Přehled zpráv

Přehled zpráv 30.5.2015 Pražské jaro Lidové noviny Bye Bye, His Voice .....................................................................................................................................................2 30. 5. 2015 Lidové noviny str. 30 Orientace/výběr Pražské jaro Josef Chuchma

Nejsem nudný frakoun ...............................................................................................................................................2 30. 5. 2015 Lidové noviny str. 33 Relax/rozhovor Pražské jaro Marie Vejvodová

Týden Na Pražském jaru se představí Frangová a Perahia ...............................................................................................5 30. 5. 2015 Týden.cz Pražské jaro čtk

OperaPLUS Klavíristka, která je nerada na pódiu sama, sklidila v Praze ovace.......................................................................6 30. 5. 2015 OperaPLUS.cz Pražské jaro čtk

Harmonie Pražské jaro: Římané na severu ...............................................................................................................................6 30. 5. 2015 Harmonie.cz Pražské jaro Petr Veber

Víkend s Pražským jarem...........................................................................................................................................7 30. 5. 2015 Harmonie.cz Pražské jaro Luboš Stehlík

iHNed.cz Budapešťský festivalový orchestr s Piresovou vyprodali Obecní dům, publikum si vytleskalo přídavek.......9 30. 5. 2015 iHNed.cz Pražské jaro čtk

Dirigent Saraste: Před Hvězdnými válkami si nejprve poslechněte Ravela.........................................................9 30. 5. 2015 iHNed.cz Pražské jaro čtk

NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz

1

Pražské jaro Lidové noviny

Bye Bye, His Voice 30.5.2015

Lidové noviny Josef Chuchma

str. 30 Orientace/výběr Pražské jaro

Tohle není anotace, to je nekrolog jednoho periodika v jeho papírové podobě. His Voice, „časopis o jiné hudbě“, dvouměsíčník, existoval od roku 2001. V posledních letech se ztenčoval jeho obsah, prodlužovala se mu periodicita, vycházela dvojčísla z nouze. Nedostávalo se peněz. A nyní je tento zápas u konce. „... zkoušeli jsme různé alternativní cesty, donekonečna ovšem rozpočet napínat nelze a ani psát a tisknout časopis zdarma. Téměř patnáct let existence časopisu o okrajové hudbě lze i tak považovat málem za zázrak,“ napsal v rozlučkovém dopise čtenářům šéfredaktor Matěj Kratochvíl. Nadále tak tenhle titul existuje výlučně na internetu http://www.hisvoice.cz. Jeho stránky byl při té příležitosti inovovány. Poslední tištěné číslo se zmohlo na lepší obálku i rozsah, blízký tomu, kdy se časopisu dařilo nejlépe. Zájemce v němmj. najde rozhovor se skladatelem Heinerem Goebbelsem, který byl tento týden uveden v rámci Pražského jara, nebo profil hudebníka Briana Ena u příležitosti čtyřiceti let existence hudby, jíž se říká ambientní. His Voice 01/2015. Vydavatel: Hudební informační středisko, Praha, 68 stran, 69 Kč. Foto popis| Lidové noviny

Nejsem nudný frakoun 30.5.2015

Lidové noviny MARIE VEJVODOVÁ

str. 33 Relax/rozhovor Pražské jaro

Dirigent a klavírista Marek Šedivý je důkazem, že na soudobé scéně české klasické hudby jsou velké talenty. Je mu teprve osmadvacet let, a už má za sebou řadu úspěchů v Česku i zahraničí. V neděli ho čeká vrchol dosavadní kariéry. Ve Smetanově síni Obecního domu se představí jako dirigentský debutant Pražského jara. Mladý dirigent Marek Šedivý pochází z umělecké rodiny. Jeho otec je trumpetista České filharmonie, matka byla baletkou. Přesto tvrdí, že profesi, které se věnuje, si nevybral. „Toto povolání si vybírá vás,“ říká. V osmadvaceti letech se může chlubit mnoha úspěchy. Letošek odstartoval v Londýně. S BBC Symphony Orchestra tam nahrával Beethovenovy klavírní koncerty a mezi zkouškami na vystoupení Pražského jara se nyní připravuje na červnovou premiéru Macbetha ve Státní opeře. I přes vzrůstající slávu Markovi Šedivému nechybí pokora ani humor. Práce je to prý fyzicky i psychicky náročná, ale ten pocit naplnění, když stane před stočlenným orchestrem, za to stojí. „Hudba je pro mě stejně důležitá jako vzduch,“ zdůrazňuje. * LN Dokážete spočítat, kolik už jste zlomil taktovek? Tak tři čtyři taktovky už asi padly. Moje manželka je archivuje. Dává je do obálky, na kterou vždy napíše, co jsem zrovna hrál, když se to stalo. * LN Jak se to stane? Dirigoval jste s příliš velkou vervou? Většinou je to náhoda. Dřevěná taktovka se zlomí velice lehce. Stačí, když člověk zavadí o ruku nebo o pult. Laminátová ale vydrží poměrně dost. * LN Dirigování na mě působí jako sportovní výkon. Musí mít dirigent fyzičku?


2

Určitě. Když jsem byl mladší, neuměl jsem si rozvrhnout energii a šel do toho naplno hned od začátku. V průběhu koncertu mi ale začaly docházet síly, sotva jsem ho dokončil. S přibývajícími zkušenostmi jsem se to naučil vyvážit. Je to jako ve sportu. Maratonec také nemůže naplno běžet celý závod. * LN Dirigent a profesor Kenneth Kiesler studentům dával za úkol dirigovat s rukama za zády. Bylo by to v praxi vůbec možné? U něj na kurzech jsem to zažil na vlastní kůži. Je to trochu extrém, chtěl nám tím ale ukázat, že dirigování nespočívá jen ve fyzickém výkonu a k tomu, vyjádřit dramatičnost, nejsou potřeba velké pohyby. Energie musí vycházet zevnitř, jde o celkové charisma dirigenta. * LN Má povaha člověka vliv na to, jaký je dirigent? Stát před orchestrem je pro dirigenta stresová situace a každá stresová situace ukáže, jaký člověk opravdu je. Před orchestrem je dirigent jako nahý. * LN Když je člověk třeba extrovert, je to na stylu dirigování vidět? Například nizozemský dirigent Bernard Haitink je velice tichý, skromný a bázlivý člověk. Když ale posloucháte jeho nahrávky, je v nich ohromná síla. Já osobně nemám velkou potřebu se projevovat, snažím se zbytečně nemluvit a spíš ze sebe vyzařovat to, co po orchestru chci. * LN Říká se, že dirigent nemá v orchestru mnoho přátel. Kolik je na tom pravdy? Doba panovačných dirigentů, kteří diktátorsky vládnou orchestru a nadávají hráčům, už dávno skončila. Pokud se budete před orchestrem chovat nadřazeně, okamžitě skončíte. Dnes už se takové chování nenosí. * LN Jste velmi mladý, v orchestru jsou mnohem starší i zkušenější hráči. Jak si dokážete získat autoritu? Autorita musí být vrozená, nedá se vybudovat. Věřím v to, že pokud dirigent respektuje každého hráče, hráči to opětují, funguje to jako u zrcadla. Poučovat člověka, který hraje v orchestru třeba čtyřicet let, je těžké. Výhodou ale je, že mají bohaté zkušenosti, hráli s výbornými dirigenty, jsou výtečnými hudebníky a často se vyplatí nechat si od nich poradit. Nyní ale nastává období, kdy dochází ke generační výměně a v orchestrech přibývá mladých lidí. Mít mezi hráči své vrstevníky mi dodává více pohody. * LN Jak jste se dostal k dirigování? Řekl jste si už v dětství, že až budete velký, stane se z vás dirigent? Toto povolání si člověk nemůže vybrat, vybírá si ono vás. Člověk k tomu určitým způsobem dozraje. Já jsem se stal dirigentem náhodou. Když jsem ještě studoval klavír na gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením, připravovali jsme se školním orchestrem vánoční besídku a nebyl nikdo, kdo by koncert oddirigoval. Tak jsem se toho chopil, docela mi to šlo a dirigování jsem potom studoval na konzervatoři. Zásadní pak byla účast v dirigentské soutěži ve francouzském Besanonu, kde v porotě zasedal Jiří Bělohlávek, zde jsme se setkali úplně poprvé. Byl to první velký impulz, kdy jsem se začal dirigování věnovat intenzivněji a dostal se k profesionálním orchestrům. * LN S Jiřím Bělohlávkem už jste za svou kariéru spolupracoval několikrát. Mezi světovými dirigenty je špička - jaký je, když se s ním člověk setká tváří v tvář? Velká osobnost, zároveň velmi milý a skromný člověk. Každé setkání s ním si užívám a vážím si jeho přízně. * LN Na debut Pražského jara vás pan Bělohlávek doporučil. Máte už za sebou řadu úspěchů, co pro vás vystoupení na festivalu znamená? Pražské jaro je největší český hudební festival, na kterém vystupují fantastické orchestry a interpreti z celého světa. Je to vrchol v mé dosavadní kariéře a velká čest, že se toho můžu účastnit. * LN Skladby, které na Pražském jaru přednesete, jste si mohl vybrat sám. Máte k nim nějaký osobní vztah?


3

To, že jsem se mohl podílet na dramaturgii koncertu, je velká výhoda. Rapsodické variace Klementa Slavického mi doporučila má manželka a já se do nich hned zamiloval. Navíc mám zvláštní vztah k jeho rodině, měl jsem to štěstí poznat jeho syna Milana Slavického i jeho manželku, která mě kdysi vyučovala dějiny hudby. Koncert pro hoboj a orchestr Martina Hyblera je naprosto výjimečná skladba, která ukáže v podstatě všechno, co na hoboj jde zahrát, což není prvoplánové, je to hlavně krásná hudba. A Čajkovského Čtvrtou symfonii f moll jsem si zadirigovat chtěl už dlouho a teď přišla konečně ta správná chvíle. * LN V klasické hudbě se většinou hrají skladby světoznámých skladatelů staré i stovky let. Vy jste si ale vybral právě i skladbu Martina Hyblera, který je současným autorem. Ke skladatelům mé generace mám kladný vztah a cítím potřebu uvádět jejich díla. Myslím, že je důležité, aby je lidé slyšeli. Martin Hybler je vynikající skladatel a také velmi pozitivní a komunikativní člověk. Známe se už dlouho a je radost s ním spolupracovat. * LN Máme v současnosti na domácí scéně mezi skladateli budoucí Smetany a Dvořáky? To ještě nevíme, až dějiny ukážou, jaké skladby jsou dobré. Ale i Smetanas Dvořákem byli soudobí autoři, kteří se ve své době hráli. I dnes máme mezi skladateli velké talenty, u nás jsou ale bohužel opomíjeni. Stejně jako dirigent roste s každým oddirigovaným koncertem, skladatel roste s každou veřejně odehranou skladbou. Hudba soudobých autorů se proto musí hrát, nesmí si psát pouze do šuplíku. * LN Spolupracujete s umělci z celého světa. Hyblerův koncert zahraje francouzský hobojista Johannes Grosso, pro BBC Symphony Orchestra jste hrál s čínskou klavíristkou Fang Jüan... Setkal jste se někdy s jazykovou bariérou, nebo je hudba společný jazyk? V hudbě většinou hned po zaznění prvních tónů poznám, jestli si s tím člověkem rozumím, nebo ne. Není pak třeba slov. A zatím jsem na žádnou bariéru, ani slovní, ani v hudbě, nenarazil. * LN Několikrát jste v rozhovoru zmínil svou manželku. Musí mít dirigent partnerku hudebnici? Aby si lidé rozuměli, musí mít něco společného a pro mě ten společný průsečík je hudba. Moje žena Eliška studovala jak hudbu, tak i muzikologii a nyní pracuje v Národní knihovně v hudebním oddělení, takže má k muzice velmi blízko a máme si stále o čem povídat. Dokáže mi i poradit, co se týče interpretace a dramaturgie, a to je skvělé. * LN Chodí na vaše koncerty? Nechybí nikde. V den mého koncertu Pražského jara má náhodou navíc narozeniny, takže to bude takový dárek. * LN Jste mladý dirigent, vážná hudba ale povětšinou přitahuje spíše starší publikum. Snažíte se vy sám mezi mladými lidmi klasickou hudbu nějak propagovat? K vážné hudbě si každý musí najít cestu sám. Nemyslím si, že nějaké přesvědčování nebo tlak, aby mladí poslouchali klasiku, by mělo nějaký smysl. Všímám si ale, že se situace lepší, a například na koncertech České filharmonie mladé lidi vídám. Myslím si, že je velice důležitá výchova, první zaujetí pro hudbu v nízkém věku a pořádání výchovných koncertů. U nás toto dělá skvěle třeba Marko Ivanović. * LN Proč mladé vážná hudba příliš neláká? Točí se kolem ní nějaké mýty, které je odrazují? Nebo je to tím, že vyžaduje víc soustředění a pozornosti, což s roztěkanou dobou moc nejde dohromady? Klasická hudba je natolik silná, že emoce dokáže probudit v každém, tedy i v mladých lidech. Možná máte pravdu, že na ně působíme jako frakouni, kteří jsou vážní a nudní a neumí si užít žádnou srandu. Taky ale tu a tam zajdu s kamarády do hospody, rád se bavím a sportuju... Jsme úplně normální lidi jako všichni ostatní. * LN Když si pustíte rádio a hraje nějaký mainstreamový hit, provokuje vás? Třeba v autě se taková populární hudba hodí, protože kdybych poslouchal klasiku, začal bych ji analyzovat a nesoustředil se na jízdu. Většinou mi populární muzika nevadí, dráždí mě ale techno a agresivní hudba.


4

* LN Co si pustíte pro potěšení? Klasiku nebo jazz. * LN Takže vás vážná hudba provází i ve volném čase? Hudba není práce. I když zrovna nic neposlouchám, pořád ve mně něco hraje. Klasická hudba je pro mě jako vzduch, který musíme dýchat pořád a nemůžeme bez něho žít. *** Poučovat člověka, který hraje v orchestru třeba čtyřicet let, je těžké. Mají bohaté zkušenosti, hráli s výbornými dirigenty, jsou výtečnými hudebníky a často se vyplatí nechat si od nich poradit. V autě se populární hudba hodí, protože kdybych poslouchal klasiku, začal bych ji analyzovat a nesoustředil se na jízdu. Populární hudba mi nevadí, dráždí mě techno a agresivní hudba. Marek Šedivý Narodil se v roce 1987 v Praze. Absolvoval pražskou konzervatoř, nyní dokončuje magisterské studium (obor dirigování) na AMU. K jeho největším úspěchům patří uvedení baletu Orpheus Igora Stravinského na Internationale Gluck Opern Festspiele či angažmá v inscenaci Wagnerovy opery Tristan a Isolda v Canadian Opera Company v Torontu na doporučení Jiřího Bělohlávka. Foto popis| Klasická hudba dokáže probudit emoce v každém, tvrdí dirigent a klavírista Marek Šedivý. „Možná ale působíme jako lidé, kteří si neumějí užít žádnou legraci.“ Foto autor| FOTO MAFRA - DAN MATERNA O autorovi| MARIE VEJVODOVÁ, redaktorka LN

Týden

Na Pražském jaru se představí Frangová a Perahia 30.5.2015 Týden.cz čtk Pražské jaro Mezinárodní hudební festival Pražské jaro v sobotu v Obecním domě nabídne koncert České filharmonie s norskou houslistkou Vilde Frangovou a v Rudolfinu vystoupení klavíristy Murraye Perahii. Sobotní program otevře již v dopoledních hodinách Matiné III, na kterém na Hudební a taneční fakultě AMU zahrají houslistka Olga Šroubková a klavírista Miroslav Sekera. Šroubková se Sekerou na koncertu bez přestávky provedou díla Johanna Sebastiana Bacha, Bohuslava Martinů, Sergeje Prokofjeva a Henryka Wieniawského. Perahia, kterého v roce 2004 ho za jeho umělecký přínos vyznamenala britská královna Řádem britského impéria, se v Praze poprvé představí v sólovém recitálu. Vedle Bacha si na koncert připravil díla Josepha Haydna, Ludwiga van Beethovena, César Francka a Fryderyka Chopina. Finský dirigent Jukka-Pekka Saraste je známým pro své zaujetí hudbou pozdního romantismu a 20. století, což se silně odrazilo i v dramaturgii programu s nímž spolu s houslistkou Frangovou a Českou filharmonií vystoupí v Obecním domě. Vedle Passacaglie od Antona Weberna z roku 1908, bude velkým lákadlem večera Houslový koncert D dur od Ericha Wolfganga Korngolda. V druhé části večera zazní Brahmsovo poslední symfonické dílo, Symfonii č. 4 e moll. Letošní 70. ročník festivalu Pražské jaro zahájil 12. května 2015 provedením Smetanovy Mé vlasti Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Závěr festivalu je 2. a 3. června svěřen Královskému liverpoolskému filharmonickému orchestru s šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem.


5

OperaPLUS

Klavíristka, která je nerada na pódiu sama, sklidila v Praze ovace 30.5.2015 čtk

OperaPLUS.cz Pražské jaro

Vyprodaný Obecní dům dnes v rámci festivalu Pražské jarookouzlila klavíristka Maria João Pires. Za doprovodu Budapešťského festivalového orchestru pod vedením Ivána Fischera nabídla Mozartův Klavírní koncert Es dur. Orchestr na úvod zahrál předehru k Mozartově opeře Kouzelná flétna, v druhé části programu zazněla Brahmsova První symfonie c moll. Subtilní rodačka z Lisabonu Maria João Pires si za provedení novátorské Mozartovy skladby vysloužila aplaus ve stoje, k němuž se připojil i přítomný český klavírní virtuos Ivo Kahánek. Nadšené obecenstvo si vytleskalo přídavek, kterým byla část cykluLesní scény Roberta Schumanna. Uznávaná interpretka klavírního díla Wolfganga Amadea Mozarta, jehož skladby tvoří velkou část její obsáhlé diskografie, vedle klavírního mistrovství zaujala také svým skromným vystupováním. Matka čtyř vlastních a dvou adoptovaných dětí se zabývá sociálními a vzdělávacími projekty a považuje za nesmyslné hudební soutěže. Nemá ráda klavírní recitály. „Člověk je na pódiu sám, nemůže se dělit, stává se výlučným a tedy osamělým,“ vysvětlila v jednom z rozhovorů. Sólistka koncertu se na Pražské jaro vrátila po více než dvaceti letech. „Maria João Pires do hudby vkládá upřímnost a lidskost. Je to jedinečná bytost. Je to slyšet ze všeho, co hraje,“konstatoval dirigent Iván Fischer, který se také vyznačuje neotřelým přístupem ke světu klasické hudby. Tradiční symfonické koncerty prohlašuje za „dinosaury“ a na rozdíl od většiny kolegů nemá agenta ani webové stránky. Přesto prý v jeho diáři není místo ani na ty nejatraktivnější nabídky. Iván Fischer se svým Budapešťským festivalovým orchestrem na Pražském jaru vystoupili již v letech 2005 a 2008. Orchestr byl založen v roce 1983 Fischerem a Zoltánem Kocsisem a dnes se řadí mezi světově uznávaná tělesa. Na svém kontě má spolupráci s řadou významných umělců, mezi něž patří Georg Solti, Yehudi Menuhin či Pinchas Zukerman. Když budapešťský orchestr hudební kritici zařadili mezi deset nejlepších na světě, Fischer poznamenal: „To nebylo cílem. Důležité je, aby člověk hudbu, kterou hraje, miloval a aby totéž cítilo i publikum v sále.“

Harmonie

Pražské jaro: Římané na severu 30.5.2015 Petr Veber

Harmonie.cz Pražské jaro

Nenápadně a neokázale skvělý. Takový byl Orchestr Akademie sv. Cecilie z Říma - na Pražském jaru hostem vůbec poprvé. Orchestr při koncertě (28. 5.) v Obecním domě nadchl dokonalou hrou: jemnými záchvěvy dramatismu a široce rozpjatou dynamikou. A nadchl také svým šéfdirigentem Antoniem Pappanem. Sir Antonio, italský Brit či britský Ital, vládne na pódiu nervním, naléhavým, místy až zběsilým gestem, velmi podrobným a názorným, bez taktovky, gestem, které ovšem přináší do hudby neslýchané detaily, drobné emocionální záchvěvy, obrazivost, plastičnost. Z předehry k Verdiho Síle osudu stačilo pár prvních tónů a bylo jasné, že jsme náhle v opeře, ve světě Verdiho přesných psychologických postřehů, ušlechtilého temperamentu a mimořádné divadelní pravdivosti. Operní předehra tohoto typu může být na koncertě jen břesknou prázdnou exhibicí. Tady však zapůsobila až zázračnou schopností navodit atmosféru a vtáhnout publikum do setmělého auditoria některé slavné světové operní scény. Nemělo by to překvapit, Antonio Pappano je zdatný a proslulý operní dirigent, ale rozdíl od toho, jak u nás italské operní předehry slýcháváme, byl tak nebetyčný, tak šokující, že nebylo možné vyhnout se od první minuty pocitům potěšení, nadšení a úžasu. Tak jemné a přitom zřetelné byly náhlé proměny a zvlněné poryvy citů, projevy vášně a akcenty; tak citlivá a přitom plnokrevná byla muzikalita a dramatismus každé drobné hudební fráze. U Čajkovského Rokokových variací citlivě doprovázející orchestr ustoupil do pozadí, pozornost se soustředila na sólistu. Drážďanského cellistu Jana Voglera předcházela vynikající pověst. Naplnil ji. Zůstává vzpomínka na hladce lyrický tón, na kultivovanost, romantickou citlivost. A bachovský sólový přídavek připomněl, že Vogler zabodoval na trhu s nahrávkami právě tímto.


6

Pokud si někdo myslel, že by Italové z Říma nemuseli či neměli hrát v Praze Sibelia, protože jim asi nepůjde, či protože by byl zajímavější od někoho jiného, mýlil se. Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia je tělesem z Jihu, které se hudby ze Severu bát nemusí, tělesem, které může hrát i jinou hudbu, než jen tu pro sebe prvoplánově typickou. Sibeliova Druhá symfonie v druhé polovině večera vyzněla mimořádně plasticky, náladově a charakteristicky. Byla náležitě temná, exotická, zvláštní. Antonio Pappano dokázal přesvědčit, že v hudbě opravdu o něco jde, i když nemá program, že se hudbou dají vytvářet obrazy a že znějící hudba může mít ještě další podtexty. Sibelius ve skladbě z roku 1901 exponuje více motivů a témat, je zdrženlivý v jejich opravdovém rozezpívání, spíše od nich utíká, neopájí se jimi, neopakuje je, jak by to učinil romantik. V pomalé větě je sugestivně melancholický, v rychlých není virtuózní, ale zvláštně vážný. I v této skladbě dirigent dokázal vykouzlit za pomoci mimořádně tvárných smyčců a zkázněných dechů velké imaginativní obrazy, obsažné proměny a významové reminiscence. To vše na hony vzdálené manýrám, pózám, banalitě či zběžnosti. Když hosté přidávali, byl to nejprve Sibelius – Valse triste. Skladba se podivuhodně vynořila z ticha a zase se do něj vrátila, vyzněla jako epizoda z nějakého působivého filmu. A tečku pak učinil návrat do Itálie - finále předehry k Rossiniho Vilému Tellovi, šikovně zaonačené tak, aby začalo ještě v potlesku, než dirigent úplně došel na stupínek. Ve skvělém, vysoce virtuózním tempu, s vervou, ale přesto pohodově a čitelně. Byl to koncert plný temperamentu překvapivě transformovaného do muzikality a dokonalosti.

Harmonie

Víkend s Pražským jarem 30.5.2015 Luboš Stehlík

Harmonie.cz Pražské jaro

Podruhé uspořádal festival Pražské jaro Víkend komorní hudby; vloni ve znamení Roku české hudby, letos s mottem „Beethoven v dialogu“, přičemž víkend byl prodloužen o anticipační páteční koncert Petrohradských komorních sólistů a pondělní dovětek kvintetu Afflatus. Během soboty 23. 5. a neděle 24. 5. jsem navštívil pět koncertů různého zaměření a kvality. Trio Rafale (23. 5., Sál Martinů, HAMU) Matiné klavírního tria Rafale bylo zajímavým setkáním s reprezentanty švýcarské komorní scény. Maki Wiederkehr – klavír, Daniel Meller – housle a Flurin Cuonz – violoncello jsou technicky velmi slušně vybaveni, sehraní. Z nástrojů dostanou maximum, ale rezervy v kvalitě a barevném tónovém spektru byly příliš slyšitelné. Nejvíc na to doplatilo Beethovenovo Klavírní trio c moll, op. 1 č. 3. Navíc každý tvořil jinak. Houslista těžkopádně tíhnul nadužívaným non vibratem k „autentické stylovosti“, cellista k romantismu a klavíristka se úporně, bez elegance a nadhledu snažila o svorník. Interpretačně lépe dopadl Jannik Giger s Caprice. Bohužel problém byl tentokrát s kvalitou hudby. Nezapamatováníhodné dílko bylo mozaikovitostí, eklektičností, směsicí moderny a retra skutečně jen „vrtochem“. Nejzajímavější skladbou koncertu bylo Šostakovičovo Klavírní trio e moll, č. 2, op. 67, jež souznělo s festivalovým podprahovým uctěním konce 2. světové války. Hudebníci dali do interpretace veškeré síly. Bohužel své mantinely nezdolali. Marně jsem čekal sršatost, kantabilitu, nad níž by se tajil dech, neustávající energii, perfektní intonaci` Nejlépe dopadlo Largo. Proč dovezlo Pražské jaro právě tento soubor, když po Evropě cestuje minimálně dvacet lepších a u nás máme také několik vynikajících formací, jsem nepochopil. Viija Poskute – Tomas Daukantas (23. 5. Sál Martinů, HAMU) V posledních letech jezdí do Česka více klavírních duí než v minulosti. Klavírní duo Viija Poskute – Tomas Daukantas jsem neznal a jejich koncert na mě silně zapůsobil jak kvalitou hry, tak sehraností, jež mi připomněla sestry Mariellu a Katiu Labèqueovy. Určitě i díky ne zrovna běžné hře bez not mají mezi sebou perfektní komunikaci a vědí o sobě v každé vteřině interpretované skladby. Klavíry v sále Martinů jsou výborné, i když nepatří mezi nejlepší na světě, a oba umělci z nich dostali maximum možného. Navíc nabídli báječný program. Odpolední koncert zahájili výbornou úpravou Preludia, fugy a variací h moll, op. 18, Césara Francka, pak přišel vrchol – Sonáta pro dva klavíry Francise Poulenka, čímž nesnižuji dopad dvou virtuózních skladeb – pro mě objevných Variací na Beethovenovo téma, op. 35, Camilla Saint-Saënse a Rapsodie espagnole Maurice Ravela, jež byla efektní tečkou koncertu. Pozvání sympatické litevské dvojice považuji za mimořádně šťastné dramaturgické rozhodnutí. Ač zde bylo Beethovena nejméně, pro mě to byl nakonec vrchol komorního víkendu. Snad budou ještě někým v budoucnu pozváni. Zemlinského kvarteto (24. 5., Kapitulní sál, Velkopřevorský palác)


7

Pánové František Souček, Petr Střížek, Petr Holman a Vladimír Fortin (Zemlinsky Quartet) patří dozajista mezi elitní české kvartetní hráče. Inspirováni mottem Víkendu, nabídli v intimním prostředí sídla Řádu maltézských rytířů díla dvou géniů – Smyčcový kvartet F dur, op 18/1, a Velkou fugu B dur, op. 133 Ludwiga van Beethovena a Smyčcový kvartet c moll, č. 8, op. 110, Dmitrije Šostakoviče -, jež spolu zajímavě komunikovala. Více na mě přesným vystižením nálad a étosu zapůsobil Šostakovič, i když bych si uměl představit ještě více sarkasmu, drsnosti, zběsilosti, kontrastu a u všech stejné míry emocionality. Z koncentrace kvartetisty nevyvedla ani prasklá struna houslí Petra Střížka, jehož výkon zaslouží speciální ocenění. Beethoven měl téměř vše, co hudba vyžaduje, scházelo mi jen více tónové opojnosti a jiskřivosti (a možná i osobního vkladu) primária (op. 18/1) a meditativnosti a hlubokého ponoru (op. 133). Přes řadu nádherných okamžiků musím konstatovat, že jsem slyšel několik inspirativnějších provedení (Smetanovci, Hagenovci, Bennewitzovci, Pražákovci, Emersonovci`). Roman Janál – Barbara Maria Willi (24. 5., Císařský sál, Lobkowiczký palác, Pražský hrad) Pražské jaro objevilo během posledních dvaceti lety několik pozoruhodných koncertních prostor. Silné genius loci nabídl Císařský sál Lobkovického paláce. Písňový recitál barytonisty Romana Janála, kterého výborně doprovodila na kladívkový klavír Barbara Maria Willi, sem ideálně zapadl i dramaturgií. Na programu byl totiž hlavně Beethoven – cyklus Vzdálené milé, op. 98, obě verze L´amante impaziente, Rezignation, Mailied, Mollys Abschied, Marmotte, Mignon, Aus Goethes Faust a In questa tomba oscura. Sparingpartnery byli ukázkami své tvorby Beethovenovi vrstevníci Jan Křtitel Krumpholtz, Jan Václav Voříšek, Leopold Koželuh a Josef Rösler. Někdy to bylo vzrušující (Voříšek), jindy jen příjemná běžná dobová produkce (Krumpholtz, Koželuh). V programu mi chyběl Václav Jan Tomášek, jehož písně oscilují mezi Beethovenem a Schubertem a občas se jim vyrovnají! Roman Janál často překvapuje svým záběrem, kdy úspěšně zpívá barokní operu, Smetanu, velkou romantickou operu i soudobou hudbu. Vždy má jasný názor a snaží se maximálně pochopit a ctít zápis skladatele. Je také jeden z mála českých operních pěvců, kteří jsou schopni na mezinárodní úrovni interpretovat písně. U Lobkowitzů sugestivně vyjádřil hlavně jejich obsah. Emoční rozměr byl však občas naddimenzován, a to nejen ve vztahu k subtilnímu zvuku fortepiana, ale i k akustickým možnostem sálu. Některé vysoké, dynamicky vypjaté tóny tak nedopadly ideálně. Méně někdy bývá více` Zvukové poryvy se tak staly po čase schematickými (Voříšek, Koželuh). Jakmile však hlas zklidnil, bylo to nádherné (viz například Wo die Berge so blau z cyklu Vzdálené milé, Mailied). Přiznávám, že jakkoliv oceňuji vytvoření takovéhoto speciálního programu, jsem v případě německé písňové lyriky spíše příznivcem interpretační filozofie například Matthiase Goerna z Pražského jara 2013. Roman Janál však určitě v tomto odpoledni potěšil desítky lidí a potvrdil, že je stále elitním českým pěvcem, což doufám ocenili v publiku William Lobkowitz i Adam Plachetka.☺ Orchestr Wiener akademie (24. 5., Dvořákova síň, Rudolfinum) Večerní koncert Orchestru Wiener Akademie měl být vrcholem víkendových dialogů s Beethovenem. Dirigentem byl Martin Haselböck, jenž jej před 30 lety založil. Na Pražském jaru to byla „sólová“ premiéra orchestru, protože v letech 2011 a 2013 dělal pouze „pozadí“ v projektech herce Johna Malkoviche. Instrumentář mění dle hudby, kterou hraje, tedy od baroka po současnost. Pražské jaro je pozvalo, aby ukázali jiný pohled na známé skladby německých klasiků – Beethovenův Houslový koncert D dur, op. 61, a Schubertovu Symfonii C dur, „Velkou“, D 944. Schubert v podstatě splnil moje očekávání. Symfonie byla perfektně provedena a přijme-li posluchač estetickou premisu tzv. historického provedení s neustálými „boulemi“, díky ladění „dutému“ zvuku, ostrosti dechových nástrojů, tvrdé patiny smyčců, specifické artikulace a všeobecně odlišné tektoniky, jde o zajímavou zkušenost. Byl to skutečně jiný pohled na Velkou symfonii. Bohužel obdivuhodná energie šla v detailech na úkor kvality intonace, artikulace a krásy tónu (viz například hobojové sólo v Andante con moto). Nevím, jestli to bylo právě onou nástrojovou „autenticitou“, ale třeba Scherzo místo aby dýchalo jako u Haitinka, Abbada, Jansonse, Welsera-Mösta nebo i Karajana, znělo fádně jako kolovrátek. Ještě štěstí, že hlavní město Rakouska má Vídeňskou filharmonii! Nicméně přes všechny výhrady bylo dobře, že Wiener Akademie do Prahy přijela a nabídla alternativu. Bohužel provedení Beethovenova geniálního opusu bylo zklamáním. Dokonce musím dodat, že bylo nejhorším, jaké jsem kdy živě slyšel! Původně byl prý houslový koncert zařazen na program kvůli Benjaminu Schmidovi, což mohlo být skutečně hodně zajímavé. Bohužel místo něj přijel Christian Altenburger, jak se ukázalo houslista, který prezentoval jen pokus o zvládnutí průzračného partu, kde je vše slyšet. Jestliže jsem měl výhradu k provedení Christiana Tetzlaffa a Basilejského komorního orchestru na Dvořákově Praze 2013, která mířila ke koncepci, v tomto případě šlo o nezvládnutí díla. Šok započal po 80. taktu s nástupem sólových houslí, kdy pan Altenburger, majitel průměrného tónu a techniky, nezvládal základní věci, včetně falešných oktáv a absurdních glissand. Boj s partem pak trval po celou první větu. Lépe sice dopadlo Larghetto, leč ve finálním Allegru se tónová tupost a technická labilita vrátily. A to přitom hrál pan Altenburger z not, což je skoro unikát! (Mimochodem Martin Haselböck dirigoval Schuberta zpaměti.) Naopak orchestr doprovázel přesně a dechy ukázaly, že i na historické kopie lze hrát čistě. Trápení nakonec skončilo a publikum mohutně zatleskalo. Naštěstí pan houslista byl rozumný a zřekl se přídavku` Když shrnu můj víkend s Pražským jarem, překvapivě ve všech aspektech nejkvalitnějším koncertem bylo vystoupení litevského klavírního dua! Myšlenka Víkendů, kdy se nabízí hudební obci možnost koncentrovaného potkávání s komorní hudbou, je podle mého přesvědčení správná a Pražské jaro by ji mělo


8

intenzivně rozvíjet. Je však škoda, že rezignovalo na komorní koncerty mimořádných souborů mimo víkendový rámec. Těžko totiž předpokládat, že by se koncertní plán světového kvarteta nebo tria, o něž se perou agentury a festivaly, vtěsnal do daného termínu. Není pak divu, že se například s Emerson Quartet setkáme u konkurenčního festivalu.

iHNed.cz

Budapešťský festivalový orchestr s Piresovou vyprodali Obecní dům, publikum si vytleskalo přídavek 30.5.2015 iHNed.cz čtk Pražské jaro Vyprodaný Obecní dům v pátek v rámci festivalu Pražské jaro okouzlila klavíristka Maria Joao Piresová. Za doprovodu Budapešťského festivalového orchestru pod vedením Ivána Fischera nabídla Mozartův Klavírní koncert Es dur.

iHNed.cz

Dirigent Saraste: Před Hvězdnými válkami si nejprve poslechněte Ravela 30.5.2015 iHNed.cz čtk Pražské jaro Na Pražském jaru potřetí vystoupí finský dirigent Jukka-Pekka Saraste. Podle něj je dobře, když se klasická hudba stává součástí popkultury. V Praze Saraste uvede koncert Ericha Wolfganga Korngolda, který částečně vychází z autorovy filmové tvorby. Finský dirigent Jukka-Pekka Saraste vystoupí na festivalu Pražské jaro tuto sobotu již potřetí. Po koncertech v letech 1989 a 1998 opět sestavil svůj program z hudby 20. století v kombinaci s velikány pozdního romantismu. Na letošním koncertu s houslistkou Vilde Frangovou a Českou filharmonií zazní díla Antona Weberna, Ericha Wolfganga Korngolda a Johannese Brahmse. "Je to můj program snů, silná muzika. Je pro mě skvělé dirigovat podobné koncerty," uvedl na dnešním setkání s novináři Saraste. S osmadvacetiletou norskou houslistkou Frangovou Česká filharmonie provede Korngoldův Houslový koncert D dur z roku 1945, v němž autor částečně vychází ze své filmové tvorby. Rakouský skladatel Korngold, rodák z Brna, v závěru 30. let 20. století odešel do Spojených států, čímž unikl jisté perzekuci. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů filmové hudby. Partitura k filmu Dobrodružství Robina Hooda mu podle jeho slov zachránila život, neboť mu poskytla příležitost k útěku před nacistickým režimem. "Dílo Korngolda si hledá své místo na koncertních pódiích. Koncert D dur je jeden z nejromantičtějších koncertů, přesto to není žádný Disneyland nebo něco přeslazeného. V díle je skvěle vybalancována rovnováha mezi houslemi a velkým orchestrem," podotkla Frangová, která na sebe výrazněji upozornila již ve dvanácti letech, kdy pod vedením Marisse Jansonse vystoupila s Filharmonií Oslo. Na rozdíl od Korngolda se dirigent Saraste filmové hudbě nevěnuje, vnímá ji však pozitivně. Zejména využívání klasické hudby na filmovém plátně. "Například v Batmanovi je v pozadí slyšet úryvek Mahlera. Je dobře, když se klasická hudba stává součástí popkultury," řekl Saraste. Skladatelé filmové muziky se podle něho neobejdou bez znalosti klasiky. "Nejdříve musíte poslouchat Ravela, Stravinského a Korngolda a pak se můžete teprve pustit do Hvězdných válek," dodal.


9

Přehled zpráv

Recommend Documents