Přednáška ke knize Zita, důvěrný portrét císařovny Život císařovny Zity již byl obecně a uspokojivě popsán díly v různých jazycích (ve francouzštině Jean Sévillia, v němčině Erich Feigl, v angličtině Gordon Brook-Shepherd, v nizozemštině Erich Cordfunke). Nechci tedy opakovat hlavní rysy její biografie, ale spíše bych se chtěl věnovat důvěrnému portrétu Boží služebnice, a zejména rysům její spirituality. Nebyla to žena, která by se příliš svěřovala. Její vzdělání a obezřetnost ji od toho normálně zdržovaly, a to i vůči členům její vlastní rodiny. Ale když měla důvěru, zejména když se cítila vázána duchovní spřízněností, ale mohla se také spoléhat na diskrétnost, která je u zasvěcených osob na místě, hovořila velice od srdce. Tyto dokumenty pocházející ze soukromých archivů a nikdy nevydané, nám byly zpřístupněny, abychom úspěšně završili postulaci blahořečení. Zde se omezíme pouze na výběr několika perel z korespondence císařovny se dvěma mystičkami. První je z Francie, druhá z Madeiry. Obě spojuje úcta ke Svatým Srdcím Ježíše a Marie. I)
Sestra Marie-Hilaire a. Spojení srdcí v Bohu
Císařovna se jednoho dne v roce 1917 či 1918 dozvěděla o hrozícím nebezpečí atentátu na císaře. Jeho život byl určitě v ohrožení, neboť jsem v archívech císařské policie našel dobrý tucet plánů na atentát. Někdy to byly pouhé pomluvy, jindy výhružné dopisy, někdy skutečně organizovaná spiknutí (zejména s bombou). Jako ta, která na toto nebezpečí upozornila, měla sestra Marie-Hilaire Tonnelierová z kongregace Panny Marie Sionské, právo na nepomíjející vděk císařovny, která z ní dokonce udělala svou důvěrnou přítelkyni. Jako privilegovaná duše mající zjevení se rovněž stala rádkyní císařského páru. Hrála například určitou roli v potvrzení toho, že projekt restaurace v Uhrách je v souladu s Boží vůlí (i přes jeho neúspěch, jak uvidíme). Nechme nyní hovořit císařovnu. 21. března 1924 napsala z Lekeitia, svého španělského exilu, neboť se blížilo výročí úmrtí blahoslaveného císaře Karla (1. dubna 1922): „Má milá sestřičko, (...) Já znovu prožívám ony tak kruté dny před dvěma lety a moje srdce tím hluboce trpí. Byla bych Vám velice vděčná za Vaše laskavé modlitby. Co chcete, sestřičko, naše lidské srdce je už takové; a ani pomyšlení na jeho dokonalé štěstí tam nahoře a radost, kterou z toho mám kvůli němu, nemohou zaplnit strašlivou prázdnotu, která ve mně vznikla před dvěma lety. Řeknete mi: toto místo by měl zaujmout dobrý Bůh! Běda, sestřičko, já to vím, všichni mi to říkají, i já rozumem sama sobě. Ale to nejde tak rychle, ať je to sebelepší rada. A potom, Pán, který byl přece Bohem, což také On nehledal v zahradě Olivetské třikrát útěchu u svých učedníků? A ještě Mu Jeho učedníci někdy nerozuměli, dokonce
zčásti nepoznali, kým je! V mém případě jde o čistě lidské srdce a to, co mi Bůh vzal, je druhé srdce, které mi předtím dal a s nímž jsem sdílela všechny pocity, všechny myšlenky, všechny radosti, všechny bolesti. Chápete tedy, že to nejde ani tak rychle, ani tak snadno. (...) Z celého srdce Vás objímám, milá sestřičko. Marie Lužická [pseudonym císařovny Zity]“1. Jak krásné svědectví manželské lásky. Ten druhý je vnímán jako dar od Boha, srdce dané Stvořitelem ke sdílení. A srdce, které si On zase vzal, aby ho učinil šťastným. Ale tato jistota a víra v odevzdanost do Boží prozřetelnosti nijak nezmenšují utrpení z osamělosti vdovy, která se musí sama vypořádat s výchovou svých dětí. Již nemá toto své druhé já, které je přítelem ze srdce a jemuž se může svěřit se všemi pocity, radostnými i smutnými. Zkrátka jí chybí to srdce, na němž by spočinula její hlava, jako spočívala hlava svatého Jana na prsou Páně. A přesto, chtěla milovat Boha, který měl zaujmout celé toto místo, ale zatím se jen dokáže připojit ke Spasitelovi v opuštěnosti jeho agónie v Getsemanech. Ale věděla, že v tomto probodnutém Ježíšově srdci se bude moci znovu setkat s manželem, který jí na smrtelné posteli řekl: "Nekonečně tě miluji. V Nejsvětějším srdci Ježíšově se opět sejdeme." b. Odevzdanost do Boží prozřetelnosti Další dopis je krásným příkladem odevzdanosti do Boží prozřetelnosti. Je datován 12. ledna 1923 v Lekeitiu: „Má milá sestřičko, děkuji a natisíckrát děkuji za Váš milý dopis, který mi udělal velkou radost; vidím z něj, že na mě moje sestřička myslí a modlí se za mě […]. Já jsem se za Vás hodně modlila u jesliček; ať Vám malý Ježíš, tak plný milosti a dobroty, dá své největší milosti a útěchy! (...) My tady ještě nemáme ubytování na zimu a nadto nám majitel nařídil opustit tento dům do 31. [ledna 1923]. Dobrý Bůh, který ptákům dává větev, nám jistě najde střechu nad hlavou. To je tedy další věc, kterou doporučuji Vašim modlitbám. Je tak obtížné najít ubytování pro tak velkou domácnost, jako je ta moje, i když se co možná nejvíc uskromníme. Hledali jsme po celém severu, myslím, že není domu, ať vhodného k pronajmutí nebo ne, který by nebyl prozkoumán odshora dolů. Konečně, dobrý Bůh udělá, co bude chtít! 1
Arch. Sr. M-Hilaire, L. Impér. (Dopis císařovny) 21.3.1924.
Zprávy z Pianore ohledně financí nejsou dobré. Maminka si dokonce nedokázala sehnat ani potřebné peníze na lístek třetí třídy, aby mě mohla s Bellou přijet navštívit. To znamená, že – dá-li Bůh – přijedou za mnou na návštěvu později, a já věřím, že mají důvod věřit, jak činím i já, že dobrý Bůh to zařídil tak, že se uvidíme, až toho bude nejvíc zapotřebí. Dobrý Bůh dělá všechno tak dobře a my jsme o tom dostali tolik důkazů, že se víc než kdy dřív zcela odevzdávám Prozřetelnosti; je to tak příjemné, dělám, co můžu, ale bez jakéhokoliv rozčilení. Nedaří se to? Dobře! Bůh má tedy v plánu jiné řešení! Jdu dál; když se to podaří, bude to tak, když ne, jdu zase dál. Chudáci lidé, kteří neznají Boží lásku k Jeho tvorům a jejichž život je kvůli jejich obavám tak těžký, jak je lituji! (...) Vaše Marie Lužická“2. Je třeba uvést kontext tohoto dopisu. Je černě orámován na znamení hlubokého smutku a nese datum 12. ledna 1923, tedy něco přes devět měsíců po smrti císaře (1. dubna 1922). Teď byla císařovna hlavou rodiny s osmi dětmi, neboť 31. května 1922 právě porodila své poslední dítě, pohrobka Alžbětu. Byla tedy sama na jejich výchovu, s malým dobrovolným dvorem, který, ačkoli byl zredukován na minimum, stejně představoval další krky, které bylo třeba živit. Protože nechtěla zůstat v Pardu, paláci poblíž Madridu, který jí dal k dispozici král Alfons XIII., dala přednost větší svobodě a našla si nové místo exilu v Lekeitiu ve španělském Baskicku, kde pobývala od 22. srpna 1922. Ale císařovna musela pokračovat v boji proti neustálé chudobě, neboť majitel vily Urribaren, kterou si pronajala, jí dal 15 dní na vyklizení tohoto místa. Nic si ještě nenašla. Její matka, která bývala velmi bohatá, již neměla prostředky ani na jízdenku vlakem třetí třídy, aby ji přijela podpořit a pomoci jí. A ona přesto považovala za úžasné všechno, co pro ni učinila Boží Prozřetelnost a dokonce litovala lidi, kteří tomu nevěří! Pokud to není hrdinský stupeň lásky k Bohu a víry, co to pak je? c. Úcta k Nejsvětějšímu Srdci A Bůh ji ve skutečnosti neopustil. V dopise ze dne 20. března 1923 píše o daru šlechticů ze severního Španělska, vile Urribaren v Lekeitiu, který na několik let vyřešil její problém s bydlením. Poté císařovna připomíná intronizaci Nejsvětějšího Srdce Páně, k níž došlo 2. října 1918. Císař pokládal Nejsvětější Srdce za skutečnou hlavu rodiny a to nad nimi přese všechno nepřestalo bdít: „Má milá sestřičko, […] Pohleďte, v roce 1918, při prvním svatém přijímání malého císaře [= Otty] jsme v rodině uskutečnili intronizaci Nejsvětějšího Srdce Páně. Po smrti císaře před rokem jsme s dětmi prosili Nejsvětější Srdce Ježíšovo, aby bylo ještě více, je-li to možné, hlavou 2
Arch. Sr. M-Hilaire, L. Impér. (Dopis císařovny) 12.1.1923.
rodiny! Vy znáte cesty, po kterých nás naše „Hlava rodiny“ vedla! Dobrá! Víte, co mi řekl císař několik týdnů před svou smrtí, když mluvil o rčení o „dlouhém a šťastném“ panování? „Dlouhé nebylo, ale šťastné, to ano!“ „Ale šťastné,“ to jsou jeho vlastní slova o létech 1916 až 22; létech, která mu, lidsky řečeno, přinesla jen neštěstí, pronásledování, pády, nejhanebnější pomluvy, a v prvních letech především nadlidskou práci bez jakéhokoli výsledku. Z Vídně na Madeiru, ale šťastný, protože taková byla vůle Boží. Nevím, jestli by to mohli říci ti, kteří v těchto letech byli šťastní v očích světa. Jistěže Kříž Páně tížil někdy jeho ramena velmi těžce, ale jeho vnitřní klid to nenarušilo. Laskavá „Hlava rodiny“ na to dohlížela. (...) M. L.3“ II)
Matka Virgínia a. Blahořečení císaře Karla
31. března 1922, v předvečer smrti blahoslaveného Karla, napsala matce Virginii, mystičce z Madeiry, jejíž svatost byla potvrzena, aby ji požádala o přímluvu a dosáhla uzdravení nemocného vznešeného muže. Klariska ve svém rukopisu uvádí4: V pátek 31. března 1922 jsem obdržela lístek od jedné dámy, která mi psala toto: „Sestro, pro lásku Boží Vás prosím, abyste ve svých modlitbách k Neposkvrněnému Srdci Mariinu laskavě požádala, aby u Božského Srdce Ježíšova dosáhlo zlepšení zdraví jednoho otce rodiny, který je vážně nemocen. Jde o bývalého rakouského císaře, našeho hosta. Svěřuji se do Vašich modliteb. Vaše oddaná sestra v Pánu.“ V noci, když jsem se modlila křížovou cestu, jsem prosila Přesvatou Pannu pro bolesti jejího Neposkvrněného Srdce, aby u Božského Srdce Ježíšova vyprosila zlepšení zdraví doporučeného pacienta. Při modlitbě uprostřed noci mě Přesvatá Panna navštívila a já jsem jí s duší plnou radosti nad takovou návštěvou řekla: „Ó drahá Matko, nenechám tě odejít, dokud mi nedáš milost zdraví pro bývalého císaře, tvého syna a přítele: zaklepeš kvůli této milosti na dveře Ježíšových prsou?“ Přesvatá Panna mi odpověděla: „Ne, má milovaná dcero. Musí zemřít. Taková je Boží vůle v jeho láskyplných záměrech. Ježíš je Pánem života a smrti. Obdrží smrt z ruky Boží, a ne z ruky mstivé a neznámé. Špióni ho usilovně hledají.“ Když jsem pochopila jistotu jeho smrti, nabídla jsem se za oběť pro ulehčení jeho duši, je-li toho třeba. Přesvatá Panna mi na to řekla: „Tato duše bude blažená, protože se mi upřímně zasvětil. Vždycky mi chtěl sloužit a milovat mě.“ Modlila jsem se: „Matko drahá! Připočti ho k množství omilostněných duší svého Neposkvrněného Srdce.“ „Ach, dcero moje, pokud jde o duši císaře, této milosti není třeba, protože jeho duše bude mít dostatek zásluh. Ale přijmu tvé oběti a ukáži mu svůj milosrdný pohled. 3
4
Arch. Sr. M-Hilaire, L. Impér. (Dopis císařovny) 20.3.1923. Manuscrito Madre Virginia - Rukopis Matky Virgínie (č. 252).
Přijdu znovu a dám ti vědět.“
Když jsem se dozvěděla o svaté smrti bývalého císaře, pustila jsem se ještě víc do svých malých obětí. Ze čtvrtka na pátek 7. dubna, svátek Panny Marie Sedmibolestné a první pátek v měsíci, když jsem se těsně po půlnoci modlila, zjevila se mi Přesvatá Panna a řekla mi: „Má dcero, dnes se mnou vstoupí do nebe duše rakouského císaře. (...) Nebylo [mu] třeba projít bolestivými tresty očistce. Díky odpustkům, mším a obětem se jeho duše zdržovala v části, kde nebylo jiného smírného utrpení než oddělení od Boha. Učiním, aby ho během svaté mešní oběti tvůj duch spatřil v královském rouchu.“ Tak se také stalo. Při mši sv., při vzpomínce na živé, se zjevila tato velká osobnost plná krásy a radosti, oblečená nikoli v tunice jako ostatní duše, ale jako král. Z ramen mu spadal plášť či pláštěnka bílá jako sníh a zářící jako slunce, posázená růžemi a jinými kvítky. Dva andělé po stranách drželi zářivou královskou korunu a jeden další žezlo a při Otčenáši jeden z andělů vložil korunu císaři na hlavu a jeden mu podal žezlo. Jakou radost zakoušela v té chvíli tato blažená duše. Ach, jak sladké je trpět s Ježíšem. Nebeská dáma řekla: „Má dcero, můj Syn Ježíš si přeje a mé Neposkvrněné Srdce si přeje, aby se o vší této kráse, jež byla dána duši císaře, tvým prostřednictvím pro útěchu dozvěděla císařovna vdova. Přeji si, aby mé dceři Zitě bylo se vší prostotou posláno několik jednoduchých, upřímných a pokorných slov. Přeji si, aby jí to bylo bez odkladu oznámeno stejnou cestou jako naše přání. Varování je takovéto: vždy, když do přístavu přijedou lodi spojené s jejími nepřáteli, které povezou cestující, ať se císařovna a její dědic schovají. Vždyť vědí, že špióni touží je najít. Toto tajemství je svěřeno jen jí a jejímu synovi, aby netrpěli následky.“ Ze záznamů těchto mystických zjevení si zapamatujeme několik bodů: • Podobně jako to popisovala sestra Marie-Hilaire, byl císař zřejmě obětí vážných hrozeb atentátem. Ale jeho život se těšil zvláštní nebeské ochraně. Jeho (smírnou) smrt měl přijmout jen Bůh. Boží ochrana se rozprostírala i nad císařovnou a dědicem Ottou. • Císař strávil necelý týden lidského času (od soboty 1. do pátku 7. dubna 1922) v očistci. Ale díky zvláštnímu privilegiu nepoznal bolestivé tresty, stačilo, že musel čekat, než mohl spatřit Boha tváří v tvář. • Matka Virgínia viděla, jak byl císař přijat do ráje a jakoby korunován anděly v nebi při mši svaté v pátek 7. dubna, první pátek v měsíci zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a svátek Panny Marie Sedmibolestné. Blahoslavený Karel zasvětil Nejsvětějšímu Srdci sebe, celou svou rodinu i své národy 2. října 1918. b. Zitino poslání jako nástroje úcty k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie
V noci ze soboty 6. na neděli 7. května 1922, první sobotu Mariina měsíce, měla matka Virgínia další zjevení, které zaznamenala ve svém rukopisu5: „Ježíš otevřel svou hruď a ukázal na své Božské Srdce. Obrátil se ke své přesvaté Matce, vzal ji za ruku, vložil ji do své božské hrudi a řekl toto: „Má velmi drahá a laskavá Matko, chci ti ukázat přání, které chovám ve svém Božském Srdci.“ Matka Boží velice pokorně sklonila svou vznešenou hlavu a s úctou naslouchala. Ježíš řekl: „Láskyplný záměr mé božské Prozřetelnosti dovolil, aby císařská rodina přijela trávit svůj exil na tomto malém kousku neznámé země světa. Přeji si, aby se z této rodiny, naprosto oddané našemu Srdci, pozvedl hlas ve světě a aby oznámila naše úmysly, aby se celá tato rodina zasvětila zvláštním a slavnostním způsobem tvému Neposkvrněnému Srdci tím, že vstoupí do bratrstva Neposkvrněného Srdce Mariina, a aby oni byli první, kteří se opásají bílým škapulířem, jenž byl zjeven tvému učedníkovi. Bude to prostředek a znamení, které oslaví tvé Srdce na celém světě. Aby se mé přání uskutečnilo, je třeba, aby má nevěsta oznámila celé toto zjevení s prostotou svému zpovědníkovi a řekla mu naším jménem, aby bez jakéhokoli utajení sdělil můj záměr císařovně Zitě a její rodině, a já mu přikazuji, aby naše úmysly uvedl ve skutek poté, co požádá o svolení svého biskupa.“ Zitu a její rodinu si tedy Boží Prozřetelnost zvolila, aby se stali apoštoly úcty k Neposkvrněnému Srdci Mariinu. 13. května 1922, v den pátého výročí prvního zjevení ve Fatimě, v téže zemi, Portugalsku, jehož královnou je Nejsvětější Panna Maria, se v kostele sv. Petra ve Funchalu uskutečnil vstup Zity do bratrstva Neposkvrněného Srdce Panny Marie a na znamení toho všichni přijali bílý škapulíř. Z dalších odhalení, která potvrzují intuici Matky Virginie jako zpovědníka, se ukazuje, že úkolem císařovny mělo být "diplomatické" zprostředkování u papeže. Ta se neprodleně zhostila své úlohy velvyslankyně a napsala dopis s datem 5. srpna 19236: „Přesvatý Otče, dovoluji si obrátit se na Vás dnes s naléhavou prosbou. Jeho Svatost papež Pius IX. svaté a slavné paměti řekl o úctě k přečistému a neposkvrněnému Srdci Mariinu, že tato úcta je inspirovaná z nebe, dílo Boží, jeden ze zdrojů Církve. V mé prosbě proto jde o hojné odpustky, které by měly být přiznány škapulíři na počest tohoto Srdce. Škapulíř existuje na ostrově Madeira, ostrově zasvěceném Mariinu Srdci, ale odpustky mu dosud scházejí. Než jsem odjela z tohoto ostrova, tak bolestně drahého mému srdci, já 5 6
Manuscrito Madre Virginia - Rukopis Matky Virgínie (č. 253). ASV, Arch. Segreteria di Stato (rubricella 668), 1923, rubrica 153, fasc. 1, # 22388, f. 191-193.
a mé děti jsme tuto insignii přijali. Je vroucím přáním nás všech, kteří nosíme tento oděv naší nebeské Matky, vidět jej obdařený četnými odpustky Svatého stolce, vidět, jak se časem šíří po celém světě, a rozmnožovat Lásku a důvěru všech lidí v toto Srdce, které, spojené se Srdcem svého přesvatého Syna, má spasit svět. Žádám o tuto milost s tím pokornější naléhavostí, že věřím, že tím uskutečňuji přání samotné přesvaté Panny. Dozvídám se, že Vaše Svatost v těchto dnech přijme biskupa z Funchalu. Odvažuji se snažně poprosit Vaši Svatost, abyste o tom s tímto důstojným prelátem laskavě pohovořil; může Vám poskytnout některé podrobnosti, které by Vaši Svatost možná zajímaly. S radostí a vděčností datuji tuto prosbu dnešním dnem, kdy je tomu rok, co Svatá Panna první sobotu měsíce zasvěceného jejímu Srdci zázračně zachránila mého syna Rudolfa. Umíral v Pardu na horečky a lékař ho už prohlásil za ztraceného. Neudržel žádnou tekutinu a srdce mu vynechávalo, když jsem ho zvláštním způsobem zasvětila Matce Boží a slíbila, že bude až do věku 10 let nosit bílou barvu. Od té chvíle dítě mohlo polykat a udržet, co jsme mu dali, a 15 dnů nato jsem ho přinesla sem. Nyní je úplně zdravý a stále znovu prosí – přes svůj velmi útlý věk – aby mohl brzy přijmout svaté přijímání. S prosbou o požehnání Vaší Svatosti pro mne a mou rodinu líbám posvátný střevíc Vaší svatosti, dokonale oddaná a poslušná dcera Zita. Bohužel, tento dopis, který jsem našel v Tajném vatikánském archivu, byl určitě zodpovězen velice laskavě, ale zbytek korespondence se ztratil a já nevím, jaký byl další osud této žádosti. Ať je tomu jakkoli, císařovna udělala, oč byla požádána. Vyjádřila svou dceřinou poslušnost papeži a svou lásku k Panně Marii. O tomto božském poslání vždy zachovávala diskrétnost, takže bylo třeba procesu blahořečení, aby bylo odhaleno.
