GEORGE ORWELL
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
GEORGE ORWELL OHLÉDNUTÍ ZA ŠPANĚLSKOU VÁLKOU: ESEJE II. (1942–1944)
Argo
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.
Edici spisů George Orwella řídí Martin Svoboda
Přeložila Kateřina Hilská © Argo, 2014 Copyright © 2002 by The Estate of the late Sonia Brownell Orwell Translation © Kateřina Hilská, 2014 ISBN 978-80-257-1353-2 (váz.) ISBN 978-80-257-1384-6 (e-kniha)
Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
Peníze a zbraně „Východníma očima“, 20. ledna 1942
Když chodíte londýnskými ulicemi, často uvidíte na novinovém poutači zprávu o důležité bitvě v Rusku nebo na Dálném východě a hned vedle ní jinou, týkající se fotbalového zápasu nebo boxu. A pak třeba na zdi opodál vedle sebe spatříte vládní výzvu, která nabádá ženy, aby se zapojily do pomocných pozemních sil ATS, a jinou, obvykle ušmudlanou a odrbanou, která pobízí veřejnost ke koupi piva nebo whisky. A tu se možná zastavíte a ptáte se sami sebe, jak si může národ, který bojuje o svou existenci, najít čas na fotbal. Není cosi rozporuplného na tom, když lidi nabádáme, aby položili život za vlast, a zároveň je vybízíme, aby utráceli peníze za luxusní zboží? Zde však vyvstává otázka odpočinku ve válečné době, která není tak prostá, jak se zdá. Národ ve válce – což znamená zpravidla národ, který pracuje pilněji a v náročnějších podmínkách než obvykle –, nemůže uspět, aniž by odpočíval a bavil se. Tyto věci jsou za války patrně ještě potřebnější než v dobách míru. A přesto pokud bojujete, nemůžete si dovolit plýtvat drahocenným materiálem na luxusní zboží, protože tato válka se týká především strojů a každý kousek kovu spotřebovaný na výrobu gramofonů nebo každá libra hedvábí použitá na punčochy znamená pak méně kovu na zbraně a letadla či méně hedvábí na padáky a protiletecké balonové přehrady. Když maršál Göring pár let před válkou tvrdil, že Německo si musí vybrat mezi zbraněmi a máslem, smáli jsme se, ale mýlil se pouze v tom ohledu, že Německo přece nemuselo připravovat napadení svých sousedů, a uvrhnout tak celý svět [5] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
do válečného stavu. Jakmile začne válka, musí si každý národ vybrat mezi zbraněmi a máslem. Je to jen otázka míry. Kolik děl potřebujete, abyste porazili nepřítele? A kolik másla je třeba, aby domácí obyvatelstvo zůstalo zdravé a spokojené? Pokud je tedy splněna podmínka, že všichni jsou dostatečně nakrmení a odpočatí, hlavním válečným problémem je usměrnit výdaje od spotřebního zboží ke zbrojení. Pracující obyvatelstvo včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří jsou zrovna na dovolené nebo mimo službu, se přesto potřebuje bavit a musí si v rámci možností vystačit s takovou zábavou, která příliš neplýtvá materiálem či nevyčerpává pracovní dobu. A také, jelikož je Anglie ostrov a doprava zboží je velmi nákladná, musí si v rámci možností vystačit s takovou zábavou, která neplýtvá dováženými surovinami. Když omezujete obyvatelstvu možnost utrácet, nemůžete jít za určitý bod. V důsledku zdanění téměř přestaly existovat závratně vysoké příjmy a mzdy neudržely krok s cenami, ale kupní síla většiny lidí možná ve skutečnosti stoupla, protože už neexistuje nezaměstnanost. Osmnáctiletí chlapci i dívky nyní vydělávají jako dospělí, a když zaplatí za byt a stravu, stále jim každý týden ještě něco zbývá. Otázkou je, jak to mají utratit, aniž bychom onu tolik potřebnou pracovní sílu odklonili k výrobě luxusního zboží. V odpovědi na tuto otázku lze spatřit, jak válka mění zvyky a dokonce i vkus Britů. Učiníme hrubé rozdělení: luxusní zboží, na které je nutno ve válečných dobách zapomenout, jsou složitější druhy pokrmů a nápojů, módní ošacení, kosmetika a parfémy, jež všechny ke své výrobě vyžadují buďto hodně práce, nebo použití vzácných dovážených surovin, plus osobní služby a zbytečné cestování, při němž [6] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
se spotřebovávají drahocenné dovážené materiály, jako je kaučuk a benzin. Na druhé straně zábavou, kterou lze podporovat, jsou hry a sporty, hudba, rádio, tanec, literatura a umění vůbec. Většinou jde o činnosti, při nichž se člověk zabavuje sám, spíše než by platil za své pobavení jiným. Když máte dvě hodiny volného času a strávíte je podle ročního období procházkou, plaváním, bruslením nebo hraním fotbalu, nespotřebujete žádné suroviny, ani tím nezaměstnáte žádnou část národní pracovní síly. Pokud naopak strávíte ty dvě hodiny u krbu pojídáním čokoládových bonbonů, spotřebováváte uhlí, které je třeba vydobýt ze země a dovézt až k vám po železnici, a také cukr a kakaové boby, jež je třeba přepravit přes půlku zeměkoule. V případě mnohých zbytných luxusních věcí odvrátila vláda výdaje správným směrem prostě tím, že zarazila dodávky. Už skoro dva roky v Británii nikdo neviděl například banán, cukru je omezené množství, pomeranče jsou k dostání jen občas, zápalky jsou k mání tak málo, že skoro nikdo ani jednu nevyplýtvá, cestování je velice omezeno a příděly šatstva podléhají přísné kontrole. Zároveň však lidé, kteří pracují celý den, nemohou tak docela vytvářet zábavu sami pro sebe. Je tudíž žádoucí, aby se soustředili na takový druh rekreace, kterou si lze užívat ve společnosti jiných, aniž by se plýtvalo pracovní silou. Tím se vracím k něčemu, o čem jsem se zmínil před několika minutami – jde o tu reportáž o fotbalovém zápase v novinách hned vedle zprávy o nějaké bitvě. Není snad veskrze špatné, že deset tisíc občanů země ve válečném stavu stráví dvě hodiny sledováním fotbalového zápasu? Vlastně ani ne, protože jediná pracovní síla, kterou v tu chvíli využívají pro sebe, je těch dvaadvacet hráčů. Pokud je to amatérský zápas, jak je dnes obvyklé – například [7] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
zápas mezi příslušníky armády a Královského letectva –, hráči ani nedostanou zaplaceno. A pokud je to místní zápas, pak těch deset tisíc diváků nevyplýtvalo žádné uhlí či benzin, aby se na něj dostali. Pouze se dvě hodiny rekreovali, což patrně potřebovali, aniž plýtvali pracovní silou či materiálem. Tady vidíte, jak pouhá válečná nouze probouzí v Angličanech tvořivější přístup k zábavě. Příznačný příklad lze spatřovat v tom, co se stalo během rozsáhlých náletů na Londýn. Lidé, kteří zůstali společně namačkáni v krytech zřízených v metru, neměli co na práci, a žádná předem připravená zábava nebyla k mání, tak pořádali improvizované amatérské koncerty, které někdy dosáhly až překvapivé úrovně a úspěchu. Možná však ještě důležitější je zvýšený zájem o literaturu, který se projevil během posledních dvou let. Ohromně stoupl počet čtenářů, zčásti díky značnému počtu lidí, kteří jako vojáci tráví čas v odlehlých táborech, kde ve volném čase nemají skoro co dělat. Čtení je jedním z nejlevnějších a nejméně nákladných způsobů odpočinku. Vydání desítek tisíc výtisků knihy nespotřebuje ani tolik papíru či pracovního nasazení jako jediné vydání novin a každý výtisk může projít stovkami rukou, než se dostane zpět do celulózky. Navíc právě proto, že stoupl počet těch, kdo si pravidelně čtou, a tím se i vzdělávají, se nápadně zvýšila také intelektuální úroveň vydávaných knih. Velká literatura nepochybně nevzniká, ale průměrná kniha, kterou čte obyčejný člověk, je lepší než před třemi roky. Jedním z válečných jevů je ohromné zvýšení prodeje knih z Penguin Books, Pelican Books a dalších levnějších edic, které by před několika lety široká veřejnost většinou považovala za nemožně intelektuálské. A to se pak také projevuje v novinách, které jsou v důsledku toho serióznější a méně senzacechtivé [8] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
než předtím. Patrně se to odráží i na programu rozhlasu a časem se to projeví také na filmech. Souběžně s tím dochází i k oživení amatérského sportu a ochotnického divadla v armádě a také odpočinkových činností, jako je třeba zahradničení, kde se nejenže neplýtvá, ale dokonce se něco vytváří. Třebaže Anglie není v zásadě zemědělská země, Angličané zahradničí velice rádi a vláda udělala od začátku války vše pro to, aby tuto činnost podpořila. Téměř všude, dokonce i ve velkoměstech, jsou k mání zahrádky, a tisíce lidí, kteří by jinak trávili večery v hospodě a hráli šipky, nyní místo toho pěstují zeleninu pro rodinu. Podobně i ženy, které v době míru seděly v kině, nyní tráví čas doma a pletou ponožky nebo kukly pro ruské vojáky. Před válkou byla široká veřejnost spíše podporována v tom, aby utrácela a plýtvala, tedy do té míry, kterou lidem dovolovaly vlastní prostředky. Každý se snažil ostatním něco prodat, a podle všeobecné představy byl úspěšný ten, kdo prodal nejvíc zboží a utržil za ně nejvíc peněz. My už jsme však zjistili, že peníze samy o sobě jsou bezcenné a že záleží pouze na zboží. S tímto zjištěním jsme museli zjednodušit svůj život a spoléhat se spíše na vlastní duševní zdroje než na syntetické potěchy, které nám dříve poskytoval Hollywood nebo výrobci hedvábných punčoch, alkoholu a čokolády. A pod tlakem této nouze teď znovu objevujeme prosté radosti – čtení, procházky, zahradničení, plavání, tanec, zpěv –, na které jsme v rozhazovačných letech před válkou pozapomněli.
[9] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
Rudyard Kipling Horizon, únor 1942
Škoda že T. S. Eliot zaujal tak obranný postoj, když psal dlouhý esej jako předmluvu k tomuto výboru z Kiplingovy poezie,* ale asi se tomu nemohl vyhnout, protože než člověk vůbec začne o Kiplingovi mluvit, musí odklidit nános legendy vytvořené dvěma skupinami lidí, kteří jeho dílo nečetli. Kipling má zvláštní postavení, neboť je už padesát let pojmem. V rozpětí pěti literárních generací jím každý osvícený člověk opovrhoval, za tu dobu však devět desetin těch osvícených upadlo v zapomnění a Kipling je v jistém smyslu stále zde. Eliot tuto skutečnost uspokojivě nevysvětlil, protože když se snaží odpovědět na povrchní a známé nařčení, že Kipling je „fašista“, zabředá do opačného omylu, neboť ho brání tam, kde ho bránit nelze. Nemá smysl si namlouvat, že civilizovaný člověk může přijímat, nebo dokonce jenom promíjet Kiplingův názor na život jako celek. Nemá smysl například tvrdit, že když Kipling popisuje britského vojáka, jak bije „negra“ vytěrákem na pušku, aby z něj dostal peníze, činí tak pouze jako reportér a nemusí nutně schvalovat to, co popisuje. Nikde v Kiplingově díle není ani náznak toho, že by takové chování neschvaloval – naopak, zcela zjevně trpí sadistickými sklony přesahujícími brutalitu, kterou spisovatel takového druhu musí mít. Kipling je šovinistický imperialista, je morálně necitlivý a esteticky nechutný. Je lépe začít tím, že tohle přiznáme, a pak se snažit zjistit, proč se udržel, zatímco kultivovaní lidé, kteří se mu posmívali, dopadli tak špatně. *
Eliot, T. S., ed. A Choice of Kipling’s Verse. London: Faber and Faber, 1941 (poznámka editora českého vydání).
[10] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
Přesto je však nutné nějak odpovědět na ono nařčení z „fašismu“, protože klíčem k pochopení Kiplingových morálních či politických postojů je to, že fašista nebyl. Měl k fašismu dál, než ten nejlidštější či „nejpokrokovější“ člověk dnes může mít. Zajímavý doklad toho, jak se papouškují citáty bez veškeré snahy vyhledat si kontext či přijít na to, co znamenají, je verš z „Hymnu na odchodnou“ o „nízké rase neznabohů“. Tenhle verš se vždycky hodí k posměšné citaci v rádoby levicových kruzích. Bere se jako naprostá samozřejmost, že „nízká rasa“ jsou domorodci, a vyvstane představa nějakého sáhiba v tropické helmě, jak kope do kuliho. V kontextu je význam tohoto verše téměř naprosto opačný. Spojení „nízká rasa“ odkazuje téměř s určitostí k Němcům, a zvláště pangermánským spisovatelům, kteří jsou „neznabohy“ ve smyslu, že se neřídí „Zákonem“. Celá báseň, jejíž konvenční výklad je nabubřelé chvástání, je odsouzením politiky síly – britské i německé. Stojí za to citovat dvě sloky ( jako výklad politiky, ne poezie): Když zpití mocí, zdivočelí povolíme uzdu slovům, jak bychom podobat se chtěli nízké rase neznabohů, buď k nám, Bože, milostivý, připomeň nám naše chyby. Zahání pohan snadno strach výstřelem z těžkých hlavní děl; chrabrost, jíž základem je prach, neprosí, bys ji vyslyšel. Za tuhle pýchu, chvástání – měj, Pane, s námi strpení! [11] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
Mnohá spojení převzal Kipling přímo z Bible a ve druhé sloce měl nepochybně na mysli text 127. žalmu: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ Není to text, který by mohl nějak zvlášť ovlivnit myšlení po nástupu Hitlera. V naší době už nikdo neslyší na nic jiného než na vojenskou sílu; nikdo nevěří, že je možné potřít sílu jinak než větší silou. Není „zákon“, je pouze moc. Neříkám, že je to správná víra, pouze to, že je to víra, kterou se všichni moderní lidé ve skutečnosti řídí. Ti, kdo předstírají něco jiného, jsou buď intelektuální zbabělci nebo uctívači moci v chabém převleku, nebo prostě zaspali dobu. Kiplingův názor je předfašistický. Kipling ještě věří, že pýcha předchází pád a že bohové zpupnost trestají. Ještě nepočítá s tanky, bombardéry, rádiem a tajnou policií či jejich psychologickými důsledky. Nepopírám však právě to, co jsem řekl o Kiplingově šovinistickém imperialismu a brutalitě? Ne, pouze říkám, že imperialistický názor z 19. století a moderní gangsterský názor jsou dvě různé věci. Kipling naprosto jasně patří do období 1885–1902. V důsledku minulé války a toho, co následovalo, sice zatrpkl, ale pramálo z jeho díla naznačuje, že by se poučil z jakékoli pozdější události, než byla búrská válka. Byl prorokem britského imperialismu v jeho expanzionistické fázi ( ještě více než básně ukazuje atmosféru té doby jeho ojedinělý román Světlo, které zhaslo) a také neoficiálním historikem britské armády, té staré žoldnéřské armády, která se začala měnit roku 1914. Veškerá jeho sebedůvěra, jeho bujará vulgární vitalita pramenily z omezení, které žádný fašista či skoro-fašista necítí. Kipling strávil poslední část života uraženým trucováním, jehož příčinou bylo nepochybně spíš politické zklamání než literární ješitnost. Nějak se stalo, že dějiny [12] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
nešly podle plánu. Po největším vítězství, jakého kdy Británie dosáhla, se její moc vlastně zmenšila a Kipling byl natolik bystrý, že to viděl. Třídy, které idealizoval, opustila ctnost, mladí žili požitkářsky nebo se z nich stali nespokojenci, touha rozšiřovat impérium se vytratila. Nedokázal pochopit, co se děje, protože nikdy nechápal ekonomické síly, které spolupůsobí při imperiální expanzi. Stojí za povšimnutí, že Kipling si zřejmě stejně jako průměrný voják nebo koloniální úředník neuvědomuje, že impérium je především výdělečný podnik. Imperialismus z jeho pohledu je jakási násilná evangelizace. Namíříte Gatlingův kulomet na dav neozbrojených „domorodců“ a pak zavedete „Zákon“, což obnáší také silnice, železnice a soudnictví. Nemohl tudíž předvídat, že stejné hybné síly, jež daly impériu vzniknout, je nakonec zničí. Například stejná hybná síla způsobila, že se kvůli kaučukovým plantážím vykácela malajská džungle, a stejná síla nyní působí, že se tyto plantáže nedotčené předávají Japoncům. Moderní totalitáři vědí, co činí, zatímco Angličané 19. století to nevěděli. Oba postoje mají své výhody, ale Kipling nebyl nikdy schopen přejít od jednoho k druhému. Když si uvědomíme, že byl nakonec také umělec, je jeho názor názorem placeného byrokrata, který opovrhuje evropskými obchodníky v Indii a často prožije celý život, aniž si uvědomí, že právě oni udávají tón doby. Nicméně právě proto, že se ztotožňuje s třídou vysokých úředníků, má jednu vlastnost, kterou „osvícení“ mají málokdy či nikdy, a tou je smysl pro odpovědnost. Středostavovská levice ho za to nenávidí stejně jako za jeho krutost a vulgárnost. Všechny levicové strany ve vysoce rozvinutých zemích jsou v jádru podvod, protože si kladou za cíl bojovat proti něčemu, co si vlastně nepřejí zničit. Mají internacionální cíle a zároveň se snaží udržet [13] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
životní úroveň, s níž jsou ty cíle neslučitelné. Všichni žijeme z toho, že okrádáme asijské kulie, a ti „osvícení“ mezi námi svorně tvrdí, že by kuliové měli být osvobozeni. Avšak naše životní úroveň, a tudíž i naše „osvícenost“ vyžadují, aby to okrádání pokračovalo. Humanista je vždycky pokrytec a v tom, že Kipling tohle chápe, možná tkví ústřední tajemství, proč dokáže vytvářet výmluvná slovní spojení. Nebylo by snadné vystihnout krátkozraký pacifismus Angličanů tak stručně, jako je tomu ve větě „zesměšňovat uniformy, jež vás chrání, když spíte“. Je pravda, že Kipling nechápe ekonomickou stránku vztahu mezi intelektuály a šovinistickými plukovníky Blimpy. Nechápe, že impérium je tu hlavně proto, aby mohl být kuli vykořisťován. Místo kuliho vidí indického státního úředníka; ale i v tomto plánu je jeho chápání rolí nebo toho, kdo ochraňuje koho, velice zdravé. Jasně vidí, že lidé mohou být vysoce civilizovaní pouze tehdy, když je jiní, nutně méně civilizovaní, chrání a krmí. Do jaké míry se Kipling skutečně ztotožňuje se státními úředníky, vojáky a inženýry, na něž pěje chválu? Ne tak úplně, jak se někdy má za to. Jako mladík hodně cestoval, se svou vynikající inteligencí vyrostl v převážně šosáckém prostředí a jistý jeho rys, který mohl částečně pramenit z neurotičnosti, ho vedl k tomu, že dával přednost lidem činorodým před citově založenými. Angloindové 19. století, abychom jmenovali ty nejméně sympatické z jeho idolů, byli rozhodně lidé činorodí. Možná všechno, co dělali, bylo zlé, ale změnili tvářnost světa ( je poučné dívat se na mapu Asie a srovnat si železniční soustavu Indie se systémy v okolních státech), zatímco by asi nedokázali nic, nemohli by se udržet u moci ani týden, kdyby normální angloindický náhled odpovídal řekněme názoru pana E. M. Forstera. Třebaže je Kiplingův literární [14] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
obraz anglické Indie 19. století pompézní a povrchní, je jediný, který máme, a on ho mohl vykreslit jen proto, že byl dostatečně obhroublý na to, aby mohl existovat a držet jazyk za zuby v klubech a vojenských kantýnách. Ale lidem, kterým se obdivoval, se moc nepodobal. Z několika soukromých zdrojů vím, že mnozí Angloindové, kteří byli Kiplingovými současníky, ho neměli rádi, ani s ním nesouhlasili. Tvrdili, a měli nepochybně pravdu, že o Indii nic neví, a na druhé straně byl pro ně příliš intelektuálský. Když pobýval v Indii, stýkal se s „nevhodnými“ lidmi a kvůli své tmavší pleti byl neprávem podezírán, že má v sobě asijskou krev. Hodně z jeho vývoje lze přičíst tomu, že se narodil v Indii a brzy opustil školu. S poněkud jiným zázemím se mohl stát dobrým romanopiscem nebo vynikajícím autorem textů pro kabaretní muzikály. Ale kolik je pravdy na tom, že byl vulgární nacionalista, že byl jakýsi propagandista Cecila Rhodese? Je to pravda, ale není pravda, že přitakával nebo se choval jako korouhvička. Po své rané fázi se přestal veřejnému mínění podbízet. Námitka proti němu zní, jak říká Eliot, že vyjadřoval nepopulární názory populárním stylem. To zužuje problém na předpoklad, že „nepopulární“ znamená nepopulární u inteligence, ale Kiplingovo poselství nechtěla slyšet a vlastně nikdy nepřijala ani širší veřejnost. V devadesátých letech stejně jako dnes byli lidé většinou antimilitaristé, znudění impériem a bezděčně vlastenečtí. Kiplingovými oficiálními obdivovateli byli a jsou středostavovští příslušníci státní správy, lidé, kteří čtou časopis Blackwood’s. V hloupé době na začátku tohoto století si ho Blimpové, kteří konečně objevili někoho, komu se říká básník a je na jejich straně, postavili na piedestal a některé jeho bombastičtější básně, jako třeba „Když“, získaly téměř biblický status. Je však sporné, zda ho Blimpové [15] Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS202200
