Právní postavení Podkarpatské Rusi za první republiky

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva

Diplomová práce

Právní postavení Podkarpatské Rusi za první republiky Markéta Dudová Akademický rok 2014/2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právní postavení Podkarpatské Rusi za první republiky zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce JUDr. Bc. Jaromíru Tauchenovi, Ph.D., LL.M. Eur.Int., za cenné rady a připomínky, které mi poskytl při zpracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat PhDr. Jakubu Doležalovi z Archivu Kanceláře prezidenta republiky za vstřícnost a pomoc při vyhledávání archivních dokumentů.

3

Abstrakt Tato práce se zabývá právním postavením Podkarpatské Rusi za první a druhé československé republiky, a to především ve vztahu k jejímu předpokládanému autonomnímu postavení, které jí bylo zaručeno mezinárodním i ústavním právem. Práce rozebírá proces připojení této oblasti k Československu, ústavní zakotvení jejího právního postavení a postavení Podkarpatské Rusi v rámci správního zřízení. Samostatná kapitola je věnována také její právní i politické situací v období druhé republiky.

Klíčová slova 

Podkarpatská Rus



autonomie



guvernér Podkarpatské Rusi



minoritní Saint-Germainská smlouva



ústavní listina



správní organizace



první republika



druhá republika

4

Abstract This work deals with legal status of the Subcarpathian Ruthenia during the First and the Second Czechoslovak Republic, primarily with its relation to presumed autonomy, which was guaranteed by international and constituional law. The work analyzes the process of joining this area to the Czechoslovakia, constitutional anchoring of its legal status and the position of the Subcarpathian Ruthenia within the administrative organisation. One chapter is also focused on its legal and political situation during the Second Czechoslovak Republic.

Key words 

Subcarpathian Ruthenia



autonomy



governor of Subcarpathian Ruthenia



minority Treaty of Saint-Germain-en-Lay



constitutional charter



administrative organisation



First Czechoslovak Republic



Second Czechoslovak Republic

5

Obsah Úvod .................................................................................................................... 8 1.

Připojení Podkarpatské Rusi k Československu .......................................... 10 1.1

Podkarpatská Rus – vymezení a charakteristika území ......................... 10

1.2

Aktivita Rusínů a rusínských organizací v letech 1918-1919 ................ 11

1.3

Mírová konference v Paříži .................................................................. 14

1.4

Den připojení Podkarpatské Rusi k Československu ............................ 18

1.5

Právo na Podkarpatské Rusi ................................................................. 20

1.6

Vojenská diktatura ............................................................................... 22

1.7

Civilní správa ...................................................................................... 24

1.8

Generální statut .................................................................................... 25

1.9

Nařízení vlády č. 356/1920 Sb., o změně generálního statutu

Podkarpatské Rusi.......................................................................................... 27 2

Ústavní zakotvení postavení Podkarpatské Rusi ......................................... 30 2.1

Ústavní listina z 29. února 1920 ........................................................... 30

2.2

Návrhy zákona o autonomii ................................................................. 34

2.2.1

Návrhy zákona o autonomii z let 1920-1921 ................................. 34

2.2.2

Návrhy zákona o autonomii z let 1929-1930 ................................. 40

2.3 3.

Jazyková otázka ................................................................................... 42

Správní uspořádání ..................................................................................... 47 3.1

Poválečná situace ................................................................................. 47

3.2

Župní zákon ......................................................................................... 48

3.3

Zákon o prozatímní politické správě .................................................... 50

3.4

Zákon o organisaci politické správy – zavedení zemského zřízení ........ 51

3.5

Zákon č. 172/1937 Sb., o prozatímní úpravě právního postavení

guvernéra Podkarpatské Rusi ......................................................................... 54

6

4.

Druhá republika ......................................................................................... 60 4.1

Vídeňská arbitráž a vývoj politické situace .......................................... 60

4.2

Zákon o autonomii Podkarpatské Rusi ................................................. 64

Závěr ................................................................................................................. 69 Seznam pramenů ................................................................................................ 71

7

Úvod V této diplomové práci se budu zabývat právním postavením Podkarpatské Rusi za první i druhé Československé republiky. Podkarpatská Rus v té době byla nejvýchodnějším cípem Československa, ke kterému se však připojila spíše shodou okolností. Problematika Podkarpatské Rusi je natolik široká, že není cílem této práce o ní pojednat komplexně. Proto jsem zvolila jen několik, podle mého názoru zásadních právních otázek, kterým se budu v práci věnovat. Cílem práce je tedy zachytit tehdejší postavení Podkarpatské Rusi zejména z hlediska ústavního a správního práva. Dalšími významnými etapami, kterými se práce bude zabývat, jsou proces připojení Podkarpatské Rusi k Československu a období druhé republiky ve vztahu k Podkarpatské Rusi. Nelze říci, že by Podkarpatská Rus byla dosud zcela opomíjeným tématem. Dosavadní publikace však mají povětšinou spíše obecněhistorický charakter. Právní otázky se v nich sice objevují, autoři se na ně však primárně nezaměřují. Práce se proto zaměří zejména na v té době platnou a účinnou i jen navrhovanou právní úpravu. Při zpracování tématu budu vycházet jak ze současné literatury, například z prací Ivana Popa nebo Petera Švorce, kteří se tématem Podkarpatské Rusi dlouhodobě zabývají, tak z dobových zdrojů, a to ze zdrojů archivních i z odborné literatury. Z prvorepublikových autorů je třeba zmínit především Zdeňka Pešku, dále budu čerpat i z prací Františka Weyra a mnohých dalších. Využité archivní zdroje pocházejí z Archivu Kanceláře prezidenta republiky a Národního archivu, budu používat i prameny v elektronické podobě zejména z digitálního archivu Parlamentu České republiky. V práci budu využívat i samotné texty právních předpisů a judikaturu. Metodami, které budu v práci používat, jsou metoda deskripce, metoda analýzy a při rozboru jednotlivých návrhů zákonů bude využita také metoda komparace. Práce je členěna na čtyři kapitoly, z nichž každá se zabývá jedním z již nastíněných témat – připojením Podkarpatské Rusi k Československu, ústavním

8

zakotvením právního postavení Podkarpatské Rusi, postavením Podkarpatské Rusi jako správní jednotky, které prošlo za první republiky několika zásadními proměnami, a situací za druhé republiky, přičemž pozornost bude vedle právních otázek věnována i vídeňské arbitráži a tamějšímu politickému vývoji. Problematika připojení Podkarpatské Rusi k Československu nebyla právě jednoduchá. Byla výsledkem dlouhých vyjednávání doma i v zahraničí. Měla i mezinárodněprávní rozměry a odrazila se v mírových smlouvách z poválečné pařížské mírové konference. Pak bylo třeba vyřešit i řadu vnitrostátních otázek, týkajících se například toho, jaký konkrétní den považovat za den připojení Podkarpatské Rusi k Československu, platnosti československých zákonů na tomto území nebo konsolidace místních neutěšených poměrů. Druhá kapitola je věnována ústavě a také předpokládané autonomii, které sice realizována nebyla, zato byla vypracována řada návrhů k její realizaci. Těmto návrhům se tedy budu podrobněji věnovat zejména ve druhé kapitole této práce. Do této kapitoly jsem zařadila také pojednání o jazykové otázce na Podkarpatské Rusi, která si podle mého názoru také zaslouží pozornost. Třetí kapitola se týká postavení Podkarpatské Rusi jako správní jednotky, které sice do jisté míry odráželo správní organizaci celé republiky, objevovaly se tu ale i jisté zvláštnosti, zejména v období od počátku republiky do roku 1927 a poté od roku 1937. Druhá republika pak v sobě nese hlavně překotný politický vývoj, ztrátu části podkarpatoruského území ve vídeňské arbitráži ve prospěch Maďarska, ale také uzákonění autonomie Podkarpatské Rusi.

9

1. Připojení Podkarpatské Rusi k Československu Po první světové válce došlo k rozpadu rakousko-uherského impéria a s ním k osamostatnění řady národů, které spojovalo. Jedním z nich byl i národ Rusínů, který se připojil k nově vzniklé Československé republice. Stalo se tak spíše důsledkem tehdejší evropské politické situace, s něčím takovým se v původních plánech českých a slovenských politiků vůbec nepočítalo. První československý prezident

Tomáš Garrigue

Masaryk

ještě v roce 1914

předpokládal, že toto území připadne Rusku.1 Myšlenka na připojení k Československu vzešla až v posledním roce války od představitelů rusínských emigrantů v USA, poté se k nim připojili i domácí zástupci Rusínů. Z mezinárodního hlediska pak bylo připojení Podkarpatské Rusi dohodnuto na mírové konferenci v Paříži a potvrzeno především minoritní Saint-Germainskou mírovou smlouvou.

1.1 Podkarpatská Rus – vymezení a charakteristika území Podkarpatská Rus byla před připojením k Československu po první světové válce součástí Uherska. Na severu a na východě poté sousedila s Polskem, na jihu s Maďarskem a Rumunskem. Rozloha území byla 12 656 km2, nacházelo se na něm 487 obcí. Celkem měla Podkarpatská Rus podle sčítání lidí z roku 1921 599 808 obyvatel, z nichž bylo 372 884 Rusínů, 102 144 Maďarů, 80 059 Židů, 19 737 Čechů a Slováků, 10 460 Němců, 297 Poláků a 14 227 občanů jiné národnosti. 2 K největším městům patřil Užhorod a Mukačevo, obě tato města ale měla jen asi 20 000 obyvatel. Jednalo se o velmi zaostalou, převážně zemědělskou oblast s vysokou negramotností přesahující 40% a jen málo početnou vrstvou inteligence. 3

1

ŠVORC, Peter. Začlenenie Podkarpatskej Rusi do ČSR (1918-1920). In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno, Masarykova univerzita 1997, 335 s. ISBN 80-2101701-5, s. 47. 2

TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu?. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012, 722 s. ISBN 978-80-7308-413-4. 3

ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, 318 s. ISBN 978-80-7106-754-2, s. 22.

10

V průběhu dějin se názvy oblasti různě měnily. Dokud byla součástí Uher, říkalo se jí „Uherská Rus,“ později pak „Podkarpatská Rus,“ „Karpatská Ukrajina“ nebo „Zakarpatská Ukrajina.“4 Název „Podkarpatská Rus“ odkazuje právě na meziválečné období, kdy bylo území součástí Československa. Území nemělo zcela jasné hranice. Státní hranice byly stanoveny na poválečné mírové konferenci ve Versailles, vnitrostátní hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem však zůstala sporná a měla mít pouze provizorní charakter, což se nakonec odrazilo i v ústavní listině z 29. 2. 1920. Tato otázka však nikdy zcela dořešena nebyla.

1.2 Aktivita Rusínů a rusínských organizací v letech 1918-1919 Otázkou budoucnosti Rusínů se zabývaly zpočátku především skupiny emigrantů v USA, kteří se sdružovali například v Americké národní radě UhroRusínů nebo v Americko-ruské národní obraně, až později se k ní vyslovili také domácí představitelé. Poprvé tato otázka vyvstala v únoru 1917 po ruské revoluci, první náznak možného připojení k budoucímu Československu se objevuje v květnu 1918 při jednání Tomáše Garrigua Masaryka s předsedou Americkoruské národní obrany Nikolou Pačutou,5 který podle Masaryka „představoval směr rusofilský, do jisté míry i pravoslavný.“6 Vůdčí osobností rusínské emigrace se však stal Grigorij Žatkovič, americký právník rusínského původu, který „zastupoval velikou většinu Malorusů,“7 navíc byl podle Paula Roberta Magocsiho „extrémně dynamickým jedincem a jednoznačně nejlepším politickým lobbistou mezi karpatoruskými Američany.“8

4

ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 5. 5

KOLÁŘ, František. Podkarpatská Rus na Pařížské mírové konferenci. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno: Masarykova univerzita, 1997, 335 s. ISBN 80-2101701-5, s. 61-62. 6

MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918. Praha: Orbis, 1925, s. 301. 7

Tamtéž, s. 301.

8

V originále „an extremelydynamic individual and clearly the best political lobbyist available to Carpatho-Rusyn Americans.“ MAGOCSI, Paul R. Our people Carpatho-Rusyns and their descendants in North America. 4th rev. ed. Wauconda, Ill: Bolchazy-Carducci Publishers, 2005, s. 89-90.

11

V průběhu roku 1918 pak různé rusínské organizace vydaly několik prohlášení, která připojení k Československu podporovala. Nicméně původně nešlo o řešení, které by bylo pro Rusíny na prvním místě. Na sjezdu v Homesteadu v červenci 1918 se usnesli, že prioritou je vytvoření samostatného státu, eventuálně připadalo v úvahu také spojení s Haličí (tato idea pocházela již z roku 1848, jejím autorem byl Adolf Dobrjanský) 9 nebo autonomie, ovšem ještě bez určení konkrétního státu, v jehož rámci by se měla tato autonomie uskutečnit.10 Po jednání s americkým prezidentem Wilsonem v říjnu 1918 Rusíni opustili nereálnou představu samostatného státu11 a jejich cílem bylo nadále vytvoření autonomního území v rámci jiného státu. Žatkovič se v této době seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem, se kterým o variantě připojení Podkarpatské Rusi k Československu jednal. 12 Podle svých vzpomínek Masaryk již tenkrát upozorňoval Žatkoviče na různé problémy, které toto spojení může přinést, ale nakonec „dr. Žatkovič stejně jako i jiní vedoucí Rusíni, zváživše všecky okolnosti, přesvědčeně uznávali, že připojení k nám je pro ně nejžádoucnější.“13 V říjnu 1918 bylo na kongresu ve Filadelfii předloženo Masarykovi memorandum Americko-ruské národní obrany, ve kterém zástupci Rusínů požadovali připojení Podkarpatské Rusi k Československu za předpokladu autonomie. 14 V listopadu 1918 pak požadovala totéž i rezoluce Americké národní rady Uhro-Rusínů. 15 20. prosince 1918 se konal mezi americkými Rusíny také

9

POP, Ivan. Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, 311 s. ISBN 978-80-7277-370-1, s. 57. 10

PEŠKA, Zdeněk. Ústava Podkarpatské Rusi: K desetiletí připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice. Bratislava: časopis učené společnosti Šafaříkovy. Bratislava, Učená spoločnosť Šafárikova, 1929, roč. III, č. 2, s. 327. 11

BENEŠ, Edvard. Podkarpatsko a jeho vztah k Československu. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1996, 46 s. ISBN 80-85281-37-6, s. 19. 12

KOLÁŘ, František. Podkarpatská Rus na Pařížské mírové konferenci. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 62. 13

MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918. Praha: Orbis, 1925, s. 303. 14

SCHELLE, Karel. Československé dějiny státu a práva v dokumentech. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 314 s. ISBN 80-210-0594-7, s. 295-296. 15

Tamtéž, s. 297.

12

plebiscit, ve kterém byla pro připojení k Československu většina, 67% hlasujících. 16 Přímo na Podkarpatské Rusi však taková shoda nepanovala. Domácí Rusíni založili tři národní rady, které zaujímaly k budoucnosti Podkarpatské Rusi různé názory. Byly to Ruská, později Karpatoruská národní rada v čele s Antonem Beskidem založená 8. listopadu 1918 v Prešově, 9. listopadu pak vznikla promaďarsky orientovaná užhorodská Uhroruská národní rada a 17. listopadu vznikla v Chustu Ruská (ukrajinská) národní rada v čele s Juliem Braščajkem, která požadovala připojení k Ukrajině.17 Aktivní bylo i Maďarsko a Ukrajina. Maďarská snaha o udržení Podkarpatské Rusi se projevila na podzim 1918 vydáním zákona, kterým byla na Podkarpatské Rusi zřízena autonomní oblast „Ruská krajna“. Ukrajina pak označila Podkarpatskou Rus za „Západoukrajinskou lidovou republiku“ a součást svého území. 18 Postupně však i mezi domácími Rusíny

převládl

názor,

že

by

se

měla

Podkarpatská

Rus

připojit

k Československu. Jednotlivé národní rady se nakonec spojily a vznikla jediná Centrální ruská národní rada, jejímž předsedou se stal Augustin Vološin. 8. května 1919 se pak tato rada vyslovila pro připojení k Československu.19 16. května 1919 Centrální ruská národní rada přijala rezoluci, kterou poté její zástupci osobně předložili prezidentu Masarykovi na audienci 24. května. 20 Tato rezoluce obsahovala čtrnáct bodů, podle kterých měl znít nový název státu „Česko-slovensko-ruská

republika,“

zástupci

Podkarpatské

Rusi

a

Československa měli společně stanovit hranici se Slovenskem, oficiálním jazykem měl být „jazyk ruský.“ Rezoluce předpokládala, že stát bude existovat ve formě federace a požadovali samostatnost ve všech „správních a vnitřních

16


Tamtéž, s. 36-53.

18

TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu?. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012, s. 131. 19


Archiv KPR, fond KPR, protokol T, Podkarpatská Rus – varia, karton 57.

13

záležitostech.“ Případné spory mezi „Ruským státem“, jak byla označena v rezoluci Podkarpatská Rus, a Československem měla řešit Společnost národů.21 V září 1919 Grigorij Žatkovič dokonce na sjezdu Americké národní rady Uhro-Rusínů uvedl, že Podkarpatská Rus bude mít mimo jiné vlastní měnu i vlastní státní banku, vlastní vojsko i vlastního delegáta při Společnosti národů, 22 tyto představy však byly nereálné. Autonomie sice Rusínům zaručena byla, k její realizaci však došlo jen v omezené míře.

1.3 Mírová konference v Paříži Z mezinárodního

hlediska

byly pro

připojení Podkarpatské Rusi

k Československu důležité mírové smlouvy, které byly výsledkem mírové konference v Paříži konané v průběhu roku 1919. V únoru 1919 přijeli do Paříže rusínští zástupci Žatkovič a Gardoš a o rusínské otázce jednali postupně se zástupci Československa, USA a Francie. 28. února o Podkarpatské Rusi jednala Komise pro česko-slovenské záležitosti, jejíž většina souhlasila s připojením Rusínů

k

Československu.

Pouze

zástupce

Itálie

obhajoval

připojení

k Maďarsku.23 Co se týče možného připojení k Ukrajině nebo k Rusku, podle vzpomínek Edvarda Beneše z roku 1934 připojení k Ukrajině bránilo Polsko, kterému připadla východní Halič oddělující Podkarpatskou Rus a Ukrajinu. To samé platilo i pro Rusko, u kterého navíc panovaly obavy z toho, že by tak své území rozšířilo až do střední Evropy. Beneš se tehdy také domníval, že se něco takového nestane ani „v blízkých stoletích.“24

21

PEŠKA, Zdeněk a MARKOV. Příspěvek k ústavním dějinám Podkarpatské Rusi. Bratislava: časopis učené společnosti Šafaříkovy. Bratislava, Učená spoločnosť Šafárikova, 1930, IV, s. 419422. 22

PEJŠA, Robert. Autonomie Podkarpatské Rusi jako politicko-právní problém v prvních letech existence Československé republiky 1919-1921. In: Moderní dějiny: sborník k dějinám 19. a 20. století. Praha: Historický ústav AV ČR 14, 2006, s. 142. 23

KOLÁŘ, František. Podkarpatská Rus na Pařížské mírové konferenci. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 64-65. 24

BENEŠ, Edvard. Podkarpatsko a jeho vztah k Československu. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1996, s. 19-20.

14

Komise pro česko-slovenské záležitosti pokračovala ve svých jednáních v květnu, jejich tématem byla autonomie, kterou Československo Rusínům přislíbilo.25 17. května Komise projednávala Benešem předložené memorandum, podle kterého mělo Československo poskytnout rusínskému území zvláštní jméno, zvláštní sněm s pravomocí v jazykových, náboženských, školských věcech a dalších věcech svěřených mu zákony, v čele správy měl stát guvernér a ve vládě měli být Rusíni zastoupeni rusínským ministrem bez portfeuille. 26 Memorandum bylo Komisí přijato a doporučeno ke schválení Radou pěti. Většinu těchto bodů pak skutečně najdeme i v minoritní Saint-Germainské mírové smlouvě. 30. září 1919 pronesl Beneš v Národním shromáždění obsáhlou řeč o výsledcích pařížské konference, ve které věnoval rusínské otázce tato slova: „Problém uherských Rusínů byl pro nás vyřešen na konferenci celkem snadno a bez většího boje. Těžké postavení uherských Rusínů bylo jasno každému, bylo jasno, že krajina ta nemůže připadnouti ani Maďarům, ani Rumunům, ani Polákům, obyvatelstvo samo spontánně hlásilo se k Československé republice. Tímto způsobem docílili jsme územních úspěchů jistě velikých a dlužno poznamenati, že všeobecně bylo konstatováno neustále na konferenci míru, že naše delegace byla z těch, které po stránce územní průměrně docílily nejvíce. (Výborně!)“27 Československo sice získalo nové území a z hlediska zahraniční politiky byl významný i zisk společné hranice s Rumunskem, 28 nicméně přičlenění Podkarpatské Rusi s sebou přineslo i řadu problémů. Výsledkem mírové konference v Paříži byl soubor mírových smluv, z nichž byla pro připojení Podkarpatské Rusi k Československu klíčová tzv. malá Saint-Germainská smlouva. 29 Podepsána byla 10. září 1919, ratifikována 10. 25

KOLÁŘ, František. Podkarpatská Rus na Pařížské mírové konferenci. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 66. 26

Tamtéž, s. 67-68.

27

Stenoprotokol 77. schůze Národního shromáždění československého z 30. září 1919 [cit. 201412-01]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/077schuz/s077007.htm 28

PEJŠA, Robert. Autonomie Podkarpatské Rusi v průsečíku česko-slovenského sjednocení a československo-maďarských vztahů v meziválečném období. In: Česko-slovenská historická ročenka. Brno: Academicus, 2009, s. 247. 29

Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919, č. 508/1921 Sb.

15

listopadu 1919 a účinnosti nabyla 16. července 1920.30 V této smlouvě byla Podkarpatské Rusi věnována hlava II. zahrnující články 10 až 14. Autorem těchto článků byl Edvard Beneš s výjimkou článku 12 o vybírání úředníků z rusínských obyvatel, který byl do smlouvy zařazen na návrh Američana Roberta Lansinga. 31 Československo se tak zavázalo vytvořit pro Rusíny autonomní území v hranicích stanovených mírovými smlouvami. V dalších mírových smlouvách se zase poražené mocnosti Maďarsko, Rakousko a Německo zavazovaly respektovat území Československa včetně „autonomního území Rusínů na jih od Karpat“.32 Rusíni podpis smlouvy nepřijali zcela kladně z důvodu stanovené podkarpatorusko-slovenské hranice. Podle jejich původních představ měla totiž k Podkarpatské Rusi připadnout i značná část východního Slovenska, konkrétně regiony Spiše, Šariše a Zemplína. Ještě před podpisem smlouvy Grigorij Žatkovič v tomto ohledu naléhal na Beneše i Masaryka, ovšem bezúspěšně. Neúspěšná byla také činnost teritoriální komise v roce 1920, která se touto otázkou zabývala. 33 Na tomto sporném území žili jak Rusíni, tak Slováci, z etnického hlediska proto nebylo možno hranici přesně stanovit. Nedokázal to ani etnograf Jan Húsek, který se touto problematikou zabýval ve své knize „Národopisná hranice mezi Slováky a Karpatorusy.“ Podle něj hranice „zůstane vždy spornou, neboť hranice ta není mrtvý předmět, nýbrž živý organismus, který se vývojem mění.“ 34 Výsledky sčítání lidu z roku 1921 nicméně ukázaly spíše převahu slovenského obyvatelstva. 35 Vnitrostátní hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem tak zůstala sporná. Na Podkarpatské Rusi měl být podle smluv vytvořen sněm se zákonodárnou mocí v jazykových otázkách, otázkách školství, náboženství a místní správy, případně v dalších věcech stanovených zákony. V praxi se ovšem 30

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Podkarpatská Rus - ústava, karton 7.

31

PEŠKA, Zdeněk. Československá ústava a zákony s ní souvislé. Praha: Nákladem Československého Kompasu, 1935. Komentované zákony Československé republiky, sv. 39, s. 14. 32

čl. 48 mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem č. 102/1922 Sb., čl. 53 mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem č. 507/1921 Sb., čl. 81 mírové smlouvy mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem č. 217/1921 Sb. 33

ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 59- 63. 34

Tamtéž, s. 81.

35

Tamtéž., s. 79.

16

vyskytovaly interpretační problémy, a to především u pojmu „místní správa“ (v originále administration locale). Ještě v roce 1938 Ivan Andraško v Lidových novinách píše: „V organisaci autonomní správy si však mnozí nevědí rady s pojmem místní správa; to proto, že pojetí to je našemu právnímu řádu cizí a bude třeba je teprve definovati. Nikdo nedovede říci, co se místní správou má rozumět; skoro všechny dosavadní návrhy zahrnovaly do místní správy skoro všechny úřady s povšechnou pravomoci a pak také odborné úřady.“36 Podle Jiřího Hoetzla pak dokonce celá smlouva „naprosto nevyniká zvláštní jasností,“ sporných formulací nachází v textu ještě mnohem víc. 37 Hlavním představitelem Podkarpatské Rusi měl být guvernér jmenovaný prezidentem a odpovědný sněmu. Úředníci měli být vybíráni především z rusínských obyvatel. Rusíni měli mít rovněž své zastoupení v celostátním zákonodárném sboru, ovšem neměli mít právo hlasovat v otázkách, které byly svěřeny rusínskému sněmu. Článek 14 pak představoval záruku ustanovení této mírové smlouvy ze strany Společnosti národů. Plnění těchto závazků Československem v období první republiky bylo problematické. Ač Ústava znění těchto článků v podstatě přejala, faktická realizace slíbené autonomie se uskutečnila jen ve velmi omezené míře. Sněm za celou dobu existence republiky svolán nebyl, guvernér sice v čele Podkarpatské Rusi stál od roku 1920, se zavedením zemského zřízení však byla jeho pozice výrazně oslabena a jeho postavení znovu posíleno až v roce 1937. Co se týče úředníků, byl háček v tom, že valná většina Rusínů byla nevzdělaná, téměř polovina jich byla negramotná, a tak na Podkarpatské Rusi často působili čeští úředníci. To samozřejmě vyvolávalo u Rusínů nevoli. V roce 1937 při projednávání zákona o guvernérovi tuto politiku označil za chybnou poslanec Révay, když uvedl, že „se strany exponentů místního režimu Podkarpatské Rusi staly se taktéž chyby. Tento režim se nesnažil vychovat způsobilé lidi k odpovědné činnosti. Vedoucí místa byla obsazena českými úředníky, sice přechodně a dočasně, tato dočasnost a přechodnost však zůstala až do dnešních dob a tím stále 36

Podkarpatoruská autonomie. Lidové noviny, 16. 8. 1938. Roč. 46, č. 408.

37

HOETZEL, Jiří. Ústavní listina Československé republiky. Sborník věd právních a státních. 1920, roč. 20. s. 1.

17

poskytovala důvod k poukazování, že ustanovení §u 3 ústavní listiny v odst. 7, kde je stanoveno, že funkcionáři Podkarpatské Rusi budou vybíráni z domácího lidu, se neprovádí, a tím se dala možnost k vyvolání oposiční nálady, často i protistátní nálady na Podkarpatské Rusi.“38 To, že autonomie přislíbená smlouvou nebyla realizována, se stalo i předmětem několika stížností ke Společnosti národů. Československo na jednu z prvních stížností podanou Maďary reagovalo tak, že Podkarpatská Rus je „katastrofálně zaostalá“, což uznala i Společnost národů.39 Zároveň panovaly obavy, že by se v případě zavedení autonomie chopily moci maďarská a židovská menšina, které byly „hospodářsky, sociálně a politicky z dob starého režimu lépe vyzbrojeny.“40 Československo poté Společnosti národů o vývoji na Podkarpatské Rusi podávalo pravidelně zprávy a došlo i k několika osobním návštěvám zástupce Společnosti národů.41 Podkarpatská Rus byla zpočátku skutečně velmi zaostalou oblastí, problematické ale podle mého názoru bylo, že autonomie nebyla zavedena ani v pozdější době po zlepšení tamní situace. Lze souhlasit s R. Pejšou, podle kterého „přes částečnou pravdivost tohoto argumentu je možné konstatovat, že byl často spíše účelově přeceňován.“42

1.4 Den připojení Podkarpatské Rusi k Československu Důležitou právní otázkou také bylo, který den je třeba považovat za den připojení Podkarpatské Rusi k Československu. 43 V úvahu přicházelo několik 38

Stenoprotokol 105. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 15. června 1937. [cit. 2014-12-05]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/105schuz/s105001.htm 39

PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009, 437 s. ISBN 978-80-246-1639-1, s. 201. 40

BENEŠ, Edvard. Podkarpatsko a jeho vztah k Československu. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1996, s. 24. 41

Tamtéž, s. 25-26.

42

PEJŠA, Robert. Autonomie Podkarpatské Rusi v průsečíku česko-slovenského sjednocení a československo-maďarských vztahů v meziválečném období. In: Česko-slovenská historická ročenka. Brno: Academicus, 2009, s. 247. 43

HLAVIČKA, M. Podkarpatská Rus, den připojeni k ČSR a význačnější otázky s tím související. Všehrd. 1922, roč. 3. s. 88.

18

dat – 28. října 1918 jako den vzniku Československé republiky, 16. května 1919, kdy

Centrální

ruská

k Československu,

44

národní

rada

přijala

memorandum

o

připojení

12. června 1919, kdy byla na pařížské mírové konferenci

určena hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Maďarskem, 45 10. září 1919, kdy byla podepsána minoritní Saint-Germainská mírová smlouva nebo až 4. června 1920, kdy byla podepsána Trianonská mírová smlouva. Touto problematikou se důkladněji zabýval ve svém článku především M. Hlavička. Poukazuje na to, že na připojení Podkarpatské Rusi k Československu je třeba nahlížet ze dvou hledisek, a to mezinárodního a vnitrostátního. Pro mezinárodní pohled je podstatná především mírová smlouva ze Saint-Germain-enLaye, pro vnitrostátní pak československá ústava. Co se týče mezinárodního hlediska, hned v úvodu zmíněné smlouvy nalezneme formulace, z kterých můžeme dovodit, že text smlouvy je pouze deklaratorní povahy. Konkrétně jde o tyto formulace: „hledíce k tomu, že se národy Čech, Moravy a části Slezska, jakož i národ Slovenska z vlastní vůle rozhodly se spojiti a že se skutečně spojily trvalým spolkem za tím účelem, aby vytvořily jednotný, svrchovaný a samostatný stát s názvem Československá republika; že se nárok jihokarpatských Rusínů připojil k tomuto spolku; hledíce k tomu, že republika Československá vykonává skutečně svrchovanou státní moc na územích výše jmenovaných a že byla již uznána ostatními Vysokými smluvními stranami za stát svrchovaný a samostatný,“46 ze kterých vyplývá, že československý stát existoval již před podpisem smlouvy, a to včetně rusínského území. Z těchto skutečností tedy vyplývá, že den připojení předcházel dnu uzavření mírových smluv. V praxi byl za tento den považován samotný den vzniku Československé republiky, tedy 28. říjen 1918, což se dalo dovodit i 44

PEŠKA, Zdeněk. Československá ústava a zákony s ní souvislé. Editor Zdeněk Peška. Praha: Nákladem Československého Kompasu, 1935, vii, 948 s. Komentované zákony Československé republiky, sv. 39, s. 14. 45

Archiv KPR, fond KPR, Podkarpatská Rus, karton 25.

46

Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, vyhlášená pod číslem 508/1921 Sb.

19

z některých

zákonů. 47

Zákon

o

státním

občanství

tak

stanovil,

že

československými státními občany jsou „ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství Rakousko-uherského, jež náleží nyní Československé republice,“48 tedy i obyvatelé Podkarpatské Rusi. Za rozhodné bylo toto datum považováno i zákonem č. 354/1921, o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu. V důvodové zprávě k tomuto zákonu se uvádí, že „ústavní výbor uznává správným, že i pro Přikarpatskou Rus je dnem rozhodným pro nabytí majetku 28. říjen 1918. (…) Mírová smlouva a s ní ústavní listina prohlašují, že příslušní činitelé v Podkarpatské Rusi dobrovolně se připojili k Československé republice docela logicky dnem jejího vzniku 28. října 1918.“49 Ke stejnému názoru došel i Nejvyšší soud, který judikoval, že „nutno mať zato, že Podkarpatská Rus právne sa stala čiastkou Československého štátu, totiž 28. októbra 1918, keď aj niet skutočnej listiny alebo aktu, potvrdzujúceho okamžik, v ktorom sa Podkarpatská Rus pripojila k Československej Republike.“50 Dá se říci, že tento názor byl většinový, i když se objevovala i stanoviska, podle kterých byla Podkarpatská Rus k Československu připojena až později. 51

1.5 Právo na Podkarpatské Rusi Co se týče práva na Podkarpatské Rusi, je důležitým právním předpisem zákon č. 11/1918 Sb., na základě jehož čl. 2 byl přejat uherský právní řád, který se tak stal formálně československým právním řádem. 52 Problematičtější byla jiná 47

HLAVIČKA, M. Podkarpatská Rus, den připojeni k ČSR a význačnější otázky s tím související. Všehrd. 1922, roč. 3. s. 88. 48

§ 1 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé. 49

Zpráva I. ústavního výboru, II. právního výboru o vládním návrhu zákona (tisk 1601) o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921. I. volební období. 3. zasedání. Tisk 2816. [cit. 2015-02-07] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2816_00.htm 50

Nález nejvyššího soudu z 10. 5. 1922, Rv III 28/22.

51

KALOUSEK, Vratislav. Kdy nabývaly platnosti československé zákony v Podkarpatské Rusi?. In: Pocta k šedesátým narozeninám Dr. Emila Háchy. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, 1932, s. 305-306. 52

Tamtéž.

20

otázka, a to, od kterého dne začaly na Podkarpatské Rusi platit československé právní předpisy vydané po 28. říjnu 1918 vzhledem k tomu, že československá státní moc začala být na tomto území fakticky vykonávána až později. Již v roce 1919 se touto otázkou zabýval Nejvyšší správní soud, který dospěl k názoru, že „zákony Československé republiky platí v okupovaném území teprve od té doby, kdy okupace byla provedena. Dobou provedení okupace jest doba, kdy ústřední správa byla tam etablována, t.j. kdy župan byl jmenován a nastoupil úřad.“53 Soud tak rozhodl proto, že území Podkarpatské Rusi i Slovenska nebylo obsazeno najednou, ale docházelo k tomu postupně v průběhu let 1919 a 1920. O vhodnosti takového kritéria však panovaly pochyby. Podle M. Hlavičky bylo účelem rozhodnutí zabránění „zmatkům v právních poměrech, k nimž by mohlo dojíti, kdyby se bezpodmínečně a bez výjimky uplatňovati měla zásada, že československé zákony a nařízení, vydané v oné kritické době, platily již ode dne své účinnosti na onom území Slovenska, jež tehdy bylo ještě pod faktickou mocí státu maďarského,“ vůči rozhodnutí byl však kritický. 54 Podle názoru Vratislava Kalouska pak pro Podkarpatskou Rus nebylo vhodné kritérium ustavení žup, vzhledem k tomu, že většina dosavadních žup sem zasahovala jen zčásti a poměrně dlouho trvalo, než se tyto poměry zkonsolidovaly i po obsazení československou armádou.55 Z těchto důvodů doktrína nakonec dospěla k názoru, že rozhodným okamžikem pro platnost právních předpisů je den, „kdy dotyčná obec byla obsazena československou brannou mocí.“56 Jejich účinnost se řídila zákonem

53

Usnesení nejvyššího správního soudu ze 14. 4. 1919, č. 352, obdobně nález nejvyššího správního soudu z 14 11. 1923, č. 19052. 54

HLAVIČKA, M. K otázce doby vzniku suverenity Č. S. R. v jednotlivých dnešních jejich částech. Právník. 1922, roč. 61. s. 168. 55

KALOUSEK, Vratislav. Kdy nabývaly platnosti československé zákony v Podkarpatské Rusi?. In: Pocta k šedesátým narozeninám Dr. Emila Háchy. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, 1932, s 312-313. 56

Tamtéž, s. 314.

21

1/1918 Sb., podle kterého byl daný právní předpis účinný ihned, od 19. března 1919 pak zákonem č. 139/1919 Sb., který stanovil legisvakační lhůtu 30 dní. 57 Co se týče platnosti maďarských zákonů vydaných po 28. říjnu 1918 na Podkarpatské Rusi, byl zastáván názor, že platné být nemohou a „hájiti opak vedlo by k nedozírným zmatkům.“58 Tyto zákony tak byly v praxi považovány za neplatné a jejich aplikace byla zakázána.59 Československý zákonodárce zpočátku zahrnoval Podkarpatskou Rus pod Slovensko vzhledem k tomu, že obě země byly bývalým uherským územím. Po přijetí ústavy, která garantovala Podkarpatské Rusi zvláštní postavení ve státě, už ale vždy výslovně odkazoval na Podkarpatskou Rus.60

1.6 Vojenská diktatura V průběhu roku 1919 byla situace na Podkarpatské Rusi poněkud nepřehledná. Část území obsadila rumunská vojska, jinde se chopili moci komunisté a některé obce si vládly samy. 61 Československá vojska dorazila na Podkarpatskou Rus až 20. července 1919. Z těchto důvodů byla vyhlášena tzv. vojenská diktatura. Zpočátku spadala Podkarpatská Rus pod ministra s plnou mocí pro správu Slovenska Vavra Šrobára, který 4. června 1919 oznámil vládě, že vzhledem ke složité situaci předává moc vojsku a poté byla 6. června vyhlášena generálem Hennocquem vojenská diktatura.62 To se týkalo východního Slovenska, fakticky se ovšem vyhláška vztahovala i na Podkarpatskou Rus. 18. listopadu pak byla

57

KALOUSEK, Vratislav. Kdy nabývaly platnosti československé zákony v Podkarpatské Rusi?. In: Pocta k šedesátým narozeninám Dr. Emila Háchy. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, 1932, s. 316. 58

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Osnova zákona o platnosti zákonů (některých) v Podkarpatské Rusi, karton 6. 59

Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Situační zprávy z Podkarpatské Rusi - Část I., karton 17.

60

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Osnova zákona o platnosti zákonů (některých) v Podkarpatské Rusi, karton 6. 61

PEŠKA, Zdeněk. Podkarpatská Rus. In: HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Sv. III P-Ř. Brno: Polygrafia, 1934, 960 s., s. 108. 62

ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 61.

22

diktatura usnesením ministerské rady rozšířena i na území Podkarpatské Rusi, které postupně vyklízela rumunská vojska.63 Generál Hennocque, který se stal „symbolem

koncentrace

moci

a

rozhodování

bez

rusínské

politické

reprezentace,“64 byl později odvolán a ve funkci diktátora jej vystřídal generál Paris. Diktatura trvala do 9. ledna 1922, kdy se na jejím zrušení usnesla ministerská rada, oficiálně se tak ale stalo až vyhláškou ministra s plnou mocí pro Slovensko z 28. února 1922.65 Mezi pravomoci vojenského diktátora patřilo vydávání rozkazů a vyhlášek, ve kterých se mohl i odchýlit od platných zákonů. Po uklidnění situace na podzim 1919 se účelem vyhlášek stává především vybudování správy, od listopadu 1919 začal vyhlášky kontrasignovat i civilní administrátor.66 Dále mohl diktátor činit konkrétní opatření, šlo například o ukládání pokuty obcím, v nichž došlo k „trestným činům proti veřejnému pokoji a řádu, zvláště pak proti moci vojenské“ nebo o personální změny. 67 O vojenské diktatuře si lze učinit představu i ze zprávy Prezídia Civilní správy Podkarpatské Rusi z 23. srpna 1927, podle které „celkem možno říci, že vojenská diktatura v severních, čistě rusínských okresích byla nepatrná a fakticky tam prováděna nebyla. Vojsko rozložené v severních okresích omezilo se ponejvíce na střežení polských hranic. Poněkud citelněji byla prováděna vojenská diktatura v jižních okresích zdejšího území, promísených hodně maďarským elementem. Správu země vedla fakticky civilní správa pro Podkarpatskou Rus. Jen některá důležitá rozhodnutí, hlavně pokud se týkala udržení pořádku, byla předkládána generálu zemskému vojenskému veliteli viceguvernérem k podpisu.

63

KALOUSEK, Vratislav. O vojenské diktatuře na Slovensku a Podkarpatské Rusi v letech 1919—1922. Právny obzor. 1928, roč. 11. s. 281-286. 64

ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 63-64. 65

KALOUSEK, Vratislav. O vojenské diktatuře na Slovensku a Podkarpatské Rusi v letech 1919—1922. Právny obzor. 1928, roč. 11. s. 286. 66

Tamtéž., s. 287-288.

67

Tamtéž, s. 290.

23

Přímo generálem velitelem diktatura prováděna nebyla, neboť francouzskému generálu nikdy nebylo jasno, co se vlastně pod vojenskou diktaturou myslí.“68

1.7 Civilní správa Vedle vojenské správy existovala rovněž Civilní správa pod vedením administrátora J. Brejchy. Ten byl 1. srpna pověřen ministrem vnitra na základě jeho výnosu č. 978969 civilní správou území a 18. srpna jej uvedl do úřadu svou proklamací generál Hennocque. Podle zmíněného výnosu administrátor služebně podléhal ministru vnitra a stal se také civilním přidělencem velícího generála. Podle výnosu ministra vnitra č. 48452 ze dne 8. 10. 1919 měl organizovat civilní správu tak, aby „hned správně fungovala.“ Mělo jít o přechodnou funkci, původním záměrem bylo připravit zavedení předpokládané autonomie. 70 Funkce administrátora pak byla ještě upravena generálním statutem, zrušena byla v roce 1920 nařízením vlády č. 356/1920 Sb., o změně generálního statutu Podkarpatské Rusi. Civilní správa byla sborem úředníků, v jejichž čele stál administrátor, kterého po zrušení této funkce nahradil viceguvernér. Tvořily ji jednotlivé referáty, a to politický referát s policejní prefekturou, dále referáty zdravotní, finanční, zemědělský, školní, obchodní a průmyslový, sociální péče a veřejných prací.71 Podle Františka Weyra byla Civilní správa jakousi vládou pro Podkarpatskou Rus, kdy postavení ministrů zastávali jednotliví referenti a funkci ministerského předsedy nahrazoval viceguvernér. 72 Postavením civilní správy se ve své judikatuře vícekrát zabýval Nejvyšší správní soud. Podle něj byla Civilní správa „souborem expozitur jednotlivých 68

TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu?. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012, s. 147-148. 69

PEŠKA, Zdeněk. Podkarpatská Rus. In: HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Sv. III P-Ř. Brno: Polygrafia, 1934, s. 112. 70

Tamtéž.

71

NA, fond Předsednictvo ministerské rady, Organisace politické správy Podkarpatské Rusi, karton 56. 72

WEYR, František. Soustava československého práva státního. V Praze: Fr. Borový, 1924, s. 317.

24

ministerstev,“ rozhodovala tak místo ministerstev a ta jí nebyla nadřízena. 73 Počínaje rokem 1926 ovšem začal Nejvyšší správní soud postavení Civilní správy interpretovat opačným způsobem a civilní správu tak začal považovat za podřízenou ústředním orgánům a kompetentní jen v případech výslovného zmocnění. 74 Tento obrat ve svém rozhodování soud nijak neodůvodnil. 75 Odborná literatura se ale stále přikláněla k původní interpretaci.76 Civilní správa zanikla spolu s účinností zákona o organisaci politické správy, kdy byly její pravomoci přeneseny na nově zřízený zemský úřad.

1.8 Generální statut 18. listopadu 1919 byl vydán tzv. Generální statut pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi. Šlo o právní normu sui generis, která byla vydána ve formě vyhlášení vrchního vojenského velitele Podkarpatské Rusi generála Hennocquea, nebyla tedy zákonem ani nařízením. Tato norma nebyla publikována ve Sbírce zákonů, nejprve byla vyhlášena ústně a prostřednictvím plakátů, 18. února 1920 pak byl Generální statut otištěn v Úředním listu civilní správy Podkarpatské Rusi. 77 Obsahem byly články 10 až 13 malé Saint-Germainské smlouvy, dále pak konkrétní vymezení hranic Podkarpatské Rusi. Statut stanovil i spornou hranici se Slovenskem, na případné změně se podle něj měli dohodnout představitelé Rusínů a Slováků. Další část statutu obsahovala stanovení názvu a jazyka pro území. Stanovení názvu mělo spadat do kompetence autonomního sněmu, statut proto předpokládal, že jím stanovený název „Podkarpatská Rus“ bude pouze provizorní,

73

Např. nález nejvyššího správního soudu z 19. 12. 1922 č. 8034, nález nejvyššího správního soudu z 9. 6. 1923 č. 10.033, nález nejvyššího správního soudu z 27. 5. 1926 č. 10849. 74

Nejvyšší správní soud takto rozhodl např. v nálezu č. 5925 z 23. 3. 1926, v nálezu č. 2024 z 2. 2. 1927 nebo v nálezu č. 27.147 z 20. 6. 1928. 75

PEŠKA, Zdeněk. Československá ústava a zákony s ní souvislé. Editor Zdeněk Peška. Praha: Nákladem Československého Kompasu, 1935, vii, 948 s. Komentované zákony Československé republiky, sv. 39., s. 793. 76

SCHELLE, Karel. Organizace československého státu v meziválečném období (1918-1938). Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, 470 s. ISBN 80-86861-92-9, s. 286. 77

PEŠKA, Zdeněk. Podkarpatská Rus. In: HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Sv. III P-Ř. Brno: Polygrafia, 1934, s. 111.

25

zpočátku se uvažovalo také o názvu „Přikarpatská Rus.“78 Vedle tohoto názvu bylo možné podle statutu používat také název „Rusínsko.“ Jako vyučovací a oficiální jazyk byl pak stanoven jazyk „lidový,“ v dalším textu už ale označen jako rusínský jazyk. Jazyková otázka vůbec byla na Podkarpatské Rusi poměrně komplikovaná, podrobněji o ní bude pojednáno v další části této práce. V poslední části statutu byli jako dočasné správní orgány Podkarpatské Rusi ustanoveni administrátor „aby v zemi zavládl pořádek a aby základy nové státní a autonomní administrace byly položeny“ a pětičlenné autonomní direktorium, které mělo být jeho poradním sborem a zároveň náhradou za zákonodárný sněm. 79 Generální statut ještě neznamenal uskutečnění autonomie, šlo jen o správní decentralizaci. 80 Generální statut byl vládou schválen 24. října 1919. Na textu statutu se podíleli mimo jiné i prezident Masaryk, Grigorij Žatkovič,81 premiér, ministr vnitra a ministr zahraničních věcí. 82 7. listopadu pak byly ještě provedeny některé změny. Ty spočívaly v článcích 1 a 2 hlavy III týkající se názvu a jazyka, které byly „podstatně redukovány o ‚profesorské‛ vysvětlování a poučování, které se do textu dostalo zásluhou prezidenta Masaryka.“83 Další změny se týkaly hlavy IV upravující postavení administrátora a autonomního direktoria, která „podstatně zbytněla.“84 Definitivní znění přijala ministerská rada 9. prosince 1919. 85 Funkci administrátora stále zastával J. Brejcha, v prosinci pak bylo jmenováno pětičlenné rusínské autonomní direktorium. Předsedou direktoria byl

78

NA, fond NSS, karton 5. Název Přikarpatská Rus byl použit například v příloze A zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé. 79

WEYR, František. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937. 339 s., s. 233.

80

WEYR, František. Soustava československého práva státního. V Praze: Fr. Borový, 1924, s. 318. 81


NA, fond Předsednictvo ministerské rady, Organizace Podkarpatské Rusi, karton 56.

83


Tamtéž.

85

Tamtéž, s. 141.

26

G. Žatkovič, jeho členy pak A. Vološin, J. Braščajko, E. Toronský a J. Hadžega. 86 V praxi však administrátor při svém rozhodování tento poradní sbor často obcházel, což pochopitelně vyvolalo jeho nevoli a vyústilo ve snahu změnit postavení direktoria z poradního orgánu na rozhodující. 87 Tato situace pak vedla k rezignaci členů direktoria a ke změně generálního statutu nařízením vlády č. 356/1920 Sb., kterým byla funkce administrátora zrušena, a nahradil jej guvernér.

1.9 Nařízení vlády č. 356/1920 Sb., o změně generálního statutu Podkarpatské Rusi Nařízení vlády č. 356/1920 Sb., o změně generálního statutu Podkarpatské Rusi, bylo vydáno 20. dubna 1920 (toto nařízení bývalo občas také označováno jako „druhý generální statut“). Vláda jej vydala na základě § 3 odstavce 8 ústavy, podle něhož podrobnosti týkající se právního postavení Podkarpatské Rusi „zvláště o právu voliti a o volitelnosti do sněmu, upravují zvláštní ustanovení.“ Podle Nejvyššího správního soudu se pak za „ustanovení“ považoval zákon i nařízení. 88 I nadále se jednalo o úpravu provizorní povahy, částečně však již naplňovala ustanovení ústavy a minoritní Saint-Germainské smlouvy týkající se postavení Podkarpatské Rusi. V čele Podkarpatské Rusi měl na základě tohoto nařízení stát do doby, než dojde k ustavení sněmu, prozatímní guvernér. Guvernéra jmenoval prezident na návrh vlády a stal se tak nejvyšším představitelem Podkarpatské Rusi. Jeho zástupcem, kterého rovněž jmenoval prezident na návrh vlády, byl viceguvernér. Z tohoto důvodu bylo nařízení považováno například Z. Peškou za protiústavní, podle § 89 ústavní listiny totiž byla vyžadována pro zřízení této funkce forma zákona.89 Dále bylo nařízením předpokládáno zřízení guberniální rady jako 86

ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 62. Některé zdroje uvádějí, že členem direktoria byl i K. Prokop (srov. POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, s. 304). 87

Tamtéž, s. 62.

88

SCHELLE, Karel. Organizace československého státu v meziválečném období (1918-1938). Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 285. 89

PEŠKA, Zdeněk. Nové zřízení Podkarpatské Rusi. V Praze: Nakladatel "Orbis", 1938, 58 s. Národnostní otázky, Sv. 13, s. 30.

27

poradního sboru guvernéra. Guvernér tak nahradil dosavadního administrátora, direktorium pak měla nahradit guberniální rada. Funkce guvernéra měla spíše reprezentativní charakter. Mezi jeho pravomoci patřilo zastupování Podkarpatské Rusi při jednání s vládou, řízení jednání guberniální rady, podepisování nařízení civilní správy, dále některé záležitosti personální povahy jako jmenování některých zaměstnanců církevní a místní správy nebo učitelů nestátních škol. Mohl si také vyžádat zprávy od viceguvernéra a referentů Civilní správy. Dále mohl zastavit opatření viceguvernéra, pokud by byla v rozporu s ústavou, zákony nebo zájmy Podkarpatské Rusi, v takových případech pak měla rozhodovat vláda. 90 Druhým nejvyšším představitelem Podkarpatské Rusi se stal viceguvernér. Tuto funkci generální statut ještě neznal, byla zřízena až tímto nařízením. Při obsazování funkcí platil princip, že guvernérem byl Rusín a viceguvernérem Čech. Viceguvernér zastupoval guvernéra v případě nemoci či nepřítomnosti, byl nadřízeným referentů Civilní správy a prostředníkem mezi ústřední vládou a úřady na Podkarpatské Rusi. Kontrasignoval také veškeré guvernérovy úřední akty. 91 Z. Peška vztah guvernéra a viceguvernéra přirovnal ke vztahu generálního guvernéra a ministerského předsedy v britských dominiích. 92 F. Weyr pak postavení guvernéra považoval za obdobné s postavením prezidenta republiky a viceguvernér byl podle něj „vlastním náčelníkem“ Podkarpatské Rusi. 93 Guberniální rada se měla skládat z guvernéra, viceguvernéra a 14 dalších členů, z nichž 10 mělo být voleno starosty, a 4 měla jmenovat vláda na návrh guvernéra. Členem rady by mohla být osoba, které příslušelo aktivní volební právo do Národního shromáždění a která by již dosáhla 26 let. Guberniální rada měla sídlit v Užhorodě a scházet se měla jednou za měsíc. Jednání guberniální

90

§ 2 nařízení vlády č. 356/1920 Sb., o změně generálního statutu Podkarpatské Rusi.

91

§ 3 nařízení vlády č. 356/1920 Sb., o změně generálního statutu Podkarpatské Rusi.

92


WEYR, František. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937. s. 234.

28

rady se rovněž podle nařízení mohli účastnit referenti civilní správy. K realizaci těchto ustanovení ovšem nedošlo a guberniální rada zřízena nikdy nebyla. 94 Prvním guvernérem Podkarpatské Rusi se stal Grigorij Žatkovič, viceguvernérem pak Petr Ehrenfeld. Počátkem roku 1920 Žatkovič představil ambiciózní politický program, který byl, jak tehdy psaly Lidové noviny, „úplně moderní, vypracovaný na základě amerických zkušeností a přizpůsobený poměrům na Rusínsku.“ Program obsahoval několik pozoruhodných bodů, volit se například mělo kvůli vysoké negramotnosti obyvatel podle fotografií. 95 Žatkovič nicméně ve funkci setrval pouze 9 měsíců, od 16. 6. 1920 do 17. 3. 1921,96 poté podal demisi z důvodu příliš

velké

faktické moci

viceguvernéra. Žatkovič byl bezpochyby silnou osobností, „domácími“ Rusíny však nebyl zcela přijat, stále ho pro jeho původ vnímali jako jakéhosi „nedůvěryhodného,

neschopného

člověka,

který

sem

zavádí

‚americké

způsoby.‘“97 Dalším guvernérem se stal až 14. prosince 1923 Anton Beskid, který funkci vykonával do své smrti v roce 1933.98 Toto nařízení zůstalo v platnosti až do roku 1937, i když výrazné změny přineslo již zavedení zemského zřízení v roce 1927, které výrazně oslabilo pravomoci guvernéra. Podrobněji o tom bude pojednáno na jiném místě této práce.

94

SCHELLE, Karel. Organizace československého státu v meziválečném období (1918-1938). Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, 470 s. ISBN 80-86861-92-9, s. 285. 95

Politický program presidenta Podkarpatské Rusi. Lidové noviny, 10. 1. 1920, r. 28, č. 16, s. 1.

96


PEJŠA, Robert. Autonomie Podkarpatské Rusi jako politicko-právní problém v prvních letech existence Československé republiky 1919-1921. In: Moderní dějiny: sborník k dějinám 19. a 20. století. Praha: Historický ústav AV ČR 14, 2006, s. 128. 98

POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, s. 322.

29

2 Ústavní zakotvení postavení Podkarpatské Rusi Jak

bylo

řečeno

v kapitole

o

připojení

Podkarpatské

Rusi

k Československé republice, toto území se fakticky stalo součástí státu až v průběhu roku 1919, ačkoliv z právního hlediska se za den připojení považuje 28. říjen 1918. Z těchto důvodů také nenajdeme o Podkarpatské Rusi zmínku v první, prozatímní ústavě z roku 1918, zatímco ústavní listina z 29. února 1920 už o Podkarpatské Rusi hovoří. Tato ústava byla pro postavení Podkarpatské Rusi klíčová vzhledem k tomu, že jejím prostřednictvím byly do československého právního řádu přejaty závazky z malé Saint-Germainské mírové smlouvy.

2.1 Ústavní listina z 29. února 1920 V ústavní

listině

Československé

republiky,

která

byla

přijata

29. února 1920, byl Podkarpatské Rusi věnován § 3. Jeho znění bylo původně „zcela krátké,“ poté mělo být postavení Podkarpatské Rusi konkretizováno v příloze k ústavě a nakonec byla tato úprava zahrnuta přímo do textu ústavy. 99 § 3 vycházel v zásadě z minoritní Saint-Germainské smlouvy, i když s některými odchylkami. Stanovil, že Československo je jednotným státem, jehož nedílnou součástí je Podkarpatská Rus, dále že Podkarpatská Rus má vlastní zákonodárný sněm a že v jejím čele stojí guvernér. Ústavní listina také předpokládala přiměřené zastoupení Podkarpatské Rusi v Národním shromáždění a vydání ústavního zákona upravujícího hranice se Slovenskem. Zároveň ústava předpokládala, že budou její ustanovení ve vztahu k Podkarpatské Rusi dále konkretizována. Z ústavy vyplývalo, že Československo je unitárním státem. Ústavodárce podle

zprávy

ústavního

výboru

vycházel

ze

znění

úvodu

minoritní

Saint-Germainské smlouvy, 100 kde bylo výslovně řečeno, že Československo je jednotným státem, ke kterému se připojil spolek jihokarpatských Rusínů. Při projednávání ústavy její zpravodaj Bouček navíc řekl, že „seznáváme, že stát náš 99

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Podkarpatská Rus – ústava, karton 7.

100

Zpráva ústavního výboru k ústavní listině Československé republiky, usnesené ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920. Tisk 2421. [cit. 2014-11-18] Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2421_01.htm

30

jest státem jednotným, že Podkarpatská Rus není snad v nějakém poměru spolkovém k našemu státu, nýbrž, že suverénnost Národního shromáždění, která vztahuje se i na území Podkarpatské Rusi, zaručuje a vyslovuje zároveň nedílnost a jednotnost Československé republiky.“101 V odborné literatuře ale takto jednoznačný názor na formu státu nepanoval právě kvůli zvláštnímu postavení Podkarpatské Rusi. Podle Františka Weyra bylo Československo státem spolkovým, což zdůvodňoval existencí dvou právních řádů (československého a podkarpatoruského), proto podle něj nemohlo jít o stát jednotný.102 Proti tomuto názoru se však zvedla vlna kritiky. Sám Weyr pak označil toto dělení za čistě teoretické a připustil, že by Podkarpatská Rus mohla být i státním fragmentem. 103 Názor, podle kterého byla Podkarpatská Rus státním fragmentem, v doktríně převládal. Státním fragmentem byla podle teorie G. Jellinka taková část státu, která měla jeden či více státotvorných prvků (území, obyvatelstvo, státní orgány), ale neměla samostatnou státní moc. 104 V případě Podkarpatské Rusi byla aplikace této teorie odůvodňována na jedné straně samostatným zákonodárným sborem (i když fakticky neexistoval) a na druhé straně závislostí na ústředních orgánech. V tomto ohledu bylo také její postavení přirovnáváno k postavení britských dominií105 nebo k postavení českých zemí v Rakousku-Uhersku.106 Nicméně vzhledem k tomu, že po celou dobu existence první republiky k ustavení zákonodárného podkarpatoruského sněmu nedošlo, lze říci, že tyto diskuze byly pouze teoretické a Československo bylo až do roku 1938 zcela jednoznačně unitárním státem. Co se týče zmíněných rozdílů mezi mírovou smlouvou a ústavou, šlo jak o drobné formulační rozdíly, které smysl daného ustanovení neměnily, tak i

101

Stenoprotokol 125. schůze Národního shromáždění československého z 27. února 1920. [cit. 2015-02-16] Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/125schuz/s125001.htm 102

WEYR, František. Soustava československého práva státního. V Praze: Fr. Borový, 1924, s. 112. 103

WEYR, František. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937. s. 116-117.

104

PEŠKA, Zdeněk. Podkarpatská Rus. In: HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Svazek III P-Ř. Brno: Polygrafia, 1934, s. 109. 105

Tamtéž, s. 109.

106


31

o rozdíly podstatnější. 107 Jeden z rozdílů se týkal postavení guvernéra, o kterém ústava uváděla, že jej jmenuje prezident na návrh vlády a že je odpovědný „také sněmu Podkarpatské Rusi.“ Slovo „také“ se však v mírové smlouvě nenacházelo, bylo doplněno až v průběhu tvorby textu ústavy na návrh Antonína Švehly. Interpretace toho, komu měl být guvernér vedle sněmu ještě odpovědný, byla dvojí. Podle zákonodárce měl být odpovědný vládě, což dokládá i důvodová zpráva k návrhu zákona o autonomii Podkarpatské Rusi zpracovaná ministerstvem vnitra v roce 1921, kde stojí, že se vláda rozhodla „v zájmu jednotnosti a zlevnění správy působnost guvernérovu podstatně rozšířiti, ale, zároveň i sobě zodpovědným učiniti.“108 František Weyr a Zdeněk Neubauer proti tomu zastávali názor, že guvernér má být odpovědný vládě i prezidentovi. 109 Podstatný rozdíl spočíval i v postavení poslanců Národního shromáždění zvolených za Podkarpatskou Rus. Zatímco podle Saint-Germainské smlouvy neměli mít možnost hlasovat v otázkách náležejících zároveň do pravomoci sněmu, ústava toto omezení neobsahovala a jednací řády sněmoven jim přiznávaly stejné postavení jako ostatním. 110 František Weyr k tomu píše, že připuštění hlasování podkarpatoruských zástupců i v těchto věcech „znamenalo by zajisté velkou anomalii! Budou-li však vyloučeni (…), pak Národní shromáždění jeviti se bude jednak jako ústřední zákonodárný orgán celého státu (státu spolkového) jednak – po vyloučení zástupců z území Podkarpatské Rusi – jako zákonodárný orgán pro zbývající území republiky s touže kompetencí, kterou má pro své území sněm Podkarpatské Rusi.“111 Ústava dále zakotvovala přiměřené zastoupení Podkarpatské Rusi v Národním shromáždění. První volby, původně plánované již na rok 1920, proběhly vzhledem k tomu, že Podkarpatská Rus spolu s několika dalšími 107

Detailní rozbor rozdílů in KŘOVÁK. Podkarpatská Rus ve smlouvě Saint Germainské a v ústavě československé. Služba. Praha, 1920-21, II, s. 162-167. 108


109

WEYR, František a Zdeněk NEUBAUER. Ústavní listina Československé republiky: její znění s poznámkami. Praha: Nakladatelství Orbis, 1931, 180 s., s. 18. 110

NA, fond Ministerstvo vnitra – stará registratura, karton 790.

111

WEYR, František. Soustava československého práva státního. V Praze: Fr. Borový, 1924, s. 113.

32

oblastmi Československa v té době ještě nebyly „spjaty tak organicky s republikou, aby v nich se mohly volby provésti,“112 až v roce 1924. Pak se za Podkarpatskou Rus volilo 9 poslanců a 4, později 5 senátorů.113 Nicméně je otázkou, zda toto zastoupení bylo skutečně přiměřené vzhledem k tomu, že na Podkarpatské Rusi bylo pravidelně nutno získat větší počet hlasů pro zisk mandátu než ve zbytku republiky. 114 Podle § 3 odst. 9 měla být ústavním zákonem stanovena hranice Podkarpatské Rusi. Tím byla myšlena vnitrostátní hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem. Tato hranice byla, jak již bylo řečeno výše, sporná, zmíněné ustanovení se do ústavy dostalo nad rámec Saint-Germainské mírové smlouvy na žádost Slováků.115 Zákon ale vydán nebyl i přes požadavky Rusínů, kteří například v roce 1927 v souvislosti s přípravou zákona o organizaci politické správy požadovali uskutečnění plebiscitu, na jehož základě by byl pak vypracován návrh tohoto zákona.116 K tomu ovšem nedošlo a po celou dobu trvání první republiky byla zachována původní hranice z roku 1919. Podkarpatská Rus jako součást československého státu musela být přirozeně zastoupena i na státních symbolech. Znak Podkarpatské Rusi tedy můžeme najít na středním a velkém státním znaku Československa. Tvořil jej „štít na zdél rozdělený; v pravém, modrém poli tři zlatá břevna, v levém, stříbrném poli stojící červený medvěd v pravo hledící.“117 Historicky takový znak neexistoval, musel proto být nově vytvořen. Bylo přitom respektováno přání místních obyvatel. Část z nich si přála, aby znak obsahoval žlutou a modrou, barvy 112

PEŠKA, Zdeněk. Československá ústava a zákony s ní souvislé. Praha: Nákladem Československého Kompasu, 1935, Komentované zákony Československé republiky, sv. 39., s. 1050. 113

čl. I zákona č. 123/1920 Sb., kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny, § 9 zákona č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu. 114

TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu? Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012, s. 160. 115

HOETZEL, Jiří. Ústavní listina československé republiky, Sborník věd státních a právních 1920, roč. 20. s. 6. 116


§ 5 a § 6 zákona č. 252/1920 Sb., kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti.

33

charakteristické pro Ukrajinu, část se přiklonila k červené a bílé barvě, znak tedy nakonec obsahoval všechny čtyři barvy. Medvěd byl do znaku umístěn, protože se vyskytoval v některých městských znacích na Podkarpatské Rusi a „poněvadž lze jej pokládati i z jiných příčin za vhodný symbol znakový.“118 Na středním státním znaku byl znak Podkarpatské Rusi umístěn na druhé místo hned za Slovensko, což mělo symbolizovat důležitost tohoto území. 119 Počátkem 20. let se ještě uvažovalo i o hymně Podkarpatské Rusi, kterou měla být píseň „Já Rusín byl“, 120 Žatkovič také požadoval pro Podkarpatskou Rus vlastní vlajku v modré a žluté, ukrajinských barvách.121 Tyto požadavky však zůstaly nerealizovány.

2.2 Návrhy zákona o autonomii Rusínská autonomie sice byla ústavně zakotvená, k jejímu plnému uskutečnění však bylo třeba vydat zvláštní zákon. Návrhů tohoto zákona byla vypracována celá řada a byly předkládány průběžně po celou dobu trvání první republiky. V této kapitole se zaměřím na návrhy z let 1920-1930. 2.2.1 Návrhy zákona o autonomii z let 1920-1921 Počátkem 20. let bylo vypracováno k provedení § 3 ústavy několik návrhů zákona o autonomii, často označovaného i za ústavu Podkarpatské Rusi. V této době bylo Československo k zavedení podkarpatoruské autonomie asi nejblíže za celou dobu trvání první republiky. První návrh vypracovalo v roce 1920 ministerstvo vnitra, jeho další dva návrhy pak pocházejí z roku 1921.122 Své návrhy zpracovali na základě prvního ministerského návrhu i tehdejší guvernér Podkarpatské Rusi Žatkovič a kancelář prezidenta republiky. Každý z těchto návrhů pojímal autonomii různě. Nejširší byla přirozeně autonomie navrhovaná

118

Zpráva výboru ústavního o vládním návrhu zákona tisk č. 1773, kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920. Tisk 2659. [cit. 2015-02-26] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2659_00.htm 119

Tamtéž.

120

Archiv KPR, fond KPR, protokol T, Podkarpatská Rus - varia, karton 57.

121


122

Tamtéž. Ve spise se u osnovy z května 1921 nachází poznámka, že byla vypracována „hledíc k přání projeveném panem prezidentem, aby autonomie ruská byla co nejúplnější a dále hledíc k četným připomínkám ministerstev.“

34

Rusínem Žatkovičem, nejužší pojetí nalezneme v návrhu ministerstva vnitra. Návrh prezidentské kanceláře představoval jakousi střední cestu.123 Vzhledem k tomu, že návrhy vycházely ze stejného základu, vykazovaly určité společné rysy. Shodně začínaly zopakováním principů vyjádřených v ústavní listině a v Saint-Germainské mírové smlouvě, podobné bylo i rozčlenění do jednotlivých kapitol. Všechny návrhy také obsahovaly ustanovení o zastoupení Podkarpatské Rusi v Národním shromáždění, zpravidla se přidržovaly počtu 9 poslanců a 4 nebo 5 senátorů. K tomu důvodová zpráva k návrhu ministerstva vnitra z roku 1921 říká, že „počet ten jest jistě na ten čas vzhledem k daným poměrům representation equitable, tedy zastoupením přiměřeným, slušným a spravedlivým.“124 Dále návrhy obsahovaly úpravu postavení sněmu, jehož funkce byly zpravidla děleny na několik oblastí, a to na zákonodárnou, tedy vydávání podkarpatoruských právních předpisů,

poradní,

kam spadala především

zákonodárná iniciativa sněmu, správní ve smyslu správy majetku a v návrhu ministerstva vnitra a Grigorije Žatkoviče i autonomní, kam byla zařazena například úprava účasti guvernéra na jednání sněmu nebo usnášeníschopnosti sněmu. Prezidentská kancelář však byla toho názoru, že „ustanovení ta vůbec postrádají bližšího společného znaku,“ 125 proto je zahrnula do oddílu upravujícího složení sněmu. Místo toho upravila dozorčí pravomoc sněmu, tedy právo jeho poslanců interpelovat guvernéra a vyslovit mu nedůvěru. Další části návrhů pak tvořila ustanovení týkající se postavení guvernéra a guvernérského úřadu a hospodaření Podkarpatské Rusi. Zajímavé je, že se v návrzích vůbec neobjevuje funkce viceguvernéra. První návrh ministerstva vnitra byl předložen prezidiu ministerské rady 16. listopadu 1920. Jeho formou měl být „obyčejný“ zákon na rozdíl od návrhů

123

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Podkarpatská Rus - ústava, karton 7. Ve spise se nachází i komparativní tabulka prvního návrhu ministerstva vnitra, Žatkovičova návrhu a návrhu kanceláře prezidenta vypracovaná z popudu prezidenta Masaryka. 124

Tamtéž.

125

Tamtéž.

35

Žatkoviče a prezidentské kanceláře, které počítaly s formou ústavního zákona. Návrh zpracoval profesor Jiří Hoetzel. 126 V § 1 návrh zdůrazňoval jednotnost a nedílnost Československa, stylizace tohoto ustanovení se však ještě poněkud lišila od pozdějších návrhů. V poznámkách k tomuto návrhu, které se nacházejí v prezidentském archivu, je formulaci vytýkáno, že je omezující a doporučuje se zvolit formu „jež by získávala

a

ne

odpuzovala.“127

V Národním

shromáždění

pak

mělo

Podkarpatskou Rus zastupovat 9 poslanců a 5 senátorů, kteří v souladu se Saint-Germainskou smlouvou neměli mít právo hlasovat v těch záležitostech, které spadaly na Podkarpatské Rusi do kompetence sněmu. Další část návrhu upravovala postavení sněmu. Sněm mělo tvořit 45 přímo volených poslanců, volební období mělo trvat 6 let. Funkce poslance sněmu měla být neslučitelná se členstvím v Národním shromáždění, což bylo později v důvodové zprávě z roku 1921 vysvětleno praktickými důvody, především velkou vzdáleností Podkarpatské Rusi od Prahy. Dále byla navrhována neslučitelnost funkce poslance sněmu s funkcemi župana, okresního náčelníka, člena ústavního soudu, přísedícího volebního soudu a člena župního zastupitelstva. Zákony sněmu se měly týkat pouze oblastí vymezených ústavou, tedy věcí jazykových, náboženských, vyučovacích a místní správy, kterou se podle důvodové zprávy rozuměla „správa obcemi vykonávaná“. Vyhlašovány pak měly být ve zvláštní sbírce. Dále bylo v návrhu upraveno postavení guvernéra a guvernérského úřadu. Guvernér měl být dle návrhu zároveň výkonným orgánem sněmu, vrchním orgánem správy Podkarpatské Rusi a zástupcem ústřední vlády. Podkarpatská Rus měla také samostatně hospodařit se svým majetkem, guvernér měl sestavovat rozpočet, který by schvaloval sněm. Ministerský návrh byl dle důvodové zprávy inspirován právními předpisy, které dříve upravovaly postavení zemí v Rakousku, dále zákony o autonomii Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a polského Slezska. 128

126

SCHELLE, Karel a Jaromír TAUCHEN. Vývoj konstitucionalismu v českých zemích. Praha: Linde, 2013, 1300 s. ISBN 97880720192291, s. 748-753. 127


128

Tamtéž.

36

Žatkovičův návrh129 vycházel v zásadě z návrhu ministerstva vnitra, obsahoval ale i řadu rozdílů. Například hranice se Slovenskem měla být jak podle ústavy, tak podle návrhu ministerstva vnitra, určena ústavním zákonem, Žatkovič ale

navrhoval

uzavření

jakési

veřejnoprávní

smlouvy

mezi

Národním

shromážděním a sněmem Podkarpatské Rusi, která pak měla být „vložena jako ústavní

zákon.“

Stejnou

formou

navrhoval

upravit

i volbu

poslanců

z Podkarpatské Rusi do Národního shromáždění a finanční a hospodářské záležitosti. V poznámkách k tomuto návrhu, které se nacházejí v prezidentském archivu, se však objevuje zmínka o protiústavnosti těchto ustanovení s tím, že by byla překážkou sankce zákona. 130 Volební období prvního sněmu mělo být podle Žatkoviče jen tři roky, další období už měla trvat šest let. Neslučitelnost funkcí pak byla upravena stejně jako v ministerském návrhu s výjimkou členů Národního shromáždění, které Žatkovič ve svém výčtu neuváděl. Výkonným orgánem sněmu měl být i zde guvernér, který však již neměl být zástupcem vlády, návrh počítal i se zřízením guvernérského úřadu. S Žatkovičovými návrhy zástupci vlády v zásadě nesouhlasili, jak vyplývá z výsledků jejich porady po předložení tohoto návrhu. Pouze ministerský rada Polák poukázal na to, že by se mělo Žatkovičovi z politických důvodů vyjít formálně vstříc. Ministerstvo vnitra pak začalo pracovat na další, „definitivní“ osnově zákona.131 Mezitím byl vypracován ještě jeden návrh zákona o autonomii Podkarpatské Rusi, a to kanceláří prezidenta republiky. V něm najdeme na rozdíl od předešlých návrhů přímo vymezenou západní hranici Podkarpatské Rusi. Prezidentská kancelář to pokládala za „důkaz vážné vůle přikročiti konečně k úpravě samosprávy Podkarpatské Rusi.“132 Hranice se však nijak nelišila od hranice stanovené na pařížské mírové konferenci. Návrh proto ponechal možnost stanovit odchylky od této hranice, k čemuž měla být zmocněna vláda, která by 129

SCHELLE, Karel a Jaromír TAUCHEN. Vývoj konstitucionalismu v českých zemích. Praha: Linde, 2013, s. 754-759. 130


131

Tamtéž.

132

Tamtéž.

37

rozhodovala po dohodě s komisí tvořenou dvěma poslanci, jedním senátorem a třemi členy sněmu. Spolu se zásadou jednotnosti a nedílnosti návrh také deklaroval neoddělitelnost Podkarpatské Rusi, čímž se zamýšlelo vyjádřit „jaký dopad má zásada nedílnosti na Podkarpatskou Rus.“ Obsah návrhu se dále lišil v tom, že nestanovil přímo počet poslanců a senátorů za Podkarpatskou Rus, ale přenechal tuto otázku volebním řádům, přiznával jim také stejná práva a povinnosti jako ostatním poslancům bez omezení. Pokud jde o úpravu postavení sněmu, podrobnosti k jeho složení a délce volebního období měl stanovit zvláštní zákon sněmu. Do doby vydání takového zákona se mělo volit 45 poslanců na tři roky. Neslučitelnost funkcí se členstvím ve sněmu byla stanovena stejně jako v návrhu ministerstva vnitra. Návrh se také pokusil v § 23 o definici sporného pojmu „místní správa“ jako „veškerých záležitostí, jež se dotýkají výlučně poměrů a zájmů obcí, samosprávných svazků a Podkarpatské Rusi.“ Důvodová zpráva tento bod považovala za jedno z „nejdůležitějších ustanovení zákona vůbec.“ V tabulce srovnávající návrhy zákona nacházející se v prezidentském archivu nalezneme ještě upřesnění toho, co považovala prezidentská kancelář za věci místní správy. Její pojetí tohoto pojmu bylo poměrně široké, spadalo sem podle ní „stanovení hlavního města, barev, znaku, úřední pečetě P. R. (ovšem pro dobu přechodnou), složení, jednání, práva vol. do sněmu P. R., podrobnosti o vyhlašování zákonů sněmu P. R., hosp. a finance vyhražené P. R., záležitosti týkající se výlučně hospodářství obcí, okresů, žup, věci stavební, požární, chudinství, zařízení lidumilná, zdravotní, bytová, sociální a dopravní.“133 V čele Podkarpatské Rusi pak měl stát guvernér, který na rozdíl od ministerského návrhu neměl být státním úředníkem, ale měl mít „jakési výjimečné postavení, podobně asi jako mají ministři.“ S případnou změnou zákona musel podle návrhu prezidentské kanceláře souhlasit sněm Podkarpatské Rusi. To, že by ke změně nestačil jen zákon sám o sobě, bylo zdůvodněno tím, že „byl by zákon takový při mizivé menšině jakou mají zástupci tohoto kraje v Národním

133


38

shromáždění vždy jen opatřením jednostranným a příčil by se tudíž zásadě nedotknutelnosti závazků smluvních.“ 134 Ministerstvo vnitra v pracích na návrhu zákona ještě během roku 1921 pokračovalo se záměrem vypracovat již definitivní verzi zákona a předložilo tak další dva návrhy zákona o autonomii. 135 Druhý z nich obsahoval dvě alternativy, které se vzájemně lišily v úpravě postavení zaměstnanců guvernérova úřadu, kteří měli být buď zaměstnanci Podkarpatské Rusi, což podle ministerstva vnitra vyhovovalo

spíše

tendencím

Saint-Germainské

mírové

smlouvy,

nebo

zaměstnanci státu, tato varianta se blížila spíše župnímu zákonu. 136 Asi nejvýraznější odlišností od předchozích návrhů pak bylo rozšíření pravomocí sněmu v návrhu z 16. června 1921. K tomu došlo na základě meziministerské porady konané v červnu 1921,137 k jeho pravomocím tak měla patřit také problematika chudinství, některé zemědělské záležitosti, zřizování a organizování veřejně prospěšných ústavů a veřejné komunikace a cesty kromě státních. Na rozdíl od předchozího ministerského návrhu tento návrh také již neobsahoval omezení poslanců Národního shromáždění při hlasování o věcech spadajících do kompetence sněmu, což se dle důvodové zprávy stalo „jednak z toho důvodu, aby tím společenství Národního shromáždění bylo osvědčeno“ a také aby se předešlo problémům s kompetenčními otázkami. 138 V této době se v otázce podkarpatoruské autonomie angažoval i prezident Masaryk. Vyjádřil přání „aby tu autonomii ruskou - aby byla co nejúplnější,“139 později se osobně do tvorby návrhů zákona zapojil svými připomínkami. Týkaly se například toho, že v té době neměli Rusíni ještě své zastoupení v Národním shromáždění a zákon by se tak schvaloval bez jejich účasti. Navrhoval proto zákon napřed projednat s představiteli Rusínů, případně jeho schvalování odložit až do doby po přijetí volebního řádu a konání voleb. Reagoval také na výše 134


135


NA, fond Ministerstvo spravedlnosti, karton 501.

137

NA, fond Předsednictvo ministerské rady, Otázka ústavy na Podkarpatské Rusi, karton 204.

138


139

Tamtéž.

39

zmíněné úvahy Františka Weyra o formě státu, přičemž poukázal na nepřesnost překladu čl. 10 mírové smlouvy z francouzštiny, originál podle něj totiž zdůrazňoval jednotnost státu a překlad pak vedl k některým mylným závěrům. Závěrem pak doporučil kompromisní návrh prezidentské kanceláře. 140 Přijetí zákona o autonomii pak bylo ovšem odloženo a k dalšímu pokusu o zavedení autonomie došlo až koncem 20. let. 2.2.2 Návrhy zákona o autonomii z let 1929-1930 Další návrhy zákona o autonomii Podkarpatské Rusi141 byly vypracovány v roce 1929, kdy jich ministerstvo vnitra zpracovalo postupně pět, z nichž poslední byl dokončen v květnu 1929. Čerpalo přitom z materiálů z let 1920 a 1921.142 Výraznou změnou, která mezitím nastala, bylo zavedení zemského zřízení. Proto bylo třeba se s ní vypořádat. V úvahu připadaly varianty koexistence zemského zastupitelstva a prezidenta s autonomním sněmem a guvernérem, úplné nahrazení zemského zastupitelstva a prezidenta sněmem a guvernérem, uvažovaným kompromisním řešením pak bylo částečné splynutí zemských a autonomních orgánů, kdy by mohlo například zemské zastupitelstvo působit v částečně obměněné podobě jako sněm. 143 Ministerstvo vnitra se při přípravě návrhu zákona přiklonilo k variantě nahrazení zemských orgánů autonomními s tím, že opačné řešení by znamenalo „zbytečné zatížení této malé chudé země“. Zároveň byla vypracována i alternativní varianta s některými odchylkami od této koncepce. 144 Do vypracovaných návrhů se zavedení zemského zřízení promítlo také tím, že sněm měl mít jen 24 členů, z nichž 18 měli tvořit členové zemského zastupitelstva, dalších 6 mělo reprezentovat náboženskou, jazykovou, vyučovací a místní správu. Tito členové měli být nepřímo voleni zástupci jednotlivých oblastí. Ministerstvo tak chtělo zvýšit podíl volených členů sněmu i proto, aby předešlo 140


141



143

Tamtéž.

144

Tamtéž.

40

případným stížnostem ke Společnosti národů vzhledem k tomu, že sněm měl být voleným orgánem, ale část členů zemského zastupitelstva byla jmenována.145 Zákony přijímané sněmem měly být publikovány v Zákoníku Podkarpatské Rusi, funkční období sněmu mělo trvat 6 let. Výkonnou moc měl reprezentovat guvernér, jeho zástupcem měl být ale zemský prezident, nikoliv viceguvernér. To úplně neodpovídalo proklamovanému zrušení zemských orgánů, v praxi by to však velký význam nemělo vzhledem k tomu, že obě funkce tehdy náležely stejné osobě. V poznámkách k návrhu zákona uložených v Národním archivu se pak objevuje úvaha o vzájemném postavení guvernéra a zemského prezidenta, jejímž závěrem je dokonce návrh na zrušení titulu guvernéra, který podle autora neodpovídá skutečnosti a „zastiňuje zemského prezidenta,“ a zavedení „titulu jiného vhodnějšího, třebas titulu zemského hejtmana.“ K takové změně by však bylo zapotřebí změnit i ústavní listinu. Ani tehdy však nedošlo k realizaci návrhu. To bylo odůvodněno kulturní zaostalostí Podkarpatské Rusi, vedle toho panovaly i obavy z toho, že přijetí zákona by vyvolalo „velmi hlučnou, nežádoucí ozvěnu na Slovensku“ a posílilo tamější autonomistické tendence. 146 Svůj návrh zákona o autonomii Podkarpatské Rusi předložil 30. listopadu 1930 v Národním shromáždění také poslanec Ivan Kurťak. 147 V úvodu návrhu byla stejně jako v těch předchozích zdůrazněna jednotnost a nedílnost Československé republiky. Předpokládal i určení nové slovensko-podkarpatoruské hranice buď na základě „bratrské dohody“ slovenských a podkarpatoruských zástupců nebo na základě plebiscitu konaného ve slovenských okresech s rusínskou menšinou. Dále měl být zvýšen počet zástupců Podkarpatské Rusi v Národním shromáždění na 14 poslanců a 7 senátorů vzhledem k tomu, že

145


146

Tamtéž.

147

Návrh poslance I. Kurťaka a druhů na vydání zákona o autonomii Podkarpatské Rusi. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931. III. volební období. 4. zasedání. Tisk č. 991. [cit. 2015-0202] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/tisky/t0991_01.htm

41

dosavadní zastoupení neodpovídalo počtu obyvatel. Zákon se měl stát součástí ústavního pořádku. Návrh počítal s ustanovením autonomního sněmu, který se měl skládat ze 45 členů volených na 5 let. Oproti návrhu ministerstva vnitra měli být voleni přímo. Pravomoc sněmu byla koncipována poměrně široce, oproti ústavě byla rozšířena na zákony týkající se národních menšin, dále na věci „zemědělství, lesního hospodaření, průmyslu, obchodu, zdravotnictví a sociální péče.“148 Zákony měly být vyhlašovány ve Sbírce zákonů a nařízení Podkarpatské Rusi. Sněm měl nahradit zemské zastupitelstvo. Navíc měl být ustaven Stálý výbor sněmu obdobně, jako tomu bylo v Národním shromáždění. Představitelem výkonné moci pak měl být guvernér, který měl být i členem vlády, s viceguvernérem návrh zákona nepočítal. Na guvernéra měla přejít práva zemského prezidenta, odpovědný měl být sněmu i Národnímu shromáždění podle toho, zda se jednalo o věc autonomní nebo celostátní. Dále měla být zřízena Guberniální správa, jakýsi nástupce Civilní správy, které měla být zemská správa podřízena. Tento zákon byl předložen Národnímu shromáždění, přikázán ústavněprávnímu výboru, dále se jím ale zákonodárci již nezabývali.

2.3 Jazyková otázka Jazyková otázka na Podkarpatské Rusi byla velmi komplikovaná. Šlo o jednu z oblastí, která měla spadat do kompetence sněmu, kvůli jeho neexistenci však musela být řešena ústřední vládou a Národním shromážděním. Převládaly zde tři směry – ruský (velkoruský), ukrajinský (maloruský) a rusínský. Tato otázka byla sporná od samého počátku, zástupci Rusínů o ní diskutovali již v květnu 1919 na audienci u prezidenta. Ve zprávě z audience je řečeno, že „z řečí delegátů, kteří se snaží mluvit velkorusky, jest slyšeti, že znají lépe slovensky než rusky.“ Podle části z nich měl být úřední jazyk „jak mluví lid“ – tedy maloruština

148

Návrh poslance I. Kurťaka a druhů na vydání zákona o autonomii Podkarpatské Rusi. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931. III. volební období. 4. zasedání. Tisk č. 991. [cit. 2015-0202] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/tisky/t0991_01.htm

42

nebo rusínština. 149 Podle zprávy Františka Velechovského byla inteligence rozdělena do ruského a ukrajinského tábora „při čemž však ani jedna ani druhá strana neovládá úplně bezvadně nejen jazyk svého protivníka, ale ani svůj vlastní, za jehož právo a svrchovanost bojuje. Znalost jazyka lidu, t.j. místních nářečí jest u inteligence taktéž slabá a omezuje se na potřeby nejprimitivnější.“150 Z jazykového sporu se navíc postupem času vyvinul „zápas o národní orientaci ruskou, ukrajinskou a domácí rusínskou.“ 151 Pro ilustraci situace lze citovat část interpelace komunistických poslanců Gátiho, Mondoka, Šafranka a Sedorjaka z 13. června 1924: „Len ako na príklad poukazujeme na tie úžasne zmotané jazykové ustanovenia, na tú jazykovú anarchiu, ktorá zavládla v Podkarpatskej Rusi, na ten bábelský jazykový zmätok, ktorý vytvoril nemožné pomery vo verejnej správe, súdnictve a školstve Podkarpatskej Rusi. Jednotlivé smery zápasia medzi sebou, smer veľkoruský a ukrajinský bojuje o svoje uplatnenie, pri týchto robia pokusy s prechodnými zmenami, v okrsku jedného a tohože školského referátu, ba i v jednej a tej istej škole jeden učiteľ vyučuje veľkorusky; druhý ukrajinsky, tretí rusínsky, sú tam už aj české školy, mimo toho aj školy maďarské a židovské, v ktorých sa vyučuje aj niektorému ľubovolnému jazykovému slovanskému, sú súdne senáty, v ktorých každý predseda, každý votant a každý štátny zástupca mluví inou rečou. Žiaci už si medzi sebou úplne nerozumia, o to menej rozumia svojim profesorom, obecenstvo, ktoré sa dovoláva svojho práva, dostáva závrat v pojednávaniach a kto sa chce naučiť jazyku Podkarpatskej Rusi, nie je vstave sa odhodlať, ktorou rečou by to mal začať.“152

149

Jeden z delegátů ovšem uvedl, že existuje asi 30 různých rusínských nářečí, což svědčí o komplikovanosti situace. Archiv KPR, fond KPR, protokol T, Podkarpatská Rus – varia, karton 57. 150

Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Prezidium ministerské rady, ministerstvo vnitra, ministerstvo školství – zprávy o poměrech ve školství na Podkarpatské Rusi – jazyková otázka aj., karton 2. 151

Skok do neznáma? Lidové noviny, 1. 7. 1938, roč. 46, č. 327, s. 1.

152

Naliehavá interpellácia poslanca dra Gátiho, Mondoka, Šafranka, Sedorjaka a súdruhov vláde vo veci štátnoprávneho postavenia a uskutočnia autonomie Podkarpatskej Rusi. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924, I. volební období, 9. zasedání, tisk č. 4715. [cit. 2014-12-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4715_00.htm

43

Vedle těchto tří hlavních směrů se objevily i snahy o zachování maďarštiny jako úředního jazyka – v roce 1920 tak referát pro soudnictví Civilní správy podal ministerstvu spravedlnosti zprávu o snahách maďarských advokátů, kteří „uveřejňují soustavně články v místních časopisech a zahájili i pasivní rezistenci,“ dostavovali se tedy pouze na jednání vedená maďarským soudcem. Problém byl v tom, že soudci neovládali maďarštinu, advokáti zase rusínštinu ani češtinu nebo slovenštinu.153 První pokus o právní řešení této otázky nalezneme v Generálním statutu, podle kterého měl být oficiálním jazykem jazyk „lidový,“ nebylo však úplně jasné, o jaký jazyk jde. Jak píše ve své publikaci Ivan Pop, „vláda projevila v jazykové otázce úplnou bezradnost.“154 V prosinci 1919 proto byla svolána konference patnácti českých lingvistů, kteří měli do věci vnést jasno. Lingvisté sice došli k závěru, že by tato otázka měla být řešena představiteli samotného národa, nicméně šlo v případě rusínštiny podle jejich názoru o maloruský dialekt.155 Rusínštinu také hned v listopadu 1919 začala používat politická správa. 156 Zákonodárce se o dočasné řešení jazykové otázky znovu pokusil jazykovým zákonem č. 122/1920 Sb., který stanovil jako oficiální jazyk jazyk československý. Zákon se měl na Podkarpatskou Rus použít do doby přijetí zvláštní úpravy sněmem „s ohledem, na zvláštní jazykové poměry v území.“157 To, že byl na Podkarpatské Rusi oficiálním jazykem i jazyk československý zdůvodnil při projednávání jazykového zákona jeho zpravodaj poslanec Hnídek takto: „Článek X. ustanovuje, že Podkarpatská Rus bude vybavena nejširší samosprávou, slučitelnou s jednotností státu Československého. A tu ovšem, kdyby úřady naše neměly možností, aby dorozuměly se s úřady Podkarpatské Rusi a vice versa, tedy by ta jednotnost státu byla porušena. Tudíž musilo zde býti pojato 153

NA, fond Ministerstvo spravedlnosti, Jazyková otázka na Podkarpatské Rusi 1920-1921, karton 500. 154


155

Tamtéž, s. 305.

156

Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Situační zprávy z Podkarpatské Rusi – Část I, karton 17.

157

§ 6 zákona č. 122 /1920 Sb., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé.

44

ustanovení, které by nevylučovalo jazyka československého z Podkarpatské Rusi.“158 Jazykový zákon byl později proveden vládním nařízením č. 17/1926 Sb., ve kterém byla Podkarpatské Rusi věnována hlava XIX. Stále se počítalo s tím, že jazykovou otázku si v budoucnu sám upraví sněm Podkarpatské Rusi, což bylo vyjádřeno i v odstavci 1 čl. 100 s tím, že nařízení má pouze dočasnou povahu. Podle nařízení se ve stanovených případech mohl používat jak jazyk československý tak i „jazyk ruský (maloruský).“159 Oproti ostatním jazykům národnostních menšin měl tu výhodu, že nebylo třeba naplnit 20% zastoupení menšiny v oblasti. 160 Ustanovení nařízení ovšem Rusíni nepřijali zcela kladně. Důvodem bylo to, že šlo o otázku, která měla spadat do kompetence autonomního sněmu, a také obavy rusínských úředníků z toho, že budou muset skládat zkoušky z českého jazyka. 161 Vzhledem k převažujícímu počtu českých úředníků se však v úředním styku stejně používala zejména čeština, 162 což rozhodně ke spokojenosti Rusínů nepřispělo. Označení jazyka v zákoně navíc nebylo zcela jednoznačné. Lze jej vykládat dvojím způsobem – buď tak, že lze používat ruštinu i maloruštinu nebo že jde pouze o maloruštinu.163 Z. Peška to komentoval tak, že „jest pochybné, co touto divnou spřežkou má býti řečeno – jest to východisko ze značných rozpaků a

158

Stenoprotokol 125. schůze Národního shromáždění československého z 27. února 1920. [cit. 2015-02-16] Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/125schuz/s125006.htm 159

čl. 100 vládního nařízení č. 17/1926 Sb., jímž se provádí ústavní zákon jazykový pro obor ministerstev vnitra, spravedlnosti, financí, průmyslu, obchodu a živností, veřejných prací a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pro veřejné korporace, podléhající těmto ministerstvům v republice Československé, jakož i pro úřady místní samosprávy. 160

Stenoprotokol 13. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 11. března 1926. [cit. 2014-12-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/013schuz/s013019.htm 161

Tamtéž.

162


PEŠKA, Zdeněk. Podkarpatská Rus. In: HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Svazek III, P-Ř. Brno: Polygrafia, 1934, s. 114.

45

kolísání mezi jednotlivými směry.“164 Zákonodárce nicméně u této formulace setrval.

164

PEŠKA, Zdeněk. Ústava Podkarpatské Rusi: K desetiletí připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice. Bratislava: časopis učené společnosti Šafaříkovy. Bratislava, Učená spoločnosť Šafárikova, 1929, roč. III, č. 2, s. 327-334.

46

3. Správní uspořádání I když bylo zavedení autonomie na Podkarpatské Rusi neustále odkládáno, bylo zohledněno alespoň v jejím zvláštním postavení jako správní jednotky. Z tohoto hlediska je možno rozlišovat několik etap – první trvala od připojení Podkarpatské Rusi k Československu do zavedení zemského zřízení účinného od roku 1928. Postavení Podkarpatské Rusi tehdy určoval generální statut, o kterém bylo pojednáno výše, správními jednotkami byly bývalé uherské župy, později byl na Podkarpatskou Rus rozšířen i zákon o prozatímní úpravě politické správy na Slovensku, na jehož základě mohla vláda vydávat nařízení týkající se této problematiky. Druhá etapa, kdy se Podkarpatská Rus stala zemí, znamenala okleštění i těch několika znaků autonomie, které do té doby měla, což vedlo v podstatě ke stejnému postavení s ostatními částmi republiky. Poslední etapu můžeme datovat od roku 1937 až do konce první republiky, kdy bylo opětovně posíleno postavení guvernéra a předpokládalo se i zavedení sněmu.

3.1 Poválečná situace V prvních letech existence Československa přetrvávalo správní uspořádání z dob Rakouska-Uherska vzhledem k tomu, že podle článku 3 zákona č. 11/1918 Sb. „všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení.“165 Pro Podkarpatskou Rus to znamenalo zachování župního uspořádání, tedy župních a slúžňovských úřadů. V čele župních úřadů zde však stáli pouze správci župních úřadů, ne župani. Župní úřady vzhledem k místní neutěšené situaci začínaly se svou činností postupně v průběhu roku 1920. Uherské župy, které zasahovaly na Podkarpatskou Rus, byly župa Užská, župa Berežská, župa Ugočská a župa Marmarošská. Částečně sem také zasahovala Sabolčská župa, ze které Podkarpatské Rusi připadly tři obce, a jedna obec původně náležela také do Satmarské župy. 166 Tyto župy ale přestaly v roce 1919

165

čl. 3 zákona č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého.

166

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Reorganizace župní správy, karton 14.

47

fungovat vzhledem k novým hranicím i aktuální situaci způsobené Maďarskou republikou rad a obsazení části území rumunským vojskem. Původní župy přesně nekorespondovaly s územím Podkarpatské Rusi, přesahovaly státní hranice s Maďarskem a Rumunskem, Užskou župou pak procházela vnitrostátní hranice se Slovenskem, byla proto nutná jejich reorganizace. Správní uspořádání se během let 1919 a 1920 postupně stabilizovalo. Výsledkem byly čtyři župy – Užská župa se sídlem v Užhorodě, Mukačevská župa se sídlem v Mukačevě, Berežská župa se sídlem v Berehově (Beregszászu) a Marmarošská župa, jejíž sídlo bylo nejprve ve Velkém Bočkově, poté v Marmarošské Solotvině (AkněSlatině), postupně pak opět ve Velkém Bočkově a ve Velké Sevljuši. 167 V roce 1921 pak bylo toto uspořádání opět reorganizováno a vznikly pouze tři župy, 168 další výraznější změna pak přišla až v roce 1926 sloučením všech tří žup do jedné.

3.2 Župní zákon Správní uspořádání Československa se již od počátku stejně jako celý jeho právní systém vyznačovalo kvůli rozdílům mezi českými zeměmi a bývalým Uherskem dvojkolejností, a tak se přirozeně objevovaly snahy o jeho sjednocení. Proto se začala připravovat správní reforma a 29. února 1920 byl schválen zákon č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé. Aplikace tohoto zákona na Podkarpatskou Rus však vyvolala rozpaky vzhledem k samotnému textu zákona. Zákon se sice na některých místech o Podkarpatské Rusi zmiňoval, její území ale nebylo vůbec zahrnuto mezi území jednotlivých žup vymezených v příloze zákona. V praxi pak zákon na Podkarpatské Rusi vůbec realizován nebyl. K této problematice se kriticky vyslovili například František Weyr a Bohumil Baxa. Baxa ve své práci Zákon o župním zřízení a jeho nedostatky zaujal názor, že ve vztahu k Podkarpatské Rusi je tento zákon velice nejasný. 169 Poukazuje na to, že podle § 6 by se daný zákon měl vztahovat i na území 167


168


BAXA, Bohumil. Zákon o župním zřízení a jeho nedostatky. Praha: nákladem Státovědecké společnosti, 1922, 19 s.

48

Podkarpatské Rusi (zmiňované ustanovení hovoří o „Slovensku a Podkarpatské Rusi“),170 ovšem podle § 3 ústavy má náležet problematika místní správy do působnosti sněmu. Ke stejnému závěru vede i interpretace přílohy zákona, která obsahuje rozdělení jednotlivých žup, kdy k župě dvacáté náleží „ze župy Užhorodské a Zemplínské ono území, jež spadá do Československé republiky a nebylo odevzdáno správě Přikarpatské Rusi.“171 Rovněž František Weyr usuzoval, že se zákon na Podkarpatskou Rus nevztahuje a znění zákona pokládal za „velké nedopatření“ zákonodárce.172 Opačné stanovisko zastával například Karel Laštovka, podle kterého se župní zákon na Podkarpatskou Rus v zásadě vztahoval. Důvodem zákonodárcova opomenutí bylo podle něj to, že v tomto případě vyvstaly pochybnosti, zda nejde v případě župního zřízení právě o problematiku místní správy, která měla dle ústavy a Saint-Germainské mírové smlouvy spadat do kompetence autonomního sněmu. Nakonec se dospělo k závěru, že v tomto případě jde o záležitost státní správy, nikoliv místní, a proto se zákon na Podkarpatskou Rus vztahuje. To pak Laštovka dokládá odkazy na § 1, který hovoří o Československé republice, a § 6, kde je výslovně Podkarpatská Rus zmíněna. Detaily pak podle něj měla upravit až ústava Podkarpatské Rusi (zákon o autonomii), která se v této době připravovala.173 V praxi nakonec k realizaci tohoto zákona došlo pouze na Slovensku, místo sjednocení systému veřejné správy tedy nakonec fungovaly v Čechách, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi tři různé systémy. 174 V roce 1927 byla přijata zásadní novelizace tohoto zákona, která koncepci župního zřízení opustila a místo něj zavedla zemské zřízení.

170

§ 6 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé.

171

Příloha A zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé. 172

WEYR, František. Československé právo správní: část obecná: (organisace veřejné správy a řízení správní). V Brně: Nákladem Čes. akadem. spolku "Právník", 1922, 148 s., s. 129. 173

LAŠTOVKA, Karel. K otázce místní působnosti župního zákona. Právny obzor. 1922, roč. 5, s. 193. 174

SCHELLE, Karel. Organizace československého státu v meziválečném období (1918-1938). Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 243.

49

3.3

Zákon o prozatímní politické správě Ve stejné době byl přijat i zákon o prozatímní politické správě. 175 Tento

zákon se vztahoval primárně na Slovensko, ale díky tomu, že mělo jít jen o prozatímní úpravu, dostala vláda na základě § 11 tohoto zákona pověření rozšířit jeho působnost i na Podkarpatskou Rus. Toto ustanovení se do zákona dostalo na návrh ústavního výboru. 176 Realizováno pak bylo prostřednictvím vládního nařízení č. 476/1920 Sb. ze dne 27. července 1920, o prozatímní úpravě správy politické v území Podkarpatské Rusi. Na základě tohoto zákona a nařízení mohla vláda za předpokladu, že to vyžadovaly veřejné zájmy, nařízením slučovat župy, upravovat obvody slúžňovských okresů a prohlašovat města s regulovaným magistrátem za velké obce.177 To vláda využila jak při drobných změnách hranic jednotlivých okresů, 178 tak v mnohem větším měřítku, kdy nařízením č. 84/1926 Sb. sloučila tři dosavadní župy v jedinou „velžupu“ se sídlem v Mukačevu.179 S tímto krokem nesouhlasili zástupci Rusínů, zřízení takovéto župy považovali za „zničení autonomie a posílení centralismu.“180 Všichni poslanci zvolení za Podkarpatskou Rus také podepsali protestní memorandum, které pak předali vládě, 181 bývalý poslanec Josef Kaminský se pak v Lidových novinách vyjádřil v tom smyslu, že tato změna znamená „citelnou ránu pro autonomii.“182 Podle důvodové zprávy k nařízení bylo dosavadní zřízení ve srovnání se zbytkem republiky neúsporné a 175

Zákon č. 210/1920 Sb., o prozatimní úpravě správy politické na Slovensku.

176

Zpráva ústavného výboru o vládnem návrhu zákona (tisk 1826) o prozatímní úpravě správy politické na Slovensku. Zasedání Národního shromáždění československého r. 1920. Tisk č. 2606. [cit. 2015-02-24] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2606_00.htm 177

§ 1 nařízení vlády č. 476/1920 Sb., o prozatímní úpravě správy politické v území Podkarpatské Rusi. 178

Nařízení vlády republiky Československé č. 175/1921 Sb., o změnách hranic slúžňovských okresů sevljušského a hustského, nařízení vlády republiky Československé č. 448/1921 Sb., o změnách hranic slúžňovských okresů sevljušského a hustského. 179

Vládní nařízení č. 84/1926 Sb., o reorganisaci župní správy v území Podkarpatské Rusi.

180

Naléhavá interpelace poslanců dra Gáti, Sedorjaka, Mondoka a soudruhů vládě o vládním nařízení, jímž se zamýšlí zrušení žup v Podkarpatské Rusi a jich sloučení ve velkou župu. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1926. II. volební období, 2. zasedání. Tisk č. 402. [cit. 2015-0312] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0402_00.htm 181


182

Dr. Kaminský o správní reformě a autonomii Podkarpatska. Lidové noviny, 27. 2. 1927, r. 35, č. 104, s. 2.

50

neúčelné. Župy byly příliš malé, celá Podkarpatská Rus se rovnala svou rozlohou i počtem obyvatel sousední župě košické. Mukačevo bylo zvoleno jako sídlo z důvodu excentrické polohy Užhorodu, který ležel na samých hranicích se Slovenskem. 183 Tento přesun však na Podkarpatské Rusi vyvolal vlnu nevole a protestů, po zavedení zemského zřízení se tedy správní centrum vrátilo do Užhorodu.

3.4

Zákon o organisaci politické správy – zavedení zemského zřízení Zákon č. 125/1927 Sb., o organisaci politické správy, byl přijat

14. července 1927 a účinnosti na Slovensku a Podkarpatské Rusi nabyl 1. července 1928. Tento zákon byl sice formálně novelou předchozího zákona z roku 1920, přinesl ovšem značné změny a župní zákon fakticky negoval. Koncept žup byl opuštěn a bylo zavedeno zemské zřízení, stalo se tak hlavně z politických a ekonomických důvodů.184 Tímto zákonem tak konečně došlo ke sjednocení československého správního zřízení. Nově tak vznikly celkem čtyři země – Česká, Moravská, Slovenská a Podkarpatoruská. Sídlem podkarpatoruského zemského úřadu se stal Užhorod. Původně se mělo stát sídlem úřadu Mukačevo,185 ale s tím řada Rusínů nesouhlasila. Ústavněprávní výbor navrhl tuto změnu, kterou odůvodnil tak, že k ní dochází „hlavně z důvodů úsporných, aby bylo možno hospodárně využíti budov v Užhorodu velkým nákladem na účet státu vystavěných.“186 Země nahradila bývalou župu mukačevskou. V každé zemi fungovalo zemské zastupitelstvo, jehož předsedou byl zemský prezident, podkarpatoruské zemské zastupitelstvo se skládalo z 18 členů,

183

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Reorganizace župní správy na Podkarpatské Rusi, karton

14. 184

HOETZEL, Jiří. Nová organisace politické správy: (připojeny zákony číslo 125 a 126/1927 Sb. z. a nař.). V Praze: nákladem Spolku československých právníků "Všehrd", 101 s., s. 1. 185

Vládní návrh zákona o organisaci politické zprávy. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 3. zasedání. Tisk č. 831. [cit. 2014-11-16] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0831_01.htm 186

Zpráva ústavně-právního výboru o vládním návrhu (tisk 831) zákona o organisaci politické správy. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 4. zasedání. Tisk č. 1101. [2014-11-16] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t1101_01.htm

51

kteří byli ze dvou třetin voleni a z jedné třetiny jmenováni vládou.187 Počet členů zastupitelstva byl nižší než v ostatních zemích vzhledem k velikosti Podkarpatské Rusi. Členové zastupitelstva byli voleni na šest let. Do působnosti zastupitelstva patřily především hospodářské a správní záležitosti země, mělo i normotvornou působnost. Bylo také poradním sborem zemského prezidenta. Ze svých řad volilo zemský výbor, který měl na Podkarpatské Rusi 6 členů. 188 Zemský úřad převzal dosavadní pravomoci župního úřadu a civilní správy. V případech, kdy civilní správa rozhodovala namísto příslušných ministerstev, přešly tyto pravomoci na ministerstva samotná. Vláda si navíc v případě Podkarpatské Rusi vyhradila právo svěřit některé z pravomocí, které by podle tohoto zákona měly příslušet zemskému úřadu, jiným úřadům a naopak. V čele zemského úřadu stál zemský prezident, kterým se stal dosavadní viceguvernér Antonín Rozsypal. 1. ledna 1937 nahradil Rozsypala ve funkci Jaroslav Mezník.189 Pravomoci guvernéra přešly na zemského prezidenta a zemský úřad. Zemský prezident podle § 54 reprezentoval zemi navenek, podle § 60 dohlížel nad zákonností usnesení zemského zastupitelstva, výboru nebo komisí. Funkce guvernéra ale nezanikla, neboť nebylo zrušeno nařízení vlády č. 356/1920 Sb., které postavení guvernéra upravovalo. Totéž se týkalo viceguvernéra, v jeho případě však došlo z faktického hlediska ke sloučení jeho funkce s funkcí zemského prezidenta vzhledem k tomu, že oba úřady zastávala tatáž osoba. 190 Funkce guvernéra tak zůstala zachována, ale tím, že guvernér pozbyl své pravomoci, se stal pouhou „dekorativní figurkou“191 a „titulárním hodnostářem s krásným platem.“192 Nicméně byl zachován symbolický význam funkce jakožto 187

§ 12 zákona č. 125/1927 Sb., o organisaci politické správy.

188

§ 26 zákona č. 125/1927 Sb., o organisaci politické správy.

189

POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, s. 350

190

PEŠKA, Zdeněk. Nové zřízení Podkarpatské Rusi. V Praze: Nakladatel "Orbis", 1938, 58 s. Národnostní otázky, Sv. 13, s. 8. 191


192

Stenoprotokol 51. schůze senátu Národního shromáždění republiky Československé z 15. prosince 1936. [cit. 2014-11-26] Dostupné z: http://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/4vo/stena/051schuz/S051004.htm

52

znaku autonomie. Když toto místo zůstalo po smrti Antona Beskida v roce 1933 několik měsíců neobsazeno, vyvolalo to mezi Rusíny „nervositu a rozladění.“193 Od nového guvernéra si tehdy také slibovali posun k realizaci autonomie. Země se členily na okresy, ty byly na Podkarpatské Rusi vyčleněny nařízením č. 93/1928 Sb. 194 Okresní úřady převzaly podle § 4 dosavadní agendu slúžňovských úřadů, vláda si zároveň, stejně jako v případě zemských úřadů, podle druhého odstavce tohoto ustanovení ponechala pravomoc svěřit některé ze záležitostí dosud náležejících slúžňovským úřadům jiným úřadům a naopak, svěřit okresním úřadům některé z dosavadních pravomocí jiných úřadů. V čele okresního úřadu stál okresní hejtman. Obvody okresů se neshodovaly s obvody slúžňovských úřadů, uvedené nařízení tyto obvody měnilo a některé úřady rušilo. Již při přípravě této novely vyvstala otázka jak vyřešit postavení Podkarpatské Rusi vzhledem k ústavně zaručené autonomii a předpokládanému sněmu. Jak poukázal J. Černý, ve chvíli ustavení sněmu by na něj přešly pravomoci zemského zastupitelstva, a to by tak muselo být zrušeno.195 Prakticky se ovšem tato otázka nikdy řešit nemusela vzhledem k tomu, že sněm ustaven po celou dobu existence republiky nebyl. Zákon nebyl na Podkarpatské Rusi přijat právě příznivě a vyvstaly diskuse, zda není nové zřízení v rozporu s ústavní listinou zaručující Podkarpatské Rusi autonomii. Ústavněprávní výbor k tomu ve své zprávě uvedl: „To, co se má v Podkarpatské Rusi zavésti; není nic než provisorium, ovšem takové, které zavádí jednotnou správu s ostatními zeměmi republiky i tam, a které dojista zemi i obyvatelstvu bude na prospěch.“ Dále se vyjádřil v tom smyslu, že zákon nebrání pozdějšímu zavedení autonomie a že „je dojista přáním všech, aby poměry tam vytvářely se tak, aby bylo možno zavésti to, co ústavou i mírovými smlouvami Podkarpatské Rusi bylo zaručeno.“196

193

Podkarpatská Rus vykazuje ohromný pokrok. Moravská orlice, 7. 1. 1934. Roč. 72, č. 5, s. 3.

194

Vládní nařízení č. 93/1928 Sb., jímž se určují obvody a sídla okresních úřadů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. 195

SCHELLE, Karel. Organizace československého státu v meziválečném období (1918-1938). Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, s. 302. 196

Zpráva ústavněprávního výboru o vládním návrhu (tisk 831) zákona o organisaci politické správy. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období. 4. zasedání. Tisk č. 1101. [cit. 2014-11-16] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t1101_01.htm

53

Zemské zřízení kritizovaly podkarpatoruské strany napříč politickým spektrem s tím, že je ve vztahu k Podkarpatské Rusi protiústavní. Při rozpravě v poslanecké sněmovně například z úst poslance Gagatka zaznělo, že „celý národ, nevyjímaje komunistů, nevyjímaje klerikálů a stran nacházejících se uprostřed, jednohlasně žádá: Co nejdříve proveďte autonomii, dejte nám práva, jež uděliti jste se zavázali v saint-germainské smlouvě a která jste si zajistili i ustanoveními ústavního zákona.“197 Navíc se s připravovanou reformou začaly šířit zvěsti o změně hranic v neprospěch Podkarpatské Rusi, 198 což však vláda popřela.199 Ústavně zaručená autonomie tak byla zohledněna pouze v tom, že Podkarpatská Rus tvořila i přes svou malou rozlohu samostatnou zemi. Zavedení zemského zřízení pro Podkarpatskou Rus ve vztahu k autonomii nicméně podle mého názoru znamenalo spíše krok zpět.

3.5 Zákon č. 172/1937 Sb., o prozatímní úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi Ve třicátých letech i Podkarpatskou Rus silně zasáhla hospodářská krize. Stejně jako jinde v Evropě, i zde rostly nacionalistické tendence a sílilo volání po autonomii. 10. června 1936 tak předložil v Poslanecké sněmovně svůj návrh zákona o autonomii poslanec Fencik. 200 Tento návrh opět především vymezoval postavení sněmu a guvernéra a byl obdobný návrhům, které byly předloženy již dříve. Obsahoval však i některé novinky, volby do sněmu měly například probíhat 197

Stenoprotokol 93. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 1. července 1927. [cit. 2014-12-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/093schuz/s093003.htm 198

Naléhavá interpelace poslanců inž. Jar. Nečase, dra I. Dérera, Ant. Remeše a soudr. vládě o porušení práv Podkarpatské Rusi navrhovanou vládní předlohou o reformě správy. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 3. zasedání. Tisk č. 856. [cit. 2014-12-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0856_00.htm, obdobně také interpelace poslanců dra Gátiho, Mondoka, Sedorjaka a soudruhů vládě o pověstech o zamýšleném útoku na sebeurčovací právo Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti se zavedením zemského zřízení. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 4. zasedání. Tisk č. 979/III. [cit. 201412-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0979_01.htm 199

Odpověď vlády na interpelaci poslance inž. Jar. Necase a soudr. o porušení práv Podkarpatské Rusi navrhovanou vládní předlohou o reformě správy (tisk 856). Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 3. zasedání. Tisk č. 997. [cit. 2014-12-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0997_00.htm 200

Návrh poslance dr Š. A. Fencika o ústavě samosprávné Podkarpatské Rusi. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1936, IV. volební období. 3. zasedání. Tisk č. 624. [cit. 2015-02-23] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0624_00.htm

54

podle národnostních kurií, tento princip se posléze objevil i v návrhu republikánské strany. Poslanecká sněmovna se ale blíže tímto návrhem nezabývala. Ještě ve stejném roce pak byly vypracovány koaličními stranami 201 tři, podle názoru ministerstva vnitra „daleko střízlivější“202 osnovy zákonů týkajících se realizace autonomie – byly to návrh zákona o zřízení guvernérovy kanceláře, návrh zákona o prozatímní úpravě postavení guvernéra, návrh zákona o zřízení úřadů II. instance a komor na Podkarpatské Rusi (mělo být zřízeno oddělení ředitelství pošt a telegrafů, ředitelství státních drah, vrchní soud, obchodní a živnostenská komora, advokátní komora a lékařská komora) a navíc byla ještě vypracována osnova vládního nařízení o zřízení guberniální rady. Tyto zákony měly představovat první etapu zavedení autonomie, druhou etapou pak mělo být zřízení sněmu. 1. listopadu 1936 byly tyto návrhy předány premiérovi, zástupci koaličních stran pak očekávali, že navrhované zákony budou platit již od 1. ledna 1937.203 Koaliční strany navrhovaly posílení pravomocí guvernéra, který byl prakticky zbaven veškerých pravomocí po správní reformě z roku 1927. Guvernér měl přejmout i funkci zemského prezidenta. Osnovy zákonů také počítaly s funkcí viceguvernéra, který měl být zároveň přednostou zemského úřadu, a zřízením guberniální rady, která se měla skládat ze všech členů zemského výboru a dalších 5 členů jmenovaných vládou na návrh guvernéra a měla být provizorním orgánem do doby zřízení sněmu. Ministerstvo vnitra ve stejné době připravilo návrhy vládních nařízení týkajících se postavení guvernéra, z kterých zřejmě strany při přípravě svých návrhů vycházely (ministerstvo vnitra se domnívalo, že je navrhovatelé získali „patrně z kruhů politických“).204 Ministerstvo pro úpravu problematiky zvolilo původně formu vládního nařízení podle § 3 odst. 8 ústavy i s odkazem na nařízení 201

Šlo o strany republikánskou, lidovou, sociálně demokratickou, národně socialistickou a živnostenskou. 202

NA, fond Předsednictvo ministerské rady, Otázka autonomie na Podkarpatské Rusi, karton 231.

203

Tamtéž.

204

Tamtéž.

55

č. 356/1920 Sb., formě zákona se bránilo z politických a „do jisté míry i ústavněprávních důvodů.“ Mělo se jednat jen o administrativní, ne ústavněprávní změnu, nositelem působnosti pak neměl být sám guvernér ale guvernérský úřad. 205 Předsednictvo ministerské rady ve své zprávě k navrhovaným osnovám doporučilo pro úpravu postavení guvernéra formu zákona, nařízení bylo podle něj nevhodné hlavně proto, že bylo nutno změnit některé zákony. K nařízení podle něj „bylo by zde sáhnouti jen v krajním případě, kdyby toho vyžadovaly eminentní důvody politické.“206 Úpravu postavení kanceláře a guberniální rady však navrhovalo upravit jen nařízeními, protože šlo podle něj o „podružné věci,“ důvodem byla také snadnější změna nařízení. V některých bodech se však návrhy zásadně

rozcházely,

kompromisního řešení.

proto

bylo

nakonec

rozhodnuto

o

vypracování

207

Zástupci koaličních stran tak v průběhu roku 1937 opakovaně jednali o návrzích s předsedou vlády, zejména o postavení guvernéra. Výsledkem těchto jednání byl zákon č. 172/1937 Sb., o prozatímní úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvislých opatřeních organisačních, který byl přijat 26. června 1937. Tento zákon měl být podle dohody vlády se zástupci Podkarpatské Rusi první etapou k realizaci § 3 ústavy, po něm mělo následovat zřízení sněmu, k tomu ovšem již nedošlo. 208 Tímto zákonem byla zrušena dosavadní úprava obsažená v generálním statutu. Zákon obsahoval především ustanovení týkající se guvernéra, dále upravoval postavení viceguvernéra a guberniální rady. Největší pozornost zákon věnoval guvernérovi, kterému byly po 10 letech opět svěřeny některé pravomoci. Ty byly upraveny v § 5 – 7 zákona. Týkaly se především náboženství, školství, jazykové problematiky a záležitostí místní správy. Jisté pravomoci guvernérovi 205

Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Předsednictvo ministerské rady – ministerstvo financí – Národní shromáždění – postavení guvernéra ve veřejné správě Podkarpatské Rusi – protesty – legislativní materiál, karton 14 206


207

Tamtéž.

208

Stenoprotokol 105. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 15. června 1937. [cit. 2015-02-11] Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/105schuz/s105001.htm

56

náležely také na úrovni zemské správy, kdy předsedal zasedáním zemského zastupitelstva a zemského výboru. Guvernér ale měl být spíše „usměrňovatelem“ nebo „brzdou“ zemské správy, jejímž nejvyšším představitelem zůstával zemský prezident.209 Postavení viceguvernéra bylo upraveno v § 9 zákona. Po zavedení zemského zřízení fakticky splynula funkce viceguvernéra a zemského prezidenta, zákon u tohoto uspořádání setrval a stanovil, že viceguvernér má „právní postavení zemského presidenta a je zejména též přednostou zemského úřadu v Užhorodě.“ Tyto funkce však bylo třeba od sebe odlišovat. Zemský prezident zůstal v čele zemské správy, kdy guvernérovi podřízený nebyl, jejich vzájemný vztah měl naopak souřadný charakter. Z. Peška proto mluví o dvoukolejnosti správy na Podkarpatské Rusi.210 Guberniální rada měla být poradním orgánem guvernéra do té doby, než bude ustaven sněm. Měla být složena ze všech členů zemského výboru, dalších 9 členů mělo být voleno zemským zastupitelstvem a 9 členů mělo být jmenováno vládou na návrh guvernéra. Zákon stanovil guvernérovi povinnost vyžádat si názor rady, pokud šlo o zásadní věci jazykové, vyučovací, náboženské nebo místní správy. Rada měla být svolávána minimálně čtyřikrát ročně, jinak dle uvážení guvernéra nebo na žádost alespoň poloviny členů. Její jednání měl upravovat jednací řád.211 Objevily se však spory ohledně jmenování členů rady, a poté i o znění jednacího řádu. Zesílily i požadavky na svolání sněmu, v tom případě by rada, která jej měla dočasně nahrazovat, byla zbytečná, k jejímu svolání proto již nedošlo.212 Tímto zákonem byl také zrušen generální statut. Tento právní předpis sice již byl v té době považován za obsolentní, objevily se ale i požadavky na jeho

209

PEŠKA, Zdeněk. Nové zřízení Podkarpatské Rusi. V Praze: Nakladatel "Orbis", 1938, Národnostní otázky, Sv. 13, s. 16. 210

Tamtéž, s. 35-36.

211

Návrh tohoto řádu je uložen v archivu KPR, fond KPR, protokol PR, Guberniální rada na Podkarpatské Rusi – návrh jednacího řádu, karton 13. 212

PEŠKA, Zdeněk. Nové zřízení Podkarpatské Rusi. V Praze: Nakladatel "Orbis", 1938, Národnostní otázky, Sv. 13, s. 44.

57

zachování (tento názor zastával například poslanec Révay), a to proto, že postavení guvernéra v něm bylo o něco silnější než v novém zákoně. 213 Zákon nabyl účinnosti 8. října 1937. O jeho významu pro Rusíny svědčí také to, že podle tehdejšího guvernéra Hrabara byl tento den „pro Podkarpatskou Rus takový historický mezník, jako bylo připojení této země k Československé republice.“214 Ne všichni Rusíni ovšem se zákonem souhlasili a při jeho projednávání proti němu vystoupili například nacionalisté Bródy a Fencik. Jejich projevy byly zároveň kritikou dlouhodobého československého přístupu k Podkarpatské Rusi. Fencik v závěru svého projevu shrnul své požadavky do dvou bodů – svolání sněmu a stanovení nových hranic Podkarpatské Rusi. 215 To, že nebyl zřízen sněm, kritizoval i František Weyr s tím, že bez sněmu a „pouhými vnějšími tituly funkcionářů“ nelze autonomie dosáhnout. Vzhledem k zachování zemského prezidenta a zemského výboru pak považoval postavení guvernéra a guberniální rady za „zcela neústrojné“ a činící „dojem zbytečnosti.“216 V červnu 1938 byl vypracován republikánskou stranou nový, „velmi dalekosáhlý“217 návrh zákona o autonomii. 218 Podle něj měl být ustaven sněm se 60 členy, kteří by byli voleni. V ustanovení o počtu členů sněmu dokonce počítal i se změnou podkarpatorusko-slovenské hranice, v takovém případě se měl počet poslanců poměrně zvýšit. Do pravomoci sněmu měly spadat mimo ústavou stanovených věcí i věci soudnictví, správy zemského a bývalého státního majetku a „stanovení zemských daní, přirážek, poplatků a dávek jakož i ukládání občanům jiných finančních povinností a naturálních plnění.“ Ustanovení o volbách do sněmu pak mělo dvě alternativy, z nichž jedna počítala s volbami podle 213


214

Program guvernéra Podkarpatské Rusi. Lidové noviny, 12. října 1937, roč. 45, čís. 515, s. 2.

215

Stenoprotokol 106. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé ze dne 17. června 1937. [cit. 2015-03-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/106schuz/s106006.htm 216


217

PEŠKA, Zdeněk. Nové zřízení Podkarpatské Rusi. V Praze: Nakladatel "Orbis", 1938, Národnostní otázky, Sv. 13, s. 44 218

NA, fond Předsednictvo ministerské rady, Otázka autonomie na Podkarpatské Rusi, karton 231

58

národnostních skupin, druhá pouze dělila Podkarpatskou Rus na čtyři volební obvody. Republikánská strana se později rozhodla pro první variantu.219 Dále návrh upravoval postavení stálého výboru a guvernéra, v čemž se jeho text příliš nelišil od návrhů předchozích. Úprava guvernérových pravomocí byla dokonce převzata ze zákona č. 172/1937 Sb. 220 Výraznějším rozdílem byl snad jen požadavek na podkarpatoruského ministra v ústřední vládě, který by zastupoval zájmy Podkarpatské Rusi. Návrh se setkal s nesouhlasem způsobeným „jednak svým radikalismem, přecházejícím v některých bodech až do velikášství, jednak svou právnickou nepropracovaností.“221 Tento návrh zákona sice přijat nebyl, Podkarpatská Rus se však ještě toho samého roku autonomie dočkala, ovšem již za poněkud jiných politických okolností.

219


220

PEŠKA, Zdeněk. Nové zřízení Podkarpatské Rusi. V Praze: Nakladatel "Orbis", 1938, Národnostní otázky, Sv. 13, s. 45 221

Tamtéž.

59

4. Druhá republika Jak již bylo řečeno výše, od prvních let existence Československé republiky byla Rusínům slibována autonomie, k čemuž se Československo zavázalo i v poválečných mírových smlouvách. Nicméně realizace této autonomie byla neustále odsouvána a došlo k ní až v krátkém období na konci 30. let. Uzavřením Mnichovské dohody začalo období tzv. druhé republiky trvající do 15. března 1939. Tato doba se celkově vyznačovala vzrůstajícím politickým napětím ve světě a také nárůstem nacionalistických tendencí, v samotném Československu se to týkalo vedle Sudet také Slovenska a Podkarpatské Rusi. Výsledkem těchto snah bylo na podzim roku 1938 přijetí zákonů o autonomii Slovenska i Podkarpatské Rusi.

4.1 Vídeňská arbitráž a vývoj politické situace Po uzavření Mnichovské dohody začalo své územní požadavky vůči Československu vznášet i Maďarsko. Ve vztahu k Podkarpatské Rusi se v krajní podobě vztahovaly na celé její území. Maďarsko tím chtělo docílit společné hranice s Polskem, k čemuž směřovala jeho aktivita už od jara 1938. Maďarsko i Polsko se proto snažily o destabilizaci Podkarpatské Rusi, v jejich zájmu pracovali i politikové Fencik a Bródy. 222 Proti společné hranici Polska a Maďarska však bylo Německo, které začalo podporovat místní ukrajinský směr. Během podzimu 1938 probíhala jednání o změně hranic mezi Maďarskem a Československem. 9. – 13. října se odehrávala jednání v Komárně, na kterých podkarpatoruskou vládu zastupoval E. Bačinský. Ve vztahu k Podkarpatské Rusi zde Maďarsko vzneslo požadavek na konání plebiscitu v „rusínské oblasti na východ a západ od administrativní hranice mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí.“223 O tomto požadavku však Čechoslováci odmítli vůbec jednat s tím, že Maďarsko Československu nemůže vnutit plebiscit, když ho nepožaduje ani 222

SUŠKO Ladislav. Podkarpatská Rus ako autonómna krajina pomníchovskej – druhej ČSR. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno, Masarykova univerzita 1997, 335 s. ISBN 80-210-1701-5, s. 145. 223

DEÁK, Ladislav. Medzinárodno-politické súvislosti Viedenskej arbitráže a dôsledky pre južné Slovensko. In: ŠMIHULA, Daniel. Viedenská arbitráž v roku 1938 a jej európske súvislosti: zborník príspevkov z vedeckej konferencie konanej v Bratislave 10. novembra 2008. Bratislava: Úrad vlády Slovenskej republiky, 2008, 112 s. ISBN 9788081060090, s. 13.

60

obyvatelstvo, ani žádná politická strana. Jednání tak skončila neúspěšně. Do věci se pak vložilo Německo a byl vypracován návrh „Ribbentropovy linie,“ podle které města Užhorod a Mukačevo měla zůstat v Československu. 224 Maďarsko se pak obrátilo na Itálii, s jejíž pomocí bylo prosazeno konání arbitráže. Arbitry byly Německo a Itálie, arbitráž se konala ve Vídni 2. listopadu 1938. Byla úspěchem pro Maďarsko, jehož požadavkům bylo z 92 % vyhověno.225 Připadlo mu tak území o rozloze 1523 km2, na kterém žilo zhruba 160 000 obyvatel, a také největší města celé oblasti, Užhorod, Mukačevo a Berehovo. Československo také přišlo o významné silnice a železnice a důležité podkarpatoruské zemědělské oblasti. 226 Novým hlavním městem Podkarpatské Rusi se stal Chust.227 Podle F. Lukeše přestala být Podkarpatská Rus tímto okamžikem „po všech stránkách životaschopnou.“ 228 K výrazným změnám po Mnichovské dohodě došlo i v uspořádání uvnitř státu. Rusíni požadovali změnu na pozici zemského prezidenta, kterou v té době zastával Čech Jaroslav Mezník. Vláda však zvolila jiné řešení a nařízením č. 206/1938 Sb., o úpravě některých poměrů ve správě Podkarpatské Rusi, umožnila prezidentovi jmenovat dalšího viceguvernéra, který měl také částečně zastávat funkci přednosty zemského úřadu. Přes protesty zemského prezidenta Jaroslava Mezníka se tak druhým viceguvernérem stal 1. října 1938 Alexander Beskid. Vláda poté 3. října 1938 usnesením rozdělila jejich pravomoci tak, že guvernéra měl zastupovat primárně Alexander Beskid, pokud by ani on nemohl funkci vykonávat, měl funkci zastávat Mezník. Pravomoci zemského prezidenta byly také rozděleny mezi oba viceguvernéry, Beskidovi byly svěřeny například ústavní věci nebo věci financí a hospodářství, Mezníkovi mimo jiné obrana a 224

DEÁK, Ladislav. Medzinárodno-politické súvislosti Viedenskej arbitráže a dôsledky pre južné Slovensko. In: ŠMIHULA, Daniel. Viedenská arbitráž v roku 1938 a jej európske súvislosti: zborník príspevkov z vedeckej konferencie konanej v Bratislave 10. novembra 2008. Bratislava: Úrad vlády Slovenskej republiky, 2008, s. 13-16. 225

MATES, Pavel. Mezi Mnichovem a Berlínem: státoprávní problémy druhé republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 179 s. ISBN 8021004401, s. 25-28. 226

Stenoprotokol 155. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé ze dne 19. listopadu 1938. [cit. 2014-12-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/155schuz/s155002.htm 227

Vládní nařízení č. 297/1938 Sb., o přeložení sídla zemského úřadu pro Podkarpatskou Rus.

228

LUKEŠ, František. Podivný mír. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1968, 369 s., s. 240.

61

bezpečnost.229 Rusínům to však nestačilo a 2. října prohlásili, že Beskidovo jmenování neberou na vědomí a žádali převzetí celé správy země. 230 Situace tak rychle spěla k jinému uspořádání, kde již postavy guvernéra nebo viceguvernéra nehrály žádnou roli. Podkarpatoruští politikové se začali čím dál víc orientovat na Německo, které jim slibovalo samostatný stát „od řeky Tisy až po Poprad.“231 Pro Německo však ve skutečnosti Podkarpatská Rus představovala zejména „kompenzační území k německo-polským rozhovorům.“232 8. října rezignoval na svou funkci guvernér Hrabár a den nato jmenovala vláda nového guvernéra Ivana Parkányiho. Ten od roku 1924 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky, kde vedl referát pro záležitosti Podkarpatské Rusi, od 4. do 14. října 1938 pak byl ministrem bez portfeje pro záležitosti Podkarpatské Rusi.233 Jeho jmenování bylo ale ze strany podkarpatoruských politiků odmítnuto, místo toho požadovali autonomii a ustanovení vlastní vlády. To ostatně vyjádřili i několik dní předtím, kdy se připojili k závěrům žilinské konference, v nichž Slováci požadovali autonomii. Této konference se podkarpatoruští zástupci účastnili jako pozorovatelé.234 Guvernér Parkányi proto ve funkci setrval jen necelý měsíc a 4. listopadu rezignoval. 235 Funkce guvernéra a viceguvernéra pak byly zanedlouho zrušeny spolu s kanceláří guvernéra a guberniální radou ústavním zákonem o autonomii Podkarpatské Rusi. 236

229

Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Předsednictvo ministerské rady – ministerstvo financí – Národní shromáždění – postavení guvernéra ve veřejné správě Podkarpatské Rusi – protesty – legislativní materiál, karton 14. 230

SUŠKO, Ladislav. Podkarpatská Rus ako autonómna krajina pomníchovskej – druhej ČSR. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 150. 231

LUKEŠ, František. Podivný mír. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1968, s. 84.

232

Tamtéž, s. 241.

233

POP, Ivan. Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 188-189. 234

LUKEŠ, František. Podivný mír. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1968, s. 84.

235

POP, Ivan. Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, s. 189. 236

Ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi, díl druhý, článek I, odstavec 1

62

11. října 1938 vznikla první karpatoruská autonomní vláda v čele s Andrejem Bródym. Jednání o jejím sestavení, která probíhala 10. a 11. října, 237 se účastnil mimo jiné i český politik Ladislav Feierabend, který na ně později vzpomínal takto: „Málokdy jsem v životě zažil něco tak nedůstojného, jako bylo chování podkarpatoruských politických zástupců. Hlavní jejich starostí nebyla Podkarpatská Rus a její poměr k Československé republice, nýbrž to, kdo má být ministrem a kolik ministrů budou mít.“238 Bródy prosazoval řešení změny hranic plebiscitem, což bylo v zájmu Maďarska. 25. října 1938 o tom jednala ústřední vláda, která se však nakonec přiklonila k arbitráži. Bródy pak místo toho požadoval připojení Prešovska, s tímto požadavkem však také neuspěl. 239 Následujícího dne byl odhalen coby maďarský špion. Byl trestně stíhán, nakonec ale potrestán nebyl. Nicméně byly nalezeny materiály, které prokazovaly, že skutečně jednal v zájmu maďarské vlády, za což měl být odměněn titulem barona a dvěma velkostatky, v jeho bytě bylo také nalezeno 600 000 pengö v hotovosti. Vedle toho bylo zjištěno, že jeho strana byla financována Maďarskem. 240 Místo Bródyho byl jmenován 26. října předsedou autonomní vlády Augustin Vološin, bývalý poslanec Národního shromáždění a reprezentant ukrajinského politického směru. Vološin byl považován za „slušného člověka a podkarpatoruského vlastence,“ 241 nicméně orientace na nacistické Německo se na Podkarpatské Rusi začala prosazovat stále víc a situace došla tak daleko, že v lednu 1939 byly rozpuštěny všechny politické strany a vznikla jediná, Německem podporovaná strana, Národní strana Ukrajinská. 242 Vztahy s Polskem, které se kvůli tomu zhoršovaly, se v lednu 1939 pokusila československá vláda napravit jmenováním generála Lva Prchaly jedním z ministrů autonomní vlády. 237

SUŠKO Ladislav. Podkarpatská Rus ako autonómna krajina pomníchovskej – druhej ČSR. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno, Masarykova univerzita 1997, s. 154. 238

FEIERABEND, Ladislav Karel. Politické vzpomínky. 2., upr. vyd. Brno: Atlantis, 1994, 475 s. ISBN 8071080713, s. 41. 239


240

MATES, Pavel. Mezi Mnichovem a Berlínem: státoprávní problémy druhé republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1992, s. 61. 241

FEIERABEND, Ladislav Karel. Politické vzpomínky. 2., upr. vyd. Brno: Atlantis, 1994, s. 43.

242

VOJÁČEK, Ladislav a Karel SCHELLE. Právní dějiny na území Slovenska. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2007, 450 s. ISBN 9788087071434, s. 285.

63

To se ale na Podkarpatské Rusi setkalo s nevolí. 243 Do 15. března 1939, kdy byla Podkarpatská Rus obsazena maďarskými vojsky, existovaly postupně čtyři Vološinovy vlády.

4.2 Zákon o autonomii Podkarpatské Rusi Autonomie Podkarpatské Rusi byla zavedena ústavním zákonem č. 328/1938 Sb. z 22. listopadu 1938. Samotný zákon odkazoval ve velké míře na zákon o autonomii Slovenské země, který byl přijat ve stejnou dobu, a konkrétně upravoval pouze některé drobné odchylky. Tento zákon postupoval opačně než předchozí návrhy zákonů o autonomii. Nevymezoval oblasti rozhodování autonomního zákonodárného orgánu, ale stanovil oblasti rozhodování společnému Národnímu shromáždění, kam patřila například problematika národní obrany, zahraniční politiky nebo společného rozpočtu. Jiné věci mohlo Národní shromáždění projednávat jen se souhlasem autonomních sněmů. 244 Poslanci zvolení za Slovensko a Podkarpatskou Rus mohli podle těchto zákonů hlasovat pouze ve společných věcech. K nové povaze státu byla a jsou zaujímána různá stanoviska. Můžeme se setkat s názory, že Československo bylo stále unitárním státem, že se stalo spolkovým státem sui generis, 245 atypickou federací246 nebo i konfederací.247 Osobně se přikláním k názoru, že tehdejší Československo bylo federací. Přijetím zákonů o slovenské a podkarpatoruské autonomii Národnímu shromáždění zbylo jen několik oblastí, ve kterých bylo zákonodárcem pro celý stát a stalo se tak fakticky federálním orgánem a zároveň národním orgánem pro české země.

243


§ 4 vládní vyhlášky č. 329/1938 Sb., o úplném znění předpisů o autonomii Podkarpatské Rusi.

245


GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, 584 s. ISBN 8024610272, s. 283. 247

GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Druhá republika 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2004, 315 s. ISBN 80-7185626-6, s. 89.

64

Na Podkarpatské Rusi se zákonodárným orgánem měl stát autonomní sněm (počet jeho členů zákon blíže nespecifikoval), který měl být zvolen ve všeobecných přímých volbách do pěti měsíců od vyhlášení zákona a pak měl přijmout vlastní ústavu Podkarpatské Rusi. Volby skutečně ještě proběhly, a to 12. února 1939. Sněm se měl sejít do měsíce od voleb, tedy do 12. března 1939. Původně bylo datum zasedání stanoveno na 2. března, pak ale bylo několikrát posunuto. Sněm nakonec zasedal 14. března, kdy však již Podkarpatskou Rus začala okupovat maďarská armáda. 248 Výkonným orgánem pak byla tříčlenná vláda, která byla zároveň součástí ústřední vlády. Tato vláda začala prakticky fungovat již v říjnu 1938. Funkce guvernéra a viceguvernéra byly zrušeny a byla opět plně obnovena funkce zemského prezidenta. Samo přijetí zákona o autonomii bylo problematické, nebyly totiž splněny požadavky dané ústavou. Šlo o ústavní zákon, pro jeho přijetí byla tedy vyžadována kvalifikovaná, třípětinová většina všech poslanců a senátorů. Pro zákon ale hlasovalo pouze 146 poslanců místo ústavou vyžadovaných 180 a 79 senátorů místo požadovaných 90. Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Malypetr ovšem konstatoval, že zákon je přijat, neboť pro něj hlasovaly tři pětiny „z nynějšího počtu všech poslanců.“249 To mělo souvislost s opatřením Stálého výboru Národního shromáždění z října 1938, kterým byli poslanci a senátoři, kteří byli jiné než české, slovenské nebo ruské národnosti, zbaveni mandátu, převážně se tedy týkalo německých a maďarských poslanců. 250 Počet členů Národního shromáždění tak výrazně poklesl. Toto opatření vyvolávalo odůvodněné pochybnosti o své ústavnosti,

248

Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Svolávání a rozpouštění podkarpatoruského sněmu, karton 15. 249

Stenoprotokol 155. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé ze dne 19. listopadu 1938. [cit. 2014-10-22] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/155schuz/s155003.htm 250

Opatření Stálého výboru č. 253/1938 Sb., o zániku mandátů některých členů Národního shromáždění. Seznam poslanců takto zbavených mandátu in stenoprotokol 151. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé ze dne 17. listopadu 1938. [cit. 2015-03-16] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/151schuz/s151002.htm

65

názor o jeho neústavnosti zastávají i někteří současní autoři. 251 Neústavnosti si v některých případech byli vědomi i sami poslanci. Poslanec Schwarz tak při projednávání zákona o zatímním vedení státního hospodářství Česko-Slovenské republiky v souvislosti se zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi řekl, že „všecko to, co se dělo v poslední době v této republice, je neústavní“ a „žádný Stálý výbor není oprávněn měniti ústavu.“252 Tehdejší Ústavní soud však tento názor nesdílel. Soudce zpravodaj František Zikán argumentoval tím, že ústavní listina pouze stanoví, kolik mandátů má být obsazeno při volbách a že není třeba, aby tyto mandáty byly obsazeny po celé volební období. 253 Ve vztahu k Podkarpatské Rusi pak Ústavní soud posuzoval ještě opatření Stálého výboru z 11. října 1938, kterým byl zřízen v Užhorodě vrchní soud.254 Do této doby byl totiž pro Podkarpatskou Rus místně příslušný vrchní soud v Košicích, kde bylo vládním nařízením č. 604/1920 Sb. zřízeno pro Podkarpatskou Rus samostatné oddělení. Zřízení nového soudu bylo v důvodové zprávě vysvětleno odstraněním „nesouhlasu organisace správních a soudních úřadů.“255 U Ústavního soudu šlo o to, zda je Stálý výbor takto oprávněn měnit příslušnost soudu. Ústavní soud došel k názoru, že ústava v § 54 odst. 8 písm. b) zakazuje pouze změnu věcná příslušnosti a změna místní příslušnosti je v pořádku.256 Zákony a nařízení měly být podle návrhu podkarpatoruské vlády z prosince 1938 vyhlašovány ve „Sbírce zákonů a nařízení Karpatské Ukrajiny.“ Tento návrh byl ovšem problematický. V textu nařízení byl používán název 251

Srov. GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, s. 280. 252

Stenoprotokol 159. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky ČeskoSlovenské ze dne 16. prosince 1938. [cit. 2014-10-22] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/159schuz/s159002.htm 253

LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 19201948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 319 s. ISBN 9788073803476, s. 160-161. 254

Opatření Stálého výboru č. 225/1938 Sb., jímž se zřizuje pro území Podkarpatské Rusi vrchní soud a vrchní státní zastupitelství se sídlem v Užhorodě 255

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Zřízení vrchního soudu pro území Podkarpatské Rusi a vrchní státní zastupitelství se sídlem v Užhorodě, karton 52. 256

LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 19201948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 155.

66

„Karpatská Ukrajina“ a právní předpisy měly být vyhlašovány v ukrajinském jazyce, stanovení jazyka a názvu země přitom mělo spadat do kompetence sněmu. Navíc tu byly kvůli názvu obavy ze zaměnitelností s celostátní „Sbírkou zákonů a nařízení.“ Návrh byl proto s těmito připomínkami vrácen podkarpatoruské vládě.257 Vláda Podkarpatské Rusi na základě nařízení z 30. prosince 1938 zavedla k názvu území „Podkarpatská Rus“ alternativní název „Karpatská Ukrajina.“ Ještě předtím, 25. listopadu 1938, stanovila nařízením jako oficiální jazyk ukrajinský jazyk. 258 Opět šlo o problematická nařízení, protože podle zákona o autonomii Podkarpatské Rusi měly tyto kroky spadat do kompetence sněmu, vláda k nim tedy neměla pravomoc. Název „Karpatská Ukrajina“ byl přesto z rozkazu ministra Révaye používán i v dalších nařízeních vydávaných autonomní vládou.259 Ukrajinsky orientovaní poslanci se o změnu názvu území neúspěšně pokoušeli již při projednávání zákona o autonomii. Argumentovali tehdy tím, že „Rusové zradili republiku a přiklonili se k Maďarsku“ (tím byli míněni nejspíše Bródy a Fencik) a „bude-li ponecháno označení Podkarpatská Rus, zavdá to příčinu k soustavným útokům ze strany Polska a Maďarska.“260 Mezinárodní politická situace se v březnu 1939 dále vyostřovala. Autonomní vláda se 14. března 1939 rozhodla vyhlásit samostatný stát,261 nicméně ještě téhož dne překročilo československou hranici maďarské vojsko a začalo obsazovat území Podkarpatské Rusi. Autonomní vláda sice vyhlásila

257

Archiv KPR, fond KPR, protokol L, Osnova vládního nařízení o vyhlašování právních předpisů a nařízení Podkarpatské Rusi, karton 51. 258


259

Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Úřední věstník vlády Podkarpatské Rusi z 11. 12. 1938 – nařízení vlády Podkarpatské Rusi o názvu země (Karpatská Ukrajina) – záznam dr. Parkányiho o návštěvě dr. Braščajka v Praze, karton 15. 260


Archiv KPR, fond KPR, protokol PR, Svolávání a rozpouštění podkarpatoruského sněmu, karton 15.

67

mobilizaci, 262 18. března ale Maďarsko již obsadilo celé území Podkarpatské Rusi. 263 Během druhé světové války sice Edvard Beneš počítal s návratem Podkarpatské Rusi do Československa, Sovětský svaz však začal již od podzimu 1944 pracovat na budoucím připojení tohoto území. 264 To bylo nakonec stvrzeno 29. června 1945 mezinárodní smlouvou uzavřenou mezi Československem a Sovětským svazem. 265 Vláda byla poté zmocněna prezidentským dekretem k přípravě provedení této smlouvy266 a 22. listopadu 1945 vyslovilo se smlouvou ústavním zákonem č. 2/1946 Sb. souhlas i Národní shromáždění. Tím definitivně skončila jedna historická kapitola, ve které byla Podkarpatská Rus součástí Československa.

262


POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, s. 393

264


Smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině č. 186/1946 Sb.

266

Ústavní dekret presidenta republiky č. 60/1945 Sb., o přípravě provedení smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině.

68

Závěr Podkarpatská Rus byla součástí Československa celkem 20 let, od roku 1918 do roku 1939, a toto soužití nebylo právě jednoduché. Počáteční nadšení rychle vystřídalo zklamání – pro Rusíny tolik důležitá autonomie byla neustále odsouvána, Češi oproti tomu zjistili, že Podkarpatská Rus je velmi zaostalou oblastí, která bude vyžadovat velkou péči. Snahu realizovat autonomii vystřídaly obavy o to, jestli jsou sami Rusíni vůbec schopni své území spravovat. Leitmotiv autonomie se tedy nesl celým tímto obdobím. Nejsilnější je hned na počátku existence republiky, znovu se objevuje koncem 20. let a opět od poloviny 30. let. Československá vláda proti zavedení autonomie neustále argumentovala zaostalostí Podkarpatské Rusi, pro Rusíny zase mluvilo znění minoritní Saint-Germainské mírové smlouvy. V té však nebyla stanovena doba, do které má být autonomie provedena, z čehož těžila naopak ústřední vláda. Z dnešního pohledu je těžké posoudit, kdy se stal československý argument zaostalosti pouhou výmluvou. Stav Podkarpatské Rusi byl na počátku existence republiky bezesporu špatný, dobové prameny ale mluví o velkém pokroku již v průběhu 20. let. Z dnešního pohledu by se pro zavedení autonomie nabízel například okamžik správní reformy a zavedení zemského zřízení. Nicméně je pochopitelné, že v 30. letech měla vláda již jiné starosti ekonomického a politického charakteru a že se záležitost Podkarpatské Rusi stala podružným problémem. Téma autonomie tak zůstalo převážně předmětem snahy podkarpatoruských politiků a vzhledem k jeho ústavněprávním aspektům také tématem pro úvahy právních teoretiků. Je jisté, že pokud by došlo k její realizaci, ovlivnilo by to československé státoprávní uspořádání. Obzvlášť zásadní roli by v tom sehrál sněm coby autonomní zákonodárný orgán. Ačkoliv do jisté míry autonomní orgány (zejména guvernér) v daném období působily, sněm zasedal za popisovanou dobu pouze jednou, a to ještě na samém sklonku období druhé republiky, dopad tohoto zasedání byl proto jen mizivý.

69

Určité výjimečné postavení Podkarpatské Rusi v rámci Československa je však nepopiratelné. Asi nejvýraznější bylo v období první poloviny 20. let, kdy měla země vlastního guvernéra a viceguvernéra a ústřední vládu zde suplovala Civilní správa. Tyto rozdíly zmizely se zavedením zemského zřízení, kdy jediným výrazem zvláštního postavení byla sama existence takto malé správní jednotky. To se změnilo rokem 1937, kdy byly obnoveny pravomoci guvernéra, jehož funkce sice se zemským zřízením nezanikla, ale stala se zcela bezvýznamnou. Autonomie, které se Podkarpatská Rus dočkala za druhé republiky, již měla hořkou pachuť. Stalo se tak po Mnichovské dohodě i vídeňské arbitráži, kdy bylo celé Československo významně oslabeno. Podkarpatskou Rusí zmítaly její vlastní konflikty, což můžeme vidět i na příkladu politické reprezentace, kde nakonec převážil nacisty podporovaný ukrajinský směr. Troufám si tvrdit, že za tehdejší autonomii Podkarpatská Rus vděčila především sousednímu Slovensku, k jehož požadavkům se tehdy připojila. Zavedení autonomie v roce 1938 tak bylo výsledkem mimořádných okolností a vyostřené politické situace. Přes všechny nastíněné obtíže a problémy však zůstává tato kapitola dějin pro místní obyvatele dobrým obdobím, na které dodnes vzpomínají. To vynikne při širším pohledu – do připojení k Československu byla Podkarpatská Rus zanedbávaným územím Uherska, během druhé světové války byla okupována Maďarskem a poté se stala součástí totalitního Sovětského svazu. Nelze sice popřít, že Československo zcela nesplnilo své závazky vůči tomuto území, na druhou stranu si je však třeba uvědomit, k jakému rozvoji zde během krátkého časového období došlo. Československá stopa v historii Podkarpatské Rusi tak i přes všechny nastíněné problémy zůstává dle mého názoru veskrze pozitivní.

70

Seznam pramenů Monografie, publikace BAXA, Bohumil. Zákon o župním zřízení a jeho nedostatky. Praha: nákladem Státovědecké společnosti, 1922, 19 s. BENEŠ, Edvard. Podkarpatsko a jeho vztah k Československu. 2. vyd. Praha: Česká expedice, 1996, 46 s. ISBN 80-85281-37-6. FEIERABEND, Ladislav Karel. Politické vzpomínky. 2., upr. vyd. Brno: Atlantis, 1994, 475 s. ISBN 8071080713. GEBHART, Jan a Jan KUKLÍK. Druhá republika 1938-1939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2004, 315 s. ISBN 80-7185-626-6. GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, 584 s. ISBN 8024610272. HOETZEL, Jiří. Nová organisace politické správy: (připojeny zákony číslo 125 a 126/1927 Sb. z. a nař.). V Praze: nákladem Spolku československých právníků "Všehrd", 101 s. LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920-1948. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 319 s. ISBN 9788073803476. LUKEŠ, František. Podivný mír. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1968, 369 s. MAGOCSI, Paul R. Our people Carpatho-Rusyns and their descendants in North America. 4th rev. ed. Wauconda, Ill: Bolchazy-Carducci Publishers, 2005. MASARYK, Tomáš Garrigue. Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918. Praha: Orbis, 1925. MATES, Pavel. Mezi Mnichovem a Berlínem: státoprávní problémy druhé republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 179 s. ISBN 8021004401. PEŠKA, Zdeněk. Československá ústava a zákony s ní souvislé. Praha: Nákladem Československého Kompasu, 1935. Komentované zákony Československé republiky, sv. 39, s. 14. PEŠKA, Zdeněk. Nové zřízení Podkarpatské Rusi. V Praze: Nakladatel "Orbis", 1938, 58 s. Národnostní otázky, Sv. 13.

71

PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu: právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009, 437 s. ISBN 97880-246-1639-1. POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, 534 s. ISBN 80-7277-237-6. POP, Ivan. Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury. 1. vyd. Praha: Libri, 2008, 311 s. ISBN 978-80-7277-370-1. SCHELLE, Karel. Československé dějiny státu a práva v dokumentech. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993, 314 s., ISBN 80-210-0594-7. SCHELLE, Karel. Organizace československého státu v meziválečném období (1918-1938). Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, 470 s., ISBN 80-86861-929. SCHELLE, Karel a Jaromír TAUCHEN. Vývoj konstitucionalismu v českých zemích. Praha: Linde, 2013, 1300 s. ISBN 97880720192291. ŠVORC, Peter. Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, 318 s. ISBN 978-80-7106-754-2. TÓTH, Andrej, Lukáš NOVOTNÝ a Michal STEHLÍK. Národnostní menšiny v Československu 1918-1938: od státu národního ke státu národnostnímu?. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012, 722 s. ISBN 97880-7308-413-4. VOJÁČEK, Ladislav a Karel SCHELLE. Právní dějiny na území Slovenska. Vyd. 1. Ostrava: Key Publishing, 2007, 450 s. ISBN 9788087071434. WEYR, František. Československé právo správní: část obecná: (organisace veřejné správy a řízení správní). V Brně: Nákladem Čes. akadem. spolku "Právník", 1922, 148 s. WEYR, František. Soustava československého práva státního. V Praze: Fr. Borový, 1924. WEYR, František a Zdeněk NEUBAUER. Ústavní listina Československé republiky: její znění s poznámkami. Praha: Nakladatelství Orbis, 1931, 180 s. WEYR, František. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937. 339 s.

72

Odborné články, příspěvky ve sbornících DEÁK, Ladislav. Medzinárodno-politické súvislosti Viedenskej arbitráže a dôsledky pre južné Slovensko. In: ŠMIHULA, Daniel. Viedenská arbitráž v roku 1938 a jej európske súvislosti: zborník príspevkov z vedeckej konferencie konanej v Bratislave 10. novembra 2008. Bratislava: Úrad vlády Slovenskej republiky, 2008, 112 s. ISBN 9788081060090. HLAVIČKA, M. Podkarpatská Rus, den připojeni k ČSR a význačnější otázky s tím související. Všehrd. 1922, roč. 3. HLAVIČKA, M. K otázce doby vzniku suverenity Č. S. R. v jednotlivých dnešních jejich částech. Právník. 1922, roč. 61. HOETZEL, Jiří. Ústavní listina Československé republiky. Sborník věd právních a státních. 1920, roč. 20. KALOUSEK, Vratislav. O vojenské diktatuře na Slovensku a Podkarpatské Rusi v letech 1919—1922. Právny obzor. 1928, roč. 11. KALOUSEK, Vratislav. Kdy nabývaly platnosti československé zákony v Podkarpatské Rusi?. In: Pocta k šedesátým narozeninám Dr. Emila Háchy. Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, 1932. KOLÁŘ, František. Podkarpatská Rus na Pařížské mírové konferenci. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno: Masarykova univerzita, 1997, 335 s. ISBN 80-210-1701-5. KŘOVÁK. Podkarpatská Rus ve smlouvě Saint Germainské a v ústavě československé. Služba. Praha, 1920-21. LAŠTOVKA, Karel. K otázce místní působnosti župního zákona. Právny obzor. 1922, roč. 5. PEJŠA, Robert. Autonomie Podkarpatské Rusi jako politicko-právní problém v prvních letech existence Československé republiky 1919-1921. In: Moderní dějiny: sborník k dějinám 19. a 20. století. Praha: Historický ústav AV ČR 14, 2006. PEJŠA, Robert. Autonomie Podkarpatské Rusi v průsečíku česko-slovenského sjednocení a československo-maďarských vztahů v meziválečném období. In: Česko-slovenská historická ročenka. Brno: Academicus, 2009. PEŠKA, Zdeněk. Ústava Podkarpatské Rusi: K desetiletí připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice. Bratislava: časopis učené společnosti Šafaříkovy. Bratislava, Učená spoločnosť Šafárikova, 1929, roč. III, č. 2.

73

PEŠKA, Zdeněk a MARKOV. Příspěvek k ústavním dějinám Podkarpatské Rusi. Bratislava: časopis učené společnosti Šafaříkovy. Bratislava, Učená spoločnosť Šafárikova, 1930, IV. PEŠKA, Zdeněk. Podkarpatská Rus. In: HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Sv. III P-Ř. Brno: Polygrafia, 1934, 960 s. SUŠKO, Ladislav. Podkarpatská Rus ako autonómna krajina pomníchovskej – druhej ČSR. In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno: Masarykova univerzita, 1997, 335 s. ISBN 80-210-1701-5. ŠVORC, Peter. Začlenenie Podkarpatskej Rusi do ČSR (1918-1920). In: GONĚC, Vladimír. Česko-slovenská historická ročenka, Brno: Masarykova univerzita, 1997, 335 s. ISBN 80-210-1701-5. Právní předpisy Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky Zákon č. 122/1920 Sb., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé Zákon č. 123/1920 Sb., kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu Zákon č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé Zákon č. 210/1920 Sb., o prozatimní úpravě správy politické na Slovensku Zákon č. 252/1920 Sb., kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti Nařízení vlády č. 356/1920 Sb., o změně generálního statutu Podkarpatské Rusi Nařízení vlády č. 476/1920 Sb., o prozatímní úpravě správy politické v území Podkarpatské Rusi. Nařízení vlády republiky Československé č. 175/1921 Sb., o změnách hranic slúžňovských okresů sevljušského a hustského Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem č. 217/1921 Sb.

74

Nařízení vlády republiky Československé č. 448/1921 Sb., o změnách hranic slúžňovských okresů sevljušského a hustského Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem, č. 507/1921 Sb. Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919, č. 508/1921 Sb. Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem, č. 102/1922 Sb. Vládní nařízení č. 17/1926 Sb., jímž se provádí ústavní zákon jazykový pro obor ministerstev vnitra, spravedlnosti, financí, průmyslu, obchodu a živností, veřejných prací a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pro veřejné korporace, podléhající těmto ministerstvům v republice Československé, jakož i pro úřady místní samosprávy Zákon č. 125/1927 Sb., o organisaci politické správy Vládní nařízení č. 84/1926 Sb., o reorganisaci župní správy v území Podkarpatské Rusi Vládní nařízení č. 93/1928 Sb., jímž se určují obvody a sídla okresních úřadů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi Zákon č. 172/1937 Sb., o prozatímní úpravě právního postavení guvernéra Podkarpatské Rusi a o souvislých opatřeních organisačních Opatření Stálého výboru č. 253/1938 Sb., o zániku mandátů některých členů Národního shromáždění Opatření Stálého výboru č. 225/1938 Sb., jímž se zřizuje pro území Podkarpatské Rusi vrchní soud a vrchní státní zastupitelství se sídlem v Užhorodě Vládní nařízení č. 297/1938 Sb., o přeložení sídla zemského úřadu pro Podkarpatskou Rus Ústavní zákon č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi Vládní vyhláška č. 329/1938 Sb., o úplném znění předpisů o autonomii Podkarpatské Rusi Ústavní dekret presidenta republiky č. 60/1945 Sb., o přípravě provedení smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině

75

Ústavní zákon č. 2/1946 Sb., o Zakarpatské Ukrajině a úpravě státních hranic se Svazem sovětských socialistických republik Smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině č. 186/1946 Sb. Judikatura Usnesení nejvyššího správního soudu č. 352 ze 14. 4. 1919 Nález nejvyššího soudu z 10. 5. 1922, Rv III 28/22 Nález nejvyššího správního soudu č. 8034 z 19. 12. 1922 Nález nejvyššího správního soudu č. 10.033 z 9. 6. 1923 Nález nejvyššího správního soudu č. 19052 z 14 11. 1923 Nález nejvyššího správního soudu č. 10849 z 27. 5. 1926 Nález nejvyššího správního soudu č. 5925 z 23. 3. 1926 Nález nejvyššího správního soudu č. 2024 z 2. 2. 1927 Nález nejvyššího správního soudu č. 27.147 z 20. 6. 1928 Archivy Archiv Kanceláře prezidenta republiky Národní archiv Elektronické zdroje Stenoprotokol 77. schůze Národního shromáždění československého z 30. září 1919. [online] [cit. 2014-12-01] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/077schuz/s077007.htm Zpráva ústavného výboru o vládnem návrhu zákona (tisk 1826) o prozatímní úpravě správy politické na Slovensku. Zasedání Národního shromáždění československého r. 1920. Tisk č. 2606. [online] [cit. 2015-02-24] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2606_00.htm Zpráva ústavního výboru k ústavní listině Československé republiky, usnesené ústavním výborem podle § 14. a 17. jednacího řádu. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920. Tisk 2421. [online] [cit. 2014-11-18] Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2421_01.htm

76

Zpráva výboru ústavního o vládním návrhu zákona tisk č. 1773, kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920. Tisk 2659. [online] [cit. 2015-02-26] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/T2659_00.htm Stenoprotokol 125. schůze Národního shromáždění československého z 27. února 1920. [online] [cit. 2015-02-16] Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/125schuz/s125001.htm Zpráva I. ústavního výboru, II. právního výboru o vládním návrhu zákona (tisk 1601) o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1921. I. volební období. 3. zasedání. Tisk 2816. [online] [cit. 2015-02-07] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t2816_00.htm Naliehavá interpellácia poslanca dra Gátiho, Mondoka, Šafranka, Sedorjaka a súdruhov vláde vo veci štátnoprávneho postavenia a uskutočnia autonomie Podkarpatskej Rusi. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924, I. volební období, 9. zasedání, tisk č. 4715. [online] [cit. 2014-12-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t4715_00.htm Naléhavá interpelace poslanců dra Gáti, Sedorjaka, Mondoka a soudruhů vládě o vládním nařízení, jímž se zamýšlí zrušení žup v Podkarpatské Rusi a jich sloučení ve velkou župu. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1926. II. volební období, 2. zasedání. Tisk č. 402. [online] [cit. 2015-03-12] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0402_00.htm Stenoprotokol 13. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 11. března 1926. [online] [cit. 2014-12-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/013schuz/s013019.htm Vládní návrh zákona o organisaci politické zprávy. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 3. zasedání. Tisk č. 831. [online] [cit. 2014-11-16] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0831_01.htm Naléhavá interpelace poslanců inž. Jar. Nečase, dra I. Dérera, Ant. Remeše a soudr. vládě o porušení práv Podkarpatské Rusi navrhovanou vládní předlohou o reformě správy. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 3. zasedání. Tisk č. 856. [online] [cit. 2014-12-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0856_00.htm Interpelace poslanců dra Gátiho, Mondoka, Sedorjaka a soudruhů vládě o pověstech o zamýšleném útoku na sebeurčovací právo Zakarpatské Ukrajiny v souvislosti se zavedením zemského zřízení. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č.

77

1927. II. volební období, 4. zasedání. Tisk č. 979/III. [online] [cit. 2014-12-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0979_01.htm Odpověď vlády na interpelaci poslance inž. Jar. Necase a soudr. o porušení práv Podkarpatské Rusi navrhovanou vládní předlohou o reformě správy (tisk 856). Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 3. zasedání. Tisk č. 997. [online] [cit. 2014-12-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t0997_00.htm Zpráva ústavně-právního výboru o vládním návrhu (tisk 831) zákona o organisaci politické správy. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1927. II. volební období, 4. zasedání. Tisk č. 1101. [online] [2014-11-16] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/tisky/t1101_01.htm Stenoprotokol 93. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 1. července 1927. [online] [cit. 2014-12-19] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/093schuz/s093003.htm Návrh poslance I. Kurťaka a druhů na vydání zákona o autonomii Podkarpatské Rusi. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1931. III. volební období. 4. zasedání. Tisk č. 991. [online] [cit. 2015-02-02] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1929ns/ps/tisky/t0991_01.htm Návrh poslance dr Š. A. Fencika o ústavě samosprávné Podkarpatské Rusi. Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1936, IV. volební období. 3. zasedání. Tisk č. 624. [online] [cit. 2015-02-23] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/tisky/t0624_00.htm Stenoprotokol 51. schůze senátu Národního shromáždění republiky Československé z 15. prosince 1936. [online] [cit. 2014-11-26] Dostupné z: http://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/4vo/stena/051schuz/S051004.htm Stenoprotokol 105. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 15. června 1937. [online] [cit. 2014-12-05]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/105schuz/s105001.htm Stenoprotokol 106. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé ze 17. června 1937. [online] [cit. 2015-03-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/106schuz/s106006.htm Stenoprotokol 151. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé ze 17. listopadu 1938. [online] [cit. 2015-03-16] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/151schuz/s151002.htm

78

Stenoprotokol 155. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé z 19. listopadu 1938. [online] [cit. 2014-12-17] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/155schuz/s155002.htm Stenoprotokol 159. schůze poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Česko-Slovenské z 16. prosince 1938. [online] [cit. 2014-10-22] Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/159schuz/s159002.htm

79

Právní postavení Podkarpatské Rusi za první republiky

Recommend Documents