Panoptikum webdesignu Netradiční průvodce českým internetem
Sepsal: Miloslav „Plaváček“ Lešetický Ilustrace: Dalibor Tydlačka 1
Kapitola první Webdesign, neboli tvorba webových stránek, je digitální řemeslo s poměrně krátkou historií. Není to tak dávno, kdy přístup k internetu byl drahou a všeobecně dost nedostupnou službou a webových stránek bylo na českém internetu jako šafránu. Od oné doby se ale mnohé změnilo a bouřlivý vývoj počítačových technologií a relativně levná a dobrá dostupnost internetu udělala prakticky z každého připojeného uživatele počítačového odborníka. Nebo machra přes tvorbu webových stránek. Bohužel i v současnosti, kdy webdesign už není jenom jedinou izolovanou disciplínou, a kdy tvorba webových stránek předpokládá spoustu odborných znalostí z mnoha různých oborů, je velmi často podceňován fakt, že špatná webová prezentace může nadělat více škody než užitku. Nejspíš proto, že počítač má dnes na stole prakticky každý, se velmi často stává, že webdesignerský obor se všemi jeho záludnostmi je považován za něco, řekněme, podřadného, co zvládne i desetiletý školák. Nebo internetem nepolíbený manažer těsně před důchodem, zodpovědný za prezentaci firmy v online světě. Větší omyl si lze stěží představit.
Jak skutečně vzniká web. Horor. „Vyrobíme novou webovou prezentaci,“ prohlásil naprosto nečekaně na pravidelné poradě vedení poměrně úspěšné obchodní firmy generální ředitel. Ozvalo se staccato klapavých zvuků, jak přítomným manažerům spadla čelist až na stůl. Jako první se vzpamatoval manažer přes propagaci a prohlásil ukřivděným tónem: „Ale šéfe, vždyť přece web máme. Vyrobil ho před rokem můj jedenáctiletý synovec, kvalitně a za velmi rozumný peníz“. V duchu zabloudil myšlenkami k opojnému a eroticky vzrušujícímu víkendu, který za honorář prožil v náručí širokoprsé blondýnky z oddělení styku pro zákazníky. Nešťastný synovec pochopitelně neviděl ani pětník.
2
Přítomní manažeři významně pokyvovali hlavami a v duchu dávali vzbouřenci za pravdu. Porada totiž nabrala špatný směr a místností se pozvolna začala rozlévat nepříjemná pachuť skutečné práce, které se všichni celý svůj život vyhýbali jako čert kříži. Generální ředitel byl navíc znám jako absolutní technický antitalent a jeho nechuť ke všemu virtuálnímu mu vysloužila přezdívku Impoternet. Všichni bez výjimky se také pyšnili honosnými tituly získanými v třítýdenním rychlokurzu pro vrcholové manažery a jediný, kdo významně nepokyvoval hlavou, byl poslední zástupce zdravého rozumu ve firmě, všemi opovrhovaný šéf oddělení informačních technologií. Ajťák. Nepřikyvoval proto, že na dnešním sezení nebyl a trucoval v přítmí svého kamrlíku až ke stropu přeplněného kabely a hlučícími výkonnými počítači. Myslel si své a měl pravdu. Blbost a nafoukanost se šířila firmou jako stepní požár a ke všemu hejno manažerů začalo početně převyšovat stavy řadových pracovníků. „A pokud vím,“ pokračoval už se zvýšeným sebevědomím propagační manažer, „funguje spolehlivě a doposud s ní žádné problémy nebyly.“ Souhlasné kývání přítomných nabralo na obrátkách. „Protože na ní nikdo nechodí,“ utnul ho ředitel a pohrdlivě pohodil na stůl barevnými grafy vybavenou statistiku návštěvnosti, kterou mu minulý týden vnutil jakýsi obchodní zástupce nejmenované firmy specializované na optimalizace pro vyhledávače. „Naštěstí pro nás má tato společnost v nabídce služeb i webdesign a viděl jsem několik moc pěkných interaktivních webů z jejich porftolia“, pokračoval generální neoblomně. „Rozhodl jsem se tedy,“ rozhlédl se po svých poddaných a položil důraz na první slovo, aby nebylo pochyb, kdo je tu šéfem, „že si od nich necháme vyrobit zbrusu nový web postavený na nejmodernějších technologiích a budeme tak schopni lépe čelit neustále se rozvíjející konkurenci a držet krok se světem moderního webdesignu.“ Tuto větu se večer slovo od slova nadrtil z propagační brožurky webdesignerské firmy a byl na svůj výkon patřičně hrdý. Znělo to světově a to se přeci od generálního ředitele očekává. Přítomným manažerům spadl kámen ze srdce a vidina pracovní činnosti se rozplynula jako pára nad hrncem. Práci odvede externí firma a oni mohou přispět svými cennými radami a postřehy, což je činnost, která všem bez rozdílu byla blízká. Kafrání do cizí práce navíc považovali za svůj životní úděl. „Mohli bychom třeba mít na stránkách tuhletu webkamerku,“ navrhl lišácky manažer přes prodej, „někde jsem to zahlédnul a je to bezvadná věc.“ V duchu už se tetelil, jak webovou kameru umístí do kanceláře svých podřízených a bude tak moci jejich pracovní nasazení sledovat z pohodlí své pracovny, aniž by musel vytáhnout paty a sešlapat únavná dvě patra, což by ovšem vzhledem ke své otylé postavě potřeboval jako prase drbání. „Dobrý nápad je dávat na web taky zápisy z našich porad, to jistě bude návštěvníky zajímat,“ přispěl se svou troškou do názorového mlýna manažer přes lidské zdroje. „Má asistentka ovládá Word, jako když bičem mrská a umí i překrásné grafy. V PowerPointu samozřejmě. Jsou hezky interaktivní a na webu každého návštěvníka samozřejmě ohromí.“ „Také by se někde mohlo najít místo na žhavé novinky z naší práce,“ zapojil se bryskně do debaty manažer přes bezpečnost práce a související obory. „Zrovna nedávno jsme dle doporučení evropské komise vylepili světélkující tabulky Únikový východ. To by myslím naši návštěvníci také ocenili. Mohli bychom to celé zpracovat třeba jako video prohlídku prostorami naší společnosti.“ Nápad stíhal nápad a každá z myšlenek narazila na úrodnou půdu. Rozkvetla a ujala se v ornici vzájemného pochopení. Zasedací místností se začal šířit optimismus a přesvědčení, že 3
na výrobě webové prezentace vlastně nic složitého není a oni sami by to zvládli levou zadní, kdyby jenom měli trochu volného času. Tímto hodinovým zasedáním bylo navíc nadevší pochybnost prokázáno, že vymyslet kvalitní web je hračka a tak se vrcholový top manažment s pocitem dobře vykonané práce a vlastní nenahraditelnosti rozprchl do svých luxusních kanceláří, zabývat se dalšími ožehavými tématy obchodní společnosti, především však s ohledem na růst své vlastní životní úrovně. Na základě písemně dodaných připomínek následně webdesignerská firma prakticky bez námitek vyrobila překrásně interaktivní webovou prezentaci a všichni žili šťastně a spokojeně až do smrti. Všichni?
Kapitola druhá V úplných počátcích kralovaly českému internetu katalogové vyhledávače. Vlastně se nejednalo o vyhledávače v pravém slova smyslu, jak je známe dnes. Problém českého internetu tkvěl v tom, že se téměř geometrickou řadou rozrůstal, a tak logicky vyvstala poptávka po službě, která by webové stránky nějak přehledně setřídila, aby hledající tvor našel v rámci možností informaci, kterou potřebuje. Zabíhat do historických podrobností nemá smysl, stačí zmínit dodnes fungující obchodní značku Seznam.cz. To byl jeden z prvních a dosud stále fungujících katalogů českého internetu. Jenže časy se změnily a nastoupila éra fulltextových vyhledávačů. Teď už nebylo nutné ručně své stránky někam registrovat, aby byly k nalezení, protože jejich chytrý robot si pravidelně celý web procházel. O něco později se zčistajasna objevili na scéně dva američtí vizionářští mladíci, kteří založili společnost Google. Načež vypukla éra SEO. Magická zkratka znamenající „optimalizaci pro vyhledávače“tak zřejmě navždy změnila svět nejen českého, ale i zahraničního internetu. Exploze firem a jednotlivců nabízejících službu, která zajistí, že na webové stránky vůbec někdo zabloudí, přinesla obrovský optimalizační boom, který trvá dodnes. Bohužel se zároveň s tím, jak se ocitly na výsluní agentury obor skutečně ovládající, vyrojila i spousta vykuků, šizuňků a neumětelů, kteří za velké peníze nabízeli SEO, aniž by tušili, co vlastně tento obor ve skutečnosti obnáší. SEO je tak dodnes celkem neprávem považováno za téměř magickou disciplínu a kdoví, možná tomu tak doopravdy je.
Jak se doopravdy dělá SEO „Dneska budeme dělat SEO,“ prohlásil ponuře šéf malé webdesignerské firmičky. „Máme na hrbu jeden pražský hotel,“ dodal a upadl v zádumčivé mlčení. V malé sklepní kanceláři, kterou kdysi nejmenovaný porevoluční optimista vyrobil z dávno nepoužívané prádelny jednoduše tím, že odstranil dýchavičné poloautomatické pračky a umyl jediné miniaturní okno, se rozhostilo ponuré ticho. Udělat SEO pro jediný český baseballový klub byla v podstatě brnkačka, dostat na první pozice web dobrovolných hasičů v obci Čvaňháky zabralo i díky nestandardnímu názvu obce necelé jedno odpoledne, ale umístit pražský hotel na první příčky vyhledávačů, to už byla jiná liga. „Tak to nebude žádná prdel,“ prohlásil lakonicky jeden ze tří členů týmu, čahoun řečený Štaflík, čímž vcelku trefně vyjádřil myšlenky zbývajících dvou zaměstnanců. Ti s vidinou probdělé noci a odevzdaným výrazem ve tváři začali připravovat nezbytné propriety. Navzdory tvrzení tvůrců vyhledávacích algoritmů a veličin v oboru zvaném SEO, kteří vcelku oprávněně tvrdili, že disciplína zvaná optimalizace pro vyhledávače je exaktní věda postavená na šikovně vymyšlených matematických algoritmech, majitel malého webdesignerského studia šel svou vlastní cestou. Kdyby tito profesionálové tušili, jakou cestu šéf studia, který si 4
nechával říkat rusky znějící přezdívkou SEOPRPOV (SEOmág PRvní POměrně Veliký), zvolil, nejspíše by si významně ťukali na čelo. Fakt ale je, že jeho metody fungovaly, což mohlo dosvědčit neustále bobtnající firemní konto a stále narůstající řada spokojených klientů. „Připraveni, pánové?“ položil šéf studia poměrně zbytečnou otázku, protože zbytek týmu už způsobně klečel uprostřed místnosti a v rukou třímal zapálené vonné tyčinky importované odkudsi ze zapadlé vísky v centru východní Asie. Páchly sice jako kravské lejno, ale bez nich celá magická procedura ztrácela smysl. Připraveným červeným fixem vykouzlil na svém čele magické obrazce složené z počátečních písmen největších světových vyhledávačů, poklekl a do středu klečící skupinky pohodil čtyři hadrové panáčky, představující čtyři velké vyhledávací portály. „Praporky vytasit!“ zavelel a celá webdesignerská skupina jako jeden muž začala naučenými pohyby pitvat nebohá hadrová tělíčka. Vlaječky s názvem hotelu poskytl ochotně nerudný majitel pražského hotelu a zdržel se jakýchkoliv zbytečných otázek, což SEOPRPOV hodnotil kladně, maje na paměti, že konkurence nikdy nespí a průmyslová špionáž je poměrně výnosné řemeslo.
„Huhle, huhle, huhle, dostanem tě Google,“ hlasitým šeptem a pevně danou intonací vyslovovaná magická slova plula zakouřenou místností, chvíli se jako noční můra třepotala ve vzduchu a pak rozdivočele vyrazila všemi směry, aby našla a ovlivnila předem stanovené cíle. Vytřeštěné oči, rozkymácená těla a strašidelný šepot polovysvlečených postav dodával celému obřadu na majestátnosti, zasmrádlá vůně kouzelných tyčinek se mísila s pachem zpocených těl a bohové černé magie se tetelili blahem. Bezmála devět hodin trvající magická seance skončila naprostým vyčerpáním všech zúčastněných a nábožné a unavené ticho prolomil až Štaflík. „Kurva, to byla fuška. Příště raději čtyřikrát letenky než jedenkrát pražský hotel!“ prohlásil zemdleně a v očích svých spolupracovníků našel tichý a chápající souhlas. SEO prostě není žádná věda. 5
Kapitola třetí SEO je vůbec oborem, v němž koluje více mýtů, než kolik je k dispozici ověřitelných fakt. Je to svým způsobem logické, protože autoři fulltextových vyhledávačů své vymazlené algoritmy střeží jako oko v hlavě, a tak na scénu přichází systém reverzního inženýrství. Ten je postaven na jednoduchém faktu. Praktickým zkoušením zjistíme, jak vyhledávač funguje a z toho si odvodíme postupy, jak ho co nejlépe oblafnout. Není třeba připomínat, že podobné smýšlení je cestou do pekel, protože programátoři vyhledávačů nejsou žádní hlupáci. S vyhledávačem je prostě lepší spolupracovat a využívat jeho silné stránky. Hledat slabiny z dlouhodobého hlediska nepřinese žádoucí výsledky, poněvadž algoritmické nedostatky se programátorští géniové pochopitelně snaží eliminovat. Potud logika. Jenže existuje poměrně významné procento lidí, kteří v SEO spatřují vědu téměř astrologickou a honí se dnes a denně za detaily, které skutečnému SEO expertovi nestojí vůbec za pozornost. Na druhou stranu ovšem existuje poptávka, protože každý člověk, který si vytvoří nějaký web, chce být celkem pochopitelně na výsluní. Většinou také oboru samotnému rozumí ještě méně, než ti, kteří mu rozumí o malý fous lépe, a tak jsou majitelé webů ochotni často velmi slušně zaplatit i bez garance solidních výsledků. Jak může dopadnout jedinec, který si z oboru SEO vybere nepodstatné marginality a ignoruje to, co je evidentně na očích, dokládá následující povídka z lékařského prostředí.
Záhada zamčeného pokoje Ozvalo se přidušené zaklepání. Šéflékař nedávno vybudovaného zdravotnického zařízení odložil rozečtený chorobopis na hromádku k ostatním, vypnul elektronickou cigaretu, uložil záda do pohodlné pozice a prohlásil: „Vstupte.“ Dveřmi proplula urostlá rusovláska, pyšnící se širokými rameny a útlými boky, oblečená do vkusné zelenkavé uniformy. V kombinaci se zrzavými vlasy vyhlížela jako přerostlý dvoubarevný kolíček na prádlo. „Je tady nějaký pán...“ ztišila spiklenecky hlas „...od policie. Však víte, kvůli tomu zmizelému.“ Primář věděl a do zpěvu mu nebylo. Bylo to poprvé, kdy se z jeho přísně střeženého sanatoria ztratil těžce nemocný pacient. Ještě tak záhadným způsobem. Veškeré pátrání bylo prozatím bezvýsledné a primář chtě nechtě musel požádat policii o pomoc, protože příbuzní ztraceného muže začali být velmi otravní. Do místnosti se vevalil malý růžolící tlouštík, který spíše než policajta připomínal úspěšného majitele cukrářské provozovny na penzi, v ruce žmoulal notně poznamenaný kapesník a lehce posmrkával. Zvuk vycházející z jeho nosních dutin zněl přibližně jako „chruf“. Oba muži si potřásli rukama a detektiv se usadil do rozměrného klubového křesla v koutu místnosti. Zapadl jako golfový míček do jamky a nohy se mu náhle ocitly dvacet čísel nad podlahou. Omluvně se usmál a jako první prolomil hradbu mlčení: „V hrubých rysech jsem o vašem problému informován, chruf,“ přemístil kapesník do druhé ruky, „řekněte mi ale, doktore, k čemu vlastně slouží tohle vaše sanatorium?“ Primář se uvolnil, zatvářil se profesionálně znuděně, znovu zapnul elektronickou cigaretu a začal vysvětlovat: „Budu se snažit vyhýbat odborným výrazům, ale kdybyste něčemu nerozuměl, klidně se ptejte,“ podotkl na úvod a v odpověď se z hlubin klubovky ozvalo souhlasné chruf. „Fungujeme teprve necelé dva roky a potřeba vzniku nového specializovaného zařízení se datuje od doby, kdy se naprosto živelně rozšířily možnosti moderní mezilidské komunikace. Především tedy internetu, abych byl přesný. Většina závažných chorob, které tu léčíme, doposud ani nemá jméno, a pro ty, co je už mají, hledáme nejvhodnější metody léčby.“ Lékař se odmlčel, aby si urovnal myšlenky.
6
„Standardní metody léčení psychických poruch, které trápí lidstvo odedávna, jsou už zkrátka překonané," pokračoval ve výkladu. „Ostatně k léčbě obyčejné schizofrenie, dystýmie nebo histriónské poruchy osobnosti máme dostatek kvalifikovaných odborníků a koneckonců i zdravotnických zařízení. Nové psychické poruchy, které se objevily v souvislosti s bouřlivým rozvojem internetu, ale prozatím zůstávaly v pozadí zájmu odborníků i zdravotních pojišťoven.“ Doktor nasál náhražku nikotinu a pokračoval: „Prozatím jsme tedy ryze soukromé sanatorium, které přežívá především díky finanční pomoci sponzorů zvučných jmen. Za všechny mohu jmenovat třeba Google, Seznam nebo Banán. Oficiální název našeho zařízení zní Psychoterapeutické sanatorium digitálních chorob, ale vžilo se také obecné označení PsychoSa. O tom jste možná už slyšel,“ tázavě pohlédl na detektiva. Neozvalo se ani chruf, což bral jako tichý souhlas a dokončil stručné představení. „Léčba spočívá především v absolutní izolaci nemocného od online světa a v podávání dostupných náhražek. Placebo, pardon, náhražky fungují podobně jako kupříkladu metadon, který se používá při odvykání závislosti na heroinu. Ale víte, co?“ ukončil nečekaně lékař svůj monolog. „Možná bude lepší, když vám několik nejtěžších případů předvedu na vlastní oči. Co říkáte na malou exkurzi?“ „Chruf,“ souhlasil policista a namáhavě se osvobodil ze zajetí příliš hlubokého křesla. 7
První cela, do které inspektor otvíracím okénkem nahlédl, vypadala jako splněný sen každého zámečníka. Na všech stěnách byly připevněny zámky rozličných tvarů a stáří. Dózické, válečkové, klasické fabky, visací zámky a spousta jiných, které policista nikdy v životě neviděl. Mezi nimi chaoticky poletoval asi dvacetiletý hubený mladík. Přiběhl k zámku, nakoukl, povrtal se v něm dřevěným kolíkem, zasakroval, povyskočil a vyrazil k dalšímu zámku. Kuk, vrt, kurva, hup. A znovu. A zase. Detektiv pohlédl na doktora a tázavě pozdvihl obočí. Lékař pokrčil rameny, „Hledá klíčová slova. Ví bůh, co to znamená. A kdo ví, možná je to mimozemšťan. Pracovně jeho nemoci říkáme Iniciativní keywordoza. Ale pojďme dál.“ Další místnost byla až po strop nacpaná tiskovinami všech možných tvarů a barev, povětšinou vytištěných na kvalitním křídovém papíru. V nich se přehraboval mírně obézní obrýlený jedinec, legračně se ksichtil a mumlal si tiše pro sebe. „Ne, tak tady ne. Taky nic. Ne. Ne. Zase ne...“ „Pátrá, jestli je v těch katalozích registrován. Depresivní katalogománie,“ osvětlil doktor a chvatně vykročil k další cele. „Velmi zajímavý případ,“ upozornil primář na dalšího pacienta, který nepřetržitě vstupoval a zase sestupoval z přenosné domácí váhy. Celý proces vypadal jako vydařená etuda herce zkoušejícího Stanislavského metodu. Výraz očekávání a naděje se v pravidelných intervalech střídal s grimasou znechucení a zklamání. „Stále málo, stále málo,“ drtil přitom slova jak kolovrátek „Onemocněl touto chorobou jako první, tak jsme ji pojmenovali po něm. Respektive po jeho přezdívce, kterou se sám tituluje. Říká si STRONG a má neustálý neodbytný pocit, že by měl mít větší váhu. Odtud odborný název Hysterická strongozie.“ Za dveřmi označenými číslem 64 seděl na posteli zachmuřený muž neurčitého věku a obklopen stovkami a stovkami plátěných šachovnic zaujatě vystříhával z bílých a černých papírových kartonů čtvercová políčka, která různobarevnými fixy krasopisně označoval nějakou značkou. „Bývalý šachista,“ předešel lékař otázce, „když se stal konzultantem SEO u jedné z internetových společností, postihla ho nemoc zvaná Obsesivní headermánie. Považuje za fatální chybu, že se na klasické šachovnici nalézá jedno jediné políčko označené jako H1. A naopak mu vadí pole H7 a H8, které prý nemají vůbec existovat,“ osvětlil detektivovi. Poslední cela na řadě patřila pohřešovanému pacientovi. Až na bytelné kovové lůžko a malý přístroj s LCD obrazovkou, volně položený na zemi, byla zcela prázdná. Inspektor s otázkou v očích pohlédl k podlaze. „GPS?“ zeptal se. „Ano,“ odvětil doktor, „Trpěl mimo jiné lehčí formou Accessidebility. Než se vytratil, s gustem a rád přeskakoval navigaci. Zmizel předevčírem v noci. Jak vidíte, okna jsou vybavena bytelnými mřížemi a navíc napojená na elektronické zabezpečovací zařízení. Dveře pokojů jsou z pochopitelných důvodů vybaveny zámky pouze zvenčí. Je to prostě záhada zamčeného pokoje,“ rozhodil lékař rukama. Policista si podrobně a důkladně prohlédl celu, ale nic zajímavého neobjevil. Práce pro specialisty, usoudil. „No, pane doktore, to mi asi stačí. Pošlu sem během dne naše techniky a uvidíme. Nějak se ten chlapík přeci musel dostat ven. Děkuji vám tedy za krátkou prohlídku a určitě se ještě uvidíme,“ podal primáři ublemtanou ruku. Šéflékař se zmateně podíval na vzniklé následky pevného stisku a hotovil se k odchodu. „Jo, pane inspektore,“ zastavil policistu na prvním venkovním schodu. „Ještě jsem si vzpomněl na drobnost, která by vám při pátrání mohla pomoci. Pacient se jmenuje Alois Weissberger, a pokud se mi podařilo zjistit, pracoval jako kodér u jedné malé webdesignerské společnosti. Všichni jsme ho tady ale znali spíše pod jeho pseudonymem.“
8
„Jakým?“ otázal se detektiv a chrufnul. „Říkal si Displej None.“
Kapitola čtvrtá Tvůrci vyhledávačů nemají lehký život. Vymyslet vyhledávacího robota, který zvládne co nejrychleji a co nejkvalitněji procházet webové stránky, které se rodí a zanikají rychlostí přímo kosmickou, je úkolem vpravdě sisyfovským. Platí přitom jednoduché pravidlo – aby vyhledávač byl mezi uživateli oblíbený a oni byli ochotni ho používat, musí být schopen z rozsáhlé bažiny zbytečných, nedůvěryhodných a často podvodných stránek vylovit ty kvalitní a lidem užitečné. Jeho primárním úkolem je vykopat opravdové diamanty z hromady neúrodné hlušiny a v jednoduchém a pochopitelném hávu výsledky svého snažení předat hledajícímu tvorovi. Přestože se jednotlivé vyhledávače v drobnostech liší, jedno mají společné. Pracují v zásadě ve třech krocích. Nejprve do práce vyrazí vyhledávací robot (takzvaný crawler), který prochází internet a sbírá a nosí domů data, která jsou následně uložena do databáze (té se říká index). V poslední fázi jsou nasbírané výsledky zpřístupněny návštěvníkům (což má za úkol takřečený webmodul). Vypadá to jednoduše, že? Nahlédněme společně pod pokličku a podívejme se, jak doopravdy funguje nejznámější český fulltextový vyhledávač.
Pravdivý pohled do zákulisí fungování fulltextového vyhledávače Seznam.cz. Celý den stál za baterky. Neočekávaný výpadek optického kabelu kdesi na trase mezi Prahou a Brnem způsobil zácpu na digitální výpadovce a prostý český vyhledávací robot zvaný Trilobit musel za svým cílem oklikou přes San Diego. Nejenže ztratil drahocenný čas, ale ještě se cestou míjel s věčně nafrněnými a nablýskanými americkými roboty, kteří málem ani neodpověděli na pozdrav. Když ho míjeli nadpozemskou rychlostí, ozvalo se jenom svištivé gooooooooooooooooooooooogle a to bylo vše. Fouňové. Děsně žerou svou práci, krizi na ně. Ke všemu ho už od božího rána trápila nevolnost přicházející odněkud z oblasti třistasedmdesátéhosedmého řádku zdrojového kódu a vůbec se nějak necítil ve své kůži. Celkem vzato celá dnešní šichta stála za hovno. Většinou vyhledávacích nádeníků toužebně očekávaný příchod Velkého Apgrejdu, který měl digitální dělnické třídě zpříjemnit pracovní život, se evidentně někde zadrhl. Navíc stál před „Trilo-bitem“ obrovský úkol prokousat se několika šíleně zprasenými weby, jejichž tvůrci zřejmě neměli absolutní potuchy, jak mu komplikují práci. Najít nějaký relevantní text nebo kvalitní odkaz mu v houštině nadbytečných há-té-em-el značek a javascriptových hieroglyfů zabralo spoustu času a tak si alespoň dovolil malou zlomyslnost, když nešťastně zbloudivšího čínského robota nasměroval do fikaně zacyklených českých MFA webů a v duchu si představoval, jak šikmáček bloudí a sype ze sebe kurvy vyvedené v nesrozumitelné znakové hatmatilce. Zašklebil se, ale dobrá nálada mu nevydržela nadlouho. 9
Dělnická třída to nikde ve světě nemá jednoduché a vyhledávací roboti, kterým se říká nehezky znějícím cizojazyčným termínem Crawleři, nebyli výjimkou. Odbory neexistovaly, a že by mělo dojít k nějaké zázračné změně, se očekávat nedalo. To je furt – zaskoč támhle nebo semhle, tohle prozkoumej, támhleto přines a hlavně nepřehlídni žádný odkaz a tak pořád dokola. Jo, to takový velký geniální Indekser si hezky hačá na prdýlce na hotové haldě doneseného zboží, ve které se s moudrým výrazem přehrabuje a ještě se tváří, jakou že nám dělá milost, když nám dává práci. Do celého divokého pracovního rytmu vám navíc čím dál častěji spadne prioritní výzva formuláře zvaného Ad-ďák a donutí vás přepracovat logisticky chytře vyšpekulovanou trasu a můžete začít s plánováním cesty nanovo. A toho smetí, co se na webu povaluje. Uf. Trilo-bit si velmi často připadal jako digitální popelář a přehrabovat se v odpadcích bytostně nesnášel. Jo, kdyby se víc mazalo, povzdechl si a držel palce Arthurovi. Uznání za dobrou práci se za celý svůj elektronický život nedočkal, a pokud už se někde objevila pochvala za pěkný relevantní výsledek vyhledávání, byla udělena všemocnému Indekseru nebo takřečenému Webmodulovi, který ne zcela nepodoben lidskému Bohu rozhodoval o tom, co bude hledajícímu návštěvníkovi předloženo. Mezi prostým vyhledávacím lidem se šuškalo cosi o korupci a Trilo-bit byl ochoten všem těmto fámám uvěřit, protože při každém Velkém Apgrejdu slízli smetánku prioritně ti nejvýše postavení. Kdo ví, čím programátory upláceli, nejspíš jim lezli do prdele, jak už to tak bývá, ale co tam pak dělali, to přesahovalo naprogramovanou Trilo-bitovo představivost. A tak se flákal. Do zadku nikomu nelezl, především proto, že Indekser ve své poslední beta verzi byl věčně načuřený a autoritativní a kromě toho žádnou viditelnou prdel neměl. Přeci se nepřetrhnu, říkal si moudře a s každým webem si dával hodně na čas. Hezky po česku občas některý vynechal, a přestože nepatřil k nejnovějším modelům obdařeným umělou inteligencí, vždy si dokázal najít spoustu hodnověrných vysvětlení, proč svou práci nemohl dokončit. K jeho oblíbeným patřila výmluva na dočasnou nedostupnost webu ve chvíli jeho příchodu, což se nedalo nijak ověřit, a tak přes poměrně hektické pracovní nasazení žil Trilo-bit relativně pohodový život. Alespoň ve srovnání s věčně vystresovanými a uřícenými zahraničními kolegy. Vzpomínal si třeba, jak se svými stejně vytíženými spolupracovníky objevil perfektně zpracovanou flashovou aplikaci, plnou dobrých digitálních pochutin, virtuálním rumem počínaje a elektronickým šampaňským konče. Dokonce se na stejném místě kdoví proč objevily dvě raně vývojové fáze ruských fulltextových robotek a šťabajzny to byly k nakousnutí, ne že ne. Digitální mejdan pak trval skoro čtrnáct dní, během kterých index českého fulltextu pěkně ležel ladem. Vida - a taky to šlo. Nikdo se neposral, že jo. Mudroval a přemýšlel, jak se po delší době znovu a nenápadně spojit se vstřícnými východními robotkami, které se evidentně také při práci nepřetrhly. Život přeci není jenom dřina, i zábavy je třeba. Řekl si, a neprodleně a bez povolení z vyšších míst odfrčel na dle jeho názoru zasloužené déletrvající volno. Zaplave si v perfektně sémanticky a přístupně zpracovaném kódu webu vytvořeného věhlasnou českou webdesignerskou společností a okusí slasti zahálčivého života. A pokud neumřel, plave tam dodnes.
10
Kapitola pátá Opusťme na chvíli magický obor s názvem SEO a podívejme se, jaké nástrahy klade začínajícím tvůrcům do cesty technologie určená řemeslníkům z webdesignerské profese. Vyrobit skutečně kvalitní a ještě k tomu úspěšné webové stránky už není (až na vzácné výjimky) v silách a schopnostech jediného člověka. To bylo ještě možné v časech dřevních, kdy prakticky jedinou možností, jak stvořit web, bylo nastartovat nějaký nepříliš sofistikovaný program a pomocí něj a dnes odmítaných tabulek rozřezat připravený grafický návrh, doplnit ho obsahem a pokud fungovalo připojení k internetu, vrznout ho na web. V té době ještě existovalo několik nadprůměrně nadaných jedinců, kteří skutečně zvládali kompletní výrobu webu včetně nutných programátorských prací. Doba se ale změnila. Zároveň s tím, jak se web komercionalizoval a k jeho obsahu získávalo přístup stále více obyčejných lidí, vyvstala potřeba vylepšit i technologie. Na scéně se tak objevilo velké množství zkratek – namátkou několik verzí HTML, poté dnes skomírající XHTML, CSS v několika verzích, Javascript, Flash, dnes nadužívaný AJAX a mnoho dalších. Explozi zkratek následovalo rozdělení webdesignu na specializované obory – kupříkladu přístupnost, použitelnost, copywriting (čili psaní pro web), a tak dále a tak podobně. Jedinec se začal v houštině odborností pomalu ztrácet a ke slovu přišla historií prověřená dělba práce. Ten dělá to a ten zas tohle a dohromady budeme mít všichni web. Ale úplnými začátky si musel projít každý z dnes na slovo vzatých profesionálů. I nyní se tak lidé vrhají po hlavě do tvorby webových stránek, a dříve, než získají dostatečný rozhled a poznají záludnosti oboru skutečně do hloubky, často dopadají jako jedinec z následujícího příběhu.
Mlamoň a webdesign Prdlík nebyl lenochem od přírody ani od Boha. Především proto, že o přírodě sice slyšel, ale zatím nepovažoval za nutné zjistit na vlastní oči, zda vůbec existuje a jak vypadá. K Bohu pak měl vztah velmi vlažný a považoval ho spíše za svého nevlastního bratra, s nímž si navíc příliš nerozuměl. Prdlíkova řiť málokdy opustila pohodlí mírně rozvrzaného kolečkového křesla a tak svou nezměrnou činorodost nasměroval do oblasti, která mu naprosto učarovala. Svět internetu a především webdesignu byl jeho pravým domovem a fungl nový plochý monitor se stal jeho jediným oknem do fascinující digitální společnosti. Nedostatek znalostí a praktických zkušeností nahrazoval nesmírným sebevědomím a děkoval bráchovi za to, že existuje přehršel diskusních fór věnujících se tvorbě webových stránek, kde se pokaždé našel nějaký ňouma, který ochotně a zdarma vyřešil problém, se kterým si nevěděl rady. Výraz nevědět si rady se postupně stal trvalou součástí Prdlíkova pracovního systému a tak žádné diskusní fórum neopustil na dobu delší než pět minut. I tak krátký časový úsek většinou postačil k tomu, aby narazil na další neřešitelný problém. Což se stalo právě teď. Protože svému sousedovi, který vlastnil miniaturní prodejnu tiskovin, slíbil vyrobit bezvadný prezentační webík, jednalo se sice o záležitost nepříjemnou, avšak snadno řešitelnou. Nastartoval oblíbené fórum a vlepil do naprosto nesouvisejícího tématu geniální otázku: „Nevýte ňekdo, jak virobit dvojitý bordel? Tohle – bordel-right: 3pt black – prostě nefunguje. HLP PLS THNKS.“ A čekal. Pročítáním specifikací nebo nedej bože odborných knih se nezdržoval. Stejně nic nepochopil a navíc se mu zdálo, že většina těch pisálků absolutně nemá tušení o českém pravopisu. Fouňové. Poněkud sžíravá odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a tentokrát se k vysvětlení problému snížilo i ostřílené a diskusi zřídka navštěvující webdesignerské eso. Prdlík ignoroval výhrady týkající se písemného projevu a vlepil milostivě mu poskytnutý kód do svého stylopisu, který při zběžném pohledu připomínal rozsypanou písmenkovou polévku z 11
pytlíku. S formátováním kódu se Prdlík nepáral, moudře usoudiv, že návštěvníkům je pohled do zákulisí webové prezentace u prdele a prohlížeče si to nějak přeberou. Pravý border se jako zázrakem objevil na svém místě a Prdlík zkusmo zašermoval myškou nad odkazem, načež zjistil, že si opět neví rady.
„PLS, nefachá mi hower, nevýte ňekdo co s tím?“ A tak dále a tak dokola. Metoda zneužívání diskusních fór se hromsky vyplácela a po sedmistémosmdesátémsedmém dotazu měl Prdlík celý web po kupě včetně perfektně fungujícího howeru. Soused byl upřímně fascinován a promptně vyklopil z ruky do ruky pěkně zaokrouhlenou sumičku. Svět se stal barevnější a příjemnější a Prdlíkova sebedůvěra v sebe samého vystoupala až do nebe. Jeho rozměrná řiť se rozkošnicky zavrtěla ve skřípajícím křesle, Prdlík se pomstychtivě zašklebil a dopřál si neveřejně a v duchu malou zlomyslnost: „A včil sa těšte, ogaři, zítra začnu robiť eshop!“
Kapitola šestá Jedním z nejhorších nepřátel kodéra jsou jednoznačně zastaralé prohlížeče, jejichž podpora všeobecně uznávaných standardů je více než pochybná a velmi nedostatečná. Největší vrásky jim přitom přidělává browser v šesté verzi od věhlasné softwarové firmy, který je sice svými schopnosti daleko za zenitem užitečnosti, ale zuby nehty se drží na počítačích uživatelů. Brzdí tak kodérův rozlet a nutí ho používat nejrůznější fígle a netradiční postupy, aby uživatele, kteří na něj dodnes nedají dopustit, zbytečně nenaštval. Jde o další důkaz, že kodér je skutečně ten jediný a povolaný, protože bez něj by návštěvník webu mohl obdržet výsledek nepoužitelný, nebo také žádný. Sny všech moderních kodérů jsou si tedy nápadně podobné. 12
Těší se, až tento webový pohrobek zmizí z povrchu zemského a každý z nich sice povinnou slzu zamáčkne, ale stýskat, stýskat se jim určitě po digitálním tyranovi nebude. Vážně ne.
Odpočívej v pokoji, odpočívej v klidu Jednalo se sice o pohřeb prapodivný, ale nějak výrazně se od standardně unylých smutečních obřadů nelišil. Prapodivná byla především sestava pozůstalých. Nezdravě bledé a z drtivé většiny obrýlené obličeje výrazně kubistického charakteru projevovaly zasmušilým výrazem hlubokou soustrast, zatímco v hlubších patrech jejich limbického systému se dralo na povrch tiché uspokojení, že tou mrtvolou na květinami pokrytém katafalku nejsou právě oni. Nevděčné, ale lidské. Sponzoři zvučných jmen se praštili přes kapsu a tak kromě pronájmu velké obřadní síně strašnického krematoria byla nachystána v nedaleké restauraci i velkolepá pohřební hostina sestávající poněkud morbidně převážně z přeslazených rakviček, mírně rozplizlých věnečků a ukázkových utopenců. Kremace zesnulého měla i svůj symbolický význam, protože jak známo, těla odsouzenců a pozůstatky poražených ve válce se zásadně nepohřbívají. Žeh navíc dával stoprocentní jistotu, že mrtvý se už nikdy nevrátí, což se jinak často stává. Hollywood by mohl vyprávět. A nebožtík jednoznačně poraženým byl, ať už si o tom jeho rodiče mysleli cokoliv. Slova se ujal lehce rachitický mladík s umaštěnými vlasy, oděný vhodně do černého trička s nápisem X to the mutherfucking HTML přezdívaný Plantala a bylo poznat, že mluvený projev není jeho nejsilnější stránkou. Osobně se domníval, a zřejmě nebyl sám, že tolik slávy si mrtvý nezaslouží a smuteční řeči a vůbec celý obřad se mohl klidně odehrát virtuálně na Twitteru a jaképak copak. Stočtyřicet znaků by stačilo naprosto s přehledem. Jenže žijete-li s někým dnes a denně spoustu let, nutně vás to poznamená. Nakonec si na jeho neřesti zvyknete a naučíte se je ignorovat nebo obcházet. Tak či tak po zesnulém zbude prázdno a postupem času se ke všemu řečenému dostaví i nostalgie po starých dobrých časech. „Pamatujete si přece, jak tenkrát…“ A následuje veselá nebo srdceryvná historka. Záleží na vypravěči. I to je lidské. „Ehm, ehm, chrmpf…“ nezačal příliš šťastně, „sešli jsme se tu, abychom se definitivně rozloučili, že jo, no, s přítelem, s nímž jsme strávili spoustu vzácného času, že jo.“ Tok myšlenek se zadrhl a jindy spolehlivé wi-fi vypovědělo poslušnost, takže na řečníkově fungl novém PDA se zobrazila nemastná neslaná hláška o nemožnosti připojit se na webový server a doporučení, aby to později zkusil znovu. Připravený text tak docela symbolicky zmizel v digitální hrobce. „Kurva. Jak později? Kdy později? Pohřeb je přece právě teď,“ pomyslel si vztekle Plantala, proklel do posledního kolena všechny anonymní a nevyzpytatelné bity a byl nucen zaimprovizovat. Ani to bohužel nepatřilo k jeho nejsilnějším stránkám. „Takže, uhu, ehm, žili jsme s ním hodně dlouho, že jo. Chrmpf. Uf. A všichni přeci víme, že byl nemocný. Tedy. Hodně nemocný. Vlastně, chrmpf, uhu, churavý, že jo. Uhm. Zkrátka dlouhodobě nemocný. Chrmpf, ehm, uhu. Vlastně byl děsně červavý už zaživa a je, ehm, uf, překvapující, že s námi vydržel žít tak dlouho. Děsně dlouho. Tedy. Skoro furt. Že jo. Ehm. Chrmpf. Aha.“ Bezdrát se zčistajasna probudil k životu, zachránil Plantalu a ten tak mohl dokončit svou řeč na úrovni a údernými verši, na kterých pracoval ve dne v noci v kuse téměř tři dny.
13
„Už nehraju si na babu, s broukem zvaným Peekaboo, nepropadnu nikdy splínu, pohřbili jsme Guillotinu, tři PX bug, margin double, už nezpůsobí žádné trable, tak dopřejme si navždy mír a pod plaváčkem nikdy clear“.
Modrožlutá rakev s nápisem Internet Explorer 6 zmizela nadobro v propadlišti dějin provázena profláknutou popovou skladbou Please, forgive me. Přítomní kodéři jako jeden muž povstali, aby vzdali hold a poslední poctu jednomu z největších a nejnevyzpytatelnějších digitálních tyranů. Zamáčkli slzu dojetí a jejich tváře se rozzářily úlevným úsměvem. Máme to za sebou. I to je lidské. Jenže. Co bude dál?
Kapitola sedmá Kodérská profese bývá dost často i mezi profesionály z oboru dost podceňována. Je to velká škoda, když uvážíme, že právě kodér je pracant, který je většinou zodpovědný za to, že se grafikův návrh podoby webové prezentace nerozpadne na prvočinitele, když si webovou stránku otevře technikou nepolíbený tvor na zastaralém prohlížeči. Nebo naprosto nevyhovujícím monitoru. Nebo kdoví na čem. Kodér zkrátka musí zajistit, aby se web dal použít prakticky na čemkoliv, co se pyšní přístupem k internetu. Že se jedná o úkol 14
nepředstavitelně těžký, asi není třeba připomínat. Kodér prostě musí přemýšlet minimálně ve čtyřech rozměrech. Lépe v pěti. A také neustále bojovat s programátorem, kterému povětšinou na nějaké té chybějící nebo přebývající HTML značce moc nesejde.
Netradiční pocta kodérskému řemeslu V přítmí zapadlého restauračního zařízení se toho večera po dlouhé době sešel celý webdesignerský tým. Věkový průměr všech zúčastněných se nenápadně a skromně krčil těsně pod oficiální hranicí plnoletosti, ale přítomné sebevědomí se málem dalo krájet, stejně jako vzduch v začouzené místnosti, jejíž majitel nehodlal zbytečně házet klacky pod nohy vyznavačům nikotinu. Sám byl vášnivý kuřák, pijan a příznivec moderní techniky, které měl plný příruční sklad, protože ho pravidelně doplňovali občané snědé či nemyté pleti, kteří celý život trpěli neuhasitelnou žízní, ale málokdy měli dostatek potřebného oběživa na uspokojení své základní potřeby. Po původu donesených moderních hraček ovšem hostinský nepátral a zavedený systém směnného obchodu mu náramně vyhovoval. Jeden zánovní iPhone za tři piva byla solidní cena a daňový úřad se může jít vyfotit. S tím, že alkoholické nápoje poskytuje i evidentně nedospělým návštěvníkům, si také hlavu nelámal, čímž si získal trvalou oblibu především mezi nadějnými budoucími počítačovými a především webdesignerskými experty. Proč právě webdesigneři nebo programátoři nejvíc chlastají, zůstávalo záhadou, kterou nehodlal řešit, dokud se vzájemně výhodný kšeft vyplácel oběma zúčastněným stranám. Díky své vstřícnosti byl také hrdým majitelem vypiplané webové prezentace, jejíž skutečný přínos byl ale dost diskutabilní. Díky tomu, že na webu se prezentoval jako majitel restaurace připomínající hybrida mezi jídelnou Grandhotelu Pupp a zámeckou restaurací v Hradci nad Moravicí, k němu občas zabloudili pomýlení hosté, které ovšem jídelníčkem nabízejícím ušmudlané utopence a duhovou klobásu těžko mohl uspokojit. Odcházeli tedy zklamaní, ale málokdo z nich měl iPhone, takže ho jejich kvapný útěk bez útraty zase tak moc netrápil. I webdesign či SEO prostě mívají své limity, říkali kluci webdesignerští a ti svému řemeslu určitě rozumějí. Takže po ničem dál nepátral a donesl trojlístku webdesignerů další várku poněkud zemdleného pivního moku. „Sehnal jsem fakticky bezvadnou zakázku,“ prohlásil po prvním doušku nekorunovaný král webdesignerského studia a zatvářil se jako Alexandr Veliký po dobytí Mezopotámie, přestože k ní přišel jako slepý k houslím jen díky své registraci na Webtrhu. Cézet. „Je v tom ale malý zádrhel. Klient požaduje osobní schůzku, protože informace zveřejněné na naší webové prezentaci mu k plánované tvorbě jeho projektu prý nestačí. Přestože jsou dokonalé.“ Texty jim zpracovalo vyhlášené copywriterské eso za dva iPody pořízené recipročně ze zásob pana hostinského, což byl hlavní důvod jejich dnešního dilematu. Stylistika na úrovni, texty úderné a mířící k samé dřeni a podstatě nabízené služby. Skvělá práce. Vážná potíž tkvěla ve faktu, že všichni pohromadě vypadali jako banda zfetovaných punkerů a navíc polovinu toho, co na svých stránkách prezentovali, vůbec nechápali. Na kontaktní stránce webu také raději své fotografie nepublikovali, protože s ohledem na svůj životní styl a názory nevypadal ani jeden z nich jako solidní a důvěryhodný partner. Jenže za svobodu vypadat jako idiot zvonili klíčema jejich rodiče na Václavském náměstí a oni se těžce dosaženého výdobytku nehodlali vzdát. „Tož to jsme totálně v řiti,“ prohlásil grafický kreativec studia, který vypadal trochu jako David Bowie v době své největší slávy. Kdo ví, možná byl grafik doopravdy mimozemšťan. 15
Ostatně matka jeho biologického otce úspěšně už šestnáct let tajila. Nejspíš věděla proč. „Co budeme robiť, chlopi? Nehodíme raději na tentok byznys bobek a nezprubneme onačejší byznys?“ dodal s nadějí, že osobní schůzce se zákazníkem unikne. Mluvený projev nebyl jeho nejsilnější stránkou a nejlépe se cítil ve virtuálním prostředí cracknutého Photoshopu. „Co kdybysme do světa poslali tuhlenc Salesmana? Šak styk s klientem je jeho šálek čaje, což? A beztak je nám většinou k prdu, jenom chlastá a hulí a tváří se furt děsně vážně.“ Salesman se nervózně ošil a zatvářil mrzutě, přestože podobný vývoj očekával. Vyzdoben dvěma piercingy v nose a jedním nad pravým obočím také nevyhlížel příliš důvěryhodně a chybějící dvojka vpravo nahoře způsobila, že se raději nikdy neusmíval. Ze zubaře měl totiž panickou hrůzu a po posledním zážitku na zubařském křesle, kdy málem ukousl ošetřujícími lékaři malíček, se vztah českého zdravotnictví a jeho ústní dutiny ocitl ve vztahu vzájemně respektované ignorance. Jazykem ucpal díru po vylomeném zubu a prohlásil nadějně: „Hele, a šo dybyšme maximalizovali diferenšiální e-slušby, šyštémově vydetekovali koherentní šízení a šrozumitelneji profilovali virální byznyš plán, he?“ „Mluv česky, hňupe, tyhle cancy si nechej pro zákazníky a raději se vyjadřuj písemně,“ usadil ho poslední člen týmu. Kodér, jehož práce byla nejen veřejně, ale také interně v odborném týmu podceňována. Neprávem, protože kodéři jsou ty nejrozumnější bytosti, které nejenže vidí do střev každé webové prezentace, ale také dokáží spoustu zjevných pitomostí vyeliminovat prostě tím, že díky CSS zařídí jejich nezobrazení. Kodér je ve své podstatě digitální gynekolog, který vidí skutečné problémy, protože se hrabe ve skrytých místech většině obyčejných smrtelníků utajených. „Mám mnohem lepší nápad a tentokrát bude po mém,“ prohlásil naštvaně, vzpomenuv si na poslední kreativní grafický layout, v němž mu grafik pomstychtivě vyrobil stínované kytičky po celé ploše širokoúhlého sedmadvacetipalcového monitoru. Ještě nikdy ve svém krátkém životě se takhle absolutně nenapozicoval a teď měl v úmyslu prosadit radikální řešení. Vztyčeným ukazováčkem přivolal hostinského, který se za výčepem nudil a snažil se bezvýsledně zaktivovat jedno z uskladněných elektronických zařízení. Dorazily tři půllitry a kodér dokončil svou myšlenku. „Normálně a bez okolků vydekódujeme flexibilní marketing, kvalifikovaně syntetizujeme virtuální e-commerci, pak sofistikovaně analyzujeme heterogenní techniky a neodkladně
16
abstrahujeme kognitivní řešení, načež manažersky aktivizujeme paralelní sítě a tím vybruslíme z definovaného problému.“ Ticho. Nechápavé pohledy. Piercingy změnily dosavadní umístění. Mozky nestíhaly a hostinský jenom nevěřícně čuměl. Takhle nečekané řešení neočekával nikdo z přítomných. „Jo, přesně takhle to uděláme,“ prohlásil po delší odmlce šéf webdesignerského studia a všichni jako jeden muž s ním souhlasili. Bez kvalitního kodéra by totiž celý webdesign byl v prdeli.
17
