Pavel Procházka. Pastorační doprovázení

Pavel Procházka Pastorační doprovázení

Institut vzdělávání ECM, Praha, 2013

1

Autor:

© Prof. ThDr. Pavel Procházka, PhD.

Název:

Pastorační doprovázení

Recenzenti:

Prof. ThDr. PhDr. PaedDr. Imre Peres, PhD. Doc. ThDr. Albín Masarik, PhD. Superintendent Mgr. Petr Procházka

Obálka:

© Ing. Jaroslav Kukučka

Vydavatel:

Institut vzdělávání ECM

Místo a rok vydání:

Praha 2013 ISBN 978-80-7356-034-8

2

Předmluva Osobní duchovenská péče je významnou součástí života církve jako celku, ale i pozváním pro každého věřícího. Církev má poslání v trojím směrování. Vyjadřujeme ho řeckými slovy kérygma, koinonia, diakonia. Kérygma označuje Duchem svatým zmocňované hlásání evangelia Ježíše Krista všem národům, a to až do doby, dokud se opět nevrátí. Koinonia označuje společenství věřících. Je zároveň předobrazem eschatologické společenství s Bohem. Je to podílnictví na společném vlastnictví věřících. Zahrnuje velkorysé dělení a chce být opakem sobeckého přijímání. Na to navazuje diakonie jako služba, kterou křesťané dělají podle Kristova příkladu. On přišel, aby sloužil, ne aby sloužili jemu. Diakonie se spojuje s osobním povoláním sloužit chudým, nemocným a utlačovaným. Pomáhá lidem plnohodnotně žít. V tomto nasměrování církve jsou zapojeni lidé. Každý člověk, ať už je to malé dítě, dospělý v produktivním věku nebo senior, všichni se musejí v životě vyrovnávat s různými zátěžovými situacemi. Není nikdo, kdo by se jim mohl vyhnout. Bůh stvořil člověka jako silné individuum, avšak zároveň pro společenství, proto není člověku dobře, pokud zůstává sám. Není mu dobře zejména tehdy, má-li zmíněné zátěžové situace řešit. Potřebuje člověka. Církev od počátku podle vzoru Pána Ježíše provázela pastýřskou péčí všechny své členy, ale neuzavírala se ani jiným hledajícím lidem. Její členové jsou tu i proto, aby podle Kristova příkladu, a též z povědomí dluhu k bližním, byli k dispozici potřebným. Bůh nás miluje; jak bychom

3

mohli zůstat nečinní tváří v tvář základní potřebě člověka, potřebě mít rád a být milován? O tom je pastorační doprovázení. Křesťanský pracovník, ať už profesionální duchovní nebo dobrovolník (laik), může vykonat mnoho dobra, pokud bude stát ve společenství připraven pomáhat všem lidem. Sbor je pro něj místem, kde slyší evangelium o Boží cestě za člověkem, což mu je zároveň výzvou jít za lidmi a sloužit jim, ať se nacházejí v jakékoliv životní situaci. V pastoračním doprovázení jde o osobní duchovní péči. Je třeba určité přípravy na tuto činnost jednak v obecné rovině, ale též specificky na některé konkrétní krizové situace, jichž ve skutečnosti existuje velké množství. Potřeba pastoračního doprovázení a připravených pastoračních pracovníků je velká. Církev není společenství ideálních, dokonalých lidí, kteří si se životem vždy správně sami poradí. Někdy vládne domněnka, že když ve sboru zaznívají kvalitní kázání, vše ostatní se poddá. Avšak kazatelé se ve službě brzy přesvědčí, že tomu tak není. Zjistí, že bez dobré pastorace ani nejlépe připravené kázání nestačí. Osobní přístup k věřícím je nevyhnutný. Bez přípravy na osobní pastoraci nezbývá než ji dělat víceméně intuitivním způsobem. Boží slovo a příklad Mistra Ježíše Krista je nám výzvou, abychom brali vážně celou oblast lidského života a problémy lidské pospolitosti. Brát věc vážně v daném případě znamená též výzvu k odborné přípravě a poznávání člověka v kontextu jeho života. Neznamená slovo "Jděte do celého světa a zvěstujte evangelium všemu stvoření" (Mk

4

16,15) i pokyn, kterým nás Pán posílá k lidským bytostem v komplexu jejich potřeb a otázek? Jistě, že ano, ale je to složitá a náročná úloha. Když se grafik rozhodoval, jak zpracovat obálku této knihy, řekl: „Pastorační doprovázení znamená navigaci, orientaci, pomoc, maják, cestu, hledání, komunikaci, sdílení, spojení. Nakonec jsem se rozhodl pro bludiště. Obrázek naznačuje, že odpovědi jsou možné, ale musíme je hledat a cesta ven nebývá přímočará“. Pastorační péči nelze kvalitně vykonávat bez osobní připravenosti a hlubokého zakotvení ve víře. Každý, kdo přistupuje ke studiu problematiky pastoračního doprovázení, by měl začít upřímným zkoumáním své víry, lásky a naděje. Práce s lidmi je interaktivní, setkávání připraví i situace, kdy bude třeba vydat počet. „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.“ (1 Pt 3,15n).

5

Obsah Předmluva............................................................................................................... 3 Obsah ................................................................................................. 6 I. Všeobecné pojednání...................................................................... 7 1 Pastorační doprovázení a víra .......................................................................... 7 2 Církev jako podpůrné společenství ............................................................... 14 3 Doprovázející a jeho přístup .......................................................................... 17 4 Zranitelnost doprovázejícího ......................................................................... 23 5 Doprovázení a sexualita .................................................................................. 27 6 Základní cíle pastoračního doprovázení....................................................... 34 7 Vztah v pastoračním doprovázení................................................................. 38 8 Technické stránky pastoračního doprovázení ............................................. 40 9 Postup při pastoračním doprovázení............................................................ 46 10 Exkurze: malé upozornění na teorie poradenství..................................... 49 11 Pastorační doprovázení a společenství věřících........................................ 55 12 Pastorační doprovázení v situacích krize ................................................... 60 II. Pastorační doprovázení ve vybraných osobních problémech ......72 1 Úzkost – typický pastorační problém dneška.............................................. 72 2 Pastorační doprovázení osamělých ............................................................... 86 3 Pastorační doprovázení lidí trpících depresí................................................ 97 4 Hněv v kontextu pastoračního doprovázení .............................................115 5 Pastorační provázení a pocity viny..............................................................127 Literatura.............................................................................................................138

6

I. Všeobecné pojednání 1 Pastorační doprovázení a víra Křesťané se navzájem potřebují. Církev je společenství křesťanů, kteří se potřebují vzájemně doprovázet a podporovat v dobrých, ale i těžkých časech. Nelze se rychle zbavit problémů jiného věřícího, který je s námi na cestě. Na to poukázal ještě před vznikem církve Pán Ježíš slovy: „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 18,18). Zároveň poukázal na to, že i On vstupuje do vztahu a řešení problémů: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“(Mt 18,20) Církev je tvořena lidmi, kteří mají vztah k Bohu, ale zároveň i jeden k druhému. Potřebují se, aby úspěšně překonávali tak své vlastní potíže, jakož i vztahové nedostatky. V pastoračním doprovázení se nejedná pouze o budování vztahu mezi lidmi. Při doprovázení počítáme s živou přítomností Krista v Duchu svatém. Pozitivní výsledky nepřipisuje dovednosti člověka, ale Boží moci. Z tohoto důvodu je obtížné přijmout beze zbytku nejen psychoterapeutické metody, ale i označení „poradce“ a „klient“, jak se to vžilo zejména působením C. R. Rogerse pro situace, v nichž má odborník poskytnout poradenskou pomoc jiné osobě. Je těžké najít adekvátní výrazy za „poradce“ a „klienta“ pro oblast pastoračního doprovázení. Pracovně jsem zvolil výrazy „doprovázející“ 7

a „doprovázený“ s vědomím, že to jen technicky – a možná ne zcela šťastně, nevím, – nahrazuje zmíněné výrazy. V pastoračním doprovázení jsme otevřeni nejen pro odborné postupy, ale také - a především - pro proměny, které působí Boží vstupy do lidských pokusů o pomoc. Jelikož pastorační doprovázení principiálně přísluší k podstatě křesťanské služby, je třeba zdůraznit jak potřebu odborné přípravy, tak ochotu doprovázet a být druhým nablízku. Předpokladem je jistě i trpělivost. Nikdy nejsme hotovi s člověkem, pokud s ním ještě pracuje Pán. Křesťanští pracovníci v pastoračním doprovázení přijímají Boží autoritu, řídí se svědectvím Písma svatého, hrozí se ničivé síly hříchu, počítají s obnovující mocí Božího odpuštění a neváhají poukázat na naději a slavnou budoucnost Božího království zde i na věčnosti. V pastoračním doprovázení jde o to, aby docházelo k nápravě v chování, vztazích, hodnotách a úsudcích tam, kde to situace vyžaduje. Jde nám o to, abychom pomohli mobilizovat vnitřní i environmentální zdroje v krizových situacích. K tomu je třeba naučit se využívat kroky, které pomáhají řešit problémy provázeného, posílit jeho vlastní kompetenci a „sebe-uskutečňování.“ Kdo si vezme na pomoc znalosti z psychoterapie, udělá dobře, protože jejím základem jsou poznatky z psychologie, vědy o duševním životě a projevech člověka včetně jeho chování. Cílem psychoterapeutického snažení v sekulární oblasti je pomáhat potřebnému jedinci při dosahování normality, přičemž normalita se chápe jako život člověka realizujícího sebe spo-

8

lečně s druhými a naplňující takto své pozitivní možnosti ve společenství s ostatními lidmi as ohledem na ně.“1 Pastorační doprovázení má podobné cíle jako psychoterapie, ale může jít ještě dál. Chce podnítit duchovní růst, ve vztahu doprovázejícího a doprovázeného dochází k vzájemnému duchovnímu obohacování kvůli Kristově přítomnosti. Duchovní růst se vždy vyznačuje vyznáváním hříchů a zkušeností přijetí Božího odpuštění. Tehdy přichází cosi, co se dá označit jako „nový život“, dominance křesťanských životních hodnot a vztahů. Evangelium mění doprovázejícího i doprovázeného k odevzdání života Ježíši Kristu, kde biblické hodnoty nahrazují hodnoty obecně humanistické. Bylo by však zásadně nesprávné tento cíl - byť vznešený a správný - při doprovázení rychle tlačit do horizontu doprovázeného a netrpělivě mu předhazovat „vyšší mety“ posvěceného života. Máme povinnost zacházet s lidmi tak, že je respektujeme a dopřejeme jim svobodu rozhodovat se bez nátlaku. Cílem není přetvářka, ale skutečná změna, která se realizuje v srdci člověka. Některé metody pastoračního doprovázení budou blízké těm, které používají sekulární poradci (naslouchání, prokázání zájmu, pokus porozumět a příležitostně ukázat směr), jiné však používat nebudeme. V pastoračním doprovázení se řídíme křesťanskou etikou. Přikládáme význam duchovním skutečnostem a používáme tomu přiměřené nástroje, jako je modlitba při pastoračním setkání, čtení Pís-

1

J. Vymětal, 1996, s. 9.

9

ma svatého, konfrontace s křesťanskými pravdami či povzbuzování doprovázeného, aby se zapojil do života místního sboru apod. Při uskutečňování pastoračního doprovázení si má podle Collinse2 provázející položit alespoň čtyři otázky: - O co jde, v čem spočívá problém tohoto konkrétního člověka? - Měl bych do toho vstoupit a pokusit se pomoci? - Co mohu udělat, abych pomohl? - Není k dispozici někdo povolanější, kdo by mohl lépe pomoci než já? Považuje se za důležité, aby doprovázející problému doprovázeného rozuměl, aby věděl, jak problémy vznikají a jak se dá pomoci. K tomu napomáhá dobrá znalost biblických paradigmat řešení lidských problémů, ale i seznámení se s postupy křesťanské poradenské služby, s níž zejména v zahraničí jsou již dlouhodobé zkušenosti. Nejdůležitější roli však hraje osobnost doprovázejícího. Zahraniční výzkumy ukázaly, že tři ze čtyř pastoračních pracovníků pracují neefektivně. Mnozí se cítí na pastorační službu nepřipraveni. I zkušenosti našich pracovníků, zejména nemocničních kaplanů ukazují, že nepřipravený pastorační průvodce může nadělat víc škody než užit-

2

G. R. Collins, 1989, s. 18.

10

ku.3 Většina z nich není velmi nápomocná při své poradenské práci, někteří dokonce škodí. Jsou však i tací, kteří pomáhají s velkým úspěchem. Takové charakterizuje osobnost, ze které září upřímnost, porozumění, soucítění a schopnost konfrontace čistým a konstruktivním způsobem. Úspěšní pastorační pracovníci používají postupy, které jim pomáhají pokročit ke konkrétním cílům. Psycholog C. H. Patterson napsal na závěr své důkladné knihy o teoriích křesťanského poradenství, že efektivita služby nejvíce záleží na osobě křesťanského poradce. Musí být takovou osobností, která nabízí doprovázenému čistý lidský vztah.4 „Úspěch“ je více dán tím, jakým člověkem doprovázející je, než to, jaké metody přístupu uplatňuje. Výzkumy posledních let prokázaly, že doprovázení je nejefektivnější, pokud doprovázející přistupuje k doprovázenému vřele, citlivě, s porozuměním, s čistým zájmem a ochotou setkávat se s problémovou osobou. Legitimitu takovému přístupu zabezpečuje Kristova láska a jeho živá přítomnost. Současně však třeba zdůraznit, že bez znalosti lidských problémů a dobré poradenské techniky se lidem moc nepomůže a ani ty nejlepší pohnutky nemohou nahradit znalosti a kvalifikované schopnosti. Ježíš Kristus je nám vzorem dokonalého „pastýře“ - doprovázejícího. On sám o sobě prohlásil: Ego eimi ho poimen ho kalos. „Já jsem

3

Z osobních zkušeností nemocničních kaplanek Miriam Prášilové (Slovensko) a Aleny Procházkové (Česká republika). 4 C. H. Patterson, 1973, s. 535-36.

11

dobrý pastýř." (J 10,11) Jeho řeč i osobní vystupování svědčí o tom, že mu šlo o každou „ztracenou ovci.“ Svou činnost neomezil na kázání. Doprovázel své učedníky, chodil také za lidmi a jednal v souladu s jejich potřebami tak, aby měli zkušenost Boží blízkosti a Boží vlády. Ježíš vynikal v přístupu k lidem. V Novém zákoně čteme, že byla) kompetentní, b) vyhledával lidi, kteří potřebovali jeho pomoc, c) lidé ho vyhledávali, toužili po jeho přítomnosti. Ježíšovu kompetenci vidíme v tom, že se uměl vypořádat s celou škálou pastoračních situací, např.: Jednou direktivně zasáhl (Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane!“ Mt 16,23), jindy neuplatňoval konvenční sankce (ženě přistižené při cizoložství řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (J 8,11), ale také uměl nepromluvit (v reakci na falešné očekávání Heroda, L 23,9), jindy použít množství slov, kázat (v úsilí potěšit učedníků, J 14). Vyhledával lidi, kteří potřebovali jeho pomoc. To je pro Pána Ježíše rozhodujícím motivem v doprovázení lidí: Přijme výzvu vejít do příbytku Marie a Marty (Lk 10,41), akceptuje pozvání na svatbu v Káni Galilejské (Jan 2,1-12) a tak podobně. Vyhledávali ho lidé, kteří slyšeli zvěsti o tom, že jim může nějak pomoci: malomocný si jde pro uzdravení těla (Mt 8,2), Nikodém má duchovní problém (Jan 3,1-21), atd. Ve svém učení, péči a doprovázení ukázal Pán Ježíš charakteristické rysy, vztahy a hodnoty, které napomáhali efektivitě při jeho pomoci lidem. Je nám příkladem i v tom, že byl absolutně čestný, hluboko pohnut potřebami lidí, velmi vnímavý a duchovně dospělý. Snad 12

vrchol jeho zájmu o člověku je vyjádřen v evangeliu podle Matouše 16,26: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život (ř. psyché) ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ Můj někdejší profesor praktické teologie Josef Smolík pěkně napsal, že pro Ježíšova pastýřská setkání nenajdeme v Novém zákoně žádný stereotyp. Avšak každé setkání s Ježíšem v evangeliích je setkáním, při kterém se rozhoduje o víře nebo nevíře, to znamená o životě člověka.5 V životě prvotní církve si třeba povšimnout pastýřské práce apoštola Pavla. Ve svém doprovázení sleduje dva hlavní cíle: Ježíše Krista a církev. Mimo jiné, rád přirovnává církev k stavbě chrámu (1 K 3; 6; 2 K 6; Ef 2; 2 Te 2). Kristus je základní kámen, apoštolové a všichni věřící jsou na něm zbudovaní: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“(1 K 3,16) Apoštol Pavel má Boží pověření pracovat na výstavbě chrámu z lidských duší. Nepracuje sám. Spolu s ním všichni spolupracovníci, od nejvyšších po nejnižších as rozličným obdarováním: „A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?“(1 K 12,28-30). Úloha budovat církev byla uložena všem věřícím, kteří se v tom mají cvičit. V prvním listě Tesalonickým 5,11 apoštol Pavel povzbuzuje věřící: „Proto se navzá5

J. Smolík, 1991, s. 9.

13

jem povzbuzujte (ř: oikodomeite - budujte se, duchovně se vzdělávejte) a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.“ Podobný důraz nacházíme i v 1 Pt 2,5. Vzdělávání, osobní budování si vždy vyžaduje trpělivost (Ř 14,1-4), ale i píli v zápase s protikladně působícími silami (Tt 1,9).

2 Církev jako podpůrné společenství Pastorační doprovázení a celá pastýřská péče směřují k životu z víry v Ježíše Krista. Ježíš Kristus často mluvil s lidmi, měl o ně zájem a setkával se s jejich potřebami i ve velkých shromážděních (nasycení tisícových zástupů Mt 14,13-21; Mt 15,32-38; Mk 6,30-44; L 9,10 17). Petrovi přislíbil, že církev bude mít velkou sílu „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Mt 16,18). O významu církevního společenství jako podpůrného společenství pro výkon pastorační péče píše J. Smolík toto: „Víra v celého Krista (Christus totus6) nutně pamatuje na bližního ve společenství církve, Kristova těla. Kristus existuje v dějinách jako sbor.“7 Církev v dějinách pokračovala v Ježíšově službě vyučováním, evangelizací, službou a pastoračním doprovázením. Tyto služby se sice nemusí stát doménou profesionálního kazatele, ale vyžadují informované, odborně zdatné spolupracovníky, aby církev mohla fungovat i jako 6

Christus totus je Augustinovo učení vycházející z Ef 1,17 -23. Spojuje christologii a eklesiologii tvrzením, že existuje reálné spojení Krista jako hlavy s církví jako tělem. Koncept lze zjednodušeně sumarizovat takto: Kristus jako hlava je vždy přítomný a aktivní ve svém těle – církvi. Církev a Kristus tvoří jednu osobu. 7 J. Smolík, 1991, s. 17.

14

uzdravující společenství. Skutky apoštolů i epištoly ukazují, že jednou z význačných rysů prvotních sborů byla jejich podpůrná síla, byla to uzdravující společenství pro duchovně i tělesně strádající. Žel, církevní společenství se mohou stát i zraňujícími. Typicky se to odehrává v těch církevních společenstvích, kde místo společné práce, sdílení a vzájemné péče vládne destruktivní kriticizmus. Ten ničí vše pozitivní ve sboru a má negativní dopady i do všedního života věřících. Je důležité, aby sbor nebo jiná církevní podpůrná skupina byla citlivě a profesionálně vedena. Je to pro církev šance, která by se neměla promarnit. Církevní společenství mají největší uzdravující potenciál v celé společnosti, a to nejen kvůli lidskému potenciálu, ale zejména pro živou Boží přítomnost v Duchu svatém. V církvi Ježíše Krista máme zodpovědnost nejen za svou víru a život, ale do určité míry i za víru a život bližního. V pastýřské péči a při pastoračním doprovázení hraje důležitou roli ospravedlnění skrze Kristovu oběť a nový život po obrácení. To se ve sboru zvěstuje, ale zároveň i vnímá jako působení Ducha svatého. Potěšit, povzbudit, napomenout (ř. parakalein) je činnost, kterou se vyznačuje Duch svatý - paraklétos. (J 14,26) On je svrchovaný poradce, jemu třeba dát prostor ve sboru, protože bez jeho práce sbor nebude v duchovním slova smyslu uzdravujícím společenstvím. Plné osvobození k smysluplnému křesťanskému životu přichází od Boha skrze Ducha svatého. Člověk tu pouze spolupůsobí. Už jsme řekli, že křesťanská pastorace vděčně přijímá vědecké poznatky psychologie. Avšak zmocnění k práci dostává od Ducha sva-

15

tého. To znamená, že má být zaměřena na celého člověka, nezastavuje se u jeho tělesných potřeb, ptá se také na potřeby lidské duše a ducha. V tomto hledání podpory celého člověka má významné místo sbor věřících. Společenství víry má jedinečnou příležitost pomáhat lidem najít cestu ke svobodě, k plnému životu, uzdravení z různých společensky podmíněných chorob, vyrovnat se se zátěžovými situacemi, poradit si s množstvím problémů, které pro člověka bez víry nemají řešení. Tuto pozitivní úlohu může společenství plnit, je k tomu však třeba dlouhodobější pozitivní formace. Podle výzkumných zjištění H. Clinebella8 určitý počet lidí s problémy odmítá žádat nebo přijímat odbornou pomoc, protože bolest způsobující jejich problémy daleko převyšují obavy z toho, že by připustili potřebu pomoci. Z toho důvodu se u nich objevuje rezistence k tomu, že by odhalili své slabosti a zranitelnost poskytovateli péče. Křesťanský sbor nebo i jiná podpůrná skupinka věřících jim může pomoci za předpokladu, že se dlouhodobě buduje jako otevřené společenství, kde nejsou „tabu“. Zábrany jim nepomáhá odstranit společenství, kde převládá étos „bezchybných křesťanů“.

8

H. Clinebell, 2011, s. 78.

16

3 Doprovázející a jeho přístup Proč lidé žádají pastorační doprovázení, proč chtějí poradit? Co chtějí dosáhnout? A také: Proč jsou lidé, kteří se chtějí věnovat pastoračnímu doprovázení? Proč chtějí křesťané pomáhat jiným lidem? Tyto a podobné otázky nelze jednoznačně zodpovědět, protože mají individuální charakter. Na každou z nich existuje množství rozličných odpovědí tak na straně doprovázeného jakož i na straně doprovázejícího. Pastorační pracovník si potřebuje ujasnit, o co právě jde. Je rozdíl mezi pastorační návštěvou zdvořilostního charakteru a setkáním za účelem řešení konkrétního problému jednotlivce. Zatímco v prvním případě jde o potřebnou sice, ale rutinní záležitost s cílem podpořit mezilidské vztahy, v druhém případě jde o vyžádanou nebo jinak nutnou schůzku za účelem řešení pastoračního problému. Cíle se sice mohou částečně překrývat, ale schůzka s člověkem, na níž chceme něco konkrétního řešit, má svá specifika. Má být promyšlená, připravená, zaměřená na řešení konkrétní věci, spojené s problémem doprovázeného. Zatímco rutinní pastorační návštěva se může stát součástí rodinného života věřících, řešení problému jednotlivce probíhá, alespoň na počátku, téměř výlučně mezi doprovázejícím a doprovázeným. Má svůj pevnější časový rámec, dbá se na určitá pravidla: a) Není třeba pospíchat Kazatelé nebo jiní pastorační pracovníci, kteří se vyznačují schopností zcela se zaměřit na problém, mívají sklon „rychle a úspěšně“ 17

ukončit rozhovor. S tím bývá spjat zlozvyk přeslechnout, co vlastně doprovázený říká. Pro úspěšnou pastorační práci každého druhu je třeba rezervovat si dostatek času. Při větším množství lidí v dosahu pastorační péče se doporučuje, aby se jednomu člověku s problémem vyčlenila jedna hodina za týden po dobu maximálně jednoho měsíce. Právě časové poddimenzování nebo naopak neúměrné předimenzování při řešení osobních problémů věřících bývá obtížný problém pro mnohé kazatele a příčinou ať už neúspěchů, nebo i absence efektivní pastorační práce. Je také nutné soustředit se pouze na jeden konkrétní problém. Řešení více problémů najednou znamená postup k mnoha odpovědím a složitým řešením, což nelze doporučit. b) Mít respekt Někteří duchovní pracovníci mají tendenci rychle kategorizovat lidi. Hned vědí, kde kdo patří! Pomyslí si: „Tělesný křesťan.“ „Flegmatik.“ „Nezodpovědný.“… Následuje rychlé nasazení stereotypních řešení a „osvědčených rad“. Individualita člověka se ztrácí nebo nevnímá, což však dotyčný člověk rychle rozezná. Nerespektování osobnosti člověka a specifik jeho vlastní životní cesty i momentální situace nemá nikdo rád. Bůh stvořil pouze originály, proto je třeba zabývat se v pastoraci s každým člověkem osobně a vést ho ke konkrétním, pro něj připraveným řešením. Když chybí důkladné naslouchání člověku s celým porozuměním, sympatií (doslova podle významu slova v řečtině: spolu-trpění!), zřídkakdy se podaří najít uspokojivá východiska k efektivní pomoci.

18

c) Být nestranný, neodsuzovat V duchovním doprovázení se mohou lidé svěřovat. Když důvěřují doprovázejícímu, přiznávají hříchy nebo neobvyklé chování, často těžko pochopitelné věci. Doprovázenému nepomůže, pokud se mu začnou „kázat mravy“ nebo unáhleně odsuzovat to, co jsme jako hřích posoudili. Taková činnost vede k obezřetnému postoji na straně doprovázeného, k zamlčování určitých důležitých okolností a k tomu, že se nakonec říká pouze to, co „se má“. Pán Ježíš ačkoli nepřehlédl hřích, vždy rozuměl hříšníkům, kterým měl a chtěl pomoci. V tom byl jiný než farizeové a zákoníci. Nezaháněl je do úzkých, nevynucoval si přetvářku a pokrytecké postoje u lidí, kterým pomáhal. Jeho cílem bylo osvobodit od moci hříchu a pomoci žít nový a svobodný život pod Božím vedením. d) Nedávat direktivy, příkazy Pastorační pracovník, doprovázející lidi s problémy, bývá též pokoušen pocitem nadřazenosti. Podbízí se šance dominovat a ovládat. Pokud tuto výzvu nezvládne, pastorační činnost zpravidla nelze charakterizovat jako doprovázení rovnocenných lidských bytostí, ale jde spíše o přikazování. Boží slovo se bere jako soubor napomenutí, které stačí citovat a vyžadovat poslušnost.9 I když navenek to může vypadat jako „nekompromisní biblický postoj“ k pastoraci, ve skutečnosti je to jakási forma nového zákonictví, ze kterého je patrná

9

Taková forma pastorace se označuje jako nouthetická (z ř. noutheteo - napomínám) a má řadu zastánců. Jejím nejznámějším protagonistou je Jay E. Adams (angl. nouthetic counseling).

19

duchovní pýcha. Křesťanskému pastoračnímu pracovníkovi prospívá, když si opakuje, že jsme všichni okusili hřích, musíme s ním zápasit a potřebujeme pomoc (Ř 3 a jinde). Důležité je pokusit se interpretovat, co se vlastně stalo, neboť stále ještě probíhá uvnitř člověka zápas s problémem. S doprovázeným jsme ve společné práci, jako malý tým, kde dochází k interakci. Autor rozsáhlé monografie o křesťanském poradenství Collins10 píše, že „křesťanský poradce a klient musí pracovat společně jako tým, ve kterém poradce slouží jako trenér, jehož cílem je stáhnout se z hrací plochy. Zápas musí vybojovat hráči, trenér pouze pomáhá.“ Účinné a ryzí, biblické pastorační doprovázení má tento charakter. e) Nepřipustit nadvládu emocí Přílišná angažovanost citů a pocitů znemožňuje objektivní posuzování věci a následně redukuje efektivitu pastoračního doprovázení. Někteří kazatelé s tím mají v pastoraci vážné problémy. Pokud se prosadí nadvláda emocí, může pomoci několik věcí, jako např. omezení délky schůzek, počet telefonických rozhovorů, emailů nebo sms zpráv apod. Pokud ani různá opatření nepomáhají a nedaří se zůstat objektivním a emoce si stále vybírají svou daň, je lepší se danou osobou anebo pastoračním případem raději ani nezabývat a přenechat ho někomu jinému, vhodnějšímu. Existuje jemná čára, která odděluje péči, zájem o člověka od přílišné angažovanosti doprovázejícího, která znemožňuje účinnou pomoc. To se stává zvlášť tehdy, je-li

10

G. R. Collins, 1989, s. 27.

20

doprovázený v podobných problémech, s jakými momentálně zápasí i doprovázející. f) Vyvarovat se netrpělivosti V pastorační práci zřídkakdy dochází k rychlým zvratům v chování a rozhodování u doprovázených. Někdy se zdá, jako kdyby staré způsoby nepřecházely a nic, žádné změny se neděly. Ve skutečnosti změny probíhají permanentně, ale pomalu. Doprovázený je cítí, ale doprovázející je nemusí hned ani vnímat. Zaměnit staré a špatné způsoby za nové a lepší nebývá záležitostí okamžiku, je to zpravidla déle trvající proces. g) Být přirozený Pastorační pracovníci si neradi připouštějí neúspěch, nechtějí vypadat jako ignoranti, kteří něco nevědí, nechtějí dát najevo své slabé stránky či ve znalostech nebo v praktických dovednostech při doprovázení. Je to však ke škodě doprovázení. Vzezření téměř perfektního člověka je umělé a málo pomáhá. Člověk v problémech, zejména duchovního charakteru, je sice vděčný za odbornou pomoc, která by měla být zjevná ze způsobu pastorační práce, avšak zároveň se v přítomnosti „nadčlověka“, který dává svou převahu najevo, těžko uvolňuje a spolupracuje. h) Nedostat se do defenzívy Křesťanský pastorační pracovník se může poměrně rychle a snadno dostat do situace, v níž má nepříjemný pocit, že nemůže doprováze-

21

nému pomoct, pociťuje vinu nebo i strach. V takových případech se doporučuje doprovázejícímu, aby vyhledal pastorační pomoc, o věci mluvil a společně se s jiným pracovníkem v pastoraci též modlil. Mohlo dojít k chybám a omylům při doprovázení, ty však nemusí být hned nezvratnými tragédiemi. Třeba vždy počítat s tím, že pastorační služba je náročná a každý doprovázející má také potřebu být doprovázen. Nadevše je třeba, abychom doprovázení uskutečňovali ve vděčné jistotě, že nejvyšším Rádcem a Dokončovatelem je Duch svatý.

22

4 Zranitelnost doprovázejícího Při pastorační péče se nesetkáváme pouze s lidmi, kteří jsou vstřícní. Vyskytují se i tací, kteří sice doprovod neodmítají, ale nechtějí spolupracovat. Někteří se pokoušejí manipulovat, převzít roli „poradce“ a tím se jim podaří doprovázejícího frustrovat, znechutit. To je mimořádně obtížná situace v křesťanské péči. S takovými lidmi, podobně jako s lidmi rezistentními a nekooperativními je téměř nemožné pracovat. V pastoraci tohoto typu se vystavujeme jakémusi boji o moc, a ne kristovské službě lásky. Existují nejméně tři rozeznávací znamení, kdy taková situace nastává a hrozí nebezpečí zranitelnosti doprovázejícího: a) Manipulace Doprovázející je vystaven prosbám o různé formy pomoci. Nechce odmítnout a postupně souhlasí s různými „službami“ nad rámec vlastního poslání, např. příliš časté a dlouhé schůzky, příliš mnoho telefonických rozhovorů, poskytování malých finančních půjček, nákupy a donáška do domu bez toho, že by k tomu byl pořádný důvod. Doprovázený vyjadřuje nekonečnou vděčnost za tyto služby a se zármutkem žádá vždy víc a více… Doprovázející, který se nechá manipulovat, je zřídkakdy dobrý a pomáhající. Ti, kteří manipulují, to dělají důkladně. Je možné, že to někdy je i způsob jejich života.

23

Je dobré stále se ptát sám sebe, prověřovat si své působení a postavení: Nejsem manipulován, jsem stále ještě doprovázejícím, jehož primárním úkolem je duchovní poradenství? Nečiním nad rámec svého poslání? Dělal by to takto na mém místě nejvyšší Pastýř Kristus? Co opravdu doprovázený chce? Lidé, kteří potřebují naši pomoc, zřídkakdy stále něco žádají, nebo se chovají nečestně. Nemanipulují s námi. b) Přenos a protipřenos11 Psychologie nás upozorňuje na problém přenosu a protipřenosu. Patří do oblasti zranitelnosti doprovázejícího. Přenos je jev, kdy nevědomky přenášíme pocity a postoje od osoby nebo ze situace v minulosti na osobu nebo situaci v přítomnosti. Tento proces je alespoň zčásti nepřiměřený dané chvíli a situaci. Reakce bývají různé: nepřátelství, podezřívání, strach nebo i chvála. Protipřenos je reakce, kterou v doprovázejícím (terapeutovi) vyvolává nevědomý komunikační přenos z doprovázeného. U doprovázejícího se aktivují postoje, emoce, představy, myšlenky, vzorce chování atd. přenosem z doprovázeného. Může docházet též k vyvolávání problémových situací z minulosti, což komplikuje proces doprovázení. V takovém případě se schůzky stávají místem, kde se řeší vlastní problémy doprovázejícího, ne už doprovázeného. Pokud se přenos nebo protipřenos dostane do vztahu doprovázejícího a doprovázeného, je málo pravděpodobné, že se věci uspokoji11

Pojmy popsal a používal jako první zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856-1939).

24

vě vyřeší. Naopak, může dojít k postojům nebo skutkům, které později obě strany litují. Dochází k tomu též v situacích, kdy vznikne u doprovázejícího citová, milostná, nebo jiná osobní vazba, která znemožní objektivitu a tak i schopnost pomoci. Navíc připraví půdu pro zranitelnost obou stran, doprovázejícího i doprovázeného. Občas se musí všichni pastorační pracovníci vyrovnávat s takovými nebezpečími. Uvědomit si a připustit možnost, že existují, je první krok k jejich překonání. Může být užitečné o věci diskutovat s někým důvěryhodným. Je žádoucí, aby doprovázející byl také v postavení doprovázeného a měl svého duchovního průvodce. c) Únava a rezistence Lidé si často uvědomí během pastoračního doprovázení, že okamžitá úleva v jejich bolestech nepřichází a že výsledky se pravděpodobně dostaví až po delším čase. To může vést k tomu, že i když na počátku dobře spolupracovali a doprovázení bylo potěšením, přestávají spolupracovat, doprovázení se stává těžkým, únavným. Jiná je rezistence, která se objevuje tehdy, když doprovázející jasně svědčí o tom, že řešení problému doprovázeného si žádá, aby se vzdal určitých věcí, které mu působí požitek, radost, uspokojení. Slabší jedinci to nejsou ochotni udělat. Výsledkem je postupná re-

25

zistence, neochota spolupracovat. Doprovázejícího může přivádět až k frustraci svými neustálými tvrzeními, že mu není pomoci a zjevně to vztáhne na schopnosti doprovázejícího. Zde můžeme opět vděčně sáhnout po radách křesťanského psychoterapeuta Collinse, který doporučuje profesionálním křesťanským poradcům, aby si kladli otázky typu: Proč si myslím, že toto je ta nejhorší (nejlepší) osoba, jejíž jsem pomáhal? Existuje nějaký skutečný důvod pro to, že já nebo můj klient vždy dojdeme pozdě? Je nějaký skutečný důvod pro to, že chci já nebo můj klient strávit spolu příště více (méně) času než jsme se původně dohodli? Nereaguji na stanoviska tohoto klienta přehnaně? Nudím se s touto osobou? Je na příčině klient, já, nebo oba? Proč vždy nesouhlasím (souhlasím) s tímto klientem? Nechci předčasně ukončit tento vztah? Nechci pokračovat přesto, že vztah už měl skončit? Nezačínám cítit příliš mnoho sympatií ke klientovi? Nemyslím na klienta často mezi schůzkami, nesním o něm (o ní), neprokazuji neobyčejný zájem o tuto osobu nebo o jeho (její) problém? Pokud ano, proč?12

12

G. R. Collins, 1989, s. 30 - 31.

26

5 Doprovázení a sexualita Když jsou lidé spolu anebo společně pracují, zvykne se mezi nimi rozvinout vztah přátelství a vřelosti. To je při doprovázení na jedné straně žádoucí, ale pokud jsou doprovázející a doprovázený opačného pohlaví, pocity vřelosti mohou zahrnovat sexuální komponentu. Je to problém, o kterém se běžně mezi duchovními otevřeně nemluví, ale je tu. Téměř všichni, kteří se osobní pastorační péči věnovali, se s ním setkali. Duchovní rozhovory mohou přetřásat i témata s intimními detaily a doprovázený se o ně dělí s doprovázejícím jen proto, že budou zachovány v přísné tajnosti. Detaily intimního života mohou sexuálně provokovat obě strany. Vzniká nebezpečí nemorálních vztahů, a to zejména tehdy, pokud existují následující symptomy: - Doprovázený je atraktivní osoba a má sklony svádět. - Doprovázející nemá uspokojeny emocionální nebo sexuální potřeby. - Doprovázený dává zřetelně najevo, že opravdu potřebuje průvodce a neumí si představit, že jednou zůstane na své problémy sám. - Poradenství zahrnuje detailní debaty o věcech, které sexuální provokují. Jsou známy případy, kdy se i věhlasní kazatelé dostali do morálních problémů s doprovázenými osobami a tím kompromitovali svou službu. Třeba si to připomenout a současně uvědomit, že nikdo není přirozeně imunní proti svádění. Zároveň je třeba vědět, že existuje ochra27

na před tímto nebezpečím. Doprovázení, kde se zamění služba za „příjemný zážitek“, má neblahé následky hříchu, často i tragické, ničící osobní a rodinný život, často též kariéru jedné i druhé osoby. a) Duchovní ochrana Časté přemýšlení nad Božím Slovem (přečti si Ž 1), modlitba a spolehnutí na ochranu Ducha svatého mají klíčový význam pro pastoračního průvodce. Mysl i fantazie jsou usměrňovány, což má rozhodující význam pro naše slova i skutky. Řídíme Biblí, která je pro nás Božím Slovem. Z toho vyplývají naše etické postoje k druhým lidem. Můžeme též být zaměstnanci církve, která má směrnice a požadavky jako zaměstnavatel, a ty jsme též povinni dodržovat. Dále jako občané státu ctíme jeho zákony, posloucháme vládní a jiné nařízení a přispíváme k dobru kultury společnosti. „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.“ (Ř 13,1n) b) Vnímání nebezpečných signálů Na blížící se nebezpečí sexuálního pokušení při doprovodu upozorňují signály externí (přicházejí od doprovázeného) a interní (objevují se v nitru doprovázejícího). Externí signály: U doprovázeného vzrůstá závislost na doprovázejícím - chce víc a víc času a pozornosti. Často ubezpečuje, že potřebuje prá-

28

vě takového člověka, jako je doprovázející, rozumí mu a je tak dobrý. Stýská si na samotu, z níž ho doprovázející vždy tak příjemně vysvobodí. Má snahu doprovázejícího obdarovat. Touží po fyzických kontaktech - často začíná krátkými doteky. Jeho chování vykazuje znaky svádění. Interní signály: Doprovázející myslí na doprovázeného mezi setkáními a obdivuje její (jeho) osobnost. Porovnává ji (ho) se svým životním partnerem. Hledá důvody k tomu, aby byl s ní (s ním) častěji. Začíná mít sexuální představy o ní (o něm). Chce se dělit o své vlastní problémy s touto osobou, která je „tak vnímavá, pozorná a starostlivá.“ Toto vše je zvlášť nebezpečné, pokud manželství doprovázejícího ochladlo nebo vykazuje znaky nestability. c) Stanovení hranic Jednou z účinných ochranných bariér proti sexuálnímu pokušení při doprovodu je jasné stanovení si hranic: rozhodnout o frekvenci schůzek, neprovádět dlouhé telefonické rozhovory s doprovázeným, dát si pozor na fyzický kontakt, setkávat se a sedět tak, aby se předešlo intimitě, nezabývat se rozvláčnými detaily diskusí na sexuální témata. Nezapomínat, že společným úkolem všech křesťanů je vyhýbat se pokušením. (1 K 10,12) d) Zkoumání vztahů Nezískáme nic tím, když budeme popírat své sexuální cítění. Jsou obecné, tedy v normální, avšak někdy nás zaskočí, vyprovokují. Dají

29

se plně ovládat. Třeba pamatovat na důsledky hříšného jednání v oblasti sexuality. Jsou to předně společenské důsledky, jako je pokažená pověst, narušené manželství, ublížení dalším osobám, neúspěšné doprovázení, podíl na vytváření negativního obrazu o církvi, v některých případech ohrožení zaměstnání. Dále profesionální implikace. Sexuální intimnosti v doprovázení nikdy nepomáhají těm, kteří mají problémy, nikdy neznamenají přidanou hodnotu. Třeba pamatovat na to, že doprovázení vykonáváme s Božím mandátem. Naší základní úlohou je růst v posvěcení. „Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.“ (Ř 6,22) „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali necudnosti.“ (1 Te 4,3) „Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení.“ (1 Te 4,7) Selhání v oblasti sexuální morálky má důsledky ve vztahu víry k Bohu. Nelze se omluvit námitkou, že to bylo „dílo ďáblovo“. Ďábel nás pouze pokouší, hledá v nás nástroje k vykonání hříchu. Pokud se pro hřích rozhodneme, je to dobrovolné rozhodnutí. Volíme hřích navzdory svědectví Ducha svatého, který ve věřících přebývá a „ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě.“ (1 J 4,4) Každý z nás je zodpovědný za své jednání. e) Podpora životního partnera Dobré manželství vedené na biblických principech sice nezpůsobí, aby se poradce nesetkal s výše popsanými pokušeními, ale má významný podíl na jejich úspěšném překonávání. Starost o zdravé manželství je úlohou lidí, kteří v něm žijí: „Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude

30

soudit Bůh.“ (Žd 13,4) Někdy z různých obav, jako je snaha nezranit, nepřekvapit, nezaskočit, stydlivost nebo iracionální důvody, se doprovázející se životním partnerem na toto téma nebaví. Tím se však připravuje o možnost pevné podpory v práci na jedné straně a také o možnost hluboké komunikace a prohloubení vztahu v manželství. f) Bránit se vyčerpání Mnoho studentů teologie si myslí, že pastorační doprovázení druhých naplní jejich vlastní profesionální život uspokojením. Když přijdou do praxe, po určitém čase však zjistí, že práce s lidmi je mimořádně složitá, namáhavá a ne vždy úspěšná. To někteří kazatelé „řeší“ tím, že se pastorační činnosti vyhýbají, nebo ji alespoň nevyhledávají. V průzkumech jsem zjistil, že jako důvod často uváděli, že pastorační provázení je psychicky, fyzicky a někdy i duchovně vyčerpává. Po vyčerpání u nich dochází k různým krizím, jako ztrátě vize, energie a smyslu práce. Toto provází pocit zbytečnosti, bezmoci, únavy, cynizmu i apatie, podrážděnosti a frustrace (pocit marnosti, neúspěchu). Pastorační pracovník, který ví, jak je důležitá vřelost, ryzost a empatie, začne jednat protikladně: je chladný, rezervovaný, nezúčastněný a vyčerpaný pomocník. Má pocit, že ho lidé zneužívají, neváží si ho a nemají ho rádi. Komplex takových věcí pak vytvoří tvrdý ochranný krunýř, přes který se nikdo nedostane. Dochází tak k diskvalifikaci duchovního v oblasti pastorační péče. Vyčerpání, které je častým zjevem doprovázejících, včetně profesionálních kazatelů, je pro nezainteresovaného určitým překvapením.

31

Častěji se totiž projevuje u lidí, kteří chtějí svou práci dělat s velkou zodpovědností, bojí se říct „ne“ a mají tendenci stát se lidmi nadrogovanými prací („workoholikmi“). Vyčerpání třeba předcházet. Existuje mnoho způsobů, jak to dělat. Zde uvedu jen několik možností, které jsou reálně využitelné kazateli a ostatními pracovníky v pastoraci církve: – Pravidelně číst Písmo a meditovat nad ním. K tomu patří osobní, pravidelný kontakt s Bohem na modlitbě. Denně potřebujeme duchovní obnovu. – Přijímat podporu přátel, kteří nás „neberou“ pro to, co děláme, ale pro to, kdo jsme. – Osobně si uvědomovat a přijímat, že hodnota člověka není v tom, co se mu podaří dosáhnout, ale že pochází od Boha a Bůh má s ním plán. – Pravidelně se utáhnout od lidí s jejich nároky a od běžného pracovního plánu. Ježíš toto dělal a tak musí činit i jeho následovníci chtějí zůstat výkonnými a schopnými služebníky. – Doplňovat si znalosti dalším studiem a mimořádnou praxí na jiném pracovišti, což může být třeba příležitostná služba v jiném sboru nebo přednášení na církevních vzdělávacích akcích, vedení táborů, práce s lidmi v rámci celé církve, atd. – Velmi důležité je, aby každý doprovázející by měl mít svého doprovázejícího. Duch Svatý, který přebývá ve věřících, je nejvydatněj-

32

ším zdrojem pro duchovního pracovníka. Dává inspiraci každému z nás osobně, a když se dělíme o to, co jsme přijali od Ducha svatého, otevírá se nevyčerpatelný pramen oživující vody. Tu však v protestantizmu narážíme na zřídkakdy seriózně řešený problém neexistujících „zpovědníků“, který není uspokojivě institucionálně ošetřen.

33

6 Základní cíle pastoračního doprovázení Bible nám popisuje mnoho případů lidských potřeb, s kterými si jedinci sami nevědí rady a potřebují na to dalšího člověka, který je k dispozici na rozhovor a hledání biblicky správných etických východisek. Problémy jako úzkost, samota, deprese, pochybnost, zármutek, smutek, násilí, abnormální sex, hořkost, chudoba, nenasytnost, nemoc, napětí mezi lidmi a další osobní problémy se vyskytovaly i u „svatých“ lidí, jako byli např. někteří „pomazaní“ – králové, anebo Jób, Jidáš, Petr, Jakub a Jan, Pavel a Jan Marek, atd. a) Obecné, základní cíle v pastoračním doprovázení Při doprovodu bychom očekávali mezi křesťany zejména problémy v oblasti duchovního života, jako jsou: Modlitba, její veřejný projev, víra a pochybnost, učení církve a spolehlivost Bible, duchovní růst, posvěcení a pády do hříchu, vina a odpuštění a další duchovní problémy přímo související se vztahem k Bohu. Ve skutečnosti některé starší zahraniční výzkumy ukázaly – a moje praktická činnost v pastoraci církve jako kazatele to potvrzuje – že pouze asi 10% řešení konkrétních problémů se týkalo vysloveně náboženských záležitostí. Častěji lidé přicházeli s problémy, které na první pohled nevypadají nábožensky, jako: manželské napětí, různé krizové situace, deprese, mezilidské konflikty, různé jiné životní problémy, napětí s kazatelem sboru a jiné. V Novém zákoně je svědectví o tom, že Pán Ježíš se zajímal také o tyto druhy problémů. Přišel, aby daroval život v plnosti. (Jan

34

10,10) V snad nejznámějším novozákonní verši J 3,16 Pán Ježíš říká, že je Božím plánem, aby nezahynul nikdo, kdo v něho věří, ale každý měl věčný život. Zde vidíme dvě ohniska Ježíšovy služby: plný pozemský život a věčný život v nebi. Stejným směrem se má odvíjet činnost pastoračního pracovníka, který doprovází druhé na jejich pozemské pouti. Lidé mají právo na plný, hojný pozemský život a na věčný život. Touhou a modlitbou věřícího pastoračního pracovníka je, aby se každý člověk stal učedníkem Pána Ježíše Krista a mohl se těšit z plného života. Reálným stavem je, že mnozí křesťané, kteří mají věčný život, nemají plný život na zemi. Pastorační doprovázení může takový stav buď zcela zvrátit, nebo alespoň vylepšit. Doprovázející vedený Duchem svatým může rozeznat u doprovázeného i skryté závislosti nebo škodlivé vztahy, které mu brání dorůstat v dospělého člověka víry a žít plný život křesťana. V tomto procesu může dojít ze strany doprovázejícího k tomu, že - technicky vyjádřeno - funguje jako katalyzátor nastartování duchovního procesu, který vyústí v duchovní růst u doprovázeného. To je jeden z důležitých cílů poradenství, i když ne jediný, o který se v pastoračním doprovázení snažíme. Jaké jiné cíle si staví pastorační doprovázení? b) Sebeporozumění Při pastoračním rozhovoru přicházíme často k závěru, že první krok v procesu ozdravování člověka s problémem je to, aby porozuměl sám sobě. Vyrovnávání se se zátěžovými faktory je do značné míry spjato se schopností uvědomit si a porozumět sám sobě. 35

Nerealistické cíle, nesplnitelná přání a touhy a řada nenaplněných očekávání vedou k odcizení a pocitu nespokojenosti se sebou samým. Třeba najít sebe - odhalit své schopnosti a limity, optimalizovat potenciál člověka. I to může být jeden z cílů pastoračního doprovázení. Sebeporozumění je klíčem k úspěšnému řešení emocionálních problémů. c) Komunikace Je dobře známou skutečností, že např. mnoho manželských problémů vzniká díky neschopnosti manželů vzájemně komunikovat. To platí nejen pro manželské vztahy, ale pro vztahy obecně. Mnoho lidí buď neumí komunikovat, nebo k tomu schází ochota. Pastorační pracovník v přípravě na doprovázení by proto měl studovat i teorii komunikace. d) Vyučování a změna chování Téměř všechno naše chování jsme se někde naučili. Doprovázení chce pomoci odnaučit se špatnému chování a naučit se dobrému. e) Podpora – „mít člověka“ Člověk byl stvořen pro druhého člověka. Tomu třeba rozumět recipročně: každý z nás potřebujeme člověka. Žel, najít si člověka na důvěrné rozhovory se nedaří každému. Zvláště těžké je najít člověka, který umí udržet obsahy rozhovorů v přísné tajnosti. Významným cílem pastoračního doprovázení je proto sám fakt být tu pro a s dru-

36

hým člověkem. Vytyčené cíle může člověk dosáhnout snáze, pokud má druhého, který mu pomáhá nést břemeno. Je to i biblický příkaz: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ (Ga 6,2) g) Duchovní celost Ve svém spise o křesťanském poradenství píše Howard Clinebell (2011), že jádrem pastorační péče je pomáhat lidem poprat se se svými duchovními potřebami a najít duchovní celost. Často i věřící nevidí nebo nechtějí připustit, že existuje duchovní rozměr všech lidských problémů. Přicházejí jako pacienti k lékaři se známkami nemoci. Obvyklým postupem je předepsání léků. Podobně v provázení přicházejí lidé s konkrétním problémem, na nějž se pokoušíme aplikovat běžné způsoby pastorační pomoci, avšak výsledky se nedostavují. Příčinou může být, že daný problém je např. výsledkem neodhalených souvislostí konfliktu těla a duše. Proto je třeba připomenout, že doprovázející nebude úspěšný, pokud předem stanoví určité cíle na pomoc doprovázenému bez toho, že by je s ním diskutoval a modifikoval. Takto vlastně - paradoxně - s nejlepší snahou sloužit druhému může nakonec sloužit sám sobě a své seberealizaci.

37

7 Vztah v pastoračním doprovázení Je nesmírně důležité, aby nastal správný vztah mezi doprovázejícím a doprovázeným. Mnoho lidí váhá a nechce požádat o pastorační pomoc, ač např. potenciální doprovázející je kazatel, pod jehož kazatelnou pravidelně sedává. Mnozí se bojí toho, co všechno by se mohl ptát. Někteří se bojí velmi osobního rozhovoru. Křesťané občas trpí proto, že mají pocit, že „nesmějí mít žádné velké problémy,“ neboť by to byl ukazatel jejich osobního duchovního selhávání. Dobrý doprovázející se zabývá těmito obavami a má je na zřeteli ještě dříve, než začne pastorační vztah. Snaží se být přístupným člověkem, otevřeným člověkem, který umí i navodit příjemnou atmosféru. Jak ji vytvářet, jaké jsou její základní atributy? a) Vřelost Vřelost je opakem nezájmu, opakem indiference. Vřelost projevujeme zájmem o člověka, respektem a péčí. Pán Ježíš prokazoval vřelost ve vztahu k lidem. Jako příklad můžeme zmínit ženu u studny. (J 4,530) Její morálka nebyla na výši. Ježíš nikdy neschválil její minulé chování, no přece respektoval tuto ženu a choval se k ní jako k osobě, která měla velkou hodnotu. Vřelost, starost o lidi a hluboký respekt musely z Ježíše přímo vyzařovat. b) Ryzost Doprovázející nemůže hrát někoho jiného či něco jiného, než skutečně je. Musí si být vědom toho, že je člověk s určitými potřebami

38

právě tak jako ten, jehož doprovází. Nemá právo zaujmout pozici nadřazeného, protože sám též potřebuje být doprovázen, možná momentálně jen v jiných věcech. Zůstává i při řešení vážných problémů druhých sám sebou. c) Empatie Empatií se rozumí schopnost cítit s druhým člověkem, porozumět jeho motivům a emocím. Na krátkou dobu je nutné, aby doprovázející odložil své vlastní názory a preferovaná řešení problémů. Nasloucháním se můžeme na krátkou dobu vcítit do situace člověka, i když mu ne zcela rozumíme ve všem, co říká. Můžeme si všímat řeči těla, toho co komunikuje bez slov. Zjistíme tak snáze a lépe, jak se daný člověk staví k různým situacím, zda je to spíše dominantní nebo submisivní typ, zda je to člověk bojácný nebo smělý apod. Využití empatie rozvinula zejména humanistická psychologie C. R. Rogerse.

39

8 Technické stránky pastoračního doprovázení Doprovázející potřebuje být ve zdravém stavu. Je nezodpovědné a nevhodné, aby při pomoci druhým šířil chřipku apod. Má být též v dobré psychické kondici. Odkládá své vlastní konflikty a soustředí se na doprovázeného, na jeho problémy a komunikuje s ním tak, aby mu porozuměl a pomohl. Neexistují vyčerpávající technické návody, jak se dá rychle a jednoduše dosáhnout cílů provázení. Proces poskytování duchovní pomoci je komplikovaný a často individuálně podmíněný, a proto ho nelze snadno a zcela vtěsnat do několika paragrafů. Následující řádky jsou pouze některé ze základních, obecných poznatků k technické stránce pastoračního doprovázení. a) Soustředění Při doprovázení je třeba se na člověka a jeho duchovní i jiné problémy náležitě soustředit. Pozornost musí být jednoznačná, zjevná, patrná. Třeba ji prokazovat několika způsoby: – Kontaktem očí: ten musí vyjadřovat zájem a porozumění. Třeba se vyvarovat upřenému pohledu, který může přivést do rozpaků. – Držením těla: má být uvolněné. Při rozhovoru se doporučuje sedět a být mírně nakloněný směrem k doprovázenému.

40

– Gesty: vhodnými, přirozenými, ne však takovými, které odvádějí pozornost. Doprovázející má být zdvořilý, laskavý a motivovaný snahou porozumět. b) Naslouchání Naslouchání má být aktivním procesem, který zahrnuje: – Schopnost odložit vlastní konflikty, předpojatosti a vlastní starosti a koncentrovat se na to, co komunikuje ten druhý. – Vyhnout se verbálním i neverbálním projevům nesouhlasu nebo odsouzení toho, co doprovázený říká, i kdyby se nás to osobně týkalo. – Používat zrak i sluch, abychom zjistili, o co jde. Pomůže všímat si tónu hlasu, držení těla, posunků, výrazu obličeje a jiných neverbálních záchytných bodů. – Poslouchat, co doprovázený říká, ale též věnovat pozornost tomu, co vynechal, co neříká. – Trpělivě čekat ve chvilkách, kdy doprovázený přeruší řeč, aby posbíral odvahu podělit se o něco těžkého a bolestivého, nebo aby si utřídil myšlenky. – Při naslouchání se na doprovázeného třeba dívat, ale ne upřeně, ani nebloudil očima po místnosti. – Uvědomovat si, že můžete doprovázeného přijmout, i když nemůžete přehlížet jeho hříšné činy, pseudohodnoty nebo falešná očeká41

vání. Ježíš přijal ženu, která se dopustila cizoložství, i když její chování neschvaloval. (J 8,1-11) Pomůže, pokud si doprovázející představí sebe v situaci doprovázeného. Tyto věci lze snadno zanedbat, zvlášť když vyprávění toho druhého je zdlouhavé a nudné. Doprovázející také může rychle sklouznout do mluvení a dávání rad. V takovém případě doprovázený necítí porozumění, následkem čehož pak nevyjádří všechno, opomene nebo se neodvažuje zmínit i detaily, které mohou být rozhodující. Mnohomluvní pastorační pracovníci dávají „dobré rady“, ale zřídkakdy doprovázeným skutečně naslouchají a ještě vzácněji se řídí tím, co se dověděli z rozhovoru. c) Odpověď Doprovázející v první řadě poslouchá, avšak to neznamená, že nedělá nic jiného. Ježíš uměl dobře naslouchat a dávat slovní odpovědi. Velmi pěkným příkladem je naslouchání učedníkům a rozhovor s nimi na cestě do Emaus v L 24,13nn. Doprovázející vede rozhovor, což optimálně může vyústit do toho, že doprovázený sám najde a vysloví odpověď. Je důležité klást vhodné krátké otázky, jako např.: „Co se stalo potom?“ „Řekněte mi, co máte na mysli, když říkáte…“ Je užitečné reflektovat vyprávění, aby doprovázející dal najevo, že je skutečně pozorností a v myšlenkách s doprovázeným, má opravdový zájem o to, co říká a snaží se jeho věc chápat, porozumět i detailům a motivům apod.

42

Je však třeba věnovat pozornost příliš častému reflektování (např. po každé větě!). Na straně doprovázejícího je vhodné dodržovat jisté periody mlčení a naslouchání, aby se z reflexí nestalo „chytání za slovo“. Doporučuje se po určitém čase zpovědi doprovázeného, aby doprovázející shrnul to, co bylo řečeno, pro utřídění a potvrzení toho, že opravdu slyšel, co chtěl doprovázený říci a také proto, aby měl doprovázený šanci potvrdit, že se mu rozumí správně. Tento sumář může obsahovat i analýzu toho, co doprovázený musel cítit. Kladení otázek je velmi efektivní při zjišťování potřebných informací, které doprovázený sám nezmínil. „Řekněte mi, prosím, něco o vašem manželství.“ „Které věci vás činí nešťastným?“ „Cítíte se šťastný?“… Obvykle se snažíme nedávat otázky typu: „Proč…?“ Takové otázky někdy zraňují, jindy vedou k rozpakům anebo k dlouhým intelektuálním diskusím, odvádějícím poradce přímé cesty k jádru problémů. Cesta k správné odpovědi může za určitých okolností (ne vždy!) vést i přes konfrontaci. Nejde o odsuzování osoby, ale stavíme doprovázenému před oči hřích, selhání, výmluvy, zraňující vztahy atd. Konfrontace přináší různé výsledky: někdy přiznání viny, často však rezistentní postoje, pocit viny, zranění, hněv. Je důležité, aby se doprovázený při konfrontaci slovně projevil. Další cesta k odpovědi je poskytování informací. Nedávejte mnoho informací najednou. Než vůbec začnete radit, položte si vždy otázku, zda jste o celé situaci dostatečně informováni. Vaše rady, vaše informace doprovázenému musí být kompetentní. Také třeba uvážit,

43

kam bude případná řada směřovat: Povede k samostatnosti? Neudělá doprovázeného ještě závislejším člověkem? Také si položte otázku, zda budete moci snést odmítnutí odpovědi nebo to, že se ukáže jako špatná. Pokud podáte doprovázenému rozhodující informaci (radu), podejte mu ji formou návrhu nebo otázky a dejte mu čas, aby mohl na věc zareagovat. Sledujte pak, do jaké míry byla vaše rada užitečná. Jinou formou odpovědi je interpretace chování nebo událostí ze života doprovázeného. Tato forma vyžaduje hodně zručnosti a umožňuje doprovázenému jasněji uvidět a zhodnotit svou situaci. Je však třeba upozornit na to, že interpretace může též nadělat hodně zla, pokud je provedena nesprávně. I zde je dobré interpretovat události tentativní formou (např. „Mohlo by to být…?“). Dejme doprovázenému čas, aby mohl zareagovat. Obyčejně se stane, že sám získá hlubší vhled do svých problémů. d) Výchova a vyučování Pastorační doprovázení má prvky výchovy a vyučování. Doprovázející vychovává a vyučuje tím, že instruuje, je příkladem a vede doprovázeného tak, aby se prostřednictvím vlastní zkušenosti naučil vyrovnávat s problémy života. Jako vždy při vzdělávacím procesu, i zde platí, že účinnější formou vyučování je soustředění na konkrétní věci (např.: „Jak se ovládat, když mě kritizuje manželka?“ spíše než vágní témata (např.: „Chci, abych byl v životě šťastnější.“). Výchova a vyučování v doprovázení má dopad i na prevenci vzniku dalších, nových pastoračních problémů u doprovázeného. Církevní sbor v tomto ohledu má značný podpůrný potenciál.

44

d) Odfiltrování Dobří doprovázející nejsou skeptici, kteří nevěří ničemu, co doprovázený říká, avšak je moudré být si vědom, že doprovázený často neříká vše, co by skutečně měl nebo i chtěl říci. Někdy dobrovolně podává porušený obraz, kde vypouští šokující nebo obviňující detaily. Někdy se stává, že přichází řešit jeden problém, ale ostatní, které by se měly řešit, protože jsou hlubší, zůstávají neodkryté. Během pastorační služby si třeba v mysli utřídit slova doprovázeného. Co skutečně žádá, co je jeho záměrem, co chce? Jsou i jiné problémy než jen ty, které byly prezentovány? Někdy zjistíte, že doprovázený nechce vlastně nic řešit. Vyhledal vás třeba jen proto, aby unikl z nepříjemné situace, a hledá sympatii, pozornost, porozumění, vnitřní odreagování, psychické uvolnění. To vše směřuje k jednoznačné potřebě moudrosti a daru rozlišování na straně doprovázejícího. Uvědomuje si význam Ducha svatého ve svém životě. Citlivost a vnímavost přichází, když se modlíme a prosíme, aby nám Pán otevřel oči, vedl nás a daroval nám přesné vnímání. O to žádal i slavný izraelský král Šalomoun: „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ (1 Kr 3,9). Pánu Bohu se to líbilo a dostalo se mu mimořádného požehnání, více než si žádal: „Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný. A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny.“ (1 Kr 3,12-13)

45

9 Postup při pastoračním doprovázení Pastorační doprovázení nemá univerzálně použitelný postup, neboť se zabývá lidmi. Každý jedinec je Boží originál se svými vlastními potřebami a vyžaduje specifický, osobní přístup. Doprovázení tedy zůstává tvořivou prací i pro nejzkušenějšího pastoračního pracovníka. Opět obracíme pozornost ke Collinsovi13, který zastává názor, že v každém křesťanském poradenském vztahu existuje několik fází, z nichž nejméně pět třeba vždy uplatňovat v profesionálním křesťanském poradenství (- mluví ze zkušenosti v USA). Domnívám se, že je lze aplikovat i v našich podmínkách pastoračního doprovázení: a) Budování vztahu Tato fáze pastoračního doprovázení zahrnuje počátek, rozvoj a udržování vztahu mezi doprovázejícím a doprovázeným. Doprovázející pozorně naslouchá a prokazuje upřímný zájem a starost o doprovázeného, jenž se dělí o své pocity, starosti nebo problémy. b) Explorace - zjišťování otázkami Skutkovou podstatu pastoračního problému je třeba přezkoumat kladením otázek. Doprovázeného povzbuzujeme, aby vyprávěl detailně svůj příběh. Měl by odhalit i konkrétnosti problémových situací, promarněné příležitosti a frustrující zkušenosti. Doprovázející tím

13

G. R. Collins, 1989, s. 46.

46

dostává možnost znovu porozumět a sestavit si reálný obraz problematické situace. c) Plánování Po určitém čase začne doprovázený vidět zřetelněji svůj problém. Diskuse se posune směrem k plánování cílů a způsobů řešení k jejich dosažení. V této fázi bude na straně doprovázejícího, aby naplánoval kroky a úlohy pro doprovázeného tak, aby je mohl uskutečnit a aby reálně směřovali k dosažení cíle. Je třeba zvážit řadu věcí, jako např.: Jak se může doprovázený změnit, aby nastal pokrok v řešení jeho věci? Jsou věci mimo doprovázeného, které se dají udělat, aby se záležitost zlepšila? Je třeba některé věci prostě akceptovat, neboť se nedají změnit? Existují zjevné hříchy, které musí doprovázený vyznat? Musí doprovázený vykonat určité skutky jako ovoce svého pokání? Musí se pokusit o nápravu některých vztahů? Je na dosažení vytyčených cílů třeba, aby se něco naučil nebo vyzkoušel? Na základě vykonané analýzy se doprovázející a doprovázený dohodnou na rozvíjení konkrétních kroků. Pokud by se doprovázející uchýlil k poskytování rad bez důkladně provedené analýzy, bylo by to jako výkon chirurgického zákroku slepým lékařem! d) Následné kroky Plánování bez provedení naplánovaných věcí nemá valnou cenu. Doprovázeného třeba povzbudit, aby postupoval směrem k naplnění cílů. Doprovázející ho v tom podporuje a duchovně podepírá modlitbou, udává správný směr, povzbuzuje a někdy laskavě vybízí. I tak

47

se stává, že společné úsilí doprovázejícího a doprovázeného zakusí neúspěch. V tom případě je úlohou doprovázejícího, aby vyhodnotil, co k tomu vedlo a pokusí se buď o opětovné úspěšné zvládnutí úkolu, nebo se doprovázení vzdá v prospěch vhodnější osoby. e) Ukončení Pastorační doprovázení v určitých podobách může být dlouhodobé, avšak pokud se jedná o řešení určitého konkrétního problému, je třeba zachovat časový rámec počátku a konce. Doporučuji doprovázejícím, zejména kazatelům vykonávajícím pastorační doprovázení vedle dalších povinností, aby si naplánovali věnovat se jednomu problému jednoho člověka jednu hodinu za týden po dobu jednoho měsíce. Před ukončením řešení problému lze sumarizovat, čeho bylo společně dosaženo a poukázat na cestu do budoucnosti, kde doprovázený může úspěšně zvládat svůj problém sám. Dveře pro řešení dalších problémů zůstávají otevřené.

48

10 Exkurze: malé upozornění na teorie poradenství14 Americký teolog Thomas C. Oden (1987) poukázal na ztrátu odvahy církevních pracovníků věnovat se důsledně a odborně pastoraci. Podle jeho pozorování se to začínalo dít od konce devatenáctého století tváří v tvář vzestupu sekulárních psychologických přístupů. Postupně se vyprofilovalo několik křesťanských reakcí na tuto skutečnost. Dnes se definuje pět pozicí vztahu křesťanského pastoračního doprovázení a teorií poradenství. 15 To tu však nechceme řešit, chceme jen upozornit na psychologické teorie poradenství. Na prvním místě je třeba zmínit Sigmunda Freuda, zakladatele psychoanalýzy. Jeho metody a způsoby byly doplněny a někdy i překonány, nicméně zůstává nestorem psychoanalýzy. Narodil se v Příboru, okres Nový Jičín, v roce 1856. Jeho původní jméno bylo Sigismund Šlomo Freud. Věnoval se medicíně a psychologii, přednášel na univerzitě. Už v dětství se s rodinou dostal do Vídně, kde strávil většinu života. Zemřel v emigraci. Ze strachu před nastupujícím nacismem se přestěhoval do Londýna, kde v roce 1939 zemřel.

14

Následující odstavec je pouze upozornění čtenáři, že se může učit z různých přístupů k věci doprovázení. Některé jsou principiálně ateistické, jiné počítají s Boží mocí a pomocí. Existuje jich velké množství. Jejich studium vyžaduje mnohem větší prostor, než nám poskytuje tento předmět. Jsou to kromě zmíněných i mnohé další, např. behaviorální terapie, egopsychologie, Gestalt terapie, integrační přístup, kognitivní terapie, racionálně-emoční terapie, rodinné terapie, selfpsychologie, psychologie vnitřního uzdravení a další. 15 Angl.: assimilative, eclectic, excluding, perspectivalist, integrational.

49

Freudova psychoanalýza dosáhla světové známosti a byla zeširoka aplikována při psychologickém poradenství. Byla zformulována na základě výsledků Freudovo výzkumů, současně však byla ovlivněna jeho vlastním duchovním stavem. Freud založil stavbu své teorie na faktech, objektivních informacích, dobré logice a na své znalosti lidských bytostí. Zdá se však, že nepřipouštěl, že každá teorie nese na sobě pečeť osobnosti, která ji vytvořila, její zájmy, sklony, hodnoty, předpoklady, cíle, minulost s jejími zkušenostmi, kulturu, vzdělání a snad i zemi, v níž žije a tvoří. Je to především teorie neuróz a metod jejich léčení. Předpokládá nevědomé motivy při vzniku neuróz a v lidském konaní vůbec. Jejich odhalování se uskutečňuje výkladem volných asociací, snů a citového vztahu klienta k analytikovi, který realizuje výklad. Freud sám se považoval za ateistu s indiferentním postojem k náboženství. Paradoxně však přesto (anebo snad právě proto!)se prakticky po celý život zabýval náboženstvím. Na náboženství aplikoval své názory o původu neuróz.16 Náboženský obřad přirovnal k rituálům nutkavého neurotika a náboženství označil za kolektivní nutkavou neurózu. Významný útok na náboženství znamenal spis Totem a tabu z roku 1913. Popisuje zde vznik primárního náboženství, totemizmu, jako odčinění prvotní vraždy otce. To se podle Freuda mohlo odehrávat v prvních lidských tlupách jako jakýsi zakladatelský kulturní akt. Bůh monoteismu však není podle Freuda ničím jiným než 16

Jeho přístup je dobře sledovatelný v knize Der Mann Moses und die monotheistische Religion: Drei Abhandlungen, Amsterdam 1939. Kniha vyšla též slovensky s názvem Mojžiš a monoteizmus, Bratislava 1995.

50

skrytější a abstraktnějším otcem, který byl zakódován i v primitivních totemech. Psychoterapeutická metoda poradenství je založena na volných asociacích pacienta, vytvoření přenosového vztahu s ním a na interpretaci jeho slov, snů, přenosových emocí a odporu v průběhu terapie. Kolem této terapeutické techniky se rozvinul teoretický systém popisující člověka z psychologického, filozofického i antropologického hlediska. Systém má několik větví, z nichž nejvýznamnější je pudová teorie (libido, vývojová stadia libida, narcismus, pud smrti). Systém vědomého vidí Freud na povrchu psychického aparátu, který je primárně vázán na vnímání vnějšího světa. Psal o lokálním modelu „ono“ (id), „já“ (ego), „Nadjá“ (superego). Jednotlivé instance jsou podle něj relativně autonomní. Vůči sobě stojí v určitém napětí. Kromě Freuda existuje velké množství psychoterapeutických teorií, např. v současnosti hojně využívaný rogersovský psychoterapeutický přístup. Změny v osobnosti a v projevu klienta dosahuje tím, že ho bezvýhradně a vstřícně akceptuje, projevuje se vůči němu empaticky a autenticky. Vytvořený psychoterapeutický prostor podporuje růst osobnosti a umožňuje překonat inkongruence (vnitřní rozpory) u klienta, což se odehrává díky pravdivějšímu porozumění sobě a subjektivně významným vztahům. Rogersova psychoterapie je dialogická a vztahová, nedirektivní, zaměřená na klienta.17

17

J. Vymětal, 1996, s. 9. Z autentických prací Američana C. R. Rogersa (19021987) lze bez znalosti angličtiny číst knihu Způsob bytí, Praha 1998, anebo ve slovenštině knihu Ako byť sám sebou. Pohľad terapeuta na psychoterapiu, Bratislava 1995.

51

Ještě bych upozornil na C. G. Junga18. Jeho rozsáhlé dílo patří do oblasti analytické psychologie. S. Freudovi vyčítal kromě jiného i to, že se nedokázal vyrovnat s otázkou náboženské zkušenosti. Píše: „Ve skutečnosti jsou všeobecné duchovní představy nedílnou součástí duševního života, součástí, která je zřejmá u všech národů, které mají alespoň trochu rozčleněné vědomí. Jejich částečnou absenci nebo dokonce jejich eventuální popření u kulturních národů musíme proto chápat jako známku degenerace. Pokud dosavadní vývoj psychologie kladl hlavní důraz na fyzickou podmíněnost duše, budoucí úlohou psychologie bude výzkum duchovní podmíněnosti duševního procesu. Přírodopis ducha je však dnes ještě ve stavu, který se dá přirovnat k stavu přírodovědy v 13. století. Ještě jsme pouze začali shromažďovat zkušenosti.“19 Existuje i množství nábožensky a křesťansky ovlivněných psychoterapeutických poradenských přístupů. U nás se stala známými jména jako Lawrence J. Crabb, Jr., James Dobson a další. V posledních letech vyšlo v češtině množství prací, které se snaží kombinovat různé psychoterapeutické poradenské postupy s Biblí a křesťanstvím. Pro označení svých postupů využívají často pojem „biblické poradenství“.

18

Carl Gustav Jung (1875-1961), švýcarský lékař, psycholog a psychoterapeut, profesor basilejské univerzity. Znal se s Freudem, ale po důkladném zkoumání lidské psyché se s ním rozešel. Své myšlenky rozvedl do otevřeného systému analytické psychologie. Pro nás je důležité vědět, že se kromě mnoha dalších jevů věnoval i psychologii náboženské zkušenosti. 19 C. G. Jung, 1994, s. 27.

52

Třeba zmínit i tzv. nouthetické20 křesťanské poradenství Jay Adamse. To nechce mít s psychoterapií nic společného, naprosto ji odmítá. Tvrdí, že v Bibli je dostatek modelových řešení, ale zejména napomenutí a příkazů, jejichž poslušnost vede vždy u člověka k nápravě, protože podle názoru zakladatele nouthetického poradenství prý za všemi lidskými problémy je neposlušnost Božích přikázání, hřích. Proč se má pastorační pracovník trápit s psychologickými teoriemi poradenství? Někteří namítají, že se jedná o teorie, které nepočítají s Boží mocí a tak nemohou pastoračnímu doprovázení pomoci. To je podle mého názoru pochybné tvrzení. Třeba jim věnovat pozornost už z toho důvodu, že jsou postavena na psychologických výzkumech a odhalují nám pravdy o pochodech důvodu profesionality pastoračního pracovníka, ale také proto, že mohou být užitečným nástrojem uzdravení v „dobré společnosti“ živé víry v Boha a panství Ježíše Krista. Teorie shrnují to, co je známé a na základě toho se pokoušejí ukázat, jak lze dosáhnout potřebných cílů. Teorie pomáhají fakta integrovat a vložit je do užitečného a pochopitelného rámce. Bez teoretických znalostí je ostatně velmi těžké správně postupovat, když se pokoušíme lidem pomoci vyrovnávat se s problémy. V křesťanském doprovázení, které se neuskutečňuje na základě odborných poznatků, tedy jaksi intuitivně, se snadno můžeme dostat ke slovu demagogie: Namísto věcného zdůvodňování nastupují předsudky a emoce. Doprovázení se mění na ovládání vědomí lidí 20

Řecky nouthetein – ukazovat cestu, napomínat (Ř 15,14).

53

a uskutečňování určitých záměrů lhaním nebo jinými nemorálními prostředky. To dozajista nikomu nepomůže, avšak škoda může vzniknout značná. Otázkou zůstává, která teorie je „správná“ a která je „nesprávná“. Dávám to do uvozovek, neboť odpověď není jednoznačná a univerzálně platná. Žádná z nich se nedá při pastoračním doprovázení vždy a všude bezezbytku aplikovat. Naproti tomu jejich znalost může pastoračnímu pracovníkovi lépe porozumět doprovázenému. Každý člověk je Boží originál, a proto jsme různí. Bez alespoň částečné znalosti významných poradenských teorií riskujeme, že i když budeme naslouchat lidem, přece jim dobře neporozumíme. To by bylo nezodpovědné. Křesťanské doprovázení by mělo stát na odborném základě. Psychologie nám dává odborné znalosti o člověku, Bible se soustřeďuje na svědectví o Bohu. Křesťanské doprovod bude tehdy kvalitní a efektivní, pokud budeme naslouchat, co psychologie říká o lidské psychice a zároveň budeme otevření práci Ducha svatého, abychom dobře poznávali Boží řešení.

54

11 Pastorační doprovázení a společenství věřících Člověk byl stvořen jako společenský tvor. Není dobré pro člověka, aby zůstal sám. (Gn 2,18) Bůh stvořil muže a ženu. Od počátku ti dva měli tvořit jednotu a lidé měli žít ve vzájemnosti, ve společenství. Ale přišly i konflikty. Kain zabil Ábela. Země byla plná násilí. Tento vývoj se nezastavil ani po očištění země potopou. Konflikty jsou zde. Lidé vzájemně soutěží, bojují proti sobě, žijí v napětí apod. Navzdory tomu všemu se vzájemně potřebujeme. Není dobré ani zdravé zůstávat dlouhodobě v izolaci. a) Pastorační doprovázení podpořené společenstvím věřících (sborem, jinou skupinou věřících) Navzdory biblické pravdě a pociťovanému faktu, že potřebujeme jeden druhého, v realitě naší současnosti mnoho lidí, a prakticky celá západní civilizace, si cení nezávislost a individualismus. Obdivujeme lidi, kteří se umí postavit na vlastní nohy, zajistit se a „nepotřebují“ druhého. Když dojde na to, že někdo potřebuje službu pastoračního doprovázení, považuje se za nejlepší způsob forma individuálních důvěrných rozhovorů doprovázeného a doprovázejícího, držených v přísné tajnosti. To je samozřejmě důležité respektovat a obsahy pastoračních rozhovorů držet v přísné tajnosti. Pro pastorační doprovázení je to conditio sine qua non, podmínka, bez které ho nelze vykonávat! Přece však společenství věřících může být významným podpůrným faktorem při řešení některých problémů. Může být významným modlitebním zázemím a prostorem, kde se doprovázený může dělit 55

o některá svá očekávání, obavy a touhy, ale i o radosti z duchovních vítězství ve svém životě. Tam, kde se to uskutečňuje, stává se vítězství jednotlivce radostí celého společenství věřících. Užitek je oboustranný a všichni se cítí obohaceni. Je dobré, aby kazatel sboru nebo jiný člověk ve službě duchovního doprovázení měl potřebné informace o různých možnostech v rámci společenství věřících a přistupoval k němu obezřetně. Na zřeteli by měl mít následující věci: – Společenství věřících třeba vyučovat společenskému taktu. Doprovázený potřebuje nacházet ve věřící komunitě prostor na vyrovnávání se stresem, dobrý lidský vztah a podporu v životě s novými cíli. – Společenství věřících třeba budovat směrem ke zvýšené kooperaci, vřelé komunikaci a jednotě v komunitě. – Je třeba připravovat laiky vzděláváním a podporou, aby mohli poskytovat pastorační doprovázení, ale i vzdělávání, pomoc a podporu potřebným lidem ve sboru anebo jiném. Společenství věřících. – Získávat podporu druhých tak, aby se vytvářel prostor pomoci doprovázejícímu v procesu řešení problémů doprovázeného. – Předcházet vznik problémů ve společenství věřících předvídáním budoucnosti a napomáháním jednotlivcům i celku při rozvoji schopností, které potlačují vznik a rozvoj možných problémů. – Měnit společenství věřících ze statického na dynamické, např. různými aktivitami zaměřenými proti bídě, nezaměstnanosti, pornogra-

56

fii, násilí, ignoranci, hříšnému chování či environmentálním vlivům, které působí problémy. Tato práce není snadná, neboť doprovod s podporou společenství věřících znamená zacházet s více lidmi najednou. Vyžaduje to celého člověka, odevzdaného věci druhých, ochotu učit se nové věci, poučit se z neúspěchů a proher, neváhat začít znovu. Je to práce, která přináší velkou odměnu. Vidět člověka nejen opět se „normálně“ chovat podle Boží vůle - totiž ve Společenství, je velkou radostí a naplňuje pastoračního pracovníka jistotou, že vynaložená námaha nebyla v žádném ohledu marná. Pro pastoračního pracovníka je cenné i to, že nemusí nést veškerou zodpovědnost a tíhu pouze na svých bedrech. Může část svých úkolů přenést na druhé a poučit se od nich. Poznatky potom využije pro svou vlastní další práci. Navíc společenství věřících může dát hodně lásky, naděje, klidu, povzbuzení a podpory v různém směru, takže pomůže doprovázenému lépe se vyrovnávat se zátěžovými situacemi a spletitostmi moderního života. b) Konkrétní možnosti poradenské práce v součinnosti se společenstvím věřících Společenství má možnosti podpory doprovázení v mnohých oblastech, z nichž jako nejvýznamnější vidím následující: – Hmotná pomoc: finanční nebo potravinová či jiná. – Fyzická asistence: např. pomoc při dopravě osob se sníženou pohyblivostí, nebo konkrétní pomoc v domácnosti, nebo napsání textu na stroji či počítači, tlačit vozík ochrnutého atd.

57

– Poradenství: širší nabídka zkušeností a praktických návrhů. – Zpětná vazba: někdy může být nezbytné poskytnout doprovázenému zpětnou vazbu i od jiných osob než jen od doprovázejícího. Různí lidé poskytují pestřejší paletu hodnocení slov a skutků doprovázenému nebo i doprovázejícímu, pokud o to stojí. – Zajištění sociální participace: neformální rozhovory, relaxování a dočasné odreagování od náročných a těžkých podmínek a úkolů. Právě v tomto ohledu může společenství věřících vykonat nenahraditelné služby v případech, jako je pomoc propuštěným vězňům, abstinujícím alkoholikům, léčeným drogově závislým, opuštěným životním partnerem, ovdovělým a podobně. Tito lidé obyčejně mají hodně starších, ale nyní nefunkčních sociálních kontaktů, a tak nová životní situace vyžaduje i nové kontakty, jiné sociální prostředí. – Společenství věřících poskytuje místo naděje a optimismu a snižuje pocit osamělosti s vlastním problémem. – Vštěpuje význam altruistického klimatu a současně dává vnímat jeho význam. – Poskytuje modely, které doprovázený může mít před očima. – Poskytuje prostředí pro sdílení citů. – Umožňuje zapojit se do práce v kolektivu a nacházet nové důležité činnosti.

58

– Dává možnost ke společenství, prostor k společné modlitbě, čtení Písma a hledání Božího vedení. Současně si třeba opět připomenout, že pokud si členové společenství věřících navzájem nepřejí, jsou necitliví nebo mají sklon k destruktivní kritice nebo pomlouvání, jsou neochotní prokazovat si navzájem respekt a trpělivost, pak se společenství věřících může stát pro pastorační doprovázení spíše škodlivým, zraňujícím.21

21

Zásady skupinového poradenství z hlediska psychoterapie lze samostatně studovat za pomoci vhodné literatury, např. YALEM, I. D. The Theory and Practice of Group Psychotherapy. New York 1975, COREY, G. - COREY, M. S. GROUPS. Process and Practice. Monterey 1987, GAZDA, G. M. Group Counseling. A developmental Approach. Boston 1984. Z hlediska podílu křesťanského sboru na doprovázení článek „Group Counseling in the Church: An Integrative Theoretical and Practical Analysis“ v časopise Journal of Psychology and Theology č. 13, jaro 1985, s. 21-28 a mnohé jiné.

59

12 Pastorační doprovázení v situacích krize Krizí rozumíme bod obratu, rozhodující okamžik, kterému se nelze vyhnout. Někdy se dá předpokládat a očekávat, jindy přichází zcela nečekaně. Krize jsou zpravidla něco reálně existujícího nebo hrozícího, avšak mohou být též vytvořeny, vykonstruovány v představách. Ať už mají charakter jakýkoliv, přinášejí s sebou jak nebezpečí, tak i možnost pro pozitivní změny. a) Nebezpečí a příležitosti krizových situací Nebezpečí krizových situací je v tom, že narušují život a hrozí tím, že přemohou krizí postiženého člověka. Když dorůstáme z dětství do dospělosti, vytváříme si obranné mechanizmy a cvičíme si techniky, které jsou založeny na našich minulých zkušenostech. Naučíme se úspěšně vyrovnávat se v situacích, kdy nás postihuje znejistění a komplikovanost života. Přicházejí však i takové situace, na něž naše obranné mechanizmy a techniky nestačí. Můžeme přijít o někoho nebo o něco pro nás nesmírně významného, může nastat náhlý posun v našem společenském zařazení. Můžeme se dostat do blízkosti lidí nebo událostí, které nám nahánějí strach. Nakolik něco takového je zcela nové a dosud nevyzkoušené, naše zažité postupy pro zvládnutí stresu a vyřešení problému selhávají, nejsou efektivní. To může vést k neuváženým činům nebo mentálnímu zmatení. Doprovází nás v takových situacích neefektivnost v práci, úzkost, hněv, znechucení, zármutek nebo i vina. Tato intelektuální, emocionální a osobnostní vřava je obvykle jen dočasná, ale v některých případech přetrvává 60

týdny i déle. Někteří reagují i přes poskytnutou pomoc neadekvátně, utahují se do iracionálních fantastických představ, vzdávají se v beznaději nebo se začínají chovat sociálně nepřijatelným způsobem. Příležitosti, které se můžou nastat s příchodem situací krize, jez hlediska pastorace několik: příležitost na změnu, růst a rozvoj schopností zvládat život s lidmi a Bohem. Protože lidé pod stresem se často cítí zmateni, bývají otevřenější pro vnější pomoc, včetně Boží pomoci za účasti doprovázejícího. Ten je v odpovědné situaci, protože může významným způsobem ovlivnit člověka, ale musí postupovat správným způsobem. Jak? b) Poučení v Bibli Bible často ukazuje na situace krize u modelových osob: Adam, Eva, Kain, Noe, Abraham, Izák, Josef, Mojžíš, Samson, Jiftách, Saul, David, Elijáš, Daniel a mnoho dalších postav muselo čelit krizím, které jsou detailně popsány ve Starém zákoně. V Novém zákoně sledujeme příběh Pána Ježíše, který též nebyl ušetřen krizových situací. Snad nejvýraznější situací krize byla chvíle, když očekával nadcházející mučení a krutou smrt na kříži. Podobně apoštolové a věřící v počátcích církve čelili pronásledování a mnohým krizovým situacím, jak to popisují Skutky apoštolů. O krizích svědčí také epištoly, např. list Židům v 11. kapitole atd. Krize lze rozdělit na tři typy: (1) Náhodné neboli situační. (2) Vývojové. (3) Existenciální.

61

Náhodná neboli situační krize se objevuje spolu s náhlým ohrožením, silně rušivou událostí nebo nečekanou ztrátou (např.: smrt milované osoby, zjištění vážné nemoci, zkušenost znásilnění nebo jiného násilí, těhotenství mimo manželství, války, ekonomická krize, ztráta zaměstnání nebo úspor, náhlá změna postavení…). Biblickým příkladem situační krize může být Jób. V krátké periodě času ztratil tento zbožný muž rodinu, zdraví, bohatství a postavení. Jeho manželství začalo být nestabilní. Poradci se brzy dověděli o Jobově stavu, hněvu i vnitřním utrpení. Byl zmaten, protože neuměl pochopit, proč dobrý Bůh by měl dopustit tak mnoho špatných věcí na „muže bezúhonného a přímého, který se bál Boha a vystříhal se zlého“ (Jb 1,1). Jiným typem jsou vývojové krize. Přicházejí s normálním lidským vývojem. Začátek školy, nástup na střední nebo vysokou školu, přizpůsobování manželskému životu, rodičovství, kritika, blížící se důchod či ubývající zdraví, přizpůsobení se skutečnosti smrti blízkého člověka apod. mohou být krize, které vyžadují takové přístupy, aby bylo možné se s těmito fakty vyrovnat. Za jeden z mnoha biblických příkladů by mohli posloužit Abraham a Sára, vyrovnávající se se stěhováním, kritikou, mnoha lety bezdětnosti, rodinným stresem, a pak i s Božím příkazem: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gn 22,2)

62

Existenciální krize je třetí typ. Taková krize se objevuje, když se setkáváme s pravdami, které nás znepokojují a často se týkají přímo nás: Nepochodil jsem. Končím se školou, ale nevím, co dál. Nikdy nebudu v práci úspěšný. Nedosáhl jsem dlouho očekávané povýšení. Jsem vdovec - opět sám. Můj život nemá smysl. Moje manželství skončilo rozvodem. Moje nemoc je nevyléčitelná. V tomto městě jsem jako v pasti. Nemám nic, čemu bych věřil. Můj dům i veškerý majetek jsem ztratil při požáru. Nepřijali mě do práce pro barvu pleti. Jsem starý na dosažení svých životních cílů… Po velkém duchovním vítězství byl Elijáš pronásledován Jezábelou. (1 Kr 19) Utekl do pouště a považoval to za svou prohru. Jonáš měl podobné myšlenky, když mluvil s Bohem. (Jon 2) Když se věřící lidé ptají na důvody svých krizí, je těžké ba až nemožné dát jim vyčerpávající odpověď. Bible nám nedává úplné odpovědi na to, proč člověk musí trpět. Můžeme předpokládat, že je to součást Božího záměru s člověkem a že Bůh má pod kontrolou a ovládá naši situaci i v době utrpení. Víme také, že krize se stává časem, kdy se hodně naučíme o Bohu. To podporuje duchovní růst. Mnohdy se však stává, že nejvlastnější důvody pro specifické životní krize nám na této zemi zůstávají utajeny. I to má svůj význam, pokud se naučíme adventnímu očekávání. Učí nás, že některé věci - ačkoli velké, významné a toužebně očekávané nepřicházejí hned, ba některých se dočkáme až na věčnosti. Doprovázející může pomoci doprovázenému vyrovnat se s krizí a zakusit růst i navzdory těžké zkušenosti. V následujících odstav-

63

cích si nastíníme způsoby, jak doprovázet lidi v situacích krize a jak se pokusit jim pomáhat. c) Bezprostřední vstup - dočasná, především emoční pomoc obětem nějakého traumatu. Doprovázející musí jednat rychle a obratně, aby podal první pomoc lidem, kteří mohou být dezorganizovaní, zmateni a svým konáním nadělat škody. V takové situaci je několik cílů: – Pomoci doprovázenému, aby se mohl účinně vyrovnat s krizovou situací, – snížit stupeň úzkosti, obav a jiných nejistot, které se mohou vyskytnout v době krizí a následně poté, co pominou, – vyučovat techniku nakládání s krizí tak, aby potenciální doprovázený byl lépe připraven předjímat a zvládnout budoucí krize, – zohlednit biblické vyučování o krizích tak, aby se doprovázený učil z krize a následně i duchovně a osobnostně rostl. c1) Navázání kontaktu Lidé v krizi ne vždy chtějí vyhledat pomoc druhých. Někdy je třeba za nimi jít a prokázat vřelost, porozumění a upřímný, čistý zájem. Pozorně naslouchat je první předpoklad pomoci, neboť jen tak lze porozumět. Pokud se doprovázený dostává při vyprávění na úroveň fantazie, třeba mu pomoci vrátit se do reality.

64

Kontakt očí a dotyky mohou hodně říci o zájmu o doprovázeného a i beze slov přinést velkou úlevu. Třeba však pamatovat, že některá kulturní prostředí mají specifické požadavky, pokud jde dotyky. c2) Redukce úzkosti Klid doprovázejícího a uvolněné chování doprovázejícího může doprovázenému pomoci zejména v případě, pokud u něj vytvářejí pocit jistoty a důvěry. Pevná víra doprovázejícího, odevzdání Božímu vedení a Boží lásce hraje taktéž důležitou roli při redukci úzkosti věřícího člověka v situaci krize. Naslouchat třeba pozorně a trpělivě. Povzbuzovat lze též poznámkami typu: „Co si myslíte, existují způsoby, jak řešit tento problém?“ „Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí - svědčí o tom, že jste na dobré cestě.“ „Možná bych vám mohl navrhnout způsob, jak se dívat na tuto situaci.“ „Já vím, že je to těžké, ale myslím si, že to zvládnete.“ Přitom však doprovázející musí myslet na to, aby nevzbuzoval falešné naděje. Někdy je cenné, pokud se podaří dočasně vyvést doprovázeného z prostředí, ve kterém došlo ke vzniku krize. Může to být např. pozvání doprovázeného na šálek kávy, posadit se s ním do tiché místnosti, poskytnout dočasně jiné přístřeší… Třeba také pamatovat na utišující účinek biblických veršů, opakovat si pro sebe a příležitostně i doprovázenému verše typu 1 K 10,13: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, 65

abyste mohli obstát.“ „Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“ (2 K 13,11) c3) Soustředit se na posloupnost kroků V dobách krize se snadno necháme zavalit spoustou věcí, které je třeba rychle řešit. Je však nutné v zájmu účinného doprovázení a pomoci soustředit se na věc a rozhodnout o pořadí, co je třeba dělat dříve a co může ještě chvíli počkat. Při doprovázení v krizové situaci je třeba zaměřit se nejprve na současnost, věci minulosti a budoucnosti řešit potom. V každém případě se nebudeme snažit manipulovat s doprovázeným. Vždy třeba si ho vyslechnout a zvážit jeho slova a postřehy a pokusit se vyloučit i tímto způsobem možná chybná rozhodnutí, která by tak doprovázející jako i doprovázený později litovali. c4) Pouvažovat o zdrojích Jaké jsou zdroje, z nichž lze čerpat při pomáhání v krizových situacích? Třeba si položit takovou otázku a po jejím zodpovězení se ptát, kolik z kterého zdroje třeba čerpat. Jistě bychom začali ve výpočtu tím nejdůležitějším, a to je: – Ochota doprovázejícího pomoci. Pozor: Doprovázející by si neměl hrát na hrdinu, který vždy a každou situaci zvládne sám. Počítá s pomocí Boha, společenství věřících a dalších zkušených lidí, proto významnými zdroji jsou též:

66

– Duchovní výstroj: Písmo svaté, Duch svatý a modlitba. Dary Ducha svatého, jak je nacházíme explicitně v kapitolách Ř 12, 1 K 12, Ef 4, implicitně na mnohých dalších místech Bible. – Lidé: mnozí lidé, které známe a máme s nimi kontakt (věřící i nevěřící) mají zkušenosti z minulosti, které my nemáme. Mnozí mají i dary a přednosti, kterými nedisponujeme. – Společenství věřících: může pomoci modlitbou, financemi, praktickou pomocí. – Další zdroje: někdy potřebuje být doprovázený usměrněn k pomoci zákona, lékaře, psychologa, finančních institucí, sociálních zařízení, charitativních organizací apod. d) Plánovaná podpora Po zvládnutí prvního náporu problémů, které se mají řešit, přichází další fáze práce doprovázení v situaci krize: plánovaná pomoc. Doprovázející a doprovázený se spolu pokusí mluvit na téma: Co můžeme konkrétně dělat teď? Co dříve a co později? Někteří doprovázení s tím mají problémy, avšak důležité to je. Nechceme u nich vytvořit vztah jakékoliv závislosti na komkoliv, proto se snažíme o aktivní přístup. Mezi psychoterapeuty je „zlaté pravidlo“ pro poradenství v krizi, které může pomoci i při křesťanském doprovázení: Musíme pro druhé udělat to, co oni nemohou udělat pro sebe, ale nesmíme pro ně dělat to, co by oni pro sebe nedělali. Klíč k používání tohoto pravidla je v tom, že je třeba rozeznat a pochopit tohoto rozdíl.

67

d1) Povzbudit ke konání. Je třeba přistoupit k činům. Třeba říci, že to vždy nese i rizika: možnost neúspěchu, chyb, kterých bychom mohli později litovat. Proto je nutno opět: – Poslouchat a poučit se z dosavadního průběhu provázení. – Sestavit si seznam alternativních kroků buď v mysli, nebo i na papíře. – Rozhodnout o posloupnosti kroků. – Konat. – Zhodnotit výsledky toho, co se udělalo. – Pokračovat podle plánu a děkovat Pánu Bohu za dosažené výsledky, případně činit pokání, pokud byly provedeny chybné kroky. V pastorační službě pokorou musí všechno začínat i končit. Jsme služebníci, velký je Bůh. Pamatujeme na slova evangelia: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.‘“ (L 17,10) d2) Vštěpovat naději V pastoračním doprovázení se dosahuje většího pokroku, pokud lze dát doprovázenému reálnou naději ohledně budoucnosti. Naděje přináší uvolnění utrpení v předvídání toho, že se bude dařit lépe. Naděje pomáhá eliminovat zoufalství a uvolňuje energii potřebnou k vyrovnání se s krizovou situací. 68

Doprovázející může vštěpovat naději také tím, že se bude s doprovázeným mluvit o biblických pravdách, zejména ho ujišťovat o neměnné podstatě Božích zaslíbení. Pokud se vyskytují projevy beznaděje typu „Nikdy se nebudu mít lépe.“ „Neuzdravím se.“ „Nic nemůže být horšího než tohle.“, třeba s opatrností namítat s poukazem na logický úsudek, např. „Kde je důkaz pro něco takového?“ apod. d3) Následná práce Po skončení pastoračního doprovázení v krizi, které obvykle netrvá dlouho, nastává úkol následné práce. Pokud se doprovázený opět zařadil do normálního způsobu života, mohou přijít chvíle, které mu asociacemi způsobí potíže, např. výročí úmrtí blízké osoby, Vánoce nebo Velikonoce poprvé strávené o samotě apod. I když cílené doprovázení už není nutné, dobrý pastorační pracovník, zejména pokud je to osoba kazatele, nezanedbává příležitostné návštěvy, telefonické hovory nebo elektronickou komunikaci. I zde je třeba se řídit biblickými zásadami pastorace. e) Křesťanský pohled na krize Křesťané chybují v tom, že si z Písma vybírají pouze oblíbené oddíly a zapomínají na celek Písma. Zůstávat na některých biblických verších, a naopak jiné ignorovat, znamená dostávat se do extrémů. Jedním extrémem je, že za všemi duchovními problémy člověka je fyziologie, tedy s duchovními věcmi nemají nic společného. Je jistě

69

pravda, že existuje spojení mezi duchovními zmatky a tělesnými nedostatky anebo změnami v organismu: chemická nerovnováha v těle, špatná funkce žláz, genetické vlivy, nemoc nebo jiné tělesné faktory. Je však současně jisté, že ne všechny psychické problémy jsou tohoto původu. Druhým extrémem je považovat všechny problémy za následky individuálních hříchů v životě doprovázeného. Mnozí křesťanští pastorační pracovníci zastávají tento zjednodušený model. Ti vidí jako hlavní, ne-li jediný cíl doprovázení pomoci doprovázenému rozpoznat svůj hřích a vyznat ho v pokání. Následně poučí doprovázeného jak žít v souladu s biblickým učením. Třetím extrémem je, že se za každým problémem vidí démoni. Démonologické řešení je v církvi dnes opět velmi živé a populární, zejména v některých kruzích. Je to však opět zlevnění biblického přístupu, protože ne každý problém je takový. Proto ani nelze vždy uplatnit vyhánění (exorcismus) jako ozdravný proces. Epištola Efezským 6. kapitola jasně říká, že jsme uprostřed duchovního boje: „Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“ (Ef 6,11-13) Ďábel je v Novém zákoně popsán jako úskočný: „Sám satan se převléká za anděla světla“(2 K 11,14), ale i útočný: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘

70

a hledá, koho by pohltil.“ (1 Pt 5,8). Nelze tedy podceňovat jeho působení. Pro naši orientaci nechť nám pomůže, jak to vyjádřil C. S. Lewis: „Jsou dvě stejně závažné a protikladné chyby, které může naše generace udělat, pokud jde o démony: jedna je nevěřit v jejich existenci. Druhá je věřit a cítit je všude a mít v nich nezdravé zalíbení. Oni sami se stejně těší z obou chyb.“22 f) Prevence vzniku krizových situací Křesťanská církev veškerou svou činností je zaměřena na prevenci krizových situací. Kázání Božího slova při bohoslužbách, nebo šířením hromadnými sdělovacími prostředky, vyučování Písma, publikační činnost, programy pro různé věkové kategorie - to vše má preventivní charakter vzniku krizových situací. Je třeba však opět položit důraz na pravidelnou pastorační činnost, kde v rozhovorech s jednotlivci se dá odhalit, kde je jejich slabá stránka a pomoci jim, aby se nemuseli do problémů dostat.

22

C. S. Lewis, 1942, s. 9.

71

II. Pastorační doprovázení ve vybraných osobních problémech 1 Úzkost – typický pastorační problém dneška Pocit úzkosti patří mezi nejběžnější a nejčastější emoce, které lidé prožívají. Tato emoce je tak stará jako lidstvo samo. Už Adam a Eva prožívali pocit úzkosti, když odhalili svou nahotu a skryli se před Bohem (Gn 3,7n) s vědomím, že něco není v pořádku. Umíme si představit pocit strachu, který je doprovázel při výrobě jednoduchého oblečení z fíkových listů, přičemž se jim snad i třásly prsty a měli napjatý každý sval na těle. Tehdy poprvé zažili pocit zranitelnosti a věděli, že bude následovat něco špatného. Takové jsou průvodní pocity a znaky úzkosti - hrůza, pocit nebezpečí a nejistoty, často také rychlé nesouvislé myšlenky, které člověku běhají hlavou, neschopnost uklidnit se a soustředit se, porucha spánku. Je však třeba mít na paměti, že toto emocionální rozpoložení je v rozporu s tím, co Bůh pro člověka plánoval. Izajáš zaznamenal, jak Bůh říká: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny.“ (Iz 48,18) Úzkost je problém, který se stal typickým pro naši uspěchanou dobu, kdy se na člověka kladou obzvlášť vysoké nároky. Collins hovoří o tom, že úzkost dostala označení „oficiální emoce dnešní doby“23.

23

G. R. Collins, 1989, s. 78.

72

Úzkost definuje jako vnitřní pocit obav, starostí, obav, péče, strachu a/anebo zděšení, který je doprovázen zvýšeným fyzickým vzrušením. Složky úzkosti jsou kognitivní (očekávání nebezpečí), somatická (příprava těla na únik z nebezpečí), emocionální (strach, panika) a behaviorální (únik od předpokládaného zdroje úzkosti). Při prožívání úzkosti se zdá, že tělo je „v pohotovosti“, je připraveno utéct nebo bojovat. Projevují se další tělesné problémy a neschopnost relaxace. Úzkost může vzniknout z různých příčin, např. následkem nějakého nebezpečí (pak se častěji mluví o strachu), nebo jako reakce na nějakou imaginární nebo neznámou hrozbu. Tušení, že něco hrozného se má stát, ale neznámo proč a jak. Úzkost může být jednak normální: přichází občas k nám všem, obyčejně, když něco reálně hrozí nebo očekáváme nebezpečnou situaci. Bývá úměrná nebezpečí. Avšak existuje též úzkost neurotická: přehnané pocity bezmoci a hrůzy, i když nebezpečí je malé nebo neexistuje. Úzkost mění svou intenzitu a vliv: Mírná úzkost je žádoucí a zdravá. Motivuje, pomáhá vyhnout se nebezpečným situacím a zvyšuje výkon. Intenzivní úzkost je naopak stresující. Může snížit pozornost, ztížit pozornost, způsobit zapomnětlivost, snížit pracovní výkon, komplikovat proces řešení problémů, blokovat účinnou komunikaci, způsobit panikaření a někdy způsobit i nepříjemné tělesné symptomy jako bezmocnost, bušení srdce a intenzivní bolesti hlavy. Někteří lidé mají pocit úzkosti téměř stále. Je to nebezpečný stav, který se vyznačuje emocionálním napětím. Tito lidé se neustále ně-

73

čeho obávají. Často to způsobuje tělesná nemoc, neboť tělo nemůže efektivně fungovat, protože je pod stálým napětím a vzrušením. Odborná literatura pojednává ještě o mnohých dalších typech úzkosti, způsobených různými stresovými situacemi, jako jsou válka, znásilnění, přírodní katastrofy, teroristický útok, zkušenost těžké dopravní či jiné nehody, únos atd. Některé zanechávají těžké trauma na mnoho let, vyvolávají deprese, noční můry, iracionální strach, ztrátu zájmu o jakoukoliv činnost… Pro tyto lidi se úzkost stává způsobem života. Častou chorobou z úzkosti jsou panické reakce. Odhaduje se, že asi 5% obyvatelstva prokazuje panické reakce. a) Bible a úzkost Podle Bible není nic špatného na tom, když člověk v upřímnosti čelí životním potížím. Ignorovat nebezpečí je bláznivé a nesprávné. Své přetrvávající starosti má člověk předkládat v modlitbě Bohu, který může osvobodit od paralyzujícího strachu a pomoci k realistickému řešení problémů jednotlivce. Bible sice o podvědomých mechanismech úzkosti mlčí, ale několik věcí je přece z Písma svatého jasných. Je to např. Ježíšův pohled na pozemské starosti. V Mt 6,25-32 říká, že kvůli Boží lásce a všemohoucnosti nemusíme plýtvat energií na starost. To znamená, že se není třeba obávat o věci, které člověk nemá pod kontrolou sám, ale Bůh. I když z biblického svědectví je zřejmé, že ap. Pavel se někdy obával, byl vystrašen (1 K 2,3: “Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním“), přece ve Fp 4,6 má stejný postoj, jako Ježíš v textu zmíněném výše: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě 74

a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ Povzbuzuje k modlitbě a děkování. V Prvním Petrově listu nacházíme povzbuzení, abychom se pokořili před Bohem: „Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.“ (5,7). Mít na mysli tyto skutečnosti je prvním krokem, dále následuje práce Ducha svatého, jehož ovocem je též pokoj. Zbavení se napětí a úzkosti není podle Písma výsledkem pozitivního myšlení nebo jiné kognitivní techniky. Pro lidi často není jednoduché „složit svoji starost na Hospodina“ (Ž 55,23), jak k tomu Písmo vybízí. Pro dítě je to často jednodušší. Dětská důvěra a bezprostřednost jsou vhodným nástrojem budování důvěry v Boha. Je proto důležité, aby katecheta vedl děti k takové důvěře v Boha, který má moc řešit situace v lidských očích neřešitelné. Je vhodné děti učit biblické verše, které přislibují Boží pomoc a které mohou být připomenuty právě v čase úzkosti. Bible neodsuzuje tu formu „úzkosti“, kde jde o skutečný zájem o druhých. Např. v 2 K 11,28 poté, co apoštol Pavel vyjmenoval různé těžké situace v své službě, přidal úzkostnou poznámku: „A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve“. Podobně v epištole Filipským 2,20 píše o Timoteovi, že se upřímně stará (má úzkost) o tamní křesťany. Zmínky, které mohou znamenat úzkost, najdeme v Žalmech. V kázání na hoře Pán Ježíš učí, abychom se o nic nestrachovali, neboť máme nebeského Otce, který se o nás a naše potřeby stará. Křesťané mohou přece přednést své potřeby na modlitbách Bohu. Na Pána můžeme uvalit všechny své starosti, neboť on se stará o nás.

75

Úzkost jako podráždění a starost přichází, když se odvrátíme od Boha, přeneseme břemeno života na sebe a žijeme, jako kdybychom na nakládání s našimi problémy byli úplně sami. Namísto uznání Boží svrchovanosti a moci, nebo hledání Jeho království na prvním místě, mnozí z nás - ať už doprovázející nebo doprovázení - sklouznou do hříšného spoléhání se na sebe. Pro lidi bývá nesnadné rozlišit, kdy se třeba plně spoléhat na Pána a předat mu své problémy, očekávat na to, že naplní naše potřeby, očekávat na Jeho pomoc a kdy naopak převzít část odpovědnosti za řešení obtížné situace. Úzkostliví lidé jsou často netrpěliví a potřebují pomoc, aby zvládli tlaky realisticky a podle Božího dokonalého načasování. Chování pastoračního pracovníka může být významným příkladem pro člověka, který trpí úzkostí. Klid a důvěra Bohu, že naplní jeho potřeby a že Bůh splní sliby, které dal, působí na doprovázeného, neboť vidí moc Boží a působení v každodenním životě na doprovázejícím. b) Příčiny vzniku úzkosti b1) Ohrožení: Nebezpečí jako zločin, válka, přírodní katastrofa, nemoc, návštěva zubního lékaře… Sebeúcta: většina lidí chce vypadat dobře a kompetentně jednat. Cítíme ohrožení, pokud by se měl projevit opak. Obáváme se v kontextu ohrožení sebeúcty také změny sociální situace, nejsme ochotni skládat zkoušky či podstupovat riziko, kde bychom se mohli „shodit“. Ústraní: není jednoduché být izolován od významných lidí, zvláště pokud člověka 76

„nechali“, při smrti milované osoby, stěhování, rozvodu, zrušení snoubeneckého vztahu. Vznikají tak těžké otázky o nejisté budoucnosti, pocity smutku a vnitřní prázdnoty i nejistoty, co dělat dál. Hodnoty: úzkost při změně společenského systému, když berou za své cenné hodnoty, jako politická svoboda, úzkost při nedosažení vytouženého povýšení v práci, porušení tradičního náhledu na sexuální chování, úzkost při zpochybnění rodičovských výchovných hodnot… Neuvědomělé vlivy: svět je plný různých možných ohrožení, které vnímáme pouze podvědomě, ale později za určitých okolností se dostávají do oblasti vědomí a způsobují potíže. b2) Konflikt je další příčina úzkosti. Pokud je osoba ovlivněna dvěma nebo více tlaky, přichází pocit nejistoty, který často vede k úzkosti. Určité věci chceme dělat a určitým se chceme vyhnout. Pokud se dostávají do konfliktu dvě věci, které chceme dělat, nebo dvě věci, kterým se chceme vyhnout, nebo věci které chceme dělat a kterým se chceme vyhnout, tehdy vzniká také pocit úzkosti. b3) Strach. Soudobou generaci popisují jako ustrašenou. Věci, které zaplňují stránky novin a našich myslí, nejsou myšlenky o dokonalé lásce, která vyhání strach (1 J 4,18). Naopak, spíše každý z nás má tendence vytvářet si svůj vlastní seznam věcí, ze kterých máme strach. b4) Nenaplněné potřeby. Máme základní potřeby, jejichž naplňování vytváří pocit bezpečí, a naopak, jejich deficit pocit ohrožení

77

a úzkosti. Nejcitovanější psycholog 20. století Abraham Harold Maslow (1908 – 1970) sestavil pyramidu pěti základních lidských potřeb. Seřadil je hierarchicky podle důležitosti od těch nejnaléhavějších až po nejméně naléhavé takto: –Fyziologické potřeby, primární potřeby lidského těla (jídlo, pití, střecha nad hlavou, oblečení, volný pohyb…). Tyto potřeby jsou podle Maslowa společné všem lidským bytostem. Ty další jsou typické pro člověka. –Potřeba bezpečí a existenční jistoty (stabilita, zaměstnání, stálý příjem, potřeba emocionální a ekonomické stability). –Společenské potřeby (dobré pracovní vztahy, sdružování, přátelství, láska, informace, kontakt, společenské uplatnění, stabilita pracovní skupiny, příležitost k sociální interakci). – Potřeba uznání (potřeba být někdo, mít hodnotu a být chválen druhými, otřeba dosáhnout uspokojující cíle). –Potřeba seberealizace (být sám sebou, plně realizovat svůj talent, mít pocit osobnosti). Někteří odborníci uvádějí zvlášť intimitu jako základní lidskou potřebu, nezbytnou pro duševní zdraví, pohodu a psychosociální fungování. Deficit intimity a neschopnost udržovat intimní vztahy se spojují kromě jiného také se vznikem úzkosti. Pokud se nenaplňují základní potřeby, cítíme všichni, věřící i nevěřící, úzkost, obavy a frustraci.

78

b5) Fyziologické příčiny Lékařský výzkum odhalil množství nemocí, které mohou přivodit úzkost a symptomy podobné panice. b6) Faktory ovlivňující vznik úzkosti. Je jich velké množství. Mezi nejdůležitější bezesporu patří vzdělání, osobnost člověka, sociální prostředí, fyziologie, ale i teologie – způsob smýšlení o Bohu. c) Účinky úzkosti Úzkost není vždy špatná. Kde není žádná úzkost, život se stává nudný, nevýkonný a nezábavný. Malé množství úzkosti motivuje lidi a zkvalitňuje život. Pokud jsme schopni ovládat situaci, která úzkost způsobuje, pak to může být dokonce vítanou zkušeností. Snad proto dnes mnozí milují filmy, kde je napětí, násilí, vzrušení - horory, kde se divák „vyděsí až na smrt“ apod. Když je úzkost intenzivní, dlouho trvající a nekontrolovatelná, prožíváme ochromující tělesnou, psychologickou, obrannou a duchovní reakci. Její projevy můžeme kategorizovat pro potřeby pastoračního doprovázení do čtyř skupin: – Tělesné reakce: žaludeční vředy, bolesti hlavy, vyrážka, bolesti v zádech a množství jiných nepříjemností. – Psychologické reakce: redukce produktivity, zábrany v mezilidských vztazích, omezení tvořivosti, otupení osobnosti i narušení schopnosti myslet nebo si zapamatovat.

79

– Obranné reakce: když vzrůstá úzkost, většina lidí se podvědomě spoléhá na chování a myšlení, které otupuje bolest z úzkosti a usnadňuje vyrovnat se s ní. Při pastoračním provázení se s těmito reakcemi často setkáváme. Ignorování pocitu úzkosti; předpoklad, že situace, která vytváří úzkost, neexistuje; vlastní přesvědčování, že „není se čeho bát“; racionální vysvětlování příznaků; obviňování druhých ze zapříčinění vlastních problémů; atd. Někdy chtějí lidé řešit věc útěkem přes alkohol a drogy. V jiných případech se dostávají do různých druhů mentálních abnormalit. To jsou všechno pokusy o vyrovnání se s úzkostí. – Duchovní reakce: úzkost může motivovat k hledání Boží pomoci, co se možná jinak ignoruje. Mnoho lidí se obrátí k Bohu v modlitbě v čase úzkosti. Úzkost však může také vést lidi pryč od Boha v době, když ho nejvíce potřebují. Mnoho lidí totiž právě v době, kdy prožívají úzkost, nenachází čas na modlitbu, neumí se soustředit na Bibli, mají snížený zájem o bohoslužbu, pociťují hořkost nad tím, že Pán mlčí tváří v tvář jejich utrpení, dostavuje se hněv, protože se jim zdá, že Bůh dopouští zlé věci na dobré lidi. Pastorační doprovázení může očekávat obojí: přijetí i odmítnutí. Představuje Boha, který je žádán o pomoc, nebo obviňován z různých příčin. d) Poradenství a úzkost Není snadné pastoračně doprovázet lidi, kteří prožívají úzkost. Často šíří úzkost kolem sebe a přenášejí ji na druhé. Doprovázející potřebuje mít hluboký vnitřní pokoj a zakotvení v biblickém učení, jak to doporučuje apoštol Pavel: „Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali

80

a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi.“ (Ef 4,9) Pro pastorační doprovázení platí nejméně tyto následující zásady: – Identifikace úzkosti doprovázejícího Když doprovázející cítí, že v přítomnosti doprovázeného prožívá úzkost, třeba si položit různé otázky: Proč mě tato situace znepokojuje a přináší úzkost? Je snad na příčině doprovázený, protože prožívá něco podobného jako já? Co mi moje úzkost říká o problémech doprovázeného a o mně samotném? Otázky mají ochránit poradce před vnitřním zmatkem, který by mohl prožívat. – Uvolnit napětí Není pravděpodobné, že dojde k efektivnímu poradenskému procesu, pokud bude doprovázený ve vnitřním napětí. Třeba jej povzbudit, aby se při rozhovoru pohodlně posadil, uvolnil a cítil se dobře. Doporučuje se i relaxační cvičení před započetím rozhovoru. – Prokázat Kristovu lásku k doprovázenému Láska je lék na mnohé bolesti. Bližnímu neudělá nic zlého. (Ř 13,10) Bible nám také říká: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“(1 J 4,18) Kdo má známost Pána Ježíše Krista, poznal Boží lásku: „ Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.“ (J 17,26) Věřící pastorační pracovník zná lásku, k níž třeba nasměrovat doprovázeného, jenž trpí úzkostí.

81

– Identifikovat příčiny úzkosti Úzkost a strach jsou pocity, které dal Bůh svému stvoření. Mají svůj význam: upozorňují na nebezpečí nebo vnitřní konflikt. Ty mají své příčiny a doprovázející je pomáhá doprovázenému odhalit. To je možné dělat třemi způsoby a jejich kombinacemi: (1) podle reakcí doprovázeného, (2) reflexí na otázky, kdy doprovázený prožívá úzkost a kdy ne, (3) kontemplací, kdy doprovázející zváží, co slyšel a co ví o příčinách vzniku úzkosti. – Zásahy Pokud je zřejmé, že jde o nějakou fyziologickou příčinu, nemoc, pak doporučíme doprovázenému, aby vyhledal lékaře. Někteří pastorační pracovníci mají sklony k tomu, aby rychle podcenili tuto stránku léčby, podobně jako sekulární psychoterapeuti někdy podceňují duchovní rozměr vzniku a překonávání úzkosti. Jestliže se ukazuje, že příčinou úzkosti je výchova, resp. dosavadní životní zkušenosti, pak bývá vhodnou pomocí, aby doprovázený za pomoci doprovázejícího prožíval a překonával určité navozené situace, které běžně u doprovázeného vyvolávají úzkost. Přítomný doprovázející je v první řadě oporou pro doprovázeného, ale také ho učí, jak se vyrovnávat s vzniknutými situacemi. Jestliže se ukazuje, že příčinou úzkosti je okolí doprovázeného, pomáhá změna životního stylu, vztahů, místa bydliště nebo i změna zaměstnání.

82

– Povzbudit k činu Cílem doprovázejícího není, aby zcela eliminoval vzniklou úzkost vlastní aktivitou. Jeho úkolem je spíše pomoci doprovázenému, aby odhalil kořeny vzniklé úzkosti a pokusil se s ní sám vyrovnat. Proto navržené kroky řešení by měly být dosaženy společně. – Poskytnutí podpory Už jsme zmínili, že neklidní, nedočkaví pastorační pracovníci velmi nepomáhají doprovázenému. Pokrok se často dosahuje pomalu. I doprovázený to tak může vnímat. Správné je, pokud i tehdy cítí podporu, spoluúčast v zápase a vřelý vztah doprovázejícího. – Povzbudit k biblickému řešení Doprovázející doporučí biblický přístup k řešení problému úzkosti. Ve Fp 4,6 se píše: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.“ Toto však prakticky nelze dosáhnout aktem vůle. Je to záležitost víry, proto si třeba všimnout, k čemu nás vede Bible: (1) Radovat se. Tento příkaz se dvakrát opakuje ve Fp 4,4. Radujeme se z toho, že Pán Ježíš slíbil, že bude vždycky s námi. Neopustí nás ani v té nejtěžší situaci. (2) Být dobrotivý. Ve Fp 4,5 je použito slovo epieikeia (= mírnost, vlídnost, laskavost i spravedlnost). Důvodem je to, že Pán je blízko a je přislíbena doxa (konečná sláva). Může se brzy stát zjevnou skutečností. To dává křesťanům sílu, aby byli mírní, laskaví, vlídní i spravedliví vůči všem lidem, a to i přes problémy nebo i pronásledování. Pronásledování úzkostí je těžké, ale drží nás naděje slávy Boží.

83

– Modlit se Už v nejstarších dobách věřící věděli, že je dobré mít osobní vztah s Bohem a s ním komunikovat v modlitbě. Pl 3,25 sděluje čtenáři: „Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje.“ Fp 4 nám dává rady pro modlitby v čase úzkosti: modlitba má obsahovat vše, to znamená i detaily, přesné prosby a má obsahovat děkování za Boží dobrotu. Pokud to děláme, je nám zaslíbeno v 7. v.: „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ – Biblicky smýšlet Úzkost často přichází tehdy, když se neustále zabýváme lidskou slabostí, zlými vlivy ve světě a tím, jak špatně se mohou věci rozvinout. Ve Fp 4,8 se naopak píše, že naše mysl má být soustředěna na pozitivní hodnoty: „Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ To neznamená popírat existenci problémů nebo ignorovat nebezpečí. Bible je nezakrývá, ale svědčí o tom, že tváří v tvář těmto věcem je možné mít moc k pozitivnímu, biblicky založenému smýšlení. – Konat Apoštol Pavel nás učí, že vše, co jsme se naučili, máme i používat. Tehdy bude Bůh pokoje s námi. Úkolem křesťana je konat to, co Bible učí, a ne pouze sedět a poslouchat. Ke snížení úzkosti napomáhá poslušnost a křesťanské chování i uprostřed úzkosti.

84

e) Prevence úzkosti Obecně se doporučuje: – Rozvoj sebedůvěry, což zahrnuje i trénink rozvoje schopnosti vyrovnat se se stavy úzkosti. – Pracovní nasazení, které však nesmí být útěkem od reálných nebezpečí života. – Důvěra ve schopnost a důvěryhodnost doprovázejícího. – Víra v Boha, která znamená denní kontakt s ním a důvěru v budoucnost, která je v jeho rukou. Žalmista říká: „Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: „Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou.“ (31n). A apoštol Pavel: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,38n)

85

2 Pastorační doprovázení osamělých Osamělostí míníme bolestivé vědomí, že nám chybí těsný a významný kontakt s druhými lidmi. Osamělost doprovázejí pocity vnitřní prázdnoty, izolace a intenzivní touha po blízké osobě. Osamělí lidé, přestože je kolem nich spousta lidí, se cítí odstrčeni, nechtění, odmítnutí nebo neporozumění. Často mají pocit smutku, znechucení, neklidu a úzkosti, což bývá doprovázeno touhou, aby je alespoň jeden člověk chtěl a potřeboval. Osamělý člověk má silnou touhu dostat se z vnitřní izolace, ale pociťuje neschopnost začít, rozvíjet nebo vůbec zakoušet blízký vztah. Osamělost je obecný problém, jedno z nejčastějších utrpení naší doby, která zdůrazňuje individualismus a nezávislost. Pocit osamělosti občas má každý z nás. Paradoxně, častěji ho mají lidé, kteří jsou vysoce výkonní, nadrogovaní prací, kteří dosahují vynikajících výsledků v profesi. Říká se, že člověk, který podává výkony za šest, obvykle nemá ani jednoho skutečného přítele, se kterým by mohl mluvit o svých osobních problémech. Kolem 40% populace „se stydí“ a žije v izolaci. Častým zjevem je, že lidé trpící pocitem osamělosti jsou denně obklopeni množstvím lidí. Za typický příklad můžeme považovat vedoucí pracovníky. Věková kategorie, která nejvíce referuje o tomto problému, je kupodivu mladá generace, od pubertálního období, s vrcholem mezi 18 - 25 let. Osamělí lidé jsou ve všech profesních skupinách. Zvláště ohroženi jsou kromě vedoucích pracovníků též různí poradci, ale i kazatelé, faráři a jejich manželky. Mají sklon k nízkému sebehodnocení, často

86

se cítí bezcenní. Vycházejí z úvahy: „Nikdo mě nechce, proto asi za nic nestojím.“ U lidí trpících samotou někdy přichází pocit bezmoci a silná touha po téměř jakémkoli vztahu. Ta některé z nich přivede do hospod, jiné do různých zájmových skupin, některé i k církevním aktivitám, jiné k návštěvě seminářů, zájezdů, spolkových činností atd. Často se však mnoho nezmění, neboť osamělý člověk, i když má více kontaktu s lidmi, i tak neumí budovat významné vztahy nebo získat emocionální uspokojení u jiných lidí. Osamělost může být přechodná nebo chronická Přechodná osamělost trvá od několika minut po několik měsíců. Obyčejně se objeví následkem nějaké události, jako je stěhování daleko od blízkých přátel, dočasné odloučení od členů rodiny, nedorozumění nebo nesouhlas, rozvod nebo smrt blízkého člověka, odchod mladého na internát při studiu, nebo promoce a následné odloučení od spolužáků. Trvalá osamělost přetrvává a pochází ze stydlivosti, velmi nízkého sebehodnocení, sebeodsuzování, sociálně necitlivého chování, které odpuzuje lidi nebo z ubíjejícího smýšlení typu „Já nesmím být nikdy sám.“ nebo „Nebudu nic, pokud nebudu patřit do té skupiny.“ apod. Většina z nás má zkušenost osamělosti uprostřed lidí. A naopak máme též zkušenost, že jsme sami a vůbec necítíme osamělost.

87

Toto vedlo některé psychology k závěru, že osamělost není vždy závislá na tom, zda druzí lidé jsou nebo nejsou přítomni. Vnitřní pocit osamělosti se dostavuje, pokud vnímáme sami sebe v izolaci od druhých lidí a nejsme schopni najít si přátele. Často tento pocit osamělosti přichází i tehdy, pokud je osoba oddělená od Boha a cítí, že život nemá žádný smysl a cíl. Takový člověk potřebuje prožít obrácení a rostoucí vztah s Bohem, nejlépe v rámci starostlivého společenství věřících. Je zjevně rozdíl mezi „být osamělý“ a „být sám“. Osamělost přichází, pokud jsme nuceni být sami. Někdy se však vědomě a dobrovolně rozhodujeme utáhnout se od ostatních lidí. Osamělost na nás visí a neumíme jí setřást, i když se o to snažíme. Pokud se však rozhodujeme pro periodu samoty, můžeme ji kdykoliv přerušit a ukončit vlastní vůlí. Osamělost je bolestivá, ubíjející a nepříjemná. Dočasná samota může být osvěžující, zotavujícím a příjemná, obnovující ve vztahu k Bohu i bližním. a) Bible a osamělost Bůh nechtěl, aby byl člověk osamělý. Prohlásil, že „není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18). Adam měl společenství s Bohem, ale Stvořitel věděl, že člověk potřebuje společenství dalších lidí, pokud má efektivně postupovat. Proto Bůh stvořil člověka jako lidský pár a dal jim za úlohu: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 2,28). Lidé ve společenství a navzájem nemají být trvale sami ani se cítit osamělí.

88

Pád do hříchu a další vývoj lidstva mimo ráj je poznamenán porušeným vztahem k Bohu, lidským sobectvím a vnitřním napětím. Vnesl do lidstva problém osamělosti. Osamělost se zřídkakdy řeší na stránkách Bible, no přece opakovaně vidíme, že i bibličtí „hrdinové“ jako Mojžíš, David, Jób, Nehemiáš, Elijáš prožívali něco z osamělosti. Jistě i Pán Ježíš prožíval samotu v Getsemane. Jan končil svůj život v oddělení na ostrově Patmos, apoštolové Petr a Pavel s největší pravděpodobností skončili pozemskou pouť ve vězení. Pavel píše Timoteovi, že někteří jeho přátelé a spolupracovníci ho opustili, odešli, a proto žádá svého mladšího kolegu, aby přispěchal a rychle přišel k němu. Celá Bible soustřeďuje naši pozornost na to, že potřebujeme Boha a druhé lidi. Potřebujeme milovat, pomáhat, povzbuzovat, odpouštět, navzájem se o sebe starat. Rostoucí společenství s Bohem a s bližními je základem pro řešení otázek osamělosti. Ale jak jednotlivci budují vztah s Bohem nebo s druhými lidmi? Nejprve je třeba si ujasnit příčiny osamělosti. b) Příčiny osamělosti Je mnoho příčin, ale lze je seřadit do pěti kategorií: – Společenské (sociální) příčiny, způsobené (1) pokrokem technologie a odosobněním výroby, obchodu, vzdělávacího procesu. Vše je větší, dokonalejší, mohutnější, ale člověk uprostřed toho má rostoucí pocit malosti, bezvýznamnosti a osamělosti. (2) Mobilitou a schopností rychlé přepravy a možností pracovat na více místech, často

89

vzdálených od sebe sto i více kilometrů, což působí na časté odloučení od rodiny. (3) Urbanizací, jejímž důsledkem je stěhování lidí do velkých měst, kde jsou si sice bližší co do fyzické vzdálenosti, ale současně mají tendenci uzavírat se a neseznámil se ani se svými nejbližšími sousedy v paneláku. (4) Televizí, která podporuje povrchnost. Návyk sedět před obrazovkou způsobuje, že lidé přímo jeden s druhým ani v rodině nekomunikují. – Vývojové příčiny. Ve vývoji osobnosti, zvlášť dětí je pro eliminaci předpokladů vzniku pocitů osamocení nutno pokrýt tři potřeby: (1) Vazba na blízkou osobu (např. rodičů, přátel, spolužáků). (2) Přijetí, projevované doteky, společně stráveným časem, nasloucháním, kázněním, neskrýváním citů. Pro děti je důležité stejně jako pro starší osoby, aby cítily, že jsou přijímány ne proto, že je někdo potřebuje, ale proto, že je někdo má rád. Když se projevuje nezájmem o druhé, kazatelé jsou nedoceňováni svými sbory, zaměstnanci šikanováni zaměstnavateli, vzniká pocit nepřijetí, nepotřebnosti a často i osa– mělosti. (3) Získávání schopností, jak vycházet s druhými. Pokud se to nedaří, Lidé se uchylují k manipulaci s druhými, což přináší opět odmítání, frustraci, nízké sebehodnocení a zvýšené riziko vzniku tíživého pocitu osamělosti. – Psychologické příčiny Osamocení závisí do značné míry na vnímání - jak se díváme na svět, nebo v jakých okolnostech se nacházíme. Např. student, který zůstal sám v knihovně ve čtvrtek večer, se necítí osamělý, ale tentýž student v téže situaci v sobotu večer ano! Osoba, která má mnoho přá-

90

tel, může propadat pocitu osamělosti, neboť má dojem, že přece „všichni ostatní mají mnohem více přátel než já.“ Chronicky osamělí lidé někdy docházejí k závěru, že jim nic a nikdo nemůže zlepšit situaci a dostávají se do hlubšího a hlubšího osamocení. – Další faktory, které zvyšují předpoklad vzniku pocitu osamělosti, jsou například též tyto: (1) Velmi nízké vlastní hodnocení. (2) Neschopnost komunikovat. (3) Budování sebeobranných vztahů: život je zápas, kde musím vítězit; musím být absolutně nezávislý na druhých; jediný smysl má vlastnit; musím si vybojovat svá práva a to, aby lidé ke mně byli fair. (4) Nezvládnutí dané situace. (5) Nepřátelství. (6) Strach. – Situační příčiny Někteří lidé se cítí osamělí, neboť se nacházejí ve specifické situaci: Mladý člověk poprvé vzdálen od rodičů; bohatí lidé, kteří jsou v dané „finanční třídě“ pouze oni sami; lídři, kteří se vzdálili od svých někdejších kolegů; extrémně talentovaní lidé v hudbě nebo ve sportu či jiných aktivitách; starší lidé, kteří žijí odděleně; cizinci nebo přistěhovalci do oblasti; osoby nedávno ovdovělé; nutkaví pracanti „workoholici“ – ti všichni jsou náchylní k osamělosti. Někteří ještě přidávají kategorii lidí s tělesnou vadou nebo chorobou, která je vede do ústraní a následné osamělosti. – Duchovní příčiny. Ve své modlitbě Augustin řekl, naše srdce se neuklidní, dokud nespočine v Bohu. Bůh stvořil lidské bytosti pro sebe, ale respektuje naše rozhodnutí proti tomu rebelovat. Pokud však člověk zvolí odklon od Stvořitele, pociťuje neklid a osamělost, 91

protože žije v oddělení navzdory Stvořitelovu záměru, aby žil ve společenství s ním. Osamělost také přichází jako následek hříchu, který nás odcizuje od Boha a od lidí. Namísto příklonu k Bohu se miliony lidí snaží utéct osamělosti přes drogy, nevázaný a nesmyslný sex, zájmové skupiny, práci, sport a množství dalších aktivit, které však neodstraní vnitřní neklid. Když člověk Boha ignoruje a hřích zůstává nevyznaný, osamělost pravděpodobně bude přetrvávat. c) Účinky osamělosti Co dělá osamělost s lidmi? Jaké jsou její symptomy? Jak ji může doprovázející pastorační pracovník rozeznat? Jelikož lidé jsou originály, projevuje se různě. Snad nejvýraznějším znakem je izolace od lidí, často doprovázená nezdařenými pokusy o proražení k lidem. Nesmíme však zapomenout, že mnozí lidé, kteří žijí sami (ovdovělí, svobodní apod.) ve skutečnosti nemusejí být osamělí, i když se zdá, že mají slabý kontakt s okolím. Nízké smýšlení o sobě je jedním z výrazných symptomů osamělosti, ale současně i její příčinou. Velmi častá je deprese, beznaděje někdy vrcholící myšlenkami na sebevraždu. Občas se však osamělost projevuje druhým extrémem, exhibicionistickým chováním. Známe to ze školy: někdo se stane „třídním klaunem“, nosí extravagantní oblečení, kterého si pravděpodobně každý všimne, nebo má způsoby chování, které upozorňují apod. Též alkohol a drogy bývají cestičkami snahy uniknout osamělosti. Někdy žel i násilí na druhých. Osamělí lidé někdy trpí tělesnými chorobami jako např. vysokým krevním tlakem. Stresová zátěž plynoucí z mučivého pocitu samoty

92

může narušit též imunitní systém v těle, a tak celkově snížit odolnost vůči chorobám. Osamělost může být vnějšímu pozorovateli i skrytá, ale její účinky na zdraví člověka se projeví. Tyto věci potvrzují současné výzkumy. Jak napsal portál Vitalita.cz, „lékařské výzkumy rovněž potvrzují souvislost mezi samotou a srdečními chorobami a depresí. Negativní úlohu sehrává i skutečnost, že ti, kdo se cítí osaměle, se mnohdy neradi svěřují, a zdravotní péče nevnímá samotu jako stav, kterému by mohla bezprostředně pomoci. Výzkumy o vlivu osamělosti na zdraví a stáří prokázaly, že nejisté vztahy zhoršují imunitní systém. Výzkumy prováděné na zdravých zdravotních sestrách mladších 65 let odhalily, že ženy s nejistými vztahovými vazbami vykazovaly nižší imunitní činnost a byly náchylnější k některým chorobám. Pocit užitečnosti vůči přátelům a rodině je důležitý pro zdraví. Staří lidé, kteří se podle výzkumů považovali za velmi užitečné, ve sledovaném období méně podléhali chronickým chorobám a smrti. Samota zvyšuje riziko Alzheimerovy choroby. Výzkum prováděný na 823 seniorech v Chicagu ukázal, že čím osaměleji se staří lidé cítili, tím vyšší bylo u nich nebezpečí rozvinutí kognitivních problémů během výzkumu. Nejosamělejších 10 % členů sledované skupiny bylo vystaveno téměř dvojnásobnému riziku propuknutí Alzheimerovy nemoci.“24 c) Pastorační doprovázení osamělých Často se doporučují rychlá řešení, jak vyjít z osamělosti typu: zabývat se činností, starat se o druhých lidí, připojit se k dobrovolnické or24http://www.vitalia.cz/clanky/osamelost-zkracuje-zivot/

93

(2013-04-03)

ganizaci, najít naplnění v Kristu, učit se pozitivně smýšlet nebo často hostit návštěvy apod. Tato opatření jistě zmírňují bolest osamělosti, ale selhávají při řešení problému na jeho hlubší rovině a jen vzácně přinášejí trvalé řešení. Efektivněji lze doprovázet osamělé trpící problémem tak, že doprovázený – připustí, že problém existuje, že je bolestivý a rozhodně se s tím něco dělat, – pozná příčiny pocitu osamělosti, – změní své smýšlení: vdova pochopí, že se jí manžel nevrátí; stěhování se přijme jako nezbytné, do školy třeba nastoupit apod., – rozvíjí realistický pohled na sebe a naučí se správně hodnotit sám sebe, – vědomě podstupuje riziko: lidé se budou na mě dívat kriticky, odmítnou mě, nebudu vědět odpovědět… Doprovázející může povzbudit doprovázeného, aby se nebál vstupovat do takových situací a poradit mu, jak předejít trapným situacím, –přijímá vyučování doprovázejícího: méně se dívat na televizor, strávit více času v rodinných aktivitách, přehodnotit vztah k práci a sebestřednému způsobu života, zaměřit se na užitečné sborové aktivity apod,

94

– pokrývá své duchovní potřeby. Bůh nesmí být vzdáleným, ale má být osobním v životě každého člověka, tedy i toho, kdo trpí osamocením. Komunikuje s Bohem při čtení Písma, i když ho neslyší ušima. Vnímá jeho přítomnost ve společenství věřících, které je uzdravující komunitou, ze které vyzařuje láska, porozumění, snaha žít pro druhého. Doprovázející pastorační pracovník, který je členem takové komunity a následovník Pána Ježíše Krista, vyzařuje tyto hodnoty ze sebe a pomáhá už svou přítomností. Výzkumy ukázaly, že i lidé nábožní trpí osamělostí, proto této práce je dost i uvnitř církevního společenství. e) Prevence osamělosti Je několik způsobů, kterými lze zasáhnout příčiny osamělosti a tím redukovat počet zkušeností s ní: – Budování a posilování sboru Místní sbor může a má být účinnou protilátkou na osamělost. Je třeba povzbuzovat lidi, aby chodili na bohoslužby, účastnili se různých sborových akcí a přijímali společenství členů církve. Malé skupinky biblického studia, neformální setkávání, skupinové návštěvy koncertů, účast v pěveckých sborech a mnohé další aktivity dávají dobrou příležitost osamoceným lidem budovat významné kontakty s lidmi. S lítostí hledíme však na to, že ne všichni věřící lidé ve sborech jsou otevření pro přijímání nových lidí. Některé sbory jsou chladné, indiferentní a tvořící kliky, kde se vzájemně přijímají a podporují pouze ve svých sobeckých zájmech. Proto vedoucí sborů musí stimulovat členů sborů, aby přijímali, milovali, starali se o druhé, 95

odpouštěli jim jejich provinění a vítali možnost společenství s každým. Musí povzbuzovat k tomu, aby se jako rodiny navštěvovali ve svých domovech. Musí také připravovat dostatek smysluplných aktivit, zvláště o víkendech, kdy se osamělí lidé zvlášť utíkají k nežádoucím způsobům vyrovnávání se se svým stavem. – Vyrovnávání se se změnami Většina z nás si víc než společenství cení tři věci: soukromí, pohodlí a svobodu pohybu. Naneštěstí každá z těchto třech věcí zvyšují riziko vzniku osamělosti. Je pak vůbec možné ve věku, který si dále cení též mobilitu, výpočetní techniku, urbanizaci, televizi, videotechniku a mnohé dehumanizující vlivy, abychom se ubránili osamělosti? Odpověď je pravděpodobně ano, ale je třeba se kvalifikovaně připravit a zaměřit se na vyvážení současné povrchnosti nabídkou hluboko smysluplných vztahů nejrůznějšími technikami, přístupy a aktivitami. – Budování a posilování sebehodnocení a kompetence Zde je třeba připomenout význam školy, církve, poradenských institucí, seminářů, kázání, knih, článků či záznamové techniky. – Podpora duchovního růstu Osamělost redukuje nebo zcela znemožňuje lidem, aby budovali intimní vztah s Bohem as druhými lidmi. Ve snaze pomáhat lidem od osamělosti můžeme významně podpořit jejich duchovní růst a tím preventivně působit proti případnému novému vzniku osamělosti.

96

3 Pastorační doprovázení lidí trpících depresí Deprese se také označuje jako „melancholie“. Kdo by ji neznal! Každý z nás má dny, kdy „přeskakuje hory“, všechno je nádherné, daří se a nálada je výrazně optimistická. Potom však přicházejí „normální dny“, kdy si plníme běžné povinnosti a nemáme pocit, že bychom byli výrazně „nahoře“ anebo „dole“. Jsou ovšem též dny, kdy se prodíráme přes vnitřní zmatek, pochybnosti, beznaději a znechucení. Někdy je to pouze jeden den nebo několik málo dní, jindy i delší období několika let, než opět vnímáme uvolnění a vítězství nad „špatnou náladou“. Pokud přetrvává stav vnitřních zmatků, pochybností, beznaděje a znechucení, hovoříme o depresi. Ve své mírné formě přichází deprese jako přechodná, krátkodobá perioda smutku po zkušenosti osobního zklamání. Při vážnější formě deprese zachvátí své oběti. Pocity beznaděje, strachu, vyčerpání, paralyzující apatie a vnitřní neschopnosti uchopit se jakékoliv naděje. Je však třeba připomenout, že snad ani neexistují dva lidé, kteří by depresi prožívali totožně. Jsou rozdíly ve stupni intenzity prožívání deprese, ve frekvenci výskytu, jak dlouho přetrvává a z čeho pochází. Jak poznáme depresi podle vnějších projevů: Smutek, často doprovázený pesimismem a beznadějí. Apatie a indiferentnost, což ztěžuje oběti schopnost „jít dál“ a postavit se k řešení daných věcí.

97

Celková malátnost, doprovázená ztrátou energie, malým zájmem o práci, sex, náboženství, koníčky a jiné aktivity. Velká sebekritika a nízké sebehodnocení, pocit viny, zahanbení, bezcennosti a ztracenost (nikdo mi nemůže pomoci). Ztráta spontánnosti. Nespavost a potíže při soustředění. Častá je i ztráta chuti k jídlu. Při tzv. maskované depresi osoba má výše zmíněné symptomy, ale popírá je tím, že navenek neprojevuje žádný smutek. Pozorný doprovázející však může odhalit depresi u člověka i za úsměvem na tváři. a) Depresivní reakce Reaktivní deprese (někdy také označována jako exogenní či neurotická deprese) obvykle přichází jako reakce na určité reálné nebo imaginární trauma nebo ztrátu. Provází ji vysoký stupeň úzkosti, má krátké trvání a často sama odeznívá. Endogenní deprese (také označována jako autonomní nebo psychotická deprese) nejčastěji vyrůstá z nitra člověka, provází ji silná beznaděj, někdy s myšlenkami na sebezničení, dlouho přetrvává, je rezistentnější na léčení a má vysoký stupeň pravděpodobnosti opětovného výskytu. Primární deprese je ta, která se objevuje sama od sebe. 98

Sekundární deprese přichází jako vedlejší účinek některých léků, diet nebo nemocí (rakovina, cukrovka nebo i chřipka…). Deprese je rozšířený, avšak značně komplikovaný stav, proto není snadné ho přesně popsat, ani léčit. b) Bible a deprese Deprese je klinický pojem, o kterém v Bibli není přímo řeč. Zdá se však, že tento stav i biblické postavy běžně prožívaly. Ž 69, 88 a 102 např. jsou žalmy beznaděje. Kontext je ale zasazuje do prostředí naděje. V 43. žalmu projevuje David stejně depresi i radost, když píše: „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.“(5. v.) Na jiných místech v Bibli je zjevné, že Mojžíš, Jób, Jonáš, Petr i celý izraelský národ zakoušeli depresi. Elijáš byl svědkem Boží moci na hoře Karmel, ale když ho Jezábel chtěla zabít, utekl na poušť, upadl do beznaděje a žádal si smrt. Možná by i zemřel, nebýt „léčení“ andělem, kterého poslal Bůh. Pán Ježíš v Getsemanské zahradě se rmoutil a cítil úzkost. Tyto příklady a další místa v Bibli jsou dokladem toho, že Písmo svaté je kniha skutečného života a pro život: pojednává o reálné beznaději lidí, ale vždy v kontrastu s jistotou naděje. Třeba si říci, že biblický důraz je méně položen na rozpoznanou a přiznanou lidskou beznaději, neboť silnější důraz je položen na stávající šanci důvěry v Boha a ujištění o nebi a věčném životě, který začíná už tady na této zemi.

99

c) Příčiny deprese Je jich velký počet a navíc často jich spolupůsobí více. Pokud se poradci podaří všechny nebo část z nich odhalit, je pravděpodobné, že poradenský proces bude úspěšnější. Křesťané právě tak jako všichni lidé se dostávají do depresí a jejich příčiny lze seskupit do dvou hlavních kategorií podle příčin vzniku: Geneticko-biologické příčiny a psychologicko-kognitivní příčiny. c1) Geneticko-biologické příčiny deprese Deprese má příčinu v tělesném stavu člověka: např. nedostatek spánku, nedostatečné tělesné cvičení, vedlejší účinek léků, nemoc nebo nevhodná dieta. Tisíce žen zakoušejí depresi jako opakující se premenstruační syndrom. Mnohé zakusí depresi po porodu. Je mnoho dalších fyzických vlivů, jako neurochemická malfunkce,25 mozkové nádory nebo poruchy funkce žláz. To jsou však již komplikovanější „tvůrci“ depresí. Je prokazatelné, že některé deprese se opakují v rodinách po generace a mají genetický základ. Jiné průzkumy dokazují, že deprese má souvislost s chemickou činností mozku, co se dá často změnit podáním vhodných antidepresiv.26 Léčba bývá zpravidla zdlouhavá a mnoho forem a případů deprese je vůči ní rezistentní a existují

25http://www.mentalhelp.net/poc/view_doc.php?type=doc&id=12999&cn=5

(2013-04-04) 26http://psychcentral.com/disorders/depression/

100

(2013-04-04)

odborné spory o tom, do jaké míry se na některých úspěšných případech léčby podílí placebo efekt.27 Deprese se také dostavuje jako stav po nadprodukci adrenalinu.28 Naše tělo produkuje v situacích emocionálního vypětí množství adrenalinu a po jeho uplatnění přichází útlum, deprese. Může se to stát např. po nějaké dramatické situaci, po veřejném projevu, dosažení nějakého cíle… Adrenalinový systém je vyčerpaný a vypne, když skončila potřeba jeho nadprodukce. Je to jako ticho po bouři. Většina z nás cítí jakousi depresi. Je to způsob, kterým si naše tělo řekne, že potřebuje odpočinek, periodu pro načerpání nových sil a celkovou obnovu. Čím jsme starší, tím delší čas na takovou obnovu naše tělo potřebuje. Biblickým příkladem je prorok Elijáš se svou depresí po zápase s Baalovými proroky. Elijáš odpočíval a spal (1 Kr 18,5), dokud jeho systém nebyl obnoven. Asi to byl způsob, který si zvolil Pán Bůh, aby pozvedl Elijáše z jeho post-adrenalínové deprese. Odborné publikace nejsou jednotné v tom, zda depresivní myšlení způsobuje biochemické změny, nebo naopak zda biochemická nerovnováha je příčinou depresivních stavů. c2) psychologicko-kognitivní příčiny Deprese je významným mentálním zdravotním problémem pro asi 4 - 9% celé populace.29 Toto číslo je však výrazně jiné při mládeži 27

http://advance.uconn.edu/1998/981005/10059813.htm (2013-04-01) PLATT, Michael E. Adrenaline and Depression. http://putoldonhold.com/journal/adrenaline-and-depression/ (2013-04-04) 29 Různé statistické údaje je možno najít na http://www.upliftprogram.com/depression_stats.html (2013-04-04) 28

101

a mladých dospělých. Odhaduje se, že až 25% vysokoškoláků trpí někdy depresí, až 33% těch, kteří vypadli z vysoké školy, mají vážné deprese před opuštěním školy. Takové statistické údaje vedly k závěru, že vývojové, psychologické, interpersonální, duchovní a jiné nefyzické vlivy jsou u kořene mnoha depresivních stavů. – Příčiny v rodině a v prostředí, kde jsme žili V mnoha pracích se prokázalo, že dětství bez rodičů, v dětských domovech nebo jiných zařízeních zničilo schopnost vřelého mezilidského kontaktu v dospělosti, děti vykazovaly apatii, slabé zdraví a smutek a následně přicházely deprese v dospělosti. Vznik deprese je pravděpodobnější ve všech případech, kde rodiče nějakým způsobem odmítali nebo odstrkávali děti, ale i v takových případech, kde je sice měli rádi, ale současně měli nereálné požadavky na výkony dětí, co děti nemohly splnit. Když jsou požadavky příliš vysoké nebo rigidní, je téměř nevyhnutelný neúspěch a často následuje deprese. Dorostenci v konfliktu se svými rodiči, předčasně osamostatnění mladí dospělí, lidé z nestabilních rodin, studenti s nízkým hodnocením svých rodin - u všech těchto je velký předpoklad vzniku depresí. – Stres a významné ztráty Je všeobecně známo, že stresy stimulují deprese, zvláště když v nás způsobují pocit ohrožení nebo znamenají nějakou významnou ztrátu: např. ztráta nějaké možnosti, zaměstnání, statutu, zdraví, svobody, vlastnictví nebo jiných hodnot. Totéž platí o ztrátě lidí rozvodem, smrtí, dlouhotrvajícím odloučením atd.

102

– Odhalená bezmocnost Deprese též přichází se situacemi, které nemůžeme zvládnout, nebo je můžeme jen velmi málo ovlivnit: návrat milované osoby, neschopnost vztahu, akademický neúspěch, nemožnost vrátit zpět čas a obnovit fyzickou výkonnost apod. – Kognitivní příčiny To, jak někdo myslí, často determinuje to, jak se cítí. Pokud smýšlíme negativně, např. vidíme pouze temné stránky života a přehlížíme vše pozitivní, zabýváme se pesimistickými myšlenkami, lidem dopředu nedůvěřujeme a podezříváme je z nevyjasněných záležitostí…, deprese je téměř nevyhnutná. Podle psychiatra Aarona Becka30, depresivní lidé prokazují negativní myšlení ve třech oblastech: (1) svět a životní zkušenosti: život je břemeno, protože je sérií překážek… (2) depresivní lidé mají negativní smýšlení o sobě: cítí se nevýkonní, nehodní…(3) někteří depresivní lidé se dívají negativně na budoucnost: při pohledu do budoucna vidí sérii potíží, frustraci a bezmoc. – Hněv Obecně se uznává, že deprese přichází tehdy, když člověk přechovává vnitřní hněv a obrátí ho proti sobě: problém dětí poslaných do škol, kde se hněv netoleruje, nebo dospělých v církvi, kde se člověk „zlobit nemá“ apod.

30A.

T. Beck – A. J. Rush – B. F. Shaw – G. Emery, 1979.

103

Snad nejběžněji a nejvíce se dostavuje hněv, když se cítíme zranění následkem zklamání nebo nějakého skutku jiné osoby. Místo vyrovnání se se zraněním, člověk se k věci stále vrací, přemýšlí nad tím, co se stalo a nastupuje hněv. Hněv roste, až překryje zranění. Pokud se člověk nevyrovná s hněvem, vede ho k pomstě, která zraní jiného člověka, ať už toho, kdo způsobil původní zranění nebo toho, kdo je právě nablízku. To může za určitých okolností vyvolat řetěz násilných skutků. Takový vývoj věcí však vede zejména křesťany do problémů. Násilí je nepřípustné z hlediska křesťanské etiky, proto se může dít v skrytosti. To stojí hodně energie, tělesně i duševně unavuje a navenek se projeví psychosomatickými symptomy. Jiní lidé zase obrátí celý proces včetně pomsty proti sobě a výsledkem je deprese. Neřešení deprese může přerůst až do touhy po trestu pro sebe samého a následně k sebevražedným úmyslům. Není těžké porozumět, proč lidé, kteří neřeší fakt svého zranění, se cítí nešťastní. Deprese tedy je častým projevem zakrývání nebo překrývání vnitřních zranění, hněvu a pomstychtivosti. Třeba říci, že to neplatí o všech druzích depresí, ale jistě vysvětluje některé z nich. – Hřích a provinění Nyní můžeme snadno porozumět, že i hřích a přestoupení Božích pravidel vede také k depresi. Pocit viny před Bohem, pokud se neřeší, vede k depresivním příznakům, jako je sebeodsuzování, frustrace, beznaděje a další. Pocit viny a deprese jdou často ruku v ruce a těžko lze určit, co přichází dříve. Ve většině případů předchází vina depresi, ale často též deprese způsobuje u lidí pocit viny. V každém přípa-

104

dě zde může dojít k řetězové reakci, jakémusi narůstání problémů, neboť vina způsobí depresi, která způsobí větší pocit viny a takhle to pokračuje dál. d) Účinky deprese – Vnitřní pocit neštěstí a neschopnosti jednat Depresivní lidé se cítí skleslí, že jim nelze pomoci, zkrátka mizerně. Ztrácejí nadšení a někdy i energii na ty nejzákladnější věci, jako je např. ranní vstávání a běžná každodenní rutina. Život charakterizuje slabá výkonnost, mizerné výsledky a rostoucí závislost na druhých. – Tělesná nemoc Deprese může mít účinek na potlačení schopností tělesného imunitního systému. Výsledkem jsou častější nemoci, neschopnost odolávat virózám a jiným nemocem. Depresivní lidé mají proto vyšší předpoklad nemocnosti. – Nízké sebehodnocení a utahování se do samoty Častým následkem je individuální snění, útěk do světa televize, lehkých románů, alkoholu nebo drog. – Sebevražda která v tomto kontextu představuje „nejkompletnější způsob, jak uniknout“. Sebevraždy a sebevražedné pokusy jsou nejčastěji zaznamenávány mezi dospívajícími mladými lidmi, mezi lidmi, kteří žijí

105

sami (zvlášť často mezi rozvedenými a dětmi z rozvedených rodin31) a osobami, které trpí depresí. e) Pastorační doprovázení lidí trpících depresí Depresivní lidé jsou často pasivní, neradi se sdílejí, jsou slabě motivovaní a pesimističtí. Doprovázející pastorační pracovník udělá dobře, převezme-li aktivitu, uplatní se verbálněji než v ostatních případech doprovázení. Optimistické ujištění (ale ne ve formě umlčování!), rozhovor o účincích deprese na lidi, trpělivé povzbuzování doprovázeného, aby vyprávěl (ale ne nutit, aby mluvil!), kladení otázek, opakované komplimenty a jemné poukazy na evangelium (ale ne násilné kázání nebo přesvědčování a usvědčování z hříchu v každé větě!) - všechny tyto věci mohou pomoci. Třeba se vyhýbat konfrontacím, stálým zkoumavým otázkám či požadavkům jednat, zvlášť na počátku doprovázení. Když doprovázený říká, je třeba naslouchat velmi pozorně. Třeba vysledovat známky hněvu, zranění, negativního myšlení, slabého sebehodnocení či viny, aby se na nich dalo později v rozhovoru zareagovat. Třeba doprovázeného povzbudit, aby vyprávěl o životních situacích, které mu působí potíže. Netřeba zaujímat postoje, spíše se snažit o chápavý postoj a přijímání toho, co doprovázen cítí. Je třeba

31DRUMMOND,

Katie. Suicide Rate Greater Among Divorced Men, Research Finds. http://www.aolnews.com/2010/03/10/suicide-rate-greater-among-divorcedmen-research-finds/ (2012-12-12)

106

si všímat pádů, ztrát, odmítnutí a jiných příhod, které snad stimulovaly současný depresivní stav. Při práci s depresivními lidmi se doporučuje všímat si vlastních pocitů. Jste netrpělivý, když máte negativního, stále si ztěžujícího doprovázeného? Máte sklony k tomu, aby i vaše mysl bloudila nebo se nechala vtáhnout do sklíčeného, negativního myšlení? Doprovázení depresivních lidí může být vyčerpávající práce, neboť si obvykle vyžadují zvláštní úsilí a mimořádně soustředěnou pozornost. Depresivní lidé mají silnou potřebu závislosti na druhém. Doprovázející nesmí v depresivním doprovázeném povzbudit závislost. Naopak, má se pokusit stavět doprovázeného na „své hony“, ukazovat na jeho možnosti, důležitost, mírnit hněv nebo negativní myšlení, nezahrnout doprovázeného mnohými požadavky. V doprovázení trpícího depresí se doporučuje kombinace následujících přístupů: – Poradit se s lékařem, neboť mnohé deprese mají fyziologický původ a existují adekvátní možnosti lékové terapie. Často je nutná porada s psychiatrem. – Doprovázející se má pokusit odhalit příčiny deprese Soustředí se na minulost, rodinu, co působí stres, spouštěče beznadějného stavu, myšlení, hněv, vinu… – Zabývat se myšlením doprovázeného

107

Doprovázení může být dlouhý proces se slabými výsledky. Většina lidí se neumí rychle zbavit deprese. Doprovázený se chce cítit lépe, ale změnit oblast citů je pro něj těžké, pokud vůbec ne nemožné. Říkat depresivní osobě slova o tom, že by „se neměla cítit depresivně“ nepomáhá vůbec, a navíc způsobuje pocit viny, protože většina z nás nemůže vlastní vůlí změnit své pocity. Aby se změnily pocity, musí se změnit myšlení. Když přijdou problémy nebo zklamání, pomáhá, pokud se doprovázeného zeptáme, co si o tom myslí. Někdy dojde k závěrům, jako: „to je strašné“, „to dokazuje, že za nic nestojím“, „a teď o mě nikdo nestojí“, „nikdy neudělám nic dobře“. Tato sebekritika často nestojí na pevném základě. Pokud někdo udělá něco špatně nebo selže jiným způsobem, nutně to nemusí znamenat, že není dobrý a že o něj nikdo nestojí. Selhání znamená výraz toho, že nejsme dokonalí (nikdo z nás!). A že jsme udělali chybu a že bychom se měli pokusit konat jinak v budoucnosti. Efektivní doprovázení musí povzbudit doprovázeného, aby přehodnotil myšlení produkující depresi, jakož i svůj vztah k životu. Jednou z příčin vzniku depresivního stavu je také to, má-li člověk příliš vysoké, nereálné požadavky (perfektní žena či muž v domácnosti, rodině, společnosti, církvi, snaha každému vyhovět…). Někteří křesťané jsou přesvědčeni, že musejí být vždy duchovně živí a nadšení, nikdy nesmějí mít pocit hněvu, cítit letargii nebo být znechuceni. Když pak nevyhnutně přijde pád nebo zklamání, věřící se cítí zlomeni, neboť jejich nerealistická očekávání se nesplnila.

108

Doprovázející se má pokusit o několik vstupů: – Hovořit s doprovázeným směrem k tomu, aby přehodnotil očekávání, vztahy, hodnoty a předpoklady (úsudky). Doprovázející pomáhá doprovázenému vidět, kde jsou nerealistická, nebiblická a škodlivá. Jelikož však tyto věci v doprovázeném bývají vybudovány díky celoživotnímu myšlení, doprovázení vyžaduje opakované úsilí a pokusy, aby doprovázený přehodnocení a změnu vztahu k životu skutečně přežil. – Zabývat se inaktivitou (pasivitou). I když se podaří odhalit příčiny a porozumět depresi daného doprovázeného, přece mívají pastorační pracovníci potíže něco s tím udělat. Depresivní lidé obecně nebývají aktivní. Často jim chybí energie nebo motivace cosi udělat. Pro mnohé je pohodlnější zůstat v posteli nebo někde v ústraní přemýšlet o mizérii života. Doprovázející musí vyvinout mírný, ale stálý tlak na doprovázeného, aby se začal něčím užitečným zabývat a konat. Většinou se to bude týkat každodenní rutiny, rodinných aktivit a rekreace. Obyčejně se setká s úspěchem, pokud doprovázející začne povzbuzováním doprovázeného k aktivitám, které s největší pravděpodobností úspěšně zvládne. To probouzí nebo zvyšuje míru optimismu v doprovázeném, dává odvahu zkusit něco znovu a také je mu to komplimentem, který dělá dobře, – Zabývat se prostředím, ve kterém se doprovázený pohybuje. Deprese je nejběžnější v zimních měsících, zvláště mezi lidmi na severu.

109

Přichází následkem nedostatku přímého slunečního svitu. Některé studie ukázaly pozitivní vliv silného osvětlení na tento druh deprese. Je pravda, že doprovázející často nemůže udělat mnoho, avšak může povzbudit doprovázeného, aby udělal změny v každodenní rutině, zredukoval pracovní zátěž, pokusil se vyhnout stresovým situacím, nebo si vzal dovolenou apod. Doprovázející pastorační pracovník může doporučit sbor nebo skupinku ve sboru, která se stará a může pomoci při těchto modifikacích životního prostředí či stylu, – Zabývat se eventualitou sebeublížení Lidé si mohou ublížit mnoha způsoby, například změnou zaměstnání, předčasným ukončením studia nebo učiněním nerozumných manželských rozhodnutí. Dlouhodobá rozhodnutí učiněná v depresivním stavu musejí být předmětem zájmu doprovázejícího; měl by se pokusit pomoci doprovázenému, aby viděl možné důsledky svého rozhodnutí, aby odložil své rozhodnutí na nějaký čas, jakož i učinit všechny možné kroky, aby ublížení zabránil. Poměrně častou myšlenkou depresivních lidí je sebevražda. Sebevražedné úmysly indikují různé náznaky: hovoření o sebevraždě, náznaky plánu realizace sebevraždy, pocit beznaděje nebo bezvýznamnosti, známky pocitu viny a bezcennosti, momentální stres z okolností (ztráta zaměstnání, rozvod, smrt v rodině…), neschopnost vyrovnat se se stresem, skličující starost o průběh nemoci, zabývání se nespavostí, známky deprese, dezorientace a vzdorovitosti, sklon k závislosti a současně nespokojenost, náhlý a nevysvětlitelný přechod do šťastné, radostné nálady (což někdy znamená, že už padlo rozhod110

nutí provést sebevraždu!), znalost nejúčinnějších metod sebevraždy (zbraně a kysličník uhelnatý jsou nejúčinnější, podřezání žil v zápěstí nejméně efektivní, léky a jiné chemikálie závisí na druhu a množství), předchozí pokusy o sebevraždu (ti, kteří to jednou zkusili, obvykle se opět pokusí). Doprovázející by se neměl rozpakovat položit doprovázenému otázku, zda pomýšlel někdy na sebevraždu. Taková otázka pomůže, aby se záležitost „ventilovala“ a dá příležitost doprovázenému, aby se k věci postavil racionálněji. V minulosti se předpokládalo, že taková diskuse není namístě, protože prý povzbudí doprovázeného v realizaci záměru sebevraždy. Ve skutečnosti opak je pravdou. Otevřená diskuse redukuje její pravděpodobnost. Je třeba však připomenout, že ani ten nezkušenější doprovázející nemůže zabránit osobě, která se pro sebevraždu definitivně rozhodla, v její realizaci. Je to dobré vědět zejména pro případ, že ji doprovázený skutečně provede. Jinak by se mohl doprovázející utrápit výčitkami, proč se to stalo „právě jemu“. f) Prevence deprese Dá se vůbec předcházet depresi? Odpověď je: Ne zcela a vždy. Málo se dá dělat s biologickými příčinami vzniku depresí. Také tlak náročného života přivádí lidi občas do hlubokého smutku či deprese. Zklamání, pády, odmítnutí, ztráty a chyby se stanou v životě každého člověka a ty vedou do jistých period neštěstí a znechucení. Přesto jsou některé způsoby, jak předcházet nebo zmírňovat pády do depresí:

111

– Důvěra v Boha Apoštol Pavel je dobrým příkladem. Uměl se radovat i ve vězení. Uměl strpět nouzi i mít hojnost. Z Písma i zkušenosti se naučil důvěřovat Bohu za všech okolností. Totéž smíme prožívat i my dnes. – Anticipace potíží V Bibli máme napomenutí, že můžeme očekávat soužení. Pán Ježíš Kristus prožíval těžké chvíle v Getsemane i na Golgotě. Důvěřoval Otci, ale očekával utrpení a bolest, a když přišly, nebyl překvapen. Pokud jsme dostatečně realističtí křesťané, můžeme a máme očekávat bolest a utrpení, ale současně víme, že Bůh má nad tím vládu. Když tak smýšlíme a věříme, můžeme zacházet s obtížemi lépe a často ovládnout situaci tak, že netřeba padnout do deprese. – Být s lidmi v pravý čas Lidé prožívají nebezpečí pádu do deprese při výročích úmrtí milovaných osob, v čase jejich narozenin, o svátcích, na dovolené atd. Tím, že to víme a zařídíme, abychom mohli s ní být, můžeme předcházet vzniku deprese. – Učit se zacházet s hněvem a vinou Někteří lidé sklouznou do deprese, protože si neumí vyřešit staré věci, které jim leží na mysli. Mnoho lidí se po nějakém nepříjemném zážitku pokusí o nemožné - zapomenout na něj. Paměť je velmi složitý psychický fenomén jen z části ovládaný vůlí. I po delším čase jsme možná i zapomněli detaily, ale divná nahořklá příchuť se nám

112

opět vrátí. Myslíme si, že když se budeme usilovně snažit na něco zapomenout, nakonec se to podaří. Opak je pravdou. Čím více se budeme snažit zapomenout, tím více se zážitek zavrtává do naší paměti. Potřebujeme prožít vnitřní uzdravení od Boha, vyprosit si dar odpustit druhým i sebe. – Konfrontovat vlastní myšlení Každý z nás celé dny k sobě v tichosti mluví. Je to jako záznam na zvukovém nosiči, který jde stále dokola. Toto tiché mluvení k sobě může být i škodlivé, za předpokladu, že tiché mluvení obsahuje myšlenky, které přivodí depresi, jako např. stále si říkám, že nejsem kompetentní na to či ono. Zde je třeba konfrontovat své smýšlení otázkami jako: Jaké mám důkazy, že nejsem kompetentní. Ve kterých oblastech jsem nekompetentní a v kterých naopak jsem kompetentní? Není to nakonec v pořádku být v některých věcech nekompetentní? Jak se mohu stát kompetentním v oblasti, na níž mi záleží? Toto sebezpytování může výrazně zmírnit možnost vzniku deprese. – Učit se způsobům vyrovnávání se se stresem Lidé dnes jsou nadmíru chráněni a vlastně ani nevidí, jak se druzí se stresem a jinými depresi vyvolávajícími faktory vyrovnávají. Lidé, kteří zvládají úspěšně své deprese, jsou zejména ti, kteří se naučí techniku jejich ovládání nebo ovládnou alespoň část a povzbuzení, které na tom základě vyroste, je předpokladem k úspěšnému zvládnutí dalšího. – Podpora církve a společenství

113

mají velký ozdravný význam, když se stanou společenstvími, kde depresivní osoba nachází přijetí, lásku a podporu. V takových společenstvích se vyskytuje relativně mnohem méně smutku a depresivních nálad a svým charakterem jsou prostředím preventivního charakteru. – Práce pro druhé Zahraniční zkušenosti, jako např. práce společnosti Anonymní alkoholici (Alcoholics Anonymous32) ukázaly, že lidé v problémech jsou schopni sami si pomoci tak, že začnou pomáhat druhým. Při procesu pomoci druhým sami jsou těmi, kteří nejvíce přijímají. - Propagace fyzické zdatnosti Nesprávné stravování a nedostatek pohybu mají také na vině mnoho z deprese. Proto je třeba povzbuzovat lidi s náchylností na depresi, aby se správně stravovali a cvičili. Tato starost o správnou funkčnost těla může zabránit vzniku těch druhů depresí, které mají svůj základ ve fyziologických nesrovnalostech.

32

http://www.aa.org (2013-04-08)

114

4 Hněv v kontextu pastoračního doprovázení Hněv je emocionální stav, který zakouší každý člověk, ale definovat se přesně nedá. Objevuje se v různých stupních intenzity, od mírných projevů až po hrubé násilí. Jeho projevy pozorujeme u člověka od raného dětství a až do stáří. Někteří lidé ho skrývají a drží ve svém nitru, jiní ho otevřeně projevují při každé příležitosti. Může trvat krátce, přichází i odchází rychle, jindy přetrvává po desetiletí ve formě hořkosti, mrzutosti nebo i nenávisti. Hněv může být destruktivní, zvláště pokud přetrvává ve formě agresivity nebo pomstychtivosti, ale může také být i konstruktivní, pokud motivuje lidi k nápravě nespravedlnosti nebo k tvůrčímu myšlení. Hněv propukne obvykle tehdy, když se cítíme ohroženi, poníženi nebo blokováni na naší cestě za určitým cílem. Obyčejně si uvědomujeme, že se zlobíme, a druzí to také vidí. Někdy se však hněv drží za fasádou klidu a úsměvu, nebo je zastrčený kdesi v zákoutí našeho mozku. Vždy je doprovázen fyziologickým vzrušením, kterého si naštvaná osoba ani nemusí být vědoma. Hněv, ať už otevřeně projevovaný nebo vědomě skrytý před ostatními lidmi, je u kořene mnoha psychologických, interpersonálních, fyzických a duchovních problémů. Spolu s nepřátelstvím se hněv označuje za sabotéra mysli a přední příčinu lidské ubohosti, deprese, nevýkonnosti, nemocí, různých nehod, ztráty pracovního času i finančních ztrát v průmyslu… Bez ohledu na to, o jaký problém se jedná - manželský konflikt, alkoholismus, manželčina frigidita, dětský vzdor, nervová nebo fyzická nemoc - eliminace nepřátelství je klíčový faktor při jeho řešení. 115

Hněv při doprovázení je velkou překážkou, zvláště tehdy, pokud doprovázený nás zlobí. Porozumět hněvu, včetně vlastního hněvu doprovázejícího, je základ pro efektivní křesťanské poradenství. a) Bible a hněv V Bibli se zmiňuje Boží hněv a lidský hněv odděleně. Ve Starém zákoně je téměř 600 odkazů k věci. Téma pokračuje do Nového zákona. Hněv je Boží atribut a společná zkušenost lidských bytostí. Ve skutečnosti se v Bibli častěji vzpomíná Boží hněv, než láska. Jelikož hněv je jednou ze součástí Boží podstaty, nemůžeme jednoduše dojít k závěru, že hněv sám v sobě je špatný. Bůh je v celém svém rozsahu dobrý a svatý, a proto musíme dojít k závěru, že i Boží hněv je dobrý. Je silný, ale ovládaný a konzistentní s Boží láskou a milostí. Je to hněv, který se obrací jak proti hříchu, tak i proti hříšníkovi. Opakovaně se Bůh zlobí na nevěrný Izrael a Pán Ježíš, jehož hněv je zachycen u Mk 3, byl nazlobený na „tvrdé srdce“ tehdejších náboženských vůdců. Jelikož my jako lidské bytosti jsme hříšníci, zasloužíme si plné vylití Božího hněvu proti hříchu. Ale Bůh, který je spravedlivý, je současně odpouštějící a soucitný. Z tohoto důvodu se zdržuje od plného uplatnění svého hněvu a dává lidem čas a příležitost, aby činili pokání. Bible však také mluví o budoucím hněvu. Porozumět Božímu hněvu je důležité, pokud máme porozumět biblickému učení o lidském hněvu. Bible nikdy nekritizuje Boží hněv, ale opakovaně varuje proti lidskému hněvu. To si vzájemně neproti-

116

řečí. Hněv proti nespravedlnosti je v pořádku a je dobrý, a to u Boha i u lidí. Jelikož Bůh je moudrý, svrchovaný, mocný, dokonalý a vševědoucí, nikdy nehodnotí situaci špatně, nikdy se necítí ohrožen, nikdy neztrácí kontrolu a je vždy ho rozhněvá hřích a nespravedlnost. My lidé však okolnosti nesprávně vnímáme a vykládáme, chybujeme v úsudku, reagujeme rychle, když se cítíme ohroženi nebo zraněni, někdy se chceme pomstít. Výsledkem je, že lidský hněv může zraňovat a ohrožovat. Bible nás před tím varuje, neboť lidský hněv může poskytnout příležitost pro satana a způsobit následné problémy. V Ef 4,26n čteme, že když se zlobíme, nemáme hřešit, to znamená, máme svůj hněv řešit: „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ Z analýzy různých biblických oddílů můžeme odvodit několik závěrů, pokud jde o lidský hněv: – Lidský hněv je normální a ne vždy hříšný Lidské bytosti jsou stvořeny k obrazu Božímu a jsou jim dány emoce, včetně hněvu. I hněv může být nutná a užitečná emoce. To můžeme vidět na Ježíši33: hněv není hříšný sám v sobě a sám ze sebe. 33

Např. Mk 10,13n: Tu mu přinášeli děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ J 2,15-17: Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘

117

– Lidský hněv může být výsledkem chybného vnímání Bůh je dokonalý, vševědoucí a vždy naprosto přesný ve způsobech, jak vidí věci. Z tohoto důvodu je Boží hněv vždy reakcí spravedlivého vzplanutí proti nějaké formě nespravedlnosti. Lidské bytosti však jsou nedokonalé, a proto vidíme každou situaci z vlastní perspektivy. Nejsme vždy schopni rozeznat, co je opravdu nespravedlnost nebo co se jako nespravedlnost pouze jeví. Výsledkem je, že někdy se rozhněval nad nějakou záležitostí, o které si myslíme, že je špatná, ale ve skutečnosti bychom ji za špatnou nepovažovali, kdybychom znali všechny okolnosti, fakta. Častou příčinou špatného posuzování situace je naše hříšné zalíbení v sobě. Jelikož se cítíme zranitelní, ohroženi, nebo inklinujeme ke kritičnosti, můžeme nesprávně interpretovat skutky druhých a vzplanout hněvem s nepředvídatelnými následky. – Lidský hněv často vede k hříchu Právě tak, jako jiné emoce, tak i hněv může být konstruktivní (sloužící užitečného záměru), nebo destruktivní. Může oslavit Krista, nebo být hříšný. Biblické varování, že v hněvu nemáme hřešit, předpokládá, že některé projevy hněvu jsou vhodné, ale jiné jsou morálně špatné: „‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ (Ef 4,26n)

118

Hněv může vést k hříchu a ublížit, proto se v Bibli často odsuzuje. Ve své hříšné formě se projevuje následujícím způsobem: – Pomsta Hořkost, nenávist, pomsta a vztahy, kdy se lidé vzájemně odsuzují, pramení z hněvu. Pomsta patří pouze Bohu. Z Písma se nedá omluvit lidská pomstychtivost nebo nepřátelské pokusy o odplatu. Proto žalmista vyzývá: „Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého.“ (Ž 37,8) – Zneužívání slova Křesťané jsou zodpovědní za to, aby ovládali svá slova, ale to je zvlášť těžké, když se zlobíme. Celé Písmo zdůrazňuje význam slova, zejména Božího slova, ale i lidských slov. Zvlášť důležité oddíly o slově nacházíme v Listu Jakubově. Nejen zneužívání fyzické síly, ale právě též zneužívání slova je častý a mocným nástrojem těžké manipulace s druhými. – Nečestné společenství Bible nás učí, že hněv má smysl, pokud vede druhou osobu k pokání a ke změně na dobré. To je správné použití hněvu. Ale hříšným se stává, pokud jde o vlastní dobro osoby, která se zlobí a nebere v úvahu bližního: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,31n)

119

– Odmítnutí dělit se s druhými o pocity hněvu Jelikož jsme z Písma poučeni, že se můžeme zlobit jen tehdy, jde-li o dobro druhého člověka, je špatné, pokud odmítneme, ignorujeme, ničíme, nebo jsme lhostejní ke sdílení našich pocitů. Není snadné vyjádřit hněv způsobem, který vede druhých k tomu, aby poznali, že se cítíme zranění. Proto se někteří lidé úplně odmítají dělit o svůj pocit hněvu. Motivace k tomu může být dobrá, ale důsledky jsou škodlivé. Druhá osoba si nikdy neuvědomí, že někomu ublížila a rozhněvala ho, a neuvědomí si ani, proč vlastně. Výsledkem takového dění je, že nevzniká možnost změnit se k lepšímu. Naopak osoba, která potlačila hněv, se někdy dostane do stavu zatrpklosti, což ji může vést až k depresi. Je to jistá forma lži. Lidský hněv se dá ovládat. Není pravděpodobné, že by nás Bůh poučoval, jak máme ovládat svůj hněv, pokud by to bylo nemožné. Několik biblických míst předpokládá, že ovládání hněvu je možné a také naznačuje, jak to udělat: Hněv si musíme přiznat, musíme se zdržet výbušnosti, hněv vyznat a přijmout odpuštění. Nemůžeme se myšlenkou hněvu a pomsty stále zabývat. b) Příčiny hněvu – Biologické příčiny Hněv může mít i příčiny biologické podstaty, jako např. frekvence srdečního tepu, krevní tlak, hladina adrenalinu a noradrenalinu. Ně-

120

kteří odborníci považují hněv za součást boje mozku v reakci na vnímané hrozby újmy. – Frustrace Frustrace34 jako pocit marnosti vzniká na základě překážky (událost, osoba nebo tělesná překážka), která brání našemu postupu k vytčenému cíli. Frustrace může přijít pro to, co někdo udělal, nebo neudělal, kvůli neočekávaným událostem nebo okolnostem, nebo pro naše vlastní selhání či neschopnost dosáhnout vytyčeného cíle. Do značné míry záleží na důležitosti tohoto cíle, rozměru překážek a době trvání frustrace. – Strach a vnitřní zranění Hněv se často objevuje, když osoba vnímá, že je odmítnuta, opuštěna, ponížena (znevážena, ignorována), zrazena, pokořena (nespravedlivě kritizována) nebo jinak ohrožena. Podle psychologů jde strach, vnitřní zranění a hněv ruku v ruce. – Naučili jsme se hněvat Antropologické studie ukázaly, že lidé z různých kulturních prostředí se zlobí nad různými věcmi a vyjadřují svůj hněv rozdílným způsobem.35 Pozorováním a posloucháním druhých (včetně toho, co

34

Z lat. frustratio = klamání, šálení, zmarnění. Srovnej: CHERNELA, Janet. The Anthropology of Love and Anger: The Aesthetics of Conviviality in Native Amazonia: A Review. http://www.academia.edu/1366187/The_Anthropology_of_Love_and_Anger_T he_Aesthetics_of_Conviviality_in_Native_Amazonia_A_Review (2013-04-08) 35

121

vidíme v televizi) se učíme, jak se chovat, když se zlobíme a dokonce se učíme, co nás má naštvat. Doprovázející, který pracuje např. s dorostenci, si velmi rychle uvědomí, že skoro každá situace odráží jednoho z rodičů nebo nějakou vzorovou osobu. c) Účinky hněvu – Utažení se Je to snad nejlehčí, ale zároveň nejméně efektivní způsob nakládání s hněvem. Když se utáhneme od lidí, do svého soukromí, do svého vlastního světa, často to vede k frustraci (projevuje se různě: opuštění místnosti, neplánovaný odjezd na dovolenou, ponoření se do práce, myšlení na jiné věci, útěk do světa televize nebo knih, zakrývání problému alkoholem nebo drogami atd.). – Ignorování faktu, že hněv existuje Někteří lidé usilují, aby vytlačili hněv ze svého vědomí, nakládají s ním, jako kdyby neexistoval. Je to velmi nezdravý způsob vyrovnávání se s problémem. Jeho výsledkem jsou mnohé potíže: tělesné symptomy od bolení hlavy po vředy, vysoký tlak, nebo srdeční infarkt, psychologické reakce jako strach, obavy, pocity napětí a deprese, nevědomé pokusy ublížit si, myšlení charakterizuje sebelítost, myšlenky na pomstu nebo zruinování druhého. Věřící prožívá duchovní zápasy, které přicházejí z pocitu hořkosti, hněvu a nevyrovnanosti, co zarmucuje Ducha svatého, protože tímto počínáním ignorujeme jeho duchovní vedení a vedení v našem životě.

122

– Vnější důsledky: přímé agresivní chování, pasivní agresivita (např. ironické vtipy o našich blízkých), poškození nevinného. d) Doprovázení lidí trpících hněvem Doprovázení je možné pouze v případě, že člověk trpící hněvem touží po změně. V tom případě může doprovázející uplatnit několik forem: – Dovést doprovázeného k uznání hněvu Hněv, který je popírán, se nikdy nedá eliminovat a někdy je nejtvrdším oříškem pro doprovázejícího. Doprovázený, který připustí svůj hněv, může dostat informaci, že hněv je obecný jev, Bohem daná emoce, avšak pro většinu lidí se opakovaně stává nekontrolovatelným. – Dovést doprovázeného ke správnému vyjádření hněvu Jedním z největších a nejvíce destruktivních mýtů o hněvu je názor, že hněv je nutné vyventilovat, dostat pryč z těla, že toto sníží pocity hněvu. Avšak tato myšlenka je zcela cizí Bibli a nepodporuje ji ani psychologický výzkum. Je naopak prokázáno, že ventilace, výbušný způsob vyjádření hněvu, nesnižuje tendenci zlobit se, ale naopak ji zvyšuje. Jak se tedy dá vyjádřit hněv zdravým způsobem? Jednu z odpovědí na tuto otázku najdeme v oblastech sportu a koníčků. Avšak nejúčinnějším způsobem vyrovnání se s hněvem je přes oblast myšlení.

123

– Dovést doprovázeného ke zdroji hněvu V každém případě, dokonce i tehdy, kdy doprovázený popírá svůj hněv, je dobré položit mu otázku: „Které věci vás dokážou naštvat?“ Od tohoto obecného počátku lze postoupit ke konkrétnějším otázkám, které dovedou doprovázeného k tomu, že odhalí své specifické příčiny hněvu. Je dobré, pokud naučíme doprovázeného následující otázky pro situace, kdy se bude opakovat nával hněvu: Co mě umí naštvat? Proč cítím hněv, a ne nějakou jinou emoci? Upadám rychle do závěrů o situaci nebo osobě, která mě rozzlobila? Je v dané situaci něco, co mě děsí nebo ohrožuje? Zlobím se proto, že jsem měl nereálné očekávání? Jak se dívají na vzniklou situaci jiní lidé včetně osoby, která mě rozzlobila? Existuje ještě i jiný způsob dívání se na danou situaci? Je něco, co mohu udělat, abych situaci změnil, a tím racionalizoval svůj hněv? – Dovést doprovázeného k pokoře, vyznání a odpuštění, vyučovat doprovázeného sebeovládání růstem v duchovním životě, zpomalováním reakcí, vyloučením hněvivé mysli, používáním první osoby jednotného čísla („Cítím se zraněný tím, co jsi udělal“, „cítím se

124

frustrován“, „zlobím se a jsem ponížen tím, co jsi udělal“ atd.). Taková stanoviska jsou jasná, nezatemní, nejsou skrytou lží. – Budovat v doprovázení zdravý úsudek o sobě. e) Prevence hněvu Hněv je Bohem dána emoce, proto nemůže být, nebo by neměla být eliminována. Je však několik způsobů, jak předcházet nezdravým, destruktivním a nebiblickým aspektům hněvu: – Biblické vyučování Znalost Bible pozitivně ovlivňuje proces zvládání vlastního hněvu i pastoračního doprovázení člověka trpícího hněvem. – Vyhýbat se situacím a lidem, kteří provokují náš hněv – Učit se přehodnocovat situace – Budovat sebedůvěru – Nezabývat se smýšlením o hněvu – Duchovní kontrola Nekontrolovaný hněv patří podle Bible mezi skutky lidské svévole, ale sebeovládání patří mezi ovoce Ducha. „Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly,

125

závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.“ (G 5,19-23) Jako věřící v Ježíše Krista se chceme vyhnout hříchu a upřímně toužíme být vedeni Duchem svatým. Dá se předpokládat růst v sebeovládání a ústup hněvu a nepřátelství. Když člověk odevzdá svůj život každodenní kontrole Ducha svatého, získává nejefektivnější přístup k prevenci destruktivního hněvu.

126

5 Pastorační provázení a pocity viny Všechny živé tvory trpí fyzickou bolestí, člověk navíc zakouší mentální utrpení. Vina je u základů mnohého lidského utrpení. Vina každého jednotlivce je velmi specifická, a proto se doprovázející může obávat, že úkol nelze zvládnout. Vina se popisuje jako místo nejčastějšího setkávání náboženství a psychologie. Řešení otázky viny hovoří, bývá nejčastěji klíčovým faktorem pro řešení problémů, se kterými se při pastoračním doprovázení vyrovnáváme. Bylo popsáno několik typů viny: – Objektivní vina Do tohoto balíčku lze vložit:(1) Vina z vědomí překročení zákona. (2) Teologická vina – vina z vědomí překročení Božího zákona. (3) Osobní vina – překročení osobního morálního vědomí, morálních zásad. (4) Společenská, sociální vina – vědomí překročení norem společnosti, psaných nebo nepsaných. – Subjektivní vina Sem patří znepokojivý pocit lítosti, studu a sebeodsuzování, které často přicházejí tehdy, když cítíme, že jsme udělali něco špatného anebo cítíme, že jsme neudělali něco, co jsme udělat měli. S tím se pojí různé emoční stavy, jako znechucení, obavy, strach z trestu, nízké sebehodnocení a pocit izolace. To vše bývá svázáno do jednoho výsledného vnímání (cítění) viny. Tyto emoce mají různou intenzitu, jsou slabé nebo silné. Obyčejně jsou nepříjemné, ale ne vždy

127

špatné! Mohou stimulovat hledání změny a Božího i lidského odpuštění. Pocity viny však mohou být také škodlivé, ničivé, přispívající ke snížení kvality života, ba až k tomu, že se život začne stávat nesnesitelným. a) Bible a vina Ať už je pocit viny přiměřený, tedy „zasloužený“, nebo vznikl z nepřiměřených příčin či okolností, třeba se člověkem, který s problémem přichází, zabývat. Vina a odpuštění vin je jednou z věcí, kde nám Bible a pastorační práce vůbec odkrývá široké a velmi významné pole působnosti. V této oblasti, věřím, pastorační přístup nabývá převahy, a právě zde si snad nejvíce uvědomujeme, že pastorační a psychologický přístup se doplňují, ale nikdy se nemohou navzájem plně nahradit. Psychologie má mnoho šancí být užitečnou disciplínou, ale pastorace v případě řešení problému viny může nabídnout více. Jak? Věřím, že jde především o otázku viny a hříchu. Bible se nesoustředí na subjektivní pocit viny, ale na objektivní skutečnost, že někdo zhřešil proti Bohu a Jeho plánem s člověkem, a proto se provinil. Připomeňme si slovo z 2 K 7,8-10: „A jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval. Vidím totiž, že vás ten dopis na čas zarmoutil, ale nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt.“

128

V tomto odstavci máme příklad toho, že člověk zejména v situacích, kdy cítí vinu, může duchovně dozrávat a pročišťovat svůj život víry. Bible nevede člověka k tomu, aby se utápěl v tom, co zlého udělal, ale aby hledal konstruktivní východiska. Řekněme např., že se někomu přihodilo, že si půjčil automobil a neopatrností zapříčinil jeho poškození. Zármutek světa, který přináší smrt, by v našem případě byly myšlenky: „Jaký jsem hlupák! Co jsem to jen udělal. Jak budu vypadat před ostatními…“ Zármutek podle Boží vůle je zcela jiný přístup k věci: „Lituji. Postarám se o nápravu a zaplatím účet.“ Jakub říká: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! (1,22) Víra v Krista neznamená zhoubnou pasivitu v žádném případě, a nejméně tam, kde by měl člověka sžírat pocit viny. Aktivní přístup k řešení problému viny člověka ochrání před tím, aby se levně zbavil problému jednoho hříchu a rychle sklouzl do nového hříchu. Petr zapřel Krista v nejkritičtější chvíli, v čase procesu, který vedl k ukřižování. Pak hořce plakal. Jeho lítost však přinesla ovoce. Zrada se neopakovala. Stal se věrným a pevným hlasatelem Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého. Přes osobní krizi, zradu a vinu se postupně dostal k Božímu odpuštění. To ho zmocnilo k ovoci pokání. Vidíme z Písma, že Boží odpuštění - zbavení viny vyžaduje alespoň dvě podmínky: člověk musí činit pokání a musí být ochoten odpustit (srovnej se slovy modlitby Páně: „A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.“ Mt 6,12). b) Příčiny vzniku pocitu viny Collins identifikuje čtyři:

129

(1) Zkušenost z minulosti a nerealistická očekávání. Individuální měřítka na to, co je správné a nesprávné, dobré a špatné se obvykle vyvíjejí v dětství. Dítě je postupně přebírá od rodičů i jiných lidí. Naučí se rozlišovat mezi dobrem a zlem, jakmile si uvědomí, že přijde trest za neposlušnost. Když dorůstají a žijí v prostředí, kde se jim nedaří uspokojit vysoké nároky rodičů, narůstá vědomí viny. Někdy rodiče přebírají nároky na výchovu od svého pastora, který se domnívá, že je možné, aby člověk žil bez hříchu. Tento ne zcela biblický přístup se může projevit negativně ve výchově a nárocích rodičů na děti. Např. někteří lidé chorobně závislí na práci, „workoholici“ jsou motivováni ke svému životnímu stylu právě pocitem viny. Minulé zkušenosti výrazně ovlivňují naše nynější jednání, ať už „nedostatečné vykupování času“ (lenost), nebo nepřiměřené přiřazení času, kde převládá práce. Pro pastora je imperativem, aby pracoval s lidmi na základě biblické teologie a nevyvolával ve věřících nerealistická očekávání, která se mohou negativně odrazit nejen při výchově dětí, ale i v jiných vztazích a v sebehodnocení. (2) Pocit méněcennosti a sociální tlak Není snadné posoudit, zda pocit méněcennosti vytváří pocit viny nebo je tomu naopak, že totiž vina produkuje pocit podřadnosti. Zdá se, že naše sebehodnocení je nejvíce ovlivněno názory a kritikou lidí, kteří jsou nejčastěji kolem nás.

130

(3) Chybný vývoj svědomí Svědomí se rozvíjí u dětí v závislosti na výchově rodičů. Učí se konat tak, aby si zasloužilo chválu a vyhnulo se kritizování a trestům. Tam, kde jsou rodiče dobrým vzorem a správně uskutečňují výchovu, kde nechybějí odměny, ocenění, chvály a povzbuzení dítěte a méně sahají po trestech a kritice, tam dítě zakouší, co je to přijetí a odpouštění. Naopak, kde jsou chabé rodičovské vzory nebo výchova se soustřeďuje pouze na tresty, kritiku, strach a nerealistické požadavky, tehdy se dítě stává hněvivým, vzpurným, kritickým a zatíženým dále se rozvíjejícím vědomím viny. Někteří dospívající lidé modifikují své názory na dobro a zlo, odměnu a trest apod. prostřednictvím Bible a názorů svých vrstevníků. Přežijí do hloubky odpuštění vin ze strany Boží i lidské. Mnozí další lidé však tento ideální zlom v rozvoji svědomí neznají. Byli naučeni pevně posuzovat, co je dobré a co špatné. Jsou přesvědčeni o své nedostatečnosti a nekompetentnosti, bojí se svých selhání a následných trestů, nemají vědomí úplného Božího odpuštění. Tito lidé jsou neustále stíháni pocitem viny. Pocit viny nepřichází ani kvůli hříchu ani kvůli překročení zákona. Vychází z toho, že tyto osoby jsou plné strachu z trestu, izolace nebo mají o sobě velmi nízké mínění. Navenek se projevují tím, že jsou „kožení“, kritizují druhých, nepromíjejí, bojí se odvážných mravních rozhodnutí, jsou panovační se sklonem prokazovat morální nadřazenost. Těžko si vytvářejí domov a nemají „svůj“ sbor; následkem toho jsou často rozhořčeni a nešťastní, a proto potřebují hodně porozumění a pomoci spíš než kritiky.

131

(4) Nadpřirozené vlivy Lidé před pádem Adam a Eva neměli svědomí, nevěděli o dobru a zlu, neměli pocit viny. No ihned po aktu neposlušnosti si uvědomili, že udělali něco zlého a pokusili se skrýt před Bohem. Objektivní teologická vina a subjektivní pocit viny vstoupili do dějin Božího stvoření. Z Písma vidíme, že Boží požadavky jsou vysoké a lidé, kteří si myslí, že jsou bez viny, smýšlejí bláznivě (1 J 1,8-10). Tedy vědomí viny také přichází jako pohnutka Ducha svatého, který usvědčuje muže i ženy z hříchu (J 16,8). Cílem je naše očištění a duchovní růst. Nelze podcenit funkci Satana, který obviňuje Hospodinovy následovníky před Bohem (Jb 1,9-11, Zj 12,10). Je původcem mnoha pocitů viny, ať už oprávněných (u Adama a Evy), jakož i takových, které jsou výsledkem Satanova destruktivního působení na lidi, zejména pokud způsobuje neschopnost prožít plné odpuštění hříchů. c) Účinky viny Objektivní vina má řadu následků: překročení zákona vede až k uvěznění. Společenská provinění způsobují kritiku druhých. Osobní prohřešky často vedou k sebekritice a sebeodsuzování. Teologická vina má důsledky, které jsou ještě vážnější: Bůh, který je spravedlivý a svatý, nepřehlíží hřích a skutky neposlušnosti. Podle Bible, mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23), pokud se nám ve víře nedostane odpuštění skrze oběť Ježíše Krista, který zemřel, aby zaplatil za

132

náš hřích: „Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu.“ (1 Pt 3,18) V pastoračním doprovázení se setkáváme s lidmi, kteří mají pocit viny. Ten je ovlivňuje různými způsoby: – Defenzivní myšlení Psychologie nás učí, že lidé používají defenzivní mechanismy, způsoby myšlení, kterými se snaží vyloučit nebo redukovat pocit úzkosti, frustrace a stresu. Jedná se o pokus ignorovat realitu. Do jisté míry pomáhají překonávat pocit viny. Příznačné je: obviňování druhých, popírání vlastních zlých skutků, utažení se od lidí, rozumové konstrukce na zdůvodňování vlastních špatných skutků. Defenzivní myšlení je hojně rozšířeno mezi křesťany, avšak vede k opakování hříchů a zlevnění přijímání Boží milosti. Následkem toho dochází k minimalizaci vážnosti hříchu, znevážení Boží milosti, a nakonec k tomu, že křesťan nepochopí a neprožije vlastní smysl života pod panstvím Ježíše Krista. – Sebeodsuzování Vědomí viny skoro vždy vyvolává pocit úzkosti, méněcennosti, nedostatečnosti, slabosti, nízkého smýšlení o sobě, pesimismu a ztráty bezpečí, sklony k tomu cítit se jako oběť trestajícího okolí, sebelítosti, k sexuálním zábranám, neschopnosti říci „ne“ na požadavky druhých, neschopnost relaxovat a přijmout odpuštění. Biblicky správné je realistické sebehodnocení: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno,

133

ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12,3) – Fyzické reakce, napětí Při dlouho přetrvávajícím pocitu viny začíná chátrat celé tělo. Pokud nedojde k uvolnění, může to vést k vnitřnímu zhroucení. Psychologicky a citově je snadnější snášet tělesnou bolest jako nést břemeno viny. – Morální bolest O ní by dokázali mluvit zejména váleční veteráni (2. světová válka, Vietnam, Srbsko, Chorvatsko…), kteří byli svědky krutostí. Pro svou zkušenost s brutalitou, mnozí mají přetrvávající pocit viny doprovázený hanbou, zmatením, depresemi, vztekem, vnitřní prázdnotou, strachem z intimity a neschopností důvěřovat jiným. – Pokání a odpuštění Ne všechny účinky viny jsou negativní. Někteří lidé se naučili přiznat chyby, vyrůstat z nich, vyznat je Bohu i druhým lidem a spočinout v ujištění, že „jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 1,9) d) Pastorační doprovázení a vina Zde je značný prostor pro práci křesťanského pastoračního pracovníka s doprovázeným věřícím. Doprovázený, který nevěří, může také

134

těžit z křesťanských principů a morálních zásad a může prožít sílu odpuštění, i když v jiné rovině než věřící. – Pochopení a přijetí člověka Nelze zlehčit vinu, ale třeba ujistit doprovázeného o našem zájmu o jeho osobu, a to ze strany naší i Boží. To, co člověk s pocitem viny udělal, může být vážný hřích, za který se on sám odsuzuje a předpokládá, že tak dělají i druzí. Doprovázející neminimalizuje hřích, ale poukáže na Ježíše, který např. ženu - cizoložnici neodsoudil, ale řekl jí, aby už dále nehřešila. – Jasný pohled Doprovázený by měl být veden tak, aby přiznal své provinění, vyznal ho jako zlo, na kterém má osobní podíl. Je opět možno využít otázky, jako např.: Jsou ve vašem životě věci, které vám působí pocit viny? Které? Jak jste se v minulosti vypořádal s pocitem viny? Které věci vám pomohly? Co nepomohlo? Jaké byly názory, normy rodičů na to, co je špatné a dobré? Byly požadavky rodičů tak vysoké, že jste je nemohl nikdy splnit? Co pomohlo, když jste selhal? Zakoušel jste časté obviňování, kritiku a trest? Co se vyučuje o dobru a zlu ve vašem sboru? Existuje pro toto učení sboru jasný biblický základ? Jsou nějaké věci, které způsobují pocit viny druhým, ale vás, jak se zdá, netrápí? Doprovázejícímu i doprovázenému otázky pomohou pochopit, o co v daném případě jde.

135

– Morální výchova Doprovázenému pomáháme, aby přezkoumal své pohledy na to, co je dobré a špatné. To může trvat delší dobu. Jdeme směrem k rozpoznání, co Bůh od nás skutečně chce. – Pokání a odpuštění Ideálním výsledkem je, že dojde k pokání a odpuštění, které doprovázený přijme sám a též udělí druhým podle vzoru Ježíše Krista. Vyskytují se však asi čtyři komplikace. (1) Nemůžu žádat o odpuštění. (2) Necítím, že mi bylo odpuštěno. (3) Vím, že mi Bůh odpustil, ale já nemohu odpustit druhým. (4) Jak mohu odpustit, když nemohu zapomenout? K lidem, kteří mají tyto námitky, je nutno přistupovat osobně, vyslechnout jejich problém a hledat biblicky přiměřená řešení. Nelze dát univerzální návod na jejich snadné a rychlé překonání. e) Pastorační prevence škodlivých účinků pocitu viny Pokud máme možnost ovlivňovat určitou skupinu lidí (např. sbor, třída ve škole…), doporučuje se: – Pomáhat zejména rodičům, aby učili děti hodnotám V dětském věku se rozhoduje o mnoha věcech, které může vyvolávat či nevyvolávat (ať už je to kladné nebo záporné) pocit viny. Biblické vyučování rodičů má nejvyšší význam.

136

– Pomáhat všem lidem, aby nacházeli skutečné hodnoty Moderní život je zatížen zmatky, pokud jde o skutečné hodnoty. Pseudohodnoty vládnou a degradují lidskou společnost i jednotlivce. – Zvlášť se soustředit na hledání a vyvyšování biblických hodnot ve sboru Jsme Bohem přijatí lidé, kterým byly bezpodmínečně odpuštěny hříchy, a byl daný Duch svatý, který životy posvěcuje. Z toho se odvíjejí křesťanské hodnoty, které jsou nadějí pro celé lidstvo.

137

Literatura

BECK, Aaron T. – RUSH, A. John – SHAW, Brian F.– EMERY, Gary. Cognitive Therapy of Depression. New York : The Guilford Press, 1979. CLINEBELL, Howard. Basic Types of Pastoral Care and Counseling. Resource for the Healing and Growth.Nashville : Abindgon Press, 2011. COLLINS, Gary R. Christian Counceling, A Comprehensive Study Guide. WORD 1989. ESCHMANN, Holger. Theologie der Seelsorge. Grundlagen – Konkretionen – Perspektiven. 2. Auflage 2002. Neukirchen-Vluyn : NeukirchenerVerlag, 2002. FILO, Július: Základy pastorálky / skriptum/. Bratislava, 2004. JUNG, Carl Gustav. Duše moderního člověka, Brno : Atlantis, 1994. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat depresi. Praha : Grada, 2003. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Křesťanská péče o nemocné. Praha : Advent, 1991. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Povídej, naslouchám. 2. vydání, Praha : Karmelitánské nakladatelství, 2010. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sdílení naděje, Praha : Návrat domů, 1997. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Sestra a stres. Příručka pro duševní pohodu. Praha : Grada, 2010. KUBÍKOVÁ, Jiřina. Pastorace v mimořádných případech. Bratislava : ECM, 1992. 138

LEWIS, C. S. The Screwtape Letters, Glasgow, 1942. ODEN, Thomas C. Classical Pastoral Care. Volume Three: Pastoral Counsel. Grand Rapids : Baker House, 1987. PATTERSON, Cecil Holden. Theories of Counceling and Psychotherapy, New York 1973. PRÁŠILOVÁ, Miriam. Duchovné a pastorálne sprevádzanie chorých a zomierajúcich v nemocnici. Bratislava : Evanjelická diakonia Evanjelickej církvi a. v. na Slovensku, 2003. ROGERS, Carl R. Způsob bytí. Praha : Portál, 1998. SMOLÍK, Josef. Pastýřská péče. Praha : Kalich, 1991. VYMĚTAL, Jan. Rogersovská psychoterapie. Praha : Český spisovatel, 1996. VYMĚTAL, Jan: Speciální psychoterapie, Praha : Grada, 2007. WHITTAKER, James O. Introduction to Psychology, PhiladelpiaLondon, 1966. Zborník prednášok, Psychológia a pastorácia, Dolný Smokovec, 1990.

139