Pamětní zápisy města Bílovce 1784-1925 Publikace byla vydána v tištěné podobě Městským úřadem Bílovec v srpnu 1993 k 400. výročí městské radnice v nákladu 200 ks. Celý náklad byl rozebrán. Po téměř 20 letech Vám přinášíme její elektronickou podobu. Na přípravě textu se podíleli: Ing. Eva Smolková, Mgr. Zdeněk Kuchta, PhDr. Antonín Šatke, Josef Hruška, PhDr. Anna Klosová.
Úvod Dne 30. září 1990 byly při opravě radnice a otevření kopule radniční věže nalezeny dvě krabice ze zinkoplechu s vyraženým letopočtem 1925. Při otevření krabic byl přítomen tehdejší předseda Měst NV pan František Vavrečka, místopředseda pan Petr Nastálek, tajemník pan ing. Tomáš Klos, vedoucí odboru výstavby pan Svatomil Andree a pan PhDr. Jiří Jurok z Okresního vlastivědného ústavu v Novém Jičíně. Krabice obsahovaly strojopis pamětí o událostech v městě Bílovci za léta 1784-1925, napsaný ředitelem měšťanské školy v Bílovci Ferdinandem Ehlerem (65 stran), a strojopis opisu pamětního záznamu z r. 1784 opsaného 17. 9. 1925. V krabicích byly dále fotografie, legitimační lístky k volbám, kandidátní listiny, bankovka a mince. Protože zápisy byly provedené v německém jazyce, byly přeloženy do češtiny. Tak se nám téměř po 70 letech dostalo možnosti nahlédnout do minulosti našeho města, do dějů, jejichž obsah i průběh byly zasuty do zapomnění pohnutými dobami, které do dějin naší země i města přinesla následující desetiletí. Přišel potupný Mnichov a následný zánik ČSR, válka a její konec, který přinesl českému obyvatelstvu vedle národního osvobození i pocit zadostiučinění. Německým obyvatelům Bílovce pak přinesl konec války odsun z míst, kde po staletí žili a spoluvytvářeli dějiny města společně s Čechy. Je zcela pochopitelné, že u mnohých z nich zanechalo rozhodnutí Postupimské konference podobný pocit křivdy, jaký prožilo české obyvatelstvo opouštějící Bílovec po Mnichovu před nacistickým běsněním. Nic na tom nemění skutečnost, že toto běsnění postihlo i mnohé demokraticky smýšlející Němce. Uplynula desetiletí a na obou stranách se narodily nové generace nezatížené osobními vzpomínkami na prožitá příkoří v minulosti. Zmizela železná opona, mění se Evropa, vznikl Český stát. Vracíme – li se k historii jako zdroji poučení pro současnost i budoucnost, stojí za to začíst se do řádků popisujících události v našem městě v minulosti. Do řádků napsaných rukou současníka vnímajícího tehdejší skutečnost pod jiným zorným úhlem, než jsme byli dosud zvyklí akceptovat, vnímajícího očima německých obyvatel Bílovce, kteří se v roce
1925 postupně smiřovali s rozpadem Rakouska-Uherska, v němž měli privilegované postavení, a postupně upravovali svůj vztah k Československé republice. Zdeněk Kuchta kronikář
Ing. Tomáš Klos starosta
srpen 1993
Milí vnuci, soukmenovci a občané města Bílovce! Tyto listy jsou určeny k tomu, aby byly v kopuli radnice uschovány pro Vás. Než se dostanou do Vašich rukou, zapadne již asi naše pokolení v prachu minulosti, a proto nechť jsou tyto listy především pozdravem našemu milému městu po mnoha, mnoha letech. Přejeme mu šťastné konání a Vám, milí potomci, přejeme lepší a klidnější dny, než jsme prožili my. V září roku 1925 byly na střeše radnice a na radniční vížce prováděny nutné opravy. Při této příležitosti byla sundána kopule (makovice) věže s větrnou korouhvičkou. Při jejím otevření byla uvnitř nalezena plechová skříňka, jež obsahovala listinu z roku 1784 a 5 měděných mincí. Obojí bylo předáno k uschování městskému muzeu. Z listiny, která obsahovala pro nás zčásti dosud neznámé údaje, byl zhotoven opis a znovu vložen do kopule. Následujíce příkladů otců, mají být nyní v krátké formě zaznamenány nejdůležitější události od roku 1784 do současnosti, ať už přinesly našemu městečku radost nebo útrapy, jež se dotýkaly jeho občanů. Především však má být zmíněná doba strašné světové války a následná doba revoluční, pokud je její zobrazení možné z deníkových záznamů a ze vzpomínek pisatele. 1787 1. června byly město u příležitosti organizování magistrátu, pravomoci vykonávané na základě privilegií jeho občany a obyvateli, vyňato z půdy a převedeno do vrchnosti panství Wagstadt (Bílovec), neboť město by bylo nemohlo pro své dluhy hradit náklady na vlastní pravomoc. 1792 Územním dekretem z 18. srpna byla městské obci opět povolena vlastní soudní správa. Magistrát se musel organizovat podle 2. třídy. 1805 Po bitvě u Slavkova dorazilo 6. prosince do našeho města mnoho vozů s raněnými Rusy k ošetření a léčení. Následkem epidemie, která mezi nimi vypukla, jejich větší část zemřela. Obětí nákazy se rovněž stalo 300 z 1500 obyvatel města. 1823
Karl Wintersteiner postavil první spřádací stroje.
1824
Byla postavena první továrna na páru.
1832 a 1836 Ve městě řádila cholera 1833
Shořely všechny stodoly v horním předměstí včetně šafářského dvora (Meierhofu) a dvou selských bytů.
1835 a 1836 Byly zbourány obě městské brány. 1836
Město získalo právo zřídit lékárnu. Lékárník Adalbert Seitz založil rovněž
1837
poštovní expedici a uvedl v život
1838
pojišťovací agenturu.
1838
Byla zbourána dřevěná nemocnice vedle kostelíčku Barborka a na jejím místě postavena značně větší nemocniční budova.
1845
Téměř celá východní strana náměstí padla v plen plamenům
1848 Také v Bílovci se projevilo hnutí za svobodu. Násilím byl odstraněn radní personál včetně policie. Starosta Karl Hirt musel odstoupit ve prospěch svého syna Raimunda. Pozemky Dvorku, které byly dosud pronajímány obcí, byly požadovány dát k volnému užívání každému jednotlivému majiteli domu. Po obvyklém soudním šetření bylo určeno, že pozemky Dvorku zůstanou nadále majetkem obce a že se přenechají k užívání majitelům domů jen za poplatky odstupňované podle tříd (5 fl 77 ½ kr, 4 fl 72 ½ kr, 3 fl 94 kr, 3 fl 15 kr). Do národní gardy byly zařazeny všechny osoby mužského pohlaví od 18-50 let. 1848 a 1855 Četných obětí si vyžádal tyfus. 1849
V krátkém období zemřelo na choleru přes 200 osob.
1850
Ve městě byl zřízen okresní úřad.
1853
Dřevěné ciferníky věžních hodin byly nahrazeny ciferníky z železného plechu.
1854
Požár strávil 7 stodol včetně polních plodin.
1859
Staví se budova Bierquelle.
1862
12. května způsobila vichřice stržením střech několika domů velké škody.
1865
Firma Math. Salcher a synové, Vídeň, zřídila v Bílovci závod na výrobu látkových a kovových knoflíků. Pro tento účel získává soukenickou továrnu Zimmermann na ulici Střelnice. Tradiční výroba plátna v Bílovci – podle Kneifelovy topografie bylo v Bílovci v r. 1806 150 soukeníků – začala v 50. a počátkem 60. let zanikat. Malý závod již byl nerentabilní, velkopodnik pro nedostatek vody byl problém. K úpadku asi rovněž přispěl chybějící podnikatelský duch a hospodářská situace vůbec. V 70. letech se ještě sem tam nacházely soukenické dílny. V 80. letech zmizely všechny.
1866 Koncem června obsadili Prusové téměř celé Slezsko, i do Bílovce přichází oddíl domobrany. Vítězného střetnutí u Trutnova se zúčastňuje více bíloveckých občanů. Poslední Prusové opouštějí Bílovec 20. září 1866 (Wolf, kronika). 1868 Po dlouhé a kruté zimě r. 1867 utrpělo město a okolí 22. března a 14. července pustošícími povodněmi. Stav vody v Bílovce dosáhl dosud nebývalé výšky, mosty a
lávky byly strženy, nakupily se kmeny stromů a domácí náčiní, plavala domácí zvířata. V pokoji utonula manželka řezníka Elisabeth Wanek. Na Mikulášském trhu zuřila prudká bouře, byly strženy střechy několika domů. Střecha rozestavěné školní budovy na náměstí byla vymrštěna proti domu Raimunda Tramplera. Bylo zraněno mnoho lidí, jeden muž usmrcen. (Wolf, kronika). 1869
Na staré základové zdi školní budovy na náměstí bylo postaveno druhé poschodí. 5. října se za velkého hřmotu zřítila zadní, 15 m vysoká zeď, aniž byl někdo zraněn. Škola se stavěla znovu od základů a byla dokončená na podzim 1870.
1870 Obecní zastupitelstvo rozhoduje o návrhu obchodníka Hermanna Schmidta na zřízení městské spořitelny. Je otevřena 1. září 1871, v den otevření je uloženo 181 fl. 1872 22. června byl jeden z největších požárů, jenž kdy postihl město. V Pánské ulici spálil 6, v Pivovarské ulici 8 domů a zničil větší část Zahradní ulice. Celkem padlo požáru za oběť asi 30 obytných domů. (Wolf, kronika). 1890
1. října je zřízena železnice Studénka-Bílovec. Jaro roku 1890 přináší několikadenní dělnické nepokoje, které brzy získávají antisemitský charakter. Klid je opět nastolen zásahem vojska. Následuje mnoho zatčení, těžké tresty.
1896 Soudní okresy Bílovec a Klimkovice se slučují v jeden politický okres a v Bílovci se zřizuje C. K: okresní hejtmanství (úřad). 1898 Řeznické družstvo buduje družstevní jatka. 1899 Městská obec kupuje svobodný statek “Dvorek“ od posledního majitele Musiolka za částku 14 280 K. 1900
Nemocnice císaře Františka Josefa, spořitelna Bílovce postavena za 131 000 K, jsou převzaty městem a otevřeny dne 15. února. Celkové náklady včetně vnitřního zařízení činí 245 000 K.
1902
Dne 14. září je převzata do užívání budova chlapecké obecné a měšťanské školy, postavena a zařízena nákladem kolem 230 000 K v letech 1900-1902.
1903 K nemocnici byl přistavěn pavilon izolace v částce 27 000 K. 1904
Lidový svaz školek postaví za podpory spořitelny budovu mateřské školky v částce 37 390 K.
1905
Městská obec buduje v letech 1904-1905 vodovod, který čerpá vodu pro město z Vilémského údolí a ze studní ležících v opavských lesích. Stavební náklady činí kolem 18 000 K. Na jednoho z 5 100 obyvatel připadá denně 50-60 litrů vody. Současně se zřizuje za účelem zlepšení poměrů osvětlení černouhelná plynárna. Stavební náklady 170 000 K. Obě díla byla otevřena v říjnu 1905. Ke krytí stavebních nákladů musí město sáhnout k půjčce ve výši 262 000 K.
1906 Obec Radotín se slučuje s Bílovcem v jednu politickou obec.
1908 Obecní zastupitelstvo staví požární halu za tím účelem přijímá os spořitelny půjčku ve výši 33 000 K. U zdejšího poštovního a telegrafního úřadu se zavádí telefonní služba. Dochází k dohodě ve věci staroveských majitelů vodních mlýnů proti obecnímu úřadu Bílovec, týkající se zmenšování vodní síly, které bylo způsobeno stavbou městského vodovodu. Každý se tří majitelů vodních mlýnů obdrží odškodnění v hodnotě 1 500 K, musí jej zaplatit město. Obecní zastupitelstvo se rozhodne u příležitosti 60-letého trvání vlády císaře Františka Josefa I. přenechat zasypaný šafářský rybník v horním předměstí a přilehlou pastevní parcelu okrašlovacímu spolku ke zřízení veřejného parku, jenž má být pojmenován podle císaře. 1909
Obecnímu zastupitelstvu byla zaslána petice se 460 podpisy zdejších majitelů domů, v níž prosí o ochranu proti zvýšení domovní daně. Toto zvýšení představuje spolu s připočtením 134 % zemské přirážky a 70 % obecní přirážky zdražení daně v částce 9 901 K ročně. Bylo rozhodnuto odeslat protest slezskému finančnímu ředitelství a svolat protestní shromáždění. Obecní zastupitelstvo vystupuje proti zdražení piva: “Obecní zastupitelstvo v něm vidí velké zatížení stavu hospodářských, velké zatížení všech konzumentů a ohrožení jejich životních návyků, zejména citelný bude dopad na výkonnost veškerého dělnictva, které se již piva jako poživatiny nemůže zříci.“
1913
Městský obecní úřad provádí rekonstrukci Sklenářské ulice, tím dochází ke spojení Rudolfovy ulice s Radotínskou. Předpokládané náklady v částce 7 000 K jsou překročeny na 14 000 K. Rainerova ulice je rozšířena odloučením 5 domovních realit o částku kolem 20 000 K. Okresní silniční výbor provádí rekonstrukci celé ulice. Tyto dvě stavební záležitosti vedou k mnoha sporům v obecním zastupitelstvu.
1914-1918 Světová válka Zpráva o zavraždění následníka trůnu rakousko-uherského velkovévody Františka Ferdinanda a jeho choti vévodkyně Žofie z Hohenbergu dne 28. června 1914 se ve městě šíří v odpoledních hodinách téhož dne. Zprávu přivezli cestující z Opavy a Moravské Ostravy, potvrzují ji došlé telegramy. Vliv této zprávy na obyvatele je nepopsatelný. Každý jen trochu vzdělaný čtenář novin věděl, že tento neblahý čin znamená válku. Obyvatelstva se v následujících týdnech zmocňuje nesmírné napětí. Denní tisk byl doslova hltán. Dne 26. července byla nařízena částečná mobilizace vojska a námořnictva, jež se týkala hned několika bíloveckých záložníků. Mobilizace Dne 29. července je vydán Manifest císaře “Mým národům“ a došlo k vyhlášení války Srbsku. Okresní úřad dal ve městě vylepit plakáty, jimž byla nařízená všeobecná mobilizace. Cyklisté ji už odvezli předešlé noci do vesnických obecních úřadů v celém okrese. Stovky lidí vytrvale čekaly tento a následující dny na náměstí před poštovním úřadem a okresním úřadem na překotné zprávy. Střídající se nálady, skleslost u jedněch, důvěra ve vítězství u druhých, u všech ale názor, že nemůže nastat nic jiného. Nezapomenutelné jsou zážitky, které se odehrávaly 1. srpna, v 1. den rukování, ve městě a na nádraží. Franz Wolf je líčí v Bíloveckých novinách (Wagstädter Zeitung) takto: “Množství lidí, které zaplnilo nádraží a všechny příchody bylo nepřehlédnutelné. Na 200 bíloveckých občanů a přes 2 000 vojáků
povolaných do války z okolních venkovských obcí se loučilo se svými drahými a s vlastí. Planoucí nadšení, vlastenecké a lidové písně, žhavé proslovy v pestrém sledu. Lokomotivy a vagóny vyzdobené květinami. Blíží se odjezd. Bez zdráhání, naplnění bolestí, ale mužně, poslední sbohem, poslední obětí, poslední stisk rukou s těmi, kteří zůstávají doma, rozloučení s manželkou, nevěstou, rodiči a sourozenci, rozloučení s dětmi, přáteli a známými. Bouřlivé pozdravy, přání požehnání a vítězství, mávání klobouky a kapesníky, zvuk písní a hudby. Vlak odjíždí pomalu a ztrácí se zrakům zůstávajících, nacházejících se v nejhlubším smutku a dojetí. Obdobné výjevy se nyní opakují téměř denně. Vojáci z vesnic, bez rozdílu národností, ověšení květinami a stuhami, táhnou v doprovodu hudby a zpěvu na nádraží.“ O několik dnů později v blízké severní železniční stanici Studénka jiný obraz. Vojenské vlaky přijíždějící z nitra říše a z Čech drnčí nepřetržitě směrem k ruským hranicím. Z venkovských obcí a z města přijíždějí denně stovky lidí, aby zhlédly toto divadlo. Přitom jsou vojáci při zastavení vlaku ve stanici zasypáváni milodary. Chléb, koláče, cigarety, doutníky, nápoje všeho druhu – to vše je k dostání v dostatečné míře. A to vše podél celé tratě severní železnice. Všichni jsou naplněni důvěrou ve vítězství, každý civilista i voják, jsou přesvědčeni, že válka může trvat jen několik málo týdnů. „O vánocích jsme zase doma,“ je slyšet ze všech stran. Všechny vrstvy obyvatelstva jsou prodchnuty přesvědčením o nutnosti a spravedlnosti války, zpráva o prvních německých vítězstvích na západě a východě stupňuje válečné nadšení na nejvyšší míru. První ranění A zase jiný obraz! Koncem srpna se vracejí první vlaky s raněnými. Ve Studénce se opět zřizuje občerstvovací služba. Se zvláštním úlekem se pohlíží na první raněné. Pomalu se zjevuje vážnost války. A když na otázku “Odkud?“ se vždy opět odpovídá: “Krasnik, Krasnik a zase Krasnik,“ učíme se chápat, že válka vyžaduje těžké oběti. Červený kříž Pobočka Červeného kříže zahajuje svou činnost již v prvních srpnových dnech. Začátkem září se v městské nemocnici připravuje 20 postelí pro raněné a nemocné vojáky a nářaďovna požárníků je proměněna na rezervní nemocnici s 20 postelemi. 12. října 1914 přijeli první ranění V dělnickém domě, v sále Webrovy továrny a v domě katolického spolku tovaryšů jsou zřizovány zotavovny pro rekonvalescenty. Po zastavení Červeného kříže je obdarováno na Štědrý večer 1914 více než 500 nemocných, raněných a zotavujících se vojáků vánočními dárky všeho druhu. 1. Ledna 1916 je rezervní nemocnice v Bílovci zrušena, nemocní se vozí do Opavy, inventář a prádlo jsou předávány Červeným křížem hlavnímu vedení zemského svazu. Válečná péče. Místní válečný pomocný komitét Tento dobrovolný pečovatelský sbor se utváří již v polovině srpna. Organizuje zásilky milodarů do pole, zejména ochranné prostředky proti zimě, jako vlněné ponožky, nátepníky, nákoleníky, beranice, nátělníky, papírové vložky do bot atd. Tyto věci vyrábějí většinou
žákyně. O vánocích 1914 každý v poli bojujících občan Bílovce obdrží svůj balíček s milodary z vlasti. Dále se komitét ujal rodin upadlých do bídy, nezaměstnaných a chudých školních dětí. Nejprve to byli zejména staří lidé, jejichž živitel narukoval, kteří dostali podporu 2-5 K. Později se obstarávalo palivo, bylo převzato placení nájmu, byly zřízeny výdejny na polévku a válečné kuchyně. Bohatá činnost tohoto sboru trvá až do roku 1920. Prostředky se získávaly peněžními sbírkami ve městě a naturálními dary z okolí. Mnozí občané se zavázali k pevným týdenním příspěvkům, tato obětavost je přímo příkladná. V penězích bylo předáno celkem 24 290 K. Válečné povozy 18. září 1914 se na náměstí shromažďuje 400 zapřažených povozů, které poskytlo město a obce okresu. Odjezd je ve směru Moravská Ostrava, první povozy již dojely do Bravantic, když poslední opouštěly město. Konečný cíl povozů by utajen, později se lidé dozvěděli, že jedna část byla poslána do Krakowa, druhá do Katovic. Ubytování V důsledku blížícího se nebezpečí postupujících Rusů byl přeložen regiment pěchoty č. 16 z Krakova do Bílovce. 22. Září 1914 sem narukoval rezervní regiment. Ubytován byl v různých sálech města, v prázdných prostorách a stodolách a v sousedních obcích Velké Albrechtice, Bílov a Stará Ves. Mnozí vojáci bydleli také v soukromí. Obsazeny byly rovněž obě školní budovy. Po regimentu následovala náhradní mužstva odvedená z doplňkových okresů, mezi nimi bylo mnoho Polských židů, takže město bylo v podzimních týdnech r. 1914 přeplněno lidmi. Regiment čítal většinou 5 000 mužů, někdy i více. Když večer mělo mužstvo služební volno, docházelo v ulicích vnitřního města ke srocení lidí jako někde ve velkoměstě. Na ulicích bylo slyšet více polštiny než němčiny, často bylo slyšet i židovský žargon. Všichni tito lidé měli peníze a obchodní svět zaznamenal enormní obraty. Na mnoha místech ve městě byly v provozu polní kuchyně. Potravinami se hýřilo. Na mnoha místech bylo odhozeno maso a rýže: primitivním životním zvyklostem části rekrutů, pocházejících z horských samot, se protivil častý požitek masa. Civilní obyvatelstvo se z části přiživovalo z vojenských kuchyní, odpadky byly odnášeny v putnách a používány ke krmení prasat. Dobytčí trh sloužil jako cvičiště, u albrechtického pivovaru bylo zřízeno druhé. Mužstva se cvičila na všech ulicích a polích. Celý den bylo slyšet střelbu a cvakot kulometů. V našem malém městě to bylo opravdu válečné. Uprchlíci Již v polovině a na konci září přibyli jednak s výše uvedeným regimentem, jednak s nově zřízeným mužstvy mnozí civilisté a celé rodiny, jež si zde pronajali byt, většinou však město po nějaké době opustili. Židovský kaftan byl tehdy stejně běžným jevem jako elegantní Polka, která flirtovala s důstojníky. Když v říjnu a listopadu Rusové pronikali stále hlouběji do západní Haliče, zvětšil se počet uprchlíků, kteří se tu usídlili. Uprchlické rodiny byly i z východní Haliče, hlášeno bylo přes 100 rodin. S osvobozením západní Haliče po průniku u Tarnova a Gorlice se uprchlíci vraceli, jen někteří, jako Klagsbaldon a Honigwachson, Klugeron a Klügerovi, zůstali až do konce války. Chování uprchlíků dávalo všeobecně podnět ke stížnostem, když ještě ke všemu v době nouze o potraviny obyvatelstvo často dráždili výkupy na trhu a ve vesnicích. Žádná uprchlická rodina se tu neusídlila.
Pěší pluky do pole 1. listopadu 1914 odešla první pěší rota 16. Pluku do pole, asi 500 mužů. Do pole vybavený oddíl vojska napochodoval na náměstí. Proslov velitele pluku, duchovní požehnání, složení přísahy, povel: „K motlitbě!“, plukovní hudbou hrána píseň “Otče, volám Tě!“ zanechaly ve stovkách diváků hluboký dojem. Většina vyprovázela odvedence na nádraží. Jak se později dozvěděli, táhl pěší pluk do Karpat a tam byl v těžkých bojích brzy zcela zničen. Již 26. Listopadu odešla druhá pěší rota. Vojákům a důstojníkům podávaly ženy a děvčata umělé květiny jako ozdobu na čepice, cukroví a cigarety. Celkem odešlo z Bílovce 11 pěších rot, poslední 1. června 1915. Přeložení pluku do Nového Jičína 1. srpna 1915 byl pluk přeložen do Nového Jičína, neboť tam měl lepší ubytování a také lepší stravování. Obchodní kruhy města viděly nerady pluk odcházet. Poměr k obyvatelstvu byl u vojáků během celého jednoročního pobytu stále srdečný. To se projevovalo nejen při odchodu pěších rot, ale i při četných promenádních koncertech plukovní kapely a při oslavě velkých vítězství, kdy bylo město vždy vyzdobeno bohatou vlajkovou výzdobou. Chaty pro oddělení rekonvalescentů V létě roku 1915 byly na panských polích na Bravantické ulici, hned vedle židovského hřbitova, vybudovány dvě vojenské chaty, třetí v létě roku 1916 italským stavitelem z Trientu, který zde byl pro politickou nespolehlivost internován. V chatách, které byly vybaveny koupelnami, tělocvičnami, lůžkovým sálem, vzdušnou a sluneční lázní a dezinfekčním zařízením, byli umisťováni rekonvalescenti pěšího pluku č. 16, protože chlapecká škola na to nestačila. V prosinci roku 1916 byli převzati rekonvalescenti oddělením pěšího pluku č. 36 z Kolomejí. Zejména v posledních letech války prošli velkým strádáním a bídou, rekonvalescenti museli ve městě z části i chodit žebrat. Po převratu poslední nemocní a invalidé odešli. Přitom byla jedna chata stržena a přisunuta do Kolomeje, včetně koupelnového zařízení a lůžkového sálu. Obě další chaty přešly i s pozemky do vlastnictví českých spolků. Jedna sloužila jako Beseda, druhá jako byt. V důsledku velké nouze o byty v poválečných letech, obecní městský úřad chatrč pronajímal, oddělil ji a umístil v ní několik partají, které se nedaly nikde ubytovat. Na podzim 1924 byla tato chatrč, která již byla na spadnutí, zbouraná a její materiál byl částečně použit na výstavbu domu “Kühlbrünnelhaus“. Odvody Odvody během války začaly u 18-letých a zahrnovaly 50-leté. Takové odvody se konaly nejméně každého půlroku. Velká potřeba lidí způsobila, to že nakonec byli odváděni dokonce muži slabí a s tělesnými vadami. První odvod 50-letých se konal v květnu 1915. Připochodovali na náměstí a za doprovodu hudby pod vedením starosty Raimunda Ressla, jenž byl členem odvodní komise, se odebrali k odvodní místnosti – hospoda Hirt, Rudolfova ulice, dnes Hornobranská ulice. Školství během válečné doby Z 23 učitelů ve městě narukovalo začátkem války hned 5. Přesto bylo vyučování po prázdninách dne 16. Září normálně zahájeno, ale s příchodem krakovského pěšího regimentu opět ukončeno. Dívčí škola byla zabrána jako staniční hlídka a nemocniční pokoje, chlapecká
škola pro kancelářské a skladovací účely. Později byly kanceláře přeloženy do dívčí školy a chlapecká škola byla přeměněna v rekonvalescenční středisko, což trvalo až do konce léta 1918 školní vyučování bylo přerušeno 10. března 1915. Aby se předešlo zdivočení mládeže, bylo zařízeno nouzové vyučování. 14 tříd mělo ve 3 malých místnostech – v jednacím sálu okresního soudu, v prázdné místnosti daňového úřadu, v modlitebně izraelské kulturní obce náhradní vyučování s několika hodinami týdně. Mezitím ještě narukovalo 9 učitelů, z nichž se však 3 k začátku školy na podzim vrátili. Odchodem vojáků se uvolnila dívčí škola a chlapci a děvčata byli od 16. Září 1915 střídavě vždy po jednom dni vyučováni v dívčí škole. Teprve 16. září 1918 se chlapci přestěhovali zase do své školní budovy a nastaly normální školní poměry. Válečná péče – sbírky Koncerty, kino a divadelní představení pro nejrůznější fondy na vdovy, sirotky a invalidy, pro Červený kříž, na akci “Vánoce v poli“, na ústavy válečných slepců, válečné patronáty, na rakouský spolek za boj proti tuberkulóze, na válečné hroby, na ochranu dětí a na péči o mládež přinesly během válečných let částku okolo 30 000 K. Vedle toho se konala na válečné účely řada dalších sbírek: sběr ostružinového a jahodového listí, lipového květu, bukvic, žaludů a kaštanů, kopřivy, vlny, plátna, kapesníků, starého papíru, knih pro vojenské nemocnice, odpadu, kaučuku, lahví minerálek, sbírka “zlato jsem dal za železo“ a sbírky kovů. K tomuto několik čísel: při sbírkách kovů v r. 1915 bylo odevzdáno 1 533 kg olova, zinku, mosazi a mědi, u rekvizice kovu v srpnu 1916 přes 850 kg mědi a mosazi. Sbírka vlny a kaučuku vynesla 8 600 kg dobrovolně darovaných odpadků vlny, plátna a kaučuku, při Dni kapesníků bylo odevzdáno 50 tuctů kapesníků (Franz Wolf, v ročníku 1920 Bíloveckých novin – Wagstädter Zeitung). Obranný štít Nechť je zde i zmínka o obranném štítu. Je považován za znak válečných vzpomínek a tvoří dnes muzejní kousek. Příjmy z něho vynesly 5 351 K 60 hal. Na podporu válečných invalidů, vdov a sirotků. Obnos byl předán úřadu starosty. Odejmutí zvonů Sbírce kovu padly za oběť také kostelní zvony- mariánský zvon těžký 693 kg byl sundán 9. srpna 1916, polední zvon, těžký 200 kg, 10. října 1917. Také zvonek Barborky a 98 kg cínových píšťal z kostelních varhan byly odeslány. V říjnu 1917 se kořistí nouze o kovy stal rovněž radniční zvon. Sloužil snad někdy jako umíráček, později jako požární zvon. Před jeho sundáním se jím zvonilo po desetiletích poprvé a naposledy. Bylo to kolem poledne, když zazněl městem neznámý, zvláště naříkající tón zvonu. Vylákal lidi z domů, ti se ptali po neznámých tónech a mnohých se zmocnila úzkost a mnohým vstoupily do očí slzy, když se dozvěděli, že kousek starého Bílovce se loučí, aby táhl do války. Mladí branci Aby byla mládež vojensky připravena, byla v letech 1915 a 1916 organizována mládežnická obrana. Zahrnovala 16-ti a 17- leté chlapce, které po odborným vedením vojensky cvičili a učili je pochodovat, a kteří byli vyzbrojeni ruskými puškami. Na Boží tělo 1916 odpálila mládežnická obrana čestnou salvu.
Válečné půjčky Podepisování válečných půjček bylo v prvních válečných letech považováno za samozřejmou vlasteneckou a národní povinnost. Dlouhé trvání války však později vyvolalo opatrnost a i pod tlakem úředních míst se mnozí nemohli k podpisu rozhodnout. Také v této oblasti jsou výsledky města významné. Městská obec podepsala okolo půl miliónů, spořitelna 2 a ¼ milionu, soukromé úpisy se nedají odhadnout, mohly však ale jistě činit 1 ½ - 2 miliony. Jen ve školách bylo zaznamenáno 115 130 K. Celkem bylo předloženo k úpisu 9 válečných půjček, o jejichž osudu bude řeč později. Hospodářské válečné jevy a opatření Brzy po vypuknutí války došlo k všeobecnému zvýšení cen, nastalo předražování a lichva s potravinami. Životně důležité zboží bylo staženo z dopravy a náhle zcela zmizelo z trhu. Vznikající nedostatek a zamezení každého dovozu nepřátelskou blokádou daly vzniknout myšlence přídělu potravin. Ve velikonočním týdnu 1915 bylo provedeno první odebrání mouky, byly zapsány i nejmenší zásoby u chudých lidí. 4. dubna 1915 byl jako první potravinový lístek zaveden lístek na chléb (Brotkarte). Chléb a mouka nyní směly být prodány jen při odevzdání chlebového lístku. Zněl na 1,4 kg mouky nebo 1,96 kg chleba na hlavu a týden. Za přestupek byly tresty až 5 000 K nebo 6 měsíců vězení. Obchodníci a pekaři dostávali mouku přidělovanou obecním hospodářským úřadem, který rovněž vydával chlebové lístky a prováděl jejich zúčtování s obchodníky a pekaři. Úřad byl umístěn v dívčí škole a pracoval pod vedením pisatele těchto řádků. Při prvních výdajích, než se vypracovala organizace, zde často panovala životu nebezpečná tlačenice, každý se bál, že svůj chlebový lístek nedostane, a chtěl být první. Hospodářský úřad vedl přesný katastr všech obyvatel města. Správní představenstvo bylo povinno hlásit všechny změny v počtu osob jednotlivých domácností. Rozdělil (=hosp. úřad) obyvatele na šťastné samozásobitelé a na politováníhodné příjemce chlebových lístků. Samozásobitelé, tedy sedláci, byli povinni hlásit výsledek svých žní hospodářskému úřadu, bylo jim předepsáno, co potřebují pro svou vlastní potřebu a co musí odvádět státnímu komisaři pro nákup obilí, který jim platil státem předepsané nejvyšší ceny. Počátkem třetího roku války s tím šel ruku v ruce i přesný odvod na jaře obdělaných ploch. Příslušné úřední spisy jsou uloženy v městském muzeu. Všechny mlýny podléhaly přísnému dozoru. Sedláci měli dovoleno mlít v přidělených mlýnech jen proti lístku na mletí, který vydával obecní hospodářský úřad. Obec musela požádat o mouku potřebnou pro zásobování u okresního hospodářského úřadu, jenž byl přiřazen k okresnímu úřadu (hejtmanství). Tento okresní hospodářský úřad nám poukázal mouku z Blucherského parního mlýna ve vesnici Studénka, jenž byl ustaven jako okresní mlýn. Na příkaz úřadů město zřídilo úřad pro rozdělování a skladování mouky, který současně podléhal hospodářskému úřadu. Byl umístěn v obchodní místnosti pekařského mistra Rudolfa Himmlera v Panské ulici, zatímco jedna třída dívčí školy sloužila jako obchod s moukou. I obchodníci a pekaři byli zásobeni městským úřadem pro skladování mouky, ten se kromě toho zabýval rovněž prodejem dánského a švédského másla, dováženého masa, luštěnin, rýže, uzeného masa, doma nakládaného kyselého zelí atd. Cena mouky byla úředně stanovena. Zpočátku činila u pšeničné mouky 1 K, u žitné mouky 50 h za kg a později se zvyšovala na dvojnásobek. Obecně bylo město během celé války a i později poměrně dobře zásobeno, někdy snad na úkor jiných obcí díky ochotě okresního hospodářského úřadu, i když přišly i doby, kdy příděl mouky klesl na polovinu. Jemná pšeničná mouka, takzvaná mouka na pečení, nebyla vůbec celé měsíce vydávána, jen ve dnech větších svátků, nemocným a starcům na zvláštní poukázky. Housky, slané tyčinky byly brzy neznámou věcí a po válce byly děti, které vůbec nevěděly, co to houska je. Pšenice, žito a ječmen se mlely na mouku na chléb, přičemž bylo
předepsáno 90-95 % semletí. Jen sedláci si dávali vyrobit s rizikem překračování daných předpisů bílou mouku. Nájemné mlýny však podléhaly přísné kontrole a běda mlynáři nebo statkáři, který byl přistižen při prohřešku. Zabavení mletých výrobků byl ještě nejnižší trest. Především pro mlynáře byly stanoveny vysoké peněžní tresty jdoucí do tisíců, o čemž by mohli hovořit zejména mlynáři z Albrechtic, dokonce se muselo sáhnout k uzavření mlýnů. Jak ale byli městští lidé šťastní, když dostali chléb, i když ke všemu černý a s náhražkou otrub. Opravdu, co se nám někdy nutilo jako chléb a mouka, bylo příliš! Když před novými žněmi už bylo málo mouky, přidávalo se velké množství kukuřičné mouky, byl i čistý kukuřičný chléb, snad i s přídavkem jiného, ještě méně hodnotného druhu. Málo zkušená hospodyně nebyla s to z poloviny chlebové mouky, nadto ještě smíšené s kukuřičnou moukou, upéci chléb. Jak často přicházely potom tyto zoufalé ženy na hospodářský úřad, vytahovaly z koše nebo tašky nepodařené, na kousky se rozpadající pečivo. Co všechno musely vyslechnout zde zaměstnané ženské pomocnice, když si, podle předpisu, dovolily odepřít nové chlebové lístky! Trapné a rozčilující scény doprovázené kletbami všeho druhu nebyly vzácností. Ale nakonec zvítězil soucit s bědnými nad přísným předpisem. V roce 1916 se k chlebovým lístkům přidružovala celá řada dalších přídělových poukázek a průkazů: lístky na cukr, maso, tuk, mléko, brambory, uhlí a petrolej. A nesmíme zapomenout lístky na tabák! Zatímco zásobování cukrem mohlo být zhruba přesně dodržováno, se zásobením masa to již bylo horší. Zpočátku měly pomoci bezmasé dny, které byly kontrolovány i v soukromých domácnostech. Masový lístek byl zaveden v červnu 1916, dával každému nárok na maso ve výši 50 dkg masa na hlavu a týden, i když bylo maso k dostání. Stav dobytka byl vojenskými dodávkami značně zredukován, takže začalo váznout i zásobení mlékem. Lístek na mléko měl zajistit aspoň kojencům, kojícím matkám a nemocným malý příděl mléka ve výši ¼ až 1 l denně. Byly doby, kdy i pouhá káva s mlékem byla nedosažitelnou lahůdkou. Nekonečné potíže působilo zásobování obyvatelstva bramborami. Statkářům byly samozřejmě zabavovány i sklizně brambor. Chudí lidé však nebyli vůbec schopni vytvořit si zásobu brambor na zimu. Obec byla nucena nakupovat brambory po vagónech, skladovat je v různých sklepech a obyvatelům vydávat v malých dávkách. Protože to byly často nejhorší odrůdy a z poloviny shnilé, množil se pochopitelně stále více nepokoj. Je třeba se zmínit i o tom, že v roce 1917, protože se již dlouho nekonaly dobytčí trhy na dobytčím náměstí, bylo toto náměstí přeoráno a školní mládež je osázela bramborami. Sadbu přidělila obec, výnos ze sklizně ve výši 7 000 kg byl rozdělen mezi městské chudé a chudé školní děti. Zvlášť vzácná byla v letech 1917 a 1918 zelenina. Aby se odpomohlo nedostatku zeleniny, byly zřizovány malé najaté zahrádky. Přibývalo obecně pěstování zeleniny: někdo použil ladem ležící místo, někdy byla zeleninou osázena nevyužitá mez. Polovina nového městského hřbitova na Bravantické ulici byla přidělena 36 partejím k obdělání. Ale přesto všechno! Sušená zelenina a brukev, bílá řepná odrůda – ten, kdo to musel celé týdny jíst bez tuku a se špatnými bramborami nebo kukuřičným chlebem, ten se ještě dnes otřepe! V letech 1917 a 1918 přistoupila k nouzi o potraviny tísnivá nouze o nejdůležitější spotřební druhy zboží. V prosinci 1915 vznikl poprvé silný nedostatek uhlí. Všichni obchodníci s uhlím ve městě byli vykoupeni. Místnosti škol a úředních kanceláří se nemohly vytápět, v bytech bylo v pokojích zima, byli i lidé, kteří si ani jednou nemohli uvařit svůj oběd, neboť nebylo ani dřevo nebo již bylo spáleno. Nedostatek uhlí nastával nyní téměř každou zimu. Dále se množily nesnáze i v důsledku častějšího vypínání plynáren, takže se vypínalo i světlo. Kdo měl co dělat na ulici v noci, musel s sebou vzít ruční lucernu, pokud měl do ní nezbytné svíčky. Z důvodu šetření neexistovalo celé měsíce žádné veřejné osvětlení, obyvatele museli trávit večerní a ranní hodiny během podzimu a zimy potmě. Lístky na uhlí byly nekrytou poukázkou až do konce války a i nadále po ní, stejně tak lístky na petrolej. Mýdlo byl
neznámý pojem. Co se pod tímto názvem vyrábělo, to si už nezasluhovalo čestný název mýdlo. Bylo lépe čistit si ruce pískem nebo pemzou. Zvlášť zlý byl nedostatek oděvů, jenž nastal rovněž v r. 1917. Kůže se zabavovala a přidělovala továrnám a ševcům, zejména na vojenské dodávky. Ševci dělali skvělé obchody a mnozí zbohatli. Pro civilní obyvatelstvo, ale bylo pár podrážek téměř nedosažitelný. Již o Vánocích r. 1916 mohly být chudé školní děti obdarovány jen botami s dřevěnými podrážkami. Ale i jinak nosilo mnoho lidí takové boty, jakož i boty ze slámového pletiva. Obchody se střižním zbožím se stále více vyprazdňovaly. V rodinách se vyhledávalo staré, už dávno odložené šatstvo. Lepší látky se obracely, lidé se dokonce nestyděli chodit i v zalátaných šatech. Krejčovské řemeslo se úplně zhroutilo. Nové látky, které se objevily na trhu, byly protkány vlákny kopřiv a papíru, byly tvrdé a nesnesitelně škrábaly. To, že došlo i k velkému nedostatku prádla, je samozřejmé. Pro mnohé se stalo naprosto nemožným nahradit poškozené a už nepoužitelné prádlo, a tak nebylo řídkým jevem, že koncem války děti ve škole nenosily košile, což se stávalo i dospělým. Čím déle trvala válka, tím více rostla nezaměstnanost. Firma Glaser a Lorenz, která vyráběla zemědělské stroje, zejména známé Bílovecké motykové stroje (Wagstädter Häckselmaschinen), musela provoz přerušit, protože dodávky do Haliče, která se stala válečnou oblastí, samy od sebe ustaly. Teprve později se chod továrny obnovil v důsledku přebudování na kulometné výrobky – vyráběly se hlavně granáty. Začátkem r. 1917 zastavila provoz továrna na výrobu sametu firmy Nechuta v důsledku přerušení spojení se svým odbytištěm v Orientu, taktéž firma Ertel, továrna na hedvábí. Naštěstí největší podnik, firma Salcher, uchovala po celou dobu války plnou zaměstnanost, přijímala dokonce ještě nezaměstnané. Zaměstnanost vydržela po dobu války, neboť se zde vyráběly vojenské artikle, jako knoflíky, přezky, poutka, pouzdra na legitimace, odznaky na válečnou vzpomínku apod. S neustálým zdražováním nedržely krok mzdy. Pohybovaly se dlouho na předválečné výši a tím se stalo, že životní úroveň pracujících, tedy největší části obyvatelstva, se po stránce ekonomické značně snížila. Cena mléka stoupla z 16 h na začátku války postupně a 2 K za 1 litr, cena mouky z 24 až 30 h na 1 K za chlebovou mouku a 2 K za pšeničnou mouku za 1 kg, cena 1 vejce ze 4 h na 1 K hovězího masa z 1 K 40 h na 15 K, vepřového masa ze 2 K na 28 K za 1 kg. Za 1 kg tuku se zaplatilo 40 K a u 1 kg brambor se došlo z 6 h na 1 K i více. Za boty, které stály dříve 10 až 15 K, se požadovalo, stejně jako za šatstvo, více než deseti násobek ceny před válkou, pokud se vůbec sehnaly. V prodejních dnech – jednou až dvakrát týdně – bylo vidět před výdejnou mouky a mléka, u sklepů s bramborami dlouhé řady žen všech stavů, jak hodiny stojí za jakéhokoliv počasí, větru, vedra, zimy, jen aby aspoň něco dostaly, dokud vystačí zásoby. Velmi často mnohé přišly domů s prázdnou i přes několikahodinové čekání. Moudřejší se postavily do fronty už ve 3. hod. ráno nebo ještě dříve, jen aby byly mezi prvními. Tiché hrdinství. Aby byla dorůstající mládež aspoň částečně chráněna před následky nedostatečné výživy, byla již v únoru 1915 v kinosále firmy Salcher zřízena výdejna polévky. Denní návštěva činila 151 dětí, jedna porce polévky stála 8 h a byla dětem podávána zdarma. Prostředky pocházely z válečného fondu. Tato akce se osvědčila a byla i nadále opakována vždy na jaře. Stále se zvyšující ne dostatek potravin si v květnu 1917 vyžádal zřízení válečné kuchyně pro dospělé. Provoz byl zahájen 7. května v Bierquelle (pivovaru) a vydávalo se zde denně 100 porcí za nepatrný poplatek. Chudí a nezaměstnaní se tu stravovali zdarma. Celé zařízení a kuchyňské práce obstaral velký výbor žen. Potraviny byly dodávány městským skaldem a okresním hospodářským úřadem za levné dodavatelské ceny. Toto zařízení však nevyvolalo trvalý ohlas. Větší oblibě se těšila podpora podvyživených osob, protože jím byly vydávány poukázky na chléb, maso, luštěniny, kroupy, ovesnou rýži, marmeládu apod. Už výše byla zmínka o tom, že přestaly fungovat trhy. Také zásobování města máslem, mlékem, vejci drůbeží z okolních vesnic postupně ustalo. Živá poptávka z Moravské Ostravy a z průmyslových oblastí, podomní obchod mezi vesnicí a obchodnicemi a soukromníky,
odtud přeplácení zboží způsobily, že bylo zbytečné. Aby vesničané nabízeli své zboží ve městě. Naopak byly přinuceny naše ženy, aby putovaly s batohem a konvicí mléka na venkov a přivlekly to, co nemohly dostat ve městě. Kolik zbytečných cest, kolikrát byli kupci z města jednoduše odmítnuti s výmluvou, že nic nemají, protože se styděli dát si zaplatit od známých z města stejnou částku jako od cizích obchodnic. Byly to hořké pochůzky, to prošení žebrání o pár brambor, pár vajec nebo ½ l mléka. Když pracovala matka v továrně, musely děti brzo ráno, většinou lačno, putovat do vesnic, aby se, byla-li selka špatně naložená, vrátily domů s prázdnou konévkou. Časem se rozvinul směnný obchod. Ušetřený cukr, pár bot, oblek uchovaný z lepších časů, šaty, ruční práce, prádlo, pár kapesníků, jeden kus lepšího porcelánu po druhém putovaly na vesnici, aby příznivěji naladily selku. Abychom, ale byli spravedliví, musíme říci, že se ani sedlákovi ve městě nevedlo lépe. Jen ten, kdo přinesl s sebou potraviny, dostal ve městech v obchodech zboží. Platilo: nejdříve mouku, pak dostaneš pár podrážek na boty. Dokonce i lékař si dal zaplatit recept kouskem másla. Peníze byly vyřazeny, však také neměly pro sedláka žádnou cenu. Jeho odpověď byla, že jich má ve skříni dost. Kdo nebyl schopen vyměnit zboží za zboží, byl v nevýhodě, ten musel být rád, když dostal za své poukázky poloviční kvótu a musel hledět, jak vystačit. Mezi městem a venkovem se vytvořila hluboká propast, měšťan byl roztrpčen na sedláka a sedlák na obyvatele města. Tak nastalo léta 1918, snad nejhorší doba celé války. Vše se točilo jen kolem otázky: “Co zítra budu jíst?“ Účast na válečném dění, soucit s ubohými obětmi, raněnými, nemocnými a invalidy, válečnými vdovami a sirotky, to vše bylo potlačeno starostí o živobytí. Každý si pomáhal, jak nejlépe uměl. Vzmáhala se demoralizace a to nejen mezi mládeží, ale i mezi dospělými. Rozšíření chovu drobného zvířectva lidmi, kteří nevlastnili ani polní mez, svádělo ke kriminalitě: z polí byla kradena tráva, jetel, brambory, dokonce osečená setba. Viditelně zmizel cit pro právo a spravedlnost. Ale kdo by chtěl hodit první kámen na lidi trýzněné bídou? Všichni měli jen jedno přání jeden cíl: “Kdy skončí ta hrozná válka? “ Zhroucení Za tohoto fyzického a morálního rozkladu došlo ke zhroucení front. Už v srpnu a září 1918 se našli na dovolené vojáci, kteří prohlásili, že už nenarukují. Stále častěji se šířily zvěsti o nepříznivé válečné situaci u středních mocností. Obyvatelé tyto zprávy poslouchali bez účasti. Vědělo se, že to nemůže být jinak. Už koncem října jsou tu první navrátilci z fronty. Přes 500 se jich vrací v následujících týdnech. Kdo chybí je v zajetí v Itálii, Rusku, na Sibiři, v Mandžusku, Turkestánu, uběhnou 2, 3 a více roku, než se shledají s vlastí. Padlí Celkem se počet mužů povolaných z Bílovce odhaduje na 700-800, počet padlých a nezvěstných dodnes není přesně evidován, činí podle údajů fary asi 150. Více než 50 válečných vdov a okolo 100 válečných sirotků z tak malého města! Péče o navrátilce z fronty Většina navrátilců z fronty byla bez peněz. Neměli boty, šaty, práci, především pak jídlo a musela se jich ujmout veřejná péče. Byl vytvořen vlastní výbor pro navrátilce, skládající se z členů obecního zastupitelstva občanů a samostatných navrátilců. Na pomoc přispívala obec, místní válečný pomocný fond, průmysl a veřejné sbírky. Na tyto účely bylo použito obnosu ve výši 60 000 K. Městský zprostředkovatelský pracovní úřad se pokoušel obstarat těmto navrátilcům práci, buď ve městě, nebo na venkově. Mnozí frontoví navrátilci byli lidé těžce
zvládnutelní, kteří vystupovali ve vlasti s požadavky, jako kdyby byli ještě v nepřátelské zemi. Snad nejhůř vyváděli ti, kteří nepřítele nikdy na vlastní oči neviděli. ¨ Převrat Politické události podzimu 1918 se odrazily také v Bílovci. Rozpad staré monarchie uvrhl nepřipravené obyvatelstvo nejprve do prudkého rozčilení a zmatku, avšak zřízení republiky Německo-Rakousko a její provincie Sudety, k níž mělo patřit i naše město a jeho německé okolí, způsobilo, že mocně a jednotně vyšlehl pocit národní sounáležitosti. Aniž se projevila jakákoliv známka nepřátelství vůči málo početným občanům jiné národnosti (město čítalo při sčítání lidu v r. 1910 okolo 5 142 obyvatel, z toho 259 Čechů), s nimiž nikdy předtím neexistovaly národnostní spory, nehledě na neuvážené poznámky některých nezralých živlů, bylo začlenění do československého státu všemi víceméně temperamentně odmítáno. Jako jinde, nebyl asi ani u nás jediný Němec, který by byl schopen vyrovnat se s myšlenkou dobrovolného připojení k českému státu. Německá národní rada, zřízená již před několika měsíci, v níž byly zastoupeny vedoucí osobnosti politických stran ve městě – sociálně-demokratické, křesťansko-sociální a německo-národní – a jejíž činnost se vztahovala také na okolní německé obce, byla stejnou organizací v hlavním městě země plynule informována o událostech a měla za úkol provádět nezbytná opatření ve spojení s úřadem starosty. Z deníkových poznámek autora nechť je zde uvedeno několik poznámek: 31. října vychází prohlášení úřadu starosty, jímž se oznamuje občanům zřízení státu Německo-Rakousko a Sudety a nabádá se ke klidu a rozvaze, zejména vůči jinak hovořícím spoluobčanům. Na schůzi obecního zastupitelstva, konané 2. listopadu, byl vyjádřen souhlas s tímto prohlášením a bylo rozhodnuto, že se zřídí občanská domobrana, do které se hned několik pánů přihlásilo. Jejím úkolem je starat se o veřejný klid a bezpečnost ve městě, protože úřední správní orgány (okresní úřad, okresní soud, policie) následkem rozpuštění starého správního řádu začínají vypovídat službu. Mimo několika nočních stráží občanská domobrana nevyvinula žádnou činnost, už po několika dnech je vystřídána ozbrojenou skupinou lidové obrany, jež byla zřízena v Opavě a skládal se ze 40 mužů – zdejších frontových vojáků pod vedením důstojníka Winkelmanna. Jejím úkolem je postarat se o veřejný klid a pořádek v německých obcích, chránit osoby a majetek před útokem nerozvážných živlů. Na jaké potíže tvoření lidové obrany jako sudetské vojenské moci všude naráží, k tomu jen malý příklad z našeho města: V okně obecního hospodářského úřadu dívčí školy je vyvěšena výzva opavského vojenského velitelství navrátilcům z fronty ke vstupu do lidové obrany k ochraně vlasti. Po několika hodinách se již před školou shromažďuje velký počet frontových navrátilců, část z nich vnikne pod vedením člověka nepříliš dobré pověsti do školní budovy a žádá pod výhružkami okamžité odstranění výzvy. Ještě dnes se člověka dotýká toto nepochopitelné chování vůči přikázání národního sebezachování, nepříjemné zejména ve srovnání s jinými národnostmi, i když by mohlo být částečně chápáno jako reakce na čtyřletou válečnou dobu. Výše jmenovaná skupina lidové obrany, v níž působilo mnoho zdatných lidí, vykonala ostatně svou povinnost a je v každém případě její zásluhou, že příští týdny probíhaly klidně a bez nepřístojností. Situace města na jazykové hranici, česká většina politického okresu, jakož i přání české menšiny ve městě způsobily, že český národní výbor pro okres, jenž sídlil v Klimkovicích, se snažil získat státní úřady a úředníky pro pražskou vládu, zatímco německý národní výbor je chce podřídit svému vlivu. Tak se hlásí němečtí úředníci k německému státu, čeští úředníci k českému státu. 10. listopadu předává vedoucí c.k. okresního úřadu vedení úřadu českému okresnímu komisaři. Ten žádá úřednictvo, aby i nadále konalo službu. Němečtí úředníci souhlasí a ponechávají si své rozhodnutí na pozdější dobu. Úřadu starosty podává komisař osobní sdělení o úředním převzetí s poznámkou, že
německý charakter města má být uznán a neporušen. Starosta přijímá toto sdělení s poukazem na to, že vedení úřadu se bude řídit pokyny německé vlády pro Sudety v Opavě. Okresní soud úřaduje, v důsledku obsazení soudci české národnosti, ve smyslu české vlády. Poštovní úřad je rozdělen, telegrafní spojení s Opavou často přerušováno. Telegramy jsou českou stranou cenzurovány nebo zadržovány, takže poselstvo města si stěžuje u německého ředitelství pošt a telegrafů v Opavě a žádá zřízení přímého spojení, což je také přislíbeno. Také doručovatelství pracuje nespolehlivě, dopisy předním osobnostem se vůbec nedoručují. Staniční úřad je provozním inspektorátem v Moravské Ostravě vyzván, aby zasílal do Prahy příjmy pokladny, německým ředitelstvím železnic pro Sudety v Krnově naproti tomu pověřen odevzdávat je jemu. Tak vládne na všech úřadech nepopsatelný zmatek, rozkazy a protichůdné příkazy se snášejí na úředníky a zaměstnance a zvyšují tak národní napětí vyžadující řešení. Sudetská zemská vláda zřizuje pro německé obce okresů Bílovec, Fulnek a Odry okresní úřad ve Fulneku, zatímco městská obec žádá pomocí dopisu zahájení jednání s českou vládou, aby byl odstraněn český okresní úřad a český soud z města. Tato jednání jsou sice přislíbena, ale nadcházející události tento plán překazí. Ke zmatku ve správě přistupuje zmatek v zásobení jídlem a těžkosti v hospodářském zásobování. Celá severní železniční trať je střežena českým vojskem. Jako na všech zastávkách, je i ve Studénce každý cestující zadržen a legitimován. Soustřeďují se hlavně na navrátilce z fronty. Odebírají se jim zbraně a vojenská výstroj, kterou si přinesli z pole, dokonce pláště, deky, apod. Vedle toho je bráněno dopravě zboží, hlavně uhlí a mouky, dokonce je částečně omezována i vlaková doprava. Zásobování města vázne, neboť zásoby mouky jsou zabavovány a nakonec ustává úplně. Na oplátku není německou stranou uvolněn transport dobytka určený pro Slezskou Ostravu a lidem z průmyslové oblasti, kteří v okolí křečkovali potraviny, jsou tyto na cestě směrem k nádraží nebo zpět odebírány. Je to způsob svépomoci, ke kterému sahají bídou trpící obyvatelé, především dělnictvo. Všechny ulice jsou ve dne a v noci střeženy lidovou obranou, aby se zabránilo výzvou potravin z okolí. Národní výbor se na četných poradách se zástupci sedláků pokouší uvést znovu do chodu jejich přerušené dodávky, ale z průzkumu vyplývá, že zásoby pro všechny německé obce mohou vystačit jen na krátkou dobu. Návrh, aby se sáhlo na obilí v malých mlýnech, které tam leží na mletí od českého obyvatelstva v okolí, je zamítnut. Protože nedostatek mouky je stále citelnější a vznikají obavy z neklidu, rozhodne se město ve srozumění se zemskou vládou nakoupit větší množství mouky v Odrách. Posílají tam větší počet vozů a získaná mouka je převezena, jako za dob lapků, pod plachtami s pomocí několika mužů lidové obrany, po cestě se musejí šikovně vyhýbat Fulneku obsazenému českým vojskem. K vyřešení tohoto neudržitelného stavu, jímž trpí obě národnosti stejně, se organizují jednání mezi národními organizacemi, jež také vedou k dohodě s výborem. Cestou kompenzace má být dodán za uhlí a petrolej hovězí dobytek, rovněž má být upravena přeprava v baťohu. Do tohoto vývoje spadá vzrůstající zneklidnění německé oblasti z příchodu českého vojska, které se objevuje také u nás. Okresní hejtman Franz Melcher, úřadující ve Fulneku, syn bíloveckého starosty Raimunda Melchera, je zajat a odveden k vojenskému soudu do Moravské Ostravy a osvobozen teprve po několikadenních jednáních. 1. prosince v neděli brzy ráno asi v 6 hodin je Bílovec překvapivě obsazen českým vojskem o síle válečného pluku, manévr je proveden směrem od nádraží. Radnice, východy z náměstí, kostel a dokonce kostelní věž, poštovní úřad byly obsazeny vojenskými hlídkami. V nabitém kostele, právě se sloužila ranní mše, pronikne několik vojáku až k oltáři. Na půdě kostela a kostelní věže, na faře, radnici a v chlapecké škole se hledají zbraně, samozřejmě bez úspěchu. Dokonce se předpokládalo, že na kostelní věži jsou kulomety. Těch několik mužů lidové obrany se svými zbraněmi včas podle svých rozkazů zmizelo. O několik dnů později prý mělo být odevzdáno několik pušek. Na úřadu starosty se konají s českými důstojníky, hejtmanem a členy českého místního výboru na straně jedné, starostou a několika předními německými osobami na straně druhé jednání, jež se týkají zásobování mužstva městem a
‘‘zárukami pro bezpečnost zdejší české menšiny‘‘, ačkoliv nikdy nebyla ohrožována. Němci chtějí znát důvod obsazení. Český hejtman prohlašuje, že jedná pouze z rozkazu nadřízeného vojenského velitelství, zástupci menšiny se tváří tak, jako by o ničem nevěděli. V dané situaci nezbývá nic jiného než souhlasit s požadavky hejtmana. Po jednáních se shromažďují stovky lidí na náměstí, zejména po druhé mši se přidávají další. Vedoucí sociálně-demokratické strany Johann Heller je chce uklidnit a žádá je, aby se rozešli. Tu náhle zazní výstřel, později se říkalo, že následkem neopatrného zacházení vojáka se svou zbraní, dav se rozuteče, nastane divoká střelba vojáků. Naštěstí není zraněno víc než 6 osob, mezi nimi dokonce i těžce, průstřelem kolena. Vina na těchto událostech je přisouzena nám, Němcům jedny ostravské noviny dokonce tvrdily, že prý Němci stříleli na své vlastní soudruhy. Obsazení města trvalo přibližně půl roku, dobu, jež si vyžadovala mnoho klidu a rozvahy, která však na smýšlení Němců a jejich důvěře ve vítězství spravedlivé věci nic nezměnila. Několik dnů poté postihl osud Bílovce celou řadu sudetských měst. Opava padla 18. prosince a s jejím pádem odstoupila i sudetská vláda, avšak, jak je uvedeno v její výzvě ‘‘za slavnostního protestu a s výslovným odvoláním se na právo německého lidu prosazovat svou státní příslušnost a státní formu ve svobodném sebeurčení, ustupujíc moci.‘‘ Česká vláda si nejprve pojistila úřednictvo a vyžádala si od něj jednoduchý závazný slib. Bylo to bývalo ke škodě německého obyvatelstva bránit tomuto, a tak jej také složili zdejší němečtí úředníci a ve shodě s národní radou se přizpůsobili poměrům. Dalším problémem bylo zajištění zásobování města, což by mohlo vést při pokračujícím stavu nedostatečnosti k těžkým nesrovnalostem. Po shora uvedeném protestu sudetské zemské vlády zaslaly v lednu 1919 všechny německé obce Sudet masovou petici prezidentu Spojených států amerických Woodrowu Wilsonovi, mezi nimi také Bílovec, v níž se říká: ‘‘My jsme se nepostavili proti českému obsazení naší vlasti jen proto, že nám slovo pana prezidenta, jenž nám slíbil právo sebeurčení, bylo dostatečnou zárukou našeho práva.‘‘ Pozdější doba ukázala, jak těžce jsme byli oklamáni. Dalším krokem české vlády bylo dosáhnout také autonomní moci. Aby se toho docílilo, byla pod vlivem šovinistických českých národních výborů rozpuštěna obecní zastupitelstva a nahrazena správními komisemi. Přitom ohled na českou menšinu sídlící v městě překročil často značně početní sílu prokázanou při posledním sčítání lidu. Tyto vlivy se uplatnily také u nás. Národní výbor žádal rozpuštění obecního zastupitelstva a zřizované správní komise v počtu 24 lidí, z nichž česká strana vznesla přirozené požadavky, bylo dohodnuto konečné rozpuštění obecního zastupitelstva, ustavení správní komise v počtu 24 členů, z nichž připadlo 12 členů německým měšťanským stranám, 6 německým sociálním demokratům a 6 Čechům pod podmínkou, že by se předsedou správní komise stal současný starosta Raimund Ressel a 1. místopředsedou Čech. 8. února r. 1919 se sešlo čistě německé obecní zastupitelstvo na své poslední schůzi, aby byl seznámeno s rozpouštěcím dekretem. Tehdy rozhodne odstupující obecní výbor: ‘‘že odstoupí pouze moci stávající vlády, a že je stále přesvědčen, že město jako osídlená oblast je součástí Sudet. Resp. Německo-Rakouska a že rozhodnutí o konečné osudu se očekává jedině od mírové konference. ‘‘Toto právní stanovisko se má opět sdělit zemské vládě. Jak silně toto stanovisko odpovídalo citům obyvatelstva, dokazuje 4. březen 1919. Toho dne se ve Vídni sešlo první německo-rakouské národní shromáždění. Tento den vyvolal ve všech oblastech Sudet silná lidová hnutí. Jako všude, tak i v našem městě se vůbec nepracovalo a velká, všemi stranami obeslána lidová manifestace posloužila jako projev sounáležitosti s NěmeckoRakouskem a projev protestu proti omezení jejich politického života obsazením této oblasti. Poukazem na četná krveprolití, jimiž němečtí soukmenovci toho dne na jiných místech zpečetili své národní a politické přesvědčení, nechť je líčení válečné doby a doby převratu v našem městě ukončeno. 1919 – 1925
Poválečná doba. Nedostatek zboží. Pokoutní obchod Naděje, že s koncem války a upevněním politických poměrů skončí také hospodářská bída, byla klamná. Nedostatek zboží trval i nadále a s ním nadále trvaly všechny příděly na zboží. Městská obec musela otevřít nový aprovizační kredit v hodnotě 150 000 K. Pokoutní a řetězový obchod kvetl jako nikdy předtím. Každou noc odjížděl vůz za vozem s potravinami, obilím, moukou, masem do Ostravy. Na černém trhu se prý tehdy platilo našim sedlákům za 1 metr. cent. pšenice až 800 K, za brambory 200 až 300 K. Abychom dostali uhlí, muselo si město na delší dobu pronajmout auto. Ještě stále bylo omezeno veřejné osvětlení, byly neosvětleny železnice, ještě koncem roku 1919 mělo chudé obyvatelstvo jen zřídka kdy petrolej. Zásobování nezbytným šatstvem bylo upraveno nařízením vlády z května až června 1919. Každý obchodník byl povinen vykázat měsíčně svůj stav zboží. Ceny zboží byly přešetřeny na základě předložených nákupních faktur. K tomuto účelu byly zřízeny vlastní cenové komise, které se skládaly z jednoho zástupce podnikatelů, 1 zaměstnance a 2 zástupců konzumentů, z nichž opět jeden musel být dělníkem. Přestupky jsou trestány peněžními tresty nebo vězením, stejně jako ti, kdo se podbízejí nekvalitním zbožím. Šatstvo se prodává pouze proti poukazům, každý člen rodiny obdrží jeden poukaz. Poukaz platí půl roku na: 2 košile a spodky, 3 kapesníky, 3 límce, 1 oblek, 1 zimník, 1 pánské a dětské kalhoty, 3 cívky bílých a 3 cívky černých nití, 3 ponožky nebo 3 punčochy, 1 rukavice, 1 klobouk, 1 čepice, 1 boty. Lichvářské soudy měly hodně práce. Mzdy, zdražování Zaměstnanost v závodech postupně stoupá. Pod rostoucím politickým vlivem dělníků a pod nátlakem závodních rad stoupají také mzdy a dosahují oproti dřívějšku značné výše. Zároveň však také dochází ke zdražování, které dosáhlo svého vrcholu v roce 1922. Ze seznamu ze září tohoto roku nechť jsou uvedena tato čísla: Před válkou 1 pecen chleba 1 kg cukru 1 l mléka 1 kg brambor 1 kg černého uhlí 1 kozačky 1 košile 1 klobouk
28 h 96 h 16 h 6h 2 K 40 h 10 K 2K 2K
nyní
zdražení činní
4K 7 K 60 h 3K 2K 48 K 240 K 70 K 80 K
14-násobek 8-násobek 19-násobek 33-násobek 20-násobek 24-násobek 35-násobek 40-násobek
Aby se zbrzdilo zdražování, dochází v červnu v úřadě starosty pod vedením politického okresního úřadu k jednáním o snižování cen, k nimž jsou přizváni jednak obchodníci, sedláci, řemeslníci, jednak zástupci konzumentů. Jednání však není úspěšné už z toho důvodu, protože hlubší příčiny zdražování přece jen nelze hledat u uvedených výrobců a obchodníků. Tímto hrozným zdražováním trpí především velké masy nezaměstnaných, státní zaměstnanci, důchodci, malí rentiéři. Válečná půjčka
Tu se jen krátce zmíním o osudu válečných půjček. Státní papíry a jiné půjčky nevynášejí žádný tisk, úroky válečných půjček nejsou vypláceny. Když se v roce 1920 rozhodne stát k výkupu válečných půjček, spojuje s tím úpisy na státní půjčku za tak nevýhodných podmínek, že většina majitelů válečných půjček na to nemůže přistoupit. Konečný zákon o výměně válečných půjček z roku 1924 bere ohled pouze na malé upisovatele, takže většina válečných půjček musí být odvedena bez náhrady, a tím velké majetky, uložené ve válečných půjčkách se rozplývají. Odloučené měny Důležitou finanční záležitostí bylo odloučení měny a s tím spojené orazítkovaní bankovek v době od 3. do 9. března 1919. Do komise zřízené v Bílovci se dostavilo 4 662 stran z okresu, které si podaly k orazítkování 4 147 939 K. Na Bílovec připadlo 541 stran s 541 319 K, z čehož je vráceno 161 570 K. Často se objevily bankovky s domněle falešnými razítky, a to vedlo k dalšímu zabavování a ztrátám. Vyživovací poměry K částečné nápravě škod na zdraví mládeže způsobených válečnou výživou poskytlo neutrální zahraničí – Švýcarsko, Holandsko – mnoha dětem pobyt. V srpnu r. 1919 pobylo 14 bíloveckých dětí v pohostinném Švýcarsku, kde se jim dostalo milého přijetí a nejlepší péče. Byly ubytovány v kantonech Basilej, St. Gallen a Zurich ponejvíce u sedláků, dělníků a řemeslníků a všechny se vrátily dobře zotavené a bohatě obdarované. Totéž se opakovalo v září a říjnu 1920. Ve vlasti působila americká vyživovací pomoc, která zřizovala výdejny polévek. Od března do června 1920 dostávalo 380 dětí denně silný vývar, 170 školou nepovinných dětí šálek kakaa. Mimoto došly z Ameriky pro chudé děti a dospělé, zejména ženy, šaty a prádlo. V roce 1921 se začaly vyživovací poměry zlepšovat, takže se na podzim se zrušením chlebových lístků a jiných poukázek mohl zrušit i obecní hospodářský úřad zatímco městský sklad mohl být uzavřen už v roce 1920. Nebyl ziskovým podnikem a byl zrušen s mankem ve výši nejdříve poukázky pro lidi bez prostředků, neplatících daň z příjmu. Tyto poukázky si museli dát potvrdit daňovým úřadem. Dostali na ně domácí mouku v původní ceně, zatímco ostatní obyvatelé byli odkázáni na volný obchod, který dovážel americkou mouku, jejich cena byla podstatně vyšší. 1 kg jemné pšeničné mouky stál například 5 K a více. Teprve v letech 1923-1924 se zásobování celkem znormalizovalo. Nezaměstnanost V roce 1922 se naproti tomu šířila nezaměstnanost přímo katastrofální. Zatímco dělníci zaměstnaní v městě ještě nacházeli odpovídající práci, museli dělníci z Vagónky ve Studénce a v Kopřivnici, z různých průmyslových odvětví oblasti Ostravy, především Vítkovic zahálet nebo se spokojit s malým počtem směn v týdnu a rozmnožili tak velký počet těch, kteří po válce ještě vůbec nenašli žádnou práci. Nezaměstnaní z okresu se po stovkách shromažďovali v určitý všední den na náměstí, kde jim byla na daňovém úřadu vyplácena podpora v nezaměstnanosti. S nezaměstnaností vtrhla do života velká nejistota. Vloupání jsou častá. Přestože městská policie byla rozšířená o 5 mužů, zřizují obchodníci ve městě v noci soukromou bezpečnostní službu. Do této doby spadá dodnes neobjasněná vražda vrátné jatek Matisskové, vloupání do daňového úřadu, které bylo překaženo policií a žandanmerií, při něm se jeden lupič sám zastřelil, druhý byl zatčen, dále vloupání do obchodního domu Spotz, pokus o vloupání do výlohy hodináře Stalzera na Městském kopci, krádež dvou psacích strojů na okresním úřadě, vloupání do pokladny v nemocenské pokladně a u firmy Ludwig a Markus atd.
Nové obecní zastupitelství 15. června 1919 se konaly volby do nového obecního zastupitelství na základě nového obecního řádu, přijatého pražským Národním shromážděním, ve kterém nebyli zastoupeni Němci. Všeobecné volební právo žen, poměrné volby! Ve volebním řádu se odrážely požadavky nové doby, a nebylo proto žádným překvapením, že nové obecní zastupitelstvo vypadalo jinak než dřívější. Skládalo se ze 14 zástupců německé sociálně-demokratické strany, 6 zástupců křesťansko-sociální strany, 4 zástupců německé lidové strany, 4 zástupců německého úřednictva a učitelů a 5 zástupců české menšiny. Bytová tíseň Bytová tíseň vedla už v září 1919 ke zřízení městského bytového úřadu, jehož působnost se rozšířila na Bílovec, přilehlé oblasti velkých Albrechtic a obec Labuť. Každý uvolněný byt musel být hlášen a byl zabaven, žádný majitel domu nesměl byt pronajímat sám, lidé hledající byt se museli hlásit u bytového úřadu. Bylo jich tolik, že bylo nemožné přidělit byt všem, neustále bylo 50, 60 i více lidí bez bytu, mnozí z nich museli bydlet přímo nelidsky. Soukromé stavitelství bylo úplně na mizině, zákon na ochranu nájemníků s umořením každého výnosu plynoucího z kapitálu domu znemožnil i pozdější stavební činnost. Aby se tato situace změnila, rozhodlo se obecní zastupitelství na podzim roku 1919 postavit více obytných domů o 40 – 50 bytech s pomocí státního stavebního úřadu. Jako stavební pozemek získalo velkou plochu o 5 ha 25 od Ludwig a I. Markus v dolním předměstí za 168 000 K. V letech 1920-1922 bylo na tomto pozemku postaveno 5 městských obytných domů nákladem okolo 5 000 000 K. Tím se sice nedostatek bytů neodstranil, trvá nadále i dnes i když už ne v tak hrozné podobě jako tehdy. Zbytek stavebního pozemku slouží soukromé stavitelské vášni a prodává se zájemcům za příznivých podmínek, tak vznikla v posledních 2 letech řada malých obytných domků. Nový hřbitov Z jiných význačných stavebních děl, která spadají do této doby, nechť tu je zmínka o výstavbě nového hřbitova a o regulaci Městského kopce. Pozemek a výstavba nového hřbitova na Bravantické ulici byly připraveny již během války. Pozemek o rozloze asi 4 ha byl zakoupen od správy statku hraběte Sedlnického za částku 46 000 K. Stavba měla být uskutečněna podle velkolepých plánů architekta Kalitty ze slezské zemské vlády. Poválečné poměry dovolily jen částečnou realizaci tohoto plánu. V roce 1919 byla přijata půjčka v částce 54 000 K a pracovali tu většinou nezaměstnaní. Nový hřbitov byl otevřen o velikonoční neděli r. 1920. příznivé hospodářské poměry a lepší finanční situace obce snad v budoucnu umožní vrátit se za několik let ke Kalittovu projektu a vytvořit ze hřbitova okrasu města. Regulace Městského kopce Regulace Městského kopce plánovaná po desetiletí městským zastupitelstvem stala se konečně v létě r. 1921 skutečností. Práce byly prováděny podle plánů slezského stavebního úřadu se souhlasem okresního silničního výboru nákladem okolo 100 000 K, na který mělo město podle dohody přispět 40 %. Dřívější značná prudkost kopce byla silně zmírněna obrovským násypem půdy a postavením ochranných zdí ve spodní části silnice, kanalizací byly odstraněny trhliny způsobené prudkými dešti, a tak byla vytvořena lepší dopravní cesta pro chodce a povozy.
Živelné události V r. 1920 byla obec postižena několika živelnými katastrofami. Na jaře shořela hájenka na Dvorku, znovu byla postavena nákladem 42 000 K. Dne 19. července o půl druhé odpoledne se nad městem strhla hrůzná bouřka doprovázená bouřlivým krupobitím. Kroupy o velikosti holubích a slepičích vajec během 10 minut způsobily nesmírnou škodu na budovách, zahradách a polích. Postižená oblast se táhla ve směru od Bravinného před dolní Starou Ves, Bílovec, část Velkých Albrechtic vlevo od Bílovky, Lubojaty, Bravantice, Svinov k Odře. Ve městě bylo rozbito více než 20 000 okenních tabulí, doškové střechy byly proděravěné jako síto, glazované střešní tašky byly hladce proraženy, břidlicové a eternitové střechy těžce poškozeny. K opravě střech bylo zapotřebí 15 vagónů střešní lepenky. Budovy vypadaly jako po střelbě. Pole vypadala, jako kdyby byla rozšlapána tisícovým stádem koní, slepice, kachny, husy ležely poblíž statku pobity, žnoví dělníci a chodci na ulici, kteří se nemohli ihned uchýlit pod střechu, byli do krve zraněni a museli vyhledat lékařskou pomoc. 6. září byl parní mlýn českého úředního skladu – bývalá firma Haft – zcela zničen velkým ohněm. Požárem byly zničeny velké zásoby obilí, i když se aspoň část podařilo zachránit. Další povětrnostní pohromě bylo město vystaveno 29. května 1924. V odpoledních hodinách se spustila silná bouře s blesky a prudkou průtrží mračen. V Pivovarské ulici zapálil blesk domek Franze Maiwäldra, takže okamžitě vzplál a úplně shořel. V dolním předměstí se změnila Bílovka a bílovecké vodní příkopy v prudké vodní toky a zaplavily Střelniční ulici, Nádražní ulici a nádraží, jakož i nízké domečky v těchto ulicích téměř ½ vysokou vrstvu vody, která ale zase rychle klesla. V Bílovecké ulici byl jeden domek podemletý a málem se zřítil, na nádraží museli cestující, kteří přijeli vlakem ve 4 hod., opustit vlak přes nouzový most postavený narychlo z lavic. Městská půjčka Na mimořádné schůzi dne 15. března 1921 se rozhodne městské zastupitelstvo pro městské půjčky v hodnotě 2 000 000 K v emisním kurzu 96 K na 100 K nominálních za 5 % úroku. Půjčka má posloužit ke krytí manka v předběžném rozpočtu na rok 1921 a dluhů z roku 1920, jakož i k vyrovnání vybraných půjček u různých peněžních ústavů, Na půjčku, která z důvodu nepochopení vyvolala u některých lidí ve městě prudkou nevoli, bylo upsáno 1 000 000 K. Počet obyvatel Sčítání lidu v r. 1921 zaregistrovalo 4 367 osob, z nich 3 348 Němců, 800 Čechů, 8 Poláků, 44 Židů a 167 cizinců. Podle vyznání bylo 4 195 obyvatel římsko-katolických, 52 evangelických, 2 náleželi k církvi československé, 65 bylo izraelské a 8 jiné konfese, 45 bez vyznání. Podle toho počet obyvatel klesl v období od r. 1910-1921 o 775 osob. A přesto nedostatek bytů? Nápadný je příliv Čechů z 259 na 800, tedy o 541 osob více. Vzestup se dá vysvětlit změněnými státními poměry a přeložením mnoha českých úřednických rodin do města. Česká menšina Příliv českého obyvatelstva a jeho účast na obecní správě splnily řadu národních a kulturních přání. Už správní komise se rozhodla zřídit obecnou dvoutřídku a převzít její materiální požadavky do rozpočtu obce. Zahájení vyučování se uskutečnilo na jaře r. 1919
nejprve v jedné třídě, během podzimu téhož roku byla připojena třída druhá. Zřízení státní menšinové měšťanské školy se uskutečnilo začátkem školního roku 1921/1922, po dobu 2 let se vyučování konalo v budově německé dívčí školy, pak byla přemístěna do své nové školní budovy na Bravantické ulici. Také obecná škola, která se rozšířila ve školu o 3 třídách, byla převzata jako menšinová škola do státní správy a tím bylo rozpočtu obce odlehčeno. Obě školy nenavštěvují jen děti místních českých obyvatel, nýbrž také české děti z okolních německých obcí, měšťanku z větší části rovněž žáci z českého okolí. Pro předškolní věk je zřízena česká školka, pro české učně, kteří jsou převážně v učení u německých mistrů, česká učňovská škola. Školku subvencuje obec, učňovské školy platí obec otop, osvětlení a úklid. Na účet obce jde rovněž poměrný náklad na různá kulturní zařízení, jako je výbor pro místní osvětu, obecní knihovna apod. V roce 1920 rozhodne obecní zastupitelstvo o dvoujazyčném úřadování a německočeském označení úředních místností. V roce 1923 je Rainerova ulice přejmenována na ulici Wilhema Kleppicha, Rudolfova ulice na Hornobranskou a Hřbitovní na Masarykovou. Nařízením politické okresní správy bylo rozhodnuto o umístění dvoujazyčných tabulek pro označení ulic s českým názvem na prvním místě v ceně 4 000 K. To, že porada předcházející tomuto rozhodnutí, neprobíhala vždy klidně, nechť je řečeno jen na okraj. Obecní rozpočet Obecní volby na podzim r. 1923 opět změnily skladbu obecního zastupitelstva vzhledem k počtu zastoupených politických stran. Počet mandátů se snížil v důsledku snížení počtu obyvatel na 30. Měšťanské strany, skládající se z hospodářské strany s 9, křesťanskosociální s 5, dohromady 14 mandáty, a s německými socialisty s 3 mandáty, mají proti sobě 7 sociálních demokratů, 4 komunisty a 3 Čechy jako opozici. Strany se mnohem více než dříve střetávají ve svém úsilí v oblasti hospodářské a sociální a dávají podnět k živým debatám a mnohahodinovým nepřetržitým schůzím. Finanční situace obce se stala tíživou, což je po kolosálních požadavcích posledních let pochopitelné. Bilance za rok 1924 vykazuje aktivní majetek v hodnotě 11 604 024 K, proti němu stojí pasivní majetek v hodnotě 10 391 066 K. Pohledávky za rok 1925 činí 1 769 467 K, krytí 1 398 811 K. ke krytí schodku ve výši 307 811 K je na rok 1925 předepsáno: na základní daň po 3 430 K na úrokovou domovní daň po 33 634 K na domovní daň podle kategorie domu po 310 K na všeobecnou daň z příjmu po 18 586 K na zvláštní daň z příjmu po 72 167 K na důchodovou daň po 3 370 K
800 % 96 % 500 % 400 % 300 % 800 %
K vybírání připadají městské obci následující dávky, výdaje, poplatky a příplatky ke spotřebním daním: obecní poplatky, poplatek za připojení kanálu, příplatek za dobrovolné přiznání domovního práva, poplatek za nájem, poplatek za stánek a tržní poplatky, jateční poplatek, poplatek za hotelové pokoje, daň za motorky a auta, poplatky za zábavu, poplatky za cenné věci, daň ze psů, poplatky za obecní maso, za nápoje, osvětlení, plakáty, za vystavení průkazu o dobytku, daň za víno, hřbitovní daň, poplatek za vodu, poplatek za odvoz popela a odpadků. Vlastnictví obce se v současné době skládá z 221 ha pozemků, z toho 112 ha lesa a 24 domů a budov. Samotné město dnes čítá 712 domovních čísel. Po začlenění horní části Velkých Albrechtic až k mostu přes Bílovku přibylo k 25. červenci 1924 43 domů. Hospodářský život
Ekonomický vývoj má konečně opět stoupající tendence. Válečné škody sice stále ještě nejsou zcela zahlazeny, drobné řemeslo trpí ještě nedostatkem, výroba zemědělských strojů, před válkou významný vývozní artikl do Haliče, ještě nebyla obnovena a stane se stejně jako výroba bot obětí války, zaměstnanost je však všeobecně dostatečná a továrny mají dostatek zakázek. Firma Salcher a synové A.G. elektrifikovali své 3 závody a rozšířila výrobu, zaměstnává opět více než 1 000 dělníků. Vedle všech druhů knoflíků, přezek na kalhoty a boty, kovová a celuloidová poutka vyrábí dnes nárazové plechy, koňské postroje a kufrové kování, cigaretové a tabákové dózy, látky na vyšívání, krejčovskou křídu a massagová psací pera. Firma ‘‘Silvet‘‘, dříve Nechuta, vyrábí dnes vedle sametu také hedvábné látky a připojila ke svému závodu velkou apretovací dílnu. Připojením na elektrické přespolní vedení moravsko-slezské elektrárny A.G. v Moravské Ostravě v roce 1924 bylo město zásobeno elektrickým světlem a elektřinou. Mnohé závody ji používají ve svém provozu. Elektrické světlo se používá vedle plynového osvětlení v mnoha soukromých bytech, především je používá mnoho obchodníků k osvětlení svých obchodních místností a výkladů, jejichž bohatá a vkusná výzdoba snese srovnání s výlohami ve velkoměstech. Také přípoj na místní dálkovou telefonní síť vzrostl – ve městě máme dnes 32 hovoren, zatímco před válkou byly tři – a to se bude moci hodnotit jako známka pokrokového obchodního života. Výhled Blízká budoucnost postaví městskou správu před nové velké úkoly. Právě je dokončeno rozšíření městské nemocnice, provádí se vybavení horským sluncem a rentgenovým zařízením, zřizuje se moderní operační sál. Naléhavou potřebou je dobudování vodovodu připojením nových pramenů, sanitární opravy pro rozšiřování kanalizace a dobře promyšlená péče o byty, aby byl odstraněn stále trvající nedostatek bytů, a hygiena byla podpořena výstavbou veřejných lázní. Z hospodářského hlediska je důležité vybudování dlouho plánovaného železničního přípoje přes Skřípov do Opavy a přípoj na průmyslovou oblast Moravské Ostravy výstavbou přímé elektrické dopravní linky, to jsou otázky, které silně ovlivní veřejné blaho a zasluhují si největší pozornost. Doufejme, že široký rozhled občanů a úzká spolupráce vyřeší i tyto úkoly k užitku města. Ať je veškerá činnost ve všech vrstvách obyvatelstva vedena jako dosud pílí, vážností, skromností a láskou k vlasti. Nechť jsou tímto tyto záznamy ukončeny a k nim jen ještě jako přání pisatele připojen tento veršík: Růže štěstí a utrpení ostrých trnů utkal ti osud na stavech časů. Za prudké bouře, v planoucím i skomírajícím požáru běd válečných, tys vydržel. Kéž ti nyní po noci a bídě nebe daruje, milé městečko, ranní červánky, kvetoucí, úsměvné sluneční paprsky štěstí. A německé, jak jsi bylo, bys mělo zůstat!
V Bílovci, v říjnu 1925 Anna Gebauerová Městská úřednice
Ferdinand Ehler školský inspektor pro měšťanské školy
OPJS Pamětní listina, která byla dne 17. září 1925 vyjmuta z radničtní kopule a předána městskému muzeu. ‘‘Na věčnou památku všemu našemu potomstvu‘‘ 1. Roku 1784 byla tato radnice rekonstruována a náměstí bylo zbaveno nerovností. 9. července téhož roku potom byla kopule nasazena za přítomnosti starostenského úřadu veleváženého a ctěného p. Ignatze Leichera, jeho podřízených p. radních Andrease Hoppa, Josepha Schönera a Johanna Steina, dále přísežního městského syndica Antona Resche a jeho pána stavebního inspektora Franze Jeremiáše Hirtha, současně městského pokladníka, a Josepha Bendura toho času městského soudce a všichni tito výše jmenování byli spolu s celou městskou obcí opravdového římsko-katolického vyznání. 2. Roku 1627 přišlo město nešťasnými válečnými událostmi o svou svobodu a privilegia plněním nepřátelskými vojsky, kdy bylo rozbito a odvezeno stranou. Samotné jeho veličenstvo, císař Ferdinand Druhý, udělil tomuto městu v roce 1634 27. května volnost a jeho veličenstvo Leopold První v roce 1660 24. května, jakož i jeho veličenstvo Karel Šestý v roce 1722 7. května a blahé paměti císařovna Maria v roce 1747 dne 20. února ji znovu potvrdili a opět utvrdili, v čemž také nyní vládnoucí monarcha Josef Druhý je následuje a udělil zdejšímu městu následující diplom: ‘‘Na tomto místě následuje opis městských privilegií, která byla v roce 1627 při plenění města Dány zničena a znovu potom potvrzena níže uvedenými panovníky: Ferdinand JJ., 27. května 1634, Leopold J., 24. května 1660, Karel VJ., 7. května 1722 , Marie Terezie, 20. února 1747, Josef JJ., 14. listopadu 1781. Tato privilegia se nacházejí v originále v městském muzeu. 3. Roku 1729 zde vypukl tak mohutný požár, že polovina města lehla popelem a radnice zmizela s vícerými spisy a dokumenty. 4. Roku 1635 dne 9. července obdrželo sice město od pana vévody a knížete Eusebia z Lichtensteinu, držitele Opavy a Krnova, právo dobytčího mýta,
jelikož však jeho originál nebyl později nalezen, bylo v roce 1780 opět zrušeno. 5. Roku 1371 v oktávu sv. Štěpána se přikoupila půda asi 22 akrů a jehličnatý les od pána Dislava z Kravař, dědičného pána z Fulneku za 10 marek moravské měny, přepočteno marka po 64 groších. 6. Roku 1383 bylo pánem Benešem z Kravař zakoupeno odúmrtní právo za 10 marek pražské měny a grošů, marka po 64 groších, a tato koupě byla opětovně potvrzena v roce 1503 tehdejšími 2 bratry Janem a Václavem z Fulštejna a Bladenu. 7. Roku 1783 bylo ve městě domů: v horním předměstí: v dolním předměstí: celkem ve městě a předměstí:
- 133 - 55 - 93 281
8. Roku 1783 odvedlo město řádné daně v roční výši 1 131 bl. 47 ¼ 9. Roku 1783 činila výše městského účetnicky revidovaného dluhu 3 566 bl. 12 kr. 10. Roku 1783 1. června bylo zdejší město odňato nejstaršímu c.k. zemskému úřadu, jenž sídlil až dosud v Opavě a byl přeložen do Krnova pod názvem Krajský úřad a byl spojen s moravským guberniem, a přiděleno přerovskému kraji, a to jen ve věcech civilních (in publius), neboť v trestních věcech (criminalia) má svou vlastní pravomoc, podléhající c.k. apelaci v Brně, jež byla dosud v Praze. Tyto výše uvedené body byly čerpány z větší části z pradávných spisů, které jsou v současné době ještě k dispozici, částečně sestaveny z účtů a různých ustanovení. Průkazným dokladem toho je naše vlastnoruční zhotovení. Město Bílovec 9. června 1784. Dále je přiložena městská pečeť z roku 1782, ke které jsou připojeny podpisy správců obce, jmenovaných v bodě 1. Místo mezi podpisy a dalším textem vyplňuje ještě několik dosti zajímavých sdělení, která byla dopsána po vyhotovení pamětního spisu. Tento dodatek zní: ‘‘V roce 1784 dne 5. března musely být odeslány obligace a cennosti bratrstva Svatojánského a bratrstvo bylo zrušeno. Ve stejném roce 9. března byl oznámen Vetterlaitenský zákazový patent z 12. prosince 1783. Téhož roku bylo redukováno mnoho klášterů. 1. května byly zřízeny úmrtní registry, matriky sňatků a úmrtní matriky. 12. května 1784 byly na císařský příkaz odňaty všechny obrazy tak . . . . . . (nečitelné) a votivní tabulky. 10. června 1784 byla zrušena skvrna početí padlých osob ženského, jakož u mužského pohlaví. 25. června bylo nařízeno zasílat každý měsíc úroky bratrstva krajskému úřadu. 9. července byla zrušena stávající povinnost placení mší.
Tato radnice byla restaurována zednickým mistrem Johannem Nobelem, štukatérská práce zhotovena p. Josefem Veismannem, sochařem z Frýdku a vížka vystavěna jistým tesařem jménem Pfob. Obecními poslanci byly 4 osoby H. Frantz Spatzke, H. Frantz Schweder, H. Adreas Koller, H. Joseph Leicher. Navíc byl zaveden toleranční patent. Téhož roku se používaly tzv. papírové bankocetle nejmenší á 5 bl, 2. třída á 10 bl, 3. třída á 15 bl, 4. třída á 20 bl, 5. třída 25 bl; potom až 50 a 100 bl. Tržní cena pšenice vratislavské měřice nebo zdejší: 2 čtvrti 2 bl 86 kr žito 2 bl ječmen 1 bl 36 kr oves 1 bl Nechť Bůh ochraňuje toto město a tento dům před ohněm a všemi škodami a nechť Bůh žehná našim potomkům, aby se měli lépe.
Požadavky Čechů německému obecnímu zastupitelství města Bílovce Na jednání právního výboru obecního zastupitelstva a zástupců německých stran se zástupci českého obyvatelstva a dvou poslanců Zemského národního výboru, konaném ve středu 22. ledna 1919, byly předloženy posledně jmenovanými následující požadavky: 1. Dosavadní obecní zastupitelstvo se rozpustí. Na jeho místo nastoupí správní komise, kterou jmenuje česká zemská vláda. Členové této komise budou navrženi během 8 dnů Zemskému národnímu výboru. České obyvatelstvo získá ¼ mandátů, tj. 6 z 24, a zástupce předsedy. V tomto složení zůstane správní komise zachována až do provedení řádných nových voleb. 2. Všechny nápisy na veřejných budovách města Bílovce, rovněž na městských podnicích, provozech, na městských dopravních prostředcích, na orientačních a uličních tabulkách budou provedeny v německém a českém jazyce. Pokud jsou tyto nápisy na papíru, vykoná se toto během 14 dnů, ostatní během 3 měsíců. 3. Obyvatelstvo může dle volby umisťovat a plakátovat firmy a nápisy v německém, českém, německém a českém nebo v českém a německém jazyce. 4. Město Bílovec úřaduje jako autonomní úřad se stranami v obou jazycích, zapisuje jmenovitě v obou jazycích a rovněž vyřizuje záležitosti písemných žádostí a ústního styku. Označení městských úředních lokalit má být provedeno dvoujazyčně nejen zvnějšku, ale i uvnitř. Všechna úřední oznámení, jak v rozsahu obecního zastupitelstva, tak i v rozsahu autonomního úřadu se musí provádět v německém a českém jazyce, všechny úřední tiskopisy jakéhokoliv druhu, jmenovitě rovnět tiskoviny na zásobování, se musí předkládat v obou jazycích. Jednacím jazykem obecního zastupitelstva je čeština a němčina.
5. V rozpočtu města se musí přihlížet k příslušníkům obou národností. Všechny příspěvky, stipendia, podpory, jmenovitě chudinské podpory, se musí rozdělovat podle národnostního klíče a nikoliv podle obcovacího jazyka. 6. S ohledem na to, že při obsazování míst v městských službách s předepsaným konkurzním řízením obecní zastupitelstvo nebralo žádný ohled na jazykovou kvalifikaci a vylučovalo tak přímo kompetentní účastníky české národnosti, takže v městských službách vládne naprostý nedostatek úředníků a zaměstnanců ovládajících český jazyk, je městská obec povinna přijmout okamžitě do svých služeb koncepčního nebo manipulačního úředníka, do zásobovacího úřadu pomocnou sílu, jakož i městského odborníka české národnosti, a sice se započetím služebních let strávených na jiném místě stejné povahy. Všechna budoucí konkurzní místa se musí obsazovat podle národnostního klíče. O tom, zda úředník nebo zaměstnanec obce je české národnosti, rozhodnou čeští příslušníci obecního zastupitelstva. 7. Ihned se zřídí místo druhého městského lékaře jako sekundárního lékaře pro městskou nemocnici a obsadí se příslušníkem českého národa.
8. K částečné nápravě školství v Bílovci, kde dosud dětem jedné čtvrtiny obyvatelstva byla odebrána možnost mít vyučovaní ve svém mateřském jazyce požaduje: a) Okamžitě se přenechají Čechům v jedné ze školních budov třídní prostory odpovídající počtu českých dětí s veškerým vybavením a všemi učebnímu pomůckami s výjimkou německých knih a map do té doby, než se zřídí vlastní školní budova. Obecní zastupitelstvo se zavazuje okamžitě odstranit případné nedostatky těchto školních tříd, pokud se při převzetí vyskytnou, v co nejkratší době. Současně převezme město Bílovec věcné náklady na tyto školní třídy, a sice na vytápění, vytápění, osvětlení, úklid, plat školníka, učební pomůcky a ostatní. Obecní zastupitelstvo souhlasí, že soukromá česká škola, která má být zřízena postupně, dosáhne obecných práv a že školní síly na této škole nikdy nebudou převedeny do veřejné školní služby. b) Obecní zastupitelstvo bude pečovat o prostory, ve kterých lze umístit českou mateřskou školku. Zavazuje se, že je vybaví vším nezbytným vybavením a pomůckami, zaplatí pěstounku a ošetřovatelku a převezme věcné náklady do té doby, než bude pro české děti zřízena odpovídající mateřská škola taková, jako je německá. c) Obecní zastupitelstvo se zavazuje, zřídit v případě potřeby na své náklady jesle pro zcela malé české děti. 9. Město Bílovec s tím, že počet žáků v jednotlivých třídách budoucí české školy, a sice jak v národní škole, tak i v městské škole, nesmí překročit počet žáků v jednotlivých
třídách německé školy a že v případě, že počet českých žáků vzroste a prostory české škole a mateřské školce nevystačí, poskytne jiné vhodné prostory, pokud je za vhodné schválí česká místní školní rada, případně okresní školní rada. 10. Vedle německé místní školní rady se v Bílovci ustaví rovněž česká místní školní rada, která bude mít stejná práva, jako německá školní rada. 11. Ve správě spořitelny Bílovec mé české obyvatelstvo nárok na čtvrtinu správních míst. Dary a podpory, které poskytuje spořitelna z čistých výnos ústavou, se rozdělí podle národnostního klíče. 12. Označení tříd, ulic, uliček a parků, která urážejí české obyvatelstvo, budou okamžitě vzhledem k poměrům nové doby změněna. 13. Po zaplacení obvyklých poplatků má české obyvatelstvo v případě potřeby nárok na užívání městského zařízení na Střelnici.