Přehled zpráv

Přehled zpráv 19.5.2015 Pražské jaro E15 krátce ...........................................................................................................................................................................3 19.5.2015 E15 str. 15 Kultura Pražské jaro >čtk

Hospodářské noviny Starý Dorian Gray má mladou operní tvář ...............................................................................................................3 19.5.2015 Hospodářské noviny str. 17 Kultura Pražské jaro Frank Kuznik

Lidové noviny Evropský hlas z Petrohradu ......................................................................................................................................4 19.5.2015 Lidové noviny str. 9 Kultura Pražské jaro JINDŘICH BÁLEK

Právo Dnešní tip.....................................................................................................................................................................5 19.5.2015 Právo str. 17 Kultura Pražské jaro (šíd)

Petrohradská filharmonie se silným nábojem .........................................................................................................5 19.5.2015 Právo str. 17 Kultura Pražské jaro (VLA)

OperaPLUS V Rudolfinu je výstava fotografií z historie Pražského jara ...................................................................................5 19.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro čtk

Pecková s Margitou zaplnili Rudolfinum..................................................................................................................6 19.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro Tomáš Foltýnek

Pražští symfonikové si přivedli nového šéfdirigenta a také Curu coby rezidenčního umělce...........................8 19.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro čtk

Pražské jaro uvede klavíristku Čchen Sa, sborový koncert a operu Dorian Gray...............................................9 19.5.2015 OperaPLUS Pražské jaro čtk

Rozhlas.cz Sa Chen zahraje na Pražském jaru Chopina, Debussyho, Schumanna................................................................9 19.5.2015 Rozhlas.cz Pražské jaro Markéta Kaňková

NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz

1

Bachtrack.com An enlightening journey to the heart of darkness: Shostakovich in Prague .................................................... 11 19.5.2015 Bachtrack.com Pražské jaro Frank Kuznik


2

Pražské jaro E15

krátce 19.5.2015

E15 str. 15 Kultura >čtk Pražské jaro

Klavíristka Čchen Sa hraje na Pražském jaru Čínská klavíristka Čchen Sa dnes na festivalu Pražské jaro v Rudolfinu debutuje programem z děl Césara Francka, Clauda Debussyho, Fryderyka Chopina a Roberta Schumanna. Čchen Sa je jedinou držitelkou cen ze všech tří nejprestižnějších klavírních soutěží na světě – Leeds International Piano Competititon, Chopinovy mezinárodní klavírní soutěže ve Varšavě a Van Cliburn Piano Competition ve Forth Worth v USA. Veletrh Svět knihy přilákal 38 tisíc lidí Končící veletrh Svět knihy navštívil v Průmyslovém paláci Výstaviště v Praze 7 podle odhadů nejméně týž počet zájemců o literaturu jako loni, tedy přes 38 tisíc. Podle mluvčí veletrhu Jany Chalupové mělo překvapivě velký úspěch zaměření akce na literaturu a kulturu Egypta. „Je to lokalita, která Čechy zajímá a kterou chtějí lépe poznat,“ uvedla Chalupová. Hospodářské noviny

Starý Dorian Gray má mladou operní tvář 19.5.2015

Hospodářské noviny str. 17 Kultura Frank Kuznik Pražské jaro

Pražské jaro Když u ní Slovenské národní divadlo před několika lety objednalo operu, skladatelka Ľubica Čekovská přemýšlela nad několika tématy. Ale ne dlouho. Rychle si uvědomila, že se v úvahách stále vrací k románu Oscara Wildea z roku 1891 Obraz Doriana Graye. „A hned od začátku jsem věděla, že Grayův obraz v opeře nebude znázorněný jen vizuálně, ale i hudebně,“ říká Čekovská před dnešním uvedením opery v Národním divadle v rámci festivalu Pražské jaro. „To, co uvidíte, také uslyšíte,“ slibuje autorka opery nazvané Dorian Gray. Wildeova dekadentní variace legendy o Faustovi v době svého vydání způsobila skandál a byla zatracována pro znázornění hédonismu a homoerotičnosti. Román ale fascinuje čtenáře ještě po sto letech: tím, jak vypráví o dobru a zlu, a dále nadčasovým pojetím krásy i morálními otázkami, které klade. Čekovská si toho je vědoma, ale jak sama říká, pro operu hledala především dobrý příběh. Ten našla v postavě pohledného Doriana Graye, který zaprodá svoji duši faustovskému aristokratovi a lordu Henrymu Wottonovi výměnou za věčné mládí. Zatímco Gray zůstává stále stejný, jeho portrét, namalovaný idealizujícím Basilem Hallwardem, stárne a je tím víc ošklivější, čím nemorálněji Gray žije, čím víc mrtvol okolo něho přibývá. Pak je konečně konfrontován se svým obrazem, a tak i se vším, co způsobil. „Ten příběh mi přijde zajímavý zvlášť dnes, kdy si lidé tak dávají záležet na tom, jak vypadají, a kladou větší důraz na vnější krásu než na duchovno,“ říká skladatelka, podle níž má každý z nás jakýsi vnitřní obraz svého ducha. „Byla bych ráda, kdyby si lidé během představení podobný portrét v hlavě namalovali,“ podotýká s nadsázkou. Na libretu spolupracovala Čekovská s kanadskou spisovatelkou Kate Pullingerovou, která rovněž považuje Obraz Doriana Graye za látku vhodnou k současnému zpracování. „S každým dalším rokem a každou novou kosmetickou a chirurgickou úpravou se o krůček přibližujeme Wildeově noční můře o tom, jaké by bylo zůstat navždy mladými,“ uvádí v programu k opeře Pullingerová. Ta spolu s Čekovskou ukazuje v šestnácti scénách rozdělených do tří dějství Grayův dvojí život – spořádaný ve dne a divoký po nocích.


3

Po konzultaci s veteránem operní režie a libretistou Davidem Pountneyem se obě ženy rozhodly, že operu má smysl uvádět v angličtině. Libreto tudíž napsaly ve Wildeově rodné řeči. A hudbu? „Mám vlastní hudební jazyk. Má-li se ale hudební dílo v průběhu představení vyvíjet, bylo by těžké jej otevřít komplikovanou současnou melodií,“ vysvětluje Ľubica Čekovská. „Proto opera začíná jednoduchou melodickou linkou – metaforou pro krásného mladého chlapce.“ Jako motiv pro Grayův obraz autorka využila několik nahrávek chlapeckého hlasu. Ty se v průběhu opery využitím elektronických efektů rozostřují podobně jako samotná Grayova podobizna. „Přímo slyšíte, k jak dramatické proměně dochází. Je to až strašidelné,“ popisuje Čekovská. Dorian Gray je její první operou – a tedy i prvním pokusem o to, co bývá označováno za nejkomplexnější hudební formu. Přesto tento zážitek letos čtyřicetiletá skladatelka označuje za osvobozující. „Vše se musí napsat tak, aby se to dalo zazpívat, což ale neznamená, že to zároveň nemůže být sofistikované,“ říká. „Málokdo třeba asi zaregistruje, že první dvě noty opery jsou D a G – tedy iniciály Doriana Graye,“ upozorňuje. Nyní už Ľubica Čekovská vyjednává o své druhé opeře, kterou se Slovenským národním divadlem v koprodukci zřejmě uvede festival v rakouském Bregenzu. A to si přitom autorka ještě ani nezvykla, že na Doriana Graye lidé skutečně chodí. „Velmi mě překvapilo, jaký je o současnou operu zájem,“ říká. „Je to jako ve snu.“ O autorovi| Frank Kuznik, mailto:[email protected] Lidové noviny

Evropský hlas z Petrohradu 19.5.2015

Lidové noviny str. 9 Kultura Pražské jaro

JINDŘICH BÁLEK

Hostování Petrohradské filharmonie na Pražském jaru během uplynulého víkendu bylo jedním z očekávaných vrcholů festivalu Petrohradská filharmonie tentokrát přijela s hudbou Dmitrije Šostakoviče, kterou má vedle Čajkovského ve svém štítu. I proto, že jeho legendární šéfdirigent Jevgenij Mravinskij uvedl řadu jeho symfonií v premiéře a několik je mu přímo věnováno. Na programu dvou večerů byly dvě symfonie největší a nejslavnější – Pátá a Sedmá „Leningradská“. Zatímco Leningradskou si spojujeme s obleženým městem, symfonie Pátá nese stopy úzkosti Stalinovy vlády ještě před začátkem války. Sympatické bylo, že po velké Leningradské přidal orchestr velmi komorní a intimní část z Variací Enigma Edvarda Elgara. Vůbec jde o orchestr, který nechce působit silou, a jeho provedení by bylo možné považovat za kulturní vrchol oslav 70. výročí konce války. Kéž by každý hlas z Ruska byl takový. Byla to nadčasová oslava nepředstavitelného hrdinství, kterého je i dnes zapotřebí zase trochu jiným způsobem, třeba novodobým ruským disidentům a novinářům. Na druhém nedělním vystoupení zazněl kromě Páté symfonie také Šostakovičův Houslový koncert č. 1 se sólistou Julianem Rachlinem. To je typický virtuos, který má pevný a nosný tón, stylem hry navazuje na ruskou školu, i když je litevského původu a v roce 1978 rodina emigrovala do Vídně, podobně jako řada členů někdejší Leningradské filharmonie. V houslovém koncertu je mnoho lidské křehkosti, ale i vzpoury proti násilí totalitních režimů a jejich vůdců – i tak je mu možné rozumět. A jak charakterizovat zvuk slavného orchestru? Jako bytostně evropský. Zatímco s ruskými orchestry si spojujeme hlavně emocionalitu a velkou zvukovou sílu, je Petrohradská filharmonie mimořádně kultivované a jemné těleso. Ve všech smyčcových skupinách. A ani v tomto velkém symfonickém obsazení posluchače nezahlcuje. Nebyl to nervy drásající Šostakovič, ale velký vznešený symfonik podaný s jemností a klidnou tempovou rozvahou. Charakteristické bylo, že po Páté symfonii přidali až salonně noblesní a v pianu zahraný přídavek z díla Franze Schuberta. V souladu se svými dějinami se chce Petrohrad vyrovnat západním metropolím i v klasickém orchestrálním zvuku. Jurij Těmirkanov tomu navíc přispívá elegantním a nenásilným způsobem dirigování bez taktovky. Jeho způsob vedení je jemnější než u předchůdce Mravinského – a Šostakovič je zkrátka jeho milovaný klasik. *** Petrohradská filharmonie Jurij Těmirkanov – dirigent Pražské jaro, 16. a 17. května


4

Foto popis| Dirigent bez taktovky. Jurij Těmirkanov (vlevo) vede Petrohradskou filharmonii elegantně a nenásilně. Foto autor| FOTO ČTK O autorovi| JINDŘICH BÁLEK, Autor je redaktor ČRo Právo

Dnešní tip 19.5.2015

Právo str. 17 Kultura Pražské jaro

(šíd)

Jovan Dezort, Zdeněk Chrapek Rudolfinum, Praha, 18 hodin Ve foyer pražského Rudolfina proběhne vernisáž výstavy děl fotografů Jovana Dezorta a Zdeňka Chrapka. Expozice, která se tematicky zabývá osobnostmi a historií festivalu Pražské jaro, trvá do 1. června.

Petrohradská filharmonie se silným nábojem 19.5.2015

Právo str. 17 Kultura Pražské jaro

(VLA)

Úchvatný zážitek přinesl první festivalový víkend přehlídky Pražské jaro, ve kterém dvakrát excelovala Petrohradská filharmonie. Po oba dny byli diváci ve vyprodané Smetanově síni pražského Obecního domu svědky vrcholného sepětí dirigenta s jeho orchestrem. Jurij Těmirkanov ve svých sedmasedmdesáti letech a po téměř čtvrtstoletí šéfování orchestru nehýří velkými gesty, vede ho pouze prsty bez taktovky. Sobotní Symfonie č. 7 C dur „Leningradská“ zazněla i k výročí konce války. V neděli pak publikum vyslechlo skladatelovu Pátou symfonii d moll a Houslový koncert č. 1 a moll, obě díla psaná v tísnivé atmosféře Stalinova teroru, hrozícího tehdy i autorovi. Jako by temný zvuk orchestru, silný v partiích vyzařujících děs a hrůzu, vycházel ze zkušeností těžce zkoušeného národa. Hvězdou nedělního večera byl rakouský houslista litevského původu Julian Rachlin, zejména ve vynikající kadenci. Nezviklal ho ani nečekaný ruch v sále, když omdlela divačka v přízemí. K podobné události došlo také při sobotním koncertě. I z toho je patrno, jak silný náboj mělo podání Petrohradských.

OperaPLUS

V Rudolfinu je výstava fotografií z historie Pražského jara 19.5.2015 OperaPLUS čtk Pražské jaro Výstavu sedmi desítek historických snímků připravili k letošnímu 70. ročníku Pražského jara jeho pořadatelé. Přístupná je od 13. května do 1. června ve foyeru Rudolfina, dnes večer bude mít vernisáž. Výstava představuje legendární dirigenty, sólisty i pěvce, jímž uplynulá desetiletí aplaudovalo festivalové publikum. Fotografie pocházejí převážně od Jovana Dezorta a Zdeňka Chrapka. Za sedm desetiletí se na Pražském jaru odehrálo přes 3800 koncertů, počet vystupujících umělců pořadatelů přirovnávají k počtu obyvatel středně velkého krajského města. Z takového množství autoři výstavy vybrali sedmi desítek fotografií – jsou mezi nimi portréty osobností jako Leonard Bernstein, Herbert von Karajan, Emil Gilels, Elisabeth Schwarzkopf či Martha Argerich. Také fotografové Dezort a Chrapek svým způsobem patří k legendám festivalu. V jejich archivech je na tisíce fotografií pořízených během festivalových koncertů. Jovan Dezort se fotografii věnuje šest desítek let a patnáct let byl fotoreportérem České tiskové kanceláře. Na sklonku loňského roku oslavil osmdesáté narozeniny. Získal třeba Zlatou pečeť naWorld


5

Press Photo v Haagu v roce 1970 a v březnu mu Asociace profesionálních fotografů ČR udělila cenu Osobnost české fotografie. Věnoval se převážně oblasti kultury, kromě Pražského jara dokumentoval mnoho dalších umělců, třeba fotografa Josefa Sudka, malíře Jana Zrzavého, mima Ladislava Fialku, Jana Wericha, Olgu Schoberovou a řadu umělců z oblasti populární a vážné hudby. Také Zdeněk Chrapek dokumentuje koncerty Pražského jara desítky let.

OperaPLUS

Pecková s Margitou zaplnili Rudolfinum 19.5.2015 Tomáš Foltýnek

OperaPLUS Pražské jaro

Letošní festival Pražské jaro uvádí v řadě pěveckých recitálů především domácí pěvce. Největším lákadlem jsou logicky jména všeobecně známá, a tak není divu, že pondělní koncert Dagmar Peckové a Štefana Margity zaplnil Dvořákovu síň Rudolfina téměř do posledního místa. Očekávaný zájem odpovídal i dramaturgii koncertu, v němž zazněly víceméně známé operní kusy. Pěvce doprovázela PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Stanislava Vavřínka. Slavnostní ráz večera se dostavil hned v prvním bodě programu, kde zazněla Polonéza ze 3. dějství opery Evžen Oněgin Petra Iljiče Čajkovského. Precizně sehraný orchestr zaujmul nejen kompaktním zvukem, ale i dynamickými nuancemi, které polonéze dodaly zvukovou pestrost. Po ní se představil Štefan Margita coby zhrzený Lenskij v áriiKuda, kuda, vy udalilis. Pěvec zde svůj výstup pojal jako intimní zpověď, ve které není místo pro příliš velké forte, a to ani před samotným závěrem, kde vrcholí. Panna orleánská vystřídala Oněgina a nabídla posluchačům Johančinu árii Da čas nastal, v níž se Dagmar Pecková předvedla jako pěvkyně, schopná vystavět dlouhé fráze na perfektně ovládnutém dechu. V Písni indického kupce z opery Sadko Nikolaje Rimského-Korsakova se Margita rozezpíval do jasného a především průrazného lyrického tenoru. První část programu uzavřela Janáčkova Její pastorkyňa. Po výborně zahrané Žárlivosti, což je původní předehra k opeře, přišel na řadu dvojzpěv Kostelničky a Lacy z 2. jednání. Margita si právem drží přední místo v kategorii janáčkovský pěvec, což pražskému publiku dokázal v posledních dnech i v Národním divadle. Pecková se s Kostelničkou očividně trápila a její „Co chvíla“ nebyl programově šťastný nápad. Po přestávce se začalo velmi neobvykle. Nejprve zazněla proškrtaná Jízda valkýr Richarda Wagnera, beze slov, pro orchestr, a po ní vystoupil Štefan Margita, který se pokusil o jakýsi „experiment“ pro lyrický hlas, jenž si zkusí zazpívat Siegmundovu Winterstürme z 1. jednání Valkýry. Pěvec sám díky své sebereflexi uznal, že tento výstup je pouze pro Pražské jaro. Zde bych viděl chybu na dramaturgii, která se evidentně snaží co nejvíce vyjít vstříc posluchači. Škoda že nezazněl místo Siegmunda Loge ze Zlata Rýna, kterého má Margita nastudovaného a se kterým vystoupil například v Mnichově, Met či San Francisku. Bouřlivé Danse bacchanale z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse odměnilo orchestr nadšenými ovacemi u publika, ovšem preciznost nastudování, kterou PKF převedla u Čajkovského či Janáčka, zde chyběla. Massenetova árie Hérodiany z opery Hérodiade patřila v podání Dagmar Peckové k těm zdařilejším výstupům, hlavně díky výrazovému náboji, který pěvkyně do svého výstupu vnesla. Koncert snad měl prvoplánovaně vrcholit duetem Santuzzy a Turiddua ze Sedláka kavalíra Pietra Mascagniho, ovšem zde hlas Dagmar Peckové nedokázal proniknout přes zvukovou bariéru, takže z duetu byl slyšitelný pouze Štefan Margita. Oběma pěvcům jistě patří velká úcta za to, čeho ve svém oboru dosáhli. Štefan Margita díky slovenské pěvecké technice, která převážně školí své studenty na základě posazeného hlasu hodně vpředu, je stále v dobré kondici a jeho lyrický tenor se dokáže nést krásně do prostoru. Dagmar Pecková je pěvkyní dramatičtějšího charakteru, skvěle ovládá dech s dobře propojenými rejstříky, má bohatý výrazový fond a umí krásně vypracovat fráze zejména ve střední poloze. To všechno ale dokáže nejlépe zúročit přece jen především v


6

komornějších písňových recitálech. Hodnocení autora recenze: 60 % Pražské jaro 2015 Dagmar Pecková (mezzosoprán) Štefan Margita (tenor) Dirigent: Stanislav Vavřínek PKF – Prague Philharmonia 18. května 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha program: Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin – Polonéza z 3. jednání – Kuda, kuda, vy udalilisD árie Lenského z 2. jednání Panna orleánská – Da čas nastal árie Johanky z 1. jednání Nikolaj Rimskij-Korsakov: Carská nevěsta – Předehra k opeře Sadko – Píseň indického kupce ze 4. obrazu Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Žárlivost původní předehra k opeře – To jsem já, tetkoD dvojzpěv Kostelničky a Lacy z 2. jednání – Co chvílaD zpěv Kostelničky z 2. jednání = přestávka = Richard Wagner: Die Walküre – Jízda valkýr Úvod k 3. jednání – Winterstürme wichen dem Wonnemond scéna Siegmunda z 1. jednání – Der Männer Sippe scéna Sieglindy z 1. jednání Camille Saint-Saëns:


7

Samson et Dalila – Danse bakchanále z 3. jednání Jules Massenet: Hérodiade – Hérode! Ne me refuse pas! árie Hérodiady z 1. jednání Francesco Cilea: L’ Arlesiana – È la solita storia del pastoreD Federikovo lamento z 2. jednání Pietro Mascagni: Cavalleria rusticana – Intermezzo sinfonico – Ah lo vediD? duet Santuzzy a Turiddua

OperaPLUS

Pražští symfonikové si přivedli nového šéfdirigenta a také Curu coby rezidenčního umělce 19.5.2015 OperaPLUS čtk Pražské jaro Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK vstupuje do 81. sezony s novým šéfdirigentem Pietarim Inkinenem a světově uznávaným tenoristou José Curou v roli rezidenčního umělce. Inauguračním koncertem Inkinena přitom bude už jeho čtvrteční vystoupení na festivalu Pražské jaro. Cura se coby rezidenční umělec FOKu představí nejen jako pěvec, ale jako dirigent a skladatel, kromě toho také povede kurz pro mladé pěvce a dirigenty. Oba umělci budou u FOKu působit tři sezony. Dnes to oznámil management Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, který současně zveřejnil podrobný program nadcházející sezony. Mottem 81. sezony FOKu je Inkenenovo krédo Stále je co objevovat! „Jednaosmdesátá sezona je oslavou lidského hlasu. Vedle José Cury do Smetanovy síně vstoupí Dagmar Pecková, Štefan Margita, Simona-Houda Šaturová, Felix Rumpf, Dasha, Marie Fajtová či Zdeněk Plech. Ti všichni spolu s Pražskými symfoniky budou sdílet krásu hudby objevené i dosud neobjevené,“ přiblížil plány nové sezony dramaturg FOKu Martin Rudovský. Finský dirigent Pietari Inkinen se 21. května na Pražském jaru představí poprvé. V úvodu koncertu zazní Štafeta Jana Hanuše, symfonické allegro zkomponované roku 1968, které skladatel dedikoval Hlasatelům a technikům Českého rozhlasu z května 1945 a srpna 1968. Následovat bude česká premiéra finální věty ze Symfonie č. 6 Vincentiana finského skladatele Einojuhaniho Rautavaary. Večer zakončí Mahlerova Symfonie č. 5 cis moll. „Na koncertu se krásně smísí český a finský hudební program,“ okomentoval program nový šéfdirigent, absolvent Sibeliovy akademie. Inkinena čeká s Pražskými symfoniky dvanáct koncertů. V Praze bude dirigovat český, světový i finský repertoár. Titul rezidenčního umělce FOKu znamená čestnou funkci, která José Curu zavazuje k tomu, aby své jméno spojil s určitou akcí a věnoval jí více času, než bývá obvyklé, například účastí na tiskových konferencích. Honorář obdrží pouze za svá vystoupení, jinak není funkce rezidenčního umělce honorována. V jednaosmdesáté sezoně nabídne FOK čtyři světové premiéry a dvě premiéry české. Posluchače čeká jedenáct abonentních řad. FOK plánuje zahraniční zájezdy i aktivity pro děti a rodiče. Prologem sezony 2015/2016 bude koncert 26. srpna v pražské Valdštejnské


8

zahradě, kde zazní filmová hudba a také Slovanské tance Antonína Dvořáka. Zahajovací koncert s novým dirigentem Inkinenem v Obecním domě s hostujícím Pavlem Šporclem nabídne 16. září díla Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Esy-Pekky Salonena.

OperaPLUS

Pražské jaro uvede klavíristku Čchen Sa, sborový koncert a operu Dorian Gray 19.5.2015 OperaPLUS čtk Pražské jaro Festival Pražské jaro dnes v kostele sv. Šimona a Judy uvede koncert Pražského filharmonického sboru, který přinese čtyři díla od autorů méně uváděných na české scéně. Čínská klavíristka Čchen Sa v rámci svého debutového vystoupení na Pražském jaru představí v Rudolfinu klenoty světové klavírní literatury. V divadelní řadě festival nabídne v Národním divadle moderní operu Dorian Gray soudobé slovenské autorky Ľubici Čekovské. Pražský filharmonický sbor uvede dvě díla, která zazní v Česku poprvé: Livonský odkaz estonského skladatele Velja Tormise aPrůtrž mračen Američana Erica Whitacrea. Program doplní díla dvou uznávaných soudobých autorů: Sedm velebných antifonArvo Pärta a Svatý Johna Tavenera. Koncert se uskuteční za řízení hlavního sbormistra Pražského filharmonického sboru Lukáše Vasilka. Pro skladbu Svatý našel Angličan John Tavener inspiraci v obřadech ruské pravoslavné církve, kde vyšel z textu často zpívaného při bohoslužbě. Ve skladbě autor střídá pravoslavný zpěv se sólovým violoncellem, přičemž partnerem PFS bude mladý český violoncellista Tomáš Jamník. Nejvýznamnější žijící estonský skladatel Arvo Pärt se naopak v Sedmi velebných antifonách inspiroval západní křesťanskou tradicí a použil texty, které se zpívají o nešporách před vánočními svátky. Livonský odkaz pro sóla a smíšený sbor Velja Tormise vychází, stejně jako velká část jeho díla, z východoevropské lidové hudební tradice, zde konkrétně z folkloru zaniklého livonského národa. Program uzavírá Průtrž mračen pro smíšený sbor, bicí nástroje a klavír Erica Whitacrea s řadou zvukomalebných efektů, které vyvolávají pocit blížící se bouře. Klavíristka Čchen Sa uvede program složený z děl Césara Francka, Clauda Debussyho, Fryderyka Chopina a Roberta Schumanna. Národní divadlo uvede moderní operu Dorian Gray slovenské autorky Čekovské, kterou napsala podle předlohy Oscara WildaObraz Doriana Graye. Autorka ve svém díle používá pro dokreslení atmosféry třeba cirkusovou hudbu. Letošní 70. ročník festivalu Pražské jaro zahájil 12. května 2015 provedením Smetanovy Mé vlasti Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Závěr festivalu je 2. a 3. června svěřen Královskému liverpoolskému filharmonickému orchestru s šéfdirigentem Vasilijem Petrenkem.

Rozhlas.cz

Sa Chen zahraje na Pražském jaru Chopina, Debussyho, Schumanna 19.5.2015 Markéta Kaňková

Rozhlas.cz Pražské jaro

Na Pražském jaru vystoupí 19. května fenomenální čínská pianistka Sa Chen. Historicky jediná držitelka cen ze všech tří nejprestižnějších klavírních soutěží uvede v Praze sólový recitál. V jejím provedení můžete v Dvořákově síni Rudolfina slyšet skladby Fryderyka Chopina, Claudea Debussyho, Césara Francka a Roberta Schumanna.


9

Klavíristku Sa Chen řadí kritikové mezi deset nejvýznamnějších současných čínských umělců. Nahrála řadu vysoce ceněných alb, přičemž největšího ohlasu se dostalo těm, na kterých interpretuje hudbu polského romantika Fryderyka Chopina. Hrajete na významných festivalech a pravidelně vystupujete v prestižních koncertních síních po celém světě. Dnes večer budete jako sólistka debutovat na Pražském jaru. Jaký význam pro vás má vystoupení na tomto festivalu? Pražské jaro je velice prestižní hudební událost a pro mě je velká čest, že na tomto festivalu mohu vystoupit a zařadit se tak po bok velkých a slavných umělců, kteří na letošním ročníku vystoupí. Musím říct, že na dnešní koncert se velice těším. Moment sdílení je pro mě důležitý a jsem velice zvědavá na to, jak bude reagovat festivalové publikum. Ve spolupráci s festivalem jste připravila program složený ze skladeb Claudea Debussyho, Fryderyka Chopina, Roberta Schumanna a Césara Francka. Co jste chtěla touto dramaturgií docílit, vyjádřit? Mým přáním a cílem bylo představit v Praze program, který bude kontrastní, zároveň ale stylově soudržný a koherentní. Jako první zahraji Preludium, fugu a chorál Césara Francka. Tuto skladbu miluji a myslím, že si zasluhuje mnohem větší pozornost nejen ze strany interpretů, ale také posluchačů. Je to emocionálně neuvěřitelně silné dílo, které je ale velice těžké na provedení. César Franck ho totiž psal, jakoby skládal pro varhany, což velice ovlivňuje zvukovost skladby a přirozeně klade zvýšené nároky na techniku interpreta. Debussyho Bergamská suita je v porovnání s hudbou Franckovou mnohem vzdušnější, smyslovější, má jednodušší texturu. Je to nádherný cyklus plný radosti ze života. Každý pravděpodobně zná Debussyho Svit luny, který je nejznámější, ale i tři ostatní kusy jsou nádherné. Pro druhou půlku jsem pak zvolila tři Chopinovy Mazurky, které jsou velice intimní a osobní. Myslím, že úžasně vyzní v kontextu poslední skladby, poněkud teatrálního Karnevalu Roberta Schumanna. Tato skladba trvá téměř půl hodiny a je neuvěřitelnou manifestací kontrastů a barev. Skladby Fryderyka Chopina nemohly na programu chybět. Právě hudba polského romantika vás provází od vašich profesních začátků, právě její interpretace vás světově proslavila. Na Chopinově mezinárodní klavírní soutěži ve Varšavě jste vedle čtvrté ceny obdržela také ocenění za nejlepší provedenou polonézu, polská vláda vás také odměnila prestižním Uměleckým pasem Fryderyka Chopina za jedinečnou interpretaci jeho díla. Jak byste popsala svůj vztah k Chopinovi? Čím je vám jeho svět blízký? Chopinovu hudbu skutečně miluji a upřímně nevěřím tomu, že jeho hudbu někde může nemít rád. Myslím si, že je jedinečný, stěží bych v dějinách hudby našla někoho, kdo by se mu podobal. Myslím, že jeho jedinečnost spočívá především v jeho neobyčejné citlivosti. Byl hluboce zasažen a ovlivněn přírodou, živly. Byl neobyčejně vnímavým a smyslovým člověkem, který dokázal své prožitky přenést a vyjádřit velice poetickou formou. Je neuvěřitelné, s jakou přirozeností a samozřejmostí vyjadřuje i ty nejjemnější emoce. Především to je důvod, proč jeho hudbu miluji, a proč je mi blízká. Chopinovu hudbu jste představila na řadě vysoce oceňovaných nahrávek. Své poslední album s názvem Memories Lost jste ale věnovala výhradně současné čínské hudbě. Můžete nám ji trochu přiblížit? Jaká témata přinášejí současní čínští autoři a jaký je jejich hudební jazyk? Vedle Chopina jsem hodně nahrávala také hudbu ruských autorů. Nahrála jsem Rachmaninův druhý klavírní koncert a také klavírní koncert Edvarda Griega, který je velice oblíbený. Album Memories Lost vyšlo počátkem tohoto roku a je téměř zcela prezentací současné čínské hudby. Zajímavé je, že jde o autory, kteří nejsou příliš známí ani v Číně. Většina z nich ale má západní hudební vzdělání, určitý západní kulturní background. Jeden z nich, Wang Xiaohan, dodnes žije v Paříži, kde byl jedním z posledních studentů slavného francouzského skladatele a varhaníka Oliviera Messiena. V jeho kompozicích je Messienův vliv dost čitelný, především v harmonických strukturách. V těchto skladbách, stejně jako ve skladbách ostatních autorů přítomných na albu, jsou ale zároveň patrné i typické čínské inspirace a vlivy. Řada z nich například pracuje s rytmy a melodiemi, které jsou součástí tradiční Pekingské opery. Máme ale celou řadu dalších zajímavých divadelních a hudebních tradic, které autoři ve své hudbě zrcadlí. Myslím, že každý ze skladatelů se zaměřuje se na jiné kulturní a hudební aspekty a projevuje tak v hudbě svou originální osobnost, což je úžasné. Je velice cenné, když slavní umělci zužitkovávají svůj úspěch také ve prospěch druhých. Vy sama se dlouhodobě věnujete charitě. Účastnila jste se projektu na ochranu životního prostředí, věnujete se také


10

dětem, které postupně ztrácejí sluch. Proč jste se rozhodla charitě věnovat a jakými projekty se chcete zabývat v budoucnosti? Myslím si, že pomáhat druhým je naše povinnost. Každý z nás má rovnocenné právo na to vychutnávat a prožívat krásu hudby. To byl důvod, proč jsem se začala věnovat dětem, které ztrácejí schopnost slyšet. Hudba - ačkoli nejsou schopni vnímat ji stejně plnohodnotně jako slyšící lidé - jim do života přináší mnoho impulsů a radosti. A radost to dělá i mě. Co se týče ochrany životního prostředí - věnovat se jí je podle mě dnes velice důležité. V budoucnosti bych ráda udělala něco pro ochranu životního prostředí v Číně, které je na mnoha místech ve velice špatném stavu. Uvidíme. Snad se mi to podaří.

Bachtrack.com

An enlightening journey to the heart of darkness: Shostakovich in Prague 19.5.2015 Frank Kuznik

Bachtrack.com Pražské jaro

If among the world’s great concert halls there was one devoted entirely to the music of Dmitri Shostakovich, the house band would be the St Petersburg Philharmonic. Ever since the former Leningrad Philharmonic premiered the composer’s Symphony no. 1 in 1926 – followed by world premières of five subsequent symphonies and three concertos – no orchestra has been more closely identified with him. Indeed, as long-time Chief Conductor and Artistic Director, Yuri Temirkanov noted at a Prague Spring press conference that his ensemble is also known as the “Shostakovich Philharmonic”.The orchestra showed why in two performances over the first weekend of the festival, playing to a packed house both nights. The first was devoted entirely to the Seventh Symphony, Shostakovich’s exhilarating and terrifying account of the 1941 siege of Leningrad. The second opened with his Violin Concerto no. 1 in A minor, featuring soloist Julian Rachlin, and concluded with his Symphony no. 5 in D minor – both works originally premiered by the orchestra, in 1937 and 1955 respectively. The Leningrad Symphony had been a revelation. Typically performed at high volume in blasts of aural fireworks, it was a study in restraint. Temirkanov fired up a few explosions, notably in the opening and closing movements. But much in between was preternaturally quiet, with even the insistent martial rhythm of the snare drum kept muted and distant – rather, one imagines, as the siege would have been for the city’s residents, a constant wartime background noise. With the volume down, a rich array of details and nuances emerged. The drone of air raids in the first movement was remarkably clear, almost mechanical in timbre. The succession of woodwind solos was breathtaking, with each player given room to breathe and show a brilliant blend of command and expression. The fine-tuned introductions and fade-outs of many sections, with Temirkanov taking the music from a whisper to a crashing wave and then back again, built a riveting atmosphere of suspense. The conductor’s measured approach – and the orchestra’s long history with the piece – helped bring its intangible qualities to the fore. Hardship, heroism, determination and despair all flowed through the music, which had what can only be described as a deeply Russian soul. If a musical work ever reached across the decades with undiminished intensity from the time and circumstances of its creation, it was in this powerful rendering of a symphony that inspired the world. Julian Rachlin brought a similar intensity the following night, matching Temirkanov’s subdued, richly emotional sound to open the concerto. His craftsmanship and expert control remained consistent even through the impassioned cadenza of the third movement, which he attached with a fierce virtuosity. Just as impressive was the interplay between the violinist and the orchestra, splitsecond exchanges that sounded like they had been playing together for years. Give Temirkanov equal credit not only for that, but for a superb job of balancing the sound, with not a single note of Rachlin’s playing lost. The conductor saved his biggest blasts for the closing symphony, which started at a deliberate pace reinforced by pregnant pauses, then blossomed into a relatively straightforward rendering of light melodies alternating with highvolume percussive outbursts. Temirkanov’s treatment of the first three movements was so thoughtful and finely drawn, the piece sounded like a tone poem at times. That gave the orchestra’s exemplary woodwind section a chance to shine again. And it added considerable impact to the finale, with its anguished optimism – “a joy enforced by threats” the composer called it – never clearer or more profound. All three pieces came with encores. On the first night it was the “Nimrod” from Elgar’s Enigma Variations, and on the second a sampling of Schubert’sMoments musicaux, both of which gave the orchestra a chance to show its softer side. As for Rachlin, he showed incredible stamina in coming back from a 40-minute concerto with a fiery version of Ysaÿe’s Sonata no. 3. In an odd turn, both concerts were briefly disturbed by an audience member passing out and receiving medical attention. In more than a decade of attending performances at Prague’s Municipal House, this reviewer has never witnessed a similar incident – much less two on successive nights. Were they a testimony to the power of the performances? It’s a


11

fanciful thought, but when Temirkanov and his St Petersburg players are onstage, one thing is certain: Shostakovich’s music is not for the faint of heart.


12

Přehled zpráv

Recommend Documents