej text, docela by mne zajímalo, jaký je ten slovenský, co ve studiu v B. Bystrici nazpívala Monika. Dost mne štve, když to slyším třikrát za den omílat v Radiožurnálu, a hned za tím sračky v podání našich zpěváckých celebrit. Stejným způsobem tam perou třeba Rag Doll od Four Seasons. Ach jo. 14. Los Indios Tasbajaras – Maria Elena. Tehdy jsem se tu dojímavou melodii naučil z Laxu prostým odposlechem , a samozřejmě zjednodušeně jsme toé později hráli. Na elektriku to znělo na prdlajs. Mám CD a jsou tam samé krásné věci. 15. Terry Stafford – Suspicion. Nahrávku jsem si ze Žiliny bohužel nepřivezl, ale uměl jsem to a několik let jsme to hráli. Já tvrdil, že je to nahrávka od Elvise, ( a měl jsem pravdu ) a kluci z kapely že je to blbost a bůhví, od koho to je. Jaké bylo moje zklamání, když jsem to po roce ´90 prvně od Elvise slyšel a ono to znělo úplně jinak. Já měl dokonale v paměti to skvě57

lé aranžmá a byl jsem z ho celej rozháranej. Až díky YouTube jsem o tu zlatou cihlu zase zakopl . 16. Ray Charles – Hit The Road Jack. V době, kdy to vyletělo na Laxu jsem myslel , že je to jiný zpěvák, ale tvé rezolutní vyjádření mne přesvědčilo. Zejména styl a podání jeho zpěvu je v podstatě nezaměnitelné. Hit to byl stylově odlišný, ale skvěle zapadal do pestré nabídky RL v té době. Dodnes to považuji za parádní kousek. 17. DC 5 – Glad All Over .tehdy to na mne působilo asi jako když býk vlétne do arény .Spolu s Bits And Pieces to byl perfektní pár . 18. The Cascades – Rhytm Of The Rain. Ta věc mne tak nakopla, že ještě v Žilině jsem na to vypotil českej text( dnes bych se tím už nevytahoval ), ale byl to počin, provázející mne v dalším hudebnění. 19. Jan And Dean – Surf City. Nějakých třicet let jsem si myslel, že je to hit Beach Boys, a ejhle, ono ne. 20. George Jones – Who Shot Sam ? Tuhle jednoduchou, příjemnou písničku jsi na mne vytáhl i s textem, který jsem si opsal do červeného textníku( mám ho pořád s asi stovkou věcí ). Je to dodnes stylové, s dominantním zvukem klavíru – prostě už tehdy mi to zalezlo pod kůži.

Peter V. V tomto případě jsem udělal vyjímku z časového limitu, protože jde o jedince podstatně mladšího , který nemohl zažít naše začátky. Nicméně si myslím, že je to výběr pestrý a zajímavý, doplňující to, co jsme do vlastních výběrů nedali. 1. Fleetwood Mac - Oh Well 2.Led Zeppelin - Baby I´m Gonna Leave You 3. Pink Floyd – Saint Tropez 4. The Doors – Light My Fire 5. The Who – My Generation 6. Rolling Stones – Satisfaction 7. Mungo Jerry – In The Summertime 8. Jesus Christ Superstar - celé album 9. Deep Purple – Child In Time 10. Fleetwood Mac - Albatross 11. Quincy Jones – The Dude 12. Elvis Presley – Heartbreak Hotel 13.Simon And Garfunkel - The Boxer 14. Santana – Oye Como Va 15. Nazareth – Hair Of The Dog 16. Uriah Heep – Magician´s Birthday 17.Joe Cocker – With The Little Help Of My Friends 18. CSNY – Carry On 19. Led Zeppelin – Whola Lotta Love 20. Santana – Black Magic Woman 58


Protože z různých důvodů jsem od několika přátel požadovaný výběr neobdržel, nezbývá mi, než abych tuto část ukončil vlast - ním.Je založený na časovém sledu, ,jak písničky přicházely, není to tedy obraz toho, jak mám kterou písničku rád. Přiznávám se, že bych to nesvedl. Bill Haley: ABC Boogie - Lord Rockingham XI.: Hoots Mon Billy Vaughn: Raunchy - Elvis Presley: Hound Dog - Louis Prima: Buona Sera – Dave Baby Cortes: Happy Organ – Everly Brothers: Take A Message To Mary – Johnny And The Hurricanes: Red River Rock - Little Richard: All Around The World - Duane Eddy: Blueberry Hill - Cliff Richard: Move It - The Shadows: Apache, Geronimo - Floyd Cramer: Last Date - Fats Domino: Walkin´To New Orleans - Roy Orbison: Only The Lonely - Count Basie: Kid From The Red Bank - Jerry Lee Lewis: Rockin´ My Life Away - Sam Cooke: Tennessee Waltz - Dion: Ruby Baby Ray Charles: Messaround - The Kinks: Sunny Afternoon - The Beatles: Fool On The Hill - The Animals: House Of The Rising Sun - Rolling Stones: Sympathy For The Devil

Petr Vaňouček JAK JSME POSLOUCHALI PÍSNIČKY

Recommend Documents