Přehled zpráv

Přehled zpráv 25.5.2015 Pražské jaro E15 weekly The other Prague Spring............................................................................................................................................3 25.5.2015 E15 weekly Pražské jaro Irena Křížová

Hospodářské noviny Antičtí hrdinové oblékli maskáče a ztuhli ................................................................................................................5 25.5.2015 Hospodářské noviny Pražské jaro Frank Kuznik

Lidové noviny Nová hudba pro staré drama .....................................................................................................................................6 25.5.2015 Lidové noviny Pražské jaro Boris Klepal

Právo Dnešní tip.....................................................................................................................................................................7 25.5.2015 Právo Pražské jaro Vladimír Říha

Drama při Mahlerovi ...................................................................................................................................................7 25.5.2015 Právo Pražské jaro Vladimír Říha

Filoktétés je Klusákovou intimní zpovědí ................................................................................................................8 25.5.2015 Právo Pražské jaro Radmila Hrdinová

OperaPLUS Christian Altenburger a Orchestr Vídeňské akademie na Pražském jaru ............................................................8 25.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro čtk

Maria João Pires s Budapešťským festivalovým orchestrem a Ivánem Fischerem už v pátek na Pražském jaru ...............................................................................................................................................................................9 25.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro Redakce

Znějící ticho ...............................................................................................................................................................10 25.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro Jindřich Bálek

Klasika z Vídně: Beethoven a Schubert .................................................................................................................11 25.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro Svatava Barančicová

NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz

1

Harmonie.cz S Marií João Pires .....................................................................................................................................................12 25.5.2015 Harmonie.cz Pražské jaro Luboš Stehlík

iHNed.cz Goebbelsův scénický koncert na Pražském jaru ukáže různé prožitky války ...................................................15 25.5.2015 iHNed.cz Pražské jaro Daniel Konrád

Česká televize Pražské jaro protáhne soudobou hudbu válkami a vápnem................................................................................15 25.5.2015 Českátelevize.cz Pražské jaro ČT24


2

Pražské jaro E15 weekly

The other Prague Spring 25.5.2015

E15 weekly str. 12 Feature Pražské jaro

Iveta Křížová

Welcome to the family jewels of Czech modern culture. The Prague Spring classical music festival jealously guards tradition, but is not afraid to embrace novelty and experimentation. Held each May, the festival has gained global prestige. Sell-out concerts, big name stars, acclaimed performances – Prague Spring is going from strength to strength... Hearing that this year marked the 70th year of the Prague Spring, one might be forgiven for believing that someone had gotten their dates mixed up. But the Prague Spring isn’t just the name of Czechoslovakia’s brief reformist renaissance in the late 1960s. The spirit of those events lives on in the original Prague Spring, namely a festival of classical music that rivals similar events held anywhere across the globe. The first Prague Spring took place in 1946, under the auspices of then Czech President Edvard Beneš, to mark the 50th anniversary of the Czech Philharmonic. Traditionally, performances kick-off on 12 May, the anniversary of the death of composer Bedřich Smetana. The main intended purpose of the Prague Spring is to showcase the very best classical music, both soloists and orchestras. Usually held in Prague’s Municipal House (Obecní dům] and Rudolfinum, the event also features a competition component, spotlighting the very best pianists, violinists, singers and other musical performers. “Prague Spring is among the most notable European classical music festivals,” says Pavel Trojan, press spokesperson for the event. “Underscoring this is the fact that around 20 percent of audience members are now foreign visitors. Each year, around 12,000 people come to enjoy this festival, with roughly 40,000 tickets sold, accounting for an average sell-out rate of 93 percent. The average visitor buys tickets to between three and four concerts. Most visitors aged between 36-65, and primarily have a university or at least a high school education. Last year, such music lovers spent around CZK 24m on tickets alone. The festival also brings in foreign tourists on multi-day trips, spending more than all domestic Prague Spring devotees combined. Thanks to these groups, and also due to the expenditures of the festival organisers, Prague Spring has a notable economic footprint, bringing net gains to not only Prague, but the entire Czech economy. An expert economic analysis of the festival in 2011, conducted by research firm Economic impact, affirmed this very point. “One factor, which can be viewed as a sign of the devotion of Prague Spring’s customers, is that during the first month of ticket sales (for this year’s event], meaning in December, roughly a quarter of tickets were already sold without this event being the subject of any kind of significant advertising campaign,” adds Trojan. Indeed, demand for tickets was so huge this year that on the first day, the festival’s ticket sales website even went into meltdown for several hours. Ten days before the 2015 Prague Spring started, 19 of 46 concerts were completely sold out. Tickets for the opening night concert – a performance of Smetana’s Má vlast (My Homeland] sold out immediately. For the first time ever, this piece was performed by a German orchestra, namely the Hamburg-based North German Radio Symphony Orchestra. Icon Since 1946, the festival has utilised an aptly-chosen and easily identifiable “f” sign. Mirroring the curved design of the forte symbol of classical music notation, the icon was designed by Czech artist, illustrator and typographer František Muzika (his surname really does translate as “music”). In 2005, the iconic and unmistakable nature of this logo saw it chosen as one of the notable designs of the 20th century in the Czech 100 Design Icons rankings. Its timely nature is underscored by the fact that the logo has remained stylistically unaltered since the 1940s. Musical design


3

Despite widespread awareness of the Prague Spring, and its army of diehard fans, marketing and advertising still continue to play a key role. After all, even classical music is subject to competition. For this reason, Prague Spring initiates a regular advertising campaign across print and electronic media. PR is also assisted via media interviews with performers in the run-up to the event, as well as spots in Czech Television, Czech Radio and Classic Praha radio. Brochures are distributed to informational and cultural centres, and also to a 10,000-strong mailing list. A newsletter is also sent out in similar numbers. Beyond the Czech Republic, the festival chiefly targets classical music magazines and also airare line in-flight magazines. “We don’t work with any marketing firms, but rather undertake advertising in-house,” explains Trojan. In recent times, communications with customers have seen a greater shift towards utilising the internet, as well as enabling ticket sales via mobile devices. Indeed, ticket sales have undergone a major transformation in terms of how they are sold to customers. Only three years ago, Prague Spring sold only 19 percent of its tickets online; today that figure has risen to over 50 percent. Asides from its website, the festival also has a Facebook profile, and a YouTube channel, offering recordings of concerts and competition performances. Despite keeping Prague Spring’s marketing in-house, the organisation does work with external graphic designers, seeking to ensure visual presentations remain fresh and enticing. From 2010-13, the festival worked with Prague-based Studio Najbrt, which created posters, advertising materials, brochures, and webpages – all utilising a distinctive whiteon-blue design. The studio’s concept involved so-called “singing posters”, using, for example, the major scale in texts (Cé or dáá), or borrowing the phrase “Why wouldn’t we look forward to this...?” from Smetana’s “The Bartered Bride”. The aim was to show that classical music (in Czech known as “serious music”) is not so “serious” after all... Last year, ReDesign assumed responsibility for the graphical presentation of the festival. Designers Klára Kvízová and Pavla Nešverová devised a concept which featured abstract visual representations of classical music sounds created using a computerised music visualising system. The concept led to the pair becoming finalists at the Czech Grand Design 2014 awards. Their visuals, emblazoned across Prague Spring’s advertising materials, present sounds in geometric forms, swirling patterns, albeit somewhat resembling organ pipes, trumpet cones and other musical instruments. According to the designers, the concept was an attempt to visualise music itself; to capture the magic, symmetry and harmony of music – and also to create something truly eye-catching. “Given that the festival is symbolically connected to the spring season, we infused the visuals with vibrant colours. We sought to create components which would serve as a kind of concert for the eyes,” explains Kvízová. Seeking a sponsor But the festival’s success is not based on eye-catching ad campaigns and appearances by famous performers alone. Naturally, money is required to thoroughly water all the proverbial plants associated with such a huge event. For a good number of years, Prague Spring has had to rely on more than just state-funded grants. As early as the 1990s, private entities such as Motokov, Komerční banka, and Československé aerolinie stepped up with sponsorship deals. In 2000, Prague Spring formally shifted from its status as a “state semi-budgetary organisation” (a kind of non-profit) to a charitable trust. This led to an intensified hunt for new sponsors. At present, the festival’s budget hovers between CZK 70-80m. Forty percent of funding comes by way of commercial partners (sponsors and benefactors); another 40 percent comes via the public sector (the Ministry of Culture and the Prague municipal government), while the remaining 20 percent is covered by ticket sales. As a side note: tickets can cost anywhere from CZK 100 to CZK 4,000. Pavel Trojan explained how much money is spent on marketing: “If we add together the costs of placing ads, printing materials, including brochures, catalogues and concert programmes; and to that we add royalty payments for printing or reprinting musical or musicological texts, translations and so forth, we arrive at a sum representing around seven percent of our total budget.” Since 2011, Česká spořitelna bank has served as the chief sponsor of the festival. However, this May the bank announced that as of 2016 it would no longer serve as a general partner to the Prague Spring, and will partner with the Czech Philharmonic instead. “This year, Česká spořitelna is continuing its full sponsorship of Prague Spring, the same as in previous years,” Pavla Kozáková, press spokesperson for the bank told Strategie magazine. “From next year, we will no longer be a general partner, but we are seeking to continue our cooperation via other means. The decision to reduce our significant cooperation was announced to our Prague Spring partner well in advance, giving them plenty of time to seek out a new partner. The universal convention is that long-term general partnership programmes last for about five or six years, after which time this relationship is exhausted and cooperation ends.” Kozáková also explained the bank’s decision to partner with the Czech Philharmonic for the first time in its modern history: “Our name was associated with the Philharmonic as far back as the 19th century. In 1875, on the occasion of the 50th anniversary of the founding of Česká spořitelna, we built Rudolfinum, today’s home of the Czech Philharmonic, dedicating this site to the Czech nation. Furthermore, we are also connected by this year’s ‘round’ anniversaries – this year the Czech Philharmonic starts its 120th season, and we are celebrating 190 years since our founding.” The bank does not make public the specific sums involved in its sponsorship deals.


4

Meanwhile, Prague Spring continues to search for new sponsors, but is staying mum for now as to who these benefactors might be. “We are not commenting on questions related to sponsorship of our 2016 festival. One reason is to maintain good working relationships and to honour existing agreements with current partners, as well as potential future ones,” says Trojan, adding that investments into the festival both from the public and commercial sectors demonstrate a proven positive return for both Czech culture and the Czech economy. **** Foreign visitors to the festival usually spend several days in the Czech Republic, spending more than all domestic Prague Spring visitors combined For four years Studio Najbrt was responsible for Prague Spring’s graphic design presentations; as of last year, this role has been taken over by studio ReDesign European pearl » In 1946, with elation over the end of WWII still in full flow, Prague launched the Prague Spring music festival. World-renowned conductor of the Czech Philharmonic, Rafael Kubelík, kicked-off the musical proceedings under the auspices of President Edvard Beneš. » Leonard Bernstein conducted his first ever concert outside of his native United States at the festival in 1946. He also returned to Prague the following year. » The festival continued uninterrupted during the communist regime from 1948-89, battling to maintain both its character and international reputation. » Following the Velvet Revolution in 1989, Prague Spring underwent turbulent changes, and also some emotional reunions. Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný and Leonard Bernstein all fulfilled their promises to return once Czechoslovakia again became a democratic country. » In 2000, Prague Spring became a charitable trust, increasing both its Foto autor| Photo: ČTK Hospodářské noviny

Antičtí hrdinové oblékli maskáče a ztuhli 25.5.2015

Hospodářské noviny str. 16 Kultura Frank Kuznik Pražské jaro

Klasický příběh z řecké mytologie, jejž ale doprovází moderní hudba a téměř sci-fi kulisy - v sobotu se v pražském Národním divadle na jedno uvedení zastavil Filoktétés, nová jednoaktová opera skladatele Jana Klusáka, minulý týden poprvé uvedená v Ostravě. Vyznívá, mírně řečeno, rozporuplně. Přitom mohlo jít o událost: jedenaosmdesátiletý Klusák, jeden z nejuznávanějších současných českých skladatelů, adaptoval Sofoklovu tragédii o zrazeném lučištníkovi z výpravy do Tróje coby operu pro čtyři postavy a sbor. Režie se ujal Jiří Nekvasil a scény Daniel Dvořák, kteří s Klusákem spolupracují již od začátku 90. let. Orchestr Národního divadla moravskoslezského diriguje výtečný Marko Ivanovič. Vše má být v naprostém pořádku. Ještě když orchestr spustí a pěvkyně Simona Rybáková přichází oblečená v maskáčích, jako by se právě vrátila z invaze v Iráku, vyvolá opera Filoktétés dojem, že má co říct k současnosti. Jenže zdání se rychle rozplyne. Nekvasil, jeden z nejlepších operních režisérů v zemi, titulní postavu z nepochopitelných důvodů odkázal na stůl, z něhož Filoktétés po celou inscenaci takřka nesleze. A opera kvůli tomu postrádá jakoukoliv energii. Jediný „pohyb“ představuje videoprojekce bublinek, z neznámého důvodu promítaná nad jevištěm. Odysseus a Neoptolemos, tedy syn Achillův, v Klusákově libretu vedou obsáhlý dialog o tom, zda je správné ukrást Filoktétův kouzelný luk a šípy. Neznámo proč při tom ale opakovaně stoupají na podstavce, kde svítí jejich jména - jako by režisér pochyboval, zda si publikum během hodiny a půl zapamatuje, jak se ti dva jmenují. Héraklés na scénu sjíždí jako deus ex machina ve výtahu, jeho „příjezd“ ale poněkud sráží podivný gumový obleček ze všeho nejvíc připomínající Klingona ze seriálu Star Trek. Héraklés tak trochu dělá dojem, že se omylem teleportoval do špatné inscenace. Výhradně mužský sbor, oblečený v byrokratické šedé a rozsazený v několika řadách jako kdesi na politbyru, plní vlastně dvojí funkci - chvíli zpívá námořníky z Neoptolemovy lodi, chvíli představuje klasický antický chór, jenž by komentoval dění, kdyby ho v opeře bylo víc. S postavami oděnými jako by vedly válku ve 21. století, přestože se přetahují o antický luk, si lze těžko poradit. Což neznamená, že by na Filoktétovi bylo vše špatně. Klusákova hudba zaujme kombinací zlověstného kvílení, výrazných perkusivních vstupů a atonálních klavírních linek, které trefně vystihují Filoktétovu agonii i


5

morální dilema, jemuž čelí Neoptolemos. V Sofoklově dramatu je Filoktétés vyloučen ze společnosti proto, že jej uštkl had - kvůli strašlivému pachu a hnisající noze, jež mu zabraňuje válčit, je zanechán napospas svému osudu. Po deseti letech se pro něj Řekové vracejí, nikoliv aby jej zachránili, nýbrž aby jej znovu zradili. A Klusákova titulní postava nad svým osudem tak často naříká, až se nabízí úvaha, zda se autor opery do Filoktéta sám nepromítl. Jak naznačuje i úvodní projekce, při níž se obří fotografie Jana Klusáka promění v obraz hrdiny. Vzhledem k enormnímu objemu textu a nedostatku vizuální akce je namístě otázka, zda je Filoktétés operou, či jen scénicky zamaskovaným oratoriem. Přesto Jakub Tolaš v náročné a takřka nepřetržitě účinkující titulní roli od začátku podává hrdinný výkon. Jana Hrochová je v kalhotkové roli Neoptolema podobně přesvědčivá, naopak krkolomně artikulujícímu mexickému tenorovi Jorgemu Garzovi v roli Odyssea často nebylo rozumět. Martin Gurbal coby Héraklés nemá dost času na to, aby zanechal silnější dojem. Zato orchestr Národního divadla moravskoslezského po celou dobu hraje velmi důstojně. Podivné je, že byť se Filoktétés v Praze uvádí jedinkrát, a navíc v rámci festivalu Pražské jaro, snad polovina míst v Národním divadle zůstala neobsazena. Kdyby tato opera byla dotaženější, změnilo by to na věci něco? O autorovi| Frank Kuznik, mailto:[email protected]

Lidové noviny

Nová hudba pro staré drama 25.5.2015

Lidové noviny str. 8 Kultura Pražské jaro

BORIS KLEPAL

Opera Jana Klusáka Filoktétés, jež zazněla v sobotu na Pražském jaru na scéně Národního divadla, je nová i stará zároveň. Je přirozeně soudobá, ale obrací se také k úplným začátkům žánru. Jan Klusák vytvořil libreto své opery sám na základě stejnojmenného Sofoklova dramatu v překladu Rudolfa Mertlíka. Máme před sebou malou, ale významnou epizodu z trojské války: Filoktéta cestou k Tróji uštknul had a z rány se šířil nesnesitelný zápach. Nešťastný hrdina byl tedy vysazen na ostrově Lémnu a tam ponechán svému osudu. Podle věštby ale není možné dobýt Tróju bez Heraklova luku a šípů, které Filoktétés vlastní, proto se za ním vydávají Odysseus a Achillův syn Neoptolemos, aby jej lstí přivezli zpět. Neoptolemos z Filoktéta zbraně vymámí, ale pod tlakem vlastního svědomí mu je zase vrátí a všechno se zdá být ztracené. Z nebe ale sestoupí Herakles a přikáže Filoktétovi odjet k Tróji: hrdinovo utrpení i divadelní drama končí. Příliš mnoho vjemů Divák je od začátku vystaven neuvěřitelně intenzivní záplavě hudebních i textových sdělení, za nimiž se scénické ztvárnění až ztrácí. Zpočátku stojí velké úsilí snaha zkoncentrovat se na příjem takového množství vjemů. Opera samotná publikum nijak nešetří a začíná to hned libretem. Je opravdu obsáhlé a během hodiny a půl přezpívají hlavní hrdinové snad více slov než v několikahodinových wagnerovských opusech. Sypou ze sebe svoje repliky a monology s naléhavostí, která vzbuzuje dojem, že v této chvíli na ničem jiném nezáleží. Všechno se musí říct tady, teď a honem, nedat posluchačům šanci, aby se nad obsahem textu zamýšleli, ale donutit je, aby jej prostě přijali. Text navíc není zhudebněný v jednoduše rozpoznatelných schématech, zpěv plyne v nekonečných recitativech jako v prvotních operách z přelomu 16. a 17. století. Pěvci se nikdy nezastaví na drženém tónu, rozklenuté árii, chrlí ze sebe texty v tempu svižné konverzačky. Několik okamžiků Filoktétových lamentací v tom téměř nehraje roli, pěvce nenechá vydechnout žádná mezihra, ritornel, nic. Interpreti se v tomto hudebním a textovém neklidu pohybovali vcelku s přehledem a náročných rolí se zhostili vesměs se ctí. Platí to především o Jakubu Tolašovi (Filoktétés) a Janě Hrochové (Neoptolemos), na nichž představení stálo především. Bylo jim dobře rozumět, blížili se stylu „recitar cantando“ – tedy hereckému zpívání –, který je pro rané opery charakteristický. Martin Gurbaľ (Herakles) se téměř nemohl hýbat v kostýmu kopírujícím starou řeckou sochu, jeho basu nezněly nejlépe nejspodnější tóny. JorgeGarza (Odysseus) měl potíže s českou výslovností i deklamací a byl mezi sólisty slabším článkem. Na tuto roli měl být angažován zpěvák, který česky umí bezvadně. Dirigent Marko Ivanovič nastudoval operu solidně, pokud je možno bez předchozí znalosti a po jednom poslechu soudit. Snad mohl více stylově sjednotit pěvce. Režie se ujal ředitel ostravského divadla Jiří Nekvasil, který současné opeře dlouhodobě přeje a věnuje se jí od začátku kariéry. Hudebně-dramatický tvar Jana Klusáka mu neumožnil nic jiného než dílo představit jako scénické oratorium. Moderní pojetí Na scéně Daniela Dvořáka byl sbor umístěn na půlkruhové tribuně v pozadí, Filoktétův ostrov ztvárňoval velký stůl připomínající kulečník. Scéna působila střízlivým a současným dojmem, stejně tak kostýmy


6

Simony Rybákové. Herakles sjel z božských výšin v moderním výtahu – jakési spojnici mezi dneškem a jevištní technikou barokních divadel. Inscenace sama o sobě však působila cize a vytvářela k opeře svůj vlastní, paralelní svět. S hudbou by si snad i rozuměla, ale při tak obšírném a literárním libretu je chyba nebrat jej v podstatné míře na vědomí – na to jako by Jiří Nekvasil zapomněl. Ne snad po stránce samotného děje, ale po stránce estetické, atmosféra inscenace a textu se rovněž většinou míjely. V úplném závěru se na scéně objevil nadlidsky svalnatý Herakles. Před něj poklekli Filoktétés i Neoptolemos, vzdali mu úctu, vyslechli jeho rozkazy a odešli po schodišti vzhůru. Patos libreta a jevištního ztvárnění se najednou střetly v silném momentu, bohužel ojedinělém. Slabinou provedení byl orchestr a sbor. Orchestr byl víc rozklížený než pohromadě, ze sboru trčely jednotlivé hlasy. Posluchač si mohl jen představovat, jak by opera zněla a co všechno by v ní bylo slyšet při nastudování s kvalitnějšími tělesy. Pozoruhodný hudební i myšlenkový svět Klusákovy opery si ale cestu ven přece jen našel. Jan Klusák: Filoktétés Režie: Jiří Nekvasil. Dirigent: Marko Ivanovič. Scéna: Daniel Dvořák. Národní divadlo moravskoslezské (v koprodukci s Národním divadlem Praha), světová premiéra 14. 5. 2015. Psáno z reprízy 21. 5. Foto popis| Charismatický Herakles. Martin Gurbaľ zpívá roli Herakla v opeře Filoktétés. Foto autor| FOTO NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ O autorovi| BORIS KLEPAL, Autor je hudební publicista

Právo

Dnešní tip 25.5.2015

Právo str. 9 Kultura Pražské jaro

(VLA)

Orchestr Berg Divadlo Archa, Praha, 20 hodin Jeden z mála zástupců soudobé hudby na festivalu Pražské jaro, pražský orchestr Berg, uvede světovou premiéru skladby Petra Wajsara Vápenná Sinfonietta a scénicky i dílo německého autora Heinera Goebbelse Songs of Wars I Have Seen. V režii Goebbelse tak Praha uvidí v české premiéře dílo napsané na slova Gertrudy Steinové. Právo

Drama při Mahlerovi 25.5.2015

Právo str. 9 Kultura Pražské jaro

(VLA)

Drama prožili účinkující i návštěvníci pátečního koncertu festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni Obecního domu. Na programu byla v provedení České filharmonie pouze Symfonie č. 3 d moll Gustava Mahlera. Dílo totiž pro svou délku bývá hráno samostatně, a tak tomu bylo i pod taktovkou šéfdirigenta ČF Jiřího Bělohlávka. I když rozsáhlá skladba je oslavou přírody a lásky, čemuž odpovídají i jednotlivé názvy vět, právě během úvodní téměř půlhodinové části došlo k dramatu, kdy i veškerá hudba musela jít stranou. Letošní ročník festivalu je totiž záhadně pronásledován častými kolapsy návštěvníků, a k tomu nejvážnějšímu došlo právě při Mahlerovi. Starší posluchačka ve třetí řadě v přízemí upadla do bezvědomí a přítomní lékaři jí museli dávat masáž srdce přímo v uličce na zemi těsně před dirigentem Bělohlávkem. Ten, jelikož byl zády, po upozornění z orchestru okamžitě přerušil hru, a tak se pozornost všech zaměřila na boj o záchranu života návštěvnice. Vše skončilo naštěstí dobře, po delší chvíli přišla k sobě a mohla být odnesena ze sálu k přivolané sanitce.


7

Dirigent pak mohl pokračovat s orchestrem a zpěváky v podání díla, v němž celá jedna věta je věnována i zpěvu andělů. Za přispění rakouské altistky Elisabeth Kulman a dvou sborů – Kühnova dětského a Pražského filharmonického – mohl být večer zdárně i umělecky dokončen. Právo

Filoktétés je Klusákovou intimní zpovědí 25.5.2015

Právo

Radmila Hrdinová

str. 9 Kultura Pražské jaro

V rámci Pražského jara 2015 byla v historické budově pražského Národního divadla uvedena nová opera Jana Klusáka Filoktétés. Na jejím uvedení spolupracovalo Národní divadlo s ostravským Národním divadlem moravskoslezským. Vznikla podle stejnojmenného Sofoklova dramatu. Jejím hrdinou je řecký bojovník Filoktétés, který zrádně vyvržený vlastním společenstvím prožil v odloučení a kruté bolesti dlouhých deset let. Přesto i po další zradě dokáže překonat svou nenávist a vrací se s Řeky dobýt Tróju. Paralela s Klusákovým životním údělem je nepřehlédnutelná. Filoktéta mohl vytvořit jen skladatel hluboce zaujatý tématem i poselstvím Sofoklova dramatu. Je to Klusákovo vrcholné dílo, oproštěné a koncentrované ve výrazu, v němž lze zaslechnout ozvuky všech jeho tvůrčích lásek a inspirací, ale přetavených do ryze osobitého hudebního jazyka. Jako by se skladatel inspirován antikou vracel k počátkům hudebně-dramatického umění, k lidskému hlasu, jemuž podřizuje hudbu tak, aby hlas byl vskutku tlumočníkem slova a jeho obsahu. Vokální linie plyne přirozeným způsobem, prostě doprovázena klavírem i orchestrem v rafinovaně barevné orchestraci. Filoktéta nastudoval dirigent Marko Ivanovič s pokorou a citlivým pochopením Klusákovy výpovědi, maximální prostor dal pěvcům, kteří nelehké party zvládají na vysoce profesionální úrovni. Obdiv zaslouží především barytonista Jakub Tolaš v titulní roli, který přes krátkou dobu, kterou měl k jejímu nastudování, ji vytvořil v pěvecky dokonale zvládnuté a jevištně uměřené podobě. Mexický tenorista Jorge Garza se statečně vyrovnal s množstvím Odysseova rychle zpívaného českého textu, mezzosopranistka Jana Hrochová má pro postavu Achillova syna Neoptolema nejen krásný, altově zabarvený hlas, ale i schopnost vyjádřit morální dilema postavy. V krátkém výstupu Hérakla uplatnil Martin Gurbaľ dobře svůj zvučný bas. A výborným partnerem sólistům byl i mužský sbor. Je otázkou, jak operu blížící se oratoriu vlastně inscenovat. Režisér Jiří Nekvasil volil nepříliš šťastnou cestu, když položil akcent na válečnou situaci oblečením postav do vojenských uniforem sugerujících dnešní vojenské mise, a zároveň se pokusil lehce ironizovat antické reálie. Tím vším spíše odvedl pozornost od hlavní postavy a její výpovědi. Uvedení Klusákovy opery je zážitkem, chvályhodným počinem obou předních operních scén i jedním z vrcholů letošního Pražského jara. Jan Klusák: Filoktétés Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanovič, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák. Pražská premiéra 23. května v Národním divadle Praha Hodnocení 85 % Foto popis| Jorge Garza v roli Odyssea a Jana Hrochová jako Achillův syn. Foto autor| Foto NDM – Martin Popelář OperaPLUS

Christian Altenburger a Orchestr Vídeňské akademie na Pražském jaru


8

25.5.2015 OperaPLUS čtk Pražské jaro Rakouský houslista Christian Altenburger za doprovodu orchestru Vídeňské akademie v neděli večer v pražském Rudolfinu přednesl Houslový koncert D dur od Ludwiga van Beethovena, který patří k nejvýznamnějším skladbám svého druhu a také často hraným. Beznadějně vyprodaná Dvořákova síň hudebníky odměnila několikaminutovým uznalým potleskem. Druhou část koncertu Pražského jara vyplnila Symfonie C durzvaná Velká od Franze Schuberta, která rovněž sklidila velký úspěch. Pražské jaro, největší festival klasické hudby v Česku, je ve své polovině. Do 3. června nabídne ještě zhruba dvacítku koncertů. Letos osmapadesátiletý vídeňský rodák Altenburger se věnuje mimo jiné komorní a soudobé hudbě, premiéroval nebo nahrál například díla od Kurta Schwertsika nebo Witolda Lutoslawského. Vyučuje také na hannoverské a vídeňské hudební univerzitě. Houslista dnes hrál na nástroj od Carla Bergonziho z roku 1733. Doma má ještě vzácné stradivárky, které mu byly před časem ukradeny, ale pak se mu se štěstím vrátily zpět. Orchestr Vídeňské akademie vystoupil na Pražském jaru po dvou letech. Minule zde s velkým úspěchem doprovodil slavného amerického herce Johna Malkoviche ve zpěvohře Giacomo Variations a v roce 2011 v Pekelné komedii. Je jediným rakouským orchestrem, který hraje na dobové nástroje repertoár od barokní hudby přes klasickou a romantickou a neváhá nastudovat i soudobé skladby. Tentokrát se ansámbl pod vedením svého zakladatele, varhaníka Martina Haselböcka vrátil, aby Pražanům předvedl, kam až sahá jeho repertoárový záběr. Orchestr si letos připomíná třicet let od svého vzniku, festival Pražské jaro je o čtyřicet let starší. Orchestr Vídeňské akademie od svého vzniku dosáhl světového věhlasu díky své virtuozitě a nezaměnitelné interpretaci.

OperaPLUS

Maria João Pires s Budapešťským festivalovým orchestrem a Ivánem Fischerem už v pátek na Pražském jaru 25.5.2015 Redakce

OperaPLUS Pražské jaro

Maďarského dirigenta a skladatele Ivána Fischera váže kBudapešťskému festivalovému orchestru více než třicet let společného života. Byl jedním ze zakladatelů a také strůjcem slávy orchestru. Začátek Fischerovy kariéry formovaly dvě velké osobnosti: Hans Swarowsky na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst a pak Nicolaus Harnoncourt, jemuž dělal asistenta. „Více mě ovlivnil Harnoncourt. Swarowsky byl suchar, anti-romantik. Říkal nám: nebuďte prosím sentimentální! Ale Harnoncourt mi otevřel oči, že hudba je víc než jen řady not!“, vzpomíná dirigent na svá studia. Po vítězství v soutěži Rupertovy nadace v Londýně začal dirigovat u anglických orchestrů BBC Symphony, London Symphony a také v Los Angeles a Washingtonu. Ale v roce 1983 se vrátil domů, založil Budapest Festival Orchestra a tomu již zůstal věrný. Působil paralelně i v nejlepších světových tělesech a operách, stále hostuje u nejproslulejších orchestrů, jako je Berlínská či Newyorská filharmonie, momentálně je také hudebním ředitelem berlínského Konzerthausu a jeho orchestru. Říká se o něm, že patří k nejvíce inspirativním a vizionářským lídrům, v orchestrálních hráčích podporuje kreativitu a respektuje jejich talent. „Musejí hrát tvořivě, z celé duše, nebát se riskovat, být přesvědčiví.“ Když budapešťský orchestr kritici zařadili mezi deset nejlepších na světě, poznamenal: „To nebylo cílem. Důležité je, aby člověk hudbu, kterou hraje, miloval, a aby totéž cítilo i publikum v sále.“ Proto Fischer uvádí jen skladby, ke kterým „našel klíč“, s nimiž se ztotožňuje jako herec se svou rolí. Na Pražském jaru zahrají 29. května, na programu je předehra keKouzelné flétně Wolfganga Amadea Mozarta, dále jeho Klavírní koncert Es dur KV 271 a dramaturgii koncertu završuje Brahmsova První symfonie. Sólistkou koncertu bude klavíristkaMaria João Pires, která se na Pražské jaro vrací po více než dvaceti letech. Umělkyně s drobnýma rukama, ale obrovskou vnitřní silou patří k nemnoha ženám, které uspěly v jinak převážně mužském oboru klavírní hry. A to vlastně „nedopatřením“. Často v mnoha variantách opakuje tvrzení, že kariéra je pro ni vedlejší a klavír není v jejím žití až tak podstatný. Od pianistky, která patřila mezi exkluzivní umělce Deutsche Grammophon a hostovala snad u všech významných orchestrů, to může znít jako póza, ale při pohledu na aktivity a životní, nejen koncertní dráhu Marie João Pires ta slova dávají smysl. Narodila se v Lisabonu v roce 1944. Jako sedmiletá už veřejně prováděla Mozartovy koncerty, od devíti, kdy obdržela nejvyšší portugalské ocenění pro mladé umělce, studovala konzervatoř v Lisabonu. Měla už za sebou turné po Portugalsku, Španělsku a Německu, když jako šestadvacetiletá zvítězila v prestižní Beethovenově soutěži v Bruselu. To odstartovalo její mezinárodní kariéru: podnikla turné po Evropě, Africe a Japonsku. Koncertní dráha ji svedla dohromady s nejlepšími orchestry a dirigenty světa: s Montrealskými symfoniky a Charlesem Dutoitem, s Newyorskou


9

filharmonií, s Claudiem Abbadem, orchestry v Berlíně, Londýně, Bostonu, Paříži. V roce 1990 vystoupila Maria João Pires na Salcburském festivalu s Vídeňskými filharmoniky pod Abbadovou taktovkou. Hrála s Berlínskými i Londýnskými filharmoniky, s orchestrem Concertgebouw. V posledních letech navštívila festivaly jako SchleswigHolstein, Schubertiade, Tanglewood, Ravinia, Montpellier, Lucerne, Edinburgh či BBC Proms. Citlivá umělkyně vždy cítila potřebu vyvažovat hektický koncertní život dlouhými přestávkami mimo pódium. „Za pochodu“ vychovala čtyři vlastní dcery, k nimž po padesátce přijala ještě dva adoptivní chlapce. Děti, hlavně ty znevýhodněné, jejich vzdělání a budoucnost, jsou stále v centru její pozornosti. S vehemencí se vrhá do sociálních a edukativních projektů (jeden takový velkorysý program ji přivedl až ke zdravotnímu kolapsu). Se svým životním názorem blízkým buddhismu považuje například hudební soutěže za nesmyslné. Umělec má podle ní zodpovědnost mnohem větší než uspět na úkor druhých: zlepšit svět, třeba o maličko. Také klavírní recitály nazývá Pires ne zrovna šťastným vynálezem romantické éry. Proč? „Člověk je na pódiu sám, nemůže se dělit, stává se výlučným a tedy osamělým,“ říká Pires. Intenzivně proto pěstuje komorní hudbu: hraje s violoncellistou Antoniem Menesesem a s houslistou Augustinem Dumayem, s nímž natočila například kompletní houslové sonáty Beethovena, Brahmse a Griega. Její sólová diskografie je rovněž velmi obsáhlá. V sedmdesátých a osmdesátých letech natočila pro Erato komplety Mozartových a Bachových koncertů, oba Chopinovy koncerty, soubor Chopinových valčíků. Od roku 1989, kdy si ji pod křídla vzal Deutsche Grammophon, většinu tohoto repertoáru nahrála znovu. Mezi mimořádné výkony je nutné řadit komplet Mozartových sonát, schumannovský disk a komplet Chopinových preludií. Svůj kontrakt s firmou Pires v roce 2013 bez velkého humbuku vypověděla – čím dál větší propojení hudby a komerce se jí příčilo. Nicméně v minulém roce vydal Deutsche Grammophon k sedmdesátinám pianistky soubor všech jejích dosavadních sólových nahrávek. Už před pěti lety Maria João Pires ohlašovala ukončení veškeré koncertní činnosti. Odchodem hrozí stále, takže je o důvod víc vychutnat si její festivalové vystoupení na Pražském jaru. Pražské jaro 2015 Maria João Pires (klavír) Dirigent: Iván Fischer Budapest Festival Orchestra 29. května 2015 Smetanova síň Obecního domu Praha program: Wolfgang Amadeus Mozart: – předehra k opeře Kouzelná flétna – Klavírní koncert Es dur KV 271 Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68

OperaPLUS

Znějící ticho 25.5.2015 Jindřich Bálek


Zápisník Jindřicha Bálka (85) I s odstupem několika dnů přemýšlím, čím tak zaujal koncert Akademie pro starou hudbu Berlín, protože se z dosavadních koncertů Pražského jara zatím opravdu vymyká. Koncert minulou středu měl spojující téma „voda“ a slyšeli jsme jak barokně divadelní mořskou Bouři Marina Maraise, tak suitu Versaillské fontány Michela-Richarda Delalanda. Ovšem vrcholem programu byly dvě „Vodní hudby“ – Telemannova a Händelova. Domnívám se, že hlavní roli hrála nízká dynamika, tedy přirozeně tišší zvuk dobových nástrojů, který neohromuje a nutí nás jít naproti. Až na dalším místě je hráčská virtuozita a dokonalá znalost partitury. Od začátku bylo zřejmé, že hudba povstává z ticha – a že přirozený zvuk starých nástrojů nemusí mít nic silového, aby působil. Paradoxní je, že teprve když se celková dynamika ztiší, je prostor pro mnohem větší barevnou a výrazovou škálu, než často mají moderní orchestry. Neodehrával se také žádný souboj jednotlivých nástrojových skupin, protože subtilnější smyčce i dřevěné dechy nechají vyniknout zcela přirozeně. Svou roli samozřejmě sehrála vděčnost repertoáru, protože Telemannova Vodní hudba, to je jeden vydařený programní kousek za druhým: Spící Thetis jako


10

sarabanda, Probouzející se Thetis jako bourée, Hra Najád jako gavota či Mírný Zefýr jako menuet. Je velké umění nezabít jemný humor takové kompozice. Nejvtipnější přitom je závěrečná část Veselí námořníci, kde se hraje s falešnými tóny a předvádí se opilecké veselíl Händel je oproti tomu více koncertantní – různé kombinace nástrojů se v nových a nových konstelacích potkávají s dalšími. A vzniká neobyčejně živý zvukový obraz. I tato živost musí ale zůstat křehká, aby nebyla jednotvárná. To se opět mistrně dařilo. A znovu a znovu si posluchač mohl uvědomovat, že zvuk nesmí člověka válcovat a drtit, ani „přemlouvat“ – musí ho jakoby noblesně zvát. Vzdálenost této „staré hudby“ od dnešní, kdy se považuje za normu, že zvuk se musí valit a všemi technickými způsoby se vnucovat. Abychom ale nezůstávali jen u staré hudby. O den později hrálFOK s nově jmenovaným šéfem Mahlerovu Pátou a také závěrečnou část Šesté symfonie Einojuhani Rautavaary. Na této skladbě nejvýznamnějšího severského žijícího autora si mohl posluchač uvědomit totéž: ač to byla finálová věta s podtitulem apoteóza, nebyla to vřava. Bylo to naopak probouzení života. Mám dojem, že právě hudba severských zemí je pozoruhodná právě jakousi jemností a klidem. Jakoby naslouchala všudypřítomnému hlasu přírody v jakémsi ztišeném a životodárném modu. Koncert FOKu kromě zmíněného Rautaaary ukázal, že nový mladý finský šéfdirigent Pietari Inkinen je opravdu velkým příslibem. Ani Mahlerova Pátá totiž nebyla v jeho pojetí „masou zvuku“. Nabídl čitelné a vypracované pojetí, kde byly slyšet vnitřní hlasy symfonických vět, a dynamika se střídala v postupné gradaci. Adagietto bylo v rychlejším tempu a přirozeně odstínované – a věta závěrečná vyzněla jako klidný radostný hymnus. Je dobře, pokud koncert domácího orchestru na Pražském jaru nabídne takto jednoznačnou přidanou hodnotu oproti běžné sezóně. Stejně dobré by ale bylo, aby se nasazená laťka v příští sezóně udržela. Pietari Inkinen tam má programů hned několik.

OperaPLUS

Klasika z Vídně: Beethoven a Schubert 25.5.2015


Svatava Barančicová

Na nedělní koncert Pražského jara dorazil 24. května Martin Haselböck se svým Orchestrem Wiener Akademie, ale namísto anoncované sólistky Elizabeth Wallfischs, která se omluvila z vážných rodinných důvodů, s nimi na záskok přijel rakouský houslista Christian Altenburger. Program se naštěstí kvůli tomu neměnil: v první půli Beethovenův slavný Koncert D dur op. 61, ve druhé Schubertova Symfonie C dur D 944 zvaná„Velká“. Orchestr Wiener Akademie založený přesně před třiceti lety varhaníkem a dirigentem Haselböckem se vyznačuje tím, že díla světových klasiků i starší hraje na původní nástroje a často se vydává i do míst jejich premiér – například loni uvedli v cyklu RE-SOUND Beethoven všech devět Beethovenových symfonií na dobové nástroje a v původních sálech. Od prvních tónů v Rudolfinu bylo zřejmé, jak odlišný je zvukový ideál Vídeňských akademiků od toho, čemu říkáme „klasický“ orchestr. Dechové nástroje bez vymožeností a vylepšení zaváděných v průběhu devatenáctého století znějí měkce a vypadají mírně exoticky – světlé hoboje i klarinety, dřevěná příčná flétna, drobnější fagoty, horny bez strojiva s přirozenou tvorbou tónu, matně zlatavé nenablýskané pozouny a trubky. Zvuk orchestru je subtilnější, musí mnohem více a jinak pracovat s dynamikou. Beethovenův Houslový koncert D dur má na svou dobu (1806) neobvyklou formu, orchestr tu je nikoli jen doprovodným prvkem, ale rovnocenným protihráčem houslisty. V dlouhé expozici úvodní věty Allegro například orchestr přináší sám tři témata, která pak housle variují. Pro svou rozměrnou formu byl ve své době Beethovenův koncert dokonce kritikou shledáván jako únavný a citově rozervaný a zapadl po dvě generace do zapomnění. O jeho znovuvzkříšení v polovině devatenáctého století se postaral – jako obvykle – Mendelssohn s tehdy teprve třináctiletým sólistou Josephem Joachimem. Christian Altenburger hrál koncert z not, tak trochu na jistotu. V první větě nasadil pohodlné rozvážné tempo, v některých bězích se objevovalo poněkud přibližné ladění. VLarghettu naopak rakouský houslista ukázal čistotu tónů v nejvyšších polohách a hezký jasný tón, v Rondu předvedl i hbité prsty a jistou virtuozitu. Vcelku solidní výkon, kterému však chyběla jiskra a charisma, cokoli osobitého (kadence na konci první věty zahraná jaksi z povinnosti). Hrál stále stejnou střední dynamikou, nevzrušivě, akademicky. Schubert po přestávce mě zaujal mnohem více. První větuAndante zahájily horny, které musím vyzvednout jako vynikající, protože za celý večer se jim podařil jediný malý kaz, takový miniaturní „kiks“ spíše dokreslující náročné ovládání autentického nástroje bez mechaniky. Jinak bezpečný a prvotřídní výkon po celou dobu. Andante se Haselböckovi podařilo rozvíjet s fantastickou účinností do radostných a slavnostních tónů a gradovat jej až do velkolepého závěru. Haselböck pracuje s dynamikou tak, že tam, kde chybí měkkému zvuku tělesa razance a fortissimové plénum, pomáhá si akcenty a zdůrazňuje strukturu díla, která tak vyznívá zcela nově. Na druhé straně umí pracovat i s velmi komorním zvukem a tichou dynamikou, což předvedl i v houslovém koncertu. Ještě zajímavější bylo Andante con moto (druhá věta),


11

které nám představilo „odromantizovaného“ Schuberta, hraného ve smyčcích převážně rovným tónem, bez vibrata. Témata neodbytně postupovala vpřed a proti sobě, s neúnavnou logikou a vytrvale, až to připomínalo jakousi passacaglii. Snad ty rovné a naléhavé tahy smyčců dodávaly hudbě cosi vznešeně archaického. Byla tam místa neobyčejné působivosti a krásy. Jiné vyznění, vskutku beethovenské, měly dvě další věty –Scherzo a Allegro vivace. Dočkali jsme se opět velkých dynamických zvratů a bouřlivých vrcholů. Zvláště závěrečná věta měla neuvěřitelný tah – udržet po celou dlouhou větu stále se opakující rytmickou figuru, kterou Haselböck nasadil hned na začátku v hodně svižném tempu, to byla pro hudebníky náročná výzva. Orchestr Wiener Akademie je však pro takové výzvy jako stvořený – na jejích členech je vidět nesmírná chuť a angažovanost s jakou hrají a živě reagují na hudbu i pokyny svého uměleckého vedoucího. Je to orchestr sólistů. Haselböck sám se svými výraznými gesty a bohatou uměleckou kšticí je nepřehlédnutelná osobnost, inspirujícím prvkem všeho dění na pódiu. Dirigoval Schuberta zpaměti a bez dirigentského stupínku, ze stejné úrovně jako jeho hráči. Líbilo se mi také, že po ohromujícím finále Schubertovy Symfonie C dur již se nedali zviklat publikem k žádnému přídavku, který by sice prodloužil, ale možná i zředil intenzivní dojmy z vydařeného večera. Hodnocení autorky recenze: 80 % Pražské jaro 2015 Orchester Wiener Akademie Christian Altenburger (housle) Martin Haselböck (umělecký vedoucí) 23. května 2015 Rudolfinum – Dvořákova síň Praha program: Ludwig van Beethoven: Houslový koncert D dur op. 61 Franz Schubert: Symfonie C dur D 944 „Velká“

Harmonie.cz

S Marií João Pires 25.5.2015 Luboš Stehlík

Harmonie.cz Pražské jaro

Učit se hudbě znamená učit se o životě „Těžko hledám klavíristu s lépe zvládnutým stylem hry Chopinových skladeb. Maria João Pires uchopuje jeho hudbu s filigránskou zručností, ale její tón je zároveň přemýšlivý, vážný, jakoby zatěžkaný a plný emocionální hloubky.“ I mezi všemi výjimečnými klavíristy má Maria João Pires jedinečnou pozici, a aby kritici popsali její hru, sahají k superlativům: jen stěží někdo dokáže rozkrýt hloubku Chopina a kouzlo Mozarta lépe než ona. Sama by však raději zůstala mimo jeviště: „Hrát na jevišti nebylo a není mým sneml, musím to pouze přijmout.“ Když Maria João Pires hrála v roce 2012 ve Philadelphii a v Carnegie Hall, dostala otázku, proč vystupuje tak málo v USA. „Nikdy jsem k Americe neměla blízký vztah a k tomu se přidala celá ta frustrující léta Bushovy politikyl Kývla jsem až na pozvání Charlese Dutoita, se kterým jsem dříve hrála na mnoha místech v Evropě. Práce s ním byla pro mě příjemnou změnou.“ Portugalská klavíristka narozená v Lisabonu bývala geniálním dítětem. Již v sedmi letech vystoupila s Mozartovým klavírním koncertem. Základem jejího hráčského výrazu je především pokora. Interpret se podle ní nemůže stavět nad skladatele, jehož záměr by měl mít vždy navrch: „Jediný správný přístup je ten, když se umělec snaží přenést skladatelův záměr a nevyjadřovat sebe sama hudbou. Je to tenká linie a docela složitá na porozumění.“ Klavír studovala u Campose Coelha, Karl Engela, dějiny hudby u Francine Bendit. V roce 1986 měla debut v Queen Elizabeth Hall, o rok později se účastnila s Claudiem Abbadem turné Gustav Mahler Youth Orchestra, v roce 1987 podepsala první kontrakt se společností Deutsche Grammophon (první nahrávka obsahovala Schubertovu sonátu, 6 Moments musicaux a Scherza č. 1 a 2 a Mozartovy Sonáty K. 310, K. 333 a K. 545). V roce 1990 už debutovala, opět pod vedením Claudia Abbada, jenž byl jejím věrným přítelem, na festivalu v Salcburku. Následoval slavný komplet Mozartových klavírních sonát a nahrávka Mozartových sonát pro klavír a housle s Augustinem Dumayem, Mozartovy koncerty s Abbadem natočila v roce 1993. Intenzivně se celý život věnuje nejen Mozartovi, ale i Schumannovi, Beethovenovi, Schubertovi, Chopinovi, Bachovi (za nahrávku suit obdržela v roce 1996 Grand Prix du Disque). Nesnáší hudební soutěže, považuje je přímo za velké neštěstí: „Když


12

se účastníte hudební soutěže, chcete vyhrát? Ale co chcete vyhrát?“ Soutěže jsou podle ní jedním z aspektů komercionalizace hudby. „Mluví se o odumírání tzv. západní klasické hudby. Já bych to nenazvala hned odumíráním, ale je pravda, že během uplynulých 20–30 let se situace zhoršila. Když nejdeš s dobou, nesleduješ trendy, nechceš podlehnout obchodu, vůbec si tě nikdo nevšimne.“ Sama se rozhodla vrátit k evropským tradicím a ve Waterloo blízko Bruselu, kde žije, rozběhla projekt na znovuoživení klasiky. Jak říká, je založen na přímém předávání vědomostí a metodách sdílení hudby. Projekt nazvala Partitura, protože toto slovo má v sobě zakódovanou myšlenku hotového díla i ono sdílení mezi umělcem a posluchačem. „Je to taková mezigenerační misel Moje metoda je inspirována všemi systémy, které přinášejí filozofii sdílení do našich životů. Učit se do hloubky, ne povrchně. Když jsem na jevišti, cítím potřebu sdílet hudbu s publikem, potkat se při ní spolu a naslouchat jí. Proto mi také nevyhovuje způsob, jak se běžně koncerty pořádají, kdy je umělec úplně separován od publika. Možná proto nemám ráda jevištěl“ Jedním z dirigentů, s kterými si rozumí, což není snadné, je Iván Fischer. Budou-li nám hvězdy příznivě nakloněny, uslyšíme Dámu klavíru 29. 5. v rámci Pražského jara v Obecním domě v jejím milovaném Mozartovi. Původně měl vzniknout 1. dubna ve Francii exkluzivní rozhovor. Bohužel z toho na poslední chvíli sešlo, takže jsme pro vás připravili kompilaci, která se pokusí tuto podivuhodnou ženu přiblížit. Když se ohlédnete zpět za svou kariérou – jak se liší Maria João Pires od té například z roku 1965? To je těžké říct – je toho stále hodně, kdy se stále cítím stejně jako před 50 lety. (smích) Ale přece... Zůstala jsem idealistkou, stále se mi chce něco budovat, něco měnit a za důležité věci bojovat. Jsem muzikant, po celý život jsem stále něco hrála a zkoušela hudbě porozumět, poznat ji, jak bych co měla udělat. Tím člověk vyzrává a lépe rozumí, stává se tolerantnějším. Je to krásné, být starší. To by asi neřekl každý, ale vy opravdu věříte, že s přibývajícím věkem se umělci otevírají nové perspektivy?Jako žena, jako umělkyně, jako člověk v běžných životních situacích si užívám svůj věk. Člověk jinak uvažuje, něco ztratí, ale myslím, že víc dostane. Náš celý život má své kouzlo: když je člověk mladý, má hodně síly; se stářím je člověk možná méně akční, ale zato má víc zkušeností a moudrosti. Je ve vašem životě nějaká konstanta, ke které se vždy vracíte? Četba! Čtu všechno, filosofii, romány... to mě doprovází stále. Je jen těžké s sebou knihy stále vozit, já jsem si ještě nezvykla na digitální čtení – z toho jsem vždycky trochu unavená. Čtení pro mě znamená dotek papíru a brýle... Vždy si spočítám dny nebo týdny, kdy jsem na cestách, a podle toho si přesně rozpočítám i počet knih. Nová je nejenom digitální četba, ale i poslech se změnil. Pociťujete, že ono všudypřítomné „music to go“ proměňuje i vnímání hudby v koncertním sále? Neřekla bych. Co se změnilo, je to, jak lidé s hudbou žijí. Problém není ani to, že se hudbou stále obklopují, ale že už nenaslouchají tichu. To je jedno z aktuálních onemocnění lidstva. Přála byste si, aby lidé lépe poslouchali? No určitě! Tolik by tím získali! Měli by se vědomě snažit vzájemně si naslouchat. Dnes se to už nepraktikuje – jeden dominuje teď, ten druhý bude dominovat za chvíli. Už žádný rozhovor. Žijeme v jakési globální diktatuře, kterou všichni akceptují, jako by tohle byla demokracie. Docela hrozné... Mluví se stále o minulých diktaturách, ale o naší současné se mlčí. A to je škoda. Dělám, co mohu, abych se tomu vyhnula, ale v určitých situacích se musím stejně podvolit. Ale to se stává i v hudebním životě. Existuje video, na kterém hrajete Mozartův koncert. Orchestr nasadí a vám se na tváři objeví zděšení, ale přesto bezchybně hrajete to, na co jste nebyla připravena. Ano, slyšela jsem o tom videu! Jen nechápu, jakou pozoruhodnost v tom lidé vidí! To je přeci normální, to se stává! Přirozeně není běžné, že se připravím na jiný koncert – tehdy došlo k nedorozumění s čísly koncertů podle Köchelova seznamu, vždyť Mozart má tolik klavírních koncertů (smích). A komicky se v té situaci zachoval i dirigent Riccardo Chailly, ještě když hrál orchestr předehru, tak se ke mně obrátil a řekl: „Tohle přeci taky umíš!“ a smál se. No typický dirigent, ten hrát nemusí! Fascinace touto situací možná pochází z toho, že nikdo nemůže mít v hlavě hudební knihovnu, kterou kdykoliv může otevřít. Nevěřím tolik své hlavě jako na paměťové schopnosti těla. Když cvičíte jen mozek a prsty, je to příliš jednostranné a přesně v těchto situacích vás to činí zranitelným. Toto spojení je příliš jednoduché a v mozku zabírá mnoho místa. Paměť je nutno probudit naprosto celým tělem, protože jenom tak si vybaví všechna gesta a pohyby. Ale vaše gestikulace a pohyby těla jsou za klavírem spíše střídmé. Je to vaše vědomé rozhodnutí, nebo vám je to vlastní? Určitě obojí. Můj způsob vystupování je takový, abych sama zůstala v pozadí hudby. Nemyslím si, že my interpreti jsme tak významní, jak se z nás dělá. Hudba by přes nás měla procházet a měla by být přenášena dál k posluchači. K tomu je potřeba naše plné soustředění a měli bychom „zůstat v našem těle“, schopni vnímat přítomný okamžik a vnitřní klid. Hudba se nesmí proměnit ve zbytečné představení přehnanou gestikulací. To nepatří k hudbě! Zbytečnými pohyby se ztrácí čas – hráč by měl spíš poslouchat a následovat zvuk. Tady jasně platí, že méně je více.


13

Když čte člověk váš životopis, má dojem, jako by si hudba našla vás, než naopak. I tady bych odpověděla, že obojí je správně. Milovala jsem hudbu už jako dítě a také jsem k ní byla vedena, bez ní nemohu žít. Každý člověk má nějaké své směřování, mnohdy se tomu říká nadání. Všichni lidé jsou vlastně stejní, jen ta různá nasměrování nás odlišují. No, a když jdeme svému nadání naproti, můžeme něčím smysluplným přispět i společnosti. Vy tedy věříte, že hudba může mít nějaký vliv na společnost? No ovšem! Když vychází z hloubi srdce! Smyslem našeho života by pravděpodobně mělo být to, že jsme nějak užiteční pro lidi kolem nás a pro sebe. Být užitečným pro mě znamená, jít stále dál dopředu, a tím se člověk stává vyzrálejším. Se stářím by se lidé měli stávat vyzrálejšími, ale v současnosti spíše dochází k protikladu: jaksi hloupnou a duševní život odchází. Mnozí ztrácejí cíle. Naše existence přitom přímo závisí na vzájemné pomoci a podpoře. Hudba může velmi pomoci, ale jen v tom případě, když je člověk duševně aktivní. Studovala jste budhismus, abyste kultivovala svoji osobnost, svoje ego. Ale právě Chopin potřebuje interpreta s EGEM. Je to přeci hudba pro virtuosa. Tak s tím já nesouhlasím. Chopin je především básník. Je to velmi niterná a hluboká hudba. Rozhodně se nejedná o pouhou jiskřivou show tónů. Ale na druhou stranu Chopin vynalezl tu hrůzu, kterou nazval recitál. Trpím tím celý životl A co se vám na recitálu nelíbí? Protože jaksi děláte všechno sám. Nesdílet podium s nikým jiným je pro mě obtížné. Jste vyčleněn ze společenství v sále, stáváte se někým zvláštním a speciálním. A když se stanete zvláštním a speciálním, tak jste osamocený. Ale vždyť jste musela strávit mnoho hodin v osamocení při studování nových skladeb. Na to já jsem nikdy neměla dost času; byla jsem příliš zaměstnána jinými záležitostmi. Velmi brzy jsem měla děti a musila jsem se o všechno starat sama. Nikdy jsem vlastně neměla dost času pro klavír – stále jsem tak trochu amatér. Moje klavírní kariéra nikdy nebyla smyslem mého bytí. Ani jsem po ní netoužila a ani není vlastně moc přirozenál Ale vy jste přirozeně vybavena pro hru na klavír. To si vůbec nemyslím. Mám malé ruce a tedy mnoho technických problémů – ne tedy mnoho, ale nějaké přeci. Přirozeně že jsem našla společnou řeč mezi svým tělem a klavírem a s problémy jsem se naučila zacházet, ale některé přetrvávají. Stále nejsem ráda na jevišti a nerada „dávám“ koncerty. A nahrávání? To miluji! Jeden z vašich hlavních učitelů byl Karl Engel – to nebyl klavírista s ostrými lokty, s vysokým sebevědomím. On byl především doprovazeč. Od něj jsem se naučila opravdu hodně. Učit se hudbě znamená učit se o životě. Nenaučíte se hře na nástroj bez toho, aniž byste se naučil, jak objevovat hudbu skrze sebe sama. Váš vztah k světu kolem nás je velmi, velmi důležitý. Prošla jsem některými velmi složitými a nepříjemnými zkušenostmi ve svém životě, ale myslím, že přišly, aby mě naučily něco důležitého. Jednou z takových lekcí byl můj portugalský projekt. Z něj jsem se naučila, že sveřepé usilování, zápas a boj, nejsou řešením. Je třeba ustoupit zpět a pozorovat; rozpoznat „proč“ a porozumět „proč“ a pak objevíte důvod dění kolem vás. A já jsem po celý svůj život byla zápasník – a myslím, že teď se už tolik neperu. A dalším člověkem, který vás ovlivnil, byl váš otec buddhista? Ne, můj děda. Otec zemřel dva týdny před tím, než jsem se narodila; vyrůstala jsem se sestrou, bratrem a matkou a s dědou buddhistou, což bylo tak trochu zvláštní. Ale i můj otec žil do svých 32 let v Číně a Japonsku – studoval tamější filozofie. A o mnoho let později, to už mi bylo přes čtyřicet, jsem i já začala studovat buddhismus. Mám k této filosofii velmi blízko, ale sama o sobě nemohu říct, že jsem buddhistka. Když něco takového o sobě řeknete, hned se nějak vymezujete. Ale já nejsem nic jiného než lidské stvoření. Teď však žiji v Brazílii, mám zde rozděláno pár projektů. Ale zároveň jsem velmi často v Evropě, protože zde žijí moje děti; mám jich šest: k mým čtyřem vlastním dcerám jsem později adoptovala dva syny a ti chtějí studovat právě tady. Začala jsem s projektem, který je platný obecně, nezáleží na tom, kde jste. A co vaše škola pro znevýhodněné děti a mládež v Portugalsku? Kdy skončila? Podporovala vláda její činnost? Vše skončilo v roce 2006. Nemohu si stěžovat na nedostatečnou podporu. Ale rozhodně nebudu sdělovat důvody, proč vše skončilo. Zůstaly dluhy, které budu ještě rok, dva splácet. Mám ohromné štěstí, že mě nikdy moc netrápily a nesvazovaly materiální záležitosti, takže jsem vnitřně tolik netrpěla. Ale i tak se můj život hodně změnil, byla to dost drsná záležitost. A pak přišly zdravotní komplikace, které vyústily v operaci srdce, která mi zachránila život. Mohla jsem taky umřít na jevišti jako klavíristka Tatiana Nikolayeva, která dostala infarkt během koncertul No, není zas tak hrozné, takhle odejít ze světal


14

iHNed.cz

Goebbelsův scénický koncert na Pražském jaru ukáže různé prožitky války 25.5.2015 Daniel Konrád

iHNed.cz Pražské jaro

Pražské jaro v pondělí pokračuje večerem soudobé hudby v prostorách Divadla Archa. Tuzemský Orchestr Berg zde za účasti autora uvede scénický koncert Heinera Goebbelse. Tento německý rodák patří k předním současným skladatelům. Byl to způsob, jakým Gertrude Steinová přemýšlela o válce, jenž inspiroval předního současného německého skladatele Heinera Goebbelse k adaptaci jejích deníků nazvaných Války, které jsem prožila z roku 1943. „Steinová kladla zvláštní důraz na rozdíl mezi osobním prožitkem války a tím, jak násilí a válečnou vřavu vnímá veřejnost. Ukazuje to, jak je těžké o válce vůbec hovořit,“ řekl Goebbels v pondělí v Praze, když hovořil o své scénické adaptaci Steinové nazvané Písně o prožitých válkách. Ty v pondělí večer v pražském Divadle Archa uvede tuzemský Orchestr Berg pod taktovkou Petera Vrábela. Vystoupení se koná v rámci festivalu Pražské jaro a sám Goebbels se zdráhá označit jej za koncert. „Toto dílo ukazuje, jak různě dovedeme vnímat. Jinak vnímáme slovo, jinak zvuk a jinak hluk. Proto považuji Písně o prožitých válkách za něco mezi koncertem, divadlem a předčítáním knihy,“ řekl skladatel. „Když čtete, máte nejrozvinutější představivost. Chtěl bych to zachovat i teď – byť posluchači budou v situaci, kdy text bude někdo číst před nimi, snad je to o tu volnost představivosti nepřipraví,“ dodal. Pro Orchestr Berg bylo podle jeho šéfdirigenta Petera Vrábela podstatné, že Goebbels svolil pracovat s textem v češtině. Dílo Steinové, které česky nevyšlo, pro potřeby inscenace přeložil básník Jiří Měsíc, který se věnuje také hudbě. „Když jsem toto dílo vloni uváděl ve Francii, existovaly dva překlady do francouzštiny, protože Steinová tam kdysi žila,“ připomněl Goebbels. „Ani jeden z překladů ale nešel použít, protože překladatelé se věnovali jen příběhu – a opomněli to, jak Steinová psala. Tam, kde používala repetice a opakovala stejné slovo, jej vypouštěli nebo ho nahrazovali slovem zcela jiným. Proto jsme si i ve Francii museli vytvořit vlastní překlad.“ Skladatel si prý i s vedením Orchestru Berg ještě před pěti dny elektronicky vyměňoval nahrávky určitých pasáží skladby a pracoval na tom, aby byly v českém překladu správně rytmizovány. Goebbels v Praze hovořil také o tom, jak Steinová v roce 1943 vnímala druhou světovou válku nikoliv jako jedinečný konflikt toho času, nýbrž jen další v řadě válek, jimiž si lidstvo prošlo v minulých stoletích. „Srovnává to, co se děje v roce 1943, s válkami, o nichž si čte v Shakespearově Macbethovi či Richardu III.,“ upozornil. Tím také Goebbels objasnil, proč do své adaptace zakomponoval části hudby Matthewa Locka ze 17. století k Shakespearově Bouři. Tuto část skladby Orchestr Berg zahraje na dobové barokní nástroje. „Jsem vždy rád, když mě okolnosti donutí se dobovými nástroji zaobírat a dobře se s nimi naučit pracovat,“ dodal dirigent Vrábel. Ředitelka orchestru Eva Kesslová pak připomněla, že pro Berg není běžné zabývat se hudebním divadlem. Přesto orchestr s Heinerem Goebbelsem poprvé spolupracoval před více než deseti lety a od té doby uvedl řadu jeho skladeb. Po hudebním divadlu Schwarz auf Weiss, inscenovaném roku 2009 v rámci festivalu Struny podzimu a znovu pak v roce 2011, jsou ale nynější Písně o prožitých válkách teprve druhým zásadním Goebbelsovým dílem v repertoáru Bergu.

Česká televize

Pražské jaro protáhne soudobou hudbu válkami a vápnem 25.5.2015 ČT24

Českátelevize.cz Pražské jaro

Pondělní večer na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro potěší ty posluchače, kteří chtějí poznat soudobou hudbu. Za doprovodu Orchestru Berg zazní v Divadle Archa Vápenná sinfonietta, složená přímo pro


15

přehlídku, a také Písně o prožitých válkách. Ty do Prahy přijel inscenovat německý režisér, divadelník a skladatel Heiner Goebbels. Ani jedno dílo není čistě hudebním zážitkem. Vápennou sinfoniettu uvede Pražské jaro ve světové premiéře. Autorem audiovizuálního díla je Petr Wajsar. "Vizuální složka využívá svébytné poetiky industriálního komplexu pro výrobu vápna. Stejně jako obraz vychází i hudební základ částečně z realistických zvuků částí provozu," vysvětlil. Simulovat realistický zvuk vápenky má pomoci velké množství bicích nástrojů. Scénický projekt Písně o prožitých válkách vytvořil Heiner Goebbels, podepsán je pod ním jako autor hudby, konceptu i režie. Vycházel ze zápisků spisovatelky Gertrudy Steinové, která deníkovou formou zachytila realitu válečných let 1942 až 1944. Války se podle ní nemění již od dob Shakespeara a okolnosti ji vedou k povzdechu: Je hrozné, když bombardují Italy, ale co s tím já mohu dělat? "Její pohled na válečné prožitky je zvláštní. Válku vnímá z politické i soukromé roviny a nechává na vás, abyste si vybrali, co je vám bližší," podotkl Goebbels. Upozornil, že diváci nemohou očekávat klasický koncert. Stejně jako před čtyřmi lety, kdy na Pražském jaru uvedl představení Šel jsem do domu, ale nevstoupil, v němž spojil zpěv vokalistů s literárními texty. I tentokrát na scéně, evokující svět Steinové, hudbu střídají texty, a to v českém překladu Jiřího Měsíce. V hudbě Goebbels propojil moderní nástroje s těmi, které se používají pro autentickou interpretaci staré hudby. Program 70. ročníku Pražského jara zahájil 12. května Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Bylo to poprvé v historii přehlídky, kdy Smetanův symfonický cyklus zazněl v podání německého orchestru. Závěr festivalu obstará 2. a 3. června Královský liverpoolský filharmonický orchestr.


16

Přehled zpráv

Recommend Documents