Předmět: Technologie rekonstrukcí historických objektů Kat.. technologie staveb PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR

Předmět: Technologie rekonstrukcí historických objektů

Kat.. technologie staveb - 2011

PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR VZNIK PAMÁTKOVÉ PÉČE Lze najít řadu příkladů zájmu o památky již v dřívějších dobách, ať jde o sbírání ostatků, či uměleckých děl, práce vedutistů, či v pěstování historické vlastivědy. Pojem památková péče se začíná objevovat na přelomu 18. a 19. století v souvislosti se vznikem romantismu a jeho fascinací středověkem. Často je též spjata se vznikem idejí národního obrození. Snahy o ochranu historických děl existovaly samozřejmě i dříve, ale vznikaly vesměs z mimouměleckých důvodů. Vznik prvních ojedinělých zákonů a nařízení směřujících k ochraně památek a též vznik prvních památkových institucí je znám již v 1. polovině 19.století: 1807 - byla založena v Dánsku Královská komise k zachování starožitností. 1814 - byl zřízen úřad říšského antikváře ve Švédsku a Dánsku. 1830 - ve Francii založena Generální inspekce historických památek. Další komise různých názvů na ochranu památek vznikaly i v dalších státech. 1834 - Řecko bylo první zemí, která vydala zákon na ochranu památek. Naše země v oblasti uvědomování si hodnoty památek nezůstávaly nijak pozadu. Národní buditelé, kteří koncem 18. století a v prvních dvou desetiletích 19. století vykonali mnoho pro poznání národní minulosti vzbudili tak zájem i o hmotně kulturní památky naší minulosti. Přímým podnětem tohoto zájmu byly práce topografické (Schallerova 1782 –1792). Vznik spolků a organizací zabývajících se kulturním dědictvím byl předzvěstí vzniku památkové péče v Českých zemích: 1796 u nás vznikla Společnost vlasteneckých přátel umění 1818 bylo založeno Národní muzeum 1843 - vytvoření archeologického sboru při Národním muzeu 1854 začíná archeologický sbor vydávat první odborný časopis ve střední Evropě „Památky archeologické a místopisné“. od konce 19. století u nás působí též význační teoretici památkové péče jako např. vídeňský profesor Alois Riegl nebo jeho žák Max Dvořák. Praha rovněž hrála význačnou úlohu při zrodu myšlenky ochrany celých urbanistických souborů v polovině 20. století.

VZNIK LEGISLATIVY Období Rakouska – Uherska Za první legislativní opatření na ochranu památek v Českých zemích (které byly do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska) bylo císařské rozhodnutí z 31. prosince 1850, kterým byly dány stavební památky pod ochranu státu a ministerstva pro obchod, průmysl a veřejné stavby. Císařské rozhodnutí dále ukládalo zřídit Centrální komisi pro výzkum a zachování stavitelských památek. Centrální komise pro výzkum a zachování stavitelských památek se sídlem ve Vídni prvně zasedala 10. ledna 1853. Její působnost se vztahovala i na české země. Při centrální komisi působili konzervátoři. Jejich úkolem bylo pořizovat soupis památek a upozorňovat na všechny okolnosti, které by ohrožovaly ochranu stavebních památek. Pro Čechy bylo jmenováno 14 konzervátorů, pro Moravu jeden. Centrální komise založila ihned i archiv plánů stavebních památek.



Roku 1859 byla Centrální komise přičleněna k ministerstvu kultury a vyučování. V roce 1872 byla komise přejmenována na Centrální komisi pro péči o památky a její zájem rozšířen i na památky movité. Za památky se považovaly věci či stavby pocházející minimálně z 18. století (či starší). Komise neměla nařizovací pravomoc, protože zatím neexistoval památkový zákon. Ten byl připravován od roku 1891 z podnětu prezidenta Centrální komise barona Josefa Alexandra Helferta. V Uherské části monarchie byl památkový zákon schválen již od roku 1881. Centrální komise se řídila platnými zásadami své doby vycházející z tzv. purismu (to znamená snahou uvést památku do jejího původního stavu, bez ohledu na její pozdější stavební vývoj – „očištěním“ památky od pozdějších úprav tak docházelo k zásahům, které jsou z dnešního hlediska nevhodné). Odklon od purismu směrem k modernějším metodám péče o památky nastal pod vlivem tzv. vídeňské uměleckohistorické školy, díky působení profesorů Franze Wickhoffa a Aloise Riegla. V jejich idejích pokračoval jejich žák profesor dějin umění na vídeňské universitě, místopředseda Centrální komise a vědec světové pověsti Čech Max Dvořák (1874 – 1921). Statut komise byl změněn roku 1911, kdy byl při ní zřízen ve Vídni Státní památkový úřad. V Čechách se místo názvu zemský konzervátor začal užívat název zemský konzervátorský úřad. V květnu 1918 byl nařízen název C.K. zemský památkový úřad pro Království České. Morava a Slezsko byly až do konce monarchie spravovány z vídeňské Centrální komise. Období První republiky Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se nejvyšším úřadem pro věci památek stalo ministerstvo školství a národní osvěty. Bývalý C. K. zemský památkový úřad pro Království české byl změněn na Statní památkový úřad a to pro celý stát i pro Slovensko. Od října roku 1919 byl zřízen Vládní komisariát pro zachování památek na Slovensku a od 1. dubna 1920 zahájil činnost Státní památkový úřad pro Moravu a Slezsko v Brně. Za okupace byly úřady v Praze a Brně sloučeny v Památkový úřad v Praze, s brněnskou pobočkou. Pro dokumentaci památek byl roku 1919 založen Státní fotoměřický ústav v Praze. Pro výzkum archeologických památek byl r. 1919 založen Státní archeologický ústav v Praze. Období po 2. světové válce Zákonem z května 1946 byl zákonem vytvořen pojem „státní kulturní majetek“ a byly zřízeny Národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku v Praze a Bratislavě. Ihned po osvobození v roce 1945 se Státní památkový úřad opět rozdělil na úřad v Praze a pro Moravu a Slezsko v Brně. Po zrušení zemí roku 1949 a zavedení krajských národních výborů byly oba úřady opět v roce 1950 sloučeny. Od 1. ledna 1952 vládním nařízením č. 112/1951 Sb., o reorganizaci státní památkové péče bylo určeno, že památkovými orgány jsou krajské odbory školství věd a umění. Památkový úřad byl přeměněn na Státní památkový ústav. Národní kulturní komise v Praze přestala být správcem majetku a byla přeměněna na poradní sbor ministra. Po roce 1951 se však nikdy nesešla. Opatřením ministra byl roku 1953 vytvořen zvláštní orgán Státní památková správa. Zahrnovala agendu Národní kulturní komise, dále Státní památkový ústav v Praze s pobočkou v Brně a Státní fotoměřický ústav. Vznik památkových rezervací Význačným přínosem českých památkářů do oblasti památkové péče byla ochrana celých urbanistických komplexů (na rozdíl od ochrany pouze jednotlivých památek). Od konce 40. let počínají probíhat debaty o ochraně historických jader měst a bylo vytipováno 22 jader v rámci poválečného



„plánu obnovy“. V roce 1952 pak došlo vládou ČR k vyhlášení 30 městských památkových rezervací. Statut památkových rezervací vznikl na základě usnesení vlády z července 1950, v němž byl schválen postup na zajištění péče o opravu některých domů v historických jádrech měst ministerstvem školství, věd a umění. Pro městské památkové rezervace počaly být zpracovávány asanační plány a průzkumy nově k tomuto účelu založeným ateliérem R pražského Stavoprojektu, který se v roce 1954 proměnil ve Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů – tzv. SÚRPMO. Jeho práce byla svým rozsahem a komplexností jedinečná v celé Evropě a dosáhla světové špičky. Bohužel ekonomická realita socialistického vlastnictví, neexistence tržního hospodářství, diktát firem socialistického stavebnictví i nedostatek financí v centrálně řízené ekonomice nakonec vedly jen k proklamativní péči o městské památkové rezervace, které ve skutečnosti chátraly. První památkový zákon Prvním speciální zákon ošetřujícím památkovou péči u nás byl schválen a vydán v roce 1958. Zákon o kulturních památkách č. 22/1958 Sb., vymezil památky velice široce. Za památku podle tohoto zákona se považovala každý kulturní statek, který byl dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy či jiných oborů lidské práce a života – jednoduše řečeno: vykazoval architektonické, historické a památkové hodnoty. To znamená, že se za památku považovaly nejen ty, které byly zapsány ve státních seznamech památek. V případě pochybnosti o tom, zda věc je či není památka rozhodovaly ve správním řízení orgány památkové péče. Vrcholným orgánem památkové péče bylo ministerstvo školství a kultury. Při ministerstvu byl zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Výkonnými orgány byly krajské národní výbory, při nichž se od roku 1958 zřizovala krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Současně platný památkový zákon Zákon č. 22/1958 Sb byl nahrazen až v roce 1987 dodnes platným Zákonem o památkové péči č. 20/1987 Sb. (který od té doby prodělal celou řadu novelizací). Ten mimo jiné silně zúžil pojem kulturní památka – za kulturní památky se podle tohoto zákona považují pouze ty, které byly ministerstvem kultury za kulturní památky prohlášeny. Tím zákon jednoznačně stanovil co je a není kulturní památkou, avšak na řadu objektů, které sice vykazovaly památkovou hodnotu, ale nebyly zapsány, se památková ochrana přestala vztahovat a někdy to bohužel k jejich zániku či poškození. Pozitivem bylo zavedení nového pojmu plošné ochrany pomocí památkových zón. Současné právní normy: jak zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči tak také jeho prováděcí vyhláška č. 66/1988 Sb. jsou v dnes (přes řadu novelizací) nevyhovující. Ministerstvo kultury již řadu let připravuje nový památkový zákon, ale doposud se jej nepodařilo prosadit v Parlamentu ČR. Mezinárodní úmluvy Kromě památkového zákona jsou významné pro památkovou péči následující mezinárodní úmluvy ratifikované parlamentem ČR, které se tím staly součástí našeho právního řádu: Úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu a Protokol k ní (č. 94/1958 Sb.,). Úmluva o opatřeních zákazu a zamezení nedovoleného dovozu, vývozu a převodu vlastnictví kulturních statků (č. 15/1980 Sb.,). Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (č. 73/2000 Sb. m. s.). Úmluva o ochraně archeologického dědictví (revidovaná) (č. 99/2000 Sb. m. s.).



MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE V PAMÁTKOVÉ PÉČI Mezinárodní spolupráce v péči o památky se začíná rozvíjet po 1. světové válce. Určité zásady ochrany byly již formulovány v roce 1931 na Mezinárodní konferenci památkových teoretiků a restaurátorů v Athénách. Zásadním dokumentem o urbanismu byla tzv. Athénská charta přijatá na 4. zasedání Mezinárodního kongresu moderní architektury CIAM v Athénách v roce 1933. V roce 1946 vzniká UNESCO - Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu z jejíž podnětu byla v roce 1954 přijata Haagská konvence o ochraně kulturních statků v případě válečného konfliktu. Tato úmluva je jako jedna ze tří úmluv UNESCA právně závazná i pro Českou republiku, dále jsou to: Úmluva o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu, vývozu a předání vlastnického práva kult. statků z r. 1970 a Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví z r.1972. Ta také zavedla Seznam světového dědictví UNESCO, kam může každý stát, který k úmluvě přistoupil, navrhovat své památky. Dalším závažným dokumentem přijatým na II. mezinárodním kongresu architektů a techniků historických památek v Benátkách v roce 1964 byla tzv. Benátská charta – soubor základních principů ochrany a péče o památky. V roce 1965 byla ustavena v Polsku Mezinárodní rada pro památky a sídla ICOMOS, která je tak již téměř 40 let mezinárodní odbornou platformou pro řešení teoretických i praktických otázek památkové péče. Její sídlo je v Paříži a sdružuje osoby a instituce, které se zajímají o památkovou péči. ICOMOS vytváří specializované mezinárodní vědecké komitéty, na našem území pracuje Český národní komitét ICOMOS. Mezivládní organizací, kde jsou rovněž řešeny otázky památkové péče je Rada Evropy založená v roce 1949, která přijala též celou řadu úmluv a deklarací zaměřených na záchranu architektonického i archeologického dědictví. Česká republika využívá této spolupráce od roku 1993. Za zmínku v rovině mezinárodní spolupráce také stojí Mezinárodní centrum pro studium ochrany a restaurování kulturního dědictví vytvořené v roce 1959 organizací UNESCO, jako mezinárodní vědecká instituce mezivládní struktury, do něhož ČR přistoupila v roce 1995 a také Mezinárodní rada muzeí založená v roce 1946 jako základní organizace muzejních pracovníků.

PAMÁTKOVÁ PÉČE DNES Základní právní normou, která vymezuje péči o památky v České republice je tzv. Památkový zákon - zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči (dále jen PZ) a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č. 66/1988 Sb. Zákon i vyhláška prošly řadou novelizací. Účelem zákona je zabezpečit ochranu kulturních památek jako nedílnou součást kulturního dědictví společnosti, hmotného svědectví dějin, významného činitele životního prostředí a nenahraditelného bohatství státu. Zákon vytváří podmínky pro jejich zachování a vhodné využívání, vymezuje práva i povinnosti vlastníků kulturních památek a stanovuje postupy jakými stát zabezpečuje jejich ochranu prostřednictvím příslušných správních orgánů a odborných organizací. Ústřední pracoviště Národního památkového ústavu vede Ústřední seznam kulturních památek, což obnáší přes 38 tisíc nemovitých a 320 tisíc movitých památek. Zvláštní ochrana je věnována Národním kulturním památkám, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. Kromě ochrany jednotlivých izolovaných památek existuje i způsob plošné ochrany. Dnešní legislativa zná jednak pojem památková rezervace, kterých je u nás 113 (z toho 40 městských, 61 vesnických a 10 archeologických). Jedná se o území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů. Nižším stupněm plošné ochrany je památková zóna, kde je menší podíl kulturních památek, ale jako historické prostředí nebo část



krajinného celku vykazuje významné kulturní hodnoty. Památkových zón je u nás v současnosti přes 400 a jsou rozděleny na městské, vesnické a krajinné.

1. ORGANIZAČNÍ USPOŘÁDÁNÍ STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČE (§ 25 PZ) - orgány státní památkové péče - státní památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou: ministerstvo kultury krajské úřady obecní úřady obcí s rozšířenou působností Tyto orgány vydávají příslušná rozhodnutí na základě žádostí vlastníka kulturní památky resp. národní kulturní památky.Před vydáním rozhodnutí si vyžádají stanovisko odborné organizace státní památkové péče - odborná organizace státní památkové péče – Národní památkový ústav, kromě jiného zdarma poskytuje odbornou pomoc vlastníkům kulturních památek při zajišťování péče o kulturní památky a zpracovává odborná vyjádření k provádění obnovy kulturních památek jako podklad pro rozhodnutí orgánů státní památkové péče.Dále vede ústřední seznam kulturních památek. -památková inspekce – ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj specializovaný kontrolní orgán v oboru památkové péče (§27 PZ) -komise státní památkové péče, konzervátor a zpravodajové – rada kraje a rada obce s rozšířenou působností mohou zřídit komise státní památkové péče, jako své pracovní komise, které napomáhají plnění úkolů úřadu v oblasti památkové péče. Zapojit do činnosti může rada obce s rozšířenou působností také dobrovolné pracovníky ve funkci konzervátora či zpravodaje památkové péče (§31 PZ) 2. PÉČE O KULTURNÍ PAMÁTKY (§ 9 PZ) Vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením znehodnocením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturnímu významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Vlastník, který kulturní památku převádí na někoho jiného, někomu ji přenechá k dočasnému využití apod. je povinen toho, komu ji přenechá nebo předá uvědomit, že věc je kulturní památkou. 3. OBNOVA KULTURNÍCH PAMÁTEK (§ 14 PZ) Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova) je povinen předem si vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu (§14 odst.(1) PZ). V závazném stanovisku se orgán státní památkové péče vyjádří, zda navrhované práce jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanoví základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současné stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru (§ 14 odst.(3) PZ). 4. RESTAURÁTORSKÉ PRÁCE Obnovu kulturních památek nebo jejích částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi je možné obnovit pouze restaurátorsky – oprávněnou osobou. O povolení restaurování je nutno požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností (krajský úřad u národní kulturní památky), který stanoví (po předchozím vyjádření odborné organizace památkové péče) podmínky pro restaurování. Seznamy restaurátorů včetně uvedení rozsahu licence jsou k dispozici na obecních úřadech obcí s rozšířenou působností i ostatních orgánech či organizacích památkové péče. 5. STAVBY V PAMÁTKOVĚ CHRÁNĚNÉM ÚZEMÍ (§14 odst.(2) PZ) Vlastník nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny je povinen k zamýšlené stavbě, stavební změně nebo udržovacím pracím na této



nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností (§ 14 odst. 2 PZ). 6. STAVBY A ČINNOSTI V ÚZEMÍ S ARCHEOLOGICKÝMI NÁLEZY Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický průzkum. 7. NEPŘEDVÍDANÉ NÁLEZY PŘI PROVÁDĚNÍ STAVEB Případ, kdy během přípravy stavby nebo jejím provádění dojde k nepředvídanému nálezu řeší § 127 zákona č.50/1976 Sb. (stavební zákon). 8. PŘÍSPĚVEK NA ZACHOVÁNÍ A OBNOVU KULTURNÍ PAMÁTKY Vlastníku kulturní památky může obec nebo kraj na jeho žádost poskytnout ze svých rozpočtových prostředků, jde-li o zvlášť odůvodněný případ, příspěvek na zvýšené náklady spojené se zachováním nebo obnovou kulturní památky. (§ 16 PZ). Forma příspěvku není jednotná, většina Krajských úřadů a některá města za tímto účelem vyhlašují speciální programy či granty. O podrobnostech je nutné se informovat přímo na těchto úřadech. V případě mimořádného společenského zájmu na zachování kulturní památky může výjimečně poskytnout příspěvek Ministerstvo kultury. Tento zájem se snaží Ministerstvo kultury definovat prostřednictvím některého ze zde uvedených programů: 1. Havarijní program (určen na podporu a krytí finančních potřeb pro zabezpečení naléhavých oprav památek, především odstranění havarijního stavu střechy a staticky narušených nosných konstrukcí). 2. Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón (určen pro opravy památek na území měst s vyhlášenou městskou památkovou rezervací nebo městskou památkovou zónou) 3. Program záchrany architektonického dědictví (určen na obnovu a zachování kulturních památek, které tvoří nejcennější část architektonického dědictví ČR jako jsou hrady, zámky, kláštery, historické zahrady, kostely, obranné městské a pevnostní systémy apod.) 4. Program péče o vesnické památkové rezervace a zóny a krajinné památkové zóny (určen na podporu obnovy a zachování kulturních památek. zejména památek lidové architektury, jakými jsou například zemědělské usedlosti, chalupy kapličky, boží muka apod., které se nacházejí na území prohlášených vesnických památkových rezervací a zón a krajinných památkových zón. 5. Program restaurování movitých kulturních památek (určen restaurování movitých kulturních památek a jejich souborů, které jsou významnými díly výtvarných umění a uměleckořemeslnými pracemi - např. oltáře, sochařská díla, kostelní lavice, varhany apod). 6. Program podpory záchranných archeologických výzkumů (určen na terénní výzkumy a jejich zpracování, prováděné obecní úřady obcí s rozšířenou působnostíenými organizacemi a zaměřené na poznání a dokumentaci ohrožených archeologických pramenů).

VYMEZENÍ POJMŮ Kulturní památka (§ 2 PZ) - za kulturní památku se podle zákona o státní památkové péči považují nemovité i movité věci, popřípadě jejich soubory, které pro jejich historickou hodnotu za kulturní památku prohlásilo Ministerstvo kultury ČR a jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek ČR. Ústřední seznam kulturních památek ČR vede odborná organizace památkové péče – Národní památkový ústav. O tom zda je věc ve smyslu PZ považována za kulturní památku není tedy rozhodující její kulturní hodnota, ale skutečnost, zda je zapsána do ústředního seznamu kulturních památek.



Národní kulturní památka (§ 4 PZ) - nejvýznamnější kulturní památky prohlašuje vláda ČR na národní kulturní památky. Jejich památková ochrana je přísnější než u ostatních kulturních památek. Památková rezervace (§5 PZ) - území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek a vláda ČR je prohlásila za památkovou rezervaci. Vláda také stanovuje nařízením obecné podmínky zabezpečování památkové péče v tomto území, které se mohou vztahovat nejen na kulturní památky, ale také na ostatní nemovitosti nacházející se na tomto území. V praxi se zpravidla setkáváme s případem, kdy je historicky nejstarší a nejcennější část města nebo vesnice prohlášena za Městskou památkovou rezervaci (MPR) resp. Vesnickou památkovou rezervaci (VPR). Památková zóna (§ 6 PZ) - území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které Ministerstvo kultury ČR prohlásilo za památkovou zónu a určilo podmínky její ochrany. Památková zóna je v hierarchii památkové péče postavena níže než rezervace. Rozlišujeme především Městské památkové zóny (MPZ) a Vesnické památkové zóny (VPZ). Ochranné pásmo (§ 17) - kulturní nemovitá památka, památková rezervace či zóna může mít vymezeno ochranné pásmo, v kterém mohou být omezeny nebo zakázány určité činnosti. Je zde orgány státní památkové péče regulována stavební činnost a využití území. Archeologický nález (§ 23 PZ) - je věc (soubor věcí), které jsou dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. Území s archeologickými nálezy - je pojem, který není v zákoně o státní památkové péči přesně definován. Z dikce zákona vyplývá, že se jedná o území na kterém se nacházejí archeologické nálezy dle § 23 PZ. Praxe je taková, že je nutné ověřit u Archeologického ústavu akademie věd ČR (nebo jiné oprávněné organizace) zda se o takovou lokalitu jedná.

Ing. Lucie Kozlerová, Ing. Vladimír Hrabák

Předmět: Technologie rekonstrukcí historických objektů Kat.. technologie staveb PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR

Recommend Documents