Osobnostní práva a jejich ochrana v intencích práva soukromého

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Osobnostní práva a jejich ochrana v intencích práva soukromého Bakalářská práce

Autor:

Kateřina Basáková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ing. Zdeněk Synek

duben 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Mostě dne 14. dubna 2015

Kateřina Basáková

Poděkování: Zde bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce Mgr. Ing. Zdeňku Synkovi, za připomínky a cenné rady, které přispěly k vytvoření této práce.

Anotace: Obsahem bakalářské práce na téma osobnostní práva a jejich ochrana v intencích práva soukromého je stručné, avšak přehledné nastínění problematiky ochrany osobnosti. Jednotlivé kapitoly pojednávají o historii a vývoji osobnostních práv, o jejich charakteristice, nositelích, prostředcích ochrany a dalších pojmech s nimi souvisejících. Tato práce obsahuje nejen právní zakotvení jednotlivých dílčích osobnostních práv, ale i příklady jejich ochrany ze soudní praxe. Závěr patří komparaci právní úpravy ve státech Česka a Slovenska.

Klíčová slova: Osobnostní práva, právní zakotvení, ochrana, občanský zákoník, lidská práva

Anotation: The content of this bachelor’s thesis, which theme is personality laws and its protection in the intention of private law, is to briefly but clearly outline the issue of personality protection. Individual chapters deal with history and development of personality laws, their characteristic, bearers, means of protection and other associated concepts. This thesis contains not only the legal base of the individual personality laws, but also contains examples from the judical practise. The conclusion belongs to comparation of a legislation in the states of Czech republic and Slovakia.

Key words: Personality rights, legal base, protection, civil code, human rights

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 8 1.

Historie a vývoj všeobecného osobnostního práva ........................................................................ 9 1.1

Všeobecný vývoj ve světě........................................................................................................ 9

1.2

Vývoj všeobecného osobnostního práva v konkrétních zemích ........................................... 12

1.2.1

Německo ....................................................................................................................... 12

1.2.2

Francie ........................................................................................................................... 13

1.2.3

Švýcarsko ....................................................................................................................... 14

1.2.4

Rakousko ....................................................................................................................... 14

1.2.5

Anglie ............................................................................................................................. 15

1.2.6

Amerika (USA) ............................................................................................................... 15

1.3 2.

3.

Vývoj všeobecného osobnostního práva na našem území ................................................... 16

Charakteristika osobnostních práv ................................................................................................ 20 2.1

Všeobecné osobnostní právo ................................................................................................ 20

2.2

Subjekty osobnostních práv .................................................................................................. 24

2.3

Pojem právní osobnost a svéprávnost .................................................................................. 24

2.3.1

Právní osobnost ............................................................................................................. 24

2.3.2

Svéprávnost ................................................................................................................... 25

2.4

Přirozená práva ..................................................................................................................... 25

2.5

Jednotlivá osobnostní práva ................................................................................................. 26

2.5.1

Právo na jméno ............................................................................................................. 26

2.5.2

Právo na podobu ........................................................................................................... 28

2.5.3

Právo na čest a důstojnost ............................................................................................ 30

2.5.4

Právo na slovní projevy osobní povahy ......................................................................... 31

2.5.5

Právo na osobní soukromí ............................................................................................. 32

Ochrana osobnosti ........................................................................................................................ 34 3.1

Právní prostředky ochrany osobnosti ................................................................................... 34

3.1.1

Svépomoc ...................................................................................................................... 35

3.1.2

Žaloba zdržovací (negatorní) ......................................................................................... 37

3.1.3

Žaloba odstraňovací ...................................................................................................... 38

3.1.4

Žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce).................................... 38

3.2

Právo na duševní a tělesnou integritu................................................................................... 40

3.2.1

Zásahy do integrity ........................................................................................................ 42

3.3

Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu ........................... 44

3.4

Nakládání s částmi lidského těla ........................................................................................... 45 5

3.5 4.

Ochrana lidského těla po smrti člověka ................................................................................ 46

Komparace právní úpravy osobnostních práv ČR a SR .................................................................. 48 4.1

Právo na tělesnou integritu ................................................................................................... 48

4.2

Právo na jméno ..................................................................................................................... 49

4.3

Právo na čest a důstojnost .................................................................................................... 50

4.4

Právo na podobu ................................................................................................................... 51

4.5

Právo na soukromí................................................................................................................. 52

Závěr ...................................................................................................................................................... 54 Seznam použité literatury ..................................................................................................................... 56

6

,,TANTUM IURIS HABET UNUSQUISQUE, QUANTUM POTENTIA VALET“ „Každý má tolik práva, kolik má moci“

7

Úvod Jak uţ jistě napovídá název bakalářské práce, tématem, kterým se budu zabývat je ochrana osobnosti fyzických osob v soukromém právu. Toto téma jsem si zvolila vzhledem k častému skloňování problematiky ochrany osobnosti jak v právní praxi, tak i v kaţdodenním ţivotě. Osobnostní práva působí erga omnes (vůči nám všem) bez ohledu na národnost, pohlaví, věk, rasu aj. a svojí jedinečností a naprostou nezbytností se řadí mezi nejdůleţitější práva vůbec. Ochrana osobnostních práv je z mého pohledu poměrně rozsáhlé téma. Z tohoto důvodu v této práci nastíním zejména osobnostní práva fyzických osob a jejich následnou ochranu. Vzhledem k rozsahu této bakalářské práce jsem si plně vědoma toho, ţe se mi nepovede obsáhnout celistvou problematiku ochrany osobnosti, avšak zpracuji její základní parametry a provedu stručný náhled do současné, ale i předešlé právní praxe. První část obsahuje stručný exkurz do historie a vývoje všeobecného osobnostního práva a to jak ve světě, tak v konkrétních jednotlivých státech kontinentálního právního systému, ale i angloamerického - v Německu, Francii, Švýcarsku, Rakousku, Anglii i Americe, nevyjímaje Českou republiku. Osobnostní práva jsou zakotvena v právních řádech vyspělých zemí i ve většině zemí rozvojových, avšak jejich interpretace můţe být odlišná. V druhé části se pokusím zcharakterizovat pojem osobnostního práva, co to vůbec osobnostní práva fyzických osob jsou a kde se vzala. Dále zmíním subjekty těchto práv (fyzické osoby) a jednotlivá osobnostní práva člověka s jejich vzájemnými odlišnostmi. Tato jednotlivá dílčí osobnostní práva jsem se rozhodla zakomponovat do této části mé bakalářské práce, ale i do části třetí. Třetí část se zabývá přímo ochranou osobnosti. Zde popíšu jednotlivé instrumenty ochrany osobnosti, následně zmíním některá dílčí osobnostní práva, která navazují na část druhou a osvětlím další jednotlivé pojmy, které se pojí k této problematice. Ve všech těchto třech kapitolách vyuţiji metodu analýzy, která dopomůţe k objasnění všech potřebných pojmů týkajících se tohoto tématu a zároveň k obecnému pochopení problematiky osobnostních práv člověka. V poslední části vyuţiji metody komparace za účelem porovnání právní úpravy osobnostních práv v České republice a na Slovensku, z důvodu společné historie obou těchto jiţ nezávislých států a z toho plynoucí výrazné podobnosti jejich právních řádů. Cílem této práce je tedy objasnit problematiku osobnostních práv v rámci soukromého práva. Nastínit jednak historii, ale hlavně současný stav ochrany osobnosti, její právní úpravu i její vyuţití v aplikační praxi.

8

1. Historie a vývoj všeobecného osobnostního práva 1.1 Všeobecný vývoj ve světě Jiţ v antické filozofii (například u stoiků a sofistů a v rámci jejich ideje o rovnosti lidí, nebo Aristotelově teorii spravedlnosti), v myšlení o přirozeném právu, lze spatřovat první základy všeobecného osobnostního práva. Z historického hlediska toto právo nelze odtrhnout od myšlenky lidských a občanských práv a svobod. V římském právu byla však ochrana některých osobnostních práv jiţ důkladně poskytována. Šlo například o ochranu před neúctou (neváţeností, latinsky iniuria) k jiné osobě. Díky tomu, se tehdy nebylo moţno dopustit iniurie na otrokovi.1 Tuto uráţku na cti pečlivě pokutoval Zákon dvanácti desek danými peněţitými sankcemi. Zákon dvanácti desek však upravoval jen uráţku, které se člověk dopustil skutkem, konkrétně projevem vztaţením ruky (latinsky iniuria factis) vůči jiné fyzické osobě. Uráţku slovní (latinsky iniuria verbis), tedy ne skutkovou, zahrnoval tzv. obecný edikt (latinsky edictum generale). Připouštěl rozsáhlejší výklad uráţek jakýmkoliv nepřímým činem. Zvláštní místo v římském právu pak zaujala oceňovací ţaloba pro uráţku způsobenou na cti (latinsky iniurarum aestimatoria) a to tím, ţe umoţnila postiţenému přiznávat určitou peněţitou částku, i kdyţ jej nepostihla ţádná majetková újma. Tento prostředek ve skutečnosti plnil funkci soukromého trestu. Římské právo však doopravdy ještě obecný pojem všeobecného osobnostního práva a jeho obecnou ochranu nevytvořilo, jelikoţ neupravovalo další lidské aspekty ochrany osobnosti, jako například jméno. Z hlediska dalšího rozvoje lidských práv, tudíţ i rozvoje osobnosti fyzických osob, přispělo svými novými myšlenkami křesťanství a renesance. Toto období zabezpečovalo ochranu osobnosti především právem trestním. Jestliţe se však jednalo o některá dílčí osobnostní práva (například právo na čest), ta byla v té době chráněna určitými svépomocnými prostředky (například krevní msta či souboj, nebo výkupné a další druhy pokut). Pokuty byly povaţovány za nápravu nemajetkové újmy.2 Výrazným momentem v historii rozvoje ochrany osobnosti byl vznik kapitalistických výrobních poměrů a to s ohledem na vědecký, hospodářský a technický růst. V tomto směru začaly vznikat nové subjekty, které si tyto hospodářské poměry vynutily a bylo zapotřebí 1

V té době byl totiţ otrok povaţován za věc či majetek. KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 807201-484-6 2

9

jejich osobnost více právně chránit. K tomu tehdy přispěl proud liberalismu s prvními nárysy teorie dělby moci od J. Locka, které podstatně rozšířily základ pro rozvoj lidských práv a ochrany osobnosti fyzických osob. Teoretický základ vzniku moderního všeobecného práva tvořily v 17. a 18. století přirozenoprávní teorie, a to v důsledku tehdejšího rozvoje racionalismu a osvícenství. Ty formulovaly jiţ moderní systém přirozených práv člověka a postupně vedly k myšlence práv člověka a občana. V hospodářsky rozvinutých státech jako byla především Anglie, Amerika a Francie dochází ve stejném období k prvním významným vyhlášením práv člověka. Ve spojení s těmito akty byl poloţen základ všeobecného osobnostního práva, tedy práva spojeného s osobností kaţdé fyzické osoby, vůči vztahu k jiným subjektům práva s rovným postavením (fyzické osoby a jejich společenství – právnické osoby) v soukromoprávních, zejména občanskoprávních vztazích. Vývoj ochrany osobnostních práv lze spatřovat i v panovníky postupně přijímaných dokumentech, které mají v sobě tuto ochranu v různém stupni vývoje vtělenu. Kupříkladu v Anglii v roce 1215 byla přijata známá Magna charta Libertatum, která se stala prvním předobrazem velkých deklarací práv člověka a občana a znázorňovala princip nedotknutelnosti fyzické osoby. V roce 1628 jiţ došlo k vydání Petice práv (Petition of Rights), později v roce 1679 Habeas Corpus Act a v roce 1689 byla přijata Charta práv (Bill of Rights). V Americe došlo nejdříve k vyhlášení proslulé Deklarace nezávislosti z roku 1776. Tato deklarace jiţ obsahovala rovnost lidí, kteří mají určitá nezrušitelná práva (například právo na ţivot). Poté došlo k vydání Charty práv (Bill of Rights, rok 1791). Tyto akty, s platností zákona, byly povaţovány za základy právního zakotvení lidských práv a svobod v moderním pojetí, jakoţto i základy zakotvení práv osobnostních v soukromoprávní sféře. V Evropě se základním dokumentem stala Deklarace lidských a občanských práv z roku 1789 z Francie (Declaration des drops de l’homme et du citoyen). Tato deklarace především zdůraznila lidskou svobodu a rovnoprávnost. Uváděla jejich přirozená a nepromlčitelná práva jako například právo na osobní svobodu, právo na odpor proti útisku, právo nabývat svobodně soukromé vlastnictví (princip nedotknutelnosti soukromého vlastnictví jako předpoklad rozvoje obchodu, výroby a konkurence). „Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví,

10

bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.“3 V těchto letech stále přetrvává zabezpečení ochrany osobnosti fyzických osob právem trestním a správním. Tento stav byl dán tím, ţe pokud došlo k zásahu do hodnot osobnosti fyzické osoby, nastala újma nemajetkové povahy, která se nejlépe kompenzovala formou satisfakce, přičemţ satisfakci dokázaly vhodně zabezpečit pouze prostředky trestněprávní či správněprávní povahy. S ohledem na rozvoj směny, konkurence a soutěţe vznikla myšlenka, ţe i újmy tělesné a duševní povahy (nemajetkové povahy), lze zmírnit materiálním nebo-li peněţitým plněním. Růst majetkové stránky všeobecného osobnostního práva měl za následek úpravu majetkové újmy (škody) v rámci občanskoprávních norem. Rakouský Všeobecný občanský zákoník (ABGB) z roku 1811 vychází z toho, ţe člověk je subjektem a nositelem přirozených práv, která se dají v zájmu ochrany druhých omezit. Z jeho textu také vyplývají jednotlivá dílčí osobnostní práva, jejichţ počet však nebyl zcela uzavřen.4 Vlivem nových společenských jevů docházelo ke stále větším zásahům do tělesné a duševní integrity fyzických osob. Dle mého názoru k nim docházelo vţdy, avšak postupem času se ukázala potřeba je před těmito zásahy chránit. Podle Knapa a spol. (2004) se jedná například o tyto oblasti: 1. Tělesná integrita fyzických osob – nově zavedené metody a formy léčení 2. Jméno fyzických osob – moţnost záměny jména osob v důsledku rozvoje směny a konkurence 3. Čest, důstojnost a pověst fyzických osob – rozvoj tisku a hromadných sdělovacích prostředků 4. Podoba a podobizna fyzických osob – rozvoj fotografií, filmu, televize 5. Slovní projevy fyzických osob – rozvoj spojovacích komunikačních technik a písemných styků 6. Osobní soukromí fyzických osob – rozvoj vědy a techniky v oblasti komunikačních sítí, zasahování do osobního ţivota jedince, sběr osobních dat Společnost se tedy zákonitě snaţila všem těmto formám ohroţení osobnosti fyzických osob čelit mnohem účinněji a to i včetně prostředků občanského práva. Byl poţadován 3

Deklarace lidských a občanských práv z. r. 1789, dostupné z http://www.historie.upol.cz/19/prameny/prava.htm KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 807201-484-6 4

11

rozsáhlejší rozvoj ochrany osobnosti fyzických osob, který by garantoval prevenční, restituční, ale i satisfakční cíle nápravy. V tomto období se i například ukázalo, ţe forma v podobě náhrady majetkové škody, ve spojení s neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby nepostačuje. Dílčí osobnostní práva a jejich role se tak začala v občanském zákoníku mnohem více uplatňovat. Právní řády západních zemí začaly ochranu osobnosti fyzických osob začleňovat buďto přímo do občanského zákoníku nebo obecně do občanskoprávního odvětví formou speciálních zákonů, nebo ji následně vytvářela aţ soudní praxe svou judikaturou. Jak uvádí Knap a spol. (2004) vývoj občanskoprávní ochrany fyzických osob probíhal v jednotlivých státech rozdílně. Je tomu tak z důvodu odlišných ekonomických, sociálních, kulturních, politických, zdravotních, ale i jiných podmínek.5

1.2 Vývoj všeobecného osobnostního práva v konkrétních zemích Následně se budu zabývat vývojem občanskoprávní ochrany osobnosti fyzických osob v právních řádech evropského kontinentálního práva některých zemí, jako je například Německo, Francie, Švýcarsko a Rakousko, jakoţto i v právních řádech anglo-amerického typu.

1.2.1 Německo V Německu nebylo formování ochrany fyzických osob zcela jednoduché a jednotné. Jednalo se o velmi zvláštní a sloţitý vývoj. Ochrana fyzických osob se uplatňovala jen postupně. Vytvářela ji soudní praxe a svou roli sehrála i věda. Tato ochrana nebyla v německém zákoníku z roku 1896 ucelená. V německém právu nebyla například obsaţena ani obecná úprava odpovědnosti za úmyslné způsobení majetkové újmy. Podle § 823 BGB se bral v potaz pouze zásah do ţivota, zdraví, svobody nebo pohlavního sebeurčení a to jak z úmyslu či nedbalosti. Peněţitá náhrada škody byla přípustná pouze pro případy uvedené zákonem (§ 253 BGB). Postupně byly připuštěny i další prostředky pro ochranu osobnosti například vydání omluvného prohlášení. Všeobecné osobnostní právo bylo Spolkovým soudním dvorem uznáno aţ v momentě, kdy ústava NSR z roku 1949 zakotvila právo na svobodný rozvoj osobnosti po špatných zkušenostech nacistické diktatury s ochranou lidské osobnosti (rozhodnutí z roku 1954). Toto 5

KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 807201-484-6

12

rozhodnutí také uvedlo, ţe všeobecné osobnostní právo je zdrojem, ze kterého plynou další dílčí osobnostní práva a ty bude soudní judikatura podle potřeby doplňovat. Spolkový soudní dvůr následně učinil několik rozhodnutí, která dle jednotlivých právních případů postupně začala přiznávat i peněţitou satisfakci. Z hlediska sdělovacích prostředků a jejich zásahů do soukromí známých osob, lze logicky říci, ţe v tomto posledním období se německé soudy snaţí těmto výstřelkům z velké části čelit. Jde především o zintenzivnění ochrany osobnosti fyzických osob za hranicemi domova, ale také o navýšení odškodnění za tyto zásahy. Odškodnění má působit i jako prevence proti zásahům do soukromí osob, jelikoţ má mít odstrašující účinky. Na závěr nemá být zrušena moţnost poţadovat bolestné jako formu zadostiučinění, pokud bylo zasaţeno do všeobecného osobnostního práva. Dále však také není dořešeno, zda můţe být nemajetková újma, vzniklá fyzické osobě v intencích smluvního vztahu, nahrazena penězi.6

1.2.2 Francie Ve Francii byla ochrana osobnosti fyzických osob poskytována od 19. století. Jednalo se především o odpovědnost za neoprávněné zaviněné chování. Jednotlivá dílčí osobnostní práva nebyla zpočátku v občanském zákoníku (Code civil z roku 1804) zakotvena. Objevovalo se v něm pouze právo na jméno. Poté však judikatura soudů a právní teorie začaly z těchto dílčích osobnostních práv (jméno na soukromí, na jméno, svobodu, čest, důstojnost) vycházet, tudíţ přestaly omezovat ochranu osobnosti pouze v rámci občanskoprávní odpovědnosti. Idea všeobecného osobnostního práva, které by bylo aplikováno na ochranu proti kaţdému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, byla částí právní teorie odmítnuta s odkazem na její nepřesnost. Podle článku 9 Code civil má však kaţdý právo na uznání a respektování soukromého ţivota, to obsahuje rozsáhlé druhy ochrany například ţivota a zdraví, podoby, majetku a další. Dále je v článku 9 odst. 1 zakotvena presumpce neviny. Presumpce neviny je podle mě velmi významným bodem v právních dějinách, jelikoţ říká, ţe pokud není člověku prokázána vina, je na něj pohlíţeno jako na nevinného. Dalším z aspektů ochrany osobnosti je ţaloba na zanechání činnosti, ale i ţaloba na náhradu škody. Jde-li o náhradu újmy nemajetkové povahy (dommage moral), jejíţ rozsah se stále rozšiřoval, způsob jejího prosazování byl velmi postupný. Jiţ dodnes je problém určit výši 6


13

této satisfakce. Pokud se jedná o charakteristiku francouzské judikatury, jejím výrazným znakem je připuštění symbolické částky v případě, ţe újma, která vznikla fyzické osobě je opravdu nepatrná (například uráţka na cti).

1.2.3 Švýcarsko Ochrana osobnosti v její obecné formě je ve Švýcarsku zakotvena v článku 28. občanského zákoníku, který říká, ţe ta osoba, které vznikla škoda zásahem do jejích osobnostních práv, má nárok na odstranění účinku daného porušení. Občanský zákoník taktéţ nezahrnoval dílčí osobnostní práva a jejich výčet. Tato osobnostní práva a jejich vznik a uznání připadla judikatuře a vědě, které se postaraly o jejich postupné zařazení. Judikatura a věda se také zabývaly stanovením limitů všeobecného osobnostního práva. Z hlediska majetkové újmy, způsobené fyzické osobě nebo zásahu do její osobnosti, lze poţadovat náhradu škody. Co se týče zásahu do jednotlivých osobnostních hodnot jako je například osobní soukromí, čest aj., tam lze poţadovat i peněţitou náhradu škody, ovšem za podmínek, ţe původci této škody lze vinu prokázat a ţe zásah do práv osobnosti byl víc, neţ váţný. I omluva můţe být vedle peněţitého zadostiučinění formou satisfakce. Dále do rozvoje ochrany osobnosti ve Švýcarsku přispěl článek 45e návrhu spolkového zákona z roku 2002, který v sobě zakotvil jak škodu majetkovou, tak nemajetkovou. Ten, jemuţ vznikla nemajetková škoda například duševní bolest, má nárok na přiměřenou peněţní satisfakci, a to samé platí pro rodinné příslušníky, pokud došlo k závaţným zraněním na těle osoby.7

1.2.4 Rakousko Všeobecné osobnostní právo je v Rakousku zakotveno ve Všeobecném občanském zákoníku (ABGB) z roku 1811. Tento zákoník uznává a tudíţ obsahuje jednotlivá dílčí osobnostní práva jako je právo na ţivot, na soukromí, na tělesnou integritu, na svobodu, na podobu aj. Tato práva jsou podle ABGB vrozená a rozumem poznatelná. Také je třeba zmínit dva nejvyuţívanější prostředky ochrany osobnosti a to ţalobu na zdrţení a odstraňující ţalobu.

7


14

Ţaloba na zdrţení je pouţita v momentě, kdy došlo k ohroţení osobnostních práv fyzické osoby. Odstraňující ţaloba má smysl tehdy, kdy stav, který fyzickou osobu ohroţuje, jiţ nějakou dobu trvá. Dále však ještě existuje ţaloba na určení a to tehdy, kdy poškozenému zásahem do jeho osobnostních práv vznikla škoda. Ten, kdo tuto škodu způsobil, je povinen ji poškozenému nahradit.

1.2.5 Anglie Z hlediska anglo-amerických typů právních řádů není všeobecné osobnostní právo uznávané. V Anglii je ochrana osobnosti pojata formou určitých ţalob (anglicky actions). Jedná se například o nedovolené porušení tělesné integrity osoby fyzickým násilím (anglicky battery) nebo hrozbu uplatnění násilí (anglicky assault). Velmi důleţitým a propracovaným aspektem ochrany osobnosti v anglickém právu je tzv. ţaloba pro uráţku na cti a váţnosti (anglicky defamation). Defamation má dvě podoby: 1. „Libel“ – uráţka v písemné podobě, nebo formou médií (televize, internet, rádio aj.), v případě této škody můţe být odškodnění ve formě peněz opravdu vysoké. 2. „Slander“ – uráţka gestem, mimikou, její trvání není tak dlouhé, jako u libel.8

1.2.6 Amerika (USA) I v Americe existují ţaloby pro uráţku na cti a váţnosti (libel, slander) a jejich postavení je důleţité. Peněţité satisfakce za nemajetkovou újmu jsou tu poměrně vysoké. V Americe je však osobnostní právo v kaţdém státě upraveno a vyloţeno jinak, z důvodu odlišného zákonodárství. Americká judikatura a literatura uznaly právo na soukromí jako první. Co se týče soukromí veřejných osob (anglicky public figures), v této oblasti americká soudní judikatura přišla s některými novými objevy. Zvláštně je i upraveno odškodnění za neoprávněné zásahy do soukromí osob (general damage, special damage, nominal damage). Obecně 8


15

Ve vývoji všeobecného osobnostního práva je třeba zmínit důleţité institucionalizované soudnictví a úpravu mezinárodněprávních záruk dodrţování lidských a občanských práv. Hlavně v období po I. a v průběhu II. světové války došlo k naprostému útisku lidských a občanských práv fyzických osob, který měl na svědomí fašismus a nacismus. Po těchto neblahých událostech byla lidská a občanská práva posílena v globálním rozsahu. Za nejvýznamnější dokumenty lze tedy povaţovat Všeobecnou deklaraci lidských práv, Chartu OSN, Mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, kulturních a sociálních právech, Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, Úmluvu o právech dítěte. 9 Právo na ţivot se stalo prvním a základním právem člověka.

1.3 Vývoj všeobecného osobnostního práva na našem území Po vzniku Československého státu v roce 1918 zůstal na českém území v platnost Všeobecný občanský zákoník z roku 1811. Stát si osvojil právní předpisy, které dříve platily na území bývalého Rakousko-Uherska tzv. recepčním zákonem10 č. 11/1918 Sb., O zřízení samostatného státu československého. Na slovenském území platilo uherské občanské právo, zaloţené zejména na právu obyčejovém. Na našem území se tak tedy pouţívalo jak právo českých zemí, tak právo Slovenska. V době před II. světovou válkou bylo v rámci Všeobecného občanského zákoníku a jednotlivých dílčích osobnostních práv chráněno jen právo na jméno (jakoţto i pseudonym). V rámci ustanovení o právu autorském11 č. 218/1926 Sb., bylo chráněno například dílčí právo k vlastní podobizně, k dopisům a deníkům, písemnostem osobního charakteru. Pokud došlo k neoprávněným zásahům do osobnostních práv člověka, bylo toto všeobecné osobnostní právo chráněno například v rámci odpovědnosti za škodu, nebo v rámci neplatnosti právních úkonů. Speciální zákon o ochraně cti12 č. 108/1933 Sb., zase poskytoval ochranu v trestněprávní sféře. Dne 1. ledna 1951, vešel v účinnost zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který byl důvodem pro nahrazení zákona č. 115/1953 Sb., zákon o právu autorském autorským zákonem. 9

KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 10 Zákon č. 11/1918 Sb., O zřízení samostatného státu československého 11 Zákon č. 218/1926 Sb., O právu autorském 12 Zákon č. 108/1933 Sb., O ochraně cti

16

V tomto období se také ukázalo, ţe jen některá jednotlivá dílčí osobnostní práva byla upravována, a to navíc v nejrůznějších právních předpisech. Jejich úprava tedy nebyla ucelená. Tehdejší zákon č. 141/1950, občanský zákoník z těchto jednotlivých osobnostních práv upravoval například jen právo na jméno fyzické osoby a právo na označení právnické osoby. Autorský zákon pak upravoval právo na podobiznu a právo na osobní písemnosti. Je zřejmé, ţe způsob zakotvení všeobecného osobnostního práva v této době společnosti zcela nepostačoval. Tento jev však nebyl povaţován za abnormální, jelikoţ se neodlišoval od společenského a právního způsobu myšlení v 50. letech. Československo bylo v této době součástí totalitního reţimu, který významným a častým způsobem porušoval práva občanů, včetně jejich svobod. Pokrok v pozitivním smyslu přinesl občanský zákoník č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), který konečně zakotvil všeobecné osobnostní právo jako jednotný celek, v jehoţ rámci upravuje jednotlivá dílčí osobnostní práva, včetně právních prostředků ochrany. Tento zákoník pozvedl úpravu ochrany osobnosti a poloţil na ni větší důraz. Ve srovnání s občanským č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, OZ postavil osobnostní vztahy na roveň vztahů majetkových, a tím posílil jejich smysl. I ostatní komunistické země začaly brát fyzickou osobu a její práva váţněji. Snaţily se její postavení v právu vyzdvihnout a více upevnit. Postupem času, konkrétně v 60. letech, se rozmohla snaha o větší individualitu v rámci hospodářství. Tím je myšleno osamostatňování státních podniků a podpora rozvoje prostoru v podnikání pro fyzické osoby. Hospodářské a politické poměry se tak začaly postupně uvolňovat.13 Tento hospodářský proces byl následován i politickým, a z tohoto důvodu se i na našem území povedlo zakotvit občanskoprávní ochranu osobnosti a to přímo v OZ. Lze tedy říci, ţe tento občanský zákoník svým obsahem poloţil základ v oblasti upevnění občanskoprávní ochrany fyzických osob, její postavení, respekt a úctu. Vlivem společenských, ale především politických podmínek však tato právní úprava stále zaostávala, jelikoţ soudy v té době řešily zejména nepatrné případy zásahů do osobnostních práv (například uráţky na cti). Některé aspekty ochrany osobnosti nebyly v OZ řešeny buďto vůbec (ochrana osobnosti v rámci zdravotní péče či sběru osobních dat), nebo jen z části (forma satisfakce za nemajetkovou újmu pouze morální, nikoli peněţitá).

13

KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6

17

Situace, která nastala po roce 1989, měla za příčinu rozvoj soudní judikatury v oblasti práva na svobodu názorů a informací, a práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. mezi těmito dvěma oblastmi docházelo ke střetům (a stále dochází), proto bylo příznačné rozhodování mezi nimi vyváţit. Úloha všeobecného občanského práva začala procházet značnou modernizací aţ po listopadu roku 1989. Společnost poţadovala jak sociální a etickou, tak zejména politickou přeměnu, která by měla za úkol obnovit demokracii v oblasti ekonomických trhů, otevřít se vnější ekonomice a konkurenci, podpořit fyzické osoby v oblasti soukromého podnikání, přeměnit vlastnictví aj. „Dosavadní občanský zákoník odpovídající potřebám administrativně direktivního systému se stal po roce 1989 do značné míry nepoužitelný. Do popředí vystoupil základní úkol obnovit postavení, úlohu i celkový společensko-právní význam, který občanskému právu a tím občanskému zákoníku v podmínkách společnosti na přechodu k pluralitní demokracii a k tržnímu hospodářství, v systému právního řádu vůbec, v systému soukromoprávního řádu zvlášť, připadají.“14 Tento stav vyţadoval zváţení postavení a ochrany osobnosti ve společnosti, jeţ by měla být stavena do popředí. I soudní judikatura zaznamenala v tomto období důleţitou etapu. Po roce 1989 totiţ došlo k rozmachu řešení problematik ochrany osobnosti i v praxi. Pokud šlo o další rozvoj občanskoprávní ochrany osobnosti fyzických osob, bylo třeba tuto úpravu v OZ doplnit a následně také zakotvit některé zvláštní úpravy, které doplňovaly moderní pojetí ochrany osobnosti. Jedním z těchto doplňků bylo například zavedení peněţité satisfakce za nemajetkovou újmu, ale to pouze v případě, ţe se morální zadostiučinění ukázalo jako nedostatečné. Co se týče neoprávněných zásahů do osobnostních práv, tyto sankce se ukázaly jako mnohem účinnější. Rozhodovací činnost v rámci Ústavního soudu, ale i ostatních obecných soudů začala postupem času vzrůstat a pokud šlo o některé zvláštní právní úpravy, ty začaly být pod evropským vlivem zlepšovány. Jednalo se například o oblast zdravotnictví, oblast médií, pracovní oblast aj. Tyto speciální právní úpravy tak doplňovaly obecnou občanskoprávní úpravu všeobecného osobnostního práva.15 V oblasti tisku a médií došlo k vydání dvou zákonů, které svou úlohou přispěly k vytvoření moderního českého mediálního práva, a to zákona č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, a zákona č. 231/2001 Sb. o provozování 14

KADLECOVÁ, Marta, SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata, VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva, edice právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2004. ISBN 80-86432-83-1. 15 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6

18

rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů ve znění dalších předpisů. Z důvodu značného pokroku ve vývoji médií (tisku, rozhlasu, televize aj.) bylo namístě ochranu osobnosti více chránit, tudíţ rozšířit aspekty její ochrany a vyváţit její faktické postavení vůči tisku, televiznímu, ale i rozhlasovému vysílání. Toto období však přineslo mnohem více nových zákonů, které lze povaţovat za přínosné. Například zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. „Správce a zpracovatel jsou povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů.“ 16 Dále například zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantačních tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen transplantační zákon) uvádí, ţe lze předpokládat s posmrtným odebíráním tkání a orgánů. Naproti tomu však obsahoval zřízení registru osob, které s tímto odběrem svých tkání a orgánů po své smrti nesouhlasí. Dále v něm byl uveden zákaz obchodování s tkáněmi a orgány nebo zákaz finančních výhod v rámci provádění transplantací. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzických osob však zaţila svůj největší převrat na začátku 90. let a to přijetím Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Zejména Listina základních práv a svobod ve spolupráci s mezinárodními smlouvami poloţila základ občanskoprávní ochrany osobnosti fyzických osob na ústavní úrovni.17

16

§ 13 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., O ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 17

19

2. Charakteristika osobnostních práv 2.1 Všeobecné osobnostní právo Co se rozumí pod pojmem všeobecné osobnostní právo? Dle mého názoru lze všeobecné osobnostní právo z objektivního hlediska charakterizovat jako souhrn či celek jednotlivých dílčích osobnostních práv, které se zabývají fyzickou osobou. To znamená, ţe jejich obsahem jsou jednotlivé aspekty osobnosti, které z ní tvoří souhrn tělesné (ţivot, zdraví, tělo) a morální (osobní svoboda, čest, důstojnost, soukromí, pověst, podoba a podobizna, slovní projevy) schránky člověka. Jedná se například o: 1. právo na ţivot „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“18, 2. právo na svobodu „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“19, 3. právo na soukromí „Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“20, „Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.“21 4.

právo na lidskou čest a důstojnost „Každý má právo, aby byla zachována

jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“22 aj. a jsou zakotvena především v Listině základních práv a svobod a to zejména v rámci druhé hlavy čl. 6, 7, 8 a 10 a v NOZ. Podrobněji se těmito právy budu zabývat níţe. Tato osobnostní práva hrají v rámci občanského práva významnou roli, jak například ve své knize uvedl profesor Telec: „Mezi 18

Čl. 6 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod Čl. 3 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod 20 Čl. 10 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod 21 Čl. 86 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník 22 Čl. 10 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod 19

20

všemi subjektivními lidskými právy hraje přirozené právo osobnostní prvořadou roli. Bez života není vlastnictví a dokonce ani rodina. O závazcích nemluvě. Ve svém důsledku to znamená, že absolutní soukromé právo na ochranu osobnosti doznává v hierarchii veškerých subjektivních soukromých práv přednostní důležitosti.“23 Jednotlivá osobnostní práva se řadí mezi práva obecná, která náleţí kaţdé fyzické osobě a dělají z ní osobu suverénní, která si je s ostatními subjekty práva rovna a je obdařena autonomií vůle (tzn., ţe si lze smluvně ujednat vše, co není zákonem vyloţeně zakázáno). Dále však můţeme hovořit o osobnostních právech, která se řadí mezi zvláštní osobnostní práva, a to tím, ţe se vztahují pouze na některé fyzické osoby. Lze o nich mluvit jako o právech duševního vlastnictví, i kdyţ toto označení ještě není zcela ustálené. Zvláštní osobnostní práva se týkají fyzických osob, které jsou schopny určité tvůrčí činnosti, a jsou zakotvena ve zvláštních právních předpisech. Tyto zvláštní právní předpisy jsou upraveny mimo obsah občanského zákoníku a jako příklad bych uvedla zákon č. 121/2000 Sb., Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále jen autorský zákon), který upravuje práva autora k jeho autorskému dílu a dále práva, která s ním souvisí. Co si lze tedy představit pod pojmem autorské dílo? Na tuto otázku odpovídá § 2 odst. 1 autorského zákona „Předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.“24 I autor má tedy určitá osobnostní a majetková práva, která se pojí k jeho dílu. Mezi osobnostní práva autora se řadí například: Právo rozhodnout o zveřejnění svého díla Jakým způsobem má být dílo zveřejněno a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno 23

TELEC, Ivo. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy, Praha: Verlag C. H. Beck oHG, 2007, ISSN 1210-6410. 24 § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)

21

Právo na nedotknutelnost díla a právo na rozhodování o zásahu do díla nebo jeho změně Právo na dohled nad dílem Právo na autorskou korekci Právo na odstoupení od smlouvy Ani těchto osobnostních autorských práv se autor nemůţe vzdát. Jsou nepřevoditelná a zanikají smrtí autora. Po jeho smrti nelze, aby si někdo nárokoval autorství k jeho dílu. Pokud má být dílo uţito, tak pouze způsobem, který nikterak nesniţuje jeho hodnotu. Dále musí být vţdy uveden autor díla, pokud se však nejedná o dílo anonymní. Mezi majetková práva autora patří právo dílo uţít a udělit oprávnění k výkonu tohoto práva jiné fyzické osobě. Pojmem právo na uţití díla rozumíme: Právo na rozmnoţování díla v jakékoliv formě (fotografické, tiskové, zvukové, obrazové, elektronické aj.) Právo na rozšiřování originálu nebo kopie díla (například prodejem díla) Právo na půjčení originálu nebo kopie díla Právo na vystavování originálu nebo kopie díla Právo na sdělování díla veřejnosti (televizí, rozhlasem, tiskem) Právo na odměnu při opětném prodeji originálu nebo kopie díla25 Ze subjektivního hlediska Knap a spol. (2004) uvádí, ţe všeobecné osobnostní právo lze chápat jako jednotné právo, v jehoţ rámci jsou zakotvena jednotlivá dílčí osobnostní subjektivní práva. Tato subjektivní osobnostní práva jsou zaloţena na aktivitě, tvořivosti či podnikavosti fyzické osoby, tudíţ přispívají k jejímu rozvoji a seberealizaci. Netýkají se tedy hmotných věcí, ale pouze osobnosti fyzické osoby. To znamená určitou schopnost fyzické osoby zacházet se svými osobnostními právy v co nejrozsáhlejším smyslu, jaký jen můţe právní řád poskytnout. Tento rámec však také poukazuje na to, ţe zacházení s těmito osobnostními právy není absolutně neomezené. Jako příklad zacházení se svými subjektivními občanskými právy bych zmínila například uţívání svého jména či pseudonymu, schválení uveřejnění podobizny či schválení určitého zásahu do soukromí fyzické osoby, nutno zmínit i schopnost projevit odpor vůči zásahům do těchto osobnostních práv. 25

ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-382-7

22

Subjektivní občanská osobnostní práva můţeme rozdělit do několika skupin. V tomto směru jsem se z mého pohledu rozhodla vybrat ty nejdůleţitější a to: 1. subjektivní občanská osobnostní práva -

ta se vztahují na osobnost fyzické osoby a její fyzické i morální hodnoty (například ţivot, zdraví, čest, svoboda, tělo aj.) nebo na výsledek její činnosti (autorské dílo, nějaký umělecký výkon, vynález aj.)

-

toto právo se tedy soustředí na zabezpečení nemajetkových zájmů fyzických osob, jelikoţ nelze chránit pouze ty majetkové, kdyţ součástí lidské osobnosti jsou i její nemajetkové zájmy

2. subjektivní občanská majetková práva -

ta jsou vţdy spojena s ekonomickým, nebo-li hospodářským zájmem fyzických osob

Další rozdělení subjektivních občanských osobnostních práv: 1. absolutní -

absolutní povaha práva znamená, ţe působí proti všem (erga omnes) ostatním subjektům s rovným postavením a také ukládá dalším subjektům práva povinnost do těchto práv nezasahovat

2. relativní -

relativní povaha práva je uskutečněna vţdy na základě absolutní, tzn. ţe relativní subjektivní občanská práva jsou realizována právními skutečnostmi, které vznikly na základě smluv, dohod nebo licencí či zásahem do absolutních práv

-

tím se občanskoprávní vztahy řadí vţdy mezi vztahy relativní povahy

Vzhledem k této charakteristice můţeme říci, ţe všeobecné osobnostní právo jako takové, tvoří nedílnou součást občanského práva a tím i práva soukromého. Má jak pozitivní sloţku tak negativní. Z pozitivního hlediska mluvíme o běţné realizaci osobnostních práv fyzických osob, aniţ by do nich bylo zasahováno, zatímco z negativního hlediska se uţ jedná o nějaké porušení těchto práv a následně o vzepření se proti těmto zásahům. Vzhledem k těmto dvěma sloţkám můţeme tedy říci, ţe všeobecné osobnostní právo náleţí kaţdé fyzické osobě ještě, neţ dojde k jeho narušení.

23

V praxi se spíše setkáváme se sloţkou negativní, coţ je logické, jelikoţ soudy řeší aţ určité neoprávněné chování vůči osobnostním právům fyzické osoby. Všeobecné osobnostní právo je tak povaţováno za velmi důleţité, jelikoţ význam osobnosti fyzických osob a jejich ochrany v období pluralitní demokracie stoupá.26

2.2 Subjekty osobnostních práv Subjekty občanského práva jsou jak fyzické, tak právnické osoby. Nositelem všeobecného osobnostního práva však můţe být pouze osoba fyzická, stojící na straně oprávněného. Osoba právnická pak můţe stát na straně druhé jako subjekt, který se dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Jelikoţ pouze lidský jedinec má osobnost, nositelem všeobecného osobnostního práva a v jeho rámci jednotlivých dílčích osobnostních práv můţe být jen fyzická osoba, i díky tomu se budu v této práci zabývat spíše osobnostními právy fyzických osob. Fyzické osoby zákoník často označuje pojmem „člověk“ a ve chvíli, kdy zákon pouţívá pojem člověk, má namysli vţdy a pouze osobu fyzickou. Pokud však pouţívá pojem osoba, můţe jít o osobu fyzickou, ale i právnickou. K tomu, aby se osoba mohla účastnit právních vztahů, je zapotřebí mít právní osobnost a svéprávnost.27 O těchto dvou institutech níţe. Ochrana osobnostních práv u právnických osob je poměrně identická s ochranou osobnostních práv osob fyzických. Například ochrany dobrého jména právnické osoby lze dosáhnout obdobnými právními prostředky, avšak rozdílem je, ţe nestačí pouhé ohroţení osobnostních práv jako u osob fyzických, nýbrţ musí k narušení přímo dojít a toto jednání musí mít následek.28

2.3 Pojem právní osobnost a svéprávnost 2.3.1 Právní osobnost Pojem právní osobnost, kterou jsme ještě donedávna znali pod pojmem právní subjektivita, je definována jako způsobilost mít práva a povinnosti v mezích právního řádu. 26

KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 27 NOVOTNÝ, Petr, IVIČOVIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4. 28 ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-382-7

24

2.3.2 Svéprávnost Podobně jako právní osobnost, tak i svéprávnost je podle NOZ nový pojem a to pro způsobilost k právním úkonům. Institut svéprávnosti znamená schopnost osoby nabývat svým vlastním jednáním práva a zavazovat se k právním povinnostem. Tato osoba má tedy způsobilost právně jednat. Obou těchto institutů se nelze vzdát a to ani zčásti. V případě, ţe by tak někdo učinil, nepřihlíţelo by se k tomu a toto jednání by nemělo ţádné právní účinky. NOZ také říká, ţe pouze osoba můţe mít práva a dále je vykonávat. Z toho vyplývá, ţe povinnost lze uloţit pouze osobě a jen vůči ní ji také vymáhat. Pokud by někdo zřídil právo nebo uloţil povinnost něčemu, co osobou není (například zvíře), toto právo či povinnost se přičte osobě, které podle povahy právního řádu přísluší.29

2.4 Přirozená práva NOZ je postaven na takzvané přirozenoprávní teorii, která v podstatě vychází z toho, ţe kaţdý člověk má vrozená přirozená práva. Tato práva

jsou rozpoznatelná samotným

rozumem a citem a existují nezávisle na právním řádu. Vznikají narozením člověka a zanikají jeho smrtí. Člověk je tedy povaţován za osobu (má právní osobnost). Zákon poté stanovuje pouze hranice při uplatňování přirozených práv a způsob jejich ochrany. Toto se liší od teorie právního pozitivismu, který vychází pouze z práva psaného a schváleného ve formě zákonů, jemuţ se musí vše a všichni podřídit. Přirozenoprávní teorie naopak tvrdí, ţe psané právo se musí přirozeným právům člověka přizpůsobit a také jim ustoupit, pokud se s nimi dostane do rozporu.30 Jak jsem jiţ zmínila výše, přirozená práva jsou vrozená, tudíţ jsou spjata s osobností člověka. Působí erga omnes (vůči všem) a platí, ţe jsou: 1. Nezadatelná (vrozená) 2. Nezcizitelná (nepřevoditelná na jiného člověka) 3. Nepromlčitelná (podle § 612 NOZ změna „V případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.“31 29

§ 15, § 16, § 17 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník NOVOTNÝ, Petr, IVIČOVIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4. 30

25

4. Nezrušitelná (člověk se jich nemůţe z vlastní vůle vzdát)32 Pokud by se stalo, ţe by se člověk chtěl z vlastní vůle těchto práv vzdát, k tomuto jednání by se nepřihlíţelo. Nadále se nepřihlíţí ani k omezení přirozených práv člověka, které by přesahovalo rámec přípustný zákonem, nebo by značně odporovalo dobrým mravům či veřejnému pořádku.33

2.5 Jednotlivá osobnostní práva V této podkapitole zmíním některá zásadní osobnostní práva, která náleţí nám všem (erga omnes), a to bez výjimky. Zdá se mi naprosto nezbytné pro tuto bakalářskou práci se těmito konkrétními osobnostními právy alespoň pár odstavci zabývat, jelikoţ cílem této práce je stručně osvětlit o jaká práva vlastně jde a jak se jich můţe obyčejný člověk domoci. Lidského jedince lze uţ na první pohled rozlišit dle jeho podoby, vnímáme jisté odlišnosti a jsme schopni si je zapamatovat. Dále se však rozlišujeme například podle jména a to je další z lidských aspektů, který je třeba chránit.

2.5.1 Právo na jméno Jak jsem jiţ zmínila výše, jméno je jedním z lidských aspektů, kterým se rozlišujeme od ostatních lidí. Pokud hovoříme o jméně, hovoříme tak nejen o příjmení, ale i o křestním jméně. Co je tedy vlastně předmětem ochrany jména? Můţou jím být například počáteční písmena či zdrobnělina. Nahlíţíme tak na jméno stejně jako na pseudonym. „Člověk může pro určitý obor své činnosti nebo i pro soukromý styk vůbec přijmout pseudonym. Právní jednání pod pseudonymem není na újmu platnosti, je-li zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li druhá strana mít pochybnost o osobě jednajícího. Vejde-li pseudonym ve známost, požívá stejné ochrany jako jméno.“34 Fyzická osoba tak disponuje právem jméno mít, uţívat jej a jakkoli s ním zacházet. Tímto je zároveň zakázáno toto jméno neoprávněně uţívat jinými subjekty. Za neoprávněné uţití jména však nelze povaţovat například pouţití fiktivního jména autorem v jeho díle. V tomto případě se nejedná o zásah do osobnostních práv, konkrétně do práva na jméno fyzické osoby. Pokud by se však dala tato literární postava přirovnat k nějaké reálné osobě a 31

§ 612 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník Čl. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 33 § 19 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník 34 § 79 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník 32

26

její charakteristika, nebo činy by byly podezřele podobné, lze zvaţovat, zda by se nejednalo o zásah do osobnostních práv té osoby. Pokud však existuje shoda jména osoby literární a reálné, přičemţ reálná osoba není pro většinu obyvatelstva známá (například není veřejnou osobou), nedochází v tomto případě k narušení osobnostních práv. Z tohoto pohledu tedy můţeme říci, ţe zásahem do jména fyzické osoby není jeho kaţdé pouţití, shodující se s reálnou osobou, nýbrţ jeho označení ve spojitosti s dalšími lidskými odlišnostmi, které mohou způsobit dojem, ţe jde o skutečnou fyzickou osobu.35 Jako příklad ochrany práva na jméno mohu uvést usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kde se ţalobkyně snaţí o odstranění jejího příjmení jako součásti obchodního jména ţalovaného, na coţ nahlíţí jako na zásah do jejích osobnostních práv. Toto příjmení však nebylo zmíněno v souvislosti s osobou ţalobkyně, nýbrţ s reálnou osobou jejího tchána, který jiţ zemřel. Domáhat ochrany za neoprávněné uţití jména zemřelého by se tudíţ mohli pouze příbuzní tzn. manţelka, děti § 78 odst. 1 a 2 NOZ, dle § 78 odst. 2 NOZ: „Je-li dotčený nepřítomen, nebo je-li nezvěstný, nesvéprávný či nemůže-li z jiné příčiny uplatnit právo na ochranu svého jména sám, může je uplatnit jeho manžel, potomek, předek nebo partner, ledaže dotčený, ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje.“. Snacha není k této ţalobě oprávněna, ale ani tuto ţalobu neprovedla, její ţaloba se týkala pouze ochrany jejího jména. Nejvyšší soud rozhodl v neprospěch ţalobkyně a odůvodnil to takto: „Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2004, č.j. 23C 70/99-153, jímž byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, aby žalovaný byl povinen do tří dnů od právní moci rozsudku vypustit ze svého obchodního jména slovo J., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Jak vyplývá z návrhu, žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že Fond národního majetku jako zakladatel žalovaného si nevyžádal od žalobkyně souhlas s užitím jejího příjmení jako součásti obchodního jména žalovaného, čímž protiprávně zasáhl do jejího práva na ochranu jména, a takovýto souhlas nezískal ani samotný žalovaný, který tím nadále také porušuje právo na ochranu jejího jména. Teprve v průběhu řízení začala žalobkyně tvrdit, že žalovaný tím, že užívá tohoto obchodního jména, porušuje navíc i její právo na soukromí, a dále pak tvrdila, že její právo

35


27

na soukromí porušuje žalovaný tím, že v propagačních materiálech své firmy, ve kterých zdůrazňuje, že je pokračovatelem rodinné a firemní tradice bývalé firmy jejího tchána R. J., uveřejňuje podrobnosti ze soukromého života členů rodiny J., tedy i jejího.“36

2.5.2 Právo na podobu Podoba je obdobně jako jméno dalším lidským aspektem, který nás odlišuje od ostatních. V tomto ohledu však musíme rozlišovat dva pojmy a to právo na podobu v uţším smyslu a právo k podobizně. Právo na podobu, nebo-li právo na zachycení vlastní podoby jakýmkoliv zobrazením se vyvíjelo na pomezí poloviny 20. století. Je logické, ţe není tak staré jako ostatní osobnostní práva, vzhledem k technickému pokroku. Právo na podobu či podobiznu náleţí pouze fyzickým osobám. Jaký je tedy rozdíl mezi podobou a podobiznou? Podoba je určitá charakteristika lidského vzhledu (tvář, postava) a vzniká narozením jedince, zatímco podobizna je zachycení podoby například formou fotografie, obrazem či audiovizuálním záznamem. Toto právo tedy vzniká fyzické osobě ve chvíli, kdy je podoba nějakým způsobem zachycena. Pod ochranu osobnostních práv na podobu však nespadá jen čisté zachycení podoby, tato ochrana se můţe vztahovat i na zachycení, které je určitým způsobem nadsazeno či pozměněno. Hovoříme o tzv. karikatuře. Toto právo je však podmíněno jistou identifikací dané osoby (musí být zcela jasno či vidno, ţe se jedná o danou osobu). Co vše tedy spadá pod právo na podobu v širším smyslu? Fyzická osoba má tímto právo na uţívání a nakládání se zachycením své podoby v uţším smyslu a nadále je oprávněna bránit se před neoprávněným zachycením své podoby třetí osobou.37 Jak říká zákon, zachytit podobu jiného člověka, podle které je zřejmé o koho jde, je moţné pouze s jeho svolením. To samé platí pro rozšiřování podoby člověka.38 Dalším důleţitým faktem je, ţe právo na podobiznu se nevztahuje pouze na ţivého člověka, nýbrţ i na člověka, který jiţ neţije. Jako příklad ochrany práva na podobu bych ráda uvedla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 936/2005, kde se odvolací soud ztotoţnil se soudem prvního stupně v jistých skutkových zjištěních. V tomto případě, se ţalovaná dopustila omylu a ve svém deníku M. zveřejnila dne 7. Dubna 2003 článek J. Š., který nesl název „Chcete rádio? Co za to?“, jehoţ podtitulek zněl „Přidělování rozhlasových licencí doprovázejí podivné 36

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 2494/2005 ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-382-7 38 § 84 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník 37

28

praktiky.“ Pod tento článek přiloţila dvě fotografie osob, kterých se tento článek týkal. Pod první fotografií se jménem J. B. (44) byl však ve skutečnosti vyobrazen ţalobce. Ten poţadoval peněţitou satisfakci za nemajetkovou škodu. „Odvolací soud neshledal předpoklady pro to, aby žalobci byla přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích, neboť pro posouzení věci je rozhodující objektivní hledisko. Před čtenáři, kteří žalobce neznali (jichž byla absolutní většina), nemohlo dojít k jakémukoliv snížení jeho důstojnosti či vážnosti. Před čtenáři, kteří žalobce na fotografii poznali (zejména rodinní příslušníci, přátelé a spolupracovníci), rovněž nemohl být jeho důstojnost ani vážnost dotčena, neboť bylo z celkového kontextu článku zjevné, že jde o omyl v uveřejněné fotografii.“ Odvolací soud se však shodl na morální satisfakci. „Přitom morální satisfakce poskytnutá žalobci byla podle názoru odvolacího soudu plně způsobilá nahradit mu vzniklou nemajetkovou újmu, protože právě ta vyvrátí případné domněnky osob, jejichž prohlášení žalobce předložil. Je třeba plně souhlasit s odvolacím soudem, pokud za základ svých úvah bere objektivní hledisko.“ Dovolací soud však vyhodnotil námitku dovolatele, která se vztahovala na toto objektivní hledisko, za vhodnou. Odvolací soud podle něj vzhledem k posouzení pouze z objektivního hlediska nezváţil moţné narušení i jiných osobnostních práv, jako například právo na jméno, čest a důstojnost a dobrou pověst. „Nejsou proto zatím dány předpoklady k tomu, aby bylo možno akceptovat závěr odvolacího soudu, že práva žalobce nemohla být objektivně dotčena (zde však je možno současně poukázat na to, že odvolací soud přesto s možností existence nemajetkové újmy u žalobce do značné míry počítal, když uvedl, že přisouzená morální satisfakce je plně způsobilá tuto újmu u žalobce nahradit, když vyvrátí domněnky osob, jejichž prohlášení v řízení předložil).“39 Zdá se tedy, ţe odškodnění za nemajetkovou újmu na osobnosti ve formě zásahu do práva na podobu, se poskytuje lépe morálně, neţ-li peněţitě. Myslím si, ţe právní úprava se v tomto směru přiklání spíše k variantě morálního zadostiučinění, jelikoţ stanovit výši peněţité satisfakce v poměru s intenzitou zásahu do osobnostních práv není jednoduché.

39

DOLEŢÍLEK, Jiří: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. ASPI, a. s., Praha 2008, ISBN: 978-807357-313-3

29

2.5.3 Právo na čest a důstojnost „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.“40 Z mého subjektivního pohledu na tuto problematiku je i právo na čest a důstojnost jedno z velmi důleţitých osobnostních práv člověka a nemělo by být nijak zlehčováno. Kaţdý člověk by měl mít právo být společností respektován a zároveň nijak shazován či poniţován. Předmětem práva na čest a důstojnost je tedy určitá schopnost fyzické osoby bránit se před takovým chováním, které by svou povahou tuto čest nebo důstojnost sniţovalo či poškozovalo. Pokud by k takovému incidentu došlo, mohlo by tím být ohroţeno postavení, ale i uplatnění poškozené fyzické osoby ve společnosti. Jakým způsobem je tedy moţné zasáhnout do těchto osobnostních práv člověka? Musí tak být učiněno alespoň před jednou či více osob a mělo by tak být provedeno písemnou, ústní, obrazovou nebo jinou formou pohoršující povahy. Uráţka, která by tedy byla pronesena pouze mezi čtyřma očima, by nespadala pod ochranu osobnosti. Pokud máme namysli pohoršující povahu, jedná se ve většině o nějaké nepravdivé tvrzení, sdělení. K zásahu do těchto osobnostních práv však můţe dojít i při šíření pravdy, která je však podána takovým způsobem, který působí difamačně (pomluvně).41 Co se týče kritiky, ta oplývá svou zvláštní problematikou. Na rozdíl od těchto skutkových sděleních či tvrzeních, která jsou objektivní, kritika je vţdy výsledkem nějakého subjektivního názoru. Lze tedy rozlišovat pouze kritiku věcnou a nevěcnou, přípustnou a neoprávněnou. Aby byla kritika povaţována za přípustnou, je třeba stanovit limity přípustnosti. Kritika by měla být věcná, konkrétní a také přiměřená k dané situaci (formulace slov, slovní spojení aj.).42 Níţe bych chtěla jako příklad uvést Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4004/2010, které se zabývá ţalobou za neoprávněný zásah do osobnostních práv na čest a důstojnost. „Žalobce se domáhal ochrany osobnosti s požadavkem omluvy za to, že jej žalovaný označil jako darebáka, dne 16. 10. 2007 v Olomouci, v předsálí budovy, kde se konal sněm Konfederace politických vězňů, jejímž místopředsedou je žalovaný, což natáčela a pak odvysílala i Česká televize na programu ČT 24 v pořadu Report. Označení za darebáka považoval žalobce za hanlivé a difamační, 40

Čl. 10 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-382-7 42 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 41

30

zasahující do jeho práva na čest a důstojnost zvýšené tím, že tak žalovaný učinil úmyslně před televizní kamerou.“ Nejvyšší soud rozhodl tak, ţe dovolání se odmítá a ţádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Soud prvního stupně nahlíţel na problém takto: „…Předmětný výrok považoval sice za expresivní, nadsazený, ale poukázal i na to, že v běžné řeči i v životě je považován za méně závažný a bývá mu přisuzován menší význam. Újma na cti žalobce se dle názoru soudu prvního stupně nijak neprojevila, vztahy mezi účastníky zůstaly stejně špatné jako předtím a ostatní zúčastnění zůstali rozděleni ve vztahu ke stranám tak, jako před předmětnou události.“43 U tohoto práva je velice sporná intenzita neoprávněného zásahu. To, co jiný povaţuje vzhledem k okolnostem situace za naprosto přiměřené jednání, můţe na jiného působit nevhodně, protivně, uráţlivě ba dokonce i sprostě. Právo na čest a důstojnost má tak pro kaţdého z nás zcela jinou váhu.

2.5.4 Právo na slovní projevy osobní povahy „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“44 Toto ustanovení chrání slovní projevy, učiněné buďto písemnou formou, nebo zvukovým záznamem. Písemnou formou můţe jít o osobní dopisy, e-maily, poznámky, deníky, upomínky aj., které napsala fyzická osoba a sama se v nich projevovala. Tyto písemnosti nejsou po většinu případů určeny k dalšímu šíření. Obsahem práva na slovní projevy osobní povahy tedy nejsou písemnosti, které byly zhotoveny v rámci podnikání či nějaké závislé činnosti, nýbrţ pouze o ty písemnosti, které mají osobní povahu. Záznamy, které byly pořízeny za těchto okolností tedy nelze povaţovat za projevy osobní povahy, tudíţ nelze říci, ţe by došlo k zásahu do osobnostních práv člověka. Dále se zajímáme ne o hmotnou schránku projevu, ale o její formu a obsah. Tím, ţe fyzická osoba napíše nějakou tuto písemnost, stává se vlastně automaticky jejím autorem. Fyzická osoba má tedy právo zachytit vlastní názor, projev, uţít jej a šířit, přičemţ je oprávněna bránit se proti neoprávněnému zachycení a uţití takového projevu. Oprávněnými subjekty tohoto práva jsou jednak osoby, které takový projev zhotovily, ale také osoby,

43 44

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4004/2010 Čl. 17 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

31

kterých se obsah projevu týká. Aby se tyto záznamy mohly šířit, je zapotřebí svolení zúčastněných osob (výjimkou jsou zákonné licence).45 „Stejně jako pro použití podobizen a obrazových snímků platí i pro použití osobních písemností a zvukových záznamů projevů osobní povahy, ať již k nim dochází na základě svolení či na základě zákonných licencí, že se musí stát vždy přiměřeným způsobem a dále, že při tomto použití musí být dbáno takových oprávněných osobnostních zájmů, jichž je třeba vždy za všech okolností bezpodmínečně šetřit.“46 Dle mého názoru je zapotřebí, aby si fyzická osoba soukromé písemnosti a další projevy osobní povahy dostatečně hlídala a předešla tak preventivně neoprávněným zásahům do svých osobnostních práv.

2.5.5 Právo na osobní soukromí „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena…“, „Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“47 Právo na osobní soukromí je dle mého názoru dalším naprosto nezbytným osobnostním právem a spočívá v tom, jakým způsobem, za jakých okolností a do jaké míry fyzická osoba dovolí, aby se informace z jejího soukromí dostaly na veřejnost. Jde o právo na informační sebeurčení. „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“48 Jak praví i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ve svém článku 17 odst. 1 „Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst.“49 V rámci obsahu práva na osobní soukromí lze tedy říci, ţe z pozitivního hlediska je osoba oprávněna vyuţívat svého osobního soukromého ţivota, rozšiřovat skutečnosti, které se ho týkají a nadále svolit jiným osobám k zásahu do něj. Z negativního hlediska uţ mluvíme dále jen o oprávnění bránit se proti neoprávněným zásahům do jejího vlastního soukromí a proti šíření skutečností osobní povahy.50 Zajímavým faktem je, ţe k narušení osobnostních 45

ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-382-7 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 47 Čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 48 Čl. 8 odst. 1 zákona č. 209/1992 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících 49 Čl. 17 odst. 1 zákona č. 120/1976 Sb., Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 50 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 46

32

práv na osobní soukromí dochází uţ v momentě, kdy jiţ někdo shromaţďuje informace ze soukromí fyzické osoby aniţ by je dále šířil. Jedná se například o formu sledování dané osoby (tzv. stalkingu), odposlechu a jiných aktivit, které mohou ohrozit soukromí člověka. Člověk má také právo na vytváření vztahů s jinými lidmi. Tímto spadá rodinný ţivot (v jeho rámci přítel, manţel, potomek, příbuzný) pod ochranu soukromého ţivota člověka. Pakliţe by někdo chtěl vyuţít skutečností ze soukromí některé osoby, musel by mít její souhlas, který však není podmíněn formou (písemnou, ústní). Na toto právo neexistuje ţádná zákonná licence, jelikoţ osobní soukromí představuje určitou intimitu, která není předmětem vědeckého, úředního nebo zpravodajského zájmu. Soukromí osoby však není absolutní a můţe být zákonně narušeno ve prospěch veřejného zájmu například uveřejněním seznamu neplatičů, dluţníků aj.51

51


33

3. Ochrana osobnosti Lidská práva jsou v dnešním světě povaţována za naprosto jedinečná a prvotní. Dá se říci, ţe existuje určitý trend v boji za lidská osobnostní práva a to jejich vášnivá obhajoba. Většina je chápe jako jakýsi základ všeobecné politické kultury, jeţ má pod svými křídly všechny národy. Na druhou stranu se objevila i teze, ţe jsou pouze zvláštním výsledkem západního právního myšlení. Existence lidských práv je jiţ rozšířena takřka po celém světě, nýbrţ jejich interpretace je vykládána v různých státech různými způsoby. Jak jsem zmínila výše, dle mého názoru by kaţdý měl mít nárok na tato lidská osobnostní práva a následně právo poţadovat jejich ochranu bez ohledu na stát, národ, rasu aj. Avšak právě vzhledem k těmto odlišnostem jak kulturním, etnickým, politickým nebo i hospodářským, dochází často k zaniknutí jejich všeobecné povahy. S ohledem na to se v dnešní době přistupuje k lidským právům s kulturním polycentrismem (chápáno jako nesoustředění se pouze na jeden systém), místo euroamerické kulturní hegemonie (nadvlády).52 NOZ upravuje lidská osobnostní práva ustanoveními §§ 81 – 117.

3.1 Právní prostředky ochrany osobnosti I samotná ochrana osobnosti je právním prostředkem (institutem), který byl v OZ od jeho úplného počátku.53 Kaţdá fyzická osoba, u které došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, má k dispozici právní prostředky k ochraně své osobnosti. „ Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.“54 Je důleţité si uvědomit, ţe právě tyto nástroje jsou pro nás stěţejní v okamţiku, kdy se chceme proti neoprávněným zásahům bránit. Instituty ochrany osobnosti jsou svým charakterem různorodé a slouţí k dosaţení určitého cíle, v tomto případě k ochraně osobnostních práv fyzických osob. K tomu Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.9. 2007, sp. zn. 30 Cdo 744/2007 uvádí, ţe:. „Různorodost prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je podmíněna jak mnohotvárností jejích projevů v životě společnosti a z toho vyplývajících různých možností zasáhnout do osobnosti fyzické osoby, stejně tak jako úsilím demokratického státu o co nejúplnější a účinnou občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby. Jednotlivé prostředky

52

HANUŠ, Jiří. Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace ed. 1 vydání. Brno 2001. ISBN 80-85959-86-0 53 NĚMEC, Ronald. Malé zamyšlení nad ochranou osobnosti dnes a v NOZ ve světle tiskového zákona. Bulletin Advokacie. 2012. č. 6. s. 30. ISSN 1210-6348 54 Čl. 17 odst. 2 zákona č. 120/1976 Sb., Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech

34

ochrany osobnosti fyzické osoby lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu kumulovat.“55 Jak jiţ zmiňuje ustanovení § 82 NOZ, člověk má právo poţadovat, aby od zásahu do jeho osobnostních práv bylo upuštěno a zároveň má nárok poţadovat odstranění jeho následku.56 To znamená nárok člověka na okamţité zastavení jednání, které způsobuje zásah do jeho práva, a následné zajištění skutečnosti, ţe se tato činnost jiţ nebude v budoucnu opakovat. Náhrada při újmě na přirozených právech člověka je zakotvena v § 2956, 2957 NOZ. Prostředky, které slouţí k ochraně osobnosti dělíme na: 1. Obecné 2. Zvláštní Mezi obecné nástroje se řadíme Svépomoc (§ 14 NOZ), Ochrana poskytovaná orgánem státní správy Petitorní (soudní) ochrana – ochrana před zahájením řízení, formou předběţných opatření, ţalob, ţaloby na náhradu újmy57

3.1.1 Svépomoc Jak napovídá název, svépomoc je prostředek učiněný vlastní silou nebo mocí. Z mého pohledu je tak tento prostředek právní ochrany osobnosti výjimečný. Institut svépomoci je v NOZ zakotven v § 14, kde je hned z prvního odstavce zřejmé, ţe vykonavatel svépomoci je kaţdá fyzická osoba, u které došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv. Předpokladem pro uţití prostředku svépomoci je tak hrozící nebezpečí neoprávněného zásahu. Kaţdý člověk má nárok na zakročení proti neoprávněnému jednání a to způsobem, odpovídajícím závaţnosti zásahu. Člověk tak můţe dopomoci svému právu dříve, neţ by to učinila veřejná moc.58 S tímto souvisí například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 701/2011, ve kterém se ţalobce doţadoval ochrany své osobnosti a spatřoval zásah do svých osobnostních práv výrokem ţalovaného „Běţ do prdele, vole“, který pronesl dne 25. března 2009 v rámci 55

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 30 Cdo 744/2007 § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník 57 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 58 § 14 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník 56

35

jednání zastupitelstva města Františkovy Lázně. Ţalobce byl v té době starostou města Františkovy Lázně a ţalovaný byl zároveň člen zastupitelstva obce. Tomuto výroku však předcházel jiný výrok ţalobce. Pronesl, ţe nenávidí JUDr. D, a Lázně, a. s., jelikoţ s nimi prohrál spory, za které musí zaplatit desetitisíce za soudní řízení a ţe ţalovaný o realitních obchodech ví asi tolik, jako o válení těsta na domácí nudle. Právě na tento výrok ţalovaný reagoval slovy „Běţ do prdele, vole“, která následně po optání ţalobce, zda toto opravdu řekl, potvrdil. Podle zjištěných okolností se nejednalo zdaleka o první takový spor, coţ bylo následně zřejmé i z jejich výpovědí. Ţalobce je členem a předsedou Sdruţení místních (politická angaţovanost), které vydává měsíčník Zrcadlo. V tomto měsíčníku byl uveřejněn článek, který pojednával o výroku ţalovaného a ţalovaný v něm byl osočován, kritizován a napadán. K tomuto článku byl však připojen i komentář ţalobce, který o ţalovaném řekl, ţe je starý a nemocný, aby byl šetřen, jinak do konce volebního období nevydrţí, a také, ţe by článek nenapsal lépe. „Soud prvního stupně považoval předmětný výrok za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, a to konkrétně za zásah do jeho občanské cti. Uzavřel, že výrok překračuje meze slušnosti, ale při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění přihlédl k tomu, že si je žalobce fakticky poskytl sám pomocí tzv. svépomocí, když se připojil k hanlivému článku v měsíčníku Zrcadlo. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že žalobce sám vedl zasedání zastupitelstva města Františkovy Lázně, a tudíž mohl tento výrok žalovaného odsoudit přímo na jednání a napravit tím újmu na svých osobnostních právech a minimalizovat tím škodlivý následek předmětného výroku mnohem efektivněji.“ Vzhledem k hojné distribuci měsíčníku Zrcadlo, ve kterém byl uveřejněn tento článek a od kterého se ţalobce ţádným způsobem neseparoval, bylo zapotřebí ujasnit poměr zásahu do jeho osobnostních práv a jeho následnému pokusu odvrátit tento zásah svépomocí. To znamená, zda byla za zásah do osobnostních práv (konkrétně důstojnosti a cti) poskytnuta vhodná satisfakce. V tomto případě by byla další forma náhrady za nemajetkovou újmu povaţována za jiţ nadbytečnou. Odvolací soud tak v tomto směru neučinil ţádné závěry. „Vzhledem k tomu, že odvolací soud plně nezhodnotil všechny okolnosti případu, především izolovanost výroku žalovaného, skutečnost, že oba účastníci jsou aktivní politici na komunální úrovni a že zde došlo k účinné satisfakci svépomocí, nelze dosud považovat toto rozhodnutí

odvolacího

soudu

za

správné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací jej proto v tomto rozsahu zrušil, aniž ve věci nařídil jednání.

36

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.“59 To je jeden z mnoha případů, který značí, ţe institut svépomoci hraje ve světě moderní demokratické společnosti (běţné praxi) významnou roli. Je projevem ochrany těchto práv a zároveň prevencí před vznikajícími spory.

3.1.2 Ţaloba zdrţovací (negatorní) Dalším prostředkem občanskoprávní ochrany je ţaloba na upuštění od neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, nebo-li ţaloba zdrţovací. Tento nástroj spadá pod petitorní (soudní) ochranu. Jak uţ jistě plyne z názvu tohoto pojmu, zdrţovací ţaloba je především preventivního charakteru. Má za úkol ţalovaného donutit, aby upustil od neoprávněného zásahu do osobnostních práv člověka a aby následně nedošlo k újmě na jeho osobnosti. Tento nárok tedy uplatňuje zásadu non facere (nekonat, zdrţet se neoprávněného jednání). Pokud tedy soud rozhodne ve prospěch ţalobce, uloţí tak ţalovanému povinnost ad factum omittendum, coţ znamená zdrţet se do budoucna tohoto protiprávního jednání. Co do obsahu tohoto ţalobního petitu (návrhu), ten musí být vţdy konkretizovaný a musí v něm být přesně vymezen aspekt lidské osobnosti, do kterého má být neoprávněně zasaţeno (čest a důstojnost, duševní a tělesná integrita aj.).60 Z Rozsudku Nejvyššího soudu: „Žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány obecně a nepřesně; takové nepřesnosti musí být odstraněny a nemají být přebírány do soudních rozsudků ve znění vyvolávajícím pochybnosti.“61To samé platí o výroku rozhodnutí soudu. Podmínkou pro úspěch tohoto právního prostředku zdrţení se od neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby je trvání tohoto zásahu, popřípadě bezprostřední hrozba budoucího opakování. Z toho plyne, ţe zásah, který byl jiţ ukončen a tudíţ dále netrvá a nehrozí jeho opakování v budoucnosti, nemůţe být touto ţalobou napaden. Zde se projevuje preventivní povaha tohoto právního prostředku.62

59

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 701/2011 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 61 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2162/2002 62 DOLEŢÍLEK, Jiří: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. ASPI, a. s., Praha 2008, ISBN: 978-807357-313-3 60

37

3.1.3 Ţaloba odstraňovací I tento prostředek občanskoprávní ochrany osobnosti je vykonáván pomocí soudu. Odstraňovací nárok je prostředek, který ve svém návrhu (petitu) poţaduje po ţalovaném, aby odstranil následky neoprávněného zásahu, který jiţ vykonal, a uvedl tak věc do původního stavu, který působil před tímto zásahem. K tomu, aby byla tato ţaloba místná, musí z neoprávněného zásahu do osobnostních práv člověka plynout následek tohoto protiprávního jednání. Cílem odstraňovací ţaloby je tak tento následek a jeho původ odstranit, i kdyţ konkrétní zásah jiţ skončil.63 Příkladem můţe být poţadavek na odstranění podobizny, zvukového záznamu, či hanlivého článku (komentáře) v časopise aj. Například případ herce Marka Vašuta, o kterém bylo v deníku Aha! uveřejněno několik článků, v nichţ se do zmíněného herce redaktoři strefovali a psali o jeho promiskuitě a depresích. Ať uţ byl návrh ţaloby oprávněný či ne, Vrchní soud v tomto případě nařídil deníku Aha! herci zaplatit 1 000 000 Kč. Deník Aha! však vytiskl v jiném článku omluvu za tato difamující tvrzení a tímto byla Marku Vašutovi poskytnuta určitá forma satisfakce za nemajetkovou újmu a odstraněn tak následek tohoto jednání. Rozhodnutí Vrchního soudu bylo povaţováno za přehnané aţ směšné.64 Odstraňovací ţaloba je tak prostředkem občanskoprávní ochrany osobnosti, který na rozdíl od ţaloby negatorní, odstraňuje následek protiprávního jednání, které jiţ pominulo. Tímto se liší svou povahou, která není preventivní, nýbrţ napravující.

3.1.4 Ţaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce) Po ţalobě preventivního a napravujícího charakteru je nám k dispozici i tzv. ţaloba satisfakční. Ta nastupuje v momentě splnění určitých zákonných předpokladů pro poskytnutí tohoto zadostiučinění a fyzická osoba tím uplatňuje své subjektivní právo na ni.65 Předpokladem prosazení tohoto občanskoprávního nástroje je skutečnost, ţe došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv člověka s následkem nemajetkové újmy. Jak jsem jiţ zmínila výše NOZ se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu věnuje v § 2956, a jeho způsobu v § 2957. Ten, kdo se dopustil protiprávního jednání, čili 63

KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 64 NĚMEC, Ronald. Malé zamyšlení nad ochranou osobnosti dnes a v NOZ ve světle tiskového zákona. Bulletin Advokacie. 2012. č. 6. s. 31. ISSN 1210-6348 65 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6

38

neoprávněného zásahu do osobnostních práv člověka, a je mu tento čin prokázán, má povinnost odčinit jak škodu nemajetkovou, tak škodu duševní.66 Návrh (petit) ţaloby musí obsahovat ţádost fyzické osoby o tuto satisfakci, jinak o ní soud nemůţe jednat, natoţ rozhodovat. Latinsky Iudex ne eat ultra petita partium - soud nesmí rozhodovat nad rámec poţadavků stran. Laicky řečeno, pokud si o přiměřenou satisfakci formou ţaloby nezaţádáme, nemůţeme očekávat, ţe nám bude přiznána. Z pohledu realizace satisfakční ţaloby známe dva způsoby a to: 1. Morální satisfakce - Morální satisfakce (uspokojení), pokud je pokládána za dostačující a pokud je schopna uspokojit a odstranit nemajetkovou újmu člověka, je povaţována za primární. To znamená, pokud soud shledal morální satisfakci jako dostatečně přiměřenou okolnostem případu, předpokládá tím i její účinnost. V ţalobě (petitu) musí být jako u předešlých ţalob konkrétně vymezena forma této morální satisfakce, o jakou ţalobce ţádá (veřejná omluva aj.). V případě, ţe se soud shodne s návrhem ţalobce na formě této morální satisfakce (vţdy nejdříve posoudí okolnosti případu a zjistí, zda je tato forma postačující), nic nebrání tomu, aby ji přiznal. Soud však samozřejmě můţe v opačném případě povaţovat návrh formy této satisfakce za nepostačující, nebo nevhodný.67 Nejvyšší soud ČR konstatuje v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, ţe: „Žaloba fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená a žaloba není odpovídajícím způsobem upravena, žalobu zamítne.“68 Z toho plyne opět důraz na konkretizaci ţaloby. - Kaţdý právní případ je svými skutečnostmi a okolnostmi odlišný. Vzhledem k tomu je pouze na daném soudu, jakou formu morální satisfakce určí za dostatečně přiměřenou a jakou ne. Zvláštností morálního zadostiučinění je i přiznání peněţité satisfakce, pokud je však stanovena aţ v neobvykle malé míře (například 5 Kč) – v tomto směru je zřejmé, ţe dotčenému nešlo o peníze, nýbrţ o revitalizaci jeho osobnostních práv.

66

§ 2956 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 68 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 67

39

2. Peněţitá satisfakce - Peněţitá satisfakce nebyla odjakţiva součástí občanského práva. Zavedena byla aţ v 90. letech minulého století následkem rozmachu svobody tisku, médií, komunikačních prostředků aj. Občanskoprávní úprava tak reagovala na stále častější zásahy do osobnostních práv fyzických osob, které svou intenzitou a povahou nebylo moţno odstranit formou morální satisfakce. V mnoha těchto případech morální satisfakce zdaleka nepostačovala a neplnila tak cíl odstranit neţádoucí následek protiprávního zásahu do ochrany osobnosti. Podmínkou pro uplatnění peněţité satisfakce je tak nedostatečnost satisfakce morální. „Snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře není jediným případem, kdy postižené fyzické osobě vznikne právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podmínky pro vznik tohoto práva jsou splněny ve všech případech neoprávněných zásahů do osobnostních práv, kdy se nejeví postačujícím zadostiučinění morální.“69 Peněţité zadostiučinění tak znamenalo významný zlom v řešení otázky zásahů do ochrany osobnosti. Česká literatura a soudní praxe byly toho názoru, ţe pokud je peněţitá satisfakce řešením pro újmu majetkovou, a je tak schopna takovou újmu nahradit a odstranit její následky, není důvod pro nezavedení peněţité satisfakce pro újmu nemajetkovou a to především v době svobody slova, tisku a médií, se kterými se ochrana osobnosti dostává do stále častějších sporů. Jak jsem jiţ uvedla výše, tento prostředek občanskoprávní ochrany osobnosti hraje v našem právním řádu (i v řádech některých vyspělých zemí, viz. první kapitola) důleţitou a svou povahou specifickou roli. Dále má také tak trochu preventivní charakter, jelikoţ jiţ existence určité peněţité sankce za zásah do osobnostních práv člověka, můţe od takového protiprávního jednání odrazovat. Obě tyto formy tak mají za úkol uspokojit poţadavek osoby dotčené na svých osobnostních právech a zároveň odstranit následek způsobené nemajetkové škody. V následující části této kapitoly se budu zabývat dalšími osobnostními právy z NOZ.

3.2 Právo na duševní a tělesnou integritu Právo na duševní a tělesnou integritu povaţuji za jedno z naprosto nejdůleţitějších lidských osobnostních práv a to kvůli tomu, ţe jeho obsahem a předmětem jsou imateriální hodnoty lidské osobnosti jako ţivot, zdraví a tělo. Toto právo je subjektivním občanským právem a působí erga omnes (vůči všem právním subjektům s rovným postavením) tzn. i vůči zdravotnickým zařízením, provozovaným státem, právnickou osobou, fyzickou osobou nebo 69

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23 C 52/96

40

obcí.70 Právo na ţivot je z mého pohledu zcela základním osobnostním právem, které fyzická osoba má, a jejíţ ochranu můţe poţadovat v první řadě. Ostatně je tak uvedeno hned v prvním oddíle hlavy druhé Listiny základních práv a svobod: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“71A také v zákoně č. 209/1992 Sb., Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících, v hlavě první, článku 2, odst. 1: „Právo každého na život

je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.“72 NOZ v § 91 uvádí, ţe člověk jakoţto jedinec, je nedotknutelný. Tím máme namysli, ţe lidské tělo je pod určitou právní ochranou a to i po smrti člověka. Dále je dle NOZ výslovně zakázáno nakládat s lidskými pozůstatky nedůstojným způsobem. Co se týče převzetí těchto ostatků, pokud nejsou uloţeny ve veřejném pohřebišti má na jejich vydání právo osoba určená zemřelým před jeho smrtí. Pokud tato osoba není známa, postupuje se dle zákona postupně a to v pořadí manţel, dítě nebo rodič. Můţe se ovšem stát, ţe příbuzní odmítnou ostatky převzít nebo uţ jednoduše nikdo z nich neţije – v tomto případě převezme ostatky dědic. Z určitých ustanovení NOZ lze říci, ţe stejná práva náleţí registrovanému partnerovi, na kterého je v tomto případě nahlíţeno jako na manţela.73 Proč se vlastně zabýváme tělesnou, ale i duševní stránkou člověka? Jelikoţ osobnost fyzické osoby je tvořena morální a fyzickou sloţkou. Pokud chceme, aby byla osobnost chráněna v plném rozsahu, nelze jednu z těchto sloţek vypustit. I kvůli tomu lze toto právo povaţovat za jedno z nejvýznamnějších dílčích osobnostních práv. Zdraví je třeba chápat jako aspekt lidské osobnosti v širším slova smyslu. Zdraví fyzické osoby totiţ není jen fyzické, ale i psychické. Například fyzická osoba, která je transsexuální – právo na shodu pohlaví (fyzické i psychické).74

70

KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 71 Čl. 6 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 72 Čl. 2 odst. 1 zákona č. 209/1992 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících 73 NOVOTNÝ, Petr, IVIČIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4. 74 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6

41

3.2.1 Zásahy do integrity Do integrity člověka lze určitými způsoby zasahovat. Pakliţe hovoříme o zásazích do integrity fyzické osoby, ty jsou přípustné jen z důvodů uvedených zákonem a stanoveným způsobem. Tyto zásahy jsou ovšem přípustné jen tehdy, kdy byl dotyčný se zásahem do své integrity obeznámen a kdy k němu svolil. Člověk musí být nadále seznámen s povahou daného zásahu a jeho moţnými následky. V případě, ţe člověk udělí souhlas k činnosti, která mu však můţe přinést váţnou újmu na zdraví, se k takovému jednání nepřihlíţí. Jde-li však o ţivot a zdraví člověka a tento zásah je nutný, toto tvrzení neplatí. Tato situace se můţe stát a to velmi často. Například ve chvíli, kdy je někdo váţně zraněn a upadne do bezvědomí, následně je převezen do nemocnice a o zásahu do jeho tělesné integrity vlastně vůbec neví. V takové situaci tento souhlas můţe udělit zákonný zástupce. „Zákonný zástupce může udělit souhlas k zásahu do integrity zastoupeného, je-li to k přímému prospěchu osoby, která není schopna dát souhlas sama.“75 Zákonný zástupce je však ve svých svoleních omezen a to tím způsobem, ţe můţe udělit souhlas do zásahu integrity svěřence jen v případech, které jsou ku prospěchu fyzické osoby. Pokud by zákonný zástupce udělil souhlas například k operaci, za účelem zkrášlení svěřence (plastická operace, liposukce, zvětšení prsou aj.) k takovému jednání by se nepřihlíţelo. Kaţdý tento případ by však musel být zkoumán zvlášť. NOZ je totiţ svolný k tomu, aby nezletilý rozhodoval o určitých záleţitostech sám. Jedná se zde o takové zásahy, které jsou úměrné k vyspělosti nezletilého a které nezanechávají trvalé nebo váţné následky (např. ostříhání vlasů). Naopak zásahy do integrity nezletilého například ve formě tetování či piercingu můţeme v tomto ohledu shledat bolestivými a zanechávajícími následky trvalého rázu. Nemělo by tak k němu dojít ani pod svolením zákonného zástupce, jelikoţ můţeme říci, ţe se nejednalo o přímý prospěch. Kdyby však mělo dojít k zásahu, ke kterému zákonný zástupce svolil, ale který si nezletilý výslovně nepřeje a odporuje mu, řeší NOZ tuto otázku tím, ţe poţaduje souhlas soudu. Souhlas soudu se obdobně jako u nezletilého poţaduje i v případech, ve kterých je zřejmé, ţe člověk, do jehoţ integrity má být zasaţeno, není schopen ţádného úsudku. Toto platí opět pro případy, které by ohroţovaly jedince na zdraví či ţivotě, tedy váţné případy. Pokud by však byl přímo ohroţen ţivot člověka, souhlas soudu by se samozřejmě nepoţadoval. Z hlediska zásahu do tělesné integrity člověka existuje ještě jedna povinnost, a to okamţité sdělení o provedení zásahu člověku bezprostředně, jakmile to jeho zdravotní stav dovolí a obeznámení s jeho následky. Kdo tuto povinnost provede není občanským 75

§ 93 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník

42

zákoníkem uvedeno, ale logicky by to měla být osoba, která zákrok provedla (doktor, zdravotnické zařízení atd.) Svolení k zásahu do integrity člověka můţe být ústní nebo písemnou formou. Písemný souhlas je například třeba, pokud by měla být odstraněna část lidského těla, která je neobnovitelná (ruka, noha). V případě, ţe se nevyţaduje písemná forma souhlasu předpokládáme, ţe byl souhlas udělen ústně. Důleţité je také neopomenout, ţe souhlas můţe být vţdy odvolán, nezávisle na jeho formě. To znamená, ţe pokud byl například udělen souhlas k zásahu do integrity člověka písemnou formou, a ten se na poslední chvíli rozhodl, ţe si tento zásah nepřeje, můţe ho odvolat i ústně.76 Pokud dojde k provedení výkonu, který má za následek zásah do integrity člověka, lékařem, aniţ by k tomu měl souhlas, nebo by tento zákrok byl nutný, vzhledem ke zdravotnímu stavu člověka, nebo by se jednalo o případ, který by spadal pod omezení práva na tělesnou integritu, jde o non lege artis (protiprávní jednání), ze kterého vyplývají nepříjemné důsledky.77 Právo na duševní a tělesnou integritu mě jako osobu, zabývající se touto problematikou, velmi zaujalo. Z mého pohledu je jakýkoliv zásah do duševní a tělesné integrity člověka předmětem častých sporů a diskuzí ve společnosti. Jako zajímavý případ ze soudní praxe lze na tomto místě uvést například nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000. V tomto nálezu se hovoří o případu, kdy stěţovatelka byla donucena podrobit se psychiatrickému vyšetření, ačkoliv převoz do psychiatrické léčebny v Jihlavě výslovně odmítla. Byla tak vyzvána orgánem veřejné moci (Policií ČR) a následně se této výzvě podvolila. V této psychiatrické léčebně však bylo zjištěno, ţe k tomuto vyšetření nebyl sebemenší důvod, stěţovatelka se zdála být v pořádku a ţádným způsobem neohroţovala svůj ţivot, zdraví, ani ţivot a zdraví jiných osob a majetek. Člověku je zaručena ústavním zákonem svoboda a není tak povinen učinit nic, co mu zákon výslovně neuloţil. Toto platí i ve věcech zdravotní péče. Ústavní soud uvedl, ţe Policie ČR v tomto ohledu pouţila donucovací akt, který nebyl opřen o ţádné ustanovení zákona o Policii ČR. Na druhou stranu se ÚS nedomnívá, ţe by došlo aţ k tak váţnému zásahu do práv stěţovatelky, jelikoţ Policie ČR jednala na základě poţadavku lékařky. 76

NOVOTNÝ, Petr, IVIČIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4. 77 KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6

43

Na závěr ÚS říká, ţe nelze stavět lékařskou diagnózu nad právo, a to ani v případech těţkých psychických poruch. Orgány veřejné moci musí vţdy zjistit, jestli ţádosti o zákrok a jeho samotné provedení, mají vţdy právní oporu. V ţivotě je totiţ bezpočetně případů, kdy zájem rodiny na zdraví člověka z řad příbuzných není skutečný a můţe se jednat i o úmyslné poškození fyzické osoby. Z tohoto ohledu je třeba v důsledku dbát a respektovat zákonné zakotvení těchto omezení práv a svobod z Listiny základních práv a svobod. „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“78

3.3 Práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu NOZ věnuje pozornost těmto právům ve svém 4. pododdíle § 104 - § 110. Fyzická osoba, nebo-li člověk můţe být převezen do zdravotnického zařízení a nadále v něm drţen jen v případech stanovených zákonem. Dále jen za předpokladu, ţe se nelze o tuto fyzickou osobu postarat způsobem mírnějším a méně omezujícím vůči jejím právům. V tomto ohledu ani podání návrhu na omezení svéprávnosti není důvodem pro drţení fyzické osoby v nějakém z těchto zařízení proti její vůli. Došlo-li k takovému převezení člověka do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu, musí jeho provozovatel ihned obeznámit jeho zákonného zástupce, manţela, opatrovníka, popřípadě registrovaného partnera. Nesmí tento skutek oznámit jen v případě, ţe mu to bylo zakázáno. Tento zákaz by eventuelně mohl být vydán osobou, která byla do takového zdravotnického zařízení přijata a následně v něm drţena, ale mohl by jím být také některý z orgánů veřejné moci v rámci trestního řízení. Dále je provozovatel zdravotnických sluţeb povinen oznámit převzetí této osoby do své péče soudu a to do 24 hodin od přijetí. Soud má sedmidenní lhůtu na to, aby projednal opatření, které by odpovídalo zdravotnímu stavu fyzické osoby. Poskytovatel zdravotnických sluţeb je také odpovědný za vysvětlení dané osobě, jaké je její postavení, proč došlo k takovému opatření a také sdělení jejích práv. Toto vysvětlení musí být fyzické osobě podáno způsobem dostatečně srozumitelným, a musí být zajištěno, ţe daná osoba pochopila důvody zákonného opatření, ke kterému došlo. V případě, ţe má tato osoba zákonného

78

DOLEŢÍLEK, Jiří: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. ASPI, a. s., Praha 2008, ISBN: 978-807357-313-3

44

zástupce, opatrovníka aj., musí být zajištěno, ţe se toto vysvětlení neprodleně podá i těmto osobám. Co se týče práv člověka, který byl bez svého souhlasu převezen a následně drţen ve zdravotnickém zařízení, má právo se svým zákonným zástupcem, podpůrcem, opatrovníkem aj. projednávat a diskutovat o svých osobních záleţitostech bez dozoru jiných osob. V rámci tohoto rozhovoru má i právo rozhodnout se o přezkoumání svého zdravotního stavu, zdravotní dokumentace i postupu léčby jiným lékařem, nezávislým na provozovateli zdravotnických sluţeb, kam byl dotyčný převezen. Právo na toto přezkoumání můţe podat i podpůrce nebo důvěrník dané osoby. Právo na přezkoumání zdravotního stavu fyzické osoby můţe být uplatněno i dříve, neţ soud rozhodl o odpovídajícím opatření. Musí tak být ale učiněno takovým způsobem, aby soud mohl výsledky tohoto přezkumu zohlednit při výběru vhodného opatření.79 Na závěr NOZ v § 110 říká, ţe: „Rozhodl-li soud o přípustnosti učiněného opatření, schvaluje se tím nucený pobyt v zařízení poskytujícím zdravotní péči, tím však neodnímá právo odmítnout určitý zákrok nebo léčebný výkon.“80

3.4 Nakládání s částmi lidského těla Co si představíme pod tímto pojmem? NOZ uvádí, ţe se jedná o právo člověka vědět, jak bylo, nebo hodlá být naloţeno s částí jeho těla, jeţ mu byla odebrána. Jedná se například o ruce, nohy aj. NOZ také říká, ţe je striktně zakázáno nakládat s těmito odebranými částmi lidského těla způsobem, který by byl nedůstojný, hanlivý, nebo který by ohroţoval zdraví veřejnosti. Pokud byla část lidského těla odebrána člověku za jeho ţivota, lze jí pouţít jako předmět k účelům vědy a poznání, nebo-li pro výzkum, avšak za předpokladu, ţe s tím člověk souhlasil. Tento souhlas musí být naprosto zřejmý v případě, ţe má být tato část lidského těla pouţita pro některý z účelů, který není svou povahou zrovna obvyklý. Co pod takovou ochranu vlastně spadá? Vše, jehoţ původ je v lidském těle fyzické osoby. Takovéto části lidského těla bezprostředně spadají pod tuto právní ochranu. Člověk má však i právo přenechat některou část svého lidského těla jiné osobě a to v případech dárcovství aj. Podmínky takového dárcovství však stanovuje zákon, jedná se například o ledviny, kostní dřeň. Takové části lidského těla, které jsou schopny samoobnovení (například 79

NOVOTNÝ, Petr, IVIČIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4. 80 § 110 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník

45

vlasy) je však moţné přenechat bez jakéhokoliv problému, přičemţ je moţné za ně získat i peněţitou odměnu. V těchto případech se na tuto část lidského těla pohlíţí jako na movitou věc.81 Existují však i důvody, které nedovolují odebrat část lidského těla ţijící osobě. Takové důvody jsou uvedeny v zákoně č. 285/2002 Sb., Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). Ustanovení tohoto zákona například říká, ţe odběr orgánů nelze provést, pokud je důvodné podezření, ţe by tento odběr mohl způsobit ohroţení na zdraví nebo ţivotě dárce. Dalším důvodem je fakt, ţe osoba, která by chtěla darovat orgán je ve výkonu trestu odnětí svobody, či se nachází ve vazbě nebo ochranném léčení – toto však neplatí pro dárcovství v rámci rodiny (děti, rodiče, sourozenci, manţelé). Následně dalším důvodem je samozřejmě zjištění, ţe dárce je zdravotně nezpůsobilý darovat svůj orgán, a to z důvodu nemoci, která by ohrozila zdraví nebo ţivot osoby, které by měl být orgán voperován. To neplatí pro případ, ţe taková nemoc je zanedbatelná oproti závaţnému zdravotnímu ohroţení zdraví druhé osoby.82

3.5 Ochrana lidského těla po smrti člověka Ochrana lidského těla po smrti člověka je poslední částí, které se NOZ věnuje v rámci ochrany osobnosti. I z mého pohledu je toto právo na ochranu lidského těla po smrti důleţité. Dle mého názoru je více, neţ vhodné, aby kaţdý člověk měl právo na rozhodování o tom, co se s jeho tělem bude dít po jeho smrti. Toto právo dává NOZ kaţdé fyzické osobě, která se například rozhodne, ţe si nepřeje být zpopelněna, nebo se rozhodne, ţe chce být uloţena do společné rodinné hrobky, nebo bude poţadovat, aby s jejím posmrtným tělem bylo naloţeno jiným, neţ výše uvedeným způsobem. Pokud fyzická osoba před svou smrtí nedá souhlas k pouţití jejího těla pro vědecký výzkum, nebo k pitvě, platí, ţe s takovýmto zacházením lidského těla po smrti nesouhlasí. Souhlas osoby není k takovýmto účelům zapotřebí, pokud tuto moţnost upravil zvláštní zákon. V případě, ţe osoba souhlasí s pouţitím lidského těla k pitvě, pro vědecké potřeby jako je výzkum, výuku aj., musí takto učinit formou zápisu do rejstříku, který je veden zvláštním právním předpisem, nebo formou notářského zápisu. Takový souhlas můţe být udělen i provozovateli zdravotnických sluţeb. Pokud se však člověk rozhodne své stanovisko změnit,

81

NOVOTNÝ, Petr, IVIČIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4. 82 § 3 odst. 3 písmeno a,b,c, zákona č. 285/2002 Sb., Zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon)

46

musí tak ve zdravotnickém zařízení učinit písemnou formou. Člověk je vţdy oprávněn svůj souhlas s pouţitím jeho lidského těla odvolat. Jak bylo jiţ zmíněno výše, člověk má právo rozhodnout i o svém pohřbu. Vzhledem k jeho přání o pohřbu, by se tento akt měl konat, dle jeho vysloveného přání. Pokud se však za svého ţivota ke způsobu svého pohřbení po smrti nevyjádřil, rozhoduje o pohřbu manţel/ka, nebo děti, nebo vnoučata – pokud není ţádného z nich, tak jakákoliv blízká osoba, přičemţ stejná práva jako manţel má v tomto směru i registrovaný partner. Není-li ţádné této osoby, rozhoduje o pohřbu a jeho způsobu obec, ve které fyzická osoba zemřela. Pohřeb je hrazen z pozůstalosti, ale stát se můţe i to, ţe taková částka nebude postačovat na pohřeb, který si zemřelý přál. V tomto případě bude zemřelý pochován způsobem, který je povaţován za slušný a uznávaný podle místních zvyklostí.83

Závěrem této kapitoly bych chtěla říci, ţe především naprosto souhlasím s poskytováním peněţité satisfakce za nemajetkovou újmu na osobnosti. Pokud chceme v této době plné nových technologických pokroků (smartphony, tablety aj.) a stále většího vlivu médií na širokou veřejnost účinně zabránit neoprávněným zásahům do osobnosti člověka nebo alespoň učinit dostatečná opatření (sankce), aby se tyto zásahy jiţ neopakovaly, musíme dbát na co nejdetailnější úpravu ochrany osobnosti v občanském právu. Vţdyť člověk, jakoţto fyzická osoba je základním prvkem společnosti. Pokud by neexistovala dostatečná ochrana osobnosti fyzické osoby a docházelo by k jejímu opakovanému narušování vlivem pokroku doby, dalo by se říci, ţe jiţ dávno neţijeme ve světě pluralitní demokracie a člověk a jeho práva by tak pomalu, ale jistě oslabovaly ve prospěch materiálních hodnot. Nesmíme zapomenout, ţe ať uţ se jedná o jakýkoliv spor v rámci zásahů do osobnosti člověka, jeho práva by neměla být ţádným způsobem opomínána, nebo nedostatečně odškodněna.

83

NOVOTNÝ, Petr, IVIČIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4.

47

4. Komparace právní úpravy osobnostních práv ČR a SR Pro toto srovnání jsem se rozhodla na základě společné historie obou těchto států. Z důvodu, ţe aţ do roku 1993 existoval společný stát Česka a Slovenska, je vývoj právní úpravy na území Česka a Slovenska analogický. Po rozpadu těchto dvou států však bylo zapotřebí učinit několik změn, přičemţ kaţdý z nich buď přijal zcela novou právní úpravu, nebo zachoval tu stávající, která byla v tomto státě platná i po rozpadu Československa. Například OZ, přestoţe byl novelizován, je na území Slovenska stále platný. Vzhledem k obsáhlému rozsahu této problematiky jsem se opět rozhodla vybrat několik jednotlivých dílčích osobnostních práv fyzických osob na Slovensku (obdobně jako na našem území) a srovnat jejich zákonnou úpravu s českou úpravou. Lidská osobnostní práva jsou samozřejmě jako u nás zakotvena v Ústavě Slovenské republiky č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, v zákoně č. 23/1991 Zb., Listina základných práv a slobôd a zákoně č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník (dále jen slovenský občanský zákoník). Ten se ochraně osobnosti věnuje § 11 - § 16, tudíţ podstatně méně, neţ-li je tomu na našem území. V případě prostředků k ochraně osobnosti je tomu však obdobně jako u nás.

4.1 Právo na tělesnou integritu Jako v našem NOZ, i ve slovenském občanském zákoníku je toto právo svou důleţitostí jeho bezvýhradnou součástí. Právo na tělesnou integritu obsahuje především právo na ţivot, zdraví a tělo. Toto jsou naprosto základní hodnoty osobnosti kaţdého člověka a je třeba je bedlivě chránit. Právo na tělesnou integritu je ve slovenském občanském zákoníku zakotveno v § 11 jako jedno ze základních lidských práv.84 „Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jako i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.“85 U nás je toto právo ustanoveno v § 81 odst. 2. NOZ, ale především v pododdíle 3, který se tomuto osobnostnímu právu věnuje zvlášť. Tímto se od nás slovenský občanský zákoník liší, jelikoţ neobsahuje speciálně upravená jednotlivá dílčí 84

VETERNÍKOVÁ, Mária. Právna ochrana osobnosti. Bratislava 2003. Procom, spol. s. r. o. ISBN 80-8571712-3 85 § 11 zákona č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník. Překlad autor

48

osobnostní práva, jako je například právo na tělesnou (u nás i duševní) integritu fyzických osob. Slovenský občanský zákoník tato práva zahrnuje do všeobecného osobnostního práva. Co se týče zdravotnické péče, upravené zákonem č. 576/2004 Z. z., Zákon o zdravotnej starostlivosti, službách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov, tam je stejně jako na našem území zapotřebí souhlasu fyzické osoby, které se tento zásah týká, popřípadě jejího zákonného zástupce aj. Zákon na Slovensku neupravuje jeho formu, tudíţ můţe být jak písemný, tak i ústní. Případy, které vyţadují souhlas písemný jsou zakotveny v § 6 odst. 5 písmena a, b,c. Pokud se jedná o takový zásah o tělesné integrity člověka, který svou povahou změní dosavadní ţivot dané fyzické osoby, lékař si vyţádá tzv. pozitivní revers – poskytnutý v písemné nebo jiné prokazatelné formě. I na našem území je zapotřebí takového souhlasu a zákon i jasně upravuje jeho odvolání.86 Tento zákon uvádí odvolání souhlasu člověka se zásahem do své tělesné integrity takto: „Každý, kdo má právo dát informovaný souhlas, má i právo informovaný souhlas kdykoliv svobodně odvolat.“87 Právní úprava tělesné integrity je tak analogická s naší právní úpravou ve všech zásadních bodech.

4.2 Právo na jméno Právo na jméno je opět, na rozdíl od našeho NOZ, uvedeno pouze v demonstrativním výčtu dílčích osobnostních práv v § 11 slovenského občanského zákoníku. V NOZ se jménu člověka a jeho ochraně věnuje podstatně více paragrafů a to přímo § 77 – 79, přičemţ § 79 se týká pseudonymu. I slovenská právní úprava uznává jméno krycí, nebo-li pseudonym, avšak ten není přímo zakotven ve slovenském občanském zákoníku, nýbrţ ho přiznává zákon č. 618/2003 Z. z., Zákon o autorskom práve a právach súvisiacich s autorským právom (autorský zákon). Právo na jméno je tak na území Slovenska opět zařazeno ve výčtu všeobecného osobnostního práva a nelze jeho ochranu vztahovat například na ochranu jména postav, které si vybral autor svého díla. Pokud se autor rozhodne k takovéto ochraně, dovolat se jí můţe pouze v mezích svého autorského práva a to opět podle tohoto zákona.

86

VETERNÍKOVÁ, Mária. Právna ochrana osobnosti. Bratislava 2003. Procom, spol. s. r. o. ISBN 80-8571712-3 87 § 6 odst. 8 zákona č. 576/2004 Z. z., Zákon o zdravotnej starostlivosti, sluţbách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Překlad autor

49

Vzhledem k právu fyzické osoby na jméno, je tato osoba obdařena svým jménem disponovat a zároveň bránit se jeho vyuţití prostřednictvím jiných osob. K vyuţití jména (a to i příjmení) osoby je třeba jejího souhlasu. Slovenský občanský zákoník dále neupravuje jakou formou musí být tento souhlas udělen (ústně, písemně; jiným způsobem, ze kterého je zřejmá vůle člověka s takovýmto vyuţitím souhlasit). V případě zneuţití jména je však zapotřebí, stejně jako u nás, splnění několika podmínek. O zásah do práva na jméno se jedná pouze v případě, ţe je zcela zřejmé o jakou konkrétní fyzickou osobu se jedná. Respektive podmínkou pro neoprávněný zásah do osobnostního práva na jméno je přímá spojitost s daným subjektem. Neoprávněným pouţitím jména člověka je tak například uveřejnění jeho jména ve spojitosti s nějakou kauzou, nebo vyuţitím jeho jména k pojmenování veřejných prostranství, budov aj. Také pouţívání pseudonymu, který pouţíval jiţ dříve někdo jiný je povaţováno za neoprávněný zásah. Naproti tomu o neoprávněný zásah nepůjde v případě, ţe se jedná o shodu jména a příjmení s jinou osobou a to nabytým buďto narozením nebo například sňatkem.88 V případě tohoto osobnostního práva člověka tak není ţádná výrazná skutečnost, která by se lišila od české právní úpravy.

4.3 Právo na čest a důstojnost Stejně jako obě předchozí práva, i toto právo je ve slovenském občanském zákoníku uvedeno jako část demonstrativního výčtu osobnostních práv v § 11. V NOZ je obsaţeno v § 81 odst. 2 v rámci hodnot, které poţívají právní ochrany. Předmětem tohoto práva je především dobré jméno a čest v očích společnosti, ale i v odborných kruzích, ve kterých je fyzická osoba známa a uznávána svou prací a znalostmi. Jako ostatní osobnostní práva má sloţku pozitivní i negativní, přičemţ čerpá spíše z té negativní. Ta, jak jiţ bylo v této práci zmíněno, znamená právo člověka na právní ochranu v případě protiprávního zásahu do jeho osobnostních práv. Způsobů narušení tohoto konkrétního práva je opravdu mnoho, například uraţení na cti a důstojnosti pomluvou, písmem, malbou (karikaturou), grimasou, posunky a jiným jednáním zahanbujícího charakteru. Jak je tomu i v našem právním systému, při zásahu do práva na čest a důstojnost můţe tedy zároveň dojít i k zásahu do práva na podobu. Ve většině případů se 88

VETERNÍKOVÁ, Mária. Právna ochrana osobnosti. Bratislava 2003. Procom, spol. s. r. o. ISBN 80-8571712-3

50

tedy jedná o nějaké tvrzení, které je naprosto smyšlené, nebo bylo podáno veřejnosti takovým způsobem, který danou fyzickou osobu poškozuje na cti a důstojnosti. Slovenská právní úprava také poskytuje občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby i proti jednání, které je zaloţeno na pravdě, nýbrţ jeho zveřejnění působí difamačně a to i v případě, ţe bylo podáno úmyslně nebo bez úmyslu. Je několik případů, které nelze za tato neoprávněná jednání řadit mezi zásahy do cti a důstojnosti fyzické osoby a to například: 1. Výpovědi svědků, znalců a jiných účastníků jednání v rámci soudního procesu, které se vztahují k projednávané skutečnosti 2. Trestní a jiná oznámení, podaná na základě zákonné povinnosti 3. Protokoly, obsahující rozhodnutí soudů 4. Advokátní obhajoby 5. Uvedení difamujícího tvrzení, které je však pravdivé, v intencích nutné obrany proti tomu, kdo se chystal osobu vyprovokovat či napadnout89 V mezích české a slovenské úpravy tedy můţeme říci, ţe se právní zakotvení tohoto práva v obou státech nijak výrazně neliší.

4.4 Právo na podobu Obdobně jako je tomu v našem právním systému, toto právo je třeba rozlišit na právo na podobu a právo na podobiznu. Právo na podobu spočívá v zachycení své vlastní podoby určitým zobrazením, právo na podobiznu spočívá v hmotném zachycení podoby člověka (v jejím rámci tvář, postavu, grimasy aj.). Laicky řečeno právo na podobu má člověk jiţ od narození, ale právo na podobiznu vzniká aţ jejím vyhotovením (fotografie, malba, náčrt). K takovému vyhotovení je však opět, jako na našem území, zapotřebí souhlasu fyzické osoby, které se takový zásah týká. To je uvedeno ve slovenském občanském zákoníku v § 12 odst. 1, který však nepojednává jen a pouze o právu na podobu, nýbrţ například o projevech osobní povahy. „Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy se smí vyhotovit nebo použít jen s jejím souhlasem.“90

89

VETERNÍKOVÁ, Mária. Právna ochrana osobnosti. Bratislava 2003. Procom, spol. s. r. o. ISBN 80-8571712-3 90 § 12 odst. 1 zákona č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník. Překlad autor.

51

V NOZ je právo na podobu zahrnuto spolu s právem na soukromí v § 84 - § 90, tudíţ ve více paragrafech, neţ ve slovenském občanském zákoníku. Jeho obsah je však identický. U práva na podobu je obsahem jeho uţívání fyzickou osobou v pozitivním smyslu a dále bránění se proti zachycení podoby a jejím zneuţití v negativním smyslu. Obsahem práva na podobiznu je pak právo fyzické osoby na uţívání a disponování s takovouto podobiznou (fotografií, malbou aj.). Subjektem daného práva je vţdy fyzická osoba, které se takové právo týká, tudíţ osoba jejíţ podoba má být zachycena. Právo na podobiznu se v mnoha směrech můţe dostat do sporu s právem autorským. V takovém případě má však vţdy přednost právo člověka zachyceného na podobizně před právem jejího autora a to z důvodu většího právního významu práva na podobiznu. Právo na podobu a podobiznu je právo osobnostní, tudíţ je povaţované za významově důleţitější. Souhlas k takovému úkonu můţe být písemný, ale i ústní – v tomto ohledu zákon jeho formu nepředepisuje. Vzhledem k povaze tohoto osobnostního práva je samozřejmostí právo na jeho odvolání a to také jakoukoli formou. I slovenský občanský zákoník stanovuje zákonné licence pro pouţívání podobizen, obrazových snímků, na vědecké a umělecké účely nebo na účely zpravodajství.91 To je moţné i bez souhlasu fyzické osoby. „Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez souhlasu fyzické osoby vyhotovit nebo použít přiměřeným způsobem také na vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.“92 Občanskoprávní ochrana je tak osobnosti poskytována pouze v případech, kdy k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv bezprostředně došlo, nebo jeho následek stále trvá. Předpoklady pro vyuţití této ochrany osobnosti jsou na našem území a na území Slovenska stejné a liší se pouze v zakotvení tohoto práva, konkrétně ve slovenském občanském zákoníku v počtu paragrafů zabývající se tímto osobnostním právem.

4.5 Právo na soukromí Právo na soukromí, které je z mého pohledu jedno z nejvýznamnějších osobnostních práv fyzických osob, je ve slovenském občanském zákoníku zakotveno v § 11 jako součást demonstrativního výčtu dílčích osobnostních práv. Ve Listine základných práv a slobôd je 91

VETERNÍKOVÁ, Mária. Právna ochrana osobnosti. Bratislava 2003. Procom, spol. s. r. o. ISBN 80-8571712-3 92 § 12 odst. 3 zákona č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník. Překlad autora.

52

v článku 7 jasně vymezena nedotknutelnost fyzické osoby a jejího soukromí jako základních hodnot lidské osobnosti: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručená. Omezit ji je možné jen v případech ustanovených zákonem.“ A v článku 10 „Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“93 I v našem právním systému můţeme říci, ţe se právo na soukromí řadí mezi právo širší působnosti, jelikoţ v případech neoprávněných zásahů do cti a důstojnosti, tělesné integrity, podoby, projevů osobní povahy aj. se většinou osoba dopustí i zásahu do soukromí postiţené fyzické osoby. Předmětem tohoto práva je na území obou těchto států především právo na osobní soukromí a soukromí osob spadajících pod jeho ochranu (máme namysli rodinu, příbuzné, kamarády, partnery). Člověk má tak právo na ochranu svého soukromí, konkrétně aby skutečnosti z jeho soukromí nebyly ţádným způsobem poskytnuty veřejnosti bez jeho souhlasu nebo nezákonným způsobem. Způsobů, jakými můţe k neoprávněnému zásahu do soukromí fyzické osoby dojít, je mnoho. Jako je tomu i na našem území, můţe jít například o čtení soukromé korespondence, odposlouchávání, pronásledování, sdělování soukromých skutečností veřejnosti (vědomě i nevědomě) nebo třeba i vyhroţováním pomocí emailů, SMS zpráv aj. K zásahům do soukromí dochází i poměrně často při tzv. dotaznících nebo při pracovních pohovorech, kdy zaměstnavatel klade příliš intimní otázky týkající se například těhotenství, vzájemných vztahů mezi rodinou nebo třeba psychického stavu. Právo na soukromí také obsahuje právo člověka na udělení souhlasu s vyuţitím skutečností z jeho soukromí například pro ankety nebo filmové zpracování. Zákon opět nepředepisuje jakou formou musí být tento souhlas udělen, tudíţ se předpokládá písemná, ale i ústní forma. Slovenský občanský zákoník také obdobně jako ten náš poskytuje občanskoprávní ochranu osobnosti jen v případě, ţe k takovému protiprávnímu jednání došlo a jeho následek přetrvává.94 Ochrana soukromí fyzických osob je také upravena v zákoně č. 122/2013 Z. z., Zákon o ochrane osobných údajov a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Ve smyslu právní úpravy a zakotvení práva na soukromí se oba zmiňované státy shodují. Výrazné odlišnosti se ani nedají očekávat z důvodu významu tohoto osobnostního práva.

93

Čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 zákona č. 23/1991 Zb., Listina základných práv a slobôd. Překlad autora. VETERNÍKOVÁ, Mária. Právna ochrana osobnosti. Bratislava 2003. Procom, spol. s. r. o. ISBN 80-8571712-3 94

53

Závěr Jak jsem jiţ zmínila v úvodu této bakalářské práce, téma, které jsem si vybrala, patří dle mého názoru mezi jedno z nejvíce diskutovaných témat poslední doby. Není tak divu, ţe se společnost snaţí o co nejkomplexnější právní úpravu lidských osobnostních práv na našem území a ve světě vůbec. Hlavním cílem této práce tak bylo nastínění základních osobnostních práv, jejich následné ochrany a pochopení laickou veřejností. Můj subjektivní pohled na věc je takový, ţe kaţdý člověk by měl znát svá základní přirozená osobnostní práva a formy jejich ochrany. Jak praví i latinské přísloví „Ignorantia iuris cuique nocet.“95 – neznalost práva škodí kaţdému. Analyzovat problematiku ochrany osobnosti vzhledem k jejímu rozsahu nebylo vůbec snadné, nicméně jsem přesvědčena, ţe se mi tento úkol podařilo splnit. Lidská práva, jako jeden ze základních pilířů novodobé demokracie, sahají aţ do dávné minulosti. Z tohoto důvodu jsem v této práci historii a vývoj osobnostních práv alespoň stručně zmínila. V dalších částech se však uţ věnuji osobnostnímu právu zejména de lege lata. Osobnost člověka je stále více napadána vlivem rychlosti technického pokroku. Moţná si tuto skutečnost ani sami neuvědomujeme, nebo ji nechceme přijmout, ale pokud se nám nepovede dostatečně lidskou osobnost proti těmto neoprávněným zásahům chránit, demokracie jako taková ztratí svůj význam. Jako podstatný vidím i pokrok ve formě obsáhlejšího zakotvení osobnostních práv v NOZ, oproti OZ, kde existoval pouze jejich demonstrativní výčet. Jsem ovšem toho názoru, ţe způsobů, jakými je moţno zasáhnout do osobnosti člověka je stále příliš mnoho v poměru s prostředky na její ochranu. Z toho lze dovodit, ţe existuje mezera v právní úpravě ochrany osobnosti, která by ještě měla být zdokonalena a vyplněna přijetím příslušné právní úpravy. V rámci této bakalářské práce jsem také zmínila případy ze soudní praxe nejen pro názornost, ale i pro hlubší náhled do problematiky. V závěru jsem se rozhodla pro komparaci právního zakotvení jednotlivých dílčích osobnostních práv na našem území a na Slovensku. Důvod, proč jsem se tak rozhodla je jednoduchý. Zajímalo mě, zda existují nějaké odlišnosti, které vznikly ve vývoji následujícím po rozpadu těchto dvou států. Na základě provedené analýzy, mám za to, ţe se právní úprava osobnostních práv v zásadních bodech neliší, avšak

95

ŠEDOVÁ, Marie. Latina pro právníky. Brno 2010. Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-5254-3

54

úprava česká je podstatně propracovanější a to nejen díky nedávné rekodifikaci občanského práva v NOZ, který se jí věnuje podstatně hlouběji. Věřím, ţe tato práce poskytla alespoň stručný a jasný náhled do problematiky ochrany osobnosti, která se tak, doufejme, stala nejen pro odborníka, ale i pro laika zajímavější a především pochopitelnější. Doufám, ţe i tato práce přes svůj omezený rozsah bude cenným přínosem kaţdému, při dalším studiu osobnostních práv a problematiky s nimi spojené.

55

Seznam pouţité literatury Monografie: 1. KNAP, Karel, ŠVESTKA, Jiří, JEHLIČKA, Oldřich, PAVLÍK, Pavel, PLECITÝ, Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004. ISBN: 80-7201-484-6 2. KADLECOVÁ, Marta, SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata, VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva, edice právní dějiny. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2004. ISBN 80-86432-83-1. 3. TELEC, Ivo. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy, Praha: Verlag C. H. Beck oHG, 2007, ISSN 1210-6410. 4. ROZEHNAL, Aleš. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380382-7 5. NOVOTNÝ, Petr, IVIČIČOVÁ, Jitka, NOVOTNÁ, Monika, ŠTÝSOVÁ, Monika. Nový občanský zákoník Principy a základní pojmy. Praha: Grada Publishing, a. s., 2014. ISBN 978-80-247-5163-4. 6. DOLEŢÍLEK, Jiří: Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. ASPI, a. s., Praha 2008, ISBN: 978-80-7357-313-3 7. HANUŠ, Jiří. Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace ed. 1 vydání. Brno 2001. ISBN 80-85959-86-0 8. VETERNÍKOVÁ, Mária. Právna ochrana osobnosti. Bratislava 2003. Procom, spol. s. r. o. ISBN 80-85717-12-3 9. ŠEDOVÁ, Marie. Latina pro právníky. Brno 2010. Masarykova univerzita. ISBN 97880-210-5254-3 Právní předpisy: 1. Zákon č. 11/1918 Sb., O zřízení samostatného státu československého 2. Zákon č. 218/1926 Sb., O právu autorském 3. Zákon č. 108/1933 Sb., O ochraně cti 4. Zákon č. 101/2000 Sb., O ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů 5. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 6. Zákon č. 120/1976 Sb., Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech 56

7. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník 8. Zákon č. 121/2000 Sb., Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) 9. Zákon č. 209/1992 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících 10. Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantačních tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších předpisů 11. Zákon č. 40/1964 Zb., Občiansky zákonník 12. Zákon č. 576/2004 Z. z., Zákon o zdravotnej starostlivosti, sluţbách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov 13. Zákon č. 23/1991 Zb., Listina základných práv a slobôd Seznam judikatury: 1. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 30 Cdo 2494/2005 2. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4004/2010 3. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 30 Cdo 744/2007 4. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 701/2011 5. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2162/2002 6. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 7. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23 C 52/96 Elektronické dokumenty: 1. NĚMEC, Ronald. Malé zamyšlení nad ochranou osobnosti dnes a v NOZ ve světle tiskového zákona. Bulletin Advokacie. 2012. č. 6. s. 30. ISSN 1210-6348

57

Internetové zdroje: 1. Deklarace

lidských

a

občanských

práv

http://www.historie.upol.cz/19/prameny/prava.html

58

z.

r.

1789,

dostupné

z

Seznam pouţitých zkratek NOZ

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

OZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Autorský zákon

zákon. č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)

Transplantační zákon

zákon č. 285/2002 Sb., zákon o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon) zákon č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník

Slovenský občanský zákoník

59

Osobnostní práva a jejich ochrana v intencích práva soukromého

Recommend Documents