Časopis spolku PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI zeměpisně-etnograficko-společenský čtvrtletník
5. ročník – podzim 2014
V naší činnosti budeme i nadále pokračovat Mnozí z nás – nositelé štafety osudů, kterou jsme jako každý jiný člověk převzali po svých předcích, jsme je však mohli prožít ve zcela odlišném průběhu, kdyby … ano, kdyby si naši rodiče a mnohdy i prarodiče před mnoha desetiletími a téměř již stoletím – v období 1. republiky – nerozhodli dobrovolně zvolit svoji snad lákavou, ale i nejistou budoucnost a odstěhovat se z Čech, Moravy a Slezska na nově přičleněnou územní součást Československé republiky – Podkarpatskou Rus. Tam následně prožili méně či více let meziválečného období, sice ve složitých, ale snad i docela přijatelných životních poměrech, povětšině však v příznivém prostředí hospodářského růstu – v důsledku situace, kdy celková zanedbanost tohoto území po staletích maďarské nadvlády pro to vytvářela příznivé podmínky, proto však i v prostředí úspěšného budování a rozvoje celospolečenského života tamní společnosti, směřující postupně k dosažení úrovně života v historických zemích republiky. Po několika letech do jejich osudů postupně zasáhly neočekávané politické události a neovlivnitelné existenční změny, které je přinutily mnohdy proti jejich vůli vrátit se zpět – do původních míst a ke svým rodinám v historických zemích, navíc v období počínající 2. světové války, do prostředí postupně narůstajících hrůz jejího následného vývoje. Mnozí z nich ve smíšených manželstvích uzavřených v průběhu 1. republiky zejména s občany rusínské národnosti, neboť s nimi se tehdy čeští občané během žití na Podkarpatské Rusi nejvíce sblížili. Když válka skončila, byli to však oni, kteří na rozdíl od většiny svých spoluobčanů nemohli na svoje minulá léta veřejně ani vzpomínat nebo snad o návratu na Podkarpatskou Rus dokonce uvažovat. Toto území se v rozporu s po-
POZVÁNKA
R E PU BL I K A Č E SKOSLOV E NSK Á 1933
žadavky tamních obyvatel zmocnil Sovětský svaz a tak ani připomínat si jeho dřívější sounáležitost s ČSR bylo nepřípustné. Prožívali proto další desetiletí podivné a potlačované historie svých životů, aby se teprve po ukončení komunistické diktatury mohli svobodně vyjádřit ke své minulosti a následně po rozpadu Sovětského svazu se jako svobodní občané vypravit do země svého dávného žití a mnozí z nich i do svého rodného kraje. Přitom si snad ani neuvědomovali jak složitý byl jejich dosavadní život a jak se lišil od životů většiny ostatních spoluobčanů, kteří se povětšině někde v republice narodili, tam prožili celý svůj život a tam také nakonec odešli na věčnost. Naplnila se naše touha vypravit se na Podkarpatskou Rus a nynější Zakarpatskou oblast Ukra-
jiny. Mnozí se tam po desetiletích setkali se svými příbuznými, neboť jim to dříve sovětské úřady buď nepovolily, nebo se k tomu někteří ani neodhodlali, když neměli jistotu, že se po návštěvě vrátí domů. Připomínám všechny tyto skutečnosti proto, že jsme takový vývoj po mnoha desetiletích vůbec nepředpokládali. Počátečním podnětem bylo tehdy vzájemné vyhledání a setkání: v říjnu 1990 bylo v Praze založeno občanské sdružení „Společnost přátel Podkarpatské Rusi“ a následně v červnu 1992 jeho brněnská odbočka. Stalo se tak 22. 6. 1992, v hotelu Kozák v brněnských Žabovřeskách. Sešlo se tehdy asi padesát prvních zájemců o členství, jejich počet však následně rychle narůstal až k počtu 130 až 150 členů. Mnozí se již znali a další si ve svých vzpopokračování na straně 3
(prosíme – čtěte pozorně)
Členové výboru spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno zvou své členy a příznivce na
společenské setkání, které se uskuteční dne 26. listopadu 2014 (středa) – v době mezi 15,30 až 19,30 hod. v zasedací místnosti Úřadu městské části Brno-střed, Brno – Dominikánská 2 (přízemí), tedy v budově a místnostech, ve kterých se konaly naše členské besedy do roku 2009, s následujícím programem: • 15,30–16,30: členská beseda členů spolku – organizační záležitosti, informace a další výběr členských příspěvků na rok 2015 případně obvyklé občerstvení • 17,00–19,00: společenské setkání – kytarový koncert interpreta a skladatele, profesora pražské Akademie múzických umění – pana
Štěpána Raka
Bližší informace o tomto vynikajícím českém a světovém umělci – viz samostatný příspěvek.
Předkládáme Vám – všem našim členům a příznivcům – nabídku této mimořádné kulturní události a předpokládáme, že Vás zaujme a že se ji zúčastníte. Akce je pořádána jako společenské setkání členů všech dalších brněnských národnostních menšin, je dále podpořena výborem národnostních menšin Magistrátu města Brna a proto jsou jejich členové k účasti rovněž přizváni. Vstupné na koncert je symbolické – 70 Kč. Členům našeho spolku budou vstupenky předány při vstupu do sálu, stupné v plné výši bude uhrazeno z prostředků hospodaření spolku. Vstupenky pro členy dalších národnostních menšin budou předány předsedům výborů v požadovaném počtu, a to při jejich setkání počátkem listopadu v Klubu zastupitelů města Brna nebo jim budou nabídnuty až před koncertem u vstupu do sálu. Závěrem připomínám, že pro členy výboru našeho spolku se jedná o organizačně náročnou a současně významnou kulturní akci a proto očekáváme Vaši plnou podporu jejímu úspěšnému průběhu a zejména Vaši jistou účast. Těšíme se na vzájemné setkání. 1 Členové výboru spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno.
Pozoruhodný osud Štěpána Raka neumíme představit, co to pro tak mladou holku bylo,“ hovoří o nelehkém osudu své matky Rak. Možnost vykoupit se jí dal až generál Svoboda, který nabíral v gulazích dobrovolníky do své armády. Slyvková pak jako zdravotnice přešla v první linii z Buzuluku až do Prahy.
Matka už se nemohla vrátit Foto: www.stepanrak.cz
Když v roce 1989 zemřela adoptivní matka Štěpána Raka, zanechala mu dopis, ze kterého se dověděl celou pravdu o svém původu, kterou doposud jenom tušil. Jen těžko si lze představit, co při čtení řádků, které mu po sobě maminka zanechala, tehdy už světově uznávaný kytarista a skladatel cítil. Z dopisu se dozvěděl, že jeho pravou matkou byla zdravotní sestra Vasylyna Slyvková z malé vesničky u západoukrajinského města Chust, která do Prahy přijela na konci války s 1. čs. armádním sborem generála Ludvíka Svobody. V osvobozené české metropoli pak 8. srpna porodila syna Štěpána, který byl o pár dnů později pokřtěn v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje na Novém Městě. Rakovým biologickým otcem měl být generál Stěpan Zakolansky, o němž se však hudebníkovi ani po dvaceti letech pátrání nepodařilo nic zjistit. Vasylyna Slyvková se už jako sedmnáctiletá dívka pokusila dostat z Podkarpatské Rusi (v březnu 1939 ji obsadilo Maďarsko) do Ruska, aby mohla aktivně bojovat proti Hitlerovu Německu. Hranice se Sovětským svazem se jí skutečně počátkem roku 1941 podařilo překonat, byla zde však jako údajná špiónka zatčena a internována v táboře v tehdejším Stanislavovu, dnešním Ivano-Frankivsku. „Několik let byla po kriminálech, nikdo si
V péči o zraněné pokračovala i po příchodu do Československa, kdy krátce sloužila v táboře v severočeském Bohosudově. V březnu 1946 se rozhodla vydat zpět do Podkarpatské Rusi navštívit rodiče, které už čtyři roky neviděla. Osmiměsíčního synka svěřila své spolubojovnici s tím, že bude za týden zpět a malého Štěpána si vyzvedne. Drsná skutečnost však život matky a syna převrátila naruby – velmocenská politika a souhra nešťastných náhod vedly k tomu, že už se nikdy neviděli. „Při cestě do Podkarpatské Rusi byla okradena, přišla o peníze i doklady,“ popisuje Štěpán Rak. V tehdejší chaotické době však nebylo jednoduché si nové dokumenty pořídit. Než se to Vasylyně podařilo, byly v dubnu ze Stalinova příkazu hermeticky uzavřeny hranice, aby lidé z Podkarpatské Rusi masově neutíkali do Československa. „Dítě onemocnělo, přítelkyně je bez jakýchkoli dokladů odnesla do nemocnice a sama opustila Prahu,“ doplňuje podrobnosti příběhu profesor Mikuláš Mušinka z prešovské univerzity, jenž na téma osudů Rakovy rodiny napsal studii. „Nemocnice opuštěné dítě odevzdala do útulku na Zbraslavi,“ dodává. Všechny Vasylyniny pokusy spojit se s přítelkyní přes Červený kříž nebo čs. orgány selhaly. Už v květnu, kdy mu byl necelý rok, si pro Štěpána přišli manželé Rakovi a ujali se ho. „Víš, my
Prof. ŠTĚPÁN RAK (8. 8. 1945) Životní a umělecká dráha Štěpána Raka je podrobně zmapována v řadě encyklopedií, v rozhovorech pro naše i zahraniční televize, pro rozhlas i pro řadu novin. Připomeňme alespoň to nejpodstatnější z posledních let. V roce 2000 byl Štěpán Rak jmenován historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary České republiky. Titul mu udělil prezident Václav Havel. V roce 2001 byl jako první kytarista na světě pozván k sólovému vystoupení na slavné moskevské konzervatoři P. I. Čajkovského. Ohlas koncertu, kterého se zúčastnily špičky ruského hudebního života, byl zcela mimořádný a vyústil v další pozvání. V témže roce vystoupil společně s Alfredem Strejčkem v Mexiku s koncertním projektem k poctě J. A. Komenského VIVAT COMENIUS. Bylo to již čtvrté společné turné těchto umělců po americkém kontinentu. V roce 2002 vystupuje Štěpán Rak opět na moskevské konzervatoři a na prestižním světovém festivalu Moskevský podzim. K třiasedm-
2
Foto: www.stepanrak.cz
desáti zemím, které do té doby se svou kytarou navštívil, přibylo v tomto roce ještě Japonsko. V roce 2003 vychází společná kniha Jaroslavy Urbanové a Štěpána Raka KYTARA, MÁ LÁSKA. Je věnována velké osobnosti, zakladateli české kytarové školy, profesoru Štěpánu Urbanovi. V únoru 2004 byl Štěpán Rak pozván na koncertní vystoupení jako první český kytarista do Číny. V divadle v Pekingu oslnil svým koncertem Chvála čaje.V březnu 2004 je hostem mezinárodního kytarového festivalu Světoví mistři kytary,
jsme strašně chtěli holčičku, ale ty jsi nám zbyl,“ napsala o čtyři desetiletí později Marie Raková svému adoptivnímu synovi ve zmiňovaném dopise. I tak si Štěpána okamžitě zamilovali a brzy už si život bez něj nedokázali představit. Tatínek nejdříve pracoval jako obecní policista a krátce jako příslušník SNB, odmítl však vstoupit do KSČ, takže zbytek života strávil jako pomocný dělník v cementárně. Maminka, která pracovala jako prodavačka, ze strany vystoupila po sovětské okupaci v srpnu 1968. I přes těžkou životní situaci vždy dbali o to, aby Štěpánovi nic nechybělo.
Klečela před domem a prosila Vasylyna Slyvková se však se ztrátou svého dítěte nedokázala smířit. „Vynaložila veškeré své úsilí, aby se mohla vrátit. Když byla vyznamenána řádem Hrdina Velké vlastenecké války, podařilo se jí sem po roce 1948 dostat,“ vypráví Rak. „Dokonce se dopátrala i toho, kde žiji. Po celé měsíce pak chodila před náš dům, kde klečela a prosila, aby mě naši vrátili.“ Jenže Rakovým již malý Štěpán přirostl k srdci a rozhodně se jej nehodlali vzdát. „Pamatuji si takovou shrbenou postavu, jenže naši mě vždy odehnali,“ vybavuje si Štěpán Rak jediné matné vzpomínky na svou pravou matku. Byly mu tehdy asi čtyři roky. Adoptivní maminka později v dopise svého syna prosila o odpuštění. „Napsala, abych jim odpustil, ale že už mě nemohli vrátit. Nemohli mít děti a já jsem byl jejich jediná naděje,“ říká známý hudebník. Toho, že s Rakovými zůstal, ale rozhodně nelituje. „Všem dětem na světě bych přál tak úžasné biologické rodiče, jaké já jsem měl adoptivní,“ dodává s dojetím v hlase. Zdroj: Novinky.cz který se konal v Kalifornii v USA, kde se s velikým ohlasem setkala Rakova celovečerní suita pro sólovou kytaru Dvacet tisíc mil pod mořem. Během roku 2005 navštívil se svou kytarou řadu zemí i mnoho míst naší republiky v rámci oslav svého jubilea. V listopadu 2006 byl Štěpán Rak obdarován světovým unikátem z díla sochaře Jana Řeřichy, kamennou kytarou. Tato kytara má zcela výjimečné rezonanční vlastnosti, které Štěpán Rak využívá ve svém projektu KYTAROTERAPIE. Koncem listopadu 2007 oslavil koncertem na HAMU spolu se svými absolventy čtvrtstoletí kytary, kterou v roce 1982 na HAMU založil. Významným okamžikem bylo vystoupení 4. 11. 2007 ve Florencii v Galerii Uffizi, kde společně s Alfredem Strejčkem provedli Komenského Obecnou poradu před obrazem Komenského od samotného Rembrandta. V prosinci pak došlo k vydání výběru z díla Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských, kterou oba umělci pokřtili. Štěpán Rak je osobností, která si své posluchače podmaní intenzitou prožitku, interpretačním mistrovstvím a absolutním splynutím interpreta a skladatele v jedné osobě, s duší hudby. Zdroj www.stepanrak.cz
V naší činnosti budeme i nadále pokračovat pokračování ze strany 1
mínkách uvědomovali vzájemnou sounáležitost ve společné historii. Ovšem těch původních, kteří v období 1. republiky přinesli na Podkarpatskou Rus svojí přínosnou prací nebývalý rozvoj všech oblastí společnosti, bylo mezi námi po více než padesáti letech od opuštění tohoto území málo. Setkali jsme se proto povětšině již jako jejich potomci – ovšem s nadšením a odhodláním navázat na jejich minulost. Naši prvotní touhou bylo poznání již bývalé Podkarpatské Rusi v jejím současném stavu. I když některým z nás se v minulosti podařilo dostat se tam v rámci různých krátkodobých zájezdů, ty se uskutečňovaly vždy jen krátkodobě, po předem stanovené trase a s připraveným programem. O to větší tedy byla naše touha poznat rodná místa, u některých zanechaný nemovitý majetek nebo se setkat s bývalými přáteli nebo spolupracovníky. Mnozí z nich tam i po mnoha desetiletích stále žili a setkání s nimi byla srdečná a vstřícná. Po rozpadu Sovětského svazu a vytvoření samostatné Ukrajiny se v roce 1991 vypravila na býv. Podkarpatskou Rus první svobodně organizovaná turistická výprava a tam už se setkala s členy nově vytvořeného spolku rusínské národnosti, kteří byli téměř půl století v režimu sovětských represí zakázanou a pronásledovanou národností. Ti měli před sebou občanské referendum uspořádané současně s rozpadem Sovětského svazu v prosinci 1991, ve kterém se kladně vyjádřili ke třem položeným otázkám: k rozpadu Sovětského svazu, ke zvolení prvního prezidenta svobodné Ukrajiny – pana Kravčuka a také k požadavku ekonomické autonomie svého území – Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Pro schválení požadavků referenda se tehdy kladně vyjádřilo 78 % veškerého tamního obyvatelstva a tak se zdálo, že situace směřuje k zásadním vnitropolitickým změnám. Myšlení tamních obyvatel se dokonce rychle změnilo k vysněným předpokladům, že se území býv. Podkarpatské Rusi znovu začlení do Československé republiky obnovené v předválečných hranicích. Začaly se pro to z jejich strany vytvářet i podmínky, když se začali sdružovat občané, kteří se po řadě let nemohli svobodně projevovat a předpokládali nyní pokračování slibného začátku pro nové spojení s Československou republikou a tím „návrat do Evropy“. Nechci se dále zabývat pokračujícím politickým a společenským vývojem na Zakarpatské oblasti Ukrajiny – není to záměrem tohoto příspěvku, ale jeho následný vývoj a současný stav jsou všeobecně známy. Nyní je třeba předpokládat a obyvatelům Ukrajiny to ze srdce přát, aby vyústil co nejdříve v demokratické řešení a mj. v uznání rusínské národnosti a jejich historických práv. Již jsem uvedl, že jsme vznikli v roce 1992 jako odbočka pražské „Společnosti přátel Podkarpatské Rusi“. Počáteční optimismus pro budoucí zaměření naši činnosti nás všechny názorově stmeloval. Zdálo se, že v naši společné práci a společném sledování nepochybných cílů naši činnosti nás to na dlouhou dobu v tomto úsilí spojí a sjednotí. Jak se později prokázalo, nebyla to šťastná volba, která však byla zdůvodněna společnou historií a tedy i zájmem všech zakládajících členů. Těch bylo již zpočátku kolem tisíce, s postupným nárůstem na 1 200 až 1 400 členů – a to nejen z republiky, ale z celého světa.
Brněnská odbočka přistoupila k budoucím záměrům a cílům s plnou zodpovědností: rozvinuli jsme řadu činností, která měla za cíl nejen podporu našich členů v jejich různorodých zájmech, ale také obnovu vzájemných česko-rusínských vztahů. I o tom jste byli rozsáhle informováni v předcházejících číslech časopisu. Málo však bylo uvedeno o spolupráci a součinnosti s členy pražského výkonného výboru tvořeného převážně pražskými členy. Jejich činnost byla z hlediska zapojení členské základny zcela minimalizována: vytvořila se sice struktura výkonného výboru, začal vycházet časopis, byli získáváni sponzoři pro podporu rozvíjení činnosti, ale nebyl zájem o formulaci záměrů a cílů naši činnosti a dokonce v Praze a okolí, kde bylo organizováno asi 400 členů, nebyla nikdy založena ani odbočka, která by zapojila členy do konstruktivní činnosti. Výkonný výbor tvořili dlouhodobě starší lidé, kteří sice měli vztah k býv. Podkarpatské Rusi, ale celá jejich činnost spočívala hlavně v administrativní práci, výborových schůzích a později jedenkrát ročně v tzv. valné hromadě, která měla vždy stejný průběh, s programem oslavného charakteru naší činnosti. Nikdy nebylo řádně vedeno účetnictví, i když bylo hospodařeno se statisíci korun. Činnost pouze dvou odboček byla dlouhodobě druhořadá a nebyla jim věnována téměř žádná pozornost a podpora. Jejich finanční podpora byla minimální nebo i žádná, i když výkonný výbor měl příjmy od několika sponzorů, z členských příspěvků a různých značných darů, např. ze strany zahraničních Rusínů. Naše odbočka byla nucena řadu let tento stav tolerovat, avšak současně se snažila ho změnit. Situace se však postupně vyhrocovala: podstatné byly snahy některých členů výkonného výboru o změnu charakteru našeho občanského sdružení na vysloveně „rusínské“, sdružující občany s ukrajinskou státní příslušností, kteří byli v republice povětšině dočasně, pouze za výdělkem, s předpokladem jejich budoucího návratu domů – na Ukrajinu. Přitom ani z jejich strany nebyl o členství zájem. Tyto nepřekonatelné snahy ze strany výkonného výboru vedly k rozvratu prvotních záměrů naší existence, poté téměř k rozpadu výkonného výboru v roce 2009 a následně k naší snaze o převedení činnosti OS do Brna. Po vyhrocení situace došlo k ukončení spolupráce mezi zbytky výkonného výboru a výboru brněnské pobočky a k ustavení samostatného brněnského OS, s vlastní právní subjektivitou a se zahájením činnosti od 1. 1. 2011. Tím byly ukončeny dlouhodobé rozpory s Prahou – došlo k následnému organizačnímu osamostatnění. Z původní členské základny se přehlásilo asi 100 oslovených členů z celé republiky, v průběhu doby přibývají další jednotlivci. Rozvíjení činnosti umožňuje dlouhodobé poskytování finančních dotací z rozpočtu města Brna zajišťované nám Magistrátem města Brna a v posledních letech dalších účelových dotací z finančních prostředků Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Jsme součástí sdružení národnostních menšin města Brna a Jm kraje, zúčastňujeme se aktivně nebo pasivně jejich akcí. Máme vlastní klubovnu v areálu Staré radnice, ve které se konají schůze výboru a setkání s řadovými členy. Je v ní umístěna knihovna spolku. Vydáváme vlastní časopis, který svým obsahem sleduje základní poslání a cíle naší činnosti. Pořádáme dvakrát ročně členské besedy zaměřené svým obsahem na historii a současnost našich občanů ve vztahu k býv. Podkarpatské Rusi. Výbor našeho spolku má pravidelné schůze první středu v měsíci, ale setkáváme se téměř ka-
ždý týden. Máme samozřejmě schválené stanovy, běžný bankovní účet a rovněž zkušenou a spolehlivou hospodářku. Nemáme sice vlastní kulturní skupinu – z důvodu vysokého věku našich členů, ale občas si je ale přizveme k naší nabídce kulturních akcí pro veřejnost nebo pro členy dalších národnostních menšin: v nedávné minulosti to byl Zakarpatský soubor písní a tanců z Užhorodu, v listopadu tr. jsme ke koncertnímu vystoupení přizvali světového kytaristu, skladatele a profesora pražské Akademie múzických umění – pana Štěpána Raka. Pořádáme již v omezeném rozsahu zájezdy na Podkarpatskou Rus, v červnu tr. jsme se třemi našimi členy zúčastnili v několika dnech Letní školy rusínského jazyka, kterou již po několik let pořádá Prešovská univerzita. Udržujeme kulturní kontakty s uměleckými školami v Užhorodě, Chustu, Teresvě, Hrušově, Mežhorje a rovněž lesnickými školami a organizacemi v Užhorodě, Chustu, Mežhorje a Sinevirském národním přírodním parku. Udržujeme dlouhodobé vztahy s krajanskými spolky v Užhorodě. Pomáháme českým občanům při získávání náhrady majetkové újmy v důsledku nuceného opuštění jejich majetku zanechaného na Podkarpatské Rusi v období souvisejícím s 2. světovou válkou. A hlavně: organizujeme a podporujeme rozsáhlé kontakty mezi občany České republiky a Zakarpatské oblasti Ukrajiny – mezi příbuznými, přáteli, známými, studenty, kulturními a vědeckými pracovníky… Myslím, že se jedná o činnost rozsáhlou, spojenou s vynaložením značného množství práce a potřebného času. Rozhodující je trvalý a vstřícný vztah ze strany členů výboru, kterým nelze než vyslovit upřímný dík – vždyť nikdo z nich není za tuto práci finančně odměňován. Existují všechny potřebné podmínky, aby bylo možno v této činnosti úspěšně pokračovat. V této situaci si však stále naléhavěji uvědomuji podstatnou skutečnost, kterou je dlouhodobý a trvalý úbytek členů našeho spolku. Ten je způsoben především jejich vysokým věkem a s tím souvisejícím zhoršováním jejich zdravotního stavu, který jim znemožňuje zúčastňovat se aktivně klubových akcí. Je však stálý zájem o náš časopis, který tak tvoří jakési trvalé vzájemné pojítko řady členů na výbor a náš spolek. Je potěšitelné, že se nám v poslední době přihlásilo pět nových členů. Oproti většině dalších brněnských národnostních menšin jsme v zásadní nevýhodě v tom směru, že z vlastních zdrojů nemůžeme pro členství zlákat a získat naše potomky, kteří již nemají zájem o minulost svých rodičů. Proto nemůžeme vytvořit ani žádný kulturní soubor – pěvecký, hudební či taneční. Navíc podmínkou pro získání finančních dotací je jejich poskytování národnostním menšinám, kterých členové se hlásí k nějaké národnosti, ale současně jsou českými státními příslušníky. Určitá naděje k pozitivní změně se nabízí ve skutečnosti, že počátkem října tr. byl předán věřícím řeckokatolické církve kostel sv. Josefa na Josefské ul. v Brně. Ten má sloužit asi třem stům jejich členů, mezi kterými by snad bylo možné získat i nové členy našeho spolku. Chystáme se tyto věřící kontaktovat – ovšem pokud budou mít v naši republice trvalý pobyt, české státní občanství a hlavně zájem podílet se na naši činnosti. Tím by mohly být naše budoucí problémy dlouhodobě řešeny. Závěrem chci uvést, že naše situace není kritická a že stále máme dosti dosavadních členů. S optimismem tedy můžeme hledět do budoucnosti: v naší činnosti chceme a budeme pokračovat. Libor Chytilek – předseda výboru spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno.
3
Kiril Prokop
vlastenec, nerozlučne spätý s rodnou hrudou
V dejinách Podkarpatskej Rusi prvej polovice 20. storočia patrí dôstojné miesto Kirilovi Prokopovi. Jeho meno znie česky, avšak jeho predkovia i on sám sa hlásili k rusínskym koreňom. Narodil sa v mnohodetnej rodine roľníka 4. 3. 1883 v obci Iza v okrese Chust, kde získal základné vzdelanie. Od mladých rokov získaval praktické skúsenosti vo vedení domáceho hospodárstva. V r. 1907 sa oženil s vdovou po bohatom gazdovi a usadil sa v obci Krivá neďaleko Chustu. K. Prokop sa hlásil k pravoslávnej viere a z tejto cesty sa neodchýlil po celý život. Spolu s ďalšími 93 pravoslávnymi Rusínmi bol v júli 1913 uhorským kráľovským prokurátorom Dr. Illésom v meste Marmarošská Sihoť obvinený z velezrady. Obžalovaným bolo kladené za vinu, že usilovali o podriadenie pravoslávnych veriacich v severných Karpatoch ruskej pravoslávnej cirkvi a o pripojenie k Rusku územia Uhorska, obývaného Rusínmi. Napriek dôkazom o nevine obžalovaných a protestom európskej verejnosti bolo 32 Rusínov, medzi nimi aj K. Prokop, v marci 1914 odsúdených do väzenia a na vysokú peňažitú pokutu. Je potrebné pripomenúť, že marmarošský proces bol prvým politickým procesom proti rusínskym sedliakom, ktorí protestovali proti politike maďarizácie. K. Prokop strávil vyše dvoch rokov v okovách vo vojenskej pevnosti Komárno v zostrenom režime, dlhé obdobie na samotke, pri častom mučení. Utrpenie však jeho ducha nezlomilo. V očiach pravoslávnych veriacich sa K. Prokop stal váženou autoritou a uznávanou osobnosťou. Po prepustení z väzenia sa vracia do Krivej a venuje sa hospodáreniu na svojej usadlosti. Začiatkom 20. rokov, kedy v demokratických podmienkach ČSR boli na Podkarpatsku vytvárané základy moderného politického života, K. Prokop vyvíjal činnosť v rámci Karpatoruskej strany práce, maloroľníkov a bezzemkov, vedenej A. Gagatkom. Táto pomerne malá strana v tomto období spolupracovala s Čs. stranou národno-socialistickou. V parlamentných voľbách v r. 1925 sa stal poslancom pražského Národného zhromaždenia ako náhradník. Poslanecké kreslo získal až neskôr, v r. 1928 po rezignácii A. Gagatka. K. Prokop nastúpil ako nezaradený poslanec, od r. 1928 pôsobil
4
v parlamentom klube Čs. strany národne socialistickej. V parlamentných voľbách v r. 1929 kandidoval a bol zvolený ako poslanec za Agrárnu (Republikánsku) stranu. Počas svojej činnosti v Národnom zhromaždení v r. 1929–1935 K. Prokop úzko spolupracuje so kolegami V. Ščereckým a J. Zajícom v Agrárnej strane pri riešení otázok, dôležitých najmä pre podkarpatských roľníkov. Pracuje na zlepšení dostupnosti úverov pre menej majetných roľníkov pre vybavenie osivom, mláťačkami a ďalšími zariadeniami. Pri plnení programu zemskej Poľnohospodárskej komory sa výrazne pričinil o výstavbu obilných síl v Baťove, Berehove a v Sevluši, o urýchlenie melioračných prác v oblasti veľkého močiara Serňe v oblasti na sever od Berehova a o vybudovanie skladíšť tabaku v Mukačeve a Sevluši. V článkoch, ktoré zverejňoval v miestnej tlači, pozitívne vníma výsledky pri budovaní Podkarpatska , oceňuje vtedajšie kultúrne a duchovné prostredie Podkarpatska ako výrazné zlepšenie postavenia Rusínov oproti starému uhorskému obdobiu. K. Prokop si zamiloval malú dedinku Krivú a okolie Chustskej brány, 13 km dlhého a 2 km širokého údolia medzi Gutinskými a Chustskými vrchmi, kde Tisa opúšťa horský kraj a vstupuje do nížinatej oblasti. Pričinil sa o výstavbu nového kostola v Krivej, v okolí obce dal postaviť dva mlyny na spracovanie produkcie obilia. V Krivej žilo v období 1. ČSR vyše 1000 obyvateľ väčšinou rusínskej národnosti. V blízkosti obce sa nachádzalo niekoľko minerálnych prameňov a menšie náleziská hnedého uhlia. Tisa pri Krivej vytvárala početné ramená s menšími ostrovmi, spojenie obce s pravým brehom smerom na Chust zabezpečovala kompa. Koncom 20. rokov sa K. Prokop po úmrtí manželky po druhý krát oženil a postupne sa stal hlavou mnohopočetnej rodiny. Po odchode z politického života vedie svoje hospodárstvo, rozširuje chov dobytka, stáva sa z neho vášnivý rybár. Jeho život by zrejme i naďalej pokračoval bez dramatických zvra-
tov, nebyť obdobia druhej svetovej vojny a neskoršieho príchodu nových vládcov z východu, čo pre K. Prokopa a jeho rodinu prinieslo mnoho ťažkých skúšok. Ako ctiteľ ruskej kultúry privítal ukončenie dominancie Budapešti nad rodným krajom, sovietsky režim mu však v priebehu krátkej doby odobral jeho usadlosť, prevažnú väčšinu poľnohospodárskej pôdy a pozemkov. V r. 1949 bol za nesplnenie vysokých predpísaných dodávok obilia a mlieka odsúdený na niekoľko rokov, ktoré strávil v gulagu. Jeho rodina bola prinútená opustiť vlastný domov a pretĺkať sa životom v neľahkých podmienkach. Keď sa po piatich rokoch vrátil, prišli ho privítať takmer všetci obyvatelia Krivej. Osud mu doprial ešte ďalšie roky života, ktoré skromne prežil v kruhu svojej rodiny. K. Prokop odišiel na večnosť v r. 1974 ako 91-ročný a je pochovaný v Krivej. Bol príkladom rusínskeho vlastenca, pripraveného priniesť pre svoju vlasť a presvedčenie nemalé obete. Rozumel potrebám podkarpatského ľudu a presadzoval záujmy roľníckeho stavu i v praktickej politike. Ukazujúc svojim deťom pozitívny životný príklad, odovzdával im vo výchove ľudové a umelecké tradície rodného kraja. Jeho dcéra Oľga Prokop, ktorá v súčasnosti žije v Činadijeve neďaleko Mukačeva, je známou a obľúbenou speváčkou ľudových piesní prevažne rusínskeho, ale i českého a slovenského repertoáru. V detstve spievala v cirkevnom chóre, neskôr v chóre činadijevského nábytkárskeho závodu. Dodnes vedie mládežnícky spevokol, vydáva nahrávky s obsahom hlbokého duchovného a vlasteneckého posolstva. Jej piesne a precítený hlasový prejav prenikajú hlboko do sŕdc poslucháčov. Korjatovič
Keď pocestujete Chustskou bránou neďaleko Rokosova, všimnite si obec Krivú, ktorá leží naproti, na ľavom brehu Tisy. Odpočíva v nej svoj večný sen Kiril Prokop, vzácny človek, nezlomený osudom. Venujte mu prosím tichú spomienku.
Řeckokatolická svatyně v Brně Desetiletí procházeli Brňané okolo uzavřeného kostela v Josefské ulici, zasvěceného sv. Josefovi, který nebyl od roku 1994 z důvodu havarijního stavu využíván. Kostel sv. Josefa a navazující komplex bývalého kláštera byl v minulosti majetkem Římské unie řádu sv. Voršily a svou minulostí a nynějším jednotným a stylově uceleným vnitřním vybavením patří mezi nejvýznamnější budovy města Brna. V roce 2010 ho řád Voršilek věnoval řeckým katolíkům. V neděli 5. 10. 2014 byly jeho brány po rozsáhlých opravách znovu otevřeny, aby se napříště stal svatostánkem řeckokatolické církve. Administrátorem farnosti a duchovním otcem asi tří set brněnských řeckých katolíků se stal jejich brněnsko-olomoucký děkan a řeckokatolický farář Serhij Mackula. Kostel při slavnostní bohoslužbě vysvětil řeckokatolický biskup Ladislav Hučko. Farnost chce v tomto areálu nabídnout rovněž kulturní a společenské zázemí pro přistěhovalce z Ukrajiny a Běloruska. Zdá se, že v Brně jsme nejtolerantnější k různým náboženským vyznáním. Najdeme zde pravoslavný kostelík stojící na úpatí Špilberku vytvořený v barvách, jak tomu u této víry bývá a mně připomíná svatostánek stojící u řeky Už v mém rodném Užhorodě; najdeme tu i útočiště vyznavačů židovské obce a zahlédl jsem i Blahoslavův dům na Lidické ulici – mohl bych pokračovat o dalších budovách, kde se scházejí věřící různých vyznání. Brno se může pochlubit prvenstvím mezi ostatními městy v České republice – mohou se tu scházet i vyznavači islámu. Ten tu byl povolen jen s podmínkou bez stavby minaretu, ze kterého by znělo volání muezinů. Je to sice škoda, trochu té exotiky by městu slušelo, ale v ruchu okolních ulic by volání k věřícím asi stejně neproniklo. Ale vraťme se k našemu otevřenému řeckokatolickému kostelu. Některé budovy v Brně nemohu pominout, aniž by k nim nezalétla vzpomínka na dávné události staré desítky let. Ke snímku koste-
la mám zvláštní vztah. V padesátých letech nám poskytl místnost bohoslovec bydlící v přilehlém klášteře ke schůzkám mládeže, která žila politikou daleko víc než je tomu u mladých dnes. Parta jsme byla různorodá – od dělníků po studenty. Rokovali jsme mezi sebou jak projevit svou nespokojenost s poúnorovým režimem. Navykli jsme si na střety mezi různými stranami, slovní i tiskové polemiky byli tenkrát skoro neomezené. Jaký div, že jsme nechtěli chápat, že nad tou volností po převzetí vlády komunisty už „spadla klec“. Pomocí letáků jsme rozšiřovali tiskoviny s různými výzvami k občanstvu, což bylo tehdy odměňováno nepřiměřenými tresty. Dokonce to u státního soudu hodnotili paragrafem o velezradě. Byl to tenkrát
v Brně a v zimě 1949 monstrproces s dvaceti pěti bavícími se souzenými. Věřilo se totiž v té době na pouhé měsíce trvání režimu. Až když krátce po nás zazněly rozsudky nad skupinou Milady Horákové, kterou soudila tatáž soudní smečka jako nás (Trudák, Kepák), děkovali jsme Bohu, že jen dík naší neplnoletosti jsme možná unikli sblížení se s oprátkou. Jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy mohu bez obav míjet kostel sv. Josefa, v němž se už nemusíme skrývat a spiklenecky se chovat rozdáváním „pobuřujících“ letáků,za které by mně, pohozené na ulici, čekala dnes nanejvýš pořádková pokuta. I toto shromáždění řeckých katolíků není samozřejmostí. Také oni byli v nemilosti u vlády sovětské Ukrajiny. Postiženi byli tu i tam. Zde naši kulturträgři dopustili zpustošení tohoto kostela, tam zase z kouzelného svatostánku v Užhorodě vytvořili Muzeum ateismu. O tempora, o mores! Nemohu se ubránit tomu, abych se trochu nezahloubal nad posláním kostelů. Vedle reprezentačních chrámů a katedrál bývají ve velkých městech i skromnější kostely, jakých je většina, avšak – řečeno jazykem vyznavačů náboženství – mají tu jejich návštěvníci blíž k Bohu. Snad je to tím, že se lidé navzájem víc znají, nerozptyluje je nádhera chrámového interiéru i jeho obdivovatelů a mohou se tedy víc soustředit na rozjímání s Nejvyšším. V kostele svatého Josefa je takové posvátné ovzduší – svatostánek se nemůže chlubit vnější i vnitřní bohatostí, řekl bych mluvou praktického dneška – je to plně funkční azyl pro zanícené vyznavače Všemohoucího. Navštívíme-li nějaký velechrám, pří pozorování modlícího se samotáře v lavici nás napadá, jak se může pohroužit do myšlenek nesvětské povahy. Poskytujeme-li tedy řeckokatolické církvi teď možnost v našem městě najít místo k vroucím modlitbám, činíme tak v naději, že i naši věřící v jiných zemích budou přijímáni v stejně tolerantním duchu. Jan Roman
Profil roztodivného politika V uplynulém čtvrtstoletí jsme se v našem politickém životě setkávali s řadou postav, které upadly většinou v zapomnění, jiné však zůstaly v naší paměti, a to v dobrém i horším slova smyslu. Byli a jsou dodnes takoví, jejichž činnost i názory zůstávají neměnné, jiní zas podlehli svodům politické kariéry, která jim slibovala vyšší životní standard. Stávají se z nich názoroví chameleóni, jsou z nich zbohatlíci bez ohledu na svou pověst. Možná se tu jedná o subjektivní pocit, ale posledních dvacet pět let mi utkvělo méně v paměti, než rušná meziválečná doba. Může to být známým poznatkem, že si často vzpomínáme víc na příhody z dětství, než na nedávné události. Totéž se dá říct o zviditelněných postavách nedaleké historie a je jedno, jakým počtem příznivců se chlubí. Ten bývá ostatně kolísavý. Vděčným objektem k tomuto rozboru je postava Václava Klause. U málokterého politika souvisí křivka jeho popularity s povahou tohoto svérázného politika. Lidem zprvu imponoval svojí
cílevědomostí, snad i vzhledem – jeho povahové vlastnosti však byly odhalovány až postupně. Na možnou otázku, proč se vracet k této již doznělé veličině myslím si naopak, že jeho postoje k různým současným problémům nás nutí k ostražitosti s ohledem na jeho stále nepopíratelný vliv na veřejné mínění. Například jeho stále záporný vztah k EU nebo proruské názory k ukrajinským událostem. Ostatně po přečtení nedávno vyšlé knihy od Ladislava Špačka o Václavu Havlovi občan žasne, jaké pochybné modle se to velká část národa kořila. Není též vyloučeno, že bude usilovat po Zemanovi o prezidentský úřad potřetí. Získal jsem o něm svůj první nepříznivý dojem při představování první porevoluční vlády v čele s M. Čalfou Gustavu Husákovi, který byl pro ně odbytá odporná veličina. Při povinném podávání rukou jsem s podivem zaznamenal, že jediný Václav Klaus se přitom usmíval. Úkaz pokládaný národem jistě za bezvýznamný, můj instinkt mě však začal varovat – při sledování jeho další karié-
ry jsem si vzpomněl na svůj správný počáteční odhad tohoto politika, u něhož se dala předpokládat nečekaná pragmatičnost. Nebyl z těch, který se nebojí vysmát svým chybám. Jak pravil starověký Seneca: Kdo se dovede zasmát sám sobě, směje se celý život. On se smál poskrovnu – jeho úsměvy byly spíše spojeny s uštěpačností. Výstižně se o něm vyjádřil Vlad. Just: Klaus by raději umřel, než by veřejně pronesl: Udělal jsem chybu. Neměl rád veřejnoprávní televizi: na otázku, proč se prezident neúčastní debat veřejnoprávní televize, ironicky odpověděl: To myslíte jako tu Českou televizi? Baví se raději s novináři – např. z Blesku, které má rád, řekl před časem Moravec Lidovým novinám. Inu, jeho srdce patří soukromému podnikání. O případu Putin – Ukrajina musí mít Klaus samozřejmě vlastní svérázný názor. Jak říkal senátor Jařab – snad jediným místem, kde měl Klaus mnohem vyšší kredit než Havel, byla Putinova pokračování na straně 6
5
Profil roztodivného politika pokračování ze strany 5
Moskva. Podotýká, že dnešní ruská ideologie zjevně sází na to, že EU jako koncept nevydrží a Evropa se vrátí k slabým národním státům, mezi nimiž si bude Rusko moci vytvářet své sféry vlivu. Kdoví, jestli si přečetl vyjádření ministra obrany USA Gatese, že když se podíval Putinovi do očí, viděl tam chladnokrevného zabijáka. Jeho činy v Gruzii ani později na Krymu nejsou pro našeho rusofila důvodem k znepokojení. Jeho nedávné prohlášení, že kdyby měl pravomoci, krizi na Ukrajině by dokázal vyřešit, svědčí zřejmě o tom, že nepočítá s celistvostí tohoto státu. Jeho zbožňovaný Putin uvažuje nejinak. Rozděl a panuj, zní dávná metoda diktátorů, kterým nevyhovují mocné celky. To vše nebrání tomu, aby na poznámku Američana Anthony Salvia, že je Putin největší vládce století, ho Klaus neopravil: Ne století, ale tisíciletí! Jeho náklonnost k Putinovi je nepochopitelná – Havel ji s ním rozhodně nesdílel, jak o tom píše Špaček. Havlův vztah ke Klausovi byl vždy odtažitý. Havel se vyhýbal po celou dobu svého prezidenství
komunistům a nepřijímal je ani k povolebním konzultacím, což mu Klaus vyčítal. Podle mého mínění rozdíly v jejich názorech skoro na vše byly vzdáleny mnoho světelných roků – ať v mezilidských vztazích (jeho urážlivé: a vy jste kdo?) nebo morálních aspektech politiky (přijetí dalajlámy, Rushdieho, otázka Taiwanu). O jeho sebestředné povaze byly v komentářích popsány celé legendy. Nesnesl u podřízených odporování, známý je incident s novinářkou, kdy z nesouhlasu s ní ji vytrhl diktafon a praštil s ním o zem. Nelichotivá byla o něm slova K. Schwarzenberga: ješitnost se u něho ukázala větší než jeho inteligence. A po bližším poznání se od něho odvraceli i jeho bývalí spolupracovníci – v Týdnu se o něm vyjádřil Tomáš Ježek: s Klausem už ani na tenis – sune se do černých bažin nacionalismu. Dr. Hnízdil se o jeho teorizování ve věci globálního oteplování vyjádřil jako o výkonu, vyjadřujícím totální neznalost a absenci vkusu. Za povšimnutí stojí – konečně jak jinak – s Maximem Gorkým teze „narodil jsem se, abych odporoval“. Byl proti všemu možnému – proti zřizování Ústavního soudu, proti senátu, bankovní radě, om-
budsmanovi – vše to komplikuje podle něho vládnutí. Světoznámý je jeho skepticismus vůči EU či jeho nevědecké potírání názoru o oteplování země. Za co je chválen, je jeho způsob rozbití ČSR. Byla to ukázka nedemokratického rozhodování bez referenda. Byli jsme před přípravou vstupu do EU, kde bychom stejně měli splynout s Unií. Jeho uspěchanost dokonce prý překvapila i jinak autoritativního Mečiara, kterému byl ochoten ustoupit a vzdát se tradiční československé vlajky. Na závěr této neveselé analýzy politika, který rozdvojil národ v názoru na jeho hodnocení do jaké hloubky se zapsal do naší historie jako hlava státu. Dobře to vystihl politolog Marián Kišš: Klausova snaha vyrovnat se Václavu Havlovi a stylizovat se do role prezidenta-intelektuála vyznívá až skoro směšně. Na domácí scéně nenaráží Klaus při tomto svém pózování na větší odpor snad jen z toho důvodu, že méně vzdělaná část publika není schopna úroveň jeho myšlení hlouběji posoudit, zatímco ti, kdo toho schopni jsou, již často trpí únavou z neustálých střetů s Klausovou propagandistickou mašinérií. Jan Roman
Vzpomínání na Podkarpatskou Rus – 2013 Tento článek jsem napsal loni v létě. Okolnosti způsobily, že ho posílám do časopisu spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ až letos. Věřím, že laskaví čtenáři omluví toto zpoždění. Jsem přesvědčen, že krutá a nelítostná občanská válka, která zuří na Ukrajině a jejíž důsledky se bezprostředně dotýkají obyvatel Podkarpatské Rusi, ho činí aktuálním. Od 29.června do 7. července roku 2013 jsem pobýval v této krásné a pro nás tak blízké zemi. Cestoval jsem s cestovní kanceláří Subcarpatia-Brno a dobře jsem udělal. Ubytování a stravování v penzionu U Leva v obci Pilipec bylo výborné. Toulal jsem se spolu s ostatními nádhernou přírodou. Výhledy do hlubokých údolí s krčícími se domky, daleké obzory, horská pásma jdoucí za sebou – to vše natrvalo nosím ve svém srdci. Poloniny byly plné květů: upolíny, hořce, vstavače, kolotočníky, janovce, mečíky tvořily pestrobarevné koberce. Oči se potěšily, duše pookřála. Poznal jsem kousíček poloniny Boržava. Jedné z nejkrásnějších. Při sestupu z Gimby nám nad hlavou kroužili paraglajdisté. Volní jako ptáci. Vodopád Šipot (česky Šepot) nedostál svému jménu. Naopak – voda padající z výše zurčela, kvílela, bouřila. Prameny se rozdvojovaly, spojovaly, tříštily o kameny. Chvílemi se proudy vod utišily, aby se vzápětí znovu rozeřvaly. Nádherný koncert. Koločava – Koločava. Díky Ivanu Olbrachtovi, Milanu Uhdemu, Milanu Štědroňovi a sourozencům Ulrychovým známá všem Čechům, Moravanům a Slezanům. Romantické pohledy na život Nikoly Šuhaje jsme si díky Ing. Miloši Kovářovi, který umožnil zveřejnění vzpomínek svého otce, četníka Ludvíka Kováře sloužícího v době stíhání Mikoly a Jury Šuhajových v této oblasti, mohli opravit. Přesto jsem s pokorou stál nad jejich hrobem. V kbelíku, do kterého jsme dávali peníze na údržbu hrobu, jsme objevili na listu papíru text písně z Balady brněnských autorů. „Zabili, zabili chlapa z Koločavy...“. V Toruňském průsmyku mě rozesmutněl prostý hřbitov padlých vojáků z 1. světové války. Jsou na něm společně pochováni vojáci obou proti sobě válčících armád. Rusové dvakrát průsmyk dobyli, dvakrát je Rakušané z průsmyku vytlačili. Více než bojové akce zdecimovala vojáky obou armád krutá zima na rozhraní let 1914–15. I po téměř
6
Toruňský průsmyk
sto letech od bojů jsme nacházeli střepiny granátů a střely z pušek. V Sinevirském národním parku jsem poznal jak tvrdá a nebezpečná byla práce vorařů. Také však jak důmyslný byl systém, který splavnost řek pro vory zajišťoval. Obdivoval jsem se výšivkám na šatech Rusínů. Poznal jsem jak tvrdý a krutý byl mnohdy jejich život. Poslední den jsem prožil v Užhorodě. Využil jsem příležitosti a zašel jsem do Zakarpatského oblastního uměleckého muzea J. Bokšaje. Poznal jsem výtvarná díla slavných malířů. Zakladatel moderního výtvarného umění J. Bokšaj ztvárňoval především náboženská témata. Jeho madony jsou však současně krásné, mladé ženy. Obrazy jsou vytvořeny krásnými a jasnými barvami. Jeho
autoportrét je obrazem sebevědomého staršího muže, který ví co je to život. Dovede jeho nástrahám odolávat, překonávat je, čelit jim, vítězit nad nimi. Zaujaly mě obrazy podkarpatoruského Maďara A. M. Erdelyho. Věnoval se především světským námětům. Jeho obrazy jsou krásné v pravém slova smyslu. Vnímal jsem obrazy malířů Igora Grebače, V. Ruškeviče, Michajla Zajcja a dalších. Poznal jsem díla umělců, o nichž jsem předtím neměl ani tušení. Prožil jsem na Podkarpatské Rusi pěkné dny. Jsem za to vděčný pánům Liboru Chytilkovi a Arnoštu Maderovi, kteří zájezd připravili, po celou dobu nás provázeli a seznamovali nás s krásami a historií Podkarpatské Rusi. Za jejich péči jim děkuji. Vlastimil Otáhal
Co se děje na Ukrajině? I když se již nějakou dobu zprávy z Ukrajiny nevyskytují na titulních stránkách, neměli bychom pouštět události v této zemi ze zřetele, protože se nás všech téměř bezprostředně týkají. V tomto článku bych rád shrnul ukrajinské události za poslední rok. Jako podklady, kromě zpráv z médií a historie, slouží i vlastní zkušenosti, které jsem získal při své letošní 14-ti denní červencové cestě na Podkarpatskou Rus a do Lvovské oblasti, kde jsem měl možnost hovořit nejen s místními, ale i s celou řadou uprchlíků z válečné zóny. Celá řada událostí začala 21. listopadu 2013 na kyjevském majdanu, kde tehdy začala dlouhá série demonstrací a protestů. Podle západních médií se jednalo o protesty proti nepodepsání smlouvy o přidružení k EU tehdejším prezidentem Janukovičem, ale to není celá pravda. Skutečnost je taková, že v celé ukrajinské společnosti panovalo již delší dobu napětí, vyvolané celospolečenským odporem proti stávajícímu kleptokratickému režimu, estabilishmentu a nebývalé míře korupce. Všechny tyto jevy pro Ukrajince představoval Janukovičův režim a jeho odmítnutí podpisu bylo jen poslední kapkou, kterou pohár hořkosti přetekl. Je vysoce pravděpodobné, že k protestům by do konce roku došlo, i kdyby Janukovič podepsal. Jednalo se zde o druhé kolo tak zvané Oranžové revoluce, jejímž cílem bylo vymanění se z ruského vlivu a nastolení demokratického režimu západního typu. Události na majdanu později vygradovaly do série násilností spojené se střelbou do demonstrantů a následným svržením Janukoviče. Novým prezidentem byl zvolen majitel úspěšných ukrajinských čokoládoven Roshen, Petro Porošenko. Zde bych rád uvedl informace získané přímo od obyvatel Kyjeva. Na rozdíl od zpráv v našich médiích, byly i v době největší eskalace násilí veškeré události lokalizovány na samotném majdanu. Ve městě po celou dobu probíhal normální mírový život. Po celou dobu událostí bylo kyjevské metro v provozu. Pouze v době největších násilností byly z bezpečnostních důvodů uzavřeny dvě stanice v bezprostřední blízkosti majdanu a vlaky tudy pouze projížděly. Naše média také dramaticky informovala o vzestupu nacionalizmu a masové účasti členů tzv. Pravého sektoru a banderovců na událostech. Ano, na majdanu vystupovali i nacionalisté, ale jejich počet nebyl nijak významný. Označovat na základě toho všechny Ukrajince za fašisty je stejně hloupé, jako považovat za fašisty díky existenci Le Pennovy strany všechny Francouze. Osoba Stěpana Bandery je také problematická. Bandera je pro mnohé Ukrajince národní hrdina. Před druhou světovou válkou prosazoval na tehdejším polském území, v Haliči, myšlenku jednotné Ukrajiny terorizováním místního polského a židovského obyvatelstva. Po sovětské okupaci Haliče v roce 1939 se Hitler pro něj stal přirozeným spojencem. Na konci války pak jeho zoufalé oddíly, které se snažily probít do amerického zajetí, získaly tu nejhorší pověst. I na našem území. Zde byla proti bandě banderovců zocelených v bojích vyslána naše jednotka složená převážně z vojáků bez bojových zkušeností a s velkými ztrátami s nimi bojovala ve slovenských horách. Na počtu jejich obětí se tedy nepodepsali pouze banderovci, ale i tehdejší velení. Problematičnost Bandery vystihuje nejlépe srovnání s osobou Jásira Arafáta, který je dodnes palestinským národním hrdinou a nositelem Nobelovy ceny míru, byť jeho metody v 60. a 70. letech minulého století se od Banderových v ničem nelišily.
Vraťme se ale do současnosti. Po pádu Janukoviče vzniklo na Ukrajině mocenské vakuum, kterého obratně využil ruský autokrat Putin. Nejdříve zaměřil svoji pozornost na Krym, kde podle léty prověřeného a stále se opakujícího ruského scénáře (např. Mongolsko, Finsko, Pobaltí, Maďarsko, ČSSR, Podněstří, Gruzie) využil proruské nálady části tamního ruskojazyčného obyvatelstva a pomocí provokatérů a „neoznačených“ vojáků zinscenoval referendum o připojení k Ruské federaci. Na obranu tohoto činu, plně srovnatelného s událostmi roku 1938 v Sudetech, tvrdil, že Krym byl odjakživa ruskojazyčný a součástí Ruska. Je to lež. Na Krymu žili od 13. století potomci Čingischána zvaní Krymští Tataři a až do konce 18. století, kdy byl Krym Ruskem dobyt, tvořil vazalské knížectví Osmanské říše. Od připojení k Rusku až do roku 1944 představovali etničtí Rusové vzhledem k Tatarům zanedbatelné procento krymského obyvatelstva. V roce 1944 po znovudobytí Krymu rozhodl Stalin o deportaci více než milionu Krymských Tatarů do střední Asie jako trest za údajnou podporu německých okupantů. Tento akt genocidy nepřežily statisíce z nich. Ti, kteří přežili, přišli o domov a o majetek. Do jejich domů se pak začali stěhovat ruští osadníci. Jejich potomci se pak účastnili referenda. V roce 1954 věnoval Chruščov Krym Ukrajině. Tento akt schválila a ratifikovala tehdejší sovětská vláda. Teprve vláda samostatné Ukrajiny umožnila po roce 1991 návrat Krymským Tatarům domů. Destabilizovaná Ukrajina neměla v březnu 2014 ještě sílu a odhodlání se tomuto aktu agrese postavit. Proto Putin tlačil dále a pokusil se o stejný scénář na Východní Ukrajině. I v tomto případě hodlal využít jednak ruskojazyčného obyvatelstva a jednak touhy místních obyvatel po větší ekonomické autonomii. I zde je pozoruhodné se podívat do historie. Až do roku 1932 tvořili v Luhanské a Doněcké oblasti většinu Ukrajinci. Rusové tu žili také, byly jich desítky procent. V letech 1932/33 ale vyvolal Stalin, částečně jako sociální experiment a částečně jako akt msty, na Ukrajině hladomor, kterému podlehlo 7 milionů obyvatel. K nejvíce postiženým oblastem patřily právě Doněcká a Luhanská oblast. Do domů obětí této genocidy se později nastěhovali převážně etničtí Rusové. V dobách SSSR patřil Donbas se svým těžkým průmyslem k relativně bohatým regionům. V mysli tamních obyvatel proto převládal názor, že bohatství, které tvoří, by mělo z větší části zůstávat v regionu. Jednalo se v podstatě o podobné hnutí, jako je Liga Severu v Itálii. V žádném případě nebylo cílem tohoto hnutí připojení k Rusku. Navíc jejich přesvědčení o tvorbě podstatné části domácího produktu Ukrajiny ztrácelo s úpadkem těžkého průmyslu a cen uhlí reálný základ. Zde však Putin tvrdě narazil, protože po anexi Krymu došlo k nebývalému protiruskému sjednocení většiny Ukrajinců. Došlo k poměrně úspěšnému zásahu ukrajinské armády, který byl potlačen až otevřenou ruskou intervencí v září, kdy hrozila totální porážka proruských sil. Bojů se účastnili na ukrajinské straně jednak jednotky profesionální armády (není pravda, že do bojů zasahovali mobilizovaní, ti byli pouze na cvičeních v domovských posádkách) a jednak jednotky dobrovolníků. Malajské letadlo určitě nikdo nesestřelil úmyslně, protože tento hrůzný čin nemohl být pro žádnou stranu přínosný. Já se přikláním k názoru, že to udělali povstalci, protože na jejich straně se bojů letectvo neúčastnilo, a nebyl tudíž důvod k použití protile-
tadlových zbraní na ukrajinské straně. V médiích jsme také četli o stovkách tisíc proruských utečenců v lágrech za ruskými hranicemi. O dalších stovkách tisíc proevropských utečenců, kteří vzali svůj osud do vlastních rukou a dodnes bydlí u příbuzných a po hotelích na zbytku Ukrajiny, se zprávy téměř nevyskytly. Paradoxně tito uprchlíci pomohli přežít letní sezónu hoteliérům v Karpatech, kteří byli z velké míry závislí na našich a maďarských turistech. Díky zprávám z médií, která prezentovala občanskou válku jako celoukrajinský konflikt, poklesl počet zahraničních turistů téměř na nulu, ačkoliv po celou dobu bojů probíhal na celé Ukrajině, kromě Luhanské a Doněcké oblasti klidný mírový život. Co bude dál? Na územích ovládaných proruskými silami nejspíš bude dlouhodobě panovat situace, kterou můžeme vidět v Podněstří a Abcházii. Anarchie a nestabilita. Tento stav bude Rusko podporovat jako centra nestability a bude si tak pěstovat nástupní prostory pro další agresi. Uvědomme si, že v ukrajinských událostech se jedná o jednoznačný agresivní akt Ruska, které porušilo Budapešťské memorandum z roku 1994, jehož bylo samo signatářem. Podstatou memoranda byla garance stávajících ukrajinských hranic. Závěrem si dovolím opět ohlédnutí do historie. V roce 1918 nebylo Německo již schopno ekonomicky podporovat své armády v poli a přistoupilo na kapitulaci. Vojensky však poraženo nebylo. Vojáci se vraceli domů z francouzského vnitrozemí. Stát přišel o své kolonie i část svého území. Následná hyperinflace ožebračila veškeré obyvatelstvo. V roce 1933 byl za kancléře zvolen Adolf Hitler. Zavedl cenzuru a začal napravovat versailleské křivdy. Nejdříve obsadil demilitarizované Porýní a nastartoval ve velkém zbrojní průmysl. Následoval anšlus Rakouska, anexe Sudet, rozbití Československa a připojení zbytku Českých zemí k říši. Obliba vůdce v té době přesahovala 90 %. Vše probíhalo za nadšené podpory německého obyvatelstva a za nečinného oportunistického přihlížení demokratických zemí. V roce 1989 SSSR studenou válku vojensky neprohrál. Rusko přišlo o velkou část svého území a téměř všechny svoje satelitní státy. Ekonomicky se téměř zhroutilo. Putina si lid zvolil demokraticky. Následovaly incidenty v Podněstří, Gruzii, na Krymu a na východě Ukrajiny. Ruský tisk a internet je cenzurován. Obliba Putina v Rusku se blíží 90 %. Vše probíhá za nadšené podpory ruského obyvatelstva a za nečinného oportunistického přihlížení západu. Dokážeme se poučit, nebo se bude historie opakovat? Petr Stavinoha
7
Přání Vážení a milí členové spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno, už se opět blíží poslední dny – tentokrát roku 2014 a proto využíváme poslední příležitost, abychom prostřednictvím našeho časopisu upřímně Vám a Vašim drahým popřáli radostné a pohodové prožití svátků vánočních a jen vše nejlepší do roku 2015 – především pevné zdraví, mnoho každodenních úspěchů, lásky a pochopení v rodinném životě, spokojeného a klidného žití, optimismu, úsměvů ve tvářích a klidu v duších. Vaši členové výboru spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno
Studium Carpato-Ruthenorum / Prešov 2014 Ve dnech 15. 6.–5. 7. 2014 se na Prešovské univerzitě uskutečnil již 5. ročník Medzinárodnej letnej školy rusínkeho jazyka a kultúry (Studium Carpato-Ruthenorum). Po dobu tří dnů se jej zúčastnili jako delegace našeho spolku Přátelé Podkarpatské Rusi / Brno – Ing. Libor Chytilek, Mgr. Petr Stavinoha a Milan Havlíček. Prvotním impulzem k účasti na této akci byla snaha po bližším poznání rusínské komunity a její kultury v oblasti východního Slovenska, což až dosud nebylo náplní činnosti naší společnosti a taktéž prohloubení dosavadních a vytvoření nových osobních kontaktů. Ústav rusínského jazyka a kultury PU se zaměřuje na výuku rusínského jazyka, historie, lite-
prof. Mušinka v tradičním kroji
ratury, kultury a etnografie karpatských Rusínů. Mezinárodní rada pro výzkum a výměnu (IREX) ve Washingtonu si Prešovskou univerzitu v roce 1999 vybrala za vzdělávací centrum akademických pracovníků zabývajících se karpatorusínistikou a každoročními hosty ústavu jsou zahraniční vědci a doktorandi z Německa, Ruska, Ukrajiny, Maďarska, Polska, Srbska, Itálie, Velké Británie a USA. Ústav pořádá tento třítýdenní vzdělávací program každoročně v letním období. Cílem projektu je získání, respektive prohloubení komunikační kompetence v rusínském spisovném jazyce a rozšíření poznatků z oblasti karpatskorusínské historie, kultury, literatury a etnografie. Přednášky probíhaly v rusínském a anglickém jazyce a zajišťovali je zahraniční i domácí učitelé, jmenovitě prof. Dr. Paul Robert Magocsi z Kanady, prof. Dr. Patricia Krafcik z USA, Mgr. Valerij Padjak, CSc. z Užhorodu, akademik – prof. PhDr. Mykola Mušinka, DrSc., PhDr. Kvetoslava Koporová, PhD a Mgr. Marek Gaj ze Slovenska. Mezi letošními přihlášenými
účastníky byli studenti ze Slovenska, USA a Ukrajiny. Naše delegace se zúčastnila celkem tří dnů programu (pátek 20. 6. – neděle 22. 6.) – výukové časti v rusínské sekci. Páteční večer jsme prožili ve společnosti našich dlouholetých přátel – prof. Magocsiho a Mgr. Padjaka. Sobotní odpoledne bylo věnováno návštěvě lázeňského městečka Krynica v Polsku (Lemkovská oblast) – s návštěvou památníku a muzea Nikifora Drovňaka, pravoslavného kostela a setkání s lemkovským rusínským básníkem Petrem Trochanovským. Večer bylo pořádáno vystoupení folklórního souboru Kurovčan s programem „Pastierske Rusaľa“, jehož součástí byla také svatba s autentickými rusínskými zvyky. Sobotní večer účastníkům zpříjemnila taneční zábava a bohaté pohoštění. Neděle byla naším posledním dnem v Prešově. Věnovali jsme jej rozloučení s našimi přáteli a vzájemné výměně kontaktů a nejnovější literatury. Milan Havlíček
prof. Magocsi a básník Trochanowski
Vydává: Spolek „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno; kontaktní adresa: Radnická 8, 602 00 Brno • Redakční rada: ing. Libor Chytilek, e-mail:
[email protected]; ing. Arnošt Mader, e-mail:
[email protected]; mgr. Petr Stavinoha, e-mail:
[email protected] • Zlom a grafická úprava: Adam Blažke, e-mail:
[email protected] • Tisk: Polygra a.s., www.polygra.cz. • Došlé příspěvky mohou být redakčně kráceny. • Uzávěrka dalšího čísla: 31. března 2015.
8
