Ukázky | Próza | Pavel Gotthard: Léky smutných /ukázka/
Pavel Gotthard: Léky smutných /ukázka/ Léky smutných jsou příběhem o rozpadu milostných vztahů, izolaci a hledání sounáležitosti. Především ale o problémech, které občas dotírají na každého, kdo rád tráví čas v realitách knih, filmů nebo her. Vydejte se na hranici mezi fantazií a realitou a hledejte tam odpověď na otázku: Čím se dají vyléčit lidské smutky?
Pavel Gotthard: Léky smutných
Host 2013 199 stran
David vystoupil z tramvaje a okamžitě se roztřásl chladem. Zastávka Přístaviště byla na dně koridoru, který se zakusoval do svahů kolem přehrady, aby jím mohly tramvaje pozvolněji stoupat vzhůru. Teď se po jeho úbočích hnaly proudy bahnité vody a ucpávaly kanálové vpusti podél trati. Podle rozmoklého jízdního řádu měla další tramvaj přijet za deset minut. Bylo jasné, že pokud v ní bude Pavla, není zastávka to nejlepší místo, kde čekat.
David se rozhlédl kolem. Po svazích koridoru se zvedaly dva asfaltové chodníky. Jeden vedl k přehradě a druhý k sídlišti, které se ztrácelo v deštivém šeru. Přes celý koridor se pak klenul betonový silniční nadjezd, u paty lemovaný trnitými keři. Do stínů pod jeho obloukem nebylo z osvětlené zastávky vůbec vidět.
Po rozbahněné stráni David vylezl až k mostu, kde se skrčil mezi keři. Promočené šaty se mu lepily k tělu a do kůže se zabodávaly nepříjemné jehličky chladu. Po deseti minutách se skutečně ozvalo hučení přijíždějící tramvaje a dráty se zbarvily stříbrným přísvitem, jak po nich klouzaly její reflektory.
Vystoupilo šest lidí. Všichni rozevřeli deštníky a chvatně vyrazili směrem k sídlišti. Jen jeden člověk zůstal stát na zastávce. Dívka v dlouhém viktoriánském kabátě zaklonila hlavu a chvíli na sebe nechávala pršet. Trvalo to snad dvě minuty. Pak si Pavla strčila ruce do kapes a klidnou chůzí zamířila opačným směrem než všichni ostatní.
K přehradě vedla široká silnice, která bývala přes den plná stánků s přeslazeným občerstvením a lidí z města — teď ale připomínala hlavní ulici města duchů. Přes zavřené okenice obchůdků se táhly řetězy, déšť bušil do prázdných terásek a složených kolotočů. Okna budov podél promenády byla ztemnělá, jen pár z nich tlumeně poblikávalo, jak uvnitř osamělí správci sledovali televizi.
Vzdalující se Pavlina silueta mířila k hrázi a David ji následoval. Držel se mimo světla lamp a občas se zastavoval, když měl pocit, že se k Pavle příliš přiblížil. Dostali se tak až k silnici vedoucí přes hráz přehrady. Na jejím konci mu Pavla zmizela. David přidal do kroku.
Od asfaltky se v těch místech oddělovala úzká stezička, která vedla příkře do tmavé stráně mezi stromy. David vykročil vzhůru, ale noha mu sklouzla po bahně a kořenech.
„Výborný,“ zavrčel.
Déšť Davidovi vytrvale tloukl do bundy a třásl jím chlad. Zpátky už to ale nešlo. Nastavil displej mobilu na nejvyšší jas a v jeho bledém světle se vydrápal pěšinkou nahoru. Po pár metrech mu cestu přehradil drátěný plot. Na několika místech se jeho horní linie prohýbala, jak se v nejisté půdě nakláněly zrezlé sloupky, ale stále ještě držel. Za ním se proti deštivé obloze zvedaly ostré hrany jakési velké budovy.
„Aaaaa!“
S Davidem to škublo a srdce mu vystřelilo až do krku. Aniž věděl, co přesně dělá, dvakrát se odrazil, a skočil do nejbližšího křoví. Bláto mu zajelo pod nehty a nalepilo se na kalhoty, ale toho si nevšímal. Přitiskl hlavu k mokré trávě a přestal dýchat.
„Kurva už…“ zamumlal někdo a pak se ve tmě ozval tlumený ženský smích.
Dole, tam kde se úzká pěšinka oddělovala od silnice, se mihlo nažloutlé světlo baterky a kdosi se začal drápat do svahu.
V Davidově hrudníku to bušilo jako v kovárně. Cítil touhu zvednout se a utéct odsud, ale zároveň se mu z nohou ztrácela síla, jako kdyby ho postupně pohlcovala rozbahněná zem.
Neznámý došel až k plotu. I když stál jen pár kroků od Davida, nebylo z něj vidět víc než černá silueta.
„Bacha, klouže to jak svině,“ řekl ten člověk a posvítil baterkou dolů po svahu.
V kuželu světla se vynořila druhá postava, žena v černé bundě a kalhotách. „Díky,“ odpověděla. Měla ostrý
hlas, jako někdo zvyklý křičet.
Oba pak společně vykročili k plotu. David sklonil tvář do bláta, aby ho neprozradil odlesk obličeje. Měl pocit, že kužel baterky přes něj musel přelétnout, ale protože oba neznámí prošli kolem, zřejmě si ho nevšimli.
„Hele, ale jako…“ muž odhrnul pletivo, aby žena mohla prolézt na druhou stranu. „Jako v podstatě by to nebylo prvně, co to přes den úplně ztratili. Třeba budem potřeba všichni čtyři.“
Žena se protáhla na druhou stranu plotu. „Ezechieli, nesmlouvej,“ řekla.
Muž si odfrkl a něco odpověděl, ale tomu už David nerozuměl. Obě postavy vykročily směrem k budově za plotem.
Teprve když měl David jistotu, že se nažloutlé odlesky baterky ztratily ve tmě, odvážil se vstát. Chvíli váhal a pak se také protáhl dírou v plotě.
Byla to nepochybně velká budova a v noci se zdála ještě monstróznější. Betonové průčelí se zvedalo ostře vzhůru a do prostoru z něj trčely betonové nosníky, nad kterými se táhly temné řady prázdných pásových oken. Za socialismu kolem přehrady vyrostlo hodně hotelů, které s otevřením hranic ztratily klientelu, a tohle byl zřejmě jeden z nich.
David pomalu vykročil k budově. Celá spodní část fasády byla pokrytá graffiti, dokonce i na vylomené dveře někdo cosi nasprejoval bílou barvou: siluetu dračího těla, trochu podobnou kresbě ze starého rytířského erbu.
David graffiti minul bez povšimnutí a vešel do přízemí hotelu.
Bylo jich asi dvacet, mužů, co se dokázali dostat až ke zdi sadu. Geoffrey byl mezi nimi. Bok měl celý od krve a z dlouhého běhu se mu začínalo nedostávat dechu, přesto riskoval rychlý pohled dozadu.
Vycházející slunce obkreslilo zvlněné kopce jako siluetu z vystřihovánky a poprvé naplno ukázalo pochodující formace Paktu. Řady karabiniérů pomalu postupovaly směrem ke zdi, vědomy si svojí převahy. Muži kráčeli klidně, s puškami namířenými před sebe. Z ramen jim splývaly černé kabáty s pelerínami a pod vysokými klobouky nehybně zíraly šedé masky s dlouhými choboty.
V místě, kde se královští kopiníci shlukli, byla zeď sadu vysoká asi jako dospělý muž a zdaleka ne všichni měli dost síly, aby ji překonali. Jen Geoffrey a pár dalších se dokázalo zachytit za její vrchol, přitáhnout se a překulit na druhou stranu.
Požár tam už strávil všechny stromy, takže teď se v sadu převaloval hustý kouř plný popela. A v dýmu, mezi pahýly kmenů, už na přeživší kopiníky čekal další oddíl Paktu, který mezitím v klidu dorazil po křídle. Stovka mužů stála v přesné formaci, se zbraněmi připravenými k palbě.
Geoffrey zaklonil hlavu a zavřel oči. Ostatní kopiníci pomalu vstávali ze země, kam se svalili při dopadu ze zdi, a vážně se dívali jeden na druhého. Nikdo neřekl ani slovo, ale všem bylo jasné, že se loučí.
A pak se rozezněl roh.
Byl to táhlý dunivý zvuk, který vyšel z hlubin sadu a v ozvěně se rozléhal po bojišti. Zadní řady karabiniérů se tím směrem otočily a zalícily pušky. Stříleli by, ale v dýmu nebylo vidět cíl. Až po dlouhých vteřinách se z něj vyloupli osamělí jezdci.
Byli tři: dvě ženy a jeden muž. Cválali mezi spálenými stromy směrem k Paktu a v rukou drželi vztyčené rudobílé prapory Království.
„Ale neee,“ vzdychl Geoffrey. „Pány ne.“
Na každého z přijíždějících jezdců mířily desítky pušek a převaha Paktu byla tak zjevná, že si vojáci v první chvíli nebyli jistí, zda vůbec mají pálit. Zmateně se otáčeli na velitele a očekávali rozkazy.
O pár vteřin později už měli jasno.
Za trojicí jezdců se vyřítila královská jízda. Šiky rytířů vyrazily z dýmu a zaplnily celý sad. Bylo jich tolik, že ani nešlo poznat, kde jejich řady končí. Všechno těžce obrnění muži v kroužkových košilích a kyrysech, zvedali do výše tasené meče a nadšeně řvali.
„Palte!“ křikl velitel Paktu a najednou byl vzduch plný kovových projektilů.
Večer se prolomil do noci, takže ve vstupní hale hotelu byla úplná tma. David opatrně vešel dovnitř a po dvou krocích mu pod nohama zaskřípalo rozbité sklo. Okamžitě strnul a se zatajeným dechem naslouchal.
Někde v chodbách téhle rozlehlé budovy určitě byla Pavla a podivný pár od plotu — v lepším případě. V tom horším byl hotel plný lidí skrčených v prázdných pokojích a tmavých koutech.
Davidovi připadlo, že ten tichounký zvuk drceného skla musel každého upozornit na jeho přítomnost. Nic se ale nedělo, bylo slyšet jen šum deště. Chvíli přemýšlel, jestli je bezpečnější hluk nebo světlo, a nakonec se rozhodl pro světlo. Vytáhl z kapsy mobil a posvítil si pod nohy. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože v mdlém světle uviděl linku čerstvých blátivých šlápot.
Stopy vedly na druhou stranu vstupní haly, kde začínalo úzké schodiště do podzemního patra hotelu. David si přitiskl mobil k bundě, aby utlumil jeho světlo, a pomalu začal sestupovat do sklepa. Zem tady byla pokrytá kuličkami z airsoftových pistolí, střepy a odpadky. David našlapoval opatrně, váhu z nohy na nohu přenášel pozvolna, aby ho nic neprozradilo.
Schody ho zavedly do úzké chodby plné vylomených dveří. Na jejím konci se z jedné místnosti linulo tlumené světlo. David obezřetně překračoval rozbitá dveřní křídla a krok po kroku se plížil k cíli. Srdce mu tlouklo tak silně, až měl pocit, že se mu prodere z hrudního koše ven a krvavě sebou plácne na podlahu. David schoval mobil do kapsy a opatrně nahlédl prázdným dveřním rámem.
Byla to velká místnost, její zadní stěna se už ztrácela ve tmě. Dřív to byla hotelová sauna nebo sprchy, protože všechny stěny i podlaha byly vykachlíčkovány a v opačném rohu místnosti se zvedalo lemování jakéhosi bazénku. Ani ne dva metry od Davida seděl člověk zabalený v dece. Nebylo mu příliš vidět do tváře, protože měl hlavu skloněnou nad nějakou knížkou. Děsivé na něm bylo, že měl nad čelo — jako nepochopitelnou čepici — vytaženou vojenskou plynovou masku.
Ve směsici světla a stínů od jeho baterky pak David rozeznal ještě tři spací pytle, rozházené po místnosti. V každém někdo ležel.
David chvíli chodil na box a jednou byl v pouliční rvačce. Výstupem obou zkušeností bylo, že měl zdravý strach z bitek. Nůž v kapse nebo teleskop na opasku není ve tmě vidět, stejně jako vychozené semináře kontaktní sebeobrany. A tady ti lidé navíc byli tři — pokud počítal, že v jednom ze spacáků je Pavla.
Když mu jeho otec zavolal na mobil, David vůbec netušil, co se děje.
Zvuk vyzvánění explodoval do ticha a vyplnil celou místnost. Člověk s maskou byl okamžitě na nohách. Ostatní lidé se ve svých spacácích napřímili a mátožně se z nich začali hrabat ven, jako oživlé mrtvoly.
David na nic nečekal a vyrazil pryč. Mával před sebou mobilem a přeskakoval překážky, které se vynořovaly v nejasném světle displeje. Mobil pořád ječel svoji melodii a žaloval, kam David běží. Vzadu dusaly čísi kroky. Pak David přes něco klopýtl, vykřikl, zatápal rukama v prostoru a zřítil se na beton.
Nestačil ani složit dlaně pod sebe, takže si rozedral tvář. Do kotníku, který se mu zaklínil o vylomené dveře, vystřelila bolest. Okamžitě se vzepřel na rukách a pokusil se vstát — ale kdosi mu celou vahou stoupl na záda a přirazil ho k zemi.
„Žáre! Žáre!“ ječel mladý hlas, který patřil muži s plynovou maskou.
Pak Davida kdosi chytl za rameno a otočil na záda. Do očí se mu vedralo ostré světlo baterky a úplně ho oslnilo.
„No ty pičo,“ vydechl Roman Nožár.
„Kdo to je?“ zeptal se člověk s maskou, kterého žena před hotelem oslovila jako Ezechiela.
„Nikdo,“ řekl Roman.
„Jdu pro Pavlu,“ dostal ze sebe David a začal se sbírat zpátky na nohy. Kotník ho bolel, ale neměl ho vymknutý.
Roman na Davida hleděl, nic neříkal a jen se kýval z jedné strany na druhou jako opilý.
„Žáre, kdo to je, kdo přišel?“ zasténal hlas ve dveřích sprch. Patřil ženě, která přišla spolu s Ezechielem. „Je to Andrej?“
„Ne,“ řekl Roman hlasem náměsíčného. „Andrej umřel.“
David udělal krok dozadu, aby zvětšil prostor mezi sebou a skupinou hrozivých mátoh.
Ezechiel se otočil k Romanovi. „Co teď?“
On jediný zněl normálně, stál zpříma a držel se na nohou — jen s maskou vytaženou na čelo připomínal bytost s ohromným nádorem na hlavě.
„Ani nezačalo svítat,“ zamumlal Roman.
Ezechiel ho chytl za ramena a prudce s ním zatřásl. „Žáre, vzbuď se!“
Poslední mátožný stín se ještě víc přiblížil. Ezechiel tam krátce šlehl baterkou a ve tmě se zaleskly červené vlasy. Pavle se podlamovala kolena a při chůzi se přidržovala zdi.
David se vrhl Pavle naproti, aby ji podepřel, ale Ezechiel mu zastoupil cestu. „Hej, hej, jako opatrně!“
„Jsou tam sami,“ řekla Pavla bez zjevné souvislosti.
V Davidovi se mísil vztek a hrůza. „Co jste jí to kurva dali?“ zařval a přirazil Romana na stěnu.
To ho zřejmě probralo. „Jen hypnotika, bude dobrá.“
„Jaký hypnotika, ty sráči!“
Ezechiel chytl Davida za rameno, aby ho od Romana odtáhl, ale ten byl v ráži. Celým tělem se otočil a poslal do tmy za sebou pravý direkt. Jeho pěst narazila do něčeho kostnatého, Ezechiel zaječel a upustil baterku.
Chodba ponořila do tmy. David se podruhé ohnal do míst, kde tušil Romana, ale netrefil. Ten Davidova útoku využil, vrhl se na něj a společně se zhroutili k zemi, do hromady rozbitých dveří.
Pavla se rozkřičela, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.
David s Romanem se chvíli zmítali na podlaze a každý se snažil získat převahu. Davidovi se téměř podařilo postavit na nohy a získat tak výhodnou pozici pro kopnutí, ale pak mu rudě bliklo před očima a jeho tělo vypovědělo poslušnost.
