Pavel Šimík Šíma. z Literárních jednohubek

O psaní z „Literárních jednohubek“

Pavel Šimík Šíma



1



O psaní z „Literárních jednohubek“ text - © 2015 Pavel Šimík Šíma ilustrace – free images & clipart kniha neprošla plnou redakční úpravou (překlepy a nedoklepy vyhrazeny) kniha je volně ke stažení (vylučuje se však zasahování do její grafické a obsahové stránky)

2



Poznámka Kdo jsem? Autor a kritik, který nejen píše, ale snaží se i druhým mluvit do psaní (ovšem v dobré víře, nakonec vždy si můžeme odnést jako autoři z kritiky jen to, co se nám hodí). Píšu již od střední a jako kritik pracuji několik posledních let (stejně tak i co se týče psaní o tvůrčím psaní).

3



Namísto úvodu Proč vznikla tato kniha? E-book? Měl jsem už dost opravování a úprav na svém webu (viz „Literární jednohubky“), jak člověk stárne a zdraví mu chatrní, mizí člověku i síla a nadšení, práce se stává těžší a těžší. A také jsem pozbyl onen náboj. Nemylte se, nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl změnit svět, ale můžeme se změnit my sami (k dobrému či k špatnému).

O čem to tedy je? O psaní. Ano, tato kniha je opisem toho, co bylo kdysi na mých stránkách (co do obsahu) a představím vám zde jen to nejdůležitější, co stojí za zmínku. Čas jsou přeci peníze, přestože je tato publikace zdarma, tak proč se zatěžovat zbytečnostmi?

Takže vzhůru do toho...

4



Část první

Jak se stát pisálkem... (Jaké jsou ty správné ingredience?)

- špetka talentu - láska ke knihám - láska ke psaní - minimální znalost gramatiky - dobrý a neotřelý nápad - vypsaná ruka - nekonečná trpělivost - ždibec štěstí -

5



Špetka talentu Talent. Co toto slůvko znamená? Jak můžeme změřit a zvážit to, co popisuje? Míru talentu? Odkud se bere? Kdo nám jej dal? Sudičky? Osud? Bůh? Jak je možné, že existují lidé, kteří dokáží z mála vytvořit až neskutečné hodnoty (věci) v podobě soch, hudebních skladeb, obrazů, knih a podobně, zatím co jiní nejsou schopni napsat ani řádku, vytesat jen obyčejnou věc, či namalovat cokoliv, co vidí dnes a denně?

Co naučí člověka, aby vzal do ruky onen pomyslný nástroj, ať už jím je dláto, štětec, pero či či cokoliv jiného, aby jeho prostřednictvím ukázal světu, že právě v něm je ukryto to, co jiným chybí (a co jim mohou ostatní závidět)? Je talent prokletím, nebo požehnáním? Komu se žije lépe? Člověku, který je neustále hnán svou vnitřní potřebou k tomu, aby svou činnosti vyjádřil to, co mu bylo dáno do vínku, nebo člověk, který v ničem výjimečně nevyniká a je mu jedno, zda cokoliv napíše, namaluje, či vysochá?

A co vy? Máte v sobě také onu potřebu jít výš? Překonat svou vlastní nedokonalost? Onen pomyslný stín, byť toto může vyznívat jako obyčejné a provařené klišé? Ano, někdo může říci: "Mám talent, ale co s tím?" Měl by se také hýčkat a pěstovat? Nebo raději zahodit, protože s ním není spojeno nic dobrého, jen usilovná práce a dřina (spolu se ztraceným časem), aniž by dotyčný věděl, jak dopadne (zda vyhraje a bude první za onou pomyslnou metou, nebo padne vysílen a poražen do prachu). 6



Láska ke knihám S láskou ke knihám je to jiné, než s láskou ke psaní (o které si budem psát dále). Který "knihomol" (či jen občasný čtenář) by nemiloval vůni papíru a šustění obrácených stránek. Rád se nezačítával do příběhu oblíbených autorů, popřípadě se nenechával (jen tak) unášet v obrazech toho či onoho poety.

Ve čtení je určité kouzlo (okamžiku). Každodenní a všední starosti jsou pryč, zůstává jen kniha a čtenář. My a náš malý přítel z papíru. Kouzelné stránky naplněné myšlenkami a obrazy jiných autorů, kteří také propadli onomu pozlátku tvůrčího psaní (bez ohledu na to, jakkoliv jsou úspěšní a bohatí).

Vždyť měřítkem lásky ke čtení (a psaní) není jen velikost naší peněženky (či šporkasy), ale i to, jak zacházíme se slovy a jak zacházíme i se slovy jiných autorů, kteří také rádi obcují s těmi přelétavými múzami. Co je pak lepší? Co si více vychutnáme? Prožijeme? Psaní nebo čtení? Kdo nikdy žádnou knihu nepřečetl, nemůže tušit, čeho všeho jsou autoři schopni a neuvidí, kolik práce jich může stát napsání toho či onoho textu.

Nakonec i v knihovnách a antikvariátech (či knihkupectvích) je určité kouzlo, které vyvěrá skrze napsané řádky i samotné obálky knih. Jenže, v nové knize to tolik vidět není, jako v té, která je již ošoupaná, odřená a s ohnutými konci listů...

7



Láska ke psaní S láskou je to těžké i v běžném životě. Láska může nejen hřát a vynášet nás do nebetyčných výšin, ale i pěkně zabolet a srazit nás na kolena. Ale my se tu nebudeme bavit o lásce k našim protějškům (partnerům), či ke zvířátkům (mazlíčkům). Láska má přeci více podob. Můžeme milovat živé bytosti, neživé věci, svou práci, určité místo, koníček a třeba i psaní (které samo o sobě může patřit jak ke koníčkům, tak i k naší obživě.

Co je tedy důležité? Vytvořit si k psaní určitý vztah. Milovat ten pocit, kdy se můžeme ponořit do svého světa fantazie a prohánět se po jeho nekonečných dálkách. Radovat se z takřka až nekonečných možností, jak si pohrát s osudy svých hrdinů. Svět našich příběhů se tak trochu podobá i našemu reálnému světu. Stejně jako my prožíváme dnes a denně své problémy a starosti, tak i naši hrdinové se musí každý den probíjet proti nástrahám osudu a překračovat ony "klacky", které jim osud v podobě autora háže pod nohy. Jak souvisí dřina se psaním a následnou úpravou textu s láskou ke psaní?

Psaní je přeci jako hra na hudební nástroj. Slyšíme, jak naše prsty buší do klávesnice psacího stroje nebo počítače, cítíme jednotlivé klávesy pod svýma rukama (pod svými prsty), ale zatím co jsme fyzicky připoutání ke stolu, vnitřně jsme volní a můžeme prožívat takřka nekonečné variace (obměny) cizích životů, nebo jen útržků (či pohlednic) z osudů našich postav (ať už jsou úplné 8



nebo ne). Můžeme se opájet svou lehkostí a touhou po tom, dát nejen svým postavám, ale i svému příběhu (se vším, co k tomu souvisí) život. Je to příliš, nebo naopak málo? Může být i psaní drogou? Bez ohledu na to, zda se psaním živíme, nebo píšeme jen tak pro radost...

9



Minimální znalost gramatiky Nestačí jen vědět, jak uvést čtenáře do svého příběhu (viz samotný úvod povídky, novely nebo románu). Nestačí jen vědět, jak stvořit svůj příběhový svět a své postavy takovým způsobem, aby byly co nejvíce uvěřitelné a pak celek uvést do pohybu (jako hodinový strojek). Jak zaplétat a rozplétat různé dějové linky, jak natahovat čtenáře prostřednictvím zápletek a jejich rozuzlení. Jak čtenáře k sobě připoutat přiléhavými detaily a hrát si s ním jako dětskou pannou. Aby si k příběhu vytvořil určitý vztah, fandil jeho postavám, rád se pohyboval ve vašem světě spolu s jeho hrdiny a dychtivě čekal, co nového je potká. Bude to dobré nebo zlé? Jak si s nimi Osud (zde autor) pohraje? Je tu ještě jeden faktor, který si pohrává se čtivostí příběhu...

Autor může být sebelepším vyprávěčem, může mít príma myšlenky a nápady. Může být přímo kouzelníkem, který dokáže ostatní zavést do nevídaného světa, který nemá obdoby... Ale pokud nezvládne základy gramatiky (mluvnice), stane se jeho dílo hromadou suti, trosek a hlubokých propastí, které bude muset čtenář při pročítání překonat. Pak se ze čtení a toulek po říši autorovy fantazie stane čtení jen galejemi, kdy se bude čtenář spíše pozastavovat a přemýšlet, jak se to či ono píše, jaký správný slovní tvar tu a tam patří, či na co zase autor zapomněl.

Není přímo autorovou ostudou, když nezvládá něco, co se učíme od první třídy, minimálně od druhého stupně základní 10



školy? Ne jak číst a psát jednotlivá písmenka a slova, ale jak s nimi pracovat, aby byly co nejsrozumitelnější pro samotné čtenáře a nebyly překážkou v naší pouti za úspěchem. Ano, bohatí a úspěšní spisovatelé na to mají lidi. My ne. A když už vás (či nás) trápí gramatické chybky a nedostatky, je třeba se poohlédnout po dalším páru očí, existuje pro ně určitá speciální zkratka, říká se jí: betareader. Tak... A jedeme dál!

11



Dobrý a neotřelý nápad Nápady prý leží na každém kroku. Otázkou je, zdali tomuto tvrzení můžeme věřit. Ono se řekne, že o ně můžeme zakopávat kdykoliv vylezeme na ulici, vstaneme z postele, nebo zajdeme do práce či na dovolenou. O čem to tedy je? Kdo rozhoduje, kdo z nás bude mít úspěch a kdo ne? Kdo se bude vyhřívat na výsluní a kdo bude naopak stát kdesi v temném koutku. Kdo má na to, být slavným a kdo je srab a Osud si s ním pěkně zahrává a vymetá s ním všechny rohy, jako kdyby byl dotyčný jen kus hadru na holi. Všichni nemohou být slavní... Všichni nemohou být úspěšní... Pak bychom všichni byli znovu jen průměrnými jedinci, kdyby každý z nás vyhrál svůj osobní boj se slávou. A teď se zamysleme: Je to skutečně pravda? Nebo je za tím i ještě něco navíc?

Podívejme se kolem sebe. Kdo z nás je dítkem bohatých rodičů? Kdo z nás má rodinu a známé, o které se může opřít? Strýčka či tetičku na tom správném místě? Jak je možné, že jiný se stejným nápadem prorazí, zatím co my se musíme potýkat z nezájmem? Můžeme mít tisíce dobrých nápadů, ale pokud je neprobudíme k životu, nebudeme věřit, že se prosadíme a nebudeme bojovat s veškerým protivenstvím, pak neuspějeme. Ano, vypadá to jako nějaký laciný návod od člověka, který se nudí a neví co s penězi... Tak vymýšlí kraviny, kterým lidé možná i uvěří a zase na tom vydělá balík. Za naději! Za falešnou iluzi? Jen kvůli onomu pocitu vítězství, alespoň na malý okamžik stát na té 12



bedně vítězů a být při tom. Prožít si to...

Jak je to tedy? Musíme si jej hýčkat? Jako malé dítě? Říkat si: "To bude dobrý! To vyjde, je to přeci príma myšlenka!" Byla by škoda, kdyby zůstala ležet ladem... Ale nyní vážně, co je důležité? Jak onen nápad (a počáteční myšlenku) uchopíme, jaký jí dáme náboj a onu hybnou sílu, která nám samotným pak pomůže, abychom došli svého vytouženého cíle. Proměnili myšlenku ve skutek. V onen počin. Z jednoduché fráze, věty, či myšlenky vytvořili dílo, které jí bude prodchnuto a bude ji z něj cítit. Jenže, naneštěstí tu jsou ještě další skutečnosti, které musí být splněny, aby se z myšlenky stal onen "velký čin". Musíme mít v sobě alespoň špetku talentu, mít rádi literaturu a také bychom měli mít alespoň v malíku základy gramatiky. Proč to všechno? Skládat slova k sobě je umění, sečtělí autoři vědí, jak s texty pracují jiní a pokud nemají chybu v každé druhé větě, neumoří se tolik opravami. Jedno souvisí s druhým, ale nepředbíhejme...

13



Vypsaná ruka Ono se řekne: "Vypsaná ruka, že ano?" Vypsaná ruka... No dobře, ale co si pod tímto pojmem má jeden představit? Někdo může psát od nevidím do nevidím a nedosáhne žádného kýženého výsledku. Jak tedy psát?

Pomohou stohy popsaného papíru? Je za tím i něco více? Talent? Zkušenosti? Nebo musíme za tím psaní vidět i něco jiného? Učení se! Není důležité, kolik toho napíšeme, ale jak! Proč to či ono píšeme a za jakým účelem?

Čeho chceme svým psaním dosáhnout. Jakým stylem, jakou formou? Chceme se poučit se svých chyb? Náš text musí o něčem být a něco vypovídat. Mít duši. Musí být napsaný tak, aby si své čtenáře nejen přitáhl, ale i udržel! Že už to znáte? Nic nového? Pod sluncem?

Je to jednoduché! Pod tímto pojmem se neskrývá nic jiného než fakt, že dotyčný autor nejen ví, jak pracovat s textem po stránce stylistické, formální a gramatické, ale také to, že se našel v tom či onom stylu, žánru či formě.

Někdo rád píše poezii a jiný zase prózu. Ten má rád sci-fi žánr a druhý zase fantasy. Jsou autoři, kteří si libují v sáhodlouhých popisech a jsou zase jiní autoři, kteří dávají přednost dialogům. V čem spočívá pak ona vypsanost? 14



V přitažlivosti textu, v jeho bezchybnosti a čtivosti. Taková práce autora je pak prostá chyb, nedostatků a dalších (kupříkladu logických lapsů v ději a podobně). Jinak píše začátečník a jinak zkušený autor. Co je pro oba stejné? Jeden už onou trnitou cestou sebeoběvování a učení prošel a dalšího to teprve čeká.

Nic není zadarmo! Avšak pozor: stále je se co učit a nikdy nesmíme usnou na vavřínech...

15



Nekonečná trpělivost Každý, kdo se dá na onu trnitou cestu autorského psaní (protože se výsledky jeho snažení objeví až později), musí počítat s tím, že to bude chvíli trvat, než se vypíše a než bude jako autor dostatečně zralý, aby se staly jeho texty opravdu oblíbenými a čtenými. Vyjma lidí opravdu talentovaných.

Ono talent není všechno, ale lidé, kteří jsou tímto "darem" obdaření, těm toto může jít lépe a rychleji se vyšvihnout nad svou pomyslnou "laťku" a dosáhnou svého "levelu", zatím co my ostatní, nám nezbude nic jiného než dřina, dřina a zase dřina. Ale pokud to myslíme vážně a nenecháme se odradit, bude to stát za to.

Co více k tomuto říci? Nenechte se odradit počátečními neúspěchy. Ty jsou jen dočasné, jsou-li vaše texty opravdu dobré, svou cestu ke čtenáři si dříve (nebo později) najdou...

16



Ždibec štěstí Tak a nyní... Nyní nezbývá než si vychutnat onen krátký pocit euforie! Do toho! .........................................................................................................

Pěkné že? Príma pocit? Ta slast! Jenže... Ono to po chvíli vyprchá a namísto pocitu vítězství se nám do mysli vkrade ještě jiný pocit! Obavy. Co s tím textem mám dělat? Kam s ním? Pan Neruda to určitě věděl... Kam s ním! Ale bez legrace, protože náš napsaný text si opravdu zaslouží více, než aby zůstal trčet kdesi v šuplíku či na skříni, kde by na něj jen sedal prach a čtenáři o něm nevěděli. Naskýtá se nám hned několik možností: • Nechat svůj text kolovat mezi kamarády (což je krapet neefektivní). • Vyvěsit svůj text na internet (existuje řada literárních serverů, stačí si jen vybrat ten, který nám "sedne"). • Existují také nakladatelství (vydavatelé), kteří publikují i nezavedené (a začínající autory), za peníze vám i poradí jak na to, nebo provedou gramatickou korekturu a podobně (ovšem také za samotnou publikaci si také zaplatíte, všechno vám předem spočítají a vy se jen rozhodnete, zda do toho jdete, nebo ne). • Pokud nevěříte literárním serverům a nechce utrácet za publikaci u vydavatele, zkuste nějakou literární soutěž (Zde se však musíte pokusit napsat daný text podle zadání soutěže, jinak skončí v koši poroty, musí splňovat 17



všechny zadané podmínky, není to však patřičná výzva? Naučit se psát podle toho či onoho zadání? ). • Poslední možnost, která mne napadá, jsou "zájmové časopisy", které od autorů "berou" texty, jež se jim hodí do "krámu" (čili ediční řady, podle zařazení časopisu čtení pro děti a mládež, pro ženy - například o životě, o lásce, a podobně).

18



Část druhá

Uvařme si příběh... (Dali jsme do textu vše a přece není jedlý?)

- popisy prostředí - trocha historie nezaškodí - popisy postav - nejen lidé mají charaktery - popisy děje - dějové zvraty - povídka -

19



Popisy prostředí Stejně jako se děj toho či onoho filmu odehrává v určitém prostředí (reáliích), tak se i děj povídky odehrává v určitém prostředí, které vytváří samotný autor (kupříkladu i vzhledem k užitému žánru a podobně). Povídka o námořnících se bude nejspíše odehrávat na moři, kosmonauté budou létat ve vesmíru a akrobati hopsat v cirkuse. Prostředí je tedy důležitým faktorem (ne-li článkem) naší prózy, protože vytváří živnou půdu pro naše příběhy. Řečeno zcela laicky: postavíme si svůj svět (je jedno, zdali se bude zakládat na pravdě, nebo bude zcela fiktivní). Důležité je to, zdali bude pro čtenáře dostatečně přitažlivý. Vždyť... Svět naší fantazie je přeci bezbřehý!

Pozor však na jednu maličkost: i svět našich hrdinů by měl mít hlavu a patu, řídit se určitými "fyzikálními zákony" (a dalšími, např.: přírodními či společenskými) a měl by být postaven (pokud nejde o absurditu či parodii) na čtenáři známých faktorech (fyzika, chemie, historie a podobně). Ano, správně namítáte, že takový svět Alice Za zrcadlem je dočista bláznivý... Souhlasím. Zde záleží nejen na vkusu a příčetnosti autora, ale i na jeho odvaze vytvořit světy zcela nevšední a mnohdy chaotické, které se těm našim zažitým zdaleka ani nepodobají...

20



Trocha historie nezaškodí Ať už si vytvoříme jakkoliv barvitý a podrobný svět našich literárních postav, nesmíme zapomínat na jednu maličkost, čím je naše dílo (čili text co do rozsahu) "delší" a popisuje život hrdinů v delším časovém období (v rámci historické linky bez ohledu na místo děje), život našich postav s sebou přináší také potřebu popsat čtenáři i nějaká ta historická fakta, která se váží nejen ke světu, v němž jsou tyto postavy zasazeny, ale také fakta o samotných hrdinech, kteří mají také svou zcela osobitou historii (něco prožili, narodili se a kupříkladu i zemřeli v té či oné době, která může být zcela specifická pro daný příběh). Jinak bude vypadat povídání z dob Ludvíka XVI. a jinak z dnešní doby (či doby daleko v budoucnosti, kdy budou lidé pobývat třeba i nejen na Měsíci, ale i na dalekých světech).

21



Popisy postav Jak už bylo řečeno, hrdinové příběhu oživují naše povídky, novely a romány zcela nezaměnitelným způsobem (nejen podle svého vzhledu, chování a charakterů). Vždyť příběh bez literárních postav by byl jen zcela statickým celkem, ve kterém by nebyl život a podobal by se jen skulptuře vytesané do kamene, která by sice o něčem vypovídala a měla svou uměleckou hodnotu, ale byla by zcela mimo chápání světa stvořeného pro své literární postavy (jako Země na počátku, kdy na ní ještě nebyl život), ono to s sebou může přinášet i určité napětí a touhu po objevování (pokud toto není účelem autora a nejedná se o sci-fi příběh, kdy posádka rakety nachází zcela nový a neobjevený svět bez života a podobně).

22



Nejen lidé mají charaktery I lidé mají své charaktery, nehledě na fakt, že je každý z nás jiný, jinak myslíme a jinak se projevujeme (ať už svými činy nebo verbální komunikací). Stejně tak v našich příbězích nebudou (pokud to není záměrem autora) dvě zcela totožné postavy, které budou jednat, myslet a cítit stejně. Každá literární postava může být zcela jedinečná (jako sněhová vločka - prý neexistují dvě stejné sněhové vločky a kolik jich v zimě poletuje vzduchem, nebo se do sebe zaklesnou a vytvoří onou nám známou sněhovou peřinu).

Taktéž hrdinů může být v našem příběhu nepočítaně, ať už v podobě hlavních postav, vedlejších postav, popřípadě v podobě komparzu (tedy hrdinů, kteří nedělají nic jiného, než že vytvářejí pro celou událost určité křoví a jsou v příběhu jen do počtu a dotvářejí tak určitou atmosféru). Můžeme vytvořit nekonečné množství zbabělců, hrdinů, zamilovaných či naopak zklamaných postaviček, které budou žít svým zcela osobitým způsobem. A pokud nemá autor sklerózu a umí zacházet s více postavami najednou, může rozehrát docela zajímavou "šachovou partii" ve svém příběhu. A ani zde se fantazii meze nekladou...

23



Popisy děje Našinec by řekl: "Pořád se něco děje." Není vteřiny, kdy by nedocházelo k nějakým událostem, které se nás mohou (ale také nemusejí) dotýkat. Stejné je to i v našich příbězích. Události odehrávající se v našich výtvorech nemusí mít vliv (alespoň ten bezprostřední) na všechny literární postavy. Mohou však vytvářet svou posloupností (v rámci určité časové osy) historii a to ať už co se našeho smyšleného světa týče, tak co se týče samotných postav, které mohly to či ono prožít (být toho součástí), nebo naopak jen o tomto promlouvat (třeba i v podobě kronikářů či historiků).

24



Dějové zvraty Možná jsem už o tom psal, co si představit pod pojmem: "dějové zvraty", že jde o jakési imaginární "klacky", pomoci kterých autor zpestřuje život našim hrdinům (tím způsobem, že jim ty klacky doslova háže pod nohy). Ovšem, co by to byl za příběh, kdyby se v něm nic nedělo. Byl by nudný a nezáživný. Stejně tak, kdyby vše probíhalo vždy jako po drátkách a nebylo by žádného protivenství, které by ten či onen příběhový děj řádně okořenilo. Stačí pomyslet na to, jak bychom se asi měli, kdyby se nám v životě jen dařilo a nebylo by ničeho, co by nám stálo v cestě, nebylo by co zdolávat a překonávat. Bavil by vás takový život?

Pomoci dějových zvratů můžeme tedy udělat svůj příběh zajímavější. Můžeme jej i řádně zašmodrchat (zde záleží jen na tom, jak je autor zdatný ve vedení více dějových linek a jejích zamotávání - aby se v tomto nezamotal i on sám). Tento stav věci v ději našich příběhů můžeme označit i jako: "zápletka" (od slova zaplétati, nejde však o pletení svetrů, šálů a kulichů, ale o zamotávání hlav svým čtenářům). Jak je vidět, naše příběhy nejsou jednoduchými celky, ale obsahují řadu ingrediencí, které ve svém konečném množství (a dosahu) určují kvalitu samotného díla. Tedy i jeho čtivost.

Nesmíme však zapomínat také na opak samotných zápletek a tím je: "rozuzlení" (čili určité rozhřešení, které může mít, ale také 25



nemusí, dopad na naše postavy). V případě, že náš příběh zachycuje svou dějovou linkou delší časové období, může obsahovat libovolné množství zápletek a jejich rozuzlení. Stačí se podívat na "rodinné ságy" (jako určitý literární žánr epických rozměrů, kdy autor pohlíží na vývoj a život nejen celých rodin, ale i populací, záleží zde na tom, jak dalece chce svůj příběh rozvinout - nejen do pomyslné šířky a délky, ale i co se čtvrtého rozměru týče - samotného času).

26



Povídka Stáli proti sobě. Mířili na sebe zbraněmi. Dva sokové v lásce. Za ranního úsvitu na louce v malém remízku, kde jim až na řídkou mlhu nic nebránilo v tom, aby si navzájem ukončili ono životní trápení. Co by byl život bez lásky? Bez té sladké bolesti, která hýbe nejen světem, ale i srdci a těly těch, jež jí podlehnou? A s láskou přichází i strach a žárlivost, co kdyby se objevil někdo, kdo nás předběhne a stane se tím pravým, osobou milovanou, která nás odsune na druhou kolej? Možná právě nejen to kolovalo v mysli našich hrdinů, kteří neochvějně stáli proti sobě. Ne, ještě neměli zvednuté ruce. Jejich zbraně jen tiše spočívaly v jejich rukou a zatím mířily k zemi. Jak lehké je ukončit něčí život? Proč vlastně? Kdo dal komukoliv právo toho druhého zabít? Sprovodit ze světa? Kdo z nás je výše nežli samotný bůh? Vítr jim čechral vlasy na odkrytých hlavách. Oba je měli černé a kučeravé. Zatím co jeden z nich měl oči černé, druhý je měl naopak nebesky modré. Oba nosili plnovous. Oba také měli na sobě bílé košile a kalhoty tmavé barvy. Kdesi zaržal nervózně jeden z koní. Ani se neohlédli, jen si dál vyzývavě hleděli do tváře. „Ukončíme to?“ zeptal se ten modrooký. „Proč si nevychutnat ten okamžik?“ zasmál se černooký muž. „Vždyť za chvíli můžeme být už mrtví...“ „Bojíš se smrti? Mluvko...“ odplivl si modroočko. 27



„Nebojím se smrti!“ řekl ten první. Švihl několikrát zkušeně mečem a zamyslel se. „Zbabělče!“ provokoval jej modrooký sok v lásce. „Nevyměníme si zbraně?“ zašklebil se černooký šermíř. „Co takhle pistole?“ „Jsi lepším šermířem než já, proč bys to dělal?“ „Protože jsi lepším střelcem...“ Oba na sebe pohlédli. Slunce zvolna rozpouštělo nízkou mlhu nad loukou. Bylo polojasno. V noci pršelo a bylo to znát. Oba měli zmáčené boty a voda jim divoce čvachtala v nízkých střevících. Meče nebo pistole? Jakoby to nebylo jedno. „Dobře!“ řekl modrooký muž. „Ať je po tvém...“ Jejich sekundanti jim vyměnili meče za křesací pistole. Oba si je nejdřív zkusmo potěžkali v dlaních. Kam až ta doba pokročila? Ze souboje tváří v tvář se boj přesunul na dálku. Dnes je už možné zabít člověka na několik kroků, ne-li ještě dál. Bez ohledu na to, aby mu bylo nutné pohlédnout do tváře. „Proč?“ zarazil se náhle modroočko. „Měl bys pocit viny? Necháš tu špinavou práci na kulce, namísto, abys mi probodl srdce svým vlastním mečem?“ „Nechci být vrahem, až se vrátím ke své vyvolené...“ ušklíbl se černooký muž. „Co když se k ní už nevrátíš?“ zamračil se jeho sok. „Osud bývá vrtošivý!“ 28



„Pánové, čas běží!“ řekl jim jeden ze sekundantů. „Nemáme na to celý den, nebo si řekněte nový čas, kdy chcete skončit se svými životy, budeme vám k službám...“ Oba se ohlédli k muži s vysokým cylindrem. Ach ta etiketa! Pravidla! „Víte, co máte dělat?“ zeptal se jich tentýž muž. „Postavíte se k sobě zády. Až řeknu, uděláte každý pět kroků, pak se otočíte a vystřelíte! Kdo dřív a přesněji vystřelí, má větší šanci na úspěch...“ Postavili se zády k sobě. Slunce jim začalo hřát do tváře. Vítr na obloze rozehnal bílá oblaka. Zdálo se, že dnes bude hezky, pěkný den na umírání. Na pokyn jednoho ze sekundantů se vydali každý opačným směrem. Pět kroků. Co je to pět kroků? V porovnání s věčností. Nic. Oba měli před očima tutéž ženu. Krásku! Dlouhé zvlněné blond vlasy, kulatou tvář s malým nosíkem, modrýma očima jako studánky a malými ústy, vykrojenými do tvaru srdce. Vždy usměvavá, vždy přátelsky naladěná. Kdo ví, třeba bylo lámání mužských srdcí jejím koníčkem. Žena krev a mléko. Žena tisíce tváří. Anděl s ďáblem v těle. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět... A otočka. Zvednout zbraň a zamířit! Vystřel! Oblaka prachu. Nikdo z nich nepadl k zemi. Minuli! Oba? Jaká náhoda. Dostali druhou zbraň. Znovu tatáž procedura. Pět kroků, otočka, zamířit a pal! Znovu bez výsledku. „Zde jsou zpět vaše meče, pánové!“ řekl tentýž muž v cylindru. 29



Výměna zbraní. Čas běžel. Proč to všechno? Kvůli jedné mysli? Jednomu srdci? A jednomu tělu? Pocitu chvilkové rozkoše a omámení? Falešnému pocitu lásky? Poblouznění? Začali se bít meči s jednou rukou za zády. Obrana a útok. Obrana a útok. Krok dopředu, dozadu, do strany. Vlevo i vpravo. Kroužili kolem sebe jako dva kohouti. Zbraně jim takřka jiskřily v ranním slunečném dni. Kdesi přestali překvapeně zpívat ptáci. Meče se míhaly vzduchem a neomylně se do sebe zaklesovaly. Oba byli dobrými šermíři. Nikdo z nich nechtěl tomu druhému dát jakoukoliv výhodu. Bili se dlouho. Vteřiny divoce ubíhaly a stávaly se z nich minuty. Jejich sekundanti začali být nervózní. Nečekali, že bude souboj tak dlouhý. Vždyť zákon souboje zakazoval a oni zde byli se svými svěřenci na zapřenou. Proč nezemřít za krále a za vlast, když můžete zemřít v souboji? „To stačí!“ řekl ten modrooký. „Zabij mne, nebudu se bránit! Nemá to cenu...“ „Nemůžu tě jen tak zabít!“ zavrtěl hlavou černooký muž. „Co když si nás vyvolila oba? Co když ona s námi hraje svou hru? Na kočku a na myš?“ „A čeká, že se tu navzájem pobijeme jako sokové v lásce...“ otřel si čelo ten druhý. „Také mi to vytanulo na mysl. Jsme podvedeni! Oba?“ „Kdo ví...“ svěsil modrooký muž meč a pokynul svému sekundantovi. „Zabít se můžeme vždy. Ruším souboj!“ 30



„Souhlasím, vydáme se za ní a zeptáme se jí, komu patří její srdce!“ pokynul černooký sok svému kolegovi. „Pojďme!“ Nenávist se změnila v podezření. Jak se to zdálo být naivní! Komické. Jako ze špatné hry. A bláznivé zároveň. Podvedeni, oba a hned nadvakrát. Vydali se na koních k sídlu své milé. Prošli železnou bránou. Nebylo zamčeno. Koně nechali na nevelkém nádvoří před domem ve tvaru písmene U, aby se vydali do domu. Po schodišti svižně vykročili k pokoji milované ženy. Avšak... Proklatě! Nebyla sama. Byla nahá s dalším mužem! V posteli. Než otevřeli dveře, slyšeli oba tiché vzdechy a obdivná slůvka. „Proč?“ zeptali se takřka naráz. „Podvedla jsi nás!“ „Nečekala jsem, že to přežijete!“ zamračila se. „Protože jsem dobrými šermíři?“ zeptal se jí ten modrooký. „Čubko!“ „Nevěrnice, omámilas nás svými sladkými lži a svedla svým tělem! Skončíš v pekle!“ řekl ten druhý. „Pánové!?“ řekl muž, který na blonďaté krasavici až do této chvíli ležel a pohyboval se sem a tam v divokém rytmu. Ještě teď měl kapky potu na čele. „Copak to nechápete?“ „A co máme chápat?“ zeptali se oba svorně. „Ona nechce vás, ale vaše peníze!“ řekl muž věcně. „A teď vypadněte, jste tu za křeny!“ „Mor na vás!“ řekl ten modrooký a odešel z místnosti. „Sbohem!“ pronesl ten druhý a práskl za sebou dveřmi. 31



„Nejsou sladcí?“ zasmála se blonďatá krasavice. Prsa se jí mocně dmula na hrudi. Zavrtěla se blahem a zašeptala: „Kde jsme to skončili?“ „A není vám jich líto, má milá?“ zeptal se jí její zákonitý manžel. „A vám, můj milý, není líto, že z vás dělám paroháče?“ zamračila se. „Jakoby tomu kdy nebylo jinak,“ odfrkl si. „Ale dobře víte, má drahá, že také nejsem svatý!“ „Pravda,“ přikývla. „Škoda jen těch peněz, které mi mohli oba věnovat!“

Jak vidíte, nepoužil jsem přehršel popisů. Vůbec jsem se nevěnoval místu děje. Naši hrdinové mohli svůj souboj konat kdekoliv, kde je jen kousek lesa, louka s dobrým výhledem a hlavně klid (tedy vše beze svědků). Samotné místo děje zde nebylo důležité. Po pravdě, jde jen o takovou momentku, které bylo vše podřízeno (viz účel světí prostředky).

Co se historie mého imaginárního světa týče, také jí tu nebylo potřeba. Nač se rozkecávat o tom, v jakém světě oba žili? Kde se narodili, jací byli jejich rodiče, jak prožili své životy, kde studovali, a co všechno zažili, než je pomyslný osud svedl dohromady. Doba a společnost, jíž byli součástí, zde také nehraje prim. To vše se stalo podružným. 32



Samotné postavy jsou popsány jen do takové míry, aby je bylo možné od sebe oddělit. Aby čtenář věděl, kdo proti sobě stojí. Dva sokové v lásce, které (oba) ona milovaná dívka podvedla, jak se mají čtenáři možnost dozvědět ze samotného závěru této kratičké povídky. Tato práce je příkladem, že ne všechny texty musí mít rozsah románu či jen novely. Žádné rozkecávání o tom, jaká kdo měl na těle znaménka, zdali byl tu či jinde ochlupený, či mu nechyběl na těle nějaký úd. Natož charaktery obou hlavních postav, jakoby byla v popředí jen jejich řevnivost a touha se pomstít (za každou cenu, avšak čestným způsobem).

Jak už jsem napsal o odstavec výše, není zde důležité, jaký kdo měl charakter, kdo z nich byl hodnější, moudřejší, spravedlivější a čestnější. Jak se kdo choval a jednal v té či oné situaci. Proč taky, když oba hrají v této povídce jen takový štěk. A nic víc. Jsou jen prostředníky k dokreslení celé situace. Stejně tak detaily naší hrdinky (jejich vzájemné společnice a konkubíny) nejsou na programu dne. Protože se povídka pohybuje jen v rámci určitého "náčrtu" (či pohlednice z dané doby), není nutné vědět o hrdinech vše (do mrtě).

Děj je vlastně jednoduchý. Za úsvitu se oba i se svými sekundanty setkávají, aby se oba (pokud možno) navzájem sprovodili ze světa. Jeden druhého viní z toho, že se do nich (obou) zamiloval předmět jejich lásky, dokud jim nedošlo, že je zde něco špatně. Ano, celá zápletka mohla být více rozepsána (třeba i do patřičných detailů v podobě flashbacků, ale možná, že 33



by již pak tato povídka ztratila něco ze svého "kouzla" a "dynamiky" - pokud vůbec něco z toho vlastní).

Celá zápletka se točí okolo souboje. Není zde nic jiného. Jen on a on (a jejich zbraně). Vedlejšími postavami tu jsou oba jejich sekundanti a pak předmět jejich zájmu s mužem, který byl právoplatným "vlastníkem" oné krásky (mám na mysli manžela). Celek se pak zdá jako špatně postavená hra. Jakoby oba manželé využívali svého postavení a milovali se i s jinými (v jakémsi volnějším svazku, přestože mravy a zákony tehdejší doby hovoří své). Avšak nebyla v každé době předkládaná na obdiv právě zkaženost lidí? Kam se "hrabe" Sodoma a Gomora.

Co říci závěrem? Celá povídka se klidně mohla odehrávat ve Francii. Anglie byla na něco podobného příliš konzervativní, ale nenechme se mýlit. Třeba i takové Španělsko, Rusko, Polsko, nebo i jiné země, by mohly být pěkným zázemím k rozepsání mnohem širší hry. Stejně tak co se všech hrdinů týče (mohli být lépe a uvěřitelněji zasazeni do děje) nejen do místa, ale i doby (času králů, roztopášnictví, bohatství a bídy) bez ohledu na onu pomyslnou časovou osu (přeci jen, historické události by mohly ještě plastičtěji obkreslit celý příběh). Zde však o nějakých událostech mimo děj není řeči. Ani zbla...

Proč pak tento příklad? Aby bylo jasné, že není třeba se vždy (do mrtě) držet všech pouček a doporučení! Záleží jen na autorovi, jak svůj příběh rozehraje a čeho se bude držet. Ať už půjde o dlouhé epické dílo o šlechtickém rodu kdesi ve starém Rusku, či o 34



rodinu žijící kdesi ve Spojených státech dnešní doby, nebo existenci bakterií na daleké planetě, která ještě nemá ani jméno...

A ještě na závěr: případné nedostatky v této "povídce" si properte sami! Alespoň poznáte (na vlastní kůži), jaké je to být kritikem!

35



Část třetí

Psaní v praxi (...naostro...)

- začínáme- test s uzlem - první slovo - první věta - první odstavec - první stránka - první povídka - co dodat -

36



Začínáme Píšete? A smím-li se zeptat, o čem? Jak vůbec píšete? Máte svůj styl? Je vaše povídání zajímavé? Máte i svůj vyhraněný žánr? Proč se na toto ptám? Protože všechny tyto otázky jsou důležité! Co chcete svým čtenářům sdělit? Jakým způsobem? Jakou formou? Jak chcete, aby vaše texty na čtenáře působily? Chcete se prosadit? Nebo píšete jen tak pro radost, vlastně by v tom neměl být žádný rozdíl, zda píšete jen tak, nebo pro peníze.

K čemu je tento obrazový návod? Snad nebude pro kočku, ale pomůže vám zamyslet se nad tím, co se s vámi a vaší myslí děje, když píšete, nebo se marně snažíte napsat byť jen jediné slůvko. Psát povídky to není, jako když natáhnete autíčko na klíček. Jsou dny, kdy z člověka prostě nic nevyleze. Nejen tiskařští šotkové Překlepníčci, ale i múzy (a múzáci) mají své dny. Problémem s blokem ve psaní se říká prokrastinace, ale o něm tu není řeč, to důležité, co by vás mělo zajímat je fakt, jak psát, aby vaše psaní mělo smysl.

Že jen mlátím prázdnou slámu a snažím se objevit znovu Ameriku? K čemu, když již byla objevena? Jenže... I objevené můžeme stále objevovat a v tom je ona krása, dívat se na známá fakta očima neználka, který netuší, jaké krásy může onen tajemný a ještě neprozkoumaný svět v sobě skrývat...

37



Test s uzlem

Nejspíše si říkáte, proč sem - sakra - ten člověk vložil prázdnou stránku. Jenže to je právě ten vtip, v tom je skryta ona pointa! Znáte z jisté (a blíže nejmenované) reklamy obrázek, který vysvětluje sílu onoho pracího prostředku? Test s uzlem ukáže, že dokáže proniknout i do látky, která je pevně zavázána - do uzlu... Co má tento test v reklamě společného s prázdnou stránkou?

38



Už jste určitě nejednou viděli (v jiném návodu), jak se na vás jeho autor snaží zapůsobit právě onou prázdnou stránkou, která by ve vás měla asociovat určité pocity... Co cítíte, když se na ni zadíváte?

Prázdná stránka, pfff. A co s ní? Je to přeci jen kus nepopsaného papíru, či virtuální plochy v textovém editoru. Což takhle se na tuto stránku podívat jinak? Jiným pohledem? Jinýma očima? Čím vším ji můžete popsat? Ano, můžete podotknout, že slovy, ale... Jaká slova zvolíte? Jak se budete vyjadřovat?

39



První slovo

A máme první slovo. Není slůvko "máma" prvním slovem, které kdy dítě poprvé vysloví? Pokud jím není kupříkladu: "táta". První slovo, hurá, máme první slovo! Pro nás toto může znamenat malé vítězství. Stránka již není čistá a neposkvrněná. Je popsaná, a co na tom, že jen jedním jediným slůvkem? Však k němu časem přidáme další...

40



První věta

Že tuto větu znáte ze Slabikáře? Ano, použil jsem ji záměrně. Snad nebudu tímto porušovat copyright, jde přeci jen o jednu větu. Pro jistotu napíšu toto: "Ano, použil jsem tuto větu z dob svého dětství, kdy jsem se jako malý capart učil snad v první třídě vyslovovat - a číst - první slůvka. Děkuji!"

41



Máme tu první větu, která se skládá z několika slůvek. Naše imaginární stránka je popsaná o mnohem více, než tomu bylo u onoho prvního slůvka. "Máma má mísu!" Není to príma zpráva? Ale když se nad touto větou zamyslíme, zase toho tolik nevíme. Nevíme, jak je stará (ta mísa), jak vypadá (jak je velká, zda je pomalovaná či jakou má barvu) a podobně.

Takže? Pojďme dál a pokusíme se celou situaci blíže specifikovat. Mísa je sice jen obyčejná porcelánová věc, ale třeba je ona máma neobyčejnou bytostí. Nebo je vše jinak, protože prozatím můžeme o všem jen hádat...

42



První odstavec

Hned od pohledu je jasné, že zde máme více informací... Alespoň o té míse. O mamce nepadlo ani slovo, ale třeba není maminka středem zájmu, protože je důležitá (v onom pohledu) právě mísa. Je to jasné, víme, odkud je ona mísa a jak asi vypadá. Tedy bez patřičných detailů, o kterých jsme si psali u minulé kapitolky, ale třeba to vážně není důležité. Kolik takových mís existuje ve světě a stojí (či leží) v našich kuchyních? 43



Všimli jste si také, jak je tento text napsaný? Autorka má k míse určitý citový vztah, a když ne k ní, pak k mamince, která je na svou mísu patřičně hrdá, protože může být opravdu skvostem (a být krásným doplňkem, který existuje jen proto, aby kuchyň dotyčné maminky patřičně ozvláštnila). Je opravdu krásná! Nezbývá, než jí věřit.

A dál? Co se s tou mísou stalo? Zůstala někde ležet? Sedal na ni prach? Byla používána nebo nikoliv? Stále je zde příliš mnoho otázek. Nemyslíte?

44



První stránka

Konečně tady máme pořádnou porci textu. Hned několik odstavců. Sice nepadlo ani slovo o tom, jak si ji máme v duchu představit, ale to nevadí, protože jsme se dozvěděli, co se s ní stalo. A to je velmi důležité! Proč? Protože každá povídka by měla mít (byť i ten nejjednodušší) děj, který bude odněkud někam směřovat.

45



Co se stalo? Mísa se rozbila. Vlastně byla rozbita! Kocourem... Naše hrdinka byla natolik odvážná a měla toho kocourka ráda, že vše vzala na sebe. Mísu měla ráda i maminka, jenže jak se zdá, neplakala jen pro tu mísu, ze které zbyly jen střepy. Nevíte? Přečtěte si text ještě jednou.

Spolu s tímto textem přichází i určité podobenství, jinotaj či alegorie. Nevěříte? Máme zde mísu, která je na střepy, ale... Co se může ještě rozbít? Také do podoby střepů? Proč maminka vlastně pláče? Jen kvůli oné míse? Nebo se stalo ještě něco dalšího? Děj této povídky i přes svou jednoduchost nesměřuje jen jedním směrem, máme tu i další události!

Jaké? Co se stalo s otcem hrdinky? Odešel! Kam? Někam pryč, to také není důležité, ale jisté je, že maminka nepláče jen pro tu mísu, ale i ze ztráty svého muže (a otce své dcerky). Vyprávěčka se to časem dozvídá také. Už ví, že za to nemůže jen ona, kocour Mikeš, ale i její otec, který obě (ji i její matku) opustil. Proč? Kdo ví.

Jedno je jisté, čtenáři mají možnost se dozvědět spoustu věcí. Pamatujete jak to začalo? Nejdříve tu bylo slůvko: "Máma.", pak přišla jednoduchá věta ze Slabikáře, aby byla myšlenka více rozvedena do podoby jediného odstavce, který byl následně rozveden touto popsanou stránkou!

46



Vidíte ten rozdíl? Nejdřív tu byla stránka prázdná! Čistý list... A nyní tu máme popsaný kus papíru. Ale to ještě není konec, protože je celé povídání bez začátku a bez konce, nemá úvod ani pointu. Je jaksi o ničem a zasloužilo by si více rozepsat, aby byl příběh co nejvíce úplný...

47



První povídka

48



Vidíte? A jednoduchá povídka je na světě. Má začátek, konec, i nějaký ten děj. Víme, jak se vyprávěčka jmenuje, o kom že to celé je (jaké postavy, zvířata a věci zde účinkují), a také, odkud a kam celý příběh směřuje.

Sice zde opět zůstalo mnoho nezodpovězených otázek a tajemství, například proč ten kocour skákal na tu kredenc (opravdu jen proto, že měl zlobivou náladu?), ale to nevadí, protože tento text splňuje všechna základní kritéria povídky.

Co na tom, že nevíme, jak vypadal kocour, jak vypadala mísa, jakou vizáž měli lidští hrdinové a hrdinky, ale občas nejsou detaily příliš důležité, pokud je na přetřesu dne právě děj samotného příběhu. Rozbita byla nejen mísa, ale i vztah. Vztah mezi manžely a také vztah mezi manžely a dítětem. Lenka se svou matkou zůstaly opuštěny v neúplné rodině, a jejích otec a partner (podle úhlu pohledu) zmizel bůh ví kam.

Také vás napadlo, že by bylo možné tuto povídečku více rozepsat? Roztáhnout ji více do šířky i do délky? Přidat více událostí, více detailů... Dát příběhu větší hloubku, ale pak by tento textík nevypadal, jako by jej napsalo dítě z prvního stupně základní školy. Proč by mělo být autorem (či autorkou) právě dítě? Vlastně je to jedno, klidně by ji mohl napsat dospělý člověk, to není důležité. Na čem tedy záleží? Na pohledu na věc, na oné cestě, kterou jsme v tomto miniaturním návodu spolu prošli! Od prázdné stránky k povídce...

49



Že jsem vám nenapsal, jak pracovat s detaily? Jak uvést postavy do příběhu? Jak s nimi manipulovat v rámci děje (i vlastní psychologie postav), aby byly co nejuvěřitelnější? Že jsou detaily velice chudé a my jsme plně závislí na své fantazii? No a? Pokud chcete vědět více, podívejte se jinam, i tento web je plný dalších informací! Tady přeci šlo jen o to, jak zaplnit prázdnou stránku!

A co onen test s uzlem? Nevyprali jsme prázdný list? Dočista! Ale v inkoustu... A tak to má být, protože psaní je o tom, jak co nejsmysluplněji zaplnit prázdné řádky. Tak zase někdy, přátelé!

50



Co dodat? Jsme na konci, ale netruchlete! Že jste se dohromady nic nedozvěděli? Ale co to? Dozvěděli jste se spoustu věcí! A to nejen o naší malé hrdince, která nám svěřila svůj příběh. Své pocity a postoje... Aniž by Lenka prozradila víc, než by měla, vždyť i čtenářova fantazie by měla být jednou z hlavních složek, která dotváří naše příběhy.

Je toho málo, myslíte si? Ne, je toho tak akorát. To ostatní nechám na vás, protože za vás nikdo nenapíše ani řádku! Byť jen jediné slůvko. Vy jste těmi, kdo přednáší svým čtenářům své příběhy. Čtenáři jen přicházejí k vám a nechávají se unášet na vlnách vaši fantazie, aby za přispěním své fantazie (a svého vnitřního pohledu) mohli prožít vámi přednášené příběhy a alespoň na krátký okamžik zažít něco, co se (třeba i) v běžném životě zažít nedá.

A ten kapesník? Máte-li rýmu, vysmrkejte se do něj. Pokud je příliš hezký, a úhledný, na rýmu, dejte si jej do kapsy. Nezapomeňte však na onu prázdnou stránku! Na to kouzlo, které přichází z vás a prostřednictvím vás (i vaší tvorby) naplňuje všechny čtenáře, kteří vás poctí svou návštěvou. Kouzlo tvoření, kouzlo autorské tvorby, které se rodí mnohdy velmi těžko, protože nikdo neřekl, že psaní je procházkou růžovým sadem!

51



Část čtvrtá

Typografie Ono se řekne, navrhni si vzhled svého díla (bez ohledu na to, zda jde o povídku či delší literární útvar). Napiš nějaký úvod (předmluvu či prolog) a pak se vrhni do psaní jednotlivých kapitol. Občas do textu vlož nějaký ten obrázek, dopis či poetické dílo, a je vymalováno. Čeho se vyvarovat a co naopak dělat, aby náš text vypadal co nejlépe (a čtenář se v něm neztrácel)? Snad odkazy uvedené níže napoví...

- základy- titulní strana - poděkování - úvod - kapitoly - označení kapitol - písmo - přímá řeč - korespondence - poezie v próze - co nedělat - ilustrace - závěr - obsah -

52



Základy

53



Záhlaví - po lopatě samostatný řádek nad textem, obvykle je na něm název díla a jméno autora (není podmínkou). Nadpis - může jít o název kapitoly, její číslo a podobně (viz číslování kapitol). Tělo stránky - vlastní stránka obsahující text, obrázky, grafy a podobně. Poznámka pod čarou - plní roli vysvětlivek k danému slůvku nebo slovnímu spojení. Zápatí - textový řádek pod stránkou, většinou je obsazen číslem stránky.

54



Titulní strana

55



Titulní strana většinou plní dvě funkce: reprezentuje a slouží jako vějička. Hlavní věcí, která je vždy zřejmá je: název knihy. Dalším důležitým prvkem je nejen případná ilustrace, ale i vlastní grafická podoba obálky (přebalu jako celku). Co čtenáře přiměje vzít tu či onu knihu do ruky? Název knihy? Nebo ilustrace, která na něj vybafne zpoza jednotlivá písmena? Jméno autora je třetí a velmi důležitou informací, přednáší čtenářům jen jedno - kdo danou publikaci napsal či převyprávěl (čili kdo za to může). Ono je to dobré i jako prosté vyjádření faktu, kdo je autorem dané knihy. Bez autora by žádná kniha přeci jen nevznikla!

56



Poděkování

57



Poděkování slouží k jediné věci - k poděkování. Zač autoři děkují? Většinou za pomoc či podporu při psaní - jakýmkoliv způsobem, ať už jde o betareading, korektury, a podobně (a to nejen rodině, blízkým, přátelům, známým, kolegům a dalším). Prosím, neděkujte celému světu, stejně se všem čtenářům nezavděčíte!

58



Úvod

59



Úvody do příběhu plní povětšinou roli předmluv (prologů), které krátce představují určité skutečnosti, jež kupříkladu předcházely ději daného příběhu, který se čtenáři dostane do rukou. Samotný úvod může být různě dlouhý (co do rozsahu) a to podle uvážení autora. Příliš dlouhé prology však mohou působit opět spíše negativně, a mohou odvádět od čtení, pokud nejsou "k věci" a čtenáře spíše nudí, než aby je navnadily k dalšímu čtení.

60



Kapitoly

61



Pokud je váš příběh delší (rozsahem), určitě použijete kapitoly k rozlišení částí děje (delší povídky či novely), aby se čtenáři v příběhu mohli lépe orientovat. Samotný název kapitoly by pak měl být dostatečně odlišen od běžného textu (kupříkladu větším fontem, či tučným nebo podtrženým písmem a podobně). U podtrženého písma pozor, používá se při tvorbě webových stránek v podobě linku (odkazu na další stránky) a samotný nadpis by pak mohl být zaměněn s oním linkem. Vlastní text dané kapitoly by pak měl být dostatečně oddělen od nadpisu a v rámci přehlednosti řádně naformátován do odstavců a podobně. Pro ilustraci opět stačí nahlédnutí do oblíbené knihy oblíbeného autora.

62



Označení kapitol

63



Názvy kapitol mohou být vyjádřeny (napsány) různě, podle toho, jaký důraz autor klade na fakt, co by měl ten či onen název vyjadřovat. Může jít jen o prosté slovní spojení kapitoly s číslovkou, či zcela specifické slovní spojení, které má s danou kapitolou něco společného, kupříkladu: Dovolená u moře. Pokud používáte jen číslovky (vypsané slovy), pak je vše jednoduché, např.: Jedna, Dvě, Tři (a tak dále). Někteří autoři užívají i římské číslice. Pak je někdy problém se v textu orientovat, pokud je zcela neovládáte, je-li kapitol více a jejich sled (názvů) je směsicí písmen, jejíž význam si pak čtenáři musí přeložit, např.: XLI (41 - nemýlím-li se). Pokud jde o kratší literární útvar (co do rozsahu), mnohdy postačí jen několik shodných znaků, které jsou odděleny "nahoře i dole" volným řádkem, např.: ----- či ***** (apod.).

64



Písmo

65



Běžné písmo (obecný styl bez jakéhokoliv zvýraznění) se používá při psaní nejčastěji, kdyby byl celý povídkový text (či román) sepsán jiným typem písma (kupříkladu tučně či kurzivou), stal by se text pro čtenáře nečitelným. Pro ilustraci stačí nahlédnout do jakékoliv běžné povídkové knihy či novely. Tučné písmo slouží ke zvýraznění dané informace, kterou s sebou to či ono slovo či slovní spojení přináší, je pak viditelně odděleno od okolního textu, který je napsán běžným písmem. Pokud je to nutné, mohou být tučným písmem vypsány i celé věty či souvětí (vzhledem k vlastní důležitosti). Kurzíva se také používá k oddělení slůvek (či slovních spojení) od běžného textu, ale nepůsobí tolik výrazně, autoři ji používají většinou u vlastních jmen (lidí, zvířat a věcí), které takto chtějí oddělit od okolního textu pro svou vlastní důležitost (vzhledem k příběhu a jeho ději). Tento odstavec je směsicí různých stylů, jakou důležitost dát různým informacím, to je už plně na posouzení samotného autora. I zde platí: čím méně, tím lépe!

66



Přímá řeč

67



Přímá řeč může mít mnoho forem, kupříkladu jen jako jednotlivé repliky, které pronášejí hrdinové, kteří mezi sebou vedou určitý dialog (pokud nejde o monolog osamělého herce). Jednotlivé výroky mohou být uvozeny do uvozovek (tak jak je obecně běžné), nebo i jiným způsobem, viz níže. Vždy je však dobré, aby čtenář věděl, co má sloužit jako prostý popisný text a co jako přímá řeč, aby zbytečně netápal a neztrácel se v textu. Pokud nepoužijete uvozovky, můžete přímou řeč oddělit od běžného textu kupříkladu pomlčkou na počátku přímé řeči. Pokud použijete shodnou formu v celém příběhu, bude čtenáři jasné, které části textu slouží jako repliky hrdinů a které jako běžný literární text. Povětšinou si nevystačíme jen s přímou řečí (mluvou jednotlivých hrdinů), ale musíme ji doplnit o uvozovací věty, které s sebou nesou další informace (co kdo dělal, jak vypadal či jak se cítil právě v době, kdy tu či onu repliku zrovna pronášel). Pokud použijete jen dialogy, může celkové vyznění působit spíše sterilně a čtenář nemusí být v obraze.

68



Korespondence

69



Také užitá korespondence v prozaickém textů může mít svůj smysl, kupříkladu v rámci ozřejmění obsahu toho či onoho dopisu, o kterém nemusí mít postavy příběhu ani páru (na rozdíl od čtenáře). Příběh se pak může vyvíjet libovolným směrem (i v rámci dané korespondence, která může mít různou důležitost) a dopisy v nich mohou sloužit nejen jako nosiče informací, ale i pěkně zamíchat s dějem (v rámci reakce jednotlivých postav, pokud na ně narazí - i v rámci jejich obsahu a důležitosti pro jednotlivé hrdiny). Text dopisu je dobré opět oddělit od běžného prozaického textu, kupříkladu jako samostatný odstavec, nejlépe i viditelně (kupříkladu kurzivou), aby bylo zřejmé, který text je povídkový a který je textem vloženým (ve formě dopisu, který si mezi sebou jednotliví hrdinové posílají, či toto hodlají nebo nehodlají udělat, a dopis již napsali).

70



Poezie v próze

71



Do textu vložené verše by měly mít své opodstatnění (stejně jako ilustrace), pokud do textu vložíte báseň, a ta nebude souviset s příběhem (prostě tam jen bude), opět bude působit rušivě. Pokud je v příběhu poezie, kterou hrdinové vyjadřují své city a pocity, pak je vše v pořádku. Při psaní básní nepoužívejte verzálky (VELKÁ PÍSMENA) opět to může rušit při čtení, použijte raději kurzivu, odsazení na střed a samotnou poezii oddělte od prozaického textu kupříkladu volným řádkem (jak sloučit poezii s prozaickým textem, kterého je součástí, to už je na posouzení autorů).

72



Co nedělat...

73



U nadpisů používejte stejnou velikost fontu, pozor také na překlepy, chyby v nadpisu jsou první věcí, které trknou čtenáře do očí. Text pak působí zbytečně neprofesionálně. Pozor na chybějící a nadbytečné mezery v textu, na neopravené překlepy či nadbytečnou interpunkci, všechny nedostatky pak odvádějí čtenáře od čtení a ten namísto aby se věnoval ději, přemýšlí, co je v textu špatně. Přímá řeč je v povídkovém (či románovém) textu důležitá, nejenže čtenář vidí, jak spolu jednotlivé postavy komunikují, ale také mohou dialogy hrdinů posouvat děj pěkně vpřed a přinášet (bokem) nové informace, které z popisů kupříkladu zjistit nemůže. Nikdy nedávejte dialog postav za sebou na jednotlivé řádky (tak jak spolu hrdinové mluví), ale odsaďte vždy novou přímou řeč na nový řádek (a to nejen pro přehlednost). Nevkládejte do textu zdrobněliny (působí zbytečně dětinsky), ikonky, které označují náladu dané osoby (smajlíky), nebo zkomolená slůvka (která pravidla českého pravopisu neznají), text je pak zbytečně nečitelný a může čtenáře odradit od čtení.

74



Ilustrace

75



Tento ukázkový text obsahuje vloženou grafiku (zde obrázek mimoňů). Použité obrázky by měly korespondovat s textem, do kterého byly vloženy. Logicky by zde měl být důvod, proč jsou v textu užity tyto grafické prvky (může jít i o grafy či tabulky). Nadbytečné obrázky, které nemají s příběhem nic společného mohou působit spíše rušivě!

76



Závěr

77



Závěr (epilog) - není povinný, příběh jej může (ale také nemusí) obsahovat. Povětšinou jde o dovětek k příběhu, co se událo po ukončení příběhu, aby byl čtenář více v obraze. Text by měl být k věci, měl by logicky zakončovat celý příběh, ať už je důvod sepsání jakýkoliv. Někdy je lepší závěr vypustit zcela, než aby obsahoval informace, které čtenáři nic nedají a zbytečně kazí celkový dojem z knihy. Dovětky (P.S.) do textu nedávejte! Raději je zapracujte do vlastního textu. V tomto případě jde o zcela nadbytečný text, který jen vyjadřuje názor autora (vyprávěče).

78



Obsah

79



Obsah - není povinný, autor jej může (a nemusí) uvádět na konci své publikace (knihy: novely či sbírky povídek), slouží k rychlejší orientaci v textu. Seznam kapitol (a podobně) - obsahuje název kapitol a jejich umístění v publikaci. Pokud jde o povídkovou knížku, může obsahovat názvy povídek a jejich umístění v knížce. Nikdy nedávejte do obsahu položku: "Obsah", nevypadá to pak příliš profesionálně. Pokud není obsah dlouhý na tři strany...

80



Část pátá

Střípky (Aneb takový malý BLOG s různými nápady a postřehy.)

- psychologie postav - nedostatky autorských textů - autorský zákon - pod vlivem alkoholu - mezi nebem a zemí - do boje - hry lásky šálivé - muži a ženy - co s nedokončenými texty - buďme kritičtí - o tvůrčím psaní v kostce - klišé - když se řekne: super-hrdina - chudák češtin - povídali, že mu hráli - jak postavit povídku - staňme se žurnalisty - chvilka poezie - co je a co není fanfikce -

81



Psychologie postav Jak se stát "psychologem" snadno a rychle? Na první pohled to nejde, protože každý psychiatr či terapeut se musí na svou praxi připravovat a to nejen po teoretické, ale zejména i po praktické stránce. Ono pracovat s lidskou "duší" (tedy vlastně myslí), to není jen tak... Ale co má společného psychologie (jako vědní či medicínský obor) s literaturou? Pan Freud by nejspíš koukal. Mnoho...

Jako lidé jsme bytosti nestálé, věčně pobíhající, něco kutící a na to či ono myslící... Stejně tak se neustále potýkáme s onou pocitovou stránkou věci. Protože naše životní realita okolo nás na nás samotné nedoráží jen prostřednictvím našich pěti smyslů, mezi které patří: zrak, sluch, čich, hmat a chuť (o šestém smyslu se nevyjadřuji, protože jedni tvrdí, že existuje, zatím co druzí, že nikoliv). Oněch pět smyslů, které jsou také u každého člověka jinak "seřízeny" (každý člověk vnímá svůj okolní svět jiným způsobem, nehledě na fakt, že někteří lidé jsou znevýhodněni právě tělesným postižením v podobě hluchoty či slepoty, apod.), tvoří jakousi vstupní bránu nejen nás samotných do tohoto světa, ale i naopak.

Je zajímavé, že co člověk, to jiný názor na danou věc či problematiku. Podívejme se například na imaginární křídu, která leží na zcela imaginárním stole. Jde o docela banální pomůcku pro 82



psaní na tabuli. Pamatujete si, jak vypadá? Když se na ni podíváme, nejspíše se neshodneme, zdali je více šedá nebo bílá, pro každého bude jiná. Taktéž je to i s jednotlivými událostmi, které nás životem provázejí, co je pro jednoho katastrofou, to může být pro druhého "požehnáním" a pobídkou k překonání další pomyslné laťky. Právě toto "rozdílné vnímání světa" můžeme použít i v našich příbězích.

Jak už bylo řečeno, svět okolo nás nejen vnímáme (tak, že jej vidíme, slyšíme, cítíme: čichem či hmatem, či jej můžeme ochutnat, třeba i v podobě nějakých těch lahůdek), ale také musíme na ty či ony podněty jakýmkoliv způsobem reagovat. Nemám na mysli zrovna onen klasický případ rozdvojení reakcí v podobě "útoku" či "útěku" (jakýchsi obranných pudů, které nám zbyly po zvířatech). Když se rozhlédneme okolo, můžeme vidět nejen marast našeho světa, který podlehl mamonu bohatství a spotřeby (a s tím spojeným drancováním planety a rozséváním odpadů naší činnosti široko daleko), ale také můžeme spatřit onu krásu přírody, která nám ještě zbyla.

Stejně tak se můžeme zaposlouchat do líbezného zvuku švitořícího ptactva v lese, nebo si naopak zakrývat uši před řevem motorové pily. Naše mysl (spolu s našim tělem tvoří jeden celek a jedno nemůže být bez druhého) pak musí vyhodnocovat tisíce vjemů v jediném okamžiku a filtrovat je takovým způsobem, aby se k nám "dovnitř" dostalo jen to nejnutnější a nejdůležitější. Stejně tak musí postavy v našem příběhu reagovat na vzniklé situace a nechovat se neadekvátně (viz logické a dějové lapsy). 83



Proč se tedy sáhodlouze rozepisuji ohledně vnějších vjemů, které neustále dorážejí na naše smyslové orgány? Zkuste si představit, že byste se vznášeli kdesi ve vesmíru (jen čistě hypoteticky, dobře víme, že ve vakuu se jen tak - bez skafandru přežít nedá), necítili byste teplo ani chlad, nevěděli byste kde je nahoře a kde dole, neslyšeli byste ani hlásku a neviděli nic než nekonečnou čerň (jakoby všechny hvězdy rázem pohasly). Vsadím se s vámi, že byste se za několik minut dočista zbláznili... A abych nezapomněl, nejen postavy v našich příbězích vnímají to či ono, také čtenáři, kteří se dali do louskání našich textů (prací) nejsou necitelnými bytostmi, i oni cítí bolest, smutek, radost či strach, a my jako autoři můžeme pocity hrdinů přenést (svým způsobem) i na ně, aby se stali ještě více součástí našeho příběhu...

Jak se stát "psychologem" snadno a rychle? Na první pohled to nejde, protože každý psychiatr či terapeut se musí na svou praxi připravovat a to nejen po teoretické, ale zejména i po praktické stránce. Ono pracovat s lidskou "duší" (tedy vlastně myslí), to není jen tak... Ale co má společného psychologie (jako vědní či medicínský obor) s literaturou? Pan Freud by nejspíš koukal. Mnoho...

Ale popojedem. Vezmeme to z jiné strany (oproti vnímání okolního světa). Co se podílí na vývoji lidské mysli a psychiky? Je to rodina jako základní článek společnosti (popřípadě vychovatelé v dětských domovech)? Mohou za to, jak myslíme a jak se chováme party a klany, do kterých se mohou (a také 84



začleňují) nejen mladí lidé? Může za to společnost a její všeobecné podmínky (včetně svobod, práv a nařízení, které tu jsou pro toho či onoho občana - lidskou bytost). Lidé jsou přeci tak rádi ovládáni.

Čí výchova je přednější a větším přínosem? Rodinná, klanová či společenská (dá-li se to tak říci)? Nikdo se přeci nerodí jako kriminálník, nebo génius. Bůh ví, čím by byl Hitler, kdyby se narodil v jiné zemi a jiné době. Totéž platí i pro naše postavy, které žijí a vystupují v našich příbězích. Zasadili jsme je do určitého prostředí, které je musí zákonitě změnit, protože jim nezbývá, než se přizpůsobit. Co tedy ovlivňuje kvalitu našich literárních postav - po psychologické stránce - autorský záměr nebo prostředí, ve kterém nechá autor svou postavu žít, vyrůstat a podobně?

Pořád však nejsme u cíle své cesty, jaký význam má psychologie pro naše literární postavy. Co je vlastně psychologie? Jde o sledování a výzkum chování jednotlivců (či skupin lidí) vzhledem k jejich setrvávání v té či oné společnosti? Nebo je otázka položena špatně a záleží jen na tom, co chceme my sami ze svých postav mít? Génie? Hlupáky? Či jen zcela průměrné a v ničem nezajímavé bytosti.

Je míra výše inteligenčního kvocientu (IQ) jediným faktorem, kterým můžeme měřit vyspělost jedince, přestože právě ona vyspělost může být měřena a vyhodnocena nejen schopností řešit rébusy a hádanky, ale také fakt, do jaké míry je ten či onen 85



člověk schopen se začlenit do dané společnosti a být pro ni třeba i užitečným? Jak užitečný pro nás může být vesnický blázen? Nebo vychytralý lapka kdesi v lese? Či snad velký stratég, který se chystá na svou poslední bitvu?

Jinak se bude chovat člověk, který neovládá nejen své myšlení, ale třeba i motoriku (svalů) a jinak se bude chovat osobnost s velmi vysokým IQ. Pak záleží nejen na vývoji postav, ale i na jejich zkušenostech. Nestalo se také vám, že se vám při psaní toho či onoho příběhu doslova vaše postavy splašily a žili si svým vlastním životem?

Pomalu se blížíme k cíli. Narodili jsme se a žijeme v určitém světě, máme zde své blízké, přátele, kamarády a podobně. Snažíme se najít si zde své místo. Nejenže okolní svět vnímáme, také na něj patřičně reagujeme a snažíme se sladit nejen s potřebami "společnosti" ale také s naší nabídkou (co všechno můžeme pro druhé znamenat a jak může být naše existence pro ostatní přínosem - po pravdě, ono jen to užívání si naše životy a naše potřeby nenaplní). Takže... Jsme tady, máme své potřeby a abychom je naplnili, na oplátku plníme potřeby a sny druhých. Jsme autoři, píšeme své příběhy (je jedno, zda o životě skutečném nebo smyšleném).

Bez ohledu na to, zda chceme své čtenáře vyděsit, rozplakat, rozesmát nebo přimět k zamyšlení. Píšeme proto, abychom se alespoň na okamžik stali něčím jiným a nejen součástí tohoto světa, nebo chceme svým postavám vdechnout život a oddělit 86



zcela jedinečným způsobem jednu postavu od druhé? Dát jim život se vším, co k tomu náleží. Třeba i touhou něčím a někým být, milovat a najít si své místo... Na psychice našich postav (stejně jak tomu bývá v reálu) se může podepsat řada událostí, které ta či ona postava musí prožít, např.: kladné prožitky: láska, zamilovanost, přátelství, vítězství a podobně, záporné prožitky: ztráta milované bytosti, životní a profesní prohra, prožití velmi traumatického zážitku (kupříkladu i živelné katastrofy, která zasáhne mnohem širší počet literárních postav).

Jaké by to bylo, stát se reálnou románovou postavou? Ne jen vymyšlenou bytostí, kterou předložíme svým čtenářům, ale člověka, který skutečně cítí, myslí a rozhoduje se a také má ty či ony charakterové vlastnosti. Že se vám to již děje, když píšete své vlastní příběhy? Stáváte se tím, čím chcete být, třeba i jen na malý okamžik a ožíváte ve zcela specifických realitách (světech), které pak se vším všudy přednášíte svým čtenářům.

Bez psychologie postav, určitých vzorců chování a charakterů by se však naše (lépe řečeno: vaše) postavy od sebe v ničem nelišily, protože zde nestačí jen to, aby se od sebe lišily velikostí, váhou, barvou pleti, vlasů či očí. To důležité je to, jakým způsobem reagují na vnější podněty, co je dokáže rozesmát, co je zdeptá a přiměje k pláči. Z čeho se radují a po čem touží. Nestačí 87



jen zmasakrovat půlku vesnice či planety nějakými monstry z Alfa Centauri. Naše postavy by měly umět nejen žít, ale se také vzdělávat, aby v tom či onom světě přežily (stejně jako my v tom našem reálném).

Pro nás autory existují vždy nejméně dva světy. Ten reálný, ve kterém sami existujeme spolu s dalšími bytostmi, zvířaty a věcmi; a svět nereálný (svět fantazie), který si přetváříme ke svému obrazu. A to nejen tím, že si určíme, co se stane či nikoliv. Kdo se narodí, zemře, kdo přežije a kdo padne jako hrdina. Kdo bude nemocný a kdo zdravý. Či snad, kdo se zamiluje, ožení nebo provdá, a kdo zůstane do smrti panicem či pannou.

Lidské osudy jsou spjaty nejen s jejich zázemím (například rodinným, jinak bude smýšlet a jednat osoba z chudinské čtvrti a jinak osoba z paláce či bohaté rodiny), ale také tím, jak jim káže jejich svědomí (pokud jej mají a nejde o nějaké hrdiny, kterým osud vše dopředu nalinkoval takovým způsobem, že nemohou sejít ze své cesty, ani nesmí).

Míru schopnosti přežít a adaptovat se na cizí světy dáváme svým hrdinům právě my sami – autoři. Tak a nyní se vrhneme (konečně) na jádro pudla! Stejně jako v reálu i naše postavy budou naprosto "svobodnými jednotkami", které budou reagovat na danou situaci a rozhodovat se, co provedou a kterou cestou se vydají. Budou vláčeni mořem svých citů a pocitů (aniž bychom udělali ze svého dílu "tele-novelu" a dávali na onu pocitovou stránku přílišný důraz), budou se muset rozhodovat, zda 88



poslechnou srdce či rozum. Volit mezi menším zlem, aby kupříkladu přežili. Své texty učiníte uvěřitelnějšími jen tehdy, pokud přenesete nejen onu "psychologii" myslící a cítící bytosti do svého příběhu, ale také ji správně (a náležitým způsobem) začleníte do příběhu, aby co nejuvěřitelněji na čtenáře zapůsobil.

Jaká je tedy pointa? Naše postavy nejsou nemyslící monstra, která jen plní rozkazy. Můžete jim dát takovou míru inteligence, jakou uznáte za vhodné. Mohou se radovat z bezstarostného života, či být svázání svou temnou stránkou (v podobě strachu a úzkosti). Géniové a monstra. Tyto bytosti nejsou ve světě příliš vzácnými. Avšak existují a nemusí jít o sériového vraha, nebo výsledek nepodařeného vědeckého pokusu, či rovnou takřka šíleného vědce. Od posledního žebráka a pomatence, až po krále a hrdiny, kteří táhnou neohroženě proti zlu, všechny postavy musí být něčím výjimečné, jedinečné, aby se neztratily v davu těch ostatních, které jim dělají křoví.

Kupříkladu svým chováním, jednáním a myšlením (a třeba i nazíráním na svět okolo sebe). Sobci či lidé naplnění láskou k poslední květině, ti všichni mají právo zaplnit náš čistě imaginární svět, avšak jen podle naší potřeby. Aby účel nesvětil prostředky a čtenář se nezamýšlel: "Kristova noho, co ten autor s těmi svými hrdiny zase provádí..."

89



Nedostatky autorských textů Nejen po dobu mé redaktorské činnosti na jednom z literárních serverů, ale i z textů svých kolegů, které pranýřují chyby a nedostatky druhých autorů, jsem si všiml, jak těžké je mnohdy uhlídat onu gramatickou, typografickou a obsahovou stránku věci. Ono není těžké (tedy alespoň většinou) napsat nějaký smysluplný text, který má "hlavu" a "patu", ale dát mu určitou formu, aby se dal číst. Nikdo přeci neřekl, že být "spisovatelem" je lehké.

Abych nezapomněl, než se dám do rozepisování, mou oblíbenou výmluvou (všech chyb a nedostatků nejen v mém textu) je svedení všeho na tiskařské šotky Překlepníčky. To, co visí na dveřích, či kde, je možná jeden z nich, ale kdo ví? V čem tedy dělají autoři nejvíce chyb? A je vůbec správné, že se pouštím do nějakého vypisování, když si stejně každý dělá to, co uzná za vhodné (a co chce)? Nejspíš to cenu nemá, ale třeba se najde alespoň jeden čtenář, kterého tento textík osloví. Takže vzhůru dolů a držme si klobouky... Nejčastější prohřešky proti "čistotě" literárního díla: Formátování textu - stačí se podívat na kterýkoliv neupravený text, co se zejména odsazení odstavců a přímé řeči týče. Text je v jednom bloku, je hůře čitelný, dialogy hrdinů jsou utopeny v popisném textu, mnohdy jednotlivé "repliky" začínají a končí na tomtéž řádku, nedá se na to dívat a duše i mysl kteréhokoliv jen trochu pořádného autora (čtenáře) 90



zapláče. Jaká je rada? Dodržovat odstavce a odsazovat vždy na nový řádek každou novou přímou řeč (a to nejen pro přehlednost textu). Celek pak vypadá mnohem profesionálněji. Chybějící mezery a interpunkce - učíme se to už od první třídy. Jak vypadá i ta nejprostší věta? Cituji: "Ema má mísu." Vidíte to také? Věta začíná velkým písmenem, pak následuje sled slůvek, které jsou od sebe odděleny mezerami a na konci věty (světe div se) je odpovídající interpunkce (zde se jedná o prostou popisnou větu bez jakéhokoliv citového zabarvení, jen nám sděluje, že Ema má mísu, tečka). Ano, literární text není SMS-ka, vážení a milí! Správné užití čárek ve větách - je to pravda, interpunkce nemusí být vložena jen na konci vět a souvětí, ale také uvnitř jednotlivých větných celků. Nejčastěji chybí čárky u oslovení: "Ahoj Pavle, jak se dneska máš?" Proč tam má být? Mne se neptejte, jukněte se do "Pravidel českého pravopisu". Další čárky schází zejména u spojek (nejčastěji před: ale, že, aby a podobně), třeba sami přijdete u kterých ještě. Také při vkládání vět dovnitř vět jiných (viz vložená věta) je nutno tuto vloženou větu oddělit od zbytku textu čárkou. Další příklady uvedu i časem, protože mám na srdci i něco jiného a času není nikdy nazbyt. Což takhle zájmena? - kapitolka sama pro sebe. Nejčastější chyby jsou ve psaní: a) ji/jí a ni/ní - pokud nevíte, jakou správnou koncovku u tohoto 91



zájmena dát (zda "dlouhou" či "krátkou"), dosaďte si za to či ono zájmeno slůvka: TU pro krátké "ji" a TÉ pro dlouhé "jí". Uvedu příklad: Dal jí květiny. (TÉ ženě) Viděl ji před obchodem. (TU ženu) Podíval se na ni. (na TU ženu) Mohl na ní oči nechat. (na TÉ ženě) b) mne/mně a mě/mi - vyzkoušejte tuto pomůcku (dva pády jsou zde totožné, viz tvar skloňovaného zájmena "já"): 2. a 4. pád (mě/mne) a 3. a 6. pád (mně), u 3. pádu je možný i tvar: mi, příklady: Beze mne nikam nechoďte! (2.p.) Viděl mě. (4.p.) Řekl mi, že to není pravda. (3.p.) Říkali o mně, že jsem blázen. (6.p.) Shoda podmětu s přísudkem - obecně platí: jakého je rodu (a čísla) podmět, takovou musí mít koncovku přísudek, opět pomohou "Pravidla českého pravopisu". Snad napoví i těchto několik příkladu: Slečna odešla z baru. (TA slečna) Slunce hřálo jen velmi slabě. (TO slunce) Dveře se otevřely. (TY dveře) Muži běželi jako o závod. (TI muži) Existují i složitější případy, ale těmi se dnes nebudu zaobírat, například: Muži i ženy pracovaly (i pracovali) na poli. (jedno i druhé by mělo být správně) Číslovky - číslovky jsou v textu důležité, nepopírám, nebudu zde ani probírat všechny druhy číslovek (základní, řadové, apod.), spíš se zaměním na jeden fakt a tím je: uvádění číslovek buďto v "klasické podobě", nebo "opisem". Mnohdy není dobré, když i z určité potřeby "šetřit slovy a znaky" napíšeme ve svém textu tu či onu číslovku v "číselné podobě" (tak 92



jak se matematicky píší). Ono sice pak "hezky v textu razí", že ano? Ale "fajnšmekři" a sečtělí čtenáři se mohou "chytat za nos". Co je tedy lepší? Uveďme si několik příkladů: a) číslice: Narodil se 5.5.1972. Vážila přesně 54 kilogramů, ale nevěřila tomu. Vlak jel v 10:45. Měl před sebou ještě 30 minut chůze. Loď byla dlouhá přesně 345 metrů. Trvalo mu 25 dnů, než se tomu naučil. b) opis: Narodil se pátého května v sedmdesátém druhém roku minulého století. Vážila přesně padesát čtyři kilogramy, ale nevěřila tomu. Vlak jel ve tři čtvrtě na jedenáct. Měl před sebou ještě půl hodiny chůze. Loď byla dlouhá přesně tři sta čtyřicet pět metrů. Trvalo pětadvacet dnů, než se tomu naučil. Užití velkých a malých písmen - pozor na vlastní jména (ať už měst, řek, hradů, kopců, lidí či čehokoliv), píšou se vždy velkým písmenem na začátku, opět pomohou pravidla. Příklad: Petr Novák, Bystřice nad Olší, Salava, Lego a další. Slovosled - občas se stane, že jako autoři při psaní někde zašantročíme "zdravý rozum" a podaří se nám napsat kdejakou "ptákovinu", třeba toto: Les potkal Petra u Pavla. (Petr potkal Pavla u lesa.) Čtenář pak marně hledá, co tím chtěl autor říci. Chyby v ději (logické lapsy) - děj není nic jiného, než "běh času" v naší povídce, ve které dochází k těm 93



či oněm událostem (zápletkám), které naše hrdiny jakýmkoliv způsobem ovlivňují a nutí je konat, myslet, mluvit, či dělat cokoliv jiného. Když napíšu toto: Petr jel autobusem zhruba pět minut, pak přestoupil na jiný a za deset minut byl doma. Jedna se o děj, nebo jen o popis událostí? Ale zpět k samotným "lapsům" (divné slovo): Zavřel okno a vypadl dveřmi. (Zavřel dveře a vypadl oknem.) Zapálil v krbu a šel pro dříví. (Šel pro dříví, aby mohl zapálit v krbu.) Opakování slůvek a slovních spojení (i motivů) - i sebelepší text dokáže "pěkně zabít" neustálé předkládání toho či onoho našim čtenářům (aniž by to bylo důležité a nemohlo to být "okecáno" jinak), stálé "omílání" toho či onoho dokola umoří i toho nejodvážnějšího a nejzarytějšího čtenáře, příklad: Stál na vrcholu kopce a sledoval západ slunce. Byl to překrásný západ slunce. Slunce zapadalo za kopcovitý obzor, který byl posetý spoustou stromů. Zapadající slunce barvilo obzor i nebe do červena. Čas jakoby se zastavil. Ptáci a mraky byly v tomto západu slunce jasně patrní. Ještě nikdy neviděl něco tak krásného. Překrásný západ slunce na sklonku překrásného letního dne. Přílišná ukecanost v popisech - ono to není dobré, když se čtenář ztrácí v popisných pasážích našich textů, ne každý si libuje ve čtení popisných detailů (jaké používal kupříkladu pan Balzac). Příklad: Na modré, ještě mokré podlaze, která se sestávala z několika desítek, či rovnou stovek, kachlí o 94



velikosti dvacet krát dvacet centimetrů, zely šlápoty bot o velikosti deset. Ten kdo je za sebou zanechal, si nejspíše nevšiml, že je podlaha vytřená a že musí chvíli počkat, než uschne, aby na ní, když přijde, žádné šlápoty nenadělal. Kdo má potom tu špínu po něm uklízet? Paní uklízečka je již beztak dost zmožená prací v jiném patře, ještě aby se vracela sem a opravila svou práci, či se musela vydat kontrolovat každé patro, jestli se tam také neobjevilo nějaké to prase, které neví, jak se chovat a co znamená čistota, tedy půl zdraví. Ten kdo nepracoval manuálně, ten to snad nikdy neocení. Přílišné holdování dialogům - přímá řeč je príma, zvláště, kdy děj hezky posouvá vpřed a čtenář nejenže ví, vo čem se povídá(lo), ale také má možnost se i něco dozvědět o příběhu (nějaké ty klepy ze zákulisí, které mu autor v tom či onom dialogu svých literárních postav připravil). Občas se ale stává, že autor jaksi "tluče prázdnou slámu". Čili jeho dialogy nejsou "k věci" a vůbec nejsou pro samotný děj přínosem. Jukněte sem: "Ahoj Vašku." "Ahoj." "Jak se máš?" "No tak různě, znáš to." "No právě, že neznám. Povídej." "Ale..." 95



"Prosím tě, jde to z tebe jako z chlupaté deky..." "No víš, jak bych to... Když já tak nerad o sobě mluvím!" "Ty jsi byl vždycky divnej, vždyť na tom nic není, prosím tě. Povídej." "Vo čem?" "O sobě?" "O mně? A proč nepovídáš ty o sobě?" "Prosím tě, jako já bych byla něčím zajímavá. Ty povídej!" "Já tě jako zajímám? Já?" "No ano, proč jinak myslíš, že bych s tebou jako mluvila?" "To se divím, teda, včera jsi o mne ani pohledem nezavadila!" "Včera není dnes..." "A co Honza? Ten už je pro tebe luft, jako?" "Kterej Honza?" "No, ty jich máš ještě víc?" "No, mám..." "A to mi říkáš jen tak?" "A co jako?" "Že jsi jako to..." "No, jen to řekni, no!" "No to..." 96



"Jsem zvědavá jako..." "Kurva!" "Ty seš...!" "Co jsem, no? Co jsem? Včera jsi o mně nevěděla a dneska? A předevčírem? To byl zase Tonda!" "Hajzl seš, víš? Já to věděla, že s tebou nemám mluvit! Vůbec se dávat do řeči! S takovým..." "Co jsem?" "Osel jsi!" "Osel?" "Jo, nanicovatý osel a nic víc!" "Tak to ti pěkně děkuju!" "Není zač a víš co?" "Nevím..." "Běž se vycpat i s tím svým Tondou, a dalšími... Dneska jsem chtěla být jen s tebou!" "Fakt jo?" "Ale už nechci!" "Tak běž někam, víš?" "Taky že jdu, blbečku..." "Ženská jedna... bláznivá."

97



Autorský zákon Pokud autor dodržuje všechny zákonem stanovené podmínky, nemusí se o něj zajímat. Koho by bavilo pročítat sbírku paragrafů a odstavců, přestože neznalost zákona i zde neomlouvá. Jak je to tedy? Měl by autor cokoliv dodržovat, aby se nedostal s tímto zákonem "do křížku"? Jak je to vůbec s používáním cizích textů v našich vlastních dílech, popřípadě s užíváním ilustrací (či obrázků z internetu) v našich pracích. Potřebujeme svolení, abychom použili tu či onu citaci, či ten či onen obrázek či fotografii? Ano i ne. Nezbývá, než se vydat do hlubin zákoutí zakrouceného paragrafu. Čert aby to spral.

Čas letí a také čas jsou peníze. Takže to vezmeme zkrátka, kdo chce, může si daný zákon (jako publikaci) zakoupit v některém z knihkupectví (popřípadě na netu) nebo si sehnat nějakou tu "on-line verzi" (pokud je vůbec k dispozici). Je to pěkná bifle (kam se hrabe "písmo svaté"), jenže je tu také malý problém, zákony se občas novelizují a pokud mne paměť neklame, pánové "tam nahoře" na nás chystají další novelu (čili úpravu) tohoto zákona. Takže... Koupit či nekoupit? Půjčit či nepůjčit? Zagoooglit? To už zbývá jen a jen na vás. Ono, bůh ví, kdy to vůbec bude... Ale abych se nezakecal, proberme si několik pojmů (naleznete je i v "abecedě správného spisovatele"):

98



autor - osoba, která je autorem toho či onoho díla (psaného textu, obrázku či fotografie, hudebního zápisu, filmové či zvukové nahrávky a podobně), tedy jde o dílo vytvořené daným člověkem, jehož je ta či ona práce jeho "duševním vlastnictvím" (neplést si s vlastnictvím "osobním", je rozdíl něco "mít" a něco "vytvořit"). Když si něco pořídíme, tak si to většinou koupíme, ale nemusíme být autorem dotyčného díla (ať už má jakoukoliv podobu), autorské dílo - již zmiňovaná práce autora v té či oné podobě (viz kniha, obraz, fotografie, elpíčko, DVD a podobně), v dnešní době si většinou (až na výjimky) autor nic nevydává sám, jsou na to různé "renomované" společnosti, které se postarají nejen o vydání (publikaci) autorovy práce (díla), ale i o reklamu a podobně. Na trhu však existují společnosti (a firmy), které za úplatu to či ono autorovo dílo vydají, zveřejní a podobně (kupříkladu povídku či román vydaný vlastním nákladem), autorská smlouva - existuje mnoho druhů smluv, které zohledňují práva a povinnosti obou stran, ať už jde o autora, či protistranu, která se zaváže k uskutečnění vlastní publikace (ať už plně na svůj vrub, či za přispění autora, nebo rovnou za plné režie samotného autora). Nebudu nic vypisovat, sám v tom mám už pěkný "bordel", nehledě na to, že jsem také už "autorský zákon" (či zákoník) už dlouho nečetl. Kdo má zájem, může opět nahlédnout do zmiňované publikace, popřípadě se poptat toho či onoho nakladatele, jaké jsou u něj "podmínky" a jaké výhody a 99



nevýhody bude mít případná publikace právě u něj "jako u nakladatele či vydavatele" (pokud se budeme pohybovat stále u textu v podobě knih, sbírek povídek či básní). Každý jen trochu solidní vydavatel se nebude snažit žádného autora podfouknout, důležité je si každou smlouvu řádně pročíst, nebo s ní zajít za člověkem, který dané problematice rozumí (na mne nekoukejte), mělo by v ní být co jmenovitě autor "přepisuje" na toho či onoho vydavatele, na jak dlouho, do kdy se daný vydavatel zavazuje text publikovat a další náležitosti (ať už se jedná o návrh, jak bude vypadat samotná obálka knihy, jak kvalitní bude mít papír, zda bude obsahovat ilustrace, jaký bude mít rozsah, případné korektury či počet výtisků, apod.). Sám jsem ještě knižně nic nevydal, je dobré se proto obrátit i na zkušenější autory, kterým už něco vyšlo. Není to žádná hanba!

Abych případné autory nezaváděl "nedostatkem informací": ono je toho v publikaci mnohem více, třeba i co se ochrany autorských prací (děl) týče a to nejen knih, ale i hudebních a filmových nahrávek, možnost jejich produkce na veřejnosti, autorské odměny (a v jaké výši) a další a další "skutečnosti", kupříkladu i "ochrana autorského díla" po smrti autora. Jak morbidní, ale pravdivé. Pozůstalí se občas dokáží pěkně poprat o práce zesnulého umělce a to hezky nevybíravým způsobem - a to právě v rámci vidiny "brzkého zbohatnutí". Ale abych neměl "nemístné poznámky", jsme (žijeme) v moderní době, proto mají "svůj díl ochrany" i programové kódy (čili hry a aplikace napsané v tom či onom programovací jazyce a podobně). Je tam toho 100



prostě fůra.

Tak, nyní se vrhneme na další problematiku a tou je: "užití cizích textů a grafiky" (zde obrázků či fotografií) ve svých vlastních pracích. Ano či ne? Stačí, když si "děláme" své vlastní internetové stránky (jak se říká: na koleně). Musíme se dívat, zda jsou kupříkladu fotografie či jinak vyhotovené obrázky (kresbou) volně k užití (dneska se tomu říká: FREE), nebo se za jejich užití musí "zaplatit" (čili uhradit onen pověstný autorský poplatek, bez něhož by "převod práv k užívání" nebyl možný). Bác ho a "krádež je na světě". Já to nevymyslel... To oni... Páni poslanci, senátoři a tak dále. I stěny mají uši. Abych byl úplný (ve svém rádoby výkladu), mnohdy stačí i "souhlas autora" ke zveřejnění dotyčného snímku (zde kupříkladu fotografie), pokud za toto autor nechce žádnou finanční náhradu (v případě, že doslovně neuvede, že je dotyčná fotografie k volnému užití). Pes aby se v tom vyznal.

U citací (viz doslovného uvedení cizího textu i s názvem knihy a jménem autora) je to jednodušší, pokud ovšem dodržíme "pravidla" a nepřevezmeme citovaný text za vlastní, nebo (nedej bože) si jej upravíme k "obrazu svému". Pokud si "půjčíme" jen části textu a doslova a do písmene je uvedeme v některé ze svých prací (i s výše zmíněnými skutečnostmi - ze kterého díla ten či onen úryvek pochází a od koho že je - kdo jej vlastně spáchal, pak by k problémům s "vlastnictvím daného útržku textu" problém být neměl). U některých citací (zejména autorů, na kterých se ona "právní ochrana nevztahuje" - viz doba, po kterou je to či ono dílko ještě "ve vlastnictví i zesnulého autora") se uvádí jen jméno 101



vlastníka (například u citací mistrů dávnověku, kupříkladu filosofů a podobně). Tam by mělo stačit jen uvést jméno autora a je vymalováno. Pokud jsme autory dané "citace" my sami, pak není co řešit, co jsme si upekli, to si také sníme...

102



Pod vlivem alkoholu Z výchovných důvodů zde nemůžu (jako obrázek) vložit nějakou tu flašku (čili láhev alkoholu - popřípadě "flašku lahve" jak řekla jedna postava v jednom nejmenovaném českém seriálu, z nám dobře známého prostředí). Co má společného alkohol a tvůrčí psaní? Z literatury, či historie (lépe řečeno z historie života některých autorů) je známo, že se někteří spisovatelé při svém psaní "dopovali" alkoholem, čili používali jej jako stimulant (pro své múzy). Střízliví prý nedokázali napsat ani řádku. Nechme je však spát spánkem spravedlivým, pokud jde o autory, kteří již nejsou mezi námi a těm, kteří ještě žijí, bych si dovolil doporučit: nepřehánět to, čili nechlastat! Proč? Na různých "reklamách" se uvádí: "Alkohol za volant nepatří!", což takhle: "Alkohol ke psaní nepatří také!", popřípadě ještě lépe: "Přemíra pití alkoholu, v jakékoliv podobě, může ovlivnit kvalitu vašeho díla!"

Jak jsem na to vůbec přišel? Ne, nepíšu své texty "nadraný", ale na jistém webu, zde: Triumvirát, jsem nalezl jedno zajímavé (až takřka extravagantně laděné) video, ve kterém se jeho autoři vyjadřují k jistému nešvaru, kterým není nic jiného, než používání alkoholu v našich povídkách (tedy čistě literárními postavami). Pokud vás toto video zajímá (je nejen poučné, ale i zábavné), jukněte sem: http://triumvirat.cz/2013/05/rumove-video/ (můžete také prostě jen "zavítat" na stránky tohoto webu, zmíněné video naleznete také v "novinkách", čili na hlavní stránce). 103



Vraťme se však k myšlence psaní textů ve střízlivém, podnapilém (či jinak označovaném) stavu, kupříkladu i pod obraz, jak by asi vypadal "daný" text? Zkusme krapet "zafantazírovat" a pusťme svou představivost z otěží... "Text střízlivý" Schylovalo se k velké epické bitvě. Na obou stranách se až po obzor táhly zástupy obou velikých armád, jejichž členové, vojáci různého vzhledu a rasy, bojovně zvedali k nebi své zbraně a bušili do svého brnění. Nebe bylo černé, plné dešťových mraků, ale nepršelo. Kdesi v dálce se několikrát zablesklo. Celý svět čekal, kdy se protivníci rozeběhnou vstříc sobě i vlastní záhubě... "Text podnapilý" Schylovalo se k veliké epické bitvě. Na obou stranách se až k obzoru táhli zástupy dvou velkých armád, jichž členové, vojáci různého vzhledu a rasy, bojovně zvedaly k nebi své zbraně a bušily do svého obrněného brnění. Nebe bylo černočerné, plné dešťových mraků, ale nepršelo. Někde v dáli se několikrát zablesklo a zahřmělo tak mocně, až všem rozbušila srdce. Celý nabušený svět čekal, kdy se protivníci rozběhnou proti sobě a budou se řezat hlava nehlava... "Text řádně unavený" Bilo před bitvou. Na obou stranách bylo bojovníků jako sraček. Dvě velké armády čekaly na jediný povel, aby se proti sobě rozběhli. Bušili a třískali do svého brnění. Rámus to byl veliký, 104



mísil se ze hřměním v dálce. Nebe bilo černé jako noc a všem se z toho rozbušilo srdce. Svěrače se jim svíraly, oči rozšiřovali a uši nastražovali. Čas se zastavil. Celý svět čekal, kdy se všichni rozeběhnou proti sobě a pomlátí se navzájem... "Text pod obraz" Bylo před bitvou... Na oběma stranách bilo lidí jako mravenců... Dvě ve veliké armády na sebe čekali. Na jediný... povel. Aby se rozeběhli, bouchali do sebe. Rámus to byl strašný. Kdesi u obzoru duněla bouře. Byla to silná bouře... Nebe černé jako noc! Všude lidí a příšer jako... sraček. Čas stál. Svět čekal až se všichni poblijou... pobijou! Navzájem... "Extrémně nadraný autor" Kurva to byla bitka. škyt Nebe čumělo! Hřmělo. Všude vojáků jako mravenců Armády na nic nečekaly a navzájem se po po... (zakročila cenzura) Všude se válela střeva kuafix Nebe bylo černé všichni byli černí! Pobili se navzájem a chci chcípli!

Přeháním, že ano? Ano! Musím se sám přiznat, že jsem své příklady trochu (více) "zdramatizoval", autor pod obraz by nejspíš neviděl nejen na obrazovku počítače, ale ani na klávesnici, popřípadě by si připadal, že plave v moři poletujících kláves. A nevěděl by, na kterou kliknout a na kterou ne. Takže rada na závěr: při psaní s alkoholem velmi opatrně!

105



Mezi nebem a zemí Byť se může zdát, že se jedná o bytosti čistě imaginární (éterické) a z jiného světa, musíme jako autoři připustit (třeba jen maličko), že existují... Kdopak? No přeci múzy (popřípadě i Múzy - s velkým "em") a šotci (Tiskařští šotci - či šotkové), kteří se podílejí na naší autorské tvorbě. Zatím co múzy mohou mít i charaktery běžné, v podobě té či oné ženy či muže, nebo i předmětu, který nás v čemkoliv inspiruje (tedy z masa a kostí), šotci jsou tvorové neviditelní (lidským okem naprosto nepostřehnutelní). Jeden druh těchto "tvorů" víceméně pomáhá, zatím co ten druhý vyloženě škodí!

Jak jsem na to přišel? Je to jednoduché! Každý autor se přeci vymlouvá na nedostatek invence a inspirace tím způsobem, že skuhrá na nevšímavost múz (pokud jde o muže) či múzáků (pokud jde o ženy). Osobně věřím, že jsou múzy osobami (či stvořeními) zcela bezpohlavními a pokud jsou rozlišitelné (či rozlišitelní) pak podle vnější podoby jako takové a ne podle "pohlavních znaků" (pokud nejde opravdu o stvoření z masa a kostí, která nás veskrze milují a jsou našimi partnery a podobně). Osobně si myslím, že mé múzy (naneštěstí jen ty éterické) povětšinou pomáhají jiným (a "obcují" s jinými autory), zatím co na mne nemají čas. Ono se může zdát, že je mi alespoň jedna múza (či čúza) věrná, protože jak jinak bych mohl psát tento text? Ať je to jak chce, i múzy si autor musí hýčkat a starat se o ně, jinak mu utečou! Když vám to 106



"nepíše", nechte toho, vydejte se do přírody, pusťte si film (NE plyn! To byste toho už mnoho nenapsali...), zaposlouchejte se do nějaké pěkné hudební skladby, vyjděte si s přáteli, nebo se opijte (ale musíte být starší 18-ti let, pokud chcete užívat alkohol, ale podotýkám, že tato možnost zbývá až naposled, kdy nepomáhá nic jiného a termín dopsání vašeho textu se neúprosně blíží).

Zatím co múz není nikdy dost, šotků by se nejraději každý autor zbavil. Nejsou v ničem prospěšní, autorovi vyloženě škodí (jak už bylo řečeno). Dělají mu různé naschvály a vůbec se snaží o to, aby měl autor se svými texty co nejvíce práce. Nesmíme se však ničemu divit, mají to v popisu práce! Prostě si jen tak lebedí na naší klávesnici (ať už u PC či psacího stroje) a čekají, až nás naše múzy zase svedou a my se dáme do psaní. Co proti nim pomůže? V první řadě nedřímat při studiu mateřského jazyka! Dále používat kontrolu pravopisu, jako takovou preventivní síť, ve které většina práce šotků uvízne. Pomůže také další pár očí (viz známý přítel či přítelkyně v roli poradce a kritika - betareader musí ovšem o gramatice a stylistice vědět o něco více nežli my samotní). V neposlední řadě pomohou i různé příručky a články (nejen o psaní, ale i o tom, nač ta gramatická pravidla vůbec jsou a proč je dobré ovládat náš spisovný jazyk).

Ať už se budete zlobit jak z múzami, tak se šotky, vězte, že prostě do našeho autorského života patří! Osobně jsem hodně zvědavý, kolik šotkovin mi mí šotci do tohoto textu vrazili a co mi sem "nasekali" za prasárny! Hezký den všem...

107



Do boje! Než se dám do psaní tohoto článku, musím se přiznat, že se vyhýbám popisům bitev (či jen soubojů) jako čert kříži. Ono to totiž není jen tak, aby vyjádření dané situace vypadalo co nejreálněji a nejuvěřitelněji. Pokud se dáme do "vybudování" bitevního scénáře ve svém příběhu, měli bychom vědět o čem píšeme, aby se naše vyprávění nezvrhlo v neuvěřitelný "blábol". Ne, myslím to upřímně a od srdce. Kdo se vyžívá, třeba i v rámci užitého žánru, v popisech bitevních scén či osobních soubojů (tedy nejen dvou armád proti sobě, ale i boji muže proti muži), měl by se dostatečně informovat (ať už prostřednictvím odborné literatury, dokumentárních filmů, či rady odborníků) jak ta či ona zbraň funguje a jaký má účel (k čemu slouží, kdy je k užitku a kdy už ne). A je jedno, zda se v našich příbězích mezi sebou "tlučou" elfové se skřety, nebo dvě znepřátelené armády po čas Třicetileté války v Evropě.

Nejenže každé bitvě v historii předcházelo určité plánování (třeba i u soubojů o srdce milované ženy je nutné si domluvit "schůzku" na určitém místě a sjednat, jaké zbraně budou použity), což pak je nutné udělat tehdy, když jdou proti sobě dvě armády, které se rozhodly (na pokyn svých generálů a maršálů) svést rozhodující bitvu kdesi na poli u nějaké té (do této chvíle) takřka bezejmenné vesnice či osady. Každá armáda se sestává z více "složek", ty historické měly kupříkladu pěchotu, dělostřelectvo, 108



jezdectvo a podobně. Bylo nutné nejen vést útok viz hlavní síly, ale také si krýt "křídla", aby dotyčné jednotky nemohl nepřítel napadnout z boku a odříznout je od zbytku seskupení. Kdy použít pěchotu? Kdy jízdu? Kdy po sobě střílet z děl a pušek, a kdy vyslat muže na steč? Jinak se bojovalo za Napoleona a jinak ve Druhé světové válce. Tady napoví jak odborná literatura, ať už půjde o různé encyklopedie, historické dokumenty (v psané či hrané podobě), nebo i dobové zážitky hrdinů (osob), které toto skutečně zažily. Jednou věcí je psát o něčem, co jsme skutečně zažili a věcí druhou je psát o něčem, o čem jsme jen "slýchávali" (či na toto téma zhlédli nějaký ten film nebo dokument). Každopádně musí být naše vyprávění dostatečně fundované, aby čtenáři neměli ani tucha, že tu a tam takřka "vaříme z vody".

Čemu se tedy vyhnout? V první řadě zběsilému popisu bitevní vřavy "hlava nehlava", byť k tomuto zřejmě v historii nakonec stejně docházelo při boji muže proti muži. Ale ať už se ten či onen bitevní scénář zvrhl v cokoliv, vždy mu předcházel alespoň nějaký (třeba i ten sebeprostší) plán. A je jedno, zda jde o bitvu "ofenzivní", či "defenzivní" (ono se jak obránci tak útočníci většinou uchylovali k různým druhům lstí a podvodů, jak své protivníky zmást a dát jim "na frak"). Zkuste si pročíst nějakou tu literaturu, která pojednává o dané době. Zkuste se "informovat", jaké zbraně byly používány a hlavně se ujistit, jakým způsobem se s tou či onou zbraní zacházelo (v čem byly její výhody a nevýhody, a podobně). Abychom se pak netopili ve snaze popsat dané skutečnosti, které potřebujeme k posunu svého příběhu, 109



protože se v našich příbězích události dostaly do takové "polohy", že je střet neodvratný (ať už pomoci zbraní, tak i pomoci kouzel ve světě fantasy žánru, přestože se zdá, že bude popis bitvy v tomto žánru nejjednodušší, i zde má boj svá pravidla).

Vraťme se však ke zbraním... Jakou dobu popisujeme? V jakém žánru se pohybujeme? Jde o historický román? Příběh ze současnosti, nebo rovnou sci-fi? Těžko se budou vojáci z římské doby ohánět paprskomety, nebo u napoleonských válek používat letadla či ponorky! Přestože v našich hlavách a srdcích vře "horká krev", držme se (co nejblíže) reality, byť budou naše příběhy jen čistou fikcí, měli bychom mít všech pět pohromadě. Kupříkladu nepoužijeme jízdu na dobývání hradu, či katapulty a dobývací věže u bitvy na otevřené pláni (tedy, pokud nejsou vojevůdci v tom či onom příběhu doslova "na hlavu", nebo se k tomu hradu to či ono vojsko musí nějak dostat). Jaké zbraně vůbec existují? Pokusme se to vzít v "kostce": úplně první zbraní byl nejspíš kámen (a to různé velikosti, podle fyzické zdatnosti jeho vlastníka), kdy dotyční "válečníci" prostě nejen na sebe, ale i na lovnou zvěř házeli kamení, dalším druhem zbraně může být kus opracovaného kamene, který je přivázán pruhy zvířecí kůže na jakémsi topůrku a hle, první sekerka je na světě (Jak dlouho se používal tento druh zbraně, vždy jej měli ještě indiáni při dobývání Severní Ameriky bílým mužem, přestože zde kámen vystřídal kov a ono uchycení bylo také více "vymakané"? Zde je hezky "vidět" onen kontrast 110



mezi zbraněmi z "doby železné" a zbraněmi střelnými.), s potřebou útočit na nepřítele z větší vzdálenosti přišly na řadu oštěpy, ať už "jen" s opracovaným koncem (seříznutým do špičky) či z připevněným hrotem (nejdříve z kamene, pak už i z kovu). Když jsme u oštěpů, což takhle luk a šípy? Jako lehčí "obdoba" oštěpu s doletem na větší vzdálenost. Ovšem i zde pozor, těžko budou bojovat jezdci s těžkými a velkými luky na koních, když mohou použít luky lehčí a kratší, které jsou při jízdě "méně neohrabané", zatím co "pěchotě" je to většinou jedno, protože běží po svých (přestože se luk s velkým dostřelem také "pronese"), s uměním opracovávání kovů (stejně tak co se týče lití železa do formy) se zbraně zdokonalily do podoby různých nožů a mečů, nůž sloužil nejen pro zpracování ulovené zvěře, ale také pro "tichý boj zblízka", zatím co meč byl vynikajícím prostředkem k bodání a sekání většího počtu nepřátel (byl mnohem efektivnější než nůž, avšak také těžší a zacházení s ním si vyžádalo patřičný trénink). Nehledě na to, že existuje nepřeberné množství nožů a mečů (nejen co se vývoje těchto zbraní týče, ale také historické lokace, ve které se ta či ona zbraň používala), s vynalezením střelného prachu (tuším to bylo v Číně) se lidé začali zamýšlet, zda by se boj muže proti muži nedal vyřešit i jiným způsobem, zde pomoci děl, která proti nepříteli vystřelovala díky prachové náplni, ucpávce a do hlavně vloženému náboji vlastní projektily v podobě kamenných a kovových koulí, děla lidé 111



používají s oblibou dodnes, jen jejich vzhled se díky pokroku v technologii poněkud změnila (nejen co se jejich vzhledu a funkčnosti týče, ale i samotné náboje se již oněm "koulím" toliko nepodobají), děla mohou být jak na lafetě, tak v dělové věži tanku či na palubě válečné lodi (i zde záleží, v jaké historické době se jako autoři pohybujeme, abychom se vyhnuli nějaké té nepřesnosti a nevrazili kupříkladu na palubu fregaty jejího veličenstva za doby admirála Nelsona dělové věže s kanóny o ráži 280 mm a podobně, čtenáři by buďto spadli pod stůl, nebo si významně ťukali do čela), netuším, kdo vynalezl první pistoli, ale někdo z lidí zřejmě dostal nápad, co by se stalo, kdyby u sebe vojáci nosili "malé osobní kanóny", dostatečně lehké a přesné na to, aby jimi mohli "kosit" co největší počet protivníků (s postupem času se ze zepředu nabíjených zbraní staly poloautomatické zbraně s vlastním zásobníkem, kdy již nebylo nutno pracně zbraň po každém výstřelu nabíjet, stačilo jen měnit zásobníky), ovšem pozor: i pistolí je mnoho druhů a to nejen díky způsobu nabíjení, tedy nejen nabíjení "zepředu", ale také "do bubínku" či prostřednictvím zmíněného zásobníku, nehledě i na fakt, že i u pistolí se používá střelivo různé "ráže" (což může ovlivnit nejen dostřel, ale i fakt, proti jakým cílům je daná zbraň užita), puška je vlastně "jen" rozměrnější podobou pistole, má mnohem delší dosah (dostřel), ale na tuto vzdálenost bývá i přesnější, puška se hodí pro střelbu na dálku (v rámci stovek 112



metrů, zatím co pistole jen v řádu metrů, maximálně několik desítek metrů v rámci účinného dostřelu), moderní odstřelovací pušky dovedou "zabíjet" na vzdálenost několika kilometrů (tedy jednoho či dvou), i zde existují různé druhy pušek (od loveckých až po poloautomatické či automatické pušky), kupříkladu v první světové válce neměli pěšáci ani potuchy, že budou za několik desítek let existovat samopaly a podobně (kdyby šli na indiány bílé tváře s AK47, bylo by na tom zcela jistě něco špatně), vynechali jsme nějakou zbraň? Zamyslíme-li se kupříkladu nad husitskými válkami, pak určitě ano. Každá doba měla i své zcela specifické zbraně, nehledě na fakt, že některé druhy zbraní přežily i staletí... Pokud bychom se však vydali od "osobních zbraní" směrem ke zbraním, které obsluhuje více lidí (vojáků, letců, námořníků, apod.), pak bychom neměli vynechat: kanóny, kulomety (i tanky, letouny, lodě ) a další. Ovšem, v tomto případě se už jedná o "sofistikovaná" zařízení (bojovou techniku) na ničení nejen lidských životů, ale i staveb a vlastně i všech věcí (a předmětů), které mohou být zničeny. Povětšinou prostřednictvím projektilu s výbušnou náloží, kterou "zapálí" roznětka v momentu dopadu či dosažení určité vzdálenosti a výšky nad terénem, ale to je už jiný "příběh", zapomněl jsem snad jen na miny či jen nálože obecně (v terénu ukryté prostředky k ničení lidí a techniky), ať už s pomocí tlakové roznětky (viz šlápl jsem na minu) či roznětky magnetické (proti pohyblivým pancéřovaným cílům), nebo časovacího 113



zařízení (bomba je někdy bomba) či jen prostého doutnáku (opět pozor na dobovou realitu, aby kovbojové ve westernu neužívali válečky dynamitu časované digitálním spouštěčem - viz ona bomba s ciferníkem).

Snad tento velmi hrubý výčet postačí. Stačí se jen ohlédnout za vývojem lidské civilizace a potřebou lidí ovládnout nejen dané území (co se jeho obyvatel, ale i dalšího "bohatství týče", ať už jde o nerostné zdroje, výhodné umístění, apod.). Kdo nemá rád velké (a epické) bitvy, může svést nějaký ten souboj o srdce "vyvolené ženy a dívky", pro kterou se dotyční dva sokové bijí. Kdysi stačily pěsti, ale nač si ničit klouby, kosti a svaly, když můžeme použít nože, meče a pistole... Podotýkám, že nejsem historikem, natož odborníkem co se zbraní týče, ale i z vlastní zkušenosti vím, jak je mnohdy těžké, napsat nějaký ten popis souboje či bitvy (a je jedno, zda na souši, na vodě či ve vzduchu), aby to mělo hlavu i patu a čtenář tomuto uvěřil...

Co napsat na závěr? Opravdu zde žádný příklad neuvedu. Opravdu se popisům těchto událostí vyhýbám jak jen můžu, protože se vždy pohybuji na tenkém ledě (co je a co již není nejen možné, ale i uvěřitelné, kupříkladu nejen v použití toho či onoho druhu zbraně, ale také v postupech obrany a útoků, protože zacházení s danou zbraní má vždy svá vymezená "specifika" a svůj zcela osobitý způsob používání). Nestačí jen napsat, že se dotyčný hrdina postavil proti stovce mužů a hrdinsky se oháněl mečem, hlava nehlava, sekal do svých nepřátel, až krev a střeva létala kolem, že se zdálo, že namísto deště prší krev a vnitřnosti 114



(za jeku samotného hrdiny a nepřátel, kteří hynuli velmi bolestivou smrtí).

Posledním zamyšlením by snad mohl být fakt, jak dalece je náš hrdina "nesmrtelný", aby dokázal vzdorovat přesile (i té očividné), zda by nebylo lepší utéci či se vzdát (nebo to rovnou ukončit, pokud by nepřítel neměl s jeho osobou žádné slitování). Avšak to vše záleží už jen a jen na nás, jak tuto problematiku využijeme ve své tvorbě a do jaké míry se budeme držet nejen "logiky věci", ale také toho, k čemu ta či ona zbraň sloužila a kdy mohla (i nemohla) být použita...

115



Hry lásky šálivé Opravdu se nemusíte bát, že to jde s těmito stránkami z kopce (jak se říká). Ne, ne, ne a ještě jednou ne. O co se jedná v tomto článku? Mezi námi, ono ten obrázek není zase tak špatný, dívka na něm zobrazená na nás sice rozkošně vystrkuje zadeček, ale ve vší počestnosti (protože to, co má být skryto také skryto zůstává)! Máte pravdu, jde o "rozkošného zajíčka", ale mi jde o docela něco jiného a tím je: erotika v našich autorských dílech.

Nač narážím? Na fakt, že by vše, o čem píšeme a co se týká erotiky, mělo také zůstat erotikou a ne "pornem"! Vězte, že vím, o čem píši, protože jsem se už setkal s nejedním autorským počinem, který by se hodil tak k zveřejnění leda na nějakém tom "soft" či rovnou "hard" porno-serveru. Ne, nejsem prudérním člověkem, ale věřím, že i erotika v literatuře má své hranice (a to nejen vkusu), pomineme-li jistého markýze De sade (kdo chce, může nakouknout zde, odkaz na Wiki): http://cs.wikipedia.org/wiki/Markýz_de_Sade,

popřípadě zde (odkaz týkající se pana Casanovy): http://cs.wikipedia.org/wiki/Giacomo_Casanova,

kteří jako muži byli velkými svůdníky a také si svá "dobrodružství" zaznamenali nejen ve svých pamětech, ale i příbězích, které vyprávějí nejen o lásce "duchovní" ale také "světské" (láska k tělu není přeci hříchem, nehledě na fakt, že 116



nevědomost hříchu nečiní).

Ovšem v rozumných mezích a co se autorských textů týče: ve vší počestnosti! Opravdu si nedělám legraci! Když autor zmrší svůj jinak docela dobrý a čtivý text přímo "pornografickými" popisy soulože (a to do všech detailů) a zničí tím i onu romantickou a lehce erotickou atmosféru, není co dodat.

Dotyčnému spisovateli byste nejraději utrhli hlavu, popřípadě jej za ten či onen "orgán" pověsili do průvanu, ať se v něm sem a tam chvíli "komíhá" a přijde na jiné myšlenky. Ano, "červená knihovna" má své místo v literatuře, ale čeho je moc, toho je až příliš.

Díky tomuto krapet "lechtivému" tématu nemohu uvést jakékoliv příklady (už z principu), protože tyto texty jsou o "tvůrčím psaní", texty, které se zabývají tématikou tělesné lásky (jejíž popisy se blíží k encyklopedii o způsobu a druhu tělesného kontaktu s druhým pohlavím) patří do jiného žánru, který má s uměním již pramálo společného, alespoň co se psaného textu týče...

Nejsem prudérním člověkem, lehkou erotiku (i v románech a povídkách - nejen - pro ženy) snesu a nemusí jít vyloženě o "červenou knihovnu", která se zabývá lidskými vztahy, jež se odehrávají na tělesné úrovni. Ale i v literatuře obecně, má toto téma svou hranici a své pole působnosti, aby chvíle určené nejen "milování" a oddávání se "tělesným rozkoším" nepokazily celé autorovo dílo. Jsem pro lásku, její prožívání, ať už v platonické, 117



nebo jiné formě, ale pamatujte, že čím méně je odkryto, tím více zůstane ve čtenářově fantazii. Ona lehká erotika a "přelet anděla s lukem a šípy) dokáže příběh ozvláštnit více, nežli "otrocky uvedený popis", jak potěšit svou partnerku (i s nevšedními detaily v podobě toho či onoho - protože tento článek mohou číst i mladiství pod osmnáct let, nebudu uvádět detaily).

Na světě je sice tak málo lásky, ale proboha, jen kultivovanou formou! Prostřednictvím romantické atmosféry, hořících svící, ohně v krbu, otevřeného vína, rozestlané postele, rozházených svršků, či tichých vzdechů a decentního vrzání toho či onoho druhu nábytku. I nahodilé setkání na pláži (či jinde) a náhlé zahoření nebývalými city má své kouzlo, jen to nepokazte tím, že začnete svým čtenářům vysvětlovat, jak na to... Ono se to prý nezapomíná, jako jízda na kole, ale někdy je opravdu méně více nežli více...

Pamatujte na to, až se vaše pero (kuličkové), popřípadě i klávesnice počítače (spolu s vaším srdcem) řádně "rozohní" a vy budete chtít popsat čtenářům, jak pan X a paní Y propadli chvilkové slabosti a tělesné vášni...

118



Ženy vs. muži Při pročítání webu jsem narazil na zajímavý článek na stránkách, které se zabývají autorskými texty (viz Triumvirát), text v plném znění si můžete prohlédnout zde Bojovnice v dějinách a příbězích na jejich stránkách. Začínám myslet na to, že se z tohoto webu stala hluboká (a nekonečná) studnice nápadů a postřehů (a vo tom to je). Ne, nechci tomuto projektu dělat až přílišnou reklamu, ale když se jeden začte do nabízených "tématických článků", nezbude mu, než se zamyslet nad tím, co svým čtenářům předkládají. Nechci s tímto článkem polemizovat, spíš se pozastavit nad postavením muže a ženy (či ženy a muže) nejen v naší společnosti (a jaký má dosah vnímání pohlaví nejen v rámci společenského postavení), ale i samotných hrdinů našich příběhů (kteří ožívají v naší tvorbě). Takže, držme si klobouky, pojedeme z kopce... Nebudeme se zde dopodrobna zabývat vývojem lidské společnosti od úsvitu věků, kdy bylo ono "vládnoucí postavení" střídavě přiřazováno tomu či onomu pohlaví (viz matriarchát či patriarchát). Jedno je jisté, kdyby nebylo obojího, lidstvo by vymřelo, to jen ve vývoji lidské společnosti spolu s vnějšími tlaky a podněty (v rámci potřeby přežití) se tyto role vystřídaly (stačí zagoooglit, popřípadě vyhledat odbornou literaturu, je to už pěkná řádka let, co jsem dokončil studia, proto se na mne nesmíte zlobit).

Nakonec ono vůdčí postavení mužů či žen bylo popsáno i v literatuře (ať už v bájích, pověstech, legendách či historické 119



literatuře, nebo i literatuře faktů). Nekecám! Stačí se jen ohlédnout do historie... Žena sice dává mužům (i světu) nové potomky v podobě dětí, stará se o své mužské protějšky, ale také je (zejména podle písma svatého) strůjcem všeho zla na světě (prý za to může svedení pod stromem Poznání, kdy dala Eva Adamovi jablko, které jí podsunul jistý dlouhý, slizký a velmi neupřímný tvor had). Věřili byste tomu? A jsme u kamene úrazu! Ano, i toto je jeden z "mužských pohledů", který přežil staletí (či tisíciletí) a přinesl mnohým ženám "bolest a utrpení".

Nechme však ono "okecávání" role mužů a žen, kdo komu "vládne" a kdo je v onom "podřízeném postavení" (vlastně i dnešní pohled společnosti hovoří za vše, ať už jde o onu emancipaci a začlenění žen do společnosti a to nejen po stránce profesní, ale také "lidské", ženy přeci nejsou o nic horší než muži to jen jho minulosti stále ženy pokládá za něco, co se nemůže mužům rovnat). Ale dost, než mne nějaká ta žena plácne přes prsty, že zde píši nesmysly (kdo nahlédne na začátek 20. století, popřípadě se "nachýlí" i více do minulosti, ten mi jistě dá za pravdu - žena tehdy patřila za plotnu, ke smetáku a do postele).

Obraťme však list, protože mnoho žen publikovalo i v minulosti pod mužským pseudonymem a staly se slavnými osobnostmi (a to nejen na poli literárním, ale i vědním, politickém a dalším), stačí uvést jména jako: Mary Shelleyová (Frankenstein), Maria Curie-Skłodowska (věda - radioizotopy), Marie II. Stuartovna (politika), královna Viktorie (britská královna), apod.

120



Kam tím mířím? Pokud se ohlédneme za rolí ženy v současné společnosti (i vzhledem k historii vztahů muže a ženy teď nemám na mysli přátelství a lásku), jakou roli budou hrát obě pohlaví (tedy muži i ženy) v naší autorské tvorbě? Jakou roli hrály postavy v příbězích v minulosti? Na koho autoři sázeli více? Na muže či ženy? Třeba i v rámci posazení toho či onoho příběhu do určitého prostředí a doby. Kdy došlo k onomu přelomu, kdy se ženy "prosadily" i jako postavy našich povídek a románů? Nemám na mysli nějaké vedlejší role (či štěky), ale rovnou hlavní role (jako hlavní postavy příběhu, kterým se proplétají od začátku až do konce), kdy mají stejná "práva" jako muži a nejsou odstrkovány kamsi do pozadí...

Který z těchto obrázků se vám líbí více? Jde o vyjádření postav v určitých podmínkách, zde to vypadá na bojovníky a bojovnice (nejspíše ze světa fantasy a podobně). Nalezneme zde jak ženy tak muže (nebo rovnou obojí). Co se vám jako autorům líbí více? Muž bojovník (stačí si vzpomenout na Conana) či žena bojovnice (viz Xena princezna bojovnice), pokud se budeme držet fantasy žánrů a podobně? Všechny příklady (včetně výše uvedených názvů hrdinů a děl u literárního či filmového zpracování) jsou jen ilustrativní.

121



(zveřejněné obrázky jsou FREE k nekomerčnímu užití, poskytovatel: Media Trade (c) 1998 Vrtulník 4 - multimediální kolekce)

Pokud nejde o naše vlastní postavy, které nám vždy přirostou k srdci, komu fandíte více? Bez ohledu na případné sympatie? Jak je kdo pohledný, mrštný, odvážný a udatný, popřípadě ovládá to či ono bojové umění (nebo i kouzla). Koho preferujete více? Muže či ženy (jako hlavní hrdiny)? A proč vlastně? Můžete namítnout, že v určitém žánru, historické době či prostředí, či profesi se "nadržování" určitému pohlaví prostě nevyhneme, kupříkladu: námořníci - ženy na loď nepatřily (už ze zásady, protože prý přinášely námořníkům neštěstí), ruku na srdce, což neexistovaly také ženy pirátky, které si v ničem ze svými mužskými protějšky "nezadaly" (a byly ještě ukrutnější a drsnější), kosmonauti - do vesmíru (alespoň ze začátku) létali především muži, stejně ve sci-fi příbězích figurovali více muži, než se i ženy "dostaly" do role kosmonautek (třeba i jako vědkyně, lékařky a podobně), nakonec, ženy už i dnes létají mimo Zemi "běžně",

122



vojáci - obecně mají čtenáři možnost se setkat více s muži bojovníky, nežli se ženami, ty měly své místo zejména v zázemí (jako kuchařky a ošetřovatelky), ale kupříkladu v takových Husitských válkách bylo možné vidět i ženy ve zbrani (taková je historická realita), vědečtí pracovníci (mnohdy takřka šílení) - i zde se pohybují více muži, nenechme se však mýlit, že jsou ženy méně "chytré" a mají nižší IQ (Nekouká na mne z poza rohu nějaká ta ženská? Ne, chvála bohu...), prospektoři a objevovatelé - i zde mají muži prim, ale kdo ví, třeba historie ukrývá (stejně jako pera autorů) nějaká ta ukrytá fakta, kupříkladu co se "zlaté horečky" na Aljašce týče, zde hrály své role i ženy (po boku mužů), policisté - v dnešní době vidíme spolu obě pohlaví, kdysi hráli hlavní roli povícero muži, stejně tak i v roli detektivů (kupříkladu takový Sherlock Holmes od pana A.C.Doyla), pomineme-li profese - ženy vládly mužům v dané historické době mužům jak ve společnosti, tak i v soukromí, ne nadarmo se říká: "Za vším hledej ženu!" či "Kam čert nemůže, pošlou ženskou!" Úloha žen ve společnosti i autorských počinech bude proto větší, než si (my muži) třeba i připouštíme. Postačí se ohlédnout za Johankou z Arku, Kleopatrou, apod. I král Artuš prý 123



vedl spor s jedním ze svých rytířů kvůli ženě, která mu "zahnula" s jiným...

Ženy dovedou intrikovat, plánovat a kalkulovat mnohdy lépe, nežli muži! Máme se proto bát o své postavení? Bez ohledu, že existují profese, které se hodí spíše pro muže. Jedno je však jisté, ženy mají v našem reálném světě (i světě fantazie) jednu důležitou roli, a tou je pokračování rodu. Pokud v budoucnu nebudeme jako lidé rovnou klonováni a pěstování v umělém prostředí (což v tuto chvíli vypadá jako sci-fi). Kde by lidstvo bylo bez nich? Ruku na srdce, kdyby pánbůh nechtěl, aby vše fungovalo jak tomu je doposud, vymyslí jiný způsob, jak by se lidstvo mohlo rozmnožovat, vyvíjet a růst. Naštěstí nejsou lidé pavouky, housenkami, nebo mravenci...

Jaká je tedy pointa celého tohoto vyprávění? Neexistuje jednotný názor na to, jaké postavení mají nejen v životě, ale i v našich textech muži a ženy! Nemůžeme také ono mužské a ženské pokolení zatracovat. Otázku myšlení a jednání pominout také nemůžeme, protože (prý) muži a ženy nejen myslí, ale i jednají jinak. Což však není pravdou je fakt, že by byly ženy vůči mužům méněcenné (a to i v literatuře či rovnou v oblasti literárních postav). Mohou za to nejspíš obecně zažité postoje a nálady. To jen my lidé přidáváme svým postavám tu či onu roli a zvýhodňujeme jedno před druhým... Možná by zde bylo na místě uveřejnit nějakou anketu, ale už z jisté "lenivosti" se mi nechce vymýšlet patřičné otázky, které by se týkaly tohoto tématu...

124



Na čem tedy záleží? Na zkušenosti a postojích samotného autora? Na jeho pohledu na svět? Na mužskou a ženskou roli? Jaké role chce v rámci svého příběhu (i autorského záměru) upřednostnit. A nám čtenářům nezbývá, než toto akceptovat, bez ohledu na to, že zde onen boj o rovnoprávnost snad nikdy neutichne a kdo ví, třeba jednou v budoucnu ženy opět vyhrají (a stanou se "vládnoucí vrstvou" nad námi muži, kupříkladu zde dílo Vladimíra Párala - "Země žen" apod.).

Historie hovoří za vše a vše se přeci opakuje v jakýchsi cyklech. Jeden si nikdy nemůže být jistý, co mu přinese budoucnost. Už jen pohled nad takovou malou vzpouru literárních postav může být zajímavý (z pohledu autora, který zrovna píše ten či onen příběh), protože právě postavy v našich příbězích si mnohdy žijí svým docela nezávislým životem (nám navzdory) a překvapují nás na každém kroku. Co potom takové čtenáře...

125



Co s nedokončenými texty Je to takřka jako prokletí. Jeden se rozjede a začne psát ten či onen příběh... Ze začátku se mu daří, ale s postupujícím časem začíná mít pocit, že mu jaksi dochází dech. Čí je to vina? Proč hned hledat nějakého toho viníka? Co se stane, když autorovi (jak se říká) vyschne inspirace?

Bylo by určitě lehké (a příjemné) svést všechno na ony neposedné a nestálé múzy, které autorům neustále našeptávají (do ouška) další a další nápady. Pomineme-li fakt, že jde o prostý fakt, že si autor na svá bedra naložil až příliš, jak je možné, že v určité fázi psaní své povídky (či novely) prostě třískne s perem, propiskou, psacím strojem nebo klávesnicí počítače a začne si rvát vlasy?

Pravdou je, že jen psát o tomto stavu autorovy mysli se mi naprosto příčí. Proč? Protože také vlastním několik nedokončených rukopisů. Dotyčné texty jsou v různé fázi rozpracovanosti, ale od jistého bodu došlo k jejich náhlé smrti (jako infarkt). Ať jsem dělal cokoliv, nedokázal jsem tyto načrtnuté a rozepsané příběhy přivést k životu. Konec, tma!

Bez ohledu, zda jde o autorskou lenost (myšleno obecně), nebo neochotu se dále zaobírat tím či oním příběhem, probírat jej ze všech stran a dumat nad tím, proč daný text (zatraceně) nejde dopsat, musím otevřeně říci (napsat), že je to jen má vina! Ano... 126



Autor si může za vše sám! Proč? Protože pařez! Berte tento fakt jako následující příklad: Hráč počítačových her si koupí hru, na kterou prostě nemá! Ať dělá cokoliv, nedaří se mu ji dohrát. Buďto je na něj příliš těžká, nebo příliš promyšlená a vymakaná. Dokud nedozraje, nehne s ní a může si třeba klidně rvát vlasy, nebo rozmlátit klávesnici svého počítače, nedohraje ji!

Vysvětlení je tedy naprosto jednoduché, abychom zvládli vyšší level ve psaní, musíme do něj dozrát (jako když zraje sejra), dokud nemáme dostatek zkušeností a nevím "jak na to", pak se svým textem prostě nepohneme! A basta (fidli). Na konci mne napadá, zda by nebylo lepší své práce prostě házet do koše! Či je rovnou zapalovat v plechovém kbelíku, protože jsou nad naše síly...

Prý se říká, že pro jedno kvítí slunce nesvítí, proč ne pak pro jeden text, který nemá ani konec a jeho děj i s postavami (a prostředím) je naprosto odrovnaný? Své "urničky" můžeme pak buďto skladovat v šuplíku, nebo důstojně pochovat a již se k nim nevracet, ale to je již na každém z nás, jak se ke svým "nenarozeným dětem" postavíme...

Že jsme přešli do dokonalé morbidity? Může být, ale když si přečtete následující textík pod následujícím odkazem, pochopíte, že to není snadné (tedy, buďto zapomenout, nebo se neustále - a marně - snažit o oživení něčeho, co by mělo raději odpočívat v pokoji).

127



Buďme kritičtí Co je vůbec kritika? Co si máme pod tímto pojmem představit? Takřka šíleného čtenáře, který se zaobírá kritikou (a recenzemi) autorských textů, nebo autora samotného, který si doslova rve vlasy z hlavy a diví se (v koutku duše i mysli), jak je možné, že ze sebe dokázal vyplodit takové "slátaniny"? Že je můj text opět poněkud expresivně laděný a že zase jdu až do "detailů"?

Ano, nemusíte mi věřit ani slovo... Kritika totiž bývá jakýmsi dvojsečným mečem, který může být (stejně jako oheň) nejen dobrým sluhou, ale i zlým pánem. Ono totiž (stejně jako psaní) i kritice se je třeba učit, aby neurážela, netvářila se nabubřele (ani kritik nesežral onu pověstnou moudrost světa). Měla by být "konstruktivní" a měla by pravdivě vyjadřovat to, co si autor kritiky o tom či onom textu skutečně myslí (v čem je dobrý, v čem špatný a co by se na něm dalo zlepšit).

Existují totiž (více jak) dva pohledy na věc, stejně jako existují dva druhy kritiků: píšící a nepíšící (vlastní autorské práce). Jinak bude své dílko kritizovat samotný autor, který má ke své práci určitý vztah a jinak kritik, který jej jen čte a snaží se o co nejvíce subjektivní hodnocení. Své texty si můžeme nechat "zkritizovat" jinými čtenáři (či rovnou osobou, která jej ohodnotí po všech stránkách), nebo být sami sobě kritiky (a prostřednictvím pohledu "cizíma očima" provést analýzu toho, co známe takřka jako své vlastní boty). 128



Co je těžší? Být sám sobě kritikem a říci si (sám sobě do očí), jak si na tom stojíme, nebo přijmout (byť i záporně laděnou) kritiku někoho cizího? Pravda bývá mnohdy těžká a onen pocit z "dobře vykonaného díla" mnohdy nestačí! Na začátku je vždy nepopsaný list, ještě neposkvrněný našimi myšlenkami, který jen vyzývavě čeká, čím že jej zprzníme, ať už jde o samotné dílo nebo kritiku na něj...

Co vše můžeme na dotyčném textu zkritizovat? Mnoho! Od vlastní formy, stylu, gramatiky, až po obsahovou a dějovou stránku. Jak autor pracuje s textem, s postavami, s popisy postav a prostředí, jak mu postavy žijí v příběhu, jak jednají, jak myslí, co říkají, co se děje a co neděje (i v rámci samotné uvěřitelnosti příběhu), kde dělá autor chyby (zda nemá v textu nějaké ty dějové lapsy) a v neposlední řadě i to, jak na nás text jako celek působí. Ano, popis všech oblastí kritiky je poněkud krátký a příliš "doširoka" vyjádřený.

Vždyť hodnotit můžeme text už od nadpisu (jak moc je chytlavý), či od prvního dojmu (jak moc se autor věnoval své práci), zda je text řádně naformátován, neobsahuje očividné gramatické a stylistické chyby (viz práce po dokončení díla - ono "pilování" je stejně důležité jako psaní samotné), popřípadě, jak se autor vypořádal se základní myšlenkou příběhu, dějovým zvratem, či vyústěním samotného příběhu (stejně tak, co přinesl konec příběhu jeho postavám, včetně prostředí, ve kterém se příběh odehrával). 129



Ale ano, nepíšu "hlouposti", stačí se podívat na jednotlivé žánry, kupříkladu "katastrofické romány" nebo "romány válečné". Jak se tedy stát dobrým kritikem? Tím, že se budeme vyjadřovat věcně, jasně a pokud to jde i stručně. Bez zbytečného okecávání, pokud ovšem není autorský text doslova Sodomou a Gomorou.

Také musíme po pravdě (a bez příkras či vytáček) autorovi říci (či napsat), jak na nás jeho dílo působilo a co si o něm myslíme. Ono pověstné "poplácávání po ramenou" nikomu nepomůže. Tak mne napadá, že právě na literárních serverech hrají autoři a čtenáři onu oblíbenou hru na vrácení komentářů a dobrého hodnocení. Pak dostává ona kritická stránka věci pěkně na frak, protože se zpětná vazba (získaná právě díky četbě našich děl čtenáři) kamsi tiše vytrácí a pozbývá svůj smysl.

Kritik je (ne)přítelem čtenáře. Měl by bez osobních sympatií říci autorovi, jak si na tom stojí (v čem je dobrý a kde mu to skřípe). Kritik, který jen maže med kolem autorových úst, není kritikem! A jakou roli zde hraje kritika nás samotných (viz sebekritika)? I my se musíme (jako autoři) naučit dívat se na své práce prostřednictvím již zmíněných "cizích očí" (pohledu z jiného úhlu), jak by se na tento text díval někdo jiný?

Pokud to neumíme, nezbývá, než zavolat na pomoc nezaujatého kamaráda, aby nám řekl to, nač se bojíme (my sami) třeba jen pomyslet! A vo tom to je... Když se dívám (kritickým pohledem) na tento článek, říkám si, že je zase krapet ukecaným, jenže... takový už jsem! Ukecaným autorem... 130



Někde jsem už slyšel, že příliš používám uvozovky, pravda, kdysi jsem "ujížděl" na vykřičnících. Jeden si prostě nevybere! Napadá mne také, zdali chce znát názor na tento text mého druhého já... Že vás to naprosto nezajímá? Ale mne ano, říká: "Tenhle text je dohromady vo ničem, není v něm nic nového!" I to je kritický pohled na věc.

131



O tvůrčím psaní v kostce Tento článek není návodem, jak se stát úspěšným povídkářem nebo spisovatelem románů. Každý autor musí touto trnitou cestou projít sám a nikdo za něj (samotného) nic nenapíše. Nejlepším učitelem je sám život, popřípadě vlastní snaha o vyniknutí v tom či onom oboru (pokud je to v silách a "odbornosti" jednotlivce).

Psaní textů je jednou z mála činností, kterou nemusíme studovat (přestože existují kurzy tvůrčího psaní, či studijní obory, které se touto problematikou zaobírají), avšak abychom byli úspěšnými autory, musíme na sobě zapracovat, což znamená, že musíme nejen neustále pokoušet své múzy, ale také být sečtení (nejen pro dostatek slovní zásoby, ale i proto, abychom viděli, jak s texty zacházejí jiní autoři). Prosté čtení textů ještě nikoho ničemu nenaučilo... Nakonec, nemusíte se mnou souhlasit! Než se staneme autory Každý člověk by se alespoň jednou v životě rád stal spisovatelem. Produkty jejich práce je vidět na každém kroku v podobě knih, které dotyční autoři vytvořili. Jaké jsou však předpoklady pro "zrod" (byť jen průměrného) autora? •Talent - špetka talentu je velmi důležitá, autor by měl mít cit pro psaní, stejně jako mají hudebníci cit pro hudbu a malíři pro práci s perem či štětcem. 132



•Píle - vytrvalost je další důležitou složkou vedoucí k úspěchu, prvotní nezdar (či několik nezdarů jdoucích po sobě) by neměl být příčinou ke konci autorova psaní (či pokusu o tuto činnost). •Znalost gramatiky - povědomí o správném užívání rodného jazyka úzce souvisí se čtivostí textu, pokud autor ve své práci naseká nekonečné množství chyb a překlepů, čtenář se bude zamýšlet spíše nad tím, jak se co píše, nežli nad samotným příběhem (a jeho dějem). •Sečtělost - nejde zde však o znalost literatury (autorů a jejich děl) jako o co nejširší slovní zásobu, která spolu s uměním užití těchto slůvek ve větách (viz stylistika) umožní autorovi, aby byly jeho texty náležitě čtivé. Čemu je třeba se naučit Psát slůvka do vět a tyto věty klást za sebou, aby dávaly určitý smysl (měly tedy jistou formu a styl) se učí žáci již na základní škole (viz slohové práce). Co je však potřeba k tomu, aby autor uměl využívat všech předností tvůrčího psaní? •Vytvoření vlastního světa - umění postavit funkční svět, který by mohl autor použít při psaní své práce (budou v něm přeci žít a jednat jeho literární postavy). •Vytvoření vlastních postav příběhu - literární postavy si nejsou podobné (jako vejce vejci), ale liší se, stejně jako lidé v reálném světě, mají rozdílné potřeby, jinak myslí, jednají, komunikují s ostatními a mají jiné životní plány. 133



•Vytvoření vlastní zápletky - nač by byla ta či ona povídka, kdyby se v ní nic nedělo a nedocházelo k zápletkám (krizím a kolizím v ději), kdyby šlo v autorských pracích vše jako po drátku, bylo by toto čtení nudou. V povídkovém (či románovém) textu se musí něco dít, příběh musí někam směřovat a musí mít svou příběhovou osu - linku (v případě románu i více). Postavy v tomto ději musí žít, řešit dané situace (podle autorova záměru) a bavit čtenáře (popřípadě jej děsit, či rozjitřit, nebo i zaujmout, a to vzhledem k užitému žánru, např.: horor, sci-fi, dobrodružná literatura či červená knihovna, apod.). Jen popis "běžného života" bude pro čtenáře nudným, pokud nebude příběh zpracován "účelově" a to i vzhledem k vlastní formě a žánru. •Vyústění příběhu - každý příběh jednou končí, děj dospěje ke svému konci a čtenář má možnost zjistit, jak celé vyprávění dopadne (bez ohledu na to, zda dojdou literární postavy - i samotný příběh k určitému "rozhřešení", pointa bude pro čtenáře očekávanou, nebo naopak nečekanou či prostě jen vyšumí do prázdna). Čím je příběh kratší, tím by měla být samotná pointa "výraznější" a měla by u čtenáře vyvolat určité pocity (či přimět k otázkám a zamyšlením). Co by neměli autoři opomíjet Psát smysluplné příběhy není žádná legrace, bez ohledu na fakt, zda píšeme své texty pro radost, či nás tato práce živí. •Znalost věci - autor by měl vědět o čem píše, proto je dobré si prostudovat nejen všechny dostupné informace, které jsou k 134



dispozici, kupříkladu: dané reálie - pokud píšeme příběh z určitého prostředí, jak se tam či jinde lidé oblékali, jak se chovali, jak spolu komunikovali, apod., v případě určitého žánru, zde sci-fi, autor by měl mít alespoň obecné povědomí o dané problematice, aby nevařil z vody a nepsal nesmysly (třeba i v rámci vědeckého vývoje a pokroku, nebo užití určitých oborů lidské činnosti, přístrojů a podobně). •Zarputilost a pracovitost - je důležité být zapálen pro svou věc a nevzdávat se, pokud to zrovna nejde (a autorovi vypoví jeho představivost - jak se říká: múzy mu odmítnou poslušnost). Není dobré spěchat a nutit se do psaní, tvůrčí psaní je dlouhý proces, který nelze odbýt jen prostým sepsáním daného příběhu, bez toho, aniž by autor věnoval pozornost jak detailům, které dotvářejí tu správnou atmosféru, tak správnému užívání dialogů, aby jeho literární postavy jen nemlátily prázdnou slámu, ale hovořily k věci (protože i dialogy dokáží posouvat děj hezky vpřed). •Věnování se gramatické a stylistické stránce věci - není nic horšího, než když autor odflákne dokončovací práce na svém projektu a nechá text plný gramatických chyb, překlepů, logických lapsů (v ději), text mu bude skřípat i ve stylistice (nehledě na poměrně rozšířenou zaujatost pro věc - určitý zápal ve psaní, kdy je autor schopen napsat "páté přes deváté" a jeho text pak jaksi nedává smysl). Každý autor by měl mít na paměti, že je jeho dílo také jeho vizitkou, a pokud svou práci odflákne, nebudou se k němu čtenáři (rádi) vracet. •Další pár očí navíc - selže-li vše (kontrola pravopisu, vlastní 135



"vidění textu" - viz ony růžové brýle), pomůže betareader, ovšem, je nutno vybírat pečlivě (aby dotyčný pomocník při úpravě textu nenadělal více škody než užitku). Úskalí autorské tvorby Vytrvalý autor, který ví o čem píše, ví jak postavit svůj příběh, oživit v něm své postavy, vložit do příběhu zápletky a jejich rozuzlení, užít správně detaily prostředí, apod., ještě nemusí mít vyhráno. Pokud se mu podaří "postavit" funkční příběh s uvěřitelnými postavami i dějem, musí počítat s faktem, že nemusí najít pro svou práci (ihned) odpovědného vydavatele (nakladatele). Jednou věcí je napsat daný příběh a druhou je jej patřičně udat (čili stát se úspěšným spisovatelem).

136



Klišé Každý se s nimi během svého života setkal, kupříkladu ve filmu, knize, apod. Ať už jde o přímo srdcervoucí filmové scény, nebo stránky knihy, vyprávějící svůj zcela osobitý příběh, kdy autor čtenáře ani v nejmenším nešetří. A pak vám to dojde, jako byste už něco podobného viděli, nebo četli, ale o žádné [dežavy] nepůjde. Právě jste se setkali s klišátkem (či klišátky) a nešlo o blízké setkání třetího druhu... Co je vůbec klišé?

Jak takové klišátko poznáme? Na první pohled? Nejspíše půjde o "zažité" slovní obraty nebo dějové obrazy, pomoci kterých se samotný autor snaží přeskočit (či jen přikrášlit) určité momenty ve svém příběhu, ať už z lenivosti (musel by dotyčné skutečnosti příliš okecat), nebo z falešného pocitu uspokojení (proč to neudělat jednoduše, když to tak pěkně zní), že právě to či ono jeho textu pomůže, aby měl větší lesk a slávu (čili se blýskl před očima svých čtenářů). Ano, přiznám se, že mohou být klišátka v textu užitečná, ale mnohdy účinkují spíše opačným způsobem, dokáží textu více uškodit, než pomoci. Několik příkladů: a) Princ s princeznou se vzali a byli spolu šťastni až do smrti. Pokud nezemřeli, žijí dodnes. 137



b) Jejich setkání bylo zcela náhodné, předtím se nikdy neviděli, neznali se, ale byla to láska na první pohled. c) Byl celý od krve, ale zvítězil. Svým nikdy neztupitelným mečem pobil všechny nepřátele a zvítězil. Sám proti nekonečné přesile... d) Narodil se jako chudý syn v jedné bezvýznamné vesnici, ale byl předurčen vládnout této zemi a tak se i stalo. e) Kdyby nebyl nesmrtelný, zcela jistě by na svá zranění zemřel a žádné lektvary a balíčky první pomoci by mu nepomohly. O klišé v praxi

Myslím, že budou tyto příklady stačit. Pokud máte rádi klišátka a rádi si počtete o této problematice, stačí jen kliknout na následující odkaz (viz stránky kolegů z Triumvirátu): Úsměvná klišé. kde naleznete hned několik článků ohledně klišátek v autorských textech a to i v příkladech, ať už jde o armádu, zlo, lektvary, lidské osudy, plánování zloduchů, lásky až za hrob a podobně. Jistě přibudou další, protože klišátek je mezi autory nepočítaně... Ať toto bude znít také jako klišé: "Nejde o reklamu!" Prostě jen umějí psát články na správná témata... Proč klišé?

Kdo vůbec tento pojem vymyslel a uvedl v praxi, pominemeli různé výklady (i odbornějšího charakteru), viz wiki? Jsou klišátka tak oblíbená? Opravdu je čtenáři a diváci tolik žerou? V knize, nebo ve filmu? Přestože ví (či jen tuší) jak ten či onen 138



příběh dopadne, najednou na ně zaútočí ta či ona léty užívaná fráze (jeden by řekl, že už doslova převařená).

Představme si nějakou tu milostnou scénu, kdy v ní ONA říká (v jeho objetí) JEMU: "Miláčku, hned jak jsem tě spatřila, byla to láska na první pohled! Navždy tě budu milovat!" Tady nejspíš už ono klišé hraničí s patosem. Či kupříkladu nesmrtelného akčního hrdinu, který bez nabíjení své zbraně zastřelí všechny nepřátele a pak s klidem pronese: "Tak tohle jsem vážně nečekal."

Nejspíš bychom zde mohli začít hezky rozsáhlou a hlubokomyslnou úvahu na toto téma, ale tento článek přeci jen patří mezi "střípky" a neměl by mít podobu románu. Tak tedy: "Proč klišé?" Klišé a autor

Možná není tato otázka položená správně. Co třeba: "Proč autoři používají různá klišátka, přestože to mnohdy očividně bije do očí?" Na jedné straně může jít o neznalost věci, nevyzrálost autora, nebo jen o jeho lenost či snahu "splynout z davem" dalších autorů. Proč to nenapsat tak, když je jiná cesta mnohem pracnější? Pokud budeme šidit své texty a budeme se vyhýbat práci (ať už jde o pilování děje, literárních postav, dialogů a podobně), pak to odnesou naše příběhy.

Čtenář si všimne, nehledě na to, že oko není knoflík. Bude-li těch klišátek příliš, bude mít pocit, že je něco špatně, a pak 139



nastoupí pocit, nutkání či tendence obracet stránky... "Našel ji. Znal její podobu sice jen z vyprávění, ale hned jak ji uviděl, tušil, ne věděl, že je to ona. Kniha kouzel a magie..." Poznámka autora tohoto článku: "Všechna zde zmíněná klišátka jsou buďto volně převyprávěna, nebo jím vymyšlená." Klišé a kritik

Každého jen trochu jsoucného kritika při pročítání klišovítých textů nejspíše obsype kopřivka, popřípadě mu začne běhat mráz po zádech, nestoupnou mu-li rovnou všechny chlupy na těle. I toto může být považováno za klišé. Nejspíš si jen protře oči, nebo jen zamrká, či se pousměje.

Autorský text přeci není o tom, že do něj pod vlastním dojmem většího čtenářova požitku narveme kdejaká obecně známá klišátka (pokud nevymyslíme svá vlastní). Ano, tu a tam nějaké úsměvné klišé v textu zase tolik nevadí, ale všeho s mírou. Už z výše uvedených příkladů pod odkazem Triumvirátu přijdete na to, že se některým klišátkům nevyhnuli ani velcí umělci...

140



Když se řekne: super-hrdina Už jste se někdy zamysleli nad tím, jakou roli hrají superhrdinové v našem světě? Nemyslím teď jejich roli zachránců světa, ale tu druhou, roli literárních postav jako výsledek určitého vývoje u hrdinů našich příběhu. Představte si, jaké by to bylo, kdyby nebylo Supermana, Spidermana, Ironmana, Hulka, Batmana a dalších...

Byl by svět našich knih a filmů o to chudší? Nesmíme zapomínat na komiksy! Netouží lidstvo po nějaké síle, která zde bude plnit roli ochránce? Jak je to vůbec s tou nezničitelností super-hrdinů? A je jejich stav těla i ducha (pro ně samé) prokletím nebo požehnáním?

Jako dítě jsem doslova hltal příběhy o bytostech, které jsou neporazitelné. Líbil se mi zejména Superman, který sice přišel o matku a otce, ale pobytem na naší planetě (Zemi) dosáhl přímo nadpřirozených schopností (a možností). Co na tom, že neustále musel bojovat se zlem (ať už pozemským či mimozemským)? Nebo že se nemohl vydat na odpočinek, jít do důchodu, najít si holku (ženu) a mít s ní kupu dětí?

Není osudem super-hrdinů zůstat o samotě? Nehledě na fakt, že se museli adaptovat na naše prostředí či na své superschopnosti (a zvyknout si). Jeden z kolegů mi řekl, že se superschopnostmi přichází i velká odpovědnost. Ano, taková bytost 141



totiž může mnoho a zastavit ji není jednoduché.

Každý z nás určitě viděl nejeden film, ve kterém hrála postava někoho, kdo ovládal síly, o kterých se nám smrtelníkům může jen zdát. Odkud se však tyto postavy vzaly? Zrodila je snad potřeba vytvořit bytosti, které by se pohybovaly ve sférách bohů? Staří Řekové měli svůj Olymp a Dia (s jeho suitou), co má naše současná společnost? A tak přišli na řadu lidé, kteří díky genové mutaci získali nepředstavitelnou moc a sílu, aby bojovali s bezprávím. Či se přestěhovali na naší Zemi z jiné galaxie, aby zde naoko žili spořádaný život, dokud je jejich druhé já nepřinutilo přejít na stranu dobra (či zla) a nevybojovat svůj velký boj.

Všimli jste si, že se super-hrdinové objevili nejdříve v obrázkových knížkách? Pro děti? Co takový Asterix a Obelix ze slavné galské vesnice? Gumídci méďové se svou hopsinkovou šťávou? Co se týče příběhu pro děti, vždy zde existoval nějaký ten zázračný elixír, který dodal našim hrdinům až nadlidskou moc.

Pokud jde o příběhy pro dospělejší populaci, zde nastoupila věda ve svém pozitivním či negativním smyslu. I ten nejlepší dobrý skutek či počin lze zneužít! A zlo prý nikdy nespí. Stejně jako želvy Ninja, které se také proměnily díky mutaci v tvory myslící jako lidé, aby opět bojovaly na straně hodných lidí proti všemu zlu, které na Zemi existuje. Není zde ukrytá určitá paralela? Nebo, ještě lépe, nejsou všechny příběhy jako přes kopírák? Vždy je tu jeden (či více) super-hrdina(nů), aby všem ukázal(i), že bojovat za správnou věc se vyplatí a má smysl. 142



Je tedy role super-hrdinů jen prostým vývojem postav, jakousi jejich evolucí, aby zaplnili prázdné místo, nebo jde o zažité klišátko? Těch hrdinů je přeci nepřeberné množství, kupříkladu Japonská kultura (zvláště kreslené filmy - anime) je jich plná. Nekonečný souboj dobra a zla se musel promítnout i do zrodu hrdinů, jejichž inteligence, síla a nadpozemské vlastnosti překračují běžné hranice nejen literárních, ale i filmových postav. Je to dobře nebo špatně? A kam tento vývoj vůbec povede? Kdo přijde po super-hrdinech?

143



Chudák češtin Tak jsem si zase jednou sedl ke stolu a zadumal se nad češtinou... Ne však proto, abych machroval jak ji umím, jsou lidé, kteří její taje ovládají mnohem lépe, ale proto, že nejen jako redaktor jsem se už na SASPI setkal s kdečím... Jak kdysi říkal mistr Ander (z Košic), cituji: „Chodím po světě, však, a všímam sebe, čo sa okolo mňa děje...“ (za Slovenčinu se omlouvám)

Jako by si samotní autoři ani neuvědomovali, že jejich práce je nejen jejich vizitkou, ale že pokud budou psát kvalitní texty a budou věnovat pozornost hlavně oněm „dokončovacím pracem“, budou jejich texty čtivější a čtenáři se k nim budou ještě raději vracet. Ať už je má snaha jakákoliv, připadá mi, jako bych na zeď hrách házel (a ještě přitom občas dostal i po hlavě – tím hrachem, pokud se odrazil pod jiným úhlem a praštil mě přes palici). Tož tak... A o čem bude řeč? Nechte se překvapit! A proč to sem dávám, když to stejně nikdo nečte? Proto a to vám jako odpověď musí stačit...

Když se jeden zamyslí, jaké chyby dělají nejvíce začínající autoři, napadne jej plno věcí! Jenže, tento text nemůže být příliš dlouhý (čili obsáhlý) a proto se zaměřím jen na ty největší nedostatky, tedy takové ty „kaňky“, nebo prasátka, které bijí přímo do očí... Čeho si všimne čtenář, když rozklikne to – či ono – dílko? Chvilka napětí... Ano? Bude toho víc! 144



Rozvržení textu

Každý čtenář si všimne, jak je daný text rozčleněn do odstavců, jak je odsazená přímá řeč a zda jsou jednotlivé věty napsány tak, jak se patří a sluší! Je-li text v jednom bloku a přímá řeč se v něm utápí jako osamělý trosečník na svém bídném voru, je zde něco v nepořádku... Sledujte: Spadne na jedné stavbě cikán ze čtvrtého patra do kádě s vápnem. Po chvilce se zvedne a postaví se. Protře si oči a povídá:“ Chlapi,co budeme robit?“ A jeden z dalších cikánů,kteří stáli okolo a jen tak se poflakovali,povídá:“ Chvílu jsi bílý a už bys robil“

Vidíte to taky? Text po úpravě: Spadne na jedné stavbě cikán ze čtvrtého patra do kádě s vápnem. Po chvilce se zvedne a postaví se. Protře si oči a povídá: „Chlapi, co budeme robit?“ A jeden z dalších cikánů, kteří stáli okolo a jen tak se poflakovali, povídá: „Chvílu jsi bílý a už bys robil.“

V textu nalezneme spoustu chyb. Nejenže schází mezery za interpunkcí, najdeme zde i nadbytečné mezery na začátku přímé řeči a občas i chybějící znaménko na konci věty. Copak se dá takový text někam poslat? Jako svou vizitku? Kdybychom tak pracovali i v zaměstnání (je jedno, v jaké profesi), určitě bychom 145



brzy dostali padáka! Které souvětí je čitelnější? - Víte,proč mají čápi vysoké nohy?Aby je žáby nekopaly do prdele. - Víte, proč mají čápi vysoké nohy? Aby je žáby nekopaly do prdele.

A jedeme dál. Jaképak další nedostatky trápí nejen začínající autory?

Shoda podmětu s přísudkem

Co tento pojem znamená? Podmět ve větě musí být ve shodě s přísudkem (a to v rodě nebo i čísle). Nemůžete napsat: Holubi letěly. Auta jezdili. Muži sekaly trávu. Pavel se opalovala. Dívky si kupoval pleťové mléko. A podobně. Zde dávám jako ukázku text, jak by to mělo vypadat (tedy alespoň doufám), protože jeden nikdy neví: To ráno bylo chladno. První mrazíky polevily. Slunce vystoupilo na oblohu. Denní teplota také vystoupila do přijatelných výšin. Mraky se rozestoupily. Po obloze letěli ptáci. Stromy se kývaly ve větru. Veverky sbíraly šišky. Vlci nevyli na měsíc, ale spali ve svých doupatech. Houbaři se probudili a ještě z rána se vydali na houby. Poslední houby rostly v lese v mlází. Staré rozeschlé a červy prolezlé houby létaly lesem jako šrapnely. Lesem se také nesly člověčí nadávky. 146



Hulákání houbařů se rozléhalo široko daleko. Zajíci a jiná zvěř hledala svůj úkryt. I kanci se dali na ústup. Zato ve vesnici se děly docela jiné věci. Děti si naopak hrály doma. Jejich matky vařily obědy. Psi s kočkami se honili na zahradě. Některé ženy věšely prádlo. To však neschlo, přestože viselo na šňůře, protože se zatáhlo. Mraky přinesly déšť. Velké kapky padaly dolů na zem a tvořily hluboké kaluže. Muži se vraceli domů. Houby však nenesli. Byli smáčení deštěm. V botách jim čvachtala voda. Muži se mračili a hubovali počasí. Jejich prádlo vysychalo doma pod střechou. I špačci by se styděli, kdyby to slyšeli. Odpoledne seděli rodiče s dětmi doma a hráli si stolní hry, nebo sledovali televizi. Domácí mazlíčci se ukryli před deštěm. Ptáci zalezli do svých hnízd. Kočky se schovaly pod okap. Psi se ukryli do boudy. Myši měly pré. Mravenci svolali poradu. Velká voda zalila nedalekou louku. K večeru se počasí uklidnilo. Obloha se vyjasnila. Začali cvrlikat cvrčci. Žáby u rybníka kuňkaly o sto šest. Komáři létali a píchali, co jim síly stačily. Lidé se jim postavili a začali je hubit chemií i plácačkami. Nic nepomáhalo. Slunce zapadlo a nastala noc. První hvězdy vyšly na oblohu a měsíc nad řekou se vysmíval vlkům, kteří stále polehávali a nevyli na jeho obraz, či nevzhlíželi k nebi. Den vystřídala noc a svítání bylo ještě daleko. Jen občas se neslo krajem soví zahoukání, nebo psí zaštěkání... 147



Interpunkce

Jedním z dalších problémů jsou chybějící čárky, nebo nevhodné použití interpunkce (zejména tří teček). Jeden by si možná řekl: „Zatracená znaménka, k čemu tam v tom textu vůbec jsou?“ Chyba lávky, jsou důležitá a to nejen pro samotnou čitelnost, ale také k rozdělení jednotlivých vět a souvětí do krátkých bloků textu s určitou informací. Jak by asi vypadal text bez znamének? Příklad: Ráno vstal Jarda levou nohou a zadkem napřed Nezvonil mu budík to by nebylo ještě tak hrozné kdyby právě dneska nesměl zaspat Ono se to lehce řekne ale o to hůře udělá Co naplat Vyletěl z postele jako namydlený blesk zakopl přitom o šatstvo pohozené volně po pokoji a málem hodil držku Od srdce si zanadával a vyběhl do chodbičky aby zamířil na toaletu a do koupelny Splachovač nestačil doševelit když si Jarda čistil zuby Ale takovým stylem že by všichni zubaři popadali smíchy Co nevyřešila zubní pasta dotáhla k dokonalosti ústní voda a deodorant Neuplynulo ani deset minut a Jarda v pomačkaném obleku který si ani nestačil včera večer vyžehlit vypadl z domu s vlasy které mu vlály na všechny strany Je snad všem jasné že si zapomněl klíče a jeho schůzka nedopadla dobře ale to je již jiný příběh

Tak a je to! Kdepak je začátek a konec věty? Jak jsou roztříděny věty v souvětích? Nevidíte nic, oči jsou zvyklé na 148



interpunkci. A kdybych do textu ještě zamíchal velká a malá písmena (mnozí autoři tak rádi jejich velikost pletou), pak by byl text určitě nečitelný. Tentýž text, avšak s interpunkcí: Ráno vstal Jarda levou nohou a zadkem napřed. Nezvonil mu budík, to by nebylo ještě tak hrozné, kdyby právě dneska nesměl zaspat. Ono se to lehce řekne, ale o to hůře udělá! Co naplat? Vyletěl z postele jako namydlený blesk, zakopl přitom o šatstvo pohozené volně po pokoji a málem hodil držku. Od srdce si zanadával a vyběhl do chodbičky, aby zamířil na toaletu a do koupelny. Splachovač nestačil doševelit, když si Jarda čistil zuby. Ale takovým stylem, že by všichni zubaři popadali smíchy. Co nevyřešila zubní pasta, dotáhla k dokonalosti ústní voda a deodorant. Neuplynulo ani deset minut a Jarda v pomačkaném obleku, který si ani nestačil včera večer vyžehlit, vypadl z domu s vlasy, které mu vlály na všechny strany. Je snad všem jasné, že si zapomněl klíče a jeho schůzka nedopadla dobře, ale to je již jiný příběh... Psaní číslovek

U číslovek se zdržíme jen krátce. Jsou důležité, protože nám mohou sdělit nejen přesný údaj (ať už jde o počet, délku, šířku, výšku, váhu, datum, čas a podobné věci), ale také pěkně zprznit samotný text, pokud je použijeme v zrovna v nesprávném tvaru. Jak to? Proč to? I číslovky můžeme mnohdy opsat slovy. Ne však vždy... Několik příkladů: 149



1+1=2 Jedna plus jedna, rovná se dvě. (nejspíš) Pracovali jako mourovatí a plnili plán na 150%. Pracovali jako mourovatí a plnili plán na sto padesát procent. Narodil se 1.3.2001. Narodil se prvního března roku dva tisíce jedna. Bylo mu 51 let. Bylo mu padesát jedna let. 3 muži kráčeli po poli a hledali ztracené kolo od traktoru. Proč? Protože bez kola ten traktor nemohl pokračovat v práci. Hledali jej 2 hodiny, ale bez výsledku. Bylo takové horko, že vypili 3 balené vody o obsahu 1 litr. Po 12:00 to vzdali a vydali se domů. Traktor zanechali na poli, protože bez kola jej asi sotva někdo ukradne, či odcizí...

Fuj, že ano? A teď správně! Tři muži kráčeli po poli a hledali ztracené kolo od traktoru. Proč? Protože bez kola ten traktor nemohl pokračovat v práci. Hledali jej dvě hodiny, ale bez výsledku. Bylo takové horko, že vypili tři balené vody o obsahu jednoho litru. Po dvanácté hodině to vzdali 150



a vydali se domů. Traktor zanechali na poli, protože bez kola jej asi sotva někdo ukradne, či odcizí... Překlepy

Překlepy jsou kapitolou, samou pro sebe. Bylo mi řečeno, že vše nemám svádět na pravopisné šotky, ale řádně si svůj textík pročíst. Zkontrolovat, zda se v něm nevyskytují různé tvary (a patvary), které pravidla spisovné češtiny neznají. V mnohém nám v této věci mohou pomoci textové editory, ve kterých píšeme! Alespoň ty lepší, viz Word od MS Office, nebo Textový editor patřící OpenOffice.

Taková kontrola pravopisu je k nezaplacení, nesmíme však na ní nechat vše, pouze najít (případnou) chybu a sami ji pak opravit (ať už z hlavy, jak dané slovo má vypadat, nebo použít přiložený seznam možných slov a vybrat jedno z nich, které by se dalo za ten, či onen, překlep dosadit). Že je to složité? Ale kde že...

Čekáte, že vám sem naservíruju nějaký text plný překlepů? Že si budu trápit svou hlavu? Mozkové závity? Nenechte se zmást, určitě to znáte, když vás vlastní prsty neposlouchají a dokáží na klávesnici počítače, nebo psacího stroje vykouzlit taková slova, že by našemu rodnému jazyku záviděl nejeden světový jazyk. Ne nadarmo se říká, že je čeština bohatým jazykem (co se slov týče). A nevěšte hlavu, třeba i v tomto textu naleznete nějaký ten zapomenutý a přehlédnutý překlep! 151



Tak a zazvonil zvonec a všemu je konec. Zase někdy, moji milí, ono... Kdyby byl tento text delší, nikdo by jej nečetl a k čemu by potom byl, že ano? Tak se mějte hezky a pokuste se svým textům dát lepší tvář, tedy tu lidskou! P.S. A pokud to nepůjde hned, neházejte flintu (pero, psací stroj, nebo klávesnici) do žita! Ono se to časem spraví, uvidíte! Tak a to jsem zvědav, kolik chybek jsem nasekal do tohoto textu, nechám se překvapit!

152



Interview o psaní Proč psát? Jak psát? A o čem? Jak se pozná dobrý autor od toho špatného? Co pro nás může psaní znamenat? Nejen o tom se můžete dozvědět v tomto zcela fiktivním dialogu... + „Jak dlouho už se věnujete psaní?“ „Uf, tak to už je... víc jak dvacet let.“ + „Stalo se, že jste už něco nedopsal a když už jsme u toho, kolik jste toho za tu dobu stačil napsat?“ „No, není toho mnoho! Pět novel, další tři jsem nedokončil a také jsem napsal několik desítek povídek...“ + „Píšete pořád, nebo jen někdy? A kdy a kde vůbec píšete?“ „Když mám náladu a čas a také když mě chytí múzy!“ + „Věříte na múzy? Nebo v ně? Či jak se tomu říká?“ „Vy ne? Na ty éterické bytosti, které autorům šeptají do ouška sladká slova... Spíše než o múzy jde o určité rozpoložení, bez kterého to prostě nejde! Jako když jdete na ryby, ale ty zrovna neberou, můžete tam prosedět půl dne, ale bez valného výsledku...“

153



+ „Čeho si ceníte na psaní nejvíce?“ „Právě toho psaní! Být duší někde jinde, stvořit si svůj vlastní svět a oživit jej svými postavami a dělat si v něm, co se mi zlíbí... Bohužel to nefunguje vždy, občas si jednotlivé postavy dělají samy co chtějí a děj se vybere docela jiným směrem, než člověk původně zamýšlel...“ + „Když jsme u toho, publikoval jste někdy? Myslím knižně...“ „Ne, jen na Internetu... Knižně mě zatím nikdo nevydal, nejspíš se nehodím do žádné edice, nebo nakladatelského záměru!“ + „Trápí vás to? Štve a hněte, jak se říká?“ „Ani ne, zvykl jsem si...“ + „A není to škoda?“ „Když se tak ohlédnu za svou tvorbou a těmi roky strávenými u psacího stroje a klávesnice počítače... Ani se nedivím, že jsem nevyšel v papírové podobě!“ + „Není to jen falešná skromnost?“ „Věřím, že se mám stále co učit...“ + „Co byste vzkázal začínajícím autorům? Kdybyste měl možnost jim nějak pomoci?“ „Ať neházejí flintu do žita a pokud to se psaním myslí doopravdy, ať se nevzdávají... Jen ten, kdo se o to neustále pokouší a stále se 154



snaží vytříbit svůj styl a hlavně se chce v psaní najít, ten může v budoucnu něco dokázat. Nejdůležitější je, nebýt se svým psaním spokojený a pořád se snažit o zvyšování nároků na sebe sama!“ + „Máte na mysli onu pomyslnou laťku?“ „Přesně tak. Autorům nepomůže, když se budou poplácávat po ramenou a říkat si, jak jsou dobří, zatímco jejich tvorba tomu nebude odpovídat...“ + „Co korektura a vy? Máte rád opravy svých textů? Ony dokončovací práce, jak se říká?“ „Nesnáším to! Nesnáším to nikdy nekončící přepisování, mazání a dopisování... Chvála bohu za počítače! Ale pokud se chce autor prosadit, musí sám na sobě neustále pracovat a nespokojit se byť i s malým vítězstvím...“ + „Neusnout na vavřínech?“ „Přesně tak! Vždy je co zlepšovat...“ + „A nebojíte se, že pro samé opravy a pilování nebude nikdy čas na vlastní publikaci?“ „Autor by měl vědět, kdy přestat a kdy předvést svůj text širokému publiku, jak jinak by se mohl dozvědět, jak moc je jeho práce dobrá?“ + „Máte rád kritiku? Kritizujete rád?“ 155



„Máte na mysli konstruktivní kritiku?“ + „Ano, právě tu mám na mysli. Na které straně oné pomyslné barikády byste stál nejraději? Jako kritik, nebo kritizovaný autor?“ „Pokud se týče mých prací, rád se dozvídám, kde mi to skřípe. Autor není schopen vidět svou práci plně jinýma očima, vždy bude postižen oním... Já tomu říkám: autorská slepota! Jde o stav, kdy si autor myslí, že je jeho práce dobrá a že v ní vychytal vše, co se dalo, avšak opak bývá mnohdy pravdou!“ + „A co kritik ukrytý ve vás?“ „Pokud můžu, rád pomůžu druhým autorům, ovšem ne vždy se jeden trefí...“ + „Také občas šlápnete vedle? Jak se pozná dobré dílo? Ať už jde o povídku, novelu, nebo báseň?“ „Dotyčný text musí mít duši, musí být o něčem a musí mít patřičnou formu. Jinak se píše poezie a jinak próza. Nejde o to jen zaplnit určitý počet normostran, ale ten text musí o něčem vypovídat. Stačí se jen podívat kolem sebe, například takoví politici, nadělají řečí a vy nakonec zjistíte, že mluvili o ničem a dohromady nic neřekli...“ + „Chtěl byste být také politikem?“ „Chraň bůh, pryč od politiky... Ne, stačí mi, když můžu být 156



autorem a kritikem!“ + „Dejme tomu, že máte v rukou nějaký text, který je vcelku dobře napsaný, jak poznáte, že má autor talent?“ „Je to jako s filmem. Stačí se podívat, jakou má daný snímek kompozici, jak se v něm pohybují herci, co říkají, jaký je děj, hudba, jaké efekty a o čem že to vlastně je. I film musí mít duši, musí o něčem vypovídat, poukazovat na určitý problém, může a nemusí nabízet řešení, a podobné je to i s texty, tedy povídkami a básněmi...“ + „Stejně tak, jak lze natočit dobrý, nebo špatný film, lez také napsat dobrou, nebo špatnou knihu, či sbírku básní? Co by měl takový dobrý autor ovládat?“ „Měl by umět psát spisovnou češtinou... Tedy lépe řečeno: nedělat v textu pravopisné chyby, měl by umět rozčlenit text do odstavců a kapitol. Dobrý autor se nedívá, jak se co píše, ale pracuje s postavami, popisy prostředí i samotným dějem... U poezie samozřejmě pracuje i s jinými věcmi, jako jsou: verše, rýmy, rytmus a podobně...“ + „Promiňte, že vás vyrušuji, ale každý přeci děláme chyby, nikdo není neomylný a každý má právo na omyl...“ „A od čeho je tu potom kontrola pravopisu, že? Ale teď vážně. Pokud neumíme správně česky, pak musíme přemýšlet nejen nad samotným příběhem, ale také nad tím, jak se co správně píše. Je 157



to zbytečná práce navíc. Nehledě na to, že každý dobrý autor má v sobě byť jen špetku talentu a za sebou moře práce. Je to jako s diamantem, může být sebekrásnější – myšleno v surovém stavu -, ale tu opravdovou krásu a hodnotu mu dá až jeho vybroušení do patřičného tvaru. Autor, který má talent, ale nepíše, se podobá spíše tomu diamantu v surovém stavu. Jen jeho píle a ochota postupovat vpřed, a chuť autorsky růst, z něj může udělat diamant broušený... Po kterém je větší poptávka a tím vzroste i jeho cena!“ + „Není to tedy o tom, umět se správně prodat? Tedy vystihnout ten správný okamžik?“ „To určitě ano, ale tady záleží také na štěstí a určitých obchodních schopnostech. Stačí jen mít alespoň špetku z toho, o čem tu byla řeč, umět správně používat slova a umně je poskládat do vět a také vědět, o čem chce člověk psát a patřičně to podat...“ + „Co je na psaní nejtěžší? Myslím, nejen v tom prosadit se, ale ve vlastní tvorbě?“ „Dokončovací práce! Ono pilování a broušení textu k dokonalosti. Je to práce do úmoru a nikdy nevíte, zdali vám něco neuniklo, ať už po stránce gramatické, či stylistické!“ + „Myslíte si, že začínající autoři na toto hřeší? Tedy, že nevěnují patřičnou pozornost právě oněm dokončovacím pracem?“ „Určitě, ono pokud by se chtěl dotyčný autor prosadit a vyjít 158



knižně, měl by jeho text být na odpovídající úrovni a pokud v něm bude moře gramatických a stylistických chyb, skončí jeho rukopis nejspíš někde v koši a v lepším případě jej sežerou myši...“ + „Dá se psaní naučit?“ „Určitě! Naučit se dá nejen gramatice, ale také stylistice. Člověk však musí mít vůli a chuť psát a také musí mít onen talent, bez kterého to nejspíš nepůjde. Psát umí přeci kde kdo, učíme se tomu už od první třídy základní školy, ale psát o něčem, to je již věc jiná...“ + „Není tomu tak, jako v tom přísloví: Mnoho povolaných, ale málo vyvolených? A ne každému je shůry dáno? Co je podle vás nejdůležitější: píle, nebo talent?“ „Podle mne obojí, ale jedno bez druhého se neobejde. Stejně špatný může být autor, který je talentovaný, ale nevypsaný, jako ten autor, který má talentu poskrovnu, ale už toho hodně napsal...“ + „Když už se pořád točíme okolo toho psaní, dá se opravdu, ale opravdu poznat, že ten, nebo ten na to skutečně má?“ „Uf, to je těžká otázka... Jak poznáte nejlepšího pěvce? Podle jeho zpěvu? Jak poznáte nejlepšího malíře? Podle toho, co namaloval. Stejně tak nejlepší spisovatel se pozná podle toho, co napsal...“ + „V čem je podle vás ono tajemství úspěchu ve psaní?“ 159



„V tom, dát do své tvorby také kus sebe sama, nejen té lásky ke psaní, ale i kus své duše, nebo svého srdce... Těžko se to popisuje, člověk to musí prožít!“ + „Je tedy psaní něco jako vnitřní naplnění? Naplnění vlastní touhy po tom něco vytvořit a nechat za sebou? Ono nutkání po vyjádření se určitým způsobem, stejně jako například i v jiných profesích, ať už zpěvem, malbou, sochou, nebo knihou?“ „Ono se to bude nejspíš zdát jako klišé, ale pokud se do své tvorby patřičně nepoložíte a takřka jí nepropadnete, pak zcela jistě nic hodnotného nevytvoříte, tak maximálně nějaký ten polotovar...“ + „A ještě jednu z posledních otázek: Co je to být spisovatelem, podle vás a vašeho skromného úsudku? Smím-li to tak nazvat?“ „Nejde o to být spisovatelem myšleno profesně, na světě je mnoho spisovatelů a ne všichni jsou dobří a na výši. Stejně tak najdete v knihkupectví mnoho knih a ne všechny stojí za přečtení...“ + „Ale?“ „Jde o ono vnitřní naplnění a potřebu být něčím, nebo někým, a něco pro sebe nebo pro druhé udělat. Překonat svůj vlastní stín i hranici vlastního poznání a pokusit se vytvořit cokoliv, co vás převyšuje už svou vlastní podstatou. Nejde jen o to, něco napsat, ale oživit daný text sebou samým, jako když kdysi na začátku světa 160



Bůh řekl: 'Budiž světlo!' A jeho přání se stalo skutkem! Zde myšleno zcela metaforicky...“ + „Jaký je potom rozdíl, mezi dobrým a špatným autorem, ať už poezie, nebo prózy?“ „Špatný autor si myslí, že je dobrým autorem a že už na sobě nemusí pracovat, zatímco dobrý autor stále pochybuje o své tvorbě a schopnostech!“ + „Pochybujete o sobě?“ „Ano, stále o sobě pochybuji!“ + „Pak tedy platí vaše vlastní slova, že je stále se co učit!“ „Ano, pořád je co zdokonalovat! Hlavní je, neusnout na vavřínech a pokoušet se dál jít svou vlastní cestou. Najít sám sebe, svůj vlastní styl a hledat neotřelá témata, či ta již zažitá podat způsobem, který tu ještě nebyl...“ + „Lehce se o tom mluví, ale hůře dělá, že ano?“ „Přesně tak... Jedna věc je o psaní diskutovat a jiná je psát!“ + „Než se rozloučíme, mohu se zeptat na to, zda je možné, aby byl autor - dobrý autor - se sebou zcela spokojen?“ „Dobrý autor se sebou samým spokojen nikdy nebude na sto procent! Čím je autor spokojenější, tím více by na sobě měl ještě pracovat!“ 161



+ „A úplně na závěr, co by neměl žádný autor postrádat? Pokud by chtěl opravdu vycházet i knižně?“ „Měl by se umět prodat. Ono se sice říká, že dobré ovoce se prodává samo, ale mnohdy je tomu třeba pomoci. Není nad známosti, konexe, nebo tipy dobrých přátel. Dneska existuje na trhu řada nakladatelství, která vaši práci vydají knižně, ale budete si muset také za to zaplatit! Nic není zadarmo, jak se říká: Za peníze v Praze dům. A za peníze vám dneska udělají i korekturu, ovšem, který spisovatel má tolik finančních prostředků, aby si to vše mohl dovolit? Bude rád, když mu něco vyjde a těch několik kousků jej zase nevytrhne..." + „Ale to pak vypadá, jako byste hanil onu snahu prosadit se v reálném světě, nebo se snad mýlím?“ „Taková je realita, mnoho i dobrých autorů ztroskotá na tomto posledním kroku a uchýlí se raději k publikaci na Internetu, kde to nestojí takřka žádné peníze. Nebo přestanou psát, či píší jen do šuplíku, protože v tom nevidí žádný smysl...“ + „A není to škoda?“ „Je, důležité je nebát se prezentovat na veřejnosti a každý časem přijde na to, jak moc touží po tom, stát se autorem povídek, novel, nebo básní a jak moc tíhne k této tvorbě. Zda má chuť se učit a pracovat na sobě, nebo to vzdá a bude se raději věnovat něčemu jinému...“ 162



+ „Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v další tvorbě, ať už autorské, nebo kritické...“ „Rádo se stalo!“

163



Povídali, že mu hráli... Možná se teď sami sebe ptáte, copak že chtěl autor tímto nadpisem říci? Vysvětlím! Nebudu se ptát, kdo z vás napsal nějakou tu povídku. Určitě se mezi vámi najdou dobří (či o chlup horší) autoři, nebo i takoví, kterým to ještě nejde (tak jak by chtěli) a netuší proč – v čem dělají chybu. Nečekejte žádnou „literární teorii“, mezi námi, kdo dneska píše podle nějaké teorie?

Kolik lidí zvládá teoretický výklad (toho či onoho) a přejdeli k praxi, skutek-utek... A proto se vrhneme rovnou na praxi. Pokusím se na příkladech ukázat, jak co nejlépe namíchat ten správný koktejl, tedy... text (čili povídku), aby byl alespoň trochu čtivý! Držte mi palce... A za případné „šotky“ se omlouvám, když se kácí les, padají (či létají) třísky!

Slíbil jsem, že nebudu psát o teorii, ano, ale něco napsat musím. Z čeho se skládá taková povídka? Ze slov, že ano? Slova jsou složena do vět a ty do odstavců. Celek potom tvoří hotové dílo. Nebudeme zde však řešit takové věci, jakými jsou: postavy a jejich charakteristika, děj – popřípadě vývoj děje (zápletka vs. rozuzlení, včetně nějaké té pointy), jak používat popisy a přímou řeč. Na to hodíme bobek. Pomineme-li výše zmíněné fakty, co ještě potřebujeme k tomu, abychom slepili nějaký ten text? Nápad! Stvoříme si nějaký svět, zde modelovou situaci a hodíme do něj (i do ní) nějaké postavy a uvidíme, co se bude dít!

164



Příklad č. 1: Docela prostý text Byl večer. Do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě. Neohlížel se. Přešel k muži u pokladny a vytáhl zbraň. Z kapsy vyndal papír, na kterém stálo: „Tohle je přepadení, naval prachy, jinak je zle!“ Prodavač otevřel šuplík pokladny, vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost a neznámý muž vyběhl z obchodu a zmizel v šeru noční ulice. (Jde o docela popisný text, co říkáte? Dohromady o ničem, řekl bych, že jde o takový novinový článek, který prostě a jasně vypovídá o nějaké té události, která se stala tam a tam (tehdy a tehdy). Nic víc! O nějaké „literární hodnotě“ hovořit nelze.) Příklad č. 2: Text mírně rozvedený Byl večer. Po ulici za výkladem občas projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Prodavač si chvíli propočítával hotovost, aby hned na to zavřel dvířka pokladny a projel očima prázdný obchůdek s plnými regály. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě. Také on si pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s pokladnou. Z kapsy u bundy nejdříve vytáhl zbraň a namířil s ní na prodavače. Hned na to vyndal z kapsy zmuchlaný papír, na kterém byl ručně napsaný text, stálo v něm: „Tohle je přepadení, naval prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě!“ Prodavač se vyděsil a pohledem se ujistil, že to neznámý útočník myslí vážně. Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost. S třesoucí se rukou jej podal neznámému. Ten na nic 165



nečekal a vyběhl dveřmi ven, aby vzápětí zmizel kdesi v šeru noční ulice, po které dál jezdila auta a procházeli se chodci, jako by se nic nestalo. (Text se jeví podrobnější, je v něm více popisů – informací, ale stále je to málo. Stále nevíme nic, jen to, že došlo k loupeži, ta se podařila a zloděj zmizel i s lupem.) Příklad č. 3: Text s více detaily Byl večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože venku drobně pršelo a jemný vítr hnal dešťové kapky proti výloze, po jejímž skle volně stékaly k chodníku. Po spoře osvětlené ulici za výkladem občas projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Provoz nebyl silný. Občas bylo dokonce slyšet zatroubení klaksonu, či nadávky chodců, ať už šlo o nějakého opilce, nebo člověka, kterého zrovna někdo obtěžoval. Lidé zde byli různí a za noční tmy bylo možné cokoliv. Jeden aby se takřka bál vyjít na ulici. V obchodě nebylo ani živáčka. Zboží v regálech bylo urovnané s mnohdy až přehnanou pečlivostí. U každého druhu visela cenovka s ručně napsanou sumou. U pultu s elektronickou pokladnou stál uzívaný prodavač, který si snad z nudy propočítával hotovost, aby se trochu zabavil. Když dospěl ke konečné sumě, poznamenal si ji do notesu a zavřel dvířka pokladny. Pak projel očima prázdný obchůdek s plnými regály a litoval upršeného počasí, které mu kazilo kšefty. Kdyby byl večer teplý a nebe jasné, měl by v krámě více zákazníků. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě a vyrušil jej ze snění. 166



V prodavači to trochu hrklo. Strachem se nedokázal pohnout a jen tiše s vykulenýma očima sledoval cizího návštěvníka, jak si pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s pokladnou. Chvíli na sebe jen tak civěli, než muž s kuklou vytáhl z kapsy u bundy svou zbraň. Byl jí velký bubínkový revolver. Zbraní namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu. Hned na to vyndal z kapsy zmuchlaný umaštěný papír, na kterém byl ručně napsaný text, v něm stálo: „Tohle je přepadení! Naval prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě! Nesnaž se zavolat policajty!“ Prodavač chvíli ohromeně zíral na kus papíru v mírně se třesoucí ruce neznámého muže a snažil se pochopit, co se děje. Po několika vteřinách vše pochopil, vyděsil se a pohledem se ujistil, že to neznámý útočník myslí opravdu vážně. Nezbývalo mu nic jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a čekal na prodavačovu sebemenší chybu. Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl – několik papírových bankovek a hrst drobných. Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda si nedělá srandu, když mu prodavač podával pytlík i s hotovostí s třesoucí se rukou. Hned na to vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby si uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil papír i s pistolí do jedné z kapes kožené bundy a do druhé vložil pytlík s hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z 167



hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po něm nebylo ani památky. Prodavač nasucho polkl, utřel si kapesníkem orosené čelo a pohledem projel celý obchůdek. Ještě se trochu třásl strachem, ale bezprostřední nebezpečí pominulo. Čím byla hotovost v porovnání s jeho životem? Mezi regály nebylo ani živáčka. Jen prázdná pokladna tiše vypovídala o tom, co se tu před chvíli odehrálo. Měl sto chutí zavolat policii, ale co kdyby se mezitím ten muž vrátil? Vždyť tu měl tolik zboží! Pomalým krokem zamířil ke dveřím a zamkl. A na ulici za výlohou stále projížděla auta a kolem výlohy se procházeli nezúčastnění chodci. Stalo se ještě něco, přestalo pršet. Studený vítr již jen rozmazával zbylé kapky na výloze, ale nové na ní již nepřibývaly... (Zdá se, že je v textu již dostatek podrobností. Je v něm nejen více popisů – jak to vypadalo na ulici a v obchůdku, ale také více emocí /na obou stranách, ať už šlo o prodavače, či lupiče/. Avšak stále zde něco schází...) Příklad č. 4.: Stále něco chybí... Dialogy? Byl večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože venku drobně pršelo a jemný vítr hnal dešťové kapky proti výloze, po jejímž skle volně stékaly k chodníku. Po spoře osvětlené ulici za výkladem občas projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Provoz nebyl silný. Občas bylo dokonce slyšet zatroubení klaksonu, či nadávky chodců, ať už šlo o nějakého opilce, nebo člověka, kterého zrovna 168



někdo obtěžoval. Lidé zde byli různí a za noční tmy bylo možné cokoliv. Jeden aby se takřka bál vyjít na ulici. „Zatracená noc,“ řekl si prodavač v obchodě. „Zatracené počasí... To jsou kšefty!“ V obchodě nebylo ani živáčka. Zboží v regálech bylo urovnané s mnohdy až přehnanou pečlivostí. U každého druhu visela cenovka s ručně napsanou sumou. U pultu s elektronickou pokladnou stál uzívaný prodavač, který si snad z nudy propočítával hotovost, aby se trochu zabavil. Když dospěl ke konečné sumě, poznamenal si ji do notesu a zavřel dvířka pokladny. Pak projel očima prázdný obchůdek s plnými regály a litoval upršeného počasí, které mu kazilo kšefty. Kdyby byl večer teplý a nebe jasné, měl by v krámě více zákazníků. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě a vyrušil jej ze snění. „To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého. „Hrajete si na četníky a lupiče?“ V prodavači to trochu hrklo. Strachem se nedokázal pohnout a jen tiše s vykulenýma očima sledoval cizího návštěvníka, jak si pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s pokladnou. Chvíli na sebe jen tak civěli, než muž s kuklou vytáhl z kapsy u bundy svou zbraň. Byl jí velký bubínkový revolver. Zbraní namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu. Hned na to vyndal z kapsy zmuchlaný umaštěný papír, na kterém byl ručně napsaný text, v něm stálo: „Tohle je přepadení! Naval prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě! Nesnaž se zavolat policajty!“ 169



„Jen nestřílejte!“ vykřikl prodavač přidušeně. „Všechno vám dám...“ Prodavač chvíli ohromeně zíral na kus papíru v mírně se třesoucí ruce neznámého muže a snažil se pochopit, co se děje. Po několika vteřinách vše pochopil, vyděsil se a pohledem se ujistil, že to neznámý útočník myslí opravdu vážně. Nezbývalo mu nic jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a čekal na prodavačovu sebemenší chybu. Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl – několik papírových bankovek a hrst drobných. „Víc toho nemám, nejdou kšefty, je mi líto,“ zavrtěl hlavou a s vystrašenou tváří hleděl na lupiče. Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda si nedělá srandu, když mu prodavač podával pytlík i s hotovostí s třesoucí se rukou. Hned na to vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby si uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil papír i s pistolí do jedné z kapes kožené bundy a do druhé vložil pytlík s hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po něm nebylo ani památky. „Ježíši!“ vydechl, když bylo po všem. „Tak... Co teď? Prachy jsou pryč... Volat policii? Zamknout? Bože...“ Prodavač nasucho polkl, utřel si kapesníkem orosené čelo a 170



pohledem projel celý obchůdek. Ještě se trochu třásl strachem, ale bezprostřední nebezpečí pominulo. Čím byla hotovost v porovnání s jeho životem? Mezi regály nebylo ani živáčka. Jen prázdná pokladna tiše vypovídala o tom, co se tu před chvíli odehrálo. Měl sto chutí zavolat policii, ale co kdyby se mezitím ten muž vrátil? Vždyť tu měl tolik zboží! Pomalým krokem zamířil ke dveřím a zamkl. A na ulici za výlohou stále projížděla auta a kolem výlohy se procházeli nezúčastnění chodci. Stalo se ještě něco, přestalo pršet. Studený vítr již jen rozmazával zbylé kapky na výloze, ale nové na ní již nepřibývaly... (Tak a je to. Máme tu popisy prostředí i situace, která náhle nastala. Dokonce i reakce prodavače, který byl zřejmě k smrti vystrašený. Mohl by i onen násilník promluvit? Jak by to asi vypadalo, kdyby spolu vedli byť jen krátký dialog?) Příklad č. 5: Více dialogů Byl večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože venku drobně pršelo a jemný vítr hnal dešťové kapky proti výloze, po jejímž skle volně stékaly k chodníku. Po spoře osvětlené ulici za výkladem občas projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Provoz nebyl silný. Občas bylo dokonce slyšet zatroubení klaksonu, či nadávky chodců, ať už šlo o nějakého opilce, nebo člověka, kterého zrovna někdo obtěžoval. Lidé zde byli různí a za noční tmy bylo možné cokoliv. Jeden aby se takřka bál vyjít na ulici. „Zatracená noc,“ řekl si prodavač v obchodě. „Zatracené počasí... To jsou kšefty!“ 171



V obchodě nebylo ani živáčka. Zboží v regálech bylo urovnané s mnohdy až přehnanou pečlivostí. U každého druhu visela cenovka s ručně napsanou sumou. U pultu s elektronickou pokladnou stál uzívaný prodavač, který si snad z nudy propočítával hotovost, aby se trochu zabavil. Když dospěl ke konečné sumě, poznamenal si ji do notesu a zavřel dvířka pokladny. Pak projel očima prázdný obchůdek s plnými regály a litoval upršeného počasí, které mu kazilo kšefty. Kdyby byl večer teplý a nebe jasné, měl by v krámě více zákazníků. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě a vyrušil jej ze snění. „To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého. „Hrajete si na četníky a lupiče?“ „Drž hubu a žádné blbosti!“ řekl náhle zakuklený muž. „Tohle je přepadení...“ V prodavači to trochu hrklo. Strachem se nedokázal pohnout a jen tiše s vykulenýma očima sledoval cizího návštěvníka, jak si pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s pokladnou. Chvíli na sebe jen tak civěli, než muž s kuklou vytáhl z kapsy u bundy svou zbraň. Byl jí velký bubínkový revolver. Zbraní namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu. „No tak! Na co čekáš? Naval prachy, jinak je zle!“ pohrozil neznámý prodavači zbraní. „Jen nestřílejte!“ vykřikl přidušeně. „Všechno vám dám...“ „Tak nemel a dělej!“ ozval se násilník. „Nemám na to celou noc...“ 172



Prodavači nezbývalo nic jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a čekal na sebemenší chybu. Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl – několik papírových bankovek a hrst drobných. „Víc toho nemám, nejdou kšefty, je mi líto,“ zavrtěl hlavou a s vystrašenou tváří hleděl na lupiče. „To je všechno?“ zeptal se. „Opravdu už víc nemáš?“ „Ne, pane...“ zavrtěl prodavač hlavou a držel ruce na pultě, aby je bandita stále viděl. „Teď vyjdu ven a zmizím na ulici, rozumíš?“ zeptal se prodavače. „Rozumíš?“ „Ano, pane!“ „A o nic se nesnaž, nebo ti to tu rozstřílím...“ pohrozil prodavači zbraní. „A žádní policajti!“ Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda vše pochopil a pak vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby si uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil pistolí do jedné z kapes kožené bundy a do druhé vložil pytlík s hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po něm nebylo ani památky. „Ježíši!“ vydechl, když bylo po všem. „Tak... Co teď? Prachy jsou pryč... Volat policii? Zamknout? Bože... Denní tržba je pryč!“ 173



Prodavač nasucho polkl, utřel si kapesníkem orosené čelo a pohledem projel celý obchůdek. Ještě se trochu třásl strachem, ale bezprostřední nebezpečí pominulo. Čím byla hotovost v porovnání s jeho životem? Mezi regály nebylo ani živáčka. Jen prázdná pokladna tiše vypovídala o tom, co se tu před chvíli odehrálo. Měl sto chutí zavolat policii, ale co kdyby se mezitím ten muž vrátil? Vždyť tu měl tolik zboží! Pomalým krokem zamířil ke dveřím a zamkl. A na ulici za výlohou stále projížděla auta a kolem výlohy se procházeli nezúčastnění chodci. Stalo se ještě něco, přestalo pršet. Studený vítr již jen rozmazával zbylé kapky na výloze, ale nové na ní již nepřibývaly... (Nezní to lépe, hovoří-li lupič s prodavačem? Nezdá se vám tento text příliš ukecaný a psaný na efekt? Kdo ví, každopádně vidíte, co všechno lze do příběhu vložit pro dotvoření atmosféry a vytvoření určitého napětí a dokreslení děje. Samozřejmě by bylo zajímavé nechat v obchůdku policistu, který by se mohl na chvíli ukrýt někde v koutku a pak na lupiče vytasit svou zbraň, i zde bychom měli hned několik možností, jak by mohla tato krátká povídka dopadnout. Vybereme si však jen jednu z nich - tu dobrou, samozřejmě - pro prodavače...) Příklad č. 6: Více postav v ději Byl večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože venku drobně pršelo a jemný vítr hnal dešťové kapky proti výloze, po jejímž skle volně stékaly k chodníku. Po spoře osvětlené ulici za výkladem občas projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Provoz nebyl silný. 174



Občas bylo dokonce slyšet zatroubení klaksonu, či nadávky chodců, ať už šlo o nějakého opilce, nebo člověka, kterého zrovna někdo obtěžoval. Lidé zde byli různí a za noční tmy bylo možné cokoliv. Jeden aby se takřka bál vyjít na ulici. „Zatracená noc,“ řekl si prodavač v obchodě. „Zatracené počasí... To jsou kšefty!“ V obchodě nebylo takřka ani živáčka. Jediným zákazníkem byl policista, kterému právě skončila služba. Tak proč si nezajít na něco dobrého před spaním? Zboží v regálech bylo urovnané s mnohdy až přehnanou pečlivostí. U každého druhu visela cenovka s ručně napsanou sumou. U pultu s elektronickou pokladnou stál uzívaný prodavač, který si snad z nudy propočítával hotovost, aby se trochu zabavil. Když dospěl ke konečné sumě, poznamenal si ji do notesu a zavřel dvířka pokladny. Pak projel očima prázdný obchůdek s plnými regály a litoval upršeného počasí, které mu kazilo kšefty. Kdyby byl večer teplý a nebe jasné, měl by v krámě více zákazníků. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě a vyrušil jej ze snění. „To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého a jedním okem mrkl na policistu, který také překvapeně pohlédl ke dveřím. „Hrajete si na četníky a lupiče?“ „Drž hubu a žádné blbosti!“ řekl zakuklený muž. „Tohle je přepadení...“ V prodavači to trochu hrklo. Strachem se nedokázal pohnout a jen tiše s vykulenýma očima sledoval cizího návštěvníka, jak si 175



pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s pokladnou. Policisty si zřejmě nevšiml. Uniformovaný muž se stačil ukrýt za hromadou konzerv se žrádlem pro psy. Prodavač s lupičem na sebe jen tak chvíli civěli, než muž s kuklou vytáhl z kapsy u bundy svou zbraň. Byl jí velký bubínkový revolver. Zbraní namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu. „No tak! Na co čekáš? Naval prachy, jinak je zle!“ pohrozil neznámý prodavači zbraní. „Jen nestřílejte!“ vykřikl přidušeně. „Všechno vám dám...“ „Tak nemel a dělej!“ ozval se násilník. „Nemám na to celou noc...“ Prodavači nezbývalo nic jiného, než vyplnit jeho přání. K regálům se neodvažoval ani pohlédnout, aby náhodou nevzbudil v lupiči jakoukoliv pozornost. Přestřelka s policií bylo to poslední, co ve svém obchůdku chtěl. Měl sice dokonce pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit, když na něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a čekal na sebemenší chybu. Raději přenechal jakoukoliv akci policii. Zatím se však muž v uniformě neprojevil. Pak otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl – několik papírových bankovek a hrst drobných. „Víc toho nemám, nejdou kšefty, je mi líto,“ zavrtěl hlavou a s vystrašenou tváří hleděl na lupiče. V duchu se ptal sám sebe, kdy konečně ten muž zákona vyskočí a zatkne toho chuligána, který se mu snaží vzít jeho celodenní příjem. 176



„To je všechno?“ zeptal se. „Opravdu už víc nemáš?“ „Ne, pane...“ zavrtěl prodavač hlavou a držel ruce na pultě, aby je bandita stále viděl. Měl dojem, že slyšel nějaký zvuk, v duchu se modlil, aby ten šerif s pistolkou na sebe nesvrhl snad celý regál. Určitě by to měli oba spočítané – on i policista. „Teď vyjdu ven a zmizím na ulici, rozumíš?“ zeptal se lupič prodavače. „Rozumíš?“ „Ano, pane!“ přikývl prodavač. Policista stál kus od lupiče, ten si jej však nevšiml. Byl stále zaměstnaný obsluhou obchůdku. „A o nic se nesnaž, nebo ti to tu rozstřílím...“ pohrozil prodavači zbraní. „A žádní policajti!“ „Tady je policie, ani se nehni!“ ozvalo se od regálů. „Pusť tu zbraň, počítám do tří!“ „Cože?“ nechápal muž v kukle a s očima jako tenisáky pohlédl na prodavače a pak na policistu. „Kde se tu ten hajzl vzal?“ „Odhoď zbraň a na podlahu! Hned!“ zavelel policista. „Si děláš srandu, ne?“ řekl jen a odhodil zbraň do kouta, aby si poslušně lehl na podlahu. „Hajzle, tohle mi zaplatíš!“ Těžko říci, zda byla tato slova mířena k prodavači, či policistovi, který násilníka spoutal, vrátil peníze prodavači s tím, ať mu napíše, kolik toho v pytlíku bylo. Po prošacování muže v kožené bundě zavolal vysílačkou na rameni posily a opřel se o pult. „To je večer, co?“ zeptal se prodavače a otřel si čelo kapesníkem. „Díky bohu, že jste tady byl!“ řekl mu prodavač. „Na co jste tak 177



dlouho čekal?“ „Na pravou chvíli...“ pokrčil policista rameny. Až na pot na čele na něm nebyla znát jediná známka nervozity. „Nechtěl jsem, aby tu ten zmetek začal střílet... Vše bude v pořádku, díval jsem se ven a nezdá se, že by měl nějakého komplice!“ Prodavač nasucho polkl a také si otřel kapesníkem orosené čelo a pohledem projel celý obchůdek. Ještě se trochu třásl strachem, ale bezprostřední nebezpečí pominulo. Lupič ležel spoutaný na zemi a v ulici byla již slyšet policejní siréna. Do obchodu vešlo několik dalších policistů. Chvíli mluvili s mužem, který byl již po službě a pak sepsali s prodavačem výpověď. Pětadvacet minut na to byl obchůdek znovu jako vymetený. Hotovost byla zachráněna a prodavač pro dnešek raději zamkl krám. A na ulici za výlohou stále projížděla auta a kolem výlohy se procházeli nezúčastnění chodci. Stalo se ještě něco, přestalo pršet. Studený vítr již jen rozmazával zbylé kapky na výloze, ale nové na ní již nepřibývaly... (Uf, ani nevíte, jakou to dalo práci vložit do příběhu další osobu! Snad se to povedlo. Samozřejmě, že by bylo možné do textu vložit více detailů (jak vypadal prodavač, policista, či lupič), něco z jejich minulosti, něco z toho o čem a jak myslí, ale zbytečně bych tím natahoval svůj text. Nakonec, jde přeci jen o příklad a ne nějakou soutěžní povídku. A nakonec malá třešnička na onom pomyslném dortu...) Příklad č. 7: Jen přímá řeč? „To je dneska den, žádné kšefty!“ řekl si prodavač, když právě 178



počítal dosavadní tržbu. „Počasí na draka a zákazníci žádní...“ „Brý večer...“ ozvalo se zpoza dveří. „Zdravím, co to bude?“ pousmál se prodavač s vidinou nějakého zisku. „Dejte sem prachy, tohle je přepadení!“ řekl neznámý muž, když si navlékl kuklu ve dveřích. „Přepadení?“ zeptal se prodavač nechápavě. „Na co si to hrajete? Na lupiče a četníky?“ „Naval prachy, debile a neškleb se tak!“ ukázal mu neznámý svou zbraň. „Tak bude to?“ „Prachy? Chcete prachy?“ zeptal se jej muž za pultem s již docela jinou grimasou ve tváři. „Jo, prachy, blbče! Dej je sem a rychle!“ „Hned... Všechno vám dám, jen nestřílejte!“ koktal prodavač a rychle otevřel pokladnu. „Dám vám, co chcete, jen nestřílejte!“ „A to je všechno?“ zamračil se lupič, když nahlédl do papírového sáčku, který mu prodavač podával s třesoucí se rukou. „Je to všechno?“ „Všechno...“ polkl nasucho prodavač. „Víc toho nemám... Kšefty nejdou!“ „Tak dobře!“ souhlasil lupič. „Jdu ven, žádné blbosti, jinak střílím!“ „Jasně...“ souhlasil muž za pultem. „Nebudu dělat problémy...“ 179



„Tak já jdu a nevolej poldy! Jinak...“ ukázal ono výmluvné gesto a zmizel ve dveřích. „A denní tržba je pryč,“ řekl si prodavač s oroseným čelem. „Doprdele! Aspoň žiju...“ (Ano, je to psáno na efekt, alespoň vidíte, jak to vypadá, když je děj veden pomoci dialogů – s minimem popisů – abych ukázal na pravý opak, kdy jsme rozjížděli příběh jen za pomoci popisného textu.)

180



Jak postavit povídku Nejspíš by chtěl každý alespoň jednou v životě zakusit onen sladkokyselý život spisovatele a pokusit se napsat nějaký kratší či delší příběh. Jak na to? Jak svůj nápad zrealizovat, aby to mělo hlavu a patu? Aby se nám ostatní nevysmáli? Pokusme se to vyřešit v jednotlivých bodech. Mějte však na paměti, že nikdo učený z nebe nespadl a že je dobré začínat u malých věcí a prostřednictvím kratších textů postupovat k stále těžším a těžším textům (od povídky k novele, apod.). Na druhé straně ani kniha povídek není k zahození! Nechte onu pomyslnou laťku stoupat pěkně přirozeně a za ničím se nehoňte... Námět

O čem by tak ta povídka měla být? Náměty mnohdy leží na každém kroku, takřka na chodníku, stačí jej jen zvednout a „přimět k životu“. Jenže tak narychlo? Sehnat nějaký nápad? Kde jej vzít a nekrást? Mám na mysli námět pro naši krátkou ukázkovou povídku, vy spěchat nemusíte... Co takhle osamělý muž a vražda v kulaté místnosti? Že je to největší blbost, jakou jste kdy slyšeli? Ano, i naprosto šílené nápady mají mnohdy šanci na úspěch. Tak dobře, musí stačit klasická místnost v klasickém bytě... A máme svůj námět.

181



Forma a žánr

S námětem souvisí forma. Už na počátku bychom měli mít jasno, zda z našeho velkolepého dílka bude báseň, nebo povídka. Rozhodli jsme se pro povídku. (Tedy má maličkost se rozhodla.) Ještě stále váháme, zda půjde o běžný příběh ze života, krimi, scifi, fantasy, horor, nebo snad něco ze „žurnalistiky“? Třeba takový fejeton nebo zamyšlení... Ne, ne, povídka bude stačit.

Takže? Když jsme u té vraždy, hodíme si mincí! Když padne lev, bude to krimi povídka, když padne panna bude to také krimi povídka. Dělám si legraci, žánr může být i smíšený, ani ryba ani rak, prostě jak to komu sedne. Postavy

Postavy jsou důležité. Oživují příběh a prostřednictvím dějové linky jej také vyprávějí a (a spolu se čtenáři) i prožívají. Samozřejmě, že čistě imaginárně, jak jinak? Bez postav by z povídky byly jen popisy. Hromada kulis, nic víc.

Zatím máme osamělého muže... Jak by měl vypadat? Měl by být vysoký? Hubený? Malý, nebo tlustý? Co takhle muž středních let, malinko při těle, sto osmdesát centimetrů vysoký, černých vlasů a očí. Nebo chcete modrookého blonďáka? Než se pustíte do práce, vždy to jde změnit. Tak dobře, půjde o hnědovlasého neoholeného "típka".

182



Jakou bude mít povahu? Bude melancholikem? Cholerikem? Či snad sangvinikem nebo flegmatikem? Bude otevřený, nebo uzavřený vůči svému okolí (viz extrovert či introvert). Je to důležité, můžeme čerpat i z hrdinovy povahy, osobnosti a jeho životních postojů. Nebudeme se napínat.

Vzhled už máme, hnědé oči a vlasy, vyšší postava, začínající otylost... Povaha? Mírně zakřiknutý romantik se sklony k těžké melancholii, která přechází až v patologickou flegmatičnost. Mouchy, snězte si mě! Další postavy mohou přijít časem. Jde-li o krátkou detektivku, nejspíš by v příběhu mohla figurovat i nějaká ta mrtvolka. Jak morbidní! Místo děje

Každý příběh se někde odehrává. A to nemyslím jen v čase (ať už jde o historickou prózu, nebo literaturu fantasy a sci-fi, tedy buďto v časech minulých či budoucích, nebo kdesi v bezčasí). Dáme si blíže neurčenou současnost na blíže neurčeném místě? Nebudeme se proto zatěžovat bližšími reáliemi, jakými jsou skutečné názvy měst a jejich místopis (ať už jde o názvy ulic, pamětihodností a podobně). Ulehčí nám to práci.

Místo děje bude tedy blíže neurčené, tuctové... Zapadlá příměstská čtvrť, kde po vás ani pes neštěkne? Tak dobře, občas ano, ale pes který štěká, nekouše. Jak to tam bude vypadat? Povídka se přeci neodehrává ve vakuu. Hrubý nákres máme, jak to asi vypadá v takové víceméně „zanedbané“ čtvrti? Špinavé ulice? 183



Hromady odpadků? Zchátralé domy? Na každém rohu drogový dealer nebo šlapka? To by nám zase přibyly postavy, škrtáme. Bez nich bude příběh jednodušší...

Kde bude bydlet? Bude náš hrdina mít vůbec nějaký domov? Dejme tomu že ano. Obyčejný činžovní dům se špinavými – místy třeba i vytlučenými – okny. Nic neříkající nájemníci, kteří jsou jako naschvál bůh ví kde – pomůže nám to. Někdo možná podotkne: „A co vybavení bytu?“ Uvidíme! Možná postačí stůl, pár židlí, letitá kuchyňská linka, stará sedačka a obývací stěna s televizí a v ložnici rozvrzané letiště, které pamatuje lepší časy. Záchod a koupelna (o stavu se raději nebudeme vyjadřovat) je samozřejmostí... Zápletka

Co by to byl za příběh, kdyby neměl nějakou tu zápletku. V každém příběhu by se mělo něco dít, i v životě se pořád něco děje. A když náhodou ne, tak k tomu dochází skrytě a mimo nás (či mimo naše literární postavy). I život literárních postav by měl fungovat podle určitých principů (jak tomu bývá v realitě) a to vzhledem k tomu, do jakého žánru se pouštíme (jinak budou lidé jednat a myslet ve středověku či pravěku, jinak v budoucnosti, ovšem to neznamená, že současný člověk nemyslí a nic nedělá).

Ale vraťme se k zápletce. Co by se mělo stát, aby byl příběh přitažlivý? Aby to mělo šmrnc? Grády? Ale pozor, jde přeci jen o krátkou povídku a proto není příliš složitá (a propracovaná) 184



zápletka žádoucí. Už vím, muž (náš hrdina) se vrátí domů a najde v něm mrtvolu. Není to už provařené téma? Nic moc? Co takhle mrtvolu mladé dívky? Dívky z lepší společnosti... Jak se tam vzala? Co dělala v této zanedbané (chudinské) čtvrti? Byla závislá na drogách? Byla závislá na někom? Zamilovaná? Poblázněná? Nebo... Unesená?

A to třeba i fyzicky? Nestrávil s ní náš hrdina noc? No... Přeci jen, erotika dokáže příběh patřičně okořenit, ale... Je nutno se držet na uzdě, proto necháme některé skutečnosti stranou. Mrtvá dívka (krásná až oči přecházejí, kam se hrabě Sněhurka) musí stačit. Nezapomínejme na dostatek podrobností a vybudování patřičné atmosféry, aby nám čtenáři neutekli ještě před dočtením (nuda není dobrým společníkem spisovatelů)! Pointa

Ještě než se vrhneme do díla, měli bychom vědět, kam asi bude příběh směřovat a jaké bude mít jeho děj vyústění. Jaký bude konec? Naše postava se vyleká a skočí z okna? Pokud bude bydlet někde v patře, nejspíš by se zranila, nebo rovnou zabila. Mohl by ji postihnout infarkt, ale to bychom byly nejspíš zase moc morbidní. Nejspíš postačí úlek a nevolnost. Ti drsnější mohou zapříčinit, aby třeba i hodila šavli. Není to málo?

Co útěk? Zavolání policie, nebo pracné ukrývání oběti ve skříni, či za závěsem sprchovacího koutu? Ani výtahová šachta není špatný nápad, pokud je v domě výtah. Ať už se náš hrdina 185



vydá policii, nebo uprchne, či se pomátne na rozumu, nějak svůj krátký příběh zakončit musíme.

Abychom však dodrželi „literu zákona“, musím dodat, že pointa by měla být takovou třešničkou na dortu (čím je příběh kratší, tím by měla být vychytanější). Může být překvapivá, děsivá, humorná, nebo jen tak vyšumět do prázdna. Zapomněli jsme na něco?

Hm... Možná už to bylo řečeno, s postupujícím příběhem (a napsanými řádky) nás mohou napadnout další skutečnosti a my můžeme svou práci vylepšit a obohatit o další nápady, myšlenky a podobně. Nesmíme také zapomínat na to, v jakém žánru píšeme – jde-li o humorný text, neměl by postrádat humor a srandu (třeba i ten černý), pokud chceme čtenáře postrašit, měla by být mezi řádky cítit tísnivá atmosféra strachu, u detektivky bychom neměli zapomínat na napětí a hádanky. Ovšem, je-li žánr „volný“, můžeme udělat pěkný koktejl – bude-li k užitku, na to přijdeme až po sepsání textu. Takže... Jdeme do toho! Realizace 1 (okno)

Okno? Výkladní skříň. Také to zažíváte? Máte vše promyšlené a bác ho. Co dělat? Máme propadat panice? Zmatkovat? Co se to děje? Co se to stalo? Samotná situace by byla dobrým námětem úvahy nebo fejetonu na téma autorské impotence. Když to přijde, nic nepřijde! Takže? Zhluboka se nadechněte a pak zase vydechněte. Nepropadejte panice! 186



Ono to přejde, to se jen naše múzy vyděsily, že zase musí něco dělat! Nádech, výdech... Ještě nic? Podívejte se z okna, udělejte si kafe, zajděte si na záchod. Ono to zase přijde, je to jako... Nutná potřeba, i když na čas zmizí, je tu stále a ozve se s ještě větší naléhavostí... Realizace 2 (text povídky) Ze špinavé ulice zabočil k zanedbanému vchodu jednoho z mnoha oprýskaných činžovních domů jakýsi muž ve středních letech. Byl naprosto tuctovým představitelem své třídy. Kdysi možná vydělával pěkné peníze, možná měl i rodinu, děti, auto a psa, ale dnes? Dnes z něj byla troska. Člověk bez perspektivy, který se živil náhodným zaměstnáním, neměl stále pracovní místo, o přátelích ani nemluvě. Jeho život skončil na periferii města, ovšem ne v té lepší čtvrti. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka. Možná se i podle toho, díky obnošenému obleku, také i cítil. Vešel do vchodu a vydal se po schodech do patra. Vzduch zde byl zatuchlý a páchl po zvratcích, výkalech a odpadcích. Výtahová šachta byla do poloviny zasypána různým kuchyňským a domovním odpadem. Výtah už nejezdil pěkně dlouho, ani on si už nepamatoval, zda byl v provozu, když se sem přistěhoval. Vytáhl z kapsy saka klíče a strčil je do zámku. Bylo z podivem, že jej ještě někdo z nájemníků, či náhodných chodců nepřišel vykrást. V této čtvrti si nouze podávala ruku s bídou a každý, kdo měl jen něco navíc, se mohl stát potencionální obětí. Mladé dívky zde chodily po třech a jen ve dne, aby je večer, nebo v noci někdo neznásilnil, 187



či náhodou i za bílého dne neodtáhl kamsi do průchodu. Třískl za sebou dveřmi. Byt byl tichý. Z kohoutků nekapala voda. Lednici nebylo slyšet. Možná mu vypnuli vodu, elektřinu i plyn. Měl dluhy a pěkně dlouho už neplatil ani za nájem. Nakonec, kdo by chodil po této čtvrti dům od domu a vybíral dlužné částky? Leda tak s policií či partou vymahačů dluhů. Nezouval se. Prošlapané koberce byly plné špíny a kousků jídla. Ani skvrny od nápojů nebyly výjimkou. V lednici ležely dvě či tři krabice zkyslého mléka. Vytáhl PET láhev s minerálkou a vztekle zabouchl dvířka. V dřezu se válelo špinavé nádobí. Vydal se do obýváků. Televize stejně nešla, avšak právě obývací pokoj vypadal z celého bytu nejlépe. I ložnice se starou rozvrzanou postelí byla plná kde čeho a nedalo se tam spát. Až sem k němu doléhal pach nesplachovaného záchodu. Nepomohlo ani otvírat okna. Když překročil práh, zůstal zaraženě stát na místě. Pod sedačkou, která pamatovala lepší časy leželo čísi tělo. Muž si prohrábl strniště hnědých mastných vlasů. Už chtěl proběhnout bytem a zkontrolovat jej, zda v něm nemá cizí návštěvníky, ale bylo zamčeno. Pod konferenčním stolkem leželo několik lahví od vína. Co se tu stalo? Marně pátral v paměti. Že by on? Dívka byla nahá. Její kostnaté tělo s povislou kůží vypovídalo o tom, že mohla být kdysi velmi krásnou a podle šatů poházených okolo pocházela nejspíše z lepší společnosti. Co však dělala zde? V téhle díře? V téhle čtvrti? V tomto domě? Otřásl se. Nikde neviděl krev. Nebyla nemocná? Co když brala drogy? 188



Předávkovala se? Vůbec si nevybavoval poslední noc, natož ráno, kdy odešel z domu. Co bude dělat? Policie sem sotva dorazí a mrtví lidé zde byli takřka na každém kroku. Dalo by se říci, že na denním pořádku. Této čtvrti se každý rozumný člověk vyhýbal. Nejspíš šlo o narkomanku, která potřebovala peníze na další fet a proto se prodávala. Měl nouze o známosti a s posledními penězi si nejspíše řekl: „Proč si nevrznout?“ Odsunul konferenční stůl a díval se na ní, jak tam leží bez života. I teď byla krásná. Spala jako Sněhurka, avšak zde nebylo žádného spanilého prince na bílém koni. Na hlavě měla velkou bouli. Ve tváři však nenalezl žádný náznak překvapení, nebo bolesti. Ještě měla na podbřišku zaschlé sperma. Spala s ním? S kým jiným? Co se tu sakra stalo? Proč je mrtvá? Nemohl si vzpomenout. Kdosi přešel hlučně po schodišti kolem jeho bytu. Kroky utichly kdesi v přízemí. Uslyšel bouchnutí dveří výtahové šachty kdesi v horním patře a žuchnutí jakéhosi pytle z odpadky. Copak je celý svět jednou velkou popelnicí? Rozhlédl se kolem. Tady přeci zůstat nemůže? Otevřel okno a rozhlédl se. Vzduch byl poměrně svěží, vypadalo to na déšť, ale zatím nepršelo. Možná, že tady nemůže zůstat on. Co když jsem vrahem? zamyslel se. Co když šlo o nešťastnou náhodu? Záleží na tom? Otázkou bylo, jak z toho ven, ať už se stalo cokoliv. Když se ještě naposledy zadíval do její takřka nevinné tváře, připadalo mu, jako by se i usmívala. Možná konečně našla svůj klid a mír. Zatím co on... Zabalil její tělo do starého koberce a ten vynesl ven. Šel dolů do přízemí, jako by se nic nedělo. Venku na dvorku 189



otevřel kontejner na odpadky. Jakoby věděl, že bude poloprázdný a hodil tělo i s kobercem dovnitř. Copak nešlo o člověka? Ne, teď když byla mrtvá, podobala se více loutce. Zasunul víko nazpět a vydal se s posledními penězi do nejbližšího pajzlu. Začalo drobně pršet. Otřel si ruce špinavým kapesníkem a zahodil jej do trávy. Ulice byla pustá. Automobily zde jezdily jen občas. Tu a tam zahlédl nějakou postavu, avšak nikdo, koho potkával se k němu nehlásil. Život zde se stal anonymní záležitostí, osobitým přežíváním, kdy se každý staral jen o sebe. Když dorazil do hospody, déšť zesílil. Možná bůh plakal nad promarněným životem, ale na tomto místě, které se podobalo peklo to bylo jedno. Pilování a úpravy

Tak... Povídka je napsaná. Přiznám se, že jsem ji napsal "z fleku", tedy jak se říká: z patra a příliš jsem nad tím neuvažoval. Pokud máte problémy se psaním – co se týče samotného děje, jednání postav, jejich vzhledu, nebo vzhledu prostředí, dělejte si poznámky a časovou osu. Každý píše jinak a nemá cenu zde dělat obsáhlé rozbory.

Teď, když jsem svůj text dopsali, je dobré rozdýchat onu euforii z dokončení a zamyslet se nad tím, zda příběh dopadl tak, jak měl a jak jsme zamýšleli. Když tak nad tím uvažuju, napsal jsem ho docela jinak, než jsem předpokládal, ovšem základní body příběhu byly dodrženy.

190



Nyní by měla nastat ona těžká a úmorná práce s hledáním chyb, překlepů, logických lapsů v ději a podobně. Je dobré nechat si povídku na chvíli uležet a zase se k ní vrátit. Přečíst si ji jinýma očima, nebo zavolat svému betareaderovi. Víc očí víc vidí. A žádný dobrý nápad – jak svou práci vylepšit – není k zahození. Hodně pomůže kontrola pravopisu. (pamatujte na ony "růžové brýle", nejen ženy a dívky dokáží klamat tělem, ale také váš text) Co napsat na závěr?

Psaní je nikdy nekončící práce. Jde o běh na opravdu dlouhé trati, kdy se můžeme nejen zlepšovat, ale také stagnovat. Záleží jen na nás, jak budeme ke své tvorbě přistupovat. Chceme-li být s každým novým textem lepšími a lepšími (na onom pomyslném žebříčku), nebo se budeme brouzdat v jezírku své vlastní průměrnosti.

Poslední věta? Souvětí? Hodně čtěte! Bohatá slovní zásoba a umění práce s textem jsou nejlepšími devízami, které můžeme jako autoři vlastnit! Kdo je sečtělý a ví, jak na to, má u sebe velké plus a tím i odrazový můstek k mnohem vyšším metám, než si jen dovedeme představit.

191



Staňme se žurnalisty Každý z nás má občas potřebu reflektovat své názory, myšlenky či postřehy na dění okolo, ať už jde o události ve společnosti, politice, nebo ekonomice. Kdo by se nechtěl stát žurnalistou, nebo jen přispívat do novin či časopisů? Je lehké být publicistou? S jakými žánry (styly) se vůbec můžeme setkat? V čem jsou jejich úskalí? Jak rozlišit úvahu od fejetonu? Jak napsat novinový článek, reportáž, nebo se poprat s interview? Mnozí si nejspíš říkají, že je to jedno a že málokdo narazí na kterýkoliv z uvedených žánrů. Ovšem, psaní není jen o krásné literatuře, ať už jde o poezii nebo prózu. Občas našinec zabrousí i do jiných vod, ve kterých jde také o dobrý styl, postřeh a schopnost zachytit okamžik co nejpravdivěji (a v co nejstravitelnější a čtivé formě). P.S. Za případné "šotky" se předem omlouvám. Použitá "humorná" forma není na závadu... Článek "Novinový článek je literární žánr obsahující jasné, věcné, logické a srozumitelné vyjádření myšlenky nebo popis události. Článek hledá souvislosti, příčiny, následky a analyzuje, třídí a zobecňuje. Obsahem článku jsou: * základní myšlenka (teze) * argumentace 192



* závěry Článek je výsledkem subjektivního přístupu autora k dané problematice i k výrazovým a jazykovým prostředkům, proto je řazen mezi žánry publicistické. V laickém pojetí slovo článek znamená téměř jakýkoli útvar v novinách kromě zprávy." *) --- příklad --25. července tohoto roku došlo v obci Horní-dolní k napadení hlídky Policie v místním hostinci, který je nechvalně známý výtržnostmi, jež se zde pravidelně vyskytují díky netoleranci místních štamgastů k těm přespolním, kteří zde nemají trvalé bydliště. Koho by nenaštvaly slovní hříčky typu: "Co to piješ? Jsi úplně hloupý horal! Vrať se do hrobu, magore! V této hospodě se čepuje močka, chceme svou oblíbenou značku!" Podle vyjádření policie a majitele hostince nedošlo k obětem na životech, ovšem ke škodě na majetku ano, přestože její výše nepřekročila hranici pro trestný čin a tak byl poslední incident brán jako přestupek - výtržnost - a to nejen proti obecnému chování ve společnosti, ale také v rámci poškozování majetku v soukromém vlastnictví. Po zaplacení vcelku mastných pokut byla hospoda dočasně uzavřena a nejvzpurnější hosté na několik hodin zavřeni do obecní šatlavy v podobě místní stanice Policie, která je v provozu každý druhý den v týdnu. Nehledě na to, že minimálně jednomu z nich hrozilo nařčení z napadení veřejného činitele. Majitel hostince nechce o pozastavení své činnosti ani slyšet. Stejně tak nemá obecní zastupitelstvo k tomuto incidentu jasný 193



postoj. Vše se bude nejspíše řešit v průběhu další dnů, týdnů, ne-li měsíců. Kam až sahá láska k pěnivému moku? Nehledě na fakt, že zde bude mít i své slovo zištnost, ať už jde o majitele hostince, nebo obecné zastupitelstvo, které vždy přivítá jakýkoliv zdroj příjmů pro obecní kasu. Esej "Esej (řeckého původu, latinsky exagium – vážení, francouzsky essai – pokus, zkouška; v češtině maskulinum i femininum[1]) je literární odborně publicistický žánr středního či kratšího rozsahu, úvaha na určité téma, spočívající v přemýšlení o faktech a jejich hodnocení. Autor eseje posuzuje problém v širším kontextu, komentuje současná řešení a naznačuje nová, často klade otázky a společně se čtenářem na ně hledá odpověď. Esej je tedy jakýsi dialog autora se sebou samým i se čtenářem. Je často psána živým, obrazným jazykem. Nejběžnějšími tématy je: literatura, politika, věda, umění, společnost apod." *) --- příklad --Pozastavme se nad jedním z mnoha nešvarů, který může potrápit kohokoliv z nás. A nemusíme být vášnivými milovníky piva. Stačí se jen ocitnout v nesprávnou dobu na nesprávném místě. O čem že to mluvím? O propuknutí vzájemné nevraživosti na půdě tak posvátné, jakou je (a může být) hospoda. Pro některé znamená více než kostel, pro jiné je to místo, o které by nezavadili ani omylem. Existuje několik druhů lidí. Jsou zde ti, kteří nedají alkohol do úst 194



a vyhýbají se mu jako čert kříži. Pak jsou zde tací, kterým se alkohol nehnusí, ale nemusí jej ve velkém množství. Nakonec zde máme skupinu lidí, pro které je tato společensky uznávaná droga vším, bez ohledu na to, zda jde o pivo, nebo kořalku. Říkáte si, co na tom ti lidé vidí? Sedět za stolem, čumět do blba a prolévat své těžce vydělané peníze hrdlem? Tu a tam rozbít někomu držku, nebo vymlátit celou hospodu? Stačí se jen pozastavit a zamyslet se. Ale vždyť zde nejde jen o ono pití a holdování alkoholu, ale také o vzájemný dialog a komunikaci mezi hosty (ať už slovní, nebo fyzickou). Hospoda může být nejen místem vzájemných potyček, nenávisti, nevraživosti a fyzické výměny názorů, ale také prostředníkem k prohlubování vzájemné komunikace, občanského soužití a budování neochvějné důvěry. Vždyť všichni v hospodě jsou na jedné lodi a vzdávají hold stejnému pozlátku, kterým je nejen pivo, ale i alkoholické nápoje obecně. Pro abstinenty může být tato argumentace jako jed, zatímco pro štamgasty přímo písmem svatým. Záleží na úhlu pohledu, na charakteru dotyčného člověka a na velikosti hotovosti v peněžence. Do hospody jako král a z výčepu o žebrácké holi. Nedává jim ono opojení alespoň na čas zapomenout na nikdy nekončící šeď běžného života? Abstinenti by zcela jistě mohli namítnout, že krásy života leží všude kolem nás, ano, je tomu tak. Ale není s každým pivem i ta nejošklivější holka vždy krásnější? O to překvapivější pak bývá vystřízlivění a probuzení do chmurné reality. 195



Jako lidé máme svobodnou vůli. Záleží na nás, jak se rozhodneme, zda se popereme, propijeme výplatu, nebo si dáme jen pár kousků a půjdeme poslušně za rodinou, ať už je svět okolo nás krásný, nebo ne. Pivo chutná vždy, v kteroukoliv noční či denní dobu. Tak proč si jej nedopřát? Fejeton "Fejeton (z franc. feuilleton respektive feuille [foj] = lístek), či též poznámka pod čarou, v češtině také tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků. Pojem fejeton je žánrovým označením pro nový literárně publicistický útvar, který vznikl a rozvinul se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k 196



zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky)." *) --- příklad --Máte rádi pivo? Láká vás typická hospodská atmosféra? Nebojíte se, že občas dostanete na držku? Pak vám bude nejlépe v jedné z mnoha hospůdek v naší milované vlasti, která se může pyšnit výběrem z mnoha skvělých značek tohoto pěnivého moku. Společné zájmy prý dokáží sdružovat podobně smýšlející lid. Ovšem je zde i kámen úrazu, jak je známo, v lásce a boji je dovoleno vše, toho se drží při vzájemných šarvátkách také štamgasti, kteří tyto hospůdky rádi navštěvují. Náklonnost k pivu a hospodské atmosféře může přerůst v případě názorové neshody ve vzájemnou nevraživost, kdy si dotyční neberou servítky. Dojdou-li argumenty, nastoupí přesvědčování fyzické v podobě rány pěstí, nebo kopance (kamkoliv). Není výjimkou, že při tomto vzájemném dialogu občas létá nejen vybavení hostince, ale málem i samotní zákazníci. Každý by dnes chtěl být Remkem, ne-li rovnou Gagarinem. Naštěstí nemají poživatelé pivního moku tolik síly, aby své soukmenovce vystřelili až na oběžnou dráhu. Ano, občas v tom lítáme všichni, bez rozdílu, zda jsme viníky, nebo jsme se v této šarvátce ocitli jen mimochodem. Co na to mohou říci ti, kteří do hospody nechodí a pivo nepijí? Nestává se hospodská rvačka naším národním sportem? Otázkou je, zdali by tato bohulibá činnost nemohla být zapsána i jako jedna z disciplín letních olympijských her! 197



Nezbláznil jsem se, mám na mysli hod půllitrem, židlí, či stolem. Dále pak skok přes překážky, či válení sudů mezi střepy a polámanými židlemi. Určitě by šlo o zpestření již nabitého sportovního programu. Škoda jen, že dochází k olympiádě jen jednou za čtyři roky, zatímco k bitkám v hospodě vícekrát do roka. Vítězové však nedostanou žádný metál, či čestné uznání, ti nejlepší snad jen želízka, popřípadě předvolání k sepsání protokolu a úhradě vzniklé škody. Ne nadarmo se říká: "Sportem ke zdraví a trvalé invaliditě!" A přeci jen je lidské oko (spolu s pamětí) nedokonalé a co oči nevidí, to srdce nebolí. Interview "Interview (z francouzského entrevoir, přeneseno do anglického inter a view) je metodicky vedený rozhovor s cílem získat potřebné informace, používaný především v žurnalistice. Interview je také publicistický (někdy i zpravodajský) žánr." *) --- příklad --"Dobrý den, jmenuji se Daniel Brázda. Dorazil jsem dnes dopoledne do místního hostince v Horní-dolní, abych si promluvil nejen s majitelem zdejší provozovny, ale také s velitelem hlídky Policie, která zasahovala onoho inkriminovaného dne k zatím nejdrsnějšímu projevu výtržnosti, který kdy v této vsi vznikl! Komu dáme slovo nejdříve? Co byste k tomu řekl, jako majitel podniku?" "Tož, co bych jako tento, že jo? Prostě se tu štamgasti zase jednou pobili, jako obvykle..." 198



"Podle přivolané hlídky nešlo jen tak o obyčejnou rvačku, nebo snad ano? Kdo vůbec zavolal Policii? Byl jste to vy? Neškodí tento negativní projev vzájemné nesnášenlivosti obchodu?" "Víte... Pivo se pilo, pije a bude pít pořád. S viníky jsem se domluvil na zaplacení škody. Nějaké to rozbité pivní sklo, židle, stoly, jedno vysklené okno, ale k větším škodám nedošlo..." "Co vy na to nadstrážmistře Kobylo? Jaká byla situace toho večera?" "Prováděli jsme inkriminovaného večera zrovna hlídkovou činnost a projížděli obcí, když jsme obdrželi z dispečinku hlášku, že došlo k hromadné rvačce ve zdejším hostinci, proto jsme ihned vyrazili na místo. Když jsme však dorazili na místo, bylo již po incidentu. Hlavní viníci se rozprchli. K finančnímu vyrovnání již došlo a případné stíhání bylo proto již z popudu majitele podniku pozastaveno." "Takže podle vás nedošlo k vážnějšímu pochybení, či porušení pořádku, nebo ohrožení majetku a života spoluobčanů?" "Ne, nedošlo. Proto jsme tento případ odložili. Máme dost dalších nevyřešených případů, nehledě na fakt, že i přes zjevnou razantnost se tento incident obešel bez obětí na životech, výraznějšímu ublížení na zdraví, nebo ničení majetku v osobním vlastnictví. Škody jsou minimální a těch několik boulí, odřenin a podlitin si každý vyléčí sám." "Poslední otázka na majitele podniku... Nebojíte se, že by mohlo do budoucna dojít k podobnému incidentu? Jako majitel 199



provozovny jste přeci jen odpovědný za dodržování pořádku, nehledě na bezpečnost a pohodlí svých hostů..." "Tož, to víte... Občas se lidé v hospodě poperou, to snad patří k tomu. Samozřejmě, kdybych se bál, nemohl bych mít hospodu, že jo? Doufám, že chlapi dostanou rozum, hlavně ti přespolní. Pokud všem chutná pivo stejně a je ho dost, proč se ještě vzájemně popichovat?" "Dobrá otázka. Přejme tedy nejen tomuto hostinci, obci, ale i hlídkujícím policistům co nejvíce klidu a spořádaného soužití. Loučím se s vámi z hospůdky v Horní-dolní a přeji krásný slunečný den..." Perex "Perex, v žurnalistice – zpravodajství a publicistice, je označení pro krátký text (obvykle 2 - 5 vět), jehož účelem je uvést a upoutat pozornost na následující delší text článku a/nebo naznačit, o čem článek bude. Na co nestačí upoutat titulek nebo podtitulek, to rozvádí perex, aby se čtenář mohl rozhodnout, má-li věnovat čas čtení celého článku a jde-li o téma, které ho zajímá. Podle „obrácené pyramidy,“ jednoho z principů publicistiky, obsahuje perex ty nejzajímavější informace, jež pak článek rozvádí dodáváním dalších podrobností. Měl by tedy působit jako lákavá „ochutnávka“ článku, který uvozuje. Někdy je perex chápán jako podtitulek, to ale není správné přirovnání, protože perex je většinou delší, obsahuje volnější a ne tak úsečné formulace a nemusí stroze charakterizovat uváděný 200



článek, ale může třeba citovat jeho nejzajímavější větu. Perex může též sloužit jako doplňková informace ve výpisu článků, kde by výpis s plným obsahem článků byl příliš komplexní nebo zahlcující a naopak výpis pouze titulků nicneříkající. Tento typ výpisu se hojně vyskytuje u informačních nebo tematických serverů a blogů." *) --- příklad --V jedné z mnoha vísek na českopolském pohraničí došlo k nevídanému incidentu. Onoho večera létalo nejen pivní sklo, ale také židle a stoly. Nechybělo mnoho a naučili by se létat i samotní hosté. Co bylo zdrojem této roztržky? Do jaké míry planí ona sousedská soudržnost a kolik stačí k tomu, aby onen pomyslný pohár trpělivosti přetekl? Unikli viníci před spravedlností? Reportáž "Reportáž (z franc. reporter – přinášet) je literární útvar používaný především v žurnalistice, reportáž popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním. Autor reportáže - reportér či reportérka - se pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky: událost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a ovlivňuje kompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost reportéra), přesný a pokud možno objektivní. Reportáž je jakýmsi rozšířeným zpravodajstvím, podrobnější a „přímo u toho“. Reportáž může být psaná + obrazová (noviny), rozhlasová či televizní. 201



Základními metodami tvorby reportáže jsou: * pozorování * přímá účast * sběr faktů * konfrontace pohledů Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek, s čímž souvisí i výběr kompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér je pozorovatel (a často i účastník) popisované události, což mu přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku. Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných prostředků. Může mít někdy formu interview." *) --- příklad --"Vážení posluchači, ocitl jsem se jako obyčejný host uprostřed pravé a nefalšované hospodské bitky. Ano, kolem mne létají nejen půllitry, ale také židle a takřka i stoly. Mám co dělat, abych také jednu nedostal! Au... Tak to bylo těsné, pokusím se vyhnout hlavnímu chumlu, ve kterém se hlava nehlava bijí zdejší osadníci spolu s přespolními. Důvod této roztržky mi není znám, ale díky hlasitým nadávkám a výhrůžkám je mi jasné, že se předmětem sporu mohla stát nejen zdejší hospoda, ale i pivo, které se zde čepuje. 202



Mohu podotknout, že je výborné, má chuť a díky odpovídající teplotě i říz. Právě někdo prohodil jedno pivní sklo zavřeným oknem. Rachot tříštícího se skla na okamžik přehlušil ryk boje. Majitel a hostinský v jednom mi něco naznačuje, nejspíš, abych se také ukryl v kuchyni a vyčkal příjezdu Policie, která si jako vždy dává na čas. Těžko říci, kdy dorazí ochránci zákona, jak je všeobecně známo, nikdy se do bitky nepouštějí a vyčkávají, až opadne hlavní nápor boje. Pokusím se nyní prokličkovat mezi rozvášněnými pijáky piva a ukryji se za lítačkami, jak se říká dveřím, které jde otevřít oběma směry. Před několika vteřinami mne jen těsně minula židle. Kdosi se mi otřel o záda, div jsem neupadl. Ano, je to velmi autentické a nebojím se říci, že by ani skupina nacvičených kaskadérů nesehrála věrohodněji tento hospodský spor, který se neřeší diplomatickou cestou, ale pomoci síly a nadávek. Pokud tuto bitku přežiji, přinesu vám další zprávy ohledně dozvuků. Jak to vypadá budou materiální škody nemalé, tipuji to i na nějaké to zranění, snad nikdo nedojde k úhoně a nevypustí zde duši. Mohu-li ještě pronést malinkou poznámku, tak Policie ještě stále nedorazila a výsledek tohoto incidentu je ve hvězdách, čili nejasný. Prozatím se loučím a mizím v kuchyni, kde je normálně vstup zakázán, ovšem jsem vděčen majiteli podniku i kuchaři, že mi dovolili, aby se tato kuchyně stala mým dočasným azylem. Tolik z provozovny v Horní-dolní..." 203



Rozhlásek "Rozhlásek je vtipná veršovaná forma komentáře k nejrůznějším aktuálním událostem či otázkám, nebo přehledu událostí posledních dnů či uplynulého týdne, umísťovaný v novinách jako protiváha k vážným informacím na místo nebo spolu s fejetonem, sloupkem nebo entrefiletem, původ má v satiře a vyznačuje se lehkým stylem." *) --- příklad --V provozovně v Horní-dolní pobili se snad i sloni. Pivní sklo (jakožto i stoly a židle), leželo všude rozházeno po zemi ledabyle. Nepomohla ani přivolaná policejní hlídka, výtržníci jsou potrestáni jen zřídka. Kdo škodu zaplatí a hospodu uklidí? To vědí snad už jen všichni svatí... Sloupek "V žurnalistice je sloupek publicistický útvar používaný v novinách, vznikl „na objednávku“ na počátku 20. let 20. století. Sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podnět zevšeobecňuje, často ironizuje. Na rozdíl od fejetonu je sloupek stručnější, obvykle nepřesahuje jeden sloupek novinové sazby. Známým českým sloupkařem byl Karel Čapek. Zakladatelem je Karel Poláček a sloupek byl psán na okraj novin kurzívou jako reakce na aktuální téma. V anglosaské literatuře má sloupek (column) podobný námět, ale je blíže našemu fejetonu, především svým rozsahem." *) 204



--- příklad --"Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!" Tímto mottem by se mohli řídit čeští pijáci (jako členové národa bratra Jana Žižky), kteří svedli svůj boj v místní provozovně v Horní-dolní, jinak velmi tiché obci, kde lišky dávají takřka dobrou noc. Jak je známo, každý spor (či bitva) musí mít svou příčinu a kdo hledá, nějaký důvod si vždy najde. Ono se sice říká, že opakovaný vtip již není vtipem, ale říkejte to nachmeleným poživatelům tohoto zlatavého a nahořklého moku, který se stal našim zeleným zlatem. Kdyby jen sběratelé chmelu, či pivovarníci tušili, k čemu všemu lze použít jejich produkt. Tam kde končí zábrany a lidský úsudek mírně kolísá, dochází k probouzení skrytých vášní. Jak je známo jsme jako lidé tvory nedokonalými a necháváme se často strhnout k nepravostem. Snad i tento boj skončí slavným vítězstvím a čest s pravdou (spolu s láskou k pivu) nedojde k úhoně a zvítězí nad lží, záští a nenávistí. Doufejme jen, že v těchto žabomyších válkách českého národa, který si tolik vytrpěl nezhasne zbytečně jediný lidský život. A proto pijme pivo pro radost, ne však pro zlost, ať zvítězí diplomacie a soudržnost. ____________________________________ *) Vysvětlující texty byly převzaty z Wikipedie (otevřené encyklopedie), zdroj: http://cs.wikipedia.org/. 205



Chvilka poezie Každý autor se alespoň jednou pokusil obcovat s "poetickou múzou" (nebo "múzákem"), myšleno jako pokus o vytvoření básně, ať už tento pokus dopadl jakkoliv. Poezie patří na rozdíl od prózy do „řeči vázané“ (veršované). Samozřejmě, že existuje také poezie v próze, ale nás bude zajímat nejen poezie jako prostředek pro vyjádření citů, nálad a prožitků (viz milostná, přírodní, společenská a reflexní lyrika), ale i poezie epická. Že je na vás té teorie moc? Na mne také (občas se cítím jako kozel, který se stal zahradníkem), nuže pojďme dál, trocha teorie snad nikoho nezabije. P.S. Texty jsem převzal z "Wiki" a "Literatury" (viz poznámka pod čarou). Poezie obecně:

Poezie (z řeckého poiésis – tvorba) je básnictví. Poezie je vedle prózy a dramatu základním druhem literatury. Autor toho druhu umění je označován za básníka, resp. básnířku.

Jedná se o jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje používáním uměleckých prostředků (rým, rytmus, metrum, obraznost nebo symbolika).

Ve starověku toto slovo znamenalo veškerou literární tvorbu, někdy v období klasicismu získal tento termín nový význam, který 206



označoval dobré dílo - bez ohledu na to, zda bylo psáno veršem či nikoli. Teprve později získal tento termín dnešní význam.

Dnes nepovažujeme za poezii všechna díla, která splňují popsané znaky (např. rituální texty, středověké vědecké texty, některá staroasijská díla, reklamní slogany atp.). Zrovna tak ale existují díla, která nesplňují některé, nebo dokonce i žádné tyto znaky, přesto jsou označována jako poezie – jedná se především o báseň v próze.

Přívlastek „poetický“ není jen synonymum pro básnický, ale označuje rovněž povznášející náladu, synonymum pro romantický atd.

Do středověku neexistovalo prakticky dílo psané jinou než veršovanou formou, teprve s rozvojem vzdělanosti začal rozvoj prózy, který vedl k oslabení poezie. Přesto až do 18. století byla poezie převažujícím žánrem, teprve v 19. století se poměr mezi poezií a prózou vyrovnal a ve 20. století získala próza převahu.

Za první poezii lze považovat staré sumerské básně. Za další významnou poetickou tvorbu lze považovat řeckou a později i latinskou literaturu. Kořeny a vývoj dnešní poezie lze hledat až ve středověké literatuře, kdy se rozvíjela především epika ve formě rytířských románů, kronik, tato témata po vynálezu knihtisku postupně začala přebírat próza a v dnešní době v poezii jednoznačně převažuje lyrika.

207



Jak se poezie dělí? -> poezie epická (vyjádření děje), -> poezie lyrická (popisy bez děje), -> poezie lyricko-epická (náznak děje, postav a prostředí).

Epická poezie je označení pro básnické dílo, jehož základní obsahovou složkou je děj, popis událostí a interakce mezi postavami. Ten bývá doplněn popisem prostředí a charakterů a také dialogy.

Zpravidla jde o rozsáhlejší básnická díla, k nejběžnějším žánrům patří epos a balada. Epická poezie vznikala především v nejstarším období, v antické a lidové poesii, pozdější epická díla jsou zpravidla reminescencemi na antické a lidové texty. V moderní poezii je značně neobvyklá.

Opakem epické poezie je poezie lyrická, v níž tvoří dominující část obsahu vnější či vnitřní popis bez časového rozměru. Jakousi kombinací je lyrickoepická poezie, kde slouží lyrické básnické prostředky (popisy, úvahy) k vyjádření souvislého děje.

Lyrická poezie je druh poezie vyslovující subjektivní básníkovy pocity, jeho úvahy, myšlenky a nálady, upřednostňující monologické vyjádření v první osobě. Lyrika nezachycuje časovou následnost událostí, své téma rozvíjí v časově souběžných obrazech. 208



Lyrika většinou neobsahuje děj, byť může obsahovat některé epické prvky jako jsou náznak děje, postava a prostředí.

Slovo "lyrika" je odvozeno z řeckého pojmenování veršovaného zpěvu doprovázeného hrou na lyru (lyrika melé=lyrou doprovázené verše). (více na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Poezie; http://cs.wikipedia.org/wiki/Epická_poezie; http://cs.wikipedia.org/wiki/Lyrická_poezie)

Kde se s ní můžeme setkat?

Otázka je myšlena zcela vážně. Nemyslím poezii psanou pro radost, například na papír, účtenku, nebo zadní stranu reklamního letáku (napsanou jen z chvilkového rozmaru, nebo díky určitému citovému zážitku). Jak to tedy s poezií je a kde všude se s ní můžeme setkat (ať už jde o poezii lyrickou, epickou, nebo i lyrickoepickou)?

Mezi nejčastější formy lyriky patří: -> óda – čili oslavná báseň, -> hymnus – slavnostní píseň, -> elegie (žalozpěv) – vyjadřuje smutek, -> píseň – prostá zpěvná báseň, nenechte se však mýlit, také epické celky mohou být veršované, ať už se jedná o: -> bohatýrskou píseň (bylinu, o činech bohatýrů), 209



-> historický zpěv (o historických událostech), -> epos (rozsáhlý děj), -> legendu (vyprávění o životě a skutcích světců), popřípadě může být i součástí prozaického textu (viz veršované prozaické texty), například v: -> bájích – (jako pokus o výklad vzniku světa a vysvětlení přírodních jevů) -> pohádce – (s nepravděpodobným dějem a nadpřirozenými jevy), -> pověsti – (text s pravdivým jádrem, avšak s velkým podílem fantazie, váže se na určitou osobu), -> bajce – (viz příběhy ze života zvířat, či zosobněných věcí, většinou s mravoučným závěrem), mezi lyrickoepické skladby (viz děj s lyrickými vložkami) patří: -> balada (pochmurný děj, tragický závěr a dramatický spád, ať už jde o klasickou, nebo sociální baladu), -> romance (veselé básně se smavými náladami), -> básnická povídka (poema) o událostech ze života jedinců.

Zde všude se můžeme setkat s „vázaným slovem“ (čili poetickými texty). Že je ta teorie "nuda a děs"? Také si myslím, ale s poezii nejsou žerty.

210



Co je vůbec báseň?

Tedy, jak nejlépe charakterizovat poetický text? Jak už bylo řečeno výše, jedná se o vyjádření pocitů, nálad, či pohledů na svět. Báseň může mít své uplatnění v různých formách lyrických i epických textů. Na rozdíl od prózy (čistě prozaického textu, který si zakládá na ději, postavách a popisech prostředí a podobně) se poezie nedrží jen dějové (epické) stránky věci, ale snaží se o onu pocitovou stránku, kterou vyjadřuje prostřednictvím veršů, jež mohou být (ale i nemusí) vázány rýmy. U poezie se také nehledí na doslovné užití interpunkce, celých vět, nebo velikosti písmen na začátku jednotlivých veršů (to vše je na uvážení autora, ovšem celá báseň by pak měla mít – pokud možno - jednotnou formu). Z čeho se skládá?

Báseň je vytvořena pomoci libovolného počtu veršů a slok, pokud nejde vyloženě o předem daný básnický útvar (například sonet, kdy zde platí určitá pravidla pro užití daného počtu slok, veršů a typu rýmu). Podíváme-li se na jakoukoliv báseň, ať už ji tvoří jediná sloka, nebo více slok (strof), můžeme si všimnout, že se skládá nejen z určitého počtu bloků textu (viz sloka), ale také z jednotlivých řádků (veršů), které tvoří melodické jednotky s rýmy (u vázaných veršů), jimiž jsou vlastně konce veršů, kryjících se s koncem větného úseku (pokud tomu tak není a tento úsek přesahuje i do dalšího verše, jedná se o enjabement - čili přesah). Proto se nám může zdát, že někdy jednotlivé větné úseky tvoří i dva (nebo více) veršů. 211



Nestíháte? Zde je doslovný příklad užití strofy v básni: Verš s rýmem na konci – a (sedí), verš s rýmem na konci – b (píše). Verš s rýmem na konci – a (hledí), verš s rýmem na konci – b (dýše).

Samotné rýmy (na konci veršů) mohou mít různá schémata (podle toho, s kterým veršem v básni mají zvukovou shodu, ať už jde o shodu alespoň jedné souhlásky a samohlásky, nebo jen samohlásky (v tomto případě jde o takzvanou asonaci). Rýmová schémata mohou mít následující podobu: a) střídavý rým – abab, b) sdružený rým – aabb, c) obkročný rým – abba, d) rým přerývaný – abca abcb.

Jednotlivé rýmy se mohou v jednotlivých slokách (strofách) kombinovat a to takovým způsobem, že může mít i každá sloka jiný druh rýmu (například první sloka: abab; druhá: aabb; třetí: abab; a podobně). Co je to rytmus?

Posledním prvkem, který ovlivňuje kvalitu básně je rytmus. Jedná se o pravidelné opakování zvukových schémat, i toto schéma má své specifické členění: 212



-> použití přízvučných a nepřízvučných slabik – trochej (-U), -> užití nepřízvučné a přízvučné slabiky – jamb (U-), -> použití přízvučné a dvou nepřízvučných slabik – daktyl (-UU), kdy jejich pravidelné opakování vytváří takzvané metrum, kdy opakující se jednotky nazýváme stopou (ať už jde o stopu daktylskou, daktylotrochejskou, trochejskou, nebo jambickou). Příklad (za "nedoslovnou" shodu se omlouvám): Velké, širé, rodné lány |-U|-U|-U|-U| (Sládek - 4 stopý trochej) Za trochu lásky šel bych světa kraj |U-|U-|U-|U-|U-| (Vrchlický - 5 stopý jamb) Koho bych miloval širém tom na světě |-UU|-UU|-UU|-UU| (Neruda - 4 stopý daktyl)

213



Samotný rytmus můžeme dělit na: -> sylabický (viz sylaba = slabika), je založen na shodném počtu slabik a rýmů (české lidové písně, staročeská lyrika), -> tónický, je založen na shodném, nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných slabik ve verši (viz ruská hrdinská epika, nebo germánská poezie), -> časoměrný, je založen na střídání krátkých a dlouhých slabik (slabika krátká – s krátkou samohláskou – slabika dlouhá, ať už přirozeně – s dlouhou samohláskou, nebo polohou, následují dvě souhlásky), jako příklad užití uveďme antickou literaturu (homérský epos), nebo Kollárovu „Slávy dceru“ - předzpěv, -> přízvučný (sylabotónický), je založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik (běžné například pro českou poezii). Příklady poetických textů:

Tolik základy teorie psaní poezie. Že každý z vás píše po svém a jen málokdo hledí na použití verše, rýmu a rytmu ve svých dílech? Taková pěkná báseň není jen o tom, aby se rýmovala, ale musí také znít čtenářovu uchu a něco v něm zanechat (tedy ve čtenáři), pokud kulhají rýmy a rytmus, nejspíš to na chvíli ovlivní také čtenářovo „ucho“, pokud si vaši báseň čte nahlas. Pro uvedení příkladů zde není dostatek prostoru. Ale pokusím se uvést alespoň nějaké úryvky (alespoň co se jednotlivých forem užití poezie týče). 214



Úryvky: Óda – „Cválajúce dni“ Jan Smrek Bujni žrebci, neosedlani - nezasiahne ich blesk ženú sa vpred, ženú sa vpred, kopyty rozbíjajú lebky a nechávajú za sebou dokaličené ľudské mrtvoly. *** „Achnatonův hymnus na Slunce“ (překlad Z. Žába, přebásnila V. Kubíčková) Krásné a zářící se objevuješ na obzoru, ó slunce živoucí, počátku všeho žití! Když na východě objevilo ses, zemi jsi naplnilo krásou svoji. Skvěješ se vznešené a velké vysoko nad zeměmi všemi, paprsky tvoje objímají světy, 215



světy, jež zrodily se z tebe, a ty jsi Den a spoutáváš je všecky, ty spoutáváš je pro drahého syna. *** Elegie – „Tyrolské elegie“ Karel Havlíček Borovský I Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? Neškare se tak! Nepospíchej, pozastav se, necho ještě spát: abych s tebou jen chvilinku mohl diškurýrovat. Nejsme zdejší, můj měsíčku, toť znáš podle křiku; neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. 216



*** Píseň – „Píseň o rose“ Jiří Suchý Já zpívám píseň o rose Která se v trávě třpytí Nikdo však na ni není zvědavý Na první pohled zdálo se Že posluchače chytí Teď však to vidím vic a vic Že rosa Nikoho Nebaví *** Epos – „Epos o Gilgamešovi“ (přeložil L. Matouš) Gilgameš otevře ústa svá a mluví k Ištaře vznešené: „Co ti mám dát, až si tě budu brát? Mám ti dát olej pro tvé tělo a pro tvé roucho? Mám ti dát chléb a něco k jídlu? 217



Věru, mám chléb, jaký se na bohy sluší a mám též nápoj, hodný krále.“ *** Legenda – „Legenda o Jidášovi“ Byla kdas zima veliká, jakž stála řěka všeliká. Had křěhnuv nemohl otéci tam, kdež chtěl přěs zimu léci. Člověk ho vzem hi oživí; za malý čas had sě vzkříví, ten dóm, v němž ožíl, škařědě po přirozeném svém řiedě. Člověk pak poláv hadovi, popudí jho ne rád slovy. Had sě rozhněvav v svéj chlipě, pustí sě naň velmi sípě; nemoh samému nic sdietí, zjědovi jmu jeho děti. ***

218



Bajka – „Vlk a jehně“ Antonín Jaroslav Puchmajer Vlk, jehňat vrah je litější v světě, jednou v létě žízně stanul nad potokem, kamž i přišlo jehně tichým krokem; onen chlemtal stoje výš, toto pilo povzdál níž. Vlk se na něj ošklibá a vrčí: „Co mi,“ praví, „kalíš vodu, pyšný mane?“ Jehně hrozí se a skrčí pokorně mu právě: „Jemnost pane! Nemohu ti jistě kalit vody, co tu čistě od tvých noh k mým ústům hrčí.“ „Víš-li,“ osupí se, „hromské zvíře, jak jsi sedě v díře vloni na mne vrčelo, vřeštělo a bečelo?“ ***

219



Balada – „Kytice“ Karel Jaromír Erben Zemřela matka a do hromu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jimž mohylu svou pokryla. Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly; a prostý kvítek, v němž majíc útěchu, mateřídouškou nazvaly. *** Romance – „Romance o Karlu IV.“ Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dubovému stolu 220



ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. „Nuž dej sem zlaté číše páže, a nalej vína – dolej výš dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“ král Karel vesel káže. „Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo toť první víno, které v Čechách zrálo aj tedy vzhůru, pijme již!“ A pili – král však náhle prsknul „To že je víno? Tenhle kvas? Vždyť křiví ústa, láme vaz!“ a zlostně rukou mrsknul. ***

Tolik některé příklady týkající se užití poezie u různých uměleckých forem. Na samotný závěr tohoto vcelku nudného textu o poezii mi dovolte přiložit poslední dva příklady (u prvního z nich, kdo chce, nechť si najde dotyčného poetu a jeho báseň celou, vypsal jsem zde jen první tři strofy, které snad – jak doufám – vystihují podstatu tvorby poezie, ať už jde o básníka či jeho dílo 221



– komu není dáno..., druhým příkladem je sonet o "dějinách sonetu"). Ne každý autor se totiž může stát dobrým poetou, ale může se o to alespoň pokusit, ať už píše jen druhým (či sobě) pro radost, či se snaží prorazit. Pokud myslíte na autora tohoto článku, pak vězte, že s poetickými múzami příliš neobcuje, i přesto mu však poezie není cizí... „Abeceda osudu“ Jiří Kolář Abeceda osudu je zrcadlem poezie a všednosti a má základ v básnickém tvoření Slyšte veliké děti naučím vás abecedu abyste se od těch kteří v ní dovedou číst nedaly oklamat Když ráno vstanete odříkejte jakoukoli milovanou báseň vyhledejte knihu otevřete ji vezměte první písmenko prvního verše a hledejte v následující abecedě 222



To písmeno vám ukáže s čím budete muset toho dne počítat Jestli se k vám přikloní poezie děkujte Bohu neboť je to jediný kdo může člověku přisoudit být či nebýt básníkem. *** ukázka sonetu: „Sonet o dějinách sonetu“ Josef Svatopluk Machar (Čtyři knihy sonetů, 1891–1893) Vlastenci staří, již dávno leží pod deskou v klínu mohyly, své staré znělky v potu, trudu, stěží a nemotorně robili. Kdož přišli potom, dvoje čtverospřeží si rýmů nejdřív v papír vstavili, však jak v ně práskli, rýmy běží, běží, až pasažéra – jádro – ztratili. 223



A pozděj sonet byl jak výstřel z děla: vyrazil kouř, a rána zaduněla, zda ostře – slepě, – pro kouř nevíš už. Moderní sonet nyní jest jak nůž, vylétne z pochvy, v modro zahrává, a když se tkne, do krve řezává. *** ____________________________________ Použitý zdroj: (volně převzaté texty či doslovné citace)

Literatura (maturita v kostce) - multimediální učebnice a encyklopedie © Agentura Modré stránky 1996-2001

Wiki (WikipediE) otevřená encyklopedie (http://cs.wikipedia.org/wiki/)

– překlepy a nedoklepy vyhrazeny –

224



Co je a co není fanfikce Také jste měli potřebu napsat nějaký již publikovaný příběh (jiného autora) jinak, tedy jiným způsobem, protože se vám nelíbilo, jak autor (kupříkladu) zakončil své dílo, vedl dějovou linku jiným směrem nebo udělal se svými postavami to, co se vám jako čtenářům nelíbilo, a vy máte pocit, že by mohl být příběh napsán jinak?

Autoři, kteří napíšou na motivy jiného díla svůj vlastní text (svou vlastní práci), nekopírují původní děj, ale vytvářejí svůj vlastní, jsou tvůrci fanfikce. Kupříkladu by za fanfikci mohlo být pokračování Harryho Pottera, který by si vzal Hermionu a jako dospělý se zapletl do dalších dobrodružství. Koho si to vůbec vzal v originále? Co tedy je a není fanfikce?

Abych znovu neobjevoval Ameriku, dovolím si citovat Wiki (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/): „Fanfiction, též fanfikce, fan fiction nebo fan-fiction (méně se také používá tvar funfiction a jeho odvozeniny), je literární dílo vycházející primárně z díla již existujícího a sepsané jeho fanouškem. Dílem, na kterém je fanfiction vystavena a které se označuje také jako canon či kánon, je často krásná literatura, ale také například film, televizní seriál či komiks. V naprosté většině 225



případů nemá fanfiction komerční ambice a šíří se především prostřednictvím internetu.“ Jaký je princip?

Opět použiji citát z Wiki: „Principem fanfiction je použití postav, námětů a světa vytvořeného původním autorem, ovšem tak, že výsledné dílo není jen kopií (plagiátem) původního díla, ale kreativním výtvorem fanouška. Nové dílo tedy často volně dějově navazuje na děj původní knihy (povídky, komiksu, aj.) nebo vytváří odbočky a nové verze.“ Nač si dávat při psaní fanfikce pozor?

Nekopírovat původní děj! Nepřebírat původní části textu z originálního díla a přebírat jakékoliv jeho pasáže za vlastní! Původní text je chráněn autorským zákonem, jde o duševní vlastnictví dotyčného autora, který napsal svou práci a my jen navazujeme na jeho dílo. Tedy, pokud jsme nažhavenými fanoušky, ať už jde o „Harryho Pottera“, „Start Trek“, „Hvězdnou bránu“ a další. Co tedy můžeme a co nemůžeme? Nemůžeme: - užívat cizí autorské texty, obecně můžeme jen citovat z prací jiných autorů (a to včetně uvedení jména autora a názvu díla), 226



- nemůžeme používat originální postavy, pokud si to autor sám vyloženě nepřeje, některé postavy (a to i v jiných uměleckých oborech, například film), jsou také chráněny autorským zákonem a na jejich užití je nutná licence (souhlas autora), napadají mne postavy „Vetřelce“, „Predátora“, „E.T.“ a další, - nemůžeme brát základní myšlenku a ideu za vlastní, původní (originální) dílo je přeci výtvorem cizího autora, ne naším. Můžeme: - použít originální postavy, pokud není uvedeno jinak a autor (veřejně) netrvá na svém souhlasu k jejich užití, - používat vystavěné světy (v rámci toho či onoho díla, zde kupříkladu svět hvězdných bran „Hvězdná brána“ či svět kouzelníků a kouzel - „Harry Potter“), můžeme také k již vytvořenému prostředí dodávat své vlastní popisy (reálie) v rámci naší fanfikce, - v rámci děje můžeme také již použité události posouvat jiným směrem (co se dějové linky týče – doslova musíme vytvořit svůj vlastní příběh, abychom tak nekopírovali příběh původní), - odkazovat na již proběhlé události, které se staly v originále (na které navazujeme), - a podobně. Co tedy musíme?

Na základě již vytvořeného funkčního světa, jeho postav a děje navázat (v rámci tohoto žánru – fanfikce) na originální příběh 227



a posunout jej zcela jiným směrem (abychom svou prací nekolidovali s originálem). Vše ostatní je pak na nás, ať už k příběhu přidáme další postavy, další světy a děj posuneme jakýmkoliv směrem a budeme se držet původní myšlenky (samotného námětu příběhu). Ukázka z originálu: Kapitola první Chlapec, který zůstal naživu Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání. Byli opravdu poslední, od koho byste čekali, že se zaplete do něčeho podivného nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly zkrátka a dobře neuznávali. Pan Dursley byl ředitelem firmy jménem Grunnings, která vyráběla vrtačky. Byl to vysoký, tělnatý chlapík, který neměl málem žádný krk, zato měl velice dlouhý knír. Paní Dursleyová byla hubená blondýna a krk měla skoro dvakrát delší než jiní lidé, což se jí velice hodilo, poněvadž ho celé hodiny natahovala přes plot a slídila, co se děje u sousedů. Dursleyovi měli malého synka, který se jmenoval Dudley, a podle jejich názoru to byl ten nejúžasnější chlapec na světě. Dursleyovi měli všecko, co si přáli, přesto však měli i své tajemství a ze všeho nejvíc se báli, aby ho někdo neodhalil. Měli strach, že by to snad vůbec nepřežili, kdyby se někdo dozvěděl o Potterových. Paní Potterová byla sestra paní Dursleyové, už několik let se však neviděly; po pravdě řečeno, paní Dursleyová předstírala, že žádnou sestru nemá, poněvadž její sestra a ten budižkničemu, kterého si vzala za muže, se od Dursleyových lišili natolik, že víc 228



to ani nebylo možné. Dursleyovy jímala hrůza při pomyšlení, co by řekli sousedé, kdyby se Potterovi ukázali u nich v ulici. Dursleyovi věděli, že Potterovi mají také malého synka, ale nikdy ho neviděli. Ten kluk byl další důvod, proč o Potterovy ani trochu nestáli; nepřáli si, aby se jejich Dudley s takovým dítětem stýkal. Harry Potter a kámen mudrců J.K.Rowlingová

Ukázka z fanfikce: Byla už skoro půlnoc a v domě číslo čtyři na Zobí ulici se stále v jednom z několika oken svítilo. Obrýlený chlapec, který se již několikrát dostal ze spárů největšího černokněžníka té doby, byl otočený zády k oknu a zaujatě si povídal se svou kamarádkou. Hermiona Grangerová se rozhodla, že po tom, co se před dvěma týdny stalo na ministerstvu kouzel, svého dlouholetého přítele nenechá samotného, a ředitel jejich školy jí to jen nadšeně odsouhlasil. Stále ještě cítil vinu, tolik věcí mohlo být jinak, kdyby s tím chlapcem jednal na rovinu. Bylo dohodnuto, že první tři týdny zůstanou Harry s Hermionou u Dursleyových a pak se pomocí letaxu přemístí ke Grangerům. Jak je Brumbál sám ujistil, oba krby budou ten den přesně v poledne připojeny k letaxové síti. „Docela se na tvoje rodiče těším,“ řekl Harry. „Nemáš proč,“ pokrčila rameny Hermiona. „To si nemyslím, nikdy jsem se s nimi pořádně nesetkal, jen jednou na Příčné, když jsme nastupovali do druhého ročníku, a to se 229



setkáním snad ani nazvat nedalo.“ „Ano, pamatuji si to. To bylo poprvé, kdy jsi použil letax a potom ses objevil u Borgina a Burkse.“ „Přesně tak,“ přikývl Harry a zašklebil se, když si to vybavil. „Každopádně,“ nadechl se, „co všechno tvoji rodiče vědí?“ „No,“ protáhla se a odložila hřeben, kterým si doteď rozčesávala neposlušné kudrliny. „Co přesně máš na mysli?“ „Tak v první řadě Voldemorta.“ Harry Potter a talisman života Katren (http://fanfikce.cz/)

Poznámka:

I psaní fanfikce má své záludnosti. Přestože se zdá, že můžeme vše, opak je pravdou, musíme se držet nejen zažitého světa, ale také do tohoto světa nepřidávat žádné skutečnosti, které by mu neodpovídaly, a které by z naší fanfikce učinily jen snůšku blábolů. Když fanfikce, pak se držme svého koryta, tedy nejen co se uvěřitelnosti týče, ale také užitého žánru (fantasy, sci-fi a podobně) a celkového „ducha příběhu“. Tak...

230



Část šestá

Abeceda správného spisovatele Určitě si řeknete, co že je to (proboha) za blábol!? Abeceda správného spisovatele... Pche! Pravda. Ono to totiž není jen tak, psát čtivé texty a hrát si se svými čtenáři. Všeho musí být tak akorát, ani málo ani moc. I zde platí, že všeho moc škodí a proto jděme rovnou na věc, zbytek napoví další stránky o tvůrčím psaní...

- písmeno „A“ až „Z“ -

231



Rejstřík „A - Ž“ abeceda - učíme se ji už od první třídy. Kdo by ji neznal, prostřednictvím písmen tvoříme slova a jimi pak slovní spojení a celé věty. Co je důležité? Vědět, jak k sobě ta písmenka správně poskládat. Když napíšeme: "Ema má mísu!" zřejmě to stačit nebude. Pokud však napíšeme: "Ema držela v rukou porcelánovou mísu s rustikálními motivy. Vypadala opravdu hezky a starožitně." je to o něčem jiném, že ano? abstrakce - v podstatě jde o cokoliv, co se vymyká běžné realitě a dostává až fantaskní podobu. Představte si Nebe a Peklo a pak se je pokuste popsat! absurdita - je často užívána autory, kdy popisují až neskutečné situace, při kterých i rozum zůstává stát, na první pohled se neslučují se skutečností, ale stávají se, jen mají nezvyklou podobu, která doslova bije do očí. Užívá se v mnoha žánrech ať už v poezii nebo v próze. analfabet - jde o člověka, který neumí číst ani psát a nechodil do školy. Občas vypadají práce autorů, jakoby byli také oni sami minimálně částečnými nevzdělanci. Ve skutečnosti však na své texty kašlou a řádně se o ně nestarají. Ono to nějak dopadne, že ano? autobiografie - literární dílo (text) ve kterém jsou užity události, popisy a charaktery osob, které se dotýkají života 232



samotného autora (které ve skutečnosti prožil, byl na uvedených místech a potkal popsané osoby, byť třeba i částečně nebo úplně změnil jejich identitu). I autobiografická díla bývají velmi žádaná, zvláště u starých mistrů, nebo osob, které se velmi proslavily. autor - osoba, která má v duševním vlastnictví to či ono dílo, ať už jde o knihu, hudební skladbu, obraz nebo sochu (je tedy autorem tohoto uměleckého díla, viz malíř, sochař, básník, prozaik, hudební skladatel, programátor a podobně). autorský text - jde o "literární práci" toho či onoho autora (povídku, novelu, román, divadelní hru, filmový scénář, nebo jakýkoliv "novinářský text"). Cokoliv, co autor napíše pod vlastní režií, má to hlavu i patu a určitou formu (i obsah), to lze za autorský text pokládat. autorské vychrlení - co si pod tímto pojmem představit? Představte si sopku, ve které to už pěknou chvíli vře a bublá. Síly jsou už tak velké, že to prostě ta hora neustojí a vybuchne! Bum! Prásk! Prsk! Fííííí! Tak nějak (neverbálně, když si mne představíte, jak kolem sebe mávám rukama) si můžete představit ono "autorské vychrlení", kdy to prostě na autora přijde a on to ze sebe musí dostat - stůj co stůj. Co? No přeci výplody svých múz (nápady, postřehy či rovnou celé texty a podobně). Na kvalitu tohoto (díla) hledět nemůžeme, protože to hlavní teprve přijde (až dojde k uklidnění)... Přepisování, dopisování, škrtání a podobně. Včetně trhání vlasů ve stylu: "Co že jsme to vůbec napsali?!" autorský zákon - zákon který se zabývá nejen autorstvím jako takovým, ale i povinnostmi a právy autora, stejně tak chrání 233



autorské dílo jako takové (včetně programů ve smyslu programového kódu, proto je i počítačový program či video-hra také chráněn(a) autorským zákonem jako duševní výdobytek). Autorským dílem mohou být nejen klasická díla o kterých zde již byla řeč (viz autor), ale i hudební nahrávky, filmové klipy ve vlastní režii a další. autorský záměr - nehledejte za tím nic exotického, jde jen o to, co chce ten či onen autor se svým textem udělat (jakou má mít podobu, obsah, o čem to má být a podobně).

bajka - jde o text, ve kterém zvířata jednají a myslí jako lidé, bajky mívají obvykle "výchovný podtext" (viz pointa s ponaučením). báseň - literární dílo skládající se z veršů a slok, verše končí rýmy (danou zvukomalebnou shodou, existují různé vzorce a podoby veršů, stejně tak se poetická díla řídí určitým rytmem, u něhož jde o užití znělých a neznělých slabik). I podle básní se pozná, za je člověk "zavedený" a "vypsaný", či je naprostým nováčkem a jeho básně se podobají kvičení prasete běhajícího po dvorku. Toto jsou sice stránky věnované próze, ale nikde není psáno, že i v prozaických textech nemůžeme použít poetické díla (či prvky), kupříkladu v podobě textů písní a podobně. bestseller - sen každého autora, napsat knihu, o kterou se budou čtenáři doslova bít v knihkupectvích a odstrkovat se od pultů s knihami. Jde o složeninu dvou anglických slůvek - velmi 234



prodávaný. bibliografie - zde seznam (sbírka) knih autora - jeho souhrnné autorské dílo (v našem případě co za svůj - dosavadní život napsal a podobně). bojové scény - vyskytují se v mnoha žánrech, od rvačky v hospodě až po epické bitvy odehrávající se ve světě autorovy fantazie, každá užitá bitva (souboj) má svůj "scénář" (čili děj, podle kterého tato bojová scéna probíhá), každý autor, který se dá do popisů rvaček či bitev, by měl mít alespoň základní znalosti užívaní použitých zbraní, popřípadě způsob útoků a obrany (ať už s použitými zbraněmi či proti nim). V tomto případě se šikne nějaký "odborný poradce", který nám vychytá mouchy z dotyčných pasáží, aby vyprávění působilo co nejvěrohodněji a čtivě. brk - klasická a základní pomůcka písařů historické doby. V době počítačů a psacích strojů se jedná už jen o jakousi historickou kuriozitu, která původně sloužila ptákům, ale byla jim vytržena a patřičně seříznuta, aby jí mohli písaři psát (za skřípání na papíře, při kterém mnohým naskakovala husí kůže, ale jeden si zvykne). brak - literatura druhořadé kvality, ovšem to neznamená, že je tato literatura bezcenná, mnohdy se řadí do třídy "odpočinkového čtení". Často je lepší si pročíst i několik knih druhořadé kvality (ať už jde o horory, sci-fi, nebo fantasy, či romány pro dospělé červenou knihovnu), než se prokousávat těžkotonážní literaturou zavedených a slavných autorů. 235



časová osa - v literatuře může jít o vymezení děje od určitého momentu k momentu jinému (právě v pomyslném toku času od bodu "A" do bodu "B") se vším, co se mezi těmito dvěma body děje i vzhledem k osobám a prostředí, které jsou součástí samotného příběhu (i s případnými následky - viz kauzalita). celek - v širším měřítku se jedná o celkový pohled na literární dílo (povídku nebo báseň), jedná se zde o to, jak toto dílo působí na čtenáře (třeba i svými částmi - u poezie jsou to sloky a verše, u prózy odstavce a podobně). citace - jedná se o vyjádření cizí myšlenky, která určitým způsobem orámuje náš literární text, citace by měla být doslovná (i s uvedením autora a jeho díla, ze kterého autor tu či onu myšlenku čerpal). citoslovce - docela zajímavý slovní druh, který dokáže pěkně oživit text, podívejme se na následující příklady: a) Pavel se dal do opravy svého zánovního vozu. Byl sice vyučeným automechanikem, ale časem vyšel ze cviku a jeho nadávky se nesly otevřenou garáží široko daleko. b) Pavel se dal do opravy svého milovaného zánovního vozu. Byl sice vyučeným automechanikem, ale jak čas běžel, ztratil hodně ze své zručnosti a citu pro tuto práci. Jeho láteření se neslo otevřenými dveřmi široko daleko: "Kurva! Au! Doprdele! Fííí... Já se na to! Aaa! Vyseru! A je to!" číslovky - co je číslovka, to nejspíš všichni víme. Občas je 236



však dobré, nepoužívat číslovky klasické (viz 1234567890), ale pokud to jen trochu jde (a nehledí se na přesné množství kilogramů, metrů, roků, apod.), pak je dobré číslovky opsat slovy. Ono ty číslice sice hezky "razí", ale profesionálněji naše texty budou vypadat tehdy, když je prostě opíšeme. Chce to však mít ten správný cit, kdy ponechat číslovku a kdy ji opsat. číslovky římské - hodí se třeba u číslování kapitol, nebo k čemukoliv, co nelze očíslovat klasickými číslicemi. Ono to vypadá docela "exoticky", nemyslíte? Jukněte: MCXIII. černý humor - černý humor je druh humoru (ať už v podobě mluveného slova - vtipu - či popisu humorné situace, která nekončí pro dotyčné šťastně) hojně užívaný v parodiích a komediích (ať už se jedná o divadelní hru nebo povídku). čtenář - čtenářem je člověk (osoba), který čte a pročítá autorské texty (nepleťte si - prosím - čtenáře s kritikem), čtenář čte (pro požitek), kritik kritizuje (možná také pro požitek, ale čtenář autorovi nevytváří žádné kritiky, je jen uživatelem a poživatelem autorských textů, bez vedlejších činností v podobě kritiky daného díla). čtivost - čtivost je velmi důležitým předpokladem k úspěchu v prosazení vlastního textu. Pod tímto pojmem si čtenáři mohou představit text s velmi zajímavým obsahem (bez ohledu na žánr), který přímo láká k přečtení (třeba i díky užité problematice z toho či onoho oboru, který může být pro čtenáře i exotickým, například: "Vzpoura na lodi Bounty", "Robinson Crusoe", "Sever proti jihu" a podobně). Čtivými mohou být i práce našich autorů, 237



záleží však na užitém stylu, námětu a celkovém provedení textu (jakou problematikou, prostředím či událostmi se budou zabývat). Je jedno, zda půjde o historický román, povídku ze současnosti nebo dílo zabývající se dalekou budoucností.

detektivka - jde o žánr zabývající se "bojem" mezi zločinci a policisty (nejde však o skutečný boj, přestože se mohou v tomto žánru vyskytovat i akční souboje a honičky, ale mnohdy má příběh spíše podobu šachové partie, kdy není vždy jasné, proč dotyční konají tak a ne jinak), co se postav týče, nemusí jít nutně jen o tyto dvě sorty hrdinů, ale i o obyčejné lidi, kteří žijí v určitém prostředí, jež je buďto načichlé zločinem, nebo se zločin jakýmkoliv možným způsobem objeví u nich (ať už jde o krádež, zabití či vraždu, podvod nebo jiný trestný čin). Důležité je, aby k rozuzlení motivu i samotného činu docházelo velmi pomalu (po malých dávkách) a čtenáři si k postavám našli svou cestu a přímo dychtili zjistit, kdo že za všechno může a kdo je všeho strůjcem. děj - jedná se o sled událostí, které čtenáře provádějí příběhem, tyto se dějí právě samotným hrdinům vyprávění a patřičným způsobem zasahují do jejich životů (kladným či záporným způsobem), ovlivňují je a nutí je jednat podle přání autora, který si tímto i může se čtenáři pohrávat a vést dějovou linku (včetně myšlení a jednání postav) jiným směrem, než čtenář původně předpokládal. dialog - rozhovory postav jsou v povídkovém a románovém 238



příběhu velmi důležitým faktorem, pokud postavy v našem vyprávění skutečně myslí a jednají jako lidé v běžném životě (živí lidé). Svět v literárním díle je mnohdy obrazem naší skutečné reality (bez ohledu na to, ve které době se daný příběh odehrává a nakolik autor samotný příběh přetvořil k obrazu svému, aby vynikla ta či ona přednášená myšlenka a podobně). Samotné dialogy mohou příběh hezky vést vpřed a poskytovat čtenářům podnětné informace týkající se děje. Čtenář pak může mít pocit, že je součástí vyprávění a může dotyčným hrdinům fandit, milovat je, nebo rovnou nenávidět. Rozhovor s patřičnou intonací může text obohatit o určitou hloubku a třeba i nový pohled na věc (událost, osobu nebo místo děje). diakritika - znaménka nad písmenky jsou velmi důležitá, literární text není esemeskou, pokud tato esemeska (SMS jako zpráva z mobilu) není použita v ději (kupříkladu pro dokreslení situace a přidaní určité autentičnosti). V běžném textu by však autor neměl šidit svou práci a měl by řádně používat všechny háčky a čárky nad písmenky (tam kam patří), aby jeho text pak nevypadal odbytě a odfláknutě. dobrodružná literatura - literatura zabývající se povětšinou objevnými cestami, nebo mají svůj námět v událostech, které se skutečně staly a pro svůj zajímavý náboj byly zpracovány "po svém" (podle nejlepšího mínění autora - viz užité žánry), obecně mezi dobrodružnou literaturu můžeme řadit kupříkladu i: westerny, historickou prózu, sci-fi i fantasy žánr a podobně, obecně jde o rozsáhlejší epické vyprávění z dalekých a 239



exotických krajin.

epika - používá se jak v poezii tak v próze. Stačí se podívat na "Pána prstenů" či jiná velká díla zabývající se reálnou či fiktivní historií, ve které se příběh zabývá nejen daným prostředím, ale i životem hrdinů a to mnohdy od jejich narození až do smrti (viz epický epos). Dalšími formami epiky jsou: písně, legendy, báje, pohádky, pověsti i bajky, existují však i povídky, novely a romány s mnohem širším rozměrem (co se obecných atributů týče), který jde více do hloubky (nejen co se popisů a děje týče, ale i množství postav, událostí a podobně). etika - jde o "teorii morálky", která zkoumá morálku nebo morálně relevantní jednání a jeho normy. Je disciplínou praktické filozofie. Můžeme ji "použít" vzhledem k jednání našich postav, jejich myšlení a charakterů, které se vytvořily působením různých vlivů fungujících v našich příbězích (stejně jak tomu je v realitě). Stačí nahlédnout na tento odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika (aby nebyl tento výčet příliš dlouhý). epos - jedná se o básnické dílo, ve kterém převládá epika nad lyrikou. Jedná se o rozsáhlé veršované skladby s bohatým dějem, mnohdy popisující vyjímečné události a vyjímečné hrdiny (osoby do těchto událostí zasahující). Vznikaly i po staletí, kdy byly doplňovány a upravovány, nejspíš nic pro současné autory, kteří mají rádi příběhy napsané během několika hodin, dní či měsíců. Ovšem pozor, některá díla vznikala i celé roky... 240



erotika - lechtivé scény do knih také patří (a to nemyslím rovnou "červenou knihovnu"). Naše povídky a romány přeci nejsou (alespoň primárně) porno-dílky. Cože? I lehká erotika se může lehce stát těžkým pornem, pokud to přeženeme nejen s detaily, ale i postupy (jak na to a co ti dva - či více aktérů - spolu vlastně dělali). estetika - jde o obor filosofie, který se zabývá krásném, které působí na člověka prostřednictvím dojmů a pocitů získaných z pozorování přírodních a uměleckých výtvorů (Wiki opět napoví). Krátce řečeno, co je estetické, mělo by to být podle těchto měřítek i krásné a naopak. Mohlo by se o tomto diskutovat...? Mohou být pak i naše texty estetické? Lahodící oku, mysli i srdci? Přemýšlejme!

fantasy - literární žánr jehož děj se odehrává povětšinou v prostředím postaveném mimo naší realitu, jehož postavy jsou povětšinou bájnými či smyšlenými bytostmi (nepleťme si však se sci-fi, které je postaveno do budoucnosti), fantasy je oblíbeným žánrem začínajících autorů, kteří si myslí, že tento žánr snese vše, bohužel, opak je pravdou (i tento žánr má svá pravidla, stačí se jen začíst do prací autorů, kteří toto píší a uvidíte). Není pravdou, že papír snese vše! fejeton - jedná se o kratší text, který za pomoci vtipného zpracování (kupříkladu i s nadhledem) popisuje a "řeší" tu či onu situaci nebo nešvar. Ironie, sarkasmus a hyperbola je pro tyto texty 241



přínosem. Takže hurá do článku na určité téma. Jen kdybych věděl, co ta cizí slůvko vlastně znamenají. filosofie - jde o kritické, soustavné a racionální zkoumání světa, jeho zákonitostí a podobně (opět Wiki napoví). Nikdo přeci netvrdí, že i naše postavy nemusí (a nemohou) zkoumat své fiktivní světy, reality i prožitky. I hrdinové našich příběhů jsou svým způsobem živými bytostmi (které cítí a mají své potřeby), aby naše vyprávění působilo na čtenáře co nejvěrohodněji. flashback - doslovný překlad zní: pohled vzad (či záblesk minulosti), jedná se o zpětný pohled na události v našich příbězích, kdy se děj nemusí odehrávat pouze v současnosti, ale i v minulosti našich hrdinů, kteří se právě díky vzpomínkám mohou vracet k důležitým momentům svých životů a to či ono přednést svým čtenářům (co je důležité pro samotný příběh i jeho dějovou linku). Pokud jste milovníky cizích slůvek, jde o retrospektivu. forma - u tohoto slůvka nejde jen o formu literárního díla (povídka, novela, román, báseň, divadelní hra), ale i o způsob vyprávění, kupříkladu z první (ICH formy) a třetí (ER formy) osoby, kdy je vyprávěčem buďto hlavní hrdina, nebo osoba, která prostupuje celým příběhem, ale čtenář ji nikdy nepozná (viz vyprávěč). Vyprávění z pohledu první osoby bývá bohatší na prožitky a myšlenkové pochody hrdinů. I vlastní forma (způsob podání) literárního díla je velmi důležitá, tedy o dodržení všech náležitostí, které to či ono dílo musí obsahovat a podobně. Že je toho na vás moc? Na mne také! formátování - co se týče úpravy textu jde o rozdělení textu 242



do odstavců, kapitol (stejně tak případných úprav velikosti a fontu daného písma, například podtržené písmo, tučné nebo kurzívu).

glosy - jedná se o krátké a vtipné komentáře k čemukoliv. gramatika - jde o jeden ze základních kamenů při psaní textu, co se týče úpravy a faktické správnosti textů (jde o správné slovní tvary, užití znamének a interpunkce, popřípadě rozčlenění textů do vět, či užití uvozeného textu - přímé řeči - a podobně). Nakonec, nač jsme celé roky chodili do školy? gramatika on-line - existuje hromada webových odkazů jak a co "dělat a psát správně", dovolil jsem si vybrat jen některé z nich: http://prirucka.ujc.cas.cz/ http://www.mojecestina.cz/ http://www.pravidla.cz/ http://interval.cz/ (na hlavní stránce stačí do okénka: Hledat vypsat slůvko "hříchy" nebo celou sekvenci viz "Hříchy pro šíleného korektora" a na dotyčných stránkách vám vyjedou odkazy na všechny články publikované na tomto serveru.) Hříchy pro šíleného korektora - autoři článků: Dalibor Behún a Petr Behún (zdroj: interval.cz) 243



grafika - i grafická úprava je důležitá (a to nejen díky přiloženým ilustracím), chce to jen mít smysl pro danou věc (i tyto stránky mají jistou úpravu, pak jen nezbývá, než se trefit do citu a chuti čtenářů). Obecně platí, čím méně je těch "vychytávek", tím lépe (pokud nejde o encyklopedie, které jsou plné tabulek, nákresů, obrázků a fotografií). U krásné literatury se více sází na představivost čtenáře, než na obecné přiblížení děje, postav a prostředí pomoci grafických prvků, avšak kupříkladu u literatury faktů toto zase tolik nevadí a jsou zde nákresy a obrázky i vítány (pro dokreslení celkové situace a podobně). grafomanie - přeneseně a velmi nadsazeně lze říci, že jde o nemoc "ze psaní", lépe řečeno: psací nemoc autorů, kteří usilovně a do odpadnutí buší do kláves psacího stroje či počítače za účelem stvoření toho či onoho literárního díla (možná by šlo říci, že se jedná o určitý stav posedlosti, která hraničí až s hysterií - u velmi těžkých případů - kdy autor odchází od svého stolu v jen výjimečných případech). Přeháním? Možná ano, možná ne... guma - nač ta guma? Ke gumování! Mazání (viz tlačítko: "DELETE", nebo "BACKSPACE"). Velmi důležité nejen u ukecaných autorů (doslova grafomanů). Je dobré si s textem řádně pohrát, opravit jej a také upravit (viz přepisování a mazání v textu). Patřičně vychovaný autor ví, co je jeho textu k užitku a co mu naopak škodí, přestože každý autor velmi nerad cokoliv ve svém dílku maže. I zde platí: čím méně, tím lépe. Přiléhavější detaily pomohou příběhu lépe, než ukecané a únavné popisy, které i tak zbytečně zdržují děj i čtenáře. Je však nutné dodat, že i staří 244



mistři si často libovali v několik desítek stran dlouhých popisech, které obšírně čtenářům přibližovaly to či ono a jeden pak netuší, zda má pokračovat ve čtení, nebo přeskakovat řádky či rovnou celé odstavce.

hra - život je prý hrou a my jsme jejími herci! Ale kdo to ví? Můžeme si nejen hrát se čtenáři a vodit je za nos (prostřednictvím svých povídek a básní), ale také psát divadelní hry (kupříkladu prostřednictvím scénářů), i zde však platí, že znalosti ohledně této problematiky se vyplatí. Také netuším, co zde ještě napsat... historická povídka - povídka zasazená do dobových kulis (popisů prostředí), ve kterých se pohybují postavy smýšlející určitým způsobem (vhodným pro danou dobu) a jsou oblečeni do dobových kostýmů. Jaký je vůbec účel historické prózy? Kupříkladu právě v přiblížení událostí, které proběhly v minulosti a v poukázání na životy postav, které jsou pro autora zajímavé a jejichž osudy mohl autor i (svým způsobem) změnit či upravit samotný běh událostí vzhledem k potřebám vlastního příběhu (viz historická fikce), kdy se autor plně nedržel faktů, ale mírně je poupravil (pak jde nejspíš o mísení žánrů a účel zde světí prostředky). U historické povídky tedy nejde o literaturu faktů, ale o umělecké dílo s vlastním pohledem toho či onoho autora na věc. horor - žánr, který má své čtenáře řádně vylekat a vyděsit, může se držet historických a faktografických reálií, stejně tak co se týče místopisu - popisů prostředí, ve kterém se příběh odehrává, 245



ale jeho hlavní náplní je uvést čtenáře do atmosféry obav a strachu, která je postavena na různých jevech a událostech, jež se plně neslučují s běžnou realitou. Kdo si přečte nějaký horor v knižní podobě, nebo se podívá na ten či onen filmový snímek, ten brzy pochopí. hrdina - takto můžeme označit povětšinou hlavní (ale také i vedlejší) postavy našich příběhů, jedná se o literární postavy, které mají nejen svůj osobitý vzhled, ale také charakter a způsob jednání. Procházejí celým vyprávěním a mají na něm rozhodující podíl právě díky své existenci v samotné dějové lince (ať už se pohybují ve středu dění, nebo se o nich jen "mluví"). Stejně jako by bez herců nebyla divadelní hra, nebyla by bez literárních postav povídka povídkou, protože by postrádala jednu ze svých hlavních složek, bez postav by naše vyprávění bylo jen statickým celkem, mrtvými kulisami, které o ničem nehovoří (kupříkladu jako planeta bez lidí). Spolu s popisy prostředí a vlastním dějem (událostmi) tvoří postavy jednu z hlavních složek našich příběhů.

charakter - můžeme se zabývat nejen charaktery našich literárních postav, které budou pro každého hrdinu jedinečnými, ale také kupříkladu způsobem samotného vyprávění, či popisem prostředí (co autor, to jiný pohled na prostředí i samotné hrdiny). Kupříkladu lze toto vidět u workshopů (dílen tvůrčího psaní), kdy mají čtenáři možnost vidět vzhledem k určitému zadání různé pohledy na danou věc, ať už jde o prostředí, děj či postavy (tak jak 246



dané skutečnosti vidí sami jednotliví autoři). chyba - obecně lze tímto slůvkem označit jakýkoliv nedostatek v našem textu, ať už gramatický, stylistický či jiný (třeba i typografický). Občas je chybou dát se do psaní toho či onoho příběhu, protože je nad naše síly a my jej (třeba i) nedokončíme. Sám mám v šuplíku asi tři nedokončené příběhy, které v tom pomyslném šuplíku nejspíše i zůstanou...

ilustrace - jde o grafické "zpestření" literárních textů. Hezky a příjemně doplňují psaný text a mohou i pomoci čtenářově fantazii (kvalitní ilustrace zvyšuji kvalitu našich dílek, hojně se užívají kupříkladu v dětské literatuře, v literatuře pro dospělé už tak "hojné" nejsou). inkoust - barva do tiskárny (toner), nebo náplň do propisovacího pera, občas se takto říká i úředníkovi v kanceláři. Kdysi byl inkoust (nebo spíše způsob jeho použití) zvýrazněn v podobě kaněk, které hyzdily texty jejich pisatelů v době, kdy se psalo ještě pomoci per, jež se buďto natahovaly z lahviček, nebo plnily bombičkami. Jde o nostalgický pohled do minulosti, jak asi psali spisovatelé, když neměli k dispozici psací stroje nebo počítače? informace - všeobecně známý pojem, kde bychom dnes byli bez informací? Pro spisovatele jsou informace velmi důležité, aby nepsal voloviny a obecně věděl, o čem píše. interpunkce - nejde o nic jiného, než o čárky, tečky, 247



vykřičníky, otazníky a další znaménka, která se používají v literárních textech. Interpunkce má velmi důležitou úlohu při "stavbě vět", nejenže rozděluji souvětí do vět, ale také věty ukončují a dodávají jim patřičný "důraz" (kupříkladu u otázky, rozkazu a podobně). ironie - způsob, jakým podáváme své myšlenky široké veřejnosti (viz ironický pohled na věc). Co je tedy ironie? Zapalte své mozkové závity, nebo si zagoooglete! Ano, i toto je můj osobní ironický pohled na věc, nikoli však pohrdavý. Příklad: "Dnes je ale krásně!" pronesl řečník, zatím co venku lilo jako z konve.

jazyk - i toto slůvko může mít více výkladů. Jazyk v botě. Jazyk v ústech. Nebo způsob, či forma dorozumívání (prostřednictvím jazyka, tedy verbální formou). Každý mluví řečí, kterou se naučil. Jsou i takoví, kteří dokáží mluvit i psát hned několika jazyky. Avšak existují i takoví, kteří se neumí takřka podepsat, nebo napsat souvislou větu. Podle nosa poznáš kosa a podle způsobu vlastního projevu samotného autora (viz nejen co na srdci to na jazyku). jednota - jedná se o soudržnost, tedy nejen lidí v určité skupině (podle víry, způsobu uvažování či obživy), i celé naše texty by měly mít jednotnou formu (vždy podle toho, o čem a jak píšeme, tedy i jakým způsobem). jednotvárnost - toto slůvko "zavání" ubíjející nudou, stejně 248



jako může být krajina za oknem ujíždějícího vlaku jednotvárná, tak i naše texty mohou být svým způsobem jednotvárné, nudné, o ničem, pokud jen zachycují a popisují běžné události (co kdo udělal, řekl a co si myslel), aniž by autor do svého vyprávění vložil děj se zápletkami a jejich vyústěním. Existují povídky a povídky. Mohou být "o ničem", nebo mohou být pro čtenáře zajímavé. Záleží jen na nás, jakou podobu budou mít kraje naší bezbřehé fantazie.

komedie - povětšinou jde o zařazení divadelní hry nebo filmového snímku do dané škatulky, komedií může být však i psaný text, pokud obsahuje různé dějové zvraty (zde rovnou veselé či úsměvné "skeče"), které tento text nejen ozvláštňují, ale dávají mu i určitou formu (zde veselou a úsměvnou) a nemusí jít jen o divadelní či filmový scénář (pozor na parodii, která je krapet někde "jinde"). koncentrace - velmi užitečná vlastnost či dovednost, bez pořádné koncentrace jeden nepřijde na kloudnou myšlenku (opakem koncentrace je nesoustředění, kdy je autor na pokraji zhroucení a takřka si rve vlasy, kam že se jeho múza zatoulaly). klišé - slůvko pocházející z Francouzštiny (kdo chce, ať si jej vygoooglí, nač máme ten internet), může stejně posloužit (v poezii či próze) nebo rovnou uškodit, záleží na správném množství (ani moc, ani málo), avšak vždy jen podle toho, zda budou daná klišátka plnit svůj účel, povětšinou jsou nadbytečným faktorem v 249



našich textech, ale mnohdy mají nejen v poezii zajímavé a milé opodstatnění (své existence v daném textu). kreslený vtip - nejde o nic jiného, než o vyjádření myšlenky, či dané situace prostřednictvím obrazového motivu, který může být doprovázen i textem - dialogem nebo krátkou glosou (ať už se jedná o skutečnost a reakci na tu či onu problematiku, nebo čistě o myšlenkový impulz autora). kritika - způsob podání hodnocení daného literárního díla, kdy čtenář posoudí všechny klady a zápory samotného textu, a pokusí se také autorovi pomoci (nebude mu jen mazat med kolem úst, jak je dobrý) tím, že se vyjádří k nedostatkům a nabídne možnosti k jejich nápravě. Kritika by měla být konstruktivní. Podotýkám, že i kritice se je třeba učit. kvalita - za kvalitou lze spatřit (označit) míru spokojenosti s textem (nejen po technické, ale i stylistické stránce), kdy je nedostatků v textu minimum a naopak na povrch vyvěrají jen přednosti samotné práce. Čím kvalitnější jsou naše díla, tím lepší reklamu (a vizitku) nám poskytují okolním čtenářům, kteří se (třeba i) k nám budou vždy rádi vracet.

láska – láska ke psaní, bez ní to snad ani nejde. Pokud nemá jedinec vztah ke psaní, pak nemá smysl, aby se o cokoliv pokoušel, pokud k tomuto není nucen, kupříkladu ve škole, nebo v práci (což ovšem může být nejen zavádějící, ale hlavně i pěkně otravné). Kdo nemá rád psaní jako takové, ať zvedne ruku! 250



legenda - jedna z forem epického vyprávění, legendy se povětšinou nezakládají na pravdě, ale mohou mít ve svém obsahu alespoň špetku reality (ať už se odehrávají v jakékoliv době a jejich postavami je kdokoliv). literatura - označení pro jeden z "druhů umění", jde o vyjádření myšlenek a pocitů autorů psanou formou, kdo chce sochat či malovat, nebo "psát hudbu", ať jde jinam... literární servery - jde o webové (internetové) stránky, které se zabývají povětšinou bezplatnou publikací autorských textů (bez ohledu na formu a žánr). Autor zde má možnost zjistit případné ohlasy na své texty (viz ona pověstná zpětná vazba) a z kritiky čtenářů "zjistit" jak na tom se svou tvorbou vlastně je (byť třeba i jen omezenou formou). Mezi nejznámější literární servery v České republice patří: Liter Epika Písmák Saspi Totem (internetové vyhledávače vám vždy napoví). Na některých serverech lze publikovat jak poezii, tak prózu, některé jsou specializované jen na danou formu či žánr, zatím co na jiných lze publikovat i vlastní ilustrace, umělecké fotografie a další. Je třeba vždy hledat podle zaměření toho či onoho serveru. literární soutěž - jedná se o autorské klání, ve kterém všem soutěžícím "jde" nejen o umístění na nejvyšším místě (viz ona pomyslná bedna vítězů, zde 1.-3. místo), ale počítá se i účast v té či oné soutěži (viz "obecné povědomí"). Hlavní roli v dobrém umístění hraje nejen vypsanost autora, ale i jeho schopnost napsat kvalitní, působivá a čtivá dílka podle toho či onoho soutěžního zadání. Výhrou v soutěži nemusí být jen o dobrém umístění, ale 251



kupříkladu i případná možnost publikace daného dílka nakladatelem a jeho umístěním ve sbírce povídek a podobně. logika - také logika má (zejména) v literatuře svůj smysl, více však v próze než v poezii (kde je brán na zřetel ona pocitová stránka věci), u povídek je do popředí vystaven právě samotný děj (který by měl být nejen uvěřitelný, ale měl by se odehrávat podle určitého vzorce - který nemusí být zažitý - ale způsob samotného podání by neměl postrádat jisté logické prvky a zákonitosti, které platí jak v našem světě, tak ve světě našich příběhů - bez ohledu užitý na žánr a podobně). Nejlépe lze toto vysvětlit na tzv "logických lapsech", kdy jde o jednání hrdiny, které nemá na první pohled smysl a stává se naprosto neuvěřitelným.

morbidita - určité vyžívání si v nechutnostech, které mohou souviset s nemocí a smrtí (popřípadě i stavem po smrti kupříkladu ohledně užívání zombie jako literárních postav), či popisování stavů a pocitů, které souvisejí s touto problematikou. Proč ne? Proč ano? I toto zřejmě patří do literatury. myšlenka - hlavní hybná síla naší mysli, vše prý vzniklo z myšlenky, která byla přenesena nejen do slov, ale i do hmatatelné podoby. Bůh ví. múzy - zřejmě se jedná o éterické bytosti, které nám podsouvají naše příběhy (viz našeptávání do ouška), mohou mít různou podobu a promlouvat k nám různými způsoby. Obecně můžeme říci, že jsou múzy hlavní formou našich výmluv, když nám to 252



nejde (psaní) a říkáme, že múzy stávkovaly a podobně.

nadpis - název díla (všeobecně). V obecné rovině platí: čím je nadpis nejvšednější a přiléhavější, tím větší máme šanci, že si chytíme toho svého čtenáře. námět - cokoliv, co nás přimělo k napsání toho či onoho textu. návod - kdo by neznal návody k použití. Většinou se jich držíme jen tehdy, kdy vše ostatní selže. Otázkou je, do jaké míry jsou návodem k užití tvůrčího psaní i tyto stránky. nedostatek - oznamuje (či označuje) nemilý stav věci, čehokoliv se nám v textu nedostává, to nám také chybí a schází. Většinou můžeme sázet na chyby v textu, ať už po stránce gramatické, stylistické nebo jiné. nepřímá řeč- jde o projev hrdiny v myšlenkách, to co "řekl", nebylo ve skutečnosti proneseno, ale čtenář ví, co si ten či onen hrdina myslel. Občas to není na škodu. novela - text svým rozsahem zařazený mezi povídky a romány (nic pro grafomany a autory, kteří šetří písmenky). Také novely mají své kouzlo, jejich děj může být košatější, než tomu bývá u povídky, svou roli si zde zahraje více postav, které mohou vystupovat v mnoha prostředích, avšak celkově není příběh zas tolik složitý, jak tomu může být u románů, kde se mohou autoři skutečně vyřádit.

253



obsah - může jít jak o vypsání jednotlivých kapitolek (i s číslem stránky) na konci knihy, nebo o popis (či o vyjádření skutečnosti), vo čem že ten či onen příběh je (třeba i po obsahové stránce). Občas totiž forma vyhrává nad obsahem a to má autor (aniž by to i věděl) takový malý průšvih. oddanost - oddanost věci je mnohdy jediným faktorem, který nás drží u psaní, když nás ten "zbytek" opouští a naděje odmítá zemřít (aby emigrovala do lepších časů). odkazy - může jít o odkazy na jiná díla a autory v našich textech, popřípadě o internetové linky na ty či ony webové stránky. odstavce - způsob formátování textů, je důležité, aby naše texty nebyly v jednolitém bloku, ale byly členěny do odstavů (kupříkladu podle myšlenky, střihu v ději či změně v podání vyprávění, kupříkladu i vložením přímé řeči, která by měla být také odsazena na nový řádek, pokud je to možné). Přehlednost je důležitým faktorem ve čtivosti textu, čtenář se neztrácí a také má možnost si odpočinout - respektive jeho oči (či zraky). Unavený čtenář naše práce nedočte, zaklapne knihu či počítač a jde si dát dvacet. Kam bychom přišli? opravy - nestačí jen napsat ten či onen text (povídku nebo báseň), důležitou náplní naší práce jsou také opravy textů, kdo to odbude (a hodí na toto bobek), ten dříve nebo později zapláče.

254



parodie - jedná se o humorné (až ironické) podání jiného příběhu (v psané či hrané podobě), které má čtenáře (či diváky) pobavit. Nic víc za tím nehledejme. pilování - nejde o obrábění čehokoliv (tedy daného materiálu), ale o opečovávání našich literárních textů (takřka až k naprosté dokonalosti). Tato činnost s sebou přináší nejen mazání, přepisování, dopisování textu, ale i určitý "kritický pohled" a "nespokojenost" se svým vlastním textem (viz také opravy). písmenko - základní stavební jednotka textu (bez písmenek by nebylo slov a bez nich...), představte si bílou (prázdnou) stránku, neděsí vás to? pocitovka - nejde o nic jiného, než o textík (či dílko) které se zaobírá pocitovou stránkou života literárních postav (jak myslí, cítí a prožívají to či ono), právě s důrazem na onu "citovost". K psychologii postav má tento text trochu dál než "psychologická literatura", která se zabývá životem hrdinů a to nejen z pohledu jejich charakteru, ale i psychiky. Pocitovka obvykle vše příliš řeší a snaží se na čtenáře až nepřiměřeně zapůsobit. popisy - jde o text, který popisuje dané události, prostředí nebo postavy, nemělo by jich být málo, ani příliš (nedostatek popisů sice více tříbí čtenářovu představivost, ale ne všichni čtenáři mají dostatečně vypracovanou fantazii, zatím co přehršel popisů může čtenáře unavit a navodit jim pocit, že se začínají nudit a mohou i začít přeskakovat řádky, odstavce i 255



stránky), naštěstí ne každý píše jako staří mistři (kupříkladu Balzac a další). postavy - oživují naše příběhy (viz hrdina). povídka - svým způsobem jde o nejkratší formu prozaického textu, povídky bývají velmi oblíbené pro jejich určitou střídmost (i co se děje, postav a prostředí týče), není nutné se tolik rozepisovat a příliš komplikovat děj, čím je text kratší, tím více by měl na čtenáře zapůsobit.

- web zabývající se povětšinou povídkami pro dospělé čtenáře v různých žánrech -

pointa - vyústění (obecně: závěr příběhu, bez ohledu na jeho délku), většinou se užívá u povídek, která by měla mít určité vyústění (humorné, nečekané či jiné). pravidla českého pravopisu - neznáte? Príma potěšení! Pomáhají všem autorům nejen v tom, jak a co psát, ale také jim (třeba i) vysvětlí, že to co píší (a jak to myslí) je pěkná volovina (viz psaní slůvek a to nejen v rámci jejich skládání z jednotlivých písmenek). Nikde není psáno, že musí každý autor znát gramatiku až do mrtě a vědět, jak se co píše, ale všeobecná znalost by měla být podmínkou (alespoň u začínajících autorů). prokrastinace - divné slovo, že ano? Zní takřka jako jazykolam. Co vůbec znamená? Jde o vědomé odkládání svých povinností. Také vás napadá slůvko: lenost? Jenže skutečnost není 256



tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. A jaký význam má toto slůvko v tvůrčím psaní? Jde o určitý blok ve psaní, kdy autor psát chce, ale nemůže! Proč? Bůh ví, ale třeba za to může právě ona "prokrastinace" překlepy - jedná se o chyby z nepozornosti autora a to v případě, když přepisuje (či píše) své texty na počítači (či na psacím stroji). Velkou úlohu zde hraje fakt, zda dotyčný ovládá psaní všemi deseti, nebo jen datluje na klávesnici. Někteří autoři jsou schopni psát dvěma i více prsty rychleji, než ti, kteří zvládají "celý prstoklad". Na překlepy je dobrá "kontrola pravopisu", avšak jen do té míry, pokud tato funkce ("všech lepších textových editorů") v textu nenadělají ještě větší "prasárny" než samotný autor. přímá řeč- dialog literárních postav (mluvené slovo hrdinů, které je odlišeno od běžného popisného textu, slouží nejen k vyjádření toho, jak a o čem naši hrdinové mluví, ale také může dialog našich postav vést děj hezky vpřed). Záleží jen na nás, jak se k přímé řeči postavíme. Její užití a četnost závisí na formě a způsobu podání samotného příběhu tím či oním autorem. Za přímou řeč se počítá i samomluva (monolog) postavy, která v příběhu vystupuje sama o sobě... příručky o tvůrčím psaní - mnoho příruček (a kurzů) na internetu jsou k mání za peníze, na těchto stránkách však tomu tak není a všechny publikace si můžete stáhnout (či prohlížet) zdarma. psychologie - jde nejen o obor v lékařství, ale i o jeden z 257



"oborů" týkajících se tvůrčího psaní, protože i literární postavy žijí, myslí, cítí a jednají jako lidé v naší běžné životní realitě. Je tu však jeden malý a podstatný rozdíl - literární postavy mohou být takové, jak je chce autor mít (s tím čím oním charakterem, pocity a podobně), zatím co člověk v běžném životě nemá na výběr (geny ani charakter nepustí, včetně výchovy a společnosti, ve které žije), ať už jde vnímání okolního světa nebo vývoj postav. publikace - jde o zveřejnění díla, ať už se jedná o vydání povídky, románu či básnické sbírky nakladatelem, nebo zhudebnění textu písně vydavatelskou firmou (hudebním producentem, viz nazpívaný text písně tím či oním interpretem), výstavu obrazů v galerii či zfilmování autorského scénáře filmovou společností (za přičinění filmového producenta a dalších). Pokud máte chuť publikovat svá díla zdarma (bez nároku na honorář), zkuste tento odkaz: http://www.ebookeater.cz/ (podle tvůrců tohoto portálu je publikování na tomto webu ZDARMA, avšak také bez nároků na odměnu z vydání díla, které si mohou ostatní uživatelé stáhnout - také ZDARMA, viz "nevýhradní licence ke kreativnímu dílu", před vlastní publikací je dobré si pročíst nejen "Obchodní podmínky" ale také "Podmínky publikování").

quasi- - (kvazi-) - první část složených slov spojujících část druhou s významem latinského slova quasi = "jakoby", "asi", např.: quasivědecký = zdánlivě vědecký (a omezující jejich význam významem přibližně, jen zdánlivě podobným tomu, 258



připomínajícím to, co je vyjádřeno druhou částí daného slova).* Quasimodo - nevzhledný člověk, zpravidla s tělesnou vadou (podle stejnojmenné postavy hrbáče z románu "Chrám Matky Boží v Paříži" (1831) V. M. Huga).* __________________ * (ne) doslovná citace významů slov začínajících na písmeno "q", které se obsahově (i formálně) blíží problematice tvůrčího psaní, apod. (viz přesné a plné znění, str. 579, písmeno q), zdroj: Lumír Klimeš - "Slovník cizích slov" - Státní pedagogické nakladatelství Praha (1987)

rada - dobrá rada nad zlato (nejen o tom, jak se poprat s tvůrčím psaním, pomůže i kritika dané literární práce), pokud vás zajímají (nejen) literární soutěže, ale také to, jak si na tom stojíte, podívejte se na tento odkaz: Triumvirát (níže je také odkaz na Facebook).

Vše, co jste chtěli vědět o psaní, a nechtěli jste se zeptat.

román - co do rozsahu nejdelší literární dílo (v prozaické podobě), autorovi se meze nekladou (ani co se popisů, dialogů a děje týče, bez ohledu na množství postav, které se mohou proplétat celým příběhem - od narození až do smrti). 259



rozsah - délka poetického a prozaického textu (u soutěží i jinde se povětšinou měří v normostranách - NS, což není nic jiného, než jedna strana o řádkování 1,5 s fontem o velikosti 12 a třiceti řádcích po šedesáti úhozech - pokud dobře počítám, mělo by mi vyjít přesně 1800 znaků). rozuzlení - vyvrcholení příběhu, ukončení děje se všemi jeho zápletkami a rozvětveními, ne vždy bývá v podobě rozhřešení (závěr může vyšumět do prázdna, mít neurčitou podobu, nebo být v prospěch či neprospěch postav samotného příběhu). rým - zvukomalebná shoda na konci veršů, existují různé druhy rýmů (toto jsou však stránky o próze, básnící musí hledat jinde). rytmus - nejen poetický text, ale i próza musí mít svůj "rytmus", jde o určitý styl vyprávění, které se nese v určitém duchu a ubíhá v určitém rytmu (podle posouzení autora) vpřed jako řeka (tu rychle, tu pomalu - viz akční scény či naopak romantické, nostalgické a jiné chvilky). Stejně jako přehršel akčních scén může unavit, tak mohou unavit i popisné pasáže, kdy se vesměs nic neděje. Je dobré držet se určitého zlatého středu a netrápit své čtenáře hluchými místy ani příliš zbrkle vedeným vyprávěním.

sbírka - obecně řečeno: svazek povídek nebo básní. sci-fi - jeden ze žánrů, který se zabývá vývojem vědy a 260



techniky (a implementace tohoto technologického vývoje do samotného příběhu), obecně jde o příběhy odehrávající se v blízké či vzdálené budoucnosti (na Zemi či jinde ve Vesmíru), kdy autor ve svém textu využívá nejen poznatků moderní doby, ale kráčí ve svém vyprávění mnohem dál (do budoucnosti, viz vědeckáfantastika), tento žánr může být jak "čistý" (postavený vyloženě na vědeckých základech) nebo smíšený s jinými žánry, kupříkladu: fantasy. Jako příklad autora tohoto žánru si dovolím uvést odkaz na tyto stránky: http://www.klilad.eu/ (Ladislav Klimeš 2013). sloh - způsob podání daného vyprávění, podle určitého zadání (ne každý měl rád slohové práce). slovo - spolu s písmeny tvoří základ slovního projevu, slova se skládají do vět a tak dále. I slovo může sloužit jako zbraň. Záleží na tom, jak je podáno (způsobem či formou). sloka - jedná se o: část básně o více slokách (kdy každou sloku tvoří určitý počet veršů), nebo b) báseň o jedné sloce (takovou jednohubku). Sloka může mít libovolný rozsah (počet veršů), ale toto je zase o poezii. slovosled - způsob ukládání slov za sebou (slovosled je důležitý ve způsobu podání samotného textu - chybný slovosled může dané pasáže učinit nesrozumitelnými). spisovatel - člověk který píše (bez ohledu na to, zda je čten či nikoliv), otázkou je, kolik textů dělá autora spisovatelem (nejspíše by celá problematika byla do diskuze na dlouhé hodiny). 261



Co by řekl spisovatel? "Píšu, tedy jsem!" Nechme jej v tom, alespoň bude od něj klid. styl - každý autor píše jiným stylem, jinak přistupuje ke psaní a jinak se vyjadřuje. Co se stylu týče, autor by se v něm "měl najít". Cesta k vlastnímu stylu je povětšinou dlouhá a trnitá. svět - literární svět může být (ale i nemusí) předobrazem našeho světa (na psaní je nejlepší fakt, že každý autor si může vytvořit svůj vlastní svět a oživit jej podle svých představ). šotek - Šotek tiskařský! Výmluva pro autory, kteří se dostatečně nevěnují svým textům (co se oprav a úprav týče). Ovšem, existuje zde polehčující okolnost – šotkové opravdu existují.

test - ať už jde o testy v autoškole, či v hodině českého jazyka, jsou testy nedílnou součástí našich životů, některé testy (a kvízy) však existují jen pro zábavu a potěšení jejich luštitelů. text - literárním textem může být obecně jakkoliv dlouhý text (co do rozsahu), a to v podobě poezie či prózy (ovšem za literární text se považují také další práce autorů, které není nutno vypisovat, kupříkladu: scénáře, texty písní, žurnalistické texty a podobně) - cokoliv autor napíše, má to určitou formu a lze toto roztřídit podle obecně zadaných měřítek - lze považovat za literární text (pozor však na toto: účtenka z obchodu literárním textem není, přestože má svou ustálenou podobu a formu, byť se jako zákazníci také občas zasmějeme, nebo zapláčeme nad 262



konečným součtem). text písně - autorské texty nemusí mít jen psanou podobu, ale také hranou, a to i v případě, kdy je text písně toho či onoho autora převeden do "mluveného" či "zpívaného" slova (prostřednictvím písně v tom či onom hudebním žánru). textovky (SMS) - každý to zná (prostě textovka z mobilu), i v povídkách a románech má své místo, pozor však na úpravu běžného textu, ten není textovkou (tedy bez diakritiky a interpunkce)!!! trudomyslnost (viz Divadlo J.C.) - stav mysli autora, kterému ulétly včely (tedy múzy) a je na suchu, nemá o čem psát, ztratil nit a má pocit, že pro něj život skončil. tvůrčí psaní - ono není psaní jako psaní, když se však řekne tvůrčí psaní... Abychom to nenatahovali, jde o cílenou tvorbu prozaických či poetických textů v rámci zlepšování se (viz osobní růst).

ubíjení čtenářů - zde se jedná naopak o stav mysli samotného čtenáře, který drží v rukou knížku (román či sbírku povídek nebo básní), tluče se jí do hlavy a křičí: "Nuda, nuda, nuda!" Kdepak asi udělal autor chybu? ukázky - může jít nejen o ukázky "naší" práce (zde textů obecně), ale také ukázky "cizích textů" (viz citace). úvaha - zamyšlení, spíše "žurnalistického typu" (kupříkladu 263



jako fejeton a podobně), prim v něm má pohled z více úhlů (pohledu). Úvaha se pokouší přednést určitý problém a (třeba i) jej svým způsobem analyzovat a přinést možné řešení. Nepleťme si však úvahu s fejetonem. uvěřitelnost - co se "uvěřitelnosti příběhu" týče, pak je dobré, když si čtenář vezme náš příběh za svůj a ztotožní se nejen s vyprávěním, ale i s postavami a prostředím. Pokud se začte, máme vyhráno (jako autoři). uvozovky - slouží k "uvození" a odlišení tohoto textu (slov, slovních spojení, či přímé řeči) od běžného textu.

variace - obměna - využívá se ve více oborech lidské činnosti, nejen ve tvůrčím psaní, byť literatura tento pojem nezná (kupříkladu v hudbě jde o obměnu hudebního tématu). Což takhle využít tento pojem ve střídání dějových linek či hrdinů (podle jejich vystupování a důležitost hrát v tu či onu dobu hlavní roli). vazba - jako autoři můžeme mít "vazbu" (určitý vztah) ke svému dílku (textu), stejné vazby mohou mít hrdinové našich příběhu k čemukoliv (co si jen usmyslíme, k prostředí, či jedna postava k druhé). Bez ohledu na to, jak velkými vazouny jsou... Ne každý hrdina je udělaný (čili supermanem), ale to si zase dělám krapet legraci. verše - jedná se o pojem z poezie, veršem rozumíme ucelenou rytmickou a tématickou jednotku, jsou autoři, kteří píší nejen poezii v próze, ale také své prozaické texty hezky zveršují. Mnohé 264



povídkáře nejspíše napadne: "Nejsou to šílenci?" vydavatel - osoba nebo společnost podílející se na publikaci autorského díla (v našem případě autorského textu), existují jak zažití vydavatelé (nakladatelství, producenti apod.) tak nové společnosti, které zprostředkují možnost publikace toho či onoho textu i za pomoci vydání vlastním nákladem (po dohodě s autorem o podobě a způsobu zpracování díla: obálka, ilustrace, sazba, případná korektura a podobně, včetně počtu kusů), na internetu lze najít i již "zavedené firmy", kupříkladu zde: knihovnička.cz (kde najdou autoři, kteří nemají zájem handrkovat se se zavedenými "kamennými" vydavateli). Upozornění: nejde o reklamu! vyjadřování - obecně se jedná o způsob komunikace (tvoření slov a vět). Naše vyjadřování může být plynulé, nebo také ne. Záleží na nás, jak moc se budou čtenáři při pročítání našich textů zadrhávat.

workshop(y) - velmi obecně řečeno jde o "dílny tvůrčího psaní" ve kterých se autoři cvičí nejen ve psaní poezie či prózy na určité téma v rámci určitého zadání (ať už jde o formu či obsah), ale také v kritice cizích textů. Workshopy jsou oblíbenou kratochvílí nejen na literárních serverech (např.: SASPI), ale i v reálném životě při setkání autorů (naživo), ať už jen za tímto účelem, nebo i v rámci programu u příležitosti setkání autorů a čtenářů (v rámci toho či onoho žánru, třeba i čtení autorských textů a podobně). Pokud hledáte nějaký aktuální 265



workshop v okolí vašeho bydliště, budete muset "zagoooglit" (protože se situace ohledně workshopů neustále mění)...

xerox (zde kopírka či víceúčelová tiskárna) - co jako autoři oceníme, pokud zrovna rozesíláme své texty (či jen jejich fragmenty a ukázky) na všechny strany? Že máme možnost je zkopírovat a vytvořit určité množství kopii podle našeho uvážení. Pak už zbývá jen doufat, že práce kterou jsme si dali s tím či oním textem stála za to a že se na ni někdo chytí. A nebo také ne...

yard - anglická délková míra (3 stopy = 36 palců = 0,9144 m), hodí se k přiblížení atmosféry u příběhů odehrávajících se (nejen) v anglicky mluvících zemí (Spojené království, apod.).* yetti - označení pro sněžného člověka (sněžného muže), který domněle žije na vysokohorských svazích Himálaje. Pokud píšete povídku odehrávající se v tomto prostředí (s určitým nádechem tajemna), mohou se postavy setkat s tímto sněžným mužem... (ale také nemusí).* yorkshire - [jorkšir] - může znamenat jméno hrabství v sv. Anglii (viz hlavní město: York), nebo název zušlechtěného plemena zvířete (záleží na autorském záměru, apod.).* ____________________ * (ne) doslovná citace významů slov začínajících na písmeno "y", 266



které se obsahově (i formálně) blíží problematice tvůrčího psaní, apod. (viz přesné a plné znění, str. 784, písmeno y), zdroj: Lumír Klimeš - "Slovník cizích slov" - Státní pedagogické nakladatelství Praha (1987)

začátek - stejně jako život má svůj počátek a konec, tak i naše povídky a příběhy mají své začátky. Co k tomu dodat? Každý koncipuje úvod příběhu po svém, je však důležité, aby se čtenář začetl, jinak existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že náš příběh či báseň odloží. zápletka - jedná se o nečekané zašmodrchání příběhu (kdyby v našich příbězích šlo všechno jako po drátkách, byla by v nich nuda), zápletek může být celá řada a celý příběh zamotaný podle přání autora, důležité však je, aby se autor ve svém povídání sám nezamotal. zamyšlení - (viz úvaha) Proč by se také naše postavy nemohly zamýšlet nad svým životem (a tak dále)? závěr - cokoliv začne, to má i svůj konec (stejně jako tyhle stránky a celá abeceda), jsou autoři, kteří konce nemají rádi (jakoby nevěděli, že každý konec může být zároveň i novým začátkem), jsou také autoři, kteří jsou rádi, že to s koncem mají za sebou. Konec konců, o koncích tu už bylo i něco řečeno (viz poenta). Co dodat? Proč si nenechat "otevřená vrátka", třeba pro pokračování našeho vyprávění? Ale to je zase jiný příběh.

267



zvukomalba - tento pojem se většinou používá v poezii. Může nám i prozaický text znít "v uších"? Může! Záleží však právě na již zmiňované čtivosti, na stylu autora (jak moc je vypsaný) a na tom, jak moc se nám příběh (třeba i díky určité exotičnosti) líbí a zamlouvá. žánr- zde je důležité, co nám "sedne" (někdo píše rád fantasy, jiný sci-fi, další detektivky), existují autoři, kteří se specializují jen na určitý žánr, kupříkladu: Lem, King, May, Verne a další. (Není většina z nich už po smrti? Pardon!) Důležité je však najít si nejen svůj styl, ale i žánr, někteří to mají rádi promíchané a na ten či onen žánr příliš nehledí (pozor však na pohádku o Pejskovi a Kočičce a vaření dortu).

268



Obsah Poznámka …................................................................................................... 3 Namísto úvodu …............................................................................................ 4 Část první (Jak se stát pisálkem) …............................................................ 5 Špetka talentu …............................................................................................. 6 Láska ke knihám …......................................................................................... 7 Láska ke psaní …............................................................................................ 8 Minimální znalost gramatiky …..................................................................... 10 Dobrý a neotřelý nápad …............................................................................ 12 Vypsaná ruka …............................................................................................ 14 Nekonečná trpělivost …................................................................................ 16 Ždibec štěstí …............................................................................................. 17 Část druhá (Uvařme si příběh) ….............................................................. 19 Popisy prostředí …....................................................................................... 20 Trocha historie …......................................................................................... 21 Popisy postav ….......................................................................................... 22 Nejen lidé mají charaktery …....................................................................... 23 Popisy děje ….............................................................................................. 24 Dějové zvraty …........................................................................................... 25 Povídka ….................................................................................................... 27 Část třetí (Psaní v praxi) …........................................................................ 36 Začínáme …................................................................................................. 37 Test s uzlem …............................................................................................. 38 První slovo …................................................................................................ 40 269



První věta ….................................................................................................. 41 První odstavec ….......................................................................................... 43 První stránka …............................................................................................. 45 První povídka …............................................................................................ 48 Co dodat? …................................................................................................. 51 Část čtvrtá (Typografie) ….......................................................................... 52 Základy …..................................................................................................... 53 Titulní strana …............................................................................................. 55 Poděkování …............................................................................................... 57 Úvod …......................................................................................................... 59 Kapitoly ….................................................................................................... 61 Označení kapitol …...................................................................................... 63 Písmo …....................................................................................................... 65 Přímá řeč ….................................................................................................. 67 Korespondence …........................................................................................ 69 Poezie v próze ….......................................................................................... 71 Co nedělat …................................................................................................ 73 Ilustrace ….................................................................................................... 75 Závěr …........................................................................................................ 77 Obsah …....................................................................................................... 79 Část pátá (Střípky) ….................................................................................. 81 Psychologie postav …................................................................................... 82 Nedostatky autorských textů …..................................................................... 90 Autorský zákon …......................................................................................... 98 Pod vlivem alkoholu …................................................................................ 103 Mezi nebem a zemí …................................................................................ 106 270



Do boje …................................................................................................... 108 Hry lásky šálivé …...................................................................................... 116 Ženy vs. Muži …......................................................................................... 119 Co s nedokončenými texty …..................................................................... 126 Buďme kritičtí …......................................................................................... 128 O tvůrčím psaní v kostce …........................................................................ 132 Klišé …........................................................................................................ 137 Když se řekne super-hrdina ….................................................................... 141 Chudák češtin …......................................................................................... 144 Interview o psaní …..................................................................................... 153 Povídali, že mu hráli …............................................................................... 164 Jak postavit povídku …............................................................................... 181 Staňme se žurnalisty ….............................................................................. 192 Chvilka poezie …........................................................................................ 206 Co je a co není fanfikce ….......................................................................... 225 Část šestá (Abeceda správného spisovatele) ….................................... 231 A ................................................................................................................. 232 B ................................................................................................................. 234 C ................................................................................................................. 236 D ................................................................................................................. 238 E ................................................................................................................. 240 F ................................................................................................................. 241 G ................................................................................................................. 243 H ................................................................................................................. 245 CH .............................................................................................................. 246 I .................................................................................................................. 247 271



J ................................................................................................................. 248 K ................................................................................................................. 249 L ................................................................................................................. 250 M ................................................................................................................ 252 N ................................................................................................................. 253 O ................................................................................................................. 254 P ................................................................................................................. 255 Q ................................................................................................................. 258 R ................................................................................................................. 259 S ................................................................................................................. 260 T ................................................................................................................. 262 U ................................................................................................................. 263 V ................................................................................................................. 264 W ................................................................................................................ 265 X ................................................................................................................. 266 Y ................................................................................................................. 266 Z ................................................................................................................. 267 Obsah .............................................................................................. 269 - 272

272



V Bystřici dne 3.1.2015 Text je součástí webu „Literární jednohubky“ ( www.psimik.sweb.cz )

273

Pavel Šimík Šíma. z Literárních jednohubek

Recommend Documents