Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd
Politika České národní banky v období transformace na tržní hospodářství Bakalářská práce
Autor:
Petr Nováček Bankovní management
Vedoucí práce:
Praha
PhDr. František Jirásek, CSc.
Duben, 2009
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.
V Praze dne 6.4.2009
Petr Nováček
2
Poděkování:
Rád bych poděkoval PhDr. Františku Jiráskovi za odborné pedagogické vedení. Rovněž bych rád poděkoval kolegům za náměty a připomínky, které jsem mohl zapracovat do své bakalářské práce.
3
Anotace: Moje bakalářská práce „Politika České národní banky v období transformace na tržní hospodářství“ se zabývá vývojem centrálního bankovnictví na našem území se zaměřením na období
přechodu od centrálně plánovaného hospodářství na tržní
ekonomiku ve všech svých aspektech. Vedle základních ukazatelů sleduje i politické a ekonomické pozadí změn. Zobrazuje, jaké nástroje využívala centrální banka k prosazení svých základních cílů. Výsledkem je s odstupem času porovnat a zhodnotit metody a nastínit možná variantní řešení, které by byly z dnešního pohledu alternací k tehdy zvolenému postupu.
Klíčová slova: Česká národní banka, monetární politika, nástroje monetární politiky, úrokové sazby centrální banky, povinné minimální rezervy.
Annotation: My thesis „Policy of the Czech National Bank in period of transformation to market economy“ deals with development of central banking in our territory with focus on period of transformation from central control to market economy in all of its aspects. Beside the key indicators the political and economic background is followed up. The thesis describe instruments used by the central bank to promote its basic targets. The result is, with time distance, comparation and evaluation of methods and to outline variant solutions which would be alternative to actions proceeded that time in the past.
Keywords: Czech National Bank, monetary policy, monetary policy tools, centralbank´s interest rates, reserve requirements.
4
Obsah Úvod ............................................................................................................................... 7 1 Funkce národní banky ............................................................................................ 9 1.1 Peníze ........................................................................................................... 10 1.1.1 Funkce peněz ........................................................................................ 10 1.1.2 Operace s hotovostními penězi ............................................................ 11 1.2 Základní pravidla činnosti centrální banky .................................................. 12 1.2.1 Vývoj centrálního bankovnictví na našem území ................................ 12 1.2.2 Funkce České národní banky ............................................................... 13 1.2.3 Struktura České národní banky ............................................................ 14 1.2.4 Bilance České národní banky ............................................................... 14 1.3 Operační činnosti České národní banky ....................................................... 15 1.3.1 Banka státu ........................................................................................... 15 1.3.2 Banka bank ........................................................................................... 16 1.3.3 Devizová činnost .................................................................................. 17 2 Měnová politika národní banky .......................................................................... 18 2.1 Měnové agregáty a báze ............................................................................... 19 2.1.1 Měnové agregáty .................................................................................. 19 2.1.2 Měnové báze ........................................................................................ 20 2.2 Měnový transmisní mechanismus ................................................................ 20 2.2.1 Měnový transmisní mechanismus na straně aktiv ................................ 21 2.2.2 Měnový transmisní mechanismus na straně pasiv ............................... 22 2.2.3 Vazby mezi měnovou bází a měnovými agregáty ............................... 22 2.3 Úvěrový transmisní mechanismus ............................................................... 23 2.3.1 Operativní kritérium – krátkodobá úroková míra ................................ 23 2.3.2 Zprostředkující kritérium – dlouhodobá úroková míra ........................ 24 2.4 Kurzový transmisní mechanismus ............................................................... 24 2.4.1 Parita kupní síly.................................................................................... 25 2.4.2 Parita úrokových měr ........................................................................... 26 2.4.3 Platebně bilanční přístup ...................................................................... 27 3 Nástroje regulace v období transformace ............................................................. 29 3.1 Období 1990 – 1992 ..................................................................................... 30 3.1.1 Politický vývoj ..................................................................................... 30 3.1.2 Hospodářský vývoj............................................................................... 31 3.1.3 Měnová politika České národní banky ................................................. 32 3.2 Období 1993 -1996 ...................................................................................... 33 3.2.1 Politický vývoj ..................................................................................... 33 3.2.2 Hospodářský vývoj............................................................................... 34 3.2.3 Měnová politika České národní banky ................................................. 35 3.3 Období 1997-1998 ....................................................................................... 38 3.3.1 Politický vývoj ..................................................................................... 38 3.3.2 Hospodářský vývoj............................................................................... 39 3.3.3 Měnová politika České národní banky ................................................. 39 3.4 Analýza vybraných měnových veličin ........................................................ 39 3.4.1 Analýza měnového kurzu a peněžních agregátů .................................. 39 3.4.2 Analýza vývoje cen, inflace a hrubého domácího produktu ................ 44
5
4 Závěr .................................................................................................................... 49 Tabulková příloha ........................................................................................................ 50 Seznam literatury ......................................................................................................... 51
6
Úvod Vždy jsem se ve svém osobním a i profesním životě zabýval dvěma oblastmi lidského konání. Byla to historie a finance. Myslím si, že tyto základní veličiny jsou úzce propojeny a mají zásadní vliv na naše rozhodování a na náš vztah ke světu kolem nás. Sice tu v minulosti proběhlo pár experimentů s vytvořením beztřídní společnosti, kde by si byli všichni lidé rovni a ke svému životu by nepotřebovali peníze. Ale jak ukázal praktický život, v této fázi vývoje společnosti jsou takové pokusy krokem zpět. Bez peněz a finančních nástrojů s nimi spojených není možné, aby současná vyspělá společnost
fungovala.
mikroekonomické
Diskuze,
které
se
vedou
v makroekonomické
i
rovině, se zaměřují spíše na rozsah zásahů státu do běžného
ekonomického života. Na jedné straně zde stojí silná skupina ekonomů, která odmítá rozsáhlé státní intervence, a proti nim vystupuje rovněž početná skupina národohospodářů, kteří jsou zastánci silného státu. Vedle těchto jednotlivých politických a ekonomických skupin se zde nachází nezávislý finanční orgán v podobě centrální banky, který se snaží koordinovat svoji měnovou politiku ve spolupráci s exekutivou.
Ve své práci jsem si dal za cíl podat ucelený obraz o činnosti České národní banky ve všech jejích činnostech se zaměřením na vývoj po roce 1990. Jedná se o období, kdy tato instituce byla postavena před nelehký úkol podílet se významným způsobem na transformaci naší ekonomiky zejména v makroekonomické oblasti. Mojí snahou je popsat nástroje, které banka využívala, a rovněž i analyzovat příčiny nastavení těchto nástrojů. Jedná se hlavně o analýzu vlivu množství peněz v ekonomice na vývoj úrokových sazeb, směnného kurzu a inflace. Rovněž bych chtěl nastínit možnosti a další varianty, které mohly být v období transformace použity, ale centrální bankou nebyly akceptovány.
Přínosem mé práce by měla být komplexní informace o České národní bance, jež je jedním z pilířů moderního ekonomického systému, který má dopad na vývoj celé společnosti.
7
Bakalářskou práci jsem rozčlenil do tří základních oddílů. V první části se zabývám vývojem a významem peněz ve společnosti a základními pojmy z centrálního bankovnictví. Popisuji základní funkce a nástroje, kterými se národní banka řídí v oblasti měnové politiky. Ve druhém oddíle popisuji tři základní nástroje měnové politiky, ke kterým paří měnový, úvěrový a kurzový transmisní mechanismus. Ve třetí části se podrobně zabývám hospodářským a politickým vývojem po roce 1990 a v grafické podobě provádím analýzu ekonomických veličin, které v té době ovlivňovaly rozhodování České národní banky v oblasti měnové politiky.
8
1 Funkce národní banky První centrální banky začaly vznikat v 17. století. Důvodem vzniku byla především skutečnost, že tehdejší panovníci a vlády potřebovali mít instituci, která jim zajistí neomezený přístup k finančním zdrojům, jež jim chyběly k dosažení jejich osobních cílů. Druhým důvodem bylo soustředění veškerých pohybů peněžních prostředků v oblasti státních výdajů do jedné banky. Za první centrální banku můžeme považovat anglickou banku - Bank of England, která byla založena v roce1694 jako soukromá instituce.
K zakládání centrálních bank docházelo dvěma způsoby. Tím prvním byla dobrovolná přeměna některé z již stávajících bank. Touto cestou se vydalo například Švédské království. Druhou možností bylo založení centrální banky jako nové instituce. Tato cesta byla zvolena ve Francii a v Anglii. V průběhu času se role centrálních bank postupně měnila směrem k nezávislosti na vládních institucích. Obecně lze říci, že centrální banky mají v tržních ekonomikách tři základní funkce: -
emisní monopol
-
provádění měnové politiky
-
regulace bankovního systému
Samozřejmě, že mezi centrálními bankami v jednotlivých zemích jsou rozdíly, které se projevují ve stupni samostatnosti v měnové politice, hlavním a konečném cíli měnové politiky, podílu na bankovním dohledu, formě vlastnictví centrální banky a organizační struktuře. Tato rozmanitost se vyvíjela postupem času a vycházela z konkrétních tradic a historického vývoje dané země.
Ve vyspělých tržních ekonomikách se můžeme setkat s případy, kdy na území jednoho suverénního státu působí více centrálních bank. K těmto zemím se řadí USA a po druhé světové válce převzala tento model i Spolková republika Německo. V USA vedle centrální banky funguje dvanáct federálních rezervních bank. Toto uspořádání je do značné míry hodně formální, protože všechny banky jsou řízeny Výborem guvernérů a v rozhodujících otázkách měnové politiky vystupují jednotně.
9
1.1 Peníze Za peníze můžeme teoreticky považovat jakékoliv aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradě na dluh. Pokud dané aktivum není přijímáno všemi subjekty určité společnosti, nejde o peníze, nýbrž pouze o jejich neumělou a obvykle jen časově velmi omezenou náhražku. Peníze jsou tedy aktivem, o němž lidé věří, že bude jinými lidmi přijímáno při vykonávání platby.1
Ve vyspělé ekonomice se setkáváme s dvěma typy peněz. Mohou být v podobě hotovostního
oběživa,
nebo
v podobě
bezhotovostních
peněz.
Množství
bezhotovostních peněz v ekonomice ovlivňuje banka nepřímo pomocí různých agregátů. Pod její přímou kontrolou jsou pouze hotovostní peníze. Pokud existuje na území státu více centrálních bank, mohou všechny vydávat hotovostní peníze, ale musí dodržovat stejná pravidla. Hotovostní peníze mají formu papírových bankovek, které jsou vyšší nominální hodnoty. Menší nominální hodnoty jsou vydávány ve formě mincí, které jsou raženy z běžně dostupných kovů a průmyslových slitin.
1.1.1 Funkce peněz V dávných dobách plnily funkci peněz různé komodity. Jednalo se především o zemědělské produkty. S rozvojem obchodu bylo stále složitější zajistit tok zboží prostřednictvím naturální výměny a došlo tedy k nahrazení těchto komodit drahými kovy, především zlatem a stříbrem. Výhodou drahých kovů byla dobrá dělitelnost. K nevýhodám patřilo především to, že byly lehce zneužitelné při krádežích, a proto bylo nutné vynakládat značné prostředky na jejich ochranu. V průběhu času se snižoval obsah drahých kovů v ražených mincích. V období objevování nových kontinentů a s nástupem koloniálního obchodu došlo k situaci, že se zvyšovala potřeba peněz. V té době se začínal projevovat nedostatek zlatých kovů a proto se postupem času snižoval zlatý a stříbrný obsah v mincích. S nástupem raného kapitalismu začínaly být mince nahrazovány bankovkami, které úzce souvisí s emisí směnek a šeků. Po předložení směnky nebo šeku dostal klient ihned bankovky nezávisle na tom, ve kterém finančním ústavu byly uloženy peníze dlužníka. V druhé polovině minulého 1
Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. Praha, Management Press 2001
10
století byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato2. V dnešní době není žádná měna v tržních ekonomikách kryta zlatem či jinými drahými kovy.
To, že byla naturální směna nahrazena penězi, vedlo k situaci, že se zjednodušila výměna zboží, snížily se transakční náklady a došlo k oddělení koupě a prodeje. Peníze začaly obíhat nezávisle na výměně zboží. Vznikla potřeba institucí, které by se zabývaly finančním vypořádáním transakcí, a těmi byly banky. Postupem času se začaly jednotlivé banky specializovat na určité oblasti a v dnešní době můžeme rozdělit komerční banky do dvou skupin. Jedná se o univerzální banky, které nabízejí komplexní paletu sužeb nebo specializované instituce, které se zabývají investičním poradenstvím, obchodováním na finančních trzích a dalšími specifickými službami.
Peníze mají tři základní funkce: -
prostředník směny díky penězům můžeme platit za zboží a služby
-
účetní jednotka v penězích se vyjadřují ceny služeb a zboží
-
uchovatel hodnoty přinášení hodnoty bohatství v čase. Peníze je možné uložit a takto uložené peníze nám přinášejí úroky.
1.1.2 Operace s hotovostními penězi K hlavním operacím, které centrální banka provádí v oblasti hotovostních peněz, patří především emise nových bankovek a mincí. Dále zajišťuje stahování poškozených bankovek z oběhu. Provádí ověřování pravosti bankovek a vede evidenci falešných peněz. V pravomoci centrální banky je stanovení náležitostí bankovek a mincí. Určuje, jakou mají mít podobu, stanovuje nominální hodnoty a zajišťuje technické provedení při ražbě mincí nebo tisku bankovek. Organizuje distribuci hotovostních peněz komerčním bankám na základě jejich požadavků. Vedle platných bankovek a mincí, které jsou v denním oběhu, zajišťuje i emise zlatých a stříbrných mincí v malých nákladech. Výhoda těchto mincí spočívá v tom, že se centrální banka zavazuje 2
Do roku 1971 zajišťoval směnitelnost Breton Wodský systém.
11
ke zpětnému odkupu, kdykoliv o to majitel dané mince požádá. V tomto případě se jedná o velice bezpečnou investici v dobách nejistoty.
1.2 Základní pravidla činnosti centrální banky V různých zemích světa jsou dílčí funkce centrálních bank trochu odlišné v závislosti na specifikách dané země. V principu lze říci, že v obecné rovině postupují podle podobných pravidel. Tato pravidla jsou tedy obecná a lze je vztáhnout i na centrální banku České republiky. Dle nich by se měla centrální banka řídit těmito pravidly3:
-
neměla by konkurovat jiným bankám v obchodní a investičních aktivitách
-
neměla by úročit vklady přijímané od obchodních a dalších bank
-
měla by být bankou pro ostatní domácí banky, měla by jim pomáhat rozvíjet činnost
-
měla by působit jako zúčtovací centrum pro domácí banky
-
měla by sbírat potřebné informace o domácích bankách a monitorovat vývoj v bankovním sytému jako celku
-
měla by mít oprávnění rozhodovat o úvěrové pomoci bankám
-
měla by sledovat cíl zdravé měny
-
měla by podporovat zdraví, bezpečnost, spolehlivost a efektivnost bankovního systému v zemi
-
měla by podporovat efektivnost, inovativnost a důvěryhodnost finančních trhů.
1.2.1 Vývoj centrálního bankovnictví na našem území Centrální bankovnictví má na našem území dlouholetou tradici. První centrální bankou, která získala monopol na emisi peněz, byla Privilegovaná Rakouská národní banka, která nejdříve byla soukromou akciovou společností a teprve v druhé polovině předminulého století byla převedena pod přímou kontrolu státu. Po vzniku samostatné Československé republiky byly některé funkce vykonávány ministerstvem financí. V roce 1919 došlo k měnové odluce s Rakouskem. Především zásluhou tehdejšího 3
Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. Praha, Management Press 2001
12
ministra financí Aloise Rašína, který prosazoval přísnou měnovou politiku, proběhla tato peněžní reforma bez větších problémů. V roce 1926 vznikla na území nově vzniklého státu plnohodnotná centrální banka – Národní banka Československá. Působení této instituce a její prozíravá finanční politika měla v meziválečném období velmi pozitivní vliv na hospodářský vývoj v našem státě. Po válce byla na krátkou dobu činnost národní banky obnovena.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 došlo k hlubokým změnám v politickém a hospodářském životě v tehdejším Československu. Národní hospodářství bylo po sovětském vzoru převedeno na centrálně plánovanou ekonomiku. V tomto duchu byla zřízena v roce 1950 Státní banka československá, která prováděla většinu peněžních transakcí. Jednalo se o jednostupňový model bankovního systému v Československu. Se změnou politické situace v roce 1989 došlo i k hlubokým změnám v bankovním systému. Jednostupňový model byl nahrazen dvoustupňovým. Státní banka přestala poskytovat služby obyvatelstvu a podnikům. Tato činnost byla delegována na komerční banky a centrální banka si ponechala pouze dohled nad bankovním sektorem. Po rozdělení společného státu Čechů a Slováků došlo 1.1.1993 k založení České národní banky, která navázala na úspěšnou tradici centrálního bankovnictví v českých zemích.
1.2.2 Funkce České národní banky Centrální banka má několik základních funkcí, které jsou dány zákonem4. K nejdůležitějším činnostem centrální banky je provádění měnové politiky. Dále banka provádí emise bankovek a mincí, zajišťuje jejich oběh v hospodářství, provádí výměnu poškozených bankovek a sleduje falešné bankovky. Centrální banka rovněž provádí mezibankovní platební styk prostřednictvím clearingového centra České národní banky a umožňuje provádění finančních operací v zastoupení třetí strany při vypořádání burzovních obchodů. Má na starosti emisi státních dluhopisů České republiky a státních pokladničních poukázek. Druhou oblastí činnosti centrální banky je dohled a regulace bankovního systému. Ve spolupráci s ministerstvem financí uděluje bankovní licence, provádí kontrolu komerčních bank a zajišťuje dohled 4
Zákon o České národní bance č. 6/1993 Sb. ve znění pozdějších přepisů
13
nad kapitálovým trhem. Rovněž do její kompetence patři i odnímání licencí, pokud dojde k závažnému porušení pravidel.
1.2.3 Struktura České národní banky Nevyšším řídícím orgánem je bankovní rada, jejíž hlavním cílem je podle článku 98 Ústavy ČR a zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB, ve znění pozdějších předpisů péče o cenovou stabilitu. Dosažení a udržení cenové stability, tj. nízkoinflačního prostředí v ekonomice, je trvalým příspěvkem centrální banky k vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst.5 Rovněž určuje měnovou politiku a nástroje pro její uskutečňování a rozhoduje o zásadních měnově politických opatřeních. Bankovní rada má sedm členů. Je to guvernér, dva viceguvernéři a čtyři vedoucí pracovníci. Bankovní rada je průběžně obměňována a výlučné postavení ve jmenování členů bankovní rady má prezident. V jeho plné pravomoci je jmenování jednotlivých členů na dobu 6 let. Bankovní rada se schází osmkrát do roka na řádných zasedáních, kde projednává základní měnové otázky. Dny, kdy se bankovní rada schází, jsou stanoveny na začátku roku pro příslušné období. V případě, že dojde k mimořádným událostem, je svoláno zvláštní zasedání bankovní rady. Současným guvernérem České národní banky je pan Zdeněk Tůma, kterého jmenoval do této funkce prezident republiky v roce 2000.
1.2.4 Bilance České národní banky Stejně jako většina podnikatelských subjektů, musí i Česká národní banka vést informace o svém hospodaření a tyto informace musí být veřejně přístupné. Základní informace nalezeme v účetním výkazu, který se nazývá rozvaha. Forma a struktura výkazu je dána zákonem6. Výkaz se skládá ze dvou typů položek. Jeden přestavují aktiva banky, která nám dávají informaci o struktuře majetku, a proti nim stojí pasiva, která nám říkají, z jakých zdrojů byl majetek financován.
5 6
http://www.cnb.cz/cs/o_cnb/ ze dne 10.3.2009 Zákon o účetnictví , vyhláška 501/2002 a České účetní standardy rok 2006
14
Aktiva centrální banky
Pasiva centrální banky
Pokladní hotovost
Emise oběživa
Nakoupené cizí cenné papíry
Povinné minimální rezervy bank
Úvěry poskytnuté domácím bankám
Dobrovolné rezervy bank
Úvěry poskytnuté státu
Vklady státu
Úvěry poskytnuté nebankovním
Vklady nebankovních subjektů
subjektům Úvěry poskytnuté zahraničním subjektům
Vklady zahraničních subjektů
Devizové rezervy a zlato
Kapitál
Majetkové účasti
Rezervní fondy
Hmotný a nehmotný majetek
Rezervy
Nakoupené vlastní cenné papíry
Emitované vlastní cenné papíry
Ostatní aktiva
Ostatní pasiva
Ztráta
Zisk
Aktiva celkem
Pasiva celkem
Tabulka č. 1 Bilance České národní banky
1.3 Operační činnosti České národní banky Běžná denní agenda centrální banky zahrnuje v sobě makroekonomické i mikroekonomické funkce. Jedná se o činnosti, které poskytuje za úplatu orgánům státní správy a ostatním subjektům finančního sektoru.
1.3.1 Banka státu Česká národní banka poskytuje své služby pro stát a veřejný sektor. Vede účty jednotlivým ministerstvům a orgánům veřejné správy, jako jsou finanční úřady a celní úřady. Dále jsou to organizace napojené na státní rozpočet. Je nezávislou institucí a tato nezávislost je garantována ústavou. Pravidelně předkládá informace o svém hospodaření Poslanecké sněmovně České republiky. Má na starosti správu státního dluhu, kterou zajišťuje emisemi státních dluhopisů a pokladničních poukázek. Emise státních dluhopisů probíhají formou aukce, která se koná několikrát do měsíce. Emisní plán je veřejně přístupný na internetových stránkách Ministerstva financí České
15
republiky. Aukce je organizována na členském principu, to znamená, že se jí mohou zúčastnit pouze bankovní subjekty. Komerční banky nakupují státní dluhopisy do své pozice a rovněž i pro své klienty. Vypořádání těchto obchodů zajišťuje společnost UNIVYC7, která garantuje převod cenných papírů ve Středisku cenných papírů proti finančnímu vypořádání na peněžních účtech klientů. Vedle emisí státních dluhopisů, které slouží k financování dlouhodobějšího deficitu, probíhají i aukce státních pokladničních poukázek, které kryjí krátkodobější deficit. Vypořádání obchodů se státními pokladničními poukázkami probíhá v oddělené evidenci České národní banky. V této evidenci mají účty agenti, klienti a custodiani. Vypořádání cenných papírů proti finančnímu vypořádání je plně v kompetenci České národní banky, která zajišťuje převod cenných papírů ve své evidenci proti finančnímu vypořádání na peněžních účtech bank, vedených u České národní banky.
1.3.2 Banka bank Centrální banka přijímá od komerčních bank vklady, poskytuje jim úvěry a zajišťuje platební styk mezi jednotlivými komerčními bankami. Finanční prostředky, které si komerční banky ukládají u centrální banky, nazýváme rezervy. Jedná se hlavně o povinné minimální rezervy, kterými se reguluje likvidita jednotlivých bank. Dále jsou to dobrovolné rezervy v domácí měně pro mezibankovní zúčtování, ostatní dobrovolné rezervy a rezervy v zahraničních měnách. Na druhé straně poskytuje centrální banka úvěry. Tyto úvěry můžeme dělit na krátkodobé úvěry na doplnění likvidity, krátkodobé nouzové úvěry, střednědobé a dlouhodobé nouzové úvěry, hotovostní úvěry a úvěry v zahraničních měnách. Do krátkodobých úvěrů na doplnění likvidity patří diskontní úvěry k dennímu doplňování likvidity a reeskontní úvěry, kdy centrální banka poskytuje finanční prostředky proti směnkám. Do skupiny krátkodobých nouzových úvěrů řadíme lombardní úvěry a úvěry na povinné minimální rezervy. Střednědobé a dlouhodobé nouzové úvěry se poskytují těm bankám, které mají vážné finanční potíže a nejsou schopny si zajistit financování na mezibankovním trhu. V případě, že centrální banka odmítne poskytnout úvěr, dochází k ukončení činnosti dané finanční instituce. 7
UNIVYC, a.s. je dceřinou společností Burzy cenných Papírů Praha, a.s. Zajišťuje vypořádání obchodů s cennými papíry, které jsou obchodovány na burzovním i mimoburzovním trhu.
16
1.3.3 Devizová činnost Devizové operace České národní banky se řídí devizovým zákonem8. Jedná se o operace na devizovém trhu a správu devizových rezerv státu. Pomocí těchto operací zajišťuje centrální banka na trhu dostatečné množství devizových prostředků, aby mohla pokrýt potřeby právnických a fyzických subjektů po zahraničních měnách. Do devizových rezerv zahrnujeme hotovostní a bezhotovostní peníze. Dále jsou to zahraniční cenné papíry a zlato. Poptávka a nabídka po devizách je ovlivněna množstvím peněz v ekonomice, poptávkou po zahraničním zboží, transferem kapitálu a kurzem. Centrální banka může ovlivnit kurz prostřednictvím intervencí. Intervence mohou být pouze proklamativní, kdy centrální banka vyšle investorům signál, že se kurz vyvíjí směrem, který ohrožuje stabilitu domácí měny. Nebo to mohou být přímé intervence na devizových trzích. Vzhledem k tomu, že centrální banka má omezenou zásobu devizových rezerv, není schopna v dlouhodobějším horizontu tímto způsobem ovlivňovat kurz, který je dán nabídkou a poptávkou na trhu. Účinnější nástroj na udržení devizového kurzu leží v oblasti úrokových sazeb a množství peněz v ekonomice.
8
Zákon č. 219/1995 Sb. Ve znění pozdějších úprav
17
2 Měnová politika národní banky Měnová politika je makroekonomickou veličinou, pomocí které se centrální banka snaží dosáhnout všeobecných cílů hospodářské politiky kontrolou měnového systému a působením na měnové veličiny, jako jsou peněžní nabídka, úroveň a struktura úrokových sazeb a jiné podmínky ovlivňující dostupnost úvěru. Základním cílem měnové politiky je vnitřní a vnější stabilita měny. Stabilita měny je dána mírou inflace. Této stability však nelze dosáhnout přímými nástroji. Centrální banka pro dosažení stabilní měny používá systém bází a měnových agregátů. Měnovou politiku můžeme charakterizovat třemi druhy: -
měnová politika expanzivní – v tomto případě centrální banka usiluje o větší nabídku peněz prostřednictvím nákupu cenných papírů, snižováním povinných minimálních rezerv a diskontní sazby
-
měnová politika neutrální – centrální banka usiluje o rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou po penězích
-
měnová politika restriktivní – zde se centrální banka snaží pomocí měnové politiky snížit množství peněz v ekonomice za účelem snížit inflaci.
Na nástroje měnové politiky se můžeme dívat z několika hledisek. Z pohledu klasifikace sledujeme četnost využívání, rychlost použití, cíl použití a dopad na bankovní systém.
Dalším členěním je měření měnové politiky podle dopadu na bankovní systém. Zde se setkáváme s přímými a nepřímými nástroji. Přímými nástroji se centrální banka zaměřuje na jednotlivé banky, či skupiny bank a snaží se direktivními nástroji ovlivnit hospodaření komerčních bank. Tyto nástroje jsou velice účinné, ale jsou v rozporu s pravidly tržní ekonomiky a volného trhu. Proto nástroje tohoto druhu jsou využívány ve velice omezené míře. Nepřímými nástroji centrální banka působí na celý bankovní systém jednotně. V tomto případě není omezena samostatnost rozhodování jednotlivých bank. Centrální banka pouze stanovuje rámec, ve kterém se musí jednotlivé komerční banky v oblasti měnové politiky pohybovat.
18
Centrální banka může k regulaci bankovního sektoru využít kombinace přímých a nepřímých nástrojů. Tím nejúčinnějším způsobem je regulace minimálních povinných rezerv.
2.1 Měnové agregáty a báze Centrální banka provádí regulaci množství peněz v ekonomice pomocí různých kritérií. Jedná se především o kritéria operativní a zprostředkující. Ke zprostředkujícím kritériím patří zejména měnové agregáty. K operativním můžeme přiřadit měnové báze. Souhrn obou dvou kritérií umožňuje centrální bance zajistit konečný cíl měnové politiky a tím je stabilita měny. Obecně tento proces nazýváme transmisním mechanismem. Vzhledem k tomu, že v ekonomice obíhají hotovostní peníze, bezhotovostní peníze emitované centrální bankou a dále je zde multiplikace peněz obchodními bankami a dalšími nebankovními institucemi, je pro centrální banku velice složité najít efektivní způsob regulace množství peněz v ekonomice.
2.1.1 Měnové agregáty S těmito agregáty se setkáváme především v měnovém transmisním mechanismu na straně zprostředkujících kritérií. Jedná se o množství peněžních prostředků s určitým stupněm likvidity. Čím vyšší je měnový agregát, tím nižší je stupeň likvidity peněžních prostředků. Dále se jednotlivé agregáty od sebe liší stupněm rizikovosti, likvidity, podílem v portfoliu veřejnosti, podílem na mezibankovních transakcích a podílem v rezervách bankovního sektoru. V obecné rovině se měnové agregáty označují písmenem M a člení se do čtyř základních skupin: -
M1
=
tento agregát v sobě zahrnuje hotovostní oběživo a vklady na
běžných účtech. Jedná se o nejlikvidnější prostředky, které mohou být ihned použity. -
M2
=
tento agregát v sobě zahrnuje M1 a termínová depozita,
depozitní směnky a depozita v zahraničních měnách. Jedná se o prostředky o nižším stupni likvidity. -
M3
=
tento agregát v sobě zahrnuje M2 a vklady domácích
nebankovních subjektů v zahraničních měnách v domácích bankách.
19
-
M4
=
tento agregát v sobě zahrnuje M3 a vklady domácích
nebankovních subjektů v domácích nebankovních institucích a také krátkodobé cenné papíry v domácí měně.
Česká národní banka však v praxi při řízení měnové zásoby v ekonomice používá pouze první dva agregáty M1 a M2. Ostatní agregáty nebere v potaz.
2.1.2 Měnové báze Jedná se o operativní kritérium v měnovém transmisním mechanismu. Měnová báze se skládá z hotovostního oběživa nebankovních subjektů a celkových rezerv tuzemských bank v domácí měně. Dále to jsou povinné minimální rezervy v domácí měně a dobrovolné rezervy rovněž v domácí měně. Měnová báze může být regulovaná přes operace na volném trhu. Takové bázi říkáme, že je nevypůjčená a je plně pod kontrolou centrální banky. Pokud hovoříme o vypůjčené měnové bázi, tak v tomto případě se jedná o regulaci pomocí diskontních a jiných úvěrů, které poskytuje centrální banka ostatním komerčním bankám. V této oblasti centrální banka ovlivňuje finanční trh méně. Přesto však můžeme tyto peníze označit za „mocné peníze“, které se významným způsobem podílejí na regulaci měnové zásoby v daném ekonomickém prostředí.
2.2 Měnový transmisní mechanismus Aby tento mechanismus plnil svůj účel, musí být centrální banka schopna ovlivnit svými nástroji měnové báze a musí znát vazby mezi měnovými bázemi a jednotlivými agregáty. Proto je nutné znát důvody změny aktiv nebo pasiv v bilanci centrální banky, uvědomit si, že v tomto případě hovoříme o bezhotovostních operacích a je nutné rozlišovat operace v domácí a zahraniční měně. Platí zde vztah, že celková aktiva se rovnají měnové bázi a jiným pasivům.
20
2.2.1 Měnový transmisní mechanismus na straně aktiv Ke změně měnové báze na straně aktiv dochází v případech, kdy centrální banka nakupuje cizí cenné papíry, poskytuje úvěry domácím a zahraničním bankovním subjektům, při operacích s devizovými rezervami a zlatem. Rovněž v případech, kdy odkupuje zpět vlastní cenné papíry.
Nákup cizích cenných papírů: Při nákupu cizích cenných papírů roste bilanční suma centrální banky. Jedná se o operace s dluhopisy se splatností do jednoho roku, státní dluhopisy se splatností delší než jeden rok a v omezené míře to mohou být i operace s akciemi. Pro všechny tyto případy platí následující vztah. Nákup cizích cenných papírů se projeví růstem měnové báze a prodej cenných papírů se projeví poklesem měnové báze.
Úvěry poskytnuté domácím bankovním a nebankovním subjektům Pokud komerční banka přijme úvěr od centrální banky, roste bilanční suma centrální banky a při splacení úvěru klesne o výši dané splátky. Platí zde vztah, že při poskytnutí úvěru domácí bance v domácí měně roste měnová báze a při splacení úvěru domácí bankou v domácí měně naopak měnová báze klesá Pokud však ale centrální banka poskytne úvěr státu nebo nebankovnímu subjektu, bilanční suma se zvýší na straně aktiv i pasiv a v tomto případě se měnová báze nemění.
Devizové rezervy a zlato V tomto případě platí stejné pravidlo jako u výše zmíněných úvěrů. Operace s domácími bankami mají vliv na měnovou bázi a operace s domácími nebankovními subjekty, státem nebo zahraničními subjekty v domácí měně nemají vliv na změnu měnové báze. Vzhledem k tomu, že zlato a devizové rezervy se přeceňují, dochází v bilanci banky k růstu nebo poklesu hodnoty těchto položek. Ty však nemají žádný vliv na změnu měnové báze.
21
2.2.2 Měnový transmisní mechanismus na straně pasiv Na straně pasiv může dojít ke změně měnové báze v případě, kdy si stát nebo nebankovní subjekt uloží u centrální banky finanční prostředky. V omezené míře může dojít ke změně báze v případu změny kapitálu a při emisi vlastních cenných papírů.
Vklady státu a domácích nebankovních subjektů Pokud si státní orgán nebo státní fond uloží u centrální banky finanční prostředky, měnová báze se sníží. V případě, že dojde k poklesu vkladů v domácí měně, báze se naopak zvýší. Tento princip se týká i domácích nebankovních subjektů, které mají otevřené účty u centrální banky.
Emitované vlastní cenné papíry Zde je nutné rozlišit operace s vlastními a cizími cennými papíry. U cizích cenných papírů je úrokový výnos na straně emitenta a u vlastních cenných papírů musí úroky zaplatit centrální banka. Cizí cenné papíry mají dopad na bilanci centrální banky na straně aktiv, pasiv a bilanční sumy. U vlastních cenných papírů se mění pouze struktura pasiv centrální banky. Pro měnovou bázi platí vztah, že při nákupu vlastních cenných papírů od domácích bank v domácí měně dochází k růstu měnové báze. Při prodeji vlastních cenných papírů domácím bankám v domácí měně dochází k poklesu měnové báze.
U vkladů zahraničních subjektů, kapitálu, rezervních fondů a rezerv nedochází při změně daných položek ke změně měnové báze. Tyto položky mají neutrální dopad na změnu měnové báze.
2.2.3 Vazby mezi měnovou bází a měnovými agregáty Vazby jsou dány statickými a dynamickými veličinami. Statický model je dán poměrem měnového agregátu a měnové báze. V tomto případě mluvíme o peněžním multiplikátoru, který vyjadřuje, jaké výše dosáhne příslušný měnový agregát při dané výši měnové báze. U dynamického modelu počítáme s poměrem změny měnového agregátu a změny měnové báze. Rovněž zde hovoříme o peněžním multiplikátoru,
22
který však vyjadřuje, o kolik jednotek se v daném období změní měnový agregát při změně měnové báze o jednu jednotku.
2.3 Úvěrový transmisní mechanismus Tento mechanismus pracuje s krátkodobými i dlouhodobými úrokovými mírami. S krátkodobými mírami se můžeme setkat u operativních kritérií a dlouhodobými se zabývají zprostředkující kritéria. Na rozdíl od předchozího měnového transmisního mechanismu se zde setkáváme se spoustou veličin, které mají vliv na úvěrový transmisní mechanismus, ale které jen těžko centrální banka odhaduje. Jedná se o hrubý domácí produkt9, vývoj úrokových sazeb na trhu a jejich vliv na agregátní výdaje, reakce bank a žadatelů o úvěr.
2.3.1 Operativní kritérium – krátkodobá úroková míra Aby mohla centrální banka ovlivnit krátkodobou úrokovou míru, musí znát vazby mezi vývojem úvěrových agregátů a vývojem hrubého domácího produktu. Centrální banka ovlivňuje úrokové míry pomocí operací s cennými papíry. Pokud nakoupí cenné papíry, zvýší se na trhu množství peněžní zásoby, tím poklesne poptávka po mezibankovních úvěrech a výsledkem je pokles úrokové míry. Při prodeji se dostaví opačný efekt. V tomto případě centrální banka stahuje z trhu volné prostředky a vytváří se tlak na růst úrokové míry. Dalším možným způsobem jak ovlivnit výši úroků je změna úrokových sazeb, které centrální banka poskytuje komerčním bankám. Pří zvýšení úrokových sazeb přestanou mít komerční banky zájem financovat své aktivity úvěrem od centrální banky a na mezibankovním trhu dojde k poklesu peněžní zásoby. Dojde k úbytku zdrojů a ke zvýšení krátkodobé úrokové sazby. Pro ovlivňování úrokové míry využívá centrální banka hlavně diskontní, reeskontní a lombardní úvěry. Dále zde platí pravidlo, že při růstu úrokové míry dochází ke zpomalení růstu úvěrového agregátu a při poklesu naopak úvěrový agregát své tempo růstu zvyšuje.
9
Hrubý domácí produkt (HDP) je makroekonomickým souhrnným ukazatelem, který vyjadřuje hodnotu, vytvořenou v národním hospodářství za sledované období. Bývá zpravidla oceněn v kupních cenách. HDP lze určit třemi metodami. Jedná se o výrobní, důchodovou a výdajovou metodu.
23
2.3.2 Zprostředkující kritérium – dlouhodobá úroková míra Výše dlouhodobé úrokové míry je úzce ovlivněna krátkodobou úrokovou mírou a očekáváním subjektů na finančních trzích. Z této definice velice zřetelně plyne, že vliv na danou veličinu je ze strany centrální banky minimální a hodně se pohybuje ve verbální rovině. Centrální banka může s růstem inflace bojovat zvýšením úrokových sazeb. Pomocí daného opatření se jí podaří stáhnout z trhu volné prostředky a výsledkem je, že dojde k menší spotřebě a tedy i ke snížení cenové hladiny. Otázkou však zůstává, zda tímto způsobem dokáže inflaci ovládat v dlouhodobějším horizontu a hlavně zda dokáže přesvědčit ekonomické subjekty. Pokud se jí to podaří, nemusí dojít ke zvýšení dlouhodobé úrokové míry. Jak moc dojde k pohybu dlouhodobé úrokové míry, je rovněž dáno výchozí úrovní krátkodobé úrokové míry. Obecně by ale mělo platit pravidlo, které nám říká, že s delší lhůtou splatnosti roste úroková míra v závislosti na vývoji krátkodobé úrokové míry.
2.4 Kurzový transmisní mechanismus U kursového transmisního mechanismu se setkáváme pouze s jednou hodnotou, která plní funkci operativního i zprostředkujícího kritéria. Touto hodnotou je měnový kurz10, který je ovlivněn poptávkou a nabídkou po zahraniční měně. Faktorů, jež ovlivňují změnu kurzu domácí měny vůči zahraniční, je několik. Patří k nim hlavně exportní a importní síla domácí ekonomiky, vývoj domácích úrokových měr vůči zahraničním mírám a přesvědčení zahraničních investorů o stabilitě dané země. Z výše uvedeného je patrné, že možnosti centrální banky v dané oblasti jsou velice omezené. Rovněž zde musíme oddělit faktory, které působí na vývoj kurzu v krátkém a dlouhém časovém horizontu. V krátkém období
V dlouhém období
Úroková míra na domácí aktiva
Domácí cenová hladina
Úroková míra na zahraniční aktiva
Zahraniční cenová hladina
Očekávané změny měnového kurzu
Cla a dovozní kvóty
Očekávané změny úrokových měr
Nástroje proexportní politiky
Očekávané změny inflace Tabulka č. 2 Faktory ovlivňující pohyb kurzu 10
Měnový kurz je cena jednotky zahraniční měny vyjádřená v jednotkách domácí měny.
24
Oficiální kurz stanovuje centrální banka na denní bázi. Tento kurz je pouze orientační a slouží hlavně pro účetní účely subjektů, které mají ve své rozvaze operace v cizí měně. V tržních ekonomikách, kde není stanoven fixní kurz, dochází k pohybům domácího kurzu vůči zahraničním měnám na základě poptávky a nabídky po devizách a tyto změny označujeme termínem oscilace. O zhodnocování domácí měny hovoříme v případech, kdy absolutní hodnota kurzu klesá a ke znehodnocování dochází v opačném případě, kdy hodnota kurzu roste. Za hlavní příčiny změny vztahu mezi nabídkou a poptávkou po devizách můžeme označit: -
parita kupní síly
-
parita úrokových měr
-
platebně bilanční přístup.
2.4.1 Parita kupní síly Pravidlo parity kupní síly nám říká, že by každé zboží na světovém trhu mělo mít po přepočtu měnovým kurzem stejnou cenu. V případě, že je tato rovnováha narušena, dochází k arbitráži. Když je cena domácího výrobku nižší, je zájem zahraničních investorů a domácích exportérů k jeho nákupu a transferu do země s vyšší cenou a naopak. Tato zbožová arbitráž má dopad i do změny devizového kurzu. Aby mohli zahraniční investoři nakoupit domácí výrobky s nižší cenou, musí provést investici do nákupu české měny. Tím vytvářejí tlak na změnu devizového kurzu, protože roste nabídka zahraniční měny na domácím devizovém trhu a tedy roste kurz domácí měny a součastně se tím znehodnocuje zahraniční měna. Nesmíme však zapomenout, že vedle základní ceny výrobku jsou zde transakční náklady. Aby mohlo ke zbožové arbitráži dojít, musíme do ceny výrobku započítat i náklady na dopravu, clo, různé poplatky a rovněž i zisk z prodeje výrobku.
Parita kupní síly může být absolutní nebo relativní. Absolutní vyjadřuje statický pohled a definice nám říká, že podle absolutní verze parity kupní síly by cenová hladina po přepočtu měnovým kurzem a započítáním transakčních nákladů měla být ve všech zemích stejná. Relativní verze parity kupní síly vyjadřuje dynamický pohled na měnový kurz a zabývá se příčinami jeho pohybu. Z definice plyne, že změna měnového kurzu nezávisí na peněžním vyjádření standardizovaného spotřebního koše,
25
ale na vývoji cen v jednotlivých ekonomikách. V tomto případě tedy hovoříme o výši očekávané inflace – inflačnímu diferenciálu11.
Z provedených empirických výzkumů vyplynulo, že platnost parity kupní síly je možné doložit pouze v dlouhodobém hledisku. V krátkodobém hledisku parita kupní síly neplatí. Mezi základní důvody, proč dané pravidlo neplatí, patří především problém se sestavením standardizovaného koše spotřebního zboží v jednotlivých zemích. Koš spotřebního zboží je sestavován na základě preferencí spotřeby v jednotlivých zemích, nikoliv podle struktury zahraničního obchodu, a v neposlední míře jsou v něm zařazeny komodity a služby, které nepodléhají zahraniční směně. Rovněž si musíme uvědomit skutečnost, že aby bylo možné vycházet z parity kupní síly, nesmí centrální banka ovlivňovat svými nástroji vývoj kurzu a musí existovat volný pohyb zboží mezi jednotlivými státy.
2.4.2 Parita úrokových měr V případě, že neexistují žádná omezení ve volném pohybu kapitálu mezi jednotlivými zeměmi, investoři vyhledávají nejvýhodnější podmínky pro uložení svých peněz. Svá aktiva přesouvají do měn, které jim přináší vyšší úrokové zhodnocení. Při svém rozhodování o investicích ale musí počítat i s pohybem kurzu domácí měny vůči zahraničním měnám. Pokud má investor domácí měnu, může ji uložit jako depozitum s budoucí dobou splatnosti při úrokové míře na domácí aktiva. Nebo ji může převést do zahraniční měny aktuálním měnovým kurzem a uložit své aktivum jako depozitum při úrokové míře pro danou zahraniční měnu. Vzhledem k tomu, že je velice obtížné určit v delším časovém horizontu vývoj kurzů, využívá se parita úrokových měr pouze u krátkodobého spekulativního kapitálu.
V praxi tento proces probíhá tak, že investoři vyhledávají země s vyšší úrokovou mírou, ukládají svá aktiva do dané měny. Zvýšená poptávka po příslušné měně vede ke znehodnocování původní měny a její kurz bude klesat. Naopak rostoucí poptávka 11
Definice inflačního diferenciálu: podle teorie parity kupní síly relativní změna měnového kurzu
v čase t + 1 oproti výchozímu kurzu v čase t odpovídá rozdílu inflací doma a v zahraničí.
26
po měně s vyšší úrokovou mírou vede ke zhodnocování a její kurz se bude zvyšovat. Součastně s tím se však bude zvyšovat množství dané měny v ekonomice a to povede k tlaku na snížení úrokových sazeb. Když dojde ke snížení úrokové sazby, přestane být pro investory tato investice výhodná a začnou přesouvat svá aktiva do původní měny. Proto můžeme říci, že při zvýšení úrokové míry na domácí měnu budou investoři investovat tak dlouho, dokud očekávaný výnos z rozdílu úrokových sazeb pokryje případnou ztrátu z budoucího znehodnocení domácí měny. V opačném případě u snížení úrokové míry na domácí měnu platí, že investoři budou nakupovat zahraniční měnu tak dlouho, dokud očekávaný výnos z rozdílu úrokových sazeb pokryje případnou budoucí ztrátu při znehodnocení zahraniční měny. Platnost parity úrokových měr neplatí u zemí s nestabilním politickým a ekonomickým vývojem, s vysokou očekávanou inflací a s vyšším zdaněním úrokových výnosů.
2.4.3 Platebně bilanční přístup Platební bilance vyjadřuje vztah mezi domácími a zahraničními subjekty během jednoho roku. Jedná se o výkaz, který sestavuje Česká národní banka dle pravidel Mezinárodního měnového fondu. Výkaz obsahuje informace o exportu a importu služeb a zboží, o příchozích a odchozích zahraničních investicích, o darech a přesunech finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že se jedná o účetní výkaz, musí být platební bilance vždy vyrovnaná. Má dvě podoby - horizontální a vertikální. Vertikální člení platební bilanci podle položek na kreditní a debetní. Kreditní znamenají příliv zahraničních finančních prostředků a debetní odliv finančních prostředků do zahraniční. Platební bilance
Kreditní položky
Debetní položky
Zboží
Vývoz
Dovoz
Služby
Vývoz
Dovoz
Důchody
Dovoz
Vývoz
Transfery
Dovoz
Vývoz
Dlouhodobý kapitál
Dovoz
Vývoz
Krátkodobý kapitál
Dovoz
Vývoz
Změna devizových rezerv
Snížení
Zvýšení
Tabulka č. 3 Vertikální přehled položek platební bilance
27
V horizontálním členění jsou zohledněny jednotlivé účty a struktura platební bilance vykazuje tuto podobu.: -
běžný účet
-
kapitálový účet
-
finanční účet – přímé a portfoliové zahraniční investice
-
účet chyb a opomenutí
-
změna devizových rezerv.
V případě, že nabídka devizových rezerv je větší než poptávka, hovoříme o aktivním saldu platební bilance. V opačném případě, kdy dochází k převodu finančních prostředků do zahraničí, hovoříme o pasivním saldu platební bilance. Na tyto stavy se snaží reagovat centrální banka měnovou politikou. Pokud dojde k výraznému navýšení devizových rezerv, snaží se sterilizovat finanční prostředky na svém vnitřním účtu12. Dalšími nástroji, které centrální banka používá, jsou přímé (intervence na mezibankovním trhu) a nepřímé intervence (změna úrokových sazeb).
12
Tento způsob používá hlavně při privatizaci velkých podniků
28
3 Nástroje regulace v období transformace Ke konci osmdesátých let minulého století se tehdejší Československo nacházelo ve velice svízelné situaci. Na rozdíl od většiny okolních socialistických států, zejména Polska, Maďarska a Sovětského svazu, se vedení našeho státu bránilo jakýmkoliv změnám v politickém a hospodářském životě země. Přičemž si vůbec neuvědomovalo vážnost situace, ve které jsme se tehdy nacházeli. Národní hospodářství bylo výhradně orientováno na rozvojové trhy a podniky nebyly schopny konkurovat svými výrobky na vyspělých trzích. Většina exportu probíhala přes podniky zahraničního obchodu13 a byla financována ze státního rozpočtu. Tehdejší vláda podporovala vývoz mohutnými půjčkami rozvojovým zemím. Finanční prostředky, které byly tímto neefektivním způsobem vynakládány, chyběly pak v modernizaci národního hospodářství. Mnohé z těchto půjček se nepodařilo do dnešní doby splatit. Problémy se projevovaly i v ostatních oblastech života tehdejší společnosti. Životní prostředí bylo narušeno extenzivním využíváním zdrojů a patřilo k nejhorším na evropském kontinentě, snižovala se i kvalita zdravotní péče a ostatních služeb. S tím souvisela značná apatie obyvatelstva, které nemělo na jedné straně důvěru ve vedení země a na druhé nedokázalo najít v sobě vnitřní sílu, aby se veřejně postavilo na odpor.
Za této situace vláda s omezenými pravomocemi prosadila po sovětském vzoru program pod názvem Přestavba hospodářského mechanizmu. Plán přestavby byl schválen v roce 1987 a jeho snahou bylo zavedení normativních metod plánování, úplného chozraščotu, samofinancování a samosprávy. Vůle k naplnění programu díky vnitropolitickému a zahraničněpolitickému vývoji byla velice malá. Vedle oficiálního hospodářského programu začali pokrokově orientovaní ekonomičtí badatelé v různých vědeckých ústavech uvažovat o radikálnějších variantách zásahů do socialisticky orientovaného plánovaného hospodářství. V té době začaly vznikat tři hlavní směry v oblasti ekonomické reformy. První směr vycházel z pozice zachování socialistického zřízení a prosazoval koncept samosprávné ekonomiky. Byl reprezentován ekonomy např. Z. Hábou, A Bálkem a J. Dolejšem. Druhý směr počítal se silným soukromým sektorem, který by byl nepřímými nástroji ovlivňován státem. Jednalo se o systém stavějícím na tržních principech s přívlastky sociální a ekologický. Tento směr byl reprezentován ekonomy, jako byli V. Komárek a M. Zeman. Třetím směrem byl neoliberální koncept volného trhu s malou účastí státu. Z představitelů, kteří tento směr prosazovali, můžeme jmenovat především V. Klause, V. Dlouhého a T. Ježka. 13
Podniky zahraničního obchodu (PZO) byly specializovaní instituce, které měly monopol při exportu a importu zboží ze zahraničí.
29
Po změně politického režimu se otevřel prostor pro diskuzi ohledně dalšího ekonomického směřování národního hospodářství. Po tuhých politických bojích zvítězila koncepce volného trhu s minimálními zásahy státu do ekonomického života reprezentovaná osobou Václava Klause. Jednalo se o radikální šokovou koncepci, která měla přivést Československo v co nejkratším čase na cestu tržně orientovaného hospodářství.
3.1 Období 1990 – 1992 Po změně politického vývoje v tehdejším Československu rozhodla vláda o rychlé a radikální reformě národního hospodářství. Cílem bylo transformovat naši ekonomiku na tržní hospodářství, otevření naší ekonomiky světu a vymanění se z hospodářské závislosti na východních trzích. Nové podmínky si rovněž vyžádaly co nejrychlejší privatizaci špatně fungujících státních podniků. Tyto podniky byly privatizovány metodou kupónové privatizace, přímým prodejem domácímu nebo zahraničnímu kupci. Rovněž se ve velké míře uplatňovaly restituce. Původním majitelům byl vrácen veškerý majetek znárodněný po komunistickém převratu v roce 1948. V září 1990 přijalo tehdejší Federální shromáždění transformační zákon, kterým byly veškeré změny v oblasti dalšího vývoje národního hospodářství uzákoněny.
3.1.1 Politický vývoj První svobodné volby proběhly v roce 1990. Do voleb šly politické subjekty sdružené v Občanském fóru a Veřejnosti proti násilí. Vedle těchto nově vzniklých stran se o přízeň voličů ucházely strany, které fungovaly v období socialistického zřízení. K nim patřila především Komunistická strana. Dále to byla Lidová strana a Národněsocialistická strana. Volilo se do všech komor Federálního shromáždění s omezeným mandátem na dva roky. Dvouleté období bylo zvoleno pro stabilizaci politického systému. Volby s přehledem vyhrály dva subjekty. V českých zemích to bylo Občanské fórum a na Slovenku to byla Veřejnost proti násilí. V průběhu roku 1991 došlo k založení dvou typicky pravicových stran, které se vyčlenily z Občanského fóra. Byla to Občanská demokratická strana a Občanská demokratická aliance.
30
V roce 1992 proběhly regulérní plně demokratické volby, ve kterých už soupeřily o hlasy voličů klasické strany rozdělené na pravici a levici. V Čechách výraznou převahou zvítězily pravicové strany vedené občanskými demokraty. Na Slovensku se k politické moci dostaly levicově orientované strany na čele s Hnutím za demokratické Slovensko a Strana demokratické levice. Pravicově orientované strany a strany, které podporovaly silný federální stát, na Slovensku výrazně propadly a jejich politický vliv byl minimální. Díky rozdílným volebním výsledkům se začal prohlubovat konflikt mezi českou a slovenskou politickou reprezentací. Zejména na slovenské straně panovaly značné výhrady k hospodářským reformám, které byly schváleny na úrovni federace. Slovenští politikové požadovali větší samostatnost a snažili se převést maximum kompetencí z federální úrovně na úroveň jednotlivých republik. Česká reprezentace zase požadovala, aby společný stát měl co nejvíce pravomocí na úkor republik. Tato politická roztržka začala v průběhu roku paralyzovat vnitřní i vnější fungování státu. Po několika neúspěšných jednáních došlo k rozhodnutí o rozdělení federace na dva samostatné státy, které budou spojeny v měnové a hospodářské unii. V praxi to znamenalo, že na území obou samostatných států by byla jednotná měna. Nedůvěra zahraničních investorů v měnové uspořádání však vedla k rychlému vyčerpání devizových rezerv. Přes ujištění politické reprezentace došlo k významnému propadu vzájemného obchodu a zpřetrhání osobních, kulturních a politických vazeb, které byly budovány. Toto rozhodnutí mělo negativní dopad na transformační proces zahájený v Československu na počátku devadesátých let. Na druhou stranu se uklidnila situace na finančních trzích.. Investoři začali mít důvěru v českou měnu a rovněž došlo i k nárůstu přílivu zahraničního kapitálu.
3.1.2 Hospodářský vývoj V roce 1990 byla zrušena Státní plánovací komise, která v socialistickém plánování direktivně určovala, jaké výrobky bude daný podnik vyrábět a i v jakém množství. V roce 1991 byl vládou schválen souhrn opatření, které měly zajistit ekonomickou prosperitu země. Byla zrušena cenová regulace u většiny zboží a služeb. Pouze ceny potravin, energie a veřejných služeb, ke kterým můžeme přiřadit městskou dopravu a nájemné, byly ještě regulovány. Byla zavedena vnitřní směnitelnost koruny, která sice neumožňovala volný prodej a nákup české měny na finančních trzích, ale zaručovala
31
podnikatelským subjektům volný nákup deviz k úhradám do zahraničí od komerčních bank. Vedle toho ale měly podnikatelské subjekty povinnost prodávat získané devizy ze své činnosti komerčním bankám. Vnitřní směnitelnost české měny byla podepřena půjčkami od mezinárodních finančních institucí. Jednalo se především o Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Byla zrušena omezení v oblasti zahraničního obchodu a aby nedošlo k nestabilitě hospodářství, byla součastně zavedena dovozní přirážka, která měla zabránit nadměrným dovozům a zároveň tím chránila fixní kurz české koruny. Snaha o rychlý přechod na tržní hospodářství a rozpad východních trhů vedly k prudkému poklesu výroby. V důsledku snížení spotřebitelské a investiční poptávky došlo výraznému poklesu hrubého domácího produktu.
3.1.3 Měnová politika České národní banky V roce 1990 byly veškeré komerční aktivity převedeny z tehdejší Státní banky československé na nově vzniklé peněžní ústavy, které se vyčlenily z centrální banky. Jednalo se o Komerční banku, Investiční banku a na Slovenku byla zřízena Všeobecná úverová banka. Vedle těchto nově vzniklých bank fungovaly stávající banky, které se v období centrálně řízeného hospodářství orientovaly na úzký okruh činností. Byla to především
Česká
a
Slovenská
spořitelna,
které
vznikly
v období
pokusu
o hospodářskou reformu na konci šedesátých let minulého století. Tyto banky nabízely služby fyzickým osobám. Sále zde fungovala Československá obchodní banka a Živnostenská banka. Tyto banky měly hlavní úlohu ve zprostředkování plateb s převážně tržně orientovanými ekonomikami. Díky změnám v legislativě začaly v roce 1990 vznikat další komerční banky. Vhledem k přebytku běžného rozpočtu musela již tehdy centrální banka řešit větší množství peněz v ekonomice. V té době ještě neměla dokonale vyvinuty nástroje na řízení peněžní zásoby a proto se uchylovala spíš k administrativnímu způsobu řešení vzniklé situace. Hlavním nástrojem byly kvantitativní stropy úvěrové nabídky a administrativní stropy u úrokové míry. Úzce spolupracovala s vládou, jež se snažila zmírnit množství peněz v ekonomice restriktivní důchodovou politikou zaměřenou na mzdy, důchody a ostatní sociální podpory. Ke konci roku 1992 zrušila centrální banka přímé nástroje řízení v oblasti úvěrových limitů a nahradila je nepřímými nástroji jako byly tendry refinančních úvěrů a reeskont směnek.
32
V červenci 1991 začal působit při centrální bance bankovní dohled. Hlavním důvodem vzniku dohledu byla liberalizace bankovního sektoru, kdy bylo velice jednoduché založit si banku a spousta investorů této šance využila. Úkolem bankovního dohledu bylo zajistit bezpečnost a důvěryhodnost celého finančního systému. Snažil se, aby se banky nevystavovaly při poskytování úvěrů nadměrnému riziku, které by ohrozilo vklady střadatelů. Výkon bankovního dohledu zajišťoval metodické předpisy, které se týkaly úvěrové angažovanosti, kapitálové přiměřenosti, likvidity, klasifikace pohledávek a tvorby rezerv. Dále se zabýval licenční činností, kdy navrhoval udělování licencí novým bankám, posuzoval obchodní plány bank a jejich podnikatelskou strategii. Z pozdějšího vývoje v bankovním sektoru však vidíme, že tuto úlohu se mu nepodařilo zcela naplnit.
3.2 Období 1993 -1996 Toto období se vyznačovalo určitou politickou a hospodářskou stabilitou. Vláda začala v praxi provádět svoji politiku zaměřenou na tržní ekonomiku co s nejmenšími zásahy ze strany státu.
3.2.1 Politický vývoj Po rozdělení státu se politická situace v České republice stabilizovala. V zemi vládla pravicová vláda, které se dařilo prosazovat svoji hospodářskou politiku. Rovněž i v zahraniční politice došlo k plnému začlenění naší země do západních struktur. Politická reprezentace začala přípravy na začlenění do vojenského paktu NATO a do Evropské unie. V roce 1996 proběhly volby do zákonodárného sboru České republiky. Na volebních výsledcích se projevila nastupující krize a pravicové strany v čele s ODS ztratily v poslanecké sněmovně většinu. Musely se spokojit s 99 mandáty. Levicově orientované strany, ke kterým přiřazujeme ČSSD a KSČ, získaly většinu 101 hlasu. Přes vítězství levice se podařilo ODS sestavit menšinovou vládu s tichou podporou ČSSD v čele s ministerským předsedou Václavem Klausem.
33
3.2.2 Hospodářský vývoj Po prvotní stagnaci národního hospodářství, které souviselo se ztrátou slovenského trhu, došlo v následujících letech 1994 a 1995 k významnému oživení národního hospodářství. Růst hrubého domácího produktu se pohyboval kolem 5 %. Díky politické stabilitě sílil příliv zahraničního kapitálu, který směřoval hlavně do oblasti výroby a investic dlouhodobého hmotného majetku. Průměrný roční přírůstek ve výši 16 % naznačoval, že česká ekonomika prochází rychlým procesem restrukturalizace. Teprve v roce 1996 se začala projevovat narůstající vnitřní a vnější ekonomická nerovnováha, která byla způsobena rychlým nárůstem mezd před produktivitou práce. Tato nerovnováha se projevila ve vnější platební bilanci, kdy převis poptávky nad nabídkou byl krytý spotřebou ze zahraniční. Vláda včas neodhalila blížící se riziko krize a to se v plné míře projevilo v dalších letech.
V souvislosti s privatizací velkého množství podniků vznikla akutní potřeba vzniku kapitálového trhu. Po přijetí nezbytných legislativních opatření začala v roce 1993 fungovat Burza cenných papírů Praha a RM-systém. Na rozdíl od vyspělých trhů jsme se nevydali cestou standardního způsobu fungování kapitálové trhu. Funkce bank zde byla nahrazena Střediskem cenných papírů, které vedlo účty všem účastníkům kapitálového trhu. Banky byly z tohoto procesu do jisté míry vyřazeny. Dalo by se říci, že tato anomálie, která byla způsobena politickými tlaky a kupónovou privatizací, do značné míry odradila zahraniční investory od kapitálových investic do českých cenných papírů. Burza, která pracovala na členském principu, se zpočátku potýkala s potížemi při organizaci svých obchodů. Na rozdíl od RM-systému, který byl napojený přímo na Středisko cenných papírů, ale který nebyl akceptovaný zahraničními investory.
Vedle kapitálového trhu, došlo i významnému rozvoji mezibankovního peněžního trhu. Jednalo se o trh, na kterém se uzavíraly obchody s mezibankovními depozity a krátkodobými dluhopisy. Výše úrokových sazeb na tomto trhu je důležitá pro Centrální banku, která podle nich řídí emise a prodej pokladničních poukázek a rovněž i uzavírá repoobchody.
34
3.2.3 Měnová politika České národní banky V roce 1993 byla měnová politika České národní banky ovlivněna předcházejícími politickými událostmi, které souvisely se vznikem samostatného státu. Stejně jako většina ostatních federálních orgánů i národní banka procházela transformací na nové podmínky. V této době dochází k položení základních principů samostatné a autonomní monetární politiky. Základním cílem centrální banky byla péče o stabilitu měny. Hlavní makroekonomickou veličinou byl směnný kurz, který zde plnil funkci kotvy, o kterou se mohly ostatní subjekty finančního a hospodářského sektoru opřít. Od května 1993 byl stanoven fixní kurz koruny vůči německé marce a americkému dolaru s minimálním rozpětím ± 5 %. Tento fixní kurz se podařilo národní bance držet díky významné devalvaci na počátku ekonomických reforem až do počátku měnové a hospodářské krize v roce 1997. Vedle směnného kurzu se národní banka soustředila i na cílování vývoje peněžní zásoby prostřednictvím měnového agregátu M2. Regulace agregátu M2 byla zabezpečována na základě nepřímých nástrojů jako byly diskontní a lombardní sazby, povinné minimální rezervy, operace na volném trhu a refinancování pomocí refinančních úvěrů. Na počátku roku 1993 bojovala Česká národní banka proti inflačním tlakům, jež byly způsobeny zavedením daně z obratu a další cenové deregulace. Na tento stav centrální banka reagovala částečným uvolněním měnové politiky v polovině roku, kdy došlo ke snížení diskontní sazby z 9,5 % na 8 %. Dále centrální banka snížila lombardní sazby a rovněž došlo ke snížení požadavků na povinné minimální rezervy. Tato politika způsobila, že ke konci roku došlo k významnému nárůstu peněžního agregátu M2. Růst agregátu M2 měl vliv na postupný pokles úrokových sazeb na mezibankovním trhu depozit a nepřímo tím ovlivnil i úroveň úrokových sazeb na mezibankovním trhu depozit V první polovině roku byl zaznamenán i zvýšený nákup deviz ze strany komerčních bank, které reagovaly na nestabilní hospodářské prostředí v souvislosti se zánikem České a Slovenské federativní republiky, což mělo negativní dopad na devizové rezervy centrální banky. V závěru roku upustila centrální banka od dodávání likvidity formou refinančních úvěrů a pomalu začala stahovat likviditu v důsledku přílivu zahraničního kapitálu. Příliv zahraničního kapitálu umožnil komerčním bankám lepší přístup k úvěrovým zdrojům. Centrální banka měla obavy, že příliv zahraničního kapitálu ovlivní negativně stabilitu měny a začala postupně stahovat z trhu volné finanční prostředky. Nejdříve použila na omezení likvidity prodej státních pokladničních
35
poukázek a následně začala emitovat vlastní pokladniční poukázky. Rovněž v roce 1993 vydala 4. emisi státních dluhopisů, o kterou byl na trhu obrovský zájem. Dalším nástrojem na omezení množství peněz byly repo tendry. Všechny tyto operace, kterými se centrální banka snažila stabilizovat peněžní zásobu, vedly k růstu úrokových sazeb na mezibankovním trhu depozit.
V roce 1994 zaznamenala centrální banka výrazný úspěch v boji s inflací, kdy se jí podařilo dostat tuto veličinu do pásma 10-12 %. Vzhledem k pokračujícímu přílivu zahraničního kapitálu pokračovala v odčerpávání přebytečné likvidity volných peněžních prostředků na mezibankovním trhu. Monetární politika byla dále realizována na základě regulace peněžního agregátu M2 a fixního měnového kurzu. Při realizaci své měnové politiky centrální banka i nadále využívala nepřímé nástroje. Hlavní její činností byla regulace objemu likvidity a úrokových sazeb na peněžním trhu pomocí operací na volném trhu. K tomu jí sloužily hlavně emise vlastních pokladničních poukázek. Státní cenné papíry nebyly v danou chvíli využívány, protože hospodaření státu vykazovalo přebytek. Od roku 1994 se začalo postupně ukazovat, že polštář fixního devizového kurzu pomalu začíná ztrácet v souvislosti s cílováním peněžní zásoby svůj význam a je z dlouhodobého hlediska neudržitelný. V druhé polovině roku začalo docházet k významnému růstu peněžní zásoby (20,8 %) a zvyšovalo se i tempo růstu meziměsíční inflace. Na tento stav centrální banka velice operativně reagovala, zpřísnila měnovou politiku a zároveň měnila operativní cíl, kdy měnová báze byla nahrazena bankovními rezervami. Došlo ke zvýšení povinných minimálních rezerv z 9 % na 12 %. Rovněž byla zvýšena diskontní a lombardní sazba o 0,5 p.b. na 8,5 %, resp. na 11 %. Ke konci roku byla znovu upravena lombardní sazba na konečných 11,5 % a upraveny sazby povinných minimálních rezerv. Kursová politika se v průběhu roku 1994 nezměnila a pevný kurz české koruny nadále plnil funkci nominální makroekonomické kotvy.
V roce 1995 došlo k masivnímu přílivu zahraničního kapitálu. Za této situace se centrální banka snažila přímými i nepřímými nástroji udržet měnovou stabilitu. Fixní měnový kurs s garancí úzkého fluktuačního pásma (± 0,5 %) a vyššími úrokovými mírami způsobily obrovský příliv krátkodobého zahraničního kapitálu a vytvářely tlak na růst peněžní zásoby, tedy měnového agregátu M2. V tomto roce činilo aktivní saldo
36
kapitálového účtu přibližně 18 % hrubého domácího produktu, tj. 223 mld. Kč. Centrální banka opět vynakládala nemalé finanční prostředky na sterilizaci zahraničního kapitálu, protože se obávala růstu domácí cenové hladiny. Důsledkem měnových opatření na odčerpání přebytečného kapitálu z trhu byl značný nárůst devizových rezerv státu, který byl schopný pokrýt osmiměsíční dovozy. Sterilizace nadbytečné likvidity na mezibankovním trhu byl prováděn pomocí repo operací s poukázkami centrální banky, státními cennými papíry a poukázkami Fondu národního majetku. Přestože během roku pokračoval pokles inflace, měřené meziročně na konečnou hodnotu 7,9 %, rozhodla se centrální banka zpřísnit měnovou politiku. Důvodem byla zvýšená domácí poptávka, nárůst mzdových požadavků a zvýšené tempo růstu hrubého domácího produktu. Centrální banka tím upřednostnila regulaci peněžní zásoby před úpravou fixního kurzu. Pokud by zvýšila úrokové sazby, byl by to další impuls pro příliv zahraničního kapitálu, který měl v danou chvíli negativní vliv na vývoj národního hospodářství. Proto sice od poloviny roku centrální banka zvýšila diskontní sazbu o 1 % na 9,5 %, upravila lombardní sazbu o 1 % na 12,5 %, ale součastně pro komerční banky zavedla regulaci v oblasti devizové likvidity. Vydala nařízení, že krátkodobé závazky komerčních bank nesměly vůči zahraničním subjektům převýšit krátkodobé pohledávky o více než 30 %, maximálně však o 500 mil. Kč. Dále sjednotila sazby povinných minimálních rezerv z původních 3 % z termínovaných vkladů a 12 % netermínovaných vkladů na jednotnou sazbu 8,5 %. Výjimku ponechala pouze u stavebních spořitelen a Českomoravské záruční a rozvojové banky, kde byla stanovena sazba povinných minimálních rezerv na 4 %. Všechna tato opatření však nezabránila dalšímu přílivu zahraničního kapitálu, peněžní zásoba se na konci roku meziročně zvýšila o 19,6 % a překonala odhad centrální banky, který byl v intervalu 14-17 %. V roce 1995 došlo s nárůstem peněžní zásoby i ke změně její struktury. Zatímco v roce 1993 byl poměr měnového agregátu M1 a M2 v rovnováze, v roce 1995 došlo ke změně poměru na 56:44 ve prospěch agregátu M2. V prosinci začala centrální banka oficiálně vyhlašovat dvoutýdenní úrokovou sazbu pro repo operace. Tato sazba se stala později hlavním měnovým nástrojem k řízení likvidity a určování výše úrokových sazeb na mezibankovním trhu depozit.
V roce 1996 se hlavním nástrojem měnové politiky staly repo operace. Prostřednictvím sazeb vyhlašovaných repo tendrů centrální banka začala efektivně
37
ovlivňovat výši sazeb na mezibankovním trhu depozit a následně i ostatních sazeb na peněžním trhu. Měnová politika se v roce 1996 dostala do bludného kruhu. Devizové intervence nutné k udržení fixního kursu vedly k prudkému růstu peněžní zásoby. Aby se zamezilo inflačním tlakům, stahovaly se peníze z trhu za pomocí růstu centrálních úrokových sazeb a ty vedly k nárůstu úrokového diferenciálu a k přílivu dalšího krátkodobého kapitálu. V roce 1996 narostla peněžní zásoba o 9,2 %. V první polovině roku došlo i k meziročnímu nárůstu agregátu M2 o 20 %, přičemž centrální banka ve svých plánech uvažovala s nárůstem pouze v rozmezí 14-17 %. Na tento nepříznivý trend centrální banka zareagovala zpřísněním úrokové politiky. Dále byla nucena restriktivní měnovou politiku nahrazovat volnějším nastavením fiskální a mzdové politiky. Sice zvýšila repo sazbu a následně také diskontní a lombardní sazbu včetně sazby u povinných minimálních rezerv, ale součastně rozšířila povolené fluktuační pásmo na ± 7,5 % a tím došlo k nejistotě na straně zahraničních investorů a tedy i k omezení přílivu krátkodobého spekulativního kapitálu, který ohrožoval stabilitu měny a celého hospodářství. Všechna tato opatření vedla k tomu, že na konci roku se snížilo tempo růstu měnového agregátu M2 na 9,2 %.
3.3 Období 1997-1998 Špatně nastavená pravidla hospodářské politiky a politické otřesy v první polovině devadesátých let se s odstupem času projevily v krizi, která vyžadovala rychlé a radikální řešení. Ekonomové a politici stáli před nelehkým úkolem získat důvěru obyvatelstva a zajistit oživení národního hospodářství
3.3.1 Politický vývoj Pod tíhou hospodářských potíží a po korupčních skandálech musela menšinová pravicová vláda odstoupit. Nahradila ji technokratická nepolitická vláda v čele s guvernérem centrální banky. Úkolem této vlády bylo provést hlavní nepopulární opatření v ekonomické oblasti a dovést zemi k novým předčasným volbám. Mimořádné parlamentní volby se uskutečnily v roce 1998. Zde dala veřejnost jasně najevo svoji nespokojenost s průběhem reforem. Výsledky voleb rozhodly o novém
38
rozvržení sil na politické scéně. Poprvé od změny politického systému v naší zemi se k vládě dostala levicově orientovaná vláda složená ze zástupců sociální demokracie.
3.3.2 Hospodářský vývoj V tomto roce se začínala plně projevovat hospodářská nerovnováha. Poprvé od zavedení reforem došlo k poklesu přílivu zahraničního kapitálu, který nestačil pokrýt deficit běžného účtu platební bilance. Zahraniční investoři začali masivně prodávat českou měnu. Tempo hrubého domácího produktu se snížilo a dostalo se pod 2 %. Nastal výrazný pokles produkce ve stavebnictví a zemědělství. V polovině roku 1997 v reakci na špatnou hospodářskou situaci přijala vláda stabilizační a ozdravný program.
3.3.3 Měnová politika České národní banky V reakci na měnovou krizi došla bankovní rada České národní banky k rozhodnutí, že režim řízení peněžní zásoby při snaze dodržování pevného měnového kurzu je dále neudržitelný. Proto na svém zasedání koncem roku 1997 rozhodla původní režim nahradit novým mechanismem v podobě cílování inflace.
3.4 Analýza vybraných měnových veličin 3.4.1 Analýza měnového kurzu a peněžních agregátů V této části se zaměříme na vztah mezi vývojem měnového kurzu a peněžních agregátů v období přechodu našeho hospodářství na tržní ekonomiku. K analýze využijeme grafické zobrazení daných veličin. Pro lepší pochopení použijeme individuální koš dvou měn, který fungoval od roku 1995, ale my ho vztáhneme k počátku zkoumaného období. Koš se skládal z měn, které nejvíce ovlivňovaly platební bilanci státu. Byla to německá marka a americký dolar. Německá marka měla v koši 65% zastoupení a americký dolar měl 35% zastoupení. Z výchozí úrovně německé marky za 17,995 Kč a amerického dolaru za 28,443 Kč byl koš v hodnotě
39
jedné koruny složen z 0,036121 (0,65/17,995) německé marky a 0,012305 (0,35/28,443) amerického dolaru. Na základě definice měnového koše z roku 1993 budeme kurzový vývoj v devadesátých letech sledovat na vývoji portfolia: P = 0,036121 x DEM + 0,012305 x USD kde P je hodnota portfolia v korunách, DEM je kurz německé marky v korunách a USD je kurz amerického dolaru v korunách. Vývoj takového fiktivního portfolia nám pomůže dokumentovat stav devizového trhu. Vývoj kurzů koruny k USD a DEM ukazuje Graf 1. Graf 2 ukazuje vývoj ceny portfolia složeného jako 0,036121 DEM a 0,012305 USD. Z Grafu 2 je patrné znehodnocení koruny po devalvacích v roce 1990, dále období úzkého fluktuačního pásma fixního kurzu měnového koše až do rozšíření pásma na začátku roku 1996, kdy se koruna mohla začít zhodnocovat za rámec bývalého úzkého pásma. Posléze se koruna v rámci širokého pásma začala znehodnocovat, až v roce 1997 prolomila fluktuační pásmo a centrální banka zavedla režim floatingu, při kterém již nedeklarovala povinnost intervenovat ve prospěch kurzu. Posléze po opadnutí spekulace na proražení fluktuačního pásma se koruna začala opět zhodnocovat a nyní se pohybuje v podstatě v rámci bývalého fluktuačního pásma. Tato opatření vedla ke stabilizaci devizových rezerv a měnových agregátů. kurzy rok 89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
0
kurz
5 10 Kč/USD
15 20
Kč/DM
25 30 35
Graf č. 1 - vývoj kurzu koruny vůči DEM a USD
40
k u rz y rok 89
90
91
92
93
94
95
96
97
98
0 ,8 0 ,8 5 kurz
0 ,9 p o r tf o lio K č
0 ,9 5 1 1 ,0 5 1 ,1
Graf 2 - vývoj portfolia DEM a USD a stav devizového trhu
Tabulka - vývoj měnového kurzu rok 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 Kč/USD 15 28 27,84 28,9 29,96 28,03 26,6 27,33 31,71 30,06 Kč/DM 8,823 18,66 18,364 17,950 17,418 18,095 18,601 17,632 18,28 18 portfolio Kč 0,5032 1,0187 1,0059 1,0039 0,9978 0,9985 0,9992 0,9731 1,0504 1,0200 Data: Statistical Yearbook IMF 1993, Statistical Yearbook IMF 1997, Měsíční bulletin ČNB 10/97, Měsíční bulletin ČNB 12/98
14 12 10 8 devizové rezervy ČNB, mld USD
6 4 2 0 92
93
94
95
96-1
96-2
97-1
97-4
97-5
97-II
97-III
98-I
98-II
Graf 3 - detailní vývoj devizových rezerv
Na Grafu 3 vidíme významný růst devizových rezerv do první poloviny roku 1996. Vlivem intervencí centrální banky proti zhodnocování koruny ve formě nákupu deviz se tyto devizy centrální bance hromadily ve formě devizových rezerv. Nárůst se zastavil po rozšíření fluktuačního pásma, kdy se koruna mohla pohybovat volně. K poklesu devizových rezerv došlo během intervencí centrální banky proti znehodnocování koruny na konci roku 1996 a na začátku roku 1997. Poté, co kurz
41
koruny prolomil v květnu 1997 fluktuační pásmo a byl zaveden režim volného kurzu, intervence opět nebyly potřeba a devizové rezervy zůstávaly stabilní.
Druhou stranou mince intervencí na devizovém trhu je vývoj peněžních agregátů: jsou-li nakupovány devizy, jsou současně prodávány koruny a naopak. Nárůst devizových rezerv se tedy projevuje růstem množství korun v ekonomice a pokles devizových rezerv se projevuje poklesem množství korun v ekonomice. Vývoj peněžního agregátu M1 ukazuje Graf 4 a vývoj peněžního agregátu M2 ukazuje Graf 5.
Vývoj agregátu M1
500
450
400
350
M1
300
250 93
94
9512
966
969
9611
97II
97III
98I
98II
98III
9811
Graf 4 - detailní vývoj peněžního agregátu M1
Tabulka - vývoj množství peněz M1 období 93 94 95-12 96-6 96-9 96-11 97-II 97-III 98-I 98-II 98-III 98-11 M1 344 403 453 443,7 448,9 461,3 397 412 388 401 398 410 Data: Měsíční bulletin ČNB 4/96-12/98, stav ke konci období
42
1100
M2 600 93
94
95
96
97-II
97-III
98-I
98-II
98-III
98-11
Graf 5 - detailní vývoj peněžního agregátu M2
Tabulka - vývoj peněžní zásoby M2 obd. 93 94 95 96 97-II 97-III M2 704 845 1012 1106 1123 1144
98-I 98-II 98-III 98-11 1172 1208 1236 1236
Data: Měsíční bulletin ČNB 10/97, 12/98, miliardy Kč ke konci období
Z obou grafů je opět patrný nárůst peněžních agregátů do začátku roku 1996, následná stabilizace v období volné fluktuace kurzu v rámci širokého fluktuačního pásma, pokles agregátů po intervencích proti depreciaci koruny a následná stabilizace v období režimu volně plovoucího kurzu. Graf 4 ukazuje, jak množství peněz měřené měnovým agregátem M1 rostlo v období fixního kurzu s úzkým fluktuačním pásmem (období intervencí proti apreciaci koruny), poté stagnovalo během roku 1996 (období širokého pásma oscilace, kdy nedocházelo k intervencím), poté v první polovině roku 1997 pokleslo (v období intervencí proti znehodnocení koruny) a následně opět stagnovalo (v období po zrušení fluktuačního pásma, kdy opět nedocházelo k intervencím). Peněžní agregát M2, který měří vývoj peněžní zásoby na Grafu 5 se ukázal jako odolnější vůči změnám v měnové politice - jeho růst se pouze výrazně zpomalil.
43
3.4.2 Analýza vývoje cen, inflace a hrubého domácího produktu Po počátečním rozkolísání rostla v České republice peněžní zásoba měřená měnovým agregátem M2 od začátku devadesátých let tempem kolem 20 % ročně až do poloviny roku 1996, kdy tempo růstu prudce pokleslo na méně než polovinu a od té doby se dále zvolňuje. Jak ukazuje Graf 6, během let 1990 až 1998 vzrostla peněžní zásoba M2 přibližně 3,3krát. Růst peněžní zásoby pramenil z existence „podhodnoceného“ fixního kurzu koruny. Pro jeho udržení centrální banka intervenovala na devizovém trhu prodejem korun.
index ke konci roku 1989
3,5 3 2,5
peníze
2 1,5 1 0,5 1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
1991
1990
1989
0
konec roku data: Tabulka 2
Graf 6 - růst peněžní zásoby M2
Tyto nově emitované koruny dominantně přispívaly k růstu peněžní zásoby. Po rozšíření pásma přípustné fluktuace kurzu koruny na dostatečně široké rozmezí v roce 1996 již nebyla centrální banka nucena na udržení kurzu v tomto pásmu intervenovat a růst peněžní zásoby se dramaticky zpomalil. Cenová hladina měřená indexem spotřebitelských cen vzrostla během let 1990 až 1998 zhruba 3,6krát, jak ukazuje Graf č. 7. Po téměř šedesátiprocentním růstu spotřebitelských cen v roce 1991, kdy proběhla liberalizace většiny centrálně kontrolovaných cen a zhruba dvacetiprocentním nárůstu spotřebitelských cen v roce
44
1993, kdy index jednorázově ovlivnilo zavedení daně z přidané hodnoty, rostla cenová hladina tempem kolem deseti procent ročně. Za posledních pět měsíců roku 1998 cenová hladina dokonce poklesla o téměř jedno procento a lze tak již hovořit o deflaci. Vzhledem k tomu, že Graf č. 7 zaznamenává pouze meziroční přírůstky, není na něm pokles cenové hladiny v druhé polovině roku 1999 patrný.
index ke konci roku 1989
4 3,5 3 inflace
2,5 2 1,5 1 0,5 1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
1991
1990
1989
0
konec roku data: Tabulka 2
Graf 7- růst cenové hladiny měřený indexem spotřebitelských cen
Na grafu 8 vidíme vývoj veličin inflace a peněžní zásoby. Potvrzuje obecný závěr monetární politiky, že při vysoké inflaci je na první pohled zřejmá její vazba s vývojem peněžní zásoby. Jak množství peněz, tak cenová hladina vzrostly o přibližně 250 % (3,3krát, resp. 3,6krát).
45
index ke konci roku 1989
4 3,5 3
peníze
2,5
inflace
2 1,5 1 0,5 1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
1991
1990
1989
0
konec roku data: Tabulka 2
Graf 8 - srovnání růstu množství peněz a růstu cenové hladiny
Na začátku transformace došlo k hlubokému propadu HDP, který se zastavil v roce 1993. Pak následovalo období mírného růstu, které bylo dáno příznivými domácími i zahraničními ekonomickými podmínkami. HDP rostlo meziročně o 6 %. Toto období však bylo ukončeno v roce 1996, kdy se začala prohlubovat nerovnováha v hospodářství. Následoval pokles HDP o 2,6 %. Z grafického zobrazení je rovněž patrné, že výše HDP se v průběhu měření nikdy nedostala na hodnoty z roku 1989. Sice to můžeme považovat za negativum, na druhou stranu si však musíme uvědomit, jaká byla struktura českého průmyslu v roce 1989 a musíme i zohlednit do jakých zemí směřoval export. Sice tedy došlo k poklesu HDP, ale na druhou stranu se změnila orientace české ekonomiky na západní země a došlo i ke změně odvětvové struktury. Došlo k útlumu těžkého průmyslu a k rozvoji průmyslu méně energetiky náročného a tedy i konkurenceschopnějšího. Vývoj HDP ukazuje Graf 9.
46
index ke konci roku 1989
1,1
1 produkt 0,9
0,8
1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
1991
1990
1989
0,7
konec roku data: Tabulka 2
Graf 9 - vývoj hrubého domácího produktu
V souladu s kvantitativní teorií peněz, která definuje růst cenové hladiny v závislosti na růstu peněz na jednotku produkce, zobrazuji v Grafu 10 index m/y jako podíl bazických indexů růstu množství peněz a růstu HDP. Graf 10 jednoznačně potvrzuje dlouhodobý vztah peněžní zásoby, reálné produkce a cenové hladiny.
index ke konci roku 1989
4 3,5
peníze
3
produkt
2,5
inflace m/y
2 1,5 1 0,5
konec roku data: Tabulka 2
Graf 10 - vývoj makroekonomických ukazatelů
47
1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
1991
1990
1989
0
Pokud bychom se pohybovali v teoretické rovině, měla by být naměřená inflace shodná s teoretickou inflací. V praxi se však ukazuje, že oba druhy inflace se nepatrně liší. K těmto nepatrným odchylkám může docházet kolísáním rychlosti obratu peněz, zpožděnými reakcemi a nebo statistickými odchylkami vzniklými v průběhu měření. Na základě grafického zobrazení můžeme odvodit propojenost inflace a měnového vývoje. Můžeme tedy říci, že výše cenové hladiny je závislá na množství peněz v ekonomice, vývoji peněžního agregátu M2 a hrubého domácího produktu. Pokud se podíváme na teoretickou inflaci, i zde můžeme vidět shodný vývoj s cenovou hladinou.
48
4 Závěr Centrální banka měla v devadesátých letech nelehkou úlohu při realizaci své měnové politiky. Bez předchozích teoretických i praktických znalostí s tržním hospodářstvím musela řešit ve spolupráci s vládou udržení rovnováhy na trhu. Měnová politika se v té době soustředila na udržení fixního směnného kursu a udržení množství peněz v ekonomice pomocí peněžního agregátu M2. Tento zvolený způsob v počáteční fázi přinesl určitou míru stability do národního hospodářství. Pro veřejnost a ekonomické subjekty to byl jasný signál, že primární snahou národní banky je udržet míru inflace v rozumné výši. Díky pevnému postoji národní banky v této oblasti byla česká ekonomika ušetřena inflační spirály, se kterou neměla v minulých obdobích žádné zkušenosti. Ekonomické subjekty měly plnou důvěru v českou měnu, a to se odráželo i na mezinárodním postavení měny. V další fázi však národní banka nedokázala udržet svými nástroji stabilitu měny. Dostala se svojí politikou do začarovaného kruhu, kdy na příliv spekulativního kapitálu a mohutných zahraničních investic reagovala zvýšením úrokových sazeb. Ty měly za cíl stáhnout z oběhu přebytečné finanční prostředky, ale současně lákaly investory k dalším nákupům české měny. Ve chvíli, kdy došlo k prvnímu útoku spekulantů na českou měnu, se nepodařilo udržet fixní kurz a národní banka musela provést devalvaci měny a přejít na řízený floating a současně na nový režim cílování inflace. Otázkou zůstává, zda mohla centrální banka zvolit jiný způsob řízení svých nástrojů měnové politiky. Pokud by hned na počátku devadesátých let zvolila způsob průběžné devalvace koruny, nedošlo by s největší pravděpodobností k měnové krizi v druhé polovině transformačního procesu. Rozhodně by však měla tato volba vliv na výši inflace, kterou by nebylo možné udržet v rozumné míře. Důvod nevyužití této cesty vidím v tom, že tehdy česká společnost nebyla připravena na masivní inflaci a pokud by k ní došlo, podkopalo by to hned na začátku důvěru veřejnosti v nový hospodářský řád. Co ale můžeme považovat za chybu národní banky, je, že nedokázala včas zareagovat na riziko krize v druhé polovině devadesátých let. Její snahou bylo co nejdéle udržet režim nastavený na počátku transformace. Přes tuto zásadní chybu chování národní banky v ekonomické oblasti můžeme považovat za přínos v období transformace a dle mého názoru svoji roli zvládla lépe než vláda svojí fiskální politikou a rozhodnutím o šokové terapii přechodu národního hospodářství na tržní ekonomiku.
49
Tabulková příloha Tabulka 1 Meziroční procentní růst, konec období 1993 1994 1995 1996 1997 1998 rok 1990 1991 1992 33 22,8 19,8 19,9 19,8 9,2 10,1 6 -8,4 M2 0,6 2,7 6,4 3,9 1 -2,6 -1,2 -14,2 -6,4 produkt 9,7 57,9 12,7 20,8 10 9,1 8,8 8,5 6,8 ceny Peníze - agregát M2, produkt - reálný HDP, ceny - index spotřebitelských cen Data: Měsíční bulletin ČNB
Tabulka 2 Bazické indexy nárůstu ke konci období oproti konci roku 1989 rok 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1 0,916 1,218 1,496 1,792 2,149 peníze 1 0,988 0,848 0,793 0,798 0,82 produkt 1 1,097 1,732 1,952 2,358 2,594 ceny 1 0,927 1,437 1,885 2,245 2,621 m/y
1995 2,574 0,872 2,83 2,952
1996 2,811 0,906 3,079 3,102
1997 3,095 0,915 3,341 3,382
1998 3,281 0,892 3,568 3,68
Peníze - agregát M2, produkt - reálný HDP, ceny - index spotřebitelských cen, m/y - podíl bazických indexů peněz a produktu Data: výpočty z Tabulky 1
50
Seznam literatury BAŽANTOVÁ, I.: Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Praha: Hlávkovo nakladatelství Praha, 2005. ISBN 80-86729-19-2 Česká národní banka 1993 – 2003. ČNB, 2003 HOLMAN, R.: Transformace české ekonomiky. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2000. ISBN 80-902795-6-2 JÍLEK, J.: Peníze a měnová politika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0769-1 MANDEL, M.; TOMŠÍK, V.: Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice. 1. vyd. Praha: Management Press, 2003, ISBN 80-7261-094-5 REVENDA, Z.: Centrální bankovnictví. 2. rozš. vyd. Praha: Management Press, 2001. ISBN 80-7261-051-1 VENCOVSKÝ, F.: Měnová politika v české historii. Praha: Česká národní banka, 2001. Bulíř Aleš: Peníze a inflace v ČR, Ekonom č. 36, 1995 Mandel Martin: Měnová restrikce, její příčiny a efekty, Bankovnictví 24/98 Parkin Michael: Macroeconomics, Addison-Wesley Publishing 1990 Vencovský František: Měnový kurz v pohledu "mikro" a "makro", ČSE, listopad 1998 Kodera Jan, Mandel Martin.: Transmisní mechanismy měnové politiky v podmínkách české ekonomiky, IE ČNB 1997
Výroční zprávy ČNB 1993 - 1995, ČNB Česká národní banka. Dostupné na:
Český statistický úřad. Dostupné na:
51