v "" CEN A 1 KCS ROCNIK VIII.
P
y
,-
C I S LO
Z dUny našich malif"fi
Jiř/
Trnka: ilustrace ke knize V. Holana BAJAJA
MRVEM
IZINOU Ani neobvyklý snimek vás nezmate ano, je to starý známý Karlštejn. Ale snad nevíte, že má letos velké výročl. Byl založen 10. června 1348. ~
.t. Před šestnácti lety se začernaly mezi rozkvetlými zahradami Lidic uniformy fašistů a s nimi zavalila vlasteneckou vesničku zkáza. Gestapáci se tenkrát domnivali, že se v Lidicich skrývajf ilegálnl pracovníci, a pro výstrahu všem Cechům srovnali Lidice se zemi. Z vesničky zbyly jen trosky a spáleniště. Lidičti muži byli zastřeleni, ženy odvlečeny do koncentračních táborů, děti odvezeny do Říše. Všichni, kteři zkázu Lidic přežili, začali po válce stavět Lidice nové, šťastnějši. Ten hrozný den 10. června 1942, den, v němž lidská nenávist dosáhla nelidské krutosti, připominá navždy křiž nad hrobem lidických oběti. Na křlži visl trnová koruna, odvěké znamení nevýslovného utrpeni a žalu ... Hlasy matek, otců i děti po celém světě se slévajl v jediný bojový výkřik lásky k lidem a k životu: l\Iirl Jak mohl k tomuto voláni zůstat hluchým americký voják? Vždyť právě odpálil raketovou střelu, jednu z těch smrticích zbraní, jež mají být připraveny pro připad války na území západních států!
A tu je dalM neobvyklý snlmek. Řada banánovnikíl s dozrávajlclmi plody. Nad nimi skleněná střecha sklenlku. Je tu zvláštní topeni - choulostivé rostlíny kvetou a zraji v teple hotké vody, při váděné sem z gejzlrů. Clm že je Island, ta zemč s drsným podneblm, nejproslulejšl? Právě sv)' mi horkými gejzlry. •
.t. Obyčejná jeskyne, tikáte? ie je podobná i ve vašem okoll? Ale tahle pod sebou skrývá veliké podzemní jezero, v jejích temných prostorách najdete nádherné krápníky, jejl chodby se rozš.iřujl do velikých jeskyň. A nemyslete si, že byla objevena na Moravě nedaleko Blanska. Má domovské právo v severních Cechách, u Bozkova, nedaleko Zelezného Brodu. Zatlm tam však nejezděte, protože se v podzeml dosud pracuje. Zpřístupněna bude trochu později.
I'1'a .uIM
~I( MALÁ REPORTÁŽ OHNíČKU
Máte rádi němž
kroniky, dopisy
těch,
z prvnl
světové
války, zbytky staro-
hru~eň,
dávného
oblečeni
i obuvi, již dlouho
svůj
domov, své
v
řeku,
kam se chodíváte koupat,
město,
co stojí za vašimi humny? Máte rádi navštěvujete,
lesy, pole, jež
vás obklopuji, továrnu, kde pracují vaši tátové, potok, na
němž
i letos postavíte
vodnl mlýnek? Máte? A jestlipak víte, kdy
bylo vaše
město
založeno, kdy
vznikla vaše vesnice, co se v nich v minulých dobách
dělo?
Pro hlubší a širšl
nikdo nenosil. S
i
babiččin
A to všechno
pomocníky.
Shánějí zpěvníčky
i rodinné
možná snesli
či pradědův
vlastně
brus.
v jankov-
už bývalém lísteček
odkud je u jak je stará.
I ta malá mince, která pamatuje drahná léta a teprve nynl se odkudsi dostala na děti
nejčilejšími
půdy
teď shromažďují
vysvětlením,
v jižních Cechách zřídili vlastní mujsou
co se nevrátili
hostinci. Každá ta vlk dostane
s
denní
děti
kolovrat
ském hostinci -
poznání svého kraje si lidé z Jankova zeum. A jankovské
2
O~
jste se narodili, rybnlk,
dům,
školu, kterou
1IH#IIIM
~
světlo.
To budou mll jankovské
práce! Ale
můžeme
jim ji i
závidět:
vždyl budou mlt snad první vesnické muzeum v naši vlasti.
• Mr\, JAN MAREŠ To bylo tenkrát, kdy ve škole nad stupínkem visel obraz presidenta Masaryka a soudruzi zavřeni
Ducháč
a Venigr byli
za to, že namalovali dehtem na
tovární
zeď
nápis "At žije ještě
svaz!". Byl jsem
Sovětský
dost malý kluk
a rád jsem chodil s tátou do schtlzl. Prosadil jsem to jednou tak, že máma měla noční směnu
v
továrně
jlt na stranickou schllzi. kňourat,
měl
a táta Začal
jsem
že se doma sám bojím a tak
mě
vzal s sebou. Pak si na·to otec zvykl a už jsem nemusel ani moc
vyvádět,
abych
mohl jit s nim.
rozzlobeně
široký klobouk, a
povídal:
"Jakýpak s kapitalista ma fraky I Vzít ně!"
klacek a jít na
Soudruzi se smáli a Revoluční . taktika, třldy,
říkali
nová slova:
mp.zinárodní proletariát a
která byla
stejně
dělnické
mobilizace
ještě
krásná jako tajemná.
Ale nejvíce ze všeho se mi líbilo, když soudruh Slezák nastupujlcich voji jsem
a
že jsme
revolučnlch
věděl
statečnější
řikal,
předvoj
mas. O pfed-
z knížek, že to jsou nej -
nejodvážnější
vojáci z celé
armády, když táhne do boje. Byl jsem rád, že náš táta je také v
předvoji,
Pfedni jednotky narazily
jiná,
a když
přesilu
nepřitele
na
třeba
a musely pro hustou
palbu protlvruka zalehnout a krýt se. čerti,
Hitlerovci pálili jako
takže se zdálo,
jako by vzduch byl plný letlcich
vzpřlmíš
Nadzvedneš se, vstaneš, a
určitě tě
zabije,
střel.
se
jedna z nich zasáhne; zraní
zmrzači
tě,
... Ale vedlejší jednotky
postupují a my jim musíme chránit boky, musíme proto také
dopředu.
Vždy! na nás
spoléhají ... V takové chvlli
někdo
volal: "Komunisté, za mnou,
vpřed!"
za-
A za prvnlm, za volajícím, se zvedli pět,
dva,
vojáků
deset... Když deset
vyrazí, vyrazí celá rota, to je už taková vojenská soudržnost, kamarádství. Tak Komunisté z našeho
města
se schází-
vali v hostinci u Kuklil. Sedávali v zadn!
kousnout
místnosti, a když hostinský nesl pivo,
i ve chvíli, kdy ostatnl tu silu v
přestali
najdou. Opravdový
mluvit. Skoro
"zorky" a
čibuky,
v lokále jako v
všichtů
kouřili
takže za chv1li bylo
udlrně.
Ale
mně
se mí líbily i
třeba
fikal, že stávku-
jicim u Hernychtl vrazili sociálfašisté nllž do zad. Já jsem si pliží takový a najednou
představoval,
jak se
patřím
první,
svádějí
s
k tomu
předvoje
nepřítelem
předvoji
nejtužš! bitvy
Tehdy když byly demonstrace, stávky, dělnických
nebo boje proti snižováni
Dělník
nedával pozor
mezd, byli komunisté opravdu v prvnlch
m. Nebo zase vstal soudruh
Lecnar, to
tkadlec a nosil
předvoj
v
smrti
sobě
ne-
předvoji!
na
do života a která celý
nejjasnější světlo
svět
otevřela
vyvede
...
KRESBY ARNOŠTA PADERLtKA
a na nich záleží, jak boj dopadne . ..
se jako mmus
a ted je po
děs před
jsou vždycky
zločinec, tváři
bod!
rozpaky,
vyhrála, která lolika lidem
dveře
jsem s ním, že
trochu i já. Vojáci
přesto.
Soudruh Slezák
bojů
řeči,
kterým jsem mnoho nerozuměl,, ale hrozně
bázeň,
Takový je zákon strany, která už tolik
to bylo
jedno, protože jsem mohl poslouchat
pře
jsem poznal, že komunista musí
řadách
by si
a dodávali odvahy druhým,
třeba
kteři
jinak ani netroufli.
frontě
A toM lásku vyznat chci, ty hrdá, milovaná, ty, které flkám "moje strana", v toM je záštita, v toM je jistota -
Pak, když už jsem byl sám komunista a bojovat jsem na
*********
sovětsko-německé
proti hitlerovctlm, poznal jsem ze
jsi první mezi matkami, vMyl máma život dala mi
a strana smysl života.
zkušenosti, co je to opravdový vojenský předvoj.
může
Možná, že byste ani
neřekli,
lllona Borská že
být předvoj v předvoji, ale je to tak.
********* 3
chraňoval před
auty a nákladáky. Pan Polák se musel chtivě omluvit a cestou se na Džoika hněval, jako kdyby udělal něco špatného. "Vozik se .zeleninou není zlatý dliJ," řekl, "a ty jsi mě připravil o zákaznicll" A po obědě nedal koníkovi jablko. Džotkovi pokleslo srdce. "Jak bych se jen dostal do novin?" ptal se večer Perčerona.
"Jdi si
třeba
k cirkusul" obotil se na až mu kus sena upadl na zem. Měl Džoíka rád, ale Hnědák mu pěkně popletl hlavul Jit k cirkusu? Proč ne? Cirkusoví koně se dostávaji do novin. A tak se Džolk učil ve stáji chodit po zadních nohou, ale vyděsil chlapíka, který mu přinášel oves. A když se snažil uklánět se v pokleku na jedné noze, jak slyšel, že to cirkusovl koně dělaj!, bolelo ho pak celé tělo a kulhal, když táhl vozlk. A tak se musel vzdát myšlenky, že bude clrkusákem. Jednoho červnového rána se Džoík loudal ulicí a vychutnával sluníčko. Pan Polák ze sedátka na vozíku vykřikoval: "Jahody I Bájcl'né, čerstvé jahodyl" Z okna v p a tře ŮOIIIU na ně zavolala něho Perčeron,
Ve mčstě, které se jmenuje New York, jsou domy tak vysoké, že musíte hlavu zvrátit až dozadu a dívat se kolmo vzMIru, když chcete vidět oblohu. Nejsou tam zelená pole ani červené stáje a skoro každý žije v několikátém poschodi dokonce i koně. V jednom z těch vysokých domtl žil koník, který se jmenoval Džoík. Byl to spokojený kůň. Měl rád svou stáj v jed)lom z horních poschodí, i své oddělení, které bylo slunečné a z jehož okna se mohl rozhližet. Pracoval rád pro pana Poláka, který lidem v městě prodával ovoce a zeleninu. Měl rád lidi, které potkával, když tahal vozlk městskými ulicemi, a miloval svého přitele, koníka Perčerona, který byl jeho sousedem zleva. Byl spokojen, jak jen kůň může být, až do onoho dne, kdy se jeho sousedem zprava stal Hnědák .
Hnědák
byl policejní kůň a nikdy neaby se na to zapomnělo. Byl celý pěkně hnědý, až na hřívu a ocas, které byly černé. A byl velmi pyšný. Pyšný na černou hřívu i ocas, pyšnější na to, že je u policie, a nejpyšnější proto, že jeho fotografie byla v novinách. Choval se k ostatním koním odměřeně, protože to byli chudáci, kteří tahali vozík jako Džoík, anebo se dřeli s valníkem jako Perčeron. Hnědák nosil na hřbetě policejního důstojníka a všichni kolemjdoucí se mu obdivovali. tasto jel v čele průvodu po Páté ulici, a když se dálo něco vzrušujícího, udržoval pořádek. Byl dokonce ve škole, kde se učil skákat přes překážky a nelekat se hluku. "Inu - každý kůň se nemůže dostat k policii," vytahoval se nad Džoikem. "K tomu musíš mít něco v hlavě, rozumíš? A abys věděl, já jsem hrdina I Moje fotografie byla v novinách I" "A je to k něčemu?" ptal se nezkušený Džotk. "To se ví, že je," odpověděl Hnědák. "Můj důstojník byl za to povýšen. Má ted vlc peněz a já dostávám po obědě víc jablek." Džo1k nemělo jablka zájem, pan Polák mu jich dával kolik chtěl. Věděl však, že pan Polák má šest děti, které stále připustil,
4
J10ttebujl nové boty, a že mlyá starosti, kc1e na to vzít. "Vozík se zeleninou l1em zlatý důl," posteskl si často. A tak Džolk chtěl mít taky fotografii v novinách, pak třeba hude pan Polák taky povýšen. "Jak ses stal hrdinou?" vyzvl dal nesměle na Hnědákovi. "Za· chránil jsi někoho z hořícího domu?" "Vtlbec ne," zafuněl Hnědák. "Zachránil jsem život jednomu člověku tím, že jsem na něho nešlápl. Jak ho lidé strkali, padl mi pod nohy. A já stál tise jako socha, tak mě to naučili ve školel" Byl sám sesebou velmi spokojen a Džoik si myslel, že nepohnutě stát je asi moc těžké. perčeron se div neudusil ovsem. "Představ si, kolik lidí jsem já zachránil," šeptal Džotkovi. "Tisíce a tisíce I Vždy{ město je plné lidí, na které jsem nešlápli" Ale Džoík se nesmál. Vrtalo mu v hlavě, jak by se mohl stát hrdinou, aby se dostal do novin. A tak když někde spatřil mačkanici, klusal tam a těšil se, že mu někdo spadne pod nohy. Jenže pan Polák ho vždycky přitáhl zpátky i s vozíkem. Jednou ho jakási dáma fotografovala, když si bral kostku cukru z dlaně malé holčičky. Na neštěstí zabzučela kolem moucha. Džoik musel mrsknout ocasem a pokrčit nosem právě ve chvUi, když dáma tiskla spoušť. Tak se obrázek asi nevydařil, aspoň nebylo nic slyšet o tom, že by byl v novinách. Až jednou se konečně Džofkovi zdálo, že přišla jeho chvlle. Pan Polák prodával karfiol jakési paní před vilou. Najednou se po schodech sešoural malý chlapeček, který se učil chodit, a pustil se rovnou do jízdní dráhy. Ulice byla živá, svištěly po ni automobily i nákladáky, aby dojely na křižovatku dřív, než se rozsvlU červe ná. Chtlva na chlapečka volala, ale ten se nezastavil. Džoík skočil rychle jako blesk a popadl chlapečka za zadeček jeho bledč modrého opalovátka. Ted jsem se stal hrdinou, myslel si. A moje fotografie se jistě dostane do novinl Ale chlapeček se rozplakal a chtlva křičela: "Pomoci" Panl položila karfiol zpátky a řekla: "Váš kůň to dítě kousli" Džoík nemohl vysvětlit, že chlapečka za-
jakási panl. Pan Polák voz1k zastavil, vyběhl po schodech a šel ji prodat dva košíky jahod. Džolk stál zatím nepohnutě jako socha. Vtom nastražil uši. Uslyšel vzrušujlcí zvuky trumpet, bubinktl a pochodujfc1ch nohou. Průvod, pomyslel si. Hnědák mu přece o něm vyprávěl a řekl , že ktlň, který průvod vede, se určitě dostane do novin I "Bim a bum," burácely bubmky. "Tarata - tum tará," troubily křídlovky a lesnl rohy. To bylo na Džoíka přlliš s uzdou po straně pelášil za muzikou. Když doběhl na roh, byli li.dé překvapeni a nezadrželi ho. Dopravni strážník 1)0 zpozoroval pozdě. Než si to stačil uvědo-
mit, byl Džoík v čele prfivodu - a že jej povede ulicemi! Nesnáz byla v tom, že se dal vlevo, zatlm co prfivod chtěl jlt vpravo. A tak zatarasil cestu všem. Pištci se zastavili tak zprudka, že trubači jim šlápli na paty, bubenlci šlápli na paty trubačfim, a lidé, kteřl mjen tak, přišlápli paty bubenlkfim. Celý prfivod se zastavil. Když pan Polák doběhl bez dechu na křižovatku, strážník držel Džoíka za uzdu, diváci se smáli a lidé z prfivodu se rozčilovali. Pan Polák se Džoíka zastal, že to nemyslel zle, tak je strážník oba propustil a prdvod se dal znovu do pohybu. Pan Polák byl z toho vyděšený. "Co tě to jen napadlo?" ptal se ustaraně. "Vozík se zeleninou neni zlatý dM a ty mě úplně ožebračíš, když se budeš takhle chovatI A co potom bude s mými dětmi 1" Chudák Džoíkl Byl velmi smutný, zvláště když Hnědákdv ddstojník byl opět povýšen a Hnědák zpyšněl ještě vic. Oháněl se černým ocasem, potřásal černou hřivou a chlubil se, jak dnes udržoval pořádek, když kolem jel president. Dokonce měl zase fotografii v novinách. "Já se nikdy nedostanu do novin a nikdy to nikam nepřivedu," posteskl si Džoík Perčeronovi. "Inu - jsem jen obyčejný kdň a nemám k ničemu nadání. Chudák pan Polákl" "Ale starouši, že by sis z toho něco dělalI" těšil ho Perčeron. "Pusť ten nesmysl s novinami z hlavy, konej svou povinnost a všechno bude dobrél" Tak se Džolk snažil být veselý, poslouchal pana Poláka a ten se už na něho nehněval. Zato vozíku se zeleninou se nedařilo zrovna dobře. Bylo to v plném létě a v městě bylo takové vedro, že nejlepší zákaznici pana Poláka odjeli na venkov, aby se zotavili. Ovoce i zelenina vadly horkem a novl zá kaznlci je nechtěli. Ale šest děti pana Poláka mělo stejnou chuť k jldlu jako předtím a potřebovalo nové podrážky. A tak tváře 'pana Poláka hubly a hubly. Jednou zrána přišel do stáje časněji než jindy a zapřáhl Džolka. "Dnes pojedeme daleko," řekl, když mu upravoval postroj, a dal mu na hlavu klobouk, aby Džolká ochránil před sluncem. "Dozvěděl jsem se o mlstě, kde dostanu čerstvou zeleninu laciněji než '?;de. Pojedeme se tam podlvat." Džoík se tMiJ na to dobrodružství. Přesto, že bylo vedro, klusal rychle smě rem, který mu' pan Polák naznačoval. Ulice byly pro něho nové a vzrušujíc!
a Ubilo se mu, že jedou dlouho kolem řeky. Najednou vyběhl na jakýsi kOl'eček a z čista jasna se octl na mostě. Jiný kliň by se byl polekal, ale Džolk ne. Zpomalil jen krok, aby lépe viděl na řeku a na lodi, plujicl pod mostem. Panu Polákovi se to také Ubilo, ale zesmutněl, 'když spatřil konec mostu s celnicI. Bylo tam plno lidí a vozy projlžděly pomalu. Džolk popoběhl, aby viděl, co se děje. Předjel náklaďák, který kvMi němu musel zabrzdit, a řidič láteřil. Ale Džoíkovi to bylo jedno, byl ptlliš zvědavý. Zastavil u celnice, která byla ozdobena
Ten má ale klobouk. Však je taky hrdinou dnel" Pošeptal cosi muži v cylindru, ten z knotlfkové dírky vyndal karafiát a zastrčil jej Džoíkovi za ucho. "Ať se nepohnel" řekl fotograf. Reportéti ho pak poplácali po krku a blahopřáli panu Polákovi, že má tak zpdsobného kolika. "Zltra se podívejte do novin! Určitě se tam uvidítel" Když se toho večera Džoík vrátil do stáje, neřeklo své pf!hodě ani slovíčko . Co kdyby se to nepovedlo a jeho obrázek se nedostal do novin? A slušel mu vdbec ten klobouk?
Obrázky D. Sed/Iilkovó
prapory. A tu právě když pan Polák vytáhl peněženkU, aby zaplatil poplatek, přistoupil k němu jakýsi muž s červeným karafiátem v knomkové dlrce. Měl na hlavě cylindr a držel kytici květin. Za ním přicházel houf mužll s fotografickými aparáty a někteří s poznámkovými bloky a tužkami v ruce. "Gratuluji vám," řekl muž v cylindru a podával panu Polákovi kytici. "Získal jste cenu padesáti dolard. Jak se jmenujete, pane?" "Polák," zněla překvapená odpověď. "Prosím vás, co to znamená, ličemu nerozumlm." "Jsme od správy mostd," tekl muž, "a tuto cenu zlskává milionté vozidlo, které most přejede. Váš vůz je miliontý." uA my jsme reportéři," připojil se jeden z chlaplků, kteti drželi tužku a paplr. "Tohle bude něco pro noviny I Ceka1i jsme, že přijede auto anebo autobus, ale vozík s koněm nečekal nikdo." "Jak se jmenuje váš kdň," ptal se jiný reportér a zapsal si do bloku "Dž9ík". Pak potřásl panu Polákovi rukou a lidé jásali. Bylo to zrovna tak nádherné, jako být v čele průvodul Muž v cylindru ozdobil vozlk květinami a panu Polákovi podal pět desetidolarových bankovek. Auta se zastavovala a lidé radostně křičeli. "Usmívejte se," řekl fotograf, "a podržte svého koně, ať je na obrázku pěkný!
Ale ráno vrazil pan Polák do stáje a mával pO.! tuctem novin. "Koukej, Džolku, kde jsmel" Rozevřel noviny a na přední straně byla fotografie Džoíka. jak hezky stoji s kloboukem na stranu a s karafiátem za uchem. A pod obrázkem bylo napsáno: Zelinófský
kůti
Diolk z/skal cenu padesáti dolarů
Všichni koně ve stáji natahovali krky, aby obrázek viděli. Hnědák bručel: "Báječná podobal" A Perčeron suše podotkl: "Tak se ti to povedlo I" "Ale to není všechno, Džoíku," tekl pan Polák. "Jeden z mých starých známých viděl dnes ráno tenhle obrázek a hned mi telefonoval. Má na venkově hospodářství, přiveze mi každý den do města čerstvou zeleninu a my dva Ji budeme prodávat. Stanu se jeho společnf kem a už se nemusím bát, že mých šest děti odrůstá botám." Džoik byl šťasten. "Jsou rdzné zpdsoby, jak se prQslavit," řekl Perčeron. "Ty jsi jen každý den konal svou povinnost." Ohlédl se na Hnědáka, který pyšně potřásal hfivou. "Je to zrovna tak dobré, jako kdybys někomu zachránil 'život tím, že bys na něho nešlápli" "Jen když jsem pomohl panu Polákovi," řekl Džoík spokojeně. Z
angli~tiny
pIe/ožila J. Reilmartnovó
5
Dětem,
které vidl Prahu po prué, které vidl Prahu po druhé, po Uetl ... po desáté, i Um, které ji vidl kaldý den
Dnes pl§i pfedevšim pro ty, ktef( pfijlldějl koncem §kolnlho roku do Prahy. Věnuji jim na pamálku pél prafských pohlednic ze svého kukálka ptitomnosti. Vsadlm se v§ak o sérii hislorických nálepek ze zápalek, o Iři známky s druficl, o menlolovou Iylinku, o Ifi exportnl llzátka, o - dejme lomu - o jednu polárku, fe se najde kluk nebo dívka pf(mo z Prahy, kleN, mofná, ani nepoznajl, co 10 na Uch pohledniclch jel Pfihlaste se, kdo zná dobfe Prahu?
Kdo trefí z Václavského náméstl na Hradlany? Kdo ví, která z vUl je Daliborka? Kdo si dobfe prohlédl Muzeum? Je docela molné, Ie déti z Tvrdkova tamhle pod horami, kde dlouho do jara lefl snlh se stopami kamzíků - Ie lyhle děti vědl o Praze vlc nef -
Pralátka! Bývá 10 tak! Crol'ěk se málokdy uml pozorné
a s láskou rozhlédnout kolem sebe. Kon elné, 10 je molné kafdým dnem napravi/! A vy, déti, které jste do Prahy přijely na nálJ§Uvu - vl/ám vás! Vítám vás jménem v§ech prafských vUl, hlasem v§ech ptáků, ktell zplvajl u Vila vy v korunách rozkvetlých lip, Zvukem poledních zvonůl Vilám vás ve jménu slunce nad praIskými stfechami. Váš Zl VACEK
Bývá tak naz$'\'ána už od nepaměti, ta neJstarši a nejpamátnější cesta I,ražským územim. Cesta, po které JezdivaJa česká kulžuta a králové k svému sídlu - Pražskému hradu. Staletí nad ní přecházela, a každé z nIch zde zanechalo stopu svého života. Po staletí procházeli Udé jejím vstupním obloukem - slřf'dověkým klenutim Prašné brány, a pokračovali dál v cestě stisněnými úzkými uličkami a námťstimi, kráčeli po mostě s kamennýmI plliii a vystupovali vzhúru strmou uli,,! k Hradu. Cesta královská - královská nejen tím, že tudy Jezdivala knižata a králové, ale I vzáenosti odvěké krásy, která eestu lemuje.
rašná brána Na lomto mlstě stávala od 13. stoletl brána, která byla nazývána Odranou. Dělala asi včtší čest svému jménu než okolf; vpravo od ní se totiž rozkládal Králův dvůr, kde sldllvali králové Václav IV., Jiřik Poděbradsk ý a Vladislav Jagellonský - a tak se v 15. století staroměstští konšelé rozhodli vystavět bránu novou, která by byla ozdobou města i Králova dvora. Svěřili stavbu kamenickému mistru Václavovi, výzdobu bakaláři Mat ějovi z t ýnské školy. Ten už jako student věčně kreslil a rýsoval - řlkali mu proto Rejsek. Když pak začal učit, dělil svůj čas rovným dilem mezi školu a svou lásku - kámen, do něhož vtesával své kresby '- různé květy a listoví, ozdobné jehlany i štihlé ornamenty podivných a nezvykle krásných tvarů . Všechno, o čem do té doby mohl jen snit, přenesl nyni bakalář Matěj Rejsek na stěny věže. Rozdělil je římsami, hrotitými oblouky, štlhlými okny a sloupovími v plochy, lahodíc! oku svou souměrností, zaplnil je bohatstvím ornamentÍl a jemného kamenného krajkoví. Po mnoho roků pracoval s pomocníky na lešení, vysoko nad zemi, po mnoho let tvořil jeden z nejvzácnějšlch klenotů stavitelského slohu, kterému tikáme vladislavská gotika.
S tar()1ttisfski námisti Staroměstské náměstl bývalo v dávných dobách kupeckým tržištěm, na němž se křižovaly obchodní cesty spojujlc! Daleký východ se západem i sever s jihem. I v pozdějších staletích, kdy se už kolem
rozkládaly ulice Starého Města, zť'istalo náměstí obchodn1m stře diskem s pravidelnými trhy. Scházívala se tu však i velká shromáždění a nejedna stránka našich dějin byla napsána právě v těchto místech. Roku 1422 dobyla pražská chudina radnici a potrestala smrtí zrádné konšely, kteří dali na radnici popravit husitského kazatele Jana Želivského; po patnácti letech později zde byl popraven poslední husitský odbojný hejtman Jan Roháč z Dubé. V červnu roku 1621 se nesl nad ná.městlm zastřený hlas popravčlch bubnů, oznamujícich smrt dvaceti sedmi českých pánť'i i počátek dlouholetého utrpeni českého národa. O tři století později, v říjnových dnech roku 1918 pak bouřilo náměstí hlasy demonstrantť'i, kteří žádali vyhlášení Ceskoslovenské republiky. A v roce 1948 tu na velkém lidovém shromáždění ukázal Klement Gottwald cestu do nových dnť'i naši republiky, v níž si povládnou pracující sami, bez pánť'i.
V starých kronikách je zachována zpráva o velkém sběhu lidí, který se udál před Staroměstskou . radnici roku 1490 - v den, kdy měl být spuštěn na radniční věži časoměrný stroj Mistra Hanuše. A nebylo divu, orloj Mistra Hanuše byl znamenité dilo. Ukazoval nejen hodiny, ale i dny měsíce, roky a zároveň pohyb Slunce, Měsíce a hvězd okolo Země. Kromě kruhů, čar, cifernlků a nebeských znaků byl navíc vyzdoben soškami, které ve chv1lich, kdy orloj bil celé hodiny, vykonávaly roztodivné pohyby. Lakomec potřásal měšcem, marnivec se shllžel v zrcadle, smrt vyzváněla zvoncem - a v okénkách nad nimi se pak ulmzovalo dvanáct apoštolů . Tomuto dUu se neobdivovali jen Pražané, ale také cizinci, a tak se sláva pražského orloje rozšířila i za hranice české země. Staletí přešla nad orlojem. Mnohokrát se za tu dobu porouchal, soukolí jeho stroje oněměla: často i na dlouhou dobu ale vždy se našla moudrá hlava i dovedné ruce, které uvedly podivuhodný stroj do chodu. Ano, podivuhodný, protože jeho tvůrce téměř před pěti stolctlmi měl k ruce jen jednoduché nástroje. Nejdůležitějšl z nich byly - kladivo a pilník ...
"Jako by padla koruna krruovská, když onen slavný most se zřítil," zapsal pražský kronikář roku 1342, když se při velké povodni zřítil do základfi starobylý most Juditín. Město královské, ozdobené za vlády Karla IV. nesčetnýmí stavbami, nemohlo však být bez mostu a tak se počalo v roce 1357 se stavbou mostu nového, pevnějšího a širšlho, než byl most dřívější. Mělo to být dilo pevné, které by vzdorovalo věkům a které mělo být i okrasou města. Most z kamene, jak se zprvu řU
~
~~
vMé/u
1/fÁe ~ ",.hnu,
hI~IM~ /
}rh~ Ji+l.4Hf,i,
M~" MtM1Nút,u,.
crAROVÁN BA YVtlNV ORLIN VASILBV
V mořích a oceánech mť'1žete ulovit ještě větši raky, než jsme lovili my v naši Matnici. Ale tak chutné jako u nás, nikde ve světě nenaj dete. Naše Matnice neni veliká řeka. Vlastně to ani není řeka, ale Nčka. Přes léto si buvoli sotva břicho namoči, když se přijdou v poledne ochladit. Tak je vody málo. A přesto je Matnice královstvím raki't. Nejvic je jich v pokroucených vrbových kořenech. Nahmatáš-Ii v podemletém břehu diru, neodcházej. Prostrč ruku mezi kořeny a ucitiš, jak na nich raci "Visí jako hrozny. Mohl bych vám dlouho povidat, jak se lovi raci rukama, jak se chytaji na žabi maso přivázané k prutu. Mohl bych vám vysvětlit, v jakých dirách se kryjí ti největšl, kteří svými klepety dokážou profiznout kMi jako nůž. Naučil bych vás vařit
-.--
-
-
v začouzeném kotliku rači polévku, opékat račí záda a oloupat rači ocas, kdybych vám dnes nechtěl povídat zcela jinou historii. Začal jsem u raki't, protože jimi začalo všechno trápenI. Ten den jako jindy se vydala naše parta k Matnici. Vysoukali jsme si rukávy a nohavice a zapomněli na celý svět. Ani jsme si nevšimli černé ho mraku nad horami. Za chvíli se rozpršelo. Ale co řikám rozpršelo; cedilo,jako by ti lil někdo nevi~tel ný bezedné vědro vody na zada. Zuby se nám rozklepaly, ale z vody jsme nevylezli. Předháněli jsme se, kdo z nás uloví nejvic. Přinesl jsem jich domů čtyřicet, ale nastydl jsem a dostal pěknou tře savku. Maminka mě položila do postele, jenže raci mě pronásledovali i tam. Zdálo se mi, že je jich na našem dvoře celé stádo. A jakých! Velikých jako sloni. Mlsto chobotů měli dlouhá a železná klepeta. Maminka mi položila na hlavu studený obklad. Chtěl jsem se na ni usmát, ale zjistil jsem, že má čtyři hlavy. Podala mi skleničku vody, abych si omočil rozpukané rty, ale jeji ruka se proměnila v černý rači ocas. Rozkřičel jsem se a schoval hlavu pod pokrývku. Hrozná nemoc, Nkám vám. Teď se schováváš," slyšim pod petinou matčin hlas, který huči jako voda ve vykotlaných březich Matnice. "Aspoň vidlš, co to znamená, máčet se celý den ve studené vodě." "Musím zavolat doktora," zašeptala matka sousedce, která ji při nesla misku octa na obklady. "Doktor ničemu nerozumí, jenom penlze na tobě vytáhne," zrazovala ji sousedka. "Zavolej babu Vunuzaklinačku . . Zařiká klukovi nemoc
u Léčivé studánky a p'o staví ho zase na nohy. A bude to lacinější ... " BOl'lm se, Marie, abychom něco " nezanedbaly, protože potom ... " Jen se neboj a poslechni mě. N~dávno pomohla i Ličkovi, vnukovi staré Galinky. Zůstaň u kluka, duj du pro babu Vunu sama." Než se sousedka s babkou vrátila, přešla mně nejsilnějšl třesavka.
Che
che che ... " zasmála se
b~ba Vuna 'bezzubými ústy, když
stanula na prahu. "Tak tedy Penčo je nemocný. To se stává. Ještě včera mi honil na vodě káčata a nebýt tam náš Marinčo, byl by je do jednoho prakem posUne!." "Přestaň, babo Vuno, chlapec mi blouzni v horečkách," rozplakala se maminka. "Neplač, dcero," těšila ji babka a položila hrubou ruku na mé čelo. "Připrav stříbrný pen~z, naplň .kQtUk vinem a dej mi ČIstou kOŠIlku, abych kluka mohla u Léčivé studánky pfevléknout." Ale tahle košilka je nová a čistá. " é Před pi'tlhodinou jsem ho převlkala," vysvětlovala maminka. "Už se v ni usadila nemoc. Jen mi dej čistou košili. Proč tak škudUš, když jde o zdraví tvého d1těte? Starou košili musím i s nemoci zakopat u Léčivé studánky. Vstávej, Penčo ," obrátila se babka ke .mně. . Vstávej, vyléčím tě, abys ml zas "mohl honit k á " čata. Kam mě povedou?" zeptal jsem se '~str.ašeně. . . Hod! tě raki'tm,' rozzlobila se m~'minka a běžela připravit vše, co babka poručila. Sotva jsem slezl z postele, babka schovala čistou košili pod zástěru, vzala . sUibrný pemz, kotlik vina a vyvec;Ua .mě·z domu. Odbočili jsme
na cestu k řece, přešli můstek a zastavili se v pol1ch pod úpatím hor. Jejich kamenné hřebeny se nahrbily vysoko k nebi jako obrovské želvy. "Víš kde je Léčivá studánka?" zeptala se mě baba Vuna. "Vim. Pod starým bukem," odpověděl jsem. "Správně, chlapče. Seber teď všechny své síly a utlkej nahoru. Já přijdu za tebou. Když se nezastavíš, než doběhneš ke studánce, dostaneš ode mne tři nejnovější údice dědy Gerga." "Chtěl bych ty prostřednl, který-
"Správně, synku," zaslechl jsem nad sebou hlas baby Vuny. "Pojď, převleču ti košilku!" Svlékla mi propocenou, utřela moje prsa i záda vlněnou zástěrou a oblékla mi novou košili. Potom odvalila veliký kámen a složila pod něj tu propocenou. "Tvoje nemoc zfistala tady," vysvětlovala. "Kámen ji zatiží, aby nemohla vylézt. Udělám okolo ještě ďábelský kruh. Kdyby se nemoc přece jen dostala zpod kamenu, kruh nepřeskoč!." Vzala kotlík, crčic1m vínem udělala kruh a bez přestáni brumlala nějaká tajemná slova.
vyběhl strmou stráň ke pořádně jsem se zapotil
studánce, a zahnal
slabou třesavku, která se mě ještě držela. A "kouzla" s Košilí jsem odhalil druhý den, když jsem potkal Marinča, vnuka baby Vuny. Vykračo val si pyšně v mé nové košili, kterou babka včera schovala pod kámen. Nikomu jsem o tom ani ne mukl, protože by se nám celá ves vysmála. Utíkal jsem ke mlýnu a křičel zlostně na babku: "Babo Vuno, proč jsi vytáhla zpod kamenu košili? Vždyť jsi říkala, že je v ni nemoc. Co budeš dělat,
Obrázky Ani. PospWla
mi se loví velc1 okouni," zaradoval Víno, které zůstalo v kotliku,zdvihla obřadně k ústfim a pomalými doušky jsem se. "Copak nevím, které chceš! Do- vypila. "Proč jste vypila vlno?" zeptal staneš tři prostfednl udice." jsem se nedfivěfivě. Zapomněl jsem na nemoc a raky "Na zdraví, na tvoje zdraví, velké jako slony, nadýchal jsem se zhluboka čistého horského vzduchu synku, jsem ho vypila. A teď běž! Jsi zdráv jako ryba. A nezapomeň, a rozběhl se do strmé stráně. Studánka nebyla dále než tři sta neutikej, ať se znovu nezapotiš! Já metrfi a přece se mi nohy roztřásly, si tu chvlli odpočinu." Vracel jsem se dolil kamenitou pot se mi Nnul z čela i z vlasů, celého mě zalil. Ale nezastavil jsem cestičkou. Slunce mi hřálo nad hlase. Slunce připalovalo, srdce bušilo, vou a hladilo pobledlou tvář. Poskapropocená košile se mi přilepila na koval jsem z kamenu na kámen a záda. S posledními silami jsell,l se zdálo se mi, že jsem najednou lehký dovlékl ke starému buku. Padl jsem jako pírko. Čáry baby Vuny opravdu do trávy, chtěl se ohlédnout po vyhnaly nemoc. Uzdravil jsem se. Na to, jak mne Vuna uzdraVila, babce, ale okolí se mi roztočilo před jsem přišel mnohem později,. když očima a zmizelo ve velikých zelených kruzích. Zavřel jsem oČi a zdálo jsem vyrostl. Žádná kouzla, ale poceni mě vyléčilo. Vždyť než jsem e mi že umírám.
když ti onemocni tvůj Marinčo?" "Aaa? Co říkáš?" svraštila babka čelo, jakoby neslysela. "Košile, košile!" křičel jsem vší silou. "Moje košile! Proč jsi jí dala svému Marinčovi?" "Neslyším tě, synku. Vůbec nIC neslyším," zavrtěla hlavou babka. "Jsem už stará, stará ... Na dědeč ka Gerga se ptáš?" Křičel jsem, řval jsem, ale bába mi nerozuměla ani slovo. A vftbec, proč jsem se jí ptal, když bylo všechno jasné? Za vypocení dostala felčarka jednu úplně novou košili, stříbrný peníz a kotlík vlna. Tehdy jsem se přesvědčil, že človek může být nejlepším lovcem rakfi, ale věří-li babským čárftm, také největším hlupákem. Z bulharštiny
přel.
Hana Siková
9
LEONTINA MAŠlNOVÁ
v
.
'V
C EC HO VI BRATRl
šecka ~eleď vojvody Cecha se vrátila s hory Řípu naplněna hlubokou radosti. Všem ještě zněla jasně v duši slova, jimiž jejich vůdce žehnal nové vlasti. Otcové a matky si umiňovali, že je budou opakovat svým dětem, aby neupadlo v zapomenuti, jak skončilo krásně a šťastně jejich dlouhé putování a že jim také budou klást na srdce, aby zachovali svornost a lásku, aby se neopakovaly staré spory a hádky. Všechno chtějí mit nové, lepši; co bývalo, ať jim zůstane jako výstraha, do jakých konct't přivádí sobectvi a škodlivé rozmišky. Dole v táboře bylo veselo. Únava padala i s nejstarších jako divem, mladí se chápali dud a cimbált't, hráli, zpivali a tančili, starší posedali do kroužkt't a smlouvali se, kdo s kým se usadí póbliž, aby se jim po přátel1ch ne stýskalo a mohli si platně pomáhat při stavbě nových
nich. Když se o tom dověděl vojvoda, poslal pro ně a varoval: "Naši zvědové nám oznámili, že nepř1liš daleko od nás má obydli nějaký lid, kterého my neznáme a jehož řeči nerozumime. Je-li počet nějšl než my, mohl by nás vypudit. Nevzdalujte se, zl'tstaňte při mně a při mém lidu až do smrtil" Host prvnl ochotně přisvědčil: "Pravdll praviš, vojvodo, půjdu a se svou Čeledi nedaleko od tebe se usadim a budu tobě, svému pánu, vždycky sloužiti." Začal tedy stavět na bJ1zkém návrší a dal svému bydlišti jméno
přibytkt't.
To bude prvni práce, s tou mu si hned začít, aby do zimy měly všechny rodiny střechy nad hlavou. Káceni stromt't a otesáváni trámů není nic snadného, ale všichni se na to těšili a někteří si hned prvního dne šli vyhHdnout místo, kde budou stavět. První stavení však zbudují vojvodovi; on je sem přivedl a musl mlt za to prvni své přlstřeši. I vyhlédli místo na západ od památné hory a zroubili tam dvorec. Cech je nazval Klenčem podle syna Kleně. Opodál se usadil Manuch a dal svému sidlu jméno Charvatce na paměť staré vlasti za Vislou. Jeho syn Rábus založil dědinu téhož jména a brzy se pod úpat1m Řipu rozkládaly dalš1 vesnice: Krabčice, Libkovice, Kostomlaty, Vražkova Straškov. Dva bratři, Host a Cernouš, se nradili, že se odstěhuji dál od ostat-
10
~--
Vysoký dvt'tr. I jeho bratr poslechl Cechova pokynu a založil nedaleko Kostomlat dědinu Cernouš. Teď se ji říká Cernoušek. Obavy vojvody Cecha z bl1zkosti cizích lidí se ukázaly liché, hrozilo však jiné nebezpečí. Pole nových osadníků se rozšiřovala a k sobě přibližovala a jakkoliv nebylo ještě sporO o mezníky, uvažoval Cecht'tv bratr Lech, že mohou brzy nastat. Pamatoval se př1liš dobře na krvavé
bitky o meze ve staré domovině, i pozádal vojvodu, aby svolal na poradu všechny starosty ro dt't , že jim chce něco důležitého oznámit. ,)Bratři mm a všichni pi"átelé," oslovil shromážděné, "devět let bydlime pospolu, ale již tak zť1Stat nemůžeme. Mám četnou čeleď a vidim, že je slušné, abych tento kraj ponechal svému bratru a vám, a sám abych osadil jinou končinu této požehnané země, jinak nám pude všem těsno. Propusťte násl" "Budeme se s tebou neradi loučit:' ujištovali mnozi, ale dodali, že promluvil moudře. "Půjdeš-li daleko, budeme slabi, kdyby nás nepřátelé napadli," starali se jiní. "Daleko neodcházej, bratře," při pojil se k nim Cech, "a kdyby nám nepřátelská ruka chtěla škodit, buď nám jako své rodině pomocnikem." "Jistě sis už nějaké misto vyhlédl," mlnil kdosi a Lech přis vědčil. "Neni to daleko," pravi!. "Třetiho dne po nasem odchodu, dřiv než
ny. Ty byly obecné a popásaly se tam ovce, kozy i hovězí dobytek. Při staveni ch byly ohrady pro koně, kobyly a hřlbata. V klátech se chovaly včely, nebo se med přinášel z lesa z dutin starých stromil. Všeho bylo dostatek pro všechny, všude vládl pořádek, nikdo neodpíral poslušnost starostovi rodu, jenž rozděloval práci mladým i starším Nikde také nebylo třeba závor a zámkil, nebylo nepoctivých lidí, kteři by brali druhým výtěžek jejich práce. denice vzejde, vystupte na :Ríp! Já toho času zapáI1m veliký oheň. Kde uzřlte jeho blesk a dýmu kouření, tam znejte mé osazeni." I rozešli se v dobrém a Lech se svým zástupem táhl podél toku Labe, potom se dal k jihu. Třetlho dne před úsvitem zapálili jeho lidé obrovskou hranici čerstvě poraženého a proto mocně dýmajíc1ho dřív!. Rudá záplava se rozlila po šedé klenbě nebes a kotouče kouře se vyvalily k obloze. Obojí hlásalo kmeni Čechii, že se jejich přátelé usadili na jihovýchodě. Lechilv lid byl zván kmenem Zličanil. Od toho kouření měl jejich hrad jméno Kouřim.
Tam, kde se Lech ubytoval, je ohromný balvan. :Ríká se mu podnes Lechilv kámen a podle víry Kouřim ských leží pod nim veliké poklady. Kdo prý kámen o pillnoci třikrát bez dechu oběhne, tomu je země dá. Doposud se to nikomu nepodařilo.
Lechova příkladu následoval nejmladší ze tří bratrů usedlých pod :Rípem. Jak se jmenoval, nikdo už neumí říci. Vydal se na východ a také zanítil veliký oheň, aby dal oběma bratřím znamení, kde bude jeho bydliště. Hranice byla ze samé stromové kůry, proto nové osadě dáno jméno Dymokury. Kmen tam v povodí Jizery usedlý si nechal název Charvatů, jak se kdysi všichni zvali, dokud bytova1i ve slovanské pravlasti. Vojvoda Čech se po léta spokojeně dival, jak nový domov kvete pod přičinlivýma rukama jeho lidu. Zů stalo sice mnoho lesů, ale kolem dědin dokola se zelenala zjara dobře ošetřovaná pole a v létě se z nich klidila pěkná úroda žita na chléb, pšenice, ovsa i ječmene; s jiných se odnášely svazky lnu, aby měly ženy z čeho příst celé rodině na oděvy, jinde se skl1zelo konopi na hrubší tkaniny; vedle pestrých makových pruhů se zelenala luka a dál pastvi-
Když bylo vojvodovi Čechovi osmdesát šest let, přišla si pro něho Morana. Tak všichni věřili, že odvádí duše do návy, kde dál v radostech a ve cti Žijí s těmi, kdo je předešli. Nastal zármutek v kmeni Čechii a všecky ještě více sbližil. "Tys byl náš kníže a náš otec," lkali nad mrtvým, "ty jsi nám byl vildcem do této krajiny, tys byl pravý a věrný správce své rodiny i všeho plemene. Ach běda, kdo nás bude nyni spravovat a opatrovat?" Poslové roznášeli smutnou zvěst, někteří ji nesli až do Kouřimě a do Dymokur a zvali na pohřební hody. Zatím v Klenči oděli mrtvého do pěkného roucha, dali mu po bok zbraně, jichž užíval, i nádobky s jídlem, chléb a ovoce a vše potom odnesli na připravenou hranici, rouchy pokrytou a vonnými bylinkami provoněnou. Za hořkého pláče a nář ku potom hranici zanítili, a když dohořela, uložili popel z těla vojvodova do popelnice a navršili na ni mohylu. Od toho, že místo Čechova pohřbu měli v úctě, dostala dědina tam vzniklá jméno Ctiněves. Po vykonání pohřebních hodil Ci tryzny sešli se starostové do Vysokého dvoru a radili se, kdo by měl se uj mout vedení kmene Čechii. Volba padla na Lecha, jenž k pohřbu nepřijel, snad už také pro svilj vysoký včk. Poslové se však vrátili s nepořízenou, Lech tu hodnost nepřijal ne bot měl dosti na svém knižectví: A snad že i mladší bratr odepřel, anebo už nežil, zůstal kmen Čechů osiřelý. Z počátku šlo všechno, jak chodívalo, ale potom se někteří z lidu spoléhali, že je za zlé činy nikdo k pořádku volat nebude, i tiskli slabší a dopouštěli se křivd. Dobré řady hynuly a smutno bylo v dědinách kde se Čechóvé usadili.
•
Tato povlst navQ7uje na vyprávěni "Do nového života", které jsme otiskli v únorovém čisle. OBRAzK Y v. BREHOVSK~HO
IVAN ANDREJEVIC KRYLOV
Když kníie Smolenský chLll nové Vandaly rozdrLit vojensky, rozhodl, že je v
léčku
chyti,
a rozkaz vydal z Moskvy ustoupiti. Hned každý obyvatel popadl co mll,
a všichni,
času
netratíce,
hnali se pfes námlstf, pfes ulice ven z mls/a jako roje
včel.
Jen vrána na s/feše si klidné zobák lešti; pro ni Len poplach neplatí. Slepice s vozu na ni vfešií: "KmoLra, Ly chceš lu zůsLali? Vždyl nepfítel je na pfedmlsLl, jak flká se!" "Co na Lom?" Věštkyni se zlobl: "Pročpak mám ullkat? Prosím Ll,
fekni, kdo by chtll jíst mé tllo bezmasé? Ty ovšem kliď se, tlustý lulpase! ·Já s hostem nezvaným velice dobfe vyjdu: seženu všelicos lu na zub: ktirky, slfldu, a snad i kůslku, sýr či aspoň zrníčko. Nu, sbohem, šlastnou cestu, Slepičko!" Nelhala Vrána: šlo to chvlli. Hosty však brzy zkrušil hlad, když kníže SmolenskO je začal obléhat,
a polévku z ní uvafi/i. Chamtivce postihne podobná odplata: za jmlním slepl jde,
lačnl
se na nl /fese,
nežli však, hlupak,
naděje
se,
je v polévce jak Vrúna ta. Přeložil
Petr Kopta
11
NEJNovtuSí WKOMOTIVA o tom, že parní lokomotivy už přestá váme vyrábět, protože se s nimi v budoucnu na našich železničlúch tratích nebude. Rostislav "Myška z Tanvaldu: Co znamenoji pismeno a čisla na auto- počítat a protože je nahradí lokomotivy elektrické a naftové, o tom jste už možná mobllech? slyšeli. Za několik let budou hlavni tratě Sotva jsem dočetl tvou adresu, Rostlku, už jsem rozevl'el jednou rukou elektrifikovány (budou nad nimi nataženy telefonní seznam, na straně 172 jsem našel číslo Městské lidové kIŮhovny, elektrické dráty) a vlaky budou poháněny vytočil je, vklouzl do mluvitka a už jsem vystupoval z naslouchátka elektřinou. Parnllokomotivy budou jezdit na vedlejšlch tratlch a postupně zmizl v ústředně pražské kIŮ.hovny tak, jako ty vystupuješ z elektriky nebo jen docela. z vlaku. A z ústředny rychle ke kartotékám, tam přelistuji seznam technické Kromě elektrických lokomotiv a maliteratury - ták - a už držim v rukou UčebIŮci předpisťi silničnlho pro- lých motorových vlakl't dostanou želéznivozu. Netrvalo to dlouho, viď? Tak poslouchej I čáři také novou turbinovou lokomotivu. Státní poznávací značka, která musl být na každém automobilu, se jejíž prototyp (první výrobek) se už skládá z plsmen a číslic. Prvnl písmeno označuje, o jaké auto jde: osobnj zkoušl. Lokomotivu vyrobili pracovnici mají písmeno 0, nákladni N, traktory T, motocykly L a auta cizincťi Z. Závodo. V. I. Lenina v Plzní. Podobné Auta diplomatických úřad'ťi majl značku CD nebo CC. Druhé písmeno modern!lokomotivy mají pouze na železnici v USA. Ceskoslovensko bude tedy označuje, u kterého dopravního inspektorátu je automobil přihlášen a čtyř mistné čislo má každý automobil přiděleno t.ýmž dopravnim inspektorá- druhým státem, ve kterém bude turbi· nová lokomotiva jezdit na normálnlch tem. A tak s~ žádné auto nemľLže ztratit; podle poznávaci značky se snadno · tratích. zjisti, komu
patři.
PTEJTE SE ŽIV AČKAŽiváček odpoví Karel Krosnaf zc Zdemyslic: Rád bych se dozvěděl něco o begónlich, kh'ri' doma pěstuJI ••• Domovem begónie, jedné z nejobl1benějších okrasných rostlin, jsou tropické lesy na ostrově Jáva. Rostla lam ve velmi vlh~ém prostřed1 .s nt>dostatkem světla. Proto jsou listy begónie velké, s velkými prťiduchy, vráskami a výrůstky. Takový list usnadňuje vypařováni přebytečné vody. Listy mivají bilýokraj. Pod tenkou pokožkou jsou totiž vzduchové bublinky, a tak okraje listů dostávajl , hilou barvu. Tyto vypuklé, bUé, průzračné buňky sblraji světlo, bez něhož nemůže žádná rostlina žit a kterého mivala begónie v tropických pralese ch lak málo. Vidlte, jak se dovede rostlina pfizp'Ůsobovat prostře di, ve kterém .žije. Begónie se může množit nejen semeny, ale i svými listy, tj. vegetativnlm zp'Ůsobem. Pokuste se o to: rozřizněte si pěkný list begónie na trojúhelnlčky tak, aby v každém trojúhelnlku byla rozvětvená žilka. Ozkým koncem zasaďte trojúhelniček do vlhkého plsku asi do hloubky 1 cm, přiklopte sklenici a post.avte na teplé mlslo. Trojúhelníček listu zakořeni a po straně vylostOU nové maličké begónie. Napovídal bych ti toho, KarHku, až by se ti hlava zatočila I begóniích, o kaktusech, o citronlcich, břečťanech. Chodíš-li do knihovny, pt'ljč si knlžku od N. Verzilina "Putováni s okrasnými rostlinami..·. Ta knížka je pravým pokladem pro mladé mičurince! Na shledanou příště ŽIV ACEK
°
NEJLEPS[ LUSTITELÉ ze čtvrtého Usla: J. Jelťnek. Praha XII. - Karel Pěchovič, Karviná ll. doly Bo!ena Ambro!ová, Napajedla - Eva Langhamerová. Police n. Met. - Jarmila Dofková, Oskava - Ludmila Techlová. Plzeň - M. Gazdová, Ostrava. Radvanice - Jana Nejedlá, Cltoliby u Loun - Z. Huspek, Frant. Lázně - Josef Holenda, HavlUkův Brod - Kamil Hašek. Brno, Cerná pole - Mila Kuchat, Pra110 ll. - Kvlita Ma§ková, Velký Osek - Marie Klabouchová. Cerčany Josef Hlohovec, Brno-Líšeň - Vladimír Koválů, Rokytnice - Libu§e Capková, Kadaň - Lenka Muchová, Bosko. ice - Petr Kučera, Bechyně - Vojtěch Konečný, Kolin Ptlruška Hlinomazová, Bfezníce - Jít( Král/k, Hranice na Mor. - K/lul Procházka, Hlučín. arům poslláme po pěkné knl!ce.
J2
Na trati ji poznale velmi snadno. Je celá krytá karoserii jako lokomotiva elektrická, má však na boclch zvláštní otvory, kterýmí vniká do lokomotivy vzduch. Však také při jízdě slyšite svištivý zvuk vzduchu. V lokomotivě se spaluje podřadná topná nafta, pro kterou nebylo donedávna jiné využiti než k topeni pod elektrárenskými kotly. Dnes bude nafta roztáčet turbiny nových lokomotiv, které utáhnou nákladní vlaky rychlostí 80 km za hodinu a rychllky rychlosti až 125 km za hodinu. Výkon hnae! turbinové jednotky je 3200 koňských sili Závody V. I. Lenina v Plzni svým novým výrobkem opět předstihly četné zahraničnt tovarny.
ZÁHADA DUHY "Jak, prosím vás, vzniká duha?" tak se Ilás ptaj! hned dva čtenáM: JaJ) Babka z Plzně a Pavla Kašková z Hormho Jindfichova. Právě teď na začátku léta možná duhu častěji uvidíte. Vzp~ meňte si při tom na školni pokus se skleněným hranolem, do kterého soudruh učitel pustil svazek slunečniho světil: ne.bo paprsek světla z lampy. Paprse prošel skleněným hranolem a rozložil se na stěně v pěknou různobarevnou duhu které se říká spektrum. Pořadí bare v této "domácí duze" je vždy stejné
za červenou jde barva oranžová, žlutá, zelená, modrá a fialová. Je to Um, že lunečnl světlo, zdánlivě bUé, je složeno z mnoha barevných paprsků. Při průcho du skleněným hranolem se světelný paprsek rozkládá na jednotlivé barvy, a protože červené paprsky se lámou nejméně a fialové nejvlce, objevl se nám na stěně za hranolem pěkná pestrobarevná duha. V přlrodě nastává rozklad světla do pestré duhy tehdy, když po dešti vysvitne
sluničko, ale v ovzduší je jeste maličkých dešťových kapiček.
spousta Každá kapička je podobna skleněnému hranolu, v každé se sluneční světlo láme a rozkládá na spektrum. A tak na obloze najednou vidíme krásnou duhu. Je Um větší, čím níže sluníčko stojí nad obzorem, to znamená, že k večeru vídáme největší a nejkrásnější duhu. Pokuste si udělat malou duhu i doma na zahrádce při postřikování zeleniny či trávnlku hadicI. Postavte se zády ke slunci a vystřikujte rozprášený proud vody hodně do výšky. Snad se vám povede alespoň na okamžik zahlédnout sluneční paprsky odražené a rozložené kapičkami vody do maličkého oblouku duhy ...
svíTÍcí BRÝLE V Německé demokratické republice nedávno sestrojil a k výrobě připravil mladý konstruktér závodu Komet zajímavou novinku: svítící brýle. Jsou to obroučky brýl1 bez skel. Na obroučkách po obou stranách očí jsou malé žárovky, do nichž je elektrický proud přiváděn z baterie umístěné v postraničkách brýH. Když si brýle posadlte na nos a rozsvítíte, padá světlo žárovek vždy tam, kam se díváte, ruce máte volné a můžete nejen hledat dtlví ve sklepě, ale i opravovat třeba kolo v temné kolně, čist knfžku v temné místnosti a pod. Brýle je takť možné připojit drátem k šestivoltové baterii auta, takže řidič si jimi mMe posvítit pod kapotu auta, provést malou opravu a šetřit při tom baterii brýlf. Prostřednictvím transformátoru mohou být svíticí brýle připojeny i do zásuvky normální elektrické sítě.
NEPOCíTAT, poCíTÁ SAMO! Pravda je, že mi násobilka taky šla na nervy, když jsem ještě byl školou povinný, a jen jsem si v koutečku duše p řával, aby někdo už vymyslel mašinu, která by za mne spočítala všechny domácí
úkoly. A před nedávnem jsem měl to štěstí, že jsem se seznámil s lidmi, kteti nejen USkutečnili můj dětský sen, ale mnohem, mnohem vlc. Bylo to v Praze, na Loretánském ná'městl na Hradčanech, ve starobylém domě s podloubím, v Ústavu matematických strojů Ceskoslovenské akademie věd. V řeči několikrát padlo jméno SAPO, a to v divných souvislostech: "nadiktuju SAPU", "však SAPO na to přijde" jako by byla řeč o nějakém člověku. Chtěl jsem toto záhadné SAPO noznat. A představili mi je. V první mistnosti je cosi jako řldíeí pult obrovské meziplanetární rakety, na nemž blikaji nesčislné žárovečky, kmitají se ciferniky měřicích přfstrojů a vlnl se zelené body na jakýchsi obrazovkách. Také je tam malá tiskárna, kde si SAPO tiskne otlpovědi. V druhé místnosti je cvakot, jako by tam deset tisíc tanečníků klepalo rln parket okovanými podpatky. Od podlahy ke stropu a od stěny ke stěně se tUlil tllhnou obrovské tabule s elektrickými relátky, k nimž vede tolik drátů, že to u paty tabulí tvoři chumly půl metru vysoké. A relátka v nepostižltelném tempu zaskakuj! a vyskakují - od toho ten cvakot. Tiše a pomalu se otáčl nevelký buben, paměť tohoto podivuhodného stroje. Třetí mlstnost, kde je hluk největší, obsahuje motory. To dohromady je SAPO, Samočinný Počitač reléového typu, první mohutný matematický stroj v Ceskoslovensku. A co dokáže? Složité výpočty, které by celé skupině matematiků trvaly týdny a měslce, vyřešl za pár hodin. Kdybyste mu do paměti nadiktovali slovička a gramatiku některé cizí řeči a češtiny k tomu, přeložil by vám knihu. Uložte mu rlo paměti řešení dvacíti šachových partií, vybere si na vás nejlepší variantu a porazí vás. Svěřte mu vagón statistických údajO, vytřidí vám z nich, co budete potřebovat. Dokázal by i operativně řldit výrobu nebo plánováni velkého závodu, třeba Vltkovických železáren.
Čáp bílý
3-Svají!eh vel.7O,S óQ2mrn
Kachna divoká
7-14 v.,
50,9.40rnm
Poštolka '1-6 V., 30,1 x 40mm
Hrdličkadivoká
Drozd 5-6 v.
30,27x 22,63mm 2v.
27,3x20,4-mm
/ Pěnkava
'v., 1li 9
Jl
Modřinka
14, 4mm 8-10v., 15,,3)( 1f,7mm
Udělá za vás každou netvořivou duševn! prácí, vypočftá, co mu uložíte. Víc ovšem nic. Sám nemůže nic vymyslet. Dovedete si představit, kolik pře mýšlení, kolik výpočtO je potřeba k vyrobení takového dokonalého pomocnika lidi? Aspoň vidlte, že i ty skromné začátky ve školn! násobilce jsou potřeba. Bez nich by se SAPO ani nenarodil ani by nemohl pracovat. Ivo Sluka
13
SKRÝVACKY
ZÁMi::NKA Radostná přišla dnes s "p", že už je s "d".
Cllce§-li domácí zvěf znát, tu je může§ vyhledat.
tetička
·I)QPJpZ -
IJQPJdz :JU~I~nlzou
3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
~~
Snad si pamalujele na cestu na§ich a Zi'kmunda do Afriky. Vile, že v Africe vysloupili na vrcholek hory [{i/imandžaro. Dosl možná, že v Japonsku vystoupí na známou a Japonci opěvovanou horu Fudžisan. (DřÚJe se ji říkávalo Fudžijama.) Ale počkal - kolik ostrovů má vlaslně Japonsko? Jediný? Ale kdež, je jich spousla. Nejvél§{ z nich jsou Hon§ú, Hokaidó, Kjú§ú, Sikoku. Ty lvoh jádro státu. [{romě loho pulřl Japonsku dalUch 500 oslrovil obydlených a několik sel neobydlených. Ty jsou věmnou velmi malé. Japonsko leží na východoosijském sopečném pásmu, které se táhne od [{amčatky na sevem až na Filip lny. Prolo tu často docházl k zemětřesením. vládci Japonska vždy snili, že se jejich slát stane vedoucí zemí celé As ie. Prolo podnikali čelné válečné výpravy. Proto laké bojovali společně s fa§istickým Německem v minulé válce, jež přinesla japonským mužilm, ženám i dětem mnoho ulrpení. Nad Japonskem "yzkou§eli Američané poprvé atomovou bombu. Město, jež zničila, zná dnes celý svěl: HiroSima. Dole na obrázku vidlle pomník, kter!í byl v Iliro§imě postaven obělem alomového výbuchu. Japonský lid nechce, aby jeho země a celý svět byl postižen stejnými hrůzami jako obyvatelé lIiro§imy. inženýrů Hanzelky
RT ~ ..
v pfl§tím
ANEKDOTY
Nepůjdete
levou cestou? na nás kýval a chodil po Skoč, Kamile, dolů I Za Ohři běhal pes. Nejlépe se seče zrána. Je mokrá vaše pláštěnka? Mnoho kovů lesklých známe. Naber, Andulko, trochu vody. Každá jehněda je hnědá. Viděli jsme lovce kamzikťJ.
Děda
·~JQO
To bylo tak: dva přátelé koupili si společně parcelu 60 arů velkou. V rohu této parcely protékal potok. Postavili si dvě chaty vedle sebe, ale později se nějak nepohodli a rozhodli, že parcelu rozděll na dva naprosto stejně velké dUy, velikostí i tvarem a každý svůj dll oplotl. Jak však tuto parcelu rozdělili, aby každý z nich měl přístup k protékaj{c{mu potoku? Přij dete na to? Rozlu§těnl
1. 2.
·or
sadě.
·~ul[~r
·6
·8 ·/I}A ." ·DarjJ)! ·9 ·s
·ulJJdfI
člsle.
Z
CIZINY
• - Jak se maminka dověděla, že ses nemyl, Bille? - Zapomněl jsem namočit mOdlo. Mebel dostala dárek: kolátko. [(olátko se usadilo za kamny. - Maminko, - feklo děvčátko, hladíc kolě. Jaké je horké! - MMe sedět lak blízko u ohně? •
Katé začalo pflsl. - Maminko, jen poslouchej! Ono už
" ... Jeden ve/ký!" Sl'
vařl!
KANOISTIKA Kdyby se do tohoto rámečku vešla jedna fotografie, pak bychom určitě otiskli pražský veslařský ostrov. Už dlouho se tam stavěji nové loděnice, šatny i další budovy, zejména pro rozhodCi. V Praze bude totiž letos vodácké mistrovství. Sjedou se k nám cizinci z celého svě ta. Není to náhoda: naši vodáci maji dobré jméno i za hranicemi. Kanoisté Karllk, Felix, Kudrna, Brzák jsou na mnoha listinách vítězů. světových závodů. Jsou tam i další; fotografii olympijského vítěze z roku 1952 inž. Holečka otiskujeme. Co řikáte, budeme mlt i v budoucnu mistry v kanoistice? To vlastně záležl na vás.
ještě
OBRAzEK J. PALECKA
Jisti kreslile a malujete právě tak rádi jako malý František DOlejšek z osmileté středni školy v Rudoltově. Je mu sedm lel II namaloval obrázek o lom, jak jde latinek do práce. Ti z vás, kteff soutUi se svými obrázky v ST M - dětskélásli, jil jislě vědl,!e jejich nejhezll kresby postoupily do ústřednlho kola SoulUe lvořivosti mládek Právě ted
v cervnu problhá hodnoceni jejiCh prací. Všem lěm, kteff se do úslředniho kola doslali, drffme palce.
KIU:ŽOVKA S TAJENKOU
1
A B C O E F , G H I
J
K
A
2 3 o BRAZBK
4
J. WBI GLA
5
Beze slov . ..
ZKUS TO JEDNOU ••• Tak jako každý předmět má své tUiště a podléhá zákonům přitažlivosti, nenl (lni llověk žádnou výjimkou To vl každý, kdo již někdy pfecházel přes visu/ou kládu nehn po úzké stezce. Záleff při tom llždy na udržení rovnováhy. Své těžiště, které leží trochu pod pasem, udržujeme vždy tak, abychom neupadli. tlm vlce se pohybujeme, lim více přenášlme své těUště a Um měnlme rovnováhu. A nynl malý žert, který můžeme někdy vyzkoušet. PoloUme židli na zem tak, aby opěradlo bylo nahoře souběžně s podll/lioll. Na hornl plochu opěradla poloUme kos/ku cukru. Nynl pofádáme jednoho ze svých hostli, aby si klekl na dolnl pfllku Udle a sebral ústy kos/ku cukru. Tomu, kdo 10 dokáže, mlÍŽete slibit odměnu. Zdá se to zprvu velmi snadné, ale 10 je jen klamný dojem. Nebol pokaždé, když se někdo shýbá nad cukr a nedává pozor, zlroll rovnováhu a pfeklopl se d.opfedu. Jindy zase spadne cukr s opěradla. Pro oslatni diváky je 10 veselá podlvaná, nebol se to nikomu nepodati. Abychom se mohli přibllUt úsly až k cukru, muslme posunout své těžíště tak daleko dopfedu, aby se lídle nepfevrhla. Přeložila
M. Chmelová
6 7 8
9 'OllOROVNf:: J. Druhá Mst tajenky. - 2. Schránka lIa ~pe .. ky; olázka při sázce: sopky. - 3. Pokolení; záclona; úžas. - 4. Nespím; myšlená čára středem něčeho; připravuje nástroj ke hranl. - 5. Uhelná jáma; špička nože; zařízení na čerpání a shromažďováni vzduchu. - 6. Zajíc (hovorově); druh papouška; darováno. 7. Náboj s třaskavinou; vrh; nerušnost. - 8. Nerost. - 9. Stará střeln:'! zbraň. vyvřelina
SVISLE: A. Rodový znak; obytné stavenI. - B. Tfetf Mst tajenky. - C. Konzervoval kouřem; staro.české vztažné zájmeno. - D. Dědina; dobrý nápoj; slovensky "jestli". - E. Domácf loterie; dotýkal se rukou. - F. Prvni Mst tajenky. - G. Vyvýšenina zemského povrchu; fada písmen. - H. Vybízecí citoslovce; národ; souhlásky kuny. - J. Mužské jméno; chemická značka aluminia. - J. Ctvrtá ěást tajenky. K. Přibližně; Domažllčan. Pom6eka k luštěni: 6. Ara.
OH N 1 C E K, měsičnik československých děti. - Vydává ÚV CSM - Mladá 'ronta. - Odpovědný redaktor Jlti Blnek. - Technická redaktorka M. Lapáčková. - Redakce v Praze 3, nám. M. Gorkého 24. Telefon 22-10-·U. - Administrace v Praze 3 - Nové Město. Telefon 22-41-41. Tiskne Svoboda, grafický závod, n. p., Praha-SDÚchov. Cena 1 Kčs. - Rozšiřuje Poštovní novinová služba. A-Ol240 Toto člalo vyšlo dne 15. června 1958.
J()ODIVUHODNÉ PJ
PRÁ~/LA ~
/"
Když jsem se vracel z Ruska domů, nastala taková zima, že i slunce omrzlo. V úzkém úvoze chtěl dát posti/ión znamení, abychom se nesrazili s jiným povozem. Trubka nevydala ani hlásku! A proti nám kočár •••
Skočlm s dosLavnlku, vypřáhnu koně. Zvedám vůz na ·ramena a jediným skokem jej přenesu. Hor~l to bylo s koňmi, kopali jako posedlí. Musel jsem jejich zadní nohy zastrčiL do kapes kabátu.
Brzo jsme dorazili k zájezdnl hospodě. Postilión vUl trubku na hfebik u krbu. Sedlme, vykládáme, najednou: lradadáááá! Trubka sama vyhrává. Tóny, kLeré do ni postilión v úvoze nafoukal, v teple rozmrzly!
Zas po leLech ve svých lesích! Jsem dojal. A náhle - medvěd! Mr§tim jedním křemenem, vzápětl druhým. Kameny se obludé v ialudku srazily, vykřísl oheň a rozlrhal šelmu na kusy.
Rád vzpomlnám na psa Dianu, který byl v lom čase mým věrným druhem. Ten pes, mi drazi, vystopoval zvěř za každého počasí. V noci. jsem mu vě~el na ocas svítilnu. Za jejím svéllem jsem ~el přlsahám najisto!
Na cestu do Indie jsem vzal Dianu s sebou. Byli jsme pět set metru od pevniny - Diana v~třl. Námořníci se směji, ale já se sázím: Pánové, zvěř je nabllzku!
Za několik minul ulovili námořníci neobyčejně veíkého iraloka. Hle! V jeho žaludku se krčily tN páry tivých koroptvl. Jedna z nich dok"nce seděla na vejcích. Sázku jsem vyhrál - já!
Má dobrá Diana nikdy nezklamala. Běhala tak vytrvale, až si ubrousila nohy po břicho. Podobala se kfivol1ohému jezevčíkovi. Když zestárla, sedali jsme spolu u plápolajícího krbu' a vzpomínali na svá IOl1ecká dobrodrllž~tví. OBRÁZKY EMILA KOTRBY
