Otázky k počátku snění Předkládáme vám příspěvek k prenatální a perinatální antropologii a k porozumění bytnosti snící existence, jež napsal rakouský filozof a teolog Augustinus Karl Wucherer-Huldenfeld. Příspěvek vyšel v roce 2008 v Ročence fenomenologické antropologie a psychoterapie. V té době byl autor viceprezidentem rakouského daseinsanalytického institutu. Článek přeložil docent Oldřich Čálek. Daseinsanalytická antropologie i terapeutická praxe přisuzují snící existenci a jejímu výkladu velký význam, avšak musejí si dát pozor, aby nespustily ze zřetele neustálé dotazování na základní fenomény. Tváří v tvář otázkám hraničícím s jinými vědními obory zabývajícími se člověkem a v dialogu s nimi se všechno, co se nám stalo samozřejmým, v tomto případě ontologická bytnost snění - stává znovu sporným. Tak nás vede začátek našeho snění, skrývající se v temnotách nejranějšího dětství, k tomu, abychom se pustili do úvah nad prenatálním způsobem bytí, který je většinou opomíjen jak filosofií, tak exaktními vědami, a vstoupili tak do světa plného otazníků, přestože jde o svět, který byl přece také náš, který ovlivnil všechno, co přišlo později. Ale ani období před narozením, ani narození samo ještě netvoří vlastní počátek, jaký zahrnuje celkové dasein konkrétního jednotlivce, a který nelze zaměňovat za jeho první objevení a začátek. K počátkům počátku patří plná škála možností bytí, s jakými se, jak se zdá, vypořádává snící existence ve spánku. Což sny neodhalují nejen reálné možnosti bytí, nýbrž také vyrovnávání se s existencielně významnými nemožnostmi, rozporuplnými modely bytí, které nelze dovést k naplnění v bdělém stavu? Neprojevuje se tak prvotně v prenatálním stádiu dosud nevyčerpaná a nerozhodnutá plnost možností našeho existování projevujících se ve snění?
Každý z nás pravděpodobně strávil v lůně své matky a v těsném spojení s ní 9 měsíců života bohatých na události. Opravdu by tedy pro náš život (a tím i z terapeutického hlediska) mělo být lhostejné, co se tehdy dělo se mnou a s mou matkou a z její strany resp. i se všemi dalšími zúčastněnými? Je pravda, že toto životní období nám v povědomí neutkvělo tolik jako naše bezprostřední minulost. A přece právě pro daseinsanalytika je takřka samozřejmostí (či záležitostí, která se právě svou sporností stala nespornou?), že to, co už není přítomností, je ve své nepřítomnosti přesto přítomno, že se nás to bezprostředně týká a že to spoluurčuje všechno, ať už si to připustíme nebo ne či to zapadlo do záhadné amnézie. V dějinách psychoterapie po krátké inkubační době zvýšeného a vyhraněného psychoterapeutického zájmu o toto období se výzkum prenatálního a perinatálního způsobu bytí začal rozvíjet především v poslední třetině dvacátého století – byl to počin, jaký lze jistě přičíst k největším krokům vědy. V začátcích prenatální psychologie se psychoterapeuti prostřednictvím předpokládaných zbytků vzpomínek ve snech dospělých lidí snažili proniknout k prenatální a perinatální zkušenosti dítěte, nebo přesněji řečeno, přisuzovali jí existencielní vliv. Proto bylo nasnadě, že se začali zajímat přímo o člověka v prenatálním stádiu. V rámci psychologického zkoumání spánku tak docházelo k pokusům stanovit chování prenatálního dítěte ve spánku apod., a dospělo se k závěru, že se toto spánkové chování v posledním trimestru těhotenství už natolik diferencovalo, že bylo lze předpokládat stavy podobající se snění. Za průlomovou považuji práci Snící plod (Das träumende Fetus) z pera druhého viceprezidenta Mezinárodní studijní společnosti pro pre- a perinatální psychologii, univerzitního profesora Seppa Schindlera. Nejde mi tu ani tak o sdělení detailních výsledků výzkumu, jako spíše o zamyšlení nad otázkami, jaké nastiňuje předpoklad tak raného počátku našeho snění. Tyto otázky se týkají daseinsanalytické filosofické antropologie a metodiky mezioborového bádání, jeho dopadu a hranic. 1. Zasazení prenatální fáze do celku Dasein. Připustím-li, že by dítě mohlo snít už ve stádiu před narozením, musím si položit otázku, jakými životními etapami prochází. Jaké místo zaujímá prenatální období v celku lidského bytí? Jde jistě o vůbec první z řady životních etap. Ale ve vztahu ke komu? S kým máme tu čest? Kým jsme tehdy byli? Tato otázka zajímala prenatální psychology nejenom jakožto vědce, nýbrž i jako lidi schopné filosofické úvahy. Zdá se mi nanejvýš pozoruhodné, že podle toho existence dítěte nezačíná teprve věkem kojence či věkem, kterému obecně říkáme dětství (zhruba od 15. měsíce postnatálního věku do věku třinácti let), ale už prenatálním stádiem. Tím se stalo zjevné, že to, co se v medicínsko-objektivizujícím jazyku nazývá lidským embryem či fetem, označuje pouze fáze lidského vývoje a že naopak neplatí představa, že nový člověk, dítě teprve postupně vzniká z různých vývojových stádií organismu v embryonální a (od devátého týdne do porodu) fetální periodě. Lidská bytost je tu už od prvopočátku jakožto „subjekt“, jakožto základ bytí a rozlišení do různých životních etap, nikoli jako nějaké živočišné cosi, co se postupně stává lidskou bytostí – tímto chlapcem či děvčetem a posléze dospělým člověkem. Přitom je důležité udělat si jasno v tom, že někdo se postupně nevyvine z něčeho, že se z neosobního čehosi nemůže vyvinout kdosi (osoba), nýbrž jsem to já sám, ty sám, kdo prošel embryonálním a fetálním vývojem. Kým jsme dnes? Dávno
poté, co jsme opustili dětství (věkovou kategorii), zůstáváme nadále dětmi svých rodičů. Ve smyslu původu jsme to od počátku byli my. Za svůj vlastní počátek, který jsme si sami „nevyrobili“, vděčíme předkům a rodičům a nejen jim. Znamená to, že dávno předtím, než jsme se jako novorozenci objevili v otevřené zjevnosti, tělesně hmatatelní,v zakusitelné a osobní komunikaci s matkou a ona s námi začala sdílet preverbální bytí ve světě, začal v nás skutečně existovat někdo, lidská bytost, a nikoli pouze výše organizovaný živočich (animal rationale), respektive tento někdo tu měl svůj počátek. Proti tezi prenatální existence dítěte ve světě se často namítá, že skutečným počátkem je teprve zrození, kdy jsme přivedeni na svět a vstupujeme do něj. Nehledě na to, jak je toto tvrzení odtržené od života, protože je slepé k tomu, co v tomto období druzí dělali s námi a my s nimi, živí se tato námitka konfúzním chápáním počátku a začátku, jehož neustálá spornost vyžaduje nová a nová existenciálně ontologická ujasnění, která mají velkou důležitost pro ontickou daseinsanalytickou antropologii. Proto úvodem stručně definuji pojmy počátek a začátek, a sice po terminologické stránce nejprve zcela obecně a posléze ve vztahu k prenatálnímu období. Počátek a začátek jsou obvykle chápány jako jedno a totéž. A přece je rozdíl mezi počátkem ve vlastním a původním smyslu na jedné straně a v nevlastním respektive přeneseném smyslu na straně druhé, který se terminologicky označuje jakožto „začátek“. Tento začátek je okamžik, ve kterém se uplatňuje něco, co už muselo být předem dáno. Několik příkladů: vytrvalý vodní proud vděčí za svůj počátek prameni. Pramen počíná první vodní kapkou, která se v něm objeví. Dobrý rozhovor jakožto celek začíná věcí, která partnera rozhovoru osloví. Může začít nezávazně, ale počíná se teprve tam, kde se dotkne tématu, kvůli kterému byl navázán. Při akci může na zahájení zaznít slavnostní hudba, avšak akce skutečně počíná už při svém navrhování a plánování. Demonstrace může být předznamenáním celé řady nepokojů, ale její počátek spočívá kdesi v národnostním, ekonomickém, ideologickém nebo jiném napětí. Řada přirozených čísel začíná cifrou jedna a dodává jí tak mezi všemi následujícími číslicemi zvláštní a přednostní postavení. Ale přesněji řečeno nepočíná celá číselná řada jedničkou, nýbrž kvantitativním principem poměrné jednotky pro všechna počitatelná přirozená čísla včetně příslušných pravidel jejich tvorby. Počátkem je zde princip přirozených čísel, nikoli první položka v jejich řadě. Počátek a začátek by se tedy daly pojmově vyjádřit následovně: Počátek označuje původ a vznik něčeho nového, vstup určitého celku do existence, do přítomnosti; založení příběhu určité bytosti v mnoha momentech, etapách a stádiích jeho vývoje. K počátku patří první známka existence, její první a často neviditelný projev, první zjevení vlastního já. To, co se potom projeví, ukáže a zjeví, je teprve druhotné, odvozené a vzniklé, nikdy ne prvotní, původní a základní. A z toho lze teprve určit začátek: začátkem se míní první dílčí okamžiky, stádia nebo fáze uvnitř určitého srovnatelného sledu fází či stádií, při nichž se projevuje něco, co už mělo svůj počátek a co vystupuje jako sopka z moře, náhle a nečekaně. Začátek tedy znamená navázat na něco, co už tu v zásadě je, co je přítomno. Tímto rozlišením zdaleka nebylo učiněno zadost filosofii, protože to, co jsme tu právě rozlišili a oddělili, zůstane ve své vzájemné příslušnosti vždycky spornou otázkou. Jak se může začít něco, co již počalo být, v jakém vztahu je začátek k počátku a naopak počátek k začátku? Heidegger poukázal na to, že na rozdíl od začátku není počátek nikdy protikladem ničeho minulého ani žádného jsoucna, nýbrž bývalého, tzn. stále ještě přítomného bytí, a tedy důvod (arché), který proniká daný celek a který má budoucnost. Kdo a co jsem vlastně jakožto člověk, je v počátku teprve zárodečně skryto a postupně se začíná projevovat v dění a až na jeho konci je souborně a dokonale přítomno. Můj počátek je tedy to, co mi bylo dáno, co mě nese, k čemu jsem veden, abych se podle toho choval. Je to moje já, spolubytí a bytí ve světě. To, co začíná, zaniká v chronologickém sledu toho, co počalo být, co je stále přítomno a na příchodu. „Začátek je záhy opuštěn, mizí ve sledu událostí. Počátek a původ naopak se v události projevuje jakožto prvotní a je plně přítomen teprve ve svém konci.“ Přibližování se k počátku se tedy kryje s chronologicko historickým odstupem od začátku. Ale jestliže se začátek ztrácí ve sledu událostí, nepřísluší mu snad také jakožto něčemu nepřítomnému skrytý (byť možná privativní) způsob přítomnosti? To, co jsme právě řekli, lze vztáhnout na prenatální období. Když jsme začali být jakožto lidské bytosti, pak lze tento počátek zařadit v čase; rozvíjí se v rozměrech bývalosti, současnosti a budoucnosti, které trvají ve všech věkových stádiích, ve kterých jsem se právě ocitl, ve kterých jsem a ještě budu. První, prenatální věk končí zrozením. Zrození je v ohledu našeho ontického (ontogenetického) bytí převratnou změnou existence, tzn. Je to kritický přechod z jednoho věku do jiného v rámci celkového životního běhu. Filosofie si právem stěžovala na „zapomenutost zrození“, které i dnes nezřídka odpovídá zapomenutosti okamžiku zrození (jakožto dovršení prenatální fáze!), jak je užívá vývojová psychologie a psychoterapie. Bez rozlišení se sice hovoří o zrození jakožto počátku nebo začátku kojeneckého věku, avšak „zrození není počátkem“ našeho bytí ve světě, nýbrž je to jedinečná ontická událost uvnitř našich osobních dějin. Proto také smrt jakožto ontický konec a nejsoucnost onoho jsoucna, které bylo ve světě někým, rozhodně není protějškem zrození (natality), protože někdo se může narodit i mrtvý, samozřejmě pokud ho beztak někdo nezabije ještě před zrozením. Avšak opravňuje tento pohled tvrdící, že proměna způsobu bytí narozením prostě není naším počátkem ve světě, aby se počátek posunul do těla matky jakožto údajného ráje, po kterém nutně následuje pád do pekel? V tom smyslu by podle Petera Sloterdijka mohl velkolepý dvojjediný počátek bytí vyrůstat z gnostického pozadí naší existence, a sice z mateřské placenty, která je pokládána za orgán zároveň matky i orgán dítěte, a která se ovšem vyvíjí ze semene a nikoli bezprostředně z matky. Toto „bytí-ve-sférách“ utváří náš základní symbiotický vztah; je to od počátku dyadická jednota“, „korelativní dvojjedinost“ ve vzájemné souvztažnosti, vzájemném splynutí. Přesto se Sloterdijk dívá na tento základní vztah
s důrazem na dítě: Dítě přebývá „in utero nikoli v bezprostředním vztahu k matce (...), nýbrž spolu se svým placentálním protějškem v mezisvětě s vlastními zákony“ – v blaženosti se zavřenýma očima, která nemůže mít nikdy a nikde dlouhého trvání; není tedy divu, že tyto plodové obaly žijí jakožto symbiotické prostory od samého počátku zaměřené na své sebezničení a že v sobě nesou prapůvodní katastrofu osamění nastupujícího po porodu. Příchod na svět narozením je tak ze své podstaty „přesazením já z mateřského klína do klína světa“. Podle Sloterdijka, modalita přesazení dvojjediné blány “ v sobě nese podmínky kulturních dějin. V důsledku toho určují blány jakožto „mikrosférické jednotky“ nejen jednotlivé osobní životní dějiny, nýbrž také veškeré sociokulturní jevy lidských dějin (umění, náboženství, vědu atd.). Sloterdijk chápe bytí jakožto sféricko-geometrickou prostorovost (bytí někde), jehož postnatální kosmos vychází z prenatálního. Začátek lidského bytí ztotožňuje s jeho počátkem. I když první fáze života předchází všechny následující a proniká je, tímto ztotožněním se zruší skutečnost, že všechna následující lidská věková období mají své zvláštnosti, svůj vlastní smysl a že každý z nich sobě vlastním způsobem představuje a odhaluje lidské bytí v jeho prvopočátku. Prenatální období je proto pouhým začátkem: je to prvotní projev a ontogeneze toho, čím by lidské bytí mohlo být, a sice jakožto celek zahrnující všechna období lidského života, který počal být, s tím, že si je podržel. Podíváme-li se na celou záležitost blíže, označení diády matky a dítěte za primární skutečnost nepřináší žádné věcně opodstatněné vystupňování jejího významu, nýbrž jde na vrub jejího vyčlenění ze vztahu tří. Zcela bez povšimnutí zůstává přítomnost otce jakožto faktor ovlivňující konstelaci zplození, a také to, že dítě (které se ve svém vztahu ke světu začíná rozvíjet v rámci vztahu své matky) musí nutně zakoušet otce prostřednictvím své matky, ba dokonce ho tak slyší. Také faktická nepřítomnost vhodného a dobrého otce tu může mít závažné slovo jakožto privativní jev nejvyšší naléhavosti nebo naopak zamlčovaného nedostatku v historii vztahů. Samozřejmě se nemůžeme zastavit u rozlišení začátku (prenatálního bytí) a počátku (původu Dasein jakožto celku), jakkoli je počátek skrytě přítomen v začátku a začátek právě jakožto začátek bere svůj základ z toho, co již počalo. Náš vztah k našemu začátku je vztahem, který je vždycky určitým způsobem vlastního chování vycházejícího z celku individuálního bytí (Dasein) a v poměru k tomuto bytí (Dasein), se bezprostředně otevírá podle určitého naladění, avšak právě díky tomu není bez omylů. Začátek, bez něhož bychom tu nebyli, vedoucí ve světě našeho života do neuchopitelného temna vlastního individuálního bytí, se nám jeví jako něco silného. Obvykle nás to dále neznepokojuje, je to jaksi důvěrně známá záležitost, která se nás dotýká pouze letmo, poněvadž ve světě se naopak ztrácíme. Tento svět můžeme pocitově prožívat rozrůzněně, může nám připadat jako slzavé údolí, do kterého jsme byli vrženi z toho, co nám bylo nejvlastnější, co nás beznadějně vábí nazpět tam, kde bylo zdánlivé útočiště před hrozivou sirobou světa, tam, kde byl náš bezpečný domov, anebo nás to, co bylo před zrozením, naopak svou stísněností děsí jako něco nehostinného. To, jak vypadá začátek, je možná zjevením něčeho prapůvodního, v čem se nacházíme, a zjevením toho, že to není nic jiného než počátek našeho bytí jako takového, ve kterém jsme už před narozením začali být jsoucnem a které nám neustále jakožto celek uniká. Počátku našeho bytí jakožto bytí ve světě, kterému jsme vystaveni a ze kterého odvozujeme své Dasein, jsme byli vydáni již při začátku svého bytí jsoucnem. Důvod toho, proč je možná záměna našeho začátku a našeho počátku, by mohl spočívat v tom, že otevřenost se řídí naladěním našeho Dasein a dochází k odklonu od vlastního počátku jako takového. 2. K dostupnosti snění Po tomto částečném zařazení prenatálního období do celku bytí se budu věnovat otázce začátku lidského snění. Známe nejranější sny zhruba dvouletých a ojediněle rok a půl starých dětí. Ale jak si získat přístup ke snící existenci kojence nebo dokonce ještě nenarozeného dítěte? Snažme se nejprve zajistit si přehled o tom, jak a jakými cestami lze vůbec získat přístup k našim snům. Za prvé: Přístup, porozumění a výklad vůči našemu snění získáváme především v našem nevysněném bdělém světě. Za druhé: Vlastní snění lze navíc zakusit a sdělit. Můžeme je tak zprostředkovat i druhým, takže i oni mohou mít přístup k naší snící existenci. Přitom můžeme vysledovat určitou interakci mezi naším snícím bytím na jedné straně a naším bytím přítomným ve světě na straně druhé. Za třetí: Spící lidé mohou u bdících navodit dojem, že právě mají sen, například spící malé děti, miminka a dokonce zvířata (lovečtí psi, kteří ze spaní poštěkávají a „honí zajíce“). Jejich chování je neklidné, tak jak by to mohlo odpovídat živým snům. Spící, kteří jsou probuzeni, potvrzují, že se jim něco zdálo. To, že spali, je ontické prohlášení, kterým nám poskytují vhled do čehosi ze světa jejich snící existence. Za čtvrté: Vztah života ve světě ke spícímu člověku umožňuje vědecké pozorování chování a vytváří základ výzkumu spánku a snů, na které se ve vzájemné spolupráci podílí více vědních oborů, nikoli pouze neurobiologie a experimentální psychologie, nýbrž také experimentální parapsychologie a další vědecké směry. Jeden z nejdůležitějších výsledků neurobiologického bádání zní: prostřednictvím pokusů s probouzením mohlo být zjištěno, že sníme, kdykoli spíme. Nesníme pouze v takzvaném
aktivním spánku, (AS = active sleep), ale také v klidném spánku (QS= quiet sleep), sahajícím od lehké dřímoty až ke hlubokému spánku. Sny z období AS jsou nápadnější, protože snící člověk je při nich mimořádně aktivován a ve spánku se chová způsobem podobným bdění, lze ho snadno probudit a snáze než u stádií mnohem vzdálenějších bdění si vzpomene na to, co se mu zdálo. Předpoklad potvrzený experimenty s probouzením, že stav REM a spánek se sny není jedno a totéž, měl za následek vznik úspěšné neuropsychologické teorie: Profesor psychiatrie na Harvard Medical School v Bostonu/Massachusetts, J. A. Hobson, vysvětloval lidské sny (především prostřednictvím pokusů na kočkách!) jakožto periodické vlny aktivity bezesmyslného a bezobsažného víření v pontu (lat. Most v mozkovém kmeni), ze kterých se velký mozek snaží syntetizovat částečně smysluplné významy. Tuto teorii zastával v četných publikacích jakožto model aktivizační syntézy. Sny by podle toho nebyly nic jiného než jakási pěna. Přesto nemohou být sny ani z neuropsychologického hlediska subjektivním korelátem chování REM ve spaní, protože existují závažná poškození mozku v jeho „primitivních“ částech, v pontu, které mohou docela dobře zablokovat spánek REM, ne však snění. Existuje tedy spánek REM beze snů a naopak sny bez spánku REM. Neuropsycholog a psychoanalytik Mark Solms proto mohl poukázat na to, že na snění se podstatně a neoddiskutovatelně podílejí „vyšší“ oblasti mozku v jeho předním laloku. Obecně platí – jak zdůrazňoval emeritní profesor klinické psychologie Harry Fiss – že biologie není v žádném případě jedinou cestou k výzkumu snů. Proto požadoval, aby při výzkumu spánku a snů se pozornost nezaměřovala především na mozek snícího člověka, nýbrž na něho samého. Dále z toho vyplývá, že zjevný sen by neměl být primárně považován za útvar vědomí, protože snění prožíváme jakožto způsob, jakým se někdo (já sám, ty sám) chová tak, jak je podmíněn světem a ve vztahu k němu, a proto jde o skutečnost mnohem původnější v porovnání s pozorováním „psýchy“ a ještě více v porovnání s pozorováními, která metodicky (tedy právě třeba neurobiologicky) odhlédají od existenciální tělesnosti (jakožto způsobu lidské přítomnosti) a za předmět svého bádání berou stav určitých částí tkání centrální nervové soustavy. Tím ale vzniká otázka, zda se nemůžeme naučit rozumět vlastní tělesnosti z horizontu našeho celkového vztahu ke světu a jestli se právě proto nenabízí spolupráce s biologií, fyziologií a neurologickými vědami. Zjištění, že kojenci, ba dokonce i nenarození už sní, je pouze nepřímé, zprostředkovatelné pouze jejich tělesnými projevy, a sice objektivizujícím fyziologickým měřením (EEG, EKG, EMG, EOG atd.) včetně všech hraničních oborů fyziologie. Jejich měření nejsou závislá pouze na měřících přístrojích, nýbrž také na konkrétních orgánových systémech případně na zralosti orgánů, pokud vůbec skýtají možnost být předmětem zkoumání. Otázka, která mě přitom zajímá, zní, zda a jak můžeme nakládat s takovýmito objektivizujícími výsledky bádání. Při četbě odborné embryologické literatury mě vede myšlenka, která umožňuje daseinsanalytickou psychosomatiku: Předpokladem existence není tělesnost, nýbrž „existence nám dává tělo“. Veškeré tělesné bytí a chování je třeba chápat z hlediska „tělesnosti“ existujícího člověka. Avšak lidský charakter této tělesnosti a života můžeme metodicky a systematicky ignorovat, abychom určili člověka v jeho fylogenetickém příbuzenství se zvířaty jakožto živočicha. V dalším abstrahujícím procesu bychom mohli chápat živé bytosti jakožto přírodní předměty příp. biologické organismy. V procesu této objektivizace (zpředmětnění) se jsoucno předkládá pomocí jednoho určitého hlediska příp. v rámci určitého zorného pole, otvírajícího určitou specielní oblast: Prostřednictvím biologicko-fyziologické ideje organismu se zakládá formální objekt (zorné pole) určité odborné vědy a po obsahové stránce oblast předmětů (materiální objekt), čímž je umožněn vznik dalších speciálních směrů výzkumu. Ty mohou být reinterpretovány například v každodenní lékařské praxi, ale také v daseinsanalýze, nakolik je jejich předmětem lidská osoba, které má ten který speciální vědecký výzkum sloužit. Pro praxi reintegrace výsledků speciálních věd v kontextu člověka je nutné přesné, přinejmenším intuitivní poznání předchozího abstrahujícího procesu. Mohu sám sebe nebo někoho jiného představit jakožto zpředmětněné přírodní tělo a ubírat se nazpět cestou k původu tohoto zpředmětnění živého tělesného bytí a vlastnictví těla ve světě ve vztahu k ostatním a k okolí, tzn., mohu chápat zpředmětnění z jeho podstaty a původu, anebo postupovat opačným směrem: chápat osobní a ve světě žijící poznávané bytí tělem a vlastnictví těla v rozmanitosti tělesných oblastí, orgánů, jednoty organických systémů, struktur a funkcí z existenciálního hlediska. To umožňuje metodickou spolupráci mezi daseinsanalýzou (filosofií) na jedné straně a fyziologií, příp. medicínou (přírodními vědami) na straně druhé a otvírá se i pole psychosomatiky, která je přiměřená daseinsanalýze. Daseinsanalytická psychosomatika rozumí, (nevysvětluje!) systémům, strukturám a funkcím organismu jako tělesné oblasti toho kterého vztahu ke světu nebo té které možnosti chování k danostem světa, ve kterých se Dasein právě zdržuje, a sice jakožto tělesné artikulaci otevřeného existování. Dílčí tělesné fenomény se až po svou nejskrytější stránku přísně řídí podle těchto konkrétních existenciálních způsobů vztahování a chování. Struktury a funkce organismu tím souznějí s určitým způsobem bytí ve světě a realizují určitý vztah ke světu. Za své prenatální tělesné utváření (anatomicky tak neskutečně explozivní) a za tvar a funkce orgánů svého lidského těla nakonec vděčíme obecným možnostem humánní existence, kterými naladěni a rozumějící naplňujeme své Dasein otevřené pro oslovitelnost ze strany toho, co se s námi ve světě setkává - a naopak to, co se v základě zjevuje, není poplatné procesu svého zjevování.
Především v embryonálním a fetálním období si vytváříme vegetativní, pohybové a smyslové orgány, protože jsme ze své nejhlubší podstaty otevření, to znamená vyživující se, vnímající, slyšící, vidící, hmatající, pohybující se a jednající. Orgány, případně organické systémy neumožňují a neovlivňují jaksi dodatečně ke svému tvaru a fungování navíc psychické fenomény, nýbrž orgány chovající různé možnosti bytí a fungování jsou obecně uváděny v činnost na základě schopnosti otevřeně existovat ve světě. U prenatálního jedince a kojence se schopnost existovat ve světě význačně projevuje například cyklickým střídáním bdění a spánku a podle matčina vztahu ke světu ve sdílení rytmu střídání dne a noci (jinými slovy podle toho pracuje-li matka v pekárně nebo v zemědělství); ve spánku kojence nebo prenatálního jedince lze proto předpokládat prvotní rozvoj schopnosti snít, která je charakteristická pro spánkový stav. Přírodovědecké zkoumání člověka vychází z pojmu živočicha, který člověka a zvíře nivelizuje na úroveň organismu, přičemž nelze přehlížet, že zvíře připoutané ke svému životnímu prostředí charakterizované Heideggerem jakožto chudé na svět, jakkoli je člověku cizí, je přesto bytostí, se kterou lze navázat vztah vzájemné důvěry. Vyloučení přírodovědeckého zkoumání by proto nebylo v souladu s daseinsanalýzou. Boss proto od psychosomatika vyžaduje velmi důkladné medicínské a přírodovědné znalosti. Daseinsanalýza se pouze varuje toho, aby vlastní sebeporozumění člověka v jeho možnosti být považovala pouze za jednu ze schopností či funkcí organismu. Navíc Boss v rámci své patologické psychosomatiky do svého pohledu na tuto problematiku zahrnul rovněž lidskou embryologii, když v případě ženy trpící astmatickou bronchitidou předpokládá, že lidé, kteří „onemocní na úrovni embryonální struktury své existence“, se zbaveni ochrany mateřského těla a mateřského filtru cítí vystaveni na pospas světu, který (zatím) nedokážou snést. Výsledky odborného výzkumu spánku, podle kterých se možná schopnost snít projevuje už v poměrně raném stádiu našeho života, proto v žádném případě nelze ve jménu daseinsanalýzy ignorovat, přestože jejich konkrétní výklad vyvolává celou řadu otázek. 3. Bdění a spánek prenatálního dítěte a předpoklady počátku snění Vhodné východisko a přístup k prenatálnímu ontogenetickému bádání nabízí senzibilní chování novorozence. Toto pojetí se opírá o souvislost prenatálního a kojeneckého věku. Už Freud poznamenal: „Nitroděložní život a rané dětství spolu souvisejí více, než by nám dovolil předpokládat nápadný předěl aktu narození. Biologický fetální stav dítěti nahradí matka jako psychický objekt.“ Z pohledu biologie, kdy je na vzestupném vývojovém žebříčku vyšších obratlovců stav při narození morfologicky srovnáván s hnízděním a opouštěním hnízda, by doba nitroděložního života dítěte musela trvat mnohem déle než pouhých devět měsíců – uveďme například zdánlivě nehotový stav novorozeného zaječího mláděte ve srovnání s novorozeným slůnětem. Proto se lidské narození jevilo jakožto „fyziologický“ či „normalizovaný časný porod“, tedy nikoli jako „nedostatek“ či něco patologického. Biologický předpoklad normalizovaného časného porodu sice od Adolfa Portmanna nepochází, ale v jeho antropologické interpretaci člověka jako takového se objevuje nově. Fragmentární biologický fakt je zapotřebí chápat ve světle otevřenosti světa, jaká je vlastní člověku. Člověk je od prvopočátku bytostí otevřenou vůči svým bližním a okolnímu světu. Narození člověka lze přirovnat k přechodu z mateřského klína do klína světa. Narození je tedy vykročením k větší otevřenosti světa a sociálního okolí. Novorozenec se tedy ocitá na prahu otevírání se světu v podobě volného dýchání a svobodně se obrací za světlem ve svém okolí. Proto nelze hovořit o nehotovém, předčasně narozeném, fetalizovaném „nevyvinutém Dasein“ (ustrnulém v pozdní fázi svého embryonálního vývoje a jemu odpovídajícím utváření). Jestliže člověk není odvozován od zvířete – což je možné jedině zpětně, jakožto výsledek jeho sebeporozumění, není srovnáván se zvířetem, nýbrž naopak: zvíře je srovnáváno s člověkem, přičemž východiskem je člověk, pak se první rok lidského života jeví jako období mimořádné otevřenosti, pokud jde o lidský kontakt a komunikaci, bez níž není možný nerušený příjem potravy a – na což poukázal Portmann – jakožto období intenzivního přijímání umožňuje například poskytovat něžné doteky, což je podmíněno podstatně vyšším počtem hmatových kožních receptorů, než mají zvířata. Novorozený člověk leží jakožto jediné savčí mládě na zádech, s očima i rukama nasměrovanýma ke světu, se kterým se má vyrovnat. Jako jediné mezi savčími mláďaty spočívá na prsou své matky a hledí jí do tváře; s mateřským mlékem přijímá také podstatné vjemy, které jeho vrozenému sociálnímu smyslu později dodají aktivní podobu. Ve srovnání s komunikací lidoopů, jejichž mláďata jsou „nemuzikálními okatými zvířaty“ pro dítě je naprosto podstatné přitulení, dotýkání a chování (holding) ve smyslu bezprostřední přítomnosti matky, přičemž se jedná o rozšířený prostor slyšení a naslouchání. Zde se dítě cítí v bezpečí, je uvolněné a žvatlá zvláštní řečí kojenců. Že je narození dítěte načasované správně, se potvrzuje i tehdy, vezmeme-li v úvahu i předčasně narozené děti, které jsou při započítání odpovídajícího vývojového stádia uvnitř dělohy schopné přežití cca od 24. týdne těhotenství. Perinatální psychologie u novorozence zjišťuje překvapivě citlivou otevřenost a oslovitelnost vůči přítomné skutečnosti a rovněž schopnost tuto přítomnost přijmout jakožto zkušenost, kterou si dokáže trvale uchovat. Dítě například hned po narození mimořádně dobře reaguje na hlas své matky, který vnímalo už před narozením, a při kojení zkracuje nebo prodlužuje přestávky v sání tak, aby lépe slyšelo milejší „hlas“ – nebo správněji řečeno: aby vnímalo milovanou osobu prostřednictvím její hlasové přítomnosti. U novorozence je přítomno to, co slyšel, naučil se a osvojil si již před narozením. Při jeho tak kompetentní a hlasy prosycené otevřenosti pro skutečnost, se kterou se setkává v bdělém stavu, se pak absence snícího
nebo snění podobného existování ve fetálním spánku jeví jako nanejvýš nepravděpodobná. U novorozence jako možný čas snového chování přichází v úvahu veškerá doba spánku i za dne. Dítě prospí převážnou většinu dne (16 - 18 hodin) a polovinu této doby stráví v aktivním spánku (REM). Po narození rychle klesá denní doba spánku od průměrných 16 hodin a ve 3. až 5. měsíci života kojence činí už jen okolo 14 hodin, v 6. - 23. měsíci věku 13 hodin, u malého dítěte ve věku 2-3 let 12 hodin, u dospělého mezi 19. - 30. rokem věku je to 7,5 hodin a u devadesátiletého starce je to již jen necelých 6 hodin. Je pozoruhodné, že po narození má procentuální podíl REM spánku trvale klesající hodnotu a u dospělého zůstává v poměru k tomu, co není spánkem REM, nápadně nízký. Naproti tomu procentuálně vysoký podíl spánku REM u novorozenců může být klíčový pro prenatální Dasein. Proto se nyní začněme věnovat prenatálnímu období. U ještě nenarozeného dítěte lze stavy bdělosti a spánku rozlišit nejdříve ke konci pátého měsíce těhotenství. Zhruba ve 25. 26. týdnu života (v šestém měsíci těhotenství) se vyvíjí organizovaný rytmus bdění a spánku, samozřejmě že v rámci rytmu dne a noci u matky a v korelaci s nositeli času, které jsou tělu inherentní. Je sporné, zda lze ve všech případech ztotožnit periody tělesné aktivity či klidu s bdělostí, resp. spánkem, protože o novorozenci víme, že se pohybuje nejen ve spánku REM (AS), nýbrž i v klidovém spánku (OS). Nenarozené dítě tráví delší čas v modu spánku, který je podle kritérií chování v aktivním a pasivním spánku (AS, OS) blíže neurčený (indeterminate sleep = IS) a tedy nejasný. U plodu lze vedle vysokého procentuálního podílu IS už ve 32. týdnu těhotenství rozlišit AS a OS, které se pak včetně velkého posílení výskytu OS a úbytkem IS jasně vyhraňují u novorozence, avšak zatím působí nestabilním dojmem, protože trpí se vyznačujícími častějšími výkyvy než v pozdějším období. Od třetího trimestru těhotenství se nenarozené dítě v bdělém stavu dostává do přímé osobní komunikace s matkou, tzn. dítě a matka jsou tu svým způsobem jeden pro druhého a takto se i vzájemně zakoušejí a preverbálně spolu komunikují. Dítě existuje v naslouchání a slyšení matčiny příležitostně i zvukově vnímatelné přítomnosti; vnímá rytmické šumy, pulzování uteru a placenty zásobujících krví velké artérie pupečníku a dále ono známé „buch-buch“ tlukotu matčina srdce. Matka zakouší některé podněty z repertoáru dětských pohybů, které nabývají na koordinovanosti, a odpovídá na ně. Zjevné, volné a transparentní společenství matky a dítěte, které bezpečně zjevuje skrytou podobu Dasein, je už zřetelně patrné. Vzniká dojem, že nenarozenému dítěti se stále více dostává něco z bezpečného útočiště v lůně matčiny přítomnosti, i když zcela netematicky; tak se seznamuje se svým prvotním bezprostředním okolím jakožto oblastí svého pobývání (oikos). Můžeme to poznat na cílených způsobech chování: Dítě si ohmatává své okolí a cítí svůj tepající pupečník, saje si prsty atp. Předpokládá to nejen vnímání vlastního okolí, ze kterého ve svém chování vychází a ke kterému se jím obrací, nýbrž i vnímání sebe samého – což nemá nic společného s žádným nejasným pohroužením v oceánickém pocitu, který má údajně předcházet rozštěpení na subjekt a objekt. Sepp Schindler poukázal výslovně na to, že nenarozenému dítěti v poslední třetině nitroděložní existence brání jeho tělesný růst v jeho bohaté aktivitě a „v souvislosti s tím dítě začíná aktivně snít, čímž alespoň částečně koordinuje své funkce“. Postupně se náš nenarozený človíček ocitá v matčině těle ve stále větším sevření, zadržování a spolupohybu. Jeho pohyblivost, svoboda vlastního pohybu tu doznává omezení. Brzy už to nejsou gracilní kotouly, nýbrž jen pohyby do stran, které jsou i zvenčí na matčině těle stále zřetelnější. Jak dítě roste a nabývá na objemu, je mu víc a více bráněno v koordinovaném pohybu. Zároveň roste význam aktivního spánku, který se po narození nápadně zkracuje. Jestliže novorozenci stráví 50 % celkového denního spánku ve spánku aktivním a před narozením nebo při předčasném narození ještě více, pak otázka zní, jak si vykládat tento diferencovaný vývoj spánkového a možná i snového chování. Jde pouze o projev paralelně probíhajícího rapidního zrání mozku? Tím ovšem není řečeno, co tento posun zralosti znamená. Nebo tak nenarozené dítě kompenzuje duševní utrpení plynoucí ze stísněného prostoru? Takovéto dialektické vysvětlení negací (odporem) negace (utrpení) nám příliš nepomůže. Nebo snad tento relativní stav klidu umožní další rozvoj naslouchající oslovitelnosti bdělého a zvláště ve spaní snícího existování, pokud jde o dimenzi skrytosti celkového Dasein? Stále těsnějšímu prostoru pohybu by mohla odpovídat především diferenciace snícího, příp. snění podobného existování chápaného jako příprava na změnu Dasein v okamžiku zrození. Avšak zde se objevuje další potíž, protože ke snění nenarozeného dítěte, které by přece znamenalo světotvorný projev jeho existence – nemáme přímý přístup. Pokládáme-li ale snící světotvorné bytí za vysoce pravděpodobné, musíme se ptát: Čemu by se nenarozené dítě mělo stále více otvírat? Disponuje vůbec nějakým zdrojem snění? Ačkoliv nám uniká, vůči čemu se otvírá nenarozené (i novorozené) dítě, lze poukázat na jisté takzvané zdroje snění: Jsou to morfologické prostředky jako například smyslové zkušenosti či pocity stejně jako snová látka v podobě aktuálních tělesných vzruchů, dozvuků ze dne a daností z bezprostřední minulosti. Máme k nim pouze zprostředkovaný přístup, přesto by mohly hrát určitou roli. Nenarozené dítě se ve spánku pohybuje spolu s matkou a všemi svými již dostupnými smysly se v naslouchání otvírá svému okolí, čímž je vystaveno i aktuálním tělesným vzruchům. Byla-li například v posledních týdnech těhotenství pozorována signifikantní souvislost mezi počátkem fáze REM a o několik minut pozdějším vypuštěním moči, naskýtá se otázka: nemohlo by být v těchto případech chování aktivního snění signálem toho, že dítě prožívá tlak v močovém měchýři?
Protože snění bez morfologických prostředků a snového materiálu, které by byly k dispozici, je nemyslitelné, ptáme se, pro jaké danosti jeho existování by měl být snící fetus otevřený a oslovitelný a ke kterým by se mohl nějak vztahovat a chovat, jestliže ho navzdory již intaktní schopnosti vidět obklopuje tma a proto ve světě jeho snění nepřichází v úvahu žádné světlo ani barva? Snění se dozajista neomezuje pouze na optické vjemy, protože máme poznatky o snění nevidomých, u kterých se objevují namísto vizuálních pouze taktilní a akustické snové obsahy. Jak je ale možné, že mají od narození nevidomí aktivní fázi spánku s rychlými očními pohyby, přestože mají po celý život mnohem méně spánku REM než vidoucí? Živé pohyby očí nemusí nutně znamenat odpovědi na optické vjemy. V prenatálním stádiu jsou považovány za cosi, co se řídí změnami v labyrintu, tzn., mohou se krýt se sférou prostorově orientovaných pohybů a s cíleným poslechem. Oči reagují v matčině těle s bleskovou rychlostí na změny polohy a stejně i na zdroje zvuku, ještě než mohou uvidět světlo. Vidíme tedy podle sluchu a pohybujeme se v prostoru ještě dříve, než jsme přivedeni na světlo světa. Můžeme vzít v úvahu i to, co nazýváme „neklidným trhavým pohledem“ a co signalizuje vzrušený vnitřní stav. To, čeho nenarozená lidská bytost využila ze svého okolí, přichází v úvahu během fáze spánku REM nejen jakožto zdroj snění, nýbrž může se mu ve snu zjevit i jako určitý nárok ze strany jeho světa. Připustíme-li tedy výskyt prenatálního snění, nastupuje další otázka, zda vůbec a v jakých laděních se snící lidské bytosti může vynořovat její svět? Lze vůbec mluvit o pocitovém životě, o určitém naladění již ve fetálním období? Z moderního výzkumu kojenců nebo lépe řečeno ze všedního dne matek a ze zkušeností s předčasně narozenými dětmi, z jejich mimiky a gestiky, víme o diferencovaném afektivním životě a o vlnách citlivosti již v kojeneckém věku. Bydlení v nitroděložní oblasti matčiny přítomnosti může být obšťastňující, znepokojivé, probouzející strach, nepříjemné apod. Přesto zde nelze předpokládat symbiotické a hranice stírající jevy mezi matkou a dítětem, které by měly mít podobu jakési oceánické citové kaše (Levinas). Máme-li shrnout, některé jevy mluví pro předpoklad, že možnost prenatálního začátku našeho snícího existování je otevřena. Přitom jsme stále znovu čerpali z přijatého fenomenologického a z konjekturálního, na hranici fenomenologie se pohybujícího chápání vlastního snícího existování, na které má nepozorovaný vliv také tato námi prožívaná fáze naší existence. Přesto zůstává nadále mnoho otevřených otázek týkajících se prvotních projevů lidského snění, které neponechávají naše chápání snění nedotčené, ale naopak nám mohou přiblížit jeho podstatu. 4. Význam prenatálního výzkumu pro porozumění podstaty snění A) Boss poukázal na to, že v titulu své druhé knihy o snech záměrně neprohlásil „Snil jsem“, nýbrž „Včera v noci se mi zdálo“. Tímto „se“ je pojmenována událost bytí předznamenávající veškeré jsoucno, tomuto „se“ vděčíme za vstup do snových světů. Zmíněné „se“ není žádnou instancí psychického aparátu, žádným vroucím kotlem pudů, který se stává nebo by se měl stát egem, není to nic nevědomého, nýbrž to, čím se opatrně opisuje skrytost zdroje, ze kterého jsem ve snění dáván sám sobě. Ať už jednám ve snu jakkoli, měl bych přijímat danosti snění jako něco, co je nebo mi bylo sesláno prozkoumat. Charakter snění onoho „se“, který je do značné míry vzdálen našim přáním a vůli, stojí za prozkoumání. Pokud odpočinek, který nám dopřává spánek, nechápeme pouze redukcionisticky jakožto biologickou funkci, pak je probuzení do bdělého stavu „vyproštěním“ ze spánku ve smyslu opětovného vyzdvižení existence z ponoření v dimenzi skrytosti. Ta však netematicky proniká také celek bdění, dokud nezačneme být znovu ospalí, neusneme a – bez záruky vlastního neustálého snění – pokud si dokážeme odnést to, co se nám zdálo, znovu do bdělého světa. Každé ráno můžeme opakovaně zakoušet tajemné osvěžení této „re-generace“ a „re-kreace“, tohoto znovuzrození a obnovy ze zdrojů propastné hlubiny, do jejíchž neznámých hloubek jsme se nořili. Ve spánku a v způsobu existence, který k němu patří, se dotýkáme tajemných hlubin lidského bytí jako takového. Dalo by se říci, že jde o jakousi koupel znovuzrození z fenomenálně pozitivního „nebytí“ (což ovšem nelze zaměňovat s ontickým „přestat být“!), představující ponoření do pramenné oblasti možností Bytí. V bdělém stavu i ve spánku jde o známé denní cykly života ve světě. Tento takzvaný circadiánní rytmus patří k existenciálním nutnostem časujícího se Dasein. Podle těchto denních rytmů si fyziologie a psychologie pozoruhodným způsobem vypracovávají ontické charaktery biologických procesů v chronologickém čase, a sice v rámci časového úseku, který začíná prenatálním Dasein a který zahrnuje i všechna další věková období. Na tomto místě musíme zdůraznit, že svět bdícího a svět spícího (snícího) člověka nejsou dvě skutečnosti probíhající paralelně, které by bylo možno onticky rozlišit jako psa a kočku. Jde o cyklický charakter světa bdícího a světa spícího, příp. snícího člověka. Už v prenatálním začátku našeho Dasein prostřednictvím matčina světovztahu přebíráme účast na rytmu střídání dne a noci, bdění a spánku. (Přitom neponechávám stranou, že snící existence se neomezuje na dobu spánku, nýbrž že člověk může upadnout i ve bdělém světě například do „denního snění“ nebo se do něj vědomě ponořit. Tím je vyloučeno i zaměňování spaní a snění.) Ve světě našeho života zakoušíme den a noc, bdění a spánek jakožto skutečnosti, které k sobě patří a které přecházejí jedna ve druhou: Bdění, spánek a snění patří k sobě. Noc se daruje novému dni, uplynulý den se daruje noci. Pokud se toto cyklické dění neuznává a nebere v úvahu, musí se snění podrobit jednostrannému požadavku na stanovení jeho příčin. Buď je vysvětlováno racionalisticky: Svět snů ve spaní se společně se spánkem podřizuje dominantnímu světu bdění. Nebo se sáhne k romantickému výkladu: Svět bdění se podřizuje spánku a skrytému střeženému světu snů. Jenže toto buď anebo zjevně abstrahuje od každodenních dobře známých jevů cyklického přecházení jednoho ve druhé. Při výkladu snů v daseinsanalytické psychoterapii se při rozhovoru s analyzovanou osobou hledají analogie mezi danostmi snění na jedné straně a způsoby chování, náladami a konflikty, které analyzovaní poznávají ze svého bdělého bytí, na straně
druhé. Prostřednictvím poznání, že se tatáž témata analogicky, i když vzájemně odlišným způsobem objevují jak v bdělém stavu, tak ve snění, dostává se do pohybu určitý „hermeneutický kruh“, ve kterém se bdělý život a sen navzájem vykládají a poskytují tak prohloubený vhled do existenciální situace analyzovaného člověka, na což průkopnicky poukázala Uta Jaenicke. Tím se dostáváme k otázce, o kterou se opírá veškerá hermeneutika výkladu, která udržuje v chodu zmíněný kruh. Dále je tu otázka, zda tento hermeneutický kruh při výkladu snů ve výkonu Dasein nepředstavuje fenomén vyžadující ontologické odlišení své modality. Svět snění a svět bdění se navzájem vyjasňují v rytmickém kroužení vstupu do neskrytosti dějinné existence a v návratu do ukrývajícího se světa spánku, kterému vděčíme za sny. To, co zde odhaluje hermeneutický kruh, je každodenní opakování vstupu do neskrytosti a návratu do spánku, který chová svět snů tryskajících ze skrytého pramene. Jeden a tentýž člověk se k tomuto „dává se“ (es gibt), které zakládá veškeré vztahování a chování, k tomuto skrytému prameni neskrytosti konkrétního Dasein (αλήθεια) a kořeni skrytosti (Λήθη) nevztahuje pouze ve snění během spánku, nýbrž také v bdělém snění a ve bdění. Cyklus spánku a bdění nás vždycky přivádí blíže k počátku, k propastnému původu a budoucnosti našeho Dasein vcelku. V každém cyklu spánku a bdění se usebírá celek Dasein, před počátkem jehož možnosti být vcelku stojí smrt, a proto je možné ji napříč dalšími životními obdobími předbíhat. A přece se tu hlásí o slovo dalekosáhlá otázka, zda temnota onoho „odkud“ (počátek ve své počátečnosti) a nicota onoho „kam“ neznamená fenomenálně totéž. Tato otázka může vyplývat sama ze sebe. B) Svět snů je nám bezprostředně přístupný pouze skrze svět bdění. Na rozdíl od světa bdění hovoří Boss o „dalekosáhlém zúžení snící existence na smyslově vnímatelnou přítomnost toho, co se s člověkem setkává“. Z hlediska vývojové psychologie by se v tom dalo spatřovat přežívání primitivního způsobu chování, které je po porodu rozsáhle odbouráno. Avšak lze podle tohoto vysvětlení porozumět snící existenci v jejím pravém bytí? Vývojová psychologie a zkoumání snů berou sny metodicky jakožto ontické jevy a nikoli v jejich existenciálně ontologické bytnosti, přičemž je třeba brát v úvahu, že při jakémkoli poznání bytnosti nám je známo spíše to, co něco není, než čím to ve svém vlastním základu je. Neboť při sebevětším vhledu do bytnosti na nás klade nárok stále větší neznámost základu bytnosti jakožto zdroje zjevování této bytnosti. Snění není odrazem každodenního rozptýlení do vedlejších a nahodilých záležitostí, které patří k otevřenosti bdění. To, co se snícímu člověku zjevuje jakožto smyslově uchopitelné, jsou naopak existenciálně relevantní životní vztahy, a sice v podobě básnického zhuštění. Sny odhalují v podstatě zakuklené prosazování, bludné cesty a slepé uličky stejně jako životní cesty plné příslibů. Toto zhuštění je třeba odlišit od bezbřehé produkce, kterou naše představivost rozpřádá v bdělém stavu. Bez ohledu na to, zda je v bdělém světě něco možné nebo nemožné, ve snu se všechno může zjevovat jako skutečné. Otázka zní, v jakém převládajícím způsobu bytí jsme ve snu usebraně přítomni, a jaký význam mu náleží v celku Dasein, resp. během prenatálního období, ve kterém jsme předpokládali jevy podobné snění ve spánku. Ve snění čerpáme, jak se zdá, z ontologické plnosti možností našeho Dasein (jakožto možnosti bytí tu); kdy rozvrhuje a odhaluje pravé, reálné možnosti existování, jejichž svobodnému naplnění se otvíráme v bdělém světě, avšak zahrnuje i nemožnosti. V bdění se obvykle obáváme nemožného, a přesto bychom to úporně rádi měli. Protože to nemůže být, zbývá nám pouhé přání. Avšak sotva někdy nebo jen zřídka si přiznáme, že se tvrdošíjně upínáme k nemožnostem a že se jimi zabýváme a to často celou svou bytostí. Snící existování odhaluje nemožnosti, například to, že člověk vězí v nezralém a zúženém vztahu ke světu, že se brání tomu, co nám bylo uděleno (například způsoby stvoření, jako je mužství a ženství), anebo prchá před nezměnitelnou nutností nebo vyrovnáním se s neuskutečnitelným a neskutečným, co v bdělém stavu odmítá nebo oč naopak usiluje. Uveďme například přehnané nároky (disstres, požadavky na ideál), které prožíváme jako výzvu domnělé nutnosti uskutečnit něco nemožného (a zároveň neuskutečnitelného). Pak se často dostavují noční můry, které nás v bdělém stavu přivedou k většímu naslouchání a prozíravosti a které nám mohou dát vytušit pokud možná širší, hlubší a méně rozporuplnou existenci. Můžeme se učit rozlišovat možnosti bytí od nemožností, naslouchat osudově daným nutnostem a stávat se moudřejšími při naplňování toho, co je možné. Vedle rozlišení možného od skutečného a nemožného od neskutečného stejně jako nahodilého od nutného je zapotřebí rozlišovat také oblasti takzvaných ontologických modalit, tedy způsobů bytí, které jsou různorodé a mnohotvárné a naše Dasein neurčují jediným možným způsobem. Z modálně ontologického hlediska jde v Dasein o to, že zůstáváme otevřeni tomu, co je rozhodující bývalostí (nutností) našeho bytí ve světě, a v současné situaci to se všemi jejími nahodilostmi vystavit čisté budoucnosti; uskutečnit to, čeho jsme schopni, tj. (aktivně) dovolit, aby se stalo skutečným, co je pro nás možné, to znamená aktivně připustit, aby to bylo uvedeno do přítomnosti, a sice ve vyrovnání se s tím, co nemůže být zároveň a v tomtéž ohledu přítomné i nepřítomné, co se může zároveň dít i nedít, co může být současně skutečné i neskutečné. Nemožné a neskutečné se mi jeví jako nedostatečně promyšlený způsob bytí, kterému je Dasein každodenně neustále vystaveno. Z toho, co konkrétně může být, se v žádném případě nevyděluje to, co se omezuje na pouhé myšlenky – neboť jsme příliš často nakloněni nebo přitahováni k tomu, co z určitého hlediska na tomtéž místě a v tentýž čas nemůže být. Tak jako například řidiči dvou aut musí nutně přijít o život při čelním nárazu, stejně musí být i zaměření na to, co je nemožné, v konečném důsledku smrtonosné. Ve světě snění se hlásí o slovo vždycky něco z reálné plnosti možností, která v nás žije a spřádá projekty toho, co je reálně
možné, ale též toho, co je rozporuplné a nemožné. Z toho plynou divergentní názory: snící člověk buďto vystupňovaným způsobem žije v explozi světa možností svého nejvlastnějšího moci být, anebo nežije v plné životní skutečnosti. V bdělém světě v každém okamžiku nutně naplňujeme dějinnou skutečnost, kdy se jako dominantní jeví nutnosti a nahodilosti, kontingence a fakta. Pokud ale jako skutečnost chápeme to, co bylo přivedeno k přítomnosti, pak se nám jeví to, co se nám zdálo ve snu, jako nanejvýš skutečné, i když to ve světle soudu bdělého světa může být odmítnuto jako neskutečné a v něm i neuskutečnitelné (protože absurdní, nesrozumitelné a nesmyslné). Avšak neodhaluje sněná skutečnost srozumitelný svět s vlastním řádem ve vztahu k celkové existenci a neříká nám, jak to s námi ve skutečnosti je, když se ocitáme tváří v tvář věcem zde a nyní možným i nemožným? Na závěr bych jen rád opět položil otázku, co může znamenat (souběžně s rapidním růstem, zráním centrální nervové soustavy atd.) tolik času zabírající spánkové chování v prenatálním a perinatálním období včetně předpokládaných fenoménů, které se podobají snění. Z toho, co jsme řekli k tématu modální ontologie bytí, vyplývá, že v počátcích našeho Dasein se mohou utvářet výchozí možnosti všeho toho z našeho možného bytí, co je zatím teprve budoucí a ještě neprožité. Z tohoto hlediska se nám stala srozumitelnou prenatální převaha spánku a snění nad bděním: Neztělesňují se tu základní výchozí předpoklady zatím ještě nespotřebované plnosti šancí naší možnosti být?
Autor: Augustinus Karl Wucherer-Huldenfeld | Datum vytvoření: 25.06.2013 19:48:52 | Datum poslední změny: 27.06.2013 20:18:15
