ISBN Pražské matky, 1995 Illustration Petr Kolínský, 1995

Vzala jsem na sebe zdánlivě jednoduchý úkol: sestavit publikaci o mateřských centrech podle knihy „Mütter im Zentrum Mütterzentrum“, ale netušila jsem, jak těžko budu hledat v životě naší rodiny s pěti dětmi prostor na práci a jak těžko se bude rýsovat výsledek. Nicméně díky trpělivosti a pochopení dětí i manžela přichází knížka na svět. Zároveň můj nemalý dík patří i Zdeňku Kárníkovi za obětavou pomoc a spolupráci. Vřelý dík patří i všem, kdo se podíleli na překladu německé publikace: Haně Groscheové, Janě Kárníkové, Přemyslu Muchovi, Haně Rogalewiczové, Ivaně Trpákové, Radce Vojáčkové a Monice Žárské. V neposlední řadě děkujeme nadaci Heinricha Bölla a NROS (Nadaci pro rozvoj občanské společnosti), bez jejichž finanční podpory by publikace nemohla vzniknout. Rut Kolínská

© Pražské matky, 1995 Illustration © Petr Kolínský, 1995

ISBN 80-901864-0-8 4

OBSAH OBSAH

5

PŘEDMLUVA

9

REDAKČNÍ ÚVOD

13

KAPITOLA I: Úvod Manifest Co jsou MC? Počáteční fáze Začalo to roku 1981 v Neuaubingu Od začátku ohromný úspěch: Darmstadt 1981 Proboha, byly by tu ještě nějaké židle? Chtěla jsem mít kontakt s lidmi! Kde to skřípe Bez profesionality V MC je pořád otevřeno Matky v centru pozornosti Naše milé peníze

17 17 18 25 25 29 30 31 32 32 32 34 35

KAPITOLA II: Všední den v mateřském centru Mumraj na 56 metrech čtverečních Proč je dobré mít otevřeno denně Kdo tu má na starosti program? Nechci, aby mi někdo něco určoval! Jak Sabine poprvé radila „Nechci být žádnou supermatkou!“ Deník pracovnice centra Letní slavnost

37 37 42 43 44 45 45 50 53

KAPITOLA III: Trh možností Jak je to s výdělky? Prodejna second-handu

55 55 56

5

Na cestě k malé podnikatelce Služba náhradní matky Laická konzultace Oběd Skupina šití v Darmstadtu Opravna prádla v Neuaubingu Příjmy pro MC

56 57 58 59 60 61 61

KAPITOLA IV: Peníze Vida, tady si můžu něco vydělat! Peníze do vlastní kapsy Honorář v MC Zlevněné zboží „Nechci žádné peníze“ O penězích žena nemluví Konflikty kolem peněz Možnost dávat dárky Peníze nejsou tak důležité? Jsem hodna svých peněz? Ale ženy pracují přece samozřejmě zadarmo! O morálním a nemorálním v oblasti peněz

64 64 65 65 66 67 67 68 69 69 70 70 72

KAPITOLA V: Děti Začátek týdne Nový uličník Počůraný záchod Děti patří k tomu Péče o děti každý den jinak Hrajeme si také, když prší Nemám vždy sílu jako lev Kousek nové mateřské kultury

76 76 77 78 78 80 81 82 83

KAPITOLA VI: Konflikty Vyhýbat se – to není řešení Pomoc, mám si nechat dobře dařit Nechci kutit! A pak se na mne všechny vrhly Po třech letech – od A do Z

85 85 89 91 92 95

6

Ano, ta pracovní morálka! Hierarchie v MC Nová Generační otázka? Vydržet! Teta Anna z Útěchy Dopis ženě profesionálce Žádná konkurence – více solidarity Profesionální porada ve středisku

97 97 98 100 100 101 103 104 105

KAPITOLA VII: Co pro mě znamená mateřské centrum Tady mohu načerpat sílu Můžeme se odnaučit intoleranci Moje mateřské centrum Chtěla bych mateřská centra všude!

107 107 108 111 112

KAPITOLA VIII: Doškolování a semináře Láska, přepych, úpadky – to všechno se může stát ... Tematicky obtížné body doškolování

114 114 116

KAPITOLA IX: Zřizovatelé a iniciátorky Úředníci, kteří mají pochopení, jsou výjimkou Hledání peněz a střechy nad hlavou pro MC Získání peněz Slasti a strasti iniciátorky Už nevěřím na hierarchii

120 120 123 133 137 142

KAPITOLA X: Nové horizonty Mateřské centrum jako model vstupu na veřejnost Co se stalo s mým manželstvím U nás je to vlastně docela hezké a klidné Opravdu šťastná „Nevzal jsem si žádnou puťku“ Dobře se bav, mami Otcové a mateřské centrum Mámino pitomý centrum Celá moje rodina z toho něco má Co tu znamená zaměstnání?

144 144 147 148 149 149 150 150 151 152 153

7

Smějí být matky lidé s vlastními zájmy? Milé ženy!

156 157

KAPITOLA XI: První mateřská centra u nás Centrum v YMCA PRAHA Vybavení prostoru Program Škola tolerance Finance Blížící se jubileum MC Barrandov

158 158 159 160 162 164 164

KAPITOLA XII: Jak budovat mateřské centrum

166

ZÁVĚREM

169

PŘÍLOHA: Mateřské centrum (projekt)

171

8

PŘEDMLUVA

Asi každá normální matka – matky světice z toho vyjímám – pocítila někdy velkou touhu se alespoň na chvíli svých malých dětí zbavit. Na chvilku si sednout a v klidu si vypít kávu, přečíst noviny, napsat dopis, mluvit s lidmi bez neustálého přerušování rozhovoru dohlížením na děti a sledováním, co se s nimi děje. Já tuto touhu měla! A často! Když děti řvaly a strkaly se, bylo to méně nebezpečné, než když byly zticha. Hrozbou, doslova hrozbou bylo pro mne obstarávání různých potvrzení a placení účtů za přítomnosti dětí. Úředník či úřednice na Národním výboru – a dnes to nebude jiné, i když se tento úřad jinak jmenuje – byli otrávení a nervózní při jednání s klienty, i když tam byli bez dětí. Natož pak, když jsem tam vstoupila já a táhla „ty svoje“. Představa, že s dětmi budu muset několikráte přesedat, mne dokázala tak „vstřícně“ znechutit, že jsem tu cestu raději vzdala. Na návštěvách jsem trnula, zda něco děti někde neshodí či nerozbijí, což se také obvykle stalo. Dodnes slyším svoje omluvy i komentář hostitelů: „To nic, to jsou jenom děti, no snad to půjde z koberce vyčistit, víte, aby manžel, manželka, tchyně ...“ (vhodné si doplňte).

9

Stokráte jsem se zapřísáhla, že budu chodit na návštěvy jenom tam, kde mají také malé děti a na zemi rozbité linoleum. Okruh „přátel“ byl tím omezen a vždycky to opravdu nešlo a tak jsem občas žádala o pomoc babičky. Přišly, pohlídaly, ale to zvyšovalo moji závislost na nich a tím i jejich právo mluvit mi do domácnosti a manželství. A já v té době tolik potřebovala být samostatná a soběstačná!! Tuto mezigenerační výměnnou službu či spíše moje „dluhy“ vůči generaci rodičů se snažím „platit“ tím, že občas hlídám vnoučata a při tom se snažím nedělat to, co mne kdysi při této pomoci na vlastní matce rozčilovalo. Snažím se, ale určitě dělám zase jiné chyby a rozčiluji svou dceru a snachu skoro stejně, jako kdysi mne rozčilovala pomoc od mojí rodiny. Jinak to nejde! Nejde?? Jde! Spoustu takovýchto problémů si mohou mladé matky řešit samy mezi sebou vytvořením svépomocných skupin, například mateřských center (dále jen MC), tak jako to dělají v Německu. Nás, tedy moji generaci, to ale tehdy vůbec nenapadlo a ani to vlastně nešlo, protože tehdy bychom se musely stát organizací Národní fronty, vstoupit do Svazu žen a paralelně s hlídáním dětí i vyvíjet nějakou politickou činnost. No, přežily jsme to, ale když dneska vidím iniciativu mladých matek a jejich MC, tak přece jen sama sebe a svoji generaci dodatečně lituji. Celá následující kniha je o tom, jaké zkušenosti mají a měly maminky v Německu, jak začaly zakládat svoje MC a jak jsme se my, u nás, pokusily udělat něco podobného. Jenom podobného, protože každé centrum je jiné, tvoří je jiní lidé podle své potřeby, povahy a zkušeností. Jak říkají filosofové, „duch vane, kudy chce“, ale přece jen se i nápady dostávají přes hranice snadněji, když nás na ně někdo upozorní. A to udělala v tomto případě Alena Wagnerová, Brňačka žijící v Saarbrückenu na hranicích Německa a Francie. Ale to nebudu povídat, o tom je právě tato knížka. Princip fungování MC je vlastně strašně jednoduchý: umět se včas spojit s lidmi – v tomto případě s matkami – které mají také malé děti a obdobné problémy a tohoto svého „handicapu“ využít k zorganizování krásné komunity, skupiny lidí, kteří se rádi scházejí, pomáhají si, rozumějí si a je jim spolu dobře. A jejich dětem také. A že se při tom všichni také něco naučí – vystupovat na veřejnosti, organizovat druhé, podřídit se, ukáznit, pomáhat, dělat finanční rozpočet atd., atd. – to je zisk, který dostáváme navíc. A to vše jde zorganizovat na laické, neprofesionální bázi, na principu, že každý, kdo přijde do centra, sám něco poskytne druhým, učí se, dává svůj čas i nápady

10

a zpětně zase dostává pozornost i pomoc druhých. Každá maminka i její děti se stávají spoluúčastníky, vytvářejí skupinu, ovlivňují ji a zase zpětně jsou jí ovlivňováni. Nikdo to neřídí, nediriguje, hierarchie tu nemá být. Míra vlastní angažovanosti v takovéto svépomocné skupině obvykle odpovídá i míře získaného uspokojení. Ale to platí i v jiných případech. Dokonce i v lásce k muži a dětem! I celá tato kniha, kterou právě dostáváte do ruky, vznikla neprofesionálně, také jakousi svépomocí. Ženy, které se setkaly v Německu s MC a v nich působily, si občas zapsaly svoje dojmy, zkušenosti, postřehy a rady. Každá to psala po svém, svým jazykem, zachytila to, co ji zaujalo nebo vadilo. Soubor těchto statí přesto tvoří celek, který dává čtenáři představu o tom, že MC nejsou jen pro děti, že nejsou náhradou za školky a jesle, ale že jsou nesmírně významná právě pro mladé matky. Ženy se v nich mezi sebou učí komunikovat, vystupovat, hájit svoje zájmy, prosazovat se i být velkorysé. Mladé ženy na mateřské dovolené tak získávají sebevědomí, odpovědnost, občas i malý výdělek. Jejich děti pak vnímají svoje matky i jako osoby důležité pro druhé, jako součást určitého společenství. Jejich maminky nejsou zde jenom a jenom pro ně, ale i pro druhé, a ti druzí, tzv. cizí, si jejich maminek váží a ony jsou pro ně důležité. A dítě i toto na svojí matce vnímá, oceňuje a jednou samo použije tuto zkušenost. Tato kniha ale není ani návod k jednání, ani kurs pro manažerky MC. Účetnictví vás to nenaučí! Je to pouze výpověď žen, které samy zkusily udělat něco pro sebe a své děti a na které to různě působilo. Rut Kolínská s pomocí řady dobrovolných překladatelek udělala knížku z těchto příběhů a já jsem si jista, že některé z vás určitě osloví a třeba i podnítí k obdobné aktivitě. Ty statě, které nezaujmou vás, vzbudí zájem u jiné ženy, a tak si každá najde právě v této nesourodé knížce to, co jí vyhovuje a proč se právě ona rozhodne angažovat při zakládání MC u nás. Anebo na podkladě tohoto podnětu, vymyslí naše ženy něco obdobného, jiného, co bude odpovídat právě našim podmínkám a zkušenostem. Mateřská centra – tak jak se s nimi začalo v Německu, nemají být a ani nemohou být univerzálním receptem pro všechny. Nikdo to také nebude „zeshora“ nařizovat, dirigovat, urgovat a podporovat. Mateřská centra vzniknou pouze a tehdy tam (a stejně je tomu i v Německu), kde se najde pár iniciativních žen, které to zkusí a dokážou kolem sebe zorganizovat skupinu dalších lidí a po čase tato centra i svoje zkušenosti s nimi předají té další, přicházející generaci maminek a jejich dětí. Pokaždé to bude trochu jinačí, pokaždé si to uděláte dle svých představ a určitě nebudete postupovat

11

vyjetými cestičkami a pouze napodobovat to, co se zde dočtete. Cílem této knížky je: dát vám podněty a nápady a třeba vás i vyprovokovat k založení obdobných MC v naší zemi. Ženy u nás sice nejsou výrazně zastoupeny v politických funkcích, ale zato jsou hlavními organizátorkami nevládních organizací a charitativních spolků a občanských sdružení a často jsou starostkami a členkami starostenských úřadů. Tvoří tedy doslova „grassroots“ neboli kořeny trávy té opravdové demokracie, opravdové občanské společnosti, ve které člověk nečeká na rozkaz ani na nařízení, ale ve které každý samostatně jedná a sleduje cíle svoje a svojí skupiny. Založit MC je také školou občanské společnosti, formou pomoci druhým i sobě samému a způsobem, jak se učíme býti občany a o sebe se postarat sami, bez centrálního řízení i dohledu. Jiřina Šiklová

12

REDAKČNÍ ÚVOD

„Matky v centru mateřského centra“

Nevím, zda je vhodné začínat publikaci o tak seriózní instituci, jako jsou MC, téměř pohádkovým příběhem, ale tuto náhodnou epizodu nelze vynechat, protože bez ní by bylo všechno jinak. V porevolučním nadšení na Tři krále 1990 se naše rodina inspirovala dávným zvykem a vyrazili jsme do ulic koledovat. Byla sobota, ulice plné lidí, děti s nadšením zpívaly aktuálně upravené koledy a večer jsme nesli čtyři a půl tisíce korun do Jedličkova ústavu. Setkání s tamními dětmi bylo pro nás nejkrásnějším zážitkem z celého dne. Pro rozšíření MC do naší republiky mělo však ten den větší význam setkání jiné. Setkání s nahodilou kolemjdoucí, která nás při koledování oslovila a ptala se na hnutí Pražské matky (PM). Slovo dalo slovo a brzy jsme s Alenou Wagnerovou, moravskou žurnalistkou vdanou v Saarbrückenu sešli u nás doma. Mnohé ji zajímalo, ale i ona mnohé vyprávěla. Především o MC, kde se scházejí maminky s dětmi, mají vlastní program a o děti navzájem pečují. Hned jsem si představila osamocené mladé maminky uprostřed panelákových sídlišť. Pro ně by mohla být taková centra ideální. My však bydlíme ve středu Prahy, máme čtyři děti a pokračujeme v tradici otevřených dveří pro každého příchozího, jak jsem byla od malička zvyklá

13

doma na venkovské faře. Takže MC já rozhodně nepotřebuji. S tímto konstatováním jsme se s Alenou rozloučili. Později mi poslala různé materiály o MC s dotazem, zda bych přece jen nechtěla pro jejich rozšíření u nás něco udělat. Jak bych mohla s tak velkou rodinou?! V lednu 1991 nás Alena znovu navštívila. Když jsem ji přivítala s pátým dítětem na rukou, pozdravila mě slovy: „No vidíš, to je báječné, pět dětí! To už nemáš co na práci, to je pravý čas začít!“ Její názor jsem nesdílela, ale Alena mi nedala pokoj. Zařídila exkursi do MC v Mnichově. Nešlo odmítnout a tak v dubnu téhož roku vykonala historickou návštěvu Mnichova delegace PM (Hana Jiřičková, Ludmila Kirschnerová a já) za doprovodu pražského otce (můj manžel), který především pečoval o pražského kojence (naše Viktorie). Byl to od Aleny velmi rafinovaný tah, protože moc dobře věděla, že teorie se může líbit, ale skutečnost musí nakazit. Nocovali jsme v jednom z deseti center v Mnichově. Už atmosféra prázdného centra, které trochu připomínalo normální byt s velkou dětskou hernou, působila příjemně. Ranní hemžení přicházejících maminek (občas i tatínků) s dětmi v nás vyvolalo zvědavost. A zvědavost rostla s poutavým vyprávěním Moniky Jaeckl v DJI (Deutsche Jugendinstitut – Německý institut pro mládež) o vzniku a vývoji MC v Německu. A pak už jsme konečně navštívili centra plná života. Na první pohled vždy téměř stejná scéna: Kolem nezbytného stolu s kávou diskutující návštěvnice, opodál hrající si děti, tu a tam některé z nich přeběhne k mamince ke stolu, kuchyňský a kancelářský koutek, velká informační nástěnka – zdánlivý chaos, ale přesto pohoda. Po proniknutí do „zákulisí“ zjišťujeme, že každé centrum je úplně jiné. Záleží především na tom, jací lidé se tu scházejí. Chod centra závisí totiž na nich. Ve většině center vydávají letáky s programem a tam čteme: klub kojících matek, klub osamělých matek, klub rodičů s postiženými dětmi, cvičení s dětmi, cvičení maminek, jazykové kursy, kurs práce s počítačem, kursy šití, kursy různých technik uměleckých řemesel, kursy vyjednávání, psychorelaxace, literární kursy, společná snídaně, oběd či večeře, slavnosti atd. Dozvídáme se, že centra nenabízejí jen různé programy, ale i služby: téměř všude bazary (buď stálé nebo občasné), kadeřnictví, drobné opravy v domácnosti, hlídání dětí doma apod. Složení programové nabídky napovídá o složení členů centra. Jsou centra zaměřená spíše na praktické stránky běžného života, jiná na umělecká řemesla, ale jsou i centra s vyloženě intelektuálním programem.

14

O našem příchodu samozřejmě všude věděli a hned se nám věnovali, ale udělali by to i bez ohlášení. Většina center sídlí v přízemních místnostech a má okna (častěji výkladní skříně) do ulice. Mnohého náhodného chodce přiláká právě pohled do tohoto okna. Vždy se najde někdo, kdo těm nahodilým návštěvníkům podá základní informace. A tak i nám byly pomalu odhaleny různé detaily. Překvapila nás otevřenost a důvěra. Například klíče má několik stálých návštěvnic a společně nesou zodpovědnost. Na stole, u telefonu nebo v kuchyňce stály kasičky s ceníky, tam každý hází drobné poplatky za pití, pohoštění či některé služby. Provoz centra zajišťuje tým, který je volený na určité období. Všechny nezbytné práce, úklidem počínaje a hlídáním dětí konče, vykonávají dobrovolné služby. Některé z těchto prací jsou placeny. Nejvyšší hodinový honorář bývá za nejméně oblíbenou činnost (často je to právě hlídání dětí). Vedle původního záměru dát příležitost vypadnout ze stereotypu stísněných stěn uzavřených domácností, přináší tak centrum i možnost drobného výdělku. Nemohli jsme neobdivovat zařízení interiérů a technické vybavení. U jednoduchého, elegantního nábytku nás zaujala účelnost, která dovolovala variabilní uspořádání prostoru. Obdobnou účelnost a variabilnost jsme našli i v koutech pro děti, ty navíc nesly stopy obrovské fantazie výtvarníků a zručnosti řemeslníků. Vytvořit příjemné prostředí půjde jistě i u nás. Na co se však dlouho nezmůžeme, to jsou kopírky, počítače, myčky nádobí a další technické vymoženosti, které usnadňují denní život v centru a zároveň rozšiřují možnosti programové nabídky. První centra vznikla v rámci organizace SOS dětské vesničky. Dnes většina pracuje jako spolek pod hlavičkou e. V. (eingetragener Verein – spolek zapsaný v obchodním rejstříku), některá fungují v rámci církve. Postupně si centra v Německu vydobyla pevné místo v komunální struktuře a jejich preventivní sociální program získal sympatie ve vládě. Svědčí o tom i to, že dnes plyne finanční podpora nejen z obecní kasy, ale i od vlády. Samozřejmě, že se centra snaží na sebe vydělat. Členové platí spolkové poplatky, určitá procenta ze služeb zůstávají centru stejně jako zisky z bleších či vánočních trhů. Naše hostitelky ochotně odpovídaly na naše dotazy a z jejich slov tu a tam probleskla pýcha a hrdost. Mají na ně plné právo! Vždyť se jim podařilo vytvořit zázemí pro mnohé rodiny. Většinou sem chodí matky, protože ony jsou nejčastěji s dětmi doma. Ale všimli jsme si, že na mnohých místech chtějí i názvem naznačit, že otec patří nejen do rodiny, ale i do centra (Rodinné centrum, MU-KI-VA: Matka-Dítě-Otec).

15

Projekt MC v Německu přerostl v široké hnutí, které překročilo hranice své země. Podobná centra fungují v Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Belgii, Francii, Itálii... Na první pohled se zdá zvláštní, že přibližně ve stejnou dobu vznikla obdobná centra i za oceánem v USA. Pokud se však seznámíme blíže se společenským postavením matky v domácnosti v „západní“ společnosti, pochopíme, že je to vlastně dost logické. Cestou domů jsme měli o konverzaci postaráno. Probírali jsme zážitky a srovnávali jsme jejich podmínky s našimi. Zatímco u nich bylo společensky neúnosné, aby matka s malými dětmi pracovala, u nás to bylo přesně naopak. Situace se změnila, teprve když se začal neudržitelně projevovat negativní dopad absence matky ve výchově malých dětí. Velkou roli hrálo i mnoho dalších faktorů jako např. nutnost udržet umělou zaměstnanost, klesající populace, v neposlední řadě potřeba líbivé sociální politiky. Matky stále více využívaly možnosti zůstat s dětmi doma déle a problémy všedního dne v „rozvinutém“ socialismu je plně vytížily. Po revoluci se podmínky zcela mění. Lze předpokládat, že s tržním systémem přibude více „dětí ulice“, ale i více matek (pravděpodobně i otců) v domácnosti. A jistě i u nás mnozí taková centra uvítají. A už jsme teoreticky budovali první centra. Zkrátka plán Aleny Wagnerové se zdařil, chytili jsme se a už jsme věděli, že nemůžeme couvnout. Alena navíc zosnovala ještě jedno setkání v Mnichově a sice s Angelikou Blickhäuser, členkou Rady žen Nadace Heinricha Bölla. Ta nám nabídla možnost uspořádat v Praze seminář o MC. Sepsali jsme hned žádost a na podzim se seminář uskutečnil za finanční podpory Nadace H. Bölla. Monika Jaeckel tak mohla širokému publiku objasnit počátky vzniku idey MC. Hildegard Schoo$ ze Salzgitteru pak neopakovatelným způsobem vyprávěla o budování jednoho ze tří prvních center v Německu. Teorii a praxi MC přibližuje i publikace Matky v centru mateřského centra (MÜTTER IM ZENTRUM MÜTTERZENTRUM), jejíž zkrácenou verzi vám předkládáme. Napsaly ji ženy, které centra v Německu zakládaly, právě proto, aby jejich zkušenosti mohly využít další, které chtějí podobné centrum budovat. Německý text pochází z per více než padesáti žen, je psán s obrovským citovým nasazením bez nároku na vědeckou publikaci a je tedy značně různorodý. Stejně tak různorodý je překlad, na kterém se podílely kromě některých Pražských matek další ochotné duše, většinou bez překladatelských ambicí. Předem se omlouváme všem, kterým se nebude překlad zdát jednotný a dokonalý. Věříme, že podstata sdělení převáží všechny nedostatky. Rut Kolínská

16

KAPITOLA I

Úvod

Manifest Milé ženy, matky i budoucí matky, tuto knihu pro vás napsalo mnoho žen jako zprávu o zážitcích a zkušenostech kolem nového hnutí, „hnutí mateřských center“. Doufáme, že i vás tyto myšlenky brzy nakazí a popadnou tak, že vznikne mnoho mateřských center. V každé čtvrti, na každém rohu, v každé vesnici, pro ženy v různých životních situacích, pro venkovanky i ženy městské, zdejší i cizinky, mladé i staré, nastávající i zkušené matky, babičky či prababičky, matky zaměstnané i v domácnosti. Dobuďte sobě i dětem místo na veřejnosti! Zakládejte mateřská centra! Kdo jiný nežli my, matky, může dnes ještě láskou a příkladem zprostředkovat našim dětem širokou paletu zkušeností, které tak naléhavě potřebují, aby se vyznaly v této společnosti? Naše muže, otce našich dětí, vypouští po práci nemilosrdný mlýn naší průmyslové společnosti vymačkané jako citrony. Sotva co ještě zprostředkují. Otec jako vzor? Spíš by se dalo mluvit o společnosti bez otců. Také

17

instituce jako škola, školka a družina nejsou o moc víc než směřováním do společnosti výkonu a výdělku, do takzvaného světa práce. A kdo zprostředkuje hodnoty a kulturu našeho ženského světa v této společnosti, na veřejnosti? Kdo zviditelní práci, kterou děláme? Neměly bychom pořád čekat pomoc od jiných. My matky bychom se měly dát dohromady a navzájem se podporovat. Máme k tomu své schopnosti, svou kulturu ženského vnímání a prožívání. Měly bychom se i trochu rozmazlovat, získat pro sebe prostory k odpočinku a popovídání. Všude ve veřejném povědomí schází znalost o matkách, o hodnotách, které poznávají a kterým se učí, když žijí s dětmi. Zkušenost těhotenství a porodu, zážitek růstu a zrání mladých lidí, o něž pečují, to vše dává matkám šanci, aby každý den nově pociťovaly vnitřní souvislost mezi člověkem a přírodou. Měly bychom toto vědění i sebe samé mnohem sebevědoměji prosazovat proti příšernému ničení přírody, na němž se dnes všichni podílíme, otevírat se nejprve samy oné drahocenné zkušenosti, a pak ji rozhlašovat do světa! MC jsou první krok, první dobytý veřejný prostor, který pomůže nám a našim dětem a mužům a tím i celé společnosti získat další kus onoho vědomí, ukázat jej všem a hlavně se zbavit kusu bezmoci. Ženy, matky, dejte se dohromady! Žádejte peníze, žádejte místnosti, snažte se získat peníze, najděte místnosti, ať všichni vidí, že práce a kultura nás žen má svou hodnotu, ať naše děti žijí v jejím působení. Zakládejte MC, mnoho center, všude... na každém kroku!

Co jsou MC? Nejdřív to byla jen myšlenka, která vznikla z dlouholetých studií a zkušeností v práci s rodiči. Potom se z ní stal koncept, vypracovaný angažovanými pracovnicemi DJI. Kdykoli se nám podařilo ve spolupráci s činorodými matkami a institucemi – např. Svaz vesniček SOS a Německý svaz žen v domácnosti – vytvořit MC, myšlenka se osvědčila. A mezitím se z ní stalo hnutí. Z celé spolkové republiky přicházejí stovky dotazů od nadšených žen, které si chtějí vytvořit vlastní centrum. Tímto modelovým projektem se DJI zjevně strefil do dosud zanedbávané oblasti podobně jako před lety s modelem hlídacích maminek.

18

Charakteristické je, že i zde je těžiště v práci laiků pro laiky. I zde jsou mobilizovány dosud nevyužívané síly. Zároveň tu máme přesvědčivou odpověď na často popisované obtíže při spolupráci institucí a rodičů. Problémy přístupu, obtíže při navazování kontaktu s dětmi, skepse otců, sociálně rozdílný původ účastnic atd. se řeší v MC specifickým, často neobyčejně příkladným způsobem. Mnoho žen, když se stanou matkami, nejprve vystoupí z více či méně špatných pracovních poměrů docela rády a užívají si nové situace: mají vlastní autonomní oblast ve vlastní domácnosti. První problémy se vyskytnou, když se ve všednodenním životě s malými dětmi cítí ponechány samy sobě. Je pro ně těžké vybudovat si v novém prostředí a ve změněných podmínkách nová přátelství, nové kontakty a sousedské vztahy. Protože v tomto období bývá rodinný rozpočet velmi napjatý, pokouší se mnoho žen vymanit z tísnivé situace a přivydělávají si uklízením, šitím, opisováním. Zvětší se jejich akční rádius, získají si uznání a vydělají vlastní peníze. Ale pro to, co vlastně hledají, totiž kontakty s ostatními matkami, výměnu zkušeností, uznání a sebepotvrzení v soužití s dětmi, není taková činnost žádným řešením, naopak často přináší jen další stres, pocity viny a problémy. V MC se k této problematice přistupuje tak, že se matkám ulehčuje jejich materiální břemeno. Aktivity v centru jsou nejen dobrovolné, tedy neplacené, ale i placené. Matky v centru mají příležitost k výdělku na dvou rovinách: Jednak jsou za svou práci (laické poradenství, debatní kroužky, kurzy, účastnictví, hlídání dětí apod.) placeny na honorářovém základě, jednak mohou své schopnosti a dovednosti uplatnit v rámci služeb, které MC vytvořilo a zprostředkovalo a které se samy mohou dlouhodobě udržet na komerčním základě: kadeřnictví, bazar šatstva, kosmetická poradna, otevřená krejčovská dílna, masáže, opravárenská služba pro menší běžné nehody v domácnosti, dietní kurzy a mnoho dalších. Každá matka, která chodí do centra, si může – chce-li – něco přivydělat. Je to atraktivnější, než jít na několik hodin uklízet nebo sedět za kasou v supermarketu. Může vzít s sebou děti, ulehčit rodinnému rozpočtu díky různým výhodným nabídkám (použité šatstvo, levné hračky, levné opravy, hlídání dětí), využít poradenství nebo vzdělávání v nejrůznějších oblastech a sdílet s ostatními matkami jejich zkušenosti s každodenními pracemi, a to vše na principu rovnoprávnosti.

19

Pracoviště žen v domácnosti není jen samotná domácnost, ale i celá čtvrť. Infrastruktura v místě bydliště určuje i jejich pracovní podmínky. Když ženy v domácnosti a matky si začnou společně uvědomovat své pracovní podmínky a začnou pátrat po tom, jak je změnit podle svých zájmů a představ, když komunikační a kontaktní sítě v čtvrti umožní, abychom zastupovaly své zájmy, bude muset komunální politika, výstavba, doprava a škola, péče o děti a stavební a krajinářské plánování počítat s novou společenskou silou a brát ji vážně. Bude to výhodné pro nás všechny, v neposlední řadě i pro naše děti. Matky potřebují podpořit v tom, aby mohly pozitivně uplatňovat své kompetence a schopnosti na veřejnosti společně se svými dětmi. Projekt MC vznikl ze zkušenosti, že instituce, které nabízejí rodičům nějaké poradenství a vzdělávání, mívají hierarchickou strukturu a matky jsou na to citlivé, někdy je to dokonce ponižuje. MC se vyhýbají všem formám školského učení, hierarchii učitel-žák. Tím, že se pracuje na základě laického principu, který využívá a rozvíjí schopnosti matek, mohou ženy se svými dětmi samy sebe ve veřejnosti vnímat pozitivně a sebevědomě: Mění se nejen jejich vlastní sebevědomí, ale i působení na děti, na rodinu a okolí. Aby se vůbec odvážily do neznámých veřejných oblastí, potřebuje si mnoho žen usnadnit první krok takovou neškodnou záminkou jako je šálek kávy prodávaný v centru. K veřejné aktivitě je může přilákat i honorář z centra. Většina žen v domácnosti totiž potřebuje naléhavě peníze. V MC nemají začátečníci mindrák vůči odborníkům či expertům. V MC jsou matky odbornice. Všechny činnosti si samy vlastnoručně organizují a provádějí. Zúčastnění odborníci nepracují přímo v centru, fungují jaksi ambulantně. Jsou k dispozici pro víkendové semináře, sloužící k reflexi dění, a jinak matkám poradí podle potřeby. Nemají tedy ani vedení mateřského centra, ani neurčují jeho každodenní život. MC se řídí rytmem soužití matek s dětmi. Není tam pevný časový rozvrh, centrum je přes den prostě otevřeno, každý tam může zajít podle toho, jek a kdy to zapadá do jeho vlastního rodinného rytmu. Je tu ale i pravidelná nabídka kurzů. K hojné návštěvě MC lákají vývěsky. Rozhodující je možnost brát s sebou děti, takže odpadá stres a výlohy se sháněním hlídání. V podstatě jde v MC o nové navazování zaniklých vztahů, budování nové sítě „sousedských“ vztahů. Je důležité, aby v tomto procesu byly matky vnímány a oslovovány jako ústřední postavy obytné čtvrti. Znamená to nový způsob myšlení pro odborné síly, ale i pro politiky. Práce s rodiči může být

20

jen v omezeném rámci zprostředkováním vědění a vědomostí. Odborníci a sociální pracovníci by mohli využít obrovské energie, která je v matkách a dětech a která leží ladem, a vytvořit pro ně ve veřejnosti lobby, jak je to samozřejmé pro zastoupení zájmů kterékoli společenské skupiny. Často žel narážíme na pravý opak. Zapojení v MC znamená pro mnoho žen odrazový můstek k vlastní veřejné aktivitě, ať už je to první krůček do zaměstnání či k politické nebo sociální angažovanosti. Naše společnost poskytuje zpravidla ženám s dětmi jenom alternativu buď zaměstnání nebo být ženou v domácnosti. V MC jde právě o to, aby se něco udělalo pro mnoho žen, které toto schéma nehodlají přijmout, které si chtějí vytvořit prostor pro mezistupně. MC je takovým prostorem, který však musí dál růst a kultivovat se, aby byly ženám umožněny a zpřístupněny nové alternativy a životní cesty. Ještě se musíme zmínit o jednom podstatném momentu živého dění v MC: děti z centra zažijí své matky v zodpovědné roli mimo rodinu. Naučí se tak něco, co jim žádná výuka v kurzech nemůže poskytnout. Tři centra, která už existují v Mnichově, Darmstadtu a Salzgitteru, navštěvuje denně zhruba 30 až 40 matek a asi dvakrát tolik dětí. Přicházejí sem převážně mladé ženy z domácnosti s malými dětmi, ale i starší ženy, které už své děti vychovaly, osamělé matky, cizinky a také zaměstnané ženy ze všech vrstev obyvatelstva, které v okolí žijí. Asi 100 až 140 žen se přitom do práce centra aktivně zapojilo, příležitostně přichází asi 300 až 350 žen. MC mají v týdnu otevřeno přes den jako non-stop kavárna, často ale i večer a o víkendu. Práce při podávání kávy a hlídání dětí je honorována. V Mnichově se platí za hodinu 10,- DM, v Salzgitteru a Darmstadtu 5,- DM. Všechny matky, které pro centrum něco dělají, např. bleší trh, kurz hry na kytaru, žehlení, spravování, šití, masáže, cvičení s dětmi, společný oběd, daňové poradenství, dostávají hodinový honorář z tzv. „honorářového hrnce“. Kromě toho jsou některé matky v zaměstnaneckém poměru a pracují v centru na poloviční úvazek nebo na smlouvu na 32 hodin měsíčně. Dohromady tvoří tým, který se schází jednou týdně. Úkolem týmu je organizace a koordinace centra a motivování matek, které dávají dohromady program a svépomocné projekty. Tým by kromě toho měl podporovat všechny ženy, které potřebují pomoc, i jejich děti a rodiny. Tento tým, který je díky kontinuitě své práce ve středu dění MC, velmi přispívá k tomu, aby se mezi návštěvnicemi centra vytvořila atmosféra tolerance a solidarity. Na schůzkách týmu se ženy zaměstnané v centru učí reflektovat a zvládat své

21

vlastní chování i dynamiku skupiny. Učí se smysluplně řešit konflikty, které nastanou ve při běžném provozu centra. Co se jinak den za dnem v mateřském centru odehrává, to už je věc stálých návštěvnic centra. V průměru je to 30 až 40 žen, které za svou činnost dostávají peníze. Během roku se několikrát mění. Každá žena vykonává určitou činnost jen tak dlouho, dokud je to v souladu s její rodinnou situací. Tato organizační forma dává právě ženám s malými dětmi šanci, aby se podle situace buď více angažovaly, nebo chodily do centra „jen“ jako hosté a spíše tam odpočívaly. „Honorované matky“ organizují jednou měsíčně plénum centra, na němž se proberou a prodiskutují problémy nebo otázky, které se týkají MC nebo jejich činnosti. Tato setkání, ale i schůzky týmu, jsou otevřené pro všechny matky. Když si plně uvědomíme, co všechno se každý den v MC odehrává, musí nás ohromit, jak nepatrný náklad ve srovnání s profesionálními poradenskými institucemi je nutný k tomu, aby fungovalo tak živé místo pro setkávání matek a dětí. Nejpotřebnější jsou prostory a finanční prostředky. V Mnichově bylo MC první tři roky své existence umístěno v bytě o 65 m2. Jedna místnost se využívala na sezení u kávy, druhá, sousedící, byla pro děti. Kromě toho tam byla malá koupelna a záchod. Díky omezenému prostoru to tam přes den přímo vřelo, např. při prodejních akcích se v místnosti tlačilo až 80 dospělých a ještě více dětí najednou. Ale šlo to a základ práce MC byl položen v tomto malém bytě. Nyní už má MC v mnichovské čtvrti Neuaubing k dispozici místnost pro děti 50 m2, kavárnu 38 m2, poprvé i kancelářskou místnost 20 m2 a ve sklepě prostory pro prodejní akce, pro kadeřnictví, pro laboratoř a hrnčířskou dílnu. Centrum od té doby rozjelo mnoho akcí a především dostalo více „zákazníků“. Protože provoz kavárny, prodejních akcí, služeb a second-handu přináší MC i vlastní prostředky, udrží se už s příspěvky jednou za rok (Darmstadt 40 000,- DM, Salzgitter a Mnichov-Neuaubing po 100 000,- DM). Lépe vybavená centra Salzgitter a Mnichov-Neuaubing zasahují širší skupiny obyvatelstva a mohou také účinněji spojovat „problémové případy“, protože si mohou dovolit zaměstnávat matky, které se starají hlavně o tuto práci. To je v porovnání s ročními rozpočty veřejných institucí, jako jsou třeba pedagogické poradny, neobvykle levné. Ale úplně bez příspěvků a sponzora, bez organizace, která připustí laickou práci a dá prostor pro hru, nemohou

22

pracovat ani mateřská centra. Bohužel znamená koncept MC pro mnoho organizací, které se tradičně zabývají sociální prací, útok na navyklé principy a struktury jejich instituční práce: - Mnoho profesionálů se odnaučilo důvěřovat v kompetenci laiků, ba vůbec vnímat schopnosti laiků jako kompetenci, poněvadž to ze svého profesního pohledu vidí jako ohrožení. - Kde se pracuje společně s laiky a přijmou se jejich kompetence, vznikají často rozpory v tom, zda laickou činnost honorovat stejně jako profesionální práci. To platí obzvláště pro práci žen v domácnosti, od nichž se očekává vykonávání čestných, tedy neplacených funkcí, poněvadž placení jejich výkonů a schopností se dostává do rozporu se společenskou základní strukturou neplacené privátní reprodukční práce (práce v domácnosti, sociální práce v okruhu rodiny a sousedů). Mnozí, kdo hovoří o zhodnocení role ženy v domácnosti, ukazují na velké rozpory, pokud jde o materiální a pracovní zhodnocení práce pro rodinu. Profesionálové sami sebe často mají za advokáta dětí a dítě se dostává do centra jejich práce. I když mnoho matek udává jako prvotní podnět k prvním návštěvám v MC zájmy svých dětí, atraktivita a ohromný pozitivní moment v mateřských centrech spočívá (na rozdíl od různých akcí pro děti a kroužků pro matku a dítě) v souladu s vlastními potřebami a zájmy matek. V MC jsou v centru zájmu matky, netočí se vše kolem dětí. Přesto – nebo snad právě proto – mají i děti z centra svůj užitek. Společenskému styku s dětmi i dospělými se tu učí v přirozených situacích. Nenucenost, s níž se v centru matky a děti chovají k sobě navzájem a k ostatním dětem a matkám, až doposud udělala velký dojem na každého návštěvníka. Společně s dětmi, resp. v jejich přítomnosti se dá dělat více, než je to běžně zvykem. Děti vůbec není nutné odsunout do nějakého opatrovacího ghetta, aby dospělí mohli jít vyřizovat své záležitosti. Nebylo snadné pracovat v MC s dětmi různého stáří a v relativně stísněných podmínkách. Scházely pedagogické koncepty a kvalifikace. Jedině matky, které mají více dětí, sem vnášejí nějaké zkušenosti. Ale opatrování dětí v mateřském centru je neprobádaným územím, na něž se profesionální síly – jak jsme je mohli poznat na našich seminářích – neodvažují a i matky si na ně moc netroufají. V tomto bodě bylo započato s doškolovacím programem, který by měl do každodenního soužití matek a dětí v centru vnášet kus koncepce a kvalifikovanosti. V neposlední řadě se v MC vytváří veřejnost, fórum matek a kultura matek, z níž vycházejí jiné strategie pro řešení konfliktů a problémů než ty,

23

které vytváří svět povolání a které spočívají hlavně na hierarchii, výkonu a konkurenci. K tomu zkrácený dopis, který napsala iniciátorka centra v Salzgitteru: „V posledních hodinách jsem přemýšlela o tom, co vlastně bylo na začátku a co je teď. Ujasnila jsem si, jak jsme se všechny v MC učily toleranci: vzájemné trpělivosti a velkorysosti, která se dokáže vyrovnat s tím, jak jsme odlišné; i když to někdy bolí. Mnoho žen si tak vypěstovalo úplně novou jistotu. Občas jsem právě o tomto bodu pochybovala. Myslela jsem, že jsme už dosáhly hranice tolerance a budeme muset postupovat autoritativně a byrokraticky, disciplinovaně. Ale i u nejobtížnějších případů jsme nyní ke konci těch tří let dosáhly právě toho, čemu říkáme tolerance. K tomu jsme potřebovaly – já také – stále znovu odvahu a podporu a lidi, kteří vědí, že jsou možné i jiné formy mezilidského styku, a kteří vyzařují jistotu, že i bez pevných struktur či hierarchie se dá zařídit takové mateřské centrum, jaké nyní je. Mnoho žen v centru říká totéž, i když to jinak formulují. Vyžadovalo to ale mnoho času a také mnoho žen, které dokážou přečkat i zlé časy a věří, že po nich přicházejí časy lepší. Ovšemže toto pojetí vylučovalo účast některých žen: Nebylo to pro ženy, které nedokážou snášet otevřenost a spontaneitu. Pro ty, které měšťácky lpí na vzdělání, výkonnosti a pořádku, a ty, které nedokážou a nechtějí samy od sebe budovat vztahy a vstupovat do nich. Nebylo to pro všechny ty, které nedokážou počkat, až se jisté potřeby a jistá přání dotvoří, uzrají, a místo toho chtějí mít pevný programový rámec, který nevyžaduje vlastní tvůrčí přispění. Myslím na požadavek vykazatelných činností (kurzy ručních prací, program pro děti, výukový program atd.) a myslím na ty, které si představují, že by rády dělaly něco pro druhé, ale nechtějí se samy zapojit a integrovat. Mám radost z toho, že tolik žen našlo v sobě trpělivost na to, aby vyčkaly, vydržely, stále připouštěly něco nového. A nakonec se teď mohou tiše radovat: Je to ono, jde to, dokážeme vyzkoušet jiné formy soužití. Koncepce se osvědčila.“ Při šíření koncepce MC je důležité vypořádat se s předsudkem světa odborníků, s hlubokou společenskou propastí mezi ženami, které prorazily do světa práce a profesionality, a ženami, které jsou „jen v domácnosti“. Při hledání vhodných sponzorů jsme dosud zaznamenaly nejlepší zkušenosti s takovými podniky, které z dřívějška mají zkušenosti s placenou prací laiků. Nakonec ještě jednou shrneme, co vlastně je pro MC charakteristické: - Matky vnášejí do centra především své schopnosti: každá matka umí něco, čím se může v centru uplatnit. - V centru platí zásada „laikové laikům“. Matky jsou odbornice, prověřené

24

praxí. Odborné síly, které případně spolupracují, pracují jen ambulantně. - Za laickou práci se v centru vyplácí odměna. Matky tu mají příležitost vydělat si peníze. - Aby bylo centrum budováno na takových principech – neprofesionálních, inovativních a někdy i profesionalitě protiřečících – potřebuje skupinu iniciátorek, které s sebou přinesou zkušenosti se skupinovou prací (různé iniciativy, svépomoci), které však především mají sebevědomí a víru v realizování laické práce a dokážou tuto jistotu vyzařovat kolem sebe. - Doškolovací semináře, v nichž se zapracovávají a reflektují zkušenosti všedního dne v centru, jsou nepostradatelnou podporou práce MC a učebních procesů s ní spojených. Přitom se ukázalo, že vzájemná výměna zkušeností a názorů mezi matkami i mezi matkami z různých center je velmi plodná a podnětná.

Počáteční fáze Začalo to roku 1981 v Neuaubingu Našly jsme sponzora pro projekt mateřského centra, zajistili financování, jen místnosti jsme ještě neměly. Teď vyvstala otázka, kde vezmeme ženy, které budou mít zájem? Zkusily jsme se do toho dát přes výpravu na trhání jahod pro matky s dětmi. Se čtyřmi ženami z mé staré ženské skupiny z lidové univerzity jsme namalovaly plakáty, abychom na sebe upozornily, kromě toho jsme daly zprávičku do místních novin. Hned se přihlásilo pět žen a s pomocí oné ženské skupiny jsme podnikly ohlášený jahodový výlet. Dopoledne bylo docela veselé a skončilo tím, že odpoledne jsme jahody ještě společně zavařovaly. Ale co dál? Kde bychom se mohly scházet? Zachránila nás moje dobrá známá, vedoucí pobočky lidové univerzity v Aubingu. Přenechala nám zdarma jednou v týdnu prostory lidové univerzity až do konce letních prázdnin. A tak jsem se mohly ve středu dopoledne scházet u kafíčka a koláče a debatovat o mateřském centru. Rychle se to rozkřiklo. Po čtyřech schůzkách už u nás bylo patnáct žen se svými dětmi a dohodly jsme, že na podzim uspořádáme bleší trh, aby se o nás více vědělo. Abychom ukázaly, že matky taky něco umí, chtěly jsme na bleším trhu prodávat věci, které

25

samy vyrobíme. Daly jsem se tedy do ručních prací a kutění, což je téměř nemožné dopoledne s dětmi. Scházely jsme se tedy ještě i večer. Bleší trh byl další velkou událostí a získal nám popularitu v okolí. Začal nám přímo nával nových matek. Mnoho matek z těch prvních začátků teď nostalgicky vzpomíná na důvěrnost prvních měsíců; naše skupina se mezitím rozrostla a je hodně navštěvovaná, takže už nezná každá každou. 24. ledna: Společně s našimi manželi jsme všechno zařídily. Nábytek je všechen darovaný. Hodně peněz jsme vydaly jen za podlahu. Mezitím jsme dostaly i nějaké šálky. Příbory apod. však ještě chybí. Pomalu se k nám kulí i použité hračky. V okně visí nápis „Mateřské centrum“, modrý na bílém podkladě. Jsme docela pyšné. 26. ledna: Dnes otevíráme MC. Měly jsme rozhovor se sociálním pracovníkem z úřadu pro mládež a jednou bývalou pracovnicí úřadu pro mládež, nyní matkou desetiměsíčního dítěte. Úřad pro mládež má ve své kartotéce asi šedesát mladých matek z naší oblasti a pan Z. a paní R. chtěli už loni na podzim pro ně zřídit debatní kroužek. Aby to nebylo pod hlavičkou úřadu pro mládež, sháněli podporu u evangelické církve, která jinak pořádá mnoho kurzů a přednášek pro děti i dospělé. Zatím neuspěli. Zprávu o mateřském centru velmi uvítali. Jejich představy o práci s matkami se podobají našim. Oba mají ale velké „vady krásy“: 1. Jsou profesionálové. 2. Zastupují instituci. 3. Očekávají plat. Předložily jsem jim nejprve naši laickou koncepci. To narazilo na neporozumění. Ty matky jsou prý tak problematické, že by to laici nezvládli. Sybilla jim objasnila, že bychom profesionály rády akceptovaly, ale spíše jako poradce pro nás atd. Oběma hostům z úřadu pro mládež jsme jasně sdělily, že naše laické pedagožky pracují (bohužel) za pouhých pět marek za hodinu a že nemůžeme souhlasit s tím, aby profesionálka dostávala třicet marek. Mohly by z toho být konflikty. Říkala, že to chápe, přesto mám dojem, že se jí za pět marek pracovat nechce. Oběma jsme pak řekly, že nás bude těšit s nimi spolupracovat za našich podmínek, napakovaly jsme je veškerými materiály Německého institutu pro mládež a pozvaly, ať přijdou zas. 29. ledna: Dnes byl rušný den. Bylo tu hodně matek, těch aktivních „kmenových“. Potom přišla paní Nolte. Slyšela, že potřebujeme věci pro Second-Hand-Shop, a chtěla je odevzdat. Když viděla, že právě šijeme

26

záclony, nabídla nám pomoc. Umí prý i šít. Později jsme mluvily o natírání židlí a řekla: „Přinesu zítra štětec, barvy a ředidlo. Když máme čas, můžeme se přece přidat.“ Skoro jsem poskočila nadšením. Kolem poledne mi pak vyprávěla, že je doma dost izolovaná a že ji to štve. Vyložila jsem jí princip kapesného a řekla jsem: „Já nenávidím štupování a takové věci.“ „No, i to bych mohla dělat, měla bych aspoň co na práci.“ To jsem poskočila ještě víc. Kromě toho tu byli novináři. Musíme teď rychle dořešit finanční věci. Hodinový plat za služby, nákup kávy atd. 2. února: „Proč bychom se netěšili...“ Ani to nedokážu vypsat, jak je mi do zpěvu, jak nádherný to byl den. V pátek přišla mladá žena. Vyprávěla, že je vlastně předvoj, že se domluvila se svými přítelkyněmi a jde si nás okouknout. V bytech je moc těsno na to, aby se scházely s dětmi, ale děti by přece neměly vyrůstat samy, a proto zrovna na něco jako MC čekaly. Dnes odpoledne tu pak sedělo šest matek a jedna babička s dětmi ve věku od deseti měsíců do dvou let. Děti si hrály a matky pily kávu. Jedna matka seděla v rohu a drhala, materiál donesla paní Kurzová. Paní Kurzová už večer předtím prodala všechny své vzorky. Ty matky se teď chtějí scházet každé pondělí a ta babička říkala, že s vnoučetem by se k ničemu nedostala, přijde raději i ve středu a bude drhat, protože se v tom dobře vyzná. A pak Helga. Také dostala pozvánku. Má dvě nemanželské děti, žije sama. Zná celý okruh problémů samoživitelek a je celá žhavá do naší práce. Chce pomáhat při obchůzkách úřadů a má i další nápady. Večer přišla ještě jedna stará paní, přilákaná nápisem v okně. Jestli bychom nepotřebovaly pár kusů nábytku. Kromě toho si pět až šest dětí ve věku osm až dvanáct let v centru důkladně vyhrálo. Stavěly si s našimi paravány domečky a hrály si na maminku a na tatínka. A jestli prý zítra můžou přijít zas! Domovník pobýval dnes dlouho uprostřed hemžení dětí a matek a cítil se velmi dobře. Prý se chtěl jen zajít podívat. 4. února: Vážně, matky se sem přímo valí. Chodí až deset žen se svými dětmi. Některé se nejdříve jen chtěly přijít podívat, jiné hned zůstaly a hrály si s dětmi a povídaly si. Některé vyprávěly, že kroužky a kurzy pro matky s dětmi, které pořádají některé organizace, jsou uzavřené a nepřijímají mezi sebe nové lidi. Jednou jedné matce zavolali z lidové univerzity, že by se mohla zúčastnit:

27

ve středu v 9,00. To by pro tu matku znamenalo, že by v 7,00 (kdoví, možná i trochu později) musela z domu. Samozřejmě tam nešla. Všechny mi říkají, že by rády přišly zas. Franz, můj muž, právě přišel a vidí mě psát. Jeho komentář: „Nezapomeň na nás, nezapomeň na nás!“ I starší děti tu dnes zase byly a krásně si hrály. Jeden asi třináctiletý hoch nám chce příště seříznout zbytky koberců. Paní Nolte zjistila, že když máme otevřeno, nemůže natírat. Přijde, až bude zavřeno, a chce nalakovat staré židle. 9. února: Dnes tu bylo 10 až 12 matek s nespočetnými dětmi a osm starších dětí bez matek. Pořádný zmatek: Ale myslím, že to matkám tak nepřijde. Všimla jsem si Emila, kterému je dva a půl roku. Je velmi agresivní, stále v akci, ale nestálý, všechno chce mít, všechno bere ostatním dětem. Matka tam jen tak stojí a s ostatními matkami nekomunikuje. Pak se mi podařilo o Emilovi prohodit něco pěkného. Reagovala nevěřícně; ale rozveselila se a vyprávěla, že s ním byla v pedagogické poradně, kde si s ním ale hrála starší dáma a ona seděla u toho. „Jak se pak asi má naučit vycházet s dětmi? Ne, tam už nepůjdu.“ Lékařka mu předepisuje utišovací prostředky, ale ona mu je už nedává: „To se přece nedá dávat pořád.“ Helga zjišťuje, že všechny děti se cítí velmi dobře a všechny zas přijdou. Paní Meyerové se zdá, že její holčička už není tak ukňouraná, a ostatní si toho také už všimly. Naprostý zmatek. Kladu si otázky, jestli to na ženy nepůsobí negativně. Výsledek: Každá matka si našla chvíli na kávu a na povídání s ostatními. Mnoho matek přišlo proto, aby si jejich děti mohly hrát s ostatními. Všechny děti si měly s kým hrát.

Od začátku ohromný úspěch: Darmstadt 1981 Na jaře 1981 jsem četla v novinách článek, který mě upozornil na modelový projekt „mateřské centrum“. Koncepce tohoto pokusu se mi velmi líbila, zvláště možnost, podílet se i s malým dítětem. Mému synovi byly tehdy asi dva roky, na návrat do starého zaměstnání (jsem pedagožka) nebylo ani pomyšlení, a už několik měsíců jsem rozvažovala, kde bych se mohla uplatnit i s děckem. Stejně jako mnoho mladých žen v podobné situaci

28

jsem se jedním dítětem a domácností necítila právě naplněna. Stejně se vedlo jedné přítelkyni, která pak nadšeně souhlasila, když jsem se jí ptala, jestli by to nechtěla zkusit společně se mnou. Dotázala jsem se v Institutu pro mládež v Mnichově a na podzim jsem dostala pozvání na seminář MC. Tam jsem se dozvěděla, jak stávající mateřská centra pracují a jaké mají obtíže. Krátce nato jsme otevřely „kavárnu pro matku a dítě“. Když jsme začínaly hledat prostory pro náš klub šití a kavárnu, měly jsme určité představy, jak by to mělo vypadat a kde by to mělo být. Našly jsme něco téměř ideálního ve staré obytné čtvrti s velkými starými domy a bloky. Bydlí tu mnoho mladých rodin, protože nájemné je tu výhodné a byty nejsou malé. Za rohem je velké, krásné dětské hřiště, naproti oblíbený obchod s potravinami. Blízko je kostel. K autobusové zastávce je to několik kroků, k tramvaji několik minut. Vždycky jsme si přály najít místnosti, které jsou přístupné z ulice (jako obchod), bez domovních dveří a schodiště. Dokonce i to nám vyšlo. Je tu i zastřešené místo před vchodem na kočárky, což je velmi důležité. Máme tři pokoje, velmi prostornou chodbu, kterou také používáme jako pokoj, kuchyň a záchod. Pokusily jsme se také zařídit kuchyň tak, aby se v ní příjemně sedělo. Mnoho žen si tam může povídat s ostatními. Schůze a porady míváme také tam, když ostatní místnosti jsou obsazeny kurzy. Všechny místnosti mají krásnou modrou omyvatelnou podlahu; s nábytkem ze světlé borovice to působí velmi útulně. Rámy dveří i oken jsou natřeny také na modro a spolu s bílými stěnami to vytváří zvláštní atmosféru. Není to ani neobyčejně hezké, ani neobyčejně nehezké, je to prostě „normální“ jako v mnoha domácnostech, takže se ženy mohou cítit dobře a nemusí mít pořád strach, že děti něco poškodí. Naše centrum mělo od začátku obrovský úspěch. Mnohem rychleji, než jsem myslela, se vytvořily skupiny a kroužky, o které se starají další matky. Čtyři měsíce po otevření „kavárny pro matku a dítě“ jsem si vzala dovolenou na těhotenství a na miminko a stáhla jsem se z aktivní účasti na projektu. Nemusela jsem mít ani v nejmenším špatné svědomí, protože díky živému provozu kavárny se rychle našla jiná matka, která byla ochotná mě zastoupit. Od podzimu tohoto roku, pokud mi to čas dovolí, tam ale znovu budu vypomáhat. Po dlouhé pauze se na to moc těším.

Proboha, byly by tu ještě nějaké židle? 29

Po přípravách, které trvaly několik měsíců, se konečně schylovalo k tomu, že „kavárnu pro matku a dítě“ budeme otevírat. Plánovalo se, že poskytneme kavárnu všem rodičům, kteří budou mít zájem o setkávání; nejprve jednou týdně na dvě hodiny. Formálně bychom měly za úkol otevřít, vařit kávu a čaj, postarat se o koláče a pečivo, inkasovat peníze a potom uklidit. Vedle toho, a bylo to vlastně důležitější než ty vnější věci, jsme chtěly být k dispozici pro rozhovory. Právě na začátku bude jistě zvlášť důležité informovat o cílech a pozadí tohoto zařízení. Kromě toho jsme chtěly, já i moje přítelkyně, pomáhat při zprostředkovávání rozhovorů, hlavně matkám, které se ostýchají samy navázat kontakt. Informovaly jsme naše přítelkyně a známé a prosily je, aby určitě přišly, protože by bylo velmi skličující, kdyby kavárna pro matku a dítě při zahájení zela prázdnotou. Tyto obavy zmizely asi 10 minut po otevření a brzy ustoupily výkřikům jako „Proboha, bylo by tu ještě pár židlí?“ a „Došly čisté šálky a koláče!“ Už jsme návštěvníky nedokázaly počítat, hemžilo se to matkami, několika otci a mnoha malými dětmi. Na mého syna toho brzy bylo moc, a tak jsem ho musela chovat a jednou rukou balancovat s tácem kávy a čaje. Dostávaly jsme mnoho otázek a po těch dvou hodinách jsme já a přítelkyně v nyní už prázdných místnostech klesaly celé zchvácené a vyčerpané, ale ohromně spokojené. Byl to slibný a naprosto nečekaně úspěšný začátek.

Chtěla jsem mít kontakt s lidmi! Bylo to před půldruhým rokem, četla jsem někde na vývěsce, že v Liebfrauenstraße, tedy docela blízko ode mě, se otevírá kavárna pro matku a dítě. Řekla jsem si: Tam se musíš vypravit. Poprvé mi to bohužel nevyšlo, ale napodruhé ano. Byla jsem příjemně překvapená: Vypadalo to tam tak mile a domácky, spíš jako by byl člověk u někoho na návštěvě než v kavárně. Úplně mě okouzlila kuchyňská skříňka, která tam stála. Měla jsem pocit, jako bych seděla u někoho v kuchyni. Bylo tam dost plno; když jsem chtěla šálek čaje, řekli mi, abych si ho donesla z kuchyně. To se mi líbilo, bylo v tom něco důvěrného. Měla jsem chuť dělat také něco podobného. Řekla jsem to Michaele a tak se dozvěděla, že se hledají ještě další lidé, kteří by chtěli spolupracovat. Mohly jsem si dokonce vybrat, co kdo dělá

30

nejraději: skupina her, kojení, opatrování dětí atd. Vybrala jsem si službu v kavárně. Nyní jsem potřebovala ještě někoho, kdo by to dělal se mnou. Po několika dnech jsem se rozhodla pro Hille. Jednoho dne v prosinci bylo setkání všech, kdo by chtěli v kavárně pro matku a dítě převzít nějaký úkol. Šla jsem tam. Hille bohužel nemohla, a tak jsem myslela, že z toho nic nebude, pokud nebude volný právě ten náš termín. Měly jsem se po řadě představit a přednést svá přání. A, světe div se, směla jsem začít. Mnoho toho už volného nebylo, ale naštěstí „náš“ termín byl ještě nezadaný. To jsem měla štěstí: Hned několik přání se mi splnilo: - Chtěla jsem spolupracovat na nějakém novém projektu. - Chtěla jsem uskutečňovat své představy a mít svobodu v jednání. - Chtěla jsem spolurozhodovat. - Chtěla jsem mít kontakt s lidmi. Tak jsem dostala možnost dělat něco, na co stačím a kde mohu sbírat zkušenosti. Zdá se mi dobré, že kavárna pro matku a dítě existuje, nejen pro děti, ještě více pro matky. Každá sem může vnést svá přání, své představy a nápady. Protože každá z nás je důležitá, není tu nic předem stanoveného, absolutního. Stále se vše vyvíjí a mění. Kavárna pro matku a dítě se všemi svými aktivitami by mohla být využívána ještě daleko více, mnoho by se dalo zlepšit, ale tím je to také velice živé. Je to prostor, na němž se mohou mnoho naučit lidé (v tomto případě matky), kteří mají chuť něco dělat.

Kde to skřípe Bez profesionality Často se nás matky z jiných měst vyptávají, jak na to, aby vybudovaly také takové MC. Které nejdůležitější zkušenosti bychom těmto matkám měly předat na jejich cestu? Mnoho žen, které mají nějakou odbornost, nám sděluje, že často něco nabídnou a zůstanou úplně osamocené, ačkoli tu vlastně existuje velká potřeba. Předložené nabídky vázané na termíny, např. ve formě kurzů, skupina matek s malými dětmi nepřijímá. Raději přijdou jen tak, bez konkrétní nabídky, bez programu, bez pocitu závaznosti. Často také mají nabídky z institucí sklon k poručníkování, chtějí matky školit, jak si mají se svými dětmi lépe hrát nebo jak pro dítě zdravě vařit nebo jak podporovat jeho zdravý vývoj atd.

31

V MC se vychází z toho, že ženy to všechno umí a že to vnášejí do centra. Tak zní hlavní zásada MC: každá žena něco výborně umí. Nemusí umět všechno stejně dobře, ale alespoň jednu věc každá žena skvěle umí, a úkolem centra je, aby jí pomohlo zjistit, co jí sedí nejlépe, a pak tyto schopnosti rozvíjet. To je ale až druhý krok. Mnoho žen to stojí přemáhání, než vůbec do centra přijdou, takže pak chtějí mít právo na to, aby si nejdříve jen tak sedly a nechaly vše na sebe působit. Když mají pocit, že se po nich nic nechce, můžeme se později v rozhovoru od nich dozvědět, co by je bavilo. Jde o to, abychom povolili, akceptovali a uznávali zásadu „Můžeš, ale nemusíš“.

V MC je pořád otevřeno Vhodné prostory rozhodují o úspěšnosti mateřského centra. Je sice i mnoho skupin, které se pravidelně scházejí ve všelijakých prostorách. Sbory církví např. dají k dispozici jednou nebo dvakrát týdně místnost, kluby šití Německého svazu žen v domácnosti mají tak pravidelné schůzky, mnoho lidových univerzit nabízí dopolední programy atd. Takové schůzky a akce se ale nedají srovnat s MC. Tam je pořád otevřeno. Jiné skupiny jsou sice často osvobozeny od placení nájemného a v době schůzek si mohou dělat, co chtějí, ale před odchodem musí uklidit a všechno upravit, jako to bylo předtím. Do takové skupiny nemohou zájemci přicházet průběžně. V MC jde ale právě o to, že nic není přesně stanoveno, že to není něco jako uzavřená skupina přítelkyň, ale že je možné prostě si tam zajít a najít kontakt. To je právě MC. Proto také MC stále porostou, protože jsou stále nové ženy, které přicházejí a přinášejí nové impulzy a ovšem i nová napětí, která představují další růst. Tak zůstávají MC živá. To se ukazuje právě na otázkách všedního dne. Je např. naprosto samozřejmé, že se musí sklidit všechny vystřihovánky, když jsem na návštěvě v místnosti fary. V MC ale ne. Právě kvůli míře čistoty, udržování pořádku a likvidování odpadků se matky často dohadují. Je důležité si ujasnit, jaké jsou naše potřeby, jak odlišné mohou být kulturní formy a zvyklosti. V MC nejde o to, jestli se k sobě hodíme jako parta kamarádek, ale jestli se učíme dělat kompromisy, navazovat vztahy a poznávat se, i když jsme odlišné. Tady matky vytvářejí svou vlastní osobitou kulturu, se všemi rozpory, které k tomu patří: v jiných skupinách se musí matky vždy přizpůsobit určitému rámci, který určují obecně platná kritéria. Příkladů je

32

mnoho, např. místnosti pro schůzky nejsou vždy přizpůsobeny dětem, nebo – chcete-li – děti nejsou přizpůsobeny představám o čistotě a pořádku, které mají dospělí. Mnoho matek úplně přeorganizuje byt, když jsou děti malé. Když matky v centru mají vlastní místnost, mohou se do toho také pustit a budou přitom pracovat na vytváření vlastní kultury. Budou se ovšem dohadovat; třeba o tom, jestli děti smí brát fixy do koupelny nebo ne. Na prvním místě jde o to, jak si matky samy představují své soužití s dětmi. Tuto představu samy rozvíjejí, a nemusí se řídit představami, které jsou běžné v kulturní veřejnosti. Např. v Darmstadtu to bylo tak, že iniciátorka sice přesně naplánovala, jak se centrum zařídí, ale matky velmi rychle řekly ne, to a to přestavíme, přeorganizujeme, chceme to mít jinak. To bylo velmi zajímavé. Byl to velmi důležitý proces pro všechny, kteří na MC pracovali, že i oni měli možnost rozhodovat. Pro skupinu iniciátorek to bylo hrozně náročné, musely strpět, aby si matky centrum zařídily tak, jak samy chtěly. Dohadování o všech možných detailech jim připadalo nekonečné. Ale v tom to právě bylo živé, zvládlo se to a teď je to opravdu mateřské centrum matek.

Matky v centru pozornosti V hracích kroužcích maminky často uvádějí, že na prvním místě jsou děti. V MC jde ale především o maminky. Měly by tu najít podporu a uskutečňovat své zájmy. Děti tu jsou, ale nehrají hlavní roli. V naší společnosti jsme si zvykli se ptát: „Kdo tady rozhoduje? Kdo to tu řídí? Co mám teď dělat? Jak si to tu představujete? Co se tu dělá a jak se mohu zapojit?“ Je pro nás nové octnout se v situaci, kde není nic předem určeno. V MC se naučíte ptát se jinak: „Jak si to představuji já? Jak mohu se svými představami seznámit druhé a jak je mohu uskutečnit?“ Je to určitý proces, kterým maminky musí projít. Nejde to hned. Přitom vzniká rozpor v nich samotných. I když je na jedné straně centrum přitahuje, protože tam vše probíhá jinak, stoupnou si a zeptají se: „Co nám můžete nabídnout?“ Člověk má pocit, že mají strach ze své vlastní odvahy. Mnohé ženy, které k nám přicházejí, protože by si chtěly otevřít MC někde jinde, si ho vůbec nejsou schopny otevřít. Hledají něco, na čem by se mohly podílet. Je taky důležité říci jim, že mohou jít klidně do nějakých

33

organizovaných kurzů nebo spolků, protože ne každá matka je schopna realizovat takovou koncepci jako MC. Nemůžeme očekávat, že by všechny ženy, které přijdou do centra a zajímají se o něj, opravdu zvládly takové MC vybudovat. Ale přesto je důležité, aby maminky, které jsou myšlenkou centra přitahovány, pochopily, které body jsou pro vznik opravdového MC důležité. MC jsou výzvou a zároveň znevážením obvyklých koncepcí. Často vidíme, že maminky přijdou a říkají: „Copak tu není nikdo, kdo něco dělá, organizuje, někdo z vedení? Co se tu vlastně nabízí?“ A tak jako se iniciátorky musí naučit stáhnout se do pozadí, aby poskytly prostor i ostatním, musí se matky naučit využít svůj vlastní potenciál a vydržet to bez nabídky. Taky tu ale nejde automaticky o vyčkávání. Když ženy jen tak letargicky nečinně vysedávají, vznikne hned špatná nálada: „Nemá to cenu, tahle nic nedělá a tahle taky ne.“ Taková fáze může působit destruktivně. Nedá se jen vyčkávat, je nutno nasadit energii, dodat ženám odvahu, aby skutečně uplatnily své schopnosti. Všechny matky potřebují na začátku podporu, aby se do toho pustily. Vždycky se jedná o tentýž velký krok – o krok od věcí soukromých k věcem veřejným. A právě to je vlastně práce iniciátorek: pomoci, aby ženy zjistily, co dovedou a co chtějí. Když se řekne, že schopnosti má každý, vznikne očekávání: všichni jsme stejní, všichni umíme totéž. Je důležité vysvětlit, že „všichni jsou schopní“ neznamená „všichni jsou stejní“, ale že existuje různá odpovědnost, různý stupeň zkušeností. Proto v centru nejde jen o to rozdělit si odpovědnost, ale i o to, jak zacházet s různými zkušenostmi. To je vlastně schopnost matky umožnit narůst kompetence někoho jiného. Jak může odlišný stupeň zkušeností nebo sebejistoty vést k tomu, že si druzí rozšiřují obzor, a ne že se cítí ušlápnutě? Jak předávat schopnosti, aniž by člověk poučoval a poručníkoval? Jak vydrží zkušená žena, když jiná žena, která to ještě nezažila, získává první zkušenosti: dokáže tomu přihlížet? To všechno jsou mateřské schopnosti. Zkušené matce nesmí vadit, když se to rozběhne jinak, než si představovala.

Naše milé peníze V MC se dají vydělávat peníze. Tím se odlišuje od jiných nabídek a jiných skupin. A i když ženy tuto možnost rády využijí, mají přitom špatné svědomí, přece jen to znamená, že kdyby chtěl odměnu každý, nebylo by možné nic. Člověk musí být ochoten udělat něco i zdarma. Od tohoto požadavku jsou osvobozeny ženy, které si z ekonomických důvodů tuto

34

čestnou funkci nemohou dovolit, protože si prostě musí přivydělat. Kromě toho je pro maminky a pro jejich pocit sebedůvěry důležité, aby ve společnosti, která hodnotí a uznává lidi na základě finanční situace, z takových hodnocení a ze společenského postavení nevypadly. Peníze v podobě platu vyjadřují uznání schopností matek a žen v domácnosti i práce, kterou vykonaly. To nutně potřebují k tomu, aby odstranily své zábrany účastnit se veřejného života. Dneska si ženy, především mladé generace, vytváří rovnoprávnou a partnerskou účast na společenském životě právě na základě vlastnoručně vydělaných peněz. To dokumentuje i řada nových studií k ženské otázce. Vlastní peníze vydělané v centru dávají ženám, které jsou po určitou dobu v domácnosti, možnost, aby se zase zapojily do veřejného života. Čas strávený v centru je pro řadu žen dobrou praxí a přípravou na vlastní povolání, i když se k němu dostávají jinými cestami, než je udáno tradičním pracovním trhem. Z tohoto pohledu se podnikání v MC daří docela dobře. První dva tři roky jsou v popředí zájmu spíš komunikační potřeby. Pak se jeho těžiště přenese více na komerční nabídky. Mezitím přijde do centra spousta žen i kvůli pracovním nabídkám. Jenom komunikace, protože doma na člověka všechno padá a chce se sejít a popovídat si s ostatními, pak už není hlavní a výlučnou aktivitou centra. Existuje jistý stupeň nasycenosti komunikací a ten vytváří prostor pro jiné zájmy a perspektivy. V této souvislosti je pracovní nasazení dobrým polem působnosti. Ale i bez ohledu na pracovní perspektivy znamenají vlastní peníze pro motivaci a aktivizaci žen velmi mnoho. Zase si jednou koupit něco, z čeho člověk nemusí skládat účty, něco si dopřát, zase vnímat a zase si jednou připustit vlastní potřeby, to vše je povznášející zkušenost, která dodá odvahu a motivuje k vytváření dalších perspektiv. Pro ženy je důležité, aby si odvykly skromnosti, která je vlastní ženám v domácnosti.

35

KAPITOLA II

Všední den v mateřském centru

Má první návštěva Docela jednoduše jsem zašla do MC, otevřela dveře, řekla přátelsky „Dobrý den“ a všichni měli radost, že jsem tam. Od toho dne jsem tam začala chodit jako pravidelná návštěvnice. Dnes po jeden a půl roce patřím k ženám, které zde mají službu, a baví mě to. Na této práci se mi nejvíc líbí, že se neustále seznamuji s novými lidmi, ať už je potkávám u snídaně, u kávy nebo jen tak na kus řeči. Skvělé!

Mumraj na 56 metrech čtverečních Tři čtvrtě na deset. Ještě jsem rychle vyřídila nejnutnější pochůzky v neuaubingském obchodním centru. MC je v patře nad drogerií a je už čtvrt hodiny otevřeno. Je na čase, abych tam zašla. Dneska vaří snídani Christa, a to si nechci nechat ujít. Na chodbě stojí řada kočárků hned pod novým plakátem, který vyrobily čtyři ženy úplně samy. Opravdu se jim povedl, nedá se přehlédnout. Přede

36

mnou dupou nahoru po schodech dva čtyřletí caparti a lížou lízátko. Jsou to Andi a Gertie a teď jsou zrovna úplně nerozluční kamarádi. Vzpomínám a v duchu se pošklebuji: ještě před půl rokem se jenom pořád pošťuchovali nebo strašně kousali. Vedlo to k ošklivému výstupu mezi jejich matkami, k hádce prošpikované vzájemným obviňováním z mateřské nedbalosti a výchovných chyb. Ale i ty dvě ženy už mezitím vycházejí docela slušně. Nikdy sice nebudou jedna duše, mají totiž úplně odlišnou povahu, ale člověk cítí, že po tom všem si začali navzájem rozumět a respektovat se. Nahoře v mezipatře potkávám Margret, to je jedna zaměstnankyně, a Annu, která se na mě dneska ani nepodívá. To je divné. I Margret zdraví jen krátce, usměje se, ale hned zase zvážní. Jdu dál. Anna, to vím dobře, má starostí až nad hlavu.... s mužem, s nemocnou matkou, která bydlí sama na druhém konci města a kterou „on“ zásadně odmítá, se svým nejstarším bratrem, který pije... Na Annině seznamu problémů by se ještě ledacos našlo, takže se často divím, jak to vůbec ve svých 26 letech a s malým děckem stihne. Je vidět, že je už od mládí zvyklá hrát pro celou svou rodinu matku rodu. A stejnou roli, skrytou za klamným obrazem hrdé mladé matky s jedináčkem, hraje ve své rodině celá řada žen z centra. Ale to, jak tu teď Anna s Margret stojí v průvanu na schodišti signalizuje, že se muselo stát něco hrozného. Právě tyhle dvě totiž normálně neváhají probírat své osobní věci, i když sedíme všichni u kávy, řada uší naslouchá a někteří se dokonce vmísí do hovoru se svými názory. Váhavě, ještě stále zamyšlená otvírám skleněné dveře do předsálí centra. Proboha! Kabáty visí na dětských háčcích ve třech vrstvách a vstupními dveřmi už slyším hlahol ženských a dětských hlasů. Ať mi ještě někdo zkusí říct, že děti jsou hlasitější než dospělí. Centrum by ho přesvědčilo o opaku. Protože i když je herna pro děti hned za vstupními dveřmi, před nimiž stojím, a jídelna pro matky až za ní vlevo za rohem, slyším na svém místě přímo ve dveřích nezaměnitelný bavorský alt paní S., Verenin pisklavý smích a švábský dialekt paní R. Gertruda je tu taky. Její velitelský tón zřetelně přehluší ostatní. To se jí budu moct hned zeptat, jak pokročila jednání se stavebním odborem o nových prostorách pro centrum. Už jsem dvakrát zvonila a teď tluču na dveře, šestiletý prcek otvírá s rutinou zkušeného portýra, dvě batolata mi lezou naproti. Překračuji hromadu hraček rovnou do náručí Lízy, která stojí ve vnitřních dveřích, aby mě uvítala. Vlastně jsem jí chtěla jen podat ruku, ale padám a Líza mě musí chytit a obě se tomu smějeme. Pusa na pravou i na levou tvář; zjišťuji přitom, že Líza má úplně rozpálené tváře, asi má dneska na starosti děti. Už

37

taky přiskakuje k oknu, aby zachytila malou Kathi, která si v necelých dvou letech zkouší své šplhací umění mezi hracími stoly a ústředním topením. Hlídání dětí tu vůbec není lehké při těch hordách každý den jiných dětí nejrůznějšího věku a vlastností. Učitelka mateřské školy zvyklá na stálé a věkově stejné skupiny dětí by to tady už určitě dávno vzdala. Většina matek taky nedělá hlídání tady v centru věčně, ale jen po určitou dobu. Už nikdy ale nezapomenou, jak těžká úloha to byla, a uvědomí si, jak potřebují podporu ostatních matek. Tahle zkušenost na druhé straně zase vytváří klima, ve kterém ostatní nechají maminku, která má službu u dětí, aby si našla svůj vlastní styl hlídání. Časy, kdy se vyžadoval pedagogický přístup jako v mateřské škole, jsou už za námi. Zatímco maminka Daniela připravuje na každé své „hlídací dopoledne“ s láskou slané těsto, vystřihovánky, divadýlko s Kašpárkem, kolo, kolo mlýnský nebo pohádku jako zklidňující intermezzo ve zdejším chaosu, vypěstovala si Líza, dnešní maminka ve službě, stoicky klidný postoj ke každé lumpárně. Dovolí dětem řádit, dělat nepořádek a křičet a spíše pozoruje, než aby něco určovala nebo navrhovala. Líza si stanovila jistá pravidla, jaké experimenty nechá dětem projít, kde postaví určité hranice na ochranu těch nejmenších, kdy zasáhne a kdy děti usměrní. Zabývá se aktivně jenom těmi, kteří mají zrovna problém zapojit se do hry ostatních nebo si najít něco sami. V další místnosti sedí ženy u stolu s kávou natlačeny jedna na druhou, místy i ve dvou řadách. Lákavě to tu voní, kávovar bublá, syčí a nakapává další konvici. Hanne mi zatím nabízí lok ze svého hrnečku. Něco takového už mezitím dávno přestalo být v centru nepřípustné. Bi otvírá vyklápěcí okna v beznadějném pokusu vyvětrat cigaretový kouř, Tea a Gabi – Marlboráci v ženské podobě – jsou totiž natolik pohrouženy do debaty, že vůbec nevnímají výzvy, aby se přestalo kouřit. Bi se porozhlédne kolem stolu, výjimečně tu nesedí žádný dětský host, a tak pokrčí rameny a rozhodne se, že tomu duetu raději ani nebude připomínat nedávno schválený zákaz kouření. Jak se na ty dvě dívá, vedlo by to dneska stejně jenom k nekonečným hádkám. Pro Bi hraje sice dodržování společně přijatých pravidel stále velkou roli, ale už nebazíruje na principech jako dřív, akceptuje výjimky a je také od té doby v centru oblíbenější. U malého stolku po straně sedí právě dvě matky u naší švadleny Ellen, něco se tu umělecky párá a třepí. Z herny vybíhá s pláčem tříleté dítě k mamince, Líza za ním lehce vykoukne, maminka ji uklidní mávnutím, dveře se zavírají, otvírají a zase zavírají, pořád někdo zvoní, do malého centra proudí stále více maminek a dětí. Jestlipak budou nové prostory centra – třikrát tak

38

velké a vzdušné – hotovy ještě před koncem roku? Tady může člověk opravdu dostat klaustrofobii. Tichá Elvíra už také se svými dvěma dětmi odchází, je toho na ni moc. Mia, jedna z matek, které jsou tu zaměstnány, to okamžitě zaznamenala a vyprovází je ven. Ve dveřích se objevuje paní F. s naditými nákupními taškami a s papiňákem. Je jedenáct. Začíná vařit společný oběd pro 8 matek s dětmi, které se na dnešek zapsaly. Kromě toho jsou přihlášeni ještě dva školáci bez maminek. Z chladné chodby se vrací po rozhovoru s Annou Margret, v náručí nese Andi a Gertii. Jsou pomazané od hlavy až po paty malinovým lízátkem, ale nezdá se, že by jim to sebemíň vadilo. Margret se zlobí: nikdo si nevšiml, že ty dvě tulačky, které jen náhodou objevila, zmizely. Není divu, protože skoro všechny matky sedí kolem Ines, která předvádí, jak se dělají loutky. I ty nejlepší matky někdy docela rády na chvíli zapomenou na své děti, a právě proto musí všechny ženy v centru mít na očích všechny děti, nejen ty vlastní. Paní P. najednou utíká od stolu do herny a vrací se se svou Petrou. Je hádankou, jak mohla v té vřavě rozeznat hlas svého dítěte. Ale „instinkt“ ji nezklamal, o rok starší Otto Petru kousnul. Matka to bere s rezervou a odvádí pozornost Petry na Hildino miminko. Petra se na něj dívá a směje. Její maminka patřila k prvním ženám v centru a stále se opakující kousací aféry už dobře zná. Ani Petřin táta se už kvůli občasným šrámům, modřinám a jiným poraněním moc nerozčiluje: od té doby, co zjistil, s jakým nadšením jeho „Pipinka“ chodí nahoru „za ženskejma“. Jeho žena to právě s ironickým pobavením vypráví a utěšuje tak matku „kousáka“, která je v centru nová a hrozně se za svého Ottu stydí. Proč to musel udělat poprvé zrovna tady? Hilde se domnívá, že právě to je typické. Otto je jako jedináček zvyklý na veškerou pozornost a bojuje teď zuby nehty o své postavení v nezvyklém prostředí. Pomalu se blíží dvanáctá. Maminky oblékají děti, hledají se jednotlivé boty, domlouvají se schůzky na další dny. Dva pětiletí udělají „scénu“, nechtějí domů. Margret si s nimi hraje na koníčka, slibuje jim, že smějí zase přijít, a doprovází jejich matky pomalu k východu. Scéna je u konce. Petr, 6 let, s baťohem a věcmi na tělocvik, který se stavil rovnou ze školy, aby vyzdvihl matku z centra, se jednoduše rozhodne, že chce přes poledne přece jen raději zůstat v centru. „Mamka může jít domů sama!“ Je tu totiž paní M. s miminkem Miriamkou. A do Miriamky je Petr zamilován, tu si chce později vzít, tak dokonce sní i zeleninovou polévku od paní S., přestože normálně takové lupení nemá rád. A paní F.pro něho vyšetřila skutečně extraporci. Petrova matka to vzdává. Odchází, v podstatě docela spokojená,

39

že má takhle nečekaně klidnou hodinku pro sebe. Petr je dost samostatný na to, aby šel později domů sám. Mnoho matek teď už pospíchá, aby byly včas doma a mohly připravit oběd dětem a manželům. Edeltraud si bere od paní F., dnešní kuchařky, tři porce do kastrůlku. Objednala si je předem a teď si je doma už jenom ohřeje. Pro ostatní je, jak se to ostatně stává dost často, už hodně pozdě. „Ale teď stejně zvládám domácnost rychleji, od té doby co chodím do centra a jsem nucena, abych si čas lépe zorganizovala,“ říká Hilde. A zdá se, že podobně je tomu u řady žen. Centrum se nyní trochu vyprázdnilo, je teď takzvaně „normální“. Z papiňáku se line libá vůně polévky paní S. Bi zase větrá. Anna ještě zavolá, říká Margret. Něco zůstalo nevyřčeno. Margret mizí s telefonem v koupelně a zůstává tam, porada pokračuje. Gertrud netrpělivě čeká na telefon, musí nahlásit v novinové redakci text inzerátu, slíbila, že to v poledne bude. Na stole jsou prostřeny lžíce a hluboké talíře. Líza vyčerpaně uklízí dětský pokoj, který je jako v troskách, dvě děti jí pomáhají, jedno vysype bednu s hračkami zase na podlahu, Gertrud honem přiskakuje na pomoc, pomalu se to trochu zklidňuje, ačkoliv i „klid“ je relativní. Gabi, už čtvrt roku stálý návštěvník centra a stále více a více aktivní kuchařka centra, s chichotem poznamenává: „Dřív bych do sebe v tomhle hluku a zmatku nedostala ani sousto. Sbalila bych malého, utíkala domů a řekla manželovi, že ty ženy nahoře, co si něco takového naloží dobrovolně, jsou blázni. A teď,“ říká a obrací se k Ottově matce, „teď se cítím u našich obědů pohodlně, dokonce ležérně navařím oběd pro 15 lidí, jako by to bylo doma pro tři.“ Nová návštěvnice se začíná usmívat, roztává a pomalu zapomíná, že její „strašný“ syn pokousal drobnou Petru. „Staré“ matky jí to dnes ulehčily, docela mile ji vtáhly mezi sebe. To jí dělá moc dobře – obzvlášť po poslední návštěvě mateřského centra, kdy si připadala, že ji všichni ignorují a nechtějí mezi sebe, protože ji vůbec nikdo neoslovil – kromě strohého „Dobrý den“ a „Na shledanou“. Kdyby na ni posledně Mia při odchodu nezavolala „Přijdeš zase?“ a neusmála se na ni, tak by tu asi dnes neseděla. Ale dnes má dokonce odvahu zůstat ještě na „jednu kávu pro dobré zažití“. Možná, že jí některá z matek řekne i něco o podzimních výletech společně s muži a dětmi, které byly inzerovány v posledním čísle novin centra. Gertrud jí to vysvětluje a ukazuje jí předběžný seznam účastníků na černé tabuli. Nová návštěvnice, Ottova maminka, se jmenuje Andrea. Nechává tu svoji adresu i telefonní číslo, chtěla by zase přijít a vyrábět s ostatními keramiku. Naučila se malovat glazuru, a pokud mají ostatní zájem, ráda by jim to ukázala.

40

Bi teď přece jen – jako „moučník“ – nadhodí téma kouření. Je akorát vhodná chvíle, protože i když je zima, všichni chtějí pořádně vyvětrat. Dokonce i Thea a Gabi! Obě dvě pokorně přiznávají, že se v zápalu diskuse zapomněly, a slibují nápravu. Gabi dovoluje Bi, aby jí v budoucnosti dávala cigarety na skříň, aby nemohla u stolu automaticky sáhnout po další cigaretě. Thea si myslí, že i pro děti je to bezpečnější, když se cigarety neválejí všude kolem. Zjevně udeřila hodina vzájemného porozumění a dobré vůle. I o tomhle problému, myslím si jako zúčastněný pozorovatel dnešního dne, by se ještě před pár měsíci, stejně jako o aféře s kousáním, diskutovalo jinak: dogmaticky, s cedulkami na stěně, se zákazy a příkazy jako v úředních prostorách, se vzájemnými výčitkami a s hádáním, kdo má pravdu. Mezitím se už řada žen v centru naučila všechno si vyříkat, někdy hůře, někdy lépe, – lépe tak jako dnes dle motta „prodiskutované výjimky podporují smysluplná pravidla“.

Proč je dobré mít otevřeno denně To bylo první rok. O MC jsem toho už hodně slyšela a jednu středu jsem se konečně vydala na cestu. Ve skutečnosti jsem se musela překonat, trochu se rozhoupat. Byl teplý a slunečný den, mohly jsme jít s dětmi pěšky až k centru. Cestou jsem probírala všechny možné situace, které by mohly při mé první návštěvě nastat. Když jsem dorazila, byla jsem úplně zpocená. Cedule „Mateřské centrum“ mi alespoň dávala jistotu, že jsem to našla. Zvenku nebylo nic vidět, všude klid. Neuměla jsem si to vysvětlit. Má nejistota stoupala. Vzala jsem malou z kočárku, naposledy jsem se nadechla a zmáčkla kliku. Zavřeno! Dveře byly zamčené! Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo zavřeno. Počítala jsem se vším, ale se zamčenými dveřmi ne. Chvíli jsem zůstala zmateně stát přede dveřmi. Pak jsem viděla ceduli „Dnes zavřeno“. Normálně by mělo být otevřeno, ale bylo prostě zavřeno. Zrovna dneska! Posbírala jsem děti a klusala domů. Už dlouho mě nic nevyvedlo tak z míry jako tyhle zavřené dveře. Trvalo dlouho, než jsem tam šla podruhé. Potřebovala jsem čas, abych tento zážitek strávila.

Kdo tu má na starosti program? 41

Mé první kontakty s kavárnou pro matky s dětmi jsem získala na informačním večeru inzerovaném v našem darmstadtském deníku. Zaujala mě hlavně věta: „Kdo by měl chuť spolupracovat...“, a tak jsem se rozhodla tam jít. Neměli ještě žádnou pevnou koncepci a určitě se nabízela možnost uplatnit své vlastní nápady. Ze všech přítomných žen, několika mužů a dětí jsem neznala nikoho. Posadili jsme se do kruhu a každý přednesl svá přání a potřeby. Pro můj nápad, kroužek hraní pro roční děti, se hned našel termín v pondělí dopoledne. V dalším oznámení o kavárně pro matku a dítě se mimo jiné psalo i o tomto kroužku hraní. V pondělí ráno jsem seděla plna očekávání se svým synem v centru a čekala na ženy, které se měly objevit v hojném počtu. A už přicházely, ženy s dětmi, které jsem pozdravila, představila jsem se jim, pozdravila, představila se, až se po půl hodině stálého zdravení a představování muselo taky přece něco dít. Mezitím jsme od každého vyslechly jméno a zase ho zapomněly, co teď? Nadechnout se: moje představa o kroužku hraní pro roční děti? Vlastně vůbec žádná nebo minimálně silně zmatená. Jedinou konkrétní věcí bylo mé přání navázat kontakt s ženami s ročními dětmi. Všechno ostatní se mělo vyvinout samo. Když jsem ženy prosila, aby vyjádřily svá přání, uslyšela jsem jen váhavý občasný souhlas s tím, co jsem řekla, jinak nic. Další půl hodinu se vleklo ještě několik rozhovorů. Všechny jsme více méně hledaly jistotu za zády svých dětí. Pak jsme se dohodly na příštím pondělku. Přišlo jich mnohem méně než minulé pondělí. Měla jsem pocit, že ženy ode mě očekávaly v nějaké formě program nebo zábavu. Braly mě za vedoucí tohoto hracího kroužku, a právě tím jsem tentokrát nechtěla být. Tuto roli jsem hrála už často a právě teď jsem si chtěla jen udělat hezkých pár hodin s několika milými ženami. První týdny to bylo příšerné a byla bych zůstala mnohem raději doma. S těmi dvěma nebo třemi ženami to bylo mnohem nudnější, než kdybych si dělala své věci doma. Ale pomalu počet účastnic narůstal. Poznávaly jsme se lépe a lépe, rozhovory byly stále zajímavější a už se netočily jen kolem dětí. Podařilo se! Ráno jsme si uvařily kávu, někdo vždy přinesl koláč, salát, domácí salám, s dětmi jsme si hrály dle chuti a nálady. Neměly jsme žádný pevný program ani plán, bylo to ležérní, uvolněné, tak, jak jsem si to vždy přála. Přibližně pět žen s dětmi přicházelo pravidelně, dalších pět v nepravidelných intervalech. Mezitím už existuje kroužek rok a půl. Naše děti jsou už ve věku, kdy se s nimi můžeme a musíme zabývat cíleněji. Posledně už bylo několik dětí, asi z dlouhé chvíle, dost agresivních. Teď se bude popořadě vždy jedna z matek v naší skupině starat o děti a

42

připraví i program. Kromě pondělka se vidíme i v pátek, kdy podáváme za režijní poplatek bohatou snídani. Opravdu se vyplatilo přes všechny začáteční těžkosti vydržet. Ještě více než dětských kontaktů si vážím mnohostranných vztahů k tolika báječným ženám, které jsem poznala díky centru. To je i hlavním důvodem pro to, abych se i nadále angažovala a byla jednoduše s radostí a chutí při tom.

Nechci, aby mi někdo něco určoval! Vlastně jsem hledala kamarády na hraní pro Zuzanu. A tu mě jedna žena z poradny pro matky upozornila na mateřské centrum. Jsem velmi skeptická. Nechci, aby o mně někdo rozhodoval, nechce se mi zpívat píseň na povel nebo vyrábět adventní věnce. Ale přece jen jsem tam kvůli Zuzaně šla. Když jsem přišla, tak jsem si v tom mumraji připadala docela opuštěná, nikdo se o mě nestaral. Nevěděla jsem, koho oslovit. Musela jsem se znovu a znovu ptát na různé detaily. Atmosféra se mi líbila. S Johaninou pomocí jsem dokonce vyrobila tři andělíčky. Při odchodu jsem byla už skoro nadšená. Přicházím znovu a znovu, seznamuji se s dalšími ženami, s milými, ale i s takovými, které mi nic neříkají. Nabídka je bohatá, řadu věcí bych chtěla taky využít. Když jsem si přečetla všechny záměry a dostatečně se vyptala, začínám pomalu chápat, jak ten podnik funguje. Je báječné, že se někdo postará o děti, a já se mohu taky jednou bavit. Zjišťuji, že nejsem se svými výchovnými problémy sama. Nejhezčí je, že mě nikdo do ničeho nenutí. Můžu přijít a odejít, jak chci. V krizových chvílím však víme, kam můžeme zajít a kde se určitě vždycky něco děje.

Jak Sabine poprvé radila Sabine přibíhá úplně rozčilená za námi do suterénu: „Představte si, právě jsem absolvovala svůj první poradenský rozhovor po telefonu! Nikdo nahoře nebyl, a když jsem vzala telefon, hned jsem si všimla, že žena na druhém konci má problémy, potřebuje se něčeho zbavit. Byla jsem ale nahoře sama, jinak bych byla ten telefonát jednoduše předala dál. Tak jsem to prostě musela zvládnout.“ Sabine je opravdu rozčilená, působí ale pyšně a

43

spokojeně. „A co jsi udělala?“ ptáme se. „V podstatě nic, hlavně jsem poslouchala. Žena mluvila a mluvila. Na začátku ještě váhavě, ale pak se to z ní začalo opravdu linout všechno ven. Nakonec mi poděkovala, že jsem jí tolik pomohla.“ „A co jsi přitom cítila?“ – „Velmi dobře jsem té ženě rozuměla, sama mám často podobné problémy.“ Řekli jsme: „Možná, že to bylo přesně to, číms jí pomohla: tvé porozumění – i po telefonu – a čas vyslechnout ji.“ Sabine řekla, že teď bude mít mnohem více odvahy zkusit příště zase někomu poradit po telefonu.

„Nechci být žádnou supermatkou!“ Během let jsem mezi psycholožkami a sociálními pracovnicemi nebo na jejich zasedáních stále slýchala, jak silně pociťují tlak, že musí být úspěšné. Mnohé z nich mají strach, že by jejich „klienti“ mohli být zklamáni nebo nespokojeni a mohli by je očernit u jiných lidí. Já takové obavy nemám, protože si dávám pozor a v poradenských rozhovorech chci dosáhnout raději menších cílů. Když třeba některá maminka potřebuje naléhavě jít kvůli nějaké věci na sociální úřad a má z toho strach, vůbec jí nenabídnu, že bych šla s ní, i když mám čas a samozřejmě se v té věci lépe vyznám. Nepovažuji za dobré řešit problémy tímto způsobem. Nepomůže jí to dál, protože když si to bude muset příště vyřídit sama, bude stát zase před stejným problémem, a bylo by to pro ni i pro celý svět důkazem, že nic neumí a ničím není. Domnívám se, že je lepší projít s ní celou záležitost natolik, že návštěvu pak zvládne sama. Na základě předchozích znalostí si s ní mohu předem promyslet, jak budou na úřadě reagovat, když řekne to a ono, a co může udělat, aby ji úředník rychleji pochopil a reagoval vstřícněji. Abych jí dodala odvahy, vyprávím potom například, jaké to bylo, když jsem poprvé hledala právníka. Nechal mě, poté co jsem ho potkala dole u domovních dveří, vyběhnout s ním čtyři patra, aby mně nahoře sdělil, že pro mě nemůže nic udělat. Tak jsem se naučila jednat tak, aby se mi už nic podobného nestalo. Od té doby si předem zavolám, zda termín, na kterém jsme se dohodli, platí a zda s sebou musím přinést podklady, které budou ještě dodatečně potřeba a tak dále..... Tak se ta maminka dozví, že to u každého nemusí napoprvé vyjít a že si o tom může se mnou promluvit, abychom si společně promysleli, jak dále. Je pro mě důležité předat jiné ženě zkušenost, že neúspěch na začátku je něco zcela normálního, z čeho se ovšem člověk může poučit, a že

44

i tak může získat důvěru sám k sobě. Když návštěva úřadu přesto nevyjde, alespoň nemá pocit, že musí ustoupit. Nemohu nikomu zprostředkovat více než důvěru v sebe sama, odvahu něco zkusit a poučit se z neúspěchu. Nemohu být zodpovědná za víc, než jsem řekla. A tak tedy nemohu nikoho zklamat. S mou prací v centru je to tak, že nemohu utíkat za všemi problémy, o kterých zde slyším, a ani si nemohu troufnout hasit problémy těch dvou, tří žen, které jsou právě v těžké situaci. To nejde, to bych nezvládla. Takže nechci mít právo starat se o všechno a všechno odchytávat. Nepřineslo by nic dobrého, kdybych ze sebe chtěla udělat supermatku a pak to nevydržela. Když jsem začínala s prací v centru, přemýšlela jsem zásadně o tom, co je reálným cílem „laického poradenství“: buď se člověk bude starat o tři, čtyři ženy, které přijdou náhodou zrovna první, velmi podrobně a intenzivně, což ale bude mít za následek, že řadu dalších bude muset odbýt polovičatými telefonáty nebo povrchními otázkami. Anebo se vytvoří atmosféra, ve které budou mít ženy odvahu vyprávět, přemýšlet nahlas, zkoušet nebo cvičit..... ve které se bezpečně naučí vidět svou záležitost i z jiného úhlu nebo ji i jinak řešit. Nevím, jestli takhle probíhá vývoj u některých lidí pomaleji, ale v každém případě to u mnohých funguje. Mohou udělat určité kroky sami a sami se mezi sebou navzájem chránit. Neboť řešit problémy tak, jak jsem to popsala, není moc těžké. Pomocí toho, že se člověk znovu a znovu odváží a že to procvičí, se vyvíjí dál. Přitom jsem vyšla ze svých vlastních zkušeností a snažím se je předat dál. Domnívám se, že když člověk potkává druhé v běžném každodenním životě, najdou se mnohem rychleji podněty, jak nabídnout malou pomoc, aby se druhý cítil lépe a bezpečněji a aby se více odvážil. Při mé poradenské práci je pro mě nejdůležitější ukázat jiným matkám, co můžou dosáhnout úplně malými krůčky, jak můžou změnit o něco více než dosud, tak jak jsem to já sama prodělala ve svém vývoji za posledních deset let. To, jak se žena v centru chová jako žena a matka, odráží, jaká je doma nebo i jinde. Jestliže nějaká žena v MC jen pořád navazuje nové a nové vztahy s jinými ženami, bude v zásadě dělat stejné chyby a mít stejné problémy jako v životě. Ale tady to není ještě naostro. Proto je jednodušší nastavit prostě některé výhybky jinak, když k tomu člověk dostane včas správný podnět. Dokud jsou problémy a zablokování mezi jednou matkou a ostatními malé, může se ještě pokusit něco změnit. Já osobně jsem přesvědčena, že se tímto způsobem člověk naučí mnohem více a může to potom snadněji přenést do běžných životních situací, tj. zpátky do rodiny, do

45

vztahu k muži, do rozhovorů se synem apod. V MC se to dá takříkajíc v přívětivé a klidné atmosféře, až se člověk cítí natolik jistý, aby se toho odvážil i tam, kde to vázne nebo kde to může být horší, kde to prostě v životě víc znamená. Pokusím se to říci na jednom případě: před pár dny ke mně přišla jedna matka, je pěkně naštvaná a říká, že se její syn od té doby, co má přítelkyni, vůbec ve škole neučí. Svaluje všechnu vinu na dívku. V tu chvíli vůbec nemyslím na to, že bych měla nebo musela problém hned vyřešit. Zatímco ji poslouchám, v klidu si rozmýšlím, kde bych mohla poznamenat něco, co by nebylo proti jejím názorům, protože cokoli jiného by ve svém současném rozpoložení vůbec neposlouchala. Chtěla bych svou otázkou vnést do rozhovoru nějaký jiný aspekt, aby si svou zlobu ještě jednou rozmyslela. V daném rozhovoru se tedy po chvíli ptám, jaké to vůbec ve škole je, do které školy její syn chodí a jak mu to ve škole tak obecně jde. A tu se dovím, že škola je mizerná, že i matka si myslí, že je špatná a že tam syn musí značně bojovat. Pak už bylo jednoduché se zeptat: „Ano, a nemyslíš, že tam může být i spoustu jiných problémů a že možná i proto nemá chuť k učení?“ A ta matka na to řekla: „Ano, vlastně máš pravdu, když teď myslím na to, co všechno bylo v poslední době, je mi jasné, že nic nedělá.“ A pak jsme mohli mluvit o tom, že to pro děti opravdu není lehké zorientovat se v takovém školním systému. Já jsem jí pak vyprávěla o svých vlastních dětech, co se o nich dozvídám ze školy a jaké mám problémy stále znovu a znovu jim dodávat odvahu k tomu, aby se ve škole prosadily. V takovém hovoru pak už člověk cítí, že matka přestává tak tvrdě lpět na své zlobě a nenávisti k chlapcově přítelkyni, ale že začíná vnímat, co problémy jejího syna vůbec způsobuje. Jakmile člověk dosáhne tohoto nového úhlu, pak se může i sám od sebe pokusit promluvit o tom, jaké možnosti vidí u jedné či druhé matky, aby jednaly se synem a jeho dívkou jinak než agresivně a vyčítavě. U takového rozhovoru považuji za zásadně důležité dvě věci: Za prvé nikoho vůbec nebrzdím, když vidím, že se musí nejdřív zbavit veškerého vzteku a že si musí na dívku zanadávat. A když už je to všechno plus minus venku, pak za druhé zkusím pomoci otázkami nebo sdělením svých vlastních zkušeností, aby lidé neviděli problém tak úzce nebo jenom jednostranně, ale aby si to rozmysleli jako celek. Větší cíle si ani nekladu! Třetí krok dělám jen tehdy, když vidím, že mohu v našem rozhovoru jít ještě dál. Pak promluvím také o možnosti vést společný rozhovor se synem a s jeho dívkou. Ale nekladu si to za cíl, ani si to nevynucuji, na to si dávám velký pozor: Neboť pro mě je nejhorší, když takové matce nabídnu v rozhovoru co

46

nejvíc řešení, které pak není schopna sama doma realizovat. To by jí sebralo odvahu a ztížilo by to i další hovory se mnou. Nechci ji přece znejistit, naopak chci ji ujistit, že jí udělá dobře, když o věcech bude mluvit. Když člověk žije a pracuje tak jako já v MC, musí snášet, že ženy, které sem přicházejí, berou s sebou také své problémy a že jsou to ženy, které se do 20 či 30 let vyvíjely svým vlastním způsobem. A tak je jen málo možností, aby se zásadně změnily. Taky to není náš úkol. Když ale tak spolu sedíme a přijde na řadu jeden nebo druhý problém, je důležité, aby vznikla dobrá nálada a aby druhé ženě udělalo vyloženě dobře, že může s někým o svém problému volně mluvit. To vytváří důvěru k MC a poskytuje jistotu trvalejšího charakteru. Například matka s problematickým synem a jeho přítelkyní může jít domů s pocitem: teď můžu se synem promluvit zase po dobrém. Je jí taky trochu lépe a příště už je situace doma nebo i její názor na syna možná úplně jiný, a možná, že se bude dít zase něco úplně jiného, s čím pak do centra ráda přijde, protože zjistila, že jí to pomohlo. Jde mi o to, aby se tu matky cítily aspoň trochu jako doma. Abych objasnila, co myslím slovem „doma“, chtěla bych ještě něco vyprávět o matce, o jejímž synovi s přítelkyní se právě mluvilo: přišla jednoho dne ráno dost stísněná a bylo vidět, že ji něco trápí. Neměly jsme ale vůbec šanci spolu promluvit, protože v jednom kuse zvonily telefony a pořád se něco dělo. Ve dvanáct, když už musela jít, přišla ke mně a dala mi bez jediného slova velikou pusu. Bylo to nějak tak, že jsem si pomyslela: no dobře, vím, že v mnoha situacích nemůžu vůbec pomoci, i když do toho dost dobře vidím, ale mohu jí zřejmě opravdu nabídnout, aby si tady odpočinula, aby se uvolnila. Když se podaří vytvořit v centru takový pocit uvolněnosti, vzniká u mnoha žen pomalu od návštěvy k návštěvě pocit bezpečí, v němž už ani bezpodmínečně nepotřebují, aby s nimi někdo promluvil. A v takovou chvíli mám opravdu obrovskou radost. Člověk vidí, že takové změny probíhají u mnoha žen i doma, když přijdou a řeknou: „To víš, vždycky jsem nebyla schopna si synem promluvit, protože jsem neměla odvahu něco říct. A teď mi kluk povídá: ,Od té doby, co chodíš do MC, jsi úplně jiná.` Poslední dobou ani nemá přiblblé poznámky na adresu centra! – A to je v mých očích už obrovský pokrok, pro mě je to snad to nejdůležitější, protože všechno ostatní – i když ne vždy bez bojů a problémů – poběží už přece jen tak nějak samo.“ Když je v centru jen pár matek (a přitom je jedno jestli pracují jako zaměstnanci, za honorář nebo bezplatně), které jsou si vědomy svého vlastního vývoje, takže mohou pomoci odstranit zablokování u jiných žen

47

nebo jednotlivých skupin, pak se toho dá v takovém centru hodně dosáhnout. Pak tu mohou zakotvit i takové matky s dětmi, které by si kdekoliv jinde nic nedovolily, které by člověk nenašel na žádné společné akci nebo v sociálním zařízení, protože by tam byly na okraji pozornosti a zbaveny veškeré odvahy. Mezitím jsem nabyla jistoty, že se dá postoupit dál jen tehdy, pokud je v centru alespoň jedna žena a později k ní přistoupí ostatní, které takové zablokování vnímají a dokážou ho zachytit dřív, než se utvrdí. Vnímání nejistot a konfliktů druhých lidí, konstruktivní přístup k silným zážitkům, které by se mohly u ženy také obrátit v rezignaci, frustraci nebo vztek, a také osvětlení těchto momentů a načerpání odvahy, k tomu všemu je třeba, aby to dvě, tři nebo i více žen už předtím zažily. Tento způsob – uskutečnit rozhovory tady uvnitř v centru včas a v dobré atmosféře – je pro mě důležitý i kvůli tomu, že jednoho dne může i v centru dojít k obrovské hádce a tu přežijí prakticky pouze ty ženy, které se prosadí i jinde než v centru, tj. v diskusních skupinách, v občanských iniciativách, při setkáních u čaje apod. A mně se při této práci jedná hlavně o to, začít jen tak v malém ženy povzbuzovat, aby MC bylo pro všechny dobrým místem. Je prima vidět, že celá řada matek v centru dokáže tento způsob rozvíjet a že dokážou už docela dobře mluvit s ženami, které mají nějaký konflikt nebo problém nebo se ničeho neodváží. Pořád mohu opakovat jen jedno: bez žen, které to považují za důležitý úkol a které také už něco umějí, se nedá dělat žádné MC. Centrum, kam mohou přijít i maminky, které se jinak nikam neodváží a které jsou se svým sebevědomím úplně na začátku. Neboť to jsem chápala už tenkrát v ženské klubovně, že se takové matky necítí dobře a neuvolní se ani u šálku kávy, a to jenom proto, že je tu pro ženy jediná místnost a snad i hlídání dětí. Mezi tolika ženami je to příliš velký stres. Právě proto je třeba vědomě pracovat na tom, aby každý všední den panovala v centru dobrá atmosféra. Právě všednost, obyčejnost takových rozhovorů mezi ženami, to, že se nestanovují žádné termíny a nenavozují zvláštní situace, je rozhodující, aby matky vedly takové „poradenské rozhovory“ beze strachu a vnímaly je jako něco příjemného. „Možná, že by to některé z nás vůbec nenazvaly poradenství,“ říká jedna z matek, „protože to člověk prostě vnímá jako normální rozhovor a teprve po čase zjistí, že je na tom něco zvláštního a že se s člověkem něco děje. Vlastně to člověku dojde až mnohem později, že se naučil pozorovat v klidu problémy z více stran a teprve pak si udělat úsudek. Mě osobně to nesmírně změnilo, protože se od té doby v konfliktech se svým mužem nebo s nějakou ženou z centra mnohem více snažím pochopit i

48

druhou stranu. Stala jsem se jednoduše mnohem tolerantnější.“

Deník pracovnice centra Pondělí: Skupinový rozhovor u mne doma. Přišlo pět žen. Máme radost, že je mezi námi zase Ida. Měla spálu. Nejen, že máme radost, že je zase zdravá, ale my ji i potřebujeme. Kolem 10. hodiny přichází Hanna. Zaspala. Hanna je samoživitelka, svou dcerku nechala u dvou mužů, kteří s ní bydlí. Jsem tak nějak hrdá, že znám ženy, které mají jiný životní styl. Já jsem holt trochu staromódní. Mluvily jsme s Hannou o pokračování skupiny matek-samoživitelek a rozvinuly novou koncepci: nějaká žena, která by měla mamince přetížené prací a dítětem převzít za honorář organizační práci. Udělala jsem „zdravou“ jahodovou marmeládu. Je sice trochu kyselá, ale všem chutná. U mě jsou tak jako tak vždy k mání „zdravé“ housky. Ve 12 oběd v MC. Palačinky s tvarohem. Po jídle jdu hned zase domů. Mám přitom špatné svědomí, protože jsem nepomohla s úklidem v kuchyni ani v dětské místnosti. V poledne dlouhý telefonát se Sylvií. Nemůže se rozhodnout, zda má ponechat vyvěšenou nabídku pro větší děti. Dodávám jí k tomu odvahu, a tak se konečně rozhodne. Kolem třetí mám v centru schůzku s Traudl, abychom udělaly vyúčtování letní slavnosti. Je to hned hotovo. Úterý: 9,00 MC: společně probíráme, co je potřeba zařídit na zasedání příští pondělí a úterý. Sabine ráda převezme vaření. Jsem překvapená a mám radost, že k tomu sebrala odvahu, protože ještě nikdy nic podobného nepodnikla. Prosí Elly, aby jí přitom pomohla. Druhý den vaří Suzie s Rosl. Suzie je v dobré náladě, skoro ji nemůžu poznat. Hlídání dětí je taky zařízeno, pondělní večer rovněž, místnosti a ubytování přespolních taky. Takže může všechno začít. V deset jsem se svou malou Ute u Dagmar. Projednáváme nový týdenní program. Postupujeme rychle, takže jsme v 11,30 hotovy a Dagmar může vyzvednout včas děti ze školky. Ve 12,00 jídlo v MC. Gine vaří šunkofleky se salátem. Obě pak po jídle v centru vše uklidíme a jdeme zhruba kolem druhé s našimi čtyřmi dětmi domů. Ute zůstane venku, můj syn Hans si dělá úkoly a já si sednu ke stroji a píšu týdenní program. Než napíšu ty dvě stránky, musí Ute čůrat, potřebuje kolo, na kole ji musí někdo držet, protože opěrná kolečka jsou už odmontovaná. Někdo ji musí utěšit, protože se bouchla.

49

Někdo musí zkontrolovat Hansovi úkoly, nejdřív spočítat, pak napsat, a pak mu musím ještě vynést kolo ze sklepa. Odpoledne dlouho telefonuji s jednou novou maminkou. Není centrem pouze nadšena. Některé hovory jí připadají mělké a hledá náročnějšího partnera do diskuse. Pokusila jsem se nalákat ji na středu večer, to je literární skupina. Ještě musím vyřídit řadu hovorů kvůli zasedání. Cítím se v časovém presu, protože musím ještě nakupovat a vařit. Traudl a já máme stejnou cestu. Chválí mě, jak rychle jsem zvládla program. To mi to dělá dobře! U večeře vysvětluji manželovi, aby se mnou příští pondělí a úterý nepočítal a současně mu vyprávím o grilovací slavnosti. Když jsou děti v posteli (můj muž není doma), sednu si do obýváku a píšu o prvních dvou dnech tohoto týdne. Středa: Celé dopoledne jsme čekaly na dva pány z SOS. Ten den se toho spoustu dělo, nejrůznější aktivity, zrovna by se to tak hodilo, a pak – ve 12 hodin – když už byli skoro všichni pryč, tak teprve přišli. Výjimečně také zůstalo jen pár matek na oběd. Pánům z SOS jsem ukázala i obchod s džínami, ze kterého bychom chtěly udělat velké nové mateřské centrum. I když byli oba velmi milí, nemám z toho moc dobrý pocit. Dlouho se nezdrželi. Do 14 hodin jsem se bavila s Idou a s jednou matkou, která měla spoustu problémů. Gine nechala v SOS namnožit nové týdenní programy. Poprosila jsem Idu, aby je připravila k rozeslání. Večer ještě chvilku píšu, ale velice nesoustředěně, protože běží televize. Na zítra v 10 hodin jsem se domluvila s Theklou a Sabinou. Chceme si kvůli pondělnímu a úternímu zasedání prohlédnout domov pro kněze. Čtvrtek: V sedm ráno volá Thekla. Nemůže se se mnou sejít, musí jít se starším synem k doktorovi. Do centra jdu teprve krátce před desátou, protože ještě uklízím byt. Jdeme potom (Sabine, Rosl, já a Ute) rovnou do domova pro kněze. Prostory jsou vhodné. Budeme zasedat v suterénu. Při návratu se ještě bavíme o včerejší návštěvě obou pánů. Měli přijít dneska! Proboha, jaký chaos! Sára vaří špagety. Jíme u dvou stolů. Vydává se 17 dětských a 13 dospělých porcí. Hned po jídle jdu domů, protože mám odpoledne zase službu. Hans mě strašně nervuje s úkoly, skoro vyletím. V 15 hodin jsem už zase naproti v centru. Předtím ještě mluvím s vedoucími z firem Co-op a Tengelmann. Chceme na našem dalším bleším trhu prodávat taky sladkosti a nechceme žádné problémy s obchodníky. Měli také velké pochopení. Odpoledne sedím skoro celou dobu v úřadě a píšu. Je tu nová maminka,

50

Jugoslávka s miminkem. Ursel se o ni stará. Jiná nová matka (ta náročná) se taky krátce staví. Mám radost, že sem zase našla cestu hned po našem rozhovoru. Chvilku se bavíme a taky si kupuje dárky pro návštěvu. Volá SOS. Sejdeme se kvůli novým prostorám příští středu v centrále spořitelny. Musím se ještě Traudl zeptat, jestli může přijít. Taky chci ještě zavolat Dagmar, protože musíme na zasedání ubytovat ještě jednu matku. Beru si domů kousek žitného koláče. Dostane ho manžel, až přijde z kuželek. Dneska večer je v centru pravidelné setkání. Do 21 hodin je tu Ruth, naše odborná poradkyně. „Náročná“ matka přišla taky. Nehledě na odbornou hantýrku se ji pokouším zatáhnout do hovoru o schůzi předsednictva a o nových prostorách. Je to velmi příjemný a podnětný večer. Ještě vypijeme ve třech láhev červeného, i když vlastně patří hudební skupině. Už jsem koupila novou, kterou tam zítra zanesu. Když přijdu domů, mumlá manžel v polospánku: „Dneska jsi tam teda vydržela dlouho.“ Pátek: I když je Karin v centru ráda první, jdu tam dnes v devět já. V noci jsme už nestihly umýt nádobí a nechci jí to naložit. Nejdřív si udělám účetnictví – nákupy za poslední měsíc a pak si sednu k velkému stolu a připravuji s ostatními slané těsto. Moc mě to baví. Řada maminek, které si o sobě myslí, že jsou nešikovné, si to taky zkouší, a jsou nadšeny, jak jim to jde. Vládne tu srdečná atmosféra. Po výborném a náročném jídle – dnes vařila Dagmar – si ještě chvilku posedíme. A zatímco v našem kadeřnickém koutku už získávají první hlavy na kráse, udělám ještě s dvěma ženami malé interview pro připravovanou příručku. Sobota: V centru jsem byla jen krátce. Bylo potřeba jenom vyřídit pár telefonátů. Thekla chtěla nějaké informace ohledně pondělka – zda má vzít s sebou hračky, materiál na ruční práce apod. Marlene tu měla partu na kanastu a hrály s velkým nadšením. V poledne mi volala domů a vysvětlovala, že se o mě nemohla postarat (uvařit mi kávu), protože prostě nemohla od hry odejít. Chtěly by někoho na hlídání dětí na sobotu; budou zase hrát. Její telefon mě potěšil.

Letní slavnost Cathy nadšeně vyprávěla o plánech Angeliky ze střediska pro volný čas, která chce s námi uspořádat společnou letní slavnost. Všem matkám, kterým

51

jsem o tom vyprávěla, se ten nápad líbil. Takže jsem se telefonicky spojila s Beou a dohodly jsme termín. Sabine, která si domov volného času chtěla prohlédnout už dávno a cítila se dnes s malou na místě zbytečná, využije příležitosti a jde s námi. Mluvíme o možných termínech a bodech programu. V hrubých rysech jsme zajedno. Píšu dopis na městský úřad pro mládež s žádostí o podporu ve výši 1700 DM. A teď musím najít v centru matku, která by převzala zodpovědnost za tuto slavnost, protože vzhledem k počtu slavností už je na mě toho v tomto směru opravdu moc, a kromě toho si chci krátce před slavností vzít dva týdny dovolené. Myslím, že některá maminka z nového týmu si to ráda vezme. Při setkání matek, které pracují za honorář, toto téma také otevřu. Nadja a Karin si to chtějí vzít na starost a já jsem ráda, že je oslava v dobrých rukou. Počasí: horké a slunečné, ideální na letní slavnost. Dopoledne mám službu; koláč, co jsem přinesla, nevydrží ani do poledního zvonění. Mám radost, že lidem chutná. Sonja chce bezpodmínečně něco dělat a začne rovnat naše výrobky do košíku. Své slaměnkové kytičky si chci odnést sama, snadno se zničí. Začínáme odnášet věci v košících. Mám už správnou slavnostní náladu. V poledne jdeme na hodinku domů, abychom byli odpoledne fit. Moje dcera Erika vůbec nespala, asi už je taky rozčilená. V půl druhé jdeme už zase do centra. Naštěstí je vodní lůžko už hotové. Hans ho už může normálně použít. Stavíme stánky. V tom vedru jsou nejdůležitější slunečníky. Obchod s kávou a koláči se už rozbíhá. Ženy dodávají pořád nové a nové koláče. Děti jsou taky úplně ve svém živlu. Jörg běhá celý den v kravatě, ve svetru a ve starém klobouku paní Gerichové, který našel ve velké bedně s kostýmy. Nechá všechny nakouknout do své černé tašky a „čaruje“. Nana a Erika se od hlavy až po paty malují u kosmetického stolku. Karin pak Erice pomáhá všechno zase smýt. Petr řádí na vodním lůžku. Heinera pošťuchují větší kluci, až se bouchne, jde sem a brečí, zrovna když je jeho matka na nákupu. Utěšuji ho. Valerie tancuje na kraji tanečního parketu a neví o světě. Když přijde kouzelník, je o malé děti aspoň na hodinu dobře postaráno. Jsem ráda, že zatím nemusím hlídat Eriku. Mezitím všechno dvakrát obejdu s pytlem na odpadky a vysbírám, co se dá. Zdá se, že je to nakažlivé. Už mi řada lidí pomáhá, malých i velkých. Těším se na studené pivo, které se bude čepovat v podvečer. Společně s Helgou si dám ještě jeden půllitr. Nenacházím konce. Erika je už moc unavená. Leží s dudlíkem v prázdné krabici a nechá se přikrýt. Najednou je zase plna sil a vrhá se znovu do víru

52

událostí. Mezitím je tu i Hans a válí se v bahně na vodním lůžku a kolem něho. Když už má dost, nouzově ho opláchnu pod kohoutkem se studenou vodou. Vlasy má úplně slepené, všecko ztvrdlé špínou. Mimochodem já jsem si dnes troufla jít bez podprsenky, jen v krátkém tričku a bermudách. To jsem si netroufla od svých 13 let. Mateřské centrum mně mezitím podepřelo záda a snad i druhou stranu. Ostatně jsem se ptala Traudl, jestli si to podle ní můžu dovolit. Až do večera zůstávám u stánku se sladkostmi. Nakonec ještě roznáším zbytky – mám to jako malý obchod na břiše. Až na půl krabičky žvýkaček se všeho zbavím. Jedna paní si kupuje spoustu žvýkaček a pak mi je dá, abych je rozdala dětem. Jeden postižený pán z ulice kupuje lízátko a dá nám za něj marku, protože má „milující srdce“. To nás dojímá. Pak si sedne na kraj louky a hraje na foukací harmoniku. V devět hodin posbírám své děti a jdu domů. Vlastně bych měla chuť ještě tady zůstat, ale jednou se musí skončit. Doma jdu s dětmi do vany. Na dně zůstává černá vrstva.

53

KAPITOLA III

Trh možností

Jak je to s výdělky? Většině žen dělá potíže žádat peníze za něco, co je pro ně také ještě zábava. Na druhé straně vzniká pro většinu návštěvnic MC nutnost vylepšit rodinný rozpočet. Protože v současné době na trhu práce zřídka existují pracovní možnosti pro ženy, je práce v MC často jediná šance, jak vydělat peníze. Přirozeně není v této době jednoduché dosáhnout zisku náročnými ručními pracemi. Vyžaduje to již mimořádnou píli k nalezení mezery v trhu a k jejímu využití. Jako všude jsou přes tyto snahy některé služby pro ženy s malými rodinnými příjmy normální cestou téměř k nezaplacení (např. kosmetické ošetření, kadeřník, oblečení, dárkové zboží atd.). „Živnostenskou“ nástavbou v MC je sledováno více cílů: 1. Ženy zde mohou vydělat peníze, to znamená ulehčení pro rodinný rozpočet. 2. Různé věci mohou být nakoupeny nebo i vyrobeny za výhodnější ceny, rovněž ulehčení pro domácí pokladnu. 3. Vlastnoručně vydělané peníze pozvedají vědomí vlastní ceny.

54

4. Vydělávat peníze znamená také být produktivní. Práce žen v domácnosti a matek není chápána jako tvořivá práce, být produktivní v MC – to řadu žen opravňuje vůči manželovi nebo sousedům, aby přicházely do MC. 5. Živnostenské nabídky se osvědčily jako nejlepší pomoc při vstupu i pro ostatní služby, jako odborné konzultace, kontakty aj.

Prodejna second-handu Vivian a já (obě 47 let) provozujeme v MC s velkým potěšením a elánem prodejnu second-handu. Je to pro nás fůra práce. Když např. paní M. donese ošacení, nejprve pečlivě zkoumáme, zda věci přijmeme nebo ne, tzn. musí být ve velmi dobrém stavu, chceme přece konečně všechno zase prodat. Paní M. nám potom řekne, jaké ceny si představovala, přesto je rozhodnutí většinou ponecháno na nás, neboť ceny přizpůsobujeme ostatním nabídkám. Např. stojí-li větrovka 22,- DM, těžko můžeme vzít za jinou ve stejném stavu více. Když je oblečení přijato, společně je s Renatou označíme. Pro každou „dodavatelku“ je založen katalogový lístek, ten dostane číslo. Tak nikdo kromě nás neví, od koho věci pocházejí. Teprve když je zboží prodáno, dostane „dodavatelka“ své peníze; z toho 20 % připadne středisku. Průměrně si věci ponecháváme šest až osm týdnů, pak neprodané zboží vracíme, nebo si je vyzvednou ženy, které mají příbuzné v Polsku. Vivian a já to už děláme skoro tři roky a nechtěly bychom už bez našeho second-handu být. Ale to pro nás není všechno, je v tom více. Nepracujeme v prodejně nepřetržitě, ale staráme se jako „služba“ o návštěvnice a jsme k dispozici v případě potřeby. Second-hand považujeme za jednu z nabídek mezi mnoha jinými aktivitami. Pro mne a Vivian je kontakt s ženami zvláště důležitým. Pokoušíme se vytvořit dobrou atmosféru, aby se ženy cítily dobře. Naše děti jsou už velké, proto se můžeme takto angažovat mimo domácnost a potěšilo by nás, kdyby se připojilo více matek v našem věku.

Na cestě k malé podnikatelce Můj sen otevřít malý krámek s gramofonovými deskami nebo s uměleckými předměty se stává stále více realitou. V centru budu mít brzy příležitost vše, co jsem si vysnila, proměnit ve skutečnost. Podobně jako Second-hand-shop chci zorganizovat „svůj krámek“. Ženy mi mohou odevzdat svá

55

vlastnoručně zhotovená umělecká díla a já je pak za ně prodám. Moje vlastní prodejní aktivita začala tím, že jsem ráda nakupovala a snažila jsem se dostat výhodně co možná nejpodivnější věci. Nakoupila jsem vždy něco nad svou vlastní potřebu, protože jsem si myslela, že by mohly mít i jiné ženy z věcí potěšení. Věci, které jsme sama neupotřebila, jsem pak prodala dál bez přirážky, prostě jen tak, aby ostatní ženy mohly mít také něco pro mne, začala jsem kutit, vyrábět, šít a plést. Svá díla jsem prodávala se ziskem. Tento obchod probíhal ale jen rozvlekle, protože jsem ne vždy měla chuť být činná. Mnohem víc mě bavilo prodávat, než něco vyrábět. Než se nám narodilo dítě, byla jsem prodavačkou. Toto povolání jsem měla ráda. Ale s dítětem už bych nechtěla být závislá, jako to bylo možné bez dítěte a jak je pro prodavačku běžné. Nyní se chci ještě více angažovat pro to, aby ženy, které rády pracují s materiálem, tedy něco vyráběly, předávaly své výrobky do mého obchodu v centru a já prodávala jejich věci. Když to bude nutné, budu organizovat také prodejní akce na týdenních trzích, abychom získali více zákazníků z venkova. K tomu se připojují také moje výhodné nákupy, dostanou své pevné místo v krámě. Nápad byl pro mne výhodný, protože jsem mohla ve středisku ušetřit nájemné za obchod a celou záležitost s daněmi. Tyto věci děláme přece společně pro celé centrum. Kromě toho nemusíme také velkolepě investovat. O mé dítě je také postaráno, když někdy nemůžu. Když nemám chuť, najdu jistě zastoupení. Myslím, že je hezčí mít svůj krám v centru. Sama bych si to nikdy netroufla.

Služba náhradní matky Začalo to vlastně už před existencí střediska. Ležela jsem doma se zlomenou nohou, připoutaná na pohovku, můj muž byl v té době v nemocnici. Kdo se teď bude starat o mne a o mou malou dceru? Jedna známá ze sousedství (se stejně starou dcerou) přišla a zařídila potřebnou práci, nakoupila pro nás, ale nechtěla žádné peníze, nýbrž vše mělo být vzájemné. Z mé strany ale k vzájemnosti nedošlo. Tak mi zůstal pocit „dluhu“. Vzniklo centrum, během doby jsem se doslechla o matkách, kterým se vedlo jako mně. Proč by neměla také u nás v centru fungovat organizovaná služba náhradních matek (abychom vyloučily předem objevující se pocity dluhu)?

56

Lístek na černé tabuli měl nyní informovat zainteresované ženy. Po několika týdnech jsme se setkaly ve středisku. Chtěly jsme se navzájem blíže poznat a prodiskutovat naše představy o této službě. Shodly jsme se, že celá organizace služby nouzových matek musí probíhat přes jednu osobu (mne). Založila jsem kartotéku se jménem a telefonním číslem „náhradních“ matek. Tedy kdo tuto službu chtěl nebo musel požadovat, zavolal mi. Já jsem pak zprostředkovala „prozatímní“ matku, podle druhu služby. Mnohé „prozatímní matky“ chtějí jen nakupovat a pomáhat v domácnosti, jiné chtějí jen opatrovat děti a zase jiné mohou dokonce zůstat přes noc. (To vše stojí v mé kartotéce.) Jeden z obtížnějších bodů je zaplacení. Máme pevný způsob placení. Za hodinu 3,- DM, za celý den 10,- DM. Placení přebírám já, protože mnohé „nouzové matky“ si netroufají, resp. je jim trapné přijmout peníze. Bohužel musím často peníze honit, ačkoliv obnos není vysoký. Každé tři měsíce se setkáváme, abychom si vyměnily zkušenosti a prohovořily eventuální problémy. Vlastní zkušenosti Už si nekupuji každý týden „Naše dítě“. Dříve jsem do slova a do písmene číhala, až časopis vyšel. Nyní už ho nepotřebuji. Také chodím méně často k lékaři s dětmi. Člověk se může hodně naučit od ostatních matek.

Laická konzultace Konzultace laiků patří k našemu všednímu dni a znamená tolik jako výměna zkušeností. Každá matka má možnost vyhledat si nějakou ženu, k níž má důvěru nebo u níž očekává porozumění. Často se rozhovor odvíjí zcela náhodně. Je také možné dozvědět se pro sebe užitečné věci nepřímo z rozhovoru ostatních, např. jak se jiné ženy a rodiny vyrovnávají se svou každodenností, jak se organizují atd. V kolektivu hovoříme o vzniklých konfliktech (často také o teprve doutnajících konfliktech) a problémech všedního dne ve středisku. Jak nakládáme ve středisku s klepy a pomluvami? Na schůzkách skupin je pomalu vypracována stále větší schopnost, jak takové situace zvládat. Nacvičení tolerance, odbourání předsudků může pak proniknout i do každodenního života centra, tzn. že postupně vzniká jiné uvědomění a matky se

57

učí řešit konflikty. Kromě konzultací o osobních záležitostech mohou některé ženy využít znalostí ze svého dřívějšího zaměstnání. Poskytuje se pomoc při vyúčtování topného, v otázkách rozpočtu domácnosti, v bankovních záležitostech, v kosmetických otázkách aj. Kromě toho existuje služba opatrovnice dětí (opatruje se zde na základě systému známky, tzn. že matka platí opatrovnici známkou a tuto může získat zpět při opatrování jiného dítěte), stejně jako informační služba pro rodinné otázky, otázky nájemného a trestního práva, kterou poskytuje jeden náš otec.

Oběd Jsou honorované matky, které po určitou dobu vařily každý týden ve středisku oběd. Tím vznikl u ostatních matek dojem, že tyto starousedlé skupinky takovým ženám, které přišly do centra teprve nedávno, nedávající šanci. Některé z nich ale rády vaří, rády by si vařením vysloužily trochu odměny a cítí vaření jako první krok k tomu, aby se v centru staly aktivními a „patřily“ sem. Na druhé straně jsou zase ve středisku doby, v nichž je nouze najít někoho k vaření. Pro „starousedlice“, honorované matky, které pak zaskočí a často vaří, je přirozeně zraňující, když je jim vyčítáno, že se derou dopředu, protože chtějí získat pro sebe co nejvíc odměny. Bylo by lépe, kdyby si zainteresované honorované matky daly vědět a navzájem se trochu „brzdily“, jakmile se objeví více „nových“ se zájmem o vaření. Při setkání honorovaných matek bylo za nejvyšší směrné číslo stanoveno 2,50 – 3,- DM za jednu porci (přičemž je asi 50 feniků započítáno jako příspěvek pro centrum). Dražší jídlo odnímá mnoha matkám, zvláště když mají víc dětí, možnost přijít na oběd do centra častěji. Bylo proto apelováno na všechny, aby dbaly při nákupech na výhodnost nabídky. To jistě nejde vždy, protože ne každá kuchařka má auto, aby mohla jet do velkoprodejny. Při každém nářku nad vysokými cenami jídla v centru, který se tu a tam ozve, musí být brán zřetel na to, že podkladem je „chybný účet“: když si uvědomíte, kolik se při vaření doma spotřebuje proudu a času, jsou obědy ve středisku pořád ještě levné. Neboť ty jsou kalkulovány bez provozních nákladů a honorářů. Očekávání vkládaná do jídla v centru jsou pořád zcela odlišná. Proto je vyžadována tolerance a jistá velkorysost. Co je to padesát feniků! Matky,

58

které vaří, se snaží vydat ze sebe to nejlepší a rozvíjejí časem a s rostoucí zkušeností program receptů, který stojí za následování.

Skupina šití v Darmstadtu Od jara 1982 mám na starost skupinu šití v kavárně pro matku a dítě. Nejprve bylo těžké najít ještě jednu ženu k opatrování dětí. Vystřídalo se mnoho osob. Od srpna 1982 organizujeme a já a Elisabeth skupinu šití ve čtvrtek odpoledne. Bereme s sebou obě svoje děti /dva a tři roky/. Chtěly bychom oslovit především ženy s malými dětmi, abychom jim umožnily v přítomnosti dětí něco dělat. Kromě toho měly děti najít společníky ke hře a ženy dostat zprostředkovaně viditelné výsledky své práce. Výrobky jsou také vidět: levné nové nebo upravené, resp. vylepšené dětské šaty. Osobním rozhovorem v blízkém parku, kde se schází mnoho žen s malými dětmi, reklamou v okruhu známých a pomocí naší vývěsní skřínky se snažíme zveřejnit naši nabídku. Zpočátku přišlo mnoho žen, které navzájem spojovaly jiné aktivity v kavárně, pomalu k nim přicházejí další. Odpoledne jsou otevřená pro každého, nikdo není zavázán k povinné účasti. Stanovily jsme obnos 2,- DM za odpoledne. Máme samozřejmě stálé návštěvnice a děti se těší, že si mohou hrát spolu. V době těchto odpolední přichází až sedm žen s dětmi mezi půl až pěti lety. Velký věkový rozdíl dětí ztěžuje speciální nabídku her. Ale Elisabeth dohlíží na děti s velkým klidem, předčítá, rovná hádky, nosí děti kolem dokola. Ještě nikdy nebyly mezi dětmi potíže. Větší opatrují menší, staví, malují, cvičí na matracích nebo přihlížejí šití, visí mámě za sukni. Když to jde u dětí dobře, klapne to také s potřebným klidem k šití. Protože základní znalosti účastnic jsou malé, ale radost ze šití velká, začaly jsme nejprve s „malým programem“. Všechny šijí sukni podle svého přání, jednotlivé pracovní kroky provádějí všechny společně. Takto má být dosažen ve čtyřech odpoledních malý úvod do šití tak, aby byly později všechny trochu samostatnější.

Opravna prádla v Neuaubingu Šití a opravy se u žen dobře zaběhly. V první řadě přicházejí ty, které chtějí speciálně vyměnit zip v džínách. Neboť šicí stroj Bernina šije téměř

59

vše velmi dobře! Vyžadují také zkracování kalhot a vsazování záplat na kolena u dětských kalhot. Mimo centrum se zatím povídalo, že se „tam nahoře“ mohou dát výhodně opravit věci k šití a záplatování. Tak přichází skoro každé pondělí starší pán s několika věcmi: vyměnit zip, vylepšit záda, přišít knoflíky, vyspravit spodní prádlo. Vždy ho potěší, když mu můžu pomoct. Myslím si, že tento muž je velmi rád, že toto zařízení v MC existuje. Některé dny je nepřetržitě co dělat od 9 do 12 hodin. Některé dny je také trochu volněji. Několik žen přichází jen proto, aby popily kávu a jednoduše si „užily“ změnu prostředí.

Příjmy pro MC Z příjmů z živnostenských nabídek dostává MC podíl. Existují různé způsoby vyúčtování, které jsou přizpůsobovány různým podmínkám. U malých příjmů žen se rozhoduje případ od případu, která metoda bude použita. U pletení např. není poplatek vůbec reflektován, protože tímto pracným způsobem vyrobené věci by musely být prodávány příliš draze, nebo by pletařce zbylo příliš málo. Právě tak se nevyžadují poplatky, když se zřizuje „soukromé podnikání“. Ve většině těchto případů se zpočátku vyúčtování děje přes normální „hrnec s honoráři“, dokud se příjmy nestabilizují. „Podnikatelky“ nesou přitom vždy ještě vysoké riziko. V současné době jsou následující možnosti účtování: 1. příklad: second-hand. Zde mají ženy možnost použité šatstvo prodat. MC obdrží z příjmů 20 %. Dvě ženy, které prodejnu opatrují, pracují na základě honoráře: na obratu se nepodílejí. 2. příklad: bleší trh, „krámek tety Emmy“ ve středisku. Ženy vyrábějí ve vlastní režii a nabízejí zboží k prodeji. MC se podílí na obratu dvaceti procenty. Výdělek žen se řídí poptávkou. 3. příklad: kosmetika a péče o ruce. Ženy nabízejí své umění v MC za pevné ceny. Ceny jsou projednávány a stanoveny společně, řídí se tedy také poptávkou. Z tohoto výtěžku dostane MC 20 %. 4. příklad: krejčovské služby (úprava, správka šatstva), mandlování prádla. Zakázky se počítají na hodiny po 10,- DM. Ženy z toho dostanou polovinu, ostatní dostává MC za elektřinu, topení atd. Jaká forma srážek se zvolí, to je ponecháno ženám. My máme ovšem zájem na tom, vyúčtovat co možná nejvíce prací podle 20 % uspořádání. Tím je zajištěna nejvýše možná samostatnost žen a „honorářový hrnec“ MC je tak

60

stále více k dispozici jiným službám. Úkolem MC je podporovat ženy, najít místo pro jejich činnost, dát jim odvahu k překonání počátečních obtíží, pomáhat jim a najít pro ně odpovídající trhy. Při živnostenských akcích jsou odevzdávané částky různé podle toho, jakým způsobem matky své „projekty živností“ vybudují. Příklad prodejní akce: Za práce, které souvisejí s prodejní akcí, dostanou např. A. a R. 150,- DM za měsíc plus 5 % (nyní již 10 %) z příjmů. Věnované částky jdou zcela do pokladny MC. Prodejní akce se koná každou první středu v měsíci, což spolu s dodávkou v pátek předcházejícího týdne a se sbalením ve čtvrtek poté dá hodně práce, totiž dva a půl dne celkem. Od té doby, co se prodejní akce vcelku dobře ujala a přináší měsíčně 300–400 DM, přijdou si A. a R. po roce a půl práce přibližně na 10,- DM na hodinu. A. doufá, že prodejní akce může být v nových prostorách ještě rozšířena, např. tím, že bude zřízen sklad, a prodej bude možno uskutečnit dokonce dvakrát v týdnu. Myslí si, že pak – s odpovídajícím nárůstem zisku – je pro ni a pro R. na dohled doba, kdy se mohou zříci honoráře z MC. Asi tak půl roku přichází na prodejní akci kromě matek i mnoho lidí přilákaných pomocí „náboru“, takže okruh působnosti akce se znatelně rozšiřuje. Příklad stříhání vlasů: Za stříhání dětí i matek si S. zpočátku honorář nebrala, začala „postupně a v malém“. Zatím je s nůžkami v kapse stále na cestách a značně zaměstnána. U mnoha žen si nerada bere peníze nebo potřebuje hodně času, takže moc nevydělává. Je ovšem spokojena, že se stříhání vlasů zatím dobře zavedlo. Ostatně trvalo to dobře jeden rok. Příklad oprav šatstva: Opravy dělá I. v pondělí odpoledne. Za tuto dobu dostává plat 30,- DM plus příjmy ze zakázek, které přicházejí ovšem velmi zřídka. U opravny je plánováno, že honorář bude zkrácen trvale na polovinu a bude učiněn pokus získat pro opravnu více zakázek a tím více příjmů pomocí větší reklamy. T. vyprávěla, jak by se mohla opravna zdokonalit. Myslí si, že pohodlí je důležité, protože sedí pohromadě, povídají, spravují a ta, která opravnu „provozuje“, může být nápomocna vysvětlením i vlastní prací. Vedle normálních zakázkových prací pro „švadlenu záplat“, jejichž ceny jsou vyměřeny na 10,- DM za hodinu, existují také velmi nevděčné zakázky. Mnohé práce jsou, ač se zdají malé, časově velmi náročné a komplikované.

61

Zde navrhuje T. udělat návrh nákladů předtím, než „švadlena“ v MC takovou zakázku přijme. Vděčné by také bylo navrhnout zákaznici, aby část práce převzala sama pod odborným vedením a radou. Práce, které jsou na jedno dopoledne prostě příliš složité, by si mohla vzít domů a tam v klidu dodělat. Toto by byly také práce založené na mzdě 10,- DM za hodinu. Příklad umělecké dílny: N. vysvětluje, že vše, co v MC a během placených hodin vyrábí, plyne MC jako příjem z prodeje na bazarech a bleších trzích. Věci, které zhotovuje doma a prodává prostřednictvím MC, jsou rozpočítány tak, že v ceně je obsaženo 10 % ve prospěch MC. Společně s D. je názoru, že se při uměleckořemeslných věcech, které člověk sám vyrábí, dají dobře vykalkulovat ceny, když se vyjde z vlastních nákladů. Kurzy zhotovování kytic z koření, marionet, drhání, košíčků atd. se platí, a tím se odlišují od řemeslnických činností „na vlastní účet“. Ze shora zaprotokolovaných zpráv „živnostenských projektů“ vyplývá, jak odlišně všechno vzniklo, jak dlouho – tedy přinejmenším rok – trvalo to různé „položení základů“ a jaké dobré důvody existují pro všelijaké úpravy. Zprávy současně ukazují,jak je nekonečně důležité vždy znovu objasnit vývoj, přiblížit jej novým ženám, protože jinak lehce může vzniknout pocit „Jako nová se k vám tak jako tak nedostanu!“ nebo „Tady je pár žen, kterým se všechno zadře za nehty.“

62

KAPITOLA IV

Peníze

Vida, tady si můžu něco vydělat! Chodila jsem už nějakou dobu do MC, když jsem poprvé viděla vyplácet peníze. Myslela jsem si, že tyto příjmy jsou určeny jen několika privilegovaným, ale pak mi Thea vysvětlila, že každá žena, která napevno převezme nějakou službu, si může vydělat peníze. Můj vstup byl motivován – jak u většiny žen – péčí o dítě. Zakrátko jsem převzala kurz o plnohodnotné výživě. Během času jsem si přibrala ještě další služby, takže mé příjmy vzrostly v krátké době nad 300 DM měsíčně. Z prvního většího nákupu, zaplaceného z mých vlastních peněz, jsem si přinesla překrásné šaty, který bych si jinak zdaleka nemohla dovolit. Později jsem koupila pro sebe a pro svého muže jízdní kolo. Potom se na mě tým MC obrátil s prosbou, zda bych si nemohla vzít čtvrtý poloviční úvazek, který nebyl tentokrát obsazen. Byla jsem velmi překvapena a současně hrdá na to, že si mě tento tým žádá. Nechtěla jsem si nechat ujít tuto příležitost, že bych mohla být i s dvěma malými dětmi opět zaměstnaná. Přesvědčila jsem svého muže, že v MC jsou ideální pracovní podmínky pro matku s malými dětmi a přitom ani rodina nepřijde zkrátka.

63

Získala jsem zkušenost, že práce nemusí znamenat jen námahu, ale může být i zábavná.

Peníze do vlastní kapsy Centrum MUKIKA (MUtter – matka, KInd – dítě, KAffé – káva) bylo přesně to, co jsem potřebovala. Sotvaže jsem měla za sebou své první odpoledne s hlídáním dětí (absolutní vpád rovnýma nohama) a dostala za to peníze, dostavilo se však první zklamání a vystřízlivění. Jak mohu brát peníze, aniž bych odvedla nějakou práci? Jak mohu být placena za něco, co mi samotné pomáhá. Jak mě chtějí platit, když MC nemá peníze. Přes tento rozpor jsem se nedokázala přenést. Přišla jsem, abych využila nabízeného programu, a ne abych si vydělávala. Je to směšně malý obnos, a já nechci vyvolat dojem, že nějak moc potřebuju peníze. Jsem velmi dobře vdaná a zajištěná. Až dvoudenní seminář a návštěvy MC mi pomohly vše pochopit. Pochopila jsem, že peníze tu nejsou platem, ale symbolem pro to, že ostatní si váží mé osoby a toho, co dělám. Začala jsem svůj postoj měnit. Centrum potřebuje peníze, aby mohlo dále existovat, a já potřebuji peníze, abych dál měla svůj nově objevený pocit vlastní důležitosti. Výsledkem toho všeho bylo, že jsem se pustila do práce pro MC naplno: Zorganizo vala jsem kurz batikování a stánek blešího trhu a chodila jsem na všechny bazary a „dobročinné akce“. Výtěžky plynou do pokladny MC i do mé kapsy. Tak se pomáhá oběma. Získala jsem taktéž dobré a důležité přátelské kontakty, vzniklo pevné pouto. Už nějakou dobu se pokouším najít pro MC sponzory, zatím neúspěšně. Ale nevzdávám se.

Honorář v MC Už v prvních hodinách bylo ustanoveno, že každá žena dostane za aktivitu v MC 5 marek za hodinu jako kapesné. Mnoho z nás může toto kapesné dobře upotřebit; jak samoživitelky, tak vdané ženy. Je příjemné koupit si šaty za peníze vlastnoručně vydělané nebo jít se najíst s přítelkyní bez výčitek svědomí. Můj muž si platí různé spolkové příspěvky anebo chodí na pivo také za „svoje“ peníze. Koupím si náušnice ze svých uspořených peněz z MC a nepotřebuji se za jejich cenu ospravedlňovat a nosím je s dobrým svědomím.

64

Ovšem jsou i ženy, které honorář odmítají. Jistě je jejich argumentace, že MC peníze potřebuje, pochopitelná a dobře míněná. Chtěly by v MC pracovat zadarmo, neboť to prý dělají rády. Kolik mužů miluje svou práci a svůj výdělek – a také si tím zajistili finanční nezávislost. Myslím, že dělení na ženy finančně zainteresované a nezainteresované vyvolává tichou konfrontaci. Ženy s honoráři mají vůči ženám bez honorářů špatné svědomí. Vyvolává to v nich pocity viny: Vlastně peníze také nepotřebuji tak nutně, můj muž nevydělává zas tak špatně, a když se ho zeptám, mohla bych si to a to určitě koupit. Myslím, že naše honorářová pravidla v MC znamenají krok k nezávislosti ženy. Měly bychom vyvíjet více solidarity a dospět k jednoznačně platícímu pravidlu. Já jsem zdravotní sestra a pracuji ráda. Práce mě těší. Můj muž vydělává dobře. Vlastně bych mohla svou práci nabídnout městu zdarma, bez platu. Ale použilo by město ty peníze na nové mateřské centrum?

Zlevněné zboží Jsem u nás „paní přes finance“. Stále ještě mě téma „peníze v MC“ dráždí a provokuje. Na tom nic nezměnily ani dva roky práce v MC. Ale něco přece. Umím svou zlost ohledně „vedení domácnosti“ čili hospodaření už lépe krotit, abych ostatní neurážela. Jsem prostě taková, že mi nehospodárnost hrozně vadí. Musím se někdy pěkně ovládat, když některá jiná žena něco organizuje nebo nakupuje. Místo aby využila zlevňování a výprodejů, kupuje, co zrovna je, i když je to dražší; anebo vidím, jak by se z určitého nápadu nebo určité aktivity dalo vytěžit daleko více peněz. Zatím se snažím držet jazyk za zuby. Při práci v MC jsem se naučila, že své představy a nároky, které na sebe mám, nemohu přenášet na druhé. Chtěla bych, aby ženy nejprve udělaly svou vlastní zkušenost. Není dobré, když jenom poučuju. Proto jsem velmi vděčná jedné své přítelkyni, když mě na to upozorňuje. Někdy mě zlobí, když se o mě říká, že jsem lakomá, ale myslím, že to, jak jednám, je v zájmu MC. Nyní jsem převzala odpovědnost za nákupy a mohu tedy využít výprodejů podle přání svého srdce. Tu a tam zaslechnu, že levná káva či levné pivo nechutná tak dobře. Odnedávna se u nás podává i „dobrá“ káva a „dobré“ pivo (čili trochu dražší). Jedno jsem si ale prosadila: Pivo teď místo marky stojí marku dvacet.

65

„Nechci žádné peníze“ Nevzala jsem v MC žádné služby za honorář. Přijetí honorované služby znamená závazek, který neodpovídá výši odměny (5 DM za hodinu). V minulém zaměstnání jsem vydělávala relativně dobře, takže bych teď měla pocit, že se prodávám pod cenu. Jsem toho názoru, že mám být placena přiměřeně nebo vůbec ne, ale pak si chci ponechat svoji nezávislost a nepřijímat pravidelné povinnosti. To neznamená, že nejsem v MC aktivní. Moje práce spočívá ve vedení korespondence s úřady, organizování práce s veřejností, pěstování kontaktů se stranami, institucemi nebo různými ženskými projekty a také se vzděláním. Nyní to vše vykonávám jako člen týmového vedení (dostáváme v týmu 50 DM měsíčně na hrazení provozních nákladů – tyto peníze jdou ale skutečně jen na provozní náklady). Byla bych ochotná přijmout pevný závazek, kdyby mi to bylo nabídnuto v normálním pracovním poměru se sociálním zajištěním a řádnou mzdou.

O penězích žena nemluví Chtěla bych touto krátkou zprávou o jedné události objasnit, že ženy mají složitý (nevyjasněný) vztah k penězům (k svému vlastnímu výdělku). Při našem prvním školení se poprvé setkaly ženy, které pracují v kavárně pro matku a dítě. Protože měly „službu“ v různých dnech v týdnu, nesetkaly se ještě nikdy všechny najednou. Ale právě teď se seznámily. Bylo to asi 20 až 25 žen, které teď všechny měly dostat slovo. Jedna z otázek zněla: „Jak se díváš na peníze, na těch 5 DM za hodinu, které dostáváš za svou činnost v kavárně pro matku a dítě.“ Všechny ženy vysvětlovaly, že peníze nechtěly a nepotřebovaly, některé je chtěly poslat zpět, jiné chtěly koupit něco, co je důležité pro MC nebo pro jejich skupinu v rámci MC. Inge, jedna mladá matka, která převzala opatrování dětí v úterý odpoledne, nebyla v místnosti a přišla až skoro na konci prvního kola. I ona dostala tuto otázku a odpověděla, aniž by byla slyšela ostatní, že tyto peníze jsou pro ni velmi důležité, a vyložila proč. Poté začalo druhé kolo stejnou otázkou. Toto kolo dopadlo úplně jinak. Už první žena řekla, že byla velmi pyšná, když mohla natankovat benzín za peníze, které si sama prvně vydělala. Protože bydlí velmi daleko, musí jezdit autem. Až na ojedinělé výjimky se všechny zúčastněné vyjádřily o vydělaných penězích pozitivně a vyprávěly, co všechno s penězi udělaly nebo udělají či na co

66

šetří. Inge byla upřímná a otevřená a pomohla ženám ve druhém kole, aby se rozpovídaly o svých názorech a přiznaly si, že mají na peníze právo. Tato krátká příhoda ukazuje, že ženy často mají dojem, že činnost, jako je opatrování dětí v kavárně mateřského centra, není vlastně žádná opravdová práce, ačkoliv je velmi náročná, zvlášť když je zde mnoho žen a dětí a ještě dlouho po jejich odchodu se musí uklízet a dávat vše do pořádku. Dělá se to stejně samozřejmě jako v domácnosti. Jako by to nebyla skutečná práce. Přestože to ženy těší, je jim přímo trapné brát za to peníze.

Konflikty kolem peněz V MC Salzgitter se platí za vykonané služby pět marek za hodinu. Platíme tak málo, protože – na rozdíl od MC v Neuaubingu – projekt mateřského centra tu má k dispozici méně peněz. Chtěly bychom, aby pokud možno hodně žen okusilo požitek vydělat si peníze. Skromnost prostředků působí konflikty: nepatrný hodinový honorář vede k tomu, že některé ženy se snaží „urvat“ co nejvíce služeb, aby kvantitou dospěly k poněkud zajímavějšímu výdělku. Tak vznikají problémy s ženami, které se nepodílejí na práci v MC jen v rámci honorovaných služeb. Finanční situace si žádá, aby některé ženy byly aktivní i bez nároku na odměnu. To vytváří třecí plochy. Aktivní ženy, které jsou velmi pilné, se zlobí na ty, které slouží jen za peníze, a u těch zas vzniká nedobrý pocit, jako by byly pod nátlakem a přetěžované. Jak to řešíme? Mezi „aktivními“ vykrystalizovalo dvojí mínění. Jedny říkají, že je nutno akceptovat oba trendy – v MC mají ženy mít možnost výdělku a kdo je ještě aktivní navíc, činí tak svobodně a má z toho užitek. Ty druhé říkají, že člověk musí být ochoten vidět v MC celek a měl by se ztotožnit s celým projektem. Když už někdo hledá výnosnou práci, má ji shánět někde jinde a zde nechat místo těm, kterým jde také o MC. Diskuse běží dál, happy end není v dohlednu, ale z celé výměny názorů vychází tendence, že je potřeba mít pro vzájemná hlediska obou stran více pochopení. Rozvíjíme proto u nás schopnost k toleranci. Není už tak důležité, zda jedna strana zvítězí. Obě mínění mohou vedle sebe existovat. Předtím se spíš projevovala tendence, že skupina „jen výdělečně činných“ měla být „vyboxována“. Nyní převládá tendence k přijímání různých názorů a zároveň pokus motivovat peněžní frakci k větší angažovanosti.

67

Možnost dávat dárky Začala jsem v MC s opatrováním dětí a dostávala jsem za to honorář. To bylo něco úžasného, protože jsem už dlouho sama žádné peníze nevydělala. Nyní jsem obdržela 100 až 150 DM za měsíc, a když jsem také něco uvařila pro MC, bylo to skoro k 200 DM. Byl to hezký pocit, přijít domů a říci, zde jsou peníze, které jsem vydělala já. Už je to tak, že ženy mají pocit závislosti na muži, když on musí chodit pracovat, aby se postaral o peníze. Proto je příjemné, když člověk může přispět, např. když můj malý potřeboval kalhoty, můžu mu je koupit a říct: podívej, to je z peněz, které jsem si přivydělala. Především je ale sympatické, že práce, kterou si vydělávám peníze, mě těší. Mám radost z toho, co v MC dělám. Dále mě těší, že jsem si najednou mohla dovolit darovat dárky. Dříve, když můj muž řekl: „Ach, mně by se líbilo to a to,“ následovala moje replika: „Tak si to kup.“ A dnes když řekne: „Člověče, slyšel jsem bezvadnou desku,“ můžu jít, koupit ji a darovat mu ji.

Peníze nejsou tak důležité? Když jsem se seznámila se svým mužem, byla jsem zaměstnaná, měla jsem svůj pevný příjem, a tudíž jsem byla i zvyklá na určitou nezávislost. Měla jsem strach, abych tuto svobodu s narozením dítěte neztratila, protože bych pak přestala pracovat a nemohla bych disponovat vlastními penězi. S mým manželem jsme o tom diskutovali a dohodli jsme se, že mi částku, kterou jsem naposledy ve svém zaměstnání vydělávala, bude poukazovat na mé vlastní konto. To znamenalo pro mě ocenění mé práce. Můj muž tím ukázal, že považuje mou práci doma s dětmi za kvalifikovanou a přinejmenším stejně hodnotnou jako mou dřívější práci cizojazyčné korespondentky. Velké výdaje v domácnosti, jako je nájemné, topení, elektřina, dovolená atd. platí stejně jako dříve manžel, ale já rozhoduji o běžných věcech, jako je oblečení, knihy, bytové zařízení a další. To je všechno na mě. Já to pociťuji jako mimořádně blahodárné, že mám svou nezávislost, třebaže ne tak velkou jako v době, kdy jsem byla zaměstnaná. Odpovědnost, která je s tím spojená, není ovšem vždy pohodlná. Jsem přesvědčena o tom, že toto uspořádání je pro mě to nejvýhodnější. Peníze nejsou v našem vztahu předmětem sporů. Necítila jsem se nikdy jako

68

finančně podřízený partner. Při tomto uspořádání věcí jsem ale také neudělala žádnou kariéru. Má finanční úroveň zůstala stále stejná; ale já bych se nikdy nechtěla pustit do sporů o ceny a tarify. Vždyť vztah lidí žije vzájemným pochopením. Proto jsem ráda, že otázka peněz se brala v mém manželství od začátku vážně.

Jsem hodna svých peněz? Peněžní zisk v MC nemá jen přednosti, ale přináší s sebou také obavy a pochyby. Většina žen je už mnoho let mimo zaměstnání a některé ženy nebyly ještě zaměstnány nikdy. Jsou často velmi nejisté, jestli jsou dostatečně výkonné. Právě při nabídce kurzů se často stává – především v létě – že jen málo žen na ně chodí. Pak se člověk cítí špatně, protože si myslí, že dostal 30 marek za dopoledne a nic při tom neudělal. Tento špatný pocit mají především ty ženy, které opatrují děti, a nedaří se jim tu malou tlupu udržet na uzdě. Když děti utečou ke své matce, ženy, které mají službu, si myslí, že jsou neschopné děti smysluplně zabavit. Všechny ženy by si měly být vědomy toho, že si peníze vydělané za opatrování dětí odpracovaly velmi těžce. Proč máme stále takové pochybnosti? V mnoha zaměstnáních zaměstnanci nepracují pořád naplno.

Ale ženy pracují přece samozřejmě zadarmo! Milá paní V.! Už mnoho let se zabývám jak teoreticky, tak také prakticky problémem čestné, dobrovolné, tzn. neplacené práce. Proto jsem mohla učinit toto zajímavé pozorování: Možnost pracovat „v čestné funkci“ předpokládá finanční nezávislost a jistotu pracovního místa. To, že jsem měla možnost pracovat dlouhá léta čestně, považuji za privilegium, nikoliv za zásluhu, z níž bych mohla pro ostatní vyvozovat nějaký závazek. Fakt, že musím pracovat bezplatně, abych vylepšila společenské podmínky, určil podstatně mé politické zaměření. Trvalé nedostatečné politické a společenské uznání dobrovolné práce a setrvalé požadavky na růst objemu dobrovolné práce mě neobyčejně zneklidňují. Za prvé proto, že se žádá od lidí v sociálně silném postavení, a za druhé proto, že neplacená práce je reálně očekávána jen od žen. (Neznám

69

případ, že by se od mužů vyžadovala neplacená práce v sociální oblasti dodatečně k jejich zaměstnání. U žen je to samozřejmé, ať jsou v domácnosti nebo zaměstnané.) Hodně žen má proto téměř rozpolcené vědomí. Kdekoliv jsem takové ženy potkala, na svou bezplatnou práci zlořečily, a zároveň ji chválily. Mně se zdá, že je v této práci obsaženo obojí. Dobré řešení předpokládá, že finanční nezávislost je zajištěna. (K tomu patří především samostatné nezávislé důchodové pojištění atd.) Model MC je toho příkladem. Zde mají ženy možnost vydělat si trochu vlastních peněz, většinou ale velmi málo. Se samostatnou finanční jistotou to nemá co dělat. Přesto tam velmi mnoho žen z takzvaných nižších příjmových vrstev vykonává enormně mnoho dobrovolné práce. Většinou tak činí bez velkého zdůrazňování své práce, jen tak mimochodem. Celé vedení, organizace a konání zvláštních akcí (bazary, semináře, dětské pořady, přednášky, administrativa atd.) jsou organizovány na základě dobrovolnosti. V MC jsou placeny jen denní služby pro pravidelný provoz MC s velmi nepatrnou hodinovou mzdou 5 DM. Na základě mé dlouhodobé práce ve spolcích mám dostatečný přehled, abych mohla vykonanou práci srovnat a posoudit. Čestná práce v MC se rovná práci předsedy velkého spolku. Pro pravidelné práce mají ale spolky často pevně zaměstnané a placené spolupracovníky (např. ve sportu a v politických stranách), nebo se platí mnohem vyšší honorář. V MC se odvážily četné ženy ze sociálně slabších vrstev vysloveně důmyslného sloučení placené a neplacené práce, aby se aktivně podílely na společenském životě. Milá paní V., píši Vám proto tak zevrubně k tomuto tématu, protože jste se mě ptala, jak můžete MC ideově podpořit. Myslím, že právě teď je naléhavé objasnit na veřejnosti, především v politice, souvislosti a význam čestné dobrovolné neplacené práce a je třeba dát pozor, aby ženy nebyly znovu povinně vykořisťovatelským způsobem brány na práci pro společnost. Tím byste vykonala důležitý ideový příspěvek pro všechny ženy. S upřímným pozdravem Vaše Z.

O morálním a nemorálním v oblasti peněz My na tom chceme ale trvat za každou cenu: práce v MC je placená. Matky zde mají šanci vydělat si vlastní peníze. V následujícím pojednání chci objasnit něco z toho, jak tento proces u nás probíhal. Od začátku k nám docházely ženy, pro něž příležitost vydělat si peníze přišla jako na

70

zavolanou. Nemusely být přesvědčovány. U ostatních to napoprvé bylo těžké. „Já jsem tak šťastná, že existuje MC, s radostí spolupracuji, za to ale nepotřebuji ještě být též placena“, bylo často slyšet a způsobilo to, že to jednu chvíli vypadalo, jako že v MC byly zastoupeny dvě skupiny matek: ty, které jsou aktivní „pro peníze“, a ty druhé, které se nechávají vést „vyššími motivy“. S tím se také vynořily jemné rozdíly mezi těmi, které si mohly dovolit nepřijmout peníze (na základě manželova dobrého výdělku), a těmi, pro které byly peníze nutné. V mnohých rozhovorech jsme si uvědomily, že tu byla ve hře falešná ženská skromnost. Proč by matky neměly za něco, co sice dělají s radostí, co ale také vyžaduje jejich úsilí, požadovat také peníze? Ve světě práce má být placená práce přece také potěšením. A konečně je ve světě povolání ta více placená práce hodnocena společensky lépe než ta méně placená. Tvá práce a tím též tvá osobnost ztrácí hodnotu, když se prodá váš pod cenou. Proč bys ty, žena v domácnosti, měla být něco víc, když pracuješ v čestné, neplacené funkci? Abychom unikly rozštěpení a sociálnímu napětí mezi placenými a neplacenými ženami v MC, prosily jsme ty, které při vyplácení peněz váhaly, aby rozhodně honorář přijaly. Daly jsme této skupině volnost, jestli peníze daruje zase zpátky MC. Proč by s tím měl být problém, jestli je honorář oprávněný nebo ne? Všechny ho nakonec přijímají rády, i ty, které honorář „nepotřebují“. Peníze v této společnosti páchnou. Tuto zkušenost jsme učinily též v MC. S penězi vstoupilo i sem výkonnostní a konkurenční myšlení ze světa práce. S penězi, které matky dostaly za své aktivity, se změnil též jejich postoj, který sem vnesly. Cítily, že jsou za svou práci a za své schopnosti více oceněné, ale zároveň cítily i větší povinnost být posuzovány podle svých výkonů. „Když dostaneš peníze, máš pocit, že musíš ukázat, jak bez oddechu pracuješ. Kvůli útokům a pochybnostem o naší práci a naší nepostradatelnosti nám už přímo zabránily někdy si sednout, vypít kávu a s někým si popovídat. Musíš demonstrovat aktivitu, a když něco podnikneš mimo místnosti MC, musíš o tom také každému vyprávět.“ S tím se také vplížilo chápání práce, podle něhož se více cení viditelné (hospodyňské) práce než ty, jejichž jádro leží v atmosféře. Vytvořit příjemnou atmosféru, pozdravit ženy, které přišly do MC, a přijmout je tak, aby se cítily dobře, je někdy důležitější než uvařit kávu a umýt nádobí. Ale často se měří pracovní výkony žen méně tím, jak aktivně a příjemně vykonávaly svou službu, ale spíš tím, v jakém pořádku bylo MC zanecháno

71

matkám, které přebírají službu. S tímto způsobem hodnocení je téměř každá žena denně konfrontována, protože ten kus práce, který představuje její domácnost, je teprve tehdy vidět, když tuto práci jednou vynechá. V MC je to stejně tak viditelné. Časný příchod ve stanovenou dobu do MC, pracovní výsledky, které jsou patrné, se stávají legitimními kritérii a získávají tak mimořádnou váhu. Placená práce nemá být proto pokud možno potěšením a nemá souvislost s osobními zálibami. Vést osobní rozhovor, vymyslet doma něco, co by mohlo potěšit děti a matky v MC, se nepočítá za pracovní výkon. Protože výkon jednotlivých žen by měl být zjevný a měřitelný, tzn. že jednotlivé výkony by měly být separované, vzniká tendence ke specializaci. Každá žena z týmu by si měla zvolit svůj obor a ohraničit v něm své kompetence, za něž nese během doby své činnosti odpovědnost, aby její výkon mohl být kontrolován. To někdy vedlo k umělému štěpení v oblasti úkolů, které vůbec neodpovídalo organickému dění v MC. Nestejné ocenění jednotlivých podílů na domácích a společenských pracích, které unikly popředním kritériím výkonu, pokračovalo převzetím zvyklostí z oblasti výdělečné činnosti, probudilo se konkurenční myšlení. Jednotlivé ženy byly hodnoceny: „ta má vždy plný dům, k té druhé nikdo nepřijde“. Nebo: „Ta dělá mnohem víc a dostává stejné peníze jako ta, který ve svých hodinách nic nedělá“. „Když jsem se přihlásila jako žena do týmu, ozvalo se: Jak si to představuje, co ona může vykonat v MC, vždyť má dvě malé děti. Cítila jsem se tehdy stále pod dozorem, jestli to zvládnu“. Podstata MC jako místa, kde matky se svými dětmi dostanou prostor pro rozvoj, je ohrožena chováním světa práce, který je vůči rodině nepřátelský. Na sebe zde narážejí různorodé způsoby chování, které přispívají ke stále oživovanému procesu sporů v MC. Nejjasněji to bylo vidět při diskusi o „týmu“. Ženy v týmu dostaly od MC pracovní zařazení na bázi 8 hodin v týdnu a vytvořily dohromady se ženami zaměstnanými na půl dne grémium, které se staralo o celý běh MC. Netrvalo dlouho a našla se výkonnostní kritéria, podle kterých bylo posuzováno, kdo se více či méně hodí pro práci v týmu. Každá žena vypočítávala, jaké schopnosti by měla mít žena v týmu. Z toho celkově vyplynulo, že by měla být připravena vykonávat více než své placené hodiny pro MC (požadavek, který v profesním životě platí pro vedoucí síly), měla by být přátelská, dobře vycházet s aktivisty, umět psát zprávy, vidět, co je potřeba udělat, být celkově aktivní a vnitřně angažovaná. Ideální osoba, která by mohla v sobě sloučit všechny tyto vlastnosti,

72

samozřejmě neexistuje. Můžeme se na celou věc také podívat z jiného úhlu a pak vycházet z toho, že každá žena by měla mít v MC šanci být určitou dobu ženou v týmu, protože v tomto čase nashromáždí určité zkušenosti a může je dále rozvíjet, což se MC nakonec vyplatí. Ženy v týmu se musí potom vystřídat. Přenechalo by se na vůli ženy, kdy by ji taková úloha lákala, popř. kdy by ji mohla co nejlépe spojit se svou rodinnou situací. Taková koncepce funguje všeobecně jen tehdy, kdy je všem jasné, že úloha ženy v týmu může být převzata jen na určitou dobu. To znamená, že každá žena by měla být také vnitřně připravena na to, že se této funkce vzdá. Tím jsme se dostaly k nejtěžšímu bodu „otázky peněz“ v MC. V MC není totiž dostatečně placená práce pro všechny. V MC zásada týmové práce vytvořila džob, o jakém se mnoha ženám jen sní, které nemohou získat všechny matky a neohraničeně dlouho tuto činnost vykonávat. To vede k potížím, Když se např. jedna žena rozhodla vzdát se kvůli práci v MC práce uklízečky. Rodinný rozpočet už počítá s tímto obnosem. Možnost, že by tato žena pracovala v týmu, ji láká. Pochopitelně se tohoto místa nechce vzdát. „Hodiny zde v MC finančně asi tak odpovídají práci uklízečky, ale lidsky působí o tolik lépe! Musela bych také pracovat více, kdybych se vrátila zpět anebo vzala nějakou oblbující práci“. Existuje vždy a všude tendence takové protiklady považovat za malicherné a co nejdříve je obejít. Když ne všichni, tak žádný. Tedy je nutno najít nejmenšího společného jmenovatele, což by znamenalo, že by nikdo neměl šanci získat „vysněné místo“. V MC se naproti tomu usiluje o perspektivu co největší společné mnohotvárnosti, zkoušejí se pokrokové strategie. Mnoho žen se pokouší využít dobu své činnosti v MC k tomu, aby si vybudovaly budoucí perspektivu povolání, která by je uvolnila z finanční závislosti na MC. Nepodaří se to samozřejmě vždy, ale důležitým úkolem MC je být pohotové a dopřát i ostatním možnost, takže z různorodosti MC, s jeho možnými pozitivními poli působnosti může vyrůst klima, ze kterého mají všechny prospěch, i když ne všechny stejným způsobem. A jsou tu velké možnosti osobního růstu a zrání.

73

KAPITOLA V

Děti

Začátek týdne Pozoruji to už při probuzení. Maminka přičinlivě běhá sem a tam, záříc. Budu rychleji než kdy jindy oblečen. Je pondělí! Den plný her! Den pro maminky, děti a kávu! Po snídani mne posadí na kolo a jedeme. Sedím plna očekávání vzadu, já, Anna, dva a půl roku stará. V MC jsme první. To mám zvláště ráda. Pak mohu sama pomáhat. Vytahujeme rolety, otevíráme přední dveře, trochu uklízíme. Potom jde maminka do kuchyně. Dává mi šálek, později talíř, lžíci, cukřenku. Nyní se otevírají dveře, přicházejí další. Velké vítání je mezi maminkami, my děti se trochu nesměle okukujeme. Většinu znám ostatně dobře, mám zde mnoho přátel. Většinou si spolu prima hrajeme. Všichni jsou milí, před nikým nemám strach. Také už nemám strach před Ambrou Moniky Dakkelové. Nejvíce si maluji. To dělám v tu chvíli nejraději. Ale, když je pak na zemi rozložená hrací bedna anebo když jsou předčítány pohádky, odkládám svoji tužku. A potom, náš švédský žebřík, na němž se může vždy nahoru a dolů slézat. Později odchází maminka do vedlejšího pokoje vypít svoji kávu. Mnohdy jsem unavená a nechci si již hrát. Pak

74

maminka odloží své pletení a vezme mne na klín. Dumlám svou lahev a těším se spolu s maminkou. Dopoledne velice rychle uteče. Uklízíme všichni společně, maminky snad o trochu rychleji. Přičinliví jsme ale všichni. Vše je vráceno, papírové krabice vyprázdněny, nádobí opláchnuto, hračky zpět uklizeny. Potom jsou děti oblečeny. Nakonec skládáme naše hrací polštáře do krásné brány. Jedna maminka počká, aby nás pustila ven. Po dlouhém loučení a pusách „na shledanou příště“ jdeme domů.

Nový uličník Milá maminko, ... představ si, náš milý, malý Sebastian je v mateřském centru novým agresivním vzteklounem! Umíš si to představit? Myslím, že sotva. Pustí se tam do všech dětí. Kouše a škrábe. Když je slyšet někde dětský řev, můžeš si být jista, že v tom má prsty Sebastian. Dnes ráno zřejmě jednomu malému chlapci vylil sklenici vody do obličeje. Nemohu tomu zabránit. Díky Bohu je většina matek v mateřském středisku plna pochopení. Když tak ještě přemýšlím o mých prvních týdnech tam: Sebastian byl právě šest týdnů starý, jak jsem ho ochraňovala, nikdo se ho nesměl dotknout a už vůbec žádné dítě. Se strachem jsem dávala pozor, aby mu nebyl zkřiven ani vlásek. A když začal běhat, zacházely s ním starší děti dosti hrubě. S jednou matkou jsem měla proto obrovský spor. Řekla jsem jí, že by si na toho svého uličníka měla dát lepší pozor. Když paní R. se svým dítětem do mateřského centra přišla, šli jsme okamžitě domů. Já jsem skutečně tenkrát myslela, že matky i s dětmi byly úmyslně tak zlé. A nyní mám sama vzteklé a agresivní dítě. Mám ale sama alespoň nyní mnoho pochopení pro druhé matky, které chtějí své děti před Sebastianem chránit. Když je to možné, říkám a vyprávím strachujícím se matkám, jak to vypadalo před dvěma lety. Většina z nich se pak nezlobí. Víš, v takovém případě je mi vždy jasné, jak důležité zařízení je mateřské středisko. Kde jinde může člověk takové pozorování a zkušenosti získat. Zdá se mi v každém případě, že skoro všechny děti mají „agresivní období“ a že je zase překonají. Buď jak buď, mám radost, že také druhé děti a matky mohu pozorovat, mohu potom mnohé věci zařídit lépe, tak jak jsem to pozorovala u starších dětí.

75

Počůraný záchod Sporný bod byl věčně počůraný a pokakaný záchod. Argumenty, kdo je za to odpovědný, šly křížem krážem. Nejvíce se rozčilovaly matky s dětmi a mínily, že to je věcí pečovatelek o děti. Tyto zas byly toho názoru, že maminky mají chodit společně se svými dětmi na záchod. Jedna matka, která právě pracovala na tom, aby její syn chodil sám čůrat, řekla na to potom: „Nemohu přece, když doma dbám na to, aby chodil sám čůrat, brát v potaz, že v MC je to úplně jinak“. Některé z nás to ukončily, každá matka zajistí nějaké čisticí prostředky a zajistíme tak pro děti bezpečí. Každá matka, která půjde na záchod a nalezne ho znečištěný, ho sama umyje. Udělaly jsem předpisy. Není to už více povinnost dětí, které se to mají naučit, také ne povinnost matek a také ne věcí pečovatelek, je to společná věc. Dříve by bylo řešení zavést pouze čistící službu.

Děti patří k tomu Děti patří k mateřskému centru stejně samozřejmě jako matky. Některé dny je jich zde velmi mnoho, jiné dny je tu klidněji. Odpoledne přicházejí často větší děti, sotva desetileté, které nutně potřebují pro svoje pohybové hry hrací místnost. Staví boudy a těší se z velkého prostoru pro jejich často velmi divoké aktivity. Některé přicházejí dokonce bez svých maminek, ty znají cestu a vědí, že jsou vítány. Spatřujeme v tom ulehčení pro silně zaměstnané matky. Když jsou děti určitý čas v mateřském centru pod dohledem, mohou maminky doma užívat klidu nebo něco samy podnikat. U nás v Salzgitteru je to jinak než např. v Neuaubingu, žádný zvláštní dětský program, nehledě k některým jednotlivým akcím. Tento skutek provázelo velké množství přemýšlení, rozvah. Většina matek, obzvláště ze středních vrstev, je toho názoru, že by děti měly být cíleně zaměstnávány a podporovány. Ovšem nechtějí to samy dělat a očekávají to od MC. Pro takovou práci se ale nalézají jen vzácně dobrovolníci. Práce s dětmi v MC je náročná. V profesionálních podmínkách není žádná srovnatelná situace: postarat se mnohdy o 25 dětí od batolecího věku k teenagerům žádný profesionál ještě nedokázal. Pokud vůbec, dělají to ženy z rodin s více dětmi, protože ty přinášejí osobní zkušenosti z takovýchto situací. Koncepce MC ostatně nepočítá s převzetím funkce mateřských škol. Je zde hodně dětí, které přišly do MC se svými matkami a tam vyrůstaly.

76

U těchto dětí – nyní tříletých – můžeme jasně konstatovat, jak dobře na ně působil nekonvenční život v MC. Jsou živější, schopnější se prosadit, družnější než děti stejného věku bez zkušenosti v MC, neboť v mateřském centru je mnohonásobně více podnětů: mohou se obrátit na různé osoby mající k nim vztah – matky zůstávají ale nablízku, potkávají měnící se kamarády pro hraní a jsou oslovovány a přitahovány různými způsoby a druhy. Může také být, že takové dvouleté dítě pomáhá některé paní, ale k odpočinku se stáhne na mámin klín. Stává se také, že matka své dítě hubuje a jiná matka mu dá útěchu, atd. Ve velmi volné, otevřené a nezvyklé atmosféře MC se hojně vyvíjí dětská agresivní fáze, což znamená velké těžkosti pro dospělé. V MC se „bijec“, „kousač“ nebo „křikloun“ příliš neskryje. Všichni se do tohoto období dostanou a jsou nuceni se s tím vypořádat. Zde se zase ukazuje osobní zkušenost „starších“ návštěvnic jako nejlepší orientační pomoc. Znají to z vlastního vývoje svých dětí a jejich vlastních pocitů při takových problémech. Vědí především, že se období mění a pomíjejí. Tak jsou pociťována těžká údobí života jako normální. Jak nakládáme s dětskou agresí? Matky se cítí za chování svých dětí odpovědné. Hledají často vinu u sebe samých.Děti chtějí svým chováním na sebe upozornit. Kousání je pro ně často skutečnou zbraní. Ostatní děti, které nejsou tímto způsobem agresivní, zavírají matkám příkladně oči nebo ústa, projevují tak vlastnický nárok na ně. Děti se nejdříve musí učit, že maminky pro ně chtějí něco udělat. S tímto faktem dětské agrese se musíme učit vycházet s co největší možnou tolerancí. „Děti samy nemají v centru tolik problémů jako dospělí. Strojí hádky a boje, v okamžiku jsou ale zase nejlepšími přáteli“. Následující praktické nápady budou dále rozvinuty: a) Nepoučujte dítě před návštěvou MC, jak se tam má chovat. b) Nesmíte dělat chybu a přeceňovat agresivitu. Patří k zdravému vývoji dítěte. c) Pečovatelka o dítě sama ohlásí, kdy potřebuje pomoci. d) Těžká úloha péče o děti by měla být znát dle slov chvály. e) Matky agresivních dětí se mají v konfliktních situacích držet zpět. Péče o děti je věcí matek a jen ve výjimečných případech má být převzata zaměstnancem.

Péče o děti každý den jinak 77

Zvláště za zmínku stojí péče o děti v MC v Neuaubingu, neboť tento obor je pro dobré klima velmi důležitý. Zda jsou možné určité aktivity žen, zda je všeobecná nálada dobrá a kolik ulehčení můžeme skutečně poskytovat, závisí na zdařilé péči o děti. Cenný postřeh je, že také zde jsme se nemohly žádné předchozí zkušenosti vyučit, neboť výchova o děti různých věkových stupňů ještě nikde nebyla praktikována, nehledě k rodinám s větším počtem dětí. Musely jsme naše zkušenosti samy sbírat a učit se z našich chyb. Mnohé pečovatelky o děti se mezitím staly už pravými odbornicemi. Vědí, která zaměstnání se nejlépe hodí, vytvářejí společné činnosti pro různověké děti, umí předcházet hluku, zapojovat ostýchavé děti, řešit obezřetně odpoutávání od „cípů máminy sukně“ a mnohem více. Čím více bylo matek přejímajících péči o děti po kratší nebo delší časový úsek, tím větší bylo u všech matek porozumění a pohotová pomoc pro druhé. Čím více bylo dětí, které prošly například „údobím kousání“, tím méně bylo slyšet výčitek na selhání výchovy a rušení chování. Především ale přinášely zkušené matky vždy znovu atmosféru poklidu a vzájemné podpory. A čím více dětí uzavírá navzájem přátelství, učí se skupinovému chování, tím lehčí to také připadá matkám, neboť vnímají především pozitivní vývoj. Ze začátku byla očekávání od péče o děti velmi velká, částečně je tomu tak ještě nyní, zejména u nových návštěvnic, nebo od těch, které se ještě výchovou dětí nezabývaly. Je to pořádný kus práce navodit vzájemný soulad mezi starajícími se matkami a ostatními matkami. Vznikající problémy jsou vždy opět námětem k rozhovoru ve všedním dnu střediska a při četných setkáních matek. Tím byl dán obecně platný neustálý odraz výchovy, který pak zrcadlil dětské konflikty a vychovatelské těžkosti v MC. Následující zpráva o zkušenostech jedné „maminky-pečovatelky“ obsahuje nejistoty, těžkosti a učební postupy, které v MC a na večerních rozhovorech byly rozpracovány a dokumentovány. „Než jsem začínala v MC s dětským opatrováním, byla jsem často velmi nejistá. Jaké požadavky mají matky, které do centra přicházejí. Očekávají, že se já postarám o klid, nebo mohu děti také někdy nechat vztekat a řičet. Neměla jsem tušení, co se ode mne žádá. Ještě dnes považuji za neúspěch, když mi děti utíkaly a raději si hrály v druhé místnosti (kavárně pro maminky). Ale mnohokrát to nemůžu změnit, když se nenechají žádnou ještě lákavější nabídkou hry přemluvit a nepřijdou do hracího pokoje zpět. Nejistý je můj pohled na velké zatížení při péči o děti, protože většinou chybí uznání druhých.

78

Velkým problémem je pro mě rozdílné stáří dětí v mé skupině (od lezoucích mrňat po šestileté děti). Těžko vymyslím hru, kterou by mohly dělat všechny společně. Když se soustředím na menší děti, řádí větší okolo a zničí postupně stavby těch malých. Přitom jsou někdy agresivní a útočné. Náš hrací pokoj je pro ně příliš malý. Kousání, škrábání, tlučení, plivání, vůbec agresivní chování mi už připravilo mnoho starostí. Zkouším problém řešit tak, že se starám zvláště o tři až pětileté děti a ty malé mám jen vedle na očích. Pokud jsou ty větší zaměstnány, nechají většinou malé v klidu. Na druhé straně mně bylo vyčítáno, že se nestarám dost o malé děti. Ale nedokážu to se čtyřmi až pěti batolaty si hrát a současně ještě s velkými kutit. Na začátku jsem si po celé dny s tím lámala hlavu, co bych mohla asi s dětmi dělat. Mezitím jsem získala trochu zkušeností, s kterým zaměstnáním u dětí dobře pochodím. Nejlepší jsou věci, při kterých děti smí patlat, tedy vše, co se dělá lepidlem, vodovkami, kreslení prsty, zbytky látek, slaným těstem (lépe bez soli, protože to malí stále strkají do pusy), tiskárny z brambor atd. K vánocům jsme několikrát pekli pravé vánoční sušenky, to byl pro děti také krásně bláznivý zážitek. Přirozeně se také děti zamazaly od barev a lepidla. Považuji to za neupřímnost, když druhé matky mně jakoby nepřímo vyčítají, řkouce svým dětem: ,Dnes jsi se ale zase umazal.` Zatěžkávací zkouškou pro mne je také moje starost, aby se dětem nic nestalo. Neznamená to jen pokousání a boule, ale může to být něco vážnějšího. Na druhé straně mně péče o děti působí velkou radost. Nejlepší je přirozeně, že si mohu k této práci vzít své děti s sebou. Z peněz mám také vždy radost. Vlastní vydělané peníze jsou přece něco krásného.“

Hrajeme si také, když prší Nemusely jsme se ani koukat ven, už jsme to slyšely. Plesk, plesk. Prší! Právě dnes! Dnes se má přece konat naše veliká bláznivá slavnost. Naše domácí slavnost. Týdny dospělí vše připravovali. A nyní tento déšť! Maminka na nás nejistě kouká: „Nechcete raději k babičce? Pro vás to bude jistě dnes zdlouhavé při tomhle počasí. Dvůr je mokrý, nemůžeme žádné hry hrát a uvnitř to bude těsné.“ Ale my chceme s sebou. „No dobře,“ vzdychne a vzdá se, a pak hrabe na svém psacím stole. „Pro každý případ si vezmeme tohle s sebou.“ A rozprostře své poklady: přenádherné lesknoucí se papíry se zlatými hvězdami na nich, tlusté skleněné korále, stuhy v mnoha barvách, brčka, vrbový košíček, nůžky.

79

My jsme si navlékly pláštěnky a gumové holinky a šlo se. A podívejme se, v centru byla nálada výborná. Venku neúnavně padal déšť, uvnitř bylo příjemně. Koláče, polévky, oplatky, saláty... no, znáte to. Nejprve jsme si hrály a malovaly všechny děti dohromady. Náhle pro nás začala Kateřina a Angela, která jí pomáhala dělat pro nás z vlnité lepenky a slámky čelenky. Nic zvláštního, myslíte? Museli byste je vidět. Nejkrásnější čelenky na světě! V průběhu dopoledne byly stále barevnější a lepší. Měly více a více stébel slámy a čelenky byly celé omalovány. A my jsme měly velikou radost. Neměly jsme nic na kutění a tak přišly na řadu naše obličeje. S líčidly jsme si vesele malovaly puntíky a žertovné klikyháky na naše tváře: červené, modré, zelené. Nakonec běhali okolo malí, šťastní indiáni. Odpoledne přišla maminka se svými stuhami, kuličkami a papírem. Všechny děti stříhaly papír na malé obdélníčky. Dovnitř jsme zabalily tři kuličky. Na obou koncích jsme zavázaly kličky. Maminka zkroutila stuhu, a protože papír byl průhledný, blyštěly se kuličky skrz hvězdičky jako kouzelné koule. Potom jsme položily všechny blyštící se balíčky do proutěného košíčku. Maminka na to pověsila vývěsní štít „Štěstíčka – Talismany“, kus po 0,50 marek. Majka a já jsme směly koš nosit. Během toho ostatní děti dále stříhaly, balily a vázaly. Šly jsme s naším košíkem ke všem návštěvníkům, k přátelům a našim rodinám. A všichni si koupili od nás talisman. Mimo košíku jsme ještě měly malou krabičku od sirek na přijaté peníze. A právě tak jak se náš košík vyprazdňoval, plnila se malá krabička. Běhaly jsme okolo stále rychleji a dostávaly docela horké balíčky, až jsme nic víc neměly. Když jsme potom společně krabičku otevřely, měly jsme mnoho peněz pro naše „Matka – dítě – káva“. Všechny děti byly pyšné.

Nemám vždy sílu jako lev Jakožto matka jsem mimo jako žena, protože u dospělých, kteří nemají žádné děti, jsem takříkajíc odepsaná. S dítětem tě nikdo více nechce na návštěvě, kdo sám děti nemá. Pro většinu starých známých jsi, jakmile máš dítě, matka a nic víc. Pro ně znamená být matkou, že si laskavě drží své dítě v náležité vzdálenosti, aby nic neušpinilo a nezničilo. Děti ruší při řeči. Děti ruší při práci. Děti ruší většinu dospělých zásadně při všem. V tomto případě by měla matka dělat policistku, která má bránit pravdu velkých před malými a sotva obráceně. Jako dobrá matka se nemáš nechat nikdy splést, když

80

hraješ rozzlobenou, která vše zakazuje a stále dítě hubuje, aby se ostatní dospělí nenervovali. To je napodobenina dětské lásky, co od tebe dospělí očekávají. Není to mateřská láska, když své dítě trvale držíš zkrátka, se stále jen přizpůsobuje, aby se dalo snadno vést. Nemám žádnou radost, když nepřítelkyně mých dětí si hrají na své protivníky. Já jsem chtěla dítě, protože sama ráda s dětmi žiji. Nechtěla jsem ho ani více, ani méně dříve, než jsem dítě měla. Žiji s dětmi právě tak ráda jako s dospělými. Matka může být ztřeštěná, ale mateřství ji strčí z čista jasna do úplné krize spolehlivosti. To takříkajíc jedinečné, co vždy zase kladně prožíváš, je tvoje dítě. Je to tak, jako když jsi s svým dítětem na nějaké oáze, nebo v nějaké zázračné zemi. Mezitím venku panuje zákon divočiny, ve které ty svého chlapce jako nedůvěřivá lvice musíš bránit proti všemu a každému v každém okamžiku. A protože nemáš k tomu často sílu, stáhneš se raději do rodinného hnízda a zůstaneš s mužem a dítětem sama. Nemám vždy sílu, když se dostanou okolí s námi dětmi do konfliktu, dětské potřeby proti světu dospělých, kteří na tebe ukazují prstem, se bránit!

Kousek nové mateřské kultury V MC nejsou děti ukazovány ani jako odstrkované, ani jako pěkně, čistě vyšňořené. V MC si dobývají matky i děti společně, docela přirozeně své místo ve společnosti. Děti jsou jednoduše vždy a všude přitom, nebo také ne, podle toho, jak se to maminkám hodí. Když bylo několik italských žen z Turína (psycholožky a sociální pracovnice) na jednodenní návštěvě v MC, docela fascinovaně tento spíše zmatený podnik vnímaly a konstatovaly s úžasem: Tak málo rušivý a tak málo nervózní vztah matek a dětí dohromady ještě nikdy nezažily. V Itálii by to nebylo tak jednoduché; to by nebylo možné. Velmi je to dojalo. To se dá naučit jen, když je možno prožívat život společně s dětmi a když se naučí v rozmanitých, rozdílných potřebách a měnících se situacích postavit, potřeby druhých brát vážně, především těch nejslabších. To není žádná „volná hra bez zásahu zvenku“, to je kus životní úrovně, kus životní filozofie, kus všedního dne matky! V MC můžete nalézt sociální složení jako na velkých slavnostech. Jsou tu přítomny děti všech věkových skupin, ve stále se měnícím obsazení, podle toho, kdy a jak to matky se svými dětmi berou a jak dlouho zůstávají. Čím déle centrum obstojí, tím lépe se děti znají, znají také většinu dospělých a učí

81

se spolu vycházet. Vzniká a roste kousek sousedské kultury. Mistrovský kousek sociálního učení a počínání všedního dne. To nejde bez střetů. Děti se učí mnohem rychleji zvládnout tyto střety a úskalí. Čím lépe se všichni zúčastnění dospělí tuto nezvyklou situaci naučí obcházet, čím tolerantnější,společenštější a lidštější přitom budou, tím pokojnější a harmoničtější bude všední den dětí. Děti tak odráží souvislosti jako seismograf všeobecnou náladu. Nejsme všichni andělé a u nás žen se mnohé schová, když jsme všichni spolu probíhají otevřené konflikty, je tu často také horko nebo také překvapivě přátelsky. Obojí je důležité, obojí je normální. Obojí je všední den v MC. Mohu všem ženám poradit: „Skočte zčista jasna se svými dětmi do tohoto všedního dne MC. Nemůžete pro sebe a pro své děti nic lepšího udělat, i kdyby si to samo snad nejdříve vyžádalo tolik odvahy jako skok do studené vody!“

82

KAPITOLA VI

Konflikty

Vyhýbat se – to není řešení Jednou z ústředních otázek každodenního života MC je schopnost sdružovat se ve skupinách a způsobilost ke konfliktům. Je to normální a konflikty vznikají všude tam, kdekoliv se lidé setkávají. V naší společnosti ovšem se vzrůstající izolací individua už není život s konflikty samozřejmý. Člověk má často zábrany potýkat se s konflikty nebo je snášet. Také konflikty v rodině se mají rozhodovat nejlépe za staženými roletami. Konflikty jsou u nás spojeny s trapností. Neexistují kladné vzory, jak mohou být konflikty ventilovány a jak se přesto dá společně dál žít radostně. Řadě žen připadá těžké potýkat se s konflikty. Nechtějí někoho ranit, ani nechtějí být raněny. Chybí důvěra a také zkušenost, že otevřené řešení konfliktů není vždy spojeno s nepřátelstvím. Chybí také zkušenost, že hádat se lze i konstruktivně, že se lze v hádce lépe poznat a skupina se tak může i pevněji stmelit. Tu zkušenost, že konflikty smetené pod stůl vyvolávají napětí a otravují ovzduší ve skupině, získává většina žen. Tím ovšem ještě není ukázáno východisko, jak se musí nakládat se zranitelností, rozmrzelostí nebo nevraživostí. Zabránit konfliktům – to je pravidlo, ale ne řešení

83

konfliktů. Existují typické, pro skupinu dynamické třecí body, na nichž vždy vzplanou konflikty: skryté hierarchie a autority. Někteří se umějí lépe prosadit než ostatní, kteří se pak mstí výtkami dominace. Jiným bodem je „řádění klik“, které se většinou rychle odrazí ve vzájemném spojení jednotlivců. Někteří jsou si sympatičtější než jiní, člověk se cítí v bezpečí v malých společenstvích (klikách), kde se lidé znají a role jsou rozdělené. Objevuje se strach z nových žen, které by mohly tuto rovnováhu ohrozit a uvést opět do pohybu dynamiku. Smyslem MC je zůstat vždy znovu přístupným pro nové ženy, vytvořit atmosféru, v níž by se nové ženy mohly cítit dobře. Čím více se chtějí zúčastněné cítit ve svých malých skupinách dobře, tím více může ranit pocit vyloučenosti ty, které tam nepatří. Tyto struktury se tvoří velmi rychle. Jiná zápalná látka spočívá ve slavných klepech a klípcích. „Musí se žít s tím, že se ostatní vrhnou na druhého, když opustí místnost. To je normální.“ Každá klevetí o druhé, což ale nikoho nechrání, aby nebyl dotčen, když je sám postižen pomluvou. Tabuizace otevřeného sporu dává těmto mechanismům velkou moc a sílu ranit. V každé skupině se vyskytují remcalové, ti kteří na všem a na každém najdou něco k výčitkám a šíří tak zlobu a závist. Za tím vězí většinou pocity méněcennosti. Bohužel s tím mají ženy hodně co dělat. Matky se mohou navzájem velmi ranit posuzováním stylu výchovy a chování dětí. Rychle vznikají bariéry podle schématu: Kdo je dobrou matkou? Čí dítě je problematické? Kdo může dítě pustit? Kdo ne? Kdo rozumí výchově, resp. kdo ví vždy vše lépe? „Když jsi s dítětem sama, potom tě nic nepřipravuje o jistotu. Ale jakmile jsou tu jiní, když je také k dispozici srovnání, může to v tobě vyvolat hodně nejistoty. Zažila jsem to u R., která bydlí u nás v domě, když šla jednou s námi do MC. Dcera T. je na svůj věk relativně malá, ale R. se ocitla ve stresu, vůbec jsem ji nepoznávala. Tak jako to ráno jsem tuto jinak tak klidnou, suverénní, fantastickou matku ještě nikdy nezažila. Jak jen se chovala pod dojmem, že její dítě bylo menší a že si nechtělo hrát hned s ostatními, že chtělo pořád k ní a nechtělo zůstat v herně. Pomyslela jsem si, že ,tu paní neznám`. Toto hodnocení a posuzování dětí z různých stran je příčinou obav mnoha matek ze setkání s jinými matkami. Rychle jsou po ruce normy, jaké má dítě být a co má dělat. „U mne to šlo tak, dítě se obléklo a hotovo. Žádný takový tyátr neexistoval!“ Vlastní zkušenosti se rychle stávají měřítkem, jímž jsou poměřovány jiné matky a jiné děti. „Tedy moje dítě by si nesmělo takhle všechno dovolit!“ Třecí plochou v MC je většinou otázka vzájemného hodnocení práce

84

a angažovanosti pro centrum. Tím atraktivním na MC je skutečnost, že tam všechny aktivity vycházejí od matek samých a že se rozšířila činorodá rozmanitost nápadů. Současně je MC místem, kde se mají matky uvolnit, kde si odpočinou, vzpamatují se a nechají se trochu hýčkat. Obě potřeby si navzájem odporují a často se mění u jedné a téže osoby. Stýkat se denně v MC, to vyžaduje hodně uznání a tolerance. Množstvím nabídek a aktivit v MC vzniká lehce klima, v němž mohou návštěvnice mít dojem, že se musí zúčastnit nějakého projektu, aby byly akceptovány. Přitom MC žije právě z příjemné nálady a z nepřítomnosti jakéhokoliv tlaku a nároků na chování. V atmosféře, kde má jeden pocit, že může přijít právě „jen tak“, aby mohl vypít kávu bez časové tísně a bez vyučovacího programu, vznikají často ty nejintenzivnější rozhovory. Této nálady požívají všechny, ale „nepovažuje se“ za práci vytvoření takové atmosféry. Tak dochází ke konfliktům mezi „aktivistkami“ a mezi „konzumentkami“. Nespokojenost s tím, že jiné matky dělají příliš málo, je většinou signálem pro to, že se ty aktivní cítí přetíženy: „Copak jen ta v době služby dělá, vždyť jen sedí a tlachá!“ Přitom je ale často potlačena vlastní touha po odpočinku a užívání si, za což se pak mstí tím, že je tlak předáván dále, nejraději na ty, které se „odvažují“ nechat se rozmazlovat. Přitom je jen logické, že nejlepší nabídky a nejhezčí aktivity nemají smysl, když pro ně nejsou „spotřebitelky“. Zauzlení vztahů „dává – bere“ mezi matkami, podvojnost mateřského chování – něco si dopřát nebo odepřít – je trvalým ohniskem v každodennosti MC. Ohraničení skupin či rozdílná příslušnost k společenským vrstvám jsou dalšími příčinami konfliktů. Proč nás ohrožují rozdíly? Proč se tak rády navzájem omezujeme? Co mě vadí na tom, že ostatní ženy se liší typem nebo stářím, že jinak žijí, že pocházejí z jiných poměrů, jinak mluví nebo mají jiné zájmy? Zpočátku bylo v MC nápadné ohraničení a vzájemné vymezení žen. Všechny se snažily co nejvíce odpovídat obrazu „nedotčené normální rodiny“. Žádné „problémy“ nesměly prorazit na povrch. Zpočátku panovala tendence předstírat si vzájemně zdravý svět, a tak vznikaly obavy z kontaktu, když se zdálo, že někde něco „není v pořádku“: ať to byly problémy s partnerem, s alkoholem, finanční problémy nebo také nemoc a deprese. Ty, které samy neměly moc peněz, ale dokázaly s velkou námahou a šetrností vyjít bez sociální pomoci, a které na to byly právem hrdé, se chovaly často hodně odmítavě vůči ostatním, které asi sociální podporu musí požadovat. Omezení bylo stejně tak subtilní jako železné, zrovna tehdy, když člověk

85

sám značně těsně a s velkou námahou kolísá na „hranici normálnosti“ a vlastně je stále nablízku hrozba, že odstoupí kvůli nemoci, nezaměstnanosti nebo rodinné krizi. Stejně tak existovala závist a nepřízeň a rovněž velká nedůvěra vůči matkám, které žily v privilegovaných poměrech, a s tím i tendence takové ženy omezit. S tím, jak roste pocit sounáležitosti a šíří se pocit jistoty a sebevědomí ve styku s otevřeností života MC, jsou odbourávány obavy vyjevit problémy a nejistoty. „Na začátku jsme vždy přemýšlely, co uděláme, až se do MC dostanou ,nepořádné poměry`. A teď už vůbec není tak jasné, co vlastně ,nepořádný` znamená. Že jedna má děti s různými muži, nebo jedna má nebo měla potíže s alkoholem, to je mezitím v každodenním životě MC akceptováno a vůbec zde není cizí.“ „Zatím vznikla atmosféra, v níž si troufne člověk přiznat i problémy nebo se postavit k situacím, v nichž už neví, jak dál. Nyní panuje vzájemná srdečnost a pochopení pro to, že jeden taková údobí prožívá!“ „Díky MC jsem přišla do styku s lidmi, které bych si sama spontánně nevybrala. V MC se seznámíte se všemi vrstvami. Nikdy jsem nemyslela, že bych mohla být ve svém životě konfrontována s tolika jinými životními osudy. A teď si myslím, můj bože, co by ti bylo uniklo, kdyby tu takové MC nebylo? Člověk se také učí mít rád a při tom hodně získává.“ Všední den v MC znamená vyzkoušet své vlastní schopnosti kontaktovat se a žít ve skupině, pracovat na své toleranci. V podstatě se to matky učí ve styku se svými dětmi: vnímat jiné tvory jako samostatné a akceptovat je. Potíže v tomto procesu způsobují rozkoly a stupnice hodnocení, které jsou sem vnášeny vnějším světem, institucemi, nositeli, medii nebo městskou správou, ale také vlastní sny o harmonii, kterou člověk sice nikde nezažil, ale která má dojít naplnění právě v MC. Proces poznání, že bezkonfliktnost nikde neexistuje, že naopak jde o to, naučit se s konflikty žít, představuje důležitou část zkušeností z MC. Tomu napomáhá, že matky vyvíjejí společný zájem na udržení a na dalším vzhledu MC a že mohou použít své mateřské schopnosti a gesta z dřívějška ve spolužití s lidmi.

86

Desatero přikázání MC 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Jednej s tolerancí! Prokazuj mírnost a klid! Nevyvolávej tlak na výkon, ani ho nepřijímej! Nebuď závistivá! Snášej klepy, také o sobě! Miluj chaos. Uznej, že ostatní děti jsou pro své matky také něco zcela zvláštního. Buď spontánní. Nenech se ničím zastrašit. Přijď zase . . .

Pomoc, mám si nechat dobře dařit My matky nechceme v MC stres. Má tu být příjemně a ženy mají přicházet, aby se jednou mohly pohodlně usadit, v klidu vypít kávu a popovídat si. V praxi je tomu nyní tak, že pro ženy, které do MC přicházejí, nezna mená cítit se dobře totéž jako posadit se a nic nedělat. To, že se cítí dobře u šálku kávy a v zahálce, je možné snad jen při první nebo druhé návštěvě, ale pak už je to docela jinak: Většina žen totiž musí o své hodiny v MC bojovat. Musí např. potírat své špatné svědomí, že „zanedbávají“ domácnost a byt, nebo jsou zasypávány otázkami svých mužů:„Proč tam teď chodíš častěji? Co to celé má být?“ A mnohé si rodina brzy vezme na mušku: „Ty žiješ tam nahoře více než doma. Už nedáváš pozor na své dítě a očekáváš od něj příliš mnoho.“ Dochází k tomu, že od počátečního období, kdy bylo otevřeno jen pár odpolední a kdy se poprvé pohodlně sesedly k poznání a plánování, se nejen MC, ale i mnoho žen zde velmi změnilo. To už se dnes nedá opakovat a zachovat pro nové ženy jako míra, protože tu jsou právě ženy ze zakládající generace a vyzařují jinou atmosféru. Už to nejsou tytéž ženy jako na začátku. Již se prosadily, a proto mají na MC jiné požadavky než jen pít kávu. Přicházejí do MC, protože si chtějí jako člověk něco dopřát. Ne jako matka, nýbrž jako osobnost zde chtějí proměnit v činnost schopnosti a

87

nápady, které nemohou realizovat doma. Chtějí, aby se něco hýbalo, chtějí pracovat, vytvářet projekty. Přitom musí znovu bojovat, a sice se svými dětmi. Když např. zhotovují věci pro bleší trh, tak to dělají plny soustředění a nadšení, takže děti to přirozeně cítí a reagují značně nervózně, protože si všímají, že na jejich matkách je něco neobvyklého a něco se mění. Tady se potom opravdu vyplácí nic neříkat, matky se mají proti stresu bránit. Stres je zkrátka tady. Jako spolupracovnice můžeš jen říci: „Jak nakládáme se stresem?“ Pak je tvým úkolem potvrdit matkám, že svým dětem nedělají nic zlého, že pro děti je důležitější, když se učí akceptovat matku s jejími vlastními zájmy a oblastmi a odpoutat se od ní. Ano, a když tytéž matky potom po pár týdnech zažijí, jak pěkně děti dokázaly pustit se máminy sukně a cítit se jako doma mezi dětmi v herně, přijde nová rána. Jako mámu tě hrozně zabolí, když zažiješ, že tě tvé dítě nepostrádá a už tě celou dobu nepotřebuje. Prima pocit, že děláš pro sebe ve MC něco jako žena, je pro matku tedy pln rozporů. Ženy přicházejí, nyní stojí před těmito aktivními matkami s dětmi, které se považují za MC. A z toho vyvěrá u nových návštěvnic – mnohem rychleji a vehementněji než na počátku – přání: „Chtěla bych to, co tu dělají ony, dělat také pro sebe.“ Neumějí si např. představit, že ženy – stálé návštěvnice od samého začátku – potřebovaly rok, nebo dokonce dva roky, aby našly své místo v MC, nebo aby vytvořily své projekty do takové podoby, jaké jsou nyní. To znamená, že se nové ženy ocitají ve značném napětí ohledně práce a že na tomto poli vzniká mezi starými a novými ženami konkurence, nebo dokonce boj o určité kompetence, honorované práce, kutilské projekty nebo podobné věci. V rozhovorech např. mohu zasáhnout, když vidím, jak nová žena žárlí na aktivní „kmenovou“ ženu a na to, co dělá v MC, a mohu s ní promluvit dříve, než fronty přitvrdí. Mohu ji upozornit na to, jak dlouho ta druhá potřebovala a zkoušela, až byla tak daleko jako dnes. Mohu jí ukázat možnosti, jak se může zapojit a stát se aktivní. Když obrátíš pozornost v každodenním životě na takovéto body, můžeš zachytit klíčící závist a proměnit ji v něco konstruktivního. Nemusí dojít k tomu, že se dvě tři nové spojí proti stálým členkám, honorovaným ženám nebo zaměstnankyním a říkají, že „ty jsou tady vedení“ a „mají moc a nikdy ji nepostoupí jiným“, „nepustí žádnou mezi sebe“ nebo „chtějí všechno jenom pro sebe“. Žádná žena totiž není sama o sobě nepřející nebo zlá. Mnohé však zpočátku jenom ještě tak dobře nevědí, jak by to, co by rády dělaly, také mohlo opravdu fungovat. Tak jsi jako nová v MC lehce frustrována a přenášíš to na ostatní

88

ženy, které se ti aktivně a cílevědomě hemží před nosem, zatímco ty dřepíš se smíšenými pocity za šálkem kávy a povídáš s těmi, které jsou ve stejné situaci. Každá hospodyně a matka to zná ze svého života, také mně se tak vedlo, že po intenzivním období malého dítěte, z kterého se pomalu vynořuje, může jen říct, co déle už nechce dělat, ale ještě nemůže jasně sdělit, co a jak chce udělat pro sebe. Všechny se můžeme cítit v MC doopravdy dobře, když se naučíme s těmito jemnými stresovými rovinami otevřeně a s dobrou vůlí zacházet. Myslím si, že v tom spočívá ta úplně nejdůležitější úloha, totiž starat se v každodennosti o takové ovzduší dialogu.

Nechci kutit! Na kutění musí být něco zvláštního. Zdá se, že všechny možné ženy se jím rády zabývají. Jenom u nás v MC se nekutí. Proč vlastně ne? Sáhnu do vlastní minulosti. Také jsem kutila, když jsem chodila do kurzů pro kutily při Lidové vysoké škole. Chtěla jsem vysadit od dětí. Chodit do kurzů, to byla nejlepší možnost, jak večer odejít z domu a povídat si s jinými ženami. S dětmi jsem také kutila, k Vánocům a k Velikonocům a v létě venku s barvami. Myslím, že to bylo i docela hezké, snad se při tom člověk může i něco naučit. Ale nějak jsem vždy znervózněla a nejpozději při úklidu jsem byla úplně hotová. Dnes nemám ke kutění chuť. Přesto se mělo kutit, protože tak je to dobré pro všechny! Dvě nebo tři ženy se také našly. Měly nápady a začaly je uskutečňovat. Zamýšlely jsme zorganizovat bazar, tím jsme měly cíl. Přidalo se několik dalších žen. Nu, šlo to docela dobře. Přesto se po bazaru žádná nedotkla lepidla nebo nůžek nebo něčeho jiného. Už se zase nekutilo. Přitom bylo tolik nápadů: hrnčířství, drhání, vázat květiny, vyrábět panenky atd. A především opět nároky. A přesto se žádné kroužky rukodělné práce nekonaly. Jeden požadavek přece visí ve vzduchu: V místě, kde se scházejí ženy, se musí kutit! Na městských trzích jsou vždy stánky žen, které vyčkávají s věcmi vyrobenými doma. Ještě jsem neviděla pánský spolek s nabídkou ručních prací. Kdo chce z toho něco vyvodit? U nás v Salzgitteru se nekutí. Zdůvodnění nemůžeme dát. Ale tím nejsme odrazeny. Těch pár, které rády kutí, utěšujeme. Nemají čekat na velké skupiny pro své zájmy. Mnoho hezkého se dá zhotovit také ve dvojici či trojici. Snad také u nás jednou nastane čas

89

příznivý pro kutilství. V MC se často tak rychle něco změní.

A pak se na mne všechny vrhly Do MC jsem přišla přes skupinu kojících. Mé první dítě jsem nekojila a chtěla jsem to u druhého dělat jinak. Ve skupině gymnastiky pro těhotné jsme byly upozorněny na to, že v Salzgitteru existuje skupina kojících. Zajímala jsem se dál a dostala jsem adresu MC. „Jdi tam, jsou tam matky, které také kojí, ty ti už dají správný tip.“ Byla jsem pevně rozhodnuta: „Tentokrát to musí klapnout.“ Já se svým dva týdny starým ranečkem – Edgarem pod paží, tedy kupředu. Děda mě tam dovezl. Nenašli jsme MC hned a začali jsme nejprve v obchodě s barvami. Dívaly se na nás užasle, když jsem se zeptala: „Je zde skupina kojících?“ Ale věděli hned: „Ne, ne, to musíte o dveře dál.“ Musela jsem se sebou trochu bojovat, abych hledala dál. Z opatrnosti jsem nejprve znovu donesla Edgara do auta, než jsem zkusila druhé dveře. Když jsem vešla, seděly tam skutečně dvě matky a kojily. Posadila jsem se k nim a ony mi vyprávěly, jak to ve skupině chodí. Ptala jsem se, kolik je dětem let. Když jsem slyšela, že jednomu je půl roku, řekla jsem si: „Tak, ty to dokážeš také, tak dlouho kojit.“ Od té doby jsem každý týden v úterý dopoledne chodila s Edgarem a starší dcerou Judith do skupiny a cítila jsem se tu opravdu dobře. Jednou vyvěsily na nástěnku plakát s plánovanými aktivitami. Mezi jinými byl také seminář pro matku a dítě z Německého institutu pro mládež. Informovala jsem se, co to je a kolik by to stálo, (což pro mne byla rozhodující otázka), bylo mi řečeno, že náklady mají být hrazeny z bazaru, který pořádá MC, takže pro jednotlivé matky nevznikne žádná finanční zátěž. Poradila jsem se o tom se svým mužem a ten řekl: „Když tě to baví, proč ne?“ Podepsala jsem se na listinu, nyní jsem si myslela, že je vše jasné, protože jsem byla čtvrtá nebo pátá podepsaná. Dokud jsem se nepoptala nedlouho před udaným termínem. Tu mi bylo řečeno: „Jak to – ty chceš také jet? Ale už není místo.“ Nejprve jsem se hloupě podívala a zeptala jsem se: „Jak to, přece jsem se zapsala, jak to že nesmím jet?“ Odpověď byla vyhýbavá. Papír se někde ztratil. Všimla jsem si naladění: „Aha, zde se děje něco proti tobě.“ Zavolala jsem jedné matce, s níž jsem si dobře rozuměla a o níž jsem věděla, že jede také, a zeptala jsem se, zda ví, co se tu děje. Reagovala také vyhýbavě. Nepustila jsem ji, až mi řekla, že tu běží proti mně značné štvaní. V MC byly dvě ženy, které jsem znala už dříve, s nimiž jsem stále znovu

90

neuměla po dobrém. Domněnka byla nablízku, že odtud vane vítr, což se také potvrdilo. Téhož dne přišel telefonát z MC, že se listina našla, vše je jasné, mohla bych jet. Řekla jsem, že jsem mezitím zjistila, že některé ženy proti mně něco mají a za těchto okolností bych si to celé chtěla ještě jednou promyslet. Cítila jsem se pěkně mizerně, večer jsem mluvila s mužem a vyprávěla jsem mu, proč nechci jet. Nesouhlasil: „Jsi přece jinak dost silná, právě protože tě chtěly vystrnadit, teď pojedeš!“ Tak to šlo skoro celou noc, ale on zůstal neoblomný: „Právě nyní!“ Nakonec jsem se přihlásila. Dva týdny do semináře pro mne znamenaly ustavičný vnitřní boj. Večer před tím jsem ještě řekla: „Ne, nejedu.“ Ale můj muž zůstal tvrdý a mínil: „Běda, budeš-li zítra večer tady, až přijdu z práce domů!“ Stiskl mě a řekl: „Ty už to dokážeš.“ Se stísněným pocitem v krajině žaludku a s tímto průvodním slovem jsem odjela. Při příjezdu to bylo také komplikované. Šlo o rozdělení pokojů a cítila jsem se všemi odmítnutá. Držela jsem se více méně svých dětí. A potom přišla schůze skupiny. Když se řeklo, že každá má říci, co v MC dělá a jak se cítí, hned jsem vstala – chtěla jsem to mít za sebou – a vylíčila jsem svou situaci. Referentka s tím souhlasila a bylo rozhodnuto, že tématem schůzky bude konflikt. Každá měla říct, jak situaci vidí. Pršely na mne útoky – z mého pohledu nekonečně dlouho – až vstala jedna matka a řekla, že ona skončí s tím jen negativním, teď chce říct o mně také něco kladného. V tomto kole mě polekalo především to, že matky, které mě vůbec neznaly, měly o mně tak negativní obraz. Byla jsem považována za arogantní, chlubivou a tu, která ví vše lépe, ostatní matky se cítily ode mne peskovány. Spadla jsem z výšin, nevěděla jsem, že tak působím tam, kde jsem chtěla právě opak. Pochopila jsem, jakou moc mají klepy, že je člověk rychle viděn jen černými brýlemi. Pochopila jsem také, že můj vlastní charakter mi stojí v cestě. Často jsem si nevšimla, když se jiná cítila mým rázným vystoupením dotčena. Jedna žena kupříkladu vyprávěla v kruhu příhodu, kterou jsem náhle viděla jinými očima. Měla se svou dcerkou problémy s usínáním. To jsem já se svými dětmi neměla. Sebevědomým hlasem jsem pronesla: „Tedy to u mne neexistuje. Moje děti spí.“ A potom trochu tišeji: „To je věc výchovy“. Ona ale tento dodatek slyšela a cítila se napadena a zpochybněna. Byla jsem velmi zaražena, protože jsem tuto ženu měla moc ráda a zcela jistě jsem ji nechtěla ranit. Poté jsem se pokoušela vžít do její situace a chápala jsem ji. Tento příklad u mne uvedl hodně věcí do pohybu. Stále jsem na to myslela. Ještě dnes mi to zní v uších, když nějaká matka mluví o problémech se svými dětmi, které

91

já od svých dětí neznám. Teď už bych také takovou větu neřekla, neboť stykem s mnoha matkami jsem se naučila, že ne všechny děti a ne všechny matky jsou stejné, že nelze všechny měřit jedním metrem. Ale zpět k semináři. Cítila jsem se tam nejprve hluboce raněna a dotčena, ale pokoušela jsem se kritiku snést. Opravdu to nebylo jednoduché. Chtěla jsem se bezpodmínečně ospravedlnit, protože jsem to tak neviděla. Když vstala jedna matka, která o mně řekla něco dobrého a potom ještě dodala, že ona by na mém místě dávno vstala a odcestovala, měla jsem pocit: Některé tě vidí jinak, nejsi tu zcela osamocena. Teprve večer, když mě oslovila jedna matka a litovala, co všechno jsem musela vydržet, mi tekly slzy proudem. Rozhostil se ve mně pocit vzteku na všechny: „Ty všechny si vymýšlejí, co ode mne chtějí! Toho vůbec nemám zapotřebí! Ty mi mohou! Zavolám muži a jedu domů!“ Po této směsici zlosti a slz se mi vedlo lépe. Ulevilo se mi a cítila jsem novou energii. Při ukládání dětí do postýlek mi několik žen bylo docela mile k ruce, cítila jsem se trochu akceptována a přijata mezi ostatní. V průběhu týdne se mnou mluvilo ještě několik žen. V jednotlivých rozhovorech se leccos vysvětlilo. Zejména si vzpomínám na jeden dlouhý, hezký rozhovor v sauně. Od tohoto okamžiku to bylo zase už lepší. Na semináři bylo mnoho hezkých společných situací, které utvářely celkové ovzduší. To určitě zaúčinkovalo, neboť poslední den řekla v kruhu dokonce jedna z mých úhlavních nepřítelkyň, že ji mrzí, co se proti mně seběhlo, a že to vidí jinak a hlavně že se naučila nedělat tak rychle konečné závěry. Také já jsem se hodně naučila, vyplatilo se vyvolat konflikt na povrch a překonat strach z toho. Naučila jsem se lépe naslouchat, když mi někdo něco vypráví, nemít tak rychle po ruce rady a vážit více své výroky. Se smíšenými pocity jsem jela domů. Na jedné straně jsem byla úplně vyřízena. Na druhé straně se mi ulevilo. Předsevzala jsem si, že na tom, co jsem se naučila, budu v MC dále pracovat. Mezitím jsem byla zvolena do vedení kolektivu. Konflikty v MC stále ještě existují, ale my jim předcházíme dříve.

Po třech letech – od A do Z A:

B:

92

„Mně prostě chyběla důvěra, abych šla do MC. Myslela jsem si, to je taková uzavřená skupina, nemůžeš se přece jen tak vedrat dovnitř. Dva roky jsem ženou v domácnosti, oddělila jsem se od ostatních.“ „Teď mám večer co vyprávět. Dříve mohli mluvit o práci jen muži. Připadám si najednou důležitá, teď jsem někdo!“

C:

„Dříve jsme se mačkaly v kavárnách nebo v obchodních domech, jen abychom viděly něco jiného nebo abychom s někým mluvily. Teď můžu vždy jít do MC, vždycky potkám lidi, známé nebo také nové tváře.“ D: „Nemohu si už vůbec oddychnout. Ostatní na mne pořád dotírají. Udělej to, udělej přece tamto. Často jsem se už zlobila, ale zůstala jsem sedět.“ E: „Chci být důsledná a říct, co se děje, i když jde o MC. Často se tu vyskytují klepy a klípky. Buď k tomu řeknu svůj názor, nebo zažertuji a věc jednoduše pominu.“ F: „Myslela jsem si, že jsem jiná než ostatní, protože si nemohu koupit tolik jako provdané ženy. Proto jsem se cítila neakceptovanou.“ G: „Když mi něco nevyhovuje, tak se to pokouším změnit, aby mi to vyhovovalo – někdy jsem při tom určitě trochu bezohledná. Pro mne je takové chování jednoduché, protože vím, že smím něco změnit. Vědí to také ty nové a troufnou si to?“ H: „Slyšela jsem, že se ženy cítí vyloučeny termínem ,stůl pro stálé hosty`. Myslí, to je ten ,základ`, přitom přece každá žena může večer přijít k tomuto stolu. Myslím, že budeme muset změnit jméno, možná na ,hospodu pro ženy`“. I: „Ne, pod tím si mnoho žen představí určitě něco nepatřičného nebo příliš emancipovaného a nechají se právě tak odradit.“ J: „Může se to nazývat, jak chce. Kdo chce přijít, už to nějak zvládne. Myslím, že nejdůležitější je, že tam můžete přijít se známou. Jen málokterá si troufne přijít sama.“ K: „Nakonec jsme všechny dospělé ženy. Každá musí sama něčím přispět, nelze všechny požadavky přesunout jen na ženy ve službě.“ L: „Žena ve službě může ale přistoupit k nesmělé ženě, přímo ji oslovit a zeptat se, např. proč přišla.“ M: „Já jsem byla oslovena nejprve ženou mající službu, jinými nikoliv.“ N: „Toho, co mají ženy ve službě na práci, je celá řada: vaří kávu, vytvářejí příjemnou atmosféru, mají připraven program pro ty aktivní, dávají pozor na děti, telefonují, uklízejí, hovoří s novými, dohlížejí na opravy, mají snášet hněv kuřaček nebo nekuřaček. Naslouchat a utěšovat, radit a informovat, hledat ztracené věci, péct koláče atd. atd.“ O: „Vždycky se zlobím, když žádná nic neudělá, např. nikdy neotevře pusu, aby řekla, co by chtěla, anebo co by se mělo dělat. Proto většinu dělám právě tak, jak mě to napadne.“ P: „Existují hektické ženy, ty chtějí všem všechno udělat dobře a stále

93

obsluhují. Jsou jiné, které neobsluhují, ale rozmlouvají s návštěvnicemi.“ Q: „Napadá mne: I ty, které jsou u toho již dlouho, chtějí být jednou mateřsky opatrovány.“ R: „Copak je člověk důležitý jen tehdy, když něco dělá? Nestačí, že jsem tu?“ S: „Ano. Stále se s někým mluví, jen když je to důležité nebo o MC, ale ne o dění všedního dne nebo o malých bolestech. Přitom právě malé bolístky jsou někdy tak frustrující. Chci s ženami mluvit o svých drobných záležitostech, pokud možno s ženami, které mají tytéž problémy jako já.“ T: „Máš pravdu, aktivní zde platí za víc než druhé. Měla jsem vždy pocit, že k aktivním musím vzhlížet, co ty všechno udělaly!“ U: „Pro mne je mnohem jednodušší mluvit s ženami, které osobně dobře znám. Se svými ženami z kliky.“ V: „Ráda si hledám aktivní ženy, které se mi podobají. Je pak pro mne jednodušší hájit své zájmy.“ W: „V MC chci být uznávána a milována taková, jaká jsem.“ X: „To tvoří bariéry. Proč mohou být ženy oblíbené jen pro svůj pracovní výkon? Jsem zklamána.“ Y: „Já od aktivních žen neočekávám jen pracovní výkon, ale i zájem o MC. To znamená, že očekávám, že i mimo službu ukážou svou angažovanost, že se zúčastní různých společných aktivit. Zejména že pojedou na semináře, i když je něco takového namáhavé.“ Z: „Pro mne to není totéž. Existují ženy ve službě, které nemají žádný zápal.“

Ano, ta pracovní morálka! Má služba s Liselotte byla zpočátku velmi úspěšná. Nabídky pro volný čas, které jsme zorganizovaly, byly hojně navštěvovány a připravily matkám i dětem mnoho zábavy. Když pak přišla zima a byly jsem odkázány na naše prostory, přemýšlely jsme, že odloučíme na čas matky od dětí. Nabídla jsem všem dětem kurz dětských her, zatímco se Liselotte pokusila nalákat jeden kroužek žen k rozhovorům a hodinám ručních prací. Po krátkém čase jsem si získala přízeň dětí a v kavárně panoval nádherný klid. Celé měsíce jsem se angažovala pro kroužek her, sestavo vala plány, obstarávala hračky.

94

Nakonec mi chyběl kontakt s ostatními ženami. Svěřila jsem se a několik žen bylo ochotných mě vysvobodit. Děti mě obklopily, když se ve 14.30 otevřely dveře MC. Když si pak s nimi přišla hrát jiná žena, aby mne uvolnila, přišly děti vždy znovu ke mně. Nedala jsem této ženě vůbec šanci, aby se spřátelila s dětmi. Měla jsem pro ni tisíc dobrých rad, věděla jsem, jak to má dělat. Stále jsem se vměšovala a nepřipustila jsem tak vůbec, aby si děti na „novou“ zvykly. Vyžadovala jsem dokonalost – a nebyla jsem vůbec zvyklá, že smím jako žena udělat něco pro sebe. Zuřila jsem, když si Liselotte celá odpoledne užívala, seděla tam a bavila se s ženami, zatímco já jsem umývala, hrála, uklízela. Dnes jsem s to přisednout také, užívat si, dát přednost svým přáním. Tato podvědomá žárlivost s Liselotte vnesla do MC náš první vážný konflikt. Mnoho žen jedná jako já. Nejprve práce, pak zábava – je jedno, v jaké náladě člověk právě je. Cítila jsem se oprávněna žádat na Liselotte, aby se mi přizpůsobila. Přitom: Jak ráda bych také jedno odpoledne „promrhala“!

Hierarchie v MC Určité každodenní situace, s nimiž jsme v MC hojně konfrontovány, vedou ke stále se vracejícím konfliktům, jimiž jsme přesto vždy znovu a znovu překvapeny a necháme se znovu znejistit. Přitom je přece jasné: ani v MC nelze očekávat nějaký neporušený svět. Zde jeden typický příklad: Jak se to dělá s atraktivními nabídkami, když nestačí pro všechny? Kdo vybírá koho a jak, např. u nabídek seminářů a dalšího vzdělávání, které nabízejí možnost dostat se z domu. Většinou nemohou jet všechny. Při tak obtížných rozhodnutích přirozeně vycházejí najevo závist, žárlivost, nepřízeň nebo malichernost. Jsou to také důležité hnací síly, které musí být ne potlačeny, nýbrž přijaty a zapojeny. To je ale pro všechny velmi těžké. Při takových otázkách rozdělení se projeví viditelné i neviditelné hierarchie v MC. Kdo má informace a komu je předává dál? Kdo má vliv a kdo ho využívá? Kdo se umí prosadit? Kdo může své potřeby otevřeně nahlásit a kdo si tím dělá těžkosti? Která žena rozhoduje a která k ní má dobré vztahy? Děje se to otevřeně nebo nepřímo? Kdo je vždy na místě ve správný čas? Tyto procesy jsou jak subtilní, tak komplikované. Vyvěšení na černé tabuli ještě nezaručuje, že když to může číst každý, jsou osloveni všichni stejným způsobem. Jedné matce to připadá lehké zapsat se na listinu, jiná musí být vyzvána a motivována. Zde začínají první procesy volby.

95

Je požadavek rovnosti při rozhodování realistický? Má se zde sáhnout k formálně demokratickým pravidlům, zavést jako rozhodovací postup veřejné shromáždění nebo oficiální hlasování? – I toto řešení není uspokojující, protože se pak děje hojně byrokraticky. Pevnými pravidly se stává rozhodovací proces strnulým, tvrdým a náročným na čas. Je odtržen od života. Pocity se nepřipouštějí, nevycházejí najevo – jsou ale zde. Přitom se ale produkuje požadavek, že nyní nesmí nikdo reptat, být závistivý a nevraživý. Ženy, které jsou připraveny být v takových situacích prostředníkem nebo pomoct radou i vlivem, si mohou být jisty, že se někoho dotknou a vystaví se útokům. Kdo to umí dobře snášet, ten se často stává přirozenou autoritou. Kde ale tyto ženy mohou načerpat nové síly a zregenerovat se? Komu smějí vylít své srdce? Jiná možnost, která se – při vší té dynamice – osvědčila, je hodně rozmlouvat. Volné využívání informací je tomu též nápomocno, i když je to pracnější a také časově velmi náročné – neboť čím více žen se na rozhodování podílí, tím více citů je ve hře. Podobné situace, kdy je třeba rozhodnout a rozdělit, se neustále vracejí, nová hra, nové štěstí.

Nová Nová už v MC nyní opravdu nejsem. Patřím už dlouho ke stálým členkám. A přece jsem se opět cítila jako nová. Bylo to jednou odpoledne. Většinou sem chodím dopoledne, pak mám také službu. Ženy docházející odpoledne znám sice dobře, navštěvovaly jsme semináře a oslavily jsme několik oslav, a přesto jsem si připadala cizí. Sotva to mohu vylíčit: Byla jsem nejistá, nevěděla jsem přesně, co si ženy myslí a jak reagují. Také se mi to všechno nelíbilo. Na stolech ležely kousky koláčů od pekaře v papírových sáčcích, dětem se potajmu podávalo jakékoliv množství sladkostí, květiny od dopoledne postavily nevšímavě stranou a všude kolem stálo použité nádobí. Já to mám raději hezky uklizené a pěstěné. Doma využívám spoustu času k pořádku a čistotě, moje děti musejí dodržovat určité zásady pořádku. Bylo mi sice jasné, že v MC panují jiné poměry než u mne doma, ale i tak jsem se pokoušela prosadit něco ze svých představ i v MC. Také chování žen odpoledne bylo jiné než dopoledne. Děti byly poslány do sklepa, občas šla s nimi jedna z žen ve službě a hrála si s nimi, ale většinu času seděly všechny u stolu a povídaly o všem možném, většinou o

96

bezvýznamných věcech, o záležitostech všedního dne. Měly také úplně jinou mluvu než my dopoledne. Cítila jsem se – ač vše probíhalo vesele a byla jsem také vtažena do rozhovorů – jednoduše jako mezi cizími. Nejprve jsem šla rozzlobená domů. Byla jsem plna výčitek. „Takhle to přece nejde,“ myslela jsem si. „Jak to tam vypadalo! Žádná atmosféra! Nic se nedělo, žádná nabídka nebo oslovení pro ženy, které nahlédly dovnitř. Jaké jen pojetí služby mají ony ženy ve službě?“ Byla jsem pevně rozhodnuta, že to změním. Chodila jsem odpoledne do MC častěji. Chtěla jsem vyzkoumat, jak by měla být tato služba změněna. Přitom mě napadlo, že zde byly většinou tytéž ženy. Bavily se spolu zcela svobodně a uvolněně. Nabyla jsem dojmu, že se návštěvnice cítí naprosto dobře, cítila jsem se ovšem stále ještě cize a nemohla jsem dělat to, co bych ráda s chutí dělala. Rozhovory se nedotýkaly mých zájmů, a abych přišla plést nebo k jiným ručním pracím, to jsem nechtěla. Promluvila jsem o nepořádku na stole. Ostatní to tak nebraly, zdálo se jim to hezké tak, jak to bylo. Pomalu mně svítalo, že na sobě musím něco změnit, abych se odpoledne cítila dobře. Přemýšlela jsem: Ženy, které měly službu, dělaly, co právě uměly, vytvořily atmosféru, která jim byla příjemná, a měly svůj pevný okruh návštěvnic, jimž zřejmě odpolední nabídka vyhovovala. Několik žen z odpoledne mi to pak nevědomky potvrdilo. „Byla jsem jednou v MC dopoledne, necítila jsem se ale dobře. Ženy byly docela jiné než já. Proto teď chodím jenom odpoledne, když mají službu Tanja a Nina, pak se mi to líbí.“ Mezitím se mi vyjasnily další souvislosti. Každá žena ve službě nebo i pravidelné návštěvnice vyzařují specifickou atmosféru, kterou lze ovlivnit, ale ne podstatně změnit. Když to chci mít tak, jak se mi to líbí, musím se podílet na vytvoření nálady. Podle toho, jak se shodují jednotlivé ženy, přijde mi to těžké nebo lehké. Od té doby, co jsem o tom uvažovala, zbavila jsem se alespoň výčitek. Nyní mohu také přijít na návštěvu odpoledne a objevím někdy nejen společné, ale i také zajímavé nové věci.

Generační otázka? Na začátku jsem v MC poznala jen mladé ženy. Potom byl nabídnut seminář pro matky a děti. Týden pro ženy a děti. Já jsem svou dceru s sebou nevzala, většina měla ovšem děti s sebou. Byly u toho také ženy, jejichž děti

97

již vyrostly. Pro mne to byla nová zkušenost, jednat s těmito ženami. Měla jsem totiž množství předsudků. Očekávala jsem, že uslyším výroky svých rodičů o výchově dětí a partnerství. Brzy jsem si ale všimla, že jsou mi starší ženy stále sympatičtější, čím více je poznávám. Při oboustranné ochotě k vzájemnému porozumění už nehraje věk žádnou roli. Naproti tomu jsem musela ale také uznat, že řada žen v mém věku je velmi netolerantní a nepružná, byly zastrašeny především uvolněnými hovorovými formami a nechtěly být oslovovány „ty“.

Vydržet! Dělala jsem v MC již měsíce svou dietní skupinu, než jsem se poprvé zúčastnila schůze střediska. Vyvstal zde velký problém – opět se nenašel nikdo, kdo by chtěl uklízet. Považovala jsem za svou povinnost zaskočit a přihlásila jsem se na úklidovou službu každý týden. Bylo to uvítáno s obrovským nadšením. Dala jsem se tedy do práce. Když jsem nějaký čas takto pracovala, přišla jsem jednou v pátek, abych uklidila, tu mi bylo z ničeho nic oznámeno: úklidovou službu převzaly nyní jiné dvě ženy. Mohla jsem zase jít. Musela jsem to spolknout a přemýšlela jsem, zda jsem snad svou práci nedělala dost dobře. Nikdo se mnou o tom nemluvil. Byla jsem zaražená a nejraději bych do MC vůbec nešla, natož abych se někoho zeptala na bližší okolnosti. Cítila jsem to jako své zpochybnění. Musela jsem se s touto záležitostí vyrovnat úplně sama, sotva jsem někoho znala. Kdyby se mi to stalo dnes, určitě bych některou z žen sama od sebe oslovila a zeptala se, ale tehdy jsem tak daleko ještě nedošla. Byla to pro mne pěkně tvrdá zkušenost pro začátek. Se svou dietní skupinou jsem ovšem zažila spoustu úspěchů, a tak jsem si pro sebe řekla: „Teď musíš vydržet – chtěla by sis přece vytvořit nový okruh úkolů, nenech se tedy hned odradit.“ Chtěla jsme to bezpodmínečně dokázat. Začala jsem znova, zaskočila jsem, když se jiná nenašla, např. při opatrování dětí. Pomalu to bylo lepší – postupně jsem ženy poznávala blíže a ony mne. Zúčastnila jsem se řady seminářů a spolupracovala při dalších akcích. Snad bych měla na tomto místě podotknout, že jsem o 20 až 30 let starší než většina žen tady. Ty patří ke generaci mé dcery. To mi také dlouhý čas bránilo v tom, abych vůbec do MC přišla, ač mě to od samého začátku lákalo. Myslela jsem, jako mnoho dalších, že je to jen pro mladé matky. Nechtěla jsem, aby se matky se mnou setkávaly jen s respektem a cítily se

98

omezovány přítomností starší, takže si netroufnou pokračovat v rozhovoru, když já přijdu: aby se cítily být pod poručníkováním. – Takové byly mé obavy. Později jsem mluvila s jednou matku a ta mi potvrdila, že ona měla stejné obavy. V průběhu doby se to na obou stranách zmenšilo. Hlubokým zážitkem bylo pozvání na setkání ve sklípku. Byla jsem překvapena, že jsem v mém věku ještě k něčemu takovému zvána, hrozně jsem se těšila a také jsem tam šla. Ostatně příhoda s úklidem byla docela jinak – nikdo mému úklidu nic nevytkl – bylo tomu prostě tak, že se našly ženy na úklid a mého záskoku už nebylo třeba. Při tom, co se odehrává v centru, stáří vlastně nehraje žádnou velkou roli. Důležitější je, že člověka těší být společně s lidmi a být přístupný také pro druhé. Během doby mi v MC daly pocítit, že tam patřím a že mne potřebují. Mohu jen říct, že se vyplácí vydržet, mnohé se vyjasní, co se zpočátku zdá být neprůhledné a negativní, ale nebylo tak vůbec míněno.

Teta Anna z Útěchy Strašná příhoda: V našem MC se krade! Kdo by si to pomyslel? Všechno, jen ne něco takového, tady, kde jsme všechny jedna pro druhou a s druhými. Ale Lízinka si je jistá, v pokladně na kávu chybí peníze. Kdo by to mohl být? No ano, člověk to neříká rád, nahlas tak jako tak ne, ale pod rukou, tak žena ženě, zatím už to ví každá. Co dělat? Proti tomu se musí něco podniknout! Některé mluví moc zle. Některé jsou opatrné, jiné žádají přísná opatření. Nálada se stává napjatou. Co dělat? Také jsem to nevěděla, s „něčím takovým“ také neumím zacházet, nemám s tím žádné zkušenosti. Tedy: telefon u tety Anny z Těšilova. Ta se vyzná, má hodně zkušeností. Vyprávím jí vše i to, jak jsem nejistá. Teta Anna již také zažila „krádeže“ ve skupinách, často to vůbec nebyla pravda, často pro to byly podklady. Jen myslela, abych byla opatrná. Často se takové problémy vyřešily i samy od sebe. Zažila již, že celá historka byla vymyšlena jen proto, aby tím bylo získáno více pozornosti a zájmu. Kromě toho nikdy neškodí připomenout ženám, že jedna nese zodpovědnost za druhou, tak podle mota: Příležitost dělá zloděje. Teta Anna zase jednou dosáhla mnoho. Mohla jsem zůstat netečnou, nemusím se nechat vtáhnout do popuzených nálad a musím se starat jen o to, aby se nic nejedlo tak horké, jak se to uvařilo.

99

Tety Anny jsou milé ženy, je jich třeba často a na mnoha místech. Přitom to mohou být nejrůznější osoby s nejrůznějšími osudy. Nebo také fikce. Jen musí mít ponětí, ponětí o věci a pořádnou dávku životních zkušeností. Moje Anny se střídají. Některé jsou mi velmi milé, s jinými konzultuji pro jejich odborné znalosti, jiné jsou zase jednoduše zde, aniž bych věděla, odkud přicházejí a co dělají. Jednou jsem měla tetu Annu, která na mne udělala hluboký dojem. Byla to velmi milá, zkušená stará dáma, která mi vdechla především důvěru v mé vlastní schopnosti rozhodnout a něco vykonat, ale současně stále apelovala na mou opatrnost a odpovědnost, aniž bych si toho byla vědoma. Chodila jsem k ní zřídka, jen když se mi zdálo, že mi konflikty přerostly přes hlavu. Na má slova reagovala vyprávěním o svých dávných příhodách. Často jsem pak byla vzteklá, neboť když jsem odcházela, neměla jsem žádný návod v tašce, ale množství dalších aspektů, podle nichž jsem mohla promýšlet svůj vlastní způsob chování vůči sobě samé i vůči ostatním. Tety Anny z Těšilova naslouchají, dávají tip a utěšují. Jsou vždy plny důvěry a dodávají odvahy. Věří na dobré v lidech, především na skvělé výkony všech hledajících radu. Jsou jen zkušené a laskavé,nikdy ty, které všechno vědí lépe, pochybují nebo nedůvěřují. A když někdo neví kudy kam, mají po ruce také radu.

Dopis ženě profesionálce Mnichov, 26.4.1982 Milá J., cítím prostě potřebu Ti napsat, neboť mi záleží na tom, abych právě Tobě dala na vědomí můj protest. Čteš správně: protest. A to proti následujícím poznámkám: „Ženy nemají žádné sebevědomí, protože jsou jen ženy v domácnosti a matky. Jen když mají vlastní peníze jsou někdo. Ženy si už nic netroufají atd.“ Nemůžu takové výpovědi prostě přijmout bez protestu. Jen nebyl ten správný okamžik o tom diskutovat. Mohla bych Ti jmenovat několik žen, na něž to neplatí, které si jsou plně vědomy své ceny jako hospodyně a matky a nacházejí u svých mužů také odpovídající uznání. I když nevydělávají žádné vlastní peníze. U nás např. ještě nikdy nebyly „tvoje peníze, moje peníze“. Rodinné příjmy jsou jednoduše „naše peníze“. To přirozeně

100

nevylučuje, že my ženy si k tomu rády nepřivyděláme, což se dá ideálně uskutečnit v MC, protože to je sladěno s chodem domácnosti. Ale i ostatní vedlejší činnosti, jako např. úklid schodiště, mají svá oprávnění. Kdopak by to měl dělat, když ne jedna z nás žen v domácnosti? Abych se ještě jednou vrátila k sebevědomí: Existuje také dost mužů s nalomeným sebevědomím. Který muž by si troufl vrátit otlačená jablka nebo jahody, protože nesouhlasí váha! Musím hlavně za muže bojovat. Málokteří muži mají povolání, které pro ně znamená naplnění nebo jímž jsou zcela zaujati. Považuji to jen za správné, že povolání ženy v domácnosti v sobě skrývá také nesmyslnou práci, právě tak jako se tomu děje v každém jiném povolání. Teď je to trochu chaotické. Ale takové jsou myšlenky, které mi táhnou hlavou. Ovšem je možné, že jsi tyto výroky formulovala tak okázale, abys ještě jednou všechny přítomné muže přesvědčila o tom, že středisko MC je nutné. Je jistě mnoho žen, pro něž je MC tím stéblem, jehož se chytají a jež dodalo ženě sebevědomí a ještě dodá. Pomáhat při tom ženám, to je jistě jeden z našich hlavních úkolů. Nejprve jsem Ti chtěla zavolat, ale tak je to možná ještě lepší. Myslela jsem si, že je určitě také pro Tvou práci důležité, když uslyšíš také jednou názor spokojené ženy v domácnosti a matky. Srdečné pozdravy a do další besedy na shledanou Tvá O.

Žádná konkurence – více solidarity V rámci dalšího vzdělávání pro aktivní ženy MC a také pro ty, které se jimi chtějí stát, se pravidelně konají semináře, jež tvoří smysluplnou protiváhu ke vzdělání doprovázející každodennost. Pořadatelem seminářů je jen zčásti MC, vedle toho jsme zvány také ke vzdělávacím akcím, které organizují jiné subjekty, resp. instituce. Od oněch jiných pořadatelů se „naše“ semináře liší v mnoha směrech. Zatímco si k „našim“ seminářům většinou bereme s sebou děti – v opačném případě by účast pro mnohé ženy nebyla vůbec možná – koná se vzdělávání přes instituce bez dětí. To vytváří samozřejmě úplně jiné předpoklady pro celkový průběh semináře, co se týče podmínek pro učení a práci stejně jako tvorby volného času. Další rozdíl spočívá v tom, že se „našeho“ semináře účastní převážně návštěvnice MC, tedy ženy se stejnými nebo podobnými životními

101

podmínkami, zatímco okruh účastnic jiných seminářů je velmi rozmanitý. Setkáváme se tam namnoze s ženami, které jsou zaměstnané a zabývají se profesionálně ženskými pracemi. My ženy v domácnosti a matky jsme v menšině. O zkušenostech z těchto seminářů, které u mne stále vedly k frustracím, se chci zmínit blíže. Shodly jsme se na tom, že ústavou zaručená rovnoprávnost mezi mužem a ženou dávno ještě není dosažena a že my ženy musíme naši záležitost vzít samy do rukou, abychom se přiblížily našemu cíli. Ale v otázce cest, které by k tomu mohly vést, se naše pojetí velmi rozcházela. Pro profesionálky má zlepšení pracovních možností pro ženy absolutní prioritu, protože – a tak se argumentuje – jen materiální nezávislost může být tím prvním krokem k emancipaci. Už myšlenka, že se musí nechat „vydržovat“ svým mužem, je pro ně nesnesitelná. My, které se necháme „vydržovat“, narážíme u nich jen na nepochopení nebo dokonce soucit. Můžeme jim také jen velmi těžce sdělit, že jsme se zčásti zcela vědomě rozhodly pro děti a vydatnou rodinnou fázi, kde pro zaměstnání minimálně několik let není místa. Realita vypadá tak, že se zaměstnání a děti dají uskutečnit jen za cenu dvojnásobného zatížení až na hranici psychických i fyzických možností. To, že se tomu nechceme vystavovat, se právě ještě akceptuje. Jako návrh k řešení bylo udáno zkrácení pracovní doby pro všechny – muže i ženy – aby mohla být výchova dětí a domácí práce rozdělena rovnoměrně na oba partnery. Vůbec nepopíráme, že tohle by mohla být schůdná cesta. Podle mého názoru v tom ale nelze vidět všelék, nýbrž se musí při uvažování přihlížet k tomu, že mnohé ženy potřebují a chtějí alespoň přechodně výhradně rodinnou etapu. Považuji za velmi důležité vybojovat takové podmínky, které každé ženě tento krok ulehčí. K tomu patří, že budou odstraněny nepochybně existující zápory pro pouhé ženy v domácnosti – mezi jiným izolace. Patří k tomu také to, že se uvažuje, zda by neexistovala také jiná alternativa materiálního zajištění než výdělečná činnost nebo vydržování mužem. Většinou jsem byla již po krátké době tak otřesena zjevnou vypočítavostí profesionálek, že jsem se už neodvážila vnést své myšlenky do diskuse. To u mě vyvolávalo depresi, protože jsem se na jedné straně rozčílila arogancí jiných a na druhé straně jsem sama byla nespokojená, protože jsem svou argumentací neprorazila nebo jsem ji vůbec neuplatnila. Rozhovor doma s ženami v MC mi potom vždy pomohl překonat neúspěch a utvrdil mě v tom, že neexistuje důvod, abych se cítila tak malá a nevědoucí.

102

Pro mne z těchto zkušeností vyplynulo poznání, že my ženy mnoho nedosáhneme, dokud si budeme konkurovat. Sotva nějaká žena se nachází v situaci, kterou by nebylo třeba zlepšit. To si musíme ujasnit, abychom dospěly k větší solidaritě, jež je třeba, abychom dosáhly svého cíle.

Profesionální porada ve středisku V jednáních se subjekty nebo komunami o veřejné peníze vždy pomohlo, když se o projekt zasadily vědecké pracovnice DJI nebo jiné odborné autority (psycholožka, socioložka a sociální pedagožka). Často byla jednání teprve tehdy úspěšná, když tyto „odborné autority“ byly v nějaké formě začleněny a spoluzodpovědny (dohled, doprovod, zaměstnanec). V MC v Neuaubingu se nám podařilo konstruktivní řešení, aniž bychom pohřbily kompetenci matek. Pracuje tam psycholožka, sama matka dvou dětí, 20 hodin týdně, zřízena subjektem. Základní otázkou přitom bylo, jak tento žádaný „profesionální dohled“ zapojit, aniž by okamžitě vznikla fixace na nějakého „experta“. V Neuaubingu vypadá práce Hanny konkrétně takto: H. je přítomna v MC ve středu po celý den a je možno se s ní spojit. Existuje tedy možnost v klidu ji poznat, rozvíjet vzájemnou důvěru a spřátelit se. Kdykoliv máš osobní problém, cokoliv tě pálí, můžeš se s Hannou jednoduše spojit a získat tak její pohled na věc, rady nebo také pomoc. Tento způsob konzultace je velká šance, neboť přístup je relativně nekomplikovaný a možný. Mnohý problém se dá řešit tím, že je včas vysloven. Hanna je velkou pomocí pro schůze týmu, jichž se zúčastní. Poskytuje řadě žen pomoc a ochranu vůči úřadům, lékařům atd. Mnohé ženy ji zvou k sobě domů, když mají problém v rodině, nebo jí prostě telefonují domů. Problém tohoto druhu odborné konzultace je podobně jako v laických konzultacích také přátelské dodržování tajemství, tím zvláštní problém blízkosti i vzdálenosti a nutného omezení, pro nás ženy obtížný terén a podobně jako v MC opatrování dětí – neprobádané území!

103

KAPITOLA VII

Co pro mě znamená mateřské centrum

Tady mohu načerpat sílu Dřív jsem byla spíš zakřiknutá a nesmělá. S prvními známými a s prvními kontakty v MC se to změnilo. V posledních třech letech se cítím víc sebejistá i ve své rodině. Dokonce se mi zdá, že se to zlepšilo ve společenském styku vůbec. Z rozhovorů se ženami v centru dokážu čerpat energii, odnáším si vždy „něco“ s sebou domů. Téměř neuvěřitelně se mi rozšířil obzor, něco podobného jsem předtím nezažila v práci ani v rodině. To samozřejmě přináší i řadu „střetů“ v rodině, s mužem i s jeho rodiči. Dříve bych tyhle problémy buď zapudila, nebo se s nimi smířila. Teď jsem ale schopna je rozebírat. Ve vztahu s tchyní a tchánem se mi osvědčilo otevřenější jednání. Můj největší úspěch hodný zaznamenání je schopnost hovořit o osobních věcech s „nezasvěcenými“ lidmi. Než jsem začala navštěvovat MC, domnívala jsem se, že do mých problémů nikomu nic není. Myslela jsem, že si s nimi musím poradit jen sama a sama mám být schopna dojít k nějakému řešení.

104

Můžeme se odnaučit intoleranci „Od té doby, co jsem v centru,“ říká mi Christine, „jsem mnohokrát přemýšlela, proč je mezi námi ženami tolik intolerance.“ Přišla jsem za ní na návštěvu z Institutu udělat interview, chtěla bych vědět, jak se jí vede po více než roční spolupráci s MC. Je odpoledne. Sedíme v obývacím pokoji, který dýchá útulností – mnoho květin, velké fotografie dětí, knihovna a příjemně prostřený stůl. Zabořuji se hlouběji do křesla. Christininy děti si hrají venku. Nikam nespěcháme. Je mi dobře. Když je tu teď pro Christine chvilka k tomu, aby mohla nahlas přemýšlet, má vlastně mnoho co říct. Christine K. je tou, kterou sociologové nazývají „ženou ze středních vrstev“. Úspěšně vystudovala biologii, zaměstnaná byla čtyři roky. Její muž má v domě svůj obchod. Christinino manželství se projevuje jako partnerské, klima v rodině je liberální, soustředěné na děti, otevřené okolnímu světu i hostům. Pro Christine má pojem „tolerance“ vysokou hodnotu. Jsem proto zvědavá, co ji napadá pod tímto heslem v MC. Očekávám snad kritickou tirádu o ostatních ženách v centru, o ne vždy tolerantních „drbech a klepech“. Nemám čas si to ujasnit, jen jsem ohromená, když Christine místo toho všeho začíná mluvit o sobě. „Věřím,“ začíná své vyprávění, „že budeš jako žena v domácnosti po několika letech velmi netolerantní, protože – pokud jsou děti malé – nemáš kolem sebe nic než rodinu a výchovu. Zapomeneš na všechnu shovívavost, kterou dáváš dětem, a čím déle to trvá, tím víc se k ostatním lidem chováš vysloveně špatně. Rozum ti sice říká ,nejsi přece pupek světa`, ale přesto cítíš svůj vlastní životní styl jako jednotnou normu pro všechny. Vždyť i úzký okruh přátel, se kterými se stýkáš kvůli svým malým dětem, žije podobně jako ty. Podobné partnerské vztahy, podobné představy o výchově. Nejsou tu žádné rozpory nebo velké rozdíly, o které by ses musela přít. Dokud tvé děti nechodí do školky nebo do školy, ,sahá tvůj rozum na konec ulice, ve které bydlíš`. A takhle máš být jako mladá matka jednoduše šťastná. Přesně tak jsem na tom byla před rokem. Když máš ty temné chvilky v dlouhých odpoledních, kdy přemýšlíš o vzpouře, které ale nejsi schopna – postavíš si kolem sebe a svého sebevědomí zeď. Vždyť děti jsou tak malé a tak moc tě potřebují. Ta zeď, to je obrana – lépe je nepřemýšlet o tom, co se nabízí a poskytuje mimo tvůj malý svět. V téhle životní etapě funguješ jen s obelháváním sebe sama, aby ten

105

tvůj svět zůstal zdravý. Říkáš si: ,Jsem vlastně šťastná.` A zapíráš v sobě přání po širším životním prostoru s mnoha různými lidmi, na který jsi byla zvyklá v zaměstnání.“ Tak zůstávala jako žena v domácnosti a matka sice tolerantní, ale pozvolna odvykla každé výměně názorů, schopnosti, kterou vyžaduje zaměstnání a vůbec život v širším společenství. Christine K. vypráví k tomu ještě o zkušenosti s přítelkyní ze sousedství: „Když si Katja, která má stejně staré dítě jako my, opatřila nového přítele, on se k ní přistěhoval a nám se nelíbil, tak jsem myslela, že se udusím, když jí neřeknu svoje mínění a nezkusím ji přesvědčit, že to není ten pravý. Ale nechtěla jsem hned sáhnout na bolavé místo, nechtěla jsem ji ztratit. To jsem ve své situaci nemohla riskovat. A tak jsme se na víc než rok odcizily. Udržovaly jsme sice povrchní vztahy i s našimi dětmi, ale jinak jsme si šly prostě z cesty. A teprve když jsme obě už nějakou dobu pracovaly v mateřském centru, dostaly se naše vztahy do normálních kolejí.“ Christinina krize s Katjou zastupuje mnoho jiných příkladů z MC, kde mají ženy málo prostoru pro sociální empatii, pro individuální životní rozhodování nebo pro přátelství s „nekonvenčními“ partnery. Tak jako se Christine vzdala svých omezovacích tendencí a intolerantního jednání ke Katje, tak to mohou zkusit mnohé jiné ženy, které po delší spolupráci v centru prošly podobným vývojem. Tři roky, co centrum existuje, stačily, aby rodiny a ženy uzavřely přátelství, spektrum žen-outsiderů je teď takové, o jakém se zpočátku ani nesnilo. Kvůli skupině iniciátorek – tehdy většinou mezi 25 a 35 lety, odborně kvalifikované, několik let výdělečně činné a všechny vdané s malými dětmi – bylo pro matky s jiným zázemím obtížné nalézt přístup a příslušnost k centru. Christine to vysvětluje syndromem „kasty“, který vrcholí, když se ženy aktivizují, takto: „Řekněme, že máš tříleté dítě nebo tvoje starší přichází do školního věku a mladšímu jsou dva a objeví se typická fáze, ve které si můžeš říct: OK, na jaře se přihlásím do kurzu nebo prostě vyjdu zas jednou kousek dál z naší ulice. Tímhle způsobem se u nás v centru přihlásilo hodně žen, já nakonec taky. Začátky, kdy vycházíš ze čtyř stěn, působí u mnohých jako obrovská změna, skoro šok. Najednou tušíš, kolik možností se ti nabízí. Cítíš to pomalu jako ,revoluci`, všechno jen pro tebe, bez dětí a bez manžela. U mě nastala ta správná euforie. A v pocitu své vlastní plné síly jsem se domnívala, že všechny ostatní matky v okruhu mých známých, v centru, v kurzu, prostě všechny musí na tom být stejně jako já. Všem taky chceš

106

ukázat a říct, jak je to s tím silným pocitem nového sebevědomí a energie. Věřila jsem, že musím pomoct všem ženám ke stejnému štěstí. Ale bohužel něco takového působí na mnohé zcela odlišně, skoro stejně jako hrůzný útok misionářů, kterému se brání, protože jsou někde jinde, mají jinou povahu a prostě pomaleji přijímají změny. Hned jsi v palbě jejich kritiky, zjišťuješ, že tě odmítají, brání se tvým dobře míněným radám a tvoje vystupování se jim nelíbí. Dneska už vím, že kritizují i právem, protože působíš nesnesitelně dominantně, intolerantně vůči jejich chování a povaze. Přesně cítí, že v podstatě hledáš jen sama sebe. K téhle zkušenosti nedojde žádná žena, dokud nezačne pracovat v MC. Čím více si věří, rozvíjí aktivitu ve větším rozsahu, tím víc těžkostí a nejistot potom prožívá. Návštěvnice centra, které neprojevují hned větší energii a aktivitu, ale spíš všechno pozorují, distancují se od sporů, baví se jen mezi sebou. Jsou v postavení, ve kterém ,aktivistky` zkoušejí, posuzují, odmítají nebo přijímají, nakonec si třeba vyberou nějakou ženu jako vzor a tvoří svou roli podle této ,aktivní`.“ Christine nevidí tuhle hru mezi ženami jejího typu a takovými, které se starají jen o „klepy u kávy“, úplně negativně. „Ze začátku, když mi vadilo, jak o mně mluví, reagovala jsem typicky: asi odtud vypadnu, tohle není místo pro mě. A tak, jak se přece jen chceš odlišit, cítíš se úplně nejistá, tak si chvilku říkáš – já, Christine K., nepotřebuju žádné MC. Mám prima velkou rodinu, své přátele a známé. Teď mám dojem, že jsem tehdy musela působit vážně hrozně arogantně. Centrum mě z toho nakonec dostalo. Když některé ženy jako ,machři` ukazují ostatním své ctnosti, mateřskou shovívavost, porozumění atd., tak vlastně ,klepy u kávy` prokazují dobrou službu k ,prozření`.“ Christine má ještě další důležitou lekci. „Slyšela jsem někdy, že chyby vidím jen u jiných a klepy mě pobuřují. Pak jsem začala kritiku své osoby brát vážně, začala jsem pochybovat, jestli jsem to dělala i jindy, nejen když vztahy byly napjaté. Trvalo to několik měsíců, ve kterých jsem přemítala, co přináší těžkosti mezi mnou a ostatními ženami. Způsobilas to ty? Máš vůbec právo stavět do popředí vždycky svoje mínění? Víš třeba, co si myslí ostatní? A nemají právo tě kritizovat? Vzala jsem ty potíže jako podnět pro sebe, abych je znovu probrala i v centru s ostatními ženami, a zjistila jsem, že spory jsou pro mě přínosem, že hádka není vždy jen negativní. V posledním pro mě opravdu kritickém roce jsem se hodně naučila. Znám své slabosti, nevidím je jen u druhých. A přineslo mi to

107

o mnoho víc sebevědomí, nejen v centru, zažívám na sobě novou toleranci a otevřenost.“ Tím, co se Christine pokouší vysvětlit, prošla řada žen. Začátky, ve kterých se do věci pustily, znejistění, fáze, kdy se stahovaly zpátky nebo se usadily ve skupině stejně smýšlejících, odvážné rozhodnutí o vlastním způsobu chování a jeho působení, rostoucí schopnosti nalézt slabosti a chyby, být sebevědomá ve svém chování a otevřená v diskusi pro jiné názory, úplně na konci pocit sebevědomí a tolerance. Pokud se MC ubírá tímto směrem, mění se také „kávové dýchánky“. Skoro vždycky se najde jedna nebo dvě, kde kritika vyústí v sebekritiku. Stalo se ale tradicí mezi zkušenými aktivistkami brát v úvahu moudrost přítomných, relativizovat úsudky a pomáhat vytvářet příznivé prostředí ve skupině. Jednou z aktivistek je i Christine K. „Odpovídá to jisté naší mentalitě,“ říká Christine, „protože ať je to vhodné nebo ne, kritizovat je vždycky snadnější než chválit. Stejně se často chováme k dětem. A pozoruj, jaké děti jsou: když na ně spustíš, tak ustoupí, zařadí se mezi mladší, menší a slabší, a potom, když si za hodinu nato hrají, tak jsou zase velké a všechno jde jako předtím. A my jsme ten špatný příklad. Když se právě cítíš silná, potom všechno odmítneš, nepřipadá ti nutné kritiku přijímat, prostě se nad to ,povzneseš`. Ale pokud přijímáš kritiku v situaci, kdy jsi právě slabá a nejistá, pak jsi na tom beznadějně bledě, na sucho polkneš a stáhneš se do sebe. Tenhle mechanismus působí všude tam, kde jsou ženy pohromadě, kde se společně baví nebo pracují. Pokud ho chceme oslabit, nestačí jen jako nový rituál nastolit místo kritiky pochvalu. Je to připravenost nejen na nové reagovat, ale i přijít na ,lepší stránku` toho druhého.“

Moje mateřské centrum Začala jsem navštěvovat MC, až když moje děti začaly chodit do školky. Když jsou děti se mnou, jsem prostě nervózní. Vím, že mám na ně vysoké nároky. Mám vždycky strach, že by mohly vyrušovat a jít ostatním ženám na nervy. Doma je nechám řádit, tam se to snese. Jsem opravdu šťastná, když mám teď dopoledne čas pro sebe, mohu si dělat co chci. Doma mám práci hotovou rychle, a potom zůstane spousta volného času, který nechci strávit uklízením. Bez dětí se v mateřském centru cítím příjemněji, napadá mě

108

mnohem víc věcí, které mohu dělat. Stejně se vede mým přítelkyním. Jsou také šťastné, když mají po šesti letech děti ve školce nebo ve škole. Nejdřív byly soustředěny – přesně jako já – zcela na děti, byly „jen“ matkami a víc nic. Teď poznávají, že v těch letech byly i o něco ochuzeny. U mnohých je to stejné jako u mě. Nejdřív jsme tu kvůli dětem, běháme od kolotoče ke kolotoči, namlouváme si, že děláme pro své děti něco dobrého, ale vlastně chceme jen „vypadnout“. Proto jsem měla taky v posledních letech problémy s MC. Čekala jsem, že se tam v první řadě bude nabízet program pro děti a teprve potom pro maminky. Děti byly u mě na prvním místě. Nechtěla jsem pochopit, že smím něco dělat, i když není o děti nejlépe postaráno. A měla jsem zlost na ženy v centru a na ženy tam, pokud nabídka pro děti nebyla optimální. Ale teď mám jasno! MC je rozjezd můj, a ne mých dětí! V centru jsem získala cenné zkušenosti v pohledu na své děti. Můžu teď díky ochraně a účasti několika žen mnohem líp snášet problémy s Petrem (handicapované dítě). Teprve v centru jsem se naučila o tom mluvit. Proces osamostatnění mého syna Fabiana proběhl relativně hladce.

Chtěla bych mateřská centra všude! Můj první kontakt s MC se odehrál díky inzerátu, který jsem četla v náborovém letáku. Zvědavě jsem tam zavolala a zjistila, že můžu přijít kdykoliv. Byla jsem překvapená z množství nabídek a z opatrování dětí, které vždycky současně fungovalo. Taky si tu všichni tykali, což mě nejdřív zbrzdilo a zmrazilo, ale pak se mi to zdálo jako nejnormálnější věc na světě. V MC je každý vítaný a rovnoprávný. Může jen posedět, vypít kávu, strávit krátký čas, bavit se nebo spolupracovat při spoustě činností. Každý se rozhoduje sám, jak dlouho a u čeho se zdrží. MC jako místo otevřené k setkáním pro každou ženu a se spoustou možností, co dělat – tvoří kompenzaci k mé bytové situaci (bydlíme v anonymním „stroji na bydlení“ z betonu jako jediní s dětmi v celém bloku). Chodím více méně často do kytarové skupiny, do kurzu o plnohodnotné výživě, pokud mám k dispozici auto. Těší mě i účast na květinovém trhu. Nějakou dobu jsem taky obstarávala hlídání dětí. Myslím si, že MC by mělo být v každé čtvrti, stejně jako je v každé čtvrti centrum pro staré lidi (dům s pečovatelskou službou) nebo kulturní dům pro

109

mládež. Jako důvod, aby MC existovala, se mi jeví i skutečnost, že každá matka nemá babičku nebo tetu k hlídání dětí. Velmi často čtu na vývěskách: hledám kamaráda pro své dítě pro hlídání nebo ke společné zábavě. Společenskopoliticky vidím MC jako přínos ke zhodnocení mateřské úlohy a úlohy ženy v domácnosti.

110

KAPITOLA VIII

Doškolování a semináře

Láska, přepych, úpadky – to všechno se může stát v našich seminářích Velmi brzy vyvstává spolu s mnohostrannými nabízenými aktivitami v MC problém informačního toku mezi matkami a skupinami mezi sebou. Doškolování nabízejí matkám možnost lépe se poznat, vypěstovat si v centru pocit sounáležitosti. Jak se staráme o trvalé a postačující informace mezi sebou? Jak mají probíhat procesy rozhodování v MC? Kolik peněz má zůstat v pokladně? Jak se řeší otázka kouření mezi kuřačkami a nekuřačkami (a především s dětmi)? Při zařizování dalšího vzdělávání se může najít čas tyto nastolené problémy shromažďovat, zodpovídat a zpracovávat návrhy jejich řešení. Výsledky takových seminářů jsou pak pravidelné schůzky, burzy talentů a schopností, deník MC, akční výbor, návrhy týmového vedení a mnoho dalšího. Jak se učit kritizovat, aniž bychom ublížili? Jak se naučit říkat, co ostatním není příjemné? Jak zacházet s klepy? Jak se naučit přijímat rozdíly mezi ženami? Jak zacházet se ženou, která někomu není sympatická? Jak zařadit outsidera zase do skupiny? To jsou jednotlivé otázky, které se na doškolování vždycky projednávají.

111

Další důležitý díl doškolovacího programu, který provází projekt, je zakotvení důvěry v laickou práci také v okolním prostředí (manželé, rodina, sousedé). Není samozřejmostí, že matky berou vážně své kompetence, takže je potřeba mnoho trpělivosti a povzbuzení. Na doškolovacích seminářích se také vždycky jedná o tom, jak posílit víru ve vlastní schopnosti. Co mi brání přinášet vlastní návrhy? Někdy je velmi ambivalentní vztah k odborníkům. Na jedné straně převládá k radám odborníků velká nedůvěra, protože mnoho matek má zkušenosti, že tyto rady si často odporují a je lépe se spolehnout na vlastní zkušenosti a intuici. Nedůvěřují ani poradnám, protože tady zjistily, že jejich sebevědomí je spíš potlačováno, že odcházejí s větší nejistotou, než s jakou přicházely. Ale přesto i v MC existuje poptávka po odbornících, protože to odpovídá společenskému tónu. Dost nejistě působí, když matky agitují bez společenského zajištění a bez statutu osvědčení o vzdělání. Je to zdlouhavý proces, než se přijde na to, že např. kurz šití, který není veden vyučenou švadlenou, ale ženou, která umí dobře šít a dobře to vysvětlit, předá daleko víc znalostí než škola domácího šití. Chvíli trvá, než se zjistí, že příjemná atmosféra, ve které se šije a vzájemně pomáhá, přináší zvláštní druh kvalifikace – jiný, než když se ustrašeně snažíme dělat rovné stehy pod přísným dohledem „paní mistrové“. Vzdělávací semináře jsou příležitostí povzbudit ženy k důvěře ve své schopnosti, dodat jim odvahu a sebevědomí. Smíš se taky vzdálit od svého dítěte. Neškodí mu to, naopak, je dobře, když poznává aktivní matku a samo navazuje kontakt s jinými dětmi. Smíš jako matka také vydělávat. Prospívá ti sebevědomí, které tím získáváš. Smíš si sama na něco troufnout, když víš, na co. Máš právo si něco vyzkoušet a něco se naučit. Smíš se hádat. Konflikty a spory jsou normální a do kolektivu patří. Je možné se pohádat a potom dál spolupracovat. Semináře jsou zážitky, při kterých matky dostanou návod, jak načerpat energii. Pro mnohé to znamená možnost zařadit se do projektů MC, poznat sebe i druhé. Semináře jsou odrazem pro motivace, posilují sebevědomí, pomáhají odbourávat komunikační zábrany. „Další vzdělávání mě vrátilo do doby před narozením dětí. To jsem ještě uměla diskutovat a přimět se k otevřenosti. Je prima zase na to navázat.“ „Je přínosem, když se na semináři cítíš volněji, samozřejměji a vycházíš s ostatními lépe, než jak je zvykem u lidí, kteří nejsou blízcí přátelé.“ „Dělá mi dobře, když jsem pohromadě s více lidmi. Ještě si pamatuju, že

112

když jsem někde měla mluvit, začalo mi strašně bušit srdce a nedostala jsem ze sebe nic. Začala jsem sice koktavě, ale šlo to. Po dvou, třech dnech jsem pomalu roztála. Mohu jezdit na semináře a umím se tam k něčemu přimět.“ „Pro mě bylo bezvadné zjistit, že se můžu stát středem dění. Vyrovnat se s otázkami vlastní osobnosti. A taky jsem zjistila, jak působím na jiné. Často jinak, než si myslím.“ „Po seminářích nevypadaly konflikty, které jsem prožívala, už tak dramaticky. Připadalo mi prima, že jsme o konfliktech mluvily, že to jde.“ „Už nemám takový strach sama něco podnikat. Poznala jsem, že se nepotřebuju schovávat, svět je otevřený i pro mě.“

Tematicky obtížné body doškolování Po našich zkušenostech nejde při přípravě doškolování ani tak o obsah nebo techniky komunikace, ale spíš o to utvořit čas a prostor pro otevřenost a sounáležitost, pro nové zkušenosti. V první řadě jde o to navodit pozitivní atmosféru, ve které vznikají konstruktivní návrhy a mohou být přijímány. Důležité je zajistit příjemné vnější prostorové podmínky. Vyhledávali jsme k jednání taková místa, kde se matky i děti cítily dobře, protože okolí bylo ozdravující i příznivé pro děti. Matky mohou být uchváceny stylem domu, takže by to měl být pěkný dům s krásným okolím. Důležitost jsme přikládali i láskyplnému a odpovídajícímu opatrování. Obzvlášť důležité je postarat se o hlídání dětí, které opravdu zajistí matkám jistotu, že o děti je dobře postaráno, že budou mít čas na účast na semináři. To vyžaduje zkušenosti a připravenost na straně opatrovnic, protože na seminářích MC se jedná o hlídání velmi heterogenní, věkově nesourodé skupiny dětí, o hlídání v neobvyklých situacích i v neobvyklé době (např. ve večerních hodinách). Možnosti zábavného vyžití jako sauna, masáže, party ve městě nebo návštěva večerního představení patří k důležitému vedlejšímu programu. Citlivost ve styku s lidmi, která provází práci v MC, se dá vytvořit a pěstovat v kultuře velkorysosti, v prostoru, kde se ženy dobře cítí a kde roste tolerance k ostatním. Mít čas pro sebe, obsloužit se, bavit se, přicházet jeden k druhému, poznat zas radost z volna, obnovit si radost ze života, zvědavost, motivaci a odvahu zažít něco nového, také si brát myšlenkové vzory i vzory vztahů. To dává energii k vlastní aktivitě, k vlastní angažovanosti. Často jsou to předpoklady k nalezení zdrojů vlastní tvořivosti. Na doškolování vznikají písně, divadelní

113

představení, malování, básně, plakáty, slogany, krátké povídky i aforismy. Mnoho matek při tom v sobě objevilo nepoznaný talent. Schopnost vypovídat se z vlastních problémů nebo obav, vyjasnit konflikty nebo přijímat kritiku vzniká v příznivé atmosféře. V pocitu sounáležitosti se relativizují konkurence, je dost času pro jednotlivé rozhovory, může se počkat na vhodnou náladu. Je tu velkorysost, akceptování vzájemných odlišností, nemusí se trvat na vlastní představě pořádku, života, výchovy. Přichází se na konstruktivní myšlenky místo reptání a nepřátelství, protože konstruktivní prostor se vytváří, když se matky učí něco dopřát sobě samotným a tím i druhým. Navážeme při tom i na formy společenského styku mezi ženami navzájem, na „kulturu ženy v domácnosti“, kde se často rýsuje přístup k otevřenosti. Uspořádání vzdělání školácky strukturované a málo odpovídající okolí působí cize a spíše odstraší, než motivuje. Známá přívětivost, kterou pro sebe vytvářejí ženy doma a v mateřském centru, znamená kvalitativní standard, který bychom se měli pokusit dodržet i v doškolovacích akcích. Pokusíme se navodit příjemnou a láskyplnou atmosféru, ve které se ženy mohou cítit dobře.Také se ukazuje, že při doškolovacích seminářích je důležité umožnit podniknout cestu do cizího prostředí s dětmi, že se přitom dětem vede dobře, anebo umožnit cestovat bez dítěte a že to rodina prožije bez větších katastrof. Jsou matky, které se rozhodnou cestovat bez dítěte (většinou na druhý nebo třetí seminář, tedy už s jistou zkušeností z těchto akcí), kde si buď otec vezme dovolenou, nebo zaskočí příbuzní. Pro jiné matky je důležité přijet právě s dětmi a přitom zjistit, že být matkou neznamená jen být přivázána k domácnosti, že je možné cestovat s dětmi bez stresu, s radostí a s chutí. Bylo zajímavé pozorovat, jak citlivě reagují děti na náladu mezi matkami. Když byla nálada dobrá, byly i děti většinou spokojené a vyrovnané. Matky reagovaly jistě a trpělivě na dětské potřeby a děti se necítily ohroženy, když se maminky od nich vzdálily ke skupinovému sezení. Když byla skupina suverénní a přizpůsobivá tomu, že se děti tu a tam zapojují do dění dospělých a naopak matky, které ukládají děti do postýlek, mohou dopřát matkám, které přicestovaly bez dětí, aby v té době podnikaly něco pro sebe, tak tohle všechno přispěje k dobré atmosféře a školení se může podařit. Jedna taková pěkná situace zažitá společně dává sílu a pocit soudržnosti, které působí i v dalším životě MC. Nikoliv na posledním místě stojí zkušenost, jak i matky samy zažívají podstatný přínos sebevědomí. Jako témata na seminářích se vždycky objevují i konflikty a společenský styk. Jde o odvahu a důvěru konflikty přestát a projít jimi, o pokus nedbat na

114

klepy, nevidět je jen negativně, ale také vidět jejich funkci úlevy a ulehčení. Na mnohých seminářích se řeší konflikty na místě a zkušenosti s tím jsou dobré. Nemá to žádné katastrofální následky. Je taky vyzkoušené, že střety zájmů se objevují a přesto lze konstruktivně dál spolupracovat. Je jasné, že některé ženy působí sympatičtěji než jiné. Jde jen o to, aby nikdo „nešel z kola ven“. Existuje několik technik ke zpracování konfliktů a pomoc v jejich řešení, které se mohou na seminářích procvičovat.Vyptávat se místo utvrzování vlastních názorů, zůstávat u vlastních pocitů místo formulování výtek, aktivně naslouchat, přemýšlet, co se druhý pokouší vyjádřit, dávat pozor na vyjadřované pocity, učit se číst i „řeč těla“. Osvědčilo se také řešení konfliktů ihned na místě a bez účasti třetího. Čas je při tom významný faktor. Je velmi důležité, aby na seminářích byl na všechno dostatek času. Vždycky se vytvoří klidnější fáze, ve které mohou probíhat rozhovory jednotlivců. Důležité jsou i noční rozhovory, které rozebírají práci. Na semináři je možné všechny rozpracované procesy dokončit. Kromě toho je znát, že řešení přispívá k lepšímu vzájemnému porozumění. Z toho všeho vyplývá, že nabídka doškolovacích seminářů musí být široká a mnohostranná. Semináře, na kterých se zpracovávají konflikty, jsou stejně důležité jako semináře, které mají charakter spíše prázdninový a ozdravovací. Nabídky seminářů s dětmi jsou stejně důležité jako ty bez dětí. Možnosti doškolování se pro návštěvnice MC stávají důležitou součástí modelu, mají přinášet podstatné aspekty konceptu MC i do praktického života. Zrovna tak důležité jsou nabídky vzdělání pro iniciátorky a zaměstnané matky, aby se utvrdily v odpovědných rolích a konfliktních situacích, především v komplikovaném procesu řešení, kterému se musí učit – přenášet úkoly na ostatní matky v centru. Jednou z důležitých forem doškolování jsou výměnné návštěvy a hospitace mezi MC. Tipy a „rady pro každý den“, všeobecně potvrzené zkušenostmi, že všechna MC prodělávají stejné nebo podobné konflikty, že to všechno je „normální“, posilující pocit, že i mnoho jiných MC se zabývá podobnými zájmy, to vše jsou důležité momenty takových výměnných setkání. Vzdělávací podniky, na kterých vzniká a diskutuje se koncept MC, patří tematicky k základním programům seminářů. Zvláště důležité jsou ty o výchově a opatrování dětí, kde jde především o opatrování skupin dětí různého stáří. Velmi oblíbená jsou také soustředění samotných matek jako osobností, kde se jim věnuje čas a přemýšlí se, co by ony samy chtěly. Jiný druh seminářů, při kterých se věci daří, jsou semináře, kde se sdělují schopnosti a tvořivosti, know-how, pomoc a argumentace proti pravidelně se

115

objevujícím skepsím a pochybám. Některá témata: Jak mohu dát dohromady divadelní skupinu? Jak připravím tiskovou konferenci? Jak mohu dělat noviny? Jak vyvolat fotografie? Jak získat náměty a příspěvky pro MC? Jak seznámím MC s okolím, s jinými skupinami? Pro děti znamenají cesty na semináře často velký skok k samostatnosti. Bez seminářů se těžko provádějí svépomocné projekty. Problémy jsou většinou s pevně stanovenými strukturami vzdělávacích institucí, které nejsou schopny zprostředkovat styk s matkami a dětmi. Potíže vznikají také s očekáváním samotných žen, jestliže jsou stoupenkyněmi tradičních forem vzdělávání a vedení. Často se ozývá volání po pevném školícím programu, kterému by se mohly matky přizpůsobit, aniž by musely být tvořivé a aniž by se kladly vysoké požadavky na vzájemný kontakt a vztahy. Je také problematické sehnat dobré přednášející odborníky, kteří mají široké znalosti a dovedou podpořit vlastní svépomocný potenciál matek. Minimální požadavky na přednášející (vedoucí) a odborníky při provádění laických doškolovacích akcí jsou: - místo k jednání vyhovující matkám i dětem v příjemném a podnětném prostředí - výborné, vysoce motivované a dobře zaplacené opatrování dětí - referenti/referentky, kteří spoléhají na kompetence od matek, mají jejich důvěru a dbají na vlastní schopnosti - finanční rozpočet, který umožňuje účast i matkám, které nemohou přispět vlastními prostředky V budoucnu by kurzy laického vzdělávání mohly sloužit jako doklad kvalifikace u pracovního úřadu. Povolání „zaměstnankyně městského obvodu“ by bylo logickým vyústěním zkušeností a rozvinutím kompetencí matek v MC. Tyto kvalifikační semináře by měly podobný přínos v komerční spolupráci matek a v perspektivě dalšího zaměstnávání.

116

KAPITOLA IX

Zřizovatelé a iniciátorky

Úředníci, kteří mají pochopení, jsou výjimkou Tři roky jsme se pohybovaly ve světě etablovaných institucí, abychom nalezly zřizovatele a sponzory pro náš model „Centra pro matky“. Bylo to napínavé jako detektivka se stále novými zápletkami. Na jedné straně my – prožensky angažované vědkyně, na druhé straně výbory složené prakticky vždy z mužů. Někdy se vyskytli i muži, kteří pro nás měli pochopení, ale ti pak většinou nerozhodovali o financích. Bylo třeba neúnavného a neústupného přesvědčování, než jsme byly tak daleko, že byl náš koncept shledán hodný financování a my jsme konečně mohly založit tři MC. Přitom nás stále znovu ujišťovali, jak je náš koncept pro matky důležitý, jak velký má smysl a jak je v neposlední řadě náš rozpočet mírný, chápej levný. Přesto jsme se stále znovu setkávaly s hlubokou nedůvěrou. Peníze matkám? Vyplácet je přímo matkám? Tady se přece naráží na hluboké tabu. Mateřská péče má být samozřejmě zadarmo. Matky přece nesmějí pracovat s vidinou mrzkého mamonu. Jaké nedozírné následky by mohla mít skutečnost, že by matky samy mohly disponovat penězi! Vzhledem k částkám, které navzdory krizi sociálního státu stále jdou na

117

profesionální sociální práci, a vzhledem k tomu, že matky musí denně s velkou kompetencí a péčí zacházet s domácím rozpočtem, je nedůvěra k těm spíše skromným finančním částkám, které si jedno MC nárokuje a za něž je schopné tolik poskytnout, nápadně nepochopitelná. Podvědomě se vlastně předpokládá, že matky peníze z veřejných zdrojů promarní, že si vlastně ani nezaslouží o peníze z veřejných zdrojů žádat, protože s těmito částkami nejsou schopné zacházet. Člověk nemusí být zrovna odborníkem, stačí povrchní znalost toho, jak fungují instituce. O skandálech ve stavebnictví, úplatkářských aférách a o nerentabilních subvencích se přece dennodenně píše v novinách. Nicméně se stále znovu setkáváme s nedůvěrou, když matky žádají, aby dostávaly peníze. Když chtěla například skupina matek z centra nakoupit s velkoobchodním průkazem nábytek, nevěřili jim u pokladny, že by mohly být právoplatnými držitelkami tohoto průkazu. Obecně se prostě nepředpokládá, že by matky byly schopné samy bez profesionální kontroly spravovat finance centra. Nevěří se ani tomu, že je možné rozdělit mezi matky více klíčů od centra. Předpokládá se automaticky, že přece musí být určena nějaká „vedoucí“, která bude klíči disponovat. To, co matky v centru dělají, musí mít přece nějaká pravidla, rozuměj, musí být kontrolováno nějakým odborníkem. Toto volání po odborníkovi – profesionální síle – je ovšem v rozporu se skutečností, že v oblasti profesionální sociální práce se vyskytuje dost problémů. Především nesměřuje vždycky k těm opravdu potřebným a také existují velké rezervy ve způsobech poskytování sociální péče. Uvedeme jeden příklad za všechny, abychom tento rozpor ozřejmily. Projekt, který byl koncipován podobně jako projekt MC, byl příslušnými činiteli realizován klasickým profesionálním způsobem. Vypadalo to následovně: Nejdříve byly zaměstnány dvě mladé bezdětné profesionálky-začátečnice, psycholožka a sociální pracovnice. První z nich se stala vedoucí zařízení. Pak byly přizvány „laické spolupracovnice“ (matky), které se nemohly, co se platu a vlivu týče, profesionálním silám rovnat. Celý rok bylo obsahem práce tohoto zařízení sestavení ideálního „týmu“. Do zařízení bylo v této době možné vejít jen zadním vchodem, nikdo ze sousedství nebyl osloven, nikdo také nepřišel. Tým byl plně zaměstnán tím, jak zařídit kancelář. Jedním z jeho prvních činů byla instalace zvukotěsných dvojitých dveří, aby byla kancelář odhlučněna proti dětskému křiku. Pak se stanovila pravidla: ženy si smějí přivést děti s sebou jen v určené dny, laické spolupracovnice nemohou mít

118

děti v průběhu pracovní doby s sebou. Zařízení má přesně stanovené hodiny, kdy je otevřeno. Chce-li někdo dovnitř dřív, musí čekat venku před zavřenými dveřmi. Podle mnoha autentických zpráv, které jsou uvedené v této knize, si lze lehko představit, jak se liší atmosféra při takto realizovaném projektu od centra, které si vedou matky samy. Sotva ženy v MC odemknou dveře, aby nové prostory renovovaly a zařídily, už se tam valí nepřetržitý proud matek s dětmi na rukou a „dětské kočárky dláždí cestu k MC“. My jsme nakonec, po dlouhé cestě, kdy jsme se střetávaly s tradičními svazy a sdruženími a světem profitu, měly přece jen štěstí a našly činitele, kteří věřili v kompetenci laiků, protože už s nimi měli dobré zkušenosti, a tak naší koncepci důvěřovali. Bohužel jsme ale museli konstatovat, že takovíto lidé jsou v institucích pro veřejnou péči výjimkou a ne pravidlem. Je otázka, jestli má taková skupina, svobodná a otevřená, jako jsou matky s dětmi – která nemůže být nijak závazná (vždycky se něco vyskytne, nemoci dětí, problémy se školou, bydlením nebo financemi jsou na denním pořádku), a která vyžaduje velkou flexibilitu – vůbec v pevných strukturách stávajících institucí své místo. Bohužel nejsou ani etablované ženské svazy a spolky výjimkou. Po zkušenostech, které jsme učinily, nemůžeme v zásadě tyto veřejné instituce jako zřizovatele MC doporučit. Běžný provoz je tam příliš silně ovlivňován profesionálními způsoby jednání, byrokratický přístup k věci znemožňuje pochopení potřeb, ale i možností. Hlavním problémem není tedy vlastní činnost v MC, ale hledání a nalezení zřizovatelů. Někdy mohou být konkrétní politikové nebo političky, kteří se zabývají komunálními problémy, v průběhu volební kampaně těmi nejvhodnějšími partnery k jednání. Žena potřebuje mnoho síly, aby uvedla MC v život. Nejlepším východiskem je existence nějaké malé skupiny žen, které se znají natolik, že vědí, která co umí, jak je která talentovaná, tedy skupina, v níž se ženy navzájem podporují a v níž se naučily věřit samy sobě. Věřit si musí především – navzdory skupině – iniciátorka, aby mohla po kratší nebo delší období projekt sama „táhnout“. Kdo pracoval ve skupinách, ví, že skupina může být ohromnou posilou a pomocí, ale přesto v jiných situacích zas naopak tak nezávazná a neurčitá, že má člověk pocit, že se všechno hroutí pod rukama. Jestliže má žena odvahu nést nějakou dobu sama zodpovědnost, udělá obvykle zkušenost, že skupina po špatném období nabude zase soudržnosti, je znovu silná a všechny to zase

119

začne bavit. Důležitá je ale vždycky důvěra v sebe sama. Matky nepotřebují žádné odborníky, aby mohly provozovat MC.

Hledání peněz a střechy nad hlavou pro MC Každá žena ví, díky časopisům jako „Eltern“, „Brigitte“, nebo „Emma“, že se ženy a matky chápou iniciativy. Některé si pak přečtou článek o MC v Salzgitteru, jsou ohromně nadšené a hned napíší dopis redakci nebo na otištěnou kontaktní adresu. A v něm se ptají, co má pisatelka, matka dvou dětí a žena v domácnosti u sebe v obci udělat, aby měla taky brzo v místě bydliště „své“ MC. Je třeba hned jasně říct: Bude to trvat nejméně rok, většinou dva roky. A každá matka, která se odváží stát se iniciátorkou centra pro matky, si bude připadat jako hlavní hrdinka v dramatickém kriminálním filmu. Rozhodně ale bude potřebovat spojenkyně stejných zájmů, protože sama to nemůže zvládnout. 1. zásada: Myšlenka MC potřebuje skupinu iniciátorek Nejdůležitějšími spojenkyněmi jsou samozřejmě další matky, nadšené stejnou ideou, ochotné k činům, které se nedají hned odradit. Takové, které spolu umí držet v dobách dobrých i zlých. Je také důležité si uvědomit, že doba prvotních, ohromně milých setkání brzo pomine. Stres, který vznikne při prvních krocích, po tom, co se přejde od myšlenky k činu, bude působit uvnitř skupiny. Dojde k bouřlivým diskusím, střetům, hádkám, ale také k dojemným smiřovačkám. To všechno má očistnou a vyjasňující funkci. Takto zocelené iniciátorky v tomto stadiu už vzájemně trochu poznaly své silné i slabé stránky a měly by proto při dalších krocích využít s typicky ženským důvtipem rozpoznané talenty: Jedna žena je např. vyslovená suverénka, druhá je od přírody nadaná organizátorka, má v hlavě všechny důležité schůzky a termíny, umí udržet pořádek v papírech, třetí dokáže vždycky spolehlivě zapůsobit na „vysoce postavené pány“, čtvrtá má talent ulamovat při sporech hroty... Zmínily jsme tedy nejdůležitější interní podmínky nutné k tomu, aby se ze skupiny iniciátorek stala tvrdošíjná a přesvědčivá komunální iniciativa matek. Ale tak daleko ještě nejsme. 2. zásada: Iniciativa MC potřebuje místo pro schůzky

120

Protože většina z nás nedisponuje obývacím pokojem, který by byl dost velký na to, aby se v něm mohly odehrávat schůzky skupiny žen za přítomnosti hordy dětí, a jen málokterý manžel je natolik trpělivý, aby nadlouho vydržel nekonečné noční debaty skupiny angažovaných žen, když se on právě dívá na televizi, mělo by být dalším krokem nalezení vhodného prostoru pro schůzky. Může jím být klub v sousedství patřící obci, místní pobočka Lidové školy pracujících nebo zadní místnost nejbližší restaurace, kde se může iniciativní skupina matek scházet víceméně pravidelně, nerušeně a bez ohledu na nutnost v určitou hodinu skončit. Za předpokladu, že partner chápe ženinu touhu po nějakém centru ve čtvrti, kde by se mohly matky scházet a kde by mohly ženy z domácnosti se svými dětmi něco podnikat, měla by si žena se svým partnerem promluvit o hlídání dětí. Jestliže jsou děti už starší, je to pro iniciátorku obzvlášť praktické. Je možné se domluvit i na občasném hlídání dětí cizí osobou. Vítané ovšem je, když je otec pokud možno co nejčastěji ochoten a schopen se o své děti večer nebo v sobotu sám postarat. Vybudovat iniciativu matek, to znamená spoustu práce, ale oživí to i rodinný způsob života, naruší zavedenou představu, že ženská patří k plotně a musí být rodině stále k dispozici. Na tento ožehavý bod by se měly iniciátorky předem připravit. Když jsme začaly mluvit o potřebném místě, kde by se mohly odehrávat schůzky, narazily jsme na zásadní problém: Matky a ženy v domácnosti u nás nemají téměř nikde vlastní veřejné, obecní prostory! Iniciativy matek, jako je ta „naše“ nebo skupiny matek s dětmi, které se jednou nebo dvakrát týdně scházejí ke společným hrám, jsou už dnes díky bohu dost rozšířené. Většinou se ale musí za pomoci lsti a ženského šarmu vnutit do prostor, které jiní lidé, kterým tyto cenné čtyři stěny připadly jako podivné vlastnictví, více či méně ochotně „vyklidí“ a „zapůjčí“. Zdá se, že všechny veřejné prostory patří mužům z farnosti, okresní mládežnické organizaci, sportovnímu klubu nebo nějakému spolku. Někdy jsou tam zaměstnány ženy – jako sociální pedagožky, jako takzvané správkyně pobočky nebo zařízení, jako sekretářky spolků aj., které disponují klíči a plánem programu a akcí ve zmíněných prostorách. A tady musí chytrá iniciátorka pozorně naslouchat. Mezi těmito ženami je řada matek samoživitelek, které z tohoto důvodu musí být zaměstnané. Mezi nimi se vyskytují starší paní, které na vylíčení myšlenky MC obvykle reagují těmito slovy: „Ach, kdyby něco takového existovalo tenkrát, když byly moje děti malé!“ A občas se vyskytnou i mladé bezdětné profesionálně vyškolené

121

ženy, které jako dcery se schopností vcítění do problémů vlastní matky nedegradují naši „skupinu žen v domácnosti“ na pouhého klienta. Z takovýchto „profesionálek“ se mohou pro naše iniciativy stát velmi důležité a potřebné spojenkyně, protože ony vědí zase víc než my. 3. zásada: Idea MC potřebuje spojenkyně ve veřejné správě a v oblasti komunální politiky Tyto spojenkyně vědí, jestli jimi spravovaný kulturní dům nebo středisko patřící obci má například přidělené peníze pro činnost s dětmi, s jejichž pomocí si lze vybojovat iniciativu matek s dětmi, která se bude scházet někdy dopoledne ještě jednou. Spojenkyně-profesionálky mohou znát muže „ve vyšším postavení“, který má větší rozhodovací pravomoc, takového, který má sám děti, je aktivním otcem a jehož žena se postará o to, aby se myšlenkou MC dostatečně nadchl. V tom případě by se ona manželka měla získat jako nová členka naší iniciativy. Vytváří se tak první malá síť spojenců. Od matek, jejichž manžely lze v oblasti veřejné správy označit jako „velká zvířata“, se lze dozvědět leccos užitečného o tom, jak lze získat takzvané veřejné a veřejně prospěšné prostory. 4. zásada: Peníze a prostory z veřejných zdrojů dostane ten, kdo se politicky angažuje Obzvláště v podzimních měsících je místní tisk pro iniciátorky velmi zajímavý. Zveřejňují se prohlášení starosty, např. program města v oblasti rodinné politiky pro příští rok. Městský radní „Tátomuž“, delegovaný svou politickou stranou do Výboru městských zastupitelstev pro „mládež a sociální práci“, oznamuje zvláštní zájem o mladé matky. Odbor sociálních věcí, kulturní oddělení oznamuje realizaci „kulturních dílen“ v sociální bytové zástavbě. Uvádí tak v život myšlenku kolegy z Berlína, kterému se tam ovšem elegantněji říká senátor. Vedoucí Úřadu pro mládež – v jiných místech i oddělení pro práci s mládeží – v tisku prohlašuje, že se zasazuje o více vzdělání, osvěty a prevence v oblasti rodinné politiky a výchovy atd. atd. Bohužel jsou tato prohlášení většinou stručná a otištěná kdesi v rubrice „Různé“. Pro iniciátorky jsou nicméně velmi důležitá. Na pana „Tátomuže“ a kolegy se lze obrátit a pokusit se jim přiblížit ideu MC jako možný model právě pro ony „mladé matky“, sociální kulturní centra prohlásit za onu potřebnou preventivní práci v oblasti rodinné politiky, kterou propagují.

122

Obvykle není tento pokus ničím víc než onou pověstnou kapkou v moři, a může být šikovně využit ve volební kampani, nicméně je třeba jednat podle úsloví, že nepřetržité kapání vody vyhloubí nakonec otvor i v kameni a moře se skládá z velkého množství kapek. 5. zásada: Iniciativa MC, která chce získat peníze a prostory, o sobě musí dát vědět Vraťme se zase z úrovně vyšší komunální politiky zpět ke kuchyňskému stolu, kde zůstaly ležet otevřené noviny, protože se na kus řeči objevily Hilda a Mia. Sedí tu tedy tři iniciátorky a rozčilují se nad tím, že v místnosti, kterou mají zapůjčenou ke svým schůzkám, nesmějí nechat nic svého, že tam nemůže být žádná krabice s hračkami pro děti a že se pokaždé po těch ubohých třech čtyřech hodinách, kdy mají místnost k dispozici, musí pustit do generálního úklidu. Jsou zajedno v tom, že musí mít k dispozici vlastní prostory! V článcích místních novin z dnešního dne (stejně jako v těch z minulého týdne nebo minulého roku) přece stojí, že město chce od 1. ledna investovat miliony v oblasti sportu a volného času, dále sedmimístnou sumu pro nové Občanské centrum, několik milionů na práci s mládeží a dětmi, statisícové sumy pro svépomocné skupiny, občanské iniciativy, zelené vdovy (manželky bydlící na předměstí, jejichž muž je zaměstnán ve městě) a kulturní aktivity v okrajových částech města. Tady se přece musí najít něco i pro malé MC! Paní domu, žena v domácnosti, si dosud nikdy nespojila Středisko pro volný čas, které je na konci Ulice starostů, nebo novostavbu Lidové školy pracujících dr. Osvěty s těmito novinovými články. Ale z rozhovoru s oběma přítelkyněmi je náhle jasnější, jak do těchto zařízení plynou obecní peníze. Teď už je třeba jen zjistit, na koho se mají iniciátorky obrátit s žádostí o finanční krytí vysněného MC. Tady může pomoci jedna z oněch shora zmíněných profesionálních spojenkyň. Je třeba ji pozvat a nechat si věci trochu vysvětlit. Většina sociálních pracovnic ví velmi dobře, jak ve městě nebo v příslušné spolkové zemi funguje správní administrativa. Tak se ženy například dozvědí, že celé prohlášení starosty, z něhož místní noviny uznale citovaly jeho úmysl podporovat rodinnou politiku, se dá získat v tiskovém středisku na radnici. Iniciátorka Lotte, která se politicky angažuje a je notorická pesimistka, sice namítá, že celé jeho prohlášení je jen předvolební agitace a není právně nijak závazné, nicméně se z takových vyhlášení dá zjistit, jaké jsou základní body politického programu. A je důležité, aby si ženy z textu osvojily

123

žargon, který budou napříště používat ve věci MC. Který politik neslyší rád, že lidé jeho prohlášení čtou (je to stejné jako u autora bestselleru), a kdo by rád neslyšel vlastní slova a obraty s porozuměním a souhlasem opakovat ústy někoho jiného? A dělá to volička, i když poněkud ztřeštěná, když písemně nebo ústně předkládá projekt MC. „Naše“ sociální pracovnice nebo jiná spojenkyně z profesionální sféry nám dále vysvětlí, že jednotlivé referáty (jejich oddělení nebo úřady) předkládají navíc speciální programy, tzn. např. takové, které jsou zaměřené na podporu „mladých rodin“, „kultury v sociální bytové výstavbě“, „zelených vdov“ a podobně. Zkrátka se jedná o oblasti, které jsou momentálně palčivé. Jak už jsme řekly, není takových programů, které by se týkaly „našich“ zájmů, příliš mnoho, ale přece jen takové existují, a ty jsou důležité. Konkrétní příklad: Jedno z našich existujících MC dostává tímto způsobem obecní finanční prostředky určené pro „výchovné poradenství“. I z těchto programů se mohou ženy naučit ten správný jazyk, který budou používat při svých žádostech. Neboť i v MC má být později, i když kromě jiného, zavedeno „výchovné poradenství“ pro laiky i laiky vedené (rozuměj matkami). Centrum svým provozem zajišťuje „prevenci“ v tom smyslu, že slouží matkám, rodičům a rodinám. Tím je naplněna v programu obsažená floskule – MC posiluje „výchovné působení rodiny“. Neboť tak to uvádíme v našich žádostech – když se daří dobře matkám, daří se dobře i dětem. Naše spojenkyně-profesionálka zná konečně většinou i konkrétní osoby, které se v příslušných úřadech jednotlivých referátů (senátů) žádostmi „zabývají“, rozuměj zkoumají je, zpracovávají a předkládají při nejbližším termínu, kdy se sestavuje rozpočet města. Může tam mít kolegyni ze studií, kterou zná jako moc milou a angažovanou matku. Nebo tam zná kolegu z doby, kdy tam absolvovala praktikum, a ví o něm, že je nadšeným příznivcem projektů typu MC, které nepočítají s profesionálními pracovnicemi, nýbrž kde si občanky umí poradit samy. Nebo se o jednom ze dvou referentů, do jejichž náplně spadá žádost o zřízení MC, dozvěděla, že je vysloveně aktivním otcem a manželem se smyslem pro opravdový partnerský vztah a že se tedy dá předpokládat, že bude s myšlenkou centra pro matky velice sympatizovat. Která z iniciátorek se odváží proniknout do jámy lvové, rozuměj úřadu, a naváže přátelské vztahy s profesionály a úředníky, aby se posílila tak důležitá síť spojenců? Půjde tam Lila, která dokáže lidi přesvědčit, a tichá Mia, která díky svému manželovi, který je úředníkem, vzbudí porozumění a atmosféru důvěry. Může jít i Nikola, působí sice často poněkud chaoticky,

124

ale dokáže ostatní vždycky ohromně povzbudit. Za vzájemné podpory se dozvědí spoustu informací o nejrůznějších paragrafech, taky spoustu fint a tipů, jak sestavit co nejlépe žádost, i to, co v žádném případě uvést nesmějí. Zjistí také, jaké finanční částky jsou možné a jaké nemožné. I ty „možné“ vezmou ženám z domácnosti dech. „Cože? Tolik? Máme žádat o osmdesát tisíc marek? Chtěly jsme jen třicet tisíc...“ 6. zásada: Žádat o 50 % víc, než je „minimum“, a počítat s tím, že schválení žádosti bude trvat dvakrát déle, než si ženy myslí, že dokážou vydržet Euforie na odpočívadle schodiště úřední budovy vydrží jen tak dlouho, dokud bude Nikola žasnout nad osmdesáti tisíci. Tichá Mia se zatváří ustaraně. „Říkal, že musíme založit spolek, nebo si musíme najít nějakého zřizovatele. Jako iniciativa, říkal, nemáme skoro žádnou šanci něco dostat. Před deseti lety to ještě šlo, ale teď... ach jo, co budeme dělat?“

Založení spolku Přednost:

Skupina zůstane jako spolek nezávislá, nemusí tančit, jak jiní (zřizovatelé) pískají. Zápor: Každý spolek potřebuje – dle zákona – volené představenstvo. To může pro MC znamenat nechtěnou a málo smysluplnou hierarchii. Kromě toho je práce podle spolkových pravidel poněkud těžkopádná a je vlastně v rozporu s flexibilním stylem práce každé iniciativy. Speciální tip: Představenstvo se nevolí, nýbrž se každým rokem losuje. Tím se učiní zadost zákonu, ale zodpovědnost nese společně celý tým MC. Pozor! Není bezpodmínečně nutné založit vlastní spolek. Je možné najít zřizovatele, který je sociálním, obecně prospěšným, registrovaným spolkem, t.j. obecně prospěšným svazem. Mezi pět největších takových svazů ve Spolkové republice Německo patří:

125

„Caritas“ katolické církve, „Innere Mission“ evangelické církve, „Arbeiterwohlfahrt“, Židovská obec a „Deutscher Paritätischer Wohlfahrts verband“. Posledně jmenovaný svaz sdružuje mnoho malých spolků. Je to střechová organizace, pod níž je i námi často zmiňovaný spolek SOS-dětské vesničky, který je zřizovatelem MC v Salzgitteru a v Mnichově-Neuaubingu. Ve větších městech doporučujeme zajít na příslušný DPWV (Deutscher Paritätischer Wohlfahrtsverband) a zeptat se, jestli je tam někdo, s kým by se bylo možné poradit. Dřív než se budeme podrobněji věnovat otázce zřizovatele, měly bychom odpovědět na otázku, která čtenářky jistě napadla: Proč je nějaký zaregistrovaný, obecně prospěšný spolek nebo takzvaný zřizovatel nutný k tomu, aby bylo možné založit MC, které požívá veřejné ochrany a je financováno z veřejných zdrojů. Založit MC znamená, že bude nutná řada právních úkonů,mezi něž patří např. nájem prostor, pracovní poměr několika (málo) matek, které budou „udržovat“ provoz. Takovou zodpovědnost a závazek si na sebe nemůže vzít žádná jednotlivá žena. Tam, kde se přidělují peníze z obecní pokladny, je pochopitelně nutná určitá právní forma. Zda je ta forma, která je daná, formou nejsmysluplnější, je otázka, kterou tu nemůžeme rozebírat. Městské úřady mají nejraději „osvědčené a zkušené“ zřizovatelky, které jsou natolik ve věci orientované, aby všechny úkony spojené s žádostí, finančními příspěvky a platbami proběhly podle zavedené rutiny. Je s tím tak méně práce. Dalším důvodem je ovšem i to, že financování z obecních zdrojů je politikum. Městští radní, kteří jsou svými stranami delegováni do městských výborů, tam spolupracují s referenty (senátory) např. v oblasti „zdravotnictví, sociálních a rodinných záležitostí“ a v oblasti „mládež a sport“ ve Výboru pro sociální věci a mládež, který připravuje podklady, jež pak schvaluje městská rada. A všechno, co má dle litery zákona o mládeži něco společného s dětmi, mládeží, výchovou a úlohou rodiny ve výchově, se kromě toho ještě projednává ve Výboru (speciálním) pro mládež, v němž zasedají vzhledem k politické důležitosti odpovídajícím způsobem delegovaní radní jednotlivých stran, příslušný referent, vedoucí Úřadu pro mládež a dále zástupci velkých obecně prospěšných svazů a mládežnických organizací. Tento Výbor pro mládež je orgánem Úřadu pro mládež popř. oddělení pro práci s mládeží. V těchto výborech se projednává, jak by měl pro příští rok vypadat

126

rozpočet rezortu. To znamená, že se odborníci radí, co bude nadále financováno, co se škrtne nebo naopak bude jako nové finančně podporováno. Městská rada o těchto návrzích rozhodne někdy v pozdním podzimu. Kdo tedy chce získat peníze z městské pokladny – jako třeba iniciativa pro založení MC – musí mít v takových výborech svou lobby, která by žádost obhajovala a prosazovala. Lobby není nutné mít jen v městské správě (na úřadech), ale i v obecně prospěšných svazech včetně jejich jednotlivých spolků a jimi zřízených a provozovaných sociálních zařízeních. Proto se mnoho malých spolků sdružuje v Deutscher Paritätischer Wohlfahrtsverband. MC v Salzgitteru mělo až do konce roku 1983 jako zřizovatele „Německý svaz žen v domácnosti“. Pak jej vyměnilo za spolek „SOS-dětské vesničky“. Proto bylo MC v Mnichově-Neuaubingu zřízeno rovnou jako zařízení spolku „SOS-dětské vesničky“ a o otázce eventuálního založení vlastního spolku iniciátorky a spojenkyně od počátku vůbec neuvažovaly. Ale bez ohledu na to, jestli iniciativa pro zřízení MC založí vlastní spolek a obrátí se přímo na městské úřady, nebo jestli založí spolek a vstoupí do nějakého svazu, nebo jestli jako iniciativa hledá hned nějakého zřizovatele a jako jeho „přímé zařízení“ se stane jeho vlastním „programem“, je třeba vždycky „prostudovat“ konkrétní místní podmínky. Cílem by samozřejmě mělo být zůstat autonomní, co nejvíc nezávislé. Jinak řečeno je třeba při jednání dávat pozor na to, jak dalece se potencionální svazy nebo zřizovatelé s myšlenkou MC ztotožňují, přejímají ji a jsou ochotni ji prosazovat. Je samozřejmě nutné se nejdříve informovat, jakou obecně prospěšnou činnost má spolek – potencionální zřizovatel – ve stanovách, a jaká sociální zařízení už provozuje. Je aktivní v oblasti pomoci rodinám? Prosazuje nové společenskopolitické a sociální modely? Angažuje se ve prospěch žen v domácnosti, popř. matek? Věnuje se práci v blízkém okolí nebo v konkrétní městské čtvrti? Zabývá se vzděláním rodičů? Zaměstnává výhradně profesionály, nebo také laiky a osoby v čestných funkcích? Angažuje se pro lepší výchovu dětí a společnost, v níž je dětem dobře? Takováto hesla nám napovědí, jestli se vyplatí u takovéhoto spolku nebo svazu zaklepat na dveře. Možná že některá iniciátorka bude náhodou nebo díky jiným osobním kontaktům znát příslušného pana Funkcionáře, pana profesora Experta, členku představenstva místní farnosti paní Chytrou, jejichž jména objevíme v seznamu kurátorů, členů rady, spolupracovníků nebo členů výboru

127

zvoleného spolku. Tito lidé vám pravděpodobně neodmítnou při osobním pohovoru leccos vysvětlit. Domluvte si schůzku tak, aby vás něco nenutilo rozhovor předčasně skončit, například že by dvacet minut po začátku hovoru začínala přestávka na oběd. To už raději dotyčného pozvěte na pracovní oběd. Někdo tím bude potěšen,někdo může být dotčen. Musíte se řídit vlastním instinktem, abyste měly co nejlepší startovní pozici. Předpokládejme, že je schůzka domluvená. Při obvyklém večerním setkání iniciátorek panuje vzrušená atmosféra. Kdo na ni půjde? Co si vezmeme na sebe? Při takovém přípravném setkání je nejdůležitější sepsat podstatné body na papír, který může být partnerovi při schůzce předán. Nesmíme zapomenout, že budeme mluvit s člověkem, jehož program je přeplněný a který se téměř pořád musí zabývat deseti věcmi najednou. Bude nám tedy vděčný, když mu dáme základní body písemně, protože mu tak ušetříme práci s pořízením záznamu o našem rozhovoru, který potřebuje pro své spolupracovníky. Nadpis zní „Mateřské centrum“. Jako podtitul může být například uvedeno: „Koncept vzájemné pomoci matek v místě bydliště“, popř. „Koncept sociálního zařízení, které umožní realizovat ženám v domácnosti a jejich dětem svépomocnou aktivitu a vzájemnou výpomoc“. Tyto uvedené příklady vám v žádném případě nemají zabránit ve formulování vlastních přesvědčivých charakteristik. Důležité je, že budete mít nakonec název a stručně charakterizované, obsažné a přehledné „poselství“ na papíře. V následujících odstavcích pak uveďte blíže vaše problémy matek, které vás vedly k tomu, že jste se iniciativně chopily myšlenky MC Německého institutu pro mládež v Mnichově. Poukaz na to, že tato idea už byla uskutečněna v řadě měst, vzbudí ve správních úřednících důvěru, protože se při úplně nových realizacích obávají množství práce. Neuvádějte ještě žádné peněžní částky, ale zmiňte se o zásadních předpokladech pro to, aby budoucí MC bylo tím, čím být má, to jest centrem, které je určeno matkám a je jimi tvořeno. Musíte tedy také „ohlásit“ honoráře pro aktivní matky a být vnitřně připraveny dokázat vysvětlit, proč neuvažujete o čestných (tj. neplacených) funkcích a nechcete v rámci MC zaměstnávat žádné profesionální síly. Celý rozklad by neměl být delší než na jednu stranu. A určitě v něm uveďte kontaktní adresu s telefonním číslem! Jeho vypracování má pro iniciátorky MC navíc ten vedlejší efekt, že si ještě jednou všechno ujasní a zformulují si body pro plánovaný pohovor. Při rozhovoru se zástupcem zřizovatele od vás jako od laiků, žen v domácnosti

128

a matek nebude nikdo očekávat žádné detailní znalosti. Bude se ale předpokládat, že víte, co chcete, že dokážete obhájit důležitost vašeho úmyslu, že budete moci uvést přesvědčivé příklady a argumenty pro to, že zřizovatel může MC bez velkých komplikací realizovat. Proto je dobré také vědět, které oblasti jsou v programových prohlášeních města nebo země ve středu pozornosti a které by se pro vaše MC mohly „hodit“. To vašemu zástupci toho kterého spolku bude signalizovat, že spolek nebude muset u vámi požadovaného zařízení nést všechny finanční náklady, což by ani nemohl, a to by v důsledku vedlo k tomu, že by vaše žádost propadla už při prvním projednávání při interním zasedání spolku. Poté, co jste vybraly ty, které se pohovoru účastní, musíte také rozdělit role. Určete si, kdo bude hlavním mluvčím. Kdo bude uvádět vhodné příklady. Kdo je schopen objasnit finanční stránku věci. Kdo bude zapisovat, co druhá strana říká, u kterých bodů váhá, s kterými živě souhlasí. Heslovitě si zapište, jaké obraty budete stále používat, když se budete mezi sebou bavit o svém projektu. Zvažte také, jestli se odvážíte už při první schůzce vytáhnout tužku, nebo se raději budete snažit si podstatné zapamatovat a při jednání více pozorovat. „Protokol“ se dá sepsat v klidu i večer po jednání. Před skončením rozhovoru si ujasněte, jestli je možné hned domluvit další termín setkání, nebo jestli se při dalších kontaktech máte obracet na někoho jiného. Po tomhle všem vám možná bude jasné, proč tak dlouho trvá, než se MC uvede v život. Bez ohledu na to, jestli zakládáte vlastní spolek nebo jestli musíte vést jednání se zřizovatelem nebo jednáte o finančních příspěvcích na radnici nebo na příslušných odděleních zemské vlády – než se uskuteční další schůzka, uplyne nejméně týden, častěji měsíc nebo ještě delší doba. A když nastanou letní prázdniny, nebude se dva měsíce dít vůbec nic, leda u vás, protože budete netrpělivé. Nejlepší je „uplacírovat“ a částečně projednat žádost nejpozději v prvním čtvrtletí roku. Pak máte totiž větší šanci, že budete na konci léta nebo na podzim zařazeny do vážných diskusí na radnici nebo u zřizovatele a – jak by to bylo krásné – i na program všech důležitých zasedání (ať už městské rady, nebo představenstva spolku). Když to dobře půjde, dostanete pozitivní rozhodnutí o návrhu MC možná už pod stromeček. Poslední zásada: Poděkujte, pokud všechno dobře dopadne, všem spojenkyním a spojencům. Při příští žádosti o zřízení MC si na to vzpomenou a řeknou si, že takové

129

nové projekty vyžadují sice spoustu práce navíc, ale ze zkušenosti vyplývá, že přinášejí do všední rutiny příjemnou a zábavnou změnu.

Získání peněz Neexistuje bohužel žádný recept, jak s úspěchem získat peníze. Právě tady je důležitý dobrý čich, nápady, pořádná dávka velikášství, drzosti a štěstí. Když chceme získat peníze, měly bychom zapomenout na skromnost a váhavost. Jestliže se neustále budeme ptát „Máme na to vůbec nárok?“ je to špatné východisko. Jen si uvědomme, kolik toho ženy pro společnost zdarma dělají! Srovnatelná zařízení, jako třeba výchovné poradny, nárokují s naprostou samozřejmostí mnohem více peněz. Máme tedy plné právo žádat pro svou práci v MC peníze a musíme je žádat. Aby se člověk dostal k finančním zdrojům, potřebuje známosti a často také hroší kůži. A musí umět něco vydržet. Abychom získaly peníze, vyzkoušely jsme různé cesty. Prvním zdrojem byl DJI, který svého času disponoval finančními prostředky od státu. V dobrých časech se tu dalo s odpovídajícím know-how něco pořídit. Ale při dnešní politice šetření a klesající ochotě dávat peníze na sociální věci a speciálně ženám, už nemá smysl o tom mluvit. Kdyby se časy změnily, jistě by se to proslechlo. Pro tyto případy ale doporučujeme udržovat dobré kontakty na poslance Spolkového sněmu. Podobně to platí i pro komunální úroveň. V roce 1981 jsme od města Salzgitter dostaly 10 000 DM. Musely jsme pro to nejdřív získat příslušného muže v městské správě. Měly jsme velké štěstí, protože přes muže jsme se dostali k „odborníkům“, kterým jsme nemusely nic dlouho vysvětlovat. Společně s nimi jsme pozvaly příslušného muže ze sněmovny. Stál také na naší straně. Oba muži pak napsali potřebné posudky pro grémia, která o naší žádosti rozhodovala. Tím byl učiněn první krok. Kromě správních orgánů bylo důležité získat i politické strany. V politice jak známo je důležité diplomatické jednání. Vyhledaly jsme politiky a političky, které jsme osobně znaly, a ukázaly jsme jim MC při plném provozu. V oblasti politiky je důležité informovat všechny politické strany stejně, nezávisle na osobních sympatiích. V návaznosti na tyto jednotlivé kontakty jsme pak organizovaly návštěvy na oficiální úrovni, tzn. napsaly jsme všem politickým frakcím na radnici a pozvaly jsme je ke společným rozhovorům. Tyto rozhovory jsme uskutečňovaly vždycky v MC

130

a osvědčilo se nám to. Protože popsat MC slovy se nemůže nikdy úplně podařit. Živý provoz v MC mluví sám za sebe. Tahle akce se opakovala každý rok. Žádosti o finanční pomoc jsme musely podávat každý rok znovu, a proto se politické návštěvy v centru opakovaly. Abyste měly úspěch, je samozřejmě důležité znát přesné termíny, kdy se co na radnici projednává. Rozpočet obce se obvykle projednává velmi brzy v předešlém roce, i když rozhodnutí padne až koncem následujícího roku. Naše žádosti jsme podávaly obvykle už na jaře, ale teprve koncem dalšího roku jsme se dozvěděly, zda finanční příspěvek dostaneme a jak bude vysoký. Je nutné vědět, kdy politické frakce o rozpočtu jednají, protože tam se rozhoduje o hlavním rámci a o prioritách. Při oficiálním zasedání městské rady je už většinou pozdě. Proto je bezpodmínečně nutné mít v jednotlivých politických klubech osoby, které jsou nám nakloněné a přes něž máme přístup k potřebným informacím. U nás to funguje velmi dobře. Když nám chtěla městská rada v roce 1983 škrtnout finanční příspěvek, stačil rozhořčený dopis a několik telefonátů, abychom dosáhly toho, že beztak nízký příspěvek byl jen krácen, nikoliv škrtnut. Pro jednání na úrovni spolkové země by samozřejmě měly platit stejné „směrnice“. Nicméně jsme tam byly méně úspěšné. Na této úrovni jsme nenašly žádného přímluvce v žádné politické straně ani na ministerstvu. Pan ministr sice chválil naši práci, ale finančně podpořit ji nehodlal. Když jsme se snažily získat peníze v průmyslové sféře, pomohla nám náhoda stejně jako šikovná strategie při jednání. Prostřednictvím Německého svazu žen v domácnosti jsem se seznámila se „šijícími muži“. Tak nazýváme v našem MC-žargonu zástupce spolku „Pracovní sdružení na podporu šití“ (Arbeitsgemeinschaft der Förderung des Selbstnähens e.V.). Průmysl občas v reklamě razí nové metody. Tentokrát jsme z toho měly prospěch. Pracovní sdružení zřizuje tzv. „šicí kluby“, od nichž si textilní průmysl slibuje větší odbyt látek. My jsme sice nechtěly zrovna zvýšit odbyt tohoto odvětví průmyslu, ale chtěly jsme si zařídit krejčovskou dílnu a potřebovaly jsme na to peníze. Takže naše potřeby souzněly se zájmy Pracovního sdružení a my jsme dostaly, co jsme potřebovaly, včetně částečné úhrady ročního nájemného. V Darmstadtu hradí Pracovní sdružení celé nájemné MC i výdaje, které s nájemným souvisejí.

131

Tipy a triky pro jednání s dárci peněz Nejvyšší přikázání: Musíte být přesvědčené, že vaše požadavky jsou oprávněné, a musíte vědět, co chcete! 1. Orientujte se v komunální politice, studujte místní tisk a mluvte s lidmi, abyste se dozvěděly, co si myslí. 2. Sledujte velkou politiku natolik, abyste věděly, co jí právě „hýbe“ a co se dá „prodat“. 3. Musíte znát správní a úřední hierarchii, ale nedat se tím příliš ovlivnit. Pokud je to možné, nejednejte na nejnižší úrovni. Kdo sedí výš, může spíš rozhodnout. 4. Musíte respektovat obvyklý styl jednání. Důležité aspekty jsou oblečení, řeč, životní styl atd. 5. Vystupujte jistě a s vnitřním přesvědčením. Vyvarujte se nejistoty, ledaže by to byla součást vaší momentální taktiky. Lehká nadřazenost nebo arogance mohou jako taktické prostředky zapůsobit, musí se s nimi ale umět zacházet. 6. Osobní kontakty jsou obvykle ku prospěchu věci. 7. Přesně odměřenou dávku tvrdohlavosti a dotěrnosti velmi doporučujeme. 8. Pracujte v týmu, práci rozdělujte podle osobních schopností a zájmů. Vždycky se najdou ty, které dělají drobnou denní práci, i ty, které umí sebejistě vystupovat. Obojí je stejně důležité. Speciální tip!! Muže, kterých se bojím, si vždycky představím v dlouhých podvlékačkách.

Náhodou jsme narazily na soutěž, vyhlášenou známou kosmetickou firmou, a zúčastnily jsme se jí. Hledala se „zvláštní žena“. Měly být vyznamenány ženy, které se zvlášť zasloužily o zvýšení vážnosti ženy ve společnosti. Sepsaly jsme, co bylo nutné, informovaly jsme jednoho člena poroty – a cenu včetně pěkné sumičky dostala naše žena. Smutnou kapitolou je naše výzva k finančním darům, kterou jsme adresovaly ženským spolkům a svazům. Tady se naše snaha nesetkala s žádným ohlasem, dodneška jsme nedostaly ani fenik.

132

Od jednotlivců a některých svazů jsme dostaly značné dary, z kterých jsme samozřejmě měly velkou radost. Ale celkově bohužel není lidí ani firem, které takové dary poskytují, příliš mnoho. Naši žádost o finanční příspěvek u Svazu spořitelen nejdříve odmítli. To nás dost zničilo. S formulací této žádosti jsme měly spoustu práce, zkoušely jsme různé verze a pak text dlouho pilovaly. Mě osobně jejich odmítnutí – a hlavně zdůvodnění – rozzuřilo. Ale vzdát jsme se nechtěly. Nejdříve jsme si písemně stěžovaly a tentokrát jsme o podporu požádaly DJI. Nakonec jsme uspěly i zde a dostaly 3 000 DM. Ne vždycky ovšem má smysl nebo je vhodné podávat proti nějakému rozhodnutí stížnost, zkoušet to dál nebo použít různých kliček. Člověk pro to asi musí mít šestý smysl, aby věděl, kdy se to vyplatí a kdy ne. Časem mi ale bylo jasné, že když my ženy nebudeme používat tak silné prostředky a metody jako ostatní zájemci, nebude nás nikdo brát vážně. Dál se na nás při přidělování peněz nebude myslet a budou nás pořád odbývat tou vražednou frází „peníze nemáme“. K prostředkům pro účely „vzdělávání dospělých“ máme přístup prostřednictvím spolku Pracovní sdružení pro vzdělávání dospělých na venkově. Podle zákona je v zemi Dolní Sasko toto Pracovní sdružení pověřeno pedagogicky zajišťovat vzdělávací činnost jakýchkoliv skupin a rozdělovat odpovídající finance. Naše spolupráce s tímto Pracovním sdružením je už léta velmi dobrá. Ne nepodstatným zdrojem peněz je i naše vlastní drobná výroba a poskytování služeb. U všech s úplatou spojených nabídek a transakcí zůstává MC 20 %. Mezi ně patří např. prodej second-hand, stříhání vlasů, mandlování prádla, kosmetika apod. U jiných nabídek stanovujeme účastnický poplatek. Kromě toho máme příjmy z provozu kavárny a z bazarů. Protože MC neustále trpí nedostatkem peněz, rozhodly jsme se, že budou některé nabídky zadarmo, jako např. hlídání dětí, ale speciální služby za poplatek. Návštěvnice tuto úpravu akceptují. Chápou to také jako způsob náhrady pevně stanoveného členského příspěvku, ačkoliv některé se o členský příspěvek zasazovaly. Tímto způsobem jsme v roce 1983 dokázaly vydělat 20 000 DM. Přesto je získávání peněz pracné. Stojí to spoustu času a nervů. Každá žádost se musí vypracovat samostatně, aby odpovídala daným podmínkám. Ve velké skupině se to obvykle nedaří tak dobře, proto jsme utvořily malé grémium, které se zabývá převážně sepisováním žádostí. Je důležité dbát na to, aby se v tomto směru zapracovávaly i nově příchozí. Pro nás bylo

133

dlouhou dobu problémem, že se jen těžko získávaly ženy, které by byly ochotné se touto obtížnou záležitostí zabývat. Protože nezbývalo mnoho času na sepisování žádostí, nemohly jsme v počáteční fázi využít všechny možné zdroje peněz jako např. Unicef, Světovou zdravotnickou organizaci, dárce na komunální úrovni (firmy a svazy, soukromé osoby), Evropský sociální fond, Nadaci VW. Je třeba se pokusit přimět tyto a další možné zdroje k peněžitým darům.

Slasti a strasti iniciátorky Strhující koncepce, chvályhodné zaměření, skutečná potřeba, to všechno mluví pro MC. Kdo ale promění tyto myšlenky ve skutečnost? Nadšení a dobrá vůle obvykle nestačí, aby se podařilo tento projekt prosadit. V souvislosti s tím můžeme být rády, že existuje tolik nevyužité ženské síly. Když se člověk trochu rozhlédne, objeví všude ženy, které jsou ochotné se pro MC angažovat a které jsou také ochotné investovat vlastní energii. Obvykle mají už nějaké zkušenosti s jednáním na veřejnosti a tomu odpovídající sebevědomí, požívají na základě dosavadní činnosti na úřadech nebo u politických stran vážnost, mají kontakty, které umějí využít. Když se trochu rozhlédnete, jaké skupiny (diskusní kroužky matek, pravidelné schůzky přítelkyň, sousedské iniciativy) už ve vašem okolí existují, najdete určitě matky, které budou ochotné založit MC. Právě ze skupin, které už nějakou dobu pracovaly, a v nichž se ženy v domácnosti a matky odvážily udělat první kroky z rodiny směrem na veřejnost, pocházejí často vhodné iniciátorky centra pro matky. Mnoho žen by totiž po dvou třech letech přátelských kroužků rádo dalo přednost něčemu pevnějšímu a konkrétnějšímu. Jestliže z takové skupiny nevyjde jen „zakládající matka“, nýbrž i osvědčená skupina, která jí v praktických věcech pomáhá, nebo má pro ni alespoň pochopení a podporuje ji, tím lépe. Protože iniciátorka to nemá lehké, jak ukazují následující řádky. Než bylo MC založeno, měla jsem dost možností sbírat zkušenosti v ženských skupinách. Působila jsem v Německém svazu žen v domácnosti. Zakládala jsem nejrůznější skupiny a nadšeně s nimi spolupracovala. Dělala jsem politickou práci v nepolitickém prostoru – mimo politické strany. Jako členka svazu na místní a spolkové (státní) úrovni jsem dobře poznala práci svazu. V těchto letech jsem se naučila neuvěřitelně mnoho, jak v oblasti

134

osobní (vlastní potřeby, možnosti, zájmy), tak i mnoho o jiných ženách a jejich životě. A přitom jsem se jaksi mimochodem zorientovala v řadě odborných oblastí. V průběhu těchto let jsem se pomalu měnila a měnil se i můj pracovní styl. Má práce byla pro mě čím dál tím víc důležitá, stala se pro mě – a dodnes to tak je – neplaceným povoláním, a přitom zůstala součástí mého soukromého života. Pro mě je tato činnost skvělou možností, jak navzájem propojit své různé identity. Dnes jsem jak žena v domácnosti a matka, tak pracovnice na poli ženské otázky (svébytné označení tohoto povolání se teprve hledá). Kromě praktické práce jsem se navíc intenzivně teoreticky a politicky prakticky zabývala situací matek a formulovala při tom vlastní myšlenky a požadavky. Krokem k realizaci mých nápadů byly ale teprve diskuse s ženami z ženského hnutí. Ženy z DJI mě seznámily s myšlenkou MC, s níž korespondovaly mé vlastní zkušenosti a ideje. Časem bylo přání založit vlastní MC stále silnější. Pro mě byl koncept centra logickým a smysluplným vyústěním mé dosavadní práce v ženském svazu. Díky finanční podpoře DJI jsem mohla konečně začít. Byla jsem nadšená. Nejdřív jsem mohla uplatnit svůj organizační talent a schopnost motivovat druhé. S ženami Německého svazu žen v domácnosti jsem ale měla potíže. Ke spolupráci se mi podařilo získat jen jednu. Ostatní se především bály práce navíc a k projektu se stavěly dost skepticky. Já jsem ale při vypracování projektu žádnou aktivní spolupráci neočekávala. Spíš jsem toužila po tom, aby podporovaly myšlenku a mou práci. Věděla jsem od začátku, že prosadit něco takového, jako je MC, mě bude stát spoustu sil. Doufala jsem, že síly budu moci čerpat ve skupině přítelkyň, která do té době skvěle fungovala. Když se jednou pro něco nadchnu, hned tak něco mě od prosazování myšlenky a realizace neodradí. Možná proto jsem přehlédla už tehdy zřetelná varovná znamení. Při pohledu zpět vidím, že mě toto falešné ohodnocení situace vmanévrovalo do samoty, která byla tři roky mým největším problémem.

Osvědčené schopnosti Iniciátorka musí být sociálně kompetentní, především musí umět navazovat kontakt s lidmi a komunikovat s nimi. Musí z ní

135

vyzařovat teplo, musí ale umět snést kritiku i malicherné výtky, protože se při dynamickém procesu proměny skupiny bude hlavní pozornost upínat na ni. Iniciátorka je integrující postavou skupiny, musí být schopná dodávat druhým odvahu, musí z ní vyzařovat klid a spolehlivost, aby mohla zvládat konflikty, i když to bude trvat dlouho nebo to také bude často vypadat beznadějně. V podstatě vykonávají iniciátorky nebo zaměstnankyně MC intenzivní výchovnou práci, jejímž cílem je vyvinout a rozvíjet i u jiných matek sociální kompetence. Podle dosavadních zkušeností trvá dva až tři roky, než díky práci v MC vyrostou další osobnosti s těmito vlastnostmi. Iniciátorky a zaměstnankyně potřebují pro svou práci prostor pro přemýšlení, nabídky dalšího vzdělání, možnost být na chvíli vystřídány, možnost načerpat zas nové síly. Vzájemné návštěvy zaměstnankyň center se ukázaly jako velmi důležité a efektivní. Ženy si při nich vzájemně nastavují zrcadlo, poznávají různé způsoby chování, probírají společně problémy, nebo se prostě mohou jen docela obyčejně vypovídat v přítomnosti těch, které situaci dobře znají. Protože jsme velmi rychle nalezly vhodné prostory, mohly jsme bez dalších průtahů začít. Já a Sibylla jsme si rozdělily práci. Ona chtěla ještě s další ženou organizovat službu a provoz v centru a vytvářet jej, já jsem chtěla dělat potřebnou práci vně centra (celková organizace, oslovení veřejnosti, obstarávání peněz atd.). Domnívaly jsme se, že se práce bude pozvolna rozvíjet a my budeme mít za chodu čas si promýšlet další kroky. Ale všechno šlo pak šíleným tempem dopředu, mnohem rychleji a inten zivněji, než jsme si původně myslely. Doslova nás to zaskočilo, události nás předběhly. Organizačně jsme byly stále o krok pozadu. Byly jsme tím všechny – já každopádně – na jednu stranu nadšené, na druhou ale strašně přetížené. Přesto bych zase znovu takový začátek riskovala. Totální chaos nám ale umožňoval rozvíjet naši duševní pružnost a schopnost přijímat nové věci. Přiznávám ale také, že pro některé ženy to byla příliš velká zátěž, a s požadavky, které se na nás řítily, se nedokázaly vyrovnat. Po začátcích plných euforie vypuklo léto, kdy se objevily první vážné konflikty a počet návštěvnic rapidně klesal. Sibylla se pokoušela řešit konflikty mezi ženami autoritativním způsobem: Vrátila se k hierarchickému řešení a chtěla, aby rozhodovalo

136

představenstvo (zřizovatel). Já byla někde uprostřed. Na jednu stranu jsem do vnitřních procesů v centru nechtěla zasahovat, na druhou stranu jsem si přála, aby se plánovaný koncept centra prosadil. V tuto dobu mě poprvé napadlo, jak málo je myšlenka MC lidmi pochopena. Zažila jsem, jak je těžké vzbudit pro tuto věc porozumění, a když už ji někdo akceptuje, jak těžké je toto přesvědčení udržet. Volání po pořádku, čistotě, efektivitě, nabízených službách a vzdělání bylo stále hlasitější. To, co se tím rozumělo, bylo v duchu norem středních vrstev, a ženy z této vrstvy to také nejvíc a nejhlasitěji požadovaly. Na pořadu dne byla jakási miniaturní forma Lidové školy pracujících nebo vzdělávacího rodinného zařízení, a to dřív než se mohly vyzkoušet jiné netradiční formy soužití v MC. V tu chvíli mi bylo jasné, že naše krásné MC nesmí přece nehybně ustrnout za hezkou fasádou. Čím víc jsem prosazovala otevřenou strukturu a rozvoj nejrůznějších aktivit, tím více jsem byla izolovaná od svých kolegyň z Německého svazu žen v domácnosti i od přítelkyň. Rozhovory a spolupráce s ženami ze Svazu velmi skřípaly. Většinou jsem měla pocit, že vůbec nechápou, co mám na mysli. Měly samozřejmě radost z pozitivního vývoje a na veřejnosti zastupovaly zájmy MC. Jejich kritické připomínky a návrhy byly však většinou v diametrálním rozporu s myšlenkou koncepce MC. Žádaly více cílených nabízených služeb, získávání vědomostí a znalostí, méně čestné, nehonorované práce, více byrokracie a zřetelnější hierarchii. Sibylla brzo spolupráci vzdala. Z osobních důvodů nemohla už věnovat velmi namáhavé a vyčerpávající práci pro MC dostatek času. Zůstala jsem sama. „Nové ženy“ nebyly ještě dostatečně zapracovány, nemohly dělat potřebnou výchovnou práci. Měly dost co dělat s tím, aby zvládly organizaci běžného provozu. Neměly předtím v této oblasti žádné zkušenosti a samy potřebovaly podporu, aby mohly zvládnout běžné problémy, stres i radost v MC a své povinnosti doma. Naprosto jsem to chápala. Já sama jsem potřebovala deset let, než jsem si troufla na práci s MC. Od této chvíle jsem tedy byla zodpovědná za všechno, uvnitř centra i navenek. Toužila jsem, aby se objevily ženy, které by byly stejné krevní skupiny jako já, kterým bych nemusela nejdřív všechno vysvětlovat, které by byly schopné reflektovat mé zkušenosti a rozvíjet je dál. Jiná MC, ale i DJI byly mnohem dál. V běžných záležitostech tedy nemělo význam je konzultovat. A přesto byly často ženy z těchto zařízení jediné, s nimiž jsem mohla o všem mluvit. Potíže jsem měla s očekáváními a požadavky těch, kteří stáli mimo, přičemž ti, kteří to mysleli dobře, mi dali víc zabrat, než ti vysloveně

137

lhostejní nebo ti, kteří měli záporné stanovisko. Existovali lidé, kteří stáli mimo MC, byli naším zařízením nadšeni, nechtěli se nijak vměšovat, ale ohromně nás podporovali chválou a uznáním. Pak byli jiní, kteří to s námi mysleli dobře, ale domnívali se, že nám musí neustále radit. Největší práce byla s těmi, kteří neměli žádnou zkušenost s veřejnou prací, ale trvali na svých představách. Nesnesitelní pro mě byli ti, jejichž představy znamenaly všechno jiné než svobodnou práci, a kteří se stále pokoušeli práci MC ovlivnit. Tím celý náš projekt velice zpochybňovali, a přitom o MC skutečný zájem neměli. Největší problémy jsem v této souvislosti měla s profesionály a s těmi, kteří se na profesionály odvolávali. Byly to ženy s odborným teoretickým vzděláním a s praxí v nejrůznějších institucionalizovaných zařízeních (školách, Lidových školách pracujících, střediscích pro rodinné vzdělávání apod.) Ty byly ze všech lidí nejméně schopné se vyrovnat s našimi nekonvenčními – a někdy i skutečně chaotickými – pracovními metodami. Mým problémem bylo, že jsem na otázky stavěné z těchto pozic neměla absolutně trpělivost. Nezbýval mi prostě čas přeorientovat se na způsob myšlení těchto žen, stojících mimo MC. Chtěla jsem na nich, aby si buď pomohly samy, nebo aby se plně připojily k procesům probíhajícím v MC. Nebyla jsem ochotná plýtvat na ně časem ani energií. Své zásoby trpělivosti jsem potřebovala pro sebe a ženy z centra. Velmi často mi ovšem tento postoj měly za zlé. Když jsem začínala, bylo pro mě důležité, abych nemusela pracovat pod tlakem nutnosti mít úspěch za každou cenu. Ze strany DJI problémy nebyly. Brzo jsem ale zjistila, že téměř všichni, kteří stáli vně MC (zástupci města, svazu, sdělovacích prostředků) mají jediný zájem – úspěch. Díky bohu jsme je v tomto ohledu mohly dostatečně uspokojit, naše úspěchy nám někdy stačily i na „špatné časy“. Zprávy o vnitřních těžkostech byly většinou komentovány slovy: „Vidíš, vždyť jsem ti to říkal(a).“ nebo „Taková koncepce se prostě nedá uskutečnit.“ Proto jsem si brzy navykla v určitých situacích o našich vnitřních potížích prostě nemluvit. (Ačkoliv jsme potíže měli pořád a často jsem mívala pocit, že se jimi zadusím.) Ženy v MC jsem podporovala a povzbuzovala tím, že jsem dávala najevo optimismus a byla velkorysá. Chválila jsem, podněcovala novinky, byla jsem k dispozici pro rozhovory na nejrůznější témata a „zpracovávala“ jsem tak se ženami dobré i špatné, frustrující i potěšitelné zkušenosti. Kromě toho jsem vyřizovala všechny potřebné kontakty s úřady, politiky atd. V této době to pro mě nebylo lehké. Svou frustraci jsem dusila v sobě a

138

málokdy jsem si mohla ulehčit. Hrozně jsem tehdy záviděla mnichovskému MC, protože tam pracovaly nejméně tři ženy s odpovídajícími předchozími zkušenostmi, o kterých jsem se domnívala, že si jsou vzájemně oporou. Jak jsem se později dozvěděla, i tam prodělaly období velké frustrace a poznaly ten strašně nepříjemný pocit osamocenosti. Odvahu mi dodávaly a ohromným povzbuzením pro mě byly nádherné a posilující zkušenosti z všedního života v našem centru. Jsou to věci, které mohu těžko vylíčit, protože nejdůležitější byla atmosféra, které tam panovala, a ta se dá těžko popsat. Kompenzací mé namáhavé práce a pobídkou k další činnosti bylo to, že se centrum nepřetržitě vyvíjelo a pohybovalo dopředu, navzdory všem propastem a planým obdobím. Povzbuzovalo mě i to, že jsem věděla, že stále existují ženy, uvnitř i vně centra, které se mnou souhlasí, chválí mě a tím mi dodávají odvahy. Při pohledu zpět mohu říct, že se celá ta namáhavá práce vyplatila. Dnes, po téměř třech letech, jsme na vrcholku vlny. Jsme na to hrdé. Ještě nikdy nebyla nálada tak skvělá, atmosféra tak pozitivní a naše aktivity tak mnohostranné. Stále přicházejí nové ženy, a „staré“ už získaly ohromnou jistotu a zkušenosti pro další rozvoj MC. Dnes už nemusím mít všechny nitky v rukou já. Už se o práci dělím společně s ostatními. A tak se mi to líbí.

Už nevěřím na hierarchii Smysl pro zodpovědnost s sebou vláčím díky bohu nebo bohužel asi už od dětství. Na jednu stranu se mi líbí mít zodpovědnost, a když všechno klape a nejsou žádné pochybnosti, jsem spokojená. Horší to je, když se věci nedaří a já se pak musím zodpovídat. V MC jsem udělala tu pozitivní zkušenost, že samozřejmě mohu nebo také musím nést zodpovědnost, nejsem v tom ale sama. Ostatní ženy mi takříkajíc kryjí záda – tím se vyznačuje týmové práce. Mám jistotu, že se při pochybnostech mohu poradit nebo zaangažovat jinou ženu, a tak se už nebojím neúspěchu. Protože máme společné cíle a přibližně stejnou krevní skupinu – my ženy, které tvoříme vedoucí pracovní tým, není teď už pro mě práce v MC tolik namáhavá. Když jsme ještě neměly týmové vedení a já se musela všude angažovat, i když upřímně řečeno byla jsem až příliš ochotná za všechno přejímat zodpovědnost, často jsem si přála, abych mohla MC vést sama na základě dokonalé hierarchické struktury. Brzy jsem ale pochopila, jak je to vysilující a jak moc se přitom ničím, nehledě na to, že pro to nejsem ta

139

pravá. Ale to všechno jsem si ujasnila teprve při týmové práci. Při společné práci jsem se naučila pracovat sice s plným nasazením, ale umět také vysadit s vědomím jistoty, že práci udělají druhé a také dobře. I když bych pořád ještě hrála všude nejradši první housle, nikdy bych už své místo ve vedoucím týmu nevyměnila za předsednictví.

140

KAPITOLA X

Nové horizonty

Mateřské centrum jako model vstupu na veřejnost Přístup ke společnosti u nás probíhá prostřednictvím zaměstnání a vydělaných peněz. Zaměstnání poskytuje většině lidí největší veřejné uznání, tam se také odehrává veřejná komunikace. Rodina, soukromý život, to je místo, kam se člověk může stáhnout. Na veřejnosti se projevujeme obřadnou zdvořilostí nebo anonymní agresivitou, ale lidé se přitom vlastně nepotkávají. Člověk se stahuje do své soukromé sféry, kde se stýká jen s lidmi, které zná. Ten, kdo se pohybuje jen v tomto soukromém světě, jako například žena, když má malé děti, riskuje ztrátu sebedůvěry a sebejistoty ve vztahu k okolnímu světu. Každopádně to takto líčila celá řada maminek a kladly na to veliký důraz. Nežijí samy nebo izolovaně, jak se to často interpretuje, mají řadu sociálních kontaktů se sousedy, příbuznými či známými, ale při tomto způsobu života se neprojevuje veřejné sebevědomí, schopnost pohybovat se na veřejnosti. Výsledkem je často nejistota a strach z veřejných prostor a ještě větší zábrany vůči anonymním cizím lidem. To se jak známo projevuje netolerantností a obtížným navazováním kontaktů s lidmi, kteří žijí jinak. Jen tak

141

si můžeme vysvětlit velkou nejistotu na veřejnosti a s tím související závislost na manželovi, které nás často překvapí u žen, které ve své soukromé sféře působí sdílně a schopně. MC je místo, kde se ženy zase začnou stýkat s veřejností i mimo své zaměstnání. Je to místo nekonvenčních setkání, kde se můžeme znovu naučit vycházet a stýkat se s lidmi, kteří pocházejí z jiné kultury nebo z jiné společenské vrstvy, kteří žijí a myslí jiným způsobem, kteří praktikují jiné výchovné metody nebo právě jsou jen v jiné životní fázi. V této souvislosti je ve vztahu ke členům rodiny velmi důležitá i možnost vydělat si v MC peníze. „Činnost v MC má u nás doma svou váhu. Rodina ji bere jako zaměstnání. Přitom není ani rozhodující, kolik si vydělám, ale že jsem zase aktivní na veřejnosti. To je důvod, proč mě rodina zase více uznává.“ „Na vztah k rodině to má dobrý vliv. Mluvíme zase o jiných věcech. Vykládáš manželovi, co se stalo v centru, někdy je o tom něco v novinách nebo se organizuje bleší trh, a muž a děti tě tam vidí při práci. Jednoduše se do tvého života dostává zase více veřejných záležitostí.“ „Můj muž se na začátku těžko vyrovnával s tím, že se do našeho života dostal kus veřejnosti. Ale vůbec mu neuškodí, že se trochu naučí překonat své zábrany vůči jiným lidem. Někdy má sklon zalézt před ostatními, například i před sousedy. Nemá rád, když se stýkám se sousedkami. Ale MC změnilo trošku i jeho.“ Mnoho žen od rodin se už nemusí stahovat do soukromí, protože je tu MC. V tomto procesu se u žen objevuje nevídaná energie a schopnosti. „Než jsem začala chodit do centra, ani jsem netušila, kolik času si dokážu udělat. V centru mě potřebují a to mi dodává obrovskou sílu. Doma občas něco odložím s klidným svědomím i na později, mám přece na práci něco důležitějšího.“ „Doma na tvém vlastním písečku tě nikdo tolik neposuzuje. V MC si člověk musí nejdřív zvyknout, že je vystaven na odiv a okukován, co a jak dělá. Na začátku mě to strašně znervózňovalo, ale mezitím se mi to už zdá docela dobré. Naučíš se být přístupná kritice, a sama se tak nadále rozvíjíš.“ Ženy v domácnosti jsou velmi vynalézavé v tom, aby zkoordinovaly svůj celodenní bohatý program s mužem a dětmi a spojily vše v živý celek. Kromě toho mívají zvláštní schopnosti v některé oblasti zájmu. V centru jsme zjistili, že ženy mají často velký strach sebevědomě předvést takové dovednosti na veřejnosti. Musí se znovu naučit vystoupit na veřejnosti, i kdyby měly třeba jen vyvěsit plakát o MC v obchodě. Některé ženy byly pak

142

fascinovány, když viděly, jak se u mnohých z nich díky MC objevily v průběhu času netušené schopnosti a nadání, třeba v kontaktu s tiskem a televizí. „Když člověk jako matka nebo jako manželka něco musí, tak to nakonec nějak zvládne. Jednoduše to udělá. Ale je to jen v malém měřítku a člověk o tom pak už nepřemýšlí. Je to prostě jen v rodině, pro čtyři osoby. Ve větší skupině si na to najednou člověk netroufá. Když si dneska vzpomenu, jak jsem si na začátku říkala: ,Udělat oběd? No to teda ne, vařit pro cizí lidi, to prostě nedokážu.` Úplně jsem zpanikařila. A dneska už člověk uvaří s úplnou samozřejmostí. Organizace života ve velkém okruhu lidí, jako je to v MC, se pro nás stala běžnou záležitostí.“ „V Německu se nesluší brát děti na veřejnost a hlavně je nesmí být slyšet. Už si taky nenecháme všechno hned tak líbit. Zrovna nedávno nás jeden autobusák nechtěl vzít, když nás stálo na zastávce šest matek a deset dětí. Ten to teda schytal!“ „I v naší čtvrti už s námi prostě musejí počítat. Když posledně nikdo nereagoval na stížnost matek z bloku, že majitelé psů klidně pouští své psy na pískoviště a děti si nemají kde hrát, zašly jsme prostě na příslušný úřad. Hned to mělo zcela jiný účinek.“ „Život v naší čtvrti se pro mě úplně změnil. Vždycky, když jdu po ulici nebo na nákup, potkám někoho známého. Zastavíme se, popovídáme si. Patříme teď tak nějak víc k sobě.“ „Pro mě je velmi důležité poznávat lidi s jiným způsobem života. Je to důležité i pro děti, aby poznaly lidi, kteří pocházejí odjinud nebo jsou prostě jiní, aby se naučily s nimi setkávat a mít je rádi.“ Před většinou žen stojí otázka pozdějšího nástupu do zaměstnání. Přitom hraje obrovskou roli právě víra ve své vlastní schopnosti. Často nejde vůbec o odborné kvality, ale spíš o sebedůvěru, komunikativní schopnosti, o určitou společenskou obratnost. Jedná se i o to, aby se ženy v době, kdy jim děti vyrostou a osamostatní, naučily znovu postarat se samy o sebe a najít si své zájmy. V mateřském centru mají ženy dost prostoru na to, aby si v této době ujasnily, co umějí, co by chtěly zase dělat, a ve styku s ostatními poznají své vlastní schopnosti, které pak mohou prezentovat na veřejnosti s větší jistotou a s menšími obavami. Tento proces však není okolím často schvalován ani podporován.

Co se stalo s mým manželstvím 143

Je to pořád ta samá obehraná písnička, ať už se jedná o nevyžehlené prádlo, neustlanou postel, pavučiny na stěně nebo pětku na vysvědčení našich dětí. Naše hádka vždy začíná některou z těchto výčitek. Za všechno můžu samozřejmě vždycky já, i když ve skutečnosti jde o něco úplně jiného. Přitom u nás začalo všechno tak harmonicky a „normálně“. Měli jsme rychle po sobě tři děti, které jsou teď už skoro dospělé. Můj muž dělal kariéru, vydělával peníze a já obstarávala domácnost, tak jak jsem si to vždy přála. Jednoho dne se však naše „idyla“ změnila. Práce mého muže najednou stála na prvním místě a všechno se jí muselo podřídit. Pracoval deset hodin denně, děti už prakticky neviděl, o víkendech chodil do úřadu a pracoval. Doma neměl při třech malých dětech samozřejmě klid, a já jsem dřela 24 hodin denně na domě, na děti a na manžela až do úmoru. O partnerství se nedalo ani mluvit. Platilo přesné rozdělení rolí: on – živitel rodiny, já – všechno ostatní. Výsledkem bylo, že dosáhl za své pracovní výkony vysokého uznání a ještě navíc měl nad námi finanční moc. Mne považovali za manželku pana XY, v určitých kruzích za „milostivou paní“. A kdo jsem byla já jako osoba, to nikdo nevěděl. Taky to nikoho nezajímalo. Akorát mně to už nestačilo. Začala jsem vzdorovat a šla jsem svou vlastní cestou. Ve skupině žen jsem u sebe náhle odhalila schopnosti, o kterých jsem sice už věděla ze školních dob, ale na které jsem už dávno zapomněla. Mému muži se zpočátku má opozice docela líbila. Měla jsem co dělat a hlavně jsem měla lidi, s nimiž jsem mohla mluvit. Nemusel se se mnou už tolik bavit o mých starostech. Najednou jsem se vyznala v politice a v ekonomice. Stala jsem se pro svého muže zajímavým diskusním partnerem až do té doby, než si všiml, že mluvím, i když nejsem tázána, a že nezastupuji bezpodmínečně ty politické názory, které jsou milé jemu. Zhoršilo se to ale až tehdy, když mě lidé znali pod mým vlastním jménem a ne jako manželku pana XY. Náhle ztratil roli dopřávajícího a blahosklonného manžela. Jeho nadvláda se stala spornou. Už jsem na něm nebyla závislá. To ho značně znejistilo. V této době jsem ztratila hlubokou úctu před živiteli. Argumenty typu „nakonec živí rodinu“ na mě přestaly dělat dojem. Už jsem si za podpory svých přítelkyň dávno otestovala svou tržní hodnotu. Se svým předmanželským vzděláním jsem byla na tehdejším pracovním trhu velmi žádána. Byla jsem tedy schopna uživit sebe i své děti. Společenské postavení přívěšku svého muže pro mě už nehrálo roli, i když mi bylo jasné, že vdaná žena má ve společnosti mnohem lepší pozici, než když je sama. Práce v ženských skupinách mi dodala tolik uznání a síly, že jsem se pomalu stávala samostatnou nezávislou osobností.

144

Samozřejmě jsem byla kvůli tomu vystavena mnoha útokům. Můj muž se pokoušel prosadit svou vedoucí roli všemi možnými triky a nátlakovými mechanismy a ženy v okolí proti mně vytáhly do boje jako proti té emancipované, která nenávidí muže a ničí rodinu a oháněly se mottem: „Ubohý muž, ubohé děti.“ Podporována řadou přítelkyň i viditelnými úspěchy své aktivity jsem nakonec vydržela, i když to někdy bylo ošemetné a naše manželství bylo na ostří nože. Náš život se sice nezjednodušil, ale ledacos jsme si uvědomili. Můj muž je sice ještě pořád konzervativní patriarcha a mnohdy by mu byla domácí péče určitě velmi příjemná, ale na druhé straně se raduje z našeho vývoje, který byl sice iniciován mnou, ale i jemu otevřel zcela jiné pohledy na svět. Už jsem si všimla, že jsou mu dnes takoví muži, jako byl dříve on sám, docela protivní.

U nás je to vlastně docela hezké a klidné Hledala jsem nějakou životní náplň. Děti už jsou velké. Vůbec jsem si neuvědomila, jak nesnesitelně jsem působila na svou rodinu. Moc mi chybělo, že jsem nedělala nic, co by mělo smysl, a že jsem nebyla mezi lidmi. MC proto přišlo jako na zavolanou. Rodina si toho všimla první. Ožila jsem, myslím, že jsem se najednou přestala litovat. Muži si myslí, že když řeknou ženě: „Nemusíš přece pracovat,“ že jí tím činí dobrodiní. Taky jsem dostávala kapesné a přitom jsem si nic nekupovala. V tom to nebylo. Jde více o pocit, že člověk ještě patří k životu. Když má člověk jen své čtyři stěny, nutí sám sebe k izolaci. V centru jsem zase dostala elán. Hodiny, které jsem tam strávila, oživily i náš rodinný život. Měli jsme si zase o čem povídat. Můj muž se na dění v centru velmi podílí. Když jsem si jednou stěžovala, že máme roztrhané matrace, sedl si jednoho dne do herny, vzal si jehlu a nit a za dvě hodiny všechny matrace vyspravil. Moje dcera za mnou už nechodí ze soucitu, ale protože ji to těší. Ví, že její maminka má za ušima. A já mám mezitím v centru pořád spoustu práce. Třeba jsem nalepila do alba všechny fotografie, které byly po krabicích. Mezitím už se starám i o fotografování, v tomhle směru je o mě velký zájem. Můj manžel to považuje za velmi dobré, i když jsem často mimo dům. Když si za pěkného počasí sedí sám v zahradě a sousedi ho litují, že je ubohý opuštěný muž (u nás má 12 partají výhled přímo do zahrady), je mu to jedno. A když přijdu večer v půl desáté

145

domů, čeká už na mě se skleničkou – vlastně je to u nás hezké a klidné. Často přicházím domů s veselými historkami a zážitky. Dnes mohu klidně říci, že práce v centru měla na mé manželství kladný vliv.

Opravdu šťastná Myslím, že naše manželství by už nebylo tak dobré, kdyby nebylo MC. Protože můj manžel pracuje hodně podle motta „brzy do práce a pozdě domů“, vypadal by můj život bez centra velmi monotónně. Čekala bych pravděpodobně celý den na společný večer, a byla bych pak moc zklamaná, kdyby manžel večer ještě pracoval. Hromadily by se ve mně problémy, protože bych je neměla komu sdělit. Takhle mám přes den změnu, můžu si popovídat, kdy chci, a pít si přitom kávu, mohu si něco vyrábět anebo rozebírat problémy. A ještě něco, co mi pozdvihuje sebevědomí: mohu si, přestože mám dvě malé děti, vydělat na kapesné. Musím po pravdě říci, že jsem skutečně šťastná, že v naší čtvrti takové zařízení máme. Mé přítelkyně z jiných čtvrtí mi to závidí.

„Nevzal jsem si žádnou puťku“ Služba v centru ve všední den pro mě zpočátku nebyla vůbec jednoduchá, protože má rodina nebyla zrovna moc pro. Ze začátku jsem nenašla moc uznání. Můj první seminář byl v okruhu našich známých posuzován skepticky, druhý už nebyl posuzován vůbec a moji práci v centru nikdo neuznával. Musela jsem dost těžce pracovat a znovu a znovu vykládat, jak se mi v centru líbí a kolik mi toho tato práce dává. Vlastně jsem docela ráda v domácnosti a nechci jít do práce, takže tohle byla pro mě docela dobrá možnost, jak něco udělat pro druhé, vzít si přitom děti s sebou a ještě být odměněna tím, že si vydělám malé kapesné. A mohu si říci: „To je opravdu moje.“ A nakonec to bylo právě to kapesné, co mi přineslo uznání. Došla jsem ocenění i mezi známými a v rodině. Vyjádřením manžela, kterého se jeden známý ptal: „A dovolíš své ženě, aby tam pořád chodila?“ Řekl: „Kdybych si chtěl vzít puťku, tak bych si ji byl vzal.“ A tu jsem věděla, že jsem si přes všechny obtíže vybrala správnou cestu.

146

Dobře se bav, mami Naše pravidelné setkání se koná každý čtvrtek. Jsem tam skoro vždycky: „Ten večer si nenechám ujít.“ Mému manželovi se naše pravidelná setkání a vůbec celé centrum líbí a má radost i za mě. I děti si docela zvykly, že je maminka večer občas pryč. Než odejdu, dám jim vždycky pusu na dobrou noc. Často říkají: „Mami, jdeš zase na drby?“ nebo „Dobře se bav.“ Hlídáním dětí, které dělám už rok pravidelně každou středu, si dokonce vydělám nějakou korunu. Někdy moje velká dcera (7 let) trochu protestuje. Vysvětlím jí, že mám službu, že tatínek přece taky chodí do práce, to musí přece uznat. Často jde se mnou, když si jdu prvního pro peníze. A když jí potom z peněz něco koupím, třeba nové boty, má velikou radost. Když jsem jí jednou řekla, ať jde se mnou, odpověděla: „Tak ale rychle, potřebuju nutně nový tenisky.“

Otcové a mateřské centrum Samozřejmě jsou v centru i muži. Ve všední dny sice málo, protože většinou pracují, ale při rodinných oslavách, grilovacích slavnostech, na bleších trzích, na kuželkách a u nedělní kávy jsou s námi. Při řadě rukodělných prací se dokonce těšíme, že nám pomůžou. A jaký mají vztah k MC? Naprosto různý. Pro mnohé z nich je to určitá hrozba. Proč? Protože se jim jejich ženy vzdalují, protože se muži na činnosti centra nepodílejí a často ani přesně nevědí, co centrum obnáší. Myslí si, že centrum sestává jen z klepů a klábosení. Mají strach, že by jejich žena mohla prozradit něco o jejich rodině. Často je to i závist, že manželka má možnosti, které jim zůstávají odepřeny. Ale existují i takoví – a není jich málo – kteří mají radost, že existujeme, protože se od té doby, co jejich ženy chodí do centra, cítí mnohem lépe. Muži často bezradně stáli před problémy svých žen, a teď jsou rádi, že je tu vůbec možnost, jak jejich krizi zachytit. Pro mnohé muže se tím ledacos zjednodušilo a nemusejí mít špatné svědomí, když si večer někam vyrazí, protože i jejich ženy občas něco podnikají. Příklad: poté, co se Lissi zúčastnila výletu na den matek, podnikl i její manžel poprvé celodenní cyklistickou túru, po které vždy toužil. Teď se to dokonce i odvážil přiznat.

147

Mámino pitomý centrum Jednoho dne, ani nevím přesně kdy, se mluvilo o tom, že by mělo vzniknout MC. Máma se mezitím spojila s M. J. a G. T., vyrazily do Mnichova a pak zase zpátky do Salzgitteru. To se mi moc nehodilo. Byla jsem sice zvyklá, že máma čas od času jezdí na pár dní do Bonnu, ale teď ještě do Mnichova? To ne, co je moc, to je moc. Ale přišlo ještě něco horšího: Teď zůstávala pryč i odpoledne! Vůbec se mi nelíbil způsob, jak se máma angažovala, a měla jsem pocit, že mě zanedbává. Přece jenom jsem byla (a jsem) mámin miláček. To jsem si ale tenkrát neuvědomovala tak jako dnes. Za jedno ale mámě a centru vděčím: za hezky zastřiženou ofinu (holička mi jí vždycky ustřihne moc krátkou) a za práci baby-sittera, která mě moc bavila. Děti jsem hlídala jeden a půl roku. Nebylo za to sice moc peněz, ale na tom mi tolik nezáleželo. Dvakrát do týdne jsem měla co dělat, věděla jsem, že mě potřebují, měla jsem vlastní zodpovědnost. (Kromě toho jsem v rodině, kde jsem hlídala, dostala občas i něco dobrého k snědku.) Děti mě odjakživa fascinovaly. „Své děťátko“ jsem si mohla přebalovat, oblékat, koupat a nakrémovat. To bylo asi to nejhezčí, co mi MC dalo. Mezitím už jsem o něco starší (teď je mi patnáct) a uvažuju trochu jinak. Hrozně mi leze na nervy, že máma mluví o „svých ženách“ a nechala by se pro centrum třeba zabít, zatímco doma vládne maximální chaos! Závidím svým kamarádkám, jejichž maminky pořád vaří, perou, uklízí a hýčkají své děti. Ale právě tyhle kamarádky s takovejma „maminama“ mně zase závidí moji mámu. Určitě budu ještě často mluvit o přiblblém centru, ale ve skutečnosti vím, že centrum vůbec není taková hloupost.

Celá moje rodina z toho něco má Když chceš ve své práci v centru vyjít ostatním maminkám opravdu vstříc, platí jeden předpoklad: neodlišovat všední den v centru od svého soukromí, jako to dělají lidé v běžné práci. To znamená neříkat: tohle je můj domov a tohle moje práce, tohle je před lidmi a tohle v soukromí. Musíš se naučit vnímat všechno jako celek. A v tomto smyslu musíš vychovávat i

148

svou rodinu, své děti, aby s tebou vnímaly tuto souvislost. Jinak to nezvládneš. A netýká se to jen situací, kdy kvůli rozhovoru s nějakou maminkou přijdeš občas později domů nebo nestihneš včas jídlo pro rodinu. Znamená to prostě zásadní změnu. Pokusím se to vysvětlit na jednom příkladu: když přijdu z centra domů, jsou děti už samozřejmě doma. Pak jsem pro ně stoprocentně tady. A přece to nejsou jen ty „moje děti“, nýbrž jsou to pro mne spíš „lidé“, se kterými mohu mluvit, kterým mohu říci, co si myslím, co cítím, jak se mi daří. Když přijdu domů, nemluvím jen o zážitcích a problémech z centra, ale o všech svých myšlenkách a o své snaze pochopit druhé a být jimi chápána. Na začátku jsem byla překvapena, že děti se okamžitě zapojily a zcela zaujatě líčily, že znají tytéž problémy, ať už s kamarádkou, učitelem nebo s někým jiným. Mnoho rodičů říká, že toho od svých dětí, kterým je mezi 13 a 17, vyžaduji moc. Ale já si to už nemyslím, vím, že tak jako tak hodně přemýšlejí o tom, co se mezi lidmi děje a co jim nevychází. Musí se to přece naučit chápat. Právě to mnoho dospělých neumí, protože se u nich doma o spoustě věcí vůbec nemluvilo, a tak se nikdy nenaučili chápat a vysvětlovat, co znamenají určité reakce, chování nebo pocity. Pro mě se tak výchova a vztah k lidem stal jednou věcí a děti a dospělí rovněž. Vím, že kladu na náš rodinný život vysoké nároky, ale já i ostatní si mezitím vážíme toho, že dokážeme mluvit o všem, ať už se to týká jejich nebo mých problémů, ať už je to škola nebo centrum, a že tak postupně dospíváme ke stále většímu pochopení jeden druhého. A tím, že je to tak, nedostávám se do rozporu mezi rodinou a MC, mezi časem na své děti a časem pro druhé ženy. Obě roviny se pro mě spojily, a protože jsou jedním celkem, není to náročné, i když mám tady v centru i u sebe doma se třemi dětmi opravdu spoustu práce. Jiná maminka to líčí takto: neuvěřitelně mě baví, že jsem se do práce v centru tak vžila. Ale přece jen občas znejistím, zda to, co dělám, je opravdu správné – obzvlášť vzhledem k rodině. Celý týden něco mám, v pondělí jedno, v úterý druhé, v pátek zase něco, pak ještě zavolá X nebo Y, a často si ještě přivedu někoho domů. V době, kdy jsem začínala, dostal se i můj muž pracovně do takové fáze, že měl neuvěřitelně moc práce a byl pořád na cestách. Oba jsme si všimli, že druhý by potřeboval více morální podpory. A tak doma občas trochu improvizujeme. Vzpomínám si v poslední době často na nudná odpoledne ženy v domácnosti, kdy jsem tu byla jen pro svého muže, když přišel domů. Ale hned si zase vzpomenu na své mindráky, ze kterých jsem se nemohla dostat, protože jsem nic nedělala, jen přemýšlela

149

sama o sobě a o svém mizerném stavu. A když mám teď před očima, jak jsem na tom byla – i vzhledem ke svému muži – tak jsem si najednou jistá, že takhle je to mnohem lepší. Například včera jsme si s mužem udělali moc hezký večer. Přišla jsem z centra z oslavy dětských narozenin a byla jsem úplně vyřízená. Manžel byl taky grogy a měl plnou hlavu jakýchsi pracovních problémů. Tak jsme si sedli s pivem na balkon, nejdřív jsem vyprávěla já a pak se vypovídal ze svých problémů zase on. Potom nám bylo oběma moc dobře. Bylo to moc hezké, a to jsou právě ty momenty, kdy si uvědomíš, že partnerství je něco moc pěkného. Můžeš mít za sebou mizerný den, ale muž si udělá čas, vyslechne tě, poradí, a pak zase naopak ty jemu, a to oba postaví na nohy. Najednou zjistíš, že máme momentálně oba stejné problémy, a tak tu sedíme s našimi představami a nejistotami a se vším, co nedokážeme realizovat, a v tu chvíli zažíváš ve svém manželství opravdové partnerství. Děti asi tu atmosféru správně vycítí, protože nás vůbec neobšťastňují svými věcmi jako obvykle.

Co tu znamená zaměstnání? Má přítelkyně je učitelka. Má tři děti. Aby stihla domácnost, děti a zaměstnání, pracuje jen na poloviční úvazek. V domácnosti má ještě paní na výpomoc, a tak to docela dobře zvládá. Pro rodinu a kamarády je samozřejmostí, že se s nimi domlouvá podle svého rozvrhu, je přece zaměstnaná. Samozřejmě na to berou ohled. U mě je to jiné. Pracuji doma a v MC zdarma. Rodina bere na mou práci minimální ohled. Práce v centru je pro ně koníčkem jako např. kuželkový klub mého muže. Nebo jako hrnčířský kroužek či posezení u kávy. A přitom muž i děti mají docela moderní názory: zcela uznávají, že ženy mohou mít své vlastní zájmy nezávisle na rodině. Ale přece jen – prosím pěkně – jenom ne na úkor jejich vlastního pohodlí. Nazývají to vznešeně „mou úlohou“ a rozumějí tím, že jim dodávám veškeré služby a atmosféru, aby zvládali požadavky ve škole popř. v práci, a vůbec nepřemýšlí o tom, kde na to mám vzít síly. Když se jich zeptám, odpoví briskně: „Jak to, ty přece nepracuješ, tak máš dost času!“ O zaměstnání tedy u mě nemůže být ani řeči. Když jsem naposledy mluvila v souvislosti s centrem o svých „kolegyních“, což je u zaměstnaných žen běžný výraz, silně protestovali. Nikdo mi „kolegyně“ neuznal. Ne kvůli tomu výrazu, který je sám o sobě ošklivý, ale kvůli tomu, že nepracuji, a v

150

důsledku toho ani nemůžu mít žádné „kolegyně“. Ačkoliv je práce v domácnosti úřady už dávno uznávána jako zaměstnání, ve veřejném mínění takto chápána není. Pro ženy v domácnosti neplatí běžná kritéria pro zaměstnané ženy. Když např. žena v domácnosti vypere a vyžehlí manželovi košili, je to její soukromé potěšení. Není za to ani zaplacena, ani sociálně pojištěna (úrazové pojištění, důchod apod.). Když si dá muž prádlo do prádelny, dostává tento pracovní výkon peněžní hodnotu, stává se vypočitatelnou veličinou a započítává se tak do hrubého národního produktu. Žena, která vychovává děti ve škole nebo ve školce, dosáhne také většího společenského uznání, než maminka, která své děti doprovází na jejich cestě životem a vychovává z nich disciplinované platiče daní, spotřebitele, zhodnotitelné pracovní síly a vůbec oddané občany našeho státu, která také pečuje o nemocné a staré lidi a s neúnavnou péčí umožňuje zaměstnaným mužům regeneraci jejich pracovní síly. Práce ženy v domácnosti a matky je příležitostně vysoce oceňována a chválena na nedělních politických mítincích, ale v žádném případě není považována za rovnocennou se zaměstnáním. Jednou, o svých 65. narozeninách, mi vyprávěla paní B., která vychovala šest dětí, léta pracovala jako městská radní v komunální politice a zastávala čestný úřad ve Svazu žen: „Dnešním dnem je mi konečně jasné, že jsem nic nedělala. Dostávám sice spoustu gratulací a květin, ale můj manžel dostal na své narozeniny důchod. Je to potvrzení a uznání jeho dlouholeté práce. Já žádný důchod nedostanu, to znamená, že jsem celá ta léta nepracovala, neboť důchod dostanou jen ti, kteří pracovali. Já jsem asi měla jenom takového vzrušujícího koníčka.“ Jako práce se chápe a uznává jen činnost v zaměstnání, všechno ostatní je koníček, zábava, čestný úřad, v každém případě nic, co by se muselo brát vážně. Pro mě i mé okolí to znamenalo malou revoluci, když jsme tyto souvislosti pochopili. Nejprve jsem chtěla jít cestou, která mi byla tak často líčena jako jediná možná cesta k emancipaci. Porozhlédla jsem se na pracovním trhu a tenkrát bych byla se svým vzděláním našla bez problémů místo. Nehledě na to, že se mi místo nelíbilo, bylo mi brzo jasné, že se nechci dostat do permanentního stresu dvojité zátěže. Svět práce, ve kterém bych musela své děti „zorganizovat“, jako bych ani nebyla matkou a hospodyní, svět, který by mě využíval jen jako pracovní sílu, to bych prostě nevydržela. Jak to v pracovním světě funguje, to mně bylo nakonec už dávno jasné, neboť jak si např. zařídil život můj muž – tj. úplné oddělení rodiny a práce –

151

tak jsem to v žádném případě nechtěla. Chtěla jsem místo, kde bych mohla oboje propojit, kde by rodina a zaměstnání probíhaly rovnocenně vedle sebe a kde bych ještě navíc mohla uplatnit své znalosti z domácnosti a z rodiny. Proto jsem si nejprve prostě rozšířila své pracovní místo „domácnost“ a zapojila do své domácí práce své přímé okolí. Začala jsem myslet politicky uvědoměleji a angažovat se v naší čtvrti: ve škole, v komunální politice, v ženských skupinách atd. Od té doby jsem veřejně hájila jako matka a žena v domácnosti naše zájmy. Zjistila jsem, že všechny tyto oblasti mají s mým zaměstnáním „ženy v domácnosti“ co do činění a že k tomu patří. Ještě stále váhavě jsem mluvila o svém „povolání“ a lidé se mě hned ptali: „Ano, a kde pracujete?“ A když jsem potom odpověděla: „Jsem v domácnosti,“ ozvalo se většinou soucitné: „Aha, myslela jsem, že jste zaměstnána.“ Když jsem pak ještě měla odvahu, odpověděla jsem: „Ano, jsem zaměstnána, ale nevydělávám. Pracuji jako žena v domácnosti, ale za toto povolání se nic neplatí.“ S léty jsem sice nabyla větší odvahy, už se neleknu, když mě provázejí soucitné pohledy, ale ještě pořád se na situaci moc nezměnilo. Především to se mnou bude v pětašedesáti stejné jako s paní B. Práce v centru se stala vhodným doplněním mé práce doma. Já ji chápu zcela jako zaměstnání. V MC jsou domácí práce viditelné. Nekonají se v tichosti a za zavřenými dveřmi. Přitom je úplně jedno, co kdo dělá, od mandlování prádla až po poradenství nebo jednání s komunálními politiky o financování našeho centra. Všechno nabývá úplně jiných hodnot, než kdybych to dělala sama ze svého bytu. Prostě nás není možno tak jednoduše přehlédnout. Řada žen z centra nerada mluví o své práci jako o zaměstnání. A když se jich zeptám, čím se práce v centru liší od jiných povolání, odpoví: „Tady mě ta práce baví.“ Je zvláštní, že se s pojmem zaměstnání málokdy spojuje zábava. K tomu mě napadá jeden příběh: Mého muže se jednou ptali, co je jeho koníčkem. Odpověděl: „Má práce.“ Práce ho bavila natolik, že ji mohl popsat i jako koníčka. U jeho práce by ale nikdo nikdy nezapochyboval, že jde o zaměstnání. Jen s tím malým rozdílem, že je za to placen a v této společnosti i uznáván. A proč by tohle vlastně nemělo platit alespoň stejnou měrou pro matky a ženy v domácnosti?

Smějí být matky lidé s vlastními zájmy? Na jednom rodičovském odpoledni ve školce se objevila mezi mamin-

152

kami i otázka, z jakého důvodu by měly děti navštěvovat školku. Zazněly odpovědi jako: „Školka je dobrou přípravou na školu.“ „Dítě se zapojí do kolektivu, získá kamarády.“ Přitom mě napadlo, že se tu hovoří jen o zájmech dětí. Když na mě konečně přišla řada, řekla jsem, že vedle těchto důvodů je pro mě osobně velmi důležité, abych si trochu od dítěte odpočinula a měla alespoň pár hodin prostor pro sebe, kdy se mohu věnovat svým vlastním zájmům. Potvrdila mi to jedna žena z centra. Zato jsem byla překvapena reakcí ostatních matek. Byla totiž nulová. Naše výpovědi zůstaly viset v prostoru bez jakéhokoliv komentáře. Pro mě z toho vyplynulo, že ženy z centra jsou před ostatními o krok napřed, protože svůj rozvoj osobnosti jako ženy nepodřizují zcela svému „mateřství“. Toto přání mají zaručeně i další ženy, rozdíl však spočívá v tom, že my „ženy z centra“ to dokážeme říci, aniž bychom měly špatné svědomí. Je naší úlohou tuto problematiku znovu a znovu ukazovat a podpořit. Protinázor: dobrá matka je stále veselá a dobře naladěná, inteligentní, oduševnělá, vyrovnaná, srší energií a radostí ze života, vždy perfektně upravena a od holiče, je pořádná a šikovná, s radostí „obšije“ a „oplete“ své děti dle poslední módy, má hlas jako skřivánek, umí vyprávět napínavé příběhy a poutavě předčítat z knížek, nutné domácí práce vyřídí, když děti spí, ovládá celou řadu her, umí výborně utěšovat, diplomaticky urovnávat veškeré hádky a perfektně utírat nos. Dobré matce vůbec nevadí, když musí několikrát za noc vstávat k nemocnému dítěti, protože tak jako tak vystačí jen s minimem spánku.

Milé ženy! Pokusily jsme se vám v této knize ukázat, co jsou MC. Nemohlo se nám to ale úplně podařit, protože centrum je pro každého něco jiného, v každém případě ale něco zcela výjimečného. Ti, kteří byli už jednou centrem infikováni, se ho už nikdy nezbaví. Život v centru nás změnil; většinou i naše rodiny. Začaly jsme více přemýšlet, jsme otevřenější, jsme ochotnější diskutovat s jinými lidmi. Naše myšlení, jednání a cítění se staly uvědomělejší a političtější.

153

Teprve když máš MC, uvědomíš si, že je to právě to, co potřebuješ. Předtím si většinou jenom uvědomuješ, že ti něco chybí, ale nevíš přesně co. Dosáhnout kontaktů, spolupráce a vzájemné podpory mezi ženami je často velmi obtížné. V MC to jde mnohem snáze. Určitě tě bude bavit vybudovat něco společně s ostatními. Nemusí to být ani moc lidí, stačí jeden nebo dva se stejnými názory. Můžeš si něco jednoduše začít sama nebo se prostě připojíš k někomu jinému. Podnikání tu nejsou dány žádné hranice. Jak jsme to dělaly my, je tu popsáno. Ale Ty to takhle dělat nemusíš. Můžeš si najít úplně jinou cestu. Tvé MC může mít zcela jinou tvář. Chtěly jsme Ti jen naším příkladem dodat odvahu, aby ses chopila svých nápadů a prosadila je v praxi. A prosím tě, nemysli si, že matky v Darmstadtu, Mnichově nebo Salzgitteru měly snad lepší podmínky, že to pro ně bylo lehčí. Lehčí to určitě nebylo, ale měly jsme tu pár žen s obrovskou dávkou odvahy, a proto to vyšlo. Tuto odvahu a radost z našich úspěchů Ti chceme předat v této knize a popřát Ti hodně štěstí.

154

KAPITOLA XI

První mateřská centra u nás

Centrum v YMCA PRAHA Projekt MC má smysl jedině tehdy, je-li otevřený každému zájemci. Proto jsme pozvánku na seminář v říjnu 1991 poslali nejrůznějším organizacím, o kterých jsem se domnívali, že je projekt osloví a budou možná ochotny pro jeho realizaci něco podniknout. Živou rodinu zastupovala Marie Nováková a ta se mi krátce po Vánocích ozvala s radostnou zprávou: v budově YMCA Na poříčí bude volný prostor. Byla jsem nadšena, protože veškeré naše úsilí vázlo na prostorách. Předtím jsem bezúspěšně žádala o prostory na magistrátě. Spojily jsme se s programovou vedoucí YMCA Petrou Otřísalovou. Petru jsem znala ze studentských let a tak nebyl problém rychle si porozumět. Několikrát jsme se sešly a vypracovaly ideový záměr. Jistě i díky Petřinu vlivu padlo velmi brzo rozhodnutí, vedení YMCA dokonce projekt MC přijalo za svůj program. Přízemní místnosti s výkladní skříní do ulice se nám jevily naprosto ideální. Stačilo už jen pár židlí a stůl. Od dubna 1992 jsme se tu začaly scházet; pár známých – jen tak bez programu, ten byl předmětem našich

155

rozhovorů. Chodila za námi „děvčata“ z YMCA Petra Otřísalová a Hana Gottwaldová. Spolu jsme daly dohromady pravidla našeho scházení. Věděly jsme, že se zatím domluvíme, ale bude-li nás víc a přijdou-li zcela neznámí lidé, bude nutné něčím se řídit. Naše děti si mezitím spontánně budovaly své pozice v centru a nedaly se ničím rušit. Jejich bezprostřední přístup k řešení problémů jsme jim mohly jedině závidět. Na to, jak komplikuje naše chování výchova minulým komunistickým režimem, jsme narazily až později, když se centrum začalo plnit lidmi z nejrůznějšího prostředí. A nemusely jsme ani dlouho čekat. Ještě jsme nestačily dát o sobě vědět na veřejnosti a už začala fungovat výkladní skříň. Nevěřila jsem, že by mohla mít tak velký efekt. Přitažlivá úprava a pohled dovnitř vzbuzoval zvědavost. Téměř pokaždé, když jsme byly v centru, se někdo přišel zeptat, co se to tu vlastně děje. Dříve, než prošla o nás zpráva tiskem a rozhlasem, bylo centrum plné. Samozřejmě, že ne každému MC vyhovuje. A tak jsou i tací, co přijdou jen jednou či dvakrát. Ale zároveň se vytvořilo jádro pravidelných (většinou) návštěvnic a spolu s nimi jsme sestavily program. Od září jsme měly k dispozici jednu hodinu týdně bazén a program jsme propojily s nabídkou kroužků YMCA pro předškolní děti. Scházely jsme se každé úterý a čtvrtek. Úterý mělo sportovní zaměření a čtvrtky jsme věnovaly vzdělávání formou seminářů. Hned na začátku se zrodil nápad placené hlídací služby určené především rodinám s handicapovanými dětmi. Magda Šilarová, která vystudovala defektologii, se této práce ochotně a s láskou ujala. Integrovanou hernu využívají rodiče, aby si mohli v klidu zařídit úřední záležitosti, nakoupit nebo si jen tak na dvě či tři hodinky oddychnout. Zájem stoupá, proto dnes službu nabízíme kromě původního pátku i v pondělí. I my jsme rozšířily otevírací dobu, díky tomu pokrývá program celý týden.

Vybavení prostoru U zrodu stál stůl a pár židlí, dlouho však osamoceny nezůstaly. Přibyl k nim malý stolek a židličky pro děti. Pro ně jsme také donesly hračky z domu. Velikou radost a dobrý typ do budoucna přinesly papírové balónky od Hanky Gottwaldové, vázané do starých punčoch. Tak jak jsme zaběhávaly provoz centra, napadaly nás možnosti, jak vybavení vylepšit. Dost nám pomohli i naši manželé. Zapojení mužů do dění v MC považuji za velmi

156

důležitý moment. Vyjádřili tím svůj vztah k existenci centra a prakticky naše úsilí podpořili. Navíc nám je stále připomíná víceúčelový paravan, který vytvořili. Vítanou atrakcí se stal „balónkový ráj“, ten milují všechny děti (často i dospělí) a spokojeně se v něm cítí právě děti postižené. Musely jsme pořídit police na knihy a skříně na burzu oblečení. Teď, když máme i ledničku, počítáme, že bychom mohly pořádat i nějaká společná jídla.

Program Takto vybavený prostor by jistě byl prospěšný i jen tak, pro prosté pobývání s dětmi, mohl by tvořit luxusní dětské hřiště pod střechou. Určitě by našel širokou klientelu. Ovšem vytratil by se původní záměr vycházející z prastaré instituce života obce ze sousedské výpomoci. Smysl centru dává teprve program, který staví na pomoci svépomocí, tedy na dávání a přijímání, učení a učení se, na vzájemné službě. Pravdou je, že většinu maminek vede k návštěvě snaha umožnit dítěti pobyt v kolektivu, nahradit mu částečně školku. Až v centru zjišťují, že tu mohou získat i něco pro sebe nebo se samy uplatnit. Z odpovědí v anketě, kterou jsme mezi nimi dělaly, vyplývá, že je ani nenapadlo očekávat něco pro sebe. „Za ideální způsob soužití s dítětem (či chcete-li výchovy) v útlém věku považuji souznění a téměř neustálou vzájemnou přítomnost dítěte a matky. A v tom pro mě tkví hlavní význam MC – v poskytování přirozeného zážitku ze skupiny vrstevníků, aniž jsme násilně roztrženi – jako by tomu bylo v případě navštěvování jeslí a mateřské školy, tato zařízení považuji ve věku do 4 let za velmi nevhodná. Můj syn (2,5 roku) se zde učí také samostatnosti a já mám možnost neustálé kontroly, aniž bych musela nějak zasahovat do jeho vztahů s ostatními. Samozřejmě zde vítám i možnost setkávání se s ostatními matkami popř. otci. Pokud se v budoucnu vytvoří podmínky pro občasné odborné přednášky na různá témata, nebudu proti, i když teď nemám pocit, že by mi zde něco chybělo. Význam MC je už nyní nepopiratelný.“ (Petra) V našich končinách nebývalo dříve zvykem pořádat kursy nebo jiné

157

programy pro maminky společně s dětmi. A tak jsme postupně relaxaci u kávy obohatily o společné aktivity maminek a dětí a o vzdělávací programy. Termín „relaxace u kávy“ možná vyvolává úsměv na tváři. Také jsem si nedovedla představit, jakou osvobozující sílu má taková neformální výměna zkušeností. Někdy stačí jen slyšet, jak podobné situace prožívají a řeší jiní. Někdo jiný zase potřebuje být vyslyšen. Kromě bazénu máme k dispozici tělocvičnu, tu využíváme ke společnému „sportování“ a prostorovým hrám inspirovaným výchovnou dramatikou. S neočekávanou reakcí jsme se setkali při zavádění výtvarné kreativity. Mnohé maminky se obávaly, že jejich děti jsou na to ještě malé. Když viděly, s jakým zapálením děti „tvoří“, pochopily, že není důležitý výsledný efekt, ale právě onen tvůrčí proces, kdy děti zkouší nevyzkoušené, objevují kouzlo barev, tvarů a materiálů, učí se spolupracovat. Pro vzdělávací programy pouze pro dospělé, i když děti jsou samozřejmě vedle a někdo o ně pečuje, jsme zvolily formu seminářů. V prvním cyklu seminářů jsme se věnovaly problematice ekologie všedního dne. Právě jsem absolvovala seminář, který pořádaly PM ve spolupráci s Nadací Heinricha Bölla. Měla jsem čerstvé informační materiály a naše zdevastované životní prostředí mi leží na srdci, proto jsem chtěla informovat ostatní a naznačit cestu řešení těchto problémů. Téma vyvolalo bouřlivou diskusi, plnou kontroverzních názorů a zkušeností. Nicméně výsledek byl potěšující, protože často vedl rozhovor ke změně názoru a co víc, ke konkrétním činům. Druhý cyklus „Prevence nádorových onemocnění“ připravila také jedna z návštěvnic centra: lékařka Milada Zemanová, která byla v té době na mateřské dovolené a do centra přišla původně kvůli dětem, aby si zvykly na kolektiv. Svým osobním kouzlem a sugestivním projevem navodila takovou atmosféru, že se prolomila bariéra ostychu a mnohé s ní konzultovaly své osobní problémy či obavy. Škoda, že se Milada vrátila do práce, nejen že její program by bylo dobré opakovat, ale především protože byla člověk činorodý. Pomáhala při zrodu burzy dětského oblečení a k práci přivedla i další. Burza dětského oblečení vznikla spontánně. Problémy s dětským šatníkem přišly poměrně brzy na přetřes. Jedna postrádala bundu, druhá zase boty. Nakonec jsme se domluvily, že zřídíme miniburzu dětského oblečení pro interní potřebu. Věci na prodej smějí donést jen návštěvnice, ale nakupovat může kdokoliv. 25 % z ceny zůstává pro potřebu centra. Většina volí ceny spíše „lidové“, proto je burza oblíbená. Vedle burzy máme i krabici s věcmi zadarmo. Tam odkládáme oblečení, které potřebuje trochu

158

spravit, vyměnit zip, našít záplatu apod., ale jinak je dobré. Někomu se kvůli burze nechce věci spravovat, někdo to ani neumí, takže by takové oblečení někde leželo. Šikovné maminky si ho však mohou samy spravit, takže je spokojenost na obou stranách. V podstatě neustále vedeme hovory o výchově. Buď padne náhodně nějaké téma, nebo téma vyvolá konkrétní nahodilá situace, o ty není v našem nesourodém kolektivu nouze. Zkušené nebo sečtělé matky opírají své pohledy o názory odborníků, které se dočetly v nejrůznějších publikacích. Těch je dnes na pultech knihkupectví nepřeberné množství. Často vzbudí u dalších zájem podívat se na celou knížku. Začaly jsme si knížky vzájemně půjčovat a to byl první krok založení knihovny. Pomalu se plní knihovnička publikacemi z oblasti výchovy, psychologie, životního prostředí a zdravé výživy. Půjčování provádíme „samoobslužnou“ metodou. Každý zapíše do sešitu datum výpůjčky, půjčenou knížku, svoje jméno a adresu a datum při vrácení. Zatím nám náš „němý“ knihovník slouží dobře, nikdo nemá tendenci ho zneužívat. V knihovně máme i dětské knížky, ale ty používáme jen v centru.

Škola tolerance Vybudovat MC vyžaduje sice obrovskou vytrvalost a trpělivost, ale po téměř tříletých zkušenostech existence centra v YMCA musím konstatovat, že mnohem náročnější je udržet v něm kvalitní chod. Celé přípravné období jsme se scházely jen ty, které jsem si od počátku rozuměly a které spojoval stejný cíl. Komplikace nastaly v momentě, když se naše řady začaly množit. Brzy se projevila zátěž let minulých. Lidé neznalí poměrů dodnes nejprve hledají „paní vedoucí“. Jejich představu, že takovéto zařízení musí přece mít vedoucí, se nám zatím nepodařilo změnit. Na druhou stranu musím zcela otevřeně přiznat, že se nám ani nedaří vytvořit nějaký konstruktivní tým, který by se role „kolektivní vedoucí“ zhostil. Nemohu si stěžovat na neochotu přidal ruku ke konkrétnímu dílu, ale většina takto ochotných se nechce zavázat k pravidelné práci a málokdo přemůže nechuť k osobní zodpovědnosti. Nepodařilo se nám zavést dobrovolné služby na drobné práce spojené s běžným denním provozem (úklid, nákupy, mytí nádobí, hlídání dětí apod.). Zatím tyto drobné, ale nevyhnutelné služby řešíme spontánně, což přináší mnohá úskalí: často nejsou provedeny kvalitně, někdy vůbec a většinou je

159

dělají stále titíž lidé. Tady pociťuji určité zklamání, i když se začíná zdát, že se situace postupně mění. Někdo potřebuje jen trochu popíchnout, je jen nutné nají správnou nenásilnou formu. Nejedná se jen o zvládání běžného provozu. I naše snaha obohatit program a tím zkvalitnit pobyt v centru naráží na nepochopitelnou pasivitu. Zpočátku jsem měla tendence jednat direktivně, protože relaxace u kávy mi byla málo. Postupně jsem pochopila, že nic nelze vnucovat. Je jen možné lidi časem získávat a zapojovat do dění. Problémy s pasivitou nejsou naštěstí hned viditelné, horší jsou otevřené konflikty, které dovedou odradit i ranit. „Chodíme sem hrozně rádi. Jediné, co nám příjemné dopoledne změní v nepříjemné, je nešvar některých maminek neustále okřikovat své dítě (děti) – nejčastěji z druhého konce místnosti, někdy přijde ke slovu dokonce i bití. Tímto způsobem se snaží řešit konflikty svých a cizích dětí. Je mi z toho smutno – jedná se podle mě o velké nepochopení smyslu tohoto zařízení. Jeho přínos vidím hlavně v možnost učení se komunikaci. A nejen dětí.“ (Petra). Jak řešit bezkonfliktně situaci, když si matka nevšímá svého dítěte, které ničí hračky, jídlem patlá knížky nebo záměrně nosí hračky do balónkového ráje? Jak řešit bezkonfliktně situaci, když matka nereaguje na své dítě, které jinému ubližuje? Jak řešit situaci, když matka naopak nepřiměřeně ostře reaguje? To jsou denní otázky a nechceme-li je řešit zákazy, příkazy nebo dokonce vylučováním (ano, i takový nehorázný návrh padl), musíme si vyjít vzájemně vstříc a přijímat se v různosti. A to není v tak široce sociálně rozvrstvené skupině vůbec jednoduché. V poslední době nám hodně ulevila Barbora. Má zvláštní dar (posílený profesní zkušeností psychiatričky) hasit „jiskřící okamžiky“. Navíc dovede odhadnout prameny chování u některých problematických lidí a snaží se jim podat nenápadně pomocnou ruku. Aby MC nebylo jen „dětským hřištěm se střechou nad hlavou“, potřebujeme tvořivé a nekonfliktní duše a na nich nejvíce záleží, zda najdou vhodný způsob jednání, aby se staly magnetem pro ostatní.

Finance Finanční záležitosti patří k nejsložitějším a hlavně k nejméně přitažlivým stránkám MC. Je předem dané, že MC nebude nikdy výdělečný podnik, ale

160

mělo by se nám podařit, aby bylo alespoň soběstačné. YMCA nám značně ulehčila situaci tím, že centrum zahrnula do svého programu. Prostřednictvím YMCA jsme získaly granty a dotace od různých organizací na vybavení prostor. Odpadly nám tak největší finanční problémy a především starost, jak získat peníze na nájem. Na nás leží už jen břemeno běžného rozpočtu, a to je ve srovnání s tíhou nájemného přespříliš silný výraz. Původně jsme si myslela, že se pokusíme napodobit německý systém financování MC. Tam každý zaplatí spolkový poplatek na určité období a to vydá na poměrně slušný základ pro hospodaření. U nás je ale málokdo ochoten se zavazovat a zaplatit na určité období předem. Proto jsme nakonec zvolily systém pobytného za jednotlivé návštěvy. Každá dospělá osoba, ať už přijde s jakýmkoliv počtem dětí, platí 5,- Kč. Na vše, co je volně k dispozici (káva, čaj, papírové pleny apod.), jsme vypočítaly taxu. Po německém vzoru stojí kasička na stole a každý do ní dobrovolně zaplatí svoji útratu. Byla jsem zvědavá, jak tento volný způsob bude fungovat. Moc mě potěšilo, že poctiví lidé nevymřeli a že až na vzácné výjimky všichni řádně platí. Menší obnos přináší i burza dětského oblečení. Z ceny, kterou si každý sám určí, zůstává jedna čtvrtina pro potřeby centra. Počítáme i s dalšími nápady, jak získávat peníze. S přibývajícím programem se už některé další možnosti rýsují, např. placené kursy, placené drobné služby. Tak bychom mohly postupně získat fond na symbolické odměny pro aktivní účastnice, které se věnují třeba hlídání dětí nebo burze. Finanční motivace by neměla být prvotní, ale proč nepřilepšit někomu, kdo systematicky na úkor vlastního pohodlí vypomáhá jiným.

Blížící se jubileum MC Barrandov Všechno začalo naší cestou s Rut a Hanou do Mnichova na jaře roku 1990. Právě jsem trávila pátý rok na mateřské dovolené a cesta do světa znamenala pro mne cosi osvobozujícího. Snad proto mě neopustila myšlenka zúročit zážitky a poznatky, získané ve třech mateřských centrech v Mnichově, u nás na Barrandově. Zpočátku jsem se pokoušela dát dohromady skupinku lidí na našem sídlišti, kteří by byli ochotni pustit se do díla se mnou. Marně. Mezitím mé děti vyrostly a já mohla opět mezi lidi – do práce. Avšak neúnavná Rut uspořádala po naší společné exkurzi do Mnichova mezinárodní seminář

161

o filosofii mateřských center. Zde podrobně o svých začátcích vyprávěla jedna sympatická maminka; odvážně dala upravit prostory pro mateřské centrum bez finančních prostředků, které pak musela rychle získat. Potom s napětím očekávala, zda maminky s dětmi přijdou – a přišly. Tak tomu bylo obdobně při zrodu mateřského centra na barrandovském sídlišti. Na jaře roku 1993 jsme od zakládajícího se misijního střediska na Barrandově získaly dvě místnosti, které bylo nutno upravit. Nejnutnější stavební práce byly hotové, avšak nebylo čím zaplatit. Nakonec i peníze se našly. V září přišly první maminky – nejdříve nedůvěřivě, některé však přicházely pravidelně, a postupně se tak vytvořila skupinka ochotná starat se o dětské centrum (tak říkáme našemu mateřskému centru, protože je, alespoň zpočátku, zaměřeno svým programem více pro děti než pro maminky). Ráda bych na tomto místě uvedla jména maminek, které jsou duší našeho dětského centra: Eliška, Helena, Pavlína, Ingrid, Eva, Klára (vede kroužek zpívání), Alena (zábavnou formou učí angličtinu), Renata (cvičí s dětmi). Samozřejmě, že nebylo všechno snadné. Např. v zimním období, kdy začalo do dětského centra docházet nejvíce lidí, přestalo fungovat topení. V té době jsme ztratili některé maminky, které byly pro mateřské centrum velkým přínosem. O co se snažíme? Do dětského centra přicházejí maminky ze dvou důvodů: 1) aby se jejich děti dostaly mezi kamarády 2) maminky, které jsou samy doma, mají zde možnost se setkávat. Maminky, které do dětského centra docházejí pravidelně, nezapomínají zapojit do hovoru hlavně nově přišlé návštěvníky, vytvoří se tak příjemnější atmosféra. Fungování dětského centra (pro upoutání pozornosti veřejnosti a vytvoření zábavy) je podpořeno nabídkou programů (zpívání, jóga pro děti, angličtina). Snažíme se vylepšit propagaci různými letáčky a barevnými nápisy. Pořádáme burzy, byly jsme na výletě. Dětské centrum je otevřeno pro každého a to pravidelně tři dny v týdnu, kromě prázdnin. Maminek ochotných pomoci je však stále málo i ve dvacetitisícovém sídlišti. Lída Kirschnerová

162

KAPITOLA XII

Jak budovat mateřské centrum

Z předcházejícího textu vyplývá, že vybudovat MC není až tak složitý úkol. Je pouze náročný na čas a trpělivost a v žádném případě to nezvládne jeden člověk. Je dobré, najdou-li se dvě nebo ještě lépe tři aktivní osoby, které se vzájemně podporují a doplňují. Na nich pak leží ten největší úkol: sehnat vyhovující a zároveň cenově dostupné prostory. Pod termínem „vyhovující“ se skrývají 2–3 suché a teplé místnosti se sociálním zázemím (WC a tekoucí voda). Je-li k mání jedna veliká místnost, nevadí; ta se vždycky dá nějak prostorově pojednat. Jak takové prostory hledat? První krok samozřejmě vede na obecní úřad. Tam by měl být přehled o všech volných a vhodných objektech. Na jednání se musíme vybavit důkladnou argumentací, nejlépe písemným ideovým záměrem na využití hledaných místností. Tato publikace by mohla posloužit jako metodický materiál k vypracování ideového záměru a později i projektu. Když se rýsuje vhodný objekt, musíme hledat spojence nejprve na sociálním odboru. Tam by měli, a věřím tomu, že neodmítnou, být našemu úsilí nakloněni. Koneckonců je všeobecně známo, že prevence vyjde daleko levněji než následné řešení krizových situací. V této fázi už budeme muset

163

náš záměr formulovat do konkrétního projektu a ten předložit oficiální cestou k projednání na zastupitelstvu. Je výhodné předem se podrobně a přesně informovat o požadavcích té které radnice, abychom podávali projekt s dokonalou dokumentací. Možná se to zdá jako pouhá hra na první dojem, ale i to může přispět ke kladnému výsledku. I když dnešní preference ekonomických zájmů nepřeje sociálně preventivním programům, nelze předem vyloučit úspěšnost tohoto kroku. Během mé poradenské služby pro zájemce o MC za mnou přišla iniciativní paní z Nového Jičína spolu s jedním radním. To považuji za naprosto ideální stav, když radnice má sama zájem o realizaci projektů sociálního charakteru. Osvícení radní si jistě dovedou spočítat i ekonomický efekt, na který si pochopitelně budou muset několik let počkat, ale určitě se dostaví. Negativní výsledek sondy na obecním úřadě nás nesmí odradit. Existují ještě i jiné cesty. Jedna z možností je poohlédnout se v okolí po nejrůznějších institucích, které vlastní svůj objekt. Ne vždy využívají stoprocentně své prostorové kapacity. Možná by se program těchto institucí dal propojit s programem MC, tak jak se to stalo v YMCA. Navštívila jsem jedno ze tří prvních MC v Německu v Salzgitteru. Tam MC přerostlo v integrovaný dům sociálních služeb, kde nalézají útočiště všechny generace. Vedle klasického MC fungují svépomocná školní družina (v Německu školní družiny v naší podobě neznají), programy pro dospívající mládež, denní stacionář pro starší občany, včetně jídelny a služeb (prádelna, drobné opravy, kadeřnictví apod.). To vše na bázi sousedské výpomoci. Ti, kdo se podílejí svojí prací na tomto modelu velké propojené rodiny, dostávají pouze symbolickou odměnu. Právě tam mě napadlo, že by se idea MC dala napojit na některá ze stávajících zařízení podobného charakteru. Mezi takové instituce by mohla patřit i církev. Na leckteré faře by se jistě našel adekvátní prostor a dá se očekávat, že v mnohých sborech či farnostech by program určitě vítali. Hrozí pravděpodobně jediné nebezpečí: po čtyřicetileté propagandě panují v naší společnosti stále ještě zkreslené představy o církvi, proto se dá očekávat ostych ze vstupu na církevní půdu. Dále se můžeme obrátit na větší podniky, které v místě existují. I tam mohou být prostorové rezervy a není vyloučeno, že by některý podnik mohl využívat služeb centra pro své zaměstnance. Na první seminář o MC přijela paní Šleglová z Domažlic. Svoji účast zdůvodnila velmi jednoduše tím, že restituovala dům na náměstí a má představu, že by mohl sloužit nějakým sociálním účelům, a tak se přijela inspirovat.

164

Znovu musím zopakovat, hledání prostor je náročné a musíme se vyzbrojit velikou trpělivostí. Na druhou stranu zkoušejme i zdánlivě bláznivé nápady, nikdy nemůžeme tušit, na koho narazíme a jak naše jednání dopadne. Získání střechy nad hlavou je nezbytná nutnost, abychom vůbec mohli začít. Pak samozřejmě nastanou další starosti. K nejjednodušším a zároveň nejpříjemnějším starostem patří zařizování místností. Nepotřebujeme ani moc peněz, a když tak především na barvy na vymalování a natírání. Vždycky se najde někdo, kdo se rád zbaví staré židle, stolu, police, hraček atd. Při podobném způsobu zařizování hrozí jediné nebezpečí, totiž že prostor příliš zahltíme nábytkem a především hračkami. V každém případě s trochou fantazie můžeme i ze starého vyřazeného nábytku vytvořit příjemné a útulné prostředí. Finančně náročnější situace nastane, když získaný prostor potřebuje větší rekonstrukci. Nesmíme nikdy zapomenout na tepelnou izolaci podlahy, což obnáší samozřejmě vyšší vydání. Finanční zdroj pak bude nutné hledat i mimo vlastní kapsu. S hledáním peněz je to podobné jako s hledáním prostor. Nejprve je dobré hledat na místních úřadech, ale později musí zapracovat fantazie a zkoušet to na všech možných a nemožných místech.

165

ZÁVĚREM

Idea MC dostává u nás pomalu svoji praktickou podobu. V Praze kromě centra YMCA a na Barrandově roste centrum v Dejvicích a rýsuje se i další možnost – na Košíku. Širokou klientelu si získal M-klub v Hradci Králové. Po nedávném semináři máme naději na nová centra mimo Prahu. Všem, kteří se inspirovali přečtením této publikace k vlastní činnosti, přejeme hodně sil i trpělivosti a především radost z dobrého díla. Rádi bychom mapovali všechna centra u nás a byli s vámi v kontaktu. Budete-li potřebovat, nabízíme vám podporu a zároveň výměnu informací a zkušeností.

166

PŘÍLOHA Původní projekt Pražských matek z prosince 1991 Mateřské centrum (projekt) Iniciátorky: Pražské matky Kontaktní adresa Zelený kruh, Lublaňská 18, 120 00 Praha 2

Ideový záměr Příchod dítěte do manželství způsobuje radikální změnu v životě rodiny a ženy, která přijímá nezastupitelnou roli matky. Přes veškerou radost z dítěte a ze života s ním (pro něj) se časem objevují pocity neuspokojení. Žena je "jen" doma a "jen" pečuje o děti. Společnost její postavení často zlehčuje. Dokonce dává maminkám s dětmi najevo, že v určitých oblastech společenského života nejsou žádoucí. A tak se degraduje mateřská dovolená na pouhé přežívání a maminky pospíchají do zaměstnání, aby si konečně vydobyly zpět společenské uznání. V západních zemích předcházejí tomuto komplexu "čtyř stěn" budováním mateřských center. Koncepce center vychází z prastaré instituce dřívějšího obecního života, ze sousedské výpomoci - p o m o c s v é p o m o c í . Základní princip existence center spočívá na dávání a přijímání, učení a učení se, na vzájemné službě. Středem dění je posezení u stolu. Sem přicházejí maminky s dětmi a sdělují si své všední starosti, nápady a představy. Od společného stolu pak vycházejí impulsy ke konkrétním akcím, které závisejí na potřebách a schopnostech těch, které se tu scházejí. Pestrá škála kursů a přednášek umožňuje maminkám, aby si prohloubily své vzdělání nebo získaly vzdělání nové. Vedle vzdělávacích programů (v oblasti právní, lékařské, sociální, psychologie, ekologie, jazyků atd.) mohou návštěvnice nabízet služby vycházející z jejich profese (kadeřnice, švadlena, kuchařka apod.), organizovat bazary nebo butik, ale také budovat záchrannou síť pro matky v nouzi. O děti se stará jedna z maminek. Děti tak mají jedinečnou možnost si nenásilnou formou zvykat na kolektiv a pak - uvidí svoji maminku ve zcela odlišné roli než doma. Účast v centrech znamená pro mnoho žen odrazový můstek pro vlastní aktivitu ve společnosti, může to být první krok k povolání nebo první krok k sociálnímu či politickému angažmá. Přístup samozřejmě nemají jen maminky s malými dětmi, účastnit se

168

mohou ženy všech věkových kategorií, což by mohlo sehrát důležitou roli právě dnes, kdy se u nás objevil dosud neznámý fenomén - nezaměstnanost. Integrace starší generace by mohla pozitivně ovlivnit její uplatnění ve společnosti. Za některé služby dostávají ženy honorář, kterým mohou přispět do rodinného rozpočtu. Smyslem budování mateřských center je využití a k t i v i t y z d o l a , bez níž se neobejde demokratizace a emancipace společnosti. Účastníci projektu Z ideového záměru vyplývá, že hlavní podíl na činnosti budou mít maminky s malými dětmi, ale jsou samozřejmě vítány ženy všech věkových kategorií. Nevylučuje se ani účast mužů, jen se předpokládá, že většina mužů v rodičovském věku má své zaměstnání. Počet příchozích nelze předem přesně určit a v podstatě ani odhadnout. Například víme, že v Mnichově (kde působí deset center) se průměrně schází 15-25 aktivních žen s 1-2 dětmi denně a přibližně 40-50 občasných návštěvnic. Prostorové požadavky Pro bezproblémový chod center jsou nutné 2-3 suché místnosti s hygienickým zázemím (WC a umyvadlo s vodou). Činnost lze realizovat i v jedné místnosti, ale ta by pak musela být velkých rozměrů (min. 4O-5O m2 ), aby ji šlo částečně přepažit. Ze zkušeností v západních zemích vyplývá, že důležitý psychologický moment hraje kontakt s ulicí, totiž výkladní skříň či velké okno do ulice. Finanční rozvaha Při budování center je nutné počítat s jednorázovými výdaji na adaptaci prostoru a na základní vybavení a pak s výdaji na nájem a režii provozu. Podle charakteru aktivit, které se budou v centru provozovat, lze počítat s příjmy, jež by mohly časem pokrýt výdaje na nájem a režii provozu. 1. výdaje jednorázové A. adaptace prostoru Rozsah adaptace záleží na stavu objektu. Vzhledem k dětem, které si budou hrát převážně na podlaze, je nutné, aby byla podlaha tepelně izolovaná a zároveň bylo snadné udržování její čistoty. tepelná izolace podlahy a krytina - nejlépe korek nebo kombinace koberce a dlažby 10 000 - 15 000 Kčs malování 500 Kčs

169

B. základní vybavení stůl velký stůl pro děti židle židličky police věšák základní nádobí vařič lednička osvětlení molitanové matrace Základní vybavení celkem Jednorázové výdaje celkem

2 000 Kčs 1 000 Kčs 3 000 Kčs 2 000 Kčs 1 000 Kčs 500 Kčs 1 000 Kčs 1 000 Kčs 7 000 Kčs 1 500 Kčs 2 000 Kčs 22 000 Kčs 32 500 - 37 500 Kčs

2. výdaje dlouhodobé nájem (cca 30 m2 ) elektřina, plyn, otop

ročně cca 36 000 - 60 000 Kčs ročně cca 5 000 Kčs

Dlouhodobé výdaje celkem

ročně cca 41 000 - 65 000 Kčs

Pražské matky, které jsou iniciátorkami projektu, nedisponují žádnými finančními prostředky. Vzhledem k očekávanému prospěchu pro ženy i jejich rodiny by bylo chvályhodné, kdyby se mohla podílet na tvorbě projektu obec, především finanční podporou v počáteční fázi budování projektu (např. prominutím nájmu v prvních letech).

Za Pražské matky: Rut Kolínská Široká 15 110 00 Praha 1

170

tel. 2316407

171

172

MATEŘSKÁ CENTRA. Podle knihy „Mütter im Zentrum Mütterzentrum“, vydané Wilhelm Goldmann Verlag, München 1985, zpracovala Rut Kolínská. Vydalo hnutí Pražské matky, Lublaňská 18, 120 00 Praha 2 v roce 1995 jako svoji 1. publikaci v nákladu 4 000 výtisků. Obálka, ilustrace a grafická úprava Petr Kolínský, sazba Zdeněk Kárník. Vytiskla tiskárna EKON Jihlava. Doporučená cena 40.- Kč. Veškerý výdělek bude věnován na podporu mateřských center v ČR.

ISBN 80-901864-0-8