Peter May Výjimeční lidé

Peter May Výjimeční lidé

BRNO 2015

Peter May Extraordinary People Copyright © Peter May, 2006 Translation © Linda Kaprová, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7491-916-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-917-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-918-3 (Formát MobiPocket)

Ariane a Gilbertovi

Obyčejní musí pěkně poslouchat, právě proto, že jsou obyčejní. Výjimeční však mají právo páchat jakékoliv zločiny a jakkoliv přestupovat zákony, zase v podstatě proto, že jsou výjimeční. F. M. Dostojevskij, Zločin a trest

Srpen 1996 Stojí na dlažbě dvora. Zdi s opěrnými pilíři mu vracejí syčivou ozvěnu jeho dechu, sípavého, chraptivého, plného děsu a jistoty, že ho čeká smrt. Zná v tomhle ambitu se dvěma kostnicemi každé okno. Barvy uvězněné ve skle s emailem. „Le miracle des Billettes“, „Eliášova oběť“, „Kristus ve vinném lisu“. Milované výjevy navždy ztracené v temnotách. Na lesklých dlažebních kamenech ohlazených kroky svatých mužů se odráží svit měsíce. Podrážky jeho bot podkluzují a klapou chodbou mezi pilíři a srdce mu svírá pařát zoufalství. Do tmy se odkutálí zelený odpadkový koš a jeho rozkládající se obsah se rozsype po dvoře. Dveře před ním jsou pootevřené a chodbu za nimi zalévá přízračné světlo měsíce, které sem oblouky pískovaného skla šikmo proniká mezi věží a apsidou. Uvidí tabulku a červenou šipku — Vitraux du cloître — a vydá se opačným směrem kolem sakristie. Dveře kostela jsou otevřené. Nesmírné zářící ticho ho téměř pohltí. Všude kolem něj se vzhůru tyčí vitráže, jejichž barvy zčernaly mrtvolným světlem měsíce těsně před úplňkem. S každým bolestným výdechem plní ten nesmírný klenutý prostor svou panikou.

9

Socha Panny Marie s Jezulátkem v náručí ho netečně sleduje, hluchá k modlitbám, kterými se k ní tolik let tak zbožně obracel. Přilehlá kaple byla věnována nástěnkám s rozvěšenými letáky, které si už nikdy nepřečte. V zádech slyší kroky a chrčení dechu v cizích plicích. Prchá severní křížovou chodbou kolem kaple svatého Pavla, kaple svatého Josefa a Duší v očistci. V čele kostela se k soše Kristova vzkříšení se dvěma anděly po boku vypíná lesklé sloupoví devadesáti postříbřených varhanních píšťal. Chtěl by křičet, pomozte mi! Ale ví, že nemohou. Zamíří pod jediné dochované lektorium v celé Paříži. Nahoře v temnotě se ztrácejí filigránské kamenné kružby a točitá schodiště ovíjející se kolem štíhlých sloupů. Zastaví se pod Kristem na kříži, kalvárií převezenou z kaple patřící École poly­technique jako náhrada za předchůdce, který padl za oběť Francouzské revoluci. Kolikrát už před tím oltářem poklekal a přijímal Jeho tělo a pil Jeho krev. Tady se zastaví a ještě jednou, naposledy, poklekne. Kroky jsou už téměř u něho. Povstane, otočí se a poslední věc, kterou spatří, než se rudá změní v čerň, je nápis na opačném konci chrámové lodi, který mu přikazuje: TICHO.

10

a l o t i kap 1

I. Červenec 2006 Rue des Deux-Ponts protíná střed Île Saint-Louis od pont Ma­ rie klenoucího se přes Seinu na severu až k pont de la Tour­ nelle na jihu. Ostrov není širší než dvě stě metrů a spolu s Île de la Cité po boku leží v samotném srdci Paříže. Enzo se divil, jak si dcera může dovolit bydlení v téhle lokalitě, kde se cena za čtyři metry čtvereční dokáže vyšplhat až na tři sta tisíc euro. Ale Simon mu vysvětlil, že bydlí v maličké podkrovní garsonce v šestém patře činžáku a že jí na nájemné přispívá zaměstnavatel. Pozdě k ránu předchozího dne ještě doma v Cahors Enzo pochyboval o tom, jestli je rozumné, aby se s ní pokoušel setkat. Do Paříže však musel tak jako tak. Pitomá sázka! S rozhodnutím mu nakonec pomohla Sophie. Bylo horko a panovalo vlhké dusno. Kdesi za záplavou středověkých střech s červenými taškami odbila druhá. Hluboké a zvučné vyzvánění prochvívající celými staletími. Historie staré quartier tohoto starobylého města na jihovýchodě Francie sahala až do období starověkého Říma a Enzovi ve chvílích osamění připadalo, že je tu na dosah počátku lidských dějin. Seděl ve sklopeném křesle u otevřeného okna s kytarou položenou na hrudi, díval se do stropu a přejížděl slidem po hmatníku. Struny tklivě naříkaly ozvěnou blues ne úplně

11

dávné minulosti. Kvůli zítřejší cestě do Paříže zmešká zahájení každoročního cahorského bluesového festivalu. V předsíni zavrzala podlahová prkna. „Tati?“ Otočil se a ve dveřích spatřil Sophii v noční košili. Musel zamrkat, aby zahnal náhlé slzy. Někdy ho dokázalo zaskočit, jak moc ji má rád. „Měla bys být v posteli, Sophie.“ „Běž spát, tati. Je pozdě,“ řekla mírně. Když byli sami, vždycky s ním mluvila anglicky. V její angličtině zazníval podivně nepatřičný skotský přízvuk, jako nasládlá vůně whisky vznášející se ve vlahém vzduchu letní noci. Přešla k němu obývacím pokojem a usadila se na opěrku křesla. Cítil její teplo. „Pojeď se mnou do Paříže.“ „Proč?“ „Abys poznala svou sestru.“ „Nemám sestru,“ odpověděla bez jakékoli zášti. Jen konstatovala skutečnost ze svého pohledu. „Je to moje dcera, Sophie.“ „Nenávidím ji.“ „Jak ji můžeš nenávidět? Nikdy jste se neviděly.“ „Protože ona nenávidí tebe. Jak bych mohla mít ráda někoho, kdo tě nenávidí?“ Vzala mu kytaru a opřela ji o parapet. Pak se stulila do křesla vedle svého otce a položila mu hlavu na prsa. „Mám tě moc ráda, tati.“ Dům našel docela snadno. Číslo popisné 19 bis na západní straně ulice vedle zelinářství Le Marché des Îles. Neměl ponětí, jaký je vstupní kód. Mohl by zazvonit na concierge, ale co by jí asi vykládal? Že tady v horním patře bydlí jeho dcera? A kdyby ho tam domovnice zavedla, co by jí pak řekl, kdyby mu Kirsty třeba zabouchla dveře před nosem? A tak si dal oběd v malé restauraci L’Îlot Vache na rohu rue Saint-Louis. Seděl sám u okna a pozoroval defilé tváří za ním. Mezi vysokými historickými stavbami, z nichž některé

12

se nakláněly v bizarních úhlech, se prodíraly sluneční paprsky. Zůstal sedět, dokud neodešli všichni hosté. Číšník netrpělivě stepoval opodál a čekal, až Enzo konečně zaplatí, aby už mohl jít domů z odpolední směny. Nakonec se dočkal. Enzo přešel ulici do baru Louis IX. Vybral si místo naproti dveřím a skoro dvě hodiny upíjel jedno pivo. Znovu kolem uplývaly cizí tváře. A čas. Slunce se sklonilo k pozdnímu odpoledni a paprsky dopadaly v ostřejším úhlu, ale ulicemi dál proudily davy turistů potících se v červencovém horku a osobní auta i taxíky vypouštěly své emise do chvějivého vzduchu dlouhého letního pařížského dne. Vtom ji zahlédl. A navzdory hodinám čekání to stejně přišlo jako rána pěstí do břicha. Neviděl ji dvanáct let. Tehdy to byla křehká patnáctiletá dívka, která s ním odmítala promluvit. Přecházela rue des Deux-Ponts z východu na západ a v obou rukou nesla růžové igelitky s nákupem. Džíny jí končily vysoko nad kotníkem a byly posazené nízko na bocích. K nim si oblékla bílé tílko odhalující břicho. Taková byla poslední móda, i když jen málo dívek na ni mělo postavu. Kirsty k tomu málu patřila. Byla vysoká, jako její otec, měla rovná ramena a štíhlé dlouhé nohy. Otci se podobala i dlouhými vlasy, ale na rozdíl od něj si je nesvázala do ohonu. Hustá kaštanová hříva po matce za ní v teplé bríze vlála jako prapor svobody. Na stole zachřestilo pár mincí, které tu Enzo nechal za útratu, a pospíchal za ní ulicí. Dohonil ji v okamžiku, kdy zápasila s nákupními taškami, aby naťukala vstupní kód. „Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl jí, když elektronický zámek zabzučel a ona strčila nohou do dveří. Polekaně se otočila. Možná za to mohl nečekaný skotský přízvuk v srdci Paříže, nebo se jí ten cizí člověk snad zdál zvláštně povědomý. Každopádně chvíli trvalo, než pochopila, kdo je. A to už jí vzal tašky z rukou a přidržoval jí otevřené dveře. Obličej jí zčervenal zmatkem a rozpaky. Protlačila se

13

kolem něj do chodby vedoucí do vnitřního dvora. Čas, který k tomuto jednoduchému úkonu potřebovala, stačil, aby si vzpomněla na svůj hněv. „Co chceš?“ zasyčela tiše; snad se bála, že je někdo uslyší. Zamířila ráznými kroky chodbou na titěrný dlážděný dvorek se spoustou stromků v květináčích a záplavou bujných zelených rostlin. Pospíchal za ní. Všude kolem nich se zdvihaly byty k maličkému čtverci modré pařížské oblohy, až z toho člověka jímala závrať. Okna v přízemí byla zamřížovaná a u paty starého dřevěného schodiště vedly dveře do bytu domovnice. „Promluvit si, Kirsty, nic víc. Být chvíli s tebou.“ „Podívejme…“ odpověděla přiškrceným hlasem plným trpkosti. „Když jsem s tebou chtěla být já, nikdy to nešlo. Musel ses přece věnovat svojí nové rodině.“ „To není pravda, Kirsty. Býval bych s tebou trávil tolik času, kolik bys chtěla. Jen kdybys mi to dovolila.“ „To jistě!“ Otočila se k němu u paty schodiště, bledá jako stěna. „Samozřejmě. Je to moje chyba. Že mě to nenapadlo! To já můžu za to, že jsi nás opustil. Já můžu za to, že sis usmyslel, že odjedeš do Francie s nějakou jinou ženskou a založíš novou rodinu. Proč mi to jen nedošlo dřív? Všechny ty večery, kdy máma plakávala vedle v pokoji, dokud neusnula, a mně nedošlo, že za to můžu já. Všechny ty narozeniny a Vánoce, kdys s námi nebyl. Všechny ty chvíle v životě, kdy holka touží vědět, že se na ni táta dívá a je na ni pyšný. Školní koncerty. Sportovní den. Promoce. Proč jsem jenom nedokázala pochopit, že je to moje chyba? Vždyť ty jsi měl veledůležitý důvod být někde jinde, viď?“ Emoce nakonec ten příval výčitek zadusily a Kirsty musela prudce popadnout dech. V jejích očích byla taková zášť, že se jí do nich Enzo málem ani nedokázal podívat. Ještě nikdy její hněv nezažil v plné síle. Byl v šoku. „Dej to sem!“ chňapla po nákupních taškách, které nesl, ale on s nimi uhnul.

14

„Kirsty, prosím tě. Neuplyne jediný den, kdy bych na tebe nemyslel, kdy bych nemyslel na to, jak jsem ti ublížil. Ani nevíš, jak je těžké něco takového vysvětlit dítěti. Ale pořád jsem tvůj otec a mám tě rád. Chci si jen promluvit. Vysvětlit ti, jak to bylo. Jak to bylo doopravdy.“ Chvíli ho mlčky probodávala pohledem a její zlost se proměnila v opovržení. „Nemám otce,“ prohlásila nakonec. „Můj otec zemřel před mnoha lety.“ Sklopila pohled k taškám, které ještě pořád držel on. „Tak dáš mi to?“ Ale ani mu nedala čas odpovědět. „Seru na to!“ řekla vzápětí. „Tak si je nech.“ Otočila se a utíkala nahoru po schodech. Nechala ho tam stát na dvorku s pocitem strašné ztráty. Připadal si jako hlupák. Ani nevěděl, jak dlouho tam stál. Opatrně odložil tašky na první schod. Nemělo cenu, aby se s nimi za ní vydával. Pomalu se otočil a vrátil se zpátky na ulici. II. Seděl sám v restauraci Kong na střeše budovy Kenzo na rue du Pont-Neuf, než se konečně zjevil Simon. Podnik byl plně obsazený hosty, kteří sem přišli povečeřet a vychutnat si pařížské panorama. Enzo doufal, že by mohli na večeři zajít do obchodního domu Samaritaine. Byl odtamtud lepší výhled a mohl by tak v pohasínajícím světle pozorovat všechny důvěrně známé dominanty: Panthéon, Notre-Dame, Eiffelo­vu věž. Ale obchodní dům zkrachoval, a tak se musel spokojit s poněkud omezenějším výhledem na věže kostela Saint­ ‑Sulpice a na Vedettes du Pont-Neuf a s bezduchým žvaněním pařížské smetánky. Enzo se málokdy cítil tak sám. To, že všichni měli společnost, jeho osamělost jen prohlubovalo. Neměl na jídlo ani pomyšlení. Hlavního chodu se málem ani nedotkl a raději postupně zdolával objednanou láhev Pinot Noir.

15

Simon mávnutím naznačil číšníkovi, že může odejít, a odsunul si židli. Prohlásil, že už je po večeři, a nalil si skleničku Enzova vína. Otočil se, upíjel z ní a zahleděl se na město. Snad uhodl odpověď na svou nevyřčenou otázku. Pak se otočil zpátky. „Proč se vždycky tváříš tak příšerně nešťastně, Enzo?“ Enzo se zazubil. „Možná proto, že jsem.“ Doprovodil to neznatelným francouzským pokrčením ramen, mimovolným gestem, které si za ta léta osvojil. „Kdy se vracíš do Londýna?“ „Zítra.“ Zpříma se zadíval na Enza a povzdychl si. „Já nechápu, v čem je problém. Podívej se na sebe, Strako.“ Tuhle přezdívku si Enzo od svého kamaráda Simona vysloužil v začínající pubertě, když se mu v tmavých vlasech poprvé objevil bílý proužek. Už mu zůstala. „Žiješ si tu skvěle. Máš parádní byt v Cahors. Dceru, že by většina rodičů dala cokoli, aby ta­kovou měla…“ Ještě než to dořekl, zmrzl mu nad tím pře­hmatem úsměv. „Do háje… Nezlob se, Enzo.“ Enzo se posmutněle usmál a zavrtěl hlavou. „Ty mizero,“ řekl mu na to. „Máš štěstí, že ty jsi nikdy dítě neměl. Aby ti vodilo domů kluky s příšerným účesem a s obličejem prošpikovaným nemístnými kusy železa.“ „Bertrand?“ „Je na Sophii moc starý.“ „Kolik mu je?“ „Šestadvacet.“ „A kolik je Sophii? Osmnáct?“ „Devatenáct.“ „Takže je o sedm let starší než ona. A tobě bylo kolik, když ses s Pascale usadil v Cahors? Třicet. A kolik bylo jí?“ „Třiadvacet,“ zavrčel Enzo. „Ale to bylo něco jiného.“ „Nebylo. Sedm let je sedm let.“ „Já jsem Pascale nepřemlouval, aby nechala školy. A myslím, že jsem jí dokázal nabídnout víc, než že budu celý život jako blbec tahat železo někde v posilovně.“

16

„Třeba co? Zářnou kariéru soudního patologa, která se ti nabízela?“ Enzo po něm šlehl nebezpečným pohledem. Založil si ruce na prsou a přehodil nohu přes nohu. Řečí těla se obrnil proti všemu, co nechtěl slyšet. „Já tě nesoudím, Enzo,“ ozval se Simon. „Ale bylo jí jen třia­ dvacet. Proboha, byla ještě dítě. Bavil ses v poslední době s nějakou třiadvacetiletou holkou?“ „Zdaleka ne s tolika jako ty,“ odsekl Enzo. „Třiadvacet je nejspíš průměrný věk těch, co si v poslední době vodíš do postele.“ „Nejspíš jo. A abys věděl, tak sex je super, ale konverzace stojí za prd. Proč myslíš, že ani jeden z těch vztahů nepřežije pár týdnů?“ „Protože už jsi dědek. Utahají tě.“ Simon se vesele ušklíbl. „Na tom něco bude.“ Mlčky upíjeli víno a poslouchali živou konverzaci u okolních stolů. Nakonec se Simon zeptal: „Tak co se teda stalo?“ Enzo se vyhnul jeho pohledu. „Odmítla se se mnou bavit.“ Když Enzo zvedl hlavu, hleděl Simon zahloubaně do své sklenice. Enzo si najednou uvědomil, jak jeho kamarád vypadá staře. Léta v něm viděl jen kluka, se kterým chodil do školy, hrál v kapele, dělil se o holky. Teď když Simon sklonil hlavu, protkávaly jeho kdysi černé vousy šediny, prořídlými vlasy prosvítala pleš a dopadající světlo mu pod očima vykreslovalo temné kruhy. Vypadal na svůj věk; muž na prahu padesátky. Simon přestal zírat do sklenice a raději dopil její obsah. „Myslel jsem, že se třeba něco změnilo.“ „Proč?“ Že Kirsty bydlí v Paříži, se dozvěděl právě od Simona. „Její matka.“ Pokynul na číšníka a objednal si brandy. „Víš, že jsme byli vždycky v kontaktu.“ Enzo přikývl. Nikdy pořádně nevěděl proč. Všichni tři společně vyrůstali ve Skotsku, v jižní části Glasgow. S Lindou

17

původně chodil Simon, ale pak s ní kvůli svému odjezdu do Anglie za studiem práv téměř ztratil kontakt a vrátil se jen jednou — aby jim šel na svatbě za svědka. „Linda měla dojem, že situace se mohla změnit. Kirsty už je přece velká. Má skoro hotový doktorát z překladatelství a tlumočnictví. A konkurz na roční stáž u nějaké firmy v Paříži nevyhraje jen tak někdo, kdo to nemá v hlavě pořádně srovnané.“ „Nezměnilo se vůbec nic. Určitě ne z Kirstyiny strany.“ „Co říkala?“ „Poslala mě do prdele.“ Číšník donesl brandy a Simon se zamyšleně napil. „Co budeš dělat?“ „Můžu se sebrat a mazat zase pěkně domů.“ „Myslel jsem, že máte schůzku s Raffinem.“ „Nevím, jestli mi to stojí za to.“ Simon pochybovačně zdvihl jedno obočí. „Dva tisíce eur, Enzo. To si ze svého platu můžeš jen těžko dovolit.“ Enzo na něj vrhl vzteklý pohled. Právě Simon sehrál klíčovou úlohu v tom, že všechno nakonec vygradovalo sázkou. A jelikož byl z nich jediný právník, slíbil svědčit pro zúčastněné strany a vzít hotovost do úschovy, dokud se nerozhodne o výsledku. Když Enzo dorazil, byly skoro všechny stolky pod trikolórovou markýzou kavárny Le Bonaparte obsazené. Pařížané i turisté si rovnou měrou vychutnávali kavárenskou kulturu, která byla pro město tak příznačná. Seděli u stolků v řadách, upíjeli své nápoje a pozorovali nekonečný příliv a odliv lidí na place Saint-Germain-des-Prés. Už se skoro setmělo a proti indigové obloze se rýsovalo ostře nasvícené nazlátlé kamenné zdivo starodávného kostela Saint-Germain. Enzo se usadil ke stolku v rohu pod nápis „zákaz vstupu“ a objednal si brandy. Zkontroloval čas. Desátá už minula, takže jde pozdě. Napadlo ho,

18

že Raffin už tu možná byl a stihl zase odejít. Enzo novináři radil, že ho pozná podle vlasů svázaných do ohonu, v nichž se od levého spánku táhne bílý pramen. Nikdy nepřemýšlel o tom, jak ho vnímají ostatní. Nosíval volné kalhoty s kapsami, bílé sportovní tenisky a k nim celou sbírku košil bez límečku, které většinou nechával volně viset přes kalhoty. A pak samozřejmě obligátní plátěnou tašku přes rameno. Když si z něj Sophie dělávala láskyplnou legraci, s oblibou mu říkávala „ty můj hipíku“. A právě tak nejspíš působil i na ostatní. Byl ale zároveň urostlý a v kondici se udržoval jízdou na kole, takže v davu spíš vyčníval. Věděl, že ženám připadá atraktivní, ale po vztahu s Pascale se navazování nových známostí vždy vyhýbal. Ve čtvrt na jedenáct a pět minut už měl dopito a uvažoval, jestli odejít. Sáhl do kapsy pro peníze, když tu si všiml, že nad ním kdosi stojí. Vzhlédl a spatřil štíhlého muže s delšími hnědými vlasy sčesanými dozadu k vyhrnutému límečku bílé košile. Přes rameno si ležérně nesl letní sako a kalhoty s perfektně nažehlenými puky, stažené páskem kolem úzkého pasu, se mu v duchu poslední módy řasily kolem naleštěných italských střevíců z černé kůže. Špičkami dlouhých prstů držel cigaretu. Naposledy z ní potáhl a odhodil ji na dlažbu ulice. Ruka, která ještě před chvílí držela nedopalek, se napřáhla k Enzovi. „Ro­ ger Raffin,“ představil se. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“ „Nic se neděje,“ odpověděl Enzo a chopil se nabízené pravice. Překvapovala ho ta uvolněná atmosféra. Raffin usedl na volnou židli a jako vrai Parisien s rutinní nonšalancí přivolal číšníka v černé zástěře a bílé košili, který se téměř okamžitě zhmotnil u jejich stolu. „Skleničku Pouil­ly Fumé.“ Ukázal bradou na Enzovu skleničku. „Koňak, nemýlím-li se?“ Čekali na své nápoje a Raffin si zapálil další cigaretu. „Našel jsem si o vás pár věcí na internetu, monsieur. Uvádí se tam, že

19

jste profesorem biologie na univerzitě Paula Sabatiera v Toulouse. Máme se my dva vůbec o čem bavit?“ „Pracoval jsem u police scientifique ve Skotsku. Ale už je to dávno, co nepůsobím v praxi. Tehdy internet ještě ani ne­ existoval.“ „Tak co vás vede k přesvědčení, že se můžete v dnešní době k čemukoli vyjadřovat?“ „Školil jsem se ve forenzní biologii, monsieur Raffine. Sedm let u strathclydské policie v Glasgow, dva poslední roky šéf biologů. Řešili jsme vše od interpretace krevních stop na místech závažných zločinů po analýzu vlasů a vláken. Podílel jsem se na začátcích budování databáze DNA, interpretaci poškození oděvů i na detailním zkoumání míst činu. A málem bych zapomněl. Jsem jeden z celkově čtyř lidí ve Spojeném království, kteří se jako jediní vyškolili k vykonávání funkce takzvaného forenzního biologa podle Byfordovy zprávy, což ze mě dělá i experta na analýzu závažných sériových zločinů.“ „Dělalo, monsieur Macleode. Svět se mění.“ „Udržoval jsem si v oboru povědomí o veškerém posledním vývoji.“ „Tak proč jste v něm nezůstal?“ „Z osobních důvodů.“ Raffin si Enza měřil zkoumavým pohledem pozoruhodně bledých zelených očí. Mohlo mu být nanejvýš pětatřicet šestatřicet let, měl hedvábně hladce vyhlížející opálenou pleť a bledé rty. Ostrý úzký nos možná vystupoval z obličeje příliš výrazně, ale přesto to byl pohledný mladý muž. Číšník jim přinesl objednané nápoje. Raffin si vzdychl a elegantně usrkl z orosené sklenky. „Proč bych na tom měl spolupracovat právě s vámi?“ Enzo si přiložil sklenici ke rtům, naklonil ji a ucítil, jak se mu její obsah propaluje hrdlem až k žaludku. Zmocnilo se ho lehkovážné furiantství a potřeba najít něco, čím by za­plnil

20

prázdné místo ve svém životě. Připadalo mu lepší, když se v téhle fázi o sázce ještě zmiňovat nebude. „Protože zjistím, co se stalo s Jacquesem Gaillardem,“ odpověděl. „S vaší pomocí, nebo bez ní.“ III. Raffin bydlel v prvním patře v rue du Tournon nad dvěma uměleckými galeriemi. Od nasvícené nádhery budovy Senátu, sídla horní komory francouzského Parlamentu, ho dělilo sto metrů. Na konci dlouhé úzké ulice vedoucí opačným směrem až na boulevard Saint-Germain a ještě dál až k Seině se zvedala jeho kopule podpíraná dvěma patry klasicistních sloupů. Raffin naťukal vstupní kód a opřel se do masivních zele­ných dveří. Zhouply se do dlážděného průchodu, z něhož se vynořili na dvorku ve tvaru písmene L, jemuž dominoval urostlý kaštan. V otevřených oknech se svítilo a do bytů vyhřátých po dlouhém parném dni proudil chladnější vzduch. Nesl se odtud hovor i smích lidí, kteří ještě seděli u večeře. Někde hrál kdosi na piano; nejistý pokus o Chopina. „Budu chtít záruku výlučnosti,“ prohlásil Raffin. „Výsledky vašeho pátrání nebude smět publikovat nikdo jiný. Právo na uveřejnění budu mít jedině já. Možná bychom to měli mít písemně.“ „Jak chcete,“ souhlasil lhostejně Enzo. Raffin otevřel poloprosklené dveře a oba muži se vydali po dřevěném schodišti obtáčejícím úzkou výtahovou šachtu. Raffin se v kavárně Le Bonaparte okamžitě rozhodl. Jediným lokem vyprázdnil svou sklenici Pouilly Fumé a vstal. „Tak dobře, dáme se do toho. Mám haldy poznámek ze svých rešerší. V knize jsem využil jen zlomek. Pojďte, zajdeme ke mně a můžete si je hned odnést.“ Už byl v půli cesty přes ulici, když

21

se zastavil a obrátil se k Enzovi, skoro jako by si teprve teď vzpomněl. „A to pití můžete zaplatit vy.“ Došli do prvního patra a Raffin zašátral v kapse po klíčích. Otevřel vchodové dveře do čtvercové předsíně. Žaluziemi dovnitř v dlouhých úzkých paprscích pronikalo bledé světlo pouličních lamp na dvoře. Enzo okamžitě vycítil novinářovo napětí. „Co se děje?“ zeptal se. Raffin ho umlčel rychle zdviženou rukou. Dvoukřídlé dveře předsíně byly otevřené do tmy obývacího pokoje. Podlahová prkna za nimi ozařovalo žluté světlo z pootevřených zrcadlových dveří ložnice. Za nimi bylo slyšet pohyb. Světlem přešel stín a Raffin ztuhl napětím. „Cambrioleurs,“ zašeptal. Lupiči. Opatrně odložil kabát přes zadní opěrku židle a obrátil se ke knihovně sahající až ke stropu. Z jedné z nižších polic vybral velkoformátovou encyklopedii v těžkých deskách. Oběma rukama ji svíral nad hlavou a vydal se do obývacího pokoje. Enzo ho následoval. V duchu si říkal, že novinář působí poněkud komicky. Dějiny světa E až F se jako zbraň jevily dost nevhodné. Mácháním encyklopedií nad hlavou mohl zloděje spíš k smrti vyděsit než mu způsobit nějakou fyzickou újmu. Dveře ložnice se náhle rozevřely a místnost zaplavila záře žárovky. Raffin ztuhl uprostřed kroku s Dějinami světa v bojo­ vé pohotovosti. Ve dveřích stála žena a užasle na ně zírala. Vysokou postavu halily černé šaty s poměrně odvážným výstřihem, bez rukávů a nařasené v pase. Na ramena a kolem tváří padaly bohaté černé vlny protkané stříbrem. Pleť měla čistou, lehce opálenou a velké černé oči se na ně vyděšeně dívaly. Enzovi prolétlo hlavou, že krásnější ženu už dlouho neviděl. Zvedla pohled ke knize nad Raffinovou hlavou. „Prosím tě, Rogere. Dej to pryč. Historie nikdy nebyla tvoje parketa.“

22

Roger nechal knihu zvolna klesnout. „Co tu chceš?“ Nijak se nesnažil skrýt své rozladění. Pootočila hlavou za sebe do ložnice. „Přišla jsem si pro poslední věci. Nebyl jsi doma a já mám ještě klíč.“ Raffin odložil Dějiny světa na jídelní stůl a napřáhl k ní otevřenou dlaň. „Tak toho břemene tě zbavím, díky,“ odpověděl. Její dlouhé, elegantní prsty vklouzly do kapsy ukryté mezi záhyby šatů a vytáhly klíč na koženém řemínku. Chňapl po něm. „Máš všechno?“ Jeho hlas zněl pořád ještě napjatě. „Myslím, že ano. Jen bych potřebovala tašku, abych to měla kam dát.“ „V šatně je pár velkých igelitek.“ Ale ona ani pohybem nenaznačila, že by se pro ně chtěla vydat. Místo toho pohlédla za něj na Enza. „Nepředstavíš nás?“ Raffin se ohlédl na Enza, jako by zapomněl, že tam je. „Jen si přišel pro nějaké papíry,“ odpověděl přezíravě. Enzo prošel kolem něj a podal ženě ruku. „Enzo Macleod,“ představil se s úsměvem. „Je suis enchanté, madame.“ Potřásla si s ním rukou a podržela ji o něco déle, než bylo nutné. Měla podmanivé oči a Enzo si připadal polapený jejich pohledem. „Charlotte. Vy nejste Francouz.“ „Skot.“ „Vážně?“ Pauza. „Jaké papíry?“ „Do toho ti vůbec nic není, Charlotte,“ odbyl ji Roger. „Vyšetřuju zmizení Jacquese Gillarda,“ vysvětloval Enzo. Raffin si těžce vzdychl. „Teď už se jí nezbavíte. Charlotte je… psycholožka.“ Vyslovil to slovo, jako by z něj cítil pachuť v ústech. „Dodělala si specializaci na profilování pachatelů.“ Enzo překvapeně zdvihl jedno tmavé obočí. „Kde jste studovala?“ „Profilování? Ve Spojených státech. Strávila jsem tam dva roky a pak jsem se vrátila a založila si vlastní psychologic-

23

kou praxi. Pařížské policii se čas od času uráčí se mnou něco konzultovat.“ Její pohled zalétl k Rogerovi. „Ale moje živobytí se zakládá na lidech se všedními potížemi. V mém případě se zločin nevyplácí.“ „Přinesu ti tu tašku,“ navrhl Roger a prošel úzkými dvířky ve stěně nalevo od někdejšího krbu. Charlotte přistoupila blíž k Enzovi. Snažil se odhadnout její věk. Byla o něco mladší než Roger. Možná tak mezi třiceti až pětatřiceti. „Co jste zač?“ zeptala se. „Policista? Soukromý detektiv?“ „Kdysi jsem působil jako forenzní biolog.“ Přikývla, jako by to vysvětlovalo vše. Roger se vrátil se dvěma velkými igelitovými taškami. Jednu strčil Charlotte do ruky, prohodil k Enzovi: „Dojdu vám pro ty poznámky,“ a zmizel dvoukřídlými dveřmi do pracovny. „Tak to abych si sbalila,“ podotkla Charlotte a vrátila se do ložnice. Enzo na pár okamžiků osaměl a rozhlížel se po Raffinově obývacím pokoji. Vysoká okna vedla na dvůr. Stěny po stranách jídelního stolu na protilehlém konci místnosti pokrývaly police s knihami a zbytek volné plochy okupovala umělecká díla: zátiší, klasické výjevy z antické literatury, orientální tableaux a nejspíš i originály od francouzských plakátových umělců. U okna stálo pianino a na místě někdejšího krbu trůnila stará emailová kamna. Všechno zřejmě mělo své místo a také to na něm bylo. Zřetelně tu chyběly ony osobní drobnosti, jimiž si lidé zanášejí svá obydlí a které vypovídají o jejich povaze. Raffin měl určitý styl — zařízení bytu, oblečení, předměty, kterými si vyzdobil byt. Ale nic z toho mnoho neprozrazovalo, jako naleštěné pozlátko, které má jen zakrýt, co leží pod ním. Vrátil se s taškou plnou těžkých šanonů. „Tady,“ podal mu ji. „S tím byste si mohl nějakou dobu vystačit.“ Zamířil k ložnici. „Omluvte mě na chvíli.“ Zavřel za

24

sebou dveře a Enzo zůstal stát ve ztichlém bytě. Nemohl neslyšet zlobný šepot za zrcadlovými dveřmi. Netrvalo dlouho a šepot zesílil v křik. Enzo soustředil svou pozornost na jedno ze zátiší. Nechtěl se plést do osobních neshod ostatních lidí. Po několika minutách se hlasy znovu upokojily a nastal krátký okamžik ticha. Pak se dveře otevřely a vynořila se z nich Charlotte s taškou plnou oblečení a tváří zrůžovělou zlostí i studem. „Na shledanou, pane Macleode,“ rozloučila se, aniž se na něj podívala, a vydala se rovnou ke dveřím. Za ní se objevil Raffin. I jemu zčervenaly tváře. „Omlouvám se.“ Ale nezdálo se, že by ho to příliš mrzelo. „Konce vztahů nikdy nebývají lehké.“ Ukázal bradou na Enzovu tašku. „Jestli budete mít nějaké otázky, až to přečtete, stačí zavolat. Já zatím nechám sepsat smlouvu na publikační práva.“ IV. Když Enzo došel na boulevard Saint-Germain, viděl, že Charlotte marně shání taxíka. Na ulici doteď vládl hustý provoz a kavárnám obchody jen kvetly. Ale taxík nikde. Dohonil ji na přechodu. „Nemám vám ho zavolat?“ I ten její postranní pohled na něj měl odzbrojující účinky. „Bydlíte někde tady?“ „V garsonce kousek tímhle směrem, co by kamenem do­ hodil od Institutu. Ale není tam telefon. Myslel jsem, že bych zavolal z mon portable.“ „Aha,“ řekla zklamaně. „Myslela jsem, že jste se mě chystal pozvat na kafe.“ Podíval se na ni, zaskočený tou přímostí. „Rád.“ Na protější straně ulice se rozsvítil zelený panáček. „V tom případě bychom měli přejít.“ Proplétali se davy zaplavujícími úzkou uličku rue Mazarine k nasvícenému dómu Institute de France. Kavárny a bistra

25

byly plné hostů. Soutěskami stísněných uliček této tradičně bohémské čtvrti na levém břehu Seiny se rozléhaly smějící se i hašteřivé hlasy rozohněné pitím a příjemnou společností. Dnes už však tato čtvrť bohémům nepatřila. Jejich místo zaujala nová generace nouveau riche s peněženkami naditými eurobankovkami zastrčenými do luxusních kapes a kabelek. Z jedné večerky vyběhla mladá žena obtěžkaná nákupními taškami a s dítětem v náručí. Srazila se s Enzem a po chodníku se s rachotem rozkutálely konzervy a balíčky nákupu. „Merde,“ zaklela šeptem. „Je suis désolé,“ omlouval se Enzo a spolu s Charlotte se sklonil, aby jí pomohl věci posbírat. Dítě se rozplakalo a ženě se nedařilo naskládat nákup zpátky do tašek. „Ukažte,“ řekl Enzo. „Můžu?“ A dítě podržel. Matka nejprve zaváhala, ale Enzo něčím vzbudil její důvěru. Předala mu dítě a s Charlotinou pomocí se chvatně pustila do sbírání. Během chvíle, kterou ženám zabralo zachraňování nákupu, Enzo už holčičku rozesmál. „Je to čiperka,“ řekl a udělal obličej, který dítěti přivodil záchvat smíchu. Když se ohlédl a viděl, že si ho Charlotte s tou mladou ženou prohlížejí, rázem upadl do rozpaků. Podal dítě matce a chopil se zase své tašky se šanony. „Merci.“ Mladá žena odspěchala mezi davy do noci. Holčička se jí ještě přes rameno ohlížela za Enzem a v očích jí hořely veselé ohníčky. Charlotte stála na ulici zalitá světlem z výlohy, elegantní a krásná ve svých černých šatech. Zamyšleně si Enza prohlížela a neznatelně se usmívala. „Co je?“ ohradil se. Pokrčila rameny. „Nic. Tak co, uděláte mi to kafe?“ Garsonka se nacházela v prvním patře na rohu rue Guéné­ gaud a rue Mazarine, skoro nad kavárnou Le Balto, šikmo

26

naproti betonovému kolosu Vysoké školy architektonické Paris-Val de Seine. Na dohled ležel i impozantní Institute de France. Sídlila v něm Francouzská akademie, jejímž úkolem bylo uchránit francouzštinu před erozí moderního světa. Enzo si kolikrát říkával, že by měla existovat podobná instituce, která by zabránila imbecilům z řad architektů, aby prznili svá města. Když Enzo otevřel dveře na podestě v prvním patře, Char­ lot­te vydechla překvapením. „Nikdy by mě nenapadlo, že máte tak příšerný vkus.“ Enzo se zazubil. „Pozoruhodné, viďte?“ Zavřel za ní dveře a následoval ji do obytné místnosti. Stěny pokrývalo polstrování s výrazným opakujícím se červeným, hnědým a smetanovým potiskem. „Šedesátá léta v plné síle. Jen se obávám, že bych se chlubil cizím peřím. Patří to tu starému strýci mých přátel z Cahors. Přesídlil do maison de la retraite a až do jeho smrti byt nemohou prodat. Zbožňuju to tady. Doufám, že bude žít věčně.“ Enzo vařil kávu a pozoroval, jak se Charlotte prochází po místnosti a lehce se dotýká trofejí a artefaktů okupujících každičkou volnou plochu. Vyřezávané africké sošky, čínská lakovaná krabička, zelenozlatý porcelánový drak, slonovinová busta. „Musel to být cestovatel tělem i duší. Zajímavý člověk. Ráda bych ho poznala.“ Charlotte se otočila a sledovala ho. Tvář jí znovu rozjasnil škádlivý úsměv. „Tak vy žijete v Cahors?“ Přikývl. „A kolik máte dětí?“ Překvapeně k ní vzhlédl. „Proč myslíte, že vůbec nějaké děti mám?“ „Protože pozoruju lidi,“ odpověděla. „Živím se tím. Takže si nemůžu nevšimnout mikrosignálů, které o člověku něco prozrazují. Mí přátelé jsou z toho paranoidní. Myslí si, že je neustále sleduju.“

27

„A mají pravdu?“ Vesele se ušklíbla. „Samozřejmě. Možná proto jich moc nemám.“ „Tak jaké mikrosignály ve mně odhalily otce?“ „Vaše oči. Je to takový prostý fyziologický jev. Když se muž, který má děti, na nějaké dítě podívá, jeho zornice se rozšíří. Když žádné nemá, tak ne.“ Enzo jí podal kávu. „Oči mě vždycky prozradí. Jsem dost špatný lhář. Mléko nebo cukr?“ Zavrtěla hlavou. „A že jsou to zajímavé oči. Jedno modré, jedno hnědé. Waardenburgův syndrom?“ „Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by věděl, co to je,“ při­znal Enzo překvapeně. „Genetická porucha charakterizovaná bílým pramenem ve vlasech. Někdy ho doprovází gotické patro a abnormálně výrazné obličejové rysy.“ „A občas také hluchota. Já jsem naštěstí vyvázl jen s očima a vlasy. A vzhledem k tomu, že jde o genetickou poruchu, samo­zřejmě i s tou padesátiprocentní pravděpodobností, že ji předám svým dětem.“ „A předal?“ „Z padesáti procent. Jedna dcera syndrom podědila, druhá ne. Ale mají různé matky. Tak to možná nějak souvisí.“ „Takže jste ženatý?“ „Vdovec.“ Upil kávy, aby zakryl své rozpaky. O tomhle tématu nemluvil rád. „To je mi líto. Teď někdy?“ „Skoro před dvaceti lety. Co káva? Všechno v pořádku?“ „Ano, jistě.“ Chvíli mlčky popíjeli. „No… a proč se vlastně zajímáte o případ Jacquese Gaillarda?“ „Z akademických důvodů.“ Pak se stydlivě usmál a přiznal: „A kvůli jedné dost hloupé sázce.“ „Sázce?“

28

„Že se dá starý případ vyřešit pomocí nových vědeckých poznatků.“ Odmlčel se. „Nebo taky ne.“ „To jste si nevybral zrovna ten nejjednodušší. Nikdy se nezajistilo dost stop, ze kterých by bylo možno vycházet. Nenašli tělo ani známky zápasu. Popravdě řečeno si Roger musel vyslechnout ledacos, když ten případ zařadil mezi svých sedm nejslavnějších nevyřešených vražd. Nikdo navíc nikdy nebyl schopný prokázat, že by Gaillard byl vůbec mrtvý.“ „Takže o tom něco víte?“ „Ano.“ Charlotte upila kávy a Enzovi připadalo, že i ona tím maskuje své rozpaky. „Věděl jste, že Roger tu knihu napsal jen proto, že se nikdy neobjasnila vražda jeho ženy?“ Enzo přikývl. „Sedmý případ.“ Charlotte se zadívala do svého šálku. „Udržet vztah s obětí není snadné.“ Vzhlédla, a protože snad měla potřebu to vysvětlit, dodala: „Přeživší jsou taky oběti, víte?“ Po chvíli řekla: „Žila jsem s ním, když prováděl rešerše k té knize.“ „Ale už nežijete,“ přikývl Enzo. „Ale už nežiju.“ Odložila šálek. „Možná byste mi mohl zavolat toho taxíka.“ „Samozřejmě.“ Vytáhl z kapsy svých sportovních kalhot mobilní telefon a vytočil číslo. „Enzo…“ ozvala se, když jí objednal odvoz. Zkoušela, jak to zní. „Co je to vůbec za jméno?“ „Zkrácená forma jména Lorenzo. Matka byla Italka. Vzala si Skota. Smrtonosná kombinace.“ „To bezpochyby.“ Když taxík dorazil před dům a zatroubil, sešel s ní Enzo dolů otevřít dveře. Zůstali chvíli stát na chodníku a on cítil, jak mu uniká mezi prsty jako písek. „Nemohl bych vás… třeba někdy pozvat na večeři?“ Připadal si směšně. Jako školák, který zve dívku na první rande.

29

Vyhnula se jeho pohledu. „Zrovna jsem to ukončila s Rogerem. Myslím, že teď asi spíš potřebuju trochu času sama pro sebe.“ Odložila tašku s oblečením na zadní sedadlo a začala prohledávat kabelku. Vytáhla vizitku s jemnou ražbou. „Ale kdybyste náhodou ke Gaillardovu případu potřeboval odborný pohled psychologa, zavolejte. Díky za kávu, monsieur Macleode.“ „Enzo,“ opravil ji, když zavírala dveře. Pak se z výfuku taxíku do noci vyvalil oblak naftových spalin a vůz odbočil na rue Mazarine.

30

a l o t i kap 2

Jacques Gaillard byl mrtev. O tom Enzo nepochyboval. Promnul si oči a podíval se na hodiny na krbové římse. Bylo něco po třetí a party v jednom z bytů naproti byla stále v plném proudu. Okna měli otevřená dokořán, úzkou ulicí se nesla aromatická vůně marihuany a vzduch se pořád ještě chvěl monotónním rytmem nějakého nekonečného latinsko­ amerického tanečního rapu. Večírek začal kolem půlnoci a Enzo ho jednoduše vytěsnil tím, že se začetl do Raffinových poznámek a ponořil se do tajemného světa Jacquese Gaillarda. JG, jak se mu mezi přáteli přezdívalo, byl nejstarším synem provinčního advokáta z Angoulême. Slibný intelekt ho záhy dostal na Lyceum Henri IV. v Paříži, na jednu z nejelitnějších středních škol v celé Francii. Stal se nejlepším studentem své třídy a zvítězil v prestižní soutěži středních škol concours géné­ ral v oboru ekonomie. Tehdy už věděl, že chce jít na ENA — École nationale d’administration, absolutní špičku francouzského systému vysoce specializovaných vysokých škol známých jako grandes écoles, které přijímaly jen ty nejlepší z nejlepších a rozšiřovaly řady premiérů a prezidentů, jako se žraločí chrup neustále rozrůstá o další a další zuby. Běžným postupem by bylo vystudovat Institut d’études politiques, lidově nazývaný Sciences Po. Ale otec trval na tom,

31

že syn musí nejprve získat „pořádný“ titul, a tak se JG přihlásil na Faculté de droit et sciences économiques d’Assas. Mladý Jacques byl však natolik geniální, že ani tato škola ho nedokázala plně zaměstnat. A tak se přihlásil na Sorbonnu ke studiu historie. V okamžiku, kdy obě školy absolvoval, měl už vybudovanou hustou síť politicky angažovaných přátel a věnoval se svému výzkumu dějin rané francouzské kinematografie. Přijímací řízení na Sciences Po bylo pouhou formalitou a vzhledem k jeho předchozí akademické dráze mu byla doba studia zkrácena ze čtyř let na dvě. Pověst o jeho intelektuálním géniu byla taková, že ho už při přijímacím řízení na ENA znala polovina členů komise. Bez námahy proplul vyčerpávajícími pětačtyřiceti minutami grand oral, při níž se kandidát za účasti veřejnosti smaží pod palbou otázek na jakékoli téma, které si porota složená z pěti odborníků vybere. Podle později vydaných pamětí některých členů této poroty i podle dalších, kteří byli zkoušce přítomni, je Gaillard skoro nepustil ke slovu. Ve svém ročníku ukončil sedmadvacetiměsíční studium mezi desítkou nejlepších, což mu otevřelo dveře k nabídce vrcholných funkcí ve státní správě. Následujících dvanáct let stoupal čím dál výš a po nesmírně úspěšném působení na pozici hlavního poradce ministra financí ho kontaktovala kancelář předsedy vlády a nabídla mu, aby se stal poradcem samotného premiéra. Právě v té době vydává svou knihu o dějinách francouzské kinematografie. Tady ovšem Gaillardův vzestup k výšinám narazil. Karikaturisté z francouzských médií si ho brali jako hůl na premiéra. Figuroval v rozmanitých kreslených vtipech, na nichž předsedovi vlády do ucha šeptem radí, kterou filmovou

32

premiéru by si toho týdne neměl nechat ujít, dává mu tip na vítězku Césara v kategorii nejlepší herečka či na to, kdo si z Cannes odveze Zlatou palmu. Jeden mimořádně krutý vtip v satirickém časopise Le Canard enchaîné zachycoval obzvláště vypaseného premiéra, jak podstrkuje Gaillardovi tlustý svazek dvousetfrankových bankovek a žádá ho, jestli by mu nezařídil noc se Sophií Marceauovou. Podle všeho si však Jacques Gaillard v nově získané slávě liboval a jeho čím dál častější výstupy v televizi mu dělaly dobře. Mezi lety 1994 a 1996 byl „požádán“ — zjevný eufemismus pro „dostal příkazem“ —, aby vedl výzkumný projekt skupiny studentů ENA na téma francouzské finanční politiky v období od druhé světové války. Nejspíš pokus ze strany vlády uklidit ho trochu do ústraní, který se ovšem v takovém případě zcela minul účinkem. Během téhož období totiž Gaillardovi nabídla francouzská televizní společnost TF1, aby moderoval vlastní pořad, v němž by každý měsíc přinášel filmové recenze. Takovou příležitost si Gaillard nemohl nechat ujít. V srpnu téhož roku pak Gaillard mizí z povrchu zemského. Enzo si znovu přečetl, jak o tom ve své knize píše Raffin. Na konci srpnových prázdnin už ke svému pracovnímu stolu neusedl. Jeho zmizení vzbudilo velké pozdvižení a celé týdny plnilo stránky denního tisku. Policie však uvízla na mrtvém bodě. A jak už to bývá, tisk si nakonec našel nová témata a zájem veřejnosti o podivné zmizení Jacquese Gaillarda postupně pohasl. Je to už deset let. Čas od času se případ znovu vynoří, tu v podobě článku, tu nějaké reportáže. Nikomu se však zatím nepodařilo vnést do otázky, co se s Gaillardem stalo, nějaké světlo. Enzo Gaillardův pořad nikdy neviděl, ale když si procházel různé fotografie z Raffinovy složky, jeho obličej mu byl velmi povědomý. Pro karikaturistu přímo požehnání. Gail­ lardovi bylo čtyřicet devět, když zmizel, a svou nastupující pleš maskoval prapodivným vrabčím hnízdem obarvených,

33

natužených vln. Pěstoval si také bujný francouzský knír, který se od nosu esovitě prohýbal v extravagantně zdviženou kudrlinku na tvářích. Ve složce také nalezl fotokopii stránky, která ležela pod listem s posledním záznamem diáře nalezeného v Gaillardově pracovně. Enzo si říkal, že Raffin musí mít opravdu dobré zdroje, když se mu podařilo dostat k takovému materiálu. Stránka se samotným záznamem byla vytržená. Ale díky otisku, který se propsal na následující list, dokázala police scientifique analyzovat papír v laboratoři detektorem elektrostatického náboje, objevit vlákna, která tlak tužky poškodil, a následně je vizualizovat. Enzo si kopii pozorně prohlížel. Stálo tam Mad à minuit. Gaillard se u záznamu zjevně zdržel, protože písmena několikrát obtáhl a pak je obklopil nahodilými čmáranci a klikyháky. Takové obrazce si mohl roztržitě kreslit během dlouhého telefonického hovoru. Policie si vyžádala výpis tele­ fonních hovorů z večera před datem se záznamem. Ukázalo se, že se těsně před desátou opravdu uskutečnil asi patnáctiminutový hovor. Byl to poslední hovor zaznamenaný na Gaillardově telefonní lince a přišel z veřejné telefonní budky. Navzdory masivnímu pokrytí v médiích se k němu nikdo nepřihlásil. Enzo zamyšleně vraštil čelo a opakovaně si záznam četl. Mad à minuit. Mnoho lidí si už nad těmi slovy lámalo hlavu, a jejich smyslu se nedobralo. Šílený o půlnoci. Jenže to by první slovo muselo být anglicky, protože ve francouzštině mad nic neznamená. A proč by Gaillard míchal angličtinu s francouzštinou? Musí to být zkratka nějakého jiného slova. Enzo vytáhl z police francouzský slovník a vyhledal slova začínající kombinací „mad“. Moc jich nebylo. Madame, mademoiselle a Ma­ deleine, francouzská podoba jména Magdaléna. Madagaskar, Madeira, Madrás a Madrid. Madalopam — robustní tkanina typu kaliko. Madéfier, zvlhčovat či máčet. Madone, madona.

34

Madrier, fošna. Madrure, kresba ve dřevě či porcelánu. Pár dalších. Ale nic, nad čím by ho něco napadalo. Záznam byl uvedený v políčku pro pátek 23. srpna 1996. Pravděpodobně se tedy jednalo o schůzku toho dne o půlnoci na neznámém místě. Spekulovalo se, že ten záznam vznikl právě při onom posledním telefonátu předchozího večera. Důkaz pro to však neexistoval. Enzo se pak obrátil k fotografiím z Gaillardova bytu a znovu ho zarazilo, jak se k nim Raffin vůbec dostal. Pak si na spodním okraji povšiml řady titěrných číslic. 2906’03. Datum. Tyto fotografie byly pořízené před víc než třemi lety. Udiveně se zamračil. Jak je to možné? Od Gaillardova zmizení už přece uběhlo deset let. Sáhl do kapsy na stehně a vytáhl mobilní telefon. Vyhledal a vytočil Raffinovo číslo. Raffin zvládl jediným „Oui?“ vyjádřit zároveň svou rozespalost i popuzenost. „Rogere, tady Enzo.“ Z opačného konce linky mu odpovědělo rozdurděné: „Ježíšikriste, Macleode, víte vůbec, kolik je hodin?“ „Jak se vám podařilo sehnat fotografie Gaillardova bytu sedm let po jeho zmizení?“ „Cože?“ Raffin nyní vysílal do éteru směs nepochopení a vzteku. „Ty snímky Gaillardova bytu jste pořídil sám?“ „Ano.“ „Jak?“ „Od té doby, co zmizel, se v bytě nikdo ničeho nedotkl. Jeho matka ho uchovala jako svatyni. Až na to, že nevěří, že je mrtvý. Až se Gaillard vrátí, chce, aby ho byt přivítal ve stejném stavu, v jakém ho opustil.“ Enzo téměř nemohl uvěřit svému štěstí. Potenciální místo činu, zakonzervované jako v aspiku a nabízející i po deseti letech možnost znovu ho prozkoumat. „Chci se tam podívat.“

35

„Zavolejte zítra.“ „Ne, zítra ho chci vidět. Co nejdřív. Dokážete to zařídit?“ Slyšel, jak si Raffin vzdychl. „Zavolejte ráno.“ A po krátké pauze dodal: „V nějakou civilizovanou hodinu.“ A zavěsil. Enzo zůstal pár minut sedět v úvahách nad rýsující se možností navštívit po tolika letech od Gaillardova zmizení jeho byt. Určitě ho po ukončení práce kriminalistů uklidili. Ale z obydlí člověka se toho o něm dá tolik zjistit. A vždycky tu zůstávala šance, že Enzo uvidí něco, co mohli ostatní přehlédnout. Večírek naproti neúnavně pokračoval dál. Panebože, copak ti lidi nemusí taky někdy domů? Enzo lépe namířil stolní lampičku a znovu si protřel oči před jasným světlem, kterým zalila dokumenty pokrývající stůl. Protáhl se a pomyslel na postel. Myšlenky měl ale pořád plné Gaillarda a jeho oči znovu ožily pohledem na stránku z diáře analyzovanou kriminalisty. Dlouhou dobu na ni hleděl. Pak přivřel oči, nachýlil hlavu a ucítil, jak se mu zrychlil tep. Rozhlédl se po garsonce a zklamaně shledal, že tady pauzovací papír, který by potřeboval, nejspíš nenajde. Vtom dostal nápad. Přešel ke kuchyňskému koutku a začal vytahovat zásuvky. Ve třetí objevil, co hledal. Roli svačinového papíru. Utrhl z něj asi třiceticentimetrový pruh, odnesl si ho zpátky ke stolu a uhladil přes fotokopii. Papír byl šustivý a neprůhledný, ale dost tenký na to, aby jím alespoň prosvítaly linie pod ním. Ideální. Sáhl po tužce a opatrně se pustil do obkreslování posledních Gaillardových klikyháků.

36

a l o t i kap 3

I. Stanice Passy leží na zelené trase metra 6, která se vine napříč Paříží od zastávky Nation na východě až k place Charles de Gaulle a Vítěznému oblouku na západě. Od stanice metra je to na place de Costa Rica jen chvíle chůze do prudkého kopce. Ráno se halilo do oparu a oproti včerejšímu večeru se ochladilo. Raffin si vyhrnul límec bundy, jako by mu byla zima, ale přesto se rozhodl pro místo u stolku na chodníku před brasse­ rie Le Franklin. Jeho šálek barvila usazenina po grande crème a na stolečku před ním se válely drobečky croissantu. Četl si čerstvý výtisk levicového deníku Libération, do kterého jako novinář na volné noze přispíval nejčastěji. Když Enzo dosedl na židli vedle něj, zamračeně vzhlédl. Naskýtal se jim odtud výhled dolů po rue de l’Alboni až k místu, odkud se táhla nadzemní trasa metra a mizela po pont Bir-Hakeim v mlhách. „Jdete pozdě,“ obořil se na něj Raffin. Bylo celých pět minut po smluveném čase. „To se stane,“ opáčil bez výčitek svědomí Enzo, který si pamatoval oněch více než dvacet minut, které ho včerejšího večera nechal čekat Raffin. „Je všechno zařízené?“ „Samozřejmě. Čeká na nás v bytě.“ Elegantní kamenná fasáda pětipatrového domu, ve kterém Gaillard bydlel, hleděla do rue Vineuse. Raffin zadal vstupní kód.

37

Odemkl a otevřel dveře s kovanou mříží. Prošli krátkou chodbou na nevelký dvorek, odkud vedly prosklené dveře do vestibulu s dřevěným táflováním. Mramorové schodiště pokrýval tlustý červený koberec připevněný naleštěnými mosaznými tyčemi. Za schodištěm Enzo dohlédl na další dvůr, tentokrát větší, se zahradou s pečlivě upravenými trávníky a stromy skýtajícími stín. Všechno tu dýchalo luxusem. „Gaillard dosáhl vytouženého cíle každého ambiciózního Pařížana být entre cour et jardin.“ Enzo ten výraz už slyšel. Být „mezi dvorem a zahradou“ v pařížské mluvě znamenalo bydlet v luxusní lokalitě. A luxusní lokalitou bylo v prestižním šestnáctém pařížském obvodu téměř cokoli. Obývali ho politici, filmové hvězdy, televizní celebrity i idoly populární hudby. Vyjeli výtahem do pátého patra, kde jim madame Gaillardová otevřela vysoké mahagonové dveře do dlouho neobývaného bytu svého syna. Byla to překvapivě drobná žena, věkem už seschlá a trochu nejistá při chůzi. Raffin Enzovi cestou nahoru prozradil, že jí táhne na devadesát. Když jí Enzo podal ruku a jeho mohutné prsty obemkly její dlaň, dostal strach, aby ji nestiskl příliš pevně a něco jí nepolámal. „Monsieur Raffin mi říkal, že najdete mého syna,“ přivítala ho. A na Enza náhle dolehla tíha té odpovědnosti. Tady šlo o víc než o sázku lehkovážně uzavřenou kdesi u večeře. Šlo tu o život člověka, syna své matky. Téměř jistou tragédii. „Udělám vše, co bude v mých silách.“ Stará dáma je nechala, ať si byt projdou podle svého. Sama odešla do salonu a dívala se za moře mlh, které halily město. Přecházeli z místnosti do místnosti po krásně naleštěné parketové podlaze štědře pokryté drahými orientálními koberci. U krémových stěn stál starožitný nábytek. Armoire z období francouzského rokoka, chaise longue z devatenáctého století, starobylá dřevěná truhla se stříbrnými a perleťovými intarziemi. Působilo to dojmem, že veškerý nábytek sem byl

38

pořízený kvůli efektu. Židle vyhlížely upjatě a nepohodlně, postel s nebesy v Gaillardově ložnici byla nemilosrdně tvrdá. Na všech oknech visely těžké závěsy; byly sice svázané zlatými hedvábnými šňůrami, i tak ale pohlcovaly velké množství světla. Tento podkrovní byt v pátém patře s francouzskými okny vedoucími na balkony s ozdobným kovaným zábradlím působil podivně ponuře. Enzo pocítil nutkavou potřebu prudce roztáhnout všechny závěsy a pustit sem světlo. Ale takhle Gaillard žil. Takhle se mu to líbilo. V šatní skříni visely jeden vedle druhého tmavé obleky, pod nimi na držáku stály naleštěné boty. Zásuvky komody byly plné pečlivě vyžehlených košil, ponožek, spodního prádla. Zevnitř na dveřích byl pověšený hedvábný župan, jako by ho tam Gaillard právě před chvílí zanechal. Na zdi nad postelí visel prostý kříž s postavou Krista. Jeho odraz hleděl na Enza z velikého zrcadla ve zlatém rámu nad prádelníkem. Na něm ležela vyřezávaná slonovinová krabička s kravatovými sponami a manžetovými knoflíčky s vygravírovanými iniciálami JG. Vedle ní kartáč na šaty a pak jeden pozlacený na vlasy, ve kterém byly zaklíněné dva hřebeny. Hluboko mezi jejich zuby dosud vězely Gaillardovy vlasy. Enzo se ohlédl otevřenými dveřmi předsíní k salonu. Madame Gaillardová dosud neopustila své místo u okna. Enzo vytáhl jeden z hřebenů z kartáče a opatrně z něj vysvobodil chomáček silných černých vlasů, pět až sedm centimetrů dlouhých. Z kapsy vytáhl malý průhledný uzavíratelný igelitový sáček, vložil je do něj a uzavřel ho. Otočil se a všiml si, že ho Raffin pozoruje. Nikdo z nich nepromluvil. Přešli halou do pracovny sousedící s obývacím pokojem. Obě místnosti dělily otevřené dvoukřídlé, částečně prosklené dveře. Enzo jimi viděl na krb v salonu i vysoké zrcadlo zasazené do stěny nad ním. Na rozdíl od zbytku bytu, který působil, že je zařízený spíš na odiv, při vstupu do pracovny začal Enzo Gaillarda konečně poznávat. Vše tu vyzařovalo jeho osobnost.

39

Zasklená knihovna ukrývala jeho sbírku literárních klasiků. Něčeho takového bylo třeba si vážit a uchovávat to v bezpečí pod sklem. Bezpochyby mezi nimi byla i první vydání, ale Enzo měl takový dojem, že celou řadu z nich Gaillard vůbec nepřečetl. Jeho „činná“ knihovna stála naproti. Nekryté police po obou stranách dveří byly bez ladu a skladu nacpané ohmatanými svazky. Byly tu knihy i časopisy o francouzské i americké kinematografii, řady populární beletrie se zprohýbanými hřbety, uvolněnými listy a oslíma ušima, celá série publikací o politice a financích. Jedna police byla věnovaná sbírce komiksů — bandes dessinées, jak se jim říká ve Francii. Enzo se šeptem zeptal Raffina: „On se nikdy neoženil, že ne?“ Raffin zavrtěl hlavou. „Byl homosexuál?“ Raffin pokrčil rameny. „O tom nic nevím.“ „Ale ženy v jeho životě žádné nebyly, ne?“ Raffin opět pokrčil rameny a zavrtěl hlavou a Enzo si říkal, jestli mají věřit, že Gaillard žil v nějakém podivném celibátu. Rozhlédl se po stěnách, kde visely desítky fotografií zachycujících Gaillarda ve společnosti známých tváří své doby. Prezident Jacques Chirac, premiér Alain Juppé, filmové hvězdy a ikony populární hudby. Byl tu Gérard Depardieu, Johnny Hallyday, Vanessa Paradisová, Jean-Paul Belmondo i další, které Enzo nepoznával. Viselo tu i několik Gaillardových portrétů, na kterých s panovačnou sebejistotou pózoval pro fotoaparát. A jedna malba zpodobňující tentýž výraz. Enza napadlo, jestli v Gaillardově životě nechyběly ženy a muži náhodou proto, že jeho ego už neponechávalo pro nikoho a nic jiného prostor. Za rozměrným stolem s deskou potaženou sytě kaštanovou kůží se prohýbaly police pod tíhou doslova stovek filmů. Francouzských, amerických, japonských, jihoamerických, evropských i čínských. Víc snímků, než by člověk stihl zhlédnout za celý život. V protilehlém koutu pracovny stála širokoúhlá televize a ve své době nejmodernější zvuková soustava z poloviny

40

devadesátých let. Proti ní stálo jediné pohodlné sezení v celém bytě — měkké polohovací křeslo potažené kůží. Po pravé ruce k němu byl přistavený nápojový stolek. Nebylo obtížné si představit, jak tu Gaillard trávil všechny své osamělé hodiny. „Všechny filmy jsou katalogizované.“ Ptačí hlásek madame Gaillardové Enza vylekal. Opustila svou židli a stála ve dveřích. „Ke každému má poznámky.“ „Sledovala jste je s ním?“ „I kdepak. Já jsem tady bývala jen výjimečně. Vždycky chodil on za mnou. Po smrti manžela mě vzal sem do Paříže a koupil mi byt jen pár ulic odtud. Navštěvoval mě každý den.“ S oporou hůlky s gumovou špičkou přešla po naleštěné podlaze a zvedla pohled ke sbírce. „On své filmy miluje.“ Obličej se jí zvrásnil nepatrným úsměvem. Přistoupila blíž a z místa o něco výš nad úrovní hlavy vytáhla z police jeden z filmů. „Jeho oblíbený. Prý ho viděl skoro třicetkrát. Tvrdí, že je to dokonalá kvintesence Paříže.“ Enzo si od ní vzal krabičku a prohlížel si černobílý záběr na obalu. Zářil přes něj žlutý titul: La Traversée de Paris. Film režiséra Clauda Autant-Lary s Jeanem Gabinem a Bourvilem v hlavních rolích. Enzo si mlhavě vybavoval, že ho viděl v tele­vizi. Film byl natočený v padesátých letech a odehrával se v prostředí válečné Paříže. Nesourodá dvojice kumpánů se v něm snaží pod nosem nacistických okupantů propašovat naporcovaného vepře napříč městem a prodat ho na černém trhu. Enzo nevěděl, co na něm Gaillard viděl tak pozoruhodného. Madame Gaillardová mu vzala film z ruky a vrátila ho na jeho místo na polici. „Je to první film, na který se bude chtít podívat, až se vrátí. To vím jistě.“ Enzo nemohl pochopit, jak tahle žena dokáže věřit, že její syn není mrtvý. Možná ji na živu držela jen ta víra. Chabě se pousmála a odšourala se zpátky do salonu. Enzo se otočil na Raffina. „Kde je ten diář?“

41

„Na pracovním stole.“ Ležel vedle telefonu, rozevřený na místě, které analyzovala kriminalistická laboratoř. Enzo viděl, že stránka s posledním Gaillardovým záznamem byla pečlivě vytržená. Udělal to Gaillard? Nebo někdo jiný? Nalezly se jen Gaillardovy otisky. Enzo zalistoval záznamníkem. Nikde nenašel stopy po dalších vytržených stránkách, takže to nebylo něco, co by Gaillard dělával běžně. Enzo vytáhl z kapsy fotokopii posledního záznamu analyzovaného kriminalisty a rozložil ji na stole. Mad à minuit. „Tohle zjevně znáte,“ konstatoval. Raffin mu nahlédl přes rameno. „Málem jsem si na tom neřádu oči vykoukal.“ „Ale někdy člověk kouká, aniž by viděl.“ „Co tím chcete říct?“ „Ty čmáranice vedle záznamu — co vám připomínají?“ „No… nic.“ Raffin přimhouřil oči a zaostřil. „Jenom klikyháky.“ „Čmáral jste si takhle někdy během telefonování?“ „Samozřejmě.“ „Člověk začne nějakým základním obrazcem. Ani si nutně nemusí uvědomovat, co to kreslí. Ale čím delší hovor, tím je kresba komplikovanější, až se nakonec původní obraz ztratí a sám byste si jen těžko vzpomínal, jak to vůbec začalo.“ „No a?“ „Předpokládejme, že bychom tuhle čmáranici dokázali vysledovat zpátky až k onomu prvnímu podvědomému obrazci. Možná by nám to prozradilo něco o tom, na co myslel.“ „A jak bychom to provedli?“ „První tahy takových čmáranic člověk obvykle nejdřív několikrát přejede, než kresbu začne rozšiřovat. Takže když budeme hledat silnější linie…“ Sáhl do kapsy a vytáhl složený svačinový papír, který předchozího večera využil pro překreslení, a přiložil ho ke kopii stránky z diáře.

42

Raffin se na něj pozorně zahleděl. Viděl čáry, které vysledoval Enzo, i ty, které nepřekreslil, ale teprve když Enzo papír zase odstranil, pochopil, co Enzo nakreslil. „Panebože! Vždyť je to kříž!“ „A je tu i náznak postavy Krista na něm.“ Enzo přejel obrys prstem. Raffin se napřímil. Vypadal zaskočeně. „Ale co to znamená?“ „To nevím,“ přiznal Enzo. „Nad postelí má pověšený kruci­ fix. Byl věřící?“ Gaillardova matka vzhlédla ze svého místa na židli u okna. Zdálo se, že ji otázka, kterou jí muži přišli položit, zmátla. „Samo­zřejmě,“ odpověděla. „Chodil na mši několikrát týdně. Byl vždycky hluboce zbožný.“ „Do kterého kostela chodil?“ „Saint-Étienne-du-Mont,“ odvětila bez váhání. „Je to farní kostel Sorbonny. Začal ho navštěvovat už jako student.“ II. Kostel Saint-Étienne-du-Mont, tedy kostel svatého Štěpána na kopci, stál poměrně logicky na vyvýšenině, k níž vedla rue de la Montagne-Sainte-Geneviève. Dominoval horizontu, ke kterému Enzo s Raffinem stoupali prudkým svahem od stanice metra Maubert — Mutualité. Mlha se zvedla a slunce se propalovalo zastřenou oblohou. Výstup je pořádně zahřál. Hodiny pod lucernou zvonice s podivnými věžičkami ukazovaly skoro půl jedenácté. Pod nimi na place de l’Abbé-Basset, na půlkruhových schodech vedoucích ke klenutému portálu, seděli mladí umělci a kreslili. Raffin vedl Enza kolem nich na place Sainte-Geneviève, kolem zadní části Panthéonu a po rue Clovis k postrannímu vchodu fary.

43

Kněz byl postarší muž s pleší lemovanou zbytky jemného šedého chmýří. Vedl je křížovou chodbou a roucho za ním působivě povlávalo. Slunce prozařovalo vitrážemi. Bylo jich dvanáct, pestrobarevná vyobrazení Eliáše vítězícího nad kněžími Baalovými, zázrak many na poušti, Poslední večeře. „Dobře si na něj vzpomínám.“ Knězův hlas se rozléhal kaplí v apsidě. „Chodil na mši několikrát týdně. Pravidelně se zpovídal.“ Prošli krátkou chodbou, obešli sakristii a vstoupili dveřmi do hlavního prostoru kostela. Enzo užasle pohlédl vzhůru k tyčící se klenbě. Vitrážemi v apsidě, kaplích v chórovém ochozu a bočních lodích až k varhanám na opačném konci, jejichž blyštivé rejstříky se elegantně vypínaly vzhůru, dovnitř proudilo světlo. Kdesi cvičil neviditelný varhaník a od stropu se na ně jako vodopád zvuků valily syté tóny Bachovy Tokáty a Fugy d moll. Kněz musel zvýšit hlas, aby ho přes varhany bylo slyšet. „Pochopitelně jsme jako všichni ostatní vůbec nevěděli, že se pohřešuje, až do zahájení školního roku. Byl přece jen srpen a to skoro celá Paříž odjíždí na dovolenou.“ „Vím, že nemůžete porušit zpovědní tajemství, otče,“ začal Enzo, „ale neposkytl vám třeba monsieur Gaillard nějaký důvod domnívat se, že pociťoval smutek nebo napětí?“ „Upřímně řečeno si to opravdu nepamatuju. Policie se mě tehdy určitě ptala na totéž. Ale nic se mi nevybavuje. Vzpomínám si ovšem, že mě toho měsíce daleko víc vyvedlo z rovnováhy znesvěcení našeho kostela. Blíží se právě desáté výročí. Ze srdce doufám, že pachatelé nebudou mít potřebu přijít s nějakou připomínkou. Pro jistotu jsem požádal o policejní dohled.“ „Znesvěcení kostela?“ zaujatě se zeptal Enzo. „Co se přihodilo?“ „Matně si na to vzpomínám,“ ozval se nečekaně Raffin. „Tehdy toho byly plné noviny. Někdo se vloupal dovnitř a před oltářem obětoval nějaké zvíře.“

44

„Jednalo se o vepře,“ doplnil kněz. „Porazili ho tu. Pak toho nebohého tvora rozřezali. Všude se válely kusy masa. Všechno bylo samá krev.“ „Proč by se někdo něčeho takového dopouštěl?“ divil se Enzo. „Bůh ví.“ Kněz pohlédl k nebesům, jako by tam hledal nějaké opožděně seslané osvícení. „Snad nějaký pohanský rituál. Černá mše, oběť Antikristovi. Kdo ví? Ale ať jsme to tu drhli sebevíc, už se nám nikdy nepodařilo krev z kamene smýt. Pojďte se podívat…“ a vyrazil čerstvým krokem severní částí chrámového ochozu kolem několika kaplí k oltáři pod jemně tesaným kamenným lektoriem, jemuž dominoval rozměrný krucifix. Prostor bezprostředně před oltářem byl ohraničený šňůrami, aby sem nevstupovali turisté. K zadnímu konci kostela se táhly řady židlí s proutěnými sedadly. „Jen se podívejte.“ Kněz ukázal na starobylé kamenné dlaždice a dva stupně vedoucí k vyvýšenému oltáři. „Po těch létech už to vybledlo, ale pořád to je poměrně dobře vidět.“ Rozsáhlá plocha dlaždic i stupňů měla odlišnou barvu. Nikdo by nepoznal, že se jedná o krev, ale v místech, kam stékala a stříkala a kde nerušeně spočívala dost dlouho na to, aby ji kámen vstřebal, byl odstín podlahy viditelně tmavší. „Takže se to odehrálo v noci?“ ujišťoval se Enzo. „Sám jsem to následujícího rána objevil. Udělalo se mi z toho nevolno.“ „Vzpomněl byste si na datum?“ „Pane,“ vypnul kněz rozohněně hruď, „to datum zůstane do mých vzpomínek vypáleno už navždy. Byla to noc z třiadvacátého na čtyřiadvacátého srpna 1996.“ Enzův pohled zalétl k Raffinovi. Oba si uvědomovali, jak zásadní datum právě uvedl. Ozvěnou burácení varhan se s obtížemi prodralo ječivé trylkování mobilního telefonu. Kněz sáhl pod sutanu a vy­táhl

45

nejnovější samsung. Dnes už zjevně mohl výkon duchovenského úřadu probíhat přes mobilní telefon. „Omluvte mě.“ Kněz odspěchal. Enzo upíral zamyšlený pohled na temněji zbarvené dlaždice. Naproti v jižní části ochozu stála za šňůrou skupinka turistů a prohlížela si kamenné lektorium s krucifixem. Enzo je vytrhl z jejich zaujetí tím, že přelezl šňůru ze severní strany, došel do středu kostela a poklekl před oltářem, jako by se modlil. Pokud však nějakou modlitbu vůbec vyslovil, pak k božstvu vědy. Prohledal svou brašnu a vytáhl z ní bytelný nožík s kostěnou střenkou. Rozevřel ostře nabroušenou ocelovou čepel a začal oškrabovat hranu jedné z dlaždic. Odlamoval úštěpky a lupínky drolícího se kamene a z puklin vyrýpával staletou špínu. Za chvíli už měl pohromadě kupičku prachu a kamenných úlomků, kterou nožem shrábl na lístek čistého papíru vytrženého z poznámkového bloku. Pečlivě papírek složil, aby se nashromážděné úlomky nevysypaly, a vložil ho do uzavíratelného igelitového sáčku. Raffin se cítil trapně. „Co to vyvádíte?“ zasyčel na Enza. Jeho slova v dunění varhan málem zanikla. Enzo se ohlédl. „Cože?“ „Co to vyvádíte, krucinál?“ zahulákal novinář, zrovna když varhaník dospěl ke konci skladby. Raffinův hlas zaburácel kostelem a jeho ozvěna pronásledovala doznívající tóny fugy. Z obou stran se za ním otáčeli turisté. Enzo uložil sáček do brašny a překročil šňůru zpátky na severní stranu chrámového ochozu. „Nemusíte křičet.“ Raffin celý v rozpacích ztišil hlas. „Co vás to napadlo, Mac­ leode? Nemůžete přece jen tak začít vyhrabávat podlahu v kostele z patnáctého století.“ Enzo vedl novináře směrem k opačnému konci kostela a k malým dveřím nalevo od hlavního vchodu. „Nevím, jestli znáte ustálená anglická rčení, ale máme jistý obrat popisu-

46

jící situaci, kdy se někdo snaží vymámit informaci z někoho, kdo odmítá mluvit. Případně peníze ze Skota. Říkáme, že je to jako pokoušet se dostat krev z kamene. Jinými slovy, že je to nemožné.“ Raffin pokrčil rameny. „My máme podobné rčení, jen s olejem a zdí — on ne saurait tirer de l’huile d’un mur. Překvapuje mě, že ho neznáte.“ „No, jak se to má s olejem a zdmi, to sice nevím, ale dostat krev z kamene dnes není žádný problém.“ Raffin se nedůvěřivě zamračil. „I když je stará deset let?“ Enzo přikývl. „A dokonce i z podlahy kostela z patnáctého století.“ Usmál se. „Zázraky moderní kriminalistiky. Získat z toho naškrábaného vzorku DNA a podrobit ji základním precipitinovým zkouškám bude poměrně triviální.“ „Precipitinovým?“ „To se na sklíčku smíchá DNA s trochou protilátky na prasečí bílkovinu. Pokud nastane pozitivní reakce, objeví se viditelný shluk neboli sraženina — čili ‚precipitát‘ —, což nám prozradí, zda se jedná o prasečí krev, nebo nikoli.“ „Ale to už přece víme, že je to prasečí krev. Slyšel jste, co říkal kněz. Nechali to rozřezané zvíře ležet v kostele.“ „Správně. A já taky přítomnost prasečí krve předpovídám s naprostou jistotou. Ale pak také DNA smícháme s protilátkou na lidskou bílkovinu, což nám prozradí, jestli se tam nenachází i krev lidská.“ Raffinův výraz potemněl. Rozhlížel se v rozpacích kolem. Tabulka upevněná na stojánku vedle nich je nabádala, aby zachovali TICHO. Ztišil hlas. „Gaillardova?“ „Inu, na základě DNA budeme schopni určit i to.“ „Vy myslíte, že Gaillard byl zavražděn právě tady?“ „To nevím.“ Enzo se odmlčel. „Ale přece jen, byl to jeho kostel. Začali ho sice pohřešovat až o deset dní později, ale smluvil si s někým schůzku na tutéž noc, kdy se sem někdo

47

vloupal a porazil tu vepře. Do diáře si vedle záznamu o schůzce nakreslil kříž. Spousta náhod.“ „To je ale hodně velký skok.“ „Možná. Ale i takové jsou někdy nutné.“ Enzo se zamyšleně odmlčel. „A vzpomeňte si na dnešní dopoledne. Jeho matka nám říkala, že jeho oblíbený film se jmenuje La Traversée de Paris. Dva muži v něm pašují kusy bouraného vepře napříč Paříží. Další shoda okolností?“ „Kam tím míříte?“ „Předpokládejme, že sem někdo Gaillarda vylákal a zavraždil ho tady před oltářem.“ „Proč?“ mračil se nechápavě Raffin. „Proč by to dělal?“ Enzo zvedl ruce. „To je úplně jiná otázka. Ale zkuste teď přemýšlet se mnou. Řekněme, že se to skutečně stalo. Že byl zavražděn právě tady…“ Otočil se a díval se kostelní lodí zpátky ke krucifixu na lektoriu a ke krvavým skvrnám na kamenné podlaze. „Předpokládejme, že ho někdo rozsekal na kusy tam před tím oltářem. Nějaká podivná rituální vražda. A pak ta krev a poházené kusy prasete měly zastřít skutečnost, že tu byl zavražděn člověk. Koho by kdy napadlo prověřit, jestli mezi prasečí krví není i lidská? Slyšel jste, co říkal kněz. Byli v šoku, zděšení představou, že v jejich kostele někdo vykonal zvířecí oběť. Zavolali sice policii, to ano, ale vsadím se s vámi, že to tady všechno uklidili dřív, než někdo stihl začít pochybovat.“ Ta představa Raffina úplně zaskočila. „Jak vás napadlo, že ho někdo rozřezal na kusy?“ „Tak tohle už se dá určit o něco hůř. Pořád se musím v myšlenkách vracet k La Traversée de Paris. Rozsekaný vepř ve filmu, rozsekaný vepř v kostele. S tím rozdílem, že ho v tom kostele nechali. A co se stalo s Gaillardem? Nebylo by snazší ho odtud dostat rozsekaného? A nemohla to být zároveň i nějaká podivná pocta tomu filmovému snímku? Místo kusů vepře pašují městem rozřezaného Gaillarda.“

48

Varhany náhle bouřlivě procitly k životu a kostelem zaduněly dramatické úvodní tóny Bachovy Triosonáty číslo 2 c moll. Svět venku, zalitý sluncem a plný turistů, působil podivně neskutečně. Jen hlas varhan z nitra kostela za nimi nesl připomínku temných teorií, které Enzo nad zakrvácenými dlaždicemi upředl. Oba muži stáli na schodech, přivírali oči před sluncem a shlíželi za Panthéon a arkády knihovny Sainte­ ‑Geneviève k prastaré Právnické fakultě a radnici šestého pa­ řížského obvodu. „Co teď?“ chtěl vědět Raffin. „Nejdřív budu muset požádat o laskavost šéfa jedné z místních laboratoří. Pak musíme zjistit, kolik neidentifikovaných částí těla se za posledních deset let objevilo.“ Raffin se skeptickým výrazem zvedl jedno obočí. „Tak to by mělo být snadné. Kde navrhujete začít?“ Enzo vytáhl Raffinovi z kapsy složené noviny. „Předpokládám, že máte přístup k výstřižkovému archivu deníku Libé­ ration.“ „Samozřejmě,“ vytrhl mu Raffin noviny z ruky. „V tom případě začneme právě tam.“

49

a l o t i kap 4

I. Kanceláře deníku Libération se tísnily v úzké rue Béranger ve třetím obvodu, kde provozuje velkoobchod i maloobchod pařížský oděvní průmysl. Do novinového archivu se dostali rozhrkaným výtahem, který je dovezl do čtvrtého patra. Stěny prosklených kanceláří pokrývaly police se šanony a svázanými výtisky zachycujícími historii deníku až k prvnímu vydání v roce 1973. Veliká okna shlížela na bistro Le Petit Béranger dole v ulici. Raffin a Enzo strávili skoro dvacet minut listováním krabicemi kartotéčních lístků a snášením příslušných šanonů z polic, které se prohýbaly pod číslovanými pořadači. Stála tu řada skříněk se zásuvkami nadepsanými všemožnými hesly od Accidents du travail až po Vietnam, ale jejich obsah nepřinesl nic zajímavého. Nebyli schopni najít jediný výstřižek, který by pojednával o nevysvětleném nebo neidentifikovaném nálezu částí lidského těla. „Copak nemají mikrofilm, který bychom si mohli prohlídnout?“ rozčiloval se Enzo nad jejich nulovým pokrokem. „Před pár lety začali všechno převádět na mikrofiše,“ vy­svět­ loval Raffin, „ale nějak se jim to ve čtečce poškrábalo a zni­čilo.“ „A neexistuje internetový archiv?“ „Jistě že ano. Je v něm všechno od roku 1994. Ale k přístupu je potřeba registrace.“

50

„A vy jste se nezaregistroval?“ „No, nezaregistroval,“ přiznal Raffin. „K čemu? Vždyť mám přístup sem.“ „Kde se nedá nic najít!“ Enzovi začínala docházet trpělivost. „Nemohli by vám tady poskytnout přístup na internet?“ „To by asi mohli. Ale obávám se, že tady ve výstřižkovém archivu nemají počítač.“ Celé to tu dýchalo zvláštní atmosférou starosvětské neformálnosti. Nedostatečné zabezpečení, prošlapaný koberec ve vestibulu, nedokončená renovace, na kterou narazili, když vystoupili z výtahu, stoly se zdánlivě nahodile navršenými šanony výstřižků lemující chodbu. Tento dojem ještě zesílil s příchodem muže ve středním věku s řídnoucími tmavými vlasy a krátce střiženým plnovousem. Oblékl si černé manšestrové kalhoty a šedé tričko. Raffin ho Enzovi představil jako la mémoire du journal. Paměť deníku. „Je v Libé už od doby, co se před třiceti lety na stáncích objevilo první vydání.“ Zdálo se, že nejspolehlivější archiv, kterým noviny disponovaly, sídlil v hlavě la mémoire du journal. „Co konkrétně hledáte?“ zeptal se. Když mu to Enzo vysvětlil, zamyšleně svraštil obočí. „Myslím, že na tohle zvláštní kategorii nemáme. Evidovali bychom jen to, o čem jsme vydali zprávu, a ta by se musela týkat něčeho obzvlášť neobvyklého. Takhle bezprostředně mě nic nenapadá.“ Enzo si vzdychl. Tohle byla naprostá ztráta času. „Stejně vám děkujeme.“ Vydali se s Raffinem k výtahu. „Tedy… až na tu lebku v bedně, samozřejmě.“ Enzo se otočil. „Lebku v bedně?“ „Ano…“ La mémoire začal listovat katalogovými lístky, které kdysi všechny do jednoho sám ručně nadepisoval. „Ano, tady to máme. Zařadil jsem to pod heslo catacombes.“ „Proč?“ otázal se s náhle probuzeným zájmem Raffin.

51

„Protože tam ji našli.“ Přešel na druhou stranu místnosti, kde přejížděl prstem dlouhou řadu šanonů, až objevil ten, který hledal. Vytáhl ho, položil na stůl a rozevřel. Uvolnil pružinu upevňovací mechaniky, která výstřižky osvobodila ze svého sevření. „Docela hodně se o tom tehdy psalo, právě proto, že to bylo něco tak neobvyklého. Ale jinak měla ta zpráva jepičí život. Co si pamatuju, nikdy už z toho nic nebylo.“ Enzo se posadil a začal rozkládat výstřižky na stůl. „A co přesně si pamatujete?“ „Jenom to, že tu bednu objevili někde v tunelech pod place d’Italie. Asi před pěti lety. Mám dojem, že ji našel nějaký statik, co pracoval pro Generální inspekci pařížských štol a katakomb. Pod avenue de Choisy došlo k sesuvu a díky tomu tu bednu objevili.“ Raffin nahlédl Enzovi přes rameno do výstřižků. „A v ní ležela lebka?“ Na výstřižcích byly fotografie lebky s roztříštěnými čelistmi a zuby. „Ano. Mám dojem, že to byla lebka nějakého muže ve středních letech. Prý zemřel poměrně nedávno. Nějakých pět deset let zpátky. Ale největší zájem nerozpoutala ani tak samotná lebka, jako spíš předměty, které u ní nalezli.“ Ještě než to la mémoire dořekl, otočil Enzo jeden z výstřižků a objevila se zrnitá fotografie prapodivné snůšky na první pohled zcela nesourodých předmětů. „No ano,“ zvolal la mé­ moire. „Už si vzpomínám. Opravdu prazvláštní. Lastura hřebenatky. Staro­žitný stetoskop. Stehenní kost — mám dojem, že na obou koncích byla provrtaná. Nějaký zlatý hmyz na řetízku. Přívěsek, myslím.“ Zalistoval výstřižky. „Ano, včela to byla.“ Raffin sebral jeden z článků a s přimhouřenýma očima si prohlížel fotografii a titulek. „A kopie řádu Ordre de la Libéra­ tion s vyrytým datem 12. května 1943 na zadní straně.“ „Co je Ordre de la Libération?“ zeptal se Enzo.

52

„Řád osvobození. Medaile, kterou udílel de Gaulle mužům i ženám za zásluhu na osvobození Francie,“ vysvětlil mu la mémoire. Enzo bloudil očima po výstřižcích před sebou. „To je tedy bizarní. Copak se nikdy nezjistilo, co to všechno má znamenat?“ „Zjevně ne.“ II. Policisté od brigade criminelle z přilehlého quai des Orfèvres občas chodívali na oběd na place Dauphine ležící na západní straně Île de la Cité. Toto prašné náměstí porostlé stromy a lemované byty i restauracemi bylo kdysi domovem Yvese Montanda. A vzhledem ke své poloze nedaleko Justičního paláce bylo také domovem Pařížské advokátní komory, le barreau de Paris, jejíž právníci tu pod štítem zdobeným smějící se kočkou Šklíbou praktikovali svá černá umění. Ještě před pár okamžiky byly všechny stolky na zahrádce pod dvěma markýzami restaurace Le Caveau du Palais plné, ale inspektor Georges Thomas si dopřával pozdní oběd, a tak se některá místa kolem něho už stihla vyprázdnit. Enzo s Raffinem si odsunuli židle u jeho stolku, objednali si každý sklenku chlazeného bílého vína a pozorovali, jak inspektor svými tučnými prsty trhá kusy chleba a vytírá jimi omáčku z talíře. Lesklé ocelově šedé strniště nakrátko ostříhaných vlasů korunovalo kulatý opálený obličej s den neholenými stříbrnými kotletami. Rty se mu blyštěly tukem. Osušil si je zmuchlaným ubrouskem a pak si jeden po druhém otřel prsty. Propláchl si patro posledním douškem červeného, spokojeně přikývl a hlasitě přitom říhl. Krátký hovor s Raffinovým kontaktem na policejní pre­ fektuře v Paříži odhalil, že identifikací lebky nalezené pod place d’Italie byl pověřen právě Thomas. Bylo mu kolem

53

pěta­padesáti, snažil se to nějak doklepat do důchodu a s oblibou chodil na dlouhé obědy sem na place Dauphine. „Ta lebka? Jo, to byla hodně divná záležitost,“ řekl. „Přihrála nám to místní policie. Ale měli jsme prd. Žádné otisky na bedně ani na tom prazvláštním harampádí, co se v ní našlo.“ Mávl na číšníka a objednal si île flottante a kávu. „Co se s tím pak stalo?“ chtěl vědět Enzo. Thomas se na něj podíval, jako by Enzo spadl z nebe. „Co to máte za přízvuk?“ „On je ze Skotska,“ vysvětloval Raffin. Thomas mírně předsunul čelist, čímž dal najevo své pohrdání kýmkoli, kdo není Pařížan. „Co se stalo s čím?“ „S tou bednou a jejím obsahem.“ „Asi zůstala v greffe.“ „V greffe?“ „To je archiv důkazního materiálu,“ osvětlil Raffin. Pohlédl na Thomase, aby mu potvrdil domněnku: „V Justičním paláci?“ Thomas přikývl. Číšník dorazil s dezertem. Detektiv honil po talíři hrudky vaječného bílku plující v řídké bělavé omáčce, kterou si stihl potřísnit bradu. „Mám tam na stole takovou hromadu práce, že nevím, kde mi hlava stojí.“ Zase si ubrouskem otíral obličej. „Ale kdybyste se na to chtěli jít mrknout, tak bych se snad na nějakou tu minutku utrhnout dokázal.“ Le greffe byl rozlehlý podzemní sál v nitru Justičního paláce. Na řadách kovových konstrukcí tu spočívaly police s nashromážděnými důkazy z probíhajících i ukončených vyšetřování. Každý z nich byl uložen v pytli se štítkem a evidován v digitálním katalogu, který vedl gardien du greffe — správce archivu. Z restaurace Le Caveau de Palais to nebylo ani pět minut. Správce působil jako člověk, který denní světlo vídá jen zřídka. Měl bledou, téměř šedivou pleť a mastné černé vlasy

54

sčesané dozadu na seschlé hlavě. Když mu Thomas sdělil, co si přišli prohlédnout, neprojevil ani špetku zájmu. Vyhledal bednu v katalogu na obrazovce a poskytl detektivovi instrukce, kde předmět najít: řada 15, police C, evidenční číslo 53974/S. Řada 15 se nacházela v zadní části archivu a police C byla až u stropu. Thomas potřeboval schůdky, aby na ni dosáhl. Objevil příslušný pytel, vzal bednu do náručí a snesl ji dolů. Pak vše donesl na stůl na konci uličky. Rozvázal pytel a odhalil otlučenou plechovou bednu zhruba stejné velikosti jako běžné cestovní zavazadlo, ale hlubší. Tmavá vojenská zeleň byla poškrábaná a místy ji pokrývala rez. „Nenašlo se na ní nic, podle čeho by se dala někam zařadit,“ vyprávěl Thomas. „Žádná značka výrobce. A nejspíš se poškodila při zřícení tunelu.“ Uvolnil závlačky z obou stran a víko zavrzalo. „Et voilà.“ Enzo a Raffin nahlédli dovnitř. Ležely tu předměty popisované v novinových článcích: hřebenatka, starožitný stetoskop, který vypadal dočista jako protáhlý klakson z nějakého veterána, stehenní kost, jejíž oba konce byly provrtané úzkými dírkami, umně zhotovená zlatá včela zavěšená na jemném řetízku, Ordre de la Libération se zelenočernou stuhou a černě vyvedeným dvojitým lotrinským křížem. „A kde je lebka?“ divil se zklamaný Enzo. „Tu má ještě patolog.“ Thomas si pohrdlivě odfrkl. „Je vážně podivín. Patlá si z hlíny ty svoje rekonstrukce obličejů. Má to jako hobby. Asi se v tom vyžívá, nebo co.“ „On vyrobil rekonstrukci obličeje podle lebky tady z té bedny?“ „Jistě.“ „A?“ „Co ‚a‘?“ „Uveřejnili jste její fotografie?“ „Ovšem. Docela výrazné rysy. Úplně plešatý. Ale nikdo ho nepoznal.“

55

Enzova naděje pohasla. „Plešatý“ zrovna nebylo slovo, kterým by Gaillarda popsal. „Byl ten obličej oholený?“ „Úplně bez vlasů a vousů.“ „Mohli bychom ho vidět?“ „Na to se budete muset zeptat jeho.“ Enzo se znovu zahleděl na předměty v bedně. Sáhl dovnitř. „Smím?“ „Allez-y.“ Enzo jeden po druhém vytáhl a vyskládal na stůl. Nalézt pohromadě takovou sbírku věcí bylo zvláštní už samo o sobě. Ale to, že byly uloženy do země v bedně společně s nějakou lebkou, jim na podivnosti ještě přidávalo. „Co ta stehenní kost? Patřila k lebce?“ Thomas zavrtěl hlavou. „Experti říkali, že je mnohem starší. Odhadovali, že se nejspíš jedná o část kostry používané jako anatomická pomůcka. Takové, jakou byste našli v pracovně osteologa.“ Vzal kost do ruky. „A tyhle dírky… Došli k názoru, že v tom místě byly kosti svázané drátkem.“ „A co ty věci dělaly v bedně s lebkou, se nikdy nezjistilo?“ Detektiv zavrtěl hlavou. „Čirá záhada. Na to by byl potřeba jinačí kanón než já, aby na to přišel.“ Enzův pohled se letmo setkal s Raffinovým. „A co to datum na medaili? Dvanáctého května 1943. Znamená něco?“ „Na nic jsme nepřišli.“ Enzo sáhl do brašny a vytáhl malý kompaktní digitální fotoaparát. Podržel ho palcem a ukazovákem. „Nemohl bych si to vyfotit?“ Thomas chvíli uvažoval a přejížděl si strniště boubelatou dlaní. „Asi proč ne…“ Enzo tedy začal vyrovnávat předměty do řady, aby mohl pořídit jejich snímky. „Kdy to vyjde v novinách?“ Enzo cítil, jak se mu do tváří hrne krev, a soustředil se na fotografování. Namluvili mu, že potřebují cover story. Raffino-

56

vi však jejich podlost nedělala nejmenší problém. „Záleží na tom, jak nám to půjde,“ odpověděl. „Hlavně mě necitujte,“ bručel Thomas. „O Vánocích odcházím do důchodu. Potíže jsou to poslední, co potřebuju.“ „Citované zdroje budou naprosto anonymní,“ ujistil ho Raffin. Enzo dokončil své snímky. „A ta bedna se našla… v katakombách?“ Detektiv přikývl. „Přesně tak.“ „To jsem nevěděl, že v Paříži jsou katakomby.“ Thomas vyprskl smíchy. „To snad nemyslíte vážně! Kristova noho, vždyť pod městem vede skoro tři sta kilometrů tunelů.“ „Myslíte kanalizaci?“ „Ne, ne, ne. Catacombes leží mnohem hlouběji. Ještě hlouběji než metro.“ „Katakomby leží od dvaceti do třiceti metrů pod zemí. Horníci je v tvrdém kameni hloubili celá století,“ doplnil Raffin. „Co tu těžili?“ zeptal se užasle Enzo. „Materiál. Celá Paříž vyrostla z kamene nalámaného přímo pod ní. Několik kilometrů katakomb je přístupných oficiálně, ale zbytek je nebezpečný a je tam přísný zákaz vstupu.“ Thomas si odfrkl. „Což z nich dělá magnet pro všechny úchyly a exoty z města. Bují tam všemožná špína. Drogy, prostituce, na co si vzpomenete.“ „Nedávno tam objevili podzemní kino a noční klub,“ dodal Raffin. „Všechno napájeli kradeným proudem z napíchnutých kabelů. Tam dole žije celá subkultura. Říká se jim krysy z tunelů. Lidi, kteří prostě jen rádi prozkoumávají vše temné a neznámé. A milovníci extrémní turistiky si platí ilegální průvodce, aby je vzali dolů si to užít. Před pár lety jsem o tom napsal článek. Navštívil jsem katakomby oficiálně…“ pohlédl koutkem oka na Thomase, „…i neoficiálně. Můj neoficiální

57

průvodce disponoval lepšími plány. Prozkoumával tunely celé roky a pečlivě je zmapoval.“ Thomas vzdychl a ostentativně se podíval na hodinky. Raffin se domníval, že jeho narážku pochopil: „Mockrát vám děkujeme, pane inspektore. Už vás nebudeme zdržovat.“ Thomas se škrábal na bradě. „Ale ne, jen přemýšlím. Možná byste se chtěli podívat, kde se ten krám našel. Papírování počká. A vůbec, ten případ nebyl nikdy oficiálně uzavřený. Takže jakákoli publicita je pro dobro věci.“ Raffin se tázavě podíval na Enza. Ten přikývl. „To by nám nesmírně pomohlo, pane inspektore.“ III. Enzo cítil, jak teplota klesá. Sestupovali příčku po příčce, úchop po úchopu, krok po kroku, až stanuli v místnosti oblo­ žené kameny. Vstupní otvor deset metrů nad nimi s hlubokým zaduněním přikryl poklop a odřízl je od slunečního světla. Hustou sametovou čerň, která je obestřela, teď prosvětlovaly jen čelovky nasazené na helmách, bez nichž je policista odmítl do tunelů pustit. Kužely světla pročesávaly vlhký vzduch a Enzo zahlédl kamenné schodiště, které se vinulo dolů do hlubší temnoty. Dosud k nim doléhal vzdálený hluk dopravy na place d’Italie. Sotva slyšitelně. Policista z oddělení pro bezpečnost tunelů na ně čekal před vysokým skleněným průčelím budovy Gaumont Grand Écran naproti vznešené radnici třináctého obvodu z devatenáctého století a odvedl je postranní ulicí k místu, kde byl nad poklopem v chodníku vztyčený provizorní plátěný přístřešek. Na poklopu byla vyražená orámovaná zkratka IDC. Pod ní zel otvor, do něhož policista zasunul masivní železný klíč, a poklop zvedl. Thomas jim ho jednoduše představil jako Francka, načež jim oznámil, že na ně počká v kavárně na rohu rue Bobillot.

58

„Dávejte pozor, ty schody nejsou pravidelné.“ Franck je vedl snad nekonečnou spirálou, z níž se jim točila hlava, a oni ztráceli orientaci. Zaslechli vzdálený řev, vzduch kolem nich se rozvibroval a země se zachvěla. „To je jen metro,“ zavolal přes rameno Franck. „Nebojte se.“ Sestupovali stále níž. Enzo cítil, jak mu ze změny tlaku praská v uších, a třásl se zimou. Teplota klesla o víc než patnáct stupňů. Konečně sestoupili až k patě schodiště a se skloněnými hlavami prošli klenutým vchodem do úzkého tunelu. Stěny i strop byly zděné a dovedly je do úseku vytesaného přímo do vápence. Rozbíhal se vpravo a vlevo. Franck zahnul doprava a provedl je dalším klenutým průchodem, kterým se dostali do čtvercové místnosti s kamennými lavicemi podél zdí. V nich byly výklenky začouzené od svíček a pokryté ztuhlými vrstvami barevného vosku. Uprostřed místnosti stál kamenný stůl a bylo vidět, že ji nedávno někdo obýval. Válely se tu obaly od jídla, prázdné plechovky od piva a cigaretové nedopalky. Místnost byla načichlá tukem a kouřem. „Říkal jsem si, že by vás to mohlo zajímat, když už jsme stejně tady,“ řekl Franck. „Lamači si to tu vybudovali jako místnost pro odpočinek. Původně se jí říkalo salle des carriers, síň horníků, ale dnes je známější jako salle de repos, odpočívárna. S oblibou se tu scházejí ‚krysy z tunelů‘. Čas od času tu provedeme šťáru, ale většinou mají docela spolehlivý systém včasného varování.“ Enzo se procházel po dokonale vybudované skalní místnosti více než třicet metrů pod nic netušícím světem. Zlehka přejel prsty po chladném hladkém povrchu. Do kamene pod klenutým výklenkem v zadní stěně byl vytesán leto­po­ čet 1904. Právě uplynulo něco přes sto let od chvíle, kdy si tu dělníci zbudovali místo k odpočinku. Nedokázal si ani představit, jaký život tu asi vedly celé generace horníků, kteří z vápencového podloží vylámali desítky tisíc tun kamene

59

na stavbu města. Jak se jim živořilo v tomto temném, dusivém podzemním světě? Franck ho mírně pobaveně pozoroval. „Někdy byste se měl zajít podívat do kostnice.“ „Do kostnice?“ Na jeho otázku odpověděl Raffin: „V osmnáctém a devatenáctém století se pařížské úřady pustily do rušení hřbitovů v centru města, protože začaly představovat zdravotní riziko. Vyčlenilo se asi jedenáct tisíc čtverečních metrů katakomb u place Denfert-Rochereau, kam se měly kosti ukládat. V těch štolách je naskládaných nějakých šest milionů lidí. Od podlahy až ke stropu. Kosti a lebky vytvářejí morbidní vzory.“ Uchechtl se. „Počítám, že ti chlápci, co je vozili ze hřbitovů, měli dost dobrý důvod si najít nějaké povyražení.“ Enzo si pomyslel, jaká je to ironie objevit jednu jedinou lebku v tunelech, které jich ukrývají šest milionů. „Nicméně,“ poznamenal Raffin, „tohle není to místo, kvůli kterému jsme přišli, že ne?“ „Ne.“ Franck se otočil, vedl je zpátky galerií a dál bludištěm štol. Míjeli jména ulic, nádherně vytesaná do kamenných bloků a korespondující s názvy ulic nad zemí: boulevard Vincent, rue Albert Bayet. Obklopovalo je naškrábané i sprejem nastříkané graffiti méně elegantní generace. Pokračovali až ke kameni označenému jako route de Pa­ ris à Choisy côté est a odbočili vlevo do užšího příčného tunelu, který je dovedl na druhou stranu ulice nad jejich hlavami. „Právě jsme pod avenue de Choisy,“ oznámil jim Franck. „Přímo pod čínskou čtvrtí.“ Na opačné straně hlásal nápis v orientačním kamenném bloku route de Paris à Choisy côté ouest. Tady však byla cesta přehrazená. Strop a část zdi se provalily a v dalším postupu teď bránily haldy kamenů, suti a zeminy.

60

„A jsme na místě.“ Franck se ohlédl a skoro je oslepil čelovkou. „Jestli vám to tedy v něčem může pomoct.“ Enzo s Raffi­ nem si zastínili oči dlaní. „Inspection générale des carrières sem pravidelně posílá statiky, aby zkontrolovali stav tunelů v místě, kde by se mohlo začít stavět. Nemá cenu vybudovat mrakodrap, aby vám pak spadl na hlavu. Zával objevil právě statik. Ta plechová bedna se zřejmě ukrývala někde ve stěnách. Zazděná do nějakého výklenku. Kdyby se strop neprovalil, byla by tam dodnes.“ Svět nad zemí byl rozpálený doběla, oslepující a horký. Enzovy oči si brzy přivykly, ale bylo mu jasné, že chlad z morku kostí mu bude slunce vyhánět ještě dlouho. Place d’Italie bylo plné hustého provozu a lidí, kteří vyrazili za odpoledními nákupy. Na sloupech lamp kolem parčíku tvořícího kruhový objezd se z obou stran třepotaly bílé vlajky se zářivě rudými čínskými znaky. Enzo si teprve teď povšiml, že polovina lidí tu je orientálního vzezření. Etničtí Číňané z Francouzské Indočíny. Enzo pohlédl do avenue de Choisy na červené lampiony a blikající neonové nápisy vymezující čínskou čtvrť a přemýšlel, kde přesně se v podzemí asi nacházeli. Franck odešel vyzvednout detektiva Thomase na quai des Orfèvres. Raffin si ještě pořád oprašoval kalhoty. „Co teď?“ „Musím si promluvit s tím patologem.“ Raffin se podíval na hodinky a zavrtěl hlavou. „Tak to budete muset jít sám. Já si přece jen ještě potřebuju vydělávat na živobytí. A mám v úmyslu se převléknout z tohohle.“ IV. Na quai de la Rapée v přilehlém dvanáctém obvodu to z place d’Italie bylo jen čtyři stanice. Enzo zasmušile seděl v přeplněném vagonu metra. Okny vlaku rachotícího pod obloukovou

61

konstrukcí mostu, který spojoval oba břehy Seiny, dovnitř pražilo slunce. V té tlačenici tu bylo vedro k zalknutí. Shlédl vlevo pod sebe, kde na západním břehu stála hranatá budova z červených cihel, v níž sídlil Institut médico-légal, ústav soudního lékařství. Těla, která se tu uchovávala ve vysunovacích boxech, nejspíš odpočívala v teplotách poněkud nižších. Enzo si nedělal plané naděje. Zdánlivě zajímavý posun — lebka v bedně — byl nejspíš jen excentrickou odbočkou. Pokud podle ní patolog vytvořil rekonstrukci bez vlasů i vousů, nemohlo se jednat o Gaillarda. I kdyby se svaly a mozek rozpadly v prach, důkaz v podobě vlasů by zůstal. Na to, aby se rozložily, by bylo potřeba daleko delšího období než pět let. Vlasy zůstaly i králi Tutanchamonovi. Co tedy zbývalo? Nic víc než teorie vystavěná na krvavé skvrně na podlaze, čmáranici v diáři a padesát let starém francouzském filmu. Vystoupil na quai de la Rapée a vydal se zpátky podél řeky. Na rychlostní silnici pod ním s hukotem projížděla auta. U quai Saint-Bernard na opačném břehu se houpaly uvázané čluny říční policie. Nevelký parčík u márnice zel prázdnotou. Přes pont d’Austerlitz duněla osobní i nákladní auta, jejichž pneumatiky jen nepatrně tlumily rachot metra. Tenhle kout města patřil k rušným, ale Enzo si říkal, že současné obyvatele márnice tohle asi příliš netrápí. Těla se ukládala dole za tlustými kamennými zdmi sklepa, kde je patologové ve vykachlíkovaných sálech bez přístupu denního světla otevírali svými skalpely ve snaze odhalit temná tajemství smrti. K hlavnímu vchodu o patro výš vedl bez­barié­ rový přístup, ale Enza napadlo, že skutečně bez bariér měli návštěvníci přístup právě zadním vchodem dole. Vystoupal po schodech k hlavním dveřím, vkročil do vzdušné haly recepce, kterou lemovaly busty slavných lékařů, a ohlásil, že shání doktora Henriho Bellina.

62

Do Bellinovy kanceláře v prvním patře se šlo po úzkém schodišti. Patologovi bylo přes šedesát let a zdálo se, že jím cloumá jakási nervózní energie, kterou jen s obtížemi ovládá. Na vytáhlé hranaté postavě, která na sobě měla podle Enza určitě méně masa než leckterá z mrtvol dole ve sklepě, visel tvídový oblek. V obličeji byl pobledlý, jak už patologové bývají, a silné kostnaté ruce měl vydrhnuté tak dokonale, že Enza pohled na ně skoro bolel. Zrovna si uklízel stůl a chystal se k odchodu. Pedantská pořádkumilovnost patřila k jeho povolání. „Ano, ano, ano,“ přitakal. „Dobře si vzpomínám. Zvláštní, nesmírně zvláštní. Všechny ty podivné předměty v bedně. Ale to nebyla moje starost. Mě zajímala jen ta lebka.“ „Provedl jste forenzní analýzu?“ „Ano. Nevzpomínám si na nic pozoruhodného. Muž ve středním věku, mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti lety.“ „Jak jste to poznal?“ „Ženy mají mnohem jemnější dolní čelist a daleko mírněji klenuté čelo.“ Nervózně se uchechtl. „A vždycky nerad rozmazávám skutečnost, že v ženské lebce je pro mozek o nějakých dvě stě kubických centimetrů méně místa. Ženy to nerady slyší.“ Uložil do aktovky nějaké dokumenty. „Věk jsem byl schopný určit proto, že sutury — tedy lebeční švy — byly zcela osifikované. Na vnitřní ploše se také nacházely hluboké žlábky, které obvykle způsobují cévy u starších jedinců.“ „Mám dojem, že mu vytloukli zuby.“ „Správně. Někdo tu pomocí nějakého válcovitého předmětu způsobil značné poškození chrupu včetně dolní čelisti. V oblasti úst jsem musel provést poměrně rozsáhlou rekonstrukci.“ „Chrup byl nejspíš zničen proto, aby byla znemožněna identifikace podle zubařských záznamů.“ „Samozřejmě. Ale pár zubů zůstalo nepoškozených. K usnadnění bezpečné identifikace by to nestačilo — kdybychom

63

tedy měli s čím je porovnat —, ale zbylo jich dost na to, abych mohl pořídit nové odlitky a rekonstruovat chrup pro aproximaci obličeje.“ „Myslíte rekonstrukci?“ „Já to raději nazývám forenzní aproximace obličeje. Vyvinul jsem si vlastní techniku. Kombinace ruské a americké metody. Víte, Gerasimov tvrdil, že má stoprocentní úspěšnost. I taková Gatliffová svou úspěšnost odhaduje na sedm­desát procent.“ „A jakou úspěšnost máte vy?“ „Tak osmdesát, řekl bych. Ta lebka z katakomb patří k mým velkým neúspěchům.“ Ale nezdálo se, že by ho zmíněný neúspěch nějak výrazně trápil. Pro tuto chvíli byl jeho hlavní starostí odchod. „Chtěl jste ještě něco?“ „Máte ji ještě?“ „Co jestli mám?“ „Tu forenzní aproximaci obličeje.“ „Ale ano, samozřejmě.“ „Mohl bych se na ni podívat?“ Bellin si podrážděně vzdychl a podíval se na hodinky. „No dobře.“ Přešel pracovnu a otevřel dveře vysoké skříně. Na policích stály řady hlav a ze tmy toho podivného místa posledního odpočinku zíraly jejich zvláštní mrtvé oči. Téměř třicet lidských tváří vymodelovaných z plastelíny. Podobizny mrtvých. I vlasy byly ztvárněné jako propletené vrstvy plastelíny, díky čemuž Enzo snadno poznal hlavu, kterou hledal. Ta jediná žádný porost neměla. Enzo si ji se zájmem prohlížel. S Gaillardem tu velkou podobnost neshledával, snad až na podobně masité rty a lehce pokleslé oční koutky. Nos, podobně jako Gaillardův, nebyl v ničem pozoruhodný. Enzo pocítil zklamání, že mu ten obličej nepřipadá víc povědomý. Předchozího večera si Gaillardovy fotografie prohlížel celé hodiny. Ale věděl, že vlasy a vousy dokážou vzezření dramaticky proměnit.

64

Enzo vztáhl ruku, dotkl se vymodelované podoby obličeje a skoro doufal, že ucítí strniště v místě, kde někdo oholil Gaillardovy velkolepé kníry. „Vy ho poznáváte?“ zeptal se Bellin překvapeně. „Jen proto, že mi řekli, že jste tvář i temeno ztvárnil bez vlasů a vousů. Proč?“ „Protože se u lebky žádné vlasy ani vousy nenašly.“ „Není to neobvyklé?“ Bellin lhostejně pokrčil rameny. Z neúspěchu se zrodil i nezájem. „Myši někdy vlasy z rozkládající se hlavy odnáší a staví si z nich hnízda.“ „Jenže ta hlava byla uzavřená v bedně. Vzduchotěsná nebyla, takže hmyz do ní určitě pronikl a urychlil proces rozkladu, ale myši se do ní dostat určitě nemohly.“ „To je pravda,“ připustil Bellin. „Takže vám nepřipadalo zvláštní, že tam žádné vlasy nejsou?“ „Důvod, proč tam nebyly, jsem určit nemohl. Třeba trpěl alopecií. Hlava mohla být oholená.“ „A pokud byla hlava i tvář oholená, nemohl to provést někdo ze stejného důvodu, proč mu vytloukl zuby? Aby se nedal poznat a znemožnila se identifikace?“ „Ovšem. Možné je všechno.“ Enzo sáhl do brašny pro Gaillardovu fotografii z Raffinovy dokumentace. Ukázal ji Bellinovi. „Takovéhle vousy a účes by byly dost nezaměnitelné, co myslíte?“ Bellin si od něj fotografii vzal. „Panebože! Vždyť to je Jacq­ues Gaillard.“ „Jak říkám, celkem nezaměnitelné.“ Bellin vzal výsledek své práce z police a odnesl ji do přilehlé místnůstky. Byla vybavená počítači, na zdech visely nákresy obličejů a lebek a uprostřed stál stůl s jednou nedokončenou aproximací. Do čtyřiatřiceti referenčních bodů po celé hlavě byly zabodnuté tenké dřevěné kolíčky. Lebka byla odlitá

65

ze sádry. K ní byla pohyblivě připojena dolní čelist odlitá ze zastudena polymerující pryskyřice. Obojí bylo vidět pod jednou polovinou obličeje, kterou křižovala změť proužků plastelíny představující svaly. Bellin vedle ní postavil dokončenou hlavu a rozsvítil řadu stropních svítidel, která stůl zalila jasným měkkým světlem. Prohlédl si fotografii, pak se zadíval na hlavu a nakonec opět na fotografii. Náhle znovu objevil své ztracené nadšení. „Máme tu nesčetně korelací.“ „Mohl byste na tu hlavu přidat vlasy? A knír?“ „Dokážu něco lepšího. Je tu samozřejmě nebezpečí, že se člověk nechá ovlivnit originálem. Můžu nicméně vyfotografovat svou aproximaci zepředu, po stranách a zezadu a převést ji na digitalizovanou podobu v počítači. Pak můžu pomocí jednoho zajímavého programu zvaného Face a také Adobe Photo­ shopu rekonstruovat neobyčejné kníry i kštici páně Gaillardovy a připojit je k trojrozměrnému obrazu hlavy.“ Svlékl si kabát a z opěradla židle si vzal bílý plášť. Dočista zapomněl, jak byl ještě před chvílí netrpělivý, aby už mohl odejít domů. „Jak dlouho vám to bude trvat?“ vyzvídal Enzo. „Hmmm?“ Bellin si snad ani neuvědomoval Enzovu přítomnost. Už si začal chystat fotoaparát. „Jak dlouho?“ „Přijďte si zítra ráno, monsieur.“

66

a l o t i kap 5

I. Enzo seděl u okna kavárny Le Balto pod svou garsoniérou, namáčel si croissant do velké bílé kávy a nepřítomně pozoroval řadu štamgastů u baru usrkávajících z malých hrníčků černou kávu, kterou zapíjeli studenou vodou. Bylo dusné a oblačné ráno. Pod zelenými markýzami bistra Mazarin naproti přes ulici si lidé dávali snídani a proudy vody z úklidového vozidla stékaly dolů do stok kanály v rue Jacques Callot. „Salut.“ Její hlas ho vytrhl ze snění. Otočil se a u jeho stolku stála Charlotte v džínách pod kolena a černou bavlněnou vestou přes bílé tričko. „Můžu si přisednout?“ Vstal. „Samozřejmě.“ Formálně si potřásli rukou. Otočila se k drobné rusovlasé ženě za barem. „Un petit café.“ Posadili se naproti sobě. „Dáte si ještě jednu?“ napadlo ji potom. Zavrtěl hlavou. „Co vy tady?“ A než stihla odpovědět, dodal: „Doufám, že jste přišla hledat mě.“ Obličej se jí rozzářil úsměvem, který se složil do vrásek kolem očí. „Samozřejmě.“ Dostala svou kávu a Enzo počkal, až si do ní zamíchá cukr. Usrkla a vzhlédla. „Roger říkal, že jste přišel s teorií, co se mohlo stát s Jacquesem Gaillardem.“ Enzo pokrčil rameny. „Jen s teorií.“ Tázavě nachýlil hlavu k rameni. „Proč vás to zajímá?“

67

Pokrčila rameny. „Psychologie vraždy mě zajímá vždycky.“ Odmlčela se. „A jak víte, chodila jsem s Rogerem, když prováděl své rešerše.“ Znovu upila kávy. „A… možná mi to připadalo jako vhodná záminka, proč se s vámi vidět.“ Chvíli upřeně hleděla do stolu, jako by se mu nechtěla podívat do očí. Pak odvážně vzhlédla. „Tak co?“ „Co ‚co‘?“ Hřálo ho, že opravdovým důvodem, proč přišla, je možná on. „Jak zní vaše teorie?“ „Roger vám to neřekl?“ „Ne, neřekl.“ Enzo si ji zamyšleně měřil. „Víte co? Nechal jsem provést analýzu některých hmotných důkazů, které jsem shromáždil. Laboratoř by měla mít výsledky…“ Podíval se na hodinky. „…asi za půl hodiny. Nechcete jít se mnou? A pak se ukáže, jestli je to víc než pouhá teorie.“ Chvíli na něj upřeně hleděla svýma tmavýma očima a on cítil, jak mu poskočilo srdce. Měla na něj nepřiměřeně zneklidňující účinek. „Tak dobře.“ Blížil se k Seině po rue de l’Université a viděl, jak plná očekávání vstala z lavičky, kde na něj čekala. Po řece se plavily nákladní čluny a v protisměru je míjela soukromá motorová loď. Naproti pod pont de l’Alma se na vlnách, které za sebou zanechávaly, pohupovaly podlouhlé bateaux-mouches, výletní lodi s prosklenou horní palubou. O něco východněji na levém břehu se hlouček turistů řadil do fronty na prohlídku les égouts — pařížských stok. Pokladna ještě neotevřela. Enzo držel velikou bytelnou obálku ze žlutého papíru, kterou dostal v laboratoři, a vypadal, že je myšlenkami dočista někde jinde. „Co se stalo?“ chtěla vědět Charlotte. Enzo se přinutil na ni soustředit. „Tu noc, kdy Gaillard zmizel, se někdo vloupal do kostela Saint-Étienne-du-Mont.

68

Gaillard tenhle kostel navštěvoval skoro třicet let. Vetřelci před oltářem porazili vepře.“ „Proč?“ „Aby zakryli skutečnost, že právě na tomtéž místě zavraždili Jacquese Gaillarda.“ Charlotte vytřeštila oči. Zbledla jako stěna. „Jak to můžete vědět?“ „Protože jsem odebral vzorek z krvavé skvrny na kameni. Analýza v laboratoři ukázala, že kamenné dlaždice v kostele potřísnily dva typy krve. Vepřová. A lidská.“ „To nedokazuje, že patřila Gaillardovi.“ „Ne. Ale DNA ano. DNA získaná z lidské krve v kostele odpovídá DNA ze vzorku vlasů, které jsem laboratoři poskytl. Odebral jsem je z hřebenu v Gaillardově bytě.“ Enzo se od­ mlčel. „Gaillarda zmasakrovali — velmi pravděpodobně i rozsekali na kusy — právě před oltářem, kde jindy praktikoval svou víru.“ Pár okamžiků to vypadalo, že Charlotte omdlí. Chytila ho za paži a zavrávorala. „Jste v pořádku?“ Objal ji a cítil, jak se třese. Odstrčila ho. „Nic mi není.“ Zdálo se, že se stydí. „Je to jen… je to prostě strašné.“ Zhluboka se nadechla. „V mojí profesi řešíte všechno abstraktně. Uvnitř mysli. Konfrontace se skutečností je šok.“ Mlhami nad městem se konečně prodralo slunce a zalilo mihotavými odlesky zčeřenou hladinu řeky. Odkudsi k nim dolehlo houkání vlečného člunu a z fronty na les égouts zazníval smích. „V tom případě bych tu měl ještě jeden šok. Pokud to vydržíte,“ řekl Enzo. Podívala se na něj, celá zamračená. Měl radši, když se její oči smály. „Co?“ „Návštěvu márnice.“

69

II. Když dorazili do Institutu soudního lékařství, doktor Bellin právě prováděl pitvu, a tak čekali v přilehlém parčíku. Nesl jméno architekta Alberta Tournaira a nepředstavovalo ho o moc víc než jeden květinový záhon uprostřed, obkroužený cestičkou lemovanou titěrnými trávníčky a hrstkou stromů. Posadili se na lavičku zády k mrtvým a dívali se raději na řeku směrem k pont de Sully a dvěma věžím katedrály Notre-Dame za ním. Horké červencové slunce spálilo ranní mraky a obloha zářila jasnou letní modří. Charlotte cestou metrem skoro nepromluvila a i teď seděla v zahloubaném mlčení. Pak se zamyšleně obrátila na Enza. „Vídala jsem ho v televizi, víte? Jeho pořad jsem si nikdy nenechala ujít. Tehdy jsem studovala a filmy pro mě byly důležité.“ Tváří se jí mihl pobledlý úsměv, který byl odrazem jakési prchavé myšlenky. „Tenkrát byl určitě tak dvakrát starší než já, ale byla jsem do něj celá pryč.“ Enza tím překvapila. „Vypadal dost zvláštně.“ „Měl své kouzlo, osobnost a inteligenci. Nic z toho mezi dnešním výkvětem celebrit v moc vysoké míře nenajdete.“ Při slově „celebrity“ si skoro uplivla na cestičku, čímž jasně vyjádřila své opovržení současnými slavnými osobnostmi Francie. Vrhla na Enza naléhavý pohled. „Proč by ho někdo chtěl zabít tímhle způsobem?“ „Vy jste tady psycholožka. To řekněte vy mně.“ Asi se jí to příliš nezamlouvalo a odvrátila se. Enzo litoval svého cynismu, ale než se ho mohl pokusit zjemnit, Char­ lotte změnila téma. „Říkal jste, že vaše dcery mají různé matky. Jak to?“ Nebyl si jistý, jestli ji to zajímá upřímně, nebo jestli jen hledá záminku, aby mohla mluvit o něčem jiném. „Oženil jsem se ve dvaceti.“

70