Perspektivy sbližování národních právních systémů v rámci Evropské unie

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2004

JAN VEČEŘ

Perspektivy sbližování národních právních systémů v rámci Evropské unie

Právo je nástrojem uplatňování státního vlivu na společenské souvislosti a události, nástrojem ovlivňování chování jednotlivců a skupin obyvatelstva tak, aby byly stabilizovány společenské vztahy, uchována celistvost a nezávislost státu, zachována hospodářská prosperita a ekonomický rozvoj. Právo je úzce spojeno se státem, přičemž státy se svým charakterem jeden od druhého často značně liší, a to jak ve smyslu historickém (státy otrokářské, feudální, buržoazní), tak ve smyslu sociálním (katolická, protestantská, islámská, občanská tradice). Právě tato odlišnost států, jejich priorit, ale i historických zkušeností, způsobuje odlišnost práva v jednotlivých zemích. Právo tak lze chápat jako specifickou součást kultury jednotlivých států, která se opírá o filozofické, politické, ekonomické, sociální, společenské, sociologické, psychologické, náboženské a další společenskovědní kořeny, které jsou v různých zemích různé. Tuto odlišnost národních právních soustav můžeme pozorovat i v rámci čtyř velkých právních systémů, které se v současném světě prosazují. Jde o tyto systémy: – kontinentálně evropský, jehož charakteristickým pramenem práva jsou psané zákony a kodifikace, – angloamerický (anglosaský), pro něž je charakteristická tvorba práva soudy a tzv. precedenty, – islámský, pro nějž je základním pramenem práva korán a – tradiční soustavy, které se zatím uplatňují v některých odlehlých oblastech s nízkým vlivem evropské nebo americké civilizace.1) Kontinentálně evropský a angloamerický systém si jsou v řadě případů blízké z hlediska pojetí řady právních institutů v oblasti ústavního práva, lidských práv, občanského a obchodního práva, trestního, správního a rodinného práva. Je to do značné míry dáno tím, že oba tyto systémy vycházejí ze stejné evropské tradice, z tzv. římského práva, a tím, že se oddělily v době historicky poměrně nedávné. K římské tradici patří takové právní zásady, jako „smlouvy se mají plnit“, „žádný

1)

Podrobněji Knapp, Viktor: Velké právní systémy. C. H. BECK, Praha 1998, s. 16 a násl.


63

trestný čin, žádný trest bez zákona“, presumpce neviny apod. Spojovacím historickým znakem, i když s novodobými kořeny, je pro oba tyto systémy zejména rovnoprávné postavení ženy s mužem a tzv. monogamie (manželství jednoho muže s jednou ženou). Ve druhé polovině 20. století zde příznivě působilo i to, že jak kontinentálně evropské, tak angloamerické země se sblížily v rámci tzv. atlantického spojenectví, což se projevilo zejména v podobné, resp. ve shodné koncepci lidských práv. K tomu, abychom dobře porozuměli současnosti, musíme ve společenských vědách často hledat genezi aktuálních vztahů. Musíme si ujasnit, odkud jdeme, kde se nalézáme a kam směřujeme. Odpovědět na tyto elementární otázky není v případě Evropy snadné, neboť v dějinách jejích národů nalézáme v posledních dvaceti stoletích řadu temných událostí a stránek. Každé z těchto století je poznamenáno válkami, krvavými bitvami, výboji, popravami nepřátel a politických odpůrců, někdy i koloniálními expanzemi a genocidou. Právo bylo často nástrojem k odůvodňování činů, které z hlediska současných názorů a filozofických představ neobstojí. Ekonomické a demografické následky válek a neklidných období bývaly katastrofální (například po třicetileté válce klesl v Německu a v zemích střední Evropy počet obyvatelstva o třetinu až polovinu). Ve 20. století, v době historicky nedávné, vzešly z Evropy dvě světové války, jež přivodily velké ztráty na lidských životech a přinesly evropským zemím obrovské materiální škody. O to větší význam je třeba přikládat současnému úsilí prosadit v Evropě takové mezinárodní právní systémy, které zabezpečí klidný a nenásilný vývoj kontinentu. Velkou úlohu zde hraje životem prověřená myšlenka, že dlouhá období míru se příznivě promítají do hospodářské stability a prosperity, do růstu životní úrovně a vzdělanosti obyvatelstva, do vyšší kvality života každého jednotlivce.

Historické aspekty rozdílných právních úprav v Evropě Historické aspekty rozdílných právních úprav v Evropě jsou podmíněny rozdíly v procesu vzniku a rozvoje evropských států ve starověku a ve středověku a specifiky následného vývoje. V období starověkého Říma se vyvinulo značně vyspělé právní myšlení, které se promítlo do právních úprav ve všech důležitých úsecích společenského života. Toto právo mělo samozřejmě otrokářský podtext, nicméně na těch úsecích, kde upravovalo ekonomické, společenské a rodinné vztahy, vypracovalo řadu prvků, které představovaly určité zobecnění pojetí jednotlivých právních institutů (kupní smlouva, smlouva o vytvoření díla, nájem a pronájem, manželství, určování otcovství), jež mohly být později bez větších problémů přejímány i do právních systémů pozdějších. Tento přechod propracovaných právních institutů do právních systémů nástupnických, případně i dalších evropských států, však nebyl automatický, nýbrž probíhal v rámci nových společenských podmínek, které se utvořily ve středověku a v novověku. Současně je třeba vidět, že v době rozpadu římského impéria a částečně i potom docházelo v Evropě k významným migračním pohybům germánských, slovanských a ugrofinských kmenů, které měly vytvořeny určité zárodky tradičních právních systémů, jež s sebou přinášely do střední a do západní Evropy. S rozpa64


dajícím se rodovým vlastnictvím a se vznikem soukromého vlastnictví šlo u těchto nových příchozích zejména o právní instituty, které měly chránit movitý majetek (stáda a jednotlivé kusy dobytka) před krádežemi a loupežemi, o ochranu života a zdraví, o úpravu vztahů mezi vládnoucími a ovládanými apod. Další podněty k rozvoji vznikajících právních řádů přinášelo křesťanství, které se v Evropě šířilo od jihu na sever a od západu na východ. S přijetím křesťanství se posilovalo právní postavení panovníka a šlechty. V souvislosti s tím bylo třeba řešit právní statut podřízených osob, zejména vznikající vrstvy vesnických poddaných a později i obyvatel měst. Současně byla do právních řádů přejímána některá náboženská pravidla, obsažená například v tzv. desateru božích přikázání (nezabiješ, nepokradeš, cti otce svého i matku svou). Ve středověkém právním systému bylo také třeba právně zachytit postavení církve. S rozvojem řemeslné výroby a obchodu narůstala potřeba zakotvit v právním řádu základní zásady směny, koupě a prodeje, obchodních vztahů, peněžnictví atd. K dalším významným změnám v hospodářské, politické a společenské sféře došlo v období zámořských objevů, kdy se právní systémy evropských států musely vyrovnávat s takovými otázkami, jako byla právní úprava vztahů metropole ke koloniálním územím, právní statut domorodého obyvatelstva, problém rozšíření práv a povinností evropského práva na původní obyvatele zámořských kolonií apod. Tyto otázky byly zvlášť ožehavé v Africe (systém novodobého otrokářství včetně nucené migrace do jiných koloniálních oblastí) a v Americe (násilné vytlačování indiánů z jejich tradičních území). Otázku, zda černoch nebo indián je subjektem nebo objektem práva, zodpovídalo evropské koloniální právo často v neprospěch domorodého obyvatelstva. Novou skupinu podnětů k rozvoji evropského práva přinesl rozvoj průmyslu a s ním spojené buržoazní revoluce, zejména francouzská revoluce, k níž došlo v roce 1789. Nové společenské vztahy zvyšovaly nároky na právní úpravu výrobních a obchodních vztahů, průmyslového a duševního vlastnictví, ale i na přesnější úpravu odpovědnosti státu za správu jednotlivých oblastí společenského života (povinná školní docházka, nezbytný rozsah zdravotní péče), na přesnější pravidla dědického práva, trestní odpovědnosti apod. Objevují se zde nové objekty právní ochrany a někdy i netradiční oblasti práva, například právo finanční, autorské, patentové, lesní, právo životního prostředí atd. Evropské úsilí o jistou unifikaci práva můžeme v historii pozorovat v několika vlnách. K podvědomé snaze o sjednocování právních systémů, případně k jejich vzájemnému přizpůsobení, docházelo v minulosti vždy v těch dobách, kdy se k tomu vytvořily vhodné společenské podmínky. Určitému stupni unifikace nahrávala například politická, ekonomická nebo vojenská převaha jednoho státu nad ostatními, jako tomu bylo v období mocenských výbojů Římské říše nebo v období vojenských úspěchů napoleonské Francie. Příznivou úlohu sehrávají také obdobné ideologické podmínky, například převaha křesťanských myšlenek v období vzniku středověkých států. Podobná situace existuje i dnes, kdy se převážná většina evropských států shodla na politické a společenské doktríně dodržování lidských práv, právního státu, respektování vlastnictví a svobodného podnikání. Dodržování těchto pravidel všemi zainteresovanými státy usnadňuje vznik mezinárodních organizací, jejichž činnost staví na pořad dne otázku postupného sbližování právních systémů jednotlivých zemí. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2004

65

První vlna – období Římské říše Římské právo navazovalo v některých svých oblastech na právo starší, zejména řecké. Některé poznatky a postřehy římských politiků a právníků mají značný význam i pro současnost. Římané si uvědomovali, že lidé znalí cizích zákonů jsou užiteční i pro právo římské.2) Vládu zákonů pokládali někteří jejich autoři za mocnější než vládu lidí. Současně zdůrazňovali, že nic nemůže být prospěšnější než spořádaná správa a nic cennější než svoboda národa.3) V této souvislosti samozřejmě nelze přehlédnout, že ideologický aspekt podobných tvrzení měl zvyšovat společenskou váhu římského práva a usnadňovat jeho pronikání do podmaněných zemí a oblastí. Římská Evropa, která s určitými historickými výkyvy zasahovala jihoevropské státy, západní Evropu, na čas i Británii a ve střední Evropě oblasti na jih od Dunaje, představovala sféru určitého politického a ekonomického sjednocení. To, co může být pro současné politické tendence v Evropě podnětné, se týká tzv. principu subsidiarity, tedy zásady, že romanizace má probíhat citlivě a při zachování jistého vlivu dosavadních místních elit, přičemž římský právní řád má nastupovat až tehdy, kdy příliš nenarušuje dosavadní právní zvyky. Když bylo občanům provincií udělováno římské občanství (civitas Romana), zůstávalo jim zachováno dosavadní občanství místní. Udělení římského občanství se chápalo tak, že místním občanům zůstávají zachována všechna dosavadní práva a k nim se přidávají práva nová, která vyplývají z občanství římského. To římskému občanství přidávalo evropský rozměr.4) V klasickém období římského práva se ustálilo rozlišení práva občanského (ius civile), jehož výsad mohli využívat jen římští občané, a práva cizineckého (ius gentium). Toto členění respektovalo princip personality práva. Cizinci se ve vztazích mezi sebou řídili principy vlastního práva. Někdy se toto právo uplatňovalo i ve vztazích mezi cizinci a římskými občany. Často se však v zájmu jednoty práva prosazovala pro cizince fikce římského občanství – v právních sporech se pak na něj pohlíželo, jako by byl římským občanem.5) Zajímavá je také představa některých římských právníků o tom, že vedle práva římského existuje ještě právo obecně lidské. Zastáncem této představy byl například Cicero.6) Moderně řečeno je množina obecně lidského práva širší než množina práva římského – to, co je obsaženo v právu římském, nemusí být nutně obsaženo v právu všelidském. Obráceně však platí, že to, co obsahuje všelidské právo, mělo by být součástí římského práva, má-li být toto římské právo dokonalé. Všelidské právo je tak chápáno jako jakési právo nadnárodní. Nesmíme si však představovat, že prvky všelidského práva přejímané do práva římského toto právo vždy jen vylepšovaly. Římští právníci se naopak obecně lidského práva často dovolávali v těch případech, kdy chtěli odůvodnit některé

Srovnej Pomahač, Richard: Evropské veřejné právo. ASPI, Praha 2004, s. 12. Tamtéž s. 13 a násl. 4) Tamtéž, s. 15–16. 5) Tamtéž, s. 18. 6) Tamtéž, s. 18 a násl. 2) 3)

66


negativní rysy práva vlastního. Za typický prvek obecně lidského práva bylo například považováno otroctví. Snahy o jeho volnější výklad, stejně jako o příznivější chápání ekonomicky zdůvodněného soužití svobodných občanů s otrokyněmi a naopak, narážely často na formální argumentaci odkazující na pravidla, která se prosazují v obecně lidském právu. Podobný výklad byl pochopitelně nepříznivý pro postavení dětí, které se narodily ze svazku otroka s otrokyní, ale i ze svazku otroka se svobodnou občankou, resp. svobodného občana s otrokyní. V této souvislosti narážíme na velký problém historických evropských právních systémů, jímž je rozdílná právní subjektivita a nerovnoprávné postavení zúčastněných osob. V římském právu je to problém římského občana a cizince, ale také problém nesvobodných nebo osobně závislých lidí (otroků, kolonů). Otázka rovnosti a nerovnosti lidí, včetně jejich právní subjektivity, prolíná celý evropský starověk, středověk a značnou část novověku a je – s určitými výjimkami, jež reprezentuje zejména právo německé – přehledně vyřešena až francouzskou buržoazní revolucí. Období agónie římského impéria přineslo některé právní zkušenosti, které se částečně vymykají z logiky rozvoje římského právního systému a které představují odklon z hlediska rozvoje státní moci. Rozpad impéria byl provázen odumíráním vlivu centrálního práva a jeho náhradou místní svépomocí. Obyvatelstvo přestávalo věřit státu, v jehož čele se střídali většinou krátce vládnoucí císařové, a utíkalo se pod ochranu místních vlivných činitelů, nejčastěji majitelů půdy. Místní rolníci hledali u velkostatkářů ochranu nejen proti cizím nájezdníkům a domácím loupeživým bandám, ale i proti státu, který po nich vyžadoval vysoké daně. Místní statkáři se rolníků ujímali a stávali se jejich protektory, patrony, vzniklo tzv. patrocinium, které se rozšiřovalo tím více, čím zřetelněji se projevovala negativní, někdy i zločinecká podoba státu. Rolníky přestával zajímat osud impéria jako celku a snažili se přežít pod ochranou místních statkářů, kteří začínali místo státu vybírat i daně, jež stále častěji neodevzdávali do centra. Patrocinium se záhy prosadilo i ve městech. Celý tento proces byl navíc komplikován tím, že v západní části říše se usazovalo velké množství cizinců germánského původu, kteří římský stát nepovažovali za svůj. První vlna tendence ke vzniku širšího evropského práva opadla v době, kdy klesal politický vliv římského impéria a kdy tato říše procházela společenskou krizí. S úpadkem státní moci se obyvatelstvo vracelo od poměrně formálně dobře propracovaného práva ke svépomoci. K tomu, aby vliv římského práva v evropských podmínkách znovu vzrostl, musela se objevit nová silná státní moc, jakou představovaly nově se rodící románské, germánské a částečně i další středověké státy.

Druhá vlna – přejímání klasického římského práva Zánik západořímské říše neznamenal konec římského práva. Toto právo se v jisté modifikované podobě udržovalo a částečně i rozvíjelo až do 15. století v říši východořímské (byzantské). Římské právo uchoval zejména justiniánský kodex Corpus iuris ze 6. století, označovaný od 16. století Corpus iuris civilis. V tomto kodexu byly zachyceny hlavní nosné myšlenky římského práva. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2004

67

Z hlediska dalšího osudu evropského práva je významný zejména vývoj na území těch politicky a ekonomicky významných států, které dnes představují jádro Evropské unie a eurozóny – Itálie, Francie a Německa. Významní středověcí právníci pracovali s odkazem římského práva na jejich území mnohdy velmi obezřetně a nápaditě. Na západě Evropy došlo po rozpadu západořímské říše k procesu, který bývá označován jako barbarizace římského práva. V nově vzniklých germánských a latinských královstvích byly vydávány právní normy a příkazy, jejichž základem bylo někdy tradiční právo, často však tyto normy respektovaly i řadu poznatků z práva římského. Klasickým příkladem zde může být rozlišování právního postavení vlastního občana a cizince, které se v těchto normách často vyskytuje. Z norem, v nichž vliv římského práva nebyl příliš výrazný, lze připomenout Lex Gundobada (Lex Burgondionum), Lex Salica, případně i tzv. capitularia franského císaře Karla Velikého. Velkou úlohu začal hrát také proces christianizace Evropy. Některé myšlenky křesťanství dokázaly v této souvislosti zaplnit historickou omezenost římského práva. Jde například o nové pojetí soudní přísahy, která se stala významným důkazním prostředkem a jež mohla plnit svou úlohu jen pod autoritou církve (ten, kdo falešně přísahá nebo přísahu nedodrží, je určen k zatracení). Tvrdě se začaly prosazovat také takové zásady církve, jako je monogamie, manželská věrnost, zásady vzájemné úcty v rodině apod. Církev usiluje o vymýcení násilí ve společnosti, jež bylo před christianizací zcela běžné, přispívá k organizaci zemských mírů, vede panovníky k dodržování zásad lidskosti. Vznikají úvahy o dvojím právu – ius utrumque (církevní a světské). V 11. – 12. století se evropští právníci začínají stále častěji vracet k římskému právnímu dědictví. Vznik školy tzv. glosátorů je spojován s boloňským právníkem Irneriem. V následujících stoletích glosují Corpus iuris právníci italští, ale i francouzští a další. Připravují tak půdu pro příští recepci římského práva. Ve 13. století vznikly dva významné soupisy německého obyčejového práva – Saské a Švábské zrcadlo, jež obsahují zejména aktuální normy zemského a lenního práva. Své místo v německém právním systému sehrály i soupisy městských práv, jež jsou odrazem růstu ekonomického významu středověkých měst. Jde zejména o právo magdeburské, norimberské, lübecké, vratislavské a hamburské. Toto právo někdy přejímala i města na českém území, zejména pokud v nich měl větší politický vliv německý patriciát.7) Ve 14. – 15. století sehrála významnou úlohu škola tzv. komentátorů, kteří působili zejména na italských univerzitách. Komentátoři pracovali s pramenem Corpus iuris velmi pečlivě a zpracovávali pro své klienty na jeho základě, ale také s respektováním soudobé právní praxe, odborné posudky – consilia. Brali v úvahu také nově vznikající právo kanonické. Římské právo přitom pokládali za právo všeobecně platné – ius commune. Uvědomovali si, že římské právo v klasické podobě nelze volně přenášet do nových ekonomických, společenských a politických poměrů. Vycházeli z toho, že aplikace římského práva v nových podmínkách vyžaduje solidní teoretickou a vědeckou přípravu. V této souvislosti se snažili vypracovat i některé

7) Podrobněji viz Adamová, Karolina: Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. C. H. BECK, Praha 2001, s. 3 a násl.

68


nové pojmy a obohatit starší římskou právnickou terminologii. Díky působení komentátorů se začalo římské právo v této obnovené podobě aplikovat jako podpůrné (subsidiární) v italských městských obcích, jež často aspirovaly na státní samostatnost. Pokud jde o Německo, je třeba si uvědomit, že se zde uplatňovalo především právo partikulární, ať už městské nebo místní. Současně se zde však římské právo v široké míře prosazovalo jako právo podpůrné, obyčejové. Představovalo jakousi spojnici mezi roztříštěnými německými právními systémy. Situace se výrazně změnila v roce 1495, kdy bylo římské právo zákonem o zřízení římského komorního soudu výslovně prohlášeno za obecné podpůrné císařské právo, avšak s tím, že soudy měly brát v úvahu jen ty pasáže Corpus iuris, které byly glosovány boloňskou školou. Pasáže bez glos neměly soudy používat. Tato úprava římského práva se označovala jako pandektová (obecná). V 17. a 18. století se snažili němečtí právníci římské právo přizpůsobit novým společenským poměrům a praxi soudů. Tento proces je označován jako moderní užívání pandekt (usus modernus pandektarum). Obecně se v Německu prosadila zásada, podle níž se při řešení právních sporů nejprve aplikovalo místní právo obyčejové, o němž se předpokládalo, že je účastníci znají nejlépe, potom dohodnuté právo městské a konečně pandektové právo římské.8) Pokud jde o Francii, objevuje se zde již od 14. století představa o tom, že dobrá vláda je podmíněna rozvážnou vládou moudrého panovníka. Prosazuje se názor, že král vládne z vůle a příkazu francouzského lidu. Kategorie francouzského lidu a politického národa ukazuje, že Francie, kompaktnější než Německo nebo Itálie, od této doby získává určitý společenský náskok před ostatními evropskými zeměmi, jenž se projeví v buržoazní revoluci v roce 1789.

Třetí vlna – vliv francouzské buržoazní revoluce Francouzská buržoazní revoluce přinesla nové podněty k rozvoji evropského práva. Revoluční změny, které byly výsledkem předchozího společenského vývoje, se v oblasti práva projevily především osvícenským racionalismem a myšlenkou přirozeného práva. Hlavním výsledkem změn v právní oblasti bylo ve Francii přijetí občanského zákoníku – Code civil v roce 1804. Evropské právo však výrazně ovlivnily i další francouzské zákony z této doby – procesní zákoník občanský z roku 1807, obchodní zákoník z roku 1808, procesní zákoník trestní z roku 1809 a trestní zákoník z roku 1811. Z těchto „pěti napoleonských zákoníků“ byl pochopitelně nejdůležitější Code civil, zejména proto, že prosazoval zásadu rovnosti v právních vztazích a přinesl řadu významných právních novinek, například odstranění feudálních osobních a rodových výhod, svobodu obchodu a řemesel, oddělení justice od správy, nezávislost soudů, veřejnost soudního jednání a porotní soudy. Současně je však třeba vidět, že v některých směrech zákoník zůstal z dnešního pohledu za svými revolučními možnostmi, například neprosadil důslednou rovnoprávnost žen a nemanželských dětí.9)

Tamtéž, s. 5 a násl. Podrobněji Seltenreich, Radim: Dějiny vědy soukromého práva v Německu (od počátku 19. století do konce druhé světové války). Ediční středisko Právnické fakulty UK v Praze 1998, s. 8. a násl. 8) 9)


69

Code civil byl již krátce po svém vzniku považován za mimořádně významné právnické dílo evropského formátu. Svou vnitřní strukturou připomínal Justiniánův Corpus iuris. Po právních charakteristice osob a věcí následuje nabývání a ochrana vlastnictví a po něm právo závazkové a dědické. V první knize spatřovali současníci naplnění zásad svobody a rovnosti, ve druhé práva na vlastnictví a ve třetí principu smluvní volnosti. Code civil obsahoval 2281 ustanovení a výrazně se tak lišil od německých zákonů té doby, jež mívaly až 19 tisíc paragrafů. Zastaralejší německé zákoníky se zdlouhavě zabývaly otázkami právní subjektivity a tím, co může nebo nemůže šlechtic, duchovní, voják, měšťan, řemeslník, muž, žena, gramotný, negramotný atd. Francouzský zákoník byl štíhlý zejména proto, že se v něm zredukovala ustanovení o osobách – skutečnost, že všichni jsou si rovni, znamenala výrazné zjednodušení pojednání o osobách a věcech. Francouzská vojska přinášela při svých vítězných taženích do evropských států znalost moderního civilního zákoníku. Je známo, že pod vlivem Code civil byl vypracován rakouský Všeobecný občanský zákoník, původně označovaný jako Všeobecný zákoník práv městských (ABGB) z roku 1811. Oba tyto zákoníky vykazují mnohé společné rysy, zejména zavedení osobní svobody v právním jednání. V Rakousku – a jistě ani ve Francii – to neznamenalo svobodu politickou, nýbrž jen občanskou (bürgerliche), v kontextu doby šlo však o značný pokrok. V případě ABGB se postupovalo tak, že francouzský zákoník posloužil jako vzor pro zpracování zákoníku rakouského. Proces sjednocování práva se vyznačoval tím, že Rakousko v rámci své suverenity přizpůsobovalo svůj právní řád vyspělejšímu zahraničnímu kodexu. Méně je u nás známo, jak postupovalo přejímání vyspělejšího francouzského práva v Německu. Používaly se k tomu v zásadě tři metody. Německé provincie, které byly přičleněny k francouzskému státu po míru z Campo-Formio z roku 1797, převzaly později nový francouzský kodex přímo (kodifikace byla do jejich práva promulgována). Pokud jde o země tzv. Rýnského spolku, převzaly Code civil pomocí vlastních zákonů. V některých případech byly principy francouzského zákoníku převzaty německými zeměmi tak, že pravidla a jednotlivá ustanovení Code civil byla obohacována o zásady německého zvykového nebo pandektového práva.10) Pokud bereme v úvahu i rakouský přístup, vidíme, že právně opožděnější země mohla při přejímání francouzského kodexu počátkem 19. století volit jednu z těchto možností: • převzít do svého zákonodárství dokonalejší zákon přímo, bez větších změn, a použít k tomu vlastní legislativní systém, • inspirovat se dokonalejším zákonem a přijmout vlastní kodex, který respektuje principy vzorového zákona, současně však zachovává některé specifické aspekty vlastní právní úpravy. Velkou úlohu přitom v tomto procesu sehrávala i právní teorie. Němečtí právníci si uvědomovali, že francouzský státní a právní vývoj je v některých směrech dál, než je situace, v níž se nachází Německo, zejména pokud jde o postavení selského stavu. Současně si však představitelé německé právní vědy uvědomovali, že pokrokovější francouzské právo může být z hlediska příštích ekonomických

10)

Tamtéž, s. 11 a násl.

70


a politických potřeb pro Německo potřebné. V této souvislosti je třeba poznamenat, že po francouzské revoluci se měnily také ústavní poměry v Evropě. V řadě německých zemí byly pod francouzským vlivem přijaty nové ústavy, jež zavedly některé revoluční vymoženosti. I v tomto případě lze do jisté míry hovořit o sjednocování tehdejšího evropského práva a o sbližování jednotlivých právních systémů. Porážka napoleonské Francie po roce 1815 způsobila, že tyto nové ústavní systémy byly dost rychle opuštěny. Ukázalo se, že oblast veřejného práva je pro sjednocující úsilí méně vhodná než oblast práva soukromého. Naproti tomu vymoženosti inspirované zákoníkem Code civil zůstaly po roce 1815 ve většině evropských států zachovány. Plně to platilo i pro Rakousko, jehož obchodní zákoník z roku 1811 přežil řadu generací a ukázal se jako vhodný i po revolučním roce 1848.11) Francouzské soukromé právo z 19. století bylo v té či oné podobě přejato do právních systémů všech významných evropských zemí a vytvořilo významnou základnu pro současné sbližování evropského práva. Na rozdíl od první a druhé evropské sjednocovací vlny, které vycházely z práva římského, se francouzské právo typu Code civil zbavilo balastu personifikace, balastu rozlišování právní způsobilosti osob podle urozenosti, stavu a osobního statutu. Skončila doba římského práva založená na osobních rozdílech mezi lidmi, na rozdílech mezi svobodnými, otroky a nevolníky, na rozdílné právní subjektivitě urozených a neurozených. Francouzské revoluční právo se opřelo jednoznačně o vlastnickou základnu a prosadilo se jako právo majetkové. Majetkový charakter tohoto moderního práva usnadňuje podnikání a umožňuje dosahovat zisk. Evropské právo se s výjimkou některých výstřelků, jakými byly smutně proslulé norimberské zákony a praxe nacistické třetí říše, k omezujícímu a zastaralému personálnímu principu již nikdy nevrátilo. Právní praxe po francouzské buržoazní revoluci potvrdila, že římské právo v současné době modernímu ekonomickému vývoji nevyhovuje, a to ani v nějaké pandektové nebo recepční podobě. I ty instituty, s nimiž moderní právo pracuje a které byly v té či oné podobě známy již římskému právu, jsou dnes zasazeny do nových společenských kontextů a vztahů. K nejdůležitějším vymoženostem, o něž se současné evropské právo opírá, patří občanská rovnoprávnost účastníků právních vztahů a z ní vyplývající smluvní svoboda.

Čtvrtá vlna – Evropská unie V současné době se v Evropě rozvíjejí integrační procesy, které jsou rozdílně hodnoceny a jež v sobě nepochybně obsahují řadu protikladných tendencí. Tyto integrační procesy však nesporně vytvářejí příznivé podmínky pro sbližování právních systémů zúčastněných států.12) Velkou úlohu v této souvislosti hraje systém komunitárního práva, jež vzniká v důsledku činnosti společných orgánů Unie. V budoucnu však lze počítat i s tím, že právní systémy jednotlivých zemí se budou navzájem obohacovat

Srovnej Adamová, Karolina: Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. C. H. BECK, Praha 2001, s. 11 a násl. 12) Srovnej Pomahač, Richard: Evropské právo. Karolinum, Praha 2003, s. 16 a násl. 11)


71

v důsledku přejímání cizích právních úprav a zkušeností. Můžeme si představit, že v budoucnu budou v různých evropských zemích upraveny velmi podobně právní předpisy, které se týkají ochrany přírody a krajiny, jízdy po pozemních komunikacích, letových řádů apod. Budou se uplatňovat podobné technické normy. Očekávat však lze i sbližování právních úprav na úseku rodinného a dědického práva, v oblasti práva pracovního, obchodního a občanského, ve sféře ochrany života a zdraví apod. Významnou úlohu na tomto úseku může sehrát právní věda a teorie, a to jak v oblasti poznávací (srovnávací právo), tak v oblasti aplikační (právní praxe). Sbližování zákonných úprav bude zřejmě muset předcházet sblížení teoretických názorů. Tento požadavek nejlépe vynikne na příkladu. V některých evropských zemích se například uplatňuje premisa, podle níž není-li jisto, která ze dvou osob zemřela dříve, má se za to, že obě zemřely současně. V jiných evropských zemích platí premisa, že není-li jisto, která osoba zemřela dříve, má se za to, že mladší přežil staršího. Pokud se právní odborníci na kongresech a v literatuře shodnou, která z těchto premis je pro současné právní poměry v Evropě vhodnější, je to první krok k tomu, aby parlamenty jednotlivých zemí mohly do zákonů svých zemí zakotvit tyto poznatky. Současně bude třeba rozlišovat mezi aspekty politickými a právně technickými. Řada rozdílných právních úprav v současných evropských státech má politický, náboženský nebo etický podtext a nebude proto ve všech zemích realizována ve stejném časovém okamžiku (potraty, euthanasie, povolení homosexuálních svazků). Některé rozdíly jsou podmíněny ekonomicky (kdy vzniká nárok na důchod, jak dlouhá je dovolená). Jiné rozdíly v sobě obsahují jen aspekt právně technický (například kdy je splatný úvěr, jaké jsou náležitosti kupní smlouvy, které smlouvy je třeba registrovat na katastru nemovitostí). Právní teorie by měla v prvé řadě usilovat o sblížení v oblasti právně technické, později i v dalších sférách. Jednotlivé země by přitom mohly průběžně přebírat ty právnické zahraniční vymoženosti a zkušenosti, které se v jiných evropských zemích osvědčily. ••• Jan Večeř Prospects for the approximation of national legal systems within the European Union The author states that the diversity of the countries, their priorities, as well as their historical experience, causes the diversity of the law in the individual countries. The legal regulations of particular European countries differ in a number of details. In spite of this, there are periods in the past when the legal systems of the European countries have grown closer. In this connection, the author recognizes four crucial periods of the approximation of the European systems of law. The first period was during the Roman Empire, the second one was the anticipation of classical Roman law after the decline of the Roman Empire and the establishment of medieval European countries, the third period was the time that followed the French bourgeois revolution and the fourth period is our present time. In this regard the author considers the period of the approximation of European 72


law after the French bourgeois revolution as the most important, in particular the acceptance of the “Civil Code” and the reflection of its principles in Austrian and German laws. French private law from the 19th century has, thus, created an important base for the present approximation of European laws. The French law of the “Civil Code” type disposed of the ballast of distinguishing the personal legal capacity, which burdened Roman law, as well as medieval law, and put an end to distinguishing between freemen, the nobility, slaves, villains, etc., and introduced the single category of a citizen. This law was based on ownership and won recognition as the law of property. The integration procedures, currently being developed in Europe, create further suitable prerequisites for the approximation of the European national systems of law. The cognitive area (comparative law) plays an important role, as well as the application sphere (legal practice). Also the approximation of theoretic opinions in particular legal fields is a necessary precondition for further practical steps in legislative regulations.


73

Perspektivy sbližování národních právních systémů v rámci Evropské unie

Recommend Documents