Přehled zpráv

Přehled zpráv 22.5.2015 Pražské jaro Lidové noviny Versailleské fontány v Praze .....................................................................................................................................2 22.5.2015 Lidové noviny str. 9 Kultura Pražské jaro JINDŘICH BÁLEK

Strategie PRAŽSKÉ JARO POD TAKTOVKOU TRADICE........................................................................................................3 22.5.2015 Strategie str. 42 marketing - brand story Pražské jaro Iveta Křížová, [email protected]

Novinky.cz Klusákův Filoktétés bude uveden na Pražském jaru..............................................................................................5 22.5.2015 Novinky.cz Pražské jaro Radmila Hrdinová

OperaPLUS Obtížný Filoktétés Jana Klusáka míří z Ostravy na Pražské jaro ..........................................................................6 22.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro Martin Flašar

Týden.cz Pražské jaro: Petrohradští komorní sólisté i Česká filharmonie ...........................................................................7 22.5.2015 Týden.cz Pražské jaro čtk

Bachtrack.com The Pallor of Dorian Gray at Prague's Spring Festival ...........................................................................................8 22.5.2015 Bachtrack.com Pražské jaro Frank Kuznik

NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz

1

Pražské jaro Lidové noviny

Versailleské fontány v Praze 22.5.2015

Lidové noviny str. 9 Kultura Pražské jaro

JINDŘICH BÁLEK

Nenápadným vrcholem letošního Pražského jara bylo vystoupení Akademie pro starou hudbu Berlín ve středu 20. května. A dobrou volbou bylo i pozvání čínské klavíristky Čchen Sa o den dříve. Středeční program se skládal ze skladeb na téma voda – a jeho hlavní částí přirozeně byla Vodní hudba Georga Friedricha Händela, ale i trochu jinak koncipovaná Vodní hudba Georga Philippa Telemanna. A zazněla také Bouře Manina Maraise a Suita podle versailleských fontán M. R. de Lalanda. Ideální kombinace vděčného repertoáru a dokonalého provedení. Barokní orchestr Akademie für Alte Musik Berlin hrál bez dirigenta a provedení vedl koncertní mistr Georg Kallweit. Bylo ale zřejmé, že hráči se umí skvěle poslouchat navzájem a společně muzicírovat při častém střídání různých nástrojových skupin i krátkých sólových pasáží. Provedení naprosto okouzlovalo jemností zvuku, hudebním vtipem a přirozeností muzikantské souhry. Části Telemannovy suity mají programní názvy typu Spící Thetis, Zamilovaný Neptun nebo Žertující Triton a posluchači mohli ocenit, s jakou nápaditostí a nadhledem orchestr k tématu přistupoval. Zejména pak v závěrečné a záměrně rozladěné části Veselí námořníci. Každý orchestr moderních nástrojů by vedle tohoto provedení zněl tvrdě a hlučně – ale i mezi soubory autentické interpretace byla vytříbenost hry naprosto mimořádná. Pro koncert by bylo ideální prostředí barokního zámku, kde jsou podobné alegorické výjevy vymalovány na zdech. Rudolfinum mohlo být pro některé detaily přece jen veliké, ale i tak koncert vyzněl skvěle. Posluchač si mohl naplno uvědomit, že barokní hudba není o síle, rychlosti ani velké dynamice. Vše se odehrávalo v jakémsi polostínu, ze kterého ale všechny nuance vystupovaly o to plastičtěji. Několik členů souboru známe i z koncertů Collegia 1704, zejména hobojistku Xenii Löfflerovou. A samozřejmě českého člena, hornistu Miroslava Rovenského. Tuto míru společné sehranosti a detailní práce se zvukem ovšem u nás slýcháme málokdy, i když scéna souborů historicky poučené interpretace je velmi živá a aktivní. Čínské snění Čínská klavíristka Čchen Sa vystoupila v programu Pražského jara v úterý. Hrála v Rudolfinu pestrý program s hudbou Francka, Debussyho, Chopina a Schumanna. Anejvíc jí vyhovoval jemný a zastřený salonní styl. Velmi blízké jí byly ornamentální a barevně pestré obrazy Bergamské suity Clauda Debussyho. Stejně jako mysticky zastřený svět Césara Francka. Schumannův Karneval však přece jen žádá větší zvukovou robustnost a vnitřní pestrost – naopak obě pomalé Chopinovy Mazurky vyzněly velmi dobře. Právě poetičností a vkusem se romantikům přiblížila nejvíc a roste v ní osobnost, která vybočuje z obvyklé představy o čínských a vůbec asijských klavíristech, kteří jsou technicky dokonalí v naučených frázích a akcentech. Zde jsme slyšeli autentický duševní svět, kterému pravda chyběl kus zemitého temperamentu, ale působil velmi oduševněle. Chopinova Revoluční etuda jako třetí přídavek ovšem opravdu zněla příliš zasněně. Není snadné z velkého množství asijských jmen, která míří na evropská pódia, najít někoho alespoň takto osobitého. A tady se Pražskému jaru podařilo pozvat tu správnou výjimku. Nic to ale nemění na tom, že hlad asijských umělců po evropské hudbě zůstává veliký a pro Evropu by měl být provokativní výzvou. *** Čchen Sa 19. 5. Akademie pro starou hudbu Berlín Georg Kallweit – koncertní mistr 20. 5. Rudolfinum, Pražské jaro 2015 Foto popis| Robustnost nečekejte. Čínská klavíristka Čhen Sa na tiskové konferenci před úterním koncertem. Foto autor| FOTO ČTK O autorovi| JINDŘICH BÁLEK, Autor je redaktor ČRo


2

Strategie

PRAŽSKÉ JARO POD TAKTOVKOU TRADICE 22.5.2015

Strategie

str. 42 marketing - brand story Pražské jaro

Iveta Křížová, [email protected]

POVAŽUJE SE ZA RODINNÉ STŘÍBRO ČESKÉ KULTURY, JE ZÁRUKOU VYSOKÉ UMĚLECKÉ KVALITY. NESTYDÍ SE ZA SVŮJ KONZERVATISMUS, ALE NEBRÁNÍ SE STŘÍZLIVÝM NOVINKÁM. A PRESTIŽ MÁ I V ZAHRANIČÍ. ŘEČ JE O MEZINÁRODNÍM HUDEBNÍM FESTIVALU PRAŽSKÉ JARO. Značka Pražské jaro, která letos už po sedmdesáté přivedla věhlasná světová hudební tělesa a hvězdné sólisty tisícům fanoušků klasické hudby, není v celosvětovém kontextu žádný outsider. Ba naopak, je spojena s festivalem s jednou z nejdelších historií a podle toho je i ceněna. „Pražské jaro se řadí mezi nejvýznamnější evropské festivaly klasické hudby. Důkazem budiž i skutečnost, že zahraniční diváci tvoří přibližně dvacet procent obecenstva,“ řekl Strategii tiskový mluvčí festivalu Pavel Trojan. Každoročně festival navštíví přes 12 tisíc návštěvníků, prodá se přibližně 40 tisíc vstupenek, celková vyprodanost festivalu je v průměru 93 procent. Jeden divák si tak nakoupí vstupenky na tři až čtyři koncerty. Statisticky nejpočetnější skupinou návštěvníků festivalu jsou lidé ve věku od 36 do 65 let, převažují vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaní lidé. Loni utratili milovníci hudby jen za vstupenky zhruba 24 milionů korun. Zahraniční turisté stráví díky festivalu v Česku několik dní a utratí zde mnohem více než všichni tuzemští milovníci Pražského jara dohromady. Díky nim, ale i díky výdajům pořadatelské organizace samotné má festival významné ekonomické dopady a čisté přínosy nejen pro pražskou, ale i pro celou českou ekonomiku, což dokazují výsledky odborné studie z roku 2011 vypracované agenturou Economic impacT. „Za důkaz věrnosti a afinity zákazníků ke značce Pražské jaro lze považovat skutečnost, že během prvního měsíce prodeje, tedy v prosinci, je prodána téměř čtvrtina vstupenek, aniž by bylo zahájení prodeje podpořeno výraznou inzertní kampaní,“ podotkl Trojan. Zájem o lístky v první den předprodeje byl tentokrát tak enormní, že kvůli přetíženosti serverů přestal celý online systém na několik hodin fungovat. Deset dní před zahájením festivalu bylo 19 ze 46 koncertů již beznadějně vyprodaných. Okamžitě zmizely lístky na zahajovací koncert, Smetanovu Mou vlast, které se 12. května poprvé v historii festivalu chopil německý orchestr – Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. IKONA Sílu značky podtrhuje i tradiční a jednoduše zapamatovatelné logo. Již od prvního ročníku v roce 1946 se festival prezentuje logem ve tvaru „f“ z dílny českého malíře, ilustrátora a typografa Františka Muziky. Symbolika houslového klíče je nepřehlédnutelná. Logo je tak výrazné a na první pohled jednoznačně zařaditelné, že bylo v roce 2005 vybráno mezi stovku ikon českého designu 20. století v rámci Czech 100 Design Icons. Nadčasovost loga potvrzuje i skutečnost, že je v nezměněné podobě užíváno dodnes. Do noty hraje festivalu i příznačný název Pražské jaro, který si „půjčila“ dokonce i politická sféra. Stal se totiž inspirací pro vytvoření politologického termínu charakterizujícího liberalizační pokusy v Československu, které vyvrcholily událostmi roku 1968. DESIGN V HUDBĚ Přestože má festival své skalní příznivce a je všeobecně známý, reklamu a marketing nesmí podceňovat. I klasika má svou konkurenci. Umísťuje proto inzerci v tištěných a elektronických médiích, oborových médiích, pro své PR využívá zprostředkování rozhovorů s umělci před festivalem, má vlastní spotovou kampaň v ČT, ČRo a rádiu Classic Praha. Distribuuje brožurky do informačních a kulturních center a zhruba na deset tisíc adres vlastního adresáře, rozesílá newsletter s přibližně stejným počtem adresátů. V zahraničí cílí především na oborová média a magazíny leteckých společností. „Nespolupracujeme se žádnou marketingovou agenturou, propagaci děláme in-house,“ podtrhuje Trojan. Významných změn doznal v posledních letech i způsob komunikace se zákazníky, kde se stále výrazněji dostávají ke slovu internet a prodej přes mobilní zařízení. Velkými inovacemi prošel zejména prodej vstupenek. Ještě před třemi lety prodávalo Pražské jaro pouze 19 procent vstupenek online, nyní je to více než polovina. Online svět se tak nevyhýbá ani klasické hudbě. Své


3

nezpochybnitelné místo na slunci má i facebookový profil festivalu, webové stránky a kanál na YouTube, který nabízí záznamy ze soutěží i koncertů. Vizuální prezentaci svěřuje festival každoročně do rukou grafických odborníků. Několik let byl spojen se Studiem Najbrt, které vtisklo plakátům, propagačním materiálům, webovým stránkám a katalogům dvojbarevný modrobílý rukopis. Studio přišlo s úspěšným konceptem „zpívajících plakátů“ – motivem se stala například durová stupnice či text Proč bychom se netěšili vypůjčený ze Smetanovy Prodané nevěsty. Pořadatelé tak chtěli upozornit na to, že vážná hudba ve skutečnosti vážná není. Od loňského roku došlo ke změně a o celou vizuální prezentaci se stará grafické studio ReDesign. Autorky Klára Kvízová a Pavla Nešverová vytvořily koncept, ve kterém ztvárnily obrazové vnímání hudby pomocí nových technologií. Jejich originální pojetí prezentace Pražského jara jim vyneslo finálovou účast v soutěži Czech Grand Design 2014. Na vizuálech zobrazily zvuky jako geometrické útvary, kameny, krystaly a drahokamy. Pokusily se vizualizovat hudbu, vytvořit koncert pro oko, zachytit magii hudby, symetrii a harmonii. „Vzhledem k tomu, že festival se symbolicky spojuje s obdobím jara, nechali jsme vizuál rozehrát živou barevností, šlo nám o to, upoutat prvky, které se stávají jakýmsi koncertem pro oko,“ vysvětlila Kvízová. HLEDÁ SE SPONZOR Úspěch festivalu netvoří jen podařená kampaň a vystoupení renomovaných umělců. Skoro by se dalo říci: za vším hledej peníze. Finance na tak nákladný festival už dávno neputují jen ze státní kasy. Mezi prvními subjekty, které podpořily tyto slavnosti hudby již v devadesátých letech, byly společnosti Motokov, Komerční banka nebo Československé aerolinie. V roce 2000 se Pražské jaro transformovalo ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. A nastal čas na ještě intenzivnější hledání štědrých sponzorů. Rozpočet festivalu se každoročně pohybuje mezi 70 až 80 miliony korun. Zjednodušeně se dá říci, že dvě pětiny zdrojů poskytují komerční partneři (sponzoři a mecenáši), další dvě pětiny pokrývá veřejný sektor (kombinovaně ministerstvo kultury a město Praha) a zbytek získává festival prodejem vstupenek. Jen pro zajímavost, ceny vstupenek se pohybují od stokoruny až po čtyři tisíce. Kolik peněz putuje do marketingu? „Započítáme-li náklady na nosiče reklamy, na tisk veškerých tiskových materiálů, jako jsou brožurky, katalog a koncertní programy, dále honoráře autorských či muzikologických textů, překlady a podobně, jsme na čísle okolo sedmi procent rozpočtu,“ vypočítává Trojan. Od roku 2011 festival sponzoruje Česká spořitelna, která však oznámila, že od příštího ročníku už jeho generálním partnerem nebude. Z hudební oblasti se ale nestahuje – spolupráci startuje s Českou filharmonií. „Česká spořitelna v letošním roce Pražské jaro sponzoruje v plném rozsahu, tak jako dřív. Od příštího roku již generálním partnerem skutečně nebudeme, ale v současné chvíli hledáme nové formy spolupráce. Rozhodnutí utlumit vzájemnou spolupráci jsme našim partnerům z Pražského jara oznámili v takovém předstihu, aby měli dostatek času na hledání nového partnera. Obecně platí, že dlouhodobá generální partnerství trvají zhruba pět až šest lest, poté jsou již vytěžená a spolupráce končí,“ uvedla pro Strategii Pavla Kozáková z tiskového centra České spořitelny. „Letos jsme se poprvé v naší novodobé historii stali generálním partnerem České filharmonie. S ní je však naše jméno spjato již od 19. století. V roce 1875 jsme totiž u příležitosti 50. výročí založení České spořitelny postavili Rudolfinum, dnešní sídlo filharmonie, a věnovali ho národu. Navíc nás spojují i letošní kulatá výročí – Česká filharmonie letos začíná 120. sezonu a my slavíme 190 let od založení,“ doplnila Kozáková. Konkrétní výše jednotlivých sponzorských darů ale banka nezveřejňuje. Pražské jaro si své nové sponzory už samozřejmě hledá, jejich jména ale zatím pečlivě střeží. „Nekomentujeme otázku sponzoringu ročníku 2016, už kvůli dobrým vztahům a platným smlouvám se stávajícími partnery, jakožto i partnery budoucími,“ podotkl mluvčí festivalu s tím, že investice z veřejného i komerčního sektoru jsou pro společnost či stát prokazatelně návratné. VZPRUHA PRO CÉDÉČKA Značka Pražské jaro působí blahodárně i na byznys s klasickou hudbou. Dlouholetou tradici má například spolupráce festivalu s hudebním vydavatelstvím Supraphon. „S festivalem spolupracujeme dlouhodobě. Již mnohokrát jsme spojili síly při organizování některých tiskovek a prezentací. Festival nám vyšel vstříc v prezentaci titulů ve svých materiálech,“ řekl Strategii Vladan Drvota ze Supraphonu s tím, že obchodníky s hudebními nosiči informují o umělcích, kteří vydali album a v daném roce vystupují na festivalu. „Letos to jsou například Josef Špaček s Českou filharmonií, Dagmar Pecková, Štefan Margita či Adam Plachetka. Domlouváme možnost prodeje jejich nahrávek přímo v místech koncertů. Květen je právě díky Pražskému jaru zasvěcený v médiích klasické hudbě, což je skvělá věc i pro vydavatelství Supraphon, které se klasice tolik věnuje,“ dodal Drvota. Na nahrávání v rámci festivalu nicméně Supraphon ani nikdo jiný exkluzivitu nemá.


4

Pražské jaro v Česku výrazného soupeře nemá, ale bylo by krátkozraké tvrdit, že usíná na vavřínech. Svět se zmenšil a hudební nadšenci mohou klidně odletět pár set kilometrů dál, kde budou rozpočty tučnější a hudební nabídka lákavější. Jenže pak už by nám nikdo nevěřil, že co Čech, to muzikant. EVROPSKÁ PERLA Píše se rok 1946, euforie z konce války neutichá. A v Praze se odehrává první ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Jeho založení iniciuje světoznámý šéfdirigent České filharmonie Rafael Kubelík, záštitu poskytuje československý prezident Edvard Beneš. Již první dva ročníky festivalu jsou fenomenálním úspěchem. V roce 1946 je to právě Pražské jaro, kde Leonard Bernstein poprvé diriguje mimo americký kontinent. Na dlouhých 44 let zde naposledy v Československu vystupuje klavírista Rudolf Firkušný. Přestože se festivalu nevyhnuly roky komunistické diktatury, ubránil svoji existenci a neztratil své mezinárodní renomé. První svobodný rok po sametové revoluci je pro Pražské jaro obdobím velkých změn a návratů. Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný a Leonard Bernstein plní svůj slib, že se na festival vrátí, až bude Československo opět demokratické. S otevřením hranic rozkvétá i programová stavba festivalu. Festival se vzhledem k nízké podpoře ministerstva kultury musí vydat cestou vícezdrojového financování a posiluje své marketingové aktivity. V roce 2000 se Pražské jaro odstátňuje transformací z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost, posiluje tak svoji samostatnost i veřejnoprávní charakter. Foto autor| FOTO: ČTK Foto autor| FOTO: archiv Novinky.cz

Klusákův Filoktétés bude uveden na Pražském jaru 22.5.2015

Novinky.cz Pražské jaro

Radmila Hrdinová

Nová opera skladatele Jana Klusáka na motivy antického příběhu o Filoktétovi bude uvedena v pražském Národním divadle v sobotu 23. května v rámci 70. Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Světová premiéra opery Filoktétés se konala 14. května v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě v koprodukci Národního divadla a Národního divadla moravskoslezského. Národní divadlo uvedlo v minulosti v Divadle Kolowrat již Klusákovy opery Zpráva pro Akademii a Betram a Mescalinda. Na scénu historické budovy vstupuje jednaosmdesátiletý renomovaný skladatel svou operou poprvé. Pro námět své jednoaktové opery se Jan Klusák inspiroval antickou mytologií. Libreto napsal sám podle Sofoklova stejnojmenného dramatu v překladu Rudolfa Mertlíka. Účastníka řecké výpravy proti Tróji Filoktéta nejprve Řekové v čele s Odysseem odvrhnou kvůli jeho nehojící se a zapáchající ráně po uštknutí hadem a vysadí ho na pustém ostrově. Posléze však zjistí, že se bez něj neobejdou, a navštíví ho, aby od něj tentokrát vylákali jeho luk, bez něhož podle věštby není možné Tróju porazit. „Ke zkomponování díla mě vedla osobní i nadčasová inspirace. Izolaci, samotu, odmítnutí od vlastních lidí, to zažil leckdo jak u nás, tak i jinde ve světě. Je to téma, jak snášet bolest a vyvrženost,“ říká o námětu Filoktéta skladatel. „Jan Klusák je vůdčí osobností české Nové hudby a provedení jeho nového díla Filoktétés je zpřítomněním nové české opery. Ale také skladatele samotného, protože Filoktétés, to je Jan Klusák,“ říká umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Petr Kofroň. Operu hudebně nastudoval dirigent Marko Ivanović, režisérem je ředitel ostravské scény Jiří Nekvasil. Scénu vytvořil Daniel Dvořák, kostýmy navrhla Simona Rybáková. Titulní roli ztvární Jakub Tolaš, dále účinkují Jorge Garza, Jana Hrochová, Martin Gurbaľ a sbor ostravské opery.


5

OperaPLUS

Obtížný Filoktétés Jana Klusáka míří z Ostravy na Pražské jaro 22.5.2015 Martin Flašar

OperaPLUS Pražské jaro

Operu v současnosti nedělají ani tak města a místa, jako režiséři. A pokud je odvážný režisér zároveň šéfem divadla, může se stát, že na Pražském jaru zazní až třetí repríza opery uvedené v Ostravě. Skladatel Jan Klusák svěřil premiéru své nové operyFiloktétés Jiřímu Nekvasilovi z dobrých důvodů a zkušeností z někdejší popřevratové Opery Furore. Pozitivní šok z nových inscenačních přístupů už sice časem vyprchal, přesto jeho režii zůstává příchuť lehké ironie, odstupu a jevištního pragmatismu. Přidá-li se scéna Daniela Dvořáka a hudební nastudováníMarka Ivanoviće, je zaděláno na neopominutelnou událost sezony. Potvrdilo to i včerejší provedení (21. května 2015) v ostravském Divadle Antonína Dvořáka. Filoktétés je veskrze komorní opera. Pracuje se čtyřmi hlavními postavami: Filoktétem, Odysseem (respektive jeho vyzvědačem), Neoptolemem a na krátký okamžik i Hérakleitem. Čtveřici doplňuje antický chorus na scéně. Kdo je vlastně Filoktétés? Nepohodlný lučištník a hrdina trojské války zavržený Řeky kvůli svému zranění, jímž obtěžuje všechny okolo. Je vysazen na pustém ostrově Lémnos a prakticky odsouzen k zapomnění. Zcela účelově pro něj Odysseus nařídí poslat a přivézt ho do bojů o Tróju, aby mu dopomohl k vítězství. Ale protože to byli právě Řekové, kdo se chtěl Filoktéta původně zbavit, pošle Odysseus místo sebe Achilleova syna Neoptolema. Ten je možná středobodem celého dramatu, protože řeší morální dilema mezi uposlechnutím svého velitele inscenací lsti k získání Filoktéta a mezi vlastním svědomím a soucitem. Dilema řeší také Filoktétés, který se nehodlá po řecké zradě vrátit do Trojské války a žádá pouze návrat domů. Problém řeší deus ex machina Hérakleitos coby posel Dia, který Filoktétovi velí vrátit se do války, ve které získá slávu a nazpět své zdraví. Jaký je vztah Filoktéta a Jana Klusáka? V úvodní projekci na průsvitné plátno se jejich obličeje na chvíli prolnou, a tak vizuální motiv z propagačního materiálu opery najednou získá nový rozměr. Mohl by být autor jedincem vysazeným společností na pustém ostrově, kde žije v izolaci a odmítá návrat do bojů o slávu, dokud mu to nepřikáže vyšší moc? Znamená to, že je ochoten podrobit se pouze vyššímu než lidskému principu? Nebo jednoduše říká, že sláva i zdraví jsou výhradně darem shůry? Ať je tomu jakkoliv, Jan Klusák je autorem nejen hudby, ale i libreta vybraným ze Sofokla. Ve dvacátém století by jistě nebyl sám, Sofoklovi se věnoval například Igor Stravinskij ve svémOidipu Rexovi či Carl Orff nebo Iša Krejčí v Antigoně. Ale ve století jedenadvacátém? Filoktétés trvá sice jen hodinu a půl, ale hutnější konverzační operu bychom těžko hledali. Autor navrhuje hovořit spíše o oratoriu, ale chybí zde přece jen postava vypravěče jako v tradičních oratoriích, kterou dodržuje ještě Stravinskij ve zmíněném Králi Oidipovi. Navíc je opera opravdu statická a vše se odehrává v rovině textu. Ve Filoktétovi se téměř neustále konverzuje a to velmi svižně. V tradiční opeře by na takové množství textu možná nestačilo několik hodin. I proto jsme uvítali titulky, které zpočátku u české opery mohly působit paradoxně. Další výhodou sledování textu byla nepříliš dobrá česká výslovnost Odyssea, resp. Odysseova vyzvědače v podání tenoristy Jorgeho Garzy. Jeho postava často hovoří velmi rychle a autor ji několikrát ironizuje květnatými koloraturami, které v převážně atonální opeře modernistického střihu působí záměrně poněkud komicky. V této souvislosti můžeme připomenout například operu Faust Josefa Berga, který používá stejný princip právě k ironizaci a demytizaci Fausta. Konečně, Josef Berg má také operu Odysseův návrat, kterou v roce 1994 pro Českou televizi připravili právě Daniel Dvořák s Jiřím Nekvasilem. Filoktéta doprovází klavír, snad jako pozůstatek někdejšího barokního recitativu secco. Když jsme u tradiční terminologie, dalo by se říci, že Klusákova opera stojí převážně na recitativním principu, několik zastavení v toku rychlého vyprávění představují vnitřní úvahy Filoktétovy, které bychom mohli přirovnat k áriím. Jinak je dění přerušováno pouze vstupy sboru, neustále přítomného na scéně, který je komentuje, často náročnou polyfonní technikou. Obecně řečeno, skladatel posluchače nešetří. Když ve Filoktétově výstupu zazní asi v půli opery durový akord, získáte pocit, že se děje něco zásadního. Jan Klusák evidentně mistrně pracuje s témbry nástrojových kombinací. Jen bychom potřebovali hudbu slyšet ve velkém divadle a hlavně ve velkém orchestrálním obsazení. Snad Pražské jaro napoví víc. Z páté řady Divadla Antonína Dvořáka si o hudbě nic bližšího napsat netroufám. Co hodnotit lze, jsou výkony pěvců. Jakub Tolaš je výborný a přesvědčivý Filoktétés. Je mu zřetelně rozumět, stejně jako Neoptolemovi Jany Hrochové (dříve Wallingerové). Oba zpívají téměř bez ustání, což je nesmírně náročný úkol. Mužský sbor je v zásadě komorní a je komponovaný v několikahlasé polyfonii. Větší jistota by mu prospěla, ale možná by stačilo jen navýšit počet pěvců. Pro herectví zde příliš mnoho prostoru není a vzhledem k minimalistické scéně i úsporným náznakům ve svícení je nutné bedlivě sledovat text a znát příběh a libreto nejlépe v předstihu. Barokně působí sestup Hérakleita (Martin Gurbaľ) z nebes ve velmi nebarokním výtahu a jeho ironicky sošný kostým neodkazuje ani tak ke komturově soše v Donu Giovannim, jako spíše k Supermanovi s batohy svalů přišitých pod kostýmem. Jistý paradox spatřuji v tom, že moderní (v pravém slova smyslu) opera Jana Klusáka je inscenována postmoderním způsobem. Nicméně návodů, jak inscenovat soudobou českou operu s antickým námětem mnoho nemáme. Důležitý je samotný fakt vzniku


6

opery, která se v žádném případě neveze na vlně popularity autora nebo tématu, jak jsme mohli vídat v jiných případech v minulých letech. Jan Klusák striktně trvá na morální závažnosti tématu a způsobu zhudebnění, který se nepodbízí publiku. Hodinu a půl drží obecenstvo v sevření a donutí ho odnést si nastolené otázky s sebou domů. Hodnocení autora recenze: 90 % Jan Klusák: Filoktétés Hudební nastudování a dirigent: Marko Ivanović Režie: Jiří Nekvasil Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Simona Rybáková Projekce: Tomáš Hrůza Sbormistr: Jurij Galatenko Dramaturgie: Daniel Jäger (koprodukce NDM Ostrava / ND Praha) Světová premiéra 14. května 2015 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava (psáno z reprízy 21. 5. 2015) Filoktétés – Jakub Tolaš Odysseus / Oddyseův vyzvědač převlečený za kupce – Jorge Garza Neoptolemos – Jana Hrochová Héraklés – Martin Gurbaľ Stráž – Jan Hrubý, Petr Venera

Týden.cz

Pražské jaro: Petrohradští komorní sólisté i Česká filharmonie 22.5.2015 Týden.cz čtk Pražské jaro V rámci 70. ročníku hudebního festivalu Pražské jaro v Rudolfinu zahrají Petrohradští komorní sólisté. Česká filharmonie (ČF) pod vedením Jiřího Bělohlávka ve Smetanově síni Obecního domu provede Symfonii č. 3 d moll Gustava Mahlera. Petrohradští komorní sólisté, kteří jsou absolventy proslulé Petrohradské konzervatoře, na festival přijedou s repertoárem představujícím průřez tvorby od klasicismu po hudbu 20. století. Zazní Klavírní kvartet D dur Ludwiga van Beethovena, který autor zkomponoval ve věku pouhých čtrnácti let. Dále návštěvníci uslyší Klavírní kvintet g moll Josefa Suka, který tehdy devatenáctiletý autor napsal v době, kdy ukončil studia konzervatoře u Antonína Dvořáka. Koncert uzavře Klavírní kvintet Alfreda Schnittkeho, na němž autor začal pracovat v roce 1972, krátce po smrti své matky. Schnittke ve skladbě v jemných náznacích odkazuje na řadu skladatelů včetně Beethovena. Česká filharmonie Mahlerovu Symfonii č. 3 d moll nabídne ve spolupráci s Pražským filharmonickým sborem. Na koncertu dále vystoupí Kühnův dětský sbor a altistka Elisabeth Kulmanová známá ze svého působení ve Státní opeře ve Vídni. Třetí Mahlerova symfonie vznikala v letech 1893 až 1896 a je jednou z jeho nejhranějších kompozic. Letošní 70. ročník festivalu Pražské jaro zahájil 12. května 2015 provedením Smetanovy Mé vlasti Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Závěr festivalu je 2. a 3. června svěřen Královskému liverpoolskému filharmonickému orchestru s šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem.


7

Bachtrack.com

The Pallor of Dorian Gray at Prague's Spring Festival 22.5.2015

Bachtrack.com Pražské jaro

Frank Kuznik

Even before the curtain goes up, the sound floats through the dark – a high, clear boy’s voice, crystalline in beauty yet cold, like something not quite human. Then the orchestra explodes into a maelstrom, with thundering drums and agitated strings and woodwinds evoking tumult and peril. So it’s bit of a surprise when the curtain rises on a static scene – two men, one leisurely immobile on a couch, the other planted next to a large draped frame. Painter Basil Hallward and his guest Lord Henry are discussing Dorian Gray, who soon appears to stand in the frame, which turns out to be empty when the artist removes the cloth. The action freezes as the voice rises again, a motif that will fill in not just the empty frame, but significant narrative lapses in an opera whose staging never matches its musical promise. Dorian Gray is the first opera by Ľubica Čekovská, a Slovak composer who was commissioned to create a new piece for the Slovak National Theatre. After considering several possible subjects she chose Oscar Wilde’s 1891 novel, principally for the possibilities its central metaphor presented: “I knew from the very first moment that the picture will not be just a visual thing, but a musical thing.” When Canadian novelist Kate Pullinger agreed to write the libretto, the two women decided to keep it in Wilde’s original language. In a dozen performances in Bratislava and a one-off at this year’s Prague Spring festival, the opera was sung in English with Slovak surtitles. An accomplished composer who uses a full, colorful palette, Čekovská created a restless, seething score brimming with accents, undercurrents and recurring motifs. Though it is not dissonant, her vocabulary in Dorian Gray is unmistakably modern, with barely two consecutive bars of straight melody. Shimmering vibes, ominous horns, whirling woodwinds and sound cascades that build to warped, feverish pitches propel a powerful psychological drama of a world gone wrong, a foreboding place of tension and unease. At least, in the pit. Onstage, the production is disappointingly inert. The spinning set, which variously portrays Hallward’s studio, Dorian Gray’s living room and attic, the theater where he meets Sibyl Vane and the opium den where most of the third act takes place, provides most of the action. The singers mostly sit or stand around, with even the young boys auctioned off at the opium den remarkably lifeless. Director Nicola Raab seems either unable or unwilling to take advantage of opportunities to inject some life into the staging, even when the situation begs for it. Čekovská wrote some Mideastern-flavored dance music for a scene in which a young Turkish boy is brought to Gray’s home to amuse him and his friends, but the best he can manage is a frightened scamper from one spot to the next. The set and lighting don’t help. The stage is for the most part dark and gloomy, as if someone had forgotten to pay the electric bill. One might argue for low-lit atmospherics, but when Gray yells to Sibyl’s brother James “Look at my face!” – and it’s impossible to see either man’s face in the dark – it makes no sense. The sets are spare and dreary, lacking in style and imagination. The low-budget feeling is reinforced by the use of an empty frame for the painting that famously grows more grotesque as Gray sinks deeper into depravity. There is something to be said for letting the music represent the painting, and encouraging the audience to use a little imagination. But it creates some awkward moments: Gray running into the frame every time someone looks at the painting, and ultimately stabbing himself rather than the portrait. On its own, however, Čekovská’s painting motif works brilliantly. What starts as a single recorded voice becomes a multi-tracked vocal that degenerates along with Gray’s soul, finally turning into a nailson-the-blackboard sonic wail. It’s a strikingly effective device, especially used so sparingly. Otherwise, the vocal writing is not very strong. Much of the dialogue sounds spoken rather than sung, and the lines often seem strained, which is not surprising for a first-time opera, especially in English. The quality of the libretto was harder to assess, with only occasional lines emerging clearly through the foreign accents and sound of the orchestra. Both English and Slovak surtitles would have helped, though there was no missing occasional bon mots like Wilde’s “To be popular, one must be a mediocrity.” Casting Gray as a tenor made him seem too noble for an antihero, but Eamonn Mulhall brought some balance to the role. Adding strong support were Martin Malachovský as Basil Hallward and Ján Ďurčo as James Vane. Helena Becse-Szabó never quite hit the mark as Vane’s sister Sybil, with a timid voice to match her character. British conductor Christopher Ward did a sensational job with the Slovak National Theatre Orchestra, eliciting a sharp, spirited performance. Operas with more flair and drama in the music than the acting are by no means unprecedented, or necessarily bad. But the disconnect between the pit and the stage in this production is just too vast. Čekovská is already planning a second opera, for which she will hopefully get a better director. Musically, she is definitely a talent to watch.


8

Přehled zpráv

Recommend Documents