HISTORIE, KTERÁ SE NÁS TÝKÁ
LIDÉ JAKO D BYTEK B R O Ž U R A
K
V Ý S T A V Ě
Vážení studenti a žáci, vážení pedagogové, válečné utrpení lidí se za 2. světové války nevyhnulo ani našemu kraji. Vedle všeobecně známých koncentračních táborů bývá opomíjen tábor, který ležel nedaleko našich hranic. Koncentrační tábor Gross-Rosen, vězni označovaný jako „kamenné peklo“. Z tohoto tábora byl v únoru 1945 vypraven transport smrti. Při pochodu za krutých podmínek bylo u Choustníkova Hradiště popraveno 179 nemohoucích vězňů! Tato událost se stala inspirací pro maturitní práce žáků Střední školy propagační tvorby a polygrafie ve Velkém Poříčí. Díky předkládané publikaci a po zhlédnutí výstavy máte možnost posoudit, jak tragické události 2. světové války emocionálně, výtvarně a graficky vnímá středoškolský student a jak je téma naléhavé i po sedmdesáti letech. Lubomír Franc hejtman Královéhradeckého kraje
Úvod Koncentrační tábory, jejichž smyslem je izolovat a případně zlikvidovat odpůrce či nepohodlné skupiny obyvatelstva, se poprvé neobjevily, jak by se mohlo zdát, v nacistickém Německu. Již na počátku 20. století vznikala obdobná zařízení v jižní Africe, kde Britové zavírali své protivníky Búry, což byli bílí osadníci z Holandska, Německa a Francie. V období vlády Josifa Vissarionoviče Stalina v Sovětském svazu dostala tato zařízení svou hrůznou podobu v gulazích. Po druhé světové válce například v Kambodži za vlády Rudých Khmerů v letech 1976-1979 zahynuly zejména ve zdejších koncentračních táborech 3 miliony lidí, což představovalo celou jednu třetinu místního obyvatelstva. V obdobných zařízeních pravděpodobně umírají v Severní Koreji tisíce odpůrců tamního režimu i dnes. Poznání hrůz koncentračního tábora Gross-Rosen, jehož pobočky se nacházely i v našem regionu, je pro nás výzvou, aby se alespoň v naší zemi něco podobného již nikdy neopakovalo. Co předcházelo vzniku Gross-Rosen, který se nacházel na území tehdejšího Německa? Dne 30. ledna 1933 se zde dostal k moci Adolf Hitler. Nebylo to kupodivu násilnou cestou, ale z velké části na základě předchozích voleb, kdy jeho strana NSDAP obdržela nejvíc hlasů. Byl to především důsledek světové hospodářské krize a Hitlerovy demagogie. Další jeho kroky však již od počátku dávaly tušit, že v této zemi s neopakovatelnými kulturními tradicemi nastává doba násilí. Požár Říšského sněmu 27. února 1933, z něhož Hitler obvinil komunisty, mu byl záminkou k rozsáhlým akcím proti svým odpůrcům v celém Německu. Již o den později vydal prezident Paul Hindenburg dekret o ochraně národa a státu, který rušil základní články ústavy zaručující občanům demokratická práva. Brzy byly na základě tohoto dekretu v Německu přeplněny věznice, a tak necelé dva měsíce po nástupu Hitlera k moci vzniká 22. března 1933 pro lidi „potřebující ochrannou vazbu“ první koncentrační tábor Dachau. Do doby, než si Hitler podrobil v březnu 1938 jako první zemi Rakousko, jich bylo na 40 a bylo zde internováno na 30 tisíc osob. V mnohých z nich, jako byly Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen, našly později svou smrt také tisíce českých vlastenců či židovských spoluobčanů. Již od roku 1933 byla ostraha koncentračních táborů svěřena elitě Hitlerových vojsk, příslušníkům SS, což je zkratka Schutzstaffeln (ochranné oddíly), protože původně skutečně sloužily k ochraně Adolfa Hitlera. Od jejich původního počtu několika desítek v době jejich založení v roce 1925 jich bylo na konci války 700 tisíc. Z nich byly pro ostrahu v těchto vězeňských zařízeních vyčleněny útvary SS Totenkopf (smrtihlav). Na výložce nosili znak lebky se zkříženými hnáty, což znamenalo, že pohrdají životem a smrtí. Především však pohrdali životem a smrtí svěřených vězňů. K tomuto účelu byli zvlášť cvičeni. V jejich činnosti jim pomáhali kápové (dozorci) z řad kriminálních zločinců, mnohdy i vrahů. Ač sami vězni, často si v krutosti nezadali s jejich společnými vězniteli. Zatímco do začátku války koncentrační tábory sloužily především k internaci či pouhé likvidaci vězňů, později byla uplatňována také možnost jejich pracovního využití, ovšem v podstatě se stejným cílem - tentokrát k smrti upracováním. Tento účel stále více naplňovaly koncentrační tábory zakládané od roku 1938. Mezi ně částečně patřil největší z nich Osvětim (Oświęcim, německy Auschwitz), kde zahynulo na 1,5 milionu vězňů, rovněž například Ravensbrück, Mauthausen, Flossenbürg a Gross-Rosen. Tři posledně jmenované koncentrační tábory zřídila SS Deutsche Erd und Steinwerke (SS zemědělské podniky a kamenolomy). Právě ve zdejších kamenolomech chtěla otrockou práci vězňů nejvíce využít.
I. Gross-Rosen pobočkou koncentračního tábora Sachsenhausen (1940-1941) Gross-Rosen pojmenovaný podle nedaleké obce (dnes Rogoźnica, okres Świdnica) se nachází 40 kilometrů severně od nejvyšší české hory Sněžky. Kamenolom, kde se těžila kvalitní žula, se zde nacházel již před druhou světovou válkou. Od dosavadní majitelky Margarety Hay jej zakoupila 11. května 1940 uvedená firma SS za půl milionu marek. To je počátek jednoho z nejobávanějších koncentračních táborů. Noví majitelé zde výrazně změnili výrobní profil. Zatímco dříve převažovala výroba dlažebních kostek a kamenných obrubníků na chodníky, teď to byla ze 60 % těžba pouhého stavebního kamene. Toto opatření mělo svou logiku. Takto se laciná nekvalifikovaná práce vězňů dala nejlépe využívat a stále obměňovat či doplňovat čerstvými silami. V počátečním období sem byli posíláni vězni z koncentračního tábora Sachsenhausen, jehož byl Gross-Rosen pobočkou. Prvních 100 vězňů sem přišlo v srpnu 1940. Za 10 měsíců už jich tam bylo 700. Zpočátku tvořily Gross-Rosen pouze dva dřevěné baráky, jeden pro vězně a druhý pro SS. Koncem května 1941 už tyto baráky byly čtyři.
Ti, kteří nezemřeli při práci, byli v té době ještě vraceni zpět do Sachsenhausenu, kde byli na jejich likvidaci lépe zařízeni.
nežádoucí
zloděj
politický vězeň
dle fašistického smýšlení podřadné rasy
homosexuál
jehovista
žid Gross-Rosen však jako pobočka trpěl stálým nedostatkem vězňů schopných v lomu pracovat. Ti, kteří nezemřeli při práci, byli v té době ještě vraceni zpět do Sachsenhausenu, kde byli na jejich likvidaci lépe zařízeni. To se ukázalo pro zdárný pracovní proces jako nepraktické, což konstatoval při návštěvě Gross-Rosen 28. října 1940 samotný zástupce Hitlera a hlavní vůdce SS Heinrich Himmler a po něm i o dva týdny později generální inspektor koncentračních táborů Richard Glücks, který vyjádřil potřebu dosavadní slabé vězně nahradit novým vydatným „lidským materiálem”.
-Poláci, -komunisté -odbojáři
emigrant -lidé prchající před fašistickou mašinérií
Koupání se konalo jednou za měsíc, týdně se vyměňovalo čisté prádlo a dvakrát týdně probíhalo holení. Do nemocnice byli přijímáni vězni až s teplotou 39 °C.
II. Samostatný koncentrační tábor Gross-Rosen (1941-1944) Z důvodu lepšího, stálého a přímého přísunu pracovních sil byl 1. května 1941 koncentrační tábor Gross-Rosen osamostatněn.
Zařízení tábora Během tohoto druhého období se Gross-Rosen rozrostl ze jmenovaných 4 baráků na 22 s kapacitou pro 45 tisíc vězňů. Před vchodem bylo velitelství, kasárna SS, nemocnice a kantýna pro příslušníky SS, garáže a cvičiště pro posádku SS. Za branou se smutně proslulým nápisem Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) se táhla táborová ulice (Lagerstrasse), po pravé straně byl prostor pro apely, vězeňská kuchyně, baráky XII-XXII a krematorium s nedokončenou plynovou komorou. Na levé straně se nacházely baráky I-XI, nemocnice, karanténní blok a skladiště. Tábor byl obehnán dvojitou řadou čtyřmetrových betonových sloupů s ostnatým drátem, nabitým elektrickým proudem. Nad ním stály strážní věže se světlomety a kulomety. Vody byl nedostatek, zpočátku se pouze dovážela, kanalizace nebyla žádná. Ta byla zavedena až v roce 1943, když předtím vypukly epidemie tyfu, úplavice, rozmnožily se vši a svrab. Koupání se konalo jednou za měsíc, týdně se vyměňovalo čisté prádlo a dvakrát týdně probíhalo holení. Do nemocnice byli přijímáni vězni až s teplotou 39 °C. Mapa koncentrační tábor Gross-Rosen 1 a 22 - vězeňské baráky 11 - karanténa 14 a 17 - Siemens 23 - tkalcovna
24 - krematorium 25 - nedokončená plynová komora 26 - vězeňská kantýna
27 - koupelna 28 - příjem transportů A-CH - kasárna SS I - nemocnice SS
J - garáže K - ústředí L - kantýna SS
AVA R T S A M I Ž E ÍR N V O C PRA V poledne byla krátká přestávka na oběd. Při návratu musel každý vězeň přinést těžký kámen na stavbu táborové ulice. Po apelu v 19.30 hod. následovalo mytí a ve 22.00 hod. spánek. Budíček byl ve 4.30 hod., nástup do práce v 5.45 hod. Pracovalo se od 6.30 do 18.00 hod. Ráno k snídani 200 gramů chleba, později však bylo sníženo pouze na 50 gramů, s černou náhražkovou kávou. Večeři představoval zelný odvar nazývaný polévka.
Nudil-li se, zapřáhl do velkého vozu vězně, nasedl na motorku a udával tempo jízdy. Při této jeho kratochvíli museli zapřažení vězni obvykle zpívat. Nechával je tak dlouho klusat, až padli vysílením. Pak je obvykle postřílel. Nechal kamenovat Poláky.
Velitelé V počátcích Gross-Rosen se stal jeho velitelem Hauptscharführer (četař) SS Anton Thumann. Po osamostatnění tábora v roce 1941 byl postaven do čela Obersturmbannführer SS (podplukovník) Arthur Rödl (vpravo dole). Měl už šest let praxe v koncentračních táborech, dokonce byl v tomto období krátkodobě velitelem v Buchenwaldu a Flossenbürgu. V polovině září 1942 vystřídal Rödla Haptsturmführer (kapitán) Wilhelm Gideon (vpravo nahoře). V této funkci skončil opět po roce v říjnu 1943. Oba byli odvoláni ze stejného důvodu. I z hlediska jejich nadřízených to bylo pro přílišnou krutost, alkoholismus a korupci. Poté převzal funkci velitele Gross-Rosen až do konce války v květnu 1945 Hauptsturmführer (kapitán) Johannes Haasebroek. Po osvobození Osvětimi v lednu 1945 se zde stal posledním táborovým lékařem známý Doktor smrt Hauptsturmführer (kapitán) Joseph Mengele.
Práce v kamenolomu O pracovních podmínkách v kamenolomu pamětníci uvádějí: Po obloze se den po dni valily mraky černého kouře z komínů plynových pecí; roznášely po okolí pach spáleného lidského masa. Za rachotu pneumatických kladiv, klínů a vozíků se potácely mezi balvany žuly chatrně oblečené lidské trosky. Necitelné již ke všem bolestem, mrazu; mechanicky konaly svoji práci. V roce 1942 byla v těchto pracovních podmínkách průměrná doba přežití dva měsíce. Přesto z práce vězňů Gross-Rosen vznikly takové stavby jako přestavba reprezentativní části Královce (dnes Kaliningrad v Rusku), přestavba zámku v Poznani, univerzitní čtvrť ve Vratislavi (Hala století). Plánovaná přestavba Ministerstva vojenství a generálního štábu v Berlíně zůstala vzhledem ke konci války nedokončena.
Vězni umírali především z důvodu upracování a podvýživy. Na zvláštní příkaz zde byly likvidovány celé skupiny vězňů, například sovětští zajatci.
Úmrtí Vězni umírali především z důvodu upracování a podvýživy. Na zvláštní příkaz zde byly likvidovány celé skupiny vězňů, například sovětští zajatci. Po vstupu Německa do války se Sovětským svazem 22. června 1941 sem bylo v říjnu téhož roku přivezeno ve dvou transportech 5 tisíc sovětských zajatců. V červnu 1942 z nich zůstalo naživu pouze několik desítek. Zajímavé je, že když na příkaz shora měli být vybráni lidé pro plošnou eutanazii, hledalo vedení tábora vytáčky a snažilo se tento počet omezit. Židé přišli do Gross-Rosen ve velkém množství podruhé až ve druhé polovině roku 1943, kdy už se projevoval nedostatek pracovních sil. Proto zde byli likvidováni převážně upracováním. Přes výše uvedené skutečnosti jsou doloženy popravy vězňů fenolovou injekcí či zastřelením u zdi smrti (v zadní části tábora). V kamenolomu se zase nacházela stěna smrti, kde vězni museli skákat do šedesátimetrové hloubky. Pro stálou výstrahu stála v táboře šibenice, na níž byli vězni po nepodařeném útěku z tohoto pekla věšeni. Svědci po válce vzpomínali, že sedmnáctiletý ukrajinský chlapec byl ze stejného důvodu bestiálním způsobem ukřižován. Posledními oběťmi se těsně před osvobozením koncentračního tábora Gross-Rosen stali vězni, kteří se zde po jeho evakuaci ukryli. Jakmile je příslušníci SS objevili, všechny je zastřelili. Snahou nacistů bylo, aby se o těchto úmrtích veřejnost dověděla co nejméně. Proto se mrtví odváželi ke spálení do krematoria v Lehnici (Legnica). Z důvodu jejich zvyšujícího se počtu i utajení bylo už v roce 1941 vybudováno vlastní krematorium. Když ani to nestačilo, bylo o dva roky později zřízeno výkonnější dle moderních požadavků. Máme doloženo, že popel zemřelých byl ukládán do uren. Zdálo by se, že alespoň po smrti byla takto projevena úcta k lidským ostatkům. I to je však omyl. Vedení tábora prodávalo urny s popelem pozůstalým pro výdělek. Samozřejmě o pravosti těchto ostatků jsou oprávněné pochyby. Vzhledem k rychlému postupu Rudé armády a možnému osvobození tábora smrti v Osvětimi se začala v roce 1944 budovat v Gross-Rosen vlastní plynová komora, která však již naštěstí nebyla dokončena.
Pro stálou výstrahu stála v táboře šibenice, na niž byli vězni po nepodařeném útěku z tohoto pekla věšeni. Svědci po válce vzpomínali, že sedmnáctiletý ukrajinský chlapec byl ze stejného důvodu bestiálním způsobem ukřižován.
Posledními oběťmi se těsně před osvobozením koncentračního tábora Gross-Rosen stali vězni, kteří se zde po jeho evakuaci ukryli. Jakmile je příslušníci SS objevili, všechny je zastřelili.
III. Výstavba komplexu Gross-Rosen (1944-1945) Po zdrcujících porážkách u Stalingradu, Kurska a v severní Africe v roce 1943 se začal v průmyslu nacistického Německa projevovat nedostatek pracovníků, kteří byli nahrazováni totálně nasazovanými občany porobených zemí a vězni. Zároveň vzhledem k systematickému bombardování průmyslových oblastí Německa byly části provozů ze zdejších továren přenášeny do odlehlých oblastí Třetí říše. Samotný Gross-Rosen a jeho okolí k tomu skýtal ideální podmínky. Nastala tak třetí etapa existence tohoto koncentračního tábora. Už zde nebyl v provozu pouze kamenolom, ale i další druhy výroby. Například čeští vězni se zde zabývali zdokonalováním elektronkových přístrojů pro nejmodernější německou bojovou techniku.
Vzhledem k rychlému postupu Rudé armády přicházejí z východu do Gross-Rosen stále nové transporty vězňů, takže v červnu 1944 jich zde bylo skoro 50 tisíc a na konci téhož roku dokonce 90 tisíc. V březnu 1944 se objevily v Gross-Rosen poprvé ženy, byly to židovky.
Zejména od roku 1944 však začínají vznikat detašovaná pracoviště i mimo tento tábor. Zvláštní kapitolu představuje budování podzemního komplexu pod zámkem Książ u Valbřichu (Wałbrzych) a v Sovích horách tzv. projekt Riese. Adolf Hitler si vzhledem k rozhodujícím bojům proti Sovětskému svazu na východní frontě vybudoval své řídící centrum Vlčí doupě (Wolfsschanze) ve Východních Prusích (dnes Kętrzyn v Polsku). Z obavy před blížící se Rudou armádou bylo rozhodnuto, že dojde k přesunu tohoto centra právě do uvedených lokalit. Mimořádný rozsah těchto podzemních souborů, budovaných do posledních dnů války, dává tušit, že sem měly být přeloženy z Berlína hlavní úřady, ministerstva či generální štáb. Zámek Książ z výše uvedených důvodů osobně navštívil Adolf Hitler.
Také tento podzemní komplex za značných obětí budovali vězni z Gross-Rosen, pro které zde bylo založeno 12 detašovaných pracovišť. Na jedno z nich jménem Märzbachtal byl přeložen z Osvětimi mladý český vězeň židovského původu Toman Brod (o svých otřesných zážitcích vyprávěl studentům Střední školy propagační tvorby a polygrafie ve Velkém Poříčí dne 27. listopadu 2013).
Pobočky Na území dnešního Polska, Německa a Čech postupně vzniklo na 100 poboček Gross-Rosen. V mnohých z nich byli zdejší vězni nasazeni do válečné výroby. V pracovním táboře Fünfteichen pracovali pro Kruppovy ocelářské podniky, v Boleslavci pro leteckou firmu Wesserflug z Brém a na výrobě stíhaček Focke Wulf 190, v Kamenci pro Daimler-Benz. V Kamenné Hoře se podíleli na výrobě kulových ložisek, přenesené sem ze Schweinfurtu. Židovští vězni byli nasazeni v počtu 4 tisíce do válečné výroby ve Vratislavi a v Lehnici jich dokonce takto pracovalo 10 tisíc. Pobočky Gross-Rosen v Čechách. V Čechách se nacházelo 16 poboček Gross-Rosen. Byly však zřizovány pouze v místech s převahou německého obyvatelstva, tzv. Sudetech. Českému obyvatelstvu na území protektorátu okupační správa nedůvěřovala.
V Čechách se nacházelo 16 poboček Gross-Rosen. Byly však zřizovány pouze v místech s převahou německého obyvatelstva, tzv. Sudetech. Českému obyvatelstvu na území protektorátu okupační správa nedůvěřovala.
Díky oskarovému filmu amerického režiséra Stevena Spielberga Schindlerův seznam (též režisér filmů Indiana Jones, E. T. - Mimozemšťan, Jurský park, Zachraňte vojína Ryana) dosáhla pobočka Gross-Rosen v Brněnci u Svitav světové proslulosti. Mladý německý podnikatel Oskar Schindler, přívrženec Konráda Henleina, získal v Krakově pod cenou dva židovské podniky, ponechal v nich židovské zaměstnance, a tím je zachránil před deportací do koncentračního tábora. Podruhé se tak stalo v roce 1943, když si zde díky známostem prosadil zřízení pobočky koncentračního tábora a potřetí, když si podle seznamu (odtud název filmu) vymohl převoz těchto zaměstnanců z Krakova do Brněnce u Svitav (svého rodiště) tak, že se jejich nové zdejší pracoviště stalo pobočkou Gross-Rosen.
Síť poboček Gross-Rosen vznikla též na Trutnovsku (Poříčí, Horní Staré Město, Hořejší Vrchlabí, Bohuslavice, Libeč, Žacléř, Bernartice). Židovské vězeňkyně zde pracovaly pro známé textilní firmy J. Etrich, Bratři Walzelové, A. Haase, J. A. Kluge. I přes lepší podmínky, než byly v mateřském táboře (například u některých firem dostávaly stravu ze závodní jídelny), se jich zde konce války 50 nedožilo.
Po osvobození tábora Gross-Rosen Rudou armádou 13. února 1945 bylo jeho sídlo vzhledem ke stále existujícím pobočkám přesunuto do Rychnova u Jablonce nad Nisou, kde zůstalo až do konce války.Vězni pobočky v Rýnovicích (dnes součást Jablonce nad Nisou) vyzdobili v období Vánoc 1944 svou ubikaci nádhernými kresbami s vánočními motivy. Známe dokonce i jméno jednoho z nich, jmenoval se Koper a pocházel z Ruska. Jedna pobočka se nacházela i na území našeho okresu, a to v Meziměstí. Pět stovek mladých židovských vězeňkyň zde pracovalo v textilní výrobě a také kompletovalo pro zbrojní firmu MESSAP zapalovací zařízení do granátů. Polický fotograf Stanislav Šrůtek její ženské osazenstvo v den osvobození 9. května 1945 vyfotografoval. Tyto otřesné snímky se širší veřejnosti představují vůbec poprvé. Na samých hranicích Náchoda na dnešním polském území se nacházela další pobočka Gross-Rosen v Žakši (Zakrze blízko Kudowy-Zdrój, německy Sackisch). Zdejší židovské vězeňkyně, které předtím pracovaly na železniční spojce Náchod-Chudoba, přišly v průvodu s československou vlajkou 7. května 1945 do Náchoda, kde se o ně místní občané postarali.
Vězeňkyně zde pracovaly pro známé textilní firmy... I přes lepší podmínky, než byly v mateřském táboře, se jich zde konce války 50 nedožilo.
Pochody smrti
Tehdy strážní SS nabídli těm nejvíce nemohoucím, že je na povozech odvezou do nemocnice. U Kocbeře je postříleli a zčásti utloukli pažbami.
Ani na samotném konci války se nacisté nechtěli smířit s porážkou. Opakovaně evakuovali vězně před postupujícími spojeneckými jednotkami dál do vnitrozemí. Tak postupovali do posledních dnů války i po smrti Hitlera. Toto nesmyslné jednání přineslo vyčerpaným vězňům zejména v zimních měsících nesmírné utrpení a mnozí z nich je zaplatili svým životem. I z Gross-Rosen vězně odsunuli v lednu a únoru 1945 v dobytčích vagonech s minimem potravy a někdy dokonce bez vody. Cílem jejich cesty byly koncentrační tábory Sachsenhausen, Bergen-Belsen, Dora, Buchenwald, Flossenbürg, Dachau a Mauthausen. Ještě hůře však na tom byli ti, kteří v tomto drsném zimním počasí museli vykonat část cesty pěšky. Nejznámější z těchto pochodů smrti ve východních Čechách měl zvlášť tragické následky. Transport vězňů, hlavně Poláků a Maďarů, vyšel z pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen Kaltwasser u Lehnice. Postupně se k němu na cestě přidávali vězni z dalších poboček, takže jich brzy bylo na dva tisíce. Dne 15. února 1945 došli do Friedlantu (Mieroszów), kde přespali. Další den překročili naše současné státní hranice a přes Chvaleč došli do Poříčí u Trutnova, kde opět přespali. Soucitné zdejší vězeňkyně se s nimi rozdělily o svou potravu. V neděli 18. února šli dál s cílem dostat se na nádraží Josefov-Jaroměř, kde měli být naloženi na železniční vagony. Vyčerpaní vězni však ten den došli pouze do Choustníkova Hradiště, kde jich část pro naprostý nedostatek místa přenocovala vestoje ve zdejším pivovaru a další z nich stejným způsobem na statku Rýcholka. Když další den došli do Heřmanic, přišel od hlavního představitele Protektorátu Čechy a Morava Karla Hermanna Franka zákaz vstupu na toto území. Obával se, že pohled na zubožené vězně by na české obyvatelstvo působil negativně. Tehdy strážní SS nabídli těm nejvíce nemohoucím, že je na povozech odvezou do nemocnice. Byla to však proslulá „nordická lest“. U Kocbeře je postříleli a zčásti utloukli pažbami. Při tomto vraždění jim pomáhali někteří místní němečtí spoluobčané.
Ostatní se po delším otálení vrátili do Choustníkova Hradiště, kde znovu přenocovali za stejných podmínek jako předtím. V úterý 20. února došli zpět do Trutnova. Nakonec odtud stejně odjeli vlakem přes protektorátní území. Po osvobození v září 1945 byla u Choustníkova Hradiště provedena exhumace. Ve dvanácti hrobech bylo nalezeno 179 obětí. K nim je třeba připočítat další ubité a zastřelené během celého pochodu, kteří se na této trase nacházejí v jednotlivých hrobech. Během tohoto pochodu smrti umírali i čeští vězni. Byl mezi nimi i náš krajan Václav Zeman z Dobrušky, zatčený v únoru 1943 za odbojovou činnost. V roce 1952 byl na místě pohřbených vězňů na hřbitově v Choustníkově Hradišti vztyčen monumentální pomník. I v našem blízkém okolí se nacházejí památníky obětí nacistické zvůle. V Trutnově je toto pietní místo tvořeno souborem pomníčků věnovaných každé z padesáti pochovaných židovských žen. V Bernarticích se nachází památník s následujícím textem:
Na památku umučených čtyř židovských děvčat obětem fašistické zvůle v koncentračním táboře Bernartice-Bernsdorf. Lidé, nezapomínejte!
GROSS-ROSEN
93 KM
CHOUSTNÍKOVO HRADIŠTĚ
Závěr Táborem Gross-Rosen prošlo za dobu jeho existence na 120 tisíc lidí. Celá třetina z nich zde zahynula. Jeden z táborových lékařů SS z Gross-Rosen Friedrich Entres při poválečném soudním přelíčení s dozorci (katy) v Mauthausenu prohlásil:
Podmínky života v Gross-Rosen byly horší než v jiných koncentračních táborech, poněvadž práce vězňů se odbývala hlavně v kamenolomu. Víme již, že existence koncentračních táborů není spjata pouze s nacistickým režimem. Jejich obnova hrozí stále, jakmile by zlo ve věčném souboji s dobrem začalo vítězit. Aby se tak nestalo, je třeba si tyto hrůzy, jejich viníky i oběti
stále připomínat!
Naplní se tak výzva z památníku v Bernarticích:
Lidé, nezapomínejte!
Věnováno vzpomínce na ty, kterým byla odepřena svoboda, kterým bylo souzeno strádat vyčerpáním, zimou a hladem, kterým bylo znemožněno naplnit své city, přání a touhy, kterým bylo znemožněno vrátit se k lidem, které milovali.
POCHOD HLADU A SMRTI z Gross-Rosen po východních Čechách
Hromandné hroby zavražděných účastníků
POCHODU HLADU A SMRTI z Gross-Rosen ve východních Čechách
nooit meer
never more
ніколі больш
никогда больше
nikdy víc kunagi
mitte rohkem
ποτέ περισσότερο
nigdy więcej soha több mai di più
nie mehr jamais plus
Střední škola propagační tvorby a polygrafie Velké Poříčí a okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Náchod Autoři projektu – studenti Střední školy propagační tvorby a polygrafie si dovolují poděkovat:
tHejtmanovi Královéhradeckého kraje Bc. Lubomíru Francovi za finanční podporu projektu t Českému svazu bojovníků za svobodu – okresnímu výboru Náchod za inicializaci projektu t Památníku Gross-Rosen Rogoźnica, Polsko za neomezený vstup do objektu tábora t Muzeu a archivu ve Wałbrzychu, Polsko za poskytnutí dobového obrazového materiálu t CEMACH – Izrael za zprostředkování přednášky pamětníka PhDr. Tomana Broda, vězně z táborů Osvětim a Gross-Rosen t Radě Královéhradeckého kraje a Komisi pro lidská práva Rady Královéhradeckého kraje za podporu projektu
t Projekt byl finančně podpořen Královéhradeckým krajem Autor textu: PhDr. Václav Sádlo Grafické zpracování: Filip Nádvorník, žák 4. ročníku oboru Propagační design Předtisková příprava a tisk: polygrafické dílny Střední školy propagační tvorby a polygrafie Velké Poříčí
