Předností většiny knih je, že se bez nich lze obejít. George B. Shaw. knihy a typografie

Předností většiny knih je, že se bez nich lze obejít. George B. Shaw

knihy a typografie

host, Brno 2012

k

Martin Pecina

knihy a typografie

  9 na Úvod

1 kniha  19 Kniha jako fenomén  35 typografické zákruty a odbočky  51 Přítomná budoucnost elektronického čtení

2 Knižní grafika  83 formát  93 Struktura knihy 101 kombinování písem 131 kombinace písma a ilustrace 137 Optické zákonitosti 147 Zarovnání 157 Mikrotypografie 175 Opentype 187 Design

3  knižní písmo 243 anatomie písma 249 písmo a Čitelnost 263 diakritika 277 české knižní písmo 285 písma Použitá v této knize 295 Závěrem 297 Slovníček typografických pojmů 305 literatura

na Úvod

Kniha pojednává především o typografické úpravě

Nedávno jsem přečetl dvě příručky pro gentlemany. Ku­

tištěných publikací. Je určena v prvé řadě mladým

podivu se v nich nepsalo jenom o čištění uší, vybraném

kádrům typografického řemesla, ale snad v ní najdou

chování, oblékání, mužných knírech a boxu, ale také o kvě­

zalíbení i někteří dříve narození soudruzi. © Martin Pecina, 2011, 2012

tinách, tetování, hamburgerech, válečných filmech, žeh­ licích prknech, stavění sněhuláků, svatebních proslovech

© Host — vydavatelství, 2012

či výhodách manželství. Ty dvě knížky mě nenaučily jen

isbn 978-80-7294-813-0

přenocovat pod širým nebem, hezky se holit a objímat se s ostatními gentlemany správně po americku, ale přivedly mě také na spásnou myšlenku, že knížka o typografii ne­ musí být nutně jen o typografii. Klidně může být trochu o čtení, psaní, pokoře, egu a pokleslé filosofii. Čtenář možná snese i trochu amatérské sociologie a psychologie, špetku demagogie, pár nesouvislých odkazů na Jaroslava Foglara a Ladislava Klímu. Bude to asi lepší a upřímnější než sázet na přílišnou vážnost. Málokdo ví, že v České republice vychází na osmnáct tisíc knižních titulů ročně. A nedá se spočítat, kolik to dělá celkem vytištěných knih, protože náklady většiny titulů se úzkostlivě tají. Jen v našem státě se vyprodukují tuny zbytečného papíru a miliony slov zbytečného textu. Kdyby příští rok sedmdesát procent knih vůbec nevyšlo, určitě by to nemělo na společnost žádný negativní dopad; a roz­ hodně by ty texty nikomu nechyběly. To jen pár novinářů a pisál­ků a kurátorů a grafomanů by najednou bylo bez 9

práce. Ve městě by se nám asi lépe žilo a dýchalo, mož­

a zdlouhavá práce, která všechny málo vytrvalé a málo du­

ná bychom pak měli více času udělat si odpolední piknik

ševně nemocné spisovatele dřív nebo později unaví. Dnes

nebo se aspoň jeden den válet v posteli a nedělat vůbec

už sice nemusíte psát seříznutým brkem ani datlovat do

nic. Na světě vychází tolik různých pitomostí, že stojí za

psacího stroje, ale jinak se pracovní proces za posledních

seriózní úvahu, jestli náhodou neprospějeme svému okolí

tisíc let moc nezměnil; stále je to úmorná činnost, která

tím, že se pokaždé, než něco vytiskneme, důkladně zamys­

vyžaduje pevné odhodlání a železnou prdel. Máme inter­

líme, zda bude přínos hotové věci větší než vynaložený čas

net se vší jeho svobodou, ale svět se ještě nestihl na miliar­

a prostředky.   Doprovodným jevem svobody a demokra­

dy spisovatelů připravit. Dějiny literatury jsou především

cie se staly knižní cetky, memoáry náctiletých fotbalistů

dějinami zapomnění, dějinami zapadlých autorů, celých

s kýblem gelu na hlavě, kuchařky socpopových zpěváků

románů, povídek, článků i črt. Přemýšleli jste někdy, kolik

a opotřebovaných hvězdiček, které by na svém knižním

titulů už v historii beze stopy zmizelo? A byl by náš život

škváru rády vydělaly nějakou škváru navíc. O poznání hůř

šťastnější, kdybychom v archivech měli pár tun historie

jde na odbyt kvalitní literatura krásná a odborná, která s TV

navíc? Zajímají někoho všechny ty tituly na­štosované v ar­

celebritami svádí nerovný souboj. Ale musí to tak být, že ze

chivu Národní knihovny jen proto, že jejich archivaci ukládá

skutečných hodnot světská sláva zpravidla neplyne. Někdo

zákon?   Máme problém zorientovat se ve vlastním živo­

namítne, že to způsobil zlotřilý kapitalis­mus, poučení ale

tě, ale jako společnost dbáme o důslednou katalogizaci vše­

vědí, že už v římské císařské době se na laciném a špatném

ho, co u nás kdy vyšlo tiskem. Na první pohled se možná zdá,

papyrusu vydávaly sbírky dosud neznámých básníků a že

že je to chvályhodná činnost, tohle uchovávání „kulturní­

ještě v humanismu se považovalo za nečestné, aby spisova­

ho dědictví“, ve skutečnosti knihovny bobtnají bezvýznam­

tel za svou práci dostával zaplaceno. A že první honoráře

nostmi a dalšími a dalšími vydáními dávno známých knih.

za tištěné knihy se objevily až v 16. století. A že tehdy za

Bylo by řešením třídění místo archi­vace? Možná že ano, ale

skutečně úspěšné platilo to dílo, které bylo hojně patištěno.

chybí nám k tomu spravedlivý klíč, protože spravedlnost v umění ještě nikdo nevynašel. A tak trpělivě skladujeme

Každý příčetný autor si zpočátku musí položit otázku, jestli

knížky a utíráme z nich prach, protože nezbývá než smí­

má cenu ještě něco psát. Zpravidla už ví, že hodnotného

řit se s faktem, že budou přibývat prakticky donekonečna.

čtení, které přetrvá roky a zůstane stále živé a podnětné,

Nebo snad — lépe řečeno — do konce naší civilizace. A to

je pomálu. Přestože knížek pořád vycházejí hromady. Psa­

už zní rozhodně pozitivněji!

ní je důležité pro autora a jeho nejbližší okolí, méně už pro veřejnost. Literatura je možná příliš upovídaná na to,

Abych obhájil potištěný papír, pokusím se aspoň psát struč­

aby v nás zanechala hlubší stopu. Myšlenka naředěná na

ně a osobně. Protože věřím, že v životě je podstatná je­

desítkách stran nás pomalu uondá, až si nakonec pama­

nom přímá osobní zkušenost, která (čas od času) může mít

tujeme jen drobky a motivy vytržené z kontextu. Naštěstí

i obecnější platnost. Chtěl jsem vyrobit knížku, která by

pro čtenářstvo je psaní knih pořád ještě docela náročná

se dobře četla navečer v posteli. Nebo v tramvaji, ve vlaku,

10

11

v restauraci. Pár esejů, trochu praxe a možná i krapet ne­

přínosem? Co se dozvíme z obrázků designu, kterým schází

zbytného skuhrání, které patří ke koloritu našeho oboru.

jakýkoliv širší kontext, přesah a vysvětlení, proč to všechno

Ale v prvé řadě text s názorem, třeba notně pokřiveným.

vlastně děláme? Myslím, že design není volné umění a ani

Žádný bezpohlavní katalog knižního designu, hyperkorekt­

není jeho účelem jitřit divákovo nitro. Má svá východiska,

ní teoretizování nad údělem a smyslem grafického designu,

cíle i jakési obecné zákonitosti. Design je komunikační kód,

žádný další špatný překlad, vytištěný na křídovém papíře

který nám zjednodušuje život.   Přestože jde o knihu, nutí

tak tlustém, že nešťastnému čtenáři při neopatrné manipu­

svého zájemce číst, měl bych si napsat někam do podtitulu,

laci uřízne hlavu.   Původní texty o typografii u nás až na

protože za chvíli už asi bude nutné zvlášť upozorňovat na

čestné výjimky knižně nevycházejí. Ale není v tom žádné

skutečnost, že textový obsah není vata kolem obrazových

mysterium ani spiknutí; skutečnost bývá o mnoho prostší:

reprodukcí.

Designéři ani typografové, malíři ani sochaři totiž neumějí psát, stejně jako spisovatelé zpravidla neumějí krasobruslit.

Každý text, dokonce i odborný, má být přiměřeně stravi­

A proto se každý pokus počítá. Můžete správně namítnout,

telný a čtivý, aby potenciálního čtenáře netrápil víc, než je

že každý podobně autorsky koncipovaný soubor esejů, za­

nezbytně nutné. Děsí mě ta přílišná vážnost, která odbor­

ložený výhradně na práci a názorech jediného autora, bude

nou literaturu provází a obklopuje, upřímně se bojím všech

zoufale neúplný, zkreslený a neobjektivní. Nu ano. Ale přes­

sterilních studií studených jako psí čumák. Psaní i čtení

to věřím, že právě tento způsob je rozhodně užitečnější

má být v prvé řadě radost, jinak postrádá smysl. A kaž­

než probírat se další zaručeně objektivní příručkou, posté

dé soužení bývá na výsledku vidět.   Mám rád ty staré

přetřásající notorické teze nebo opisující od zkušenějších

ohmatané knížky Karla Čapka, které jsem skoupil z růz­

zahraničních kolegů. Můžete (teď hned!) navštívit web

ných antik­variátů. Třeba brilantní dílko O lidech — soubor

Amazonu a objednat si tam hezky vysoký komínek titulů

článků a esejů psaných s příkladnou lehkostí a humorem.

o grafickém designu. Bude vám stačit přečíst si jen dva nebo

Dobře jsem se bavil u (dětské) příručky Jak se dělá kniha

tři, abyste věděli, co najdete ve všech ostatních.

od Vladimíra Thieleho, kterou jsem, jako mnohé jiné, po

Přestože jde o knihy, nenutí své zájemce číst, říká slečna v re­

nohama a nudil se. Skutečnou stopu a hlubokou brázdu

kouskách četl na cestách vlakem, zatímco mi pes funěl pod klamním videu na novou sérii překladových knížek o desig­

ve mně zanechaly jen knihy, které sebe­vážnější téma po­

nu a dostává ode mě první cenu za nechtěnou situační ko­

jednávají osobně, lidsky, s nadhledem a vtipem. Eisnerův

miku. Asi je dnes velká móda tvářit se, že klipovitost videa

Chrám i tvrz, Marvanova Brána jazykem otvíraná... no a sa­

naplno pronikla i do knižní kultury a že z toho máme mít

mozřejmě doposud nepřekonaná Bringhurstova příručka

radost. Zpovrchnění, zploštění oborové literatury na sled

The Elements of Typographic Style, která je sice o poznání

obrázků je charakteristické pro západní designérské publi­

vážnější, ale je z ní cítit nezvykle velká porce zkušenosti,

kace, kde se obyčejně šetří slovem, ale nešetří barvami, laky,

lásky i nadšení.   Při jejich čtení jsem většinou zažíval

výseky a třeskutými banalitami. Jsou takové knihy ještě

pocit důvěrného rozhovoru mezi čtyřma očima. A i když se

12

13

zmíněnými autory se poměřovat nemohu, už dlouho před

kriticky myslet. Veškeré informace zvenčí důkladně pro­

napsáním prvního řádku jsem si moc přál, aby se nakonec

sívat a třídit. A veškeré teo­retické poznatky poměřovat

ta moje hotová knížka řadila právě do kategorie děl spíše

vlastním poznáním.

nevážných, svěžích, radostných a lehkonohých. Nebyly to jenom publikace o typografii, které mi daly první impuls,

Psaní, jako každá jiná aspoň trochu vážně míněná intelek­

ale vzpomenu si na ně vždycky, když si po sobě musím pře­

tuální činnost, je pouze způsob, jak se o kousek přiblížit

číst kousek vlastního textu, který mě vyděsí tím, jak moc je

čemusi, co zraje kdesi uvnitř každého přemýšlivého člově­

vážný, nudný a odborný. Půlku ho pak vymažu a snažím se

ka. A jestliže někdo hodně píše, pak hlavně proto, že mu

napsat něco jiného. Objektivní pojednání plná přemoudře­

vytyčený cíl zatím uniká. Každý nový text je novým (ne

lých rad a mravenčí práce celých autorských kolektivů už

nutně lepším) pokusem o napsání věcí, pro které nemáme

jsem z hlavy zpravidla vytěsnil. V životě mají opravdovou

dostatek slovní zásoby, umu, zkušenosti či osobní zralosti.

váhu jen zážitky výrazné a hraniční. Elektrizující osobnosti,

Hotové dílko původní záměr nikdy docela nenaplní. I když

jakkoliv pitomé věci někdy říkají. Lidé s názorem, i když

zkusit se to čas od času musí.   Asi to celé nakonec po­

zrovna úplně opačným. Lidé, kteří vám vlepí verbální facku,

kazím, ale bude mě uklidňovat vědomí, že kromě hromady

jen otevřete zobák.   Přestože si myslím, že k brutální

zbytečně potištěného papíru nedošlo k žádné jiné tragédii.

upřímnosti pat­ří i mudrování, kádrování a mravokárný

Že nikdo nepřišel k újmě na zdraví nebo životě.

tón, na vehementní prosazování kteréhokoli ze svých za­ ručených receptů a pravd nevěřím. Patent na rozum zatím nemám. Ostatně touha změřit, popsat a ovládnout design je teore­tickými prostředky neuskutečnitelná. Mise bude splněna i tehdy, když kniha nabídne víc zajímavých otázek než uspokojivých odpovědí.   Pravda neexistuje. A demo­ kracie s sebou přináší právo blábolit až do úplného zblbnutí. Bezbřehá, nekontrolovatelná demokracie rozmělňuje tvo­ řivého ducha ve žvatlavou břečku, protože k publikování už dnes stačí ovládnout základy gramatiky. Jiné bariéry už nejsou. V nastalé svobodě kvalitu rozpozná jen ten, kdo má patřičně zostřené smysly a kdo absenci tradičních filtrů (re­ daktor, kurátor, cenzor) nahradí maximálně zby­střenou po­ zorností. Chce to jen trochu času, trpělivosti a inteligence; ale svět, ve kterém se občas více přemýšlí, než čte, nemusí být úplná utopie. K nezbytné výbavě každé­ho zdatného adepta designu patří v prvé řadě schopnost samostatně 14

15

1 kniha Přiznávám, že jsem v těchto těžkých a vážných dobách chtěl napsat něco šprýmovného. Chápu, jak musí být kritik pohoršen, postřehne-li tento úmysl. Neboť u nás je legrační jen to, co lidé dělají vážně. Karel Čapek

1.1 Kniha jako fenomén

Čtenář a sběratel Čtenář a sběratel jsou dvě naprosto různé kategorie, byť se mohou v mnoha případech prolínat a většina čtoucí po­ pulace je kombinací obou. Čtenář knihy čte, ale nemusí je nutně vlastnit, zatímco sběratel knihy vlastní, ale nemusí je číst. Každý majitel většího množství knih určitě má ně­ kolik nepřečtených nebo zapomenutých. Čím déle člověk knihy hromadí, tím větší je množina těch, které nečetl... a dost možná ani nikdy číst nebude. Kdybych se zítra ocitl na mizině, může mě uklidňovat vědomí, že k ukojení čte­ nářské vášně už není nutné kupovat nové knihy, protože těch starých nepřečtených mám stále dost a dost.   Bylo by přinejmenším naivní myslet si, že člověk si pořizu­ je knihy proto, aby je všechny přečetl. A bylo by nanejvýš bláhové myslet si, že čteme, protože nás to baví. Četba má také spoustu jiných důvodů nebo funkcí než prosté vypl­ nění volného času. Čteme, protože nám nic jiného nezbývá. Student má povinnost číst, aspoň občas. Když už nečte vnu­ cenou („doporučenou“) literaturu, musí se přinutit alespoň ke čtení interpretací knih, které ho nezajímají nebo na ně nemá čas, aby dostal vytoužený zápočet, a posunul se tak na vzdělanostním žebříčku o příčku výš. V řadě zaměstnání se bez čtení neobejdete, pakliže chcete rozšiřovat vlastní 19

rozhled a odbornost. Toto jsou ovšem pořád ještě příliš

svému nejširšímu okolí na odiv. Někdy se dokonce zdá, že se

marginální příklady, protože četba má jeden naprosto zá­

jejich procento zvyšuje s rostoucím přepychem a společen­

sadní rozměr — ten společenský. Musíme si uvědomit, že

skou prestiží. Nezávislost, moc a zdánlivá nedotknutelnost

každá jednotlivá knihovna neslouží primárně k uskladnění

platí za největší nepřátele pokory i touhy po trvalém roz­

důležitých, hodnotných nebo jen oblíbených knih svého

šiřování osobní vzdělanosti. Čtení už dlouho nemá to výsad­

majitele, ale má plnit v prvé řadě reprezentativní funk­

ní postavení jako v minulosti, kdy bylo jediným oficiál­ním

ci. Některé knihy z ní nepochybně občas čteme, prohlí­

zdrojem poznání a jednou z mála smysluplných kratochvil­

žíme, listujeme v nich nebo hledáme... ale drtivá většina

ných aktivit. Dnes máme k dispozici více lákadel než je­

svazků zůstává prakticky netknutá. Mám v knihovně celé

nom statické médium tištěné knihy, ale čtení knih stále

oddíly, které mi přišly do ruky, jen když jsem v ní dělal

ještě zůstává základní kulturně-společenskou nezbytností.

nový pořádek.   Mohlo by se zdát, že digitální knihov­

A tak můžeme zatím klidně spát, protože Česká republika

na problémem nečtení — pokud se dá o problému vůbec

patří mezi národy s relativně vysokým procentem čtenářů

mluvit — netrpí. Digitální knihovna není navenek vidět,

vášnivých, kteří přečtou více než padesát knih ročně. To

a tak je u ní primární (tedy společenská) funkce zanedbatel­

nás utvrzuje v přesvědčení, že četba není na ústupu, knihy

ná. Jenže to by nesměl dostatek diskového prostoru svádět

budou i nadále vycházet a knižní grafici v dohledné době

k bezuzdnému hromadění titulů, které by se mohly někdy

nepomřou hladem.

hodit. A tak si každá bezduchost a zbytečnost, které by se kniho­mil starého střihu dávno zbavil, protože by mu zabíra­

Bylo by určitě praktické, kdyby se nám všechny důležité

la drahocenné místo, vegetuje na datovém úložišti, protože

vyčteninky natrvalo vryly do paměti, ale je to jen hezký

s místem není problém.  

ideál, kterého nelze dosáhnout. Každá přečtená kniha nám

Lidský kolektiv zatím nepřipouští právo nečíst, tudíž se

tematickému čtení by byla o mnoho silnější, kdybychom

pravidelně dostáváme do situací, kdy musíme prokazovat

měli aspoň jakous takous záruku, že nám v hlavě něco

svůj obecný literární rozhled. Ani nadprůměrně sečtělý

z knih zůstane. Nemáme. Napřed se vytrácejí jednotlivé

člověk nemůže nikdy přečíst všechny důležité knihy, jež

kapitoly a motivy, později hluchá místa převáží nad paměti­

z paměti postupně mizí. Motivace k pravidelnému a sys­

patří mezi základní společenskou a profesní výbavu. S poč­

hodnými, až zůstanou jen osamělé ostrůvky slov či myšle­

tem přečtených knih se v něm utvrzuje vědomí, že po­

nek, kterých se držíme zuby nehty jako posledních důkazů

čet důležitých knih, které za život nestihne přečíst, bude

o tom, že jsme knihu opravdu přečetli. Z přečtených knih

mnoho­násobně vyšší než počet knih přečtených. Aby zby­

si nakonec zapamatujeme jenom minimum. A někdy ani

tečně nepropadl trudomyslnosti, vystačí si mnohdy se

to  ne.   Nespolehlivost paměti je jedním z důvodů, proč

správným přesvědčením, že je potřeba aspoň vědět o jejich

se vyplatí knihy shromažďovat na jednom konkrétním mís­

existenci.   V populaci nepochybně vždy bude existovat

tě. Vlastnictví knihovny v nás posiluje dojem, že máme vě­

skupina ignorantů, kteří si dopřávají luxus nečíst a dávají to

dění když ne v hlavě, tak aspoň na dosah. Systém veřejných

20

21

knihoven je dost nepružný a nespolehlivý na to, abychom

kultivovaně, podle své nátury, ale také volbou písma a pro­

si mohli v případě potřeby vyhledat nebo vypůjčit právě

kladu, pečlivou sazbou, vkusnou ilustrací nebo jinou drob­

ten důležitý svazek, který nám rychle osvěží paměť nebo

nou výzdobou. Může se to na první pohled zdát zanedba­

dá odpověď na aktuální otázku. Proto se vyplatí všechny

telné, ale pět set tisíc znaků na knihu není tak málo, aby

důležité přečtené i nepřečtené knihy vytrvale schraňovat

nemělo smysl aspoň se o to pokusit. Upravíme-li nějakou

doma v syslí noře — privátní knihovničce —, aby čekaly

obstojně prodejnou knihu, můžeme tím ovlivnit vnímání

na to, až přijde jejich čas, a posloužily za­pomnětlivé hlavě.

desítky tisíc lidí, v případě světového jazyka rovnou mili­

Možná na ně bude pět nebo deset let padat prach, ale čas od

ony... a to přece není tak úplně špatné.

času bývá jejich přínos neocenitelný. Své o tom vědí všichni autoři odborných článků, na základě kterých by se mohlo

Bibliofilie a bibliomanie

zdát, že jejich pisatelé jsou chodícími encyklopediemi. Blíž realitě bude tvrzení, že měli dost soudnosti k tomu, aby si

Ačkoliv Gutenbergův vynález znamenal dramatické zrych­

zřídili dostatečně rozsáhlou domácí knihovnu, která za ně

lení a zlevnění knižní produkce, pořád ještě byla kniha

polovinu práce udělá sama. 

v jeho dobách nesmírně nákladná věc, mívala hodnotu ce­ lého domu, statku. Nebo stáda dobytka. Ne náhodou na

Sběratel knih může mít nepřeberné množství různých dů­

výrobu luxusní knížky na teletinovém pergamenu (nazý­

vodů pro jejich kupení v soukromém bytě. Užitečnost pri­

vaném legračním českým jménem bělpuch) vždy padlo po­

vátní bibliotheky, která spisovatele či novináře zachrání

četné stádo čerstvě narozených telat s kůžičkou hebkou jak

v nouzi nejvyšší, je jenom jedním z nich. Lidé sbírají knihy

růžové dětské půlky. A tak se nezřídka z ryze praktických

třeba proto, že jsou krásné. Lidská povaha je už taková,

důvodů vzácná kniha připevňovala tlustým řetězem přímo

že jaksi podvědomě inklinuje ke krásnu, přestože všichni

ke čtecímu pultíku, aby neuváděla v pokušení slabší povahy.

můžeme mít na estetiku diametrálně odlišné názory. Ne­

Tyto knihy na řetězu, latinsky nazývané libri catenati, jsou

musí se nám líbit nabírané záclonky v oknech lužáneckých

pro nás nostalgicky hladivým připomenutím dávno ztrace­

matek ani úprava hrobů na ústředním městském hřbitově,

ných časů, kdy i jediný vlastněný titul mohl znamenat vel­

ale jedno je jisté: člověk má tendenci zkrášlovat a zdobit

ké duševní a materiální bohatství.   Ovšem už na konci

své okolí, obklopovat se věcmi, které mu přinášejí kro­

15. století leckterá tiskárna zkrachovala, protože produko­

mě lapidárního užitku i estetický zážitek.  Výtvarníci

vala luxusní svazky, ručně zdobené a ilustrované, odsouze­

a desig­néři rádi skuhrají, že vkus většiny je pokleslý, ale

né k tomu, aby trčely ve skladech a čekaly na svého kupce,

s tím se patrně nedá dělat nic lepšího než se osobně zasadit,

který nakonec možná vůbec nepřišel, protože si takovou

aby láci a kýč přebila kvalita. Knižní grafik se snaží vnímá­

drahotu nemohl dovolit. Z knihy se postupem času musel

ní estetiky ve svém okolí formovat. Má k tomu jedinečný

stát více užitkový než umělecký předmět — tomu dopomohl

prostředek — médium knihy —, pomocí něhož působí na

i vynález stroje na výrobu papíru na přelomu 18. a 19. stole­

čtenáře. Nejvíce obálkou, kterou upravuje pouťově nebo

tí, díky němuž papír citelně zlevnil. Devatenácté století bylo

22

23

v mnoha ohledech převratnou dobou, kdy spousta starých

Vznik sdružení milovníků knih — bibliofilských spol­

pořádků přestala platit. A kniha nebyla žádnou výjimkou,

ků — reagoval na pozvolný úpadek knižní kultury. Byla

stávala se stále víc pouhým zbožím na více a více konku­

to nahlas projevená snaha vrátit knihám aspoň částečně

renčním trhu. Doba začala preferovat láci nad luxusem,

jejich původní lesk a zasadit se o zvýšení kvality knižní

takže logicky odzvonilo drahým celokoženým vazbám a po­

produkce ve všech ohledech. Bibliofilie je vlastně vyšší pa­

stupně se přecházelo k vazbám prostším — polokoženým či

tro lásky ke knihám, záliba přerůstající ve sběratelskou

poloplátěným. Což je mimochodem docela zajímavý para­

vášeň, profesionalizace a kolektivizace původně privátní­

dox, protože od té doby došlo k tak markantnímu posunu,

ho koníčku.   První bibliofilský spolek, The Roxburghe

že poloplátěnou vazbu dnes chápeme jako vrchol luxusu

Club, byl založen v Londýně 17. června 1812, pražský Spolek

a o polokožené vazbě si necháváme pouze zdát (protože

českých bibliofilů funguje od března roku 1908. Oba si od

je z říše snů).

počátku kladly za cíl shromažďovat a vydávat umělecky hodnotné tisky, které mají pozvednout úroveň čtenářstva.

Počátek 20. století v nastoleném trendu pokračoval, dokon­

Taková krásná kniha se obvykle neobejde bez dobrého

ce i ekonomické motivace byly podobné. Modernismus se

papíru ani bez krásného písma, ostatně známe příklady,

svými levicovými ideály usiloval především o dosažitelnost

kdy pro jedinou knihu byl navržen originální písmový typ,

kvalitního designu pro všechny vrstvy společnosti. Ladi­

klidně nemilosrdně rozlitý krátce po vydání literárního

slav Sutnar navrhoval cenově dostupné hračky, keramické

díla, jako tomu bylo u krásného knižního písma Slavoboje

sety i knihy pro Družstevní práci, Karel Teige svůj progre­

Tusara.   Dnes už se bibliofilie považuje za jakousi úchyl­

sivní knižní design uplatnil v Odeonu a Aventinu, Kyse­

ku, zvrácenost. A musíme nestranně uznat, že v kontextu

la, Brunner nebo Čapek nenavrhovali jen zdobné knihy

dominance digitálního přenosu informací se může sbírání

v kubistických vazbách, ale především laciné paper­backy

hezkých knih, které hlavně zabírají místo, jevit jako pošeti­

na dřevitých papírech, kterými propagovali moderní po­

lé. Ale přece jen má to sběratelství jasnou logiku. Kdy jindy

jetí knihy. Nicméně masová produkce, po které tolik volali

než v době, kterou charakterizuje divoký úprk k digitální

všichni modernisté a pokrokové mozky ze začátku dvacá­

konzumaci textu, máme usilovat o vlastnictví knihy, jež

tého století, s sebou nepřinesla jen větší dostupnost knih,

bude na vrcholu výtvarné i technické úrovně? O knihu pro­

ale v mnoha případech také chvat, nekvalitní materiály,

pojující písmo, materiál a grafickou výzdobu v krásný celek,

lajdáctví a celkový pokles výtvarné i technické kvality pro­

který ve výjimečných případech snese i parametry obvykle

dukce, který trval až do devadesátých let minulého století.

kladené spíše na umění? Dobře upravená a vytištěná kniha

Dnešní tiskové stroje už jsou sice mnohdy chytřejší než vaše

má trvalé kvality, proti nimž je zatím každý textový blok

bývalá přítelkyně, ale tam, kde nakladatel v knihách vidí

na obrazovce jaksi nedomrlý, dočasný, plochý a povrchní.  

v prvé řadě rohlíky a až ve druhé řadě kulturní počin, se situace nijak drasticky nemění — rychlost vítězí nad kva­

Drahá knížka vyrobená z luxusních materiálů, upravená

litou a ostré lokty nad odborností.

a vyzdobená odborníkem, se asi nikdy nestane objektem

24

25

masového zájmu, protože prostředky vynaložené k její vý­

postoj namířený vůči destrukci krásného vychází z normál­

robě vysoce převyšují standard. Co na tom, že malé série

ního lidského fetišismu, tedy z naprosto přirozené a obecně

knih na ručních papírech vždy mohly ovlivnit jen malou

přehlížené lidské vlastnosti, která nás obklopuje tak vytrva­

část veřejnosti? Každý zásadní oborový impuls představu­

le a důsledně, že si ji přestáváme uvědomovat. Živí v nás po­

je přístup, který je v protikladu s obvyklým stavem. Jeho

svátnou úctu nejen ke knihám, ale ke všem věcem, kterým

úkolem je v prvé řadě nastolit rovnováhu sil, vedle nízkého

přisuzujeme nějakou nadstandardní hodnotu. Knížky toto

ukázat vysoké, a postupně tak učit lidi rozeznávat kvalitu.

své postavení postupně ztrácejí, avšak substituce v podobě

Vydávat bibliofilii nutně neznamená ohlížet se do minu­

naleštěných aut nebo spotřební elektroniky je adekvátní,

losti, imitovat staré tisky ani vyžívat se v čichání ředidel,

takže stav věcí zůstává víceméně při starém. Jen podoba

leptání kovů či kolorování ilustrací. Knihomila nepotěší

úchylky se trochu mění.  

jen výpravné knihy s originálními grafikami; obvykle ne­ pohrdne ani přednostním výtiskem na lepším papíře (alias

Jan Rambousek píše, že biblioman je chorobně zrůdný bib­

tirage réservé) či soukromými tisky (éditions privées); zvláš­

liofil, který se neštítí ani zločinu, aby se zmocnil žádané, vzác­

tě když jsou v tiráži očíslované nebo podepsané autorem.

né knihy1. Je to smutný a nemocný člověk, který dosáhl

Avšak náročné parametry bibliofilií mnohdy snesou i knihy

hranice extrémního fetišismu, miluje knihy a neumí bez

zamýšlené jako normální sériová produkce; u nás jsou to

nich žít. Bohužel neznám žádného protřelého zločince, kte­

třeba báječná nakladatelství Baobab nebo Meander, kte­

rý by mi mou hypotézu potvrdil, ale myslím, že knihy se

rá vydávají jedinečné autorské knihy, bohatě vyzdobené

nekradou o nic méně než v minulosti, přestože poslední

krásnými ilustracemi českých autorů. O takové bychom

dobou je situace ztížena všudypřítomnými čipy, které mají

měli trvale usilovat.

dotyčného lapku odhalit. O loupežné vraždě kvůli knihám

Osobitou skupinou milovníků knih jsou různí maniaci. Po­

s nalepenými ex libris na předsádkách, majitelovou znač­

měrně bizarní zvrácenost se nazývá biblioklasmus (z řecké­

kou sloužící k identifikaci jeho majetku. Je to malý grafický

jsem zatím neslyšel.   Možná máte doma nějaké knihy

ho kladzō, štípám), čili vytrhávání a vystřihování listů nebo

list, co oživuje děravou paměť a usnadní vám vrácení půj­

ilustrací vzácných knih. Ať už za účelem komerčního pro­

čené knihy, protože každá nepoctivost se po zásluze trestá.

spěchu, či pouze z dobrého rozmaru. Ani dnes nejsou zvlášt­

Ostatně už v roce 1409 obsahoval český rukopis (uložený

ní výjimkou pokojíčky vyzdobené kolorovanými grafikami

nyní v národní knihovně) doušku ve znění: Kdo tyto kniehy

z letitých tlustopisů, i když většinově stále vedou laciné

ukradne mne, bodaj měl tolik zimnic, jako je v Praze pivnic.

reprodukce Muchových plakátů. Správní biblio­filové samo­

Tak bacha!

zřejmě biblioklasmus nenávidí, protože nedokáží pochopit, jak někdo může znehodnotit pěknou knihu. To, co bylo na­ vrženo jako celek, se najednou rozpadne na jednotlivosti a ztratí svou vnitřní pospolitost. Vrozený ochranitelský 26

 1 Rambousek, Jan: Slovník a receptář malíře grafika, 1954

27

2  knižní grafika Myšlenky vysoce praktické stojí o pět hodnostních tříd výše než teoretické; teorie je pouze embryo praxe. Ladislav Klíma

2.1 Formát

Měřítkem knihy je člověk. Délka jeho paží, schopnost peri­ ferního vidění a nazíratelná vzdálenost jsou určující. Kniha slouží čtenáři a volba knižního formátu má být podřízena tomu, jakým způsobem a na jakých místech čte. Rozezná­ váme knihy do ruky, do kapsy, dokonce i takové, u kterých se předpokládá, že budou ležet rozložené na stole. Histo­ rie dokládá slušnou řádku různých způsobů pro stanovení rozměrů knihy, ale kromě standardizovaných formátů řady A, zlatého řezu a poměrů malých celých čísel žádný z nich nepoužívám, protože jejich konstrukce bývá zbytečně slo­ žitá. Přívrženci geometrie a vesmírných řádů mohou na­ studovat typografickou bibli Roberta Bringhursta, která pro popularizaci kružítka, pravítka a kalkulačky udělala možné maximum, my ostatní k volbě velikosti svazku a vzájem­ ných poměrů jeho stran přistupujeme trochu líně, věcně, ra­ cionálně, vycházíme hlavně z hlediska elementární estetiky a výrobní ekonomie.   Volba formátu je první věc, kterou by měl úpravce řešit, protože vychází z obsahu a ovlivňuje všechny ostatní parametry knihy. Většina knížek má bohu­ Rozměry knihy determinují způsob používání a naopak. Menší sbírku nebo román uchopíme pohodlně do jedné ruky, většinu ostatních formátů držíme oběma rukama. Tehdy je důležité, abychom si prsty nezakrývali text. A to už je věc autora úpravy — navrhnout takový sazební obrazec, aby byla kniha ergonomická:

žel formát stanovený předem, už od nakladatele, a ne vždy se podaří zadání změnit nebo obejít. Důvody jsou dvojího druhu: V prvé řadě dá práci měnit léty zaběhnutou pásovou výrobu a volit nestandardní řešení pro standardní produkci.

dobře se četla a používala. U rozměrné odborné literatury jsou

Druhý důvod je čistě pragmatický — ty oblíbené formáty

pravidla volnější, protože ji většinou máme rozloženou na stole.

odvozené z dělení rozměrů tiskového archu jsou výhodné, 83

protože při nich nevzniká nadbytečný odpad, čímž umož­ ňují ekonomicky (a eko­logicky) využít suroviny vstupující do procesu vzniku knihy. Každý netradiční formát potom má specifický příznak, poutá na sebe pozornost, vyčleňuje se z obvyklosti a průměru.   S rostoucím formátem se zvětšuje také velikost písma a naopak. Rozměrná publikace s desetibodovým písmem by se nedala učíst, protože nazí­ ratelná vzdálenost je větší než u příručky, navíc písmo na větším formátu zákonitě působí opticky menší.

a

Při nákupu starších knih se ještě můžeme setkat s náz­vy folio, kvart, osmerka, dvanácterka, šestnácterka nebo čtyřia­ dvacítka13, ale moudří z toho moc nebudeme, protože tato označení udávají formát jen velmi přibližně — primárně označují počet listů jednotlivých složek. V archaic­kých for­ mátech si libují výhradně antikváři a starší typo­grafové, kteří tím tuze rádi matou veřejnost. Tiskárně raději po­ Jednoduchá konstrukce formátu knihy vychází z poměrů malých

sílejme rozměr šířka-krát-výška knižního bloku po ořezu

celých čísel (a), přesto nabízí obrovskou variabilitu. Formáty

a v milimetrech, šířku hřbetu a rozměry desek u pevných

řady A v poměru stran 1 : √2 jsou ekonomicky nejvýhodnější,

vazeb nám spočítá tiskárna podle technologie a použitého

protože půlením fomátu dostaneme dva formáty o stejném poměru stran, nevzniká tedy odpad (b). Mezi nejkrásnější formáty patří takzvaný zlatý obdélník (c) s poměrem stran 1 : 1,62.

1 − x

b

√2

papíru. Beletrie Dokud má beletrie obvyklé proporce, velikost a typ písma, vnímá ji čtenář jako čistě utilitární objekt — věc ke čtení. V okamžiku, kdy se některá z těchto vlastností vidi­telně

1

odchýlí od normálu, naruší to ustálenou představu čtená­

c x

1 x

ře o tom, co to beletristická kniha vlastně je. Číst román tištěný na formát A4 je stejně nesmyslné jako nosit o tři 13 Zkrácená označení potom bývají 2° pro folio, 4° pro kvart, 8° pro osmerku, dále 12°, 16° a 24° podle stejné logiky.

85

čísla větší boty. Romány a novely mají ustálené formáty — obvykle ne větší než A5 či b5, jinak by každá stránka obsa­ hovala příliš mnoho textu, kniha se špatně četla a přenášela. Bele­trii navrhujeme zásadně na formáty orientované na výšku, opačné řešení souvislému románovému čtení od­ poruje. Čtverec většinou nepřipadá v úvahu, leda že by se v knize pravidelně střídal text s obrazem, jak tomu bývá u litera­tury pro děti.   Souvislý text v rozsahu stovek stran je potřeba rozdělit na optimálně rozsáhlé celky (strán­ ky), které obsah pěkně strukturují a dávají čtenáři možnost v pravidelných a vhodně zvolených intervalech si oddych­ Až vám bude nakladatel tvrdit, že nejlepší knižní formáty jsou

nout. Pro rozsáhlejší prózy se nehodí zmenšené formáty,

ty odvozené z řady A či B (protože se krásně vejdou na arch),

protože u nich výrazně narůstá počet stran (a tedy i objem

nevěřte mu. Pokud ovšem nenavrhujete školní sešit nebo učebnici.

svazku). Příliš fragmentovaný text je náročný na soustře­

Pro beletrii se hodí formát štíhlejší, třeba ten odvozený ze zlatého obdélníku a nepřesahující rozměry b5, ale u kratší prózy připadá v úvahu i formát menší, kapesní. Snese písmo kolem osmi až devíti typografických bodů a také nezarovnanou sazbu

dění a narušuje kontinuitu čteného textu. Drobné formáty vyhovují hlavně kratším novelám a povídkám, které se dají přečíst na jeden zátah.

(na praporek), u které odpadá starost o hezké mezislovní mezery. Já vím, vydavatel se bude cukat, ale čtenáři tím často uděláte větší

Poesie

službu než děravou sazbou do bloku.

Básně čteme doma v křesle, v posteli, na záchodě, na zastáv­ ce hromadné dopravy i v dopravních prostředcích. Knížku budeme držet jednou nebo oběma rukama, tím jsou oby­ čejně dány její rozměry. Většina poesie má spíš osobní, in­ timní charakter; velké formáty jí nesluší. Knížka by se měla pohodlně vejít do kapsy nebo kabelky. Jedině v případě, že se jedná o rozsáhlou antologii řady autorů nebo souborné dílo jednoho spisovatele, má smysl zvážit zvětšený formát. U poesie člověk nehledí jen na krásu. Snaží se vměstnat na řádek i ty nejdelší verše. Problém to může být hlavně u básnických

Výrazně větší, nebo naopak miniaturní formáty (kolibříky) jsou vyhrazeny pouze pro speciální vydání, přede­vším růz­

antologií, ve kterých se střídají stylově naprosto nesourodé básně.

né sběratelské verze klasiky, nákladně vypravené, vyzdobe­

Formát potom vychází z obsahu, rámuje básně a dává jim pokud

né originální nebo reprodukovanou grafikou. Taková kníž­

možno dostatek prostoru k životu.

ka slouží více k prohlížení než ke čtení, obyčejně jde o věc 87

Ukiyo -e

2.4 Kombinace písma a ilustrace

Historie nám bezděčně napovídá, jak nakládat s typo­ grafickými písmy a jak je mixovat s ilustračním doprovo­ dem. Staré knihy fungují skvěle skoro vždy, když všechny jejich výtvarné složky — písmo, ilustrace i vazba — vznika­ ly ve stejné době, pomocí obdobných grafických nástrojů nebo tiskové technologie. V životě ani v typografii nic ne­

Jan Wellens de Cock was a Flemish painter

pluje ve vzduchoprázdnu, samo o sobě, bez širšího kontextu a rámce. Proto zákonitě dochází ke vzájemnému ovlivňo­ vání typografie a grafiky i tiskových metod. Umění, včetně užitého, bývá pozitivně i negativně ovlivněno jak dobou, tak momentální společenskou a politickou situací, mírou vzdělanosti, rozvojem ekonomiky i stavem demokracie. Každá naše výtvarná realizace je nějak spojena, a někdy dokonce podmíněna místem vzniku a konkrétním okamži­ kem v běhu času.    I proto byl logickým a přirozeným doplňkem středověkých rukopisů a také prvních tištěných knih dřevořez. Tradiční reprodukční technika rychle našla

Queen

Wilhelmina

Wilhelmina Helena Pauline Maria van Oranje-

své nové uplatnění v podobě výzdoby sério­vě vyráběných knih. Lehce obhroublá povaha dřevořezové grafiky se vý­ jimečně dobře snáší s těžkou a temnou kresbou lomeného písma, stejně jako s raně renesanční antikvou pěkného zabarvení v sazbě a mírného kontras­tu tahů. Výsledkem takového spojení pravidelně bývaly knihy příkladné vý­

-Nassau byla nizozemská královna do roku 1948,

tvarné jednoty. Dürerovský dřevořez coby typický zástup­

kdy abdikovala ve prospěch své dcery Juliany.

ce techniky tisku z výšky měl také oproti většině svých 131

Emil Nolde

pozdějších konkurentů jednu velkou technickou výhodu: Byla-li zachována základní podmínka, že výška dřevoře­ zového štočku je stejná jako výška písmových matric, dalo se vytisknout písmo s ilustrací zároveň.    Méně nadše­ ni jsme z většiny raných kombinací knihtiskového písma a mědirytové ilustrace. Mědiryt se řadí k nejstarším gra­ fickým technikám, objevoval se už v inkunábulích druhé poloviny patnáctého století. Na rozdíl od dřevořezu a poz­ dějšího dřevorytu se jedná o techniku tisku z hloubky, kde tisknoucí částí formy jsou místa vyhloubená pod povrch desky. Jemnosnubnost mědirytin je v přímém rozporu s rá­

Gellner *1881

zem lomených abeced; saténový závoj precizně rytých linek a valérů se vzpírá kombinaci s úderností gotického písma. Ideálního spojení písmového typu a mědirytové ilustrace dosáhly vlastně až chalkografy sedm­náctého a osmnáctého století, většinou drobné modlitební knížky s luxusní vazbou, u kterých byla do měděné desky vyryta grafika i tiskové písmo zároveň.14 Mědirytová technika, a později i její nej­ bližší příbuzná, dokonalejší, přesnější a odolnější techni­ ka ocelorytu, našla vhodného partnera hlavně v písmech klasicistních. Detailní kresba ocelorytin se dokonale váže s precizností statické antikvy — její důstojností, vážností a příznačnými vlasovými serify. To živočišně rozvolněný dřevoryt působí vedle ostře řezaného písma a vlasových serifů vždy nepatřičně.    Techniky tisku z hloubky se postupně rozvinuly do mnoha různých variant. Vedle rytin, mezi které můžeme počítat i mezzotintu s jejími typicky jemnými odstíny, to byly zejména vláčné linie suché jehly a přirozeně i různé druhy leptané grafiky, počínaje čárovým leptem s delikátně ostrou kresbou a konče leptem zrnko­ vým — akvatintou — umožňující reprodukovat celou škálu 14 Více in: Voit, Petr: Encyklopedie knihy, 2006; str. 574

133

plošných odstínů. Případně různé kombinace leptů a jejich

soudržný celek. To jistě neznamená, že měřítko spřízně­

vícebarevné varianty.    Specifickou technikou byla od­

nosti povah je jediné možné. Najde se spousta případů,

jakživa Senefelderova litografie, tvořící samostatnou skupi­

kdy kontrast, třeba právě kontrast vlasové kresby a ex­

nu technik tisku z plochy. Tento pražský rodák stihl (i přes

trémně tučného titulkového písma, může vytvořit silný

mnohé životní peripetie) litografii za svého života nebývale

grafický účinek. Všechny varianty, které připadají v úva­

rozvinout. Je autorem prakticky všech jejích známých va­

hu, překračují rámec jedné životní zkušenosti a několika

riant: stříkané litografie, rytiny do kamene, autografie na

stránek textu. Výjimečný typograf se pozná právě tak, že

křídový způsob i litografie více­barevné. Sám navrhl několik

má schopnost jít za rámec sice v zásadě funkčních, ale

typů tiskových strojů a princi­pem metalografie, plošného

zároveň jednoduchých a omezujících pouček.

tisku z kovové desky, položil základ modernímu ofsetu. Proto není možné litografickou reprodukci jednoznačně charakterizovat, může mít obrovské množství různých po­ dob. To ostatně platí i pro sítotisk a ofset — reprodukovaná grafika nebo fotografie je u nich ovlivněna více přáním fotografa a designéra než samotnou technikou tisku. Svoboda, kterou nyní jako výtvarníci zažíváme, proto­ že vše je dostupné a povolené, je jednoznačně pozitivní a ozdravná, neboť odpadají veškeré dřívější limity včetně techno­logických. Konečně máme možnost klást vedle sebe středověkou grafiku a současné plakátové písmo, čínský dřevořez a český novinový typ. Ale každý nárůst svobody zvětšuje prostor pro špatně mířené střely. Spojování ne­ sourodých složek končí buď novou kvalitou, nebo do očí bijícím diletantstvím. Nic mezi tím. To je nejhlavnější dů­ vod, proč se vyplatí mít představu o dějinách našeho obo­ ru. Historie knižní grafiky nás opakovaně přesvědčuje, že každá nová kvalita vychází v prvé řadě z poznání.   Při hledání vhodného písma je dobré prozkoumat hrubost a charakter kresebné linky, přesnost a bohatost valérů, velikost a tvar tiskového bodu. Povaha kresby, ilustrace či fotografie může poskytnout poměrně přesný manuál pro volbu písma, které s kresbou vytvoří nový, vnitřně 134

135

brno 2012

(c) Martin Stöhr, 2012 (c) Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

mladý jsem vešel do svobody a dnes mám pocit hřbitova před okny smutných duší má vlast je bledá plastová bez konce vrků plků a mlků šoulání nicoty www svět jsem básnil a dobásnil jsem v síti jsem dead

2

3

smích

6

Host ReX 13

martin

stöhr

smích

ze snu

ISBN 978-80-7294-779-9

8

9

ten večer jsme šli do opery a ztratili se pod lavinou jak je to jen možný řekni jak? zdál se mi v té smrti sen byla tma a plno sněhu město prázdné i já sám nesl jsem tvůj tmavý kabát a pořád na něj zapomínal tahal ho jak hadr po zemi padal jsem byl namol a přece jak víš střízlivý ano bylo mi to v tom snu líto a co je to v tom okně ráno? no kdepak alej jenom lípy staré stromy z náletu víš už se ani neprobouzím už nejsem zdám se zbývám tu

ze snu

7

12

13

Snová sbírka Martina Stöhra, z jejíchž potěmnělých stránek se vynořují vatově měkké obláčky běloby. Písmo neční, neilustruje,

smích ze snu

nevysvětluje, slouží. Poesie se s malůvkami moc nesnáší, každý pokus o „ilustrování“ básní je odsouzený k trapnosti. Jedině snad grafické listy někdy vytvoří zajímavý kontrast s textem.

49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63

srpen je příkré řemeslo některé věci brody dnes už nejsou a doma už trefím i potmě nízké keře suchá tráva nejsvětější vidí ráda malý syn ti tiše mává dávno už jsem dopil jdi a zhasni v pokoji ze záhumenku mezi činžáky a pak jste se vynořili houslař kráčí po pavlači ó bunkry mého dětství mé sny tonou ve tmě kestu lizale dyso

Martin Stöhr se narodil roku 1970 ve Zlíně. Vydal sbírky Teď noci (1995), Hodina Hora (1998) a Přechodná bydliště (2004). Je redaktorem časopisu a nakladatelství Host. Žije v Brně.

Host edice ReX sv. 14

dál do lesů se dříví nosí a zní z nich táhlá volání, když o to podzim zimu prosí, co jelen žádá po lani.

ještě ne tma, ta úplná, ta tchoří. dávno ne den, ten v poutech odveden za pole. tam, co myší stohy hoří. jen šeroslepo. klekánice jen.

12 •

• 2

Někdy se země zdá být vyplivnutá někdy vydechnutá Pomněnko jak můžeš ještě kvést Karl lubomirsKi

• 3

• 13

my popínavky pnem se po pni. nad mlhu chceme, k nebi blíž. hned u brány nás, petře, skopni. nemyté nehty škrábou kříž.

pomalý soumrak. vleklé umírání, důstojné přitom. agonie ne. ze světla do tmy k světlu. žádné ptaní. umřít tak moci… jako žijeme.

3  knižní písmo Je opravdové štěstí mít manželku, která ovládá sazbu. walter tracy

á

3.1 Písmová anatomie

Před pár lety jsme společně s písmařem Da­vi­dem Březi­ nou pocítili nutkavou potřebu zrevidovat anatomii typo­ grafických písem. Při psaní recenzí do bilingvního časopisu Typo jsme se totiž potýkali s nemožností efektivně překlá­ dat z češtiny do angličtiny a naopak, protože terminologie se v některých ohledech liší. České písmařské názvosloví dlouhá léta neprošlo žádnou zásadní aktualizací, a tak ob­ sahovalo několik sporných či zastaralých bodů. Rozhodli jsme se proto podívat na české názvosloví novýma očima a pokusili se sblížit je s angličtinou tam, kde to bylo možné. Naším cílem nebylo definovat nový standard nebo závaz­ nou normu; snažili jsme se v prvé řadě vytvořit pomocníka sami pro sebe. Výsledek svého výzkumu — česko-anglickou anatomii — jsme pak zveřejnili na webu a nabídli jej k užití i ostatním milovníkům písma. Kladná odezva ze zahrani­ čí nám potvrdila, že jsme práci nedělali zbytečně. Českou písmovou anatomii otiskuji také zde, protože dohromady se slovníčkem na konci knihy pomáhá porozumět základ­ ní oborové terminologii, jejíž výklad jsem jinde omezil na nutné minimum a bez níž se čtenář v této kapitole opravdu asi neobejde. Největší novinkou našeho přístupu je striktní rozdělení názvosloví na dvě části. První z nich představuje tahy, dru­ há anatomické prvky a zakončení. To výrazně usnadňuje 243

a f j m w 1

2

3

4

1

2

3

4

5

1

2

1 náběh 2 hl. svislý tah = dřík 3 oblý tah = oblouk 4 výběh

1 náběh 2 horní dotah 3 horizontální tah 4 dřík 5 náběh serifu

1 náběh serifu 2 dřík 3 výběh

2

3

1

4

2 3

5

4

2

3

1 první oblouk 2 druhý oblouk 3 dřík 4 střední svislý tah 5 pravý svislý tah

1 náběh

orientaci ve chvílích, kdy pro jednu partii písmového zna­

2 oblouk

ku používáme několik různých označení — podle daného

3 výběh

kontextu. Tahy Tah písmene je kresebný prvek písmového znaku, definuje

1

2

3

4

1

2

1 náběh serifu 2 oblouk 3 dřík 4 pravý svislý tah

1 horní dotah 2 dřík

4

4 diagonála 5 výběh

2 druhá diagonála 3 třetí diagonála 4 čtvrtá diagonála

1

vřený). Nově mezi tahy zařazujeme horní a spodní dotahy, které bývají obvykle trochu nepatřičně uvedeny v písmové

písmena s přímým. To je zbytečné a matoucí, přidržujeme se proto terminologie anglické. Ta náběhem (instroke) ozna­ čuje otevřený počáteční tah písmene, který se zpravidla napojuje do dříku. Výběh (outstroke) je pak otevřený výbě­ hový tah (pata a, d, výběh e, chvost j, y atd.). Tah písmene vytvářející spojení serifu s dříkem písmena označujeme souslovím náběh serifu.

Anatomické detaily a zakončení 1 oblouk 2 spodní dotah

2

1 první diagonála

mý tah (svislý, šikmý, vodorovný) a oblý tah (otevřený, uza­

Oborová norma označovala náběhem spojení oblého tahu

3 šikmý tah = diagonála

1

skelet liter. Rozlišujeme tahy hlavní a vedlejší, dále pří­

osnově. Podstatným způsobem redefinujeme termín náběh.

3

5

3

1

c h k p x 1

Jedná se o části liter odvozené převážně z lidské anato­ mie. Hlavní a vedlejší tahy z první skupiny podle výskytu uvnitř litery dále diferencujeme a doplňujeme. Zvláštním případem jsou zakončení náběhů a výběhů, pojmenovaná většinou dle svého tvaru (slza, zrno, zkosení apod.). Mezi zakončení zahrnujeme rovněž serify — příčná zakončení tahů. V případě hlavy a paty je šipkou naznačeno, že mohou

2

1 první diagonála

mít tvar serifu. Analogicky k anglickému spur zavádíme

2 druhá diagonála

úplně nový termín hrot. 245

a b d e f f g m k j 1

1 oko

2 bříško

2

1

3

2

3

3 pata

4

1 hlava → (horní) serif 2 bříško 3 oko 4 hrot

1 hlava

2 bříško

3

1 2

3 oko

3

4 pata → (spodní) serif

4

1

1 oko 2 příčka 3 hrot

1

2

2 příčka

1

2

1 ucho

1

2 oko

3

3 smyčka

2

3

4

2

3

1 (horní klínový) serif 2 (spodní) serif

4

1 hlava 2 (levý spodní) serif 3 (prostřední) serif 4 (pravý spodní) serif

4

6

1

1

1 (horní klínový) serif

2

2

2 hřbet

3

3 (spodní) serif

3

3 (střední) kout 4 (pravý) kout 5 (levý spodní) vrchol 6 (pravý spodní) vrchol

1 hlava 2 zrno 3 (spodní) serif

y A 2

3

1 (levý) serif

2

2 (pravý) serif

3

3 kout

4 zrno

4

1 vrchol 2 kout 3 příčka 4 serif

B 1

3

2

4

E 1

1 (horní) oko 2 (horní) bříško 3 (spodní) oko 4 (spodní) bříško

2

3

4 5

6

7

8

G Q

1 (levý horní) serif 2 (horní) rameno 3 (pravý horní) serif 4 (střední) rameno 5 (pravý střední) serif 6 (levý spodní) serif 7 (spodní) rameno 8 (pravý spodní) serif

1

2 (pravý horní) serif

1 tečka

3 (levý spodní) serif

2 hlava

4 chvost

3 chvost

3

4 serif

2 3

5

1 (horní) vrchol 2 (levý) kout

4

2

1 hlava

3 oko

1

1

1

3

2

1

1

2

1 slza

2 bříško

4

1

2

q w s r 1 hrot

1

2

3

1 (horní) serif

2 (spodní) serif 3 hrot

1

1 oko 2 chvost (zde též ostruha) 2

áăâäàāąåãćč ĉ ċ ç đ ďé ĕ ě ê ë ė èēęğĝģġĥħíĭî ïìīįĩĵķĺľļŀłńʼnň ņñóŏôöòőōõ ŕřŗśšşŝșŧťțţ úŭûüùűūųůũ ẃŵẅẁýŷÿỳ źžż

3.3 Diakritika

V našem (míněno středoevropském) prostředí se na doko­ nalé čitelnosti textového písma podílí ještě jeden speciál­ ní fenomén, a to diakritická znaménka. Písmo se špatně navrženou, nejednotnou nebo nevhodně pozicovanou dia­ kritikou čtení ztěžuje, v některých případech dokonce zne­ možňuje. Nejde jen o problém amatérských písem nabíze­ ných zdarma; děsivou diakritiku má nepřeberné množství i jinak profesionálních písem světových tvůrců. V násle­ dujích odstavcích proto popisuji hlavní parametry tvorby kvalitní diakritiky, užitečné i pro nepísmaře. Znalost těchto principů usnadňuje orientaci na trhu s písmy pro sazbu knih.   Česká terminologie souběžně používá synony­ ma diakritika, diakritická (rozlišovací) znaménka, někdy akcenty. Diakritizovaný znak rozšiřuje latinskou abecedu o písmeno reprezentující foném, na který šestadvacet pís­ men latinské abecedy nestačí. Jedná se o systém prostoro­ vě efektivnější než spřežkový pravopis, který se v Českých

Veškerá diakritická znaménka v souboru musí být velikostí,

zemích užíval dříve a v různé míře přetrval v některých

tvarem i umístěním v souladu se znaky, které doplňují.

jazycích dodnes. Poslední dochovanou spřežkou v češtině

Navíc musí ladit všechna mezi sebou navzájem. Povšimněte

je ch, ale užití spřežek vidíme všude kolem sebe, namát­

si, že rozeznáváme tři rozdílné druhy akcentů. Za prvé jsou to znaménka nespojená s literou — nacházejí se nad, pod nebo vedle ní (např. á, ç, ď). Druhý typ je znaménko organicky propojené s kresbou znaku (viz ą, ę a další).

kou v polském cześć, německém scheiße, anglickém shame a podobně...   Základní pravidlo pro design kvalitní diakritiky lze shrnout do jediné věty: všechna znaménka

A poslední typ je akcent protínající kresbu litery (typicky

musí tvořit s literami dokonalou výtvarnou a funkční jed­

třeba đ).

notu a vzájemně mezi sebou velikostí i duktem harmonovat. 263

Mnohá současná digitální písma nás opakovaně přesvědču­

Hlavním cílem při kresbě akcentů je maximální míra jedi­

jí, že je to úkol nesnadný. Akcenty jsou obyčejně malé, svět­

nečnosti, zaručující perfektní čitelnost a zabraňující mož­

lé, příliš kontrastní nebo špatně tvarované. Autoři písem

nému zmatení čtenáře. Háček textového písma má být ve

někdy kresebně slučují rozlišovací znaménka s interpunkč­

styku dvou tahů ostrý, aby se nedal zaměnit s půlkroužkem

ními. Jenže zatímco funkcí interpunkce je členit větu na

(breve). Háček tvořený jediným tahem lze akceptovat jedi­

menší celky, vyznačovat větné části, případně formulovat

ně v některých kursivách nebo u kaligrafovaných písem,

větu jako tázací či rozkazovací, jedinou funkcí diakritiky je

která nepoužíváme k sazbě slovníků a delších multijazyč­

zastupovat nový foném, pro který latinská abeceda nemá

ných textů. V malých stupních se často stírají rozdíly mezi

vyhrazen samostatný znak. Proto je podstatné, aby tvar

čárkou pod písmenem (undercomma) a takzvanou cedillou.

akcentů slepě nekopíroval interpunkci, ale naopak se od

Tehdy je třeba nalézt takové řešení, aby byl charakter obou

ní dostatečně odlišoval — v takové míře, aby oba soubory

akcentů jednoznačný, zřetelný.

znamének přirozeně zapadly mezi ostatní znaky v souboru. Interpunkci obyčejně chápeme na úrovni celé věty, diakriti­

Velikost

ku na úrovni jednotlivých liter. V zásadě tedy interpunkce má být velká a výrazná, akcenty o něco menší. Svislý háček

Diakritika má být přiměřeně velká, zvláště v případě písem

(ť, ď, ľ ) nemá svádět k záměně s apostrofem (d’Artagnan),

určených primárně pro textové velikosti. Znaménko, kte­

tečka nad písmenem je obvykle menší než tečka větná.

ré ve dvaasedmdesáti bodech působí předimenzované, se

Z předchozí kapitoly už víme, že v ideálním případě jsou

v deseti bodech stane nenápadné, funkční. Písmař se zkraje

velikostí rozlišené i jednoduché uvozovky od větné čárky

neobejde bez četných tiskových zkoušek, které prokáží, zda

a podobně. Antikva nabízí více kresebných možností než

jsou akcenty dostatečně výrazné a v drobném textu neza­

bezserifová písma, přesto i v případě grotesku lze každý

nikají.  Jejich velikost je často předurčena výškou verzálek

jednotlivý znak do určité míry diferencovat. Nespouštíme

či délkou dotahů, to ale neplatí u typů se sníženou střední

ze zřetele kritérium čitelnosti a účelnosti.   Rozlišujeme

výškou anebo extrémně zkrácenými dotahy, kde se podobně

tři skupiny akcentů: Prvním typem jsou znaménka umístě­

spekulativní princip neosvědčí.

ná nad nebo pod písmeno, výjimečně také vedle písmového znaku. Druhým typem jsou znaménka s literou propojená

Duktus

v horní nebo dolní partii, třetím akcenty znak protínající. Je logické, že diakritika musí být v dokonalém souladu

Aby písmař docílil optimální harmonie, uplatňuje obdobný

s literou, na niž je napojená. Ale také znaménko umístěné

princip jako u kresby malé a velké abecedy. Verzálky mají

mimo křivky samotného znaku vnímáme jako jeho neod­

větší světlou výšku než minusky, obvykle také jednodušší

dělitelnou součást. Diakritika tedy není doplňkem abecedy,

kresbu, díky které propouštějí dovnitř více světla. Kdyby

nýbrž její organickou součástí, má být v ještě pevnějším

autor nakreslil tahy verzálek stejně silné jako u minusek,

vztahu s literami než větná znaménka.

písmena velké abecedy by byla příliš tenká, světlá. Proto je

264

265

bāšť bāšť

nutné všechny tahy přiměřeně nasílit. Opačně se postupuje u kresby akcentů — nejlépe je to asi patrné u monolineár­ ního grotesku: Tahy znamének jsou lehce zeslabené; mak­ ron (ā) a svislý háček (ť ) mohou posloužit jako referenční znaky, ostatní diakritika se odvíjí třeba od nich. Ztížená

Dobré písmo se neobejde bez jasné, výrazné, čitelné diakritiky,

situace nastává u nelineárních, stínovaných serifových pí­

která nezanikne ani v malých textových stupních. Tahy

sem, kde je třeba počítat také s kontrastem tahů. V těchto

rozlišovacích znamének budou v případě extrémního vlasového řezu kopírovat tloušťku tahů liter. V obyčejných textových a také v tučných řezech však musejí být lehce zeslabené, aby nepůsobily opticky silnější. To je dobře patrné u písmene ť.

případech se písmař řídí především citem, zkušeností a tis­ kovými zkouškami. Kontrast Podobně jako s duktem se nakládá i s kontrastem diakri­

č→č  é→é ččččéééé

ččččéééé Směrem k extrémním tučnostem se mírně zvyšuje střední výška písma i kontrast tahů. Totéž platí (i když v menší míře) pro diakritiku, dokonce i u některých písem monolineárních. Vlasové

tiky. Je logické, že čím větší rozdíl mezi slabými a silnými tahy se nachází v literách, tím vyšší kontrast bude apli­ kován i na diakritická znaménka. Stejně jako u duktu ale platí pravidlo, že u drobnějšího celku (akcentu) je kontrast mírně zeslaben oproti celku většímu (liteře). Aby to nebylo příliš snadné, i písmo s vysokým kontrastem má některá znaménka monolineární nebo jen nepatrně modulova­ ná — jak u dynamické, tak u statické antikvy. Typicky to bývá ma­kron, přeškrtnutí a také český kroužek. To vychází z principu tvarování liter: makron je horizontální linie nad písmenem. Kaligrafujeme-li tradičním seříznutým perem, přímá úsečka z bodu A do bodu B nikdy není modulovaná, nikdy se mezi těmito dvěma body neprojeví stínování ani kontrast; ty se uplatní teprve při kresbě oblou­ků anebo změně směrové orientace čáry. Obdobně je tomu u psa­ ní špičatým perem, kdy tloušťky tahu docilujeme změnou tlaku na psací nástroj. Statická antikva, na tomto efektu vlastně založená, má v principu vertikály tučné a horizon­

řezy mívají znaménka vždy nekontrastní, supertučné řezy jim

tály slabé. Problematická je potom kresba makronu u kon­

přiznávají zřetelné stínování a celkovou plasticitu.

trastní didotovské antikvy s vlasovými tahy. Pokud bychom 267