PETR HRUŠKA OBÝVACÍ NEPOKOJE (1995)
MĚL RADOST měl radost Adam v pyžamu a vykřiknul po divném dni zrovna jsem se ptal na všechno na všecko zase Adam je samozřejmě nevlastní problémy s různou docházkou má se slohem ten Adam a horkou bezohlednou radost večer v koupelně byl jsem při tom strašlivě jsem při tom byl
ADAM
Vyklízeli dohola obývací pokoj malý chlapeček ležel v koutě jako pohozený ulovený plyšový mrtvý bobřík odvahy – zůstat sám v domě kde se stal rozvod Už mu to končí Sedí na poslední židli ve vyklizeném obývacím pokoji skřípou vyschlé fixy představ když chlapeček kreslí únor v listnatém lese a obrovské sprosté
slunce ... je den leden ostré světlo dá se rozličně využít do slepé ulice zabloudit kde překvapená kde překvapená hubená ženská zvedne oči
ANDĚL
Jel s námi dvě zastávky měl křídla tašky uzené koleno Měl čas Byl cítit spálenou gumou Prostějovskou a volným večerem Pevněji sevřeli jsme tyče se znehodnocovači
CHVÍLE PRO RYBU pro tuto chvíli pomalou důkladnou chvíli chvíli pro rybu na samém převisu nicoty rybu soustředěně snězenou z umakartu vytřeštěné kuchyně se světlem není dostatek důsledků nadějí a výmluv marně se hrnou do úžasného prostoru této nebezpečné tiše vržené chvíle
NESU KURVU nesu kurvu občas se zastavuju prudce cosi vykřikuju cosi prudce vysvětlím zrelativním napiju se přikryju ji a pak dál nesu kurvu
MĚSÍCE (1998)
ČERVENEC
Žhne oltář kredence trhnutím se budíme slepeni spánkem plným deštivých topolů prořeklí spouštíme nohy ještě vzlyk náušnic monstrance odpoledne v kredenci kolem se zdvihá domácnost
ČERVENEC Janu Balabánovi U okna noční ložnice jako u okna vlaku jenomže venku pořád stojí tma stromu za zády hledí zvířata na dětském pyžamu
ČERVENEC
Toho chlastu podlepený obrázek moře v kuchyni se ani nehne těch lodí pozítřků nezutých gumáků a chlastu a modrá košile nevlastního syna u krku stále důvěřivě zapnutá
ČERVENEC
Zelený svetr po všech společných letech zelený svetr ne nekrápe ani se nešeří zvednu se zezadu obejmu zelený svetr
ČERVENEC
Dole Ostrava tady pravdě nepodobné keře plst přítomnosti snad dole najít kohokoliv a zachránit mu život neděle klečí před regálem s pitím v dálce klinkání říjnových bříz za Paskovem zbytečně velké nebe
VŽDYCKY SE TY DVEŘE ZAVÍRALY (2002)
DVEŘE
Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem. Teď se ani nehnou. Před nimi žena zvedá provinile velkou spodní košili, která v noci spadla ze šňůry. Muž se dívá na ženu s tou košilí. Asi vítr. Někdy v noci. Oba by chtěli vědět kdy, kdy přesně se to stalo, oba by chtěli být v té chvíli.
KOMORA
Jednou na sebe narazíme v přítmí komory, navzájem dopadeni – s husí krví a petrolejem, vyhrnutými košilemi na doma, rýsujícími se nádory brambor. Přišli jsme brát. Je slyšet přistižené oddechování, hubená nit světla z netěsnícího okénka trapně leží mezi námi.
PUSTORYL
marně utíráš desku stolu to není stříkanec zevnitř domácnosti to ze zahrady stín vrhá zlý keř jarního pustorylu
MINULÉ STOLETÍ
Pili jsme někde na tržnici. Nebo u zastávky, v bundách, vedle dřevotřísky. Spěchalo to, měli jsme před sebou celý společný život. Chtěli jsme to stihnout, to míhání mezi lepenkami a prodavači, to pití něžnýma, ledovýma rukama.
PŘEDJAŘÍ
Už usedali na postel. Pak si muž vzpomněl, že zůstal otevřený zadní trakt. Šáral se chodbou, kolem temných děr dílen a prostorů. Kolem temných děr rukávů na společném věšáku. Dům zel, prostrčený sebou samým. Ruku na petlici, uviděl u lísek pod střechou poslední kus sněhu. Ležel bílý a velký, jak zvíře se zvednutou hlavou, jak nahé rameno. Jak všehovšudy několik věcí v životě. Ležel bílý a nepřiměřený, u dvířek zadního traktu. Šáral se zpátky, pomalu a tiše, kdyby žena už spala.
NA HLAVNÍM
váleček jakože padá déšť jakože padá dubové listí jelení zadek číšnice mizí mezi přepravkami otevřeno stále nad pultem beskydské hory a bulharská keramika jako doma jako všude jako by Bulharsko a Beskydy nikde nekončily řemeny kabel se napínají v čekání na spoj
PŘED KOUPELÍ
svlékla ses čtyřicetiletýma rukama a otočila se k zásuvkám kde už tak strašně dlouho máme krémy břitvy a nářadí uhnul jsem očima před tou krásou a pamatuji si jenom bílý hřbet Giottovy monografie
NOC
Skutečná tma je v dětské ložnici. Hluboká čerň. Jinde jen řídké a vodnaté šero, ve kterém se dá nakonec všechno potupně rozeznat.
JE VIDĚT DLOUHO
prsty háky na okenice schod holé stopky rybízu jemné jak konec žil nějaký dekl vlastní ženu v letních šatech s velkými průstřely rudých knoflíků
PŘI SEHNUTÍ
při sehnutí pro zapadlý zbytek mýdla náhle vidět jak je to uděláno – oteklá kolena potrubí vylézají ze zdi čišení spár hlavy vysílených šroubů svírají dole kusy koupelny s přilepenými vlasy
PODLE VŠEHO
Sedí flekatí od ranního slunce. Podle všeho teď žena odnese hrnky a zůstane už v kuchyni. Jenomže ona začne zničehonic vyprávět o vánici ve Švýcarsku. O tom, jak vichr tehdy tak cloumal jejím mladým tělem, až se otáčela v domnění, že je to mužská ruka. Uprostřed zběsilých kotoučů sněhu. Sedí ve slunci a on vůbec nechápe, jak je možné, že o té vánici ve Švýcarsku dodneška nevěděl.
AUTA VJÍŽDĚJÍ DO LODÍ (2007)
ZATÍMCO JSME V KUCHYNI Vjeli bychom do tmy žluté větve nesázených javorů sahaly by hrabivě po autu Někde na kraji byla by tam počmáraná kaple ale nemusela by být ani ten vyhozený plech deště nemuselo by tam být nic Vystoupili bychom stáli vedle sebe bezradně a pevně ve svetrech a ve světlech nádherný kouř od úst Teprve pak bych sešel dolů přeptat se na cestu
KRÁDEŽ Ty naše věci z odcizené tašky jistě v závětří u řeky zklamaně házeli na jednu hromadu: košili s kostkami, obálky, červenou ženskou sponu. Jistě to leží někde na sněhu, navždy, v nepotřebě. Obálky se občas pohnou. Modrá barva košile těžkne. Kdy naposledy jsme byli tak spolu?
ALKY
v ty dny kdy vlhký beton byl pořád zasviněn kousky z odkvétajících stromů jsme se několikrát sešli v nezvyklé denní době v nějakém bistru nebo baru nedaleko od našeho společného bytu přicházeli jsme každý odjinud sedávali naproti sobě pozorovali své vystupující tváře dnem nasvícené poslouchali svá slova odkud se berou odkud v malých hejnech stále přelétají jako alky z nepřístupných útesů u severních moří dávali jsme si další a další schůzky v těch dnech zasviněných kousíčky odkvétajících stromů
NOCLEH tiráky řvaly jak hladová noční zvěř volala jsi na mne cenu pokoje pro dva chlápek od pumpy kostnatý nevyspáním nás pak vedl po strmém schodišti Berlín Krakov Terst všechno bylo za náma nikdy jsem neviděl tak úzký pokoj když jsme se chtěli otočit museli jsme se obejmout
KŠILTOVKY Už si nevzpomeneš co jsi říkala tomu malému chlapci s mokrými kalhotami který nevěděl kam jede zatímco hlavy jeho rodičů v kšiltovkách hokejových klubů pravidelně tloukly o noční okna tramvaje Bylo taky jedno co mu říkáš šlo o to prostě mluvit mluvit k němu až do Zábřehu než svým suchým pláčem probudí nakonec ty hlavy a než dostane jednu přes záda na neznámé noční zastávce Vzpomeň si vzpomeň si tady ve tmě Zábřehu co jsi mu říkala vzpomeň si na ta marná tramvajová slova
PARTYZÁNSKÉ NÁMĚSTÍ Tolik zimních bot ve vietnamské tržnici až to vysiluje přespříliš bot i na velké severní město bot na celou vietnamskou válku Co všechno by se dalo zařídit nakopnout a přejít v tolika botách kde už jsme mohli být Kolem opilecké parčíky v nichž se poflakují tlupy stromů za nimi hliníkový jas Den velký jak složený jelen leží na Partyzánském náměstí Pak noc ukáže holý měsíc a je vidět zas jenom na krok na jeden jediný krok někam domů v levných vietnamských botách
PLANIKA Ráno ve starém přírodopisu věta: Planika, keř pokrývající skalnatá místa, má zcela odlišnou kůru, loupající se v červenohnědých vláknech!! Dávná důležitost rozlišovaného světa. Večer zjišťuješ, že jsi celý den vlastně mezi papundekly a vodami města hledal planiku. Nějaké červenohnědé vlákno, na dva vykřičníky.
PO NEŠTĚSTÍ Zatím si dáte věci sem. Kdosi udělal místo na polici, v šuplíku nebo ve skříni. A kdosi po neštěstí sem pokládá svoje osobní věci, ubohé a hrdé. Jedno, co se přihodilo. Jedno, v kterém sirotčinci to jsme. Vše couvá před strašnou krásou toho prozatím, v němž někdo rovná zbývající věci.
