Obsah 1. Ekonomický systém, finanční systém a finanční trhy ............................................................ 4 1.1 Vznik peněz a jejich funkce, peněžní toky, investice a úspory, finanční zdroje .............. 4 1.1.1 Stručný historický vývoj ........................................................................................... 4 1.1.2 Funkce peněz ............................................................................................................. 5 1.1.3 Formy peněz .............................................................................................................. 5 1.1.4 Úspory a investice, finanční zdroje ........................................................................... 8 1.2 Souvislost mezi finančními trhy a tržní ekonomikou, finanční systém ........................... 8 2. Klasifikace finančních trhů .................................................................................................. 10 2.1 Členění finančních trhů, kritéria klasifikace .................................................................. 10 2.2 Peněžní a kapitálový trh ................................................................................................. 10 2.3 Primární a sekundární trh, emitenti, zprostředkovatelé a investoři ........................... 12 3. Bankovní sektor.................................................................................................................... 13 3.1 Vznik bank ..................................................................................................................... 13 3.2 Funkce komerčních (obchodních) bank a jejich základní operace ................................ 16 3.3 Elektronické bankovnictví.............................................................................................. 17 3.3.1 Možnosti komunikace s bankou .............................................................................. 18 3.3.2 Telefon .................................................................................................................... 19 3.3.3 Telefonní bankéř ..................................................................................................... 20 3.3.4 Automatický telefonní systém ................................................................................. 20 3.3.4 Fax ........................................................................................................................... 21 3.3.5 Bezpečnost telefonního bankovnictví ..................................................................... 21 3.3.6 Mobilní telefon ........................................................................................................ 22 3.3.7 SMS Banking .......................................................................................................... 22 3.3.8 GSM SIM Toolkit ................................................................................................... 23 3.3.9 WAP Banking ......................................................................................................... 23 3.3.10 Zabezpečení mobilního bankovnictví ................................................................... 24 3.3.11 Osobní počítač ....................................................................................................... 24 3.3.12 Homebanking ........................................................................................................ 25 3.3.13 Internet banking..................................................................................................... 27 3.3.14 Zabezpečení internetového bankovnictví ............................................................. 27 3.3.15 Šifrování ................................................................................................................ 28 3.3.16 Elektronický klíč ................................................................................................... 29 3.3.17 Digitální podpis ..................................................................................................... 29 3.3.18 Certifikát................................................................................................................ 29 3.3.19 Elektronická pošta v bankovnictví ........................................................................ 29
3.3.20 PDA Banking ........................................................................................................ 30 3.3.21 Samoobslužná zóna ............................................................................................... 30 3.4 Funkce a postavení centrální banky ............................................................................... 31 Monetární (peněžní) politika ............................................................................................ 32 4. Úvěrový trh .......................................................................................................................... 32 4.1 Úvěry .............................................................................................................................. 32 4.1.1 Krátkodobé úvěry .................................................................................................... 34 4.1.2 Dlouhodobé financování ......................................................................................... 34 4.2 Druhy úvěrů.................................................................................................................... 35 4.2.1 Kontokorentní úvěr ................................................................................................. 36 4.2.2 Krátkodobé účelové úvěry ...................................................................................... 37 4.2.3 Eskontní úvěr........................................................................................................... 37 4.2.4 Lombardní úvěr ....................................................................................................... 37 4.3 Úvěrová smlouva............................................................................................................ 38 4.4 Rizika banky a jištění rizik ............................................................................................. 40 4.5 Hodnocení bonity klienta ............................................................................................... 42 4.6 Provádění zúčtovacího a platebního styku ..................................................................... 45 5. Druhy investičních nástrojů a druhy cenných papírů ........................................................... 48 5.1 Reálné investice.............................................................................................................. 48 5.2 Finanční investice ........................................................................................................... 49 5.3 Podstata cenných papírů ................................................................................................. 49 5.4 Klasifikace cenných papírů ............................................................................................ 49 5.5. Podoby a formy cenných papírů .................................................................................... 50 6. Trh cenných papírů ............................................................................................................... 50 6.1 Cenné papíry .................................................................................................................. 50 6.1.1 Šek ........................................................................................................................... 50 6.1.2 Směnka .................................................................................................................... 51 6.1.3 Skladištní list ........................................................................................................... 52 6.1.4 Náložný list ............................................................................................................. 52 6.1.5 Konosament ............................................................................................................. 52 6.1.6 Podílové listy ........................................................................................................... 52 6.1.7 Kupóny .................................................................................................................... 52 6.1.8 Opční listy ............................................................................................................... 53 6.2 Organizovaný a neorganizovaný trh .............................................................................. 53 6.2.1 Burza ....................................................................................................................... 53 6.2.2 Mimoburzovní trhy ................................................................................................. 54 6.3 Emisní obchody .............................................................................................................. 54
6.4 Obchody na sekundárních trzích, obchodníci s cennými papíry .................................... 55 7. Akciová společnost, akcie ................................................................................................... 56 7.1 Orgány akciové společnosti ........................................................................................... 57 7.2 Druhy akcií ..................................................................................................................... 58 7.3 Práva spojená s akciemi ................................................................................................. 59 8. Dluhopisy ............................................................................................................................. 60 8.1 Druhy dluhopisů ............................................................................................................. 60 8.2 Úročení dluhopisů .......................................................................................................... 61 9. Deriváty ................................................................................................................................ 64 9.1 Podstata derivátů ............................................................................................................ 64 9.2 Druhy derivátů ................................................................................................................ 64 9.2.1 Futures ..................................................................................................................... 64 9.2.2 Opce ........................................................................................................................ 66 9.2.3 Swapy ...................................................................................................................... 66 10. Investiční analýza a rozhodování, teorie portfolia ............................................................. 70 10.1 Kriteria investičního rozhodování ................................................................................ 70 10.2 Portfolio ........................................................................................................................ 75 10.3 Druhy rizik, diverzifikace rizika .................................................................................. 76 10.4 Kolektivní investování ................................................................................................. 77 10.4.1 Fondy peněžního trhu ............................................................................................ 77 10.4.2 Dluhopisové fondy ................................................................................................ 77 10.4.3 Smíšené fondy ....................................................................................................... 77 10.4.4 Akciové fondy ....................................................................................................... 78 11. Lekce Analýza cenných papírů .......................................................................................... 78 11.1 Analýzy obecně, k čemu slouží, kdy se provádí .......................................................... 78 11.2 Fundamentální analýza ................................................................................................. 78 11.2.1 Globální analýza .................................................................................................... 79 11.2.2 Odvětvová analýza ................................................................................................ 80 11.2.3 Analýza konkrétních společností........................................................................... 81 11.3. Technická analýza ....................................................................................................... 83 11.3.1 Grafická analýza .................................................................................................... 84 11.3.2 Technické indikátory ............................................................................................. 90 11.4 Psychologická analýza ................................................................................................. 93 12. Ostatní finanční instituce a ostatní formy financování ....................................................... 94 12.1 Factoring....................................................................................................................... 94 12.2 Forfaiting ...................................................................................................................... 96 12.3 Leasingové financování................................................................................................ 96
13. Centrální banka a regulace a dohled finančního trhu ......................................................... 97 13.1 Postavení a funkce centrální banky v ekonomice ........................................................ 97 13.2 Měnová politika............................................................................................................ 98 13.3 Význam regulace a dohledu ......................................................................................... 99 13.4 Uspořádání regulace a dohledu v ČR ........................................................................... 99 13.5 Vztahy centrálních bank ve světě a v EU ................................................................... 100 14. Světový a evropský měnový systém ................................................................................ 102 14.1 Historický vývoj a uspořádání .................................................................................... 102 14.2 Ekonomická integrace Evropy ................................................................................... 103 14.3 Společná měnová politika EU a společná měna ......................................................... 105 15. Literatura .......................................................................................................................... 106
1. Ekonomický systém, finanční systém a finanční trhy 1.1 Vznik peněz a jejich funkce, peněžní toky, investice a úspory, finanční zdroje 1.1.1 Stručný historický vývoj Zatímco na začátku lidské civilizace docházelo nejprve ke směně zboží za jiné zboží (tzv. prostá směna zboží), v určité historické fázi se objevují peníze jako prostředek směny. Penězi se stalo specifické zboží, které vyřešilo nedostatky předcházejícího způsobu, tj. především nepřesnou souměřitelnost, nedělitelnost některého druhu zboží a nestálost navzájem směňovaných hodnot Protože právě tyto vlastnosti, tj. lehkou dělitelnost a tudíž porovnatelnost i relativní stálost měly drahé kovy, staly se postupně stříbro a zlato oním převažujícím nástrojem směny hodnot mezi ekonomickými subjekty. Stříbrné či zlaté peníze ve formě ražených mincí měly ve své původní historické podobě plný obsah drahého kovu. Ukázalo se však, že tomu tak nemusí být, a mince začaly být "doplňovány" jinými kovy. Snižoval se tedy zlatý obsah drahého kovu, a přesto nadále tyto mince bez problémů plnily funkce peněz. Od tohoto poznání byl pak již krůček k tomu, že i kovové peníze mohly být nahrazeny
penězi papírovými, tzn. symbolem jakési hodnoty, která je dána nominálním vyjádřením daného peníze platného na příslušném území. (Poznámka: na území jiného státu může mít jinou, popřípadě žádnou hodnotu)
1.1.2 Funkce peněz Peníze vyjadřují míru hodnot, je to jejich funkce základní, důvod jejich vzniku. Peníze číselně vyjadřují hodnoty. Peníze plní funkci oběživa Peníze uskutečňují výměnu zboží (či jiných hodnot) mezi ekonomickými subjekty, neboť každý ekonomický subjekt se ocitá současně v obou pozicích prodávajícího i kupujícího. Směnu hodnot uskutečňují peníze na obou stranách trhu, jsou přijímány i vydávány, uskutečňují tak oběh mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. I když je tento oběh nnucený (peníze jsou pouze symbolem hodnoty a hospodářský systém prakticky nutí k používání peněz jako prostředku směny), jsou peníze všeobecně akceptovány a požívány. Peníze jsou platidlem. Peníze jsou platebním instrumentem. (Poznámka: částečně se využívá směny hodnot i ve formě tzv. barteru, kdy se směňuje především v zahraničním obchodě zboží za zboží a případné saldo se pak dorovnává dohodnutou měnou). Peníze plní funkci tezauru (pokladu). Je možné je ukládat, a i když podléhají částečně ztrátě hodnoty (volně uložené podléhají inflaci),"nekazí se", a ve své sekundární (proměněné) podobě mohou naopak i růst. Některé peníze plní ještě jednu specifickou funkci, tzv. větových peněz. V mezinárodním platebním styku jsou pomocí těchto peněz vyrovnávány platební rozdíly. V našich podmínkách plní tuto funkci především dollar a euro.
Každý stát, který má vlastní měnu, má výlučný monopol na tisk bankovek. Objem peněžní masy patří mezi zvlášť přísně sledované makroekonomické ukazatele.
1.1.3 Formy peněz V rámci každodenního ekonomického života, v procesech neustálé tvorby národního produktu (souhrnu všeho zboží), v procesech rozdělování a přerozdělování hodnot se setkáváme s tzv. reálnými penězi, které se vyskytují nejen ve formě hotovostní peněžní masy (zjevné formy peněz v podobě bankovek a mincí), ale i jako bezhotovostní přesuny peněz (číselnými zápisy na kontech) mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Jednotlivé ekonomické subjekty si mezi sebou vyměňují hodnoty s určitou intenzitou v rámci daného časového období. Můžeme tedy v rámci určitého času vysledovat tok výrobků, výrobních faktorů a služeb, který je v protisměru provázen tokem peněz
Graficky můžeme tento vztah vyjádřit obrázkem č. 1.1.
úhrada
zboží a služby Obr. č. 1.1. Toky
Proces tvorby hodnot se uskutečňuje prostřednictvím několika aktů prodeje a nákupu zboží či služeb za peníze, než se postupně vytvářené finální zboží dostane ke konečnému spotřebiteli. Podíváme-li se na ekonomiku vybraného státu a budeme-li takto sledovat materiálové toky vyrobeného zboží a služeb v určitém časovém období (obvykle tak činíme za období 1 roku), můžeme považovat celkovou sumu vyrobeného zboží a poskytnutých služeb za realizaci hrubého domácího produktu. Řádné fungování ekonomiky daného státu pak vyžaduje, aby se objem HDP v určité kvalitě a struktuře rovnal potřebám dané společnosti, tj. souhrnu všech ekonomických subjektů. V tržním hospodářství, tj. při existenci zbožně-peněžních vztahů, je podmínkou realizace HDP rovněž i druhý (reciproční) vztah, tj. odpovídající a přiměřená suma peněz na nákup zboží a služeb. Suma peněžních plateb na daném území státu za delší období (obvykle počítáno za 1 rok) se označuje jako tzv. peněžní obrat. Peněžní obrat tvoří především peněžní platby, které znamenají realizaci HDP, tyto částky označujeme jako tržby. U těchto plateb dochází k výměně zboží (nebo služeb) za peníze (viz obr.č.1), dochází k protipohybu peněz a zboží - jsou to tzv. platby realizační. Kromě těchto plateb však dochází při pohybu reálných peněz ještě k druhé formě plateb, která vyplývá z existence přerozdělovacího procesu.
V dnešní moderní ekonomice dochází nejprve k primárnímu rozdělování zdrojů (HDP), ale dále ještě k velmi silným přerozdělovacím (sekundárním) procesům. Graficky bychom mohli tento stav vyjádřit obr. č. 1.2.:
(tvorba HDP) 1
fáze 2-4: rozdělování prostřednictvím peněz 2 3 4
(užití) 5
Obr.č. 1.2 Hospodářské fáze
Základním přerozdělovacím činitelem je stát, základním přerozdělovacím mechanismem je státní rozpočet. Není to však přerozdělovací mechanismus jediný, je doplněn řadou dalších přerozdělovacích institutů - tzv. rozpočtovou sférou. Pro řadu plateb spjatých právě s existencí státního rozpočtu je charakteristické, že nejsou podmíněny protihodnotou zboží nebo služeb. Dochází pouze k jednostrannému přesunu peněz, jsou to tzv. platby transferové. Jako příklad si můžeme uvést vyplácení starobních důchodů, stipendií apod.
Transferové platby jsou výrazem přerozdělování, jejich výše a poměr vůči celkovému vytvořenému HDP ukazuje na postavení státního rozpočtu (a rozpočtové sféry) v ekonomickém a sociálním životě společnosti.
Všechny ekonomické procesy, které se týkají peněžní masy, mají peněžní charakter a jsou prováděny prostřednictvím peněžních operací. V dosavadním výkladu jsme popsali jevy, které jsou spjaty s pohybem tzv. reálných peněz. To jsou skutečné peníze, které mají konkrétní obsah v podobě bankovek, mincí při hotovostních peněžních operacích, popřípadě jedná se o přesuny skutečných peněžních prostředků z účtu na jiný (popřípadě jiné) účet ve formě tzv. bezhotovostních peněžních operací. Je však třeba si uvědomit, že i bezhotovostní platba znamená ve fázi výběru příjem bankovek či mincí.
Kromě reálných peněz rozeznáváme ještě tzv. peníze ideální
Manipulace nebo výpočty s ideálními penězi představují tzv. sekundární (druhotnou) finanční činnost. Sekundární finanční činnost je uplatňována v celé řadě případů. Jedná se například: o prognózování (projekci) primárních činností v budoucnosti, (sestavování rozpočtů pro příští období je typickou činností s ideálními penězi) sestavování finančních plánů podniku, výpočty pojistných plánů, stanovení očekávané výnosnosti, porovnávání investiční náročnosti několika variant, přepočty valutových a devizových kurzů atd.
-
Do sekundární finanční činnosti zařazujeme také veškeré kontroly průběhu a výsledků primární finanční činnosti jako například: daňové kontroly, kontroly sociálního a zdravotního pojištění, kontroly pojišťoven při uplatnění pojistek atd. Sekundární finanční činnost je však podmíněna existencí finanční činnosti primární, bez tohoto základu, tj. bez existence reálných peněz je neživotná. Oba dva typy finančních operací jsou běžnou součástí ekonomického života.
1.1.4 Úspory a investice, finanční zdroje .
1.2 Souvislost mezi finančními trhy a tržní ekonomikou, finanční systém
Vzájemnou souvztažnost finančního systému a finančních trhů lze nejlépe charakterizovat uvedením a stručným popisem základních funkcí finančního systému, které v souhrnu tvoří nejdůležitější ekonomické prvky podmiňující dobré fungování finančního trhu. Jsou to následující funkce finančního systému: a) Funkce depozitní neboť systém finančních trhů a institucí poskytuje možnosti depozit volných finančních prostředků vyplývajících z úspor všech ekonomických subjektů. Každý může uložit nespotřebované finanční prostředky. Tyto funkce zajišťuje v ekonomice systém mnoha si vzájemně konkurujících bank, pojišťoven a dalších finančních zprostředkovatelů, b) Funkce zabezpečení bohatství
neboť finanční trhy umožňují opět všem ekonomickým subjektům (domácnostem, firmám i státu) uchovávat hodnotu peněžních prostředků po dlouhou dobu, a to až do okamžiku, kdy dle vlastního rozhodnutí budou tyto prostředky investovat pro krytí své investiční potřeby, svých budoucích výdajů. c) Funkce likvidity neboť finanční trhy umožňují směnu finančních nástrojů (sekundárních forem peněz) za peněžní hotovost s velmi malým rizikem ztráty. d) Funkci kreditní neboť finanční trhy poskytují možnost úvěrování jak spotřeby, tak i investičních výdajů. e) Funkce platební neboť finanční systém umožňuje uskutečňování plateb (a to v hotovostní i bezhotovostní podobě) za zboží a služby. f) Funkce ochrany proti riziku neboť finanční zprostředkovatelé nabízejí na finančním trhu firmám, domácnostem i státu (vládě) ochranu proti životnímu, zdravotnímu, majetkovému a příjmovému riziku prostřednictvím různých forem pojištění. g) Funkce politická neboť prostřednictvím finančních trhů lze poměrně úspěšně provádět vládní politiku zaměřenou na regulaci a kontrole inflace, anticyklickou a stabilizační politiku národního hospodářství. Jsou to právě finanční trhy, které: -
umožňují deficitním subjektům získat volné finanční prostředky k financování svých potřeb, umožňují alokovat volné finanční prostředky naopak přebytkových subjektů do oblasti produktivního využití, umožňují alokovat riziko přebytkových subjektů způsobem odpovídajícím výnosům z použitých finančních nástrojů, umožňující vznik, převod a efektivní výkon vlastnických práv u finančních nástrojů, a to při zvýšené ochraně investorů, umožňují prostřednictvím soustřeďování nabídky a poptávky po finančních nástrojích aby se minimalizovaly transakční náklady finančních nástrojů.
V následující lekci jsou finanční trhy podrobněji specifikovány, členěny a charakterizovány.
2. Klasifikace finančních trhů 2.1 Členění finančních trhů, kritéria klasifikace Trhy rozdělujeme na primární, tj. trhy výrobků a služeb, které určují a determinují činnosti i jevy na trzích sekundárních a terciálních. Sekundární trhy jsou trhy výrobních faktorů, tzn. trhy práce, trhy věcného kapitálu a trh půdy. Terciální trhy tedy představují trhy finanční, na kterých se obchoduje s hodnotami peněz nebo jejich představitelů. Finančních trhů je opět několik druhů, neboť je lze klasifikovat dle několika odlišných hledisek. Finanční trhy se liší předmětem činnosti, formou finančních prostředků, délkou poskytování finančních prostředků a dalšími klasifikačními kritérii. V závislosti na těchto parametrech dělíme finanční trhy na několik skupin, ve svém celku však finanční trhy představují jednotu, která se skládá z dílčích trhů, na nichž se obchoduje, nabízí a poptává se po zcela konkrétním finančním produktu. V souvislosti s typem finančního trhu se v něm vyskytují také různé funkce lidí a institucí. S finančním kapitálem se obchoduje jako s kterýmkoliv jiným druhem zboží. Finanční trhy mají stejné atributy jako ostatní trhy, vyskytuje se tu nabídka finančního kapitálu, poptávka po něm, konkurence ovlivňující cenu atd. Vzhledem k tomu, že se finanční kapitál prodává ze různých podmínek (liší se například velikostí obchodovaného množství, druhem finančního kapitálu, dobou splatnosti atd.), je také jeho cena různá. Prodávající finančního kapitálu na dlouhou dobu nebo kdo trvale investuje, očekává vesměs vyšší výnos z takto alokovaného kapitálu. Kdo prodává finanční kapitál na krátké období, spokojí se s nižší cenou, dalším faktorem je zohlednění rizika, formy alokace atd. Jakékoliv členění finančního trhu je vždy poněkud zjednodušené, hranice mezi jednotlivými typy trhů může být i umělá, některé instituce nabízejí či prodávají více typů finančního kapitálu apod. Přesto se vžilo tradiční dělení finančního trhu na trh peněžní a trh kapitálový, kdy kritériem je jednak délka poskytnutí nebo investování finančního kapitálu a jednak jeho forma
2.2 Peněžní a kapitálový trh a) Peněžní trh a) Z hlediska času byla stanovena hranice mezi peněžním a kapitálovým trhem na 1 rok. Dá se tedy říci, že pokud jsou investované nebo uložené peníze disponibilní do jednoho roku, pak se transakce mezi účastníky trhu uskutečňují na trhu peněz. Pokud je disponibilita peněz delší (například tzv. povodňové dluhopisy byly proplatitelné za 5 roků), pak se jedná o transakci na kapitálovém trhu.
Peněžní trh je tedy trhem krátkodobých peněz a půjček, jejichž splatnost je do jednoho roku a dochází tedy ke krátkodobému přesunu peněžních prostředků mezi účastníky tohoto trhu. b) Z hlediska finančních nástrojů a prostředků probíhá peněžní trh poskytováním a čerpáním krátkodobých obchodních i finančních úvěrů, které nabízející i poptávající účastníci tohoto trhu evidují pouze na svých účtech. (Poznámka: rozdíl mezi obchodními a finančními úvěry je popsán v další části této publikace). c) Kromě zmíněných přesunů krátkodobých peněz nebo evidováním pohledávek a závazků na účtech, probíhá peněžní trh rovněž v některých formách cenných papírů. Stát, banka, podnik, obec či soukromý subjekt, který aktuálně potřebuje překonat nesoulad mezi svými příjmy a výdaji, vydává, čili emituje cenné papíry a nabízí je jiným účastníkům peněžního trhu, tj. opět státu, bankám, podnikům i soukromým osobám, k nákupu. Pokud se jedná o tuto formu krátkodobých peněz, pak jde o takové formy cenných papírů, které jsou proměnitelné za peníze v krátké lhůtě.
Jako krátkodobé cenné papíry vystupují především státní pokladniční poukázky (těch se také používá k rychlému krytí nečekaného deficitu státních financí), rychle obchodovatelné směnky, bankovní akcepty, komerční papíry, depozitní certifikáty bank, depozitní certifikáty ústřední banky, splatné státní dluhopisy apod. Do operací na peněžním trhu se často aktivně zapojuje i ústřední banka (centrální, tj. ČNB v ČR). Tato banka zasahuje nákupem či prodejem některých druhů cenných papírů jako běžný účastník peněžního trhu. Tyto obchody se nazývají operace na volné trhu a centrální banka jimi reguluje masu peněz v oběhu daného státu. b) Kapitálový trh Kapitálový trh můžeme definovat opět dle stejných hledisek jako tomu je u peněžního trhu. Vezmeme-li hledisko časové, pak lze říci, že na kapitálovém trhu se uskutečňují obchody s finančním kapitálem, jehož lhůta splatnosti je delší než jeden rok Budeme-li definovat kapitálový trh z hlediska nástrojů a finančních prostředků, pak se jedná o obchody obsahující poskytování střednědobých a dlouhodobých úvěrů a většinou větších majetkových závazků, jakož i emise určitých druhů cenných papírů, jejichž splatnost je dána rovněž delší lhůtou. Na kapitálovém trhu mohou obchodovat všechny ekonomické subjekty, vzhledem k výši poskytovaného kapitálu, se jedná převážně o podniky a stát. Jestliže podnik potřebuje investiční kapitál například na výstavbu nového provozu, nákup nové technologie apod., a nemá k dispozici vlastní kapitál, obrací se na obchodníky s financemi (v daném případě
vesměs komerční banky) s žádostí o poskytnutí finančního úvěru. Kromě celé škály úvěrových produktů (část hlavních typů úvěrů je uvedena v příslušné lekci tohoto kurzu) může podnik, stát, ale i podnikající osoba získat dlouhodobý finanční kapitál emisí cenných papírů (většinou obligací, akcií, zástavních listů či pokladničních poukázek v případě státu). Tyto produkty se na kapitálovém trhu nabízejí, různí finanční investoři je nakupují. Výhodou cenných papírů je skutečnost, že je většinou v případě potřeby lze opět prodat. Tím cenné papíry umožňují původním finančním investorům někdy velmi rychle (v případě komerčně žádaných cenných papírů) zvýšit likviditu svého majetku a podle potřeby opět investovat. Cenné papíry, které mají delší lhůtu splatnosti než jeden rok, tak mohou velmi často střídat investory a na emitenta se pak obrací konečný majitel, který může být původnímu výstavci zcela neznámý. S kapitálovým trhem souvisí i devizový trh a trh drahých kovů. Na devizovém trhu se obchoduje se zahraničními volně směnitelnými měnami a bezhotovostními zahraničními platebními prostředky. Devizový trh tak často používá nástroje typické pro trh s cennými papíry. Na trhu drahých kovů se obchoduje hlavně se zlatem a stříbrem (částečně i s platinou). V tomto směru je základním trhem se zlatem Londýn, kde se prakticky stanovuje cena zlata. Se stříbrem se obchoduje na mezinárodních komoditních burzách, z nichž nejvýznamnější je v New Yorku a v Curychu.
2.3 Primární a sekundární trh, emitenti, zprostředkovatelé a investoři Obchody s cennými papíry (je jich cca 200 druhů) na peněžním a kapitálovém trhu se provádějí na tzv. primárním a sekundárním trhu. a) Na primárním trhu se obchodují cenné papíry, které emitent vydává poprvé (nově). Emitentem, jak již bylo řečeno, může být podnik, banka, stát, obec, ale i fyzická osoba. Jestliže výstavce CP obdržel na primárním trhu peníze, neznamená to, že si je kupující musí vždy ponechat. Naopak celá řada investorů kupuje cenné papíry právě proto, aby je dále nabízela. Nabídka, již vydaných a obchodovaných cenných papírů, pak probíhá na tzv. sekundárním trhu. b) Nepřímou funkcí sekundárního trhu je podpora obchodování na primárním trhu, neboť kupující může počítat s tím, že v případě potřeby může nakoupené cenné papíry opět prodat jiným účastníkům sekundárního trhu. Tato možnost dává cenným papírům vlastnost poměrně rychlé likvidity, a ta je právě důsledkem fungování sekundárního trhu. Prodeje a nákupy na obou typech trhů lze ještě dále dělit. První a další prodej CP může být proveden osobně nebo na anonymním (tzn. volném) trhu.
Pokud odkoupí banka obchodní směnku od jejího posledního majitele, probíhá tato operace osobně. Majitel se dostaví do banky a jedná o koupi. Stejně tak bude tento způsob
osobního jednání nutný v případě vysokých částek i na jiných typech CP jako například certifikátech, majetkových CP atd. Osobní obchody se dále dělí na organizované a neorganizované. Dělítkem je skutečnost, zda obchod provádí instituce, která se tomuto druhu obchodování věnuje soustavně (jsou to vesměs banky nebo finanční společnosti mající oprávnění k tomuto druhu obchodu), nebo zda se jedná spíše o ojedinělé, náhodné nebo nepříliš četné obchodování přímo mezi zájemci, pak se jedná o neorganizované obchody. Neorganizované obchody se provádějí mimo banky a certifikované finanční společnosti. Jedná se většinou o přímé prodeje CP mezi podniky, mezi fyzickými osobami, mezi podnikem a fyzickou osobou apod. Při těchto obchodem se sjednávají zcela individuální dohody a podmínky. Anonymní trh (volný) probíhá bez přímé účasti obou stran, ani kupující ani prodávající se nesetkávají, obchod probíhá prostřednictvím specializovaných profesí a obchoduje se pouze s CP, které jsou převoditelné a obchodovatelné.
Zprostředkovateli těchto obchodů s finančním kapitálem jsou zmíněné komerční banky, různé specializované finanční společnosti a především 2 základní instituce, kde k převodům dochází. V ČR je to Burza CP v Praze (BCPP) a RM-systém Obchod s CP na anonymním trhu probíhá rovněž na soukromém trhu. Soukromý trh je veškerý trh uskutečněný mimo burzu obchodníky, kteří nakupují a prodávají CP na vlastní účet i zprostředkovatelsky na účet investorů.
3. Bankovní sektor 3.1 Vznik bank Reálné peníze, ať už ve formě drahých kovů nebo bankovek vždy znamenaly a znamenají pro jejich držitele formu bohatství. Jejich vlastnictví nebo držba většího množství vyžaduje bezpečnostní opatření proti odcizení (trezory). To bylo kdysi zcela nezbytné u zlatníků, klenotníků a obchodníků se zlatem. Ve středověké Anglii začali klenotníci poskytovat ostatním lidem, především řemeslníkům novou službu – úschovu peněz (tehdy ve formě zlatých mincí) v jejich vlastních trezorech a proti těmto penězům začali majitelům mincí vydávat potvrzení o vkladu peněz. Toto potvrzení o vkladu peněz se postupně stalo transakčním prostředkem při výměně služeb, začalo nahrazovat hotové peníze. Tak se prakticky začalo platit potvrzením o vkladu peněz, neboť úschova peněz u konkrétní osoby
znamenala vlastně vznik úvěrového vztahu. Při předložení potvrzení byl vklad vrácen. Určitá část klenotníků se pak začala výhradně věnovat této činnosti, tj. úschově peněz, jejich převody mezi jinými osobami, platbami atd., tak postupně vznikly operace na peněžním trhu. Část těchto obchodníků se pak zcela specializovala na nový druh podnikání pouze na peněžním trhu, který byl podmíněný úschovou peněz a vydáváním potvrzení, vznikly tím první banky a bankovnictví. Banka je specializovaná firma obchodující na peněžním trhu Potvrzení o vkladu peněz se postupně začalo používat místo hotových peněz, stalo se transakčním prostředkem přijímaným při platbách. Tím se vlastně přeměnilo na směnku, vystavovanou bankami v případě tzv. pasivních bankovních operací. Tyto směnky znějící na bankéře, se dalším vývojem přeměnily v další typ peněz, tj. úvěrové peníze neboli bankovky.
Obr. č. 3.1. Bankovní obchody
Bankovky vznikly z původních směnek vydávaných bankou odstraněním termínu splatnosti. Původní směnky byly termínované (ve středověku i počátkem novověku byly směnitelné za uložené zlato či jiné hodnoty až k danému termínu), bankovky byly směnitelné již obecně kdykoliv při předložení, a to doručitelem (předkladatelem) bankovky. Odstraněním termínování tohoto cenného papíru se staly bankovky velmi rychle univerzálním platebním prostředkem, kýmkoliv ochotně přijímaným, neboť každému držiteli se pak umožnil přístup k hodnotě, jímž byl tento cenný papír kryt. A protože bankovky byly kryty zlatem, představovaly nominálie uvedené na bankovce přesný objemový ukazatel směnitelného zlata. Bankovky začaly velmi rychle plnit veškeré funkce peněz a umožnily rozvoj moderních peněžních soustav. Bankovky, které byly kryty zlatým obsahem, znamenaly ve svém počátku naprosto novou kvalitu v dějinách peněz, především proto, že přesně číselně vyjadřovaly základní funkci peněz, tzn. ekvivalenci hodnoty. Dále platilo a platí, že čísla jsou lehce poměřitelná, obsah zlata se tedy dal vyjádřit na nejmenší možné hodnoty, bankovky tedy začaly splňovat další požadavek na moderní peníze, tj. přesné vyjádření hodnot a dělitelnosti na každý gram zlata. Současně začaly plnit i funkci pokladu (tezauru), neboť byly kdykoliv a kterýmkoliv držitelem směnitelné za zlato. Tyto vlastnosti přispěly k tomu, že tisk bankovek
se rozšířil a tyto cenné papíry představovaly obrovský pokrok pro rozvoj obchodu, služeb a podnikání. Jak vyplývá z postupné evoluce přeměny původních zlatých a stříbrných peněz v méně hodnotné kovy až do formy papírových peněz, byly první bankovky vydávány vždy jako úvěrové peníze dané konkrétní banky. Znamenalo to, že i v rámci národního hospodářství jednoho státu (království) obíhaly na území daného státu různé bankovky různých bank. To pro rozvoj obchodu i výroby představovalo omezení, jehož výsledkem bylo poznání, že i počet bankovek obíhajících v zemi je třeba regulovat, stejně tak jako tomu bylo v předcházejícím případě s ražbou mincí. A vzhledem k tomu, že různé bankovky obíhaly uvnitř jednoho státu, byl to stát (panovník), který si vyhradil právo tuto regulaci uskutečnit. K tomuto účelu zřídil stát tzv. cedulovou (emisní, centrální, státní atd.) banku, který výhradně získala právo emitovat bankovky. (Popřípadě touto funkcí pověřil jednu z dosavadních běžných soukromých obchodních bank, masa emitovaných bankovek však podléhala státní kontrole). Tím způsobem vnikla vždy v konkrétním státě výlučná řídící centrální banka zodpovědná za množství peněz v oběhu, později za celkovou měnovou politiku atd. Pokud chtějí běžné obchodní banky získat bankovky (tj. hotové peníze), mohou tak dosáhnout jen přijetím úvěru od cedulové (emisní) banky. Tak se cedulová banka stala bankou bank, tzn. úvěrovou organizací poskytující úvěry soukromým (respektive i zestátněným či částečně zestátněným) obchodním bankám. Cedulová banka začala plnit funkce jediné centrální banky státu, editora jednotné měny a její úloha v ekonomice státu nesmírně vzrostla. To platí i v současné době, i když už bankovky nejsou kryty zlatem.
Centrální banka představuje určité mocenské centrum v měnové, devizové a kursové politice státu, neboť má monopol na tisk peněz. Padělatelství peněz se na celém světě přísně trestá, neboť nezákonným oběhem padělaných bankovek se narušují základní makroekonomické vazby v dané ekonomice, dochází k chybnému a nespravedlivému rozdělování a přerozdělování HDP, jsou narušovány základní principy měnové politiky atd. I náš trestní zákoník obsahuje několik trestných činů proti měně, je trestné například již samo držení padělatelských nástrojů. Historicky představovalo padělání peněž vždy velmi přísně posuzovatelné trestné činy, za něž především ve středověku následovaly velmi přísné sankce včetně trestů hrdelních. Při posuzování výjimečného postavení centrální banky je třeba si uvědomit, že toto postavení nevyplývá jen z jejího celospolečenského postavení v rámci daného státu a z mocenských pozic při emitování peněz, ale z hlediska běžných obchodních bank i důvodu značné ekonomické závislosti každé obchodní banky na bance centrální. Tato závislost vyplývá především charakteristiky pasivních obchodů banky. Aby banka mohla provádět to, co jí přináší výsledný efekt, tzn. aktivní obchody, musí mít přiměřenou zásobu peněz proudících do banky ve formě pasivních obchodů. Peníze, které proudí do banky ve formě vkladů občanů nebo firem (popřípadě i samotného státu), jsou však jen malou částí k podpoře obchodů aktivních. Každá obchodní banka potřebuje získat peníze úvěrem (nákupem) peněz od centrální banky. Tyto úvěry (nákupy peněz) od centrální banky tvoří hlavní masu peněz, kterou obchodní banka dále půjčuje svým klientům (úvěruje je). Základem bankovního podnikání je dosažení kladného rozdílu (zisku) mezi cenou peněz
z aktivních a pasivních obchodů. Matematicky bychom mohli tento bankovní profit vyjádřit tímto vzorcem: Bankovní zisk = ÚA - ÚP - N Kde : - ÚA je celkový úrok z aktivních operací (z poskytnutých úvěrů) - ÚP je celkový úrok z pasivních operací (přijatých úvěrů) a - N představují náklady banky. Oběh úvěrových peněz a jeho dobré fungování ukázalo, že bankovky vůbec nemusí být kryty zlatem a přesto bankovky dál fungují, každý je ochotně přijímá a každý s nimi platí, aniž by vyžadoval směnu za zlato. Zlaté rezervy banky se do tohoto nezávislého oběhu bankovek prakticky vůbec nezapojovaly a směnitelnost bankovek za zlato (tzv. zlatý standard) se ukázala jako zcela formální, nevyužívaná možnost, neboť k výměně bankovek se zlato vůbec neužívalo a k platbám zlatem docházelo velmi sporadicky. Historicky tak zlaté krytí bankovek skončilo, ukázalo se, že ke krytí stačí ostatní aktiva banky. Proto byl ve všech zemích tzv. brettonwoodskými dohodami (Bretton Wood je město v USA) v roce 1944 zlatý standard zrušen a dnes již žádná měna na světě není podložena zlatem. Zlato se stalo běžným artiklem a trh zlata nemá žádnou souvislost s trhem peněz. Dnes jsou tedy bankovky pouze společenskou konvencí, symbolem hodnoty, symbolem vzájemně respektovaným a uznávaným. Proto říkáme, že peníze mají nucený oběh čili, že peníze fungují, protože fungují.
3.2 Definovali jsme si běžnou obchodní banku jako firmu obchodující na peněžním trhu. Předmětem jejího zájmu jsou peníze a hodnoty peníze představující (cenné papíry). Banka na jedné straně přijímá vklady (provádí pasivní obchody), na druhé straně poskytuje úvěry (provádí aktivní obchody). Kromě těchto základních funkcí provádí navíc bankovní služby, a to především: -
zajišťuje platební a zúčtovací styk svým klientům, spravuje jmění svých klientů, poskytuje depozitní služby, operuje s cennými papíry, provádí směnárenskou činnost apod.
V České republice se na peněžním trhu v současné době vyskytuje kolem šedesáti bank, mnohé mají své pobočky (kampeličky, filiálky) v mnoha místech republiky, některé mají i na úrovni bývalých okresních měst i více než jednu budovu. Banka, která poskytuje všechny bankovní služby, aniž by se specializovala na některou z nich jako prioritní je označována jako obchodní (komerční) banka. Vedle těchto klasických bank existují i banky různě specializované, jako například banky investiční, hypoteční apod. Prakticky všechny banky však ty základní služby poskytují vždy, rozdíl je spíše v rozsahu a ceně těchto služeb.
Stále více se rozšiřují elektronické platební nástroje, které patří do skupiny tzv. přímého bankovnictví, respektive elektronického bankovnictví. Klient peněžního ústavu nemusí chodit do příslušné banky, ale své příkazy může ukládat různými komunikačními prostředky. Může tak činit přímo ze své kanceláře, domova, popřípadě i pomocí mobilu, a to i z dosti vzdálených míst od místa banky. Mezi nejdůležitější nástroje přímého bankovnictví patří zejména: - homebanking, - internet banking, - telefonické bankovnictví (stacionární i mobil), - faxy, - klientská centra, - samoobslužné zóny a další nástroje. Společným znakem všech těchto nástrojů je rychlost operací, pohodlí klientů, do značné míry i bezpečnost operací a především možnost provádět finanční operace kdykoliv. Převody jsou obvykle provedeny do pěti minut. Převody je možné uskutečnit i ze zahraničí, tedy lze předat příkazy i různým bankám a centralizovat pak případný výběr peněz z bankomatu například v tuzemsku. Protože tyto operace umožňují lidem provádět tyto operace bez ohledu na momentální osobní hotovost, jsou nejvíce rozšířeny v oblasti nákupů a prodeje zboží nebo služeb. Podle znění smlouvy s konkrétní bankou může také počítač například klientovi sledovat stav jeho konta, v případě dosažení určité požadované výše, pak převádět další částky přicházející na jeho konto na spořicí účet či jinou formu zvýhodněného spoření. Počítač také může případně po dosažení spodní určené hranice klienta neprodleně informovat, respektive učinit další kroky (například automaticky vypovědět spořící účet apod.). Podíváme se proto trošku podrobněji na tyto moderní způsoby bankovnictví.
3.3 Elektronické bankovnictví V poslední době dochází k velmi rychlému rozvoji informačních a komunikačních technologií (IS/IT). Podniky, ale ani občané se ve své podnikatelské činnosti dnes již neobejdou bez kvalitního bankovního servisu. Tento rychlý rozvoj umožňuje tvorbu a využití moderních bankovních systémů a nezbytnou spolupráci bank, podniků a provozovatelů sítí, k využívání bankovních produktů, jak firmami, tak občany. Jsou tak vytvářeny podmínky pro stále efektivnější přístupy k bankovním službám. Konkurence v bankovním sektoru i konkurence ze strany nebankovních finančních institucí i dalších subjektů nutí zlepšovat své služby. Jednotlivé formy elektronického bankovnictví umožňují podnikům provádět jak pasivní (informativní), tak i aktivní (transakční) operace.
Pasivní operace se týkají zjištění použitelného zůstatku na účtu, informací o transakcích na účtu, o posledních pohybech na účtu a poskytování informací o úrokových sazbách a kurzovním lístku dané banky. Aktivní operace znamenají zadávání příkazů, změny na účtu, rušení jednoduchých i trvalých příkazů k úhradě, zadání svolení k inkasu z účtu a v neposlední řadě také zřizování či rušení termínovaných vkladů.
3.3.1 Možnosti komunikace s bankou Pro každého, kdo má v určité bance uložené peníze, veden alespoň jeden účet, popř. čerpá úvěrové prostředky, je důležité mít rychlý a bezpečný přístup ke svým účtům a mít možnost rychle a kdykoliv zkontrolovat stav svého účtu. Pro banku je důležité nevyužívat pouze jeden způsob komunikace s klientem, ale využívat kombinace více komunikačních prostředků, a to vzhledem k jednotlivým klientským segmentům a k vhodnosti jednotlivých komunikačních prostředků pro jednotlivé typy operací, produktů, situací apod. Přehled všech možností komunikace klienta a banky je zobrazen na obrázku č. 3.3.1. V posledních letech jsou patrné obrovské změny v mnoha oborech lidské činnosti. Neustále roste význam informací. Jednou z hlavních příčin je prudký rozvoj informačních technologií a postupné snižování cen umožňující jejich masivnější nasazení. Nové technologie sebou přinášejí celou řadu změn i ve vývoji bank a bankovních produktů, možnosti snižování provozních nákladů, nové prvky konkurenčního boje. Jsou také obrovským krokem kupředu v komunikaci mezi klientem a bankou. Právě v souvislosti s neustále větší potřebou aktuálních a přesných informací se objevil na bankovním trhu nový fenomén, tj. elektronické bankovnictví. Ještě nedávno byl pro banky jedinou formou styku se svými klienty osobní kontakt, spojený s osobní návštěvou banky, a to zejména prostřednictvím svých bankovních poboček a případným jednáním se zástupci banky. Osobní kontakt byl nezbytným a také jediným prvkem pro provedení jakékoli transakce. S nástupem elektronického bankovnictví tento léta zažitý stereotyp přestal platit. Tento typ bankovnictví lze považovat za jakýsi alternativní distribuční kanál. Může nahradit pevná bankovní místa jejich virtuálními protějšky, ve kterých má klient kdykoliv v čase a kdekoliv na světě možnost mít aktuální přehled o prostředcích na svém účtu či provádět bankovní operace. Přes počáteční nedůvěru klientů, hlavně v oblasti zabezpečení, se zanedlouho stalo elektronické bankovnictví velice populárním, především díky svým nesporným výhodám, ke kterým patří mimo jiné aktuálnost informací, úspora času a peněz, elektronická forma informací a s tím související snadná zpracovatelnost dat. Nutnost zvládnutí elektronických komunikačních kanálů je v dnešní informační společnosti jedním z klíčových předpokladů úspěchu a stává se u mnohých velmi důležitým aspektem i při výběru konkrétního banky.
Obr. č. 3.3.1 Varianty komunikace mezi bankou a jejími klienty
Tyto uvedené typy komunikace s bankou, mimo osobní návštěvy, se řadí do skupiny přímého bankovnictví. Mezi formy elektronického bankovnictví se řadí: telefonní bankovnictví, mobilní bankovnictví, PC bankovnictví a samoobslužná zóna.
3.3.2 Telefon Základním nástrojem přímého bankovnictví je telefon – pevná linka. Tento způsob komunikace s bankou vystupuje pod různými názvy, jako například telefonní bankovnictví, telebanking, phonebanking a jiné. Patří k historicky nejstarší formám elektronického bankovnictví. Prostřednictvím telefonu lze realizovat celou škálu běžných bankovních operací, aniž bychom museli sledovat, kdy má banka otevřeno pro veřejnost. Pouze složitější a náročnější případy, k nimž patří například poskytnutí hypotéčního úvěru, vyžadují i nadále osobní kontakt klienta s pracovníkem banky, protože se jedná o písemné sepisování smluv. V době, kdy telefonní bankovnictví vznikalo, nebyly ještě informační technologie na takovém stupni rozvoje, aby se vše dalo plně zautomatizovat. Proto byla tato forma bankovnictví prováděna prostřednictvím pracovníků banky, kteří pracovali v telefonickém centru banky, tzv. call centru. Dnes však většinu činností, které dříve musel vykonávat člověk, přebírá počítač a člověk řeší jen případné složitější problémy nebo reklamace. Většina bank nabízí oba systémy a využívá jejich kombinace. Výhodou tohoto systému je také skutečnost, že banka nemusí zřizovat call centra ve všech svých pobočkách, vesměs má každá banka zřízeno pouze jedno call centrum, které vesměs non-stop zajišťuje služby všem klientům dané banky. Call centra jsou vysoce profesionální pracoviště odborníků,
jejichž základní povinností je kromě vysokého stupně odborných znalostí, také umění jednat s lidmi v kteroukoliv denní i noční hodinu. Tím vzniká nový druh bankéře, nový druh této profese, označované jako telefonní bankéř.
3.3.3 Telefonní bankéř Telefonní bankéř je specielně vyškolený pracovník banky, který komunikuje s klienty z telefonického centra. Pro kontakt s telefonním bankéřem není potřeba žádné speciální technické vybavení, postačí jakýkoliv telefon včetně mobilního. V řadě případů volají klienti právě z mobilních telefonů. V případě, že operátoři call centra pracují v nepřetržitém provozu, což je dnes standardem, je možné využívat služeb telefonního bankovnictví odkudkoliv a kdekoliv. Telefonní bankéř poskytuje veškeré informace o produktech a službách banky a po ověření, že jedná s oprávněnou osobou, provádí operace stejně jako pracovník na přepážce. Telefonní bankéř může klientovi poradit v různých situacích a také působit jako obchodník, tzn. prodávat při rozhovoru s klientem další produkty banky, což počítač nesvede. Způsob komunikace telefonního bankéře a klienta je naznačeno na obr. č. 3.3.2.
Obr. č. 3.3.2 Způsob komunikace klienta banky s pracovníkem call centra
3.3.4 Automatický telefonní systém S rozvojem informační technologie a růstem nákladů na telefonního bankéře přišly banky s novou službou. Automatický telefonní systém má plně zautomatizované funkce. Tento systém komunikuje s klientem lidským hlasem a k obsluze postačí klasický telefonní přístroj s tónovou volbou nebo mobilní telefon. Systém komunikace klienta s tímto systémem je zobrazen na obrázku 3.3.3. Automatický telefonní systém pracuje na základě menu, po kterém se lze pohybovat prostřednictvím tlačítek telefonu. Nabízí podobné funkce jako telefonní bankéř, tzn. pasivní i aktivní operace. Hlavní výhodou automatického telefonního systému je jeho nákladová nenáročnost. V případě, že klient zadává například příkaz k úhradě, automatický telefonní systém je většinou schopen kontrolovat zadané
údaje a poukazovat na chyby (například variabilní symbol může mít maximálně deset numerických znaků, kódy bank jsou přesně stanoveny a nelze posílat peníze na účet u neexistujících banky apod.). V případě složitějších operací existuje možnost přepojení na telefonního bankéře, jelikož oba systémy jsou propojeny. Některé banky zpřístupnily pro své zákazníky systém vyřizování svých bankovních transakcí pomocí telefonu, kdy klient mluví přes telefonní linku a bankovní počítač je schopen rozpoznat mluvená slova a dle nich provádět bankovní operace na přání klienta.
Obr. č. 3.3.3 Komunikace klienta s bankou prostřednictvím automatického telefonního hlasového systému
3.3.4 Fax Fax představoval ještě ke konci devadesátých let poměrně moderní komunikační prostředek. Především podniky, ekonomické instituce i banky byly tímto přístrojem dobře vybaveny. Fax v dnešní době spíše jen doplňuje funkci telefonního bankovnictví o výstupní komunikační kanál, kdy banka může například posílat výpisy nebo jiné důležité informace. Velkou nevýhodou je nízká dostupnost a také pokles významu faxu oproti modernějším komunikačním kanálům. Od tohoto komunikačního prostředku se v současné době již spíše ustupuje, a i když jsou jím četné firmy a instituce stále vybaveny, jeho význam klesá.
3.3.5 Bezpečnost telefonního bankovnictví Pro zajištění bezpečnosti se u telefonního bankovnictví (i mobilního) dá použít elektronický klíč. Tento způsob je vysoce bezpečný, ale vzhledem k jeho vysoké ceně jsou používány jednodušší metody. Pro pasivní operace, zejména zjišťování zůstatku na účtu, se využívá osobního čísla klienta a číselného hesla (PIN). V praxi se často používá dvouúrovňový systém ochrany. Klient při vstupu zadává osobní číslo a heslo, pro provedení aktivní operace musí navíc zadat jednorázové heslo, přičemž při každé aktivní
operaci s účtem použije jedno. Tím danou operaci autorizuje. Každé jednorázové heslo je po použití dále neplatné. Dalším druhem zajištění je nastavení maximálních limitů pro převody peněžních prostředků prostřednictvím systému telefonního bankovnictví v určitém období (den, týden, měsíc).
3.3.6 Mobilní telefon Zavedení používání mobilních telefonů digitálního standardu GSM (Global System for Mobile Communications) přinesl v mnoha směrech revoluci, které se nevyhnulo ani bankovnictví. Rozšíření této technologie bylo neobyčejně rychlé a v současné době v České republice počet mobilních telefonů výrazně převyšuje počet klasických telefonních přístrojů. Na konci roku 2005 bylo v ČR aktivních 11,5 milionu mobilních čísel. Samozřejmě to neznamená, že telefon vlastní každý občan. Ale i tak má mobilní telefon v současné době téměř každý obyvatel ČR a pro firmy jsou zcela běžnou záležitostí firemní, tj. služební mobilní telefony. Mobilní telefonní bankovnictví je služba, která klientovi umožní obsluhovat běžný nebo termínový účet prostřednictvím mobilního telefonu. Mobilní telefon poskytuje nejen hlasové služby, ale i textové, datové a multimediální služby. Proto existuje několik možnosti komunikace klienta s bankou: -
pomocí krátkých textových zpráv (SMS banking), pomocí technologie GSM SIM Toolkit (GSM banking), pomocí technologie WAP (WAP banking).
Začínají se objevovat i řešení založená na technologii Java. Klientovi je nahrána do mobilního telefonu Java bankovní aplikace a ta díky využívání datových přenosů může nahradit komunikaci prostřednictvím SMS. Výhodou pro koncového uživatele, pro podnik, tedy klienta banky, je cena. Zatímco za SMS se platí řádově koruna, datový přenos, který aplikace používá ke komunikaci se serverem banky, je velice levný. Další výhodou je bezpečnost celé komunikace a uživatelsky přívětivé prostředí.
3.3.7 SMS Banking Je pravděpodobně nejjednodušší variantou komunikace klienta s bankou pomocí mobilního telefonu. Pomocí SMS může klient provádět pasivní operace, ale nic nebrání tomu, aby prostřednictvím SMS klient zadal i jednorázový příkaz k úhradě, založil termínovaný vklad či provedl jinou aktivní bankovní transakci. Textové zprávy je možné využívat i opačným směrem pro poskytování informací od banky klientovi. O dění na svém účtu může být klient informován buď automaticky (SMS zpráva je zaslána ihned po provedení určité operace) nebo na vyžádání (klient zašle bance zprávu, ta ji zpracuje a klientovi SMS zprávou na jeho požadavek odpoví).
Komunikace prostřednictvím SMS je sice relativně snadná, avšak nepříliš uživatelsky příjemná. Nutnost pamatovat si nebo mít stále při sobě strukturu textových zpráv a klíčová slova mohou být pro mnohé uživatele limitujícím faktorem. Především mladí lidé však tohoto prostředku komunikace i s bankou využívají stále častěji.
3.3.8 GSM SIM Toolkit V současnosti nejpoužívanější formou mobilní komunikace klienta s banku je GSM banking, který využívá technologie GSM SIM Toolkit. Banka nahraje na SIM kartu (Subscriber Identity Module) svoji vlastní bankovní aplikaci, která se objeví v menu mobilního telefonu. Prostřednictvím strukturovaného menu lze velmi jednoduše zjistit různé informace o účtu, kurzech, úrocích nebo provést transakce. Objevují se jen pokyny na displeji mobilního telefonu a není třeba znát klíčová slova. Je proto mnohem pohodlnější než SMS banking. Schéma komunikačních kanálů GSM SIM Toolkitu je zobrazeno na obrázku 3.3.4. Značnou nevýhodou je fakt, že bankovní karta není automatickým příslušenstvím každého mobilního telefonu, ve většině případů si ji musí pořídit klient na své vlastní náklady. Tímto způsobem je možno ovládat několik svých účtů, avšak pouze u jedné banky. Pro ovládání účtu v jiném bankovním ústavu je nutno vyměnit SIM kartu.
Obr. č. 3.3.4 GSM SIM Toolkit
3.3.9 WAP Banking WAP Banking je technologie, která poskytuje uživatelům mobilních telefonů rychlý a efektivní přístup k Internetu. WAP (Wireless Application Protocol) se dá zjednodušeně přirovnat k webovým stránkám. Na rozdíl od webových stránek, které se zobrazují na monitoru počítače, však WAP počítá s výstupem na malé displeje mobilních telefonů, a proto se soustředí zejména na textové informace. Pomocí mobilního telefonu, který
podporuje tuto technologii, a autorizačního klíče klient může provádět pasivní i aktivní operace nebo vyhledávat další informace o bance. Struktura WAP komunikace je zřejmá z obrázku 3.3.5.
Obr. č. 3.3.5 Komunikace s bankou prostřednictvím WAP
3.3.10 Zabezpečení mobilního bankovnictví
SMS bankovnictví funguje prostřednictvím nezašifrovaných SMS zpráv. Na první pohled to nevypadá příliš bezpečně, ale banka i k této aplikaci může vydávat tzv. autentizační kalkulátor, s jehož pomocí je možno vygenerovat speciální kód, který klient vloží do struktury SMS zprávy. Při nahrání aplikace GMS SIM Toolkit dojde k zašifrování SIM karty, zašifrovány jsou i SMS zprávy odcházející z mobilního telefonu přes SMS centrum mobilního operátora bance. Pro přístup k bankovním službám potřebuje klient znát BPUK (PUK pro bankovní aplikaci), pomocí něhož si vytvoří BPIN (PIN pro bankovní aplikaci). Číslo BPIN se pak používá při každém přístupu k chráněným položkám bankovní aplikace. BPUK klientovi sdělí banka při aktivaci bankovní aplikace a jejím nahrání na SIM kartu. Po třetím nesprávném zadání BPIN je přístup k bankovní aplikaci a chráněným položkám zablokován. Pro odblokování je třeba znát BPUK. Pokud je BPUK desetkrát za sebou chybně zadán, nelze již SIM kartu pro bankovní služby použít. Také u aktivních i pasivních operací prováděných pomocí WAP bankingu je potřeba znát autorizační klíč.
3.3.11 Osobní počítač Nejnižší provozní náklady pro klienta při komunikaci s bankou komunikace vznikají využitím osobního počítače. Spojení osobního počítače klienta s informačním systémem banky představuje nejmodernější a nejsofistikovanější komunikační kanál. Jeho obliba roste velkým tempem. Jedním z důvodů je rychlé rozšiřování Internetu ve všech firmách i
domácnostech. Jednoduché napojení se na svůj bankovní účet po celých 24 hodin a sedm dní v týdnu, bez nutnosti navštívit pobočku hraje také v oblíbenosti důležitou roli. Lze provádět klasické aktivní a pasivní operace, ale problém nastává při vyřizování nestandardních záležitostí, například stížností a reklamací. Pokud klient zjistí, že jeho bankovní příkaz, nebo očekávaná platba nebyla provedena, musí klient navštívit banku osobně. Komunikace s bankou prostřednictvím počítače znamená pro klienta výdej nemalých finančních prostředků na pořízení osobního počítače, což činí tuto službu dražší formou přímého bankovnictví vzhledem k počátečním investicím. Internetové bankovnictví je v současnosti dostupné ve dvou modifikacích: -
neplnohodnotné, které je vázáno na jeden určitý počítač se speciálně nahraným softwarem přímo od banky (homebanking),
-
plnohodnotné, dostupné z jakéhokoliv počítače napojeného na Internet; klient se dostane přímo na webové stránky banky a spustí zde aplikaci (Internet banking).
Internet je pro firmy i domácnosti nejlevnějším komunikačním kanálem. Transakce provedená prostřednictvím Internetu je několikanásobně levnější než transakce provedená pomocí telefonu nebo provedená přímo na pobočce banky. Počet uživatelů Internetu poslední dobou velmi roste a to je mimo jiné příčinou velkého podílu internetového bankovnictví v rámci všech možností bankovnictví elektronického. Rozhodujícím aspektem přechodu bank na on-line bankovnictví bylo přání a potřeby zákazníků, zejména podniků, které potřebují mít okamžitý a neustálý přehled o svých financích.
3.3.12 Homebanking Spolu s rozvojem informačních technologií v 80. a 90. letech začaly banky nabízet klientům nový a tehdy převratný způsob komunikace klienta a banky (určený zejména firmám), označovaný jako homebanking. Tento typ bankovnictví spočívá v propojení klienta s bankou pomocí počítače a Internetu. Pokud chce podnik tuto službu využívat, musí s bankou uzavřít smlouvu, banka mu poskytne potřebné softwarové vybavení, v případě zájmu provede také instalaci a zaškolení (zaškolení banka většinou poskytuje zdarma, za instalaci si zpravidla účtuje poplatek). Součástí služby bývá obvykle také servis pro případ poruch a automatická aktualizace programu. Homebanking (někdy se používá označení PC banking) je ideální služba především pro ty klienty, kteří musí zpracovávat větší objem plateb a potřebují mít neustálý přehled o stavu svého účtu. Takovými klienty jsou především podniky, u nichž potřeba plateb a zjišťování pohybů na účtu je každodenní nutností a operací je mnohdy takové množství, že jejich jednotlivé zadávání prostřednictvím telefonního přístroje je časově velice náročné a neúnosné.
Další předností homebankingu, mimo 24 hodinový kontakt s bankou, je jeho přehlednost. Na displeji si pracovník podniku může zobrazit právě ta data, která potřebuje. Další výhodou je možnost propojení homebankingu na podnikový účetní software, ale to ovšem jen v případě, že homebanking i účetní software podporují stejný datový formát (například ABO). Již tahle skutečnost a vidina usnadnění práce mohou být pro spoustu klientů důvodem, proč začnou využívat právě tuto službu. Homebanking umožňuje téměř všechny bezhotovostní operace s běžným účtem. Kromě toho nabízí přístup do databáze banky pro vyhledání kurzovních lístků, úrokových sazeb, nabídky služeb, číselníků bank (další výhody pro firmy) atd. Prostřednictvím homebankingu je možné zadávat, kromě jiných operací, také hromadné platební příkazy, ostatní způsoby elektronického bankovnictví většinou tuto funkci nenabízejí. Jednou z nevýhod homebankingu je omezená dostupnost, protože klient nemůže přistupovat ke svému účtu odkudkoliv, nýbrž pouze z počítače, na kterém je nainstalován speciální software dodaný bankou. Z hlediska poplatků za tuto službu, je třeba konstatovat, že poplatky za homebanking patří ve srovnání s ostatními formami přímého bankovnictví k těm nejvyšším. Spojení homebankingu s Internetem je výhodné v případech, kdy je ve firmě jen jeden člověk, který má právo provádět transakce s firemním účtem. Příkazy k úhradě tak mohou být odeslány do banky jakoukoliv jinou osobou, ale banka je provede až v okamžiku, kdy je oprávněná osoba autorizuje přes Internet (může se tudíž nacházet kdekoliv, kde má přístup k Internetu). Pomocí homebankingu se lze s bankou spojit v režimu on-line nebo off-line. Režim on-line umožňuje, že klient při manipulaci s účtem ihned zaregistruje jakoukoliv změnu. Prostředky připisované z jiného účtu jsou klientovi rovněž okamžitě k dispozici. Vybírá-li klient z bankomatu, jsou peníze rovněž ihned odečteny nebo alespoň zablokovány. Největší výhodou on-line systému je operativnost, kdy podnik v každém okamžiku ví, jaký je stav jeho účtu a stav prováděných transakcí. Výhody on-line se ztrácejí při převodech mezi bankami navzájem, protože ty jsou zúčtovány jednou denně přes clearingové centrum. Offline homebanking znamená, že klient provádí operace dávkově. Připraví si seznam transakcí, které odešle, jakmile se spojí s bankovním systémem. Je to obdoba práce s bankovním účtem pomocí papírových příkazů, rozdíl je jen ve formě. Díky dávkování lze jednou nebo několikrát za den elektronickou formou odečíst všechny příkazy, které se ten den mají provést. Protože banky většinou nabízejí homebanking jak právnickým, tak fyzickým osobám, dá se předpokládat, že jej využijí především firmy a podnikatelé. Těm na jedné straně nebudou tolik vadit vyšší poplatky, na druhé straně právě oni ocení a využijí výhody homebankingu jako propojení na účetní software či zadávání hromadných platebních příkazů. Klasický homebanking bude postupem času s největší pravděpodobností spíše ustupovat do pozadí, protože jej předčí tendence přistupovat do banky prostřednictvím Internetu.
3.3.13 Internet banking Internetové bankovnictví představuje v podstatě obdobu homebankingu, avšak s jedním velkým rozdílem. K používání internetového bankovnictví není nutná instalace žádného speciálního programu. Přístup do banky k účtu je možný z jakéhokoliv počítače na světě, který splňuje minimální konfiguraci, který je připojen k Internetu. Pro zajištění bezpečnosti je nutné, aby klient a banka měli k dispozici nástroje schopné zajistit vzájemnou autorizaci obou komunikujících stran. Tyto nástroje, ať už se jedná o certifikáty, osobní klíče a hesla nebo čipové karty, nejsou nijak spojeny s počítačem, klient a banka si mezi sebou vyměňují vygenerované kódy. Internetové bankovnictví může být rozděleno na informační, komunikativní a transakční. Internetové bankovnictví informační je základní úroveň internetového bankovnictví. Obyčejně má banka informace o svých produktech a službách pro firmy na autonomním serveru. Riziko je relativně nízké, protože informační systémy obvykle nemají spojení mezi serverem a vnitřní sítí banky. Internetové bankovnictví komunikativní dovoluje určitou interakci mezi bankovními systémy a zákazníkem. Interakce může být omezená na elektronickou poštu, zjišťování stavu účtu, žádosti o půjčku či aktualizace některých údajů (změna adresy, jména). Riziko je tu vyšší, protože servery mohou mít spojení s vnitřní sítí banky. Internetové bankovnictví transakční dovoluje zákazníkům provádět transakce. Z důvodů existence spojení mezi serverem a interní sítí banky je tu nejvyšší riziko, vyžadující nejpřísnější kontrolu. Klient má přístup k účtům, může provádět platby, převádět prostředky, rušit rozhodnutí atd.
3.3.14 Zabezpečení internetového bankovnictví Každý klient se především zajímá o otázku bezpečnosti svých peněz. Je to velmi důležitý aspekt, při výběru formy spojení s bankou, ale i při výběru banky samotné. Bezpečnost je velmi důležitá u všech druhů elektronického bankovnictví, ale speciálně u internetového bankovnictví je to značně důležitý aspekt fungování tohoto produktu. Bezpečnostní politika bank musí být zaměřena na tři důležité oblasti, a to bezpečnou komunikaci s klientem, zabránění průnikům dovnitř banky přes Internet a zabezpečení zneužití zevnitř banky. První potenciální slabinou Internetu je snadné a nekontrolovatelné monitorování nechráněných zpráv. Data, která jsou posílána z jednoho počítače na druhý prostřednictvím sítě Internet, jdou přes celou řadu zprostředkovatelů. Další velkou slabinou je v některých případech slabá autentizace. V některých případech je dokonce možné dostupnými prostředky (existují i příslušné softwarové produkty) proniknout do privátní sítě firmy, která je připojena k Internetu on-line. Bezpečnost systému obecně závisí jednak na zajištění bezpečnosti aplikace, jednak na zabezpečení fyzické bezpečnosti systému. Zabezpečení aplikace spočívá v provádění autentizace klienta, certifikace dat a v jejich ověření, v případě přístupu klienta po Internetu navíc nastupuje ochrana dat šifrováním.
Je třeba zdůraznit, že v mnoho útoků je prováděných z vnitřní struktury banky jejím vlastním personálem a proto nebezpečí je o to větší. Poslední dobou se začínají na Internetu objevovat také nové druhy tzv. trojských koní (programů, které si umí zapamatovat uživatelem zadávaná hesla a odesílat je svým autorům). Ti si na pozadí počítače jednoduše počkají, než začne klient on-line pracovat se svým účtem a následně převedou peníze na účty tvůrců viru. Uživatel přijme e-mail, který má zfalšovanou adresu, takže vypadá, jako by jej odeslala jeho banka. V předmětu zprávy se pak zpravidla objevuje falešné upozornění banky, že je došlo k nějakému problému. K jeho vyřešení má pak dotyčný mimo jiné zadat přihlašovací údaje ke svému účtu či alespoň číslo kreditní karty. Tyto údaje mají být buď součástí odpovědi na tento e-mail, nebo se mají zadat na stránce, na niž vede odkaz. Stránka samotná pak je v podstatě zkopírovaná z webu banky, takže vypadá identicky. Takové útoky se nazývají „phishing“. V březnu 2006 byl takovýto e-mail odeslán poprvé v českém jazyce. Tvářil se jako oficiální oznámení banky Citibank k autorizaci příchozí zahraniční platby zadáním přístupových údajů klienta k účtu. Další formou v oblasti podobných útoků se nazývá „pharming“. Její princip spočívá v tom, že se klient banky přihlásí na běžnou www stránku banky, vydá své přístupové kódy ke svým účtům a nemá možnost si všimnout, že jde o stránku podvodnou. Dochází k podvržení oficiální stránky, která poté vypadá, jakoby pocházela přímo z banky. Navíc se na ni může dostat i při správném zadání regulérní internetové adresy banky v prohlížeči. To je způsobeno úspěšným napadení systému. Největší riziko ale nadále spočívá v chování samotného uživatele. Mnoho lidí má tendenci lehkomyslně zacházet se svými přístupovými hesly, certifikáty a ostatními ověřovacími prvky. Na vlastní peněženku jsme se naučili si dávat pozor, vkladní knížky bývají pečlivě uschovány, ale s on-line přístupem k účtu mnozí zacházejí velice nezodpovědně. Každý klient, každá firma, by měli tak, jak chrání své peněženky, přistupovat i k modernímu způsobu správy svých peněz, k elektronickému bankovnictví. 3.3.15 Šifrování Používá se proto, aby se zpráva stala nečitelnou pro neoprávněnou osobu. Znamená převádění vnímatelných a srozumitelných slov a číslic do kódované podoby, která nedává smysl. Při každém novém navázání spojení klienta a banky dojde k vygenerování a výměně náhodného klíče, následně použitého na kódování probíhající komunikace. Počet potenciálních klíčů k zámku je závislý na síle šifrování, tj. na délce šifrovacího klíče. Při každém novém navázání komunikace se generuje nový klíč, pro rozluštění je tedy potřeba začínat opět zcela od začátku. Rozlišujeme dva druhy šifrování, symetrické a asymetrické. Asymetrické šifrování (šifry s tzv. veřejným klíčem) používá k zašifrování dat jiného klíče než k rekonstrukci dat. Znalost jednoho klíče v žádném případě nevede k určení klíče druhého. Při komunikaci se používá klíč soukromý, který je tajný, a klíč veřejný. Symetrické šifrování používá stejný šifrovací klíč jak pro zašifrování, tak pro rekonstrukci dat. Tento typ se používá spíše k přímému šifrování dat na disku nebo před jejich přenosem. Tato metoda je rychlejší, problém může být v tom, že obě strany se musí domluvit na stejném symetrickém klíči. V
praxi se používá kombinace těchto dvou metod – jedna strana stanoví symetrický klíč, zašifruje ho pomocí asymetrické šifry a pošle straně druhé. Pak už obě strany znají symetrický klíč. Všechny banky používají dostatečně silné šifrování a SSL certifikáty vystavené u certifikačních autorit. V tomto směru je bezpečnost internetového bankovnictví zajištěna velmi dobře.
3.3.16 Elektronický klíč Autentizace klienta a banky, certifikace dat posílaných klientem do banky a ověřování mohou být prováděny například elektronickým klíčem. Jedná se o zařízení velikosti kapesní kalkulačky. Elektronický klíč využívá principu symetrického šifrování. Je používán k zabezpečení komunikace klienta s bankou všemi komunikačními kanály, tedy nejen na Internetu. Elektronický klíč obsahuje naprogramovaný šifrovací algoritmus a šifrovací klíč DES (Data Encryption Standard) délky 56 bitů. Autentizace probíhá na principu symetrického zašifrování zprávy na straně klienta i banky a porovnání výsledků. Certifikace probíhá obdobně s tím, že součástí zprávy jsou jednotlivé údaje v příkazu klienta. Banka kontroluje, zda certifikační kód vyslaný klientem je po rozšifrování totožný s došlými údaji
3.3.17 Digitální podpis Digitální (elektronický) podpis slouží k prokázání původu zprávy. Banka každý vydaný dokument, u kterého to má smysl, na vyžádání digitálně podepíše. Klient má tak jistotu, že zpráva pochází skutečně z banky. Samozřejmě to platí i opačně. Princip digitálního podepisování je podobný asymetrickému šifrování, pouze se zde otočí role veřejného a soukromého klíče. Digitální podpis je změť znaků, která je jedinečná pro podepisovanou zprávu a daný soukromý klíč.
3.3.18 Certifikát Další způsob zabezpečení představuje certifikát, který banka klientovi vygeneruje. Klient nejdříve vyplní žádost o certifikát, na základě kterého banka sepíše smlouvu a klientovi následně daný certifikát vygeneruje. Klient si potom daný certifikát stáhne a uloží do počítače. Když se bude chtít přihlašovat z různých počítačů, certifikát uloží na disketu či jiné výměnné médium. Přihlášení probíhá přes Internet pomocí certifikátu a hesla.
3.3.19 Elektronická pošta v bankovnictví Elektronická pošta je považována spíše jako doplněk internetu. Nevyužívá se pro provádění běžných transakcí, ale má velké uplatnění při řešení problémů a reklamací a při
hromadné komunikaci generované bankou (výpisy z účtu, informace o došlých platbách, nabídka nových produktů apod.). Náklady na informování zákazníků tímto médiem jsou několikanásobně nižší a rychlejší než klasická pošta, takže v konečném důsledku ušetří klient, který stejně všechny náklady nakonec hradí prostřednictvím poplatků.
3.3.20 PDA Banking Pomocí kapesního počítače (PDA – Personal Digital Assistent) může klient zadávat platební příkazy, samozřejmostí je zjišťování stavu konta, zobrazování historie účtu a řada dalších operací. Nezbytností je mít kapesní PDA počítač, který je napojen na Internet. Výhodou je velká mobilita. K autentizaci a certifikaci tohoto druhu bankovnictví se využívá elektronický klíč. Funkčnost PDA bankingu se však nedá srovnat s bankovnictvím internetovým. Pokrývá totiž ty nejběžnější služby a další jsou většinou pro PDA nevhodné (například z důvodu velikosti formuláře). PDA banking je ale službou, která jistě osloví běžné uživatele kapesního počítače. Jde o další kanál komunikace s bankou. Přestože rozšíření PDA zařízení zdaleka nedosahuje možností ostatních komunikačních přístrojů, je možnost obsluhy účtu kapesním počítačem jistě přínosem. Pro potřeby komunikace velkého podniku s bankou, je tato forma méně výhodná.
3.3.21 Samoobslužná zóna Samoobslužná zóna je umísťována na větších pobočkách bank, nebo v bankách, kde lze předpokládat vyšší počet osob se základními nároky na obsluhu. Tvoří ji bankomat s rozšířenými funkcemi (například vkládání hotovosti na účet), informační terminály, respektive transakční terminály. Prvky samoobslužné zóny jsou napojeny na Internet a k ovládání se využívá dotykových obrazovek. Základními službami jsou výběr hotovosti, přístup k informacím o bankovních produktech, úrokových sazbách, zadávání příkazů k platbám, skládání hotovostí, případně v místech s větším výskytem turistů směnárenský automat. Pro přístup do prostoru samoobslužné zóny se využívá platební karta příslušné banky, pro provádění operací platební karta v kombinaci s heslem. Samoobslužné zóny jsou obvykle v provozu 24 hodin denně a jejich prostřednictvím lze provádět většinu běžných pasivních i aktivních operací. Značnou nevýhodou samoobslužné zóny je, že klient musí dojít na určité místo, stejně jako by šel do banky. Podnik může tento způsob využívat pro zadávání příkazů písemnou formou na přiložených formulářích u sběrného místa, samoobslužné zóny. Určité nástroje platebního styku mají i u nás svou historii, jiné jsou zavedeny pouze ve větších městech či obchodních komplexech a s jejich rozšiřováním se počítá. Přímé či elektronické bankovnictví znamená podstatné urychlení nákupních operací a v důsledku toho i bankovních převodů. Přispělo ke zvýšení efektivnosti bankovních služeb. V současné době jsou vyvíjeny systémy umožňující vysokou bezpečnost převodů peněz typu Digicash (digitální peníze). Je zřejmé, že vývoj v oblasti moderních platebních nástrojů stále pokračuje,
a že lze očekávat další a další novinky.
3.4 Funkce a postavení centrální banky Existence centrální banky je známkou měnové samostatnosti státu. Centrální banka určuje, vymezuje a koordinuje celkovou státní měnovou a úvěrovou politiku. Z hlediska svého postavení mezi exekutivními orgány může být její postavení různé, v převážné míře však bývá deklarována nezávislost centrální banky na vládě, jindy je vrcholový představitel centrální banky členem vlády. Povinností centrální banky je regulace množství a oběhu peněz v ekonomice a zajištění ekonomické rovnováhy mezi úsporami (vklady) a poskytovanými úvěry. Hlavní funkce centrální banky bychom mohli vyjádřit následujícím obrázkem.
Obr. č. 3.4 Funkce centrální banky
Česká národní banka má v bankovní soustavě formální, ale především neformální autoritu. I když řadu pokynů vydává pouze ve formě doporučení, její doporučení jsou respektována. Pomocí centrální banky se také přenáší do celé bankovní soustavy zásady měnové a úvěrové politiky, jakožto i zásahy státu v oblasti monetární politiky vlády. Monetární politika se provádí v součinnosti s centrální bankou, a to jak v oblasti přímých, tak i nepřímých nástrojů.
Monetární (peněžní) politika Je to politika množství peněz v oběhu, přístupu k penězům a politika „ceny“ peněz. Všechny tyto aspekty jsou regulovány prostřednictvím centrální banky, která usměrňuje chování obchodních bank pomocí svých nástrojů, popřípadě i na základě pouhých doporučení. I ty jsou, jak je již uvedeno, velmi striktně dodržovány. Mezi přímé nástroje monetární politiky patří především selektivní úvěrová politika. Ta může být územní, odvětvová, oborová, popřípadě individuální vůči firmám. Může to být i stanovení úvěrových stropů (limitů) v závislosti na některých ekonomických (nebo společenských) parametrech. Extrémním nástrojem je měnová reforma. Mezi nejdůležitější nepřímé nástroje k prosazování monetární politiky patří zejména: - Stanovení a pohyb diskontní sazby („ceny“ peněz), tzn. úroku, za který získávají obchodní banky úvěrové peníze od centrální banky a s tím spjaté i tzv. „odchylky“, tedy stanovení maximální výše dalšího možného úroku, který si ony samy mohou přidat k diskontu. Tím se stanovuje celková „cena“ peněz, úvěry obchodních bank jsou pak drahé nebo laciné. -
Operace na volném trhu. Centrální banka kupuje (nebo prodává) cenné papíry, tím reguluje množství peněz v oběhu.
-
Stanovení a pohyb minimálních rezerv obchodních bank. Centrální banka stanovuje určité procento z depozit (obecně), které banka musí udržovat na účtu vyhrazeném pro centrální banku. Tím se omezuje množství možných peněz, které by obchodní banka mohla poskytnout na úvěrování svých klientů.
-
Stanovení tzv. reeskontních kontingentů. Centrální banka stanovuje celkový objem obchodních směnek, které bude eskontovat od obchodních bank.
Centrální banka má samozřejmě celou řadu dalších přímých i nepřímých nástrojů, jak regulovat chování obchodních bank. Ostatně je to právě ona, která obchodním bankám poskytuje licenci k provozu a má tedy i právo licenci případně odnímat. Centrální banky však všude na světě patří mezi vážené instituce, jejichž autorita vyplývá nejen z jejich mocenského postavení, ale je rovněž dána odborností, přehledem a množstvím informací, které mají centrální banky k dispozici.
4. Úvěrový trh 4.1 Úvěry Základním nástrojem aktivních obchodů komerčních bank je poskytování úvěrů. Úvěr je považován za nezbytný prvek moderního tržního hospodářství, je to nástroj, který umožňuje firmám překlenout nesoulad mezi dobou, kdy nutně potřebují finanční zdroje a okamžikem,
kdy je vytvoří. - Úvěr znamená překonání časového úseku mezi potřebou finančních prostředků a jejich vytvořením Tento finanční nástroj je považován za základní stavební prvek celé finanční soustavy. Nemusí být poskytován pouze podnikajícím subjektům - firmám, ale často se shledáváme i s poskytováním různých forem úvěrů i samotnému státu, a to od domácích subjektů, ale rovněž i od zahraničních, včetně vztahů úvěrování států jinými státy.
Právě proto, že úvěr umožňuje překlenutí určitého časového horizontu mezi nedostatkem volných finančních prostředků a jejich generováním, stává se akcelerátorem technického a technologického pokroku, neboť především nové investice jsou dnes, v současné tržní ekonomice, nemyslitelné bez tohoto instrumentu.
Úvěry můžeme dělit na dvě základní skupiny: - obchodní - finanční Zatímco obchodní úvěry jsou víceméně použity na krátkodobé financování, finanční úvěry se poskytují na obě dvě podskupiny financování: krátkodobé a dlouhodobé. Graficky můžeme toto dělení vyjádřit tímto obrázkem:
Obr. č. 4.1 Dělení úvěrů Obě dvě velké skupiny úvěrů jsou běžně využívány všemi druhy podnikatelských (a v případě finančních úvěrů pak i nepodnikatelských) subjektů. Obchodní úvěry poskytují dodavatelé, popřípadě obchodní partneři. Banky poskytují jen úvěry finanční.
Střednědobé i dlouhodobé úvěry jsou používány vesměs k financování potřeb firmy v oblasti větších investic. Krátkodobý úvěr je vesměs úvěr splatný do jednoho roku, střednědobý je již forma dlouhodobého úvěru, která je v různých bankách posuzována jinak. Nicméně se dá říci, že střednědobý úvěr se pohybuje v rozmezí nad jeden rok do cca 3-4 roků. Dlouhodobé úvěry jsou víceméně úvěry investiční s delší lhůtou splatnosti. Jde většinou o modernizaci či změnu struktury dosavadní výroby, popřípadě o její rozšíření. Financovány jsou jak nákupy strojů, tak i případně rozšířená potřeba oběžných prostředků. Stručně se dá říci, že investiční činnosti firem vyžaduje vždy určitou míru investičních, tj. dlouhodobých úvěrů.
Obchodní úvěry se používají spíše ke krátkodobému financování a je to forma spojená přímo s obrátkou zboží. Místo toho aby si podnikatel půjčoval peníze na nákup zboží získává úvěr přímo u dodavatele. Poskytuje se formou dohody a jedná se v podstatě o smluvní odklad platby nebo prodej na dluh (ovšem dluh dohodnutý – nikoliv záměrné neplacení zboží). Vnitřní zdroje však mnohdy nestačí k dlouhodobému financování. Většinou jsou spotřebovány na nákup materiálu, výplatu mezd a zaplacení stálých poplatků jako platba za energie, nájmy apod. Pak tedy podnik musí využívat externí zdroje, z nichž nejčastější jsou právě úvěry nebo půjčky.
4.1.1 Krátkodobé úvěry Zajišťují krytí krátkodobých potřeb (tj. do jednoho roku). Je běžnou skutečností, že příjmy firem nejsou často v časovém souladu právě s okamžikem, kdy je potřeba uhradit dodavatelské faktury. To vyplývá z faktu, že prakticky každá firma je současně dodavatelem i odběratelem, má řadu pohledávek i závazků a úhrady i platby se nemusejí časově shodovat. V mnoha případech představuje krátkodobé financování denní sledování a manipulaci s finančními prostředky. Krátkodobé financování je tak zaměřeno na vyrovnaný finanční tok a maximální využití peněžních prostředků. Faktorem, který bude ovlivňovat krátkodobé financování je velikost firmy.
4.1.2 Dlouhodobé financování je spjato s investiční výstavbou, popřípadě s trvalými provozním i prostředky, které jsou (alespoň částečně) kryty provozními úvěry.
Hospodářská činnosti vyžaduje mít kromě vlastních prostředků nebo obchodního úvěru ještě i další zdroje. Přestože je obchodní úvěr velmi důležitý pro chod řady firem nemůže být dostačujícím zdrojem. Je také považován víceméně za provozní typ úvěru. Rozsáhlejší investice, ale někdy i běžné finanční krytí zásobovací činnosti při delším výrobním cyklu vyžaduje získat další cizí zdroje. V takovýchto případech je firma nucena obrátit se na některý peněžní ústav, tj. obchodní banky, spořitelny popřípadě jiné finanční skupiny. Kromě toho se může firma dostat například i ne vlastní vinou do platební neschopnosti, kdy není schopna plnit své závazky například z důvodu neplnění závazků ze strany odběratelů. Tento jev, který je v současné době velmi rozšířený a víceméně i charakteristický pro každou transformující se ekonomiku nazýváme druhotnou platební neschopností. Firma se však může, a to většinou vlastní vinou, dostat i do tzv. primární platební neschopnosti, kdy rovněž není již schopna dostát svým závazkům a platit včas věřitelům. Důvodů, proč firma potřebuje půjčit, poskytnout či investovat cizí peníze je celá řada. Žádná rozsáhlejší modernizace firmy není dnes prakticky možná bez finančního úvěru či jiných zdrojů cizích peněz. Jsou dokonce i takové investice, kdy je zapotřebí spojení několika bank a poskytnutí společného úvěru z více zdrojů. V takovémto, či v jiných případech se může firma obrátit na banku či jinou finanční instituci se žádostí o úvěr nebo půjčku.
Management firmy si dle situace může vybrat tři hlavní zdroje: - úvěr komerční banky - úvěr finančních společností - obchodní cenné papíry
Finanční úvěr je důležitým nástrojem v ekonomice firmy i celého státu. Jeho poskytování prochází složitou procedurou, jeho rozsah, struktura, formy atd. jsou ovlivňovány nejen samotnými bankovními domy, ale i celkovou finanční politikou státu uplatňovanou prostřednictvím centrální banky, základními zákony dané země či běžnou činností ministerstva financí.
4.2 Druhy úvěrů Peněžní ústavy poskytují různé druhy úvěrů. Protože každé odvětví má určité specifické rysy, odpovídá použitá struktura úvěrů danému odvětví. Jiná struktura úvěrů bude ve stavebnictví, (kde je výrobní cyklus poměrně dlouhý a kde tudíž úvěry budou krýt značnou část zásob), jiná struktura úvěrů bude v zemědělství, (kde část produkce je sezónní záležitostí
a úvěrová struktura je tvořena převážně sezónními úvěry) a jinak bude vypadat úvěrování obchodní organizace, kde je s výjimkou několika období sezónního předzásobení (vánočního, letního apod.) téměř stabilní hladina zásob. Všechny právnické či fyzické osoby mohou mít tzv. přechodný nedostatek prostředků (například na mzdy) a rovněž všechny podnikatelské subjekty mohou využívat různých forem investičních úvěrů. Z mnoha druhů úvěrů se proto podívejme na několik nejužívanějších.
4.2.1 Kontokorentní úvěr Je velmi rozšířenou formou úvěrování. Kontokorentní úvěr souvisí se zvláštním typem běžného účtu (jde o tzv. kontokorentní účet), který obchodní banky otevírají svým dobrým klientům. Banka stanoví klientovi na účtu úvěrový rámec, který určuje maximální výši "debetu" na běžném účtu. Jeho výhodou pro klienta (a zároveň nevýhodou pro banku je pružnost jeho čerpání. Patří mezi nejžádanější formy krátkodobého financování, přesto, že jej obchodní banky poskytují za vyšší úrokové sazby. Typických představitelem použití jsou obchodní organizace, kde se tento úvěr využívá právě pro krytí určitého rámce obchodního zboží. Graficky bychom si tento princip mohli vyjádřit následujícím obrázkem.
Tisíce Kč 400 300 200 100 - 100 - 200
Úvěrový strop (maximální výše debetu) 1.2. 2.2. 3.2. 4.2. 5.2.
6.2. 7.2.
Dny
Obr. č. 4.2 Kontokorentní úvěr Závěr: ve dnech 3.2. a 5.2. byl firmě poskytnut automaticky kontokorentní úvěr, který se pohyboval do stanoveného úvěrového stropu.
4.2.2 Krátkodobé účelové úvěry Tento druh úvěrů je využíván převážně k financování oběžných prostředků. Je vázán vždy na konkrétní účel. Nejčastější formou je tzv. revolvingový úvěr, kdy banka pravidelně v dohodnutých lhůtách prověřuje stav úvěrového objektu (například pohledávek, zásob atd.) a na základě zjištěného skutečného stavu reguluje výši úvěru. Objekt úvěrování slouží také zpravidla současně jako částečné zajištění úvěru.
Mezi další krátkodobé účelové úvěry patří také například: - úvěry překlenovací, - sezónní, - úvěry na přechodný nedostatek prostředků atd. Tyto úvěry mají obvykle pevně stanovený termín čerpání respektive dobu čerpatelnosti a pevně stanovený splátkový plán.
4.2.3 Eskontní úvěr K rozšiřujícím se formám krátkodobého financování v poslední době patří eskontní směnečný úvěr. Tento úvěr souvisí s používáním obchodních směnek. Banka odkupuje od majitele směnky před lhůtou jejich splatnosti a nepřímo tak úvěruje prvotního dlužníka. Před eskontem směnky zkoumá banka bonitu všech účastníků směnečné operace. Při eskontu sráží diskont za dobu do splatnosti směnky, sazba diskontu je odvozena od úrokové sazby příslušné měny. Příklad: banka odkoupí směnku znějící na 1000 Kč (nominálie) za 920 Kč. Diskont představuje tudíž 80 Kč pro banku.
4.2.4 Lombardní úvěr Je rovněž dosti rozšířeným typem úvěru. Je charakterizován zástavou snadno prodejných movitých věcí. Nejčastější formou zástavy jsou svazky cenných papírů, které jsou v držení firmy, v případě fyzických osob to mohou být šperky, starožitnosti, obrazy a další druhy majetkových hodnot. Typy úvěrů můžeme třídit podle několika hledisek. Nejčastějším hlediskem je právě členění dle lhůty splatnosti. Jiným hlediskem může být například členění dle účelu, teritoria nebo měny (korunové, devizové). Na krátkodobé úvěry, které jsou preferované bankami více, pak navazují úvěry dlouhodobé, popřípadě lze hovořit i o úvěrech střednědobých. Současné členění úvěrů z hlediska lhůty splatnosti považuje úvěry splatné do 4 roků za úvěry střednědobé. Za úvěr
dlouhodobý je považován úvěr s lhůtou splatnosti nad 4 roky. Jako limitní hranice běžného typu dlouhodobého úvěru je považována hranice 10 let. Je však třeba říci, že tuto horní hranici poskytují naše banky velice nerady a spíše výjimečně, v současné době je problematické získat úvěr delší než 6 roků. Tyto úvěry jsou úrokovány poměrně vysokým úrokem a procento jejich výskytu je ve struktuře poskytovaných úvěrů malé. Úvěry nad 10 roků se vyskytují víceméně sporadicky s jednou výjimkou, specifickými úvěry hypotečními. Tyto druhy úvěrů poskytují většinou speciální banky. V tomto případě se naopak jedná o úvěry značně přesahující hranici 10 let, lhůty splatnosti se vesměs pohybují v rozmezí 20-25 roků. Střednědobé i dlouhodobé úvěry jsou používány vesměs k financování potřeb firmy v oblasti větších investic. Jde většinou o modernizaci či změnu struktury dosavadní výroby, popřípadě o její rozšíření. Financovány jsou jak nákupy strojů, tak i případně rozšířená potřeba oběžných prostředků. Stručně se dá říci, že investiční činnosti firem vyžaduje vždy určitou míru investičních, tj. dlouhodobých úvěrů.
4.3 Úvěrová smlouva Úvěrová smlouva je výsledkem celého procesu úvěrového řízení. Příslušný pracovník úvěrového oddělení banky zhodnotí veškeré dostupné informace o klientovi, vyhodnotí možnosti podnikatelského záměru, úspěšnost firmy, zajištěnost úvěru a další ekonomické i mimoekonomické informace, a provede propočty k posouzení žádosti klienta o úvěr. Především na něm závisí budoucí problémové či bezproblémové splácení úvěru, on je v prvé řadě zodpovědný za správný odhad klienta a jeho stanovisko k žádosti je základem dalšího postupu. Na konečném schválení poskytnutí úvěru a znění smlouvy se však podílí více osob. Úvěrový pracovník předkládá návrh na poskytnutí úvěru k projednání úvěrové komisi. Jednotlivé banky mají stanoven různě další postup. Tento postup se liší i v závislosti na výši poskytovaného úvěru i na vnitřní organizaci dané banky. Nicméně je téměř obecným zvykem, že příslušný úvěrář předkládá osobně své stanovisko komisi, ta žádost klienta doplněnou hodnocením úvěráře posoudí a rozhodne. Žádosti o úvěr ve výši několika milionů Kč se obvykle posuzují na pobočkách (filiálkách) banky, úvěry vyšších částek se předkládají k projednání na ředitelství (ústředí) respektive centrálu. Tyto komise řeší i možné následky chybného rozhodnutí včetně eventuelně návrhu na soudní vymáhání či návrhu na konkurzní řízení. Výsledek rozhodnutí komise sdělí úvěrář klientovi vždy písemně. Pokud je rozhodnutí negativní musí být vesměs okamžité a doložené důvody, které banku k zamítnutí vedly. Pokud je rozhodnutí kladné sestavuje úvěrový pracovník návrh úvěrové smlouvy. Ta se většinou vypracovává na určitý formulář. Banky používají svých typických formulářů, avšak obsah náležitosti úvěrové smlouvy jsou opět obecné.
Mezi náležitosti úvěrové smlouvy patří zejména: - druh poskytovaného úvěru, - účel, - doba, na kterou se úvěr poskytuje, - harmonogram čerpání a splátek úvěru, - úročení, - pravidla úročení včetně možnosti a podmínek sankčního úroku, - smluvní pokutu, její výši a podmínky pro použití, - formy zajištění úvěru, - postup při neplnění podmínek úvěrové smlouvy, - čas a způsob informování banky o hospodaření klienta atd. Návrh úvěrové smlouvy se všemi průvodními doklady (tj. žádostí klienta, výpočty a stanoviskem úvěráře, protokolem a stanoviskem úvěrové komise) je předkládán k podpisu řediteli pobočky (resp. u větších objemů úvěru vyššímu řediteli). Návrh musí rovněž schválit jednotliví vedoucí oddělení, odborů (divizí) atd. dle vnitřního organizačního řádu banky. Ředitel banky podpisuje návrh úvěrové smlouvy dle ustanovení podpisového řádu jako statutární představitel banky. Takto podepsanou smlouvu oprávněnými zástupci banky následně pak podepisuje klient. Oboustranně podepsaná písemnost se stává úvěrovou smlouvou závaznou pro obě smluvní strany.
Obr. č. 4.3. Postup při uzavírání úvěrové smlouvy
Po uzavření úvěrové smlouvy je klientovi poskytován úvěr dle podmínek této smlouvy, plnění podmínek úvěrové smlouvy je dále sledováno úvěrářem.
4.4 Rizika banky a jištění rizik Třebaže banka důkladně prověřuje své klienty, jejich ekonomické předpoklady a výsledky, existují mnohá rizika, která banka podstupuje při poskytování úvěrů a různých forem záruk. Banka proto žádá od svých klientů zajištění úvěru některou z možných forem. Zajištění a jeho kvalita je přímo úměrná riziku, které banka podstupuje, a které je součástí celkového hodnocení klienta. Čím výše je klient hodnocen, čím déle s ním banka spolupracuje, čím stabilnější je trh, na němž klient působí, tím nižší míru zajištění úvěrů může banka požadovat. Při sjednávání úvěrového obchodu se řeší čtyři základní otázky: - co je k zajištění nabízeno, - podrobnosti ocenění, - změny ve stávajícím ocenění (u klientů, kteří mají již u banky poskytnutý úvěr), - zajištění v případě exekuce (jaká je situace). Doporučuje se následující možnosti jištění v tomto pořadí: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
blokace - depozitum v měně úvěru, blokace - depozitum v jiné měně a zajištění kurzovního rizika, bankovní záruka - blokace u jiného peněžního ústavu, bankou avalovaná záruka, nemovitost - její hodnota musí přesahovat částku úvěru a stanovené procento (hodnota nemovitosti musí být stanovena znalcem (úředním odhadem), pohledávky tuzemských a zahraničních bonitních firem (tzv. cese pohledávky), směnka vlastní, bianco směnka, kótované cenné papíry a bonitní cenné papíry, movité věci - šperky, prodejné zásoby (poznámka: za problematické jsou považována auta i výrobní zařízení), ručitelský závazek - smlouva o složení jistoty.
Za nejlépe zajištěný případ se považuje jištění pod bodem 1, zatímco jištění pod body 7 a 8 se používají spíše výjimečně, a to jako jištění doplňkové. Přesto se v současné době banky v ČR nejčastěji jistí zástavou nemovitostí, zástavou movitých věcí, tj. strojů, zařízení, dopravních prostředků, věcí lehce obchodovatelných, které jsou deponovány v bance, dále zásob zboží, ale i postoupením pohledávek. Kromě výše uvedených forem zajištění úvěru přijímá banka i záruky bonitních bank. Je to dáno tím, že úvěrovaný subjekt sám zpravidla větší finanční prostředky k zástavě nemá. Přijatelné pro jsou pro banku jsou záruky jiných osob (právnických nebo fyzických) pokud se jedná o bonitní a solventní osoby.
Banky mohou využívat i dalších pomocných forem zajištění, jako je například osobní životní pojištění, pojištění úvěru pro případ úmrtí podnikatele, osobní ručení společníků firmy, přihlíží k hodnotě smluvně zajištěného odbytu atd. Příklad Americké banky jsou v prvé řadě zaměřeny na zjišťování forem odbytu, uzavřené kupní smlouvy, počet zakázek. Pokud má klient smluvně zajištěný odbyt, je krytí úvěru nějakou další formou jištění malé.
Při poskytování úvěru fyzickým osobám postupuje banka stejným způsobem jako u podniků. Stejným způsobem postupuje i při jištění úvěru. Poněkud odlišně je tomu v případě žádosti fyzických osob, tj. občanů, kteří žádají banku o spotřebitelský úvěr. Rozbor bonity občana žádajícího spotřebitelskou půjčku spočívá ve zhodnocení jeho příjmové situace. Vychází se z hlavního čistého peněžního důchodu občana. Přitom se také bere do úvahy příjem druhého manžela, neboť půjčka bývá často uzavírána s oběma manželi. Žadatel může mít další příjmy, například z druhého povolání, z výnosu majetku (například. nájemného apod.). Od příjmu se odečtou závazky, které žadatel hradí (například výživné atd.). Údaje, které občan bance předloží, si banka ověřuje:
-
z potvrzení zaměstnavatele o příjmu, neboť splácení půjčky občana v zaměstnaneckém poměru se zpravidla uskutečňuje srážkou z platu, z dalších podkladů, například daňového přiznání vedlejších příjmů, výměru nájemného, uzavřených autorských, dodavatelských aj. smluv, z vlastních i cizích informačních zdrojů, kterými si banka doplňuje a prohlubuje znalosti o finančním postavení dlužníka zejména u větších spotřebních půjček. Každý občan, každá fyzická i právnická osoba se však může ucházet o úvěr u více bank
Tím vzniká možnost jejich nekontrolovatelného přeúvěrování. V některých zemích se řeší tato možnost centrální evidencí spotřebních půjček, která slouží všem peněžním ústavům ke zjištění, zda příslušná osoba je již někde zadlužena, v jaké výši, jak se vyrovnávala se svými úvěrovými závazky v minulosti atd. Tato možnost v ČR v současné době není, peněžní ústavy takovouto evidenci nemají a mohou využívat pouze vzájemných kontaktů. To je slabý článek úvěrování. Banka na základě použitelných příjmů hodnotí reálnost pravidelných splátek úvěru a na základě doby splatnosti úvěru vypočítá maximální přípustnou výši úvěru. Zjištění hospodářské způsobilosti občana se zpravidla spojuje současně s úvěrovým limitováním. Nicméně výpočet úvěrového limitu není jediným kritériem. Zvažuje se i osobní pověst, dále důvěryhodnost občana, a to podle zastávané funkce v zaměstnání, věk, osobní a rodinné poměry, četnost žádostí o úvěr a způsob, jak se žadatel se závazky vyrovnával v minulosti atd.
Pro jištění půjček se používají u střednědobých a dlouhodobých spotřebních půjček osobní i reálné formy. Častou formou osobních jistot je ručení třetích osob, u stavebních půjček pak převažují hypotéky. U rizikových žadatelů banka vyžaduje někdy i násobné zajištění úvěru. U menších a krátkodobých půjček se splatností do 1 roku banka zpravidla zajištění nepožaduje.
4.5 Hodnocení bonity klienta Rozbor úvěrové způsobilosti je součástí posuzování každé žádosti o úvěr a předchází poskytnutí úvěru. Jejím účelem je komplexně zhodnotit veškerá rizika, která vznikají pro banku se vznikem a trváním úvěrového vztahu ze strany úvěrového žadatele. Na základě analýzy úvěrové způsobilosti se banka rozhoduje, zda, a při kladném stanovisku pak, za jakých podmínek úvěr povolí a poskytne. Analýza úvěrové způsobilosti zahrnuje: -
analýzu právních poměrů žadatele o úvěr, analýzu osobní důvěryhodnosti žadatele, analýzu jeho hospodářské situace.
O úvěr mohou žádat jak jednotlivci (fyzické osoby), tak i osoby právnické. Banka při zjišťování potřebných údajů dodržuje víceméně standardizovaný postup. I. Právní aspekty Banka musí v prvé řadě posoudit právní poměry žadatele, tzn. především, zda klient splňuje právní předpoklady k uzavření hospodářských závazků. Svou způsobilost vstupovat do hospodářských závazků prokazují žadatelé: - výpisem z obchodního rejstříku nebo potvrzením o registraci u živnostenského úřadu, - organizace nepodléhající povinnosti zápisu do těchto dvou registrů prokazují svou způsobilost například výpisem ze zřizovací listiny, organizačního řádu apod. ověřeným příslušným správním orgánem, - někteří žadatelé nemusí prokazovat způsobilost vůbec (například vláda, místní samosprávné celky nebo subjekty ustanovené ze zákona, - jednotlivci prokazují svou právní způsobilost průkazem totožnosti (případně pasem). Banka při předložení těchto dokumentů považuje právní způsobilost klienta za prokázanou. Vychází z toho, že příslušný správní orgán vydal povolení k hospodářské nebo jiné činnosti na základě zjištění, že klient nebo vedení právnické osoby má odpovídající odbornou kvalifikaci, způsobilost nebo oprávnění, je-li to k výkonu činnosti třeba. Při posuzování právní způsobilosti klienta má pro banku zvláštní význam zjištění právní úpravy majetkových vztahů klienta. Zatímco u kapitálových společností jsou majetkové vztahy přesně vymezeny, u individuálních podnikatelů, popřípadě u některých obchodních
společností, je žádoucí vymezit majetkovou odpovědnost těch podnikatelů, kteří ručí neomezeně a solidárně celým svým majetkem. Tyto otázky by mohly mít závažný dosah při eventuálním úpadku podnikatele a způsobu zajištění a uspokojení bankovní pohledávky.
Z právního hlediska je rovněž důležité, aby banka jednala a uzavírala úvěrovou smlouvu s osobami, které jsou k zastupování oprávněny. Toto zmocnění k zastupování se uskutečňuje prokurou, tj. písemným udělením plné moci k vymezeným či veškerým úkonům při provozování kolektivní formy podnikání. II. Ekonomické aspekty Hlavní práce úvěrového pracovníka (úvěráře) spočívá v důkladném ekonomickém rozboru. Ten zahrnuje několik částí: a) Analýzu podnikatelského záměru (forma organizace, vlastnické poměry, licence, typ výroby, zajištěnost odbytu, distribuční cesty, strategie tvorby cen, marketing, prognóza obratu, struktura a velikost segmentu zákazníků atd.). Součástí podnikatelského záměru musí být i propočet návratnosti úvěru, bez něj nejde o poskytnutí úvěru žádat. Některé banky mají pro podnikatelský záměr připraveny jednotné formuláře, které lze v předkontraktačním jednání získat. Na základě předloženého podnikatelského záměru banka posuzuje nejen jeho obsah, reálnost cílů v kontextu se svou znalostí příslušného trhu, ale provádí další kroky pro zjištění finanční situace klienta. b) Analýzu finančních informací Žadatel je povinen předložit další finanční informace.
Finanční plán (plán tvorby hospodářského výsledku, předběžnou rozvahu, hotovostní tok), účetní výkazy, daňové přiznání apod. Finanční informace jsou pro úvěráře zásadní. Na jejich základě provádí každý finanční analytik podrobnou analýzu dosavadního vývoje klienta i předpoklad jeho podnikatelské budoucnosti. Jedná se o propočty FA (finanční analýzy), která pracuje vesměs s poměrovými ukazateli. Výchozím bodem zjišťováni současné i budoucí efektivnosti hospodaření klienta jsou propočty rentability. Jedná se o zjištění, zda klient žádá banku například následkem hospodaření (v důsledku ztráty a předlužení) nebo následkem hromadění majetku a dočasným nedostatkem k jeho financování či pouhým rozvojem a růstem podniku.
Rentabilita je poměr zisku k jiným hodnotám. Může se jednat kupříkladu o rentabilitu tržeb (čistý zisk k poměru k čistým tržbám), rentabilitu kapitálu (čistý zisk k poměru k celkovému kapitálu) apod. Poměrová, respektive finanční analýza je standardním prostředkem k provádění analýzy ekonomických informací. Existují četné počítačové programy, které finanční analýzu klienta zpracovávají a na závěr vydávají své hodnocení, tzv. klasifikaci úvěrové bonity klienta. c) Analýza nefinančních informací je souběžnou činností úvěráře spolu s rozborem ostatních informací. V ní pracovníci banky zkoumají a posuzují následující informace: -
věk žadatele (v případě fyzických osob), jeho energie, vitalita, entuziasmus, kvalifikace, vzdělání, praxe, zkušenosti, stav konkurence na daném trhu apod.
Řadu těchto údajů lze zjistit osobním kontaktem a jednáním s žadatelem, určité informace získává úvěrář od rozhodujících odběratelů a dodavatelů, finančního úřadu, zaměstnanců atd. III. Psychologické aspekty Při jednání o úvěr posuzuje banka i určité aspekty psychologického rázu, které mohou leccos napovědět o bonitě klienta. Úvěrový pracovník vede s klientem tzv. řízený rozhovor. Někdy se tento rozhovor vede nezávisle na sobě s větším okruhem stěžejních pracovníků větší organizace (právnické osoby), jako například s prokuristou, finančním ředitelem, obchodním ředitelem, majiteli atd. Příklad Posuzují se aspekty typu: - jak žadatel vypadá, jaký má styl vystupování a chování, jak je oblečen, - zda se potvrdí pravdivost jeho sdělení, zda nic nezamlčuje, nezkresluje, - zda uvažuje reálně, střízlivě, se znalostí věci, - zda není příliš velká migrace či rotace vedoucích pracovníků organizace (zda úvěrář nejedná každou chvilku s někým jiným), - jaká je jeho pověst, rodinný život atd. I když jsou psychologické aspekty spíše doplňkem důkladného ekonomického rozboru, je třeba jim věnovat značnou pozornost zvláště v případě výskytu několika negativních jevů.
4.6 Provádění zúčtovacího a platebního styku Finanční operace jsou prováděny prostřednictvím peněz. Pomocí peněz dnes a denně vstupují ekonomické subjekty do vzájemných vztahů, dnes a denně některé subjekty peníze přijímají, jiné subjekty peníze vydávají, převážná část ekonomických subjektů však peníze současně vydává i přijímá. Složité vztahy plynoucí ze vzájemných závazků a pohledávek jsou prováděny pomocí platebních nástrojů. Tyto nástroje jsou někdy doloženy určitými platebními dokumenty. Pro bezproblémový vztah všech tržních partnerů musí být stanovena určitá pravidla platebního styku. Tato pravidla se týkají nejen firem či států, týkají se i každého občana. Banky uskutečňují hotovostní i bezhotovostní platební styk. - Hotovostní operace Zatímco v obchodním světě se této formy používá spíše sporadicky a často jen při placení menších částek (výjimku tvoří systém Cash-and-carry), k hotovostnímu placení dochází často zejména mezi občany a firmou (například při poskytování služeb nebo při koupi zboží v obchodech), nebo při platbách mezi občany navzájem. Do pohybu hotových peněz patří výběr peněz z peněžního ústavu (nejčastěji na výplaty mezd) do pokladny firmy a naopak složení hotových peněz do peněžního ústavu na účet firmy nebo občana. Všeobecně užívaným dokladem pro výběr peněz z banky je pokladní šek. Ten se používá jak pro výběry z osobního účtu, tak především u výběrů z účtu právnických osob, tj. firem. Soukromí podnikatelé mají určitou výjimku, neboť mohou vybírat peníze ze svého účtu tzv. výběrním lístkem. Šek je cenný papír, jímž výstavce šeku dává příkaz své bance, aby vyplatila z účtu osobě uvedené na šeku uvedenou peněžní částku. Šek je vždy vystaven na konkrétní jméno osoby, nikoliv na firmu. Soukromí podnikatelé, kteří mají své běžné účty v kterémkoliv peněžním ústavu, mohou pomocí šeku vybírat hotovost v kterékoliv filiálce obchodních bank, než je veden jejich běžný účet. Při úhradách v zahraničních vztazích se platby v hotovosti téměř nepoužívají (snad jen při placení některých druhů provizí, poplatků při veletrzích, aukcích apod.). Naopak se mohutně rozšiřuje oblast nástrojů bezhotovostního způsobu platby. V ČR je však poněkud odlišná situace. S uvolněním zahraničního obchodu objevily se i firmy různé pověsti a nekalých praktik, a proto je hotovostní placení (respektive i placení předem) požadováno mnohými dovozci i ve vztahu k některým, především neznámým zahraničním firmám. Není to jen výraz nedůvěry v solventnost některých neznámých firem, ale mnohdy tu hraje roli i neznalost platebních nástrojů používaných v cizích ekonomikách.
- Bezhotovostní platební operace Bezhotovostní platby jsou převažující formou pohybů peněžních prostředků v běžné hospodářské praxi bank a firem. Tento způsob úhrady má četné výhody. Mezi ně patří například: -
hospodárnost, vykazuje menší náklady spojené s oběhem peněz (časové, personální, finanční aj.), přináší zrychlení platebního styku, znamená i zvýšení bezpečnosti a snížení rizika při manipulaci s peněžními prostředky atd.
Základem bezhotovostního platebního styku je vedení běžného účtu, (respektive u fyzických osob nazývaného také podnikatelským účtem). Banka otevírá klientovi účet na základě smlouvy o účtu. Smlouva má písemnou formu, popřípadě se za ni považuje i písemný souhlas klienta s podmínkami vedení účtu, vydanými bankou. Pro zřízení účtu si banka vyžádá doklady dokumentující vznik firmy, podpisový vzor osob oprávněných disponovat s peněžními prostředky na účtu, popřípadě další doklady. Podpisový vzor slouží ke kontrole, musí být tedy zřejmý způsob, jakým se tyto osoby podepisují. Banka neotevírá klientům anonymní účty. Klient si zvolí banku podle podmínek, které mu ta která nabízí a která klientovi nejlépe vyhovuje. Klient oznamuje bance písemně změny údajů (zejména bydliště, změny osob, které mohou disponovat s peněžními prostředky atd.). Při zřízení účtu oznamuje peněžní ústav klientovi písemnou formou bankovní spojení a název účtu včetně údaje, ke kterému dni se účet zřizuje. Klient tak souhlasí s tím, že banka z důvodu správného zúčtování plateb sděluje jeho bankovní spojení bankám a orgánům spojů. Správné a bezproblémové vedení účtu patří k základnímu požadavku kladenému na každou banku či spořitelnu. Pro bezhotovostní placení se používá celé řady různých nástrojů. Formy bezhotovostního platebního styku se dělí dle způsobu platby, tj. iniciátora, příkazce k platbě, do dvou základních skupin:
-
Úhradové formy placení jsou formy placení z příkazu plátce, tj. z příkazu odběratele, kupujícího, klienta, občana apod.
-
Inkasní formy placení jsou formy placení z příkazu příjemce peněz (nikoliv zboží). Většinou se tedy jedná o platby z příkazu dodavatele, prodávajícího.
Platebním dokladem obou forem zúčtování (úhradové i inkasní) je příkaz k úhradě - k inkasu. (Plátce přeškrtne nepoužitou formu). K použití příkazu k inkasu musí však být mezi dodavatelem a odběratelem uzavřena dohoda, ve které obě strany potvrzují, že své vzájemné dluhy a pohledávky budou uhrazovat inkasní formou placení. Této formy se používá také ve
vztahu firmy vůči občanům, a to vesměs u odběrů elektrické energie, vody, plynu apod., tj. tam, kde se neprovádí průběžné měření, ale odběr se zálohuje. Ve vztahu firem se v hospodářské praxi používá více hromadných příkazů k úhradě, pokud se jedné firmě platí za více položek. Na těchto hromadných příkazech je možné provést až 25 plateb. K pravidelným, periodicky se opakujícím platbám, je možné použít trvalý příkaz k úhradě – k inkasu. O provedení zápisů na účtech zasílá banka majiteli účtu doklad, který se nazývá výpis z účtu.
Ve vztahu k zahraničním partnerům se používá škály několika nástrojů bezhotovostního platebního styku. Velmi častým nástrojem je tzv. hladký plat, směnka, dokumentární akreditivy a inkasa aj. Provedení hladkého platu je podmíněno existencí příslušné částky na devizovém účtu klienta. Znamená to, že klient má odpovídající zůstatek adekvátních prostředků na svém běžném kontě, nebo je současně s příkazem k úhradě na účet složí, popřípadě má otevřen účet devizového úvěru. Na základě klientova příkazu pak devizová banka požádá svého zahraničního partnera, tj. banku, u které má veden svůj účet zahraniční klient, aby na vrub jejího účtu vyplatila nebo jinak uhradila příslušnou částku příjemci. Banka příjemce po ověření platnosti příkazu provede výplatu příjemci (připíše mu ji na účet nebo vyplatí v hotovosti, vystaví mu šek, pošle úhradu poštovní poukázkou atd.). Banka příkazce může ve svém příkazu uvést nějakou podmínku pro provedení výplaty. V tom případě je platba realizována až po splnění této podmínky. Dokumentární formy plateb jsou založeny na provedení platby v závislosti na dokumentech, jejichž předání je podmínkou obchodu. Tak například vývozní a dovozní dokumentární inkaso představuje platební nástroj, kdy se odběratel nedostane k dokumentům, (což ve svém důsledku znamená ke zboží) dříve nežli zaplatí, popřípadě dříve nežli akceptuje směnku. Dokumentární inkaso obsahuje tedy takové dokumenty, bez jejichž vydání nelze se zbožím disponovat, a toto vydání je podmíněno platbou. Dodavatel má tedy dost velkou jistotu, že odběratel nezíská zboží a pak nastanou obtíže s placením. Na druhé straně ale tento nástroj neřeší situaci, kdy zboží je dopraveno do zahraničí a odběratel nemá vůli objednané zboží převzít. Dokumentární akreditiv je závazkový platební nástroj. Akreditiv po splnění akreditivních podmínek musí být proplacen, a to i kdyby otevírající banka mezitím zbankrotovala či nemohla nijak svůj závazek splnit. Tím je jištěno i riziko platební neschopnosti banky kupujícího. Postup při použití akreditivu je prakticky stejný jako u dokumentárního inkasa, pouze náplň se liší. Směnku lze využívat jak v platebním styku tuzemském. Podstatou tohoto cenného papíru je skutečnost, že výstavce se zavazuje zaplatit určitou částku v přesně stanovený den (v době splatnosti závazku) majiteli takové listiny (u směnky vlastní), nebo přikazuje jiné osobě (dlužníkovi, směnečníkovi), aby zaplatila určitou částku v přesně stanovený den (v době
splatnosti závazku) osobě o značené v řadu takové listiny (u cizí směnky) na přesně stanoveném místě. Mezi metody bezhotovostního platebního styku patří neustále se rozšiřující a zdokonalují prostředek, který má tuzemské, ale i zahraniční použití: platební karty. První platební karta byla vydána již v roce 1914 v USA. Skutečností bylo, že ještě do sedmdesátých let byly tyto platební karty vydávány jen pro omezený okruh vybraných klientů bank či finančních společností, bouřlivý rozvoj tohoto nástroje nastal teprve s nasazením bankomatů. Koncem sedmdesátých let byly již vybudovány ve vyspělých státech světa nejprve celostátní a pak i mezinárodní sítě bankomatů. Spolu s tím došlo i k propojení bank jak na národní, tak i mezinárodní úrovni. Rychlý rozvoj výpočetní techniky a telekomunikací umožnil ve vyspělých státech vzájemně propojený systém bank, a tím i podmínil velmi rychlý nástup využití bankomatů a platebních karet. Platební karty zabezpečují jednoduché a především bezpečné bezhotovostní placení nejrůznějšího druhu služeb a zboží bez ohledu na hranice států.
Platební karty vydávají tři skupiny finančních institucí: -
Banky (VISA, Europay/MasterCard), Specializované společnosti (American Express, Diners Club apod.) Obchodní společnosti (sítě čerpacích stanic, hotelů, supermarketů atd.).
5. Druhy investičních nástrojů a druhy cenných papírů V dnešním moderním světě má téměř každý člověk nějaký příjem. Tento příjem může použít k uspokojení svých potřeb nákupem věci okamžité spotřeby nebo ho investovat do produktu, který v budoucnu hodlá přeměnit v peníze.
5.1 Reálné investice Dnes rozlišujeme dva druhy investic - reálné a finanční. Reálné investice představují reálné existující věci movité i nemovité a mají charakter dlouhodobého užití. Představovány jsou komoditními trhy, trhy s nemovitostmi (byty, pozemky), trhy s uměleckými předměty (obrazy, sochy) a investicemi prováděnými v rámci podnikatelské činnosti. Zájem o reálné investice vždy roste v období politické nestability a při vysoké míře inflace, protože tyto reálné investice mají schopnost lépe si udržet hodnotu. Na komoditních trzích se běžně obchoduje se zlatem, stříbrem, ropou, bavlnou, cukrem, kávou, obilninami, kakaovými boby a dalšími.
5.2 Finanční investice Finanční investice jsou představovány nákupem produktů finančního trhu. Na finančním trhu jsou nejčastěji obchodovatelné cenné papíry. V dnešní době a zejména pak s nástupem modernizace finančních trhů začíná původní název cenný papír měnit svou skutečnou podstatu, protože v dnešním světě jde často o „dematerializované cenné papíry“, které nemají fyzickou podobu a jejich existence je pouze ve formě záznamu v příslušné evidenci ve formě digitálních dat.
5.3 Podstata cenných papírů Cenné papíry umožňují jednoduchou manipulaci při obchodních transakcích. Výhodou je transportování, evidování, zaknihování, jejich rychlá a pružná převoditelnost (vyjma některé druhy cenných papírů, u nichž je převoditelnost omezena) a přitom umožňují jednoznačnou konkretizaci objektu obchodu tak, aby obchodování bylo bezpečné, chráněné před podvody a zneužíváním. Cenné papíry jsou symbolem hodnoty. Proto s sebou nesou několik významných funkcí. Mezi hlavní funkce cenných papírů můžeme přiřadit: Funkce investiční – Nabytí cenného papíru je chápáno jako funkce investiční. Primárním důvodem investování do některých cenných papírů není využití práv z nich plynoucích (právo hlasovat u akcií a další), ale výnos z cenných papírů. Spekulační prostředek – Pokud investor kupuje cenné papíry s úmyslem prodat je a nevykonávat jiná práva s nimi spojená, plní cenné papíry funkci spekulačního prostředku. V tomto případě jde investorovi hlavně o kapitálový výnos. Obdobná situace nastává, když investor prodá cenné papíry dříve než je koupí a očekává, že před jejich dodáním je zakoupí za nižší cenu, než je prodal. (finanční deriváty). Funkce cirkulační – cenné papíry plní také funkci cirkulační. To znamená, že mimo cenné papíry, u nichž je ze zákona omezena převoditelnost, plní funkcí oběžnou. Vybrané druhy CP se prodávají na veřejných trzích anonymně.
5.4 Klasifikace cenných papírů Český právní řád neobsahuje obecnou definici pojmu cenný papír ale v zákoně č. 591/1992 Sb. o cenných papírech je uveden taxativní výčet: akcie, zatímní listy, poukázky na akcie, podílové listy, dluhopisy, investiční kupóny, kupóny, opční listy, směnky, šeky, náložné listy, skladištní listy, zemědělské skladní listy
5.5. Podoby a formy cenných papírů Cenné papíry lze dělit podle několika kritérií. Podle převodu vlastnictví: - na doručitele (někdy označované „na majitele“) - mohou být převáděny naprosto volně, vlastníkem je osoba, která cenný papír předloží, - na jméno - na cenném papíru je uvedeno jméno jeho vlastníka, převod vlastnických práv u tohoto cenného papíru se provádí písemnou smlouvou o převodu cenného papíru. Změna majitele může být u tohoto druhu omezena a v některých případech zcela zakázána emitentem, - na řad - jde o cenné papíry, kde je zaznamenán majitel v textu cenného papíru, ale převod vlastnických práv se provádí bez nutnosti souhlasu emitenta vyplněním rubopisu (indosamentu). Další často užívané dělení je podle formy cenného papíru: -
-
listinné - jde o cenné papíry, které mají materializovanou papírovou podobu, imobilizované - cenné papíry v písemné podobě, které jsou uloženy ve speciální instituci nazývané sběrná banka a u nichž převod majetkových práv probíhá zápisem změny vlastníka v evidenci sběrné banky, zaknihované - tyto cenné papíry nemají skutečnou fyzickou podobu, ale jejich existence je pouze jako záznam v digitální podobě na počítači. Veškeré majetkové změny pak probíhají pouze změnou elektronického souboru dat v počítači.
6. Trh cenných papírů 6.1 Cenné papíry V této kapitole se seznámíme blíže s jednotlivými druhy cenných papírů. Akciím a dluhopisům se budeme věnovat podrobněji v dalších kapitolách.
6.1.1 Šek Šek je ve srovnání s ostatními cennými papíry velmi mladý. Literatura se v určení vzniku šeků rozchází, nicméně listiny podobné šekům se vyskytují poprvé v Itálii. V té době si obchodníci ukládali peníze proti stvrzence do banky. Banka na základě písemného příkazu vkladatele, který byl předán příjemci, proplatila částku uvedenou na těchto prvních předchůdcích dnešních šeků. Z Itálie se později šeky rozšířily do ostatních zemí a zejména
pak v Anglii si získaly velkou oblibu. Největší popularity dosáhli šeky v USA, nicméně v dnešní době jsou stále více nahrazovány platebními kartami. Šek je cenný papír, kterým výstavce šeku dává příkaz třetí osobě (například bance, u které máte účet), aby osobě nebo společnosti uvedené na šeku vyplatil uvedenou částku. Cestovní šek je cenným papírem, který opravňuje osobu v něm uvedenou k přijetí částky v něm určené při jeho předložení k výplatě, a to podle podmínek stanovených výstavcem cestovního šeku. Bankovní šek je cenným papírem, kdy výstavcem šeku je přímo banka. Příjemce šeku má zaručené, že mu bude šek proplacen, jelikož ručitelem je banka. Pokud nastane situace, že dojde ke ztrátě nebo odcizení šeku může majitel šeku požádat o pozastavení platby a peníze jsou žadateli připsány na účet nebo vyplaceny v hotovosti. 6.1.2 Směnka Původ směnek uvádí literatura již v římských listinách sepisovaných před notářem. Listiny, které se podobají dnešním směnkám, se vyskytovaly ve 12. století v Itálii.
Směnka je listinný cenný papír, jenž má předepsaný obsah. Je převoditelná, může mít pouze formu na řad nebo na jméno a musí být v listinné podobě. Směnky můžeme rozdělit na cizí a vlastní. směnka vlastní – výstavce se zavazuje, že zaplatí jiné osobě peněžitou částku v den splatnosti. směnka cizí – výstavce přikazuje zaplatit jemu samotnému nebo třetí osobě v den splatnosti stanovenou částku. . Osobu, která směnku přijala, nazýváme akceptant a přijetí směnky se nazývá akcept směnky. Zjednodušeně jde o poskytnutí individuální půjčky, které je doprovázeno vystavením listiny a tou je právě směnka. Náležitosti směnky jsou: - označení, že jde o směnku - bezpodmínečný příkaz nebo příslib (u směnky vlastní) zaplatit určitou částku - uvedení jména toho, kdo má platit (směnečník, trasát) u směnky vlastní se neuvádí - uvedení termínu splatnosti, není-li uveden, pak směnka platí jako směnka na viděnou - uvedení místa zaplacení, mimo případ, kdy je u jména směnečníka uvedeno místo - uvedení jména směnečného věřitele (remitenta), tj. na koho nebo na čí řad má být zaplaceno - datum a místo vystavení - vlastnoruční podpis výstavce
6.1.3 Skladištní list Skladištní list s sebou nese právo požadovat skladovanou věc. Používá se v případě, kdy majitel skladu (skladovatel) musí na základě smlouvy písemně potvrdit převzetí zboží ze skladu. Skladovatel může požadovat po vlastníkovi skladištního listu potvrzení o převzetí zboží na skladištním listu. Do skladištního listu se obvykle uvádí, zda je zboží pojištěno a u koho, je-li zboží procleno a další informace o zboží.
6.1.4 Náložný list Náložný list je cenný papír, s nímž je spojeno právo požadovat po dopravci vydání zásilky. Důležitou podmínkou pro vystavení náložného listu je převzetí věci k přepravě a smluvně dohodnutý závazek dopravce k jeho vydání. Zboží předává dopravce po předložení náložného listu a na požádání musí majitel potvrdit převzetí zboží.
6.1.5 Konosament Je to cenný papír velmi podobný náložnému listu. Hlavní odlišnost je v tom, že přeprava probíhá po moři. Smlouva se obvykle uzavírá ústní a jako doklad o převzetí, který současně obsahuje další náležitosti, slouží konosament. Konosament obsahuje podmínky přepravy a řeší odpovědnost v případě zničení zboží nebo potopení lodi.
6.1.6 Podílové listy Jsou cenné papíry, které představují podíl podílníka na majetku v příslušném podílovém fondu. Majetek v podílovém fondu spravuje investiční společnost svým jménem. Ve statutu fondu musí být povinně informace pro posouzení investice včetně rizik, které sebou investice nese. Podílník má právo na vyplacení podílu na zisku z hospodaření s majetkem v podílovém fondu v souladu se statutem podílového fondu. Podílové listy slouží převážně k investování, a proto má podílový fond řadu informačních povinností vůči investorům. Musí vypracovat výroční zprávu a uveřejnit ji, nejméně jednou za dva týdny musí uveřejnit údaje o aktuální hodnotě vlastního kapitálu a podílového listu a nejméně jednou za měsíc musí zveřejnit údaje o struktuře majetku v uzavřeném podílovém fondu. Podílové listy mohou být na jméno nebo na doručitele a v zaknihované nebo listinné formě.
6.1.7 Kupóny Slouží k uplatnění práva na výnos, a to z akcie, zatímního listu, dluhopisu nebo podílového listu. Jsou to cenné papíry, ve kterých je vtěleno právo na výnos z cenného papíru, ke kterému byly vydány. Ze zákona mohou mít pouze formu na doručitele, podobu mohou mít jak
listinnou tak zaknihovanou. Majitelé hlavních cenných papíru tak mohou jednoduše obchodovat s právy spojenými s cenným papírem pouhým předáním kupónu, hlavní cenný papír převádět nemusejí.
Kupóny lze vydat pouze k cenným papírům, u nichž lze oddělit právo na výnos. Listinné kupony se vydávají v kupónovém archu. Pokud počet období splátek plynoucích z hlavního cenného papíru přesahuje počet kupónů, bývá v kuponovém archu tzv. talon. Talon opravňuje majitele hlavního cenného papíru vyzvednout nový kuponový arch a není považován za cenný papír.
6.1.8 Opční listy Opční listy slouží na uplatnění přednostního práva nově emitovaných akcií nebo vyměnitelných či prioritních dluhopisů. Opční listy emituje akciová společnost. Mohou mít formu listinnou nebo zaknihovanou, ale mohou znít pouze jako cenné papíry na doručitele. V případě listinné formy uplatňuje majitel práva přímo u akciové společnosti, v případě zaknihované pak u Střediska cenných papírů.
6.2 Organizovaný a neorganizovaný trh Jedním z často používaných dělení trhů je podle stupně organizovanosti trhu. Organizovaný trh – Organizované trhy se vyznačují předem stanovenými podmínkami průběhu, zajištění a uskutečnění obchodu. Příkladem vysoce organizovaného trhu je burza.
6.2.1 Burza Burzy postupně vznikly z organizovaných pravidelných schůzek obchodníků ve středověku. Posláním burzy je organizovat na určitém místě v určitou dobu prostřednictvím osob k tomu oprávněných poptávku a nabídku předmětu obchodování, ke kterému má burza povolení od příslušné instituce. Zákon o burze cenných papírů definuje burzovní obchod jako „Nákup a prodej cenných papírů na burze a zprostředkování tohoto nákupu a prodeje oprávněnými osobami“. Postupy při uzavírání burzovních obchodů jsou předem přesně stanoveny burzovními předpisy, které musí odpovídat zákonům příslušné země. Zboží, které je na burzách obchodované, musí být schváleno vedením burzy. Obchodované zboží není na burze fyzicky přítomno. To je důležité například na komoditních trzích, kde se obchoduje s velkými objemy zboží a jenom přeprava a skladování by bylo velmi komplikované a nákladné. Burza přesně stanovuje místo, přesný čas a dny, které se obchoduje. K tomuto účelu vydává burza minimálně půl roku dopředu burzovní kalendář. Obchodník, který chce na burze obchodovat, musí mít od příslušné burzy povolení. Burzy si stanovují minimální objemové množství obchodu (tzv. loty), které musí být přesně specifikovány jak pro cenné papíry, tak pro
komodity. Obchody na burzách probíhají formou oboustranné aukce. Kupující i prodávající mají možnost v průběhu obchodování měnit své požadavky, co se týká množství a ceny. Burzy se odlišují podle předmětu, se kterým se obchoduje. Dělí se na burzy služeb, burzy komoditní, burzy peněžní. Burzy peněžní se pak dále dělí na burzy cenných papírů, devizové burzy a burzy s finančními deriváty.
Burzy služeb jsou dnes používané ve velmi omezené míře a využití v dnešní době mají pouze burzy lodního prostoru. Burzy komoditní jsou zaměřeny na obchod s reálným zbožím, jako jsou obiloviny, ropa, drahé kovy a podobně. Jejich význam nespočívá jen v uzavřených obchodech, ale také v tvorbě ceny, která je potom využívána i v mimoburzovních obchodech. Na komoditních burzách probíhají jak promptní, tak termínové obchody, ale v dnešní době se promptní obchody stále častěji přesouvají na mimoburzovní trhy. Hlavní objem obchodů tak tvoří termínované obchody, kdy se kupující zajišťuje proti růstu ceny a prodávající si zajišťuje odbyt zboží do budoucna. Burzy cenných papírů zajišťují nákup a prodej registrovaných cenných papírů. Na této burze probíhají promptní obchody.
6.2.2 Mimoburzovní trhy Vedle burzy se obchoduje také na trzích mimoburzovních. Mimoburzovní trhy se rozlišují podle organizovanosti na organizované a neorganizované. Velký zájem investorů o tyto mimoburzovní trhy však znamenal jejich velký posun a dnes je mnoho mimoburzovních trhů na vysoké úrovni a představují konkurenční trhy cenných papírů. Organizovaný mimoburzovní trh nemá statut burzy, ale zajišťuje obdobnou činnost jakou burza. Hlavním důvodem existence organizovaného mimoburzovního trhu je odmítnutí některých druhů cenných papírů burzou a vysoká cena obchodování. Příkladem organizovaného mimoburzovního trhu může být RM-systém nebo americký trh NASDAQ. Neorganizované mimoburzovní trhy OTC (over-the-counter) jsou představovány obchodníky s cennými papíry, bankami nebo brokerskými domy, kteří na žádost klienta zprostředkovávají se svými obchodními partnery nákup nebo prodej dle požadavku klienta.
6.3 Emisní obchody Hlavním důvodem emise cenných papírů je získání finančních prostředků na rozvoj podnikání. Výhodou emise je získání vyšší finanční částky, kterou by jedna banka nebyla ochotna nebo ani schopna poskytnout. Při emisi některých druhů cenných papírů může
emitent celý zisk z emise využít pro své podnikatelské plány a nemusí splácet úvěry a úroky. První věc, kterou musí společnost, než se rozhodne k emisi zvážit, je, zda budou emitované cenné papíry určeny na veřejný trh a budou tak veřejně obchodovatelné, nebo zda je schopna emisi pokrýt ze svých zdrojů a dopředu známých zájemců. Soukromá emise Při soukromé emisi se cenné papíry nabízí předem známé skupině investorů. Velmi často se soukromá emise provádí prostřednictvím rizikového kapitálu od jiného subjektu, který se rozhodl investovat do společnosti. Podmínkou investování a současně eliminace vysokého rizika bývá požadavek na větší míru ovlivňování řízení společnosti např. členstvím ve statutárních orgánech společnosti a podobně. Tyto cenné papíry pak nejsou nabízeny na veřejném trhu. Soukromá emise se používá spíše u menších akciových společností, které se snaží tímto způsobem omezit vysoké náklady na veřejnou emisi. Veřejná emise V případě, že se společnost rozhodne pro veřejnou emisi, musí splnit požadavky zákona o cenných papírech. Velmi důležité je schválení emise Českou národní bankou. Oproti soukromé emisi se cenný papír nabízí neomezenému počtu zájemců na základě veřejné nabídky. Nevýhodou této emise jsou velmi vysoké náklady na emisi, které zahrnují náklady za registrační poplatek, tisk cenného papíru pokud je v listinné podobě a poplatek manažerovi emise. V případě, že se bude jednat o akciovou společnost, jejíž akcie jsou již v oběhu, je nutné započítat také náklady spojené s poklesem stávající ceny akcií. Akciová společnost, která vydává další akcie, musí z důvodu zvýšení zájmu o novou emisi prodávat nové akcie za kurz nižší než je kurz stávajících akcií, které jsou již mezi akcionáři. To samozřejmě vyvolá po emisi pokles tržní ceny dříve emitovaných akcií.
6.4 Obchody na sekundárních trzích, obchodníci s cennými papíry Obecně rozeznáváme dva trhy: - Primární trh cenných papírů reprezentovaný institucemi, které zajišťují prodej cenných papírů investorům. - Sekundární trh cenných papírů je představován trhy již existujících cenných papírů. V ČR je reprezentován burzou cenných papírů a RM-systémem. Obchodníci s cennými papíry Emisní obstaravatel Je podle zákona o cenných papírech obchodník s cennými papíry, který je na základě rozhodnutí České národní banky oprávněn provádět tuto činnost. Obstarání emise provádí obchodník s cennými papíry na základě komisionářské smlouvy nebo mandátní smlouvy. Smyslem najmutí emisního obstaravatele je zajištění podmínek pro úspěšnou emisi cenných
papírů zejména v situaci, kdy firma nemá dostatečné zázemí pro zajištění emise. Zjednodušeně můžeme říci, že jde o zprostředkovatele emise. Emisní tvůrce (underwritter) Zjednodušeně řečeno jde o osobu, která za celou emisi ručí. Společnosti, které tuto činnost zajišťují, nakoupí celou emisi a zajistí její prodej. Prakticky vystupují jako profesionální pomoc při emisi cenných papírů. Jejich zisk představuje rozdíl ceny, za kterou celou emisi nakoupí od emitenta a za kterou cenné papíry prodá. Velmi často využívají akciové společnosti emise s předkupními právy. Tyto akcie jsou přednostně nabídnuty majitelům akcií a v případě jejich nezájmu pak ostatním zájemcům. Hlavním účelem takovéto emise je zachování současné majetkové struktury vlastníků a zamezení případné konkurenci v převzetí společnosti.
7. Akciová společnost, akcie Akciová společnost je upravena v obchodním zákoníku. Akciová společnost může být založena jednou právnickou osobou nebo dvěma a více fyzickými osobami. Akciová společnost musí mít ve svém označení "akciová společnost", postačí i zkratka "akc. spol." nebo "a.s.". Minimální výše základního kapitálu akciové společnosti je stanovena zákonem 2 miliony Kč a při zakládání společnosti na základě veřejné výzvy k upisování akcií je tato částka 20 milionů Kč. Akciová společnost je společnost, jejíž základní kapitál je rozdělen na akcie. Akciová společnost odpovídá za porušení svých závazků celým svým majetkem, ale majitel akcie označovaný „akcionář“ neručí za závazky společnosti. Při zakládání společnosti vydá akciová společnost po zápisu do obchodního rejstříku upisovateli, který doposud nesplatil celý emisní kurz akcie, zatímní list. Příklad Zatímní list bude vlastnit po zápisu do obchodního rejstříku, každý kdo dosud nesplatil celý emisní kurs akcie, k jehož splacení se při zakládání společnosti zavázal. To jinými slovy znamená, že ten kdo doposud nezaplatil za akcii, má pouze zatímní list a až po zaplacení celého emisního kurzu akcie mu bude zatímní list vyměněn za akcii. Hlavní výhody akciové společnosti můžeme shrnout do tří bodů: - možnost získání velkého objemu finančních prostředků emisí nových akcií, - majitelé akcií mají možnost jednoduchým nákupem nebo naopak prodejem akcií vstoupit či vystoupit ze společnosti, - omezení rizika pro investory, protože v případě zániku akciové společnosti neručí akcionáři za závazky společnosti a současně mají právo podílet se na likvidačním zůstatku společnosti.
Akcie je cenný papír, který představuje pro svého majitele právo podílet se na zisku společnosti a na jejím řízení pokud není stanoveno jinak a právo na likvidačním zůstatku společnosti. Podíl na zisku je vyplácen akcionářům v podobě dividend. O výši vyplacených dividend rozhoduje každý rok na základě dosaženého hospodářského výsledku valná hromada. V případě ztráty nemusí být dividendy vypláceny vůbec. Každá akcie má svou nominální hodnotu. Je-li společností vydáno více druhů akcií, nemusí mít všechny stejnou nominální hodnotu. Akcie mohou existovat jak v listinné, tak v zaknihované podobě a mohou znít na jméno i na doručitele. Převoditelnost akcií na jméno je neomezená, může být však omezena stanovami. Současní vlastníci se tak mohou bránit převzetí společnosti konkurencí.
7.1 Orgány akciové společnosti Akciová společnost vytváří v souladu s obchodním zákoníkem povinně tři orgány: valnou hromadu, představenstvo a dozorčí radu. Valná hromada Valná hromada je nejvyšším orgánem akciové společnosti, která je tvořena všemi akcionáři. Akcionář se valné hromady zúčastňuje osobně nebo může být zastoupen na základě písemné plné moci. Řádná valná hromada se koná minimálně jednou ročně a je svolávána představenstvem akciové společnosti. Valná hromada je schopna se usnášet, pokud přítomní akcionáři mají akcie v nominální hodnotě minimálně 30% základního kapitálu společnosti, pokud nemá akciová společnost určenou vyšší účast ve svých stanovách. Valná hromada rozhoduje většinou hlasů všech přítomných akcionářů, rozhoduje o změně stanov, o výši základního kapitálu, schvaluje účetní závěrku a rozdělení zisku. Rozlišujeme tyto druhy valné hromady: -
ustanovujíc rozhoduje o založení společnosti, schvaluje stanovy, volí představenstvo a dozorčí radu,
-
řádná se koná jednou za rok a svolává ji představenstvo zákonným způsobem. Akcionářům vlastnícím akcie na jméno se zasílá pozvánka na adresu sídla nebo bydliště nejméně 30 dní před konáním valné hromady. Akcionáři vlastnící akcie na majitele jsou o konání valné hromady informováni způsobem určeným stanovami, nejméně však v jednom celostátně distribuovaném deníku určeném ve stanovách, náhradní valnou hromadu svolá představenstvo v případě, že se řádná valná hromada není schopna usnášet. Svolává se novou pozvánkou nebo novým oznámením, přičemž lhůta se zkracuje na 15 dnů. Náhradní valná hromada musí mít nezměněný pořad jednání a je schopna se usnášet bez ohledu na počet přítomných.
-
-
mimořádnou valnou hromadu svolává představenstvo na žádost akcionářů, kteří v souhrnu vlastní 3% základního kapitálu, v případě, že bude základní kapitál 100 milionu a vyšší, je nutné, aby o mimořádnou valnou hromadu požádali akcionáři
vlastnící 5%. Po doručení žádosti je představenstvo povinno svolat mimořádnou valnou hromadu nejpozději do 40 dnů ode dne, kdy mu došla žádost o její svolání. Představenstvo Je statutárním orgánem společnosti, který řídí společnost a jedná jejím jménem. Představenstvo má nejméně 3 členy, což neplatí u společností, které mají pouze jednoho akcionáře a je voleno valnou hromadou nebo dozorčí radou na max. pětileté funkční období. Obchodní zákoník ukládá představenstvu akciové společnosti povinnost vykonávat působnost s péčí řádného hospodáře. Pro členy představenstva platí zákaz konkurence, čímž se rozumí omezení vykonávat takovou podnikatelskou činnost, kterou se mohou dostat do rozporu se zájmy akciové společnosti. Dozorčí rada Je povinným orgánem akciové společnosti, jehož hlavním posláním je dohled na výkon působnosti představenstva. Dozorčí rada přezkoumává účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku. Z jednání dozorčí se pořizuje zápis, se kterým jsou členové dozorčí rady povinni seznámit valnou hromadu. Minimální počet členů dozorčí rady je 3, celkový počet členů musí být dělitelný třemi. Členy dozorčí rady volí valná hromada. V případě, že má akciová společnost více než 50 zaměstnanců, je třetina členů rady volena zaměstnanci. Člen dozorčí rady nesmí být členem představenstva nebo osobou oprávněnou jednat jménem společnosti. Funkční období členů dozorčí rady je maximálně 5 let. Zákon dále vylučuje současný výkon funkce člena dozorčí rady a člena představenstva
7.2 Druhy akcií Akcie rozdělujeme na kmenové a prioritní -
Kmenové akcie, představují požadavky majitelů kmenových akcií na výnosy a majetek akciové společnosti a nejsou s nimi spojena žádná zvláštní práva. S kmenovými akciemi jsou spojena práva majitele na: - hlasovací právo - předkupní právo na nové akcie - právo na podíl z likvidačního výnosu - právo majitele na výplatu dividend Kmenové akcie mají z pohledu emitenta řadu výhod a nevýhod. Výhody: - neexistuje závazek k výplatě dividendy - kmenové akcie se lépe prodávají než prioritní akcie a dluhopisy
Nevýhody: -
emise kmenových akcií rozšiřuje hlasovací práva mezi další majitele akcií vyšší požadovaná výnosnost investorů vysoké emisní náklady
Náklady emise kmenových akcií jsou v porovnání s emisí akcií prioritních vyšší. Hlavním důvodem je větší riziko spojené s držením kmenových akcií. Výjimečným typem kmenových akcií jsou akcie, které mohou nabývat zaměstnanci (dříve zaměstnanecké akcie), jejichž použití musí být upraveno ve statutu. Prioritní akcie, jsou akcie, s nimiž jsou spojena přednostní práva týkající se výplaty dividendy, a proto představují pro majitele zdroj stálého příjmu. Souhrn jmenovitých hodnot prioritních akcií nesmí překročit polovinu základního kapitálu akciové společnosti. S prioritní akcií je spojeno přednostní právo na likvidační zůstatek. Výhody a nevýhody ze strany emitenta: Výhody: Nevýhody: -
zisk kapitálu bez omezení vlivu majitelů kmenových akcií dlouhodobě předvídatelný zisk z akcie stabilní výplata dividend i při vyšším růstu zisku majitel má omezena většinou jiná práva, obvykle hlasovací povinnost vyplácet dividendy i v případě neočekávaného poklesu zisku vysoké emisní náklady
Náležitosti akcie: - obchodní jméno společnosti - číselné označení a její jmenovitou hodnotu - označení, zda jde o akcii na jméno, či majitele (je-li na jméno, pak jméno majitele) - výši základního jmění a počet akcií v době vydání - datum vydání a podpisy dvou členů představenstva oprávněných podepisovat za společnost - je-li vydáno více druhů akcií, musí akcie obsahovat označení druhu a určení práv s ním spojených alespoň odkazem na stanovy
7.3 Práva spojená s akciemi Mimo práva spojená s držením akcií, které jsou uvedené v předchozí části, je nutné se zmínit také o možnosti převádět samostatně některá práva spojená s držením akcií. Vlastním převodem akcie se převádějí všechna práva s nimi spojená. Odděleně lze převádět:
-
-
právo na vyplacení dividendy, právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené s akcií. Tento převod samostatně převoditelného práva musí být na listinné akcii nebo v evidenci Střediska cenných papírů vyznačen, přednostní právo na upisování akcií.
Mezi další důležitá práva akcionářů patří: právo na výměnu zatímního listu za akcii po zaplacení celého emisního kursu, právo požadovat za podmínek stanovených zákonem zařazení určité záležitosti na jednání valné hromady a právo na informace.
8. Dluhopisy Dluhopisy jsou obchodovatelné cenné papíry na burze cenných papírů, které představují závazek emitenta splatit v den splatnosti majiteli dluhopisu jeho nominální hodnotu. Investory u dluhopisů zajímá zejména výše pravidelných úroků a současně, kdo dluhopis emituje a s tím spojené riziko. Výše úroků bývá předem uvedena přímo v textu dluhopisu. Úroky jsou vypláceny až do konce platnosti dluhopisu. V tom okamžiku investor obdrží zpět i prostředky, které za dluhopis při jeho koupi zaplatil. Výjimku tvoří tzv. dluhopisy s nulovým kuponem, kdy se neplatí žádné úroky v průběhu, ale jednorázově na konci platnosti zaplatí emitent úroky včetně nominální hodnoty dluhopisu. Emitent dluhopisů se na kapitálovém trhu obrací na potencionální investory, kteří jsou ochotni investovat do dluhopisů své peněžní prostředky.
Problematika dluhopisů je v ČR řešena zákonem č.190/2004 Sb. o dluhopisech. Zákon definuje dluhopis jako: „Dluhopis je cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení dlužné částky a povinnost emitenta toto právo uspokojit.“ Jinými slovy ten kdo vydává dluhopis, se zavazuje, že bude majiteli cenného papíru platit dlužnou částku v jedné či pravidelných splátkách.
8.1 Druhy dluhopisů Dluhopisy dělíme podle podoby na: - listinné, mají fyzickou podobu a majitel má cenný papír u sebe. V této podobě má cenný papír plášť a kuponový arch. Kuponový arch je složen s kupónů a talonu, které opravňují majitele dluhopisu v den splatnosti vyznačeném na dluhopisu žádat vyplacení úroku. Talon opravňuje k vyzvednutí dalšího kupónového archu, - zaknihované, jsou vedeny pouze ve formě záznamu u správce registru cenných papíru dané země. podle emitenta na: -
státní - vydává je stát nebo veřejná instituce, jsou nejméně rizikové, oproti ostatním emitentům však nabízejí menší výnos. Stát takto získává prostředky na náročné
-
investiční projekty, výstavbu dálnic nebo úhradu neočekávaných výdajů. Např. při katastrofálních povodních v roce 2007 vydal stát tzv. „Povodňové dluhopisy“, tak aby byl zajištěn co nejrychlejší přísun finančních prostředků do postižených oblastí, komunální - emitentem jsou zde města a obce, jako příklad můžeme uvést komunální dluhopisy, podnikové - vydávají je podniky, bankovní - jde o dluhopisy emitované bankovním domem. Jako příklad můžeme uvést depozitní certifikáty nebo hypoteční zástavní listy.
podle doby splatnosti -
dluhopisy krátkodobé s dobou splatnosti do 5 let, střednědobé s dobou splatnosti od 5 do 10 let, dlouhodobé dluhopisy s dobou splatnosti delší než 10 let.
Obvykle při výběru dluhopisů na trhu platí - čím větší riziko je spojené s držením, tím větší výnos musí investorovi přinést, jinak zvolí méně rizikovou investici se stejným výnosem.
8.2 Úročení dluhopisů Podle způsobu úročení rozlišujeme následující dluhopisy: -
s pohyblivým kupónem, výše úrokové sazby je v průběhu doby vyplácení jednotlivých úroků pohyblivá a obvykle bývá vázána na některou úrokovou sazbu, s pevným kupónem, kdy je stanovená fixní úroková míra, která se po celou dobu nemění, s nulovým kupónem, po celou dobu splatnosti dluhopisu nejsou placeny žádné úroky. Emitent splatí veškeré úroky včetně nominální hodnoty dluhopisu na konci splatnosti cenného papíru. Např. emitent vydá cenný papír s nominální hodnotou 10 000 Kč a splatností 5 let. Na burze jej prodá za 7 000 Kč. Za 5 let v den splatnosti pak majitel dostane zaplaceno 10 000 Kč od emitenta. Zisk je tedy 3 000, ale investor má přístup k investovaným prostředkům včetně úroků až po 5 letech.
Náležitosti dluhopisů jsou ve většině států stejné. V ČR jsou upraveny zákonem č. 190/2004 o dluhopisech. Dluhopisy se používají pro řešení dlouhodobých potřeb podniku. Nejvíce se k financování využívají v USA. Důležité je také zvážit, zda zvolíme emisi veřejnou nebo neveřejnou. Veřejná emise je dražší, nicméně dovoluje oslovit větší počet zájemců. Dluhopisy s sebou nesou s pohledu emitenta řadu výhod a nevýhod:
Výhody financování pomocí emise dluhopisů: Firma zahrnuje úrok z dluhopisů do svých nákladů, který snižuje náklady kapitálu u dluhopisů. Věřitel se nepodílí na rozhodování firmy, což usnadňuje udržení kontroly stávajícím vlastníkům. Při dobře provedené emisi je možné získat větší objem kapitálu než klasickým úvěrem. Časové rozložení splátek, kdy emitent platí po dobu splácení dluhopisů pouze úroky a jistina se splatí až v posledním roce. Nevýhody: Existence emisních nákladů, které například u úvěru nejsou. Povinnost zveřejnit emisní podmínky a v případě veřejně obchodovatelných dluhopisů musí plnit informační povinnost vůči komisi s cennými papíry . V případě poklesu očekávaného zisku může pevně stanovená výše výnosů z dluhopisů nebo úhrada jistiny způsobit finanční problémy. Pokud budeme zvažovat financování dluhopisy, musíme posoudit zejména následující aspekty: - výše úroku, kterou zaplatíme za celou dobu splatnosti dividend, v případě rozhodování o emitování dluhopisů je nutné zvážit, zda není vhodné zvolit jiný druh financování, například dlouhodobý úvěr. - ručení za dluhopis, je jedním z faktorů, který může ovlivnit investora při výběru potencionální investice. Pokud bude záruka pro investora nedostatečná, bude zvažovat investici do méně rizikového projektu. V tomto případě musí emitent zvážit, jak vysoký úrok je pro něj přijatelný a nabídnout dluhopisy s takovým úrokem aby byl také zajímavý pro investory. Náležitosti dluhopisů: - označení emitenta, název nebo jméno a sídlo nebo bydliště emitenta - název dluhopisu a jeho číselné označení, tj. pořadové číslo, a pokud je více sérií dluhopisů i označení série - nominální hodnotu dluhopisu v české měně (celé tisíce Kč) nebo v cizí měně - způsob stanovení výnosu - prohlášení emitenta, že dluží nominální hodnotu dluhopisu jeho majiteli - závazek emitenta splatit nominální hodnotu dluhopisu v určitém termínu nebo termínech, vyplácet určený výnos ve dluhopisu stanovených termínech, způsob těchto výplat a určení platebního místa - u dluhopisu znějícího na jméno i jméno jeho prvního majitele - datum vydání dluhopisů a otisk podpisů představitelů emitenta - údaj o rozhodnutí ministerstva financí o povolení emise dluhopisů, s výjimkou případů, kdy se povolení nevyžaduje
Kupónový arch musí obsahovat: - číslo a sérii dluhopisu - pořadové číslo kuponu - datum splatnosti výnosu - fakultativně další údaje
Hypotéční zástavní listy Hypotéční zástavní listy emitují banky a spořitelny, které k tomu získaly oprávnění od centrální banky. Nominální hodnota všech hypotéčních zástavních listů musí být plně kryta zástavním právem k nemovitostem. V případě nesplácení hypotečního úvěru má banka právo přednostního uspokojení z nemovité zástavy před ostatními věřiteli, proto sebou nesou hypoteční zástavní listy nízké riziko. Depozitní certifikáty Depozitní certifikáty vyjadřují závazek emitenta vůči věřiteli, kdy se věřitel zavazuje v den splatnosti uhradit nominální hodnotu zvýšenou o úrok. Jinou formu depozitního certifikátu používanou spíše v zahraničí se věřitel zavazuje vyplatit nominální hodnotu, přičemž depozitní certifikát je prodán za cenu nižší a výnosem je pro investora rozdíl mezi prodejní a kupní cenou. Emitovány jsou bankami a nesou obvykle stálý příjem. Komunální dluhopisy Komunální dluhopisy mohou emitovat obce nebo banky. Zajištění probíhá v plné výši majetkem obce. Obce tak mohou získat majetek na dlouhodobé projekty, které přesahují možnosti jejich ročního rozpočtu.
Vyměnitelný dluhopis S tímto dluhopisem je spojeno právo na jeho výměnu za jiné dluhopisy nebo akcie. Při vyplácení si majitel může většinou vybrat, zda si nechá vyplatit hodnotu dluhopisu, nebo zda uplatní právo na výměnu za jiné dluhopisy či akcie.
Emise dluhopisů přináší možnost získání velkého kapitálu na financování, ale tato možnost není v České republice příliš využívána.
9. Deriváty Vývoj finančních trhů v 70. létech minulého století vedl k rozvoji nástrojů, které umožňují lépe zvládat riziko cenových výkyvů oproti standardním instrumentům. Tímto způsobem vznikly tzv. deriváty. Finanční deriváty nepatří mezi cenné papíry, ale na základě Zákona 591/1992 Sb. o cenných papírech jsou zařazeny do skupiny tzv. „investičních instrumentů“.
9.1 Podstata derivátů Deriváty jako takové se odlišují od ostatních produktů finančního a komoditního trhu jejich odvozením od jiných finančních nebo komoditních nástrojů. Z toho vyplývá, že hodnota derivátu je pak závislá na změně ceny aktiva, ze kterého je odvozen (podkladové aktivum). Počáteční investice do derivátu bývá minimální a vlastní vypořádání probíhá až v budoucnosti.
9.2 Druhy derivátů Vznik derivátů pomáhá zejména eliminovat rizika spojená s neočekávaným výkyvem. Finanční deriváty ( deriváty odvozené od finančního trhu) jsou mnohem častěji objektem zájmu investorů, kteří preferují nízkou míru rizika, zejména pak v obdobích nestability trhů a častého kolísání kurzu. Finanční deriváty se dělí na tyto tři druhy- futures, opce a swapy
9.2.1 Futures Kontrakty typu Futures vznikly v polovině devatenáctého století v Chicagu. Je to obchodovatelná dohoda mezi dvěma subjekty o směně finančních derivátů (financial futures), na stanoveném místě, ve předem určeném čase a množství. Využívá se při obchodech s devizami, akciemi, dluhopisy nebo s indexy kurzů cenných papírů. Futures jsou standardní přesně definované obchodovatelné nástroje, se kterými se obchoduje pouze na organizovaných trzích. Strana, která se zavazuje koupit, zaujímá tzv. dlouhou pozici. Tato strana se chrání proti zvýšení cen v budoucnu. Druhá strana, která se zavazuje prodat, je v tzv. krátké pozici a ta se naopak brání proti poklesu.
Příklad:
Společnost A vlastní 1000 kusů akcií společnosti B s aktuální tržní cenou 520 Kč a očekává pokles kurzu těchto akcií. Společnost A stojí před ekonomickými problémy, které by mohly v budoucnu ohrozit zájem investorů o další investování do společnosti. Společnost však nemá akcie fyzicky k dispozici, protože jsou uloženy jako záruka oproti úvěru v bance. Z tohoto důvodu je nemůže prodat na promptním trhu. Vedení se proto rozhodlo prodat tyto akcie za 3 měsíce, kdy již bude úvěr bance splacen a společnost bude mít akcie fyzicky k dispozici. Společnost A prodala všechny akcie prostřednictvím 3 měsíčního kontraktu typu futures za platný termínový kurz 500 Kč. Prodala jej za kurz nižší, než jej bylo možné prodat na trhu, jednalo se tedy o zápornou bázi. Hlavní výhodou takovéhoto obchodu je omezení rizika do budoucnosti z ještě větší ztráty (očekává se, že kurz poklesne pod 500 Kč), popřípadě pokud bude vyhlášen úpadek má společnost A právo prodat akcie za 500 x 1000 tedy 500 000Kč bez ohledu na jejich kurz za tři měsíce.
Velmi podobný nástroj forward je speciální typ futures. Oproti futures však forward bývá individuální dohodou, která je obchodovatelná pouze na OTC trzích (neorganizovaných trzích). Nejčastěji využívaným forwardem je dohoda o termínové úrokové sazbě (FRA). Pomocí FRA si kupující i prodávající zajišťuje fixní úrokovou míru, která byla původně na bázi pohyblivého kurzu podkladového aktiva. FRA použije kupující, který se takto zajišťuje oproti vzestupu úrokových sazeb (spekuluje na jejich vzestup), a naopak prodávající se takto zajišťuje proti poklesu (spekuluje na jejich pokles). Příklad: Společnost A nakoupila pomocí 6 měsíčního kontraktu typu forward 500 kusů akcií společnosti B v celkové hodnotě 500 000 Kč, kurz 1000 Kč na kus. Hlavním důvodem je očekávaný růst kurzu akcií společnosti B, kdy se společnost jistí tímto způsobem proti vzestupu ceny. Společnost nemá v současné době dostatek volných peněžních zdrojů, které však bude mít za 6 měsíců k dispozici. Společnost C vlastnící akcie společnosti B, která uzavřela se společností A forward naopak očekává, že v důsledku své investiční strategie bude spekulovat na pokles kurzů akcií společnosti B a očekává snížení kurzu. Po půl roce kurz akcií poklesl v důsledku snížení odbytu na 950 Kč na kus. Společnost A tak musela nakoupit akcie dráž než je jejich aktuální tržní hodnota, tedy místo 950 Kč za kus zaplatí 1000 Kč za kus, ale v případě růstu kurzu měla společnost A jistotu, že nezaplatí více než 1000 Kč. Výsledkem tedy je, že společnost A byla ve ztrátě (500 x 1 000) – (500 x 950) = 500 000 – 475 000 = 25 000 Kč. Společnost C naopak získala částku 25 000 Kč. Dalším zcela typickým forwardovým kontraktem je smlouva uzavřená na komoditním trhu dnes o dodání 100 tun železa ode dneška za půl roku, 30 Kč/kg, s platbou při dodáni zboží.
9.2.2 Opce Opce je smlouva mezi dvěma subjekty, vypisovatelem opce, který se zavazuje neodvolat po stanovenou dobu svou nabídku a držitelem opce, který má právo od smlouvy odstoupit. Základní dělení Opce na: - nabídkové opce (put option) - majitel opce má právo v určeném termínu prodat podkladové aktivum v dohodnutém množství a ceně. - poptávkové opce (call option) - majitel opce má právo v určeném termínu koupit ve stanoveném množství podkladové aktivum v dohodnutém množství. Podle doby uplatnění opce se rozlišuje: - americká opce - majitel může uplatnit opci po celou dobu trvání opce, což je výhodou pro majitele a nevýhodou pro poskytovatele, - evropská opce – majitel může uplatnit opci jen v krátkém časovém úseku kolem data vypršení opce. Hlavní výhodou opce je právo požadovat, nikoliv však povinnost, prodej či nákup podkladového aktiva. Bývá obvyklé, že majitel opce při nevýhodném pohybu kurzu opci neuplatní. Majitel opce platí prodávajícímu při jejím pořízení tzv. opční prémii, která však představuje pouze zlomek ceny podkladového aktiva. Příklad: Společnost A prodá kupujícímu B dne 1. února za 30 000 Kč poptávkovou opci. V ní se zavazuje na požádání prodat 500 kusů akcií společnosti C za cenu 5 000 Kč za kus ke dni 1. července. Aktuální cena na promptním trhu je 4 800 Kč za kus, přičemž se očekává, že kurz akcií bude růst. Kurz akcií společnosti C byl na promptním trhu k 1. červenci 4 900 Kč za kus. Majitel opce společnost B se rozhoduj, zda opci uplatní. Vzhledem k tomu, že na trhu jsou akcie k dispozici za cenu nižší, než ji nabízí společnost A, rozhodla se společnost C opci neuplatnit. Tímto způsobem sice přišla společnost C o 30 000 Kč jako o poplatek za opci, ale ušetří při pořízení akcií přímo na trhu 50 000 Kč. (500*5 000) - (500*4 900 )= 2 500 000 – 2 450 000 = 50 000 Kč
9.2.3 Swapy Swap je dohoda mezi dvěma nebo více stranami o realizaci určitých peněžních toků v budoucnosti. Ve srovnání s ostatními deriváty finančního trhu nejsou swapy tak standardizovaným instrumentem. Každá swapová operace totiž vyžaduje individuální posouzení a z tohoto důvodu se spíše nabízí na OTC trzích.
Swapy dělíme na dva základní typy: úrokový swap – jedná se o smlouvu, ve které se subjekty zavazují směnit příjmy plynoucí z
rozdílu mezi dvěma úrokovými sazbami. Příklad: Společnost A, která se snaží získat fixní úrok, uzavře kontrakt typu swap se společností B, která se naopak snaží přeměnit část svých dlouhodobých aktiv úročených fixně na úročení pohyblivé. Tímto sleduje z hlediska pohybu úroku minimalizaci ztráty z případného výkyvu (např. hypoteční banka). Společnost A se zaváže platit pohyblivý úrok vázaný na sazbu PRIBOR + 2% ze 100 mil. Kč. Společnost B se zaváže platit fixní úrok ze státního dluhopisu, který je 4% ze 100 mil. Kč. Při splátce je sazba PRIBOR=3%, tedy společnost A platí 5 mil. Kč a společnost B platí 4 mil. Kč. Platba proběhne pouze vyrovnáním rozdílu, tedy společnost A pošle 1 mil. Kč společnosti B. Dalším typem swapu je měnový swap, při kterém jsou vzájemně směněny dvě různé měny a k předem dohodnutému datu jsou opět směněny nazpět. Měnový swap je o něco složitější, jelikož při něm dochází k výměně jistiny. Příklad: Společnost A uzavře kontrakt typu swap se společností B. V kontraktu se zavazuje koupit 10 000 EUR za 270 000 Kč k 1.6. Současně se zavazuje ke zpětnému prodeji 270 000 Kč za 10 000 EUR, tedy ve stejném kurzu k 1.12. Během trvání obchodu si strany navzájem platí úroky z měn, které si od sebe na začátku obchodu nakoupily. Výhody měnového swapu: individuálně dohodnuté kurzy, neplatí se žádný poplatek za směnu, velmi dobrý nástroj k zajištění kursového a úrokového rizika. Deriváty můžeme členit podle více kritérií: z hlediska podkladových nástrojů se deriváty člení na deriváty úrokové, měnové, akciové, komoditní a úvěrové. V posledních letech se stále častěji používají další typy finančních derivátů. opce typu floor – majitel opce má nárok na plnění při poklesu pod dohodnutou sazbu. Například použijeme opci typu floor (zjednodušeně jde o úrokovou opci), kdy se poskytovatel opce zaváže v případě poklesu úrokové sazby pod 6% uhradit vzniklý rozdíl.
Datum 1.1. 1.2. 1.3. 1.4. 1.5. 1.6. 1.7. 1.8. 1.9. 1.10. 1.11. 1.12.
Úroková míra 6,1% 6,3% 6,7% 6,9% 6,4% 6,1% 5,9% 5,8% 6,0% 6,1% 6,2% 6,4%
Graf č. 1 průběh funkce s hranicí floor sazby 6%
Majitel opce tak má nárok na uhrazení úrokového rozdílu v rozhodný den, kterým je vždy první den v měsíci, kdy je sazba nižší než 6%. Majitel opce tedy může 1.7. (6% - 5,9% = 0,1%) a 1.8. (6% - 5,8% = 0,2%) požadovat vyplacení úrokových rozdílů. Kupující opce se zajišťuje vůči poklesu úrokové sazby. opce typu cap – k plnění dochází, překročí-li referenční sazba v rozhodný den sjednanou cap sazbu. Opět ukážeme na příkladu se stejnými hodnotami jako v minulém případě. Poskytovatel opce typu cap se zaváže v případě růstu úrokové sazby nad 6,6% uhradit vzniklý rozdíl.
Majitel opce tak má nárok na uhrazení úrokového rozdílu v rozhodný den, kterým je vždy první den v měsíci, kdy je sazba vyšší než 6,6%. Majitel opce tedy může v 1.3. (6,7% - 6,6% = 0,1%) a 1.4. (6,9% - 6,6% = 0,3%) požadovat vyplacení úrokových rozdílů. Kupující opce se zajišťuje vůči zvýšení úrokové sazby.
Datum 1.1. 1.2. 1.3. 1.4. 1.5. 1.6. 1.7. 1.8. 1.9. 1.10. 1.11. 1.12.
Úroková míra 6,1% 6,3% 6,7% 6,9% 6,4% 6,1% 5,9% 5,8% 6,0% 6,1% 6,2% 6,4%
Graf č.2 průběh funkce s hranicí cap sazby 6,6%
opce typu collar – jde o kombinaci opce typu cap a opce typu floor. Poskytovatel opce typu swap je současně kupující opce typu collar. K plnění dochází, překročí-li referenční sazba v rozhodný den sjednanou cap sazbu. Opět ukážeme na příkladu se stejnými hodnotami jako v minulém případě Kupující opce collar obdrží plnění, pokud referenční úroková sazba první den v měsíci vystoupí nad cap sazbu 6,6%, a poskytuje plnění, pokud referenční sazba první den v měsíci klesne pod floor sazbu 6%. Datum 1.1. 1.2. 1.3. 1.4. 1.5. 1.6. 1.7. 1.8. 1.9. 1.10. 1.11. 1.12.
Úroková míra 6,1% 6,3% 6,7% 6,9% 6,4% 6,1% 5,9% 5,8% 6,0% 6,1% 6,2% 6,4%
Graf č.3 průběh funkce s hranicí cap sazby 6,6% a s hranicí floor sazby 6%
Kupující opce - obdrží 1.3. (6,7% - 6,6% = 0,1%) a 1.4. (6,9% - 6,6% = 0,3%) - zaplatí 1.7. (6% - 5,9% = 0,1%) a 1.8. (6% - 5,8% = 0,2%)
Mezi největší výhody opcí typu cap, floor a collar patří zajištění rizika, které je možné velmi jemně nastavit specifickým požadavkům. Při vhodném nastavení se tak na jedné straně snižuje riziko z očekávaného pohybu referenční sazby a současně v případě opačného vývoje realizuje kupující zisk.
10. Investiční analýza a rozhodování, teorie portfolia Tato kapitola uvádí do problematiky investiční analýzy. Nyní se zaměříme na rozhodování investorů na finančních trzích, zejména pak na okolnosti, které ovlivňují chování investorů. Před vlastním investováním je důležité si uvědomit souvislosti mezi třemi faktory, které ovlivňují rozhodování investora. Tyto faktory: očekávaný výnos, riziko a likvidita se navzájem ovlivňují. Tato kapitola je zaměřená na pochopení souvislostí mezi výnosem rizikem a likviditou a současně jsou zde popsány postupy na snížení rizika investování.
10.1 Kriteria investičního rozhodování Každá investice s sebou nese riziko, že naše očekávání, tedy zpravidla očekávaní určitého zisku, nebude naplněno. Investice je výměna zaručené současné hodnoty za předpokládanou vyšší budoucí hodnotu. Investice slouží k maximalizaci užitku investora. Při investování je nutné respektovat řadu teoretických poznatků, které mohou riziko značně omezit. Při investování zvažujeme zejména výnosnost, riziko a likviditu. Výnos Předpokládaná míra výnosnosti je jedním z hlavních kritérií, které investoři zvažují při výběru své investice. Míra výnosnosti je uváděna obvykle v procentech a představuje poměr vložených prostředků oproti prostředkům získaným z investice. Výnos je souhrn všech příjmů a důchodů plynoucích z realizované investice vyjádřené v peněžních jednotkách. Pro lepší pochopení je nutné rozeznávat časovou hodnotu peněz. Míra výnosnosti se používá při zvažování investice (ex ante) nebo při zpětném vyhodnocování úspěšnosti investice (ex post). Budoucí hodnota Platí, že „koruna má dnes větší hodnotu než koruna zítra“. Toto tvrzení má velmi jednoduché vysvětlení. V případě, že budeme investovat jednu korunu, budeme mít už zítra jednu korunu, plus výnos z investice. Pokud bychom korunu dostali až zítra, o tento výnos se připravíme.
Výpočet budoucí hodnoty n 0
FV C (1 r )
FV C0 r n
budoucí hodnota (z anglického future value) hotovostní tok v roce 0 úroková sazba počet let
Příklad Kolik finančních prostředků budete mít na bankovním účtu za 2 roky, jestliže letos uložíte 5000 Kč a úroková sazba činí 3% p.a. ?
FV C0 (1 r )n 5000(1 0,03)2 5304,50 Za dva roky bude na účtu částka 5304,50 Kč.
Současná hodnota Současná hodnota je opakem budoucí hodnoty. Jde o zpětné úročení, kdy známe cenu v budoucnosti a zjišťujeme, jakou cenu má nyní.
PV PV r Cn n
Cn (1 r ) n
současná hodnota (z anglického present value) alternativní náklady hotovostní tok v roce n počet let
Zde je nutné se zmínit o proměnné r, která v případě vzorce pro výpočet současné hodnoty znamená tzv. alternativní náklady. Alternativní náklady představují náklady nevyužitých příležitostí a jsou dány situací na trhu, na kterém investor zpravidla investuje. Investice by měla mít podobnou dobu splatnosti a úroveň rizika. Například investor zvažuje vložit své prostředky do dluhopisů pojišťovny, pak alternativními náklady může být průměrný výnos dluhopisů ostatních pojišťoven na trhu. Příklad Jaká je současná hodnota obligace s nulovým kupónem (zero bond) splatné za 3 roky, jestliže výnos alternativních investic je 6% p.a.? Nominální hodnota obligace je 10.000,- Kč. Tato obligace nám v budoucnu poskytne pouze jeden hotovostní tok-výplatu nominální hodnoty, neboť se jedná o obligaci, která nepřináší pravidelné úrokové platby. Zisk je realizován proto, že nominální hodnota převyšuje pořizovací (emisní) cenu.
PV
Cn 10000 8396,19 (1 r )n (1 0,06)3
Současná hodnota obligace je 8396,19 Kč. Výnos se u obchodovatelných cenných papírů skládá ze dvou složek platby plynoucí z držení cenného papíru (např. dividendy) a tržní ceny cenného papíru. Příklad Vypočítejte roční výnos a roční míru výnosu u cenného papíru s nominální hodnotou 5 000Kč z jehož držení plyne pravidelný fixní úrok ve výši 250 Kč ročně. Po roce držení je cenný papír prodán za 6 000 Kč. Výnos z cenného papíru vypočítáme jako rozdíl mezi pořizovací a prodejní cenou cenného papíru 6 000 – 5 000 = 1 000Kč a připočteme částku plynoucí z držení cenného papíru 250 Kč. Celkový vynos je tedy 1250 Kč. Míra výnosu je podíl celkových výnosů a kupní ceny.
1000 250 0,25 5000 Vyjádřeno v procentech 0,25x100= 25% Roční výnos cenného papíru je 1250 Kč a roční míra výnosu je 25%.
Riziko Neoddělitelnou součástí jakékoliv investice je riziko. Riziko můžeme popsat jako stupeň nejistoty spojený s očekávanými výnosy. Vždy je nutné přesné určení o jaké riziko se jedná a přesně jej specifikovat. V praxi se pro srovnání různých investic používají dvě metody: Průměrná odchylka – čím vyšší je odchylka tím větší je riziko investice. Směrodatná odchylka – je přesnější než průměrná odchylka a používá se častěji pro porovnávaní mezi investicemi. Také platí, že čím vyšší odchylka, tím větší riziko.
Pro vyčíslení směrodatné odchylky je nutné nejprve určit očekávaný výnos za pomocí následujícího vzorce.
n
R Pi Ri i 1
R Pi Ri
předpokládaný dosažený výnos pravděpodobnost dosažení výnosu očekávaný výnos
Očekávaný výnos je váženým průměrem předpokládaných dosažených výnosností, kde vahami jsou pravděpodobnosti dosažení výnosů. Obvykle se zvažují tři varianty: stabilní, pozitivní a negativní. Investor si pak stanoví, s jakou pravděpodobností očekává, že každá z těchto variant nastane. Příklad Investor zvažuje investovat do akcií banky. Vypočítejte předpokládaný dosažený výnos a směrodatnou odchylku zvažované investice. V případě, že bude situace stabilní, předpokládáme výnos 12% se 70% pravděpodobností. Pokud bude ekonomická situace pozitivní, počítáme v příštím roce s výnosem 18 % s pravděpodobností 10 %. Nastane-li negativní varianta, bude náš výnos pouze 8 % s 20% pravděpodobností. Očekávaný výnos 12% 18% 8%
Varianta stabilní pozitivní negativní
Pravděpodobnost varianty 70% 10% 20% 100%
Nejprve vypočítáme předpokládaný dosažený výnos: n
R Pi Ri 0,7.12 0,1.18 0,2.8 8,4 1,8 1,6 11,8 i 1
Nyní musíme určit směrodatnou odchylku σ, která je stanovena vzorcem:
n
P (R R ) i 1
σ R Pi Ri
i
2
i
směrodatná odchylka předpokládaný dosažený výnos pravděpodobnost dosažení výnosu očekávaný výnos
0,7(12 11,8) 2 0,1(18 11,8) 2 0,2(8 11,8) 2 2,6 Předpokládaný výnos je 11,8% a směrodatná odchylka 2,6% Nyní si ukážeme na jednoduchém příkladu, jak budeme postupovat, když budeme chtít porovnat rizikovost u více cenných papírů. Příklad Investor zvažuje investici do cenných papírů dvou společností. Akcie společnosti vyrábějící automobily mají výnos 10% po celý rok. Společnost vyrábějící jednostopé motocykly má v letním období (půl roku) výnos 15% a v zimním období (půl roku) pouze 5%. Rozhodněte, které cenné papíry nesou menší riziko. Nejprve určíme předpokládaný dosažený výnos. Akcie společnosti vyrábějící automobily mají výnos 10% po celý rok tedy RA=10%. Nyní musíme určit dosažený výnos akcií vyrábějící jednostopé motocykly RM. n
RM Pi Ri 0,5.15 0,5.5 10 i 1
Předpokládaný výnos u obou akcií je shodný 10%, nyní určíme směrodatnou odchylku u obou akcií.
A 1(10 10) 2 0 M 0,5(15 10) 2 0,5(5 10) 2 5 Směrodatná odchylka u akcií společnosti vyrábějící automobily je nižší než u společnosti, která vyrábí motocykly, a proto bychom zvolili z hlediska nižšího rizika akcie společnosti vyrábějící automobily. Vysvětlení je jednoduché. Na motocyklu se dá jezdit pouze část roku a v tomto období poptávka po motocyklech stoupá. U automobilů je vliv počasí na poptávku menší a z tohoto důvodu není kolísání kurzu tímto jevem ovlivněno.
Likvidita Likvidita je rychlost, jakou je majitel schopen přeměnit svou investici na hotovostní peníze s co nejmenší ztrátou. Při zvažování investice platí zásada, že u více alternativ se stejným rizikem a stejnou výnosností dává investor přednost investici likvidnější.
Ideální představa investice pro investora je co nejlikvidnější, s minimálním rizikem a vysoce likvidní. Takováto optimální investice však v praxi neexistuje, naopak platí, že čím méně je investice riziková, tím méně bývá likvidní a výnosná.
Obrázek č. 10.1 Magický trojúhelník Všechny investice uskutečňované prostřednictvím finančního trhu se pohybují v rámci „magického trojúhelníku“, kde jsou vrcholy vzájemně propojeny. Je to znázorněním skutečnosti, že výnos, riziko a likvidita neexistují samostatně. Magický trojúhelník znázorňuje, jakým způsobem se riziko, likvidita a výnos ovlivňují. Podle toho jakou strategii si investor zvolí s ohledem na tyto tři faktory, rozlišujeme tři základní strategie:
konzervativní investor - vyhledává převážně investice, které nesou co nejnižší riziko. Většinou takovémuto investoru postačuje pokrýt inflaci, popřípadě ji mírně překročit.
progresivní investor – připouští již střední míru rizika a očekává zhodnocení ve střednědobém až dlouhodobém horizontu.
dynamický investor – pouští se i do velmi vysokého rizika, ale v dlouhodobém horizontu očekává vysoký výnos.
10.2 Portfolio Portfolio je představováno kombinací finančních nebo reálných aktiv. Hlavními výhodami vytváření portfolia je diverzifikace (rozložení) rizika a velmi jemné přizpůsobení konkrétním požadavkům investora. Vhodnou kombinací tak lze sestavit velmi efektivní investici, která v případě neočekávaného poklesu výnosu jednoho z aktiv bude vyrovnána nárůstem jiného aktiva z portfolia. Tímto způsobem můžeme riziko značně snížit. Při vlastní tvorbě portfolia je nutné dobře volit aktiva. Hlavní důraz je kladen na příbuznost aktiv. Pokud budeme investovat do akcií pojišťoven v jednom státě, dochází sice k rozložení rizika, nicméně při krizi v odvětví (např. živelná pohroma v celém statě, která znamená
vyplatit obrovské množství prostředků z pojistek) jsou ovlivněny všechny investované prostředky negativně. Vzájemný vztah aktiv, a to jakým způsobem se ovlivňují navzájem mezi sebou, určuje tzv. korelační koeficient, který nabývá hodnot v intervalu od -1 do +1. V případě, že se korelační koeficient rovná 1, jsou porovnávaná aktiva v dokonalé pozitivní korelaci a riziko se zařazením těchto dvou aktiv nijak nesníží. V praxi to znamená, že pokud poroste cena jednoho aktiva, poroste i cena druhého a naopak, pokud se cena jednoho aktiva sníží, sníží se současně hodnota druhého aktiva. Pokud se bude korelační koeficient rovnat -1, pak jde o dokonale negativní korelaci, která naprosto eliminuje riziko. Tedy pokud dojde k poklesu výnosu z jednoho aktiva, druhé aktivum na to bude reagovat obráceně a jeho výnos poroste.
V praxi již při hodnotách - 0,75 či + 0,75 hovoříme o velmi silné negativní, respektive velmi silné pozitivní korelaci.
10.3 Druhy rizik, diverzifikace rizika Druhy rizik Diverzifikací lze eliminovat pouze jednu část rizika, které je nazýváno rizikem jedinečným nebo také nesystematickým rizikem. Jde o část celkového rizika cenného papíru, která nesouvisí s pohybem tržního portfolia. Riziko trhu nazývané také systematické riziko je část celkového rizika cenného papíru, která souvisí s pohyby tržního portfolia a nemůže být odstraněna diverzifikací. Toto riziko vyplývá z celkového ekonomického vývoje a postihuje všechny subjekty na trhu. Úrokové riziko – v případě, že rostou úrokové sazby, začínají investoři ukládat peníze na úrok. V případě, že se nezmění ostatní podmínky, dochází ke snižování cen ostatních investičních instrumentů.
Tržní riziko – na trhy působí celá řada vnějších faktorů, jako jsou aktuální politická situace, aktuální fáze hospodářského cyklu, strukturální změny a mnoho dalších faktorů. Veškeré tyto faktory pak ovlivňují i ceny na trhu cenných papírů a tedy i riziko poklesu v důsledku změn tržních cen. Tržní riziko zahrnuje dvě složky: -
obecné tržní riziko, které je představováno nepříznivými změnami tržních podmínek a
-
specifické tržní riziko, které by mohlo nastat při špatném vývoji konkrétního nástroje.
Inflační riziko - inflace trvale znehodnocuje peníze v jakékoliv měně. V případě vysoké míry inflace může reálný výnos (dosažený výnos po odečtení inflace) být záporný.
Investoři v případě vysoké míry inflace hledají jiné možnosti investování, například do nemovitostí. Diverzifikace rizika Častým jevem je rozložení aktiv mezi odlišné oblasti průmyslu či služeb, čímž se snaží investor vyhnout rizikům regionálních problémů. Výhodné je například využití aktiv nadnárodních společností, které nepostihne krize v jednom regionu tak zásadně, a regionální diverzifikace v podstatě ztrácí význam.
Důležité je rozkládat investice do více druhů aktiv. Základem bývají akcie a dluhopisy, a to z toho důvodu, že mají z dlouhodobého hlediska velmi často negativní korelaci, tedy v případě růstu dluhopisů akcie oslabují a naopak. Strategickou složkou portfolia, která bývá na ostatních aktivech zcela nezávislá, jsou měny. Výnosy pak tvoří rozdíly na pohybech kurzů jednotlivých vybraných měn nebo úroky na vyšších úrokových sazbách u cizích měn. Další velmi důležitou částí, kterou odborníci doporučují do portfolia zahrnovat, je likvidní rezerva. Používané jsou pak nástroje peněžních trhů nebo spořicí účty. Jako část investičního portfolia je možné použít cenné papíry či jiné deriváty, které jsou vázány na komoditní trhy nebo indexy komoditního trhu.
10.4 Kolektivní investování Na základě diverzifikace rizika nabízejí bankovní domy speciálně sestavené fondy, které jsou pak nabízené investorům. 10.4.1 Fondy peněžního trhu Jde o nejméně rizikové investice do termínovaných vkladů bank nebo krátkodobých dluhopisů. Tyto fondy jsou vhodné pro krátký investiční horizont 6 měsíců - 2 roky. Nízké riziko však s sebou nese také nízký výnos, který nepřesahuje 2,5%. 10.4.2 Dluhopisové fondy Dluhopisové fondy nesou vyšší riziko než fondy peněžního trhu. Doba investování se pohybuje od 2 do 5 let a výnos pak mezi 3–5 % p.a. Riziko je stále nízké a investor v těchto typech fondů získá vyšší výnos než v bance. 10.4.3 Smíšené fondy Smíšené fondy kombinují zejména akcie a dluhopisy. Riziko je díky části složené z akcií na střední úrovni a je vyšší než u fondů dluhopisových. Investice se doporučuje od 3 let do 6 let. Díky vyššímu riziku také můžeme očekávat vyšší výnos, který se pohybuje mezi 6-8 % p.a. Celková výnosnost pak závisí na zvoleném poměru dluhopisů a akcií.
10.4.4 Akciové fondy Nesou vysoké riziko, které je však vyváženo nejvyšší výnosností ze všech typů fondů 9% p.a. a více. Portfolio se skládá převážně z akcií a doba investování je minimálně 5 let.
11. Lekce Analýza cenných papírů Cílem investice je maximalizace užitku investora. Každá investice je charakteristická svou dobou splatnosti, výnosem a likviditou. Investice představuje pro investora odsunutí své okamžité spotřeby v důsledku očekávaného zhodnocení někdy v budoucnosti. Zhodnocení je vždy spojeno s rizikem, že se naše předpoklady nenaplní.
Každý investor by rád věděl, ve který okamžik má co nejlevněji cenný papír nakoupit, a naopak kdy má s řádným ziskem a co nejdráž cenný papír prodat. Investor často spekuluje nad vlastní cenou aktiva, na kterém by při vhodném pohybu kurzu mohl získat mnohem více, než na výnosech plynoucích z držení cenného papíru. Jakým způsobem se dá najít vhodný cenný papír u kterého je cena podhodnocená? Současné trhy nabízejí nepřeberné množství cenných papírů a investor tak má možnost investovat do cenných papírů prakticky neomezené prostředky na neomezenou dobu. Dalším důležitým aspektem je neustálé kolísání ceny, která reaguje velmi citlivě na mnoho podnětů. K tomu, aby si mohl investor vhodně vybrat, slouží analýza, při které se důkladně cenné papíry posuzují.
11.1 Analýzy obecně, k čemu slouží, kdy se provádí Dnes se při analyzování cenných papírů nejčastěji používají metody technické fundamentální a psychologické analýzy. Využití a volba vhodné metody je často závislá na zkušenosti analytika a na časovém horizontu investice.
11.2 Fundamentální analýza Základem fundamentální analýzy je předpoklad, že na trhu existují podhodnocené a nadhodnocené cenné papíry. Vnitřní hodnota takového cenného papíru je odlišná od aktuálního kurzu na trhu. Mimo hodnotu cenného papíru je nutné také pečlivě sledovat úrovně globální a odvětvové a současně úroveň jednotlivých společností, které v největší míře ovlivňují hodnotu cenného papíru. Podle studií je v největší míře zastoupena ve fundamentální analýze globální úroveň, která přesahuje 50%. Fundamentální analýza se na základě dostupných veřejných informací snaží předpovídat budoucí vývoj hospodaření dané
firmy a jeho dopad na emitované cenné papíry. Tato analýza má mnoho příznivců a také mnoho odpůrců. Mezi odpůrci převládají názory, že se jedná pouze o zkoumání již minulých statistických dat.
11.2.1 Globální analýza Globální analýza zkoumá ekonomiku jako celek na základě makroekonomických ukazatelů. Mezi nejdůležitější ukazatele patří: hrubý domácí produkt, fiskální politika, monetární politika, úrokové sazby, inflace, mezinárodní pohyb kapitálu, politické a ekonomické šoky. Hrubý domácí produkt - vývoj na akciovém trhu v závislosti na hospodářském cyklu předbíhá reálnou ekonomiku o 5-9 měsíců. V rámci předpovědi změn hospodářského cyklu je pak akciový trh jedním z nejhodnověrnějších ukazatelů očekávaných změn ekonomiky.
Fiskální politika – zahrnuje příjmy a výdaje státního rozpočtu. Hlavním příjmem do rozpočtu jsou daně, které ovlivňují negativně akciové trhy. Existence daní snižuje zisky firem, a tím snižuje schopnost firem vyplácet dividendy. V případě, že se sníží daňové sazby, akciový trh na to bude reagovat růstem a naopak. Vládní výdaje mají také pozitivní a negativní vliv na akciové trhy. Například při emisi státních dluhopisů dochází k růstu úrokových sazeb zvýšením nabídky dluhových instrumentů, což negativně ovlivňuje akciové kurzy. Při vládních výdajích do produktů nebo služeb akciové společnosti naopak bude akciový kurz ovlivněn pozitivně. Monetární politika – akciový trh je ovlivňován nabídkou peněz v ekonomice. Pokud centrální banka zvýší peněžní nabídku, dochází díky efektu likvidity při zachování konstantní peněžní poptávky k růstu peněžních trhů. Důvodem jsou investoři, kteří tyto dodatečné peněžní prostředky investují také do akciových trhů. Úrokové sazby - změny úrokových sazeb jsou podle některých ekonomů nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje kurz akcií. Pokles úrokových sazeb vede k růstu kurzu akcií. Poklesem úrokových sazeb klesá i nominální úrokové zhodnocení relativně bezpečnějších investic do termínovaných vkladů nebo dluhopisů, což způsobuje zvýšení poptávky po akciích. Inflace – z důvodu podložení akcií reálným majetkem nemá inflace při stabilní ekonomické situaci na kurz akcií vliv. Pokud však inflace vzroste nad určitou mez, projeví se to relativním znehodnocením akcií v důsledku ekonomické nejistoty. Mezinárodní pohyb kapitálu – Pozitivní efekt má na akciové kurzy příliv dlouhodobého zahraničního kapitálu. Negativně jsou však akciové kurzy ovlivněné při spekulacích některých investorů a jejich odchodu na jiné trhy, které jsou pro investory zajímavější.
Politické a ekonomické a šoky mají na celou ekonomiku včetně akciového trhu silně negativní vliv. Tyto výkyvy mohou ekonomiku uvrhnout do dlouhodobé recese. Mezi politické šoky můžeme zahrnout válečné konflikty, svrhnutí vlády násilím nebo neočekávané volební výsledky. Ekonomické šoky pak reprezentují cenové války, vznik hyperinflace nebo uvalení embarga na dovoz zboží. 11.2.2 Odvětvová analýza Odvětvová analýza zkoumá jednotlivá odvětví a identifikuje jejich rozdílné charakteristiky. V jednotlivých odvětvích, jako jsou stavebnictví, těžký průmysl, zemědělství a podobně jsou rozdílné podmínky. Proto se zkoumají faktory, jako je míra zisku, exportní schopnosti, inovační a technologická očekávání, regulace odvětví státem a jejich vliv na akciové kurzy. Různá citlivost a výkyvy hospodářského cyklu v závislosti na odvětví dělí odvětvovou analýzu na odvětví cyklická, neutrální a anticyklická. Cyklická odvětví - akciové kurzy společností se v cyklickém odvětví pohybují v souladu s hospodářským cyklem. Hlavním důvodem je možnost potencionálních klientů odložit nákup služby nebo zboží při špatném vývoji ekonomiky na později a naopak v případě, že je silná ekonomika, mají i potencionální zákazníci větší kupní sílu a nakupují více. Klasickým odvětvím pohybujícím se v souladu s hospodářským cyklem je automobilový a letecký průmysl, elektrotechnický průmysl.
Neutrální odvětví - kurzy akcií téměř nereagují na hospodářský cyklus. Poptávka po produktech v tomto odvětví je téměř stabilní, protože z dlouhodobého hlediska nemohou potencionální klienti nákup dlouhodobě odkládat. Příklad: Neutrální odvětví je také zastoupeno celou řadou odvětví a často uváděnými příklady jsou potraviny, nápoje, tabákový průmysl.
Anticyklická odvětví - kurzy akcií se pohybují proti hospodářskému cyklu. Pokud je ekonomika v recesi, daří se výborně akciím společností pohybujících se v tomto odvětví. V případě, že nastoupí expanze hospodářského cyklu, společnostem v tomto odvětví se přestává dařit.
Příklad: Příkladem anticyklického odvětví může být například kabelová televize. V období hospodářské recese dávají zákazníci přednost sledování televize před dražšími zájezdy nebo
turistikou. Obecně se zákazníci v období recese přiklání k nákupu levnějšího zboží než v období expanze. 11.2.3 Analýza konkrétních společností Hlavním účelem analýzy konkrétní společnosti je rozpoznat, zda je vnitřní hodnota akcie zjištěná finanční analýzou hospodaření firmy vyšší nebo nižší, než je současná tržní cena akcie. Na akciovém trhu dochází neustále ke změnám, kdy se na základě nových informací mění kurzy akcií. Svou analýzu v pravidelných periodách provádějí také analytici, aby měli přehled o aktuální vnitřní hodnotě akcií. Ve velmi krátkém časovém období zpravidla akciový kurz osciluje kolem vnitřní hodnoty akcie. Vlastní analýza zahrnuje tři na sebe navazující kroky: Zpětná analýza – je zaměřena na prozkoumání vývojových trendů v minulosti. V případě, že v minulosti došlo k významným výkyvům, je důležité zjistit příčinu. Mezi zkoumané faktory zde patří nejčastěji přístup k finančním prostředkům, majetková struktura a její změny v minulosti, vývoj výnosů, a další. Zde je důležitě zejména pochopení výkyvů v časové souvislosti. Příklad: Do společnosti vstoupil velký investor, což zvýšilo důvěru investorů a kurz akcií vzrostl. Odhalení příčiny růstu kurzu akcie je v tomto případě důležitým ukazatelem, protože pokud budeme očekávat, že se podobná situace bude opakovat, můžeme toho využít. Analýza současné situace – jde o důkladné prozkoumání současné ekonomické situace. Zkoumají se zejména náklady a výnosy, ale značný význam se klade také na ukazatele, které ovlivňují výkonnost podniku. Analýza budoucího vývoje – jde o analýzu zaměřenou na zjištění budoucího vývoje a perspektivy podniku. V této fázi se zkoumá například vliv růstu úrokových sazeb na firmu, kvalita managementu nebo inovační aktivity firmy. Fundamentální analýza využívá množství různých metod například dividendový diskontní model, ziskové modely, cash-flow model, bilanční model a finanční analýzu. Tyto modely jsou většinou dosti složité a časové náročné. Finanční analýza V této části se zaměříme pouze na část finanční analýzy, na kterou se zaměřují investoři při fundamentální analýze akciových trhů. Investory zajímá především rozbor ziskovosti jednotlivých akcií. Často využívaná část finanční analýzy je tzv. „Du Pontův rozklad“. Du Pontův rozklad je založen na postupném rozkladu vrcholového ukazatele na dílčí, které hlavní ukazatel zásadně ovlivňují. Systém je navržen tak, aby jednotlivé ukazatele sledovaly
vzájemné vazby mezi poměrovými ukazateli. Klíčovými jsou rozklad ROA a ROE. Zde se zaměříme na ukazatele, a to na rentabilitu vlastního kapitálu ROE a míru zadrženého zisku B. ˇ cistý zisk na jednu akcii , měří efektivnost využití kapitálu vlastníků, měří kolik ˇ na jednu akcii vlastní jmení čistého zisku připadá na jednu korunu investovaného kapitálu akcionářem ROE =
B=
ˇcistý zisk na jednu akcii - dividenda na jednu akcii ˇ cistý zisk na jednu akcii
očekávaný růst dividend označíme symbolem g, pak g = ROE x B
Další důležitý ukazatel rentabilita aktiv ROA (return of assets) poměřuje zisk s celkovými aktivy investovanými do podnikání bez ohledu na to, zda byla financována z vlastního kapitálu nebo kapitálu věřitelů. Rentabilita aktiv musí být vyšší než výpůjční úroková sazba, jen tehdy firma vydělává více, než platí věřitelům. ROA můžeme dále dělit na ziskovou marži (čistý zisk / tržby) a rychlost obratu celkových aktiv. Zisková marže měří schopnost firmy kontrolovat náklady a minimalizovat daňové povinnosti. Po analýze rentability přistoupí analytik k rozboru využití aktiv, likvidity a zadluženosti.
Analýza využití aktiv využívá dvou základních ukazatelů: tržby , tímto ukazatelem vypočítáme, kolikrát je každá uskladněná položka zásoby v průběhu roku prodána a opětovně uskladněna.
Obrátka zásob =
tržby , měří efektivnost využívání strojů, budov, dlouhodobá aktiva zařízení a jiných dlouhodobých majetkových částí a udává, kolikrát za rok se dlouhodobý majetek vrátí v tržbách.
Obrat dlouhodobých aktiv =
Analýza likvidity Běžná likvidita = nebude likvidní.
ob eˇ žná aktiva , čím vyšší je ukazatel, tím nižší je riziko, že firma krátkodobé závazky
ˇ obežná aktiva - zásoby , podobný ukazatel jako krátkodobé závazky likvidita, u pohotovostní likvidity však nejsou započteny nejméně likvidní zásoby. Pohotová likvidita, rychlý test =
běžná
Analýza zadluženosti
celkový dluh , celková zadluženost zvyšuje riziko pro investora, od celková aktiva určité hranice nemusí být podnik schopen splácet své závazky, ale do určité míry zadlužení akcionáři profitují.
Celková zadluženost =
EBIT , EBIT (Earnings before Interest and Taxes) - zisk před úrokové náklady odečtením úroků a daní.
Úrokové krytí =
Měří kolikrát zisk před zdaněním a úroky (provozní zisk) pokrývají úrokové platby společnosti. Čím větší je ukazatel, tím větší jistota věřitelů společnosti (majitelů obligací).
11.3. Technická analýza Na základě výsledků fundamentální analýzy můžeme určit, které akcie jsou na trhu podhodnocené a které nadhodnocené. Fundamentální analýza však není schopná určit nejvhodnější okamžik, kdy akcii prodat nebo koupit. K určení vhodného okamžiku se využívá technická analýza. Za zakladatele moderní technické analýzy je považován Charles H. Dow, který koncem 19. století začal sledovat pohyby kursů významných amerických podniků. Takto vznikl dodnes používaný Dow Jonesovův index – DJIA (DOW JONES INDUSTRIAL AVERAGE IN). Dow Jones vytvořil teorii, ze které vyplývá: - Indexy trhů odráží všechny potřebné informace. - Pohyb kurzů akcií je složen ze tří trendů: 1. Primární trend představující rozsáhlé rostoucí nebo klesající změny delší než jeden rok. 2. Sekundární trend znázorňuje významná kolísání v horizontů tří měsíců až jeden rok.
3. Terciární trend znázorňující krátkodobé kolísání trvající zpravidla několik dnů. Podle jeho teorie nemá terciární trend žádný vliv na akciové prognózy. Trh býka a medvěda Vývoj cen na kapitálových trzích probíhá neustálým opakováním trhů býka a medvěda. Trh býka je definován jako situace na trhu, při které kursový vzestup dosáhne vyšší úrovně než je předchozí úroveň a každý pokles je zastaven na vyšší než předchozí úrovni. Graf má vzestupný trend. Trh býka má tři fáze: 1. fáze - probíhají pouze obchody založené na neveřejných informacích. 2. fáze - nakupují sofistikovaní investoři na základě veřejně dostupných informací. 3. fáze - na základě množství pozitivních zpráv nakupuje široká investorská veřejnost Pokud tržní trend vykazuje pokles, tedy pokles kurzu je hlubší než předchozí úroveň a každý vzestup nepřekročí předchozí úroveň, hovoříme o tzv. trhu medvěda. Tento sestupný trend dělíme na tři základní fáze: 1. fáze - široká investorská veřejnost doposud nakupuje, ale dobře informovaní investoři již prodávají. 2. fáze - akciové kurzy klesají a institucionální investoři hromadně prodávají. 3. fáze - akciové kurzy klesají až na úplné dno a prodává i široká investiční veřejnost.
Hlavním cílem technické analýzy je za pomocí grafů znázornit vývoj kurzů a rozborem těchto grafů zjistit pravděpodobný budoucí vývoj. Přitom se využívají grafy, ze kterých se určují trendy či typické formace. Současně se využívají hodnotové ukazatele sestavované na základě cenových a objemových charakteristik.
11.3.1 Grafická analýza Za pomocí dat představujících vývoj kurzu jsou sestavovány různé typy grafů. ukážeme nejpoužívanější.
Zde si
Čárový graf (line chart) Využívá uzavíracích kurzů dne a je typický především pro periodické kotace. Příkladem je graf č.11.1, který zachycuje vývoj Dow Jonesova indexu (DOW JONES INDUSTRIAL AVERAGE IN)
Graf č.11.3.1.1 ukázka čárového grafu Svícnový graf (Candlestick) Tento typ grafů používali od 17. století v Japonsku pro hodnocení rýžových kontraktů. Na grafu č. 11.2 jsou vidět „svíce“ ve dvou barvách: v zelené barvě vidíme „růstové svíce“, tedy ty, u kterých je otevírací cena nižší než uzavírací cena sledovaného dne v červené barvě „poklesové svíce“, u kterých je uzavírací cena vyšší než otevírací.
Graf č.11.3.1.2 ukázka svícnového grafu
Sloupkový graf Graf má shodnou vypovídací schopnost jako graf svícnový. Shodně na něm můžeme pozorovat otevírací a uzavírací cenu, nejnižší a nejvyšší cenu. Používají se dva typy sloupových grafů HLC a OHLC. Jednotlivá písmena ve zkratce pak znamenají O - otevírací kurz, H - nejvyšší kurz, L - nejnižší kurz, C - uzavírací kurz
Graf č.11.3.1.3 ukázka sloupcového grafu
Graf Point & Figure Typ grafu Point & Figure znázorňuje pouze změny v ceně a na rozdíl od ostatních v něm není znázorněna časová osa. Do grafu se zachycují změny trendu. Každá buňka je představována zástupným znakem. Rostoucí trend je představován znakem X, naopak klesající trend je představován znakem O. Každá změna trendu, která přesáhne předem stanovenou výši označovanou jako bod zvratu, znamená rozšíření grafu z pravé strany o další sloupec.
Graf č.11.3.1.4 ukázka grafu Point & Figure Formace Na základě zkušeností odborníků byly vytvořeny tzv. formace, které naznačují změnu kursového vývoje. Formace můžeme rozdělit na tzv. reverzní formace, které naznačují změnu trendu, a konsolidační trendy, které naopak naznačují setrvání stávajícího trendu. Reverzní formace se používají k identifikaci situace, kdy se očekává změna stávajícího trendu. Rozlišujeme tyto reverzní formace: vrchol a dno, formace dvojitý vrchol a dvojité dno, formace hlava a ramena, formace obdélník. formace vrchol a dno jsou jedněmi z nejčastěji se vyskytujících formací a právě z důvodu častého výskytu jsou téměř nepoužitelné. Tyto formace obvykle nastávají v jednom dni a bývají doprovázeny velkým objemem obchodů.
ukázka formace vrchol
ukázka formace dno
formace dvojitý vrchol a dvojité dno se objevují již méně častěji. Pro přesné určení této formace je nutné znát objem obchodů. U druhé vzestupné linie musí být objem obchodů nižší než u první. V případě, že tomu tak není, může dojít k nesprávnému závěru a jde o falešné formace. Obecně platí pravidlo, že formace jsou důvěryhodnější tím víc, čím déle se formace vytvářejí.
ukázka formace dvojitý vrch
ukázka formace dvojité dno
formace hlava a ramena je nazvaná podle tvaru, kdy je nejvyšší vrchol (hlava) mezi dvěma nižšími vrcholy (rameny). První rameno je pokračováním rostoucího býčího trhu a druhé vznikající rameno je předzvěstí, že bude trend klesat a nastane přechod na medvědí trh. Jsou nejčastěji se vyskytující formací ze všech a obecně je tato formace považována za nejspolehlivější.
ukázka formace hlava a ramena
ukázka inverzní formace hlava a ramena
formace obdélník se vyskytuje na trhu, když se při určitém kurzu shoduje nabídka s poptávkou. Trend se často mění mezi býkem a medvědem.
ukázka obdélníkové formace Konsolidační formace naopak napovídají, že současný trend bude pokračovat. Rozlišujeme formace trojúhelníkové a formace prapor. formace trojúhelníkové ohraničují kurz do tvaru pomyslného sestupného nebo vzestupného trojúhelníku. Trojúhelníkové trendy trvají až tři měsíce. Vzestupný trojúhelník je signálem k nákupu a sestupný k prodeji.
ukázka vzestupného trojúhelníku
ukázka sestupného trojúhelníku
Formace prapor představuje pozastavení současného trendu, kdy na začátku formace je vysoký objem obchodů, v průběhu formace objem obchodů klesá a po ukončení formace se opět objem obchodů rychle zvýší. Délka trendu se obvykle vyskytuje uprostřed trendu a lze očekávat, že délka trendu bude pokračovat stejně jako před praporem.
ukázka praporu
Nevýhodou výše uvedených formací je jejich včasné rozpoznání. V praxi se daná formace může objevit a analytik ji rozpozná, až když se blíží ke konci. Obchodníci tak nemusí stihnout zareagovat a situace využít. Další nevýhodou je rozpoznání tvaru formace. Tyto výše uvedené formace jsou modelové, ve skutečnosti však mívají pouze náznak formace a je na zkušenosti analytika, jestli ji rozpozná.
11.3.2 Technické indikátory Technické indikátory vycházejí z analýzy tržních údajů, cenových charakteristik a objemů obchodů celkového trhu nebo jednotlivých titulů. Často se využívají indikátory šíře trhu, které sledují růst či pokles akcií k určitému datu, historická maxima a minima, zaznamenávají počet akcií, které dosáhly svého maxima nebo minima.
klouzavé průměry jsou nejčastěji používaným nástrojem technické analýzy. Jejich využití slouží k identifikaci míry a směru pohybu akciových kurzů. Klouzavý průměr v principu spočítáme jako součet uzavíracích kurzů za určité období podělený počtem dnů v období. Klouzavé průměry se používají v dlouhodobém období (200 obchodních dnů), ve střednědobém období (50 obchodních dnů) a krátkodobém období, kdy se provádí výpočet pomocí několika dnů. S klouzavými průměry se pracuje tak, že se nanáší do stejného grafu jako aktuální kurz sledované akcie. V případě, že graf krátkodobého průměru protne graf aktuálního kurzu ze spodu, je to jasný signál k prodeji. Naopak, protne-li graf krátkodobého průměru graf aktuálního kurzu ze shora, je to signál k nákupu. Takovýchto signálů bývá mnoho a některé z nich bývají pouze falešné signály. Silnějším signálem je protnutí grafu střednědobého kurzu graf aktuálního kurzu nebo protne-li graf střednědobý graf krátkodobý, popřípadě graf dlouhodobý graf kurzu střednědobého. Používání dlouhodobějších grafů dává sice silnější signály, ale může být již pozdě na reakci na trhu.
Graf č.11.3.2.1 Ukázka klouzavého průměru
pásmová analýza vychází z metody klouzavých průměrů. Z aktuálního kurzu akcií se vypočítá klouzavý průměr ceny akcie, horní a dolní hranice pásma. Vzdálenost horní a dolní hranice se mění v závislosti na volatilitě ceny. V praxi se používají tři metody pásmové analýzy: Procentní pásmová analýza, Bolligerova pásmová analýza, u které se šířka pásma mění dle volatility akcie a Pásy klouzavých průměrů, kde se šířka pásma mění dle volatility klouzavého průměru.
Graf č.11.3.2.2 Ukázka pásmové analýzy
Oscilátory jsou poměrové ukazatele. Jejich výhodou je to, že mohou být použity ať kurzy rostou či klesají, nebo jsou orientovány horizontálně a platí u nich, podobně jako u klouzavých průměrů, že čím je kratší zvolená délka, tím častěji dávají signály. Máme několik typů oscilátorů a nejčastěji jsou využívané momentum, MACD a RSI
Momentum zkoumá velikost změny cenové úrovně a ukazuje intenzitu oscilace kurzu. Počítá se tak, že se odečte uzavírací kurz dosažený před periodou n dnů od současného uzavíracího kurzu. Hodnota relativního ukazatele se pohybuje kolem hodnoty 100 a absolutního kolem 0. Pokud se protne hranice 0 nebo 100 směrem vzhůru, je to signál k nákupu, pokud se protne směrem dolů, je to signál k prodeji. MACD (Moving Average Convergence Divergence) je považován za jeden z nejspolehlivějších indikátorů. Využívá exponenciální klouzavé průměry, které se vynáší do grafu jako rozdíl mezi krátkodobým 12 denním exponenciálním klouzavým průměrem a dlouhodobým 26 nebo 25 denním exponenciálním klouzavým průměrem. Pokud MACD vzroste nad svoji spouštěcí linii, nastává nákupní signál. Pokud poklesne, nastává prodejní signál.
Graf č.11.3.2.2 Ukázka MACD oscilátoru
Index relativní síly (RSI) Záměrem indikátoru RSI byla snaha o kompenzaci chyb ostatních oscilátorů. Hlavními nedostatky, které oscilátory vykazují, jsou: ovlivňování hodnot vývojem minulých dat, nejasnost při stanovení výše hranice, která je již považována jako signál k prodeji nebo nákupu, a potřeba velkého množství údajů.
100 RSI 100 1 RS RSI je podíl průměrů kladných odchylek kurzů za periodu na průměr záporných odchylek kurzů za periodu n. RSI vypočteme tak, že sečteme navzájem kladné odchylky (odchylkou je rozdíl, který vypočteme, odečteme-li od dnešního kurzu včerejší, od včerejšího předvčerejší atd.) a výsledek dělíme počtem dnů, které jsme zahrnuli do výpočtu odchylky. Podobně postupujeme i se zápornými odchylkami. Indikátor RSI osciluje mezi 0 a 100. V období stability kurzu je 50. Vzestup nad 50 znamená růstovou tendenci a pokles pak klesající tendenci.
Graf č.11.3.2.4 Ukázka oscilátoru RSI
11.4 Psychologická analýza Předmětem zkoumání psychologické analýzy není pohyb jednotlivých kurzů, ale psychologické faktory, které ovlivňují chování investorů. J. M. Keyness říkal ve své době, že „nemá žádného smyslu zaplatit 25 peněžních jednotek za investici, o níž podle jejího perspektivního výnosu důvodně soudíte, že má sice hodnotu 30, avšak předpokládáte, že za tři měsíce ji trh ocení pouze na 20.“. Je proto důležité zahrnout i tyto aspekty ovlivňující chování investorů na trhu do svých úvah o prodeji či nákupu a vhodným způsobem je využít. Keynesova spekulativní rovnovážná hypotéza se zabývá chováním kurzů na akciových trzích. Keynes označil jako hlavní faktor ovlivňující kurzy akcií spekulativní chování investičního publika, jež je podmíněno subjektivními faktory. Často se stávali vlastníky akcií investoři bez potřebných znalostí, aby mohli provést analýzu. Tito investoři reagovali i na mnohdy banální informace nepřiměřenými reakcemi a prodávali či nakupovali akcie bez závažného důvodu. To způsobovalo rozkolísání kurzu akcií a vznikaly tak problémy
profesionálním investorům, kteří prováděli analýzy. V případě, že se zvyšoval počet neinformovaných investorů, rostl tím vliv jejich chování na kurz akcií. Keynes tak vypozoroval, že pokud bude mít takový vliv na kurz akcií velká skupina laických investorů, musí se i investor pravidelně provádějící analýzy přizpůsobit a musí se naučit odhadovat chování ostatních investorů. Keynes rozlišil spekulaci a podnikavost. Spekulaci definoval jako investiční rozhodování, které je založeno na prognózování kolektivní psychologie. Podnikavost označil jako činnost vyplývající z předvídání budoucího výnosu akciového instrumentu po celou dobu jeho životnosti na základě fundamentální analýzy. Zároveň označil ve své teorii za velmi nebezpečné, pokud by nastala situace, kdy spekulace bude větší než podnikavost.
12. Ostatní finanční instituce a ostatní formy financování 12.1 Factoring Je jedním z nástrojů, který může zajistit trvalou likviditu podniku. V praxi jde o úplatné postoupení krátkodobých pohledávek snížených o diskont. Factoring nabízejí většinou bankovní domy a některé specializované factoringové společnosti. Factoring zahrnuje financování, záruku proti platební neschopnosti či nevůli odběratelů a také inkaso a správu krátkodobých pohledávek s odloženou splatností, které vznikly na základě dodávek zboží nebo služeb stálým zákazníkům. Na českém trhu jsem narazil na velmi zajímavé nabídky factoringu a pokusím se popsat výhody (většinou perfektně popsané v reklamních letácích o nabízeném produktu), ale také jeho nevýhody. Výhody: Factoring umožňuje získat až 80 % hodnoty faktury okamžitě po jejím vystavení a dodání zboží. V případě regresního factoringu je možné faktury postupovat elektronicky. Zároveň lze získávat průběžné informace o stavu veškerých postoupených faktur – zda byly uhrazeny, jsou po splatnosti, jak dlouho atd. Factoring je flexibilní nástroj financování, který funguje jako kontokorentní úvěr. Jestliže dodáte více zboží, můžete čerpat více prostředků a naopak. V případě, že Váš zákazník uhradí fakturu po splatnosti (do 60 dnů), jste o této skutečnosti informováni, ale nejsou Vám účtovány žádné sankční úroky ani pokuta a přitom máte prostředky na nákup materiálu či zboží pro Vaši výrobu nebo obchod a současně nemusíte vymáhat pohledávky od odběratelů. Jestliže využíváte factoring, můžete zákazníkům nabídnout odloženou splatnost, standardně až 90 dní, výjimečně až 120 dní a máte možnost obchodovat na otevřený účet. Navíc nejste nuceni žádat o otevření akreditivu, a přesto získáváte záruku proti nezaplacení v případě platební neschopnosti odběratele. Potřebujete pouze obchodní kontrakt
s odběratelem, který bude obsahovat všechny základní informace o obchodu a dodávce a řádné doklady spojené s dodávkou. V rámci factoringu je účtován jednorázový factoringový poplatek a úrok z poskytnutých záloh. Část nákladů spojených s factoringem můžete zahrnout do ceny, protože odběrateli vlastně poskytujete dodavatelský úvěr. Nevýhody: Samozřejmě i factoringové společnosti se chrání a snaží se minimalizovat riziko spojené s nedobytnými pohledávkami a na druhou stranu stanovují podmínky nedosažitelné pro menší firmy a firmy, které obchodují pouze s jedním partnerem. Tou podmínkou je při factoringu výběr několika obchodních partnerů (obvykle 3) s celkovým ročním minimálním obratem. Tato částka se v závislosti na produktu pohybuje kolem 10 milionů Kč. V tomto bodu se musím pozastavit nad zvážením takovéto formy factoringu. Pokud máme silné finanční zázemí a několik zpožděných plateb významně neohrozí likviditu a současně máme dostatečné právní nástroje na vymáhání pohledávek včetně úroku, jde v případě tohoto konkrétního produktu pouze o drahé přenesení rizika na factora. Současně si nedovedu představit, když budu mít s obchodním partnerem 10 milionů roční obrat, nehledě na ostatní vazby, které se zákonitě za tu dobu vytvoří, že by tato firma neplatila zavčas své závazky. Výjimkou by snad mohlo být řešení dlouhodobých problémů s platební morálkou s některým z obchodních partnerů, které chceme prostřednictvím factoringu redukovat. Omezení factoringu je samozřejmě také u situací, kdy existuje zákaz postupování pohledávek, pohledávky jsou zastaveny u třetích osob a factoring se také nedoporučuje u společností, mezi kterými dochází k pravidelným dodávkám navzájem. Factoring dále rozdělujeme na factoring pravý a nepravý: -
pravý faktoring - Odkoupením pohledávky přestává být dodavatel věřitelem a faktor nemá možnost zpětného postihu při nedobytnosti pohledávky. nepravý faktoring - Factoringová společnost odkupuje i méně bonitní pohledávky, ale vyhrazuje si právo zpětného postihu.
Obecně můžeme factoringu přiřadit tyto činnosti: -
Finanční - při odkupu pohledávek poskytuje faktorská společnost okamžité zálohové platby (obvykle 80% z ceny). Garanční - faktor na sebe přebírá riziko nedobytných nebo pozdě uhrazených pohledávek. Administrativní - v některých případech může factoringová společnost zajišťovat i administrativní operace zejména vedení účetnictví, vystavování faktur nebo inkasování plateb za zboží či služby.
12.2 Forfaiting Je velmi podobný factoringu, ale používá se ve většině případů při obchodování se zahraničím. Jde o odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek obvykle se splatností delší než 90 dnů forfaitingovou organizací. Většina fortfaitingových organizací si klade požadavky, které musí pohledávka splňovat, tak aby byla fortfaiterem odkoupena. Pohledávka musí být ve volně směnitelné měně, je zajištěna bankovní zárukou, směnkou nebo dokumentárním akreditivem s odloženou splatností a obvykle je stanovena minimální hodnota pro odkup, která je obvykle 200 000 $. Dalším podstatným rozdílem oproti factoringu je postupování pouze jednotlivých pohledávek. Naopak stejně jako u factoringu přebírá forfaiter riziko za nesplacení odkoupené pohledávky. Toto riziko je však u forfaitingu díky zajištění velmi nízké.
12.3 Leasingové financování Leasing představuje formu financování, při které podnik využívá dlouhodobý majetek jiného subjektu za úplatu rozloženou obvykle do pravidelných splátek. Vzhledem ke skutečnosti, že není majetek podnikovým vlastnictvím, nejsou na tento majetek aplikovatelné odpisy nájemcem, tedy podnik přichází o výhodu reinvestice do svého vlastního dlouhodobého majetku. Pokud jde o rizika, která jsou spojená s provozem zařízení, jsou obvykle přenesena na výrobce zařízení a současně je zařízení pojištěno proti poškození a způsobeným škodám. Tyto náklady navyšují cenu pronajímaného zařízení, protože leasingová společnost si je započítává do ceny leasingu. Hlavní výhodou leasingu je možnost využívat zařízení i při nedostatku dostupných finančních prostředků na nákup zcela nového nebo jinak nedostupného zařízení. Leasing je výhodný i pro zadlužené firmy, neboť nezvyšuje dlouhodobý dluh z důvodu pravidelných splátek po celou dobu trvání pronájmu. Jde sice o zkreslení ukazatelů zadluženosti, nicméně navenek může firmě pomoci při zlepšení jejího jména vůči veřejnosti. Leasingové splátky jsou daňově uznatelným nákladem pro nájemce, ale přichází tak o možnost tvorby odpisů, které si uplatňuje pronajímatel. Nejvíce používaným leasingem je leasing movitých předmětů, kde na prvním místě jsou bezesporu osobní automobily následované stavebními stroji. Leasing obecně rozdělujeme na provozní a finanční: -
Finanční leasing - jde o dlouhodobý pronájem, jehož délka se shoduje s dobou ekonomické životnosti pronajímaného předmětu. Při této formě zpravidla přenáší pronajímatel rizika spojená s užíváním na nájemce. Po ukončení leasingu se majetek převádí na nájemce, a to za cenu, která nesmí být vyšší než zůstatková cena, kterou by měl majetek při rovnoměrném odepisování. Pokud na konci leasingu nepřechází pronajímaný majetek na nájemce, jde podle současné právní
-
úpravy o leasing provozní. Leasingová smlouva bývá ve většině případů nevypověditelná. Finanční leasing dále můžeme rozdělit na tyto druhy: - Přímý – typ leasingu, kdy je poskytovatel leasingu současně výrobcem. - Nepřímý – jde o nejrozšířenější formu leasingu, je to třístranný právní vztah mezi nájemcem, pronajímatelem a věřitelem. - Zpětný – dlouhodobý majetek podniku je odprodán leasingové společnosti a ta jej zpětně pronajme prostřednictvím leasingu původnímu majiteli. Provozní leasing - jde o krátkodobý pronájem, kdy je doba pronájmu kratší než ekonomická životnost majetku a předpokládá se, že majetek po uplynutí pronájmu bude vrácen pronajímateli. Leasingové splátky od jednoho nájemce představují pouze část pořizovací ceny. Provozní leasing se často používá u velkých specializovaných stavebních strojů, protože menším firmám se nevyplatí mít drahé stroje v majetku s ohledem na jejich občasnou sezónní použitelnost, náklady na údržbu, náklady na parkování a další náklady spojené s jejich vlastnictvím.
Před vlastním rozhodnutím o pronájmu dlouhodobého majetku prostřednictvím leasingu se vyplatí propočítat, zda cena zaplacená za celou dobu leasingu není dražší než varianta nákupu vlastního majetku financovaného pomocí běžného úvěru. Při tomto rozhodování je nutno zvážit výhody a nevýhody jak leasingu, tak úvěru, a to nejenom ceny, která bude zaplacena za celou dobu leasingu nebo úvěr, ale také ostatní faktory. Mezi hlavní faktory, které musíme zvažovat patří: daňové výhody, možnost odepisovat majetek a volba metody odepisování, úrokovou sazbu, možnost měnit výši splátek u leasingu a úvěru, výši penále při opoždění splátky, možnost změnit v průběhu výši splátek, možnost předčasného splacení a podobně.
13. Centrální banka a regulace a dohled finančního trhu V české republice je představována centrální banka Českou národní bankou (ČNB). V čele ČNB stojí bankovní rada. Rada je tvořena guvernérem, dvěma viceguvernéry a čtyřmi dalšími členy. Členy bankovní rady jmenuje prezident republiky na období šesti let. Bankovní rada je povinna minimálně dvakrát ročně podávat Parlamentu zprávy o měnovém vývoji a veřejnosti nejméně jednou za tři měsíce. ČNB je nezávislá na často se měnící politické scéně s možností nestability. Z tohoto důvodu může lépe odolávat politickým tlakům. Do činnosti ČNB lze zasahovat pouze na základě změny zákona.
13.1 Postavení a funkce centrální banky v ekonomice ČNB plní v ekonomice následující funkce: -
určuje a prosazuje měnovou politiku, hlavním cílem je dosažení cenové stability,
poskytuje úvěry, přijímá vklady a kontroluje činnost obchodních bank, jinými slovy je to banka bank, která má pravomoc udělit nebo odebrat licenci obchodním bankám, emituje peníze a sleduje množství peněz v oběhu, což je velmi důležitým nástrojem, kterým může centrální banka ovlivňovat monetární politiku, vede účty státního rozpočtu, v rámci státního rozpočtu zajišťuje centrální banka např. správu státního dluhu nebo vydávaní státních dluhopisů, spravuje devizové rezervy a za pomocí kursových intervencí reguluje kurs vůči zahraničním měnám, reprezentuje stát v měnové oblasti, zejména pak při jednáních Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky.
-
13.2 Měnová politika Měnová politika centrální banky slouží k regulaci množství peněz v ekonomice. Účelem této regulace je podpora stability cenové hladiny, podpora ekonomického růstu, podpora zaměstnanosti, podpora stability měnového kursu atd. Vzhledem k tomu, že dosažení stability některých ukazatelů může být v rozporu s jinými ukazateli, volí si centrální banka s ohledem na své preference mezi restriktivní měnovou politikou a expanzivní měnovou politikou. restriktivní měnová politika – centrální banka omezuje množství peněz v oběhu, to vede ke snížení poptávky, hospodářského růstu, inflace a zvýšení nezaměstnanosti, úroků. expanzivní měnová politika – centrální banka zvyšuje množství peněz v oběhu, což má opačný efekt jako u restriktivní měnové politiky.
K provádění měnové politiky používá centrální banka řadu nástrojů, nejpoužívanější je dělení na nástroje přímé a nepřímé.
Přímé nástroje mají velký vliv na finanční hospodářství, proto jich centrální banka využívá jen výjimečně a na přechodnou dobu. K těmto nástrojům patří: -
-
Pravidla likvidity - centrální banka určuje obchodním bankám poměr mezi aktivy a pasivy. Patří sem například ukazatel kapitálové přiměřenosti. Aktivní operace banky mohou činit maximálně 125% vlastního kapitálu, 8% z hlediska pokladní hotovosti k aktivům. Povinné vklady - povinné vedení běžných účtů státních institucí u centrální banky. Úvěrové kontingenty - určení limitních úvěrů a úvěrových stropů.
mezi nepřímé nástroje centrální banky patří:
Diskontní sazba - úroková sazba, za kterou si mohou komerční banky půjčit peníze od centrální banky. Od diskontní sazby se odvíjí úrokové sazby poskytované obchodními bankami ostatním subjektům, a tím se ovlivňuje i zájem o půjčky. Růst diskontní sazby snižuje poptávku po úvěrech a naopak pokles ji zvyšuje. Operace na otevřeném trhu - spočívají v nákupu a prodeji státních cenných papírů. Prodejem cenných papírů centrální bankou obchodním bankám se snižuje měnová báze, a tím dojde ke snížení bankovních půjček. Povinné minimální rezervy - spočívají v povinném vkladu obchodních bank u centrální banky. Čím vyšší sazba, tím méně mají obchodní banky peněz na poskytování úvěrů. Výše povinných minimálních rezerv je obvykle určena procentní sazbou, a to z vkladů domácích nebankovních subjektů uložených u bank. Nákup a prodej zahraniční měny, kterými ČNB stabilizuje kurz koruny oproti ostatním měnám.
-
-
-
-
13.3 Význam regulace a dohledu ČNB v rámci bankovního dohledu stanovuje rozsah činnosti bank a kontroluje jeho dodržování. ČNB vydává opatření a vyhlášky, které obsahují podmínky pro vstup do bankovního sektoru a pravidla v jednotlivých oblastech podnikání bank. ČNB posuzuje při udělování bankovní licence tyto aspekty: právní forma banky, minimální kapitálový požadavek, kvalifikační a morální způsobilost zakladatelů a vedení banky, prostorové, bezpečnostní a technologické vybavení banky, obchodní a finanční plán, kontrolní a účetní systém banky
13.4 Uspořádání regulace a dohledu v ČR Centrální banka při své dohlížecí činnosti vykonává bankovní dohled nad obchodními bankami. V praxi se používají dvě základní metody:. -
-
Dohled na dálku, kdy centrální banka zjišťuje dodržování stanovených pravidel na základě výkazů a hlášení předkládaných bankami, auditorských zpráv, informací získaných přímo jednorázově od banky, veřejně dostupných databází apod. Na základě analýzy pak může centrální banka přejít i na dohlídku na místě. Dohlídka na místě, jinými slovy kontrola, která probíhá přímo v bance. Je rozhodujícím nástrojem bankovního dohledu, zejména s ohledem na vyšší důraz kladený na systém řízení jednotlivých rizik v bance. Rozpoznání rizika je u každé banky individuální a umožňuje na základě výsledů kontroly nastavit optimální formu dohledu.
13.5 Vztahy centrálních bank ve světě a v EU Pokud má úspěšně fungovat jednotná měnová politika EU, vyžaduje to vytvoření centrální evropské banky, která by plnila úkoly, dosud zajišťované národními centrálními bankami jednotlivých členských států unie. Tato centrální evropská banka byla založena již ke konci devadesátých let minulého století a začala svou činnost l 1. lednu 1999. Evropská centrální banka (ECB) má sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem, základní jmění této banky činí 5 miliard euro, na němž se podílely poměrově všechny členské státy, které přijaly společnou měnu. Dlužno podotknout, že i státy, které společnou měnu z původní evropské patnáctky nepřijaly (Dánsko, Švédsko a Velká Británie) alespoň symbolicky splatily 5% svých podílů. Evropská centrální banka je řídícím a koordinačním střediskem pro určování monetární politiky těch členů EU, které jsou účastníky měnové unie Všechny národní centrální banky jednotlivých členských států ztratily tím okamžikem své dřívější kompetence centrálních bank a přepustily je Evropské centrální bance. Tím se také staly jakými pobočkami, výkonnými orgány a nástroji zabezpečujícími rozhodnutí Evropské centrální banky. Jaké hlavní funkce má ECB a jaké úkoly plní v rámci EU? V podstatě se dá říci, že i ECB plní ty úkoly, které musí plnit každá centrální banka. Její základní povinností je dbát o udržení cenové stability v rámci evropského měnového systému a podporovat přijatou hospodářskou politiku celé unie. Mezi další hlavní funkce ECB patří zejména: -
formulovat a realizovat monetární politiku EU, vykonávat bankovní dohled nad obchody běžných komerčních bank jednotlivých členských států, emitovat (a případně stahovat) bankovky a mince euro, řídit devizové obchody, spravovat devizové rezervy členských států, určovat výši zásadních a podstatných úrokových sazeb, rozhodovat o výši minimálních povinných rezerv, kapitálové přiměřenosti a dalších hlavních ukazatelích řízení komerčních bank, dohlížet na neproblematické, rychlé a hladké provádění platebního styku uvnitř i vně EU a legislativně tuto oblast bankovnictví zajišťovat, poskytovat informační, analytické a jiné odborné služby institucím EU, zajišťovat, zpracovávat a poskytovat statistiky, atd.
ECB je nezávislou centrální bankou celé EU, znamená to, že je nezávislá na kterémkoliv řídícím orgánu EU, jakémkoliv státu, vládě apod. Tato její právní i politická nezávislost patří k základním rysům celé EU a vyplývá již z naprosté předcházející právní, politické i odborné nezávislosti všech centrálních bank jednotlivých členských států EU. V podstatě nezávislost národní centrální banky každého budoucího účastníka EU byla jednou z podmínek vstupu. Všechny centrální banky jednotlivých členských států byly před přijetím do EU zcela nezávislé instituce na národních vládách či jiných řídících orgánech jednotlivých států. Přestože tato nezávislost centrální banky především na dané vládě, teoreticky není (a nebyla) nutná), byl to především příklad německé spolkové centrální banky, která po celé poválečné období byla bankou zcela nezávislou na německé spolkové vládě a svým jednáním, odborností a politickou i právní nezávislostí, výraznou měrou přispěla k tehdejšímu poválečnému rozvoji západního Německa. Byla to jistě i její zásluha, že tehdejší měna (německá marka) byla měnou stabilní a silnou a výrazný trvalý vzestup její hodnoty na mezinárodních finančních trzích, odrážející trvalý vzestup západoněmeckého hospodářství (označovaný často jako „ekonomický zázrak“) byl známkou vysoce kvalitního managementu tehdejší Bundesbanky. Je třeba podotknout, že německá centrální banka vysoce profesionálním způsobem zvládla i období opětovného sjednocení Německa, kdy musela čelit silným ekonomickým i politickým tlakům vyplývajícím z velmi rozdílného stavu hospodářství (ost a west - východních a západních spolkových zemí) a existence dvou měn. Právě zkušenosti této banky vedly hlavní představitele EU k definici právní i politické nezávislosti i ECB na vrcholných orgánech EU i vládách jednotlivých členských zemí. Nezávislost evropské centrální banky je upravena přímo ve statutu ECB, kde se v článku 108 Smlouvy o ES a statutu říká: „ při výkonu pravomoci a uskutečňování úkolů a povinností svěřené jim touto Smlouvou a Statutem nesmějí ECB, národní centrální banky, ani žádný člen jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat ani přijímat pokyny od orgánů Společenství, od žádné vlády členského státu nebo od jakéhokoliv jiného subjektu.“ Orgány a instituce Společenství a vlády členských států se zavazují zachovávat tuto zásadu a nesnažit se ovlivňovat členy rozhodovacích orgánů Evropské centrální banky či národních centrálních bank při plnění jejích úkolů. Nezávislost ECB i národních centrálních bank má čtyři formy, označované jako: -
-
institucionální nezávislost (viz citované ustanovení Smlouvy a Statutu), osobní nezávislost (které předpokládá určitou délku a stabilitu funkcí v řídících orgánech ECB, kdy funkční období členů vrcholných orgánů národních bank musí být dostatečně dlouhé a představitelé centrálních bank mohou být odvoláni pouze z důvodů uvedených ve Smlouvě a Statutu), věcná nezávislost (kdy je definován věcný, odborný cíl ECB i centrálních národních bank členských států a při formulaci i jeho plnění nesmí být centrální banka nijak ovlivňována,
koordinujícím měnovou politiku EU, kdyžto ECB je organizací provádějící a zodpovídající za její řízení a výsledky.
14. Světový a evropský měnový systém Na světě existují desítky různých měn, mezinárodní měnový systém však používá pouze omezený počet měn k přímým platbám mezi státy. Členské státy MMF používají v důsledku Kingstonských dohod jiný způsob úhrad mezi členskými státy. Bilaterálně lze dohodnout i podobný způsob úhrady závazků z mezinárodního obchodu i mezi nečlenskými státy. Tato lekce stručně popisuje mechanismus světového a evropského měnového systému, funkci MMF a systém devizových kurzů. Dále probírá otázku evropské hospodářské integrace, existenci Evropské unie a jejích hospodářských institucí, měnovou politiku a zavedení společné měny včetně řídící a koordinační funkce Evropské centrální banky a Evropského systému centrálních bank.
14.1 Historický vývoj a uspořádání Světový a evropský měnový systém je výsledkem jednak přirozeného ekonomického vývoje spjatého s vývojem obchodu, internacionalizace ekonomiky, mezinárodní výměny zboží, kapitálu i lidských zdrojů. Je to systém peněžních vztahů, které platí v mezinárodním obchodním světě, ve světovém hospodářství, které je dnes tak provázáno vzájemnými ekonomickými svazky, že úprava peněžních vztahů je vnějším odrazem fungování celého mezinárodního světového tržního hospodářství. Tržní mechanismus je silou, která uvádí do pohybu miliardy lidí k denním aktivitám, denně jsou distribuovány vyrobené statky, dochází k realizaci služeb, a to bez ohledu na hranice států. Kapitál má mezinárodní charakter, přelévá se ze země do země, stejně tak jako miliony lidí dnes svobodně nakupují zboží či služby v cizích státech. Mezinárodní měnový systém prošel určitou historickou cestou, než se ustálil do dnešní podoby. Ta je dána jednak přirozenými cestami utváření platebních vztahů mezi lidmi různých států, firmami i státy při realizaci mezinárodního obchodu, avšak do značné míry je i výsledkem institucionalizace mezinárodního platebního styku. Historicky vznikly v různých částech světa odlišné měny. Dá se říci, že vlastní měna je jednou ze známek samostatnosti státu. Na světe takto existují stovky národních měn, některé jsou konvertabilní, jiné nikoliv. Některé měny (například dollar) jsou přijímány jako platidlo i na území jiných států s vlastní měnou. MMS je tvořen různými měnovými prostředky a institucemi, které fungování mezinárodních plateb a výměn umožňují a regulují. Jeho současný stav je dán výsledkem tzv. Kingstonských dohod z roku 1976. Tyto dohody podepsaly členské státy Mezinárodního měnového fondu (ČR je členem MMF) v Kingstonu na Jamajce. Mezinárodní měnový systém tvoří: - národní měny jednotlivých zemí, - dollar, euro, respektive dohodnutá měna.
Ke skutečným platbám, respektive pohybu reálných peněž mezi zeměmi, však dochází spíše výjimečně. Platební styk mezi firmami i mezi státy se realizuje následujícím způsobem.
Země, které nejsou členy MMF, se musí dohodnout na jiném způsobu vyrovnání salda platební bilance vyplývajícího ze vzájemné obchodní výměny. To se většinou děje pomocí bártru, dodávky dohodnutého druhu a kvantity zboží nebo úhradou v dollarech, eurech apod. MMF má tedy kromě jiných funkcí i pověření vyrovnávat mezinárodní měnové vztahy členských zemí. Členské státy vložily do MMF určité finanční prostředky (dle výše v jaké se podílejí na světovém obchodu), MMF vede tyto prostředky na jejich účtech a provádí mezinárodní zúčtování. MMF patří mezi velmi významné světové organizace, je to účelová organizace zřízená OSN, jejím posláním je regulace a úprava mezinárodních měnových vztahů. Členské státy OSN jsou většinou současně i členy MMF. Je třeba dodat, že dollar je světovým platidlem a značná část světových platebních vztahů se provádí přímo v dollarech, popřípadě se prostřednictvím dollaru vyrovnávají celoroční salda bilaterálních či multilaterálních obchodních vztahů.
14.2 Ekonomická integrace Evropy Současný stav hospodářské integrace 25 evropských států má více než padesátiletou historii. Postupně od padesátých let minulého století se některé evropské státy rozhodly vytvořit a dále rozšiřovat vzájemně výhodnou ekonomickou integraci, která vyústila do vzniku Evropské unie. Počátky integračních snah se datují již do roku 1950, kdy francouzský ministr Robert Schuman přišel s návrhem na vytvoření mezinárodní organizace, která by dohlížela, koordinovala a kontrolovala uhelný a ocelářský průmysl. Tento návrh se setkal s podporou šesti evropských států (Francie, Německé spolkové republiky, Itálie a zemí Beneluxu), a tak v roce 1952 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), což je považováno za počátek evropské integrace. V roce 1957 byly šesticí původních států podepsány tzv. Římské smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Protože se jednalo o organizační uskupení týchž států se stejným cílem, tj. vytvoření společného trhu, začal být používán jednotný název Evropská společenství. Dalším krokem k evropské integraci bylo uskutečnění tzv. celní unie, jednotné celní politiky vůči nečlenským státům (byl vytvořen jednotný celní sazebník) a odstranění cel uvnitř členských států. Evropské společenství dosáhlo v šedesátých letech významného ekonomického růstu, prosperity a rychlého technického i ekonomického pokroku. V sedmdesátých letech došlo k dalšímu integračnímu procesu. Jednak se od 1. ledna 1973 staly novými členy Dánsko, Irsko a Velká Británie, vznikla evropská devítka (Norsko v referendu vstup zamítlo), jednak došlo k vyššímu stupni institucializace a rozšíření funkcí
integrace. V Paříži byla v roce 1974 přijata deklarace, jíž se zřídila tzv. Evropská rada, Připravil se podklad pro pozdější vytvoření Evropského parlamentu (v roce 1979 se konaly první volby) a byl zřízen tzv. Účetní dvůr ES. Celková hospodářská politika se zaměřila především na harmonizaci některých ekonomických odvětví, stabilizaci hospodářství jednotlivých zemí uvnitř integračního uskupení a hlavně vytvoření Evropského měnového systému (EMS), založeného na mechanismu směnných kurzů jednotlivých národních měn a vytvoření společné měnové jednotky (nikoliv ve formě reálných, nýbrž ideálních peněz (přepočítacích jednotek). Toto byla výrazně vyšší integrace, neboť umožnila ke konci sedmdesátých let koordinaci měnové i hospodářské politiky celého ES a jednotnou ochranu vůči nestabilním měnám mimo ES. V osmdesátých letech do integrace přistoupily další státy, nejprve Řecko, později Španělské a Portugalsko a začalo se tak hovořit o evropské dvanáctce. Toto rozšířené uskupení pak přijalo celou řadu dalších legislativních opatření, a to směrem k odstranění překážek na hranicích mezi členskými státy, které bránily možnosti skutečně volnému pohybu zboží, služeb i osob, dále k technické standardizaci a prvním kroků k unifikaci daňové (ta není v některých oblastech především nepřímých daní bezezbytku realizována dodnes, týká se to především nových členských států). Konec osmdesátých let, především rozpad východního bloku, znamenal nový impuls ve vývoji evropské integrace. Začala jednání o přidružení, tzv. asociační dohody se zeměmi střední a východní Evropy, Československem, Polskem a Maďarskem, došlo ke sjednocení Německa. V roce 1990 byla v Paříži podepsána smlouva o založení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) se sídlem v Londýně, která významně přispěla a přispívá k rozvoji nových členských států, jak poskytování úvěrů za výhodné úroky, tak i přímými investicemi hlavně do soukromého sektoru hospodářství nových členských států. Je možno říci, že permanentní snahy o vytváření silného integračního celku v Evropě vyvrcholily návrhem Smlouvy o Evropské unii, podepsané v roce 1992 v Maastrichtu. Jejím výsledkem bylo vytvoření nejen Evropské unie, jakožto nadnárodního celku zajišťujícího hospodářskou a měnovou unii, ale došlo i dalšímu rozšíření na tzv. evropskou patnáctku, přijetím Finska, Švédska a Rakouska. V roce 1994 byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI), jehož účelem a úkolem byla koordinace spolupráce centrálních bank členských států EU a koordinace a synchronizace monetárních politik členských států ústících do vzniku Evropského systému ústředních banka. Na zasedání EU v roce 1995 v Madridu bylo rozhodnuto o rovněž o budoucím zavedení nové jednotné společné evropské měny Euro k 1. lednu 1999. Tato nová měna byla uvedena na světové trhy a přijalo ji celkem 11 států EU. Zpočátku euro figurovalo pouze ve formě bezhotovostních zápisů na kontech, avšak od 1. ledna 2002 se daly do oběhu již bankovky a mince. Zhruba od poloviny devadesátých let požádalo 10 států střední a východní Evropy (včetně České republiky) o přijetí do EU. Dnes již má EU 25 členů, nicméně hovoří se o určité dvojkolejnosti, neboť některé státy mají určité výjimky, euro není zavedeno všude, nové členské státy jsou ve stádiu postupné koordinace a spolupráce s původní patnáctkou. Mnohé členské státy (Českou republiku nevyjímaje) dodnes například nesplnily tzv. maastrichtská kritéria pro přijetí eura, pro řadu států (hlavně střední a východní Evropy) platí určitá omezující pravidla. Nicméně je možno konstatovat, že v současné době se v Evropě nachází poměrně silné, koncentrované
ekonomické uskupení, které je schopno konkurovat ekonomicky vyspělým státům a integracím na celém světě, a které poměrně dobře konkuruje jak USA, tak i Japonsku a ostatním asijským tygrům. Rovněž pozice eura na světových finančních trzích je poměrně silná. Měnový systém v Evropě je důsledkem integračních kroků některých evropských států a je důsledkem historického vývoje, postupného integračního procesu, jehož současným stavem bylo vytvoření Evropské unie. Shrneme-li dosavadní poznatky, můžeme říci, že s otevřeností tržní ekonomiky, vznikají na celém světě přirozené tendence k integraci hospodářství, tj. slučování, splývání menších celků ve větší, jehož výsledkem je vznik ekonomicky (a tím i politicky) silnějších uskupení, jehož druhou stránkou je globalizace, ztráta určité samostatnosti národních ekonomik a vznik řídících nadnárodních institucí. Výsledkem postupné integrace je prakticky zmizení hranic mezi členskými státy integračních celků, volný pohyb pracovních sil, kapitálu i zboží uvnitř celku, až vytvoření společné měnové unie se společnou měnou. Dosavadní teorie i praxe rozeznává integraci mikroekonomickou a makroekonomickou. Mikroekonomická integrace leží v oblasti podnikové ekonomie a je plně v rozhodování majitelů či managementu firem či institucí (slučují se například i výzkumné instituce). Makroekonomická integrace má 5 stupňů s tímto označením: a) Pásmo volného obchodu - členské země ruší tarify a kvóty ve vzájemném obchodě. Každá země si ponechává svou autonomní celní politiku vůči nečlenským zemím. b) Celní unie - kromě výše uvedeného je prováděna navíc ještě společná celní politika vůči nečlenským státům unie. c) Společný trh - Členské země liberalizují pohyb výrobků a služeb i pohyb výrobních faktorů (práce a kapitálu). Je možné pracovat a bydlet v jiném státě unie, je možné investovat v jiném státě zení společného trhu. d) Hospodářská unie - Totéž jako u Společného trhu, navíc platí, že státní orgány členských zemí harmonizují národní hospodářské politiky. e) Úplná ekonomická integrace (unie) - kdy se sjednocují jednotlivé typy hospodářské politiky, jako politika monetární, fiskální, sociální, vzniká měnová unie atd.
14.3 Společná měnová politika EU a společná měna Vytvoření měnové unie se společnou měnou vyžadovalo v prvé řadě maximální sblížení hospodářské politiky jednotlivých států a stanovení podmínek pro vytvoření společné měny a tím i vytvoření společné centrální banky EU, která bude řídit společnou měnovou politiku a vykonávat funkce centrální banky místo centrálních bank jednotlivých členských států. Podmínky, které vedly a i nadále slouží k posouzení přijatelnosti zavedení společné měny v jednotlivých členských státech, vešly ve známost pod označením maastrichská konvergenční kritéria. Jejich splnění je předpokladem pro možnost zavedení eura v každém státě EU. Vzhledem k tomu, že ČR usiluje o brzké zavedení eura i na svém území, stojí za to, si tato kritéria připomenout. Jedná se o
1) dosažení vysokého stupně cenové stability, který se měří růstem indexu spotřebitelských cen, tj.inflací. Výše inflace byla stanovena jako limitní hranice a plnění tohoto kritéria bylo požadováno velmi přísně, neboť v inflaci spatřovala EU hlavní nebezpečí stability společné měnové politiky, 2) dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí. Zatímco s předcházejícím kritériem nemá ČR problém, tohoto kritéria není dosaženo. EU stanovila, že poměr schodku veřejných financí k HDP nesmí být vyšší než 3% a celkový dluh veřejných financí nesmí překročit 60% HDP. 3) Dodržování normálního kurzového rozpětí vůči měnám potenciálních členských států. Budoucí členský stát nesmí zejména provést devalvaci své národní měny vůči měně jiného státu. 4) Dlouhodobá úroveň úrokové míry (tj. vzájemná konvergence úrokových sazeb). Opět byl stanoven limit úrokových sazeb, který nesmí být uchazečem překročen. Kontrolu těchto měnových kritérií určených Maastrichtskou smlouvou a koordinaci celého procesu sbližování národních ekonomik potenciálních členských států zajišťoval Evropský měnový institut (EMI), který zanikl ustavením Evropské centrální banky, která převzala jeho úkoly.
15. Literatura BOBEK, P. Financial services @ Internet. In Future of the Banking after the Year 2000 in the World and in the Czech Republic III. 1. vyd. Karviná: OPF SU, 1998 BRADA, J. Technická analýza. Praha: VŠE, 2000. ISBN 80-245-0096-5 BRECHLEROVÁ, D. Problems with a security of electronic banks. In Future of the Banking after the Year 2000 in the World and in the Czech Republic IV. 1. vyd. Karviná: OPF SU, 1999 KOUBEK, J. Základy moderní personalistiky, Management Press 1995 MARVANOVÁ, M.,HOUDA,M., Platební styk aneb platební a zajišťovací instrumenty ve vnitřním a zahraničním obchodě. 1. vydání, Spektrum Brno 1993, ISBN 80-901779-9-9 MLČOCH, J., Financování podniku pro obchodní akademie, Fortuna 1994 ISBN 80-7168-184-9 PAVLÁT, V. Kapitálové trhy a burzy ve světě. PREISLEROVÁ, D. Ekonomika, MC Nakladatelství Brno 1997 POSPÍŠIL, R. Vybrané kapitoly z ekonomiky Evropské unie. VUP v Olomouci, 2003 PŘÁDKA, M., KALA J., Elektronické bankovnictví. 1. vyd. Praha: Computer Press, 2000 RADICE, F. Banking Transactions. 1st ed. London: Macmillan, 1993, p. 53
REJNUŠ, O. Teorie a praxe obchodování s cennými papíry, CPRESS, Praha 2001, ISBN: 8072265717 REŽNÁKOVÁ, M. Finanční management, I. část. CERM: 2005, ISBN 80-214-3035-4 REŽNÁKOVÁ,, M. Finanční management, II. část. CERM, 2005, ISBN 80-214-3036-2. ŘÍHA, J. Technická analýza cenných papírů. Praha: Newsletter Praha, 1995. ISBN 80-901779-9-9 SOJKA, M., PUDLÁK, J., Ekonomie pro střední školy .3.vydání, Fortuna 1999 ISBN 80-7168-680-8 VAVRLA, P., ŠAMÁNEK, J., Ekonomika. 2.vydání, VAŠA Opava 1997 ZLÁMAL, J. Řízení podnikového hospodářství. VUP v Olomouci, 2001. Časopis Ekonom č. 16/1992 (Příloha Cenné papíry, str. III).
Internetové odkazy http://www.cnb.cz 22.8.2007 http://finance.yahoo.com/ 3.8.2007 https://www.tradesignal.com 12.8.2007
