ozšalovávací kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, surreálný, ale milý

O

tevřený           

R

ozšalovávací      

L

ist

kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, surreálný, ale milý

číslo 2013-2 Motto: Mnohé morální škody, které napáchal předlistopadový režim, ten polistopadový režim ještě zvýraznil a rozvinul.

Obsah čísla THE OUT-OF-BODY EXPERIENCE AS SHAMANIC INITIATION...................................................................................3 Cesta do dluhů................................................................................................................................................................. 10 "Česká" masmédia trvale lžou a manipulují, konečně je jasněji i dalším...............................................................11 Zeman mezi morálním kýčem a pokrytectvím. Povolební mediální hysterie a další politické surrealismy.....13 Demokracie jako překážka rozvoje kapitalismu........................................................................................................ 15 Distribuce státního bohatství v USA............................................................................................................................ 17 Jihlavské katakomby...................................................................................................................................................... 19 Americký sen(video)....................................................................................................................................................... 22 Debatní klub: Ilona Švihlíková / Jiří Svoboda (proč je ČR kolonie).........................................................................23 Šetření jako pohádka...................................................................................................................................................... 23 Vrtěti psem...................................................................................................................................................................... 24 Lída Rakušanová: Nekonečný konec anonymních akcí............................................................................................. 28 Dlouholetý novinář Petránek: Lidem je zle, tak zvolili Zemana. Je čas pro velkou změnu................................28 Nulová důvěra občanů v budoucnost Česka.............................................................................................................. 29 The Eden Experiment: Aliens, Archons & the Associative Universe.......................................................................30

ORL číslo 2013­2 THE OUT-OF-BODY EXPERIENCE AS SHAMANIC INITIATION

From New Dawn magazine No. 71, March-April 2002.

These articles, published in 2002 in Australia’s New Dawn magazine, were intended as chapters in a book to be tentatively entitled: The Structure of Reality. As so often happens, the project was put on hold, and then just never materialized. Although the reader will recognize a few repetitions from Psychedelic Shamanism, and bleed-throughs into The Cracking Tower, these articles are still worth reading for the additional back-up material they provide for my overall thesis.

or incipient mental illness. When physical and psychological examinations gave him a clean bill of health, he began a conscientious program of recording all of his outof-body journeys. This data-gathering resulted in three books: Journeys out of the Body (1971, 1977), Far Journeys (1985), and Ultimate Journey (1994). With no preconceived ideas about what it was that he was experiencing, his perceptions were unclouded by doctrine or belief. Robert Monroe is dead now, but he left behind him what is arguably the most convincing scientific description of out-of-body awareness written in contemporary idiom.

Most researchers of this phenomenon postulate that everyone has OBEs. They claim that these are forgotten because they usually occur within dreams: it is quite rare (in Western cultures at least) for waking consciousness to observe these states as they unfold. "Lucid dreaming," (the insertion of waking consciousness into dream awareness) in fact, is commonly regarded as a useful precondition for anyone's ability to leave the body "at will." It is not surprising then that few individuals claim to have such experiences very often, and fewer still say they can initiate them on demand. Robert Monroe was one of these latter, and we are fortunate that his scientific curiosity led him to record the phenomenon for posterity.

THE OUT-OF-BODY EXPERIENCE AS SHAMANIC INITIATION Though for the most part entirely unconscious of it, man passes the whole of his life in the midst of a vast and populous unseen world. C.W. Leadbeater -- The Astral Plane

In 1958, a forty-two year old American business executive and electronics engineer named Robert A. Monroe began spontaneously leaving his body during sleep. Having no previous personal knowledge about out-of-body experiences (OBEs), Monroe initially feared the worst: perhaps he had a brain tumor,

Those who do remember an out-ofbody experience usually regard it as either the most terrifying or most ecstatic adventure of their life. Few label it as an illusion: an OBE is as numinous as anything life has to offer -if nothing else, it is proof positive (for the subject, anyway) that consciousness can exist outside of the physical body. I experienced a fully conscious OBE in 1968, plus numerous rather "dreamy" ones in the years since. Alas, with the exception of the first time, I have so far been unable to fully initiate one. To give the reader an idea of what a conscious OBE is like, I will describe my 1968 adventure -- adapted from my book, Psychedelic Shamanism:

A JOURNEY OUT OF THE BODY

On the night of November 11, 1968, my wife and I were living in an upstairs flat at 1329 Cole Street in San Francisco's Haight-Ashbury district. That particular evening I was reading a book which I had purchased earlier in the day from the outdoor bargain table of a secondhand bookstore -- Astral Projection, by Oliver Fox. I've since learned that this book is considered a classic of its kind, but then I knew nothing about out-of-body experiences other than that they were strange and interesting. Until that time, I had no real conceptions and few prejudices about the subject one way or the other -- if anyone were to ask, I'd likely have replied with provisional skepticism that out-of-body experiences ("astral projections") were probably some kind of hallucination.

The book was fascinating, and had a ring of authenticity to it which impressed me deeply. In fact, I couldn't put it down, and I stayed up hours after my wife had retired so as to finish reading it in one sitting. In the book Fox describes a method which he used to consciously leave his body: this essentially involves the concept of "waking oneself up" while in the middle of a dream. He calls this the "Dream of Knowledge":

In order to attain to the Dream of Knowledge we must arouse the critical faculty which seems to be to a great extent inoperative in dreams ... Before going to sleep I must impress upon my mind the desirability of not allowing the critical faculty to slumber; it must be kept awake, ready to pounce on any inconsistency in the dream and recognize it as such. (1)

The technique sounded simple enough, so as I prepared for bed I resolved that I would attempt to awaken my consciousness within the first dream I had -- that very night. Why not? With high hopes I shut my eyes ...

strana 3

ORL číslo 2013­2 I have no idea how long I'd been asleep -- suddenly I was aware that I was dreaming: there was a small white dog which began spinning like a top: a bizarre enough image: certainly a dream image ... Wake up!

BAM! I was awake. I was wide awake in bed, no longer dreaming, no longer asleep. Awake, and very much still in my body. Well, that didn't work. I'll try again. I dozed off. I saw a huge champagne bottle with a label on it reading: AIR. It began whirling rapidly ... Wake up!

BAM! I was awake, in my room, my wife sleeping beside me, her face strangely flushed, and beside her in bed was ... ME! I was passively floating above my body, and looking outward toward the doorway of our bedroom. Standing there was a young woman, perhaps nineteen or twenty years old, slightly overweight, Hispanic, with a dreamy Mona Lisa smile on her face. There was something wrong with her -- a very pale green "aura" surrounded her head and shoulders, projecting outward no more than two or three inches. She was aware of my presence in a vague sort of way, but seemed quite preoccupied with something. She walked into the hallway. I felt myself floating in that direction -- a very strange (yet somehow maddeningly familiar) sensation.

Although the experience was certainly not identical to "normal" waking consciousness, in terms of being able to differentiate experience, I was as awake as I am now writing these words. I was astounded by what was happening to me and almost overwhelmed with the realization: "I'm doing it! I'm projecting!" I felt no fear at all. Indeed, the experience was exhilarating! Suddenly, the woman reappeared and I consciously and deliberately reached out to touch her to see if she was real (even though I understood from my reading of a few hours before that such an attempt at "astral" contact usually terminates the experience). I compulsively needed to know if she had substance. My hand went throu-

gh her body as if it were air--a most disquieting "sensation," or lack thereof!

BAM! An instantaneous change of scene. No longer in our flat, I found myself standing in somebody's upper middle class living room -- a large picture window with opened drapes overlooked what appeared to be the lights of the South bay. (Later I deduced that this must have been somewhere down the peninsula, Menlo Park, perhaps.) It was no hallucination--I can still see the furniture, the way the room was arranged. There were no lights on, but I could discern everything as clearly as if it were daylight. The room was suffused with a shadowless amber-golden glow.

In the right foreground stood another young woman, about the same age as the first -- late teens, early twenties -- petite, pretty, short blonde hair, wearing a shortie nightgown. She was aware of and disconcerted by my presence in her home, but in a distracted, groggy, sleep-walking sort of way. Although in an altered state of consciousness, I was nevertheless in some sense fully awake: she on the other hand was behaving like someone who was dreaming. Throughout the experience there was this sharp sense of difference between our respective awarenesses. She turned and moved down the hallway to my right.

I "willed" to follow her -- I don't know how else to describe it: it's not the same way one sets out to walk. I "floated" across the room and down the hall behind her -- a sensation like no other! You just "think" it, and you're in motion! On the way down the hall I could see the half open door of a real (not a dream) bathroom: towels hanging over a shower door ... sink ... toilet ... some items of clothing crumpled on the floor ...

At the end of the hall was another doorway -- somehow I "knew" that this was her bedroom. She stopped, turned -- saw me floating there. Panic on her face! She flashed past

me and "ran" back up the hallway. I certainly meant her no harm: I was high from the experience, intensely curious and trying to communicate or make some kind of connection. I did a kind of flip in the air and drifted back toward the living room. She stopped at the end-table next to the couch and frantically grabbed something from an ashtray. I think it was a cigarette butt. (An astral cigarette butt?!) In panic she tried to force this item into my hand -- from my point of view it was very clearly a dream-logic sort of thing for her to do: as if she were trying to make me disappear by forcing me to accept a cigarette butt!

As in the previous encounter, I reached out to touch her, compulsively needing to know if she actually had substance. (This compulsion was uncontrollable -- an indicator that I was not in full command of my experience, though certainly awake and conscious in a way I'd never been before.) I gently grasped her shoulder, expecting that everything would disappear, as Fox said it would in his book, but was surprised to find that unlike the first woman, this one was solid. In fact, it was just like touching a "real" person -- I could clearly sense the texture of the nightgown and the warmth of her flesh beneath it.

To this point I was unaware of any intentions on my part (other than compulsive curiosity), but as soon as we made contact it instantly became a sexual thing -- almost as if we had thrown a switch that energized a magnetic field of some kind. For the merest fraction of a second she pushed me away, then reversed polarity and just as strongly grasped me to her in a totally desperate embrace. I kissed her neck and was acutely aware of the feeling of my beard against her skin. (This was very, very real!) She hooked her legs behind mine and kissed my mouth passionately. There was no "penetration" in the usual sense, just a sudden, blinding blue-white flash of light uniting us for the briefest of instants -- very much like that made by an arc welder ... B-Z-Z-Z-T!

strana 4

ORL číslo 2013­2 BAM! I was wide awake in bed, my wife asleep beside me; my chest was pounding so violently that I actually feared that I was having a heart attack. I could hardly catch my breath -- it felt like I'd just crashed into my physical body at the speed of light. I arose and stumbled around the pre- dawn flat, trying to calm down; for some reason I was frightened, experiencing extremely anxious disorientation: here I was, but I'd just been somewhere else -- who was I, and what was real? These familiar physical surroundings seemed strangely less authentic than where I'd just been! Somewhere, perhaps only a few miles away, was there a pretty young blonde pacing around her living room trying to integrate what she could only remember as a very sexy dream? Good grief -- I'd just cheated on my wife! It sounds silly to say it, but I actually felt guilty!

Every night for the next several weeks, and off and on ever since, I tried to duplicate that out-of-body experience. Although I have had various levels of "success," (usually very dream-like and uncoordinated), never to date have I managed to reproduce the clarity and relatively conscious control of that first amazing adventure. Over the years I have come to a rather "mystical" understanding of it -- if I were able to access that kind of conscious, controlled experience at will, I very likely would do little else, and I now believe there is some wiser part of my psyche which does not want me off adventuring on the "astral plane" at the expense of my duties in the here and now.

LESSON: It is entirely possible to exist as a consciously perceiving entity outside of your physical body. The implications of this fact could hardly be more revolutionary. For anyone who has had such gnosis (i.e., has actually experienced it), the materialist position becomes instantly reduced to a partial truth at best, an intolerable illusion at worst. The "consensus reality" of the masses and their governments can then loom like a kind of enervating perceptual tyranny imposed upon the individual: many sixties seekers wound up dead or in prison because they were

unable to wisely integrate this sudden alteration of their understanding. (2)

Nine years later, the paperback edition of Journeys out of the Body first appeared in bookstores. I was unaware of the first (1971) edition, and believe that it was this later version that finally brought Monroe's adventures to the attention of the general public. At any rate, I'd long since quit trying to "will" an OBE, so it was with great excitement that I read this book: here was a sober, contemporary description of a phenomenon that I already knew about first-hand. I recognized immediately that he was describing empirical facts: his simple narrative style, his willingness to share intimate details of his life, his scientific differentiation and rational arrangement of details with no axe to grind all bespoke a man concerned only with telling it like it is. Although in no way as adept as Monroe was, I knew my own experience well enough to endorse his as accurate.

Because so many OBE descriptions sound just like vivid dreams, it is not easy to impart their uncanny reality, their "otherness," to someone who has not shared the experience. No, it was NOT "just" a dream: it was very different! Here is a description of one of my own "dreamy" OBEs to give a flavor of what they can be like:

I was taking an afternoon nap -- often the best time for conscious OBE awareness, since at those times we are usually less comatose. (The "hypnogogic state," or twilight zone between full sleep and full wakefulness, is especially fertile for engendering out of body experiences.) I became suddenly aware that I was having a "lucid dream." In it, I was lying on a bed in a bare, antiseptic room with white walls. It had the ambience of an extremely clean but old-fashioned hotel room: something out of the 1920's. Then I opened my physical eyes (a dangerous thing to do, but I was not in full control, thereby risking termination of the experience), and saw the bookshelf next to my real-time bed.

Realizing that I was in the twilight zone, I quickly closed my eyes and was immediately back in the dream landscape. (Most of my OBEs have been characterized by this dual consciousness; the trick is to be able to transfer one's full awareness from the physical to the dreaming state: for me, anyway, not an easy thing to do.)

Knowing that with care I could "will" myself out of my body (don't ask me how to do this, one somehow just does it), I rolled onto the floor. The floor was solid: I could feel my feet walking on it, and the physical half of my dual awareness thought that I had merely gotten out of my physical bed, but no -- the white-walled hotel room was still there and unrelated to any location I can consciously remember having been before: at the same time, it was very familiar. (This is a common feature of these events: somehow one recognizes where one is as an alternate, normal, everyday location: "Sure--I've been here before. No big deal." Or sometimes, a numinous, exciting location: "Wow! Yes! I remember this place: I want to stay here!" even: "I'd give ANYTHING to be able to stay here!")

I stepped into a small bathroom, containing only a stark porcelain tub: the walls were blindingly white and the air was laden with steam. There was nothing especially interesting here but I "knew" that my wife was in another room down the hall: I could see it clearly because golden light was seeping through the walls. I began walking in that direction, hearing my shoes clicking on the floor. (In "real time" I was not wearing shoes.) The experience was extremely dreamy: I was only barely conscious, and struggled to awaken further, knowing that if I could just "pop through," the dream would take on an entirely different and numinous reality.

At just that moment (of course!), the telephone rang and I instantly found myself in a semi-cataleptic state back in the physical world! This was somewhat comparable to my dream dilemma, except that now I was strana 5

ORL číslo 2013­2 trying to awaken in the physical! It took almost a half-hour to fully emerge from my groggy awareness: it was exactly the way one feels when suddenly awakened from deep sleep in the middle of the night.

OK, so what? What's the difference between this and any vivid dream? The difference is that some portion of my mind knew I was dreaming and had the ability to influence the dream by taking conscious action: the way we do in normal waking life. Monroe addresses this common (and obvious) question in Journeys out of the Body:

The question posed most often is: How do you know you aren’t dreaming, that what you experience is nothing more than a vivid dream or a hallucination of some sort?...The most certain statement that can be made is that when the condition exists, you are as aware of "not dreaming" as you are when you are awake ... The ultimate proof of such affirmation is to experience one’s self in this state of being. (3)

Unfortunately, in the above situation, although I was awake enough to know that I wasn't "just dreaming," I was nevertheless still half-asleep (if that makes any sense). I had difficulty in differentiating the two realities: part of me was fighting not to awaken physically while the other part of me was struggling to "awaken deeper" into the dream. When experiencing such a hypnogogic dilemma, it is extremely difficult to distinguish which side of the duality you're working in. I've had a fair number of these quasi-lucid dreams now, but don't regard any of them as definitive out-of-body experiences because the level of ego-control was only marginal at best.

Also, what do we mean by "out-ofbody?" Although half- awake in a dream, I didn't experience the sensation of being completely separate from my physical body, of being fully able to go places and do things in another realm. A portion of my awareness was certainly out of its

normal habitat, but another portion was still somehow tangled up in the physical. How many bodies do we have, anyway?

It is a difficult discrimination to make, but those with better control of the experience have identified a multiplicity of bodily states. Monroe, Fox and others describe a "SecondBody," and some authors (including Monroe in his next book) claim that we have at least three, and perhaps four; these seem to correspond to emotional, mental and spiritual vessels nesting within each other like Chinese boxes. This is a plausible hypothesis to explain the subtle spectrum of OBE awarenesses, though my own experience has been much too limited to sort it out with such precision.

What independent evidence do we have that might confirm such anomalous experiences? The first data we have, and it is considerable, is found in the literature on shamanism. Anthropologists studying tribal cultures describe the shaman as a ubiquitous (albeit unique) human figure, found world- wide, who is distinguished by his ability to function in the out-of-body state. Indeed, it is precisely this ability which defines him as a shaman:

Shamans can voluntarily enter altered states of consciousness ... in these states shamans experience themselves leaving their bodies and journeying to other realms in a manner analogous to contemporary reports of some out-of-body experiences. (4)

Robert Monroe then, whether he ever thought of himself as one or not, fits the definition of a shaman -not because he had OBEs (we all do, apparently), but because he could enter that state voluntarily, take action within it, and return with full recall of the experience. Journeys out of the Body describes his "shamanic apprenticeship," and is of singular interest because it differs in conceptual detail from his succeeding books. In fact, reading the three

volumes in sequence reveals a progression of awareness: from Shamanic to Gnostic, to "Something Else," which we will examine in due course.

Journeys out of the Body however, is pre-eminently a shamanic book. In it, Monroe describes his visits to three separate realms, which for lack of a better nomenclature, he labels Locale I, Locale II and Locale III. Here are his descriptions of these three very different locations:

Locale I ... consists of people and places that actually do exist in the material, well-known world at the very moment of the experiment. It is the world represented to us by our physical senses which most of us are fairly sure does exist. Visits to Locale I while in the Second Body should not contain strange beings, events, or places. Unfamiliar, perhaps, but not strange and unknown. (5)

Locale II is a non-material environment with laws of motion and matter only remotely related to the physical world. It is an immensity whose bounds are unknown (to the experimenter), and has depth and dimension incomprehensible to the finite, conscious mind. In this vastness lie all of the aspects we attribute to heaven and hell ... which are but part of Locale II. It is inhabited, if that is the word, by entities with various degrees of intelligence with whom communication is possible. (6)

Locale III ... proved to be a physicalmatter world almost identical to our own. The natural environment is the same. There are trees, houses, cities, people, artifacts, and all the appurtenances of a reasonably civilized society. There are homes, families, businesses, and people work for a living. There are roads on which vehicles travel. There are railroads and trains ... However, more careful study showed that it can be neither the present nor the past of our physical-matter world. (7)

strana 6

ORL číslo 2013­2 Leaving for later an examination of Locale III, let's compare Monroe's description of the first two realms with the classical shamanic conception of the cosmos:

For most shamanic cultures, the universe is believed to be composed of at least three levels: the Middle Realm is the world as we know it, the world of normal human events; the World Below, the Underworld, can be associated with the dead and dangerous spirits; and the Over World, the Celestial Realm, is frequently characterized as the abode of the Sun, in some places the realm of transcendent consciousness. (8)

OBEs.

The Shamanic Middle World (corresponding to Locale I), on the other hand, is sandwiched between the Lower and Upper Worlds: a hierarchal progression conforming to our mythological notions of hell as "below" and heaven as "above." Human beings reside in the middle, where the shamans among us have access to either realm. We can see then, that the only significant difference between Monroe's and the shaman's point of view is one of conceptual arrangement. Since their content is identical their "differences" may be regarded in the same way that a glass of water can be described as either half-full or halfempty.

In his initial out-of-body travels then, Monroe corroborates the shamanic world-view as a tripartite structure. Although at this early stage of his initiation he perceives Locale II as one realm (because he includes both heaven and hell within it), I am separating them for the sake of comparison. (Locale III is something else again: a possible "fourth world" which strangely is never mentioned again in either of his succeeding books.) In another chapter I will speculate on what Locale III may refer to, but for now let's stay within the shamanic cosmology.

Shamanism, the aboriginal religion of humankind, is currently confined almost exclusively to moribund tribal cultures. Although considered by some to be naive, shamanic cosmology, as I will attempt to show, is arguably a more accurate view of our trans-material essence than any provided by the world's monotheistic religions. Monroe's portrayal of what he calls the "Second State" therefore is a contemporary interpretation of an archaic and fundamental human reality.

Locale I, the Middle World of shamanism, is how normal spacetime reality appears to someone perceiving it from the Second Body: that is, from a position transcending physical matter. We know immediately that this is a dimensional separation because although he can see other people from this position, they cannot see him: to them, he is invisible. (A three-dimensional observer can distinguish one, two and three spatial dimensions, but not four. Physicists regard time as a fourth dimension, but it is not "spatial" in any way that we can access physically.) Monroe, obviously perceiving from what must be a fourth spatial dimension, labels our realm "Locale I" because, proceeding linearly from what is regarded as normal awareness, it was the first world he entered when he began having

Unfortunately, most shamanic cultures are pre-literate; our knowledge of them depends largely upon the second-hand reports of anthropologists -- outside observers who generally do not partake of the experiences they describe. In addition, the tribal shaman's preoccupations revolve around nature spirits, animal and plant deities and other phenomena which are redundant to the technological reality in which most of us live. Though the overall structure of the worlds and the experience of visiting them are the same for everyone, the cultural expectations of the shaman generally determine his or her destination. These realms (as far as anyone knows) are infinite: one would not normally expect Peruvian shamans to visit New York City (though there are recorded instances of such

contact); neither would one expect an American business executive to find himself floating around in the Amazonian rain-forest.

Rather than limit ourselves to second-hand anthropological accounts of shamans' oral descriptions of their OBEs then, let's proceed to evidence found in the only "shamanic" religion I know of that possesses its own literature: Tibetan Buddhism, where it is easy to find almost exact paraphrases of passages from Journeys Out of the Body.

Lamaism, the unique form of Buddhism which emerged in Tibet during the 7th Century CE, was deeply influenced by the indigenous (preBuddhist) Bon religion, which was pre- eminently shamanic in content:

Lamaism has preserved the Bon shamanic tradition almost in its entirety. Even the most famous masters of Tibetan Buddhism are reputed to have performed cures and worked miracles in the purest tradition of shamanism. (9)

If the shaman is, by definition, a master of the out-of- body experience, then we can expect the literature of a religion influenced by shamanism to describe this condition. Tibetan Lamaism has documented in exhaustive detail what it's like to experience the Second Body in the Second State -- in the process differentiating the original three worlds of Shamanism into a vast spectrum of discrete realities. The most immediately accessible testimony in English translation is found in the Bardo Thodol, or Tibetan Book of the Dead: a volume intended to be read aloud over the corpse of a recently deceased human. The purpose of this ritual is to advise the soul of the departed about the various dimensions (the Bardo realms) which it is now encountering:

Bar-do literally means `between (Bar) two (do),' i.e. `between two [states]' -- the state between death

strana 7

ORL číslo 2013­2 and rebirth -- and, Therefore, `intermediate' or `transitional [state].' The translator, in certain instances, favored `Uncertain [state]' as its English rendering. It might also be rendered as `Twilight [state].' (10)

The Transitional State of awareness consists of the perception of a kind of multidimensional vestibule providing access to many focused realities. For ease of visualization, we might imagine the Bardo as crudely analogous to outer space which, although nominally "empty," offers the possibility of travel to an infinity of focused material worlds floating within that space: stars, planets, etc:

The Bardo is the intermediate state whence one may be reborn in this world in a human body, or in the ghost- world in ghost body, or in one of the paradise realms, such as the deva-loka, in a god body, or in the asura- loka in an asura body, or in one of the hells in a body capable of enduring suffering and incapable of dying there until the purgation is complete. Following death in a hell, or in any other of the after-humandeath states, the normal process is to be reborn on earth as a human being. The True Goal, as the Bardo Thodol repeatedly explains, is beyond all states of embodiment, beyond all hells, worlds, and heavens, beyond the Sangsara, beyond Nature; it is called Nirvana. (11)

It is important to emphasize that it is not necessary to die before one can visit the Bardo realms: those with shamanic abilities can do it at will:

The art of going out from the body, or of transferring the consciousness from the earth-plane to the afterdeath plane, or to any other plane, is still practiced, in Tibet, where it is known as Pho-wa. (12)

It is of great significance to realize that classical shamanic out-of-body techniques have been adapted by, and are being performed within, a predominantly Buddhist culture.

Even the nomenclature is similar -Monroe's "Second Body" is described this way in the Bardo Thodol:

When on the second stage of the Bardo, one's body is of the nature of that called the shining illusorybody ... This is the ethereal counterpart of the physical body of the earth-plane, the "astral body" of Theosophy. (13)

So infinite are the dimensions accessible from the transitional state that the Tibetans have identified at least six different entry points:

There are six states of Bardo, namely: the natural state of Bardo while in the womb; the Bardo of the dream state; the Bardo of ecstatic equilibrium while in deep meditation; the Bardo of the moment of death; the Bardo [during the experiencing] of Reality; the Bardo of the inverse process of sangsaric existence. (I.e. the state wherein the Knower is seeking rebirth.) (14)

For our comparison with Monroe's Locale I, the Sidpa Bardo is of immediate interest. This is the Bardo of "seeking rebirth," though it seems to be more than just that, since Monroe has obviously been there while out of his body -- i.e., far from dead in the physical world:

It's a little disconcerting when you rush headlong toward a building or tree and go right through it...You never quite get over the physical-body conditioning that such things are solid...I still have the tendency to move in the direction of the door to leave, only to realize again the situation when my Second Body hand goes through the doorknob. Irritated with myself, I then dive through the wall rather than the door to reinforce my awareness of the Second State characteristics. (15)

Compare this with the Tibetan description of the Sidpa Bardo:

Thine intellect having been separated from its seat--is not a body of gross matter, so that now thou has the power* to go right through any rock-masses, hills, boulders, earth, houses, and Mt. Meru itself without being impeded ... That, too, is an indication that thou art wandering in the Sidpa Bardo. ... [*footnote: This power, supernatural in the human world, is normal in the fourthdimensional after-death state. In the human world, such powers, innate in all persons, can be developed and exercised through proficiency in yoga.] (16)

In comparing my own experience with these accounts, it is plausible to me that my initial OBE took place (for the most part anyway), in Locale I. Although my hand went right through the first entity I met there, there was certainly an analogue of "physical" contact with the second entity. This suggests that we may operate on "different wavelengths" within these larger dimensions, Bardos or Locales. I have always intuited that the first entity was physically deceased: her "aura" was very weak and sickly. Perhaps she was a "ghost" dreamily drifting around an apartment she'd lived in once: a Locale II being, wandering in Locale I.

Or something like that -- all we can do is describe our empirical observations and measure them against analogous information recorded by others. In comparing many diverse, yet obviously parallel descriptions in the literature I have come to the conclusion that precise distinctions are very difficult to pin down: by definition, these realms of awareness do not conform to physical matter conditioning. Locales I and II probably interpenetrate at times, and the Bardo Thodol commentaries explicitly acknowledge that the Tibetan differentiation is culturally determined in content.

Rationally considered, each person's after-death experiences, as the Bardo Thodol teaching implies, are entirely dependent upon his or her own mental content. In other words, as explained above, the after-death strana 8

ORL číslo 2013­2 state is very much like a dream state, and its dreams are the children of the mentality of the dreamer. (17)

Monroe's Locale II, containing both the Lower and Upper Worlds of shamanism, is a seemingly infinite hierarchy of worlds, realms, and states of being. He describes a layer in which "hungry ghosts" pull and bite at the disembodied explorer, and (because he is presumably unfamiliar with the shamanic differentiation between the Upper and Lower Worlds), speculates on what this place might be:

Could this be the borders of hell? It is very easy to conclude that a momentary penetration of this nearby layer would bring "demons" and "devils" to mind as the chief inhabitants. They seem subhuman, yet have an evident ability to act and think independently. (18)

He goes on to differentiate what can only be regarded as a location in the shamanic Upper World -- a heaven if there ever was one:

To me, it was a place or condition of pure peace, yet exquisite emotion. It was as if you were floating in warm soft clouds where there is no up or down, where nothing exists as a separate piece of matter. The warmth is not merely around you, it is of you and through you. Your perception is dazzled and overwhelmed by the Perfect Environment ... Each of the three times I went There, I did not return voluntarily. I came back sadly, reluctantly. Someone helped me return. Each time after I returned, I suffered intense nostalgia and loneliness for days ... So great was (this sadness) that I have not tried to go There again. (19)

Unquestionably, the most important distinction that Monroe makes about Locale II is the observation that it is a realm where one's thoughts take on a kind of "physical" reality -- "physical," at least, in the terms of the laws of that dimension.

Superseding all appears to be one prime law. Locale II is a state of being where that which we label thought is the wellspring of existence. It is the vital creative force that produces energy, assembles "matter" into form, and provides channels of perception and communication. I suspect that the very self or soul in Locale II is no more than an organized vortex or warp in this fundamental. As you think, so you are. (19)

The Bardo Thodol, composed a world away and centuries before Robert Monroe was born, makes a nearly identical observation:

This is highly important. Hence be extremely careful ... Thy present intellect in the Intermediate State having no firm object whereon to depend, being of little weight and continuously in motion, whatever thought occurs to thee now -- be it pious or impious -- will wield great power. (20)

Monroe re-states this even more forcefully in what is a quintessentially shamanic observation, for only an adept can consistently command the level of control referred to: an accomplishment as rare as the prevalence of shamans among us.

journeys are consistent with data from other sources world-wide, both ancient and modern; how, although considered anomalous (at best), by mainstream psychology, the OBE phenomenon reveals a fundamental reality buried within the awareness of every one of us. This reality is so basic to our human-beingness, that the general cultural denial of it, world-wide, is a matter of extraordinary significance: another topic we will explore in detail later on.

Monroe's second book, Far Journeys, appeared thirteen years after his first, and is significantly different in conception and content: in it we see a fully accomplished shaman entering deeper realms of experience, in which Locale II becomes differentiated into discrete levels which have much in common with the ancient Gnostic conception of reality. The shamanic cosmos has not been abandoned: far from it -- it has become considerably more sophisticated. We will examine these themes in the next article.

Footnotes (1)Fox, Oliver (1962). Astral Projection: A Record of Out-of-the-Body Experiences, University Books, New Hyde Park, NY, pp. 34-35 (2)DeKorne, Jim (1994). Psychedelic Shamanism, Loompanics, Port Townsend, WA, pg 7

There seems to be nothing that thought cannot produce in this newold other life. This invites a note of caution in large red letters: be absolutely sure of the results you desire, and constantly in control of the thoughts you engender. (21)

(3)Monroe, Robert A. (1977). Journeys Out Of The Body, Anchor Press/Doubleday, Garden City, NY, pg 179 (4)Walsh, Roger (1990). "Shamanic cosmology: a psychological examination of the shaman's worldview," ReVision, Vol. 13, No 2, pg 86 (5)Monroe, op cit, pg 60 (6)Ibid, pg 73

Obviously, whether labeled Bardo, "Second State," "Upper World," "Lower World," or "Locale," Robert Monroe, the shamans and Tibetan Lamas are describing the same general phenomena within the same perceptual matrix. We will examine the implications of these and many other correlations later. For now, suffice it to say that the purpose of this article is to demonstrate how Monroe's descriptions of his out-of- body

(7)Ibid, pg 94 (8)Halifax, Joan (1990). initiation," ReVision,

"The

shaman's

Vol. 13, No 2, pg 55 (9)Eliade, Mircea (1964). Shamanism: Archaic Techniques of Ecstasy, Princeton University Press, Princeton, NJ, pg 434 (10)Evans-Wentz, W.Y. (1960). The Tibetan Book of the Dead, Oxford University Press, NY, pg 28

strana 9

ORL číslo 2013­2 (11)Ibid, pg xxxiii (12)Ibid, pg xiii (13)Ibid, pg 100 (14)Ibid, pg 102 From New Dawn magazine No. 71, March-April 2002. (15)Monroe, op cit, pg 63 (16)Evans-Wentz, op cit, pg 158 (17)Ibid, pg 34 (18)Monroe, op cit, pg 121 (19)Ibid, pg 74 (20)Evans-Wentz, op cit, pg 172 (21)Monroe, op cit, pg 183

http://www.jamesdekorne.com/New Dawn/obeshamanic.htm

Cesta do dluhů Všimli jste si to taky? Vládne nám prý rozpočtově odpovědná vláda, cílem které je oddlužení. Přitom dluh státu se především za hospodaření geniálního národohospodáře Kalouska znásobil. Poznámka bokem: premiér Nečas očekávající vyšší eurodotace pro ČR (známé je stanovisko Bruselu k efektivnosti ČR při využití eurodotací pro stanovený účel) v Bruselu poučuje ostatní státy o potřebě odpovědně sestaveného rozpočtu. Škoda že svým kolegům z jiných států nenabídl, aby se na vzorově sestavený rozpočet přišli podívat do Strakovky, kde jim jej osobně bude demonstrovat nejlepší ministr financí Kalousek.

Jak se to stalo? Jak došlo k tomu, že se dnes spolu s ostatními západními státy utápí česká ekonomika v dluzích? Podle mého mínění vděčíme za tento český zázrak několika okolnostem:

1/ Na začátku bylo politické rozhodnutí. Přestaneme československý (později český) vývoz orientovat na sovětský (později ruský) trh a trhy odběratelů z éry socialismu, protože

jde většinou o režimy málo přátelské, nedemokratické, málo kooperativní se západním civilizačním okruhem, ke kterému se chceme zařadit. Někdy to bylo výslovně na přání nového protektora, který dané ekonomiky z jemu známých politických a ekonomických důvodů embargoval (i když s jinými téměř identickými režimy ovšem s opačnou politickou polaritou - tedy vůči sobě kooperativními a vstřícnými čile sám obchodoval.) K tomu patří i útlum československé zbrojařské výroby (s navazujícícm těžkým průmyslem) z "humanitárních" důvodů. Pikantní na tom je, že v pozdější době česká ekonomika, která propustila své tradiční trhy cizí konkurenci, poté co opadla vize havlovského "utopismu" byla sama tlačena skrze NATO setrvale draze nakupovat kompatibilní výzbroj (sama již svůj zbrojařský průmysl vyrábějící tento druh zbraňových systémů víceméně zlikvidovala) od západních států a navíc účastnit se "humanitárních" válek. Účast a podíl na válkách podle těchto utopistických "filosofů" je zřejmě humánnější nežli obchod se zbraněmi.

2/ Dalším krokem byla realizace politiky "vytuneluj a rozkraď", které byly na míru ušity zákony v období "zhasnutých světel". V té době byly buďto vykradeny anebo "za hubičku" vyprodány ekonomická aktiva státu.

3/ Většina utržených prostředků byla neúčelně promrhána a taktéž vysáta do soukromých rukou zejména skrze "veřejné" zakázky (v neveřejném zájmu).

4/ Dalším krokem bylo "oddlužení" rozkradených a dluhy obtížených ekonomických subjektů na úkor státního rozpočtu, na který navazovalo oddlužení a "hubičkový" výprodej státních bank do soukromých rukou.

5/ Souběžně s tím probíhalo ožebračování státu skrze ČNB, která jako strážce ekonomických zájmů státu vyměnila zlatý "národní" poklad (kryjící měnu) za státní dluhopisy Německa a natištěné státní ceniny zapůjčovala "zadarmo" soukromým bankovním institucím, které jej dále

zapůjčovaly za úrok - včetně státu, od kterého ty peníze prakticky zadarmo dostaly.

6/ Dalším krokem bylo povolení elektronického bankovnictví, které v podstatě bez ohledu na množství papírových peněz a reálnou výkonnost ekonomiky umožňuje tvorbu virtuálních peněz "ze vzduchu".

7/ Další věcí bylo zavedení systému daňových prázdnin a pobídek a přenesení daňové zátěže z bohatých a kapitálově silných subjektů na chudnoucí obyvatele.

8/ V poslední době jsme svědky frontálního útoku finančních institucí skrze zalobbované a personálně spřízněné vlády na veřejné zdroje - viz zavádění školného (část studentů se bude muset kvůli vzdělání zadlužit), plíživá privatizace a spoplatňování zdravotnictví (finanční instituce mají dostatek financí k zapůjčení pro tento účel), zavedení dalšího - soukromého - důchodového pilíře vysávajícího průběžný důchodový fond a finance svých klientů (kdo jiný než banky, kterým již nestačí důchodové připojištění, bude stát za těmito fondy?) Dlouhodobě je prosazována politika "ozdravění" - občané jsou tlačeni k nákupům ekologičtějších kotlů - ty starší, (které si zakoupily po přehodnocení politiky podpory elektrických přímotopů), již nejsou dostatečně ekologické, nových ekologičtějších aut, ty starší již nejsou dostatečně ekologické (nejnověji mají být zřizovány ekologické městské zóny zakazující starším dieselům osobním i nákladním vjezdy do měst), nákupům zelené fotovoltaické energie (viz akcie na doručitele solárních baronů), unie tlačí domy k zavedení ekologických štítků - zavedení ekologické daně se dá vbrzku očekávat.

9/ Kromě toho zde máme akce typu nejrůznějších zákonných přílepků vysávajících státní kasu, církevní "restituce" s tendencí kontinuálně prosadit po prolomení Benešových dekretů i další typy šlechtických, sudetoněmeckých restitucí...

strana 10

ORL číslo 2013­2 Toto všechno se děje v prostředí setrvalé inflace a zdražování. Stát již dávno nedokáže splácet dluhovou jistinu a vytlouká pouze splácení úroků a úroků z úroků velice "úspěšným" prodejem státních dluhopisů.

Nabízí se otázka: dokdy je možno vydržet trend soustavného propadu do dluhů a bídy?

http://outsidermedia.cz/Cesta-dodluhu-1.aspx

sprostý podezřelý. Přitom za jeho vedení patřila nálada ve společnosti, sociální smír i ekonomické ukazatele paradoxně k těm nejlepším v polistopadové historii.

Je na pováženou, že však například ani Václav Moravec, který je už i tak hodně vyčpělý a okoukaný, bez energie a šťávy, ani po zvolení Miloše Zemana nedokázal ponížit svou bohorovnost a uštěpačnost, jízlivost a agresivitu, nedokázal přepnout v hlavě a nechoval se k budoucí hlavě

Česká masmédia spustila tak velký virvál, a virál, že jsem se začínal obávat, že toho knížete, jež je v té fázi svého života, kdy už nedokáže ani pořádně a regulérně odvolit, na Hrad přeci jenom nakonec dotlačí.

"Česká" masmédia trvale lžou a manipulují, konečně je jasněji i dalším

Jenže ve skutečnosti dostali jak občané ČR, tak média masové komunikace, ostrou a tvrdou lekci z demokracie. Ukazuje se však, že kdo ví, zda je vůbec v naší zemi aspoň polovina demokratů. Mnohé morální škody, které napáchal předlistopadový režim, ten polistopadový režim ještě zvýraznil a rozvinul.

Tak konečně si toho, co předvádějí česká masmédia, povšimly milióny čtenářů, diváků a posluchačů. Možná se podobně jako já štípaly do ucha, a střídavě otáčely oči v sloup, je-li něco takového v našem "moderním" pluralitním věku ještě vůbec možné. Ti starší zřejmě vzpomínali na dobu jedné, rudé barvy, a říkali si: je to tu zas, je to tu zas.

státu s (aspoň trochu předstíranou) úctou a důstojností, která jí bezesporu náleží.

Ale chováme se k sobě často jako dobytek, je jedno, zda na internetu, na úřadě, nebo na silnicích, proto asi nelze očekávat, že právě v domácích médiích by tomu mělo být jinak.

Zatímco k Schwarzenbergovi se čeští novináři chovali jako k šlechticovi, na něhož jsou nepříjemné otázky na tělo nepřípustné (připomnělo mi to mediální nedotknutelnost Václava Havla, blahé paměti), k Zemanovi pak kontrastně rozdílově jako k psovi, jako k alkoholikovi, a lháři, jež je slovy Cimrmana - po většinu času jen

národa stejný, možná dokonce větší podíl, než sami politici. Znáte někoho z excelentních a důvěryhodných novinářů, kteří by měli respekt jak novinářské obce, tak veřejnosti? Napadá mě Jakub Železný, který byl pro své všetečné otázky raději z Událostí, komentářů, přesunut do jiného typu pořadu, a v poslední době si vede velmi slušně rozhlasák Martin Veselovský. Samozřejmě, moderátorka Lucka Výborná. Tam se ale obávám, že výčet těch slušných a aspoň většinově objektivních končí.

V Česku nefunguje téměř nic a vše je jako by jen pár chvil před vypnutím, před svým definitivním zhroucením sama do sebe. Co ale nefunguje dlouhodobě a co páchá na myslích i duších Čechů dlouhodobé a skoro se mi chce říct nevratné škody, jsou média masové komunikace. Jedno, zda televize, rozhlas, či tištěná média. Nesou na morální devastaci tohoto

Má se za to, že média nutí pracovat způsobem, kterým pracují, jejich majitelé. Tedy němečtí a švýcarští vlastníci. Ovšem často tomu není tak. Novináře nutí pracovat tak, jak pracují, jejich šéfredaktoři a editoři, často nesmírně emocionálně ponoření v tématech, o kterých mají přinášet faktická a nezávislá zpravodajství a komentáře. Většina novinářů je mladých, těsně po škole, splňují tedy kategorii "volič ODS, případně volič TOP09". Většina z nich má zřejmě hypotéku a stává se tak zřejmě spíše nevědomě hnací silou systému, myšmi, které rychle poklusávají v onom pověstném točícím se kole a nemají ani vteřinu výdechu (a nadhledu).

Zcela specificky se v médiích pracuje s kolonkou "osobnosti". Těžko říct, kdo to přesně je, protože masmédia zajímaly převážně osobnosti, které fandily Schwarzenbergovi. Jen si tak říkám, zda to třeba ten Zdeněk Svěráků měl zapotřebí.. tak úžasně se mu dařilo zůstat apolitický, a přitom strana 11

ORL číslo 2013­2 hodně politický, znemožnil.

až

se

úplně

Většina domácích masmédií má zahraniční vlastníky, studie Vlastnická struktura českého mediálního trhu s ohledem na globalizačí procesy zde: http://www.blisty.cz/files/2006/11/1 6/analyza-internacionalizacemedialniho-trhu.pdf V manipulaci však řadu let vynikají i veřejnoprávní Česká televize, nebo Český rozhlas.

zoufale tomuto národu ve všech možných i nemožných okruzích chybí, je selský rozum. Ten, který známe od našich moudrých dědečků, a babiček. I když si ho aspoň částečně nemalá část Čechů - ale naneštěstí jen těch dole - zachovává. I proto byli Češi historicky výrazným trnem v oku všem systémům, politickým režimům, či náboženstvím. Většina národa vždy srazí podpatky a snaží se přežít, ale i tak je zde velká skupina těch, kteří na laciné triky politiků, nebo novinářů, neskočí.

Pamatují si totiž ještě to, jak museli číst mezi řádky během totalitních let. V této době je totalita v mnoha ohledech silnější. Byť pro mnohé v podstatě nepostřehnutelná. Můžete si sice říkat co chcete, ale nikdo vás neposlouchá. Ti silní to válcují. To je přece, konec konců, podstata kapitalismu, který se začíná globalizovat. A vám je z toho asi již dávno jasně patrné, proč.

Když byl zvolen Zeman, dopřávají sluchu i pětičlenným skupinkám "osobností", které tvrdí, že "Zeman není můj prezident". No, toto zase nejsou mé osobnosti, což je vcelku jedno, ale jedno není, že naše přední osobnosti nectí demokratický systém. Anebo jinak, neumějí prohrávat.

Přímá prezidentská volba byla nesmírně poučná. Dozvěděli jsme se totiž, že se nás neustále snaží někdo zmanipulovat. Je jedno, zda bankéř, politik, nebo lobbista, nebo jen náš "seriózní deník", který si každé ráno kupujeme v trafice (i když čísla čtenosti strmě padají). Z pozice toho, že se domnívají, že jejich názor je lepší, cennější, erudovanější. Že jsme jejich nesvéprávní příbuzní, o které se holt musí nějak postarat, když už jednou jsou.

Jenže opak je často pravdou. To, co

Člověk by nevěřil, kolik zášti chovají její spoluobčané vůči tak vynikající herečce a komičce, která bavila tři nebo čtyři generace diváků a jakou bezesporu je například Jiřina Bohdalová. Vyznala se z politického názoru na nesprávnou stranu, má smůlu. Vše dobré je smazáno, teď je třídní nepřítel!

Česká média se ukazují být nafrněným kavárenským pražským spolkem nabubřelých intelektuálů, kteří zcela ztratili spojení s těmi, pro které píší.

Ano, naše média jsou v těžké a fatální dlouhodobé krizi, tak těžké, že ohrožuje na životě již nejen je, ale i jejich klienty, tedy nás. Dokud nenajmou jinak smýšlející kolegy, dokud nedají prostor jiným, možná méně emocionálním, ale o to více střízlivým, nebo dokonce vstřícnějším pohledům, dokud se nepřestanou ostře vymezovat a horovat pro parciální úzké zájmy zpravidla ekonomicky aktivní menšiny (neboť jediné, co opravdu má nějakou cenu v naší postmaterialistické době, jsou přece peníze), dokud neopustí konfrontační styl, z marasmu se nedostanou ani ona, o to méně

my.

Pokud je s nějakou součástí společnosti (menší či větší) douhodobě vyjebáváno, jsou obíráni o svá práva, je jim ubíráno právo podílet se na veřejném životě a rozhodovat o něm, mají zpravidla tendenci se zavírat do skupin s velmi zahořklou pachutí a radikalizovat se. Zahořklost je vůbec výrazným českým rysem, historicky nám téměř neustále (až na chvilkovou vládu osvícených panovníků) někdo pošlapával práva a naději na spravedlivé řešení věcí tak, jako nám, Čechům. Je zřejmé, že si za to samozřejmě můžeme velkou měrou sami. Svou netečností, mírností a letargií, zčásti i strachem.

Nevím, zda si to novináři a mocní uvědomují, ale plnou parou se blížíme k bodu, kdy komunisté jako jediná vskutku parlamentní opozice dostanou ne 15, ale 30, nebo třeba 45%. Přispívají k tomu sami novináři, i pravicoví a levicoví politici. Co se bude dít pak? Půjdeme bojovat na barikády? Řekneme, že demokracie platí pouze pro inteligentní a svéprávné voliče a zrušíme výsledky voleb!?

Změnu mediálního kursu zatím očekávat, bohužel, nelze. K tomu, že nepokrytě horují pro jedno z řešení, už se povětšinou doznávají.

Lidé začali vyzývat k bojkotu médií masového proudu. Ano, zřejmě by to mohlo být v době internetu řešení. Ovšem takový deník, který by přinášel objektivní zpravodajství, tady zatím není. Rezignují tedy Češi na to, co se děje kolem nich a zahledí se ještě více do sebe?Prosím, je důležité vědět a uvědomit si, jak se "česká" masmédia chovají ke svým divákům, čtenářům, a posluchačům. Sdílejte proto tento článek co nejvíce mezi své známé maily a na sociálních sítích. Děkujeme!

http://www.osud.cz/ceskamasmedia-trvale-lzou-manipulujikonecne-je-jasneji-i-dalsim

strana 12

ORL číslo 2013­2 Zeman mezi morálním kýčem a pokrytectvím. Povolební mediální hysterie a další politické surrealismy

Veronika Sušová-Salminen

V normální demokracii jsou si pravice a levice rovny. V české ne. Osobně tuto skutečnost považuji za jeden z největších problémů českého politického prostředí, který z mého pohledu ukazuje na to, že předsudky prolezlá česká demokracie je v podstatě defektní.

Konec prezidentské volební kampaně se v Česku přelil do povolební kocoviny. Je skutečně s podivem, jaká vlna nenávisti a nevkusu se zvedla po tom, co Miloš Zeman vyhrál první přímé prezidentské volby v našich dějinách. Je ukázkou nejen špatného vkusu, ale také toho, že demokracie má v České republice svoje očividné limity.

Je pravda, že při prvním (a snad i druhém) zvolení Václava Klause se na veřejnosti objevily protestní placky s nápisem Václav Klaus není mým prezidentem. Ovšem tato názorová kampaň se tehdy objevovala, pokud mě paměť neklame, v jiném kontextu a za mnohem menšího zájmu ze strany veřejnosti a především médií. Nedoprovázela jí nevkusná postkampaň médií, které chrlí nenávist

vůči Zemanovi během několika posledních dní. Bulvár Aha! jí korunoval „analýzou“ Zemanova zdravotního stavu, jejíž nevkusnost se pokoušel maskovat tím, že se jedná údajně o nadsázku. Jeho „analýza“ byla doplněna obrázkem svlečeného Zemana v pozadí s Pražským hradem.

Jak se ale dlouhodobě ukazuje, bulvár je v českém prostředí jen radikálnější a nevkusnější verzí mainstreamových médií, takže tento způsob chování ke zvolenému prezidentovi bych viděla jen jako vulgárnější verzi toho, co nám předvádí „normální“ média. Ukazuje se, že česká média začala propadat roli nikoliv strážců demokracie, ale spíše paternalistických vykladačů jedné pravdy. Vedle koncentrovaného nevkusu se v rámci povolební hysterie v médiích a na sociálních sítích projevují dva nebezpečné trendy. Voliči Karla Schwarzenberga byli „kvalitnější“

Prvním je poměrně rozšířená představa o tom, že volič Karla Schwarzenberga byl jaksi morálně a sociálně nadřazen voliči Miloše Zemana. Jinými slovy, Schwarzenbergův volič ví, že Karel byl nejlepší volba, zatímco ten zbytek nerozumných „buranů“, co slyší na „lži a demagogii“ jsou morálně, ale i jinak horší bytosti či podle režiséra Hřebejka prostě „prasata“.

Prototyp Karlova voliče radši nevidí a neslyší žádné argumenty kolem a není schopen pojmout to, že volit Zemana bylo pro mnohé kompromisem, který museli udělat, nikoliv projevem lásky a sympatií, či snad úplným souhlasem s M. Zemanem a politickým stylem, který reprezentuje.

Nechtějí vidět ani to, že tento kompromis byl přímo spojený s jejich „Karlem“ a politikou, kterou představuje. Volit Zemana bylo pro dost lidí v mém okruhu racionální a promyšlenou volbou, která neproběhla bez reflexe. Bohužel u řady voličů Karla jsem takovou reflexi jejich kandidáta neviděla. O kulturněsymbolických příčinách a obecném

kontextu této polarizace jsem psala v minulém článku. Pravicová snaha demokracie

o

monopolizaci

Druhým trendem, kterého si předešlý článek nevšímá, ale který není méně významný, se ukazuje být typická pravicová snaha o monopolizaci demokracie. V naší zemi pravice po víc než dvacet let tvrdí, že má monopol na demokracii.

Pravý demokrat volí pravici, protože levice je vlastně totéž co komunismus a gulagy. Levice totiž není jenom plebejská (a pro socky), ale je také v zásadě nedemokratická.

Jejím skrytým cílem přece není nic jiného než se vrátit před rok 1989 a zavřít svoje oponenty do gulagů. Navíc komunismus a nacismus byly vlastně totéž, respektive nacismus byl levičácký a Hitler byl největší levičák-masový vrah historie.

Pravice se tak očišťuje svého spojení s politickým totalitarismem a potvrzuje svůj monopolistický nárok na demokracii.

Spojencem tohoto způsobu myšlení jsou na jedné straně (cíleně udržovaná) neznalost a neschopnost rozlišit komunistický totalitarismus od demokratické levice a moderní levice. Na druhé straně bohužel i politická negramotnost (tj. nepochopení a neznalost toho, co je to reprezentativní demokracie a jak vlastně funguje, co je pravice a levice atp.).

Ukázkou toho je i jihočeská kauza radní Baborové a politická angažovanost středoškolských studentů, jenž ilustruje úroveň výchovy k demokracii v českém školství.

V normální demokracii jsou si pravice a levice rovny. V české ne. Osobně tuto skutečnost považuji za jeden z největších problémů českého poli-

strana 13

ORL číslo 2013­2 tického prostředí, který z mého pohledu ukazuje na to, že předsudky prolezlá česká demokracie je v podstatě defektní. Defektní demokracie

Současné útoky proti Zemanovi jsou přímo zasazeny do tohoto kontextu defektní demokracie. Na jednu stranu je tu polarizovaná a zcela dezorientovaná společnost, která v důsledku agresivní neoliberalizace vykazuje jasné známky faktické i symbolické fragmentace.

Kromě toho je tu ale i základní předsudek české společnosti, že levice je něco nedemokratického, špatného, nebezpečného a i něco, za co se máme stydět.

Je třeba si uvědomit, že Zeman je vůbec prvním prezidentem České republiky, který může být považován (zcela jistě symbolicky) za představitele levice. Je to nový precedent, situace, na kterou nebyla česká defektní demokracie zvyklá a která budí očividně velké rozhořčení. Zcela jistě se jedná o rozhořčení nesrovnatelně větší než to, které doprovázelo zvolení pravicového Klause za prezidenta v roce 2008, jež doprovázely nestandardní metody přesvědčování a politické přeběhlictví. Šok z toho, že prezident bude levičák, je zřejmě obrovský. Skandalizace Zemanových spolupracovníků

Proto se nyní média zaměřila na Zemanovo spojování s lidmi z minulosti. Asociace mezi levicí a komunistickou minulostí je prvoplánová a odpovídá pravicové strategii k udržení a potvrzení monopolu na demokracii.

Nejfrekventovanějším nástrojem je tu lustrování Zemanova okolí. Příslušnost ke KSČ se tu zase automaticky a ideologicky považuje za morální skvrnu nejen konkrétního člověka, ale i Zemana, zkrátka proto, že se obklopuje takovými lidmi.

Pro tuto strategii je typické, že je účelová a selektivní, ale že ve svém důsledku v zásadě nemá jiný než stigmatizující efekt. Jejím základním rysem je ale to, že je licoměrná.

Nakonec jaký je rozdíl mezi touto lustrační strategii, a tím, jak se v rámci kampaně propírala Schwarzenbergova rodina?

Rozdíl je v tom, že u pravicového politika jde prý o špinavost a projev údajné xenofobie. U levicového politika je jeho propírání jaksi normální a říká se tomu „vyrovnávání se s minulostí“.

Zdá se, že pravicová média se teď snaží na Hrad symbolicky instalovat Zemana-kryptokomunistu jako další mechanismus jak poškozovat levici a udržovat ji v nerovném postavení. Zároveň to může být i příprava na to, aby veškeré současné i budoucí chyby a problémy prezidenta Zemana mohly být obloukem přeneseny na levici jako takovou. Pravici a jejím médiím defektní demokracie vyhovuje. Prezidentská volba měla legitimizovat politický systém. Nestalo se to

Volba a zvolení prezidenta by teoreticky měla být aktem, který legitimizuje celý politický systém a je potvrzením jeho základních principů. Jak se zdá, v Česku roku 2013 tomu tak rozhodně není. Naopak, kampaň a povolební hysterie ukazují na to, že dochází k určité formě rozpadu nebo alespoň naleptávání základních principů, na kterých byla naše republika vystavěna, a to jak prakticky, tak i symbolicky.

Zpochybňování/nerespektování výsledku voleb a útěky k vysvětlením, že zvolený prezident Zeman v podstatě vyhrál volby jenom díky lžím a demagogii, ukazují na to, že velká část společnosti propadla představě o politice jako o nějakém (v podstatě kýčovitém) boji dobra se zlem.

Levicový prezident je pro ní inkarnací zla, nebezpečím pro jejich v podstatě defektní pojetí demokracie jako pravicovosti. V rámci této logiky existuje přímá asociační a symbolická osa mezi zlem, totalitarismem a levicí, skrze kterou je Zeman portrétován.

Ti, kteří ho volili, jsou zařazeni nejenom do kategorie plebsu, ale i k těm, kdo volí zlo (zosobněné v pojmu lži). V rámci svojí morální a sociální nadřazenosti se tedy tato část společnosti řadí k těm, kdo nevolili lež (zlo) a cítí se logicky předurčeni být na té správné straně dobra a ostentativně pohrdat těmi druhými. Zeman „lže“, Kalousek a warzenberg jen „mystifikují“

Sch-

Zvláštní místo lži ve spojení se Zemanem v rámci povolební hysterie si zaslouží pozornost. Například zpravodajský server Lidových novin určil za milníky prezidentské kampaně „lži, sudetskou notu a strašení Kalouskem“ (ZDE). Nechyběly ani titulky jako „Zeman se prolhal na Hrad“ (ZDE a dále v jiném podání ZDE), nebo návrh známky, kde její autor proklamuje, že „Lež a nenávist zvítězila nad pravdou a láskou.“ (ZDE). Nic z toho ale nevysvětluje, proč Zeman nakonec vyhrál. Skutečně je to tak jednoduché, že vyhrál proto, že lhal? Nebo vyhrál spíš přesto, že lhal? Kolik různých alternativních vysvětlení může vlastně obsahovat ono přesto?A co když nelhal, jen se dopouštěl pod tlakem kampaně věcných chyb? Lež je vědomá nepravda a nikdo nepředložil důkazy, že se Zeman dopouštěl šíření vědomých nepravd. Zamlžení rozdílu mezi nepravdou a lží bylo neseriozně zneužito proti Zemanovi.

Na strunu „lži“ zahrál sám Zemanův protikandidát Schwarzenberg, když prohlásil, že volby vyhrála lež, čímž zase v duchu politického surrealismu odvedl pozornost od skutečných příčin své porážky a reality české politiky, ve které má lež, respektive „mystifikace“, jak ji překřtil ministr Kalousek, svoje pevné a nezastupitelné místo.

strana 14

ORL číslo 2013­2 Ostatně i tady se objevuje nerovnost a dvojí metr české společnosti a jejích médií. Pravicový politik M. Kalousek mystifikuje, zatímco levicový politik Zeman prostě lže.

To, že je mystifikující ministr ve vládě a rozhoduje o tom, jakým směrem se bude tato země ubírat, ale nikoho nepobuřuje. Sociální sítě a média tím nežijí. Nezajímá je samozřejmě ani výpovědní hodnota toho, že slušný Karel Schwarzenberg s takovým politikem ochotně spolupracuje. A i kdyby, tak by za to nakonec asi mohl zase Miloš Zeman, protože to on a jeho vláda údajně rozšířila politickou korupci a je to nejspíš i on, kdo začal v politice lhát. Průhledná snaha o monopolizaci demokracie pravicí

Zemanova „lež a nenávist“ je průhlednou snahou o další monopolizaci demokracie tentokrát s pomocí symbolu sametové revoluce Václava Havla. Pravice si mytologizovaného Havla samozřejmě dávno přivlastnila a nyní se ho snaží využít k difamaci a zpochybnění prvního levicového prezidenta České republiky. Na druhou stranu je určitá forma srovnání mezi Havlem a Zemanem pochopitelná i proto, že se jednalo o první přímou volbu prezidenta, se kterou se ale zřejmě spojovala jiná očekávání než ta, která může naplnit kariérní politik. Takové srovnání ale mohlo mít mnohem kultivovanější a informovanější podobu, než to, kterého jsme tu svědky. Představa o „morální autoritě“ prezidenta je monarchistická

Požadavek morální autority je v případě prezidenta republiky v jistém smyslu logický. Nicméně je v podstatě zase odtržený od politické reality, tedy od toho, jakým způsobem se politika dělá a do jaké míry v ní má morálka svoje místo. Většina těchto věrozvěstů morálky nechce nebo neumí pochopit, že prezident jako kariérní politik prostě nemůže odpovídat ideálnímu typu morální autority. Tomu mohl odpovídat snad jenom Václav Havel, který nepřišel do funkce jako následek praktické politiky,

ale v důsledku změny režimu. Představa o morální autoritě prezidenta je v kontextu reálné politiky, a nyní i přímé volby, už spíše reliktem konstituční monarchie, ve které byl panovník oddělen od praktické politiky a měl jen symbolickou roli. Prezident Klaus i zvolený prezident Zeman jsou ale oba spolutvůrci a produkty politického prostředí, které v České republice existuje, tak jak bylo nastaveno po roce 1989. Ani jeden neexistuje mimo ně. Hodnocení obou dvou by mělo být také hodnocením celkového politického kontextu tzv. postkomunistické transformace, kterému se pořád vyhýbáme. Zneužité kategorie „lež“ a „zlo“ nahrazují hodnotovou prázdnost české společnosti

Takto použité kategorie jako lež a zlo suplují hodnotovou prázdnost naší společnosti, která byla v posledních dvaceti letech převálcována importovanou kulturou konzumerismu a utopickou představou o tom, že trh nám zaručí nekonečný blahobyt. Ten se samozřejmě nekoná a výsledkem je nereflektovaná a potlačená frustrace kompenzovaná například v podobě této prezidentské kampaně a povolební mediální hysterie.

Defektně pojatá demokracie a paternalistická média teď dělají ze Zemana obětního beránka, ztělesnění všeho negativního, co v české politice existuje a na čem se v posledních dvaceti letech svorně podíleli politici levice stejně jako politici pravice, ale s čím si prostě a jednoduše nevíme rady.

Budu se opakovat, ale pochybuji o tom, že tato hysterická kampaň povede k nějaké konkrétní katarzi. Je jen dalším útěkem od reálných problémů, jako jsou korupce, pojetí politiky jako soukromého byznysu, nekompetentnost řady politiků, nedostatečná demokratická kontrola a faktická nezodpovědnost politiků vůči svým voličům, jednostranná a neprofesionální média, nejasný vztah k EU, neexistence koncepce směřování země atp. atp. Je ale zároveň útěkem, který prozrazuje, že česká

demokracie je nemocná a že samoléčba pořád nezabírá.

http://blisty.cz/art/67325.html

Demokracie jako překážka rozvoje kapitalismu Ilona Švihlíková

Je zajímavé sledovat, jak se kapitalismus a demokracie rétoricky chápou jako neoddělitelná dvojčata. Každý, kdo si dovolí krizovat systém (tj. socio-ekonomický systém – kapitalismus), bývá zároveň obviněn z toho, že chce odstranit demokracii (u které se ani politologové neshodnou, jestli je režimem, nebo ideologií) a „vrátit nás před listopad“. Slovní ekvilibristika přitom zakrývá, že kapitalismus si v minulosti (ať již dávnější, či méně dávné – Pinochetovo Chile, např.) bez demokracie docela dobře vystačil.

Za hlavní znaky kapitalismu je možno považovat: dominanci soukromého vlastnictví, zisk jako hlavní faktor motivace a námezdní práci. Na rozdíl od často používaného eufemismu „tržní hospodářství“, které má podstatu kapitalismu zastřít, není trh hlavní znakem tohoto systému. Naopak, v současné době se silní aktéři dokáži trhu vyhnout (nadnárodní firmy). 1/3 toků mezinárodního obchodu zboží probíhá uvnitř nadnárodních firem (v síti matka – dcera, dcery navzájem, často za umělé, tzv. vnitropodnikové ceny), a druhá třetina pak mezi nadnárodními firmami.

Obvykle se nostalgicky vzpomíná na tzv. zlatá léta kapitalismu, která souvisejí jak s poválečnou obnovou v řadě zemí tzv. Západu, tak i s rozvíjením (byť v různých formách) sociálního státu. V období 50.-60. let se dařilo nejen politickým, ale také sociálním právům. Vysoký ekonomický růst (spojený s nízkou nestrana 15

ORL číslo 2013­2 zaměstnaností) umožňoval vyšší míru redistribuce, protože míra zisku byla i tak atraktivní. Nemluvě o tom, že většina ekonomických aktivit byla ovlivnitelná národním státem.

•

Parazitická. Tento typ souvisí jednak s poklesem míry zisku v reálné ekonomice a s následnou financializací ekonomiky a je úzce spojen i s tlakem na stát (dobývání renty). Do parazitické infrastruktury můžeme zahrnout téměř veškerou spekulaci (obzvláště deriváty), lichvu, exekuce (obzvláště v ČR) a celkově případy dobývání renty, kdy si soukromý sektor vynucuje pravidla na míru a dostává možnost privatizovat veřejný sektor (hospodaření s vodou, penzijní systém, v ČR doplňme zakázky na IT atd. Atd.)

•

Útěková. Tento typ infrastruktury umožňuje nenést odpovědnost za své činy, resp. přelévat zdroje tam, kam se to kapitálu hodí. Do této skupiny patří daňové ráje (zde kapitál získal celé kvazi-státy pro své zájmy), extenzivní bankovní tajemství. Patří sem ale i možnost vnitropodnikových cen a s tím související tzv. daňové optimalizace, kterou tak rády využívají nadnárodní firmy. Vzpomeňme na pýchu šéfa Googlu, který v Británii neplatí žádné daně a nazývá to „tím pravým kapitalismem.“ ZDE

•

Trestající. Tato infrastruktura existuje jednak, aby potrestala státy, které by snad nevytvořily kapitálu dostatečně dobré podmínky, jednak jako Damoklův meč, který se nad státy bude stále vznášet a starat se o to, aby nehledě na politické zaměření pracovaly pro kapitál a nikoliv proti němu. Do trestající infrastruktury můžeme zařadit žebříčky konkurenceschopnosti, tvořené, mimo jiné, na základě „názorů“ manažerů nadnárodních firem a fondů a jim také určených. Mantra konkurenceschopnosti (která je rovněž v soupisu článků, na něž se míním vrhnout v roce 2013) podpořená jedinými správnými radami (které jsou navíc dosti často

Jenže, tato situace už pryč, a to od 70. let s rozkvětem a posléze drtivou dominancí neoliberální ideologie.

Není žádná náhoda, že od 70. let se ekonomika zemí Západu dostává do problémů a růstové míry (a ani nezaměstnanost) se na úroveň blahobytných 50. a 60. let už nikdy nedostanou. Podle konceptu Kondratěvových vln se Západ dostává do dolní fáze vlny, tj. ekonomického poklesu. Aplikace pracovněúsporných technologií vyostřuje vztah kapitál-práce silně ve prospěch kapitálu. Není již potřeba brát ohledy na práci, protože se dostává stále silněji do pozice marginalizovaného faktoru. Začínají růst počty těch, (jak trefně vystihuje prof. Keller), kteří kapitálu už ani nestojí za to, aby je vykořisťoval. Klesající míra zisku naopak vede ke vzniku několika typů infrastruktur, které mají i své mocné instituce. Kapitál překračuje hranice, neboť mu to umožňuje technologie (a neoliberální ideologie to zdůvodňuje a podporuje), navíc si to vynucuje i objektivní ekonomická situace, která tlačí na pokles nákladů. Během desetiletí se převrací mocenské vztahy (stát – firma) a kapitál používá i na státy staletími ověřenou taktiku rozděl a panuj, např. ve vztahu k přesunu výrob (dceřiných společností) a s tím aplikací „té správné“ politiky. Odstranění překážek kapitálu (liberalizace), na kterou tolik tlačil Mezinárodní měnový fond, dává kapitálu obrovskou moc: zmizet a nenést následky svých činů. Jednou ze zásadních dimenzí moci v éře globalizace je právě schopnost utéci a nemít žádnou odpovědnost. (čemuž se budu podrobněji věnovat v dalším článku i s tím, že oproti níže uvedenému působení kapitálu existují určité rezistentní mechanismy).

Kapitál si vytvořil následující infrastruktury:

v rozporu), resp. faktorem podmíněnosti úvěrů a pomoci institucí jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka funguje pro kapitál nesmírně efektivně. „Správná země“ musí mít vše liberalizováno, malý stát, který ale (z čeho?) dokáže financovat školství, a vědu a výzkum, dálnice ( s tím neradno kapitál otravovat, půjde jen tam, kde to dostane zdarma) a poskytovat investiční pobídky a samozřejmě snad probůh nechtít od nadnárodní firmy žádné daně, nebo něco podobného ošklivého. Pokud stát „zlobí“, je možno použít kombinaci útěkové a parazitické složky, přispět ke krizi (finanční či dluhové), kdy zemi nezbude nic jiného než akceptovat podmínky MMF, který už ji jasně dá najevo, co je to ta jediná správná politika. Dalším důležitým prvkem v trestající infrastruktuře jsou samozřejmě ratingové agentury (napojené na infrastrukturu útěkovou i parazitickou), které vydávají signály a varování zemím, které by si snad „chtěly moc vyskakovat.“ Na znamení finančních trhů mohou agentury (ty hlavní jsou tři, jedná se tedy o oligopolní trh) snížit rating, který vede k nárůstu spreadu u CDS, což zase vede k větším nákladům na (re)financování veřejného dluhu, a tím vytváří sebesplňující se proroctví defaultu země.

Kapitálu nestačí, že stát tuneluje a ničí sociální dimenzi tím, že nutí státy, aby si konkurovaly. Rozpor reálné moci (finanční) a politické legitimity je drtivý a se současnou Velkou recesí a evropskou dluhovou krizí dobře pozorovatelný. Vzpomeňme, jak dopadl Papandreu, když se tváří v tvář tvrdým škrtacím opatřením chtěl obrátit na řecký lid v referendu.

Tato mocná infrastruktura dokáže strana 16

ORL číslo 2013­2 zničit jakoukoliv volbu lidu. Nejpřesněji to vyjadřuje nechvalně proslulý výrok M. Thatcherové: there is no alternative. I dnes se zdá, že není jiné alternativy, než „obnovit důvěru finančních trhů“ (což je ve skutečnosti několik mocných finančních skupin, obvykle vedených Goldman Sachs, který si své bývalé zaměstnance rozptyluje po Evropě i USA ve funkcích ministrů, prezidentů či guvernérů centrálních bank.)

Famózní vlastností kapitálu je, že dokáže (téměř) každou situaci i krizi využít ve svůj vlastní prospěch. Jen k posílení tlaku na rozvoj infrastruktury (viz výše), resp. k pro něj žádoucí redistribuci bohatství (a přesunu dluhů), což dobře ukazuje dluhová krize v eurozóně.

Dostáváme se do paradoxní situace, kterou by nevymyslel ani Orwell. Na jedné straně uniformní shoda nad tím, že demokracie je „správná“, ba co víc, tak správná, že budeme (jako Západ) hodnotit ostatní země, jestli jsou dost demokratické a budeme jim případně i na raketách dlouhého doletu a na dronech tuto demokracii vyvážet. Na straně druhé je pak plnění přání lidu ocejchováno jako populismus. „Reformy jsou nutné a nezbytné“, slýcháváme denně. Lid nechápe dobro škrtů. Lid si žil nad poměry a bude finančními trhy (fungujícími jako určitá božstva) po zásluze potrestán. Volba lidu, zdá se, stále více postrádá smyslu, „ať u moci je ten, či ten, tak dostane koštětem…“

Pokud se přeci jen nějaký politik pokusí mocné trojité infrastruktuře postavit, příp. reflektuje přání občanů, je označen buď jako diktátor (má-li jeho země ropu), případně mírněji jako populista. Demokracie jako lincolnovské „vláda lidu, lidem a pro lid“ je zkrátka ta nejlepší, když se pokud možno tomu lidu nenaslouchá vůbec, protože není zodpovědný, chce mít sociální jistoty (a nechápe, že jistoty mohou mít jen finančníci v bonusech), a dokonce by drze požadoval, aby fungovala spravedlnost (která je jen pro ty, co si zaplatí, a když i to selže, tak se přispěchá s amnestií tzv. na míru).

EU reaguje na tlak kapitálové infrastruktury tím, jakým způsobem přijímá závazné dokumenty a co v nich je. Zásadní principy hospodářské a sociální politiky (Fiskální kompakt) má podobu mezivládní dohody, takže lid se prostě přímo vyjadřovat nemůže. Navíc fiskální kompakt institucionalizuje kapitálovou infrastrukturu tím, že plnění příkazů kapitálu vsazuje rovnou do zákona, resp. přímo do ústav (!) členských zemí.

Potlačování demokratického rozhodování neprobíhá jen „objektivně“, tedy tím, jak si kapitál nastavil infrastrukturu ekonomické a tím i politické moci. Jedním ze skrývacích manévrů je „volání po odbornících“, na které (překvapivě?) slyší poměrně dost občanů. Technokratismus, o kterém snil von Hayek (a který chtěl nezaměstnaným sebrat volební právo) je v módě. Je potřeba znovu a znovu vysvětlovat, že každá otázka může být politikum, že každá v sobě skrývá určitý hodnotový soud. A co víc: především v českém prostředí je potřeba oživit umrtvenou politickou ekonomii, která vymizela z výuky i literatury. Místo ní nastupuje neoliberální patvar, který vydává odbory za nátlakovou skupinu mající na starosti svůj zájem (a co je na tom ksakru špatného hájit svůj zájem?), zatímco finanční trhy jsou stavěny na jakýsi vyšší objektivní piedestal. Co pro finanční trhy dobré jest, od Boha jest, šlo by napsat. Student ekonomie se dokonce ani nedozví, že i tyto subjekty mají pravda své zájmy a také páky jak je prosadit (resp. zemím nanutit). Popis a scholastika (je to tak a tak), ale už bez otázek: proč to tak je, kde se to vzalo a KOMU to prospívá, tak vypadá česká „odborná“ ekonomická literatura.

Centrální banky se již před lety staly předvojem této politiky se svým konceptem tzv. nezávislosti. Není divu, že kritická (ale i konstruktivní) Stiglitzova zpráva nabádá, aby se centrální banky staly integrální součástí demokratického rozhodování a nesly odpovědnost za své kroky, včetně vnímání hospodářské politiky podstatně šířeji než jen v rámci inflačního cílování.

Tlak kapitálu v krizi je bitvou o zbývající zdroje. A není potřeba brát ohledy na pracovní sílu, která už z hlediska ekonomického není příliš potřeba (v případě finančních trhů už ani jako zadlužený spotřebitel). Přeci jen ale krize přináší pro kapitál určité ohrožení: prozření lidu. Propaganda už tolik nefunguje, protože ji může přebít reálná sociální situace, která vede k demonstracím, nepokojům a co je pro kapitál nejděsivější: hledání alternativ MIMO systém.

Neoliberální kapitalismus DEMOKRACII, kterou můžeme v nejširším pojetí chápat jako právo volby, nepotřebuje. Ba co víc, demokracie ohrožuje jeho hegemonii a jeho infrastrukturu, kterou si pracně během posledních cca třech dekád vytvořil.

Současný neoliberální kapitalismus má totalitní povahu a je proto s demokracií nekompatibilní a bude se ji snažit (i za pomoci autoritářských fašizoidních režimů) odstranit, jako poslední překážku svého nekonečného rozvoje.

Distribuce státního bohatství v USA Ekonomická nerovnováha a krize má i politické důsledky. Jako ve 30. letech, kdy vznikl fašismus.

Minulý článek analýz pod názvem Báječná léta jednoho procenta komentoval nerovnoměrné rozdělení bohatství v USA, nejvyšší od roku 1928. Nyní se podívejte na výsledný graf, který ukazuje zisk z koupeného státu.

strana 17

ORL číslo 2013­2 rovým svazům zastupovat jejich neodborově organizované kolegy (vyznačeno modře).

Tzv. Piketty-Saez data ukazují velmi názorně, že ono jedno procento získalo díky svému politickému vlivu na daňovou politiku státu naprosto nezaslouženě největší podíl z růstu národního důchodu. A jak svého vlivu fakticky využívají? Na to se podívejte na tuto zajímavou tabulku, která ukazuje rozdíly mezi jednotlivými příjmovými skupinami. Čím modřejší barva, tím je společnost polarizovanější na chudé a bohaté.

Nyní se podívejte na mapu států vedených republikány, kteří veřejně odmítli účast na povinném pojištění financovaném z 90 % federální vládou (tzv. Obamacare). Tyto státy jsou vyznačeny červeně.

Jedním pohledem je vidět, že mnohé státy USA (i když ne všechny) v sobě koncentrují typické znaky 30. let, kdy začínal fašismus: nerovnoměrné rozdělení bohatství;

Ve všech státech USA je průměrný příjem 20 % nejbohatších domácností 8 x větší, než byl u těch nejchudších. Státy jako New Mexico, Arizona, California, Georgia, New York, Louisiana, Texas, Massachusetts, Illinois a Mississippi vykazují největší rozdíly. A nyní se podívejte na starší článek Korporátní fašismus překresluje mapu USA, kde najdete sérii map podle politické aktivity. Na obrázku vidíte mapu států, které cíleně oslabily pozici odborů tím, že zrušily zákon, který finančně umožňoval odbo-

útok na odborové hnutí a oslabení sektoru s trvalou zaměstnaností a státními benefity (učitelé, lékaři, policisté atd); ideologie masírující ty nejchudší ideologickým lhaním o tom, že je zachrání "méně státu" a tím i méně lékařské péče, sociálního zabezpečení atd. No a nakonec přijde očekávaný Zachránce a slíbí těmto lidem modré z nebe. Jako někteří kandidáti v českých prezidentských volbách.

strana 18

ORL číslo 2013­2 Jihlavské katakomby

huštění zástavby, především v okolí dnešního Masarykova náměstí. Zejména prosperujícím řemeslníkům se začalo nedostávat skladových prostor a jejich jedinou možností bylo vydat se budovat nová úložiště svých produktů i surovin dolů, pod

Sklepy, sklady, komunikace, kanalizace, úkryt, obydlí a snad i brána do jiného prostoru. Tím vším bylo pro různé lidi v různých dobách rozsáhlé a unikátní jihlavské podzemí. V dobách jiných bylo téměř zapomenuto a zasypáno odpadem. Dnes je jeho malá část technickou a historickou památkou, kterou je možné za mírný poplatek navštívit.

Existují sklepy u domů, krypty pod církevními stavbami, kanalizační stoky, důlní a odvodňovací štoly a možná i tajné únikové chodby ze středověkých hradů či opevněných kostelů. Snad existují i desítky kilometrů dlouhé podzemní dálnice, spojující v minulosti města a kláštery či obrovské sály v nitru hor, kde na svou chvíli čeká spásné vojsko. Snad opravdu existují, jen je v současné době nějak nemůžeme najít. Existují však i podzemí, jejichž existence je nezpochybnitelná, jejichž rozsah, provedení a důmyslnost bere dech a navíc některá z nich můžeme dokonce i osobně navštívit. Jedním takovým podpovrchovým samostatným světem jsou i katakomby pod městem uprostřed Vysočiny. Zrod jihlavského podzemí

Jihlava vznikla s objevem ložisek stříbrných rud v 1. polovině 13. století, u soutoku řeky Jihlavy a říčky Jihlávky, na místě původní malé slovanské osady ze století 12. Díky okolnímu nerostnému bohatství královské horní město rychle rostlo a vzkvétalo. Bylo obehnáno pevnými hradbami, život lidí byl usměrňován nejen městským právem, ale i horním zákoníkem.

S přírůstkem obyvatel v limitovaném prostoru pak došlo k značnému za-

zemský povrch. Vznikající sklípky a sklepy se rychle plnily potravinami, obilím, pivem a vínem, později pak, ve 14. století, když došlo po útlumu těžby stříbrných rud k velkému rozvoji soukenictví i suknem. Sklepy byly postupně rozšiřovány, vznikala další podzemní patra pod patry stávajícími. Horníci místo stříbra kutali rozsáhlé podzemní prostory a vyrubaný kámen byl pravděpodobně použit na stavbu hradební zdi, obepínající město. Zatímco prostory sklepů, zejména jejich nejvrchnější patra, mající zpočátku většinou tvar jednoramenného či dvouramenného kříže, striktně kopírovala půdorys budov, pod kterými byla hloubena, skladovací chodby již vybíhaly pod dvorky, či později pod ulice a náměstí. Dále docházelo k jejich vzájemnému propojování a rozšiřování do dalšího okolního prostoru, čímž vznikl rozsáhlý systém podzemních chodeb, ale i místností a větších sálů.

ceni propustit velké množství horníků. Jejich služeb vzápětí využili bohatí měšťané, kteří si je najali právě na kutání podzemních skladovacích prostor. Víme, že horníci hloubící jihlavské podzemí pracovali na tři osmihodinové směny pět dní v týdnu. Ranní směna začínala ve čtyři hodiny, odpolední ve dvanáct a noční ve dvacet. Pokud to bylo možné, rubala se měkčí hornina odshora od stropu špičákem či krumpáčem. Tvrdá hornina se pak uvolňovala ohněm. Skála rozžhavená na čelbě zapálenou dřevěnou hranicí popraskala, když se prudce ochladila vodou s přimíchaným octem. „Želízkem a mlátkem“ pak horníci pukliny dále rozšiřovali, odlamovali kousky horniny a kámen postupně zdolávali. Nešlo zrovna o závratnou rychlost. Chodbu o profilu 1 x 2 metry se jim takto dařilo prodloužit jen o 2 – 2,5 cm denně! Přesto ale objem vyrubaného pomalu rostl. Do rulového jihlavského podloží se horníkům nakonec do konce 16. století podařilo vyhloubit labyrint zcela ojedinělého rozsahu. Plocha podzemních prostor je odhadována na 50 000 m čtverečních, celková délka chodeb pak na 25 km. Staré písemnosti však uvádějí, že v období plného využívání katakomb, před zhroucením některých úseků, zavážením a sanacemi, měly chodby celkovou délku dokonce 56 km. Pod povrchem města vznikl jeden velký tzv. ucelený labyrint o délce chodeb asi 19 km a několik menších tzv. lokálních úseků o délce maximálně 6 km. Jihlavské podzemí se nakonec pod nejvýznamnějšími měšťanskými domy rozrostlo do čtyř pater, dosahujících do hloubky až 22 metrů pod úroveň terénu.

Důmyslný podzemní labyrint

K rozmachu hloubení jihlavského podzemí napomohla i u nás poněkud nezvyklá událost. 5 a 6.8.1328 postihlo jihlavsko zemětřesení, které poškodilo mnoho stříbrných dolů v okolí města. Peněz na obnovu těžby se nedostávalo a tak byli těžaři nustrana 19

ORL číslo 2013­2 motorem byl průvan, živený na povrch vedoucími komíny. Dodnes se přesně neví, jakou technologií a zda z povrchu či z chodeb byly tyto komíny o průměru někdy jen 20 cm raženy. Některé byly velké, čtvercové, cihlami obezděné, jiné malé, neobezděné, čtvercové či kruhové. Komíny ústily na povrch kamennými ventilačními uzávěry, zasazenými do dlažby ulic a náměstí. Šlo o 60 cm široké, čtvercové dlaždice, či o kulaté vypouklé desky s kruhovým otvorem uprostřed, jenž byl kryt křížovým či hvězdicovým želízkem. První patro sklepů leží v hloubce 1 – 4 metrů pod zemí, druhé 4 – 7 a třetí 6 – 12. Třetí a čtvrté patro je dnes trvale zatopeno. Spojovací a skladovací chodby měly obvykle výšku 1,8 – 2,6 metrů, šířku pak 2 – 2,5 metru. Některé méně stabilní úseky podzemí byly v 17. století zpevněny cihelnými pásy, čímž se profil těchto chodeb často zmenšil až na polovinu. Ze skladovacích chodeb odbočovaly do stran 1 – 3 metry hluboké rozrážky – lochy, určené k uložení skladovaných komodit.

Skladovací a spojovací chodby, z nichž nejdelší má 200 metrů, měly někdy hliněnou podlahu, jindy byly dlážděné, opatřené drenážním kanálkem, situovaným ke středové podélné ose, mírně se svažující podlahy. Kanálek byl zpevněný a přikrytý plochými kameny. Do kanálku se sbírala voda vysrážená ze stěn, nateklá do podzemí odvětrávacími komíny, či pocházející z pramenů podzemních studní. Takto z chodeb sebraná vlhkost pak byla odváděna do odvodňovacích štol. Ty byly obvykle 60 – 70 cm široké a metr, či metr a půl vysoké. Chodby třetího patra kanálky neměly a voda volně stékala po podlaze do nejnižšího místa chodeb, kde byly vyhloubeny vsakovací jámy. Z nich se voda ztrácela po přirozených skalních puklinách.

Rozšiřujícímu se podzemí časem přestalo postačovat odvětrávání ze sklepních místností a v katakombách se začaly hromadit nebezpečné plyny. Přísun čerstvého vzduchu do chodeb bylo nutné zajistit ventilačním systémem, jehož samovolným

Součástí podzemního systému se stalo i 210 studní, hloubených často přímo ze samotných chodeb a sklepů a jen odtud také dostupných. Studny byly situovány většinou u vstupního schodiště, či v bočních výklencích. Nad studní mohla být proražena šachta až do horního sklepního patra, kde byl upevněn vrátek. Měšťané tak měli zdroj vody dobře chráněn pod vlastním domem. Sklepy a chodby doplňovala hustá síť kanalizačních a odvodňovacích štol, ústících do hradebního příkopu, říčky Jihlávky či Koželužského potoka. S propojením skladových prostor v dlouhé komunikace, s vyhloubením „skrytých“ studní a vyvedením důmyslného odvětrávání, logicky souvisí i další funkce, pro kterou bylo jihlavské podzemí upraveno a využíváno. Civilním obyvatelům města poskytovalo účinnou ochranu a skrýš před vnějším nebezpečím.

Podzemí jako úkryt

Je známo, že již v roce 1421 posloužily katakomby protihusitské a převážně německé Jihlavy jako úkryt pokladu Sedleckého kláštera, který se právě chystaly vyplenit husitská vojska.

V případě obléhání Jihlavy a při hrozbě jejího odstřelování z děl či dobytí, mohli lidé přes sklepy sestoupit do podzemního systému, kde měli vše, co nutně potřebovali k delšímu přežívání a kde také mohli ukrýt to nejcennější ze svého majetku. Ústí odvodňovacích štol pak byla bezpečně uzavřena, vstupy do sklepů zamaskovány. Únikové chodby, ústící v několika směrech daleko za městskými hradbami, umožňovaly jihlavanům opustit nepozorovaně město v případě, že se blížilo obsazení jejich domovů a odhalení vstupů do podzemí. Tyto chodby, z nichž pět se zachovalo dodnes, dovolovaly lidem bezpečně opustit město třeba i v případě, když ulice Jihlavy zachvátil požár. Roku 1523 se několika veselým a hlavně opilým ženám jihlavských kloboučníků skutečně podařilo při smažení koblih založit požár, jemuž padlo za oběť 90% všech domů ve městě. Po této pohromě našli mnozí z postižených právě v jihlavském podzemí přechodný příbytek, v kterém u nouzových topenišť přežívali i tři čtvrtě roku.

V roce 1645 byla Jihlava obsazena švédskou armádou. Celé město se po přiblížení skandinávského vojska už chystalo na dlouhé obléhání a tuhé boje, obyvatelé se stěhovali do katakomb. Hradbami obehnaná pevnost ale nakonec padla bez jediného výstřelu, díky opomenutí či zradě kohosi, kdo nezvedl padací most u Špitálské brány. Švédové se pak ve snadno získaném městě chtěli udržet za každou cenu a snažili se proto všemožně zdokonalit stávající opevnění. Bourali domy na předměstí, stavěli předsunuté pásmo hvězdicových valů s baštami a podzemními kasematy. Právě hloubení těchto spojovacích komunikací mezi jednotlivými valy a baštami si vyžádalo velké množství lidských životů mužů, žen i dětí, kteří sem byli Švédy nastrana 20

ORL číslo 2013­2 hnáni na nucené práce. Když pak o dva roky později Jihlavu oblehlo císařské vojsko, byli to právě seveřané, kteří využívali původních tajných únikových chodeb k tomu, aby se tudy nepozorovaně z města vytratili jejich poslové. Nejznámější podzemní úniková chodba nese od těch dob jméno „Švédská“.

Zejména pak po skončení třicetileté války pocítili obyvatelé Jihlavy potřebu se proti nebezpečí zvenčí napříště ještě lépe chránit. Pospojovány byly další samostatné úseky podzemí, labyrint byl důmyslně napojen na únikové chodby a opatřen skrytými pastmi i slepými chodbami pro zmatení nezvaných návštěvníků. Jen několik povolaných lidí znalo v těch dobách celý podzemní komplex. Tito strážci podzemí pravidelně procházeli celý labyrint, kontrolovali jeho stav a zajišťovali potřebné opravy. Řemeslníky, vykonávající tyto práce, vodili strážci na jejich pracoviště tou nejkratší možnou cestou a dohlíželi na to, aby nebyli schopni se v podzemí sami orientovat.

Za napoleonských válek skryli někteří měšťané do katakomb své veškeré peníze a šperky. Když pak francouzské vojsko skutečně roku 1805 Jihlavu obsadilo, srazilo ji na kolena nikoliv bezuzdným drancováním, jak obyvatelé očekávali, ale epidemií cholery. Mnozí z těch, kteří své poklady bezpečně ukryli do podzemí, během epidemie zemřeli a do hrobu sebou vzali i tajemství úkrytu svého majetku. Někde v katakombách se tak prý dodnes skrývají poklady bohatých měšťanů. Katakomby v ohrožení

Katakomby přestaly být využívány k obranným účelům již po roce 1783, kdy byla za císaře Josefa II. zrušena jihlavská městská pevnost. Ve stejné době pomalu končilo i jejich využití jako skladovacích prostor a to znamenalo konec jejich původní podoby a rozsahu. Podzemí přestalo být pravidelně udržováno a začalo chátrat. Nečistily se odvodňovací kanály, chodby byly přehrazeny zazdívkami, často přerušujícími odtokové žlábky. Při předláždění ulic byly odstraněny

mnohé ventilační uzávěry, zasypány větrací komíny. V chodbách začala stoupat vzdušná vlhkost, hromadily se tu plyny. Část katakomb zaplavila neodtékající voda, skála erodovala, stěny chodeb se začaly hroutit. V 19. století bylo podzemí zaváženo stavebním odpadem, narušováno výstavbou vodovodu a plynového potrubí.

chodeb byl trestný a jejich nově vypracované situační plány ležely bezpečně uschovány na velitelství ČSLA a STB.

Během století páry ochabl téměř veškerý zájem o jihlavské podzemí. Rozpadajícími se opuštěnými, ztichlými a temnými chodbami se v těch dobách plížili jen hledači pokladů a zlodějíčci, pátrající po nezajištěném vstupu do sklepa či domu. Obranou majitelů domů proti takovým nezvaným návštěvám pak byly další zazdívky, další nezdravá přerušení podzemních komplexů. Teprve počátkem století 20. se někteří lidé znovu začali zajímat o to, co se to vlastně skrývá pod městskou dlažbou. Podnikaly se první pátrací výpravy, zkoumající zapomenuté chodby, poprvé se pod zem v Jihlavě podívali i turisté.

Nezbývalo, než jihlavské podzemí důkladně prozkoumat, zmapovat a poté zpevnit a zajistit. Kartografové vedení ing. Myškou následně zakreslily dostupné prostory, geologický průzkum prověřil stav všech chodeb, šachet, místností a výklenků. Do zatopených částí pronikli potápěči, aby zjistili stav těchto prostor. Byl to velmi obtížný úkol. Zvířený kal neprosvítila ani nejsilnější lampa, v úzkých chodbách se nedalo otočit ani vynořit a mezi nestabilními stěnami stále hrozily závaly. Voda ze zatopených chodeb byla poté odčerpána, aby mohly být zakresleny jejich plány. Pak bohužel přišel samotný sanační zásah, při němž byla za 80 miliónů korun většina podzemních prostor „ošetřena“ betonáží. Tímto počinem se na polovinu snížil profil chodeb, zcela zničena byla historická podoba 95% tehdy známých katakomb. Smrtelného obalení betonem byla ušetřena jen malá část labyrintu pod Okresní knihovnou, která měla být i nadále využívána jako turistická atrakce. Přesto i zde došlo k necitlivému zpevnění betonovými pilíři, pod tvrdou šedou hmotou navždy zmizely cihlami dlážděné podlahy i původní odtokové kanálky. Jen zde je však dnes možné alespoň částečně vidět katakomby tak, jak vypadaly v dávné minulosti.

K dalšímu přerušování chodeb však docházelo i za první republiky. Za 2. světové války byly zazdívány mnohé sklepní vstupy do podzemí, neboť Němci měli strach z partyzánů. Katakombám se ale v tomto období načas vrátila jejich ochranná funkce, když byly jejich části upraveny na protiletecké kryty. Na konci války pak někteří Němci využili středověkého komplexu k ukrytí před do města vstupující Rudou armádou. Po roce 1948, v období stupňujícího se napětí studené války, se podzemní chodby staly tajnými a nedostupnými, neboť se začalo počítat s jejich využitím jako krytů civilní obrany. Vstup do

V roce 1957 do krátkého úseku jihlavských katakomb znovu vstoupili v rámci organizované prohlídky turisté a od tohoto data, dá se říci, začalo být podzemí vnímáno také jako technická a historická památka. O pět let později však došlo k nepříjemné situaci, kdy po vydatných jarních deštích a zatopení velké části prozatím ještě suché části labyrintu, erozí narušená hornina začala ve velkém rozsahu povolovat a ohrožovat statiku samotné městské zástavby, včetně historického jádra. Několik domů pokleslo v základech, po propadu klenby se zřítilo průčelí dvou budov. V Husově ulici se do katakomb propadly nákladní automobily.

strana 21

ORL číslo 2013­2 Jihlavské podzemí dál ohrožují nové, svými základy se hluboko do země nořící stavební aktivity v historické části města. Přesto snad již alespoň část této vzácné památky zůstane do budoucna zachována a odborně udržována. Tajemství a turisté

Pro veřejnost je dnes přístupná asi 200 metrů dlouhá část podzemního systému, zvaná Starý okruh. Je sem zavedeno elektrické osvětlení, teplota od 8 do 12°C a vzdušná vlhkost okolo 95%. Prohlídková trasa vede chodbami dochovanými v „téměř“ původním stavu pod Okresní knihovnou a vede i Svítivkou – chodbou opředenou několika tajemstvími. O jihlavském podzemí se traduje několik pověstí a legend, které návštěvě katakomb přidávají tolik žádanou příměs neznámého a záhadného. Jsou to příběhy z dávné minulosti i podivné zážitky zcela současné. Mezi největší lákadla jihlavského Starého okruhu patří tzv. Svítivka.

Jde o krátký, cihlami vyklenutý úsek chodby pod kostelem sv. Ignáce, v těsné blízkosti vstupního schodiště a Švédské únikové chodby, který po zhasnutí všech světel viditelně po nějakou dobu zeleně světélkuje. O původu světla se dlouho spekulovalo. Vzniklo mnoho teorií, více či méně fantastických. Mluvilo se o fosforu, prosakujícím sem z kostí mnichů nad chodbou pohřbených či o radioaktivních horninách. V podezření, že si jakýmsi světélkujícím nátěrem označila toto místo, jako vchod do bájné podzemní říše Agartha, je i nacistická okultní společnost Ahnenerbe. Ta prý snad dokonce za války přivedla do jihlavských katakomb spolu s německými vědci i skupinu Tibeťanů, aby tu hledali brány do jiných dimenzí, podzemních říší či tajemnou sílu vril, která by nacistům pomohla ovládnout svět.

Faktem zůstává, že za okupace sídlilo nad Starým okruhem nacistické velení a podzemí sloužilo jako protiletecký kryt. S tímto využitím katakomb by mohlo souviset složení malty, kterou byla Svítivka natřena. Jak

se nedávno zjistilo, nátěr obsahoval baryt a silný luminofor wurtzit, který byl používán do svítících barev s dlouhou dobou osvitu. Baryt pak sloužil u levnějších druhů luminoforů jako plnidlo. Německá firma IG Farben Leverkusen vyráběla v období 2. světové války světélkující barvu Leuchtgelb, obsahující obě v nátěru zjištěné látky. Navíc se tato barva hojně využívala k označování vchodů do protileteckých krytů, kde její luminiscenční vlastnost sloužila k lepší orientaci při vypnutí elektrického proudu. Záhada Svítivky zdá se byla vyřešena!? Jihlavské katakomby však skrývají i další tajemství, jak tvrdí mnozí jejich návštěvníci.

I při běžných pravidelných prohlídkách tu prý turisté slyší podivné hlasy, či kroky z míst, kde prokazatelně nikdo není. V temných koutech lochů vidí stát lidskou postavu, ze stěny do stěny prochází průvod podivných bytostí. Zřejmě největší pozornosti se ale těší mělká, nepravidelná prohlubeň ve stěně, v těsné blízkosti Svítivky. Kdysi tu někdo ze stěny chodby z neznámých důvodů odloupl kus kamene, po kterém tu zůstal zvláštní výklenek. Prý právě tady by měl být průchod do jiné dimenze, tady lidé zažívají velmi zvláštní, většinou nepříjemné pocity. Říká se, že toto místo je poznamenáno nějakou strašnou událostí z daleké minulosti, zde se turistům i různým badatelům zjevují stíny záhadných bytostí. Tady také reportér televizního pořadu Na vlastní oči Stanislav Motl o svatojánské noci 24. června 1997 natočil něco, co lze nazvat pohybujícím se stínem. Podle publicisty nemohla být tmavá silueta lidské postavy jeho vlastním stínem (světlo svítilo z boku), ani stínem jiné osoby, neboť přečkával té noci v jihlavském Starém okruhu zcela sám.

Šlo-li o návštěvu z jiné doby, z jiné dimenze, o ducha člověka marně hledajícího po smrti klid, nebo o pouhou skvrnu na zdi - těžko říci. Několik staletí staré podzemní chodby toho však bezesporu zažily již velmi mnoho a zcela jistě stále ještě skrývají netušená tajemství. Tady pod povrchem země lidé žili, umírali, skrývali se, pracovali a také hledali. Někteří poklady, jiní poznání. Možná

tu ale po sobě i něco nehmotného zanechali. Kdo ví?! Poslední kousek tohoto rozlehlého komplexu středověkého podzemí je i dnes možné navštívit a doufat, že se ze tmy za námi náhle ozvou kroky přicházející „odjinud“ a alespoň trochu nám zjitří dnešní dobou tak otupělou představivost.

K místu kde je možné zakoupit takový výlet do minulosti se dostanete z Masarykova náměstí Hlubokou ulicí. Vchod tamtéž. Příjemný zážitek!

http://www.moskyt.net/jihlavskekatakomby

Americký sen(video) Úspěch tohoto filmu v českém prostředí byl fenomenální. Na českém internetu je necelé dva roky a může se pochlubit více jak půl miliónem zhlédnutí. Je to proto, že přijatelnou formou vysvětluje základní principy, na kterých funguje „moderní“ peněžní uspořádání. Jeho velká přednost je i to, že film je svým obsahem i dost historicky věrný (snad až na důvody pro vraždu Kennedyho – ty budiž navždy předmětem spekulací). O vztahu nezdravého finančního uspořádání k českému daňovému poplatníkovi jsem psal při první publikaci Amerického snu na našem webu. Upozorňoval jsem na to, že ČNB drží přes 800 mld. Kč devizových rezerv v zahraničních měnách, které ztrácejí na hodnotě, když ECB a Fed tisknou masivně peníze. Celkově z toho za posledních 12 let vznikla enormní škoda přes 250 mld. Kč, které si nikdo nevšímá. Kdyby místo amerických dluhopisů ČNB nakupovala skutečné rezervy jako je zlato, tak bychom dneska mohli být za vodou. Hodnota zlata, které bychom by převyšovala celkový státní dluh. Posledních zbytku zlata (56t z celkových 70) se místo toho ČNB zbavila v roce 1997 a 1998, kdy cena zlata pohybovala okolo 300 dolarů za unci. strana 22

ORL číslo 2013­2 Dnes se pohybuje okolo 1700 dolarů za unci. To se stalo pod vedením Josefa Tošovského, kterého do ČNB dosadil Václav Havel. Josef Tošovský teď pracuje pro banku pro mezinárodní platby (BIS), což je ta samá banka, která Hitlerovi pomohla nás okrást o devizové rezervy před začátkem 2. světové války (viz Stanislav Motl: Kam zmizel zlatý poklad republiky nebo též dokument BBC Banking with Hitler – brzo u nás na youtube s titulky). ČNB tehdy prodej odůvodnila vtipně:

Šetření jako pohádka

„Při rozhodování o prodeji části svých zlatých rezerv dospěla bankovní rada ČNB k názoru, že současný objem zlata v devizových rezervách ČNB neodpovídá účelu držení devizových rezerv a historický výnos z investování zlata zaostává za alternativními výnosy jiných investic.“

Skutečnost, že se některé věci zdají být krajně nepravděpodobné, ještě neznamená, že nejsou. Tak kupříkladu: Jak pravděpodobné se vám zdá, že při přesazování fíkusu, který záhadně nějak není v té pravé kondici, naleznete v květináči místo kořenů zahrabanou reprobednu, kterou měsíc postrádáte? Mně to připadá jako relativně málo častý jev. Respektive, když už budu postrádat reprobednu, napadne mne podívat se třeba za skříň, ale nenapadne mne jít přesadit květiny. A přece i to se stává. Synek se dost možná domníval, že když zasadí jednu bednu, vyroste mu celá stereo souprava; nicméně ověřit tuto domněnku už zpětně není možné, neb měsíc je na jeho věk příliš dlouhá doba, takže své pohnutky zapomněl. Ať tak či onak, má životní filozofie, že nic není nemožné a ničemu se nemá smysl divit, byla opětovně potvrzena.

http://www.reformy.cz/zpravy/americ ky-sen-s-ceskym-dabingem-na-dvd/

Debatní klub: Ilona Švihlíková / Jiří Svoboda (proč je ČR kolonie)

A tudíž vůbec, ale vůbec nic překvapivého neshledávám ani na faktu, který by se mohl zdát krajně nepravděpodobný v zemi, která: •

http://youtu.be/YSRAKkDVGx0

se nachází v recesi, tedy v období poklesu ekonomiky, kdy je málo peněz na všechno,

•

má vládu rozpočtové odpovědnosti, která si jako svůj volební program stanovila konsolidaci veřejných financí,

•

bezostyšně tvrdí, že prý chce bojovat proti korupci,

•

a která soustavně tvrdí něco v tom smyslu, že „úspory na straně výdajů jsou větší než na straně příjmů“.

(Z čehož to poslední, je mimochodem blbost i logická, protože netuším, jak se dá „šetřit“ příjmy. Zvyšování daní zůstane vždycky jen zvyšováním daní a nikdy nebude šetřením.) A tím jen zdánlivě překvapivým faktem je, že objem veřejných zakázek v roce 2012 vzrostl ve srovnání s rokem 2011. Nárůst objemu vypsaných veřejných zakázek z 269,4 mld. na 294,1 mld. korun, tedy o 10 procent, těžko vysvětlíme nějakou berličkou typu inflace, protože inflace deseti procent loni zcela zjevně nedosahovala.

Zkrátka a dobře, jakkoliv se to zdá nepravděpodobné v době krize u vlády, která se snaží před veřejností vyrobit si mediální obraz ukazující, že dělá všechno pro zlepšení veřejných financí, faktem zůstává, že naprostý opak je pravdou a stát utrácí a zvyšuje veřejný dluh čím dál víc. A své rostoucí utrácení a rostoucí navyšování dluhu, který je hlavní příčinou hloubky stávající evropské hospodářské krize, si stát financuje zvyšováním daně z přidané hodnoty, zvýšením daní pro lidi s nejvyššími příjmy, menším růstem důchodů anebo likvidací daňových slev na děti u živnostníků. Což všechno jsou počiny, které tahají z lidí peníze, takže chudší lidi pak mohou ještě méně utrácet a ještě víc krizi prohlubují. A vláda své chování – zvyšování dluhu i tahání většího množství peněz z lidí - ještě neváhá bezostyšně označit za protikrizový balíček, ačkoliv obojí krizi zhoršuje.

A přece je na tom všem něco, co mě překvapuje.

Totiž synek se nesnažil ani moc zapírat, zkrátka vysvětlili jsme si, že do květináče patří kytičky, a kdo kytičku popadne, tomu ruka upadne. A oba teď víme, na čem jsme, a docela nám to vyhovuje, neb poznání osvobozuje.

Tak proč tedy, herdek, veřejnost domácí i evropská tak zatvrzele odmítá pochopit, že pohádky o balíčcích, šetření, prorůstových opatřeních či protikrizových komisích jsou ve skutečnosti jen pohádkovým pojstrana 23

ORL číslo 2013­2 menováním pro rostoucí odklánění veřejných peněz?

Markéta Šichtařová

http://www.ac24.cz/zpravy-zdomova/1610-setreni-jako-pohadka

Vrtěti psem Lidé spěte !

Úvodem. Píši tyto řádky po ukončení voleb, protože jsem se jimi nechtěl zapojovat do té ostudy, která se jmenovala předvolební kampaň a která rozdělila národ téměř ke hranici občanských bouří (a ještě to neskončilo). Zároveň jsem nehodlal svými názory nikoho ovlivňovat v jeho volbě, protože se domnívám, že naším úkolem (jakožto křesťanů) není ovlivňovat, ale pozorovat a sledovat postup apostase, resp. vyhodnocovat míru působení antikristovského ducha ve společnosti. To je to, co je pro nás primárně důležité. Když jsem se minulý týden chystal k tomu, že budu v pondělí po volbách psát tento článek, byl jsem přesvědčen, že volby dopadnou přesně opačně. Sleduji politiku a společenské dění téměř výhradně přes internet, a ten byl zcela v rukách jediného kandidáta, takže to vypadalo, že má příliš masivní převahu, než aby mohl nevyhrát. Jsem rád, že jsem se mýlil - především kvůli tomu, že virtuální svět zatím nemá převahu nad světem reálným.Ještě než začnu také jste si všimli, že povolit národu

všelidové hlasování o prezidentovi je vynikajícím prostředkem na odvedení pozornosti? Přestane se mluvit o zvyšování daní, zdražování a úpadku zdravotnictví, důchodové reformě a dalších antisociálních opatřeních, které vláda dříve přijala a v tichosti dále zavádí, ale nikdo se už o to nestará... Bohatí ještě více bohatnou a chudí chudnou, ale koho to zajímá, když se volí prezident? Nuže, nechme i my vládu vládou a pojďme se věnovat divadlu posledních dnů.

Jedním z hlavních poražených těchto voleb je internet

Virtuální svět byl poražen realitou (protentokrát ještě ano). Zajímavým poznatkem je odhalení, jak daleko je od sebe virtuální svět sociálních sítí a reálný svět městeček a vesnic (s reálnými sociálními sítěmi). Virtuální svět byl masivně nakloněn Schwarzenbergovi. Jenže mezi tímto světem a skutečnou společností je (zatím) hluboký příkop. Virtuální prostor si žije svým životem a je daleko snáze ovlivnitelný různými náladami či abstrakcemi. Je to svět čar a kouzel, kde racionálně založený argument má daleko menší váhu, než ve světě reálném, a je kladen na stejnou úroveň jako plky. Oproti tomu "makatelná" realita se drží více při zemi (příznivec virtuality by asi řekl, že je "přízemní"). Zdá se, že tento svět skutečnosti je ještě dost při síle. Jenže na jak dlouho ještě? Mezi mládeží, která je "zblbnutá" (jak by asi řekla Jeho jasnost) počítači, je patrný přesun duševního života čím dále tím více do virtuálního světa. Platí to zvláště pro lidi odtržené od přírody, tj. městské lidi - život mezi panely a na kamenných ulicích asi nutí ty nešťastníky k úniku pryč od této prašné, hlučné a neživé reality (což se projevilo i ve volbách - Schwarzenberg měl podporu zvláště ve městech; samostatným případem je pak Swancenbergovi oddaná Praha, což je svět sám pro sebe odtržený prakticky od všeho - jak od zbytku republiky, tak od reality; pokrytí síťovou konektivitou tam má větší význam než počasí). Znepokojivou otázkou je, jak dlouho tento vratký stav ještě vydrží - kdy internetová vir-

tualita pohltí duševní svět většiny národa. Půjde to ruku v ruce s generační obměnou?, nebo je to jev spojený s určitým životním stylem, a bude mu ubývat na síle s vylidňováním měst, resp. se vzrůstající mírou kontaktu s přírodou a hlínou?

Uvědomí si lidé (např. po zkušenostech s těmito volbami), jak snadno lze na internetu manipulovat s lidským myšlením, které se dokáže pro něco zmobilizovat a nadchnout, aniž by mu byly předloženy argumenty? Ve věku informačním ztrácejí viditelná a definovatelná média část své moci. Ideje se už nešíří z jasně zjistitelného zdroje. Spíše to funguje na principu infekce. Nakažený člověk se sám stává aktivním bacilonosičem a s vypětím všech svých sil šíří dále ideje, jimiž byl infikován (tj. rozesílá spamy a SMS, vyjadřuje se do diskusí, bloguje, píše na Facebook, aktivizuje ostatní, kritizuje a deptá ty, kdo si myslí něco jiného atd.) Šíření informací a myšlenek po internetu se řídí úplně jinými zákony, než známe z reálného světa; a podstata těchto zákonů je nám stále záhadou. Právě kauza Schwarzenberg ukazuje, co dokáže virtuální svět s lidským myšlením. A tak se tento svět, existující jen někde v drátech, procesorech a optických kabelech, vtěluje do reálného světa a může měnit naši společnost k obrazu svému. A zatím nic nenasvědčuje, že by to byl obraz pozitivní.

I přes to všechno mě však stejně překvapuje, že na politickou kampaň politického establishmentu tak bláhově a v takovém rozsahu naletěli i mladí lidé. Pro ně byl dříve příznačný spíše duch vzpoury proti zavedeným politikům a (někdy i nemilosrdné) pohrdání establishmentem vůbec. Jejich strana 24

ORL číslo 2013­2 myšlení bylo revoluční nebo silně sociální. Dnešní mládež je trapně pravicová, neuvěřitelně sobecká a tím pádem pochopitelně krutě antisociální. V důsledku toho naletěli mladí frikulíni i na tuto polickou komedii starých partajníků, které jen přidali rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá limonáda obrázku Schwarzenberga jako symbolu vzpoury nebo změny), že si architekti této propagandy mohou mnout ruce a pochvalovat si: "Odteďka si můžeme s touhle masou dělat cokoliv; už neexistuje nic tak blbého, že by nám to nemohlo projít." Z uměleckého hlediska je to popový kýč a to doposavad k mládeži nějak nepasovalo, leč "časy se mění" (parodie na Dylana). Anebo je to tím Facebookovým zasíťováním, které dělá z lidí v podstatě otroky?

Bude úkolem sociologů zjistit, zda nejsou tyto volby přelomové i masivním zapojením "frikulínů" do politického života (frikulín - z mládežnického slangu, složenina z "free", "cool" a "in"). Odteďka bude zřejmě každá volební kampaň mít svou stránku obracející se speciálně k této frikulínské generaci, pro niž je bohužel typické opuštění její tradiční ozdravné role ve společnosti. A je otázkou, co vyroste z generace, která si neprošla vzpourou proti establishmentu a jeho pseudohodnotám.

Bráním se tomu uvěřit, ale třeba je virtuálním prostorem odchovaná mládež už tak povrchní, že je pro ní nejdůležitější, že se prostě něco děje. Je vlastně jedno co. Důležité je něco cítit, prožívat, mít pocit, že jsem u něčeho velikého. Stačí, když je u toho koncert (možná i s jointem) a plká se o tom na síti. Možná má mládež prostě jen pocit nespokojenosti, že už toho strašně málo cítí a neprožívá nic opravdově či do hloubky (viz český film Samotáři).

"Nynější podpora šéfa TOP 09 ze strany studentů, kteří loni na jaře demonstrovali proti likvidaci akademických samospráv vládou, jíž je Schwarzenberg prvním vicepremiérem, je pro mě naprosto nepochopitelná,"

říká studentka audiovizuálních studií na FAMU a filozofie na FF UK Kateřina Krejčová.

mohl být hrdý a důvěřovat jí, je zřejmě hlavním podprahovým motivem, proč lidi začali věřit v knížete.

"Schwarzenberga podpořili i věřící vysokoškoláci z Hradce Králové, jehož zvolení prezidentem by (podle nich) šlo proti tolika českým stereotypům a neblaze zakořeněným tradicím českého národa, které mrzačí jeho duši a působí to chronické a přitom neplodné „naštvání“ na všechny a na všechno. Zvolením Karla Schwarzenberga ... by se paměť i duše národa mohla začít léčit a uzdravovat".

Právě po internetu se nejvíce šířilo opojení urozeností, před níž se devotně skláněli zvláště umělci. Zdeněk Mahler říká, že jsme národem plebejců. Možná z této mentality vychází duch našeho národa, ještě včera nevolnického a kdysi (21. června 1621) na Staroměstském náměstí katem Mydlářem zbaveného svých pánů (od té doby jsme tak trochu "národ bez hlav"). Dnes po zkušenostech s jakousi svobodou jako bychom se vraceli se staženým ocasem zpět k moudrému rozšafnému knížeti pánu, který se nás milostivě ujme a nějak už s námi naloží. Možná je zatím jakési podvědomé prastaré přesvědčení, že urozený člověk je předurčen k vládnutí, zatímco nevolník má poslouchat a do ničeho se neplést. Třeba máme kdesi hluboko v sobě zkušenost dávných generací, že šlechtic je vysoce vzdělaný, je to vyšší třída. Asi "máme hluboko v sobě představu, že lidé z vyšší kasty nemohou být přízemní." (Jiří David) Jsme geneticky naprogramovaní před šlechtickým titulem kapitulovat, podřídit se. Můžeme se kvůli tomu na sebe zlobit, ale stejně to funguje, "protože nemám modrou krev a on ji má. A mě děsí, že se tu poddanost daří vytvářet znovu a znovu." (J. David) Snad je to nějaký vzorec chování vtisknutý do padlé lidské přirozenosti (už staří Izraelité žádali Boha, aby jim dal krále, který by jim vládnul), takže lidé mají tendenci nějak samovolně zaujímat příslušnou roli - šlechtic se bez skrupulí ujímá vlády, plebejec bez námitek zaujme své místo pod trůnem, ždímaje čapku.

Studenti si zřejmě neuvědomují, že za libými slovy o léčení a uzdravování paměti národa by se spíše skrývalo její vymazání. J. David poznamenává svou zkušenost se studenty, kteří neznají ani nedávné osobnosti: "...oni vůbec nepracují s pamětí. Pro ně všechno začíná teď, a to „teď“ je třeba i ta schwarzenbergovská ukradená a původního obsahu zbavená placka. „Teď“ jsem tady přítomen, „teď“ se připojuji k domnělému autentickému dění, „teď“ dělám svou revoluci. Historie neexistuje. Jinak jsou celou dobu skrytí za virtuální počítačovou realitou." V pozadí za těmi citovaným slovy studentů prosakuje nedůvěra k demokracii (s nímž by ještě bylo možno souhlasit) a pocit, že když se po 20 letech prokázalo, že si sami vládnout nedokážeme, potřebujeme knížete bez ohledu na jeho názory. Frustrace národa, že po celých dvacet let není schopen si zvolit vládu, na kterou by

Nicméně, doba už došla tak daleko, že velké skupině plebejců již "pouhá" urozenost nestačí a potřebují u vládce vidět i nějakou tu ideovou náplň. Aristokratická uhlazenost, vytříbené chování a dvorní mrav jsou pěkné, a pro plebejce impozantní, ale nějaké názory a ideje si národ žádá k následování - tím se trošku lišíme od nevolníků. Schwarzenberg se tváří, jako by buď žádné názory neměl, nebo je musel skrývat. Ani jedno ani druhé důvěru nevzbuzuje. A tenhle henstrana 25

ORL číslo 2013­2 dikep nedokázala převážit ani sláva celebrit, kterou mu složily k nohám, když nastoupily do jeho služeb.

Malá citace z jakési lidové povolební diskuse o roli internetových sociálních sítí: "...možná by bylo dobře uvědomit si, že nestačí jen zahltit prostor hesly "Karel na hrad", ale je potřeba i nějaký obsah či názor, nad nímž by lidé mohli přemýšlet. Schwarzenberg je zoufale bezobsažná mýdlová bublina..." Z dob pozdního unaveného komunismu víme, že právě na bezobsažnou propagandu lidé reagují zdravým vzdorem či posměchem.

"Nikdo z těch, kteří jsou uvedeni na jeho stránkách coby volební štáb, se nenarodil před rokem 1970, a naprostá většina je, troufám si tvrdit, z jedné sociální třídy. Okouzleni vlastní vtipností při vymýšlení punkového vizuálu kampaně a nejrůznějších facebookových vychytávek či koncerty o nás pro nás." (Řádky z pera Zemanova nepřítele)

vlády. Lidé se mu posmívali, že spí při jednáních, je senilní, neumí srozumitelně promluvit v žádném jazyku, nemá vkus (viz červené ponožky) a když se rozhovoří je to bizarní směs archaického jazyka s vulgaritami. Tak nějak jsem zachycoval v minulých letech lidovou reflexi tohoto starého pána, a to se snažím být jemný. A nakonec to vše ještě dovršil tím, že žoviálně plivnul do otevřené a bolavé rány na těle národa, aby dokázal, že jeho srdce je opravdu někde mimo českou a moravskou národnost, na druhé straně šumavské hranice. A náhle po pár týdnech mediální a internetové masáže má 45 procent. Mnoho z nich jistě nejsou hlasy sympatií k jeho osobě, nýbrž jsou to body získané jen za to, že to není Zeman, jehož způsob vystupování se mnoha lidem (včetně mně) jeví jako poněkud nešťastný. Nicméně, právě kauza Schwarzenberg prokázala, že moc médií a virtuální reality sociálních sítí je kouzelný v tom nejstrašidelnějším smyslu slova.

Souhlasím s Jiřím Davidem, že na počátku toho výbuchu iracionality nepochybně stál účelový kalkul. "Bylo to jen několika málo jedinců, kteří dokázali skrze svůj vliv proměnit společenskou atmosféru."

Virtuální kníže, holografická projekce prezidentského kandidáta

Filozof Václav Bělohradský napsal v souvislosti se Schwarzenbergovou kampaní: „Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum.“ (Simulakrum - forma bez obsahu, vyprázdněný obraz, přízrak)

Není vyloučeno, že i to nošení placky je vlastně znakem veřejně vystavované intimity, jak se to mládež naučila na Facebooku. Tou intimitou je teď sounáležitost a je vlastně úplně jedno s čím; v tuhle chvíli je to sounáležitost s volbou Schwarzenberga. (Viz Jiří David)

Na druhé straně i nad spokojeností Schwarzenberga s jeho 45 procenty je potřeba se pozastavit. Vždyť donedávna to byl jen neoblíbený politický turista z neoblíbené malé strany splácané z přeběhlíků, která je součástí strašně neoblíbené antisociální

Tragikomické je zjištění, že ti samí lidé, kteří byli před pár měsíci na náměstí protestovat proti antisociálním reformám, pod nimiž je Schwarzenberg spolupodepsán, minulý týden chodili s jeho plackou na klopě.

Podle některých komentářů se Schwarzenbergovu volebnímu týmu dokonce podařilo vyvolat něco, co se blíží davové psychóze. Jak jinak než pomatením či zatměním rozumu vysvětlit, že se v očích veřejnosti podařilo smazat jakoukoli spoluzodpovědnost Schwarzenberga za činy vlády, která má podle průzkumů nejnižší podporu občanů od roku 1989? "Během několika dní se spontánně zrodila davová mánie, jako by Schwarzenberg byl jedinou možnou volbou slušného člověka…" (Národní myšlenka) Velké části lidí se podařilo vsugerovat myšlenku, že slušní lidé volí Schwarzenberga, a z toho nevyřčeně plyne obvinění: kdo volí Zemana, není slušný člověk. (To je slušná lekce demagogie.)

Značka „Schwarzenberg“ je umně vytvořeným marketingovým produktem, jenž rozpoutal iracionalitu, říká vizuální umělec Jiří David. A když si vzpomeneme na Schwarzenberga v punkovém vydání ve stylu frontmana Sex pistols, tak snad uznáme, že se tu nejedná o reálnou osobu z masa a kostí, ale o výrobek k použití v propagandě - personalistický obchodní produkt nějaké agentury. Celkově jde o sofistikovanou manipulaci osvědčenými propagandistickými nástroji.

strana 26

ORL číslo 2013­2 Úkaz "Schwarzenberg for prezident" připomínal jev hojně používaný ve sci-fi filmech. Někdo vypadající jakž takž reálně vlastně reálný není, je to jen holografická projekce (ve sci-fi většinou přichází z budoucnosti, v našem případě spíše z minulosti). Dnes už jsou tyto projekce částečně technicky realizovatelné, ale v případě Karla to s tou jeho virtualitou samozřejmě myslíme metaforicky. Řada studií a rozborů před volbami poukazovala na to, že nikdo takový, jako je Karel Schwarzenberg v podobě distribuované jeho volebním štábem, neexistuje. Vykouzlená podoba tohoto prezidentského kandidáta je nereálným úkazem.

Urozenost místo názoru čili absence argumentů

Vytváření imaginárních bytostí, holografických obrazů, mluvících soch, přízraků apod. patřilo vždy do rejstříku dovedností kouzelníků. Dnešní mediální a PR mágové se těmto dávným čarodějům docela podobají. Dnes je to však jev apokalyptický - antikristovský. Možná i na této rovině zažíváme před-okušení antikristovských zázraků; vždyť je psáno, že nechá promluvit sochu či obraz, a ten vydá rozkaz, aby se všichni poklonili před šelmou (Zjevení 13,11-15). Ale zpět k imaginacím v našich volbách.

Někteří si v komentářích všimli, že kampaň pro Schwarzenberga jako by pocházela ze stejné propagandistické dílny, v jaké byly ušity všelijaké ty barevné revoluce na východě. Dalším typickým znakem ducha kolem Schwarzenberga byly orwelovské motivy, které jsou charakteristické pro Havla a kruhy kolem něj: válka je mír, svoboda je otroctví, černá je bílá, útok je obrana, odsun je vyhnání apod. Sem patří i ta vytrvale proklamovaná slušnost, jenže dosaženo jí mělo být prostředky bezmála stalinskými. Propagandou bez argumentů, nadšením pro knížecí urozenost ale bez opory tohoto nadšení v konkrétních politických skutcích vykonaných jeho v dosavadní kariéře pro tento stát. Vytvářením davového morálního tlaku. Naháněním přívrženců do stáda (příslušnost ke stádu se cejchovala nošením placky). Vytvářením nepřítele státu (nepřítelem byl samozřejmě protikandidát a potažmo jeho voliči). Chyběly už jen persekuce jinak smýšlejících.

Filozof Václav Bělohradský soudí, že Miloš Zeman a jeho volba ztělesňují realitu a přijetí našich - třeba nepovedených - dějin. Kdežto Karel Schwarzenberg znamená mýtus a jeho volba naši historii popírá. „Jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně tato zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní," píše Bělohradský. To je vlastně z jiného konce a podrobněji formulovaná myšlenka, že prezident by měl „patřit do této země", kterou zpopularizoval Václav Klaus. Souhlasím, že Schwarzenberg je mýtus a cizorodý element, „zkonstruovaný kulturní frontou“, jak říká Bělohradský.

Ani teď se mi ještě nechce věřit, že lidé, kteří jsou považováni za jakousi elitu (a měli by být tedy alespoň inteligentními jedinci, jak by se např. od PEN klubu očekávalo) jsou schopni místo argumentů ve prospěch prezidenta zpívat slabomyslnou píseň "Kníže je lidu blíže" (a to ještě na nápěv stalinistické odrhovačky: Už máme, co jsme chtěli; viz např. zde). Po tak zjevném nevkusu by mohl někdo škodolibý vyjádřit jisté uspokojení, že zrovna tito chasníci zatím "nemají, co chtěli".

Místo myšlenek je tu nabízen punkový účes, místo konkrétních politických návrhů či programu jen šlechtický původ, a místo ideové linie (tj. kam budeme pod jeho vedením směřovat) se tu poukazovalo jen na jakousi neurčitě zdokladovanou "slušnost" či zdvořilost, šarm apod. Zdá se, že většina národa jakousi intuicí správně vytušila, že se jim kýmsi podstrkuje loutka, za jejíž nitky bude tahat kdovíkdo ze zahraničí, senilní stařeček, který sice projevuje neutuchající mládí ducha v šaramantním

obdivu k mladým slečnám (ilustrační obrázek), ale jinak se už moc neorientuje. To bylo vidět v debatách, kde nedokázal adekvátně reagovat a nepohodlné dotazy bez vysvětlení prostě smetl ze stolu (např. otázku na případ ACTA).

Když se mu pak nepovedlo ani podat platný hlas do volební urny (dokumentace), tak člověk sice pocítí lidskou lítost nad stařečkem a soucit s nemilosrdným stárnutím, jež čeká nás všechny, ale poslat takového člověka na Hrad si asi mnoho lidí rozmyslelo. Určitě mu nepřispělo i jeho proslulé klimbání na politických jednáních v českém parlamentu i na jeho pracovních jednáních v zahraničí, neboť si to lze vyložit buď jako senilitu nebo neúctu. Při jeho tvrzení, že spí jen tehdy, když kolegové v parlamentu říkají "blbosti", si může volič pomyslet, že lesk jeho údajné šlechtické noblesy by asi potřeboval trochu přeleštit. A knížecí slova určená občanům, kteří na něj před parlamentem čekali se svou otázkou, leč dostalo se jim odpovědi: "Polibte si..." vzbuzují obavy, jestli je vlastně ještě co lešit.

Výroky intelektuálů, herců a ostatních podporovatelů ve prospěch volby Schwarzenberga se většinou nesou v podobném tónu argumentační prázdnoty jako tento: "Vůbec se nezajímám o politiku, ale volím Karla, protože je to osobnost." Jinými slovy: volím, nevím co, nevím proč a nevím koho, ale dělám to rád a chci, abys to udělal taky.

Argumentaci na úrovni brilantně pronikavého intelektu ve stylu: "Kníže je prostě kníže," předvedl Jiří Menzel, který celé předvolební frašce nasadil korunu, když prohlásil, že volí Karla, „protože má ducha šlechtickýho“. Ti ostatní vedle něj nejsou nic jiného než potomci nevolníků. „Lidé, kteří mají zbabělou povahu.“ A basta fidli.

http://outsidermedia.cz/Vrtetipsem-I-1.aspx

strana 27

ORL číslo 2013­2 Lída Rakušanová: Nekonečný konec anonymních akcí

Anonymní akcie, krycím jménem listinné akcie na doručitele či majitele, mají věru tuhý kořínek. Ačkoliv už dneska v této naprosto neregulované, veškerou kontrolu znemožňující podobě existují kromě ČR jenom na Marshallových ostrovech a na ostrově Nauru, protože všude jinde je jako prevenci před praním špinavých peněz a podporou terorismu zrušili nebo podstatně omezili, u nás se o ně bojuje dodnes. Což nepřekvapuje: anonymní akcie zaručují vlastnickým strukturám podniků neprůhlednost, protože práva k akciím v listinné podobě prostě vykonává ten, kdo je zrovna předloží.

Ani ostatní akcionáři tedy nemusejí vědět, kdo je skutečně spolumajitelem. A nedozvědí se dokonce, jaké jsou s těmito anonymně drženými podíly právě prováděny transakce. Nedozví se to ovšem ani daňový úřad.

A teoreticky se to nedozvědí ani zadavatelé veřejných zakázek. Anebo to naopak vědí až moc dobře. Pro podezření, že se tady veřejné zakázky dostávají přes neprůhledné firmy zpátky k těm, kteří je vyhlašují, či k okruhu vlivných lidí v jejich zákulisí, existuje řada signálů. Skoncovat s touto praxí tak, že by se do soutěží o zakázky ze státních peněz směly přihlašovat jen transparentní firmy, se v ČR nepovedlo ani při nedávné novele zákona o veřejných zakázkách. Do parlamentu se nicméně pak dostal vládní návrh, který by měl anonymní akcie alespoň regulovat. Podle něj by

si vlastník anonymních akcií mohl vybrat, zda své akcie zaknihuje v centrálním depositáři, nebo je uloží pod jménem u registrované banky. Navenek tak zůstane jeho anonymita zachována, ale v případě potřeby budou mít zadavatelé veřejných zakázek, popřípadě policie a justice, možnost vlastníka identifikovat.

Opozice nicméně žádá, aby anonymní akcie byly zrušeny úplně, anebo aby zákon alespoň stanovil, že se akcie musí registrovat jen u centrálního depositáře, protože jméno, pod kterým by byly akcie uloženy u bank, nemusí být pravé, jelikož akciová společnost si tam teoreticky může napsat cokoliv.

Akcie na majitele v listinné podobě, tedy jako cenné papíry, mají přitom dlouhou historii: stály u zrodu akciových společností už na začátku 17. století a teprve časem se dostaly do důvodného podezření, že se jejich pomocí legalizují výnosy organizovaného zločinu a korupce. Proto jsou dneska už téměř všude zakázány. Podle Tomáše Ježka, jednoho z otců zdejší privatizace, propásla ČR šanci skoncovat s tímto přežitkem minulosti na začátku 90 let. Tehdy dostala nově zrozená pražská burza od francouzské vlády obchodní burzovní systém burzy v Lyonu, takže i tady bylo možné zaknihovat akcie elektronicky na účtech vlastníků. V obchodním zákoníku zůstaly nicméně listinné akcie na majitele jako možnost, což cestu ke zneužívání anonymity otevřelo dokořán.

Ve zdejších podmínkách jsou totiž jejich majitelé nedohledatelní, protože ze zákona mají povinnost informovat o své identitě pouze společnost, kterou spoluvlastní, pokud to ovšem tato společnost od nich vyžaduje. Nezávisle to tudíž ověřit nejde, jelikož povinnost zdejších akciovek zveřejňovat v obchodním rejstříku své účetní uzávěrky včetně majitelů, kteří v nich vlastní větší než pětinový podíl, existuje spíš v teorii než v praxi. Dodejme, že tady institut anonymních akcií dneska používá už každá druhá akciová společnost.

http://www.rozhlas.cz/cro6/komenta re/_zprava/lida-rakusanovanekonecny-konec-anonymnich-akci-1171457

Dlouholetý novinář Petránek: Lidem je zle, tak zvolili Zemana. Je čas pro velkou změnu

Dlouholetý komentátor, zpravodaj pro řadu zahraničních i našich médií v zahraničí – to vše je zkušený novinář Jan Petránek. V první přímé volbě prezidenta vítězství Miloše Zemana očekával, a proto ParlamentnímListům.cz vyjmenoval důvody, proč to má Česko vnímat jako dobrou zprávu.

„To, že vyhrál volbu Miloš Zeman, jsem si tipoval, protože jeho klady pro výkon té funkce byly větší než u jeho protikandidáta. Za jeden z největších považuji to, že byl dlouho mimo politiku, ale vyjadřoval se k ní a byl přitom zároveň čitelný a srozumitelný,“ shrnul úvodem Jan Petránek.

Jak připomněl, samozřejmě se ale dalo čekat, že se proti Zemanovi také sešikuje tábor lidí, kteří ho budou odmítat. „Ano, vyčítají mu aroganci a až buldozerismus, s jakým prostě do toho klání vstoupil. Paradoxně mu ale právě toto pomohlo u většiny občanů České republiky. Oni se totiž cítí být válcováni sociální situací, stavem politiky, nedůvěrou v instituce. Oni prostě dali najevo, že nyní právě takového 'buldozera', který jim pomůže ten marast odhrnout, potřebují,“ uvedl dále Petránek pro ParlamentníListy.cz. strana 28

ORL číslo 2013­2 Podle něj je Zemanovi podsouvána arogance často též spíš z neznalosti jeho osoby. „Sám jsem se s ním během života několikrát potkal a musím říci, že jsem z něj vůči sobě aroganci nikdy necítil. Pozorně poslouchal mé názory a pak je silnými argumenty vyvracel. Domnívám se navíc, že když nyní ví, že má své místo na vrcholu politiky jisté, už bude moci od jednání, jež někdo považuje za arogantní a buldozerské, alespoň částečně upustit. V té aroganci ubere, přejde do jemné obranné fáze. Bude se navíc, dle mého, chovat tak, aby mohl mít i krytá záda, protože to bude potřebovat,“ konstatoval Petránek. Zeman zná slabiny politických stran to může někoho děsit

Silnou zbraní Miloše Zemana je totiž podle zkušeného novináře to, že dobře zná slabiny všech současných politických stran i Evropské unie, a proto bude i ty moci zařadit do svého politického působení. To může v mnohých jeho odpůrcích vyvolávat obavy.

To, co čeká Česko v období prezidentování Miloše Zemana, ukáže sice čas, nicméně vedle vyjmenovaných poznámek Jana Petránka se dá očekávat po celou dobu Zemanova působení také to, že bude vířit politickou scénu. „Přes hlavy těch politických stran se bude snažit ovlivnit i celou českou veřejnost v její prospěch – a toho si byli zřejmě voliči u uren vědomi. Proto ho volili. Musím říci, ať už na konci období budeme se Zemanem spokojeni či jím rozladěni, že pro všechny Čechy je obrovské vítězství to, že mohli oni sami ovlivnit, aby na Hradu usedl. Dle mého by bylo dobré začít se v tomto duchu zabývat i další velikou myšlenkou – a tou by byla přímá volba soudců. Justici totiž u nás lidé přestali naprosto důvěřovat a tento krok, podobně jako za mořem, by jim dal možnost, aby sami zvolili toho, komu by věřili nezaujatost a spravedlivé rozhodování,“ uvedl Petránek.

Kroky, které vedly k prohře knížete

Závěrem se pak zmínil i o tom, proč, dle něj, neměl tolik šancí na výhru Karel Schwarzenberg.

„Měl ještě před finálním kolem té přímé volby lidem ukázat, že je skutečně nezávislý na současné vládě i na občanství či příslušnosti a zájmech jiné země. Jak víme, neučinil tak, navíc neuměl odhadnout ani tlaky z Bavorska a silnou animozitu v bavorsko-českých vztazích vyplývající z minulosti. Kdyby odstoupil ještě před konečným kolem volby z funkce ministra zahraničí a jasně občanům vysvětlil veškeré historické souvislosti, které vedly k napětí, jež setrvává, pak by to zřejmě voliči ocenili,“ uzavřel Petránek.

http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/Dlouholety-novinar-PetranekLidem-je-zle-tak-zvolili-Zemana-Jecas-pro-velkou-zmenu-261843

Nulová důvěra občanů v budoucnost Česka Naši občané ekonomickým skutkem dokazují, že řeči vlády o nějaké slušné budoucnosti jsou jen propagandistickým cvičením. Lhářům a amnestovaným zlodějům přece nemůže nikdo rozumný věřit.

kecům. Každý chce mít jídlo a úspory na hromádce.

U nás je fakticky nulová možnost investic, protože hospodářství stagnuje a krást formou státních koncesí a účelovou úpravou zákonů může jen hrstka vyvolených. Zbytek podnikatelů napojených na mafiánské politické struktury se přiživuje na předražených státních zakázkách a nemá důvod investovat, jen krást a vydírat subdodavatele. Ti na velké zakázky přímo nedosáhnou, neb jsme v Česku. Zbohatlíci navíc vydělané (přesněji řečeno: nakradené) peníze beztak ihned vyvážejí do daňových rájů. Ti ostatní podnikatelé dodávají na Západ a v dnešním útlumu investují minimálně. Výsledek je, že banky nemají kam peníze investovat, protože o jejich vklady nikdo z normálních ani nenormálních podnikatelů nestojí. Na středovém grafu vidíte stagnaci půjček v letech 2011-2012.

Nedávný článek Jak exaktně změřit rozpad politického režimu? popisoval na základě vybraných dat nedůvěru arabských občanů v jejich budoucnost. A tato nedůvěra (a nikoliv jen špatná ekonomická situace) odstartovala rozpad zkorumpovaných politických režimů čili tzv. Arabské jaro. Podívejme se na měřitelné ukazatele důvěry českých občanů v budoucnost.

Není problém vidět vysokou míru nejistoty z budoucnosti na ukazateli vkladů. Strmý nárůst vkladů dokazuje, že nikdo nevěří hospodářskému oživení a jiným ideologickým

Logickým důsledkem je snížení úrokové míry, protože peníze se přestaly v ekonomice otáčet. Na dalším grafu vidíte absolutní nárůst úspor, protože banky nemají kam peníze investovat. strana 29

ORL číslo 2013­2 podle tohoto faktu. Pak ovšem není divu, že občané svým ekonomickým jednáním již fakticky vypověděli smlouvu o vládě. Jenže to v pražském parlamentním paláci a ve vládní vile nechce zatím nikdo vidět. A kosmetické úpravy dané třebas odstraněním Nečase na tom mnoho nezmění.

Wouldn’t a real supreme being already know what was going to happen? Why did the serpent seem like the only one who really understood what was going on? And who was God talking to when he fretted that Adam had become “like one of us”1?

Observes libertarian chiatrist” Thomas Szasz:

Závěr je tedy podobný jako v případě citované studie o Arabském jaru. Naši občané skutkem dokazují, že řeči vlády o nějaké slušné budoucnosti jsou jen propagandistickým cvičením. Lhářům a amnestovaným zlodějům přece nemůže nikdo rozumný věřit.

The Eden Experiment: Aliens, Archons & the Associative Universe

Z grafů je jasné, že vládě dnes už nikdo nedůvěřuje, se situací je permanentně nespokojeno 75 % obyvatel. A logicky se také všichni zařídili

Adam’s apple is so named because a piece of the biblical forbidden fruit is supposed to have stuck in his throat… Perhaps this is why the Forbidden Truth so often appears ‘chewed up’, transformed into metaphor, humour, satire, slang (or dream and myth, of course).2

In this essay I’d like to take the unusual step of examining the Eden myth, not through the lens of traditional theology or atheist reductionism, but instead from the perspective of a few fringe phenomena it isn’t usually associated with: alien abductions and the occult “serpent power” of Eastern mysticism.

Nulová důvěra v politické instituce

Dalším důležitých ukazatelem důvěry v budoucnost je míra důvěry ve vlády a v jiné politické instituce. V rámci šetření Centra pro výzkum veřejného mínění SOÚ AV ČR byla v lednu 2013 respondentům položena pravidelná otázka, zda důvěřují jednotlivým ústavním institucím. Do výzkumu byly tradičně zařazeny obě komory Parlamentu ČR, vláda, prezident, krajská zastupitelstva a obecní zastupitelstva. Vládě důvěřuje 12 % dotázaných, tedy přibližně stejně jako v minulém výzkumu. Graf nespokojenosti s politickými institucemi po parlamentních volbáchj 2010 je tak význačný, že jsme si jej dovolili zreprodukovat.

“anti-psy-

In the timeless library of human myths and legends, perhaps none are more primal and disturbing than the biblical story of the Fall. Responsible for everything from the demonisation of women to the Church’s pious horror for nature, sex and the body, there is scarcely a life-hating ideology or barbaric practice it hasn’t been used to justify.

For all that, this strange and unsettling story has lost none of its melancholy power over the centuries, remaining as enigmatic and haunting as a dimly remembered nightmare – and almost no closer to being understood today than the day it was first told.

If “God” is all-powerful, then why did He need to test Adam and Eve at all?

As we shall discover, these apparent discrepancies aren’t mistakes at all, but instead represent the sole surviving keys to uncovering its true meaning – for the legend of Adam and Eve originally had nothing to do with human sin or divine punishment.

Instead, the story of the “Garden Eden” comes to us as a distorted version of primitive man’s first recorded encounter with uncanny beings from the stars – a botched abduction attempt culminating in the spontaneous illumination of two very confused cavemen.

What this means for religion in general, and monotheism in particular, I shall leave for the reader to divine on their own.

We shall see that at which dogs howl in the dark, and that at which cats strana 30

ORL číslo 2013­2 prick up their ears after midnight. We shall see these things, and other things which no breathing creature has yet seen. We shall overleap time, space, and dimensions, and without bodily motion peer to the bottom of creation. – H.P. Lovecraft, From Beyond UFOs – A Modern Problem?

Since the dawn of the space age, man’s dreams have been haunted by strange visions of cigar or saucer shaped aircraft bearing vaguely foetal (or insectoid) passengers who kidnap, brainwash and even impregnate their human captives before erasing their memories and vanishing into the ether.

Like “out of body” experiences or spirit possession, the UFO phenomenon stands as one of those baffling “psychic” anomalies which seems to exist for the sole purpose of mocking human reason. Claims one “victim”:

I woke up in the middle of the night and everything looked odd and strangely lit. At the end of my bed was a 4 feet high grey alien. Its spindly, thin body supported a huge head with two enormous, slanted, liquid black eyes. It compelled me, telepathically, to follow and led me into a spaceship… examination room [where]… I was forced to lie down while they… implanted something in my nose. I could see jars containing half-human, half-alien fetuses and a nursery full of silent, sickly children. When I eventually found myself back in bed, several hours had gone by.3

French astrophysicist Jacques Vallee studied the alien abduction phenomenon for decades, wondering continually at the arbitrary and illogical nature of most such reports. Why do these supposed “wise explorers from the stars” behave so bizarrely? If they have the advanced technology necessary for interstellar travel, why would they use it to visit this planet, let alone kidnap housewives, farmers and convenience store

clerks for the purpose of anal probing? Observed Vallee’s mentor, J. Allen Hynek:

To me, it seems ridiculous that super intelligences would travel great distances to do relatively stupid things like stop cars, collect soil samples, and frighten people. I think we must begin to re-examine the evidence. We must begin to look closer to home.4 Vallee’s Rejection of the Extraterrestrial Hypothesis of Alien Contact

Researching hundreds of “contactee” testimonials, folkloric narratives and world mythologies, Vallee eventually concluded that UFOs aren’t what they seem to be. They don’t hail from the Zeta Reticula galaxy, they aren’t here to explore or conduct genetic experiments and their presence on this planet isn’t a recent development at all. Instead, notes Vallee:

Reports of uncanny visitors from the sky have plagued mankind for thousands of years – enough to rule out short-term exploration as a motive.

Witnesses typically describe the “aliens” as humanoid bipeds able to breathe our atmosphere and see in our light spectrum – but wouldn’t genuine extraterrestrials be adapted to a completely different type of environment?

The aliens’ supposedly “scientific” experiments are “crude to the point of being grotesque…. often accompanied by sadistic sexual manipulation [and] reminiscent of medieval encounters with demons” – not the sort of behaviour we might expect from an advanced civilisation! 5

Finally, since UFOs seem able to appear and disappear at will, they are probably “not just a bunch of spacecraft” but instead represent “a much more interesting technology

that manipulates dimensions. It manipulates space-time. And if it can do that, then [the aliens could] be from anywhere and anytime.”6

Frustrated with the unquestioned assumptions and cultish insularity of contemporary ufology, Vallee instead suggests three alternatives to the “Extraterrestrial Hypothesis” (EH) based on “second level” readings of the UFO phenomenon – speculative scenarios notable less for what they say about UFOs than about the structure of physical reality itself:

The Inter-Dimensional Hypothesis

One possibility is that aliens are not from another planet, but instead represent “evidence for other dimensions beyond spacetime”7 – extradimensional entities hailing from an uncanny world which overlaps but only occasionally intrudes upon our own, beings from the future (or a perhaps a ghostly copy of our own earth) using “four-dimensional wormholes for space and even time travel”8 through the “multiverse which is all around us.”9

This “multiverse” could consist of parallel worlds existing alongside each other in different dimensions of space, alternate past and future worlds following one another in time, or even computer-generated “virtual worlds” stored in some vast cosmic database (as in the film ‘The Matrix’); if this latter instance is true, hints Vallee, then the seemingly stable and predictable world in which we find ourselves could be a much more magical (or even whimsical) place than we normally realise:

If there is no time dimension as we usually assume there is, [then] the human brain may be traversing events by association… If we live in the associative universe of the software scientists rather than the sequential universe of the spacetime physicist, then miracles are no longer irrational events… [and the] illusion

strana 31

ORL číslo 2013­2 of time and space would be merely a side effect of consciousness as it traverses associations. In such a theory, apparently paranormal phenomena like remote viewing and precognition would be expected, even common, and UFOs would lose much of their bizarre quality…10

Both theories in turn anticipate the research of Johnjoe McFadden, an English neuroscientist at the University of Surrey whose Conscious Electromagnetic Field Theory (CEMI) locates human thought outside the wet, grey labyrinth of the brain, identifying it instead with a weak electromagnetic field which surrounds and penetrates the skull.13

The Electromagnetic Connection

Another promising vein of inquiry originates with the work of Dr. Michael Persinger, a cognitive neuroscientist at Laurentian University in Canada whose 1975 “Tectonic Stress Theory” holds that UFOs, out-ofbody experiences and mystical visions of saints and angels are the byproducts of electrical microseizures (i.e., epileptic episodes) resulting from exposure to electromagnetic fields generated by shifting plates in the Earth’s crust.

Persinger’s experiments include the construction of the “God helmet,” a specially modified motorcycle helmet which uses weak EM fields to stimulate the parietal and temporal lobes of the brain. Shockingly, almost 80% of the 900 subjects thus tested report altered states of consciousness, visions of God and dead loved ones, and even full-blown alien abductions.11

More radical still is Paul Devereux’s 1989 “Earth Lights” hypothesis, in which UFOs appear as some sort of “previously unrecognised terrestrial phenomenon” (think Will O’ the Wisps) which either rely upon or are attracted to the EM fields generated by seismic stress.

Devereux notes that the strange balls of light which appear and hover near or around earthquake fault lines behave at times almost like “inquisitive animals” and speculates that they may be intelligent “macroquantal” blobs of plasma energy capable of telepathy, mimicry and hypnosis.12

If McFadden is correct, then the entire sensory environment we perceive all around us could be nothing more than an extremely sophisticated communications broadcast of some sort – perhaps just one of many “channels” available to the human nervous system.

The Control System Hypothesis

Vallee’s final alternative to the EH is his “Control System” Hypothesis, a fringe view in which aliens (or UFOs) appear as a non-human intelligence closely linked to the Earth, but not bound by it – not little green men from far-flung planets but hallucinatory imps from a dreamlike hyperspace who always seem to appear in just about the form we expect to see them.

Once upon a time these interacted and appeared to us as gods, spirits and angels, accepting sacrifices, sending dreams and inspiring mankind’s great religions; then as fairies, goblins, elves and spirits, spreading fear and wonder in the lives of medieval peasants; and finally as space-faring “greys,” reptilian humanoids and noble “Plaeaidian” scientists, bearing cryptic warnings about the environment and seeding new mythologies for the Information age.

So why have these protean tricksters chosen to visit us? Perhaps Vallee’s most controversial claim is that these mysterious visitors are themselves mere epiphenomena, shadows and reflections of a vast (and very ancient) “control system” which has been operating in the background to manipulate human

belief systems since time immemorial, guiding our species towards some unknown purpose. Notes Vallee:

If UFOs are having an action at [the level of myth] it will be almost impossible to detect it by conventional methods… because they are the means by which man’s concepts are being rearranged. All we can do is trace their effect…14

This “control system,” Vallee hypothesises, could represent a projection of the collective unconscious, the activity of an unknown species or even some sort of ecosystemic feedback loop.15 Vallee’s Control System and the Origins of Western Religion

If mankind’s long flirtation with gods, ghosts, goblins and grays is anything to go by, Vallee’s alien “control system” has been with us since the very beginning – and for evidence of its influence, we need look no further than the origins of Abrahamic monotheism.

Take, for example, the story of the Garden of Eden, an eerie tale which – with only a little imagination – can easily be read as a coded account of an alien abduction, an extraterrestrial interlude in which speaking primates are tested for obedience and adaptability:

Omniscient keeper(s) create a man (or remove him?) from the “earth”;

Test subject is anesthetised;

Keepers produce a female specimen supposedly cloned from his “rib”;

Test subjects are placed in a controlled environment and forbidden from eating a certain type of food;

strana 32

ORL číslo 2013­2 A writhing hologram appears (the “shining serpent”) and encourages them to violate the Keepers’ directives;

Subjects are punished and returned to the wild to digest their encounter.

Now, is this all there is to the story – ancient astronauts tampering with primitive man? Admittedly, that would be incredible if true – but wouldn’t alien scientists have been able to conceal even the most elaborate breeding and colonisation program from a pair of cavemen?

What if the real agenda behind the Eden incident was not creation (or obedience testing) but something else entirely?

This alternate reading of the Eden creation myth is reinforced in the scriptures of the ancient Gnostics, an unorthodox (some say “heretical”) movement in early Christianity that competed with the infant Catholic church for several centuries after the birth of Christ.

Often dismissed as a primitive heresy that fell under the weight of its own obscurantist tendencies, Gnosticism was instead a sophisticated system of occult hermeneutics whose acolytes employed special neurolinguistic trance-inducing techniques to engage in a sort of memetic sabotage, splicing, remixing and mutating of biblical stories in a manner seemingly calculated to cause maximum offense and psychological discomfort. But why? Notes one literary critic:

Remarks Vallee:

If the phenomenon is forcing us through a learning curve, then it has no choice but to mislead us. When Skinner designs a machine that feeds a rat only when the right lever is depressed, this is extremely misleading for the rat. But if the rat doesn’t depress the correct lever, he becomes extremely hungry. Man is hungry for knowledge and power, and if there is an intelligence behind the UFOs it must have taken this fact into account…16

Perhaps instead of looking at the biblical “Fall” as a failed experiment, we should instead think of it as what Vallee calls an “open control system” – a metalogical labyrinth whose participants “graduate” to the next level when the correct sequence of stimuli are triggered – in this case, eating the “forbidden fruit.”

Drugs, sex, and power control the body, but “word and image locks” control the mind, that is, “lock” us into conventional patterns of perceiving, thinking, and speaking that determine our interactions with environment and society. The cutup is a way of exposing word and image controls and thus freeing oneself from them, an alteration of consciousness that occurs in both the writer and the reader of the text.17

For the Gnostics, the biblical creation stories weren’t divine revelations, but the shattered fragments of a monstrous and malevolent spell – the control system. By rearranging and retelling Judeo-Christian myths, the Gnostics sought clues that might allow them to reprogram creation itself, changing the past, seizing control of the heavens, and overthrowing the phony god of the Bible.

In other words, “Adam” and “Eve” didn’t fail the test when they ate from the “Tree of Knowledge” – they passed it.

The Gnostic Version(s) of the Eden Myth

Open Control Systems and Mythological Mashups

In the Gnostic view, Eden was not a paradise, but a jungle laboratory where an opportunistic race of alien

parasites conducted a series of bizarre experiments in an attempt to produce a compliant strain of biped slaves.

Banished from the stars at the dawn of time, these “archons” (Greek for “rulers”) fled to the Earth where they abducted a caveman named “Adam” and sexually assaulted his mate “Eve,” implanting both with false (or screen) memories:

When they [the archons] saw Eve speaking with [Adam], they said to one another… “Come, let us seize her and let us cast our seed on her, so that… those whom she will beget will serve us. But let us not tell Adam that she is not derived from us, but let us bring a stupor upon him, and… teach him in his sleep as though she came into being from his rib…18

Feared and worshipped as “gods” and “angels,” the Archons depend for their very existence on the energy captured and siphoned from the human nervous system via various control systems – biological and memetic thermostats which allow them to regulate the flow of information and energy through words and images, pleasure and pain:

They say that the soul is the food of the Archons and Powers without which they cannot live, because she is of the dew from above and gives them strength…19

Adam and Eve “fell” when the archons programmed them with prohibitions and commandments, changing them from primates living in the eternal “now” to “soft machines” – biological automata at war with their own instincts, parasitised by selfish replicators and paralysed by doublebinds:

….when the Rulers saw [Adam] and the woman who was with him, erring in ignorance… they rejoiced greatly… They came to Adam… [and] said to him, “Every tree which strana 33

ORL číslo 2013­2 is in Paradise, whose fruit may be eaten, was created for you. But beware! Don’t eat from the Tree of Knowledge…” [T]hey gave them a great fright….20

Unfortunately for the archons, this strange prohibition seems to have provoked its own violation – for, as the Gnostic scriptures inform us:

[the archons] do not understand what they have said to [Adam]; rather… they said this in such a way that he might in fact eat…21

Pushed to the brink by a mysterious talking serpent, Adam and Eve partook of the fruit and convulsed with ecstasy as the walls of the Garden fell away to reveal the larger world outside the Garden. Like lab rats suddenly lifted out of a maze, Adam and Eve could now perceive their own situation clearly for the very first time:

Then their mind opened. For when they ate… they saw that they were naked, and they became enamoured of one another. When they saw their makers, they loathed them since they were beastly forms. They understood very much…22

Serpent Power Rising

A few more details complete this curious picture: Adam, we learn, was created with “seven souls”23; the “serpent” was actually a “hidden Mother” goddess named “Sophia” who fought against the archons from her secret location inside Adam’s “intestines”(!)24; and finally, when Eve fled from the archons, she took refuge inside the “Tree of Knowledge”25 (in biblical Hebrew, the word for “tree” can also mean “spine.”).

If any of this sounds familiar, it should – for as countless researchers have noted, the entire story seems to be nothing more than an allegorical description of the Kundalini

serpent of Buddhist and Hindu yoga:

A Tantric yogi sees the great Mother present within his human body as the Kundalini. She lies hidden by her self-created ignorance, like a snake, coiled and fast asleep… at the bottom of the spinal cord. Through [meditation], the Tantric awakens the Mother and rouses her to go upward… [until he] becomes illumined…26 Theories Serpent

about

the

Kundalini

Frequently misunderstood as an exotic oddity unique to Eastern mysticism, the kundalini instead represents a cross-cultural phenomenon of great antiquity (and plasticity) which (like the UFO phenomenon) has many features in common with OBEs, NDEs, spirit possession and shamanic initiation.

In short, the belief is that the human body possess seven (sometimes more) energy centres called “chakras,” roughly located near or in the anus, genitals, stomach, heart, throat, brow and crest of the skull. Normally clogged with the traumata of everyday life, these “chakras” open when stimulated by a serpentine energy which normally lies sleeping and coiled at the base of the spine.

In dreams, this serpent takes the form of a sleeping goddess who projects the illusion of the world; awakened, she climbs the spine to open the “third eye” at the crown of the head, bringing explosive emotional, psychological and spiritual growth, even ecstasy, enlightenment and the acquisition of occult powers.

Although the scientific study of the kundalini is still in its infancy, there do exist many plausible theories which might some day explain how it works. Here are a few of them:

Wilhelm Reich was a renegade disciple of Freud’s who discovered a type of libidinal energy called orgone which flows throughout the “seven segments”27 of the body, resembling nothing so much in its “slow undulation[s]” as “the movement of an intestine or snake.”28

In most of us, social and cultural programming cause this elusive life force to become blocked in early childhood so that it pools up in the muscles and hardens into a rigid “body armour.” Thus diverted from life, the stagnant energy becomes a machine-like parody of itself which stunts and distorts human emotions, turning healthy expressions of love and sexuality into addiction, resentment and fear.

In the long term, the suffocating obstacles imposed by this invisible exoskeleton cause untold misery by exacerbating the mind/body split and creating the conditions necessary for the emergence of cancer (in individuals) and fascism (in societies).

Unimpressed with the slow pace and ineffectiveness of traditional talk therapy, Reich favoured a direct, hands-on approach designed to weaken the body armour itself. Over time, Reich and his followers found that unplanned events of great emotional intensity could trigger the orgone to ascend through the seven body segments spontaneously, purging vast reserves of repressed emotional energy and causing the body to vibrate uncontrollably as the noxious “body armour” crumbled once and for all.

Mechanical

Czech inventor Itzhak Bentov dedicated years to the study of human consciousness, eventually developing what is today known as the “holographic model” of the human brain.

Reichian/Bioenergetic In Bentov’s view, the “kundalini exstrana 34

ORL číslo 2013­2 perience” is primarily a mechanical phenomenon which arises when the brain begins to vibrate in sympathetic resonance with the heartbeat (7.5 hz), releasing terrific amounts of stored musculoskeletal stress as the nervous system is temporarily transformed into a polarised loop.

This in turn causes the spinal column to oscillate like a tuning fork, allowing it to receive and transmit information directly from the ionosphere – the same part of the atmosphere responsible for bouncing electromagnetic waves back to Earth.29

The Pineal Gland and the Third Eye

Finally, former New Mexico University psychiatrist Rick Strassman hypothesises that kundalini yoga somehow stimulates the pineal gland to secrete larger than normal amounts of naturally-occurring DMT into the brain – making it the true “third eye.”30

DMT is a powerful hallucinogen, also found in ayahuasca, the “vine of souls” used by Amazonian shamans to induce mystical visions; the pineal gland, meanwhile, has its own surprising analog in the photosensitive “third eye” found in many species of reptiles, a vestigial organ with full lens and retina buried under the skin in the centre of the forehead.31

The connections to biblical myth here are many and obvious, so what does it all mean?

Seeking to understand the roots of human religious experience, Strassman injected over 60 volunteers with high doses of DMT, conducting over 400 such sessions from 1990-1995; perhaps unsurprisingly, just over half his test subjects reported blissful visions of timeless, cosmic unity, communion with benevolent deities and “classic near-death experiences” which included flying through tunnels of “radiant light.”32

The other 47% were not so lucky, reporting nightmarish beings drawn straight from the twilight horrorworld of the Gnostic counter-Eden: menacing “clowns, elves [and] robots” who threatened and even attacked their human victims. Strassman finally ended his experiments ahead of schedule when one of his subjects reported being “eaten alive” by giant insects.

Dragons in the Darkness

Strassman’s findings here echo the eerie experiences of Michael Harner, an American anthropologist who penetrated the Amazon rainforest forty years earlier to experiment with the “vine of souls” potion himself.

Harner reported seeing “giant reptilian creatures” dwelling in and around his own brain stem, “dragonlike” beings from deep space who colonised the Earth millennia ago; chillingly, these dark beings claimed to have seeded the Earth with life for the sole purpose of creating various host species they could hide themselves in.

“I learned that the dragon-like creatures were thus inside of all forms of life, including man,” claims Harner. “They were the true masters of humanity and the entire planet, they told me. We humans were but [their] receptacles and servants…”33

True to form, when Harner demanded an explanation from the medicine man who gave him the potion responsible for this ominous vision, the old man just laughed and explained that, “…they’re always saying that. But they are only the Masters of Outer Darkness…”34 Conclusion

Clearly Harner is speaking here of beings very much like the archons of Gnostic myth or the manipulative

“greys” of modern Ufology – but are these entities nothing more than symbolic projections of the reptilian brain, as Harner’s narrative seems to imply?

Do aliens and archons hail from outer space or inner space? Why is “contact” with aliens (or archons) so often accompanied by vibrations or tremors, either muscular or tectonic? How should we think about the “serpent” now that we know it is probably a dormant evolutionary mechanism of some sort? And are the “big three” Abrahamic religions of Islam, Judaism and Christianity really nothing more than hallucinatory control mechanisms employed by alien parasites to enslave and manipulate us?

German Historian Klaus Theweleit has written what would seem to be the last possible word on the subject, noting that:

…[T]he ‘fall of man’ depicts a failed revolution from the victor’s standpoint. For attempting to put into practice their slogan ‘Our bodies belong to us,’ the rebels were sentenced to a life of forced labor… ‘Your bodies belong to your Ruler!’ – that was the response. (The ‘paradise’ they were driven out of was the blissful state of being ruled without realising it. Even today, being driven out of ‘paradise’ is the penalty for trying to create a paradise.)35

Whether the Eden story is really about UFOs or the kundalini, and whether such phenomena are electromagnetic or chemical in origin, I can’t say for sure (I’ve never even seen a UFO!), but I do know this:

I have taken mushrooms and seen great, flying black mantas which pursued me across the desert floor, telepathically overwhelming me with thoughts of paranoia and despair. I’ve taken DMT and left my body to enter a crystalline world of euphoric decahedrons and four-dimensional

strana 35

ORL číslo 2013­2 pyramids, spread out beneath a great vaulted membrane which breathed, and knew at that instant that this membrane was the threshold between time and eternity.

of his co-likeness, and condemned other alien likenesses, and loathed them.36

Footnotes: 1. Genesis 3:22

I’ve practiced tantric yoga with a dakini and been bruised and battered as I hyperventilated under the tutelage of a Reichian therapist; and I’ve been in dark rooms lit only by flickering candles, watching friends and family members pant as their eyes rolled back in their heads and their limbs shook uncontrollably, “mounted” by the spirits of the dead and personified forces of nature known to witch doctors the world over.

Whatever the origins of these and related “psychic” phenomena ultimately prove to be – genetic memories, autonomous archetypal complexes, glitches in the Matrix or even the intrusive activities of extraterrestrial civilisations – nothing will change for our species until we finally rise to our feet, shake off the chains of superstition and ignorance and claim our inheritance – not as childlike “test subjects” to be ordered about and punished, but as adults striding forth into the cosmos with eyes wide open, ready to take responsibility for our own evolution.

2. Thomas Szasz, The Untamed Tongue, p.58, pub. 1990 3. Dr. Susan Blackmore, “Alien Abduction: The Inside Story,” New Scientist, November 19, 1994, pp.29-31 4. Dr. Jacques Vallee, Forbidden Journals, 1957-1969, p.426

Science:

5. Ibid, p.17 6. “Strange Encounters: An Interview with Jacques Vallee” by Daniel Blair Stewart, excerpted from Green Egg Magazine, Vol. XXTV, No. 95, Yule 1991, republished www.bibliotecapleyades.net/ciencia/ciencia_vallee03.htm 7. Vallee, Dimensions: A Casebook of Alien Contact, p.253, pub. 1988 8. Vallee, Revelations: Alien Contact and Human Deception, p.255, pub. 2008 9. Vallee, Dimensions, p.253

of Dakshineswar, pp.70-71, pub. 1993 27. Roger M. Wilcox, “A Skeptical Scrutiny of the Works and Theories of Wilhelm Reich as related to Psychiatric Orgone Therapy (character-analytic vegetotherapy)”, pub. July 25, 2005, http://members.dslextreme.com/users/rogermw/ Reich/orgone_therapy.html 28. Wilhelm Reich, The Cancer Biopathy: Volume II of the Discovery of the Orgone, pub. 1973 29. Wikipedia Article on Kundalini, www.crystalinks.com/kundalini.html 30. Ibid. 31. Schwab & O’Connor, “The Lonely Eye,” March 2005, www.pubmedcentral.nih.gov/articlerender.fcgi?artid=1772576 32. John Horgan, “The God Experiments: Five researchers take science where it’s never gone before,” Discover Magazine, November 20, 2006. 33. Michael Harner, The Way of the Shaman, pp.4-5, 1980 34. Ibid. 35. Klaus Theweleit, Male Fantasies: Women, Floods, Bodies, History, pp.414-15, pub. 1987 36. Barnstone, Ibid, “On the Origin of the World,” pp.67-68

10. Ibid, p.257 11. BBC – Science & Nature – Horizon – God on the Brain, www.bbc.co.uk/science/horizon/2003/godonbrain.shtml 12. Paul Devereux, “Earth Lights: Abstracted from a presentation given at the Dana Center of the London Science Museum,” December 9, 2003, www.pauldevereux.co.uk/new/html/body_earthl ights.html

http://www.newdawnmagazine.com/ articles/the-eden-experiment-aliensarchons-the-associative-universe

13. JohnJoe McFadden, The Conscious Electromagnetic Field Theory, www.surrey.ac.uk/qe/cemi.htm 14. Vallee, Dimensions, p.246

The Eden myth, like all myths, is meant to be lived; not studied but experienced – so let us treat the Bible with its endless commandments and airless authoritarianism not as the final authority on human life, but as a leaping off point for the rediscovery of the human body as a sacred text in its own right, a flesh and blood book with its own sounds, smells and textures and even wisdom too – for in the end, it may be the only thing we can ever really know anyway.

15. Vallee, Revelations, p.254 16. Vallee, Dimensions, p.246 17. Jenny Skerl, William S. Burroughs, quoted in “William S. Burroughs Cut-ups,” http://languageisavirus.com 18. Willis Barnstone (editor), The Other Bible, “On the Origin of the World,” p.70, pub. 1984 19. Hans Jonas, The Gnostic Religion, p.169, pub. 1958 20. Barnstone, Ibid, p.71 21. Barnstone, Ibid, “The Hypostasis of the Archons,” p.77 22. Barnstone, Ibid, “On the Origin of the World,” p.71

Or, as the Gnostic scriptures put it:

23. Marvin W. Meyer, The Secret Teachings of Jesus: Four Gnostic Gospels, “The Secret Book of John,” pp.69-70, pub. 1986

You are the Tree of Knowledge, which is in Paradise, from which the first man ate and which opened his mind, so that he became enamoured

24. Barnstone, Ibid, “The Sethian-Ophites,” p.664 25. Willis Barnstone (editor), The Other Bible, “On the Origin of the World,” p.70, pub. 1984 26. Elizabeth U. Harding, Kali: The Black Goddess

strana 36