Přehled zpráv

Přehled zpráv 28.5.2015 Pražské jaro iHNed.cz Římský orchestr poitalštila až kosmopolita Pappana. Dnes vystoupí na Pražském jaro ...................................2 28.5.2015 iHNed.cz Pražské jaro Frank Kuznik

iDNES.cz Šéfuje Královské opeře, miluje Janáčka, knihy, jídlo a víno..................................................................................3 28.5.2015 iDNES.cz Pražské jaro Frank Kuznik

Harmonie Příkladná komorní interpretace skvělých sólistů....................................................................................................3 28.5.2015 Harmonie.cz Pražské jaro Pravoslav Kohout

Rozhlas.cz Na Pražském jaru zahraje jeden z nejlepších italských orchestrů Santa Cecilia.................................................4 28.5.2015 Rozhlas.cz Pražské jaro Jana Kaňková

OperaPLUS Orchestr Národní akademie Svaté Cecílie s Pappanem zvedl Obecní dům ze sedadel......................................5 28.5.2015 OperaPLUS.cz Pražské jaro čtk

James Ehnes a Andrew Armstrong: krystalický večer plný barev........................................................................5 28.5.2015 OperaPLUS.cz Pražské jaro Libor Nováček

Britten, Berio a Bach. Violoncellista Duflot a jeho tři B..........................................................................................6 28.5.2015 OperaPLUS.cz Pražské jaro Svatava Barančicová

NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz

1

Pražské jaro Hospodářské noviny

Římský orchestr poitalštila až kosmopolita Pappana. Dnes vystoupí na Pražském jaro 28.5.2015

Hospodářské noviny str. 16 Kultura Frank Kuznik Pražské jaro

Když se dirigent a sir Antonio Pappano stal hudebním ředitelem Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, s nímž dnes vystoupí na Pražském jaru, musel se sám sebe zeptat: v čem spočívá „italství“? Co to znamená být Italem? Letos pětapadesátiletý Pappano, který se italským rodičům narodil ve Velké Británii, ale vyrůstal ve Spojených státech, měl o svém etnickém „domovu“ dlouho zkreslené představy, jak dnes přiznává. A když konečně nastoupil k tomuto orchestru, který v Římě dokonce sídlí, s překvapením zjistil, že hudebníci na tom nejsou o nic lépe. „Bude to znít zvláštně, ale našel jsem orchestr, který mi nezněl dost italsky,“ vypráví Pappano. „Mí předchůdci mi soubor zanechali ve velmi dobrém technickém stavu. Ale přišlo mi, že hudebníci jsou příliš opatrní. Chtěl jsem, přeneseně řečeno, probořit hráze a s trochu větším temperamentem se vrátit k typicky italskému způsobu hry, který podle mě vždy souvisel se zpěvem,“ vypravuje. O zpěvu ví Pappano své. V jedenadvaceti pracoval jako korepetitor a asistent dirigenta v Newyorské městské opeře, kde se zpívalo nepřetržitě. Následovalo hostování v Barceloně, Frankfurtu a Chicagu, až se z mladého Pappana stal asistent slavného Daniela Barenboima v Bayreuthu. Pak už to, zpětně viděno, šlo skoro samo: roku 1990 byl jmenován hudebním ředitelem norské Národní opery v Oslu, dva roky nato v bruselském Théâtre Royal de la Monnaie a roku 2002 se stal hudebním ředitelem věhlasného Royal Opera House v Covent Garden. Na tomto postu je Pappano dodnes, akorát že nyní už jej provází pověst jednoho z nejslavnějších operních dirigentů na světě. Skvělé výsledky má s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, jejž dovedl k ceně Gramophone za nahrávku Rossiniho Stabat Mater a ke Classical Brit Award za Verdiho Requiem. Hudbu, za kterou orchestr ceny dostal, by dnes měli slyšet i návštěvníci Pražského jara. Angažmá u Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia Pappano označuje za objevné i pro něj samotného. „Než jsem se tohoto orchestru ujal, skoro jsem v Itálii nepracoval. Takže to i pro mě bylo důležité. A hudebně jsem se též nepřestal vyvíjet – po letech s tímto orchestrem jsem konečně nalezl správnou míru mezi tím, kolik času věnovat opeře a kolik symfonické hudbě.“ Program, jejž Pappano s orchestrem uvede na Pražském jaru, přitom italský skoro není. Přestože bude s přestávkou trvat skoro dvě a čtvrt hodiny, jedinou italskou položkou na programu – zařazenou jen na přání Pražského jara – je Verdiho Síla osudu. „Tomuto návrhu jsem rád vyšel vstříc,“ podotýká Pappano, podle něhož italský repertoár je a nejspíš vždy bude důležitou součástí totožnosti orchestru. Soubor se ale čím dál víc orientuje také na to, co by se od něj nečekalo. A tak bude i dnes v Praze hrát Čajkovského Variace na rokokové téma s Janem Voglerem na violoncello. Program završí Sibeliova Symfonie č. 2. „Ta je pro nás velmi důležitá, protože s výjimkou houslového koncertu se Sibelius v Itálii vůbec neuvádí,“ vysvětluje Antonio Pappano. A dodává, že to je další z věcí, kterou by v nejbližší době rád změnil. Foto popis| Úspěšný dirigent Antonio Pappano už vystoupil prakticky všude, kde se dalo, od Metropolitní opery až po La Scalu. Foto autor| Foto: Pražské jaro O autorovi| Frank Kuznik, mailto:[email protected]


2

Mladá fronta DNES

Šéfuje Královské opeře, miluje Janáčka, knihy, jídlo a víno 28.5.2015

Mladá fronta DNES str. 11 Kultura Věra Drápelová Pražské jaro

PRAHA Zažil úděl přistěhovalce, ale udělal velkou kariéru. Antonio Pappano je hudebním ředitelem londýnské Královské opery Covent Garden, ale dnes večer se na Pražském jaru představí jako šéf Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Tato římská instituce odvozuje tradici až do 16. století. „Dodnes na ni navazuje tím, že spojuje orchestr, sbor a školu,“ vysvětlil Pappano. Uvede díla Verdiho, Čajkovského a Sibelia. „Všemi prolíná italská atmosféra. Sibelius svou Druhou symfonii psal pod dojmem bouře, kterou zažil v Itálii,“ podotýká. Pappano je Ital, ale narodil se v Anglii, kam odešli jeho rodiče. Otec byl učitel zpěvu, ale protloukat se musel všelijak. „Když mi bylo třináct, tak jsme se přestěhovali do Spojených států, museli jsme si tudíž stále zvykat na jinou mentalitu,“ vzpomíná Pappano. Snil o návratu Možná právě kombinace italské citovosti a anglosaské disciplíny mu pomohla v kariéře. Začal ji jako asistent Daniela Barenboima v Bayreuthu. Deset let vedl operu v Bruselu, od roku 2002 šéfuje Covent Garden, k níž si později přibral i orchestr Santa Cecilia. V Královské opeře vystupují nejlepší pěvci současnosti. „Mnozí si ji vybírají, když chtějí poprvé ztvárnit novou roli. Jednou z jejích výhod je, že to není ani příliš velké, ale ani malé divadlo,“ zdůrazňuje. Hraje i české opery. „V příštích sezonách chystáme nový cyklus oper Leoše Janáčka, a to Káťu Kabanovou, Jenůfu, Z mrtvého domu a Věc Makropulos,“ prozrazuje. Sám prý dirigovat nebude, ale s Věcí Makropulos už se potkal v Oslu. „Nikdy nezapomenu na dojem, jaký ve mně ta hudba zanechala,“ svěřuje se. Praha ho uvidí dirigovat poprvé. „Kdysi jsme sem zajeli se ženou z Bayreuthu jako turisté a od té doby sním, že se vrátím,“ tvrdí. Relaxuje nejraději s knihou. „A také s dobrým jídlem a vínem,“ směje se. O autorovi| Věra Drápelová, redaktorka MF DNES

Harmonie.cz

Příkladná komorní interpretace skvělých sólistů 28.5.2015

Harmonie.cz Pražské jaro

Pravoslav Kohout

Ruská smyčcová a klavírní škola patří od dob Auera a Rubinsteina ke světové špičce. Výkony jejích představitelů, pedagogů i interpretů, byly a jsou často měřítkem a vzorem. Ač toto platí nesporně v oblasti sólové interpretace, ve světě komorní hry (především kvartetní interpretace) jsem měl vždy dojem, že ve svém pojetí ustrnula někde na konci 19. století. S tímto předpokladem jsem očekával i výkon Petrohradských komorních sólistů. Hluboce jsem se mýlil. Pět umělců vrcholných sólistických kvalit předvedlo ukázku po všech stránkách příkladné a dokonalé komorní hry, a leckteré uznávané komorní soubory by jim v klasické čistotě projevu, citu, celkové noblese a v absenci jakéhokoliv lichého šaškování mohly jen závidět. Všichni členové souboru jsou absolventi Petrohradské konzervatoře, a v současnosti jsou i jejími pedagogy. Každý z nich je laureátem několika mezinárodních soutěží (včetně prvních cen) a mimo rámec souboru také úspěšným sólistou. Violista Alexej Ludevig, žák J. Bašmeta a D. Šebalina, vystudoval také dirigování a je zakladatelem souboru, působícího v této sestavě od r. 1995. Klavírista Pavel Rajkerus je m.j. vítězem mezinárodních soutěží Prokofjevovy (r.2000) a Szymanovského (r.2001). Členem souboru je teprve od minulého roku, kdy nahradil tragicky zesnulého Igora Uriaše (1965). Violoncellista Alexej Massarskij r. 1990 je nositelem 1.ceny Čajkovského soutěže v Moskvě (r.1990) a titulu Zasloužilého umělce Ruské federace (2004). Houslista Ilja Ioff, vítěz Viottiho a mnichovské ARD mezinárodní soutěže je současně i koncertním mistrem Petrohradské filharmonie. Lidia Kovalenko, původem z Novosibirska, hraje na housle od pěti let. V r.1994 zvítězila v celoruské houslové soutěži. Jsem přesvědčen, že každý ze jmenovaných umělců by stál za samostatný rudolfinský recital. Šíře jejich činnosti je obdivuhodná, a zjevně nijak nepřekáží předvedené kvalitě společné práce. Tři klavírní kvartety napsal Beethoven ve svých patnácti letech. Později se nikdy se k této sestavě již nevracel a dával přednost klavírnímu triu. Klavírní kvartet č. 2 D dur WoO 36 (vydán posmrtně) v tradiční třívěté formě (sonátové Allegro moderato, kantabilní Andante con moto a Rondo.Allegro) je mladistvě svěží dílo, bez pozdější


3

beethovenovské váhy a složitosti, ještě silně poznamenané duchem Mozarta a Haydna. Petrohradští jej představili v téměř strohých tvarech přesné klasicistní architektury. V partituře dominuje klavír (v původním partu cembalo). Zaujala mne velmi čitelná a zřetelná artikulace každého hlasu a fráze, prostá jakéhokoliv přehánění, stejně jako jejich dokonalé dynamické odstínění, respektující autorský zápis. Andante trochu připomínalo podobu pomalých vět ranějších houslových sonát, závěrečné Rondo zaujalo brilantním provedením hravého veselí. Klavírní kvintet g moll op. 8 Josefa Suka je složité a náročné čtyřvěté dílo. Suk jej napsal r.1893 (věnoval J. Brahmsovi), avšak v r.1915 přepracoval do nové definitivní verze. Umělci jej od první věty (Allegro energico)představili v duchu dramaticko-lyrického novoromantismu a v bohaté barevnosti, ale zvuk občas příliš suverénního klavíru zbytečně „stínil“ kresbu témat ostatních nástrojů. Například viola A.Mariani z r. 1661 má nádhernou barvu, ale „dělo“ to není. Toto vše poznamenávám z hlediska stoprocentního ideálu, ke kterému mají Petrohraďané hodně blízko. Z úžasných a současně znělých ppp v Adagio.Religioso až šel mráz po zádech, Scherzo.Presto jiskřilo bravurou a komorní virtuositou, ve Finale.Allegro con fuoco se střídala mužná rozhodnost s něžnou lyrikou i dramatičností. Vcelku to bylo provedení, které stěží bude překonáno. Na vytváření novověké ruské kultury se vždy významně podíleli tvůrci a intelektuálové z ruského německožidovského prostředí. Zde má původ i Alfred Schnittke (1934-1988), jenž patří k nejvýznamnějším skladatelům druhé poloviny 20. století a k pokračovatelům „západní“ hudební tradice v duchu Šostakovičova odkazu. Podobně jako Gubajdulina či Děnisov, hledal v soudobých hudebních trendech vlastní způsob vyjadřování, jež v konečném výsledku nazval polystilismem. V sovětských dobách nebyl oficiální kritikou příliš přijímán, a živil se především hudbou k filmu (přes 7o snímků). Jeho osud byl trpký, postupně utrpěl pět mozkových mrtvic a nakonec úplně ochrnul. Velkou zásluhu o mezinárodní propagaci jeho díla měl především Gidon Kremer. Klavírní kvintet (Moderato – in Tempo di Valse – Andante – Lento – Moderato pastorale) je hudba tragických okolností (smrt matky a D. Šostakoviče) a do své podoby zrála téměř 6 let (dokončena 1976). Základem díla je pětitónový motiv – vědomá paralela figury symbolizující kříž ve Mši h-moll J.S.Bacha. První větu uvádí meditace sólového klavíru, na jehož smutek postupně se vážou disonantní sóla smyčců. Druhou větou je přízračný „valčík smrti“ v půltónových křížících se pohybech a glissandech, vystavěný z tónů sekvence Dies irae a motivu B-A-C-H. Osamělé tóny klavíru nad vytrácejícím se bzučením smyčců zněly jako tichý tlukot umírajícího srdce. Třetí věta se v tajemných barvách (pizz., col legno, sul ponticello ap.) vrací k pětitónovému motivu. Na dramaticky působící čtvrtou větu se váže zklidněná finální věta pátá, tvůrcova vzpomínka na idylu dětství - v klavíru rozložený durový akord odchází do dáli ... Silně působivá výpověď skladatelova byla Petrohradskými komorními sólisty tlumočena s hlubokou empatií a nepřekonatelným interpretačním mistrovstvím. Na závěr se umělci rozloučili Scherzem z Šostakovičova klavírního kvintetu. Nemohu nezmínit stále častější nešvar, svědčící o hudební negramotnosti a ignorantství velké části snobského publika, typického právě pro festivalové koncerty: ač šustí programy, nevyčtou, že mezi větami se netleská. Ostuda i před interprety. Vedle instruktáže o vypnutí mobilů by asi bylo třeba i pokynů o tleskání. Nebo skončíme jako v baletu po každé piruetě ? ...

Rozhlas.cz

Na Pražském jaru zahraje jeden z nejlepších italských orchestrů Santa Cecilia 28.5.2015 Jana Kaňková

Rozhlas.cz Pražské jaro

Pro kombinaci italského temperamentu a přísné disciplíny je orchestr Santa Cecilia považovaný za malý zázrak. Jeden z nejslavnějších italských orchestrů vystoupí dnes večer na Pražském jaru. V Obecním domě zahraje pod vedením Antonia Pappana. „Je to orchestr, který se během relativně krátké doby dostal do úzké světové špičky. Je to jednoznačně zásluha sira Antonia Pappana, který je sice italského původu po rodičích, ale je angloamerickým dirigentem,“ řekl ředitel Pražského jara Roman Bělor. „Možná že i o něm platí to, co se říká i u nás, že nikdo není doma prorokem,“ dodal.


4

OperaPLUS

Orchestr Národní akademie Svaté Cecílie s Pappanem zvedl Obecní dům ze sedadel 28.5.2015 čtk

OperaPLUS.cz Pražské jaro

Provedením děl Giuseppa Verdiho, Petra Iljiče Čajkovského a Jeana Sibelia se na dnešním koncertu festivalu Pražské jaropoprvé českému publiku představil italský Orchestr Národní akademie Svaté Cecílie v čele s šéfdirigentem Antoniem Pappanem. Publikum ve vyprodaném Obecním domě ocenilo koncert velkým potleskem už po úvodní předehře k Verdiho opeře Síla osudu. Na závěr po dvou přídavcích, Sibeliově Valse triste a ukázce z operyVilém Tell Gioacchina Rossiniho, aplaudovalo vestoje. Závěr koncertu části divákům narušil kolaps jednoho z posluchačů. Šlo minimálně o pátý případ na letošním Pražském jaru. Vystoupení České filharmonie 22. května v Obecním domě muselo být dokonce kvůli nevolnosti jedné z návštěvnic koncertu přerušeno. Po úvodní Verdiho předehře k opeře Síla osudu, která měla premiéru roku 1862 v Carském divadle v Petrohradě, následovaly Čajkovského Variace na rokokové téma A dur, které byly prvním dílem, v němž se Čajkovskij přihlásil ke klasicismu. Sólového partu se zhostil německý violoncellista Jan Vogler, který v Praze již vystoupil v roce 2011 s PKF – Prague Philharmonia. NaPražském jaru se však, stejně jako dirigent i orchestr, letos představil poprvé. Také on se musel po vystoupení několikrát děkovat a nakonec přidal Sarabandu ze Suity pro sólové violoncello č. 1 G dur Johanna Sebastiana Bacha. Ve druhé části programu publikum vyslechlo Sibeliovu Symfonii č. 2, kterou autor zkomponoval v letech 1901 až 1902, zčásti za svého pobytu v Itálii. Někteří posluchači si symfonii vykládali jako manifest boje finského národa za svobodu a nezávislost, tomu se však Sibelius bránil. V Anglii narozený Ital Pappano letos oslaví deset let svého působení u Orchestru Národní akademie Svaté Cecílie. Zároveň působí ve funkci hudebního ředitele a šéfa orchestru londýnské Královské opery Covent Garden, kde má kontrakt do roku 2017.„Obě funkce jsou pro mne nezbytné a navzájem se nádherně vyvažují. Je ale obtížné vyvážit je po logistické stránce – z životního hlediska je to velmi těžké,“ uvedl k tomu Pappano. Orchestr Národní akademie Svaté Cecílie má za sebou historii sahající do roku 1908. Dirigovala jej řada slavných osobností, například Gustav Mahler, Leonard Bernstein a Herbert von Karajan. Orchestr se nezaměřuje pouze na instrumentální hudbu, ale má na svém kontě také uvedení řady oper. Vystoupil v předních koncertních sálech Evropy a USA a pro label EMI Classics natočil několik oceněných CD.

OperaPLUS

James Ehnes a Andrew Armstrong: krystalický večer plný barev 28.5.2015


Libor Nováček

Málokdy se recenzentovi podaří prožít mimořádný zážitek hned dvakrát po sobě. Recitál kanadského houslisty Jamese Ehnese a amerického klavíristy Andrew Armstronga s díly komponovanými v rozmezí pouhého jednoho roku 1917-1918 byly tou pravou lahůdkou. Úterní večer jsem měl možnost v šeru svého pokoje (se sklenkou dobrého vína a notovým záznamem před sebou) sledovat přenos jejich vystoupení ve Wigmore Hall v Londýně prostřednictvím BBC Radio3. Repertoár včetně přídavků byl shodný se středečním koncertem v pražskojarním Rudolfinu pouze s výjimkou pořadí uváděných skladeb. Navíc v přestávce zazněla ukázka z jeho nejnovější nahrávky Janáčkova Houslového koncertu „Putování dušičky“, která byla uvedena na trh tento týden. V Londýně byla závěrečnou skladbou Sonáta e moll op. 82 Edwarda Elgara, zatímco v Praze zazněla Sonáta h moll Ottorina Respighiho. I další díla programu na koncertních pódiích neslýcháme často. Tak třeba Arethuská fontána – část z cyklu Mýty pro housle a klavír op. 30 Karola Szymanowského zazněla, pokud vím, naposledy v provedení Idy Haendel, na Pražském jaru v roce 1962. Při téměř režijním sledování partitury je důvod proč se tato díla nehrají zcela jasný. Obtížnost obou partů, jejich jak rytmická a technická složitost, vyžaduje umělce toho nevyššího kalibru. Na obou koncertech bylo provedení tak dokonalé, že by okamžitě mohlo vyjít na kompaktním disku. Mohlo by se jevit, že volba programu plného imprese začátku minulého století bude nezáživná a pouze pro znalce. Tomu však v tomto případě vůbec nebylo. Každá fráze, každý detail byl podán v naprosté úctě k zápisu a skladateli. Čím téměř dvoumetrový James Ehnesuchvátí? V první řadě je to krystalická intonace, jakou jsem doposud nezažil. Téměř


5

každý tón jeho obrovsky dlouhých prstů je hrán s vibratem. U tohoto momentu bych se rád zastavil s ohledem na častou praxi mnohých houslistů (téměř barokně) nevibrovat často dlouhé pasáže v domnění, že přinesou do skladby novou neotřelou barvu. Zde se však nabízí srovnání s lidským hlasem. Jak by asi zněla pěvcova árie, kde by řada tónů byla bez vibrata? Dalšími úžasnými houslistovými přednostmi je tvorba tónu, vedení smyčce, technická vybavenost, různorodost při tvorbě akcentů a vibrata. Ostré ucho posluchače již při ladění nástroje postřehne, že se dnes bude hrát velmi čistě. Hra obou partnerů je bez jakékoliv námahy a je umocněna žoviálním, civilním vystupováním a s tím korespondujícím „body language“. To už však píši o zážitku z pražského koncertu, na kterém jsem mohl vnímat barvy, nálady, detaily a vzpomínat na koncerty, které by se tomuto mimořádnému houslovému recitálu mohly vyrovnat. Tak pravděpodobně pouze vystoupení Isaaca Sterna, Henryka Szerynga nebo výše zmíněné Idy Haendel. Koncert však měl i další báječný vrchol v podobě spolupráce s klavíristouAndrew Armstrongem. Takový partner se hned tak nenajde. Jeho pavoučí, velmi ekonomická prstová technika je naprosto dokonalá, jeho pianissima jsou znělá, fortissima měkká a paleta dynamických odstínů má snad tisíc barev. Byla to vysoká škola komorní hudby. Navíc byl dle jeho vyjádření ohromně nadšen a inspirován akustikou Rudolfina a upřednostnil by jej před opěvovanou Wigmore Hall. Jak v Debussyho Sonátě g moll, tak v Mýtech op. 30 Karola Szymanowského průzračné skleněné a vodní nálady v obou nástrojích hladily posluchačovo ucho. V Elgarově Sonátě oba umělci plně pochopili náboj díla, které je hluboce emotivní a vznešeně delikátní a plné jemných barev. Závěrečná Sonáta h moll Ottorina Respighiho je brahmsovská s vášnivou a expresivní i lyrickou druhou větou. Perfektním uzavřením večera byly rovněž málo hrané přídavky – Mazurka op. 5 Jeana Sibelia a Berceuse sur le nom de Gabriel Fauré op. 16 Maurice Ravela. Byl to večer, kde každá fráze žila, sál byl plný barev a kdo by si zážitek rád připomenul, záznam koncertu v Londýně najde na BBC Radio 3 iPlayer zde. Hodnocení autora glosy: 100 % Pražské jaro 2015 James Ehnes (housle) Andrew Armstrong (klavír) 27. května 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha program: Claude Debussy: Houslová sonáta g moll Edward Elgar: Houslová sonáta e moll op. 82 Karol Szymanowski: Mýty op. 30 Ottorino Respighi: Houslová sonáta h moll přídavky: Jean Sibelius: Mazurka op. 5 Maurice Ravel: Berceuse sur le nom de Gabriel Fauré op. 16

OperaPLUS

Britten, Berio a Bach. Violoncellista Duflot a jeho tři B 28.5.2015


Svatava Barančicová

O tom, že pražskojarní Nocturno II v kostele Sv. Panny Marie Sněžné 27. května bude záležitostí pro náročné, svědčila dramaturgie sólového vystoupení francouzského violoncellisty.Charles-Antoine Duflot je talentovaný mladý hráč a jak už to tak u hledajících a experimentujících umělců mladé generace bývá, inspirují jej protiklady moderní a staré hudby. Pro svůj sólový recitál si zvolil tři skladatele se jmény začínajícími iniciálou B: Brittena, Beria a Bacha, přičemž každou ze skladeb interpretoval na jiný nástroj. Brittenova Suita č. 3 op. 87 pro sólové violoncello má vztah k tvorbě Johanna Sebastiana Bacha, Britten napsal tři sólové suity pro violoncello v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století jako poctu Bachovi. Věnoval je slavnému ruskému violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi, což se odrazilo ve skladbě tematicky: čerpá ze čtyř ruských nápěvů, lidových nebo i liturgických, které v závěru cituje. Devět souvisle propojených částí přináší i náznaky barokních figurací, jaké známe z bachovských cellových suit, formu fugy, passacaglii, nebo vzrušený dialog dvou hádajících se hlasů, vysokého a nízkého (část Dialogo). Duflot nastudoval dlouhou suitu zpaměti. Exotický námět přinesla Beriova Sequenza XIV, kterou italský skladatel napsal pro cellistu Rohana de Sarama, dlouholetého člena Ardittiho kvarteta. Saram pocházel ze Srí Lanky a Beria inspiroval tamější etnický nástroj, buben geta-bera. Duflot měl to


6

štěstí, že skladbu mohl studovat přímo u Sarama, který ji s autorem dotvářel v četných variantách a nakonec premiéroval nedlouho po Beriově smrti v roce 2003. Violoncello se v této skladbě proměnilo v bicí nástroj, levá ruka cellisty vyrážela tóny ze strun na hmatníku bez použití smyčce, zatímco pravá vyťukávala rytmus do korpusu nástroje. Atonální útržkovité motivy a různé práskání strun a jiné efekty – však to všichni známe_ Na Bachovu Suitu č. 6 D dur BWV 1012 jsem se těšila jako na lahodnou odměnu, která rozezní vznešenou klenbu chrámu ušlechtilými tóny. Ovšem Duflot, který studoval i hru na barokní cello, si pro tuto část recitálu zvolil pětistrunné italské violoncello piccolo z osmnáctého století, jehož vlastnosti se ukázaly být pro tak velký prostor spíše nevhodné. Střevové struny nástroje sice mají měkký a zajímavý zvuk plný alikvótních barev, ale smyčec po nich skřípavě klouzal, pískal, a do zadních lavic doléhaly výrazněji tyto pazvuky, než nějaké ušlechtilé tóny. Tento nástroj by jistě více zaujal v komorním sále. Když to sečtu, za celý večer jsme prakticky neslyšeli tradiční zvuk a hru violoncella, spíše jeho krajní podoby. A to je myslím škoda. Velmi soustředěné a pozorné publikum by si to v krásném prostředí kostela určitě dokázalo více vychutnat. Za ne úplně šťastné považuji i dlouhé vysvětlující vstupy moderátorky mezi skladbami, které totálně zrušily navozenou atmosféru a mohli jsme si je radši přečíst z programu. Hodnocení autorky recenze: 60 % Pražské jaro 2015 Charles-Antoine Duflot (violoncello) 27. května 2015 kostel Panny Marie Sněžné Praha program: Benjamin Britten: Suita č. 3 op. 87 Luciano Berio: Sequenza XIV Johann Sebastian Bach: Suita D dur BWV 1012


7

Přehled zpráv

Recommend Documents