Přehled zpráv

Přehled zpráv 21.5.2015 Pražské jaro Mladá fronta DNES Houslistka nepřijede na Pražské jaro ....................................................................................................................... 2 21.5.2015 Mladá fronta DNES str. 10 Kultura Pražské jaro  (kul) Harmonie.cz Pražskojarní romance Kateřina Kněžíkové .............................................................................................................. 2 21.5.2015 Harmonie.cz Pražské jaro  Michaela Vostřelová iDNES.cz GLOSÁŘ: Margita s Peckovou špásovali, Rusové okouzlili galantností .............................................................. 3 21.5.2015 iDNES.cz Pražské jaro  Věra Drápelová Rozhlas.cz Proudem Vodní hudby proplula Pražským jarem Akamus .................................................................................... 4 21.5.2015 Rozhlas.cz Pražské jaro  Martina Kaňková Harmonie.cz Baroko po německu ................................................................................................................................................... 4 21.5.2015 Harmonie.cz Pražské jaro Luboš Stehlík

NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz

1

Pražské jaro Mladá fronta DNES

Houslistka nepřijede na Pražské jaro 21.5.2015

Mladá fronta DNES str. 10 Kultura (kul) Pražské jaro

Koncert Houslistka Elizabeth Wallfischová nemůže z vážných rodinných důvodů vystoupit na koncertu orchestru Wiener Akademie, který se koná 24. května v Rudolfinu v rámci festivalu Pražské jaro. Zastoupí ji houslista Christian Altenburger. Program koncertu zůstává beze změn.

Harmonie.cz

Pražskojarní romance Kateřina Kněžíkové 21.5.2015 Michaela Vostřelová

Harmonie.cz Pražské jaro

Sopranistka Kateřina Kněžíková pro svůj první samostatný recitál na Pražském jaru 20. května v kostele sv. Šimona a Judy připravila poměrně náročný program. A nutno říct, že nešetřila sebe ani publikum, které se při pohledu do koncertního programu mohlo lehce vylekat. Čtyři rozsáhlé romantické písňové cykly pro hlas a klavír a dvě hodiny čistého času mohou i při deštivém májovém večeru vysušit člověka na troud. Recitál zahájily Písně milostné Antonína Dvořáka, stěžejní opus romantického písňového repertoáru, se kterým se setká každý zpěvák, málokterý však s výsledkem, jenž zaujme. Kněžíková však přesvědčila auditorium nejen o tom, že má písně technicky velice dobře zvládnuté (s postupem večera a větší uvolněností se prozpívala k opravdové technické suverenitě), ale vnesla do nich zvukový půvab. Fakt, že má posluchač s čím srovnávat a s největší pravděpodobností se srovnání neubrání, Kněžíkové vůbec neuškodil. Neinterpretovala Dvořáka s živelnou vášní Dagmar Peckové nebo intelektuální rafinovaností Magdaleny Kožené, ale s dívčí něžností rozmarné aristokratky, která trochu milovat chce a trochu taky ne. Výběr ze Straussových písní, který následoval potom, byl ukázkou komorní hudby v nejlepším slova smyslu, s koncentrací na detail, barevným nuancováním (nádherná Die Nacht nebo Morgen!) a ukázkovou souhrou s klavíristou Davidem Švecem. Stejně jako Straussovým písním, i Schumannovu cyklu Frauenliebe und Leben v druhé půli koncertu by slušela střídmější akustika. V chrámovém prostoru spousta zvukových nuancí posluchači unikalo a v momentě, kdy se dynamika pohybovala na hranici mezzoforte a forte, bohužel nezbývalo než sledovat text v programu (na druhou stranu každý, kdo se někdy zaměřil na texty písní Frauenliebe und Leben, uzná, že v tomto případě není moc o co přijít ani co do obsahu, ani co do formy). Večer vyvrcholil – technickou náročností, interpretační i obsahovou vyzrálostí – Lisztovým cyklem Tre Sonetti di Petrarca. Velké prokomponované milostné scény s širokodechými melodickými oblouky a dynamickými vlnami Kněžíková vokálně ukáznila výbornou italskou deklamací a vlila do Petrarkovy poezie kus života. Mnozí ji doposud považovali především za interpretku mozartovských rolí a italského belcanta, po včerejšku je ale jasné, že kategorizovat netřeba.


2

iDNES.cz

GLOSÁŘ: Margita s Peckovou špásovali, Rusové okouzlili galantností 21.5.2015 Věra Drápelová

iDNES.cz Pražské jaro

Letošní ročník Pražského jara má za sebou první týden. Jednoznačně mu dominoval výkon Petrohradské filharmonie ve skladbách Dmitrije Šostakoviče. Ke slyšení toho ale bylo více. A z nejrůznějších stylů. Petrohradská (dříve Leningradská) filharmonie se svým mnohaletým šéfdirigentem Jurijem Těmirkanovem přivezla reprezentativní program. Těleso spjaté s dílem Dmitrije Šostakoviče uvedlo na prvním večeru jeho Symfonii č. 7, zvanou Leningradská, zčásti komponovanou v nacisty obleženém městě. Jeho hra je velmi emocionální, ale současně zkultivovaná, zvuk nádherně měkký i v nejexplozivnějších momentech. Zásobu různých dynamických odstínů má tento orchestr zjevně nepřebernou a dirigentovi stačí jen naznačit prstem, aby dosáhl, čeho chce. Po drtivé symfonii přišel překvapující, leč zklidňující přídavek – jedna z variací Enigma od Angličana Edwarda Elgara. Stejně silně zapůsobila druhý den i Šostakovičova Symfonie č. 5, která je jakousi temnou úlitbou temné době stalinského teroru. Ještě před ní ale zazněl Šostakovičův Koncert č. 1 pro housle, jehož hvězdou byl Rakušan litevského původu Julian Rachlin, hrající s neomezenými technickým ii výrazovými možnostmi. A na závěr opět zazněl přídavek z úplně jiného světa, Moment Musicaux č. 3 od Franze Schuberta v úpravě pro smyčce. Rusové ho přednesli s takovou graciézností, jakoby chtěli říct: Vy si s ruskými tělesy spojujete patos a masívní zvuk, ale nám v Sankt Petěrburgu byla vždy blízká i evropská galantnost. Voda uvnitř i venku Ostatně evropská hudba je blízká i vzdálenějším národům, jak dokázala mladá čínská pianistka Sa Chen, která se na Pražském jaru představila poprvé. S citovostí podala Preludium, chorál a fugu od Césara Francka, ale nenechala se svést do lákavé bombastičnosti. Lehounce a zvukově krásně zahrála Bergamskou suitu od Clauda Debussyho, obsahující i jednu z nejslavnějších klavírních skladeb vůbec, Svit luny. Stejně elegantně, ale nijak chladně zahrála Chopinovy mazurky a nakonec Schumannův Karneval, dvacet miniatur pohrávajících si se symbolikou písmen i postav z italské komedie. V přídavcích ovšem nechyběla ani čínská hudba. Pianistka Sa Chen Po svém si v Rudolfinu pohrávali Štefan Margita a Dagmar Pecková. S různým výsledkem zazpívali české i světovéárie. Margita jistěže zvládne Lenského z Čajkovského Evžena Oněgina, Siegmunda z Wagnerovy Valkýry i Federica z Cileovy Arlézanky, ale bližší je mu přeci jen Laca z Janáčkovy Její pastorkyně. Pecková si připravila Čajkovského Pannu orleánskou nebo Wagnerovu Sieglindu, ve scéně z Její pastorkyně se připojila k Margitovi jako Kostelnička. Bylo by zajímavé vidět ji v této roli na jevišti, až na to, že zatímco Margitův tenor je stále v dobré kondici, mezzosoprán Peckové jakoby se často ztrácel kdesi v těle a za zvukem PKF – Prague Philharmonia pak už neměl šanci. V přídavku si oba pěvci dovolili vtípek a zašpásovali si v duetu z Mozartova Dona Giovanniho, v němž titulní hrdina svádí Zerlinu. Vtip jiného druhu přinesla do Rudolfina dramaturgie koncertu Akademie für alte Musik Berlin, špičkového německého souboru dobových nástrojů. Všechny skladby spojoval vodní živel v barokní hudbě, napřed to lomozilo v Bouři od Marina Maraise, předvedly se fontány ve Versailles ve skladbě od Michela-Richarda de Lalanda a následovaly dvě Vodní hudby – jedna od Georga Philippa Telemanna, druhá od Georga Friedricha Händela. Možná to nebylo až tak objevné, ale vodními proudy hudebníci propluli jistě, s mnoha výtečnými jednotlivými výkony, včetně houslisty a současně vedoucího souboru Georga Kallweita. Navíc ten večer pršelo.


3

Rozhlas.cz

Proudem Vodní hudby proplula Pražským jarem Akamus 21.5.2015 Markéta Kaňková

Rozhlas.cz Pražské jaro

Na Pražském jaru vystoupil 20. května jeden z předních evropských souborů zaměřených na tzv. historicky poučenou interpretaci staré hudby, Akademie für Alte Musik Berlin (Akamus). Soubor představil ve Dvořákově síni Rudolfina program složený z hudby barokních mistrů, jejímž společným jmenovatelem byla voda. Vedle hudby francouzských skladatelů Marina Maraise a Michela Delalanda zazněla také hudba Georga Philippa Telemanna. Vůbec poprvé soubor nastudoval a uvedl slavnou Vodní hudbu Georga Friedricha Händela. Proč za více než třicet let své existence ansámbl tuto skladbu nehrál? Není to tak, že bychom Händelovu Vodní hudbu dosud nehráli proto, že bychom to neuměli. Spíše jsme se vždy snažili studovat a uvádět spíše neznámá či méně známá díla. Jsme německý orchestr, který se ve svém působení zabýval především hudebním odkazem Johanna Sebastiana Bacha a jeho synů. Ne že by Georg Friedrich Händel nestál v našem repertoáru, ale zabývali jsme se spíše jeho oratorii a operami. Teď právě nastal čas zabývat se jeho instrumentální tvorbou, které jsme se dosud soustředěně nevěnovali. Akamus patří k renomovaným evropským tělesům zaměřeným na tzv. historicky poučenou interpretaci staré hudby, vy sám jste považován za jednoho z předních odborníků tohoto směru. Jedná se o obor, jenž se v posledních třech dekádách velice progresivně vyvíjí. Míra informovanosti o dobovém způsobu interpretace neustále roste, jsou odhalována nová dobová svědectví, vzniká řada moderních pojednání a studií, stále četněji se objevují kvalitní edice zpracované podle posledních poznatků. Dá se obecně a jednotně pojmenovat, v jaké fázi se v tuto chvíli tento proud nachází? Jaká jsou v aktuální současnosti jeho hlavní témata, jeho cíle? Je veliký rozdíl mezi dobou před pětadvaceti, třiceti lety a dneškem. Tehdy tuto oblast určovala a ovládala především veliká touha hledat a objevovat nová díla hudby starších stylových období. V dnešní době je tomu jinak. Obecně došlo k rozsáhlé akceptaci staré hudby jako takové. Už není jen předmětem zájmu specializovaných souborů, ale i velkých symfonických orchestrů. I na programu České filharmonie dnes běžně naleznete například skladby Georga Philippa Telemanna, Georga Friedricha Händela a dalších autorů. Před třemi dekádami to tak nebylo. Hráči symfonických orchestrů pohlíželi na starou hudbu s despektem a často k její interpretaci přistupovali spíše povrchním způsobem. Velkou otevřenost vůči staré hudbě lze dnes pozorovat i u publika. Dnes o ni projevují stále větší zájem a přijímají ji s velkým nadšením. A to je skvělé.

Každý soubor zaměřený na historicky poučenou interpretaci má svůj vlastní přístup, své vlastní metody zkoumání pramenů i uvádění získaných informací do praxe. Co podle vás charakterizuje Akamus? Když studujeme nové dílo, tak se nejprve ptáme, co všechno máme k dispozici. Jaké máme noty, jaké můžeme najít prameny… Je skvělé, že v dnešní době jsou v knihovnách běžně dostupné i ty nejnovější nálezy a objevy, což samozřejmě ovlivňuje stále větší preciznost, s jakou jsme schopni jednotlivé skladby interpretovat. Máme stále jasnější představu o tom, jak to například Händel nebo jakýkoli jiný autor myslel. Samozřejmě studujeme i další kontexty - především historický a sociologický - v jakém bylo dané dílo prováděno. Snažíme se co nepřesněji


4

zkoumat z mnoha různých pohledů každé dílo, aby posluchač, když ho slyší, řekl: „Ano. Jsem přesvědčený, že přesně takhle to mělo být.“ A to je naším hlavním cílem. Aby publikum bylo hudbou pohlceno, aby se bavilo a zároveň aby bylo přesvědčeno, že vše je na svém místě. Pro každý soubor zaměřený na tzv. poučenou interpretaci je podstatná otázka hudebních nástrojů. V souborech se většinou kombinují dobové nástroje s jejich kvalitními kopiemi, někdy také s moderními hudebními nástroji. Jak je to v případě berlínské Akademie? Na jaké nástroje hrajete a jaký je jejich vzájemný poměr? U nás v orchestru jsou nástroje smíšené. Já například hraji na housle, které byly vyrobeny v roce 1740. Další kolegové ale hrají na rekonstruované nástroje, které pocházejí z této doby. Co se týče kopií dobových nástrojů, ty se u nás objevují také. Nejčastěji se jedná o nástroje dechové, jejichž zachování z původní doby je nejvíce problematické, dnes už se na ně téměř nedá hrát. Používáme také moderní nástroje, ale to jsou především bicí a perkuse. Obecně ale neradi vidíme, když se kombinují autentické nástroje s těmi moderními, protože harmonicky a zvukově to není ono. Není to podle nás dobrá cesta.

Za téměř pětatřicet let existence spolupracoval soubor s řadou předních osobností světové hudby. Mezi ně bezpochyby patří i belgický kontratenorista, dirigent a specialista na poučenou interpretaci René Jacobs. Čím ovlivnil současný zvuk i způsob práce ansámblu? S René Jacobsem jsme spolupracovali skutečně dlouhou řadu let. Společně s ním jsme nastudovali italské barokní opery, opery Händelovy či Telemannovy, v minulém roce to byly opery Mozartovy. Způsob, jakým přistupuje k pramenům a jejich studiu je téměř předpisový. Je to hudební vědec, který se o každé skladbě snaží zjistit vše, co se zjistit dá. René Jacobs podle mě také vyniká neuvěřitelným smyslem pro dramaturgii. Vždy přesně věděl, v jakém místě operu zkrátit, jak například preludiem, které někde našel, uvést sentimentální scénu, která následovala po scéně extrémně jásavé… Měl také ohromný smysl pro pauzy. To vše jsme od něj převzali. Toho, co jsme se od něj naučili, skutečně není málo. Jaké jsou nejbližší mety a cíle Akamus? Ať už v otázce repertoáru či dalšího rozvoje Vašeho interpretačního umění? Tohle je dobrá otázka, protože každý v orchestru to má úplně jinak. Jsem velmi rád, že včera večer jsme v Praze mohli zahrát Händela a byl bych rád, kdybychom se jeho instrumentálnímu dílu věnovali i dále. V minulosti jsme také dělali projekty, kde se hudba spojovala se scénickým uměním. V Berlíně jsme například realizovali tímto způsobem Vivaldiho Čtvero ročních dob. Pozvali jsme choreografa, světelnou režii. Bylo to skvělé a u publika to mělo velký úspěch. Myslím, že i těmto projektům bychom se měli nadále věnovat.

Harmonie.cz

Baroko po německu 21.5.2015 Luboš Stehlík

Harmonie.cz Pražské jaro

Ve středu 20. května nabídlo Pražské jaro ve Dvořákově síni Rudolfina sváteční koncert. Na pozvání festivalu přijela do Prahy v rámci turné legendární Akademie für Alte Musik Berlin (AAMB), založená v roce 1982, řízená houslistou Georgem Kallweitem. Doufal jsem, že program bude ambicióznější, že uslyším Johanna Sebastiana Bacha, protože jejich nahrávky jsou referenční, zazněla však „jen“ příjemná „tempête nebo wasser“ hudba. Zurčivá


5

byla doslova nejen názvem, ale i charakterem a náladami. Bylo na každém posluchači, zda mu to stačilo. Podle závěrečného spokojeného ohlasu soudím, že ano. AAMB je neuvěřitelně sehraný německý stroj, zvukově homogenní, elegantní, vycizelovaný, s několika silnými individualitami; téměř dokonalý obraz barokního souboru. Ozdobou byli v sedmadvacetičlenném orchestru charismatický „stehgeiger“ Georg Kallweit, cellista Jan Freiheit, hobojistka Xenia Löffler, fagotista Christian Bause i oba hornisté – Erwin Wieringa a Miroslav Rovenský, jediný český muzikant v tomto ansámblu. Dobrou práci však odvedl i perkusionista Heiner Herzog, a to už v úvodní Bouři Marina Maraise. Známějším kouskem byla Suita z Les fontaines de Versailles Michela Richarda de Lalanda s vynikajícími hoboji a překvapivě matnými flétnami. Bezproblémovým proudem hudby byla i Ouvertura C dur „Wassermusik“(Hamburský odliv a příliv) Georga Philippa Telemanna. Bylo to hodně slavnostní, v závěru s rustikální kašírovanou disonantností, ale v podání AAMB měl odliv i příliv zbytečně silné dvorské udidlo. Vrcholem elegance večera bylo provedení Händelovy Vodní hudby a abychom si skladatele užili, tak i prezentace Suity č. 2 D dur a Suity č. 3 G dur. Händel se stal skvělou příležitostí hlavně pro lesní rohy a hoboje, flétny pak odčinily matný dojem z úvodu koncertu; diskutabilní střídání sólových smyčců a tutti. Byl to tedy pro univerzální festival typu Pražského jara ideální koncert, který potěšil snad každého. Zde by mohl můj článek skončit. Jenže musím přidat codu. Dnes je jiná situace než před dvaceti lety. Máme už relativně hodně zkušeností koncertních i z nahrávek a vyprofilovalo se u nás několik souborů s mezinárodním kreditem. Proto je možné srovnávat, což je ale více či méně subjektivní. Podle mě AAMB je vynikajícím souborem, určitě patří do evropské elity, ale francouzskou hudbu si raději poslechu třeba od Les Talens Lyriques (takových souborů je více), protože mám rád francouzskou ornamentiku, jemné i prudké kontrasty, světlo i vášeň. Telemanna v interpretaci například Venice Baroque Orchestra nebo naopak Il Complesso Barocco a Händla v podání Collegia 1704. Jeho vedoucí, Václav Luks, sice kdysi často s AAMB spolupracoval, ale došel dnes k podstatně jinému vidění baroka a letošní sezona ukázala, že i Händla. Jeho Vodní hudba či suity nejsou sice možná tak dokonalé, pianissima smyčců tak vlásečnicová, zato jsou tanečnější, živější, méně uhlazené, baví a jsou jiné ve frázování, dynamice, artikulaci a pojetí tutti. Zjednodušující dvojtečka: u Vodní hudby s AAMB bych mohl klidně večeřet, Collegium 1704 by mě přinutilo jen poslouchat, maximálně upíjet kvalitní víno! Nicméně večer s AAMB byl dobrou zkušeností a pěkným zážitkem a Pražské jaro zaslouží za tento počin uznání.


6

Přehled zpráv

Recommend Documents