14
Předmluva Otto Picka
Josef Josten byl vynikající novinář a publicista, který se celoživotně věnoval ideálům československé demokracie. Vlastenectví pro Jostena znamenalo obhajovat a propagovat představy, které měl o první republice a o masarykovském pojetí demokratického uspořádání společenských a politických vztahů. Studenou válku prožil v Anglii, ale nikdy se nepovažoval za emigranta. Byl to exulant par excellence, který pevně věřil, že doba totality pomine a že nastane návrat z exilu. Bohužel se toho nedožil a není vůbec jisté, že by se mu současný stav věcí veřejných v České republice zamlouval. Zejména by se těžce vyrovnával se zánikem Československé republiky. Josten pracoval neúnavně pro československou věc. Ostře pranýřoval porušování lidských a občanských práv a svobod. Představoval neodmyslitelný zdroj informací o střední Evropě pro informovanou veřejnost na Západě a hlavně ve Velké Británii. V určitém smyslu slova se z Jostena stal zapadlý vlastenec. O jeho záslužném působení v Anglii se moc neví. Jsem přesvědčen, že studie Milady Polišenské poslouží k dobrému účelu – o Josefu Jostenovi by se vědět mělo. V Praze, říjen 2008
Otto Pick Diplomatická akademie, Ministerstvo zahraničních věcí ČR Institut mezinárodních studií, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy
15
Úvodem
Na počátku akademického roku 1995/96 jsem přijela na pozvání University of Nebraska at Lincoln (UNL) přednášet na tamější katedře historie. Věděla jsem, že v univerzitním archivu UNL jsou dokumenty vztahující se k početným českým přistěhovalcům do Nebrasky, a tak jsem se ze zájmu a ze zvědavosti šla s Czech Heritage Collection seznámit, i když jsem se tehdy na problematiku přistěhovalectví nezaměřovala. K mému velkému překvapení jsem v archivu objevila velký fond Josef Josten Papers, jehož existence byla tehdy v českém historickém prostředí neznámá a vědělo o něm jen několik odborníků v USA. Jostenovy písemnosti mne mimořádně zaujaly a již tehdy jsem začala uvažovat, že jednou o Free Czechoslovakia Information (FCI) a J. Jostenovi napíši knihu. K uskutečnění této vize však byla dlouhá cesta. Zajímalo mne, jak se Jostenův archiv do Nebrasky dostal – Josef Josten žil od svého odchodu do exilu po únoru 1948 až do své smrti v roce 1985 v Anglii a v Nebrasce nikdy nebyl a neměl k ní žádné vazby. Univerzitním archivářem na UNL byl Joseph (Joe) Svoboda, vzdělaný poúnorový exulant, kterému vděčí Czech Heritage Collection za svůj vznik. Joe Svoboda shromažďoval písemnosti přistěhovalců do Nebrasky, ale postupně přistoupil k uskutečňování velkého projektu soustředit na UNL písemnosti československého poúnorového exilu. Úzce při tom spolupracoval s dr. Zdeňkem Hrubanem z University of Chicago. Joe Svoboda navázal kontakt s Josefem Jostenem ještě za jeho života a dohodl s ním věnování velké části Jostenovy písemné pozůstalosti do archivu v University of Nebraska at Lincoln. Brzy poté Josef Josten zemřel a o náročný převoz písemností do Nebrasky se postarala paní Jostenová za podpory senátora Kongresu USA Romana L. Hrusky a Czech Heritage Fund na University of Nebraska. Sbírka dorazila do univerzitního archivu UNL v létě 1987. Obsáhlé výpisky a kopie dokumentů Josef Josten Papers se mnou potom putovaly na moje další působiště v Texasu, prodělaly při průjezdu Kansasem tak prudkou bouři, že stěhovací přívěs byl úplně zaplaven
16
Úvodem Úvodem
bahnem, kupodivu si však po usušení a vyčištění zachovaly čitelnost a v závěru roku 1998 jsem je přivezla do České republiky. Následoval výzkum v českých archivech – v Archivu ministerstva zahraničních věcí, v Archivu ministerstva vnitra, ve fondu ÚV KSČ v Národním archivu. Roku 2004 se mi podařilo navázat kontakt s paní Patricií Jostenovou. Díky podpoře Akademie věd ČR jsem provedla výzkum v Public Record Office a v archivu britského parlamentu a měla jsem možnost se seznámit s Jostenovými písemnostmi, které měla paní Jostenová v pečlivě udržovaném archivu doma. Paní Jostenová můj projekt sledovala s velkým zájmem a umožnila mi přístup ke všem materiálům, které uchovávala. Její zdraví však již bylo velmi křehké. Byla jsem velmi ráda, že jsem jí mohla oznámit přidělení grantu od Grantové agentury ČR na dokončení výzkumu a na vydání knihy. Dokončení práce a knihy se však paní Jostenová nedožila, neboť na jaře 2007 zemřela. Mimořádnou podporu jsem ale nalezla u Martina Jostena a jeho rodiny. Martin Josten v té souvislosti věnoval celou zbývající písemnou pozůstalost FCI kromě čistě soukromých dokumentů Centru pro československá exilová studia Univerzity Palackého v Olomouci, kterému paní Jostenová již dříve věnovala soubor písemností FCI. Na jaře 2007 jsem připravila pozůstalost k transportu a díky pomoci velvyslanectví ČR v Londýně byla převezena do České republiky. Historické prameny, z nichž tato studie vychází, se skládají z několika celků. Pro pozadí československo-britských diplomatických styků a některé další otázky to byly prameny úřední provenience československého a britského ministerstva zahraničních věcí. Pro poznání Free Czechoslovakia Information Service to byly publikace FCI a dalším nenahraditelným pramenem byla obsáhlá Jostenova korespondence s příslušníky československého exilu i s britským prostředím. Zatímco pro starší období do konce 50. let byla klíčová korespondence uložená v Nebrasce, novější období vysvětluje především korespondence, která byla v držení rodiny a byla nyní věnována do České republiky. Využívání osobní korespondence vyžaduje respektování specifického charakteru dopisů jako historického pramene a je třeba ji konfrontovat s dalšími prameny. Jostenovy dopisy vypovídají o jeho zápasech, úspěších a prohrách, o jeho neutuchajícím úsilí a odhodlání i o slabinách jeho práce a o lidských slabostech. Vyjevují velmi mnoho z mezilidských vztahů
Úvodem
17
v poúnorovém exilu. Jedná se o nahlédnutí do soukromí a Josten občas poodkryl i své trpkosti a zklamání. Bereme-li však tyto cenné dokumenty do rukou, je třeba to činit s pietou. I když z dopisů občas vyčteme vztahové problémy v exilu, žárlivost, vztahovačnost a soupeření, nebylo by správné snižovat úsilí, životní zápasy a tragiku osudů poúnorového exilu. Tito lidé byli vystaveni mimořádně těžkým zkouškám a s vědomím toho bychom měli přistupovat i k jejich snaze najít si své místo ve světě rozděleném železnou oponou, vybudovat si mezilidské vztahy a věnovat se činnosti, která by měla smysl.
Chtěla bych vyjádřit své poděkování především paní Patricii Jos tenové, Martinu Jostenovi a jeho manželce Jane. Na University of Ne braska at Lincoln byli mému projektu oporou hlavně profesor Lloyd Ambrosius, PhD., profesorka Míla Pierce-Šašková, PhD., a emeritní univerzitní archivář Joseph Svoboda, a musím také vzpomenout dr. Zdeňka Hrubana na University of Chicago a na jeho pomoc. Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny, v. v. i., Akademie věd ČR PhDr. Oldřich Tůma, PhD., mi pomohl v navázání kontaktu s paní Jostenovou. Jsem vděčná dr. Ivanu Pfaffovi a jeho manželce za vzpomínky a pohostinnost. Chtěla bych vysoce ocenit pochopení velvyslance ČR v Londýně JUDr. Jana Winklera, bez něhož by transport 16 velkých krabic písemného a fotografického materiálu byl těžko řešitelným problémem. Můj výzkum byl podpořen nejprve grantem z Frank Belousek Fund na University of Nebraska at Lincoln, programem vědeckých výměn mezi Akademií věd ČR a The British Academy, a především grantem Grantové agentury České republiky č. 409/07/1547. Velmi si vážím také podpory Anglo-americké vysoké školy, o. p. s., v závěrečné fázi projektu. Děkuji také děkanovi Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Prof. PhDr. Ivu Bartečkovi, CSc., a zástupci ředitele Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Doc. PhDr. Jiřímu Kocianovi, CSc., kteří poskytli cenné připomínky, a prof. Ottu Pickovi a bývalému prezidentovi České republiky Václavu Havlovi za jejich příspěvky do předmluvy. Praha, prosinec 2008
Československo-britské diplomatické styky a možnosti a limity exilu
21
Stručný přehled československo-britských diplomatických styků 1918–1989
Navázání diplomatických styků a diplomatické styky mezi Československem a Velkou Británií v meziválečném období Vždy, když byly shrnovány a hodnoceny československo-britské styky, zaznívala slova o jejich bohatosti a historické závažnosti, sahající hluboko do středověku. Dokladem jejich významu bylo, že Karel IV. provdal svou dceru Annu do Anglie za krále Richarda II. a že Jan Hus byl ovlivněn učením Johna Wycliffa. Výklad dále vždy připomínal manželku zimního krále Fridricha Falckého Alžbětu, dceru anglického krále Jakuba I. Stuarta, Václava Hollara a poté přínos Velké Británie ke vzniku samostatného Československa a úlohu Wickhama Steeda a Bruce Lockharta ve vzájemných vztazích. Potom je zde po tragickém appeasementu Mnichova, vyznívajícího téměř anorganicky v této pozitivní historii, významné období 2. světové války, československá vláda v exilu v Londýně, Beneš a Jan Masaryk, BBC a českoslovenští letci.1 Toto je obrázek, který je hluboce zakořeněn v obecném povědomí a který byl upevňován především benešovským establishmentem. Realita však byla mnohem složitější a zdaleka ne tak přímočaře líbivá. Velice dobře ji vystihl J. Dejmek, který napsal: „Když prezident Masaryk den před Štědrým dnem 1918 na zasedání Kramářovy vlády skicoval linie zahraniční politiky ještě ne zcela zrozeného československého státu, zdůrazňoval, že vedle Francie ‚musíme získat Anglii. Že nám tak vyšla vstříc, to je veliká věc, jest to země monarchistická a přece nás revolucionáře uznala...‘ V této větě jako by se chtěla zračit rozporuplná skutečnost, kterou česko(slovenská) politika od první světové války s Velkou Británií učinila.“2 Diplomatické styky mezi Československem a Velkou Británií byly navázány 26. října 1918, kdy britská strana oznámila, že udělila agrément pro Štefana Osuského jako prvního československého chargé
22
Československo-britské diplomatické styky a možnosti a limity exilu
d’affaires a. i.3 v Londýně. O agrément československá strana zažádala 15. října 1918. Československý zastupitelský úřad v Londýně oficiálně zahájil svou činnost 20. listopadu 1918. Až do léta 1918 britská vláda neuvažovala o rozbití RakouskaUherska jako o realistickém programu pro poválečné uspořádání střední Evropy. I když se myšlenky na utvoření samostatného českého státu objevily, převažovaly úvahy o potřebě reformy monarchie a jednání mezi Československým národním výborem v čele s T. G. Ma sarykem a E. Benešem a britskou vládou byla poměrně opatrná a střízlivá. Není pochyby o tom, že k uznání Československa mimořádně napomohlo ustavení československých legií v Rusku a jejich transsibiřská anabáze. Původní plány především Masaryka a Beneše na úzkou poválečnou spolupráci s Francií, Velkou Británií i USA se neuskutečnily a pro ČSR zůstala hlavním zahraničně politickým spojencem Francie. Spojené státy se z evropského prostoru v podstatě stáhly. Více než zřetelně to dokládá odmítnutí americké účasti ve Společnosti národů, což znamenalo politickou porážku Woodrowa Wilsona v jeho vlastní zemi a přispělo i k jeho předčasnému skonu. Británie se projevovala vůči střední Evropě celkem rezervovaně již na Pařížské mírové konferenci v roce 1919. Podle J. Dejmka Britové sice neodporovali většině předložených československých požadavků, ale právě zásluhou Britů byly nástupnickým státům včetně ČSR „vnuceny zvláštní smlouvy na ochranu menšin, britská vláda vyvíjela tlak, aby Československo podporovalo v hospodářských potížích se potácející Rakousko, a britský delegát napomohl po porážce bolševické diktatury v Maďarsku s etablováním tamního konzervativního režimu“.4 Britové také uvažovali o hospodářské či celní unii ve střední Evro pě, jejíž centrum by mohlo být ve Vídni. Domnívám se, že tyto postupy jsou spíše znakem snahy Británie o vyváženou a realistickou politiku a určitě by bylo ahistorické si myslet, že se Británie mohla či měla chovat jinak. Ke vzniku Malé dohody se Londýn zpočátku stavěl rovněž zdrženlivě, nicméně oceňoval její obranný charakter, důležitý pro středoevropský prostor. Dejmek vystihl, že i když britští diplomaté, například hned první britský vyslanec v Praze sir George Clerk, pozitivně hovořili o československém lidu a o československé zahraniční politice, byla zjevná britská neangažovanost ve středoevropském prostoru a srozumění s tím, že potom nutně dojde k intenzivnímu příklonu
Stručný přehled československo-britských diplomatických styků 1918–1989
23
ČSR k Francii. Tato neangažovanost se projevovala jak za vlády Lloyda George, tak i za Stanleyho Baldwina, a netýkala se jen střední Evropy, ale v určitých aspektech se týkala celé kontinentální Evropy. Podle Dejmka na přelomu let 1923/24 se museli vedoucí československé diplomacie nakonec rozhodnout mezi sympatiemi Londýna a reálným zájmem Francie. Tato nutnost volby potom vedla k uzavření československo-francouzské smlouvy o přátelství, která prý byla podepsána „k malé radosti Britů“. Britské závazky vůči kontinentu se neuskutečnily ani roku 1924, kdy se dostala v Británii k moci labouristická vláda. Tato vláda se totiž udržela u moci jen půl roku a byla vystřídána kabinetem S. Baldwina, který odmítl ratifikovat Protokol o mírovém vyřizování mezinárodních sporů, tzv. Ženevský protokol, pro nějž se velmi angažoval československý ministr zahraničí E. Beneš. Jediným závazkem Británie na kontinentu byla tehdy garance německo-francouzských hranic uzavřená na konferenci v Locarnu roku 1925. ČSR, jak upozorňuje J. Dejmek, znamenala z hlediska bezpečnostních závazků pro Británii až do roku 1938 totéž co například kterákoli země v Latinské Americe. Přes všechnu snahu československé diplomacie se jednalo pouze o vztah na základě členství ve Společnosti národů. Nelze se tomu divit, neboť pro Brity bylo zcela logicky prioritou impérium a mnohočetné problémy, které Británie musela řešit, absorbovaly veškerou pozornost zdejších politiků. Často citovaný výrok Jana Masaryka, že z Londýna do Šanghaje je mnohem blíže než do Košic, byl více než pravdivý. Právě tak projevil Jan Masaryk přesné a realistické vidění situace, když již roku 1928 konstatoval, že „očekávat aktivní nebo vyslovenou pomoc ze strany anglické v našem zápase o stabilizaci a uklidnění střední Evropy by bylo naivní“.5 Charakterizujeme-li tedy vztahy mezi ČSR a Británií v meziválečném období až do Mnichova, můžeme říci, že byly bezkonfliktní, v jejich rámci bylo uzavřeno několik smluv upravujících obchodní, konzulární a právní záležitosti, panovala bezesporu oboustranná sympatie, existovala řada kulturních, vzdělávacích, uměleckých a dalších výměn i osobních vztahů a britští diplomaté oceňovali úsilí československé diplomacie na půdě SN. Z hlediska diplomatických styků se však jednalo o relaci, která pro Británii byla mimo oblast zájmu a československá diplomacie tento zájem nedokázala a těžko mohla vyvolat. Britská diplomacie se však zasadila, spolu s Itálií, o představu, že by problémy v Evropě měly být řešeny na bázi velmocí. I když se ještě roku 1933
