Petr Nikl
Žlutí lvi
Petr Nikl
Ž lu t í lv i
Žlutí lvi
Vždycky mě lákal hustý les za kopcem. Smrkový. Večer ty zvuky! Říkali mi, abych tam nechodil. Že prý tam žijí žlutí lvi. Žlutí. Každý měsíc je naši lovci pobíjeli, neboť bylo známo, že se živí srnami a možná i lidmi. Lovci vyjížděli vždy v podvečer ve dnech kolem úplňku na svých rychlých koních a šavlemi divoce máchali nad Veškerá práva vyhrazena © Petr Nikl, 2011 Illustrations © Petr Nikl, 2011 © Meander, 2011 www.meander.cz ISBN 978-80-86283-92-0
hlavami.
Úplněk lákal lvy z lesa. Po úspěšném lovu jich mnoho bylo vidět mrtvých pod vysokými smrky, a ženy lovců se pak honosily hřejivými límci z hřívy. Někdy se však lovci vraceli s nepořízenou, aniž by lvy jen zahlédli. Nikdo nevěděl, odkud žlutí lvi přicházejí a kde spí. Už ani nevím, jak jsem se ocitl v lese, byl jsem tehdy posedlý bedlami. Byly všude a jejich bílé klobouky mě vedly stále hloub a hloub, až se náhle začalo stmívat. V teplém podvečeru jsem se snažil najít cestu do vesnice, ale čím víc jsem hledal, tím hlouběji jsem se do lesa nořil.
Unaven, s plnou náručí bedel, jsem usedl pod jeden z tlustých kmenů a usnul. Zdálo se mi, jak mne v lese zarostlém mlázím zastihla noc. Po dlouhém bloudění jsem se proklestil na planinu a pokračoval po ní směrem, ve kterém jsem tušil vesnici. Hvězdy se nade mnou třásly a krajina byla rovná jako stůl. Už z dálky jsem zahlédl pruh světla, vybíhající z lesa. Po chvíli jsem uviděl, že jeho konec dopadá na temný horizont kdesi přede mnou. Jak jsem se k němu blížil, zjistil jsem, že je to skála, a v tom zářícím bodě jsem na ní zahlédl nějaké rysy.
Bod se zvětšoval v kruh a já v něm začal tušit obraz zvláštní hlavy. Oči daleko od sebe, vystouplé lícní kosti, rozpláclý nos. Celá tvář, orámovaná kruhem, připomínala hlavu lva. Po několika dalších krocích byla tvář vidět tak zřetelně, že jsem se nemohl mýlit. Šel jsem blíž ke skále, jež zadržovala prchavý portrét, když vtom se něco na zemi zalesklo. S údivem jsem zjistil, že v jehličí leží dlouhá turecká šavle. Sehnul jsem se k ní a už jsem se jí chtěl dotknout, když vtom mě zarazilo potřísněné místo na její čepeli. Několik žlutých chloupků k ní bylo slepeno světélkující září.
Překročil jsem šavli a zvedl oči. Obraz hlavy byl přepůlen mým stínem, jak jsem stál v úzkém pruhu kužele světla. S pocitem mrazení jsem se blížil ke skále. Stál jsem teď na krok od ní a v zádech cítil teplo. Otočil jsem se a oslnil mě proud jasu dopadajícího na mé tělo i tvář. Když jsem si po chvilce zvykl, sklonil jsem hlavu a uviděl na břiše povědomý nos a ústa. Táž, co se před chvílí na mě usmívala ze skály. Omámen žlutí, vydal jsem se směrem, odkud záře
vycházela. Přivíral jsem oči a mnohokrát si myslel, že už to nevydržím. Oči se mi sklápěly k zemi.
Stále jsem nevěděl, kde jsem, ani kam to jdu, v proudu
Lev se nehýbal a pomalu dýchal, jen v jeho záři se
světla byla tma kolem desetkrát hustší. Občas jsem
vznášelo množství drobných lesních mušek. Mávnutím
zakopl o kořen či pařez, ale tápal jsem pomalu a opatrně,
ruky jsem je odehnal a přiblížil se na krok k němu.
abych neztratil z tváře kužel světla.
Ale on na mne kývl, ať jdu ještě blíž.
Náhle světlo přede mnou utvořilo přesnější kruh.
V tom jednom kroku byla stovka krůčků, zavřel jsem
Po chvíli se z něj začaly vynořovat obrysy těla, zepředu
oči a přitiskl se k němu. Moje ruka se mimoděk položila
a dole pod ním jsem rozeznával dvě silné nohy s tlapami
na jeho srst. Ucítil jsem, jak se pohnul.
zabořenými v jehličí.
Na chvíli jsem strnul, a když jsem se znovu podíval,
Maličko jsem ucouvl, viděl jsem, že to, z čeho vyzařuje
hleděly na mě dvě daleko od sebe posazené oči,
ono prudké světlo, je hlava a hříva lva. Takové tlapy
od nichž se dolů táhl rozpláclý nos a pod ním mírně
může mít jenom lev.
usměvavá ústa. Kolem vystouplých lícních kostí,
Chtěl jsem utéct, ale lev na mě kývl.
nízkého čela, rozpůleného hlubokou vráskou, a kulaté
Něco mě vedlo blíž a blíž.
brady se zvedal věnec hřívy. Světelný kužel byl pryč.
Pak se lev otočil a zvolna odcházel, jeho žlutá skvrna se mi v přítmí pomalu ztrácela z očí. Mezi korunami stromů začalo svítat. Nevím už, jak dlouho jsem mohl spát, když tu jsem zaslechl z dálky nějaké praskání, jako by kdosi měkce našlapoval na suché větvičky. Sílilo to a skrze víčka jsem cítil, že je světleji. Myslel jsem si, že svítá a že oknem do pokoje začíná probleskovat slunce. Pak jsem však pocítil na levé dlani vlhkost. Otevřel jsem oči a byl oslněn čímsi velikým a žlutým. „Jsi to ty, žlutý lve? Zdálo se mi o tobě.“ „Přišel jsem za tebou.“
