Předmluva Člověk je nádoba ctností i nectností. Jen ten poměr bývá u každého jiný. Shledávám to normální, protože kdyby byli lidé stejní, nebylo by co vybírat ani srovnávat. Tak jako má každá mince dvě strany, rub a líc, tak i povaha člověka je obojetná. A proto bychom neměli mít tendenci lidi předělávat a měnit. Každý se narodí s nějakou mentalitou, a pokud se tomu druhému nelíbí, má dvě možnosti. Buď toho člověka brát takového jaký je anebo jít od něj pryč. Jiná možnost není. Předělávání se nedoporučuje, není možné. Pokud se vám udá, že se vám podařilo někoho předělat o obrazu svému, věřte, že to je jenom hra. Ten člověk hraje roli, kterou jste mu přisoudili a vnutili. Dříve nebo později ho přestane hra bavit anebo z role vypadne. Pak je veliké zklamání na obou stranách.
Přání Snad každý člověk má nebo měl alespoň jedno přání. Už v útlém dětství bývají přáníčka různá. Větší či menší. Splnitelná nebo nesplnitelná. Ta dětská většinou plní rodiče, v pozdějším věku je to už složitější. Někomu se přání plní lehce, pro někoho zůstávají nesplnitelným snem. Myslím, že ke splnění přání nestačí jen o něm snít nebo se za splnění modlit. Účinnější je snažit se a usilovat o splnění svého snu každý sám. Nelekat se překážek, být vytrvalý a hlavně se nikdy nevzdávat. Někdy se svoje přání musí přizpůsobit svým možnostem, a pokud ty možnosti přesahují naše síly, je lépe od všeho upustit. Pokud máme ke splnění svých přání pomoc svých přátel, je vše snadnější. Ale i samotný člověk hodně svede, pokud je vytrvalý. A pokud se nám přes všechny snahy nedaří, je lepší na přání zapomenout a netrápit se proto. Po čase poznáme, že to nesplnění bylo pro nás přínosem nebo štěstím.
Chyby Přísloví praví, že chybovat je lidské. Chyby jsou proto, aby se jimi člověk poučil. Jestliže už jednou chybuje, neměl by s tím pokračovat. Měl by své chyby uznat a umět se za ně omluvit. To v případě, že svou chybou někomu ublížil nebo nevědomky uškodil. Jsou lidé, kteří neradi svoje chyby uznávají a zapírají.
Od těch ruce raději dál. Někteří lidé neustále chybují a svoje selhání svalují na osud, na jiné osoby, na vše možné, jen ne na sebe. Přitom by jim stačilo zamyslet se nad sebou. Změnit svůj postoj k lidem, životu i sobě. Někdy na svou chybu přijdeme až po dlouhé době. I tehdy je čas k nápravě, jen to stojí více úsilí. Hledáme-li chyby na druhých, nesmíme přehlížet ty své. Neodsuzujte hned chybujícího člověka, ale zamyslete se nad tím, proč chybu udělal a co ho k tomu přimělo. Skutečnost bývá vždy překvapivě jiná, než se zdánlivě zdá. Nikdo není bez chyby. I chybující člověk má své přednosti a klady. Srovnávejte vždy poměr dobrého a špatného.
Přátelství Pokud člověk má dobré přátele, má vlastně něco, co má cenu zlata a přitom se to nedá ani za zlato koupit. Já měla to štěstí, že jsem celý život měla kolem sebe dobré přátele. Už v dětství jsem se přátelila se svou spolužačkou a naše přátelství přetrvává věky. Nejkrásnější na to je, že i naše děti a další generace tuto štafetu přátelství přebrala. Měla jsem také několik kamarádů mužů a bylo to také letité přátelství, které ukončilo až jejich smrt. Jestli někdo nevěří na přátelství mezi mužem a ženou, tak já tvrdím, že existuje. A je pevnější než láska. Láska je pomíjivá, ale opravdové přátelství, které nepřekročí určitou hranici, je trvalé a věčné. Dobří přátelé jsou ti, kteří přijdou na pomoc v nouzi, aniž by je člověk o to požádal. A nikdy nečekají na odměnu nebo protislužbu. Možná, že jsem člověk, který snadno navazuje přátelství, nebo jsem na přátele měla štěstí. Také bylo nějaké zklamání, ale to bylo dobré k tomu, abych si uvědomila, že není dobré být moc důvěřivá. Také jsem nikdy nedala na úsudky druhých, ale snažila se sama otestovat lidi v mé blízkosti. Ideální není nikdo a menší chyby nebo nedostatky u svých přátel toleruji, tak jako oni u mne. A tak to má být.
Odvaha Jak definovat odvahu? Každý má o ní jinou představu. Myslím, že odvaha se neprokazuje tím, že provozujeme adrenalinové sporty. Ani při hazardu se zdravím, životem, s lidmi. Naopak odvahu můžeme prokázat při překonávání svých problémů, nemocí, bolesti. Jsou lidé, kteří mají takové povolání, že se bez odvahy nedá vykonávat a přesto si o sobě nemyslí, že jsou odvážní. Berou to
jako samozřejmost. Odvaha často vyplyne z dané momentální situace. Někdy člověk dokáže tolik odvážného a přitom si ani neuvědomuje, že právě dělá něco, co dokazuje jeho odvahu. Jsou situace, kdy se musíme rychle rozhodovat a strach nechat stranou. I ten nejbojácnější člověk může být za některé situace odvážný. Odvahou se nevychloubáme, to musí ocenit druzí. Nikdy neříkejte o sobě, že nemáte odvahu, tu můžete mít, aniž byste o tom věděli. To se projeví v příhodný čas, kdy ji budete nejvíce potřebovat.
Nepřátelství Jako protiklad k přátelství uvádím nepřátelství. Odkud vůbec pramení? Bohužel existuje už od nepaměti. Pominu nepřátelství mezi národy, to je vždy politická záležitost, ale budu se zabývat nepřátelstvím mezi jednotlivci. Obvykle lidé svoje nepřátelství zdůvodňují tím, že jim ta či ona osoba ublížila nebo uškodila. To ale není důvod k nepřátelství a stejnému chování. Dělat druhému to, co se nelíbí mně. Také se mi během mého života stalo to, že mi někdo ublížil. Nebylo to příjemné a často to bolelo, protože se mi útok na mou osobu zdál nezasloužený. Přesto jsem nikdy neoplácela stejně. Myslím, že si lidé často ubližují zbytečně tím, že si nedokáží o problémech společně pohovořit a snažit se je společně řešit. Místo toho se uráží a dělají si vzájemně naschvály. Ten agresivnější škodí tomu méně výbojnému. A přitom by stačilo tak málo. Vysvětlení a podání ruky ke smíru. Jak má po celém světě panovat mír a láska, když se nedokáží domluvit jednotlivci.
Láska Žádaná, opěvovaná básníky, klamná i proklínaná. Při tom nikdo nedokáže přesně definovat, co to láska je. Lásky je více druhů. Láska mateřská, přátelská, spalující a někdy i vražedná. Často se láska zaměňuje s přátelstvím nebo tělesnou žádostí. Básníci píší o věčné lásce až do hrobu. To jsou spíše výjimečné případy. Většinou láska časem zevšední, vyprchá. Láska také neznamená přivlastnění, omezování, ovládání. Každý tvor potřebuje trochu volnosti. Neznamená to prostor k nevěře, ale prostor pro svoje zájmy, schopnosti a záliby. Každý svou lásku dokazuje jinak a ne každý chápe, jak to ten druhý myslí. I láska mateřská má svoje úskalí. Některé matky si myslí, že jsou děti jejich vlastnictvím a proto jsou povinni rodičům obětovat i svůj osobní život. Nebo
naopak, matka obětuje celý svůj život dětem. Obojí je extrémní. Vše co konáme a cítíme, by mělo mít svou hranici. Láska by měla povznášet, pomáhat, ale nezaměňovat. Láska je složitý cit, jehož začátek, průběh ani konec nelze předvídat.
Obětavost Vždy jsem obdivovala a vážila si lidí obětavých. Lidí, kteří dokáží obětovat pro druhé svoje soukromí, pohodlí, finance a někdy i život. Někteří lidé se už narodí s tím posláním obětovat se pro druhé, jiní jsou k tomu přinuceni osudem. Obětavost je vzácná vlastnost, bohužel někdy zneužívána. Soucitnému člověku trvá dlouho, než prohlédne, že jeho ochota je zneužívána, a že ho využívá člověk, který ani pomoc nepotřebuje. Ono je pohodlné spoléhat na to, že ten druhý vše udělá, zařídí a usnadní. Měli bychom dobře zvážit, zda naše oběť je nutná a na správném místě. Ty osoby, které nás jenom využívají odmítnout. Slušně, ale rázně. Bohužel soucitný člověk často nedokáže odmítnout. Je smutné, když jeden partner využívá toho druhého déle nebo celý život. Ještě smutnější je, když děti využívají svoje rodiče. Je zajímavé, že opačných případů je mnohem méně. V těchto případech jde spíše o citové využívání a vydírání. Obětavý člověk nikdy nečeká na odměnu za svou obětavost. Tu mu vrátí osud, až to bude potřebovat. Ale každý kdo pomoc a podporu dostává, by si měl alespoň té pomoci a obětavosti vážit.
Radost Radost je příjemná záležitost. Radost můžeme dělat druhým, ale i sami sobě. Proč čekat od jiných to, co si mohu udělat sám. Důvodů k radosti je spousta. Při oslavách svátků, narozenin, když si přátelé na nás vzpomenou. Radost při narození dítěte, z úspěchu z dobré práce. Z dětí, které nám prospívají, za slunečného dne, z rozkvetlé přírody. Je toho hodně, z čeho se můžeme radovat. A přesto existují lidé, kteří se nedokáží radovat z ničeho. Většinou jsou to lidé, kteří žijí v přepychu a dostatku. Naopak ten, který žije ve skromných poměrech, se raduje z maličkostí. Nemocnému stačí k radosti jeden lépe prožitý den. Měli bychom se umět radovat ze všeho, co nám život poskytuje. Radost ze života je to, co nic nestojí a co nám nikdo nemůže vzít.
Žárlivost Žárlivost bych zařadila do vlastností záporných. Tato vlastnost způsobuje mnohé nedorozumění, bolest, žalost, trápení. Žárliví lidé působí bolestné pocity především sami sobě. Aniž si to uvědomují. Je normální, že pokud někoho milujeme, nechceme ho ztratit a žárlíme. Ale nesmí to přesáhnout určitou hranici. Jestliže někoho miluji, nesmím si z něj udělat zajatce své lásky a musím k němu mít důvěru. Často se stává, že přílišným podezříváním a žárlivostí doženeme sami partnera k nevěře, i když nic takového neměl v úmyslu. Řekne si, že když už je podezříván, tak ať je to právem. Myslím, že ženy jsou žárlivější, i když jsou i u mužů výjimky. Pokud si bereme partnera lehkomyslného, musíme počítat s tím, že jeho věrnost bude mít trhliny. Právě tak jako omezování svobody má svá úskalí i vzájemná přílišná volnost a tolerance. To se často oběma partnerům vymstí. Není dobrá přílišná důvěřivost, ani velká žárlivost, obojí přináší problémy. Ale jak odhadnout tu správnou míru? To musí každý posoudit sám.
Lež Lež není zrovna pěkná vlastnost, ale bohužel existuje a je dosti rozšířená. Malé dětské lži se ještě dají prominout, ale nesmí se tolerovat. Je nutné v raném věku dítěti vysvětlit, proč se nemá používat. Pakliže nám někdo soustavně lže, může se jednat o chorobné lhaní. Takový člověk se do svých neustálých lží tak zaplétá, že jim začíná věřit a už nedokáže rozlišit lež od pravdy a svým lžím uvěří. Existuje také lež milosrdná. Někdy nemáme odvahu nebo nemůžeme říci umírajícímu nebo těžce nemocnému pravdu. Každý nemá takovou sílu tuto pravdu unést a tak volíme milosrdnou lež. V takových případech je těžké zvolit ten správný postup a rozhodnout mezi lží a pravdou. Myslím, že při tom lež bolí více toho, kdo ji říká než toho, koho obelhává. Jsou také lidé, kteří se pravdy bojí a raději setrvávají ve lži. Ona bývá pravda někdy nepříjemná a lež bývá často příjemnější. Poznání pak velice zraňuje. Člověk, který o sobě tvrdí, že nikdy nezalhal, nemluví pravdu. Takový člověk neexistuje, i když to mnozí o sobě tvrdí. Je velký rozdíl mezi lží nevědomou a vědomě cílenou. Ovšem je těžké obojí rozeznat.
