Přehled zpráv

Přehled zpráv 12.5.2014 - 16.5.2014 Pražské jaro Českobudějovický deník Jan Hudeček vyhrál soutěž Pražského jara ................................................................................................... 2 16.5.2014 Českobudějovický deník str. 7 Jižní Čechy Pražské jaro  (vkc, čtk) Hospodářské noviny Pražské jaro pořádá výlety do baroka............................................................................................................ 2 16.5.2014 Hospodářské noviny str. 21 Kultura Pražské jaro  Frank Kuznik Pátek Lidových novin Utrpení Bedřicha Smetany.............................................................................................................................. 3 16.5.2014 Pátek Lidových novin str. 6 Rozhovor: Pražské jaro  Alena Plavcová Víkend HN Hraji tak, abyste si to pamatovali do smrti..................................................................................................... 7 16.5.2014 Víkend HN str. 22 Rozhovor Pražské jaro  naďa klevisová

Přehled zpráv

1 © 2014 NEWTON Media, a.s. www.newtonmedia.cz | [email protected]

Pražské jaro Českobudějovický deník

Jan Hudeček vyhrál soutěž Pražského jara 16.5.2014

Českobudějovický deník str. 7 Jižní Čechy (vkc, čtk) Pražské jaro

JIŽNÍ ČECHY Vítězem 66. ročníku mezinárodní hudební soutěže Pražského jara v oboru fagot se stal Jan Hudeček (23) z pražské AMU, rodák z Českých Budějovic. Začínal na českobudějovické ZUŠ B. Jeremiáše u Zdeňka Halouna, poté absolvoval budějovickou konzervatoř. Od prosince 2011 působí jako sólofagotista orchestru Národního divadla v Praze. Letošní ročník soutěže Pražského jara přilákal v oboru fagot rekordní počet účastníků, přišlo 111 přihlášek z 22 zemí. Za Hudečkem se umístil Ital Raffaele Giannotti, třetí byl Mathis Kaspar Stier z Německa. Foto popis| Region| Jižní Čechy Publikováno| Českobudějovický deník; Jižní Čechy; 07 Publikováno| Českokrumlovský deník; Jižní Čechy; 07 Publikováno| Jindřichohradecký deník; Jižní Čechy; 07 Publikováno| Písecký deník; Jižní Čechy; 07 Publikováno| Prachatický deník; Jižní Čechy; 07 Publikováno| Strakonický deník; Jižní Čechy; 07 Publikováno| Táborský deník; Jižní Čechy; 07 ID| 43e60b9c-d36a-491f-899a-d3669193e039 Hospodářské noviny

Pražské jaro pořádá výlety do baroka 16.5.2014

Hospodářské noviny str. 21 Kultura Frank Kuznik Pražské jaro

Klasická hudba Neobyčejně mnoho barokních ansámblů sídlí v Praze, a tak není divu, že letos se barokní hudbě věnuje i festival Pražské jaro. Německý Freiburger Barockorchester na něm tuto neděli zahraje Bachovy Braniborské koncerty, francouzští Les Arts Florissants dva týdny nato připomenou, jak Monteverdiho Sedmá kniha madrigalů stála u zrodu opery. A italský ansámbl Accademia Bizantina 28. května naživo předvede své oceněné nahrávky Purcellových árií s německým kontratenoristou Andreasem Schollem. Program má také českou složku. Collegium 1704 na koncertu operního repertoáru osmnáctého století doprovodí 31. května sopranistku Simonu Houda Šaturovou. A Collegium Marianum bude mít 20. května možná nejzajímavější položku ze všech: cyklus šesti lamentací skladatele Jana Dismase Zelenky, které zapějí kontratenor Damien Guillon, tenor Daniel Johannsen a barytonista Tomáš Král. Zelenkovu hudbu uvedla flétnistka a umělecká vedoucí ansámblu Jana Semerádová poprvé před patnácti lety. Soustavné znovuobjevování Zelenkova díla se pak stalo jedním z pilířů tělesa. „Rekonstruovat špatně zachované notopisy je svízelné a často velmi náročné,“ vysvětlila HN Semerádová. „Díky tomu ale uvádíme dávno zapomenutou hudbu, která dokazuje, jak vysokou úroveň měl v osmnáctém století pražský a český hudební život. Možnost navštěvovat archivy a pracovat s dobovými notami, polohlasně si v badatelně přezpívávat skladby, které pak přepíšeme a oživíme na koncertech, tomu se nic nevyrovná,“ říká. Collegium Marianum fascinovalo znovuobjevení Zelenkových skladeb zhruba ve stejné době, kdy se ve světě opět zvedla vlna zájmu o barokní hudbu. Dnes se na ní vyzvedává i to, jakou improvizační volnost nabízí. „Žádné dvě interpretace Monteverdiho madrigalů nebudou stejné, protože pěvcům dovolil, aby notám dodali vlastní výraz,“ říká pěvec a dirigent Paul Agnew, jenž na Pražském jaru povede ansámbl Les Arts Florissants. Plné znění zpráv


Na koncertech barokní hudby je důležité i to, kde se odehrávají. „Hudba je součástí baroka, nelze si ji odmyslet od architektury či dobové malby. Stejně jako je Praha plná barokních ulic, žijí v ní také lidé, kteří baroko chtějí slyšet,“ dodává Alessandro Tampieri, dirigent Accademie Bizantiny. Když Tampieriho ansámbl předloni vyprodal koncert na Pražském jaru, na dirigenta to udělalo dojem. „V Rudolfinu byla fantastická akustika. Cítili jsme z publika něco, co se člověku každý večer nepoštěstí.“ Tím „něčím“ bylo nadšení, jaké dobové ansámbly do tři nebo čtyři staletí staré hudby vkládají. Mluví o něm také Jana Semerádová. „Samozřejmě chceme zahrát koncert, na který publikum nezapomene. Každému vystoupení dáváme vše, co si hudba žádá, ať hrajeme ve velké síni, či v zapadlém kostele. Troufám si tvrdit, že do Zelenkových lamentací vkládáme stejně energie a emocí jako pěvci před třemi staletími,“ dodává. O autorovi| Frank Kuznik, mailto:[email protected] Pátek Lidových novin

Utrpení Bedřicha Smetany 16.5.2014

Pátek Lidových novin str. 6 Rozhovor: Alena Plavcová Pražské jaro

Cyril Höschl Řadí se mezi přední psychiatry v republice, ale málo se ví, že Cyril Höschl je také výjimečným znalcem životního příběhu tvůrce české národní hudby. „To, co on, by málokdo vydržel,“ říká o autorovi slavné Mé vlasti. Slavnostní róby, motýlky pod krkem, vůně parfémů a šum tlumené řeči – dvanáctého května byl slavnostně zahájen, už po šedesáté deváté, hudební festival Pražské jaro. Jako vždy v den výročí Smetanovy smrti (letos od ní uplynulo 130 let), jako vždy jeho Mou vlastí, kterou věnoval Praze. Kdo z ctitelů vážné hudby, nenuceně upíjejících ve foyer vychlazené šampaňské, si ale vzpomněl, v jaké situaci slavný skladatel tenhle opus komponoval? A kdo z nás by v sobě našel tolik statečnosti jako sto šedesát čtyři centimetry vysoký jemný pán, který za své geniální dílo zaplatil nepředstavitelnou cenu? * Jak je vůbec možné komponovat hluchý? Ono se to zdá stejně paradoxní jako třeba malovat při ztrátě zraku. Ale Smetana, podobně jako Beethoven, měl i jako hluchý zachovanou hudební imaginaci. Takže ztráta sluchu pro něj znamenala pouze ztrátu senzoriality, vnímavosti. Velice trpěl tím, že nerozumí, co lidé říkají. Připadal si vyděděný ze společnosti, tím sociálním handicapem se zřejmě trápil nejvíc. Protože se ukázalo – možná i pro něj s překvapením –, že schopnost skládat jeho hluchota vůbec nenarušila. A to prostě proto, že měl hudební představivost tak fenomenálně rozbujelou, že to, že chybí abych tak řekl „mikrofon“, nebylo vlastně podstatné. * Dá se říct, že jeho těžké zdravotní potíže nejsou v jeho hudbě vůbec slyšet? Až na Smyčcový kvartet e moll Z mého života, kde se objeví ten vysoký tón ve finále, který je vlastně znázorněním hluchoty, na jeho tvorbě úplná hluchota překvapivě není vůbec znát. Ale vzhledem k tomu, že dneska už je jasná diagnóza jeho nemoci, zase tak velké překvapení to není. Protože pro progresivní paralýzu jako následek syfilidy je typické, že člověk ztrácí sebekontrolu i intelektové funkce, ale to téměř záhadně kontrastuje se schopností dál vykonávat to, co dřív uměl. Takže třeba u Smetany kontrastuje postupující choroba, která posléze vedla až k rozpadu osobnosti, s tím, jak krásný, úhledný rukopis a bezchybný styl měl v dopisech skoro až do konce života. A druhý paradox je, že v době, kdy už s ním prakticky nebyla řeč, kdy měl halucinace sluchové i zrakové, kdy ho v jeho pokoji navštěvovaly neexistující postavy, kdy ohrožoval sebe i okolí a nebyl schopen dodržovat základní hygienické návyky, ještě psal krásnou hudbu, prakticky až do poslední chvíle. Ale to prostě k diagnóze progresivní paralýzy patří. A vidíme to nejenom u Smetany, ale i u jiných velikánů s touto diagnózou, jako byl třeba Franz Schubert. * Symfonickou báseň Vltava napsal hluchý Smetana za osmnáct dní – prakticky bez chyb, bez skic. Setkala jsem se s teorií, že v jisté fázi syfilidy překrvování mozkových plen dráždí šedou kůru mozkovou, čímž se zvyšuje její výkon. Může být syfilis daň za genialitu? To je spekulace, která není dostatečně podložená. Ale je to jedna ze snah, jak tenhle paradox, o kterém jsem mluvil, vysvětlit. Obávám se, že to takhle jednoduché nebude. Protože existuje řada jiných stavů, kdy

Plné znění zpráv


dochází k překrvování měkkých plen nebo dráždění mozkové kůry, a není známo, že by to zvyšovalo kreativitu. Taky u tisíců jiných syfilitiků nemoc vede pouze k destrukci, žádnou tvorbou není provázena. Čili spíš bych řekl, že tady došlo k setkání génia s chorobou. A taky že Smetana tu chorobu ze všech svých sil překonával. Ostatně to zdaleka nebyl jediný jeho problém. Byl to vlastně velmi trpící člověk. Celý život ho silně bolely zuby, ucpával si díry v zubech gutaperčou. Měl furunkly, vředy po těle. Byl silně krátkozraký. Taky měl asymetrický obličej, protože když mu bylo jedenáct, v Jindřichově Hradci s kluky nacpali do lahve střelný prach a vybouchlo jim to – Smetanovi to poranilo pravou tvář. A protože se bál, že doma dostane, šel si to umýt do rybníka, čímž si do rány zanesl infekci. Dostal osteomyelitidu, zánět kostí, což vedlo k deformaci obličeje. Později to maskoval vousy, které si vpravo stříhal míň než vlevo. Kromě toho se ale dá říct, že zažil i obrovskou nepřízeň osudu, velké osobní tragédie. V rozmezí asi deseti let mu zemřely tři ze čtyř dětí. Na cestě z Göteborgu mu v Drážďanech umřela na tuberu první manželka Kateřina. Byl pronásledován svými konkurenty a nepřejícníky. A v padesáti letech ohluchl. To by opravdu málokdo vydržel. * Jak to, že se nezhroutil? Ve svých denících sice o sobě píše jako o mučedníkovi, nikde ale nejsou žádné známky zoufalství. Máte pravdu, náznak sebevražedných tendencí u něj nenajdete – a to ani v pozdějších letech, kdy jeho život už opravdu nestál za nic. Z psychiatrického hlediska měl zřejmě obrovskou resilienci, odolnost vůči stresu. Ačkoli on sám byl, aspoň podle dochovaných svědectví, velmi mírné povahy, když odmyslím konec života. Resilience je vlastnost materiálu, který můžete ohnout, on pruží, ale nepraskne. Smetana nikdy pod náporem osudu neklesl na duchu, jak by vlastně té situaci odpovídalo. Nikdy se nepoddal. Navzdory všemu psal nádhernou muziku a pečoval o české národní sebeuvědomění třeba tím, že se soustředil na opery. Což v mých očích jako milovníka hudby je trochu škoda, protože já mám z jeho skladeb nejraději komorní hudbu, které se bohužel tolik nevěnoval. Co bych za to dal, kdyby toho napsal víc! Určitě by taky dneska byl světovější – i když pro národ udělal asi ve své době těmi operami víc. * Skvělé jsou i jeho klavírní skladby, ale málo se hrají. Jsou úžasné a nespravedlivě opomíjené, protože poměr mezi námahou nastudovat je a efektem z hlediska relativní mezinárodní neznámosti autora je pro virtuosy nevýhodný. U Dvořáka to bylo obráceně. Kdo dnes zná jeho opery jako Tvrdé palice nebo Král a uhlíř, v nichž se snažil Smetanu dohnat? Ale zcela ho převálcoval právě v té komorní a symfonické tvorbě, která Dvořáka učinila světovým. Smetana na to ale měl taky. * Vraťme se k odolnosti vůči stresu. Musí ji mít člověk vrozenou? Je to částečně vrozená vlastnost. Důležité ale je i to, v jakém vyrůstáte prostředí, jak vás to prostředí vybavuje pro život technikami pro vyrovnávání se s náročnými situacemi. Smetanovo rodinné prostředí bylo na jednu stranu kulturní, podporující. Jeho otec byl pivovarský sládek, velmi dobře situovaný, rodina patřila de facto k honoraci. Viděla jste dobové portréty Smetanova otce a maminky? Vypadají jako portréty šlechticů. Ovšem na druhou stranu se Bedřich Smetana narodil jako jedenáctý z osmnácti dětí – jeho matka Barbora byla třetí ženou jeho otce. Čili byl už v dětství vykováván náročnými životními situacemi, nebylo asi úplně jednoduché v takhle rušné a rozsáhlé rodině obstát. Smetana, jak víme, byl velmi špatným žákem, střídal školy, nakonec se mu podařilo po mnoha peripetiích odmaturovat – světě, div se – v Plzni. Od dětství se u něj ale projevoval velký hudební talent. * Jaký to byl člověk z pohledu psychiatrie? Já myslím, že byl extrovert, zejména v mládí. Byl velmi společenský, strašně rád tancoval. Dokonce na tanečních zábavách hrával na piano a bavilo ho to, komponoval i spoustu příležitostných skladeb. A poznámka pod čarou: z pietních důvodů se to nezdůrazňuje, ale zřejmě nenechal jednu sukni na pokoji – zejména v Prozatímním divadle. František Pivoda, pěvecký pedagog a málo úspěšný skladatel, Smetanu pomlouval, že se „vlichocuje kdejaké baletce a vysvětluje dámám z opery jejich role na dlouhých projížďkách kočárem k Císařskému ostrovu nebo do chuchelských lesíků“. Ale na tom šprochu bylo asi pravdy trochu. * Takže byl vášnivý, nemohl být bez žen? Dá se říct, že ano. Z psychiatrického hlediska je ale nejdůležitější v jeho životě právě ta psychopatologie spojená s jeho chorobou. Začala se v plné míře projevovat po roce 1874, a to tak, že Smetanův osobnostní profil zcela zamaskovala. Tenhle laskavý, vlídný, de facto asi hodný muž se stal mrzutým, nevrlým, agresivním,



neklidným. Často nezvladatelným, svoje okolí v Jabkenicích, kde žil v posledních letech v rodině své dcery z prvního manželství Žofie, ohrožoval pistolí. Byl nesnášenlivý – což naprosto kontrastovalo s jeho povahou. Na tom je vidět, že duševní nemoc je ďábel, který vám vstoupí do těla a těžko s tím můžete něco udělat. * Víc než sto let se vedly odborné i neodborné spory o povahu Smetanovy nemoci. Vlastně bylo dlouho tabu tvrdit něco jiného, než že ho, zjednodušeně řečeno, uštvaly malé české poměry. Dostalo to nacionalistické rozměry – němečtí badatelé se přikláněli k syfilidě, čeští ke sklerotické teorii. Dnes už žádné pochybnosti nejsou? Je to skutečně tak, že hned po jeho smrti, respektive po pitvě, kterou vedl profesor Josef Hlava, přednosta Hlavova ústavu, a u které bylo ctihodné konzilium lékařů, například profesor Thomayer, po němž je pojmenovaná Thomayerova nemocnice, se rozhořela nesmírně hořká diskuse, živená nacionálními emocemi, která trvá překvapivě dodnes. Dodnes se najdou zastánci té sklerotické teorie, kteří jsou vždycky popuzeni – a popuzeni budou jistě i teď, až toto budou číst –, když slyší o syfilitické povaze Smetanova onemocnění. Jenomže já jsem přesvědčen, že ta choroba v očích rozumného člověka Smetanova génia nijak neumenšuje. Protože každá doba má své choroby. A jako tuberkulóza, i syfilis patřila k období romantismu, v němž kulminovala Smetanova tvorba. Taky nebyl v dějinách hudby sám – například u Beethovena je to částečně sporné, že měl syfilis, ale u Franze Schuberta jasné. Naše společnost se ale se svým AIDS nemá co vyvyšovat nad jakoukoli předchozí epochu. * Takže se dá říct, že syfilis byla neromantickou součástí romantického životního stylu? Je to tak. O Smetanovi platí – s nadsázkou – to, co kdysi řekl André Gide o Sovětském svazu: že o něm lze buď s láskou lhát, nebo s nenávistí říkat pravdu. O Smetanovi se s láskou lhalo a Němci – jistě ne s nenávistí – říkali pravdu. Ten spor byl definitivně vyřešen až na konci 20. století, zejména exhumací Smetanových ostatků, kterou provedl antropolog profesor Emanuel Vlček. Spolu s dalšími odborníky, jejichž seznam by byl dlouhý, protože šlo o laboratorní, mikroskopická i jiná vyšetření, přinesl sérii důkazů, z nichž každý sám o sobě by jistě mohl být zpochybnitelný, ale dohromady dávají mozaiku, která nepochybně svědčí pro diagnózu progresivní paralýzy jako posledního stadia syfilidy. Hovořit ještě dneska o tom, že Smetana měl aterosklerózu či něco jiného, hraničí s bludem. * Které byly ty nejdůležitější důkazy? Tak předně už v pitevním nálezu byla spousta momentů svědčících pro progresivní paralýzu. Například červenavé zbarvení na měkkých plenách, které je dáno železitou sraženinou, poměrně typicky se projevující právě u progresivní paralýzy. Povšechný zánět měkkých plen, taková arachnoiditida. Pak klinické známky jako tabický chronický kašel, o kterém jsou dobová svědectví. Neurologické příznaky. Měl nestabilitu chůze, časté pády. Naprosto nepochybná byla ale sérologická vyšetření. Po sto letech tlení ve vyšehradském hrobě byly téměř ve všech tkáních prakticky všechny zkoušky na syfilis pozitivní. Mimochodem, k tomu onemocnění patří i přecitlivělost na chlad. A všimněte si, jak na ateliérových fotografiích z poslední doby má Smetana na sobě kožich. * Řekl byste, že Smetana tušil, o jakou nemoc jde? Těžko říct, když se ho nemůžeme zeptat. Mám podezření, že to věděl. Při exhumaci se našly v jeho ostatcích obrovské koncentrace rtuti, které svědčily o tom, že byl rtutí intenzivně léčen, až přiotráven. A rtuťová mast šedá zvaná Schmierkur se používala od 16. století téměř exkluzivně k léčbě syfilidy. Takže podezření mohl mít. Navíc si dělal ústní vodu, alkoholový extrakt z guaiakového dřeva, říkalo se mu také svaté dřevo – holy wood, což byl rovněž prostředek na léčbu syfilidy. Výskyt primárního vředu, který je vždycky na začátku té infekce, Smetana zřejmě tajil. Psal o jakémsi furunklu kdesi na těle, ale neví se, co tím měl na mysli. Pravda je, že se ten primární infekt nenašel – což je jeden z argumentů odpůrců syfilitické teorie. * Mají i další argumenty? Pro poctivost si řekněme, že ano. Například onemocnění Smetanovy dcery Beatrix. Umřela roku 1941 ve věku 78 let ve vídeňském ústavu pro duševně choré Am Steinhof, kde se zachovala dokumentace její choroby. Velmi připomíná Smetanův stav – včetně známek demence a nedoslýchavosti. Bylo to uzavřeno jako senilní mozková atrofie se sklerózou mozkových cév. Jenomže dědičnost těchto stavů není tak silná, aby vylučovala jiný původ choroby Smetanovy. A naopak důkazy pro syfilitickou nákazu u něj jsou tak přesvědčivé, že to prakticky už žádný jiný výklad neumožňuje. Já sám jsem provedl takový drobný experiment: vzal jsem



Smetanův pitevní protokol, zakryl dobu, jméno pacienta i jména pitvajících a poslal to dvěma patologům – jednomu do Ameriky a jedné zkušené patoložce v Čechách. Nevěděli, o koho jde. A oba napsali, že už na základě toho pitevního protokolu – a to nevěděli nic třeba o sérologii – to vypadá na progresivní paralýzu. * Mimochodem, ví se, kde se Smetana mohl nakazit? To se právě neví. Dokonce je to jedna z největších slabin té syfilitické teorie. Zlovolný Smetanův pomlouvač Pivoda tvrdí, že se nakazil od zpěvačky Lelly Ricci, která působila v Praze a údajně měla vrozenou syfilidu. To se mi zdá málo pravděpodobné, přestože to zapadá do obrazu Smetany, který údajně nenechal jednu baletku či sboristku na pokoji. Ani časový harmonogram Smetanovy choroby nečiní tuhle pomluvu příliš pravděpodobnou. Další možnost je, že nemoc akvíroval až v roce 1874, kdy měl v květnu těžkou nemizící angínu a zároveň jakýsi furunkl. V tom roce na podzim ohluchl – tak rychlé tempo postupu nemoci je ale málo pravděpodobné. * Jak dlouho ta nemoc vlastně trvá? No to je právě velmi různé. Mezi jednotlivými stadii syfilidy bývají dlouhé časové úseky – měsíce, dokonce roky. Zcela teoreticky by to mohlo jít u Smetany takhle rychle, ale je to velmi neobvyklé. Takže postup té choroby a výskyt primárního infektu jsou u Smetany stále záhadou. Zásluhou exhumace už ale není záhadou diagnóza. * ve Smetanových zápiscích z konce roku 1859, kdy působil ve Švédsku, jsou věty jako: „večer u Lampy jsem přišel o mnoho peněz.“ Lampa byl veřejný dům. Nemohl se nakazit už tam? Určitě mohl. To je další verze, právě ta nejpravděpodobnější, že se nakazil v Göteborgu ve veřejném domě. A dlouho to pak trvalo až k rozvoji progresivní paralýzy. * v každém případě je to příběh velké statečnosti a mravní síly. Kdo by to čekal v tak drobném a mírném muži? Je to tragický a zároveň fascinující osud. A čím víc vnikám do příběhu Smetanova života, tím víc propadám obdivu k němu. Dodnes mi jeho úděl žene slzy do očí, zejména když si k tomu pustím třeba jeho Klavírní trio g moll, kde popisuje smrt ani ne pětileté dcery Bedřišky, velmi nadaného dítěte, do kterého vkládal veškeré své naděje. Jímavá je ale i širší historie Smetanovy rodiny. Protože v těch jeho nejhorších letech, kdy přišel o sluch a pak i o rozum, si ho k sobě s celou jeho druhou rodinou vzala do Jabkenic milující dcera Žofie z prvního manželství a její muž, nadlesní Schwarz. Smetana v těch letech živořil s malým důchodem z divadla, který nestačil k udržení jeho životního standardu. A dcera s manželem mu v Jabkenicích zřídili studio, kde mohl komponovat, živili ho i s rodinou, dokud nemusel být převezen do Ústavu choromyslných v Praze. Mimochodem oni všichni – Žofie, Smetana i jeho druhá žena Bettina – skvěle kreslili. Betty spíš interiéry salonů, ale Smetana kreslil třeba výjevy z lovu nebo jakési fantazijní krajiny jako z hobita. Měl nepochybně i výtvarné nadání. * Smetanův mozek nebyl pohřben s jeho tělem. ví se, kde skončil? Podle informací zejména od doktora Vacka Smetanu celého pohřbili na Vyšehradě, jeho mozek ale uložili do láku v Hlavově ústavu. Protože už během pitvy se profesor Hlava rozhodl, že ten mozek vypadá zajímavě a že jednou, až věda pokročí, bude třeba možné pátrat po souvislosti jeho morfologie s genialitou. Za druhé světové války byl ukryt u jednoho profesora anatomie v Plzni. Po válce se dostal do velké přízně Marty Gottwaldové profesor Vladimír Haškovec, neuropatolog a zároveň poměrně nadšený komunista. Marta Gottwaldová ho zřejmě požádala, aby se podíval na jejího Klementa, který trpěl stejnou chorobou jako Smetana. Profesoru Haškovcovi bylo přislíbeno, že mu bude postaven výzkumný ústav neurohistopatologie, kde měl být mimo jiné studován i Smetanův mozek – takže ho Haškovec dostal domů. Jenomže počátkem 50. let upadl v nemilost. Zřejmě toho moc věděl, zřejmě zklamal stranu tím, že nezabránil Gottwaldově smrti, nevím. Každopádně byl odsouzen v 50. letech do vězení, čemuž předcházela domovní prohlídka. Zabavili mu všechno, včetně Smetanova mozku. A to je poslední stopa. Smetanův mozek už nikdy nikdo neviděl. Zlí jazykové tvrdí, že skončil někde v kanále v kachlíkárně (budova ministerstva vnitra v Praze na Letné). nebo ho má dodnes někdo doma. Podle doktora Vacka je spíš pravděpodobné, že ani nevěděli, co drží v ruce. Takže ne Němci, ale my sami jsme Smetanův geniální mozek ztratili. Je to Czech made story. *** BeDřich Smetana (1824–1884) zakladatel české národní hudby.



Komponoval opery (devátou violu nedokončil), komorní, symfonické, klavírní i vokální skladby. narodil se litomyšlskému pivovarskému sládkovi jako jedenáctý z osmnácti dětí. až do ohluchnutí (1874) se živil jako klavírista, učitel, dirigent, sbormistr, skladatel. několik let působil ve Švédsku. Byl prvním kapelníkem Prozatímního divadla. S první ženou Kateřinou Kolářovou měl čtyři dcery, tři v dětství zemřely, cestou z Göteborgu zemřela i Kateřina. Podruhé se oženil s Bettinou Ferdinandiovou, narodily se jim další dvě dcery. Po ohluchnutí se i s rodinou odstěhoval k dceři Žofii do Jabkenic. Byl zcela chudý, následkem hluchoty přišel o místo kapelníka v Prozatímním divadle. Přátelé pro něj pořádali dobročinné sbírky. navzdory hluchotě, v zoufalém zápasu s chorobou tvořil svá vrcholná díla (dokončil mou vlast, komponoval opery, komorní, klavírní i sborové skladby). choroba vyústila v šílenství. měl halucinace sluchové i zrakové, hovořil s neexistujícími lidmi, byl agresivní, ohrožoval okolí pistolí. i několik hodin bez ustání křičel. ztratil schopnost sebepéče. 22. dubna 1884 musel být převezen do Ústavu choromyslných v Praze, kde po třech týdnech 12. května 1884 o půl páté odpoledne zemřel. Po pitvě byl převezen do týnského chrámu, odtud směřoval smuteční průvod do národního divadla a Umělecké besedy, nakonec na vyšehradský hřbitov. v roce 1987 byly kvůli vlhkosti hrobu jeho ostatky exhumovány a podrobně vyšetřeny. odborné nálezy potvrdily progresivní paralýzu jako důsledek syfilidy. hádky o géniovu diagnózu přesto dodnes trvají. Prof. MUDr. CyriL höSChL, DrSc., FrCPsych. (64) Psychiatr, ředitel Psychiatrického centra a Centra neuropsychiatrických studií v Praze. Profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě UK v Praze. Amatérský hudebník. Ženatý, čtyři děti, sedm vnoučat. ze Smetanových dopiSů „nejen že trpím svou nemocí, ale musím podléhati i starostem o svoje živobytí. od května již nedostávám žádné gáže a nemám být z čeho živ.“ (dr. L. procházkovi, 26. 9. 1877) „Jsem zvlášť nemocen, trpím na křeče v mozku. nelekejte se, dosud mě chytla pouze jednou, zrovna k polednímu, nesl jsem k mé paní zase ňáké libreto, když najednou a bez bolestí jsem začal nerozumné syllaby povídat, á-á-tě-tě, a nic víc, viděli, jak se namáhám k mluvení, jazyk byl na jedné straně stlačen a já jsem nemohl vyřknout, co chci a co tu nesu. z počátku mysleli, že si dělám žert... za půl hodiny as bylo zase všechno v pořádku, já mohl zase mluvit.“ (J. Srbovi-debrnovovi, 30. 11. 1882) Foto popis| Kabinetní portrét, tři roky před smrtí. Foto autor| Foto sbírky Národního muzea – Muzea Bedřicha Smetany Foto popis| Rentgenogram rukou. Smetana byl skvělý klavírista i v době své hluchoty. Foto popis| Smetanova lebka, na níž je patrná deformace pravé tváře (po úrazu). Foto autor| Foto archiv Jiřího Ramby, Repro archiv Emanuela Vlčka Foto autor| Foto: Michal Sváček Víkend HN

Hraji tak, abyste si to pamatovali do smrti 16.5.2014

Víkend HN naďa klevisová

str. 22 Rozhovor Pražské jaro

Mischa Maisky jeden z největších současných violoncellistů se narodil v Lotyšsku, studoval v Moskvě, prošel sovětským gulagem, dnes je izraelským občanem a žije v Belgii. Příští středu provede na Pražském jaru slavný Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka. Jako jediný na světě měl za učitele hry na violoncello dvě z největších postav v dějinách tohoto nástroje, Mstislava Rostropoviče a Grigorije Pjatigorského. Vystupoval s nejslavnějšími dirigenty – se Zubinem Mehtou či Danielem Barenboimem, s Leonardem Bernsteinem odehrál přes dvacet koncertů. Jako jediný natočil kompletní



Bachovy skladby pro cello. Je světoběžník – se svým italským violoncellem, francouzským smyčcem, německými strunami. I jeho děti mají rodné listy od Paříže přes Itálii po Brusel. Čekáme na něj v šatně před koncertem v bavorském Řezně. Vchází, nevysoký, v jedné ruce pouzdro s nástrojem a ve druhé iPad. Typický vějíř dlouhých šedivých kudrnatých vlasů mu vlaje kolem obličeje. „Pojďte se podívat, jak nádherné děti mám,“ volá. Dětí má pět a nádherné opravdu jsou. V Řezně je na programu Dvořákův koncert h moll pro violoncello, který tu Maisky hraje spolu s orchestrem Velkého divadla v Moskvě. Už je na koncertní šňůře dlouho, a tak si prohlíží fotografie vzdálené rodiny. Probíráme jednu po druhé: dospělou dceru, klavíristku, se kterou tak rád vystupuje. Jejího bratra houslistu. Pak předškoláka s malým školákem zachycené, jak spolu zaujatě hrají na maličká violoncella. Nejmenšího chlapečka s dychtivýma očima. A také půvabnou druhou manželku se směsí italské a srílanské krve. Mischa Maisky mluví zapáleně, ke každé otázce ho napadá gejzír odpovědí, přeskakuje ze souvislosti na souvislost, ale z každé odbočky se hned zase bezpečně vrací. Znělý hlas má posazenýna horní hranici barytonu a mluví zvláštním vibratem, jako by se tím nakazil od svého violoncella. Co chvíli se hlasitě a dlouze směje. Zatímco si povídáme, z jeviště sem doléhají zvuky orchestru, který se před koncertem rozehrává. Na slavném sólistovi není poznat ani stopa trémy. * Co si myslíte o Dvořákově violoncellovém koncertu? Nepotrpím si v hudbě na žádná „nej“, ale tohle je jeden z největších koncertů pro violoncello. Proto je také nejpopulárnější skladbou pro tento nástroj. Podle mého je to navíc vůbec jeden z největších koncertů, které kdy byly napsány. Dvořákova hudba je silná, dojemná, hluboká. Znám několik kolegů houslistů, a dokonce i pianistů, kteří nám „cello concerto“ od Dvořáka závidí. Například fantastický houslista Julian Rachlin vždycky říká, že kvůli téhle skladbě by chtěl být cellistou. * Kdy jste ji hrál poprvé? V roce 1968 na soutěži v Budapešti. A od té doby ještě asi třistapadesátkrát. Ale je to tak úžasná hudba, že při ní nikdy nemám pocit rutiny. * Co je na ní tak zajímavé? Už jen to, jak málo toho o ní lidé vědí. Můj učitel Grigorij Pjatigorskij, který žil v Americe, ke konci života objevil české vydání tohoto Dvořákova koncertu. Vozím je pořád s sebou. Je to totiž jediné vydání, ze kterého vyčtete kompletní historii skladby. Dvořák ji věnoval příteli, violoncellistovi Hanuši Wihanovi. A ten v ní svévolně udělal několik změn, včetně nesmyslných kadencí. Dochoval se Dvořákův dopis, ve kterém psal německému nakladateli Simrockovi, že trvá na tom, aby skladba byla vytištěna tak, jak on ji napsal, jinak že mu ji do tisku nesvěří. Možná že právě proto trvalo tři roky, než byl ten koncert poprvé proveden. * Vy ale hrajete pravého Dvořáka. Jeden londýnský recenzent mě obvinil, že jsem si vybral „tu jednodušší verzi“, tedy tu Dvořákovu, a ne Wihanovu. Ale já si myslím, že hrát přesně podle Dvořáka je věcí respektu ke skladateli. * Člověk se vždycky nezavděčí. Já se nikdy nesnažím potěšit každého, to ani nejde. Mnoha lidem se moje hraní líbí. A samozřejmě jsou i takoví, kterým se vášnivě nelíbí, to je v pořádku. Čím silnější osobností jste, tím spíš můžete vyprovokovat extrémní odezvu. * Dvořákův koncert jste nahrál dvakrát, se Zubinem Mehtou a s Leonardem Bernsteinem. Četli ho každý jinak? Naprosto. Bernsteinova nahrávka je o sedm a půl minuty delší než Mehtova. Bernstein, úžasný muzikant, dirigoval Dvořákův koncert pro cello poprvé v životě. Zamiloval se do něj, partituru měl posetou poznámkami. Rozhodl, že začátek poslední části je jako tlukot srdce, a tak se vždycky snažil nahmatat vlastní pulz, aby mu přizpůsobil tempo. Jenže pulz měl pokaždé jiný, a tak byl i každý koncert trochu jiný. Bylo to fascinující, ale zároveň hodně obtížné. Jsem rád, že jsem to přežil. Dodnes toužím zahrát Dvořákovo cello concerto jednou po svém, protože jinak je to vždycky kompromis. I když vím, že dokonalost v hudbě je jenom iluze, stejná, jako kdybyste se snažili dojít na obzor. * Jak se člověk naučí vystupovat na koncertním pódiu?



Já jsem se to nikde neučil, ale hodně mě motivoval přístup Leonarda Bernsteina. On totiž dirigoval každý koncert, jako by to bylo nejdůležitější vystoupení jeho života. Pro něj bylo přirozené dotahovat věci až do krajnosti. V tom jsem stejný. * Často vzpomínáte na svého slavného učitele z moskevské konzervatoře Mstislava Rostropoviče. Jak mohl vůbec učit? Vždyť pořád někde hrál. On opravdu hodně cestoval, ale když se vrátil, bylo to vždycky tak intenzivní, že nás nabil na měsíce dopředu. Byl to největší violoncellista všech dob, ale myslím si, že byl ještě lepší učitel než muzikant. Každý den nám připomínal, že nástroj je jenom prostředek, kterým dosahujeme konečného cíle, a tím je hudba. Dnes je silná konkurence a mladí si myslí, že musí hrát čím dál rychleji, čistěji, hlasitěji, dokonaleji, jinak neuspějí. Ale to je nebezpečné, protože hudba sama se pak pro ně dostává až na druhé místo, za techniku. * Jak to máte Vy? Znám tucty cellistů, kteří hrají čistěji než já. Dokázal bych to přesněji a čistěji, ale myslím si, že potom by utrpělo to, co je v hudbě důležitější, a to je výraz. Kdyby záleželo hlavně na technické dokonalosti, lidi by jistě vyvinuli malý přístroj, který by dokázal interpretovat veškerou hudbu stokrát přesněji než člověk. Ale nikdo ještě nic takového nevymyslel. Naštěstí. Existuje něco, na co počítač nemá, a to je lidský faktor. Zvuky, které produkujeme, nezasahujeme jen uši lidí, ale dostáváme se k jejich mysli. A občas se podaří zasáhnout i srdce. * Při hraní působíte hodně spontánně. To pro mě bylo vždycky přirozené. Chci zasáhnout lidi tak, aby si to pamatovali třeba až do smrti. Dodnes si pamatuju některé koncerty, které jsem slyšel jako dospívající kluk. Takhle lidi oslovit je pro mě ze všeho nejdůležitější. * Co jste si myslel, když vás kritika nazvala druhým Rostropovičem? O to jsem nikdy neusiloval, protože druhého Rostropoviče nikdo nepotřebuje. On byl jen jeden, každý z nás je jedinečný. Když přijedete jako turista do Florencie, v každém kiosku si můžete koupit sošku Michelangelova Davida. Velkou, malou, nejmenší, záleží jen na tom, kolik se vám chce zaplatit. Jako suvenýr to ujde, ale co s tím jinak? Vždycky jsem chtěl být první Maisky, ne druhý Rostropovič. * Ale byli jste si hodně blízcí, viďte? To ano, byl pro mě jako druhý otec. Vlastního otce jsem ztratil nečekaně v osmnácti a Rostropovič mi byl velkou oporou. Měl dvě dcery a vždycky toužil po synovi, který by donesl jeho jméno o generaci dál a také by, snad, hrál jako otec na cello. Když později uviděl fotografii mého Saši, udělalo to na něj obrovský dojem. Že mám syna. Ale rozzlobilo ho, že jsem syna nechal hrát na housle a nedonutil ho k violoncellu. * Děti se nesmí do ničeho tlačit. Naopak, musíte je tlačit. Muzikanti mají totiž smůlu, že musí začít hodně brzy, jinak z nich nic nebude. Ale děti v tomhle věku nemají tu pravou výdrž. Je tedy na vás, abyste je přinutili. I pro děti, které opravdu chtějí hrát, je hodně těžké dlouhé hodiny cvičit, zatímco kamarádi kopou do míče. Není to vlastně vůbec normální. Takže děti prostě musíte nutit, vést je k téhle práci, ale musíte najít správnou míru. Znám hodně dětí mých kolegů, které se nestaly hudebníky a potom, když už bylo pozdě, se ptaly: Proč jste mě nedonutili? Takže jim musíte aspoň dát šanci a později se uvidí. * Vaše dcera hraje na klavír, syn na housle. To jste se je ani nepokusil nalákat na violoncello? Ne, protože jsem chtěl hrát s nimi. Pro mě je obrovsky důležité vystupovat společně. Je to splněný sen, který jsem snil od jejich narození. Měl jsem štěstí, protože někdy se děti muzikantů hudbě věnovat vůbec nechtějí. Nebo nejsou dost nadané. Já měl velké štěstí. * Před čtyřiceti lety jste získal úžasné italské violoncello z 18. století a hrajete na ně dodnes. nebyl to dar, musel jste na ně sehnat peníze. měl byste jiný pocit při hraní, kdyby vám ten nástroj někdo prostě věnoval?



Kdyby zítra někdo přišel a nabídl mi darem třeba skvělý nástroj od Stradivariho, určitě bych neodmítl. Ale zároveň vím, že všechno, co vás osobně stojí čas a úsilí, má nakonec větší hodnotu. S tím starým violoncellem to byla láska na první pohled. Dokud patřilo nadaci, která je pro mě koupila, bylo to jako milostný poměr. Když jsem získal od banky půjčku a nástroj od nadace vykoupil, zasnoubili jsme se. A teď, po letech, už jsme jako manželé. V listopadu si pokaždé připomenu výročí našeho seznámení. * Měl jste tak skvělé učitele, co že jste se sám nikdy nesnažil učit? To není tak docela pravda. Snažím se učit každý den, a to tím, že hraju. Vždycky říkám, že jedním z nejdůležitějších talentů je schopnost uvědomit si, v čem jsou naše kvality a v čem slabiny. A netratit síly na něco, v čem nedokážeme být nejlepší. Kvalita pro mě vždycky znamenala víc než kvantita. Učit jiné, to je další profese. Je fůra věcí, které bych dělal rád, třeba pilotoval letadlo nebo letěl na měsíc. Ale rok má jen 365 dní. A navíc kombinovat soukromý život s profesí umělce je extrémně obtížné a jen málokdo to zvládne. Snažím se, aby moji nejbližší cestovali se mnou, ale teď, když ten nejstarší už chodí do školy, je to složitější. Do čtyř let byl se mnou šestkrát v Japonsku. * Vy máte k japonsku hodně blízko, že? To je jednoduchá rovnice: Mají mě tam rádi, tak je mám taky rád. Byl jsem tam už dvaačtyřicetkrát a odehrál jsem tam víc než 350 koncertů. * Co máte na japonsku rád? Budují nové koncertní sály s vynikající akustikou, publikum je skvělé. Milují evropskou hudbu, pořádají fantastické koncerty. Chutná mi jejich jídlo, obdivuju jejich zahrady. Líbí se mi, že jsou tolik jiní než my. Myslím si, že největším problémem lidstva je to, že se tolik děsí rozdílnosti. Většina konfliktů a válek propuká kvůli odlišným bohům a ideologiím, a to je hrozné neštěstí. Přitom je to přesně naopak: z rozdílů můžeme mít prospěch všichni. * Proto žijete v Belgii, že to je tolerantní země? Ne, odstěhoval jsem se tam za nejlepším kamarádem, velkým houslistou. Belgie je ve středu dění, dobře se odtamtud cestuje, dobře se tam vaří. A teprve když jsem se tam usadil, objevil jsem, že Belgičané jsou možná nejmenší šovinisté ze všech národů. K cizincům se chovají skvěle. Jsem tam šťastný, žiju tam přes pětadvacet let. * Vraťme se k vašim začátkům. proč jste se vlastně v roce 1970 dostal do sovětského vězení? Nahrával jsem si skvělé Rostropovičovy přednášky, ale rozbil se mi magnetofon a potřeboval jsem nový. Zavřeli mě za shánění „kontrabandu“, ale spíš jsem pykal za to, že moje sestra emigrovala do Izraele. Pak jsem byl čtyři měsíce ve vězení a 14 měsíců míchal beton v lágru. Na diplom z moskevské konzervatoře jsem musel zapomenout. * A pak jste ještě pobyl v psychiatrické léčebně, abyste se vyhnul vojně. podařilo se vám odejít do izraele a tam jste začínal znovu od nuly. do ruska jste se poprvé podíval až po 23 letech. jak vám bylo? To víte, že mám vůči Rusku smíšené pocity, tím víc dnes. Ale do politiky bych nerad zabíhal. Miluji ruskou hudbu, kulturu, lidi. Někteří jsou ohromně upřímní a přátelští. Mám taky moc rád ruské publikum, protože je pořád ještě nezkažené. Jsou tam skvělé orchestry, hraju tam rád. A mám i dobré vzpomínky, například na to, jak jsem v Moskvě začínal s Rostropovičem. Ale mnohem raději než Moskvu mám Petrohrad. I když nás tam, tedy v Leningradě, v internátní škole bydlelo dvaadvacet v jedné ložnici. Bez koupelny. * Řekl byste, po tom všem, co jste prožil, že jste měl šťastný život? Rozhodně ano. Nelituju ničeho, čím jsem prošel, a jsem za tu zkušenost osudu i sovětským úřadům dokonce vděčný. Protože i když jsem nedostal diplom z moskevské konzervatoře, mnohem komplexněji mě vzdělal sám život. Byla to těžká a občas bolestná lekce, ale hodně důležitá. Naučila mě totiž nebrat věci jako samozřejmost. Dnes vím, že bychom se měli každý den už od rána dívat kolem sebe, všímat si všeho, těšit se ze života. Protože člověk nikdy neví.



*** Vždycky jsem chtěl být první Maisky, ne druhý Rostropovič mischa maisky (* 1948) přední světový violoncellista, rodák z rigy, studoval u mstislava rostropoviče a grigorije pjatigorského. prošel sovětským gulagem, vystěhoval se do izraele, kde získal občanství. dnes žije v belgii. vystupoval s nejvýznamnějšími dirigenty, u firmy deutsche grammophon nahrál tři desítky desek. jako jediný natočil kompletního bacha pro violoncello, vysoce ceněné jsou jeho nahrávky haydna a schumanna. jeho temperamentní, expresivní styl hraní vyvolává nadšení i kritiku. příští středu provede dvořákův violoncellový koncert h moll na festivalu pražské jaro. Rozhovor vznikl ve spolupráci s Lubomírem Herzou Foto popis| S Mischou Maiskym jsme se sešli v Řezně, před koncertem, když se orchestr rozehrával... Foto autor| foto: libor fojtík



Přehled zpráv

Recommend Documents