Časopis spolku PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI zeměpisně-etnograficko-společenský čtvrtletník
6. ročník – jaro 2015
Československo-rumunská vzájemnost na Podkarpatské Rusi Podkarpatská Rus se v předválečném období stala důležitým faktorem a spojovacím mostem při sbližování národů Československa a Rumunska. Předurčena k tomu byla především zeměpisnou polohou. Přičleněním k ČSR se Podkarpatsko stalo prostředníkem při rozvoji politické, hospodářské, vojenské i kulturní spolupráce mezi oběmi zeměmi.
Vzájemné ovlivňování ve starší době Je však nutno připomenout, že kontakty mezi rusínským a rumunským obyvatelstvem horního Potisí, především v náboženské oblasti, se datují od 13.–14. století. Významné místo v duchovním
působení patřilo pravoslavnému klášteru v Hrušově, situovanému na pravém břehu Tisy, mezi Teresvou a Marmarošskou Sihotí. Již od konce 15. století byly v tiskárně Hrušovského monastýru vydávány knihy a tisky v slovanském církevním jazyku i v rumunštině. Klášter si zachoval svůj význam hlavního duchovního střediska Marmarošské oblasti až do konce 17. století, kdy došlo k jeho zániku.
Vznik Malé Dohody a spolupráce v meziválečném období Bližší navazování vztahů mezi Československem a Rumunskem probíhalo již po konci první světové války na Pařížské mírové konferenci. Při jednání o mírové smlouvě s Maďarskem zahraniční delegace našich zemí postupovaly v Paříži ve vzájemné součinnosti a navzájem se podporovaly ve svých požadavcích. Z iniciativy Š. Osuského, čs. delegáta, pověřeného ministrem zahraničních věcí E. Benešem jednáním o mírové smlouvě s Maďarskem, se v lednu 1920 v Paříži konala porada čs. delegace s partnery z Rumunska a Jugoslávie. Delegáti rodící se Malé Dohody adresovali 12. února 1920 předsedovi mírové konference A. Millerandovi společnou nótu, ve které odmítli maďarské návrhy v teritoriální otázce. V březnu 1920 se společně vyslovili k hospodářským a finančním požadavkům maďarské delegace. Koordinace společného postupu všech tří zemí
Prezident E. Beneš v Králově nad Tisou při cestě do Rumunska. V pozadí zemský prezident A. Rozsypal a zemský vojenský velitel L. Prchala
POZVÁNKA
Podkarpatorusko-rumunské styky se prohlubují ještě více v 14. až 15. století při valašské kolonizaci na Podkarpatsku, které se kromě kmenů rusínských zúčastnili zejména sedmihradští Rumuni. Celá řada podkarpatských osad byla právě v té době založena Rumuny, např. Drahobratovo, Něgrovec, Bočkov, Bedevla, Ňagovo, Apša, Uglja. Rovněž i názvy některých hor mají rumunský původ, jmenujme ty nejznámější: Šešul, Hoverla, Pietroš, Menčul, Magura, Gropa, Gorgan. Z rumunštiny byly rovněž převzaty různé výrazy z pasteveckého života, používané do dnešních dnů (geletka, mamaliga).
pokračování na straně 4
(prosíme – čtěte pozorně)
Vážení členové a příznivci našeho spolku, čas nesmírně letí a členové výboru Vás již naposledy prostřednictvím tohoto časopisu zvou na
jarní členskou besedu, která se uskuteční dne 16. května 2015 (sobota) – ve 13 hodin, jako vždy v budově Centra národnostních menšin – Stará radnice, Radnická 8, 602 00 Brno, zasedací sál – 3. poschodí (vstup je od Radnické ul., z nádvoří areálu – za průchodem, ve kterém bude nad Vašimi hlavami viset vycpaný „brněnský krokodýl“).
Program: • organizační záležitosti • beseda s panem Vasylem Korolem, rodákem z Užhorodu s promítnutím diapozitivů z Podkarpatské Rusi období 1. republiky • diskuze + beseda účastníků • pohoštění Zájemci mohou přijít již ve 12 hodin – k přátelským setkáním, informačním schůzkám, případně k úhradě členských příspěvků. Těšíme se na setkání s Vámi. Členové výboru spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno.
1
Vzpomínky na život na Podkarpatské Rusi Maturoval jsem v roce 1928, na jedné střední škole v Opavě. Otec zrovna stavěl dům a nás, jeho dětí, doma ještě zbývalo šest. Poměry doma byly celkem neutěšené. Sháněl jsem si proto ihned nějaké zaměstnání, abych rodičům situaci trochu usnadnil. Rozeslal jsem si žádosti, kde se dalo, ale místo žádné. Napsal jsem tedy o tom svému staršímu bratrovi Josefovi do Užhorodu. V té době tam byl poručíkem u 12. dělostřeleckého pluku a v prosinci téhož roku jsem obdržel od Zemského úřadu v Užhorodě dekret, kterým jsem byl přidělen službou k Notářskému úřadu v Záhatí, okres Iršava, s úředním titulem notářský elév, podle zák.103/26 Sb. S ročním platem 9 768 Kč, s tím, že definitivní jmenování do stavu obvodních notářů bude vzato v úvahu po tříleté čekatelské době, vykonám-li předepsanou notářskou zkoušku. A tak jsem se s radostí začal připravovat na cestu. Podle mé povahy jsem si chtěl vzít jen malý kufřík s nejnutnějšími věcmi, ale moje maminka byla jiného názoru. Rodiče mi koupili nové šaty, tmavomodrý dlouhý zimník s černým kožešinovým límcem, dlouhou bílou šálu, černý širák a dlouhatánskou flanelovou noční košili. A hlavně také mi pořídili peřinu z prachového peří. A když už toho bylo tolik, tak jsem si ještě přibalil svoje housličky a vše uložil do velkého proutěného koše s černými zámky a s držadly po stranách. Vzal jsem si ho jako spoluzavazadlo a s kufříkem v ruce jsem vyrazil do světa. Cestovalo se krásně až do Berehova. Jezdil tehdy perfektní rychlík Praha–Jasiňa. V Berehovu jsem přestoupil na úzkokolejný vláček Berehovo–Kuš nica a pozdě večer vystoupil na zastávce Iršava, odkud bylo do Záhatí už jen 11 km. Když mi na nádraží vysadili můj koš, ocitl jsem se na pustém zasněženém nádražíčku, avšak do Záhatí už žádné spojení nebylo. Cesty byly zaváté a pan výpravčí mi poradil hospodu k přenocování. Na nádraží mi uskladnil koš a já se vydal hledat nocleh. V hospodě mne přivítal žid s malou černou čepičkou, zpod níž mu visely dlouhé ruličky černých pejzů. Dal mi košer večeři i nocleh. Ráno jsem sháněl pana Lyčku, jediného taxikáře v celém okrese. Měl jakousi starou rachotinu se sklápěcí střechou, takže jsme mohli můj koš pohodlně naložit a vyjet. Ten pocit předtuchy neznámé budoucnosti, to pronikavě oslňující jiskření slunce na sněhu, ten mrazivý karpatský vzduch, ta závějemi zavátá cesta, tento krátký jedenáctikilometrový úsek cesty, to vše se mi vrylo do paměti na celý dlouhý život… Při vjezdu do Záhatí se po levé straně zvedal svah porostlý lesem nazývaným Hať, od něhož se odvozoval název tohoto sela, Záhatí. Vjeli jsme do obce, pan Lyčka zastavil před obchodem paní Kelnerové, což bylo centrum Záhatí. Pomohl mi vyložit koš do sněhu a zvonek nad dveřmi obchodu zacinkal. Pan Lyčka vypil skleničku slivovice
Iršava – železniční stanice, 1930
2
na zpáteční cestu, zažertoval s paní Kelnerovou, já jsem mu zaplatil 60 Kč a on odjel. Radili jsme se s Kelnerovými, jak to bude s mým ubytováním a oni mi poradili, abych si složil své věci v opuštěné přízemní místnosti sousedního domu. Místnost byla velká šalanda s nepři léhajícími okny, od nichž visely ledové rampouchy až k podlaze. Jediným kusem zařízení byl vysoký dlouhý stůl stlučený z neohoblovaných prken, stojící na zkřížených latích na každé straně. Při doteku se viklal se strany na stranu a vrzal. Paní Kelnerová mi svěřila, že jde o ordinaci posledního záhaťského lékaře, ruského emigranta Běloglazova, který svou životní kariéru ukončil v Záhatí alkoholem. Byl prý moc dobrým doktorem a lidumilem. Dopravili jsme můj koš do místnosti, paní Kel nerová mi donesla umývadlo a džbán s vodou, půjčila mně i židli, tlustou vlněnou deku a polštář. Já jsem pak v duchu děkoval mamince za neocenitelnou prachovou peřinu, která mi navodila i hřejivý pocit domova. S paní Kelnerovou jsem se domluvil, že k ní budu chodit na jídlo a také mne hned pozvala na oběd. Po obědě jsem vyšel ven na obhlídku okolí. Byl krásný prosluněný mrazivý den. Sníh skřípal pod botami a po několika minutách jsem došel ke svažitému úvozu mezi domky, kde jsem překvapeně zastavil. Na ručně stlučených sáňkách se vozily děti jen tak v košilkách a některé i bosé. Vesele křičely, tváře i nohy měly zarudlé, a vůbec nevypadaly, že by jim bylo zima. Domky po obou stranách úvozu byly s dřevěnými náspy, některé kryté eternitem nebo doškami. Na dvorkách mezi domky byly zastřešené studny s rumpálovými koly. I zapomenutý domek sroubený se slámovou střechou jsem tam uviděl. Všichni kolemjdoucí zdravili „Slava Jesusu Christu“ a já nevěděl jak odpovědět. Někteří na sobě měli kožichy, na nichž visela dlouhá ovčí vlna a na nohou měli tlusté bílé ponožky a na nich kusy hovězí kůže, stažené řemínky. Večer jsem si oblékl dlouhou flanelovou košili, opatrně jsem vylezl na Běloglazovův operační stůl, a i když se při každém mém pohybu povážlivě kymácel, brzo jsem usnul. Dveře, které vedly na dvůr, se nedaly dovřít, tak jsem je nechal otevřené. Ráno jsem se snažil být otužilý a umyl jsem se u pumpy na dvoře, přestože se mi zmrzlá její rukojeť lepila k ruce. Po snídani jsem se šel ohlásit do práce na Notářský úřad. Lidé, co tam ten den přicházeli, naříkali jaká je to zima. Tomu, že zmrzla kráva v chlévě, onomu zas prase a vůbec, že takovou zimu nepamatují. Mně začali Rusíni říkat „úrfíj“, což znamenalo v maďarštině panský synek. Obec Záhatí byla střediskovou obcí, kolem níž bylo administrativně sloučeno ještě dalších devět obcí s volenými starosty, avšak bez jakékoliv úřední činnosti. Veškerá správní činnost, jak státní, tak obecní byla soustředěna na notářském úřadě a starostové, většinou analfabeti, docházeli jednou týdně s obecními razítky v kapsách k nám a projednávaly se veškeré obecní záležitosti. Bylo-li k něčemu zapotřebí razítko a podpis, použili razítko a neuměli-li psát, udělali jen tři křížky nebo otiskli palec. Notářský úřad dohlížel nad obcemi po všech stránkách. Vedl jejich schůze, vyhotovoval zápisy ze schůzí, sestavoval obecní rozpočty i závěrečné účetnictví, spravoval obecní i urbariální lesy, vydražoval lesní těžbu, pronajímal honitby, vedl matriky, uzavíral sňatky, předepisoval a vymáhal daně. A také řešil všechny spory mezi občany, zejména spory hra-
niční, podle katastrálních map. Rusíni měli velký respekt před úřady a nestalo se, že by s rozhodnutím notáře někdy nesouhlasili. Hraniční spory jsem např. řešil tak, že jsem si okopíroval dotčené místo z katastrální mapy a šel s tím do terénu. Za přítomnosti obou svářících se občanů jsem zatloukl kolík na jednom místě a udal směr, na jehož konci jsem zatloukl druhý kolík. Účastníci řízení nikdy neprotestovali. Tento úkon musel být však notáři zaplacen. Kromě toho měli také notáři povolenou soukromou praxi na různé úřední úkony, jako bylo sepisování smluv, závěti, různé žádosti, např. o stavební povolení apod. K pořízení stavebního projektu stačil trojúhelník a tužka a vše bylo hotovo za několik minut. Udělal se půdorys a pohled zepředu, protože rusínské domky byly většinou stejné. Stavělo se z hliněných, na slunci vysušených cihel nebo se stavělo tak, že do půlmetrového bednění se napěchovala hlína smísená se slámou a nechala se proschnout. Bednění se nazvedlo o dalšího půl metru a tak se pokračovalo až ke krovům. Nejčastější krytinou byl eternit. Nejvyšší výdělek měl notář z kupních smluv. Byly jednoduché, byly jen zapotřebí výpisy z pozemkové knihy a sepisovaly se na předtištěném tiskopise. Pokud jde o závěti, pamatuji se na jeden případ, kdy do kanceláře přišel Rusín s tím, že mu umírá otec, abychom šli sepsat testament. Měl malé sáně s košatinkou a dvěma drobnými huculy. Uvelebil jsem se v košatince, zabalil houněmi, Rusín usedl vpředu na připevněné prkno a vyjeli jsme. Mně se zdálo, že jedeme cestou necestou. Žádnou cestu jsem neviděl, jen závěje. Samé srázy a mýtiny a koníci se brodili sněhem. Sáňky lítaly nahoru a dolů, skákaly ze strany na stranu a Rusín na prkně poskakoval jak gumový panák. Zavolal jsem na něho, ať si jde taky sednout do košatinky, ale jen mávl rukou. Na místo jsme přijeli za noční tmy. V chatrči ležel v jakýchsi hadrech otec, vzduch nedýchatelný a šero jen od malé petrolejky. Kolem plno brebentícího příbuzenstva, kouřícího domácí tabák a plivajícího na hliněnou černou zem. Vykázal jsem je všechny ven, usedl k dědovi na pelest a dal jsem se do práce. Vůbec nevypadal, že by byl v posledním tažení. Mluvil normálně, vyjmenoval mi jména všech kusů svých polností, a co komu odkazuje a já jsem to sepsal. Vyvolal jsem potom dědice, přečetl závět, oni kývali hlavami, pak jsem „umírajícímu“ vedl ruku na tři křížky a sám jsem to podepsal. Listinu jsem opatřil razítkem notářského úřadu, vyinkasoval 60 Kč, popřál mu brzké uzdravení a vydali jsme se na zpáteční klopotnou cestu. Domů jsem přijel až někdy po půlnoci. Nebyl jsem si jist, zda ten kočí vedl ty koníky nebo koníci kočího. Nikdo za celou cestu v té noční tmě nevydal hlásku. Náš notářský úřad měl vedoucího notáře, mne jako čekatele, písaře Šoniho jako pomocnou sílu a obecního doručovatele, který současně s bubnem vyhlašoval v obci úřední nařízení ve vše obecnou známost. Vedoucí notář a písař Šoni byli oba Maďaři. Dost zápasili s češtinou, takže jsem se jim stal vítaným spolupracovníkem. Vítaným jsem byl hlavně pro vedoucího notáře, který v té době stavěl v Mukačevu rodinný dům a velmi často tam dojížděl. Měl jako jediný v okolí motorové vozidlo – hadimršku. My jsme se dobře snášeli a on brzo poznal, že se na mne může spolehnout. A protože se na mne spoléhal často, tak mne to nutilo se rychle zapracovat. Brzy jsem vyřizoval všechno sám. Mně to vyhovovalo a Šonimu taky.
Dobře jsme si rozuměli a střídali se ve vycházkách do terénu. Bylo kam chodit, protože do všech pronajatých honiteb jsme měli volný přístup. Když jsem měl chuť, stavil jsem se u učitele Dovžana pro dva malé vycvičené voříšky na krátkých nožkách a zašel s nimi do lesa. Tam jsem si vyhlédl mýtinku a pustil pejsky. Za chvíli se ozval z dálky štěkot a na mýtinku vyrazil zajíc. Stačilo jen být připraven a stisknout kohoutek. Celého zajíce jsem samozřejmě domů nevlekl. Vzal jsem si jen stehna a kousek hřbetu. Nějaká doba hájení ne existovala. Ani rybářské lístky nebyly. Takže ryby se daly lovit kdykoliv a kdekoliv. Byl jen zákaz lovit třaskavinami. Se Šonim jsme taky chodili po práci na víno do krčmy Davida Rotha, který to svoje prodával 3 Kč za litr. Obsluhovala nás obvykle jeho dcera Lája. Byla to civilizovaná a inteligentní dívka, která těžko nesla, že jako židovka musí se strachem a obavami čekat až ji ostříhanou s čepcem vdané ženy postaví před neznámého člověka, kterému ji dají podle rozhodnutí jejího ortodoxního otce Davida Rotha. Šoni chodil v krásných světložlutých čižmách, na kotnících zřasených, o nichž rád vypravoval, jak je pro něj speciálně vyhotovil jeden budapešťský švec zvláštní technologií, aby vážily, už si nepamatuji, kolik deka. Šoni byl vysoký štíhlý černý krasavec, bohužel pokaždé když mu cikáni do ouška hráli maďarské písničky, tak brečel. Jeho průvodcem byl velký žemlově žlutý vlčák, před kterým si žádná slepice nebyla jistá svým životem. Proto ho nakonec okolí donutilo, aby se ho zbavil. Sám toho nebyl schopen a proto o tuto službu požádal mne. Šli jsme tedy jednou všichni tři na procházku do Hatě a ve vhodném okamžiku jsem ho střelil. Vymrštil se do výše dvou metrů a bez hlesu se natáhl. Šoni uronil několik slz, položil na něj smrkovou větev a já podotkl, že by z něj byla krásná kožešina. Jen se na mne mlčky vyčítavě podíval. A tento útlocitný Šoni, jak jsem se později za nějakou dobu, co jsem odešel ze Záhatí, dověděl, že zastřelil sebe i vedoucího notáře pro nějaké neshody v práci. Po letech, když jsem se setkal s vdovou po vedoucím notáři, řekla mi s výčitkou, že kdybych neodešel, tak by se to nebylo stalo. Krčma Davida Rotha byla typickou karpatskou krčmou. Výčep byl oddělen stěnou z latí, s okýnkem pro podávání nápojů a dveřmi po straně. Před výčepem byl prostor s hrubými lavicemi a stolem pro Rusíny. Existovalo jakési pomyslné rozdělení společnosti. My úředníci jsme měli vyhrazenou menší místnost a pak tam byla ještě jedna větší místnost pro různé příležitosti. Tam se také pořádaly taneční zábavy, hrálo loutkové divadlo a pořádaly jiné zábavy. Jednou jsme seděli ve „své“ místnosti, ve výčepu byla Lája a před výčepem seděli Rusíni a popíjeli. Najednou křik, vyběhl jsem z místnosti a viděl Láju jak bije jednoho Rusína flaškou po hlavě. Rusíni se na to jen dívali. Skočil jsem mezi ně, odtrhl Láju od Rusína, ona se mi rvala z rukou a křičela, ať toho Rusína odvedou, že jí nadával do židovských sviní. Pokynul jsem Rusínům, ať ho odvedou. Oni ho vyvedli a položili venku na sníh. Když jsem odcházel domů, viděl jsem, že tam Rusín stále leží zakrvácený. Šel jsem tedy za vrchním strážmistrem a řekl mu, že by se tam měl jít podívat. Odbyl mne, že se nebude plést do hospodských rvaček. Byl rozespalý a šel si zase lehnout. Ráno jsem se šel podívat, jak to dopadlo. Lája mi řekla, že Rusíni odvedli kamaráda domů. A tak jsem si říkal, co Tě nepálí, nehas. Život Rusínů na vesnici byl velmi neutěšený. Pracovní příležitosti neměli žádné. Rodiny živořily jen z toho, co se jim urodilo na jejich políčkách.
Kostel v Záhatí
Kukuřice, brambory, zelí. Vajíčka a drůbež nosili pí. Kelnerové, výměnou za petrolej, cukr, sůl. Elektřina ještě nebyla. I já jsem svítil jen petrolejkou nebo svíčkou. Zrovna když jsem přijel do Záhatí, probíhala tam tzv. kukuřičná akce, v níž stát prodával zlevněnou kukuřici. Byla to však akce jednorázová, za celou dobu mého pobytu. Těžce na lidi doléhala daňová povinnost z nemovitostí. Museli si také platit nemocniční a léčebné výlohy, protože nikdo nebyl pojištěn. Vymáhaly se pokuty za lesní pych, který měl za dřevo z lesa skoro každý. Starými uherskými zákony byla ještě lidem předpisována pracovní povinnost za udržování cest. To vše – předpisování i vymáhání mělo na starosti notářství. Kde to bylo jen trochu možné, sepisoval jsem zápis o nedobytnosti pohledávky. Šťasten byl, kdo si našel práci mimo území Podkarpatska, zejména v Československu, nebo na vinicích, to se platilo 7 Kč na den. To vše bylo příčinou, proč Komunistická strana byla nejsilnější stranou na Podkarpatské Rusi, i když obyčejný Rusín neměl pro politiku žádný smysl. Postarali se o to komunističtí agitátoři, kterými se to na Podkarpatské Rusi jen hemžilo. Společenský život nebyl v Záhatí téměř žádný. „Horní“ vrstvička veřejných činitelů žila od ostatního obyvatelstva naprosto odděleně. Přišli navzájem do styku výhradně jen v případě nějakého úředního jednání. Ani mezi sebou se moc nestýkala. Byla tam rusínská dvoutřídka s řídícím a jednou učitelkou, česká jednotřídka s učitelem, čtyři četníci, pět zaměstnanců lesní správy, řecko-katolický farář a tři zaměstnanci. Poměry se podstatně změnily mým příchodem a krátce po mně příchodem nového obvodního lékaře, opět ruského emigranta, také svobodného. Veselá kopa s ruským přízvukem, který rád vypravoval anekdoty z carského i bolševického Ruska. Přišel i nový český učitel, který pěkně maloval a hned se pustil do malování kulis k loutkovému divadlu. Pan doktor založil spolek Českého červeného kříže. Já jsem sestavil šumařskou bandu, která se skládala z mých housliček, pak tam byla harmonika, jeden četník hrál na trubku, další na buben obecního bubeníka. Rusínská učitelka Ica se k nám také připojila, protože pěkně zpívala a obohatila náš program o rusínské lidové písničky. Jinak jsme hráli výhradně české písničky a šlágry, které tehdy letěly. Byl jsem vzhledem ke své povaze tehdy neobvykle aktivní. Kromě té šumařinky, jsem také hrál loutkové divadlo. S paní lesmistrovou, která hrála na klavír, jsme pořádali i komorní koncerty. Byl jsem jednatelem ČK a jed-
nou jsem dokonce v Hati před hranicí zapálenou na památku Mistra Jana Husa pronesl plamenný projev odměněný potleskem. Chodila mezi nás i Icina kamarádka Soňa, o tři roky mladší. Zdržovala se v Záhatí, když odešla z třetího ročníku ukrajinské obchodní akademie v Mukačevu, protože její otec, dosavadní záhaťský starosta se dostal do finanční tísně. Byl totiž okraden, když vezl obecní peníze za pronájem pastvin. Peníze musel dát ze svého a nemohl tudíž za ní platit internát, kde dosud bydlela. Žila s rodiči a dvěma sestrami v malém sroubeném domku s doškovou střechou a hliněnou podlahou, který se mi moc líbil. Už jen proto, že měl nízká okénka, na která se dalo snadno zaťukat. Ona si však nerada vodila domů hosty, protože se za takové byd lení trochu styděla. Marně jsem jí to vymlouval. Prozatím učila na škole v Ivaškovicich, což vlastně ani nebyla škola, protože děti různého věku, seděly v jedné místnosti, kde se dalo, i na hliněné podlaze a psaly na klíně na tabulky, které jim poskytl školní inspektorát. Do Ivaškovic docházela denně a někdy tam i přespávala u příbuzných. Rád jsem ji tam doprovázel, byla to krásná procházka lesem, v němž hnízdili doupňáci a projevovali se svým typickým houkáním. Teď lituji, že se některý z nich stal obětí mé precizní flobertky. Byl jsem mladý a měl jsem ji jako hračku, i když byla způsobilá složit i srnce. Soňa za vyučování na Ivaškovicích dostávala asi 400 Kč měsíčně. Pak si podala žádost o místo u Zemského družstevního svazu v Užhorodě, kde měl její otec známého. Byla v Záhatí velmi výjímečným děvčetem. Ačkoliv vyrůstala s tamějšími dětmi ve stejných poměrech, nejvíce se kamarádila s „panskou“ dcerkou správce soukromé lesní správy, v jehož maďarské rodině se zdržovala více než doma. Půjčovala si tam knížky a naučila se u nich dobře maďarsky. Maďarština ji byla blízká a to z toho důvodu, že když byla dítětem, které se učí mluvit, její otec byl zrovna s rodinou za prací v Maďarsku. Ona toužila po vzdělání, které ji pro chudobu rodiny nebylo dopřáno. Byla bystrá, milá, velmi hezká a cílevědomá. Když obdržela z Užhorodu vyřízení své žádosti o místo, byla velmi ráda a bez loučení odjela. Já jsem vlastně tehdy chodil s Icou, ale po nějaké době mi Ica oznámila, že dostala nabídku k sňatku a provdala se. Pak mi Soňa napsala průběh svatby a také mně požádala o radu, zda se má provdat za Ivana Babotu, úředníka Finančního ředitelství, od kterého dostala nabídku k sňatku, kterého jsem také znal. Odpověděl jsem jí tehdy, že jí nemohu radit a že kdybych já se chtěl ženit, tak bych ji také požádal o ruku. Začátkem roku 1931 jsem odjel ze Záhatí do Bratislavy na náš notářský naukoběh zřízený při Bratislavské univerzitě a se Soňou jsem se neviděl dva roky. K mému studiu v Bratislavě se váže vzpomínka na let letadlem z Bratislavy do Užhorodu. Byl to dvouplošník a nás pasažérů bylo jen pár, snad 6 nebo 8. Pro mne to byla cesta nezapomenutelná a nikdy se neopakující. V Košicích při mezipřistání jsem chtěl opustit letadlo, ale pilot mne přemluvil, že je to už jenom kousek. Nikdy víc v životě jsem už neletěl. Do Záhatí jsem se už pak nevrátil (až po 35 letech). Paní Kelnerová v r. 1939 s námi evakuovala do Brna, kde jsem ji za války se svou rodinou navštívil. Po válce byla odsunuta do Rakouska. Musela projít peklem Pohořelic. Kdo ví, zda došla… Krčmář David Roth a jeho dcera Lája ukončili svou životní pouť v plynové komoře. Podle vzpomínek svého otce sepsala Ivana Fišerová Pokračování příště
3
Československo-rumunská vzájemnost na Podkarpatské Rusi
rumunské straně v Marmarošské Sihoti a v dalších městech. Spisovatel P. Kroupa výstižně popisuje zážitek z návštěvy rumunské pohraniční stanice poblíž vesnice Trebušany (dnes Dilové) v Rachovském okresu: „Ve strážnici je umístěna mapa Rumunska. Uvnitř země znázorněn život hospodářský, rolník obdělávající pole, řemeslník pracující v továrně. Na hranicích sousedících států vojáci, strážci hranic, v postoji vyjadřujícím vzájemný poměr, a sice oboustranně. Tak na hranicích s Maďarskem a Ruskem rumunský voják ve střehu, na hranicích polských k noze zbraň, stejně tak na bulharských, na hranicích československých a srbských pušky v pyramidách a strážci v přátelském rozhovoru.“
pokračování ze strany 1
nepochybně přispěla k posílení jejich politického a vojenského významu při jednání o mírové smlouvě. Konečný text mírové smlouvy spojeneckých a sdružených mocností s Maďarskem s doprovodným dopisem, ve kterých bylo uznáno spojení Podkarpatské Rusi s Československem, byl odevzdán maďarské delegaci v květnu 1920. Trianonská mírová smlouva, ve které bylo uznáno spojení Podkarpatské Rusi s Československem, byla podepsána Maďarskem a spojeneckými mocnostmi včetně ČSR 4. června 1920. Dalším podnětem k bližší čs.-rumunské spolupráci se stal pokus Karla I. Habsburského o návrat na maďarský trůn. Koncem března 1921 Karel dorazil do Budapešti a vyzval maďarské vedení k předání moci. Díky úsilí čs. diplomacie vydaly Československo, Jugoslávie a Rumunsko 3. dubna 1921 společné ultimátum, ve kterém požadovaly Karlův odchod ze země. V ultimátu se počítalo i s vojenskou intervencí. Také pod vlivem těchto událostí byla 23. dubna 1921 podepsána mezi ČSR a Rumunskem spojenecká smlouva, která v případě útoku Maďarska zavazovala smluvní strany, aby přispěly k obraně napadeného státu. Dále pak byla uzavřena čs.-rumunská obchodní smlouva a 4. května 1921 také hraniční úmluva o výměně území, v rámci které ČSR odevzdala Rumunsku tři obce na levém břehu Tisy (Valea Visului, Remete a Franzenthal) a několik obcí jižně od Králova nad Tisou. Od Rumunska jsme obdrželi 3 obce ve styčném úseku rumunsko-maďarském (Velká Palad, Fertešalmaš a Aklin). Uzavřením spojeneckých smluv Jugoslávie s ČSR a Rumunskem byl završen proces vzniku Malé Dohody. Dodatková dohoda z r. 1930 utvrdila organizačně-politickou součinnost těchto třech zemí. Důraz byl kladen zejména na těsnou koordinaci v zahraniční a obranné politice, připravované na pravidelných setkáních ministrů zahraničních věcí a šéfů generálních štábů malodohodových států a zejména realizované v každodenním životě. Součinnost států Malé Dohody v předválečném období byla také rozvíjena společnými automobilovými nebo leteckými soutěžemi, trasy kterých probíhaly také po území Podkarpatské Rusi. Vzpomeňme např. automobilové závody v září 1937 nebo leteckou soutěž ve dnech 27. 8.–4. 9. 1938, které se na trase Praha – Bratislava – Užhorod – Kluž – Bukurešť – Bělehrad – Záhřeb a zpět zúčastnilo přes 50 pilotů letadel, z nichž R. Škorvada a E. Palichleb startovali za užhorodský aeroklub.
Čs. Rumuni z Nižní Apše na Podkarpatské Rusi
4
Kulturní a vědecké styky
Ťačevo – most přes Tisu. Hraniční přechod do Rumunska
Československo-rumunská vzájemnost na Podkarpatské Rusi Významným mezníkem v upevnění přátelských vztahů mezi ČSR a Rumunskem byly návštěvy nejvyšších představitelů obou zemí v r. 1936 – prezidenta E. Beneše v Bukurešti a krále Carola II. v Praze. Zajímavou skutečností je, že oba státníci jeli k návštěvám sousední země vlakem přes pohraniční stanice Královo nad Tisou na Podkarpatsku a Halmei na rumunské straně. Stojí v této souvislosti za zmínku, že král Carol II. v roce 1937 udělil několika významným osobnostem, působícím na Podkarpatsku, vysoké rumunské státní vyznamenání (P. Kosseyovi, okresnímu hejtmanovi v Ťačevu, K. Herrovi, zemskému policejnímu veliteli, J. Wítovi, zemskému četnickému veliteli). V r. 1932 došlo k navázání družebních styků mezi pohraničními vojenskými posádkami – 45. pěší pluk v Chustu přijal čestný název „rumunský“ a 87. pěší pluk v Satu Mare přijal čestný název „československý“. Nejednalo se jenom o pouhou formalitu. Delegace důstojníků a vojáků obou pluků se vzájemně navštěvovaly při příležitosti státních svátků v obou zemích – 28. října v Chustu a 10. května v Satu Mare. V obou městech se pořádaly střelecké a sportovní soutěže a společenské podniky. Podle vzpomínek p. Hromádky z Jindřichova Hradce, který několikrát v Satu Mare pobýval, byli příslušníci čs. armády a vůbec hosté z ČSR vítanými hosty. Dámám z Rumunska se líbilo zejména jejich taneční umění a jejich poněkud méně okázalé, nicméně elegantní uniformy. Nezapomínejme, že Rumunsko bylo tehdy monarchií, kde se zejména u důstojníků kladl důraz na slavnostnější ráz uniforem s bohatými epoletami, ozdobnými šňůrami apod. Společenských večírků při různých příležitostech se zučastňovali i příslušníci čs. a rumunské finanční stráže v Ťačevu, Slatinských Dolech nebo ve Velkém Bočkově, na
Pokud jde o přímé kulturní styky mezi Rumuny a Rusíny, ty se rozvinuly zejména po r. 1919. Zvláště hlavnímu městu Užhorodu náležela velká zásluha a uznání v tom směru, neboť hostilo ve svém středu vzácné rumunské hosty z Marmaroše, Kluže, Satu Mare a z Bukurešti. Zejména pěvecký sbor „Astra“ z Marmarošské Sihoti si získal velké obliby u užhorodského obecenstva při svých vystoupeních u příležitosti čs. státního svátku. Rovněž zájezd pěveckého sdružení spolku podkarpatoruských učitelů za vedení dirigenta prof. L. Kaigla do Rumunska v r. 1936 (do Bukurešti, Aradu, Oradey a Satu Mare) byl korunován úspěchem. Rozvoj kulturních styků posílil také studium lingvistické a folkloru. Rumunští univerzitní profesoři Papahagi, Densusianu, Draganu studovali rumunské stopy na Podkarpatské Rusi. Jiný vědec, dr. D. Cranjala, rumunský stipendista Karlovy Univerzity u prof. M. Weingarta, obhájil v r. 1937 dizertaci „Rumunské vlivy v Karpatech“ (Influente Romanesti in Carpati), která vyšla knižně v r. 1938 nákladem Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi. Také studiu rumunského jazyka byla na Podkarpatské Rusi věnována pozornost. V Užhorodě byl každoročně pořádán kurz rumunštiny a v tamní státní vědecké knihovně byla k dispozici celá řada beletristických a vědeckých knih z Rumunska. Pokud jde o češtinu, na gymnáziu v Kluži se vyučovala od počátku 30. let. Z našich aktivit připomeňme také známou knihu J. Komárka „Lovy v Karpatech“, ve které autor, kromě loveckých zkušeností na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, popsal také své dobrodružství při poznávání zvířeny a přírodních krás v pohoří Caliman v severním Rumunsku.
Rumuni na Podkarpatské Rusi V období předválečného Československa žilo na území Podkarpatské Rusi přibližně 13 000 Rumunů. Jednalo se o čtyři vesnice v okresech Ťačevo a Rachov (počet obyvatel rumunské národnosti je uveden u každé obce) – Nižní Apša (5 700), Střední Apša (3 400), Bílá Církev (1 400) a Slatinské Doly, včetně sela Slatiny (2 100). V každé z uvedených obcí působila nověvybudovaná státní škola s rumunským vyučovacím jazykem se 6 až 9 učiteli. Rumuni ze Sela Slatina tvořili podstatnou část zaměstnanců solných dolů, řemeslníků a zemědělců. Krajané ze Slatinských Dolů (J. Poslušný z Rýmařova, M. Hrozová z Prahy) do dnešních dnů vzpomínají na skromnost a přátelství rumunských dělníků a jejich dětí.
Podkarpatské hory. Pohled do čs. vnitrozemí z čs.-rumunské hranice
právem ihned odzbrojeny. I díky úsilí čs. velvyslanectví v Bukurešti a jejího vojenského přidělence H. Píky rumunské vládní a vojenské orgány zabezpečily hladkou přepravu čs. jednotek přes Rumunsko do Jugoslávie a přes Němci připojené Rakousko do českých zemí. O korektním chování a pomoci rumunského spojence při evakuaci se zmiňují její přímí účastníci z Podkarpatské Rusi – F. Hlava, příslušník čs. polní jednotky, dislokované v Ardovci, studenti F. Benhard ze Sevluše a J. Poslušný ze Slatinských Dolů.
Evakuace čs. administrace a armády přes Rumunsko v r. 1939
Tradice společného přátelství a porozumění
Po zahájení vpádu maďarských vojenských jednotek na čs. území v prostoru Podkarpatska 14. března 1939 byla v Rumunsku vyhlášena částečná mobilizace, což nemohlo ujít pozornosti maďarského vrchního velení. Jak uvádí historici M. John, Ch. K. Kliment a B. Nakládal v knize „Březen 1939“, maďarská vojska měla dodržovat zákaz vstupu do pásma vzdáleného méně než 10 km od rumunských hranic a proto také po úporných bojích s čs. obránci dočasně zastavila 16. března 1939 postup na Ťačevo a Teresvu. To mimo jiné umožnilo zbylým čs. jednotkám přejít do 17. března 1939 přes Ťačevo a Slatinské Doly do Rumunska. Jednalo se o části 45. pěšího pluku z Chustu, III. oddílu 12. dělostřeleckého pluku, 150 nákladních automobilů z Dopravního střediska v Prešově, dvacet příslušníků leteckého oddělení z letiště ze Slatinských Dolů, jakož i o personál četnických a policejních stanic a příslušníky finanční stráže. Čs. jednotky byly v Rumunsku přátelsky přijaty, avšak v souladu s mezinárodním
Jak uvádí naše studie, čs.-rumunské přátelství a součinnost nevznikalo automaticky, ze dne na den. Jistě, hlavní roli zde hrály společné zahraničně-politické zájmy obou zemí, ale nemalý význam měla prozíravost a moudrost jejich vedoucích představitelů, kteří svým příkladem dokázali inspirovat rozvoj spolupráce nejen mezi vládními institucemi, ale také na místní i občanské úrovni. I když se ve vztazích mezi oběma zeměmi v oblasti společných hranic na Podkarpatské Rusi vyskytly někdy těžkosti nebo komplikace, na obou stranách byla snaha řešit potřeby každodenního života ve vzájemném porozumění. Jako příklad můžeme uvést dohodu o peážní železniční dopravě, která umožňovala československým a rumunským drahám vcelku nekomplikovanou přepravu cestujících přes území svých států, nebo také zavedení praxe zjednodušeného přechodu vzájemných hranic pro své občany na pohraniční propustky. Přátelství mezi Československem a Rumunskem z předválečného období se později z rumunské
B li z ni c a
Hora nesoucí toto jméno je součástí masivu Svidovec, který leží západně až jihozápadně od Jasiny. Nejvyšší horou je tu Bliznica dosahující výšky 1881 m n. m. Poprvé jsem měl možnost tuto lokalitu navštívit v létě 1998. Tehdy jsme byli ubytováni ve velkém dřevěném hotelu Mikroprovod – Svidovec, v údolí vedoucím k horskému středisku Dragobrat. Doprava tu nebyla jednoduchá. Našim autobusem jsme dojeli po hlavní silnici k odbočce do hor a odtud pak terénním nákladním autem necelou půlhodinu po udržované cestě, kterou by ale náš autobus nezvládl. Ubytování s výhledem na okolní lesy a hory bylo romantické. Některým slabším jedincům vadilo, že jediná sprcha byla dole u kotelny, a s toaletami to rovněž nebylo jednoduché. Jedním z prvních výletů byl výstup na horu Bliznica. Brzy ráno, po snídani, kolem 9. hodiny (oni tam nemají ve zvyku vstávat moc brzy) jsme vyšli z hotelu (cca 950 m n. m.) po cestě stále do kopce. Asi za hodinu jsme byli u chaty, které se říká Dragobrat (cca1250 m). Tam bylo možno si načepovat pitnou vodu. Po krátkém odpočinku dál k jezírku Morské oko (cca 1380 m) až k ma-
lému plesu (1610 m) pod Bliznicí. Zde odpočinek a koupání, což bylo v těchto horkých dnech velmi příjemné. Zatím jsme cestou moc výhledů neměli. Cestou od jezera vzhůru začínají krásné výhledy zejména k východu. Asi za hodinu jsme vystoupili na vrchol Bliznice (1881 m), kterému vévodí ocelová konstrukce nad trigonometrickým bodem. Kruhové panorama patří mezi nejlepší vyhlídky v této části Karpat. Zpět jsme zvolili cestu po hřebeni k severovýchodu s malými výškovými rozdíly. Tudy přecházíme přes nevýrazné vršky, které spadají strmými skalkami k východu. Říkají jim „Žandári“. Na dalším plochém vršku je pomníček Jurijovi, který tu zahynul roku 1994. Bylo mu tehdy 18 let, takže příčinou mohla být nezkušenost. Při pohybu v horách je to pro turisty vážné memento. Dál pak je geologická zajímavost v podobě příkopu, který se táhne po hřebeni. Je to prý doklad o stálém růstu hor, který je rychlejší než eroze. Od vrcholu Bliznice máme stále krásné výhledy na obě strany, zejména na východ, protože tam terén klesá příkřeji. Na nevýrazném sedle odbočujeme k východu. Cestou potkáváme ženy s nádobami na borůvky. Zdejší borůvky jsou prý tak kvalitní, že je ex-
strany projevilo hned dvakrát – významnou pomocí rumunské armády při osvobozování Československa v r. 1944–1945 a solidaritou Rumunska s českým a slovenským národem v r. 1968, kdy se Rumunsko nejen nezúčastnilo vojenské intervence zemí Varšavské smlouvy, ale také se od ní vehementně distancovalo. I když dnes místo Československa máme dva státy – Českou republiku a Slovensko a Podkarpatská Rus je součástí jiné země, poučení z minulosti zní: nezapomínejme na staré přátele. P. Neresen
Knížka pro přechod hranice pro rusínského hospodáře Lucaka Nikolaja Hricu
portují do Japonska. Možná, že by se Japoncům nelíbilo, že tu pasou krávy, koně a ovce, ale borůvky jsou jedinečné. Možná je to tím, že ta stáda zdejší půdu patřičně pohnojí. Sestup k Dragobratu vede cestou rozrytou četnými erozními rýhami, které tu projíždí terénní náklaďáky s borůvkami. A pak už jen dolů a dolů. V dalších letech, když jsme byli ubytováni v Jasině, jsme se nechávali vyvézt terénním náklaďákem až na Dragobrat, a někdy i dál. Cestou zpět si pan řidič krátíval cestu velmi strmou zkratkou, kde sklon cesty určitě přesahuje 30 %. A pan řidič měl legraci z našich vyjukaných tváří. On věděl, že brzdy má dobré, nebo se to alespoň domníval. Arnošt Mader
5
Vzpomínky na moje mladá podkarpatská léta Žil jsem jedenáct let na Podkarpatské Rusi. S prožitky ze svého mládí v této zemi se s vámi nyní podělím. Narodil jsem se v neděli 11. 3. 1928 na Rolsberku v Olomouci-Starých Hodolanech. Hned ve třech měsících mě matka odvezla na Podkarpatskou Rus – do Králova nad Tisou, kde otec po návratu z ruských legií sloužil jako respicient finanční správy. Z Králova nad Tisou si nic nepamatuji – byl jsem příliš mladý. Bydleli jsme zde do roku 1935, kdy jsme se přestěhovali do Slatinských Dolů. Zde jsme měli k dispozici celý rodinný dům, který patřil maďarskému občanovi tohoto městečka. Ve Slatinských Dolech jsem začal chodit do nové české školy postavené těsně před našim příjezdem. Byla to krásná dvoupatrová budova. Ze školky v Králově nad Tisou i ze školy ve Slatinských Dolech mám doma schované různé výkresy a všechna vysvědčení, kde jsou uvedena i jména učitelů. Jak víte, ve Slatinských Dolech byly dva solné doly – důl Ludvík a důl František. Z těchto dolů se denně dobývalo okolo 80 t kamenné soli, která se přepravovala železnicí přes Marmarošský Sighet do olomouckých solných mlýnů. Kolem naši silnice byl betonový žlab, kterým tekla odpadní voda z těchto dolů, v takových červených vlnkách. V dolech se těžila kamenná sůl průzračná bílá nebo červená, případně i jeden další druh, který vypadal jako květák. Všechny vzorky této soli jsme měli doma, ale při opouštění Podkarpatské Rusi jsme neměli dostatek místa v zavazadlech a museli jsme je tam Maďarům zanechat. Asi 500 metrů od našeho domu bylo polní letiště, kam vždy v létě přilétávala stíhací letadla – dvojplošníky (říkalo se jim Šmolík) – z posádky v Olomouci-Neředíně. Vždy ráno tato letadla startovala s dlouhým textilním pytlem a létala nad Rachov, kde byla umístěna protiletecká baterie, jejíž děla se do těchto pytlů trefovala. My děti jsme věděly, kdy se budou vracet, šly jsme na letiště a po shození pytle jsme se běžely podívat, zda se dělostřelci trefili nebo ne. V létě jsme se chodily koupat do řeky Tisy. Nebyla to regulovaná řeka, byla plná zákrutů, nepříliš hluboká, ale byla tam tůně, kde se dalo koupat. Občas při koupání se řeka zvedla a začala být kalná. To už jsme věděly, že poplují vory. Až dorazily, byly to buď dva nebo tři svazky, vpředu dva veslaři, kteří veslovali dle zákrutů řeky a vzadu jeden kormidelník. Na vorech měli svá obydlí a všechny potřebné věci. Po koupání jsme někdy dostaly chuť na zmrzlinu a věděly jsme, že za mostem v rumunském Si-
Slatinské doly
6
Velké Komňaty 28. 3. 1939 – členové SOS (Stráž obrany státu)
ghetu mají výbornou zmrzlinu. Šly jsme normálně přes most, naši celníci nás znali a Rumunům stačilo říct jen slovo „financ“ a pustili nás bez papírů na zmrzlinu. Tehdy ten přechod vypadal trochu jinak než dnes. Z naší strany byla jen dřevěná lávka do půli Tisy a od půli Tisy (to bylo už Rumunsko) byl obyčejný železný klenutý most. A ještě jednu zajímavost z práce našich celníků – financů. Rusíni chodívali do Sighetu pro kukuřičnou mouku, kterou nosili ve dvou pletených taškách, přehozených přes rameno. Naši celníci jim tyto tašky prohlíželi takovým dřevěným kolíkem, který měl na konci žlábek, a při promíchání spodní části tašek zjišťovali, zda na dně něco nepašují. Hned za polním letištěm začínaly horou Magurou Poloninské Karpaty. Vždy v létě jsme tam chodívaly na houby, rostly téměř všude. Ve škole jsme se učily, že nejvyšší horou Podkarpatské Rusi byla Hoverla a hned za ní hora Pop Ivan. Kromě školy postavila naše vláda ve Slatinských Dolech ještě krásnou nemocnici. Tam jsem si byl jednou ošetřit zlomenou ruku. Za svého pobytu na Podkarpatské Rusi jsem prošel i jinými nemocnicemi – například v Mukačevu nebo Sevljuši. Všude byli čeští lékaři – velmi milí a ochotní. Jednou při návštěvě obchodníka s ovocem z Olomouce jsem s ním cestoval do Dolní Apše, kde byly velké ovocné sady. Nebyla zde zavedena elektřina, nevedla sem pořádná silnice, jen samé domorodé chýše s doškovými střechami. Oblečením místních obyvatel byly bílé režné kalhoty, nějaká vesta a typicky huculský klobouk. Na nohách laptě – kousek kůže, který měl nahoře s otvory pro protažení koženého řemínku, který stahoval nohu. Ve vesnici vše řídil žid, který zde měl obchod a vlastně spravoval celou vesnici. Obchodník nakoupil tři vagony ovoce, které mělo být nákladním autem, případně povozy převezeno do Slatinských Dolů na dráhu. Dráha tehdy ve Slatinských Dolech končila, byla to jen odbočka z hlavní tratě z Marmarošského Sighetu. Na prohlídky solných dolů jezdilo hodně turistů. Já si hlavně pamatuji turisty z Prahy, kteří vždy přijeli spacím vozem, ten byl odstaven na nádraží a tam také turisté spali. Zdrželi se několik dnů a pokračovali dále do Jasiňy nebo Rachova.
V září 1938 musel otec v rámci mobilizace nastoupit k SOS – což byla Stráž obrany státu a byl s dalšími členy odvelen do Vyšných Komňat na maďarskou hranici. Ve Slatinských Dolech byla velká menšina Maďarů, která chtěla náš odchod z Podkarpatské Rusi a přenechání veškerého majetku. Proto vedení Slatinských Dolů usoudilo, že je dále nebezpečné se bez mužů v této lokalitě zdržovat a doporučilo všem českým občanům odjet s nejnutnějšími věcmi posledním vlakem ze Slatinských Dolů do Sighetu a dále do bezpečí. Odjezdu tohoto vlaku však chtěli Maďaři zabránit, přepadli služebnu českého četnictva a s ukořistěnými zbraněmi šli k vlaku. Požadovali odevzdání všech cenných věcí odjíždějících lidí. Nebýt oddílu českých vojáků z místního letiště a poslední létající stíhačky, která při každém průletu pokropila Maďary v okolí vlaku kulometem, vůbec bychom do Sighetu nedojeli. Ten náš odjezd se odehrál okolo 20. března 1939. V Sighetu bylo zjištěno, že hlavní trať přes Slovensko je po vyhlášení Slovenského štátu nepoužitelná a proto bylo po dohodě s rumunskou stranou stanoveno, že odjezd do Protektorátu bude zajištěn přes Rumunsko, Jugoslavii a bývalé Rakousko. Odjeli jsme autobusy do města Satu Mare, kde jsme se setkali s otcem. Dále jsme pokračovali vlakem přes Rumunsko do Jugoslavie. Pamatuji si přesně ten den, kdy jsme přijeli do první jugoslávské stanice. Přestože bylo již kolem desáté hodiny večerní, čekalo tam na nás asi 200 až 300 lidí. Vítali nás jako bratry. Pilo se, jedlo, veselilo a řádilo. Po tomto nečekaném bratrském přivítání jsme pokračovali dále. Na každé zastávce nám Srbové dávali jídlo, pití, zkrátka vše potřebné. Jídlo jsme ani nemohli sníst, proto jsme vždy na mostě přes řeku krmili rybičky a hlavně se vyhazovala slanina. Té bylo tolik, že kdybych ji dával do pytle, tak jsem na Moravu dovezl dobrých 50 kg. Cesta přes Rakousko byla už něco jiného, tam již byli Němci. Wehrmacht nás vždy nechal odstavit na nějakou vedlejší kolej a tam nám dával z ešusů ten jejich „eintopf“. Přes Vídeň jsme jeli v noci a do Brna dojeli další den. Tam byl rozchod. Češi pokračovali na Prahu, Moravané se rozjížděli ke svým příbuzným. My jeli do Olomouce, kde jsme u příbuzných bydleli do doby, než byl postaven náš dům v Bohuňovicích. To byla celá naše Podkarpatská epopej. Od té doby nedám na Srby dopustit. To byli skutečně naši bratři. Milan Kristýnek – Bohuňovice.
O vzniku básnictví na Podkarpatské Rusi Když jsem v roce 2013 pobýval s cestovní agenturou Subcarpatia – Brno na Podkarpatské Rusi, setkali jsme se v Užhorodě s předsedou Klubu T. G.Masaryka – panem magistrem Ivanem Latkem. K setkání došlo v kanceláři Klubu. Má sídlo v budově zvané PROSVITA. Toto označení mě zaujalo. Pátral jsem po jeho smyslu. Mnohé mi napovědělo pojednání Dr. Antonína Hartla. Přičlenění Podkarpatské Rusi k Československu způsobilo v této zemi hluboký kulturní převrat. Vyvstala potřeba vybudovat školství. S tím ruku v ruce museli politici stojící v čele země řešit otázku vyučovacího jazyka. Tedy i jazyka budoucí krásné literatury. To vyvolalo spor o to, má-li vycházet z místní řeči přibližující se ukrajinštině či má-li se přiklánět k ruštině. Vyznavači ukrajinského směru založili v roce 1920 osvětový spolek PROSVITA. Ti, kteří prosazovali ruský směr, založili v roce 1923 SPOLEČNOST ALEXANDRA DUCHNOVIČE. Ve sporech o jazykovou orientaci se rodilo nové písemnictví. Značně se lišilo od toho předválečného. Literáti již nebyli výhradně kněží. Naopak:
Ukrajina na rozcestí Nad Ukrajinou, touto zemí ideologicky rozdvojenou mezi dva různé světadíly, bude ještě dlouho viset zlověstný stín. Bude tomu tak, pokud bude v Moskvě u moci skupina s nostalgickými touhami po obnově zaniklé nadvlády nad ztracenými guberniemi. Tato těžce zkoušená země nepřestává být v zájmu evropské veřejnosti, a proto zneužívá mocný východní soused každé příležitosti vyvinout „snahu o dorozumění ke smíru“. Jen naprosto naivní obdivovatel ruských mírotvůrců věří v jeho poctivé záměry. Historie této velmoci nás poučuje o jejích dobyvačných zálibách. Demokratický svět sleduje se znepokojením možné následky tohoto nebezpečného konfliktu. Bude patrně smířen s tím, že část východní Ukrajiny bude rusifikovaná, ale pochopí též spravedlivý odpor Ukrajinců vůči uchvatitelům z východu. Svět se bude přitom modlit, aby Putin nezneužil obavy států nejít do války a tím se beztrestně vydat na imperialistické výpravy. Neškodí se proto seznámit s přístupy světových státníků k ukrajinské problematice. Nepřekvapí rozpor ve větách pronesených ministrem zahraničí Lavrovem: „Rusko bude pokračovat v úsilí o nastolení míru“ a zdůrazňuje, že: „ukrajinská krize nemůže být vyřešena vojenskou silou“. Již dávno jsme pochopili, že je pro Moskvu přijatelnější politika krájeného salámu. Na jeho slova o agresivní povaze nové vlády v Kyjevě odpovídá kancléřka Merkelová, která říká: „Kdo by se vzdal svých jaderných zbraní, když mu nebude zaručeno, že mu nebude zajištěna jeho teritoriální integrita?“
byly jimi nové vrstvy inteligence. Literatura a především básnictví se staly tím pádem lidovější. Iniciativu převzali spisovatelé shromážděni kolem PROSVITY. V roce 1923 vyšla první původní podkarpatská sbírka „Kvitky s ternom“. Jejím autorem byl bankovní úředník a současně člen deníku Rusyn, Vasil Grendža – Donskyj. Odpovídala na otázku spisovného jazyka. Autor vycházel z jazyka národního a z řeči lidu. Byl blízký ukrajinštině. Tak Vasil Grendža – Donskyj, rodák z Volového – dnes Mižgorje, stanul v čele podkarpatoruského básnictví. Vůbec nevadilo, že sbírka byla obsahově docela nenáročná. Donskyj byl velice plodným spisovatelem. Psal básně, povídky i dramata. V jeho díle převažovaly vlastenecké motivy. Verše obsahovaly protimaďarské tendence. V letech 1919–1920 zaujaly protimaďarské nálady u Rusínů přední místo. Projevil se též jako pěvec bídy. V jeho básních patřilo sociálním tématům přední místo. Kolem spolku PROSVITA se sdružila celá řada autorů. Patřili mezi ně tvůrci almanachu TREMBITA – Julij Boroš Kumjatskyj, I. Vasko, D. Zubryckyj , I. Myhalka . Tato skupina autorů otevřela cestu svým následovatelům. Jejich díla byla obsahově bohatší. Kupříkladu v roce 1933 vyšla prvotina básnířky Božukové. Její milostné verše byly melodické, líbezné. Hovořila v nich řečí svého srdce. Pěvcem romantických nálad se stal J. Vilšyckyj . V časopisech se objevily verše M. Baraboli. Rusínská poezie vzkvétala. Vidíte: na počátku byla moje touha zjistit, co se skrývá za názvem PROSVITA. Z tužby vzešel tento článek. Snad vás, vážení čtenáři, zaujal. Vlastimil Otáhal. Potom upozorňuje, že chování Ruska – nejdříve na Krymu a pak na východě Ukrajiny – totiž základy našeho mírového soužití v Evropě porušuje. Mezinárodní právo je porušováno, suverenita státu je pošlapána. Vlivný americký senátor Mc Cain dále situaci ostře komentuje: „V minulosti jsme v bojích zastávali jednoznačné pozice: Zastrašili jsme agresory, ochránili jsme spojence, porazili protivníky a pomocí síly vybudovali mír. V současnosti si s ohledem na jiné agresory musíme položit otázku: jsme toho schopni zase? Přímo v srdci Evropy sledujeme, jak Rusko oživuje své imperiální ambice. Někdo říká, že Ukrajina nemůže porazit Rusko vojensky – to je špatná otázka. Správná zní: Když pomůžeme Ukrajincům zvýšit vojenské náklady ruských sil, které napadly jejich zemi, jak dlouho si může Putin dovolit vést válku, o níž doma tvrdí, že není? Proto musíme Ukrajině dodat obranné zbraně.“ A ukrajinský prezident naléhavě volá: „Kolik důkazů ještě svět potřebuje, aby uznal očividný fakt – je tam cizí vojenské vybavení, žoldáci, ruští vojenští instruktoři a příslušníci pravidelné armády. Musí být jasné, že neexistuje žádné dočasné řešení – tento konflikt musí být vyřešen, nikoliv zmražen.“ Když slyším teď na konci února 2015 z rádia navzdory dohod z Minsku o přesunech zbraní z Ruska přes suverénní hranice Ukrajiny, pociťuji mrazení v zádech. Vzpomněl jsem si na léto 1968, kdy mi volali známí z Užhorodu o soustřeďování sovětských vojsk na naších východních hranicích. Věříme, že pro západní demokracie bude toto podobenství dostatečným varováním. Jan Roman
Ukrajina očima estonské spisovatelky Sofi Oksanenové Při hodnocení hlavních rozdílů mezi vládami na Západě a Východě si všímáme, že např. v Rusku dochází ke změnám, třeba k uvolňování svobod člověka, hlavně zásluhou vůdčích politických osobností. Politické oteplení nastalo zásluhou Chruščovova odhalení Stalinova kultu osobnosti. Po opětném ztuhnutí režimu zasáhl Gorbačov svými reformami, které měly za následek skoncování s nadvládou Kremelské východoevropské hegemonie. K tomu velmi přispěla inteligentská elita v čele A. Sacharova nebo Solženicyna, předtím Zoščenka s Achmatovou. Ostatně se tak dělo i v naší mladé historii – v každé zemi vyvolává tlak protitlak, který nakonec rozleptá pouta nejpevnější. Toto jsou hrdinové nové doby a svět by se měl obávat, že jejich hlas není dost silný, jak tomu bylo za Stalina, Hitlera, Mao Ce Tunga. I dnes bychom měli víc naslouchat kulturním autoritám, které jsou prozíravější v odhadu, kde číhá nebezpečí pro svět. Rád se zaposlouchám do názorů již věhlasné spisovatelky Sofi Oksanenové, kterou můžeme zařadit mezi osobnosti s hlubokou znalostí ruských poměrů. Moudrost dokázala při rozhovorech s našimi novináři při nedávné návštěvě Prahy. Její chytré a zasvěcené odpovědi se většinou kryjí s názory představitelů naší kulturně-politické veřejnosti. Na otázku, zda by se neměla udělat za historii tlustá čára, odpověděla záporně – hlavně po roce 2014 ne, protože se Rusko postará o to, abychom na minulost nezapomněli. Mám však takový pocit, že se západoevropské státy konečně probudily, říká; a na otázku, kdy se tak stalo, odpovídá – po krizi na Ukrajině a Krymu. Ale už při kauze Pussy Riot – pronásledování punkrockové skupiny je pro lidi mého věku nepochopitelné. Ale i tak, svoboda projevu se v Rusku zmenšovala dlouhodobě. Tažením proti homosexuálům otevřela též lidem oči. Pokud jde o historii Ukrajiny, slyšíme z jejích úst: Kyjev existoval dřív jak Moskva. Západ si myslí, že ukrajinská kultura byla navždy ruská proto, že se nechali korumpovat ruskými penězi a že sdílejí společné ekonomické zájmy. Ruská propaganda je úspěšná. Putin je populárnější víc, jak dřív. Musí vést válku, aby posílil patriotismus. A vůbec o něm: člověk, jenž nesnáší kritiku, není silná osobnost. Nezískává oblibu tím, že by byl humánní, což je znamení jeho slabosti. Potud názory spisovatelky zasvěcené do ruských poměrů. I ona má shodné mínění o Putinovi s většinou těch, kterým je demokratické cítění vrozené. Co se týká nás, je škoda, že náš současný vztah k Rusku nemůže příznivě pokračovat tam, kde ho úspěšně odstartovali Gorbačov s Jelcinem. Ten se mimochodem otáčí v hrobě, že Putina navrhl za svého nástupce. On má zásluhu na tom, že svojí avanturistickou politikou vrhl slibně se rozvíjející česko – ruské vztahy na ne dobrou antagonistickou kolej. Jan Roman
Sofi Oksanenová Estonsko-finská spisovatelka, narozena 1977 žijící na obou stranách železné opony knihy: Stalinovy krávy (2003) Baby Jane (2005) Čas ztracených holubic (2012) Očista – vydáno ve 40 zemích (2008)
7
UPOZORNĚNÍ Vážení čtenáři, toto je poslední číslo našeho časopisu, které vydáváme v tištěné podobě. I náš spolek se přizpůsobuje moderní době a od června otevírá své webové stránky. Naše stránky najdete na adrese www.subcarpathia.cz. Na těchto stránkách budou k dispozici nová čísla časopisu. Kromě toho zde naleznete i všechna doposud vydaná čísla časopisu, nové fotografie, aktuální postřehy a zajímavosti z Podkarpatské Rusi. Budete mít možnost zde sami publikovat své příspěvky a fotografie a v diskusním fóru se budete moci podělit o své názory s ostatními členy. Podrobnosti o našich stránkách budou sděleny na členské besedě. Vám, kteří nemáte, nebo si nehodláte pořizovat počítač budeme samozřejmě i nadále na vyžádání zasílat časopis a veškeré informace ve zjednodušené tištěné podobě. Redakční rada časopisu
www.subcarpathia.cz
Organizační záležitosti Potravinová banka Národnostní menšiny se zapojují do humanitární akce – darování potravin pro sociálně potřebné spoluobčany. Potraviny možno předat ve dnech 27. 4.–7. 5., v době mezi 8 a 17 hod., na Magistrátu města Brna – odboru sociální péče MMB, Koliště 19, Brno, přízemí – vrátnice.
Turistický zájezd na Podkarpatskou Rus – 2015 Loňského roku se neuskutečnil z nejistých důvodů způsobených válkou na výchově Ukrajiny. Situace se snad již zklidňuje a tak se tam chceme s menším autobusem a přiměřeným počtem max. 23 účastníků vypravit v termínu 4. 7.–12. 7. 2015, do střední oblasti Poloninských Karpat – do příjemné turistické základny U leva – obec Pilipec, pod poloninou Boržava – na půli cesty mezi městečky Mežhorje a Pilipec. Jezdíme tam už asi 5 let, s ubytováním a stravou jsme u Natálky a Leonida plně spokojeni. Cena bude stejná jako předloni – 7500 Kč (zahrnuje dopravu, ubytování – 7 nocí, polopenze – 7× snídaně + večeře, pojištění, průvodce, režie). Zájemci – přihlaste se, následně dostanete podrobné dispozice a uhradíte zálohu. Budete určitě spokojeni – ještě je k dispozici 3–5 míst.
Koncert kytarového virtuosa – pana prof. Štěpána Raka Jeho koncertní vystoupení určené především členům brněnských národnostních menšin a pořádané ve společenském centru Úřadu městské části Brno – střed se setkal s mimořádným úspěchem. Zúčastnilo se ho asi 150 návštěvníků a pan profesor a především umělec světového významu nám připravil – přes zdravotní indispozici – program, jehož průběh vycházel z koncertování v zemích, které navštívil v minulosti. Několikaminutový potlesk ve stoje byl přirozenou odměnou za jeho až neuvěřitelně excelentní vystoupení. Pana profesora a jeho syna Matěje určitě přizveme k dalšímu vystoupení, které chceme uspořádat v podzimních měsících letošního roku.
Besedy pro žáky základních škol Budou nabídnuty jednotlivým základním školám pro žáky 7.–9. ročníků. Jejich účelem je zvýšení informovanosti o národnostních menšinách, jejichž členové žijí v městě Brně.
Pietní vzpomínky u památníků T. G. Masaryka a E. Beneše Uskuteční se ve dnech 14. 9. 2015 na Komenského nám. a 28. 5. 2015 před právnickou fakultou na ul. Veveří, s projevy představitelů veřejných institucí a kladením květů.
Babylonfest 2015 Uskuteční se ve dnech 15.–19. 9. v jednotlivých dnech s různým zaměřením (15. 9. – výsadba národních stromů, 16.9. – proměny jazyka/literární dílna, 17. 9. – národní den Ukrajiny, 18. 9. – Řekové – hudba národů, 19.9. – Moravské náměstí: hlavní program – průvod, vystoupení národnostních menšin, škola tance, gastronomie, večer – společenský program národnostních menšin). Sledujte reklamní články a pozvánky v Metropolitanu.
Úhrada členských příspěvků Možno ji provést v hotovosti – v rámci členské besedy nebo přímo v klubovně spolku – Brno, Radnická 8, první středu v měsíci – po 15.hod. nebo v jiném čase po předběžné tel. domluvě (tel.: Chytilek – 604 691 299). Výše příspěvku: členové v pracovním procesu – 150 Kč/rok, důchodci a studenti – 100 Kč/rok.
Pilipec
turbáza U leva http://u-leva.jimdo.com Vydává: Spolek „Přátelé Podkarpatské Rusi“ – Brno; kontaktní adresa: Radnická 8, 602 00 Brno • Redakční rada: ing. Libor Chytilek, e-mail:
[email protected]; ing. Arnošt Mader, e-mail:
[email protected]; mgr. Petr Stavinoha, e-mail:
[email protected] • Zlom a grafická úprava: Adam Blažke, e-mail:
[email protected] • Tisk: Polygra a.s., www.polygra.cz. • Došlé příspěvky mohou být redakčně kráceny. • Uzávěrka dalšího čísla: 30. září 2015. • www.subcarpathia.cz
8
