PØES. PŘEDSTAVUJEME: Uzbekistán Historie uprchlictví díl 2 Západní Afrika se stabilizuje a statisíce uprchlíků se vracejí

PØES P E ročník III / číslo 7

e ic n a ky hr sud t d os e n pø tej os lh uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2006

cena 10 Kč

PŘEDSTAVUJEME: Uzbekistán Historie uprchlictví – díl 2 uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2006 Západní Afrika se stabilizuje a statisíce uprchlíků se vracejí

Úvodník Úvodník Číslo časopisu PŘES, které držíte v rukou, je tentokrát pestrou směsicí různých témat týkajících se uprchlíků, cizinců, migrace, integrace … Pestrou směsicí je i naše politická scéna. Ve chvíli , kdy čtete tyto řádky, již také s nějakou novou povolební tváří. Během probíhající předvolební kampaně jsem přemýšlel, jestli nějaká strana bude tou, která by mohla zlepšit situaci uprchlíků v naší zemi. Nevím. Jednotlivé strany sice mají ve svých programech i imigrační a azylovou politiku, ale jistě žádná z nich nepostaví svoje ideje na ochraně práv uprchlíků a cizinců v ČR. Oni přece nevolí. A hle, máme tu další sp olečenskou oblast, kde se na tyto lidi zapomíná. Jistě, není to zdaleka nejhorší příkoří, které se příchozím děje, ale je to spíš symbolické pro celý ten úděl být občanem či občankou druhé kategorie. Jako v mnoha případech i v tomto se uprchlíci stávají spíše věcmi než lidmi. Jsou tématem jako třeba daně (i když na politické scéně tématem daleko méně důležitým), ale nejsou partnery v jednání o svém vlastním životě a o své budoucnosti. Největším paradoxem je, že čím více se politika o uprchlíky nezajímá, tím více jich produkuje, tím více je utlačuje a tím více jim škodí. Uprchlík se rodí z politiky (ať už vlastního neb o cizího státu anebo z přičinění nějaké bezohledné soukromé firmy) – války, nesnesitelné sociální a ekonomické situace, ekologické katastrofy, náboženské nesnášenlivosti, rasismu a xenofobie. To všechno pramení z politiky pohlavárů (předsedů, prezidentů, generálů, ředitelů…) prahnoucích po moci a finančních požitcích. Tak, jak se hromadí peníze a roste moc, někde ve stínu se hromadí uprchlíci a rostou uprchlické tábory. I dále provází uprchlíky politika – neschopnost mocných o dstranit negativní důsledky své vlády. Chybí vůle vzdát se části svých peněz a využít svou moc k nápravě a pomoci (odstraňování ekologických škod, urovnávání konfliktů, zlepšování sociální situace, potlačení rasismu apod.). A tak příběh uprchlíků pokračuje dále a zase se setkávají s politikou. Hranice, víza, pasy … střeží jakési národní (či spíše mocenské) zájmy politických hráčů na mezinárodní šachovnici. Uprchlíci se zde stávají figurkami, ne pěšáky, figurkami ještě bezmo cnějšími, úplně bezmocnými. Někdy projdou, jindy ne. Ani pak p olitika nepřestane uprchlíky stíhat. V zemi, kam se uchýlí, se jistě hrají politické hry. A nejen šachy, často jde o dost adrenalinový sport. To máte udržo vání dobrých vztahů s politiky v jiných zemích (třeba těmi , kteří uprchlíky vytvořili). I s veřejností je užitečné udržování dobrých vztahů, aby si moc nevyskakovala. Také je někdy p otřeba najít nějakého bezbranného obětního b eránka. No a to víte: „ Nejsou peníze, nemůžeme si dovolit tolik uprchlíkům pomáhat, co by nám zbylo, co bychom z té politiky měli.“ Na utrápené uprchlíky si pak dupne svými značkovými botami i kdejaký zbabělý nacistický vykuk nebo si na nich smlsne okrajová tragikomická hnědo-vlastenecká partaj se svými tupě rasistickými texty, projevy, weby či billboardy. No a kdyby toho ještě neměli dost, tak dostanou xenofobní lekci od veřejnosti a zúčastní se vysilujícího maratónu úředních pro cedur. Když to všechno přežijí, tak je možná politika vrátí zase na začátek cesty – do jejich domova, kde být nemohou. A to nejlepší nakonec. Ona totiž stále platí slova londýnského starosty Kena Livingstona e c ani dky o tom, že z chování politiků k uprchlíkům můžeme odvodit, jak by se chovali k nám všem, r h su kdyby mohli. Nečekejme tedy, až budou moci , a snažme se změnit jejich chování ed jnost ø p ste k příchozím již nyní. Třeba tak, že změníme my všichni své postoje k uprchlíkům a začnelho me je brát jako lidi, ne jako dobré nebo špatné (jsou různí jako my), ale jako lidi – jako sobě rovné. A pak to stejné budeme vyžadovat i od politiků a jejich úředních aparátů.

PØES

Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz.

Jiří Koželouh Autor je aktivista kamp aně „Bezp ečí pro uprchlíky“.

Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera, Zuzana Šilhanová, Milan Štefanec Rediguje: Milan Štefanec Sazba: Dušan Rosenbaum Jazykové korektury: Radim Ošmera Grafické korektury: Radim Ošmera, Milan Štefanec Fotografie na titulní straně: Na Srí Lance byli někteří uprchlíci postiženi dvojnásob – od roku 1983 trvajícím konfliktem a před rokem a půl vlnou tsunami. Foto: Jaroslav Müller Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640

Úvodník ............................................................................................................................ 1 PŘEDSTAVUJEME Uzbekistán ........................................................................................................................ 2 Uzbekistán: Svobodu aktivistovi za lidská práva, který chtěl říct pravdu o Andižanu! ............................................................................... 5 ZA PRACÍ Pracovní migranti a jejich postavení ............................................................................. 6 Kterak lékař z Tádžikistánu prodával pirožky a gyros ................................................... 7 Anketa ............................................................................................................................... 8 ÚTĚKY A NÁVRATY Historie uprchlictví – díl 2 .............................................................................................. 9 Uprchlictví a migrace: nové výzvy pro UNHCR ........................................................... 11 Když půda zemře a studny vyschnou.......................................................................... 12 Západní Afrika se stab ilizuje a statisíce uprchlíků se vracejí .................................... 15 MEZI PAR AGRAFY Státní integrační program po azylanty (II.část) ........................................................... 17

On-line verze: ISSN 1801-0296

Vytištěno na recyklovaném papíře.

1

Obsah

AKTIVITY Uprchlík je především lidská bytost… .......................................................................... 19 Komunitní centrum InBáze napomáhá integraci příchozích ..................................... 19 Kampaň Bezpečí pro uprchlíky – kam se ubírá, co je v ní nového, co přetrvává .... 21

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2006

PŘEDSTAVUJEME

Uzbekistán Oficiální název (český): Republika Uzbekistán Oficiální název (originální): Uzbekiston Respublikasi Rozloha: 447 400 km2 Využití plochy: 9 % orná půda, 46 % pastviny, 3 % lesy, 42 % ostatní Klima: mírný pás Biota: pouště a polopouště Hlavní město: Taškent (2 107 000 obyv.) Datum vzniku: 1991 Státní zřízení: republika s prezidentským systémem vlády Hlava státu (2006): Islam Ab duganijevič Karimov Počet obyvatel (2006): 27 307 134 Národnostní složení: 76 % Uzbekové, 5 % Rusové, 4,8 % Tádžici , 4,1 % Kazaši , 1,6 % Tataři, 0,9 % Korejci, 0,9 % Kyrgyzové, 0,6 % Turkmeni, 0,6 % Ukrajinci Náboženství: sunnitští muslimové 88 %, pravoslavní 9 % Jazyk: uzbečtina (úřední jazyk), ruština, tádžičtina

Uzbekistán leží ve střední Asii. Povrch země je na západě a ve středu území tvořen nížinou, na východ země zasahují horská pásma pohoří Ťan-šan. Podnebí je tu suché kontinentální, rostlinstvo pouštní a polopouštní. Jedná se o stát s nízkou negramotností (jen 1 %). Od starověku bylo území dnešního Uzbekistánu součástí sousedních říší a předmětem nájezdů dobyvatelů (Parthové, Alexandr Makedonský a Řekové, Arabové, Turci, Mongolové). Na přelomu 14. a 15. století se stává uzbecký Samarkand sídelním městem říše dobyvatele Timúra Lenka (Tamerlána). Od 16. století bylo uzbecké území jádrem mocného Bucharského emirátu a chanátu Chiva, v 18. století se od Bucharského emirátu oddělil Kokandský chanát. Od 19. století se všechny tyto státní útvary staly předmětem ruské expanze a v 60. a 70. letech byly fakticky připojeny k Rusku (Buchara a Chiva jako protektoráty, Kokand jako součást Turkestánské gubernie). Po ruské revoluci byla v Buchaře a Chivě zrušena monarchie a vyhlášena Bucharská a Chorezmská lidová sovětská republika. Zbytek území byl součástí Turkestánské ASSR v rámci RSFSR. Roku 1924 byla Bucharská a Chorezmská republika zrušena a jejich území rozděleno mezi nově vytvořenou Turkmenskou a Uzbeckou SSR v rámci SSSR. Součástí Uzbecké sovětské socialistické republiky byly i dvě autonomní republiky (Tádžická a Karakalpacká). Z Uzbecké SSR byla roku 1929 vyčleněna Tádžická SSR . V roce 1956 byla k republice připojena jižní část Kazachstánu. V březnu 1990 se konaly v zemi první prezidentské volby a v červnu 1990 byla schválena deklarace o suverenitě republiky. V prosinci 1990 vyhlásila deklaraci o svrchovanosti Karakalpacká autonomní sovětská socialistická republika, která pak v roce 1992 změnila název na Republiku Karakalpakstán. 31. srpna 1991 vyhlásil

Uzbekistán nezávislost na Sovětském svazu. V následujícím referendu na podzim roku 1991 se většina obyvatelstva vyslovila pro nezávislost a svrchovanost republiky. V čele státu stojí od roku 1989 Islam Karimov, nejprve jako první tajemník Komunistické strany Uzbekistánu, od roku 1990 jako předseda Nejvyššího Sovětu a prezident a po všelidovém hlasování o rok později jako hlava nezávislého Uzbekistánu. V roce 1995 bylo uspořádáno národní referendum, které prodloužilo jeho prezidentský mandát až do roku 2000 (v referendu hlasovalo více než 99 % voličů). V prezidentských volbách v lednu 2000 byl Karimov zvolen opětovně na další pětileté období, tentokráte 92 % hlasů. V referendu počátkem roku 2002 bylo volební období prezidenta prodlouženo z dosavadních 5 let na 7. Uzbecký prezident se tak bude moci v roce 2007 ucházet o znovuzvolení na dalších 14 let.

V zemi jsou zakázány opoziční strany, voleb a referend se dle údajů režimu zúčastňuje i více než 99 % obyvatel, mezinárodní organizace je označují za nedemokratické a zmanipulované. Uzbekistán je zemí s velmi bohatou minulostí a stejně bouřlivou současností. Situace, která v zemi panuje, nutí celou řadu lidí hledat útočiště za hranicemi svého státu, zatímco někteří obyvatelé sousedních neklidných či nedemokratických režimů (Afghánistán, Tádžikistán, Turkmenistán) naopak hledají útočiště v Uzbekistánu. Přes tyto migrační pohyby je Uzbekistán jediným členským státem Společenství nezávislých států, který nepodepsal úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951 ani její protokol z roku 1967. Nemá dokonce ani žádné národní zákony týkající se azylového řízení. K tomu všemu navíc v březnu roku 2006 uzbecká vláda vyhostila Úřad Vysokého komisaře OSN pro

Billboard v kazašském městě Aktau. Ruský prezident Putin a středoasijští vládci Kyrgyzstánu (bývalý prezident), Uzbekistánu, Kazachstánu a Tádžikistánu deklarují své přátelství a soudržnost. Foto: Milan Štefanec

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2006

2

PŘEDSTAVUJEME (AI) či Human Rights Warch (HRW) upozortánie věnovali Uzbekistánu 500 milionů douprchlíky (UNHCR), který působil v zemi od ňovaly na brutalitu, s jakou se režim vypořálarů zahraniční pomoci. Z toho 79 milionů roku 1993. A jaké bylo oficiální zdůvo dnění dává se svými odpůrci. AI ve své výroční zprádostala policie a tajné služby, přestože je uzbeckých úřadů? „UNHCR plně splnilo své vě o stavu lidských práv ve světě v roce 2005 americké ministerstvo zahraničí obvinilo, že cíle a pro jeho další přítomnost v Uzbekistázahrnula Spojené státy spolu s Čínou, Ruskem, běžně jako vyšetřovací metody používají munu neexistuje zřejmý důvod.“ píše se v koKolumbií a právě Uzbekistánem mezi země, čení a ve vězení se nacházelo přibližně šest muniké uzbeckého ministerstva zahraničních které si boj proti terorismu vzaly jako zámintisíc vězňů z politických či náboženských důvěcí. Obdobně jako UNHCR jsou v poslední ku k hrubého pošlapávání lidských práv. vodů. Svojí troškou do mlýna přispěla i Česdobě vypovídány ze země i další mezinárodObránci lidských práv upozorňovali na skuká republika, která např. jen v roce 2004 ní organizace, nejčastěji organizace zabývajítečnost, že uzbecký režim pod pláštíkem boje vyvezla z ČR do Uzbekistánu vojenský matecí se otázkou dodržování lidských práv v zemi. s islámským teroV březnu tohoto rismem, likviduje roku byla úřady veškerou opozici uzavřena pobočka v zemi. V roce americké organiza2004 navštívil ce Freedom House středoasijské vládmonitorující stav ce Kyrgyzstánu, lidských práv, mj. Kazachstánu a Uzi proto že neupobekistánu i český slechla výzvy uzprezident Václav beckých úřadů, Klaus. Kromě toho, aby přestala pože ve všech navštískytovat Uzbevených zemích kům volný přístup převzal čestné k internetu a aby doktoráty, vyjádřil nepodporovala pochopení pro různé neregistropolitiku prezidenvané organizace. ta Karimova v této Ještě před ní byla oblasti, když na uzavřena pobočka osobní schůzce nevládní organizas ním prohlásil: ce Eurasia Founda„Česká republika tion, stejně tak si velmi dobře nebyla prodloužeMinistr obrany USA Donald H. Rumsfeld (uprostřed) po skončení setkání s uzbeckým prezidentem Islamem Karimovem (vlevo) před uvědomuje nena akreditace rozprezidentským palácem v Taškentu v listopadu 2001. Jednalo se o rozvoji vzájemné vojenské spolupráce. Foto: R. D. Ward bezpečí světovéhlasové stanici ho terorismu a Rádio Svobodná chápe, jak vážný Evropa/Rádio je to problém pro Uzbekistán.“ riál v celkové ceně 130 000 EUR. ČR se Svoboda (RFL/RL) v Taškentu. Zavřena byla Jako nejlepší důkaz pravdivosti výtek svých v souvislosti s uzbeckými reáliemi „proslavitaké pobočka sboru Církve adventistů sedmékritiků posloužil přímo uzbecký prezident la“ ještě jednou kauzou. Nejnovější zpráva ho dne v Samarkandu. Uzbekistán kvůli zaKarimov, který např. vysvětloval přijetí zákoRady Evropy potvrdila dřívější obvinění listu strašování úřady opustila také rozhlasová stana výrazně omezujícího náboženskou svoboThe New York Times, že Česká republika p atří nice BBC, novinářský Institut for War and Peace du občanů Uzbekistánu: „Tako ví lidé musejí mezi státy, které se podíleli na ilegálních aktiReporting či nadace Open Society Fund. být stříleni rovnou do čela. Bude-li třeba, zavitách americké Ústřední zpravodajské služby Jaký vlastně panuje režim v Uzbekistánu střelím je sám.“ Že nešlo jen o silácké řeči (CIA), která mimosoudně zadržovala osoby na a jaké jsou důvody těchto jeho kroků? Zde je území Německa, Itálie, Švédska, Velká Britápotřeba se vrátit na začátek nového století. vládce středoasijské země dokazují čísla nie, Makedonie, Bosny a Hercegoviny a TurecVýznam režimu prezidenta Islama Karimova o stovce provedených trestech smrti (zastřeka a dopravovala je k výslechům do zemí, ktevelmi stoupnul v roce 2001, kdy se stal jedlením) ročně, o používání mučení (např. varé praktikují mučení jako vyslýchací metodu. ním z hlavních spojenců tzv. války proti terořením vyslýchaného zaživa) jako vyšetřovací Nejméně jedno takové letadlo CIA odvezlo vězrismu, a to zejména pro svoji strategickou metody, o znásilňování zadržených, vraždění něné osoby do Uzbekistánu i z Prahy. V Polsku polohu u hranic s Afghánistánem. V té době rodinných příslušníků členů opozice, odsua Rumunsku podle zprávy Rady Evropy dose objevila operace „Trvalá svoboda“, což je zování nevinných ve vykonstruovaných monkonce existovaly tajné věznice CIA . označení pro „...boj proti terorismu mimo úzestrprocesech apod. Na brutální pošlapávání Americký ministr obrany Donald Rumsfeld mí Spojených států amerických. Primárním lidských práv v Uzbekistánu vedle lidskoprávsi spolupráci s uzbeckým režimem ještě cílem operace je zničení teroristické sítě ních organizací poukazoval od roku 2002 v únoru 2004 pochvaloval slovy „Jsem potěa všech dalších, kteří jí poskytují podporu.“ i br itský diplomat Craig Murray působící jako šen, že jsem opět v Uzbekistánu. Právě jsem (cit. MZV ČR) Spojencem USA i České repubvelvyslanec v Uzbekistánu. Upozornil také na měl velmi zajímavou a plodnou debatu liky (česká vláda dne 12. 12. 2001 schválila skutečnost, že informace získané v Uzbekistánu s prezidentem, ministrem obrany a členy účast země v této vojenské operaci) se tak pomocí mučení zadržených, využívala pro delegace. Uzbekistán je klíčovým členem stala i uzbecká diktatura, která nabídla amesvoji práci americká a britská tajná služba. koalice v globální válce proti teroru. Tlumorickým vojskům vojenskou základnu na svém „O mučení v Uzbekistánu je mnoho důkazů čil jsem prezidentovi blahopřání prezidenta území a hraniční přechod Hajraton do Afa vím, že o využívání informací získaných Bushe a naše uznání jejich neochvějné podghánistánu (mimochodem přes tento přemučením oficiálně rozhodl britský ministr pory ve válce proti teroru… Naše vztahy jsou chod začala vojenskou okupaci Afghánistázahraničí Jack Straw,“ prohlásil Craig Murpevné a stále se upevňují.“ nu v 80. letech i sovětská armáda). ray. Jelikož tyto informace poškozovaly v očích Ignorovány byly za strany západních států Odměnou za vstřícnost byla velkorysá vosvětové veřejnosti pověst spojence v boji proti hlasy ochránců lidských práv varujících před jenská a finanční pomoc ze strany USA a terorismu, bylo proti britskému diplomatu podporou nedemokratického uzbeckého reVelké Británie uzbecké diktatuře. vzneseno na 18 disciplinárních obvinění žimu. Organizace jako Amnesty International V průběhu let 2002-2003 USA a Velká Bri(vč. toho, že měl udělovat víza výměnou za

3


PŘEDSTAVUJEME sexuální služby) s cílem znevěrohodnit jeho kritiku. Přestože byl nakonec shledán nevinným, byl z „operačních důvodů“ ze služeb britské diplomacie propuštěn. Změna zahraniční politiky Uzbekistánu i západních zemí vůči Uzbekistánu přišla v polovině roku 2005. Květnové několikatisícové protivládní demonstrace ve východouzbeckém městě Andižan ukončil režim Islama Karimova povoláním armády a střelbou do demonstrantů. Obával se pravděpodobně, že by přišel o svoji moc podobně jako kyrgyzský prezident Akajev, jehož právě občanské protesty v dubnu roku 2005 zbavily prezidentského křesla. V důsledku krvavého potlačení uzbeckých protestů zahynulo podle oficiálních statistik 187 osob, odhady očitých svědků, přítomných novinářů a lidskoprávních organizací hovoří až o tisícovce mrtvých. Oblast v okolí Andižanu byla uzavřena pro zahraniční novináře a humanitární pracovníky, Uzb ekistán odmítnul také mezinárodní vyšetřování vojenského zásahu. Tato událost, kterou organizace HRW označuje za masakr, vyvolala rozdílné reakce představitelů světových mocností. Ruský prezident Putin krátce po incidentu telefonicky podpořil uzbeckého prezidenta slovy: „Ruská strana podporuje v těchto těžkých minutách vedení spřáteleného Uzbekistánu.“ Na osobním setkání ještě doplnil, že „ Pociťujeme silnou účast s tím, co se událo v Uzbekistánu. (…) Jsme spokojeni, že situace se úspěšně dostala pod kontrolu.“ Západní mocnosti naopak svého spojence za brutalitu vojenského zásahu kritizovaly. Americké ministerstvo zahraničí vyzvalo jak uzbeckou vládu, tak demonstranty ke zdrženlivosti. Britský ministr zahraničí Jack Straw vyjádřil nad situací v Uzbekistánu vážné znepokojení. Brutalita, se kterou uzbecký režim potlačil projevy odporu, vyvolala velkou vlnu uprchlíků. Prchali lidé, kteří byli aktivní v opozici, prchali i svědkové krvavého potlačení andižanských demonstrací z obav před pronásledováním a jejich likvidací jako nepohodlných svědků. Jejich obavy nebyly liché, což dokazují i svědectví zraněných uprchlíků, kterým se podařilo uprchnout do sousedního Kyrgyzstánu a které nezastřelili na útěku uzbečtí vojáci. Několika stovkám těchto uprchlíků však i v této zemi hrozila celá řada nebezpečí. Jedním z nich byla i násilná deportace zpět do Uzbekistánu (v několika případech zrealizovaná). Na obranu běženců vystoupil i generální tajemník OSN Kofi Annan, který vyzval kyrgyzskou vládu, aby se zdržela jakýchkoliv zásahů, kterými by chtěla uzbecké uprchlíky přinutit k návratu. Díky mezinárodnímu tlaku na Kyrgyzstán a aktivitě UNHCR bylo více než čtyři sta Uzbeků z uprchlických táborů v sousední zemi přepraveno do Rumunska, které jim zaručilo dočasný azyl, část uprchlíků byla přepravena do Velké Británie, odkud zamířila do koncových přijímacích zemí. Více než dvě stovky uprchlíků pak z Rumunska bylo převezeno do dalších zemí. Uzbecký režim v této souvislosti obvinil UNHCR z porušení ženevské konvence z roku 1951 (kterou ovšem sám nerati-

fikoval) se zdůvodněním, že uprchlíci byli evakuováni bez jeho souhlasu. UNHCR oproti tomu vyjádřil znepokojení nad osudem zvyšujícího se počtu uzbeckých žadatelů o azyl, kteří byli zadrženi v zemích SNS a násilně vráceni do Uzbekistánu. Uzbecké uprchlíky z Rumunska přijala např. Kanada, Austrálie, Německo, Finsko, USA . Jednou ze zemí, která přijala část uzbeckých uprchlíků byla i Česká republika. Ta na žádost UNHCR poskytnula útočiště 15 uzbeckým uprchlíkům, mezi nimiž převažují středoškolsky vzdělaní drobní podnikatelé (pekař, truhlář, kuchař, malíř pokojů). Andižanské události a postoj západních mocností k nim předznamenal i další vývoj v mezinárodních vztazích Uzbekistánu. Rusko vyjádřilo pochopení pro uzbeckého diktátora a podepsalo s Uzbekistánem dohodu o vojenské a politické spolupráci. Šanghajská organizace spolupráce, která sdružuje Rusko, Čínu a čtyři postsovětské republiky střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán), vyzvala USA, aby stanovila jasný časový plán stahování svých vojenských jednotek z členských zemí této organizace. Uzbekistán pak v roce 2005 přímo vyzval USA ke stažení jednotek ze strategicky významné vzdušné základny v Chanabádu, která leží několik set kilometrů od hranice s Afghánistánem. Na konci roku 2005 tak Uzbekistán opustilo poslední americké vojenské letadlo, v Kyrgyzstánu američtí vojáci nakonec zůstali. Evropská unie odsoudila Uzbekistán za porušování lidských práv a odmítání mezinárodního vyšetřování událostí v Andižanu a na Uzbekistán uvalila také zbrojní embargo. Vedle zbraní a munice platí zákaz exportu také pro vodní děla, granáty se slzným plynem, ochranné štíty, stejně jako pro optiku s nočním viděním. Zakázala také dvanácti vrcholovým uzbeckým představitelům vstup na své území kvůli potlačení povstání, při kterých byly zabity stovky lidí. EU také omezila svoji přislíbenou finanční pomoc uzbecké vládě a její část slíbila poskytnout místním nevládním organizacím. Podobný krok učinily i Spojené státy.

Mezinárodní politika má velký vliv i na další osud uzbeckých uprchlíků. Životy těch kteří zůstaly v některé ze spřátelených zemí Uzbekistánu jsou nadále v ohrožení. V současné době probíhá v hlavním městě Uzbekistánu soud s devíti uprchlíky, kteří v Kazachstánu oficiálně požádali o azyl. Ze země však byli uneseni uzbeckými tajnými službami. Podobná situace je i v Rusku. Např. politickému emigrantu a představiteli uzbecké opoziční Demokratické strany Uzbekistánu Bahromu Dadadžonovovi i jeho ženě bylo ruskými úřady odmítnuto podat žádost o azyl. Stali se též objektem výslechů ruské tajné služby FSB, která jim zabavila dokumenty vystavené UNHCR a uložila jim „domácí vězení“. Uzbeckým emigrantům v Rusku nyní hrozí deportace zpět do Uzbekistánu. Uzbečtí političtí aktivisté jsou však zadržováni i v zemích evropských. V květnu t. r. byl např. ve Švýcarsku na základě uzbecké žádosti pro Interpol zadržen (a zase propuštěn) uzbecký disident Muhammad Sólih, který obdržel politický azyl v Norsku. Sólih byl v Uzbekistánu ve zinscenovaném procese odsouzen na 15 let odnětí svobody za terorismus. Podobně byl Muhammad S ólih zadržen v roce 2001 i v Praze, kam jej pozvala rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Je zřejmé, že opoziční p olitiky či aktivisty, kteří zůstali po Andižanu v Uzbekistánu či byli do země vráceni, nečeká spravedlivý soudní proces či nezávislé vyšetřování jejich „zločinů“. Za účast na nepokojích v Andižanu bylo odsouzeno už více než sto osob, padly i vysoké tresty od 14 do 20 let. Uzbecký stát tvrdí, že účastníci demonstrací organizovali spiknutí s cílem svrhnout vládu a nastolit islámský stát. Hlavním patnácti obžalovaným byl odmítnut najatý advokát a hájil je pouze státem přidělený právník. Zatýkáni jsou i další lidé nesouhlasící s režimem. K jejich odsouzení kromě používání obvinění z terorismu a státního převratu se hodí jakýkoliv důvod. To ukazuje i příp ad novináře, obránce lidských práv a kritika vlá-

Bavlna jako základ světovosti uzbecké ekonomiky. Billboard na jedné z taškentských ulic.


Foto: Sylvie Hanzlová

4

PŘEDSTAVUJEME dy Ruslana Šaripova. Tento laureát ceny Zlaté pero svobody za rok 2004, každoročně udělované Světovou novinářskou asociací, byl po sérii výhružek ze strany uzbeckých represivních orgánů odsouzen na pět a půl roku odnětí svobody (později zmírněné na dva roky veřejně prospěšných prací) na základě článku 120 uzbeckého trestního řádu, který trestá homosexuální styk. K jedné z mezinárodních akcí na podporu obránců lidských práv se můžete připojit i Vy podporou dop isové akce Amnesty International za propuštění Saídžahóna Zainabitdinova (viz rámeček pod článkem a na webové stránce: web.amnesty.org/pages/uzb-260905-action-eng). Milan Štefanec Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezp ečí pro uprchlíky “. Pozn.: Politická situace však není jediný důvod, který nutí občany Uzbekistánu opouštět své domovy. Jedním z nich je i jedna z nejznámějších ekologických katastrof (často srovnávaná s katastrofou v Černobylu), kterou je vysychání Aralského jezera (Aralského moře). To bylo způsobeno sovětským plánem na pěstování bavlny ve středoasijských stepích a pouštích. Uzbekistán je i dnes jedním z předních světových exp ortérů bavlny. Plýtvavým zavlažováním bavlníkových plantáží systémem zastaralých kanálů, ve kterém se podle některých výzkumů ztrácí až třetina přepravované vody, došlo k poklesu přítoku

z řek Amudarja a Syrdarja do Aralského jezera a k výraznému snížení jeho hladiny. Pobřeží jezera ustoupilo o stovky kilometrů, vysychající jezero se rozdělilo na dvě části. Na vyschlém mořském dně zůstaly kromě solných krystalů i zbytky chemických hnojiv a pesticidů spláchnutých z bavlníkových plantáží. To způsob ilo nejen narušení ekosystému Aralského jezera a úhyn většiny vodních živočichů, ale také obrovský nárust chorob obyvatelstva žijícího v blízkosti jezera. Lidé nejenže přišli o zdroj obživy (řada z nich se před vyschnutím jezera živila rybolovem), ale nemají přístup ke kvalitní pitné vodě a stepní vítr roznáší do širokého okolí sůl a toxické látky ze dna Aralského jezera. Zvyšuje se počet nemocných anémií, tuberkulózou, rakovinou. Tato situace má za následek vznik jak environmentálních uprchlíků, tak možných mezinárodních konfliktů o zdroje kvalitní vody v oblasti. Potenciálni nebezpečí hrozí i z ostrova (a dnes poloostrova) Vozrožděnija v Aralském jezeře, který byl v minulosti největším sovětským centrem pro výzkum biologických zbraní. Přestože Spojené státy zahájily již v 90. letech výzkum těchto lokalit, jejich současný stav, stejně jako zajištění bývalých laboratoří a dalšího zařízení na tomto území zůstává nejist ý. Zdroje: Human Rights Watch Amnesty International

Reporters without borders The Guardian UNHCR Česká tisková kancelář Ministerstvo zahraničních věcí ČR Ministerstvo vnitra ČR Britské listy BBC Respekt Econnect Týden Infoservis společnosti Člověk v tísni laskavé připomínky Slavomíra Horáka Weby: http://www.prima-news.ru http://fergana.ru http://www.hro.org http://www.freeuzbekistan.com http://www.freeuz .org http://www.ihned.cz http://www.bedekr.cz http://aktualne.cz http://www.euractiv.cz http://www.rozvojovka.cz http://www.defenselink.mil http://www.casd.cz http://www.libri.cz http://slavomirhorak.euweb.cz http://www.navycho d.cz http://en.wikipedia.org http://www.cia.gov http://www.businessinfo.cz http://atlas.netway.cz

Uzbekistán: Svobodu aktivistovi za lidská práva, který chtěl říct pravdu o Andižanu!

Obránce lidských práv Saídžahón Zajnabitdinov. Foto: internet

V období, které následovalo po masakru stovek lidí během demonstrací v květnu 2005 v Andižanu, vláda Uzb ekistánu tvrdě potlačila občanskou společnost. Amnesty International se obzvláště obává o bezpečnost obránců lidských práv, kteří se

5

snaží s velkým osobním rizikem odhalovat porušování lidských práv ve své zemi. Aktivista za lidská práva Saídžahón Zajnabitdinov byl podle dostupných informací po tajném procesu odsouzen začátkem ledna 2006 k sedmi rokům vězení. Byl uznán vinným z několika bodů obžaloby, zejména z „pomluvy“ a z „šíření informací s cílem způsobit paniku“. Není nám známo, kde se nyní nachází; jeho rodina žije v úzkosti a obává se o jeho bezpečnost. Uzbekistán je dlouhodobě znám tím, že zde dochází k mučení a dalším formám špatného zacházení, což bývá ospravedlňováno nezbytností bránit národní bezpečnost a po roce 2001 též „válkou proti terorismu“. Odsouzení Saídžahóna Zajnabitdinova potvrzuje obavy, že uzb ecké úřady nadále zabraňují obráncům lidských práv a novinářům vykonávat svou legitimní a pokojnou činnost. Zaměřují se obzvláště na ty, kteří se snažili zveřejnit informace o zjevně nepřiměřeném použití síly ze strany bezpečnostních sil v Andižanu. Amnesty International považuje Saídžahóna Zajnabitdinova za vězně svědomí


a požaduje jeho neprodlené a bezpodmínečné osvobození.

Jednejme! Napišme dopis prezidentovi Uzbekistánu Islamu Karimovovi! Dear President Karimov, I am deeply concerned at reports that human rights activist Saidzhakhon Zainabitdinov was sentenced to seven years’ imprisonment after a secret trial. Neither his lawyer nor family were present. This constitutes a grave violation of Uzbekistan’s international obligations to ensure fair trials. Uzb ekistan’s use of torture and other illtreatment in prison is well-known and there are fears for Saidzhakhon Zainabitdinov’s safety. Amnesty International considers Saidzhakhon Zainabitdinov, imprisoned solely for carrying out his peaceful human rights work., to be a prisoner of conscience. I appeal to you to ensure his immediate release. Yours sincerely,

ZA PRACÍ

Pracovní migranti a jejich postavení Už několik let se v České republice upozorňuje na vykořisťování části pracovních migrantů. Migranti bývají v této souvislosti vykresleni jako oběti nekalých praktik některých zaměstnavatelů anebo mafiozních struktur. Také jsou zmiňovány různé legální statuty migrantů v zemi, přičemž nejvyšší míra vykořisťování je obvykle spojována s ilegalitou a nejnižší s trvalým pobytem či občanstvím. V menší míře se hovoří a píše i o roli migrantů v kapitalistické ekonomice. Tento článek nejdříve ve zkratce představí problematiku postavení migrantů v současné světové ekonomice a poté se zaměří na situaci v České republice. Především nás bude zajímat otázka různé míry ochrany a pracovních standardů a propojení ekonomického postavení a stereotypizujícího pohledu na migranty z „Východu“.

nelegálních), kteří mají „výborné“ předpoklady splnit nároky „hyp er-flexibility“.

ní v rámci rasově uspořádané americké politické ekonomiky “.

K charakteru pracovní migrace v České republice Pracovní imigranti přicházejí především ze států střední a východní Evrop y, jako je Slovensko, Ukrajina, Polsko , Rusko a pak také z Vietnamu (viz tabulka níže). Zastávají většinou nízce kvalifikované pozice. Uvedená tabulka poukazuje na různý postoj k imigrantům: zviditelňuje diskursivní rozlišení na ty, kteří jsou z privilegovaného prostoru Evropské unie (Polsko a Slovensko), a na ty, kteří jsou ze „třetích zemí“ (Ukrajina, Vietnam a Rusko). Za „problematickou“ bývá považována především migrace z Východu, což nezahrnuje Polsko ani Slovensko. Co se týče migrace ze Slovenska, přetrval zde od rozpadu ČesČástečně svobodný migrant koslovenska do vstupu do Evropské V rámci postupující globalizace byla unie privilegovaný režim přístupu na značná část světové populace integropracovní trh. Výjimkou ze spíše pozivána do kapitalistického způsobu výKus života načerno. Foto: Vladimir Krynytsky tivního vnímání migrace ze Slovenska roby. Došlo k vytvoření světového trhu je migrace slovenských Romů, která práce. To se týká i zemí střední a výbyla monitorována vládou ČR. Poláci, Slováci ků a jejich práv. Ti jsou o dkázáni na nejisté, chodní Evropy, které do něho byly začleněny a další se stali euroobčany, a nepotřebují tak prakrátkodobé nebo žádné pracovní smlouvy. po konci socialismu. Charakteristické pro soucovní povolení, existuje pouze povinnost inforNejsou členy odborů a pokud usilují o vytvočasný globální trh práce je podle Overbrooka movat úřady práce. Jinak tomu je u občanů Ukraření ne/formální reprezentace svých zájmů, rostoucí mezinárodní pracovní mobilita a také jiny, Vietnamu anebo Ruska, kteří buď žádají může jim být vyhrožováno vyhozením z práce internacionalizace produkce (např. růst zao pracovní povolení, o povolení živnosti anebo anebo deportací. Významnou roli hrají různé hraničních investic). Obojí představuje způjinou právní formu existence v České republice. agentury a zprostředkovatelny práce, rozmasob řešení zajištění vhodné pracovní síly. Zanité právní formy „zaměstnání“ anebo exisměstnavatel může volit mezi například těmito Výzkumy veřejného mínění dlouhodobě tence míst, jako je Výstaviště v Praze, kde mialternativami: buď importuje pracovní sílu, poukazují na spíše negativní vnímání Ukragranti nabízejí svoji práci. Na druhé straně anebo přemístí výrobu do místa, kde je disjinců, Vietnamců a Rusů v České republice. existuje primární trh práce, kde jsou pracovponibilní lidský kapitál. Mezinárodní migraci V devadesátých letech se řada Čechů níci „integrální součástí organizace a mají tak v tomto smyslu není možné vnímat odděk Ukrajincům chovala téměř jako ke zvířatům relativně privilegované podmínky a ohodnoleně od například přímých zahraničních incení“. Protože imigranti nemají občanství, jsou vestic. Tento import pracovní síly ze zahranianebo je považovali za „stroje“, což je vyjádve svém postavení strukturálně znevýhodněčí však nepodléhá pouze tržním pravidlům. řeno v následující citaci z výzkumu o postani na trhu práce. Na druhé straně je však třeNárodní státy usilují o regulaci zaměstnávání vení migrantů ze třetích zemí na trhu práce: ba upozornit na to, že popsaný vývoj na trhu migrantů (stejně tak dochází k regulaci vstukolega, co jsem s nim bydlel, tak měl horečpráce se netýká pouze imigrantů, ale je obecpu nadnárodního kapitálu). Tato regulace je ku a nebyl 3 dny v práci. A ten mistr se ptá, ným jevem. Jak píše Persaud „ nezmizela prána jedné straně určována ochranou domácíkde je, a já řikám, že má horečku, a on že ce, ale zaměstnání“. ho pracovního trhu a na straně druhé poptávUkrajinci nemaj horečku. Takže my jsme strokou zaměstnavatelů po levné a flexibilní zaje, nebo co.. Když se dnes migranti, kteří už Zdůraznit samotnou segmentaci na trhu hraniční pracovní síle. jsou v ČR od devadesátých let, ohlížejí zpět, práce však podle Persauda není dostatečné, často upozorňují na zlepšení přístupu instije třeba zohlednit roli, jakou hrají kategorie Připisovaná hodnota a legitimita přítomnostucí a Čechů k nim. Platy jsou však někdy rasy a genderu imigrantů. Rasa zde není cháti různých kategorií migrantů se liší a mění nižší než u Čechů a migrantovi ani trvalý popána ve smyslu biologickém, ale jako určitá v čase. Zatímco pohyb manažerů nadnárodbyt záruku rovného přístupu nemusí poskytfunkce a vztah. Zmíněný autor na historicních společností anebo kvalifikovaných exnout: Například teď jsem nastoupila do nokých příkladech ukazuje, že existuje určitá pertů je dnes v zemích EU spíše vítán, prového zaměstnání a dostala jsem nějaký hierarchie na trhu práce, která je založena na stor pro tzv. nekvalifikovanou zahraniční nástupní plat. Když nastoupil český občan ideologii nadřazenosti a odlišování „bílých“ pracovní sílu je omezen, a tito migranti jsou na úplně stejnou práci, bylo to za úplně jiAmeričanů a „jiných“ imigrantů. Není zde tak často vytěsňováni do jakési šedé zóny ilených finančních podmínek. Už mě to trochu nutné, aby byl člověk „černý“ anebo „žlutý“, gality. Overbro ok upozorňuje na prop ojení vzalo, protože tady žiju už 11 let a mám tady ale aby byl imigrant označený za nebílého, „restriktivnějších imigračních politik a flexitrvalý pobyt, prostě se mě to dotklo. Situace a tím pádem i méně hodnotného. Příkladem bilizace a deregulace pracovního trhu zemí však není jednoznačná. Cizinci mají jsou Irové, kteří emigrovali do USA v 19. stoOECD, které vytváří více příležitostí pro nelez podobných prací i opačné zkušenosti, kdy letí a pracovali zde jako nekvalifikovaná pragální imigraci (v čím dál větší míře i díky zanejenže mají stejné platy jako Češi, ale někdy covní síla. U nich je podstatné, že jejich dopojení organizovaného zločinu)“. Zdá se, že i vyšší kvůli prémiím za své výkony. mnělá rasová méněcennost byla vytvořena způsob fungování dnešní post-fordistické už v Británii před jejich příchodem do USA. ekonomiky se vhodně doplňuje s existencí Persaud píše v souvislosti s trhem práce o raTo umožnilo „kruté ekonomické vykořisťovápracovních migrantů (ne však vždy nutně sově definované hierarchii, která je založena Zaměstnavatelé mají zájem využívat zahraniční pracovní sílu. Nejčastěji je to tehdy, když se splní předpoklad, že imigrant dostává nižší mzdu, je flexibilní, nahraditelný a snadno kontrolovatelný. Vysoká míra vykořisťování se podle Persauda děje na tzv. sekundárním trhu práce, kde je menší forma ochrany pracovní-


6

ZA PRACÍ na mocenském vztahu nadřazenosti a podřízenosti. Dá se předpokládat, že se v České republice vytvořily určité kategorie migrantů, které je kvalifikují pro určité pozice, a nemusí tak pro ně být jednoduché opustit tento stereotyp/kategorii. Jsou indicie o propojení určitých pozic s tím, že je člověk migrantem nebo migrantkou z Východu. Následující citace odkazuje na stereotyp Ukrajinky: Jo, ženský problémy jsou, že spíše většina žen v mém okolí, který jsou cizinky, tak já nevím proč, ale hrozně těžko se prosadí tady v Čechách, i když budou umět česky. A ne jenom tím, že mají děti , nebo věkem. (…) To je takový stereotyp, že když žena z Ukrajiny, tak jenom na tu obsluhu. Na druhé straně zatím není dost empirických dat k tomu, aby bylo možné zde činit jasné závěry. Zatímco k fungování rasově založené hierarchie postavení migrantů na trhu práce byly vysloveny p ouze určité domněnky, existence primárního a sekundárního trhu práce se zdá pro českou ekonomickou a migrační realitu být platná. Stačí si například prohlédnout internetovou stránku www.ukrajinci.com, kde jsou českým zaměstnavatelům nabízeni ukrajinští dělníci, pomocníci, svářeči, prodavačky anebo pracovníci jiných profesí. Propagace služeb této anonymní agentury stylem „s námi vaše podnikání nesvazuje Zákoník práce“ poukazuje na nízkou míru ochrany určitých

skupin migrantů na praco vním trhu. Tato agentura nabízí nízké ceny, žádnou administrativu spojenou se zaměstnanci a navíc prý její pracovníci vítají přesčasy. Díky zprostředkování má tak zaměstnavatel nabídku ušitou na míru, a nemá v tomto případě „zaměstnance“, pouze je mu dodána služba. Na začátku tohoto článku bylo zmíněno, že se zaměstnavatelé z hlediska zajištění zahraniční pracovní síly mohou rozhodnout mezi importem pracovní síly a přemístěním produkce. To by platilo v příp adě oděvního průmyslu, neplatí to však pro stavebnictví. Tento ekonomický sektor není vystaven stejné globální konkurenci. Odstranění vykořisťování migrantů pracujících v tomto odvětví by znamenalo, že se zvýší platy a sníží i „oblíbené“ přesčasové hodiny. To by vedlo k prodražení stavebních prací. To je cena, se kterou by-

chom měli počítat, pokud máme zájem na snížení míry vykořisťování. Marek Čaněk editor www.migraceonline.cz v Multikulturním centru Praha Odkazy na literaturu Overbeek, H . ‚Neoliberalism and the Regulation of Global Labour Mob ility‘. Annals of the American Aassociation of Political and Social Science, no. 581, May 2002. Persaud, R.B. (2003). Power, Production and Racialization in Global Labor Recruitment and Supply, 124-45. In Bakker, I. and S. Gill (eds.), Power, Pro duction and Social Production. Human In/security in the Global Political Economy. Houndmills, Basingtoke : Palgrave.

Tabulka. Zaměstnanost a povolení k pobytu cizinců v ČR podle státního občanství (stav k 31.12.2005)

Zdroj: MPSV SSZ, MPO, Ředitelství služby cizinecké a p ohraniční policie, skup ina analytiky MV ČR in Horáková, M. (2006). Mezinárodní pracovní migrace v ČR. Bulletin č. 16. Praha: VÚPSV.

Kterak lékař z Tádžikistánu prodával pirožky a gyros Mezi cizinci, kteří se každoročně snaží uchytit v České republice, jsou lidé nejrůznějších profesí a národností. Často vezmou zavděk prací odlišnou od svého vzdělání a praxe, ačkoliv smutně pokukují po oboru, ve kterém něco umí nebo ve kterém by se chtěli zdokonalit. Když například lékař nemůže dělat lékaře, přesto nemusí svléknout bílý plášť. Stačí jenom, že se postaví za pult rychlého občerstvení, zapne zařízení na opékání gyrosu a pak už se místo pacientům věnuje hladovým chodcům. Internista za pultem To byl i případ Rustama Kad yrova z Tádžikistánu. Českobudějovičtí labužníci k němu rádi chodili do úzké uličky nedaleko náměstí na vynikající pirožky, gyros a p erské koláčky. Chodili, protože tádžické speciality již v jihočeské metropoli nekoupí. Ještě před dvěma lety je každý den vítal v bílém plášti s úsměvem, ale se smutkem v duši. „Proč dělám gyros, když mám léčit lidi?“ ptal se Rustam Kadyrov, který odešel z rodného Tádžikistánu, postiženého občanskou válkou, v roce 1999. „Jsem internista a dělal jsem i akupunkturu, ale stejnou práci jsem tady

7

v Čechách nesehnal,“ vysvětloval Rustam. „Musel jsem nostrifikovat diplom a získat schválení ministerstv a zdravotnictví.A udělat zkoušky v češtině z oboru, s kterým jsem skončil školu. Pak mi řekli, že rok dva musím pracovat na určeném místě s dohledem českých lékařů. Pak že mě teprve čekají zkoušky a po nich dostanu povolení pracovat jako internista. Až teprve pak bych se mohl věnovat akupunktuře. Že v ní mám praxi, je nezajímalo. Abych neztrácel čas, chtěl jsem nastoupit jako

zdravotní bratr. V krajské nemocnici mi řekli, že nemají místo, ale věděl jsem, že mají. Prý, že musím čekat. Tak jsem marně čekal rok a půl.“ Místo v nemocnici proto pracoval lékař-internista Kadyrov v prodejně rychlého občerstvení, kde dělal gyros, pirožky a chutné sladké perské koláčky. „Lidem moc gyros chutnal a chválili mě, že je vynikající. Byl jsem rád, že má moje práce úspěch, neboť znám hodně doktorů, na jejichž práci lidé nadávají,“ usmívá se lékař.

Rodina Rustama Kadyrova z Tádžikistánu nevydržela v České republice čekat na trvalý pobyt. Foto: Radek Gális


S jehličkami do Ruska Radost Rustamovi ale kalilo, že nepracuje v oboru. Stejně tak bylo zničující i dlouhé čekání na trvalý pobyt. „Abych měl stejné podmínky jako Češi, musel bych čekat deset let. Proto raději odjíždím do Ruska, kde mám nabídku pracovat jako lékař a kde se mohu věnovat i akupunktuře,“ řekl Rustam před odjezdem, ale přiznal, že s celou rodinou si vrátka tak docela neuzavřel. „Prodloužili jsme si vízum, abychom mohli zpět. V Čechách se nám totiž hrozně líb ilo, děti umějí česky a jsou tady moc spokojené,“ prozradil Rustam Kadyrov nad zabalenými kufry. Radek Gális předseda o.s. Soužití 21

ZA PRACÍ

Anketa 1. Setkáváme se často s názorem, že Ukrajinci nám berou pracovní místa, Vietnamci podkopávají naši ekonomiku, že vinou cizinců je v ČR půl milionu nezaměstnaných atd. Jsou tyto názory pravdivé? Ohrožuje zaměstnávání cizinců, emigrantů občany ČR? 2. Je pro nás výhodné zaměstnávat cizince, ekonomické migranty, žadatele o azyl ? 3. Je možné nalézt nějakou rovnováhu mezi zaměstnáváním cizinců, emigrantů a občanů ČR. 4. Měli bychom do země přijímat více ekonomických migrantů nejen z Ukrajiny, ale třeb a z takových zemí, jako je Arménie, Gruzie, Mongolsko, některé africké země? 5. Mělo by se více podporovat zaměstnávání lidí, jež zde získali azyl?

Pavel Čižinský Poradna pro občanství, občanská a lidská práva 1. - 3. Migrace není dobrá nebo špatná, migrace je sociální fakt, který je nutno vzít na vědomí a snad ho lze malinko ovlivňovat a usměrňovat. Migraci nelze příliš řídit. 4. Umožnění migrace je zřejmě vůbec nejúčinnější forma pomoci rozvojovým zemím, neboť zatímco každá skutečná tzv. humanitární pomo c se musí obtížně a draze dovážet a na místě je rozkradena zkorump ovanými úředníky, p eníze zaslané domů ekonomickými migranty zpronevěřeny nebudou. 5. Uznaných azylantů je minimum. Na trhu práce mají z právního hlediska stejné postavení jako občané ČR . Pokud představují skupinu znevýhodněnou na trhu práce (což asi ano), p ak by se jim mělo pomoci obdobným způsobem jako např. osobám se zdravotním postižením. Integrace azylantů je nicméně problémem humanitárním, z hlediska ekonomické migrace jde o otázku marginální.

Martin Rozumek Organizace pro pomoc uprchlíkům 1. Organizace pro pomoc uprchlíkům pomáhá cizincům v ČR od roku 1991 a skutečně se nedomníváme, že by Ukrajinci nebo Vietnamci podkopávali naši ekonomiku. Právě naopak, obáváme se, že stavebnictví, zemědělství nebo zdravotnictví v případě nelékařského personálu by měly vážný problém, kdyby v něm nebyli zaměstnáni cizí pracovníci. Samozřejmě i ceny stavební práce by se velmi pravděpodobně zvýšily, pokud by došlo např. k o dlivu ukrajinských dělníků. Navíc, Češi prostě velmi často nemají zájem o špatně placenou a často fyzicky velmi náročnou práci imigrantů. 2. Domnívám se, že ano. Řada sektorů ekonomiky je na práci cizinců závislá a česká populace stárne, takže je třeba nových pracovních sil. Problémem zůstává vykořisťování zahraničních dělníků, špatné předpisy pro pracovníky ze třetích zemí a korupce při vyřizování a prodlužování pobytových povolení. 3. Nikoli uměle. Měli bychom umět transp arentním způsobem přivést pracovníky, které ekonomika potřebuje, a také zbavit se cizinců, které nepotřebujeme . Mám na mysli zejména tzv. p odnikatele v organizovaném zločinu, kteří si vždy přes vstřícné úředníky dovedou pobyt obstarat nebo prodloužit. Velkým problémem jsou také různí zprostředkovatelé typu ukrajinských klientů, kteří léta za spolupráce cizinecké policie okrádají své spoluobčany a ztrpčují jim život v ČR. 4. Můj osobní názor je takový, že bychom při výběru ekonomických imigrantů měli dávat přednost lidem z kulturně podobného prostředí, a to proto, že jejich integrace v kulturně a jazykově blízké zemi je zpravida úspěšná a rychlá. Současný růst počtu cizinců v ČR je podle mého názoru rozumný a nedomnívám se, že bychom měli uměle usilovat o příchod většího počtu zahraničních pracovníků. Za úvahu určitě stojí myšlenka nějakých dvoustranných dohod např. s Ukrajinou, které by byly schopny zajistit např. sezónní dělníky do určitých oborů. Je naprosto zbytečné a chybné, že řada ukrajinských dělníků, kteří zde chtějí zůstat sezónně či několik málo let, končí v řízení o udělení azylu. 5. Samozřejmě, tito lidé nemohou zpět do země původu, jsou to nedobrovolní uprchlíci, často s těžkými traumaty z prožitého pronásledování v zemi původu. Azylantům stát musí více než kterékoli jiné kategorii cizinců pomáhat v integraci. A práce je jedním ze základních předpokladů úspěšné integrace cizince v hostitelské společnosti.


8

ZA PLOTEM

Historie uprchlictví – díl 2. Vzájemná nedůvěra mezi státy, trvalé mezinárodní napětí a národní egoismus, obavy z rozvíjejících se moderních metod špionáže vedly v meziválečném období k zavádění cestovních pasů a vytváření vízových bariér. Na ekonomické úrovni byly výrazem tohoto izolacionismu a egoismu výrazně protekcionistická politika a zavádění celních bariér, ochraňujících domácí trhy. První p okusy o budování sociálního státu vedly k administrativnímu omezování pracovní migrace. Přísné imigrační kvóty začaly zavádět i zámořské země, zejména Spojené státy. Nejtragičtěji se všechna omezující opatření projevila ve vztahu k německým antifašistům a zejména Židům v Německu a zemích později okupovaných nacisty. Někteří Židé začali Německo opouštět hned po Hitlerově nástupu k moci a zejména vyhlášení „norimberských zákonů“ v roce 1935. Vlna židovské emigrace zesílila s rostoucí perzekucí ve druhé polovině 30. let a zejména po křišťálové noci v listopadu 1938. Dříve než se nacisté pustili do fyzické likvidace Židů, snažili se jich zbavit prostřednictvím vystěhovalecké politiky. Bohužel výše zmíněné faktory sp olu se skrytým antisemitismem i v řadě demokratických zemí vedly k tomu, že řadě Židů se vystěhovat nepodařilo, takže nakonec zahynuli jako oběti holocaustu. Je ostudným historickým faktem, že kdyby byl tehdejší svobodný svět při přijímání židovských uprchlíků vstřícnější, počet obětí holocaustu by byl podstatně menší. Trpké osudy německých uprchlíků a jejich beznadějné bloudění Evropou ve svých románech výtečně popsali němečtí romanopisci Erich Maria Remarque, Franz Werfel a Wieland Herzfelde. V řadách uprchlíků před nacismem nalézáme elitu tehdejšího Německa a Rakouska, mezi nimi např. Alberta Einsteina, Sigmunda Freuda, Erwina Schrodingera, Liona Feuchtwangera , Hannah Arendtovou a celou řadu dalších významných vědců, umělců a filozofů. Určitou pomoc židovským uprchlíkům poskytovali i obyvatelé okupovaných zemí, kteří Židy buď ukrývali, nebo jim pomohli dostat se do bezpečných zemí. Vzhledem k míře podstup ovaného rizika představují jejich bezpříkladně statečné činy jednu z nejsvětlejších kapitol v dějinách pomoci uprchlíkům. Bohužel postoje jednotlivých národů se v tomto ohledu značně lišily. Zatímco např. Holanďané veřejně vystoupili v generální stávce proti deportacím svých židovských spoluobčanů a v roce 1942 se proti perzekuci Židů veřejně vyslovili holandští katoličtí biskupové, Belgičané přepadali vlaky s deportovanými Židy, aby je osvobodili z transportů, dánská vláda odmítla přijmout norimberské zákony a většinu dánských Židů přepravila do neutrálního Švédska, vlády neutrálních států zachraňovaly Židy prostřednictvím svých diplomatů (v tomto ohledu vyniká ušlechtilá osobnost švédského diplomata Raoula Wallenberga, který jako druhý

9

tajemník švédského velvyslanectví v Budapešti zachránil v roce 1944 před deportací 70 000 maďarských Židů), některé jiné státy se aktivně podílely na perzekuci a fyzické likvidaci svého židovského obyvatelstva. To platí zejména pro loutkové fašistické režimy v ustašovském Chorvatsku a na Slovensku, které praktikovaly antisemitskou politiku zcela srovnatelnou s nacistickým Německem. Předmětem ostrých debat historiků až do dnešní doby zůstává role Vatikánu, jemuž je vyčítáno mlčení ve vztahu k holocaustu. Nezvratným historickým faktem zůstává, že Vatikán v tichosti diplomatickými cestami řadu židovských uprchlíků zachránil, na druhé straně po válce pomohl tisícům nacistických zločinců k útěku před spravedlností do Latinské Ameriky a arabských zemí. Vedle uprchlických vln vyvolaných bleskovým přepadením Polska, Francie a dalších zemí je nutno k útrapám migrantů v době nacistické hrůzovlády připočíst statisíce lidí odvlečených z okupovaných území na nucené práce v Německu. Bohužel i samotný konec nejničivější a nejvražednější války lidských dějin byl poznamenán nemilosrdnými vynucenými migracemi. Jejich nejodpudivějším projevem bylo vyhnání Němců z Polska, Československa a částečně i dalších středoevropských zemí, které v případech divokých odsunů nabylo charakteru etnických čistek a genocidy. V menší míře podobný osud dolehl na národy, které se staly spojenci nacistického Německa, např. na Maďary. Pod smyšlenou záminkou kolaborace s nacisty Stalin krutým způsobem deportoval krymské Tatary a Čečence z jejich domoviny do středníAsie . Selhání mezinárodní pomoci v případě uprchlíků před nacismem a do té doby nevídaný počet uprchlíků, jaké po sobě zanechala druhá světová válka, vedl k tomu, že se mezinárodní společenství snažilo v poválečném období postavit ochranu uprchlíků na kvalitativně vyšší úroveň. Při OSN byl zřízen Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v roce 1951 byla v Ženevě vyhlášena mezinárodní Úmluva o právním postavení uprchlíků, následovaná v roce 1967 newyorským Protokolem týkajícím se právního postav ení uprchlíků. Tyto dokumenty sp olu s celou řadou dalších úmluv představují základ mezinárodního uprchlického práva. Nelze popřít, že v mnoha ohledech se situace uprchlíků jak po stránce právní, tak ekonomické zlepšila. Na druhé straně krásná humanistická slova mezinárodních úmluv zůstávají nejednou jen na papíře a přístup k uprchlíkům byl v poválečném období selektivní – v řadě případů se uprchlíci stali vítaným politickým a ideologickým instrumentem v kontextu studené války. Migrace a uprchlické vlny v poválečném světě nabyly v souvislosti s dekolonizací a vznikem bipolárního světa v důsledku studené války vysloveně celosvětového charak-


teru a migrace se stala jedním z nejvážnějších globálních problémů. Masovou migraci vyvolal vznik nových států v Africe a Asii v období dekolonizace . Ta zapříčinila rozsáhlé a nejednou krutými násilnostmi doprovázené výměny obyvatel (např. výměna hinduistického a muslimského obyvatelstva mezi Indií a Pákistánem v roce 1948). V důsledku amatérského a nezodpovědného provedení dekolonizace, která nerespektovala etnické a kulturní rozdíly a v řadě případů byla uskutečněna předčasně, aniž by v nových zemích existovala kvalifikovaná a civilizovaná politická elita, schopná nastolit vládu práva, došlo v řadě nově vzniklých států k etnickým konfliktům anebo se v nich etablovaly barbarské diktatury (Nigérie, Zair, Uganda, Středoafrická republika). Vzhledem ke skutečnosti, že nově vzniklé země rozvojového světa se staly horkým bojištěm studené války, mnohé z těchto konfliktů byly podporovány soupeřícími supervelmo cemi a ideologickými bloky. To přispělo k jejich bezmála chronickému charakteru a neutuchajícím vlnám uprchlíků (Korea, Vietnam, Jemen, Angola, Etiop ie). Další migrační vlnu potom představovali do Evropy se navracející příslušníci koloniální správy či v koloniích usedlí Evropané (např. ve 40. letech Nizozemci z Indonésie, v 50. létech Francouzi z Indočíny, počátkem 60. let Francouzi z Alžíru a Belgičané z Konga). Evropané byli záhy následováni těmi z místních obyvatel, kteří byli po vyhlášení nezávislosti obviňováni z kolaborace s „ kolonizátory“, anebo pouze hledali ve svých mateřských zemích lepší životní příležitosti. Tak se dostalo během 40., 50. a 60. let do Velké Británie velké množství přistěhovalců z Indie, Srí Lanky, Pákistánu, Karibiku a bývalých britských kolonií v Africe, do Nizozemí přistěhovalci z Asie a do Francie migranti z frankofonních zemí subsaharské Afriky a Maghrebu. Nejvýraznější „hlasování nohama“ v poválečném období souvisí se studenou válkou a odehrávalo se mezi západem a východem prakticky od konce druhé světové války až do roku 1989/1990. Emigrace z východu na Západ probíhala zejména v Evropě prakticky po celou dobu trvání komunistického systému. Kulminovala v obdobích bezprostředně po uchopení moci komunisty v satelitních státech Sovětského svazu nebo v krizových situacích, kdy se občané těchto států hrdinně, leč neúspěšně pokoušeli sovětskému komunismu vzdorovat (maďarské povstání v roce 1956, pražské jaro 1968, polské reformní hnutí ukončené vyhlášením výjimečného stavu v roce 1980). Emigranti z východního bloku byli vesměs vstřícně vítáni jak pro sympatie s jejich neradostným údělem, tak vzhledem ke skutečnosti, že představovali kulturně blízké lidi a v neposlední řadě vzdělanou a kvalifikovanou pracovní sílu, nesporně obohacující hos-

ZA PLOTEM tářskými režimy ve Španělsku, Portugalsku a titelské země. Mimo Evropu pocházelo nejvíŘecku, které padly až v 70. letech 20. století. ce emigrantů před komunismem z Číny, VietRozsáhlou emigraci zaznamenal Irán po islanamu a Kuby. Čínští emigranti spojení mistické revoluci v roce 1979 a Afghánistán, s protikomunistickým generálem Čankajškem poté co byl v témže roce obsazen sovětskou založili hned v roce 1949 svůj samostatný, armádou. Výraznou skupinu uprchlíků předdnes velmi úspěšný stát na Tchajwanu, který stavují Palestinci, vyhnaní ze svých území ovšem komunistická Čína dodnes neuznává v důsledku konfliktu s Izraelem stejně jako a vojensky i politicky zastrašuje. Trpkým svěKurdové z Turecka, Iránu, Iráku a Sýrie. Padectvím o pokrytectví soudobé vysoké světolestinci stejně jako Kurdové poskytují názorvé politiky je ovšem fakt, že ačkoliv Tchajwan ný příklad národů vytvářejících trvalou uprchdnes na rozdíl od Číny představuje demokralickou komunitu v důsledku absence tický stát západního střihu, není mu umožvlastního státu. něno členství v OSN a většina vlád světa Pro období 70. a 80. let jsou v oblasti uprchz důvodu svých obchodních a politických lictví typické d va trendy. Cílovými zeměmi zájmů v mocensky silné Číně s ním neudržuuprchlíků se nestávají jen tradiční demokraje diplomatické styky (evropskou výjimkou je tické a ekonomicky prosperující státy jako v tomto ohledu Vatikán). Významnou skupiUSA , Kanada, Velká Británie, Austrálie, No vý nu emigrantů z Číny, zejména po potlačeném Zéland a státy severozápadní Evropy, ale stápovstání v roce 1959, představují Tibeťané. le více i rozvíjející se státy jižní Evropy (ŠpaJedním z center tibetské emigrace se stala relativně demokratická Indie, kde sídlí i současný dalajláma. V Americe tvoří výraznou skupinu uprchlíků před komunismem Kubánci, žijící v Latinské Americe a Spojených státech, kde jejich minorita představuje výraznou, leckdy žel poněkud problematickou politickou lobby. Emigrace zejména těch nejkvalifikovanějších a nejvzdělanějších obyvatel představovala pro komunistické vlády značný sociální problém a byla v podstatě jedním z hlavních důvodů nejen vybudování pověstné berlínské zdi a „železné opoSúdánští uprchlíci se uchylují do nehostinného a nebezpečného Čadu. ny “, ale zároveň jednoho z nejabsurdnějších systémů restrikce volného pohynělsko, Portugalsko, Řecko), stejně jako polibu, jaký lidské dějiny dosud zaznamenaly. ticky a ekonomicky mimořádně úspěšné stáParadoxně právě tyto restrikce nakonec ty mimoevropské (Japonsko). Výraznou cíloovšem přispěly k ekonomickému a vědeckovou zemi migrace se stal Izrael, kam zejména technologickému zaostávání východního blov 90. letech zamířily statisíce Židů z bývalého ku a v jeho důsledku k neodvratnému kolapSSSR, zejména z Ruska a rovněž tak etiopsu komunistických režimů. Ty nakonec nebyly ských Židů, tzv. Falašů (velká část z nich byla s to zamezit ani rozsáhlým útěkům svých obydo Izraele přepravena v roce 1991 prostředvatel. Typickým příkladem je masový exo dus nictvím leteckého mostu v průběhu jedné východních Němců v létě 1989 přes tehdejz nejunikátnějších záchranných operací miší Československo a Maďarsko, který předznanulého století, kterou si vynutil chaos nastalý menal pád východoněmeckého režimu v Etiopii po pádu tamního diktátorského reživ říjnu téhož roku. Komunistickými vládami mu). Izrael představuje názorný příklad země vytvořená železná opona mezi východem v koncentrované podobě ukazující všechny a západem, jejíž součástí byla minová pole výhody i rizika imigrace. Na jedné straně a ploty nabité elektrickým proudem stejně z imigrace vysoce profituje v podobě vyspělé jako vojenské posádky vyznačující se zavržeznalostní ekonomiky a zároveň dosahuje aleníhodnou surovostí, stála životy stovek uprchspoň částečných úspěchů v integraci nově líků. Jen při překonávání berlínské zdi přišlo příchozích (pochopitelně usnadněných skuo život více než 230 lidí a desetitisíce byly za tečností, že jde o lidí spojené touž identitou). pokus o její zdolání uvězněny. Na druhé straně příchod statisíců nových Ve stínu studené války ovšem stojí osudy imigrantů radikálně proměnil a rozbouřil vnitřmilionů dalších uprchlíků. Výraznou skupiní politickou scénu a budování nových sídel nu tvořili uprchlíci před vojenskými diktátorpro nově příchozí na palestinském území skými režimy v Latinské Americe do USA , (dnes již z větší části pozastavené) předstauprchlíci před občanskými válkami v Africe vovalo po dlouhá léta nežádoucí politický a Asii, v Evropě potom uprchlíci před autori-

a s vým způsobem i ekologický tlak přispívající k eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu. Druhou výraznou skutečností popisovaného období je fakt, že řada uprchlíků z rozvojového světa se nedostane do cílových bohatých zemí, ale živoří v sousedních státech, které jsou ekonomicky chudé, anebo dokonce p oliticky nestabilní. To je případ 100 000 uprchlíků z Bhútánu přežívajících v uprchlických táborech v Nepálu, donedávna bangladéšských uprchlíků v Indii a zejména milionů uprchlíků v Africe (dnes např. súdánští uprchlíci z Darfúru v Čadu. V některých případech vlny uprchlíků mohou narušit politickou stabilitu a eskalovat politické a etnické konflikty v sousedních zemích, což se stalo v případě rwandských uprchlíků v Burundi a Demokratické republice Kongo (bývalý Zair) stejně jako v neklidné oblasti Guinejského zálivu. Tito nešťastní lidé nemohou spoléhat na žádnou pomoc ze strany cílových zemí, v lepším případě se jim dostává pomoci ze strany mezinárodních organizací (OSN) nebo církevních charitativních organizací. Výrazným fenoménem poválečného období je rovněž pracovní migrace. Na severoamerickém kontinentě probíhá po léta v linii Mexiko-USA , v Evropě se dlouho odehrávala ve směru jih-sever (italští, španělští, řečtí, později jugoslávští a turečtí gastarbeiteři v Německu, zemích Beneluxu a Skandinávii). Po vstupu do EHS (dnes EU) zdroj: internet se ovšem většina jižních zemí stává cílovými zeměmi pracovní migrace (Španělsko pro Afričany, Itálie pro Afričany a Albánce, Řecko pro Albánce). Výrazným cílem pracovních migrantů z chudších asijských zemí (Indie, Nepál, Bangladéš, Filipíny, Indonésie) se staly bohaté ropné státy Perského zálivu. Pracovní migrace dnes rovněž nabyla vysloveně globálního charakteru a odehrává se mezi bohatými státy „Severu“ a chudými zeměmi „ globálního Jihu“. Vzhledem k neutěšenému ekonomickému i politickému stavu rozvojového světa je velmi obtížné od sebe odlišit migraci ekonomickou od migrace politické. Český v Německu působící politolog Petr Robejšek výstižně konstatuje, že ekonomicky chudé státy kolabují i politicky a naop ak. Tento stav ovšem vytváří bludný kruh, z něhož není úniku ani pro emigranty, ani pro jejich cílové země a který pro jejich azylovou a integrační politiku představuje v podstatě nerozlousknutelný oříšek. Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.


10

za plotem

Uprchlictví a migrace: nové výzvy pro UNHCR Ukrajinsko-slovenská hranice je stále častěji využívána migranty i uprchlíky ke vstupu do Evropské unie. Zatímco v roce 2003 bylo na této hranici zadrženo pouhých 947 osob, v roce 2005 jejich počet převýšil čtyři tisíce. Také počet žádostí o azyl podaných na Ukrajině dramaticky stoupá, ačkoliv žadatelé jsou úspěšní v méně než půl procentu případů. Na druhé straně na Slovensku, podobně jako v dalších zemích tvořících východní hranici EU, klesl počet žadatelů o azyl mezi lety 2004 a 2005 o celých 44 %. Regionální kancelář UNHCR v Budapešti je těmito čísly znepokojena. Její zaměstnanci poukazují na to, že přísné systémy kontroly hranic znemožňují kromě ekonomických migrantů vstup i uprchlíkům hledajícím v EU útočiště před pronásledováním. Těmto lidem je tak zamezen přístup k azylové proceduře, aniž by kompetentní orgány měly možnost posoudit, zda se jedná o žadatele o azyl či o migranty přicházející z jiných důvodů.

lové procedury k získání alespoň dočasného povolení k pobytu v zahraničí. V očích veřejnosti i v politice států jsou tak rozdíly mezi uprchlíky a migranty stále menší a hranice mezi oběma kategoriemi se smývá. UNHCR si tento trend a rostoucí provázanost mezi uprchlictvím a migrací uvědomuje. Pro činnost úřadu je však důsledné rozlišování mezi uprchlíky a migranty klíčové. Uprchlíci byli k odchodu ze své země donuceni a bezprostředním důvodem jejich útěku byl strach z pronásledování či násilí. Jsou to lidé, kteří se nemohou spolehnout na ochranu své země původu, a kterým proto mezinárodní právo přiznává nárok na mezinárodní ochranu. Jako takoví jsou tedy uprchlíci definováni a uznáváni jako skupina osob v nouzi a mezinárodní právo jim zaručuje určitá základní práva a standardy ochrany, na jejichž dodržování dohlíží právě UNHCR. Situace migrantů je v tomto směru jiná. Mezinárodní i vnitrostátní právní úprava migrace směřuje především k usměrňování a kontrole pohybu migrantů. Migrační politika zůstává především v rukou jednotlivých států a je v současné době do značné míry určována bezpečnostními ohledy souvisejícími mj. s bojem proti terorismu, potlačováním organizovaného zločinu apod.

Počet mezináro dních migrantů, ted y osob, které se nacházejí mimo zemi svého původu, je v současné době celosvětově nejvyšší od roku 1960 a dosahuje téměř 191 milionů osob.1 Moderní dopravní prostředky umožňují cestovat stále levněji i na velké vzdálenosti a komunikační technologie usnadňují získávání informací a zpráv z celého světa. Spolu s nárůstem mezinárodní migrace se rozšiřuje i organizovaný zločin profitující na obchodu s bílým masem a na nelegá- lních převodech přes hranice. Uprchlíci a žadatelé o azyl se velice snadno stávají součástí těchto migračních toků. BezproTimor. UNHCR zřídila tábor pro vniřně přesídlené na národním stadionu v Dili. střední důvody jejich odchodu ze země – strach z pronásledoPrávě z těchto důvodů se UNHCR brání vnívání či útěk před porušováním základních lidmání uprchlíků jen jako podskupiny širších ských práv – se často překrývají s dalšími fakmigračních toků. Při přijímání uprchlíků netory, jako je chudob a, zhoršování stavu smí totiž kontrola pohybu a vstupu na území životního prostředí, přelidněnost apod. Vzhlepřevážit nad závazky k jejich ochraně, které dem ke zpřísňujícím se kontrolám státních jsou předvídány mezinárodním právem a které hranic, zejména ve vyspělých státech, jsou vycházejí z postavení uprchlíků jako osob uprchlíci stále častěji nuceni uchylovat se v nouzi. k nelegálním způsobům vstupu na území stáZachování standardů ochrany uprchlíků tů, kde hledají ochranu. Naopak řada migrui v podmínkách narůstající provázanosti jících osob, které nesplňují podmínky pro s migrací je jednou z hlavních výzev, kterým poskytnutí mezinárodní ochrany, využívá azy1 2

UNHCR v současné době čelí. Tento tzv. „migration/asylum nexus“ se stal jedním ze základních témat procesu „Globální konzultace o mezinárodní ochraně“ (Global Consultations on International Protection), zahájeného za spolupráce UNHCR, zástupců vlád, nevládních organizací a dalších partnerů v roce 2000. Výsledkem řady jednání, která se snažila na mezinárodním poli upevnit existující strategie v ochraně uprchlíků a zároveň definovat nové úkoly v této oblasti, bylo v ro ce 2002 přijetí „Agendy o ochraně“ (Agenda for Protection) na půdě Valného shromáždění OSN .2 Tento sice právně nezávazný, ale velmi významný dokument definoval šest hlavních cílů v ochraně uprchlíků a konkrétní kroky k jejich naplňování. Potvrdil mj. význam a klíčovou úlohu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a závazek států důsledně ji naplňovat, za cíl dále stanovil např. zabezpečování zvláštních potřeb uprchlických žen a dětí. „Ochrana uprchlíků v rámci širších migračních toků“ pak byla určena jako cíl č. 2 „ Agendy“. Konkrétními kroky k naplňování tohoto cíle mají mj. být zajištění přístupu uprchlíků a žadatelů o azyl k adekvátní ochraně i v kontextu širších migračních otázek, posílení mezinárodních snah o potlačování obchodu s bíl ým masem, výzkum zaměřený na souvislosti mezi uprchlictvím a migrací či navracení osob, u kterých je zjištěno, že nemají nárok na mezinárodní ochranu. Činnost UNHCR je v současné době určována právě kroky vymezenými v „Agendě“ . Na národní úrovni UNHCR především spolupracuje se státy na vytvoření legislativního a správního rámce, který by zajišťoval, aby byli uprchlíci Foto: © UNHCR/N.Ng, 2006 a žadatelé o azyl v rámci migračních toků včas identifikováni a aby jim byl vždy umožněn přístup k řízení o přiznání statusu uprchlíka či o udělení azylu a následně poskytnuta ochrana, která se k tomuto statusu váže. Související jsou pak i aktivity úřadu zaměřené na podporu příznivějšího vnímání uprchlíků nikoliv jako migrantů, kteří vstoupili na území státu nelegálně a kteří představují pro zemi bezpečnostní riziko či zneužívají azylový systém, ale jako obětí pronásledování, které přišly žádat o pomoc.

Zdroj: United Nations Department of Economic and S ocial Affairs, Trends in Total Migrant Stock: The 2005 Revision, United Nations, 2006. Dokument A/AC.96/965/Add. 1 ze dne 26. června 2002.

11


ÚTĚKY A NÁVRATY vat se státy a podporovat přijímání legislativy, která dosažení tohoto cíle umožní. Zároveň se UNHCR účastní mezinárodních i národních diskusí týkajících se migrace a souvisejících témat, protože třebaže z pohledu úřadu je odlišení uprchlíků a žadatelů o azyl od lidí migrujících z jiných důvodů klíčové, vývoj ukazuje, že řešení uprchlických a migračních otázek je třeba koordinovat. S ohledem na tyto vize bude UNHCR přistupovat i k řešení v úvodu nastíněné situace na ukrajinsko-slovenské hranici. Regionální kancelář v Budapešti se v současné době zaměřuje na jednání s oběma státy, jak změnit systém kontroly hranic tak, aby o tom, zda je určitá osoba žadatelem o azyl či migrantem z jiných důvodů, rozhodovaly profesionální síly, a nikoliv pohraniční b ezpečnostní složky. Záro veň UNHCR připravuje monitoring východních hranic EU, který by měl k identifikaci uprchlíků a k zajištění jejich přístupu k azylovému řízení přispět.

Na mezinárodní úrovni UNHCR především spolupracuje s dalšími agenturami OSN zabývajícími se migrací a souvisejícími tématy.3 Rostoucí provázanost s migrací určuje jako jeden z výrazných faktorů ochranu uprchlíků v současném světě. Překrývají se a propojují důvo dy, které vedou lidi k odchodu z domovů, uprchlíci a žadatelé o azyl stále častěji přicházejí do zemí, kde hledají ochranu, jako součást smíšených skupin migrantů. Hlavním úkolem UNHCR, definovaným v Úmluvě o právním postavení uprchlíků i ve Statutu UNHCR, je poskytovat uprchlíkům mezinárodní ochranu. V kontextu rostoucího propojení s migrací naplnění tohoto úkolu požaduje především zajistit, aby byli uprchlíci a žadatelé o azyl v rámci smíšených migračních toků identifikováni a aby jim byl vždy zajištěn přístup k azylové proceduře a poskytnuta ochrana odpovídající jejich statusu. UNHCR se snaží spolupraco3 Např. účast v novém konzultativním orgánu „Geneva Migration Group“ složeném z pěti agentur OSN a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) nebo spolupráce s Global Commission on International Migration.

Žena, která se po letech vniřního přesídlení na Srí Lance vrátila domů. Foto: © UNHCR/R.Chalasani/2002

Julie Exnerová Autorka pracuje pro UNHCR v ČR.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) byl zřízen rozhodnutím Valného shromáždění OSN dne 14. prosince 1950. Sídlo UNHCR je ve švýcarské Ženevě. V čele úřadu a jeho téměř 6 500 zaměstnanců stojí Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, kterým je o d 15. června 2005 bývalý portugalský premiér António Guterres . Hlavním úkolem úřadu je zajišťovat mezinárodní ochranu uprchlíků a hledat trvalá řešení jejich situace. Tato řešení mohou spočívat zejména v poskytnutí azylu, přesídlení do třetích zemí či v dobrovolném návratu domů, pokud to podmínky v zemi původu dovolí. V současné době spadá pod mandát UNHCR více než 19 milionů uprchlíků, žadatelů o azyl, vnitřně přesídlených osob, osob bez státního občanství a navrátilců. Více informací o činnosti UNHCR je možné získat na web ových stránkách www.unhcr.org nebo na stránkách pražské kanceláře UNHCR www.unhcr.cz .

Když půda zemře a studny vyschnou Česká republika je státem, který má ve své historii nemalé zkušenosti s migrací. Desetitisíce lidí musely během minulého režimu opustit domovy nejen z politických příčin, ale také z důvodu ničení jejich životního prostředí. Bývalí obyvatelé více než osmdesáti vesnic zničených kvůli těžbě uhlí by mohli vyprávět řadu smutných příběhů o destrukci míst, ve kterých vyrůstali a nezřídka žili po celé generace. I když by se mohlo zdát, že v současné době je již nutnost opustit své domovy kvůli narušení životního prostředí jen nepatrným problémem ve světovém dění, podrobnější pohled na problematiku migrace nám ukáže zcela jiný obrázek.

se „...nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti...“. Tato kritéria vytvořená před více než půl stoletím však zdaleka nereflektují dnešní situaci a vylučují z možnosti mezinárodní ochrany a získání azylu řadu lidí, kteří jsou nuceni opustit své domovy. Kromě např. vnitřně přesídlených lidí či lidí ohrožených etnickými konflikty to jsou právě i tzv. environmentální uprchlíci.

Současná definice uprchlíka obsažená v ženevské Úmluvě o právním postavení uprchlíků z roku 1951 jej definuje jako osobu, která

Environmentální uprchlíci jsou lidé, kteří byli donuceni dočasně nebo trvale opustit svoje původní bydliště v důsledku výrazné-

ho narušení životního prostředí, které ohrožovalo jejich existenci anebo vážně ovlivnilo kvalitu jejich života. Příčin, jež vyhánějí lidi z jejich domovů, je zde mnoho – dlouholetá sucha, zasolování půdy bez možnosti dalšího využívání, záplavy, půdní eroze, gigantické stavby přehrad, ekologické havárie... V roce 1995, kdy byl realizován podrobnější výzkum týkající se tohoto tématu, se odhady počtu environmentálních uprchlíků pohybovaly kolem 25 milionů lidí, tedy podstatně vyššího čísla než u oficiálně uznávaných uprchlíků. Oxfordský profesor Norman Myers, jeden z nejznámějších odborníků zabývajících se migrací způsobenou poškozením životního prostředí, na loňském třináctém Ekonomickém fóru v Praze uvedl, že v roce 2050 se bude počet environmentálních uprchlíků pravděpodobně pohybovat okolo 150 milionů.


12

ÚTĚKY A NÁVRATY

Více než 180 000 uprchlíků opustilo ve strachu před násilnostmi súdánský region Darfúr a uchýlilo se se do vyprahlé a nehostinné pouště ve východním Čadu (březen 2004). Foto: ©UNHCR/H.Caux, 2004

Přestěhujme Prahu Obecně se jako příčina tohoto druhu migrace vnímá zhoršující se životní prostředí, což se projevuje rozšiřováním pouští, poklesem hladiny podzemních vod, stoupáním hladiny světového oceánu, častějšími záplavami, nebezpečnou půdní erozí a podobnými přírodními jevy. Ne všichni environmentální uprchlíci musí opustit své domovy z těchto důvodů. Nemalá část je donucena odejít kvůli megalomanským „rozvojovým“ projektům, jako jsou například stavby přehrad. Snad nejznámnějším takovým projektem v současnosti je čínská přehrada Tři soutěsky, kde byly v květnu tohoto roku s velkou pompézností dokončeny poslední základní práce. Postavení této největší hydro elektrárny světa je čínskou vládou považováno za symbol pokroku, kterého země za poslední čtvrtstoletí dosáhla. Zajímavé by bylo zeptat se také všech lidí, kteří byli kvůli této stavbě donuceni opustit své domovy, zda takové zacházení považují za symbol čínského pokroku. V současné době byl vyhnán již jeden milion místních obyvatel, dalších 300 tisíc ztráta domovů teprve čeká. Pokud bychom si chtěli lépe uvědomit, o jak obrovské množství lidí se jedná, stačí si představit situaci, kdy by museli být kamsi přestěhováni všichni obyvatelé Prahy. Rekordů by se zde našlo jistě mnoho – podle agentury Reuters bylo zatopeno více než 160 vesnic, dvě velká měst, 1 600 továren, četná archeologická naleziště, byl zničen životní prostor tisíců druhů tamních rostlin a živočichů... I když toto dílo přineslo i řadu pozitiv a nebylo by objektivní se na něj dívat jen černobíle, je na zvážení, co je větší prioritou. Zda gigantické projekty, které sice mohou dát pracovní příležitosti mnoha lidem a uspokojit v tomto případě nejdůlěžitější velkou poptávku po elektrické energii, avšak jsou silně necitlivé k místnímu prostředí, nebo takové aktivity, které přinesou opravdový rozvoj bez nutnosti tak zásadních zásahů do života lidí.

13

Tři soutěsky však zdaleka nejsou jediným rozsáhlým lidským dílem, kvůli kterému museli opustit obyvatelé svůj životní prostor. Za četné nové přehrady v Africe, Turecku a jiných místech po celém světě platí daň statisíce dalších lidí. Jiným příkladem by mohla být dvacet let stará havárie Černobylu, kvůli které muselo být přemístěno přibližně 350 tisíc obyvatel. Dalším snad ještě lépe ilustrujícím příkladem je vysychání Aralského jezera, jehož příčiny se mohou bezpochyby hledat opět u lidské snahy o realizaci megalomanských projektů. Idea sovětských plánovačů proměnit nehostinnou zem zavlažováním z řek Amudarja a Syrdarja v jednu obrovskou bavlníkovou plantáž měla tragické důsledky – jezero začalo postupně vinou menšímu přítoku vysychat, rybáři přicházeli o práci, půda se začínala zasolovat a zdravotní stav místních obyvatel se výrazně zhoršil. Okolí Aralu muselo kvůli nemožnosti vydělat si alespoň na základní živobytí opustit přibližně 80 tisíc lidí. Přírodní nebo lidská katastrofa? Většina událostí, které nakonec lidi donutí dočasně nebo navždy odejít z jejich domovů, samozřejmě není způsobena jen přímým rozhodnutím člověka o přesunutí obyvatel. Na dění v oblasti environmentální migrace a na její budoucí vývoj má však každý člověk vliv podstatně větší, než by se na první pohled mohlo zdát. Patrně málokterý inteligentní člověk dnes pochybuje o souvislostech mezi stále větším poškozováním přírody, klimatickými změnami a z toho pramenícího poškozování prostředí, ve kterém žijeme a se kterým jsme ve vzájemné interakci. Za řadu změn v chování přírody si evidentně můžeme sami. Nadměrné kácení lesů, z toho pramenící půdní eroze a neschopnost půdy zadržet vodu způsobující povodně. Globální oteplování vedoucí k vzestupu světového oceánu ohrožujícího nízko položená území. Přílišné vyčer-

Rezivějící lodě na dně bývalého přístavu Mojnak v Aralském jezeře.


pávání půdy vedoucí k jejímu znehodnocení a obrovským ztrátám v zemědělství. Tyto a mnohé další problémy, kterým v současné době musíme čelit, jsou z velké části negativně ovlivněny lidskou činností a právě tento přístup k Zemi podporuje vznik intezivní environmentální migrace. Zatímco události typu zemětřesení nebo vln tsunami nemůžeme víceméně ovlivnit, řadu z jiných současných environmentálních problémů máme šanci změnit k lepšímu. Je však potřebné si uvědomit, že důkladná ochrana životního prostředí není žádnou nesmyslnou touhou ekologických aktivistů ani zbytečným nadstandardem, ale že o ochranu přírody by se měl zajímat i její největší odpůrce – protože právě i jemu se může jeho přístup vymstít . Podle Myerse současné ztráty v zemědělském sektoru způsobené desertifikací dosahují ročně více než jednoho bilionu korun, zatímco program na eliminaci tohoto problému navrhovaný Spojenými národy by měl celkový rozpočet zhruba poloviční. Investice do ochrany přírody znamená investici do kvalitnějšího životního prostředí i pro nás. Existující scénáře vývoje environmentální migrace nejsou nijak nereálné a je nezpochybnitelné, že by se jejich obsah dotkl i nás. Evropa si nemůže kolem sebe vybudovat zeď, přes kterou nebude pouštět lidi v tísni. Státy, jako je Itálie a Španělsko, mohou v budoucnu očekávat nemalý počet environmentálních uprchlíků ze severní a subsaharské Afriky. Již nyní vedou hlavní africké trasy do Evropy právě především přes tyto dvě země. Světová banka ve výsledcích jedné ze svých studií uvedla, že pokud by se hladina světového oceánu zvedla jen o několik desítek centimetrů, byly by zaplaveny přibližně dvě třetiny území dnes stočtyřicetimilionového Bangladéše. Malý pacifický ostrovní stát Tuvalu se již dokonce smířil s možností svého zániku – v případě, že by se stalo jeho nízko položené

Foto: Sylvie Hanzlová

ÚTĚKY A NÁVRATY mezení environmentálního uprchlíka mohlo zdát spíše jako akademickou diskusí, rozdíl mezi ekonomickou a environmentální migrací je klíčový – ekonomičtí migranti nejsou ve většině zemí příliš vítáni a pokud by se nepodařilo najít jasné vymezení environmentálního uprchlíka, mohlo by to komplikovat řešení environmentální migrace na mezinárodní úrovni a podrývat závažnost tohoto problému. Dalším důvodem pro pokus o vytvoření právní mezinárodně uznávané definice je širší snaha posunutí tématu klimatických změn a poškozování životního prostředí na podobný společenský status, jako má například téma války – jako něco, čemu je třeba bránit a trvale se snažit o zlepšování situace. Pouhá definice však samozřejmě není bránou k vyřešení celé problematiky. V současnosti bychom především neměli čekat, až se téma environmentální migrace stane ještě více závažnějším, ale pokusit se již nyní intenzivněji věnovat prevenci této migrace. Ne pomocí budování větších bariér kolem ekonomicky vyspělých států, ale především monitorováním současné situace a reagováním na konkrétní příčiny migraEnvironmentální uprchlíci mění svět ce na místě jejich původu a snahou Migrace způsobená narušením žiTento muslimský chlapec z vesnice Kinniya měl velké štěstí, přežil. Při tsunami v této o jejich řešení, aby – pokud to bude votního prostředí jedince není zajisté oblasti zemřely stovky dětí. Foto: Jaroslav Müller možné – se environmentální migranic nového, i v historii lidé putovali ce nestala v budoucnosti jedním ze za lepšími podmínkami k životu, avšak zásadních problémů. Toho je však možné líků, kteří v přelidněné a s četnými ekologicv současné době se stává stále větším prodocítit jen komplexním přístupem, který kými problémy se potýkající Číně nemohou blémem, který nezpůsobuje komplikace poubude vnímat důležitost ochrany nejenom najít dostatečný zdroj živobytí. V současné ze postiženým, ale má a především lidí, ale také především jejich životního prosituaci se zdá, že jediným způsobem jak zvýv budoucnu bude pravděpodobně mít nemastoru a životního prostředí ostatních obyšit demografický potenciál Dálného východu lý vliv i na světové dění. vatel Země. je migrace cizinců. Právě ta ale může být jak Jednou z největších otázek je, nakolik moMožnost měnit stav životního prostředí, přínosem, tak i značným bezpečnostním rizihou environmentální uprchlíci působit na a z něho plynoucích jevů, jako je environkem – změna obyvatelstva (pravděpodobně bezpečnost a uspořádání ve světě. mentální migrace, nemají však jen mezináz drtivé většiny Číňanů) by znamenala velmi V budoucnu je možné očekávat větší napětí ro dní organizace a vlády, disponuje jí kažvelké riziko nových iredentistických nebo mezi starousedlíky a příchozími migranty. Již dý z nás. S jistou mírou nadsázky lze říci, separatistických tendencí. v současnosti jsou například v Africe nemalé že to, zda budou muset desítky milionů Banlokální konflikty, jejichž příčinou je snaha gladéšanů navždy opustit své domovy kvůK řešení chybí definice o ovládnutí zdrojů – nejedná se však o ropu, li jejich zaplavení, záleží například i na tom, Dvacet let starý pojem „environmentální uran nebo podobné suroviny, o které soupezda se rozhodneme ve svém osobním živouprchlík“ nenajdeme v žádné z mezinárodří spíše vyspělejší státy nebo mocné skupitě preferovat hromadnou dopravu před auních konvencích, nestojí na jakémkoli právny lidí. Bojuje se o vodu, půdu k farmaření, tomobilovou. Správně patrně namítáte, že ním základu a k popisu tohoto termínu nám prostor k životu. Právě toho se stále více netouto změnou přeci sami nic nezměníte. Mislouží především definice autorů, kteří se dostává. liony takových relativně drobných rozhodtouto problematikou zabývají. Pokud byNovodobá environmentální migrace však nutí se však dějí každý den, a právě ony se chom chtěli pojem vymezit tak, abychom nemusí působit jen na vnitrostátní události. společně podílejí na podobě naší budoucpodle definice mohli univerzálně určovat, Příkladem může být ruský Dálný východ. nosti. Zkusme se připojit k těm rozhodnuzda se jedná o environmentálního uprchlíObecným trendem v celém Rusku a obzvláštím, které mohou prospět příro dě. Pomůžeka, či ne, dostali bychom se do značných tě pak na východě je odchod mladých lidí me tak totiž i sobě a našim bližním. problémů. Lehce se dá totiž koketovat z venkova do měst, především na západ Russ myšlenkou, zda onen environmentální ka. V příhraničních oblastech Ruska a Číny Petr S chmied uprchlík není spíše migrantem ekonomicžije na ruské straně pouze necelých pět milikým, a celá snaha o ochranu a pomoc těmonů lidí, zatímco na čínské 87 milionů. Ruská Autor pracuje pro to lidem by mohla být vážně zpochybňovástrana má vážný problém s osidlováním těchSpolečnost Člověk v tísni na Srí Lance na. Samo rozhodnutí, zda zůstat a čelit dále to oblastí, a není proto příliš překvapivé, že a je studentem oboru Sociální a humanipostupně se zhoršujícímu životnímu prona uvolněná místa jezdí za prací jiní lidé, předtární práce na Caritas – VOŠS v Olomouci. středí, či ne, je nezřídka právě ekonomicveším z Číny, odkud každým rokem p odle kým rozhodnutím. I když by se řešení vyagentury Reuters přijíždí za sezónní prací přiúzemí kvůli zvýšené hladině oceánu neobyvatelné a nebylo by jiného řešení, Nový Zéland souhlasil s možností přestěhování celé tuvalské populace čítající v současnosti jedenáct tisíc lidí na jeho území. Austrálie, která je bezkonkurenčně největším znečišťovatelem ovzduší v celé této oblasti, se k takové možné formě pomoci z její strany vyjádřila poměrně neochotně. Ač to může znít krutě, obrovské přírodní katastrofy jako byla vlna tsunami, mohou být pro postižené „lepší“, než být zasáhnut problémem rozšiřování pouští, klesající hladiny vody, zasolování půd y, častých povodní a podobných postupných změn v životním prostředí. V žádném případě nechci zlehčovat trápení lidí, kteří při tsunami přišli o bližní. Avšak díky silné medializaci náhlých a velkých katastrof je objem pomoci a především šance na vzpamatování se z postižení a na dosáhnutí dobrého životního standardu často mnohokrát větší než u lidí, kteří jsou postiženi problémy nastíněnými výše, o která média nejeví příliš velký zájem. Navíc, řešení těchto situací je nezřídka podstatně složitější.

bližně 5 milionů dělníků. Právě mezi nimi by se dala nalézt řada environmentálních uprch-


14

ÚTĚKY A NÁVRATY

Západní Afrika se stabilizuje a statisíce uprchlíků se vracejí Byť má svá slabá místa, jedná se o jeden z nejšťastnějších příběhů současnosti. Stojí za to mu věnovat pozornost, neboť nám může pomoci zamyslet se nad tím, kudy by mohla vést cesta z uprchlických táborů na černém kontinentu. Krajina severozápadní Libérie se v posledním roce dramaticky mění. Vyrůstají zde stovky vesnic. Statisíce lidí se vracejí do míst, která během čtrnáctileté války musely, často za hrůzných okolností, opustit. Původní domy stavěné z klacků a bláta byly dokonale pohlceny džunglí a zbytek, pár bytelných staveb, na které by ani zdejší příroda sama nestačila, byl zničen vojáky. Lidé dnes postupně z tropického pralesa mýcením znovu vykusují malá políčka a sází rýži, maniok, kukuřici. Začít znovu není jedno duché. Atributy civilizace a fungujícího státu - silnice, školy, učitelé, zdravotníci, policie, úředníci – se do vnitrozemí dostávají jen postupně a v omezené míře. Mohutný proud vracejících se uprchlíků je však jasným signálem, že lidé začali znovu věřit v lepší zítřky. Tak jak se lidé přesouvají do vnitrozemí, se také postupně vylidňují uprchlické1 tábory, které vesměs leží v okolí hlavního města Monrovie. Z pětatřiceti táborů již byly dvě třetiny zavřeny a další budou následovat. Také liberijští uprchlíci z Ghany, Guiney, Sierry Leone a Pobřeží Slonoviny se dobrovolně vracejí zpět. Co stojí za tímto úspěchem? Komu ho lze připsat a je možné doufat v podobný scénář i u dalších uprchlických krizí? Politický faktor „Vyslyšel jsem výzvu naší prezidentky a vracím se domů. Doufám, že dostojí svým slibům o navrácení naší důstojnosti a sjednocení země,“ řekl jeden z prvních navrátilců z Ghany, Jerome Chayee, který p obyl v exilu 15 let. „ Nyní, když se se vším začíná od nuly, je nejlepší čas na návrat a hledání zaměstnání,“ dodal ještě. Podobně jako on vnímá situaci i řada dalších, Ellen Johnson Sirleafová, která byla zvolena prezidentkou loni na podzim, je pro ně zárukou stability a prosperity. První africká prezidentka, vzdělaná ekonomka a manažerka, charismatická žena, která nedávno roztleskala Kongres Spojených států a která dokázala otevřít témata, která byla doposud tabu, jako například domácí ná silí či znásilňování žen během války. Sirleafová byla ve volbách jasným favoritem mezinárodního společenství, přesto však vyhrála jen těsně nad bývalou fotbalovou hvězdou Georgem Weahem. Zatím se však zdá, že Liberijci ne-

1 Podle definice UNHCR se nejedná o „uprchlíky “, neboť nepřekročili hranici mezinárodně uznaného státu, nýbrž o „vnitřně přesídlené osoby“ (IDPs).

15

mohli volit lépe. Prezidentka krátce po své inauguraci zahájila tažení proti korupci, a zajistila tak pro svou zemi další přísun peněz od západních dárců na její obnovu. Přesto však Sirleafová čelí nesmírným výzvám a pokroky (například obnova elektrického vedení a dodávek pro hlavní město) jsou pomalejší, než doufala. Ačkoliv prý měl bývalý prezident Charles Taylor od roku 2003, kdy byla uzavřena mezi třemi válčícími stranami mírová dohoda, na domácí politiku jen omezený vliv, pro mnoho Liberijců byl tento „západo africký zloduch“ zdrojem strachu a frustrace. Taylor, zdatný manipulátor, který do válčícího běsnění p ostupně zatáhl okolní země, aby mohl zbohatnout na jejich nerostném bohatství, žil až donedávna v přepychu v nigerijském exilu, který mu byl zajištěn mírovou smlouvou. Nyní je však v rukou tribunálu pro válečné zločiny ve Sieře Leone a většina národů v oblasti si tedy konečně mohla oddychnout. Komunitní programy Hlavní donoři se shodli v tom, že aby se uprchlíci skutečně začali vracet ve větším množství, je třeba lidem poskytnout pomoc v jejich původních domovech. Projekty na posílení místních komunit se rozběhly v desítkách měst a vesnic. Například Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky (UNHCR) prostřednictvím mezinárodních nevládní organizací realizuje projekty, které vytvářejí vhodnější podmínky k návratu. Projekty se snaží být maximálně participativní, komunity tedy nejsou pouhými pasivními příjemci, ale plnohodnotnými spolutvůrci projektů. Nevládní organizace většinou fasilitují identifikaci hlav-

ních problémů dané komunity jejími členy a určení největší priority. Většinou se jedná o stavbu, ať už školy, kliniky, mostu, cesty, latrín, studny, tržiště či obydlí. Dodána bývá však jen většina materiálu, vlastní práci a místně dostupný materiál má zajistit komunita. Zpravidla se to bez problémů daří jen tam, kde nevládní organizace skutečně investují čas do mobilizace komunity a jednají s nimi jako s partnery. Ačkoliv je Libérie nesmírně úrodnou zemí, kde de facto vzklíčí cokoliv ve velmi krátké době, zemědělství bylo donedávna mrtvé. Proč by lidé dávali tolik potřebné jídlo do země, aby pak někdo jiný sklízel? K návratu zemědělců přispěla distribuce semen a základního farmářského nářadí a pomůcek. V několika případech byly pro distribuci používány vrtulníky, neboť stav cest neumožňoval pozemní dopravu. Přesto nejednou z vnitrozemí přišla zpráva, že ta či ona komunita je zcela závislá pouze na lovu divoké zvěře a sbírání lesních plodů. Logistika Dostat statisíce lidí zpátky není lehký úkol. UNHCR se je nejprve pokusilo transportovat, ale to se záhy ukázalo při jejich množství jako logisticky nesmírně náročné. Nakonec byli tedy prostřednictvím Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) dopravováni pouze staří, nemocní a matky s malými dětmi a to jen do měst. Dále už museli pokračovat , kde to cesty dovolily, přeplněnými taxíky, neb o pěšky. Každá rodina, která se rozhodla pro návrat, získala nárok na tzv. návratový b alíček, neboli dvě dávky humanitární pomoci – jednu před

Distribuční místo Sinje: Zaměstnankyně nevládní organizace kontraktované Světovým programem pro výživu (WFP) hledá navrátilce v distribučním seznamu. Pokud jsou jejich jména nalezena, rodina má zajištěny základní potraviny na několik měsíců. Foto: Dana Plavcová


ÚTĚKY A NÁVRATY sexuálního zneužívání a šíření viru HIV, což mělo za následek zavedení celé řady preventivních opatření, je to pro OSN skutečně špatná zpráva. Ale i další organizace by si měly lépe pohlídat koho zaměstnávají.

Fronta na další části přídělu v distribučním místě ve městě Tubmanburg na západě Lib érie. Proces dlouho trvá a tak se navrátilci šli schovat do stínu, frontu tedy tvoří pouze pytle s již získanými potravinami. Foto: Dana Plavcová

odchodem a druhou v místě jejich návratu. Balíček obsahoval základní vybavení pro rodinu vracející se doprostřed džungle a často představoval skutečně jediný majetek rodiny – rohože na spaní, deky, igelit , nádobí, kbelík na vodu, svítilna…, dále jídlo na několik měsíců a malý obnos na zaplacení taxíku. Bylo radostné vidět tolik stařičkých taxíků nacpaných k prasknutí a se střechou naloženou až do výše půldruhého metru. Během šestiměsíčního období dešťů však většinou uvízl v první, a když ne v první, tak hned v druhé, bahnité louži. Dalším kamenem úrazu bylo získání druhé části návratového balíčku, který představoval potraviny, zejména rýži, mouku, luštěniny, cukr a olej , na další tři měsíce . Kde je distribuční místo a který den se bude distribuovat pro tu kterou oblast, bylo sdělováno lidem při distribuci první části, tedy se značným předstihem. Vzhledem k problémům, který měl Světový potravinový program (WFP) s dodávkami potravin do země (jednu chvíli se například čekalo několik týdnů až dorazí loď s fazolemi), však docházelo k obstrukcím a zpožděním. Dalším důvodem byl vysoký výskyt falešných kartiček opravňujících k čerpání pomoci, které v podstatě vedly k tomu, že se najednou čerpalo více, než kolik bylo zásob na skladištích. V důsledku řada lidí nedostala to, na co měla nárok, a obráceně. Jenže to, že potraviny nebudou distribuovány v původně určený den, se komunitám roztroušeným v sotva přístupných oblastech pralesa velmi těžko vysvětluje. Jediným prostředkem komunikace bylo rádio, tato možnost však byla v prvních měsících opomíjena. A tak se několikrát stalo, že stovky lidí, kteří často šli den dva pěšky na distribuční místo, aby si vyzvedli jídlo, ve vzteku házeli kameny na přítomné pra-

covníky WFP či UNHCR nebo na několik hodin zablokovali cestu. V Monrovii a jejím okolí stále ještě zůstávají uprchlíci, kteří se zřejmě do svých domovů jen tak nevrátí. Někdy se jedná o bývalé vojáky či jejich dívky, kteří se jen těžko integrují do své původní komunity. Důvo dem také často bývá, že se lidé začali živit nějakou aktivitou, nejčastěji prodejem drobností, a návratem by o tento zdroj obživy přišli. Uprchlické tábory poskytují však i další zdroje obživy. Zneužívání dětí „Chodí sem muži z různých míst. Říká se, že v táboře jsou dobré dívky, a tak sem chodí, aby je vyhledali.“ Nedávná zpráva britské humanitární organizace Save the Children odhaluje zneužívání dětí v uprchlických táborech a v menší míře i v komunitách jejich návratu. Nekvantifikuje sice jeho rozsah, ale naznačuje, že se jedná o relativně významnou část dívek mezi 10 a 15 lety věku, které výměnou za drobnou finanční či materiální výpomoc nabízejí sexuální služby. Dívky jsou, p odle zprávy, v tomto cho vání někdy i p odp orovány rodinou, neboť vylepšují rodinný rozpočet. Nejvýznamnějším důvodem je ekonomický nedostatek a také touha po materiálních věcech, například moderním oblečení či mobilním telefonu. Překvapivé je, že ve všech zkoumaných komunitách se transakčnímu sexu věnovalo mnoho dívek, ale jen minimum dospělých žen. To prý proto , že „muži mohou mít sex s mladými dívkami téměř zadarmo“. Svět však na zprávě zdaleka nejvíc pohoršila zpráva, že se mimo jiné jedná i o vojáky OSN a pracovníky humanitárních organizací, kteří parazitují na bídě dětí. Po skandálu v Demokratické republice Kongo, kde byly mírové jednotky OSN nařčeny z rozsáhlého

Proč nebýt kolonizátory Výhodou Libérie je bezesporu její relativně malá rozloha a pouze třímilionová populace. Byť byla válka strašná, zemi zdecimovala, převrátila a na co dosáhla, to zlikvidovala, je v silách mezinárodního společenství financovat větší část její obno vy, institucionálního rozvoje, demokratizace. Je možné dosáhnout viditelných výsledků, aniž by bylo třeba sáhnout skutečně velmi hluboko do kapsy donorů. OSN, resp. Mise Spojených národů v Libérii (UNMIL) však nezískala, s odvoláním na novodobou kolonializaci, silný mandát od afrických zemí. Role této mise, na rozdíl od podobných např. v Kosovu či Bosně a Hercegovině, je pouze bezpečnostní a poradní, skutečná kontrola je plně v rukou místních úřadů. Zdá se, že v kombinaci s relativně úspěšným odzbrojením vojáků, příznivým politickým vývojem a schopnostem nového vedení se tento model osvědčil. Hrozbou však zůstává nenaplněná integrace desetitisíců bývalých vojáků do společnosti, jejichž frustrace zatím pouze roste. Velká část z nich jsou děti, které kromě násilí a rabování nic neznají a jsou velmi snadno manipulovatelné. Občas se proslýchá, že se nechávají najímat jako žoldáci v Pobřeží slono viny či dokonce Guiney. Varováním je také nedávný výbuch etnického násilí poblíž guinejské hranice, při němž bylo několik lidí zabito a který na pár dní vyhnal z domovů na deset tisíc lidí. Jinak však na lepší zítřky svítá v celé oblasti: Sierra Leone se dostala z válečného marasmu za pomoci OSN ještě před Libérií. V minulých týdnech se mírně zlepšila situace v rozděleném Pobřeží slonoviny, kde se mezinárodní společenství již tři roky snaží nastartovat míro vý proces. Pokud by se na podzim podařilo uspořádat svobodné volby, které by zemi sjednotily a zajistily bezpečnost pro její obyvatele, uprchlíci se snad začnou vracet i sem. Jen vývoj v sousední Guiney, která byla dlouhodobě oslab ena a destabilizována osmdesáti tisíci uprchlíky, ukazuje opačné tendence. Opozice vůči prezidentu Conté sílí a situace snadno může dospět k vojenskému převratu. Vypuknutí ozbrojeného konfliktu by mohlo opětovně destabilizovat celý region a dostat do pohybu jeho obyvatele. Dana Plavcová Autorka působila jako koordinátora humanitární pomoci v Lib érii/západní Africe.


16

MEZI PARAGRAFY

Státní integrační program po azylanty (II.část) Státní integrační program (SIP) pro azylanty se zaměřuje hlavně na oblast výuky českého jazyka a na zajištění nabídky bydlení. V této části informací o SIPu se budu zabývat právě bydlením. Tři varianty možnosti zajištění bydlení Nabídka bydlení je pro mnohé azylanty zcela klíčová – do ČR přišli bez dostatečného ekonomického kapitálu, aby si mohli okamžitě po udělení azylu sami zajistit bydlení například koupí bytu. V ČR dosud není uvolněn trh s byty, a tak je velice drahé pronajmout si byt za ceny komerčního nájemného – zvláště cizinci se často setkávají s předražováním. SIP nabízí azylantům tři varianty, jak by jim mohl stát pomoci získat nájemní bydlení. SIP nikomu nezaručuje, že nájemní bydlení získá. Stát pouze vytváří pobídky k uzavření nájemní smlouvy – není vlastníkem žádných bytů, a tak může pouze jejich majitele motivovat, aby byty pronajali azylantům. Přestože v současnosti existují tři varianty podpory nájemního bydlení azylantů, není všem azylantům státní podpora dostupná, a to z důvodů, které postupně uvedu. Nejprve stručně představím ony tři varianty. Varianta I je variantou nejstarší a tradiční – nájemní bydlení nabídne azylantovi obec a získá za to od státu dotaci. Ilustrační foto. Varianta II umožňuje, aby si azylant nalezl bydlení kdekoli a po dobu pěti let může od státu čerpat dotaci na čisté nájemné. Varianta III je nejnovější a stanoví, že obec, která postaví nájemní byty s dotací z prostředků rozpočtové kapitoly Ministerstva pro místní rozvoj nebo z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení, musí nabídnout azylantům jeden byt na každých dvacet postavených bytů. I v tomto případě dostane obec státní dotaci. Podrobné informace o všech variantách a o stanoveném postupu při jejich uskutečnění lze nalézt v přílohách usnesení Vlády ČR číslo 5 ze 4. ledna 2006. Všechny varianty zapojují do hledání bydlení mnoho aktérů: samotné azylanty, obce, kraje, odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra (OAMP), nevládní organizace a Meziresortní komisi pro tvorbu nové koncepce integrace azylantů a pro přidělování integračních bytů oprávněným osobám (Komisi). Pro přesnost: Komise je zapojena pouze ve Variantě I a III, ostatní jmenovaní jsou ve hře opravdu vždy. V zákoně o azylu je uvedeno, že integraci azylantů realizují kraje. Ve všech variantách ale hrají krajské úřady pouze roli prostředníka, resp. převodce peněz.

17

Kraje nevlastní žádné byty a vůči obcím nebo soukromým subjektům, které byty vlastní, nemají žádné pravomoci, které by umožnily nařídit pronájem bytu. Varianta I V rámci Varianty I buď obec nabídne azylantovi byt k nájmu nebo si azylant sám byt najde a dohodne se s obcí na jeho nájmu. Varianta I se vztahuje pouze na ob ecní byty. Pokud byt nabídne ob ec, učiní tak prostřednictvím kraje, který nabídku předá na OAMP. Pracovník OAMP byt navštíví a rozhodne, zda je byt vhodný jako byt integrační – tedy, zda by například svou polohou, dostupností či dispozicí nebránil integraci azylantů. Toto rozho dnutí je velice důležité. Na-

příklad byt ležící v okrajové části města či na samotě u malé obce, kde je velmi špatná veřejná doprava, může být pro rodinu s dětmi, jejíž všichni členové musejí denně složitě dojíždět, omezující a hlavně izolující. Po tomto schválení bytu je nabídka bytu postoupena Komisi (resp. části komise, která se zabývá přidělováním bytů oprávněným azylantům), aby hlasováním vybrala azylanty, kterým bude byt nabídnut. Členové komise navrhují azylanty, kteří by podle jejich názoru byli vhodnými nájemci bytu. O shromážděných návrzích se pak hlasuje. Vybranému azylantovi (rodině) je pak poslána oficiální nabídka, na kterou je třeba písemně reagovat , zda byt přijímá. Pokud byt z nepřesvědčivých důvodů odmítne, může být ze SIPu vyloučen. Sociální pracovníci nevládních organizací i Správy uprchlických zařízení diskutují předem se svými klienty o nabízených bytech a o tom, zda je mají na ten který byt navrhnout Komisi. Azylant tedy nedostává oficiální nabídku, aniž by o ní předem věděl. To, jakou představu má ale o nabízeném bytě, se velice liší podle obcí a způ-


sobu, jakým byt nabízejí a jak s azylanty nebo jejich zástupci spolupracují. Někdy má azylant byt předem možnost vidět a prohlédnout si i jeho okolí, jindy nejen že nemůže vidět byt, ale nemá ani nákres jeho dispozice a zná jen adresu, počet místností a výměru. V případě, že si azylant nalezne byt podle Varianty I vlastní aktivitou, tedy vlastním jednáním s obcí nebo za pomoci NNO, Komise již o přidělení bytu nerozhoduje, ale dohodu obce a azylanta v podstatě jen akceptuje. Obec pak obdrží účelovou neinvestiční dotaci na opravu bytového fondu ve výši 150 000 Kč na azylanta – nájemce bytu – a 50 000 Kč na každou další osobu s uděleným azylem, která bude s nájemcem bytu žít ve společné domácnosti, a dotaci na rozvoj infrastruktury obce ve výši 150 000 Kč na azylanta – nájemce bytu – a 10 000 Kč na každou další osobu. Obec s azylantem uzavře nájemní smlouvu na jeden rok s klauzulí, podle které je smlouva dále prodlužována při dodržování všech jejích podmínek. Po pěti letech má pak obec závazek uzavřít s azylantem nájemní smlouvu na stejný byt v místě a době obvyklou. Tato varianta je azylanty nejvíce vyhledávána, protože nabízí největší jistotu – obce jsou považovány za stabilní a sociální citlivé pronajímatele. Dotace navíc zavaFoto: Milan Štefanec zuje obec poskytnout i po pěti letech další nájemní smlouvu, výhledově jde tedy o jisté bydlení. Jednoznačnou nevýhodou je, že obce nenabízejí tolik bytů, aby uspokojily všechny čekající azylanty. Azylanti tedy dlouho pobývají v integračních azylových střediscích, kde obtížně nacházejí práci – nebo ji ani nehledají, protože předpokládají, že jejich pobyt v IAS je dočasný. Neb o azylanti bydlí v pronajatých bytech s vysokými nájmy, což pro ně znamená ekonomicky hodně tíživou situaci, ale jsou ochotni ji podstoupit, aby se dočkali nabídky obecního bytu. Dotace je lákavá spíše pro malé obce, v jejichž rozpočtu znamená skutečně významnou položku – ale v malých obcích mají azylanti menší naději například na nalezení dobrého zaměstnání. Podle této varianty se také může stát, že azylantovi bude opakovaně nabídnut byt v lokalitě, o kterou nemá zájem, on všechny nabídky odmítne a bude vyloučen z programu. Rigidnost varianty má nevýhody i pro obce: jakmile azylant byt opustí před uplynutím pěti let, musí obec byt obsadit jiným azylantem, protože čerpala dotaci na to, aby v bytě bydlel azylant.

MEZI PARAGRAFY V roce 2005 bylo například vydáno 40 rozhodnutí ministra vnitra o poskytnutí dotace podle Varianty I – bylo tedy pronajmuto 40 bytů celkem 102 azylantům. Azyl byl ovšem udělen více než 200 osobám. Z těchto čísel je vidět, že tato varianta neuspokojí potřeby všech azylantů.

varianty takové obavy. Někteří azylanti zase narazili na to, že pronajímatelé nechtějí, aby nájemní smlouva byla součástí smlouvy o poskytování dotace, která putuje z obce přes kraj až na ministerstvo. Vyskytla se také obec, která odmítla tuto variantu administrovat, protože s ní z principu nesouhlasí jako s příkladem nadměrného zatěžování obcí agendou, kterou by měl stát řešit pomocí svých úřadů. Přestože tedy tato varianta měla být doplňkem Varianty I, aby azylanti mohli rychle využít státní podpory a bydlet přitom tam, kde si to skutečně sami vyberou, je doplňkem úplně marginálním, který využilo pouze několik azylantů.

si budou moci ze seznamu sami vybírat. V případě, že se o byt žádný azylant nepřihlásí, bude opět Komise rozhodovat o přidělení bytu azylantovi. Obec získá při uzavření nájemní smlouvy s azylantem dotaci na rozvoj infrastruktury obce ve výši 150 000 Kč na azylanta – nájemce bytu – a 10 000 Kč na každou další osobu s uděleným azylem, která bude s azylantem žít ve společné domácnosti.

Varianta II Varianta II je na první pohled flexibilnější a kromě toho je pro stát daleko levnější. Podstatou je poskytování dotace na čisté nájemPopsané tři varianty mají pomoci azylanné po dobu 5 let ve výši 3 000 až 4 500 Kč na tům při hledání bydlení, ale zatím nejsou tak měsíc podle p očtu osob v rodině. Azylant si účinné, aby pomohly všem. Na první varianna trhu s byty nalezne byt podle svého výbětu se dlouho čeká a azylant si nemůže vybrat, ru (tedy v jakémkoli vlastnictví) a požádá kde bude bydlet – zato má bydlení relativně v rámci SIPu o dotaci. Může jisté. Někteří azylanti díky této byt změnit, může čerpání dovariantě tíhnou k určité pasitace na nějakou dobu přeruvitě – čekají v IAS, až jim stát šit. Dotace na čisté nájemné nabídne byt, a teprve od toho je obcí převáděna přímo majiodvíjejí veškerou svou aktiviteli bytu, čímž je zajištěno její tu i v oblasti zaměstnání. použití ke stanovenému účeVšichni azylanti ale život v IAS lu. Žádost o dotaci musí azynezvolí, někteří platí komerčlant podávat obci, ve které se ní podnájem a na nabídku byt nachází – musí předložit čekají mimo azylové zařízení. nájemní smlouvu, obec požáTi však většinou již mají zadá prostřednictvím kraje miměstnání, a tak je pro ně přinisterstvo vnitra o dotaci a po jatelná nabídka bytu pouze kladném rozhodnutí uzavře v lokalitě, kde již jsou usazesmlouvu s pronajímatelem ni. Druhá varianta neposkytua azylantem o poskytování doje dlouhodobou jistotu, je spítace v rámci Varianty II. I přes še podporou v začátcích. Je existenci této smlouvy musí proto vhodná spíše pro azylanazylant každý měsíc opakovat ty, kteří nechtějí čekat v IAS, žádost obci o dotaci. spíše chtějí rychle začít praKontrast pružnosti principu covat a někde bydlet – a zárovarianty a těžkopádnosti jejíveň nemají takovou obavu ze ho uskutečnění je obrovský. své situace po pěti letech, kdy Procedura žádání o dotaci skončí státní podpora. a její vyřizování je velmi složiAzylanti preferují většinou tý proces, který nutí azylanta nabídku bytu podle Varianty I i obec se dotací po pět let kaža mnoho z nich je ochotno na dý měsíc zabývat. Obec sani léta čekat. Varianta II jak pro motná dostává ještě měsíční svou administrativní náročdotaci na rozvoj infrastruktunost, tak pro časovou omezery do 1 500 do 2 500 Kč, aby nost není tak vyhledávaná. se jí tím pokryly náklady na Kromě toho ted y, že všechny tuto přidanou agendu. Kromě varianty nejsou všem azylansložitosti a administrativní tům dostupné (na všechny se náročnosti této varianty jsou nedostane, někteří aktéři netu ještě další problémy: podjsou ochotni se účastnit), nepora je na 5 let, resp. 60 měsíjsou ani souměřitelně výhodců a pak skončí. Je to tedy starné. Princip počáteční tovní pomo c pro azylanty, podpory bydlení azylantů je Pod jednou střechou tohoto domu se sešli lidé z celého světa. Foto: Kateřina Krásová kterou se některé rodiny bojí rozumný – bylo by ale dobré přijmout, protože po vyčerpázajistit, aby podpora byla doní dotace se už budou muset stupná všem (byť i třeba větOd roku 2006 umožňuje Varianta II použití spolehnout pouze na sebe a na trh s byty. Ve šinově jen podle jednodušší Varianty II). Pak státní dotace i úhradu pobytu azylantů srovnání s Variantou I azylanti vnímají značby byl systém podpory bydlení efektivnější v zařízeních sociální péče. nou nejistotu, co bude po oněch pěti letech, a hlavně spravedlivější. a tak často raději léta čekají na nabídku bytu Varianta III podle první varianty. Samotná existence prvBlanka Tollarová Varianta III je zatím pouze vyhlášeným proní varianty tedy variantu druhou v očích azyAutorka pracuje gramem, který ještě nebyl využit. Některé lantů handicapuje. Tato varianta hodně nav Organizaci pro pomoc uprchlíkům. obce již zahájily stavbu bytových domů s více ráží na omezenost českého trhu s byty – kdyby než 20 byty, z nichž by měly nabídnout vždy byl volnější a uzavírání nájemních či podná1 byt pro azylanty, ale dosud nebyl žádný byt jemních smluv nepodléhalo pravidlům dadokončen. Seznam bytů určených pro azyným dvojími (regulovanými a neregulovanýlanty bude vystaven na webu OAMP. Azylanti mi) cenami, nemuseli by mít azylanti z této


18

AKTIVITY

Uprchlík je především lidská bytost… Třebaže v zákonodárství většiny civilizovaných zemí světa stejně jako v řádech univerzit, firem, korporací či nadací jsou zakotvena přísná antidiskriminační pravidla, znemožňující segregaci lidí či celých jejich skupin na základě nejrůznějších vnějších či vnitřních odlišností, uprchlíků se ani tato skutečnost netýká, což jen potvrzuje jejich postavení lidí druhého řádu. Stačí letmý pohled na statistiky udělených azylů v nejrůznějších zemích, abychom zjistili, že kritérium pronásledování a stavu lidských práv v jejich zemích při rozhodování o udělení azylu zdaleka nehraje tu hlavní roli. Občas se za tímto selektivním přístupem skrývá zbabělá snaha nepozlobit mocného hráče na globální scéně přílišnou vstřícností vůči jeho obětem (v Evropě to platí například o čečenských uprchlících z Ruska), jindy zase skrytý záměr omezit příliv pro dané společnosti nepohodlných skupin (to se dnes v prvé řadě týká uprchlíků muslimského původu) nebo populistická snaha mocných nadbíhat předsudkům vlastních společností. V podstatě nejde o nic nového. Již jinak demokratická a tolerantní první československá republika zjevně diskriminovala uprchlíky z řad polských Židů nebo německých komunistů, naproti tomu tehdejší levicová scéna (bohužel včetně Osvobozeného divadla zaklínajícího se všeobjímajícími humanistickými ideály) si tropila nemístné žerty z ruských emigrantů prchajících z Leninova a Stalinova pekelného ráje na zemi. Na druhé straně s tím, jak se dnes rozšiřuje koncept lidských práv v cílových zemích uprchlíků, jsme svědky určitého senzitivnějšího rozšiřování azylového zákonodárství. V některých zemích (k nimž přistoupí i Česká republika, bude-li schválena novela azylové-

ho zákona) se přiznává azyl i lidem pronásledovaným na základě pohlaví (většinou jde o ženy prchající před domácím i jiným násilím ve zjevně machistických společnostech), ve Španělsku mají podle nového azylového zákona nárok na azyl i lidé pronásledování na základě odlišné sexuální orientace - jedno z mnoha ilustrativních svědectví toho, že tato země v pozoruhodně krátkém čase nejen prudce zbohatla ekonomicky, ale i dozrála mentálně od autoritářského konzervativismu k otevřené společnosti skandinávského typu. Na druhé straně jsou to překvapivě mnohdy právě takzvaní konzervativci, kdo se zastávají ponížených běženců. V Americe se latinskoamerických migrantů zastal v kontextu debat o zpřísnění imigračních zákonů i jinak zřejmě nepříliš sociálně citlivý prezident Bush a v Evropě (stejně jako v USA) vedle nepříliš viditelných zelených a sociálních radikálů je právě katolická církev jednou z mála komunit, která se hlasitě a ústy svých dnes jinak velmi konzervativních nejvyšších představitelů dovolává lidštějšího zacházení s běženci a nekompromisně kritizuje politiku většiny evropských vlád i Unie jako celku. Právě tak jako jsou její misionáři a humanitární pracovníci mnohdy ti poslední a jediní, kdo se starají o zapomenuté a nejbědnější v zemích, které už bohatý svět dávno přestaly zajímat. Nezbývá než doufat, že se tyto překvapivé proměny promítnou i do každodenního života evropských společností. Je docela lidské, že někdo nemá rád komunisty, jiný se zase bojí muslimů či lesbiček a gayů. Je přece právem Číňanů jíst stará vejce a je stejně tak právem Evropanů ohrnovat nad tím nos. Snažit se svou zakořeněnou nelibost násilím a shora převychovat by bylo projevem pokry-

teckého ducha skrytě totalitářské politické korektnosti. Tenze a konflikty jsou přece vlastní mezilidským vztahům odevždy a snažit se je mávnutím kouzelného proutku anulovat by zavánělo utopismem a naivitou. Smír v duších a mezi lidmi, pokud vůbec nastane, je vždy výsledkem bolestného a dlouhodobého procesu a duševní očisty, nikoliv úředním rozhodnutím. Takový smír z moci úřední mívá obvykle dohry více než nemírové, v lepším případě stejně neúčinné jako státní kampaně proti rasismu. I s konflikty však lze žít důstojně a nemilovat by nikdy nemělo znamenat pronásledování, diskriminaci či omezování životních příležitostí. Nezapomínejme navíc, že být dnes komunistou v Sýrii, kritickým intelektuálem v Saudské Arábii či gayem v Iránu (či třeba jen v Rusku) je stejně neveselé jako být aktivním katolíkem či disidentem v husákovském Československu. Zkusme tedy odhodit své předsudky – ať už jsme p olitiky, azylovými úředníky či běžnými občany – a pochopit, že dotyční k nám nepřišli na výlet placený z našich daní, ale hledat azyl, tj. novou životní šanci a leckdy jen holé přežití. V naději, že naše společnost stojí na etickém universalismu hodném jednadvacátého století, nikoliv na předsudcích vlastních nezralým a zamindrákovaným společnostem, které – podobně jako nevyvinutí a zakomplexovaní jedinci – svou identitu vymezují pliváním na „ty druhé“. Zklamat příchozí v jejich očekávání by nebylo jen jejich, ale zároveň i naší prohrou… Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.

Komunitní centrum InBáze napomáhá integraci příchozích Rozhovor s Parisou Zargari, vedoucí komunitního centra InBáze, které provozuje občanské sdružení Berkat. Jak vznikl nápad otevřít v Praze komunitní centrum pro migranty? Vznikl v podstatě jako přirozené vyústění toho, co už Berkat několik let realizuje v projektu Přátelská integrační pomoc a na základě spolupráce s přáteli z neziskových organizací. Zkušenosti různých lidí ukázaly, že takové komunitní centrum, s nabídkou a službami, které poskytujeme, v Praze citelně chybí. Základní idea byla vytvořit místo, kam by lidi přicházeli za podporou a které by jim umožnilo rozvíjet vlastní aktivitu. Tedy, aby také měli možnost sami něco nabídnout. Co je hlavní náplní komunitního centra InBáze, čím konkrétně vychází vstříc příchozím, tedy migrantům, cizincům? V InBázi nabízíme služby a aktivity, které by měly příchozím umožnit lepší pozici při vstup na trh práce a usnadnit

19

Parisa Zargari se senátorem Karlem Schwarzenbergem při slavnostním otevření InBáze 4. května 2006. Foto: Luboš Kotek


AKTIVITY integraci. Konkrétně se jedná o bezplatné kursy češtiny, p očítačů a angličtiny, poskytovaní rekvalifikačních kursů, individuálního pracovního poradenství a doprovázení při jednání na různých úřadech. Vedle vzdělávacích aktivit centrum nabízí i sociální a právní poradenství a možnost si popovídat ze zkušenou psychoterapeutkou. V určenou dobu je také možné volně využívat počítačové učebny s internetem. Co dalšího vedle pomoci se vstupem na pracovní trh InBáze příchozím nabízí? Vedle vzdělávacích a rekvalifikačních kursů a poradenství organizujeme také například setkávání multikulturních skupin Kruhy. Jde o pravidelné schůzky dvou ženských a jedné mužské skupiny, kterých se účastní jak cizinci různých druhů pobytu, tak Češi. Na těchto skupinách mohou lidi společně sdílet svoje starosti a radosti související s životem v České republice, navazovat nové přátelské vztahy, navštěvovat společně různé kulturní akce, chodit na výlety atd. V InBázi je také otevřena šicí dílna a dětský koutek, o které se starají zaměstnankyně z řad migrantů. Ženy, které třeba přijdou na některý kurs, mají možnost nechat své děti v dětském koutku, kde je zajištěno jejich hlídání, v šicí dílně se mohou účastnit rukodělných kursů, nebo si došívat své věci. Ženy se také mohou zapojit do projektu Ethnocatering, který vychází ze stávající a neustále se rozšiřující sítě migrantek, které připravují pochoutky svých národních kuchyní na různé společenské akce a jsou samozřejmě za honorář - zapojeny do celé přípravy a plánování jednotlivých akcí. Všechny aktivity i služby jsou v InBázi nabízeny zdarma. Propojuje InBáze – vedle multikulturních skupin – příchozí s většinovou společností i jinak? Několika způsoby. V Inbázi funguje dobrovolnické centrum, které zájemce z řad české veřejnosti zapojuje do aktivit InBáze i Berkatu jako takového – tito dobrovolníci například doučují děti migrantů, vedou kursy angličtiny a počítačů, připravují dětský táb or. Nedávno třeba dvě dobrovolnice připravili a vedli Refudrama, kde se seznamují příchozí s českými občany prostřednictvím hudby, tance, kreslení, tedy umění vůbec atd. Od září také chystáme pro českou veřejnost otevřené kursy vaření osvědčených receptů z ethnocateringu spojené s prezentací dané kultury a další multikulturní večírky. Migranti, kteří k nám přicházejí, budou pro českou veřejnost organizovat například výuku svých rodných „méně obvyklých“ jazyků, jako je gruzínština, čečenština... Proč jste zvolili právě tento druh pomoci, je po něm „poptávka“? Kdybychom necítili, že je po takovém druhu zařízení poptávka, tak bychom se do toho nepouštěli. Nejde o projekt sám pro sebe, ale reaguje na konkrétní potřeby konkrétních lidí. Od začátku května, kdy jsme InBázi otevřeli,

S kmotrou InBáze Danou Němcovou, přední osobností občanské společnosti, která působí v partnerském sdružení Centrum pro otázky migrace. Foto: Luboš Kotek

nás již navštívilo přes sto „klientů“, což ukazuje, že tak, jak je projekt nastaven, má smysl pro ty, kterým je určen. Máme z toho velkou radost. Čím se InBáze liší od podobných iniciativ jiných občanských sdružení? Především tím, že jde o centrum, tedy místo, které vedle poskytování služeb nabízí i prostor pro setkávání a místo, kde si hosté a další návštěvníci mohou třeba udělat kávu dát si s druhým schůzku, zajít na internet zdarma. Za důležité považujeme také to, že v InBázi vytváříme pracovní místa přímo pro cizince, zaměstnáváme je jako – asistenty projektu, v šicí dílně, v dětském koutku, jako správce centra, v ethnocateringu atd. Naším záměrem je, aby komunitní centrum v budoucnosti spravovali přímo migranti, v co největší míře. Spolupracujete s dalšími občanskými iniciativami? V čem konkrétně? Partnerskou organizací v projektu InBáze je Centrum pro otázky migrace, které je spoluorganizátorem multikulturních skupin Kruhy a zajišťuje poradenskou činnost. Samozřejmě spolupracujeme i s dalšími organizacemi, které se zabývají migrací, posíláme si navzájem klienty, vyměňujeme si informace, pomáháme si při propagaci našich akcí a podobně. Co pro Tebe bylo při přípravě otevření InBáze nejtěžší, co nejdůležitější? Nejtěžší i nejdůležitější myslím bylo zvládnout počáteční obavy z toho, jestli a jak bude celý projekt fungovat. Samotné zařizování praktických věcí mi naopak dělalo radost. Pronajali jsme si jednopatrový domeček ve dvoře domů na Vinohradech a museli jsme ho od začátku celý kompletně zařídit. Ve čtyřech místnostech tu máme kuchyň, šicí dílnu, učebnu, dětský koutek, kancelář a komunitní místnost. V tuto chvíli, kdy je InBáze již otevřena a slouží svému účelu, necháváme

vše na procesu samém a věříme v něj, což pomáhá překonávat obavy. Kdo celý projekt financuje? Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem a rozpočtem hlavního města Prahy. Berkat otevřením komunitního centra podstatně rozšiřuje pole své působnosti. Jakým způsob em se InBáze, pomo c v Afghánistánu a pomoc v Čečensku vzájemně doplňují? V šicí dílně InBáze ženy-migrantky dotvářejí výrobky z našeho afghánského komunitního projektu Happy Flying Carpets, v jehož rámci afghánské ženy z vesnic okolo Kábulu šijí a vyšívají tradiční textilie . Tyto výrobky jsou poté nabízeny na veřejných akcích Berkatu a zisk jde zpět ženám do Afghánistánu. Také v Čečensku máme projekt komunitního charakteru a to Centrum pro rodinu v Grozném „ Do’zl centrum“, které se snaží pracovat podobným způsobem jako InBáze. Takže si vzájemně vyměňujeme cenné zkušenosti a již se těšíme na návštěvu našich čečenských koordinátorek v Praze – kde jinde, než v InBázi. Proč jsi se začala věnovat práci v občanské sféře, co bylo tvým „hnacím motivem“? Pro mě je obecně vzato důležité, abych cítila, že práce kterou dělám, má smysl. A ten smysl nacházím v tom, co momentálně dělám a doufám, že kromě toho, že má smysl pro mě osobně, má smysl i pro někoho jiného. Rodinná historie: Naše rodinná historie je taková, že můj tatínek přišel před 45 lety z Íránu žít do České republiky a potkal zde moji českou maminku a už zde zůstal. Takže mám českou ro dinu v Čechách a perskou rodinu v Íránu. Připravil František Kostlán z o. s. Berkat.


20

AKTIVITY

Kampaň Bezpečí pro uprchlíky – kam se ubírá, co je v ní nového, co přetrvává. V táboře i mimo něj Aktivity v táborech se vždy odvíjejí od toho, kdo tábora právě jede. Jinak vypadá program, když jej připravují studenti gymnázia, jinak když ho vytváří vysokoškoláci. Je pro mne potěšení sledovat, jak každý nový dobrovolník přináší nové nápady, jak se program aktivit, které příchozím nabízíme, ve svém obsahu stále proměňuje a zpestřuje.

Hlavní náplní Dne dětí bylo p omalovat ploty.

Vyzdvihl bych v tuto chvíli tři věci. Poprvé: mezi novými dobrovolníky se objevilo mnoho žáků a žákyň základní waldorfské školy. Ti si pravidelně připravují pro svoje vrstevníky výrobu různých předmětů – od loutek, přes větrníky, náramky p o různé ozdoby do pokoje – a jsou tak schopni zajistit zajímavý program pro nejmladší osazenstvo. Podruhé: po nedávném novém příchodu nových dobrovolníků/-ic z FF a FSS MU jsme začali vymýšlet i aktivity pro dospělé. Jeli jsme do tábora a snažili jsme se vyzvědět přímo od jeho obyvatel, co jim v táboře nejvíce chybí, co bychom pro ně mohli dělat. Po několika návštěvách jsme dali dohromady tři „aktivity “. Pravidelné výlety do hezkých blízkých měst. Začít bychom chtěli výletem do Náměště nad Oslavou, který by se měl odehrát v srpnu. Protože je v táborech stále více maminek s malými dětmi, chtěli jsme uspořádat i pravidelné plavání pro maminky s kojenci. Na tuto aktivitu se nám bohužel zatím nepodařilo sehnat dostatek peněz, takže čekáme, zda bychom v brzké době nenašli nějakého sponzora (který se může najít i mezi Vámi). Nejtěžší věcí, do níž jsme se zatím kdy pustili, je shánění práce pro žadatele o azyl. V tuto chvíli jsme ve fázi hledání zaměstnavatelů, kteří by byli ochotní naše známé a přátele z pobytových středisek zaměstnat. A potřetí: díky dobrovolníkům a dobrovolnicím, kteří už v kampani nějakou dobu působí, se podařilo zajistit pravidelné doučování Ayat S. z Palestiny, která by chtěl přestoupit do vyššího ročníku. Ayat je 15 a navštěvuje teprve 6. třídu, což je způsobeno především

21

tím, že během pětiletého pobytu v ČR byla celá její rodina střídavě v Praze, Havířově a Zastávce. Přes prázdniny by se s naší pomocí měla připravit na rozdílové zkoušky do osmého ročníku. Shrnuto a podtrženo, pokud se bude kampaň odvíjet i nadále tímto směrem, pokryjeme velkou část potřeb všech obyvatel obou pobytových středisek u Brna. Z čehož máme všichni zúčastnění radost, zároveň ale všichni usilovně hledáme další pomocné síly. Takže pokud Vás něco z aktivit zaujalo, určitě se ozvěte. Vskutku mezinárodní den dětí Největší aktivitou v uplynulém období byla bezpochyby oslava Mezinárodního dne dětí 28. května. Konala Foto: Milan Štefanec se v spolupráci s CVČ Lužánky – pobočkou Lány. V prostorách bohunického areálu p obočky se setkalo 150 až 200 dětí z celého světa (z Arménie, Čečenska, Česka, Ingušska, Palestiny, Somálska , Ukrajiny). Akci odstartovala japonská hra „Dobytí oceánu“, pokračovalo se společným malováním trvalými barvami na připravený veliký plot obklopující areál, který tak děti za zvuku etnické hudby z různých zemí vyzdobily. Program sestával zejména z mezinárodních her pocházejících z Filipín, Kavkazu, Afriky i Jižní Ameriky. Děti hrály například hru Kamenná štafeta, kterou vymysleli indiáni z Peru, nebo adrenalinovou filipínskou hru Pusa at aso (kočka a pes). Za absolvování každé hry děti získávaly vlaječku příslušného státu, kterou

Hra se jmenovala Býčí srdce a jak vidět, družstva ji velmi prožívala.


si lepily do svého osobního „pasu“, který dostaly na začátku programu. Doprovodnou částí programu bylo vaření tradičního ukrajinského boršče na kavkazský způsob. Uvařili jsme ho 50 litrů a skoro všechen se snědl! Role šéfkuchařky se zhostila rodilá Čečenka, jež zde s početnou rodinou nedávno získala azyl. Kolem páté hodiny odpolední proběhla exhibice hasičského zákroku přímo v areálu, při kterém si z hasičské proudnice zastříkaly i děti. Oslava Dne dětí byla první z řady akcí, na kterých se budou setkávat české děti s dětmi uprchlíků a cizinců žijících v České republice. Projekt budou společně zajišťovat CVČ Lužánky a NESEHNUTÍ a opět budou hledat nové a další dobrovolníky/ice, kteří/které budou mo ci pomoct. Takže pokud rádi pracujete s dětmi, ozvěte se. Stálice naší kampaně Výstava „Uprchlíci u nás“ navštívila další zajímavé destinace: Gymnázium Aloise Jiráska v Litomyšli, školu Open Gate v Babicích u Říčan a také Klobouky u Brna. Chcete, abychom příště psali i o Vašem městě či obci. Není nic jednoduššího než zajistit prostor, kontaktovat nás (například rovnou z webu: www.uprchlik.ecn.cz/cz/vystava.html) a zamluvit si výstavu na volný termín. Neutichá ani zájem škol o uprchlické workshopy – zavítali jsme opět na ZŠ Arménská, na Gymnázium v Řečkovicích (obě v Brně), na waldorfskou školu v Brně a na řadu dalších škol. I zde je prostor pro aktivitu – kontaktujte nás a objednejte si workshop pro svoji třídu, skautský oddíl, sportovní družstvo apod. a poznáte, co to znamená „být uprchlíkem“. Radim Ošmera Autor studuje FF MU.

Foto: Milan Štefanec



PØES. PŘEDSTAVUJEME: Uzbekistán Historie uprchlictví díl 2 Západní Afrika se stabilizuje a statisíce uprchlíků se vracejí

Recommend Documents