n Motorajská zahrádka
Strike Sport Motoráj Maraton 2009
RALLYE
16.–21. 8. 2009, Pilipec – Ukrajina
Ukrajinské
peklo Text: Míra Barták, foto: Scoob a Tomáš Kala
„Hele, a co takhle udělat nějakou rallye na víc dní? Pro motorky i čtyřkolky? Takovej malej Dakar, třeba na Ukrajině?“ Jo, tak takhle nějak to vloni, při zakončení Motoráj Rallye, vzniklo. Stačilo pár panáků, euforie z toho, že akce měla úspěch (a nikomu se při ní nic vážnějšího nestalo), a dobrej nápad vítězící nad zdravým rozumem byl na světě. 66
září 2009 | www.motoraj.cz
Jednoduchý, že jo? Ovšem od nápadu k realizaci vede těžká cesta a tu na Ukrajinu bychom přirovnali ke strmýmu, kamenitýmu výjezdu, plnýmu pastí. Zařídit všechno možný a kolikrát i nemožný stálo realizační tým spoustu času a psychických i fyzických sil, ale troufáme si říct, že výsledek stál za to, tedy alespoň podle reakcí zúčastněných. Nicméně protože šlo o naši akci, poprosili jsme v zájmu objektivity o reportáž jednoho ze závodníků, Míru Bartáka, který se umístil na třetím místě v kategorii jednoválců. A tady je výsledek. Třikrát jsem jel jednodenní amatérské závody typu XL Rallye… a jak dlouho a poutavě jsem o tom pak dokázal vyprávět! Mnozí vzpomenou. Bylo mi jasné, že když pojedu na čtyřdenní rallye, budu mít techniku jako „pánbů“, ostrej budu jako Chuck Norris, holkám se budu líbit jako Vaculík a mojí ženě se to líbit nebude. Proto se tam jezdí, proto. Startovat se tu dá s fyzičkou ajťáka, peněženkou pedagoga a strojem z minulého století. Tohle je náš Dakar!!! Cestu na Ukrajinu neriskuji po ose, nejsem sebevrah – po takhle dlouhé jízdě na LC čtyřce obvykle všechny klouby v těle vykazují nepovolené vůle. Také motorka už má něco nalítáno a nemusela by těch 1000 km z Prahy přestát bez úhony (mohlo by se stát, že bych neudržel emoce na uzdě a došlo by třeba na výměnu žárovek, montáž blinkrů a zrcátek nebo podobné nepřístojnosti). Auto s vozíkem se jeví jako daleko pohodlnější varianta, tedy až do ukrajinských hranic, kde se tři techničáky na dva cestující ukážou jako přirozená záminka pro vyžádání úplatků. Po nočním příjezdu do penzionu ke Lvovi zjišťujeme, že přijede asi jen 35 závodníků, což je ideální počet, abychom se mezi sebou všichni seznámili, takže stopičku na přivítanou a ráno hurá trénovat. Pro popis závodu je asi důležité představit několik lidí: Hajnej – lesa pán, vítěz několika XL Rallye, na Hondě Afrika najíždí trasu spolu s Klasikou Klasika – vítězka Motoráj Rallye 2008, najíždí trasu spolu s Hajným Saša – ředitelka závodu, má to pod palcem a všichni se jí SNAŽÍME poslouchat První etapa
n Peklo, když to leží a nebe, když to jede. Co je to?
Hajnej se nás snaží při ranní rozpravě seznámit s dnešní trasou, ale po včerejším seznamovacím večírku ho poslouchá jen skupina zombie. Natankovat, jeden po druhém přijíždět na start v tříminutových intervalech, nechat si zapečetit mobil, mapu a GPS, zapsat čas startu do karty a odstartovat. Takhle složitý úkol se mi pochopitelně podaří splnit jen pod nátlakem Saši a jejích nohsledů. Po startu mě včerejší veselí přetěžuje na pravou a vzápětí na levou stranu – naštěstí to přesně odpovídá roadbooku. Vyjíždím trávou do kopce a míjím prvního odpadlíka. Pálím to dál loukou a slyším, jak slábnou zvuky ostatních závodníků. To samozřejmě neznamená, že já jsem ten vyvolený, který jako jediný našel správnou trasu a všechny ostatní zanechává v hloubi výsledkové listiny. Vracím se tedy zpátky a jako navigaci využívám lišejníky, zejména pak ty lišejníky, které mají uprostřed vyjetou drážku. O něco dál mi Klasika s kamerou na přilbě dodává jistotu, že jedu správnou trasu. Dedukce, že asi čeká na zajímavé záběry na odboč-
září 2009 | www.motoraj.cz
67
ce do lesa, mě na chvíli zastaví a aspoň si můžu vyzkoušet otáčení na úzké lesní cestě plně větví. Asi na desátém kilometru se mi mozek přepíná do režimu „soutěž“. Začínám tahat za plyn, kdykoliv je to možné, přestávám vidět do stran, přemýšlím hodně nahlas a přestávám pády přepočítávat na peníze, které nechám v servisu. Jasně, že každý před startem říká, že úspěchem pro něj bude závod vůbec dokončit… Dokonce si myslím, že tomu většina lidí i sama uvěří, ale přiznejme si to – když už jsme na trati, jedeme na vítězství! První avizovaná louže mi vrchem plní motokrosové boty. Přemýšlím, jestli tuhle překážku navrhoval inspektor Trachta, nebo jestli se Hajnej jenom zbláznil. Tohle bude pro mastodonty nejtěžší místo, říkám si, ale jen do další louže, do které zajedu až po sedlo. Čekal jsem, že to je konec závodu, ale motorka neprotestovala a jela dál. Na trati bylo ještě několik dalších míst, která bych vůbec neprojížděl, kdyby nebyla součástí závodu, a to se mi na těch závodech právě líbí! Někde na kopci projíždím kolem dvou lidí, které jsem viděl v penzionu, oni mi mávají, tak jim také mávám. Jenže oni mi nemávají, jen mi chtějí zapsat mezičas. Po sto metrech tu scénku pochopím a vrátím se, není problém… O kus dál potkávám skupinu motorek na rozcestí. Není úplně jasné, kam jet dál. Mám z toho radost, protože ve skupině je i Beba, který startoval s jedničkou, a Honza Mareš, který má čtyřku. To znamená, že i kdybych se jich do konce závodu jen držel („vzal si stopa“), budu mít lepší čas. Co kdybych jim navíc ujel? To by bylo úplně mazané! Zběsile obhlédnu všechny odbočky z rozcestí, jednu si vyberu a snažím se zmizet. Za dalších asi 30 km mě ale dojíždějí. Já valím vestoje, s maximálním nasazením, Beba s Honzou mě dojedou v sedě, v klidu a míru a ničím nerušené pohodě, čímž mě fakt nas…. Člověk se tu snaží, bojuje o život a oni si jedou, jako by se nechumelilo. Někde je zase setřesu – moc totiž studují roadbook a špatně na těch šestsetdevadesátkách vidí na ujeté kilometry. Do cíle už je to jen asi 15–20 km. Píchám přední kolo, zastavuju, opravuju, zdravím několik závodníků, při nasazování dělám v duši další díry, lepím, zastavuju Lukáše na LC4 a půjčuju si pumpičku, nasazuju, špatně zalepeno, znovu přezouvám, zastavuju Ukrajince se skútrem, aby mi pomohl nasadit kolo, vysvětluju, že během závodu mu motorku ani já, ani ostatní fakt neprodáme, a vyrážím asi s hodinovým handicapem. Myslel jsem si, že jsem ten den dobojoval, ale ty dva advíci, co mě předjeli, někde na hodinu zakufrovali, takže dojíždím třetí. Mozek přepíná zpátky do režimu normál a já si užívám cílové pivo. S Honzou a s Bebou odborně rozebíráme trasu. S každým pivem odborněji. Jsme zvědaví, jak dojedou mastodonti. Většina velkých motorek dojíždí v časovém limitu a po ose! Klobouk dolů, chlapi! Organizátoři se celý večer baví tím, že loví po kopcích pár dobrodruhů, kteří někde zapadli a v zájmu dobrodružství nechali GPS na pokoji. Navigace probíhá po telefonu stylem: „No jsem v lese… ne, nejsem na cestě, jsem v lese… je tu kopec dolů… myslím, že jsem někde mezi dvacátou a dvacátou osmou křižovatkou… ale nejsem si jistý, ztratil jsem se asi před hodinou a teď jsem zapadl a vybila se mi bate… volaný účastník je momentálně nedostupný, opakujte volání později.“
68
září 2009 | www.motoraj.cz
Etapa druhá Ráno jsou všechny motorky i čtyřkolky na startu. Dokonce i Varadero a velké BMW. Vozík na svážení nepojízdných motorek nese značné stopy mazáctví. Low, Tatar a spol. dovezli poslední motorky asi ve tři ráno… a než se závodníci probudili, mechanici se snažili stroje opravit, aby kluci mohli ráno startovat. Pokud nestačilo dovezené vybavení, střihla si Saša s Klasikou noční výlet do nedalekého městečka za místním svářečem hliníku. Druhá etapa je nejdelší, má asi 150 km. Přejezd z penzionu na ostrý start a pád hned v první zatáčce na kamenech. Před závodem jsem si nechal spravovat přední tlumiče a během včerejška vytekly. Nechci je dál ničit, proto pojedu zbytek závodu po zadním! No to samozřejmě neumím, tak si jen přesednu kousek dozadu, abych předek odlehčil. Po rovině a do kopce to jde, ale všechny sjezdy díky pěticentimetrovým zdvihům a téměř plné nádrži připomínají něco mezi krasobruslením a skoky na lyžích. Vypadá to asi takhle – jedete po rovině, docela kalupem. Zatáčka, horizont a sjezd. Vytipujete si kámen, který vám odebere přední kolo a zahodí ho do lesa. Stane se to ale na jiném kamenu, kořenu, klacku nebo koleji, aby to bylo větší překvapení. Zatímco motorka opouští trať, kde se zaklíní mezi dva stromy ve srázu, jezdec opouští stroj, aby předvedl šipku, parakotoul nebo jenom normální krysu. Porota oceňuje zejména estetický a dobrodružný faktor celé sestavy. Efektní jsou například dvojitý odpíchnutý držkobergr nebo orba bradou v zemi, zvaná kolchozník. Na dnešní trati jsou dva velké sjezdy, jeden má devět a druhý šest kilometrů. Za etapu předvedu čtyři kolchozníky, tři držkobergry a tři nehodnocené krysy. Pondělní etapa byla docela těžká, ale dnešní výjezdy a sjezdy jsou ještě mnohem horší. Dnešek je i o polovinu delší na najeté kilometry, jede se hodně prudících přejezdů po asfaltu nebo vesnicemi… je to nekonečné. V roadbooku značenou situaci průjezdu potokem špatně pochopím spolu s několika dalšími mastodonty a oběma advíky. Projedu přímo přes potok a snažím se vyhrabat na louku hlubokým jílovitým blátem, rozšlapaným od koní. Nějak to překonám a o kus dál potkávám advíky, kteří se točí dokola a nemůžou najít pokračování cesty. Prý tam jeden výjezd je, ale ten je tak prudký a kamenitý, že určitě nemůže být plánovaný pro velké motorky. Mazácky se usměju a jedu jim ukázat, jak se to hledá. Dojedu k výjezdu, udělá se mi mdlo a už peláším zpátky. Oni už mezitím pomáhají na louku třem mastodontům z jílového koryta. Hromadně řešíme, kde je asi chyba, a tipujeme ji někde kolem potoka. Vracím se a nacházím jiný, správný výjezd, který je schovaný za zatáčkou kousek vodou proti proudu. Vyjedu z potoka a troubím na kluky, že mají jet za mnou. Vyrážím do výjezdu. V půlce zjišťuju, že je to ten výjezd, u kterého už jsme byli, a že se tedy kluci nemuseli brodit tím jílem zpátky. No nic, už se stalo… Výjezd je hodně prudký a kamenitý. Zaseknu se v půlce, nemůžu se rozjet do kopce a otáčení motorky připomíná dolování ježka z klece. Nacházím cestičku, která vede podél výjezdu, a ta je celkem průjezdná aspoň při zařazené redukci. Bůh ochraňuj mastodonty tam dole pod kopcem. V cíli čekáme na první velké motorky až do tmy. Radkovi říkám, že mu dneska budu celý večer platit panáky z obdivu, že na LC8 vůbec dojel do
n Jízda na černo zakončená jednoduchým odpíchnutým Držkobergerem
n Důkaz o tom, že Golem je z bláta
září 2009 | www.motoraj.cz
69
R UBRIKA
n Slovenský závodník tenerizuje kopcovitý terén
n Rekreační pobyt na Zakarpandě: Po koupeli v hlubokých kalužích a bahenních lázních přijde na řadu i opalování
n Penzionu u Lva – skutečný Motoráj na zemi
n Příběhy obyčejného šílenství
70
září 2009 | www.motoraj.cz
n Některé překážky umí udělat z devítky šestku
cíle. Dozvídám se, že nepije tvrdý alkohol a v úterý vždycky abstinuje. Tak co? Tak nic. Tak slez... Varadero má několikacentimetrovou díru v ráfku, dvakrát utrženou stupačku a z pravého řídítka mu místo páčky, zrcátka a přepínačů visí přežvýkané rizoto. Rozhodne se, že pojede domů. Přes Albánii. Bůh ochraňuj mastodonty a Varadero zvlášť, prosím.
Etapa třetí a trochu i čtvrtá
n Varadera na Ukrajině dozrávají už v srpnu
n Ostře sledované vlaky
Hajnej při rozpravě upozorňuje na hlubokou kaluž těsně po startu, která se dá objet, ale proč bych v ní neskončil, že…? Naštěstí to všechno točí zase Klasika na tu svou šílenou kameru. Za to, že mi ona a přihlížející pasák krav pomůžou ven z louže, je pořádně ohodím, poděkuji a ujedu. Jsem přece slušně vychovaný ajťák. Dnešních osmdesát kilometrů je proti včerejšku krátkých a jednoduchých – vyloženě odpočinkových. Trasu si zpříjemňuji aspoň několika nebodovanými držkomety. Večírek je mnohem zajímavější. Radek už může pít, je přece středa. Průběžně je v kategorii na čtvrtém místě a na zítřejší čtyřicetikilometrové etapě se bude 20 minut na třetího dotahovat velmi těžko. Na pokoji bydlíme s „blonďákem“ Radovanem, který se kromě dobrých výkonů na motorce (aktuálně právě onoho třetího místa ve dvouválcích nad 800 ccm) vyznačuje také nekonečným, opakovaným a nesmírně hlasitým vyprávěním historek. Před Blonďákem už všichni po třech dnech prchají, a tak je rád, že si může povídat aspoň se mnou, notabene když ho zvu na jednoho panáka za druhým. Výsledkem tohoto nezodpovědného chování je bronz pro Radka a bramborová pro Radovana, ale to už jsem přeskočil celou čtvrtou etapu. Čtvrtá etapa vypadala při rozpravě jednoduše a měla jen něco kolem čtyřiceti kilometrů. Saša avizovala, že nás čeká překvapení. Vymysleli jsme spoustu možností ve škále od nahých holek, které nám v cíli umyjí motorky (prsama), až po povinnost správně odpovědět otázku z oblasti kvantové fyziky. Od mlhavé představy o chystaném překvapení nás jasně oddělovala realita prvního výjezdu. Dlouhé a prudce se svažující koryto, uprostřed s pásem volných kamenů velikosti dlažebních kostek – tohle byla smrt pro všechny velké motorky. Každých pár metrů ležel jeden stroj a mezi tím se pohyboval hlouček lidí v čele s Hajným, kteří se snažili všechno to železo dostat nahoru kus za kusem. Držel jsem si třetí místo s dvouhodinovým náskokem na čtvrtého (Lukáše s advíkem), takže jsem mohl chvíli klukům pomáhat. I s tím mým lehkým strojem byl pak dost oříšek to vyjet. Druhé, moc pěkné místo byl přejezd vrcholu Židovské Magury. Cesta po hřebeni se zužovala, až přešla v úzkou pěšinku, která vedla strmě k vrcholu tvrdými drny borůvčí. Seděl jsem úplně nalepený na řídítkách, abych nešel na záda, a byl jsem rád, že mám brýle, protože jinak by mi musely vypadnout oči, jak jsem tlačil. Pár kilometrů před cílem ještě předvádím pro pobavení pasáčků jednoho výstavního kolchozníka
a tím si vymaluju na levém stehně fialovou skvrnu velikosti mexického dolaru. Pravé stehno už mám natažené z předchozích dní, takže se důstojně po čtyřech plazím k motorce, která je vzhůru koly a vesele z ní zurčí benzin. Mávám na pasáčky, že je všechno v pohodě, a vkleče, s vypětím posledních sil, zvedám stroj zase na kola. Sebe ale na nohy zvedám tak, že se rukama přitáhnu za řídítka. To už je u mě jeden z pasáčků. Vysvětluju mu, že je všechno v pořádku. Poprosím ho, ať mi podrží motorku. Rukou si přehodím nohu přes sedlo, dvě minuty startuju s utopeným karburátorem, poděkuju a mizím. Dostávám sedm bodů za pád, ale 2,6 bodu za práci s diváky, a tak jsem na krásných 9,6 jako na olympiádě. Do cíle už je to jen pár kilometrů. Hlavně jet rozumně, neudělat žádnou zásadní chybu. Lukáš mě sice předjel, ale pokud dojedu do cíle, nemůže můj náskok z minulých etap přebít. Je to tady, cíl, super, nádhera, jsem šťastný, že je to za mnou. Mám zvrklý kotník, vyhozený palec, jeden stehenní sval natažený a druhý naražený, bolí mě levé rameno a ruku nezvednu víc než vodorovně a nemůžu se o ni opírat. Jsem ale v cíli a to je přece nejlepší pocit! Saša mi s úsměvem oznamuje to slibované překvapení: celá dnešní etapa se jede ještě jednou…!!! To už mi Low dolévá benzin a vysílá mě zpátky do závodu. Ve výjezdu potkávám ty stejné motorky, jen asi o kilometr dál než ráno. Už nepomáhám, nemám na to sílu. Potkávám Blonďáka, který je tu už podruhé a je naprosto vyčerpaný a zoufalý. Do cíle prý ještě nedojel, protože se ztratil. Když pak hledal cestu, najel omylem zpátky na tento výjezd. Moc radosti mu to neudělalo. Vysílení ze čtyř etap, bloudění, váha velkých motorek, divoký terén a konzumace vodky je koktejl, který nám namíchala tahle rallye dokonale. Trasy, průběh závodu i výsledek mi naprosto sedly, ale jsem rád, že už to mám za sebou. Můj obdiv má hlavě ten kořeň s dvěstěpadesátikilovým BMW R 1150 GS a organizátoři za to, že se tahle akce vůbec konala. Za všechny závodníky říkám: bylo to super a těšíme se příští rok!
Takže takhle nějak to bylo a nám nezbývá než poděkovat všem, kteří s námi do téhle šílené akce šli, ať už se jedná o tvůrce roadbooku Hajného a Lenku, akční záchranné komando Low a Tatar, mechaniky Šimiho a Davida nebo členy „hlídek“ na jednotlivých kontrolách, firmám, které nás podpořily … a samozřejmě závodníkům, protože ti především dokázali, že s dobrodruhy to u nás není zas tak špatné (přestože jsme čekali, že třeba velkých endur a čtyřkolek se zúčastní víc… alespoň v internetových diskusích je u nás superjezdců endur a quadů hromada. Ale zřejmě jen právě těch virtuálních). Takže všem ještě jednou díky a čau v roce 2010 při dalším ročníku!
Děkujeme partnerům:
září 2009 | www.motoraj.cz
71
