Orientace současné ukrajinské zahraniční politiky ve vztahu k EU

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Orientace současné ukrajinské zahraniční politiky ve vztahu k EU Bakalářská práce

Yuliya Chugunnikova

Vedoucí práce: PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 144911 Obor: MVZ-ES Imatrikulační ročník: 2004

Brno, 2007 1

Prohlašují, že jsem bakalářskou práci Orientace současné ukrajinské zahraniční politiky ve vztahu k EU vypracovala samostatně a použila pouze prameny, které citují a uvádím.

V Brně ____________

____________________ Yuliya Chugunnikova

2

Zde bych chtěla poděkovat PhDr. Vítu Hlouškovi, Ph.D. za odborné rady, vstřícnost a čas, který mi věnoval, a také svým přátelům za podporu.

3

OBSAH Prohlášení Poděkování Úvod

5

1. Stručný přehled vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU

6

2. Formování proevropského kurzu Ukrajiny za vlády prezidenta Leonida Kučmy (červenec 1994- leden 2005) 3. Vytvoření současné strategie přibližování Ukrajiny k EU (2004-2007)

10 11

3.1. „Východní“ rozšíření EU a ukrajinská perspektiva

12

3.2. Prezidentské volby na Ukrajině a tzv. Oranžová revoluce

14

3.3. Role Polska a Německa v evropské integrační politice Ukrajiny

18

4. Institucionální a právní základ evropsko-ukrajinských vztahů

20

4.1. Smlouva o partnerství a spolupráci

20

4.2. Akční plán Ukrajina-EU

21

4.3. Společné evropsko-ukrajinské instituce

22

5. Hodnocení stávajících výsledků zahraniční politiky Ukrajiny vůči EU

25

5.1. Deset let „diplomatických pukrle“

25

5.2. Evropská „dvojznačnost“ a „rusocentrismus“

25

5.3. Realizace Akčního plánu Ukrajina-EU

27

5.4. Překážky na cestě do EU

30

6. Perspektiva vývoje vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU

31

7. Závěr

35

Použité prameny

37

Použitá literatura

38

4

Úvod

Ukrajina se v současné době jeví jako velmi citlivý geografický a zejména pak geopolitický mezičlánek mezi Evropskou Unii a Ruskem. Z titulu mé národnosti a studovaného oboru pak „ukrajinská témata“ představují aktuální a velmi blízké náměty. Proto jsem se rozhodla ve své bakalářské práci zabývat se problematikou současné zahraniční politiky Ukrajiny vůči Evropské Unii. Ve své práci budu vycházet z hypotézy, že integrace do Evropské Unie je hlavní zahraničně - politickou prioritou současné Ukrajiny. Ukrajina prohlásila svůj dlouhodobý záměr o začlenění do tzv. západních struktur už po vyhlášení své nezávislosti a do současné doby pokračuje v tomto zahraničně - politickém směru. Cílem této práce bude jednak zhodnocení zahraničně - politických priorit Ukrajiny v současnosti, a jednak analýza reálné podoby vztahů mezi EU a Ukrajinou. Pokusím se ukázat jaký význam mají evropsko-ukrajinské vztahy v dnešní zahraničně politické orientaci Ukrajiny. S cílem vysvětlit formování současné zahraniční politiky Ukrajiny vůči Evropské Unii, se budu v první časti své práce věnovat stručnému přehledu vývoje vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU od doby prohlášení Ukrajiny za nezávislý stát v roce 1991. Dále se budu věnovat zvláštnostem formování zahraniční politiky Ukrajiny za vládnutí prezidenta Leonida Kučmy. V další časti práce se zaměřím především na vytvoření současné strategie přibližování Ukrajiny k EU. Tady se hlavně pokusím vysvětlit, jak ovlivnily formování strategie evropské integrace Ukrajiny takové faktory jako tzv. „východní“ rozšíření Evropské Unie či prezidentské volby v Ukrajině v roce 2004.

Popíšu jak se změnila (či nezměnila)

zahraničněpolitická orientace Ukrajiny a postoj EU vůči Ukrajině v důsledků těchto událostí. Taky zohledním i role Polska a také Německa při naplňování evropských ambicí Ukrajiny. Rovněž se budu věnovat nástrojům vzájemné spolupráce mezi Ukrajinou a Evropskou Unií. Pokusím se analyzovat zda-li jsou efektivní a jestli odpovídají představám vzájemné spolupráce jak ukrajinské, tak i evropské strany. Vedle toho také za důležité pokládám i zkoumání rolí vytvořených společných institucí, které mají velký význam na realizaci evropské integrační strategie Ukrajiny. Na závěr se pokusím zhodnotit stávající výsledky zahraniční politiky Ukrajiny vůči Evropské Unie, jak v politické, tak i ekonomické oblasti. V této kapitole se totiž pokusím

5

objektivně posoudit, nakolik současná strategie přibližování Ukrajiny evropským standardům se reálně naplňuje, a to jak z pohledu ukrajinské strany, tak i Evropské Unie. Na tomto základě nastíním potenciální výhled vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a Evropskou Unii. 1. Stručný přehled vývoje vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU

Pro komplexnější pochopení témat této práce se jeví jako nezbytný popis vývoje vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU od okamžiku získání Ukrajinské nezávislosti. Díky přehledu těchto základních události mezi EU a Ukrajinou, můžeme soudit o intenzitě vzájemných kontaktů, o směřování vzájemných vztahů a proměnách v postojích obou stran. Dne 24. srpna 1991 se Ukrajina stála nezávislým státem.1 Ústavní proces, který začal v červenci 1990 přijetím Deklarace nezávislosti Ukrajiny, se stal nejdůležitějším elementem státotvorného procesu. Deklarace zakotvila principy nezávislosti, demokracie, rozdělení vládní moci na legislativní, exekutivní a soudní, rovnost občanů a státních garancí jejich práv a svobod.2 Získáním nezávislosti byla učiněna definitivní historická tečka za dlouhým úsilím ukrajinského národa o svobodu. Na evropském kontinentu vznikl nový stát, který počtem obyvatel a velikosti území patří k největším evropským zemím. Podobně jako v jiných postkomunistických zemích střední a východní Evropy, Ukrajina, která byla dříve uměle vyloučena z kontinentálních vývojových procesů, okamžitě po dosažení suverenity prohlásila svou ochotu zapojit se do tzv. západních struktur, tj. vyhlásila kurz na evropskou a transatlantickou integraci.3 Takový postoj Ukrajiny v rámci zahraniční politiky je možné odůvodnit několika faktory: - geografická a kulturní blízkost mezi Ukrajinou a Evropou; - obavy Ukrajiny z návratu nadvlády ze strany Ruska; -obavy „vyloučení z Evropy“ a pozůstání na okraji demokracie a ekonomické prosperity;

1

16. července 1990 byla parlamentem Ukrajiny schválena Deklarace nezávislosti Ukrajiny. Dne 24. srpna

mimořádné zasedání Nejvyššího sovětu USSR schválilo projekt zákonu „ O prohlášení nezávislosti Ukrajiny“. Po uskutečnění referenda 1. února 1991 proběhly volby prvního prezidenta Ukrajiny, kterým se stal Leonid Kravčuk. Šljach do svobody a nezaležnosti (informace z el.stránky ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny http://www.ukraine-eu.mfa.gov.ua/eu/ua/publication/content/366.htm); ověřeno k 10.11.2006. 2

Maljarčuk, V.: „Evroparlament i Ukrajina“ Viče, 1/2005, s. 22.

3

Ozadovskij, A.: “Ukrajina a evropská integrace“ Mezinárodní politika, roč. 21, 4/1997 , s. 7-9.

6

-snaha o dosažení evropských ekonomických standardů, politické stability a sociální prosperity.4 Už 2. února 1991 ministři zahraničí členských zemí ES přijali „Deklaraci ES o Ukrajině“, ve které

státy ES vyjádřily svůj kladný postoj k výsledkům ukrajinského

referenda, které se uskutečnilo 1. února 1991.5 Téhož roku ES schválila program TACIS6, který měl za cíl poskytnutí finanční pomoci pro reformování ekonomiky a právního systému a také rozvoje demokracie v republikách bývalého SSSR. Začaly se vytvářet nástroje společné spolupráce mezi evropskou a ukrajinskou stranou. A proto dne 3. října 1993 v Kyjevě začal fungovat Výbor pro spolupráci mezi Ukrajinou a EU, podobný jako existuje v přidružených státech Evropské Unii. Samozřejmě nejdůležitější události v těchto letech, a ze slov předních ukrajinských politiků příkladem mimořádných úspěchů ve vzájemných vztazích mezi Ukrajinou a ES, bylo podepsání Smlouvy o partnerství a spolupráce mezi ES a Ukrajinou. Tento dokument byl podepsán 14. června 1994 v Bruselu představiteli obou stran a tím byl založen stabilní politický, ekonomický a kulturní dialog mezi státy ES na jedné straně a Ukrajinou na straně druhé. Podle článku 85 a článků 90-92 této smlouvy byla vytvořena Rada spolupráce a Parlamentní Komise spolupráce, která se skládá z ukrajinských a evropských poslanců.7 Kromě toho smlouva předpokládá zavedení systému regulárních konzultací na různých úrovních, který bude vytvářet základy pro stabilní politický dialog Ukrajina-ES. Ukrajina

4

Kostjuk,

S.:

„Dialog

Ukrajina-Evropejskij

Sojuz,

mynule,

sučasne,

majbutnje“,

17.03.2005.

(http://www.refineua.com.ru/pageid-3625-1.html); ověřeno k 15.10.2006. 5

1. února 1991 se uskutečnilo celostátní referendum, ve kterém se hlasovalo o přijetí projektu zákonu „O

prohlášení nezávislosti Ukrajiny“. Pro přijetí tohoto zákonu se vyslovilo 90.3% zúčastněných občanů Ukrajiny. Jako reakce na výsledky referenda byla nezávislost Ukrajiny uznaná 68 zeměmi světa. Šljach do svobody

a

nezaležnosti

(informace

z el.stránky

MZV

Ukrajiny

http://www.ukraine-

eu.mfa.gov.ua/eu/ua/publication/content/366.htm); ověřeno k 10.11.2006. 6

Program Evropské Unie na podporu nezávislým státům východní Evropy a střední Asii v období

transformace. Program byl založen v roce 1991. V rámci tohoto programu jsou financované projekty institucionální, právní a administrativní reformy; rozvoje soukromého sektoru a podpory ekonomického rozvoje; ochrana životního prostředí a nakládání s přírodními zdroji; rozvoj venkova a jaderné bezpečností. Tacis Programe (http://europa.dovidka.com.ua/t.html); ověřeno k 15.10.2006. 7

Partnership

and

Co-operation

Agreement

(PCA)

(http://europa.eu.int/servlet/portail/RenderServlet?search=RefPub&lg=en&nbdocs=25&domain=&in_force= NO&year=1998&month=2&day=&coll=JOL&nu_jo=49&page); ověřeno k 19.04.2007.

7

byla první republikou bývalého SSSR, která podepsala takovou dohodu. Členské státy ES tuto smlouvu ovšem ratifikovaly až za čtyři roky v únoru 1998.8 Prvními skutečnými integračními kroky na cestě Ukrajiny směrem k Evropě se stal vstup Ukrajiny do největší regionální organizace, Organizace pro bezpečnost a spolupráce v Evropě, a poté i její přijetí do Rady Evropy (v roce 1995), jedné z nejstarších evropských organizací, a rovněž do vlivného regionálního sdružení, jímž je Středoevropská iniciativa (v roce 1996). Připojení Ukrajiny k těmto regionálním strukturám se stalo výrazem uznání pro demokratické přeměny, které probíhaly v „čerstvě- demokratickém“ státě.9 Mezitím v roce 1996 Ukrajina deklarovala svůj strategický cíl vstoupit do ES, čímž oficiálně ztvrdila své integrační úsilí vůči Evropské unii. Musím zdůraznit, že Ukrajina

v té době usilovala

o navázání užších vztahů nejen

s Evropskou unii, ale i s jinými evropskými strukturami. Příkladem úspěšného výsledku těchto úsilí může sloužit fakt, že se v roce 1997 Ukrajina stála prvním státem Sdružení nezávislých států, kterému byly stanoveny zvláštní vztahy s NATO a zároveň se začala aktivně podílet na programu Partnerství pro mír.10 20. února 1996 v Bruselu byl přijat Akční plán ES vůči Ukrajině, což bylo de facto „seznamem“ potřebných k realizaci reforem a změn na Ukrajině a stalo se tak hlavním praktickým nástrojem vzájemné spolupráce.11 V březnu 1997 v Kyjevě bylo otevřeno Dokumentární Centrum ES. Jednou z hlavních úloh tohoto centra je napomáhat reformování ukrajinské legislativy podle evropských standardů.12 Dne 5. září 1997 se v Kyjevě konal první summit Ukrajina-ES, na kterém obě strany potvrdily své postoje ohledně další spolupráce a projevily snahu o co nejrychlejší ratifikaci Smlouvy o partnerství a spolupráci mezi ES a Ukrajinou.13 Když 1. března 1998 vstoupila v platnost Smlouva o partnerství a spolupráce, otevřela se pro Ukrajinu možnost posunu vzájemných vztahů s ES na kvalitativně novou úroveň.

8

Rjabčuk, M.: „Četverta svoboda“: vilnyj ruch ljudej miž Ukrajinoju a Evropejs´kym Sojuzom-problemy i

perspektyvy. Kyjev 2006, s. 15-16. 9

Ozadovskyj, A.: ”Ukrajina a evropská integrace” Mezinárodní politika, roč. 21, 4/1997, s. 7-9.

10

Bouška, T.: “Změny strategické koncepce Severoatlantické aliance po pádu Železné opony“

(http://www.amo.cz/cz/vyzkumne_centrum/publikace/index.php?ID=&IDp=47&tema=studie);

ověřeno

k 20.10.2006. 11

Na základě tohoto Akčního plánu Ukrajina obdržela do roku 1999 700 mil.dolarů.

12

Maljarčuk, V.: „Vidnosyny Ukrajiny s ES v 90.rokach“ Evrobjuleten, 1/2001, s. 41-43.

13

Čalyj, V.: „Evropjejskij faktor“ Evrobjuleten, 1/2001, s. 4.

8

Nejdůležitějším výsledkem ratifikace této smlouvy pro Ukrajinu byla bezpochyby otevírající se perspektiva asociačního členství. V té době, kvůli ekonomické krizi, Ukrajina hlavně usilovala o podstatné rozšíření obchodně- hospodářské spolupráce s EU a o získání přidruženého členství v jejím rámci. A po ratifikaci smlouvy o partnerství a spolupráci plánovalo ukrajinské politické vedení zahájit rozhovory o vytvoření zóny volného obchodu mezi Ukrajinou a Evropskou unii.14 V červnu 1998 prezident Kučma podepsal dekret pod názvem „Strategie integrace Ukrajiny do Evropské unii“, ve kterém označil členství v EU za dlouhodobý strategický cíl Ukrajiny a vyznačil klíčové oblasti integrace, mezi které patřily: adaptace ukrajinské legislativy acquis communautaire EU, ekonomická integrace a rozvoj obchodu mezi Ukrajinou a EU, politická konsolidace a upevnění demokracie, adaptace sociální politiky Ukrajiny standardům EU a jiné.15 V prosinci 1999 Evropská Unie v Helsinkách stanovila zásady, podle nichž se mají napříště vyvíjet vztahy mezi Ukrajinou a EU. Šlo především o budování demokracie a tržního hospodářství na Ukrajině a spolupráce v těchto otázkách s EU. S cílem ukázat aktivní úsilí Ukrajiny o evropskou integraci a pohotovost provádět souvislé změny, tehdejší vláda premiéra Juščenka přistoupila iniciativně v první polovině roku 2000 k drastickým reformám, které byly neodkladné. Tuto skutečnost uvítala grémia EU dne 23. května 2000. V roce 2002 prezident Ukrajiny Leonid Kučma vystoupil v parlamentu z každoročním prohlášením s charakteristickým názvem „Evropský výběr“. Podle tohoto dokumentu se Ukrajina měla stát asociačním členem EU v letech 2004- 2007, připojit se do evropské celní unie v roce 2007 a splnit kritéria členství v EU do roku 2011. Pochopitelně, toto vystoupení prezidenta mělo spíše deklarativní charakter, než odrážením skutečných eurointegračních úspěchů Ukrajiny. Ovšem prohlášení přesně vyznačilo etapy integrace do EU: plná realizace předepsaných povinností, vstup do WTO a vytvoření zóny volného obchodu s EU, plné zapojení do celní unie a dosažení souladu s kodaňskými kritérii.16

14 15

Ozadovskyj, A.: ”Ukrajina a evropská integrace” Mezinárodní politika, roč. 21, 4/1997, s. 7-9. Wolczuk, K.: „Integration without Europeanisation:Ukraine and its policy towards the European

Union.“EUI working papers, RSCAS 15/2004 (http://www.iue.it/RSCAS/WP-Texts/04_15.pdf); ověřeno k 20.04.2007. 16

Rjabčuk, M.: “Četverta svoboda“: vilnyj ruch ljudej miž Ukrajinoju a Evropejs´kym Sojuzom-problemy i

perspektyvy.“ Kyjev 2006, s. 17.

9

2.

Formování proevropského zahraničněpolitického kurzu Ukrajiny za vlády

prezidenta Leonida Kučmy (červenec 1994- leden 2005)

Stejně jako jeho předchůdce, první prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk, i Leonid Kučma patřil k „vrstvě“ bývalých sovětských aparátníků a stranických funkcionářů. Ovšem musíme už na začátku zdůraznit, že právě za vlády Leonida Kučmy byla prohlášena proevropská orientace a stanoveno jako strategický cíl členství v Evropské Unii.17 Důležitým aspektem formování zahraniční politiky v té době bylo to, že ukrajinská ekonomika musela čelit početným krizím, které byly dílem sovětských dob. Za účelem vyřešení těchto početných ekonomických potíží potřebovala Ukrajina mezinárodní pomoc, a proto zůstává i nadále evropská integrace prioritním cílem zahraniční politiky Ukrajiny.18 Přesto, ale i právě se k prezidentskému vládnutí Kučmy vztahuje kritika ohledně nejednoznačnosti zahraniční politiky Ukrajiny a

její spíše demonstrativní charakter

orientace na Západ. Kučmu totiž často v ukrajinském tisku označovali za „proruského prezidenta“, občas i za „marionetku v rukách Moskvy“. A podle kritiků všechno tohle mohlo negativně ovlivňovat vztahy se Západem. Kromě ambivalentní zahraničněpolitické politiky, vládnutí Kučmy se dále vyznačovalo udržením politické moci právě v rukách prezidentského úřadu. Zahraničněpolitický kurz totiž určoval prezident a jeho administrativa. Připoutal pozornost Západu i konflikt Leonida Kučmy a jeho opozici v březnu 2000, kdy na místo jednání „u kulatého stolu“ (jak to např. doporučovalo Polsko) byly použité spíše násilnické metody proti demonstracím. A následovně i zapletení prezidenta Ukrajiny do skandálu v souvislosti s únosem a vraždou novináře Georgija Gongadze, který otevřeně kritizoval vládnutí Leonida Kučmy, což samozřejmě nepřidávalo „lesku“ ukrajinskému politickému vedení a Ukrajině jako takové v očích Západu. Jako výsledek musíme poznamenat, že v tomto období, i přes pokračování v proevropské orientaci zahraniční politiky Ukrajiny , demokratický systém prošel významnou zkouškou, a to když v důsledku svobodných voleb se stal prezidentem Ukrajiny Leonid Kučma.19 17

Leška, V.: “Ukrajina- zájmy a perspektivy“ Mezinárodní vztahy, roč. 33, 2/1998, s. 56.

18

Beršeda, E.: „Ukrajina za Kučmy“ Strategická panorama, 2/2004, s. 42-43.

19

Wolczuk, K.: „Integration without Europeanisation: Ukraine and its policy towards the European Union.“

EUI

working

papers,

RSCAS

15/2004

(http://www.iue.it/RSCAS/WP-Texts/04_15.pdf);

ověřeno

k 20.04.2007.

10

3. Vytvoření současné strategie přibližování Ukrajiny k EU ( 2004-2007)

Nová etapa zahraniční politiky Ukrajiny vůči EU je především poznamenána dvěma událostmi z roku 2004, a to tzv. „východním“ rozšířením EU a prezidentskými volbami na Ukrajině. Ovšem než-li začnu hovořit o formování současné strategie přibližování Ukrajiny k EU považuji za důležité konstatovat, že Sdružení nezávislých států, které se vytvořilo po rozpadu SSSR, není pro zahraniční politiku Ukrajiny velmi perspektivní. Navrhovaná „Slovanská unie“ (Rusko,Bělorusko, Ukrajina) je pro Ukrajinu chiméra, i když

i na

Ukrajině by se našli i její příznivci. Každopádně to by znamenalo levné energetické zdroje a velký ruský trh. Na straně druhé by takovou unii určitě ovládalo Rusko a hospodářství by se zřejmě nevyvíjelo k důsledné tržní ekonomice. Existují expertní názory, že ukrajinské kruhy odmítající spojení s Ruskem, by mohly nakonec dovést zemi až k občanské válce. Zřejmě zbývá jen jedna možnost, a to v budoucnu se připojit k EU. Kromě toho na západě má Ukrajina lobby a to v podobě USA, které mají v zájmu na úzkém sepětí Ukrajiny se západním světem, Polska ve snaze pomoct Ukrajině k členství v EU a Německa, které také prohlašuje svůj zájem na ukrajinském členství v Unii. Rusko by nerado vidělo Ukrajinu v EU, ačkoliv by z toho mělo spíš prospěch, než-li škodu.20 Jedním z dalších důvodů proč Ukrajina se dále obrací k EU, než Rusku je ten fakt, že v posledních letech prudce klesl objem obchodu mezi oběma zeměmi. K tomuto negativnímu vývoji se přidávají takové jevy, jako je neplacení ukrajinských účtů za ruský zemní plyn. Přitom velké množství plynu dopravovaného z Ruska potrubím se na ukrajinském území ztratí (denně je to 100 až 120 milionů kubických metrů). Rusko už nemůže podporovat Ukrajinu tak, jako tomu bylo v minulosti, a Ukrajina ztratila pro Rusko důvěryhodnost jako tranzitní země.21 Prezident Putin není nadále ochoten doplácet na Ukrajinu, snaží se ovšem jednat obezřetně, aby tuto zemi neposunul směrem k Západu. Je ovšem bezpochyby, že v případě zhroucení hospodářských vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem, bude toto pro Ukrajinu katastrofou, a proto obchodní vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem budou přetrvávat i nadále i přes proevropskou orientaci současné Ukrajiny.22

20

Haffman, L., Möllers F.: “Ukrajina on the road to Europe“ , Heidelberg 2001, s. 11-20.

21

Ruští experti se z 88 procent domnívají, že dnešní stav hospodářských styků mezi Ukrajinou a Ruskem je

negativní pro Rusko. 22

Haffman, L., Möllers F.: “Ukrajina on the road to Europe“ , Heidelberg 2001, s. 24-31.

11

3.1. „Východní“ rozšíření EU a ukrajinská perspektiva

Rozšíření EU o deset nových členů v květnu 2004 mělo pro ukrajinskou integrační politiku velký význam hlavně proto, že Ukrajina začala hraničit s rozšířenou EU. Z ukrajinského hlediska toto rozšíření EU otevřelo pro Ukrajinu nové strategické perspektivy a další možnosti prohlubování eurointegrační politiky. To je možnost posunu ke kvalitativně nové úrovni vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU. Ukrajina především vychází z takového předpokladu, že je v zájmech EU zabezpečení míru a stability na svých hranicích, mít za sousedy politicky stabilní demokratické a ekonomicky rozvinuté státy s určenou a „partnerskou“ zahraniční politikou. Proto se očekává výrazný růst politického vlivu EU na takové procesy v Ukrajině, jako posílení

demokratických

institucí,

zabezpečení

práv

člověka,

posílení

boje

s organizovaným zločinem a korupcí ve státních orgánech.23 Vstup do EU států, se kterými Ukrajina má tradičně dobré vztahy, myslí se především Polsko, může přispívat k prosazování ukrajinských zájmů v EU. To také umožní Ukrajině využívat mechanismy, vypracované státy střední a východní Evropy během přístupového procesu, při regionální spolupráce s Evropskou Unii. Tady můžeme hovořit o aktivizaci spolupráce v rámci Středoevropské iniciativy, která podporuje kurz Ukrajiny na evropskou integraci. Samozřejmě bezprostřední sousedství s Ukrajinou nutí EU „konkrétněji“ se dívat na eurointegrační ambice Ukrajiny. Ovšem formulování jasného postoje v souvislosti s blízkým rozšířením trvalo EU dost dlouho. Zpráva Evropské komise „Širší Evropa“, zveřejněná v březnu 2003, byla prvním pokusem EU zodpovědět na výzvy nadcházejícího rozšíření a následovala jí rezoluce Evropského parlamentu „Širší Evropa-sousedství: nové rámce vztahů EU s východními a jižními sousedy“, která byla schválena 20. listopadu 2003. Zvláštní důležitost měla pro Ukrajinu položka rezoluce EP ohledně přesného vymezení práv takových států jako Ukrajina o dosažení členství v EU s podmínkou splnění nutných politických a ekonomických kritérií. V rezoluci se hovoří o tom, že“…Ukrajině, v souvislosti s její rozlohou, geografickou polohou, hlubokými historickými, kulturními, ekonomickými a jinými vztahy s centrální a západní Evropou a Ruskem a také její

23

Beršeda, E.: “Susedstvi Ukrajiny s Evropskou Unii: nove geopoliticke reality a perspektivy na vychodi

Evropy“ Strategicka panorama, 2/2004, s. 20-21.

12

potenciál stát ještě významnějším partnerem pro EU, má být daná prioritní role v kontextu realizace nové politiky sousedství EU“.24 Ovšem musel by být vypracován komplexní postoj vůči novým sousedským zemím, čímž se stal dokument „European neighborhood policy“ (ENP) neboli Evropská politika sousedství, zveřejněná v březnu 2004. V podstatě, ENP zahrnuje nemálo opatření, které v případě jejich postupového plnění a při existenci souvislých podnětů mohou „zabezpečit maximalistické potřebnosti obou stran“. Tyto opatření zejména předpokládají rozšíření na nové sousedy vnitřního trhu EU; preferenční obchodní vztahy a otevření trhu, perspektivy legální migrace a volného pohybu lidí, širší zapojení EU do zasahování a vyřešení konfliktů, aktivnější ochrana práv člověka, podpora integrace do globálního systému obchodování a nové zdroje financování.25 I když ENP stanovil důležitý, ale ne zcela jednoznačný cíl „podporovat prosperitu a stabilitu“ v sousedských zemích podél nově rozšířených hranic EU, v praxi, to zapůsobilo dojmem vyloučení z Evropy. Z ukrajinského pohledu totiž ENP trpí řadou vad. Zaprvé, politika zahrnuje všechny sousedy EU, bez ohledu zda-li jsou evropské nebo ne (například zahrnuje i Maroko). Všichni „sousedé“ byli zahrnuti do jedné obecné kategorii, bez rozdílu mezi nimi. Horším byl ten fakt, že nebyl dělán rozdíl mezi státy ucházející o členství, jako Ukrajina, a státy které neusilují o členství, jako Rusko. Zadruhé, ENP přidala málo nových dimenzí vztahů a zakládala se spíše na existující dohodě - Smlouvě o partnerství a spolupráci - která už z ukrajinského hlediska vyčerpala svůj potenciál posunu vztahů kupředu. Zatřetí, ENP nabídla málo reálných motivujících podnětů, a většina z nich jsou krátkodobé. Nabídka rozšíření evropských „čtyř svobod“(pohybu lidí, kapitálu, zboží a pracovních sil) pro sousedy bylo velkorysé, ale nereálné a nesplnitelné. Kromě toho, EU odmítla vytvořit dokonce relativně menší obchodní ústupky jejím sousedům, i když ekonomické podněty představuje základní součást ENP. Začtvrté, a asi je to nejdůležitější, dokument neobsahuje zmínku o jakékoliv možnosti eventuálního připojení Ukrajiny k EU.26

24

Wider Europe- Neighbourhood: A New Framework for Relations with our Eastern and Southern

Neighbours. Communication from the Commission, Brussels, 11.03.2003, COM (2003) 104 final (http://europa.eu.int/comm/world/enp/pdf/com03_104_en.pdf); ověřeno k 2.4.2007. 25 26

Maljarčuk, V.:“Europarlament i Ukrajina: polityčna retorika „Novogo susidstva“ Viče, 1/2005, European Neighbourhood Policy

s. 22.

(http://ec.europa.eu/world/enp/pdf/strategy/strategy_paper_en.pdf);

ověřeno k 19.04.2007.

13

Borys Tarasjuk, bývalý ministr zahraničí Ukrajiny, následovně komentoval Evropskou politiku sousedství:

Nechápeme proč EU staví Ukrajinu vedle Ruska a Běloruska, které nehlásí žádnou snahu stát

členy EU. Nechápeme proč

Ukrajina je započítána do skupiny

tzv. “sousedů EU“ spolu se

státy Severní Afriky a Blízkého východu. … Jestli EU uplatňuje takovou politiku vůči Ukrajině, to znamená, že nás nepovažují za součást evropského kontinentu. Jinak by museli jí pojmenovat politikou „Evropské unii“ a ne „evropského“ sousedství.27

Do jisté míry, přístup přijatý Bruselem byl srozumitelný. Příliš často Ukrajina věnovala nedostatečnou pozornost vyžadování EU provedení nutných reforem.

Kromě toho, se

Unie zajímala nějakou dobu o režim Kučmy. Byla tady reálná otázka ohledně legálnosti jeho znovuzvolení v roce 1999 a rostoucí autoritářské podtexty jeho vládnutí. Vrchol těchto znepokojení nastal, když prezident Kučma byl zapleten do vraždy novináře kritizujícího jeho

režim

na

konci

roku

2000.

Současně velké členské země EU daly přednost vztahům s Ruskem, které vnímá bývalý Sovětský Svaz jako její vlastní dvorek. Význam vztahů s Ukrajinou se následovně snížil kvůli vylepšení vztahů s Kremlem. Ve světle těchto problémů, je ztěžka překvapující, že EU nebyla moc „ochotná“ prohloubit vazby s Ukrajinou.28

3.2. Prezidentské volby na Ukrajině a tzv. Oranžová revoluce

Na konci roku 2004 se na Ukrajině uskutečnily už čtvrté prezidentské volby od dosažení nezávislosti. Během voleb mezi dvěma hlavními rivaly, mezi nástupcem dosavadního systému vládnutí, Viktorem Janukovičem, a „šancí na změnu“, Viktorem Juščenko.29 Je třeba zmínit, že Juščenko se považoval za jasně prozápadního kandidáta, který slibuje zemi nutné demokratické a ekonomické reformy. Zatímco nebylo tajemstvím, že

27

Suško,

O.:

“Viva

rozšyrennja!“

Ukrainskij

Monitor

(www.foreignpolicy.org.ua/eng/topic/index/shtml?id=3049); ověřeno k 2.04.2006. 28

Wolczuk, K.: “The EU´s response to Ukrainian turmoil.“ RFE/RL Reports, 23.12.2004.

(http://www.rferl.org/reports/pbureport/2004/12/47-231204.asp); ověřeno k 2.04.2007. 29

Gombos, L.: „Prezidentské volby na Ukrajině“ Politologická revue, roč.11, 1/2005, s. 165-181.

14

Janukoviče podporuje Moskva.30 Je totiž možné říct, že Juščenko pro Západ, stejně jako i pro mnohé ukrajinské občany, ztělesňoval evropské hodnoty, zatímco jeho rival postsovětsko-nomenklaturní. Celé tyto volby odrážely jinak velmi komplikovanou vnitropolitickou situaci v Ukrajině, byly doprovázeny obviňováními z volebních podvodů, neochotou obou stran k politické dohodě a hlubokým rozdělením ukrajinské veřejnosti na dva tábory. Nakonec, po tzv. “oranžové revoluci“, kdy příznivci Viktora Juščenka, nespokojení s oficiálními výsledky voleb, vyšli na mnohodenní demonstraci na hlavní náměstí Kyjeva protestovat. Výsledkem bylo opakování druhého kola hlasování a novým prezidentem Ukrajiny se stal Viktor Juščenko.31 Co se týče postoje EU vůči tak důležité pro demokratickou Ukrajinu události, tak je nutno podotknout, že během volební krize, Unie jako celek nedokázala dostatečně efektivně reagovat. Její čest zachránily někteří noví členové, především Polsko a Litva, jejichž nejvyšší představitelé zcela jednoznačně podpořili demokratizaci země. Ovšem podle sdělení Evropské komise od 27. září 2005, hlavně v souvislosti s politickými změnami, je Ukrajina považována EU za prioritní zemi v rámci evropské politiky sousedských vztahů. I když ukrajinská strana očekávala větší angažovanost EU v souvislosti s politickými změnami ve své zemi.32 Je důležité konstatovat, že oranžová revoluce se zasloužila o to, že se pojem Evropa dostal do popředí jako nikdy předtím. Ukrajina jakoby jasně ukázala svou jednoznačnou orientaci na západ, na evropskou integraci; že nakonec se zbavila politických postsovětských „pozůstatků“ a směřuje k upevňování základů demokracie. Juščenkova vize budoucího vývoje země totiž nutně spočívala v úzké spolupráci s Evropou. Dle Juščenkova přesvědčení Evropa bez Ukrajiny nikdy nebude úplná, a proto strategickým cílem je v racionální časové perspektivě získání členství v EU. V rozhovoru pro BBC popsal Juščenko důvod, proč vidí Ukrajinu třetího tisíciletí právě v EU, následovně:

Evropská integrace a členství v EU je strategickým cílem Ukrajiny proto, že to

je nejlepší způsob realizace národních

zájmů, vytvoření ekonomicky rozvinutého a demokratického státu 30

Ruská pomoc provládní straně byla vskutku rozsáhlá: Rusko poskytlo Janukovyčovi polovinu šech

finančních prostředků na jeho volební kampaň(zhruba 300 milionů dolarů). Kratochvíl, P.: “Jak rozumět ukrajinským volbám: tří (znovu) objevené pravdy“ Mezinárodní Politika, roč. 29, 2/2005, s. 13-15. 31

Tamtéž.

32

Kiš, E.: “Evrokomisija vitaje demokratyčnist vyboriv prezydenta Ukrajiny” Evrobjuleten 3/2006, s. 15.

15

a posílení pozic ve světovém systému mezinárodních vztahů. Evropská integrace otevírá pro Ukrajinu perspektivy schopné zajistit blahobyt státu; je to cesta modernizace ekonomiky, překonání technologické zaostalosti, přivolání zahraničních investic a zavádění nových technologií, vytvoření dalších pracovních míst, zvýšení konkurenceschopnosti tuzemských výrobců, přístup ke světovým trhům, především tedy k trhu EU apod. V případě, že s tím někdo nesouhlasí, stačí se podívat na ekonomickou situaci v Rusku. I přestože během posledních let zde byl zaznamenán značný ekonomický růst, řeší Ruská federace podobné problémy a ještě stále je závislá na pomoci zvenčí. Není to domněnka, ale reálná zkušenost, pokud bereme demokracii v pojetí evropském.

33

Nová ukrajinská vláda vyhlásila tři strategické cíle: transformovat hospodářství země na tržní, udržet partnerství s Ruskou federací a dostat Ukrajinu do Evropské unie. K dalším cílům patří i urychlení vstupu do Světové obchodní organizace (WTO). Mezi současné priority zahraniční politiky Ukrajiny stanovené Ministerstvem zahraničních věcí následovně patří: - Evropská integrace - jako klíčová priorita, která zahrnuje celý komplex vnitřních a zahraničně - politických úsilí Ukrajiny s cílem přibližování do Evropské Unie a vytvoření nutných podmínek pro vstup do Evropské Unie v budoucnosti. Nezbytnou součásti eurointegračního kurzu Ukrajiny je zabezpečení diplomatické podpory dovršení procesu připojení Ukrajiny k WTO. - Euroatlantická integrace - ochrana bezpečnostních zájmů Ukrajiny, participace ve vytvoření euroatlantického prostoru stability a bezpečnosti, postupná integrace do NATO. Realizace tohoto cíle musí být dosažena prostřednictvím použití mechanismů spolupráce s NATO, zejména Akčního plánu a každoročních Cílových plánů a také připojení do Akčního plánu ohledně dosažení členství. - Bilaterální využití veškerého potenciálu strategického partnerství na základě společných pozic rozvoje vztahů s USA, Ruskem a Polskem; dosáhnout a podporovat dobré vztahy ze sousedními státy. Ukrajina bude usilovat o prosazení hodnot ve východoevropském regionu zejména prostřednictvím aktivní účasti ve vyřešení konfliktů.

33

Blíže

viz

rozhovor

Viktora

Juščenko

pro

BBC

ze

dne

17.10.2005,

(http://www.president.gov.ua/news/data/print/3515.html); otevřeno k 5.10.2006

16

- Aktivní účast v multilaterální politice v rámci světových a regionálních mezinárodních organizací. Účast v OSN je zaměřená především na prosazování zájmů Ukrajiny v procesu přijetí nejdůležitějších rozhodnutí pro světovou společnost. Činnost Ukrajiny v rámci OBSE zůstává i nadále důležitou, kde cílem je zajištění rozšíření regionální a celkové stability a bezpečnosti v Evropě. - Důležitou prioritou pro zabezpečení strategických zájmů Ukrajiny je také ekonomická expanze jak na stávající, tak i nové trhy ukrajinských výrobků a služeb a to zejména na Blízkém Východě, v Latinské Americe, Asii a Africe.34 21. února 2005 Ukrajina a EU podepsaly tříletý Akční plán o přibližování Ukrajiny evropským standardům. Tento dokument stanoví více než 270 priorit při provádění reforem. Nejdůležitějším z nich jsou vstup do WTO; posílení orgánů zajišťujících demokracii a vládu práva; demokratické provádění parlamentních voleb v roce 2006; zabezpečení svobody slova; realizace daňové reformy a zlepšení investičního klimatu. Před podepsáním Akčního plánu Viktor Juščenko řekl, že Ukrajina je namířena po splnění podmínek plánu v roce 2007 podat přihlášku na vstup do EU.35 Důležitou události, jak z vnitropolitického, tak i zahraničněpolitického hlediska, se staly parlamentní volby v roce 2006. Největší počet hlasů získala Strana regionů (32,14 %), vedená Viktorem Janukovičem. Připomenu, že Janukovič byl hlavním protivníkem Viktora Juščenka během prezidentských voleb v roce 2004, což přineslo dlouhodobou (a dodnes trvající) politickou nestabilitu. Kvůli snaze Juščenka vyhnout se při sestavování vlády za každou cenu kompromisu s „modrými“ následovalo období ostrých konfliktů v parlamentu.36 Nakonec ovšem Juščenko při rozhodování o tom buď rozpustit Verhovnuju radu nebo jmenovat Janukoviče premiérem, vybral poslední variantu.37 Odborníci počítají, že Janukovič zatím nemá jasnou zahraniční politiku, ale její současné

provádění

ukazuje

náznaky

pokusu

o

návrat

Ukrajiny

k principu

„mnohovektorových“ mezinárodních vztahů.

34

Priority

zahraniční

politiky

Ukrajiny

(informace

z el.stránky

MZV

Ukrajiny

http://www.mfa.gov.ua/mfa/ua/293.htm); ověřeno k 15.10.2007. 35

V Kyjevě

obsudjat

vypolnjanije

plana

djestvij

Ukrajina-ES,

30.03.2005.

(http://www.rambler.ru/news/politics/yushenko/5774862.html); ověřeno k 3.04.07. 36

CIK Ukrajiny podvjel čertu pod vybornoj gonkoj, 11.04.2006 (http://www.izvestia.ru/news/news105327);

ověřeno k 18.04.2007. 37

Pravitjelstvo

Ukrainy

utverdilo

Janukoviča

na

postu

prjemijer-ministra,

04.08.06.

(http://www.izvestia.ru/news/news112413 ); ověřeno k 1.4.2007.

17

Přesto, hlava ukrajinské vlády potvrdil, že integrace Ukrajiny do EU a provedení demokratických a tržních reforem podle evropských standardů zůstávají jedním z nejdůležitějších směrů činnosti jeho „týmu.“38 Ovšem ve svých prohlášeních Janukovič zdůrazňuje, že Ukrajina i když bude pokračovat ve svých integračních úsilích, zatím nemůže pretendovat na členství v Evropské unii a musí jen vstoupit na cestu reforem. Premiér totiž naznačuje, že Ukrajina a Ukrajinci musí zdolat velkou cestu, aby se zapojit do evropských struktur. V souvislosti s důležitým krokem v rámci evropsko-ukrajinských vztahů, přípravou nové zakládající smlouvy mezi Ukrajinou a EU, Viktor Janukovič zformuloval ukrajinskou pozici následujícím způsobem: Vycházíme z toho, že nová smlouva musí odpovídat jak pragmatickým ambicím ukrajinské strany, tak i reálné schopnosti EU zabezpečit její efektivní realizaci. Perspektivním záměrem dalších vztahů musejí stát praktické činy, směřované na vytvoření prohloubené a všezahrnující zóny volného obchodu mezi Ukrajinou a Evropskou Unii.39

3.3. Role Polska a Německa v evropské integrační politice Ukrajiny

Ukrajina považovala a stále považuje Polsko za své „západní lobby“, tj. zprostředkovatele ukrajinských zájmů na Západě, zčásti se to naplňuje, ovšem nevždy zahraničněpolitická orientace Polska se zcela shoduje se zájmy Ukrajiny. Ukrajinsko-polské vztahy nebyli totiž vždy jednoznačné. Na straně jedné Polsko deklarovalo vztah k Ukrajině jako „strategické partnerství“, jehož koncepci měl od roku 1992 vypracovávat Konzultační výbor prezidentů Polska a Ukrajiny. Na straně druhé však v roce 1993 Poláci podepsali smlouvu o výstavbě ruského plynovodu Jamal, vedoucího přes Bělorusko a Polsko do západní Evropy.40 I když tyto proruské snahy v polovině

38

Musím naznačit, že přestože Janukovič podporuje proevropský kurz Ukrajiny, má velice skeptický postoj

ohledně vstupu Ukrajiny do NATO, spíše podporuje těsnou spolupráci a odůvodňuje to slabou podporou ukrajinského obyvatelstva- jenom 12- 25 %. 39

Gorjuhin,

A.,:

„Viktor

Janukovič:

ES-

da,

NATO-

poka

net“

Vsja

Evropa.ru,

4/2006

(http://alleuropa.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=116); ověřeno k 1.4.2007. 40

Nový plynovod míjí Ukrajinu, která tím přichází o příjmy z tranzitu a možnost výhodnější diplomatické

pozice vůči Rusku.

18

devadesátých let značně oslábly. Kromě toho Polsko se snažilo sjednotit postoje vůči svým východním sousedům s politikou NATO a Evropské unie, do nichž se rozhodlo vstoupit.41 Celkově ovšem, se dá říct, že Polsko vystupovalo na mezinárodní scéně vždy jako promotor Ukrajiny. Podporovalo ji ve Středoevropské iniciativě a Radě Evropy. Usilovalo také o podepsaní asociační dohody Ukrajiny s Evropskou unií a o přijetí Ukrajiny do Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA). Mezi problematické body polsko-ukrajinských vztahů způsobené ukrajinskou stranou můžeme uvést netransparentní orientaci Ukrajiny mezi Západem a Východem (Ruskem) v době vládnutí prezidenta Leonida Kučmy, když postupný obrat ukrajinského prezidenta směrem k Moskvě vedl k tomu, že místo dosavadního „strategického partnerství“ s Polskem se začalo hovořit o „dobrém sousedství“. Kromě toho nespokojenost ze strany Polska a EU vyvolala ratifikace smlouvy o Společném ekonomickém prostoru ukrajinským parlamentem koncem dubna roku 2004.42 Smlouva předpokládá založení koordinačního orgánu se zastoupením členských států podle síly jejich ekonomik, tedy s jasnou dominací Moskvy. Kučmovou „dvojhru“ indikují i takové přijaté akty, jako například smlouva o společném užívání Azovského moře, velmi výhodná pro Moskvu, a smlouva o pevninských hranicích.43 Co se týče ekonomické dimenze vzájemných vztahů, tak důležitý je fakt, že Ukrajina je druhým

největším

ekonomickým

partnerem

Polska

v postsovětském

prostoru.

Institucionální rámec ekonomických vztahů zajišťuje Polsko-ukrajinská smíšená komise hospodářské spolupráce a obchodu. Funguje taky polsko-ukrajinské ekonomické fórum. Další způsob oživení spolupráce je například program „Polsko-náš partner“ vyhlášený ukrajinskou vládou na rok 2004. Kromě toho, můžeme naznačit, že vzhledem ke vstupu Polska do EU, a z toho plynoucí pro Ukrajinu sousedství s EU, polská strana oddalovala nutné zavedení víz na nejzazší termín. Během oficiální návštěvy ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka ve Varšavě v dubnu roku 2005 polská strana prohlásila, že hodlá udržovat a rozvíjet s Ukrajinou tak těsné kontakty, jak jen to umožňuje rámec Evropské unie. Jde o maximální zjednodušení vízové

41

Klípa, O.: „Polská politika vůči Ukrajině:vzájemné vztahy: není Polska bez Ukrajiny“ Mezinárodní

politika, roč. 28, 6/2004, s. 13-15. 42

Nové ekonomické uskupení se skládá z Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu a Ruska.

43

Kiš, E.: „Za programem susedstvi“ Urjadovyj kurjer, 10/2004, s. 27-34.

19

procedury, studijní pobyty Ukrajinců v Unii a omezení byrokratických překážek v obchodě s Ukrajinou. “Jsme rozhodně pro co možná nejužší spolupráci Ukrajiny s NATO.44 U

některých

autorů

také

můžeme

narazit

na

definování

Německa

jako

„zprostředkovatele“ ukrajinských eurointegračních úsilí v Evropě a že cesta Ukrajiny do Evropy vede přes Německo. Ale spíše to můžeme považovat za přání Ukrajiny vidět Německo v takové roli, než odrážení skutečnosti. V ukrajinsko-německých vztazích se toto nenaplňuje aspoň v takové míře, jak by to chtěla ukrajinská strana, v těsné spolupráci a podpoře při realizaci eurorointegračních snah Ukrajiny. Již v prvním roce ukrajinské nezávislosti se projevil vliv tří faktorů, které dodnes určují vztah Německa vůči Ukrajině. Zaprvé, pro bonnskou vládu zůstalo Rusko nejdůležitějším partnerem v regionu. Svou zahraniční politiku Bonn úzce koordinuje se členy NATO a EU. A konečně, pokrok ekonomických reforem má značný vliv na intenzitu ukrajinskoněmeckých vztahů. Ovšem překážkou pro těsnější vztahy mezi Ukrajinou a Německem není jen Rusko. Německo samotné není schopno splnit očekávání, která do něho Ukrajina vkládá. Doby, kdy ministr zahraniční H.-D. Gensher praktikoval politiku „šekové knížky“, patří nenávratně minulosti. Aktuální stav německo-ukrajinských vztahů charakterizuje vyčkávání. Na oficiální úrovni existuje proklamativní silný zájem o zintenzivnění vztahů, či dokonce jejich dovedení na úroveň partnerství. Konkrétní aktivity se však omezují spíše na zkoumání možnosti spolupráce. S určitosti lze konstatovat pouze jediné. Na německou pomoc se Ukrajina může spoléhat jen velmi omezeně.45

4. Institucionální a právní základ evropsko-ukrajinských vztahů

4.1. Smlouva o partnerství a spolupráci

Právním základem vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a Evropskou Unii je podepsání v roce 1994 Smlouvy pro partnerství a spolupráce (SPS), která vstoupila v platnost 1. března 1998 po ratifikaci Ukrajinou a všemi členskými státy Evropské Unie. Smlouva pro partnerství a spolupráce byla založena na termín deset let. 44

Tamtéž.

45

Robejšek, P.: “Cesta do Evropy vede přes Německo. Německo-ukrajinské vztahy“ Mezinárodní politika,

roč. 21, 4/1997, s. 11-13.

20

SPS se zpracovávala za podmínek, které se podstatně liší od současné geopolitické a ekonomické situace v Evropě, zejména v kontextu posledního tzv. „východního“ rozšíření Evropské Unie. Koncepce založená v SPS „partnerství a spolupráce“ nemůže v plné míře vyhovovat potřebám dalšího vývoje vzájemných vztahů mezi Ukrajinou i rozšířenou Evropskou Unii a plnohodnotné integraci Ukrajiny do EU. V této souvislosti Ukrajina tvrdě usiluje o vytvoření dohody, která bude více odpovídat současné realitě. EU už vyznala možnost podepsání ze sousedními státy posílených dohod v rámci implementaci nové politiky rozšířené Evropské Unie. Odpovídající řešení už bylo schválené v červnu 2003 roku na zasedání Všeobecné Rady EU.46

4.2. Akční plán Ukrajina-EU

Základním nástrojem spolupráce mezi Ukrajinou a Evropskou Unie je Akční plán Ukrajina-EU. Tento dokument se musel stát hlavním prostředkem transformace vzájemných evropsko-ukrajinských vztahů od modelu spolupráce do modelu integrace a asociace. V koncepci připravené Evropskou Komisi v březnu 2003 pojmenované „Širší Evropa“ bylo navrhnuté, aby vztahy Evropské Unie ze sousedními státy se v budoucnu zakládaly na dvoustranných akčních plánech, které mohou v perspektivě nahradit existující strategii EU ohledně těchto stran. Kromě toho bylo naznačeno, že takový Akční plán pro každou zemi bude zvláštní a jeho zpracovávání a schválení bude probíhat s ohledem na návrhy sousedních zemí. V červnu 2003 Rada EU schválila nutnost zpracovávání takového dokumentu s Ukrajinou.47 Takový model spolupráce se stal nejlepší reakci na východní rozšíření Evropské Unie. Rychlost progresu ve vztazích bude plně záležet na úsilích Ukrajiny a konkrétních dosazení v plnění povinností. Akční plán Ukrajina - EU vždy určuje základní směry spolupráce na následující tři roky. Jeho implementace napomáhá realizaci stanovených zásad Smlouvy pro partnerství a spolupráce a podporuje úsilí Ukrajiny ohledně další integrace do evropských ekonomických a sociálních struktur. Postupná implementace Akčního plánu přiblíží 46

Kostjuk, S.: “Dialog Ukrajina- Evropejskyj Sojuz, mynule, sučasne, majbutnje“, 17.03.2005.

(http://www.refineua.com.ru/pageid-3625-2.html); ověřeno k 4.02.2007. 47

Plan

dij

Ukrajina-ES

na

2005-2007

roky

(informace

z el.stránky

MZV

Ukrajiny-

http://www.mfa.gov.ua/mfa/ua/848.htm); ověřeno k 3.04.2007.

21

ukrajinskou legislativu, normy a standardy do legislativy Evropské Unie. Kromě toho také zakládá pevné zásady pro další ekonomickou integraci, včetně úsilí o vytvoření zóny volného obchodu EU-Ukrajina po vstupu Ukrajiny do WTO48.

4.3. Společné instituce

Ve souladu se Smlouvou o partnerství a spolupráci mezi Ukrajinou na jedné straně a Evropskou Unii na straně druhé podepsané v Lucemburku 14. června 1994, strany stanovily a podpořily regulární politický dialog: probíhají jednání na nejvyšší úrovni v rámci summitů. Za významnou událost v této souvislosti lze považovat prosincový summit v Kyjevě v roce 2005. EU a Ukrajina ocenily úspěchy, kterých se za uplynulou dobu podařilo dosáhnout. Především tedy podpis Akčního plánu a proces jeho realizaci, konstruktivní role v SZBP EU , zejména v otázce konfliktu v Podněsteří, zahájení rozhovoru o usnadnění vízového režimu s Ukrajinou a rozhodnutí o udělení statusu země s tržním hospodářstvím v souladu s antidumpingovou legislativou EU.49 Pro dohlížení nad uplatněním a realizaci položek Smlouvy o partnerství a spolupráci byla vytvořena Rada pro spolupráci, která představuje setkávání na ministerské úrovni nejméně jednou za rok. Plnění povinností Radě pro spolupráci napomáhá Výbor pro spolupráci. Politický dialog na parlamentní úrovní probíhá v rámci Výboru parlamentní spolupráce. Podle smlouvy o partnerství a spolupráci Rada pro spolupráci může přijímat rozhodnutí o vytvoření libovolného speciálního výboru nebo jiného orgánu pro poskytnutí pomoci při plnění povinností. Rada pro spolupráci určuje agendu a povinnosti takových výborů nebo jiných orgánů. V současné době v rámci Výboru pro spolupráci mezi Ukrajinou a Evropskou Unii je vytvořeno a fungují čtyři podvýbory a také tři pracovní skupiny: 1.Podvýbor pro obchod a investice. 2.Podvýbor pro finance, ekonomiku a statistiku.

48

EU/Ukraine Action plan (http://ec.europa.eu/world/enp/pdf/action_plans/ukraine_enp_ap_final_en.pdf);

ověřeno k 19.04.2007 49

Suško, O., Gromadski, G.: “Miž nadijamy ta možlyvostjamy: vidnosyny ES- Ukrajina za rik po

pomarančjevij

revoljuciji“

Centr

miru,

konversiji

ta

zovnišnjoji

politiky

Ukrajiny,

12/2005

(http://cpcfpu.org.ua/projects/foreignpolicy/papers/1405/); ověřeno k 3.04.2007.

22

3.Podvýbor pro dopravu a energetiku, spolupráce ve veřejném sektoru, v otázkách životního prostředí, vzdělávání, vědy a technologií. -Pracovní skupina pro obnovení energetiky a energoefektivity. -Pracovní skupina pro změnu klimatu. -Pracovní skupiny pro energetické strategie. 4.Podvýbor pro celní a přeshraniční spolupráci, pro boj s nelegální migraci, korupci a obchodem s drogami.50 Považuji za důležité také popsat rozdělení pravomocí v rámci samotné ukrajinské institucionální struktuře, zejména mezi exekutivou a legislativou. Před tím, než se uskutečnily prezidentské volby v roce 2004 a v následujícím roce nevstoupila v platnost ústavní reforma51, evropskému tématu jasně dominoval prezidentský úřad Leonida Kučmy. Například, takové klíčové dokumenty určující cíle a strategie Ukrajiny vůči EU jako „Strategie a integrace Ukrajiny do Evropské unie“ (1998) a „Program integrace Ukrajiny do EU“ (2000), byly přijaté spíše prezidentskými usneseními než rozhodnutím parlamentu. Kromě toho, některé klíčové osobnosti v prezidentské administrativě upřednostňovali mnoho-směrnou zahraniční politiku. Výsledkem byla nedůsledná a nestálá zahraniční politika, kde „strategické partnerství“ je vyhlášené spíše jako odpověď na okamžité priority nežli dlouhodobé myšlení. Paradoxně, přesto že právě prezidentský úřad byl zdrojem proevropských prohlášení, tak právě on byl největší překážkou při realizaci nutných systematických reforem. Naproti tomu, ministerstvo zahraničních věcí se snažilo hrát roli hnacího řemenu při přijímání a uplatnění „evropských standardů“. Ovšem, pozice ministerstva zahraniční ve vládních strukturách je relativně slabá. Za účelem zajištění institucionální soustavy pro evropskou integraci byl změněn název ministerstva ekonomiky na ministerstvo ekonomiky a evropské integrace, což znamenalo vytvoření speciálního oddělení pro evropskou integraci v rámci ministerstva. Ještě více zkomplikovalo institucionální soustavu pro evropskou integraci řešení přijaté v lednu 2003 o vytvoření nového subjektu, státní Rady pro evropskou a euro-atlantickou integraci, s účelem koordinace politické, ekonomické, bezpečnostní a legislativní integrace Ukrajiny v rámci EU a NATO. Tento krok posílil problém nadbytečné institucionalizace, 50

Vidnosyny

Ukrajina-ES

(informace

z el.stránky

MZV

Ukrajiny

http://www.mfa.gov.ua/mfa/ua/publication/content/2822.htm); ověřeno k 26.03.2007. 51

Táto reforma, která vstoupila v platnost 1. září 2005 omezila pravomoci prezidenta a naopak rozšířila

pravomoci premiéra, čímž de facto změnila prezidentskou formu vládnutí na parlamentní.

23

soutěživosti, nedostatku koordinace, byrokracie a informovanosti o různých aspektech evropské integrace. Kromě toho, v souvislosti s institucionálním rámcem evropsko-ukrajinských vztahů se projevil deficit kvalifikovaných a kompetentních odborníků, což zvláště překáží spolupráci v sektorových sférách.52 Příkladem slabé koordinace a soutěživosti mezi tělesy zabývajícími se evropskou integrací může být odlišné reakce ministerstva ekonomiky a evropské integrace a ministerstva zahraničních věcí ve vztahu k iniciativě „Nové sousedství/Širší Evropa“ na jaře 2003. Ministerstvo zahraničí přivítalo iniciativu jen jako krok na cestě ke konečnému cíli členství, zatímco ministerstvo ekonomiky a evropské integrace, sledující sektorové zájmy, uvítalo nabídku EU, bez ohledu na fakt, že neodpovídala úplně oficiálně stanovenému zahraničněpolitickému cíli Ukrajiny. Ministerstvo ekonomiky a evropské integrace se totiž snaží nahradit ministerstvo zahraničí jako klíčového činitele v procesu evropské integrace v ukrajinské vládě a je charakterizováno svým spíše pragmatickým zaměřením na sektorové priority, zejména zabezpečení přístupu k evropskému trhu. Parlamentní volby v roce 2002 způsobily aktivizaci roli ukrajinského parlamentu v otázce evropské integrace, který až do té doby byla nevýrazný. Byl vytvořen parlamentní výbor pro evropskou integraci.53 Ovšem, musíme říct, že strukturovaná a regulární spolupráce Ukrajiny s EU v rámci institucionální soustavy založené Smlouvou o partnerství a spolupráci vedla k lepšímu pochopení podmínek nutných pro získání členství v EU. Státní úřednici totiž začali méně zdůrazňovat geopolitickou příslušnost Ukrajiny k Evropě a přiznali, že Ukrajina musí provést vnitřní reformy směrem k legislativním, ekonomickým a sociálním standardům Unii.54 Pojem „kopenhagenská kritéria“, tj. politická a ekonomická kritéria, které kandidátské země střední Evropy měly splnit pro získání členství v EU, se objevil ve slovníku ukrajinských úředníků.

52

Wolczuk, K.: „Integration without Europeanisation: Ukraine and its policy towards the European Union.“

EUI

working

papers,

RSCAS

15/2004

(http://www.iue.it/RSCAS/WP-Texts/04_15.pdf);

ověřeno

k 20.04.2007. 53

Hlavou tohoto výboru stal prozápadní bývalý ministr zahraničí Borys Tarasiuk. Zajímavým ovšem je, že

dva jiné relevantní výbory, výbor pro národní bezpečnost a obranu a výbor pro zahraniční věcí, jsou vedené zastanci více-směrné zahraniční politiky. 54

Čalyj, O.: „Prigotovljenija Ukrajiny do ES“ Natsionalna Bezpeka i Oborona, 2001, s. 34.

24

5. Hodnocení stávajících výsledků zahraniční politiky Ukrajiny vůči EU

5.1. Deset let „diplomatických pukrle“

Od podpisu Smlouvy o partnerství a spolupráci v roce 1994, Evropská unie sice uvítala „evropský výběr“ Ukrajiny, ovšem nepřetržitě připomínala ukrajinské vládě nutnost provedení politických a ekonomických reforem, posílení demokracie a nadřazenosti práva– v souladu z prohlášeným evropských směřováním. Při tom, EU se velmi pečlivě snažila vyhýbat jakémkoliv prohlášením, které by bylo možné interpretovat jako náznak na perspektivu členství pro Ukrajinu, i když časově nejvzdálenější a podmíněné tvrdými podmínkami. Na konkrétní otázky evropská strana vyhýbavě odpovídala, že se o otázce členství nediskutuje, protože celkově není součásti agendy. A rovněž bylo vysvětlováno, že zatím existují velké a prozatím dostatečně ještě nevyčerpané možnosti spolupráce mezi Ukrajinou a EU v podobě existujících programů a institucí, zejména Smlouvy o partnerství a spolupráci, komisi Ukrajina-EU, regulárních summitů Ukrajina- EU na nejvyšší úrovni, Strategii EU vůči Ukrajině s jejími každoročními Indikačními programy apod. Bezpochyby vina za takovéto „diplomatických pukrle“ hlavně ležela na ukrajinské vládě, která se nezodpovědně zabývala jak realizaci Smlouvy o partnerství a spolupráci, tak i splňováním svých mezinárodních povinností. Ovšem ze strany ES vypadalo, že i Evropanům celkem vyhovuje taková situace.55

5.2. Evropská „dvojznačnost“ a „rusocentrismus“

Ukrajinci mají z celkem mnoho důvodů, aby považovali postoj Západu vůči sobě zaujatým nebo, v nejlepším případě, lhostejným. Ukrajina se ukázala být „nežádoucím dědicem“ sovětské epochy. V tomto kontextu se mnoha Ukrajincům může zdát, že Západ dodnes nemůže přijat nezávislou Ukrajinu, považující jí za legitimní zónu široce uplatňovaných zájmů Ruska. Charakteristickým příkladem západoevropského rusocentrismu, který nejen omezuje, ale fakticky ničí ukrajinsko-evropské vztahy, může sloužit utajovaná zpráva, vypracovaná v roce 2000 německým a francouzským ministerstvem zahraničních věcí, ve které se hovoří o tom, že přijetí Ukrajiny bude znamenat izolaci Ruska a proto je nutné omezit

55

Rjabčuk, M.:“Četvjertaja svoboda“: vilnyj ruch ljudej miž Ukrajinoju a Evropejskym Sojuzom- problemy i

perspektivy.“ Kyjiv 2006, s. 16-18.

25

vzájemné vztahy s Kyjevem jen na těsnou spolupráci, Evropská Unie se totiž nemusí rozšiřovat dále na východ.56 Veřejné prohlášení mnoha oficiálních osob EU potvrzují, že taková pozice vůči Ukrajině není jen názorem několika expertů. V nedávném interview známým polským novinám bývalý prezident Francii a předseda Evropského konventu, zodpovědný za vytvoření evropské ústavy, Valery Giscard ď Esteing jasně vysvětlil, proč se nemůže vůbec hovořit o perspektivě členství pro Ukrajinu: Já považují úsilí o její členství za předčasné. Problém potřebuje pečlivějšího řešení. Hranice současné Ukrajiny byly zformované sověty jenom před rokem 1957. To rodí nesouhlasy mezi Moskvou a Kyjevem. Krym například nikdy v dějinách nepatřil Ukrajině. Část Ukrajiny má opravdu evropský charakter - to je území, které historicky náleželo Polsku a před tím PolskoLitovské „spivdružnosti“. Proto teritorium za Dněprem a na jihu Ukrajiny mají ruský charakter. Toto území nemůže patřit Evropské Unii dokud do ní nepřijmou i Rusko. Proto musíme počkat a sledovat, jak se události budou rozvíjet dál.

57

Z toho můžeme konstatovat, že pro některé ze západoevropských států EU Ukrajina zůstává „napůl ruskou“. Objektivně tento faktor podporuje dávná tradice se dívat na tři východně-slovanské státy58 jen dohromady, nedílně jeden od druhého. Což musím naznačit, odpovídá zájmům Ruska, který si nepřeje členství v EU a je spokojeno se „strategickým partnerstvím“. Ovšem to neodpovídá zájmům Ukrajiny, která naopak o toto členství usiluje. Samozřejmě evropské státy mají pádné příčiny, aby „preferovat“ vztahy s Ruskem, jako největším státem kontinentu, který má obrovské přírodní zdroje, zejména ropu a plyn, má největší na světě jaderný potenciál a je stalým členem Rady Bezpečnosti OSN. V praxi taková politika znamená zavádění dvojitých standardů a faktickou diskriminaci Ukrajiny ohledně Ruska. V této souvislosti můžeme zmínit i mnohem dřívější přiznání ruské ekonomiky za tržní, ačkoliv úroveň rozvoje ruské ekonomiky ničem podstatným se neliší od ukrajinské, a EU schválené změkčení vízového režimu pro mnohé kategorie

56

„New Neighbourhood-New Association. Ukraine and the European Union at the beginning of the

21century,“ Policy papers 6, Stefan Batory Foundation, Warsaw, March 2002, s. 11. 57

Rzeczpospolita, 26-27 listopada 2005, s. 7.

58

Tady myslím Bělorusko, Rusko a Ukrajinu.

26

ruských občanů, přesto že Rusko stejně jako Ukrajina zatím nezměnila a neodstranila vízové požadavky pro občany EU. Ovšem v současnosti vypadá, že taková politika „dvojitých standardů“ Evropské unie má hluboké kořeny v západoevropských státech a pro Ukrajinu bude dost obtížné vyjít z „ruského stínu“. Pro takový krok, jak ukazuje zkušenost pobaltských států, je nutná mnohem „rozhodnější“ vnitřní a vnější politika, zejména vízová a přeshraniční, a upevnění evropských politických a právních vztahů. I když Ukrajině se může nelíbit to, že Evropská politika sousedství staví Ukrajinu na jednou úroveň se státy Severní Afriky a Blízkého východu, musí si uvědomit jednu jednoduchou věc: zatím na Západě Ukrajinu neberou jako součást Evropy. Evropská politika sousedství mimochodem sama dělá Ukrajinu sousedem Evropy, ne sousedem Evropské Unii a není to diplomatické přehlednutí, ale zásadní konceptuální pozice Západu vůči Ukrajině.59 Je ovšem pravda, že Západ, resp. Evropská Unie, získala v Ukrajině koncem roku 2004 významnou převahu. Z geopolitického hlediska další evropeizace Ukrajiny může být neméně důležitou, než evropeizace Turecka. Ovšem samozřejmě tento proces potřebuje i z ukrajinské, i z evropské strany velkých úsilí a hodně času. Ovšem je tady nutné naznačit i jinou neméně důležitou příčinu „chladného“ postoje EU vůči eurointegračních snah Ukrajiny. Tato příčina spočívá v neurčitosti samotné identity Evropské unie, její budoucí struktury a hranic. Na jedné straně existuje silné přesvědčení, že EU nemůže rozšiřovat nekonečně, protože, jak řekl bývalý předseda Evropské komisi Romano Prodi, „zničí veškerý evropský politický projekt“. Ale na straně druhé, existují argumenty ve prospěch toho, že cena nerozšíření bude pro EU v konečném důsledku vyšší, než cena rozšíření, a že prostorové rozšíření EU je více realistické, než institucionální prohlubování evropské integraci. 60

5.3. Realizace Akčního Plánu Ukrajina-EU

Začátečním bodem realizace nové etapy vzájemných vztahů se stalo přijetí Akčního plánu Ukrajina- EU 21. února 2005. Zdůrazním na začátku, že tento dokument předpokládá rozvoj spolupráce v řádě prioritních oblastí, ovšem vůbec neodpovídá na otázku o perspektivách členství Ukrajiny v této organizaci. Musíme říct, že během prvních měsíců 59

Rjabčuk, M.: “Četvjertaja svoboda“: vilnyj ruch ljudej miž Ukrajinoju a Evropejskym Sojuzom-problemy i

perspektivy.“ Kyjiv 2006, s. 22-24. 60

Rupnik, J.: “ Concluding Reflections“ Journal of Democracy, vol.15, 1/2004 , s. 80.

27

nové vlády se v politice vedli intenzivní diskuse o naléhavém a okamžitém podání žádosti o členství a jeho možném dosažení během nejbližších pěti let. Ovšem brzy se evroromantismus změnil na reálný pohled na věcí a pochopením toho, že Ukrajina má před sebou v první řadě splnění tříletého úkolu zadaného Bruselem, tj. Akčního plánu. Dálo by se říct, že na evropském semaforu červené světlo zhaslo, ovšem zelené se ještě

nerozsvítilo. Potvrzením toho může být zdrženlivá zpráva předsedy

Evropské komisi Josefa Barroso, ve které se hovoří, že členské země Evropské Unie nejsou otevřené ve vztahu plného členství Ukrajiny (v EU), EU je připravená ji velmi aktivně podporovat, ale je opatrná ohledně nových závazků. Ovšem i přes takový postoj Evropské Unie, Akční plán je bezesporu imperativ pro Ukrajinu, protože jeho splnění (bez ohledu na perspektivy členství) odpovídá vnitřních potřebám transformace, dá signál ze strany Ukrajiny vůči EU o seriózitě konání ukrajinské vlády a otevře dveře pro „posílenou“ dohodu mezi Ukrajinou a Evropskou Unii.61 Přesto efektivita mechanismu realizace tohoto plánu vyvolává určité pochybnosti, o kterých je zapotřebí se zastavit. V první řadě se jedná o obsahových a strukturních nedostatcích vládního komplexu opatření, které znesnadňují jak samotnou realizaci, tak i monitoring chodu jejich naplnění. Budu se věnovat některým z nich. Akční plán v řadě oblastí natolik obecně popisuje určité položky, že libovolné činy vlády můžeme ohodnotit jako jejich realizace. Například ve sféře vnější politiky je předpokládáno „ provést konzultace s politickým výborem EU s cílem posílení zahraničněpolitické spolupráce mezi Ukrajinou a EU“, a například v rámci provedení soudní a právní reforem je naplánováno „zdokonalit vzdělávací proces Akademii soudců Ukrajiny“. Tj. celkově dokument není dostatečně detailizován.62 Podle Akčního plánu je předpokládáno splnění více než 360 různých opatření. Podle časového rozvrhu není toto optimálně rozděleno. A kromě toho parlamentní volby ještě více zkomplikují schválení politicky citlivých návrhů jako například Koncepce státní etnicko-národní politiky nebo návrhu o parlamentní opozici. Akční plán můžeme brát jako velký business-projekt, který předpokládá finanční vklady obou stran. Ovšem v Ukrajině stále přetrvává mínění,že eurointegrační opatření musí být financované z vnějších zdrojů. 61

Suško, O., Gromadski, G.: “Miž nadijamy ta možlyvostjamy: vidnosyny ES- Ukrajina za rik po

pomarančjevij

revoljuciji“.

Centr

miru,

konversiji

ta

zovnišnjoji

politiky

Ukrajiny,

12/2005

(http://cpcfpu.org.ua/projects/foreignpolicy/papers/1405/); ověřeno k 3.04.2007. 62

EU/Ukraine Action plan (http://ec.europa.eu/world/enp/pdf/action_plans/ukraine_enp_ap_final_en.pdf);

ověřeno k 19.04.2007

28

Ukrajinská strana trpí nedostatkem financování dokonce na adaptaci národní legislativy Ukrajiny k normám Evropské Unii, jasně nedostatečně jsou financované jiné integrační programy.63 Problematickým se rovněž jeví možnost efektivní kontroly (včetně veřejné) realizaci plánu, ačkoliv i existuje praxe publikace zpráv o chodu realizaci Akčního plánu, ovšem jejích formát nedovoluje komplexně a plně posoudit výsledky této činnosti. Dalším souvisejícím problémem jsou nesrovnalosti při vládním hodnocení chodu realizace Akčního plánu. Ex-ministr pro evropskou spolupráci O. Rybačjuk předpokládá, že dokument je naplněn přibližně na 70 %. Podle hodnocení zahraničněpolitického resortu B. Tarasjuka, politický blok Akčního plánu se realizuje na 40 %. Když vezmeme v potaz, že naplnění právě této časti dokumentu a nejvíce úspěšné, tak celkový ukazatel realizace sotva bude vyšší. Ovšem jednou z hlavních překážek na eurointegrační cestě Ukrajiny je ten fakt, že nové vládě se zatím nepodařilo zajistit konsolidovanou podporu kurzu eurointegraci ani ve společnosti64, ani na politické scéně. Většina jak obyčejných ukrajinských občanů, tak i expertů nepočítají svůj stát v sociálním a ekonomickém hlediska za evropský. Institucionální zabezpečení eurointegrační politiky nemůžeme počítat za dostačující. Chybí tady efektivní management, přesná koordinace činnosti atd. První kroky nové vlády na cestě eurointegrace totiž nejsou natolik úspěšné, jak se předpokládalo. Ovšem je absolutní jasně, že evropské budoucnosti Ukrajiny není žádná alternativa. Kromě toho, Kyjev naznačil Evropské unii svou nespokojenost a rozčarování v souvislosti s posledním Akčním plánem, podle Kyjeva to neodpovídá jeho vizi budoucnosti vzájemných vztahů. Ukrajinská strana usiluje o to, aby EU vytvořila novou dlouhodobou strategii vztahů, která poskytne Ukrajině jasnou evropskou integrační perspektivu. Tato strategie by se měla také týkat takových otázek, jako poskytnutí statusu země s tržní ekonomikou, usnadnění jednání o novém vízovém režimu a podepsání řady dohod v politické, bezpečnostní, ekonomické a energetické oblasti.

63

Suško, O., Gromadski, G.: “Miž nadijamy ta možlyvostjamy: vidnosyny ES- Ukrajina za rik po

pomarančjevij

revoljuciji“.

Centr

miru,

konversiji

ta

zovnišnjoji

politiky

Ukrajiny,

12/2005

(http://cpcfpu.org.ua/projects/foreignpolicy/papers/1405/); ověřeno k 3.04.2007. 64

Odpověď občanů Ukrajiny na otázku „Zmůže-li integrace do Evropské Unii stát celostátní idea, která by

sjednotila všichni regiony Ukrajiny?“ je velmi nejednoznačný: ano- 36 %, ne- 39 %. Čalyj, V., Paškov, M.: „Ukrajina-ES:

barometr

pokazyvajet…“

Zjerkalo

njedjeli/vlasť,

40

(568)

15-21

října

2005

(http://www.zn.ua/1000/1030/51516/); ověřeno k 19.04.2007.

29

Brusel na druhou stranu říká, že Kyjev klepá na dveře EU dříve než unie je schopná přijmout a že v oficiální politice EU členství Ukrajiny je stále „mimo agendu“.65

5.4. Překážky na cestě do EU

Do cesty se stavějí i jiné četné překážky, kromě těch, které jsem již zmínila v souvislosti s neurčenosti pozice jak EU, tak i Ukrajiny a také s naplnění hlavního nástroje vzájemné spolupráce-Akčního plánu, zejména stav ukrajinské legislativy a soudnictví, byrokracie a korupce, malá výkonnost hospodářství a nízká životní úroveň. Samozřejmě podrobnější popis každé z nich by byl celkem náročný a já nastíním jen některé z nich. Co se týče ekonomických a infrastrukturních překážek, tak je třeba například podstatně zlepšit železniční spojení na západ od ukrajinských hranic, navázat kooperaci s tamními závody, vybudovat silnice a dálnice, zlepšit telefonní síť, pronikavě zlepšit ochranu životního prostředí, investovat do turistických zařízení v Karpatech a postarat se o dobrou jazykovou výuku specialistů. Jde tady především o tom, aby se ve velké míře začalo investovat. Kromě toho, musí dojít ke strukturálním změnám v ukrajinském exportu. Stále ještě činí export do ostatních zemí někdejšího SSSR 57 %. Vývoz do vyspělých zemí stagnuje, protože kvalita ukrajinského zboží není vysoká a protože stále není dost schopných manažerů.66 Dále musím se zmínit i o administrativní překážce při spolupráci mezi Ukrajinou a EU. Celkově, od roku 1998 Ukrajina rozšířila institucionální soustavu pro evropskou integraci, ale bez vyřešení takových problémů jako neefektivnost, korupce, slabá koordinace a nedostatek pracovních zdrojů. Odkládání administrativních změn je následkem dlouhodobé neochoty vyšších vládních kruhů vstoupit na cestu reforem. Přestože bezesporu celá řada vládních institucí byla zapojena do procesu evropské integrace, uvědomení významu „evropského výběru“ zůstává nedostatečným. „Evropský výběr“ zůstává omezeným na tvorbu zahraniční politiky a neovlivňuje a nepodněcuje vnitřní politiku významným způsobem.

65

Ukraine

wants

EU

to

upgrade

new

neighbourhood

Action

plan,

16.12.2004,

(http://www.euractiv.com/en/enlargement/ukraine-wants-eu-upgrade-new-neighbourhood-action-plan/article133525); ověřeno k 3.04.2007. 66

EU

trjebuet

ot

Ukrainy

opredelitsja:ili

VTO

ili

JEEP,

22.09.06

(http://www.vsesmi.ru/news/107998/292760/); ověřeno k 3.04.2007.

30

Kromě toho, velice důležitou překážkou na cestě realizace evropských ambicí Ukrajiny je stále přetrvávající vnitřní politická krize v Ukrajině a neschopnost politických elit dohodnout se na reformách.67

6. Perspektiva vývoje vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU

Ohledně budoucího vývoje vzájemných vztahů mezi Ukrajinou a EU existuje mnoho různých názorů a předpovědí odborníků, a to jak pozitivních, tak i negativních. V této kapitole nastíním některé z nich. Podle mínění některých ukrajinských expertů je možné, že Ukrajina se stane asociovaným členem Evropské unii v roce 2008 a plnohodnotným členem EU v roce 2020. Na třetí mezinárodní konferenci „Yalta European Strategy“68 byla předložena zpráva „Agenda 2020“, podle které Ukrajina může stát asociovaným členem EU již v roce 2008 a plnohodnotným členem EU v roce 2020. Ředitel Ústavu ekonomických výzkumů a politických konzultací Igor Burakovskij při komentování zprávy řekl, že realizace dané předpovědi je možná s podmínkou provedení systému vnitřních ekonomických a politických reforem, jestli Ukrajina se bude reálně zabývat vstupem do Evropské unii. Důležitým momentem v daném směřování je podpora Ukrajiny zeměmi Evropské unie, protože bez ohledu na povinnosti Ukrajiny, v značné míře splnění této předpovědí zaleží na samotné EU. Po uplynutí těchto let musí dojít k „odstranění únavy“ EU od předchozího rozšíření. Ředitel Mezinárodního ústavu privatizace a spravování vlastnictví a investici Alexandr Rjabčenko počítá za realistické vstup Ukrajiny do Evropské unii za podmínkou odpovídající úrovni vnitřní připravenosti. Objektivně totiž Ukrajina takové možnosti má a v tomto smyslu musíme vzpomenout na zkušenosti Polska, České republiky, Slovenska a na období, které potřebovaly na přizpůsobování svých systémů k EU. 67

Wolczuk, K.: „Integration without Europeanisation: Ukraine and its policy towards the European Union.“

EUI working papers, RSCAS

2004/15 (http://www.iue.it/RSCAS/WP-Texts/04_15.pdf); ověřeno

k 20.04.2007. 67

„Yaltská evropská strategie“ (YES) je nezávislá mezinárodní organizace, jejíž členy jsou představitele

business-kruhů, intelektuální elity, vědci a žurnalisty v Ukrajině a v zahraniční a účelem této organizace je přispívat přibližování Ukrajiny k EU. 68

„Yaltská evropská strategie“ (YES) je nezávislá mezinárodní organizace, jejíž členy jsou představitele

business-kruhů, intelektuální elity, vědci a žurnalisty v Ukrajině a v zahraniční a účelem této organizace je přispívat přibližování Ukrajiny k EU.

31

Podle slov Rjabčenka, vstupu Ukrajiny do EU může překážet rozpor mezi politickými silami v Ukrajině, které musí být odstraněny podpisem smlouvy. Musí být dosaženo totiž národní shody mezi vedoucími politickými silami o tom, že cesta do EU je prioritou pro všechny. Ovšem existují i méně optimistické názory ohledně možnosti Ukrajiny stát v roce 2007 asociovaným členem EU. Například ředitel Kyjevského centra politických výzkumů a konfliktologii Michail Pogrebinskij počítá, že potenciál nepřátelství v Evropské unii vůči dalšímu rozšiřování dělá málo pravděpodobným asociované členství Ukrajiny v roce 2007. Podle názoru Pogrebinskeho o roce 2020 je vůbec těžko něco říkat, protože politická situace jak v EU, tak i v Ukrajině je dost proměnlivá. Co se týče asociovaného členství v EU v roce 2008, tak to je málo pravděpodobné hlavně kvůli vnitřním problémům v Evropské unii. V EU totiž stále se upevňuje negativní postoj k dalšímu rozšíření v souvislosti s potíží s evropskou ústavou, rozpočtovými problémy a proto málo co bude záležet na Ukrajině. Podle předpovědi ředitele Ústavu globálních strategií Vadima Karasjeva, Ukrajina také zatím není připravena k zóně volného obchodu se státy Evropské unii, což je nutným krokem ke vstupu do EU. Aby dosáhnout asociovaného členství v EU v roce 2008, je nutné k tomu času mít zónu volného obchodu mezi Ukrajinou a Západní Evropou. Ovšem není jednoznačná odpověď na otázku jestli Ukrajina je hotova k tomuto kroku. Expert říká, že s ohledem na složitou vnitropolitickou a ekonomickou situaci v Ukrajině sotva lze mluvit o tom, že Ukrajina a EU se mohou dohodnout o zóně volného obchodu.69 Zajímavým je, že existuje ještě jakási třetí varianta. Tento vývoj budoucích vztahů souvisí s negativními vnitřními tendenci v Ukrajině. V důsledku politické nestability a sociálních konfliktů ještě během 5-10 let, EU ztratí zájem na podpoře Ukrajiny. Stát, který je nekonkurenceschopným na evropském a světovém trzích, stát se zaostalými technologií a nekvalitními výrobky, stát s nízkou životní úrovni obyvatelstva a minimální úrovni svobody osobnosti nemůže být rovnoprávným partnerem Evropské unie. Takový stát konec konců stane surovinným „přívěskem“ pro rozvinuté země a zdroj levné pracovní sily. Budeme doufat, že tento scénář, bez ohledu na reálnost jeho naplnění, nikdy nepotká Ukrajinu.70

69

Ukraina

stanjet

associirovannym

čljenom

Evrosojuza

v 2008

godu?,

20.07.2006.

(http://www.podrobnosti.com.ua/power/intpol/2006/07/20/332138.html); ověřeno k 3.04.2007. 70

Kostjuk,

S.:

“Dialog

Ukrajina-Evropejskyj

Sojuz,

mynule,

sučasne,

majbutnje“,

17.03.05.

(http://www.refineua.com.ru/pageid-3625-2.html); ověřeno k 4.02.2007.

32

Pozice EU v otázce budoucnosti vzájemných vztahů s Ukrajinou také není zcela jasná. Skupina evropských expertů pod vedením poslance Evropského parlamentu Mareka Sivecza prognózuje vstup Ukrajiny do Evropské unii při příznivých okolnostech v roce 2020. Ve souladu s jejích zprávou při příznivém vývoje situaci od roku 2008 bude platit dohoda mezi Ukrajinou a EU o asociovaném členství. Přitom, odborníci zdůrazňují, že Ukrajina nemusí spěchat podávat přihlášku na členství v EU, protože předčasné podání takové přihlášky, ačkoliv i potvrdí evropský výběr Ukrajiny, může být okamžitě zamítnuta. Odbornici počítají, že v 2010-2011 letech Ukrajina musí připravit projekt strategie vstupu do EU, kde vyloží nejdůležitější reformy, které bude muset realizovat, aby se stala zpočátku kandidátem, a potom členem EU. Poté Evropská komise bude muset představit svůj posudek ohledně přihlášky Ukrajiny na členství. V případě kladného posudku začátek jednání o vstupu může být naplánováno na rok 2014. Dohoda o vstupu by mohla být podepsána přibližně v červenci 2019. Ovšem neurčitost spočívá v tom, že takový vývoj událostí bude možné, jestli Ukrajina vše bude dělat správně a jestli nebudou překážky ze strany EU.71 Co se týče hospodářských vztahů tak tady je přirozeně, že ukrajinské hospodářství se bude v budoucnu orientovat nejen směrem na západ, nýbrž zachová si rovněž tradiční obchodní spojení směrem na Východ. Ovšem je nesporné, že Ukrajina bude v dlouhodobém horizontu usilovat o samostatnější postavení od Ruska a o jednoznačnou orientaci na západní, hospodářsky rozvinutější země. Připravované reformy a postupující demokratizace navíc znemožní výmluvy EU na špatnou ekonomickou a politickou situaci na Ukrajině, jako důvod pro odmítání ukrajinského vstupu do Evropské unie.72 27. října 2006 v Helsinkách za účasti prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka a hlavy Evropské Rady premiéra Finska Matti Wanganena se uskutečnil desátý Summit UkrajinaEU. Hlavními tématy tohoto summity byla řada otázek, které se týkají budoucího vývoje spolupráce Ukrajiny a Evropské Unie a prohlubování evropské integrace Ukrajiny. Mezi hlavními tématy zasedání patřili politická a ekonomická situace v Ukrajině, další rozšíření EU, podepsání

Ukrajinou a EU dohod o zjednodušení vízového režimu, spolupráce

v rámci rády společných projektů, zejména v oblasti energetiky, pokračování v reformním 71

Evropjejskije

expjerty

prognozirujut

vstupljenije

Ukrainy

v ES

v 2020

godu,

15.07.06.

(http://www.podrobnosti.com.ua/power/intpol/2006/07/15/330681.html); ověřeno k 3.04.2007. 72

Kratochvíl, P.:“Jak rozumět ukrajinským volbám: tři (znovu) objevené pravdy“ Mezinárodní Politika,

roč.29, 2/2005, s. 13-15.

33

kurzu v Ukrajině a také vstup Ukrajiny do WTO a připravenost Evropské Unie začít jednání ohledně zóny volného obchodu mezi Ukrajinou a EU. Prezident Ukrajiny zdůraznil, že Ukrajina je hotová i dále pokračovat v realizaci reforem, nutných pro další integrace do EU. Kromě toho ve svém projevu Viktor Juščenko nastínil směry další spolupráce Ukrajiny s EU, jedním z nejdůležitějších z nich je energetická sféra. Kromě toho bylo prohlášeno, že se EU nebude pouštět od svého dalšího rozšíření, ovšem, samozřejmě, vyžaduje od zemí, které usilují o členství v Evropské Unie, splnění všech nutných povinností. M.Wanganen řekl, že Evropská Unie je hotová začátkem roku 2007 začít jednání z Ukrajinou ohledně nového formátu Smlouvy mezi Ukrajinou a EU. Podle jeho slov, hlavním elementem tohoto nového dokumentu se musí stát vytvoření zóny volného obchodu, která postaví ekonomické vztahy Ukrajiny a EU na kvalitně novou úroveň. Před tím, zdůraznil předseda Evropské Rady, Ukrajina, samozřejmě, musí vstoupit do WTO. Z ukrajinského hlediska, právním základem modelu kvalitně nových vztahů mezi Ukrajinou a EU by se mohla stát evropská asociační dohoda. Implementace takové dohody by napomohla : -vytvoření náležitých hranic pro postupnou integraci Ukrajiny do Evropské Unie na základě po-etapové realizace evrointegrační strategie; -stabilnímu rozvoji Ukrajiny během následujících x let a intenzifikaci vnitřních reforem. Zkušenosti kandidátských zemí před východním rozšířením EU ukázaly, že přesně definovaná perspektiva vstupu do EU je efektivním podnětem pro realizace vnitřního reformování země a zabezpečení její stability a blahobytu; - rozvoji obchodně-ekonomických vztahů mezi Ukrajinou a Evropskou Unii na základě postupového asymetrického otevření trhů ve prospěch Ukrajiny a následnímu vytvoření zóny volného obchodu; - více efektivní realizaci řešení přijatých v rámci společných institucí; -transformaci cíle a obsahu technické pomoci Ukrajině ze strany Evropské Unii. Takže, evropská asociační dohoda s Ukrajinou je nejvíce optimálním mezinárodněprávním mechanismem urychlení evropského integračního směřování Ukrajiny. Zatím s celkovou jistotou můžeme tvrdit, že politika Evropské unii vůči Ukrajině se nebude měnit aspoň do konce roku 2007, to jest dokud nebude splněn tříletý Akční plán.73 73

Evropjejskije

expjerty

prognozirujut

vstupljenije

Ukrainy

v ES

v 2020

godu,

15.07.06.

(http://www.podrobnosti.com.ua/power/intpol/2006/07/15/330681.html); ověřeno k 3.04.2007.

34

7. Závěr

Podobně jako jiné postkomunistické země východní Evropy, i Ukrajina prohlásila „návrat do Evropy“ svým strategickým cílem okamžitě po získání nezávislosti. Tomu následovala řada oficiálních prohlášení a deklarací o snaze prohlubovat vztahy s Evropou, integrační úsilí v rámci jiných regionálních organizací a institucionalizace vztahů. Ovšem reakce ze strany EU, stejně jako ze strany většiny evropských vlád, na všechni tyto ukrajinské „gesta“ a namáhání byla dost zdrženlivá. I když EU přivítala „evropský výběr“ Ukrajiny, stále připomínala ukrajinskému

vedení také nutnost provádění

politických a ekonomických reforem, posílení demokracie a vlády práva – ve souladu s evropskými prioritami. Přitom, EU co nejdůkladněji se vyhýbala jakýchkoliv vyjádření, které by bylo možné interpretovat jako náznak na perspektivu členství pro Ukrajinu, ať časově co nejvzdálenější a provázanou nejtěžšími podmínkami. To EU vysvětlovala tím, že existují velké a náležitým způsobem nevyužité možnosti spolupráce mezi Ukrajinou a EU v rámci stávajících programů a institucí, zejména Smlouvy pro partnerství a spolupráci, výboru Ukrajina- EU a regulárních summitů Ukrajina- EU. Fakticky i Ukrajina, i Evropská unie prováděli jeden vůči druhému „virtuální politiku“, která se omezovala hlavním způsobem na oficiální setkání a prohlášení, kde se za diplomatickými formuli skrývalo vzájemné nespokojenost a rozčarování. Rozšíření Evropské unie v květnu 2004, které udělalo Ukrajinu bezprostředním sousedem EU, a změna autoritářské vlády v samotné Ukrajině na rozmezí let 2004-2005, by musely podněcovat obě strany k revizi vzájemných vztahů jak v praktické, tak i konceptuální dimenzi. Kardinální revize se ovšem neuskutečnila – a to jak z pohledu na nedostatečnou reformní aktivitu a efektivitu po revoluční „oranžové“ vlády“, tak i z pohledu na antiukrajinskou předpojatost EU. Evropská politika sousedství, která stala oficiálním postojem EU vůči Ukrajině a jiným „novým“ sousedům v souvislosti s východním rozšířením, de facto se snaží racionálně spojit dva přístupy, minimalistický a maximalistický. Maximalistický přístup v této situaci znamená co nejplnější využití zdrojů a stimulů, aby předejít novému rozdělení kontinentu na bohaté stabilní jádro a nestabilní periferii. Dokud bude existovat obrovský rozdíl mezi kvalitou života po obě strany hranice, zůstanou i velké migrační a jiné tlaky na tuto hranici z jeho „horší“ strany. Minimalistický přístup vypadá mnohem jednodušším; fakticky všechna opatření při takovém přístupu se mohou omezit na vytvoření nové „železné opony“, která bude chránit bohatší Evropu od chudší . 35

Co se týče politických změn v Ukrajině, tak tady můžeme připustit, že nová ukrajinská vláda by se ukázala podstatně úspěšněji a konsolidovaněji, kdyby obdržela od Evropské unii signál ohledně perspektivy členství- podobně jak se to stalo prakticky ze všemi balkánskými státy. Vypadá ovšem, že tradiční ukrajinská neurčenost vůči Rusku a vlastní identity zase zavadila Ukrajině obdržet výraznou perspektivu připojení k „prvnímu světu“. Nová ukrajinská vláda , i když byla hluboce rozčarována zdrženlivosti EU, zaujala vůči Evropské unii pragmatičtější pozici než předchůdci. Kritizující evropskou politiku za jejich krátkozrakost a dvojité standardy, Ukrajinci se přesto snaží maximálně využit možnosti spolupráce v rámci existujících programů a mechanismů. Jinými slovy s tím, žeUkrajina postupně vykonává všechny předpisy a požadavky, stanovené Akčním plánem, poukazuje na nedostatečnost a neadekvátnost evropské politiky vůči Ukrajině. V současně době, jak vypadá, je to nejoptimálnější varianta- usilovně zlepšovat „image“ státu a lobovat ukrajinské zájmy nejen v Bruselu, ale i ve všech jiných evropských hlavních městech s nadějí, že dřivě nebo později západní diplomati a politici budou nuceni změnit svůj pohled na reformovaný a dynamický stát. Na základě získaných informací a jejích analýzy mohu konstatovat, že platnost stanovené hypotézy se podařilo obhájit částečně. Odůvodňují to tím, že při zkoumání oficiálních prohlášení a stanovených zahraničněpolitických priorit ze strany Ukrajiny ohledně orientaci její zahraniční politiky ve vztahu k EU, mohla bych hovořit o platnosti hypotézy, tj. o tom, že integrace do Evropské unie je hlavní zahraničněpolitickou prioritou současné Ukrajiny a že od doby získání nezávislosti Ukrajina usiluje o začlenění do tzv. západních struktur. Ovšem, při podrobnější analýze naplnění stanovených zahraničně politických cílů, provádění nutných politických a ekonomických změn a zohlednění vyskytující se nejednoznačnosti postojů jak EU vůči Ukrajině, tak i naopak, je táto hypotéza zpochybněná.

36

Použité prameny: •

European

Neighbourhood

Policy

(http://ec.europa.eu/world/enp/pdf/strategy/strategy_paper_en.pdf); ověřeno k 19.04.2007. •

EU/Ukraine

Action

plan

(http://ec.europa.eu/world/enp/pdf/action_plans/ukraine_enp_ap_final_en.pdf);

ověřeno

k 19.04.2007. •

EU trjebuet ot Ukrajiny opredelitsja: ili VTO ili JEEP, 22.09.2006

(http://www.vsesmi.ru/news/107998/292760/); ověřeno k 3.04.2007. •

Evropjejskije expjerty prognozirujut vstupljenije Ukrajiny v ES v 2020 godu,

15.07.2006

(http://www.podrobnosti.com.ua/power/intpol/2006/07/15/330681.html);

ověřeno k 3.04.2007. •

Partnership

and

Co-operation

Agreement

(PCA)

(http://europa.eu.int/servlet/portail/RenderServlet?search=RefPub&lg=en&nb_docs=25&d omain=&in_force=NO&year=1998&month=2&day=&coll=JOL&nu_jo=49&page)

;

ověřeno k 19.04.2007. •

Plán dij Ukrajina- ES na 2005-2007 roky (informace z el.stránky MZV Ukrajiny -

http://www.mfa.gov.ua/mfa/ua/848.htm); ověřeno k 3.04.2007. •

Pravitjelstvo Ukrajiny utvrdilo Janukoviča na postu prjemijer-ministra,

04.08.2006 (http://www.izvestia.ru/news/news112413 ); ověřeno k 1.04.2007. •

Prioritjety zahranični politiky Ukrajiny (informace z el.stránky MZV Ukrajiny-

http://www.mfa.gov.ua/mfa/ua/293.htm); ověřeno k 15.10.2006. •

Rozhovor

Viktora

Juščenka

pro

BBC,

17.10.2005

(http://www.president.gov.ua/news/data/print/3515.html); ověřeno k 15.10.2006. •

Rzeczpolita, 26-27 listopadu 2005, s.7.

•

Šljach do svobody a nezaležnosti (informace s el.stránky MZV Ukrajiny

http://www.ukraineeu.mfa.gov.ua/eu/ua/publication/content/366.htm);

ověřeno

k 10.11.2006. •

Ukrajina stanjet associirovanym čljenom Evrosojuza v 2008 godu?, 20.07.2006

(http://www.podrobnosti.com.ua/power/intpol/2006/07/20/332138.html);

ověřeno

k 3.04.2007. •

Vidnosyny

Ukrajina-ES

(informace

z el.stránky

MZV

Ukrajiny

http://www.mfa.gov.ua/mfa/ua/publication/content/2822.htm); ověřeno k 26.03.2007.

37

•

V Kyjevě

obsudjat

vypolnjenije

djejstvij

Ukrajina-ES,

30.03.2005

(http://www.rambler.ru/news/politics/yushenko/5774862.html); ověřeno k 3.04.2007. •

Wider Europe- Neighbourhood: A New Framework for Relations with our

Eastern and Southern Neighbours. Communication from the Commission, Brussels, 11.03.2003,

COM

(2003)

104

final

(http://europa.eu.int/comm/world/enp/pdf/com03_104_en.pdf); ověřeno k 2.04.2007.

Použitá literatura: •

Beršeda, E.: „ Susedstvi Ukrajiny s ES: nove geopoliticke reality a perspektivy na

vychodě Evropy“ Stategicka panorama, 3/2004, s. 20-21. •

Beršeda, E.: „Ukrajina za Kučmy“ Strategicka panorama, 2/2004, s. 42-43.

•

Bouška, T.: „Změny strategické koncepce Severoatlantické aliance po pádu

Železné

opony“

(http://www.amo.cz/cz/vyzkumne_centrum/publikace/index.php?ID=&IDp=47&tema=stud ie); ověřeno k 20.10.2006. •

CIK

Ukrajiny

podvjel

čertu

pod

vybornoj

gonkoj,

11.04.2006

(http://www.izvestia.ru/news/news105327); ověřeno k 18.04.2007. •

Čalyj, V.: “Evropejskij faktor“ Evrobjuleten, 1/2001, s. 4.

•

Čalyj, V., Paškov, M.: „Ukrajina-ES: barometr pokazyvajet…“ Zjerkalo

njedjeli/vlasť, 40(568) 15-21 října 2005 (http://www.zn.ua/1000/1030/51516/); ověřeno k 19.04.2007. •

Čalyj, V.: „Prigotovoljenija Ukrajiny do ES“ Natsionalnaja Bezpeka i Oborona,

2/2001, s. 34. •

Gombos, L.: “ Prezidentské volby na Ukrajině“ Politologická revue, roč. 10,

1/2005, s. 165. •

Gorjuhin, A.: „Viktor Janukovič: ES- da, NATO- poka njet.“ Vsja Evropa.ru,

4/2006 (http://alleuropa.ru/index.php?option=com_content&task=view&id=116); ověřeno k 1.04.2007. •

Hoffman, L., Möllers, F.: Ukrajina on the road to Europe. Heidelberg 2001.

•

Kiš, E.: “Evrokomisija vitaje demokratyčnist vyboriv prezydenta Ukrajiny”

Evrobjuleten 3/2006, s.15. •

Kiš, E.: “Za programem susidstva“ Urjadovyj kurjer, 10/2004, s. 27-34.

38

•

Klípa, O.: “ Polská politika vůči Ukrajině: vzájemné vztahy: není Polska bez

Ukrajiny“ Mezinárodní politika, roč. 28, 6/2004, s. 13-15. •

Kostjuk, S.: “Dialog Ukrajina- Evropejskyj sojuz, mynule,sučasne, majbutnje.“

17.03.2005 (http://www.refineua.com.ru/pageid-3625-1.html); ověřeno k 15.10.2006. •

Kratochvíl, P.: „Jak rozumět ukrajinským volbám: tří (znovu)objevené pravdy“

Mezinárodní politika, roč. 29, 2/2005, s. 13-15. •

Leška, V.: „Ukrajina- zájmy a perspektivy“ Mezinárodní vztahy, roč. 33, 2/1998,

s. 56-65. •

Maljarčuk, V.: “Europarlament i Ukrajina: polityčna rétorika „Novogo susidstva“

Viče, 1/2005, s. 22. •

Maljarčuk, V.: „Vidnosyny Ukrajiny s ES v 90 rokach“ Evrobjuleten, 1/2001, s.

41-43. •

„New Neighbourhood- New Association. Ukraine and the European Union at the

beginning of the 21 century“ Policy Papers 6, Stefan Batory Foundation, Warsaw, March 2002, s. 11. •

Ozadovskyj, A.: “Ukrajina a evropská integrace“ Mezinárodní politika, roč. 21,

4/1997, s. 7-9. •

Rjabčuk, M.: Četverta svoboda“: vilnyj ruch ljudej miž Ukrajinoju a Evropejskym

Sojuzom- probljemy i perspektivy. Kyjev 2006. •

Robejšek, P.: “ Cesta do Evropy vede přes Německo. Německo-ukrajinské

vztahy“ Mezinárodní politika, roč. 21, 4/1997, s. 11-13. •

Rupnik, J.: „Concluding Reflections“ Journal of Democracy, vol. 15, 1/2004, s.

80. •

Suško, O., Gromadski, G.: „Miž nadijamy ta možlyvostjamy: vidnosyny ES-

Ukrajina za rik po pomarančjevij revoluciji.“ Centr miru, konversiji ta zovnišnjoji politiky Ukrajiny,

12/2005

(http://cpcfpu.org.ua/projects/foreignpolicy/papers/1405/);

ověřeno

O.:

Monitor

k 3.04.2007. •

Suško,

“Viva

rozšyrennja!“

Ukrainskij

(www.foreignpolicy.org.ua/eng/topic/index/shtml?id=3049); ověřeno k 2.04.2007. •

Tacis Programe (http://europa.dovidka.com.ua/t.html); ověřeno k 15.10.2006.

•

Ukraine wants EU to upgrade new neighbourhood Action plan, 16.12.2004

(http://www.euractiv.com/en/enlargement/ukraine-wants-eu-upgrade-new-neighbourhoodaction-plan/article-133525); ověřeno k 3.04.2007.

39

•

Wolczuk, K.: „Integration without Europeanisation and its policy towards the

European Union.“ EUI Working Papers, RSCAS 2004/15 (http://www.iue.it/RSCAS/WPTexts/04_15.pdf); ověřeno k 20.04.2007. •

Wolczuk, K.:“ The EU´s response to Ukrainian turmoil.“ RFE/RL Reports.

23.12.2004.

(http://www.rferl.org/reports/pbureport/2004/12/47-231204.asp);

ověřeno

k 2.4.2007.

40