Nicole Grmelová
Petiční právo k Evropskému parlamentu v proměnách času*
Abstrakt: Přestože se petičnímu právu k Evropskému parlamentu dostává ústavního zakotvení v primárním právu až Maastrichtskou smlouvou a jeho důležitost je posílena začleněním petičního práva do Listiny základních práv EU, jedná se o právo, jehož existence sahá k samotným počátkům evropské integrace, do 50. let 20. století. Z dvaceti stálých výborů Evropského parlamentu je Petiční výbor jediný, který má přímý kontakt s občany EU. Jeho význam do budoucna poroste v souvislosti s jeho rolí pořadatele veřejných slyšení k úspěšným návrhům evropských občanských iniciativ. Cílem tohoto článku je identifikovat oblasti, na které si u Petičního výboru Evropského parlamentu stěžují občané EU nejčastěji, a ve kterých tedy není právo EU vnitrostátními orgány členských států EU aplikováno uspokojivým způsobem. Klíčová slova: Petiční právo, Evropský parlament, evropský veřejný ochránce práv
V
úvodní kapitole se tento příspěvek zaměřuje na právní ukotvení petičního práva k Evropskému parlamentu v historickém vývoji a na stručné pojednání o metodách použitých při jeho zpracování. Petiční právo k Evropskému parlamentu bychom nalezli už v původním znění Jednacího řádu Parlamentního shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli z roku 1952. Petiční právo umožňoval také jednací řád Evropského parlamentu Evropského hospodářského společenství a společenství Euratom z roku 1957. Vzhledem k nízké informovanosti občanů Evropských společenství o možnosti obracet se na Evropský parlament s peticí vzrůstá využívání tohoto postupu v praxi až v souvislosti s prvními přímými volbami do Evropského parlamentu v roce 1979, které Evropský parlament využil k osvětě o svém přínosu pro státní příslušníky členských států Evropských společenství. Zatímco počty petic předložených Evropskému parlamentu v 70. letech 20. století čítaly pouhé desítky, v devadesátých letech díky zařazení petičního práva mezi atributy občanství EU Maastrichtskou smlouvou dostával Evropský parlament kolem tisíce petic za rok (Corbett 2007: 317). *
Tento článek vznikl na základě institucionální podpory poskytované Fakultou mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze.
Současná Evropa 01/2014
37
Nicole Grmelová
Avšak již před zařazením petičního práva do Smlouvy o Evropském společenství jeho význam vzrostl na základě Prohlášení Evropského parlamentu, Komise a Rady týkajícího se práva evropských občanů podávat petice k Evropskému parlamentu z roku 1989. V této interinstitucionální dohodě se vyzývají členské státy k tomu, aby poskytovaly co nepřesnější a nejrychlejší odpovědi na otázky, které jim může Evropská komise předložit k zodpovězení, bude-li Evropským parlamentem vyzvána k posouzení souladu jejich postupu se Smlouvami s odkazem na zásadu loajální spolupráce zakotvenou v primárním právu (Pejchalová 2010: 252). Se vzrůstajícím objemem petic projednávaných Evropským parlamentem souvisí také zřízení specializovaného výboru Evropského parlamentu, Petičního výboru v roce 1987. Jedná se o jediný výbor tohoto nadnárodního zastupitelského orgánu mající přímý kontakt s občany EU. Před zřízením Petičního výboru se projednáváním petic zabýval nejprve výbor pro právní záležitosti (JURI) a posléze dnes už neexistující výbor pro jednací řád (Corbett 2007: 318). Význam petičního práva v rámci občanství EU byl posílen jeho zařazením mezi politická práva v Listině základních práv EU, která se stala právně závaznou 1. prosince 2009, tedy v souvislosti se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. Z metodologického hlediska využívá předkládaný článek kromě tradičních metod analýzy, komparace a statistické indukce také postup empirického výzkumu, který se neomezuje na analýzu právních předpisů a rozhodnutých soudních sporů, ale zkoumá účinky, které právo dosahuje v praxi (Baldwin 2003: 880). Vzhledem k poměrně malému počtu relevantních titulů sekundární literatury pojednávajících o petičním právu k Evropskému parlamentu vychází toto pojednání také z usnesení Evropského parlamentu a z vybraných rozsudků Soudního dvora Evropské unie. 1. Aktivní legitimace Okruh osob oprávněných k podání petice Evropskému parlamentu vymezuje čl. 20 odst. 2 písm. d) a článek 24 Smlouvy o fungování Evropské unie, který jej omezuje pouze na státní příslušníky členských států, tedy občany EU. Článek 227 Smlouvy o fungování Evropské unie, který podrobněji upravuje modality využití petičního práva k Evropskému parlamentu, však rozšiřuje aktivní legitimaci také na fyzické osoby s bydlištěm a na právnické osoby se statutárním sídlem na území Evropské unie. Kromě toho dodává, že petice může být předložena nejen občany jednotlivě, ale také skupinou občanů. Článek 44 Listiny základních práv Evropské unie následně reprodukuje stejný okruh osob oprávněných k podání petice k Evropskému parlamentu jako článek 227 Smlouvy o fungování EU.
38
Petiční právo k Evropskému parlamentu v proměnách času
2. Pasivní legitimace Petice předložená Evropskému parlamentu může být přípustná pouze, pokud je podaná oprávněnou osobou a dle dikce článku 227 Smlouvy o fungování Evropské unie „ve věci, která spadá do oblasti činností Unie a která se [jí] přímo dotýká“. V praxi je pasivní legitimace vykládána tak, že se týká činnosti orgánů Evropské unie a činnosti členských států při aplikaci práva Evropské unie. Nicméně po zřízení úřadu evropského veřejného ochránce práv Maastrichtskou smlouvou dochází v případě nesprávného úředního postupu namítaného autorem petice k Evropskému parlamentu k předání takového podání právě evropskému ombudsmanovi. Následně se Petiční výbor zabývá spíše stížnostmi na nesprávný postup vnitrostátních orgánů členských států při aplikaci práva Evropské unie, neboť vnitrostátní orgány jsou zcela vyloučeny z působnosti evropského veřejného ochránce práv. V této souvislosti je zajímavé, že ve fázi úvah o zřízení orgánu evropského veřejného ochránce práv se Petiční výbor Evropského parlamentu stavěl proti jeho zavedení z obav před ztrátou „klientů“. Tyto obavy Petičního výboru se však v praxi ukázaly jako liché, neboť ani po zahájení činnosti evropského ombudsmana na základě Maastrichtské smlouvy nedošlo ke snížení počtu petic k Evropskému parlamentu. Občanům Evropské unie se však zavedením úřadu evropského veřejného ochránce práv poněkud zkomplikovala volba správného mechanismu, kterého lze využít k ochraně jejich práv. Nabízí se proto srovnání pravomocí obou uvedených kontrolních postupů (Craig 2012: 740). 3. Pravomoci Petičního výboru a evropského veřejného ochránce práv Okruh osob oprávněných obrátit se na evropského veřejného ochránce práv a na Petiční výbor Evropského parlamentu je totožný. Zatímco předkladatel petice musí být jednáním nebo nečinností, na které poukazuje, osobně dotčen, u stížnosti evropského veřejného ochránce práv nemusí být tato podmínka splněna. Je tedy přípustné, aby se na evropského veřejného ochránce práv obracely také advokátní kanceláře v zastoupení svých klientů. Kromě toho má petice vždy ryze politický charakter, zatímco stížnost by měla usilovat o sjednání nápravy nesprávného úředního postupu orgánů a institucí EU, zabývá se tedy spíše institucionálními otázkami (Carmona 2000: 220). Existuje však i celá řada společných znaků mezi stížností podanou k evropskému veřejnému ochránci práv a peticí předloženou Evropskému parlamentu. Oba kontrolní nástroje vykazují „ústavní zakotvení“ ve Smlouvě o fungování EU i v Listině základních práv EU a podporují otevřenost a blízkost přijímání rozhodnutí orgánů a institucí EU občanovi (čl. 10 odst. 3 Smlouvy o EU). Podání Současná Evropa 01/2014
39
Nicole Grmelová
stížnosti ani petice nestaví promlčecí lhůty, ve kterých je možné uplatnit žaloby k Tribunálu, popř. Soudu pro veřejnou službu. Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv nemá rovněž odkladný účinek na správní rozhodnutí, kterého se týká (Harden 2000: 236). Vzhledem k tomu, že soudní řízení je obvykle delší než šetření prováděné evropským veřejným ochráncem práv anebo projednávání petice Evropským parlamentem, může být cíle stížnosti/petice dosaženo rychleji, snadněji a bezúplatně (Guckelberger 2004: 133). Oba nástroje mimosoudní ochrany práv jednotlivců představují kontrolu a posteriori ve vztahu k jednání orgánů a institucí EU, popř. i orgánů členských států při aplikaci práva EU v případě petice k Evropskému parlamentu (Guckelberger 2004: 149). Prováděcí předpisy evropského veřejného ochránce práv i Jednací řád Evropského parlamentu předvídají řešení situace, kdy by bylo vhodnější přijatou petici projednat jako stížnost evropským veřejným ochráncem práv a naopak. Článek 2 odst. 3 a 4 prováděcích pravidel evropského veřejného ochránce práv stanoví, že stížnost podaná k evropskému veřejnému ochránci práv může být se souhlasem stěžovatele předána Petičnímu výboru Evropského parlamentu k projednání v podobě petice. Analogickou úpravu stanoví čl. 201 odst. 12 Jednacího řádu Evropského parlamentu, pokud se jeví vhodnější, projednat došlou petici ve formě stížnosti před evropským veřejným ochráncem práv. V praxi však není počet převodů příliš vyrovnaný. Evropský veřejný ochránce práv předává Petičnímu výboru daleko vyšší počet nepřípustných stížností než Petiční výbor evropskému veřejnému ochránci práv. Z údajů dostupných za roky 1998 až 2000 vyplývá, že v uvedeném období předal Petiční výbor evropskému veřejnému ochránci práv jen sedm petic (Petit 2007: 17), zatímco evropský veřejný ochránce práv předal ve zkoumaném období Petičnímu výboru Evropského parlamentu 84 stížností (Harden 2000: 212). Zatímco personál evropského veřejného ochránce práv má přístup do databáze Petičního výboru Evropského parlamentu, Petiční výbor nedisponuje přístupem do databáze zaregistrovaných stížností evropského veřejného ochránce práv, aby mohl ověřit, zda osoba, která se na něj obrací, se již v minulosti neobrátila na evropského veřejného ochránce práv (Ferrer 2002: 347). Navíc jeden zástupce kanceláře evropského veřejného ochránce práv je přítomen na všech schůzích Petičního výboru Evropského parlamentu (Evropský parlament 2010: 42). Ze strany Evropského parlamentu však není jeho Petiční výbor jedinou složkou, která předává petice k šetření evropskému veřejnému ochránci práv. Ze statistických údajů předaných autorce kanceláří evropského veřejného ochránce práv k 8. květnu 2012 vyplývá, že v letech 1996 až 2011 bylo 72 petic postoupeno evropskému veřejnému ochránci práv přímo poslanci Evropského parlamentu, 28 petic zahraničními zastoupeními Evropského parlamentu, dvě petice na základě tzv. emailové služby Evropského parlamentu pro občany, jedna petice místopředsedou Evropského parlamentu a jedna petice jiným výborem než je 40
Petiční právo k Evropskému parlamentu v proměnách času
Petiční výbor. V uvedeném období Petiční výbor Evropského parlamentu odkázal na evropského veřejného ochránce práv celkem 26 autorů petic. 4. Způsob projednání petice Není-li petice předána evropskému veřejnému ochránci práv a je-li shledána přípustnou, vymezuje způsob jejího projednání Jednací řád Evropského parlamentu ve znění z července 2013 ve svých článcích 201 až 203. Článek 201 vyžaduje v souladu s úpravou obsaženou v primárním právu, aby byla petice podána v jednom z úředních jazyků EU. Petice podané oprávněnou osobou se zapíší do rejstříku. Předseda je předá příslušnému výboru, který nejprve stanoví, zda je petice přípustná, či nikoliv ve smyslu článku 227 Smlouvy o fungování Evropské unie. Podle osmého odstavce článku 201 Jednacího řádu budou „petice, které výbor prohlásí za nepřípustné, odloženy a předkladatel bude informován o tomto rozhodnutí a o jeho důvodech. Pokud je to možné, mohou být doporučeny jiné prostředky nápravy“. Jednací řád dále stanoví, že aniž předkladatel petice požádá o utajení svých osobních údajů, mohou být tyto zveřejněny. Z článku 202 Jednacího řádu Evropského parlamentu vyplývá, že „předkladatelé mohou být pozváni na schůze výboru, pokud je jejich petice projednávána, nebo pokud o to sami požádají. Je na úvaze předsedy, zda udělí předkladatelům slovo.“ Považuje-li Petiční výbor předmět petice za významný, může rozhodnout o vypracování zprávy z vlastního podnětu nebo může Evropskému parlamentu předložit stručný návrh usnesení, pokud s tímto postupem vyjádří souhlas Konference předsedů. Vyústění petice ve zprávy projednávanou plénem Evropského parlamentu je však spíše výjimečné a ročně se týká jen zanedbatelného množství předkladatelů petic v návaznosti na mimořádně závažné porušení práva EU orgány EU anebo členských států při aplikaci práva EU. Příkladem takové zprávy Evropského parlamentu je jeho usnesení ze dne 19. ledna 2011 o petici 0473/2008, kterou předložil Christoph Klein (Německo) a jež se týká nečinnosti Komise ohledně soudního sporu v oblasti hospodářské soutěže a nepříznivého dopadu této nečinnosti na dotčenou společnost (P7_TA(2011)0017). V tomto usnesení vyzývá Evropský parlament Komisi, aby „okamžitě reagovala na legitimní stížnost předkladatele petice, který této neúnosné situaci čelí již 13 let a jenž v jejím důsledku přišel o značné výdělky; současně ji vyzývá, aby přijala nezbytná opatření, která by předkladateli petice umožnila uplatňovat svá práva“. Jednací řád předvídá v čl. 202 odst. 4 vytvoření elektronického rejstříku petic, ve kterém „může každý občan vyjádřit nebo odmítnout podporu předkladateli petice tím, že připojí svůj elektronický podpis pod petici prohlášenou za přípustnou a zapsanou v rejstříku“. Ke dni odevzdání předkládaného příspěvku však ještě nebyl elektronický rejstřík zřízen. Současná Evropa 01/2014
41
Nicole Grmelová
Považuje-li to Petiční výbor za účelné, může v souladu s čl. 202 odst. 5 Jednacího řádu Evropského parlamentu rozhodnout za účelem prošetření petic, zjišťování skutečností a hledání řešení o vyslání „zjišťovací mise do členského státu nebo do oblastí, jichž se petice týká.“ Jednací řád Evropského parlamentu dále zmocňuje Petiční výbor k tomu, aby požádal Evropskou komisi o vyjádření, zda skutková podstata vylíčená v petici zakládá porušení právních předpisů Unie, popřípadě o poskytnutí dalších doplňujících informací. Za tímto účelem zve Petiční výbor zástupce Evropské komise na své schůze. Po projednání petice jsou předkladatelé informováni o rozhodnutí výboru, které musí být opatřeno odůvodněním. Projednání petice je následně prohlášeno za uzavřené. Není-li předkladatel petice spokojen se způsobem jejího projednání Evropským parlamentem, může se obrátit s žalobou na určení neplatnosti rozhodnutí Evropského parlamentu na Tribunál. Přípustností takové stížnosti se Tribunál a v rámci kasačního opravného prostředku také Soudní dvůr již zabývaly ve více případech. 5. Petiční právo před Soudním dvorem Evropské unie Klasickým rozsudkem týkajícím se přezkoumatelnosti rozhodnutí Petičního výboru Evropského parlamentu je rozhodnutí Tribunálu ve věci Tegebauer (věc T-308/07), které je však dostupné pouze v německé a ve francouzské jazykové verzi a nedostalo se tak do širšího povědomí anglicky psané literatury či literatury čerpající z anglických zdrojů. Totéž se týká i následných rozsudků Tribunálu pojednávajících o petičním právu k Evropskému parlamentu, jmenovitě rozhodnutí ve věcech J. proti Evropskému parlamentu (spisová značka T-160/10 a C-550/12 P) a Schönberg proti Evropskému parlamentu (spisová značka T-186/11). V prvně uvedeném případě Tribunál zrušil rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 20. června 2007, kterým byla odložena petice pana Tegebauera, německého státního příslušníka. Tento předkladatel petice namítal porušení ustanovení primárního práva o volném pohybu osob. Předseda Petičního výboru jej však informoval o tom, že jeho žádost byla odložena bez dalšího projednání, neboť její obsah nespadal do působnosti činnosti EU. Dne 25. 6. 2007 požádal pan Tegebauer o odůvodnění zamítavého stanoviska Evropského parlamentu. V odpovědi se mu dostalo odůvodnění, že Petiční výbor neshledal porušení evropského práva německými orgány a nemá pravomoc zrušit rozhodnutí vnitrostátního orgánu. Tribunál při posuzování odůvodněnosti žaloby na neplatnost uvádí, že odmítnutí projednání stížnosti musí být náležitě odůvodněno, což se v daném případě nestalo. Povinnost uvedení důvodů přitom vychází jak z primárního práva, tak z jednacího řádu Evropského parlamentu. Tribunál následně rozhodl 42
Petiční právo k Evropskému parlamentu v proměnách času
o zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu pro jeho nedostatečné odůvodnění a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Věc Schönberger proti Evropskému parlamentu se týkala bývalého úředníka Evropského parlamentu, který nesouhlasil s počtem bodů obdržených v rámci personálního hodnocení zakládajících nárok na další kariérní postup (v angličtině tzv. merit points). Ve své petici rovněž uvedl, že evropský veřejný ochránce práv konstatoval nesprávný úřední postup Evropského parlamentu ve svém rozhodnutí ze dne 13. 7. 2010. Pan Schönberger se totiž domníval, že Petiční výbor má pravomoc vykonat doporučující rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv. Petiční výbor Evropského parlamentu přirozeně takovou pravomocí nedisponuje, a proto předal jeho petici k dalšímu přezkumu generálnímu řediteli pro personální záležitosti. Ve své replice k žalobě uplatnil Evropský parlament námitku nepřípustnosti, neboť dle ustálené judikatury Soudního dvora EU je možné žalobou na neplatnost napadnout pouze taková závazná rozhodnutí, které nepříznivě ovlivní právní postavení žalobce. V bodu 16 odůvodnění rozsudku Tribunál potvrzuje, že rozhodnutí Evropského parlamentu o odložení přezkumu petice je způsobilé pro soudní přezkum v návaznosti na jeho dřívější rozsudek ve věci Tegebauer, avšak pouze v případě, že je petice v rozporu s právními předpisy prohlášena za nepřípustnou. Tribunál dále připomíná, že Petiční výbor Evropského parlamentu nefunguje jako exekutor v tom smyslu, že by mohl závazně nařídit nějaké jednání nebo nějaký postup jinému orgánu Evropského parlamentu, neboť jeho pravomoci jsou politické povahy, což do značné míry omezuje možnosti jeho dalšího postupu. Řízení o petici negarantuje předkladateli petice, že jeho žádosti bude vyhověno. Neexistuje totiž žádný předpis, který by Evropský parlament zavazoval k tomu, aby po prohlášení petice za přípustnou učinil nějaké jednání ve prospěch předkladatele petice, která by změnila jeho právní postavení. Tribunál v bodu 23 odůvodnění uzavírá, že se tedy v daném případě nejedná o rozhodnutí, které by bylo způsobilé pro přezkum na základě žaloby na neplatnost a prohlašuje žalobu za nepřípustnou. S odlišnou konstelací skutkového stavu se setkáváme v případě rozsudku ve věci J. proti Evropskému parlamentu. Ve své petici namítal předkladatel rakouské státní příslušnosti porušení svého práva na ochranu majetku rakouskými orgány, které mu bez náhrady vyvlastnily dílo, které měl chráněn autorským právem. Petiční výbor Evropského parlamentu petici pan J. bez dalšího přezkumu odmítl, neboť nespadala do oblasti působnosti Evropské unie. S ohledem na své právo na ochranu majetku se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu o nepřípustnosti petice i s odkazem na článek 17 Listiny základních práv Evropské unie. Tribunál však žalobci připomněl, že ustanovení Listiny jsou dle dikce článku 51 Listiny závazná pro členské státy jen v rozsahu, ve kterém aplikují právo Evropské unie. Tribunál tedy uzavřel, že Petiční výbor nepochySoučasná Evropa 01/2014
43
Nicole Grmelová
bil, když dospěl k závěru, že petice pana J. nespadá do oblasti působnosti EU a žalobu zamítl. Právní názor Tribunálu potvrdil v rámci kasačního opravného prostředku také Soudní dvůr. 6. Věcné zaměření petic Z uvedené analýzy rozsudků Tribunálu týkajících se petičního práva k Evropskému parlamentu vyplývá značná obsahová různorodost žádostí, se kterými se občané obracejí na tento nadnárodní zastupitelský orgán EU. Ze systematického hlediska by bylo možné petice rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří dle Corbetta (2007: 318) stížnosti podávané občanskými sdruženími usilujícími o dosažení nějaké systémové změny zejména v oblasti ochrany životního prostředí při nesprávném provádění unijních předpisů vnitrostátními orgány, zatímco druhou skupinu tvoří individuální stížnosti týkající se zejména snahy o sjednání nápravy členskými státy v konkrétním případě v oblasti aplikace předpisů upravujících cla, sociální dávky, dvojí zdanění, přístup ke zdravotní péči, registraci vozidel v jiném členském státě a přístup k zaměstnání ve veřejném sektoru. O obsahové pestrosti petic vypovídají i pravidelné výroční zprávy Petičního výboru Evropského parlamentu projednávané plénem. Dalším zdrojem poznatků o účelu petičního práva jsou výroční zprávy o kontrole uplatňování práva EU. Např. z výroční zprávy o kontrole uplatňování práva EU za rok 2009 vyplývá, že petiční právo bývá občany, organizacemi občanské společnosti a podniky využíváno „především k tomu, aby upozornili nebo podali stížnost na nedodržování právních předpisů EU ze strany orgánů členských států na různých úrovních, přičemž hlavní záležitosti, v nichž se dovolávají práva, se týkají životního prostředí a vnitřního trhu, za nimiž zaujímají významné místo otázky spojené s problematikou volného pohybu, základních práv a občanství“ (Evropský parlament 2011: bod 39). 7. Současný právní stav a výhled do budoucna V současné době je problematika petičního práva k Evropskému parlamentu upravena na úrovni primárního práva jen velmi rámcově, a to ve Smlouvě o fungování Evropské unie a v Listině základních práv EU. Podrobnější vymezení postupu podávání a projednávání petic obsahuje Jednací řád Evropského parlamentu, jehož změny podléhají výrazně flexibilnějším pravidlům než revize primárního práva. Tato právní úprava se jeví autorce jako vyhovující, protože umožňuje pružně reagovat na zavádění nových technologií, např. na zavedení zamýšlené elektronické databáze předložených petic, která by zvýšila transparentnost jejich vyřizování. 44
Petiční právo k Evropskému parlamentu v proměnách času
Vzhledem ke zkušenostem získaným Petičním výborem Evropského parlamentu při kontaktu s občany EU v rámci realizace petičního práva, bude tento výbor pověřen také projednáváním návrhů evropské občanské iniciativy zavedené Lisabonskou smlouvou. Lze se tedy domnívat, že se touto cestou dostane Petičnímu výboru Evropského parlamentu více publicity, a že jeho význam do budoucna nadále vzroste. Závěr Petiční právo k Evropskému parlamentu získalo na významu zařazením do primárního práva Maastrichtskou smlouvou, která však pro Petiční výbor Evropského parlamentu znamenala nutnost vypořádat se s koexistencí dalšího kontrolního orgánu, evropského veřejného ochránce práv. I přes počáteční obavy Petičního výboru z konkurence se však podařilo mezi oběma kontrolními mechanismy navázat přátelské vztahy založené na vzájemné spolupráci, které mohou být užitečné jak pro stěžovatele, tak pro předkladatele petic. Přesto, že Petiční výbor Evropského parlamentu nedisponuje žádnými výkonnými pravomocemi, může politický charakter projednávání stížností přimět orgán, který pochybil při aplikaci práva EU, k jednání. Následně i absence závaznosti charakteru rozhodnutí Petičního výboru Evropského parlamentu nemusí představovat překážku pro kladné vyřízení petice předkladatele. Z judikatury soudních orgánů EU rovněž vyplývá, že za určitých okolností podléhá rozhodnutí Petičního výboru Evropského parlamentu soudní kontrole v rámci žaloby na neplatnost. Vzhledem k relativně stabilnímu a velkému zájmu o petiční právo k Evropskému parlamentu lze uzavřít, že tento institut představuje užitečný nástroj prosazování mimosoudní ochrany práv občanů Evropské unie zejména za situace, kdy přístup jednotlivce k soudním orgánům EU je značně omezen a evropské právo je vymáháno zejména nepřímo, prostřednictvím národních soudů. Zvýšení transparentnosti petičního práva do budoucna zajisté napomůže také zavedení elektronického rejstříku petic v rozsahu předvídaném Jednacím řádem Evropskému parlamentu.
Současná Evropa 01/2014
45
Nicole Grmelová
Literatura: 1) BALDWIN, J. et al. (2003). Emprirical Research in Law. In: CANE, P. – TUSHNET, M. (eds.). The Oxford Handbook of Legal Studies. Oxford: Oxford University Press. IBSN 0-19-924816-8. 2) CARMONA Y CHOUSSAT, J. F. (2000). El defensor del Pueblo europeo. Madrid: Instituto Nacional de Administración Pública. ISBN 84-7088-695-9. 3) CORBETT, R. (2007). The European Parliament (7th edition) London: John Harper Publishing. ISBN 978-0-9551144-7-2. 4) CRAIG, P. (2012). EU Administrative Law (2nd edition). Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-956863-5. 5) EVROPSKÝ PARLAMENT (2010). Usnesení Evropského parlamentu ze dne 25. listopadu 2010 o výroční zprávě týkající se činnosti evropského veřejného ochránce práv za rok 2009. Úř. věst. C 99E, 3. 4. 2012. 6) EVROPSKÝ PARLAMENT (2011). Usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. září 2011 o dvacáté sedmé výroční zprávě o kontrole uplatňování právo Evropské unie. Úř. věst. C 51E, 22. 2. 2013. 7) EVROPSKÝ PARLAMENT (2013). Jednací řád ve znění platném k 1. červenci 2013. EP‑PE_REGL(2013)07-01. 8) FERRER J. F. (2002). Presente y Futuro del Defensor del Pueblo Europeo, Guardián de la Buena Administración, Revista de Derecho de la Unión Europea, No. 3, s. 341–353. ISSN 1695-1085. 9) GUCKELBERGER, A. (2004). Der Europäische Bürgerbeauftragte und die Petitionen zum Europäischen Parlament. Berlin: Duncker und Humblot. Schriftenreihe der Hochschule Speyer, Band 162. ISBN 978-3428113156. 10) HARDEN, I. (2000). When Europeans Complain. The Work of the European Ombudsman. In: DASHWOOD, A.; SPENCER, J. (eds.) The Cambridge Yearbook of European Legal Studies. Vol. III, Oxford: Hart Publishing, s. 199–237. ISBN 7-84113-361-2. 11) PEJCHALOVÁ, V. (2010). komentář k čl. 20 odst. 2 písm. d) SFEU. In: SYLLOVÁ J. et al. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: C.H. Beck, s. 252. ISBN 9788074003394. 12) PETIT, Y. (2007). Les relations entre le médiatuer européen et les institutions et agences de l´Union Européenne, In: KARAGIANNIS, S.; PETIT, Y. (eds.). Le médiateur européen: Bilan et perspectives. Bruxelles: Bruylant, 2007, s. 7–27. ISBN 978‑280‑272‑43-60. 13) SOUDNÍ DVŮR EU (2012). Věc T-160/10: Rozsudek Tribunálu ve věci J. proti Evropskému parlamentu ze dne 27. září 2012. Dosud nezveřejněno ve Sb. rozh. 14) SOUDNÍ DVŮR EU (2011). Věc T-186/11: Rozsudek Tribunálu ve věci Schönberg proti Evropském parlamentu. Dosud nezveřejněno ve Sb. rozh. 46
Petiční právo k Evropskému parlamentu v proměnách času
15) SOUDNÍ DVŮR EU (2011). Věc T-308/07: Rozsudek Tribunálu ve věci Tegebauer proti Evropskému parlamentu ze dne 14. září 2011. Sb. rozh. 2011: II-00279.
Summary: Development of the Right to Petition the European Parliament Even though the right to lodge a petition with the European Parliament has not been codified at primary law level until the Treaty of Maastricht and its significance has been highlighed by its incorporation in the EU Charter of Fundamental Rights, its origins go back to the 1950s. Out of twenty standing committees of the European Parliament, the Petitions Committee is the only one having a direct contact with EU citizens. In a future, this committee will hold hearings with successful representatives of European Citizens Initiatives. The aim of this article is to identify fields in which EU citizens complain with the European Parliament most frequently. Hence, these areas constitute issues in which EU law is not being properly applied by the national bodies of the Member States. Keywords: Petitions, European Parliament, European Ombudsman JEL: 42
Současná Evropa 01/2014
47
