Pár slov na začátek. Nebo těsně před koncem?

strana 3

EDITORIAL

Pár slov na začátek. Nebo těsně před koncem?

Obsah SPOLEČNOST 4

Životní příběh budějcké dívky, která zachraňuje africké děti / Pavel Kacerovský

7

Ohlédnutí Budějcké Drbny za téměř uplynulým rokem 2012 / Budějcká Drbna

8

The Action: Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích / Lucie Mourková

10

Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku / Pavel Kacerovský

KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS

… a takhle to u nás funguje! Na konci listopadu si naše šéfová usmyslí, že se tady na tu ledárnu může… no, víte co… sebere se a  odletí někam do Tramtárie válet si šunky na pláž. Teď mluvím o  tý naší potvoře. Jo, o Budějcký Drbně! No jo, to by nebylo tak strašný, kdyby ji takhle během jednoho sychravýho podzimního večera, kdy neměla do čeho píchnout, z  nudy napadlo, že bychom mohli zase po nějaký době vydat časák. To prej proto, že konec světa je za dveřma a  musíme lidem ukázat, že naše dosavadní práce byla k něčemu platná. V  tu chvíli obličeje nás, jejích oddaných spolupracovníků, skončily v dlaních. Je normální? Má snad pocit, že si kvůli ní sedneme na zadek? Hmm… tak dobrá, no, Drbničko. My to s  tebou ještě naposled zkusíme. Pak už to bude stejně jedno, až nám tam nahoře zhasnou. Napořád. A  tak jsme se do toho s  bandou Drbňáků a Drbňaček pustili. Během posledních dvou týdnů jsme strávili plno bezesných nocí, na hlavě nám přibyly zase nějaký šediny, naše rodiny si ťukaly na čelo, proč sedíme každej den do tří do rána

12

Současnou Sportovku má nahradit moderní Centrum halových sportů / Pavel Kacerovský

u  počítačů… a  nakonec vzniklo tohle, co právě držíte v ruce!

13

Nebudu vám tady podrobně popisovat, co uvnitř našeho třetího tištěnýho občasníku najdete, stačí se podívat na jiný místo týhle stránky. Dodám k  tomu jediný - bez vás by Budějcká Drbna nebyla Budějckou Drbnou!

Budou mít podniky povinnost obsadit do managementu ženy? / Lucie Mourková

KULTURA

Přízeň našich čtenářů, dopisovatelů i neustálé poznámky různých prudičů o  tom, jak to děláme na hov*o, nás ženou dopředu a  bereme to jako výzvu. Hodláme být lepší a  lepší! Ne kvůli tomu, že si chceme honit vlastní triko. Postupně se snažíme z  tý naší Drbny vypiplat babu, za kterou se každej otočí a  nikdo na ni nezapomene! I  když musím na rovinu říct - je to celkem dřina. Taky se na mě podívejte. Občas mi z  toho všeho jde hlava kolem. Mnozí pochybujou o  tom, jestli jsem ještě normální… Ale nebojte, já na tý fotce jenom tak blbě vypadám! P.S.: Drbnička vám posílá pac a pusu se vzkazem: „My ještě nekončíme!“ Pavel Kacerovský šéfredaktor Budějcký Drbny

REDAKCE: [email protected] | 777 400 003 INZERCE: [email protected] | 728 741 660 ADRESA: Gen. Svobody 7, 370 01 České Budějovice VYDÁVÁ: TRIMA CB s.r.o, IČO: 26081890 VEDOUCÍ PROJEKTU: Libor Matoušek ml.

19

Rozhovor s vítězkou soutěže Maturantka Roku 2012 Gabrielou Fialovou / Alena Voglová

SPORT 20 Jak se žije v Budějcích zahraničním vrcholovým sportovcům / Eva Berková 24 Fotbalové soutěže jsou v poločase. Jaká byla podzimní část sezony? / Martin Špát ŽIVOT A STYL 25 Zimní módní trendy očima fashion designérky / Monika Zahradníková

PUBLISHER: Libor Matoušek st. ŠÉFREDAKTOR: Pavel Kacerovský EDITOR: Filip Matoušek ART DIRECTOR: Jan Holenba TISKNE: INPRESS a.s., Tiskárna České Budějovice

Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoliv užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoliv způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno. INTERNET: www.budejckadrbna.cz

FACEBOOK: www.facebook.com/budejckadrbna

SPOLEČNOST | Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu

strana 4

Budějcká dívka zachránila africké děti i sama sebe Veronika Cejpková založila v Ugandě sirotčinec a školu

Veronika a Shafiq v nemocnici na léčení tuberkulózy. Napsal Pavel Kacerovský Do svých jedenadvaceti let bydlela v  Budějcích, už v  pubertě ale měla zaječí úmysly. Veronika Cejpková hodlala vyrazit na zkušenou do světa. Nakonec se přes Velkou Británii, konkrétně její metropoli Londýn, dostala v roce 2009 do Afriky… V  tuto chvíli jsou jakákoliv další slova zbytečná, a tak předejme slovo Veronice, která si s Budějckou Drbnou povídala v červnu, když se vrátila do svého rodiště jen na skok díky svatbě své sestřenice. „Když mi bylo patnáct, jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a řekla si, že jednou musím z Budějc vypadnout. Měla jsem pocit, že se tady jenom chlastá, všichni si na všechno stěžují… prostě jsem nechtěla žít stejný život jako ostatní, nemám totiž ráda stereotyp. Cítila jsem, že jsem schopná dokázat něco víc, ale nevěděla jsem přesně, co to je. Peníze jsem tady chodila vydělávat při škole do různých továren a  po maturitě jsem si našla práci u advokáta na Senovážném náměstí. Můj plat byl šest a půl tisíce měsíčně,

takže i na žehličku bych si musela brát půjčku. Strávila jsem tam tři měsíce, pak dala výpověď a v listopadu 2004 s  našetřenými 70 librami, což je směšná částka, zmizela do Anglie. Po pár týdnech strávených v Londýně jsem svého rozhodnutí odstartovat novou životní etapu začala litovat. Bydlela jsem na periferii města a denně v šest ráno vstávala do práce. Jezdila jsem dvě hodiny autobusem do centra, kde jsem dělala v kavárně, ve které mi ale neplatili, jen mi dávali najíst. Na večer jsem se přemístila do jiné části centra, kde byla moje druhá práce na diskotéce, ve které mi ale také nechtěli zaplatit. Když jsme zavřeli, ve tři ráno jsem zamířila zpátky domů, do té hrozné části Londýna. Vyspala jsem se hodinu a  půl a  začalo to všechno nanovo. Neměla jsem žádné peníze, pouze dluh 400 liber. V  lednu jsem navíc musela začít chodit v pantoflích, protože mi teklo do bot, jak byly prošoupané, kupovala jsem si to nejlevnější máslo i  chleba a  tak podobně. Špatnou zkušenost jsem měl i s muži. Třeba za mnou přišli Slováci, že pro mě mají práci, a  že hned zítra můžu

Chlapec Shafiq dříve a dnes. nastoupit. Ale jenom tehdy, když se s  nimi vyspím. To se mi stalo třikrát od různých lidí. Jenže zpátky do Čech jsem odjet nemohla. Z principu. Nejsem člověk, který když se jednou nějak rozhodne, tak se toho za čas vzdá. Nemohla bych pak říct: „Tak mě tady zase máte, nic jsem tam nedokázala!“ Když jsem po půlroce přijela domů na návštěvu, měla jsem neskutečné dluhy. Lidi ale zajímalo, kolik jsem si už našetřila. Nic. Byla jsem úplně game over. Nemohla jsem si koupit ani kafe. Přesto jsem se do Londýna vrátila. Bylo mi jasné, že se nemůžu jenom litovat a  musím se dát dohromady. Našla jsem si práci ve striptýzovém baru jako barmanka. Potom za mnou při jedné párty přišel chlapík, který mi nabídl, abych dělala v pětihvězdičkovém hotelu, kam jezdí samé celebrity. To byla ta nejhorší práce, jakou jsem mohla dostat. Půl roku jsem byla uklízečkou, pořád mi ukazovali, jak mám pořádně drhnout záchod. A  tak mě to pořád táhlo jinam, chtěla jsem mít pořádnou práci. Jednou jsem se podívala do nebe a  rozhodla se, že budu letuškou. To

Foto: archiv Veroniky Cejpkové byla práce mého srdce. Přihlásila jsem se na interview, jako jediná jsem neměla zkoušky z  angličtiny, ale přijali mě a po krátkém měsíčním kurzu a  testech jsem už začala létat. První půlrok jsem to zbožňovala. Uvědomila jsem si, že tohle je práce přesně pro mě. Přemýšlela jsem, proč vlastně - bylo to kvůli tomu usmívání se na lidi a snaze zpříjemnit jim cestu. Taky jsem mimo jiné zjistila, že neumím lidi následovat, že si ráda dělám věci po svém. Ten zlom přišel po dvou letech, kdy mě naštval jeden chlapík, který mě na jednom z  každodenních brífinků s  piloty a  letuškami zkoušel z  různých bezpečnostních otázek. Na jednu z nich jsem mu neodpověděla úplně, a  tak mi řekl, že nejsem „safe to fly“. Naštvala jsem se a  na letišti se už nikdy neukázala. A moje trable v tu chvíli znovu začaly. Neměla jsem ani vindru, platila tisíc liber nájem a říkala si, že už se z toho snad nikdy nevyhrabu. Chvíli jsem dělala pro nějakého milionáře, ze kterého se ale nakonec vyklubalo, že se do mě zamiloval a dá mi výplatu až tehdy, když se s ním vyspím.

SPOLEČNOST | Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu Afrika jí změnila život Postupně se však můj život uklidnil. Poznala jsem svého přítele Antonia, našla si normální práci v  kanceláři a  konečně se mi podařilo zaplatit všechny dluhy. Z  ušetřených peněz jsme navíc chtěli vyrazit do Afriky. Tenhle kout světa jsem zbožňovala už od dětství. Koukala jsem v televizi na dokumenty a říkala si, jak se tam ti lidé vůbec dostali… Antonio chtěl, abychom jeli do Brazílie tančit latinskoamerické tance, jenže já jsem si postavila hlavu a chtěla za každou cenu vyrazit právě do Afriky. Nakonec jsme tam v  roce 2009 vyrazili. Chtěli jsme tam místním lidem pomáhat při dobrovolnických pracích, ale všechno na vlastní triko. Přes charitativní organizaci by nás to stálo strašně moc peněz. Ještě před odjezdem jsme si zjistili, že to vycházelo na 500 dolarů týdně, my ale měli dva tisíce na celé tři měsíce. V minulosti jsem dělala plno věcí pro charitu, ale nelíbilo se mi, jak s námi zacházeli. Když se mi povedlo získat nějaké peníze, ani mi ve finále nedali vědět, kde skončily. Kempovali jsme v  osmi různých státech, a  tak jsme měli možnost zjistit, jak to v  každé zemi funguje. Podívali jsme se do místních sirotčinců, klinik, škol i  k  některým lidem domů. Ke konci naší cesty jsme už nestanovali, ale našli jsme si ubytování v  jednom pokoji, kde nebyla okna, záchod ani sprcha. Umývali jsme se v  malém lavoru. Kdyby se Antonio bál něco takového podniknout, já sama bych do toho nešla. Teď budu trochu konkrétnější. Náš africký příběh začal tak, že jsme v Ugandě, o které jsme si přečetli, že je to velmi přátelská země s  milými lidmi (kteří jsou ostatně i  všude jinde), uviděli ve vesnici Bujagali malého klučinu, který měl strašně nateklou nohu. Nosili jsme s  sebou první pomoc, a tak jsme se rozhodli, že ji právě na něm poprvé použijeme. Když jsme se vraceli pro pomoc, potkali jsme dalšího kluka. Byl to jeho bratranec a  uměl dobře anglicky. Tehdy se o  sebe vůbec nestarali, žili v  neskutečné špíně. Dnes je otec této rodiny naším nejcennějším zaměstnancem, mají nový domov a  jeho tři děti chodí pravidelně do školy. Ta rodina přitom byla absolutně nevzdělaná. Ale když jsme s  jejich dvěma syny chodili kvůli převazům denně do nemocnice, najednou nám dávali najevo svůj vděk. Stačily maličké věci - například jsme jim

Sirotčinec v Mutai před a po rekonstrukci.

strana 5

koupili rýži, oni ji automaticky uvařili a řekli, že jsme součástí jejich rodiny a  chtěli, abychom k  nim denně chodili večeřet. Neměli přitom vůbec nic, jedli jen kukuřici. Vesnice se ale dokázala spojit, někdo přinesl sůl, jiný cukr a další třeba maso. Vařili pro nás každý den. Vyjadřovali tak svoji úctu vůči nám. A  to byl další důkaz, že tady stojí všichni lidi při sobě, aniž by z  toho sami něco měli. Ať je to muslim nebo křesťan, ať je věřící nebo nevěřící… Dělají to z lásky. Tohle jejich počínání mě tehdy hrozně vzalo. Začali o  sebe víc dbát a  každý den se probouzeli s  nadějí, jakoby se stal zázrak. My jsme chtěli začít s  prevencí proti infekcím, a  tak jsme za 50 dolarů nakoupili matrace a  lina. Ti lidi se nedostanou ani do druhé vesnice, natož do města, kde by tyhle věci sehnali. Navíc nemají žádné peníze. Váží si úplně všeho. Například se nám podařilo vykouzlit úsměv na tváři jedné staré opuštěné paní, která umírala. Stačilo ji přijít pozdravit. Nebo jsme hrávali s  dětmi takovou hru, kdy zabalíš nějakou věc do několika vrstev novinového papíru a  posíláš ji v  kruhu. Kdo rozbalí poslední vrstvu, tomu dárek zůstane. Třicet dětí se tam tehdy úplně třáslo a brečelo, jak moc stálo o tu drobnou věcičku. Spousta lidí nás už znala. Projížděli jsme na motorce úplně jinou vesnicí a všichni věděli, že je to Veronika a Antonio… Řekli jsme si proto, že se pokusíme vytěžit nějaké peníze a pošleme všem vánoční dárek. Povedlo se nám získat 700 liber, a tak jsme mohli poslat dvě ohromné krabice dárků, ve kterých byly zabalené zvlášť i  tužky. Po půl roce jsme se do Afriky vrátili a  ty hračky jsme tam našli. Sice zablácené, ale pořád je měli. Jedna holčina se například nechala se svým dárkem vyfotit. Radost jim dělaly opravdové maličkosti. Jasně jsme viděli, že tohle má cenu, to byly důkazy, že do Afriky má smysl investovat.

Školní třída v Kagoma Gate. sirotčinec a  právě takové děti tam ubytujeme. Začala jsem pro realizaci této myšlenky dělat maximum. Ještě ten rok jsem přestala normálně pracovat a  našla jsem si takovou činnost, kterou bych mohla dělat o  víkendu a  po večerech. Rozhodla jsem se, že si musím zřídit internetové stránky, které můžou vyjádřit moje pocity z  Afriky. Kdybych je nechala někomu zpracovat, stálo by to hrozně moc peněz, a  tak jsem šla studovat kurz Adobe. Webovky, včetně kompletního designu, jsem si nakonec uměla naprogramovat sama. Jinak jsem doma pletla ponožky, které jsem prodávala, abych vytěžila nějaké peníze. Za sedm měsíců se mi podařilo získat pět tisíc liber. Přesně tahle částka byla potřeba k  tomu, abych mohla v  listopadu nechat organizaci Whisper zaregistrovat.

Začalo to pletením ponožek

V  únoru loňského roku jsme se do Afriky vrátili s  těmito pěti tisíci librami, což je přibližně 150 tisíc korun. V Mutai se nám podařilo získat jeden dům, zapřáhli jsme Afričany a ti začali dobrovolně pracovat sedm dní v  týdnu, od rána do noci. Sirotčinec jsme kompletně opravili, vymalovali a  vybavili hračkami, které jsem přivezla z Anglie.

V roce 2010 nás ve vesnici Mutai, kam jsme zavítali poprvé, chtěli poznat úplně všichni, protože jsme pro ně nebyli ti, kteří jenom slibují. Při té příležitosti nám ukázali jednoho chlapečka, který byl doslova jako kost a  kůže, ve třech letech vážil devět kilo, byl plný červů, nemohl chodit a  chtěl jíst jenom chleba. Maličkého Sowedyho jsme proto vzali do nemocnice, odkud se dostal do domova pro miminka. Když jsem to tam viděla, slíbila jsem, že se do té vesnice vrátím, otevřeme tam

Bohužel po dvou měsících práce mi na účtu zbylo 300 liber a starala jsem se už o  tři malé děti. Museli jsme se spoléhat na to, co dostaneme od lidí. Všem, kteří si ode mě koupili ponožky za dvacet liber, jsem podrobně vypisovala přes Facebook, kam byly jejich peníze investovány. Pracovníky jsme museli živit z vlastní kapsy, stejně tak jsme si kupovali jídlo pro vlastní potřebu a  benzin. Nějaké peníze se podařilo získat i  mojí sestře Andrejce, která hrála v Čechách v kapele.

Proměna školy v Kagoma Gate.

Foto: archiv Veroniky Cejpkové Až jednoho dne se mi ozval nějaký chlapík z  Anglie, kterého jsem v  životě neviděla, že mi daroval 3000 liber. Byl to on, kdo to všechno změnil. Čím víc jsme pokračovali v naší snaze, tím víc ho to motivovalo, aby pracoval tvrději. Když jsme se potkali osobně, děkoval on mně. Prý byl tři roky bez práce a  když znovu začal něco dělat, uvědomil si, jak důležité je mít práci a  pomáhat ostatním. Dneska nám tenhle člověk dává 2000 liber měsíčně. Mohla jsem vzápětí jít a nakoupit do sirotčince skříně, protože děti měly svoje věci v kufrech, za tři měsíce jsme otevřeli školu, kde ti caparti nikdy předtím nebyli. Teď ve škole máme více než 130 dětí od tří do dvanácti let. Kromě toho zaměstnávám na plný úvazek 23 lidí. Po víkendech učíme dospělé nejen angličtinu, ale také číst a  psát. Koukáme na to, proč byly děti zanedbané, chodíme vzdělávat lidi přímo k  nim domů… To všechno dělají moji zaměstnanci, rodilí Afričani. Ti ostatním ukazují, jak mají správně žít. Sirotčinec není nějak specificky nábožensky zaměřený, ale děti vědí, že existuje Bůh, který na ně a jejich činy ze shora kouká, učíme je lásce, péči jednoho o  druhého. Děti vám řeknou, co je v  životě důležité a co špatné. Je to jejich desatero. Sowedyho tatínka, který společně se svojí rodinou (čítající osm dětí) žil doslova na hromadě bahna, zaměstnáváme jako zahradníka a  konečně tak může své ratolesti zabezpečit. Nedokážete si představit, jak je pyšný, když nás vezme k  sobě domů, kde má koberec, postele, bílé ubrusy a  na zahradě mu roste tráva. Do té vesnice jsme investovali tak málo peněz a  přitom vidíme obrovské pokroky.

Foto: archiv Veroniky Cejpkové

SPOLEČNOST | Příběh mladé ženy, která našla smysl života na černém kontinentu Vesnice i lidé s novou tváří Nyní se v  sirotčinci staráme o  sedmnáct dětí. Než jsme se tam dostali, žily tam těsně před smrtí, polovina z nich musela dostávat krev, aby se vyléčila z  malárie a  dalších nemocí. Nikdo se o ně nechtěl starat, byly zanedbané, neměly žádnou osobnost a  nikdy nepoznaly lásku. Cokoliv jim teď dáte, všechno sní, všeho si váží a  starají se o  sebe. Například čtyřletý Sowedy se stará o osmiletou Kaumu, která je mentálně i  tělesně postižená. Děti se objímají, pomáhají si a  říkají si vzájemně, jak se milují. Plno lidí se mě ptá, proč to dělám. To je jednoduché. Když vidíte tu úžasnou změnu, jak z  dětí vzkvétají sluníčka, chtějí se stát doktorem, protože ten dělá lidem dobře, když mi říkají, že až budou velcí, koupí mi auto, protože jsem jejich kamarádka… Vždycky jsem si říkala, že ten sirotčinec otevřu, ať se děje, co se děje. Je to moje poslání. Nedokážu bez toho žít. Bylo pro mě důležité, aby děti měly lásku a  cítily se šťastné. Celý dům je žlutý a  vyzdobili jsme ho kytičkami,

podmínky na spaní. Většina z  nich dosud ležela v blátě. Podařilo se nám koupit padesát postelí s  matracemi a síťky na komáry. To tam také nemají. Pro plno dětí navíc platíme školní poplatky. Raději ale zainvestujeme do školy a  učitele, který pak dokáže vzdělávat naráz 40 až 50 žáků. Dětem chceme rovněž představit vědu - hodláme nakoupit teleskopy, budou mít ve škole skeleton nebo mikroskopy, aby je to studium ještě víc motivovalo. Věřím, že se z jednoho z našich studentů stane vědec, který přispěje k  nějaké zásadní změně na naší planetě. Pevně doufám, že se toho dožiju, abych všem dokázala, že do Afriky je nutné investovat. S kýmkoliv mluvím, tak slyším o tom, jak je tenhle kontinent nebezpečný. Není! Ještě v době, kdy jsem bydlela v  Budějcích, tak jsem šla se psem v  deset večer na vycházku do parku a  někdo mě tam přepadl. Naštěstí šlápl psovi na nohu a  ten ho svým jekotem odehnal. V Africe jsem nikdy neměla pocit, že se mi může něco stát. V  Ugandě jsme každý večer chodili domů dvacet minut za úplné

Přestože žijí v sirotčinci, jsou šťastné. Lidi i rodina si mysleli, jak jsem bohatá, když žiju v Londýně. Za osm let se mě ale nezeptali, co tam dělám, nikdy. To bylo asi mé největší zklamání, se kterým jsem se dlouho vyrovnávala. Když jsem přijela za rodinou, řešilo se, co měli k  obědu a  co budou vařit příští týden. Nezajímalo je nic ohledně mě, přitom jsem prožila neskutečné množství zážitků a  měla jsem jim toho tolik co říct. Kromě mamky, ségry a sestřenice, které jsem právě přijela na svatbu, se o mě nikdo nezajímal. Vždycky jsem byla kvůli svému vzhledu černá ovce rodiny, která musela přijít o  panenství ve třinácti a měla špatný vliv na ostatní. A  co mě v  současné době živí? Charita mě zaměstnává naplno, hodně času trávím v  Africe. Žádné peníze ale z  toho nemám! Jelikož Antonio je fotograf, přivydělávám si retušováním fotek. Peníze si ukládám, ale nic si nekupuju. Žijeme z jednoho společného účtu, mám vlastně

Babyrie s Krtečkem (říjen 2012).

Foto: archiv Veroniky Cejpkové

naše učitelka je usměvavá, plná entuziasmu, prostě úžasná. Přitom je ale na děti přísná, mají z ní respekt.

tmy křovím, nebylo vidět ani na krok. A  zvířata tam žijí v  parcích, takže od nich taky nebezpečí nehrozí.

Když tam přijedete, děti se okamžitě seběhnou, vezmou si vaši nohu a  pomáhají vám z  bot. Nikdo jim to nikdy neřekl ani neukázal, dělají to automaticky. Kdokoliv tam přijede, začnou ho objímat a  pusinkovat. Myslí si, že je to normální. Chci, aby takhle dětičky vyrůstaly, aby věděly, že se mají lidé na světě o sebe starat a vážit si drobností. Ale ne věcí - pro ně nejsou hračky důležité. Ocení to, že si tam s nimi budete zpívat, hrát si nebo jim dáte něco k  jídlu. Nechtějí mít prázdniny, radši by chodily pořád do školy.

Nesuďte podle vzhledu

V  současné době se mi daří od dobrovolníků získat kolem 2500 liber měsíčně, což dokážeme spotřebovat. Shodou okolností se mi podařilo narazit na dva byznysmeny, kteří vlastní pojišťovnu. Oba s  námi v  červenci odjeli do Afriky, abychom tam společně koupili desetiakrový pozemek, kde chceme vystavět školu až pro 700 dětí. Pomůžou nám také postavit kostel. V letošním roce jsme připravili pro dalších sto dětí lepší

strana 6

Vždycky jsem cítila, že svůj život nějakým způsobem žiju, ale jsem totálně k  ničemu. Denně jsem se probouzela s  otázkou, koho jsem včera učinila šťastným - nikoho. Ani sousedi mě nepozdravili. V  Africe denně nepřímo pomůžete udělat šťastnými všechny. Žijete a  cítíte, že nechcete umřít. A  já nechci! Tahle pomoc má takový smysl, že si to plno lidí nedokáže ani uvědomit. Mám s lidmi z Afriky víc společného, než s kýmkoliv jiným. V Budějcích mi nadávali, že jsem ku*va z  Dukelský. Ale proč? Chodila jsem bruslit na zimák, kluci mě pořád přepadávali a  mysleli si, že je to hrozná sranda. Asi tedy kvůli tomu, jak vypadám. Nelíbilo se mi, jak jsou lidi pořád v  hospodě, i  já jsem tak nakonec skončila. Chtěla jsem to změnit. Každý by měl začít sám u sebe. Když se snažíš pomoci Africe a vidíš, že to někam vede… to je ten hlavní důvod, proč jsem odsud odešla.

Foto: archiv Veroniky Cejpkové hrozný štěstí. Můj příběh je také důkazem toho, že absolutně nezáleží na tom, odkud člověk pochází, ať je to Čech, Američan nebo Afričan. Všichni sdílíme stejné potřeby a všichni máme ty samé možnosti, ať jsme bohatí, nebo chudí. Bohužel ve vyspělých zemích je pochopení pro druhé zaslepené zkreslenými informacemi ze sdělovacích prostředků, různými vymoženostmi a touhou po moci. Je tam plno chytráků, ale skutek utek…“ Takhle mluvila Veronika Cejpková letos v  červnu, když se na několik dní vrátila do svých rodných jižních Čech. O měsíc později už byla znovu v  Ugandě, kde začala realizovat své další sny a  plány. V  jejím osobním životě však nastala jedna velká změna - v  září se rozešla se svým dlouholetým přítelem Antoniem, s  nímž Afriku v  roce 2009 poznala, a do Londýna se už nevrátila.

■ Veronika Cejpková se narodila 12. října 1983 v Českých Budějovicích ■ Od listopadu 2004 žila v Londýně ■ V roce 2010 založila charitativní organizaci Whisper, The Worlds Orphanage Fund - www.whisperorphans.org - www.facebook.com/whisperorphans ■ Ve městě Mutai v Ugandě založila sirotčinec a školu pro 130 dětí ■ Díky terénní práci ve vesničkách její organizace za poslední rok pomohla více než 500 lidem ■ Letos společně s dobrovolnými dárci koupila pozemek na výstavbu další školy a se svými zaměstnanci se postupně snaží zvyšovat životní úroveň v zemi, kde vládne velká chudoba ■ Od září žije ve městě Jinja na jihovýchodě Ugandy inzerce

SPOLEČNOST | Budějcké ohlédnutí za uplynulými dvanácti měsíci

strana 7

Retrospektiva roku 2012 očima Budějcké Drbny Napsala Budějcká Drbna Moji milí Budějčáci, musím se vám důvěrně s  něčím svěřit. Nejsem žádná fňukna, vydržím hodně, hypochondr… hypochondra (jak je vlastně správná ženská koncovka u slova „hypochondr“? Nevíte? Já taky ne, ale zeptám se v Evropské unii, tam jsou přes genderové záležitosti velcí odborníci), prostě hypochondrová také nejsem, ale… mám problém! Bolí mne za krkem. Bolí mne za krkem, protože jsem se dlouze ohlížela za téměř uplynulým rokem 2012, abych vám mohla napsat, jak jsem ho spolu s vámi a pro vás viděla. A když už jsem se ohlížela za minulostí, nedalo mi to a  dění v  Budějcích jsem zkoumala z  pohledu starých dobrých českých přísloví. Tak si namasírujte krční svaly a ohlédněte se spolu se mnou.

Leden: Kdo seje vítr, sklízí bouři Je leden 2012. Ve vzduchu něco poletuje. Není to sníh. Jsou to azbestová vlákna. V  Budějcích graduje kauza azbestu ve školách na Máji, která začala v  říjnu 2011, vedla k  uzavření škol, přesunu stovek žáků a  pedagogů do náhradních prostor v  budějckých školách, přinesla mnoho komplikací a hlavně vyvolala otázku „Kdo za to může, jak drahá bude likvidace tohoto problému a kdo ji provede?“ Snaha vyhnout se jasné odpovědi vede k  dohadům a  vzájemnému obviňování zúčastněných subjektů - Statutárním městem České Budějovice počínaje, hlavní dodavatelskou firmou OHL ŽS s.r.o. a  kontrolní firmou Foster Bohemia konče. Vítr hlavně v  názorech fotbalových fanoušků vyvolal příchod známého bouřliváka Tomáše Řepky do týmu Dynama. Optimistická prohlášení zástupců klubu i  samotného hráče ovšem slibují slunečnou pohodu a  naději na úspěch v  lize. Bouře? Hromy, blesky? Ani náhodou, nebe je bez mráčku… zatím.

Únor: Slibuje hory doly Ne hory doly, ale spokojené bydlení ve stáří naslibovali nejen budějckým seniorům zástupci propojených firem L. a  S. Tábor a  Senior Resort. Místo klidu a  jistoty předplacených služeb se 160 obyvatel Senior domu na Husově třídě dočkalo šokujícího překvapení v  podobě prázdných účtů, ze kterých zmizely i  dopředu zaplacené zálohy na bydlení a služby. Příslib řešení složité dopravní situace představuje i  projekt takzvaného Západního okruhu, který by měl vést od kruhového objezdu u  Litvínovic přes lokalitu U  Švába až na sídliště Máj a  dále k  sídlišti Vltava, s  napojením na komunikaci u  kruhového objezdu u  Globusu. Projekt město zveřejnilo v  únoru. Součástí projektu je i  propojka ulic Strakonická - Milady Horákové. Ta ovšem naráží na nesouhlas části obyvatel Máje a částečně i

potenciálního investora, Jihočeského kraje. Možná by bylo jednodušší vést trasu přes hory a doly…

Březen: Trpělivost růže přináší Na úplnou záplavu růží aspirují všichni budějčtí řidiči, chodci, cestující v  MHD, prostě všichni, kteří se účastní fenoménu zvaného budějcká doprava. Březen nepřinesl růže, ale dvě zprávy. Jednu dobrou, jednu špatnou. Dobrá zpráva je, že byl otevřen další úsek „Zanádražky“, v úseku od Rudolfovské na Pekárenskou ulici. Špatná zpráva je, že od 25. března je uzavřena trasa pod viaduktem u  křižovatky Rudolfovská - Nádražní. Rekonstrukce viaduktu potrvá až do poloviny října 2012.

Duben: Komu se nelení, tomu se zelení Výsledkem nelenění Ludvíka Hesse nebylo zelenění, ale otevření babyboxu v  Budějcích. K  jeho prosazení potřeboval dost vytrvalosti, která se vyplatila: babybox - zařízení, do kterého mohou matky v  tíživé životní situaci „odložit“ dítě a  dát mu tak šanci na život, je v Budějcích umístěn v  postranní části budovy Zdravotnické záchranné služby v ulici Boženy Němcové. Budějce se tak staly 50. městem v republice a pátým v  Jihočeském kraji, které babybox mají. A  náležitě se díky nelenění a  vytrvalosti zelenilo i  volejbalistům týmu VK Jihostroj. Výsledkem nelenění v kombinaci s jejich herním mistrovstvím byl parádní výsledek: stali se vítězi a  mistry volejbalové extraligy! Nelze glosovat jinak, než dalším příslovím: „Kdo umí, ten umí!“

Květen: Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš Jasně! Bude-li se nadále zvyšovat hranice pro odchod do důchodu a  pokračovat chaos důchodových reforem, budou dnešní budějčtí studenti za několik desítek let coby důchodci přežívat jen díky schopnosti užít si radost, kterou najdou v nemateriálních věcech. Tak, jak se bavili parádním programem Budějovického Majálesu 2012, který na konci dubna a  v  květnu oživil a  rozpohyboval Budějce muzikou, tancem, divadlem, pohodou a  barvami. To vše vygradovalo majálesovým průvodem budějckými ulicemi i  náměstím a  zazářilo na Sokolském ostrově gejzírem nabitého programu.

nabitý program odpoledne a  večera na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích - stejně, jako si ho vychutnaly stovky Budějčáků v rolích diváků. Náměstí prostě žilo…

vodovodního řadu a  inženýrských sítí pod povrchem Lidické, který sice bude rekonstruován, ale případná havárie sítí z něj opět udělá rozkopaný tankodrom.

A  odvaha provázela i  všechny účastníky prvního ročníku sportovní akce Mattoni 1/2Maraton. Dva tisíce účastníků - mužů, žen i  dětí - a  tisícovka nadšených diváků podél trati, která vedla budějckými ulicemi, nábřežími i  parky, vytvořily jedinečnou atmosféru.

Říjen: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne

Červenec: Nemusí pršet, stačí, když kape Svatá pravda - někdy by ale stačilo, kdyby nejen nekapalo, ale hlavně nelilo a nezaplavovalo budějcké ulice, domy, sklepy a  podchody přívaly deště. Červenec „nadělil“ Budějčákům a  lidem v  okolních obcích vodní přívaly několikrát a na začátku srpna přidal i kroupy. Naplnění přísloví pro změnu ocenili všichni, kteří se vydali za budějcká humna a  mohli si vychutnat zážitek, který představuje cesta po Stezce korunami stromů na Lipně. Unikátní rozhledna byla za účasti prezidenta České republiky Václava Klause otevřena právě v červenci.

Srpen: Práce kvapná, málo platná To je sice fakt, a co se vleče, neuteče, ale nic se nemá přehánět a v případě dálnice D3 bychom my Budějčáci trochu kvapnější vývoj uvítali. Zatím jsme mohli v  srpnu uvítat zprávu, že Ministerstvo dopravy České republiky konečně vydalo povolení na projekt dalšího úseku Borek - Úsilné. Celkem 1180 metrů dálničního úseku patří ke klíčovým místům celého projektu D3. Kvapem uteklo i  budějcké léto a  v  jeho závěru nechyběla zcela tradiční akce, bez které už by Budějce snad ani nebyly Budějcemi - mezinárodní (nejen) zemědělská výstava Země Živitelka. I v roce 2012 nabídla tisícům návštěvníků expozice zemědělských strojů, technologií, přehlídku potravinářských novinek, desítky doprovodných programů a  samozřejmě tuny klobásek, grilovaných kuřat, hektolitry piva a oblaka cukrové vaty.

Září: Dvakrát měř, jednou řež

Červen: Odvážnému štěstí přeje

Lidové moudro platí rovněž pro primátora Juraje Thomu, který asi dvakrát neměřil a  dodatek smlouvy s  firmou Bit Servis rovnou podepsal, takže se v září dočkal obvinění Policie ČR ze zneužití pravomoci veřejného činitele a  porušení povinností při správě cizího majetku.

Nedá se nic dělat, tohle přísloví Budějcká Drbna prostě musí genderově upravit: Odvážné štěstí přeje. Potvrzuje to štěstí, které přineslo finále celorepublikové soutěže Maturantka Roku 2012 dívkám, které do finále postoupily díky hlasům fanoušků a  užily si

A  dvojí měření by nebylo od věci ani u  rekonstrukce Lidické třídy v  úseku od křižovatky s  Mánesovou až na náměstí Jiřího z  Poděbrad, která začala 25. září. Přesněji, možná by prospělo ani ne tak dvojí měření, jako dostatek financí, který by umožnil i  rekonstrukci kanalizace,

Utrhlo se. Ucho. Nebo spíš trpělivost občanů - voličů a  následně i  jejich ruce s  volebními lístky. V  krajských volbách zvítězila jednoznačně ČSSD, druhé místo získala KSČM, bronz nově vzniklé hnutí Jihočeši 2012, místo čtvrté obsadila ODS, na páté příčce skončila KDU-ČSL a  na šesté TOP 09. Další vývoj přinesl vznik krajské koalice ČSSD - KSČM. Některé informace je třeba zmírnit dobrými zprávami - a k takovým patřilo 15. října otevření rekonstruovaného viaduktu v Rudolfovské ulici. Budějcké dopravě a řidičům se výrazně ulevilo!

Listopad: Dočkej času jako husa klasu Nebo také „Dočkej času jako Budějčáci nové lávky u Budvar Arény!“ Dlouho očekávané otevření lávky, která je vítanou zkratkou pro ty, kteří míří od Sportovní haly k  zimnímu stadionu nebo do centra města, se 17. listopadu stalo skutečností. Hned dvou klasů, totiž, hudebních zážitků z  koncertů legend československé hudby se budějčtí fanouškové v  listopadu dočkali. V  Budvar Aréně nejdříve explodoval dynamit energie slovenské skupiny Elán a  na konci listopadu svůj nestárnoucí elán potvrdila skupina Olympic.

Prosinec: Opakování matka moudrosti Moudře se opakuje, rok co rok. Advent, čas příprav, čas rozjímání. I  v  Budějcích se opakuje adventní program, i  v  Budějcích se na našem největším a  nekrásnějším náměstí Přemysla Otakara II. rozzáří strom, rozvoní se u  stánků vánoční punč, z Černé věže se snese anděl a rozezní se koledy. I  do Budějc vchází předvánoční čas, těšení, shánění, spěch, úklid, pečení, chvat, nákupní horečka, očekávání, chystání… Opakujeme to, co každý rok a  jako každý rok si moudře říkáme, že příští rok už tohle tedy ne, žádný úklid, cukroví jen pět druhů místo dvaceti a  dárků bude dětem stačit také pět a  ne dvacet, stejně mají všechno! A  s  tímhle předsevzetím určitě vstoupíme o  silvestrovské půlnoci s  cinkáním přípitků do nového roku 2013.Budějcká Drbna do něj přeje všem Budějčákům, Budějčandám a  Budějčatům i  našim zlatým Budějcím hodně štěstí, radosti a  opakování jen takových událostí, dějů a  prožitků, které jsou zapsány v  kategorii Dobré zprávy. A  jaké to jsou? Budějcká Drbna není ani fňukna ani hypochondrová, ale věštkyní by

SPOLEČNOST | Budějcké ohlédnutí za uplynulými dvanácti měsíci | The Action chvíli být mohla. Takže: Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká, protože z  města přichází jen samé dobré zprávy. Zpráva první: Oblíbená Budějcká Drbna nekončí, ale naopak pokračuje a  drbe… totiž informuje ještě více, lépe a zajímavěji. Těšte se, Budějčáci. Zpráva druhá: Ve městě vyrůstá mimořádně pozoruhodná stavba Centra halových sportů, díky kterému nejen VK Jihostroj, ale i  všechny sportovní kluby vyhrávají všechny ligy, mistrovství republiky, Evropy, světa… HC Mountfield a  SK Dynamo, inspirovány úspěchy svých sportovních kolegů, zvyšují své úsilí a  výkony na maximum a  udrží se

v nejvyšší české soutěži. Zpráva třetí: Ve městě je v rekordně krátkém čase vybudován naprosto dokonalý systém obchvatů, okruhů a  spojnic, díky kterým je doprava ve městě zcela plynulá, poklidná a slovo „kolony“ nebo „zácpy“ Budějčáci definitivně škrtají ze svých slovníků. Vláda a  ministerstvo dopravy ČR v  okouzlení „budějckým zázrakem“ okamžitě uvolňují veškeré finanční rezervy a  intenzivní budování D3 vyhlásí za prioritu národních i  nadnárodních zájmů. Dne 12. prosince 2013 je slavnostně otevřena kompletně vybudovaná dálnice v úseku Budějce - Praha. Zpráva čtvrtá: Ve městě jede

naplno kreativní průmysl, o možnost představit se budějckému publiku se rvou hvězdy světových jmen a  náměstí Přemysla Otakara II. se stává nejvýznamnějším koncertním prostorem v  Evropě. Explozi budějckého kulturního úspěchu nemůže zastínit ani fakt, že město stále nemá koncepci kultury a  osud kina Kotva je pořád nejasný. Zpráva pátá: Díky nejmenovaným silám se konečně podaří naplnit program „Poručíme větru, dešti“ a  Budějce jsou tedy zality sluncem, vítr nefouká vůbec a déšť se objevuje pouze v  předem ohlášených termínech, které se řídí požadavky zemědělců a  zahrádkářů na závlahu,

strana 8

případně silničářů na smytí prachu ze silnic a chodníků. Pojmy „přívalový déšť“, „záplavy“ nebo „kalamita“ jsou Budějčákům známy už jen z archivních obrázků. Zpráva šestá: Budějovický Majáles 2013, soutěž Maturantka Roku 2013, výstava Země Živitelka 2013 a  Slavnosti piva 2013 získávají Nobelovu cenu za kulturu. Hlavní mediální partner těchto akcí, Budějcká Drbna, získává Nobelovu cenu za literaturu, za celosvětový mír a  za statečnost. Za nekonečné bláznovství se Nobelovka bohužel neuděluje, jinak bych ji měla jistou. Pac, pusu a PF 2013 Vaše Budějcká Drbna

The Action

Aby životní příběhy nekončily v černých pytlích A  vyprávění pokračuje: „Pro nás to tím telefonem nekončilo, bylo třeba dostat toho kluka zpod kamionu. Byl tam napasovanej, pod kolem, nešlo to, dostávali jsme ho odtud po kusech… dávali je do černého pytle. To je to nejhorší. Když přijedeme k nehodě a  není tam žádnej jekot, nadávání, volání o  pomoc, ani sténání, nic. Je tam ticho a my víme, že to bude končit právě těmi černými pytli. A  stejně tak vím, že podle statistik a  přepočtu nehod na počet obyvatel v republice je tady mezi vámi někdo, koho dřív nebo později do toho černého pytle budeme dávat.“ Představení je založeno na autentických příbězích lidí. Napsala Lucie Mourková Fakt super mejdan. Muzika na plný pecky. Dej sem tu flašku, kámo, tak co je, chlastáme, ne? Se musí ty tvý devatenáctý narozky pořádně oslavit, ne? Hele a  co ještě jet zapařit na dýzu? Holky, dotancujte, vemte ty flašky, hele, dej mi ještě loka, dík, kde mám klíčky od auta? Sedejte, jedem… Tma. Ticho. Strom. Auto. Krev. Krev všude. Krev na tváři. Oči, které jsou otevřené, ale už nikdy nic neuvidí. A  na tvář s  očima, otevřenýma k  věčnosti, se dívají oči živých. Oči žáků a  studentů jihočeských základních a  středních škol, kteří přišli v  rámci výstavy Vzdělání a  řemeslo na budějckém Výstavišti na multimediální představení The Action. Představení, určené budoucím a začínajícím řidičům, je prezentováno jako sugestivní a  emotivně silné - a  skutečně takové je. Dokonale namíchaný mix audiovizuálních prostředků, záběrů z  nehod, hudby, scénického tance a  hlavně příběhů. Autentických příběhů lidí, kterým nehoda navždy změnila život, a  lidí, kteří se s  tragickými konci životních příběhů setkávají denně při své práci. Policista, hasič, záchranář. Přichází postupně na pódium a  mluví. Nementorují, nepoučují. Prostě jen

Foto: Lucie Mourková

vypráví o  nehodách. Věcně a  velmi srozumitelně. „Jedeme k  místu nehody, už z  dálky vidíme kamion, dojedeme k  němu, vidíme rozsekanou motorku. U  kamionu stojí mladej kluk, řidič, je úplně bílej a  pořád jen opakuje ´Já za to nemůžu, já za to nemůžu´. Pod nápravou kamionu vidíme nohy… je tam další mladej kluk. Řidič tý motorky, chtěl se prorvat odbočovacím pruhem a  doslova se rozmáznul o  kabinu kamionu. Vidíme nohy, tělo, hlavu. Vedle té hlavy něco leží. Je to mozek toho kluka…“ A  vyprávění pokračuje, policisté neznají identitu mrtvého, nemá doklady, má jen klíče, motorka je zapsána na jakousi firmu, kde nikdo nebere telefon… Telefon. Mobil řidiče, hledání v  kontaktech. Máma? Nelze. Mámě nelze říct z  telefonu jejího syna, že už syna nemá. Že je mrtvý. Táta? Totéž. Nelze. Sestra? Dokáže žena unést takovou zprávu? Takže brácha… A pak veselému hlasu v telefonu „Čau brácho, jak se máš, co potřebuješ, že voláš?“ musí policista sdělit, že bratr zemřel. Vteřina ticha, pak otázka poslední zoufalé naděje: „To není pravda, to je nějakej blbej fór, ne? Neblbněte, fakt, brácha má dvě malý děti, je to můj brácha, nemůžete na mně zkoušet takový blbý vtipy. Řekněte, že to není pravda.“ A  pak už je jen pláč…

Při odchodu policisty hraje hudba, ale kdyby nehrála, bylo by ticho. Ticho, které provází okamžiky, kdy jsme silně osloveni, zasaženi. Tváře těch, kteří se dívají a  hlavně poslouchají, o  takovém zasažení vypovídají. Stejně, jako při dalším vyprávění hasiče. Nehoda, v  autě dva kluci, dvě holky. Jeli v noci domů z diskotéky. Skončili kousek od domova, nezvládnutá zatáčka, strom, ticho. Slova o rozdrcených nohou, kolenech, která přestala být koleny a  stala se kaší, o tváři dívky, kterou náraz poslal proti palubní desce a která už pak vlastně tvář neměla. Byla připoutaná. Jenže prudký náraz vymrštil kluka na zadní sedačce a  ten vylétl proti sedačce přední, na které dívka seděla. I hasič mluví o  černých pytlích… a  stejné téma nechybí ani ve vyprávění záchranáře. Pět dívek, oslava narozenin, cesta autem o  půlnoci za dalšími kámoši. Přežila jen jedna. Záchranář domluví, neozve se potlesk, zní jen hudba, ale jako by bylo ticho. A  v  něm se na plátně objevují fotografie. Miminko, kluk u  dortu se čtyřmi svíčkami, kluk na kole, kluk s  mámou, tátou, ségrou… Fotky. A pak tvář a hlas ženy: „Jmenuji se Marie Stašková, jsem dětská lékařka a  jsem matkou syna Aleše, který se zabil na motorce.“ Hlas, který mluví o chvíli, kdy jí přišli říct, že syn je mrtvý, o  tom, jak se všechno v člověku brání přijmout, že je to pravda. O bolesti, která se nedá

pochopit těmi, kteří nic podobného nezažili. O nesmíření s tím, že syn už nikdy nepřijde. O  zoufalé naději, že někde je, někde přece musí být, hlas se chvěje… „Chodila jsem na místa, kudy Aleš chodil, stála jsem v  metru, na stanici, kam přijížděl, stála jsem tam a čekala, že přijde… doma jsem zaslechla přijet výtah, říkám si, jde domů… To pak pominulo, asi po dvou měsících, dneska už vím, že nepřijde… nikdy.“ Hraje hudba? Ne. Je ticho a  po některých tvářích tečou slzy… A na pódiu už je další pohyb, objevuje se mladý muž. Na vozíku. „Čau, jmenuju se Radek a jsem tady, protože když už se mi stalo, co se stalo, chtěl bych, aby se to třeba nestávalo dalším.“ Motorka, rychlost, adrenalin. A  k  tomu se přičetla chyba, která skončila letem ze silnice, betonové hrazení v  příkopu, náraz těla do betonu a  náraz letící motorky do těla. Zlomeniny, proražené obě plíce, zlomený hrudní obratel. Osmnáct dní v  komatu. Ochrnutí dolní části těla. Boj lékařů, boj o  návrat do života, ztráta jistot, známých, kteří neví, jak se k  někomu, kdo lítal na motorce a  najednou se plouží na vozíku, chovat. Bariéry. Obrubníky, prahy ve dveřích, schody. Místo rychlosti je největším adrenalinem otázka, jestli se podaří s  vozíkem projet úzkými dveřmi… Jasně, měl nakonec vlastně štěstí. Přežil. Jenže všechny další dny, měsíce, roky ´po přežití´ budou stejně provázet myšlenky na to, jaký život mohl být. Bez vozíku. Je ticho a  tichem, beze slova, se rozloučí i čtyři lidé, kteří vyprávěli své příběhy. Prostě jen stojí a dívají se. Na lidi, kteří jsou všichni živí. Zatím. Možná se přece jen někdo z  nich někdy rozhodne, že odveze kámoše z  fakt super mejdanu na dýzu. Jeho životní příběh nebude mít happy end. Nepochybuji ale, že díky představení The Action bude takových příběhů méně.

SPOLEČNOST | Projekt zaměřený na prevenci dopravních nehod mladých řidičů

Jaká je budoucnost projektu The Action v jižních Čechách? Napsala Lucie Mourková Projekt The Action unikátní a  netradiční formou oslovuje mladé, budoucí a začínající řidiče. Tedy i žáky a  studenty základních a  středních škol z  Jihočeského kraje, kteří se představení na Výstavišti zúčastnili. Pavilon B1 se v  průběhu tří dnů výstavy Vzdělání a  řemeslo proměnil v  divadelní sál, ve kterém bylo The Action uvedeno devětkrát a  viděly ho téměř tři tisícovky mladých lidí. Projekt byl realizován díky finanční podpoře Ministerstva dopravy ČR a Jihočeského kraje. „The Action je roky ověřená forma prevence těch nejzávažnějších forem dopravních nehod mladých řidičů,“ uvedl Roman Budský, vedoucí samostatného oddělení BESIP Ministerstva dopravy, a  dodal: „Důraz je kladen na autentičnost a  srozumitelnost. Emočně podané skutečné příběhy jsou nástrojem pro působení nejen na mladé řidiče, ale také na jejich potencionální spolujezdce. Vždyť každý je zodpovědný za svůj život. A  spolujízda s  řidičem, o  kterém víme, že před jízdou požil alkohol, rozhodně zodpovědná není.“ „Představení je opravdu sugestivní! Jsem hodně rád, že se nám s  kolegy

Záchranář, policista, hasič a vozíčkář Radek. povedlo projekt prosadit a zrealizovat,“ řekl Budějcké Drbně po představení The Action Václav Král, bývalý radní pro dopravu a  regionální rozvoj Jihočeského kraje. „Dopravní výchovu dětí a  mládeže, budováním dopravních hřišť počínaje a  účinnou prevencí v  oblasti silniční bezpečnosti konče, jsem v  době svého působení ve vedení Jihočeského kraje považoval za jednu z  priorit své práce. Ještě před dvěma měsíci bych váhal, jestli to tak mohu říci, aby to nevypadalo jako populismus. Dnes to však už říkám s  klidem. Z  průzkumů Ministerstva dopravy vyplývá, že

Foto: Lucie Mourková

z  celkového počtu dopravních nehod zaviní 30 procent mladí řidiči ve věku 18 až 25 let. V  Jihočeském kraji došlo v  roce 2011 ke třem tisícům patnácti nehodám, zemřelo 67 osob, 266 osob bylo těžce zraněno. V  kontextu s  průzkumy ministerstva tedy mladí řidiči zavinili téměř tisíc nehod. Neznám silnější argument pro realizaci prevence. Prevence opravdu účinné, a  že představení The Action takovou prevencí je, to si dovolím tvrdit zcela jistě,“ zmínil Václav Král. Řekl jste, že jste realizaci představení musel na Jihočeském kraji prosadit. Znamená to, že

strana 9

projekt nebyl přijat bezvýhradně? „Vždy musíte vymýšlet a  rozhodovat se, jaké činy efektivně naplní vaše vize. Tento projekt byl relativně finančně náročnější, takže bezvýhradně přijat opravdu nebyl, ale ministerstvo nám v  tom pomohlo. Když jsem viděl reakci těch, kteří na představení byli, vzpomněl jsem si na opakované diskuse, jestli se představení ´vyplatí´ dělat. I  kdyby zůstal ušetřen i  jen jediný lidský život - a  podle reakcí věřím, že tomu tak bude - pak se to vyplatilo bez všech pochybností. Toto je role veřejné správy. Za to patří dík i  mým bývalým kolegům z  odboru dopravy, regionálního rozvoje a školství.“ Představení uvedené devětkrát pro téměř tři tísícovky lidí - to je jen malá část z  cílové skupiny mladých lidí ve věku 15 až 25 let v  Jihočeském kraji. A  přitom by ho měli vidět opravdu všichni budoucí, začínající i  už trochu zkušenější řidiči. Máte informace, jestli Jihočeský kraj bude projekt podporovat i  nadále? Je v  plánu uvedení dalších představení The Action? A jestli ano, tak kdy a kde? „Nevím, jestli Jihočeský kraj tuto akci zorganizuje i v příštím roce. Letos to byla premiéra. Určitě jsou ale i  jiné možnosti, jak projekt podpořit! Jak praví klasik, kde je vůle, tam je cesta. Takže my s  kolegy cestu pro The Action v  jižních Čechách najdeme,“ nastínil Václav Král budoucnost projektu The Action v  Jihočeském kraji.

inzerce

Náku pní ce

ntrum

Nákupní centrum Géčko, České Vrbné 2360, www.sonycb.cz

SPOLEČNOST | Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku

strana 10

Otto Zemek pro něj byl druhým tátou. „Nikdy na Tebe nezapomenu!“ říká jeho dlouholetý přítel Jiří Urban zádech a  nedosáhl na něj. Já měl jen starý mokrý oblek, dřív se mu říkalo dřevopren. Pod vodu, která měla asi čtyři stupně, jsme šli společně. On tam byl dlouho, ale já jsem musel po hodině vylézt ven. Měl jsem co dělat, abych se celý promrzlý z obleku dostal,“ říká s úsměvem Urban. „Přesto jsem byl nadšený a  byl moc rád, že mě Otta vzal s  sebou. Byl to nadšenec, který dokázal lidi v pozitivním slova smyslu ovlivnit tak, že potápění se stalo jejich životním stylem. Prožili jsme společně spousty chvilek, které byly vždy určitým způsobem zajímavé. Občas se stalo, že jsme museli pod vodou někoho tahat z  bryndy. Nechci říct, že jsme ho zachraňovali, spíš jsme mu dopomáhali při výstupu na hladinu. Všechno ale vždycky dobře dopadlo,“ vypráví Jiří Urban mladší.

Otto Zemek vedle stroje, ve kterém skončila jeho bohatá životní pouť. Napsal Pavel Kacerovský Pilot, potápěč, parašutista, účastník reality show Trosečník, neúnavný dobrodruh. Otto Zemek prožil svůj život naplno. V  pondělí 14. května 2012 však společně s  dalším letcem Radomilem Votočkou tragicky zahynul v  lehkém dvoumístném vrtulníku Safari mezi Šindlovými Dvory a Mokrým. Krumlovák Otto Zemek začínal s  létáním a  parašutismem v  armádě a  postupně se stal doyenem potápění nejen v  nejbližším okolí. V roce 1995 byl českým průkopníkem létání s  ultralehkými vrtulníky jako hlavní inspektor provozu ULH, na sklonku své kariéry se mimo jiné věnoval výcviku soukromých pilotů vrtulníků (PPLH) na stroji Robinson R22 Beta II. Za svůj život pilotoval desítky různých strojů od bezmotorových letounů, ultralehkých vrtulníků, až po velké typy vrtulníků včetně legendárního stroje Mi-8. Nalétáno měl téměř šest a  půl tisíce hodin. Jako parašutista absolvoval bezmála 1300 seskoků v různých podmínkách a na různých konstrukcích padáků. Třetího listopadu letošního roku by muž, který byl obdivován a uznáván odbornou veřejností napříč celou republikou, oslavil svoje 71. narozeniny. Osud to však určil jinak… Budějcká Drbna se setkala s  Jiřím

Urbanem mladším, dlouholetým přítelem Otty Zemka. Skromný mladík, jenž na svůj životní vzor již nikdy nezapomene, se nyní stává Zemkovým následovníkem. Létání se tento profesionální hasič věnuje sice jen ve volném čase, po Ottovi však převzal vedení Klubu sportovních potápěčů. „Můj vztah k Ottovi byl velmi silný. Znal jsem ho od svých třinácti let. Už v  té době mě zachraňování lidí a potápění lákalo, a  proto jsem se v  sedmé třídě přihlásil do kroužku potápění při vodní záchranné službě, kterou vedl pan doktor Alexandr Jegorov. Tréninky byly společné, každý pátek jsme dvě hodiny plavali a až potom trénovali záchranu lidí a  potápění. Otta vždycky přivezl přístroje a  ten nejlepší plavec, jenž zdolal pětadvacet metrů pod vodou v nejlepším čase, se mohl jít jako první potápět s  přístrojem,“ vzpomíná na své první setkání s  Ottou Zemkem v  současnosti vedoucí potápěčské skupiny HZS územního odboru Český Krumlov Jiří Urban. Protože tehdy ještě náctiletý Urban odešel do Příbrami na střední školu, k potápění s Ottou Zemkem se vrátil až po návratu zpátky do Krumlova. A  hned se v  kurzu, kde byl předtím jedním ze žáků, stal trenérem. „Otta byl šéf, já trénoval. Časem se mi povedlo získat potápěčské kvalifikace, takže jsme mohli oba dělat výcvik potápěčů na stejné úrovni. Později jsem nastoupil k  hasičům a  potápění se stalo mou profesí. Většina kluků,

Foto: www.vrtulnik.cz které mám teď ve skupině, jsou Ottovi bývalí studenti a  potápěčskou práci perfektně zvládají,“ připomíná Urban, pro něhož je práce u  Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje zároveň i velkým koníčkem. Jiří Urban vždy považoval Zemka za svého druhého tátu. Za několik let s  ním proto zažil nespočet nezapomenutelných okamžiků. Na jaké z  nich nejraději vzpomíná? „Když mi bylo asi patnáct a  už jsem měl potápěčskou kvalifikaci, Otta chtěl jet na noční ponor do Lipna. Bylo kolem 15. prosince, a  proto potřeboval, abych ho zapnul do suchého obleku. Vodotěsný zip měl na

Všichni kamarádi vzpomínají na Ottu Zemka jako na obrovskou osobnost. Podle nich byl vždy kvalitním a  důrazným instruktorem, jenž nikomu nic neodpustil. „Troufám si říct, že ho většina lidí, které kdy učil, obdivovala a  měla ho upřímně ráda. Všichni jsme proto jeho smrtí zdrceni a  pořád to prožíváme. Jelikož jsme jenom lidi, Ottovu smrt vnímáme jako obrovskou ztrátu, nicméně se s  tím musíme smířit. To ani jinak nejde…“ říká sklesle Jiří Urban. „O riziku, které všichni podstupujeme, samozřejmě víme a musíme si ho do rozumné míry připouštět. Když však děláte takovou činnost, je důležitá pokora. A  člověk se musí pořád učit. Otta s  oblibou říkal: ´Chybami se člověk učí, pravila odlétající hlava pyrotechnika.´ To znamená, že nejlepší je učit se z  chyb ostatních.“ Jeho milovaná činnost se ale nakonec stala pro Ottu Zemka osudnou. Bylo pondělí 14. května 2012, hodiny ukazovaly kolem půl třetí odpoledne. V  letové zóně Českých Budějovic,

Jiří Urban mladší při potápění s  Ottou a  Jiřinou Zemkovými v  roce 1999 Foto: archiv Jiřího Urbana v Chorvatsku.

SPOLEČNOST | Vzpomínka na dobrodruha, který zemřel po pádu vrtulníku konkrétně mezi Šindlovými Dvory a  Mokrým, se najednou zřítil do pole vrtulník americké výroby Safari Helicopter, replika typu Bell 47 (známý se seriálu MASH). Na palubě dvoumístného vrtulníku byli dva muži - sedmdesátiletý Otto Zemek a  technik Radomil Votočka, který se o  stroj staral. Náraz do země byl fatální, oba na místě zemřeli. Podle informací, které má Budějcká Drbna k  dispozici, letěli Zemek s  Votočkou z  Hosína. Údajně ten den byli s  vrtulníkem na technické kontrole. Podle dosavadního šetření Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod nehodu nezpůsobil pilot. V  závěru srpna navíc vyšetřovatelé vydali zprávu, že v  doposud objevených troskách helikoptéry se nenašla konstrukce s  uchyceným závažím - asi třiceticentimetrovou trubkou. Její odpadnutí by mohlo být příčinou nehody. Kvůli řepce však nebylo závaží ani rojnicí třiceti lidí nalezeno. „Otta byl tak zkušený, že kdyby pádu mohl jakkoliv zabránit, udělal by to. Sám učil zvládat krizové stavy své žáky například režimem autorotace, která i  bez funkce pohonné jednotky rotoru vrtulníku dává šanci dopravit stroj bezpečně k zemi, takže i kdyby vrtulník zrovna nepilotoval (spolucestující měl totiž kvalifikaci soukromý pilot vrtulníků), okamžitě by zasáhnul. Nechme tedy pracovat odborníky, oni

příčinu nehody určitě zjistí,“ dodává Jiří Urban. Na pohřbu Otty Zemka v  Českých Budějovicích byl Jiří Urban požádán rodinou zesnulého, aby přednesl řeč o  potápění, jako vzpomínku na tohoto významného muže. „Dorazilo tam víc hasičských potápěčů. Asi hodinu po skončení posledního rozloučení s  naším kamarádem jsme téměř všichni museli ještě ve smutečních oblecích odjet na Orlickou přehradu hledat utonulou osobu. Bylo tam plno kluků - potápěčů, které Otta učil. Možná to bylo nějaké znamení, nevím. Každopádně šlo o  pořádně černou tečku za celým dnem. Mladého kluka jsme nakonec našli, utopil se při koupání,“ přibližuje okamžiky těsně po Zemkově pohřbu Jiří Urban. Kvůli květnové tragédii se změnil život nejen Ottovým kamarádům, ale také rodině. Manželka Jiřina, děti i  vnoučata na svého milovaného budou navždy vzpomínat. Změnil se i  život Jiřího Urbana, Zemkova pilného žáka. „Nikdo nechtěl, aby potápění v Krumlově skončilo. Událost s  Ottou partu nerozdělila, naopak se tím ještě víc stmelila. A jelikož jsem byl v Klubu sportovních potápěčů nejdéle ze všech členů, domluvili jsme se, že ten oddíl bude pokračovat pod mým vedením. Nový ročník kroužku začal 4. října a  bude každý čtvrtek od půl šesté do půl sedmé. Navštěvovat ho můžou jak dospělí, tak i  děti,“ uzavírá mladý hasič.

čtvrtek 13. prosince 18:30 hod

Úsvit + Úsviťáček/společné vystoupení souboru písní a tanců (piarisťák-Gospely)

pátek 14. prosince

15:00 hod ČEZ Hodina slávy - Noncitizen- Gymnázium Česká Olympijských Nadějí 16:00 hod ČEZ Hodina slávy - WASUUPNHOU – Jírovcova 18:30 hod COP

sobota 15. prosince

14:00 hod Téměř divadelní společnost „Kouzelná píšťalka a Labutí panna“ 15:30-17:00 hod Vánoční VW GOLF (pásmo vánoční hudby, soutěží a rekordů) 17:30 hod Den s Hitradiem Faktor 18:30 hod Den s Hitradiem Faktor - Petr Kolář (radnice-tvůrčí dílny) 20:00 hod Souperman

neděle 16. prosince

14:00 hod Dětský folklórní soubor Bystřina ze Zlivi 15:30 hod Vehicle club band 17:00 hod GladlySW 18:30 hod Moonbeans (radnice-tvůrčí dílny)

Partneři:

strana 11

Trosky vrtulníku na místě, kde zahynuli piloti Zemek a Votočka.

„Otto, budiž je Ti země lehká. Všem nám moc chybíš. V našich srdcích ale zůstaneš navždy. Vzpomínáme na Tebe!“

pondělí 17. prosince

15:00 hod ČEZ Hodina slávy - Gymnázium Česká a Olympijských nadějí 17:00 hod Kulinář Petr Stupka - živé vystoupení s ochutnávkou kulinářských dobrot z Třeboňského kapra 18:30 hod Bryčka (radnice-tvůrčí dílny)

úterý 18. prosince

15:00 hod ČEZ Hodina slávy - ZŠ Oskara Nedbala 16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Biskupské gymnázium J. N. Neumanna – Bigysbor 17:00 hod Módní přehlídka Nordblanc v podání Tanečního studia No Limit 18:30 hod Kapka /lidové písně a koledy/ (radnice-tvůrčí dílny), nádvoří - trhy v radničním nádvoří

středa 19. prosince

Foto: Policie ČR

čtvrtek 20. prosince

15:00 hod ČEZ Hodina slávy - ČAG 16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Slavíček-hudebni mateřská škola s angličtinou 18:00 hod slavnostní vyhlášení výsledků Hodina Slávy 18:30 hod Dudlajda vánoční koncert nádvoří - trhy v radničním nádvoří

pátek 21. prosince

18:30 hod Nezmaři vánoční koncert nádvoří - trhy v radničním nádvoří

sobota 22.prosince

15:30-17:00 hod Vánoční VW GOLF (pásmo vánoční hudby, soutěží a rekordů) 17:30 hod Den s Rockrádiem - Menhir, Love Gangsters 19:00 hod Den s Rockrádiem - Aleš Brichta ABband

neděle 23.prosince

16:00 hod ČEZ Hodina slávy - Orchestr Armonia ZUŠ Piaristické náměstí ČB 17:00 hod City Gastro - vánoční kávový dýchánek 18:30 hod Stařenky - Schovanky nádvoří - trhy v radničním nádvoří Mediální partneři:

Budejcká Drbna

aktuální dení v našem meste

CLÁNKY | KAUZY | ROZHOVORY

www.budejckadrbna.cz

Partneři kulturního programu:

KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS | Budějce chtějí postavit nový sportovní stánek strana 12

Architekti z celé republiky soutěží se svými projekty

Současnou Sportovku má nahradit moderní Centrum halových sportů

Architekt Mirek Vodák.

Foto: archiv

Napsal Pavel Kacerovský Na konci září letošního roku vyhlásila rada města České Budějovice architektonickou soutěž o  nejlepší návrh plánovaného Centra halových sportů, které by v  příštích letech mělo vyrůst na místě současné sportovní haly. O  pohled odborníka Budějcká Drbna požádala člena projektu CBArchitektura, architekta Mirka Vodáka. Proč by měla být, podle vašeho názoru, v ybudována nová sportovní hala? „Otázka, proč a  co stavět, je v  první řadě pro politiky. Oni dělají rozhodnutí a  nesou tím zodpovědnost za rozvoj města. Vzhledem k tomu, že podobné stavby patří k  největším a  nejdražším, které zde máme, je třeba takovou investici zdůvodnit občanům ve veřejné diskuzi nad rozpočtem a strategickým plánem. Já předpokládám, že takové rozhodnutí prošlo důkladnou analýzou a  rada města ho zvážila ve všech souvislostech. Z  toho, co jsme mohli slyšet - je zde nedostatek sportovních ploch a  stávající hala nevyhovuje současným technickým ani sportovním parametrům. Má například nízký strop, malou kapacitu, nevyhovující obvodový plášť a technologie.“ Podaří se sehnat dostatek finančních prostředků na realizaci tohoto projektu? „V  rozpočtu města je na tuto akci

vyčleněno v  následujících dvou letech zhruba čtvrt miliardy. Není v něm zahrnuta demolice a parkovací stání. Je to na dolní hranici toho, kolik podobné stavby stojí a  rozpočet je jednoznačně pro architekty nejvíce limitní. Otázkou je, zda v  tuto chvíli relativně levnější řešení je výhodné i  dlouhodobě. To je otázka šiřšího kontextu, co vlastně naše město potřebuje, jak a kde se lidé chtějí bavit a kde utrácet peníze. Architektura vždy existuje v nějakých souvislostech.“ Na podobu haly byla vypsána architektonická soutěž. Jaká platí pro účastníky pravidla? „Architektonická soutěž je podle České komory architektů nejlepší a  nejtransparentnější způsob pro zadání veřejné zakázky o  návrh stavby. Má několik výhod, z  nichž největší je možnost výběru nejlepšího projektu z  velkého počtu přihlášených návrhů, které jdou mezi sebou porovnávat podle daných kritérií - estetických, ekonomických a  technických. Žádné jiné výběrové řízení toto neumožňuje. Způsob vypsání této soutěže na sportovní halu je anonymní, nadpoloviční většina poroty má odborné architektonické vzdělání a je nezávislá na vypisovateli. Jsou tam lidé, kteří za sebou mají podobné projekty a mohou politikům poradit v poměru ceny a  kvality. Anonymita návrhů zaručuje vysokou transparentnost rozhodování, omezuje možnost korupce a  dává všem účastníkům stejné šance.“ Kolik architektů zaslalo svůj návrh a jak bude soutěž probíhat? „Přihlásilo se 51 soutěžících, což je slušné číslo. Do druhého kola postoupilo šest návrhů a jejich autoři je mají možnost upravit a dopracovat podle připomínek. Město by si ale mělo uvědomit, že účast dobrých architektů není samozřejmá a je třeba o  ni usilovat, jako tomu je například v Litomyšli. Pokud je například zadání v  některých bodech nejasné nebo kontroverzní (například rozpočet

nebo územní plán), tak se někteří prostě nepřihlásí, protože riskují porušení soutěžních podmínek a vyřazení ze soutěže. Uvědomte si, že z těch padesáti přihlášených dostane nějakou odměnu pouze zlomek, jsou to stovky hodin práce a náklady ateliérů se pohybují v desetitisících.“ Jak bude autor vítězného návrhu odměněn? „Odměny pro soutěžící by měly být zhruba jedno procento z  ceny realizace. V našem případě je to méně - pouze 1,5 milionu - z čehož vítězný tým dostane 750 tisíc. Může se to zdát hodně, ale pokud se jeho návrh bude skutečně realizovat, tato částka se strhne z ceny za projekt. V tomhle smyslu je to pro město velmi výhodné a  naopak pro architekty takřka likvidační. Přesto jsou to právě oni, kdo dnes a  denně přesvědčují politiky o  tom, že pořádání soutěží má smysl.“ Co musí hala splňovat, jaké bylo zadání před vypracováním projektů? „Zadáním je centrum halových sportů splňující současné i  budoucí požadavky na vrcholový i  rekreační sport a  umožňující pořádání dalších společenských akcí. Kapacita hlavní haly má být zhruba 3000 diváků s hrací plochou o rozměru minimálně 48x29 metrů a  výškou 12,5 metru, což splňuje požadavky většiny sportovních federací na mezinárodní zápasy. Ve druhé etapě by se měla přistavět tréninková plocha a lehkoatletický koridor. Samozřejmě, že architekti si musí poradit s  celým provozem, který zahrnuje foyer, šatny, toalety, občerstvení, prostory pro média a  gastronomii, sklady, technické provozy a  tak dále. Návrh sportovní haly vysvětlí také urbanistické zapojení haly do struktury města a  uvažování v  širších souvislostech - ve vztahu k  historickému centru, k  řece nebo ke Stromovce. Jsem zvědavý, jak si soutěžící poradí například s orientací hlavního vstupu, zda bude situován směrem do města, anebo k  silnici

a prostoru pro parkování.“ Kdy bude uveřejněn vítězný návrh, případně v  jakém časovém horizontu se začne s  výstavbou haly? „Vítěz bude znám v  únoru 2013. Pokud půjde vše hladce, tak by teoreticky do konce roku mohl být projekt a  vydané stavební povolení. Stavba trvá zhruba 15 až 18 měsíců. Otázkou jsou případné komplikace, které se u  podobně velkých projektů objevují, a  také, zda se při prvních potížích politici k  záměru neotočí zády. Návrh bude veřejnosti představen na výstavě, kde proběhne i  prezentace ze strany v  té chvíli už neanonymních autorů. Součástí soutěží bývá i  katalog, který slouží jako reference pro podobné záměry. Právě to je vedlejší a neméně důležitý efekt. Často se stane, že některý neoceněný návrh nesplní zadání, ale má takovou kvalitu, že slouží jako inspirace pro podobné stavby v jiných souvislostech.“ Co se stane s původní halou? „Soutěžní zadání nepočítá se zachováním původní haly. Je to rozhodnutí, které udělala rada města a  zastupitelstvo schválilo rozpočet. Dnes už málokdo pamatuje, že sportovní hala byla pouze první etapou rozsáhlejšího sportovního areálu. Druhá etapa na místě kurtů pro beachvolejbal měla být zhruba třikrát větší, s  dalšími plochami pro gymnastiku, stolní tenis, posilovnu a  několik venkovních hřišť. Naproti plaveckému stadionu pak měl stát nový 400metrový atletický ovál a dále tenisová hala a kurty. Před třemi lety město uvažovalo o další, modernější dostavbě, ale byl pouze jeden návrh. Proč se nerealizoval, nevím. Po skončení soutěže ho můžeme porovnat s vítězným projektem.“ Architekt Mirek Vodák je jedním z členů projektu CBArchitektura, který se věnuje současné architektuře v  kontextu veřejných staveb a veřejného prostoru. Více na www.cb-arch.blogspot.cz.

V rozhovoru je zveřejněn nesoutěžní návrh budějckého Centra halových sportů od pražského studia Vision Architecture.

S  tímto návrhem Centra halových sportů se pražské studio Vision Architecture nakonec soutěže nezúčastnilo. Hala by se nevešla na vymezený pozemek.

„Jelikož se nám v zadání soutěže nezdálo, že na parcele současné haly mají být dvě hrací plochy, tribuny pro tři tisíce lidí, běžecká dráha, parkoviště, technická zabezpečení budov, restaurace a  podobně, podali jsme na vyhlašovatele soutěže dotaz s tím, že se nám tam všechno nevejde. Do země jsme jít nechtěli kvůli spodní vodě a dělat hřiště nad sebou bylo z hlediska dynamiky zatížení rizikové. Odpověď jsme však nedostali, protože už bylo po termínu, kdy mohli soutěžící posílat dotazy, a tak jsme účast v soutěži vzdali. Stejně ale stavba vycházela na 700 milionů korun, což je třikrát více, než je stanovený limit. Naše šance na výhru by tak byla nulová.“ Ing. arch. Radek Vopalecký, Vision Architecture

KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS | Genderové kvóty Evropské unie

strana 13

Pekelné téma aneb Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí Napsala Lucie Mourková Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. A  když to neudělá čert, udělá to Evropská unie. Podle dobře informovaných zdrojů z  kuloárů byla mezi oběma subjekty uzavřena dohoda o  bilaterální spolupráci a vzájemné podpoře. Relevanci dosud nepotvrzené informace dokazuje i  skutečnost, že v  polovině listopadu eurokomisařka Viviane Redingová z  Lucemburska oznámila rozhodnutí EU zavést v  členských zemích povinnou 30procentní kvótu na zastoupení žen ve vrcholovém managementu podniků. Oznámení záměru vyvolalo rozsáhlé diskuze o  potřebnosti-nepotřebnosti genderové kvóty. Většina názorů v  genderově vyrovnaném poměru - tedy názorů mužů i  názorů žen hodnotila záměr EU jako nesmyslný a  nic neřešící. Hodnocení podpořily a prokázaly i různé průzkumy. Budějcká Drbna jako správná ženská nezůstala stranou a  rozhodla se podívat na ´genderový zoubek´ významným budějckým firmám. Zajímalo ji nejen, jaký názor zástupci vedení firem mají na samotný záměr Evropské unie, ale také jaké je zastoupení žen v  managementu a  především - jaké podmínky pro výkon práce na vyšších pozicích v managementu ženy mají. Z oslovených budějckých společností některé svůj postoj ke kvótám EU vyjádřily výstižně - mlčením. Národní podnik Budějovický Budvar na otázky Budějcké Drbny reagoval stručně: „Podle našeho názoru by o  obsazení řídících funkcí měly rozhodovat především kvalifikační předpoklady a odborné schopnosti, nikoliv pohlaví. Podotýkám, že v  našem podniku pracuje již dnes na vedoucích pozicích

řada žen,“ uvedl tiskový mluvčí Budvaru Petr Samec. Obsáhlejší vyjádření poskytly dvě akciové společnosti. Za Teplárnu České Budějovice odpovídal místopředseda představenstva Mgr. Martin Žahourek, názory společnosti Madeta Budějcké Drbně sdělil Ing. Pavel Buryánek, vedoucí personálního oddělení. Kolik žen je v  současné době (listopad 2012) zastoupeno ve vedení - představenstvu, top managementu - vaší firmy? Te p l á r n a : „V   tříčlenném představenstvu naší společnosti nemáme v  současné době žádné ženy, v  dozorčí radě jsou z  dvanácti členů ženy dvě. Na pozicích vedoucích úseků a  oddělení figurují také dvě ženy. Teplárna České Budějovice, a. s. je z  podstaty věci především vysoce specializovanou firmou v  oblasti energetiky, a  tudíž s  jasným technickým zaměřením. Na druhou stranu je pravda, že žen s  absolvovaným technickým vzděláním tohoto směru na trhu práce příliš není.“ Madeta: „Přímo v  představenstvu ženy zastoupeny nejsou, dva ze tří postů v dozorčí radě ale ženy zastávají. Co se týče top managementu, tak na ředitelských pozicích ženy nefigurují. Naopak ve středním managementu, to znamená na pozicích vedoucích provozoven a oddělení, je zastoupení žen srovnatelné s  počtem mužů, dokonce je jejich počet o něco vyšší.“ Pokud by byla směrnice přijata, považujete možnost jejího splnění za reálnou? Teplárna: „Pokud bude směrnice v  naší firmě zavedena a  bude nutno naplnit kvóty, bude záležet především na zájmu žen, zda-li se do výběrového řízení přihlásí. Když

budou splňovat všechny podmínky pro přijetí na danou pozici - mít dostatečné vzdělání a  praxi v  oboru, nevidíme problém, proč dělat rozdíl mezi mužem a  ženou. V  současné době máme ženy na vedoucích úrovních, jedná se ale spíše o netechnické úseky.“ Madeta: „Směrnici jako takovou p ova ž u j e m e za h l o u p o s t. Zaměstnavatel by měl mít vždy právo rozhodnout, jakou osobou volné místo obsadí, a  to bez ohledu na pohlaví, rasu nebo státní příslušnost.“ Považovali byste vyšší počet žen ve vedení firmy za přínosný? Teplárna: „Obecně, s  ohledem na rozdílný pohled ženy a  muže na řešení problémů a  na rozdílný přístup k  práci, by bylo jistě přínosem, kdyby se tyto dva pohledy a  přístupy měly možnost ve vedení společnosti protnout. Ale nabízí se otázka, zda tato směrnice ženám usnadní jejich profesní život. Může se stát, že jejich kolegové pak na ně budou pohlížet díky směrnici jako na ´dosazené z  povinnosti´, které by se jinak samy nebyly schopné prosadit. Kvóty by pak ve výsledku hovořily spíše v  neprospěch práce žen. Umělé zavádění kvót jako jednotný model pro všechny je pro podnikovou praxi neuchopitelný a  může být v  konečném důsledku kontraproduktivní. Nezáleží na pohlaví, jsou důležité výsledky práce. Ať je to muž či žena, musí především zvládat nároky kladené na jejich pracovní pozici, potom je jejich práce pro firmu přínosem.“ Madeta: „Vyšší počet schopných a  kvalifikovaných žen ve vedení by měl dozajista pozitivní vliv na celkové fungování společnosti. Na druhou stranu striktně nastavené limity a  z  toho vyplývající pozitivní diskriminaci vidíme jako potenciální

inzerce

Bezstarostné teplo domova jak o Vánocích, tak na Nový rok Vám přeje Teplárna České Budějovice, a. s.

komplikaci pro naše podnikání.“ Má vaše firma systémový program podmínek pro podporu práce žen v  managementu - tzn. možnost zkrácených úvazků, možnost práce z domova, firemní školka atd.? Teplárna: „Pokud by tato situace u  nás nastala, tak by se naše firma přizpůsobila a vedení společnosti by se nebránilo řešit vzniklou situaci.“ Madeta: „Zmiňovaný systémový program společnost Madeta zpracovaný nemá. Ke každému zaměstnanci nebo zaměstnankyni se snažíme přistupovat individuálně a řešit jejich situaci podle dostupných možností. Samozřejmě se nebráníme kráceným úvazkům ani práci z domova, pokud to charakter a náplň práce dovoluje. Všem zaměstnancům se snažíme vyjít maximálně vstříc. Firemní školku naše společnost neprovozuje, ale považujeme ji za dobrou příležitost, jak zlepšit možnosti a  urychlit možný návrat zaměstnanců z rodičovské dovolené.“ Co dodat na závěr? Budějcká Drbna určitě nebude vymýšlet žádná moudra. Raději dá pomyslné slovo tomu, kdo nejen její názor vyjádřil velmi výstižně - Frank Patrick Herbert: „Přijatelnost hodnot závisí vždy na jejich úspěchu. Každý, kdo se snaží dosáhnout falešné vyváženosti, destabilizuje společnost. Rozsudky musejí být váženy jen z  toho hlediska, jaký mají význam pro udržení spořádané společnosti. Nesčetné dávné civilizace ztroskotaly právě na útesech spravedlnosti pro všechny. Taková pošetilost ničí přirozenou hierarchii, která je mnohem důležitější. Každý jedinec nabývá na významu jen ve vztahu k  celé společnosti. Když společnost nebude uspořádána v logických krocích, nikdo v ní nemůže najít své místo - ani ten nejnižší, ani ten nejvyšší.“

PR text | DLOUHÁ LOUKA | V areálu bývalé sodovkárny vznikají nové byty

strana 14

Na Dlouhé louce startuje druhá etapa výstavby, 40 procent bytů z té první je již prodáno Výhodné financování s Českou spořitelnou Dí k y par tnerst ví s  Českou spořitelnou, která se stala financující bankou celého projektu, mohou získat zájemci o  byty na Dlouhé louce nadstandardní podmínky financování. Při rezervaci do 31. prosince 2012 můžete využít akční nabídky - zaplatit 15 % při podpisu smluv a  zbytek až po dokončení bytu! Česká spořitelna nabízí majitelům bytů v  rezidenčním komplexu DLOUHÁ LOUKA i  další výhody: možnost financovat až 100 % pořizovací ceny bytu, při splnění podmínek slevu na úrokové sazbě až 0,95 % p.a., zvýhodněné podmínky vedení osobního účtu klienta u  České spořitelny či zpracování hypotečního úvěru a  odhad ceny kupovaného bytu zdarma.

Výstavba by tového projek tu DLOUHÁ LOUKA byla zahájena přibližně před dvanácti měsíci. Na místě zpustlé sodovkárny, která bý vala útočištěm narkomanů a  bezdomovců v  krajském městě, stojí dnes dokončená hrubá stavba první etapy jednoho z  nejzajímavějších by tov ých projektů v Českých Budějovicích. Jak uvádí investor, o byty na Dlouhé louce je v  Českých Budějovicích zájem: 40 procent bytů z první etapy je již prodáno. Díky zájmu o kvalitní bydlení může v  rámci druhé etapy výstavby odstartovat stavba dalších dvou bytových domů najednou. První obyvatelé se do domů na Dlouhé louce nastěhují již na podzim roku 2013.

Dlouhá louka: jedinečné místo v centru města Bytové domy na Dlouhé louce nabízejí nadstandardně řešené moderní byty v  jedné z  nejlepších lokalit v  centru Českých Budějovic. Majitelé bytů získají výbornou dopravní dostupnost i  krásné výhledy na Vltavu a  z  vyšších pater i  na panorama historického centra města. Bezprostřední okolí domů nabízí kompletní občanskou vybavenost - školy, školky, obchody, divadlo, poštu, hotely, restaurace, plavecký stadion, sportovní vyžití všech směrů i síť cyklostezek. K  jednotlivým bytům náleží terasy nebo balkony o velikostech 10 až 66 metrů čtverečních. Chytrá orientace jednotlivých domů nabízí krásné výhledy i  dostatek soukromí na terasách. Vysoký standard podtrhuje dostatek parkovacích míst, moderní technologie domů a  profesionálně řešený systém pro zapracování klientských požadavků na změny v bytech před dokončením.

Skvělé bydlení i jistá investice Tr valou hodnotu nemovitosti v  novém bytovém komplexu zajišťuje nejen výjimečná lokalita, ale také řada dalších výhod, které nejsou v  jihočeském regionu zcela běžné. Mimo jiné jsou byty vybaveny moderními podlahovými konvertory pod francouzskými okny a  v  garážích bude instalován nepřetržitý monitoring kamerovým systémem. V  rámci standardu získá každý majitel bytu na Dlouhé louce t a ké d o m á cí v i d e o te l e f o n s  elektronickým vrátným, optickou přípojku pro internet s  rychlostí 100 Mb/s, přípravu pro IP telefon se zvýhodněnými tarify nebo kabelovou televizi v  HD kvalitě s  balíčkem základních televizních programů zdarma. Přehled volných bytů, dispozic i  kontaktů na realitní kanceláře naleznete na internetov ých stránkách www.dlouha-louka.cz.

PR text | DfK Group | Zimní sezona na Lipně odstartovala

LIPNO prostě baví!

Ráj pro lyžaře, bruslaře, rodiny i výletníky Lipně! Vyrazit sem můžete kdykoli během roku (tedy vyjma Štědrého dne). Stezku na vrcholu Kramolína otevřeli letos v červenci a od té doby jejími turnikety prošlo přes dvě stě tisíc návštěvníků. Není se čemu divit, nic podobného jinde v  Česku ani na Moravě nenajdete. Pohled na samotnou konstrukci stezky je stejně zajímavý jako pohled z  ní. Stezka měří 675 metrů, stojí na 75 dřevěných podpěrných sloupech a  dosahuje výšky 40 metrů. Po celé trase je zabezpečena zábradlím a  transparentní postranní sítí a  má maximální stoupání 2 až 6%. To znamená, že vozíčkáři a  maminky s kočárky nemusejí čekat dole, než se zbytek výletníků vrátí. Ale vraťme se ještě na samotný vrchol. Při dobrém počasí nevidíte jen část lipenské přehrady, nedotčenou šumavskou přírodu na jejím pravém břehu a  Novohradské hory, ale i  alpské vrcholky. A  pohled je to vskutku velkolepý, o to víc umocněný otevřeností ochozu vyhlídkové věže.

Moc pravděpodobné to není, ale pokud jste snad v  posledních letech nebyli na Lipně, budete těžko věřit vlastním očím. Stará rekreační střediska zmizela, místo nich vyrostly nové provozy a  resorty s  veškerým komfortem a servisem i pro náročnou klientelu. Ale i  přesto je dovolená na Lipně v  pohodě dostupná i  pro rodiny s dětmi. Lipno se dnes právem řadí mezi nejoblíbenější turistické destinace nejen u  nás, ale i  ve střední Evropě. Krajina po obou březích lipenského jezera, paradoxně nepoškozená kvůli bývalému pohraničnímu pásmu, široké spektrum všemožných aktivit pro volný čas a  služeb je to, co na Lipno láká. A  to nejen Čechy, ale i Holanďany, Rakušany nebo Slováky.

Lyžování na Lipně Hlavním zimním lákadlem je jednoznačně Skiareál Lipno. K zimním radovánkám můžete využít sedm sjezdovek o  celkové délce 8,3 kilometru lehké a  střední obtížnosti. Front se bát nemusíte, areál disponuje třemi čtyřsedadlovými lanovkami a  větší množství lyžařů odbaví bez problému. Nehrozí ani nedostatek sněhu - sjezdovky jsou kompletně vybaveny moderním zasněžovacím systémem, takže areál je proti případnému nedostatku sněhu „pojištěn“. A  byť je Skiareál Lipno ideální zejména pro rodiny s dětmi, na své si tu přijdou i pokročilí jezdci. Chloubou a zároveň jednou z letošních novinek je výuková plocha, největší mezi

českými areály. Nabízí se dvě výuková hřiště - Foxpark kapitána Lipánka a  Skischool Lipno Park. Skischool Lipno Park můžete využít jako klienti lyžařské školy, zatímco Foxpark je zdarma přístupný všem začínajícím dětským lyžařům. Foxpark patří mezi největší a  nejmodernější výuková hřiště u nás a Vaše dítě se tu vyřádí na lyžařském kolotoči, slalomové dráze, pojezdech, tunelech a  pojízdných kobercích nebo nafukovacím skákacím hradě. Je osvětlen a  v  provozu je i  v  době večerního lyžování! Pokud už se ale na sjezdovky chystáte všichni, skipas pro děti do dovršených 6 let je jen za dvacku. A  za dvacku můžou lyžovat i  dospělí, kteří mají zrovna svátek nebo narozeniny. Celkově je cenová politika skiareálu návštěvníkům hodně vstřícná. Ceny zůstávají stejné jako vloni, takže celodenní skipas v  hlavní sezóně pořídíte už za 540 Kč pro dospělého a za 360 Kč pro dítě. Foxpark zdarma a sváteční lyžovačka jsou příjemným bonusem k  dalšímu servisu, který ve skiareálu najdete. Centrální parkoviště přímo u nástupní stanice lanovky je také zdarma, hned vedle je půjčovna a  servis lyží a  vyhřívaná úschovna. Stejně tak se tu můžete zapsat do lyžařské a snowboardové školy.

Z lyží do korun stromů Další letošní novinkou je Stezka korunami stromů Lipno. Většina podobných atrakcí bývá přístupná pouze v  letních měsících, ale ne na

To, že je stezka otevřená i v zimě, už jsme zmínili. Nutno ale dodat, že je otevřená i  pro lyžaře. I  když se o  její schůdnost bude starat zimní fréza, v  přezkáčích by to byl výstup dost nepohodlný, proto i  na toto bylo pamatováno. Na vrcholu Kramolína si totiž můžete lyžařskou výbavu odložit a  v  půjčovně ji vyměnit za boty. A  pozor, tobogán je pro cestu dolu otevřený také!

38 kilometrů na bruslích Ne každý je ale lyžař sjezdař, běžkařů je mezi námi také mnoho. Strojově se na Lipně upravuje 40 kilometrů běžeckých stop. Trasy vedou členitou šumavskou krajinou a  vyberou si jak „sváteční“, tak kondičně zdatnější lyžaři. Na oblíbenosti v  posledních letech nabírá také bruslení. Jakmile led dosáhne bezpečné tloušťky, což je přibližně 18 centimetrů, upravují obce Lipno nad Vltavou a  Frymburk na zamrzlé hladině lipenské přehrady 11 kilometrů dlouhou bruslařskou dráhu. Tu je při dobrých podmínkách možné propojit s  takzvanou hornoplánskou trasou, takže si můžete zajet rekordních 38 kilometrů z  Lipna nad Vltavou do Perneku. Na trasu je možno nastoupit na více

strana 16 místech a brusle si tu můžete i půjčit. Ne náhodou je lipenské kluziště zapsáno do České knihy rekordů jako nejdelší v republice, tak to určitě vyzkoušejte.

Lipno bez bariér Že Lipno nabízí své služby i  handicapovaným návštěvníkům, už bylo řečeno u  Stezky korunami stromů. Plynule tedy navážeme na projekt Lipno bez bariér, podpořený Ministerstvem pro místní rozvoj. Co to pro handicapované v reálu znamená? V  zimě je to vybavení pro lyžování - monoski se stabilizátory (lyžičky do ruky), speciální sportovní vozík s  lyžičkami, komunikační handsfree sady. K  tomu samozřejmě možnost asistence instruktora. V létě zapůjčení tandemového kola, handbike a  opět speciálního sportovního vozíku. Speciálně je upravena i  venkovní trampolína nebo přístup do bazénu v  Aquaworldu. Vybavení můžete otestovat zdarma v  rámci dnů Lipno bez bariér nebo si je kdykoliv během sezóny zapůjčit v INTERSPORT Rent. Co do rozsahu aktivit jsme na Lipně strávili už minimálně víkend, ale i tak to ještě nekončí. I v zimě je v provozu bobová dráha - nezapomeňte si čepici, frčí to superrychle a  z  chladného vzduchu štípou tváře i uši. Otestovat byste měli i sněžnice, snowkiting nebo třeba výlet psím spřežením. Pokud se počasí úplně nevydaří a  nechce se vám mrznout venku, k  dispozici jsou squashové, badmintonové nebo tenisové kurty, bowling nebo lezecká stěna. Děti se vyřádí v  Aquaworldu, vy si užijete finské sauny a relaxační masáže.

LIPNO Card Dalším bonusem, který hned tak jinde nenajdete, je karta hosta LIPNO Card. Zdarma ji získáte k  pobytu u  řady ubytovatelů nebo si ji můžete pořídit za 79 Kč v  některém z  prodejních míst (například v  Infocentru). Karta je celoroční a  jednoznačně se vám vyplatí. Pár tipů ze zimních slev a  bonusů: levnější skipas, sleva na lyžařský servis, finské sauny, zdarma druhá jízda tobogánem na Stezce korunami stromů Lipno nebo třeba sleva v gastronomických zařízeních. A to se týká přímo Lipna. Cestou sem můžete využít slevu na lezeckou stěnu v Písku, krokodýlí ZOO v Protivíně nebo třeba prohlídku Musea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově. Je toho spousta, další služby přibydou zase v létě. Lipno prostě baví. Tak se tam určitě zajeďte podívat!

Kontaktní informace www.lipno.info www.lipnocard.cz Infocentrum Lipno Lipno nad Vltavou 87 382 78 Lipno nad Vltavou Tel.: +420 380 736 053 Mobil: +420 731 410 800 E-mail: [email protected]

KOMUNÁLNÍ POLITIKA A BYZNYS | Bubbleology | PR text | iWant

strana 17

Na Lannovce vyrostl první český obchod s originálním bubble tea Zajímá vás, jak se do bubble tea dostaly zmíněné kuličky? „Asiaté často využívají do zmrzliny, dezertů nebo různých buchet kuličky tapioky, což je škrob ze sladkých brambor. Až když ji jedna žena zkusila vhodit do bubble tea, vznikla finální podoba toho, co držíte v  ruce,“ vysvětlila Erika Hettešová, manažerka projektu, toho času těsně před odchodem na mateřskou dovolenou. „Spousta lidí si myslí, že název nápoje je odvozen právě podle těch kuliček, ale ve skutečnosti je to tak, že při přípravě koktejlu nahoře vzniká pěna - a to jsou právě ty bubbles,“ dodala.

Kamenný obchod funguje na Lannovce teprve pár týdnů. Napsal Pavel Kacerovský Na konci listopadu si Budějcká Drbna vyrazila do města na procházku. Jen tak se promenádovala po Lannovce, když ji najednou do očí praštilo něco netradičního. V  jedné z  výloh uviděla barevné zkumavky a  uvnitř lidi v  bílých pláštích. Vypadá to jako nějaká laboratoř, pomyslela si. Bubbleology? Samou zvědavostí vzala za kliku a šla se podívat, co to vlastně na jedné z  nejfrekventovanějších ulic vzniklo. Sotva otevřela dveře, nestačila se divit. V  téměř celé místnosti byly zdi pokryty drobnými černými dlaždičkami, vpravo u  vchodu zase stěnu zdobily různé nápisy s obrázky chemických molekul. Vypadalo to jako solidně vybavené hnízdečko mladých experimentátorů.

Foto: Pavel Kacerovský

a  černé čaje s  ovocnou příchutí nebo mléčné čajové koktejly. Do bubble tea patří tapiokové perly, ochucené želé nebo ovocné praskající kuličky. Tohle pití vzniklo už v 80. letech minulého století,“ vychrlila na udivenou návštěvnici laboratoře Miroslava Ryšková, projekt manažerka Bubbleology.

Nápoj vznikl na Tchaj-wanu Za historií této tekuté pochoutky se budete muset vydat do Asie. Na ostrově Tchaj-wan už před mnoha lety začali pít horké čaje assam (černý) a jasmín (zelený) společně s mlékem. Jelikož tam panuje velké teplo, přidávali si do nich ještě led. A protože tamní obyvatelé často využívají mopedy nebo kola, postupně přišli na to, že by mohli kelímek zakrýt fólií, aby si svůj oblíbený nápoj nerozlili. Pak to ještě vylepšili a  začali do čaje přidávat ovoce a různé příchutě.

No jo, ale proč tady mají nádoby na teplé tekutiny, vaničky s  různobarevnými tvary připomínajícími kandované ovoce, brčka a hlavně nabídku čehosi, za co chtějí peníze? „Co si dáte?“ zeptá se zpoza pultu mladý muž, který má na zádech napsáno, že je Bubbleolog. I  když je na překvapení zvyklá, tentokrát je Drbna v rozpacích. Vůbec netuší, kam to vůbec vlezla. „Právě se nacházíte uvnitř první kamenné prodejny Bubbleology v České republice. Připravujeme tady zelené

Široký výběr bubble tea.

Foto: archiv

Jen týden poté začala fungovat další partnerská prodejna v  obchodním centru Olympia Plzeň. V  obou případech jde o  stejnou prodejnu iWant, patřící pod rychle

se rozvíjející značku Smarty.cz. Ta spravuje internetový obchod a  kamenné prodejny po celé republice. Premium reseller představuje nejvyšší možný stupeň partnerství mezi značkou Apple a prodejcem v České republice. V  IGY se otevřela první partnerská prodejna v  Jihočeském kraji, v  Olympii Plzeň to byla první

Bubble tea se postupem času začal rozšiřovat i  na další kontinenty. Dát si ho mohli návštěvníci čínských čtvrtí v  Austrálii a  Spojených státech amerických. Odtud se dostal do Evropy, konkrétně do londýnské čtvrti Soho. A  právě v  britské metropoli vznikl v  dubnu roku 2011 koncept Bubbleology. Nyní je nápoj velmi populární v  Německu, do jeho tajů začínají pronikat i Poláci a nyní rovněž obyvatelé České republiky.

Takzvaná tea-voluce nápoje ale nekončila a  začalo se vymýšlet želé, v  molekulární gastronomii zase vznikaly praskající kuličky. „Ty jsou v  dnešní době populární jako součást drinku - zamrazíte šťávu, potom ji namočíte do želé, my používáme mořskou řasu, a  když ztuhlá kulička povolí, uvnitř zůstane šťáva a  obal je pružný. V  ústech po skousnutí perla praskne a  šťáva se rozplyne na vaše chuťové pohárky,“ líčila Hettešová.

Přísná pravidla přípravy Abyste mohli bubble tea konzumovat, fólii překrývající kelímek prorazíte tlustým brčkem a  už si vychutnáváte tento osvěžující nápoj, který ovšem lze podávat i  teplý. Z  nabídky budějcké prodejny na Lannově třídě dokáží Bubbleologové ve spolupráci s  vámi vytvořit na tři tisíce různých kombinací. Při výrobě nápoje ze surovin dovezených přímo z  Tchajwanu samozřejmě musí dodržovat dané postupy a  přísná pravidla přípravy. „Ke zchlazení horkého čaje použijeme led, přidáme určitý poměr ovocné chutě (víme, jaký ze dvou čajů patří do jaké chutě), v  případě potřeby dosladíme glukózovým sirupem, prošejkujeme a ovocná příchuť je hotová,“ předváděl výrobu drinku Jaroslav Bartoušek, šéf pobočky na Lannovce, kterou při cestě z nádraží nemůžete přehlédnout. Při výrobě mléčného nápoje se naopak do čaje místo sirupu přidává pudr. „Základem je takzvaný creamer, což je palmový olej a  vanilkový škrob. Tyto ingredience nešejkujeme, ale mixujeme společně s  vodou,“ doplnil hlavní budějcký Bubbleolog.

Ráj pro vyznavače značky Apple Premium reseller obchod s  výrobky Apple se otevřel ve čtvrtek 15. listopadu úderem poledne v  obchodním centru IGY v  Českých Budějovicích.

Expanze po celém světě

prodejna v Plzeňském kraji. „ Zákazníci doposud nemohli ani v  jednom z  krajů nakoupit zboží značky Apple na jednom místě. Značková prodejna dokáže nabídnout kompletní sortiment produktů v originálním Apple designu a  prostředí,“ říká Jan Kotrbáček z  maloobchodního týmu Cushman & Wakefield.

Prodejna Bubbleology na budějcké Lannově třídě. Foto: Jan Homolka Majitelem české franšízy je Budějčák Jiří Wohlmann se svojí společností Global Care, a  proto po srpnovém otevření vlajkové lodi - pražského bubble tea baru v Obchodním centru Atrium Flora - můžou tento netradiční čajový koktejl ochutnávat od října také Jihočeši v  budějckém Géčku. Dveře obchodu na Lannově třídě se otevřely 12. listopadu. „Takhle rychle neexpandovali ani v  Anglii. V  budoucnu chceme mít po celé České republice deset vlastních prodejen. Hodláme obsadit především Prahu, ale zajímavá jsou pro nás i  menší města, samozřejmě s  jinou cenovou politikou. S  tímto produktem se chceme dostat také na Slovensko,“ zmínila Miroslava Ryšková z  české Bubbleology. Podle jejích slov by se měli zákazníci ve Velké Británii brzy dočkat i  lahvových verzí bubble tea, již nyní si můžete zakoupit sadu k  přípravě nápoje doma.

KULTURA | Rozhovor s letošní nejkrásnější maturantkou Gabrielou Fialovou

strana 19

„Jsem neskutečný nervák a perfekcionista,“ myslí si o sobě Maturantka Roku 2012 Gabriela Fialová s čím porovnávat. Spíš jsem stále věci poznávala, do všeho šla naplno a byla jsem soutěží nadšená.“ Byla pro vás náročná? „Spíš se konala v  období, které pro mě bylo náročné. Měla jsem lehce po maturitě a  chtěla jsem se poctivě připravovat na příjímací zkoušky na vysoké školy. Byla náročná hlavně na nervovou soustavu, jsem neskutečný nervák a perfekcionista.“

Foto: Martina Matoušková Napsala Alena Voglová Od začátku letošního března jste mohli sledovat průběh třetího ročníku soutěže Maturantka Roku, do kterého se přes sociální síť Facebook přihlásilo více než 400 dívek z celé republiky. Do semifinále postoupilo 45 z  nich a  ve finále se nakonec utkalo deset krásek. Vítězkou se stala blondýnka ze Zruče nad Sázavou Gabriela Fialová, nyní vysokoškolská studentka, kterou Budějcká Drbna požádala o rozhovor. Proč jste se rozhodla přihlásit do soutěže Maturantka Roku 2012? „Do této soutěže se hlásila jedna slečna ze školy a  já to uviděla na Facebooku. Řekla jsem si, proč to nezkusit? Nikam jsem nemusela jezdit, jen poslat fotku a  už to bylo!“ (směje se) Probíhala soutěž podle vašich představ, nebo vás něco překvapilo, zklamalo? „V žádné podobné soutěži jsem nikdy předtím nebyla, pro mě to tedy bylo něco naprosto nového. Neměla jsem

Nenarušila tedy vaše přijímací zkoušky? „Jak už jsem zmínila, snažila jsem se naplno věnovat jak studiu, tak soutěži. Oboje nakonec dopadlo skvěle a teď studuji Pedagogickou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze.“ Jak na soutěž reagovali vaši rodiče? „Moc si na to nevzpomínám. Myslím si ale, že to přijali dobře, protože mě skoro ve všech volnočasových aktivitách podporují. Máme velmi dobrý vztah. V  průběhu soutěže stáli vždy při mně, vozili mě na různé akce spojené s  Maturantkou Roku 2012 a  pomáhali mi. Měla jsem v  nich opravdu velkou oporu i podporu.“ Co spolužáci, nedobírali si vás? „Opravdu to bylo v období, kdy jsme neměli čas řešit nic moc jiného než školu. Přátelé a nejbližší spolužáci mě ale podporovali.“ Bylo by tedy lepší, kdyby se soutěž pořádala v jiný čas? „To si zase nemyslím, přece jen je to Maturantka Roku a  kdy jindy by soutěž měla být, než po maturitě? Je to taková zkouška pro soutěžící, jak dobře dokážou koordinovat svůj čas a plně se věnovat všemu, co chtějí.“ Jak se vám líbilo soustředění finalistek na Lipně?

„Já jsem z  víkendu na Lipně byla celkem nervózní, jelikož nejsem zrovna typ člověka, který se mezi cizími lidmi cítí jako ryba ve vodě. Navíc nám bohužel ani moc nevyšlo počasí. Organizátoři ale měli v  rukávu spoustu alternativ na náhradní program. Za víkend jsme se dostaly několikrát do bazénu, do sauny, trénovaly jsme MTV dance a  choreografii na finále. Lanové centrum, které mělo být stěžejní akcí celého víkendu, nám bohužel také nevyšlo. Víkend ale určitě můžu hodnotit jen pozitivně, byla to skvělá zkušenost a  celou dobu panovala dobrá nálada.“ Co soupeřky? Bylo finále s  nimi příjemné nebo mezi vámi panovala rivalita? „Finále jsem si moc užila, jelikož jsem si mezi holkami našla skvělé kamarádky, neměly jsme s  ničím problém. Vzájemně jsme si pomáhaly a podporovaly se.“ Jak jste oslavila vítězství? „Hned další den po soutěži jsem s  přítelem odletěla do Turecka, a  to byla ta nejlepší oslava, kterou jsem si mohla přát.“ Jak vám šlo focení s profesionálním fotografem? „Petr Šebesta byl naprosto skvělý. Na začátku jsem byla trošku nervózní, ale hned jak jsem zjistila, jaký je pohodář, všechno bere s  humorem a  dokáže mi dobře vysvětlit, jak mám pózovat, spadlo to ze mě a  nesmírně jsem si focení užila.“ Nestyděla jste se pózovat ve spodním prádle či promenádovat se na mole před tolika lidmi? „Na mole jsem se nestyděla, jelikož jsem na to neměla čas myslet. Další finalistky tam byly také jen

ve spodním prádle. To bylo vkusné a hezké, takže některé z nás si mohly připadat i lépe než v plavkách.“ Co vám celá soutěž přinesla. Ovlivnila vás nějak? Naučila jste se něco nového? „Přinesla mi spoustu nového - jak kamarádky, zkušenosti, tak i  nadhled a sebedůvěru. Tohle vám nikdo jen tak nedá, musíte to zkusit sami, na vlastní kůži. A  kdo to sám nezažije, nemůže posuzovat, jaké takovéto soutěže jsou.“ Přihlásila byste se do níz novu? „Určitě, ředitelka soutěže Martina Matoušková je úžasný člověk a skvěle se s  ní spolupracuje. Celkově soutěž byla velmi dobře organizačně zvládnutá a  všem, kteří uvažují nad tím, že se do ní přihlásí, to vřele doporučuji.“ Nyní se účastníte Miss Univerzity Karlovy. Když teď můžete srovnávat, v čem se soutěže liší? „Je to velmi těžké porovnávat. Na Miss Univerzity Karlovy jsme musely projít castingem, potom jsme točily video-úkoly na finálový večer, byly jsme s finalistkami v pořadu Mixér na Óčku a tak dále. Na Maturantce Roku se stačilo jen přihlásit na Facebooku, což je pro spoustu dívek přijatelnější. Víkend na Lipně už jsem zmiňovala. Tam jsme se všechny zase více poznaly a  stihly toho za poměrně krátkou dobu opravdu hodně. Obě soutěže ale byly velmi dobře organizačně zvládnuté. Hlavní rozdíl byl taky v  tom, že jedna soutěž byla venku a  druhá uvnitř. Maturantku Roku organizovala žena a  Miss UK muž. Maturantka byla v  Českých Budějovicích, to je pro mě celkem z  ruky, a  Miss UK zase v  Praze, kde studuji. Objevuje se tam spousta faktorů, které soutěž ovlivní.“

Soutěž Maturantka Roku 2013 odstartovala Napsal Wolenby Celorepubliková soutěž Maturantka Roku již zahájila svůj čtvrtý ročník. Za sedm měsíců se její fanoušci dozvědí jméno nové královny krásy. Ta na trůnu vystřídá letošní vítězku Gabrielu Fialovou, s níž si můžete na této stránce přečíst rozhovor. Podle jejích slov je účast v  soutěži velkou životní zkušeností a vítězství by přála každé odvážné dívce. Dívky maturující v  roce 2013 se již teď můžou hlásit do soutěže prostřednictvím aplikace umístěné na oficiálním facebookovském profilu, který naleznete na adrese www. facebook.com/MaturantkaRoku. Budoucí královna se může těšit na hodnotné ceny a  zkušenosti, které se jí mohou hodit v  dalších soutěžích podobného typu. „Jsme rádi, že většina partnerů s  námi bude pokračovat i v dalším ročníku soutěže.

Chceme se zase posunout výš, a  tak usilovně pracujeme na rozšíření cen pro finalistky a zajištění financí na bohatší program,“ říká ředitelka soutěže Martina Matoušková. Jedním ze strategických rozhodnutí, které museli organizátoři udělat, byla volba místa finálového večera. „Ano, existovala možnost přesunutí soutěže do jiného města. A  pro nás by to bylo i  finančně zajímavější - myšleno v  otázce sponzoringu, respektive partnerství akce. Jenže my, organizátoři, jsme všichni rodilí Budějčáci, a  hlavně proto zůstáváme v  Budějcích!“ odtajňuje zákulisí soutěže Martina Matoušková. Loňský finálový večer se těšil velkému zájmu veřejnosti, pobavil různé věkové skupiny obyvatel a  zanechal svěží dojem příjemné letní akce na náměstí v  Českých Budějovicích. Jak už bylo zmíněno, cílem pro další ročník je podle slov pořadatelů ještě

zkvalitnit již tak nabitý program. „Chtěli bychom zachovat podobný formát, jako tomu bylo v  minulém ročníku. Zjednodušeně řečeno, rádi bychom postupovali podle následujícího itineráře - charitativní stezka pro děti a  rodiče, koncert, vyhlášení soutěže a  znovu koncert. To je formát, který funguje velice dobře a  uspokojí prakticky všechny,“ upřesňuje David Kovařík z  agentury Chilli Production, která má na starosti produkci finálového večera. Jednou z novinek je změna na pozici generálního mediálního partnera. Pro rok 2013 bude tuto funkci plnit Fajn radio v  čele Kazmou a  Brunem, kteří se ujmou moderování finálového večera. „Ze spojení s  Fajn radiem máme radost. Maturantka Roku 2013 se na nějaký čas stane součástí programu tohoto progresivního rádia, díky

kterému máme dostatek prostoru na blbnutí v  éteru i  mimo něj. Inu…, jak jinak s  Kazmou,“ dodává s úsměvem ředitelka soutěže Martina Matoušková. Jihočeské publikum se dále může těšit na koncert skupiny Pub Animals, která se po roční pauze opět objeví na finálovém večeru a  rozproudí jihočeské publikum. „Těšíme se na Budějčáky, Jihočechy, Čechy. Těšíme se na budějcký náměstí a  skvělej koncert. Teď se na chvilku zavíráme do zkušebny a  připravujeme nové písničky, které určitě představíme právě na Maturantce,“ směje se Jan Novotný z kapely Pub Animals. Sečteno a  podtrženo. Právě začíná období plné porovnávání dívčí krásy v  online prostředí. V  létě pak českobudějovické náměstí rozhýbe akce s  názvem Maturantka Roku 2013!

SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech

strana 20

Jak se jim tady s námi žije? Přestože České Budějovice nemají ani sto tisíc obyvatel, hraje se tady až nevídaný počet nejvyšších týmových profesionálních sportovních soutěží, a to extraliga hokeje, volejbalu a první fotbalová liga. Součástí kádru všech třech týmů jsou v letošní sezoně také cizinci z různých koutů světa. Budějcká Drbna si z každého sportovního odvětví vybrala jednoho zahraničního sportovce, s nímž si povídala nejen o jeho sportovní kariéře, ale také od něj zjistila, jak se mu tady s námi žije. Díky výluce kanadsko-americké NHL mohla vyzpovídat opravdovou hvězdu, vítěze Stanley Cupu z roku 2010 a v současné době hráče HC Mountfield, Kanaďana Andrew Ference, dále si podrbala s Venezuelanem Andy Rojasem, účastníkem olympiády v Pekingu, který působí ve volejbalovém týmu Jihostroje již druhým rokem, a z fotbalového mužstva Dynama si jako hosta rozhovoru zvolila mladého a nadějného srbského útočníka Miroslava Markoviće.

Vítěz Stanley Cupu Andrew Ference si nejvíc pochutná na tataráku Napsala Eva Berková Třiatřicetiletý hokejista Andrew Ference, rodák z  kanadského Edmontonu, je pravděpodobně největší zahraniční hvězdou působící v  Budějcích. Na rozhovor se mnou vyrazil po několikahodinové promo akci v  klubovém fanshopu Mountfieldu. Ani na chviličku jsem neměla dojem, že by byl nějak unavený. Na všechny moje otázky velmi ochotně odpovídal a  často mi přišlo, že si jen povídáme, než vedeme rozhovor. Celou dobu působil velice milým a  sympatickým dojmem. Skoro bych řekla, že budějcké angažmá je pro něho spíše takovým zajímavým a  příjemným zpestřením jeho profesionální kariéry. Čeho si ale nešlo nevšimnout, byl fakt, že Andrew vypadá mnohem vyšší, než se uvádí. Moje první otázka se bude týkat vašeho prvního angažmá v  Budějcích, což bylo už před osmi lety, v  roce 2004. Mohl byste čtenářům připomenout, jak vůbec vás napadlo jít zrovna sem? „Přímo o Českých Budějovicích mi řekl můj bývalý spoluhráč z  NHL Roman Turek. V  tom roce byla stejně jako letos výluka a my hráči jsme se snažili sehnat nějaké angažmá, abychom se udrželi ve formě. V  NHL to totiž funguje tak, že nikoho nezajímá, jak a  kdy se připravujete, prostě začne sezona a vy musíte být ve formě. Čili je to na každém z nás, jak se připraví. Já chtěl do konce výluky někde hrát. inzerce

Tenkrát jsem měl dvě nabídky, jednu z  Finska a  tu druhou od Romana Turka.“ Proč jste nakonec nešel do Finska, ale k nám? „V  podstatě musím říct, že to bylo tak trochu z  jazykových důvodů. Hrál jsem několik let v  Pittsburghu, kde bylo toho času snad deset českých hráčů a  v  kabině se mluvilo jak anglicky, tak kluci mluvili i  česky. Za ty roky jsem už něco pochytil a hlavně ta řeč mi byla docela blízká. Rozhodně bližší než finština. Další věcí je skutečnost, že z otcovy strany mám příbuzné na Slovensku, ale tam jsem bohužel nikdy nebyl.“ Zažil jste tedy v  Pittsburghu slavnou éru Jaromíra Jágra? „Jágra, Straku, Langa, Šlégra… Jak říkám, byla tam tehdy zrovna velká skupina Čechů, nerad bych na někoho zapomněl.“ Co vaše rodina, přijela do Čech s vámi, nebo zůstala doma. A co je vlastně pro vás teď domov? Stále Kanada? „Manželka a děti musely zůstat doma v Bostonu. Starší dcera totiž už chodí do školy a  hledat školu tady by asi bylo obtížné. Navíc nikdo neví, jak dlouho bude výluka trvat, a tak jsem je nechtěl stěhovat přes půl světa, třeba jen na pár měsíců.“ Máte jako hráči nějaké přesnější informace o  jednáních, která probíhají, a  tušíte tedy, jestli

Andrew Ference. v nejbližší době NHL začne? Pokud ano, budete hrát opět za Boston? „Jsem stále hráčem Bostonu, takže určitě budu, ale nikdo z  nás netuší, kdy k  tomu dojde a  jestli se letos vůbec začne. Pokud ano, už toho stejně moc do konce sezony nestihneme. Soutěž by se musela protáhnout až do léta. Jednou už se to stalo.“ Vrátím se zpátky k vaší rodině.Vím, že vaše manželka je bývalá úspěšná snowboardistka. K  jakému sportu zatím mají blízko vaše dcery? „Ano, manželka ve snowboardingu dokonce reprezentovala Kanadu na olympijských hrách a  stabilně se účastnila zimních X Games. Dcery jsou zatím ještě malé, ale chodí na krasobruslení, lyžují, snowboardují a zkouší řadu sportů, ale na hokej to zatím nevypadá. Původně se dokonce

Foto: Martina Matoušková učily bruslit na hokejových bruslích, ale pak viděly ostatní holčičky a  řekly, že chtějí ty krasobruslařské. On ale ženský hokej je i  u  nás stále v  plenkách a  není až tak moc populární, jak by se mohlo zdát.“ Co vy a snowboard? „Já musím říct, že miluju vlastně všechny zimní sporty. Máme k  nim v  Kanadě vážně blízko, takže snowboarduji asi od deseti let, samozřejmě jezdím také na lyžích. Jinak kdybych si mohl příště vybrat, kterému sportu bych se chtěl profesionálně věnovat, byl by to asi zrovna snowboarding, nebo možná spíš surfing. To je ale sport, který jsem se naučil až v  dospělosti a  pořád se mám ještě co učit.“ Jen tak pro zajímavost, kde se Kanaďan naučí surfovat na vlnách?

SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech „Jednou jsme po sezoně byli s  manželkou na dovolené v  Brazílii. Byla to taková ta opalovací dovolená u moře, žádné velké město. Když jsem přes den sledoval, jak místní mladíci surfují na vlnách, říkal jsem si, že bych to rád zkusil. Zaplatil jsem si učitele, a i když jsem vlastně celou dovolenou strávil spíš ve vodě než na prkně, hrozně mě to chytlo. Teď si jezdím užít vln po skončení každé sezony.“ Prakticky celý rok trávíte na ledě. Je to tak, že pak člověk jede rád na dovolenou někam do teplých krajů odpočinout si k  moři, nebo vyrazíte i na jiná místa? „K  moři jezdíme hodně, ale kdybych si měl vybavit svou nejzajímavější dovolenou, tak bych asi musel říct, že to bylo v  Tanzánii, kde jsme byli jako hráči NHL za charitou a částečně poznávali Afriku. Dostali jsme se dokonce i  k  místním kmenům až domů a  také na safari za zvířaty. Afrika mě tehdy vážně uchvátila a rád bych se tam ještě někdy vrátil.“ Teď trochu odbočím z  Afriky do Čech. Jak dlouho vám trvalo zvyknout si na místní kuchyni? Je to určitě rozdíl od té americké či kanadské, nebo ne? A chutná vám vůbec naše jídlo? „Hlavně je třeba říct, že americká a  kanadská kuchyně vlastně neexistuje. Jsou to v  podstatě jen

„Vaše pivo mi moc chutná, ale stejně jako jídlo si jeho pití velmi hlídám. Jinak když jsem se poprvé vrátil z Čech domů, zjistil jsem, že Budvar se dá ve Spojených státech docela lehce sehnat, akorát se jmenuje Czechvar. Takže i ten si doma kupuji.“

Foto: Pavel Kacerovský hamburgery, a  to není kuchyně. Zbytek je z  celého světa. Co se týká vašeho jídla, mám ho opravdu moc rád, i  když si ho nemůžu dávat moc často. Kdybych měl jmenovat, co mi chutná nejvíc, tak asi vaše vepřové, taky jsem jednou měl divočáka a byl skvělý, ale nejvíc ujíždím na tatarském bifteku. To je věc, kterou u nás vůbec nedostanete. Musím říct, že mi strašně chutná! Bohužel v  sezoně je příležitost si ho dát jen občas. Já jsem totiž ten typ hráče, který svoje jídlo docela kontroluje. Vedli nás k  tomu od malička a  mám pocit, že to patří k  profesionalitě hráče - vědět co, jak a kdy jíst.“ To mi připomnělo, že jsem se chtěla zeptat i  na to, jak vám šmakuje naše pivo? Přeci jen Budějce jsou městem piva…

Není pochyb o  tom, že čeština je těžký jazyk. Pár slov jste ale česky řekl. Jak dobře už rozumíte? „Docela jsem se začal chytat už při svém posledním angažmá tady. Řekl bych, že v  obchodě si můžu koupit všechno, v  restauraci přečtu jídelní lístek a  rozumím skoro všemu. Jinak co se týká mluvení, tak to je trochu horší.“ (směje se) Pojďme ještě jednou k hokeji. Proč jste si vybral zrovna post obránce? „To je už strašně dlouho, co jsem začal hrát v  obraně. Už to nevím přesně, ale pamatuji si, že asi tak do deseti let s  námi trenéři na všech postech dost točili. Klidně jsem mohl dvě utkání hrát v  útoku a  pak jít na dvě do brány. Když jsem jednou takhle hrál v  obraně, můj trenér za mnou po zápase přišel a  řekl mi, jak viděl, že tam hraju docela dobře a  jestli bych tam nechtěl už zůstat napořád. Potom ale také dodal, že mě to musí bavit a než se rozhodnu, tak bych měl vědět, že když budu v  NHL, tak jako obránce nebudu nikdy slavný. Já ale stejně řekl, že chci obranu hrát a  už

strana 21 mi to zůstalo.“ Až jednou s  hokejem skončíte, čemu se chcete věnovat? Máte už teď nějakou představu, co asi budete dělat? „Mě by hodně lákala práce pro charitu. Už jsem něco podobného dělal a  rád bych na to navázal. Moje žena se teď podobné činnosti v  Bostonu věnuje. Bohužel mohla začít pracovat až teď, protože i  my Kanaďané musíme čekat na zelenou kartu, a tak trvalo šest let, než mohla jít do práce. Taky bych si rád dodělal univerzitu, kde jsem byl jen pár let a  jakmile jsem přešel v  hokeji k profesionálům, musel jsem přestat, protože to nejde skloubit.“ Nakonec se musím zeptat na vaše tetování. Šlo by vůbec spočítat, kolik jich na těle máte? Představují něco určitého? „Tohle bude jen odhad, ale myslím, že v  salonu jsem byl tak patnáct až dvacetkrát. Některá tetování trvala více dní a  všechna něco znamenají. Většinou si sám nakreslím, co se mi líbí, a pak to nechám aspoň rok ležet. Pokud se mi ten obrázek líbí i potom, zajdu do salonu a  nechám si ho vytetovat. Hodně mých tetování jsou kresby od Michelangela ze Sixtinské kaple. Mám také svého oblíbeného tatéra, který mi všechno doposud kreslil sám.“

Světoběžník Andy Rojas ukázal v Budějcích svému synovi sníh Napsala Eva Berková Venezuelský volejbalový smečař Andy Agustin Guevara Rojas na rozhovor přišel se svou manželkou a  dvouletým synem. Jsou to velice sympatičtí lidé a  setkání s  nimi byla opravdová zábava. I  když Gianna měla původně strach, že nemluví dobře anglicky, nakonec rozuměla naprosto perfektně a  vtipně se do hovoru přidávala. Andy, který před dvěma měsíci oslavil pětatřicáté narozeniny, na mě zase působil jako dokonalý profesionál, který svou inzerce

práci miluje a  za volejbal by doslova dýchal. Andy, kde jinde ve světě jste hrál, než jste přišel do Budějc? „Svou první sezonu v  zahraničí jsem strávil v Řecku, pak jsem tři roky hrál v  Itálii, stejnou dobu ve Španělsku, rok na Ukrajině, dvě sezony v Kataru a  Argentině a  teď jsem druhým rokem tady v Českých Budějovicích.“ To je opravdu velký kus světa. Máte malého syna, jak těžké je s  ním cestovat? „Rozhodně to je nyní mnohem Andy Rojas s manželkou Giannou a synem Nicem.

Foto: Martina Matoušková

SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech náročnější. Dříve, když jsme byli ještě se ženou sami, tak jsme nepotřebovali dopředu tak jasně vědět, kam jdeme, kde budeme přesně bydlet, ani auto jsme nepotřebovali. Teď si chceme být dopředu jisti, že je všechno zařízené, jako třeba pojištění, bydlení a tak dále. Co je ale fajn, že cestování letadlem náš syn zvládá bezvadně. Zatím všechny lety prospal. Nicméně první noci v  jiném časovém pásmu jsou vždycky těžké. Například tento rok nám celou první noc proplakal. U  nás máme o  šest hodin méně, a  tak je Nico první dny vždy trochu rozhozený.“

zemí, ve kterých jste žili, vám byla nejbližší? „Pro mě to bylo určitě Španělsko. Jejich kultura, počasí a  jazyk jsou velmi shodné s tím, na co jsme zvyklí z  domova. Také se nám moc líbilo v Itálii.“ Gianna: „Mně se nejvíc líbilo v  Itálii. Mám tam příbuzné a  velmi často jsme je jezdili navštěvovat. A  také italština pro nás není těžká. Zato čeština je jiný oříšek. Je ale fajn, že tady máme pár španělsky mluvících přátel, Čechů i  cizinců, a  tak si mám i já s kým popovídat.“

Kde přesně ve Venezuele žijete? „Bydlíme přímo v  hlavním městě Caracasu. Máme tam se ženou dům a samozřejmě i naše rodiče a přátele, čili je to náš domov, kam se po každé sezoně vracíme.“ Jak rychle jste si zvykli na bydlení tady v Čechách? Máte tu stejný byt jako v loňské sezoně? „Ano, s  bytem jsme moc spokojeni. Jelikož jsme tady byli již vloni, vůbec nebyl problém si zvyknout. Jediné, co se změnilo, je to, že jak malý Nico roste, dělá větší rámus a dupe, tak sousedi na nás ze začátku roku neustále tloukli, aby přestal. Budou mu teprve dva roky, a  tak mu vysvětlete, že nemá běhat… to je dost těžké. Poslední dobou se už sousedi tak často neozývají, snad si tedy zvykli.“ A co naše počasí? „Největší chladno jsme zažili na Ukrajině. Bylo tam celou zimu více jak dvacet pod nulou, a to i přes den, takže vaše zima pro nás až tak krutá není. Navíc Nico vloni poprvé viděl sníh a  moc se mu líbil. Takže to, že jsou tady čtyři roční období, je pro nás velmi zvláštní.“ Zkoušeli jste už nějaké zimní sporty? „Já jsem byl jednou v  Itálii v  rámci zimní přípravy s klubem na běžkách. Bylo to zajímavé a moc se mi to líbilo. Zároveň je však běžkaření velmi těžký sport. Myslím, že kdybych měl šanci jezdit častěji, docela by mě bavilo, takhle to ale pro mě byla velká dřina.“ Tak to tedy musela být pro hráče z  Venezuely docela exotická zkušenost. Povězte mi, která ze inzerce

Foto: Jan Homolka Andy, jak vlastně na vás mluví trenér? A co spoluhráči? „Trenér mluví na tréninku vždycky česky, ale co se týká volejbalu, tak čeština není až tak těžká. Volejbalová terminologie je prakticky ve všech jazycích podobná. Jinak ale máme v  týmu hráče, kteří umí italsky. Když něčemu nerozumím, Jakub Novotný, Peter Pláteník nebo Petr Zapletal mi to vysvětlí. Řekl bych, že nejvíce komunikuji s  Pátkem (Jakub Novotný - pozn. autorky). Také nesmím zapomenout na Standu Pochopa, který mluví španělsky a  je to takový náš anděl strážný, protože pokud máme nějaký velký problém, vždy nám ho pomáhá řešit.“ Kdy jste se rozhodl, že budete hrát právě volejbal? Co jiné sporty, nelákaly vás? „U  nás ve Venezuele je národním sportem baseball, který hraje snad každý kluk. Když mi bylo asi deset, dostal jsem se do skupiny dětí, kde všichni hráli volejbal. Nemohl jsem pochopit, proč dělají právě ten sport pro holky, ale začal jsem s  nimi. Za nějakou dobu mě to strašně chytlo

a  začalo bavit. Teď jsem v  podstatě jediný z  té původní party, kdo hraje dál a profesionálně. Kdybych ale měl šanci vybrat si jiný sport, tak v příštím životě bych chtěl být tenistou. Tenis prostě miluji. Jako hráč i  divák. V  podstatě to u  nás není žádný velký sport, ale tady v  Evropě se hodně sleduje a já jsem jeho velkým fanouškem.“ Taky milujete Rogera Federera, stejně jako já? „Kdybyste otevřela mou skříň, tak by na vás vyskočila spousta oblečení s iniciály RF. Roger je prostě nejlepší, možná dokonce vůbec nejlepší sportovec všech dob. Strašně mě mrzí, že zrovna k  němu jsem se na olympiádě blíž nedostal. Mám ale fotky s  Nadalem a  Djokovićem, také oni jsou velcí hráči.“ U  té olympiády bych se ráda zastavila. Vím, že jste byl v  Pekingu. Jak se vám tam líbilo? Přeci jen olympijské hry nejsou akcí, která se koná každý den a  Peking je určitě zajímavé město s velmi odlišnou kulturou. „To ano, Číňané jsou opravdu zvláštní. My jejich mentalitu asi těžko pochopíme, ale tady na hrách byli všichni naprosto skvělí. Byla to opravdu mamutí akce, ale co bych opravdu vyzdvihl, je olympijská vesnice. Pro mě jako sportovce bylo naprosto úžasné setkávat se s  těmi opravdu největšími hvězdami na světě. Spousta z nich jsou velice fajn lidé a  ochotně vám dají autogram a  vyfotí se s  vámi. Kobe Bryant, Rafael Nadal i  Novak Djoković byli velmi ochotní, pouze okolo Rogera Federera byl takový rozruch, a  tak vždycky, když se tam objevil, po pár dnech odjel do vlastního hotelu, aby měl více klidu. Ani se mu nedivím.“ Chodili Číňané na volejbalová utkání, nebo byly haly spíš prázdnější? „Já nevím, jestli volejbalu rozumí, ale vždycky přišla neskutečná spousta lidí. Na posledních utkáních skupiny, když šlo o  postup, jsme hráli v  hale, která pojmula až 70 tisíc diváků a  bylo úplně plno. Byl to úžasný zážitek. Pro sportovce asi největší, který může zažít.“ Teď trochu z  jiného soudku. Nechci říct, že byste měl přestat

strana 22 s  volejbalem, ale co plánujete po konci kariéry? „Budu pravděpodobně pracovat s  otcem v  jeho stavební firmě, ale také jsem studoval ve Venezuele vysokou školu, kterou bych si chtěl dodělat a  možná se věnovat potom něčemu trochu jinému.“ Gianna: „Hlavně Andy nikdy hrát nepřestane, bez volejbalu by umřel. (směje se) Navíc je opravdový profesionál. Správně jí, alkohol skoro nepije, pečuje o  své tělo, pravidelně trénuje a  posledních několik sezon tvrdí, že tahle je ta poslední, co hraje. Takže já mám dojem, že nikdy neskončí.“ Gianno, jakou profesi jste vlastně dělala ve Venezuele vy? Nyní jste na mateřské dovolené a v Čechách je asi kvůli jazyku těžké sehnat práci… Až se ale vrátíte domů, čím budete? „Já jsem vystudovaná právnička a  každý rok, když přijedeme domů, pomáhám v  soukromé právní praxi mé mamince. Takže až se vrátíme, budu tam pracovat na plný úvazek. Tady v  Čechách jsem o  práci ani neuvažovala, ale ve Španělsku jsem normálně pracovala.“ Jaké jsou vaše koníčky, sportujete? „Já jsem totální nesportovec, vůbec Andymu nerozumím, co na tom má. (směje se) Ale velmi ráda čtu a pokud mám čas a  peníze, tak strašně ráda nakupuji. To je až taková moje neřest.“ Ještě poslední otázka. Jak těžké je pro vás vařit z  českých surovin? Určitě vaše a  naše kuchyně jsou hodně odlišné. Máte tady v  Čechách s  Andym nějaké oblíbené jídlo? Andy: „Já mám vaše jídlo moc rád. Když bych ale měl jmenovat jen jedno, tak asi pečené koleno. To je opravdu vynikající.“ Gianna: „Andy ale jídlo celkově miluje. Nechci zrovna říct, že sní všechno, ale chutná mu všude. Naše jídlo je velmi odlišné. Jsem velkým fandou venezuelské kuchyně a  naštěstí tady nemáme problém sehnat suroviny. Všechno normálně koupíme v  supermarketu a  já to pak doma uvařím. Chci, aby Nico byl zvyklý spíše na naše jídlo, až se do Venezuely vrátíme.“

SPORT | Zahraniční sportovci v českobudějovických klubech

strana 23

Miroslav Marković nejenže hraje fotbal, ale stíhá ještě studovat vysokou školu a  já hraju tady. Na dovolenou se nechystám, protože si všechny doma chci moc užít.“ Kvůli cestování po zahraničí je asi těžké všechno skloubit se školou. Stihl jste doma dostudovat? „Mám maturitu na gymnáziu a  teď jsem začal studovat dálkově v Bělehradě vysokou školu. Řekl bych, že u vás by to asi odpovídalo vysoké škole ekonomické.“

Miroslav Marković. Napsala Eva Berková Výborná čeština fotbalisty Dynama Miroslava Markoviće mě úplně šokovala. Nepamatuji si, že bych někdy potkala cizince, který zvládal náš jazyk s  takovou bravurou. V  průběhu rozhovoru mi ale bylo jasné, že hovořím s  velmi inteligentním mužem, který má ve svých třiadvaceti letech toho nečekaně hodně za sebou a  velmi dobře ví, co od života chce a  za jakými cíli kráčí. Míra působil jako sympatický a  skromný člověk, a  tak o  nějaké namyšlenosti nemohla být u mladého Srba ani řeč. Kde jste se naučil tak skvěle česky? Vím, že tady už nějakou dobu působíte, ale mluvíte naprosto perfektně. „Musím říct, že moje jazykové začátky nebyly zrovna růžové. V  podstatě jsem měl kvůli řeči první půlrok pocit totální izolace, ale samozřejmě jsem se snažil česky co nejdřív naučit, i když učitelku jsem nikdy neměl. Řekl bych, že jsem začal trochu rozumět až právě po těch šesti měsících. Do té doby to bylo dost kruté. Teď jsem v  Čechách už čtvrtým rokem a  je to samozřejmě mnohem lepší.“ Kdybych nevěděla, že jste cizinec, vůbec bych to nepoznala. Přečetla jsem si o vás, že první sezony u nás jste strávil v  Ostravě. Pomáhali vám s češtinou vaši spoluhráči? „V  podstatě jsem zezačátku měl pocit, že se se mnou nikdo nechce ani moc bavit. Věděl jsem, že někteří kluci mluví anglicky, ale se mnou moc nekomunikovali. A  právě to mě donutilo na češtině víc zapracovat. Teď už nemám žádné problémy.“ V Čechách jste hrál už na několika místech. Které město se vám líbilo nejvíce? „Určitě Praha. Je to moc krásné historické město s  velkými možnostmi. Život v  metropoli jsem měl opravdu moc rád, ale musím říct, že České Budějovice jsou druhým nejhezčím místem, kde jsem zatím

Foto: Martina Matoušková hrál. Město je velké tak akorát, má krásné náměstí a  já bydlím skoro v  centru, což je také moc příjemné. Na druhou stranu nejhorší byla asi Ostrava. Tam opravdu není nic moc k vidění.“ Je vám teprve třiadvacet a jak jste zmínil, již čtyři roky hrajete v České republice. Kdy jste vůbec odcházel z domova? „To už je strašně dávno. Já nebydlím doma od svých deseti let, kdy jsem odešel hrát do Partizanu Bělehrad. Tam jsem prošel vlastně všemi žákovskými kategoriemi, pak jsem se vydal do Krky ve Slovinsku a  potom sem do Čech.“ Odcházel jste v  takhle útlém věku od rodičů, nebo se stěhovali s vámi? Jak daleko od Bělehradu je město, kde žijete? „Bydlíme v  malé vesnici asi sto kilometrů od Bělehradu. Rodiče se mnou jít nemohli, protože museli pracovat, takže v  Bělehradu jsem bydlel sám se stejně starým kamarádem. Může to znít drsně, ale pokud se člověk chce s  fotbalem někam dostat, tak musí pro to něco obětovat. Partizan je nejlepší srbský klub. U  nás v  rodině hrávali fotbal děda i  táta, a  tak jsem nikdy nepochyboval, že budu hrát taky. Bohužel je ale třeba přinést tomu sportu nějakou oběť.“

Máte při svém vytížení ještě čas na koníčky? „Ani moc ne, ale nějaký čas si udělám. Poslední roky mě například strašně chytil tenis. U nás v Srbsku se tenhle sport začal zvedat s  příchodem velkých hráčů, jako je Djoković či Tipsarević, také naše hráčky jsou ve světové špičce. Tenis chce u nás hrát každý, a  já jsem taky začal. Pokud mám volno, jdu si zahrát. Snad se už začínám i trochu zlepšovat. Jsem totiž naprostý samouk.“ Vraťme se ještě k  fotbalu. Určitě máte svůj tajný cíl, kterého byste chtěl dosáhnout. Prozradíte nám ho? „Svůj cíl určitě mám, ale asi se nebude moc lišit od jiných hráčů. Chci se dostat s fotbalem co nejdále a hlavně do nějaké opravdu kvalitní soutěže. Tím nechci říct, že česká liga není dobrá, ale soutěže v Itálii, Španělsku, Anglii nebo Německu jsou určitě o  kus lepší. Nemám přímo nějakou zemi, kde bych chtěl hrát, ale zahrát si tyhle ligy je mým snem. Jsem ale realista a  vím, že dostat se rovnou do Španělska je skoro nemožné, a  tak bych se teď rád podíval třeba do Belgie, kde je prostor i pro mladší hráče. V  podstatě ale musím říct, že mým hlavním cílem je vydělat dost peněz, abych se mohl vrátit

zabezpečený do Srbska a  žít tam se svou rodinou.“ Chtěl jste vždycky hrát v  útoku? Nelákala vás někdy obrana nebo záloha? „Byl jsem typický malý fotbalista, který chtěl vždycky dávat góly, takže obrana mě určitě nikdy nelákala. Nicméně to, že hraju v  útoku, je zásluha i  mých trenérů. Kam mě to ale trochu táhlo, byl post brankáře. Myslím, že na to musí mít člověk přímo povahu. Gólman je ve fotbale jeden z  nejdůležitějších článků. Nejenže chytá, ale řídí si i  celou obranu a  přitom je na to nakonec vždycky sám. Zajímavé také je, že ve všech týmech, kde jsem hrál, jsem měl vždycky s  brankářem výborné vztahy, a  to i  když jsem mu na trénincích dával góly.“ Stejně jako Andrewa Ference a  Andyho Rojase se musím i  vás zeptat na české jídlo. Máte nějaké oblíbené? „Vaše jídlo mi docela chutná a  řekl bych, že se tady dá jíst i velmi zdravě. Co ale úplně miluju, je pečené vepřové koleno! Nikde jinde jsem to zatím neviděl a  musím říct, že ho mám moc rád. Bohužel je to velice těžké jídlo, a  tak si ho můžu dopřát jen velmi málo. Snažím se hlídat si jídelníček, protože pokud jím dobře, mám pocit, že podávám i  lepší výkony. Jinak srbská kuchyně je od české docela odlišná. Celkově jsou naše jídla asi trochu lehčí.“ Co vám u nás nejvíc chybí? „No, je to takové otřepané, ale musím říct, že určitě nejvíc mi schází rodina a přítelkyně. Taky samozřejmě kamarádi, na které se domů moc těším.“

Už jste si po takové době na odloučení od rodiny zvykl? „Jsem rodinný typ, takže si na to odloučení nezvyknu asi nikdy. Je to pro mě moc těžké, ale beru to tak, že moc dobře vím, proč jsem tady, a čeho chci v životě dosáhnout. Tohle je ta daň.“ Předpokládám, že během zimní pauzy se vrátíte domů. Na co nebo na koho se těšíte nejvíc? A budete celou dobu doma, nebo pojedete někam na dovolenou? „Pro mě je dovolená být doma. Moc se těším na rodiče, sestru a  svou přítelkyni, se kterou se moc nevidíme, protože ona studuje v  Srbsku

Útočník Dynama Miroslav Marković v prestižním zápase s Viktorií Plzeň při souboji s Davidem Limberským. Foto: Pavel Kacerovský

SPORT | Podzim na fotbalových trávnících

strana 24

Fotbalová sezona je v poločase

Kapitán Roudného Libor Matoušek a další obránce Malše Michael Průcha (zleva) hasí nebezpečí před svojí brankou v jihočeském derby s Českým Krumlovem. Foto: Pavel Kacerovský Napsal Martin Špát Od letošního léta bojovaly fotbalové kluby ve všech soutěžích o body do tabulky podzimní části sezony. Hráči nabídli divákům spoustu zajímavých duelů, sporných situací i krásných branek. Nyní je ročník 2012/2013 v poločase a většina aktérů si dopřává zaslouženého odpočinku v rámci zimní přestávky. Budějcká Drbna v průběhu podzimu dění na trávnících poctivě sledovala, a tak vám nyní může přinést bilanci týmů, které budějcký region zastupovaly na republikové i krajské úrovni. Gambrinus liga 15. SK Dynamo České Budějovice Prvoligový celek Dynama vkročil do nového soutěžního ročníku skvěle a na úvod porazil, jak se později ukázalo, silnou Sigmu Olomouc. Pak ale přišlo pět porážek v řadě a vedení klubu se rozhodlo odvolat trenéra Františka Cipra, jehož místo zaujal odvolaný kouč Slovácka, prachatický rodák Miroslav Soukup. Pod jeho taktovkou v následujících duelech České Budějovice dvakrát remizovaly a v důležitém střetnutí porazily Teplice. S blížícím se koncem podzimu se Dynamo dokázalo odpoutat ode dna tabulky vítězstvím na půdě Hradce Králové a domácím tříbodovým ziskem proti trápící se Slavii. Poslední dvě kola však Soukupovým svěřencům nevyšla a po prohrách v Jihlavě a s Mladou Boleslaví klesli na předposlední místo tabulky Gambrinus ligy. Trenér Dynama Miroslav Soukup: „Spokojeni určitě nejsme, naším cílem bylo nefigurovat na sestupových inzerce

příčkách, což se nepovedlo. Odehráli jsme slušné zápasy a měli sérii, kdy se nám dařilo bodovat. V domácích zápasech jsme ale měli získat víc bodů. Remízy s Duklou, Slováckem a prohra s Boleslaví jsou pro nás obrovskými ztrátami. Hodně mě mrzí i prohra v Jihlavě gólem v závěru duelu. Když jsem si dělal analýzu obdržených branek, nejvíc mě trápí branky, které jsou nejjednodušším způsobem řešitelné, a to ty ze standardek. Těmi jsme se připravili o pět bodů. Na určitých postech máme velkou kvalitu, troufnu si říct nadprůměrnou, jinde je ale konkurence i kvalita nižší. Na nás je, abychom to zvážili a kádr posílili alespoň na čtyřech postech. Budeme intenzivně shánět stopera na místo Tomáše Řepky, pravého obránce a určitě musíme nahradit na levé straně zálohy Sandra, který vinou zranění do hry zasáhne nejdříve v dubnu. Z devíti vstřelených gólů za mého působení jich dali Řezníček s Táborským šest, což je velmi kvalitní výkon této útočné dvojice. Sandro byl podle kanadského bodování u více jak poloviny branek. O víc mě mrzí, že o něj přicházíme. Nejvyrovnanější výkony podával kapitán Lengyel, jenž byl i jedním z nejplatnějších hráčů.“ Česká divize A 14. TJ Malše Roudné Nováček z Roudného vstupoval do nejnižší republikové soutěže s hodně mladičkým kádrem, což se asi z převážné části podepsalo na nevyrovnanosti výkonů. Malšané sehráli například tragické zápasy na Doubravce (0:8) a ve Štěchovicích (1:7), pak ale třeba dokázali připravit první porážku tehdejšímu lídrovi z Rokycan či zvítězit na horké půdě Táborska. Nakonec Roudné obsadilo první sestupovou pozici, ze které se na jaře dá určitě uniknout. Ve vyrovnané divizní tabulce ztrácí Malše pouhých pět bodíků na šestou příčku. Trenér Roudného František Mertl: „Kdybychom získali o tři body víc, tak by to odpovídalo našim tužbám. Vzhledem k mladému kádru zatím nemáme na to, abychom mužstva přehrávali fotbalově, takže jsme vsadili na nasazení a takovou tu zdravou agresivitu. Do jara půjdeme s cílem divizi zachránit. Po vhodném doplnění kádru si troufám tvrdit, že tento cíl naplníme. Potřebovali bychom alespoň dva zkušené kluky, kteří by dokázali naši hru usměrnit. Rád bych středního záložníka a posilu do útoku, ale uvidíme. Nejstabilnější formu měl

poctivý kapitán Matoušek, který do některých zápasů nenastoupil úplně fit, ale přesto se kousl a nakonec vždy patřil k oporám. Vyzdvihl bych i brankáře Jirkala, ten nás v některých okamžicích hodně podržel a doufám, že v tomto trendu bude pokračovat i na jaře.“ Chance krajský přebor 4. TJ Hluboká nad Vltavou Nejlepší postavení v jihočeském krajském přeboru z budějckých mančaftů po podzimu zaujímá mužstvo, které trápí nejhorší defenziva v soutěži (inkasovalo 39 branek). Hluboká po 15. kole obsadila vynikající čtvrtou příčku, na kterou ji vynesly především výkony z domácího prostředí. V podzámčí přivítali Hlubočtí osm soupeřů a jen Rudolfov se Sedlicí uhrály cennou remízu, zbývajících šest mačů svěřenci kouče Borového ovládli. Za rámeček si naopak modrobílí určitě nedají zápasy v Dačicích (1:5), Dražicích (0:8) a Písku B (0:6). Trenér Hluboké Milan Borový: „Pohled na tabulku je samozřejmě krásný a určitě je pro nás čtvrtá příčka úspěchem. Rádi bychom tohle umístění obhájili i na jaře, když se ale podívám na smečku pronásledovatelů za námi Jankov, Třeboň, Jindřichův Hradec - tak to bude obrovsky těžké. Těší mě, že jsme z našeho stadionu udělali nedobytnou tvrz. Radost mi také udělaly vítězné zápasy v Jindřichově Hradci a doma s Jankovem, které jsme nejen vyhráli, ale zároveň jsme předváděli atraktivní a kombinační fotbal. Naopak pořád v hlavě mám tři nepovedené duely, v nichž jsme dostali pořádný příděl. Nerozumím tomu, že s tou samou sestavou dokážeme odehrát vynikající utkání a pak v jiném mači inkasovat pět, šest nebo osm gólů. Nadstandardní výkony podávali střelec Dudek, Horejš, mladý Antoš a poctivý kapitán Čermín. Nesmím ale zapomenout na Jiřího Povišera. Ten když nastoupil, vždy mužstvo obrovsky pozvedl. S Jirkou jsme domluveni na spolupráci i na jaře.“ 7. SK Jankov Fotbalistům Jankova po vydařeném úvodu sezony, kdy vévodili tabulce, zvlhl střelecký prach a po sérii třech zápasů bez vstřeleného gólu následoval pád do nižších pater. Ten byl navíc umocněn špatnými výkony na domácím hřišti, kde plejeři vedeni Ivo Čechem nedokázali zvítězit čtyřikrát po sobě. Zelenobílým nakonec patří třetí nejhorší postavení v tabulce domácích duelů, naproti

tomu nikdo v krajském přeboru nezískal na hřištích soupeřů tolik bodů (12), jako Jankov. Trenér Jankova Ivo Čech: „Získali jsme o čtyři body méně než vloni, a to je počet, který mi chybí do spokojenosti. Absolutně jsme propadli s Rudolfovem, který nás vyučil šestibrankovým přídělem, hra na jednu bránu nám nebyla nic platná ani se Sedlicí. Celkem úspěšní jsme byli na hřištích soupeřů, výhry v Soběslavi, Dačicích a Jindřichově Hradci jsou velmi cenné, stejně jako domácí triumf nad Dražicemi. Naše výkony nebyly úplně vyrovnané, odráží se v nich i zdraví hráčů a jejich tréninková účast v průběhu sezony. Do hry se dostalo 19 fotbalistů, což je poměrně velké číslo. Naším cílem je záchrana soutěže a stabilizace kádru. Jediný, kdo z hráčů nechyběl ani minutu, je Řezníček, který byl také několikrát v sestavě kola krajského přeboru, ale i on si vybral slabší chvilky. Obrana nás v průběhu podzimu ale tolik netrápila. Větší starosti jsme měli s útočnou činností. Musím konstatovat, že v zápasech, ve kterých jsme bodovali, většinou nastoupil útočník Štefl, jenž se stal i naším střelcem podzimu.“ 12. SK Rudolfov Ve vyrovnané tabulce dopadl nejhůře Rudolfov, který má náskok na poslední Vodňany pouze tři body. Svěřenci trenéra Zdeňka Čadka se stali nejhorším mančaftem před domácím publikem, když ze sedmi duelů zvítězili jen jednou a získali pět bodů. O to víc překvapivé a cenné byly body ze hřišť soupeřů, kde se Rudolfovští umístili na třetím místě za Jankovem a rezervou Písku. Nejpovedenější duel sehrál Rudolfov bezpochyby v derby s Jankovem, když na rivalově půdě zvítězil 6:2. Trenér Rudolfova Zdeněk Čadek: „Naše postavení v tabulce není špatné, ale mohlo být určitě lepší, kdybychom v některých zápasech body zbytečně neprohospodařili. Měli jsme problémy se začátky utkání, kdy mužstvo brzy inkasovalo a celý zápas už jen dotahovalo. Mrzí mě spousta poztrácených bodů v domácím prostředí, ale je třeba si uvědomit, že jsme doma přivítali první tři celky tabulky, s nimiž se tedy bodovat nepodařilo. Na jaře nás čeká v podstatě zase boj o záchranu. A já věřím, že krajský přebor zachráníme, neboť se všemi týmy, které jsou pod námi, odehrajeme duely na své půdě. Z hráčů se nejvíce dařilo Syrovátkovi a stabilní formu měl i kanonýr Zach.“

ŽIVOT A STYL | Zimní módní trendy očima návrhářky

strana 25

Módní tipy pro všechny dámy, kterým není v žádném ročním období lhostejný jejich vzhled

Už víte, co v zimě frčí?

Budějcká fashion designérka Monika Zahradníková o módních trendech na chladné a plesové období slušivé typy kabátů patří „áčkový“ střih s  klopami a  páskem. Vložte mezi své obyčejné kabáty trochu originality i nového šmrncu a pořiďte si ojedinělý kousek. Nebojte se při výběru odvázat, pokud nic nesplňuje vaše požadavky, není nic jednoduššího, než oslovit módního návrháře. Nejenže vám poradí s  výběrem vhodného střihu, materiálu či barvy, ale zároveň si zde kupujete i  kvalitu a  pečlivé provedení. To je velmi důležité, pokud chceme mít kabát několik sezon. Mezi letošní doplňky patří dlouhé rukavice, které se perfektně hodí ke kabátu s  tříčtvrtečními rukávy. Zkuste experimentovat s  různými délkami a  barevností šátků i  pletených šal, které můžou ladit třeba jen s  botami, rukavicemi či kabelkou. Pokud je váš kabát delší než k bokům, volte boty na vysokém podpatku. Opticky vás to prodlouží.

Šaty a sukně v zimě? Proč ne! Pokud jste majitelkou postavy s  ženskými křivkami á la přesýpací hodiny, bude vám jistě slušet pouzdrová sukně. Ta se nenosí na bocích, ale vytáhnutá kousek nad pasem. Pouzdrovou sukni perfektně sladíte a  změníte její „usedlost“ se zajímavějšími kousky svršků. Nýtová halenka, krajkový top budou ideální volbou. Hledejte i mezi výraznějšími barvami - neonovou nebo červenou. Máte nějaké to kilo navíc? Nezoufejte, pouzdrová sukně může slušet i  vám. Dejte však přednost tmavším odstínům a  nezastrkávejte top za její lem a  slaďte ho v  barvě se sukní. Budete hned vypadat o pár centimetrů vyšší. S  větším bříškem a  zadečkem se radši tohoto střihu vyvarujte.

To samé platí i naopak. Pokud budete mít zdobené šaty, složitého střihu, postačí jen psaníčko. Nezapomeňte, abyste šperkem nenarušili linii šatů. Mladé dívky si oproti starším dámám mohou dovolit i  barevnější kombinace šatů, například červené, sytě zelené či zlaté. Starší dámy ať volí v  tlumenějších odstínech, jako je šedá, temně modrá či burgundská. Nepřeberné množství šatů nabízí salóny, kde vám šaty zapůjčí. Proškolení zaměstnanci vám jistě rádi poradí. Půjčovné se pohybuje v  průměru od 1000 do 3500 korun. Dodržujte zásady správného oblékání k  určitým slavnostním příležitostem. Předejdete tak zbytečnému faux pas. K  dodr žení společenského dress codu se na mě můžete kdykoliv obrátit. Kontakt najdete na webových stránkách www. monikazahradnikova.cz.

Baleríny k plesovým šatům Ples je už za dveřmi. Máte dokonalé šaty, doplňky, účes a  ladíte s  partnerem. Přesto si lámete hlavu, zda jste ty nové páskové boty na podpatku dostatečně vyšlápla. Nenechte si zkazit večer tím, že ho prosedíte. V  dnešní době můžete zvolit i  elegantní baleríny, které vypadají roztomile a pod dlouhými plesovými šaty se schovají. Poseté křišťálovými kamínky, flitry nebo krajkové jsou ideální volbou. Tyto boty si může dovolit každá dívka či žena. Nebudete nervózní a  uvidíte, jak druhý den budou vaše nohy vděčné.

Vyhýbat se v  zimě nemusíte ani šatům. Stačí zvolit pevnější materiál a doplnit je teplými punčochami.

V záři reflektorů Finalistka Maturantky Roku 2012, Budějčanda Nikola Franková, v kabátu z nové kolekce návrhářky Moniky Zahradníkové. Foto: Martina Matoušková Napsala Monika Zahradníková Sezonu letošních zimních kolekcí otevírají různorodé barvy, mezi které mimo jiné patří velbloudí srst, khaki, najdeme tady i námořnickou modrou a nepřekvapí nás ani stálice - klasická černá. Tyto barvy se nosí několik let a další roky určitě ještě budou. Sluší jak kabátům, tak i sáčkům. Těmito barvami ale jejich škálu neuzavíráme. V  kolekcích slavných

návrhářů se objevují i  barvy jako skořicová, tmavě modrá, brčálově zelená. Letí i fialová, která v podobě topu na párty či podzimního svetru skvěle doplní černé kalhoty. Můžeme ji nosit v  jakémkoliv ročním období, je to optimistická a zářivá barva.

Teple v kabátě Na výběr máme ze spousty materiálů - bavlna, ovčí vlna, kašmír, kůže či „chlupaté“ látky se nejlépe hodí při výběru kabátu. Mezi klasické

Plesová sezona už pomalu ťuká na dveře. Čím dál tím více žen si nechává šaty ušít přímo na míru. Podtrhnou tím svou ženskost a  vyzdvihnou originalitu a  jedinečnost. Stále populární materiály na společenské šaty jsou splývavé saténové či mušelínové látky. Letos dominují střihy obtékající postavu nebo decentně se rozšiřující od pasu dolů. Často jsou dozdobené i  různými kamínky, perlami či flitry. I  tady platí pravidlo „méně je někdy více“. K jednodušším šatům, bez výrazného zdobení, se skvěle jako doplněk hodí masivnější náušnice, náramek či výraznější psaníčko.

Tyto plesové šaty jsou také dílem budějcké fashion designérky Moniky Zahradníkové. Na snímku je ředitelka soutěže Maturantka Roku Martina Foto: Miroslav Talášek Matoušková.

PR text | levneELEKTRO.cz | Tip na vánoční dárek

strana 26

Nevíte, o co napsat Ježíškovi? Vyberte si některý z tabletů iPad 3. generace zůstává i  nadále nejlepší volbou. S  úhlopříčkou 9,7 palců a operačním systémem iOS 5.1 je díky svým technickým parametrům a  pestré nabídce aplikací a  služeb zkrátka nedostižný. Uživatelé ocení jeho dobře čitelný displej ve světlém prostředí nebo kvalitní a  výjimečně ostrý obraz. Velice dobré je také jeho dílenské zpracování. V  těchto dnech také Apple uvádí na trh nový iPad 4. generace s  o  něco rychlejším procesorem a  novým konektorem.

iOS či Android? Apple iPad 3. generace Připravili jsme pro vás tipy na skvělý vánoční dárek od LevneElektro. cz. Díky svým praktickým rozměrům, snadné, elegantní obsluze a  použití v  jakékoliv situaci se staly tablety jedním z  nejsvůdnějších fenoménů dnešní doby. Tablet vám umožní surfovat na webu, číst texty, prohlížet si fotografie, sledovat video či hrát hry. Na rozdíl od počítačů jsou tablety lehké, díky své velikosti snadno přenosné. Tablet můžete mít u sebe v  kabelce nebo baťůžku neustále. Jeho ovládání je jednoduché a intuitivní, což jistě ocení i uživatelé nováčci. Počátek tabletů patří jednoznačně velice oblíbenému iPadu od společnosti Apple. Letošní

Důležitou a  nedílnou součástí všech tabletů je operační systém. S  ním souvisí vzhled a  filosofie uživatelského rozhraní a v neposlední řadě množství i kvalita aplikací. Apple, který používá operační systém iOS, si striktně hlídá, jaké aplikace pustí do oběhu (klade důležitost na jejich

kvalitu a  jednoduchost obsluhy), na druhé straně u  konkurenčního Androidu žádná pevná pravidla týkající se kvality, funkčnosti a snadné obsluhy aplikací neexistují. Výhodou Androidu je, že kdokoliv dostatečně schopný může napsat

vlastní aplikaci a  nabídnout ji zdarma například v  oficiálním obchodě Google Play. Android má také svou výhodu v  možnosti rozšíření kapacity tabletů pomocí paměťových karet. U  iPadu tuto možnost nenajdeme.

a  Samsung Galaxy Tab 2 10.1. celkem úspěšně dohánějí náskok konkurence ze strany Applu. Oba modely mají velmi dobrý dotykový displej a  kvalitní obraz. Všechny tyto tablety se umístily na předních příčkách listopadového vydání časopisu dTest a  najdete je v  internetovém obchodě www. levneelektro.cz za příznivé vánoční ceny.

Výdrž baterie Vzhledem k  tomu, že budete s  největší pravděpodobností tablet brát s  sebou, je jeho provozní doba jednou z  nejdůležitějších veličin. Po nabití by měl vydržet déle než jeden den. Některé tablety však vydrží na jedno nabití i méně než 4 hodiny.

A co rozměry? Většina uživatelů považuje za ideální tablety s rozměry okolo deseti palců, tj. cca 25 centimetrů. Do značné míry je to však otázka preferencí. Pokud upřednostňujete skladnost či nižší cenu, sáhněte po jednom ze 7palcových tabletů s  úhlopříčkou necelých 18 centimetrů. Malé tablety patřily dříve Androidu, nyní je však najdeme i  u  nového 7,9palcového iPadu Mini s  úhlopříčkou 20 centimetrů. Menší dotyková klávesnice se však méně pohodlně používá a na větším displeji se také lépe sleduje video. Vše záleží tedy na konkrétních požadavcích každého uživatele. Mezi nejlepší tablety patří jednoznačně iPad, který je následovaný modely s  Androidem. Asus Transformer TF700T

Levnější alternativou pro ty, kteří netrvají na velkém tabletu, je pak 7palcový tablet Sencor Element 7V2 s  operačním systémem Android 4. Ten poskytne prostředí pro pohodlné užívání nejrůznějších internetových služeb včetně pohodlných videohovorů přes integrovanou webkameru. Můžete tak sdílet svoje zážitky na sociálních sítích s  přáteli nebo rodinou. Díky mini HDMI konektoru snadno tablet připojíte k  televizi či projektoru a  můžete tablet využít jako multimediální přehrávač. Tablet je opatřen i  mini USB konektorem pro připojení flashdisku. Vnitřní kapacita je 4 GB a  lze ji snadno rozšířit pomocí paměťových karet Micro SDHC. Sencor Element 7V2 nyní zakoupíte v  internetovém obchodě LevneElektro.cz za akční cenu 1.990,- Kč včetně DPH a paměťovou kartou KINGSTON Micro SDHC, 8GB ZDARMA!

inzerce

Již od roku 2004 pomáháme rodinám s péčí o děti s těžkým zdravotním postižením z celého Jihočeského kraje. Péče probíhá v rodinné atmosféře při zachování individuálního přístupu, který zohledňuje potřeby každého dítěte. Naším posláním je ulehčit životní situaci rodin dětí s postižením a dát prostor pro jejich zdravý chod. Provoz Centra BAZALKA je možný jen díky podpoře individuálních a firemních dárců. Staňte se jedním z nich!

Přidejte se k nám i Vy. Pomáhejte nám pomáhat. www.centrumBAZALKA.cz

Pomáhejte nám pomáhat! Odešlete dárcovskou SMS ve tvaru DMS BAZALKA na tel. číslo 87 777. Cena DMS je 30 Kč, Centrum BAZALKA obdrží 27 Kč.

Můžete nám přispívat také pravidelně, každý měsíc po dobu jednoho roku.

Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK BAZALKA na tel. číslo 87777 a každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč. Více informací najdete na www.darcovskasms.cz.

strana 27

KŘÍŽOVKA

Drbňácká lušťovka o ceny

Ani ve třetím čísle občasníku nemůže chybět oblíbená lušťovka. Tradičně soutěžíme o zajímavé ceny, které od Budějcké Drbny obdrží tři úspěšní čtenáři. Šanci vyhrát mají všichni, kteří vezmou do ruky tužku a začnou vyplňovat jednotlivá okénka těmi správnými písmeny. Do slosování o poukázky na konzumaci v hodnotě 1000 Kč budou zařazeny tajenky, které dorazí do e-mailové schránky [email protected] bez chyby a v úplném znění. Ještě než vyhlásíme výherce, zajděte si na čepovaný Budweiser Budvar z tanku do prémiové restaurace IN LOCO sídlící v nově zrekonstruovaném Clarion Congress Hotelu. To proto, abyste si místo, kde se budou moci tři šťastlivci nadlábnout zadarmo, důkladně prohlédli a vyzkoušeli kvalitu nejen tamního jídla, ale také poznali lahodnou chuť budějckého zlatavého moku. „Otesánek zoubky cení, budeme mít posvícení“ Pokud se ve vaší lušťovce z druhého čísla objevila právě tato tajenka, patříte mezi čtenáře, kteří úspěšně odhalili její správné řešení. Voucher v hodnotě 500 Kč na večeři v jakékoliv restauraci uvedené na webových stránkách www.otesanek.eu získávají Dana Hrochová, Jan Novotný a Marie Postřihačová. Všichni tři jsou z Českých Budějovic, a tak se můžou těšit, že je Otesánek navštíví doma s jídlem dle jejich vlastního výběru.

Otevírací doba: Po - Ne 11:00 – 23:00 Tel.: +420 389 102 111

Pá- So 11:00 – 24:00 E-mail: [email protected]