Pacifismus, mírové hnutí a protiválečné demonstrace: vliv veřejnosti na mezinárodní politiku

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Mezinárodní politika

Název diplomové práce:

Pacifismus, mírové hnutí a protiválečné demonstrace: vliv veřejnosti na mezinárodní politiku

Vypracoval: Ondřej Vrba Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Zuzana Lehmannová, CSc.

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Pacifismus, mírové hnutí a protiválečné demonstrace: vliv veřejnosti na mezinárodní politiku“ jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 15. července 2006

Podpis 1

PODĚKOVÁNÍ

Rád bych na tomto místě poděkoval své vedoucí diplomové práce, prof. PhDr. Zuzaně Lehmannové, CSc., za inspiraci a cenné připomínky k výběru tématu a jeho zpracování. Současně bych rád poděkoval všem, kteří mají zásluhu na dokončení této diplomové práce, zejména svým rodičům za trpělivost a duševní podporu.

2

1 2 3

4

Úvod ..................................................... 5 Definice klíčových pojmů ............................. 8 Historie mírových snah ............................... 10 3.1

Počátky pacifismu .................................... 10

3.2

Pacifismus po 1. světové válce ....................... 11

3.3

Mírové aktivity po 2. světové válce .................. 12

3.4

Mírové snahy v 60. letech ............................ 13

Protesty proti válce ve Vietnamu ................... 14 4.1

Stručná historie vietnamské války .................... 14

4.2

Proudy v protiválečném hnutí v USA ................... 19

4.3

Vietnamská válka jako impuls pro studentskou revoltu

a aktivizaci nové levice .................................. 23 4.4

Vývoj veřejného mínění hnutí a postojů

protiválečného hnutí ve vztahu k vietnamské válce ......... 26 4.4.1 Johnsonova éra a ofenziva Tet ..................... 26 4.4.2 Johnson versus protiválečné hnutí ................. 28 4.4.3 Nixonova éra ...................................... 28 4.5 Vliv médií na veřejné mínění vůči vietnamské válce a na protiválečné hnutí ..................................... 31

5 6

4.6

Válka ve Vietnamu a reakce ostatních zemí Západu ..... 33

4.7

Důvody prohry USA a kritici protiválečného hnutí ..... 37

Mírové snahy v 80. – 90. letech .................... 39 Protesty proti válce v Iráku 2003 .................. 40 6.1

Stručná historie vzniku a průběhu konfliktu v Iráku .. 40

6.2

Důvody pro operaci Irácká svoboda .................... 46

6.3

Vliv argumentů politických reprezentantů na veřejné

mínění .................................................... 48 6.4

Hlavní argumenty protestujících proti válce v Iráku .. 49

6.5

Demonstrace proti válce v Iráku ...................... 51

6.5.1 Světový protest 15. února 2003 a reakce politiků .. 52 6.6 Proudy v protiválečném hnutí proti válce v Iráku ..... 54 6.7

Úloha médií ve válce v Iráku ......................... 56

6.8

Globální prvek v protiválečném hnutí ................. 60

6.9

Válka v Iráku jako impuls aktivizaci globální

občanské společnosti ...................................... 62

3

6.10

Globální protesty proti válce v Iráku a jejich

vliv na arabskou společnost ............................... 63 6.11

Kritika protiválečného hnutí a mírových aktivit

globální občanské společnosti ............................. 65

7

Závěr - Zhodnocení a budoucnost .................... 66 7.1

Historický vývoj mírových snah ....................... 66

7.2

Zásadní aspekty protestů proti válce ve Vietnamu a

jejcih vliv na společenské dění ........................... 68 7.3

Porovnání pozadí a důvodů vietnamské války a druhé

irácké války .............................................. 69 7.4

Rozdíly v kritice války ve Vietnamu a války v Iráku .. 69

7.5

Emancipace nové levice vs. aktivizace globální

občanské společnosti ...................................... 72 7.6

Vývoj úlohy médií ve válečném dění a v rukou

protiválečného hnutí ...................................... 74 7.7

Problémy protiválečného hnutí a jeho perspektivy v

budoucnosti ............................................... 75

8

Literatura ............................................. 77

4

1 Úvod Ve své diplomové práci se chci zabývat mírovými snahami veřejnosti a jejich vlivem na mezinárodní politiku. Chci zkoumat,

jak

historicky

se

prosazování

vyvíjelo,

postupně

měnily

vzájemný

vztah

protiválečné

a

jak

jak

občanů

aktivity

mírových

se

požadavky

se právě a

v

širšího

k válce

mírového

hnutí

oblasti

tvořil

této

politiků.

do

alternativ

Pokouším

kontextu

se

zasadit

společenského

vývoje a také se zabývám formou vzájemné komunikace mezi politiky a veřejností resp. protiválečným hnutím v období příprav, průběhu a konce války – se zvláštním zaměřením na média.

Zásadní

součástí

mé

práce

je

porovnání

aspektů

protiválečných demonstrací proti válce ve Vietnamu v 60. – 70. letech a proti druhé irácké válce v roce 2003. Cílem

práce

je

vysvětlit

pozici

protiválečného

hnutí

v současnosti – jak se historicky vyvinul charakter jeho protestů, jaká je jeho síla prosazovat změny v mezinárodní politice a jaká je perspektiva hnutí do budoucnosti. Téma mírových snah veřejnosti jsem si vybral, protože je dle mého

názoru

spojuje politiky

aktuální

v sobě a

a

v

současné

problematiku

rostoucí

vliv

době

veřejného tzv.

velmi

nosné

zapojení

se

občanské

– do

společnosti

s otázkou míru, kterou se lidstvo zabývá od pradávna. Svou prací bych chtěl přispět ke zmapování této oblasti, která v mezinárodním

vědeckém

prostředí

má

svou

váhu

a

čeští

autoři jí zatím tolik podrobně nezkoumají. Především se v ní snažím reflektovat nejaktuálnější fenomény v mírových snahách

veřejnosti.

Myslím

si,

že

v budoucnosti

poroste

společenský význam této problematiky. Jako metodu výzkumu používám analýzu primárních a sekundárních dat – využívám několik

monografií,

vědecké

práce,

časopisecké

články

i

5

některé

statistické

údaje

a

následně

poznatky

podrobuji

syntéze. V rámci

své

struktury

práce

souvisejícími

s problematikou

V následující

kapitole

mírových

aktivit

od

století.

V této

Krejčího

Mezinárodní

historie

Marka

začínám mírových

načrtávám

svých

části

až

do

především

politika a

snah

a

Petra

pojmů

veřejnosti.

historii

počátků

čerpám

Pečenky

definicemi

pacifismu 60.

let

z knihy Dále

20.

Oskara

z Encyklopedie Luňáka.

a

moderní

se

věnuji

protestům proti válce ve Vietnamu. Nejdřív stručně naznačím historii

vlastního

konfliktu

–

následně

už

se

zabývám

protesty proti němu. Popisuji proudy v protiválečném hnutí, zabývám se společenským efektem protestů proti válce – mimo jiné aktivizací tzv. nové levice. Dále se věnuji vlivu protiválečného

hnutí

na

veřejné

mínění

a

na

politickou

scénu. Zmíňuji se také o roli médií jako komunikačního kanálu

mezi

zabývám

válečným

kritikou

děním

a

veřejností.

protiválečných

protestů

Na

závěr

se

během

války

ve

Vietnamu. Tři hlavní knihy, ze kterých je v této části čerpáno jsou: Dějiny vietnamské války od Marca Freye, Hnutí ’68 na Západě : studentské bouře v USA a západní Evropě od Ingrid Gilcher-Holteyové a Média a modernita : sociální teorie médií od Johna B. Thopsona. V další v 80.

kapitole

a

k analýze

90.

krátce

letech

popisuji

20.

protiválečných

století

situaci a

demonstrací

mírového

odtud proti

už

hnutí

přecházím

druhé

válce

v Iráku 2003. Opět nejdříve načrtávám historii vzniku a průběh

konfliktu.

Poté

se

zabývám

argumentací

politiků

k obhájení této válečné operace před veřejností. Proti tomu stavím námitky protiválečného hnutí. Dále se zabývám proudy v tomto hnutí a rolí médií v konfliktu i jejich úlohou v rukách

mírových

aktivistů.

Jednotlivé

aspekty

6

protiválečných aktivit se

snažím porovnávat se situací

během protestů proti válce ve Vietnamu. Důležitým novým fenoménem, který u novějších protestů zkoumám, je silný globální prvek. Z něj vychází i aktivizace tzv. globální občanské společnosti, která protestům proti válce v Iráku značně přispěla. Na závěr této kapitoly se zabývám kritikou protiválečného hnutí a mírových aktivit globální občanské společnosti. V kapitole o protestech proti válce v Iráku se se opírám mimo jiné o knihu Největší moderní války : (od Koreje po Irák) od Aleše V. Poledne, dále o internetové stránky Bílého domu ve Washingtonu, studii The Anti War Movement: pokraji

On

the

války)

Brink

od

of

Karin

War

(Protiválečné

Simonsonové,

hnutí:

statistická

na

data

z výzkumů veřejného mínění Gallupova mezinárodního ústavu. Stěžejním society

však

2004/5

pro

tuto

(Globální

část

je

občanská

sborník

Global

společnost

civil

2004/5)

od

kolektivu editorů – Marliese Glasiuse, Helmuta Anheiera a Mary Kaldor. Sborník nabízí velmi odlišné pohledy na rodící se globální občanskou společnost resp. protiválečné hnutí, včetně postojů autorů z muslimských zemí – proto je velmi užitečné

z něj

čerpat

a

jednotlivé

názory

vzájemně

konfrontovat. V závěru

práce

v historii,

se

pokouším

zhodnotit

jaké

shrnout jsou

vývoj hlavní

mírových

snah

rozdíly

mezi

největšími protiválečnými protesty veřejnosti moderní doby – tedy těmi proti vietnamské válce a proti druhé irácké válce

v roce

2003.

Snažím

se

popsat

vlastnosti

protiválečného hnutí v současné globalizované společnosti a zamýšlím se nad výzvami, které ho čekají do budoucna. Tato práce vznikala v období od června 2005 do července 2006.

7

2 Definice klíčových pojmů Na

úvod

vymezím

klíčové

pojmy

související

s mírovými

snahami, které mají být alternativou k vedení války. Jedním z nich je pacifismus, který Oskar Krejčí definuje takto: „Soubor

idejí

a

postojů

odmítajících

používání

násilí,

zvláště války, v mezinárodních vztazích.“1 S tímto pojmem souvisí

tzv.

pacifistické

hnutí,

jehož

definici

můžeme

najít v Encyklopedii moderní historie Marka Pečenky a Petra Luňáka: „Hnutí odsuzující válku jako nemorální akt, ať už je vedena z jakéhokoli důvodu.“2 Pacifismus odmítá válku jako prostředek řešení konfliktů. Liší se však východiska pro tento názor. Část pacifistů odmítá válku ze zásady. Úmyslné použití síly k zabíjení, násilí

a

nátlak

považují

za

morálně

neospravedlnitelné.

Tzv. radikální pacifismus, který odmítá například použití násilí i v případě sebeobrany je často podrobován kritice. Například

americký

aktivista

Ward

Churchill

tvrdí,

že

sociální a politický pokrok hlásaný těmito pacifisty jako přímý důsledek pasivní rezistence bez použití násilí by nemohl být dosažen bez vlivu souběžného násilného boje.3 Existuje

ovšem

také

tzv.

pragmatický

pacifismus,

který

nevychází přímo z etiky či náboženství.4 Tvrdí, že když se 1

KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 648 PEČENKA, M. - LUŇÁK, P. a kol. Encyklopedie moderní historie. s. 356 3 Viz Pacifism and international aggressions [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Pacifism/Pacifism_and_interna tional_aggressions [cit. 2006-06-20] 4 Zajímavé jsou názory křesťanů na to jestli Ježíš propagoval pacifistické učení. Někteří si myslí, že ano a že křesťanství je zásadně pacifistické ve své podstatě. Např. ruský spisovatel Lev Tolstoj, který se považoval za křesťanského pacifistu tvrdil, že křesťané jsou povinni být pacifisty a tím pádem i anarchisty, protože jakákoli vláda je založená na použití moci. Nepacifističtí křesťané pak zastávají spíše názor, že Ježíš učil spíše trpělivosti i v podmínkách těžké náboženské perzekuce, ale neprosazoval to i jako pravidlo pro vládnutí či strategii politických sil. Z toho vychází i většinovými křesťany (a především katolíky) přijímaný koncept tzv. spravedlivé války, podle které je použití násilí či síly považováno v určitých případech za ospravedlnitelné a legitimní, naopak nečinnost v takovém případě by byla odsouzena jako morálně chybná. 2

8

porovná užitek s náklady a ztrátami, existují lepší cesty k vyřešení konfliktů, než je válka. Nechává určitý prostor pro

sebeobranu

v případě

krize,

ovšem

se

silným

světonázorovým přesvědčením upřednostňuje mír před válkou jako přirozenost. Rozdílný je i pohled na použití násilí. Někteří odmítají jeho jakékoli použití, další určité formy nátlaku

uznávají

–

např.

antimilitaristé.

Ti

odmítají

násilí mezi státy a také existenci armád, která je podle nich nástrojem imperialismu.5 Důležitým pojmem v mé práci bude protiválečné hnutí (antiwar movement). Vychází také z mírových snah pacifistického hnutí,

ale

víc

se

soustředí

na

kritiku

jednotlivých

konkrétních konfliktů spíše než na úplné vyřazení války ze světa.

Tím

se

podobá

pacifismu

pragmatickému.

Často

kritizuje válku z toho úhlu, že slouží zájmům jen určité skupiny

lidí,

která

o

nutnosti

Argumenty

na

ni

nějakým

ozbrojeného

způsobem násilí

vydělává.

považuje

za

nepravdivé a manipulující. Protiválečné hnutí je fenoménem až 20. století a je provázeno masovými protesty občanů. Jeho prvním velkým projevem byly demonstrace v Rusku během 1.

světové

ozbrojených

války

za

konfliktů.

odstoupení Moderní

státu

formu

z tehdejších

hnutí

ukazují

demonstrace proti americké účasti ve válce ve Vietnamu. Nejaktuálnější ukázkou masové aktivity hnutí byly protesty proti válce v Iráku zejména v roce 2003.

5

Viz Antimilitarists [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Antimilitarists [cit. 200606-20]

9

3 Historie mírových snah 3.1 Počátky pacifismu Snahu prosadit mír proti válce lze vystopovat už v období před

naším

letopočtem,

např.

ve

staré

Číně,

během

peloponéských válek atd. Existence prvních moderních hnutí usilujících o mír, odzbrojení či omezení zbrojení se datuje do

období

napoleonských

především zejména

z podnětů sekta

zasloužili

o

válek.

Mírové

křesťanských

kvakerů. vznik

Ti

se

prvních

snahy

skupin, po

aktivní

porážce

mírových

vycházely byla

Napoleona

společností

ve

Spojených státech a Velké Británii. První byla vytvořena v roce 1815 v New Yorku. První britská organizace tohoto typu se objevila v roce 1816 a na evropskou pevninu se tato aktivita přesunula roku 1830. Mezi snahy těchto mírových společností patřilo i posílení role arbitráže a zdokonalení mezinárodního práva. V roce 1842 se objevil první mírem se zabývající časopis – The Herold of Peace. V roce 1843 se uskutečnila

první

petiční

kampaň,

která

měla

ovlivnit

hlasování poslanců protestem proti britské politice v Číně a Afganistanu. V roce 1843 se v Londýně sešel první mírový kongres. 6 Postupem času se mírové snahy vycházející z náboženských kořenů sekularizovaly. Aktivní v tomto směru byli zejména liberální politici a umělci – mezi nejznámější osobnosti podporující mírovou myšlenku v té době patřily např. Viktor Hugo a Bertha von Suttnerová. Z popudu Charlese Lemonniera, Victora Huga a Giuseppe Garibaldiho vznikla Liga pro mír a svobodu,

která

politického výzkumná

6

již

získala

spektra. V roce

instituce

mírového

podporu

1873 hnutí

širšího

vznikla –

Ústav

v Gentu

okruhu první

mezinárodního

Viz KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 70-71

10

práva. Roku 1891 bylo v Bernu založeno Mezinárodní byro míru a jeho snahou bylo vytvořit federaci nejrůznějších mírových organizací. Koncem

19.

století

se

mírové

téma

dostává

i

na

diplomatickou rovinu. Ve svém manifestu ruský car Mikuláš II

prohlásil,

že

„udržení

všeobecného

míru

a

snížení

nadměrného zbrojení, které spočívá jako břemeno na všech národech, znamenají v současné situaci celého světa ideál, o jehož uskutečnění musejí usilovat všechny vlády“.7 Toto vyjádření bylo ve své době od panovníka evropské mocnosti poměrně novátorské, i když se vedou spory, jestli spíše nežli idealismem nebylo motivováno obavou z neschopnosti Ruska udržet svou zbrojní konkurenceschopnost.8 Na základě manifestu konference

však

byla

států

uspořádána

v Haagu,

I.

která

Mezinárodní

mírová

odsouhlasila

vznik

mezinárodní politické instituce – Stálého rozhodčího soudu se

sídlem

jednalo

o

v Haagu.

Na

odzbrojení

další

a

konferenci

snahách

v roce

humanizovat

1907

boje,

se

ovšem

Německo a USA trvaly na svých zbrojních programech. Tou dobou už byl svět rozdělen na bloky a bipolarita vedla k propuknutí 1. světové války. 3.2 Pacifismus po 1. světové válce 1. světová válka vyvolala u veřejnosti velký odpor k válce a

pro

mírové

snahy

to

byla

živná

půda.

Pacifistická

myšlenka si získala mnoho nových příznivců. Ovšem například v Itálii během vlády Mussoliniho, v Německu za Hitlera a Sovětském

svazu

za

Stalina

bylo

postupně

zakázané

psát

7

Viz KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 72 Toto podezření se v historii opakuje. Existují domněnky, že se mírové hnutí mnohdy stalo nástrojem komunistické propagandy – některé aktivity mírových aktivistů v západním světě probíhaly dokonce v režii KGB. Viz PEČENKA, M. - LUŇÁK, P. a kol. Encyklopedie moderní historie. s. 356 8

11

pacifistickou literaturu a obhajovat protiválečné myšlenky. Mírové snahy byly označeny za projev zbabělství. Během 2. světové války se od pacifismu částečně odvracejí i jeho největší obhájci. Například Bertrand Russell argumentoval, že nutnost porazit Hitlera byla výjimečnou okolností, kdy válka

nebyla

tím

nejhorším

možným

zlem

a

tuto

pozici

označil jako relativní pacifismus.9 3.3 Mírové aktivity po 2. světové válce Po 2.světové válce je velkým tématem pacifistického hnutí zabránění výrobě a šíření jaderných zbraní. V roce 1957 Bertrand

Russell

založil

ve

Velké

Británii

Kampaň

za

jaderné odzbrojení a tzv. Pugwashské hnutí vědců za mír, jehož

členem

byl

i

Albert

Einstein.10

Další

známé

pacifistické organizace, které jsou v této době aktivní je „Národní výbor pro rozumnou atomovou politiku“ (National Committee for a Sane Nuclear Policy) nebo „Stávka žen za mír“ (Women Strike for Peace). Kromě jaderné politiky byla důležitým

tématem

té

doby

idea

odzbrojení

a

kontroly

zbrojení. Zkrácenou definici uvádím: Odzbrojení – „vychází z předpokladu, že likvidace zbraní – nebo jejich drastická redukce – znamená odstranění války a válečného nebezpečí. Přívrženci odzbrojení zpravidla vidí bezprostřední vztah mezi vlastnictvím zbraní a válkou. … Odzbrojení

jako

způsob

odstranění

síly

z mezinárodní

politiky je vlastně likvidací systému, který je založen na zákonitostech mocenské rovnováhy. … Heslem odzbrojení je mír.“11

9

Viz Pacifism - History [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Pacifism/History [cit. 200606-20] 10 Viz PEČENKA, M. - LUŇÁK, P. a kol. Encyklopedie moderní historie. s. 356 11 KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 451

12

Omezení zbrojení a kontrola zbrojení – „Kontrola zbrojení směřuje k tomu, aby šíření zbraní nevedlo k válce, omezilo se ničení a ušetřilo se na výdajích na přebytečné zbraně. Přívrženci

kontroly

zbrojení

neexistuje

bezprostřední

zpravidla

příčinný

zdůrazňují,

vztah

mezi

že

vlastněním

zbraní a válkou. Kontrola zbrojení není harmonizací vztahů států, ale kooperací protivníků; není odstraněním principů rovnováhy, ale naopak jedním z projevů politiky mocenské rovnováhy. Odstrašování chápe jako morální, neboť je to vlastně

nejbezpečnější

cesta

k míru.

…

Heslem

kontroly

zbrojení je parita.“12 3.4 Mírové snahy v 60. letech Mírové

snahy

veřejnosti

v šedesátých

letech

je

nutné

zařadit do širšího kontextu tehdejších rostoucích projevů emancipujících se sociálních hnutí. Mírové aktivity stojí po

boku

antirasistických

snah,

feministických

idejí,

ekologické myšlenky, boje za občanská práva atd. Mírová agitace je součástí obecné snahy o změnu duchovních postojů a

vytvoření

konfliktem“, studenti,

je

nového

žebříčku

jehož

motorem

úzce

spojena.

hodnot.

S

v 60.

letech

byli

Obecné

snahy

o

„generačním především

mír

se

mění

v konkrétní protiválečné snahy, které se nejvíce projevily v protestech proti vietnamské válce. Kritika se zabývá tím, že válka využívá lidských životů ne kvůli celospolečenským zájmům, ale že z ní profituje jen určitá skupina lidí na úkor

ostatních.

v konfliktech

Všímá

bojují,

si mají

problému, jen

že

minimální

ti

kteří

podíl

na

rozhodování o nich. Kromě demonstrací je novou taktikou tlumočení mírových argumentů skrze média.

12

KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 451-452

13

4 Protesty proti válce ve Vietnamu 4.1 Stručná historie vietnamské války Před

2.světovou

Indočínu. porážce

válkou

Během

se

spadal

války

Francouzi

ji

Vietnam

okupovali

chtěli

pod

francouzskou

Japonci.

ujmout

zpět

své

Po

jejich

koloniální

správy. Během odboje proti Japoncům se na území Vietnamu vytvořila boje

za

vojensko-politická osvobození

organizace

Vietnamu),

která

Viet byla

Minh

(Liga

organizována

Komunistickou stranou Indočíny pod vedením Ho Či Mina. Viet Minh po bojích s Japonci už nechtěl předat správu země Francouzům.

Proto

v září

1945

vyhlásil

nezávislou

Vietnamskou demokratickou republiku. V poválečných volbách Viet Minh zvítězil a Ho Či Minh byl zvolen prezidentem. Francouzi

museli

vyhlášení

Vietnamské

republiky

odsouhlasit, ale trvali na tom, že území zůstane součástí Francie. To bylo pro Ho Či Mina nepřijatelné a proto došlo ke

vzájemnému

přejmenoval s centrem

na

vojenskému Národní

v Hanoji.

střetu. frontu,

Viet se

Francouzi

měli

Minh,

usídlil podporu

který na

se

severu

na

jihu

s centrem v Saigonu. Rozhodující bitva se odehrála u Dien Bien Phu, kde Francouzi utrpěli zdrcující porážku. Vojenská situace otevřela dveře diplomatickým jednáním v Ženevě. Na základě

Ženevských

dohod

byla

francouzská

Indočína

rozdělena na tři části – dnes známé jako Vietnam, Laos a Kambodža.

Vietnam

Vietnamskou

byl

rozdělen

demokratickou

podle

republiku

17. na

rovnoběžky severu,

na

kterou

ovládali komunisté a jižní Vietnamský stát, kde vládl za podpory Francouzů císař Bao Daie. Nastalá situace vedle k migraci obyvatel, kdy ze severu na jih utíkali odpůrci komunismu, jeho příznivci včetně 100.000 příslušníků Viet Minhu zase opačným směrem. Několik tisíc bojovníku však zůstalo na jihu připravených k případné akci. Do dvou let

14

měly být uspořádány volby, ve kterých mělo být rozhodnuto, pod jakým režimem bude Vietnam sjednocen. Rozdělení země bylo zdrojem napětí. Na jihu byl císařem jmenován

předsedou

zmanipulovaných

vlády

volbách

Nog

Dith

v roce

Diem.

1955

Ten

sesadil

ho

po

z trůnu,

vyhlásil Vietnamskou republiku, jejíž se stal prezidentem. Čekalo se na volby, ve kterých Ho Či Min nepochyboval, že zvítězí a sjednotí Vietnam pod svou vládou. V záloze měl na jihu část svých jednotek, které byly připraveny vojensky zakročit. Z jižního Vietnamu se vojensky stáhli Francouzi, proto tamní vláda hledala nového mezinárodního spojence, kterého

našla

ve

Spojených

státech.

Zároveň

také

Diem

zrušil požadavek Ženevských dohod o volbách o opětovném sjednocení

země

s tím,

že

tyto

dohody

podepisovali

Francouzi a zástupci Viet Minhu. Nová jihovietnamská vláda se

jimi

necítila

vázána.

To

komunistický

sever

vyprovokovalo k vyhlášení partyzánské války. V květnu

1959

schválilo

plénum

ústředního

výboru

vietnamských komunistů plán na přípravu ozbrojeného boje v jižní

části

země.

Rozhodnutí

schválil

III.

Sjezd

vietnamských komunistů v čele s Ho Či Minem. Byla založena Fronta

národního

osvobození

jižního

Vietnamu

a

její

ozbrojená složka – Lidová armáda osvobození tzv. Vietcong, která byla tvořena z příslušníků Viet Minhu, co na jihu zůstala a dalšími posilami ze severu. Komunistická armáda čítala

roku

poskytována

1964 pomoc

přibližně ze

strany

106.000

vojáků

Sovětského

a

svazu

byla

ji

v podobě

pěchotních zbraní. Jihovietnamská vláda měla postupem času pod kontrolou pouze části měst, tři čtvrtiny venkova měl v rukách

Vietcong.

Také

sympatie

obyvatelstva

se

však

obracely proti Diemově vládě, který vládl autoritářsky a potlačoval

demokratické

prvky

–

především

venkov,

ale

15

postupem času i obyvatelstvo měst se začaly obracet ke komunistickému severu. Bylo jasné, že pokud nedojde k rázné změně, komunisté uchvátí i jih. USA obávající se nástupu komunismu v celé oblasti jihovýchodní Asie proto roku 1960 s Jižním Vietnamem podepsaly dohodu o přátelství a vzájemné pomoci,

která

se

stala

základem

pro

pozdější

vojenskou

pomoc. K prvnímu

většímu

jihovietnamskou Jihovietnamská

střetnutí

armádou armáda

došlo byla

mezi roku

Vietcongem

1963

poražena

u

Ap

přesto,

a

Bacu.

že

byla

podporována letectvem, vrtulníky, obrněnými transportéry a americkými poradci. Diemova pozice se začínala naklánět a i v Americe

byla

vznesena

otázka,

proč

Spojené

státy

podporují zkorumpovaný režim. Diem byl posléze v puči za možné podpory USA a CIA svržen a nahrazen Dugong Van Minhem a dalšími vládami, ale ani jejich působení velké změny ve směru politiky nepřineslo. Počáteční americké

porážky vojenské

jihovietnamské odborníky

a

ti

armády se

zneklidnili

rozhodli

k přímé

americké vojenské intervenci. Opravdové zapojení americké armády do konfliktu následovalo po rezoluci o Tonkinském zálivu ze 7. srpna 1964, která reagovala na incident, při kterém

severovietnamská

plavidla

napadla

2

americké

torpédoborce monitorující oblast. Rezoluce dala americkému prezidentovi Johnsonovi plnou moc, aby odrazil ozbrojené útoky silou a zabránil další agresi. Ten na jejím základě nařídil letecké útoky na Severní Vietnam. Roku 1965 požádal nový

velitel

americké

armády

ve

Vietnamu

generál

Westmoreland o vyslání bojových jednotek a koncem roku 1965 jich tu bylo již 184.000. Další rok 385.000 a v roce 1968 480.000.

16

Tato

„amerikanizace“

války

byla

v souladu

se

tehdejší

zahraničně-politickou doktrínou USA – politikou zadržování komunismu. nechaly

Spojené

Vietnam

státy

napospas

měly osudu,

obavy

z toho,

došlo

by

k

že

kdyby

„dominovému

efektu“ a Thajsko, Barma a další země jihovýchodní Asie by inspirovány Vietnamem také zanedlouho podlehly komunismu. Americké armádě ovšem vedení války od začátku komplikovalo omezení,

že

prezident

Johnson

nechtěl

za

žádnou

cenu

vyprovokovat přímou intervenci ze strany Číny nebo SSSR. To vedlo k situaci, že se USA v podstatě mohly snažit pouze zabránit vítězství protivníka, ale vyhrát ji v tradičním slova smyslu nemohly. Takže vlastně americká armáda čekala na to, až druhá strana ztratí sílu a vůli bojovat. Ovšem podpora americké veřejnosti pro tuto válku vydržela daleko méně dlouho, než odhodlání severovietnamských vůdců vést válku. Také lidské oběti samozřejmě vnímala americká veřejnost daleko intenzivněji než občané severního Vietnamu bojující

za

své

ideály

a

celkově

se

severovietnamští

komunisté na veřejné mínění ve své zemi nemuseli ohlížet. První

větší

amerických

vlna

studentských

univerzitách

už

roku

protestů 1965.

proběhla

Proti

válce

na byl

dokonce tvůrce teorie zadržování George Kennan. Výrazným kritikem konfliktu byl také například předseda senátního výboru pro zahraniční politiku J. William Fulbright. V roce 1967

měly

Důležitým

již

protiválečné

faktorem

demonstrace

ovlivňujícím

masovou

veřejné

mínění

podporu. se

stala

média. Obrazy z války poprvé ve větším rozsahu přenášela televize. V květnu 1968 začala v Paříži se Severním Vietnamem mírová jednání.

V době

probíhajících

schůzek

došlo

k velice

důležité události vietnamské války. Byla to ofenziva Tet Vietcongem

porušené

příměří

-

která

byla

zahájena

na

17

vietnamský svátek Nového roku 31. listopadu 1968. Partyzáni nečekaně

napadli

různé

pozice

jihovietnamské

a

americké

armády, včetně amerického velvyslanectví v Saigonu. Ačkoli americké

a

protiútok,

jihovietnamské při

němž

jednotky

padla

spousta

provedly

drtivý

severovietnamských

partyzánů, americké sdělovací prostředky byly znepokojeny a vyzvaly

k zásadnímu

přehodnocení

amerického

postupu

ve

Vietnamu, některé dokonce k okamžitému stažení amerických vojáků.

Přestože

psychologicky

Američané

utrpěli

vojensky

porážku.

zvítězili,

Veřejné

mínění

se

definitivně od války odvrátilo. Nový americký prezident Nixon vstoupil v roce 1969 do úřadu se slibem, že ukončí válku mírem a zahájil proces její „vietnamizace“ tj. předávání zodpovědnosti za její vedení jihovietnamským

činitelům.

Počet

amerických

pozemních

jednotek se rychle snižoval – z 543.000 v roce 1969 na 50.000 v roce 1973. Pokračovala americká letecká podpora, ale ukazovalo se, že jihovietnamská armáda není schopná zvládnout sílu nepřítele sama. Nixonův poradce pro otázky národní nesouhlas

bezpečnosti Jižního

severovietnamská

Henry

Kissinger

Vietnamu

rezignovat

vojska

opustila

proto na

Jižní

musel

přes

požadavek, Vietnam

aby před

odchodem americké armády. 27. ledna 1973 podepsaly USA v Paříži „smlouvu o ukončení války a znovunastolení míru ve Vietnamu“ a následně území opustily

poslední

pokračovaly

boje.

americké V březnu

jednotky. 1975

V zemi

však

severovietnamská

dále vojska

zahájila invazi do Jižního Vietnamu, USA mu slíbenou pomoc neposkytly.

30.

dubna

1975

severovietnamské

jednotky

obsadily Saigon.

18

Vietnamská válka byla nejdelší v dějinách Spojených států. Zemřelo při ní 57.000 amerických vojáků a stála 150 miliard dolarů. Na vietnamské straně se obětí války stalo na 2 miliony

tamních

obyvatel.

Zničeno

bylo

velké

množství

vesnic, byly napáchány obrovské ekologické škody, spousta hektarů půdy byla poté nepoužitelná kvůli minám. Na druhé straně

zase

způsobila

dlouho

trvající

trauma

americkému

sebevědomí. Průmyslová velmoc si neporadila s partyzánskou válkou

nepřítele

s daleko

slabším

materiálním

a

lidským

potenciálem. Důvěra v profesionální schopnosti amerických ozbrojených sil byla pošramocena a světová média označila válku za americkou porážku. 4.2 Proudy v protiválečném hnutí v USA Protesty proti vietnamské válce jsou hodně propojeny, jak už

jsem

zmínil

výše,

s atmosférou

60.

let

–

dobou

„generačního konfliktu“, studentské revolty, různých hnutí za

všemožná

občanská

práva

a

všeobjímajících

hippies.

Oponovat válce začali menší skupiny studentů na amerických univerzitách později

–

už

a

v roce

to

1964.

zejména

díky

Masovosti novým

protesty

fenoménům

dosáhly spojeným

s vedením války. Byl to větší přístup veřejnosti k dříve mnohem snáze utajeným válečným informacím a také mediální pokrytí válečných událostí v televizi, které bylo přístupné širokému okruhu lidí. Válku

kritizovali

představitelé, skupiny.

Hlavní

odborníků

byly

tak

jak

někteří

široká

výtkou

političtí

veřejnost

skupiny

nedostatečně

a

a

vojenští

různé

sociální

politiků

definované

a cíle

vojenských vojenské

intervence - konflikt označovali za spíše politický. Běžní občané

poukazovali

na

nemorálnost

války

a

například

kritizovali, že systém, který tak dlouho toleroval rasismus na jihu Spojených států nyní zasahuje někde v jihovýchodní 19

Asii. Podle názoru velké části protestujících neměla válka ve Vietnamu s obranou Západu proti mezinárodnímu komunismu nic společného. Byla to pro ně občanská válka, ve které se USA neoprávněně angažovaly. Profilované sociální skupiny si často na této válce všímali těch aspektů, které kritizovali i v domácí politice. Opozice proti válce tedy vycházela z mnoha kořenů a měla různé formy. Protiválečné hnutí bylo politickým a kulturním fenoménem obsahující mnoho proudů. Jednou skupinou protestujících byli radikální pacifisté a odmítači

vojenské

imperialistickou

služby,

agresi

kteří

velmoci.

viděli

V rámci

ve

válce

studené

války

neviděli žádný skutečný morální rozdíl mezi americkým a sovětským mocenským státem. Podle jejich názoru zneužívaly obě supervelmoci země třetího světa pro své zájmy a proto požadovali okamžitý a bezpodmínečný odchod americké armády z Vietnamu. Přes jejich relativně malý počet se jim dařilo přitahovat zájem médií a svolávat početné demonstrace. Z těchto

radikálních

náboženskou

větev,

pacifistů

která

byla

lze

ještě

většinou

vydělit

reprezentována

křesťanskými kněžími. Známí byli například katoličtí kněží Philip vyzývali

a

Daniel

Berriganovi,

k nenásilné

sebeupálení

občanské

rozkazů.13

povolávacích –

kvaker

kteří

ve

neposlušnosti

Zaznamenané

Norman

svých

jsou

Morrison

se

kázáních a

i

pálení případy

zapálil

před

budovou Pentagonu a totéž učinil člen katolického hnutí Catholic

Worker

Movement

-

Rodger

Allen

LaPorte

před

budovou Spojených národů. To mělo mimo jiné upozornit na

13

„Při zahájení pozemní války docházelo k jejich pálení (povolávacích rozkazů – pozn. autora) jen zřídka, avšak v roce 1967 se už vyskytlo několik stovek povolanců, kteří této výzvy uposlechli a byli za svůj čin potrestáni buď pokutou, nebo vězením. Stovky odpíračů vojenské služby dokonce svou zemi opustily a usadily se v Kanadě nebo ve Švédsku.“ In FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 123

20

stejný

druh

protestu,

kterým

svůj

nesouhlas

s válkou

vyjadřovali buddhisté v Severním Vietnamu. Kritický hlas zvedlo i emancipační hnutí žen, které vnímalo americké angažmá ve Vietnamu jako výraz mužsky šovinistické válečné politiky. Svůj kritický pohled na válku ve Vietnamu formulovaly i různé organizace Afroameričanů. Ti zase v tomto konfliktu viděli

snahu

bělochů

s jinou

barvou

potlačit

pleti.

emancipační

Protiválečné

hnutí

úsilí

po

lidí

vzrůstající

kritice, že oběťmi války jsou především právě afroameričtí vojáci, podpořil i Martin Luther King, vůdce nejvlivnějšího hnutí za práva menšin a občanská práva ve Spojených státech té

doby.

Díky

jeho

morální

autoritě

protiválečné

hnutí

získalo další příznivce. Do

kampaně

proti

válce

se

zapojili

i

vlivné

osobnosti

z establishmentu. George F. Kennan duchovní otec strategie zadržování

komunismu

se

vyjádřil,

že

Vietnam

nemá

pro

Spojené státy žádný strategický význam, který měly podle něj pouze Evropa a Japonsko. Senátor J. William Fulbright, který

v americkém

rezoluci

o

nesouhlasu

Kongresu

Tonkinském s následnou

v roce

zálivu,

1964

pak

politikou

původně

svůj

prosadil

postoj

prezidenta

kvůli

Johnsona

přehodnotil. Vytýkal vládě, že se chová imperialisticky a přebírá vyzývali

chování

kolonialistů.

k uspořádání

Jak

mírové

Kennan,

tak

konference,

Fulbright

která

měla

konflikt řešit. Do

protiválečných

aktivit

se

zapojila

také

organizace

válečných veteránů Vietnamští veteráni proti válce (Vietnam Veterans

Against

the

War).

Sama

sebe

tato

organizace

označovala za nikoli pacifistickou, ale protiválečnou. Byla

21

založena

v roce

1967

z popudu

šesti

válečných

veteránů,

z nichž jsou nejznámější byli Jan Crumb, Mark Donnelly a David Braum. Měla poskytnout prostor navrátivším se vojákům vyjádřit se k probíhající válce ze své vlastní zkušenosti a také jim pomáhat vyrovnat se s válečnými traumaty. Postupem času získala až na 40.000 členů. V jejich programu mimo jiné

stálo:

„Vietnamští

veteráni

proti

válce

věří,

že

jejich služba zemi a společnosti neskočila po návratu do vlasti. Zůstávají zavázáni boji za mír a za sociální a ekonomickou spravedlnost pro všechny lidi.“14 Organizovali různé

mírové

nejrychlejší

pochody, stažení

při

všech

kterých

vojáku

požadovali

z oblasti

co

Indočíny.

K ilustraci pohledu veteránů na své působení ve vietnamské válce

uvádím

pronesl

na

slova

reverenda

protiválečném

Jacksona

shromáždění

H.

Daye,

roku

které

1971

ve

Washingtonu: „Možná jsou tady ještě další takoví jako já, kteří chtěli zoufale uvěřit tomu, že to co jsme dělali bylo přijatelné. … Řekli nám, že porovnáme-li pro a proti, je tahle válka správnou věcí a my jsme se ji také správnou věcí snažili udělat. … Někteří z nás viděli tu hrůzu, která probíhá, už od začátku. Ostatní, jeden po druhém, když zvažovali klady a

zápory

toho,

co

se

děje

a

čeho

má

být

potenciálně

dosaženo, nakonec došli k závěru, že žádný cíl nemůže být tak chvályhodný, žádná obrana tak nutná, aby obhájila to, co jsme způsobili lidem v Indočíně.“15 Také

umělci

a

sportovní

celebrity

vyjadřovali

svou

nespokojenost s vedením války ve Vietnamu. Známý je počin 14

Vietnam Veterans Against the War [online] Dostupné z http://en.wikipedia.org/wiki/Vietnam_Veterans_Against_the_War [cit. 2006-06-20] 15 Vietnam Veterans Against the War [online] Dostupné z http://en.wikipedia.org/wiki/Vietnam_Veterans_Against_the_War [cit. 2006-06-20]

22

boxera Muhammada Aliho, který odmítl narukovat s tím, „že proti Vietcongu nic nemá.“16 V roce 1967 byl za to dokonce odsouzen na 5 let vězení, na odvolání byl však propuštěn. Proslulé byly také protestsongy vyjadřující se k této válce v podání Boba Dylana či Joan Baezové. 4.3 Vietnamská válka jako impuls pro studentskou revoltu a aktivizaci nové levice Protesty skupiny

proti

válce

ve

revoltujících

Vietnamu

studentů

a

pomohly

spojit

menší

zástupců

v 60.

letech

velmi rozšířených alternativních subkultur a „protikultur“ (counterculture), společnosti konflikt lidí,

které

fungující

byl

ale

pro

pouze

právě

na

válka

špatných

jedním

tato

tato

byla

hodnotách.

z témat

symbolem Vietnamský

nespokojených

problematika

umožnila

mladých

kolem

sebe

aktivizovat hnutí, které se přelévalo ze Spojených států až do Evropy. Vojenský zásah USA ve Vietnamu „dal protestům různých

národních

mezinárodní strategii.

studentských

rozměr, V boji

spojující

proti

avantgardních myšlenku

i

skupin společnou

vojensko-průmyslovému

komplexu

v západních metropolích se společenská kritika studentských skupin spojovala s bojem osvobozovacího hnutí třetího světa proti

vykořisťování

V hnutí

proti

válce

kapitalistickými ve

Vietnamu

průmyslovými

získaly

různé

státy. národní

emancipační strategie mezinárodní rozměr, jenž umožňoval nábor nových sympatizantů a aktivistů.“17 Tito revoltující „chápali vietnamskou válku jako důsledek zbankrotovaného

kulturního

a

sociálního

systému.

Mladým

lidem pocházejícím většinou ze středních vzdělaných vrstev 16

Vietnam War Protests [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Vietnam-War-protests [cit. 2006-06-20] 17 GILCHER-HOLTEYOVÁ, I. Hnutí ’68 na Západě : studentské bouře v USA a západní Evropě. s. 48

23

šlo v této kulturní revoluci o víc než pouze o válku ve Vietnamu.

Postavili

se

proti

stávajícím

mocenským

strukturám, proti pokračující racionalizaci a zvědečtění lidského bytí, proti byrokracii a armádě, proti „spotřební kultuře“ a důrazu na výkon.“18 Toto

hnutí

studentů

a

zástupců

alternativních

subkultur

vychází z levicových myšlenek a bývá označováno termínem nová levice. Ta se snažila reformovat paradigmata starého socialistického Snažila

se

učení

a

„vytvořit

vytvořením

aktivně

základ

„protimocí“

politicky

pro

mobilizovat.

novou

(countervailing

společnost

powers)

…

v rámci

stávající blahobytné společnosti, jež ve všech oblastech upadla

do

lhostejnosti,

revoluční

strategii“

vytvořením kritiky

nového a

pokusem

pomocí vědomí

o

novou

přímých

„demokraticko-

akcí

a

prostřednictvím jednání…“19

participačního

konečně

společenské Nová

levice

interpretuje nově socialistickou myšlenku. Všímá si více tématu odcizení, než vykořisťování. Chápe se jako hnutí a ne

jako

politická

strukturu,

ale

strana.

více

se

Netvoří

soustředí

složitou na

organizační

přímé

akce.

Chce

vyburcovat veřejnost i provokacemi a začlenit ji do svých akcí.

Za

nositele

proletariát. inteligence,

Podnět

sociální

změny

k transformaci

okrajové

již

není

mají

společenské

považován

vyvolat skupiny

mladá spolu

s vyškolenou moderní dělnickou třídou. Nová levice je otevřena mnoha proudům, ale protiválečné a mírové snahy jsou její důležitou součástí. Vede kampaň za atomové

odzbrojení,

války,

protestuje

nespravedlivým

snaží

válkám,

se

odstranit

proti, ale

její

podle částí

napětí jejího

jsou

i

studené vidění, hnutí

za

18

FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 124 GILCHER-HOLTEYOVÁ, I. Hnutí ’68 na Západě : studentské bouře v USA a západní Evropě. s. 17 19

24

občanská práva nebo třeba protikoloniální hnutí. Typické pro

ni

je,

že

propojuje

vnější

a

vnitřní

politiku.

V případě vietnamské války upozorňuje, že problémy Ameriky nejsou ve Vietnamu, ale uvnitř ní.20 Usiluje o vytvoření demokratické a humánní společnosti, ve které by byly války jako

ta

vlastním

vietnamská opozičním

nemyslitelné.

bojem

proti

Vidí

systému

paralelu a

mezi

osvobozeneckým

hnutím třetího světa. Válka ve Vietnamu pro mnohé z nich osvobozovacím bojem jihovietnamského obyvatelstva a nutnou sebeobranou.

Právě

ve

spolupráci

nových

revolučních

sil

v centrech rozvinutého kapitalismu se zeměmi třetího světa je spatřována naděje na vznik platformy potřebné ke změně systému. Důležitou

součástí

angažování

se

nové

v konfliktu

levice –

je

k tomu

protest, se

vlastní

vyjadřuje

jeden

z jejích myšlenkových vůdců Herbert Marcuse: „V dějinách existuje

něco

strategická,

jako

vina

technická

a

neexistuje

nebo

nutnost

národní-,

–

jež

ať by

ospravedlňovala události, jež se ve Vietnamu odehrávají: vyvražďování

civilního

obyvatelstva,

žen

a

dětí,

systematické ničení zdrojů potravin, masové bombardování jedné z nejchudších a nejbezbrannějších zemí na světě. Toto je

vina

a

proti

ní

musíme

protestovat,

třebaže

se

domníváme, že je beznadějné moci pouze jako lidé přežívat a umožnit tak snad jiným lidem důstojný život, možný jen proto, že tím tyto hrůzy mohou být ukončeny – a to je dnes nekonečně mnoho.“21

20

To by mohlo být označeno jako „eskapistická propaganda“ tedy „specifická forma politické propagandy využívající médií k odvedení pozornosti od společenských problémů, posílení pasivity a klidu, na rozdíl od aktivního motivování v určitém směru.“ In JIRÁK, J. – KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost : stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. s. 186 21

GILCHER-HOLTEYOVÁ, I. Hnutí ’68 na Západě : studentské bouře v USA a západní Evropě. s. 41

25

Vedle

silně

politické

nové

levice

se

do

„generační

revoluce“ 60. let zapojily i skupiny alternativní mládeže, často generalizovaně označovaných jako „hippies“. Pro ty válka ve Vietnamu není tématem pro politické debaty, spíš je součástí jejich nejistoty z okolního světa. „Nekritizují protiklad mezi ústavními právy a ústavní skutečností ani mezi hodnotami a chováním společnosti. Hýbe jimi střetnutí s realitou po opuštění rodičovského domu a světa dětství: konfrontace

se

administrativou,

světem

obchodu,

s hrozbou

atomové

s technokratickou

bomby

a

s americkou

válkou ve Vietnamu. … Jsou vzdáleni tomu, aby podrobně označovali mechanismy vojensko průmyslového komplexu, … , argumentují

jednodušeji,

ale

neméně

působivě:

láska

je

lepší než válka.“22 4.4 Vývoj veřejného mínění hnutí a postojů protiválečného hnutí ve vztahu k vietnamské válce 4.4.1 Činnost

Johnsonova éra a ofenziva Tet protiválečného

hnutí

měla

vliv

i

na

postoje

obyvatelstva vzhledem k probíhající válce. Už v počátcích se zhruba třetina Američanů vyslovovala permanentně proti válce a ještě více jich bylo pro mírová jednání, čímž se přihlašovali k důležitému požadavku protiválečného hnutí. Nesouhlas s válkou rostl postupně s tím, jak se ukazovalo, že nebude tak krátká jak se původně očekávalo. Zajímavý je rozdíl mezi převládajícími sociálními skupinami zapojenými do protiválečného hnutí a sociálními skupinami projevujícími

největší

nesouhlas

s

válkou

ve

výzkumech

veřejného mínění. „Zatímco hlavními pilíři protiválečného hnutí byli zejména studenti a příslušníci mladé, snaživé 22

Tamtéž s. 50-51

26

vzdělanecké

elity,

tichá

protiválečná

nálada

se

šířila

spíše mezi těmi, které válka postihovala přímo.“23 Výzkumy veřejného

mínění

z té

doby

ukazují,

že

s válkou

nesouhlasilo největší procento dělníků a chudých a z toho nejvíc žen a Afroameričanů. Ti totiž břímě vietnamské války nesli nejvíc. Zlom ve vnímání války nastal po překvapivé severovietnamské ofenzivě

Tet.

Přestože

ji

američtí

vojáci

v podstatě

úspěšně odvrátili, na veřejné mínění měla významný vliv. Pomohla

tomu

výrazně

i

média:

„Záběry

mrtvoly

ležící

v politickém

velvyslanectví

a

americké

v jižním

moci

kolektivní

šok.

…

Vietnamu

Očima

způsobily

700

poškozeného centru

Američanům

žurnalistů

sledovali

konsternovaní Američané v 50 milionech obývacích pokojů, jak hoří země, kterou měli její vojáci chránit, jak je pustošena

a

rozbombardována.

Hlasatel

zpráv

televizní

společnosti CBS Walter Cronkite, zosobněný hlas té „pravé, skutečné Ameriky“, dal zděšení celého národa slovní podobu: „Co se to tam proboha děje? Myslel jsem, že v té válce máme vítězství

na

vystřízlivění

dosah!“24 z původních

Oskar

Krejčí

očekávání

tuto

srovnává

se

situaci vstupem

čínských dobrovolníků do korejské války v roce 1950. „Obě uvedené události mají jedno společné: v těchto okamžicích bylo zřejmé, že uvedené americké intervence nebudou krátké – tudíž ani levné, a to jak z hlediska lidských ztrát, tak i pokud se jedná o materiální výdaje.“25 To tedy vedlo k drastickému

poklesu

podpory

americké

intervence

ve

Vietnamu, problém měl i prezident Johnson, kterého většina Američanů přestala považovat za důvěryhodného. Měli pocit, že

jim

neříkal

o

válce

pravdu

a

reálnou

situaci

23

FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 126 OBERDORFER, D. Tet! Garden City/NY s. 158. In FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 132-133 25 KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 290 24

27

přikrašloval. I to vedlo k tomu, že byl Johnson v roce 1969 na svém postu vystřídán republikánem Richardem Nixonem. 4.4.2

Johnson versus protiválečné hnutí

Prezident

Johnson

se

snažil,

aby

byl

veřejným

míněním

podporován. Protiválečná hnutí a protiválečná nálada na něj tedy měly značný vliv. Proto na různé demonstrace a náladu ve

společnosti

zkoušel

reagovat

–

ale

většinou

jen

nevýraznými mírovými iniciativami. Ve skutečnosti byl tím, že studenti – budoucí elita národa – vystupují proti válce překvapen. Proto se snažil hnutí nějakým způsobem znevážit – označil ho jako nástroj mezinárodního komunismu. Také zaúkoloval americkou tajnou službu FBI (Federal Bureau of Investigation),

aby

sledovala

tisíce

amerických

občanů.

V rámci operace CHAOS, na níž spolupracovala dokonce i CIA (Central Intelligence Agency) – americká Ústřední výzvědná služba s vnějším polem působnosti, měli agenti rozsévat mezi jednotlivými protiválečnými organizacemi

ideologické

a politické názorové rozdíly a snažit se hnutí rozštěpit. Tím porušil Johnson platné právo, protože nasadil do akce ve

vlastní

v zahraničí. vyvolaly

zemi

výzvědnou

Konflikty

celkovou

spolupracovníků,

službu

s protiválečným

nedůvěřivost

proto

určenou

nechal

–

a

v Bílém

pro

hnutím

to

i

domě

práci u

něj

v loajalitu nainstalovat

odposlouchávací zařízení.26 4.4.3

Nixonova éra

V době probíhajících, s nadějí očekávaných, ale k dohodě nevedoucích, řešení

předběžných

válečné

situace

mírových ve

rozhovorů

Vietnamu

vyhrál

v Paříži

o

republikán

Richard Nixon v prezidentských volbách jen těsně o necelé

26

FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 126

28

procento

nad

demokratem

Hubertem

Humphreym.

Při

svém

nástupu do funkce sliboval „čestný mír“ a „deamerikanizaci“ války, kterou se ke konci svého volebního období snažil zahájit už prezident Johnson. Američtí vojáci měli zřídit ochranný

štít

kolem

velkých

měst

a

vojenské

střety

přenechat jihovietnamské armádě. Tato „vietnamizace“ války, jak ji Nixon překřtil, byla vyhlížena s určitou nadějí na postupné vyřešení složité situace. Nixon se svým poradcem Henrym

Kissingerem

sledovali

tyto

cíle

–

připravit

veřejnost na ukončení války, které nepůjde nazvat vojenským vítězstvím, nenechat jižní Vietnam napospas svému osudu a na americkou účast zcela rezignovat, ukončit válku pokud možno brzy, ale s tím, aby to vypadalo čestně. Přestože nařídil

přísně

utajované

Vietnamu,

které

mělo

osvobození

projevit

letecké před

snahu

bombardování

tamní

USA

Frontou

válku

severního národního

bleskově

ukončit,

ukázalo se, že k rychlému konci války to nevede. Ve vnitřní politice se mu ale zpočátku dařilo protiválečné hnutí paralyzovat. Ohlásil postupné stahování amerických vojáků

z Vietnamu

a

také

nahradil

všeobecnou

brannou

povinnost loterií, která postihovala podstatně méně mladých mužů a ukončila privilegované postavení studentů. Postupně ale

demonstrace

opět

začaly

ožívat,

protože

stahování

vojáků se protahovalo. Nixona protiválečné hnutí dráždilo a před

novináři

V listopadu

1969

se

choval, se

jako

v televizním

kdyby projevu

neexistovalo. obrátil

na

„širokou mlčící většinu“ a protiválečnému hnutí vyčítal, že sabotuje jeho mírovou politiku. Ve svém projevu dokonce prohlásil: „Severní Vietnam Spojené státy pokořit nemůže. To mohou jedině Američané.“27 Nixonův důraz na patriotismus vyšel a veřejná podpora jeho politiky vzrostla na 70%. I 27

NIXON, R. M. Address to the Nation on the War in Vietnam, 3.11. 1969 In Public Papers of the Presidents 1969 s. 901-909. In FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 155

29

média se mu podařilo získat na svou stranu. Občané slyšeli na

výzvu

k důvěře

v morální

sílu

Ameriky,

ale

vytrvání

přízně bylo značně nejisté. V roce

1970

udržel

Nixon

svou

oznámil

veřejnou

další

stahování

podporu.

Ale

vojáků,

ve

aby

skutečnosti

„vietnamizace“ neprobíhala tak úspěšně jak se očekávalo. Jihovietnamská armáda byla pro samostatné akce nezkušená a nedostatečně motivovaná, mírové rozhovory v Paříži vázly na mrtvém

bodě.

armádní

Největšími

generálové

kritiky

ve

stahování

Vietnamu.

Ovšem

vojáků

byli

vnitropolitičtí

kritikové naopak žádali rychlejší odsun. Prezidentovi začal odporovat i Kongres. Nixon se ale rozhodl pro rozšíření války do Kambodže, což mělo pomoci k ukončení bojů. S tím souhlasila těsná většina Američanů. Ovšem 4. května 1970 došlo

k tragické

Národní

události

gardou,

v kampusu

která

Kentské

–

čtyři

začala

státní

studenti

střílet

univerzity

byli

na

zabiti

demonstranty

v Ohiu.

To

vyvolalo

dosud nejprudší protestní akce v průběhu vietnamské války. Zavřely se stovky vysokých škol a univerzit a na 100.000 demonstrantů

obléhalo

Bílý

dům.

Poté

co

se

od

Nixona

odvrátila i zahraničněpolitická elita, musel ustoupit od své strategie rozšíření války a prohlásil, že invazi ukončí do konce června. Nepřímo také uznal, že podcenil odpor veřejnosti.

Veřejné

mínění

se

po

invazi

do

Kambodže

a

těchto událostech opět obrátilo proti válce. Na konci roku 1970

bylo

proti

ni

60%

Američanů

a

dvě

třetiny

byly

přesvědčeny, že bylo americké působení ve Vietnamu chybou. K této atmosféře přispěl i soud nařídil

masakr

v My

Lai

a

s poručíkem Calleym, který

byl

odsouzen

za

vraždu

22

civilistů. Důležitým

momentem

ve

vývoji

veřejného

mínění

bylo

zveřejnění tzv. Pentagon Papers, které od léta 1971 začaly

30

otiskovat New York Times. Byly to přísně tajné podklady Pentagonu, které byly v roce 1967 vypracovávány na přání tehdejšího

ministra

obrany

McNamary.

Ty

novinám

předal

jeden z pracovníků Johnsonovy vlády Daniel Ellsberg. Tyto dokumenty mapovaly historii americké účasti ve Vietnamu. Ukazovalo

se

rozhodnutích

v nich, ve

že

vztahu

politikové

se

k vietnamské

často

válce

při

svých

řídili

spíše

katastrofickými představami, než realistickou situací. Také se vyšlo najevo, že především Johnson rozsah amerického angažmá nadhodnotil a mylně informoval veřejnost. Ale ani tento skandál už nezabránil slábnutí protiválečných protestů. Podařilo

Aktivisty se

jim

už

demonstrace

dosáhnout

částečných

začaly

vyčerpávat.

úspěchů

–

branná

povinnost byla pozměněna v loterii, jak bylo zmíněno výše, a v roce 1972 byla zrušena úplně. Také americký Kongres zužoval

prezidentovi

pravomoci.

Vojáci

se

postupně

stahovali a ubývalo ztrát na životech. Únava veřejnosti z této

války

se

projevila

i

v médiích,

která

přinášela

stále méně zpráv o konfliktu i o protestních demonstracích. Vnitropolitický

tlak

a

vyčerpání

vojsk28

tak

vytvořily

předpoklad pro mírová jednání a definitivní ukončení války. 4.5 Vliv médií na veřejné mínění vůči vietnamské válce a na protiválečné hnutí Média ve válce ve Vietnamu hrála nezastupitelnou roli a na do té doby nevídaném vlivu zpravodajství na veřejné mínění měla největší podíl televize. „Vietnamská válka byla prvním velkým americkým vojenským zásahem v zámoří, který televize podrobně

zpravodajsky

zpracovávala.

Přesvědčivé

záběry

28

Zejména v posledních letech morálka americké armády rychle klesala. Válečné cíle byli abstraktní, nic neřešící a pro mnohé úplně zmizeli. Vojáci masivně užívali měkké i tvrdé drogy. Vzrůstalo také rasové napětí a neposlušnost vůči velení.

31

napalmových útoků, zranění vojáci a civilisté, křičící děti a vystrašení uprchlíci, stejně jako reportáže o amerických vojenských neúspěších a stoupajícím počtu obětí, to vše jen podporovalo

spory

uvnitř

Spojených

států

o

legitimitě

intervence. Díky televizi měli také lidé příhodně po ruce potřebné důvody k protestům.“29 Sugestivní zpravodajství o vietnamské

válce

určitě

přispělo

na

aktivizaci

protiválečného hnutí. Ovšem jak to komentuje Daneil Hallin: „… nemá být pochopitelně řečeno, že mediální pokrytí a protiválečné

hnutí

byly

rozhodující

důvody,

jež

vedly

k posunu politiky americké vlády vůči válce samotné. Ani tím nemá být řečeno, že mediální pokrytí válečných událostí vedlo k tomu, že Spojené státy „tuhle válku projely“ – jak po léta naznačovala celá řada komentátorů. Existuje dost dobrých

důvodů,

proč

je

možné

o

takových

tvrzeních

a

náznacích pochybovat. Je například zřejmé, že přinejmenším v období svátku

do

americké

vietnamského

ofenzivy, Nového

jež

roku

byla

zahájena

..(1968)..

během

podporovalo

zpravodajství amerických médií o Vietnamu velmi zřetelně americkou politiku a způsob, jakým si Spojené státy ve válce počínaly.“30 Jak dále pokračuje ve svých úvahách, všímá si, že ke zlomu v tónu zpravodajství došlo až během ofenzivy Tet v roce 1968. Podle něj ale nebyla změna pohledu na válku ani tak důsledkem určité vůdčí role médií v určování rétoriky, ale spíše rozpolcenost samotných politických sil. „ … televize jde po většinu času s proudem, místo aby sama stála v čele a určovala směr: až když začalo být zřejmé, že konsenzus už nějakou dobu neexistuje a shoda je ve psí, začalo obracet i televizní zpravodajství. A když už se k tomu odhodlalo,

29 30

THOPSON, J. B. Média a modernita : sociální teorie médií. s. 94-95 HALLIN, D. C. The ´Uncensored war‘: The media and Vietnam. s. 134

32

obrátilo se jen natolik, nakolik bylo nezbytně třeba.“31 Podobně hodnotí zlom ve vnímání války veřejností ve své knize Oskar Krejčí „…ke zlomu názorů veřejnosti došlo až poté, kdy nastal rozkol v postojích politické elity v USA – tedy až tehdy, kdy nesouhlas s postupem vlády v Koreji a v Indočíně Kongresu,

začali někteří

Republikánské

dávat

veřejně

vedoucí

strany

a

najevo

někteří

představitelé

některé

členové

Demokratické

z hlavních

i

sdělovacích

prostředků.“32 Ovšem na rozkol v politické aréně dle mého názoru

mělo

aktivity,

vliv

pro

právě

které

veřejné

byl

mínění

přísun

a

protiválečné

informací

platformou

k narůstajícím protestům. Proto

se

z vietnamské

zkušenosti,

jakou

úlohu

může

mít

příliv informací a záběrů z válečného prostředí na mínění veřejnosti, snažila poučit americká vláda a vojenské velení během

války

v textu.

v Iráku

Sice

jsou

roku

2003,

válečné

jak

budu

operace

sledovat

nadále

dále

pokrývány

televizním zpravodajstvím a dokonce přenosové techniky a záběry

z

terénu

jsou

stále

dokonalejší,

ovšem

vojenský

aparát se snaží nedopustit, aby se k veřejnosti dostávaly drastické záběry či utajované informace, které by mohly u občanů vyvolat nevoli. Zavedl přísné směrnice a snaží se kontrolovat,

aby

se

k

veřejnosti

dostávaly

pouze

ty

informace, které chce aby se k ní dostaly. 4.6 Válka ve Vietnamu a reakce ostatních zemí Západu Spojené státy jako člen spousty vojenských paktů a aliancí očekávaly podporu od svých spojenců. Zejména poté, co od roku 1964 začaly zvyšovat svoji vojenskou účast ve Vietnamu a co se rozhodly válku „amerikanizovat“. Nešlo ani tak 31

HALLIN, D. C. The ´Uncensored war‘: The media and Vietnam. s. 134135 32 KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 292

33

přímo o účast cizích jednotek, ale spíše o bezvýhradnou politickou podporu. Ovšem ani toho se nepodařilo dosáhnout. Mezi USA a Západní Evropou vzniklo napětí, vycházející ze sledování různých zájmů. „Američané prohlásili, že svoboda je nedělitelná, že v jižním Vietnamu se brání i Západní Berlín, Paříž a Londýn. Evropané se zase obávali, že válka ve

Vietnamu

z Evropy. zatímco

zahájit

Washington Evropané

politické Západu

může

zájmy.“ o

reprezentoval sledovali

33

prosazovalo

rozhodování

stahování

Ovšem

kromě

USA

globální

regionální toho

protiválečné

podpoře

amerických

perspektivu, bezpečnostně-

se

hnutí,

vojsk

napříč které

v konfliktu

zeměmi

mělo

výrazný

na

vliv.

Otevřeně vojensky mohla podpořit Spojené státy například Jižní Korea, kde veřejné mínění kvůli omezené svobodě tisku nemělo žádnou podstatnou roli. Velkým zklamáním pro USA byla vlažná podpora tradičního spojence Velké Británie. Londýnská vláda zpočátku americkou účast

ve

Vietnamu

podporovala,

už

jenom

kvůli

vlastní

zkušenosti s potlačením komunistického povstaleckého hnutí v nedaleké Malajsii. Ovšem se zesilováním americké účasti rostla v Británii veřejná diskuse o legitimitě a smyslu americké

angažovanosti

ve

Vietnamu.

Aktivně

se

začalo

projevovat protiválečné hnutí a začaly se pořádat protestní demonstrace. Stejně jako ve Spojených státech opravdovým obratem

pohledu

ofenziva

Tet.

veřejnosti

Britští

na

probíhající

protestující

válku

vkládaly

naděje

byla do

mírových rozhovorů v Paříži. Ty částečně obrousily ostrost protestů,

ale

zároveň

upevnily

rozšířenou

protiválečnou

náladu. Značně

kritičtější

postoj

k vietnamské

válce

zaujala

Francie. Tam kromě veřejnosti ostré stanovisko zaujal sám 33

FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 143

34

prezident Charles de Gaulle. „Pro prezidenta Charlese de Gaulla,

Johnsonova

největšího

politického

protivníka

v západním bloku, představovala válka ve Vietnamu souhrn toho, co bylo v jeho očích na americké zahraniční politice od

základu

špatné:

naivní

sebejistota,

tendence

k manipulaci malých národů a vměšování do záležitostí, do kterých

Američanům

nic

není.

…

Kritizoval

jejich

nediferencovaný přístup ke „světovému komunismu“ a vytýkal Washingtonu,

že

nechává

bez

povšimnutí

napětí

mezi

Sovětským svazem a Čínou. Opětovně vystupoval na podporu mírových jednání a za neutralitu.“34 Ze samotných Francouzů bylo už v roce 1965 proti této válce 70% občanů a jen 8% s ní souhlasilo. Ale mobilizace obyvatel k protestům proti válce byla poměrně slabá, protože podle komentáře vlivného francouzského

levicového

intelektuála

Jeana-Paula

Sartra

prezident Charles de Gaulle tím, že jako jediný západní státník veřejně kritizoval americkou politiku ve Vietnamu, uklidnil

svědomí

vyhraněný

postoj

Francouzů.35 -

chování

Sartre

zaujal

amerických

k válce

vojáků

vůči

Vietnamcům přirovnal k vyhlazování Židů nacisty za druhé světové války. Ve

Francii

byly

demonstrace

proti

vietnamské

válce

rozbuškou k vypuknutí rozsáhlých studentských a dělnických bouří v roce 1968. Protesty proti válce se staly součástí generačního boje za nové hodnoty. Doplněny byly základními tématy

–

například

kritikou

skryté

autoritativnosti

a

manipulativnosti společenského sytému, strohosti a chladu moderního života. Dále byl kritizován nehybný univerzitní systém, špatné pracovní podmínky a nízké platy. Válka ve Vietnamu

se

tak

stala

v očích

protestujících

pouze

34

FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 145 Viz GILCHER-HOLTEYOVÁ, I. Hnutí ’68 na Západě : studentské bouře v USA a západní Evropě. s. 43 35

35

markantní ukázkou špatně fungujícího společenského systému, který bylo podle nich třeba reformovat. Také

ve

Spolkové

Vietnamu

bez

republice

odezvy.

Německo

Aktivně

nezůstala

vojensky

se

válka

ve

neúčastnila

-

nasazení bundeswehru mimo území vlastního státu bylo po druhé

světové

vojensky média

válce

nemožné

nezúčastněným

zpočátku

-

dárcem

válku

ale

byla

jižního

podporovaly

nejdůležitějším

Vietnamu.

–

viděly

Vláda

a

vietnamskou

situaci podobně jako tu svou – promítaly do ní vlastní zájmy

a

akcentovaly

komunistickou západní

a

rozdělení

nekomunistickou

Německo

amerických

umělé

v americké

světových

část.

účasti

závazků,

na

tamní Na

země

jedné

spatřovalo

druhé

straně

na

straně plnění vznikaly

obavy, že by se kvůli vietnamské válce mohly Spojené státy postupně stáhnout z Evropy. V průběhu času vypukly rozpory – Američané chtěli po Němcích větší finanční podporu a válka se začala probírat i z morálního hlediska. V roce 1966 se ve výzkumech veřejného mínění ukázalo, že většina západních Němců válku odmítá. Protiválečná nálada rostla a i zde se spojila s vnitřními tématy a dilematy. Novináři, spisovatelé,

politici,

studenti

a

veřejnost

spolu

s vietnamskou válkou řešili také historickou vinu Němců na třetí říši. Přibrána byla stejně jako ve Francii obecnější témata

–

„systém“

jako

takový,

politika

versus

občané.

Pozitivní představa o Americe, ve které mladí Němci po druhé světové válce vyrůstali, začínala díky protestujícím brát za své. Amerika se pro mnoho zejména mladých, levicově orientovaných imperialismu člověkem. přesto

aktivistů a

Tento

byl

k prozkoumání

symbolem

kapitalistického pohled

tento a

stala byl

moment

redefinici

trochu

řádu,

agresivního pohrdajícího

zjednodušující.

důležitý společných

pro

celou

Ale

Evropu

transatlantických

36

hodnot se Spojenými státy a také k hledání nového pohledu na vzájemné vztahy. 4.7 Důvody prohry USA a kritici protiválečného hnutí Proč tedy Američané – ekonomicky nevýkonnější a nejlépe vyzbrojený

národ

světa

prohrál

válku

s poměrně

malou

a

chudou rozvojovou zemí? O tom se doteď vedou spory. Tématem se stala nejen pro odborníky, ale pro širokou veřejnost: „Vietnamská válka se stala v médiích a veřejných diskusích tématem č. 1. Nesouhlas a opozice byly za každé války. Avšak

poprvé

v amerických

dějinách

rozdělila

zahraniční

válka společnost a podryla autoritu jeho vedení.“36 Jedna strana si myslí, že důvodem prohry byla špatná politickovojenská taktika, zejména přílišná militarizace konfliktu. Jako

potenciálně

úspěšnější

alternativa

je

předkládána

kombinace politických a hospodářských opatření vedoucí ke stabilizaci národního

jihovietnamského

vědomí.

Nedůvěra

režimu

–

budování

jihovietnamského

jakéhosi

obyvatelstva

k vlastnímu vládci Ngo Dinh Diemovi je hodnocena jako jeden z největších

problémů.

Jiná

strana

si

naopak

myslí,

že

ráznější nasazení vojenské síly a větší volnost armádního vedení při rozhodování by bývaly rychle válku ukončily. Každopádně

nelze

protiválečného

upřít

hnutí

vliv

na

vývoj

vnitropolitických války.

Postupně

nálad

a

veřejné

mínění, ovlivněné mimo jiné také protiválečnými aktivitami, čím dál tím víc zužovalo politikům manévrovací prostor a nejvíc se to projevilo po ofenzivě Tet. Tato událost vedla k rozhodné aktivizaci protiválečného hnutí. „Sociální hnutí mohou

být

„kritickými

posílena událostmi“

a

urychlena

(Bourdieu,

vnějšími

Homo

faktory:

academicus),

jež

uvádějí v názorový soulad různorodé účastníky, způsobují zlom 36

ve

vztahu

ke

každodennosti,

obyčejnosti,

k

FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 127

37

„normálnímu“ chápání doby, a tím nutí jak jednotlivce, tak skupiny

zaujímat

požadavky.

stanovisko

Ofenziva

Tet

a

vyvolávají

z počátku

očekávání

1968

a

byla

touto

hnutí.

Právě

„kritickou událostí“.“37 Existují

ovšem

média

protiválečné

a

také

kritici hnutí,

protiválečného ze

kterého

je

vyzdvihována

úloha univerzit a studentů, jsou obhájci americké účasti ve vietnamské válce a zastánci eskalace konfliktu pokládáni za hlavní

viníky

porážky

Spojených

států

v tomto

vojenském

střetu. „Stoupenci této americké legendy o ráně dýkou do zad kritizují televizi, že podávala o bojích ve Vietnamu zkreslený obraz. Postupně prý nahlodala ochotu obyvatelstva k morální, Studenti

politické

prý

způsobili

pak

a

hospodářské

zase

narůstající

otrávili

podpoře

jeho

vnitropolitické

neschopnost

vlády

jednat.

vojáků. klima

a

Někteří

kritikové šli dokonce ještě dále: vytýkali protiválečnému hnutí, že válku prodloužilo a že je zodpovědné za smrt bezpočtu vojáků.“38 Tato argumentace hledá snadného viníka komplikované zabudováno problémy

situace, spoustu

která

rozporů.

upozorňovalo

a

v sobě

měla

Protiválečné

média

spíše

od

hnutí

pomalu

a

počátku jen

na

postupně

začala ukazovat rozdíly mezi skutečným stavem na bojišti a optimistickou, ale nerealistickou rétorikou politického a vojenského velení. Je opravdu možné, že protiválečné hnutí a média vedení války zkomplikovalo. Ovšem tím pádem vznikla určitá nová korigující síla, která pomáhá vytyčit určité meze ve vedení konfliktu. Přináší nové hodnoty, snaží se vyjádřit k tomu, co politici označují za veřejný zájem. Najednou se ukazuje, že to, co je tímto souslovím označeno, ve skutečnosti může většina veřejnosti odmítat. Ano, při nasazení veškeré síly je jisté, že by bývaly Spojené státy 37

GILCHER-HOLTEYOVÁ, I. Hnutí ’68 na Západě : studentské bouře v USA a západní Evropě. s. 70 38 FREY, M. Dějiny vietnamské války. s. 119-120

38

válku

vyhrály,

společnosti

ale

rozvíjet

protiválečné myšlenku,

že

hnutí by

pomohlo

to

nebylo

ve

žádné

vítězství. Náklady – lidské, finanční i morální by bývaly převýšily dosažené případné zisky. Důležitý je i fakt, že už se nehodnotí ztráty a utrpení jen na domácí straně, ale že jsou reflektovány i podmínky a stav soupeřící strany. Zvlášť

když

pohnutky

ke

konfliktu

nejsou

považovány

za

pádné, je utrpení civilistů v zemi, kde ozbrojený konflikt probíhá,

silným

projevem

nespravedlivosti

války.

Tento

prvek internacionální zodpovědnosti roste, jak se ukazuje na pozdějších protestech proti válce v Iráku.

5 Mírové snahy v 80. – 90. letech Během

osmdesátých

let

se

míroví

aktivisté

soustředili

především na zpomalení tehdejšího závodu ve zbrojení dvou supervelmocí války.

USA

a

Protiválečné

SSSR,

vycházející

organizace

z reality

poukazovaly

na

studené vnímaná

rizika tohoto procesu. První válka v Perském zálivu v roce 1990 zůstala trochu ve stínu procesu rozpadu sovětského bloku, který začal na konci osmdesátých let a vyvrcholil na počátku

let

devadesátých.

Konec

studené

války

tenkrát

sebral mírovým aktivistům jejich hlavní bod pozornosti a ti načas lehce umlkli. Nejvýraznější pak byly protesty proti zásahu v Kosovu v roce 1999. Nový impuls protiválečné hnutí dostalo kvůli vojenské akci v Afghánistánu v roce 2001 a zejména

pak

vycházejících

v roce

2003

z takzvané

díky

druhé

války

proti

válce

v Iráku

terorismu

po

teroristických útocích na New York a Washington 11. září 2001.

39

6 Protesty proti válce v Iráku 2003 6.1 Stručná historie vzniku a průběhu konfliktu v Iráku Na útoku proti Saddámovi Husajnovi a jeho vládě v Iráku, není z pohledu mé práce zajímavý ani tak vlastní průběh vojenského úderu, ale spíše to, co mu předcházelo a jaké jsou

jeho

důsledky.

mezinárodní legální.

Před

zahájením

diplomatická

Spojené

státy

krize a

Velká

války

v otázce, Británie

vznikla zda se

vážná

je

útok

ohrazovaly

rezolucemi Rady bezpečnosti OSN číslo 687 a 1441, které jim podle

jejich

odzbrojit

výkladu

ho.

dávaly

Rezoluce

687

právo byla

na

Irák

přijata

zaútočit

roku

1991

a po

kuvajtské krizi. Obsahovala devět podmínek, které mimo jiné stanovily Iráku bezpodmínečné zničení všech chemických a biologických

zbraní

a

raket

s doletem

větším

než

150

kilometrů. Irák tuto rezoluci přijal, podle USA a Velké Británie

ji

však

neplnil.

Ohrožení

zbraněmi

hromadného

ničení bylo hlavním argumentem pro vojenský zásah. Rezoluce 1441 byla schválena v listopadu 2002. V ní bylo řečeno, že Irák

nenaplňuje

předchozí

rezoluce

a

nespolupracuje

s inspektory OSN, což pro něj může mít vážné důsledky. USA a Velká Británie si ji vysvětlovaly jako schválení použití síly, když se Irák nepoddá. Na podporu toho použily ještě část

Charty

OSN,

která

povoluje

použití

síly

„s cílem

některé

důležité

obnovit mezinárodní mír a bezpečnost“. Proti

tomuto

evropské

výkladu

mocnosti

se

jako

ale

postavily

Německo,

Rusko

a

Francie,

které

tvrdily, že tyto dosavadní rezoluce Rady Bezpečnosti OSN právo k použití síly neposkytují. V podstatě celý svět se rozdělil na dva tábory. Jeden z nich považoval vojenské řešení

za

legitimní,

druhý

s ním

nesouhlasil.

V této

situaci dal 18. března americký prezident George Bush Jr.

40

Saddámovi Husajnovi ultimátum – vyzval ho aby se do 48 hodin vzdal moci a opustil Irák. Irácká Rada revolučního velení a vedení vládnoucí strany BAAS ale ultimátum ještě tentýž den oficiálně odmítly. Bush tedy na válečné radě v Bílém domě dal pokyn k zahájení válečné operace. Ta začala 20. března kolem půl šesté ráno třemi

vlnami

náletů

převážně

neviditelnými

bombardéry

Stealth a raketami s plochou dráhou letu. Deset minut po útoku oznámil mluvčí Bílého domu Ari Fleischer zahájení operace Irácká svoboda. Prezident George W. Bush vystoupil s projevem,

ve

kterém

oznámil

úlohu

vojenské

operace

–

odzbrojit Irák a zbavit tuto zemi diktátora. Prohlásil: „V tomto konfliktu čelí Amerika nepříteli, který nebere ohled na

válečné

rozmístil

konvence

irácké

a

morální

vojenské

pravidla.

jednotky

i

Saddám

vojenský

Husajn

materiál

v civilních oblastech s úmyslem zneužít nevinné muže, ženy a děti pro svoji vlastní armádu. To je poslední zvěrstvo proti vlastnímu lidu.“39 Husajn odpověděl projevem v irácké televizi, ve kterém Buse obvinil ze zločinu proti lidskosti a vyzval svůj lid k obraně vlasti: „Dnes 17. muhárramu 1424 (20. března 2003) během ranních motliteb se ten zločinec, bezohledný Bušík a jeho spolupracovníci dopustili zločinu, kterým

již

dlouho

hrozili

Iráku

i

celému

lidstvu.

Ten

zločin spáchal se svými spojenci. On a jeho přívrženci tak přidali další čin do série hanebných zločinů, kterých se dopustili vůči Iráku a lidstvu.“40 Střety

pokračovaly

dělostřeleckými

přestřelkami

podporovanými leteckými nálety na irácko-kuvajtské hranici a také na té jordánské a íránské. Ještě týž den kolem 20.

39 40

POLEDNE, A. V. Největší moderní války : (od Koreje po Irák). s. 96 POLEDNE, A. V. Největší moderní války : (od Koreje po Irák). s. 96

41

hodiny

překročily

americké

a

britské

jednotky

irácko-

kuvajtskou hranici a začaly pozemní fázi operace. Současně začaly přicházet první reakce světových politiků na

zahájení

vyjádřil

války. velké

v budoucnosti.

Francouzský obavy

Ruský

prezident

z vážných

prezident

Jacques

důsledků

Vladimir

Chirac útoku

Putin

označil

operaci za neospravedlnitelnou a vážnou chybu. Čína žádala okamžité zastavení bojů. Generální tajemník OSN Kofi Annan vyjádřil

vážné

obyvatelstva.

znepokojení Podporu

a

útoku

vyzval

k ochraně

naopak

civilního

deklarovaly

vlády

Japonska, Jižní Koreje, Španělska, Nizozemí a další. Přes třicet

zemí

nabídlo

různé

druhy

pomoci

při

vojenské

operaci. Americké a britské jednotky postupně obsadily přístav Umm Kasr, poté město Basra a dále získaly strategický přechod přes Eufrat u města Nasiríja. Celou dobu byly podporovány leteckými údery. Večer druhého dne útoku pěchota postoupila už 160 kilometrů do nitra země. Boje si vyžádaly první spojenecké oběti – během prvních dvou dnů zemřelo 12 vojáků po pádu vrtulníku, v pozemních bojích padli dva američtí vojáci. Konflikt se hned od začátku neodehrával pouze na bojištích. Velmi

důležitou

úlohu

měl

souboj

informací

v médiích.

Soupeřící strany vydávaly protichůdné zprávy, ve kterých zveličovaly své úspěchy a ztráty protivníka. „Například, když na tiskovce ve Washingtonu oznamoval americký ministr obrany

Donald

Rumsfeld,

že

spojenci

dobyli

přístav

Umm

Kasr, prakticky ve stejnou chvíli ohlašoval irácký ministr obrany Sultán Hášim Ahmad v Bagdádu, že irácká 45. brigáda stojí v Umm Kasru na svých pozicích a nepřítel ji nebyl

42

vytlačit.“41

schopen

Američané

se

ve

své

informační

strategii snažili podlomit rezistenci iráckých jednotek. Šířili zprávy, že nepřátelská armáda neklade téměř žádný odpor a vzdává se bez boje. Dokonce před začátkem bojů shazovali

nad

iráckým

územím

tisíce

letáků,

ve

kterých

vyzývali Iráčany, aby nebojovali. Během druhého dne bojů vydali i falešnou informaci, že se vzdala celá divize o síle 8000 mužů. Tu Bagdád okamžitě popřel. Nahnat strach měla i prohlášení o tom, jak nevídané bude nasazení různých zbraní

a

jak

dezinformace

obrovská pomohly

bude

síla

v iráckém

útoku.

táboře

Úmyslně

vyvolat

šířené

paniku

a

ztrátu pevných nervů. Spojenci postupovali rychle dál – také i díky tomu, že neztráceli čas obsazováním center měst a vyhýbali se velkým ztrátám

při

spojenci

městských

ztráceli

bojích

výhodu

muže

moderní

proti

muži,

techniky.

kdy

Obsadili

by jen

předměstí a velení ihned oznámilo obsazení města – to se však

kompletně

do

rukou

spojenců

dostalo

třeba

až

po

několika dnech. 25. března se dostali do vzdálenosti 25 kilometrů od hlavního města Bagdádu. Obranné linie před Bagdádem obsadily oddíly Republikánské gardy – speciálně vycvičené

a

vyzbrojené

jednotky

nejvěrnější

Saddámovi

Husajnovi. Zároveň v tu chvíli existovala obava, že irácké vedení vytyčilo tzv. červenou linii, přes kterou jestli spojenci

přejdou,

nasadí

Husajn

chemické

zbraně.

K tomu

naštěstí nedošlo. Spojenci bombardovali Bagdád a s ním i další

velká

města.

Obrana

selhávala

a

Iráčané

oddaní

Husajnovi přecházeli k nové taktice – akce malých jednotek rozdmýchávaly napětí v již obsazených oblastech a začaly i útoky

sebevražedných

vyvolalo

41

u

spojenců

atentátníků. nervozitu

a

Zapojení

nedůvěru.

Ta

civilistů způsobila

POLEDNE, A. V. Největší moderní války : (od Koreje po Irák). s. 98

43

například palbu na podezřelé civilní auto, ve kterém se ukázalo, že jelo pouze 13 žen a dětí. Spojenecká vojska se postupně shromáždila kolem Bagdádu a 2. dubna zahájila rozsáhlý útok se záměrem dobytí města. Saddám Husajn se pokusil o poslední zmobilizování obranných sil.

Ústy

prohlásil,

televizního že

hlasatele

vítězství

Iráku

ve

vojenské

uniformě

nad

spojenci

vedenými

Washingtonem je na dosah. Vyzval k rozhodnému odporu proti útočníkům, který národu přinese slávu. Nad ránem 5. dubna vstoupily první spojenecké jednotky do Bagdádu od jihu. Celonoční bombardování mimo jiné vyřadilo telekomunikační centrum,

takže

ve

městě

přestaly

fungovat

telefony.

Postupně vojáci obklíčili všechny spojnice z města a drželi i letiště, kam mohla začít přistávat spojenecká letadla. Pozemní vojsko postupně svádělo bitvy o strategické mosty, poté dobylo i hlavní sídlo Husajna – Republikánský palác. Po

celou

tu

dobu

přímo

v Bagdádu

působili

zahraniční

novináři. Vypovězeni krátce po začátku invaze byli pouze reportéři

americké

CNN,

údajně

proto,

že

poskytovali

informace o vojenských pozicích. Ostatní novináři působili přímo ve středu bojů – proto i mezi nimi byli oběti – kvůli americkému

bombardování

města

a

nebo

například

kvůli

zbloudilému tankovému granátu. 9. dubna získali spojenci nad Bagdádem kontrolu, přestože na

severu

města

ještě

trvaly

boje.

V

celém

světě

se

vysílaly záběry, jak jásající Iráčané za pomoci amerického tanku

strhávají

devítimetrovou

sochu

Saddáma

Husajna

na

centrálním bagdádském náměstí, které měly dobytí metropole dokumentovat. Představitel invazních sil, brigádní generál Vincent Brooks na tiskové konferenci v Kataru oznámil, že se vláda Saddáma Husajna zhroutila a Bagdád už nemá pod kontrolou. Řekl, že se Američané ve velké části města už

44

nesetkávají

s odporem,

jen

jsou

místy

problémy

s ostřelovači. Část obyvatel spojence vítala. Zároveň ovšem ve městě vypuklo rabování, se kterým si Američané nevěděli rady. Nejvyššímu iráckému velení se podařilo včas prchnout. Spojenecká vojska se začala soustředit na sever země, kde ještě

Husajnův

režim

držel

průmyslová

a

ropná

centra

Kirkúk, Mosul a Husajnovo rodiště Tikrít. V této oblasti americkým speciálním výsadkářům pomáhaly kurdské jednotky. Irácká

armáda

ale

byla

po

zmizení

nejvyššího

velení

v rozkladu a kladla pouze limitovaný odpor. Zapojení Kurdů do operace vyvolalo nevoli u Turecka, které se společně se Sýrií a Íránem obávalo posílení vlivu pro ně problematické menšiny,

která

obývá

i

jejich

území.

Měly

strach

se

zesílení snah o vytvoření nezávislého Kurdistánu. Američané proto

Turecko

ujistili,

že

po

dobytí

měst

se

Kurdové

z těchto území stáhnou. Postupně se podařilo obsadit Kirkúk a Mosul. Dobytí Tikrítu 14. dubna bylo poslední velkou vojenskou operací iráckého tažení. Spojenci začali stahovat své bojové síly z oblasti, což mělo také uklidnit napjatou atmosféru v oblasti. Sýrie a Írán se totiž obávaly, že se konflikt

rozšíří

i

na

jejich

území,

přesto,

že

je

spojenecké velení několikrát přesvědčovalo o opaku. Oficiální konec velkých vojenských operací oznámil americký prezident května.

Bush

Saddám

na

letadlové

Husajn

byl

lodi

objeven

v Perském 13.

zálivu

prosince

1.

ukrytý

v díře v zemi v zemědělské usedlosti nedaleko jeho rodného Tikrítu.

Politického

cíle

operace

Irácká

svoboda

bylo

dosaženo – podařilo se svrhnout představitele diktátorského režimu Saddáma Husajna. Z vojenského hlediska ovšem k úplné kontrole území nedošlo. Irácká vojenská síla byla zničena, ale v zemi zůstaly různé polovojenské skupiny, které i za podpory

mezinárodní

sítě

teroristů

přešly

ke

gerilovému

45

způsobu boje nebo sebevražedným atentátům. Výmluvné jsou statistiky – k 1. květnu 2003 v přímém boji s nepřítelem zahynulo 115 amerických a 8 britských vojáků, po roce od chvíle, kdy spojenecká vojska překročila kuvajtsko irácké hranice – to bylo 550 Američanů, téměř 60 Britů a 40 vojáků dalších

zemí.

Čísla

naznačují,

že

vojenské

tažení

neustavilo na iráckém území klid. Naopak, následné rozbroje a asymetrický způsob války způsobují spojencům daleko větší ztráty.

Iráckých

zahynulo

2300,

vojáků

celkově

podle při

odhadů

válečných

v přímých operacích

bojích zahynulo

přes 3700 Iráčanů. V průběhu bojů spojenci hledali zbraně hromadného ničení nebo technická zařízení na jejich výrobu. Údajná hrozba těchto zbraní byla právě rozhodujícím faktorem k rozpoutání války

a

významně

ovlivnila

veřejné

mínění

ohledně

oprávněnosti konfliktu. Spojenci ale nic nenašli. Britský premiér

pak

koncem

září

2004

na

výroční

konferenci

Labouristické strany přiznal, že zprávy tajných služeb o tom, že má Saddám Husajn zbraně hromadného ničení, byly nepravdivé. informace,

K obhajobě které

se

útoku

ukázaly

řekl: být

„Mohu

špatné,

se

omluvit

za

ale

nemohu

se

omluvit – alespoň ne upřímně – za svržení Saddáma.“42 6.2 Důvody pro operaci Irácká svoboda Na úvod porovnejme oficiálně uváděné důvody pro intervenci ve Vietnamu a pro úder proti Iráku. Ve Vietnamu Spojené státy zasahovaly v éře studené války v souladu s jejich zahraničně-politickou

doktrínou

–

politikou

zadržování

komunismu. USA měly obavy z toho, že kdyby nechaly Vietnam napospas osudu, došlo by k „dominovému efektu“ a další země jihovýchodní Asie by inspirovány Vietnamem také zanedlouho podlehly komunismu. 42

POLEDNE, A. V. Největší moderní války : (od Koreje po Irák). s. 111

46

Útok na Irák vycházel ze situace po teroristických útocích na

New

York

související

a

Washington

následně

z

11.

Spojenými

září

státy

2001

a

vyhlášenou

s tím válkou

proti terorismu. První fází této války byl odvetný úder na Afghánistán, kde hnutí Taliban skrývalo Usámu bin Ládina, ideového vůdce útoků na USA. Taliban byl ze svých pozic vyhnán,

ale

teroristickou

síť

al-Kaida

se

rozbít

nepodařilo, ani se nepodařilo dopadnout bin Ládina. Tomu se podařilo

uprchnout.

Úder

proti

Iráku

byl

pokračováním

tohoto boje proti terorismu. Uvedu hlavní důvody pro útok podle informací Bílého domu: Irácká vláda otevřeně schvalovala útoky z 11. září 2001. Irák

ukrýval

a

podporoval

teroristé

z Al-Kaida,

skrývají

v Iráku.

kteří

Irák

teroristické utekli

organizace

z Afghánistánu,

podporuje

organizace,

se

které

používají násilí proti Izraeli, Íránu a západním vládám. Saddám Husajn usiluje o získání jaderných zbraní. V roce 1995 Irák konečně přiznal, že před první iráckou válkou měl program

na

výrobu

jaderných

zbraní

a

pokud

by

k válce

nedošlo, je pravděpodobné, že by jí disponoval už v roce 1993. Vyhostil také inspektory OSN, kteří měli kontrolovat, zda se nesnaží o vlastní program na výrobu jaderné zbraně. Saddám Husajn pravděpodobně vlastní biologické a chemické zbraně.

Husajn

politických trestům

oponentů

vězení,

hladověním,

utlačuje i

irácký obyčejných

mučení

mrzačením

a

lid

bitím,

znásilněním.

-

lidí

desítky byly

vystaveny

elektrickými Dále

tisíc

hrubě

šoky, zachází

s dětmi a ženami.

47

V neposlední řadě Husajn vlastní zakázané rakety typu Scud s doletem

větším

než

150

km.

Další

testování

a

výroba

zařízení ukazuje, že Irák staví více raket dlouhého doletu, kterými může zasadit smrtelnou ránu po celém regionu.43 6.3 Vliv

argumentů

politických

reprezentantů

na

veřejné

mínění Téměř nejdůležitějším argumentem americké vlády k ovlivnění světového veřejného mínění před vypuknutím konfliktu byl ten,

že

Saddám

Husajn

spolupracuje

s teroristickými

organizacemi a mohl by jim poskytnout jaderné zbraně. To v době

po

útocích

z 11.

září

byla

u

veřejnosti

jedna

z největších obav. Přesto se mu veřejnou podporu získat nepodařilo. porušení

Mnoho

lidí

úder

mezinárodního

zvláště

poté,

co

podporu

Organizace

proti

práva

se

a

považovalo

porušení

americké

spojených

Iráku

vládě

národů

Charty

OSN

nepodařilo pro

svou

za –

získat

akci.

Ve

výzkumu provedeném v 41 zemích podporovalo budoucí úder na Irák

bez

schválení

polovina

OSN

méně

nesouhlasila

okolností.

Dokonce

podporovalo, s jednostrannou zformovaly

tzv.

v USA,

jenom

akcí

10%

s vojenskou

ani

asi

než kde 33%

Spojených

"koalici

občanů

akcí 76%

za

zhruba žádných

populace

občanů států.44

odhodlaných"

a

zásah

souhlasilo USA

(Coalition

přesto of

the

Willing), což byla skupina států, které podporovaly útok Spojených

států

na

Irák

i

bez

spolupráce

s OSN

a

to

většinou nevojensky. V této koalici měly USA z militárního hlediska

85%

zastoupení.

Tato

skupina

s výrazně

vůdčím

43

Viz Saddam Hussein's Iraq [online] Dostupné z http://www.whitehouse.gov/infocus/iraq/reasons.html [cit. 2006-06-20] 44 Viz Gallup International Iraq Poll 2003 [online] Dostupné z http://www.gallupinternational.com/download/GIA%20press%20release%20Iraq%20Survey%20200 3.pdf [cit. 2006-06-20]

48

slovem Spojených států se rozhodla zahájit invazi do Iráku přes masivní protesty veřejnosti. Po skončení bojů a následném neúspěšném pátrání po zbraních hromadného ničení se musel americký prezident Bush snažit svou

původní

rétoriku

pro

důvod

invaze

změnit.

Začal

odůvodňovat válku proti Saddámovi Husajnovi tím, že Irák se musí

stát

klíčovou

oblastí

a

příkladem

sloužícím

k transformaci Blízkého východu a tím pádem i k snížení ohrožení USA teroristickými útoky. Jak osobně řekl: „vznik svobodného a mírumilovného Iráku je zásadní pro stabilitu Blízkého východu a stabilní Blízký východ je zásadní pro bezpečnost amerického lidu.“45 To je poměrně velký přeskok v argumentaci pro ospravedlnění útoku. 6.4 Hlavní argumenty protestujících proti válce v Iráku Opozice proti úderu na Irák se masivně zformovala ještě před

samotným

zahájením

útoku.

Ty

největší

demonstrace

vůbec se konaly v únoru 2003, ještě před začátkem vlastního ozbrojeného útoky v březnu 2003. Tento fakt je odlišný od hnutí proti válce ve Vietnamu, které začalo být opravdu aktivní

až

s probíhajícím

a

protahujícím

se

konfliktem.

Protesty se také staly globální záležitostí, kdy se do nich zapojil opravdu celý svět. V době války ve Vietnamu byla protiválečná

činnost

soustředěna

především

do

samotných

Spojených států a do západní Evropy. Někteří kritici války se rekrutovali z hnutí radikálních pacifistů nebo antimilitaristů. Většina protestujících však uznávala

právo

Spojených

vojensky

zasahovat

státu

v zahraničí,

za ale

určitých pouze

za

okolností určitých

45

MILBANK, D. – ALLEN M. U.S. Shift Rhetoric On Its Goal in Iraq. [online] In Washington Post. Dostupné z http://www.truthout.org/docs_03/080203A.shtml [cit. 2006-06-20]

49

podmínek. Protestovali spíše z pragmatických důvodů, než z těch

čistě

morálních

a

etických.

Mezi

hlavní

důvody

nesouhlasu s válkou patřilo neschválení vojenského zásahu Organizací

spojených

mezinárodního

práva.

Spojené

státy

jiného

státu.

by

národů Další

neměly

Samozřejmě

a

tím

vůdčí

také

námitkou

zasahovat své

pádem do

místo

porušení

bylo

to,

suverenity měla

i

že

vlády

obava

o

bezpečnost nasazených vojáků, kterou důvody pro zásah podle nesouhlasících vyvažovaly jen nedostatečně. Množilo se také pohoršení

z dvojího

metru,

který

americká

vláda

uplatňovala. V Iráku se snažila dle svých slov zabránit výrobě jaderné zbraně, v Severní Koreji, která již jadernou zbraní disponuje a otevřeně projevuje nepřátelství, nijak nezasáhla. Především ale převládalo u protiválečného hnutí mínění, že americký vojenský útok nepomůže v boji proti terorismu, jak bylo proklamováno, naopak pozice a možnosti teroristických skupin vylepší. Během války a v poválečném chaosu podle nich naopak vzroste riziko, že se případná zbraň hromadného ničení dostane do rukou extrémistických skupin,

do

kterých

patří

i

al-Kaida.

Samozřejmě

také

fungovala obava ze ztráty životů vlastních vojáků. Ovšem od války ve Vietnamu si právě na tuto věc dává americká armáda velký

pozor.

Při

svých

akcích

se

snaží

naprosto

minimalizovat riziko lidských ztrát a to i na úkor ztrát na druhé

straně

včetně

civilistů.

Právě

obava

o

životy

především obyčejných lidí v Iráku – tj. konkurenční válečné strany

byla

protiválečným

hnutím

od

vietnamské

války

vnímána ještě intenzivněji a citlivěji. Zrození nenávisti u běžných obyvatel Iráku k Americe, vnímání její armády jako okupační a potvrzení anti-amerických nálad v celém okolním regionu – to vše bylo považováno za velké riziko, které vlastně způsobí, že celá akce bude z hlediska bezpečnosti kontraproduktivní.

50

Možná

vůbec

slyšitelnou

nejčastější především

námitkou

v Evropě

protiválečného

byla

ta,

že

hnutí

americká

administrativa realizuje válečnou operaci kvůli tomu, aby získala kontrolu nad iráckým nerostným bohatstvím – a to především

nad

ropou.

Většina

sice

souhlasila

s tím,

že

rozšiřování jaderných zbraní a zbraní hromadného ničení by mohlo být velkým nebezpečím pro světovou stabilitu, ovšem protestující byli toho názoru, že válka v Iráku nepomůže tomuto

ohrožení

zabránit

a

že

pravým

důvodem

je

snaha

Spojených států zajistit si správu nad ropnými nalezišti. „Nechceme

krev

kvůli

ropě“

byl

oblíbený

slogan

protestujících po celém světě. Já bych problém ropy ještě více generalizoval slovy, že zkrátka důvody

americká k akci,

vláda

než

ve

ty,

svých

které

projevech

byly

tou

uváděla

pravou

jiné

motivací

k útoku. Mnoho lidí nevěřilo tomu, že se v Iráku skutečně zbraně

hromadného

ničení

nalézají,

jak

tvrdila

americká

vláda. Tím pádem však neviděli důvod přímo pro vojenskou akci. Následné neúspěšné pátrání po těchto zbraních jen potvrdilo

nedůvěru

protiválečného

hnutí

v proklamované

motivace převážně americko-britského útoku. 6.5 Demonstrace proti válce v Iráku Největší protesty proti chystanému úderu na Irák proběhly ještě

před

pokračovaly

jeho i

začátkem.

v průběhu

Ovšem

konfliktu

různé

a

po

demonstrace

jeho

skončení.

Veřejně protesty se konaly ve městech po celém světě a objevil

se

v nich

koordinovány proti

tak,

válce

protiválečných

globální aby

byly

prvek

probíhaly

–

byly

simultánně.

organizovány

organizací,

protože

aktivní

Demonstrace

širokým byli

i

často

spektrem

jednotlivci,

kteří měli zkušenosti s protesty proti válce v Afganistanu. Zajímavé je, že v arabských zemích, které jinak veřejné

51

projevy

mínění

demonstrace

příliš

dokonce

rády

nemají,

samotný

stát.

organizoval Podle

často

francouzského

výzkumníka Dominqua Reyniého mezi 3. březnem a 12. dubnem 2003

se

po

celém

světě

konalo

na

3.000

protestů

proti

irácké válce a zúčastnilo se jich dohromady asi 36 milionů lidí z toho 20 milionů Evropanů.46 6.5.1

Světový protest 15. února 2003 a reakce politiků

Různé menší demonstrace proti chystanému útoku na Irák bylo možné zaznamenávat již od roku 2002. Nyní se ale zastavím u toho

největšího

světového

protestu

z

15.

února

2003.

Demonstrace proti bezprostředně hrozící převážně americkobritské invazi do Iráku se konaly koordinovaně v asi 800 městech v přibližně 60 zemích po celém světě. Zúčastnilo se jich

dohromady

demonstrace

se

asi

6

konaly

až

10

milionu

v Evropě.

To

lidí.47

je

Největší

rozdíl

od

dob

protestů proti vietnamské válce, kdy největší protesty se soustředily do USA a řešilo se, zda má pro zemi daná válka smysl. V tomto případě se řešila globální politika a útok na Irák nebyl vnímán jako záležitost týkající se nejvíce Spojených států samotných. Nepříliš velké byly demonstrace na Blízkém východě, přestože nesouhlas z válkou tam byl procentně velmi vysoký. Ale to bylo dáno spíše tím, že zde není obvyklé veřejně mínění takto projevovat. Demonstrace byly přelomové svou velikostí, ale také mírou koordinace.

Na

organizaci

se

podílela

globální

síť

národních sociálních hnutí, která se postupně formuje i v rámci různých protestů proti nástrahám globalizace. Po proběhnutí masivního vyjádření nesouhlasu v ulicích měst pak

Patrick

Tyler

z New

York

Times

situaci

originálně

46

Viz REYNIÉ, D. Etre Européen a-t-il un sens? [online] Dostupné z http://www.europeplusnet.info/article239.html [cit. 2006-06-20] 47 Viz Millions join global anti-war protests. [online] Dostupné z http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/2765215.stm [cit. 2006-06-20]

52

komentoval, že tyto demonstrace ukázaly, že na světě jsou v současnosti dvě supervelmoci – Spojené státy a světové veřejné mínění.48 Ovšem ukázalo se, že veřejné mínění přece jen ještě nemá dostatečnou mohlo

sílu,

zvrátit.

aby

rozhodnutí

K dokreslení

amerického

postoje

prezidenta

politiků

si

můžeme

vypůjčit slova australského ministerského předsedy Johna Howarda, který byl zastáncem války: „Já nevím, jak je možné posuzovat veřejné mínění jen podle toho, kolik lidí se zúčastnilo

demonstrací.“49

Condoleeza

Riceová

protesty

neovlivní

se

Americká

zase

ministryně

vyjádřila

odhodlání

americké

v tom vlády

zahraničí smyslu,

že

postavit

se

Saddámu Husajnovi a pomoci iráckému lidu.50 Postoj politiků by z části mohl vysvětlit také zaběhnutý názor z teorie mezinárodní politiky všímající si úlohy utajení informací, který popisuje Oskar Krejčí: „Efektivní výkon zahraniční politiky se může snadno dostat do rozporu s představami většiny občanů, a to i v mimořádně riskantních otázkách bezpečnosti

státu.

S tímto

problémem

souvisí

i

odlišné

funkce utajení informací v podmínkách vnitřní politiky a zahraniční

politiky:

mocenská

elita

utajuje

ve

vnitřní

politice zpravidla proto, aby ovládla podmínky rozhodování lidí, jež by ji měli podle demokratických principů vybírat; utajování

v zahraniční

politice

nesměřuje

často

jen

k občanům vlastního státu, ale má též ovlivnit rozhodování mocenských

elit

konkurenčních

států.

…

například

během

karibské krize vyjadřoval americký prezident J. F. Kennedy 48

Viz TYLER, P. E. A New Power in the Streets. [online] In New York Times. Dostupné z http://www.globalpolicy.org/ngos/advocacy/protest/iraq/2003/0217protes t.htm [cit. 2006-06-20] 49 BALDWIN, S. Anti-war protesters hold global rallies [online] In USA Today. Dostupné z http://www.usatoday.com/news/world/iraq/2003-02-15protests_x.htm [cit. 2006-06-20] 50 Viz SIMONSON, K. The Anti War Movement: On the Brink of War [online] Dostupné z http://www.casin.ch/web/pdf/The%20Anti-War%20Movement.pdf [cit. 2006-06-20]

53

názor,

že

správné

rozhodnutí

je

pravděpodobnější

tehdy,

když rozhodovatelé budou imunní vůči tlaku veřejnosti.“51 Ovšem

v mnoha

ovlivnit

státech

rozhodnutí

se

vlád

těmto

demonstracím

nevyslat

do

Iráku

podařilo

svá

vojska.

Postoj politiků, jejichž rozhodnutí nezvrátily ani takto rozsáhlé protesty ale přeci jen trochu protiválečné hnutí umrtvilo.

Jak

mobilizovat

později

občanský

v roce

odpor

2006

proti

ve

snaze

americké

znova

přítomnosti

v Iráku prohlásil jeden z aktivistů Mike Marqusee, mírové snahy jsou běh na dlouhou trať: „Lidé, kteří se v Indii ve 20. a 30. letech účastnili občanské neposlušnosti a kampaně za nespolupráci s Brity museli na svou nezávislost dlouho čekat a protesty proti válce ve Vietnamu trvaly 8 let a mezitím v ní zemřelo více než dva miliony lidí, než byla ukončena.“52

Proto

podle

něj

se

sice

výsledky

protestů

zdají být nejistými, ale pokud by se nekonaly, jistě bude pravděpodobnější, že okupace Iráku potrvá dál. 6.6 Proudy v protiválečném hnutí proti válce v Iráku Mírové snahy veřejnosti na počátku 21. století vychází také z projevů sociálních hnutí jako to bylo v 60. letech. Pro ty současné to už ale není tolik boj za emancipaci, protože jsou už vesměs zavedená. Snaha o změnu duchovních postojů a „generační konflikt“ se mění spíše ve snahu o globální spravedlnost, rovnoměrnější rozdělení bohatství a světovou solidaritu

a

spolupráci.

Tu

reprezentují

generalizovaně

pojmenované tzv. anti-globalizační myšlenky. Spíše je ale nutné

chápat

jako

snahu

odstranit

deformace,

které

globalizovaný svět přináší. Důležitým tématem je schopnost spolupráce zapojeno

občanské

zase

mnoho

sféry

s politikou.

proudů,

každé

Do

protestů

specifické

hnutí

je se

51

KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 290 SIMONSON, K. The Anti War Movement: On the Brink of War [online] Dostupné z http://www.casin.ch/web/pdf/The%20Anti-War%20Movement.pdf [cit. 2006-06-20] 52

54

samozřejmě trochu více soustředí na jiné aspekty kritiky války, ale celkově jsou námitky proti válce daleko více sjednocené,

než

tomu

vietnamské

válce.

bylo

v případě

Domlouvá

se

už

protestů

společná

proti

taktika

a

strategie na různých občanských fórech – jako například na Světovém sociálním fóru konaném v listopadu 2002 v Porto Alegre.

Ovšem

demonstrace

proti

irácké

válce

se

již

nesoustředily na kritiku obchodních vztahů vycházejících z globalizace, politickém

ale

spíše

společenství.

na

Toto

vztahy

se

stává

v mezinárodním novým

fenoménem.

Důležitým aspektem je také to, že protestovali lidé, kteří nebyli

konfliktem

přímo

ohroženi

–

ti,

kterým

hrozilo

narukování do armády – nebo ti, kteří nesli břímě války, jako to bylo během války ve Vietnamu. Sociální

skupiny

snažící

se

zabránit

vypuknutí

války

v Iráku byly stejně rozmanité jako ty z období protestů proti

vietnamské

válce.

environmentalisti, různých

dělnická

radikálních

aktivisti

za

feministky,

S válkou

nesouhlasili

hnutí,

studenti,

konrtrakultur,

občanská

práva,

anti-globalisti

a

liberální

příslušníci

váleční náboženské

anti-kapitalisti,

veteráni, skupiny, levicoví

aktivisti, celebrity, ale i různé skupiny menšin včetně té muslimské. Ale ve svých aktivitách se tyto rozdílné skupiny spojily

a

společně

působily

v různých

zformovaných

koalicích. Ve Spojených státech to bylo například sdružení Vyhrát bez válečné koalice (Win Without War Coalition), Sjednoceni pro mír a spravedlnost (United for Peace and Justice

Coalition).

Ve

Velké

Britíánii

zase

Zastavte

válečnou koalici (Stop the War Coalition) nebo mezinárodní organizace Jednej teď a zastav válku a ukonči rasismus (Act Now to Stop War and End Racism – ANSWER).

55

Přesto

samozřejmě

různé

skupiny

prosadily

do

společných

témat i svůj vlastní pohled na věc. Feministky viděly ve válce

oportunistické

zastírací

manévr

využití

k masivní

argumentu

terorismu

imperialistické

jako

expanzi.

Studenti si všímali například i toho, že vzdělání je čím dál

tím

víc

vydělávajících

finančně rodin

má

náročnější problémy

a

spousta

zajistit

svým

méně

potomkům

kvalitní výuku – a v téže chvíli americká vláda neustále navyšuje svůj vojenský rozpočet. Environmentalisté, z nichž nejznámější

je

hnutí

Greenpeace

zmiňovali

ten

fakt,

že

síly, které stojí za útokem na Irák jsou zároveň těmi, které odmítají podepsat Kjótský protokol. Útok bude mít podle nich ničivé následky nejen na lidské životy, ale také na životní prostředí.53 Zajímavá byla kampaň náboženských skupin nazvaná Posel světla (Emissary of Light), která se snažila získat milion podpisů na podporu žádosti, aby papež společně s dalajlámou byli vysláni do Bagdádu a sloužili zde jako živé lidské štíty mající zabránit bombardování města. 6.7 Úloha médií ve válce v Iráku Poučeni z negativní zkušenosti z vietnamské války a vlivu televizního

zpravodajství

na

veřejné

mínění

v zemi

vymyslelo americké velení rafinovanou taktiku, jak dostat přísun zpráv z válečného konfliktu pod kontrolu. Důležitost mít pod kontrolou média vysvětluje J. B. Thopson: „Značné úsilí

vynaložené

na

ovládnutí

mediální

prezentace

války

svědčí o skutečnosti, že ve věku médií a zvláště televize se války musí vést na dvou frontách, na bojišti a doma, kde jsou záběry bojišť a ztrát k dispozici lidem, na jejichž podpoře válečné úsilí v poslední instanci závisí. Jakkoli mohou politické a vojenské instituce vysvětlovat své pokusy 53

Viz Stanovisko Greenpeace k válce v Iráku pod vedením USA [online] Dostupné z http://www.greenpeace.cz/irak/index.shtml [cit. 2006-06-20]

56

o ovládnutí médií logikou vojenského střetu … vědí, že mediované vyvolat

záběry jisté

a

informace

typy

mají

potenciální

responzivního

jednání,

schopnost kritiku

a

nesouhlas, a to vše by mohlo oslabit vynakládané válečné úsilí.“54

Americké

nemuselo

používat

velení pouze

vymyslelo přímo

taktiku,

cenzuru.

při

Zkrátka

které

válečné

zpravodaje přičlenila k vojenským jednotkám. Trávený čas s vojáky v nebezpečném konfliktním prostředí způsobil

to,

že

reportéři

se

s vojáky

psychologicky

logicky

sžili

a

spřátelili a ztratili od reálné situace novinářský odstup. Zpravodajství pak bylo vesměs pro-válečné, patriotické a neobjektivní.55 omezení.

„Jako

I

přesto

hosté

byli

americké

ještě

limitováni

armády,

do

ní

spoustou začlenění

novináři se museli řídit pravidly pod nebezpečím, že by byli posláni domů. Tito vyčerpaní žurnalisté pro nás v potu a

prachu

připravovali

používajíc

militární

reportáže

slovník,

aby

v úkrytu

za

popsali

úkol

tanky své

jednotky, jako by sami byli jejími nejnovějšími branci.“56 Monopol

na

podávání

informací

z válečného

terénu

měla

v podstatě americká armáda na svých tiskových konferencích. Vliv jaký mělo zpravodajství na Američany ukazuje výzkum provedený

Programem

na

výzkum

mezinárodních

politických

postojů (Program On International Policy Attitudes – PIPA). Několik měsíců po skončení války byla spousta z nich ještě stále

dezinformována

o

některých

faktech

kolem

války

v Iráku, které jim dříve chybně poskytovalo zpravodajství, i když realita se už ukázala jako jiná. 57% Američanů si myslelo, že Irák byl přímo zapojen do útoků z 11. září na Spojené státy nebo významně podporoval al-Kaidu. 24% věřilo 54

THOPSON, J. B. Média a modernita : sociální teorie médií. s. 95 Viz AUKOFER, F. – LAWRENCE W. P. A Report on the Relationship Between the Media and the Military. [online] Dostupné z http://www.geocities.com/Hollywood/Set/7906/AP3.HTM [cit. 2006-06-20] 56 DIEMAND, M. The Media and Iraq: War Coverage Analysis. [online] Dostupné z http://www.mediaed.org/news/articles/mediairaq [cit. 200606-20] 55

57

tomu, že v Iráku byly nalezeny zbraně hromadného ničení a 20%

tomu,

že

biologické

Irák

na

zbraně.

56%

konci

války

občanů

USA

použil si

chemické

pak

myslelo,

a že

většina lidí na světě podporovala americkou invazi v Iráku, nebo

bylo

veřejné

mínění

přinejmenším

vyrovnané.

Ve

skutečnosti se ale nenašel žádný důkaz toho, že by Saddám Husajn

měl

významnou

spojitost

s al-Kaidou,

zbraně

hromadného ničení nalezeny nebyly, ani nebyly použity a veřejné

mínění

intervenci. Někteří

bylo

kritizují

z konfliktu informací

poměrně

silně

proti

americké

57

většinové

z Iráku,

bylo

tzv.

zpravodajstvím infotainmentu

že

bývá –

americké

spíše

než

zpravodajství

přísunem

infotainmentem.

„Právě

spojováno

negativní

novinářského

postupu,

objektivních s politickým hodnocení

v němž

požadavek

zábavnosti (entertainment) dominuje nad informační kvalitou (information).“58

Jak

píše

Mariellen

Diemand

ve

svém

článku: „Je důležité diskutovat o tom, kde byly priority novinářů

a

vlády

během

irácké

války.

…

měli

bychom

povzbudit dialog o změnách v novinářském postupu a podpořit otevřenější debatu, která je pro demokracii zásadní. … měli bychom

vidět

reálnou

devastaci,

kterou

válka

přináší

a

důsledky dezinformace a infotainmentu.“59 J.

B.

Thopson

nepřekonotrolované politici

snaží

v případech,

kdy

ale

věří,

informace je je

mít

že

k lidem

pod

možné

v dnešní

době

dostanou,

kontrolou: pozorovat

se ač

„Dokonce

cílenou

i se i

snahu

zviditelňování omezit … je pořád dost možností, jak šířit 57

Viz The Public and the Press. [online] Dostupné z http://www.puaf.umd.edu/IPPP/iraq/public.htm [cit. 2006-06-20] 58 JIRÁK, J. – KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost : stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. s. 186 59 DIEMAND, M. The Media and Iraq: War Coverage Analysis. [online] Dostupné z http://www.mediaed.org/news/articles/mediairaq [cit. 200606-20]

58

záběry, které události představí v odlišném světle … Výkon politické moci je tak předmětem něčeho, co bychom mohli nazvat globální dohled (global scrutiny) a co dříve prostě neexistovalo.

Možnost

globálního

dohledu

znamená,

že

politické činy s sebou nesou nepředstavitelně velké riziko a mohou vystavit příslušný režim mezinárodnímu odsudku a ekonomické informací dostane

i a

kontrola

bylo

izolaci…“60

politické

toho,

kritizováno

i

co

se

Právě o

nevěrohodnost

válce

protiválečným

k veřejnosti

hnutím.

Odpor

proti nevyváženému a jednostrannému zpravodajství byl silný zejména v Evropě. Zde byl větší důraz kladen i na kritiku invaze, porážky a ztráty koalice a zabité civilisty.61 To zase

bylo

americkými

konzervativci

kritizováno

jako

protiamerické a levičácké. Další protiváhou k americkému pohledu

v rámci

televizního

zpravodajství

byla

arabská

stanice Al-Jazeera sídlící v Kataru. Ji sledovala značná část arabského světa, ale i část světa západního, která chtěla konfrontovat domácí zpravodajství s jiným pohledem. Al-Jazeera byla pověstná právě tím, že zobrazovala záběry mrtvých a zraněných civilistů v důsledku války. 8. dubna americký letoun svrhl bombu na bagdádské sídlo Al-Jazeery, přestože budova byla jasně označena jako sídlo novinářů. Jeden reportér byl při tom zabit. Tento útok byl americkým mluvčím označený za neúmyslný. Je ale třeba podotknout, že americká vláda opakovaně Al-Jazeeru kritizovala za to, že ohrožuje životy amerických vojáků. Novým

významným

médiem

od

vietnamské

války

se

stal

internet. Ten se stal svobodnou platformou pro výměnu velmi rozdílných

pohledů

na

konflikt.

Internet

se

také

stal

zásadním médiem pro protiválečné hnutí. Aktivista John Rees 60

THOPSON, J. B. Média a modernita : sociální teorie médií. s. 121 Viz DELLA CAVA, M. R. Iraq gets sympathetic press around the world. [online] In USA Today. Dostupné z http://www.usatoday.com/educate/iraq/war30-article.htm [cit. 2006-0620] 61

59

komentuje

úlohu

informačních

technologií

pro

koordinaci

protestů proti válce: „lidé se z větší části organizovali sami přes e-mail, textové zprávy a profesionálně provedené inzerce.“62 Internet revolučně změnil organizaci sociálních hnutí. Je levný, je skrz něj možno komunikovat a šířit informace globálně. Umožňuje zprostředkovávat i pohled na věc, lišící se od většinového nebo „oficiálního“ názoru. Prostřednictvím něj se podepisují on-line petice, vybírají se peníze na různé aktivity, ale hlavně je skrze něj možné zkoordinovat simultánní demonstrace po celé planetě. 6.8 Globální prvek v protiválečném hnutí V této

kapitole

bych

rád

na

úvod

polemizoval

s jedním

tvrzením, které ve své knize o mezinárodní politice uvádí Oskar

Krejčí:

„Do

politiky

vstupuje

veřejnost

dvojím

způsobem: jako objekt zpracování či manipulace, nebo jako subjekt formulující vlastní cíle a snažící se o jejich dosažení. Aby se veřejnost mohla změnit z objektu politiky v politický subjekt, musí projít důležitou proměnou: musí se

zorganizovat.

revolučních

Tato

hnutí,

organizace

nebo

je

buď

záležitostí

v liberálních

demokraciích

politických stran a nátlakových skupin. Ukazuje se, že tzv. demokratické politické strany velmi zřídka vymezují odlišné zahraničněpolitické

cíle,

že

existuje

zásadní

konsenzus

vůdců o kurzu zahraniční politiky státu. To je skutečnost, která spolu s malým zájmem veřejnosti o zahraniční politiky činí z problematiky týkající se doktrín a strategií až na výjimečné případy málo vhodné téma pro volební kampaně.“63 Myslím

si,

společnosti

že

tento

neplatí

pohled –

zájem

už

v dnešní

veřejnosti

globalizované o

zahraniční

62

SIMONSON, K. The Anti War Movement: On the Brink of War [online] Dostupné z http://www.casin.ch/web/pdf/The%20Anti-War%20Movement.pdf [cit. 2006-06-20] 63

KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. s. 290

60

politiku je velký a problematika kolem války v Iráku byla naopak

jedním

z dominujících

prezidentskými

volbami

témat

v roce

volební

2004

kampaně

mezi

před

demokratickým

kandidátem Johnem Kerrym a republikánem Georgem W. Bushem. Občané se začínají čím dál tím víc k zahraniční politice vyjadřovat

–

ta

se

propojenosti

zásadním

jednotlivce.

Jako

stává tématem

kdyby

se

v dnešní

době

ovlivňující obzory

ze

globální

téměř

každého

hranic

vnitřní

politiky státu začaly rozšiřovat na celou globální arénu. Důležité z hlediska formování zahraniční politiky je vznik nového aktéra, který ji ovlivňuje. Je to právě protiválečné hnutí. Ale to už nefunguje jako revoluční hnutí minulosti – jako daleko více decentralizované a zapojuje se do něj široké spektrum různých specifických skupin a také široká veřejnost. Důležitým aspektem, který posiluje pozici, které toto

hnutí

má,

je

jeho

internacionálnost

a

globální

propojenost. Jeho součástí jsou lidé po celém světě. Je to také důkaz toho, že globalizace není pouze o obchodních vztazích,

ale

i

záležitostech

politických,

kulturních

a

duchovních. Někteří analytici tvrdí, že protiválečné hnutí je

určitým

předvojem

vzniku

nové

globální

demokracie.

Například Stephen Zunes, předseda programu pro studium míru a

práva

„ukazuje

na

univerzitě

politickou

v San sílu,

Franciscu

tvrdí,

šíři

hloubku

a

že

hnutí

opozice

veřejnosti, inspiruje účastníky k aktivnějšímu politickému zapojení do protiválečných aktivit a legitimizuje nesouhlas ve chvíli, když vláda chce ukazovat názorovou shodu v zemi podporující její politiku.“64

64

SIMONSON, K. The Anti War Movement: On the Brink of War [online] Dostupné z http://www.casin.ch/web/pdf/The%20Anti-War%20Movement.pdf [cit. 2006-06-20]

61

6.9 Válka v Iráku jako impuls aktivizaci globální občanské společnosti Podobně jako se protestům proti válce ve Vietnamu podařilo spojit

dohromady

levici,

tak

různá

protestům

hnutí proti

a

aktivizovat

válce

v Iráku

tzv. se

novou

podařilo

stmelit různá hnutí vyjadřující se k problémům vycházejícím z globalizace

a

aktivizovat

tzv.

globální

občanskou

společnost (Global Civil Society), která pod sebou zahrnuje různé skupiny, organizace a hnutí. Do války v Iráku byly hlasitě

slyšet

vztahy,

vliv

zejména

ti,

nadnárodních

kteří

kritizovali

společností

a

obchodní

nespravedlivé

rozdělení bohatství ve světě. Téma v očích protestujících nelegitimní

války

silné

tzv.

téma

komentuje,

že

dalo

globálním

politiky ulice.

tyto

protesty

sociálním Historik

„vyvracejí

hnutím

Eric

teorii,

nové

Hobsbawn že

lidé

ztratili zájem o politiku. Samozřejmě, že nelze očekávat, že demonstracím se ihned podaří vyvolat v politice změnu. Ale

takto

masivní

účast

lidi

povzbudí

a

ukáže

veřejný protest je záležitostí velice živoucí.“ To

co

se

děje

už

není

pouze

jim,

že

65

bezhlavým

odmítáním

globalizace, ale snahou o „nové uspořádání suverenity a demokracie v globálním kontextu. … Znamená to transformaci státu, vznik nového druhu globální politiky, ve kterém bude stát pouze jedním aktérem mezi dalšími. To bude mít hluboké důsledky pro obsah a fungování demokracie. … Válka v Iráku by mohla být jednou ze stěžejních událostí, která ukáže i na

různé

protichůdné

vlastnosti

tohoto

procesu.“66

Představa globální společnosti je taková, „že není pouze občanskou společností, která přetekla přes hranice a nabízí mezinárodní fórum pro debaty nebo konfrontace; spíše nás 65

Tamtéž KALDOR, M. - ANHEIER, H. – GLASIUS, M. Introduction. s. 1 In GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. Global civil society 2004/5. 66

62

zajímají

způsoby,

kterými

občanská

společnost

ovlivňuje

rámec globálního vládnutí – přesahující globální, národní a instituce.“67

lokální

z nestranické

Občanská

politiky.

Její

vliv

společnost narůstá

vychází

v posledních

desetiletích a je reakcí proti politice státu a politických stran, které zabraňují v přístupu k procesu rozhodování na státní úrovni a brání si na něj svůj monopol. Globální občanská společnost je výrazem snahy ovlivňovat politiku i na globální úrovni. Zvláště protože neexistuje nic jako globální parlament či cosi jako legitimní nadnárodní vláda –

snaží

se

svým

působením

zakořenit

v

prostoru,

jehož

pravidla se teprve tvoří. 6.10 Globální protesty proti válce v Iráku a jejich vliv na arabskou společnost Mohamed El-Sayed Said si ve své studii všímá ještě jednoho důležitého momentu, kterého se globálním protestům podařilo dosáhnout. Demonstrace globální občanské společnosti daly prostor

samotným

Arabům

na

Blízkém

východě,

aby

se

vyjádřily k vnímaným nespravedlnostem, kterými arabský svět trpí

v rámci

vzrůst

a

postupně

současného

rozmanitost umožňuje

mezinárodního

globální

zapojení

i

systému.

aktivizované pomalu

se

Nebývalý

společnosti

rodící

arabské

občanské společnosti do mezinárodní názorové arény. Právě vstup arabského světa do mezinárodního dialogu by mohl být alternativou s pociťovaným jsou

různá

fundamentální

proti

extrémním

hegemonistickým

projevům

globálním

nacionalisticko-ideologická prohlášení,

teroristické útoky.

a

nesouhlasu

systémem či

v nejhorším

–

jako

náboženskopřípadě

68

67

Tamtéž s. 2 Viz EL-SAYED SAID, M. Global Civil Society: An Arab Perspective. s. 60 In GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. Global civil society 2004/5.

68

63

Masivní protesty globální občanské společnosti proti irácké válce poprvé opravdu výrazně pronikly až k běžným arabským občanům. V arabské politické kultuře se dlouho takové

vnímání

americké

politiky

v oblasti

prosazovalo včetně

tzv.

války proti terorismu, že je výrazem snahy o nové křížové tažení nebo o náboženskou válku proti islámu a muslimskému světu. Většina Arabů věřila tomu, že jejich společnost a kultura

byla

Spojenými

státy

nebo

možná

celým

západním

světem určena ke zničení. Tyto obavy byly také systematicky šířeny v arabských médiích.69 Proto i běžní občané se ze strachu

o

svůj

osud

čím

dál

tím

víc

přikláněli

k fundamentalistickému pohledu. Ovšem jak poznamenává Said: „Bylo to hlavně díky pozoruhodnému zásahu globální občanské společnosti

proti

válce

v Iráku,

že

většina

radikálních

nacionalistů a islamistických stran a představitelů mohla představit kulturním

vážné teoriím

protiargumenty o

důvodech

proti

války.

náboženským

Radikální

a

aktivista

George Hwatmeh prohlásil, že protiválečné demonstrace se staly

důkazem

toho,

že

teorie

o

„střetu

civilizací“

neplatí. … Pro běžné Araby se najednou ukázalo, že část a často v Iráku

i

většina kvůli

západních

tomu,

že

je

společností svévolná

a

je

proti

válce

nespravedlivá.

…

Opozice pak také nebyla omezena pouze na aktivisty globální občanské společnosti. Většina hlav západoevropských států, včetně Vatikánu, byla proti této válce. Tyto aspekty boje proti válce byly pozorně sledovány a oceňovány téměř všemi arabskými

občany

a

výrazně

přispěly

k částečnému

ústupu

teorií o náboženském pozadí války.“70

69

Viz HUSSEIN, M. A Religious War Against Islam. In EL-SAYED SAID, M. Global Civil Society: An Arab Perspective. s. 60 In GLASIUS, M. ANHEIER, H. - KALDOR, M. Global civil society 2004/5. 70 EL-SAYED SAID, M. Global Civil Society: An Arab Perspective. s. 65 In GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. Global civil society 2004/5.

64

6.11 Kritika

protiválečného

hnutí

a

mírových

aktivit

globální občanské společnosti Protiválečnému

hnutí

společnosti

vyčítána

je

soustředění

se

a

na

zejména určitá

globální

občanské

ideologičnost.

lidská

práva

Ve

podle

svém

některých

nedemokraticky vyzdvihuje toto téma nad ostatní. Myslí si to i Kenneth Anderson s Davidem Rieffem: „Hnutí vycházející z různých nevládních organizací má transcendentní cíle a představy.

Je

altruistické

a

má

sklony

k sebeobětování.

Hájí podle svých slov universalismus, ale transformuje ho v transcendentalismus. transcendentní, hodnoty

leč

Odvolává ve

skutečnosti

lidskoprávního

člověka

–

spíše

než

se

hnutí

na

na

universální,

mystické

a

přirozené

hodnoty

demokracie

hodnoty

–

důstojnosti a

soupeření

koncepcí.“71 Různé organizace a skupiny skryté pod nálepkou globální

občanské

prohlašují,

že

společnosti

reprezentují

podle

světové

kritiků

veřejné

o

sobě

mínění,

ale

jsou v podstatě nátlakovými zájmovými skupinami, které si dělají nároky na úlohu, kterou by měly plnit demokratické reprezentace na úrovni státu. Dále je globální občanské společnosti

vytýkáno,

že

jednostranně

a

mezinárodního

politiky

kritika

často

se

sklouzává

k problémům jen

často

systému

a

staví

globální

k povrchnímu

anti-

amerikanismu. Protiválečnému témata

hnutí

dohromady:

je

vytýkáno

„korporátní

to,

že

spojuje

kapitalismus

a

různá

sociální

nerovnosti, hegemonii Spojených států a boj palestinského lidu. režimů

Mnoho

mluvčích

v Iráku

a

pak

ignorovalo

Afghánistánu.

charakter

Někteří,

jako

bývalých například

britský socialista Tony Benn, zašel dokonce tak daleko, že 71

ANDERSON, K. – RIEFF, K. ‚Global Civil Society‘:A Sceptical View. s. 32 In GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. Global civil society 2004/5.

65

navštívil Saddáma Husajna. Tím spojil protiválečnou kampaň s genocidním

diktátorem.“72

Takový

přístup

ovšem

většina

běžných lidí účastnících se protestů neuznává. Právě volná organizovanost protiválečného hnutí umožňuje jednotlivcům se označit za jeho názorového mluvčího, i když většina jeho účastníků

s ním

nemusí

souhlasit.

Tento

fakt

může

i

upřímnou snahu o vyhnutí se konfliktům značně oslabovat.

7 Závěr - Zhodnocení a budoucnost Pokusím se na závěr shrnout, jak se mírové a protiválečné snahy v průběhu času vyvíjely, zejména pak zhodnotit jaké jsou hlavní rozdíly mezi největšími protiválečnými protesty veřejnosti moderní doby – tedy těmi proti vietnamské válce a proti druhé irácké válce v roce 2003. Budu se snažit popsat

jaké

vlastnosti má

protiválečné

hnutí

v současné

globalizované společnosti a zamyslet se nad výzvami, které ho čekají v budoucnosti. 7.1 Historický vývoj mírových snah Mírové snahy proti válce nejsou nějakým novým fenoménem posledních

století.

Naopak

první

takové

aktivity

lze

vysledovat ještě v období před naším letopočtem – například v Číně, nebo během peloponéských válek. Existence prvních moderních hnutí usilujících o mír, odzbrojení či omezení zbrojení je však datována až do období napoleonských válek. Zpočátku byly aktivní především křesťanské skupiny, které vycházely z náboženství a etiky a často odmítaly válku jako prostředek řešení konfliktů ze zásady a jakékoli úmyslné použití síly k zabíjení, násilí a nátlaku považovaly za 72

GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. Global civil society: the politics of a new world? [online] Dostupné z http://www.opendemocracy.net/content/articles/PDF/1680.pdf [cit. 2006-06-20]

66

morálně neospravedlnitelné. Praktické snahy se soustředily na

posílení

role

arbitráže

a

zdokonalení

mezinárodního

práva. Postupem času se mírové snahy začaly sekularizovat a jejich prosazování se ujali zejména liberální politici, ale aktivní v tomto směru byli také umělci a vědci. Začaly vznikat první instituce na podporu míru – jako například v roce

1873

v Gentu

založená

první

výzkumná

instituce

mírového hnutí – Ústav mezinárodního práva. Prosazovaly se také snahy mírové aktivity sjednocovat a vytvářet společná diskusní fóra. Koncem 19. století se mírové téma dostává i na

diplomatickou

rovinu.

Zasloužil

se

o

to

ruský

car

Mikuláš II se svým manifestem za udržení všeobecného míru a snížení

nadměrného

zbrojení.

Na

jeho

základě

byla

pak

uspořádána I. Mezinárodní mírová konference států v Haagu, která odsouhlasila vznik mezinárodní politické instituce – Stálého

rozhodčího

soudu

se

sídlem

v Haagu.

Bipolární

napjatá situace vedoucí k propuknutí 1. světové války však mírovou činnost na čas utišila. Naopak

zkušenost

z ničivosti

této

války

vyvolala

u

veřejnosti velký odpor k ozbrojenému násilí a pacifistická myšlenka si získala mnoho nových příznivců. Krize v 30. letech přející prosazování se autoritářských a totalitních režimů

však

opět

mírovým

snahám

nepřála

–

ty

byly

označovány za projev zbabělství. Realita 2. světové války pak

donutila

obhájce.

se

Výmluvný

od

pacifismu

odvrátit

příklad

Bertranda

je

i

jeho

největší

Russella,

který

argumentoval tím, že nutnost porazit Hitlera je výjimečnou okolností, kdy válka není tím nejhorším možným zlem. Po 2. světové válce se pak velkými tématy stává odzbrojení, které vychází

z předpokladu,

že

likvidace

zbraní

nebo

jejich

drastická redukce může válku odstranit a nebo idea omezení zbrojení, která kontrolou šíření zbraní chce omezit ničení a ušetřit na výdajích na přebytečné zbraně. Nesnaží se o

67

harmonizaci

vztahů

států,

chce

pouze

pomáhat

politice

mocenské rovnováhy. Aktuální se však především stává snaha o řešení nového rizika - jaderného ohrožení. Pacifistické hnutí se snaží bránit výrobě a šíření jaderných zbraní. Příkladem těchto aktivit je například Kampaň za jaderné odzbrojení

založená

Bertrandem

Russellem

ve či

Velké

Británii

Pugwashské

v roce

hnutí

vědců

válce

ve

1957

za

mír,

jehož členem byl i Albert Einstein. 7.2 Zásadní

aspekty

protestů

proti

Vietnamu

a

jejcih vliv na společenské dění Moderní

formu

mírových

snah

ukázaly

demonstrace

proti

americké účasti ve válce ve Vietnamu. Protiválečné hnutí, které vychází z mírových snah pacifistického hnutí, se ale tentokrát nezabývá ani tak dlouhodobou vizí míru a vyřazení války ze světa, ale spíše se soustředí na kritiku tohoto konkrétního konfliktu. Mírové snahy veřejnosti během války ve Vietnamu je nutné zařadit do širšího kontextu tehdejších rostoucích Otázka

projevů

míru

emancipujících

stojí

v řadě

konfliktu“ 60.let

se

z dalšími

sociálních tématy

hnutí.

„generačního

- antirasismu, feminismu, ekologie či

občanských práv. Je součástí širší snahy o změnu duchovních postojů získávají

a

vytvoření větší

začínají

se

označují

za

riskovat

nového

odvahu

oponovat

vyjadřovat jejich

lidské

žebříčku

životy

politickým

k tomu,

vlastní

hodnot.

co

zájem.

kvůli

Občané

argumentům

představitelé Řeší

se

konfliktu,

a

státu

otázka, který

zda není

celospolečenským zájmem. Upozorňuje se na to, že ti kteří v konfliktech rozhodování

bojují, o

nich.

mají Průběh

jen

minimální

vietnamské

války

podíl a

na

vývoj

veřejného mínění ovlivňuje také nový fenomén – do té doby nevídané zapojení médií a zejména autentické záběry bojiště v televizi.

68

7.3 Porovnání

pozadí

a

důvodů

vietnamské

války

a

druhé

irácké války Vietnamská

válka

z představy

vycházela

střetu

z reality

ideologií,

který

studené

se

války

často

a

odehrával

v zemích třetího světa, kde dvě soupeřící supervelmoci (USA a SSSR) přímo čí nepřímo podporovaly každá svou stranu. Tehdejší

zahraničně-politická

zadržování

komunismu

se

doktrína

snažila

USA

–

zabránit

politika

„dominovému

efektu“, kdy by Thajsko, Barma a další země jihovýchodní Asie

inspirovány

Vietnamem

také

podlehly

komunismu.

USA

však za žádnou cenu nechtěly vyprovokovat přímou intervenci ze strany Číny nebo SSSR. To vedlo k tomu, že Spojené státy měly omezené pole působnosti a jen obtížně mohly válku razantně rozhodnout. Druhá válka v Iráku 2003 navazovala na úder v Afghánistánu z roku 2001 v rámci Spojenými státy vyhlášené války proti terorismu

po

Washington

teroristických z

11.

v Afghánistánu,

kde

útocích

září

2001.

hnutí

Taliban

na

New

York

Vojenská skrývalo

a

operace Usámu

bin

Ládina, ideového vůdce útoků na USA, měla poměrně logické opodstatnění politiky

a

i

podporu

veřejnosti.

obhajován

podobnou

režimu

s al-Kaidou

Husajnova

organizacemi;

údajným

Útok

rétorikou a

–

dalšími

vlastnictvím

na

tj.

Irák

byl

spoluprací

extrémistickými

zbraní

hromadného

ničení, u kterých hrozilo, že by mohly být poskytnuty právě teroristům atd. Většina těchto informací se později ukázala jako nepodložená. 7.4 Rozdíly v kritice války ve Vietnamu a války v Iráku Zatímco

problémem

neočekávaně postupně

války

protahovala

prohlubovalo,

ve a

Vietnamu

zapojení

samotná

bylo

americké

vojenská

to,

že

se

armády

se

operace

Irácká

69

svoboda byla poměrně rychlá a úspěšná. Větší problémy a ztráty spojenců nastaly až po oficiálním ukončení války v rámci boje

různých

iráckých

nepokojů,

útoků

vzbouřenců.

a

asymetrického

způsobu

vycházela

kritika

Z toho

i

protiválečného hnutí –v rámci války ve Vietnamu odpor proti ni postupně sílil, jak se protahovala. Ztráty na životech amerických řešení

vojáků

bylo

nepřinášely

viděno

žádný

v prostém

viditelný

vojenském

efekt

stáhnutí

– se

z oblasti. Co se týče vojenské operace v Iráku, protesty byly nejsilnější ještě před začátkem války. Protiválečné hnutí

se

snažilo

vypuknul. hlediska

Poukazováno by

bylo

plánovaná

kontraproduktivní. podle

zabránit

Během

protestujících

proklamovaná

zbraň

tomu, na

to,

operace

mohla

války

naopak

aby

a

být

nebezpečná

riziko,

ničení

vůbec

z bezpečnostního

v poválečném

vzrostlo

hromadného

že

konflikt

a

chaosu

by

že

se

dostala

do

by

rukou

extrémistických skupin. Úspěšný průběh vojenské operace se spíše očekával, ale obavy byly také z jejích důsledků. I prakticky se ukázalo, že oficiálním koncem vojenských akcí válka neskončila a doteď je oblast Iráku velmi riziková. Kritika války ve Vietnamu se soustředila na to, že tento konflikt

je

politický,

celospolečenském

ideologický

zájmu.

části protestujících

neměla

Podle válka

ve

a

není

názoru

v

velké

Vietnamu

s obranou

Západu proti mezinárodnímu komunismu nic společného. Byla to

pro

ně

občanská

válka,

ve

které

se

USA

neoprávněně

angažovaly. Jednotlivé sociální skupiny pak vyzdvihovaly své téma, které se podle nich zobrazovalo právě i na válce ve Vietnamu. Propojení vnitřní a vnější politiky je v rámci kritiky tohoto konfliktu signifikantní. Vietnamská válka se stala

určitou

paralelou,

na

které

se

jednotlivé

protestující skupiny snažily ukázat nešvary domácí situace a

politiky.

V případě

druhé

irácké

války

se

kritika

70

zaměřila

na

Spojených

to,

států

společenství. mezinárodního

že

vojenský

bez

podpory

Akce

a

byla

práva

a

útok

je

svévolnou

souhlasu

mezinárodního

považována

Charty

OSN,

akcí

za

porušení

Organizace

spojených

národů ji nepodpořila. Další vůdčí námitkou bylo to, že Spojené

státy

jiného

státu.

argument,

že

by U

neměly

zasahovat

veřejnosti

americká

do

asi

suverenity

vlády

nejrozšířenější

administrativa

realizuje

byl

válečnou

operaci ne kvůli deklarovaným cílům, ale kvůli tomu, aby získala kontrolu nad iráckým nerostným bohatstvím – a to především

nad

ropou.

Konflikt

tedy

podle

nich

vycházel

vlastně z ekonomických zájmů. U obou válek fungovala obava ze ztráty životů vlastních vojáků. Ovšem od války ve Vietnamu si právě na tuto věc dává americká armáda velký pozor. Snaží se minimalizovat riziko lidských ztrát a to i na úkor ztrát na druhé straně včetně

civilistů.

Obava

o

životy

obyčejných

lidí

z

konkurenční válečné strany je však protiválečným hnutím od vietnamské války vnímána stále intenzivněji a citlivěji. Zrození

nenávisti

vnímání

její

u

armády

běžných jako

obyvatel

okupační

a

Iráku

k Americe,

potvrzení

anti-

amerických nálad v celém okolním regionu – to vše bylo považováno za velké riziko, které vlastně způsobí, že celá akce bude z hlediska bezpečnosti kontraproduktivní. V současnosti

se

rodí

cosi

jako

globální

odpovědnost.

Protesty se staly celosvětovou záležitostí. V době války ve Vietnamu byla protiválečná činnost soustředěna především do samotných Spojených států a přeskočila přes Atlantik do západní Evropy. Během války v Iráku se protestovalo po celé planetě,

včetně

muslimského

světa.

Dokonce

více

protestujících bylo mimo samotné Spojené státy, které nesly hlavní zodpovědnost za tuto vojenskou operaci. Protesty už

71

nebyly určitým odrazem nespokojenosti s domácí politikou, ale

daleko

více

se

tentokrát

zabývaly

problémem

z globálního hlediska – z hlediska mezinárodní a globální politiky. Občané se začínají čím dál tím víc k zahraniční politice vyjadřovat – ta se stává v dnešní době globální propojenosti

zásadním

tématem

ovlivňující

život

téměř

každého jednotlivce. 7.5 Emancipace nové levice vs. aktivizace globální občanské společnosti Podobně jako se protestům proti válce ve Vietnamu podařilo spojit

dohromady

levici,

tak

různá

protestům

hnutí proti

a

aktivizovat

válce

v Iráku

tzv. se

novou

podařilo

stmelit různá hnutí vyjadřující se k problémům vycházejícím z globalizace

a

aktivizovat

tzv.

globální

občanskou

společnost (Global Civil Society), která pod sebou zahrnuje různé skupiny, organizace a hnutí. Vietnamský konflikt byl pouze jedním z témat nespokojených mladých lidí, ale právě válečná téma umožnilo kolem sebe aktivizovat hnutí nové levice, které se profilovalo zejména ve Spojených státech a v

Evropě.

Tou

dobou

se

různá

sociální

hnutí

teprve

etablovala a kampaň proti válce ve Vietnamu vytvořila pod společnou

myšlenkou

emancipaci. rozvíjet

Národní

na

zaměřovala

a

strategií

strategie

mezinárodní

na

kritiku

se

prostor mohly

platformě.

pro

pomalu

Nová

jejich začínat

levice

vojensko-průmyslovému

se

komplexu,

stávajících mocenských struktur, postupující racionalizace, odcizení a zvědečtění lidského bytí. Události ve třetím světě byly pak názornou ukázkou špatně fungující domácí společnosti.

Někteří

viděli

spolupráci

okrajových

s revolučním

osvobozovacím

jednou

z hlavních

možnost

skupin

myšlenek

hnutím nové

změny

západní

právě

ve

společnosti

třetího

světa.

levice

byla

Ovšem aktivní

72

participace občanů na politice a hlasitý veřejný protest. V podstatě šlo a projevy občanské společnosti. V době

války

v Iráku

byla

většina

sociálních

hnutích

zavedená a přinejmenším v západní společnosti se snažící ovlivňovat rozhodování na úrovni státu. Formování globální občanské společnosti už také začalo, hlavními tématy však do té doby byly hlavně obchodní vztahy, vliv nadnárodních společností či nespravedlivé rozdělení bohatství ve světě. Téma

vnímané

nelegitimní

hnutím

nové

silné

Válka

v Iráku

aktivizovat

téma

byla

války –

dalo

tentokrát

impulsem,

společnost

globálním

globálně-politické.

kterému

k veřejnému

sociálním

se

podařilo

vyjádření

názoru

v nebývalém rozsahu. Ovšem oproti vietnamskému období se tentokráte

neřešila

spíše

domácí

politika

a

zájmy,

ale

začalo se uvažovat jakoby globálně. Konflikt v Iráku byl hodnocen

z hlediska

bezpečnosti

a

zájmů

celé

planety.

Vzrostla solidarita s utrpením cizích civilistů. Ukázalo se, že události na žádném místě světa neujdou pozornosti a nebudou

přejity

s

lhostejností.

Občané

začínají

cítit

povinnost se vyjadřovat k zahraniční politice a k událostem po celém světě. Přestože se v očích politiků zdají být některé snahy a argumenty naivní, objevuje se mocná síla, která

chce

záležitostech.

zasahovat Globální

do

rozhodování

občanská

o

společnost

globálních se

snaží

zaujmout své místo v prostoru, který zatím nemá žádnou legitimní

správu

–

neexistuje

totiž

žádný

globální

parlament či vláda. V době války ve Vietnamu se největší protiválečné protesty konaly ve Spojených státech, přelily se ale také do Evropy, kde se jim podařilo v některých zemích (zejména Francii) vyvolat rozsáhlejší revoluční bouře se širším tématickým záběrem. Během války v Iráku se již protestovalo na každém

73

kontinentu,

pro

zajímavost

včetně

Antarktidy.

Protesty

proti vietnamské válce příliš vliv na samotné obyvatelstvo Vietnamu

neměly.

Zato

demonstrace

globální

občanské

společnosti proti válce v Iráku měly na arabskou společnost vliv

zásadní. Daly

východě,

aby

se

prostor

samotným

vyjádřily

Arabům

k vnímaným

na

Blízkém

nespravedlnostem,

kterými arabský svět trpí v rámci současného mezinárodního systému. Budují cestičku k postupnému zapojení pomalu se rodící arabské občanské společnosti do mezinárodní názorové arény.

Solidarita

obyvatelstvem

pak

západní

veřejnosti

v arabském

světě

s muslimským

pomohla

odstranit

rozšířené představy o náboženském a kulturním pozadí války, živené

i

různými

civilizací“.

koncepty

Strach

z toho,

vycházejícími že

je

ze

muslimský

„střetu

svět

určen

ke zničení pomáhal i v rozvoji fundamentalismu a terorismu v tamější

oblasti.

Právě

dialog

mezi

občanskou

sférou

Západu a arabského světa může významně pomoci k odstranění různých

napětí,

které

vedou

ke

vzájemnému

násilí

a

ohrožení. 7.6 Vývoj

úlohy

médií

ve

válečném

dění

a

v rukou

protiválečného hnutí I média, přestože byla během války v Iráku snaha jejich působení globální

omezit, veřejné

začínají

přispívat

odpovědnosti.

J.

B.

k novému Thopson

trendu

to

nazývá

„demokratizací odpovědnosti“: „Média nám pomáhají vytvářet si pocit odpovědnosti, který není omezen pouze na nějaké místně určené společenství, ale který lidé sdílejí v daleko širším

měřítku.

Média

pomáhají

uvést

do

pohybu

proces

„demokratizace odpovědnosti“ – v tom smyslu, že starost o vzdálené lidské bytosti se stává čím dál tím významnější součástí každodenního života stále většího počtu lidí. Je těžké

dívat

se

na

záběry

civilistů

popálených

ve

víru

74

vojenského střetu .. a nemít při tom pocit, že utrpení těchto lidí je – v jistém smyslu a do jisté míry – i naše věc, které bychom se měli věnovat.“73 7.7 Problémy

protiválečného

hnutí

a

jeho

perspektivy

v

budoucnosti Protiválečné hnutí má taky své problémy. Sice se protestů proti válce účastní čím dál tím větší spektrum lidí, stále na

sebe

mohou

upozorňovat

lidé,

kteří

jdou

proti

většinovému názoru a prezentovat se jako mluvčí davu. Také politici

hlasu

veřejnosti

zatím

odmítají

dávat

zásadní

význam. Je těžké hodnotit, zda protesty vytrvají, nebo byly demonstrace proti irácké válce jenom určitým krátkodobým vzepětím. Dle mého názoru je budoucnost ne v samostatném protiválečném společnosti, názorů,

hnutí, která

postojů,

ale

by pro

právě

fungovala diskuzi

v globální jako

o

fórum

občanské

pro

různorodých

výměnu

globálních

problémech, do kterého by se zapojovali občané z celého světa. Je velmi těžké hodnotit jestli zásah v Iráku byl prospěšný nebo ne. Ale osobně si myslím, že je dobré, že protiválečné protesty probíhaly jako určitá korigující síla vymezující

politikům

s veřejností

považuji

mantinely. za

Naopak

jeden

jednání

politiků

z nejhorších

aspektů

doprovázející tuto válku. Z mého hlediska je proto nyní nejdůležitější, s veřejností

aby a

politici

komunikovali

vstoupili

do

s globální

dialogu občanskou

společností. Myslím si, že je načase, aby brali veřejnost jako

partnera

a

přestali

si

chránit

svůj

monopol

na

rozhodování. Světová realita je nyní v takové fázi, že již nelze rozhodovat pouze v rámci politicko-mocenských střetů a už vůbec ne jenom na národní úrovni. Pro mě osobně je zásadní, 73

aby

politici

začali

THOPSON, J. B. Média a modernita :

otevřeně

mluvit

o

pravých

sociální teorie médií. s. 209

75

motivech Názor,

svých

že

plánů

účel

světí

a

jednali

z veřejností

prostředky

je

myslím

otevřeně. nebezpečný.

Občané začínají politicky vyspívat a mají právo na pravdivé informace.

Naopak

pokud

ty

se

k nim

opravdu

dostanou,

zvyšuje se jejich pocit zodpovědnosti. Pokud je rétorika měněna podle potřeb, nahrává to pouze vzrůstu nedůvěry a tvorbě různých konspiračních teorií. Proto hlavní výzvou pro

protiválečné

hnutí

v rámci

globální

občanské

společnosti podle mého pohledu bude, ukázat politikům, že aktivní veřejnost je zodpovědným partnerem pro konzultace hodná

respektu

otevřeně snažili uvažovat

a

vykládali o

blaho

v oblasti

zároveň karty celé

politiky na

stůl

globální

jednotlivých

donutit

k tomu,

,společnými společnosti

zájmů.

silami a

Protože

aby se

přestali právě

ze

společného pocitu sounáležitosti a z globálně zaměřeného myšlení budou všichni nejvíce těžit a vzájemný otevřený dialog bude největší zárukou bezpečnosti.

76

8 Literatura Knihy BARŠA, P.

Levice v postrevoluční době: občanská společnost

a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. FREY, M. Dějiny vietnamské války : tregédie v Asii a konec amerického snu. Praha : Paseka, 2003. GILCHER-HOLTEYOVÁ, I. Hnutí ’68 na Západě : studentské bouře v USA a západní Evropě. Praha : Vyšehrad, 2004. HALLIN, D. C. The ´Uncensored war‘: The media and Vietnam. Berkeley : University of California Press, 1989. JIRÁK, J. – KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost : stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha : Portál, 2003. KREJČÍ, O. Mezinárodní politika. Praha : Ekopress, 2001. LEHMANNOVÁ, Z. Aktuální otázky globalizace. Praha : Oeconomica, 2003. MARADA, R. Kultura protestu a politizace každodennosti. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. PEČENKA, M. - LUŇÁK, P. a kol. Encyklopedie moderní historie. Praha : Libri, 1999. POLEDNE, A. V. Největší moderní války : (od Koreje po Irák). Praha : Volvox Globator, 2004. 77

THOPSON, J. B. Média a modernita :

sociální teorie médií.

Praha : Karolinum, 2004. Vědecké statě KALDOR, M. - ANHEIER, H. – GLASIUS, M. Introduction. In GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. (eds.) Global civil society 2004/5. London : Sage Publications, 2005. EL-SAYED SAID, M. Global Civil Society: An Arab Perspective. In GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. (eds.) Global civil society 2004/5. London : Sage Publications, 2005. ANDERSON, K. – RIEFF, K. ‚Global Civil Society‘:A Sceptical View. In GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. (eds.) Global civil society 2004/5. London : Sage Publications, 2005. Elektronické zdroje AUKOFER, F. – LAWRENCE W. P. A Report on the Relationship Between the Media and the Military. [online] Dostupné z http://www.geocities.com/Hollywood/Set/7906/AP3.HTM [cit. 2006-06-20] BALDWIN, S. Anti-war protesters hold global rallies [online] In USA Today. Dostupné z http://www.usatoday.com/news/world/iraq/2003-02-15protests_x.htm [cit. 2006-06-20]

78

DELLA CAVA, M. R. Iraq gets sympathetic press around the world. [online] In USA Today. Dostupné z http://www.usatoday.com/educate/iraq/war30-article.htm [cit. 2006-06-20] DIEMAND, M. The Media and Iraq: War Coverage Analysis. [online] Dostupné z http://www.mediaed.org/news/articles/mediairaq [cit. 2006-06-20] GLASIUS, M. - ANHEIER, H. - KALDOR, M. Global civil society: the politics of a new world? [online] Dostupné z http://www.opendemocracy.net/content/articles/PDF/1680.pdf [cit. 2006-06-20] MILBANK, D. – ALLEN M. U.S. Shift Rhetoric On Its Goal in Iraq. [online] In Washington Post. Dostupné z http://www.truthout.org/docs_03/080203A.shtml [cit. 2006-06-20] REYNIÉ, D. Etre Européen a-t-il un sens? [online] Dostupné z http://www.europeplusnet.info/article239.html [cit. 2006-06-20] SIMONSON, K. The Anti War Movement: On the Brink of War [online] Dostupné z http://www.casin.ch/web/pdf/The%20Anti-War%20Movement.pdf [cit. 2006-06-20] TYLER, P. E. A New Power in the Streets. [online] In New York Times. Dostupné z http://www.globalpolicy.org/ngos/advocacy/protest/iraq/2003 /0217protest.htm [cit. 2006-06-20]

79

Antimilitarists [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Antimilitarists [cit. 2006-06-20] Gallup International Iraq Poll 2003 [online] Dostupné z http://www.gallupinternational.com/download/GIA%20press%20release%20Iraq%20S urvey%202003.pdf [cit. 2006-06-20] Millions join global anti-war protests. [online] Dostupné z http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/2765215.stm [cit. 2006-06-20] Pacifism and international aggressions [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Pacifism/Pacifism_ and_international_aggressions [cit. 2006-06-20] Pacifism - History [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Pacifism/History [cit. 2006-06-20] Saddam Hussein's Iraq [online] Dostupné z http://www.whitehouse.gov/infocus/iraq/reasons.html [cit. 2006-06-20] Stanovisko Greenpeace k válce v Iráku pod vedením USA [online] Dostupné z http://www.greenpeace.cz/irak/index.shtml [cit. 2006-06-20] The Public and the Press. [online] Dostupné z http://www.puaf.umd.edu/IPPP/iraq/public.htm [cit. 2006-06-20]

80

Vietnam Veterans Against the War [online] Dostupné z http://en.wikipedia.org/wiki/Vietnam_Veterans_Against_the_W ar [cit. 2006-06-20] Vietnam War Protests [online] Dostupné z http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Vietnam-Warprotests [cit. 2006-06-20]

81